UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
Pedagogická fakulta
Ústav speciálněpedagogických studií
SPASTICKÁ DIPARÉZA U DÍTĚTE PŘEDŠKOLNÍHO VĚKU S PODPOROU
HIPOTERAPEUTICKÉHO PROGRAMU
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
JITKA SELINGEROVÁ
Vedoucí práce: Mgr. Adéla Hanáková, Ph.D.
Olomouc 2016
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně pod
odborným dohledem vedoucí bakalářské práce a s použitím
uvedené literatury.
V Mohelnici ……………………. …………………………………….
Poděkování
Děkuji Mgr. Adéle Hanákové, Ph.D. za velmi vstřícný přístup,
odborné vedení, cenné rady a připomínky, které mi poskytovala při
zpracovávání bakalářské práce.
Děkuji také rodičům chlapce, především mamince, za velmi
otevřený přístup plný důvěry, porozumění a podpory.
V Olomouci ………………………………………………………….
OBSAH
ÚVOD7
I. TEORETICKÁ ČÁST8
1Vymezení pojmu8
1.1Spastická diparéza8
1.2Terminologie8
1.3Etiologie9
1.4Symptomatologie9
1.5Diagnostika10
1.6Vojtův princip11
2Rehabilitace – rehabilitační metody13
2.1Ústav klinické rehabilitace ULZIBAT13
2.2Hipoterapie14
2.2.1Další členění hiporehabilitace15
2.2.2Občanské sdružení Ryzáček16
2.2.3Koně vhodné pro hiporehabilitaci16
2.2.4Průběh hiporehabilitace17
3Edukace dítěte se spastickou parézou19
3.1Cíle předškolního vzdělávání19
3.2Asistent pedagoga20
3.3Vývoj motoriky22
3.4Lateralita, orientace v prostoru, pravolevá
orientace23
3.4.1Zkouška vyšetření laterality24
3.4.2Leváctví25
3.5Adaptace v mateřské škole26
3.6Odklad školní docházky26
II. PRAKTICKÁ ČÁST28
4Případová studie28
4.1Charakteristika případové studie28
4.2Případová studie – Tomáš28
4.3Výzkumné otázky30
4.4Použité metody, techniky a prostředky30
4.4.1Metoda izomorfní deskripce30
4.4.2Metoda vyhodnocování výsledků z pozorování31
4.4.3Diagnostický rozhovor31
4.4.4Analýza produktů činnosti – kresba lidské postavy31
4.4.5Hipoterapeutické pomůcky, kůň Šermína31
4.4.6Výtvarný materiál31
4.4.7Digitální fotoaparát31
4.5Časová osa pozorování32
4.6Úvod do pozorování32
4.6.1Záznam z pozorování – září 201133
4.6.2Záznam z pozorování – říjen 201134
4.6.3Záznam z pozorování – listopad201134
4.6.4Záznam z pozorování – prosinec 201135
4.6.5Záznam z pozorování – leden 201235
4.6.6Záznam z pozorování - únor 201236
4.6.7Záznam z pozorování – březen 201236
4.6.8Záznam z pozorování – duben 201237
4.6.9Záznam z pozorování – květen 201237
4.6.10Záznam z pozorování – červen 201237
4.6.11Záznam z pozorování – červenec a srpen 201238
4.6.12Záznam z pozorování – září 201239
4.6.13Záznam z pozorování – říjen 201240
4.6.14Záznam z pozorování – listopad 201241
4.6.15Záznam z pozorování – prosinec 201241
4.6.16Záznam z pozorování – leden 201342
4.6.17Záznam z pozorování – únor 201343
4.6.18Záznam z pozorování – březen 201343
4.6.19Záznam z pozorování – duben 201344
4.7Důležité momenty44
4.7.1Důležité momenty - maminka44
4.7.2Důležité momenty – komunitní kruh, hry46
4.7.3Důležité momenty – sociální rovina47
5Diskuse49
ZÁVĚR51
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY53
SEZNAM PŘÍLOH55
ÚVOD
Setkání s dítětem se spastickou diparézou a jeho rodinou
dalo podnět k mému studiu na vysoké škole. Téma bakalářské
práce jsem si zvolila na základě vlastní edukační zkušenosti
v oblasti integrace dítěte se spastickou diparézou
v kolektivu předškolních dětí.
Největší obtíže dětí s dětskou mozkovou obrnou, potažmo se
spastickou diparézou, jsou spojené s mobilitou a
v kolektivu předškolních dětí je pohyb hlavní náplní dne
v mateřské škole. Cílem adaptace a úspěšné integrace dítěte
s postižením hybnosti do kolektivu dětí v mateřské škole
zůstává změna celkové atmosféry třídy, náplně edukační činnosti,
výběru her a neustálé dbaní na jeho bezpečnost při pobytu ve třídě
s ostatními 28 dětmi. Zároveň by mělo docházet k
optimálnímu rozvoji jeho osobnosti, socializaci a integraci
v kolektivu stejně starých dětí a jeho příprava na vstup do
základní školy.
V bakalářské práci jsme popsali problematiku jak po
teoretické stránce, tak po praktické stránce formou případové
studie. Dále byl shromažďován cenný materiál z období
adaptace, prováděli jsme pozorování dle metody izomorfní deskripce,
deníkovou formou, a snažili se autenticky zaznamenat naše úspěchy i
neúspěchy.
Pozornost byla věnována i tzv. důležitým momentům, které jsou
v práci podrobněji rozepsány. Jednalo se o osobnost maminky,
která je velmi významná v životě chlapce, dále pak sociální
rovinu adaptace a integrace chlapce v kolektivu dětí a také
zvolenou formu vzájemné komunikace mezi dětmi, k tomu jsme
zvolili komunitní kruh.
Během psaní bakalářské práce jsme hledali odpovědi na výzkumné
otázky. Bakalářská práce je také obohacena o kresby chlapce, které
jsou cenným diagnostickým materiálem.
U dětí s dětskou mozkovou obrnou velkou část života vyplní
rehabilitace v nejrůznější podobě. Rehabilitační činnosti jsme
věnovali jednu z kapitol, pozoruhodná je hipoterapie, ale také
unikátní operace, která výrazně změnila kvalitu chlapcova
života.
Trendem v současné společnosti je dostat osoby s postižením
do podvědomí veřejnosti, faktem je, že stále to není normou a tito
lidé neustále budí pozornost. Podobné situace jsme zažily
s chlapcem a byly jsme součástí jeho radostí, ale i stesků,
bezmocného vzteku, strachu z neznámého, ale i bezmezné důvěry
v dospělého kamaráda.
I. TEORETICKÁ ČÁST
Vymezení pojmu
Obecně se v posledních letech udává jako hlavní příčina
dětské mozkové obrny anoxie nebo hypoxie mozku v prenatálním,
perinatálním a postnatálním období. (Marešová, Joudová, Severa,
2011)
Pojem dětská mozková obrna (DMO) v naší odborné veřejnosti
zavedl Lesný, který tím jasně definuje poškození mozku dítěte
v raném věku. DMO se převážně projevuje poruchou hybnosti a
vývojem hybnosti, ale také velmi často zasahuje do více oblastí
vývoje, kdy se velmi často kombinuje s mentálním postižením,
smyslovými vadami a též významně ovlivňuje rozvoj komunikačních
dovedností. (Opatřilová, 2010)
Spastická diparéza
„Spastická forma je nejčastější variantou motorických poruch
formy DMO, tvoří asi 60 – 70 %. Nejčastějším
příznakem je trvale zvýšené svalové napětí a předpokládá se, že
může vzniknout ve třetím trimestru prenatálního života, pohybové
postižení, které je dáno obrnou může mít různý rozsah i závažnost.“
(Vágnerová, 2008, s. 145)
Diparéza znamená postižení dolních končetin a projeví se
v rozdílném vývoji jemné a hrubé motoriky. Psychický vývoj u
dětí v předškolním věku ovlivňuje skutečnost, že nemohly
získat všechny potřebné informace, jejich zkušenosti jsou tím pádem
odlišné a mnohdy nedostatečné. V době nástupu do školy jsou ve
většině případů motorická postižení již stabilizována a rodiče jsou
v tomto období v dostatečné míře informováni o stavu
svého dítěte a jejich další prognóze. Kontakt s vrstevníky
zdravými i podobně postiženými jsou velmi dobrým zdrojem potřebných
zkušeností. (Vágnerová, 2008)
Významným faktorem ovlivňujícím vývoj dítěte se spastickou
diparézou je rozsah a závažnost pohybového postižení. Hybnost
dolních končetin je důležitá pro samostatný pohyb a umožňuje
odpoutání ze závislosti na ostatních lidech. Je důležitá
k získání nových poznatků, zkušeností, pro sebeobsluhu a pro
aktivní kontakt s okolním prostředím. (Vágnerová, Krejčířová,
Svoboda, 2001)
Terminologie
„Dětská mozková obrna (DMO) je zastřešující pojem pro označení
skupiny chronických onemocnění charakterizovaných poruchou kontroly
hybnosti, která se objevuje v několika prvních letech života.“
(Jakobová, 2007, s. 66). Autorka dále uvádí, že průběh nemoci
se dále již nezhoršuje a pojem „dětská“ vyjadřuje období, kdy
vzniká, „mozková“ vyjadřuje oblast, ve které vzniká a „obrna“
vyjadřuje poruchu hybnosti těla. Hlavní příčinou hybnosti a vadného
držení trupu a končetin je u DMO porucha vývoje nebo poškození
motorických oblastí mozku. (Jakobová, 2007)
Etiologie
Obecně se v posledních letech udává jako hlavní příčina
dětské mozkové obrny anoxie nebo hypoxie mozku v prenatálním,
perinatálním a postnatálním období. (Marešová, Joudová, Severa,
2011) „Nejprogresivnější poškození mozku u DMO může být
způsobeno porodním traumatem, vývojem malformací nebo poškozením
postnatálním. Abnormality v období těhotenství a porodu mohou
vést k hypoxickým, traumatickým nebo toxickým poškozením
mozku. Příčinou hypoxie v období posledního trimestru
gravidity může být porucha výživy placenty nebo kardiopulmonární
onemocnění matky. Nejčastější porodní trauma je subdurální
krvácení.“(Schejbalová, Krč, 2008, s. 11) Autoři mimo jiné
uvádí jako jednu z příčin DMO i nízkou porodní hmotnost,
kdy nejvíce riziková je porodní hmotnost mezi 1500 až
2500 g.
Kritická doba pro vývoj CNS je 28. až 32. týden, kdy probíhá
proces vyzrávání neuronů všech oblastí CNS, které se větví –
dentritizaci, spojují – vznik synapsí, obalují se – myelinizace a
vytváří podpůrná nervová tkáň – neuroglie. (Jakobová, 2007)
Z postnatálních příčin, které mohou způsobit DMO u
novorozence je např. intrakraniální trauma, embolizace či trombóza,
meningitida, virová encefalitida aj.
Symptomatologie
Kapounek (in Opatřilová, 2010), rozděluje DMO na různé formy dle
patologicko-anatomického obrazu DMO na spastické (paraparetická,
kvadruparetická, hemiparetická) a nespastické (hypotonická,
dyskinetická). Lesný rozlišuje při klasifikaci DMO symptomy
vyhraněné na spastické (diparetická klasická, diparetická
paukospastická, hemiparetická, kvadruparetická) a nespastické
(hypotonická, dyskinetická). Susová dělí DMO na spastické
(diparetická, hemiparetická a kvadruparetickou),
dyskineticko-dystonické, hypotonické – cerebrální a smíšené.
