ÚVOD DO FILOSOFIE JAZYKA

PODROBNÝ OBSAHA SOUVISEJÍCÍ LITERATURA

ke kursu na VŠE - od r. 2001/2002 a dále

PhDr. Danica Slouková CSc.červenec 2001

aktualizace červenec 2002

Témata:

1. Jazyk a informace2. Jazyk a komunikace3. Řeč symbolů a jazyk znaků4. Jazyk, myšlení a skutečnost5. a 6. Jazyk a sémioze7. 8. 9. Filosofický obrat k jazyku a analytická filosofie10. Jazykem o mysli a myšlení11. Rozumění, interpretace, hermeneutika12. a 13. Spjatost jazyka se způsoby života. Jazyk jako systém

pravidel mluvy (diskurz)14. Využívání a zneužívání jazyka

Proč „filosofie jazyka“?

Filosofické otázky. Nová tázání po míněních, významech a smyslech těchto otázek a výrazů v nich použitých. Sémantický zdvih (Quine).

V podstatě bytí člověka spočívá činit skrze jazyk explicitním ( a vystavit tak kritice správnosti) to, co je implicitní jeho konání (Brandom).

1. Jazyk a informace

Úvodem.

Předběžná charakteristika informace v návaznosti na Aristotela a N. Wienera.Čím je „jazyk“ v klasickém schématu komunikativní situace.Zaměření filosofie jazyka oproti informatice a lingvistice.

V přirozeném světě.

Pojetí Umweltu živočicha (Uexüll), rozdílnost „přirozeného světa“ člověka (Patočka).Horizont možností, schéma celku, vědomí svobodné volby cest.Svět srozumitelných souvislostí. Spolubytí.Intence. Apercepce. Zkusmé kladení a prověřování.Spolurozumění. Spoluzkušenost.Domov. Bližní.Konstituování jazyka.Objevení moci logu.Zpřítomňování nepřítomného.Mluvení a jednání.Jazykový výraz. Akcentování. Myšlený svět.

Překrývání přirozeného světa a problém informací.

Svět vědy a techniky.Informace jako výzva.Závislost informace na horizontu.„Zmrtvělá výzva“ a „symbolický řád“.Oscilace mezi světem přirozeným a teoreticko-technickým.Informace jako výzva k spolubytí.

Různá pojetí informace.

Kybernetické pojetí. Kvantitativní míra informace. Odstraněná neurčitost. (Shannon)Informace syntaktická.Informace a uspořádanost.(Linhart, Stríženec) Rozpoznatelný či rozpoznaný význam. (Jančarová, Rosický)Informace sémantická.(Lamser)Informace a život. Praktické pojetí. Definice N. Wienera.

2

Informace pragmatická.Evolučně ontologický pohled.Informace strukturně sémantická.Hierarchie úrovní systémů sémantických informací.Genetický systém sémantických informací.Epigenetický systém sémantických informací.Kulturní systém sémantických informací.Epikulturní systém sémantických informací.Informace z roviny psychofyziologické.Informace v informatice. Charakteristika podle OAIS. Charakteristika D. F.

Hofstadtera. Charakteristiky FILIT.Zvěcnělý informační potenciál a kontexty. Sémantický web. Hyperrealita a simulace.

SOUVISEJÍCÍ LITERATURA:

Quine., W.V.O.: Od stimulu k vědě, Filosofia, nakl. Filozofického ústavu AV ČR, Praha 2002, s.26

Cejpek,J.: Informace, komunikace a myšlení. Úvod do informační vědy, Karolinum Praha 1998,

Slouková,D.: Sešity k dějinám filosofie VIII/2, Praha VŠE 2002 Uexüll Jakob von: Umwelt und Innenleben der Tiere, Berlin 1909Patočka, J: Úvod do Husserlovy fenomenologie, SPN, Praha 1969Patočka, J: Přirozený svět jako filosofický problém, Československý spisovatel, Praha

1992Pavlík, J.: On  Patočka’s Conception  of the 'Ideal Genesis' of Language, in: E-LOGOS -

Electronic Journal for Philosophy/93, VŠE Praha; tištěná verze in: Sborník vědeckých prací Univerzity Pardubice, serie C (ÚJHS), 1/1995, ss. 141-148.

Růžička Michal: Informace a dobro, Ježek, Praha 1993Cassirer, E: Esej o človeku, Bratislava 1977Patočka, J.: Filosofie a společenský problém informace. In Acta bibliothecalia et

informatica, Opava: Slezská univerzita, 1996, str. 17Zeman, J.: Teorie odrazu a kybernetika, Academia, Praha 1978,str. 65-66Linhart,J.: Činnost a poznávání. Praha, Academia 1976, str.190Stríženec, M.: Psychológia a kybernetika. Bratislava 1966, str. 25ČSN 36 9001 Jančarová,V., Rosický, A.:Úvod do systémových věd, VŠE, Praha 1995, str. 119-120)Lamser,V.: Komunikace a společnost. Praha, Academia 1969Šmajs, J.: Drama evoluce, Hynek, Praha 2000Král, M.: Změna paradigmatu vědy. Praha 1994, Král, M.: Kam směřuje civilizace? Praha

1998Pribram, K. H. : Mozek a mysl. Holonomní pohled na svět. Gallery. Praha 1999Bohm, D. : Rozvíjení významu , Praha 1992Popper, K. R. : Věčné hledání. Praha 1995Pstružina, K.: Etudy o mozku a myšlení, VŠE, Praha 1994 či Pstružina, K.: Svět

poznávání. K filosofickým základům kognitivní vědy, Olomouc 1998 „Reference Model For an Open Archival Information System (OAIS)“http://ssdoo.gsfc.nasa.gov/nost/isoas/dads/presentations/OAISRMTutorialHofstadter, D, R. : Gödel, Escher, Bach: An Eternal Golden Braid, New York 1980http://dent.ii.fmph.uniba.sk/~filit/

3

Hardie,A.: Knihovník budoucnosti - úředník, nebo autor? in Vesmír 11/79,r.2000, str. 614-616

Slouková, D. : Sešity k dějinám filosofie XII/2, VŠE, Praha 2000Buber, M.: Já a Ty, Mladá fronta, Praha 1969

4

2. Jazyk a komunikace

Dialog a komunikace.

Dialog jako místo ustavování společného světa. Konstituování vztahů Já-Ty a Já-Ono (Buber, Lévinas, Jaspers).Dialog specificky lidský. Dialog nástroj humanizace. Deklasování dialogu. Dialog „já-

nejá“. Dialog „sub speciae aeternitatis“(Machovec).Komunikace na mikroúrovni (individuálně osobnostní, antropologický pohled),

komunikace na makroúrovni (sociálně-filosofický pohled).Životní pocit a racionálně strategický kalkul. Normativní podoba komunikace

(Habermas).Naučená morální pravidla a zvyky, udržované komunikací (Hayek). Rozšířený řád

lidské spolupráce.

Komunikativní situace a jazyk.

Komponenty komunikativní situace.Jazyk jako sdílený způsob organizace médiem přenášených forem. Vzájemná

interpretace významů a rozumění.Jazyk jako systém (saussurovský pojem „langue“).Jazyk jako realizace sytému, mluva (saussurovský pojem „parole“).Jazyková produkce. Tokens (danosti) a types (ideality).Různá tokens: úroveň lingvistická, mluvních aktů, nonverbální, kulturní, text.Jazykové systémy příslušející těmto rovinám: systémy zkoumané analytickou filosofií

(normativní a přirozené, spjaté se životním způsobem), systémy zkoumané oxfordskou a neopragmatickou analýzou přirozeného jazyka, konstrukce nonverbálních systémů, systémy sémiologické a sémiotické.

„Svět jako text“ semioticky - nesměšovat s „objektivacemi“ a „přirozenou figurací semiotizací dění“ - zde není přítomen „koncept jazyka“.

Výtvory na základě těchto jazykových systémů: logické, matematické, formální, kybernetické informatické aj., výtvory řečového chování, společenské a umělecké atd.

Rozumění tokens na základě rekonstrukce jejich významů a jejich jazykových systémů.

Role společenství při kodifikaci významů a jazykových systémů.„Okolí“ jazyka, zobecnělá komunikativní situace. Celková odezva na token

(zobecnělý význam). Přeskok do reflexivního modu recepce. Distance, „kvality“ tokenu, konstituce „estetického objektu“, abstraktního „hodnotového systému“ a „smyslu“ tokenu.

Responze.

SOUVISEJÍCÍ LITERATURA:

Buber, M.: Já a Ty, Mladá fronta, Praha 1969Lévinas, E.: Existence a ten, kdo existuje, Praha 1997, str. 11Jaspers, K : Úvod do filosofie, Praha 1996, str. 20, 83, 92, 93Machovec, M.: Smysl lidské existence, Akropolis 2002, s.81-121

5

Višňovský, E.: Kominkačná dimenzia ľudského bytia, in: Rozumieme ľudskej komunikácii?, Human Communications Studies, vol.2, 1995

Horster, D. : Jürgen Habermas, Svoboda, Praha 1995, Hubík, S.: Sociologie vědění, SLON, Praha 1999, str. 164-174Slouková,D.: Sešity k dějinám filosofie XII/1. a 2. část, VŠE, Praha 1998 a 2000Human Communication Theory. Ed. by Frank E. X. Dance, New York 1967Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost. Omyly socialismu. SLON, Praha 1995Hayek, F. A.: Kontrarevoluce vědy, Liberální institut, Praha 1995 Popper, K. R. : Bída historicismu, Praha 1994 Popper, K. R. : Otevřená společnost a její nepřátelé I. a II., Praha 1994de Saussure, F.: Kurs obecné lingvistiky, ODEON, Praha 1989Čermák, F. : Jazyk a jazykověda, Pražská imaginace, Praha 1997, str. 25, 111 a dále.Weilová, S. : Dobro, mez a rovnováha, Mladá fronta 1996, str.34,40Chvála,V., Trapková, L.,: Jazyk a zdraví, in Vesmír č.2/2002 Zuska, V.: Estetika. Úvod do současnosti tradiční disciplíny. Triton. Praha 2001

6

3. Řeč symbolů a jazyk znaků

Vznik jazyka (fylogeneticky).

