1

Vývoj baletu-pantomimy

v osvícenské Evropě

Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění v Praze

Petra Dotlačilová

2

Vývoj baletu-pantomimy

v osvícenské EvropěPetra Dotlačilová

© Akademie múzických umění v Praze, 2013© Petra Dotlačilová, 2013

ISBN 978-80-7331-270-1

Úvod 4

Vývoj konceptu dějového baletu: průkopníci a následovníci 6

Podoba divadelního tance v 18. století 13

Střediska evropského baletu 25

Lyon: Noverrova laboratoř 25

Stuttgart: teorie přechází v praxi 28

Vídeň: místo setkávání a vrchol baletu-pantomimy 32

Petrohrad: Balet za ruských careven 43

Milán: sídlo polemiky 47

Paříž: poslední meta baletu-pantomimy aneb Na cestě k romantismu 55

Prameny 64

Literatura 68

Obrazová příloha 73

Obsah

5

Osvícenství je pro dějiny baletu epocha důležitá především proto, že v tomto období získává balet poprvé funkci dramatickou a začínají zde krystalizovat principy, jaké používají dějové formy baletu i v naší době. Cesta k této podobě byla ale dlouhá a zdaleka ne tak přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát. Podněty k změnám v tanečním umění přicházely z různých oblastí, a ne vždy se dá přesně určit, kdo koho a nakolik ovlivnil. V různých koutech Evropy se začaly od počátku 18. století objevovat myšlenky i první baletní produkce, v nichž nabýval na důležitosti děj a výraz, ne pouze ornamentální a symetrický tanec, jak tomu bylo do té doby. Z historických pramenů se dozvídáme o Johnu Weaverovi a Marii Salléové v Londýně, kteří soustředili svou pozornost na pravdivost citů vyjadřovaných na jevišti a k ní si dopomáhali pantomimou, ušlechtilými gesty. Jejich balety z první poloviny 18. století jsou skutečnými předchůdci baletu- -pantomimy či baletu d’action, tedy žánru, který je považován za plod baletního klasicismu. Druhým „otcem“ tohoto žánru je Franz Anton Hilverding, vídeňský baletní mistr, který výrazně ovlivnil celý středoevropský a východoevropský prostor (působil několik let také v Rusku). Také on již systematicky pracoval s pantomimou a výrazem.Zdrojem těchto změn byl bezesporu odkaz k antickému divadlu a vzdělanosti, nejsilnějšímu zdroji klasicistního myšlení a umělecké produkce. Les philosophes se vraceli k četbě originálních antických pramenů a odvolávali se k nim jako k základním vzorům. V oblasti tance to byl především Lukiánův spis O  tanci a popisy umění slavných mimů Bathyla a Pylada. Pravidla pro divadlo, která někteří baletní mistři aplikovali rovněž na balet, byla převzata z interpretací Aristotelovy Poetiky. V tomto ohledu byli napřed francouzští myslitelé a umělci, jelikož zde začal klasicismus již během 17. století s díly René Descarta a divadelní tvorbou Pierra Corneille a Jeana Racina. V průběhu 18. století se ke vzorům vzdělanosti přidali další Francouzi – Voltaire, Denis Diderot a Jean-Jacques Rousseau.

Úvod

6

Co se týče taneční techniky, hlavním centrem nadále zůstávala pařížská Opera (Acadé-mie Royale de la Musique), kde se učili téměř všichni významní tanečníci a choreografové klasicismu (včetně „otců“). Během století si ale svou pověst vypěstovala i vídeňská divadla (Kärntnertortheater a  Burgtheater) a milánské Regio Ducal Teatro, italští tanečníci ale už dávno předtím působili ve všech evropských divadlech.Období klasicismu není úplně temnou a zcela neprobádanou epochou baletní historie. Především v posledních dvou desetiletích se mu naopak věnovalo mnoho tanečních historiků a na toto téma vyšlo v zahraničí několik publikací a monografií1, další se právě připravují2.

1 Guest, Ivor: The Ballet of Enlightenment: The Establishment of the Ballet d’Action in France, 1770–1793. Dance Books, London 1996. – Fairfax, Edmund: The Styles of Eighteenth Century Ballet. Scarecrow Press, Maryland 2003. – Dahms, Sibylle: Der konservative Revolutionär. Jean Georges Noverre und die Ballettreform des 18. Jahrhunderts. Epodium, München 2010. – Sasportes, José (ed.): Storia della danza italiana: dalle origini ai nostri giorni. Edt, Torino 2011. – Nye, Edward: Mime, Music and Drama on the Eightneeth-century Stage: The Ballet d’Action. Cambridge University Press, Cambridge 2011.

2 Probíhající projekt Sibylle Dahmsové Angiolini in the Enlightenment’s Culture of Knowledge na univerzitě v Salcburku.

7

Vývoj konceptu dějového baletu: průkopníci a následovníci

Názvy ballet en action, ballet d’action3 či ballo pantomimo4 vyjadřují víceméně ten-týž tanečně-divadelní útvar, který vznikl v  18. století. Jedná se o  dramatický balet, který není pouhým dekorativním divertissement mezi jednotlivými akty opery, ale samostatně vyjadřuje příběh a různou škálu emocí. To vše pouze po-mocí tance a mimiky-gest. Hudební doprovod zpravidla nebyl vokální, ale čistě instrumentální, přítomna nebyla ani deklamace. Tato taneční představení přebí-rají témata klasicistních dramat a často končí tragicky. Nevyčerpatelnou námě-tovou studnicí je klasická antická mytologie, díla Homérova a Ovidiova, autoři se ale inspirovali i hrami klasicistních autorů Racina, Corneille a Molièra, stejně tak jako díly osvícenců Diderota a Voltaira.Již na počátku 18. století je divadelní tanec zcela profesionalizovaný a  jasně oddělený od tance společenského, jisté tance (jako např. sarabanda, folia, passa-caglia a chaconna) byly považovány za ryze divadelní.5 Tanec se vyskytoval ve všech divadelních žánrech 18. století, včetně představení činoherních. Balet byl součástí operních produkcí již od konce 17. století, v řadě hudebně-divadelních forem hrál dokonce natolik důležitou úlohu, že se dostal do názvu: jednalo se především o formy comédie-ballet J. B. Lullyho a Molièra či opéra-ballet Andého Campry (1680–1744). V  těchto typech představení byl tanec součástí děje,

3 Ballet d’action (fr.) = český ekvivalent by byl „dějový balet“, ovšem zde nepřekládáme. Termín pro svá díla použil poprvé Jean-Georges Noverre v roce 1761.

4 Ballo pantomimo – danza pantomima – pantomima = zde překládáno jako balet-pantomima. Dalo by se též přeložit jako pantomimický balet (či baletní pantomima), ovšem tento překlad by mohl být zavádějící vzhledem k asociaci s tím, co se pod názvem „pantomima“ uvádělo v 19. a 20. století. Také jsou zde výrazy „ballo“ a  „pantomimo“ rovnocenné, adjektivnímu významu by v  italštině odpovídal spíše výraz „pantomimico“. K této problematice viz Kazárová, Helena: Barokní balet ve střední Evropě. AMU, Praha 2008.

5 Viz Kazárová, Helena: Tanec v  kontextu divadla 18. století. In: Svět barokního divadla… Český Krumlov 2003, s. 142.

8

navazoval plynule na deklamované nebo zpívané dialogy. Takový žánr byl uvá-děn i ve Francii, zejména v Paříži. Zde panovala silná rivalita mezi oficiálními scénami pařížské Opery (kde vévodila vážná opera a baletní styl la belle danse) a  Comédie Française, která měla monopol na mluvené slovo, na straně jedné, a divadly na pařížských předměstích (Les théâtres de la Foire et des Boulevards) spolu s Comédie-Italienne, kde bylo použití mluveného slova a uvádění vážných žánrů zakázáno, na straně druhé. Tanec a pantomima byly tedy v komických operách a  různých parodiích na oficiální scény jedním z  hlavních vyjadřova-cích prostředků. K  těm, kteří uváděli takovéto populární produkce, patřili Jean--Baptiste De Hesse (1705–1779)6, François Pitrot (1720–1792)7 a Pietro So- di (?–asi 1775)8. Jejich díla byla nazývána ballets pantomimes, jednalo se ovšem o lehčí žánr s žertovnými až pitoreskními prvky, jenž vycházel z rokokové pastýř-ské tematiky či z komedie dell’arte; oblíbená byla ovšem i exotická témata z pro-středí vzdálených východních zemí, například Turecka nebo Číny. Podobné pro-dukce byly ovšem uváděny i na dalších evropských jevištích, kupříkladu ve Vídni F. A. Hilverdingem či v Londýně J. Weaverem, ale o nich podrobněji níže.Během první poloviny století začínal již tanec hledat cestu, jak vytvořit svůj vlastní žánr vně opery. Postupně vykrystalizovaly dva základní směry, kterými se vydal: první žánr, populární především v Itálii, ale rychle se šířící do Francie i do říšských zemí (kde byl italský umělecký vliv velmi silný), byl groteskní tanec, který byl silně ovlivněn komedií dell’arte, zakládal se na akrobatičnosti, mnohdy

6 J.-B. De Hesse (také psáno Dehesse či Deshayes) byl francouzský tanečník, choreograf a pedagog, působil především v Paříži. Na scéně Comédie-Italienne exceloval jako herec a tanečník, později se stal baletním mistrem/choreografem. Markýza de Pompadour si ho vybrala, aby stavěl tance do představení uváděných v  jejím soukromém divadle Théâtre des Appartements ve Versailles a  v  Bellevue v  období let 1747–1753. V  letech 1758–1779 se podílel na vedení divadla Opéra- -Comique. Mezi jeho populární komické balety-pantomimy patřily: L’Opérateur chinois (1748), Les Quatres Âges en récréation, Les Enfants vendageurs (1749), Les Bûcherons (1750) či Les Jardiniers (1755). Významná byla i jeho pedagogická činnost, vychoval mnoho tanečníků, kteří později udělali kariéru na scénách Comédie-Italienne, či dokonce v pařížské Opeře, jeho žáci také vystupovali v Noverrových prvních baletech d’action.

7 F. B. Pitrot byl tanečník s  vynikající technikou, působil jako sólista v  pařížské Opeře v  ro- ce 1744. Cestoval a tančil po celé Evropě. Poté se stal baletním mistrem v Théâtre-Italian v Paříži a vytvořil několik úspěšných baletů-pantomim, jako Les Tritons (1755), Le Sultan Généreaux et la Chaconne (1759), Ulysse dans l’ile de Circé (1764).

8 P. Sodi byl původem italský tanečník, pocházel z Říma, tančil v Neapoli, Londýně, Berlíně i ve Vídni (u  F. A. Hilverdinga). Poté vystupoval i  v  pařížské Opeře a  stal se tanečním mistrem v Comédie-Française a Comédie-Italienne, kde postavil mnohé balety-pantomimy (Les Mandolines et la Cornemuse, 1774; Les Jardiniers ou les Ciseaux, 1745; Le Bouquet, 1749; Les Amusement champ-êtres, 1753; atd.). Působil také v Covent Garden v Londýně a v roce 1774 odjel do Spojených států amerických, kde vyučoval společenské tance.

9

hrubozrnné gestice a výjimečném tělesném výkonu. Námět a příběh byly často druhořadé, hlavním cílem groteskního tance bylo pobavit publikum. Druhým žánrem byl právě dějový tanec, více intelektuálně pojatý a vycházející z moder-ních dobových tendencí v umění. Důraz byl kladen na literárnost, na vyprávění příběhu tancem a gesty i vnitřní prožitek.Za první divadelní čin, který předjímal nástup tohoto nového žánru, je obecně považován výstup Clauda Ballona a Françoise Prévostové na dvoře hraběnky du Maine roku 1714. Tito dva sólisté pařížské Opery ve svém výstupu s velkým úspěchem znázornili zcela beze slov, pouze pomocí tance a  gestiky, scénu ze čtvrtého jednání tragédie Horatius Pierra Corneille, kdy mladý Horatius zabíjí Camille.Pojem ballet en action poprvé použil Louis de Cahusac (1706–1759) ve svém traktátu La danse ancienne et moderne. Mnoho Cahusacových myšlenek převzal pak nejvýznamnější choreograf klasicismu Jean-Georges Noverre (1727–1810) a  jeho ballet en action přejmenoval na ballet d’action. Noverrův sok Gasparo Angiolini (1731–1803)9 své balety nazýval balli pantomimi (sg. ballo pantomimo), což zdůrazňuje jeden z nejvýznamnějších prvků tohoto nového žánru: použití pantomimy jako vyjadřovacího prostředku. Všichni výše zmínění autoři se totiž, jako ostatně všichni klasicistní tvůrci, odvolávají k antice, kde byla pantomima jedním z nejdůležitějších divadelních žánrů. Lukianos ze Samosaty10 je rovněž citován v dílech všech výše zmíněných autorů.Ani před Cahusacem však nebyl takový koncept baletního umění neznámý. Anglický choreograf John Weaver11 (nazýván též otcem anglické pantomimy)

9 Podrobné a aktualizované životopisy těchto dvou choreografů v českém jazyce je možné nalézt v  bakalářské práci Dotlačilová, Petra: Lettere contra Lettres aneb Polemika Gaspara Angioliniho s Jeanem-Georgesem Noverrem (AMU, Praha 2009), anebo ve skriptech prof. Boženy Brodské Vybrané kapitoly z dějin baletu (AMU, Praha 2008).

10 Lukianos ze Semosaty (120–180 po Kr.). Pocházel z kraje u horního toku Eufratu z chudé rodiny, ale pilným studiem klasické attičtiny se vypracoval a stal se vysoce ceněným spisovatelem a ré-torem, autorem ironických veřejných deklamací na všemožná témata. Byl stoupencem druhého sofismu a kromě psaní či deklamování též překládal do národních jazyků. Tak se stal slavný po celém Řecku, Malé Asii, Itálii i Galii. Napsal dialog O tanci (přeložený Janem Reimoserem do češtiny), kde tanec obhajuje a zároveň poskytuje cenný zdroj informací o podobě tance v římské říši v 2. století.

11 John Weaver (1673–1760) působil v letech 1700–1736 v londýnském divadle Drury Lane, kde uvedl řadu baletů-pantomim, jako např. The Tavern Bilkers (1702), The Loves of Mars and Venus (1717), Perseus and Andromeda, Únos Kolombíny (1717), Orfeus a Eurydika (1717), Kupido a Bacchus (1719). Přeložil do angličtiny Feuilletovu knihu La Chorégraphie, vydal několik spisů o  dějinách baletu a pantomimy a ke svým baletům psal libreta, která vydával tiskem. V některých těchto libretech poskytuje detailní popis gest, která používal v baletech, a jejich význam.

10

používal ve svých četných spisech12 obdobný pojem ballet pantomime. Také on vycházel z antického tance, četl Lukiana a jeho cíl, tedy obohatit taneční umění o dramatické prvky, byl totožný. V sedmé kapitole své Essay towards an History of Dancing charakterizoval expresivní tanec, který byl podle něj nejvyšší formou tance: „Divadelní tanec byl původně vytvořen, aby napodoboval; aby gesty a po-hyby těla vysvětlil věci vytvořené v mysli, a jasně a pochopitelně znázornil činy, způsoby a vášně; divák by tak měl dokonale porozumět interpretovi skrze je- ho pohyby, aniž by on řekl jediné slovo.“13 Svou teorii uváděl také do praxe, jeho nejznámější balet-pantomima The Loves of Mars and Venus pochází z roku 1717 a nesl podtitul „a dramatic entertainment of dancing“. Je skoro až s podivem, že John Weaver není citován ani jedním z klasicistních baletních teoretiků. Cahusac například mluví o známé tanečnici Marii Salléové14, jež je považována za prů-kopnici ballet d’action a která v první třetině 18. století působila v Londýně, takže byla zajisté Weaverem ovlivněna. Do dějin se kromě svého tanečního mistrovství zapsala i vytvořením baletu Pygmalion, uvedeného roku 1734 v nově otevřeném divadle Covent Garden v Londýně. Pomocí tance a pantomimy zde spolu se sku-pinou francouzských kolegů znázornila příběh z Ovidiových Proměn o sochaři zamilovaném do vlastní sochy. Antická inspirace byla podtržena volbou jedno-duchého kostýmu tanečnice, řasené látky na způsob lehkého řeckého chitonu, což bylo v době krinolín (tonnelet) vskutku revoluční. I  Jean-Georges Noverre později sám v Londýně vystupoval a seznámil se s místními špičkami hereckého umění, známé je především jeho přátelství s Davidem Garrickem (1717–1779). Ten byl jistě s Weaverovou prací obeznámen, sám se snažil o velice expresivní způsob herectví. Jeho manželkou byla Eva Weigelová, zvaná též Violetti, která

12 An Essay towards an History of Dancing (1712), Anatomical and Mechanical Lectures upon Dan- cing (1721), The History of Mimes and Pantomimes (1728), předmluva k baletu The Loves of Mars and Venus (1717).

13 Weaver, John: An Essay towards an History of Dancing. J. Tonson, London 1712, s. 160: „Stage-Dancing was at first design’d for Imitation; to explain Things conceiv’d in the Mind, by the Gestures and Motions of the Body, and plainly and intelligibly representing Actions, Manners, and Passions; so that the Spectator might perfectly understand the Performer by these his Motions, tho’ he say not a Word.“

14 Marie Salléová (1707–1756) je považována za jednu z nejvýznamnějších tanečnic první poloviny 18. století. Pocházela z divadelní rodiny a od mládí působila v pantomimách a vaudevillech, které se hrály na předměstí Paříže. Později se dostala do školy při Opeře, kde se naučila i klasickému tanečnímu stylu. Choreografkou se stala ve třicátých letech v Londýně, kam ji pozval impresário, tanečník a mim John Rich. Se skupinou svých kolegů vytvořila v nově otevřeném divadle Covent Garden balet Pygmalion, který byl dějový a spojoval v sobě tanec a pantomimu. V Londýně nastudo-vala také Händelův opera-balet Terpsichore (1734). Poté se vrátila do pařížské Opery, kde působila v opéra-ballets Andrého Campry a Jeana-Philippa Rameaua (např. L’Europe galante).

11

pocházela z Vídně a tančila u Hilverdinga. Je ovšem známo, že Noverre se pouze zřídkakdy zmiňoval o svých předchůdcích.Dalším předchůdcem tohoto žánru byl Rakušan Franz Anton Hilverding15, vý-znamný choreograf vídeňského dvora i  městských divadel. Ve svých baletech usiloval o pravdivost gesta, uváděl na jeviště skutečné charaktery (mlátiče obilí, cikány či Moravany, kteří nahradili postavy komedie dell’arte) a odstranil masky i rozverné kostýmy. Dle Stefana Arteagy se Hilverding kolem roku 1740 dokonce stal autorem několika samostatných baletů-pantomim podle klasicistních tra-gédií (Britannicus podle Racina, Idomeneo dle Crébillona, Alzira podle Voltaira). Bohužel žádný další pramen – ani Angiolini ve svých dopisech, kde předkládá Hilverdingův životopis – se o tomto faktu nezmiňuje.16 V roce 1745 Hilverding vytvořil svůj první doložitelný pokus o balet-pantomimu s vážnějším námětem, v rámci licenzy opery La Generosita trionfante.17 Kolem poloviny 18. století vyšlo ve Francii několik publikací, které se zabý-valy gestem a výrazem v herectví i  v  tanci. Slavný italsko-francouzský herec Antoine-François Riccoboni (1707–1772) vydal v  roce 1750, poté, co ukončil aktivní hereckou kariéru, spis L’Art du Théâtre, v  němž napsal o  gestu toto: „Gestem míním nejenom pohyby rukou, ale spíše pohyby celého těla, na jejichž harmonii záleží celá hercova vznešenost.“18 Francouzský právník a příležitostný novinář Claude Boulenger de Rivery (1725–1758) napsal tentýž rok pojedná-ní o antické pantomimě Récherches historiques et critiques sur quelques Anciens Spectacles, et par particulièrement sur les Mimes et sur les Pantomimes. Vycházel především z anglických a německých pojednání, která zkoumala pantomimické techniky, jako bylo Dissertatio de actione scenica jezuity Franziska Langa či velmi

15 Franz Anton Hilverding (1710–1768) pocházel z divadelní rodiny, ale jako nadaný tanečník byl poslán vídeňským dvorem na zkušenou do Paříže. Zde poznal nejen vznešený styl „danse noble“, ale i  francouzskou klasickou tragédii a pantomimu předměstských scén. To vše později spojil ve svých originálních baletech ve Vídni, kde působil jako baletní mistr jak v Dvorním divadle, tak v Divadle u Korutanské brány. V prvním jmenovaném uvedl vážné mytologické tituly, jako například Orfeus a Eurydika, Amor a Psyche, Acis a Galathea; v druhém uplatňoval svůj smysl pro komiku v lidovém divadle, kupř. balety Dobrodružství v Leopoldově, Paní kmotro, půjčte mi ty nůžky. Mezi jeho nejúspěšnější řadí Gasparo Angiolini, který jej považuje za svého předchůdce, balety Ušlechtilý Turek, Síla krve, Únos Proserpiny, Pygmalion a Kyrké.

16 Viz Kazárová, Helena: Barokní balet ve střední Evropě. AMU, Praha 2008, s. 128.17 Tamtéž, s. 131: „Medea se svým doprovodem přivádí Jasona k ukrytému zlatému rounu. Jason se řídí

jejími tajnými pokyny při boji s drakem, střežícím poklad, a zvítězí. S pádem nestvůry se promění scéna a dokončí se hold císařskému páru.“

18 „By gesture I mean not only arm movements, but even more movements of the entire body, for it is on their harmony that the grace of the Actor depends.“ Cit. dle: Winter, Marian Hannah: The Pre- -Romantic Ballet. Pitman Publishing, London 1974, s. 109.

12

vlivné dílo Charlese Lebruna Expressions des Passions de l’Ame, obě z roku 1727. Ve svém pojednání Boulanger de Rivery zmiňuje ve spojení s pantomimou jedno jediné jméno: Jean-Baptiste De Hesse. Tento choreograf byl podle něj „nenapo-dobitelný v kompozici baletů-pantomim, přímo génius, pokud může být géniem nazýván tvůrce v tomto oboru… tak plodná invence, tak důmyslné zápletky, tak přesné provedení, až se zdá, že jeho hranice jsou tam, kde končí umění samo“.19

Vrcholnými představiteli žánru ballet d’action či ballo pantomimo jsou Jean- -Georges Noverre a  Gasparo Angiolini. Noverre o  něm nejprve rozsáhle po-jednal ve svém spise Listy o tanci a baletech (1760) a posléze vytvořil vrcholná díla, mezi něž patří Médea a Jáson (1763), Pomstěný Agamemnón (1771), Ifigénie v Tauridě a Horáciové a Kuriáciové (1774). Jeho díla byla inspirována po vzoru největších francouzských klasiků antickými mýty. Angiolini ale vytvořil ve Vídni jako první samostatný balet s tragickým koncem Don Juan aneb Kamenná hos-tina (1761) s hudbou Christopha Willibalda Glucka (1714–1787), inspiroval se tedy Molièrovou hrdinskou komedií, která ovšem v Angioliniho podání končí špatně. Žáci Noverra a Angioliniho následně uplatňovali nový styl na scénách po celé Evropě. Jean Dauberval (1742–1806) v Londýně a v Bordeaux, Charles Le Picq (1744–1806) a  Ivan Valberg (1766–1819) v  Rusku, Vincenzo Galeot- ti (1733–1816) v Dánsku, Louis Gallodier (1734–1803) ve Švédsku. První balet--pantomimu na prknech pařížské Opery uvedl Gaetano Vestris (1729–1808) v roce 1776 a byl to původně Noverrův slavný balet Médea a Jáson. Skutečné zavedení tohoto žánru v divadelní Mekce Francie ale náleželo brat-řím Maximilienu (1741–1787) a Pierru Gardelovým (1758–1840), kteří od ro- ku 1778 na mnoho let postupně ovládali balet v pařížské Opeře. Během 19. sto-letí se dramatický balet stal dominantní choreografickou formou, ovšem ne všu-de v identické podobě. Podle odlišných pojetí baletu u Noverra a Angioliniho můžeme rozlišit dvě vývojové linie: první je ve Francii dominantní noverrov-ské oddělení „danse d’exécution“ a „pantomime marché“ a druhý v Itálii oblíbe-ný trend angioliniovského spojení pantomimy a  tance v  jeden celek podřizu-jící se hudbě („pantomime mesurée“), který se vyvinul v choreodrama Salvatora Vigana. I místo baletu v rámci divadelní produkce se lišilo podle místa a podle tradice, která v určitých zemích převládala. V  Itálii se například tanec rychle vydělil z celku opery, samostatné balety se uváděly mezi jednáními opery a je-jich námět neměl často s  dějem opery vůbec nic společného. U  publika byly tyto baletní produkce velice populární, o čemž svědčí komentář slavného oper-

19 „…inimitable in the composition of Ballet Pantomimes, a genius even, if genius can be said to exist in creations of this sort… so fertile the invention, so ingenious the plots, and so exact the execution, that it would seem the only limits set were by the Art itself.“ Cit. dle: Winter, M. H., op. cit., s. 110.

