Embed Size (px)
Citation preview
1
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Vliv relaxace při canisterapii na variabilitu srdeční frekvence
Diplomová práce
(magisterská)
Autor: Bc. Zuzana Kuchařová
Vedoucí práce: PhDr. Petr Uhlíř
Olomouc 2011
2
Jméno a příjmení autora: Bc. Zuzana Kuchařová
Název diplomové práce: Vliv relaxace při canisterapii na variabilitu srdeční frekvence
Pracoviště: Katedra fyzioterapie
Vedoucí diplomové práce: PhDr. Petr Uhlíř
Rok obhajoby diplomové práce: 2011
Abstrakt:
V předkládané diplomové práci byl hodnocen vliv relaxační canisterapie na ukazatele
SAHRV. Měření se zúčastnilo 30 zdravých probandů s věkovým průměrem 21,74 ± 2,02 let.
Tito probandi tvořili zároveň kontrolní skupinu, kdy proběhla pouze relaxace vleže bez
canisterapie.
V teoretické části je zhodnocena problematika týkající se autonomního nervového
systému, spektrální analýzy variability srdeční frekvence, canisterapie, relaxace a stresu.
Část praktická definuje výzkumný soubor, popisuje metodiku a zahrnuje výsledky
práce.
Z výsledků naší studie uvádíme signifikantní zvýšení ukazatelů Power HF, R-R
intervaly a Total power při porovnání lehu2 před a po canisterapii. Signifikantní nárůst hodnot
výše uvedených ukazatelů může souviset s autonomními regulacemi způsobujícími pozitivní
relaxační efekt canisterapie.
Klíčová slova: autonomní nervový systém, spektrální analýza variability srdeční frekvence,
relaxace, canisterapie, stres.
Souhlasím se zapůjčením této diplomové práce v rámci knihovních služeb.
3
Author’s first name and surname: Bc. Zuzana Kuchařová
Title of the master thesis: Effect of relaxation in canistherapy on heart rate variability
Department: Department of Physiotherapy
Supervisor: PhDr. Petr Uhlíř
The year of presentation: 2011
Abstract:
The present dissertation thesis deals with evaluation of relaxation canistherapy on
parameters of SAHRV (spectral analysis of heart rate variability). The measurement
comprised 30 healthy individuals of mean age 21.74 ± 2.02 years. The control group consisted
also of these probands and was subjected only to relaxation in supine position without
canistherapy.
Theoretical part evaluates the state of autonomic nervous system, spectral analysis of
heart rate variability, canistherapy, relaxation and stress.
Practical part defines the group under study, describes the methods used and
summarizes the results obtained in the study.
The most important results were significantly increased parameters of Power HF, R-R
intervals and Total power when comparing supine position before and after canistherapy.
Significantly increased values of the aforementioned parameters may be associated with
autonomic regulations leading to a positive relaxation effect of canistherapy.
Key words: autonomic nervous system, heart rate variability, relaxation, canistherapy, stress.
I agree the thesis paper to be lent within the library service.
4
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně pod odborným vedením PhDr.
Petra Uhlíře, že jsem uvedla všechny použité literární a odborné zdroje a řídila se zásadami
vědecké etiky.
V Olomouci dne 20. dubna 2011 …………………………..
5
Děkuji PhDr. Petru Uhlířovi za odborné vedení mé diplomové práce a za cenné rady, které mi
poskytl. Dále děkuji konzultantce diplomové práce paní MUDr. Miladě Betlachové za
odborné zhodnocení canisterapeutické problematiky a panu RNDr. Milanu Elfmarkovi za
pomoc se statistickým zpracováním dat.
6
OBSAH
1 ÚVOD………………………………………………………………………………..…10
2 AUTONOMNÍ NERVOVÝ SYSTÉM………………………………………………...13
2.1 Centrální část autonomního nervového systému…………………………………..….16
2.1.1 Mozkový kmen…………………………………………………………………..….16
2.1.2 Mozková kůra…………………………………………………………………….…18
2.1.3 Hypotalamus…………………………………………………………………….…..18
2.1.4 Limbický systém…………………………………………………….………………20
2.2 Periferní autonomní nervový systém………………………………………………….22
2.2.1 Aferentní část autonomního nervového systému…………………………………...23
2.2.2 Eferentní část autonomního nervového systému……………………………………23
2.2.2.1 Pars sympatika a pars parasympatika……………………………………………..24
3 SPEKTRÁLNÍ ANALÝZA VARIABILITY SRDEČNÍ FREKVENCE……………27
3.1 Historie spektrální analýzy variability srdeční frekvence…………………………….27
3.2 Využití spektrální analýzy variability srdeční frekvence……………………………..28
3.3 Záznam variability srdeční frekvence………………………………………………....29
3.3.1 Jednoduché metody…………………………………………………………………30
3.3.1.1 Časová analýza…………………………………………………………………….30
3.3.1.2 Spektrální analýza…………………………………………………………………30
3.3.1.2.1 Spektrální analýza-komponenta HF……………………………………………..31
3.3.1.2.2 Spektrální analýza-komponenta LF……………………………………………...32
3.3.1.2.3 Spektrální analýza-komponenta VLF……………………………………………33
3.3.1.2.4 Spektrální analýza-komponenta ULF……………………………………………34
3.3.2 Reprodukovatelnost a standardizace vyšetření variability srdeční frekvence……….34
3.3.3 Ukazatele spektrální analýzy variability srdeční frekvence…………………………35
4 RELAXACE………………………………………………………………………….....39
4.1 Přehled relaxačních technik………………………………………………………...….41
4.1.1 Jacobsonova progresivní relaxace……………………………………………………41
4.1.1.1 Vztah mezi psychickým a svalovým napětím……………………………….……..41
4.1.1.2 Uvolnění svalů………………………………………………………………..……42
4.1.1.3 Základní cviky……………………………………………………………………..42
4.1.2 Schultzův autogenní trénink…………………………………………………………43
4.1.3 Dvaadvacetibodová relaxace…………………………………………………...……45
7
4.1.4 Relaxace jednotlivých oblastí………………………………………………………45
4.1.5. Tíhová relaxace…………………………………………………………….………46
4.1.6 Relaxace koncentrací na dech…………………………………………...………….46
4.1.7 Dotyková relaxace…………………………………………………….……………46
4.1.8 Relaxace s předchozím napětím……………………………………..……….……..47
4.1.9 Relaxace vnitřních orgánů………………………………………………….….……47
4. 1. 10 Relaxace mozku…………………………………………………………………..48
4. 1. 11 Bensonova relaxační odezva…………………………………………………..…48
4. 1. 12 Jógová relaxace………………………………………………………………...…48
5 ZOOTERAPIE………………………………………………………………………….50
5.1 Canisterapie…………………………………………………………………...……….52
5.1.1 Historie canisterapie……………………………………………………...………….53
5.1.2 Etologie psa…………………………………………………………….……………54
5.1.3 Vlastnosti canisterapeuta……………………….…………………………………....55
5.1.4 Výběr vhodného psa pro canisterapii……………………..…………………………56
5.1.5 Působení psa na člověka, působení canisterapie…………………………………….57
5.1.6 Cílové skupiny pro canisterapii……………………………………………………..58
5.1.7 Indikace a kontraindikace canisterapie………………………….………………..…59
5.1.8 Typy canisterapie a způsob provádění……………………………………………....61
5.1.9 Formy canisterapie…………………………………………………………………..61
5. 1. 10 Polohování při canisterapii……………………………………………………..…63
6 STRES…………………………………………………………………………………..65
6.1 Reakce organismu na stres…………………………………………………………….65
6.2 Příčiny stresu…………………………………………………………………………..67
6.3 Příznaky nadměrného stresu…………………………………………………………..67
6.4 Neuróza………………………………………………………………………………..68
7 CÍLE A HYPOTÉZY…………………………………………………………………...69
7.1 Cíl práce……………………………………………………………………………….69
7.2 Hypotézy………………………………………………………………………………69
8 METODIKA…………………………………………………………………………….70
8.1 Charakteristika souboru……………………………………………………….……….70
8.2 Použité dotazníky…………………………………………………………………...…70
8.3 Použitá přístrojová technika……………………………………………………………70
8.4 Průběh vyšetření………………………………………………………………………..71
8
8.4.1 Postup měření………………………………………………………………………..71
8.4.2 Hodnocené ukazatele………………………………………………………………..72
10 VÝSLEDKY…………………………………………………………………………...73
10.1 Informace z dotazníků………………………………………………………………..73
10.2 Výsledky porovnání parametrů u vybraných poloh…………………………………..73
11 DISKUZE………………………………………………………………………………76
12 ZÁVĚR…………………………………………………………………………………83
13 SOUHRN……………………………………………………………………………….85
14 SUMMARY…………………………………………………………………………….86
15 REFERENČNÍ SEZNAM……………………………………………………………...87
16 TABULKY A GRAFY………………………………………………………………...98
17 PŘÍLOHY……………………………………………………………………………..114
9
SEZNAM ZKRATEK:
AAA: Animal Assisted Activities
AAE: Animal Assisted Education
AAT: Animal Assisted Therapy
ADHD: Attention Deficit Hyperactivity Disorders - hyperaktivita s poruchou pozornosti
ANS: Autonomní nervový systém
AOVZ: Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům
CNS: Centrální nervový systém
CRPS: Complex regional pain syndrome
DMO: Dětská mozková obrna
EKG: Elektrokardiografie
HF: High Frequency Band (pásmo vysoké frekvence)
IAHAIO: International Assosiation of Human-Animal Interaction Organizations
ISCH: Ischemická choroba srdeční
MSSD: Mean square successive differences (průměrná hodnota mocniny rozdílu délky po
sobě následujících intervalů R-R)
LF: Low Frequency Band (pásmo nízké frekvence)
PNS: Periferní nervový systém
SA HRV: Spektrální analýza variability srdeční frekvence
SANS: Sympatický adrenergní nervový systém
SDNN: Průměrná 5 - ti minutová směrodatná odchylka NN-intervalů
SCHNS: Sympatický cholinergní nervový systém
TP: Total Power (celkový spektrální výkon)
ULF: Ultra Low Frequency Band (pásmo ultra nízké frekvence)
VLF: Very Low Frequency Band (pásmo velmi nízké frekvence)
10
1 ÚVOD
Autonomní nervový systém (ANS) je klíčovým řídicím systémem lidského organismu.
Má důležitou funkci regulační (reguluje činnost jednotlivých orgánů), a dále funkci integrační
(koordinuje činnost jednotlivých orgánů navzájem). Udržuje integritu organizmu jako celku.
ANS se standardně dělí na dvě základní části, sympatikus a parasympatikus. Tyto části pak
svou vzájemnou koordinací zajišťují správný chod životně důležitých funkcí. Účinky těchto
složek ANS jsou protichůdné a zároveň vzájemně kooperují a tak zajišťují vyváženost celého
organismu.
Canisterapie je jednou z forem animotherapie, využívající cíleného kontaktu člověka
se psem za účelem terapie. Vychází se z empiricky zjištěného pozitivního působení psa na
zdraví člověka. Pes už svou přítomností dokáže vyvolat pozitivní reakce na lidský
organismus. Canisterapie může mít formu individuální nebo kolektivní, vždy záleží na
konkrétní potřebě klienta. Při této terapii využíváme různých druhů plemen psů. Psi využívaní
pro canisterapii jsou pečlivě vybíráni, neboť je důležité jakou má pes povahu. Takovýto pes
by měl být chytrý, poslušný, ale hlavně klidný. V dnešní době se canisterapie využívá
především k řešení psychologických, citových a sociálně integračních problémů klientů,
a dále u pacientů tělesně i mentálně handicapovaných. Široké uplatnění má též v geriatrii.
Relaxace je metoda, která umožní regeneraci organismu po vykonané zátěži a slouží
zejména k obnovení energetických rezerv organismu, které jsou důležité pro udržení
optimální adaptace organismu při zátěži psychické či fyzické. Smyslem relaxačních technik je
dosažení snížení svalového i duševním napětí, mezi kterými existuje velmi úzký vztah.
Jestliže se při relaxaci podaří dosáhnout uvolnění těla, přenáší se toto uvolnění i do oblasti
mysli (oblasti psychické). Duševního napětí se pomocí vůle dovede zbavit málokdo, ale
ovlivnit napětí svých svalů jde poměrně snadno. Základem relaxace je tedy vždy uvolnění. Na
to je možné navázat dalšími formami působení, jako jsou autosugesce (kdy si dotyčný vrývá
do vědomí i nevědomí to, co je pro něj obtížné – např. že mluvit před lidmi je přirozené) nebo
řízená imaginace (představivost) využívaná jako prostředek k duševnímu růstu. Relaxace je
základem nebo nezbytným doplňkem terapie mnoha psychických nemocí a poruch od neuróz
až po psychotická onemocnění či závislosti. Organismus je schopen střídání stresové zátěže
a následného odpočinku. Tyto reakce organismu (stres a následná relaxace), jsou úzce spjaty
se změnami aktivity ANS (změny aktivity sympatiku a parasympatiku).
Stres pochází z latinského slova „stringo, stringere“, což znamená utahovat, stahovat,
zadrhovat, a také z anglického slova „stress“ V technickém smyslu je slovo stres blízké svým
11
významem presu, znamená působit tlakem na daný předmět. V oblasti věd o člověku výroku
být ve stresu, můžeme rozumět jako být vystaven nejrůznějším tlakům, a proto být v tísni.
Odborníci zabývající se člověkem mluví o stresu v tělesné (fyziologické), duševní
(psychologické) a sociální (společenské) rovině. Stres je reakce organismu na stresový podnět
neboli stresor. Obecně je přijatá definice, která říká, že stres je soubor reakcí organismu na
vnitřní nebo vnější podněty, narušující normální chod funkcí organismu. Tuto nespecifickou
obrannou reakci způsobují všechny stresory, mezi které řadíme fyzikální (teplo, chlad, záření,
hluk), toxické (různé jedy), infekční, fyzické (tělesná námaha až vyčerpání), psychické
a sociální. Rozlišujeme dále distres, který Birkenbihlová (1994), definuje jako neuspokojení
vitálních potřeb, stimulace center nelibosti v limbickém systému, kdy se jedná o špatnou, zlou
zátěž, která je spojena s negativně laděnými a prožívanými emočními procesy jako jsou
zklamání, strach, leknutí a eustres, který Birkenbihlová (1994), definuje jako uspokojení
vitálních potřeb, případně stimulace center libosti v limbickém systému, kdy se jedná o zátěž
příjemnou a radostnou, která je vázána na pozitivně laděné emoční procesy a to radostné
vzrušení, očekávání příjemné události, nadšení, dle Egera (1997), ale i tako pozitivní zátěž ve
větší míře působí nakonec negativně na organismus člověka. Mechanismy reakce člověka na
stresový podnět jsou složité a mnohostranné. Přitom hranice mezi zátěží, kterou člověk zvládá
a mezi stresem není objektivně definovatelná. Zátěž, kterou někdo zvládá dobře, může být pro
jiného člověka již silný stres a kromě toho se v životě setkáme i s tím, že to, co jsme jindy
zvládli bez problému v jiném čase a v jiné situaci, způsobí stresovou reakci. Hranici mezi
oběma póly podstatnou měrou určuje naše aktuální prožívání. Při hodnocení míry stresu se
v literatuře setkáte s odlišným pojetím a i dokonce s různými pojmy, například Brockert
(1993), mluví o míře stresu a zdůrazňuje, že určitá míra stresu je pro člověka velmi potřebná
a bez ní nemůže existovat. Jiní autoři, například Schwalbe (1995), nazývají nižší působení
jako úzkostí. Se stresem se také pojí pojem frustrace, což je stav neuspokojení z nějaké
činnosti, prožívání nezdaru nebo zklamání ze zmaření či nedosažení nějakého cíle, dále
neuspokojení důležité touhy, potřeby nebo přání. Tito lidé mohou upadat do deprese, která je
vlastně dlouhodobou a silnou frustrací a je to nepříznivý stav, kdy hrozí, že úzkostné reakce
povedou k tělesnému a duševnímu selhání.
Existuje mnoho způsobů, jak lze změřit aktivitu ANS, ale ne všechny tyto metody lze
považovat za validní. Metody, jež byly dříve využívány k měření aktivity sympatiku
a parasympatiku nedokázaly přesně aktivitu ANS detekovat, měly spíše charakter
komplexního hodnocení. Po té, co byla objevena metoda spektrální analýza variability srdeční
frekvence, byl problém s validitou metod vyřešen.
12
Spektrální analýza variability srdeční frekvence je neinvazivní metoda, pro kterou
hledáme stále širší klinické využití. Pomocí této metody lze nepřímo monitorovat sympaticko-
parasympatickou modulaci srdeční frekvence.
Metody spektrální analýzy variability srdeční frekvence využíváme zejména v kardiologii, ale
také například v neurologii nebo rehabilitaci. Pokles HRV (heart rate variability) byl zjištěn
u řady onemocnění, především u ischemické choroby srdeční (ICHS), diabetes mellitus nebo
obezity a byl identifikován jako rizikový faktor u náhlé smrti srdeční. SAHRV (spektrální
analýza variability srdeční frekvence) je indikována rovněž v porodnictví, neonatologii,
pediatrii, psychiatrii atd. Tato metoda může rovněž rozpoznat míru trénovanosti pacientů po
kardiálních operacích. Spektrální analýza se řadí k velmi citlivým metodám, a proto každé
měření podléhá přísné standardizaci celého vyšetřovacího postupu. Tímto pak sledování
funkční aktivity ANS přináší mnoho užitečných informací, které navádějí k diagnózám,
o jejichž průběhu bychom se mohli dozvědět až při objevení se sekundárních příznaků
nemocí, jako jsou například infarkt myokardu, hyperlipidémie nebo hyperglykémie.
V této práci, jsme se pomocí metody SAHRV pokusili objektivizovat případné
pozitivní efekty relaxace při canisterapii, ve srovnání s prostou relaxací bez přítomnosti psa.
13
2 AUTONOMNÍ NERVOVÝ SYSTÉM
Autonomní nervový systém funguje jako reflexní oblouk, respektive vzruchy
z periferních útrobních receptorů jsou eferentními drahami přiváděny do CNS, kde jsou na
různých úrovních zpracovávány a modulovány dalšími podněty, například z kortexu.
Autonomní nervový systém dostává nepřetržitě informace z vnitřních orgánů (osmoreceptory,
termoreceptory…), v hypotalamu se z těchto informací vytvářejí vyšší funkční celky. K nim
přistupuje i vlastní řídící funkce diencefala ve formě specializovaných buněk, jež kontrolují
osmolaritu, teplotu krve, hladinu glukózy v krvi či hormonální aktivitu. Z hypotalamu pak
vychází informace pomocí široce rozvětvených neuronů a speciálními neurotransmitery jsou
pak informace zaneseny do určitých oblastí mozkové kůry (Seidl, 2008).
Autonomní nervový systém (ANS) udržuje dynamickou rovnováhu důležitých funkcí
organismu (Trojan et al., 1999). ANS je složen z neuronů centrálního a periferního nervstva,
jež inervují srdce, hladkou svalovinu (vnitřních orgánů, cév a kůže) a žlázy (Čihák, Grim
& Druga, 2004). Autonomní srdeční systém zajišťuje činnost funkcí vnitřních orgánů, které
tímto přizpůsobuje momentálním potřebám organismu a dále kontroluje vnitřní prostředí
organismu (Silbernagl & Despopoulos, 1993). „Název autonomní srdeční systém vznikl
z původních, později překonaných představ, že funguje samostatně, bez závislosti na přesném
řízení strukturami vyšších oddílů, včetně struktur korových, centrálního nervového systému“
(Opavský, 2002, 24). Interakce mezi autonomním a somatickým nervovým systémem existuje
na úrovni centrálního nervového systému (Silbernagl & Despopoulos, 1993). „K jejich
vzájemné integraci dochází již na úrovni páteřní míchy, významně pak v prodloužené míše
(funkce dýchací a srdečně cévní) a zejména v hypotalamu a jeho spojích s talamem
a mozkovou kůrou“ (Trojan, 2003, 649). „Autonomní srdeční systém je stejně jako somatický
organizován na základě reflexního oblouku“ (Ganong, 1976, 176).
ANS se liší od somatického nervstva anatomicky i funkčně. Nervová vlákna jsou
tenčí, proto vedou vzruch pomaleji. Pregangliová vlákna, která mají myelinovou pochvu,
vedou vzruch rychleji než postgangliová bez myelinové pochvy. Autonomní reflexy mají
delší reakční dobu, neboť mají ve svém průběhu více synapsí (Rokyta, 2000; Trojan, 2003).
Autonomní nervový systém dělíme dle účinků na orgánové soustavy na pars
sympatika a pars parasympatika (Čihák et al., 2004). Dle Součka (2002), řadíme k těmto
dvěma systémům ještě nonadrenergní noncholinergní autonomní nervový systém, kdy se
jedná nejspíše o další subsystém sympatiku.
14
Sympatikus aktivuje organismus, uvolňuje zdroje energie a připravuje jedince k akci
(např. ke stresové situaci), parasympatikus podporuje procesy vedoucí k získávání látek pro
obnovu a pro ukládání energetických rezerv. Na jejím fungování se účastní zvláště
hypothalamus (ale pod určitým vlivem limbického systému), mozkový kmen a v něm zejména
retikulární formace, dále pak mícha a periferní nervy (Blažek, 2003).
Parasympatikus má na srdce negativní inotropní, dromotropní, chronotropní
a batmotropní účinek, dále zvyšuje vodivost draslíku a snižuje aktivitu kontraktilních
elementů. Zajišťuje elektrickou stabilitu komorového myokardu. Spolu se sympatikem má
antiarytmický efekt. Bradykardie navozená parasympatikem prodlouží diastolický perfuzní
čas a sníží metabolické požadavky srdečního svalu. Oslabení parasympatiku má pak přímou
souvislost se srdečním selháním nebo náhlou srdeční smrtí (Blažek, 2003).
Sympatikus má působení na srdce pozitivně inotropní, chronotropní, batmotropní
a dromotropní. Práce pro srdce je energeticky náročnější. Sympatikus také zhoršuje perfuzi
myokardu frekvencí, krevním tlakem, koronární vazokonstrikcí a zvýšením aktivity
trombocytů. Na cévy působí vazokonstrikcí. Hyperreaktivita sympatiku má souvislost
například s hypertenzí (Kantor, 2003). Dále zvýšená aktivita sympatiku, se projevuje
vyplavením adrenergních mediátorů. Klinickým projevem je rozšíření koronárních tepen,
bronchů a následně zvýšení krevního tlaku. Aktivita parasympatiku zajišťuje udržení
organismu v klidu zejména při trávení a odpočinku. Reakce organismu na aktivitu
parasympatiku jsou opačné než reakce při aktivitě sympatiku, tedy dochází ke zpomalení
srdeční činnosti, zúžení koronárních tepen, snížení krevního tlaku a zvýšení činnosti trávícího
sytému (Kantor, 2003).
Sympatické a parasympatické řízení je organizováno recipročně tak, že nárůst
sympatické aktivity je sledován poklesem aktivity parasympatiku. Aktivace parasympatiku
může být nezávislá na aktivaci sympatiku. Oba systémy se mohou současně inhibovat nebo
aktivovat (Kantor, 2003).
Mediátory autonomního nervového systému jsou acetylcholin a noradrenalin.
Acetylcholin se uvolňuje na všech pregangliových zakončeních sympatiku a také
parasympatiku, na postgangliových zakončeních parasympatiku a některých vláken
anatomického sympatiku (vazodilatační vlákna cév kosterních svalů a neurony potních žláz).
Noradrenalin je mediátorem pouze adrenergních neuronů. Uvolňuje se na postgangliových
zakončeních neuronů sympatiku (Kantor, 2003).
Vedle sympatického a parasympatického oddílu ANS se někdy udává ještě jeho třetí
část, kterou označujeme jako enterický nervový systém, jenž se nalézá ve stěně
15
gastrointestinálního traktu, kde se rozprostírá od jícnu až po anus. Enterický nervový systém
obsahuje okolo 100 milionů nervových buněk, proto jeho funkce není zanedbatelná, tento
počet je srovnatelný s počtem neuronů ve spinální míše. Enterický nervový systém je složitě
modulován a zahrnuje i neadrenergní a necholinergní neurotransmisi. Bylo také zjištěno, že
funkce enterického nervového systému zůstává zachována i po přerušení sympatických
a parasympatických vláken. Tento systém řídí tonus i pohyb stěn trávicí trubice, dále pak
sekreční aktivitu jejich žláz (Čihák et al., 2004; Králíček, 2002; Opavský, 2002). Společně
s autonomním nervovým (vegetativním) systémem ovlivňuje naše individuální
psychosomatické reakce stres, léky, fyziatrické procedury. Při zátěži vyvolá autonomní
nervový systém různé somatické potíže u někoho spíše trávicí, u jiného kardiální, u dalšího
ovlivňuje různé bolestivé stavy (Irmiš, 2007).
Činnost autonomního nervového systému nelze v „běžném životě“ vůlí ovlivnit,
pracuje automaticky-samozřejmě v interakci s ostatními částmi nervového a hormonálního
systému (Merkunová & Orel, 2008; Trojan, 2003).
16
2.1 Centrální část autonomního nervového systému
Jednoduché autonomní reflexy jsou spojovány v míše, kde dále probíhají vztahy mezi
autonomní a somatickou aferentní. Složitější reflexy, které se účastní regulace dýchání
a krevního tlaku probíhají v medulle oblongatě. Autonomní řídící mechanismy udržují stálost
vnitřního prostředí, teplotu organismu a jsou integrovány v talamu (Ganong, 2005).
Činnost sympatiku a parasympatiku je koordinována nadřazenými centry centrálního
nervového systému: míchou (která realizuje interakci vegetativní a somatické aferentace
a eferentace a vegetativní reflexy), retikulární formací, mezimozkem a mozkovou kůrou
(Trojan, 2003).
Stejně tak jako somatický systém je centrální oddíl autonomní nervové soustavy
hierarchicky organizován. Předpokládá se, že jednoduché autonomní reflexy mají centra
v ncl. intermediomedialis spinální míchy či v dolní části ncl. tragus solitarii mozkového
kmene. Míšní řízení vegetativních funkcí je po ztrátě spojení se supraspinálními oddíly
centrálního nervstva velmi nedokonalé, zejména jedná-li se o pohlavní funkce
a vyprazdňování močového měchýře. K jednoduchým autonomním reflexům řadíme zejména
reflexy související s příjmem a zpracováním potravy, například reflex slinění, sekrece
žaludeční a pankreatické šťávy. Složitější reakce organismu, vyžadující integraci většího
množství elementárních autonomních reflexů nebo dokonce koordinované fungování
autonomního, endokrinního a somatického systému, jsou řízeny z retikulární formace
mozkového kmene, zejména pak z hypotalamu. Příkladem takovýchto složitějších reakcí je
zvracení, polykání, kýchání, kašel, orgasmus nebo reakce organismu při podchlazení popř.
přehřátí. Ve svém celku je činnost autonomního nervového systému řízena z podkorových
oblastí mozku (hypotalamu), který přijímá informace z vnitřního prostředí, ale i z prostředí
vnějšího a ostatních částí mozku (limbického systému, a neokortexu), proto je jeho činnost,
i když nezávislá na vůli, ovlivněna duševními pochody a zrakovými podněty (Silbernagel
& Despopoulos, 1993; Vokurka, 2002).
2.1.1 Mozkový kmen
Mozkový kmen (latinsky truncus cerebri) je částí mozku. Navazuje na páteřní míchu
(medulla spinalis). Vývojově a morfologicky ho řadíme k zadnímu mozku (rhombencephalon)
a střednímu mozku (mesencephalon), ale funkčně tvoří nedělitelný celek (Mysliveček
& Myslivečková-Hassmanová, 1989).
17
V mozkovém kmeni nacházíme důležitý integrační funkční systém tzv. retikulární
formace. Retikulární formaci tvoří gangliové buňky, které se nachází v medulle oblongatě,
pons Varoli, středním mozku a zasahují až do hypotalamu a k nespecifickým jádrům talamu.
Jde o síť buněk a vláken vzájemně mnohočetně propojených. Jedná se nespecifický integrační
systém podílející se na regulaci a integraci somatických a vegetativních funkcí (Mysliveček
& Myslivečková-Hassmanová, 1989).
Vztahuje se k vyšším oblastem mozku včetně činnosti spinální míchy, a proto se dělí
na vzestupný a sestupný retikulární systém. Je důležitý v celkové aktivaci organismu, řízení
vigility, bdělosti, v útlumových procesech a emocích (Irmiš, 2007).
V retikulární formaci prodloužené míchy a Varolova mostu dále nacházíme seskupení
nervových buněk, jejichž zničení vede ke smrti. Označují se jako vitální ústředí. Jedná se
o centrum kardiovaskulární a respirační. Kardiovaskulární centrum udržuje konstantní
perfuzní tlak v mozkovém cévním řečišti, a to i při extrémních změnách tlaku krve
v systémovém řečišti. Regulace průtoku krve mozkem má v organismu výsadní postavení.
Kardiovaskulární centrum se skládá z těchto struktur:
1. Ncl. dorsalis vagi - jádro je zdrojem parasympatické inervace srdce.
2. Presorická oblast - nalézá se oboustranně v dorsolaterální části retikulární formace medully
oblongaty. Její elektrická stimulace vede ke zvýšení tlaku krve. Neurony presorické oblasti
kontrolují sestupnými drahami spinální sympatické negangliové neurony, určené k inervaci
srdce, cév a juxtaglomerulárních buněk ledvin.
3. Depresorická oblast-nachází se ve ventromediální části retikulární formace prodloužené
míchy. Její elektrická stimulace vede, k poklesu tlaku krve. Je recipročně propojena
s presorickou oblastí (Irmiš, 2007).
Respirační centrum se skládá ze dvou subsystémů: generátoru automatického
respiračního rytmu a z nemotorické oblasti, která obsahuje vrozené programy pro činnost
respiračních svalů během inspiria a exspiria. Premotorické neurony jsou seskupeny do těchto
tří oblastí retikulární formace medully oblongaty a pons Varoli:
1. Ventrální respirační oblast - tvoří ji ncl. retroambiqualis.
2. Dorsální respirační oblast - leží oboustranně a ventrolaterálně od ncl. tractus solitarii
3. Pontinní respirační oblast - ta leží v rostrální části pontu Varoli, v ncl.
parabrachialismedialis.
Nervové buňky ovládající inspirační svaly jsou ve velké hustotě nakupeny v dorsální
respirační oblasti. Uvedené tři oblasti jsou sestupnými drahami ve spinálních předních
a bočních provazcích propojeny s míšními somatickými motoneurony, které inervují
18
inspirační a exspirační svaly. Somatomorické neurony jsou také pod volní kontrolou, která je
zprostředkována neokortexem a kortikospinální drahou. Volní a automatická kontrola dýchání
jsou oddělené a automatická kontrola může být porušena beze ztráty kontroly volní. Takový
klinický stav se označuje jako Ondinina kletba (Irmiš, 2007).