Pro dětskou mozkovou obrnu jsou charakteristické tyto
symptomy:
· nerovnoměrný vývoj;
· tělesná neobratnost, postihující jemnou a hrubou motoriku;
· nápadná zvýšená pohyblivost a neklid;
· nesoustředěnost a těkavost;
· nedokonalost vnímání;
· nedostatečná představivost;
· překotné a impulsivní reakce;
· emoční labilita a výkyvy v duševní výkonnosti;
· opožděný vývoj řeči a vady řeči.
Jako příklad ze všech jmenovaných druhů uvádíme diparetickou
formu DMO dle Vítkové. Autorka uvádí, že se jedná se o spastickou
(křečovitou obrnu), kdy dochází zejména k postižení dolních
končetin, které nejčastěji vznikají při předčasných porodech nebo
krvácení do mozku. Dále se autorka zmiňuje o spasticitě zejména
abduktorů stehen, o planárních flexorech nohou a bérce. Horní
končetiny bývají relativně zdatné a intelekt nebývá narušen. Chůze
je tzv. nůžkovitá, kdy se o sebe třou kolena, po špičkách
(digitigrádní), s pokrčenými koleny při spasticitě flexorů
bérce. To vše narušuje rovnováhu, jedinec je nucen chodit kolébavou
chůzí. (Opatřilová, 2010)
Diagnostika
V Českých zemích má pedagogická diagnostika dlouholetou
tradici, která sahá až k J. A. Komenskému. Ve svém
díle „Informatorium školy mateřské“ se zamýšlel nad vhodností
nástupu dítěte do školy. V 60. letech 20. století se dostávalo
do popředí vědeckého zájmu v souvislosti se změnami školského
systému a s rozvojem pedagogického poradenství. (Zelinková,
2007)
DMO vzniká u 8 až 10 % dětí narozených před termínem. Kolem
40 % ze všech dětí s DMO se narodí před termínem, časná
diagnostika DMO je proto velice důležitá. Umožňuje zahájit
longitudinální sledování, podporuje indikaci rané péče o postižené
děti a tím i časné zahájení rehabilitace. Tento rychlý a přesný
postup může zmírnit funkční následky. Avšak jak autor uvádí, časná
diagnostika není snadná a je extrémně obtížná, dítě může projevovat
období útlumu a nemusí projevovat žádné zřetelné neurologické
příznaky. Důsledkem toho je, že se uvádí věk diagnózy DMO od
narození dítěte až do dvou let. Takže tradiční neurologické
vyšetření se doplňuje o vyšetření vývojové. To má za úkol
předcházet komplikacím v důsledku pozdní diagnostiky nebo
nesprávně vedenému léčebnému postupu. (Kraus, 2005)
K včasnému rozpoznání ohrožených dětí slouží screening
psychomotorického vývoje dle Vlacha, který se provádí
v pravidelných intervalech v prvním roce života dítěte.
Jako další se provádí screening posturálního vývoje podle Vojty
sloužící k vyšetření dětí s rizikem a podezřením na
opožďování psychomotorického vývoje kojenců. (Kraus, 2005)
V edukačním procesu je v současnosti zdůrazňována
diagnostická kompetence učitelů všech typů škol jako jeden
z prostředků zkvalitnění práce s dítětem. Diagnostika
není testování a diagnóza by neměla být přidělená nálepka. Diagnóza
má především sloužit pro lepší komunikaci mezi odborníky. Určení a
chápání diagnózy je ovlivněno profesní úrovní a zkušeností všech
zúčastněných odborníků. U některých dětí je stanovení diagnózy
nutnost z hlediska zdravotního oslabení, vývojových poruch
učení a chování. Tyto děti mají nárok na vypracování individuálního
vzdělávacího plánu. (Zelinková, 2007)
Slowík (2005) ve své knize uvádí, při diagnostické činnosti
využívají odborníci škálu různých diagnostických metod, mezi
nejčastěji využívané patří:
· anamnéza (osobní, rodinná, školní);
· pozorování (záměrné i nezáměrné);
· rozhovor (interview);
· dotazníky, testy (psychologické, pedagogické, didaktické,
atd.);
· metody ověřování vědomostí a dovedností (písemné i ústní
zkoušení atd.);
· analýza výsledků činnosti (rozbor zpracovaných úkolů,
posuzování výtvorů jedince, atd.);
· přístrojové metody (vyšetřování sluchu metodou audiometrie
apod.).
„Důležitými kritérii při použití jednotlivých metod je jejich
validita (zda poskytují skutečně platné výsledky) a reliabilita
(nakolik jsou spolehlivé a přesné)“. (Slowík, 2007, s. 52)
Vojtův princip
Profesor MUDr. Václav Vojta byl významný český neurolog. Narodil
se 12. 7. 1917 a zemřel 12. 9. 2000, jeho
zásluhou je moderní pojetí v oboru dětské neurologie.
Nechtěl, aby se jeho technice říkalo Vojtova metoda, ale Vojtův
princip. Pravděpodobně první poznatky dostupné fyzioterapeutům o
reflexní lokomoci se datují do let 1954-1968. Na začátku 50. let
20. století sledoval motorický vývoj kojenců. Tvrdil, že DMO je
výsledkem přerušení motorického vývoje v nejranějším vývojovém
stadiu, že jde v podstatě o blokádu, kterou jde za určitých
podmínek zrušit. (Marešová, Joudová, Severa, 2011)
Pevné postavení si vybudoval v Německu v Mnichově, kam
1968 emigroval a pak teprve i u nás. V jeho práci pokračovala paní
Marcela Klémová, která jeho metodu vyučovala v praxi i když
byla po dobu profesorovi emigrace zakázána. Dodnes ji předává
v Olomouci.
„Vzory reflexního plazení a reflexního otáčení byly využívány
v rehabilitaci starších dětí s motorickou poruchou od
roku 1959. O rok později byla metoda rozšířena také na „motoricky
ohrožené jedince“. S úspěchem se tato terapie od roku 1980
systematicky využívá také v rehabilitaci dospělých
s nejrůznějšími motorickými poruchami. Základem pro terapii
byla víceletá experimentální fáze započatá v létě 1954, kdy
byly objeveny a později klasifikovány globální vzory reflexního
pohybu vpřed.“ (Vojta, Peters, 2010, s. 2)
Dále autoři uvádí, že později Vojta propracoval na základě svého
pozorování u již fixovaných spastických syndromů, prováděním pohybu
proti odporu se v oblasti osového orgánu (tvořeného trupem a
hlavou) nebo v oblastech klíčových kloubů (ramenních a
kyčelních), uskutečňovaly a objevovaly opakované a zákonité svalové
souhry, tzv. motorické koordinační komplexy, které se pak šířily na
další části těla. Poloha dítěte měla vliv, že tyto komplexy
dostávaly různý kineziologický obsah. (Vojta, Peters, 2010)
Techniku mohou používat odborně vyškolení fyzioterapeuti
s certifikovaným kurzem, školící rodiče dětí, kteří za nimi
nadále chodí s dětmi na pravidelné kontroly.
Pokud je dítěti doporučeno cvičit „Vojtu“, musí proběhnout
vyšetření neurologem a rehabilitačním lékařem. Fyzioterapeut
provede pohybové vyšetření a stanoví rehabilitační plán. Vojtův
princip je velmi složitá metoda vhodná pro cvičení novorozenců,
kojenců i starších dětí, kdy je nějakým způsobem porušen či
zpomalen vývoj dítěte.
Tato technika je nejefektivnější u malých dětí, kdy
nejbouřlivěji reagují na dráždění výbavných zón. V naší republice
je tato metoda považována za nejlepší léčbu pro pacienty postižené
jakoukoliv formou dětské mozkové obrny.
Rehabilitace – rehabilitační metody
Jakobová uvádí, že cílem rehabilitace je zamezení vzniku
zdravotního postižení, popřípadě jeho minimalizace a v případě
vzniklých následků zdravotního postižení osob je rehabilitace co
nejrychlejší a co nejširší zapojení osob se zdravotním postižením
nebo poškozeným úrazem, nemocí nebo vrozenou vadou do všech
obvyklých aktivit společenského života s maximálním důrazem na
jejich pracovní začlenění.
Podle Jesenského je rehabilitace pojem širokospektrální, tzv.
komprehezivní, což ve výsledku znamená ucelenou, komplexní,
globální a integrální péči. Speciální pedagogika zaznamenává
mohutného rozvoj komplexní rehabilitační péče v 60. letech 20.
století. (Jakobová, 2006)
Ústav klinické rehabilitace ULZIBAT
Metodu „nemocnice jednoho dne“ vymyslel a Ústav klinické
rehabilitace v roce 1991 založil profesor Valerij Borisovič
Ulzibat, který v současné době již nežije, ale sestavil tým
odborníků, kteří touto metodou pracují po celém světě. Celkovou
filozofii a unikátnost metody, která předběhla svou dobu, nejlépe
vystihují tři teze, kterými se celý operační tým prezentuje:
· Léčba onemocnění pohybového aparátu = menší trauma pro
pacienta.
· Neexistují žádné kontraindikace spojené s operací
v raném věku = pooperační obnova a návrat do běžného života
během 5-7 dnů.
· Ukazujeme chirurgickou péči na základě ambulantního pacienta =
„nemocnice jednoho dne“.
Popularita této unikátní, šetrné a velmi účinné metody se šíří
především po internetu, v současné době není ministerstvem
zdravotnictví schválena, operaci si hradí rodiče operovaných dětí.
Ve chvíli, kdy se shromáždí virtuální cestou dostatečný počet
pacientů, tým vybere nejbližší soukromou kliniku, kterou si
pronajme a s celým operačním týmem za pacienty přiletí.
V Praze byla organizována poprvé v roce 2012, běžně tým
specialistů operuje po celé Evropě.
Lékaři používají metodu FIBROTOMIE, což je speciální technika
pitvy patologicky změněné části svalu tzv. zjizvení, kdy speciálně
vyvinutým a upraveným skalpelem provádí malé vpichy a uvolňují
spasmy svalů. Metoda je velmi účinná a šetrná, rány se nemusí šít,
operace je rychlá, celková anestezie trvá cca. 10 min,
nenásleduje žádné sádrování končetin, rány ošetřují rodiče
v pohodlí domova, protože krátce po operaci je dítě i
s rodiči propuštěno do domácího léčení. Pacienti se zotavují
do 5-7 dnů od operace.
Většinou se provádí 10-16 vpichů, kdy se odstraní svalové
kontraktury a tím se docílí významného zvýšení rozsahu pohybu.
Celkové zlepšení fyzické aktivity podporuje duševní rozvoj,
rozšiřuje okruh zájmů, zvyšuje úroveň self-servisu.
Dvacet let výzkumu došli lékaři k závěru, že optimální věk
pro operaci je 3-5 let věku dítěte, kdy jsou vidět největší
pokroky, nejrychlejší výsledky a není potřeba operaci vícekrát
opakovat. (více informací na emailu [email protected])
Dokládám vyšetření a vyjádření fyzioterapeuta ke zdravotnímu
stavu klienta.
Hipoterapie
Základní pojem hipoterapie se váže k daleké historii, kdy
se za nejúčinnější považoval krok koně. Už indiáni věděli, že pokud
válečník upadl do bezvědomí, bylo nutné jej přehodit přes hřbet
koně a nechat jej cválat a tím přirozeně masírovat hrudník.
Rehabilitace umožňuje člověku se lépe vyrovnat se svým vrozeným
nebo získaným znevýhodněním a jejím cílem je zkvalitnění života
lidem se specifickými potřebami v maximální možné míře.
Hiporehabilitace je pojem nadřazený a zastřešující a je názvem
pro všechny aktivity a terapie v oblastech, kde se setkává kůň
a člověk se specifickými potřebami.