13

ního libretisty Pietra Metastasia v dopise příteli Farinellimu z 1. srpna 1750: „V tuhle chvíli jsou již hudebníci a mistři… většinou odsouzeni ve všech diva-dlech k ostudné pozici dělat mezihry tanečníkům, kteří se těší větší pozornosti diváků a mají větší prostor v představení.“20

Ve Francii byl naopak balet dlouho pevnou součástí operních produkcí a tema-ticky se z nich vymezoval pomaleji.Všechny formy dějového baletu si postupně získaly velkou popularitu u obecen-stva, na druhou stranu byly ale také silně kritizovány především intelektuály z  literárních kruhů. Dějový balet totiž, jelikož se v  něm nemluvilo, odsouval stranou dosud nejdůležitější stránku operního i činoherního představení, tedy text. Při tvorbě baletu-pantomimy již nebylo místo pro libretistu/básníka, který byl v divadle dosud největší autoritou. Mnoho divadelních teoretiků považovalo za nemožné, že by pouhá gesta mohla znázornit totéž, co jazyk. Dalším problé-mem bylo, že znázorňování příběhů slavných králů a hrdinů v tanci řada z nich považovala za nevhodné a nedůstojné.21

20 „Gia a quest’ora i musici ed i maestri… sono per lo piu condannati in tutti i teatri alla vergogno-sa condizione di servir d’intermezzi ai ballerini, che occupano ormai maggiore attenzione del popolo e la maggior parte degli spettacoli…“ Metastasio, Pietro: Tutte le opere, III. A cura di Bruno Nunelli, Mondadori, Milano 1951, s. 555.

21 Viz Sasportes, José: La parola contro il corpo ovvero il melodramma nemico del ballo. La Danza italiana, Edizioni Theoria, Roma 1984, s. 21–41.

14

Jenom ze spisů tanečních teoretiků vyplývá, v čem spočíval jevištní tanec v době zrodu baletu-pantomimy. Zdá se, že důraz byl kladen především na taneční tech-niku, která byla čím dál komplikovanější. Názvy všech prvků známe již ze spisu Pierra Rameaua Maitre à danser (1725), který vyšel na konci první třetiny století. Lze si tedy představit, že tanec z techniky popisované v tomto důležitém traktá-tu i nadále vycházel, i když byl stále náročnější, co se týče kombinací a variací. Jedním z posledních tanečních manuálů 18. století – z roku 1779 – byl Trattato di ballo italského tanečníka a  baletního mistra Gennara Magriho. Je v  něm shrnuta taneční technika hlavně groteskního tance a srovnáním s Rameauovým traktátem zjistíme, jak se tanec za ono půlstoletí proměnil. Repertoár kroků, fi-gur, točení a skoků narostl zhruba o třetinu a objevily se i některé kvantitativní i kvalitativní změny.V  této kapitole se opíráme především o  nedávno vydanou knihu Edmunda Fairfaxe The Styles of Eighteenth Century Ballet 22, kde je shrnuta problemati-ka baletních stylů období, jemuž se věnujeme. Fairfax ve svém díle čerpá ze všech známých traktátů a  kromě toho pracuje i  s  periodickým tiskem (ze-jména s  Mercure de France a  Journal des théâtres), jenž poskytuje důležité svědectví o divadelním dění. Kromě výše zmíněných spisů přihlíží k  traktá-tu italského tanečníka a  baletního mistra působícího v  Londýně Giovanni Galliniho s názvem Treatise on the Art of Dancing z roku 1762, z díla německé-ho autora Johanna Sulzera Allgemeine Theorie der schönen Künste (1792–1794), básně z počátku devadesátých let 18. století Jeana-Étienna Déspréauxe L’art de la danse, jakož i manuálu Franze Rollera, studenta Antonia Muzzarelliho a Salvatora Vigana Systematisches Lehrbuch der bildenden Tanzkunst und kör-perlichen Ausbildung (1843). Vzhledem k  faktu, že Fairfax se snaží pojmout

22 Fairfax, E., op. cit.

Podoba divadelního tance v 18. století

15

balet celého století, na seznamu literatury nechybí ani všechny spisy Johna Weavera, Pierra Rameaua či příručka Gregoria Lambranziho, ze kterých hojně cituje a přebírá ikonografii. Za jeden z nejzajímavějších citovaných pramenů je rovněž možné považovat Ferrèrův rukopis23 pocházející z roku 1782, který obsahuje několik detailních zápisů ucelených baletních výstupů z baletů dru-hé poloviny 18. století. Jeho autor, francouzský tanečník a choreograf August Ferrère, vydal partituru k  několika svým baletům, v  níž se nachází i  něko-lik zápisů ve Feuilletově notaci jednotlivých tanečních výstupů. Je to jeden z mála zápisů v taneční notaci z konce 18. století, které dnes máme k dispozi-ci. Poskytuje nám tedy ojedinělý dokument, podle kterého se dá rekonstruovat podoba divadelního tance tohoto období.Dle mnoha spisů, článků a dopisů pojednávajících o tanci 18. století se divadel-ní tanec rozděloval na tři až pět různých stylů, nejčastěji se ovšem objevovalo rozdělení následující: groteskní tanec (la danse grotesque), komický tanec (la danse comique), tanec polocharakterní (demi-charactère) a vážný (la danse serieuse/dan- se haute). Každý tanec měl svou specifickou tematiku, prostředí, kde byl pro-vozován, i taneční techniku. Podle popisů i dochované ikonografie je vidět, že mezi některými styly byly naprosto diametrální rozdíly. Tanečníci se většinou specializovali od začátku své kariéry pouze na jeden styl, který jim byl nejbližší vzhledem k jejich postavě, charakteru i povaze. V traktátech nechybí popisy, jak by měl vypadat ideální tanečník každého stylu, dle nichž se jejich fyziognomie skutečně velmi lišila. Všechny baletní styly se mohly vyskytovat v rámci jednoho baletu, žánrová pestrost byla většinou vítána, protože dodávala představení růz-norodost, zajímavost a živost. Příklad, jak míšení žánrů mohlo vypadat v praxi, přináší kritik z novin Mercure de France z roku 1772:„Zdařilá směs různých tanečních stylů, ušlechtilých, vznešených, komických i pantomimických, v provedení těch nejtalentovanějších, probouzí lidskou zvě-davost a uspokojuje ji. Monsieur Gardel se ku svému prospěchu objevuje v cha-conne v druhém dějství, kde rozvine veškerou sílu, jistotu a vznešenost svého tance. Mademoiselle Heinelová vždy vyniká v hrdém a majestátním tanečním stylu, který podává s  velkou jistotou. Nejvyšší hodnocení si rovněž zasluhu-jí Mademoiselle Guimardová za svůj laskavý a  smyslný půvab, Mademoiselle Allardová za přesvědčivý pantomimický tanec a  Mademoiselle Peslinová, její

23 Ferrère, August: Partition et chorographie. F-Po Rés. 68, Bibliothèque National de France, Paris.

16

sokyně. Monsieur Dauberval diváka zároveň ohromí a okouzlí svou troufalostí a pitoreskním uměním svého pas.“24

La danse grotesque a la danse comique byly někdy zaměňovány a někteří autoři je považovali za jeden styl, jiní ale zaznamenávali určité odlišnosti. Oba styly byly považovány za nejníže postavené na pomyslném žebříčku uměleckosti a vznešenosti. Vyjadřovaly život obyčejných lidí, pastýřů, vesničanů, řemeslní-ků i umělců. Hlavní zápletkou byly většinou milostné pletky a intriky. Oblíbené byly i  exotické náměty, obrázky ze života vzdálených národů. Hlavním pro-středkem takových baletů byla karikatura a hlavním cílem pobavit diváka. Byl to tanec rychlý, založený na briskních skocích a otočkách, nechyběly ani prvky akrobacie. Součástí těchto stylů byla velkou měrou pantomima, která nahra-zovala mluvené slovo v komediích, kde se mluvit nesmělo. Algarotti ve svém spise poznamenal, že právě v groteskním a komickém druhu tance, který je výmluvný nejen nohama, ale i grimasami a gesty rukou, můžeme zahlédnout něco, co není daleko od tance skvělého Bathyla.25 Někdy ovšem, a stávalo se to především v groteskním stylu, byla gesta znázorňována na scéně až příliš explicitní a podezřelá. Komický styl byl považován za decentnější, nebylo tedy žádoucí, aby sklouzával k hrubostem a nevkusu. Gallini popisuje komický styl takto:„Komický tanečník není vázán stejnými pravidly nebo soudy, jaké jsou nutné pro vážné či polovážné styly. Nemusí tolik studovat to, co bychom mohli nazvat cha-rakterem vznešeného. Venkovské zábavy a slavnosti; gesta různých mechaniků či řemeslníků jsou mu v tomto oboru zdrojem inspirace k ztvárnění postav. Čím více jeho pohyby, kroky a postoje pocházejí z přirozenosti, tím větší je jistota, že

24 „The happy blend of different styles of dance, noble, galant, comic and pantomimic, executed by the greatest talents, excites one’s curiosity and satisfies it. Monsieur Gardel appears to advantage in the chaconne of the second act, wherein he deploys all the strenght, sureness, and nobility of his dance. Mademoiselle Heinel is always admirable in the proud and majestic style of dance that she performs with such superiority. First rank much also be given to Mademoiselle Guimard in the gracious and voluptous style, Mademoiselle Allard in her strong, pantomimic dance, and Mademoiselle Peslin, her emulator. Monsieur Dauberval amazes and charms the beholder at the same time trough his daring-ness and the picturesque art of his pas.“ In: Mercure de France 10, 1772, cit. dle: Fairfax, E., op. cit., s. 181.

25 Algarotti, F.: Saggio sopra l’opera in musica. Livorno 1763, Per Marco Coltellini in Via Grande, s. 54–55.

17

se budou líbit. (…) Komický styl, jakkoli jeho cílem může být smích, vyžaduje vkus, cit a vynalézavost; a tak by veselí, které vytváří, nemělo být bez důvtipu.“26

Tanečníci si mohli dovolit velmi odvážné skoky jako mnohonásobná entrechats, cabrioles, pas de passacaille (passacaglia) a  gargouilles, to vše vždy v  živém až velmi rychlém tempu. Následující citace z Ferrèrova rukopisu z roku 1782(?)27 dokazuje, že jeden krátký výstup tanečníka komického stylu sestává téměř vý-hradně ze skokových prvků:

1. Contre[temps], ent[rechat] (ii); 4 ent[trechats] volés (iv); (8). 2. První: chassés à quatre pas, sissonne, balancé (ii), 4 brises à trois pas (iv);

cont[retemps] (ii); pas bourrée ouvert (ii); (8). 3. 4 chassés à trois pas (iv), (4). Glissade à trois pas, assemblé (ii); cont[repas] (ii);

(4). První: echappé marqué (ii); totéž (ii); pirouette droite (ii); coupé ent[ier] (ii); druzí: six chassés à trois pas (vi); cont[retemps] (ii); (8).

4. 2 chassés à quatre pas (ii); cont[repas] (ii); (4). Demi-cont[retemps], contre-pas (ii); (4). Pas de bourrée, balancé (ii); totéž (ii); (4). Chassé à quatre pas, demi-ent[rechat] fermé (ii); cont[repas]; (ii).28

Vzhledem k tematice venkova a cizích národů bylo často používáno v choreo-grafiích i prvků lidového tance, více či méně stylizovaného. Balet odehrávají-cí se v Benátkách obsahoval stylizovanou furlanu, polské či ruské balety byly zase obohaceny kozáčkem. Příkladem může být použití tohoto tance Franzem Antonem Hilverdingem v  jeho komickém baletu-pantomimě La Foire de Zamoysck z roku 1758. V Anglii se zase inspirovali skotskými tanci (Highland dancing, Scotch Reel), charakteristický „dup“ (tap-step, shuffle) vstoupil do ma-nuálů komického tance jako pas de pied či pas marqué a těšil se velké popularitě v baletech všeho druhu. Skotské tance se dokonce někdy vkládaly pro pobavení

26 „The comic dancer is not tied up to the same rules or observations as are necessary to the serious and half serious stiles. He is not so much obliged to study what may be called nature in high life. The rural sports, and excercises; the gestures of various mechanics or artificers will supply him with ideas for the execution of characters in this branch. The more his motions, steps and attitudes are taken from natu-re, the more they will be sure to please. (…) The comic stile, however its aim may be laughter, requires taste, delicacy, and invention; and that the mirth it creates should not even be without wit.“ Gallini, G., 1762, s. 79–81, cit. dle: Fairfax, E., op. cit., s. 114.

27 Ferrèrův rukopis je jedním z mála pramenů detailně popisujících podobu tance ke konci 18. sto-letí. Zde uvedená citace, převzatá z Fairfaxovy publikace (s. 119), je z baletu Le peintre amoureaux de son modèle.

28 Římské číslice označují počet dob, které jsou nezbytné k provedení kroku, arabské číslice počet dob, na které se má krok provádět podle zápisu.

18

mezi jednotlivá dějství divadelních her: v divadle Covent Garden to byla běžná praxe hlavně mezi lety 1768–177429.Komický tanečník měl být menšího vzrůstu a silného těla, musel být velice hbitý a  mrštný, aby jeho tanec byl živý a  veselý. Vysoká a  vznešená postava neby-la žádoucí, jelikož takový tanečník by při nejrůznějších briskních skocích byl těžkopádný. Mezi nejvýznamnější tanečníky tohoto stylu ve Francii patřil Jean- -Bathélemy Lany (1718–1786), později Jean Dauberval (1742–1806). Z tanečnic to byly Marie Allardová (1742–1802) či Margueritte-Angélique Peslinová (1748–?). Tanečnice komického stylu se značně vzdalovala dnešní představě o baletce: podle Despéauxe byla „středně vysoká, velmi tlustá, velmi živá, lehká a výjimečně talen-tovaná“30.Jak jsme již naznačili, poněkud drsnější a lidovější variantou komického tance byl tanec groteskní. Ten se vyznačoval, kromě všech výše uvedených charak-teristik, častým používáním akrobacie a extrémních poloh těla, akrobatického partnerského tance a  mnohonásobně tlučenými skoky. Detailní popisy prvků tohoto stylu nám poskytuje jak Lambranzi z počátku století (1716), tak Magri z jeho konce (1779). Výstižně tento styl opět popisuje Gallini:„Co se týče groteskního stylu tance, jeho účinek závisí zejména na rozpětí a výš-ce skoků. Vyžaduje se zde více fyzické síly než mrštnosti a obratnosti. Cílem je spíše překvapit oko než je pobavit. Důrazem na obtížnost a nebezpečí to připo-míná spíše akrobata či chodce na laně nežli umění.“31

Skutečně byly známy případy, že tanečníci groteskního stylu žili dvojí život – jako tanečníci v  divadle a  jako akrobati. Takovým umělcem byl například Antoni, který v polovině století tančil v pařížské Opeře a zároveň byl slavným provazochodcem.Podle mnoha autorů pocházel groteskní styl z Itálie. Angiolini například v jed-nom svém spise32 mluví o italských tanečnících, kterým se říká grotteschi. Jejich tanec byl plný skoků ve zběsilém tempu, kvůli kterému se často dostali mimo rytmus. Znázorňovali dobrodružství vesničanů a  pastýřů, Němců, Angličanů, Španělů či Turků a Číňanů, jejichž charakter chtěli vyjádřit, poskoky, kterými se

29 Např.: „The Highland Reel: A New Comic Dance by Aldridge, Miss Valois, and Sga. Manesiere.“ In: Fairfax, E., op. cit., s. 121.

30 Déspeaux, 1806, s. 262, cit. dle: Fairfax, op. cit., s. 124.31 „As to the grotesque stile of dance, the effect of it chiefly depends on the leaps and height of the springs.

There is more of bodily strength required in it than even of agility and sleight. It is more calculated to suprize the eye, then to entertain it. It has something of the trumbler’s, or wire-dancer’s merit of difficulty and danger, rather than of art.“ Gallini, G., 1762, s. 84–86, cit. dle: Fairfax, E., op. cit., s. 125.

32 Dissertation sur les ballets pantomimes…, 1765, op. cit.

19

o to snažili, byly ale stále stejné. Čínské charaktery byly často v široké druhé po-zici či vsedě se skrčenýma nohama („turecký sed“) a měly i specifické držení ru-kou, při němž byla ruka ohnutá v lokti, předloktí směřovalo nahoru a ukazováč-ky obou rukou byly vztyčené. Takových prvků používal například i Jean-Georges Noverre ve svém baletu Čínské slavnosti z  roku 175433. Další obsáhlý tematic-ký okruh, který Angiolini zmiňuje, je svět komedie dell’arte. Groteskní tanec byl totiž hlavním výrazovým prostředkem Pierrotů, Harlekýnů, Scaramouchů a Pulcinellů. Každá z těchto postav měla dokonce své specifické prvky a pohy-by, které korespondovaly s jejich charakterem. Scaramouche měl nadto zvláštní prvek, který byl po charakteru nazván pas de scaramouche: byl to velice dlouhý a těžký krok či skok, kterým se přemisťoval. Tanečník musel být při této „chůzi“ v co největším pokrčení, kolena se mohla až dotýkat země. Harlekýn na druhou stranu musel dělat kroky velice drobné, cupitat a klopýtat, musel se hýbat vždy rychle a působit komicky až směšně. Gesta tanečníků byla mnohdy oplzlá a až explicitně hrubá, což vzbuzovalo úspěch u  lidového publika a  znechucení na straně kritiků. Slavný italský autor divadelních her Carlo Goldoni si v roce 1761 stěžoval, že komické divadlo v Itálii znázorňovalo „neslušné harlekynády, špina-vé a skandální intriky, nestydaté milostné scény“34.Zajímavou odnoží groteskního tance byl tzv. tanec furií. Eumenidky, furie, du-chové a  přízraky byli častým komparzem vážných a  tragických baletů, jejich úkolem bylo pronásledovat hrdiny a děsit publikum. Tanec těchto stvoření se vyznačoval obdivuhodnou rychlostí, krkolomnými skoky a prudkými otočkami. Z těchto důvodů se jejich tanec řadil do groteskního stylu. Svědectví o tanci furií můžeme nalézt i v mnoha popisech Noverrových baletů, v nichž tato pekelná stvoření často vystupovala. Pro ilustraci uvádím Uriotův popis Noverrova baletu Rinaldo a Armida, uvedeného roku 1763 ve Stuttgartu:„…balet přechází od zoufalství k běsnění. Vzývá démony a furie, kteří se na její volání objevují, vyzbrojeni dýkami a hady; po jejím boku stojí Msta a Vztek. Jejich taneční entrée přinutí člověka třást se hrůzou. Armide jim nařizuje zni-čit (Rinaldův) palác a zahrady. Všichni se vyzbrojí pochodněmi, jež zažehnou

33 Spectacles de Paris z roku 1755: „The stage first shows an avenue ending with terraces and steps lea-ding to a palace on a height. This first set changes and show a public place decorated for a festival, and at the back an amphiteater where sixteen Chinese are sitting. With a quick change in locale, instead of sixteen Chinese, one sees thirty-two, who perform a pantomimic exercise on the steps. As the first go down, sixteen other Chinese, both Mandarins and slaves, come out of their dwellings and go onto the steps. All of this creates eight ranks of dancers, who in successively stooping and rising imitate rather well the weves of an agitated sea.“ In: Fairfax, E., op. cit., s. 142.

34 Fairfax, E., op. cit., s. 147.

20

ohněm z pochodně Pomsty, a utvoří baletní sbor, který skrze prudké a horečna-té tempo i uspořádání figur vytvoří nejhrůzyplnější podívanou. Rozptýlí se do všech stran a v tomto umělecky ztvárněném chaosu palác podpálí.“35

Tanec furií se objevoval také ve vážných operách, například v  Gluckově Les Danaides, která se hrála v  pařížské Opeře roku 1784 nebo v  novém uvedení Rameauova díla Castor et Pollux v roce 1791 tamtéž.Groteskní tanec byl ale spjat především s  parodií a  podle toho také vypadal. Tanečníci dokonce používali parodii na pět základních pozic nohou klasického tance – všechny dělali obráceně, tedy vtočeně. Tyto pozice jsou zapsány napří-klad již ve Feuilletově Chorégraphie z  roku 1700. Paralelním pozicím se také říkalo španělské pozice a Magri je v roce 1779 popisuje takto:„První španělskou pozici vytvoříme tím, že dáme k sobě rovnoběžně chodidla tak, aby se jejich vnitřní strany ve všech bodech dotýkaly, s  nohama, koleny a vším ostatním přirozeně vypnutými. V druhé póze posuneme pravé chodidlo za levé na šířku jednoho chodidla, aby špička jedné nohy byla v přímé linii s pa-tou druhé. Ve třetí póze posuneme pravou nohu tak, že její nárt spočívá proti patě levé nohy. Čtvrtá póza vychází z téže pozice, ve které jsou nohy ve třetí fázi, s tím, že je oddálíme na délku jednoho chodidla, aby chodidla byla rovnoběžná. V  páté póze přisuneme patu pravé nohy ke špičce levé, obě chodidla vytvoří rovnou linii.“36 Mezi skoky groteskního stylu patřily entrechats (à six, či dokonce à huit) ga- letti (skoky s přikrčenýma nohama), spazzacampagna (roznožka), revoltade (pře-skok přes muže) a salta (mezi nimi i pověstné salto mortale – salto vzad přes partnera). Obecně se tento styl dá považovat za nejvíce vzdušný ze všech, výška a  délka skoku byly nejvýraznějším parametrem tanečního výstupu, nezbytné bylo mnohočetné „batýrování“ nohou ve vzduchu či velký rozsah. Port de bras

35 „…the ballet passes from despair to fury. She invokes the demons and Furies, who ruch on at her bidding, armed with daggers and serpents; Vengeance and Rage are at her sides. The entrée that they dance makes one shake with horror. Armide orders them to destroy (Renaud’s) palace and gardens. All of them arm themselves with torches, which they light with the fire from the torches of Vengeance, and form a corps de ballet, which through the precipitous and frenzied movements as well through the arrangements of figures makes a most frightening spectacle. They disperse to all sides, and in an artistically arranged confusion, they set fire to the palace.“ Uriot, J., 1763, s. 146–147, cit. dle: Fairfax, E., op. cit., s. 150.

36 „First Spanish position is formed by setting together the feet parallel so that the inner sides of both touch at all parts, with the legs, knees, and everything naturally stretched. In second, the right foot is taken behind the left the breadth of one foot so that the toe is in a straight line with the heel of the other. In third, the right foot is placed so that its instep rests against the side of the heel of the left foot. Fourth is formed from the same position in which the feet are placed in third by separating them by one foot lenght so that the feet are parallel. In fifth, the heel of the right is taken to the toe of the left, both feet forming a straight line.“ Magri, G., 1779, s. 30, cit. dle: Fairfax, E., op. cit., s. 130.

21

při těchto skocích ale muselo být, pokud možno, co nejmenší a prostorově nej-méně náročné, stále v přípravné či maximálně v první pozici. Čím méně se ruce hýbaly, tím více byl oceněn tanečníkův výkon. Také piruety (pirouette) a různé druhy mnohonásobných otoček byly důležitým elementem, včetně piruety v hlu-bokém grand plié na stojné noze (tzv. zurlo basso). Pozice v  podřepu a  těsný kontakt s podlahou bylo též něco, co nemohlo být tolerováno v jiném druhu tan-ce než v groteskním. V groteskním stylu nechyběl ani náročný tanec s partne-rem a různé druhy zvedání tanečnice, které byly často přejaty z lidového tance. Základem bylo vykonávat veškeré tyto prvky ve velmi rychlém tempu, groteskní styl byl typicky allegrový. V dobových kritikách groteskního tance a tanečníků se objevují výrazy jako víření, brysknost, grand vitesse (velká rychlost) a přes-nost. Přestože byl tanec parodický a  v  přímém protikladu k  vážnému stylu, neznamenalo to, že by byl technicky jednodušší či uvolněnější. Naopak, pro vy-konání všech výše zmíněných – i mnoha jiných – prvků v rychlém tempu byla zapotřebí co největší přesnost a koncentrace.La danse demi-caractère neboli tanec polovážný byl jakousi vznešenou verzí tan-ce komického a groteskního. Mrštnost, lehkost a veselost byly jeho základem, což bylo zřejmě důvodem, že byl mezi diváky mnohem oblíbenější než tanec váž-ný, který byl jeho protikladem. Zobrazoval životy pastýřů, satyrů, nymf a nižších božstev, jako byl Amor či Merkur. Hlavním tématem byla galantní láska a různé lehkovážné milostné intriky. Gallini charakterizuje polovážný styl a jeho vztah k vážnému stylu následovně:„V  polovážném stylu sledujeme svěžest, lehkost, mrštnost, brilantní výskoky, spolu se stabilitou a ovládáním těla. Je to nejpříhodnější druh tance k vyjádření běžnějších dramatických námětů. Rovněž zážitek je všeobecnější. Majestátný patos vážených tanečních stylů není přístupný každému divákovi. Ale všechny potěší vynikající provedení, rychlý pohyb nohou a vysoké výskoky.“37

Pokud jde o  konkrétní tance zděděné z  předešlého období, které byly součástí polovážných baletů, jednalo se hlavně o rozverné gavoty, rigaudony, passepied, gigy, jakož i menuety a chaconny. Mnohem více než ve vážném stylu se zde využívaly různé druhy skoků, jež musely být provedeny v rychlém tempu a s lehkostí (tempo andante grazioso a allegro). Entrechats a cabrioly, obojí ve variantách à six i à huit, byly základem tohoto tanečního stylu a také měřítkem, podle kterého se posu-

37 „In the half serious stile we observe vigor, lightness, agility, brilliant springs, with a steadiness and command of the body. It is the best kind of dancing for expressing the more general theatrical subjects. It also pleases more generally. The grand pathetic of the serious stile of dancing is not what every one enters into. But all are pleased with a brilliant execution, in the quick motion of the legs, and the hight springs of the body.“ Gallini, G., 1762, s. 77–79, cit. dle: Fairfax, op. cit., s. 104.