Mezioborový charakter bádání.Znamení. Palimpsest. Symbolický význam. Symbolická reprezentace. „Drby“. Gesto,

čin, rytmus (teorie bow-wow, pooh-pooh, ding-dong, yo-he-yo).Syntax (Shanahan). Výkřik (Cassirer).Tělesné metafory (Lakoff). Mytický prostor ( Benoist).Somatický značkovač (Damasio).Symbolický svět jazyka, myšlení, sociálních entit, peněz, vědy, náboženství, umění

(Bertalanffy).Verbální chování (Skinner).Řeč jako zobrazení, výraz a povel (Bühler).Samořízené systémy, algoritimické vlastnosti, slovní magie.Objektivace, její instrumentální a znakové využití (Berger, Luckman).

Příklad „psí semiotizace“. Figurace dění, semiotizace. Globální stimuly, perceptuální podobnost, harmonizace standardů, reifikace, pozorovací kategorikály, rozdistribuování významů (Quine).

Vznik řeči (ontogeneticky).

Odlišné kořeny myšlení a řeči (Vygotskij).Egocentrická řeč.Synkrety. Komplexy a pseudopojmy. Zralé pojmy.Role učení a výchovy.Význam jako dynamický výtvor.Myšlenkový úkol. Motivující sféra vědomí.

Symbol versus znak.

Podkova Nielse Bohra.Vymezení symbolu a smyslu vzhledem k přirozenému světu, a znaku a významu

vzhledem ke světu vědy a techniky.Heterogenita symbolů. Zjevný a skrytý smysl symbolů (Ricoeur).Symbol jako zprostředkování a objektivace společných prožitkových aktivit.Apriorní rámce symbolických forem (Cassirer).Symboly a rétorika.Symboly a nevědomí (Jung). Archetypy a archetypální představy.Symboly jako výrazy smyslu života.Symboly a intencionalita (Husserl).Proměna symbolů ve znaky. Řemeslné myšlení (Benoist) a normalizování.Znak jako převodce diachronie na synchronii.Znakové systémy a jejich realizace.Operacionabilita a manipulovatelnost znaků. Reprezentace skutečnosti.

7

Smysl versus význam.

Osm různých pojetí „smyslu“. Významy v analytické filosofii, fenomenologii a hermeneutice.Smysl života a bytí, získávaný výkonem rozumění (Heidegger).Smysl oslovující a smysl jako sediment porozumění a poznávání (Patočka).Cesta ducha od symbolů ke znakům (Cassirer).Symbol jako obraz. Simulakrum.Symbol jako řeč bez jazykového systému a mluvy.Utváření „symolického objektu“ v reflexivním modu.

SOUVISEJÍCÍ LITERATURA:

Benoist, L.: Znaky, symboly a mýty, Victoria Publishing, Praha 1995 Shanahan, D. : Vznik jazyka. Od gest po syntax. Vesmír č. 12/79, r. 2000, str. 676-677Storch,D.: Vznik jazyka z pohledu biologie. In Vesmír č. 12/2000 ss. 678Dunbar, R.: Grooming, Gossip and the Evolution of Lanuage, Faber 1996Cassirer, E. : Filosofie symbolických forem I., II., Oikúmené, Praha 1966Damasio, A.: Descartesův omyl. Emoce, rozum a lidský mozek, Mladá fronta, Praha 2000Vaněk, J.: Fantazijní, intuitivní a metaforické myšlení jako kognitivní prvky tvořivosti, in:

Acta Oeconomica Pragensia, Filosofie: myšlení, umění, život. VŠE Praha 2000 s.75 a dáleBertalanffy, L. v. : Člověk - robot a myšlení. Svoboda, Praha 1972, s. 53 a dáleBerger, P., Luckmann,T.: Sociální konstrukce reality. CDK, Praha 1999, s. 39 a dáleChvála,V., Trapková, L.,: Jazyk a zdraví, in Vesmír č.2/2002Quine, W.V.O.: Od stimulu k vědě, Filosofia, nakl. FÚ AV ČR, Praha 2002Vygotskij, L. S. : Myšlení a řeč, SPN, Praha 1971Piaget, J.: Psychologie inteligence, SPN, Praha 1966 Argoni, A. a R.: Magie života, Eminent, Praha 1998Mucha, I.: Symboly v jednání, Karolinum, Praha 2000Mathauser, Z. : Symbolický okruh umělecké situace, in: Symbol v lidském vnímání,

myšlení a vyjadřování , Praha FÚ ČSAV 1992, s. 10Hroch, J. : Filozofické myšlení Květoslava Chvatíka, in: Slovo, struktura(lismus), příběh.

Pocta Květoslavu Chvatíkovi. Aluze, Praha 2001, s. 25Jung, C. G. : Archetypy a nevědomí, Brno 1999Ricoeur, R. : Život, pravda, symbol, Praha 1993Cassirer, E.: Filosofie symbolických forem I., II., Oikúmené, Praha 1966Jung, C. G. : Duše moderního člověka, Brno 1994Slouková, D.: Mysl - modely, předlohy, realita, In: Acta Oeconomica Pragensia, Filosofie:

Myšlení, umění, život. VŠE, Praha 2000 Starý,R.: Filmová hermeneutika, Praha Sagitarius 1999, s. 46

8

4. Jazyk, myšlení a skutečnost.Několik vybraných pohledů do dějin filosofie (jazyka).

DVĚ ODLIŠNÁ POJETÍ IDEJÍ - PŘEDCHŮDCŮ DNEŠNÍCH VÝZNAMŮ

Platónův dialog Kratylos. Ideje (významy) příslušejí věcem, nikoliv slovům.

Vztah jazyka a „idejí“ u J. Locka. Pojmy jako ideje existují jen v duchu.

VYPRÁZDNĚNÍ VÝZNAMŮ

Překážky správného myšlení podle F. Bacona.

JAZYKOVÝ RELATIVISMUS - SKEPSE - KONSTRUKTIVISMUS

Národní duch v jazyce u Humboldta. Specifické obrazy světa (významy).

Neohumboldtismus a E. Cassirer. Symbolické výrazy, symbolické formy, tvarování, ražba do bytí (zvýznamňování), svět obrazů, intuice.

Mauthnerova jazyková skepse a „racionální“ mystika. Moc jazyka. Odtržení od reprezentace. Hra. Klam. Jazyk a nutnost přežít. Jazyk jako „jiná“ existenční forma. Kritika jazyka, oddělení „ekonomicky užitečných“ pojmů, „osvobození se“ od jazyka, mystika, mlčení, výsměch, subverze, nátlak.

„V zajetí jazyka“ - hypotéza Sapira a Whorfa. Spjatost jazyka, myšlení a světa. Svět jako jazyková varianta. Úloha konvence a tradice. Jazykové světy jako mikrokosmy.

Weisgerberovo „energetické“ pojetí jazyka, teorie jazykových „mezisvětů“ a nezávislého „pole“. Jazyk jako názor na svět.

General semantics (obecná sémantika). Výhradní utváření „zobecnělých“ významů (odezev) jazykem. Hierarchie abstrakcí a strukturální diferenciál. Jazyk zachycující situace. Princip neúplnosti. Princip netotožnosti. Princip sebeodrážení. Idealismus analýzy obecných sémantiků v politice.

Derridovo pojetí logocentrismu a projekt gramatologie. Logos jako „sběr“ či „soubor“. Logocentrismus jako metafyzika fonetického písma a jako výsledek „ekonomie“. Projekt gramatologie. Text. Stopa. Diference. Strategie dekonstrukce.

Watzlawickova komunikačně konstruovaná skutečnost. Konfuze. Dezinformace. Řád. Vysvětlení. Sémantická interpunkce a interdependence. Skutečnost prvního a druhého řádu.

9

Benvenistovo hledání čistých forem myšlení. Jazyk dávající formu myšlence. Závislost „čisté logické gramatiky“ na gramatice lingvistické.

JAZYKOVÝ UNIVERZALISMUS

Idea univerzální gramatiky. Filosofická idea (Husserlova fenomenologie, analytická filosofie, např. M. Black). Lingvistická idea (strukturální analýza a „generativní gramatika“ Chomského). Technická idea (umělá inteligence, knihovnické systémy).

Idea čisté logické gramatiky ve fenomenologii. „Čistá logická gramatika“. Objektivní význam. Univerzální logické formy. Vazba na formálně předmětnou stránku.

Pokus o vyvození ontologických důsledků z gramatiky jazyka u M. Blacka. Problém univerzality subjekt-predikátové logické formy, možnost záměn subjektu a predikátu. Koordináty kontextu. Společná logická struktura jako invariantní síť logického vyplývání. Pragmatické východisko.

SOUVISEJÍCÍ LITERATURA:

Platón : Kratylos, Oikúmené, Praha 1994Hemelík, M.: Sešity k dějinám filosofie IV., VŠE, Praha 1997 Tretera,I.: Nástin dějin evropského myšlení, COWI, Praha 1996Hemelík, M.: Sešity k dějinám filosofie III., VŠE, Praha 1997Slouková,D., Kunca,T.: Sešity k dějinám filosofie VII. VŠE Praha 2001Mauthner F. neboli jazyková skepse a mystika, in: Peter Kampits, Malé dějiny rakouské

filosofie, Concordia, Praha 1995, str. 85-93Slouková, D. : Sešity k dějinám filosofie XII/1, 2, VŠE, Praha 1998, 2000Černý, J.: Dějiny lingvistiky, Votobia, Olomouc 1993Weisgerber Leo: Muttersprache und Geistesbildung, 1929; Die Sprache, 1931; Vom

Weltbild der deutschen Sprache, 1953, Die sprachliche Zukunft Europas, 1953; Grundformen sprachlicher Weltgestaltung, 1963.