Je to lékařsky indikovaná a pomocí vyškolených odborníků
prováděná rehabilitace prostřednictvím koní, kdy se kůň sám stává
terapeutem a to jízdou na něm a i jeho přítomností.
Kůň byl poprvé použit k rehabilitaci norskou
fyzioterapeutkou Elizabet Bodtherovou, která na své poníky
posazovala děti s DMO. (Zahrádka, Kulichová, 1995) Norsko je
tak považováno za kolébku hiporehabilitace, odbornou vážnost této
profesi dodalo Německo po 1. světové válce, kde koně využívali při
rehabilitaci vojáků zraněných ve válce.
U nás byl velkým propagátorem jízdy na koni T. G. Masaryk, který
bral jízdu na koni jako výborný tělocvik pro zpevnění celého těla.
Počátky hiporehabilitace u nás se váží na založení Hucul Clubu ve
Zmrzlíku u Prahy, který spolupracoval s neurologem, ortopedem
profesorem Karlem Lewitem, zakladatelem hiporehabilitace
v naší republice.
V roce 1991 byla založena Česká hiporehabilitační
společnost. Vznikla na podporu a propagaci hiporehabilitace a její
správné pojetí a šíření.
Cílem ČHS je sdružování zájemců a příznivců hiporehabilitace.
Jedná se o fyzioterapeuty, ergoterapeuty, cvičitele, trenéry,
lékaře, pedagogy, psychology, psychiatry, logopedy, pro které
organizuje různé semináře, konference a kurzy, starají se o osvětu
a poskytují informace širší veřejnosti a to z důvodů
neuspořádanosti v poskytování těchto služeb.
Další členění hiporehabilitace
Hiporehabilitaci členíme na několik kategorií. Jednou
z kategorií jsou „Aktivity s využitím koně“ (AVK).
Je to metoda spadající do oboru speciální a sociální pedagogiky,
která využívá prostředí jezdecké stáje, kontaktu s koněm jako
prostředku k motivaci, aktivizaci a vzdělávání lidí se
specifickými potřebami.
Tuto práci provádí speciální pedagog, sociální pedagog, sociální
pracovník aj. Prostředí kolem koní se využívá ke zprostředkovávání
znalostí, dovedností a vědomostí, poněvadž jsou děti motivovanější,
snáze se učí a jsou ochotnější přijímat informace. (Hollý,
Horňáček, 2005)
Další využívanou hiporehabilitační metodou je „Terapie
s využitím koní pomocí psychologických prostředků“ (TVKPP). Je
to metoda z oboru psychoterapie, která při práci s lidmi
se specifickými potřebami využívá širokou nabídku možností, které
nabízí prostředí kolem koní.
Tuto terapii zajišťuje psychoterapeut, psycholog, psychiatr, aj.
a její snahou je zdokonalit sociální fungování ve společnosti a
zároveň zlepšit schopnost těchto lidí lépe se vypořádat
s problémy. (Hollý, Horňáček, 2005)
Tyto dvě metody pomáhají:
· dětem s poruchami učení a chování;
· dětem s narušenou komunikační schopností;
· osobám s mentální retardací;
· osobám se smyslovými vadami;
· osobám s duševním onemocněním;
· osobám s poruchou autistického spektra;
· osobám s poruchami příjmu potravy;
· osobám se závislostmi;
· osobám, které se obtížněji začleňují.
Kontraindikací může být hluboká mentální retardace, akutní
psychické stavy, odvykací stavy, akutní schizofrenie aj.
Třetí metodou je „parajezdectví“. (http://www.os-svitani.cz)
K této sportovní disciplíně se člověk dostává, až po zvládnutí
hipoterapie, na základě lékařského doporučení. Je to pro sportovně
nadané lidi se zdravotním postižením a je zařazena i na
olympijských hrách. Odvětví parajezdectví jsou např. paraparkur,
paravoltiž, paradrezura. (Hollý, Horňáček, 2005)
Občanské sdružení Ryzáček
Občanské sdružení Ryzáček je nestátní nezisková organizace,
která poskytuje hiporehabilitace zájemcům z řad dětí,
dospělých a seniorů.
Sdružení bylo založeno v roce 2006, začínalo s jedním
koněm, postupně se podařilo zajistit šest koní, různých plemen
(např. anglický plnokrevník je typ koně velmi vhodný pro děti, pro
dospělé je vhodný silný, robustnější belgik, norik). Každému
člověku vyhovuje jiný kůň. Kůň musí mít také vhodnou povahu,
kondici a specifický krok.
Každý z koní prochází dlouhodobým speciálním výcvikem na
dvou lonžích, kdy je veden zezadu vodičem. Ryzáček je druhé
středisko v ČR, které má úspěšně ukončené zkoušky koní pro
provoz v hiporehabilitaci.
Práce koní je velmi náročná, proto se pracovníci Ryzáčka snaží
vytvořit co nejpřirozenější podmínky. Koně jsou celoročně pastevně
ustájení a kopyta jim strouhají speciální metodou, propagátorem
této metody je známý herec Václav Vydra.
V občanském sdružení Ryzáček pracuje odborný tým sestavený
z fyzioterapeuta, asistenta pro rehabilitaci, vodiče koní pro
rehabilitaci, psychologa, projektového manažera a koordinátora
projektu, jelikož je sdružení financováno z finančních darů,
příspěvků, grantů aj.
V rámci hiporehabilitace nabízí sdružení naučný program pro děti
„Ahoj já jsem kůň“, ve švýcarsko-české spolupráci realizují projekt
„Můj přítel kůň“ a aktivity s využitím koní pro dětské domovy
a stacionáře.
Koně vhodné pro hiporehabilitaci
Pro hipoterapii potažmo hiporehabilitaci celkově, je dobré, když
je kůň zdravý, v dobré kondici, nesmí kulhat, protože by to
mohlo poškodit klienta, jelikož při chůzi koně člověk přijímá do
mozku impulzy, které při chůzi koně vznikají, k programování
motorického vzoru pohybu do CNS klienta prostřednictvím balanční
plochy, která je vytvořena hřbetem koně.
(http://www.callinus.cz)
Velmi důležitá je i klidná, vyrovnaná a přátelská povaha koně.
Pro každého klienta se vybírá jiné plemeno. Štíhlý a svalnatý
anglický plnokrevník s jemnější stavbou těla je velmi vhodný
pro děti, slezský norik nebo českomoravský belgik
s robustnější stavbou těla je vhodný pro dospělé.
Je dobré podotknout, že i koně mají svou povahu, svůj charakter,
který by měl vyhovovat klientovi, terapeut musí pečlivě vybírat
koně k lidem a jejich postižení.
Chůze při terapiích není pro koně přirozená a vyčerpává je
psychicky i fyzicky. Musí dělat kratší krok než je jim přirozené a
reagovat na pohyb klienta sedícího na hřbetě. Tím, že kůň na sobě
nemá sedlo, ale jen dečku s gelovou podložkou, je umožněn
přímý kontakt mezi člověkem a hřbetem koně a kůň může přizpůsobit
chůzi pohybu člověka, který na něm sedí.
Koně mezi jednotlivými terapiemi musí mít pauzu a co je velmi
důležité, před zahájením terapií musí pracovníci koně připravit, to
znamená vyčistit, uvolnit je pohybem např. vyklusáváním, během
apod. Samotný kůň se pak zpevní, hřbet je propnutý a klient na něm
může pohodlně sedět. S koňmi pracovníci pracují celý rok, aby byli
v dobré fyzické i psychické pohodě a terapie mohly
proběhnout správně a bezpečně.
Koním určeným pro hipoterapie vyhovuje celoroční pastevní
ustájení, kdy jsou celoročně na pastvě a ne ve stáji, mají velké
výběhy a kopyta se jim pak mohou upravovat strouháním, protože je
mají dostatečně pevná, bez podkov.
Průběh hiporehabilitace
Ryzáček se nachází ve velmi pěkném prostředí a jak mohla autorka
práce pozorovat a sama na sobě vyzkoušet, působí na rodiče a jejich
děti velmi uklidňujícím dojmem.
Celý hipoterapeutický proces začíná příjezdem rodičů a dítěte,
přivítání s týmem pracovníků, upevněním helmy na hlavu dítěte
a předáním asistentovi pro hiporehabilitaci. Vodič nachystá koně,
který má na hřbetě dečku s gelovou vložkou připevněnou madly,
na hlavu koně se připevní uzdečka a připnou se k ní dvě lonže,
kterými je zezadu veden kůň vodičem. V tu chvíli navede koně
k nástupní rampě a dítě s pomocí asistenta nasedne na
koně. Po pravé straně jde asistent, který zajišťuje bezpečnost
dítěte a celkovou dobrou náladu. Když je nutné a dítě se vzpírá
nebo pláče, zpívá mu, motivuje ho maňáskem, overballem. Po levé
straně jde fyzioterapeut, který zajišťuje správný sed, správné
provedení cviku a samozřejmě bezpečnost dítěte. Pokud se dítěti
prohnou záda, zlehka jej pohladí a dítě okamžitě reaguje, pokud je
to potřeba, po celou dobu jej drží rukou na zádech.
Koně ovládá vzadu dvěma lonžemi vodič, který zajišťuje hladký
průběh terapií. Délka terapií, chůze, směr a rytmus se řídí
fyzickými možnostmi dítěte, terapii je možné provádět až
30 minut. Střídá se směr z důvodu držení těla, aby dítě
nemělo tendenci vyklánět se po směru jízdy, chodí se i šikmo přes
cvičný ovál, to aby se dítě napřímilo.
Prvních 13 minut jede dítě v tzv. kontrasedu, který je pro
hiporehabilitace v daném případě zásadní.
Kontrased je spolu s lehem dítětem na břiše proti směru
jízdy polohou, kterou využívají k dosažení primárního vzpřímení. Je
stimulována trojúhelníková opěrná báze s oporou o natažené
horní končetiny. Vyžaduje zvýšenou pozornost terapeuta, aby
v případě únavy přešel do nižší pozice na lokty či do
relaxační pozice na lokty či do lehu na břiše. (Jirásková, Czáková
& Dvořáková, 2010)
Pak 7 minut jezdí klasicky po směru chůze koně. Hipoterapie se
provádí 2x týdně ve 4 měsíčních blocích, 2x ročně na pískové
venkovní jízdárně, velké 10x15 metrů a za nepříznivého počasí
v kryté jízdárně.
Celá terapeutická jednotka končí sesednutím z koně
s pomocí fyzioterapeuta, který si dítě opře o své tělo, sundá
mu helmu a předá jej rodičům. Dítě se rozloučí s koněm,
pohladí ho a poděkuje a pak 15 minut odpočívá, nesmí vykonávat
žádný pohyb, jelikož mozek dostal impulzy správných pohybových
vzorců, které si musí uložit a zafixovat, proto se tomu říká „pauza
pro fixaci“. Děti jsou v této pauze jakoby „omráčené“, ve
stavu lehké beztíže. Po uplynutí povinné pauzy jsou děti čiperné a
radostné, prostředí a druh pohybu je velmi relaxační a působí
pozitivně na děti i jejich doprovod.
Edukace dítěte se spastickou parézou
Koťátková uvádí, že „dítě může trpět vrozenou vadou, která se
projevila již v prvním roce života, a v tomto případě je
většinou již pod dlouhodobější péčí specialistů a rodiče mohou
využívat konzultací s doporučených intervenčních nebo
simulačních programů např. ve speciálněpedagogických centrech.“
(Koťatková, 2008, s. 67).
Autorka se domnívá, že zde mohou rodičům poradit ve výběru
vhodného předškolního zařízení a jak při adaptaci postupovat.