2.1.2 Mozková kůra
„Mozková kůra je cílem několika systémů vláken. Největším zdrojem aferentních
spojů jsou talamická jádra“ (Dylevský, 2009, 57). Eferentní vlákna přicházejí z neokortexu,
převážně pak z V. a VI. korové vrstvy (Dylevský, 2009).
Účast mozkové kůry na řízení autonomní aktivity je nejméně známá (Králíček, 2002).
Nemá pro autonomní funkce takový význam jako pro funkce somatické (Irmiš, 2007).
Předpokládá se, že integruje somatickou a autonomní aktivitu při volní motorické činnosti
(Irmiš, 2007; Králíček, 2002). Mozková kůra také zprostředkovává vztahy mezi vnějším
prostředím a viscerálními funkcemi organismu. Především jde o zprostředkování
vegetativního doprovodu u emotivních stavů. Z tohoto důvodu má význam hlavně frontální
a nefrontální korová oblast a její spoje s limbickým systémem, hypotalamem a retikulární
formací středního mozku. Mozková kůra dále umožňuje vědomou kontrolu autonomních
aktivit jako například močení, defekace či erekce (Králíček, 2002; Nevšímalová et al., 2002).
O asociačních korových oblastech se předpokládá, že jsou anatomickým substrátem
složité kognitivní činnosti člověka. K těmto asociačním oblastem řadíme:
1. parasenzorické oblasti - jejich úkolem je shromažďovat elementární senzorické informace
a tyto informace pak spojovat do uceleného smyslového vjemu.
2. prefrontální oblast - tato oblast nejspíše uskutečňuje procesy strategického plánování
úmyslných pohybů.
3. paralimbická oblast - úkolem této oblasti je zabezpečovat učením získanou kontrolu nad
vrozenými programy motivačního a emočního chování, uloženy jsou v limbickém systému.
Ke korovým oblastem limbického systému patří orbitofrontální korová oblast, gyrus cinguli,
gyrus parahyppocampalis a dále přední pól temporálního laloku (Králíček, 2002).
2.1.3 Hypotalamus
„Hypotalamus je významné podkorové regulační a modulační centrum, jehož primární
funkcí je udržování homeostázy“ (Ambler, 2004, 92). Podílí se na termoregulaci, regulaci
19
látkové výměny, vodního hospodářství, spánku, bdělosti, dýchání a cévní inervace, pohlavní
aktivity a sexuáního chování a složitých forem chování jako je reakce strachu a zuřivosti
(Ambler, 2004, Trojan, 2003). Je důležitým neuroendokrinním systémem, který řídí tvorbu
a sekreci hormonů adenohypofýzy (releasing hormony), a také neurohypofýzy (vazopresin
a oxytocin), (Ambler, 2004).
Hypotalamus reprezentuje pouhé 1% hmotnosti mozku, přesto však je velmi důležitou
strukturou, která kontroluje autonomní nervový systém a zprostředkovává spojení z periferie
s různými oddíly mozku, převážně pak z limbického systému a z inzuly (Dylevský et al.,
2000; Nevšímalová et al., 2002). Hlavní výstupy z hypotalamu jsou retikulární formace
kmene
a odtud do PNS a ANS diencefalon, kůra (především limbická), přes infundibulum do
hypofýzy (Franěk, 2010).
Funkční poruchy při lézích hypotalamu uvádíme v následující tabulce
Přední Střední Zadní
Léze akutní
Nespavost
Hypertemie
Poruchy sekrece ADH
Diabetes insipidus
Hypertemie
Endokrinní poruchy
(diabetes insipidus)
Spavost
Emocionální poruchy
Vegetativní poruchy
Poikilotermie
Léze chronická
Nespavost
Endokrinní poruchy
Hypotermie
Chybění pocitu žízně
Mediálně:
Poruchy paměti
Emocionální poruchy
Hyperfagie a otylost
Endokrinní poruchy
Laterálně:
Emocionální poruchy
Hubnutí a ztráta chuti k jídlu
Chybění pocitu žízně
Ztráta paměti
Emocionální poruchy
Spavost
Poikilotermie
Vegetativní poruchy
Endokrinní poruchy
(Trojan, S., 2003, 658)
Hypotalamus přijímá podněty ze specifických aferentních drah a z retikulární formace,
dále z limbického systému a z neokortexu. S těmito oblastmi má hypotalamus i zpětná
spojení, což umožňuje vysoký stupeň integrace somatických a autonomních funkcí, jako
například změny dýchání při pohlavní aktivitě i komplexní změny autonomních funkcí při
20
různých emocích, například změny krevního tlaku. Prostřednictvím svých spojů s mozkovou
kůrou, i jako součást limbického systému, se uplatňuje při řízení emočního doprovodu
chování, například zblednutí, zbrunátnění atp. (Trojan, S., 2003).
2.1.4 Limbický systém
Limbický systém, dříve označovaný jako rhiencephalon (čichový mozek), je název
části telencephala (velkého mozku). Název limbický systém (limbická kůra) je odvozen od
límce (limbus) mozkové tkáně, který se v embryonálním vývoji vytváří kolem základů
mozkového kmene. Z histologického hlediska se jedná o neuroektodermální tkáň (Mysliveček
& Myslivečková-Hassmanová, 1989).
Pojem rhiencephalon se dnes využívá minimálně, neboť bylo zjištěno, že jen malý
úsek této oblasti má vztah k čichovému ústrojí. Každý limbický lalok se skládá z korového
lemu, obkružující hilus mozkové hemisféry, a dále ze skupiny přidružených hlubokých
útvarů, jakou jsou amygdala, hipokampus a septa jader. Limbická kůra je fylogeneticky
nejstarší korová oblast. Jedním z charakteristických rysů limbického systému je malý počet
spojů s nekortikálními oblastmi. Tyto spoje jsou vlákna z frontálního laloku do nejbližších
struktur limbického systému. Z funkčního hlediska působí nekortikální činnost na emoční
chování, kdy pro emoce je typické, že je nelze zahájit ani zastavit vlastní vůlí (Ganong, 1976).
Typickým rysem pro limbické struktury je dlouhé přetrvávání následných výbojů po jejich
stimulaci. Limbický systém má význam při příjmu potravy a spolu s hypotalamem se dále
účastní řízení biologických rytmů, sexuálního chování, emocí agrese, strachu i motivace
(Ganong, 1976). Detailní znalosti o neuronálních mechanismech emočních reakcí dosud
neznáme, experimentální studie a klinická pozorování ukazují, že hlavní řídící oblastí
takových dějů je jeden z nejsložitějších integračních systémů mozku - limbický systém.
Limbický systém zahrnuje část mozkové kůry (orbitofrontální oblast, gyrus cinguli,
hipocampus, parahipokampální gyrus, gyrus pyriformis) a další pokorové oblasti (septum,
amygdala, hypotalamus, přední talamus), (Trojan, 2003). Autonomní projevy při podráždění
limbického systému se projevují zejména změnou krevního tlaku a dýchání (Ganong, 1976).
„Limbický systém dodává informace aferentními vlákny z center autonomního nervstva,
z korových senzorických oblastí a je citlivý i na řadu humorálních faktorů. Jeho výstupní
spoje směřují do mozkové kůry, retikulární formace a přes hypotalamus je napojen autonomní
nervový systém“ (Trojan, 2003, 688). Podle současných názorů je limbický systém
zodpovědný za vznik emocí a těch prvků chování, které emoce provázejí, za vegetativní
21
doprovod emocí a současně se podílí na fyziologických a behaviorálních mechanismech
homeostázy. Funkcí limbického systému je interakce informací ze zevního světa
s mechanismy řízení vnitřního prostředí. S tímto také souvisí i vztah některých jeho oddílů
k učení a paměti (Trojan, 2003).
Limbický systém je považován za morfologický substrát emocí a motivací. Dále je
označován jako soubor korových a podkorových struktur obklopujících hilus mozkových
hemisfér. Centrální struktury limbického systému jsou hippokampální formace
a amygdalární jaderný komplex. Hippokampální formace tvoří korovou složku limbického
systému. Tato formace se skládá z následujících útvarů-subiculum, gyrus dentatus, vlastní
hippokampus.
Amygdalární jaderný komplex (corpus amygadaloideum) patří k podkorovým
strukturám limbického systému. Je to množství jader ponořených ve spánkovém laloku ve
spodním rohu postranní komory.
Struktury limbického systému jsou rozsáhle propojeny s korovými i podkorovými
oblastmi. Limbický systém je reciproční přechodovou zónou mezi asociačními korovými
oblastmi a diencefalickými strukturami.
Koukolík (1997), vytvořil schéma limbického systému, který je možno označit jako
trojúhelník.
První stranou trojúhelníku jsou smyslové soustavy, které limbickému systému
poskytují informace o změnách vnitřního as zevního prostředí. Tento systém jim přiřadí
základní citový význam, tedy zda je mi daný podnět příjemný či nepříjemný.
Druhou stranou trojúhelníku je spojení limbického systému s frontálními mozkovými
laloky, které pak rozhodnou, jak dané informace zpracují, jestli bude nějaká činnost vyvinuta
či nebude, a to například tak, že naprogramuji všechny systémy hybné mozkové kůry.
Třetí stranou trojúhelníku je spojení limbického systému a vnitřních orgánů
prostřednictvím nervových vláken a žláz s vnitřní sekrecí (Koukolík, 1997).
Posledním krokem korového zpracování smyslových informací v lidském mozku je
pět limbických oblastí: hippokampální formace, amygdala, prepiriformní čichová kůra,
septum a substantia inominata. Tyto struktury jsou obousměrně propojeny s hypotalamem
(Králíček, 2002).
Kolisko (2005), uvádí, že jsou v limbickém systému kódovány evolučně staré vzory
chování-pudy a instinkty, zareaguje při vybavení těchto starých vzorů připravený program
chování, se kterým je spojena specifická emoční reakce. Dle Koliska (2005), platí, že míra
22
intenzity volních korových regulací emočního chování je nepřímo úměrná intenzitě pudové
a instinktivní složce chování.
2.2 Periferní autonomní nervový systém
Periferní autonomní nervový systém má svá centra ve střední části šedé hmoty míšní
a v mozkovém kmeni.
Periferní nervy jsou z hlediska anatomické skladby a schopností přenosu informací
důležitou funkční jednotkou autonomního nervového systému. Periferním nervstvem
autonomního nervového systému procházejí společně nejrůznější nervová vlákna:
1. sympatická a parasympatická eferentní vlákna ANS
2. aferentní vlákna ANS-dostředivá
3. motorická vlákna
4.senzitivní vlákna typu B (od chemoreceptorů, baroreceptorů, termoreceptorů
a mechanoreceptorů)
5. vlákna vedoucí bolest (A delta a C vlákna)
6. volná nervová vlákna typu C (1/3 všech nervových vláken u člověka), jejich funkce není
dosud zcela objasněná, ale nejspíše vedou polymodální informace (Ganong, 2005).
Periferní část autonomního nervového systému tvoří pregangliové a postgangliové
neurony (Ganong, 2005).
Periferní složka ANS s ganglii je zodpovědná více za horizontální složku řízení, za
reflexy viscero-viscerální, visceromotorické, dermatoviscerální a dále za lokální reflexní
angioreakce a angioviscerální reakce-Lovénovy reflexy.
Viscerosenzitivní neurony přivádějí dostředivé informace z útrobních receptorů do
centrální části autonomního nervového systému. Kdy buněčná těla těchto aferentních neuronů
leží ve spinálních gangliích IX. a X. hlavového nervu. Visceromotorické a sekreční neurony
představují eferentní část autonomního nervového systému. Inervují srdeční svalovinu,
hladkou svalovinu a žlázy (Merkunová & Orel, 2008).
Periferní složka ANS také částečně zodpovídá, s dalšími příčinnými jevy za lokální
metabolické změny např. vznik osteoporózy pouze ve dvou obratlích, za reflexní obranné
segmentální odezvy, za reakce typu CRPS I a II (Jandová, 2009).
„V periferii je eferentní systém dělen na sympatický (adrenergní), parasympatický
(cholinergní, vagový) a střevní nervový systém. Účinek sympatické a parasympatické části
může být souhlasný nebo protichůdný“ (Kantor, 2003, 264).
23
K centrálním částem ANS patří mícha, retikulární formace, hypotalamus a mozková kůra. Je
možné připustit, že hypotalamus je rozhodujícím článkem homeostázy (Kantor, 2003).
Eferentní dráhy jsou dvou-neuronové, pregangliový neuron jehož tělo leží uvnitř centrální
nervové soustavy, ten je pak přepojen na postgangliový neuron, kdy je jeho tělo uloženo
v autonomních gangliích. (Merkunová & Orel, 2008).
2.2.1 Aferentní část autonomního nervového systému
Aferentní část autonomního nervového systému, je tvořena viscerosenzitivními
neurony. Axony těchto neuronů přivádějí informace od útrobních receptorů přes truncus
sympatikus do centrálního oddílu autonomního nervstva. Jedná se o nemyelinizovaná vlákna
typu C. Buněčná těla leží, stejně jako u somatosenzorických neuronů, ve spinálních gangliích
nebo v příslušných gangliích kraniálních nervů, v ganglion superius et inferius IX. et X.
(Králíček 1997).
2.2.2 Eferentní část autonomního nervového systému
Eferentní část autonomního nervového systému tvoří visceromotorické neurony.
Výkonný oddíl autonomního nervstva je na rozdíl od somatomotorického systému
dvouneuronový. První visceromotorický neuron označujeme jako pregangliový. Jeho buněčné
tělo leží uvnitř centrální nervové soustavy ve visceromotorických jádrech. Axon je
myelinizovaný, typu B. Druhý visceromotorický neuron se označuje jako postgangliový.
Buněčná těla těchto nervových buněk vytvářejí mikroskopické shluky, které se označují jako
autonomní ganglia. V nich dochází k synaptickému kontaktu obou visceromotorických
neuronů. Většinou platí, že jeden pregangliový neuron vytváří synaptický kontakt s větším
množstvím postgangliových nervových buněk. Axony postgangliových neuronů jsou
nemyelinizované typu C. Tyto vlákna, potom inervují cílovou tkáň, či orgán.
Visceromotorická postgangliová vlákna nevytvářejí žádné specializované útvary pro přenos
signálu mezi nervovým vláknem a cílovou strukturou. Postgangliové axony vstupují do
cílového orgánu a zde se rozpadají na terminální autonomní pleteň. Axonové terminály leží
v intersticiálním prostoru inervované tkáně v nepravidelných vzdálenostech a formují na
svých vláknech zduřeniny zvané varikosity (Králíček, 1997).
Eferentní část autonomního nervového systému se rozděluje na dva velké oddíly,
sympatikus a parasympatikus (Nevšímalová et al., 2002).
24
2.2.2.1 Pars sympatika a pars parasympatika
Sympatický oddíl eferentní části autonomního nervstva se také označuje jako systém
cervikothorakolumbální (Králíček 1997), či jako thorakolumbální (Čihák, 1997).
Pregangliová sympatická vlákna mají své mateřské buňky v míšních segmentech C8-L3
(Čihák, 1997; Králíček 1997) a dále dle Greena & Silvera (1986), v rozsahu Th1-L2.
V postranních rozích míšních segmentů jsou perikaryony těchto neuronů seskupeny v nukleus
intermediolateralis. Axony pregangliových sympatických neuronů opouštějí mích předními
kořeny a probíhají jimi do příslušného míšního nervu. Po výstupu z foramen intervertebrale
však spinální nerv opouštějí a jako rami communikantes albi vstupují do ipsilaterálního,
paravertebrálně lokalizovaného řetězce sympatických autonomních ganglií zvaného truncus
sympatikus. Část pregangliových vláken tady vytváří synaptické spoje s místními
postgangliovými sympatickými neurony. Zbylá část axonů přes truncus pouze prochází a
vytváří synaptické spoje s postgangliovými neurony až ve vzdálenějších autonomních
gangliích, obvykle vsunutých do autonomních nervových pletení. Tato autonomní ganglia se
značí jako nevertebrální. Axony postgangliových neuronů nebo ještě nepřepojená vlákna
pregangliových buněk opouští truncus sympatikus prostřednictvím rami viscerales nebo rami
communicantes grisei. Vlákna obsažena v rami viscerales se splétají do autonomních
nervových pletení. Zpravidla jsou uloženy periarteriálně, a pak spolu s cévní pletení vstupují
do cílového orgánu. Vlákna obsažená v rami communicantes grisei se dostávají do spinálních
nervů a jejich cestou pokračují do periferie, hlavně ke kůži a jejím orgánům (Králíček, 1997).
Sympatická ganglia jsou od cílových orgánů více vzdálena než parasympatická. První
skupina ganglií je uložena u páteře a označuje se jako paravertebrální ganglia. Je to párový
systém ganglií, propojených podél páteře nervovými vlákny, a ty vytvářejí truncus sympatikus
dexter et sinister před hlavicemi žeber. Do těchto ganglií pak přicházejí z CNS rami
communicantes albi cestou míšních nervů. Z paravertebrálních ganglií jde část
postgangliových neuronů zpět do míšních nervů jako rami communicantes grisei. Další část,
(nervi splanchnici), probíhá ventrokaudálně do pletení a ganglií před břišní aortou. Tyto
ganglia se nazývají nevertebrální (Čihák, 1997).
Truncus sympatikus se dělí na tyto části: krční část, která probíhá před processus
transversi krčních obratlů, dále se dělí na část hrudní, která probíhá před hlavicemi žeber, část
břišní, jež probíhá po bocích těl lumbálních obratlů a nakonec část pánevní probíhající po
ventrální ploše křížové kosti navnitř od foramina sacralia anteriora (Robertson et al., 1996).
25
Souček a Kára (2002), rozdělují sympatický nervový systém do pěti podskupin, kdy
každá skupina zajišťuje jiný typ regulace, přestože spolu souvisejí.
Rozdělení autonomního nervového systému uvádíme v následující tabulce:
Podsystém Hlavní mediátor Hlavní účinek
SYMPATICKÝ NERVOVÝ SYSTÉM
Sympatický adrenergní nervový systém (SANS)
Noradrenalin Vzestup srdečního výdeje, vazokonstrikce, stimulace uvolnění reninu, retence vody a sodíku, metabolický účinek
Systém renin-angiotensin Angiotensin II Vazokonstrikce, uvolnění reninu, stimulace SANS
Sympatický cholinergní nervový systém (SCHNS)
Acetylcholin Vazodilatace v kosterních svalech a v játrech, stimulace dřeně nadledvin, erekce
Cirkulující katecholaminy Adrenalin Vzestup srdečního výdeje, vazodilatace v kosterních svalech a v játrech, částečně stimulace (uvolnění) reninu, metabolické účinky
Sympatický nonadrenergní noncholinergní systém
Oxid dusnatý Vazodilatace
PARASYMPATICKÝ NERVOVÝ SYSTÉM
Prozatím je znám pouze jeden (základní) systém
Acetycholin Antagonista účinku SANS a
cirkulujících katecholaminů,
modulační vliv na CNS
OSTATNÍ AUTONOMNÍ NERVOVÉ SYSTÉMY
Nonadrenergní noncholinergní autonomní nervový systém
Vazoaktivní intestinální polypeptid
Bronchodilatace
(Souček & Kára, 2002, 38)
Hlavní účinky pars sympatika periferního autonomního nervového systému jsou
vztaženy zejména ke krevnímu oběhu. Sympatikus pomocí vazokonstrikčních nervových
vláken zvyšuje sílu stahů srdeční svaloviny, zvyšuje srdeční frekvenci, zrychluje převod
vzruchů ze síní na komory, vyvolává zúžení cév, které zásobují vnitřní orgány mimo srdeční
cévy. V plicích sympatikus vyvolává bronchodilataci, v kosterním svalstvu rozšíření cév,
v očích mydriázu zornic a kontrakci musculus dilatátor pupilae. Eferentní sympatická vlákna
26
zvyšují sekreci potu a způsobují kontrakci pilomotorických hladkých svalů,
v gastrointestinálním ústrojí tlumí sympatikus motilitu žaludku, tenkého střeva a zvyšuje
tonus svěračů (Nevšímalová, Tichý & Růžička, 2002).
Parasympatický oddíl má pouze dvě části na rozdíl od pars sympatika. Pars
parasympatika označujeme také jako systém kraniosakrální. Působí protichůdně vůči
sympatiku. Například zpomaluje srdeční činnost, snižuje krevní tlak, dilatuje cévy či
způsobuje miózu (zúžení) zornic a zúžení dechových cest (Čihák et al., 2004; Nevšímalová
2002).
Při onemocnění autonomního nervového systému se mohou objevit v rámci poškození
sympatiku tyto obtíže: vysoký krevní tlak, hypertyreóza, bolesti hlavy cévního původu,
srdeční neuróza či vazovagální synkopa. Při poruše parasympatiku se mohou objevit tyto
potíže: žaludeční vředy, zácpa, průjmy, nespecifická kolitida, pocity stavu vyčerpanosti nebo
nepřiměřená únava (Pfeifer, 2007).
27
3 SPEKTRÁLNÍ ANALÝZA VARIABILITY SRDEČNÍ FREKVENCE
Variabilitu srdeční frekvence lze označit jako změnu časových intervalů mezi
jednotlivými srdečními stahy. Toto je plně pod kontrolou autonomního nervového systému,
jenž řídí odpovědi na řadu zevních i vnitřních podnětů, a tímto pak zajišťuje integritu
organismu (Fráňa et al., 2005).
Vysoká variabilita srdeční frekvence je známkou kvalitní adaptability systému (Fráňa
et al., 2005). To, že je variabilita srdeční frekvence měřena neinvazivně, dělá tuto metodu
velmi atraktivní pro měření i studium fyziologických funkcí na různé podněty (Matzner,
2003).
Spektrální analýza (SA) variability srdeční frekvence (HRV) je moderní neinvazivní
metoda popisující funkce autonomního nervového systému (Mlčáková, 2008; Stejskal
& Salinger, 1996).
Hodnocení variability srdeční frekvence patří v současnosti mezi běžné neinvazivní
vyšetřovací metody. S pomocí této metody lze nepřímo monitorovat sympaticko-
parasympatickou modulaci srdeční frekvence (Drbalová et al., 2007).
Vyšetření variability srdeční frekvence se etablovalo především v kardiologii, ale
i jiných oborech medicíny, kde byla prokázána korelace mezi poklesem variací intervalů R-R
a vznikem některých onemocnění, zejména pak esenciální arteriální hypertenze, diabetes
mellitus, dyslipidemie a metabolického syndromu, ischemické choroby srdeční včetně stavů
po infarktu myokardu, chronického srdečního selhání, synkopálních stavů, závažných poruch
srdečního rytmu a syndromu spánkové apnoe nebo u zvýšeného rizika náhlé smrti.
3. 1 Historie spektrální analýzy variability srdeční frekvence
Při studiu lidské existence je třeba brát v úvahu fyziologické, psychologické a sociální
faktory i jejich interakci. V oblasti psychofyziologických reakcí člověka je v posledních
letech stále více využíváno analýzy variability srdeční frekvence, s jejíž pomocí lze hodnotit
autonomní modulaci kardiálních funkcí v různých situacích (Šiška, 2000).
První zmínku týkající se klinického významu HRV nacházíme v práci Hona a Leeho
z roku 1965, kteří zjistili, že určitému nebezpečí poškození plodu předcházeli ještě před
očekávanými změnami tepové frekvence změny její variability (Kautzner et al., 1998). Již
řadu let, je využíváno monitorování variability fetálního srdečního rytmu k fyziologickému
vedení porodu a metoda kardiotokografie je využívána dodnes (Kantor, 2003; Kautzner et al.,
28
1998). Také u dospělých pacientů se postupovalo ve zkoumání HRV, hledala se optimální
metoda měření a aplikace v klinické praxi. Z počátku se využívala časová analýza, později
pak přesnější spektrální analýza (Kantor, 2003; Task Force, 1996).
V 70. letech byla poprvé publikována studie, která konstatovala vztah mezi zvýšeným
rizikem mortality a četností arytmických příhod po infarktu myokardu a redukovanou HRV
(Kantor, 2003; Stejskal & Salinger, 1996). Od té doby pak bylo publikováno mnoho prací
z různých oborů medicíny, které se zabývaly hodnocením HRV (Kantor, 2003).
V počátcích rozvoje spektrální analýzy variability srdeční frekvence jsou známá jména
jako Ewing, Sayers, Wolf či Askerod (Task Force, 1996).
V 80. letech byla Ewingem vytvořena baterie testů, které umožnily včasné odhalení
autonomní diabetické neuropatie. V roce 1981 použil Askelrod jako první pro kvantitativní
hodnocení kardiovaskulární regulace metodu spektrální analýzy HRV (Stejskal & Salinger,
1996).
Vymizení HRV po podání atropinu, bylo navrženo jako neinvazivní marker mozkové
smrti. Množství neurologických a psychologických studií využívala vyšetření HRV
k sledování působení emocí, stresu či pracovního prostředí na autonomní nervový systém
(Kautzner et al., 1998).
Byla založena skupina Task Force, jejímž cílem je standardizovat terminologii
a metodiky měření, dále definice fyziologických a patofyziologických korelátů,
a v neposlední řadě také popis klinické aplikace a náznaky směru dalšího výzkumu (Task
Force, 1996).
Za poměrně krátkou dobu si metodu spektrální analýzy variability srdeční frekvence
rychle osvojila zejména praktická klinická medicína a v některých oblastech ji dovedla až ke
každodenní rutině (Stejskal & Salinger, 1996).
3.2 Využití spektrální analýzy variability srdeční frekvence
Skutečnost, že srdeční rytmus není za fyziologických podmínek zcela pravidelný, je
známa již mnoho let. Přesto nebyl těmto přirozeným oscilacím srdečního rytmu až donedávna
přikládán větší praktický význam. Kardiovaskulární systém vykazuje jisté prvky
samoorganizovanosti, směřující k zachování jeho dynamické stability. Dynamická stabilita se
udržuje přizpůsobováním srdeční frekvence, krevního tlaku a dalšími mechanismy, které
reagují na řadu vnitřních a zevních vlivů. Z vnitřních faktorů má výrazný vliv věk, dýchání,
pohlaví a celkový zdravotní stav. Mezi hlavní zevní faktory, které ovlivňují autonomní
29
regulaci, řadíme fyzické i psychické zatížení, nezanedbatelný je také vliv některých léků
působících na autonomní systém. V odpovědi na uvedené situace se srdeční frekvence
zrychluje, nebo zpomaluje. „Tato adaptace srdeční frekvence na různé typy zátěží patří
k typickým znakům autonomních, integračních funkcí živých organismů“ (Fráňa et al., 2005,
375).
Spektrální analýzu variability srdeční frekvence lze využít nejen v klinické, ale také ve
sportovní medicíně, kde je spektrální analýza využívána k optimalizaci tréninkového zatížení,
zkvalitnění sportovní formy a prevenci přetrénování a také syndromu přetrénování (Stejskal
& Salinger, 1996).
V klinické medicíně bývá tato metoda nejčastěji využívána u pacientů po infarktu
myokardu. U takových pacientů je pak patrná redukovaná variabilita srdeční frekvence, která
reflektuje na tuto situaci sníženou srdeční vagovou aktivitou, což vede k prevalenci
sympatických mechanismů a kardiální elektrické nestabilitě. Spektrální analýzu variability
srdeční frekvence, lze využít i u jiných závažných kardiálních onemocnění a jeho
transplantací. Řada výzkumných projektů se zabývá využitím spektrální analýzy variability
srdeční frekvence u onemocnění, jako jsou arteriální hypertenze, diabetes mellitus, panická
porucha, obezita nebo neurologická onemocnění, jako například morbus Parkinson, syndrom
Gulliain-Barré, poranění míchy a další. Spektrální analýza fetální a neonatální variability
srdeční frekvence napomáhá určit zralost plodu, odhalit možná poškození plodu, a také určit
možné riziko náhlého úmrtí novorozence (Katzner et al., 1998).
3.3 Záznam variability srdeční frekvence
Kvalitativní vyšetření HRV není tak jednoduché, jako měření ostatních klinických
parametrů, například krevního tlaku či tepové frekvence, a liší se podle toho, zda se posuzují
krátkodobé, nebo dlouhotrvající záznamy srdečních cyklů. Dosavadní zkušenosti ukázaly, že
pro účely stanovení kardiovaskulárního rizika jsou nejhodnotnější informace získané
z dlouhotrvajících tedy long-term elektrokardiografických záznamů (Fráňa et al., 2005).
Variabilitu srdeční frekvence stanovujeme tak, že změříme intervaly mezi normálními,
po sobě následujícími srdečními stahy. Vzdálenost R-R intervalů lze v dnešní době díky
moderním metodám změřit velmi přesně a to až na milisekundovou přesnost za krátký časový
interval (Javorka et al., 2008; Pumprla, 2001).
Variabilitu je možno změřit z krátkodobých 5-30 minut trvajících EKG záznamů
(short-term variability), tak i z dlouhodobých 24-48 hodin trvajících EKG záznamů-long-term
30
variability (Javorka et al., 2008; Pumprla, 2001; Task Force 1996).). Metodu analýzy HRV
rozdělujeme do tří skupin, kdy využíváme: jednoduchých metod, metod časové (time-domain)
a frekvenční (spektrální) analýzy (frequency-domain), (Heinc, 2006).
3.3.1 Jednoduché metody
Nejvíce využívaná je Ewingova baterie testů, do které řadíme Valsalvův manévr,
izometrická kontrakce ruky, ortostatická zkouška a zkouška hlubokého dýchání. Při těchto
zkouškách se registrovaly a hodnotily změny srdeční frekvence (Kautzner et al., 1998;
Opavský, 2002).
V prvotních studiích bylo do testovací baterie zařazeno ještě i hodnocení změn
krevního tlaku v prolongované ortostatické zkoušce (Opavský, 2002).
3.3.1.1 Časová analýza
Časovou analýzu řadíme mezi jednodušší metody a výsledky této analýzy nás
informují o velikosti (amplitudě) oscilací variability srdeční frekvence (Kolisko, 2005). Při
časovém hodnocení se během holterovského EKG měření zaznamenávají odchylky (časové
intervaly) mezi po sobě následujícími komplexy QRS, takzvané SDNN (průměrná 5-ti
minutová směrodatná odchylka NN-intervalů), můžeme též vypočítat průměrnou hodnotu
mocniny rozdílu délky po sobě následujících intervalů R-R, takzvané MSSD (Fráňa et al.,
2005). Tato analýza je vhodná pro analýzu delších záznamů, kde je důležité zachytit denní
i noční rozdíly v hodnotách variability srdeční frekvence (Javorka, 2008).
Zejména při snížení parametru SDNN, ale i dalších hodnot variability srdeční
frekvence, můžeme úspěšně vyhledávat pacienty s hypertenzí, aterosklerózou nebo
městnavým srdečním selháním (Lombardi, 2002).
Dle Koliska (2005), má však časová analýza nedostatečnou diskriminační schopnost
posoudit aktivitu jednotlivých subsystémů autonomního nervového systému.