Slouková, D.: Sešity k dějinám filosofie VIII/2, VŠE, Praha 2002Slouková,D.,: Sešity k dějinám filosofie VIII/1 (nevydáno).Vlček, M. : Sešity k dějinám filosofie I/1., I/2., VŠE, Praha 1998, 2000Derrida, J.: Texty k dekonstrukci, Archa, Bratislava 1993, str.33Derrida, J. : Gramatológia, Archa, Bratislava 1999Watzlawick, P.: Jak skutečná je skutečnost? Mylné představy, klamání, porozumění. Praha

1998Watzlawick, P.: Pragmatika lidské komunikace, Konfrontace 1999Benveniste Émile: Kategorie myšlení, in LOGOS APOFANTIKOS (P. Rezek ed.), Praha

2000, str. 29-43Patočka, J: Úvod do Husserlovy fenomenologie, SPN, Praha 1969, str. 34Patočka, J: Přirozený svět jako filosofický problém, Československý spisovatel, Praha

1992Chomsky, N.: Perspektivy moci, Karolinum UK Praha 1998

10

5. a 6. Jazyk a sémioze. („Semiotic“, „semiology“ a „semiotics.“)

Dnešní pohled na sémiotiku.Stručně z historie.Sémiotika jako věda o procesech a vztazích značení - sémiozi.Znak a odkazování. Spektrum typů znaků, uvnitř i vně verbálních jazyků. Jednotící

hledisko popisu sémiotických systémů - systémy pravidel kódů, dovolující vytváření zpráv. Problém syntaxe a sémantiky v sémiotice.

Studium komunikace jakýchkoliv zpráv či sdělení.

ANGLOSASKÁ FILOSOFICKÁ TRADICE („SEMIOTIC“)

1. kolo - sémiotika Ch. S. PeirceTři mody bytí - prvost, druhost, třeťost.Reprezentace je věcí myšlení. Znak jako „úplná třeťost“.Charakteristika znaku triádou: representamen, objekt z nějakého hlediska či v nějaké

úloze, interpretans.Definice znaku ad infinitum, sémioze ad infinitum.Ikóny, indexy, symboly.

2. kolo - Ogden a Richards.Symbol symbolizuje myšlenku či referenci, která referuje k referentu. Ve „zkratce“

symbol zastupuje referent. Nebezpečnost „zkratky“.

3. kolo - Ch. W. MorrisSémiotika jako věda (v novopozitivistickém duchu) a zároveň jako nástroj metavědy,

přispívající k „unifikaci vědy“. Morrisova verze triády, doplnění „interpreta“. Sémioze jako zprostředkované braní zřetele.Sémantická dimenze sémioze. Pragmatická dimenze sémioze. Syntaktická dimenze sémioze.Syntaktika a syntaktická pravidla.Sémantika a sémantická pravidla.Pragmatika a pragmatická pravidla.Morrisova definice (charakteristika) jazyka.

KONTINENTÁLNÍ LINGVISTICKÁ A UMĚNOVĚDNÁ TRADICE („SÉMIOLOGIQUE“ - „SÉMIOLOGY“)

Diadická charakteristika znaku (oproti triadické) a jejich vzájemná nepřevoditelnost. Dichotomie jazyka jako systému (diferenční pojetí) a jako mluvy. Strukturální analýza, hledání „hlubinných“ struktur.

1. pojetí a struktura znaku u F. de SaussuraZnak jako jednota označujícího a označovaného.Hodnota jako základní jednotka jazyka. Diferenční vymezení.

11

Hodnota jako „horizontální“ vztah, význam jako „vertikální“ vztah. Arbitrárnost významu.

Strukturalismus jako nový epistemologický kontext.Neostrukturalistická (dialektická) varianta.Vývojové pojetí u J. Piageta.Strukturální „řád“ u C. Lévi-Strausse.Struktura jazyka a struktura nevědomí (Lacan).Struktury v historii, epistémy (Foucault).Ideologie jako „spontánní sémiologie“ (Althusser).

2. role pražské lingvistické školy při utváření sémiotikyFunkcionalismus. „Jazyk uvnitř jazyků“ (Mukařovský). Umělecké dílo jako znak.

Estetický znak.Rozšiřování „záběru“ sémiotiky (Jakobson). Dílčí (oborové) sémiotiky.

Interdisciplinární „transplantace“. Kódy a subkódy. Neomezená sémioze.Tři funkce jazyka: sdělovací či zobrazovací, expresivní, konativní (K. Bühler). Znak

jako fenomén vzhledem k mluvčímu (výraz, symptom), vzhledem ke skutečnosti (zobrazení, symbol), vzhledem k posluchači (výzva, signál).

3. Sémiologie jako „zobecnělá lingvistika“.Řeč promluv (Barthes). Jazyk a mluva společenských jevů a výtvorů. Struktura

sémiologických metaznaků. Mýtus jako sekundární sémiologický systém. Syntagmata a paradigmata. Vnášení struktur do skutečnosti a jejich odhalování. Pojem korpusu.

Příklad oborově uplatňované sémiologie - sémiologie filmu (Metz, Mitry). Jazyk a metajazyk, zcizení.

„SÉMIOTICS“ - VELKÉ PROLNUTÍ

IASS konvence. Sémiosféra (Tartuská škola). Od textu jako „obalu významu“ k Textu, který předchází

jazyk a je generátorem informace. Rozšíření pojmu Textu na kulturu i ne-kulturu. Kybernetické a informatické metafory. Gnoseo-ontická podoba („svět jak se jeví“ a

„svět jak je jeven“).Sémiotika jako axiomatizace označujících systémů, produkce modelů, teorie této

produkce a teorie modelace (Kristeva). Příklady různých (oborových) produkcí sémiotických modelů (tanec, gesta, mimika,

hudba, výtvarné umění, film, zoosémantika).Symbolično a sémiotično. Sémiotická chóra. Thetická fáze (doxa) ustavující

symbolický řád. Pre-signifikanty. Druhý stupeň thetična.Sociologická podoba sémiotického vidění (příklad Kabele). Fragmentace světa.

Figurace dění. Zurčiťování. Holistické hledisko. Dynamické gestalty. Porozumění je děním. Sémiotizace dění. Sémiotické hry. Hermeneutická a pravdivostní perspektiva.

Příklad antropologické sémiotiky (C. Geertz). Pavučina významů. Zhuštěné popisy jako hypotézy. Kultura jako soubor řídících programů. Pojetí symbolu. „Čtení“ kultury.

Sémioze - náš vztah ke světu1) Protoznak. Tok dění, figurace, sémiotizace, anticipace, apercepce. Objektivace.

Transparentnost (průhlednost). Objekt v nějakém ohledu, interpretans. Celková odezva (General semantics). Reflexe.

12

2) Tvorba reflexivního objektu (estetického, symbolického, diskurzivního). Simplifikace, ideace, (ikon, index, symbol), překódování. Zneprůhlednění (ztráta transparence). Smysl. Estetické prožitky, symbolické interpretace, diskurzivní interpretace. Sémiotická reflexe.

3) Tvorba znaku. Vehikulum (representamen, signifikant), kodifikace, zprůhlednění. a) V komunikativní situaci - nabídka, její akceptování, nebo spor. b) Ve falodiskurzu: thetická fáze (příkaz autority). c) Stereotypizace (média) - hyperrealita, simulákra. Kodifikovaný význam (signifikát). Zpochybnění kodifikace: a) radikální interpretace (přesvědčení/rámec), b) sémiotická chóra, c) pohyb signifikantů - zrcadlová síň signifikantů - ztráta subjektu, ztráta reality, d) Replika první sémiotické reflexe (symbol, smysl, interpretce). 2. sémiotická reflexe.

Sémioze ad infinitum: a) vzniká nový representamen (upřesňující sémioze, věda, nové zprůhlednění). b) vzniká nový interpretans (mýty, ideologie, nové zneprůhlednění).

SOUVISEJÍCÍ LITERATURA:

Eco, U. : Mysl a smysl, VIZE 97, Praha 2000Višňovský,E., Mihina,F. (ed.): Malá antológia filozofie 20. storočia, zv. I, Pragmatizmus

str. 53-172Palek, B. ed.: Sémiotika, Karolinum UK Praha 1997Slouková, D., Kunca, T. : Sešity k dějinám filosofie VII. VŠE, Praha 2001Mead, G. H. : Mind, Self and Society. Chicago, 1934. Slouková, D. : Sešity k dějinám filosofie XII/2, VŠE Praha 2000Chvatík, K.: Člověk a struktury. Kapitoly z neostrukturální poetiky a estetiky, Praha 1996Piaget, J.: Štrukturalizmus, Bratislava 1971Slouková, D. : Sešity k dějinám filosofie VIII/2, VŠE, Praha 2002.Lévi -Strauss, C.: Štrukturálna antropológia, Štrukturálna antropológia II., Kalligram,

Bratislava 2000Lévi-Strauss, C.: Mýtus a význam, Bratislava 1993 Černý, J.: Dějiny lingvistiky, Votobia, Olomouc 1996Barthes, R.: Základy sémiologie in Barthes, R.: Kritika a pravda, Dauphin 1997Jakobson, R. : Dva aspekty jazyka a dva typy afatických poruch in Jakobson, R. : Poetická

funkce, H&H, Praha 1995Film jako znakový systém, Filmologický sborník VII, ČFÚ 1971Slouková, D. : Sešity k dějinám filosofie XII/1, VŠE Praha 1998Lotman, J.M.: Text a kultúra, Bratislava 1994Ivanov,V.V. - Lotman, J.M. - Pjatigorskij, A.M. - Toporov, V.N - Uspenskij, B.A.: Tezisi

k semiotičeskomu izučeniju kultur. In:Semiotika i struktura tekstu. Warszawa - Wroclaw - Kraków - Gdaňsk, 1973

Kristeva, J.: Slovo, dialog a román. Texty o sémiotice. SOFIS, Praha 1999Kabele,J.: Přerody. Principy sociálního konstruování. Karolinum, Praha 1998Geertz, C. : Interpretace kultur. Vybrané eseje, SLON, Praha 2000Tondl, L.: Mezi epistemologií a sémiotikou, Filosofie Praha 1996Saussure, F.de.: Kurs obecné lingvistiky, Odeon 1989, 1998Doubravová, J.: Sémiotika v teorii a praxi, Portál Praha 2002

13

7. 8. 9. Filosofický obrat k jazyku v analytické filosofii

OBRAT K JAZYKU

Obrat k jazyku ve 20. století, jeho charakteristika. Různé podoby obratu k jazyku: sémiotika, strukturalismus, hermeneutika, filosofie diskurzivity a analytická filosofie. Spjatost s vývojem moderní logiky.

Pojem filosofické analýzy a logické analýzy jazyka. Nahrazování metafyzických otázek otázkami po významu.

A) ANALYTICKÁ FILOSOFIE A „JAZYK“

1) HLEDÁNÍ PŘESNOSTI A NORMATIVITY V „JAZYKU“

Ujasnit - očistit - vybudovat.

Novopozitivistická idea logické stavby světa (Carnapův fenomenalismus), hledání a konstituování logické stavby vědy (fyzikalismus, logická syntax a logická sémantika jazyka vědy, filosofie a logika vědy, novopozitivistická metodologie vědy, vytváření umělých jazyků, zkoumání umělé inteligence). Principia Mathematica (Russell a Whitehead).

Logický atomismus (Russell). Trojjediný řád světa, jazyka a poznání.

Obrat od věcí k faktům (Wittgenstein). Zobrazovací teorie: svět, myšlenka, jazyk. Svět jako celek faktů. Stav věcí a fakt. Myšlenka jako obraz faktu. Společná logická forma zobrazení. Větný znak. Myšlenka jako smysluplná věta. Jazyk izomorfní skutečnosti. Věty izomorfní stavům věcí, pravdivé věty izomorfní faktům a jména předmětům. Předvádění logických forem. Vypověditelné a nevypověditelné.

Vídeňský kroužek a jeho ideje. Základní teze novopozitivismu.Co je filosofická analýza a její druhy. Cílem je syntéza, systematická rekonstrukce.

Teorie logické syntaxe jazyka vědy u R. Carnapa. Protokoly o pozorováních, vědecké zákony, teorie a predikce jako jazykové formulace, popisující charakteristiky faktů.Rozlišení analytických a syntetických vět. Reálné faktuální vědy : syntetické věty singulární, obecné věty jako domněnky a hypotézy. Logika jako pomocný kalkul. Formální vědy jako bezobjektové.

Spjatost pravdivosti a smyslu vět. Smysl výroku je dán podmínkami verifikace.

Pojem báze jako kodifikace přípustných přiřazení pravdivostních hodnot výrokům. Kodifikace logického vyplývání. Fenomenalistická báze, fyzikalistická báze, připuštění vícero bází.

Filosofie jako logika vědy. Logická syntax jako formální teorie jazyka. Jazyk jako systém pravidel řeči (nikoliv proces). Pravidla formační a transformační. Relativizace každé filosofické teze k jazyku.

14

Otázka přeložitelnosti do fyzikalistického jazyka. Idea „jednotné vědy“.

Redukční věty. Dispoziční predikáty. Redukční páry. Zaváděcí řetězce. Zavádění výrazů a rozumění pomocí ostenze, definice a redukčních párů.

Souhrnné schéma konstrukce ideálně normativního jazykového systému.

2) ZKOUMÁNÍ PŘIROZENÉHO JAZYKA

Mezi lingvistikou a filosofií (oxfordská analýza přirozeného jazyka). Zkoumání mluvy pouze z hlediska aplikovatelnosti analytických metod, zaměřenost na mluvčího, recipient pouze jako obraz recipienta z hlediska mluvčího. Behaviorální aspekty komunuikativní situace, neopragmatická analýza přirozeného jazyka.

Akumulace „moudrosti věků“ v přirozeném jazyce (G. E. Moore). Evolučně pragmatický důvod pro nejasnosti v jazyce. Očista vědeckého jazyka od nejasných výrazů převodem na intuitivně jasné výrazy hovorového jazyka. Common sense a jeho tři truismy: o reálné existenci lidí a věcí, o existenci vědomí a aktů vědomí, o poznatelnosti věcí, lidí a vědomí.

Wittgensteinova kritika klasické analýzy jazyka. Spjatost jazyka s životními způsoby. Terapeutický pozitivismus.

Neopragmatická analýza přirozeného jazyka. Rušení dogmat empirismu. Od pojetí jazyka jako zrcadla a reprezentace k pojetí jazyka jako nástroje. Pragmatický realismus a antiesencialistický neopragmatismus.

B. „POSEDLOST VÝZNAMEM“

1) TRADIČNÍ LOGIKA

Logika myšlení (psychologismus) a metoda správného myšlení (metodologismus).Jiný pojem „znaku“. Netematizování sémioze a „znaku“ v moderním pojetí.

Netematizování výrazu a významu.Hlavní okruhy: Pojem, Soud, Úsudek.Pojem jako jednotka myšlení.Pojmový obsah - předmět pojmu v mysli. Charakteristika prostřednictvím „znaků“.Rozsah pojmu - oblast přidělitelnosti pojmového obsahu. Realistické a

kontextualistické pojetí.Zákon nepřímé úměrnosti obsahu a rozsahu.Složené pojmy.

2) MODERNÍ LOGIKA

Výraz a význam.

První krok k odpsychologizování u B. Bolzana. Pojmy jako abstraktní (ideální) entity. Představy o sobě: nazírací, pojmy. Věty o sobě. Kompozitní určení obsahu.

15

Dokončení odpsychologizování u G. Fregeho. Čisté logické intersubjektivní formy. Pojmy jako nenasycené funkce (nenasycené predikáty). Pojmy jsou vždy obecné, jedinečné „pojmy“ jsou jména. Společný předmět jmen je významem (Bedeutung). Odlišný způsob danosti určený jmény je smyslem (Sinn). Srovnání fregeovského významu s dnešním pojetím (odontologizování).

Churchovo přeformulování. Denotát nahrazuje fregeovský význam (odontologizování). Smyslem se stává sám pojem (koncept) denotátu.

Russellovo pojetí rozšiřující „jména“. Nahrazení jména deskripcí (popisem), která může být nejen jmenná, ale i větná. Nahrazení fregeovského smyslu deskripcí. Zavedení deskripce ostenzí a následné odkazování na prvotní ostenzi (na „pupeční šňůru“ s realitou). Russellovo přijetí Churchova termínu denotát, namísto fregeovského významu, avšak zavedení jiného, „širokého“ pojetí významu jako toho, díky čemu výrazu rozumíme. Tím se z „významu“ stává „střešní pojem“.

Rozštěpení zkoumání do dvou proudů: „logické sémantiky“ a pokusu o „filosofickou logiku“ významů v rámci analýzy přirozeného jazyka.

3) LOGICKÁ SÉMANTIKA

Extenzionální logická sémantika.Zjemňování rozlišovací úrovně. Teorie logických typů B. Russella. Nultý typ-

individua. První typ - třídy individuí, vlastnosti individuí, vztahy (relace) mezi individuy. Druhý typ - vlastnosti vlastností, vlastnosti vztahů, vlastnosti tříd, třídy tříd... atd.

Teorie typů v současné extenzionální logice. Ontologie prvního stupně (reálně existující): věci, vlastnosti, vztahy a fakta (jako zvláštní vztahy). Ontologie druhého stupně (výtvory teoretického uvažování): individua, třídy, relace (třídy n-tic), pravdivostní hodnoty (zvláštní třída zvláštní relace- dvojice). Nultý typ pak tvoří: věci a individua. První typ: vlastnosti, vztahy, fakta (v ontologii prvního stupně) a třídy, relace a pravdivostní hodnoty (v ontologii druhého stupně). Všechny uvedené „objekty“ jsou významy, resp. extenze (denotáty). U ontologie prvního stupně, kde denotáty se vztahují k „reálným“ předmětům se hovoří o „designátech“.

Intenze je v extenzionální logice ztotožňována dále s fregeovským smyslem nebo saussurovskou signifikací.

Churchovo rozpracování Russellovy teorie typů. Matrice reprezentující formu přiřazení výrazu výrazům nebo významu významům. Lambda konverze (nahrazení složitého výrazu jednoduchým) a lambda kalkul.

Přechod od extenzionální logické sémantiky k intenzionální.Carnapovo pojetí extenze a intenze. Původní (extenzionální) a nové (intenzionální)

pojetí. Extenze jako „to společné“ ekvivalentním výrazům, jejichž ekvivalence je pravdivým výrokem. Intenze jako „to společné“ všem logicky nutně ekvivalentním výrazům. Později: intenze vztažená ke všem potenciálním předmětům (ještě později k „možným světům“).

Syntaktická, sémantická a pragmatická úroveň analýzy jazyka.

16

Logická sémantika a sémantická pravidla s jednoznačnou interpretací.Syntaktický systém - kalkul „C“. Sémantický systém „S“.Formalizace jako konstrukce kalkulu doplněná interpretací. Chápání teorie jako odvozování predikcí.Analytičnost teorie logické sémantiky (nejde o deskriptivní sémantiku).

Rozlišení observačního jazyka vědy a teoretického jazyka vědy. Oba mají podobu kalkulů s interpretacemi. Korespondenční pravidla (C-pravidla) spojující některé teoretické termíny s termíny observačního slovníku.

„Odstřižení pupeční šňůry“ spojující formální systémy s ontologií na základě ostenze. Nadále se budou teorie jako celky testovat svými důsledky vůči realitě, budou se potvrzovat či vyvracet ontologické závazky teorie.

Každý logický systém jazyka (takto „odstřižený“, ale testovaný) zavádí specifický způsob vyjadřování (framework). Otázky po existenci v rámci systému jsou „interní“ (vazba na koherenci a logickou bezrozpornost), otázky po existenci celého systému jsou „externí“ (ty jsou praktické nebo empiricko-praktické povahy). Příklady frameworků: soustava věcí, soustava čísel, soustava propozic atd.

Intenzionální logická sémantika.Intenze jako extenze relativizovaná k možným světům.Univerzální gramatika jako model přirozeného jazyka (Montague). Univerzální

generativní gramatika (Chomsky). Možné světy jako prostředek interpretace modálních logik (Kripke). Možný a aktuální svět.

Lokálně intenzionální přístup (MIL -Montague). Globálně intenzionální přístup (GIL -Tichý). Transpatentní intenzionální logika (TIL)- významy jako konstruované objekty.

Hyperintenzionální logická sémantika.Carnapův intenzionální izomorfismus. Teorie strukturovaných významů (Lewis).

Teorie konstrukcí - význam je konstrukce sama (Tichý). Situační sémantika (Barwis a Perry). Sémantika teorie her (Hintikka).

Dynamická logická sémantika.Teorie reprezentace diskurzu (DRT - Kamp). Sémantika změn záznamů (Heimová).

Dynamická predikátová logika (DPL - Groenendijk a Stockhof). Denotační sémantika programovacích jazyků. Informační stav jako zásoba sdílených znalostí.

4) VÝZNAMY VE FILOSOFII PŘIROZENÉHO JAZYKA

Filosofická logika: filosofická fundace pojmů logiky, spojení s ontologií na úrovni celků.

Filosofie přirozeného jazyka - hledání porozumění pravidlům přirozeného jazyka (mluvy). Behaviorální a pragmatické aspekty. Pojem komunikační apercepce. Empatická fáze zvládání mluvy. Rozumění významům na základě strategie mluvy a umění správné apercepce.

Různé podoby Wittgensteinova holismu. Smysl věty jako obraz, jako metoda verifikace a jako použití jazyka.

17

Souhrnný termín významu.

Úkol filosofie - vyjasnění smyslu (významu) a kontextu (celku), v němž věty smysl (význam) nabývají. Neoprávněnost „společných předmětů“ ve smyslu „společných podstat“. Významová dimenze jako struktura použití daných pojmů.

Významy vázané na typy mluvních aktů (Austin). Mluvní akt lokuční, ilokuční a perlokuční jako tři dimenze téhož mluvního aktu. Pojetí významů podle dimenzí výpovědních aktů.

Pokus o logický výklad intencionálně založeného významu promluvy (Grice). Tvrzení a vyvolávání přesvědčení o jeho pravdivosti. Tvrzení a vyvolávání přesvědčení o tom, že mluvčí věří pravdivosti tvrzení. Záměr vyvolat u recipienta reakci a záměr tento záměr rozpoznat. Význam věty definovaný prostřednictvím významu promluvy a konvencí. Úloha precedentu v komunikativní situaci. Konvence jako odkazování k precedentu.

Zohlednění pravidel regulujících lidské konání (Searle). Jednotkou komunikace je vytváření exemplářů symbolu, slova či věty v mluvním aktu. Pokus o stanovení množiny nutných a postačujících podmínek k vykonání určitého druhu mluvního aktu. Významová pravidla používání výrazů odvozená z těchto podmínek. Regulativní a konstitutivní pravidla. Příklad „slibování“ a přenesení vyvozených pravidel na ostatní typy řečových aktů.

Významy jako pravidla k používání výrazů (Strawson). Pravidla reference (identifikace) a pravidla přisuzování, atribuce a askripce. Reference - kontext - konvence. Askripce ve vazbě na obsah tvrzení.

Významový holismus a ontologický relativismus (Qiune). Významy jako modely mentálních entit, jež jsou vlastností chování. Odmítnutí dvou dogmat empirismu (rozdělení výroků na syntetické a analytické, verifikovatelnost každého jednotlivého smysluplného výroku pozorováním). Pragmatický charakter rozhraní mezi syntetickým a analytickým. Pravdivost jako vlastnost nikoliv výroku, ale celé teorie. Věda jako silové pole, rozdistribuovávání významů.

Být znamená být hodnotou proměnné. Pojem ontologického závazku. Různé druhy ontologické relativity. Radikální překlad. Neurčitost ostenze v případě radikálního překladu. Neurčitost překladu (různost postupů překladu). Ontologická relativita. Ontologie jako verifikace a falzifikace ontologických závazků. Logická forma a relativní ontologie. Konečná ontologie jako svět, v němž se rozhodujeme o přijatelné ontologii (faktech), do něhož zpět vkládáme celky teorií. Věda jako nejlepší z pojmových schémat. Sémantický zdvih.

Smysluplný realismus různých verzí světa (Goodman). Podoba světa získávaná prostřednictvím jazyka. Různé popisy světa - různé verze světa formované jazyky našich zájmů a potřeb. Smysluplný realismus a řetězení verzí světa. Skládání a rozkládání verzí světa. Různá třídění na základě různých zvyků, tradic a účelů. Různá uspořádání podle okolností a cílů. Vestavování struktur uspořádanosti do světa. Vypouštění a doplňování částí světa. Role paměti. Role orientace a praktického myšlení. Proces světatvorby jako součást poznávání.

Významy a realistický postoj radikální interpretace (Davidson). Iluzornost třetího dogmatu empirismu, rozlišení mezi schématem (jazykem) a obsahem. O nepřeložitelnosti

18

hovoříme v rámci jazyka (schématu), v němž svým způsobem „překládáme“, resp. interpretujeme. Schopnost intepretace založená na popisu postojů. Člověk je nucen interpretovat cizí jazyky a cizí normy na základě vlastních. Posunovatelná hranice mezi významem a přesvědčením při interpretaci. Pojem radikální interpretace.

Interpretace jako metoda generovaná ad hoc specificky v průběhu komunikace. Předporozumění.

Výchozí bod interpretace - pravda. Pravda spjatá s významem a přesvědčením („vlastní hlava“). Přikládání logické struktury (mřížky). Interpretační strategie : primární teorie adresáta, průběžná teorie adresáta, primární teorie mluvčího, průběžná teorie mluvčího.

Identifikace intencí. Význam promluvy jako průnik mentálních stavů účastníků promluvy. Znovukonstituování norem společenství v každé promluvě. Vzájemná vstřícnost intence a interpretace.

Významy jako funkce a jejich tři úrovně (Sellars). Význam jako způsob užívání výrazů (role). Klasifikace jazykových výrazů v jazykových aktivitách.

Jazyk na třech úrovních: jako médium myšlení, jazyk jako prostředek komunikace, jazyk jako danost řečových aktů. Role studenta a školitele při osvojování výzanmů (fungování výrazů). Zvládnutí pravidel, schopnost školit sebe sama.

Významy jako inference, závazky a oprávnění (Brandom). Jazykové chování reagující na jazykové chování. Utváření normativity. Intencionalita. Závazky a oprávnění. Synchronní logický prostor odůvodňování (inferencí).

SOUVISEJÍCÍ LITERATURA:

Gadamer, H.-G.: Warheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik, Tübingen 1960, s. 478

Slouková, D. : Sešity k dějinám filosofie VIII/1 (nevydáno) Slouková, D. : Sešity k dějinám filosofie VIII/2, VŠE, Praha 2002 Slouková, D., Kunca, T;: Sešity k dějinám filosofie VII. VŠE 2001Peregrin, J. (ed.): Obrat k jazyku: Druhé kolo. Filosofia, Praha 1998 Peregrin, J.: Logika ve filosofii, filosofie v logice. (Historický úvod do analytické

filosofie), Herrmann a synové, Praha 1992Fuchs, J. : Filosofie. Úvod do filosofie. 1. Filosofická logika., Čs. provincie Řádu bří

kazatelů, Praha 1993Frege, G.: Letter to Jourdain, In: Moore, A. W. (ed.) Meaning and Reference, Oxford 1993Carnap, R.: Problém jazyka vědy, s. 30-31 (Testability and Meaning)Benyovszky, L. : Filosofická propedeutika II. SOFIS, 2001, s.209Oravcová, M. (ed.): Filozofia prirodzeného jazyka, Bratislava 1992Peregrin, J: Úvod do teoretické sémantiky, Praha 1998Wuchterl,K., Hübner,A.: Wittgenstein, Votobia 1995Fiala, J. : Poznání, pravda a nutnost I., Vesmír 79/2000 ss. 264-265Fiala, J.: Analytická filosofie. První čítanka. 1. a 2. díl, Západočeská univerzita, Plzeň

1999Fiala, J.: Analytická filosofie. Druhá čítanka. Západočeská univerzita, Plzeň 2002Austin, J.L.: Jak udělat něco slovy, Filosofia, Praha 2000Brandom, R.: Rozum, vyjádření a filosofie, in Filosofický časopis č. 3 /2000, s.419 - 437

(s předmluvou J. Peregrina)Goodman, N.: Způsoby světatvorby, Bratislava 1996

19

Peregrin, J.: Význam a struktura, Oikúmené, Praha 1999Wittgenstein, L.: Filosofická zkoumání, Filosofia, Praha 1998Wittgenstein, L.: Tractatus logico-philosophicus. Praha 1993Davidson, D.: Čin, myseľ, jazyk, Bratislava 1997Frege, G.: O smyslu a významu. SciPhi č.4, Praha 1992, ss. 33-75Quine,W,V.O.: Hledání pravdy, Praha 1994Scientia Philosophie č.4., Jůza & Jůzová, Praha červen 1992Russell, B.: Logika, věda, filosofie, společnost, Svoboda- Libertas, Praha 1993Russell, B.: Logika jazyk a věda, Svoboda, Praha 1967Chomsky, N.: Perspektivy moci, Karolinum UK Praha 1998Havlík,V. (ed.): Mezi jazykem a vědomím, Filosofia, Praha 1999Černý, J.: Dějiny lingvistiky, Votobia, Olomouc, 1996

20

10. Jazykem o mysli a myšlení.

Teorie psychofyzické identity.B. Russell. Hmota obsazuje oblast časoprostoru. Hmota a zvyky. Mysl jako dráha

množiny současně se vyskytujících událostí v časoprostorové oblasti, kde nacházíme hmotu s vysokou schopností osvojování zvyků.

H. Feigl. Neurofyziologické a fenomenologické termíny jako dva různé způsoby danosti (fregeovské smysly). Subjektivní věci o sobě.

H. Reichenbach. „Mysl“ jako zkrácený výraz pro stav těla, prezentující určitý druh reakcí. Symbolická logika jako invariant různých jazyků, jimiž hovoříme o mozku a mysli.

Behaviorální koncepce.Odpsychologizování a „behaviorální revoluce“.

Filosofie mysli G. Ryla. Mytická bifurkace. Logický behaviorismus.Behaviorální holismus (Quine). Supervenience (Davidson). Eliminativismus (Rorty).Eliminativní materialismus (Churchland). Koncepce dvou kultur (Stich). Naturalismus

(Armstrong).Epifenomenalismus (Searle). Vlastnosti mentálních fenoménů: vědomí, intencionalita,

subjektivita, mentální kauzace. Mentální fenomény jako výklady procesů v mozku a jako vlastnosti mozku. Searlovy výhrady ke kognitivní vědě. Ontologizace subjektu.

Interakcionismus (Popper a Eccles). Evoluční emergence (Popper). Svět 1, Svět 2, Svět 3. Transcendentní varianta (Eccles).

Kognitivismus.Mysl jako druh kauzální funkce s fyzickou realizací. Hypotéza CPM. Metafora

hardwaru a softwaru. Výzkum umělé inteligence.Konekcionismus W. Bechtela. Kognitivní funkcionalismus J. Fodora. Komputační

teorie myšlení. Počítačový paralelismus (funkcionalismus) M. Minského. Strategie hrubé síly, strategie jemné síly. Pojem rámce (frame). Agenty.

Neodarwinistický (teleologický) kognitivismus O. Flanagana. Mozek jako darwinovský stroj.

Kognitivismus D. C. Dennetta. Metodologický intencionalismus. Jednodušší a složitější mysli. Konatelé. Protomysl- vegetativní duše. Pseudokonatel - termostat.

Fyzikální postoj a projektový postoj.Explikovatelnost intencionálního postoje.Jemný jazyk jako zdroj nedorozumění.Pomocné připisování přesvědčení propozicím (propoziční postoje).Vlastní původní intencionalita a odvozená intencionalita vtělená do reprezentací

(parazitní). Parazitní významy (extenze a intenze). Mentálština.Co mysl dělá. Kam jdou informace. Rozum těla. Mysl jako vzpurný sluha. Distální

rozlišování. Živočichové jako informožravci.Nástroje inteligence. Slova jako vnitřní prostředí. Konstrukce generátorů kroků a

jejich testovačů. Generální nástroj - jazyk. Extrahování jazyka z okolního prostředí. Intencionální vědomí o intencionalitě (vědomí sebe sama a druhých myslí).

21

Strategicky výhodné přereprezentovávání v řeči. Funkce symbolu. Vylévání myslí do okolního světa.

Od přirozených značek (feromony) k umělým značkám. Od značkování věcí k značkování o věcech a ke značkování o značkování.

Reprezentace věcí a vlastností se stává věcmi.Zvyk cílevědomého převádění nových problémů na staré způsoby řešení.Jsme organizací soutěžení mezi schopnostmi, které naše tělo vyvinulo.

Diskurzivní mysl (Harré a Gillet).Základní kognitivní procesy jsou formovány vědomou diskurzivitou. Proměnlivost

mentálních struktur. Situační a významový kontext chování, řeči a myšlení. Porozumění sobě a světu jako konstruktivní aktivita, formující se v komunikačních a praktických činnostech. Zrození mysli v interakci s jinými. Řízení jazykem. Nabývání významu věcí a událostí v diskurzech. Osobnost jako integrační mezidiskurzivní úsilí. Hodnotová orientovanost vědomí. Diskurzivní prostředky vyjádření aspektů individuální existence. Diskurz umožňující nové artikulace a tím změnu struktury subjektivity. Diskurzivní terapie. Diskurzivní studium významů v přirozené řeči každodenního života. Mysl jako fenomén mozku, těla, ale i společenských, diskurzivně utvářených extenzí. Myšlení jako pohyb účastenství na diskurzivních formacích.

Přírodovědný strukturalismus.Strukturální pluralistický monismus K. Pribrama. Potenciální informační invariant a

jeho realizace jako materiální a mentální. Holonomie. Implikátní a explikátní řád (D. Bohm). Rušení duality materiální/mentální, nastolování dualit jiných (např. svět jevů/svět vlnových tvarů).

SOUVISEJÍCÍ LITERATURA:

Nosek, J: Mysl a tělo v analytické folosofii, Praha 1997 Pstružina K. : Svět poznávání, Olomouc 1998Harré, R., Gillet, G.R.: Diskurz a myseľ, Bratislava 2001Dennett, D.C.: Druhy myslí. Archa, Bratislava 1997Searle J.R.: Mysl, mozek a věda, MF 1994Pribram, K.: Mozek a mysl, Nadace Havlových, Praha 1999

22

11. Rozumění, interpretace, hermeneutika

Rozumění jako výkon pobytu. Interpretace jako rozumění situaci (1).Heideggerova hermeneutika fakticity. Předběžné rozumění. Apofantické rozumění.

Umět si poradit. Rozvrhový charakter rozumění. Vrženost do těchto rozvrhů a očekávání smyslu. Trajektorie, zvyk a uchopení výkladem (interpretací). Sebeprojasnění a vyložení. Výhled.

Hermeneutický kruh jako ontologická struktura starosti.Seberozumění a sebeodcizení. Ruinace.Výpověď (interpretace) jako zvěcnění, předmět další reflexe.Hermeneutika - rozumění řeči (zvěsti).Rozumění jako výzva.Řeč jako hermeneutická dimenze bytí (Gadamer).Řeč - budování totožnosti nad uplývajícím proudem jinakosti.

Interpretace jako výklad (2).Rozumění někomu, něčí odlišné situaci. Výklad textu (exegeze) (2a) a rozumění

historické (2b). Rekonstrukce způsobů jednání, které daly textu vzniknout.Interpretace interkulturní (2c) a interpretace široce pojatého textu (2d).

Exegeze, výklad textu (Písma Svatého) (2a).Vedení dialogu s textem. Text jako svědectví, mluvící o minulosti řečí minulosti, ale

vztahující se na budoucnost.Historickokritická metoda (analogie). Kérygma (oslovení, zvěst) a existenciálně

psychologická metoda. Sémiotická metoda, aktantova intence po změně postoje adresáta.Konfrontace čtenářova projektu světa s projektem světa, vyplývajícím z textu.

Nahrazení „tehdejší metafory“ „dnešní metaforou“. Cílem je naučit čtenáře způsobu, jakým má sám rozumět.

Interpretace jako rozumění historické (2b).Přivádění do společného světa, překrývání a splývání horizontů (Gadamer).

Vypořádání s historicismem (Popper a Gadamer). Vypracování „nových předsudků“, nových „rozvrhů- předpojetí“ a jejich testování.

Interpretace jako rozumění interkulturní (2c).Úroveň dorozumívací situace (problém překladu). Úroveň střetu kultur (životních

způsobů). Úroveň obecného konceptu plurality (transverzalita).

Interpretace textu obecně (problém filosofického obratu k jazyku) (2d).Řeč jako primární zprostředkování všech přístupů ke světu (Gadamer).

Neoddělitelnost daností od interpretace. Text jako interpretačním rozumějícím vnímáním konstituovaná danost (token). Následná reinterpretace podle úmyslu (otázka hodnot). Hodnoty: poznání intencí autora, poznání intencí textu, potřeba inspirativní interpretace. Hvězdicovité a řetězovité reinterpretace.

Antitexty, pseudotexty, pretexty. Specifikum literárního textu.Text (diskurz) a metafora (nové jazykové tvoření) (Ricoeur). Metafora jako vzor

vysvětlení celého textu. Lexikalizace metafor. Utváření světa „před“ textem. Hermeneutické předsudky.

23

Interpretace jako projev, tvorba, předvedení (3).Spoluuskutečňování vniřního slova. Přesah konečného slova.Dílo jako otevřená struktura (Eco). Pozvání k spolutvorbě. Informel. Topika - celkový

plán rozumění. Encyklopedie a systémy kódů a subkódů. Možný svět. Nadinterpretace.Poststrukturalistické předvedení (ostenze). Proměny, přechody, mizení, zlomy.

Předvádění spoluvytváření světa. Dění. Opakování jako novum.

Interpretace jako rozumění vlastní situovanosti (4).Společný jmenovatel různých způsobů interpretace.

Biohermeneutika.Evolučně dané souběžné způsoby čtení (biologického) textu. Fixace těchto způsobů

čtení v buněčných modulech (genech pro soulad, orgánech interpretace). Selekce způsobů chování, vyplývajících s různých interpretací. Konflikty interpretací. Přežití úspěšné strategie interpretace. Strategické diskurzy. Uznání, prosazení, platnost a pravda. Gen jako zdroj skutečnosti. Imponování. Sémantická zdatnost (fitness) vystupující somaticky. Vytváření a vynalézání nových prostorů rozvoje.

SOUVISEJÍCÍ LITERATURA:

Kouba, P.: Kritérium interpretace, in Logos a svět, Oikúmené, Praha 1997, str. 129 - 133 Grondin, J.: Úvod do hermeneutiky, Oikúmené, Praha 1997Gadamer, H.-G.: Warheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik,

Tübingen 1960Gadamer, H.-G. : Text a interpretace, in REFLEXE, filosofický časopis č. 21, s. 9, 10Pokorný, P.: Výklad textu (exegeze) (Teze o hermeneutice, zejména biblické), in Logos a

svět, Oikúmené, Praha 1997, str. 206-216Popper, K. R. : Bída historicismu, Oikúmené, Praha 1994Slouková, D. : Sešity k dějinám filosofie VIII/2, VŠE, Praha 2002Slouková, D.: Sešity k dějinám filosofie XII/1, VŠE, Praha 1998Gadamer, H.-G. : Text a interpretace, in REFLEXE, filosofický časopis č. 21, s. 12 a dáleRicoeur, P.: Hermeneutics and the Human Sciences. Cambridge University Press 1981 Ricoeur, P. : Teória interpretácie: Diskurz a prebytok významu, Archa, Bratislava 1997Slouková, D.: Sešity k dějinám filosofie XII/2, VŠE, Praha 2000Markoš, A. : Tajemství hladiny. Hermeneutika živého, Vesmír, Praha 2000. Neubauer, Z.:

Hledání ztraceného genu cestou biologické hermeneutiky, tamtéž jako předmluva.

24

12. a 13. Spjatost jazyka se způsoby života. Jazyk jako systém pravidel mluvy (diskurz)

Wittgensteinovo pojetí řečových her.Řečová situace, způsoby různých životních forem. Jazyk společenství.

Trojí cesta zkoumání spjatosti jazyka se způsoby života.A) zkoumání spíše respektující rozlišení různých způsobů životaB) hledání univerzální pozice a univerzálního „jazyka“C) zkoumání problému diskurzivity a diskurzivních interpretací

A. ZKOUMÁNÍ RESPEKTUJÍCÍ SPÍŠE ROZLIŠENOST„Uvnitř“ a „vně“ P. Winche.Životní forma jako povaha sociálního jevu (společenské skutečnosti). Reflektující

rozum může být spjat se zkoumanou životní formou - může být „uvnitř“. Nebo je s ní spojen ne-parcitipativně - je „vně“, resp. je v zajetí jiné životní formy.

Vstřícná pozice badatele - společná komunikace - společné významy - sdílení společné životní formy. Zvládnout svět významů zkoumaného. Jen tak lze pochopit smysl jeho jednání. Veškerá fakta jsou dána, avšak není bez našeho určení dán pojem faktuality.

Etnometodologie H. Garfinkela.Řečové hry jako soubory metod poznání a konání. Indexikální výrazy (řečené a

slyšené v kontextu). Výzkum racionálních vlastností indexikálních výrazů. Myšlenkové a hodnotové vzory. Rozumění strukturám významovosti tak, jak jim rozumějí aktéři. Invariantní struktury racionality promlouvání a jednání (settings).

Giddensova dvojí hermeneutika.Rozumění rozumění v sociálních vědách. Průnik dvou významových rámců. První

rámec: jak rozumí aktér. Druhý rámec: jak rozumí badatel. Různé možnosti: Winch, Garfinkel, ideální standardy A. V. Cicourela a popis odchylek. Pikova emika a etika. Emický segment - behaviorém (bez hodnocení). Etická výpověď - kritéria hodnocení dána společenstvím badatelů. Další možnosti: univerzalismus typu Habermase, Bergera a Luckmana, Putnama či Davidsona (podrobněji dále). Všechny možnosti, jsou-li aplikovány, pronikají do první úrovně a ovlivňují ji (spolukonstituují dění) („klouzání“). Samonaplňující se role konceptů v sociální oblasti.

Baumanovy „víry“ zajišťující flexibilní stabilitu jazyků jako životních forem.Jazyky jsou formy života. Založeny na nutné proměně významů v komunikaci.

Stabilita „vírů“ na řece. Finální kodifikace významů - zánik „víru“. Ortodoxie. Výhradní právo na interpretaci - problém moci. Nesnášenlivost vůči pluralitě názorů, cenzura, upalování kacířů.

B. HLEDÁNÍ UNIVERZÁLNÍ POZICE.Habermasova teorie komunikativního jednání.Sjednocující role komunikativního jednání. Identifikace ilokuce na základě

konvenčních prostředků (frází). Habermasovo rozlišení 1) konstativního typu řečového aktu - sleduje objektivní vztah a pravdivost, 2) regulativního typu - sociální vztah a správnost, 3)

25

expresivního typu (dramaturgické řečové jednání) - subjektivní vztah ke světu a věrohodnost a 4) komunikativního typu - rozumění.

Prostředky ilokuce a perlokuce jako strategické nástroje sociálního jednání, ovlivňování a manipulace.

Diskurz - přenesení na komunikativní typ řečového jednání („o“ komunikaci).Strategicky dosažená univerzální pozice typu 1) teoretického diskurzu, 2) praktického

diskurzu, 3) terapeutického či estetického diskurzu, 4) teoretického diskurzu o strategii.Tři typy rozumnosti (teoretický, praktický, estetický).

Konstruktivismus Bergera a Luckmana.Objektivace expresivních výrazů jako objektů společného světa. Typifikace,

habitualizace, vzorce. Reciprocita - instituce. Zvnějšnění a zvnitřnění. Jazyk jako nosič typifikace. Nastolování symetrie mezi subjektivním a objektivním světem prostřednictvím jazyka. Přikládání logiky na objektivovaný svět. Logika jako garant intersubjektivity.

Tříbení ve vniřním dialogu jazyka, vyrovnávání hladin. Zvěcnění. Legitimizace jako objektivace druhého řádu. Legitimizace: pojmenování, zlomkovité vysvětlování, vědecká teoretická činnost, symbolická univerza. Jazyk jako hlavní prostředek legitimizace a udržování skutečnosti. Utváření a udržování normy (normativní podoby skutečnosti) jazykem.

Rutinní údržba jazykem. Krizová údržba. Moderní vědomí - moderní technologická produkce se znaky rozumnosti,

skladebnosti, vyrobitelnosti a pokrokovosti.Zapojení mnohosti a vícevztahovosti : postmoderní varianta a societální varianta.

C. ZKOUMÁNÍ PROBLÉMU DISKURZIVITY - JAZYK JAKO SYSTÉM PRAVIDEL MLUVY. Bachtionovy dialogické žánry.

Znakové ztělesnění vědomí. Výpověď (promluva). Sociální událost řečového vzájemného působení.

Dialogické žánry - typologie. Mnohost hodnocení a významů. Gramaticko-axiologický prostor. Logika řečových událostí.

Smíchová kultura. Komické kreativní struktury. Malé dialogické žánry - stereotypy. Velké dialogické žánry - akceptovatelné způsoby kreace.

Karnevalový žánr - nejširší akceptovatelný způsob kreace. Zpochybňování oficiálního jazykového kódu. Událost. Překvapení. Hra proti očekávání. Označující se stává označovaným.

Filosofie diskurzivity.Orientace na jazyk jako systém, odstranění konkrétní mluvy ze zkoumání.

Hjelmslevova dichotomie schéma/úzus. Idiolekt a écriture. Struktura a událost. Hledání aplikace: struktura a událost mluvy. Sémiotická (sémiologická) (naratologická) cesta „zvenčí“. Cesta „zevnitř“ - filosofie diskurzivity.

Pojem diskurzu. Přechod (přeskok) od bezreflexivního k reflexivnímu modu. Konstituce „diskurzivního objektu“. Průhlednost (transparence) znaků - „vidíme významy“. Behavioralita a „bezpřeskoková“ reflexivita mluvčího - analytická filosofie. „Přeskoková“ reflexivita recipienta - hermeneutika. Filosofie diskurzivity - vnitřní struktury diskurzu a následný hermeneutický „smysl“. Struktury rozumění.

Diskurzivní řád biologicky determinovaný. Jakobsonovo rozlišení diskurzu metaforického řádu a diskurzu metonymického řádu.

26

Diskurz jako falogokratický řád.Lacanovo jazykově strukturované nevědomí. Rozkolísanost spojení označujícího a

označovamého napravuje rozhodnutí „otce“. Oidipovský komplex značení - zavraždit značení otce a nastolit své.

Diskurz formovaný mocí.Kulturní kódy epistém M. Foucaulta. Různé diskurzivní formace. Kolateralita a

korelativita. Komlementarita (nediskurzivní formace).Pohled zevnitř. Téma moci. Diskurz a diskurzivní formace. Mocenské omezující

procedury. Vnější kontrola: Zákaz, označování za neracionální, předepisování pravdivého. Vnitřní kontrola zabudovaná do řádu diskurzivní formace - předurčení témat, způsobů vyjadřování, způsobů hodnocení, vylučování slov s pohyblivými významy, předepisování správných logických závěrů. Ztráta charakteru události a ztráta významu. „Pravdivá“ ritualizovaná normativní podoba.

Diskurz jako strategie.Diskurzivní formace feministek.

Větný režim a diskurzivní žánr (Lyotard).Větný režim. Diskurzivní žánr jako navazování vět různých větných režimů. Různice

(rozepře). Diskurzivní žánry jako strategie. Kanonická věta (otázka). Politika jako hrozba různic. Konsensus a disensus. Neexistence univerzálního diskurzivního žánru. Rozhodnutí o konsensu (disensu).

Diskurz jako intencionální událost a jako událost interpretace (Ricoeur).Subjekt-predikátová forma věty jako základ diskurzu. Intencionalita diskurzu.

Arbitrárnost a kontingence diskurzu. Diskurz jako událost.Dva řády zkoumání jazyka: zaměřenost na systém (sémiotika) a na (diskurzivní)

sémantiku. Věta jako nová entita. Diskurz se realizuje jako událost, ale je chápán jako význam. Dvojí „znamenání“: intence (význam mluvčího) a větný význam. Význam mluvčího: a) sebereference věty, b) ilokuční dimenze, c) intence poznání recipientem.

Psaný diskurz - nový výtvor.Diskurzivní žánry jako generativní nástroje produkce diskurzivních děl.Situační reference v mluveném diskurzu a jejich rušení v psaném.Rekonstrukce celého nového světa (nejen situace) psaným diskurzem (textem).

Neostenzivní a nedeskriptivní reference - přímé předvádění.Cíl diskurzu - projektování světa. Text jako přírůstek reality.Interpretace: chápání, vysvětlení, porozumění. Zrušení dichotomie rozumět/vysvětlit.Validace stupňů rozumění (intersubjektivizace). Invalidace.Diskurz jako střetávání různých způsobů života (světů). Interpretace jako obohacování

vlastního světa. Diskurz jako výzva k orientaci a pro rozvrhy možných způsobů našeho bytí.

Od diskurzu k Textu a k základním filosofickým problémům.Základní lidská zkušenost jazyka. Otevřenost struktury mluvy. Dění diskurzu jako

dění smyslu. „Smysl“ diskurzivního objektu konstituovaný v reflexi na základě synchronních struktur poznatků (systém vědění), zážitků (příběh života), hodnot (h. systém, žebříček), citů a intencí. Nic není mimo Text (Derrida). Bytí se nám dává diskurzivně. Kladení daností, výzva k završování, odkládání. Dekonstrukce jako filosofická strategie. Významy jako unikátní danosti (monumenty) spolukonstituující smysl. Filosofické uchopování dění.

27

Metafora rhizomu. Svět diskurzivity jako otevírání „labyrintu možností“.Brandomova orientace na diskurzivním vyjádřením zpřístupňovanou normativitu,

kterou vytváříme svým konáním a svými pojmy a soudy. Vyjádřením ji nabízíme kritice a bereme odpovědnost za opodstatnění správnosti svého vyjádření, a to v normativním inferenčním prostoru diskurzivity. V podstatě bytí člověka leží normativně orientovaná diskurzivita.

SOUVISEJÍCÍ LITERATURA:

Winch, P.: Idea of a Social Science and Its Relation to Philosophy, London,1958Hubík, S. : Sociologie vědění, SLON, Praha 1999 s. 148 a dáleGarfinkel, H.: Studies in Ethnomethodology, Englewood Cliffs: Prentice-Hall, 1967Giddens,A: Důsledky modernity, SLON, Praha 1998Giddens, A: New Rules of Sociological Method, London: Hutchinson 1974Giddens, A: The Constitution of Society: An Outline of the Theory of Structuration, Polity

Press, Cambridge 1984, str. 372 Petrusek M: Anthony Giddens. Teoretik strukturace a modernity, in Giddens,A: Důsledky

modernity, SLON, Praha 1998, str. 182Cicourel, A. V. : Basic and Normative Rule in the Negotiation of Status and Role, in:

Sudnow, D. ed.: Studies in Social Interaction, New York 1972Pike, K. : Language in Relation to a Unified Theory of the Structure of Human Bahavior,

Vol. 1, Glendale:SIL, 1954, Pike a Cicourel podle Hubík, výše cit. dílo.Bauman,Z.: Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie. SLON, Praha 1996Habermas, J.: Theorie des komunikativen Handels, Frankfurt am Main, 1981Berger, P., Luckmann,T.: Sociální konstrukce reality. CDK, Praha 1999Hubík, S. K postmodernismu obratem k jazyku Albert, Boskovice 1994, s. 35 a dáleBachtin, M. M., Vološinov, V. N. : Marxismus, freudizmus, filozofia jazyka, Bratislava

1986, s.294Kristeva, J.: Slovo, dialog a román. Texty o sémiotice. SOFIS, Praha 1999 s. 7-32Benyovszký, L.: Filosofická propedeutika, II. SOFIS 2001Derrida, J.: Texty k dekonstrukci, Archa, Bratislava 1993, Derrida, J. : Gramatológia, Archa, Bratislava 1999,Slouková, D.: Sešity k dějinám filosofie XII/2, VŠE, Praha 2000Zala, B.. Skrytý svet významov, Iris, Bratislava 1996Wittgenstein, L.: Filosofická zkoumání, Filosofia, Praha 1998Za zrkadlom myslenia, sborník, MÉDIA, Bratislava 1999Ricoeur, P.: Život, pravda, symbol, Oikúmené, Praha 1993Ricoeur, P.: Teória interpretácie: Diskurz a prebytok významu, Bratislava 1997Saussure, F.de.: Kurs obecné lingvistiky, Odeon 1989, 1998Lotman, J. M.: Text a kultúra, Bratislava 1994Lyotard, J.F.: Rozepře, Filosofia, Praha 1998Foucault, M.: Diskurs, autor, genealogie, Svoboda, Praha 1994Descombes, V.: Stejné a jiné, Oikúmené, Praha 1995Barthes, R.: Kritika a pravda, Dauphin 1997Culler, J.: Saussure, Bratislava 1993Horster, D.: Jürgen Habermas, Svoboda Praha 1995Černý, J.: Dějiny lingvistiky, Votobia, Olomouc, 1996Jakobson, R. : Dva aspekty jazyka a dva typy afatických poruch in Jakobson, R. : Poetická

funkce, H&H, Praha 1995

28

14. Využívání a zneužívání jazykaJazyk a argumentace.Víceznačnost, ekvivokace, amfibolie, vágnost.Definování v kruhu. Definování neznámého neznámým.Sugestivní figury. Zatíženost emocemi. Zatíženost koncepcemi a teoriemi.

Chybné a nesprávné argumentace:I. kvaziargumentace: 1) vyhrožování, 2) vydírání působením na city, 3) společenský

apel, 4) individuální apel.Polemické urážky: A) Despicere, B) Caput canis, C) Non habet, D) Negare, E) Imago,

F) Pugna, G) Impossible, H) Iubilare.5) dovolávání se autority - I) testimonia, J) Quosque.

II. vadné argumentace: 1) ekvivokace, 2) amfibolie, 3) chybné složení či rozložení, 4) různé zdůraznění slov, 5) chybná interpretace slovních tvarů - special pleading.

III. logicky chybná argumentace.

IV. argumentace se zmanipulovanou tezí - strašák (straw man), ignoratio, mutatio.

V. argumentace s chybným argumentem - argumentace kruhem, sugestivní dichotomie.

VI. argumentace s neúplnými argumenty.

VII. argumentace s presumptivní nebo komplexní otázkou.

VIII. slabě induktivní argumentace.

Eristika. Ad rem. Ad hominem. Přímé a nepřímé vyvracení. Apagoga, instance, triky.

Jazyk a moc.Ideologické zneužívání jazyka se opírá o „jazykovou moc“ nezjevenou (tajnou).Sovětská logokracie a marrismus. Nominalizace.Novořeč G. Orwella.Novořeč reálného socialismu.Hayekova slova jako vodítka jednání a klasifikanty. Teorie za výrazy. Animismus.

Konotační analýza na příkladu pojmu „společnost“, „společenský“/“sociální“. Lasiččí slova. Katallaxie.

Marxova strašidla (prázdných pojmů).Archivovaná slova - hypomnézie. Elektronická novořeč.Vyprazdňování nejen slov, ale i obrazů světa. Simulakrum.Jazyk legál-racionální byrokracie. Jazyk charismatické byrokracie. Jazyk zrušené

zkušenosti a jeho subjekty: proselyta, propagandista, nepřítel. Tomu odpovídající formy sdělení: heslo (slogan), manuál (příručka), apologie (rituál).

29

Dromologická úroveň. Uplatňování moci zrychlování. Mediální slogan, soubor rychlých mediálních frází, vzájemné utvrzování. Slovní rej, slovní fundamentalismus, a střední cesta, návrat k tradicím.

SOUVISEJÍCÍ LITERATURA:

Jauris, M., Zastávka, Z.: Základy neformální logiky, S&M, Praha 1992Schopenhauer, A.: Eristická dialektika, en, Praha 1991Čapek, K.: Dvanáctero figur zápasu s perem čili příručka písemné polemiky, in: Spisy

XIII/ Marsyas, Jak se co dělá, Československý spisovatel, Praha 1984, s. 41 a dáleČapek, K: Kritika slov, in: K. Č., Spisy XXI., Československý spisovatel, Praha 1991, ss.

9-76,Čapek, K: Chvála řeči české, in: K. Č., Marsyas, Spisy XIII., Československý spisovatel,

Praha 1984, ss. 184-188Hagége, C.: Člověk a řeč. Karolinum, Praha 1998, s. 206 a dáleBesancon, A.: Présent soviétique et passé russe, Livre de poche, Pluriel, 1980Šimečka, M. : Náš soudruh Winston Smith, in: Orwell,G.: 1984, Naše vojsko, Praha 1991,

s. 206 a dáleHayek, F.v. : Osudná domýšlivost. Omyly socialismu. SLON, Praha 1995 s.116 a dáleBělohradský, V.: Přirozený svět jako politický problém. (Eseje o člověku pozdní doby.)

Československý spisovatel 1991 s. 32 a dáleSlouková, D.: Sešity k dějinám filosofie XII/2, VŠE, Praha 2000Orwell,G.: 1984. Praha 1991

30