V současné době probíhá začleňování dětí se speciálními
vzdělávacími potřebami např. formou integrace do běžné třídy
mateřské školy a to po dohodě s ředitelkou zařízení.
Další z nabízených forem integrace je umístění dětí se SVP
do speciální třídy nebo do speciální mateřské školy.
Cíle předškolního vzdělávání
Předškolní vzdělávání podporuje rozvoj osobnosti dítěte
předškolního věku, podílí se na jeho zdravém citovém, rozumovém a
tělesném rozvoji a na osvojení základních pravidel chování,
základních životních hodnot a mezilidských vztahů.
Předškolní vzdělávání vytváří základní předpoklady pro
pokračování dalšího vzdělávání a napomáhá vyrovnávat nerovnoměrnost
vývoje dětí před vstupem do základního vzdělávání a poskytuje
speciálněpedagogickou péči dětem se speciálními vzdělávacími
potřebami. (školský zákon č. 561/2004 Sb. ve znění
pozdějších předpisů)
Úkolem institucionálního předškolního vzdělávání je, doplňovat
rodinnou výchovu a v úzké vazbě na ni, pomáhat zajistit dítěti
prostředí s dostatkem mnohostranných a přiměřených podnětů
k jeho aktivnímu rozvoji a učení.
Předškolní vzdělávání má smysluplně obohacovat denní program
dítěte v průběhu jeho předškolních let a poskytovat dítěti
odbornou péči. Mělo by usilovat, aby první vzdělávací krůčky dítěte
byly stavěny na promyšleném, odborně podepřeném a lidsky i
společensky hodnotném základě a čas prožitý v mateřské škole
byl pro dítě radostí, příjemnou zkušeností a zdrojem dobrých a
spolehlivých základů do života i vzdělávání.
Na základě dlouhodobého a každodenního styku s dítětem i
s jeho rodiči může předškolní vzdělávání plnit i úkol
diagnostický, zejména ve vztahu k dětem se speciálními
vzdělávacími potřebami.
Dětem, které to potřebují (dětem s nerovnoměrnostmi ve
vývoji, dětem se zdravotním postižením, se zdravotním a sociálním
znevýhodněním), má předškolní vzdělávání na základě znalosti
aktuální úrovně rozvoje dítěte i jeho dalších rozvojových možností
poskytovat včasnou speciálněpedagogickou péči a tím zlepšovat
jejich životní a vzdělávací šanci.
Předškolní vzdělávání se maximálně přizpůsobuje vývojovým
fyziologickým, kognitivním, sociálním a emocionálním potřebám dětí
této věkové skupiny a dbá na to, aby tato vývojová specifika byla
při vzdělávání dětí v plné míře respektována.
Vzdělávání má být důsledně vázáno k individuálně různým
potřebám a možnostem jednotlivých dětí, včetně specifických
vzdělávacích potřeb. (RVP PV)
Předškolní vzdělávání by mělo být důsledně vázáno na
individuální potřeby a možnosti jednotlivých dětí včetně
speciálních vzdělávacích potřeb. Toto pojetí umožňuje vzdělávat
děti společně v jedné třídě bez ohledu na jejich rozdílné
schopnosti. (Opatřilová, 2010)
„V předškolním věku dochází často k určitému
vývojovému pokroku, přesto omezení pohybových možností přetrvávají,
závislost na pečovateli a nedostatek zkušeností socializační rozvoj
takových dětí ztěžuje.“ (Opatřilová, 2010, s. 31)
Autorka dále uvádí, že se u dětí s tělesným postižením
projevuje uvědomění své osobnosti formou negativismu, který
signalizuje potřebu prosadit svou vůli o něco později než u
intaktních dětí a má jiný charakter v podobě afektivních
reakcí.
Dále pak tělesné postižení může budit ambivalentní či dokonce
odmítavé sociální reakce, s přibývajícím věkem se postižení
stává nápadnější, může mít stigmatizující charakter a kontakt a
zkušenosti s vrstevníky jsou velmi vzácné, což může mít za
následek chybějící kompetence u lidí s postižením.
V oblasti rozumové jsou děti ve většině případů v normě,
po stránce pohybové se postižení stabilizuje, pokud se nejedná o
progresivní postižení, jen sociální dovednosti bývají opožděné.
V předškolním věku je tudíž velmi důležitá integrace do běžné
mateřské školy, která poskytne dítěti potřebné zkušenosti a pomůže
s odpoutáváním na pečovateli a rodině. (Opatřilová, 2010)
Asistent pedagoga
Pracovní náplň pedagogických asistentů a požadavky na jejich
vzdělání, stejně jako na pedagogické kompetence vymezuje zákon
č. 563/2004 Sb. a příslušné vyhlášky a metodické pokyny
MŠMT.
Podle vyhlášky č. 73/2005 Sb. v platném znění,
jsou hlavními činnostmi asistenta pedagoga pomoc žákům při
přizpůsobování se školnímu prostředí, pedagogickým pracovníkům
školy při výchovné a vzdělávací činnosti, v komunikaci se
žáky, při spolupráci se zákonnými zástupci žáků a s komunitou,
ze které žáci pocházejí.
Podle zákona 563/2004 Sb. (1) § 2 je pedagogický
asistent zařazen mezi pracovníky, kteří vykonávají přímou
vyučovací, výchovnou, speciálněpedagogickou nebo
pedagogicko-psychologickou činnost přímým působením na
vzdělávaného. Pedagogický asistent musí podle § 3 výše
uvedeného zákona prokázat:
· plnou způsobilost k právním úkonům;
· odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou činnost, kterou
vykonává;
· bezúhonnost;
· zdravotní způsobilost;
· znalost českého jazyka. (Průcha, 2009)
Podle zákona 563/2004 Sb. § 20 může asistent pedagoga
získat kvalifikaci několika způsoby – vysokoškolským vzděláním
získaným studiem v akreditovaném studijním programu
v oblasti pedagogických věd; vyšším odborným vzděláním
získaným studiem v akreditovaném vzdělávacím programu VOŠ
v oboru vzdělání zaměřeném na přípravu pedagogických asistentů
nebo sociální pedagogiku; středním vzděláním s maturitní
zkouškou získanou ukončením vzdělávacího programu středního
vzdělání s výučním listem získaným ukončením vzdělávacího
programu středního vzdělávání a studiem pedagogiky; základním
vzděláním a absolvováním akreditovaného vzdělávacího programu pro
asistenty pedagoga uskutečňovaného zařízením DVPP. (Průcha,
2009)
MŠMT definuje pojem asistenta pedagoga jako „podpůrnou službu
při vzdělávání pro žáky se zdravotním postižením (integrovaných
v MŠ, ZŠ, SŠ,VOŠ; s těžkým zdravotním postižením); pro
žáky se sociálním znevýhodněním – v přípravných třídách
běžných a speciálních škol, v běžných i speciálních školách.
(Smejkalová, Teplá)
Ředitel MŠ, ZŠ, základní speciální školy, SŠ,VOŠ požádá o
zřízení funkce krajský úřad.
Asistent pedagoga může být zaměňován za osobního asistenta, ale
mezi těmito funkcemi je pár rozdílů. Hlavním rozdíl spočívá
v tom, že osobní asistent uzavírá sám s klientem smlouvu
a ten si ho také platí a věnuje se pouze jemu; asistent pedagoga
pracovní smlouvu uzavírá se školským zařízením a platí jej MŠMT a
je pomocník pedagoga a má za úkol pomáhat mu při výkonu jeho práce,
je podporou pro děti se SVP a pomáhá učiteli i při práci
s ostatními dětmi ve třídě.
Základní povinností asistenta pedagoga stanovilo MŠMT ČR ve
Věstníku MŠMT č.10/2005. Ředitel musí stanovit náplň práce
asistenta pedagoga na daný školní rok na základě skutečných potřeb
dítěte. Hlavní odpověď na danou otázku dává vyhláška MŠMT ČR
č.73/2005 § 7: Hlavní činností asistenta pedagoga je pomoc
žákům při přizpůsobení se okolnímu prostředí, pomoc pedagogickým
pracovníkům při výchovné a vzdělávací práci, při spolupráci se
zákonnými zástupci žáků a komunitou, ze které žák pochází.
(Smejkalová, Teplá, H. Kubátová, 2010)
Asistent pedagoga je přítomen ve třídě po celou dobu a po
domluvě s učitelem pracuje s dítětem podle IVP.
Spolupracuje na tvorbě IVP, obzvlášť pokud dítě zná a dokáže
odhadnout jeho možnost. Zodpovědnost za školní vzdělávání nese
třídní učitel. Asistent pracuje podle pokynů pedagoga, ale nestává
se automaticky učitelem integrovaného dítěte.
Pro dobrou práci asistenta jsou vhodné určité vlastnost,
schopnosti a dovednosti, např.:
· schopnost práce s dětmi se speciálními vzdělávacími
požadavky;
· empatie;
· tvořivost při práci s dětmi i při přípravě pomůcek;
· dovednost komunikovat s učiteli, rodinou, ostatními
dětmi;
· trpělivost;
· ochota učit se něčemu novému. (Michalík, 2002)
Vývoj motoriky
„Vývoj hrubé a jemné motoriky závisí na genetických podmínkách,
způsobu výživy, v prenatálním i postnatálním období, dále na
pohybové výchově a stimulaci, individuálních zvláštnostech a
v neposlední řadě na duševním vývoji.“ (Opatřilová, 2010, s.
47)
V období mezi třetím a šestým rokem je zřetelný zpomalený
vývoj a objevují se zřetelnější rozdíly mezi dětmi, pohyby jsou
výrazně koordinovanější, dítě projevuje zájem o různé
nástroje, hračky, pomůcky a učí se s nimi manipulovat, dochází
k rozvoji senzomotorické koordinace. Kolem čtvrtého roku se
vyhraňuje lateralita, při složitějších úkonech se uplatňuje
dominantní ruka, noha, vždy záleží na rozsahu a stupni postižení.
Dochází ke zlepšování sebeobsluhy, smysluplné manipulaci, manuální
zručnosti, např. v kresbě, grafomotorice.
Grafomotorika je soubor psychomotorických činností důležitých
pro psaní, zároveň mohou být nápomocny také při diagnostice
psychických stavů, procesů, vlastností, poruch a nemocí.
Kresba má ve speciální pedagogice vývojovou a diferenciální
hodnotu, zkoumání a rozbor dětské kresby je velmi náročný. Při
hodnocení dětské kresby sledujeme projev senzomotorických
schopností, vývojovou úroveň, inteligenci a výrazový projev. Dětská
kresba je využívána při posuzování školní zralosti, jako příklad
autorka uvádí Jiráskův test. (Opatřilová, 2010)
Lateralita, orientace v prostoru, pravolevá orientace
Lateralitou rozumíme přednostní užívání jednoho z párových
orgánů, tj. asymetrii párových orgánů hybných (ruky, nohy) nebo
smyslových (oko, ucho).
Lateralitu dělíme na:
· tvarovou – při porovnání obličeje zjistíme, že u žádného
člověka nejsou poloviny obličeje stejné;
· funkční – člověk upřednostňuje používání jednoho párového
orgánu (ruky), který pracuje rychleji, lépe. Funkční lateralita se
neprojevuje pouze u horních a dolních končetin, ale i např. u
mimických svalů obličeje.
Typy laterality:
· praváctví;
· leváctví;
· ambidextrie (nevyhraněná lateralita).
Lateralita se u dětí vyvíjí, ani u dospělých nelze říci, že
existují čistí praváci, či leváci, v takovém případě hovoříme o
lateralitě:
· překřížené – nemusí shodovat pravá ruka a levé oko;
· souhlasná – ve shodě je levá ruka a levé oko.