22

zovala virtuozita jednotlivých interpretů. Na rozdíl od komického a groteskního tance, styl demi-caractère povoloval pohyb paží při výskoku, a  to až do výšky ramen. Diváci a kritici na tomto stylu též oceňovali natáčení ramen do pozic effacement či épaulement, což bylo považováno za vznešené. Výše zmíněné dva komické styly používaly pouze pozice těla en face či profil.Příkladem typického demi-charakterního entrée je opět ukázka z Ferrérova ru-kopisu (s. 7–11), tentokrát z baletu Les galants villageois. Jedná se o výstup osmi tanečníků v allegrovém tempu:

1. Cont[retemps], sissonne (ii); echappé battu [(ii)]; (4). 2. Chassé a quatre pas (ii); cont[retemps], sissone (ii); (4). Chassés à trois pas (iv),

(4). Carré en glissade (iv), (4). 3. Chassé à quatre pas, sissone (ii); contrepas [i. e., totéž na druhou stranu]; (4).

Totéž (iv), (4). 4. Pas de bourrée, glissade (ii); demi-cont[retemps] (ii); muži: two chassés (ii);

cont[retemps] (ii); (4). Echappé battu (ii); chassé, sissone (ii); ženy: cont[re-temps] (i) a con[retemps] double (ii); (4).

5. Ženy: cont[retemps] (ii); bal[lance] de régard (ii), a muži: echappés marqués (iv); (4). Contrepas (iv), (4).

6. Cont[retemps] battus (vi); chassé en tournant (ii); (4). Chassé, sissone (ii); coupé ent[ier] (ii); (4). (…)

8. 4 chassés à trois pas (ii); ballotté (ii); (4). Demi-cont[retemps] (ii); chassé, sissonne (ii); (4).38

Kromě virtuózních skoků a piruet se i v polovážném stylu vyskytovalo zvedání tanečnice partnerem, což bylo v seriózním stylu nemyslitelné. Podle dobových svědectví se „zvedačky“ hodily především k tanci nymf a satyrů, také ale byly používány při žánrových obrázcích z vesnice, kdy interpreti tančili lidové či ná-rodní tance.Tanečník demi-caractère měl být, například podle Noverra, střední štíhlé postavy a k jeho dispozicím měly patřit především silné dolní končetiny. Jeho tělo ovšem mělo, na rozdíl od komických a groteskních tanečníků, působit vznešeně a ele-gantně, jeho proporce musely být vyvážené. K nejvýraznějším představitelům stylu demi-caractère patřila hlavně v první polovině 18. století Marie-Anne de Cupis de Camargová (1710–1770), u  níž kritici obdivovali brilantnost prove-

38 Cit. dle: Fairfax, E., op. cit., s. 107. Římské číslice označují počet dob, které jsou nezbytné k prove-dení kroku, arabské číslice počet dob, na které se má krok provádět podle manuálu.

23

dení a lehkost skoku. Nejznámějším mužským představitelem tohoto stylu byl Auguste Vestris (1760–1842), jehož schopnost skvělého vysokého skoku byla zřejmě velmi ojedinělá39.Nejvýše na žebříčku estetických hodnot baletu 18. století stála la danse haute či la danse sérieuse, tedy vznešený, vážný styl tance. Další uváděné názvy jsou la belle danse nebo la danse noble. Tento styl byl všemi kritiky a teoretiky vnímán za nejvznešenější a nejcennější. Znázorňoval vážná témata a charaktery, tanečníci zosobňovali božstva, krále, královny, hrdiny a hrdinky, byl uplatňován přede-vším v tragédiích. Důležitost a přednosti vážného stylu shrnuje opět Gallini:„…vážný styl tance je skvělým základem umění. Je také tím nejsložitějším. Pevnost kroku, ladný a předpisový pohyb všech částí, pružnost, nenucené krčení a zvedání, to vše doprovázené příjemnou atmosférou a zvládnuté maximálně lehce, odborně a obratně, tvoří podstatu tohoto druhu tance. V každém pohybu těla by se měla zračit samotná duše a vyjadřovat něco přirozeně vznešeného, snad i heroického. Každý krok by měl obsahovat krásu.“40

Technika la belle danse tvořila jakýsi základ pro všechny tanečníky, jelikož její zvládnutí vede k všem ostatním stylům baletu. Držení těla muselo být vznešené a hrdé, tanečník měl působit lehce a něžně, ve skutečnosti ale být velice silný. Tanec byl nejčastěji vykonáván v pomalém, adagiovém tempu a mezi typické tance patřily entrée grave, loure, sarabanda či passacaglia. Základem toho sty-lu, na rozdíl od všech předchozích, nebyly obtížné skoky a otočky, ale pomalé a vznešené pohyby, port de bras, různé pózy a attutides, prováděné pomocí déve-loppement, a především aplomb, balancování na jedné noze v pózách. Zaoblené paže vysoko nad hlavou, to byla specialita právě vážného stylu, který byl více než na brilantnosti skoků založen právě na pózách a na liniích, které tělo kreslilo jako celek. Piruety a další prudké otočky byly v entrées vážného stylu spíše vý-jimkou, tanečníci jimi šetřili. Točili raději jednu či dvě piruety, zato s naprostou

39 Vestris ovšem působil i jako danseur noble, tedy tanečník stylu la danse haute. Ve skutečnosti to byl jeden z prvních umělců, který ve svém tanci spojil různé styly a ve všech vynikal. O tom píše i  J.-G. Noverre (1952, op. cit., s. 301): „Ses grands talents, son expérience, la richesse de ses moyens, donnent lieu de penser qu’il s’occupe dans ce moment de se créer un genre, basé sur le principes communs à tous les arts imitateurs. (…) Vestris méritait bien d’être placé comme original dans un grand cadre, et d’y figurer sans alentours.“

40 „…the serious stile of dancing is the great ground-work of the art. It is also the most difficult. Firmness of step, a graceful and regular motion of all the parts, suppleness, easy bendings and risings, the whole accompanied with a good air, and managed with the greatest ease of expertness and dexterity, constitute the merit of this kind of dancing. The soul itself should be seen in every motion of the body, and express something naturally noble, and even heroic. Every step should have its beauty.“ Gallini, G., 1762, s. 75–76, cit. dle: Fairfax, E., op. cit., s. 89.

24

přesností a kontrolou. Stejně tak se šetřilo s tlučenými skoky, vážný tanec se držel spíše při zemi.Tanečníci vážného stylu se těšili především ve Francii velké popularitě u baletních teoretiků a kritiků, proto se zachovalo mnoho svědectví o jejich umění i životech. Obecně musel mít adept vážného stylu elegantní, souměrnou postavu, dlouhé štíhlé končetiny a být spíše vyššího vzrůstu. V jeho pohybu se snoubily lehkost a síla. Takovými tanečníky byli v první polovině 18. století působící Louis Dup- ré (1697?–1774), prototyp danseur noble nazývaný kritiky „bůh tance“ a učitel řady dalších slavných umělců vznešeného stylu, a Marie Salléová (1707–1756), jedna z prvních tanečnic, která se snažila zapojit do vážného baletu umění pantomi-my. K  jejich následovníkům patřil Gaetan Vestris (1729–1808), jemuž soudo-bá kritika říkala „nejlepší model vážného tanečníka“, později jeho syn Auguste Vestris (1760–1842), který ve slávě snad ještě předčil svého otce. Nejslavnější francouzskou tanečnicí vážného stylu byla v  druhé polovině století Anna Heinelová (1753–1808), štíhlá žena s velmi vznešenými pohyby paží, která byla podle Noverra „nejlepším příkladem vážného tance“41.Pomalost a zdánlivá jednoduchost vážného tance ve srovnání s ostatními styly vedly ovšem k  tomu, že nebyl pro široké publikum, a  dokonce pro některé odborníky natolik zajímavým. Považovali ho mnohdy za chladný až nudný. Kritizována byla i nedostatečná variabilita tance a nedostatek exprese. To va-dilo i Noverrovi, který napsal o Louisi Dupré, že „je jako krásný stroj, který je skvěle uspořádaný“.42 Jeho postava byla úžasná a skvěle stavěná, jeho pohy-by kontrolované a příjemné, ovšem poněkud uniformní, jelikož je téměř ne- obměňoval.K dalším problémům patřily uzavřenost a konzervativnost vážného stylu, kte-rý byl obzvlášť na prknech pařížské Opery silně zaujatý vůči pantomimě. Ta byla považována za součást lehčích stylů, především komického a groteskní-ho, proto se vážné a hrdinské balety-pantomimy zejména do Mekky vážného tance dostávaly těžko a pozvolna, zhruba v druhé polovině sedmdesátých let 18. století zásluhou Jeana-Georgese Noverra a jeho baletních produkcí.Již v průběhu první poloviny 18. století byl tanec profesionální disciplínou, jíž se umělci věnovali po celý život. A byla to už tehdy velice náročná disciplína, až do té míry, že kariéra tehdejšího tanečního umělce netrvala o mnoho déle než toho dnešního. Cestovatel Ange Goudar uvádí, že „kariéra velké tanečnice je téměř

41 Noverre, J.-G., 1952, op. cit., s. 118.42 Noverre, J.-G., 1952, op. cit., s. 106–107.

25

vždy u konce kolem jejích třiceti let věku“. 43 I v tomto období byla na denním pořádku tanečního života různá zranění a zdravotní komplikace spojené s touto profesí. Na závěr této kapitoly je třeba krátce zmínit otázky národního „stylu“. Jak se zdá, země, odkud určitý tanečník přicházel, jasně definovala způsob jeho tance a jeho charakteristické rysy. Již v roce 1715 italský divadelní teoretik Pier Jacopo Martello ve svém spise Della tragedia antica e moderna velice přesně definoval rozdíly v kva-litě pohybu mezi francouzským, španělským a italským stylem tance: Francouz podle něj svým tancem imituje pohyby plavce, který rozráží rukama mořské vlny a nechá se jimi nadnášet, španělský tanec se zase více podobá chůzi ozdobené různými malými pohyby, vše je ovšem podrženo důstojností, která „je přiroze-ná tomuto národu“. Italský tanec je nejveselejší a  nejrychlejší, tanečník péruje ve vzduchu a tluče přitom nohama kabrioly, jen lehce dopadne na zem, zase se odráží vzhůru.44 Jedná se o velice raný pramen a je zajímavé, že je tu taneční styl definován vý-hradně národní příslušností (především proto, že italský národ jako takový ještě oficiálně neexistoval – Apeninský poloostrov byl roztříštěn na několik království a knížectví). Později byly odlišné způsoby tance v různých zemích komentovány i v dalších pramenech, Martello je ovšem jedním z prvních.

43 Goudar, A., 1773, op. cit., s. 122.44 „Il Francese balla di modo che sembra quasi nuotare. Le braccia sempre elevate, e pieghevoli, rompono le

onde leggiadramente e guizza in mille rivolgimenti con la vita, quasi che ceda con se sue dolcissime pie-gature al moto della corrente e di tempo in tempo saltella appunto come quel nuotatore, che secondan-do l’innalzamenti dell’onda, si lascia sospingere all’alto per avanzar di viaggio. Lo vedi girarsi e rigirarsi senza un cert’ordine di figura, che almeno sensibilmente si faccia distinguere per quadrata, ovata o ri-tonda. (…) Con tutto ció lo Spagnuolo ha una maniera di ballo in sé raccolta, e che nello stesso svincola-mento leggero di vita custodisce un non so qual decoro di maestá, che é indivisibile dal genio grave della nazione, dimodoché questa danza sembra piú tosto un passeggio adorno di bizzarie spiritose di movi-menti. (…) L’italiano a mezzo, ed a lati dispone ordinatamente la spiritosa sua danza: si vibra nell’aria, e intrinciate in essa agilissime capriole, si restitusce in punta di pié leggerissimamente sul piano, e appe-na toccatolo, risale come Pernice.“ Della tragedia antica e moderna dialogo di Pier Jacopo Martello. Roma, per Francesco Gonzaga in Via lata, MDCCXV, s. 230–231.

26

V druhé polovině 18. století se začal postupně dějový balet uvádět na evropská jeviště. Geografie baletu-pantomimy je úzce spjata s pohybem hlavních tvůrců v tomto stylu J.-G. Noverrem a G. Angiolinim, v jejich intencích ovšem postupo-vali i další choreografové, kteří byli jejich přímými žáky či se inspirovali jejich díly. Za „hlavní města“ baletu d’action se považují Stuttgart a Vídeň, kde byly poprvé uvedeny nejvýznamnější balety tohoto žánru, v přípravné fázi byl ovšem znám již v Lyonu a dále byly dějové balety uváděny i v Itálii, Rusku, Londýně, Paříži a na mnoha provinčních scénách (dokonce i v Praze). V Paříži, jejíž místo a úloha v baletní historii jsou velmi specifické, se ballet d’action nakonec také ujal, i když tamní choreografové jej pojali po svém. Vkus publika a další, napří-klad ekonomické, aspekty rovněž silně ovlivňovaly osudy jednotlivých baletů i jejich tvůrců.

Lyon: Noverrova laboratoř

Jean-Georges Noverre přijal své první angažmá v roli baletního mistra na za-čátku sezony 1749/1750 v Académie royale de Musique de Lyon. První lyonská scéna, jejíž sídlem bylo Le Grand Théâtre, v té době přebírala většinu svého reper-toáru z Paříže, vedoucí pozici měla díla J. Ph. Rameaua. Žánrově nebylo divadlo omezeno na pouze jeden typ produkcí, lyonské publikum požadovalo žánrovou pestrost. Ve stejném divadle se tedy uváděly produkce typu opéra comique, opé-ra buffon i „le grand opéra“. Mezi díla uvedená během Noverrovy první sezony v Lyonu patří Mongotova (ředitel divadla) Triomphe de Vénus, Lullyho Ronald, Salamonova Médeé et Jason a Camprova L’Europe galante.Baletní skupina sestávala z  osmi tanečníků a  osmi tanečnic. Druhým balet-ním mistrem byl Roque, dále byli ve skupině páni Bellangé, Berieux, Cusset, Gomale, Mercier, Rochefort a  Guérin a  tanečnice Camargová, Florentinová, Lachavrerieová, Larochová, Mercierová, Pachotová, Prévillová a Roquová. To byl

Střediska evropského baletu

27

první Noverrův ansámbl, na kterém si poprvé samostatně vyzkoušel stavět bale-ty. V první sezoně ovšem působil jen jako tanečník a inscenátor starších baletů. Vytvořil ústřední taneční pár s  Marií-Anne Cupis de Camargovou, která byla penzionovanou tanečnicí pařížské Opery a s lyonskou skupinou tančila pouze do roku 1751. Tato netypická dvojice (Camargové bylo již 40 let, zatímco Noverre byl o  sedmnáct let mladší) slavila úspěch mimo jiné v baletu-pantomimě Les Chasseurs et les Vendangeurs45.Teprve ve třetí lyonské sezoně (1751/1752), pod novým vedením Mathieua Belouarda, Noverre vytvořil svůj první balet-pantomimu – Le Jugement de Pâ- ris (Paridův soud, 1751). Tentýž rok připravil ještě minimálně dalších deset no-vých baletů a už tehdy dosáhl značného úspěchu u publika i mezi umělci. Zřejmě kvůli ekonomickým potížím lyonského divadla byla Noverrovi i jeho manželce roku 1752 vypovězena smlouva (jelikož dostal i odškodné za předčasné ukonče-ní smlouvy, příčina byla jistě na straně divadla), a tak skončila první Noverrova lyonská etapa. Vrátil se tam opět v roce 1757, po čtyřech letech úspěchů v pa-řížských divadlech a po krátkém londýnském dobrodružství, obohacen o nové zkušenosti a znalosti, a začal stavět své první dějové balety. Měl nyní k dispozici novou divadelní budovu, dílo slavného architekta J.-G. Soufflota, které bylo ote-vřeno roku 1756. V září 1758 Noverre uvedl dva nové balety – Les Fêtes ou les Jalousies du sérrail, ballet sérieux, héroï-pantomime (Slavnosti čili Žárlivost v serailu) a L’Impromptu du sentiment (Spontánnost citu). Druhý jmenovaný titul je zají-mavý především svou aktuální tematikou, reaguje totiž na počáteční události sedmileté války. Konkrétně znázorňoval scénu, kdy se anglická armáda pokusila vylodit u břehů Bretaně, francouzský vojevůdce hrabě z Aiguillonu je ale doká-zal odrazit zpátky na moře. Střet si vyžádal na dva tisíce mrtvých a 740 zajatců, inscenace byla vlasteneckým vaudevillem. Do roku 1760 vytvořil Noverre v Lyonu mnoho různorodých produkcí, které ve svém spise rozdělil do čtyř kategorií46. Do první, nazvané ballets comiques, patřily balety Les Fêtes chinois (Čínské slavnosti), La Mariée du village (Venkovská nevěs-ta), Les Fêtes du Vauxhall (Slavnosti ve Vauxhall), Les Recrues prussiennes (Pruští rekrutové) a Le Bal paré (Vystrojený ples). Podle jeho vlastních slov se jednalo o balety, „které nemají skoro žádnou zápletku, jsou určeny jen pro potěchu očí a  jejich celá zásluha tkví v  novotě forem, v  rozmanitosti a  skvělosti figur“.47 Dalším druhem Noverrových lyonských inscenací byly ballets de genre mixe: La

45 Dle Dartois, Françoise: Noverre et sa postérité. In: Musicorum 10, 2011, s. 65–83.46 Český překlad in: Noverre, J.-G., 1945, op. cit., s. 198.47 Tamtéž.

28

Fontaine de Jouvence (Pramen mládí, 1754) a Les Caprices de Galathée, ballet heroï-co-pastoral (Rozmary Galathey). Míšení žánrů definuje při komentáři k druhému jmenovanému:„Tento balet se líbil tím více, že se nemyslelo, že lze spojit veselou pantomimu s vážným žánrem. Galatea ustavičně trápí svými rozmary dva pastýře; s nadše-ním přijímá jejich dary a vzápětí je pohrdavě odhazuje. (…) Tyto náhlé přechody, tato rozmanitá hnutí, ustavičné střídání něhy a lhostejnosti, bolesti a radosti, dojetí a chladu daly podnět k množství obrazů, jež se zdály všechny stejně zají-mavé a vskutku nového vkusu.“48

Autorem hudby k Rozmarům Galatey byl François Garnier, schopný hudebník, jehož talentu a spolupráce si Noverre velmi cenil49. Noverre rovněž blíže neko-mentuje své balety traité dans le Grand (velké, vážné balety), kterými byly Mort d’Ajax (Smrt Ajaxova), Le Jugement de Pâris (Paridův soud), Le Descente d’Orphé aux Enfers (Sestup Orfea do podsvětí) a titul Renauld et Armida (Rinaldo a Armida). Nejvíce si Noverre ze svých lyonských produkcí cenil baletů, které byly zcela „plodem jeho fantazie“50 („totalement imaginés“). Jedním z nich je i La Toilette de Vénus, ou les Ruses de l’Amour (Toaleta Venušina neboli Lest lásky, 1757), jehož no-vost popisuje autor v Listech o tanci a baletech takto: „Tento balet, pane, má vřelý a souvislý děj. Udělal – mohu se tím pochlubit – dojem, jaký tanec dosud nikdy nezpůsobil. Tento úspěch mne pohnul, abych se vzdal žánru, který jsem do té doby pěstoval, přiznávám se, spíše ze zvyku než z náklonnosti a pochopení.“ Vidíme zde tedy určitou proměnu v uvažování o choreografii a podobě baletu, kte-rou Noverre v tomto období procházel. Sám zdůrazňuje novinky ve své inscenaci: „Fauni neměli tuhé obručovité sukénky a Nymfy, Venuše a Grácie byly bez kri-nolín. Dal jsem výhost maskám, protože by bránily všemu výrazu. Garrickova metoda mi velmi prospěla: v očích a tvářích mých Faunů bylo možné číst všech-na vášnivá hnutí, jež jimi zmítala. (…) Do hudby jsem vmísil odmlky, a ty pů-sobily nadmíru příjemně; zatímco divákovo ucho náhle přestalo být dojímáno harmonií, pojímalo jeho oko tím pozorněji všechny podrobnosti obrazů, posta-vení a plánovitost skupin, výraz hlav a rozličné části celku; nic neuniklo jeho pohledům.“51

48 Noverre, J.-G., 1945, op. cit., s. 199.49 „…výrazná, harmonická hudba a rozmanitá hudba, na níž jsem do jisté doby pracoval, mi po-

skytuje tisícero myšlenek a nápadů. Tuto hudbu složil p. Garnier, sólista lyonského orchestru, a já zde musím po právu říci a potvrdit, že je málo hudebníků tak schopných přizpůsobit svou skladbu (…) každý druh baletu a vzrušit ducha lidí, kteří dovedou chápat a cítit.“ Tamtéž.

50 Noverre, J.-G., 1945, op. cit., s. 200.51 Noverre, J.-G., 1945, op. cit., s. 205.

29

Druhým významným baletem tohoto období je Les Fêtes ou les Jalousies du Se-rail (Slavnosti čili Žárlivost v serailu, 1758), jehož detailní popis Noverre rovněž poskytuje ve svých Listech. I tento kus dosáhl podle jeho slov velkého úspěchu u publika, je ale zcela jiného charakteru než balet předchozí. O oblíbenosti toho-to titulu svědčí i libreto z roku 178852, kdy byl balet znovu uveden v Pantheonu, v němž se píše o jeho úspěchu. Jedná se o příběh z orientálního prostředí haré-mu a hlavní zápletkou je soupeření žen o sultánovu přízeň. Při popisu tohoto baletu Noverre přiznal, že kostýmy a zvyky Orientu nejsou v jeho baletu zcela dodrženy, ospravedlnil to ale – moderní terminologií řečeno – uměleckou licen-cí. Pravděpodobnost je důležitější než pravdivost a v divadelní inscenaci se musí vše podřizovat celku a plynulosti děje. Výrazové prostředky pantomimy, které zde použil, definuje následovně: „Pantomima je střela, již vypouštějí velké vášně. Je to množství blesků, rychle po sobě následujících. Obrazy, jež tak vznikají, jsou samý oheň, trvají jen okamžik a dělají hned místo jiným. Čili, pane, v dobře pojednaném baletu smí být jen málo dialogů a málo klidných momentů. Srdce musí být stále vzrušováno. Jak tedy lze popsat živé výrazy citu a rušnou akci pantomimy? Duše musí malovat, fyziogno-mie dát barvy a oči konečně musí vést smělé tahy štětce a dokončit obraz.“53

Z jeho komentáře rovněž vyplývá, že tyto balety byly spíše kratší, zato nabité akcí. Je tedy patrné, že v těchto produkcích si Noverre zkoušel nové postupy při choreografické a režijní práci, z nichž mnohé jistě pochytil v Londýně od svého přítele Davida Garricka. Tematika byla sice zatím lehčího charakteru, o několik let později ve Stuttgartu již měl ale dospět k velkým heroickým baletům, které začal nazývat ballet d’action.Výsledkem jeho přehodnocování pojetí tanečního představení bylo roku 1759 vydání Listů o tanci a baletech, s  vročením 1760 a  s  věnováním knížeti Karlu Eugenovi z Württemberka, který měl být následujících šest let jeho zaměstna-vatelem ve Stuttgartu.

Stuttgart: teorie přechází v praxi

Tradice baletu de cour a různých druhů tanečních představení byla v tomto ma-lém německém knížectví velice dlouhá, stuttgartský dvůr byl jeden z prvních v Německu, kde se začaly uvádět slavnosti a představení ve francouzském stylu.

52 J.-G. Noverre, La Fête du Serrail, pantomime-ballet; Donnée au Panthéon, Pour la première fois, Le Dimanche 9 Mars 1788, A Paris, P. De Lormel, 1788. Cit. dle: Dartois, F., op. cit., s. 73.

53 Noverre, J.-G., 1945, op. cit., s. 209–210.

30

Svědectví o prvních baletech de cour jsou již v  letech 1616–161954. Třicetiletá válka tuto divadelní praxi přerušila, a tak další zmínky pocházejí až z roku 1660, kdy byl uveden Ballet de la Nature a na knížecím dvoře byli od té doby vždy pří-tomni francouzští baletní mistři, kteří se starali o dvorské zábavy.Významným vládcem ve Stuttgartu 18. století byl kníže Karel Eugen z Württemberka (1728–1793). Byl to vzdělaný panovník, který projevoval čilý zájem o vědu a kulturu. Studoval na pruském dvoře Fridricha II., rád cestoval a vlastnil obrovskou knihovnu s literaturou ze všech oborů, včetně zemědělství i botaniky. Na svém dvoře podporoval umění, byl jedním z prvních mecenášů Friedricha Schillera. Jeho ambice byly až megalomanské, hlavně po roce 1755, kdy se proměnil v absolutistického panovníka a vše, hlavně finanční chod země, podřídil svým neskromným „koníčkům“. Ve Stuttgartu vybudoval jedno z nej-kvalitnějších divadel v Evropě té doby, kam si zval ty nejlepší umělce. Tyto kul-turní aktivity byl schopen sponzorovat hlavně díky poplatkům, které mu dávala Francie za to, že na svém území nechal přebývat francouzské podpůrné vojenské jednotky. Přesto musel zatížit své občany těžkými daněmi a  nakonec přivedl svou zemi na hranici bankrotu.V divadle Karla Eugena působili význační umělci, mezi nimi například sklada-tel Nicolo Jomelli, který uváděl své vynikající opery, a  scénograf Jean-Jerôme Servadoni. Pokud jde o baletní skupinu, ta existovala zatím pouze jako „doplněk“ v  operních představeních, francouzští baletní mistři se zde často střídali (v  le- tech 1758 a 1759 to byli Michel del Agatha a François Sauveterre). Roku 1760 tu nastoupil sedmileté angažmá J.-G. Noverre a  s  ním začal zlatý věk stutt-gartského baletu. Díky svým cestám po Evropě (Francie, Anglie, Německo) měl téměř encyklopedické znalosti o  tanečnících, jejich různých technických možnostech a  charakteristikách. Vytvořil mladý baletní soubor z  tanečníků různých národností, který nebyl zatížen rigidní hierarchickou strukturou (jak to bylo v pařížské Opeře). Mnohé z tanečníků si postupem času také vy-choval v  baletní škole, která byla připojena k  vojenské akademii Karlsschule (obojí založil kníže Karel Eugen). V  prvních letech byli základem baletního souboru především francouzští tanečníci, většina z nich žáci J.-B. De Hesseho v Paříži, kteří vystupovali mimo jiné v Théâtre des petits appartements markýzy de Pompadour. Mezi ně patřili Louis-Joseph Balletti, Lépy ml., Marcadet a také jistý Mr. Léger, který byl později na seznamu baletních mistrů emigrujících do Spojených států amerických. Bývalými tanečníky na scénách Théâtre Français

54 Mourey, Marie-Thérèse: Berlin, Stuttgart, Vienne: les débuts de la carrière germanique de Noverre. In: Musicorum 10, 2011, s. 126.

31

a  Opéra-Comique (a  i  žáky De Hesseho) byli kupříkladu Antonio-Francesco Pietro a  jeho syn Lorenzo Visentini Pietro, Lefevres, Felix, Giuseppe Regina, Louis Dauvigny, Simonet. Postupně se k Noverrovi připojila skupina italských tanečníků Giuseppe Anelli, Vincenzo Monari, Lorenzo Giardini, Paolino Franchi a Gasparo Bianchi a též se zde objevili němečtí tanečníci Philipp Varl Russler a Gottlieb Carl Russler ml., kteří později následovali Noverra i do Vídně. Kromě stálých členů souboru si baletní mistr zval „hvězdné“ hosty přímo z  pařížské Opery, každoročně do Stuttgartu na tři měsíce přijel například slavný Gaetan Vestris, několikrát se tam objevila i Camille Veronesová, krásná a  talentovaná De Hessova žačka. Dva roky u Noverra působil mladý Jean Dauberval (1762–1764). K nejvýznamnějším Noverrovým žákům, kteří u něj sbírali první divadelní zku-šenosti, se řadili Charles Le Picq (přišel v  sedmnácti letech a  později se stal jedním z nejlepších inscenátorů Noverrových baletů) a také tanečnice Nanette Saveurová, Louisa Toscaniová a Angličanka Nancy Levierová, která posléze sla-vila velké úspěchy ve Vídni55. Několik tanečníků, především italských, přišlo do Stuttgartu z Vídně, kde předtím tančili u F. A. Hilverdinga, mezi nimi jistě Gertrude Radicatiová a snad i budoucí hvězda Mlle Salomoniová. Celkem číta-la Noverrova skupina až čtyřiačtyřicet tanečníků a čtrnáct sólistů, nepočítaje hosty. Choreograficky mohl vycházet díky složení svého souboru z dvou nej-významnější tanečních „škol“: jednou byla francouzská akademická technika a styl komedie dell’arte, jak byl pěstován v Paříži, s velkým důrazem na mimiku a výraz, druhou čistý italský styl (výše popisovaný jako grotteschi), jehož zákla-dem byla technická virtuozita, která někdy až hraničila s akrobacií. Spojením těchto výrazových prostředků dosahoval Noverre ve svých tragických baletech, které zde začal uvádět, velice silného účinku.J.-G. Noverre měl ve Stuttgartu tedy ideální podmínky k  tvorbě a  k  uvádění svých revolučních myšlenek do praxe. Finanční prostředky, které měl od knížete k dispozici, byly téměř neomezené, mohl tedy uskutečnit i ty nejodvážnější scé-nické a choreografické nápady (nákladné dekorace a kostýmy, použití divadel-ní mašinerie). Dvorské divadlo bylo technicky skvěle vybaveno (a bylo největší v Německu) a jeho zvláštností byla možnost prodloužit otevřením zadního plá-nu jeviště až do zahrady, která se nacházela za divadlem, a divákovi se tak naskytl pohled do přírodního amfiteátru. Zde bylo možné využít přírodních dekorací

55 O této tanečnici se vyjádřil Joseph Uriot – herec, ředitel divadelní společnosti a později učitel francouzštiny a knihovník ve Württemberku, který pozorně sledoval místní divadelní dění a za-nechal cenné komentáře – ve svém spise Description des Festes donnés a Stoutgard… z roku 1762: „(Nancy) byla schopná vložit do své interpretace celou duši a všechen výraz stejně jako slavný Garrick, nedostižný anglický herec.“ Cit. dle: Winter, M. H., op. cit., s. 116.

32

a umístit velký počet statistů (dokonce i koní!), čímž byl posílen velkolepý diva-delní zážitek. Tato variabilita velmi vyhovovala Noverrovi, který ve svých sbo-rových scénách rád pracoval s  perspektivou. Scénografie byla většinou dílem architektů Innocenza Columba a Jeana-Jérôma Servadoniho a kostýmy od Louise--Reného Boqueta. Velice kvalitní orchestr a skladatelé též přispěli k zdárnému rozvoji nového baletního žánru. Noverre spolupracoval s houslistou Florianem Dellerem (1729–1773), Françoisem Garnierem (kolega z Lyonu) a s hornistou Jeanem-Josephem Rodolphem (1730–1812), který byl žákem Jomelliho. Tito skladatelé byli autory partitur k jeho nejslavnějším baletům.Přejděme nyní k  titulům, které Noverre ve Stuttgartu uvedl a  jež vstoupily do dějin baletu jako první produkce žánru ballet d’action. Jednalo se o kratší inscenace, které doplňovaly většinou Jomelliho opery a dají se rozdělit na dva typy. První nesly podtitul ballet pantomime či ballet héroï-pantomime, což byly většinou produkce lehčího charakteru a končily dobře: Psyche et l’Amour (Amor a Psýché, 1762), Le Triomphe de l’Amour (Triumf lásky, 1763) či opět Rozmary Galathey (původně uvedený v Lyonu). Druhým a Noverrem více považovaným žánrem byl ballet tragique, zobrazující dramatické momenty z mytologie a končící tragicky. K takovým patřily tituly Orphée und Eurydice (Orfeus a Eurydika, 1763), Hypermnestra (1764), Der Raub der Proserpine (Únos Proserpiny, 1766), La Mort d’Hercule (Smrt Herkulova, 1761) a jeden z nejslavnějších Noverrových baletů vůbec, Médee (1763), později uváděný pod názvem Médée et Jason (Médea a Já-son) na mnoha evropských scénách. V titulní roli Médey tančila Nancy Levierová a Jásona Gaetan Vestris, který tento balet uvedl ve Vídni ještě před příjezdem Noverra, jakož i v Polsku, v pařížské Opeře a v Londýně. Tragický konec barvitě popisuje Joseph Uriot: „Konec katastrofy nabízí tu nejtragičtější scénu, jež je možné předvést na di-vadle: Médea projede vzduchem v kočáře taženém draky, kteří chrlí plameny, do hrudí svých dětí zaboří dýku, kterou posléze hodí svému manželovi & ten zou-falý kníže zvedne zkrvavenou dýku, vrazí si ji do srdce & zemře v náručí Kreusy, jenž naposledy vydechne společně s ním.“56

56 „…fin la Catastrophe offre le Spectacle le plus tragique qui puisse être présenté sur le Théâtre: Médée traversant les Airs dans un char trainé par des Dragons qui poussent des torrents de feu, plonge dans le sein de ses Enfants un poignard qu’elle jette ensuite son Epoux, & ce Prince désespéré ramasse avec fureur ce poignard ensanglanté, s’en perce le cœur, & meurt dans les bras de Créuse dont le dernier soupir est confondu avec le sien.“ Uriot, Joseph: Description des Festes donnée à Stoutgard Par Son Altesse Sérénissime Monseigneur Le Duc Régnant de Wurtemberg & Teck… à occasion du jour de sa naissance, C. F. Cotta, Stoutgard 1762, s. 44.

33

Uriot považuje tento balet za model, podle kterého by se měla řídit všechna díla tohoto druhu, tedy dějového baletu. Zdůrazňuje rovněž Noverrovo umění barvi-tě vylíčit děj v programu, který byl k Médee vydán. Joseph Uriot rovněž zanechal detailní popis baletu Smrt Herkulova57, včetně obsazení a dojmů, které v něm ponechal. V roli Herkula Gaetan Vestris, v roli jeho syna Hyla Lépy, Philocrata tančil Angiolo Vestris, Herkulovu ženu Dejaniru znázornila Louise Toscaniová a zajatou princeznu Iolu Nancy Levierová. K nej-krásnějším momentům patřilo podle Uriota pas de trois Herkula s Dejanirou a Iolou, během něhož Herkules projevuje svou náklonnost ke krásné princez-ně a Dejanira žárlí, a také následné pas de cinq, ve kterém se k nim přidávají Hylus a Philocratus, Hylus se zamiluje do Iole a Herkules začne žárlit na vlast-ního syna. Výstupy jsou nabité akcí a divokými vášněmi, které zmítají jednot-livými postavami. Dalším silným momentem baletu byl okamžik, kdy žárlivá Dejanira usnula a ve snu se jí zjevily furie: „Tato obdivuhodná scéna vzbuzuje hrůzu a soucit; člověk se chvěje při pohledu na zuřivost Žárlivosti a na zniču-jící účinek jejího jedu, který byl otisknut ve vzrušené tváři Dejaniry, na její ne-kontrolovaný třes, který krutě jí pohnul a sužoval duši.“58 Balet končí tragicky, Dejanira nechtíc zabije svého manžela otráveným pláštěm, o kterém si myslela, že jí navrátí Herkulovu věrnost. Když zjistí, co způsobila, vrazí si ze zoufalství dýku do srdce.Výše uvedený popis ilustruje Noverrův choreografický vývoj, který se stále více soustředí na akci a na výraz i během tanečních entrées, pas de trois, pas de cinq atd. Proměna je znatelná v tematice, která se nyní přibližuje antickým a klasicistním tragédiím.Noverrova smlouva s knížetem, původně sedmiletá, byla ukončena již v roce 1766, tedy o rok dříve. Důvodem byla katastrofální finanční situace v knížectví, které bylo oslabeno nejen rozhazováním Karla Eugena, ale především sedmiletou vál-kou, v níž kníže bojoval na straně Fridricha II. Obyvatelé se začali bouřit proti neúnosně vysokým daním a Karel Eugen byl nakonec nucen rozpustit svou bri-lantní uměleckou skupinu, aby znovu nastolil klid ve svém panství. Další destinací Noverra, kde mohl pokračovat ve své baletní reformě, byla Vídeň.

57 Tamtéž. Cit. dle: Winter, M. H., op. cit., s. 118.58 Tamtéž.

34

Vídeň: místo setkávání a vrchol baletu-pantomimy

Vídeň žila v  druhé polovině 18. století čilým kulturním a  uměleckým živo-tem, který byl hojně podporován císařovnou Marií Terezií. V  hlavním městě císařství se nacházely dvě divadelní scény, lidovější Kärntnertortheater (Divadlo u Korutanské brány) a oficiální Burgtheater (Dvorní divadlo). Druhé jmenované divadlo vzniklo v roce 1740 po nástupu Marie Terezie na trůn. Divadelní pod-nikatel Joseph Salliers navrhl císařovně propojení dvorních divadelních aktivit s  veřejnými a  ona souhlasila (znamenalo to značné úspory pro dvůr) s  pod-mínkou, že každé nové představení bude odehráno nejprve zdarma pro dvůr a všechny texty, básnické skladby, kostýmy a dekorace musí nejprve získat sou-hlas dvora. Poskytla Salliersovi dvorní míčovnu, kde zařídil na vlastní náklady divadlo a bylo mu umožněno využívat i dvorní pěvce, básníky a skladatele59. Na obou scénách působil na přelomu století tanečník a baletní mistr Franz Anton Hilverding, který je považován za předchůdce dějového baletu. V jeho tanečních inscenacích byl znatelný odklon od groteskních tanců vycházejících z komedie dell’arte, které byly často improvizované a vulgární, čímž si Hilverding získal přízeň císařovny, stal se dvorním tanečním mistrem a  vyučoval její děti. Do Hilvedingovy tvorby patřily tance v operách, divertissement, ale také balety-pan-tomimy lehčího žánru. Mezi jeho úspěšné tituly se řadily balety Die Abenteur im Serrail (Dobrodružství v serailu) nebo Le Turc généreaux (Ušlechtilý Turek, 1758). Dle Stefana Arteagy byl Hilverding kolem roku 1740 autorem i  několika sa-mostatných baletů-pantomim podle klasicistních tragédií (Britannicus podle Racina, Alzira dle Voltaira), ovšem toto tvrzení není nikým jiným podloženo.60 Hudbu k jeho baletům skládal nejčastěji Joseph Starzer a po hudební stránce sestávaly z úvodní sinfonie a deseti až pětadvaceti tanců, jejichž délka mohla být zhruba deset až třicet minut.61 V roce 1758 odjel Hilverding do Petrohradu, kde mu poskytla angažmá Kateřina Veliká.Jeho následovníkem na postu baletního mistra v obou vídeňských divadlech byl Gasparo Angiolini, který tam do té chvíle působil jako premier danseur. Jako ba-letní mistr vídeňského dvorského divadla musel také Angiolini skládat mnoho baletů různých žánrů a námětů (baletní „vložky“ do oper Glucka nebo Hesseho), protože baletní skupina často tančila dvakrát za večer pětkrát až šestkrát týdně. Srovnejme například jeho dvě díla z  roku 1759. Quelque chose le malheur est

59 Viz Kazárová, H., op. cit., 2008, s. 128–135.60 Cit. Tamtéž. Původní pramen: Arteaga, Stegano: Rivoluzioni del Teatro Musicale Italiano, 1785. 61 Tamtéž.

35

bon (Všechno zlé je k něčemu dobré) bylo klasické dílo německého divadla s chu-dým dějem, kde hlavní roli hrály kostýmy, dekorace a  vesnické dívky, a  ode-hrávalo se v tyrolských horách. Na druhou stranu balet Les Amours de Flore et Zéphire (Lásky Zefíra a Flóry) byl stylem blíže k divadlu francouzskému, prota-gonisty byly nadpřirozené bytosti a Angiolini zde již předznamenával své bu-doucí hrdinské balety. Jedna z novinek, kterou ve Vídni uvedl, byl zřejmě jeho vůbec první vídeňský balet Le Jeu de la climusette (Hra na slepou bábu). Novinkou to bylo ale asi jen pro Vídeňany, protože balet s identickým námětem uvedl již v Itálii jako Ballo de’caratteri col giuoco della gatta-cieca (Balet charakterů s hrou na slepou bábu). Dále ve Vídni po několik let uváděl národní balety, které by mohly mít mnoho společného s  jeho turínským Ballo di nazioni diversi (Balet různých národů).62 V baletu Le Tuteur dupé, ou L’Amant statue (Hloupý kantor aneb Milenec socha, 21. června 1761) se zase vrací k tradicím komedie dell’arte.Později ale sám vyjadřoval obavy o uměleckou kvalitu těchto baletů, které zdaleka nedosahovaly jeho pozdější díla. V předmluvě k baletu Citera Assediata (Obléhaná Kythéra) z roku 1762 si stěžoval, že povinnost vytvářet velké množství repertoáro-vých baletů ho brzdí v jeho uměleckém rozvoji. Okolo roku 1760 si ale najal řadu „asistentů choreografie“, vzdal se bezpočtu povinností, začal studovat antickou pantomimu i současná díla, a tak si začal utvářet svůj osobitý názor, jak by měl balet vypadat.Hudební život Vídně byl v šedesátých letech velmi inspirativní, působili zde skla-datelé J. A. Hasse, F. Aspelmayer, J. Starzer, D. Scarlatti a především Christoph Willibald Gluck (1714–1787). Právě s  Gluckem začal spolupracovat nejen při tvorbě baletů, ale dělal rovněž tance do jeho oper. Mezi tance uvedené v rámci Gluckových oper patří i La Promenade (Procházka, 1759), Le Jardinier (Zahradník, 1759), Le Berger Magicien (Pastýř kouzelníkem, 1759), Zephire et Flore (1759), Ballet de Cythére (Balet o Kythéře, 1759) či La Halte des Calmouckes (Zastavení Kalmuků, 1760), který byl značně oblíben. Žádný z Angioliniho baletů ale zřejmě nedosáhl takového úspěchu jako jeho nejznámější dílo Don Juan ou Le festin de pierre (Don Juan aneb Kamenná hostina), jež mělo premiéru 17. října 1761. To vytvořil společně s libretistou Ranierem de Calzabigim a se skladatelem Gluckem. Významnou roli hrál i hrabě Durazzo, ředitel divadla, který dal Angiolinimu jistou volnost a možná ho i popostrčil správným směrem. Choreograf tedy mohl uvést v praxi svou představu o pře-vedení kompletní dramatické akce do baletu, založenou na vyzkoušených prin-cipech jeho předchůdců. Existují však jisté domněnky, že Angiolini tehdy ještě

62 Brown, Bruce Allan: Gluck and the French Theater in Vienna. Claredon Press, Oxford 1991, s. 286.

36

neměl svou koncepci zcela ustálenou (sám přiznává, že teprve v roce 1761 jeho myšlenky k sobě začaly nějakým způsobem přiléhat), a dokonce, že sám Angiolini by nebyl schopen z vlastní iniciativy vytvořit takovýto projekt. Důležitá je zde totiž osoba básníka Calzabigiho, který právě v tom roce přijel do Vídně a později se hlásil k autorství předmluvy ke Kamenné hostině, pod kterou je Angiolini po-depsán. V každém případě byl balet Don Juan ou Le festin de pierre Angioliniho dosud největším úspěchem. V tomto díle, jehož námět si vypůjčil z Molièrovy tragikomedie, se mu povedlo spojit jak tradiční prvky svých tanečních před-chůdců, tak dějovou účinnost dramatu, napětí i komické momenty, a to vše do-plněno Gluckovou výtečnou hudbou na diváky působilo spolehlivě. A to přesto, že balet neměl šťastný konec, což se do té doby nikdy u baletu nedělalo. Všechny tyto aspekty baletu Don Juan vysloužily titul prvního baletu v žánru ballet d’ac-tion. Publikum bylo sice poněkud zaraženo oním nešťastným koncem, balet se ale ve Vídni na repertoáru držel nezvykle dlouho, byl uváděn až do roku 1796. Významnou měrou se na úspěchu jistě podílela souhra dramatické Gluckovy hudby a  Angioliniho choreografie, autorům záleželo právě na tom, aby tyto dvě složky dohromady posílily srozumitelnost příběhu a charakterů. Gluck si na tomto baletu již připravoval výrazové prostředky, které o rok později použil ve své revoluční opeře Orfeus a Eurydika. Těmi byly přesné hudební charakteri-zace postav a dějů i snaha o dramatickou pravdu. Další provedení následovala v Parmě, Paříži, Turíně, Neapoli, Miláně, Mnichově i v Praze. S Gluckem spo-lupracoval i nadále, nejslavnějším dílem je právě Orfeus a Eurydika (premiéra 15. října 1762). Libreto vytvořil Raniero de Calzabigi a Angiolini postavil Tance na Elysejských polích, které plně navazovaly na děj opery a  byly pevně spjaty s hudební předlohou. Jeho přínos v tomto uměleckém počinu vidí Tozzi63 pře-devším v tom, že konečně překonal tradiční statičnost opery, na kterou si Gluck tak často stěžoval. Dalším společným dílem je balet uvedený v rámci Gluckovy opery Ezio (premiéra 28. ledna 1763) s názvem Les Noces de Pélee et Thesis (Svatba Pélea a Thesis) či čty-ři taneční intermezza v opeře La rencontre imprevue (Nepředvídané setkání, 1764). Velký význam z hlediska společenského postavení měla příležitost vytvořit balet na počest korunovace Josefa II. Tento balet se jmenoval Le Muse protette dal Genio d’Austria (Múzy chráněné rakouským duchem) a hudbu k němu si složil sám Angiolini. Měl premiéru 24. dubna 1764 spolu s Hasseho operou.Mezi další balety uvedené ve Vídni patří také Antonio a Kleopatra (1762, hudba Scarlatti), Citera Assediata a Alessandro, Apollo e Daphné (1763, hudba Starzer).

63 Tozzi, Lorenzo: Il balletto pantomimo del Settecento: Gaspare Angiolini. L’Aquila, Japadre 1972, s. 72.

37

Ovšem nejvýznamnějším baletem byl jeho první tragický balet, k  němuž si sám vytvořil libreto podle Voltaira a k němuž hudbu napsal opět Gluck – balet Semiramis. Uvedl jej 31. ledna 1765 v rámci opery Bajazet, při slavnostech, kte-ré se konaly mnoho dní u příležitosti svatby Josefa II. Podivuhodné je, že celý balet netrval déle než dvacet minut a  přitom byl nabitý hrůzostrašnou akcí. Gluckova partitura obsahovala sinfonii a patnáct čísel. Celý svůj záměr Angiolini vysvětlil v předmluvě, která je zároveň libretem64. V něm zdůraznil, že námět baletu tentokrát převzal z tragédie, a ne z komedie, jako tomu bylo v případě Dona Juana. Vyzdvihl v něm hodnotu antické pantomimy a poskytl přehled, co se v jeho době v Evropě tančilo (vyjmenoval např. druhy tance: groteskní, polo-charakterní, vznešený a pantomimický)65. Zdá se ovšem, že tento tragický námět v baletu byl pro vídeňské publikum ještě příliš těžký kalibr. Podle jeho vlastních slov se po nevydařené premiéře musel stáhnout do ústraní a příště uvést balet Ifigénie na Aulidě se šťastným koncem. Neúspěch Semiramis mohl také spočívat v nedostatečné vyzrálosti Angioliniho výrazových prostředků, protože si zřejmě ve srozumitelnosti vypomáhal nápisy.V  půli roku 1764 se do Vídně vrátil z  Petrohradu Franz Hilverding a  publi-kum ho přivítalo velmi vřele. Před dvorem v  Schönbrunnu zinscenoval v  led-nu 1765 baletní slavnost Le Triomphe de l’Amour (Triumf lásky), v němž tančila Marie Antoinetta a princové Maximilian a Ferdinand, na začátku února se znovu představil vídeňskému publiku s  baletem Les amantes protegé par Amour (Mi- lenci střeženi Amorem). Na základě velkého úspěchu tohoto představení si mohl pronajmout Divadlo u Korutanské brány a uvádět zde své balety, velmi oblíbený byl například jeho titul Triumf der Frühlings (Vítězství jara), dříve uvá-děný v Petrohradě jako Vítězství Flory nad Boreem se Starzerovou hudbou.Osmnáctého srpna 1765 zemřel císař František I. Lotrinský a následný smutek zavřel všechna divadla ve Vídni a také zabránil představení Angioliniho bale-tu Achille in Sciro (Achilles na Skiru) v Innsbrucku, posledního díla s Gluckovou hudbou podle Metastasiova libreta. Hilverding se z toho důvodu dostal se svým divadlem do finanční tísně a musel vyhlásit bankrot. O dva roky později zemřel.V roce 1766 se Angiolini odebral do Petrohradu, kde převzal po Hilverdingovi pozici baletního mistra a do Vídně místo něj přijel J.-G. Noverre, povolaný novým

64 Dissertation sur les ballets pantomimes des anciens, pour servir de programme du ballet pantomi-me tragique de Semiramis, composé par M. Angiolini, Maitre des Ballets du Théatre pres de la cour a Vienne, et presenté pour la premiere fois sur ce Théatre le 31 Janvier 1765 a l’occasion des fetes pour le mariage de Sa Majesté le Rois des Romains.

65 Detailní rozbor tohoto textu se nachází v  diplomové práci: Dotlačilová, Petra: Vývoj konceptu baletu-pantomimy v osvícenské Evropě. HAMU, Praha 2012.

38

ředitelem divadla Giuseppem d’Afflisiem. Jeho příchodu ale předcházelo velmi úspěšné uvedení baletu Médea a Jáson, jež ve Vídni inscenoval v únoru 1767 Gaetan Vestris. Tento balet spolu s pověstí baletního reformátora, která již o Noverrovi po Evropě kolovala, byly jistě hlavními důvody, proč byl choreograf do hlavního města říše přijat.Noverrovým příchodem do Vídně dosáhl vídeňský balet svého vrcholu a  také pro něj toto angažmá znamenalo jeden z nejvyšších bodů kariéry. Uvedl zde svá stěžejní celovečerní díla a těšil se velké úctě. V  Dvorním divadle měl k  dispozici pětatřicet a  v  Divadle u  Korutanské brá-ny pětadvacet tanečníků. Hudbu k  jeho baletům psali Joseph Starzer a Franz Aspelmayer. Vytvořil zde třicet osm baletů a  mimoto tvořil i  tance do oper, kupříkladu roku 1767 do Gluckových oper Alcesta66 a  Paris a Helena. Mezi Noverrem a Gluckem ovšem nedošlo k tak intenzivní spolupráci, jaká předtím proběhla mezi skladatelem a Angiolinim, a Gluck nesložil hudbu k žádnému z Noverrových samostatných baletů.První balety, které Noverre ve Vídni uvedl, byla v  září 1767 jeho starší díla Rinaldo a Armida a Smrt Herkulova v Dvorním divadle a také v zámeckém diva-dle v Schönbrunnu, a okamžitě vzbudila velký ohlas. Vystupovali zde tanečníci z Paříže (Gaetan Vestris) i Noverrovi stuttgartští žáci Le Picq, Anna Binettiová, Nancy Trancardová a  Anne Heinelová (pozdější sólistka v  Paříži). V  prosinci uvedl další populární balet Les Bagatelles (Maličkosti) s hudbou Aspelmayera. V některé sezoně uvedl až osm nových baletů a intermedií, pro tvorbu menších pantomim měl ale pomocníky, své nejlepší žáky Caselliho, Guglielmiho, Antona Rösslera, Simoneta, Marinelliho a Vulcaniho. Kromě baletů a tanců do oper v di-vadlech stavěl Noverre s úspěchem i tance pro soukromé oslavy na dvoře a plesy. Roku 1767 byly ve Vídni znovu vydány jeho Listy o tanci a baletech ve francouz-štině, a o dva roky později vyšel dokonce jejich překlad do němčiny, který pořídil Gotthold Ephraim Lessing, slavný dramaturg a divadelní reformátor. Již v roce 1768 začala být ale Noverrova pozice komplikovanější, a to především kvůli novému řediteli vídeňských divadel D’Afflisiovi. Zkušenosti tohoto muže s divadlem byly téměř nulové a jeho neschopnost se projevila už rok po jeho ná-stupu do funkce v roce 1767, kdy se divadla dostala to špatné finanční situace. Z ní začal veřejně obviňovat právě nově nastoupivšího choreografa, který po-dle něj přivedl téměř k bankrotu již stuttgartské divadlo. Noverre tuto situaci

66 O tom, jak vznikaly tance do této opery, se Noverre rozepsal v petrohradské a pařížské edici své publikace. Viz Noverre, J.-G., 1952, op. cit., s. 171.

39

komentoval v dopise hraběti Kaunitzovi, státnímu kancléři, který velmi podpo-roval francouzské divadlo (což mělo i politické důvody):„Hádám z  tónu prohlášení pana Afflisia i  ze způsobu, jakým mi nabídl výpo-věď, že můj talent je mu přítěží. V tom případě by mi měl nabídnout vyrovnání a neměl by zapomenout na podmínky ani na délku smlouvy, kterou se mnou podepsal a kterou si dovoluji považovat za nevratnou bez vzájemné dohody (…). Jinak se, pane, mohu pochlubit tím, že budu dělat ucházející věci, pokud nebude bráněno mé představivosti, která by mohla být velmi užitečná společnosti, kdy-by tato nebyla podrobena špatně vedené a přímo ruinující ekonomice.“ 67

D’Afflisio byl nakonec nucen přenechat vedení Divadla u  Korutanské brá-ny vídeňskému dramaturgu Franzi Heufeldovi a do tohoto divadla „odsunul“ i Noverra, jehož post v Dvorním divadle svěřil jeho dřívějším žákům G. Réginovi a L. Dauvignovi, jejichž baletní produkce byly podstatně méně finančně nároč-né. V tomto roce zde působili též Étienne Lauchery a Antoine Pitrot. Noverrova pozice tedy nebyla během sezony 1768/1769 jednoduchá, některé jeho balety ke všemu nebyly přijaty císařskou cenzurou a nejhorší bylo, že mnoho jeho dob-rých tanečníků, které sám vychoval, z finančních důvodů odjelo z Vídně za lep-ším angažmá. V tomto okamžiku mu nezbývalo než si vychovat nové umělce, kteří by byli schopni interpretovat jeho balety. A opět se projevilo jeho peda-gogické nadání. Mladé adepty tanečního umění seskupil roku 1771 do Wiener Theatral-Tantzschule (Vídeňská škola divadelního tance), kde měl osm chlapců a osm dívek. Tyto mladičké tanečníky připravoval na profesionální kariéru a sta-věl pro ně krátké balety. Nedostatku zkušených tanečníků si všímá i Joseph von Sonnenfels, novinář komentující Noverrovu vídeňskou kariéru:„Figuranti (…) jsou prostředky, které musí Noverre v současnosti používat při stavbě svých baletů. Všimněte si, že mu chybí především zkušená tanečnice, kte-rá by tančila titulní role, jak v žánru vážném, tak v komickém, a to představuje bezesporu velkou překážku v tvorbě jeho baletů. (…) Musí příliš často podřídit

67 „Je dois augurer par le ton et les discours de Mr. Affligio et par la maniere de m’offrir mon Congé, que mes Talents lui sont a charge, et dans ce Cas il doit entrer avec moi en arrangement, et ne pas oublier les termes ny la durée du Contrat qu’il m’a signé et que j’ose regarder comme incassable sans un Consentement mutuel (…) au reste, Monseigneur, je me flatte de faire des Choses passables lors que l’on ne mettra point d’Entravers a mon imagination, elle pourroi etres fort utile a l’entreprise si elle n’etoit sans cesse subordonée a une Oeconomie mal entendue et par consequent ruineuse…“ Z dopisu J.-G. Noverra hraběti R. A. Kaunitzovi ze 7. října 1768, uložen v Brně, Moravský zemský archiv, G.436. Cit. dle: Dahms, Sibylle: Noverre à Vienne (1767–1774, 1776): entre désastre et triomphe. In: Musicorum 10, 2011, s. 176.

40

hlavní předmět těm vedlejším, protože k  těm druhým má k  dispozici takové prvky, které kazí ty první.“ 68

K  talentům jeho taneční školy, podrobené každodennímu tvrdému tréninku, patřily mladičké tanečnice Mlle Decampová, Viganová, Vulcaniová (později pro-vdaná za Muzzarelliho a velká hvězda), Dupréová či Therese Delfiniová, která pak zemřela v pouhých patnácti letech na nachlazení. Z tanečníků byli mezi jeho žáky již zmiňovaní Rössler, Simonet, Caselli a také Rossi, Frühmann, Fierville, Franchi, Slanzowski, Viganò, Butteau a Boccherini.V roce 1769 se situace vídeňských divadel poněkud uklidnila, především záslu-hou Ch. W. Glucka. Ten spolu s Franzem Lo Prestim sepsal smlouvu o spolupráci s D’Afflisiem, aby měl k dispozici dobré podmínky Dvorního divadla k uvede-ní svých oper. V této sezoně se Noverre stal choreografem baletů do několika Gluckových oper a získal „monopol“ na všechny balety v rámci obou vídeňských divadel. Z  finančních důvodů byly ovšem baletní soubory Dvorního divadla a Divadla u Korutanské brány spojeny a počet tanečníků zredukován na polovi-nu. V nově vzniklém souboru měl choreograf k dispozici šestatřicet tanečníků: šest sólistek, šest sólistů a dvacet čtyři členů sboru, kteří museli vystupovat na scénách obou divadel.S touto baletní skupinou vytvořil Noverre své nejúspěšnější balety: Agamemnon Vengé (Pomstěný Agamemnón, 1771) a  Apelles et Campaspe (1773) s  hudbou Aspelmayera; na Starzerovu hudbu vytvořil Les Cinq Soltanes (Pět sultánek, obnovená Žárlivost v serailu, 1771), Adèle du Ponthieu (Adelaida z Ponthieu, 1773) a Les Horaces et Curiaces (Horáciové a Kuriáciové, 1774). Dalšími významnými balety byly: Ifigenie v Tauridě, Acis a Galathea, Venuše a Adonis, Grácie atd. Sám Noverre je považoval za to nejlepší ze své tvorby. Tyto balety způsobily ve Vídni velké pozdvižení a nadšené publikum na ně ještě dlouho vzpomínalo. Důležitost těchto prací spočívala mimo jiné v  tom, že choreograf v  nich dokázal spojit intimní psychologický prožitek postav v dramatických situacích a velké davové scény. Vztahy hlavních hrdinů byly znázorňovány v intimním prostředí, jak to bylo do té doby zvykem v  soukromých divadlech. Proti tomu byly dramatic-ké davové scény, jako třeba souboj v baletu Horáciové a Kuriáciové nebo turnaj

68 „Die Figuranten (…) sind die Werkzeuge, mit denen Noverre siene Ballette gegenwärtig aufführen muß. Merken Sie, daß es ihm hauptsächlich an einer vollendeten Tänzerinn zu den ersten Karakteren, sowohl im Ernhaften als im Komischen gebricht, und duß diese Betrachtung in dem Entwurfe seiner Ballete ihm einer großen Zwang auferlegen muß. Man wird diesen Zwang in der Ausführung sehr gewahr. Er muß sehr oft die Hauptfabel den Episoden gleichsam unterordnen, weil er zu diesen letztern Subjekt hat, die ihm zur Ausführung der ersten abgängig sind.“ Sonnenfels, Joseph von: Briefe über die Wienerische Schaubühne, Gesammelte Schriften, Wien 1783. Reedice: Haider-Pergler, Hilde (ed.). Akademische Drucks-und Verlagsanstalt, Graz, 1988, s. 341.

41

v Adelaidě z Ponthieu, které si získaly ovace diváků i uznání kritiky. Pokud ale jde o dramaturgii jeho baletů, čelil často kritice, že spojoval příliš mnoho událos-tí v jednom baletu, což se neshodovalo s dobovým požadavkem jednoduchosti a stále převládajícími klasicistními pravidly. Takovým problémem trpěl i  jeho balet Pomstěný Agamemnón, okolo nějž se rozpoutala polemika, kterou vyvolal Gasparo Angiolini69. Každopádně Noverrovo renomé v tomto období přesáhlo dalece lokální rámec. Na rozdíl od Stuttgartu ve Vídni nehrál pouze pro dvůr, ale také pro veřejnost, která si ho hluboce vážila. V roce 1774 se J.-G. Noverre rozhodl prorazit i na italském území, a tak přijal angažmá v Regio Ducal Teatro v Miláně. Ve Vídni na jaře 1774 převzal jeho místo opět Angiolini, jeho pozice byla ovšem vel-mi oslabena dojmem, který Noverre zanechal. Při uvádění svých baletů L’Orphelin de la Chine (Čínský sirotek), Le Roi et Le Fermier (Král a statkář), Cid70 a Montezuma, ou La Conquete du Mexique71 (Montezuma čili dobytí Mexika) Angiolini často na-rážel na odpor silného noverrovského křídla, které proti němu spřádalo různé intriky, zvláště při stavění baletu Montezuma (byl to značně megalomanský pro-jekt, kromě mužského sboru divadla bylo najato padesát vojáků a jedenadvacet externistů a musel se nakoupit střelný prach kvůli efektům). Velký pětiaktový balet Cid byl zase kritizován pro těžkopádnou choreografii, vyčítali mu například, že v druhém jednání zůstali don Diego a Rodrigo několik okamžiků nepohnutě stát a jen se střídavě jeden druhému dívali do očí a poté oči klopili.72 Noverre zde měl stále příznivce, ostatně do Vídně i  nadále jezdil jako dvorní baletní mistr. A jeho žák Gallet dokonce uvedl dva Noverrovy balety: v září 1775 balet Horáciové a Kuriáciové a později titul Adelheid von Ponthieu, které byly přijaty mimořádně vřele. Nespokojnost obecenstva, zejména šlechty, byla dána jasně najevo. Po pre-miérách v Dvorním divadle byly ale balety přeneseny do Divadla u Korutanské brány a počet jejich repríz zde rovněž nenaznačuje příliš velký úspěch u vídeňské veřejnosti: Montezuma se hrál patnáctkrát, Teseo in Creta (Theseus na Krétě) s hud-bou Starzera se roku 1775 hrál třicetkrát a pouze komické balety Die unnützte Vorsicht (Zbytečná ostražitost) a Die ländlische Unterhaltungen (Venkovské zábavy)73 byly reprízovány každý padesátkrát.

69 Viz Dotlačilová, P., op. cit., 2009.70 Premiéra 20. června 1774 v Dvorním divadle, hudba Joseph Starzer.71 Premiéra 17. dubna 1775 v Dvorním divadle, hudba Joseph Starzer.72 Uvádí Zechmeister, Gustav: Die Wiener Theater nächst der Burg und nächst dem Kärntnerthor von 1747

bis 1776. Österreichische Akademie der Wissenschaften, Wien 1971.73 Oba balety měly premiéru v květnu 1775 a hudbu k nim složil Franz Aspelmayer.

42

Nakonec byl tedy Noverre znovu povolán do Vídně a Angiolini zřejmě na pod-zim 1775 z divadla odešel. V tomto období se budoucí císařský Josef II. spolu se svými poradci, mezi nimiž byl i G. E. Lessing, rozhodl pod vlivem osvícenských myšlenek provést divadel-ní reformu a vytvořit Národní divadlo. To mělo být centrem dramaturgických reforem a  mělo se zde hrát německé drama, mluvené i  hudební, a  singspiel. S italskou operou a s baletem se nepočítalo, existence baletního souboru byla tedy vážně ohrožena.V takové situaci našel vídeňská divadla Noverre v roce 1776, poté, co se vrátil z Itálie. Jeho reakce na hrozbu zániku baletního souboru, který sám vycvičil, byla překvapivě rychlá a do značné míry odvážná: na dva měsíce si pronajal Divadlo u  Korutanské brány, shromáždil baletní ansámbl a  za pomoci diva-delního podnikatele Johanna Heinricha Böhma (známého již svými úspěchy v  Brně) vytvořil repertoár. Böhmův ansámbl čítal pouze sedm lidí (včetně Noverrova bývalého spolupracovníka Antona Rösslera), hrál německé a fran-couzské singspiely od Glucka, Gosseca, Monsignyho, Grétryho a Holyho a byl podle všeho průměrné úrovně. Noverre měl naopak k dispozici šedesát taneč-níků. Předpokládal, že se balet bude uvádět čtyřikrát do týdne a zbytek obsta-rá Böhmova skupina. První představení proběhlo 17. dubna, Noverre uvedl svůj balet Médea a Jáson spolu se singspielem Hausfreund od Grétryho. Účast byla ohromná, takže mnoho návštěvníků muselo dokonce zůstat venku. Mezi další uváděné balety patřily anakreontský Bílý a růžový, orientální Perská nevěs- ta (s velkolepou dekorací), Adelheid von Ponthieu, Horáciové a Růženka ze Salency. Až do 19. června 1776, kdy musela skupina divadlo opustit, bylo celkem uvedeno dvaatřicet her či zpěvoher a devětačtyřicet baletů. Skupina zaznamenala mezi veřejností veliký úspěch a nebylo večera, aby nebyl Noverre vyvolán před oponu. Produkce byly podle popisů velmi kvalitní z hlediska režie, provedení i výpravy. Do Nationaltheateru zřízeného Josefem II. v dubnu 1776 chodilo během těchto dvou měsíců mnohem méně diváků než na Noverra, někdy měli pouze dvacet návštěvníků. Celkový výnos baletní skupiny činil 20 292 fl., které Noverre roz-dělil mezi soubor. Ten se po 19. červnu definitivně rozpadl a tanečníci se rozjeli do různých míst Evropy.Svědectví74 o  Noverrově tvorbě jsou dochována i  z  nejvyšších míst, sama císařovna Marie Terezie nakonec uznala jeho schopnosti v  dopise svému

74 Další zmínky o Noverrově činnosti ve Vídni: Sonnenfels, J. von, op. cit., a Khevenhüller-Metsch, Johann Joseph: Aus der Zeit Maria Theresias. Tagebuch des Fürsten Johann Jofel Khevenhüller-Metsch, Keiserlichen Obersthofmeisters 1742–1776. Maria Breunlich-Pawlik & Hans Wagner, Wien 1972.

43

velvyslanci v Paříži Florimondu Claude Mercy-Argenteauovi, který byl blízkým poradcem královny Marie Antoinetty:„Hrabě de Mercy-Argenteau, Noverre se vrací a já bych ho ráda doprovodila tím-to dopisem, abych Vám sdělila svoji spokojenost s jeho počínáním zde a s dob-rým efektem, který měla jeho reforma na naše divadla, jelikož je očistil od málo decentního italského tance.“75

Tento dopis mu pak v Paříži posloužil jako doporučení Marii Antoinettě, která ho jmenovala baletním mistrem v Královské akademii.Ve Vídni po odchodu Noverra nastalo určité bezvládí. Noverrův žák Francesco Castelli (též Caselli) přijel z Varšavy, ale zase se tam vrátil. Další sólový tanečník Asselin uvedl ještě Noverrův balet Médea a Jáson, ale neměl takový ohlas, jak se předpokládalo. Jednou ze sólových tanečnic ve Vídni byla paní Richardová, provdaná za tanečníka Antonia Sacca (1708–1788). Jako tanečnice se velice lí-bila, a tak se předpokládalo, že její manžel, jenž byl choreografem a baletním mistrem ve Varšavě, bude dobrým choreografem pro Vídeň. Osmého září 1776 měl premiéru jeho balet Die grönländische Vermehlung (Grónské zasnoubení). Po představení byl vyvolán před oponu, což se událo pouze Noverrovi a Galletovi, a Sacco tím byl velice polichocen. Jeho druhý balet Der weibliche Deserteur (Ženský dezertér) už takový úspěch neměl. Neměli ani peníze, ani baletního mistra. Sacco uvedl ještě několik opusů, ale pak se svou manželkou odjel zpět do Varšavy. Také sólista Frühmann (nar. 1748), Noverrův žák, dal výpověď a odešel do Varšavy.Snaha o rozvoj domácí německé opery přivedla do Vídně roku 1781 mnichov-ského baletního mistra Petera Cruxe (1754–1821) s novým personálem, aby tan-čili v německých operách. Císařova záliba v opeře však brzy pominula a Crux zde byl pouze jednu sezonu.V osmdesátých letech byl u dvora a ve šlechtických salonech zájem o hudbu Salieriho, Mozarta, Leopolda Koželuha. Leopold Koželuh (křtěn Jan Antonín, 1747–1818) psal balety již v Praze pro Divadlo v Kotcích a od roku 1778 byl ve Vídni, kde psal hudbu pro Dvorní divadlo a také pro Divadlo u Korutanské brány. Zde napsal pro Francesca Clerica (1755–1838) balety Debora unf Saisra a Judith und Holofernes (1789) a v roce 1794 vytvořil hudbu k baletu Giuseppa Traffieriho La Ritrovata figlia di Ottone II. (Znovunalezená dcera Otty II.). Do diva-del začal vstupovat preromantismus.

75 „Comte de Mercy-Argenteau, Noverre va retourner en France, et j’ai bien voulu l’accompagner de cette lettre pour vous faire connaitre ma satisfaction sur la conduite qu’il a tenue ici, et sur lebon effet que sa réforme a opéré dans notre théâtre, en le purgeant des façons quelquefois peu décents de la danse italienne.“ D’Arneth, Alfred (ed.): Correspondance secrète entre Marie-Thérèse et le Comte de Mercy- -Argenteau. Vol. II, Paris 1875, s. 459. Cit. dle: Dahms, S., op. cit., s. 181.

44

Od roku 1789, když propukla ve Francii revoluce, se Vídeň stala středem kul-turní Evropy. V divadle se střídali podle starého zvyku italští choreografové, jak je zřejmé z výše jmenovaných osob. Mezi nejslavnější osobnosti, které působily ve Vídni v  devadesátých letech, byl bezesporu Salvatore Viganò (1769–1821) s manželkou, španělskou tanečnicí Marií Medinou. Byli oslavováni jednak pro novost svého tance, jednak pro krásu Marie Mediny, která vystupovala též v prů-svitném řeckém chitonu, prostovlasá (bez paruky), s  řeckými opánky na no-hou. Manželé tančili v baletech Traffieriho a Vídeň byla skutečně poblázněna. Dokonce i Beethoven napsal „menuet à la Viganò“. Ve Vídni začal Viganò rovněž uvádět své choreografie: roku 1793 uvedl svůj balet Raoul, Signor de Crequi, k ně-muž složil vlastní hudbu (byl to i schopný hudební skladatel). K dalším jeho ba-letům patřilo divertissement Die Liebe der Galathea oder Der Tod des Acis (Láska Galathey aneb Acisova smrt) a  2. února 1795 opět balet s  námětem z  křižác-kých válek – Richard Lví srdce s hudbou vídeňského Josefa Weigla (1766–1846). Vypráví o Richardovi, jenž je vězněn v pevnosti v Linci. V roce 1795 skončilo jeho první vídeňské angažmá a vydal se s manželkou na turné po Evropě, během něhož navštívil i Prahu.K  dalším italským baletním mistrům působícím ve Vídni ke konci století patři-li výše zmíněný Giuseppe Traffieri a  Antonio Muzzarelli (1744–1821). První autor vytvořil slavný balet Das Waldmädchen (Lesní žínka, 1794) s hudbou Pavla Vranického, který byl poté mnohokrát znovu uváděn i v jiných evropských di-vadlech Traffieriho žáky. Na přelomu století se do Vídně opět vrátil Salvatore Viganò, tentokrát již bez manželky, a s ním do rakouské metropole definitivně vstoupil preromantismus.76

Petrohrad: Balet za ruských careven

V Rusku druhé poloviny 18. století vládly postupně dvě carevny, které se zaslou-žily o  rozvoj umění ve své zemi: Alžběta Petrovna (vládla v  letech 1741–1761) a Kateřina II. (u moci v období let 1762–1769). Zejména druhá jmenovaná panov-nice, která se inspirovala západní kulturou, jejím uměním i moderními filozofic-kými myšlenkami (prohlašovala se za stoupenkyni osvícenství), bohatě podporo-vala umělecký rozvoj země. V roce 1756 bylo v Petrohradě založeno první veřejné divadlo, kam mohl při-jít každý, kdo zaplatil vstupné. Zde se střídali impresáriové, ruští, francouzští i  italští a vozili do Ruska divadelní soubory a umělce z  celé Evropy. Zároveň

76 Více o jeho působení ve Vídni in: Brodská, B., op. cit., 2008, s. 66.

45

pokračoval rozkvět dvorního divadla. Carevna Alžběta Petrovna chtěla mít na dvoře balet podle poslední módy, a tak požádala rakouský dvůr o choreografa. A tak v roce 1759 do Petrohradu přijel Franz Anton Hilverding, který měl za sebou úspěšnou vídeňskou kariéru a byl zosobněním tehdejšího moderního baletu. Na scéně dvorského divadla postavil řadu mytologických i žánrových baletů, jako na-příklad Návrat Apollona na Parnas, Acis a Galathea, Boj lásky s rozumem, Opuštěná Didona. Asi největší úspěch měl Návrat jara neboli Vítězství Flóry (1760), což byla inspirace tzv. květinovým aktem ze slavného Les Indes galantes. Hilverding zde působil šest let a  poté se vrátil zpět do Vídně, kde se odebral do zasloužené penze.Jeho nástupcem na pozici baletního mistra ve dvorském divadle byl další ví-deňský choreograf a  Hilverdingův žák G. Angiolini, který přijel roku 1766. Byla to jeho první návštěva Ruska (dřívější návštěva v roce 1762 při korunova-ci Kateřiny II., jak se o ní zmiňuje Lorenzo Tozzi, se nemohla uskutečnit, pro-tože Angiolini byl po celou dobu přítomen ve Vídni, kde uváděl balety a tance do oper, mimo jiné i  do Gluckovy opery Orfeo e Euridice77). Později se tam ještě několikrát vrátil. Na carském dvoře debutoval 29. září 1766 hrdinským baletem Le Départ d’Enée, ou Didone abandonnée (Opuštěná Didona). Byla to baletní verze opery na libreto Metastasia Didona abbandonata, která byla v té době velice populární a před uvedením baletu byla inscenována i v Petrohradě na hudbu B. Galuppiho. Hudbu k baletu si ale Angiolini složil sám, což petro-hradské publikum velmi ocenilo. Jeho hudba se z části skládala z početných hudebních citací (airs parlants), aby zdůraznil dramatické momenty, a umož-nil tak divákům pochopení děje.78 Tento balet sklidil okamžitý úspěch u publi-ka a byl pak ještě mnohokrát opakován. V hlavních rolích tančili G. Angiolini jako Aenea a Santina Zanussi-Aubryová jako Didona, která si získala diváky žalem, který vyjadřovala velkými gesty, zničení Kartága pak bylo mistrovským dílem výpravy a mašinerie.79 Opuštěná Didona je považována za Angioliniho třetí velký dramatický balet. V  předmluvě k  libretu pojednal o  svém pojetí tohoto uměleckého žánru, o  nutnosti zhuštění baletního libreta, vynechání nepodstatných částí a značnému zjednodušení, aby se v příběhu mohl divák orientovat, i když se v něm nemluví. Tento balet popisuje J. von Stählin, který si zapisoval dojmy z divadelních představení80:

77 Podle B. A. Browna – Angiolini, Gasparo in Grove Dictionary of Opera.78 Viz Tozzi, L., op. cit., 1972, s. 88.79 Podle Brodská, Božena: Dějiny ruského baletu. Akademie múzických umění – SPN, Praha 1984, s. 13.80 Stählin, J. von: Nachrichten von der Musik in Russland. Cit. dle: Tozzi, L., op. cit., 1972.

46

„Všechny události tří aktů této opery se objevily i v tomto obdivuhodném baletu, a to tak perfektně, že nám neuniklo nic z námětu, přestože tam nebyla slova. Dekorace a  scéna byly stejné jako ty, které jsme viděli v  opeře, až po město Kartágo pohlcené v plamenech. Nad tímto baletem všichni užasli a měl takový úspěch, že musel být ještě mnohokrát uveden po operách a tragédiích.“81

S autorem libreta byl Angiolini v písemném kontaktu a z Metastasiova dopisu Angiolinimu z prosince 1766 můžeme vyvodit, že se měli ve vzájemné úctě:„Vaše srdce, můj drahý Angiolini, brání záři Vašeho talentu. Nesporným důka-zem této pravdy je Váš vřelý dopis, který mi včera ráno předal Váš pan Coltellini. V něm mi chcete odkázat část ovací, kterými byl obdařen Váš nedostižný ba-let-pantomima o Didoně, skoro jako slavný sochař, který by chtěl všechny své zásluhy přisuzovat hoře, ze které vzešel kámen pro jeho práci. Už je to téměř čtyřicet let, co má ubohá Didona ohlušuje svými nářky evropská divadla, ale ani jeden z Vašich kolegů ji nedokázal tak dokonale ztvárnit, jako jste to dovedl Vy.“82

Mezi lety 1766 a 1772 uvedl Angiolini v Rusku dalších osm baletů, některé se svou vlastní hudbou, jako například balet Telemaco v roce 1770, a jiné na hudbu Vincenza Manfrediniho, Ernsta Raupacha a Dominika Springera. Některé ba-lety musel ovšem také komponovat na oslavu osvícené panovnice Kateřiny II., kupříkladu, když se carevna dala očkovat proti neštovicím, vznikl jeho balet Le Préjugé vaincu (Překonaný předsudek, 1765), v němž vystupovaly alegorické po-stavy Vědy, Předsudku, Pověry, Nevzdělanosti – tedy balet staršího typu. V rolích těchto postav tančili G. Angiolini, Varvara Michailovna, Julie Bournonvilleová a  Santina Zanussi-Aubryová. Dalšími jeho ruskými balety byly třeba tituly Olimpiade (1769), Armide et Renauld (1769), L’asile de Cupidon (1770) a hrdinský balet Noví Argonauti uvedený v roce 1770 dva dny po ruském vítězství v Chiu, které oslavuje.

81 „Toutes les situations des trois actes de cet opéra reparaissaint dans cet admirable ballet, et si perfaitement qu’on ne perdait rien de sujet, bien que les paroles n’y fussent pas. Les décors de la scène était les mêmes que l’on avait vus dans l’opéra, jusqu’à la ville de Carthage dévorée par les flammes. Ce ballet émerveilla tout le monde, et il eut un tel succès, qu’on dut le reprendre bien de fois encore, aprés des opéra et tragédies.“ Tamtéž, s. 89.

82 „Il vostro cuore, mio caro Signor Angiolini, contrasta l’eccellenza dei vostri talenti. Prova indubitata di questa verità é l’affettuosa vostra lettera che ieri mattina mi du recata dal vostro Signor Coltellini. Voi volete in essa chiamarmi a parte del dovuto applauso che ha costí ripostato il vostro impareggiabile ballo pantomimo della Didone, quasi che un illustre scultore sia in società di merito con le montage che han somministrata la pietra ai suoi lavori. Sono ormai quarant’anni che la mia povera Didone assorda dei suoi lamenti tutti i teatri d’Europa; e né pur uno dei vostri colleghi avea saputo fin ora farne il mirabile uso che voi ne avete fatto.“ Tamtéž, s. 89–90.

47

V  roce 1772 se Angiolini vrátil přes Vídeň do Itálie, ale po čtyřech letech opět na dvě sezony přijel do Ruska. Přes úspěch, kterého dosáhly jeho balety Thésée et Ariane (1776) a Orpheline de la Chine (Čínský sirotek, 1777), se potýkal s  vedením carského divadla. Údajně proto, že byl ředitelem carských divadel I. P. Yélaguinem nucen skládat ke svým baletům nejen libreto, ale i  hudbu. Tomu se ale sám Angiolini raději vyhýbal, jelikož se považoval především za choreografa (jeho hudba byla přitom ceněná a oblíbená). Po dvou letech odešel z Petrohradu jako uznávaný choreograf s penzí 250 rublů a titulem „Maestro pensionné de deux cours impériales de Vienne et de Saint Pétersbourg“. Na jeho místo nastoupil Ital Giuseppe Canziani, který předtím působil jako baletní mistr v milánské La Scale.Sedmnáctého prosince 1782 podepsal Angiolini, zpět v Rusku po několikaletém působení v Itálii, svoji třetí a poslední smlouvu s divadlem v Petrohradě, tento-krát na čtyři roky. Tato smlouva mu zajišťovala plat, ubytování, topné a cestovní výdaje. Během následujících čtyř let uváděl své vlastní balety, jako například již dříve uvedený Il diavolo a Quattro (Čertovina ve čtyřech), ale také tance do italských oper, jak bylo tehdy zvykem. Mimoto řídil baletní školu, která patřila k divadlu. Jeho plat během třetího angažmá byl až 4000 rublů ročně. Když roku 1786 defi-nitivně opouštěl Petrohrad, dostal penzi 300 rublů a na jeho místo se opět vrátil Giuseppe Canziani. Ovšem bylo to právě působení G. Angioliniho, které učinilo z petrohradského baletu jeden z nejvýznamnějších v Evropě, a tamní milovníci umění si ho za to patřičně vážili. Od šedesátých let byl balet v  Rusku stejně významný jako ostatní umění a panovníci si dali záležet na tom, aby se právě v jejich divadlech objevovali nejvýznačnější tvůrci své doby.Posléze se v Petrohradě ale objevili i stoupenci „druhého tábora“ v oblasti bale-tu-pantomimy, tedy J.-G. Noverra. Již v roce 1786 nastoupil na pozici baletního mistra Charles Le Picq, jeden z Noverrových nejlepších žáků, a začal insceno-vat jeho slavné balety d’action: Médea a Jáson (1789), Opuštěná Didona, Amor a Psýché (1796), Adelaida z Ponthieu (1797). Uznání carského dvora Noverrovu umění bylo vyjádřeno i luxusním vydáním čtyř svazků jeho Listů o tanci a ba-letech v letech 1803 a 1804. V Le Picqových inscenacích ale nebyl tolik kladen důraz na tragický příběh, jako na vznešenost jednajících postav a  dvorskou okázalost. To bylo způsobeno především vůlí Kateřiny II., která nutila všechny dvorské umělce oslavovat její osobu a moc. Balet se tedy stal nástrojem politické propagandy carského režimu a výkladní skříní vkusu aristokracie.

48

Milán: sídlo polemiky

Nejvýznamnější operní scénou severní Itálie druhé poloviny 18. století bylo Regio Ducal Teatro v  Miláně. Milán byl v  této době součástí habsburské říše, tedy pod rakouskou nadvládou politickou i kulturní. Zároveň byl ovšem cen-trem italských osvícenců a  racionalistů, jako byli bratři Pietro a  Alessandro Verriové nebo Cesare Beccaria. Intelektuální institucí číslo jedna byla v této době Accademia dei Pugni (Akademie pěstí), která vydávala v letech 1764–1766 kultur-ně literární časopis Il Caffè.„Vévodské divadlo“ bylo součástí královského paláce (Palazzo Reale) a fungovalo od roku 1717 až do 25. února 1776, kdy během karnevalových slavností vyho-řelo. Bylo nejvýznamnější operní scénou severní Itálie v přímé inspiraci Vídní, proběhly zde dokonce premiéry oper W. A. Mozarta Ascanio in Alba, Mitridate, re di Ponto a Lucio Silla. Anglický cestovatel Charles Bourney popsal milánskou operu takto: „Zdejší divadlo je velmi rozsáhlé a nádherné; má pět řad lóží na každé straně a paralelně s nimi se táhne široká galerie… jako alej mezi každou řadou lóží: každá lóže obsahuje šest lidí, kteří sedí po stranách čelem k sobě. Přes chodbu přiléhá ke každé lóži vybavený pokoj, s krbem a vším, co je potřeba k osvěžení a hrám. Ve čtvrté řadě jsou na každé straně divadla stoly k hraní oblíbené ha-zardní hry faro, kterých je využíváno při operním představení.“83

Regio Ducal Teatro bylo během své existence několikrát upravováno, nejvýrazněj-ší byl zásah císařského architekta Nicola Pacassiho (který se podílel i na úpra-vách Pražského hradu). Ten měl divadlo zrekonstruovat u  příležitosti svatby arcivévody Ferdinanda Rakouského a Beatrice d’Este, „aby bylo větší a schopno úžasných představení“84. V čem spočívaly tyto úpravy, nám říká Giuseppe Parini, který vydal popis výše zmíněných královských oslav85. Byly zrekonstruovány interiéry divadla, nově vymalovány a  vyzdobeny novými dekoracemi a  orna-

83 „The theatre here is very large and splendid; it has five rows of boxes on each side, one hundred in each row; and parallel to these runs a broad gallery … as an avenue to every row of boxes: each box will contain six persons, who sit at the sides, facing each other. Across the gallery of communications is a complete room to every box, with a fireplace in it, and all conveniences for refreshments and cards. In the fourth row is a pharo table, on each side of the house, which is used during the performance of the opera“ Cit. dle: Sadie, S. – Zaslaw, N.: Mozart: The Early Years 1756–1781. OUP, Oxford 2006, s. 214–215.

84 „…per renderlo più grande e capace a magnifiche rappresentazioni…“ – cit. z projektu in: Vianello, Carlo Antonio: Teatri, spettacoli, musiche a Milano nei secoli scorsi. Libreria Lombarda, Milano 1941, s. 110.

85 Parini, Giuseppe: Descrizione delle feste celebrate in Milano per le Nozze delle LL. Altezze Reali Arciduca Ferdinando d’Austria e l’Arciduchessa Beatrice d’Este. Classici, Milano 1825, s. 14.

49

menty. Scénograf Bernardino Galliari namaloval novou oponu, kde znázornil výjev Telemachovy svatby.Obnovené divadlo vidělo mnoho velkolepých představení. Repertoár se skládal po vídeňském vzoru především z italských oper, vážných86 či komických87, mezi jejichž dějstvími byly balety. Samostatně byly uváděny balety zřídkakdy, větši-nou se tak dělo během karnevalových slavností. V jarních a letních měsících se dávaly oblíbené italské a francouzské komedie.Poté, co toto divadlo vyhořelo, bylo rozhodnuto o postavení samostatné repre-zentativní operní scény nedaleko Královského paláce. Hrabě Carlo di Firmian, který byl tehdy zmocněným ministrem pro Lombardii, trval na umístění diva-dla mimo budovu paláce z obavy z dalšího požáru. Výstavbu ale nerealizovala ani nefinancovala přímo vláda či panovník, ale skupina divadelních investo-rů (palchettisti). Ti dostali zdarma k dispozici vládou schválené pozemky a po výstavbě měli svrchované právo na pronájem lóží. Po delším vyjednávání byl k výstavbě divadla určen prostor po zbořeném kapitulním kostele Santa Maria alla Scala. Architektem nového divadla byl jmenován Giuseppe Piermarini a 3. srpna 1778 bylo otevřeno Nuovo Regio Ducal Teatro alla Scala. Piermariniho stavba byla velkolepá, neunikla ovšem ani ostré kritice. Kritizován byl především předimenzovaný portikus, jenž měl sloužit přijíždějícím kočárům a který z velké části zakrýval budovu.88 Jelikož byl arcivévoda Ferdinand velkým milovníkem divadla, již od počátku vyjednávání o velkém divadle trval i na výstavbě druhé, menší scény. Jeho mat-ka Marie Terezie, jejíž konečný souhlas byl potřeba ke všem těmto výstavbám, zprvu projekt druhého divadla zamítla s odůvodněním, že k divadelním produk-cím může použít Colleggio dei nobili. Nakonec ji ale arcivévoda přesvědčil, a tak bylo o Velikonocích 1779 otevřeno i divadlo Cannobiana Salieriho operou Fiera di Venezia, Goldoniho Talismanem a třemi balety.Obě scény byly zadány stavitelům bratřím Fé, bratřím Nosettiům a  Pietru Marlianimu, přičemž celková cena se vyšplhala na 1179 tisíc lir (824 tisíc lir za výstavbu plus další výdaje za architektův honorář, výzdobu, dekorace a nečekané výdaje). Zatímco Grande Teatro alla Scala pojala 3600 diváků, menší Cannobiana „pouze“ 2300.

86 Opera seria per musica, dramma per musica byla uváděna tradičně v srpnu.87 Opera buffa per musica, commedia per musica se tradičně uváděla na podzim a v zimě, během

karnevalu.88 Tento fakt kritizuje i Pietro Verri ve svém dopise bratrovi 29. července 1778. Carteggio Verri,

vol. VIII, s. 34. – Cit. dle: Vianello, Carlo Antonio: Teatri, spettacoli, musiche a Milano nei secoli scorsi. Libreria Lombarda, Milano 1941, s. 112.

50

Vedení divadla bylo svěřeno impresáriům, kteří najímali umělce či celé herecké společnosti pro jednotlivá období. V divadle Cannobiana to byly například ko-mické společnosti Medebach Paladini, Pellandi nebo Merli.Jak Regio Ducal Teatro, tak pozdější Teatro alla Scala (jak bylo nové divadlo obecně nazýváno) se řadily k centrům italské opery i baletu. Jako v celé Itálii, i v Miláně převládal komický a groteskní žánr baletu, a ten se začal vydělovat z celku ope-ry velice brzy. Podle svědectví francouzského cestovatele Charlese de Brosses89 z roku 1740 nebyly tance přímo součástí opery a nevázaly se k ní ani tematicky. Každá opera měla tři dějství, zhruba hodinové, a mezi každým dějstvím bylo uvedeno taneční entr�acte. Tyto tance byly podle de Brossese zvláštním druhem velice směšné pantomimy, která se odehrávala mezi akty tragédie. V Itálii sku-tečně nebyl večer v opeře uspokojující, pokud netrval pět až šest hodin. Proto byly opery, maximálně čtyřhodinové, doplňovány tanečním vystoupením, které bylo u publika, jak již bylo řečeno, velice oblíbené. Tyto výstupy byly komické a velice roztančené, jak popisuje opět de Brosses: „Tanečníci, muži a ženy, jsou čilí, lehcí, vznášejí se výš než Camargová a  jako ‚pták‘ Maltere. Mají v nohou příjemnou jemnost a jsou velice přesní, ale nemají ani port de bras, ani důstojnost, ani noblesu. Jedním slovem, italský tanec je hluboko pod naším a oni sami to uznávají.“90

Podobného názoru byly skutečně i některé italské osobnosti, zvláště ty, které se zrovna vrátily z  cest po zahraničí. Kritiky současného italského tance byl Francesco Algarotti nebo Pietro Metastasio. Algarotti tvrdě zkritizoval součas-nou podobu baletů v operách: tanec nemá nic společného s dějem opery, nic nevyjadřuje, zásadně je komický, i když opera má vážné téma, kroky se mono-tónně opakují a zápletka celého baletu je triviální. Celý balet je jen „nestoudné poskakování“, střídání výstupů skupinek nebo jednotlivců. Když divák jednou viděl nějaký balet, jako by viděl všechny, protože baletní mistři nebyli schopni vymyslet originální vazby91. Následně se odvolává k antickým spisovatelům, kte-ří naopak popisují, jak tanec v tragédiích dojímal a v komediích bavil obecen-stvo. „Tanec musí být nápodoba, která pomocí rytmických pohybů těla znázorní

89 Brosses, Charles de: Lettres familieres écrites d’Italie en 1739 et 1740, II, 5a. Garnier, Paris 1800, s. 335.90 Tamtéž.91 Algarotti, F., op. cit., 1763, s. 258.

51

kvality a výrazy duše; musí bez ustání mluvit k očím a kreslit gestem: i tanec musí mít expozici, zápletku a rozuzlení, musí to být plodná součást děje.“92

V druhé polovině století ovšem začaly i sem pronikat reformní tendence v ba-letu, a to především z Vídně. Začaly se zde objevovat Noverrovy balety v insce-nacích jeho žáků ze Stuttgartu (např. Giuseppe Salamoni a Vincenzo Monari), přestože kvalitu těchto uvedení sám Noverre často kritizoval. Autorská práva tehdy neexistovala a choreografové si navzájem „půjčovali“ témata a nakládali s nimi po svém. Ve zdejším divadle působili nejlepší tanečníci země a mnoho z nich prošlo i výcvikem u Noverra ve Stuttgartu či ve Vídni. Primabalerínami byly například Regina Montiová, Elisabeth Dupetitová, Catherine Kurzová. Z Paříže přijeli tanečníci Sébastien Gallet a Eléonore Dupré.Milánský balet se nevyhnul ani choreografickým vlivům z Francie, ještě před Noverrem tu působilo několik francouzských baletních mistrů. Ti většinou do Milána dorazili přes Turín, kde vládl král ze savojské dynastie. Mezi francouz-ské choreografy, kteří spojili velkou část své kariéry s italskými divadly, patřili Sauveterre, Pierre Alouard, Jean Antoine Terrades, působící v Turíně a v Miláně, ale i  na jiných italských scénách (Benátky, Florencie, Řím). Dalším francouz-ským choreografem tvořícím v  Itálii ve starším stylu byl kupříkladu Pařížan Jean-Baptiste Martin. Žáci Noverra, kteří zde věrně inscenovali jeho slavné bale-ty, byli především Jean Favier a Charles Le Picq, který roku 1773 uvedl v Miláně Noverrův balet Médea a Jáson.Z  italských baletních mistrů vynikal Giuseppe Salomoni (1710–1777), který tančil u Hilverdinga ve Vídni i u Noverra ve Stuttgartu a poté působil jako cho-reograf v rodné Itálii, kde se snažil uvádět dramatické pantomimy. Pocházel z divadelního rodu a také jeho syn Giuseppe Salomoni jr. se stal tanečníkem a choreografem v milánském divadle. Dalším významným choreografem byl Onorato Viganò (1739–1811), Angioliniho současník působící po celé Itálii (jako tanečník začínal v římském divadle Teatro Argentina) a otec budoucího baletního reformátora Salvatora Vigana.Jako první z baletních reformátorů se v Miláně představil Gasparo Angiolini. Ten byl zřejmě v kontaktu s milánskými intelektuály již delší dobu (dochoval se dopis z roku 1766, který psal Angiolini Cesaru Beccariovi o přijetí jeho knihy O zločinech a trestech v Rusku93). Do Milána přijel v  létě 1773 z Benátek, kde

92 „La danza deve essere una imitazione che per via de’movimenti musicali del corpo si fa delle qualitá e degli affetti dell’animo; ella ha da parlare continuamente agli occhi, ha da dipingere col gesto: e un ballo ha da avere anch’esso la sua esposizione, il suo nodo, il suo discioglimento; ha da essere un compendio sugosissimo di un’azione.“ Tamtéž, s. 259.

93 Cit. dle: Tozzi, L., op. cit., 1972, s. 129.

52

působil jednu sezonu po svém petrohradském angažmá. V Regio Ducal Teatro uvedl několik svých baletů, jejichž náměty byly většinou inspirovány v té době známými operami. Ballo eroico pantomimo Il sagrificio di Dircea (Dirceina oběť, 1773) byl například napsán podle Metastasiovy Demofonty a hudbu k tomuto baletu si Angiolini složil sám. Dalšími tituly, jež v Miláně v  roce 1773 uvedl, byly ballo eroicomico pantomimo s názvy La caccia di Enrico IV. (Hon Jindřicha IV.), Solimano II., Arianna nell’isola di Nasso (Ariadna na ostrově Nassos) a La contadina in Corte (Vesničanka na dvoře). Stavěl rovněž tance do oper Piccinniho, Paisella a Anfossiho. Angiolini se zároveň angažoval v kulturním životě města. V sa-lonu jeho ženy Teresy se scházely významné osobnosti italského osvícenství, nechyběli například bratři Pietro a  Alessandro Verriové, zakladatelé časopisu Il Caffè, básník abbé Parini, spisovatel Cesare Beccaria či stavitel Piermarini. Teresa Fogliazziová (1733–1792) pocházela totiž z  velice vážené rodiny notá-ře a byla v milánské společnosti velmi známou a obdivovanou osobností pro svou krásu, inteligenci a talent. Tanci se věnovala zpočátku pouze diletantsky, vystupovala v  soukromých šlechtických divadlech, po seznámení s  Gasparem Angiolinim se ale tomuto umění oddala profesionálně a cestovala s manželem po Evropě. K jejím obdivovatelům patřil za mlada i Pietro Verri, byla chráněn-kou hraběte Kaunitze a hraběte Greppiho, významných politiků, dopisovala si Pietrem Metastasiem a  mezi její nápadníky patřil za svého pobytu v  Miláně i Casanova, kterému pro lásku k Angiolinimu dala košem. Roku 1773 zde vydal své Lettere di Gasparo Angiolini a Monsier Noverre (Listy Gaspara Angioliniho panu Noverrovi), kritizující Noverrovy balety a některé ná-zory vyjádřené v  jeho Listech, a  rozpoutal tak několikaletou polemiku obou autorů. Prostorem, kde vyšlo nejvíce textů k  této polemice, byl právě Milán, komentovali ji dokonce i bratři Verriové. Italští komentátoři situace byli vesměs na straně Angioliniho, který se v Itálii těšil značné popularitě, což poznamenalo milánskou kariéru J.-G. Noverra. Ten přijel do Itálie v roce 1774, kdy ukončil své vídeňské angažmá a  jeho pokusy získat práci ve Stuttgartu nebo Londýně se nevydařily.Přestože Noverrovy balety byly v Miláně známé a jeho reputace jako reformátora baletu se bleskově šířila po celé Evropě, jeho angažmá zde nebylo velmi úspěšné. Noverre totiž nehodlal dělat žádné ústupky italskému publiku, a tak byly jeho ba-lety přijímány pramálo. Premiéry baletů neuváděl zároveň s operními, což se do té doby v Itálii ještě nestalo, a také odmítal stavět populární ciacony na závěr kaž-dé opery. Jeho balety byly na tamější zvyklosti mnohem delší, monumentálnější a nákladnější, výdaje na balet byly nejvyšší za celou historii divadla. K výdajům za mašinerii, scénografii a kostýmy se přidaly i útraty spojené s vydáváním progra-mů ve dvou verzích, francouzsky a italsky. Finanční zátěž, kterou Noverre před-

53

stavoval (a jak z předchozích kapitol vyplývá, nebylo to poprvé), byla kritizována v  milánském tisku. Z  formálního hlediska nebylo milánské publikum ochotno přijmout dlouhé mimované pasáže, kde byla vyjadřována dramatická akce. Italští diváci chtěli hlavně čistý tanec a co nejméně statických okamžiků. V tomto smyslu jim lépe vyšel vstříc Angiolini se svým „mluvícím tancem“ – danza parlante –, ve kterém spojil tanec a výmluvná gesta vjedno.Mezi  inscenované tituly patřily většinou jeho starší balety, a  to jak velké ba-lety d’action, tak lehčí žánry – Le pastorelle di Tempe (Tempina pastorela), Adèle de Ponthieu, Apelle et Campaspe, Agamemnon Vengé (Pomstěný Agamemnón), Le jugement de Pâris (Paridův soud), Les amours de Vénus ou la vengeance de Vulcan (Venušiny lásky aneb Vulkánova pomsta), Euthyme et Eucharis, L’amour caché sous les fleurs (Láska schovaná pod květy). Tyto balety byly uvedeny s  původní hudbou kvalitních vídeňských autorů Josepha Starzera a Franze Aspelmayera či Francouze Étienna Floqueta, jež byla na baletní hudbu velmi pokroková. Ve srovnání s konvenčně jednoduchými italskými partiturami musela tato hudba vzbudit u publika údiv, ale možná i odpor.V  této době se objevilo několik anonymních protinoverrovských pamfletů i  negativních článků v  milánském tisku94. S  tím Noverre mnoho nenadě-lal, mohl se pouze bránit v  předmluvách ke svým baletům (kupř. předmlu-vy k Euthyme et Eucharis či La nuova sposa persiana). Několik článků a spisků vyšlo ale i  na Noverrovu obranu95. Milánské periodikum Gazzetta letteraria psalo o jejich sporu jako o záležitosti „známé všem“ a že „každý z protivníků má své zastánce: divadlo, kavárna, konverzace jsou jejich bojovým polem“.96 V období habsburské nadvlády nad Milánem a silné tenzi, která vládla mezi Milánem a Vídní, začal mít umělecký spor i jasný politický podtext. Noverre jako Francouz a oblíbenec Marie Terezie to neměl v Miláně lehké, stejně jako Ital Angiolini ve Vídni97.Noverrovo dvouleté milánské působení se tedy nesetkalo s  větším úspě-chem. Jediným významnějším baletem, jenž v  Miláně vznikl, byl Le pre-mière age de l’innocence ou La Rosière de Salency (Růženka ze Salency, 1775),

94 Rifflessioni sopra la pretesa risposta dal Sig. Noverra all’Angiolini, Milano 1774. – Lettre d’un des petits oracles de Monsieur Angiolini au Grand Noverre, Milano 1774. – Due lettere scritte a diversi soggetti l’anno 1774, Napoli 1774. Viz: Prameny a Literatura.

95 Memorie per servire alla storia degli spettacoli del teatro di Milano degli anni 1774 e 1775 (1776). Viz: Prameny a Literatura.

96 Gazzetta letteraria, 1774, č. 7, 16. února.97 Pro detaily o  sporu Angioliniho a  Noverra a  analýzu jednotlivých sporů viz Dotlačilová, P.,

op. cit., 2009.

54

s  hudbou Luigiho de Bailloua, kterého znal choreograf již ze Stuttgartu. Baillou složil hudbu i k dalším třem novým Noverrovým baletům uvedeným v  Miláně: Rinaldo e Armida, Festa di villaggio (Vesnická slavnost, oba 1775) a  La nuova sposa persiana (Nová perská snoubenka, 1776). V  roce 1776 ještě uvedl titul Les Incidents (Nehody), v  němž parodoval práci G. Angioliniho. Děj baletu se odehrává v dostavníku, který míří z Lyonu do Milána a ve kterém se setkává vojenský důstojník s baletním mistrem. Důstojník vypráví exotickou historku a táže se choreografa, jakým způsobem by z této historky udělal balet. Jeho odpověď je v programu k Les Incidents zachycena takto: „Pokusím se z  toho udělat balet; možná se bude líbit, protože ve skutečnosti je lepší v pantomimě vytvořit vícero epizod, různorodé obrazy a zvraty a ne-očekávané události než ty moudré plány, které chladně skládá rozum. Pokud bude mít tento balet úspěch, utvrdí mě to v názoru, že můžeme tvořit příjemné a zajímavé věci i bez Aristotelových pravidel; protože já jsem přesvědčen, že po-dle omezených pravidel můžeme vytvořit věci pravidelně nevlídné a metodicky nudné a ohavné.“98

Těžko si lze představit, jak takovýto monolog asi vypadal na jevišti, pokud byl vůbec součástí onoho baletu. Noverrův názor na Angioliniho umění z této citace ovšem vyplývá více než jasně. V roce 1780 se do Milána vrátil Angiolini a stal se baletním mistrem nového divadla Teatro alla Scala. Jeho debutem v  La Scale byly balety Lo scoprimento di Achille (Objevení Achilla, podle Metastasiovy opery Achille in Sciro99) a Anette e Lubino uvedené během karnevalu v  roce 1780. Oba dva balety byly na jeho vlastní hudbu a měly velký úspěch – choreograf a skladatel v jedné osobě byl diváky vyvolán na scénu a dlouho aplaudován. Dalším milánským úspěchem byl tragický balet La morte di Cleopatra (Smrt Kleopatry, 5. srpna 1780), po-dle Shakespeara. Mezi další balety uvedené v Miláně se řadí tituly: Ciacciona, L’amore e l’azzardo (Láska a hazard, 1780), Attila, Lauretta (1781), Alzira, ossia Gli Americani (Alzira, aneb Američané), La vendetta spiritosa (Povedená pomsta),

98 „J’essayerai d’en faire un ballet; il réussira peut-être, parce qu’en fait de Pantomime les incidentes mul-tiples, les tableaux, et les coups de théâtre variés, les événements inattendus sont préférable à ces plans sages que la raison compose froidement. Si ce ballet réussit, cela me confirmera dans l’idée où je suis qu’on peut faire des choses agréables et même intéressantes sans les règles d’Aristote; comme je suis con-vaincu qu’avec des règles isolées on peut créer des choses régulièrement maussades et méthodiquement ennuyeuses et détestables.“ Cit. z programu k baletu L’Incidenti/Les incidents z 26. prosince 1775. Srov. Sasportes, José: Noverre en Italie. In: Musicorum 10, 2011, s. 194.

99 Převedení této opery do baletní podoby Angiolinimu poradil samotný Metastasio v dopise z ro- ku 1766: „…anzi me ne prometto nuovi motivi, se un giorno vi cade in acconcio il mio Achille in Sciro che, se mal non mi oppongo, mi par pietra per il vostro scalpello.“ Cit. dle: Tozzi, L., op. cit., 1972, s. 90.

55

Il Diavolo a Quattro, o la doppia Metamorfosi (Čertovina ve čtyřech aneb Dvojitá proměna, 1782) a Teseo in Creta (Théseus na Krétě). Angiolini spojil s Milánem poslední etapy své kariéry a svého života. Po třetím petrohradském angažmá se v tomto severoitalském městě usadil s rodinou na- trvalo a pracoval tu jako baletní mistr. V roce 1789 zde uvedl šest baletů, všech-ny na vlastní hudbu: ballo tragico Fedra, ballo eroicomico Lorezzo, Un divertimento campestre (Venkovská zábava), Le nozze de’Sanniti (Svatba Sanitů), Dorina e l’uomo selvatico (Dorina a divoch) a  Amore e Psiche. Poslední jmenovaný nesl podtitul hrdinský balet-pantomima (ballo eroico pantomimo) a jeho uvedení v dubnu 1789 bylo i Angioliniho poslední milánskou produkcí. V titulních rolích tančili Andrea Vulcani (Amor), Caterina Villaneuveová (Psýché) a Luigia Olivieriová (Venuše). Po roce 1792 už máme o jeho životě jen málo zpráv, jisté ale je, že jeho tvůrčí období už skončilo. Byl obklopen mladými pokrokovými umělci, již v mládí ho ovlivnili encyklopedisté a měl bohaté zkušenosti z panovnických dvorů, a tak se pustil do horlivých umělecko-divadelně-politických debat. Stal se demokra-tem a podporoval republikánské ideály. Divadlo by podle něj nemělo sloužit jen zábavě, ale především vzdělání v měšťanském a demokratickém myšlení. V de-vadesátých letech, kdy do Lombardie vstoupila Napoleonova vojska (1796), se aktivně podílel na politickém životě – na oslavu lombardsko-francouzské aliance dokonce složil alegorický balet Deucalione e Pirra. Ale když se po pádu Cisalpinské republiky vrátili Rakušané, byl téměř sedmdesátiletý Angiolini za-tčen, odsouzen a roku 1799 uvězněn. Dvacetiletí mezi lety 1776 a 1796 bylo ve znamení rozvoje tance a baletu, expe-rimentů a inovace. Jelikož baletu patřilo výlučné místo mezi akty oper, mohl se rozvíjet víceméně samostatně a měl plnou podporu obecenstva. Kromě Gaspara Angioliniho a  Onorata Vigana patřili k  významným choreografům Miláňan Francesco Clerico, Giuseppe Traffieri, Napoletán Gaetano Gioia či Urbano Garzia. Baletní skupina čítala od 32 do 40 členů, z nichž dvě třetiny byly ve sboru (corpo di ballo – starý výraz figuranti se již nepoužíval), zbytek sólisté (původně ballerini seri, di mezzo carattere, grotteschi, později byli označováni primi ballerini a fare le parti nebo ballerini danzanti). Na konci tohoto období patřila La Scala ke sku-tečným centrům baletu v Evropě a předčila svou pokrokovostí jak Neapol, tak Vídeň – a i z pařížské Opery, kde vládli pevnou rukou Gardelové, sem prchali tanečníci i choreografové.Když se v roce 1805 vrátil Napoleon do Milána, v La Scale působil jako baletní mistr Pietro Angiolini (1764–1830), Gasparův synovec. Ten znovu uvedl ve své verzi balety jak Noverra (Adéle de Ponthieu), tak G. Angioliniho (Solimano II), aby vzdal hold dvěma nejvýznamnějším choreografům 18. století. Je zajímavé, že

56

program vytiskl pouze k Noverrově baletu, protože jak oznámil publiku v bro-žuře vydané k představení, chtěl respektovat filozofii G. Angioliniho. Ten totiž zastával názor, že balet-pantomima musí být srozumitelný a jasný bez pomoci programu, a málokdy svá libreta publikoval.100 V nastupující generaci italských choreografů ovšem nejvíce vynikal Salvatore Viganò (1769–1821), syn Onorata, který se stane jedním z nejslavnějších choreografů a tvůrcem originální koncep-ce baletu zvané coreodramma.

Paříž: poslední meta baletu-pantomimy aneb Na cestě k romantismu

Pařížská Opera neboli Académie Royale de la Musique byla všeobecně považo-vána za evropskou Mekku baletu, tančili tu nejlepší tanečníci a ve zdejší balet-ní škole École de la danse se vyučoval danse noble na nejvyšší úrovni. Renomé francouzských baletních mistrů, kteří působili na všech významných dvorech Evropy, vzniklo právě díky této instituci. Přesto to bylo jedno z posledních vel-kých evropských divadel, kam dorazil moderní žánr ballet d’action neboli dějový balet. Důvodů bylo mnoho, tím hlavním nejspíš rigidní a hierarchická struktura Opery, kde se věci mohly měnit pouze velmi pomalu.Budova Opery byla dlouho součástí Palais-Royale – Královského paláce přímo na-proti Louvru. První divadlo vyhořelo v dubnu 1763 a po sedmi letech, roku 1770, bylo slavnostně otevřeno nové divadlo, dílo architekta Jeana-Louise Moreaua. Mezitím působil operní i baletní soubor v Salle de Machines v severním křídle Tuilerieského paláce. Nové divadlo bylo postaveno v čistém klasicizujícím slohu, bylo velmi prostorné a moderní svým řešením: čtyři řady lóží tvořily elegantní oblouk ve tvaru podkovy, decentní výzdoba, moderní technické vybavení a ma-šinerie, která dokázala vytvářet úžasné efekty. V pracovní části divadla, přímo vedle jeviště, se nacházela malá místnost zvaná foyer intérieur nebo také foyer des actrices, kde se tanečnice a zpěvačky setkávaly se svými obdivovateli (předchůdce slavného Foyer de la danse v současné budově pařížské Opery). Personál nového divadla čítal 278 členů, z toho 69 členů orchestru, 73 zpěváků a 92 tanečníků.V polovině 18. století vládl baletu v Opeře Louis Dupré, slavný tanečník stylu danse noble, jenž se po úspěšné kariéře sólisty stal baletním mistrem a cho-reografem, jak bylo v Opeře zvykem. Největší hvězdou byl v té době Gaetan Vestris (1729–1808), taktéž danseur noble a přímý Duprého následovník ve sty-lu i ve slávě, který tančil nejen na pařížské scéně, ale hostoval po celé Evropě. Důležitá byla jeho spolupráce s J.-G. Noverrem, tančil dokonce v jednom z jeho

100 Sasportes, J., op. cit., 2011, s. 199.

57

prvních baletů d’action Médea a Jáson ve Stuttgartu (kde poté hostoval každý rok tři měsíce), jezdil za ním i do Vídně a sám uvedl v několika divadlech některé jeho balety. Jeho dokonalá taneční technika byla vyzdvihována ve většině dobo-vých svědectví. V Noverrových baletech prokázal i výjimečný dramatický talent. Tento krásný, vysoký a temperamentní Ital se těšil nebývalé slávě a ve své době neměl žádnou konkurenci, což bylo důvodem jeho proslulé arogance101. Jediný, kdo se mu mohl rovnat v tanečním mistrovství, byl jeho syn Auguste Vestris (jehož matkou byla tanečnice Marie Allardová), který slávou snad ještě předčil otce. K dalším vlivným tanečníkům patřila především Marie-Madeleine Guimar- dová (1743–1816), první dáma pařížského baletu a společenského života s ním spojeného. Na jejím tanci byla nejvíce oceňována elegance, vznešené pózy a expresivní herecký projev. Ve společnosti ovšem proslula hlavně svými milost-nými avantýrami. Podporovala ji celá řada zámožných mecenášů, a tak postupem času získala takové bohatství, že si nechala postavit luxusní vilu se soukromým di-vadlem v Chaussée d’Antin (venkovské sídlo za Paříží), jejíž interiéry vyzdobil zná-mý malíř Jean-Honoré Fragonard. Dalšími danseuses et danseurs seuls, tedy sólisty, byli Anne Heinelová (1753–1808, Noverrova žačka), Marie Allardová (1738–1802), Angélique Peslinová (1748–1787), Jean-Barthélemy Lany starší (1718–1786), Maximilien Gardel (1741–1786) a jeho bratr Pierre Gardel (1758–1840). Působil zde i  další Noverrův žák a  pozdější baletní mistr v  Bordeaux, Jean Dauber- val (1742–1806)102. Pod nimi na hierarchickém žebříčku stáli tzv. danseurs (5) a danseurs en double (8). Nejníže stáli figurants a surnuméraires, kteří tvořili po-četný sbor (corps de ballet).103

101 Jednou se prý nechal slyšet, že „…v dnešní době jsou jen tři velcí muži: pruský král, Voltaire a já.“ Cit. dle: Guest, I., op. cit., 1996, s. 28.

102 J. Dauberval se narodil v Paříži a pocházel z divadelní rodiny. Tanec studoval v École de Danse při pařížské Opeře a poté vystupoval v Bordeaux, Lyonu a Turíně. V roce 1761 přijel za Noverrem do Stuttgartu, kde tančil v  jeho revoluční baletech. V roce 1763 vstoupil do pařížské Opery jako pre-mier danseur demi-caractère, titul danseur noble získal v roce 1770. Za ředitelování Vestrise a Noverra v  Opeře byl asistentem choreografa, brzy po nástupu M. Gardela na místo baletního mistra ale z  Opery odešel, jelikož nemohl déle snášet útisk svého nadřízeného. Po několik sezon tančil v Noverrově nové skupině v King’s Theatre v Londýně a v  letech 1785–1770 se stal baletním mis-trem v Grand-Théâtre v Bordeaux, kde začal tvořit balety-pantomimy, nejdříve vážné a postupně spíše lehčího charakteru, tzv. anacréontiques (Pygmalion, 1785, Psyché, 1788, Télemaque, 1791). Zobrazoval postavy z každodenního života a komické situace. Jeho nejslavnějším baletem je jistě La fille mal gar-dée (česky překládáno jako Marná opatrnost, 1789), který je uváděn dodnes. Ve svých baletech spojo-val expresivní výraz a mimiku s vysokou baletní technikou. Jeho žáky a následovníky byl například O. Viganò, Ch.-L. Didelot a J.-P. Aumer.

103 Viz Guest, I., op. cit., 1996. s 24–42.

58

Již před příchodem J.-G. Noverra, který zde začal jako první uvádět soustavně ba-lety-pantomimy, bylo na prknech Opery několikrát možné vidět krátké pantomi-mické scény vložené do oper a divertissement. Jean Dauberval například vytvořil pantomimické výstupy v Bertonově opeře Sylvie roku 1766 a Les Fêtes Grecques et Romaines v roce 1770. Vestris a Guimardová zase sklidili velký úspěch svým dra-matickým výstupem v Rameauově Dardanovi v roce 1768. Sám Vestris uvedl celý Noverrův balet Médea a Jáson (v opeře Isménias, 1770), což byl první ballet d’ac-tion na scéně Královské akademie a byl odměněn nadšenými ovacemi a uznáním kritiků, kteří vítali moderní balet. Druhým byl balet Théseus a Ariadna roku 1774 ve Floquetově Azolanovi, rovněž inscenovaný Vestrisem. Jinak se ale v Opeře do-držovaly staré zvyky. Všichni baletní mistři museli skládat dekorativní divertisse-ment do oper, tanečníci museli nosit masky a až do roku 1766, kdy byla zrušena králem, se držela tradice baletních défilés. Během nich musel celý baletní soubor před začátkem každého představení třikrát obejít jeviště, což tanečníci sami po-važovali za otravné a směšné.Spolu s Noverrem přišel do pařížské Opery ballet d’action definitivně, i když jeho autor ani samotné inscenace zde neslavili takový úspěch, jaký baletní mistr oče-kával. Naopak, přivítalo ho spíše nepřátelské prostředí. Důvodem toho, že ho baletní soubor nepřijal s otevřenou náručí, byl především fakt, že se na pozici baletního mistra dostal díky protekci, a ne klasickým kariérním postupem. Při svém odjezdu z Vídně dostal od Marie Terezie doporučující dopis adresovaný francouzské královně Marii Antoinettě, která mohla do chodu instituce zasa-hovat. Opera se totiž několik let předtím nacházela ve velmi špatné finanční situaci, a tak se správy operního domu musel ujmout stát. Noverre tedy obe-šel M. Gardela a J. Daubervala, dva Vestrisovy asistenty, kteří po jeho odchodu měli právo na pozici baletního mistra, a postavil se do čela instituce. To špat-ně snášel celý baletní soubor. Zvláště Gardel spolu s M. Guimardovou ztrpčo-vali Noverrovi život, spřádali různé intriky, a  dokonce odmítali tančit v  jeho baletech. A ani Dauberval, který býval Noverrovým žákem, svému učitel nijak nepomohl. Problémem byl rovněž Noverrův styl práce, který se neshodoval se zdejšími zaběhnutými tradicemi (nutno připomenout, že doposud pozoroval ba-let v Opeře pouze zvenčí, bylo to jeho vůbec první angažmá v Opeře). Zatímco obvykle si tanečníci vytvářeli některá entrées samostatně, Noverre chtěl mít vše pod kontrolou a nedával interpretům žádnou tvůrčí volnost. Jeho nepříjemná a cholerická povaha často vyvolávala spory.V Paříži Noverre nakonec vydržel pouhé čtyři roky (1776–1780). Uváděl zde pře-devším své starší úspěšné balety, které se dají rozdělit do tří kategorií: mytolo-gické balety (Apelles et Campaspé, 1776, a Les Ruses d’Amour, 1777), pastorály (Les Caprices de Galathea, 1776, a Les Petits riens, 1778) a tragické balety d’action

59

Médée et Jason (1780) a Les Horaces et Curiaces (1777). Dva poslední jmenované tituly, jichž si sám autor vážil nejvíce, ale v Paříži u obecenstva neuspěly a hrá-ly se pouze třináctkrát (Médea) a devětkrát (Horáciové). Návrat k starším typům baletů dokazuje také  žertovná pastýřská hra v  rokokovém duchu Les Petits riens (1778). Tento balet byl již uveden ve Vídni s  hudbou Aspelmayera, pro pařížskou inscenaci složil dvanáct tanců W. A. Mozart. K tomu přidal Noverre „šest špatných čísel starých francouzských melodií“, jak pronesl nespokojený Mozart. Ten nebyl nakonec ani uveden na plakátu jako autor hudby.104 Jedinou Noverrovou premiérou byl pastorální balet Annette et Lubin (1778), který ale také nepřekonal dvacátou reprízu. Relativně „největší“ úspěch měl balet Apelles et Campaspe, který byl uveden třiadvacetkrát, což bylo ovšem stále drtivě menší čís-lo než počet repríz Noverrova největšího konkurenta Maximiliena Gardela, jehož titul Chercheuse d’Esprit z roku 1778 byl uveden 189krát.105 Jeho díla, stejně jako většina baletů-pantomim v té době, byla většinou relativně krátká a vyplňovala prostor mezi jednotlivými akty oper. Mathieu-François Mairobert psal ve svých Mémoires secrets106, cenném svědectví o divadelním dění v Paříži od roku 1762 do osmdesátých let, že Vestrisova verze Médey a Jásona z roku 1776 trvala pětatři-cet minut. Balety byly většinou rozděleny pouze do tří aktů (dokonce i Horáciové a Kuriáciové, původně o pěti aktech), z nichž každý sestával z několika málo scén.Jeho neúspěch v  Paříži tedy nezpůsobily pouze naschvály od kolegů (většina z nich si ho koneckonců velmi vážila a v budoucích letech za ním dokonce ně-kteří jezdili vystupovat do Londýna, kde získal později angažmá), ale jeho balety samy. Pařížské publikum totiž nebylo zvyklé, aby v  tanci byla uváděna vážná témata, a tleskalo pouze jeho lehčím dílům. Také mu byla vyčítána přílišná „pře-kombinovanost“ baletů, mnoho postav či přespříliš událostí, v nichž bylo těžké se orientovat.107 Roku 1780 nakonec Noverre požádal o penzionování a  stáhl se z Paříže, aby po příštích několik sezon sklízel ovace publika v Londýně, kde z francouzských tanečníků vybudoval skvělou skupinu.

104 Brodská, B., op. cit., 2008, s. 56.105 Podle Bouchon, Marie-Françoise: Noverre maître des ballets à l’Académie Royale de Musi-

que (1776–1781). In: Musicorum 10, 2011.106 Mairobert de Pidansat, Mathieu-François: Mémoires secrets pour servir à l’histoire de la République

des Lettres en France, depuis MDCCLXII, ou Journal d’un obervateur… Londres, chez John Adamson, 1783–1789. Cit. Tamtéž.

107 „On a trouvé cette pantomime trop longue, trop confuse, trop énigmatique, & présentant quelque fois des contreses.“ Mairobert de Pidansat: Mémoires secrets… 1776, cit. dle: Bouchon, Marie-Françoise: Noverre maître des ballets à l’Académie Royale de Musique (1776–1781). In: Musicorum 10, 2011.

60

Ale ještě než Noverre definitivně opustil francouzské hlavní město, byl svědkem smutné události, která toho roku ochromila pařížský divadelní život: 8. červ-na 1781 během představení Gluckovy opery Orfeus a Eurydika vypukl v budově Opery požár, který ji během několika hodin zcela zničil. Několik umělců i čle-nů personálu během něj přišlo o život, navždy byly ztraceny všechny dekorace k operám i baletům a stejně tak kostýmy. V roce 1781 byla Francie finančně značně vyčerpána válčením v  koloniích Severní Ameriky, přesto se ale našly prostředky k vybudování alespoň prozatímního divadla, jelikož tradice a doslo-va společenská potřeba operního domu nedovolovaly, aby Paříž byla bez něj. Architekt Simon-Nicolas Lenoir nabídl státu, že postaví novou budovu divadla na pozemku blízko Porte Saint-Martin (který výhodně zakoupil), a to za pou-hých padesát šest dní a 200 tisíc liber. Stát by mu poté platil pronájem 18 tisíc liber ročně. A tak byla 27. října 1781 slavnostně otevřena téměř na okraji Paříže prozatímní budova Opery, která hostila umělce až do roku 1820.V nových prostorách Théâtre Porte Saint-Martin nastoupil na místo baletního mistra, které mu z hlediska hierarchie náleželo, Maximilien Gardel108. Ten stavěl své první balety-pantomimy již za Noverrova šéfování a slavil s nimi velké úspě-chy u publika. Na rozdíl od svého předchůdce ale netvořil pompézní pantomimy podle antických a klasicistních předloh, inspiroval se spíše komickými operami a tvořil balety na způsob melodramatu, kde se střídaly scény dramatické, burlesk-ní a veselé. Uchvacoval publikum prudkými změnami nálad i silným emocionál-ním nábojem a jeho balety měly okamžitý úspěch. Jak již bylo řečeno, už první z nich, titul La Chercheuse d’esprit (Hledačka ducha) z roku 1777, dosáhl 189 re-príz. Mezi jeho další díla patřily balety-pantomimy Ninette à la cour (1778), Mirza et Lindor (1779), La Rosière (1783, zřejmě podle Noverrovy Růženky ze Salency), Le Premier navigateur (První plavec, 1785) či Le Coq du village (Vesnický kohout, 1787). Největší ohlas publika ovšem získal jeho dramatický balet Le Déserteur (Dezertér, 1786). Námět podle komické opery Sedaina a Monsignyho v sobě spojoval dra-maticky vypjaté situace s komickými okamžiky. Hlavní hrdina, voják Alexis, kte-rý je na propustce, aby navštívil svou milou, se stane obětí žertu, kdy mu ně-kdo namluví, že se Louisa již vdala za hlupáka Bertranda. V zoufalství se Alexis

108 M. Gardel (1741–1787) pocházel z taneční rodiny. V roce 1759 debutoval v pařížské Opeře a od roku 1764 byl sólistou v oboru danseur noble. Jako první se objevil na scéně tohoto divadla bez masky, a to během Rameauovy opery Castor a Pollux v roce 1772. Důvodem bylo údajně to, aby ho nepovažovali za G. Vestrise. Od roku 1776 byl Vestrisovým asistentem a po odchodu Noverra se stal baletním mistrem. V této pozici byl velice oblíbený mezi tanečníky i diváky (prý hlavně kvůli své veselé povaze) a všichni hluboce truchlili nad jeho předčasnou smrtí na následky zra-nění nohy.

61

vrhne k hranicím a je lapen jako dezertér, což byl smrtelný zločin. Nakonec se za něj zoufalá Louisa přimluví u krále a vše dobře dopadne. Celá škála emocí – od Alexova hrdého čelení smrti, přes dívčino zoufalství až po Bertrandovu směšnost – dohromady vytvořila velice přitažlivý divadelní tvar, který byl posléze mnohokrát napodobován. Ustanovil se tak nový druh baletu-pantomimy, přijatelný pro paříž-ské publikum více než Noverrova čistě patetická dramata. Gardelovy balety byly znovu uváděny i po jeho smrti a staly se součástí repertoáru Královské akademie.Po bratrově předčasné smrti roku 1787 se vedení baletního souboru v Opeře ujal Pierre Gardel, který po formální stránce pokračoval v jeho stopách, přes-tože tematika baletů se proměňovala. Dva roky po jeho nástupu do funkce totiž vypukla Velká francouzská revoluce, která převrátila společenské hod-noty. Balet ale zůstal, pouze se přizpůsobil novým podmínkám. Pierre Gardel vládl v Opeře téměř třicet let, během kterých se dokázal přizpůsobit všem po-litickým i společenským turbulencím. Byl oblíbeným choreografem, přísným ředitelem a výtečným pedagogem (1799–1815 řídil rovněž L’École de danse). Za jeho vedení zažil pařížský balet jeden z nejzářivějších momentů své historie. Gardel totiž dokázal spojit akademickou tradici s novinkami, které se v ba-letu v posledních letech objevovaly. V duchu tradice si žárlivě střežil pozici baletního mistra včetně monopolu na choreografii a během jeho „vlády“ zde neprorazil žádný jiný tvůrce. Jeho balety, v  nichž měla své místo vrcholná akademická technika, dramatická pantomima i  komično, sklízely u  publika nebývalý úspěch. Byl to perfekcionista a vytváření baletů mu trvalo relativně dlouho. Objednával si osobně hudbu u skladatelů a trval na zakomponování slavných melodií, které měly napomáhat srozumitelnosti pantomimy. Tanec, režie i hudební složka byly v  jeho baletech ve výjimečné rovnováze. K úspě-chu taktéž přispěl jeho cit „pro dobu“, uváděl populární témata, byl aktuální, a když bylo potřeba, i politicky angažovaný. K nejslavnějším baletům, které Pierre Gardel pro Operu vytvořil, patřila již jeho první díla, jako Télémaque a Psyché (obojí v roce 1790). Druhý jmenovaný balet – s hudbou E. Millera, obdivuhodnými efekty divadelní mašinerie, taneční rozmanitostí charakterů a nebývale dramatickým finále – dosáhl až tisíc repríz. V hlavní roli ubohé nevinné dívky mučené démony excelovala mladá tanečnice Marie Millerová, která uchvátila publikum především svou mimikou a výrazem. Během Francouzské revoluce se starší balety aktualizovaly (např. Republikánská Růženka z roku 1784), vznikala různá divertissement jako smíšené žánry tance, zpěvu a slova, jež oslavovala revoluční ideály. Ve znovu inscenovaném baletu Le Jugement de Paris (Paridův soud, 1793) byl antický námět pouze rámcem pro vlastenecké scény a na jeho konci přijímala Svoboda hold lidu. Současně se změ-nou občanského oděvu byl proměněn i baletní kostým, tanečnice oblékaly lehké

62

tuniky a na nohou nosily opánky vázané po lýtku. Oproti dřívějším maskám a krinolínám to byla velká změna, jež přispěla i k změně vnímání pohybu a těla tanečníků.Po pádu republiky Gardel svou tvorbu přizpůsobil novému režimu, který oslavo-val například v dílech La Fête de Mars (Martova slavnost, 1809, hudba R. Kreuzer) nebo Le Retour des lys (Návrat lilií, 1814, hudba L. L. de Persuis). Velmi úspěšný byl rovněž jeho balet La Dansomanie (Taneční mánie, 1800), ve kterém projevil nadání pro komično. Tento balet-pantomima zároveň ohlašuje konec jedné epo-chy a nástup nové éry. V adaptaci Molièrovy hry Měšťák šlechticem, s Méhulovou hudbou, vystupují v hlavních rolích zástupci měšťanské třídy. Pan Duléger, ko-mická postava měšťana, který vášnivě miluje tanec (učí jej staromódní baletní mistr Flic-Flac), odmítá dát ruku své dcery Demarseptovi, který není schopen zatančit Vestrisovu gavotu (pikantní na celé situaci bylo, že roli Demarsepta tančil právě Vestris). Balet byl plný komických scén, v  nichž všichni skákali kabrioly a entrechaty jako o život, což způsobovalo v hledišti hlučné výbuchy smíchu a ovace. Nakonec během velké taneční slavnosti Duléger, zmaten převle-kem, souhlasil se sňatkem Phrosiny a Demersepta. Poté všichni společně tančili valčík, měšťanský tanec, který tak byl poprvé uveden na jevišti pařížské Opery. Nové zvítězilo nad starým, žánr danse noble se svými gavotami byl definitivně překonán, aby uvolnil místo novým tendencím, které zanedlouho vyvrcholily v baletní romantismus.Roku 1820 postoupil Pierre Gardel své místo Jeanu-Pierru Aumerovi, po něko-lik dalších let ale ještě na scéně Opery vystupoval. Byl tedy svědkem a svým způ-sobem asistentem nástupu romantismu. Roku 1829, kdy na prknech Opery vy-stoupil naposledy, tančil menuet s Marií Taglioniovou, budoucí Sylfidou a první skutečnou romantickou tanečnicí.Paříž byla kulturním hlavním městem Evropy, umění a divadlo byly neodmys-litelnými součástmi života místní aristokracie i měšťanských vrstev. Fungovalo zde několik periodik, která se zabývala kulturou, či dokonce výhradně divadlem (zejména Journal des Théâtres a Mercure de France), a díky nimž máme o kultur-ním dění v tomto městě nejvíce detailních svědectví. K periodikům se postupně připojovaly i dokumenty osobnějšího charakteru, deníky, dopisy a zápisy kultur-ního života, které nám dnes umožňují velmi detailně rekonstruovat pařížské di-vadelní prostředí, jehož byl balet nedílnou součástí. Mezi nejvýznamnější komen-tátory baletu patří především baron Grimm ve své korespondenci109 a v Mémoires

109 Grimm, Fridrich Melchior baron de: Correspondance littéraire, philosophique et critique. Maurice Tourneux, Paris 1877–1882.

63

historiques (Paris 1813 a  1814) a  výše zmíněný Mathieu-François Mairobert. Také v  korespondenci Jeana-Françoise La Harpea nalezneme cenná svědectví (a  i  drby) ze života pařížských baletních hvězd110. Bohužel v  této práci není prostor než pro omezené množství informací o  tomto velice na zdroje boha-tém prostředí. V úplnosti je ostatně pařížský divadelní život tohoto období po-jednán v publikaci Ivora Guesta The Ballet of Enlightenment: the Establishment of the Ballet d’Action in France, 1770–1793, která byla cenným zdrojem informací i ikonografie pro tuto kapitolu.Jak již bylo uvedeno, výše pojednaná „geografie evropského baletu“ zahrnuje pouze nejdůležitější evropská centra, kde se balet vyvíjel a  kde byla uvedena nejvýznačnější díla žánru balet-pantomima. Například Itálie by si ovšem zaslou-žila mnohem více prostoru, jelikož nejenom v Miláně, ale i Benátkách, Turíně a Neapoli byly uváděny balety tohoto žánru a místní dění bylo rovněž hojně komentováno teoretiky umění a divadla111. Italské divadelní rodinné „klany“ jez-dily po celé Evropě a italští tanečníci byli přítomni na všech evropských scénách, jelikož italská škola byla vždy zárukou dobré taneční techniky. Italští tanečníci zavítali také do českých zemí, což je další prostor, o němž v  této práci neby-lo záměrně pojednáno112. Rovněž není zmíněna situace baletu v Anglii. Balet--pantomima byl totiž v Anglii, a to výlučně v Londýně, prezentován pouze po dobu několika sezon J.-G. Noverrem, o čemž se můžeme dočíst v jakémkoli jeho životopise113. Tančili zde především francouzští tanečníci, a jakmile tato skupina odjela, dramatický balet z anglických jevišť vymizel. V tomto žánru v Londýně neexistovala kontinuita, jako tomu bylo v jiných městech, kde byla baletní tra-dice mnohem silnější. Přestože na počátku 18. století zde působil John Weaver, který byl jedním z  prvních, kdo se pokusil o  zavedení dramatična do tance, jeho dílo nenašlo v Anglii přímého pokračovatele. V druhé polovině století tedy Londýn nepatřil k místům, kde by docházelo k revolučním změnám v baletu. To přesto neznamenalo, že by místní publikum tuto novou formu nedokáza-lo ocenit. Naopak, v osmdesátých letech se J.-G. Noverre uchýlil ke konci své

110 La Harpe, Jean-François: Correspondance littéraire, adresée à son Altesse Impériale, Mr le Grand-Duc, aujourd’hui Empereur de Russie, et à M. le Cte André Schowalow, Chambellan de l’Impératrice Catherine II. depuis 1774 jusqu’á 1789. Paris, 1801–1807.

111 Tímto tématem se nejvíce zabývá italsko-portugalský taneční historik José Sasportes, který ne-dávno vydal publikaci Storia della danza italiana: dalle origini ai nostri giorni (Edt, Torino 2011) a soustavně se ve svých odborných článcích věnuje baletu 18. století v Itálii.

112 Situace baletu v  českých zemích v  18. století je popsána in: Brodská, Božena: Dějiny baletu v Čechách a na Moravě do roku 1945. AMU, Praha 2006.

113 Naposledy vyšel na téma Noverrova pobytu v Londýně článek ve sborníku in: Musicorum 10, 2011. Viz: Thorp, Jennifer: Jean-Georges Noverre à Londres. In: Musicorum 10, 2011.

64

kariéry právě do londýnského King’s Theater114, kde během několika sezon uvedl s velkým úspěchem své starší balety, včetně těch tragických. Vystupovali v nich opět hlavně francouzští tanečníci (Ch. Le Picq, Louis Simonet s manželkou, Mlle Théodorová), a přijely dokonce takové hvězdy pařížské Opery, jakými byl napří-klad Pierre Gardel, Auguste Vestris či Jean Dauberval.

114 King’s Theater na Haymarketu byl nejdůležitější londýnskou scénou, kde se uváděla italská opera a kterou s oblibou navštěvovala anglická aristokracie. Jelikož italská opera neobsahovala mnoho tanců, bylo zvykem uvádět baletní divertissement či celé balety po každém operním dějství. Pro tuto příležitost si Angličané zvali italské a francouzské baletní mistry, které za odvedenou práci velmi štědře odměňovali.

65

Adele de Ponthieu. Ballet tragi-pantomime, en cinq actes, de la composition de Mr. Noverre. Remis au Theatre par M. Galet. A Vienne en Autriche, 1775. Bibliothéque nationale de France.

Appeles et Campaspe, ou La Générosité d’Alexandre, ballet-pantomime, de la composition de M. Noverre; reprèsenté pour la premiere fois, par l’Académie Royale de Musique, La Mardi 1er Octobre 1776, a Paris, Chés Delornel, Imprimeur de ladite Académie, rue du Foin, à l’Image Sainte Genevieve, MDCCLXXVI. Bibliothéque nationale de France.

Argument des deux ballets Agamemnon Vengé et le Jugement de Paris. De la Composition de Mr. Noverre, Maitre des Ballets actuel de LL. MM. II., et RR. Maitre à Danser de la Famille Royale & associè del’Academie Royale de Danse de Paris. A Milan, Par la Motta Imprimeur, Carnevale 1775. Bibliothéque nationale de France.

De Venise Rémarques sur la musique & la danse ou Lettres de Mr. G… (oudar) à Milord Pembroke, à Venise chez Charles Palese Imprimeur MDCCLXXIII. Bibliothéque nationale de France.

Della tragedia antica e moderna dialogo di Pier Jacopo Martello, in Roma, per Francesco Gonzaga in Via lata, MDCCXV. Dostupné [on-line] na: http://books.google.cz/books?id=s9ESnRXRVfgC&printsec=frontcover&hl=cs� v=onepage&q&f=false [cit. 10. 1. 2013].

Description des Festes donnée à Stoutgard Par Son Altesse Sérénissime Monseigneur Le Duc Régnant de Wurtemberg & Teck… à occasion du jour de sa naissance. Uriot Joseph, Stoutgard 1762, C. F. Cotta.

Dissertation sur les ballets pantomimes des Anciens, pour servir de programme au ballet pantomime tragique de Semiramis, composé par Mr. Angiolini Maître

Prameny

66

des Ballets du Théâtre le 31 Janvier 1765. A l’occasion des fetes pour le mariage de sa Majeste le Roi des Romains. Vienne, chez Jean-Thomas de Trattnern, impri-meur de la cour. 1765. In: Essai sur l’opéra en musique (1755–1764) / Francesco Algarotti. Le théâtre à la mode (1720) / Benedetto Marcello, éditeur Navarre, Jean-Philippe. Ed. Du Cerf, Paris 1998.

Due Lettere scritte a diversi soggetti l’anno 1774. Anonym. In: Il ballo pantomi-mo, Lettere, saggi e libelli sulla danza a cura di Carmella Lombardi.

Essai sur l’opéra, traduit de l’italien, du comte Algarotti par M. *** a Pise & se trouve a Paris, chez Rualt, libraire, rue de la Harpe, pres de rue de la Serpente, MDCCLXXIII. Bibliothéque national de France. Dostupné [on-line] na: gallica.bnf.fr [cit. 10. 1. 2013].

Introduction au ballet des Horaces ou Petite réponse aux grandes lettres deu Sr. Angiolini, Vienna 1774. Česky: Malá odpověď na velké dopisy pana Angioliniho. Přel. Božena Brodská. In: Ozvěny tance. AMU, hudební fakulta, katedra tance, Praha 1998.

La verité telle qu’elle est contre „La pure verité“, par une société d’honnetes gens instruits de tout ce qui regarde la Cour et les États de Wurtemberg. Joseph Uriot, Stuttgart, C. F. Cotta, 1765. Dostupné [on-line] na: http://books.google.fr/books?id=pWUPAAAAQAAJ&printsec=frontcover&hl=de&source=gbs_ge_sum-mary_r&cad=0�v=onepage&q&f=false [cit. 10. 1. 2013].

Le Festin de pierre, ballet pantomime. Composé par Mr. Angiolini maître des balets du theatre pres de la cour a Vienne, et represente pour la premiere fois sur ce theatre le (17) Octobre 1761, A Vienne, Chez Jean Thomas Trattner libraire et Imprimeur de la cour, MDCCLXI. In: Marcello, Benedetto: Essai sur l’opéra en musique (1755–1764) / Francesco Algarotti. Le théâtre à la mode (1720). Éditeur Navarre, Jean-Philippe. Ed. Du Cerf, Paris 1998.

Le Jugement de Paris, ballet heroïque et pantomime de la composition de Msr. Noverre, Répresenté pour la premiere fois au Theatre de la Cour 1771, A Vienne, De L’Imprimerie des de Ghelen. Bibliothéque nationale de France.

Le rivoluzioni del Teatro Musicale Italiano dalla sua origine fino al presente, ope-ra di Stefano Arteaga. Tomo terzo, Bologna 1788.

Les Amours d’Énée et de Didon, ou Didon Abandonée, Grand Ballet Pantomime--héroique de la composition du célebre Noverre, Maître des Ballets du Roi & de l’Opéra. Donée à Lyon, sous la Direction des Sieurs Hus & Gaillard, le 12 Juin 1781. Bibliothéque nationale de France.

67

Les Horaces, ballet-tragique de la composition de Mr. Noverre; répresente pour la premiere fois par l’Académie-Royale de Musique, Le mardi 21 janvier 1777, prix XVIII. sols, a Paris, chés Delormel, Imprimeur de ladite Académie, rue du Foin, MDCCLXXVII. Bibliothéque nationale de France. Dostupné [on-line] na: gallica.bnf.fr [cit. 10. 1. 2013].

Lettere di Gasparo Angiolini a Monsieur Noverre sopra i Balli Pantomimi, in Milano 1773, appresso Gio. Batista Bianchi Regio Stampatore. Knihovna taneční katedry HAMU, Praha.

Lettres sur la danse et sur les ballets par M. Noverre, Maitre des Ballets de Son Altesse Sérénissime Monsieur le Duc de Wurtemberg, & ci-devant des Théatres de Paris, Lyon, Marseille, Londres, etc. a Vienne, chez, Jean.Thomas de Trattnern, Libraire et Imprimeur de la Cour, 1767. Divadelní oddělení Národního muzea, Praha.

Memorie per servire alla storia degli spettacoli del teatro di Milano degli anni 1774 e 1775 (1776). Anonym, in Il ballo pantomimo, Lettere, saggi e libelli sulla danza a cura di Carmella Lombardi.

Montezuma ou La Conquete du Mexique, ballet tragi-pantomime, en cing actes, de la composition de Mr. Angiolini. Maitre des ballets des Theatres de Vienne. A Vienne en Autriche, 1775. Bibliothéque nationale de France.

Osservazioni sopra la musica ed il ballo di Ange Goudar o siano Lettere di Mr. G. a Milord Pembroke, trasportate dal Francese da F. T., Venezia presso Carlo Palese Stampatore 1773. Conservato a Bologna MBM, segn. G.107; In Il ballo pantomimo, Lettere, saggi e libelli sulla danza a cura di Carmella Lombardi.

Réponse à une Question sur la Danse de l’Opéra. In: Mercure de France, samedi 14 déc. 1782, „Spectacles“, Academie Royale de la Musique. Facsimile – tome CXXIII (juillet–décembre), Slatkine reprints, Genéve 1974. Bibliothéque Nationale de France.

Riflessioni sopra la pretesa risposta del sig. Noverre all’Angiolini da discussioni sulla danza pantomima 1774. Anonym, in Il ballo pantomimo, Lettere, saggi e libelli sulla danza a cura di Carmella Lombardi.

Riflessioni sopra l’uso dei programmi nei balli pantomimi da Gasparo Angiolini 1775. In: Il ballo pantomimo, Lettere, saggi e libelli sulla danza a cura di Carmella Lombardi.

68

Ristretto dei due balli pantomimi Da rappresentarsi nel Nobilissimo Teatro di S. Benedetto di Venezia, L’Anno 1781, nella Fiera dell’Ascensione. I. L’Orfano della China, ballo tragico in cinque Atti, II. Lauretta, ballo eroicomico in tre atti, inven-tati, e composi dal Signor Gaspero Angiolini, Maerstro Pensionario delle due Corti Imperiali di Vienna, e di Pietroburgo. Bibliothéque nationale de France.

Saggio sopra l’opera in musica. Francesco Algarotti, Livorno 1763, Per Marco Coltellini in Via Grande. (Francouzský překlad: Essai sur l’opéra, traduit de l’ita-lien du Comte Algarotti par M.***, A Pise et se trouve a Paris, Chez Ruault, lib-raire, rue de la Harpe, près de la rue Serpente 1773.)

Tito, o La Partenza di Berenice, ballo eroico pantomimo in cinque atti, D’invenzione, e composizione del Signor Gaspero Angiolini, Maestro Pensionario delle Corti Imperiali di Vienna, e S. Pietroburgo, Rappresentato per la prima vol-ta Nel nobilissimo Teatro Venier in San Benedetto, Il Carnovale dell’anno 1791. Bibliothéque nationale de France.

69

Aristoteles: Poetika. Přel. Julie Nováková. Orbis, Praha 1962.

Black, Jeremy: Evropa osmnáctého století. Vyšehrad, Praha 2003.

Bouchon, Marie-Françoise: Noverre maître des ballets à l’Académie Royale de Musique (1776–1781). In: Musicorum 10, 2011. Jean-Georges Noverre (1727–1810). Danseur, chorégraphe, théoricien de la danse et du ballet, Un artiste européen au siècle des Lumières. Université François-Rabelais de Tours 2011.

Brodská, Božena: Dějiny ruského baletu. Akademie múzických umění – SPN, Praha 1984.

Brodská, Božena: Jean-Georges Noverre a jeho libreta a spisy v našich fon-dech. In: Ozvěny tance. AMU, hudební fakulta, katedra tance, Praha 1998.

Brodská, Božena: Vybrané kapitoly z dějin baletu. Nakladatelství AMU, Praha 2008.

Brosses, Charles de: Lettres familieres écrites d’Italie en 1739 et 1740, II, 5a. Garnier, Paris 1800.

Brown, Bruce Allan: Angiolini, (Domenico Maria) Gasparo. In: Stanley Sadie (ed.), Grove Dictionary of Opera. Oxford University Press, Oxford 1997.

Brown, Bruce Allan: Elementi di classicismo nei balli viennesi di Gasparo Angiolini. In: Giovanni Morelli (a cura di), Creature di Prometeo. Il ballo teatra-le. Dal divertimento al dramma. Studi offerti a Aurel M. Milloss. Leo S. Olschki, Firenze 1996 (Studi di musica veneta 23), s. 121–138.

Brown, Bruce Allan: Gluck and the French Theater in Vienna. Claredon Press, Oxford 1991.

Literatura

70

Brown, Bruce Allan: Les sources musicales des ballets de Noverre das les archives de la famille Schwarzenberg de Český Krumlov. In: Musicorum 10, 2011. Jean-Georges Noverre (1727–1810). Danseur, chorégraphe, théoricien de la danse et du ballet, Un artiste européen au siècle des Lumières. Université François-Rabelais de Tours 2011.

Cahusac, Louis de: La danse ancienne et moderne ou Traité historique de la dan-se (1754). Reedice pod vedením Nathalie Lecomteové; Laura Naudeixová, Jean-Noël Laurenti. Desjonquères, Paris 2004.

Croll, Gerhard: Angiolini, Gaspero. In: Selma Jeanne Cohen (ed.), International Encyclopedia of Dance. Oxford 1998.

Dahms, Sibylle: Noverre à Vienne (1767–1774, 1776): entre désastre et triomphe. In: Musicorum 10, 2011. Jean-Georges Noverre (1727–1810). Danseur, chorégraphe, théoricien de la danse et du ballet, Un artiste européen au siècle des Lumières. Université François-Rabelais de Tours 2011.

Dartois, Françoise: Noverre et sa postérité. In: Musicorum 10, 2011. Jean-Georges Noverre (1727–1810). Danseur, chorégraphe, théoricien de la danse et du ballet, Un artiste européen au siècle des Lumières. Université François-Rabelais de Tours 2011.

Dictionnaire de la Danse, sous la direction de Philippe Le Moal, Larousse 2008.

Diderot, Denis: Œvres complètes de Diderot: rev. sur les éd. originales comprenant ce qui a été publié à diverses époques et les ms. inédits conservés à la Bibliothèque de l’Ermitage par J. Assézat. Kraus reprint, Liechtenstein, 1875–1877. BNF Gallica.

Dotlačilová, Petra: Lettere contra Lettres aneb Polemika Gaspara Angioliniho s Jeanem-Georgesem Noverrem. Bakalářská práce. Hudební fakulta Akademie múzických umění, Praha 2009.

Fairfax, Edmund: The Styles of Eighteenth Century Ballet. Scarecrow Press, Inc. Maryland 2003.

Goff, Moira: Steps, Gestures, and Expressive Dancing. In: Rebecca Harris-Warrick – Bruce Alan Brown (eds.), The Grotesque Dancer on the Eighteenth-Century Stage, Gennaro Magri and His World. University of Wisconsin, 2005.

Guest, Ivor: Le Ballet de l’Opéra de Paris. Flammarion, Paris 2001.

71

Guest, Ivor: The Ballet of Enlightenment: the Establishment of the Ballet d’Action in France, 1770–1793. Dance Books, London 1996.

Hansell, Kathleen Kuzmick: Il ballo teatrale e l’opera italiana. In: Lorenzo Bianconi – Giorgio Pestelli (a cura di): Storia dell’opera italiana, V: La spettacola-rità. Edt, Torino 1988, s. 175–306.

Hansell, Kathleen Kuzmick: Noverre, Jean-Georges. In: Grove Dictionary of Music and Musicians. Macmillan Publishers, London 1980.

Hansell, Kathleen Kuzmick: Noverre, Jean-Georges. In: Selma Jeanne Cohen (ed.), International Encyclopedia of Dance. Oxford 1998.

Hoffmann, Andrée et Vladimir: Le Ballet. Bordas, Paris 1981.

Huschka Sabine: Die Darstellungsästhetik des „ballets en action“, Anmerkungen zum Disput zwischen Gasparo Angiolini und Jean Georges Noverre. In: Uwe Schlottermüller – Howard Weiner – Marie Richter, 2. Rothenfelser Tanzsymposion. Freiburg 2008.

Chazin-Bennahum, Judith: Jean-Georges Noverre: dance and reform. In: Marion Kant, The Cambridge Companion to Ballet. Cambridge University Press, Cambridge 2007.

Jungmanová, Lenka: Mýtus o třech jednotách aneb Hledání pachatele. Divadelní revue 3, 2001.

Jůzl, Miloš – a kol.: Dějiny umělecké kultury II. Státní pedagogické nakladatel-ství, Praha 1996.

Kazárová, