VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

ÚVOD DO FILOSOFIE

(PRO OBOR SOCIÁLNĚ ZDRAVOTNÍ

PRACOVNÍK)

STUDIJNÍ OPORA PRO KOMBINOVANÉ STUDIUM

Martin Hemelík

2014

Katedra sociální práce

2

Martin Hemelík, 2014 ©

3

Obsah:

Úvod: ZÁKLADNÍ průvodce studiem ......................................................................... 5

1. Úvod do filosofie .................................................................................................. 6

1.1. Uvedení do filosofie ...................................................................................... 6

1.2. Přehled dějin evropské filosofie .................................................................... 9

1.2.1. Filosofie, její povaha, původ a vznik ............................................................. 9

1.2.2. Klasická řecká filosofie 5. – 4. st. př. n. l. .................................................. 11

1.2.3. Řecká filosofická tradice a křesťanské náboženství .................................... 15

1.2.4. Filosofie renesance a novověku ................................................................... 20

1.2.5. Filosofie 19. století ...................................................................................... 26

1.2.6. Filosofie XX. století .................................................................................... 31

2. PRAKTICKÁ FILOSOFIE ................................................................................. 37

2.1. Vymezení praktické filosofie ....................................................................... 38

2.1.1. Historické koncepty filosofie člověka ......................................................... 38

2.1.2. Praktická filosofie – APLIKOVANÁ etika ................................................. 45

2.2. Aplikovaná etika .......................................................................................... 46

2.2.1. Principy sociální etiky ................................................................................. 47

3. Problémy filosofických základů sociální práce .................................................. 50

3.1. Hodnoty a principy sociální práce ............................................................... 50

3.2. Profesní kodexy ........................................................................................... 50

3.3. Příklady ........................................................................................................ 51

Vysvětlivky k používaným symbolům ....................................................................... 54

4

5

ÚVOD: ZÁKLADNÍ PRŮVODCE STUDIEM

Vysoce vážené studentky a stejně tak vážení studenti,

studijní opora, která Vám je tímto způsobem předkládána, bude Vaším

pomocníkem a průvodcem při studiu předmětu „Úvod do filosofie (pro obor

sociálně zdravotní pracovník“.

Je rozdělena do tří kapitol. Vzhledem k délce semestru tak vychází hrubý

časový plán prostudování jedné kapitoly na čtyři týdny. To je ovšem dělení

příliš hrubé, a tedy nepřesné. Skutečnost by měla být následující:

První kapitola vyžaduje přinejmenším 5 – 7 týdnů.

Druhá kapitola pak přibližně 3 – 4 týdny.

Třetí kapitola 2 – 3 týdny.

Po prostudování každé kapitoly máte možnost danou látku zafixovat pomocí

klíčových slov a prostřednictvím několika kontrolních otázek či obsáhlejších

úkolů ověřit, zda jste dané látce porozuměli.

Kontaktní výuka (přednášky, cvičení) bude zaměřena prioritně nikoliv na

podrobný výklad jednotlivých témat, ale na vysvětlení částí, kterým při

samostudiu dobře neporozumíte, na Vaše dotazy, diskusi a zopakování

prostudované látky. Na začátku semestru (na první přednášce) obdržíte časový

harmonogram s určením, kdy a jaké téma bude předmětem kontaktní výuky.

Pro efektivní a účelný průběh setkávání je nezbytné, abyste předem příslušné

téma nastudovali a ono se tak mohlo stát předmětem kvalitní výuky.

Podmínky pro úspěšné zakončení předmětu jsou následující:

a) aktivní účast na kontaktní výuce, pečlivé nastudování probírané látky

b) semestrální práce na vybrané téma (témata k výběru budou zadána na

první přednášce) v rozsahu minimálně 3 stran strojopisu A4

c) ústní pohovor nad vypracovanou semestrální prací

V případě nejasností se můžete kdykoliv obrátit na garanta předmětu

doc. dr. Martina Hemelíka, CSc.

6

1. ÚVOD DO FILOSOFIE

Cíl:

- seznámit studenty s filosofií jako specifickou aktivitou lidského ducha

- ve stručném přehledu představit historický vývoj (zejména evropské)

filosofie

- přivést studenty k uvědomění si vztahu filosofie k nejrůznějším

filosofickým a etickým otázkám spojeným s chápáním člověka a jeho

postavení ve světě

- předložit studentům náměty a témata k hlubšímu (tj. filosofickému či

etickému) promýšlení souvislostí a interdisciplinárních vztahů

- vytvořit předpoklady pro další studium

Klíčová slova:

Filosofie – filosofické otázky – dějiny filosofie – filosofická antropologie

Průvodce studiem:

Jedná se o velice náročnou kapitolu, které je nutno věnovat nejméně

5 – 7 týdnů studia. Její zvládnutí je nutnou podmínkou pro zvládnutí celého

předmětu a předpokládá intenzivní přípravu.

1.1. UVEDENÍ DO FILOSOFIE

TEXT K SAMOSTATNÉMU STUDIU:

Filosofie jako zvláštní obor činnosti lidského ducha

A. Filosofie = slovo odvozené z řeckého jazyka, znamená asi tolik jako

„láska k moudrosti“. Člověk filosofující je člověkem toužícím

porozumět světu, porozumět věcem kolem něj a především porozumět

sama sobě způsobem, který překračuje běžné i vědecké či náboženské

způsoby rozumění.

B. Filosofie se opírá o všechny prostředky, které člověk používá

k poznání a porozumění. Opírá se o životní zkušenost, ale zároveň ji

překračuje. Zajímá se o nejobyčejnější věci, ale táže se po jejich

povaze tak, jak to lidé v běžném životě nikdy nečiní. Proto je svět

filosofie světem zvláštních otázek, z nichž nejdůležitější je otázka

„Proč ?“ (Filosofie se často táže na věci tak, jako se táže dítě. Proto

působí v normálním životě poněkud neobvykle.)

C. Filosofie ve své nejvlastnější podobě provází člověka již více než

2.500 let. Zrodila se především ve starověkém Řecku a tvořila vždy

7

nedílnou součást lidské kultury. Do současné doby se dá studovat

jako samostatný obor na humanitně zaměřených vysokých školách.

V českém prostředí má filosofie za sebou více než 600 let dlouhou

historii.

Filosofie a náboženství

A. Filosofie po celou dobu své existence působila v mnoha ohledech jak

spolu s náboženskými představami, tak proti nim. Platí to zejména

o velkých náboženských soustavách – křesťanství, judaismu a islámu.

B. Hlavní rozdíl mezi filosofickými a náboženskými představami

spočívá v tom, že náboženství je založeno na lidské víře. Jeho pravdy

jsou pravdami, kterým je nutno věřit a nikoli je zkoumat či dokazovat.

Náboženské nauky z tohoto hlediska stojí v protikladu k filosofickým

naukám, neboť filosofie je již od řeckých dob založena na rozumu,

rozumovém zdůvodňování, argumentaci a důkazech (logos, ratio). Na

druhé straně existuje mnoho témat, ve kterých se filosofie

a náboženství stýkají a mnohdy i spolupracovaly či spolupracují.

Přesto však nikdy nemizí onen základní rozdíl: rozum x víra.

(Takovým typickým tématem je třeba téma Boha.)

C. V dějinách filosofie i náboženství se velice často stávalo, že

představitelé filosofie byli ze strany církví a náboženských činitelů

pronásledováni jako bezvěrci, kacíři a neznabozi. To bylo například

v raném středověku. Stejně tak ovšem mnozí z náboženských

myslitelů byli vynikajícími filosofy, jako například sv. Tomáš

Akvinský.

D. Od dob raného novověku a osvícenství jsou obě sféry – náboženství

a filosofie – poměrně přesně oddělené. Filosofové často podrobují

náboženské představy kritice a využívají přitom výsledky vědeckého

poznání. Současná moderní a postmoderní společnost vykazuje

ovšem výrazný odklon od náboženství, a proto případný rozpor mezi

náboženstvím a filosofií už nemá zdaleka tak velký význam jako měl

v dobách minulých.

Filosofie a ostatních vědy

A. Filosofie se od svých počátků ve starověkém Řecku vyvíjela

v souvislosti s rozvojem vědy. Největším vědcem a zároveň jedním

z největších řeckých filosofů byl Aristoteles ze Stageiry. Na druhé

straně se však vždy od věd odlišovala tím, že chtěla rozumět

především světu jako celku a stejně tak chtěla pochopit člověka jako

celkovou osobnost. Jednotlivé vědy se vždy soustřeďují jen na

některý úsek světa, na určitou oblast – například na procesy fyzikální,

chemické apod. Filosofie proto nikdy nebyla vědou v tom původním

slova smyslu. Právě Aristoteles to vyjádřil tak, že filosofie stojí mimo

soustavu věd, a označil jako „vědění o tom, co je první“, totiž jako

„první filosofii“. Zabývá se totiž tím, co ostatní vědy předpokládají

jako samozřejmé – zabývá se tím, že „věci jsou“, tj. jejich bytím.

Filosof se ptá po bytí věcí, kdežto vědec (fyzik, biolog atd.) se o to

8

nezajímá, protože předpokládá, že věci jsou a chce zkoumat, jak jsou,

jak se dějí atd.

B. Filosofie se ovšem vždy opírala o výsledky vědeckého poznání.

Chtěla-li porozumět vesmíru, opírala se o výsledky astronomie

a fyziky, chtěla-li porozumět přírodě, opírala se o výsledky biologie,

geologie, botaniky atd., chtěla-li rozumět člověku a jeho společnosti,

opírala se o výsledky lékařství, antropologie, sociologie, psychologie

atd. Velice výrazně se filosofie vždy spojovala s matematikou

a logikou, protože právě na tom, jak pracují matematici a logici bylo

možno dokonale zkoumat způsoby, kterými člověk přemýšlí

o nejabstraktnějších problémech a otázkách.

C. Mezi filosofy minulých i současných dob bylo mnoho vynikajících

vědců, stejně jako mezi vědci existovali vynikající filosofové.

Příklady:

Aristoteles ze Stageiry (384 – 322 př.n.l.)

René Descartes (1596 – 1650) – filosof, matematik, fyzik, lékař

G. W. Leibniz (1646 – 1716) – filosof, matematik, logik, historik

B. Bolzano (19. st.) – filosof, matematik, logik

W. Heisenberg (20. st.) – fyzik, filosof

Filosofie a každodenní život

A. V každodenním životě se filosofování ve vlastním slova smyslu příliš

neuplatní. Náš všední život je založen na smyslové zkušenosti a na

intuitivním a instinktivním poznání a orientaci.

B. Na druhé straně jakékoli seznámení se s filosofií může náš

každodenní život výrazně obohatit, protože nám umožní vidět svět

kolem sebe, věci v něm a především sebe sama v úplně jiném

pohledu, než na který jsme běžně zvyklí. Můžeme tak poznat

a pochopit to, co by se nám jinak neukázalo.

C. Ve vztahu k našemu každodennímu životu se někdy používá pojem

tzv. životní filosofie. V tomto případě je slovo filosofie použito ve

významu trochu jiném. Lze to vyjádřit tak, že životní filosofií se míní

určitý názor na život, určitý postoj k životu, v důsledku kterého se

orientujeme v životních situacích, volíme určité životní cesty a činíme

důležitá životní rozhodnutí.

Příklady životní filosofie:

- v životě jsou rozhodující materiální věci, a proto je třeba jich mít

co nejvíce – životní materialismus

- život jakéhokoli tvora je tím nejcennějším, co existuje, je třeba ho

chránit za každou cenu – vegetariánství

- život člověka by měl být vyplněn co největším množstvím

příjemných prožitků, slastí – hedonismus

D. Filosofie se jistě k životní filosofii ve výše uvedeném smyslu

vztahuje, avšak není možné je ztotožnit. Poznatky filosofie ve

vlastním slova smyslu se mohou stát zdrojem a pramenem životní

9

filosofie. To je také důvod, proč by se měl s filosofií seznamovat

každý člověk, i když se nikdy nemíní stát „profesionálním filosofem“.

Filosofie ovšem může podstatným způsobem obohatit jeho názor na

svět a jeho rozumění světu a sobě samému v něm.

Filosofická tázání:

Filosofie se leckdy táže velice zvláštním způsobem. Dá se dokonce říci, že

filosofie hledá daleko více otázky než odpovědi. Na její otázky se totiž často

odpovědi hledají velice obtížně, pokud se vůbec dají nalézt. Základním

smyslem filosofie je opravdu „ptát se“ a nikoli „odpovídat“.

Příklady filosofických otázek:

Základní otázka: „Co je to ……?“

(„Co je to věc?“, „Co je to podstata věci?“, „Co je to bytí

věci?“ „Co je to svět?“ „Co je to člověk?“)

Další otázky:

„Proč vůbec něco je, proč není spíše nic? Vždyť je nekonečně jednodušší než

něco!“ (Otázka Leibnizova)

„Co to znamená, že věci jsou?“ (Otázka Parmenidova)

„Co je smyslem lidského života?“

„Proč jsem na světě já?“

„Proč je svět? Co dává světu nějaký smysl? Má svět vůbec nějaký smysl?“

„Může být nic?“ „Jaký je rozdíl mezi bytím a nicotou?“

„Jsem svobodný? Mám svobodnou vůli?“

„Může být vůbec člověk svobodný?“

Úkoly:

Pokuste se porozumět následujícímu zlomku textu a vyjádřit své

porozumění ve formě krátkého pojednání o jeho obsahu:

„….zdá se, že onen počátek vše objímá a vše řídí, jak tvrdí ti, kdo neuznávají

jiné příčiny vedle neomezeného…..a to je božské, neboť je nesmrtelné

a nehynoucí, jak praví Anaximandros.