Někteří lidé se mohou podle testů laterality jevit jako
pravorucí, ale u některých činností mohou používat ruku druhou.
Vlivem pravoruké společnosti se nevyhranění leváci, nebo lidé
s ambidextrií jeví jako praváci a v takových případech
dělíme lateralitu na genotyp, vrozenou lateralitu a na fenotyp,
společností ovlivněnou lateralitu, kdy vrozeného leváka rodina
přeučí na praváka.
Existuje spousta teorií na toto téma, klasikem mezi vědci
zabývajícím se tímto tématem je T. S. Orton z USA.
Orton předpokládal, že příčinou poruchy čtení je nedostatečně
vyhraněná dominance jedné z hemisfér a tak při čtení se vjemy
obtiskávají do obou hemisfér, mísí se a dochází k zrcadlovému
čtení, převracení sledu slabik, většinou mají potíže leváci, děti
se zkříženou a nevyhraněnou lateralitou. Děti s překříženou
lateralitou jsou velmi často postiženi dyslexií.
Též zvládnutí pojmů pravo-levo prochází několika stádii. Věk,
kdy rozpozná strany nejprve na sobě je mezi 6. - 9. rokem a dalším
stadiem je rozpoznání pravé a levé strany na osobě sedící naproti
(okolo 10. roku). (Zelinková, 2000)
Závislost mezi zvládnutím pravolevé orientace a čtením byla
mnohokrát prokázána, pokud se zjišťovala úroveň orientace
vpravo-vlevo ve skupině žáků kontrolní skupiny a ve skupině
dyslektiků, výsledky se značně lišily, žáci v kontrolní
skupině splňovali věkové limity v 81 %, kdežto
dyslektické děti splňovaly věkové limity pouze
v 43 %.
Lateralita není návyk ani zlozvyk a je odrazem dominance jedné
z mozkových polokoulí, hemisfér, které mimo jiné ovlivňují i
řeč, pokud potlačíme aktivitu vrozené vedoucí ruky, potlačíme i
rozvoj řeči, při přecvičování může dojít i k nejrůznějším
narušením komunikační schopnosti. Ve školách platí pokyn o
respektování přirozené laterality dětí vydaný MŠMT (ve Věstníku
č. 23, seš. 4, ze dne 10. 2. 1967), který
zakazuje ve školách přecvičovat leváky.
Lateralita se týká nohy, oka, ucha. Existuje několik testů
laterality např. od Matějčka a Žlaba, dále Sováka.
Není přesně dokázáno, jestli existuje určitá úroveň zralosti
dítěte, která výrazně podmiňuje zvládnutí pravo-levé orientace,
proto se přikláníme ke kompromisu, kdy na zvládnutí má vliv určitá
psychická zralost a úroveň nácviku. Předkládáme několik zkoušek
laterality podle Sováka.
Zkouška vyšetření laterality
1. Zkouška navlékání – dítě navléká silnou nit do velkého ouška
jehly, všímáme si, která ruka vede pohyb, jestli ta co drží nit
nebo ta, co drží jehlu, důležitý je pohyb ruky, ta je vedoucí.
2. Zkouška stavění kostek – vyzveme dítě ke stavění věže
z kostek a všímáme si, kterou rukou staví poslední kostky a
kterou zachraňuje věž před spadnutím, pokud staví věž levou rukou a
pravou zachraňuje, je levák, pokud staví pravou a levou zachraňuje,
je pravák.
3. Zkouška dominance dolní končetiny – posouvání drobného
předmětu podél vyznačené čáry, dominantní noha je ta, která předmět
posouvá.
4. Zkouška vedoucího oka – můžeme dítěti nabídnout krasohled,
nebo smotaný papír jako dalekohled, nebo mu nabídnout, ať se podívá
klíčovou dírkou, ke kterému oku přiloží krasohled, smotanou ruličku
papíru, kterým okem se podívá klíčovou dírkou, to je
dominantní.
5. Zkouška vedoucího ucha – pod stůl umístíme budík, vyzveme
dítě, ať určí místo, odkud slyší budík, kterým uchem se natočí, to
je vedoucí (test není moc přesný, spíše orientační).
6. Zkouška kreslením a psaním – papír přeložíme na poloviny,
vyzveme dítě, ať namaluje polovinu domečku jednou rukou, přeložíme
a schováme a vyzveme k namalování druhé poloviny druhou rukou,
pravák začne první kresbu pravou a levák levou rukou, všímáme si
linií, detailů, přecvičovaný levák kreslí levou rukou více detailů
i když začal pravou rukou. (Klenková, 1997)
Leváctví
Leváctví nelze považovat za poruchu, či nemoc, jde o funkční
převahu levé ruky nad pravou, což sebou může přinášet určité
komplikace, jelikož žijeme převážně v pravo-orientované
společnosti, což znamená, že většina nástrojů a přístrojů a
technologií je přizpůsobena pravákům. Tlak společnosti ve 20.
letech 20. stol. přinesl nešetrné přecvičování leváků na praváky a
s tím spojenou koktavost, poruchy chování, snížení školní
výkonnosti, apod. Při přecvičování totiž nutíme mozek dítěte, aby
si vytvořil nová spojení. Nebezpečný je i stav ve chvíli, kdy
rodiče nerozpoznají levorukost svého dítěte a nevědomky jej
přecvičují na praváka. Výzkumy je prokázáno, že levák nemusí mít
nutně problémy s učením, ale musí od začátku získat správné
návyky při psaní, čtení a dalších školních dovednostech. Abychom se
vyhnuli nebezpečí nevědomého přecvičování leváka na praváka, můžeme
si všimnout pár indicií, které se nám nabízejí v poměrně raném
věku dítěte:
· dědičnost – výskyt leváctví v rodině;
· pravostranně orientované dítě se při poloze na bříšku otáčí
hlavičkou doprava, levostranně orientované dítě otáčí hlavičkou
doleva, nebo nedává přednost žádné straně;
· pozorujeme dítě při manipulačních hrách s hračkami, při
jídle (pravák bere lžíci do pravé ruky a naopak), kterou rukou
mává, kreslí apod.
Důležité je dát dítěti možnost volby při procvičování jemné a
hrubé motoriky a časem (od 1. do 5. roku) se projeví, které ruce
dává dítě přednost, přesto se může orientace několikrát změnit,
jelikož k upevnění dochází během 5. - 7. roku, právě včas před
nácvikem psaní.
Je zajímavé, že leváky pravoruká společnost přiměje
k nenásilnému využívání pravé ruky, takže je přirozeně obratný
na obě dvě ruce, mozek leváků je pružnější, přizpůsobují se
rychleji a pružněji, mají velmi často velmi dobrou prostorou
představivost, mívají často nadání pro matematiku, jsou
kreativnější a tvořivější.
V žádném případě nezasahujeme do přirozeného vývoje
laterality dítěte a počkáme na vyhranění kolem 4. - 5. roku. Měli
bychom také překonat předsudek, že leváctví je handicap, projev
leváctví v každém případě podporujeme, nikdy nepotlačujeme.
(Sovák, 1995)
Adaptace v mateřské škole
„Dítě může trpět vrozenou vadou, která se projevila již
v prvním roce života, a v tomto případě je většinou již
pod dlouhodobější péčí specialistů a rodiče mohou využívat
konzultací a doporučených intervenčních nebo stimulačních programů
např. ve Speciálně pedagogických centrech. Zde se mohou poradit o
zařazení dítěte do vhodného předškolního zařízení a informovat se,
jak postupovat. V současných mateřských školách je možné uvažovat
o začlenění neboli integraci dítěte se speciálními potřebami
např. do běžné mateřské školy“. (Koťátková, 2008, s. 68)
Štěpánková uvádí (2012, s. 51), že „většina dětí před
zahájením školní docházky navštěvuje mateřskou školu. Cílená
podpora rozvoje každého dítěte by proto měla být součástí
každodenního programu mateřské školy“. Má na mysli zejména děti se
speciálními vzdělávacími potřebami, s nižším výchovným
standardem a menší psychosociální podnětností rodinného prostředí,
pro které představuje předškolní příprava významnou pomoc. Mateřská
škola v těchto případech významně přispívá k celkové
harmonizaci vývoje, minimalizaci problémů, které by mohly provázet
dítě při zahájení školní docházky.
Odklad školní docházky
Vstup do základní školy je pro dítě velmi významnou životní
změnou a školní úspěšnost souvisí se školní zralostí a
připraveností, na které mají vliv obtíže způsobené zpomaleným,
nerovnoměrným nebo jinak komplikovaným vývojem v oblasti
kognitivní, emocionálně-sociální a somatické.
Zdravé dítě se vyvíjí podle daných zákonitostí a podle nich se
upevňují pohybové schopnosti a dovednosti a formují se i psychické
schopnosti, celkově tento vývoj nazýváme psychomotorický. Rozvíjíme
proto dovednosti, které odpovídají aktuálnímu vývoji schopností a
dovedností dítěte a ne ty, kterých by mělo dítě v tom daném
období dosáhnout, které od dítěte očekáváme vzhledem k jeho
věku, tělesnému vzrůstu.
V současné době mají předškolní pedagogové k dispozici
širokou škálu diagnostických materiálů a odborných publikací
k diagnostice úrovně školní připravenosti. (Štěpánková,
2012)
Na základě výzkumu prováděného akademickými pracovníky
Univerzity Palackého v Olomouci bylo potvrzeno, že správně
zvolený odklad školní docházky plní svůj účel a umožňuje dítěti
optimální rozvoj schopností a dovedností nutných pro vstup do
školy, ale především postupným úspěšným zvládáním nároků kladených
během vyučování. Rozvoj nejdůležitějších schopností, které do
značné míry ovlivňují úspěšný školní start a velkou měrou
přispívají k pozitivnímu vztahu dítěte ke vzdělání a jeho
optimálních dosažených školních výsledcích. Ve své publikaci
autorka předkládá řadu námětů a praktických cvičení z oblasti
motoriky, početních představ a kresby. (Plevová, 2012)
Pohybově postižené dítě bývá opožděno téměř ve všech složkách
osobnosti, pokud nemá narušení komunikační schopnosti, stává se
verbální stránka stěžejní v sociálním kontaktu s okolím a
k získáváním informací. Děti s postižením jsou více
unavitelné, mají snížené pracovní tempo a v socializační
oblasti mají více problémů než v oblasti kognitivních
schopností. Konec předškolního období a nástup do základní školy je
stěžejním mezníkem ve vývoji dítěte s postižením a často je
doporučen odklad školní docházky na základě vyšetření získaných
kompetencí. Vyšetření školní zralosti je však vedeno jiným způsobem
než je běžné, protože děti s tělesným postižením mají
charakteristickým způsobem rozloženy jednotlivé schopnosti dle tzv.
typického profilu a je nutno při vyhodnocování k němu
přihlížet. (Opatřilová, 2010)
II. PRAKTICKÁ ČÁST
Cílem praktické části této práce je prostřednictvím izomorfního
pozorování zaznamenat a dokázat účinnost odborné, pravidelné,
cílené a dlouhodobé hipoterapie ve spojení s motivačním
prostředím dětského kolektivu, význam integrace dítěte se
speciálními vzdělávacími potřebami do kolektivu intaktních
dětí.
Případová studieCharakteristika případové studie
„Zjišťování údajů z minulosti jedince, které mají významný
vztah k poznání osobnosti, nazýváme anamnézou. Jejím cílem je
získání a kategorizace relevantních údajů z minulosti, které
pomáhají vysvětlit současný stav.“ (Svoboda, M., 2009,
s. 44)
Anamnézu snímáme metodou řízeného rozhovoru, přičemž zápis
získaných informací provádíme ihned v přítomnosti
dotazovaného, tím se vyhneme zkreslení a nepřesnostem
v záznamu. Anamnézu dělíme na:
· Rodinnou anamnézu – zaměříme se na údaje o předcích,
zachycujeme případné hereditální faktory.
· Osobní anamnézu – vztahuje se přímo na vyšetřovaného jedince,
kterou dále dělíme:
1. Autoanamnézu (subjektivní anamnézu) – zdrojem informací je
dítě samo, pokud je schopno vzhledem k věku o sobě podávat
informace.
2. Heteroanamnézu (objektivní anamnézu) – informace podávají
jiní lidé, většinou rodiče, prarodiče, příbuzní, učitelé,
vychovatelé aj. Často lze využít různé školní dotazníky, se kterými
pracuje pedagogicko-psychologická poradna.
· Medicínská anamnéza (př. psychiatrická anamnéza) – je zaměřena
na patologické jevy a vývoj. Zjišťuje prodělané nemoci
v širokém příbuzenstvu i u klienta samotného, zajímá se o
patologické projevy a vývojové úchylky. Psychologická anamnéza
exploruje vývoj osobnosti jako celku a zaměřuje se na všechny
okolnosti, které by mohly vývoj osobnosti nějakým způsobem
ovlivňovat. (Svoboda, M., 2009)
Případová studie – Tomáš
Tomášek je pětiletý chlapec s diagnózou – spastická
diparéza, který je v péči ortopeda a neurologa. Narodil se ve
30. týdnu těhotenství, byl několikrát oživován, následek
předčasného porodu je spastická diparéza dolních končetin. Je
nejmladší ze tří dětí, o osm let starší bratr je zdravý, o čtyři
roky starší sestra má od svých dvou let diabetes mellitus
I. stupně. Rodiče jsou zdrávi. V nukleární ani v širší
rodině nebyly shledány dispozice pro dané nemoci.
Tomášek se narodil ve 30. týdnu, s hmotností 1700 g,
byl umístěn na šest týdnů do inkubátoru, kde jej léčili
z infekce, dostával infúze, antibiotika, dvakrát zkolaboval,
jednou jej oživovali. Hned po narození s ním začali cvičit
Vojtův princip, v malé míře z důvodu umístění do
inkubátoru. Maminka vozila denně mateřské mléko, po celou dobu
pobytu dítěte v inkubátoru, byla to pro ni výzva, protože jí
lékaři sdělili, že je malá pravděpodobnost, že jej bude normálně
kojit. Nakonec byl chlapec kojen 16 měsíců.
První rok po narození cvičili ve fakultní nemocnici, výsledky se
nedostavovaly, nemohl zvednout hlavičku. Měl velkou snahu se
pohybovat, výsledkem byl náhradní pohyb, kdy Tomášek válel sudy.
Matka si našla jiné specializované centrum, kde cvičili stejné
cviky, ale účinnější formou, výsledkem dvouletého snažení byl
necitlivý závěr fyzioterapeutky, kdy mamince nešetrně sdělila, že
chlapec zřejmě nebude nikdy chodit. Následovala změna
fyzioterapeuta a Tomášek jako kdyby to vnímal, ten den se postavil
sám u skříně. Do dnešní doby cvičí denně, každé ráno, podle slov
maminky by měli cvičit třikrát denně, což je pro rodinu časově
nemožné. Proto si vymyslela intuitivní protahování chodidla před
cvičením, kdy sama zjistila, že se cvičení stává účinnější a
v kombinaci s hipoterapií se neuvěřitelně zlepšoval.
Maminka sama popisovala, že vyslechla řadu názorů ortopedů,
neurologů, fyzioterapeutů. Ortopedi jí doporučovali ortopedickou
operaci, kdy by byl vyřazen z kolektivu dětí na dva měsíce. To
nechtěla a tak pátrala dál, řídila se heslem – tři shodné názory,
hledala metodu, na které by si tři odborníci shodli, až jí
doporučili metodu ULZIBAT. Fyzioterapeut jí předal kontakt na
člověka, který ji organizoval v naší republice, v jiném
případě by musela rodina za operací cestovat po celé Evropě.
Metoda se ukázala jako velmi účinná, denně cvičili, pasivně
protahovali nohy před cvičením a provozovali hipoterapii, nebyla
nutná ani pozdější nápravná operace. Každý měsíc jezdil na
konzultace do specializovaného centra ohledně cvičení a autorka
práce může potvrdit, že v létě Tomášek běhal do kopce,
z kopce a hrál fotbal.
Pravidelně rehabilitoval Vojtovou metodou pod dohledem RL Corpus
Olomouc, dále pak prováděl hiporehabilitace. V září 2011 podstoupil
lokální fibrotomii. Stal se mobilní, chodil o holi, pomoc asistenta
byla nutná při chůzi na nerovném terénu, na schodech a při pohybově
náročných činnostech, při přesunech na delší vzdálenost. Oslabení
v oblasti grafomotoriky, v souvislosti s tělesným
postižením byla nutná podpora v sebeobslužných dovednostech.
Od září 2011 na doporučení SPC v Mohelnici integrován
individuálně v předškolní třídě 27 dětí mateřské školy Na
Zámečku Mohelnice s podporou asistenta pedagoga. Pro školní
rok 2012/2013 je doporučen odklad školní docházky. Nechodil do
žádného předškolního zařízení, zkušenost s kolektivem stejně
starých dětí dosud neměl.
Výzkumné otázky
Zvyšuje psychickou a fyzickou odolnost pravidelná, cílená,
dlouhodobá a odborně vedené hipoterapie?
Je možné prostřednictvím izomorfní deskripce zaznamenat míru
psychické a fyzické pohody v období, kdy probíhají
hipoterapie?
Je možné prostřednictvím izomorfní deskripce zaznamenat míru
fyzické a psychické pohody v období, kdy neprobíhají
hipoterapie?
Stačí ke zkvalitnění života pouze hipoterapie ve spojení
s integrací v předškolním kolektivu dětí a naopak?
Hraje velkou roli v rámci integrace osobnost pedagogických
pracovnic, asistentky pedagoga?
Hraje integrace dítěte s handicapem v předškolním
kolektivu při utváření celkové atmosféry velkou úlohu?
Je dětský kolektiv schopen vyvinout velkou míru empatie a jaké
problémy sebou nese přítomnost integrovaného dítěte ve skupině
předškolních dětí?
Jsou děti předškolního věku schopny vytvořit tolerantní
prostředí pro děti se zdravotním postižením?
Hraje rodinné prostředí dítěte při integraci velkou úlohu?
Vyvolává integrace dítěte se zdravotním postižením u rodičů
ostatních dětí ve třídě nějaké reakce?
Je přínosem pro celou třídu přítomnost asistentky pedagoga?
Použité metody, techniky a prostředky
V průběhu dvouletého pozorování byly použity následující
metody, techniky a prostředky:
Metoda izomorfní deskripce
Řadíme mezi metody pozorování, je to tzv. vyprávěcí způsob
záznamu, kdy se pozorovatel snaží zachytit pozorovaného
v autentickém prostředí a co nejvěrněji reprodukuje své
postřehy formou literárního útvaru popisu či deníku. Je maximálně
komplexní a musí obsahovat charakteristiku kontextu, tím myslíme
širší časoprostorový a vztahový rámec. (Svoboda, 2014)
Metoda vyhodnocování výsledků z pozorování
Při vyhodnocování výsledků pozorování využíváme posuzovací
škály, které se stávají nástrojem hodnocení sledovaného chování.
Škála může mít podobu kategoriální, numerickou či grafickou.
(Svoboda, 2014)
Diagnostický rozhovor
Metoda rozhovoru patří k nejobtížnějším diagnostickým
postupům. Nemá získávat diagnostické informace, ale slouží
k navázání kontaktu s klientem. Rozhovor s dítětem
se odlišuje od rozhovoru s dospělým klientem. Při rozhovoru
s dítětem je přítomný rodič. Nonverbální složka rozhovoru
s dítětem je velmi důležitým ukazatelem. Při určování pořadí
otázek postupujeme od jednoduchých ke složitějším tématům. Při
rozhovoru s menším dítětem může vést rozhovor maňásek, loutka,
hračka. Rozhovor dělíme na diagnostický, terapeutický,
anamnestický, poradenský, výběrový či výzkumný. (Svoboda, M.,
2009)
Analýza produktů činnosti – kresba lidské postavy
V získávání diagnostických informací je cenným zdrojem
např. spontánní kresby nebo malby. Dětská kresby poměrně přesně
odráží grafomotorické schopnosti dítěte, úroveň jeho vizuomotorické
koordinace a kvality vnímání, rodinné vztahy, školní zralost apod.
(Svoboda, 2009)
Hipoterapeutické pomůcky, kůň Šermína
Pozorování hipoterapií probíhalo v areálu Občanského
sdružení Ryzaček na Vyšehorkách. V rámci hipoterapií využívali
vlastního koně Šermínu, gelovou dečku, která pomáhala
k přímému styku klienta se hřbetem koně a umocňovala
terapeutické působení chůze koně na motoriku klienta. Byl přítomen
vodič, asistentka a fyzioterapeutka.
Výtvarný materiál
K diagnostické kresbě je vhodný kancelářský papír A4,
pastelky. Dítěti podáváme papír tak, aby si dítě samo zvolilo
formát kresby, na šířku, na výšku, už to má pro pozorování cennou
diagnostickou výpověď.
Digitální fotoaparát
Časová osa pozorování
Období
Aktivity
1. 9. 2011
nástup do mateřské školy
Říjen 2011
operace Ulzibat v Praze
Říjen 2011
návrat po operaci – zlepšení stavu
Prosinec 2011
návštěva speciálního pedagoga
Leden 2012
celodenní pobyt v MŠ
Zima 2012
období bez hipoterapií
Březen 2012
zahájení hipoterapií
Duben 2012
předplavecký výcvik v MŠ
Červen 2012
odklad školní docházky
Léto 2012
prázdniny – pozorování hipoterapií
Září 2012
začátek školního roku – kontrolní vyšetření SPC
Listopad 2012
ukončení hipoterapií
Prosinec 2012
vyšetření psychologem
Zima 2013
období bez hipoterapií
Únor 2013
zápis do ZŠ
Březen 2013
zahájení hipoterapií
Duben 2013
předplavecký výcvik
Duben 2013
ukončení pozorování
Úvod do pozorování
Během své dvacetileté pedagogické práce jsem se přímo nesetkala
s integrací dítěte do dětského kolektivu. Spolupráce
s asistentkou pedagoga byla pro mne také velkou výzvou.
Obdivuhodná byla Tomáškova odhodlanost, houževnatost a důvěra,
s jakou k nám do mateřské školy přišel. Do té doby neměl
vůbec žádné zkušenosti se skupinou stejně starých dětí. Každý den
byl jiný, zajímavý, poučný pro skupinu 27 dětí i pro nás tři
dospělé pedagogické pracovnice.
Maminka Tomáška nám poskytla vyčerpávající a pro nás velmi
důležitý popis zdravotního stavu, charakterových vlastností a
citové stránky chlapce. Domluvili jsme se na společných
každodenních informativních rozhovorech. Bylo velmi zajímavé
pozorovat kolektiv pětiletých dětí, jak se přítomností Tomáška
vyrovnávají. Rozhodli jsme pro informativní schůzku s rodiči,
na které jsme rodiče seznámili s novou situací a požádaly je
o pomoc. Rodiče a jejich děti projevili překvapivě velkou míru
citlivosti a empatie a změnilo se celkové klima ve třídě.
V krátké době jsme si museli všichni ujasnit funkci asistentky
pedagoga a najít pro ni využití. Postupně jsme objevili výhody
přítomnosti asistentky ve třídě s 28 dětmi.
Velmi zajímavé bylo zjištění, že na Tomáška velmi rychle
zareagovali především chlapci a děti z vícečlenných rodin, ze
sociálně méně podnětného prostředí, s temperamentnější
povahou. Zpočátku měl své každodenní rituály. Činnosti, které byly
pro něj nové, si každé ráno neúnavně procvičoval, až do úplného
zvládnutí. Po vyšetření speciálním pedagogem a po dohodě
s maminkou chlapce jsme doporučili odklad školní docházky
z důvodů větší sociální otužilosti. Tomáškovi se viditelně
ulevilo a celkově se zklidnil. Své rok a půl trvající pozorování a
vyhodnocování pozorování, arteterapeutické testování, postřehy a
pedagogické zkušenosti jsem pečlivě zaznamenala do celé praktické
části své absolventské práce.
První školní rok strávený s Tomáškem je zpracován formou
pozorování podpořen analýzou produktů činnosti, konkrétně kresby
postavy, domu, začarované rodiny. Z té jsem pak vycházela při
porovnávání fyzické a psychické pohody v době, kdy naše
snažení bylo podpořeno hipoterapiemi. Všimla jsem si psychické
rozladěnosti a vrávoravé chůze v zimním období. Následně jsem
se dozvěděla, že během zimních měsíců hipoterapie neprobíhají.
Viditelné změny nastaly v jarních měsících, kdy jezdil na svém
koni. Svou bakalářskou práci jsem se rozhodla v následujícím
školním roce zaměřit na zjištění a následné potvrzení mého
pozorování. Objevila se i řada odpovědí na výzkumné otázky.
Důležité momenty v průběhu integrace, o které jsem se chtěla
podělit, jsem zaznamenala zvlášť, mimo záznamy
z pozorování.
Záznam z pozorování – září 2011
Na doporučení lékaře nastoupil do mateřské školy
1. 9. 2011 pětiletý Tomáš. Maminka mu sama našla
asistentku pedagoga, studentku UP Olomouc, studující obor
speciální pedagogika. Před nástupem do MŠ proběhly seznamovací
rozhovory s maminkou, ředitelkou a učitelkami MŠ. Po počáteční
nervozitě se maminka svěřila, že má obavy z odloučení od
dítěte na delší dobu. Určili jsme si pravidla, vyjasnili funkci
asistentky, dojednaly organizační a provozní režim dne. Situace
byla pro všechny nová. Tomášek nikdy nebyl v tak velkém
kolektivu dětí, my dvě s kolegyní jsme se učily využívat asistentku
při své každodenní pedagogické práci.
Rozhodli jsme se, že individuální plán vytvoříme až během
měsíce, kdy chlapce lépe poznáme. Jako hlavní úkol integrace je
adaptace chlapce a upevnění jeho role, určení vedoucí ruky. Měl
diagnostikovanou ambidextrii, rozhodly jsme se pro uvolňovací cviky
na levou ruku, kde měl spasmy, procvičování jemné motoriky,
sebeobsluhy. Zaměřily jsme se na bezpečnost, zejména během ranního
cvičení při rušné části z důvodu velkého počtu dětí ve třídě.
Chlapec neuměl zastavit na místě, pouze s oporou nábytku a při
pohybu si pomáhal holí. Další problém byl v nevyhraněné lateralitě,
kdy bral věci do levé, když se unavil tak do pravé. Nechávaly jsme
rozhodnutí na něm a pouze jej pozorovaly.
Během prvního měsíce docházelo k prvnímu nedorozumění
Tomáška s asistentkou. Ukázal se být hodně ctižádostivý a
pokud mu chtěla asistentka pomoci ze schodů, začal trucovat a chtěl
nám utéct bránou domů. Musela jsem jej popadnout do náruče proti
jeho vůli a přinést za ostatními dětmi na zahradu, tam ještě hodinu
trucoval. Nepomohla žádná forma vyjednávání.
Další ojedinělá situace nastala, když maminka vyjednala velmi
rychle unikátní operaci nohou, která měla chlapci zvýšit
pohyblivost. Požádala nás, abychom před chlapcem nic neprozradily,
z důvodu špatné zkušenosti z nemocnic, kdy byl na tom
psychicky špatně. Tomášek druhý den přišel s informací, že
stejně ví, co jej čeká, viděl nachystané své peřiny. Přišel smutný
do školky, nechali jsme jej dělat, co chtěl, hrabal se
v písku, byl dokonale špinavý, ale šťastný. S dětmi se
rozloučil, namaloval obrázky a rozdal je.
Záznam z pozorování – říjen 2011
Tomášek byl po operaci, která dopadla výborně, a nechodil tři
týdny do MŠ. S maminkou jsme byly v kontaktu, chlapec
doma rehabilitoval. Domluvili jsme se, že se Tomášek vrátí do
kolektivu dětí. Doma měl malou motivaci k pohybu, pořád ležel
na gauči u pohádek, začínal být apatický. Zvýšily jsme dozor
ze strany asistentky, nesměl chodit po schodech dalších 14 dnů,
nesměl upadnout, zranit se, klečet na zemi. Byla to neobvyklá
situace, měly jsme o něj strach, ocenily jsme ohleduplnosti
ostatních dětí a ostražitosti nás dospělých. S Tomáškem jsme
oslavili jeho velkou událost, poprvé v životě si mohl nazout
papučky jako ostatní děti. Operace dopadla výborně, lékaři uvolnili
spasmy na nohách i na levé ruce a pohyblivost chlapce se výrazně
zlepšila, začal preferovat levou ruku, sám zastavil
v prostoru.
Záznam z pozorování – listopad2011
V listopadu se zdravotní stav natolik zlepšil, že pohyb
Tomáška po třídě byl naprosto suverénní, stačil tempu ostatních při
společné vycházce. Znamenalo to velký přínos pro jeho sebevědomí a
lepší začlenění do kolektivu dětí. Po operaci byl snadno
unavitelný, zřejmě se tělo zotavovalo. Stávalo čím dál častěji, že
se rozplakal během dne, při rozhovoru si vzpomněl na dědečka a na
pejska, které už neměl. Měli jsme pocit, že jej přetěžujeme a
dávaly mu možnost výběru činností, o které měl zájem.
Postupně se nám situace vymkla kontrole. Začal si ulevovat tak
moc, až nechtěl dělat nic, jen si hrát. Postupně jsme začali být
důslednější, na tuto situaci reagoval pláčem, vztekem, hysterických
křikem. Bylo nutné začít situaci řešit, už s ohledem na
ostatní děti, vypozorovaly jsme, že křičí pouze u činností, kde má
strach, že selže. Na příkladu ostatních dětí, kterým se občas také
všechno nepovede, se dal přesvědčit. Pokroky dělal v oblasti
fyzické, psychické a po operaci osobnostně dozrával. Zjistil, že má
více možností, že už není omezován svým handicapem.
Záznam z pozorování – prosinec 2011
Tomášek zaznamenával velké úspěchy. Celkově se zotavil, byl
v dobré psychické, fyzické kondici, záchvaty pláče se omezily
na minimum. Preferoval výhradně levou ruku a kresba byla uvolněná,
plná detailů. S ostatními dětmi vystoupil na své první besídce
pro rodiče, moc si přál, aby přišel tatínek, který je hodně
zaneprázdněný. Výsledkem úspěšné a úplné adaptace byla první
skupinová společná hra, kterou celou vymyslel a vedl Tomášek.
Zaměřil se na zlepšení sebeobsluhy, např. úklid nádobí po
jídle.
Pozvaná speciální pedagožka nám zkontrolovala individuální plán,
poradila nám po odborné stránce detaily pobytu. Tomášek se chtěl
opět rozplakat, měl strach ze selhání. Včasným rozhovorem jsem
předešla hysterickému záchvatu. Dál pokračoval ve svém každodenním
rituálu, kdy rozdával mezi děti a dospělé své nakreslené
dárečky.
Záznam z pozorování – leden 2012
Po návratu z vánočních prázdnin se naštěstí nepotvrdily
naše obavy, že fyzická a psychická pohoda a výkonnost se zhorší.
Dohodli jsme s maminkou prodloužení pobytu v MŠ
z dopoledního pobytu na celodenní. Nebyl z toho nijak
nadšený, především z pravidelného odpoledního odpočinku, ale
usoudili jsme, že z hlediska úspěšné integrace to bude vhodný
moment. Chodil domů ze školky nesmírně unavený a doma po obědě
odpočíval. Hlavním cílem bylo odstranit celkovou únavu chlapce.
Přetrvával problém, jakou vhodnou formu ranního cvičení zvolit,
kdy Tomášek vzhledem ke své bezpečnosti cvičit sám nemohl a
asistentka mu překážela. Hlavně při skupinových pohybových hrách
jej vyčleňovala svou přítomností z kolektivu dětí. Nakonec se
vše vyřešilo přirozeně. Jeden den nebyla asistentka přítomna a já
byla nucená při cvičení požádat spolehlivého chlapce o ochranu
Tomáška při cvičení a velmi dobře spojení dvou dětí zafungovalo.
Moje kolegyně špatně odhadovala psychickou pohodu Tomáška, chyběla
jí empatie, nejevila o Tomáška zájem, spíše se mu vyhýbala.
Výsledkem bylo, že se Tomášek upnul na mě a u kolegyně dostával
hysterické záchvaty, které narušovaly celkovou atmosféru ve třídě.
Situaci jsme řešily s maminkou, která si nepřála, aby měl
jakékoliv výhody oproti ostatním dětem, Tomáškovi se snažila
situaci vysvětlit.
Záznam z pozorování - únor 2012
Celodenní pobyt Tomáška měl své výhody a nevýhody. Velkou
výhodou bylo celkové zlepšení fyzické i psychické kondice chlapce,
nevýhodou je, že zapomínal na toaletu, problém nastával i při
delším poslechu pohádek. Děti se spastickou diparézou necítí
nutkání, je nutné je na to upozornit. V tomto měsíci proběhlo
v MŠ šetření speciální pedagožky z důvodu odkladu školní
docházky. Poskytli jsme jí spoustu kresebných podkladů a pracovních
listů, založila si je do spisu, projevila nadšení z velkých
pokroků, které Tomášek udělal za poslední pololetí. Shodli jsme se
na celkové spokojenosti a zdařilé adaptaci.
Speciální pedagožka nám vytyčila cíle na další pololetí, dohodly
jsme se, že hlavní prioritou je sociální upevnění pozice
v dětské skupině, sebeobsluha, jemná motorika a prohloubení
kamarádských vztahů.
Provedli jsme hodnocení individuálního plánu a vytyčily si úkoly
pro druhé pololetí. Moje kolegyně byla neustále nemocná, funkce
asistentky je potlačená, asistentka fungovala jako druhá učitelka,
nedařila se individuální činnost s Tomáškem. Lateralita se
téměř vyhranila, grafomotorika dobrá, kreslí detailní obrázky jako
dárečky pro ostatní, pokračoval v rituálech. Všimla jsem si
velké únavy po příchodu do MŠ. Při rozhovoru s maminkou jsem
zjistila, že neprobíhají hipoterapie, proto je tak ztuhlý a
unavený.
Záznam z pozorování – březen 2012
Jarní prázdniny skončily, vrátila se moje kolegyně po nemoci a
vyhrotily se vztahy mezi ní a Tomáškem, které dlouhodobě nebyly
v pořádku. Ztratil k ní důvěru, postupně
i v asistentku, něco se muselo stát, když jsem
s nimi nebyla. Čím dál častěji protestoval, plakal, čekal, až
přijdu do třídy, pak se uklidnil, měli jsme dohodnuté signály, pro
uklidnění situace. Kolegyně opět onemocněla, asistentka převzala
roli učitelky a Tomášek se na mne upnul ještě víc. S hlídáním dětí
mi pomáhaly ostatní kolegyně z MŠ a situace se uklidnila.
Chlapec jezdil do Olomouce na rehabilitace, začaly hiporehabilitace
a celková únava zmizela, byl v dobré kondici, do školky se
těšil, záchvaty pláče přestaly. Ranní cvičení za ruku
s kamarádem se osvědčilo, Tomášek byl spokojený, asistentka
zajišťovala bezpečnost pouze při zvláštních situacích. Stávající
asistentce byla nabídnuta práce učitelky v MŠ na příští školní
rok, nastal problém s hledáním vhodné náhradnice. Velký pokrok
jsem zaznamenala v tempu chůze Tomáška, udržel tempo celé
třídy, zvládl delší vzdálenosti, je to významný moment pro zdařilou
integraci.
Záznam z pozorování – duben 2012
Vyhrotila se stávající situace, Tomášek zcela ztratil důvěru
v moji kolegyni a asistentku. Muselo dojít k nějaké
nepříjemné situaci, protože Tomášek při příchodu ztropil scénu mezi
dveřmi tři dny po sobě, odmítal jít do školky. Těmto situacím jsem
nebyla přítomna. Maminka důrazně požádala kolegyně, abychom se
domluvily a situaci společně vyřešily. Výsledkem bylo nařčení, že
Tomáška moc rozmazluji, proto se na mně upnul, a proto nemá
kolegyni a asistentku rád. Maminka Tomáška vyhodnotila situaci za
neřešitelnou, problém řešila s ředitelkou MŠ. Ta jí slíbila od
září personální změny.
Domluvily jsme si mezi sebou příměří, aby situace byla únosná do
konce školního roku pro všechny zúčastněné, především pro chlapce.
Začal předplavecký výcvik, který byl stěžejní při celkové integraci
Tomáška. Neměli jsme žádné zkušenosti, nevěděli jsme, jestli bude
Tomášek schopen plavat v chladnější vodě, jak bude zvládat
výuku. Asistentka byla po celou dobu přítomna a pomáhala mu
s přechodovými částmi na mokrém povrchu.
Další změnou byl nástup maminky do zaměstnání. Hipoterapie
v měsíci dubnu se velmi pozitivně promítly v psychické a
fyzické kondici, zmizela ranní únava, výrazně se zlepšila rovnováha
při chůzi. Někdy jsem nabývala dojmu, že je Tomášek zcela zdráv,
svou houževnatostí a cílevědomostí se vyrovnával výkonům ostatních
dětí. Vytvořili jsme si každodenní rituál, kdy jej pochovám
v náručí, snažím se tak zmírnit napětí, které od konfliktu ve
třídě vládne.
Záznam z pozorování – květen 2012
Zklidnily se počáteční vyhrocené emoce, snažily jsme se navzájem
tolerovat, kolegyně byla často nemocná, částečně to řešilo napjatou
situaci, atmosféra se její nepřítomností pokaždé zklidnila.
Podařilo se Tomáška sociálně ukotvit ve třídě dětí, vybudoval si
pěkné kamarádské vztahy, přednost dával děvčatům, získává si je
svým galantním chováním. Plavecký výcvik zvládal výborně, byl však
hodně unavený, pomáhal odpolední spánek, pak následovaly odpolední
hipoterapie. Po dlouhé pomlce nás překvapil hysterický záchvat při
nácviku programu na besídku. Při rozhovoru se mi svěřil, že přijde
i tatínek. Usoudila jsem, že je přemotivovaný, nechce selhat.
Důležité bylo jej povzbudit a pochválit. Během výletu na hrad
Bouzov jsem si uvědomila, jak je na tom fyzicky dobře
v porovnání se zimním obdobím. Prohlídka byla velmi náročná i
pro dospělého.
Záznam z pozorování – červen 2012
Školní rok utekl velmi rychle. Byla to výzva pro všechny,
získaly jsme řadu zkušeností, znalostí. Nabité zkušenosti z
pedagogické práce, které bych doporučila každému, kdo se na to
cítí. Další zkušeností pro mě byla souhra dvou učitelek a
asistentky, stačí, aby jedna z nás nebyla dostatečně vstřícná
a empatická a dítě s postižením si nezíská.
Tyto děti lpí na spravedlivém a vstřícném přístupu.
V letošním školním roce jsme vyřídili celkem devět odkladů,
což je rekord, ale zároveň lehčí start v příštím školním roce
pro Tomáška. Od září proběhnou i organizační změny pedagogických
pracovníků. Maminka mi nabídla možnost spolupráce s Občanským
sdružením Ryzáček. Možnost pozorování hiporehabilitačních
postupů.
Záznam z pozorování – červenec a srpen 2012
V měsíci červenci pozorování neproběhlo z důvodů
rodinné dovolené. S maminkou od Tomáška jsme se domluvily, že
moje návštěvy Ryzáčka proběhnou během měsíce srpna.
1. den: 7. 8. 2012
Přijela jsem na seznamovací schůzku, cílem bylo poznat
prostředí, navázat kontakt s pracovníky Ryzáčka a získat
souhlas rodičů chlapce a majitelů Ryzáčka, shlédnout terapie a
jejich průběh, popř. komentář a rozhovor s chlapcem po měsíci
prázdnin, kdy jsme se neviděli. Tomášek byl suverénní, bylo vidět,
že je mu se svým koněm dobře. Maminka se mi maximálně věnovala a
podrobně popsala průběh terapií. Zaměstnanci a majitelé Ryzáčka
byli ochotní, bylo vidět, že mají s výzkumnou činností
zkušenosti.
2. den: 9. 8. 2012
Tomášek přijel s maminkou později, vše proběhlo ve spěchu,
chlapec přijel mrzutý. Zapomněl pro mě obrázek, který kreslil doma.
Do spolupráce se mu nechtělo, přivezla jsem mu po předchozí domluvě
mušle od moře, odmítl je. Navrhla jsem mu výměnu za mušle
z jejich dovolené, souhlasil.
PŘED TERAPIÍ: Měli jsme s Tomáškem čtvrt hodiny na test
před terapiemi. Evidentně se mu nechtělo, vysvětlila jsem mu, že
když nakreslí sám sebe, já si ho vyfotím, a pak dostanu jedničku ve
škole. Usmál se a ochotně se pustil do kresby. Později se sám
rozpovídal, navrhla jsem mu, ať nakreslí pro mě obrázek teď, chtěl
si spravit kresbu. Na mou otázku, „Na co jsi zapomněl?“ odpověděl
„Ruce přece, né?“
PO TERAPII: Po hipoterapii se chlapec nesmí pohybovat, aby si
mozek zpracoval pohybové vzorce, byl vláčný, trochu apatický.
Musely jsme na něj dávat pozor, aby nespadl, nechodil. Rozpovídal
se o poníkovi Karamelce. Maminka přinesla svačinu. Po 15 minutách
byl ve velmi dobrém rozpoložení, veselý, povídavý, šťastný.
3. den: 16. 8. 2012
PŘED TERAPIÍ: Na terapie přijel veselý, rozšafný, ihned si začal
povídat o svých narozeninách, o dortu, dárcích.
PO TERAPII: Přinesla jsem jej po terapiích v náruči do
místnosti, řekl mi, že umí věštit budoucnost. Na mou otázku, „Jak
je to možné?“, řekl, „Protože uhodnu, co teď budu kreslit“. Pustil
se do kresby.
4. den 21. 8. 2012
PŘED TERAPIÍ: Na terapie přijel opět v dobré náladě,
prostředí na něj působí uklidňující dojmem, těší se, na lidi, na
koně, na Šermínu. Zkoušel mě, co je to stévie, byl rád, když jsem
řekla, že nevím a vysvětlil mi to, ukazoval na nakreslené květiny a
zkoušel mě z nich.
PO TERAPII: Byl unavený, apatický, měl u sebe svačinku, přiběhl
jeho pes Ája, což mu zvedlo náladu, rozptyloval ho. Při každém
sezení mluvil o své sestře, byl uvolněný a zaměřený na své pocity a
nehlídal si tolik reakce svého okolí.
Hipoterapie jsem navštívila celkem pětkrát. Je to velmi pěkné
prostředí na relaxaci, metody jsou velmi účinné pro děti a
povzbuzující pro jejich rodiče. Pozorováním jsem zjistila, že
hipoterapie jsou nesmírně důležité pro psychickou a fyzickou pohodu
dítěte. Rodiče mají chvíli na odpočinek při celodenní péči o
dítě.
Záznam z pozorování – září 2012
Po prázdninách přišel do mateřské školy mírně nejistý, bylo to
s největší pravděpodobností tím, že se změnil kolektiv dětí,
druhá učitelka a asistentka. Pro dítě, které má rádo jistoty, to
bylo moc změn najednou. Velkou výhodou bylo, že nová kolegyně je
citlivá a vstřícná, přesto chlapec protestoval a moc ji
nerespektoval a odvolával se na mě. Bral mě jako hlavní autoritu ve
třídě, novou asistentku nerespektuje vůbec a museli si na sebe
zvyknout. Výhodou byl vstřícný, přátelský a aktivní postoj
asistentky. Tomáškovi jsem musela situaci vysvětlit, velmi pomohla
i maminka, která si vzniklé situace brzy všimla. Všichni jsme se
dohodli, že dáme chlapci celý měsíc na to, aby se adaptoval.
Tomášek je silná, cílevědomá, svéhlavá a na změny velmi citlivá
osobnost, která respektuje pouze autority. Musí si je oblíbit pro
jejich vstřícný, neotřelý, ale hlavně spravedlivý přístup.
Na nový kolektiv dětí se poměrně brzy adaptoval, výhodou bylo,
že ve třídě zůstalo osm dětí s odkladem školní docházky, což
je skoro třetina třídy. Bylo nutné děti vést k větší
opatrnosti a ohleduplnosti. Třída s integrovaným dítětem má
trochu jiné tempo, atmosféru a trvalo celý měsíc září, než si toho
některé děti uvědomily. Stávalo se, že Tomáška neúmyslně srazily
při chůzi, běhu, bylo to náročné na pozornost a bezpečnost,
strávili jsme hodně času neustálým vysvětlováním, rozhovory
v komunitním kruhu. Velmi se mi osvědčila metoda aktivní
pomoci ze strany méně ohleduplných dětí. Tyto děti jsem pak sama
vedla k tomu, že se o Tomáška více staraly, nosily mu
jídlo, židli, pomáhaly mu s ustýláním postýlky, aby se naučily
jej vnímat. Tomášek za každou pomoc moc mile poděkoval, což byla
pro temperamentnější děti překvapivá odměna. Zpočátku se upnul na
mne a holčičky, které znal z loňského roku. Pokračoval
v hipoterapiích a nacházel se ve velmi dobré kondici, na
vycházkách stačil tempu chůze, při běžném provozu se nevyskytly
žádné problémy.
Záznam z pozorování – říjen 2012
Adaptace všech dětí proběhla k naší spokojenosti. Určili
jsme si pravidla naší třídy, které se vžily a děti si je oblíbily.
K plné adaptaci celé skupiny pomohla i seznamovací schůzka
s rodiči. Všem jsme vysvětlili, v čem spočívá integrace
dítěte, proč máme ve třídě asistentku. Zřejmě o tom s dětmi
doma hovořili, protože se třída celkově rychleji sži