3.3.1.2 Spektrální analýza
Metodika spektrální analýzy variability srdeční frekvence je založena na principu
sledování oscilací intervalů mezi po sobě následujícími srdečními stahy, tedy na EKG
intervaly R-R. „Podstatou spektrální analýzy je rozložení nepravidelného průběhu variability
31
srdeční frekvence na pravidelné cykly, které reprezentují procesy ovlivňující průběh srdeční
frekvence“ (Fráňa et al., 2005, 376). Nejčastěji se k tomu používá takzvaná Fourierova
transformace nebo autoregresivní model. Transformací těchto časových údajů do
frekvenčních hodnot potom získáme výkonové spektrum v rozmezí 0,02 až 0,50 Hz. Pro tento
typ hodnocení je důležité to, že oba řídící subsystémy, sympatikus a parasympatikus, pracují
s různou frekvencí parasympatikus rychleji, sympatikus pomaleji, zřejmě v souvislosti s
odlišnými charakteristikami účastnících se neurotransmiterů (Fráňa et al., 2005). Výše
uvedená skutečnost potom umožňuje rozlišení obou subsystémů a kvantifikaci jejich aktivity,
přičemž rozlišujeme tři hlavní spektrální komponenty, kterými jsou: HF – vysoká frekvence
(high frequency), v pásmu 0,15 až 0,50 Hz, která je ovlivněna výhradně vagovou aktivitou;
LF – nízká frekvence (low frequency), v pásmu 0,05 až 0,15 Hz, na které se podílí převážně
sympatická nervová modulace, méně již parasympatická, VLF – velmi nízká frekvence (very
low frequency), v pásmu 0,02 až 0,05 Hz má zatím ne zcela jasný původ (uvádí se možná
účast cirkulujících neurohormonů, termoregulační vazomotorické aktivity, renin-
angiotenzinového systému a dalších pomalých variací ANS), kdy tako komponenta má ze
všech tří komponent pravděpodobně nejmenší podíl vagové modulace (Stejskal & Salinger,
1996). Při hodnocení se užívá také poměr spektrálních komponent LF/HF, které slouží
k vyjádření rovnováhy mezi aktivitou sympatického a parasympatického systému. Na základě
výše uvedených informací můžeme s jistou rezervou uvažovat o tom, že spektrální výkon s
frekvencí vyšší než 150 mHz za ukazatel tenze parasympatiku. Oblast pod touto hranicí (150
mHz), odpovídá spíše oscilacím sympatiku, oblast kolem frekvence 100 mHz pak odráží
specificky sympatickou aktivitu baroreceptorů. Poměr LF/HF > 1 svědčí pro zvýšenou
aktivaci sympatického nervstva (Fráňa et al., 2005).
3.3.1.2.1 Spektrální analýza-komponenta HF
Komponenta HF je označována jako takzvaná respirační vlna, neboť jednoznačně
odpovídá dechové frekvenci a je také ovlivněna pouze eferentní vagovou aktivitou (Hayano et
al., 1991; Pagani et al., 1988).
Rostoucí dechový objem zvyšuje velikost komponenty HF, přičemž zvýšená dechová
frekvence ji redukuje a posunuje ji doprava na frekvenční ose (Sleight & Casadei, 1995).
Oblast vysoké frekvence (HF-high frequency band) je definovaná frekvenčním
rozsahem 0,15-0,40 Hz, což je 9-24 dechových cyklů za minutu. Aktivita v této oblasti je
odrazem respiračního vlivu na činnost srdce (respirační sinusová arytmie), považuje se za
32
marker parasympatické kontroly srdce a je ovlivněna kolísáním vagové aktivity. Pásmo HF
odráží více modulací parasympatického vstupu jako je tonus, což se vysvětluje změnami
koncentrace acetylcholinu, která se při regulačních vstupech na frekvenci srdce stimulací
mění téměř okamžitě. Složka HF se za fyziologických okolností zvýrazňuje během změn
spojených s aktivací parasympatiku-při chladové stimulaci tváře působením rotačních
stimulů,… Farmakologicky se pásmo vysoké frekvence snižuje po podání atropinu. (Javorka
et al., 2008).
Parasympatikus díky rychlému metabolismu acetylcholinu pracuje jako filtr
s relativně vysokou omezující frekvencí, efektivně moduluje frekvenci téměř až do 1 Hz
(60/min), (Javorka et al., 2008).
Závislost složky HF na respiraci je velmi těsná a je nutno doplnit ji o údaje, jako je
vliv změny dechové frekvence a hloubky dechu na míru variability srdeční frekvence.
V klidových podmínkách dochází ke změnám tepové frekvence v závislosti na dechu, toto
označujeme jako takzvanou respirační sinusovou arytmii (RSA). Během nádechu dojde
k lehkému zvýšení srdeční frekvence, při výdechu k jejímu zpomalení. Dechová frekvence
ovlivňuje respirační sinusovou arytmii výrazněji než hloubka dechu. Při tachypnoe se složka
HF dosti sníží, zatímco během klidné respirace dojde k výraznému zvýšení spektrálního
výkonu komponenty HF. Experimentálně bylo zjištěno, že při zpomalení dechové frekvence
pod 9 dechů za minutu, se začne komponenta HF prolínat se složkou LF. Z tohoto důvodu je
nutné při izolovaném hodnocení složky LF počítat se sníženou dechovou frekvencí, aby
nedošlo k mylnému vyhodnocení zvýšení aktivity sympatiku (Opavský, 2002; Stejskal
& Salinger, 1996). Nové diagnostické systémy typu VarCor PF jsou vybaveny procedurou
měření dechové frekvence, vycházející z hodnocení změn parametrů EKG signálu, tyto
parametry jsou způsobeny změnami objemu hrudníku během nádechu a výdechu (Salinger et
al., 2005).
3.3.1.2.2 Spektrální analýza-komponenta LF
Nízkofrekvenční pásmo (LF-Low Frequency Band) je definované frekvenčním
rozsahem 0,04-0,15 Hz, to je 2,4-9 cyklů/min s vrcholem aktivity oblasti 0,1 Hz (100 mHz).
Většina autorů se kloní k názoru, že pásmo LF je výsledkem aktivity baroreceptorů
ovlivňované sympatikem i parasympatikem a také vazomotorické aktivity, to znamená
Mayerových vln (oscilace trvající 10 sekund) zprostředkovaných přes baroreceptorový
oblouk. Aktivita baroreceptorů kolísá s typickou frekvencí 0,1 Hz Frekvence oscilací je
33
podmiňována časovým zdržením (time delay) systému. Složka LF frekvenčního spektra se
fyziologicky zvýrazní aplikací podnětů, které zvyšují aktivitu sympatiku, např. v ortostáze-při
postavení se nebo při pasivním vzpřímení na sklopném stole, duševním stresu a při mírném
fyzickém cvičení u zdravých jedinců. Dle Bertsona et al. (1997); Kua et al. (1999);
Opavského (2002) je sympatická a vagová stimulace v závislosti na poloze těla. Přestože
aktivita v pásmu LF se považuje za dominantní projev sympatiku, oba oddíly ANS,
sympatikus i parasympatikus se mohou na něm podílet. Důkazem toho je, že blokáda vagu
atropinem, ale i podání betaadrenergního blokátoru u člověka výrazně redukuje variabilitu
komponenty LF. Dle Rimoldi et al. (1992), vede podání atropinu k redukci všech tří
komponent, kdy redukce výkonu složky HF je větší, než redukce výkonu složky LF.
Interpretace současného působení sympatiku a parasympatiku je založena na tom, že oba
oddíly ANS jsou často současně, ale recipročně aktivní, kdy zvýšení aktivity jednoho oddílu
je spojeno s poklesem aktivity druhého oddílu (Javorka et al., 2008).
U zdravých osob, při aktivaci sympatiku, dochází synchronně ke zvýšení spektrálního
výkonu v pásmu LF, a také systolického tlaku krve. Vztah mezi uvolňováním noradrenalinu
z myokardu u zdravých osob v lehu nebyl prokázán, tzn. v klidové situaci vleže spektrální
složka LF nezobrazuje zcela aktivitu sympatiku. V současné době se většina autorů shoduje
v názoru, že komponenta LF ukazuje společně sympatiku i parasympatiku (Opavský, 2002;
Saul et al., 1995).
3.3.1.2.3 Spektrální analýza-komponenta VLF
Velmi nízkofrekvenční pásmo (VLF-Very Low Frequency Band). Předpokládá se, že
aktivita ve velmi nízkofrekvenčním pásmu, které má frekvenci 0,0033-0,04 Hz, to je
0,2-2,4/min, je podmíněna především vlivem periferního vazomotorického tonu
ovlivňovaného termoregulací a systémem renin-angiotensin-aldosteron. Dle autorů Perini et
al. (1990), je kolísání komponenty VLF na rozdíl od HF způsobeno aktivitou sympatiku.
V dlouhodobých záznamech, nejčastěji 24 - hodinových, je možno kromě HF, LF a VLF
hodnotit i ULF-složku spektra (Javorka et al., 2008). Ačkoliv se jedná o složku o velmi nízké
frekvenci, část jejího spektra je možno hodnotit i v krátkodobých záznamech (Opavský,
2002).
34
3.3.1.2.4 Spektrální analýza-komponenta ULF
Pásmo s ultra nízkou frekvencí (ULF-Ultra Low Frequency Band). Pásmo s frekvencí
1cyklus/24hod odráží cirkadiánní rytmus kolísání autonomního tonu (Javorka et al, 2008).
Dle autorů Bernardi et al., (1996); Osterhues et al., (1997); Serrador et al., (1999) bylo
zjištěno, že ne jen pásmo VLF, ale i ULF je ovlivněno fyzickou aktivitou sledovaných
zdravých lidí i pacientů, například s ischemickou chorobou srdce.
Pravidelný sport a pohyb přispívá ke zvýšení aktivity v pásmu ULF i VLF spektra
HRV. Dobrovolné snížení pohybu a fyzické aktivity vedlo ke snížení aktivity v pásmu ULF
u žen i mužů, ale důvody tohoto nejsou zatím známy, může jít například o zvýrazněné
termoregulační vlivy nebo o vlivy hormonální (Javorka et al., 2008).
3.3.2 Reprodukovatelnost a standardizace vyšetření variability srdeční frekvence
V průběhu vyšetření ANS metodou spektrální analýzy je důležité dodržovat standardní
vyšetřovací postup, který je předpokladem správného vyhodnocení testu. Nejvíce využívaným
postupem je vyšetření ve zkoušce LEH-STOJ-LEH. U této zkoušky dochází ke změnám
funkční aktivity ve frekvenčních pásmech HF, LF a VLF. Toto je spojeno se změnami
funkční aktivity sympatiku a parasympatiku (Javorka et al., 2008).
V širokém spektru studií bylo dokázáno, že krátkodobé změny HRV se rychle vracejí
k výchozím hodnotám po stimulech, jako je například krátké cvičení nebo po podání
krátkodobě působících vazodilatátorů.
Jsou známé studie týkající se stability parametrů HRV získané z 24 - hodinových
záznamů u zdravých jedinců. Dle těchto studií jsou průměrné 24 – hodinové hodnoty HRV
charakteristické pro daného jedince a mohou být využity jako parametr pro posouzení
účinnosti léčby nebo sledování dynamiky stavu, další progrese či regrese onemocnění. Dle
Kleigera et al. (1991) jsou HRV parametry stabilní, i při jejich opakovaném hodnocení,
v 3 – denních až 2 – měsíčních intervalech. Chybění intraindividuální variability v určitém
čase a bez výrazné změny životního stylu udělalo z hodnocení HRV citlivý
a neinvazivní prostředek pro studium vlivů autonomního nervovéh a endokrinního systému na
srdce (Javorka et al., 2008).
Standardizace délky vyšetření současně i způsob vyhodnocování jsou dva klíčové
faktory, které mohou výrazně ovlivnit výsledky. Frekvence srdce a HRV jsou velmi citlivé
parametry, které jsou ovlivňovány mnoha faktory a reagují na množství stimulů. Prakticky
35
neexistuje druh receptoru v našem těle, jehož stimulací by nevznikaly změny srdeční
frekvence a její variability. Tyto citlivé parametry ovlivňuje i věk, pohlaví, stav výživy, stav
aktivity CNS, aktivace nebo inhibice retikulárního aktivačního systému, poloha těla,
trénovanost, frekvence dýchání, krevní vlivy, patologické stavy a mnoho dalších (Javorka et
al., 2008; Saul et al., 1995). Proto je potřebná maximální standardizace podmínek, při kterých
se vyšetřuje, a tyto podmínky, okolnosti a faktory je třeba brát v úvahu při hodnocení
a interpretaci výsledků. Pro porovnávání výsledků je důležitá jednotná délka záznamu
a vhodnost vybrané metody analýzy na posouzení krátkodobých a dlouhodobých změn HRV.
Bylo zjištěno, že při vyšetřování ANS pomocí metody spektrální analýzy, je jedním
z nejdůležitějších faktorů dechový vzor (vztah mezi dechovým objemem a frekvencí
dýchání). Je vhodné, když se po dobu měření dechová frekvence pohybuje kolem 12 - ti
dechů/min. V případech, kdy se dechová frekvence pohybuje kolem 9 – ti dechů/min a méně,
což je bradypnoe, dochází k posunu respiračně vázané aktivity parasympatiku z frekvenčního
pásma HF do pásma LF. Tato skutečnost může způsobit zkreslení výsledků, a proto je třeba
při vyhodnocování s tímto faktem počítat (Opavský, 2002). Předpokládá se, že zbytková
aktivita ve frekvenčním pásmu HF, je spojena s vagovou aktivitou vnitřních orgánů, které
jsou regulovány sympatikem (Salinger et al., 2005).
Vyšetření je vhodné provádět vždy ve stejnou dobu, eliminovat konzumaci nápojů,
jako káva, čaj, alkohol, které významně ovlivňují aktivitu ANS. Prokázalo se, že
s přibývajícím věkem dochází ke snižování spektrálního výkonu v pásmu HF.
Frekvenční analýza by měla být upřednostňovanou metodou zejména při kratších
záznamech. Na posouzení složky HF je potřebný minimálně 1 - minutový záznam, na
posouzení komponenty LF minimálně 2 - minutový záznam. Pro standardizaci různých studií
vyšetřující krátkodobou variabilitu byla proto stanovena délka záznamu R-R intervalu
5 minut (300 tepů). Časová analýza je zase vhodnější metodou na analýzu delších záznamů.
Důležité je zachycení denních a nočních rozdílů v hodnotách HRV (Javorka et al., 2008).
3.3.3 Ukazatele spektrální analýzy variability srdeční frekvence
K orientačním výpočtům a zobrazování výsledků dochází již v průběhu měření R-R
intervalů (Salinger et al., 1994). Sloupkové grafy, které jsou zobrazovány na monitoru
počítače, zobrazují časové intervaly přepočítané na minutovou frekvenci. Výsledky získáme
až po ukončení měření a po filtraci artefaktů, které nejsou zpracovány do výpočtů, a takto
vznikne filtrovaný soubor.
36
Pomocí algoritmu CGSA (coarse graining spectral analysis) vypočteme hodnoty
spektrální výkonové hustoty PSD (power spectral density) ze spektrálních složek HF, LF,
VLF [ms²/Hz]. Pro získání výsledné PSD, podle algoritmu CGSA, spočívá ve výpočtu rozdílu
spektrální výkonové hustoty Sxx datového souboru x (t) a absolutní hodnoty vzájemné
výkkonové spektrální hustoty Sxy souborů x (t) a y (t), toto je dáno vztahem:
PSD = Sxx – Sxy = F[x (t)] · F* [x(t)] - F [x(t)] · F*[y (t)]
X(t) – soubor hodnot R – R intervalů analyzovaného úseku
Y(t) – pomocný soubor vytvořený zdvojením souboru x(t) pro výpočet algoritmu CGSA
F[x (t)] – Fourierova transformace funkce x(t)
F* [x(t)] - komplexně sdružená Fourierova transformace funkce x(t)
F*[y (t)] - komplexně sdružená Fourierova transformace funkce y(t)
Podle hodnoty PSD, která slouží jako základ, jsou pak vypočítány podle příslušných rovnic
další ukazatele spektrální analýzy variability srdeční frekvence, kdy tyto ukazatele dělíme na
běžně užívané a komplexní věkově standardizované. (Salinger et al, 1994).
Hodnoty spektrálních výkonů (spectral powers) jednotlivých komponent jsou obvykle
udávány v absolutních hodnotách a ukazují nám velikost aktivity dané frekvenční
komponenty v měřeném intervalu. Jde o integrální velikost parametru PSD v jednotlivých
frekvenčních pásmech.
POWER VLF = ∫05,0
01,0
dfPSD [ms2]
POWER LF = ∫15,0
05,0
dfPSD [ms2]
POWER HF = ∫5,0
15,0
dfPDS [ms2]
TOT. POWER (Total spectral power) = POWER VLF + POWER LF + POWER HF [ms2]
Relativní spektrální výkony (Relative spectral powers, REL. POWERS) vyjadřují
poměr dílčích spektrálních výkonů v daných frekvenčních pásmech k celkovému
spektrálnímu výkonu (uvádí procentuální zastoupení dané komponenty v celkovém
výkonovém spektru).
REL. POWER VLF =POWERTOT
VLFPOWER .
[%]
37
REL. POWER LF = POWERTOT
LFPOWER .
[%]
REL. POWER HF = POWERTOT
HFPOWER .
[%]
Poměry spektrálních výkonů (Ratio of the spectral powers, RATIO) udávají poměr
jednotlivých frekvenčních pásem.
RAT. VLF/HF = HFPOWERVLFPOWER
[-]
RAT. LF/HF = HFPOWERLFPOWER
[-]
RAT. VLF/LF = LFPOWER
VLFPOWER [-]
Frequency (F): udává nám hodnotu na frekvenční ose odpovídající nejvyšší amplitudě
dané komponenty PSD.
Např. FREKVENCE LF = frekvence odpovídající hodnotě amplitudy LF (maximální
hodnota PSD v intervalu LF) [Hz].
R-R INTERVALY (R-R intervals, R-R INTER) označují průměrnou hodnotu všech
naměřených R-R intervalů během měřeného úseku.
R-R INTER = n1 ∑RRi [ms]
n = počet R-R intervalů v průběhu měřeného časového úseku,
RRi – délka srdeční periody.
Mean square successive differences (MSSD), představuje průměrnou hodnotu mocniny
postupných diferencí R-R intervalů v průběhu naměřeného časového úseku. Je hlavním
ukazatelem variability srdeční frekvence a jeho velikost je přímo úměrná stavu autonomního
nervového systému a velikosti aktivity jeho modulací.
MSSD = 1
1−n
∑(RRi - RRi - 1)2 [ms2]
(Salinger et al., 1998).
38
Průměrné hodnoty a směrodatné odchylky ukazatelů SAHRV u zdravých osob
(Opavský, 2002)
Interpretace jednotlivých ukazatelů SAHRV, používaných k diagnostice aktivity
autonomního nervového systému, bývá občas problematická. Na základě výsledků sledování
vlivu věku a intenzity zatížení na krátkodobý záznam SAVSF byl navržen nový postup
hodnocení pomocí tří indexů sdružujících všechny věkově závislé ukazatele získané při
ortoklinostatickém vyšetření. Komplexní indexy jsou vypočítány pouze z druhého lehu a stoje
zkoušky LEH-STOJ-LEH. Komplexní index vagové aktivity (s převažujícím descendentním
průběhem věkové závislosti) byl vytvořen sloučením skupiny G1 (L %HF a faktor
F1-L CCVHF, L TOTAL POWER, L POWER HF) se skupinou G2 (faktor F2-S CCVLF,
S TOTAL POWER, S POWER LF a faktor F3-S CCVHF, S POWER HF, S %HF).
Komplexní index sympatovagové rovnováhy (s převažujícím ascendentním průběhem věkové
závislosti) sdružuje skupinu G3 (faktor F4-L LF/HF, L %LF a faktor F5-L VLF/HF,
L VLF/LF, L %VLF) se skupinou G4 (S R-R INTERVALY, S LF/HF). Celkové skóre
sdružuje všechny věkově závislé ukazatele SAVSF. Vztažené celkové skóre k věku probanda
bylo nazváno funkčním věkem ANS (Stejskal et al., 2002).
Věk 24,0±4,9 44,9±5,3 58,6±6,9
Věkové rozmezí 17 – 34 36 – 53 54 - 71
Počet osob (n) 24 22 9
Spektrální výkon
v pásmu LF (ms²)
636±689 469±534 459±444
Spektrální výkon
v pásmu HF (ms²)
1050±743 762±627 492±649
Celkový spektrální
Výkon (ms²)
1686±1221 1231±1003 951±1016
Poměr LF/HF 0,64±0,45 0,79±0,7 1,17±0,76
39
4 RELAXACE
Relaxace je tělesné i duševní uvolnění - vědomé uvolnění v oblasti těla i mysli. Obě
složky relaxace spolu těsně souvisejí – dokonalá svalová relaxace je podmíněna relaxací
psychickou. Relaxace se stává prostředkem rychlé regenerace organismu. Představuje také
nenáročný způsob, jak posílit imunitní systém. Relaxace je přirozeným protipólem reakce na
stres. Z hlediska fyziologického účinku je relaxace snížení množství impulzů, které jako
periferní podněty přicházejí ze svalů a ze smyslových orgánů do mozku, to způsobuje snížení
míry celkového dráždění mozku, a vytváří se tak optimální podmínky k regeneraci organismu
(Votava, 1988). Dle Bensona (1997), popisujeme relaxaci jako evolučně kódovaný
fyziologický mechanismus, jenž souvisí s odpočinkem po jakékoliv zátěži Cungi et al. (2005),
popisuje relaxaci jako metodu, která podporuje fyzický i duševní klid, udržuje optimální
hladinu klidu a napětí z hlediska efektivity tak, aby nebyla ani nízká ani vysoká v situacích,
ve kterých se během života nacházíme.
Podle Míčka (1986), lze relaxaci rozdělit:
1. Spontánní svalová relaxace: Ve chvílích odpočinku provádíme uvolnění tenze svalů,
jestliže tenze přetrvává i po dobu relaxace, může být patrné lehké mrkání, krční čela a další.
Takový stav pak nelze považovat za uvolněný, a relaxace tak neplní svůj účel.
2. Diferencovaná svalová relaxace: Zabraňuje předčasné únavě a vyčerpání. Při denních
činnostech není třeba aktivovat všechny svaly, ale pouze některé (např. pokud běžíme, svaly
jsou v napětí, ale mimické svaly mohou být přitom uvolněné).
3. Relaxace vnitřních orgánů: Jestliže je dostatečně uvolněné kosterní svalstvo, pak je možná
i relaxace vnitřních orgánů. Tento fakt platí samozřejmě i naopak. Tyto vztahy jsou uváděny
jako viscerosomatické a somatoviscerální.
V důsledku snížení napětí některých svalových skupin dochází ke zvětšení celkové
pohyblivosti, pohybové koordinace a odstranění pocitu únavy.
Relaxace využívají svalové uvolnění, vědomé dýchání, což vede k jeho mimovolnému
zpomalení, dále úspěšně zmírňují úzkost a depresi, využívají se k mírnění bolesti, u stavů
vyčerpání i při mnoha dalších potížích.
Fáze nácviku relaxace jsou:
1. Příprava k relaxačnímu cvičení
2. Nácvik relaxace po předchozím protažení svalových skupin
3. Nácvik lokální relaxace
4. Nácvik celkové relaxace
40
5. Nácvik diferenciované relaxace
Pro nácvik relaxace platí určitá pravidla, která bychom měli dodržovat. Je to místo
a čas cvičení, klidné prostředí bez rušivých vnějších podnětů, přiměřená teplota místnosti,
cvičební podložka s funkcí tepelné izolace, volba vhodné relaxační polohy. Vhodné je využití
klidného pravidelného dýchání a autosugesce (představy, fantazie, myšlenky). Nejlépe je
cvičení provádět ráno před zahájením aktivní činnosti, pokud možno ve stejný čas (Mihulová
& Svoboda, 2009).
Lokální relaxace vychází z pocitu kontrastu svalového napětí a uvolnění v určitých
svalových skupinách. Celková relaxace vychází z pocitu kontrastu svalového napětí
a uvolnění v co největším počtu svalů. Diferencovaná relaxace je nejvyšší stupeň pohybového
provedení. Jednotlivec dokáže kontrahovat potřebné množství svalů k uskutečnění pohybu,
uvědomovat si stupeň svalového napětí v příslušných svalech, ale současně dokáže vnímat
pocit uvolnění v ostatních svalových skupinách nezúčastněných na pohybu. Vnímá preciznost
zvládnutého pohybu.
Mezi relaxační polohy zařazujeme leh, který je základní relaxační polohou, kdy jsou
paže podél těla (lehce od těla), dlaně vytočeny vzhůru, nohy lehce roznoženy, špičky nohou
vytočeny ven, oči zavřené a víčka uvolněna. Dále poloha v lehu na břiše, kdy jsou paže podél
těla – mírně od těla, dlaně vytočené vzhůru, dolní končetiny mírně od sebe. Hlava otočená
vpravo nebo vlevo spočívá na tváři, oči jsou zavřené. Využít můžeme i polohu na boku nebo
v sedu. Dle Mihulové & Svobody (2009), je nejvhodnější polohou pro relaxaci sed s přirozeně
vzpřímenou páteří na židli nebo sed meditační. Dosti využívanou relaxační polohou je „tygří“
relaxace, kdy je člověk v poloze v lehu na břiše vzpaží a pokrčí paže, levou dlaň položit na
hřbet pravé ruky. Hlavu otočí vpravo a položí na spojené ruce. Unoží skrčmo pravou. Trup
natočí tak, aby pravý loket směřoval k pravému kolenu (může se ho i dotýkat). Uvolní celé
tělo, zejména pánev a bederní část páteře. Zavře oči. Totéž cvičení i na druhou stranu.
„Krokodýlí“ relaxace, kdy člověk v lehu na břiše roznoží, špičky nohou směřují do stran, paty
k sobě. Zkříží paže, dlaně položí na ramena a bradu pohodlně opře o zkřížené paže. Zavře oči,
uvolní celé tělo, zejména pak oblast zad (Krejčí, 1995).
41
4.1 Přehled relaxačních technik
4.1.1 Jacobsonova progresivní relaxace
Autorem metody je Edmond Jacobson. Tato relaxace je založena zejména na
systematickém napínání a uvolňování kosterního svalstva, čímž lze odstranit svalové přepětí.
Přitom vznikají příjemné tělesné pocity, které také přispívají k psychickému uvolnění.
Edmond Jacobson pracoval se třemi základními pojmy, a to jsou tenze, hypertenze
a relaxace. Tenze je svalové napětí důležité během každodenní činnosti, hypertenze je stav,
který se vyznačuje zvýšenou dráždivostí, a zvýšenou nervovou aktivitou. Relaxace je cesta,
jak se zbavit nervosvalového napětí. Pracuje se fyziologickými postupy, kdy dochází ke
střídání pocitů napětí s pocity uvolnění, ty se snažíme prohloubit. (Míček, 1988).
Relaxační metoda podle Jacobsona je nazývána také tzv. progresivní relaxací. Její
autor pracoval na katedře fyziologie Chicagské univerzity a při svých výzkumech používal
elektromyograf, pomocí něhož měřil napětí kosterního svalstva. Jeho objev spočíval v tom, že
zjistil spojitost mezi myšlenkami a pohyby svalstva. Pokud se člověk zaměřil na nějakou
myšlenku, vždy došlo k reakci v jeho svalech. Z toho Jacobson odvodil, že chceme-li, aby
člověk relaxoval mysl i tělo, je potřeba nejprve uvolnit celé kosterní svalstvo.
Pro progresivní relaxaci je rozhodujícím faktorem aktivita (napětí svalů), což má za
následek hluboké uvolnění. Výhoda progresivní relaxace spočívá ve skutečnosti, že jeho
zvládnutí je méně obtížné a relaxace se většinou dosahuje v kratší době než je tomu například
u autogenního tréninku (Drotárová & Drotárová, 2003; Pohler, 1995).
4.1.1.1 Vztah mezi psychickým a svalovým napětím
Objev Edmonda Jacobsona poskytl důležité informace o tom, jaký vliv má psychika
člověka na jeho tělo. Zažije-li člověk nějaký emoční otřes, odrazí se to i na jeho kosterním
svalstvu. Tělo vyšle informaci do mozku, který vyrozumí emoční oblast. Napětí svalů a šlach
tak zpětně zesílí emoční napětí. V případě dlouhodobé psychické nepohody se zátěž ve
svalech odrazí na fungování centrální nervové soustavy a narušuje fungování
kardiovaskulárních, endokrinních a jiných autonomních systémů (Drotárová & Drotárová,
2003; Pohler, 1995).
42
4.1.1.2 Uvolnění svalů
Podle Jacobsona je však možné se naučit uvolňovat kosterní svalstvo, a tím ovlivňovat
psychickou pohodu i činnost jiných vnitřních mechanismů. Základem je eliminovat pocit
napětí ve svalech, což se děje relaxací kosterního svalstva. Je proto důležité si uvědomit rozdíl
mezi předcházejícím napětím a eliminací napětí. Relaxace se pak zaměří na všechny velké
svalové skupiny. Člověk se naučí v případě potřeby uvolnit či napnout každou takovou
skupinu svalů a docílit skrze práce s tělem i psychické vyrovnanosti (Drotárová
& Drotárová, 2003; Pohler, 1995).
4.1.1.3 Základní cviky
Jacobsonova relaxace se skládá ze šesti základních cviků:
1. Uvolnění rukou a paží: Zatneme pravou pěst, stiskneme ji co nejpevněji a sledujeme
přitom napětí. Pokusíme se ji stisknout ještě více a vnímáme napětí v pěsti, v celé ruce až po
loket. Po chvíli pěst uvolníme. Pak necháme prsty pravé ruky volně natažené a pozorujeme,
jestli došlo ke změně. Poté cvik ještě jednou opakujeme. Nyní můžeme vysledovat rozdíl
mezi oběma pažemi. Pravá ruka by měla být těžší a teplejší než levá, což znamená, že pravá
ruka je již uvolněná (v některých případech lze pozorovat i jemné brnění či naopak pocit
lehkosti). Tento jednoduchý cvik nám může ukázat základní princip progresivní relaxace
spočívající v napínání a uvolňování svalstva. Stejný postup opakujeme i s levou pěstí
a později i oběma pěstmi naráz (čili stisknutí, uvolnění a natažení prstů).
Znovu pořádně zatneme obě pěsti, ohneme nyní obě předloktí a napneme svaly.
Napínáme je stále víc a sledujeme pocit v pažích. Nyní necháme obě ruce klesnout a vnímáme
rozdíl, jak se v pažích šíří uvolnění. Obě pěsti otevřeme a uvolníme prsty. Poté cvik
opakujeme. Měli bychom opět cítit tíži i teplo, popř. lehké brnění. Pokud se tyto pocity
nedostaví, můžeme cvik ještě jednou opakovat.
Nyní přejdeme k další části cviku. Znovu pevně zatneme pěsti, ohneme obě předloktí,
napneme svaly, poté necháme ruce klesnout, ale místo uvolnění je pevně přitiskneme
k podložce (pokud ležíme) nebo ke stehnům (pokud sedíme). Teprve potom celé paže
uvolníme a vnímáme, jestli došlo k žádané změně.
Celé cvičení lze třikrát až čtyřikrát opakovat za sebou podle potřeby. Je logické, že
k dokonalé relaxaci dochází až po týdnech či měsících pravidelného cvičení.
43
Po relaxaci rukou můžeme přejít k:
2. Uvolnění obličeje
3. Uvolnění šíje, ramen a horní části zad
4. Uvolnění hrudi, břicha a zad
5. Uvolnění beder, stehen a lýtek
6. Uvolnění celého těla.
Cviky lze provádět samostatně nebo společně jeden po druhém. Doba cvičení by měla být
třicet až šedesát minut minimálně jednou denně (Pohler, 1995).
Cvičit lze v sedu, ale i v lehu podle toho, jak to člověku vyhovuje. Nácvik relaxace má být
prováděn v tiché místnosti bez rušivých podnětů. Ruce necháme podél těla a v případě, že
ležíme, lze doporučit pod hlavu menší polštář. Zavřeme oči a vdechujeme nosem
a vydechujeme ústy či nosem. Pak hluboce vdechneme vzduch nosem a chvíli jej podržíme
v plicích, než opět pomalu vydechneme. Tento „rituál“ můžeme třikrát opakovat, než
přejdeme zpět k normálnímu dýchání. Již tato krátká dechová relaxace nám může navodit
příjemné uvolnění (Pohler, 1995).
Pravidelným tréninkem je možno docílit odstranění napětí v konkrétních svalových skupinách
při nepříjemných událostech (při stresu, strachu či úzkosti). Zajímavým postřehem je, že při
progresivní relaxaci nepřímo dochází i k uvolnění hladkého svalstva (jako je hladké svalstvo
žaludku či vnitřních orgánů), které je normálně vůlí neovlivnitelné. Je tak možné zmírnit
některé nepříjemné biologické projevy jako bušení srdce či nechutenství (Pohler, 1995).
Progresivní relaxace však nenahrazuje klasickou medicínu, pouze slouží jako její
doplněk. Kromě relaxace se můžeme věnovat rovněž cvičení, sportu či jinému možnému
druhu odpočinku, který kompenzuje přemíru duševní činnosti. Relaxačních metod je široké
spektrum, ze kterého lze vybrat pro konkrétního jedince tu nejvhodnější. (Drotárová
& Drotárová 2003; Pohler, 1995).
4.1.2 Schultzův autogenní trénink
Autogenní trénink vytvořil německý lékař Johann Heinrich Schultz, dle kterého se
také často nazývá Schultzův autogenní trénink. Schultz využíval při léčbě svých pacientů
hypnózu. Zaujala jej při tom jedna důležitá skutečnost, že stav pacientů se zlepšoval i při
tzv. „prázdné hypnóze“. Schultz uváděl pacienty do hypnózy, nechal je nějakou dobu
v tomto stavu, pak je probudil. Pacienti často uváděli zlepšení, i když Schultz nepoužil
žádné hypnotické sugesce typu „cítíte se lépe“. Podstatný tedy byl stav uvolnění navozený
44
hypnózou. Zajímavé bylo, že pacienti často uváděli při uvolnění pocity příjemné tíže
a tepla. Právě vyvolávání tíhy v různých částech těla se pak stalo jedním z východisek
autogenního tréninku.
Tradiční hypnóza má určité nevýhody. K nim patří zejména to, že pacient je při
navozování hypnózy odkázán na zkušeného terapeuta a ten nemusí být vždy po ruce. To byl
nejspíše hlavní důvod vzniku autogenního tréninku. Výraz „autogenní“ v názvu techniky je
vytvořen ze dvou latinských slov, první z nich „autos“ znamená „sám“. Jedinec si tedy stav
uvolnění navozuje sám a není po zvládnutí techniky závislý na terapeutovi.
I u autogenního tréninku existuje řada variant. Nešpor (1998), uvádí tu variantu, která
se lehce odlišuje oproti původní verzi. Je zde např. to, že snadnější formuli týkající se
dechu, řadíme na třetí místo před formuli tepu.
Nácvik autogenního tréninku: Klasické Schultzovo schéma předpokládá trojí krátké
praktikování každý den po dobu tří měsíců. Výuka další formule se zařazuje až po té, co
byla zvládnutá formule předchozí. V praxi se většina pracovišť spokojí s kratším nácvikem
a formule se často vyučují prakticky současně. To, co někdo považuje za neúspěch při
nácviku autogenního tréninku, bývá často působeno jen nedostatkem času, který je věnován
nácviku.
Je vhodné klidné prostředí, přiměřená teplota, volný oděv.
Nejoptimálnější polohou je leh na zádech s horními končetinami mírně flektovanými
v loktech s dlaněmi dolů či v poloze „mexického povaleče“ s dolními končetinami
nataženým, horními končetinami svěšenými podél těla, s hlavou opřenou vzadu. Přijatelný
je také vyvážený přirozeně vzpřímený sed na židli. Co se týče délky provádění tréninku,
uvádí Nešpor (1998), 5 až 10 minut.
U vlastního cvičení je doporučován následující postup: Zavřete oči, uvědomte si své
tělo a nechte ho uvolnit. Poté opakujte s postojem pasivní pozornosti jednotlivé formule:
„Pravá ruka je těžká.“ Opakujte během 6 výdechů. Kdo umí vyvolávat pocity tíhy v pravé
(u leváků levé) ruce, opakuje už pro celé tělo „tíha“. Pokud by se rozšíření pocitů tíhy na
celé tělo nedařilo, je možné pocit tíhy nacvičovat zvlášť v jednotlivých končetinách
i v dalších částech těla. „Jsem klidný“ nebo „klid“. Opakujte během jednoho výdechu.
„Pravá ruka je teplá.“ Opakujte během 6 výdechů. Kdo umí vyvolávat pocity tepla v pravé
(u leváků levé) ruce, opakuje již pro celé tělo „teplo“. Pokud by se rozšíření pocitů tepla na
celé tělo nedařilo, je možné pocit tepla nacvičovat zvlášť v jednotlivých končetinách
a v dalších částech těla. „Jsem klidný“ či „klid“. Opakujte během jednoho výdechu. „Dech
je klidný.“ Opakujte během 6 výdechů.
45
Uvedené první tři formule (tíha, teplo, klidný dech) spolu s formulí klidu jsou nejdůležitější
a nejsnazší. Z autogenního tréninku může mít prospěch i člověk, který zvládne tyto první
formule, ale nezvládne už formule následující. Mnoho lidí si ani po dlouhém nácviku
nevybaví chladné čelo nebo si neuvědomí tep, ale toto není dle Nešpora (1998) problém,
neboť i tak může být pro dané osoby trénink přínosný.
Dále pokračujeme: „Jsem klidný“ nebo jen „klid“. Opakujte během jednoho výdechu.
„Tep je klidný a silný.“ Opakujte během 6 výdechů. „Jsem klidný“ nebo pouze „klid“.
Opakujte během jednoho výdechu. Čelo je chladné.“ Opakujte během 6 výdechů. „Jsem
klidný“ nebo pouze „klid“. Opakujte během jednoho výdechu. Individuální formule se
opakuje desetkrát.
Na závěr se zhluboka nadechněte, energicky se protáhněte a otevřete oči. Tuto část
cvičení nevyužíváme, jestliže autogenní trénink nebo jinou relaxační techniku používáte
k navození spánku. V tomto případě ve stavu uvolnění setrváme (Nešpor, 1998).
4.1.3 Dvaadvacetibodová relaxace
Tuto techniku považuje Mihulová & Svoboda (2009), za jednu z nejhojněji
využívaných relaxačních technik. Provádí se v lehu na zádech. Po krátkém zklidnění
zavádíme vědomí do určitých částí těla s cílem uvolnit ji. Uvolnění každé oblasti provádíme
pouze několik vteřin, přičemž projdeme celé tělo od špiček nohou až k hlavě.
Postup uvolňování je následující: 1. špičky nohou, 2. celá chodidla, 3. lýtkové
svalstvo, 4. stehenní svalstvo, 5. oblast kyčlí, 6. základna páteře, 7. celá pánev, 8. břicho,
9. hrudník, 10. ramena, 11. prsty rukou, 12. dlaně, 13. předloktí, 14. nadloktí, 15. krk, 16.
brada a ústa, 17. nos a tváře, 18. oči, 19. uši, 20. zátylí, 21. temeno hlavy, 22. čelo.
4.1.4 Relaxace jednotlivých oblastí
Tato relaxační technika je obdobná jako předchozí relaxace, pouze s tím rozdílem, že
neuvolňujeme jednotlivé části těla, ale celé oblasti najednou. Je možné tuto relaxaci provést
v kratším čase. Nejvhodnější polohou je leh na zádech, ale je možné zvolit i jinou polohu
(Mihulová & Svoboda, 2009).
46
4.1.5. Tíhová relaxace
Provádíme ji v lehu na zádech, kdy se koncentrujeme na určitou část těla, dostatečně si
ji uvědomíme a provádíme určitý pohyb spojený s prožitkem tíže a následným uvolněním.
Tíhovou relaxaci začínáme v oblasti pravé dolní končetiny, pak následuje levá dolní
končetina, potom pravá paže, levá paže, břicho, hruď a nakonec uvolnění hlavy. Nejdříve si
každou relaxovanou část těla plně uvědomíme, po dobu 2 – 3 sekund, a poté provádíme pohyb
danou částí těla, po dobu 5 - ti sekund, a to zcela uvolněně, přičemž dbáme na to, aby se
účastnilo pohybu pouze minimum potřebných svalů. Je-li pohyb dostatečně uvolněný, dochází
k pociťování tíhy v relaxované části těla. Při pocitu dostatečného uvolnění dané části těla
a uvědomění si její tíže, pohyb na okamžik zastavíme a necháme samovolně klesnout
k podložce (dolní končetiny a paže), do břicha provedeme hluboký nádech a uvědomíme si
rozpínání břišní stěny a její uvolnění při výdechu, stejným způsobem provedeme i hluboký
nádech do hrudníku a nakonec provedeme 2 – 3 uvolněné pohyby hlavou na každou stranu
a necháme hlavu, aby se samovolně zastavila v klidové poloze (Mihulová & Svoboda, 2009).
4.1.6 Relaxace koncentrací na dech
Tuto relaxaci provádíme v lehu na zádech. Nejprve provedeme několik pomalých
a hlubokých vdechů a přitom prociťujeme dýchací pohyby břišní stěny a hrudníku a snažíme
se, aby tyto vjemy byly jediným obsahem naší mysli. Po chvíli se vrátíme k běžnému dýchání,
snažíme se přitom rozprostřít vědomí do celého těla. Délka jednotlivých fází je 1 – 2 minuty
s tím, že ji mi můžeme prodlužovat na 5 – 15 minut (Mihulová & Svoboda, 2009).
4.1.7 Dotyková relaxace
Provádí se převážně v lehu na zádech. Postupujeme tak, že se koncentrujeme na určité
části těla, prociťujeme jejich dotyk s podložkou a uvědomujeme si pocity vznikající v místě
dotyku. Na jednotlivé části se koncentrujeme zhruba 2 – 5 sekund. Relaxační postup se
provádí nejprve na pravé a potom na levé polovině těla. Při této relaxaci postupujeme od paty
pravé nohy přes celou pravou stranu těla (lýtko, stehno a hýždě, pravá část trupu, pravá ruka,
rameno) až po pravou stranu šíje. Celý postup pak provedeme také na levé části těla. Pocity
v obou polovinách těla se postupně vyrovnají (Mihulová & Svoboda, 2009).
47
4.1.8 Relaxace s předchozím napětím
Tato relaxační technika se používá k uvolnění předchozího vědomého napětí v určité
části těla. Základní polohou je leh na zádech, je možno využít i leh na břiše, sed i stoj.
Začínáme u pravé dolní končetiny, kdy s nádechem provedeme napětí přitažením špičky do
dorsální flexe a vytvoříme tak napětí bérce, lýtka, kolena, stehna a hýždě, zadržíme dech na
1 – 2 sekundy a s výdechem provedeme uvolnění v opačném pořadí, stejný postup provedeme
i u levé dolní končetiny. Dále přejdeme k pravé paži, kdy s nádechem zatneme ruku v pěst,
přitáhneme k zápěstí a vytvoříme napětí v oblasti předloktí, loktu, nadloktí a ramene, 1 – 2
sekundy zadržíme dech a s výdechem provedeme uvolnění v opačném pořadí, stejný postup
provedeme i u levé paže. V další části vytvoříme s nádechem napětí v oblasti krku, brady, rtů,
nosu, tváří, očí, uší, zátylí, temena hlavy, čela a středu mezi obočím, na 1 – 2 sekundy
zadržíme dech a uvolnění provedeme v opačném pořadí. V poslední fázi této relaxace se
pokusíme s nádechem vytvořit napětí v celé pravé polovině těla od nohy až k hlavě, po
zadržení dechu 1 – 2 sekundy postupně uvolníme v opačném pořadí, totéž pak provedeme na
opačné polovině těla. Tato relaxace se nedoporučuje se v případech onemocnění srdce, při
hypertenzi a sklonu ke křečím (Mihulová & Svoboda, 2009).
4.1.9 Relaxace vnitřních orgánů
Před touto relaxací je vhodné provést relaxaci nejlépe dvaadvacetibodovou, kterou
nastolíme uvolnění celého těla. Pak přistoupíme k relaxaci vnitřních orgánů, kterou
provádíme následovně: Soustředíme se do příslušné části těla a snažíme se proniknout na
úroveň vnitřních orgánů. U každého orgánu setrváme 4 – 5 sekund. Připojíme také mentální
pokyn k uvolnění orgánu například „uvolňuji žaludek“. Uvolnění orgánů provádíme v tomto
pořadí: 1. tlusté střevo, 2. tenké střevo, 3. žaludek, 4. jícen, 5. hltan, 6. patro dutiny ústní,
7. jazyk, 8. plíce, 9. průdušky, 10. průdušnice, 11. hrtan, 12. nos, 13. srdce, 14. cévní
soustava, 15. slezina, 16. játra, 17. žlučník, 18. ledviny, 19. močové cesty, 20. močový
měchýř. Výše uvedený relaxační postup lze provádět v několika různých variantách. Na závěr
procítíme celkové uvolnění a nastolíme si představu, že všechny naše orgány osvěžené tímto
cvičením dobře plní svoje funkce. Účinnost sugescí je v tomto případě umocněna stavem
hluboké relaxace a koncentrace na jednotlivé orgány (Mihulová & Svoboda, 2009).
48
4. 1. 10 Relaxace mozku
Relaxace mozku představuje prostředek umožňující prevenci migrén a k rychlému
psychickému osvěžení. Nejprve provedeme uvolnění obličejového svalstva a hlavy pomocí
dvaadvacetibodové relaxace, a to v tomto pořadí: 1. brada, 2. ústa, 3. nos, 4. tváře, 5. oči, 6.
uši, 7. zátylí, 8. temeno hlavy, 9. čelo, 10. spánky. Poté přistoupíme k relaxaci mozku.
Snažíme se procítit celý vnitřní objem hlavy, přičemž mozek si představujeme jako
houbovitou hmotu, která se uvolňuje a měkne. U této představy setrváme zhruba 1 – 3
minuty. Potom prociťujeme oblast mozku jako uvolněnou a osvěženou část našeho
organismu. Soustředění a mentální pokyny musí být jemné a nenásilné (Mihulová & Svoboda,
2009).
4. 1. 11 Bensonova relaxační odezva
Benson uvádí, že způsobů jak dosáhnout relaxační odezvy je mnoho a každý si může
vybrat právě svůj oblíbený způsob. Může užít jak motlitby, tak meditace, autogenního
tréninku, jógy nebo sporu. Neexistuje žádná Bensonova technika k vyvolání relaxační odezvy,
ale každý si vybere svou formuli. Podmínkou je soustředěné opakování formule a eliminace
všech rušivých myšlenek (Benson & Straková, 1997; Nešpor, 1998).
4. 1. 12 Jógová relaxace
Jóga zlepšuje pružnost těla, ale především působí příznivě na celé tělo, na produkci
hormonů a správné dýchání, což vede ke zlepšení okysličení tkání celého těla (Wrightová,
1997).
Relaxace je jógou v čistém stavu. Postupně jsou odpojovány jednotlivé „vodiče“,
vedoucí „proud“ k „svalovým elektromagnetům“, které jsou po celém těle, klesá téměř na
nulu. K dosažení absolutního uvolnění, je třeba provádět relaxaci v určitých polohách, z nichž
hlavní se nazývá Šavásana, což je poloha mrtvoly. Poloha Šavásana se využívá zejména na
západě, v Indii naproti tomu jogínové využívají celou řadu poloh pro uvolnění zejména
polohy naboku, což je velmi cenné pro spánek Van Lysbeth, (1978). Baštecký et al. (1993),
a Dostálek (1996) rozdělují jógu do šesti kategorií.
1. Ásana: poloha
49
2. Bandha: definované uspořádání kontrahovaných svalů, které vytvářejí tlak na reflexogenní
zóny a nervové struktury
3. Mudrá: obdobné jako bandha
4. Krijá: očistné postupy
5. Pránájáma: jogínská dechová cvičení, složená z předepsaných kontrolovaných prvků
v dechu, zádrže a výdechu
6. Mantra: vyslovování slabik, slov nebo vět nahlas, potichu nebo jen v duchu
Hatajóga vede k ovládnutí těla a jeho fyziologických pochodů. Je chápána jako
samostatná část jógy, která v širším pojetí zahrnuje všechna tělesná jógová cvičení (Kolisko,
2005). Hathajógická cvičení je možno rozdělit do dvou oblastí: 1. relaxační cviční, 2. cvičení
zvyšující úroveň dráždivosti. Relaxační cvičení se řadí především do kategorií ásana a mantra
(Baštecký et al., 1993; Nešpor, 1998).
50
5 ZOOTERAPIE
Termínem zooterapie označujeme rehabilitační a psychosociální metody, které
využívají pozitivního působení zvířat na člověka.
„Kladem zooterapie je respektování přírodních zákonů v procesu léčení, fyziologické
nastartování aktivačních procesů v rámci ucelené rehabilitace“ (Nerandžič, 2001, 11).
Počátky využití zvířat k terapeutickým účelům nejsou přesně datovány. Klasik antické
medicíny Hippokrates věděl, že rytmus koňské chůze má léčený význam a proto jízdu na koni
doporučoval k udržení dobré fyzické kondice až do vysokého věku (Hess & Fialová, 1995).
Využívání zvířat člověkem, je stejně staré jako domestikace, o prvenství v tomto ohledu
soupeří pes a koza (Hess & Fialová, 1995).
Historie vývoje psa, jako lidského společníka je časově datována dle různých pramenů
asi na (10 – 60 tisíc let). V pozdějších již historicky více zachycených dějinných etapách
zaujímala zvířata různá významná postavení. Ve starověkých civilizacích (Egypt, Sumer,
Persie, Řecko a Řím, Germánie), se vyskytuje mnoho důkazů uctívání či společenského
využívání zvířat zejména psů a koček. Ve Starém Orientě se záměrně šlechtila psí plemena,
která se využívala výlučně pro společenské účely. V těsném soužití se zvířaty člověk brzy
zaznamenal i možnosti léčebného využívání zvířat. Člověk již od dávných dob využíval
léčebnou symbiózu se zvířaty různým způsobem. Základním principem léčebného působení je
skutečnost, že živý organismus má jakožto bioenergetický zdroj schopnost probouzet
samoléčitelské schopnosti jiného organismu. V případě člověka zde ještě působí
psychologické účinky aktivace pozitivních citů, mechanismy antidepresivní a antistresové.
Toto se masivně uplatňuje zejména v dnešní době, kdy se lidé vzdálili bezprostředního
kontaktu s přírodou a se zvířaty a vztah lidí ke zvířatům se mnohdy zúžil pouze na vztah
konzumní.
I v minulosti lidé záměrně uplatňovali léčebnou moc kontaktu se zvířaty – zooterapii
v mnoha zemích. V Belgii (Gheel) od 8. do 9. století zooterapie známá jako doplňková terapie
zdravotně postižených pacientů. V Anglii od 18. století fungoval ústav založený pro duševně
nemocné (klinika York Retreat v Yorkshiru), kde se pacienti starali o zahrádku
a menší zvířata. Před 200 lety doporučovali mniši z kláštera v Yorku, že nemocnému na těle
i na duchu pomáhá motlitba a zvíře. V 19. století vzniklo v německém Bethelu centrum pro
epileptiky, které od svého počátku užívalo léčebných sil psů, koček, ovcí a koz, později
i ptáků a koní, toto zařízení v moderní podobě funguje dodnes. První využití zvířat
v nemocnici v USA se dle dochovaných zpráv odehrálo v roce 1919, kdy zde byli využíváni
51
psi ke hrám. Využívání psů zaznamenaly i moderní válečné dějiny, kdy v Napoleonově
armádě vyhledávali předchůdci dnešních záchranářských psů zraněné vojáky a od roku 1942
byli v New Yorku psi nasazováni pro rehabilitaci válečných zranění letců. V Evropě
(v Norsku), bylo v roce 1966 založeno rehabilitační centrum pro zdravotně postižené
(Beitostolen), kde se využívalo mimo fyzioterapie také léčebného působení psů
a koní. Koncem 60. let minulého století založili lékaři, psychologové, psychoterapeuti
a gerontologové z USA a Anglie společnost provádějící další pokusy týkající se
lidskozvířecích vztahů. V roce 1980 byl uspořádán v Londýně kongres s tématem
„Human/Companion Animal Bond“. Dnes má tato společnost pobočky i v Austrálii, Francii.
V roce 1992 vznikla mezinárodní asociace Iahaio (International Association of Human-
Animal Interaction Organizations), zabývající se oblastí výzkumu i praktické aplikace aktivit
se zvířaty a konající každé tři roky celosvětovou konferenci. ČR je jejím členem od roku 1995
prostřednictvím národní asociace AOVZ (Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým
zvířatům).
O největší rozmach nového vědního odvětví se dále zasloužily USA, kde se objevuje
řada výzkumníků: po B. M. Lewinsonovi manželé Corsonovi, Friedmannová, Katcher, Linch.
K rozvoji oboru se postupně připojily i další evropské státy: Anglie, Švýcarsko, Rakousko,
Dánsko, Holandsko, ČR (prof. Matějček, doc. Vojtěchovský, prof. Velemínský, Dr. Lacinová,
Dr. Galajdová, Dr. Nerandžič), Polsko, Francie (Velemínský, 2007).
Zajímavá a málo známá skutečnost je, že lékaři Freus a Sullivan měli v ordinaci vždy
psy, ačkoliv se neví, zda tato zvířata hrála roli v terapeutickém procesu. V 19. století se začala
zvířata využívat léčebně, a to v léčbě duševně chorých, s diagnózami jako jsou například
schizofrenie, mentální postižení, epilepsie (Straková & Hučín, 2000).
S rozmachem moderní civilizace zmizel téměř zájem lidí o přírodu. Zvířata v lidech
vyvolávají pocity bezpečí, přátelskou atmosféru, důvěru a podporu. Intuitivně je možno, že
například pouhé sledování zvířat v ZOO, v televizi nebo v přírodě, má kladný vliv na naše
vnímání i na naši náladu. Vysvětlení této skutečnosti podal harvardský biolog E. O. Wilson,
který je tvůrcem biophilní teorie, a ten tvrdí, že lidské bytosti mají biologicky zakódovaný
zájem o přírodu a jsou přitahovány ke všem jejím životním formám. Zvířata slouží jako
ochránci, kteří podávají základní informace o našem okolí, signalizují stav pohody, bezpečí
a jistoty. Mnoho lidí se pak k přírodě vrací alespoň tak, že si pořídí „domácího mazlíčka“
(Karásková & Krausová, 2004).
V současném konstituování zooterapie dochází k dělení do podskupin, které nesou
jméno podle zvířete, kterého se využívá k terapii (Karásková & Petrů, 2008). Zooterapii
52
dělíme na následující podskupiny: 1. Hipoterapie (kůň), 2. Canisteraie (pes), 3. Felinoterapie
(kočka), 4. Ostatní (ptáci, hlodavci, rybičky aj.).
Mezinárodní organizací IAHIO, byly zpracovány zooterapeutické programy, které
dělíme dle Nerandžiče (2006) na:
1. AAT (Animal Assisted Therapy)-zvířaty asistovaná terapie, kdy je zvíře nedílnou součástí
terapeutického procesu. AAT podporuje rozvoj tělesných, psychických, citových poznávacích
i výchovných funkcí klientů. Na rozdíl od programu AAA, je výsledek objektivně
pozorovatelný a měřený, například vyprovokování pohybu, zvýšení slovní zásoby atd.
Takovou terapii mohou provádět pouze odborně vzdělaní terapeuti.
2. AAA (Animal Assisted Activities) zvířaty asistované aktivity, které se dále dělí na dvě
základní formy a to pasivní a aktivní. Formou pasivní je například umístění akvária, voliéry či
terária do společenské místnosti. Role zvířete je tedy pasivní, ale svou přítomností navozuje
příjemné prostředí i atmosféru. Aktivní formou chápeme situace, kdy dochází
k bezprostřednímu kontaktu mezi klientem a zvířetem. Aktivní forma AAA je v praxi
realizována dvěma způsoby, které jsou rezidentní a návštěvní. Rezidentní forma spočívá
v tom, že zvíře žije v zařízení, kde se o něj stará personál či klienti. Za nejvhodnější
považujeme kočky, křečky nebo králíci. Taková forma je nevhodná pro psy, neboť zde není
jeden pán, kterého pes potřebuje. Při formě návštěvní přichází zvíře se svým pánem v daný
termín. Jako návštěvní zvíře je nejčastěji užíván pes, ale i kočka. V zahraničí se využívají také
lamy, morčata nebo prasata či oslové.
3. AAE (Animal Assisted Education), zvířaty asistované vzdělávání. Zvířata asistující
v edukačním procesu žáků, jsou velkým motivačním pomocníkem. Ve školních podmínkách
je lze využít v povinných i nepovinných organizačních formách. Přítomnost zvířat ve výuce
viditelně podněcuje chuť žáků k učení, snižuje napětí a stres a vede také ke zvýšení
sebevědomí (Karásková & Petrů, 2008).
5.1 Canisterapie
Termín vychází ze slov canis (pes) a terapie (léčba). Canisterapie je tedy speciálním
typem léčby, při níž se využívá etologie (chování) a také fyziologie (vlastnosti), tvaru,
velikosti, teploty a pohybu těla psa (Karásková & Petrů, 2008).
Zahrnuje všechny aktivity, při nichž je využíváno pozitivního působení psa na
člověka. Záměrem canisterapie je udržení či zlepšení zdravotního stavu, znalostí, sociálních
dovedností a kvality života (Novotná & Turčanová, 2005). Dále pomáhá rozvíjet
53
psychosociální dovednosti, orientaci při řešení různých situací, při navazování kontaktů, je
také efektivní v edukačním procesu žáků se zdravotním postižením atd. (Karásková & Petrů,
2008).
Osoba provádějící canisterapii se nazývá canisterapeut. Nejčastěji se jedná
o proškoleného dobrovolníka, který se svým psem složil canisterapeutické zkoušky a činnost
provádí zdarma. Mnoho canisterapeutů má i jiné odborné vzdělání pedagogického,
zdravotnického nebo sociálního charakteru a canisterapii mohou využívat v rámci své
odborné praxe (Novotná, Turčanová & Vyškov, 2005).
Canisterapeutický tým tvoří canisterapeut a pes, který byl připraven a otestován pro
účely canisterapie. Tým je kvalifikovaným canisterapeutickým týmem jen v případě, že
vlastní aktuální platný certifikát o canisterapeutických zkouškách (Novotná & Turčanová,
2005).
5.1.1 Historie canisterapie
Role psa se od funkce hlídače velmi výrazně posunula. Lidé začali psa využívat jako
pomocníka v kriminalistice, záchranných akcích, ale také k testování léků. Psi mají ale i jinou
důležitou funkci, a to společensko-sociální, jsou pro člověka společníky (Karásková & Petrů,
2008).
Společná historie vývoje psa, jako lidského společníka je časově datována různě (asi
na 10 – 60 tisíc let). Je známo, že pes od samého začátku soužití s prehistorickým člověkem
plnil kromě funkce pomocníka, kdy sloužil jako pes hlídací, lovecký, pastevecký nebo
dopravní, i funkci hygienickou a společenskou, pro tuto skutečnost svědčí nejrůznější
archeologické nálezy, jako je například společní pohřbívání lidí a jejich psů (Velemínský,
2007).
Teoretický základ nového terapeutického oboru vznikl ve Spojených státech
amerických. Termín canisterapie má původ v České republice, v roce 1993 jej zavedla
J. Lacinová jako termín pro zooterapii se psy, kterou se začala jako první v České republice
zabývat. V České republice se začalo se systematickým využitím psa v rámci canisterapie na
počátku 90. let minulého století, například v Ústavu sociální péče Kociánka v Brně či při
léčbě pacientů v Psychiatrické léčebně v Bohnicích v Praze. Za průkopníka a iniciátora práce
se psy v České republice bylo zejména Sdružení Filia, které vytvořilo první metodiku
léčebných kontaktů handicapovaných dětí se psy a představilo ji na Ženevské konferenci.
Pokud jde o formy canisterapie využívané v České republice, je nutno historicky první u nás
54
vzniklou (dodnes celosvětově originální metodiku), využívání velké skupiny saňových psů
v interakci s velkou skupinou dětí. Tato metoda pak byla úspěšně využívána na ozdravných
pobytech pro děti. Značným přínosem byl i vznik Canisterapeutické společnosti Gajdových
z Prahy, které nastartovalo mohutný vzestup canisterapeutické praxe, takzvaný „návštěvní
program“. (Lacinová, 2001). „Česká canisterapeutická asociace (CTA) byla založena v roce
2003“ (Karásková & Petrů, 2008, 9). Tato organizace je zájmové sdružení právnických osob,
jehož posláním je zastřešovat canisterapeutické organizace v České republice, ale také
organizace poskytující další formy zooterapie s výjimkou hipoterapie (Nerandžič, 2006).
K poslání Canisterapeutické asociace dále patří vytvářet a doporučovat pravidla, budovat
informační servis pro své členy a poskytovat informace uživatelům aktivit se psem (AP).
Aktivity se psem nejsou nijak legislativně ošetřeny, což může s sebou nést jistá rizika,
zejména však dezorientaci v různých možnostech jak pro provozovatele aktivit se psem, tak
i pro uživatele aktivit se psem. Uživatel by měl mít možnost seznámit se s širokou nabídkou
a možnostmi aktivit se psem a podle toho si vybrat poskytovatele takovýchto aktivit, který by
splňoval jeho požadavky (Novotná & Turčanová, 2005).
5.1.2 Etologie psa
Pes domácí (canis familiaris) je potomkem prvního lidmi domestikovaného druhu vlka
(canis lupus). Pes byl domestikován před více než 14 tisíci lety (Vila et al., 1997; Svolainen et
al., 2002), dříve než proběhla domestikace jakéhokoliv jiného rostlinného či živočišného
druhu. Před 10 tisíci léty byly psi již přítomni na všech třech kontinentech, což poukazuje na
jejich důležitou roli v původních lidských societách (Verginelly et al., 2005). Důvod pro
domestikaci psa plynul zřejmě z prospěchu spolupráce se psy při lovu, při testech byla
úspěšnost lovců, kteří využívali schopnosti psů větší až o 56% (Ruusila & Pesonen, 2004). Ze
všech zvířat, která s člověkem žijí, mají psi nejlepší schopnost porozumět lidským sociálním
signálům a dokonce v některých úlohách vyžadujících pochopení komunikačních signálů
dosahují lepších výsledků než lidoopí (Hare et al., 2002). Domestikace vedla i ke vzniku
nových typů chování jako například situačně specifický vizuální kontakt s člověkem (Miklósi
et al., 2003).
Ve smečkách psů je podobně jako u vlků dominanční hierarchie a to zvlášť pro psy
a pro feny. Obecně mají samci dominantní postavení nad samicemi, to se ale může měnit
během roku (doba kojení). Štěňata mají nejnižší postavení a jsou podřízeni dospělým psům
55
i fenám (Pal et al., 1998). Pes má vůči člověku podřízenou pozici, stejně jako ji mají štěňata
v psí smečce (Mikulica, 2004).
Psi citlivě reagují na lidskou verbální i neverbální komunikaci a jsou schopni využít
tyto signály při řešení různých úkolů (Pongracz et al., 2004).
U vizuální kontakt hraje velmi důležitou úlohu ve vztazích psů. Psi dokážou rozpoznat
drobné změny ve směrování lidského pohledu při řešení úloh zaměřených na vyhledávání
ukryté potravy (Povinelly et al., 1999), ale jsou i schopni rozlišit cíl pozornosti svého lidského
partnera pouze na základě hlasové instrukce (Virtanyi et al., 2004; Gácsi et al., 2004). U psa,
který nemá vyjasněné hierarchické postavení se svým pánem, může upřený pohled ze strany
člověka vyvolat agresivní jednání. Podobné chování se dá často pozorovat při výzvě ke hře
(Bekoff, 1995). Lidský a psí komunikační systém vykazuje značnou podobnost, zejména ve
využívání vizuálních signálů, jako jsou postavení těla a výraz obličeje. Lidský úsměv je velmi
podobný „úsměvu“, kterým psi zdraví jeden druhého, a oba signály vyjadřují přátelství (Vas
et al., 2005). Schopnost psa pochopit lidské požadavky a splnit požadovaný úkol je silně
podmíněna chováním člověka. Největší vliv má hlasová komunikace se psem po dobu plnění
úkolu. Naproti tomu skutečnost, zda pes znal nebo neznal dotyčného člověka, již nemá na
provedení úkolu průkazný vliv (Pongracz et al., 2004). Obvykle se předpokládá, že agresivita
psa vůči člověku je dána socializací daného jedince a jeho individuálními zkušenostmi
(Podberscek & Serpell, 1997). Agresivní chování psů tvoří značnou část problémů spojených
s chovem psů v lidské společnosti. Jak se ukazuje, nemají rozdíly mezi plemeny vliv na
schopnost psa reagovat na lidské pokyny a řešení úkolů.
5.1.3 Vlastnosti canisterapeuta
Člověk, který se zabývá léčbou lidí a pracuje se zvířaty, musí rozumět v základních
rysech chování a chovatelství zvířat a dále musí být odborníkem na problematiku nemocných
a zdravotně postižených osob. Terapeut by měl znát přirozené chování a potřeby zvířete
s ohledem na jeho individuální psychologii a jednat s ním srozumitelně, důsledně
a neagresivně. Člověk pracující se psem musí být bezkonfliktní, emocionálně vyrovnaný,
sociálně inteligentní vzdělaný člověk, který je schopen týmové práce. Je vhodné, aby byl
chovatel psa zklidňujícím faktorem nikoliv zdrojem stresu. Zvíře dělá pouze to, co jej člověk
naučí, dle svých přirozených vzorců, které mohou být potlačené na základě výcviku.
Neočekávaná změna chování ze strany člověka, uvádí psa do zmatků a nejistoty. Léčebný tým
tvoří canisterapeut, pes a pacient (Nerandžič, 2005). Dle Nerandžiče (2005), smí canisterapii
56
provádět pouze člověk, který je zainteresován svou profesí v léčebném procesu nebo
rehabilitaci. Tým může být složen z kynologa, zdravotníka, sociálního pracovníka, pedagoga,
kteří prošli odpovídajícím školením.
5.1.4 Výběr vhodného psa pro canisterapii
Canisterapie je založena na vrozených povahových vlastnostech psa, stejně jako na
jeho výchově a socializaci. Z výchovného a socializačního hlediska je nejdůležitější přístup
a výchova majitele, který vlastnosti a schopnosti svého psa může kladně či záporně ovlivnit.
Významnou měrou je pes ovlivněn také prostředím, se kterým je ve vzájemné interakci.
Vhodnost plemene je také možné předpokládat na základě senzitivity jednotlivého plemene či
skupiny plemen. (Velemínský, 2007). Například Sheldrake (2001), ve svých průzkumech
označuje za nejsenzitivnější tyto skupiny psů: pracovní a pastevečtí psi (severští tažní psi
a kolie), lovečtí a sportovní psi (retrívři, kokršpanělé, setři, badhaundi).
Jestliže zvažujeme vhodnost psa s ohledem na realizaci praktické canisterapie, je při
jejím provádění důležité respektovat sympatie a potřeby klientů v závislosti na odlišném
exteriéru i velikosti terapeutického psa. Rozmanitost terapeutických psů je proto přínosem.
Nejdůležitějším aspektem je úspěšné absolvování zkoušek canisterapeutických týmů a tomu
předcházející správná příprava, výchova a socializace.
Odborníci z oblasti canisterapie se domnívají, že není možné jednoznačně rozhodnout
o prioritní vhodnosti plemene pro canisterapii, tuto vhodnost můžeme pouze předpokládat.
Není nezbytně nutné, aby byl pes pro canisterapii s průkazem původu. Pokud se jedná
o psa s průkazem původu, je zde jistá garance, že matka i otec splnili určitá minima pro
chovnost a je zde určitá jistota zdravotního stavu a povahových vlastností.
Pro canisterapii nejsou vhodní psi s předchozí negativní zkušeností, psi kteří jsou
vycvičeni pro služební účely, jejichž součástí je i obrana a útok na člověka.
Pes, který je určen pro canisterapii nesmí mít pokřivený charakter (agresivita,
pomstychtivost). Pes musí být zdravý tělesně i psychicky, mít dobrý vztah k nemocným
a zdravotně postiženým lidem. Pes musí být dobře socializován a žít v těsném svazku s lidmi,
musí být tolerantní k lidem i k ostatním zvířatům. Výběr psa je nutné provádět na základě
testování a odzkoušení. Pes by měl mít zkušební osvědčení-certifikát, který platí zpravidla
jeden až dva roky od složení zkoušky, a je vázán na osobu majitele psa a má přesně stanovená
pravidla využitelnosti (Nerandžič, 2005).
57
Největší procento psů využívaných pro canisterapii v ČR tvoří labradorský retrívr
(16%), dále pak zlatý retrívr (14%), kříženci (10%), border kolie (8%), flat coates retrívři
(6%), němečtí ovčáci (4%), bernští salašničtí psi (3%), francouzský buldoček a dalmatin
(5%), 11% beagle, bruselský sifonek, kavalír king charles španěl, staffordšírský bulteriér,
yorkšírský teriér. Zbylých 23% tvoří 10 plemen, což jsou belgický ovčák, border teriér,
kokršpaněl, krátkosrstá kolie, německý boxer, foxteriér, novofundlandský pes, rhodeský
ridgeback, pudl a rotvajler (Svobodová, 2009).
5.1.5 Působení psa na člověka, působení canisterapie
Chování či reakce člověka a psa jsou do jisté míry velmi podobné, ale lze pozorovat
i jisté rozdíly. Mezi zvířaty a lidmi vládne hluboká spojitost (Thor, 2001), dokonce až tak, že
lidé rozumí řeči psa a psi řeči člověka natolik, že mohou vzájemně vstupovat do vztahu
(Olbrich, 1997).
V 70. letech 20. století formuloval americký pedopsychiatr Lewinson hypotézu, že zvířata
sice nemohou vyléčit, ale působí jako sociální katalyzátor, který zahájí a podporuje sociální
kontakty člověka. Zjistil také, že přítomnost zvířete při terapii pomáhá vybudovat důvěru
a usnadňuje utvoření terapeutického vztahu, navázání komunikace s okolím a urychluje
terapeutický proces (Hagen, 1993; Legl, 2002). Majitelé zvířat jsou většinou tělesně i duševně
více fit než ostatní lidé stejného věku (Von Welser-Ude & Bergler, 2003).
Odborníci z oboru psychologie a psychiatrie, gerontologie, všeobecné a speciální
pedagogiky, veterinární medicíny, kteří se canisterapií zabývají, se shodli, že blízký
a dlouhodobý kontakt se zvířaty je provázen příznivými fyziologickými, psychologickými
a společenskými stavy, které zlepšují celkové zdraví, upravují psychiku a tím i kvalitu života
(Lacinová, 1998b). Tito lidé také méně navštěvují lékaře (McHarg, 1995).
Bylo zjištěno, že pes usnadňuje navazování nových a prohlubování současných
vztahů, podporuje komunikaci a rozvoj verbálních dovedností, zvyšuje sebevědomí, pomáhá
překonat smutek z odloučení blízké osoby, příznivě ovlivňuje emoční ladění, stimuluje,
motivuje, aktivizuje, zklidňuje a podporuje relaxaci (Eisertová, 2004; Kalinová, 2005).
Působení psa na člověka je zejména v oblasti pomocných aktivit v každodenním životě
nebo při léčebném procesu. Výhodou je tvorba intenzivní citové vazby na člověka
a komunikace. Působí a motivuje klienta přímo prostřednictvím smyslů, jako jsou
senzomotorika a psychomotorika (Nerandžič, 2005).
58
Významná je předpracovní a pracovní rehabilitace vyplývající z nezbytnosti podílet se
na ošetřování psa. V rámci léčby člověka dochází k aktivaci a mobilizaci zbytkových
fyzických a imunitních schopností zdravotně postižených klientů. Canisterapeutický pes se
může na léčebném procesu podílet denně maximálně 2 – 3 hodiny, terapeutická jednotka by
neměla přesáhnout 30 minut (Nerandžič, 2005).
5.1.6 Cílové skupiny pro canisterapii
Pes zahrnuje veškeré prostředky terapeutického procesu aktivace v průběhu nemoci
(Nerandžič, 2001). Cílovou skupinu, na kterou chceme nechat působit psa, definujeme věkem,
pohlavím, diagnózou postižení a sociálním prostředím.
1. Cílová skupina dle věku:
U dětí předškolního věku není jemná motorika zcela vyzrálá, dotvářejí se řečové schopnosti.
Dítě se není schopno soustředit více než 5-10 minut. V tomto věku jsou spíše vhodnější
„nenároční“ živočichové jakou jsou drobní hlodavci, opeřenci, ale také akvarijní rybky. Pes
v tomto věku není vhodný, neboť jej dítě považuje za hračku Od raného školního věku, kdy je
dítě již samostatnější, se vytváří smysl pro povinnost a zodpovědnost lze již psa využít
k terapii. Taktéž u staršího školního věku, dospělosti, presenia a senia. Je však nutné pečlivě
zvážit cíle, jichž chceme dosáhnout a schopnosti člověka vstřebat metodu využití zvířete jako
prostředku v procesu léčení. U seniorů s horšími schopnostmi orientace a lokomoce jsou spíše
vhodnější kočky, ptáci či akvarijní rybky (Nerandžič, 2001).
2. Cílová skupina dle diagnózy:
Bylo např. zjištěno, že se pod vlivem canisterapie objevuje menší výskyt recidiv v průběhu
prvního roku u pacientů s kardiovaskulárními onemocněními po první atace nemoci. Pacienti
se mnohem snadněji resocializují, statisticky se snižuje množství užívaných léků a prodlužuje
se celková délka života (Nerandžič, 2001).
3. Cílová skupina dle pohlaví:
Zde vycházíme z faktu, že ženy se spíše realizují jako pečovatelky a chovatelky, muži jako
sportovci. Dnes můžeme vidět mnoho žen jako chovatelky koní či psů (Nerandžič, 2001).
4. Cílová skupina dle sociálního prostředí:
Zvíře je schopno svým přirozeným působením formovat a určovat chování lidí, zlepšuje také
komunikaci a vzájemné pochopení. Zvyšuje pocity uznání, které vytvářejí základní
předpoklady kvality existence člověka (Nerandžič, 2001).
59
5.1.7 Indikace a kontraindikace canisterapie
Canisterapie je vhodnou podpůrnou terapií po zlepšení psychosociálního zdraví
klientů s mentálním, smyslovým a tělesným postižením, epilepsií, v logopedii, psychologii,
psychiatrii i v geriatrii (Galajdová, 1999). Canisterapii lze využít u osob s mentálním
postižením, tělesným postižením, u širokého spektra diagnóz, jako DMO, smyslová postižení,
autismus, epilepsie, při psychologických a psychiatrických diagnózách (úzkost, fobie,
deprese…), jako součást komplexní terapie v geriatrii (demence, Alzheimerova choroba,
Parkinsonova choroba, deprese, ztráta chuti žít…), při terapii emocionálně poškozených
a citově deprivovaných dětí, při socioterapii a psychoterapii tělesně postižených či jinak
handicapovaných, u nemocných dětí (zejména dlouhodobě – neurologická, onkologická
onemocnění, úrazy, ale i krátkodobě – špatná adaptace na pobyt v nemocnici, strach
z operace, vyšetření, špatná spolupráce se zdravotnickým personálem). Dále je canisterapie
indikována pacientům s poruchami srdečního rytmu a s hypertenzí, dále ke zlepšení
komunikace, ke zkvalitnění jemné i hrubé motoriky a všeobecné aktivitě zdravotně
postiženého člověka. Canisterapii je možné využít i u pacientů onkologicky nemocných, kteří
jsou pomocí psích spolu-terapeutů pak začleňováni do běžného života, a umírají díky
působení psů s menšími bolestmi (Galajdová, 1999).
Canisterapii lze užít i u dětí s poruchami chování a u osob po těžkých úrazech. U osob
drogově závislých jsou po canisterapii pravidelně pozorována dlouhá remisní období
(Nerandžič, 2005).
Velmi vhodné je využití canisterapie jako motivačního prvku k určité činnosti klienta
(k pohybu, léčbě či ke zvýšení pozornosti), ke zlepšení psychického stavu klienta díky
emočně libým prožitkům, které kontakt se psem nabízí, ke zlepšení sociálních vazeb klienta,
jako zpestření stereotypní náplně dne v léčebném zařízení, nebo jako stmelující prvek zdravé
a nemocné populace (Bergler, 1988).
Přestože obecně lze canisterapii praktikovat u klientů téměř všech věkových skupin,
existují překážky, kdy nelze canisterapii využít zcela (klientova averze ke psům, alergie na psí
srst, některá akutní onemocnění jako jsou otevřené rány atp.), nebo je nutno využít odborného
přístupu, například u kynofobie klienta (Kalinová, 2003). Schwarzkopf (1997) mezi
kontraindikace řadí také astma bronchiale, onemocnění imunitního systému a akutní infekční
onemocnění.
Vzájemný kontakt nesmí být potencionálním zdrojem zdravotních ani psychických
obtíží žádné ze zúčastněných stran.
60
Tabulka metod pro dosažení stanoveného cíle:
Cíl Metoda uvolnění spasmu svalstva polohování uvědomění si vlastního těla ohraničení polštáři a psem relaxace kontakt se psem, polohování posilování zádových a šíjových svalů
pasivní pohyb dítěte položeného na psa
motivace k rehabilitaci a k pohybu - zvedání hlavičky - plazení - překonání překážky - motivace k chůzi - podpora jemné motoriky
- aktivní pohyb dítěte-snaha vidět psa - aktivní pohyb dítěte-soutěž se psem - přelézání psa, podlézání, - překonání překážek se psem - vedení psa - česání psa, podávání pamlsků, odšroubování sklenice, ve které jsou pamlsky pro psa
navázání kontaktu (metody se liší dle problému např. autismus či sociální izolace u lidí s handicapem).
- správná volba psa - kontakt se psem přes druhou osobu, pokud se klient psa bojí - pes jako prostředník a společné téma hovoru u lidí, kteří se straní společnosti
vzbuzení zájmu a udržení pozornosti u hyperaktivních dětí
- metodické hry - dítě dá psovi pokyn a čeká na splnění úkolů, akci zakončí pochvalou psa
relaxace u hyperaktivních dětí po činnosti
polohování
(Fejkusová & Mičulková, 2005). Cíleně vedená canisterapie udržuje dobrou psychickou kondici, odvádí pozornost od
vlastních obtíží, nabízí odreagováním problémů všedního života. Dlouhodobý kontakt
podporuje stabilizaci duševní rovnováhy a větší chuť do života (Otterstedt, 2001; Nerandžič,
2003). Pes zprostředkovává uspokojení potřeby blízkosti a bezpečí, kontakt s ním pomáhá
posílit důvěru, podporuje motivaci klienta a jeho aktivní přístup k léčbě. Caniterapie redukuje
pocit osamělosti, spouští antisterasové mechanismy. Kontakt se psem stimuluje ke smíchu,
dobré náladě, uvolnění (Velemínský, 2007).
61
5.1.8 Typy canisterapie a způsob provádění
1. Aktivity za účasti psů: Kontakt člověka a psa, zaměřený na zlepšení kvality života
klienta či jeho sociálních dovedností. Dalším účinkem je zlepšení psychického rozpoložení
klientů či zvýšení motivace k činnosti.
2. Terapie za účasti psů: Kontakt člověka a psa, který je zaměřený na zlepšení
psychického nebo fyzického stavu klienta. Dalším účinkem je také zlepšení psychosociálních
dovedností a zvýšení kvality života klienta.
3. Vzdělávání za účasti psů: Kontakt člověka s psa zaměřený na rozšíření či zlepšení
výchovy, vzdělávání nebo sociálních dovedností klienta (Freeman-Molová, 2005).
5.1.9 Formy canisterapie
Canisterapii můžeme provádět jako individuální pouze (jeden či více
canisterapeutických týmů a klient), nebo jako skupinovou (jeden či více canisterapeutických
týmů a více klientů).
Individuální canisterapie zahrnuje setkání jednoho klienta s jedním, ale i s více
canisterapeutickými týmy. Výhodou při individuální canisterapii je fakt, že jde o cílené
působení na individuální potřeby klienta, možnost intenzivnějšího kontaktu se psem a snížení
okolních rušivých vlivů. Nevýhodou je časová náročnost této formy canisterapie.
U skupinové formy canisterapie řídí interakci klientů se psy většinou jedna osoba. Je
důležité zvolit vhodný poměr klientů a psů a při programu pamatovat na všechny klienty
a jejich zapojení do činnosti a kontaktu se psem. Důležitá je také koordinace jednotlivých
aktivit, tak aby měli psi zajištěný dostatek odpočinku. Další důležité pravidlo je, aby byl
neustálý dohled nad psy, aby došlo k seznámení klientů s chováním psů, jejich potřebami,
výchovou, přístupem k nim, pravidly kontaktu se psy, z důvodu umožnění klientům o psy
pečovat. Důležité je, aby se psi mezi sebou znali. Výhodou využití různých psů je, že si každý
klient může vybrat psa podle temperamentu, podle vzhledu či podle velikosti. Při skupinové
canisterapii uspokojíme potřeby více klientů v daném zařízení (Velemínský, 2007).
Canisterapeutické akce: Jednorázové či krátkodobé aktivity pro širokou veřejnost nebo
pro uzavřený okruh klientů. Canisterapeutický tým se podílí na prezentacích, pomáhá
v krizových intervencích, účastní se táborů, setkání či přednášek a to jak pro zdravé, tak pro
zdravotně postižené občany.
Canisterapeutické programy můžeme rozdělit následovně:
62
1. Návštěvní program: Je jednou z nejrozšířenějších forem canisterapie v ČR.
Návštěvy se uskutečňují obvykle jednou týdně či jednou za dva týdny (Velemínský, 2007).
Jde o pravidelné návštěvy canisterapeutického týmu v zařízení či v domácnosti klienta.
2. Pobytový program: Jednorázový nebo pravidelný pobyt klientů v prostředí kde se
provozuje canisterapie. Jedná se o tábory, pobyty na statcích, ekofarmách často v kombinaci
s terapiemi dalšími zvířaty. Jedná se také o provozování canisterapie v ordinaci lékaře
specialisty, kam pacient dochází.
3. Trvalé držení canisterapeutického psa: Jedná se převzetí psa klientem, zařízením
nebo jednotlivcem, který si přeje provozovat canisterapeutickou činnost.
4. Canisterapie s asistenčním psem: Asistenční psi jsou předáváni zdravotně
postiženým jednotlivcům za účelem zvýšení jejich samostatnost a zlepšení kvality života.
Pro zpestření náplně nebo zvýšení účinku canisterapie lze tuto činnost kombinovat
s dalšími formami terapie, zejména s ostatními formami zooterapie (hipoterapie, felinoterapie,
terapie s malými zvířaty), ale také s aromaterapií, arteterapií, muzikoterapií. Canisterapii lze
obohatit návaznými činnostmi. Jde o soubor aktivit navazujících na canisterapii, pro které je
canisterapie ideální přípravou. Díky uvolnění klientů, zlepšení jejich psychického rozpoložení
a zvýšení motivace je vhodné zařadit po canisterapii činnosti jako jsou masáže, mytí, cvičení
či další formy terapie či výuky (Freeman-Molová, 2005).
Možnosti využití canisterapie uvádí následující tabulka:
(Freeman-Molová, 2005)
Prostředí Věkové skupiny Osobní profily Školky Školy Ústavy sociální péče Nemocnice Léčebny Hospicy Ordinace lékařů Ekofarmy Ústavy nápravné výchovy Kojenecké ústavy Dětské domovy Domovy důchodců Azylové domy Domov klienta Klub/spolek Soukromá pečovatelská zařízení
Batolata Předškolní děti Mladší školní věk Starší školní věk Dospívající Dospělí Senioři
Zdraví lidé Tělesně postižení Mentálně postižení Lidé s kombinovaným postižením Psychicky narušení lidé Lidé se sociálními a komunikačními problémy Oběti násilí Lidé léčící se ze závislostí Lidé v poúrazové rehabilitaci Lidé se specifickými poruchami učení Oběti v krizových situacích Lidé osiřelí či osamělí
63
5. 1.10 Polohování při canisterapii
„V rámci canisterapie je využívána technika individuální terapie-polohování.
Polohování je založeno na přímém kontaktu klienta a psa“ (Zouharová, 2002, 8). Polohování
probíhá pod dohledem canisterapeuta a s jeho pomocí. Tato metoda je zejména vhodná pro
klienty se zdravotním handicapem. Klient vnímá teplo psa, jeho dech, a postupně se dech psa
a klienta synchronizuje (Zouharová, 2002).
Polohování na zádech se vyžívá nejčastěji. Klient leží na zádech, jednoho psa má pod
koleny, druhého psa na pravé straně a třetího pak na levé straně. Při polohování naboku jeden
pes leží u břicha klienta, druhý v oblasti podkolenních jamek nebo u zad. Při polohování
vkleče klient klečí a má položenou hlavu na psovi, který leží pod ním. Výsledky polohování
mohou být velmi pozitivní, ale toho můžeme dosáhnout pouze pravidelným a dlouhodobým
působením psa na klienta (Karásková & Petrů, 2008).
Metoda polohování existuje ve fyzioterapii už dlouho, konkrétně od 50. let 20. století,
kdy americký osteopat Dr. Lawrence Jones empiricky ověřil, že polohováním těla (či jeho
části) do pohodlné pozice dojde k výrazné redukci patologické proprioceptivní aktivity
myotatického reflexního oblouku a tím pak ke zlepšení funkce svalově kloubního systému
(Karásková & Petrů, 2008).
U klientů, kteří jsou v křeči nebo nepohybliví, není možné cvičit, ale pouze pacienta
uložit na určitou dobu do vhodné polohy.
Největší výsledky polohování se psy jsou vidět u tělesně postižených pacientů, kteří
trpí svalovými spasmy nebo třesem (např. u Parkinsonovy choroby) (Karásková & Petrů,
2008).
Nejdůležitějším důvodem, proč dojde k uvolnění svalstva polohováním při canisterapii
je nejspíše působení tepla. Pes má teplotu o jeden stupeň Celsia vyšší než člověk, což je pro
klienty, kterým se určitá část těla špatně prokrvuje (např. mají stále studenou jednu polovinu
těla), velice přínosné. Tito lidé mají většinou velice citlivou pokožku a na vyhřívací pokrývky
nebo lahve reagují negativně. Neobyčejně vysoká úspěšnost canisterapie v poměru s běžnými
typy prohřívání naznačuje, že samotným teplem to není. Pes, jakožto živá bytost, je v tomto
procesu nenahraditelný. Pacient reaguje nejen na jeho teplo, ale i na rytmus jeho dechu
a srdce. Rytmus dechu je tedy nástrojem k uvolnění. Při canisterapii můžeme pozorovat, že ke
zklidnění a zpravidelnění dýchání dochází spontánně. Pacient se sám "naladí" podle psa, aniž
bychom k tomu museli pacienta vést. Jsou-li pacienti nevidomí, jsou pro ně dalším stimulem
dotek srsti, pro ně neobvyklý přirozený psí pach, dotek studeného a mokrého čenichu
64
a naopak teplý, mokrý jazyk psa. V této kombinaci je pes opravdu jedinečný. Díky těmto
stimulům má pacient velkou motivaci ke spolupráci. Toho lze využít k podpoře dalšího
fyzického či psychického rozvoje klientů (Karásková & Petrů, 2008).
Psa je možné také přiložit podél necitlivé či nepohyblivé části těla tak, aby byl pacient
motivován se k němu dostat a pohladit si ho. Přitom si pacient uvědomuje existenci této části
těla a případně s ní je ochoten i cvičit nebo pohybovat podle instrukcí fyzioterapeuta.
Odměnou je pak dosažení kontaktu se psem (Karásková & Petrů, 2008).
Při polohování dochází k fyzickým zlepšením, která jsou viditelná i prokazatelná. Vědeckých
studií je zatím nedostatek, ale výsledky jsou markantní, např. klient je schopen natáhnout
spastickou ruku, narovnat se, na určitou dobu ustanou tremor nebo křeč atd. (Pirnerová,
2009).
Techniky, známé z polohování lze ale úspěšně využít i pro zklidnění klientů fyzicky
zdravých. Lze předpokládat, že i pacienti, kteří jinak nejeví zájem o relaxační
canisterapeutické sezení, by měli motivaci, pokud by jim byl společníkem pes (Pirnerová,
2009).
65
6 STRES
Slovo stres pochází z angličtiny a znamená zátěž. Stres je reakce organismu na
stresový podnět neboli stresor. Jde o soubor reakcí organismu na vnitřní nebo vnější podněty,
narušující normální chod funkcí organismu.
Tuto nespecifickou obrannou reakci způsobují všechny stresory: škodliviny fyzikální
(teplo, chlad, záření, hluk), toxické (různé jedy), infekční, fyzické (tělesná námaha až
vyčerpání), psychické a sociální (Holeček, 2001).
Předpokladem úspěšné prevence stresu je identifikace stresorů (Holeček, 2001).
Dále také rozlišujeme distres, kdy se jedná o zátěž, která je spojena s negativně laděnými
a prožívanými emočními procesy (zklamání, strach, leknutí) a eustres, kdy se jedná o zátěž
příjemnou a radostnou, která je vázána na pozitivně laděné emoční procesy (radostné
vzrušení, očekávání příjemné události, nadšení).
Mechanismy reakce člověka na stresový podnět jsou složité a mnohostranné. Přitom
hranice mezi zátěží, kterou člověk zvládá a mezi stresem není objektivně definovatelná. To,
co někdo zvládá dobře, může být pro jiného již stres silný. Existuje i intraindividuální
variabilita zvládání zátěže, závislá na čase a dané situaci (Holeček, 2001).
Při hodnocení míry stresu se v literatuře setkáte s odlišným pojetím a i dokonce
s různými pojmy. Brockert (1993), mluví o míře stresu a zdůrazňuje, že určitá míra stresu je
vždy potřebná a člověk bez ní nemůže existovat. Jiní autoři, např. Schwalbe (1995), nazývají
nižší působení stresorů jako úzkost.
Se stresem se také pojí pojem frustrace. Je to stav neuspokojení z nějaké činnosti,
prožívání nezdaru či zklamání ze zmaření či nedosažení nějakého cíle či neuspokojení
důležité touhy, potřeby nebo přání. Postižení lidé mohou upadat do deprese, která je vlastně
dlouhodobou a silnou frustrací a je to nepříznivý stav, kdy hrozí, že úzkostné reakce povedou
k tělesnému a duševnímu selhání (Holeček, 2001).
6.1 Reakce organismu na stres
Stresor vyvolá stresovou reakci a člověk vědomě či podvědomě reaguje. Pokouší se
situaci přizpůsobit. Potom nastává fáze vyrovnání neboli adaptace. Pokud nedochází
k vyrovnání se se situací nebo adaptace nenastane, dojde ke špatné adaptaci a pak mohou
nastat tělesné nebo duševní poruchy.
66
Trvá-li stres dlouho (chronizuje) nebo se často opakuje, může dojít k vyčerpání
adaptační schopnosti a to se stává příčinou psychosomatických chorob.
Další možný způsob reakce na stres je pasivita. Jedinec není schopen se proti stresu
bránit, nemá dostatečné adaptační rezervy. Tento stav deprese spojený s bezmocností
a beznadějí může být pouze přechodný.
Následují aktivní a vlastní vůlí ovladatelné odpovědi na stres. Sem patří aktivní
předcházení stresu jinou činností, která je člověku prospěšná po stránce tělesného a duševního
zdraví (aktivní provozování pohybových aktivit, poslech hudby, zahrádkářství a jiné hoby).
Nejúčinnější reakcí na stres je aktivní relaxační odpověď, která posílí vlastní přirozenou
adaptaci člověka a to jak psychickou, tak i fyzickou (Gregor, 1989).
Při nástupu stresové situace za normálních okolností reaguje člověk na stresor tzv.
automatickou poplachovou reakcí, která automaticky připravuje organismus k akci. Původně
se jednalo o přípravu na boj nebo útěk a k této automatické přípravě dochází v každém
případě i dnes (Gregor, 1989).
Podnětem automatické reakce v dnešní době ovšem může být i jen potenciální
nebezpečí způsobené slovní urážkou, konfliktem doma nebo na pracovišti. I tyto reakce v nás
vyvolají poplach, který uvede organismus do nejvyšší pohotovosti (Gregor, 1989).
Nejdříve zasáhne složka nervová a dále se mobilizují žlázy s vnitřní sekrecí, které
vylučují své hormony do krve. Zrychluje se srdeční činnost i dýchání, zvyšuje se krevní tlak
i množství krevního cukru, dochází k přerozdělení krve do svalů jako příprava na boj či útěk
(Gregor, 1989).
Fyziologicky je náš organismus připraven na stres jako organismus pračlověka.
Mechanismus připravený pro obranu pračlověka dnes již ovšem většinou nesehrává svoji
úlohu a zde dochází k rozporu mezi přípravou organismu pro boj a skutečnou potřebou nebo
spíše nepotřebou organismu využít uvedený fylogeneticky připravený mechanismus ke
skutečnému boji. A to pravděpodobně má významný vliv na vznik psychosomatických
nemocí (Gregor, 1989).
Stresové, frustrující a konfliktní situace se tak mohou stát patogenními situacemi, tj.
mohou vyvolat patologické reakce nebo i onemocnění. Podmínkou k tomu bývá jednak
vystupňování nebo sčítání těchto situací, jednak snížení jedincovi odolnosti, případně
kombinace obojího (Gregor, 1989).
Ve stresových situacích, kdy nejde o život, ale o jiné hodnoty (společenské postavení,
čest, společenský status aj.) nemůžeme využít nic z toho, na co nás připravuje nespecifická
67
stresová reakce. Dostaneme-li se do podobných situací, nemůžeme konflikt řešit ani útokem
ani útěkem. Všechny fyziologické reakce vyzní naprázdno (Gregor, 1989).
Je prokázán vliv stresu na vznik a zhoršování vysokého krevního tlaku, na zvýšení
pravděpodobnosti vzniku infarktu myokardu, na vývoj aterosklerózy a na onemocnění
končetinových cév. Stres se též podílí na vzniku vředové choroby, na vyvolání cukrovky
u osob s dispozicí k ní, na poruchách zažívání, ale i na vzniku nádorů (Gregor, 1989).
Stresem nahromaděná energie by měla mít možnost být spotřebována přirozenou
cestou, např. pohybovými aktivitami včetně fyzické práce (Gregor, 1989).
V poslední době bylo dokázáno, že pohybová aktivita stimuluje vylučování
noradrenalinu, enkefalínů a endorfinů, které napomáhají pozitivnímu přeladění organismu při
cvičení a po něm. Při pohybu je též spotřebováván adrenalin, který jinak vyčerpává energii
a snižuje efektivnost práce srdce. Cvičení tedy pomáhá organismu vypořádat se s napětím, je
klíčem k dobrému spánku a předpokladem mentálního zdraví (Wilson, 1997).
6.2 Příčiny stresu
Definovat symptomy negativního stresu je poměrně snadné, neboť mnohé z jeho
vnějších projevů se dají lehce odhalit. Definovat však příčiny stresu je nesrovnatelně
obtížnější. V ideálním případě známe konkrétní příčinu stresu (neúspěchy ve studiu, pracovní
neúspěch, rodinné problémy a další). U drtivé většiny stresů důvod svých úzkostí neznáme.
V mnoha případech lidé spíše nevědí odkud jejich strach a obavy pocházejí a jakou mají
vlastně příčinu - pociťují úzkost a nervozitu bez potuchy o tom, kde má tento pocit příčinu
(Wilson, 1997).
6.3 Příznaky nadměrného stresu
Nadměrný stres zhoršuje zdravotní stav. Stresu je možno předcházet. U osoby, která je
ve stresu se může objevit neklid, úzkost, roztěkanost, poruchy spánku, horší soustředění,
kolísání nálad, podrážděnost, později deprese, horší kontakt s realitou, apatie nebo únava.
V tělesné rovině můžeme pak pozorovat svalové napětí a bolest, problémy s trávením,
nechutenství nebo přejídání, bolesti břicha nebo plynatost, sevřené hrdlo, sexuální
a menstruační poruchy, bušení srdce, bolesti bez zjevné příčiny, hypertenzi, cukrovku,
oslabení imunity atd. (Nešpor, 1998).
68
Je známo, že mnoho psychosomatických syndromů je symbolem určité tísnivé situace.
U některých lidí mohou vypuknout určité psychosomatické potíže, které vznikají z iritace
autonomního systému (hypertenze, ischemická choroba srdeční, vředová choroba žaludku,
bronchiální astma), (Bouchal, 1981).
6.4 Neuróza
Neuróza je duševní porucha, u níž se objevuje tělesný či duševní příznak, ale také
skupina příznaků, které jsou pro jedince obtěžující. Dochází k reakci na určitý stresor
(Zvolský, 1998).
V moderní psychologii je neuróza převážně vykládána jako duševní nerovnováha,
způsobující psychický stres neboli duševní tíseň, nikterak však narušující schopnost
racionálního myšlení (= psychóza). Emoční tíseň se projevuje ve fyziologické a duševní
nerovnováze (fobie, úzkost, somatické projevy), (Zvolský, 1998).
Neuróza může být též definována jako trvalejší neschopnost přizpůsobit se prostředí,
změnit životní návyky - snažit se o něco nového a neschopnost rozvíjet svou osobnost ve více
uspokojivý komplexnější celek. Sigmund Freud popisuje neurózu jako konflikt mezi id
a superegem (Zvolský, 1998).
V psychiatrii je jako neuróza označována jedna z poruch vyšší nervové činnosti. Jde
o narušení souladu funkcí centrální nervové soustavy. Projevuje se slabostí, únavou,
nespavostí. Nemocný nemá chuť k jídlu, třesou se mu ruce, bolí ho hlava. V pocitech
vystupuje do popředí úzkost a strach. Cítí se méněcenný. Ovládají ho nutkavé myšlenky,
kterých se velmi těžko zbavuje. Čím více s nimi zápasí, tím více ho sužují (Říhová, 2003).
69
7 CÍLE A HYPOTÉZY
7.1 Cíl práce
Posoudit vliv relaxace při canisterapii na variabilitu srdeční frekvence pomocí metody
její spektrální analýzy u vyšetřovaného souboru.
7.2 Hypotézy
H0 1: V pozici druhého lehu (lehu 2) po canisterapii nedojde ke statisticky významné změně
hodnoty parametru Power LF v porovnání s pozicí druhého lehu (lehu 2) před canisterapií.
H0 2: V pozici druhého lehu (lehu 2) po canisterapii nedojde ke statisticky významné změně
hodnoty parametru Power HF v porovnání s pozicí druhého lehu (lehu 2) před canisterapií.
H0 3: V pozici druhého lehu (lehu 2) po canisterapii nedojde ke statisticky významné změně
hodnoty parametru Ratio LF/HF v porovnání s pozicí druhého lehu (lehu 2) před canisterapií.
H0 4: V pozici druhého lehu (lehu 2) po canisterapii nedojde ke statisticky významné změně
hodnoty parametru Total power v porovnání s pozicí druhého lehu (lehu 2) před canisterapií.
H0 5: V pozici druhého lehu (lehu 2) po canisterapii nedojde ke statisticky významné změně
hodnoty časového ukazatele RR-intervaly v porovnání s pozicí druhého lehu (lehu 2) před
canisterapií.
H0 6: Nedojde ke statisticky významné změně hodnoty komplexního indexu Celk. skóre
v porovnání zkoušky leh – stoj- leh před canisterapií a po canisterapii.
H0 7: Nedojde ke statisticky významné změně hodnoty komplexního indexu Vagotonie
v porovnání zkoušky leh – stoj- leh před canisterapií a po canisterapii.
H0 8: Nedojde ke statisticky významné změně hodnoty komplexního indexu Baroreceptory
v porovnání zkoušky leh – stoj- leh před canisterapií a po canisterapii.
H0 9: Nedojde ke statisticky významné změně hodnoty komplexního indexu S-V balance
v porovnání zkoušky leh – stoj- leh před canisterapií a po canisterapii.
70
8 METODIKA
8.1 Charakteristika souboru
V tomto výzkumu bylo vyšetřeno celkem 30 probandů - studentů Fakulty tělesné
kultury Univerzity Palackého v Olomouci, z toho 6 mužů a 24 žen s věkovým průměrem
21,74 ± 2,02 let, váhou 65,93 ± 9,52 [kg], výškou 172,7 ± 7,85 [cm], BMI 22,11 ± 2,47
[kg/m²].
8.2 Použité dotazníky
Dotazníky vyplnil každý z probandů. Sloužily jako zdroj informací
o psychickém stavu probanda, o tělesné zdatnosti a stavu autonomního nervového systému.
Dále nás informoval o sportovní aktivitě probanda, pravidelné medikaci a o výskytu akutního
i chronického onemocnění (viz příloha č.2). Z výzkumu byly vyřazeny osoby
s farmakoterapií, kuřáci a osoby s akutním či chronickým onemocněním, osoby ve stresu,
s alergií na psí srst a mající fobii ze psů či averzi ke knim.
8.3 Použitá přístrojová technika
V našem výzkumu jsme využili standardizované metodiky spektrální analýzy
variability srdeční frekvence (realizované pomocí systému VarCor PF7), za účelem zjištění
vlivu relaxace při canisterapii na vybrané ukazatele SAHRV. Tato metoda je neinvazivní.
Systém VarCor PF7 je novější verzí systémů, které byly dříve využívány (VariaCardioTF4,
VariaPulse TF3, VarCor PF6). Tento systém je využíván pro neinvazivní vyšetření funkcí
autonomního nervového systému. Prostřednictvím vysílače a přijímače je uskutečněn
telemetrický přenos EKG signálu do PC. Systém umožňuje i přímé připojení vysílací části do
počítače. EKG signál je snímán standardně pomocí elektrodového pásu či elektrod
umístěných na ventrální straně hrudi probanda (Salinger & Gwozdziewicz in Javorka, 2008).
V softwarovém systému VarCor PF7 jsou standardně nastavena frekvenční pásma pro
HF=0,151-0,5 Hz, pro LF=0,051-0,15 Hz a pro VLF=0,02-0,05 Hz.
71
Metoda, kterou jsme pro náš výzkum použili je velmi citlivá na vnější i vnitřní faktory,
proto bylo nutné seznámit všechny probandy s vlastnostmi tohoto systému, tak aby byla
zajištěna standardizace tohoto výzkumu.
8.4 Průběh vyšetření
Měření probíhalo v laboratoři Katedry fyzioterapie Fakulty tělesné kultury Univerzity
Palackého v Olomouci za standardních laboratorních podmínek v tiché, dostatečně větrané
místnosti se subjektivně příjemnou teplotou vzduchu cca 21 °C. Všichni probandi byli měřeni
za stejných podmínek. Vzhledem ke standardizaci podmínek probíhalo měření vždy mezi
9-11 hod. Probandi byli s předstihem informováni o dodržení základních podmínek vyšetření.
Byli poučeni o zdržení se fyzicky či psychicky náročné činnosti, konzumaci alkoholu,
medikamentů, kávy, cigaret 24 hod před plánovaným vyšetřením. Dále pak byli všichni
probandi informováni o tom, že před vyšetřením mohou jíst pouze lehký pokrm.
Před začátkem měření každý proband vyplnil anamnestický dotazník (viz příloha č. 2).
Všichni probandi byli podrobně informováni o průběhu vyšetření. Po skončení
vyšetření byly hodnoceny subjektivní pocity probanda během vyšetření, zejména pocit
uvolnění a míru stresu po relaxační canisterapii.
8.4.1 Postup měření
Za účelem relaxace při canisterapii byl použit Zlatý retrívr s canisterapeutickým
výcvikem. Skupina probandů (n=30) byla měřena před a po relaxační canisterapii a dále před
a po jednoduché relaxaci bez canisterapie jako kontrolní skupina. Určení prvenství do
jednotlivých skupin bylo zaslepené. Probandi byli měřeni ve standardní orthoklinostatické
zkoušce LEH-STOJ-LEH, poté následovala dvacetiminutová relaxace při canisterapii
(u kontrolní skupiny relaxace na polštáři). Jako nejpohodlnější poloha pro relaxaci byla
zvolena poloha vleže na boku s hlavou položenou na psovi (na polštáři u kontrolní skupiny).
Ruce byly položeny tak, aby se pohodlně psa dotýkaly. Následně opět probíhalo měření ve
standardní orthoklinostatické zkoušce LEH-STOJ-LEH. Celková doba měření se pohybovala
cca 50minut.
72
8.4.2 Hodnocené ukazatele
Hodnocenými ukazateli byly Power HF, Power LF, Ratio LF/HF, RR-intervaly, Total
power, a dále vybrané komplexní indexy Celk. skóre, Vagotonie, S-V balance, Baroreceptory.
Pro statistické zpracování dat byl použit program Statistika verze 8.0. Po konzultaci se
statistikem byl pro porovnání zjištěných hodnot před a po intervenci mezi měřením s použitím
psa a polštáře využit t-test. Pro porovnání výsledků obou skupin po a před intervencí a dále po
vyhodnocení výsledků vizuální analogové škály míry duševního napětí byl použit
znaménkový test. Za statisticky významné jsme považovali změny sledovaných hodnot
p < 0,05 (hladina statistické významnosti byla stanovena na úrovni 0,05).
73
10 VÝSLEDKY 10.1 Informace z dotazníků Vizuální analogová škála
Pomocí vizuální analogové škály (VAS) jsme hodnotili míru duševního napětí před
a po relaxační canisterapii, dále před a po relaxaci bez canisterapie (viz tabulka č. 18 a 19).
Vyhodnocením znaménkovým testem bylo zjištěno:
a) Při porovnání hodnot VAS před a po relaxační canisteraii byla zjištěna hladina
statistické významnosti p=1,19 x 10-7.
b) Při porovnání hodnot VAS před a po relaxaci bez canisterapie byla zjištěna hladina
statistické významnosti p=8 x 10-6.
Dotazník na subjektivní stav – hodnocení procedury Všichni probandi definovali své pocity po relaxační canisterapii jako „příjemné
a uvolňující“, popisovali pocit „pohody, klidu, relaxace“.
Po relaxaci bez canisterapie definovali všichni probandi své subjektivní pocity jako
pocity „beze změn“.
10.2 Výsledky porovnání sledovaných ukazatelů u vybraných poloh
a) Porovnání hodnot sledovaných ukazatelů SAHRV v pozici leh 2 před psem
s pozicí leh 2 po psovi u probandů (n=30, tab. 22)
Sestupná tendence se statisticky významně projevila u ukazatele Ratio LF/HF.
Sestupná tendence se statisticky nevýznamně neprojevila u žádného ze sledovaných
ukazatelů.
Vzestupná tendence se statisticky významně projevila u ukazatelů: Power HF,
R-R intervaly, Total power.
Vzestupná tendence se statisticky nevýznamně projevila u ukazatele Power LF.
74
b) Porovnání hodnot sledovaných ukazatelů SAHRV v pozici leh 2 před
polštářem s pozicí leh 2 po polštáři u probandů (n=30, tab. 20)
Sestupná tendence se statisticky významně neprojevila u žádného ze sledovaných
ukazatelů.
Sestupná tendence se statisticky nevýznamně projevila u ukazatelů: Power LF, Power
HF, Ratio LF/HF, Total power.
Vzestupná tendence se statisticky významně projevila u ukazatele R-R intervaly.
Vzestupná tendence se statisticky nevýznamně neprojevila u žádného ze sledovaných
ukazatelů.
c) Porovnání hodnot sledovaných komplexních indexů SAHRV v pozici leh 2
před polštářem s pozicí leh 2 po polštáři u probandů (n=30, tab. 21)
Sestupná tendence se statisticky významně neprojevila u žádného ze sledovaných
komplexních indexů.
Sestupná tendence se statisticky nevýznamně projevila u komplexních indexů: Celk.
skóre, S-V balance.
Vzestupná tendence se statisticky významně neprojevila u žádného ze sledovaných
komplexních indexů.
Vzestupná tendence se statisticky nevýznamně projevila u komplexních indexů: Vagotonie,
Baroreceptory.
d) Porovnání hodnot sledovaných komplexních indexů SAHRV v pozici leh 2
před psem s pozicí leh 2 po psovi u probandů (n=30, tab. 23)
Sestupná tendence se statisticky významně neprojevila u žádného ze sledovaných
komplexních indexů.
Sestupná tendence se statisticky nevýznamně neprojevila u žádného ze sledovaných
komplexních indexů.
Vzestupná tendence se statisticky významně projevila u komplexních indexů: Celk.
skóre, Vagotonie, S-V balance.
Vzestupná tendence se statisticky nevýznamně projevila u komplexního indexu
Baroreceptory.
75
e) Porovnání hodnot sledovaných ukazatelů SAHRV v pozici leh 2 před psem
s pozicí leh 2 před polštářem u probandů (n=30, tab. 24)
Statisticky významný rozdíl se projevil u ukazatelů Ratio LF/HF, Power HF, Total
power.
f) Porovnání hodnot sledovaných ukazatelů SAHRV v pozici leh 2 po psovi
s pozicí leh 2 po polštáři u probandů (n=30, tab. 26)
Statisticky významný rozdíl se projevil u ukazatele Ratio LF/HF.
g) Porovnání hodnot sledovaných komplexních indexů SAHRV v pozici leh 2
před psem s pozicí leh 2 před polštářem u probandů (n=30, tab. 25)
Statisticky významný rozdíl se neprojevil u žádného ze sledovaných komplexních
indexů.
h) Porovnání hodnot sledovaných komplexních indexů SAHRV v pozici leh 2 po
psovi s pozicí leh 2 po polštáři u probandů (n=30, tab. 27)
Statisticky významný rozdíl se projevil u komplexních indexů Celk. skóre, S-V
balance.
76
11 DISKUZE
Canisterapie je jednou z forem terapie, která zahrnuje všechny aktivity, při nichž je
využíváno pozitivního působení psa na člověka. Záměrem canisterapie je udržení či zlepšení
zdravotního stavu, znalostí, sociálních dovedností a kvality života (Novotná & Turčanová,
2005).
Sheldrake (2001), ve svých průzkumech označuje za nejsenzitivnější pro canisterapii
tyto skupiny psů: pracovní a pastevečtí psi (severští tažní psi a kolie), lovečtí a sportovní psi
(retrívři, kokršpanělé, setři, badhaundi).
Dle Thora (2001), vládne mezi zvířaty a lidmi hluboká spojitost, dokonce až tak, že
lidé rozumí „řeči psa“ a psi řeči člověka natolik, že mohou vzájemně vstupovat do vztahu
(Olbrich, 1997).
V 70. letech 20. století formuloval americký pedopsychiatr Lewinson hypotézu, že
zvířata sice nemohou vyléčit, ale působí jako sociální katalyzátor, který zahájí a podporuje
sociální kontakty člověka. Zjistil také, že přítomnost zvířete při terapii pomáhá vybudovat
důvěru a usnadňuje utvoření terapeutického vztahu, navázání komunikace s okolím
a urychluje terapeutický proces (Greiffen - Hagen, 1993; Legl, 2002).
Podle výzkumu McHarga (1995), jsou majitelé zvířat většinou tělesně i duševně více
fit než ostatní lidé stejného věku, a tito lidé také méně navštěvují lékaře.
Cíleně vedená canisterapie udržuje dobrou psychickou kondici, odvádí pozornost od
vlastních obtíží, nabízí odreagování od problémů všedního života. Dlouhodobý kontakt
podporuje stabilizaci duševní rovnováhy a větší chuť do života (Otterstedt, 2001; Nerandžič,
2003).
Canisterapie je považována za velmi přínosnou a důležitou metodu, která dle Kalinové
(2006), přináší klientům velmi pozitivní léčebný efekt. Canisterapie nepřináší klientům pouze
radost, ale také pozitivně ovlivňuje oblast psychiky, sociální i somatickou oblast. Pes působí
jako sociální katalyzátor (Greiffen Hagen & Buck-Werner, 2007). Dle Kalinové (2006), má
dlouhodobý kontakt se zvířaty velký vliv zejména na psychiku, a tím dochází ke zlepšení
kvality a chuti do života. Canisterapie působí antistresově, antidepresivně, oprošťuje klienta
od stresových situací všedního dne. Pes působí na klienta relaxačně, vyvolává pozitivní
emoce a stimuluje klienta k větší aktivitě a motivuje ho k životu i k léčbě onemocnění, snižuje
také agresivitu.
77
Výhodou canisterapie je fakt, že má velmi široké využití, a je zde málo kontraindikací.
Canisterapii není možné provádět u klientů s alergií na psí srst, u klientů s odporem ke psům
a u klientů, kteří mají otevřená poranění (Kalinová, 2006).
Frančeová & Hutařová (2005), považují za nevýhodu canisterapie to, že si klient
nemůže vytvořit pevný citový vztah s canisterapeutickým psem, a to z toho důvodu, že ví, že
pes není jeho a že je pouze zapůjčen na určitou dobu během canisterapie. Canisterapie
efektivně využívá jak etologie psa, tak jeho fyziologie (tvar, velikost, teplota, pohyb aj.). Dle
Dle Cicholesové et al. (2006), je působení na fyzické zdraví člověka spíše druhotné, jde totiž
o motivaci a rehabilitaci, ale také o zlepšení stavu imunity prostřednictvím psychiky. Je tedy
zřejmé, že se nejedná o léčbu jako takovou, ale o podpůrnou léčebnou metodu, kterou lze
s úspěchem využít v rámci komprehenzivní rehabilitaci.
Canisterapeutické polohování je aplikováno zejména u klientů s tělesným postižením,
či s kombinovanými vadami (nejčastěji u dětí s dětskou mozkovou obrnou). Největší úspěchy
jsou přitom zaznamenány u osob trpících spasticitou nebo tremorem (Lejčarová & Skálová,
2009). Výsledky se většinou začínají projevovat již po 7. – 12. minutě. Při polohování
dochází k prohloubení dýchání, zlepší se prokrvení, objevuje se uvolňování svalových
spasmů, snížení krevního tlaku, zmírnění salivace (při jejím zvýšení), oživení mimiky, snížení
agresivity a zvýšení relaxace klienta (Zouharová, 2003; Velemínský et al., 2007). K prohřátí
klienta dochází proto, že pes má vyšší tělesnou teplotu než člověk (okolo 38° C). Využití
polohování a působení biotepla je velmi dobrým základem i pro následnou fyzioterapii, masáž
nebo logopedii (Crawford & Pomerinke, 2003). Polohovací techniky lze se dají rovněž
úspěšně využít i ke zklidnění klientů fyzicky zdravých (obyvatelé domovů seniorů, děti
z dětských domovů), při léčení mnohých psychických poruch, při nichž by pacientovi
prospěla relaxace. Na rozdíl od polohování nemusí být u relaxace se psy nutně přítomen
terapeut, který by s klientem manipuloval (Lejčarová & Skálová, 2009).
Ve výzkumu Lejčarové a Skálové (2009), bylo dokázáno, že po opakované a vhodně
vedené canisteraii, dochází u dětí s hyperkinetickým syndromem k výraznému zvýšení
soustředění (až o 75%). K podobným výsledkům došla i Eisertová (2008a, 2008b), kdy
pozorovala u dítěte s ADHD (které docházelo jeden rok na canisterapii), zvýšení soustředění
z počátečních 5 - ti minut až na 50 minut plného soustředění dítěte.
V roce 2004 a 2005 byly v ČR pořádány canisterapeutické tábory pro děti
s hyperkinetickým syndromem, mentálním, zrakovým a sluchovým postižením, dále pro děti
s psychosomatickými chorobami a autistické děti a mládež od 7 do 21 let. Za pomoci psů byla
dětem rozvíjena oblast komunikace, motorických dovedností, ale také byly potlačovány
78
negativní emoce a nahrazovány postupně emocemi pozitivními. Dle výsledků uvedených ve
studii Kalinové (2005), došlo k výrazně lepšímu začleňování dětí do skupin i zlepšení
komunikace, psychiky i motorických dovedností dětí, dle typu vytvořené skupiny (tyto
zohledňovaly konkrétníé typ postižení dítěte), kdy například u dětí zrakově postižených
docházelo postupně ke zlepšení taktilního čití.
Autonomní nervový systém udržuje dynamickou rovnováhu důležitých funkcí
organismu (Trojan et al., 1999). Tento systém je složen z neuronů centrálního
a periferního nervstva, jež inervují srdce, hladkou svalovinu (vnitřních orgánů, cév a kůže)
a žlázy (Čihák, Grim & Druga, 2004).
Autonomní srdeční systém zajišťuje činnost funkcí vnitřních orgánů, které tímto
přizpůsobuje momentálním potřebám organismu a dále kontroluje vnitřní prostředí organismu
(Silbernagl & Despopoulos, 1993).
„Název autonomní srdeční systém vznikl z původních, později překonaných představ,
že funguje samostatně, bez závislosti na přesném řízení strukturami vyšších oddílů, včetně
struktur korových, centrálního nervového systému“ (Opavský, 2002, 24). Interakce mezi
autonomním a somatickým nervovým systémem existuje na úrovni centrálního nervového
systému (Silbernagl & Despopoulos, 1993). „K jejich vzájemné integraci dochází již na
úrovni páteřní míchy, významně pak v prodloužené míše (funkce dýchací a srdečně cévní)
a zejména v hypotalamu a jeho spojích s talamem a mozkovou kůrou“ (Trojan, 2003, 649).
Autonomní nervový systém dělíme dle účinků na orgánové soustavy na pars
sympatika a pars parasympatika (Čihák, Grim & Druga, 2004). Dle Součka (2002) řadíme
k těmto dvěma systémům ještě nonadrenergní noncholinergní autonomní nervový systém, kdy
se jedná nejspíše o další subsystém sympatiku. Jako samostatná jednotka působí enterický
nervový systém, který zůstává zachován i po přerušení sympatických a parasympatických
vláken. Tento systém řídí tonus i pohyb stěn trávicí trubice, dále pak sekreční aktivitu jejich
žláz (Čihák, Grim & Druga, 2004; Králíček, 2002; Opavský, 2002). Činnost autonomního
nervového systému nelze v „běžném životě“ vůlí ovlivnit, pracuje automaticky-samozřejmě
v interakci s ostatními částmi nervového a hormonálního systému (Merkunová & Orel, 2008;
Trojan, 2003).
Ve studii Ekman et al. (1983), bylo zkoumáno, jak emoce (překvapení, smutek, zlost,
odpor, štěstí, strach) ovlivňují aktivitu autonomního nervového systému. Při těchto pocitech
byly videokamerou natáčeny obličeje zúčastněných, a dále jim byla sledována teplota na
pravé i levé ruce, napětí svalů předloktí, rezistence v obličeji a srdeční tep. Ve výsledcích
byly zjištěny velké rozdíly, co se týče aktivity autonomního nervového systému mezi
79
pozitivními a negativními emocemi, ale i pouze mezi negativními emocemi. V tomto
experimentu chtěli vědci prokázat, že emoce mají velký vliv na aktivitu ANS, což se jim
podařilo. Emoce ovlivňují aktivitu ANS jak pozitivně, tak negativně a tím i celý lidský
organismus. V článku (Carney et al., 2005) popisovali, jak deprese negativně ovlivňuje
funkce autonomního nervového systému. Deprese je rizikový faktor a faktor zvyšující
mortalitu u pacientů s kardiovaskulárním onemocněním. Deprese dle autorů způsobuje
dysregulaci autonomního nervového systému a zvyšuje tak riziko komplikací u takto
nemocných pacientů. U depresivních pacientů bylo nalezeno zvýšené množství
katecholaminů v plazmě, a dalších markerů způsobující změny funkcí autonomního
nervového systému. Studie u depresivních pacientů s kardiovaskulárním onemocněním
odhalila důkaz o porušené činnosti, která se projevuje jako zvýšení srdeční činnosti, snížení
variability srdeční frekvence, přehnaná rychlost srdeční odezvy na stresory, vysoká variabilita
ve ventrikulární depolarizaci a nízká citlivost baroreceptorů. Všechny tyto indikátory
dysfunkce autonomního nervového systému, byly spojeny se zvýšeným rizikem úmrtnosti
u pacientů se srdečními chorobami.
Ramaekers et al. (1998), uvedli ve své studii, že srdeční autonomní modulace je
určená pomocí variability srdeční frekvence, a ta je nižší u zdravých žen ve srovnání se
zdravými muži. Tuto paradoxní situaci vysvětlují vědci tím, že je u žen nižší aktivita
sympatiku. Autoři se domnívají, že tato skutečnost může poskytnout ochranu proti rozvoji
koronární srdeční choroby.
V další studii Emdin et al. (2001), je popsáno, jak působí hyperinsulinémie u obézních
osob na dysfunkci autonomního nervového systému. Do studie byl zařazen vzorek jak
obézních, tak i štíhlých osob. U těchto osob se měřil minutový objem srdeční pomocí
echokardiografie, koncentrace plazmy, a vyloučené katecholaminy v noční i denní moči, dále
byla měřena celých 24hod variabilita srdeční frekvence pomocí metody její spektrální
analýzy. Při snížení body mass indexu, u osob s nekomplikovanou otylostí, chronickou
hyperinsulinémií, s vysokým objemem srdečním, s trvale sníženou baroreflexní regulací,
a s kolísavě se vyskytující sympatickou dominancí, došlo k pozitivním změnám autonomní
regulace. Ztráta hmotnosti u těchto osob vedla také k zlepšení produkce inzulínu.
Amano et al. (2001), testovali funkce ANS u obézních jedinců. Po dobu 12 – ti týdnů
třikrát týdně 30 min prováděli pohybovou aerobní aktivitu. Parametry ANS byly měřeny
metodou spektrální analýzy. Po 12-ti týdnech cvičení, došlo ke zlepšení aktivity jak
sympatické tak parasympatické složky u obézních jedinců, u kterých byla značně redukována
činnost ANS.
80
Sztajzel (2004), ve své studii uvádí, že autonomní nervový systém hraje důležitou roli
nejen ve fyziologických, ale také v patologických situacích jako například u diabetické
neuropatie, infarktu myokardu či srdečního selhání. Automatická nerovnováha ANS pak
způsobí zvýšenou aktivitu sympatiku a redukuje vagovou aktivitu, tato situace pak zvyšuje
riziko náhlé smrti srdeční.
Metoda SAHRV byla úspěšně využita pro posouzení autonomních regulací v různých
klinických situacích například u diabetické neuropatie, infarktu myokardu či náhlé smrti
srdeční. Měření variability srdeční frekvence se obecně provádí během 24hod pomocí
dlouhodobých záznamů Holterem long-term, nebo krátkých časových intervalech-short-term,
které trvají 5min. Klinické studie, které byly prováděny v posledních letech, poukazují nato,
že globální snížení parametrů variability srdeční frekvence vede ke zvýšenému riziku
kardiálního onemocnění, či dokonce ke zvýšené mortalitě na kardiovaskulární onemocnění.
Zvláště u pacientů po infarktu myokardu a u pacientů se srdečním selháváním. V poslední
době stále více je tato metoda využívaná u pacientů trpících spánkovou apnoe, ale
i u farmakologických přípravků, zejména pak u antiarytmetik. Navzdory velkému spektru
klinických využití se ukázalo, že nejlepších výsledků bylo dosaženo u pacientů s diabetickou
neuropatií (Sztajzel, 2004).
Studie De Marinise (2003), měla určit, zda se liší funkce autonomního nervového
systému u lidí s migrénou a u lidí bez migrény. Ve výsledcích bylo zjištěno, že lidé se silnými
atakami migrény mají hypofunkci ANS. Dle této studie je porušená funkce ANS rizikovým
faktorem pro vznik migrény a častějších migrenózních atak i bolestí hlavy
Ellis & Thayer (2010), zmiňují ve své studii existenci množství důkazů o vlivu ANS
na zdraví člověka. Autoři ověřili, vliv hudby na aktivitu autonomního nervového systému.
Pomocí hudby lze příznivě působit na zdraví jedince a pozitivně ovlivňovat jeho chorobu
a navracet autonomní nervový systém do správné funkce.
Množství empirických poznatků nasvědčuje, že autonomní nerovnováha je spojená
s patologickými podmínkami různé etiologie, jako je například diabetická autonomní
neuropatie, hyperhidrózy, posturální tachykardie, ortostatická intolerance, vazovagální
synkopa. Autonomní dysfukce jsou úzce spojeny s neurodegenerativními onemocněními jako
je Alzheimerova choroba či Parkinsonova choroba. Zde je korelace se studií Ziemssen
& Reichmann (2010), pojednávající o autonomní deregulaci u extrapyramidových chorob.
Cha et al. (2010), zkoumali, zda má aromaterapie vliv na krevní tlak
a variabilitu srdeční frekvence u pacientů s arteriální hypertenzí. Do experimentu bylo
zařazeno 42 probandů s arteriální hypertenzí. Experimentální skupina dostala k inhalaci olej
81
s výtažkem citronu a levandule. Kontrolní skupina dostala umělou vůni citronu a limetky.
Probandi inhalovali dvakrát denně po dobu tří týdnů. Ve výsledcích byl znatelný rozdíl, co se
týče systolického tlaku, ve prospěch experimentální skupiny, hodnoty diastolického tlaku
zůstaly téměř nezměněny. Došlo ke snížení systolického krevního tlaku a snížení činnosti
sympatiku, což se projevilo na zvýšení variability srdeční frekvence. V experimentu bylo tedy
prokázáno příznivé působení aromaterapie.
Dantas et al. (2010), prováděli ve své studii EKG záznam a zkoumali změnu
parametrů variability srdeční frekvence. Experiment byl prováděn u 10 - ti minutového lehu
a následného 10 - ti minutového stoje. Toto se opakovalo po 2 - 3 hodinách. Zaznamenávala
se komponenta HF i LF. V pozici stoje byla zaznamenána zvýšená aktivita sympatiku.
V pozici stoje bylo zjištěno, že dochází ke zvýšení komponenty LF oproti komponentě HF,
která je v pozici ve stoje výrazně snížena. Opačných výsledků bylo dosaženo v pozici lehu.
Závěry tohoto experimentu potvrzují závislost autonomní modulace na pozici těla.
Cohen, et al. (1991) uvedli, že zvýšeně inklinují k infekčním chorobám osoby, které
prožívají stres. Organismus je stresem oslaben.
Sapolsky et al. (2002), zkoumali, jaký má vliv stres na stárnutí tkání. Prolongovaný
stres způsobuje předčasné vyčerpání energetických zásob organismu, a tak potom urychluje
stárnutí.
Pagani et al. (1991), testovali, jak psychický stres působí na autonomní nervový
systém z hlediska sympatické a parasympatické aktivity. K tomu bylo využito metody
spektrální analýzy variability srdeční frekvence. Výsledky měření ukázaly značné změny
v sympatovagové balanci (sympatikus byl ve značné hyperaktivitě, výrazně byl zvýšen
i krevní tlak u testovaných osob).
V dostupných databázích nebyly nalezeny žádné studie týkající se canisterapie. V naší
studii byly prokázány statisticky významné rozdíly v hodnotách vybraných ukazatelů SAHRV
v porovnání mezi lehem 2 před a po relaxační canisterapii. Nalezené změny hodnot ukazatelů
SAHRV souvisí s autonomními regulacemi, které mohou být podkladem v praxi
dokazatelných pozitivních účinků relaxační canisterapie.
Vyhodnocením vizuální analogové škály, byly zjištěny signifikantní změny ve smyslu
snížení duševního napětí vlivem relaxační canisterapie.
Bylo by vhodné doplnit tuto pilotní studii studií s klienty vyšší věkové skupiny,
případně doplnit studií s pacienty např. s panickou úzkostnou poruchou.
Zajímavé a přínosné by též bylo hodnocení délky trvání relaxačního efektu
canisterapie.
82
Canisterapie je dle veškerých indicií zajisté terapeutickou metodou volby, která si
zaslouží pozornost.
83
12 ZÁVĚR
Byl splněn cíl diplomové práce – posoudit vliv relaxace při canisterapii na variabilitu
srdeční frekvence pomocí metody její spektrální analýzy u vyšetřovaného souboru.
Bylo nalezeno signifikantní zvýšení ukazatelů Power HF, R-R intervaly a Total power
při porovnání lehu2 před a po canisterapii a komplexních indexů Celk. skóre, Vagotonie
a S-V balance při porovnání ortoklinostázy před a po relaxační canisterapii. Signifikantní
nárůst hodnot výše uvedených ukazatelů může souviset s autonomními regulacemi
způsobujícími pozitivní relaxační efekt canisterapie.
Vyjádření ke stanoveným hypotézám:
Hypotéza H0 1 byla přijata. Podařilo se nám prokázat, že v lehu č. 2 po relaxační
canisterapii nedojde ke statisticky významné změně hodnoty ukazatele Power LF ve srovnání
s lehem č. 2 před relaxační canisterapií. Projevila se statisticky nevýznamně vzestupná
tendence.
Hypotéza H0 2 byla zamítnuta. Nepodařilo se nám prokázat, že v lehu č. 2 po relaxační
canisterapii nedojde ke statisticky významné změně hodnoty ukazatele Power HF v porovnání
s lehem č. 2 před relaxační canisterapií. Projevila se statisticky významně vzestupná tendence.
Hypotéza H0 3 byla zamítnuta. Nepodařilo se nám prokázat, že v lehu č. 2 po relaxační
canisterapii nedojde ke statisticky významné změně hodnoty ukazatele Ratio LF/HF ve
srovnání s lehem č. 2 před relaxační canisterapií. Projevila se statisticky významně sestupná
tendence.
Hypotéza H0 4 byla zamítnuta. Nepodařilo se nám prokázat, že v lehu č. 2 po relaxační
canisterapii nedojde ke statisticky významné změně hodnoty ukazatele Total power
v porovnání s lehem č. 2 před relaxační canisterapií. Projevila se statisticky významně
vzestupná tendence.
84
Hypotéza H0 5 byla zamítnuta. Nepodařilo se nám prokázat, že v lehu č. 2 po relaxační
canisterapii nedojde ke statisticky významné změně hodnoty ukazatele R-R intervaly ve
srovnání s lehem č. 2 před relaxační canisterapií. Projevila se statisticky významně vzestupná
tendence.
Hypotéza H0 6 byla zamítnuta. Nepodařilo se nám prokázat, že v porovnání zkoušky
leh – stoj - leh po relaxační canisterapii nedojde ke statisticky významné změně hodnoty
komplexního indexu Celk. skóre ve srovnání zkoušky leh – stoj - leh před relaxační
canisterapií. Projevila se statisticky významně vzestupná tendence.
Hypotéza H0 7 byla zamítnuta. Nepodařilo se nám prokázat, že v porovnání zkoušky
leh – stoj - leh po relaxační canisterapii nedojde ke statisticky významné změně hodnoty
komplexního indexu Vagotonie v porovnání se zkouškou leh – stoj - leh před relaxační
canisterapií. Projevila se statisticky významně vzestupná tendence.
Hypotéza H0 8 byla přijata. Podařilo se nám prokázat, že v porovnání zkoušky
leh – stoj - leh po relaxační canisterapii nedojde ke statisticky významné změně hodnoty
komplexního indexu Baroreceptory ve srovnání zkoušky leh – stoj - leh před relaxační
canisterapií. Projevila se statisticky nevýznamně vzestupná tendence.
Hypotéza H0 9 byla zamítnuta. Nepodařilo se nám prokázat, že v porovnání zkoušky
leh – stoj - leh po relaxační canisterapii nedojde ke statisticky významné změně hodnoty
komplexního indexu S-V balance v porovnání se zkouškou leh – stoj - leh před relaxační
canisterapií. Projevila se statisticky významně vzestupná tendence.
85
13 SOUHRN
Předložená diplomová práce byla zaměřena na posouzení vlivu relaxace při
canisterapii na ukazatele SAHRV.
Teoretická část diplomové práce popisuje poznatky týkající se dané problematiky
(autonomní nervový systém, spektrální analýza variability srdeční frekvence, canisterapie,
stres, relaxace). Dále je definován cíl diplomové práce a stanoveno devět nulových hypotéz.
Výsledky práce zahrnují porovnání parametrů SAHRV před a po canisterapii, dále před a po
relaxaci bez canisterapie a také porovnání parametrů SAHRV mezi relaxací při canisterapii
a relaxací bez canisterapie.
Autonomní reaktivita byla hodnocena pomocí metody SAHRV ve zkoušce se
změnami ortostatické zátěže. Pro měření byl použit diagnostický systém VarCor PF7.
Soubor vyšetřovaných osob tvořilo 30 zdravých probandů, z toho 6 mužů a 24 žen
s věkovým průměrem 21,74 ± 2,02 let, váhou 65,93 ± 9,52 [kg], výškou 172,71 ± 7,85 [cm],
BMI 22,11 ± 2,47 [kg/m²]. Měření probíhalo v standardní orthoklinostatické zkoušce LEH-
STOJ-LEH2, poté následovala relaxace při canisterapii (u kontrolní skupiny bez canisterapie)
20minut a následně opět probíhalo měření ve standardní orthoklinostatické zkoušce LEH-
STOJ-LEH2. Celková doba měření se pohybovala kolem 50minut. Vyšetření bylo doplněno
dotazníky.
V diskuzi jsme se zaměřili na monitoring prací s příbuznou tematikou, komentář
výsledků a nástin možných navazujících studií.
Z výsledků naší studie uvádíme signifikantní zvýšení komplexních indexů Celk. skóre,
Vagotonie, S-V balance při porovnání ortoklinostázy před a po canisterapii a ukazatelů Power
HF, R-R intervaly a Total power při porovnání lehu2 před a po canisterapii. Signifikantní
nárůst hodnot výše uvedených ukazatelů může souviset s autonomními regulacemi
způsobujícími pozitivní relaxační efekt canisterapie.
V závěru práce je uvedeno zhodnocení studie.
86
14 SUMMARY
This dissertation thesis focused on determination of relaxation effect on SAHRV
parameters during canistherapy.
Theoretical part of this thesis describes individual aspects of this problem (autonomic
nervous system, spectral analysis of heart rate variability, canistherapy, stress and relaxation).
The aim of this thesis is defined and nine zero hypotheses are determined. The results
obtained comprise comparison of SAHRV parameters before and after canistherapy, before
and after relaxation without canistherapy and comparison of SAHRV parameters between
relaxation with canistherapy and relaxation without canistherapy.
Autonomic response was evaluated by means of SAHRV method in the test with
changing orthostatic load. The diagnostic system VarCor PF7 was used for measurements.
The group under study consisted of 30 healthy individuals, 6 men and 24 women of
mean age of 21.74 ± 2.02 years, weight of 65.93 ±9.52 kg, height of 172.71 ± 7.85 cm, BMI
22.11 ± 2.47 kg/m2. Measurements were made in two phases: standard orthoclinostatic test
SUPINE-STAND2-SUPINE2 followed by relaxation at canistherapy (in control group
without canistherapy) for 20 minutes and then standard orthoclinostatic test SUPINE-
STAND-SUPINE2. The total measurement time was about 50 minutes. Questionnaires
completed the examination.
Discussion presents monitoring of papers with similar subject, commentary of results
and outline of next related studies. Remarkable results obtained in our study were
significantly increased complex indices of Total score, Vagotonia, S-V balance when
comparing orthoclinostasis before and after canistherapy and parameters of Power HF, R-R
intervals and Total power when comparing supine2 before and after canistherapy.
Significantly increased values of the above parameters may be associated with autonomic
regulations resulting in a positive relaxation effect of canistherapy.
Conclusion gives evaluation of the study.
87
15 REFERENČNÍ SEZNAM
Amano, M., Masari, M., Kanda, H., Tomo, T., Hidetoshi, H., Moritani, T., & Toshio, O.
(2001). Exercise training and autonomic nervous system activity in obese individuals.
Medicine & Science in Sports & Exercise, 33(8), 1287-1291.
Ambler, Z. (2004). Neurologie. Praha: Karolinum.
Baštecký, J., Šavlík, J., & Šimek, J. (1993). Psychosomatická medicína. Praha: Grada.
Bekoff, M. (1995). Play signals as punctuation: The structure of social play in Canis.
Behaviour, 132, 419-429.
Benson, H., & Straková, M (1997). Moc a biologie víry v uzdravení. Nadčasové léčení. Praha:
Knižní klub.
Bergler, R. (1988). Man and Dog. The Psychology of a Relationship. Oxford: Blackwell
Publications.
Bernardi, L., Valle, F., Coco, M., Calciati, A., & Sleight, P. (1996). Physical aktivity
influences heart hate variability and very-low-frequency components in Holter
electrocardiograms. Cardiovasc. Res., 32, 234-237.
Bernston, G., Bigger, J. T., Eckberg, D. L., Grossman, P., Kaufmann, P. G., Malík, M.,
Nagaraja, H. N., Porges, S. W., Saul, J. P., Stone, P. H., & Van Der Molen, M. W. (1997).
Heart rate variability: Origins, methods, and interpretce caveats. Psychophysiology, 34, 623-
648.
Birkenbihlová, V., F. (1996). Pozitivní stres. Radostně stresem. Praha: Ivo Železný.
Blažek, V. (2003). Základy neurofyziologie a psychobiologie. Pracovní verze připravená pro
studenty ZNP. Retrived 29. 10. 2010 from World Web Wide:
www.ofa.zcu.cz//ZNP,%20Zaklady%20nerofyziologie%20(Blazek%202003).pdf
Bouchal, M. et al. (1981). Lékařská psychologie. Praha: Avicenum.
Brockert, S. (1993). Ovládání stresu. Praha: Melantrich.
88
Carney, R. M., Freedland, K. E., & Veith R. C. (2005). Depression, the Autonomic Nervous
System, and Coronary Heart Disease. Psychosomatic Medicine. 67, 29-33.
Cicholesová, T. (2006). Canisterapia – pomocná terapia s posobením psa. Rehabilitácia,
43(2), 114 – 117.
Crawford, J., & Pomerinke, K. (2003). Therapy Pets. NewYork: Prometheus Books.
Cohen, S., & Williamson, G., M. (1991) Stress and Infectious Disease in Humans.
Psychological Bulletin 109(l), 5-24.
Cungi, Ch., & Limousin, S. (2005). Relaxace v každodenním životě. Praha: Portál.
Čihák, R. (1997). Anatomie 3. Praha: Grada Publishing.
Čihák, R., Grim, M. & Druga, R. (2004). Anatomie 3. Praha: Grada Publishing.
Dantas, E. M., Gonçalves, C., Silva, P., Rodrigues, S. L., Ramos, M. S., Andreão, R. V.,
Pimentell, E. B., Lunz, W., & Mill, J. G. (2010). Reproducibility of heart rate variability
parameters measured in healthy subjects at rest and after a postural change maneuver. Braz. .J
Med. Biol. Res., 43(10), 982-988.
De Marinis, M. (2003). Migraine and autonomic nervous system function: A population-
based, case-control study. Neurology, 61, 424-425.
Dostálek, C. (1996). Hathajóga. Praha: Karolinum.
Drbalová, K., Matějková, M., Pačesová, P., Herdová, K., Hill, M., & Zamrazil, V. (2007).
Spektrální analýza variability srdeční frekvence u osob s mírnou subklinickou hypotyreózou.
Prakt. Lék., 87(3), 181-183.
Drotárová, E. & Drotárová, L. (2003). Relaxační metody – malá encyklopedie. Praha: Epocha.
Dylevský, I., Druga, R., & Mrázková, O. (2000). Funkční anatomie člověka. Praha: Grada
Publishing.
Dylevský, I. (2009). Speciální kineziologie. Praha: Grada Publishing.
Eisertová, J. (2004). Vliv canisterapie na klienta s hyperkynetickým syndromem. Ročníková
práce. Jihočeská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, České Budějovice.
89
Eisertová, J. (2008a). Canisterapie u klienta s hyperkinetickým syndromem (ADHD).
Kontakt, České Budějovice: JU ZSF.10(2), 50–52.
Eisertová, J. (2008b). Terapie za asistence psa u klienta s hyperkinetickým syndromem
(ADHD). Sborník příspěvků odborné konference s mezinárodní účastí 2008. Praha, 111–115.
Česká zemědělská univerzita.
Eger, L. (1997). Stres, prevence a mangement stresu. Plzeň: ZČU.
Ekman, P., Levenson, R., Friesen, W., & Wallace, V. (1983). Autonomic nervous system
activity distinguishes among emotions. Science, 221(4616). 1208-1210.
Ellis, R. J., & Thayer, J. F. (2010). Music and Autonomic Nervous System Dysfunction.
Music Percept. 27(4), 317–326.
Emdin, M. Gastaldelli, A., Muscelli E., Macerata, A., Natali A., Camastra, S., & Ferrannini,
E. (2001). Hyperinsulinemia and Autonomic Nervous System Dysfunction in Obesity. Effects
of Weight Loss. Circulation, 103, 513-519.
Fejkusová, H., & Mičulková, O. (2005). Canisterapie a aktivity se psem. Mezinárodní
seminář o zooterapiích 1. - 3. 7. 2005, 42-44. Brno: Sdružení Filia.
Fráňa, P., Souček, M., Řiháček, I., Bartošíková, L., & Fráňová, J. (2005). Hodnocení
variability srdeční frekvence, její klinický význam a možnosti ovlivnění. Farmakoterapie, 4,
375-377.
Frančeová, E., & Hutařová, I. (2005). Co je vlastně asistenční pes? Humpolec: David.
Franěk, M. (2010) Mozková kůra, Limbický systém. Retrieved 30. 10. 2010 World Web Wide:
old.lf3.cuni.cz/physio/Physiology/education/materialy/.../cortex.ppt
Freeman-Molová, M. (2005). Tvorba norem praxe canisterapie a její definice. Mezinárodní
seminář o zooterapiích, 10-17. Brno: Sdružení Filia.
Gácsi, M. Á., Miklósi, O., Varga, J., & Topál-Csanyi, V. (2004). Dogs show situation-dependent recognition of human’s attention. Anim. Cogn., 7. 144-153.
Galajdová, L. (1999). Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie. Praha: Grada Publishing.
Ganong, W., F. (2005). Přehled lékařské fyziologie. Praha: Galén.
Ganong, W., F. (1999). Reviev of Medical Physiology. Stamford: Appleton & Lange.
90
Ganong, W., F. (1976). Přehled lékařské fysiologie. Praha: Avicenum.
Greena, J. H., & Silver, P. H. S. (1986). Manuel d‘ anatomie humaine. Paris: Masson.
Gregor, O. (1989). Jak zvládnout stres. Hradec Králové: Inženýrské služby.
Greifen Hagen, S. (1993). Tiere als Therapie. Neue webe in Erziehung und Heilung.
München: Knaur T. Buch.
Greiffenhagen, S., & Buck-Werner, O. (2007). Tiere als Terapie: Neue Wege in Erziehung
und Heilung. Mürlenbach: Kynos Verlag.
Hare, B., Brown, M., Williamson, C., & Tomasello, M. (2002). The domestication of social
cognition in dogs. Science, 298, 1634-1636.
Hayano, J. (1991). Accuracy of assessment of cardiac vagal tone by heart rate variability in
normal subjects. The American Journal of Cardiology, 62(2), 199-204.
Heinc, P. (2006). Vyšetřování srdeční stability. Kardiologická revue, 8, 156-165. Retrived 29.
10. 2010 from World Web Wide: http://www.kardiologickarevue.cz/pdf/kr_06_04_03.pdf
Hess, L. & Fialová, R. (1995). Vliv zvířat ny psychiku člověka. Vesmír, 74 (11), 636-637.
Holeček, V. (2001). Aplikovaná psychologie pro učitele. Plzeň: ZČU.
Cha J. H., Lee S. H., & Yoo Y. S. (2010). Effects of aromatherapy on changes in the
autonomic nervous system, aortic pulse wave velocity and aortic augmentation index in
patients with essential hypertension. J Korean Acad Nurs. 40(5), 705-713.
Irmiš, F. (2007). Temperament a autonomní nervový systém. Praha: Galén.
Jandová, D. (2009). Balneologie. Praha: Grada Publishing a.s.
Karásková, V., & Krausová, A. (2004). Pes a dítě s mentálním postižením. Olomouc: Fakulta
tělesné kultury.
Kalinová, V. (2003a). Systém vzdělávání v oblasti canisterapie. Diplomová práce, Jihočeská univerzita: Zdravotně sociální fakulta, České Budějovice.
Kalinová, V. (2005). Evaluace VII. Integračního canisterapeutického tábora 2004. Sborník
příspěvků ze Studentské vědecké konference Zdravotně sociální fakulty Univerzity v Českých
Budějovicích, České Budějovice: Jihočeská univerzita. 35-54.
91
Kalinová, V. (2005). Evaluation of integration summer canisterapeutic camps. Journal of
Health Sciences Management and Public Health. 272-280.
Kalinová, V. (2006). Canistherapy as supporting rehabilitation metod in Czech republic.
Journal of Health Sciences Management and Public Health. 7(2), 261-271.
Kantor, L. (2003). Co víme o autonomním nervovém systému novorozence? Pediatrie pro praxi, 5, 264-266.
Karásková, V. & Petrů, G. (2008). Edukační aspekty canisterapie. Olomouc: UP.
Kautzner, J. (1998). Variabilita srdečního rytmu a její klinická použitelnost. Cor Vasa, 40(4),
182–187.
Kleiger, R. E, Bigger, J. T., Bosner, M. S., Chung, M. k., Cook, J. R., Rolnitzky, L. M.,
Steinman, R., & Fleiss, J. L. (1991). Stability over time of variables measuring heart rate
variability in normal subjects. Am. J. Cardiol., 68, 626-630
Koukolík, F. (1997). Mozek a jeho duše. Praha: Makropulos.
Kolisko, P. (2005). Jógové techniky jako prostředek podpory zdraví, jejich vliv na aktuální
funkční změny autonomního nervového systému a využití poznatků v praxi. Habilitační práce,
Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury. Olomouc
Králíček, P. (1997). Úvod do speciální neurofyziologie. Praha: Karolinum.
Králíček, P. (2002). Úvod do speciální neurofyziologie. Praha: Karolinum.
Krausová, A. (2003). Zvíře jako opora v sociálních vztazích. Diplomová práce, Univerzita
Palackého, Pedagogická fakulta, Olomouc.
Krejčí, M. (1995). Jógová a relaxační cvičení pro 2. stupeň školy. Retrived 27. 11. 2010 form
the World Web Wide: home.pf.jcu.cz/~esfzdravi/images/joga_2stup_upraveno.pdf
Kuo, T. B. J., Lin, T., Yang, CH. C. H., Li, CH., Chen, CH., & Chou, P. (1999). Effect of
aging and tender differences in neural control of heart rate. Am. J. Physiology, 277, H2233-
H2239. Retrived 20. 11. 2010 form the World Web Wide:
http://ajpheart.physiology.org/cgi/content/abstract/277/6/H2233
92
Lacinová, J. (1998b). Cesta k využívání zvířat pro terapii. Svět psů, 10, 27-28.
Lacinová, J. (2003). Canisterapie v praxi. Sborník přízpěvků ze dvou celostátních konferencí
pořádaných dne 27. 11. 2001 v Hluboké nad Vltavou a dne 18. 12. 2002 v Ú stavu sociální
péče v Českých Budějovicích. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně
sociální fakulta, 6-8.
Lejčarová, A., & Skálová, M. (2009). The use of canistherapy in a child with hyperkinetic
syndrome. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta tělovýchovy a sportu. Nemocnice Na
Homolce, Zdravotně sociální vědy: Praha, 11, 413–423.
Legl, T. (2002). Tiergestützte Therapie in der Behandlung von Sucht kranken.
1. Internationales TAT-Symposium „ Tiere ale Therapie-Therapie Theorie und Praxis „Wien:
Tiere als Therapie.
Lindmark, S., Wiklund, U., Bjerle, U., & Eriksson, J. W. (2003). Does the autonomic nervous
system play a role in the development of insulin resistance? A study on heart rate variability
in first-degree relatives of Type 2. diabetes patients and control subjects. Diabetic Medicine,
20, (5), 399–405.
Lombardi, F. (2002). Clinical inplications of present physiological understanding of HRV
components. Cardiac Elektrophysiology Review, 6, 245-249.
Matzner, S. A. (2003). Heart rate variability during meditation. Retrived 29. 10. 2010 from
World Web Wide: http://web.cecs.pdx.edu/~ssp/Reports/2003/Matzner.pdf
McHarg, M. (1995). National people and pets survey. Retrived 18. 12. 2010 from World Web
Wide: http://www.petnet.com.au/People_and_Pets/52UAMR.html
Merkunová, A., & Orel, M. (2008). Anatomie a fyziologie člověka pro humanitní obory.
Praha: Grada Publishing.
Míček, L. (1986). Duševní hygiena. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
Míček, L. (1988). Sebevýchova a duševní zdraví. Praha: Státní pedagogické nakladatelství
Mihulová, M., & Svoboda, M. (2009). Cesta sebepoznání. Králův Háj: Santal.
Miklósi, Á., & Soproni, K. (2003). A comporative analysis of the animals‘ understanding of
the human pointing gesture. Anim. Cogn., 199-202.
93
Mikulica, V. (2004). Poznej svého psa. Litvínov: Dialog.
Mlčáková, L. (2008). SA VSF-metody popisující funkce autonomního nervového systému.
Brno: Retrived 29. 10. 2010 from World Web Wide:
www.zdravcentra.sk/cps/rde/xbcr/zc/1881.pdf.
Mysliveček, J., & Myslivečková-Hassmanová, J. (1989). Nervová soustava-funkce, struktura
a poruchy činnosti. Praha: Avicenum.
Nerandžič, Z. (2003). Zooterapie v kontextu ucelené rehabilitace. Sborník přízpěvků ze dvou
celostátních konferencí pořádaných dne 27. 11. 2001 v Hluboké nad Vltavou a dne 18. 12.
2002 v Ústavu sociální péče v Českých Budějovicích. Jihočeská univerzita v Českých
Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 9-11.
Nerandžič, Z. (2005). Canisterapie a možnosti. Mezinárodní seminář o zooterapiích 1. - 3. 7.
2005, 19-22, Brno: Sdružení Filia.
Nerandžič, Z. (2006). Animoterapie aneb Jak nás zvířata léčí. Praha: Albatros.
Nešpor, K. (1998). Uvolněně s přehledem. Relaxace a meditace pro moderního člověka.
Praha: Grada Publishnig.
Nevšímalová, S., Tichý, J., & Růžička, E. (2002). Neurologie. Praha: Galén, Karolinum.
Novotná, D., Turčanová, J., & Vyškov, P. (2005). Normy praxe-Proč? Mezinárodní seminář
o zooterapiích 1. - 3. 7. 2005 9-10, Brno: Sdružení Filia.
Olbrich, E. (1997). Tiere in der Terapie: Zur Basis einer Beziehung und Iber Eklärung.
Referat zum Thema tiergestützte Therapie anläslich des zehnjährigen Bestehens des Vereins
„Tiere helfen Menschen, e. V.“ Retrived 20. 11. 2010 form the World Web Wide
http://www.tiergestuetztetherapie.de/pages/texte/wissenschaft/olbrich_basis_beziehung.htm
Opavský, J. (2002). Autonomní nervový systém a diabetická autonomní neuropatie. Klinické
aspekty a diagnostika. Praha: Galén.
Osterhues, H. A., Hanzel, S. R., Kochs, M., & Hombach, V. (1997). Influence of physical
aktivity on 24 - hour mearurements of reart rate variability in patiens with coronary artery
diaease. Am. J. Cardiol., 80, 1434-1437.
94
Otterstedt, C. (2001). Tiere als therapeutischeBegleiter. Stuttgar: Kosmos.
Pagani, M. (1988). Spectral analysis of heart rate variability in the assessment of autonomic
diabetic neuropathy. Journal of Autonomic Servous System, 23(3), 143-153.
Pagani, M., Mazzuero, G., Ferrari, A., Liberati, D., Cerutti, S., Vaitl, D., Tavazzi, L.,
& Malliani, A. (1991). Sympathovagal interaction during mental stress. A study using spectral
analysis of heart rate variability in healthy control subjects and patients with a prior
myocardial infarction. Circulation. 83(4), 43-51.
Pal, S. K., Ghosh, B., & Roy, S. (1998). Agonistic behaviour of free-ranning dogs (Canis
familiaris) in relation to season, sex and age. Appl. Anim. Behav. Sci., 59(4), 331-348.
Perini, R., Orizio, C., Bjancardi, L., Baselli, G., Cerruti, S., & Veicsteinas, A. (1990). The
influence of excercise intensity of the power spektrum heart rate variability. Europan Journal
of Applied Physiology, 58(8), 879-883.
Pfeifer, J. (2007). Neurologie v rehabilitaci. Praha: Grada Publishing.
Pirnerová, H. (2009). Polohování se psy. Pomocné tlapky-canisterapie. Starý Plzenec.
Retrived 29. 10. 2010 from World Web Wide: http://www.canisterapie.cz/cz/canisterapie-
zakladni-informace/polohovani-se-psy-10.html
Podberscek, A. L., & Serpell, J. A. (1997). Aggressive behaviour in English rocker spaniels
and the personality of thein owners. Wet. Record, 141(3), 73-76.
Pohler, G. (1995). Relaxace a zdolávání stresu. Praha: Ivo Železný.
Pongracz, P., Miklósi, Á., Timar-Geng, K., & Csanyi, V. (2004). Verbal attention getting as
a key factor in social learning between dog (Canis familiaris) and human. 118(4), 375-383.
Ramaekers, D., Ector, H., Aubert, A. E., Rubens, A., & Van de Werf F. (1998). Heart rate
variability and heart rate in healthy volunteers in the female autonomic nervous system
cardioprotective? European Heart Journal, 19, 1334–1341.
Rimoldi, O. (1992). Anylysis of neural mechanisms accompanying different intensisties of
dynamic excercise. Chest, 101, 226-230.
Robertson, D., Low, P. A., & Polinsky, R. J. (1996). Primer on the autonomicnervous systém.
San Diego: Academic Press.
95
Rokyta, R., a kol. (2000). Fyziologie pro bakalářská studia. Praha: ISV.
Ruusila, V., & Pesonen, P. (2004). Interspecific cooperation in human (Homo sapiens)
hunting: The benefic of a parking dog (Canis familiaris). Annales Zoologici Fennici ,41(4),
545-549.
Říhová, M. (2003). Fobie a neurózy, netradiční psychoterapie, http://www.e-
stranka.cz/regenerace/2003/05/rihova.htm.
Salinger, J., Opavský, J., Bůla, J., Vychodil, R., Novotný, J., & Vaverka, F. (1994).
Programové vybavení měřícího systému, typ TF-2, určené pro spektrální analýzu variací R-R
intervalů v kardiologii. Lékař a technika, 25(3), 58-62.
Salinger, J., Kolisko, P., Štěpaník, P., Stejskal, P., Teuerová, Š., Elfmark, M.,
Gwozdziewizcová, S., & Krejčí, J. (2005). Measurement of breathing frequency from ECG in
the examination of autonomnous nervous systém activities: Suggested methods and their
verification. Acta Univ. Palacky Olomouc, 35(2), 95-103.
Sapolsky, R. M., Krey, L. C., & McEwen, B. S. (2002). Neuroendocrinology of Stress and
Aging: The Glucocorticoid Cascade Hypothesis Sci. Aging knowl. Environ, 2002(38), 21-25.
Saul, J. P., Parati, G., Di Rienzo, M., & Mancia, G. (1995). Spectral Analysis of Blood
Pressure and Heart Rate Variability in Evaluating Cardiovascular Regulation. Retrived 20.
11. 2010 form the World Web Wide: http://hyper.ahajournals.org/cgi/content/full/25/6/1276
Savolainen, P., Zhang, Y. P., & Lou, J. (2002). Genetic evidence for an East Asian origin of
domestic dogs. Science, 298, 1610-1613.
Seidl, Z. (2008). Neurologie pro nelékařské zdravotnické obory. Praha: Grada Publishing.
Serrador, J. M., Finlayson, H. C., & Hughson, R. L. (1999). Physical aktivity is a mayor
contribution to the ultra low frequency components of heart rate variability. Herat, 82, 9-15.
Sheldrake, R. (2001). Váš pes to ví: Jak psi poznají, kdy se jejich pán vrací domů, a další
neobjasněné schopnosti zvířat. Praha: Rybka Publisher.
Schwalbe, B., H. (1995). Osobnost, kariéra, úspěch. Praha: Grada.
Schwarzkopf, A. (1997). Tiere in Heimen und Krankenhäusern Hygiene – Wirklich ein
Problem? „Tierges Tützte Therapie“ anläslich des zehn jährigen Bestehens des Vereins
96
„Tiere helfen Menschen, e. V.“ Retrived 2. 12. 2010, form World Web Wide
http://www.tiergestuetzte – terapie de/pages/texte/wissenschaft/schwarzkopf/schwarzkopf.htm
Silbernagl, S., & Despopoulos, A. (1993). Atlas fyziologie člověka. Praha: Grada.
Sleight, P., & Casadie, B. (1995). Relationship between heart rate respiration and blood
pressure variabilities. In Malik, M. & Camm, J., (Eds.), Heart Rate variability, 311-327, New
York: Futura.
Souček, M., & Kára, T. (2002). Hypertenze a sympatický nervový systém: možnosti
ovlivnění. Farmakoterapie., 167-171. Brno. Stejskal, P., Šlachta, R., Elfmark, M., Salinger, J.,
& Gaul-Aláčová, P. (2002). Spectral analysis of heart rate variability: New evaluation
method. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Gymnica, 32(2), 13-18.
Stejskal, P. (2007) Spektrální analýza srdeční frekvence při rekreačních pohybových
aktivitách a při sportovním tréninku. Univerzita Palackého, Olomouc. Retrived 29. 10. 2010
from World Web Wide: pdf.uhk.cz/ktvs/konference/2007/data/prisp/stejskal.pdf
Stejskal, P., & Salinger, J. (1996). Spektrální analýza variability srdeční frekvence. Med.
Sport. Boh. Slov., 2, 33-42.
Straková, Š. & Hučín, J. (2000). Zvíře pomáhá najít vztah k lidem. Psychologie dnes, 4 (6),
8-11.
Svobodová, I. (2009). Zoorehabilitace a aktivity se zvířaty pro rozvoj osobnosti. Praha: Česká
zemědělská univerzita.
Sztajze, J. (2004). Heart rate variability: a noninvasive electrocardiographic method to
measure the autonomic nervous system. Swiss Med. Wkly., 134, 514-522.
Šiška, E. (2000). Variabilita srdeční frekvence - možnosti využití ve výzkumu a v klinické
praxi. Československá psychologie, 44, 3, 266-278.
Task Force of The European Society of Cardiology and The North American Society of
Pacing and Electrophysiology (1996). Heart rate variability. Standards of measurement,
physiological interpretation, and clinical use. European Heart Journal, 17, 354-381.
Thor, S. (2001). Mensch-Tier Beziehung. Das Gesundheitsgespräch. Retrived 12. 12. 2010
from World Web Wide:
97
http//www2.lifeline.de/yavivo/cooperationen/gesundheitsgespraech/0000TDM_011222_Mens
ch_Tier/index.html
Trojan, S. a kol. (2003). Lékařská fyziologie. Praha: Avicenum. Grada Publishing.
Van Lysbeth, A. (1978). Jóga. Praha: Olympia.
Vas, J., Topal, J., & Gácsi, M. (2005). A friend or an enemy? Dog’s reaction to an unfamiliar
person showing behavioural cues of threat and friendliness at different times. Appl. Anim.
Beha. Sci., (1-2), 99-115.
Velemínský, M. (2007). Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona.
Verginelly, F., Capelly, C., & Coia, V. (2005). Mitochondrial DNA from prehistoric canids
higtlights relationships between dogs and South-East European wolves. Mol. Biol. Evol.,
22(12), 2541-2551.
Vila, C., Savolainen, P., & Maldonado, J. E. (1997). Multiple and ancienit origins of the
domestic dog. Science, 276, 1687-1689.
Virtanyi, Z., Topál, J., & Gácsi, M. (2004). Dogs respond appropriatelly to cues of human’s
attentional focus. Behav. Process, 66, 161-172.
Vokurka, M., Hugo, J. et al. (2002). Velký lékařský slovník. Praha: Maxdorf.
Votava, J. (1988). Jóga očima lékařů. Praha: Avicenum.
Welser-Ude, E., Bergler, R., & Olbrich, E. (2003). Gesund mit Katz und Hund. Bayrischer
rundfung. Retrived 18. 12. 2010 from World Web Wide: http://www.br-online.de/umwelt-
gesundheit/sprächstunde/200309/st20030929.html
Wilson, P. (1997). Základní kniha relaxačních technik, bezprostřední klid. Olomouc: Votobia.
Wright, J. (1997). Stress Relief for Woman. Bristol: Parragon Publishing.
Ziemssen, T., Reichmann, H. (2010). Treatment of dysautonomia in extrapyramidal disorders.
Ther. Adv. Neurol. Disord. 3(1), 53–67.
Zouharová, M. (2002). Canisterapeutická kuchařka aneb metody canisterapie. Praha:
SVOPAP.
Zvolský, P. (1998). Speciální psychiatrie. Praha: Karolinum.
98
16 TABULKY A GRAFY
Tabulka 1. Přehled základních charakteristik souboru probandů (n=30)
číslo probanda pohlaví věk hmotnost [kg]
výška [cm]
BMI [kg/m²]
1 Ž 21,25 57 172 19,26 2 Ž 19,58 57 164 21,26 3 Ž 25,25 72 180 22,22 4 M 23,83 85 180 26,23 5 Ž 21,08 80 185 23,39 6 Ž 20,00 55 173 18,39 7 Ž 20,42 60 168 21,27 8 M 20,92 78 185 22,80 9 M 23,92 79 183 23,65 10 Ž 19,33 60 170 20,76 11 Ž 22,17 70 174 23,17 12 Ž 20,08 63 166 22,90 13 Ž 25,42 53 171 18,15 14 Ž 25,25 63 181 19,26 15 Ž 25,17 57 163 21,50 16 Ž 24,17 72 171 24,65 17 Ž 21,42 69 178 21,83 18 M 20,25 70 180 21,60 19 M 21,50 80 191 21,97 20 Ž 22,33 65 170 22,49 21 Ž 19,50 54 164 20,14 22 Ž 23,58 51 164 19,02 23 Ž 19,83 59 157 23,98 24 Ž 20,25 67 178 21,20 25 Ž 19,58 80 165 29,41 26 Ž 24,42 57 168 20,21 27 Ž 20,33 61 172 20,67 28 Ž 19,67 57 164 21,26 29 Ž 20,17 72 174 23,84 30 M 21,75 75 170 26,98 X 21,47 65,93 172,71 22,11 SD 2,017 9,52 7,85 2,47
Vysvětlivky (tabulka 1): BMI=body mass index X =aritmetický průměr SD=směrodatná odchylka M=muži Ž=ženy
99
Tabulka 2. Záznam 1 interval 1 (leh 1) - probandi (n=30) před psem
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X SD
Power LF 764,00 611,18 Power HF 1088,69 1062,01 Ratio LF/HF 1,18 1,41 R-R intervaly 0,81 0,09 Total power 2417,22 2030,17
Tabulka 3. Hodnoty komplexních indexů - probandi (n=30) před psem
Hodnoty sledovaných komplexních indexů SAVSF
X
SD
Celk. skóre -0,85 1,58 Vagotonie -0,40 1,95 S-V balance -1,71 1,42 Baroreceptory -0,07 2,24
Tabulka 4. Záznam 1 interval 2 (stoj) - probandi (n=30) před psem
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X
SD
Power LF 886,73 756,39 Power HF 317,42 272,86 Ratio LF/HF 3,71 2,43 R-R intervaly 0,69 0,07 Total power 1586,21 1202,61
Tabulka 5. Hodnoty komplexních indexů - probandi (n=30) po psovi
Hodnoty sledovaných komplexních indexů SAVSF
X
SD
Celk. skóre 0,84 1,45 Vagotonie 0,99 1,68 S-V balance 0,57 1,76 Baroreceptory 1,06 2,73
Vysvětlivky (tabulky 2, 3, 4, 5): X =aritmetický průměr SD=směrodatná odchylka SAVSF = spektrální analýza variability srdeční frekvence LF = low frequency HF = high frequency Total power = Power VLF + Power LF + Power HF Celk. skóre = Celkové skóre S-V balance = Sympatovagová balance
100
Tabulka 6. Záznam 1 interval 3 (leh 2) - probandi (n=30) před psem
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X
SD
Power LF 935,61 583,80 Power HF 1497,22 1413,69 Ratio LF/HF 0,96 0,64 R-R intervaly 0,86 0,09 Total power 2955,43 2208,92
Tabulka 7. Hodnoty komplexních indexů - probandi (n=30) před polštářem
Hodnoty sledovaných komplexních indexů SAVSF
X
SD
Celk. skóre -0,28 1,85 Vagotonie 0,25 2,32 S-V balance -1,29 1,57 Baroreceptory 0,26 2,26
Tabulka 8. Záznam 2 interval 1 (leh 1) - probandi (n=30) po psovi
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X
SD
Power LF 754,81 813,75 Power HF 2752,03 2897,86 Ratio LF/HF 0,41 0,42 R-R intervaly 0,95 0,09 Total power 3857,08 3250,12
Tabulka 9. Hodnoty komplexních indexů - probandi (n=30) po polštáři
Hodnoty sledovaných komplexních indexů SAVSF
X
SD
Celk. skóre -0,21 1,69 Vagotonie 0,37 2,21 S-V balance -1,32 1,51 Baroreceptory 0,88 2,29
Vysvětlivky (tabulky 6, 7, 8, 9): X =aritmetický průměr SD=směrodatná odchylka SAVSF = spektrální analýza variability srdeční frekvence LF = low frequency HF = high frequency Total power = Power VLF + Power LF + Power HF Celk. skóre = Celkové skóre S-V balance = Sympatovagová balance
101
Tabulka 10. Záznam 2 interval 2 (stoj) - probandi (n=30) po psovi
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X
SD
Power LF 1075,097 843,37 Power HF 515,57 504,78 Ratio LF/HF 4,24 4,37 R-R intervaly 0,73 0,08 Total power 1924,26 1350,27
Tabulka 11. Záznam 2 interval 3 (leh 2) - probandi (n=30) po psovi
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X
SD
Power LF 1041,47 1395,83 Power HF 3104,77 2181,55 Ratio LF/HF 0,51 0,57 R-R intervaly 0,98 0,10 Total power 4501,08 2961,72
Tabulka 12. Záznam 1 interval 1 (leh 1) - probandi (n=30) před polštářem
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X
SD
Power LF 1542,44 2365,42 Power HF 1655,21 1862,33 Ratio LF/HF 1,41 1,99 R-R intervaly 0,86 0,12 Total power 3680,09 3246,69
Tabulka 13. Záznam 1 interval 2 (stoj) - probandi (n=30) před polštářem
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X
SD
Power LF 1489,15 1910,52 Power HF 371,36 402,25 Ratio LF/HF 5,29 4,02 R-R intervaly 0,71 0,08 Total power 2196,52 2372,53
Vysvětlivky (tabulky 10, 11, 12, 13): X =aritmetický průměr SD=směrodatná odchylka SAVSF = spektrální analýza variability srdeční frekvence LF = low frequency HF = high frequency Total power = Power VLF + Power LF + Power HF Celk. skóre = Celkové skóre S-V balance = Sympatovagová balance
102
Tabulka 14. Záznam 1 interval 3 (leh 2) - probandi (n=30) před polštářem
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X
SD
Power LF 1520,98 1491,46 Power HF 2438,36 2350,62 Ratio LF/HF 0,91 0,77 R-R intervaly 0,91 0,12 Total power 4638,68 3541,63
Tabulka 15. Záznam 2 interval 1 (leh 1) - probandi (n=30) po polštáři
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X
SD
Power LF 1536,98 1844,14 Power HF 1844,93 1669,45 Ratio LF/HF 0,93 0,75 R-R intervaly 0,92 0,13 Total power 3935,87 3434,95
Tabulka 16. Záznam 2 interval 2 (stoj) - probandi (n=30) po polštáři
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X
SD
Power LF 1665,37 1866,22 Power HF 642,98 850,82 Ratio LF/HF 4,42 4,52 R-R intervaly 0,72 0,09 Total power 2833,67 3366,26
Tabulka 17. Záznam 2 interval 3 (leh 2) - probandi (n=30) po polštáři
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X
SD
Power LF 1322,71 1147,53 Power HF 2381,66 2108,07 Ratio LF/HF 0,85 0,68 R-R intervaly 0,94 0,14 Total power 4559,76 3568,69 Vysvětlivky (tabulky 14, 15, 16, 17): X =aritmetický průměr SD=směrodatná odchylka SAVSF = spektrální analýza variability srdeční frekvence LF = low frequency HF = high frequency Total power = Power VLF, Power LF, Power HF Celk. skóre = Celkové skóre S-V balance = Sympatovagová balance
103
Tabulka 18. Hodnocení pomocí vizuální analogové škály [cm] před psem a po psovi
číslo probanda před psem [cm] po psovi [cm] rozdíl [cm] 1 1,2 0,5 0,7 2 1,3 0,3 1 3 2,6 0,4 2,2 4 3 0,3 2,7 5 1,4 0,3 1,1 6 2,7 1 1,9 7 3,6 1,2 2,4 8 0,3 0,2 0,1 9 3,9 1,2 2,7 10 2,5 0,8 1,7 11 0,5 0,2 0,3 12 2,3 0,4 1,9 13 1,5 0,5 1 14 2,3 1,3 1 15 2,9 0,8 2,1 16 2,8 0 2,8 17 2,5 0,7 1,8 18 6,1 3,3 2,8 19 2,1 0,2 1,9 20 2,8 2 0,8 21 0,8 0,3 0,5 22 2,2 1,8 0,4 23 2,3 0,3 2 24 3,1 1,1 2 25 2,9 1,3 1,6 26 3,1 2,1 1 27 2 0,5 1,5 28 3,2 0,9 2,3 29 3,3 0,5 2,8 30 2,8 0,6 2,2 X 2,46 0,83 1,64 SD 1,103 0,707 0,799
Vysvětlivky (tabulka 18):
X =aritmetický průměr
SD=směrodatná odchylka
104
Tabulka 19. Hodnocení pomocí vizuální analogové škály [cm] před polštářem a po polštáři
číslo probanda před polštářem [cm] po polštáři [cm] rozdíl [cm] 1 1,9 1,8 0,1 2 1,5 1,4 0,1 3 2,8 2,5 0,3 4 2,8 2,4 0,4 5 2 1,8 0,2 6 2,5 2 0,5 7 3,4 2,9 0,5 8 0,5 0,4 0,1 9 3,4 3,2 0,2 10 2,6 2,5 0,1 11 0,6 0,4 0,2 12 1,4 1,6 - 0,2 13 1,6 1,5 0,1 14 3,1 1,9 1,2 15 2,2 3,4 -1,2 16 2,5 2,3 0,2 17 2,3 1,9 0,4 18 6 3 3 19 1,5 1,5 0 20 2,7 2,4 0,3 21 1,2 1,1 0,1 22 2,5 1,9 0,6 23 2,7 2,3 0,4 24 3,5 3,4 0,1 25 3,3 2,9 0,4 26 2,7 2,6 0,1 27 2,2 1,6 0,6 28 2,2 2 0,2 29 2,5 2,3 0,2 30 2,3 2,1 0,2 X 2,413 2,1 0,313 SD 1,003 0,738 0,615
Vysvětlivky (tabulka 19):
X =aritmetický průměr
SD=směrodatná odchylka
105
Tabulka 20. Porovnání hodnot sledovaných ukazatelů SAHRV v pozici leh 2 před polštářem s pozicí leh 2 po polštáři u vyšetřovaných probandů (n=30)
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X před polštářem X po polštáři p
Power LF 1520,98
1322,71
0,49
Power HF 2438,36 2381,66 0,78 Ratio LF/HF 0,90 0,84 0,69 R-R intervaly 0,90 0,94 *0,002 Total power 4638,68 4559,76 0,81
Tabulka 21. Porovnání hodnot sledovaných komplexních indexů SAHRV v pozici leh 2 před polštářem s pozicí leh 2 po polštáři u vyšetřovaných probandů (n=30)
Hodnoty sledovaných komplexních indexů SAVSF
X před polštářem X po polštáři p
Celk. skóre -0,28
-0,21
0,65
Vagotonie 0,24 0,37 0,32 S-V balance -1,29 -1,32 0,92 Baroreceptory 0,26 0,88 0,09
Tabulka 22. Porovnání hodnot sledovaných ukazatelů SAHRV v pozici leh 2 před psem s pozicí leh 2 po psovi u vyšetřovaných probandů (n=30)
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X před psem X po psovi p
Power LF 935,61
1041,47
0,69
Power HF 1497,23 3104,77 * 0,000001 Ratio LF/HF 0,97 0,51 * 0,0052 R-R intervaly 0,86 0,98 * 0,001 Total power 2955,43 4501,08 * 0,000022
Vysvětlivky (tabulky 20, 21, 22): * = p < 0,05 p = hladina statistické významnosti X =aritmetický průměr SD=směrodatná odchylka SAVSF = spektrální analýza variability srdeční frekvence LF = low frequency HF = high frequency Total power = Power VLF + Power LF + Power HF Celk. skóre = Celkové skóre S-V balance = Sympatovagová balance
106
Tabulka 23. Porovnání hodnot sledovaných komplexních indexů SAHRV v pozici leh 2 před psem s pozicí leh 2 po psovi u vyšetřovaných probandů (n=30)
Hodnoty sledovaných komplexních indexů SAVSF
X před psem X po psovi p
Celk. skóre -0,85
0,84
*0, 001
Vagotonie -0,41 0,99 *0,000001 S-V balance -1,71 0,57 *0,000001 Baroreceptory -0,07 1,06 0,06
Tabulka 24. Porovnání hodnot sledovaných ukazatelů SAHRV v pozici leh 2 před psem s pozicí leh 2 před polštářem u vyšetřovaných probandů (n=30)
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X před psem X před polštářem p
Power LF 935,61
1520,98
0,064
Power HF 1497,22 2438,35 * 0,04 Ratio LF/HF 0,96 0,90 0,75 R-R intervaly 0,86 0,90 0,08 Total power 2955,43 4638,69 * 0,02
Tabulka 25. Porovnání hodnot sledovaných komplexních indexů SAHRV v pozici leh 2 před psem s pozicí leh 2 před polštářem u vyšetřovaných probandů (n=30)
Hodnoty sledovaných komplexních indexů SAVSF
X před psem X před polštářem p
Celk. skóre -0,85
-0,28
0,11
Vagotonie -0,42 0,25 0,11 S-V balance -1,72 -1,29 0,30 Baroreceptory -0,07 0,26 0,61
Vysvětlivky (tabulky 23, 24, 25): * = p < 0,05 p = hladina statistické významnosti X =aritmetický průměr SD=směrodatná odchylka SAVSF = spektrální analýza variability srdeční frekvence LF = low frequency HF = high frequency Total power = Power VLF + Power LF + Power HF Celk. skóre = Celkové skóre S-V balance = Sympatovagová balance
107
Tabulka 26. Porovnání hodnot sledovaných ukazatelů SAHRV v pozici leh 2 po psovi s pozicí leh 2 po polštáři u vyšetřovaných probandů (n=30)
Hodnoty sledovaných ukazatelů SAVSF
X po psovi X po polštáři p
Power LF 1041,47
1322,71
0,36
Power HF 3104,77 2381,66 0,06 Ratio LF/HF 0,51 0,84 0,04 R-R intervaly 0,98 0,94 0,07 Total power 4501,08 4559,76 0,92
Tabulka 27. Porovnání hodnot sledovaných komplexních indexů SAHRV v pozici leh 2 po psovi s pozicí leh 2 po polštáři u vyšetřovaných probandů (n=30)
Hodnoty sledovaných komplexních indexů SAVSF
X po psovi X po polštáři p
Celk. skóre 0,84
-0,21
*0,005
Vagotonie 0,99 0,37 0,14 S-V balance 0,57 -1,32 *0,000014 Baroreceptory 1,06 0,88 0,79
Vysvětlivky (tabulky 26, 27): * = p < 0,05 p = hladina statistické významnosti X =aritmetický průměr SD=směrodatná odchylka SAVSF = spektrální analýza variability srdeční frekvence LF = low frequency HF = high frequency Total power = Power VLF + Power LF + Power HF Celk. skóre = Celkové skóre S-V balance = Sympatovagová balance
108
Obrázek 1. Porovnání ukazatele Power LF před a po canisterapii
Tabulka k obrázku 1. Power LF před a po canisterapii
Power LF před canisterapií po canisterapii X 935,612 1041,466
Vysvětlivky (obrázek 1 a tabulka):
X = aritmetický průměr
LF = low frequency
0
500
1000
1500
2000
2500
3000
3500
4000
4500
5000
před canisterapií po canisterapii
Pow
er L
F [m
s 2 ]
109
Obrázek 2. Porovnání ukazatele Power HF před a po canisterapii
Tabulka k obrázku 2. Power HF před a po canisterapii
Power HF před canisterapií po canisterapii X 1497,228 3104,773
Vysvětlivky (obrázek 2 a tabulka):
X = aritmetický průměr
HF = high frequency
0
500
1000
1500
2000
2500
3000
3500
4000
4500
5000
před canisterapií po canisterapii
Pow
er H
F [m
s 2 ]
110
Obrázek 3. Porovnání ukazatele Total Power před a po canisterapii
Tabulka k obrázku 3. Total Power před a po canisterapii
Total power před canisterapií po canisterapii X 2955,433 4501,084
Vysvětlivky (obrázek 3 a tabulka):
X = aritmetický průměr
Total power = Power VLF + Power LF + Power HF
0
500
1000
1500
2000
2500
3000
3500
4000
4500
5000
před canisterapií po canisterapii
Tota
l pow
er [
ms
2 ]
111
Obrázek 4. Porovnání ukazatele R-R intervaly před a po canisterapii
Tabulka k obrázku 4. R-R intervaly před a po canisterapii
R-R intervaly před canisterapií po canisterapii X 0,855 0,982
Vysvětlivky (obrázek 4 a tabulka):
X = aritmetický průměr
0
0,2
0,4
0,6
0,8
1
1,2
před canisterapií po canisterapii
R-R
inte
rval
y [m
s]
112
Obrázek 5. Porovnání ukazatele Ratio LF/HF před a po canisterapii
Tabulka k obrázku 5. Ratio LF/HF před a po canisterapii
Ratio LF/HF před canisterapií po canisterapii X 0,965 0,508
Vysvětlivky (obrázek 5 a tabulka):
X = aritmetický průměr
Power HF = high frequency
Power LF = low frequency
0
0,2
0,4
0,6
0,8
1
1,2
před canisterapií po canisterapii
Ratio
LF/
HF
113
Obrázek 6. Porovnání komplexního indexu Vagotonie před a po canisterapii
Tabulka k obrázku 6. Vagotonie před a po canisterapii
Vagotonie před canisterapií po canisterapii X -0,40194 0,98618
Vysvětlivky (obrázek 6 a tabulka):
X = aritmetický průměr
-0,6
-0,4
-0,2
-1E-15
0,2
0,4
0,6
0,8
1
1,2
před canisterapii po canisterapii
Vago
toni
e
114
17 PŘÍLOHY
PŘÍLOHA 1
INSTRUKCE
1. Před vyšetřením jděte spát nejpozději do 22:00 hodin.
2. Od večera před vyšetřením až po vlastní vyšetření nepijte alkohol, silný čaj, černou kávu
a nekuřte.
3. Den před vyšetřením se vyvarujte větší fyzické zátěže a stresu.
4. Ráno před vyšetřením lehce posnídejte.
115
PŘÍLOHA 2
PROTOKOL O VYŠETŘENÍ PROBANDA
A (před relaxační canisterapií)
Jméno a příjmení:
Datum:
Pohlaví:
Věk:
Výška/Hmotnost:
TK:
TF:
Dotazník na autonomní funkce (DAF):
Podtrhněte u každé otázky tu odpověď, která Vás nejvíce vystihuje:
Jméno a příjmení: Datum vyšetření:
A B C
1 Ruce mívám obvykle Studené teplé normální nebo nevím
2 V ústech mívám často sucho hodně slin nevím
3 Krevní tlak mívám Vyšší nižší normální
4 Kůži mám spíše Suchou zpocenou
5 Váhově snadno hubnu snadno přibírám beze změn
6 Omdlévám nikdy nebo velmi zřídka
opakovaně
7 Mám sklon k Zácpě průjmům pravidelná stolice
8 Ruce se mi při rozčilení
často třesou netřesou
9 Bušením srdce občas trpím nikdy netrpím
10 Jsem spíše Bledý červený nevím
11 Vnitřně mívám pocity napětí bývám většinou klidný
12 Po rozčilení trpím nechutenstvím mívám větší chuť k jídlu
13 Usínám s obtížemi snadno
14 Oči mi slzí velmi zřídka dosti často
15 Horko a vyšší teplotu snáším špatně snáším dobře
16 Chlad snáším dobře snáším špatně
116
Na této stupnici naznačte svislou čarou míru stresu, který právě prožíváte:
MIN=žádný stres
MAX=nejsilnější, jaký jste dosud v životě zažil.
MIN MAX
117
B (po relaxační canisterapii)
Dotazník na subjektivní stav – hodnocení procedury
Na této stupnici naznačte svislou čarou míru stresu, který právě prožíváte:
MIN=žádný stres
MAX=nejsilnější, jaký jste dosud v životě zažil.
MIN MAX
Uveďte pocity během relaxační canisterapie:
……………………………………………………………………………………
Rušilo Vás něco během relaxační canisterapie? ANO (napište co) NE
……………………………………………………………………………………
Jaký je Váš subjektivní pocit po relaxační canisterapii? A) příjemný, uvolňující
B) nepříjemný, dráždivý
C) nevím, beze změn
118
C (před kontrolním měřením bez relaxační canisterapie)
Datum:
TK:
TF:
Na této stupnici naznačte svislou čarou míru stresu, který právě prožíváte:
MIN=žádný stres
MAX=nejsilnější, jaký jste dosud v životě zažil.
MIN MAX
119
D (po kontrolním měření bez relaxační canisterapie)
Dotazník na subjektivní stav – hodnocení procedury
Na této stupnici naznačte svislou čarou míru stresu, který právě prožíváte:
MIN=žádný stres
MAX=nejsilnější, jaký jste dosud v životě zažil.
MIN MAX
Uveďte pocity během relaxace:
……………………………………………………………………………………
Rušilo Vás něco během relaxace? ANO (napište co) NE
……………………………………………………………………………………
Jaký je Váš subjektivní pocit po relaxaci? A) příjemný, uvolňující
B) nepříjemný, dráždivý
C) nevím, beze změn
120
ANAMNESTICKÝ DOTAZNÍK
(před relaxační canisterapií/před kontrolním měření bez relaxační canisterapie)
Datum:…………….
Doplňte, resp. zakroužkujte prosím odpověď, která nejlépe vystihuje vaši situaci.
1) Co jste dnes snídal(a)?………………………………………………………
2) Měl(a) jste od včerejšího dne a) zvýšenou teplotu? ANO NE
b) průjem? ANO NE
3) Zvracel(a) jste od včerejška? ANO NE
4) Jste nachlazen(a)? ANO NE
5) Jste nervózní z vyšetření? ANO - mírně NE
-výrazně
6) Jste klidný(á) - uvolněný(á)? ANO NE
7) Jste momentálně ovlivněn(a) nějakým stresem? ANO - mírně NE
- výrazně
8) Cítíte se unaven(a)? ANO - mírně NE
výrazně
9) Kolik hodin obvykle v noci spíte? .…….
10) Kolik hodin jste spal(a) ze včerejška na dnešek? ……..
11) Máte pocit hladu? ANO NE
12) Máte v tomto okamžiku žízeň? ANO NE
13) Máte problémy v rodině? ANO - mírné NE
- výrazné
14) Máte problémy v zaměstnání (škole)? ANO - mírné NE
- výrazné
15) Léčíte se v současné době na nějaké onemocnění? ANO (upřesněte) NE
………………………………………………………………………………
121
16) Léčíte se dlouhodobě pro nějaké onemocnění nebo trpíte dlouhodobě nějakými
zdravotními obtížemi? ANO (upřesněte) NE
………………………………………………………………………….……
17) Pokud užíváte léky, uveďte jaké………………………………………………
18) Sportujete? ANO (počet hodin týdně:.……. počet hodin denně:……..) NE
Jaký druh sportu?……………………………………………………………
19) Pijete alkohol? ANO pivo Jak často málokdy NE
víno občas
tvrdý alkohol často
20) Jste kuřák (kuřačka)? ANO Kolik cigaret denně přibližně vykouříte?….. NE
21) Berete drogy? ANO (upřesněte) NE
22) Trpíte alergií na psí srst či averzí ke psům? ANO NE
23) Máte nyní období menses (měsíčků)? ANO NE
24) Jste gravidní (těhotná)? ANO NE
122
PŘÍLOHA 3
FOTODOKUMENTACE
Obr. 1: Měření probanda diagnostickým systémem VarCor PF7 (poloha leh - detail)
Obr. 2: Měření probanda diagnostickým systémem VarCor PF7 (poloha leh – celá laboratoř)
123
Obr. 3: Relaxační canisterapie
Obr 4: Poloha, do které je pes nastaven pro provedení relaxační canisterapie
![architektura Osvěžení Za sportem, a relaxace zábavou ... · architektura a církevní památky Rožnov pod Radhoštěm, [D1] Valašské muzeum v přírodě Muzeum, které připomíná](https://img.pdfslide.tips/doc/110x75/5fca506f1ef448245c25d796/architektura-osven-za-sportem-a-relaxace-zbavou-architektura-a-crkevn.jpg)