1.2. PŘEHLED DĚJIN EVROPSKÉ FILOSOFIE

1.2.1. FILOSOFIE, JEJÍ POVAHA, PŮVOD A VZNIK

Základní rozvržení látky:

- filosofie jako specifická aktivita lidského ducha

- základní postoje k filosofii

- vybrané charakteristiky filosofie a odpovědi na otázku „Co je to

filosofie?“

- úvod k přehledným dějinám filosofie

- mýtus a filosofie

- řecký původ slova: φιλοσόφια

10

- první pokusy o filosofické uchopení světa a člověka v něm ve

starověkém Řecku – tzv. předsókratovská filosofie

- přírodní filosofové, Hérakleitos, Demokritos

- sofistický obrat

Cíl:

Úvod do filosofie jakožto specifické aktivity lidského ducha,

předběžné vymezení a odpověď na otázku „Co je to filosofie?“.

První část stručného historického přehledu vývoje filosofie.

Proces vývoje od mýtu k logu (λογος) jakožto proces vzniku

filosofie ve starověké řecké kultuře. Seznámení s prvními

filosofickými pokusy o odpověď na otázku: „Jak vznikl svět?“

Seznámení se s počátky řecké filosofie v podobě tzv.

předsókratovské filosofie – přírodní filosofové, Herakleitos

z Dresu, Demokritos z Abdér, sofisté v Athénách.

Klíčová slova:

Mýtus – filosofie – logos – předsokratici

Literatura:

Störig, H.J.: Malé dějiny filosofie, různá vydání

Rozšiřující literatura

Zlomky předsokratovských filosofů, Praha 1961

Weischedel, W.: Zadní schodiště filosofie, Praha 1992

Texty, otázky, úlohy:

Co víte o asi nejznámějším řeckém filosofu Sókratovi?

11

TEXT K SAMOSTATNÉMU STUDIU:

Filosofie a mýtus

A. Filosofie se v Řecku rodí někdy v 7. či 6. st. př. n. l. Rodí se z řeckých mýtů

tak, že mýtický výklad světa (například že svět vznikl z chaosu) je postupně

nahrazován rozumovými vysvětleními. (Vznik filosofie = proces přechodu od

mýtu k logu.)

Nejstarší počátky filosofie jsou spojeny s otázkami: Z čeho svět vznikl? Co

je jeho podstatou? Co je principem a řídícím prvkem?

Odpovědi se hledaly především prostřednictvím pozorování přírody. Proto

se první myslitelé nazývali „fysiology“ (pozorovateli přírody)

B. Rané období řecké filosofie - 6. – 5. st. př. n. l. (předsokratovské)

Hlavní představitelé:

Milétská škola - Thales, Anaximandros, Anaximenes

Tvrdili, že svět se zrodil z nějakého určitého živlu

(oheň, voda, země vzduch) a tento živel je také

podstatou světa a jeho řídícím prvkem.

Pythagoras ze Samu – tvrdil, že celý svět, vesmír (kosmos) je postaven

na určitých vztazích a proporcích, které jsou

vyjádřitelné číslem. Proto je číslo podstatou světa.

Eleatská škola – Parmenides, Zenon

Začali se zabývat těmi nejobecnějšími filosofickými

otázkami – zejména otázku po tom, co to znamená, že

věci jsou a jak jsme schopni tomu rozumět. Kromě toho

se zabývali i otázkami spojenými s lidským

pochopením pohybu, klidu, nekonečna atd. – viz tzv.

Zenonovy aporie (Achilles a želva).

Atomisté – Demokritos, Leukippos

Domnívali se, že svět se skládá z atomů, které se

pohybují světovým prázdným prostorem. Atomy jsou

maličké dále nedělitelné látkové částečky. Dodnes

jejich základní představu o atomární struktuře světa

používáme.

1.2.2. KLASICKÁ ŘECKÁ FILOSOFIE

5. – 4. ST. PŘ. N. L.

Základní rozvržení látky:

- rychlý rozvoj řecké společnosti (polis – městský stát)

- obrat k člověku

- Athény – duchovní centrum starověkého Řecka

- Sokrates

- Platón

- Aristoteles

12

Cíl:

Filosofie jako bytostná součást kultury klasického Řecka. Význam athénského

městského státu a jeho demokratického zřízení pro rozvoj filosofických

zkoumání. Myslitelé obrací svou pozornost k problematice člověka, jeho

myšlení, poznávání, chování, jednání, sociálních rozměrů lidského bytí.

5. - 6. st. př. n. l. – rozkvět filosofických zkoumání, „hvězdná trojice řeckých

myslitelů“ působící v Athénách – Sokrates, Platón, Aristoteles ze Stageiry.

Sokrates na agoře (hlavní athénské náměstí), Platonova Akademie (škola

založená v háji boha Hekádema) a Aristotelova peripatetická škola (peripatetici

– filosofové, kteří přemýšleli a diskutovali během chůze).

Klíčová slova:

Filosofie člověka (Sokrates) – nauka o ideách (Platón) – první filosofie

(Aristoteles)

Literatura:

Störig, H.J.: Malé dějiny filosofie, různá vydání

Rozšiřující literatura:

Fischer,J.L.: Sokrates nelegendární, Profil, Ostrava 1970

Patočka, J.: Platon, SPN, Praha 1991

Patočka, J.: Aristoteles, Vyšehrad, Praha 1994

Úkol:

Pokuste se vyložit Platónovo podobenství o jeskyni.

Převzato z Platón: Ústava, VII. kniha, Svoboda-Libertas, Praha 1993, str. 315.

13

Schématický nákres Platónova podobenství o jeskyni:

Co víte o Aristotelovi ze Stageiry?

TEXT K SAMOSTATNÉMU STUDIU:

Klasické období řecké filosofie

Spadá do doby 5 – 4. st. př. n. l. a filosofie tehdy pěstovali zejména tři

největší postavy řeckého myšlení:

Sokrates (469 - 399 př. n. l.) – obrátil svou pozornost k člověku a jeho duši,

domníval se, že otázky spojené s vesmírem,

14

podstatou světa atd. jsou sice důležité, ale

důležitější je, aby člověk co nejlépe poznal sám

sebe. Je třeba, aby poznal, jak myslí, jak poznává,

jak jedná, jakými zásadami by se měl ve svém

životě řídit. Sokrates celý život hledal pravdu

o člověku a jeho duši. Nikdy nic nenapsal a zprávy

o něm máme jen z děl jeho žáků. Nicméně výrazně

ovlivnil celé další filosofování.

Platon (427 - 347 př. n. l.) – byl Sokratovým žákem. Napsal více než

33 filosofických dialogů, které jsou dodnes pečlivě

studovány. Jeho základní myšlenkou byla

představa o tom, že tento svět není skutečný, je jen

pouhým odrazem skutečného světa, který je tvořen

věčnými, neměnnými idejemi. Lidská duše je také

ideou, a proto je nesmrtelná a převtěluje se. Když

člověk poznává svět, jeho duše se rozpomíná na to,

co kdysi věděla před svým převtělením. Podle

Platonova názoru jsou lidé podobni vězňům, kteří

jsou uvězněni ve svém těle jako v jeskyni a jsou

závislí na svém smyslovém vnímání. Pokud se

člověku podaří osvobodit z této závislosti, pak je

schopen poznat pravdu o pravém světě i jeho

povaze.

Aristoteles ze Stageiry (384 - 322 př. n. l.) – byl žákem Platonovy Akademie,

v Aténách. Na rozdíl od svého učitele se

nedomníval, že pravý svět je tvořen idejemi. Podle

jeho názoru je skutečným světem náš materiální

svět, který v jeho filosofii není ničím jiným než

nejrůznějšími způsoby ztvarovanou látkou. Každá

věc vzniká z přirozených příčin a stejně tak

přirozeně zaniká. Tzv. ideje nejsou ničím jiným

než obecnými pojmy, kterými se člověk pokouší

orientovat ve světě. Aristoteles pečlivě zkoumal

všechny jevy tohoto světa, a proto byl také

největším učencem starověku, který položil

základy vědeckého zkoumání živé i neživé přírody,

pohybu ve světě, zkoumání kosmologických atd.

Výrazně se zabýval logikou lidského myšlení,

založil logiku jako svébytnou disciplínu. Zajímal

se také o otázky fungování lidské společnosti

(řecké polis), o etické otázky atd.

15

1.2.3. ŘECKÁ FILOSOFICKÁ TRADICE

A KŘESŤANSKÉ NÁBOŽENSTVÍ

Základní rozvržení látky

- vznik křesťanství

- prolínání řecké kultury a kultury křesťanské

- význam arabské kultury

- středověké filosofování

- vznik univerzit

- scholastika

Cíl:

Seznámení se s érou evropského středověku jakožto kulturní epochy prolínání

a ovlivňování řecké filosofické tradice a křesťanského náboženství.

Porozumění vlivu arabské kultury na kulturu a filosofie evropského

středověku. Význam univerzit a rozvoj vzdělanosti ve vrcholném středověku.

Působení řeholních a žebravých řádů. Rozvoj scholastické filosofie jako

pokusu o propojení filosofického přístupu a křesťanské víry.

Klíčová slova:

Křesťanství – arabská kultura – univerzity – scholastika

Literatura:

Störig, H.J.: Malé dějiny filosofie, různá vydání

Rozšiřující literatura:

Heinzmann, R.: Středověká filosofie, Olomouc 2000

Úkoly:

Na základě mapy určete, v rámci kterých státních útvarů se formovala

raně středověká kultura.

16

V čem tkvěl význam vznikajících univerzit?

Karel IV, zakladatel pražského vysokého učení (1348)

17

TEXT K SAMOSTATNÉMU STUDIU:

A. Filosofie, rozum, víra, náboženství

Pro celé středověké období vývoje filosofie je typické, že se odehrává

v duchovním prostředí ovládaném křesťanskou vírou. Křesťanské

náboženství bylo určující duchovní silou a jeho představitelka – církev – byla

dominující složkou středověké společnosti. Úkolem filosofů v této situaci bylo:

1) rozvíjet filosofické myšlení tak, aby se uchoval odkaz antické filosofie

2) uvádět do určitého souladu principy filosofického myšlení

s křesťanskou vizí příchodu Spasitele a spásy světa

Jinak řečeno: celé období středověku je prostoupeno snahou nalézat

kompromis mezi vírou a rozumem (víra hledající rozumová zdůvodnění

a rozum hledající víru tam, kde rozumové důvody nestačí). Jedním ze způsobů

řešení byla například tzv. teorie dvojí pravdy – pravdy rozumu a pravdy víry

(Jedním ze stoupenců této teorie inspirované arabským myslitelem Averroesem

byl například Siger Brabantský.) Pravdy rozumu byly poznatky týkající se

toho, jak funguje tento svět a člověk v něm, jak je ustrojeno „dílo Božího

stvoření“ atd., pravdy víry se týkaly toho, v co člověk může doufat, jaký bude

osud jeho duše, jakým způsobem se Bůh (Boží Trojice) vztahuje ke světu

a člověku v něm atd.

Podobná řešení vztahu mezi rozumem a vírou (filosofií a náboženstvím) mimo

jiné umožňovaly, aby vynikající středověcí filosofové byli zároveň

uznávanými teology a popřípadě dokonce představiteli oficiálních církevních

kruhů.

B. Nominalismus a realismus

Po celé období raného a vrcholného středověku se středověcí myslitelé

pokoušeli řešit některé významné filosofické problémy, které v sobě

obsahovalo myšlenkové dědictví antického světa. Jedním z těchto problémů

byl také problém tzv. nominalismu a realismu. Tento problém se týkal složité

otázky podstaty některých základních prvků lidského myšlení, konkrétně

především tzv. obecných pojmů. (Tento problém má svůj původ v Platonově

a Aristotelově filosofii.)

Konkrétní jednotliví lidé Obecný pojem člověka (např. František Novák, X jako takového

Julie Stará, Alois Rys atd.)

Jaký je vztah obecného pojmu k jednotlivým lidem? Existuje tento obecný

pojem mimo jednotlivé lidské osoby? (Platón se domníval, že obecné pojmy

reálně existují v podobě tzv. idejí (= ideálních vzorových jsoucen), Aristoteles

se naopak domníval, že obecné pojmy reálně neexistují, reálně existují pouze

jednotliví lidé.) Ve středověku se zformovaly dva názory:

Realismus - jeho stoupenci byli přesvědčeni, že obecné pojmy reálně existují,

například tak, že jsou obsaženy v mysli Boha. (Tak například

soudil Vilém ze Champeaux.)

Nominalismus – jeho stoupenci tvrdili, že obecné pojmy jsou obsaženy pouze

v naší mysli, jsou to pouhá jména (nomina), která používáme

k tomu, abychom se vyznali ve spletitých vztazích mezi věcmi

a ději vnějšího světa. (Představitel – Roscellinus)

18

Tento problém má neobyčejný význam pro zkoumání povahy lidského myšlení

a jeho logiky.

C. Patristika a scholastika

Celé období vývoje středověké filosofie lze rozdělit na dvě hlavní etapy:

1. Patristika

Toto období je časově vymezeno mezi 4. až 10. stoletím. Jeho název pochází

od latinského slova „Pater“, kterým byli označováni hlavní představitelé

náboženského a filosofického myšlení té doby a tvůrci rozhodujících názorů

a postojů. (Patres = duchovní Otcové).

V tomto období se filosofické myšlení vyvíjelo poměrně pozvolně a obtížně,

neboť celkově vzato tehdy panovaly ve středověké Evropě dosti temné až

divoké poměry – stěhování národů, postupné ustavování budoucích

středověkých říší a státních útvarů. V těchto dobách se duchovní kultura

rozvíjela především v prostorách benediktýnských klášterů, popřípadě na

panovnických dvorech nejvýznamnějších panovníků (například dvůr Karla

Velikého – tzv. karolinská renesance). V rámci těchto středisek duchovní

kultury se filosofické myšlení především snažilo zachovat duchovní odkaz

antického světa (například v podobě sestavování různých encyklopedií – Isidor

ze Sevilly, Cassiodorus), popřípadě se s ním vyrovnat a propojit ho

s duchovním světem křesťanství (sv. Augustin, Boethius, Jan Scotus

Eriugena aj.)

2. Scholastika

Časově je scholastické období vymezeno 11. až 14. stoletím a představuje

skutečný vrchol středověké kultury a rovněž vrcholné období rozvoje

středověké filosofie. (Jeho název je odvozen od latinského „schola“ (= škola)

proto, že filosofie se v této době rozvíjí především ve „školských“ zařízeních

a její výuka se rychle rozšiřuje.) Velice výrazně k tomu přispěly dva faktory:

- seznámení se s daleko širším okruhem řeckého filosofického myšlení, které

bylo zprostředkováno zejména arabskou vzdělaností (překlady řeckých

filosofických textů z arabštiny do latiny, překlady arabských komentářů

hlavně Aristotelových spisů)

- vznik universit jako přirozených center duchovní a filosofické kultury

(první university vznikaly již na přelomu 12. a 13. století především v Itálii,

Francii a Anglii – Bologna, Paříž, Oxford)

Filosofii se v důsledku toho dostává daleko více pozornosti a její vývoj se stává

bohatším a rozmanitějším. Mimo jiné také vznikají mnohé filosofické proudy,

které mají povahu tzv. hereze (kacířství), tj. nejsou v plném souladu s principy

křesťanské víry a náboženství.

Mezi představiteli scholastické filosofie nalezneme hlavně mistry a bakaláře

vysokých učení, kteří byli zároveň povětšinou členy dvou velkých mnišských

řádů vzniklých ve 13. století – dominikánů a františkánů. (Například mezi

dominikány náležel sv. Tomáš Akvinský či Albert Veliký, mezi františkány

Roger Bacon či Jan Duns Scotus.)

19

D. Hlavní představitelé

Sv. Augustin (Aurelius Augustinus 354 – 430)

Největší představitel patristického období, tvůrce hlavních názorových proudů

křesťansky orientovaného filosofického myšlení. Zaměřoval se především

na otázky všeobecně lidské a etické, dále na otázky spojené s problematikou

filosofického pochopení vztahu mezi svobodnou lidskou vůlí a Božím řízením

stvořeného světa, na otázky svázané s pokusem lidské mysli pochopit Boha

a některé hlavní principy našeho světa (například čas) atd.

Mezi jeho hlavní a nejznámější spisy patří Vyznání (Confessiones).

Sv. Anselm z Canterbury (1033 - 1109)

Jeden z největších filosofů středověku, vrcholný představitel církevních kruhů

(arcibiskup). Žil a tvořil na přechodu mezi patristickým a scholastickým

období. Jeho filosofické názory se vztahují především k těm nejobtížnějším

otázkám spojeným s lidským chápáním toho, „co to znamená být“ – tedy

otázkám ontologickým (ontologie – nauka o bytí a jsoucnu, TO ON = řec. To,

co jest, jsoucí).

Je autorem důležitého důkazu existence Boží, tzv. ontologického důkazu

(důkaz z pojmu bytosti, nad níž nelze myslet větší).

Je autorem spisů Proslogion a Monologion.

Sv. Tomáš Akvinský (1225 - 1274)

Asi vůbec největší myslitel středověku, člen dominikánského řádu, mistr

vysokého učení v Paříži. Je autorem synteticky pojatého a detailně

vypracovaného filosofického systému, v němž se pokusil soustředěně podat

dosavadní lidské poznání věcí pozemských i božských. Byl důkladným,

logicky přesným a nesmírně precizně myslícím filosofem, jehož argumentace

se stala jakýmsi vzorem pro další vývoj filosofického myšlení. Východiskem

jeho filosofování byla filosofická nauka Aristotelova a její arabské komentáře.

Usiloval o propojení této myšlenkové tradice se základními principy

křesťanského rozumění světu.

Je autorem monumentálního spisu Suma teologická (Summa theologie).

William Ockham (1285 - 1349)

Tento anglický filosof a logik tvořil své dílo již v samotném závěru

scholastického období. Hlavní oblastí jeho filosofického zájmu byly problémy

lidského poznání, problémy spojené s naším vlastním chápáním toho, jak

myslíme, jak poznáváme, jak se utváří myšlenky v naší mysli, zda jsme

schopni dosahovat vůbec pravdivého poznání věcí atd. Proto se také zaměřil

na detailní zkoumání logiky a logických struktur našeho myšlení. (Dodnes se

v logice připomíná jeho zásada „nerozmnožovat pojmy, pokud to není nutné“ –

tzv. Ockhamova břitva). Právě tímto zaměřením výrazně přispěl k tomu, že se

v závěru středověku začala filosofie (fascinována ohromným bohatstvím světa)

více a více vymaňovat z vlivu teologie a vydávala se na samostatnou cestu.

Je autorem spisu například Suma logická (Summa logicae).

20

1.2.4. FILOSOFIE RENESANCE A NOVOVĚKU

Základní rozvržení látky: - renesance a humanismus

- nástup novověké vědy

- racionalismus a empirismus 17. století

- osvícenství 18. století

- vyvrcholení klasické filosofie

Cíl: Seznámení se s nástupem nového humanismu a obnovení původních antických

tradic (renesance) v 15. a 16. století. Rychlý nástup nového vědeckého přístupu

(matematická přírodověda). Porozumění odklonu filosofie od náboženství.

Nové proudy ve filosofii – racionalismus a empirismus. Nastupující „éra

rozumu“ – osvícenství, epocha revolucí. Vyvrcholení filosofického vývoje

v německé klasické filosofii na přelomu 18. a 19. století.

Klíčová slova:

Renesance – humanismus – novověká věda – osvícenství – absolutní vědění

Literatura:

Störig, H.J.: Malé dějiny filosofie, různá vydání

Rozšiřující literatura: Hemelík, M.: Spinoza, Filosofia, Praha 2006

Floss, P.: Proměny vědění, Vyšehrad, Praha 1991

Úkoly:

Pokuste se vysvětlit původ slova renesance.

Jaká byla úloha lékařských věd na počátku novověku?

Rembrandt van Rijn: Anatomie dr. Tulpa (Mauritshuis, Den Haag)

21

TEXT K SAMOSTATNÉMU STUDIU:

A. Renesanční a humanistické myšlení

Na konci středověku a během renesance se odehrály velice důležité procesy,

které vedly k hlubokým proměnám duchovního světa člověka. Mezi ty

nejdůležitější patří:

- rozpad jednotného křesťanského světa = rozštěpení jednotné církve

na katolickou a protestantskou odnož (1519 – vystoupení Martina

Luthera)

- rychlý rozvoj mořeplavby a objevení nových světů (1492 – objevení

amerického kontinentu)

- rozpad starého feudálního uspořádání společnosti, rozvoj nových

způsobů produkce (konstituce kapitalistických forem výroby – severní

Nizozemí, Anglie)

- revoluční proměny lidského poznání vesmíru a přírody (kopernikánská

revoluce v astronomii), vznik nové přírodovědy (Galilei, Kepler)

- nový vztah člověka k sobě samému a ke své společnosti (rozvoj

humanismu, vznik přirozenoprávních koncepcí společnosti)

V důsledku těchto prudkých změn nepřirozeně i filosofické myšlení začalo

rozvíjet ve zcela nových směrech. Desítky a stovky filosofů a myslitelů v Itálii,

Francii, Anglii, severním Nizozemí atd. obracely svou pozornost k úplně

novým problémům a řešili otázky, které doposud filosofie neznala.

Samozřejmě, že se přitom obraceli i k názorům starším. Nejvíce byla pro ně

inspirativní filosofie antického světa, avšak v původní, středověkem

nezpracované podobě. Z těchto myslitelů je třeba zmínit:

Erasmus Rotterdamský (1467 - 1536)

Byl už ve své době nazýván „knížetem humanistů“. Usiloval o to, aby filosofie

přestala být akademickou a opustila sféry pouze abstraktního myšlení.

Inspirován řeckým filosofem Sokratem chtěl filosofii dostat i do každodenního

života, a proto jí chápal zejména jako prostředek k řešení rozhodujících

etických problémů člověka. Člověka přitom pojímá jako ušlechtilou živou

bytost, pro niž Bůh stvořil tento úžasný svět.

Je například autorem spisu Chvála bláznivosti (Morias Encomion).

Michel de Montaigne (1533 - 1592)

Vynikající francouzský myslitel a filosof, který přitom nepůsobil na žádné

universitě a nebyl tedy akademickým filosofem. Pod dlouhou dobu působil

jako člen soudního dvora francouzského města Bordeaux. Posledních dvacet

života věnoval v ústraní sepisování zápisků o pozorování sebe sama, svého

vnitřního duchovního světa, způsobů svého myšlení a jednání apod. Tím jasně

předznamenal budoucí orientaci filosofie na vnitřní svět člověka a jeho poznání

jakožto klíč k řešení nejdůležitějších filosofických problémů.

Výsledky svých pozorování shrnul ve spise Eseje (Essais).

Giordano Bruno (1548 - 1600)

Zběhlý dominikánský mnich patřil ve své době k velice známým postavám.

Před pronásledováním svatou inkvizicí putoval po celé Evropě. Nakonec však

byl uvězněn a v roce 1600 na římském náměstí Campo di Fiore upálen jako

22

kacíř. Ve svém učení chápal Bruno vesmír jako nekonečný, jako cosi, co je

v neustálém pohybu, v čem nejsou žádná privilegovaná místa. Dokonce

připouštěl, že takových vesmírů existuje nekonečně mnoho. V tomto směru

byl velkým předchůdcem moderních přírodovědných koncepcí.

Napsal řadu spisů, například O nekonečnu, vesmíru a světech (De l´infinito,

universo e mondi).

B. Karteziánský obrat

Za skutečného duchovního otce revolučních změn ve vývoji filosofie bývá

(právem) označován francouzský filosof, matematik a přírodovědec René

Descartes (1596 - 1650). Na základě svých zkoumání přírodovědných

a filosofických dospěl k závěru, že jediným skutečným a nezpochybnitelným

lidským poznatkem je teze: „Já jsem, já myslím“, kterou kdykoli myslím, či

říkám, nemůže být nepravdivá. Tato teze se pro něj stala východiskem

k budování filosofického názoru opřeného o lidskou mysl jako subjekt

(karteziánský obrat k subjektu) a vnější materiální, rozprostraněný svět jako

objekt. Jeho analýzy toho, jak poznáváme vnější svět za těchto okolností se

staly základem dalšího rozvoje novověké filosofie. Jednoznačně totiž

upřednostnil rozumové poznání oproti smyslové zkušenosti. Byl tedy zásadním

stoupencem racionalismu a jeho hlavní oporou byla rozvíjející se novověká

přírodověda.

Je autorem spisů Meditace o první filosofii (Meditationes de prima

philosophia) a Principy filosofie (Principia philosophiae).

C. Empirismus a racionalismus

Karteziánský obrat k subjektu inspiroval rozvoj dvou hlavních směrů

filosofování v 17. a 18. století.

Racionalismus

Jeho stoupenci ve shodě s Descartem preferovali rozumové poznání jako

hlavní způsob, kterým člověk může pravdivě poznávat vnější svět. (Jakýmsi

vzorem takového poznání byla matematika a matematické poznání například

v podobě Euklidových Základů geometrie.) Odvolávali se přitom zejména

na jistotu rozumových poznatků, kterou demonstroval nejen základní poznatek

Descartův (jistota myslícího já), ale hlavně výsledky nového zkoumání přírody

v podobě newtonovské teorie gravitace a mechaniky. Nová věda jasně

ukazovala, že lidský rozum je schopen pronikat i do tajemství nebeských těles,

poznávat pravdivě jejich podstatu a dokonce předvídat průběh procesů, které

ve vesmíru probíhají.

Typickým představitelem kontinentálního racionalismu byl Baruch

Benedictus Spinoza (1632 - 1677), autor spisu Etika vyložená způsobem

geometrickým (Ethica ordine geometrico demonstranta).

Empirismus

Jeho stoupenci stáli v opozici proti Descartovu názoru a tvrdili, že jediným

skutečným zdrojem našeho poznání je smyslová zkušenost. V naší mysli se

nevyskytuje nic, co by neprošlo naší smyslovým vnímáním. (Empirická

zásada: „Nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech.“) Bohatost našich

myšlenek vzniká odvozením z jednotlivých smyslových vjemů a ze spontánní

činnosti naší mysli. Je tedy třeba být velice obezřetní a dávat si pozor na to,

23

abychom se nespoléhali na myšlenky, názory a mínění, která vznikají

samovolně z naší fantazie a nemají s vnějším světem nic společného.

Pravdivost naši poznatků nemůže nikdy dosáhnout úplné jistoty, naše poznání

je vždy jen pravděpodobné. Empirikové vždy orientovali své úvahy k tomu,

co lze pozorovat, o čem lze mít zkušenost, co není čistě spekulativní. Proto se

také zaměřili na bedlivá pozorování člověka a jeho společnosti a pokoušeli se

novým způsobem odpovídat na mnohé etické, sociálně psychologické

a psychologické otázky.

Typickým představitelem empirismu byl skotský filosof David Hume (1711 -

1776), autor spisu Zkoumání lidského rozumu (Enquiry concerning human

understanding).

D. Deismus, osvícenství a filosofie v době Velké francouzské

revoluce

V 18. století se v Evropě rozšířilo nové hnutí vzniklé v Anglii tzv. osvícenství.

Souviselo s tím, že lidé tehdejší doby se postupně stále více odkláněli

(v důsledku mnoha změn ve společnosti) od náboženské víry a hledali

přirozenější vysvětlení světa a člověka v něm. Svůj název toto hnutí vzalo

od představy lidského rozumu osvíceného skutečným poznáním a schopného

proto porozumět povaze světa i člověka v něm daleko lépe a důkladněji.

Rozumové poznání se tak stalo hlavním prostředkem dalšího rozvoje

duchovního světa člověka.

To mělo samozřejmě dalekosáhlé následky. Jedním z nich byly také změny

v pojetí toho, jak svět vznikl a co ho vlastně v jeho pohybech a procesech řídí.

V 18. století již měl člověk k dispozici vysoce rozvinuté výsledky přísně

vědeckého zkoumání vesmíru a jeho povahy. Newtonovská fyzika, galileovská

astronomie, Leibnizova a Newtonova matematika atd. – to vše ukazovalo svět

(vesmír) v úplně jiném světle, než jako ho představoval biblický výklad

o stvoření světa. Mnozí myslitelé osvícenecké doby se pokoušeli ještě přece jen

spojit nové vědecké koncepce se starými náboženskými představami.

Výsledkem takové snahy byla například deistický výklad světa a člověka

v něm, který sice nepopíral stvořitelskou úlohu Boha-Stvořitele, ale zároveň ho

představoval pouze jako jakéhosi „božského hodináře“, který udělil

„hodinovému stroji světa“ prvotní impuls (rozhýbal ho), ale dál se už o něj

vůbec nestará a do jeho chodu nezasahuje.

Na konci 18. století se situace ještě radikalizovala. V souvislosti s tím, jak se

připravovala Velká francouzská revoluce, revolucionizovalo se i filosofické

myšlení a objevují se myslitelé, kteří už se orientovali zcela na ateistické

předpoklady a představu Boha ze svých úvah naprosto vyloučili. Navíc se

velice kriticky obraceli proti působení náboženských idejí ve výchově

a vzdělávání, protože byli přesvědčeni o tom, že jsou zdrojem nepřesných

a nepravdivých poznatků a názorů, které brání v cestě ke skutečnému poznání.

Typickými představiteli této revoluční francouzské filosofie druhé poloviny

18. století byli například Francois Maria Arouet – Voltaire (1694 - 1778),

autorem filosofického románu Candide, nebo Jean Jacques Rousseau (1712 -

1778).

24

E. Vyvrcholení vývoje klasické filosofie – německá klasická filosofie

Na přelomu 18. a 19. století vyvrcholil vývoj klasického způsobu filosofování,

který měl svůj počátek kdesi v antickém starověku v dílech takových myslitelů

jako byli Platón a Aristoteles. Právě v době, kdy Evropou doznívaly ohlasy

Velké francouzské revoluce, mohlo filosofické myšlení v plném slova smyslu

využít a rozvinout všechno to nové, co přinesly revoluční změny ve společnosti

a jejím duchovním rozvoji v minulých dvou staletích.

Filosofové tedy mohli (a také tak skutečně učinili):

- zužitkovat všechny nové poznatky a závěry z diskusí a polemik mezi

stoupenci racionalistického a empirického myšlení,

- mohli se opřít o naprosto nové pohledy na vesmír, přírodu, člověka,

- mohli se poučit z toho, jak se revolučně změnily pořádky ve společnosti,

jak se proměnily společenské vztahy,

- mohli čerpat inspiraci a poučení z osvícenského rozmachu kultury

a vzdělání a z romantických proměn literatury a jiných druhů umění,

- avšak mohli přirozeně zároveň využívat všechno to, co sebou přinesl vývoj

filosofického myšlení v posledních dvou tisíciletích.

Úlohu využít to všechno a vypracovat velkolepou syntézu lidského vědění

a systematická pojednání filosofických otázek na sebe vzali především němečtí

filosofové, kteří bývají spolu se svými díly souhrnně označováni pojmem:

německá klasická filosofie. Samozřejmě, že se pod tímto označením skrývají

desítky jmen, avšak důležitá a také obecně známá jsou v prvé řadě následující

jména tří myslitelů:

Immanuel Kant (1724 - 1804)

Tento filosof a přírodovědec se narodil a celý svůj život prožil

ve východopruském Královci (Königsbergu). Vyučoval na místní univerzitě

hlavně filosofii, matematiku, fyziku a logiku. Nejprve se věnoval zkoumáním

přírodovědným. Je například autorem známé tzv. nebulární (mlhovinové)

teorie vzniku sluneční soustavy. Ve druhé polovině svého života se již plně

soustředil na filosofické otázky. Inspirován sporem mezi empiriky

a racionalisty pokusil se znovu promyslet nejdůležitější otázky spojené

s pochopením člověka a jeho místa ve světě. Byl přesvědčen, že filosofie musí

být schopna odpovídat na čtyři základní otázky:

„Co mohu poznat?“ (Tato otázka je spojena s rozsáhlou Kantovou revizí

způsobů, postupů a principů lidského poznávání světa, které má podle jeho

názoru dva hlavní zdroje: smyslovou zkušenost a tzv. apriorně (tj. na

zkušenosti nezávisle) dané struktury rozumového poznání.)

„Co mám (za povinnost) dělat?“ (Tato otázka je spojena s Kantovou snahou

odhalit základní zdroj orientace lidského jednání, tj. nejvyšší mravní princip

v podobě tzv. kategorického imperativu: „Jednej vždy tak, aby se pravidla

tvého jednání mohla stát obecnými a zároveň jednej vždy tak, abys ve druhém

člověku viděl nejen prostředek, ale zároveň účel.“)

„V co mohu doufat?“ (Tato otázka je spojena s lidskou vírou v naplnění

lidského života prostřednictvím Boží milosti a spásy, je tedy spojena

s Kantovou snahou ukázat místo náboženské víry v lidském životě.)

Tyto tři otázky lze spojit v jednu jedinou, která je tím nejdůležitějším

problémem filosofie: „Co je člověk?“ (Ve zkratce lze říci, že podle Kantova

názoru je člověk bytostí, která obývá dvě velké říše – říši přírody a jejích

nutně působících zákonů (člověk jako biologický tvor) a říši rozumu a účelu,

25

tj. říši svobody (člověk jako mravní bytost nadaná svobodnou vůlí). Své

filosofické učení shrnul I. Kant především ve třech velkých spisech: Kritika

čistého rozumu, Kritika praktického rozumu a Kritika soudnosti, které napsal

mezi lety 1780 a 1790.

Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775 - 1854)

Tento německý filosof nejprve využil některé myšlenky I. Kanta a také

některých novověkých filosofů (například B. Spinozy) k tomu, aby se pokusil

ukázat, že pro skutečné poznání světa a člověka v něm je nutno pojmout dvě

velké sféry skutečnosti – přírodu a lidskou společnost – jako dvě vývojové

podoby jedné a téže skutečnosti, jež nazýval Absolutno. Z hlediska jeho

názorů není tedy mezi přírodou a člověkem (a jeho společností se všemi

průvodními znaky, tj. i duchovní kulturou) žádný podstatný rozdíl. To je také

základem toho, že lidské poznání je schopno pronikat hluboko pod povrch věcí

a chápat ty nejdůležitější abstraktní principy, na nichž spočívá svět a člověk

v něm.

Později prodělal Schelling významnou názorovou změnu a svou pozornost

zaměřil na problematiku lidské svobody, která je tím nejdůležitějším

filosofickým tématem. Člověk je jedinou bytostí, která je vskutku svobodná,

a proto je nutné velice dobře toto lidské privilegium poznávat, rozvíjet

a chránit.

Z prvního období je nejvýznamnějším Schellingův spis Systém

transcendentálního idealismu (1800) a z druhé období pak spis Filosofická

zkoumání bytnosti lidské svobody (1809).

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770 - 1831)

Hegel je jedním z největších světových filosofických myslitelů. Ve svém

monumentálním díle se pokusil synteticky zachytit celou tradici filosofického

myšlení od jeho řeckých počátků. Jeho základní koncepcí byla představa

o tom, že celá skutečnost, veškerý svět přírody i člověka a lidské společnosti

není ničím jiným než jednotlivými vývojovými stupni jeho duchovní, ideální

podstaty, kterou Hegel nazýval „absolutní idea“ nebo „světový duch“. Pojímal

tedy vše, co bylo, jest i bude, jako produkty samovývoje této absolutní ideje,

jejíž vývojový pohyb je vyvoláván vnitřními rozpory a protiklady, které jsou

vždy následujícím vývojovým stupněm překonávány (tzv. dialektická

koncepce vývoje). Neživá příroda, živé organismy, člověk, jeho společenství,

etapy společenského vývoje, projevy lidské duchovní kultury včetně umění,

náboženství a filosofie – to vše jsou vývojové stupně, kterými musela absolutní

idea projít, aby nakonec mohla dosáhnout plného uvědomění a poznání sebe

sama. Velikost Hegelova ducha spočívá v tom, že byl schopen dokládat tuto

svou základní myšlenku nespočetně mnoha doklady z oblasti přírodovědného

poznání, z oblasti poznání historie lidského rodu a jeho společenství stejně jako

neobyčejnými znalostmi z oblasti duchovních dějin člověka (dějin náboženství,

umění, filosofie).

Velkolepý Hegelův filosofický systém patří k nejdokonalejším výtvorům

lidského ducha, a to přesto, že v konečném důsledku vedl tohoto filosofa

k přesvědčení, že právě jeho filosofickým systémem vývoj filosofie skončil,

stejně jako událostmi Velké francouzské revoluce principiálně skončily dějiny.

Svůj systém Hegel zachytil zejména ve spisech Věda o logice (1812)

a Encyklopedie filosofických věd (1817).

26

1.2.5. FILOSOFIE 19. STOLETÍ

Základní rozvržení látky: - proces rozpadu klasické filosofie

- dvě podoby reakcí

- iracionalismus

- pozitivismus

- filosofie a revoluce

Cíl:

Pochopení krizové situace, ve které se evropská filosofie ocitla na počátku

19. století. Nároky tzv. absolutního vědění (hegelovská filosofie) byly

nepřijatelné. Filosofie se vydává novými cestami – cestou příklonu

k vědeckému poznání a jeho ideálům (pozitivismus) na straně jedné

a odklonem od racionalistických výkladů (iracionalismus) na straně druhé.

Kromě toho se někteří myslitelé postavili na stranu revoltujících sociálních

skupin (K. Marx).

Klíčová slova:

Pozitivismus – iracionalismus – marxismus – rozpad klasické filosofie

Literatura:

Störig, H.J.: Malé dějiny filosofie, různá vydání

Rozšiřující literatura: Popelová, J.: Rozpad klasické filosofie, Svoboda, Praha 1968

Nietzsche, F.: Tak pravil Zaratusthra, Votobia, Olomouc 1992

Úkoly:

Auguste Comte (1798 – 1857)

Výraz „pozitivismus“ pochází z latinského slovesa ponō, ponere. Pokuste se

vysvětlit tento termín.

27

Friedrich Nietzsche (1844 – 1900)

V jakých souvislostech bývá dnes Nietzscheovo jméno zmiňováno a proč?

TEXT K SAMOSTATNÉMU STUDIU:

Reakce na hegeliánskou filosofii Hegelovská filosofie na čas ovládla celou filosofickou sféru. Kolem

poloviny 19. století se téměř všichni filosofové nechali ovlivnit hegelovským

filosofováním. Nicméně přesto se záhy začali objevovat první myslitelé, pro

které byl hegelovský způsob filosofování (a tedy i celá klasická podoba

filosofie) nepřijatelný. Jakmile zformulovali své myšlenky a zveřejňovali je,

začal proces, který je v dějinách filosofie označován jako proces rozpadu

klasické filosofie.

Tento proces byl ovlivňován nejen vývojem filosofie samotné, která navzdory

Hegerovu přesvědčení neskončila, ale naopak začala se rychle rozvíjet úplně

jinými cestami, ale také mnoha okolnostmi společenskými. Jednalo se zejména

o:

- prudký rozvoj vědy a techniky (19. století = století páry, století

převratných objevů a vynálezů)

- radikalizaci společenských vrstev (revoluční hnutí v různých zemích,

zejména kolem roku 1848)

- narůstající sekularizaci, tj. odklon od náboženství.

Rozpad klasické filosofie

Jednalo se především o to, že následný vývoj filosofie v 19. století se ubíral ve

třech hlavních myšlenkových proudech:

Iracionalistická filosofie

Hegelovo filosofování se opíralo o základní představu, že veškerá skutečnost

a její filosofické principy jsou poznatelné a pochopitelné, protože se vlastně

jedná o logické, rozumové struktury vytvořené vývojem Absolutní ideje neboli

Světového ducha. Jako jedna z reakcí na tento způsob filosofování se objevilo

stanovisko, že tento předpoklad nemusí být předpokladem pravdivým a že

stejně tak lze soudit, že základem veškeré skutečnosti není rozum, ale naopak

něco rozumem nepochopitelného a rozumu se vzpírajícího. Tímto základem je

totiž slepé puzení, slepý a nikam nesměřující pud – vůle. V základu světa

28

i člověk spočívá vůle, která je slepá, temná a nepochopitelná. Usilovat

o rozumový výklad světa a člověka v něm je nesmyslné a absurdní, je třeba se

s tím smířit a filosoficky hledat východiska a únik z absurdity života. Pokud

tak neučiníme, vystavujeme se nebezpečí falešných iluzí a zkreslených

představ, jejichž působení povede k tomu, že člověk bude více a více pouhou

loutkou či hříčkou ve víru slepě působících sil. (To jsou základní principy tzv.

filosofie vůle neboli voluntarismu.)

Mezi hlavní představitele iracionalistického myšlení 19. století patřili:

Arthur Schopenhauer (1788 – 1860)

Tento sršatý a ostře kritický filosof po celý život kritizoval hegelovskou

filosofii a snažil se zdůvodnit, že v základu vší skutečnosti se nachází „světová

vůle“. To mimo jiné způsobuje, že lidský život je vystaven neustále působení

slepých sil, temným vírům absurdního pohybu této světové vůle.

Člověk má jisté možnosti, jak se z této absurdity vymanit – je to například

cesta člověka – umělce, který je schopen se nad bídu a marnost světa

pozvednout prostřednictvím estetična (krásy), nebo je to cesta člověka – světce,

který absurditu lidského osudu překonává prožitkem utrpení, skutečné bolesti,

která ho pozvedá k vyšším sférám, a nebo je to cesta člověka – filosofa, který

silou svého intelektu prohlédá povahu absurdity a skrze toto poznání je

schopen jí čelit.

Své názory Schopenhauer shrnul v díle Svět jako vůle a představa (1819).

Friedrich Nietzsche (1844 - 1900)

Tento ještě daleko sršatější, útočnější a kritičtější německý filosof zformuloval

filosofický názor, podle kterého v základu veškeré skutečnosti působí volní

princip, který má povahu „vůle k životu“ či „vůle k moci“. Úkolem člověka

jako jedné z biologických forem (forem života) je překonat sama sebe (svou

pýchu, svůj egoismus, svou malost, svou měšťáckost a pokrytectví)

a poskytnout prostor k tomu, aby se vůle k životu mohla opět prosadit a dát tak

vznik novým formám. Nietzsche nazval tuto novou formu „nadčlověkem“

(Übermensch). (Později byl tento pojem přenesen do některých forem

nacionálně socialistické ideologie a zneužit v Německu v době nástupu

fašismus a národního socialismu.) Nietzsche byl přesvědčen o tom, že

předchozí filosofická tradice byla hluboce ovlivněna některými základními

myšlenkami řecké filosofie, zejména platónskými, které způsobily její falešnou

a nesprávnou orientaci, což bylo ještě posíleno tím, že se posléze v evropské

duchovní atmosféře prosadilo křesťanství, které chápalo člověka jako vrchol

Božího stvoření.

V posledních desetiletích svého života trpěl Nietzsche těžkými duševními

poruchami (progresivní paralýza), které se promítaly i do jeho filosofování.

Nejznámějším Nietzscheovým spisem je Tak pravil Zarathustra (1883).

Soren Kierkegaard (1813 - 1855)

Tento dánský filosof a náboženský myslitel náleží do iracionalistického

proudu, avšak nikoli proto, že by byl filosofem vůle. I on kritizoval

hegelovskou filosofii, avšak z pozic člověka, který se pokouší nalézt

autentickou podobu lidské existence (právě pojem existence v novém smyslu

představuje klíč ke kierkegaardovské filosofii), tj. snaží se porozumět tomu, jak

29

má člověk žít, aby svůj život žil ve shodě s tím, že je jedinou bytostí, která je

schopná plně si uvědomit sama sebe a zaujmout vztah k sobě samému. Podle

jeho názoru hegelovské filosofování nebylo schopno postihnout jedinečnost

lidské existence a chápalo člověka vždy jen v jeho abstraktních

charakteristikách.

Rozeznává proto tři podoby lidské existence, z nichž dvě jsou neautentické

a ve vztahu ke svobodě neplnohodnotné (tzv. estetický způsob, v němž je

člověk podřízen vnějšímu světu a jeho působení, a tzv. etický způsob

existence, v němž je člověk sice již částečně osvobozen od tlaku vnějšího

světa, ale je zároveň podřízen nějakým společensky uznávaným mravním

principům) a pouze ta třetí je plně lidská. Touto třetí podobou existence je

náboženská existence, v níž člověk v plném slova smyslu rozhoduje sám

o sobě a volí svůj způsob života bez ohledu na vnější svět a pouze v poměru

k absolutnu (Bohu). Vzorem takového způsobu existence je Kierkegaardovi

starozákonní Abrahám.

Kierkegaard zachytil své myšlenky v mnoha spisech, z nichž jeden

z nejznámějších je Bázeň a chvění (1843).

Klasický pozitivismus

Druhým způsobem reakce na velkolepou hegelovskou filosofii byl

pozitivismus, u jehož zrodu stál francouzský filosof a zakladatel sociologie

jako vědy Auguste Comte (1798 - 1857). Tento typ reakce byl založen na

přesvědčení, že skutečné lidské poznání nemůže mít tak abstraktní

a spekulativní povahu, jakou se vyznačoval hegelianismus. Comte se inspiroval

u přírodních věd a jejich metodického postupu při zkoumání přírodních jevů.

Přírodní vědy (astronomie, fyzika, chemie, biologie) se opírají ve svém

poznání o nějaká ověřitelná data, o nějaké poznatky, jejichž pravdivost

a oprávněnost lze kdykoli, znovu a znovu ověřovat a zkoumat. Něco

podobného musí být základem i pro případné filosofické poznání.

Východiskem tedy nemůže být podle Comtea nic jiného než tzv. fakta, tj. něco

daného (positum – odtud název celého způsobu poznávání). Z metodicky

správného zkoumání těchto fakt pak lze odvozovat nějaké obecně platné

závěry, například v podobě zformulovaných zákonů, jakožto obecně platných

pravidel. (Takové jsou zákony přírody a Comte chce nalézat a formulovat

stejné zákony i ve vztahu k člověku a jeho společnosti – to má být úkolem

nové vědy, sociologie.) Pro podporu tohoto svého stanoviska formuloval

Comte tzv. zákon tří stadií, podle něhož lidské poznání procházelo v dějinách

třemi základními stadii vývoje:

Teologické – lidé si vysvětlovali přírodu a přírodní jevy prostřednictvím

působení nadpřirozených, božských či magických sil a bytostí

Metafyzické – lidé si přírody, její procesy, děje a jevy vysvětlovali

spekulativně prostřednictvím abstraktních principů, jež nebylo

možno ani ověřit, ani dokázat

Vědecké – lidé si začali vysvětlovat vše kolem sebe prostřednictvím poznatků,

které byly získány přísně vědeckými postupy a mohly být

kdykoli ověřeny a prozkoumány

Na základě takto pojaté soustavy lidského vědění se nakonec Comteovi

ukázalo, že filosofie, která vždy pracovala se spekulativně abstraktními

principy, nemá v onom vědeckém stadiu vlastně žádné opodstatnění, pokud se

30

tímto slovem neoznačují metodologické úvahy a postupy, které mají zajistit

správnost vědeckého poznání. (Idea konce filosofie.) Své názory A. Comte

shrnul v pojednání Kurs pozitivní filosofie (1842).

Pozitivismus se v 19. století pak rozvíjel především ve Velké Británii a mezi

jeho další představitele patřil například Herbert Spencer či John Stuart Mill.

Filosofie Karla Marxe (1818 - 1883)

Mezi přímé následovníky G. W. F. Hegela náležel i Karl Marx. Hegelovský

systém se pro něj stal východiskem, stejně jako hegelovská dialektická metoda.

Postupem času se ovšem jeho filosofické názory začaly proměňovat a to

zejména v tom směru, že odmítal hegelovskou koncepci ideálního absolutního

základu vší skutečnosti. Podle Marxova filosofického přesvědčení je základem

veškeré skutečnosti materiálno, hmota, v níž se rovněž skrývají vnitřní

rozpory a protiklady, které způsobují, že se tento materiální základ samovolně

vyvíjí a dává neustále vznik novým a novým formám skutečnosti.

K. Marx svou pozornost zaměřil především na oblast lidské společnosti. Jejími

analýzami se pokoušel nalézt jiné filosofické principy než jakým byl Hegelův

Světový duch. To ho také přivedlo k ekonomickým teoriím. Ukázalo se mu

totiž, že pochopení člověka a jeho místa ve světě nemůže být správné, pokud

člověka nepojmeme jako bytost produkující, vyrábějící. Klíčem k nové

filosofické pozici tak jsou analýzy společenského materiálního bytí,

společenských struktur a forem výroby. Z analýz, které Marx obsáhle povedl,

vyplynulo, že společnost kapitalistického způsobu výroby, který se během

19. století jednoznačně prosadil, není poslední vývojovou fází společenského

vývoje, nýbrž bude muset být nahrazena fází novou, která by měla člověku

umožnit rozvinout všechny možnosti, které v sobě jako produkující bytost má.

Z toho Marxovi dále vyplynulo, že filosofie už není tím, co by mělo být

nástrojem vysvětlení, nýbrž stává se tím, co by mělo být nástrojem reálné

změny světa. (Slavná Marxova myšlenka: Filosofové svět dosud jen vykládali,

jede však o to jej změnit.) Proto jako vyústění svých filosoficko-ekonomických

analýz lidské společnosti formuluje základní představy o budoucí revoluční

změně lidské společnosti. Tyto závěry formuloval především v nedokončeném

spise Kapitál, ale zahrnul je mimo jiné i do Komunistického manifestu (1848).

Později se staly, avšak velice radikálně přeměněny a upraveny V. I. Leninem,

základem pro teoretické zdůvodnění proletářské revoluce, která proběhla v roce

1917 v carském Rusku. Tímto způsobem zprostředkovaně Marx ovlivnil

výrazně svou filosofií dějiny 20. století.

Karl Marx (1818 – 1883)

31

1.2.6. FILOSOFIE XX. STOLETÍ

Základní rozvržení látky:

- prudké společenské změny ve XX. století

- revoluce, válečné konflikty, napětí

- reakce filosofů na nové podoby společenského života

- návaznost na předchozí století

- novopozitivismus a existencialismus – dva z nejdůležitějších proudů XX.

století

- postmoderní situace

Cíl:

Proniknutí do složitých materiálních a duchovních podmínek společenského

života ve XX. století. Světové válečné konflikty a revoluční vlny. Filosofie

jako pokus o duchovní reakci na tyto změny. Velká různorodost proudů

a směrů. Filosofie novopozitivismu (v návaznosti na pozitivismus) a filosofie

existencialismu (v návaznosti na iracionalismus) – dva typické myšlenkové

proudy dvacátého století. Porozumění postmoderním změnám na přelomu

XX. a XXI. století.

Klíčová slova:

Existencialismus – novopozitivismus - postmoderna

Literatura:

Störig, H. J.: Malé dějiny filosofie, různá vydání

Rozšiřující literatura: Sartre, J. P.: Slova, MF, Praha 1967

Úkoly:

Ludwig Wittgenstein (1889 - 1951)

Pokuste se vyjmenovat velké vědecké objevy, které výrazně ve XX. století

ovlivnily lidské rozumění světu?

32

Jean-Paul Sartre (1905 – 1985)

Co víte o spisovateli jménem Franz Kafka?

TEXT K SAMOSTATNÉMU STUDIU:

Vývoj filosofie ve 20. století byl opravdu pestrý a mnohotvárný. Můžeme říci,

že na jedné straně představuje duchovní pohyb, který je pokračováním pohybu

zcela nových, neklasických forem filosofického myšlení vzniklých

v předcházejícím století, na straně druhé sebou ale také přinášel pokusy o to,

navrátit se zpět ke klasickým způsobům filosofování. Stejně tak je ovšem

možné registrovat pokusy o jakýsi úplný, tzv. postmoderní převrat ve filosofii.

Při určité míře zjednodušení a zkreslení se v zásadě dá vývoj filosofie ve

20. století rozčlenit následujícím způsobem do několika hlavních skupin.

A. Scientismus

Jedním z hlavních proudů filosofického myšlení ve 20. století je proud

vyrůstající z tradice pozitivismu století předcházejícího. Tento proud

zachovává hlavní orientaci – totiž orientaci na vědu a vědecké poznání (odtud

pochází i obecné označení tohoto směru – scientia, science). Filosofie podobně

jako v pozitivismu i zde ztrácí vlastní opodstatnění a přeměňuje se především

na logickou analýzu jazyka vědy, na zkoumání obecně logická

a metodologická, popřípadě se stává jakousi „filosofií vědy“. Všechny tradiční

filosofické problémy (to znamená problémy spojené s tázáním se povaze bytí

věcí, po podstatě člověka, po smyslu lidské existence atd.) jsou vlastně

ponechávány stranou, neboť nemohou být řešeny prostředky, které jsou plně

legitimní – tj. postupy exaktních přírodních věd, matematiky a logiky.

Typickým přístupem scientistně orientovaného myšlení je redukce filosofie na

logiku a metodologii.

Do tohoto proudu náleží následující směry:

Novopozitivismus – představitelem je například Rudolf Carnap

Analytická filosofie – představitelem je například Bertrand Russell

Filosofie vědy – představitelem je například Thomas Kuhn.

B. Existenciální myšlení

Reakcí na převratné historické události 20. století (především na dva

krvavé světové válečné konflikty a revoluční události) i na přílišnou nadvládu

exaktních přírodních věd a s nimi spojené scientistní filosofie je vznik a rozvoj

33

existenciální filosofie. V obecném pohledu se toto filosofické myšlení

zaměřuje na individuální život člověka, na to, jak se má lidský jedinec

vyrovnávat s moderním způsobem života v technicky předimenzované

společnosti, jak má reagovat na to, že se často stává pouhým „kolečkem“

v obrovském soustrojí moderního světa atd. Klíčem se stává opět pojem

existence jakožto něčeho, co je vlastní výhradně člověku a čeho povaha musí

být filosoficky objasněna i s využitím všeho toho, co poskytuje tisíciletá tradice

filosofického myšlení. Právě proto, že se toto filosofování pokouší proniknout

až přímo k individuálnímu lidskému životu, používá i zcela netradiční postupy,

například literární zpracování filosofických témat. Mezi existenciálními

filosofy je celá řada vynikajících literárních osobností a existenciálně

orientovaná literatura představuje jednu ze základních oblastí světové literatury

20. století zvláště v některých národních literaturách.

Hlavní princip existenciálního myšlení lze vyjádřit prostřednictvím slavné teze:

„Existence člověka předchází (jeho) podstatě.“ Tato teze znamená, že

z hlediska existenciálně orientované filosofie každý člověk nejprve prostě

a obyčejně existuje, tj. vyskytuje se ve světě s ostatními lidmi a jeho výskyt je

časově omezen (je smrtelnou bytostí), a teprve během této existence vytváří

svými činy, svým rozhodováním, svou volbou životní orientace svou vlastní

podstatu, tedy tvoří sám sebe. V této sebetvorbě je zcela a úplně svobodný, je

naprosto odkázán sám na sebe a je také plně za svá rozhodnutí a za své volby

odpovědný. Z toho pak může vznikat nepříjemný pocit obav až úzkostí, pocit

osamocenosti (nikdo nemůže za člověka učinit konečné rozhodnutí a on sám

nemůže na nikoho svalovat za své rozhodnutí vinu) až beznaděje. Navíc člověk

může některé své činy sebelépe zamýšlet, avšak v očích druhých lidí budou

vyhlížet jako činy špatné a odsouzení hodné.

Ve vztahu k těmto principům lze konstatovat, že existenciální filosofie je

filosofií téměř absolutní lidské svobody, která je ovšem nerozlučně spojena

s lidskou odpovědností, jež leckdy může být pro lidské jedince obtížně

snesitelná.

Obecně je možné proud existenciálního myšlení rozlišit na dvě hlavní odnože,

které se mezi sebou liší svým poměrem k náboženství, zejména křesťanství:

a) ateistický existencialismus – jeho stoupenci jsou přesvědčeni o tom, že idea

Boha a náboženství vůbec člověku nepřináší nic

důležitého a podstatného. Nechtějí proti němu

nějak radikálně vystupovat, neboť je podle

jejich názoru vlastně úplně lhostejné, zda Bůh

existuje nebo neexistuje. (Z francouzských

filosofů uveďme J. P. Sartra nebo A. Camuse,

z německých pak především M. Heideggera.)

b) křesťanský existencialismus – jeho stoupenci se domnívají, že člověk

může tajemství své vlastní existence plně

odhalit jen tváří v tvář nějakému absolutnu, ke

kterému se vztahují skrze filosofickou víru.

(Z francouzských filosofů uveďme G. Marcela,

z německých pak K. Jasperse.)

34

C. Fenomenologie

Dalším typem filosofování se ve 20. století stala fenomenologická filosofie,

pro kterou bylo hlavním tématem lidské myšlení a poznání. Fenomenologická

škola se pokusila zformulovat základní stanovisko ve vztahu k tomu, jak

vlastně probíhá lidské vnímání světa, jak pracuje lidská mysl a co je skutečně

schopna poznat. Ústředním pojmem se stal pojem „fenoménu“, tj. jevu, neboť

lidský poznávací aparát je schopen bezprostředně a nejlépe poznávat právě to,

„jak se věci jeví“. Teprve na základě uchopení a zpracování jevu čili fenoménu

je schopna lidská mysl konstruovat další poznatky, se kterými běžně pracujeme

– obecné pojmy, vztahy, souvislosti (například vztah příčiny a následku) atd.

Analýza všech obsahů lidské mysli musí být prováděna na základě pečlivého

a důkladného sebepozorování, přesného rozboru logických vztahů a souvislostí

jednotlivých myšlenkových obsahů.

Tvůrcem a hlavním představitelem fenomenologické filosofie se stal Edmund

Husserl, rodák z moravského Prostějova, který však téměř celý život prožil

v Německu, kde vyučoval na universitě ve Freiburgu. Kromě

fenomenologických zkoumání věnoval velkou pozornost vztahu mezi

filosofickou a vědeckou racionalitou a zabýval se otázkami spojenými s tzv.

přirozeným světem člověka, který se často výrazně liší od toho, jak svět

popisují speciální vědy. Své názory vyjádřil například ve spise Krize

evropských věd a transcendentální fenomenologie (1937).

Mezi jeho významné žáky patřil i jeden z největší českých filosofů

20. století a představitel Charty 77 Jan Patočka.

D. Filosofie života

Výraznou protiváhu nadvládě přísné vědecké racionality tvořily ve

20. století některé filosofické proudy, jejichž hlavním námětem byla tematizace

lidského života. (V německy mluvících oblastech i jinde se vžil německý

termín Lebensphilosophie.) Jednalo se o to pokusit se zachytit všechny

specifiky lidského života, který přece jenom tvoří něco, co se jinde ve světě

organismů nevyskytuje, neboť je vybaven schopností vědomí a sebevědomí

a tím také disponováním s tzv. svobodnou vůlí. To všechno se promítá nejen

v individuálních lidských životech, ale zároveň je to cosi, co vyznačuje

existenci, strukturu i dynamiku lidských komunit a společenství.

Ve 20. století se objevilo mnoho podob tzv. filosofie života. Jednou z nich byla

například koncepce francouzského myslitele Henriho Bergsona, který

považoval za hlavní příznak života jakousi životní sílu – tzv. elan vital – jež

byla vlastní všemu živému. Jestliže se však u živých tvorů běžně projevovala

zejména v pudové či instinktivní podobě, pak v případě lidského života se elan

vital koncentrovaně projevoval v prvé řadě v podobě nejrůznějších projevů

lidského rozumu a jeho produktů.

Další koncepcí byly například velkolepě koncipované úvahy belgického

duchovního a paleontologa Pierra Theilharda de Chardin, jenž se pokusil

vyložit existenci vědomého lidského života a všech složitých forem lidských

společenství z hlediska kosmicky a kosmologicky významných evolučních

principů. To ho nakonec přivedlo k myšlence, že vývoj veškeré skutečnosti

začíná a končí v jednom jediném bodu, který nazýval „Bod Ómega“.

Důležitou roli v rozvoji filosofických koncepcí života sehrály také myšlenky

amerického filosofa a psychoanalytika německého původu Ericha Fromma,

který byl žákem slavného psychiatra Sigmunda Freuda. Fromm se zajímavým

35

způsobem pokusil spojit závěry psychoanalytického zkoumání lidského nitra

s určitými myšlenkami marxovské filosofie. Domníval se, že právě takovým

postupem by bylo možno koncipovat cesty k případné změně společenské

i individuální existence.

E. Postmoderní filosofie

V poslední čtvrtině 20. století došlo v pohybu filosofického myšlení

ke zvláštní situaci. Filosofická veřejnost v řadě vyspělých zemí začal v široké

míře vnímat a přijímat velice neobvyklé postupy, které se nejprve objevily

v různých druzích umění, zvláště v architektuře a výtvarném umění. Jednalo se

o to, že jednotliví představitelé těchto uměleckých oblastí se začaly výrazně

odklánět od dosud přijímaných vzorů, základních principů a rozhodujících

hodnot a norem. Daleko více soustřeďovali svou pozornost na rozrušování

zaběhaných zvyklostí, chtěli zejména provokovat běžného konzumenta, chtěli

poukázat na to, že v současném světě přestávají platit takové hodnoty jako je

pravda, spravedlnost, humanita, rovnost atd. Z hlediska použitých prostředků

si tito noví tvůrci zcela bez rozpaků a ostychu vypůjčovali různé motivy,

parafrázovaly moderní postupy, karikovaly dosavadní estetické vzory atd. Pro

tento typ nového umění se postupně vžil termín postmodernismus.

Zanedlouho se podobné tendence začaly uplatňovat i ve filosofii samotné.

Postmoderní filosofové ve snaze ukázat, že většina z toho, co doposud filosofie

tvrdila a zastávala, je pouze relativní pravda, se znovu a znovu vracely k dílům

klasické filosofie a pokoušely se podávat jejich neobvyklé a nečekané

interpretace. Typickým jevem se stalo pořádání zvláštních seminářů

na evropských a amerických universitách, na který se četla díla Platónova,

Aristotelova, Descartova, Spinozova, Hegelova atd., přičemž hlavním cílem

těchto seminářů bylo vypreparovat z těchto textů některé pasáže, které jsou-li

čteny a interpretovány bez jakýchkoli zábran, pravidel a lze říci i respektu

a úcty, je možné z nich získat nejrůznější překvapivé a naprosto nečekané

závěry, jež mohou být uplatňovány ve vztahu k současnému světu. Produktem

takových seminářů se pak stávala jakási „směs“ (pall-mall) filosofických

názorů, stanovisek, mínění, které bylo možno zcela svévolně a libovolně

používat k nejrůznějším účelům. S určitou nadsázkou řečeno, je možné

v postmoderně pojaté filosofii postupovat naprosto jakkoli a vytvářet bez

skrupulí nejdivočejší a nejodvážnější koncepce, aniž by se příliš požadovalo

jejich kritické posouzení a ověření.

V tomto pohledu pak filosofie na počátku 21. století jakoby ztrácela svou

původní povahu přísně rozumového a pečlivě promýšleného poznávání

nejhlubších rovin světa a člověka v něm. Zvláště v pojetí některých

postmoderních myslitelů (G. Deleuze, R. Guattari, M. Foucault aj.) se tak

stává spíše bezuzdným vymýšlením a někdy i bohapustým žvatláním.

Shrnutí

První kapitola podala základní charakteristiku filosofie jako specifické

aktivity lidského ducha. Exponovala rovněž její vztah k jiným duchovním

aktivitám člověka.

Σ

36

Spolu s tím podala přehled hlavních vývojových etap evropského

filosofování spojený se základní sumou informací o jejich hlavních

představitelích a jejich myšlenkách a konceptech.:

- vznik filosofie (přibližně 7. – 6. st. př. n. l.)

- filosofie antického starověku (6. st. př. n. l. – 5. st. n. l.)

- filosofie středověká (filosofie a křesťanství) (5. – 15. st.)

- filosofie novověká (16. – 18. st.)

- filosofie 19. století

- filosofie 20. století a filosofie současnosti

37

2. PRAKTICKÁ FILOSOFIE

Cíl:

Ve druhé kapitole bude předložena stručná charakteristika tzv. praktické

filosofie, tj. oblasti filosofických zkoumání, která se zabývá jednáním

a chováním člověka, vztahy mezi lidskými individui, sociálními strukturami

a vztahy. Cílem je seznámit studentskou veřejnost s rozhodujícími pojmy,

motivy, postupy filosofických tematizací problémů z výše uvedené oblasti

zkoumání.

Zároveň budou exponovány i vztahy k ostatním oblastem filosofických

zkoumání – etické problematice a problematice tzv. filosofické antropologie.

Klíčová slova:

Praktická filosofie – filosofická antropologie – pojetí člověka - mravnost

Průvodce studiem:

Druhá kapitola této učební opory představuje rovněž poměrně náročnou

studijní pasáž, byť její náročnost je o něco menší než v případě kapitoly první.

Nutno předpokládat 3 – 4 týdny intenzivního studia.

Literatura:

Anzenbacher, A.: Úvod do etiky, Zvon, Praha 1994

Thompson, M.: Přehled etiky, Portál, Praha 2004

Janovský, J.: Etika pro pomáhající profese, Triton, Praha 2003

Rozšiřující literatura:

Kant, I.: Základy metafyziky mravů, Svoboda, Praha 1976

Platón: Euthyfrón, Obrana Sókratova, Faidon, Tritón, Oikumené, Praha 2003

Fromm, E.: Mít nebo být?, Aurora, Praha 2001

Rockem, F.: Obecná etika, Praha 1995

38

2.1. VYMEZENÍ PRAKTICKÉ FILOSOFIE

2.1.1. HISTORICKÉ KONCEPTY FILOSOFIE ČLOVĚKA

Úkol:

Zopakovat si vše, co bylo uvedeno v prvních částech studijního textu

a vztahuje se k myšlenkám Sókratovým, Platónovým, Aristotelovým,

Lockeovým, Kantovým, Hegelovým, Kierkegaardovým.

TEXT K SAMOSTATNÉMU STUDIU:

Sókratés

Za svou údajnou bezbožnost a narušování mravnosti mládeže byl odsouzen

k smrti. (Odmítl možnost útěku, ke kterému mu chtěli dopomoci přátelé, a ve

vězení se otrávil číší bolehlavu).

Po sobě nezanechal žádných spisů, neboť vždy vystupoval ústně. Jeho učení se

zachovalo zásluhou děl, jejichž autory jsou Platón, Xenofón a Aristofanés,

kteří Sókratovy výroky reprodukovali.

Cílem filosofie je naučit lidi ctnostnému životu. Uskutečnění tohoto

praktického úkolu musí předcházet poznání obecných etických norem - mínil,

že ctnost a vědění jsou jedno a totéž.

Pramenem tohoto poznání je sebepoznání, které začíná pochybováním o svých

vědomostech. („Gnothi seauton.“ /Poznej sebe sama./ „Oidos uden eida.“

/Vím, že nic nevím./)

Cílem jeho metody bylo odhalit pravdu sporem. Pomáhal tedy myšlence

"zrodit se". (Umění porodnické – maieutiké) Obecný etický problém byl

přitom určován srovnáním řady dílčích faktů - "indukcí".

Dovršením Sokratovy metody bylo třídění pojmů na rody a druhy, čímž

vznikly "definice". Tato metoda se stala zdrojem idealistické dialektiky

Sókratova stoupence Platóna.

39

Pro Sókrata je duše nositelkou vnitřního určení člověka a má schopnost

poznání pravdy a dobra. Sókratés tedy nikdy nediskutuje o pojmech a jejich

vztazích abstraktně, bez vztahu k člověku, ale vždy se mu v hovoru jedná

o bytostné postoje účastníků, o jejich podstatná přesvědčení.

Sókratés pečuje o svého společníka tím, že se pokouší odhalit a odstranit

rozrušenost v jeho bytí, tzn. spor jeho názorů, umožňujíc mu tak dosáhnout

bytí celistvého, nerozporného. Sókratés věřil, že nikdo nechybuje úmyslně, čili

že nikdo vědomě nejedná proti svému přesvědčení.

Sókratova výzva ke starosti o duši se konkretizuje v životní rozvrh negativně-

pozitivního vztahu k lidskému dobrému. „Poznej sebe sama" žádá poznat své

meze a nevědění, čímž se vynořuje člověk jako mravní bytost. K sebepoznání

je zapotřebí dvou zkoumajících odpovídajících sil otázek a odpovědí, a tedy je

něčím společenským s nadindividuálním významem. Podle Sókrata z dosažení

ctnosti (areté), ze znalosti posledního cíle, plyne nevyhnutelně dobrý a šťastný

život.

PLATÓN

Platón přirovnal duši k okřídlenému dvojspřeží, ovládanému vozatajem –

rozumem. Jeden z koní je stvořen z dobra a krásy, druhý naproti tomu má

opačnou povahu. Pokud vozataj ovládá své koně, duše se pohybuje

v nadnebeském prostoru, aby mohla pozorovat říši idejí. Když se však

vozataji nepodaří spřežení zvládnout, duše padá do pozemské sféry.

Lidská duše je v zajetí dvou protikladných sil. Snaží se je řídit, je však

upoutána k tělu.

Proto podle Platóna lidé nejsou skutečně svobodní, pokud se ve svém životě

soustřeďují na fyzickou žádostivost. Lidská duše se však může osvobodit

z tohoto područí a řídit jak fyzické podmínky, tak duchovní úsilí celého života.

Avšak teprve na konci tělesné existence stoupá duše zpět do věčného světa

idejí.

Platón vysvětluje své učení o duši: „Duše je nezávislá na těle a je nesmrtelná.

Čím déle pobývala ve světě idejí, tím blíž je člověk, do něhož se vtělila, vědění.

Vědění je totéž co rozpomínání (rozpomínání na svět idejí).“

Duše a tělo jsou pro Platóna dvě odlišné věci. Svět idejí je věčný a jsou v něm

ideje dobra (nejvyšší idea, která dává světu řád), pravdy, krásy

a nepomíjivosti.

40

Všechno naše poznání je tedy vzpomínkou na to, co duše vnímala

v předchozích stavech a vtěleních, je to rozpomínání se nesmrtelné duše na

ideje, které kdysi spatřila.

Ve své představě ideálního státu rozděluje Platón obyvatelstvo do tří hlavních

tříd – výrobci, strážcové (vojáci) a vládci (filozofové). Toto dělení odpovídá

přirozeným vlohám lidí a pro jejich zařazení do některé z uvedených tříd je

rozhodující složka, převládající v jejich duši. „V duši jednotlivce jsou

obsaženy tři druhy – složky: rozum, vznětlivost, žádostivost“ (Platón, Ústava,

str. 199). Podle Platóna má rozum (myšlení) své sídlo v hlavě, vznětlivost

(vášnivost, cit) v hrudi a žádostivost v podbřišku. Převládá-li v člověku

žádostivost, stane se výrobcem. Vznětlivý člověk uplatní svou ctnost

(statečnost) jako strážce. Moudrý člověk má předpoklady stát se vládcem.

Jaká složka v duši člověka převažuje, se zjišťuje během společné výchovy dětí.

ARISTOTELES

Aristoteles rozlišuje tři druhy života. Nejprve pouhý život. Ten má člověk

společný s rostlinami – tzv. život výživný a rostivý. Poté život smyslový, ale

ten je společný každému živočichovi – například koni i rybě. A nakonec život

činný, život rozumné bytosti jakou je člověk.

Tato bytost má mozek a myslí. Úkolem člověka je tedy život, činnost duše ve

shodě s rozumem a tudíž lidským dobrem se stává činnost duše. A to

vlastní právě člověku je lidská zdatnost.

V duši je jedna složka rozumná a druhá nerozumná. Ta nerozumná složka

duše je pak společná i rostlinám, protože zapříčiňuje potřebu výživy a růstu.

Rozumná složka duše nabádá k tomu, co je nejlepší. Podle tohoto rozdílu pak

rozlišujeme i ctnosti. Moudrost, chápání a rozumovost nazýváme ctnostmi

rozumovými, štědrost a uměřenost ctnostmi mravními.

ZOON POLITIKON

Člověk je bytost společenská.

Svou přirozenost (podstatu) nemůže realizovat mimo vztahy s druhými

lidskými bytostmi.

Skutečné ctnosti se tak realizují jako ctnosti individuálně společenské.

V duši je jedna složka rozumná a druhá nerozumná. Ta nerozumná složka

duše je pak společná i rostlinám, protože zapříčiňuje potřebu výživy a růstu.

Rozumná složka duše nabádá k tomu, co je nejlepší. Podle tohoto rozdílu pak

41

rozlišujeme i ctnosti. Moudrost, chápání a rozumovost nazýváme ctnostmi

rozumovými, štědrost a uměřenost ctnostmi mravními.

Rozum = činný a trpný.

Středověká pojetí lidství Křesťanství učinilo náhle významnou duchovní stránku lidství.

Duše v antice nebyla takovým osobním nitrem. Byla totiž nadřazena tělu

a nemohla být tedy závislá na individuální tělesné existenci.

Cesta k Bohu je cestou celého člověka, nikoli jen jeho duše. Odtud fascinující

a pro antiku těžko pochopitelný význam novozákonního vtělení Ježíše Krista.

Další rozměr, kterým doplnilo křesťanství pojetí člověka na sklonku antiky, byl

smysl pro dějiny. Stvoření je v Bibli proces, který někam směřuje, a člověk je

součástí tohoto směřování.

Vývoj má svůj cíl a směr.

Pro běh dějin v křesťanství je důležitější než jejich linearita, jejich chápání jako

dějin spásy.

Svět dle křesťana pochází ze svobodného božího slova – rozhodnutí – logu:

„Staň se!“

Právě tak má ve svobodné boží vůli původ lidstvo se svými dějinami. Ani zlo

na světě nemá svůj původ v nějakém zlém praprincipu, ale ve svobodném

a osobním rozhodnutí člověka proti božímu přikázání.

Člověk, jako svobodná bytost, se na dějinách spásy může podílet, ale může je

i odmítnout. Má právo říci Bohu „ne“.

Akvinský vychází z aristotelské nauky o pasivní látce a aktivní formě,

působícím principu.

U člověka je tímto aktivním činitelem duše. Duše je bytostnou formou těla –

zde oprášil aristotelský hýlémorfismus.

Člověk je – a to je podstatné – jednotnou substancí duše a těla, které jsou

v něm spojeny jako forma a látka. Lidský tvor není jen duší disponující pro teď

tělem, ale je jednotou duše a těla. To je jistá rehabilitace lidské tělesnosti.

Ke čtyřem tradičním antickým ctnostem (rozumnost, statečnost, uměřenost

a spravedlnost) připojuje Tomáš tři křesťanské ctnosti: víru, lásku a naději. Tyto jsou dodnes považovány za nejvyšší křesťanské ctnosti a patří k základu

křesťanské mravnosti stejně jako dodržování desatera Božích přikázání.

42

Filosofie renesance a novověku Myšlenky J. Locka o člověku

Náš rozum je po narození „tabula rasa“ - nepopsaná deska. Všechny představy

pocházejí ze zkušenosti. Zkušenost má dvojí zdroje - vnější smyslové dojmy

(sensation) a vnitřní reflexi (reflection). Představy vzniklé z těchto zdrojů jsou

buď jednoduché (z pasivního zpracování dojmů) nebo složené (z aktivního

slučování jednoduchých představ). Svou koncepcí platí Locke za klasického

představitele empirismu.

Naše mysl je jako nepopsaná tabule, čistý list papíru, který čeká na to, až bude

zaplněn. A naše smysly jsou jako křída, skrze kterou se vepisují do naší mysle

okolní vjemy. Naše smysly nás informují o dění kolem nás. Tyto poznatky se

prostřednictvím smyslů zanášejí do naší mysli, která funguje jako velké

výpočetní středisko. Všechny příchozí informace se zde zpracovávají

a vyhodnocují. Pak se organizují, člení, vytvářejí nové vztahy s druhými údaji,

čímž vznikají nové představy.

Locke zastával názor, že ze všeho nejhlavnější je jednání. Vše by mělo být

podřízeno praktickému účelu. Locke vytyčil směr snažení a usilování, kterým

bychom se měli řídit, následujícími slovy: „naším úkolem není znát všechny

věci, nýbrž jen ty, které se týkají našeho chování…“. Vůbec se nermoutil tím, že všechno vědění světa je nedosažitelné, že leží mimo

lidské schopnosti. Podle něj ani není třeba obsáhnout všechny jevy, zákonitosti

a úkazy, které nás sice obklopují, ale se kterými se nedostaneme do styku.

K dosažení materiálního blahobytu postačí orientovat se jen ve zlomku

veškerého vědění světa. A ten zlomek se liší od jednotlivce k jednotlivci

na základě daných dispozic.

Immanuel Kant

43

Kantův princip lidství

Immanuel Kant (1724 - 1804) si při pohledu na tehdy oblíbený utilitarismus

a konvencionalismus uvědomoval, že základ morálky musí vycházet

z přímých práv a povinností každého jednotlivého člověka. Bez přímé

odpovědnosti každého jedince je morálka manipulovatelná ideologiemi všeho

druhu. Důstojnost člověka a tedy i právo na dobré zacházení, vychází podle

Kanta z povinnosti nehledět na člověka jakožto na „věc zájmu“, nýbrž vždy

jako na cíl. Kant toto považuje za jakýsi princip lidství a princip morálky,

který shrnul takto:

„Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého

druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“

V Kantově filosofii vystupuje dvojí termín pro hodnotu – důstojnost a cena.

Cena se vztahuje k majetku a dá se proto vyčíslit, důstojnost je však

nevyčíslitelná, protože se nedá v případě ztráty nahradit (například ztráta

milovaného člověka). Podle Kanta se důstojnost vztahuje vždy k osobě, nikoliv

k věci. Je to dáno tím, že osoba má „vnitřní“ nikoliv „vnější“ hodnotu. Vnitřní

hodnota pak znamená, že člověk „je hodnotný sám v sobě“, díky své

existenci.

Proto podle Kanta mohou sice existovat neužiteční lidé (lidé špatně prožívající

svůj život), ale nemohou existovat bezcenní lidé (bez lidské důstojnosti).

Takto se Kant dostává k poznání „zvláštní lidské přirozenosti“ nebo „situace,

v níž se lidstvo nalézá.“

Kant tedy staví povinnost morálky tak, že člověk je člověku povinen

prokazovat za všech okolností úctu a důstojnost, protože hodnota člověka je

nevyčíslitelná. Dobrý čin (morální dobro) je tedy ten, kdy je člověku

zachována jeho důstojnost. Špatný čin (morální zlo) nastává tehdy, kdy je

s člověkem naloženo nedůstojně jakožto s věcí. Takto vznikají ony

kantovské kategorické požadavky (imperativy), které jsou oproštěné od vší

hypotetičnosti a zištnosti. Hypotetické imperativy jsou v podstatě jakési

„dobré rady“ - chceš-li něčeho dosáhnout, dělej to či ono. Kategorické

imperativy naproti tomu vycházejí z přirozenosti a jsou platné i ve chvílích,

když z jejich plnění člověk nemá žádný osobní prospěch.

Kantova morálka je velmi blízká lidskému rozumu a můžeme ji tedy nazvat

racionalistickou etikou. Má svoji nespornou přednost v tom, že člověka

zavazuje k jednání, dává mu přímou odpovědnost za život a chrání důstojnost

lidského života.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel

44

Dějiny chápe Hegel jako pokrok ve vědomí svobody. Tomu také odpovídá jeho

periodizace dějin. Prvním jejich obdobím byly východní despocie, kdy byli

otroky všichni, v jistém smyslu i sám despota; v antice už byli otroky jen

někteří lidé a konečně v období germánském jsou svobodní všichni. Avšak

i tato jednotlivá období procházejí vývojem, takže skutečné svobody je

dosaženo až na konci germánského období, v době vytváření pruského státu.

Ten staví Hegel do protikladu k feudální anarchii, ve které byla svoboda pouze

neuvědomělá, tj. ve které si každý dělal, co chtěl. Skutečná svoboda je

u Hegela spojená s vědomím odpovědnosti a dobrovolně převzaté povinnosti

a toto vědomí se prosazuje právě v pruském státu.

V Hegelově pojetí vývoje se spojuje myšlenka univerzálního lidského pokroku

a nutného řádu. Nejde však o vývoj autonomní. Nesmíme zapomínat, že

prostřednictvím pokroku lidské společnosti se vyvíjí samotný Hegelův

duchovní princip. Lidé tedy podle Hegela nejsou autory, nýbrž pouze herci

(ne-li loutkami) svého dramatu. Tomu odpovídá Hegelův pojem lest rozumu.

Aby mohl vývoj pokračovat svým určeným směrem, musí lidé jednat jistým

způsobem. To není možné nechat na vůli lidí. Proto jim absolutní rozum

"podstrčí" jisté motivy a zájmy, které lidi inspirují k žádoucímu jednání. Lidé

si tedy myslí, že jednají podle své vlastní vůle, ve skutečnosti však jednají tak,

jak si přeje duch.

Odhlédneme-li však od této skutečnosti, vidíme, že v Hegelově pojetí

společnosti a dějin se objevuje mnoho podnětů, jichž se později chopila

společenská teorie. Je to zejména ocenění práce jako prostředníka vytváření

nového. Ve Fenomenologii ducha (Phänomenologie des Geistes) vypracovává

Hegel dialektiku pána a raba, v níž ukazuje, že ne pán tím, že otroka nutí

k výrobě nějakého předmětu, jenž potom spotřebuje a tím zničí, nýbrž otrok

tím, že tento předmět vytváří, přispívá k dějinnému vývoji. Stejně tak Hegel

upozorňuje zcela realisticky na význam zeměpisného prostředí apod.

Už náš zestručněný výklad ukazuje, že Hegelova filozofie dějin a společnosti

v sobě uzavírala možnosti protikladného výkladu. Někteří Hegelovi interpreti

se chopili myšlenky významu státu - zejména pruského státu - a použili ji

k obraně existujícího německého zřízení. Jiní zdůrazňovali spíše vývojovou

myšlenku a pojetí vývoje jako vývoje ke svobodě, odmítli závěr, že pruský stát

je vrcholem dějin a očekávali jeho překonání svobodnějším zřízením. První

z nich začali být nazýváni pravými hegelovci, druzí levými nebo

mladohegelovci.

S. Kierkegaard

Nejdříve rozpracoval estetickou a etickou formu života. Kierkegaard staví

tyto dva druhy životního názoru proti sobě a připomíná, že se člověk musí pro

jeden z nich rozhodnout, protože nemůže být trochu tím a trochu tím, buď

musí zvolit životní formu estetika a pak být důsledným estetikem, anebo zase

naopak být tělem i duší etikem. Neprincipiální kolísání mezi nestejnorodými

životními formami považuje za odporné a člověka nedůstojné. Ani jednu formu

nepovažuje za vyšší, jde o to, že člověk musí jednu zvolit.

Za termínem estetické formy se skrývá smyslové vedení života, které je

bezprostředně spojeno s životním prožitkem. Od sublimního zážitku (hudba,

básně) až k nezakryté sexualitě. Pravděpodobně zde má na mysli to, co působí

45

hluboce na naše smysly a vyvolává v nás jakési až přírodní uspokojení při

určitých nevšedních zážitcích. Kierkegaard sám prošel tímto stadiem, když se

snažil užívat si života, jako protest proti otcově velmi tvrdé náboženské

výchově. Připomíná to ono bohémství, kdy člověk neomezuje své potřeby

a nechává jim volný průchod.

Následuje forma etická. Zde se střetává jedinec s obecnem, tzn. je si vědom

své zodpovědnosti a žije v souladu s tím, co lidská společnost požaduje. Blaho

většiny je nadřazeno potřebám jednotlivce a za etické je považováno to, co se

shoduje s tzv. veřejným zájmem. Existence individua a jeho jedinečnost jsou

potlačeny, pokud si to žádá obecně platné.

Později Kierkegaard zavrhl jak estetickou, tak i etickou životní formu ve

prospěch zvláštní – náboženské – kategorie, kladoucí důraz na individuální

víru, na jednotlivce. Zajímala ho totiž otázka, zda mohou vznikat situace, v níž

etické přestává mít platnost a kde musí být přiloženo vyšší měřítko -

náboženské? Dochází tak k paradoxu víry, neboť volba jedince tady znamená

více než obecně platné příkazy. Jedinec má pak absolutní vztah k absolutnu.

F. Nietzsche

Nietzsche tvrdí, že mravní kvality, které hlásalo křesťanství – pokora, vlídnost,

soucit –, představují rysy morálky otroka, toho, kdo chce pomáhat druhým

v situaci bezmoci a utrpení. Proti této “morálce otroka” staví “morálku pána”,

jejíž kořeny spatřuje v řeckém ideálu dobrého života, do kterého patří

vznešenost a rozvoj sebe sama. “Morálka pána” usiluje o dosažení kvalit, které

povedou k pokroku lidstva; morálka otroka usiluje o dosažení kvalit, které

budou chránit nejslabší členy společnosti.

Ve své kritice morálky se však Nietzsche neomezuje jen na křesťanství.

Zastává názor, že koncepce spravedlnosti, rovnosti a soucitu, které se zrodily

z osvícenství a nikdy nebyly jako mravní ideály a cíle zpochybněny světskými

filozofy, se rovněž podílejí na morálce otroka.

Soudí, že tyto dva typy morálky jsou základem dvou různých osobních postojů

ke světu. Ti, kteří se řídí morálkou pána, se snaží sami sebe rozvíjet, zkoumat

všechny možnosti až na jejich hranice, a dokonce obětovat své životy ve jménu

něčeho vyššího. Naproti tomu ti, kteří se řídí morálkou otroka, se starají

především o přežití.

2.1.2. PRAKTICKÁ FILOSOFIE – APLIKOVANÁ ETIKA

Základní rozvržení látky:

- vymezení praktické filosofie jakožto aplikované etiky

- principy aplikované etiky

46

Cíl:

Seznámení s povahou etických nauk aplikovaných v oblasti praktického

lidského jednání. Stručné objasnění rozhodujících principů a zásad aplikované

etiky.

Klíčová slova:

Aplikovaná etika – principy – zásady

Literatura:

Fischer, O., Milfait, R.: Etika pro sociální práci, Janík, Praha 2008

Šrajer, J., Musil, L. (eds.): Etické kontexty sociální práce s rodinou, České

Budějovice 2008

TEXT K SAMOSTATNÉMU STUDIU:

2.2. APLIKOVANÁ ETIKA

Aplikovaná etika je dnes někdy vnímána jako samostatný obor uplatňující

etické tázání, usuzování a hodnocení v různých eticky silně exponovaných

situacích a v některých etických konfliktech v mnoha praktických oblastech

společenského života, hospodářství, profesí, vědy, politiky apod. Někdy se

místo aplikovaná etika také říká užitá etika nebo praktická etika, ale také

sociální etika. (V angličtině applied ethics, practical ethics, social ethics,

v němčině angewandte Ethik, praktische Ethik, soziale Ethik.) Sociální etika

v pravém slova smyslu je však ještě něco jiného, jak si ukážeme.

Etika sama je ostatně už přinejmenším od časů Aristotelových pokládána

za praktickou filozofii.

V učebnicích praktické, aplikované nebo sociální etiky (v češtině

taková literatura zatím chybí) jsou zpravidla uváděna tato témata či kapitoly:

diskriminace menšin, tolerance a netolerance, rovnost mezi muži a ženami,

bohatství a chudoba, bída třetího světa apod. Je zřejmé, že jde většinou vskutku

o témata spíše sociální etiky.

47

Principy sociální etiky

V sociální etice se pracuje s určitými specifickými pojmy a termíny,

které se sice objevují i v jiných vědách, ale v etice mohou mít poněkud jiný

význam. Označují známé jevy, avšak z nového, etického hlediska. Nebo slouží

jako cílové hodnoty, které je třeba sledovat v určitých politických strategiích

nebo sociálních politikách. V každém případě umožňují ve svých teoretických

osách a souřadnicích snáze zachytit jinými vědami obtížně posuzovatelná

témata a problémy.

2.2.1. PRINCIPY SOCIÁLNÍ ETIKY

Princip subsidiarity

Instituce mohou přejímat funkce osob nebo nižších organizačních útvarů

jen tehdy, když tyto nižší instance je nejsou schopny vykonávat, nebo tehdy,

jestliže to zvýší obecné dobro. Bez vůle nebo proti vůli nižších instancí může

instituce zasáhnout jen tehdy, jestliže je obecné dobro vážně a trvale ohroženo.

Subsidiarita je protipólem paternalismu, s nímž se však často musí

vyvažovat do optimální rovnováhy.

Princip solidarity

Každý člen určité pospolitosti (instituce, organizace) má právo být od

ostatních podpořen, přičemž smyslem této podpory je vyrovnání ve prospěch

slabších.

Solidarita je hrází proti bezbřehému egoismu. Egoismus v dobrém

slova smyslu, tedy starost a odpovědnost za sebe sama, musí být vyvažován

solidaritou a obojí musí existovat v citlivě stanovené rovnováze.

Princip spravedlnosti

Existují tři typy spravedlnosti:

První je prostá spravedlivost jako individuální osobní ctnost. Ta

ovšem sociální etiku příliš nezajímá.

Druhý typ spravedlnosti je tzv. smluvní (kontraktariánská) nebo sčítací

(komutativní) spravedlnost. Jde jí o to, zda určitá smlouva mezi dvěma

stranami je spravedlivá. Její princip hlásá, že výkon a protivýkon si musí být

rovny, nebo že obě strany rovnice mají být shodné. Jejím symbolem jsou

příslovečné vážky slepé bohyně spravedlnosti.

48

Třetí typ spravedlnosti je spravedlnost rozdělovací (distributivní) nebo

přerozdělovací (redistributivní). Ptá se, jak spravedlivě rozdělit něco mezi

určitý počet účastníků. V dějinách bylo vyzkoušeno několik modelů

spravedlivého dělení: rovnostářský (egalitářský) – všem stejně;

„psychologický“ – podle potřeb, každému, co se mu patří, co mu náleží (suum

quique – každému, co jeho jest); výkonnostní, zásluhový (meritokratický).

Když se ale ukáže, že všechny tyto způsoby spravedlivého dělení v praxi

selžou nebo se neukážou jako dostatečně vhodné, uchylují se lidé ke čtvrtému

řešení: rozdělení losem. Losování má výhodu v tom, že je objektivní a nikdo se

na ně následně nemůže stěžovat.

Princip obecného dobra

Místo obecné dobro se říká také někdy veřejné dobro nebo obecné či

veřejné blaho. Může se také říkat obecný či veřejný zájem nebo prospěch.

Jde zkrátka o to, co má být cílem veškerého sociálně etického počínání.

Existují dvě zásadně odlišné koncepce a definice:

Obecné dobro je součtem dobra jednotlivců. Přednost proto musí dostat

prospěch jedinců.

Obecné dobro je samostatnou vyšší hodnotou, převyšující pouhý součet

dobra jednotlivců. Přednost proto musí mít veřejný, společný zájem před

osobními nároky jednotlivců.

Podobných odborných termínů a hodnotících principů užívá sociální etika

více.

Jsou to například pojmy: tolerance, multikulturalita, skupinová identita

atd.

Shrnutí

Druhá kapitola byla věnována některým z nejvýznamnějších koncepcí

filosofického pochopení jsoucna člověk, které se objevily v dějinném vývoji

evropské filosofie. Akcent byl položen na ty proudy filosoficko-etického

myšlení, které byly výrazně orientovány do oblasti praktické filosofie.

V těchto souvislostech se jednal rovněž o ozřejmění následujících témat:

- filosofie a etika, problémy mravnosti a morálky

Σ

49

- rozlišení praktické filosofie - aplikované etiky od jiných oblastí

- pojem aplikované etiky

- principy aplikované etiky

50

3. PROBLÉMY FILOSOFICKÝCH ZÁKLADŮ

SOCIÁLNÍ PRÁCE

Cíl:

Závěrečná kapitola má za cíl poukázat na některé základní souvislosti mezi

obecnými filosoficko-antropologickými koncepty a reálným průběhem sociální

práce.

Klíčová slova:

Sociální práce – filosofické základy – mravní otázky – hodnoty

Průvodce studiem:

V závěrečné kapitole půjde především o uplatnění praktických zkušeností

a jejich porovnání s teoretickými obecnými principy. Teoretická náročnost na

studium je přirozeně nižší – cca 2-3 týdny. Nicméně je třeba zdůraznit, že

v rámci této kapitoly by měla být v maximální míře využita vlastní praktická

zkušenost každého studenta při promýšlení všech otázek a problémů.

Bude vhodné využít při studiu této kapitoly reálné kasuistiky

a komplikovanější praktické příklady.

Základní rozvržení látky:

- Hodnoty a principy sociální práce

- zásady teoretických a praktických postupů – profesní kodexy

- příklady

3.1. HODNOTY A PRINCIPY SOCIÁLNÍ PRÁCE

- problematika lidské důstojnosti

- lidská svoboda a autonomie

- paternalistický přístup

- kvalita života

- promítání filosofických a etických principů do sociální práce

3.2. PROFESNÍ KODEXY

- atributy profese sociálního pracovníka

- etické kodexy a profesní asociace

- modely sociální práce

51

3.3. PŘÍKLADY

V tomto oddílu bude pozornost věnována konkrétním příkladům

z každodenního života, resp. z vlastní praxe sociálních pracovníků. Půjde

o základní orientaci v problémech spojených s bezprostředními okolnostmi

sociální práce. Zvláště přitom bude akcent kladen na reflexi filosofických

a etických předpokladů a východisek.

Úkoly: 1) Porovnat některé etické kodexy.

2) Vybrat problematickou situaci z vlastní praxe a popsat etické otázky,

které v dané souvislosti vyvstaly.

3) Popsat vlastní hodnotový žebříček.

4) Které hodnoty a principy by měly být v oblasti sociální práce

respektovány?

5) Provést reflexi případného konfliktu zájmů v profesi sociálního

pracovníka.

6) Problémy s hodnotovou neutralitou při práci s různými druhy klientů.

Úkol spojený s textem k samostatnému studiu:

Prostudovat a promyslet následující text a sestavit vlastní výklad

etymologických souvislostí:

(Převzato z publikace: Anzenbacher, A.: Úvod do etiky, Zvon, Praha 1994, str. 17-19.)

52

Náměty k zamyšlení:

A. Může být násilí morálně oprávněné?

B. Jaký je v současnosti význam pojmu „slib“?

C. Platí Kantova teze: „Také lze již předpokládat, že každému člověku

náleží znalost toho, co dělat, a tím i vědění, a je věcí každého, i toho

nejprostšího člověka.“?

Vzorová varianta témat semestrální práce:

• I. Vznik filosofie

(Vysvětlení vzniku filosofie a pojednání o její roli v duchovních

dějinách, popřípadě doplněné o formulaci vlastního stanoviska

k filosofickým reflexím.)

53

• II. Praktická filosofie – aplikovaná etika (Jaké jsou hlavní oblasti zkoumání těchto disciplín? Jaký mají význam

pro sféru sociální práce?)

• III. Kým nebo čím jest člověk? (Pokus o odpověď na jednu z nejsložitějších filosofických otázek.

Akcent by měl být položen na formulaci vlastního stanoviska.)

• IV. Může existovat bezcenná lidská bytost? (Pokus o filosofickou reflexi lidství a lidských hodnot.)

54

VYSVĚTLIVKY K POUŽÍVANÝM SYMBOLŮM

Cíle

Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich

prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po

nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete

schopni používat.

Průvodce studiem

Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem,

předkládá důležité informace ke studiu a vložený

průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném

k efektivnímu studiu.

Část pro zájemce

Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje

o možnosti jeho prohloubení.

Shrnutí kapitoly

Klíčové body pro opakování a signalizace

k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte.

Testy a otázky

Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali

si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste

splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim

maximální pozornost!

Pojmy k zapamatování

Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné

termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se

k nim po prostudování následujících kapitol, jen

opakováním je fixujete v paměti.

Úkoly k zamyšlení

Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a

dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často

bývá součástí zkoušky.

Příklad

Konkretizace problematiky v praxi, v reality. Je inspirací

pro rozvedení poznatků na dalších praktických

aplikacích.

Literatura

Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro

doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých

studiem opory.

Σ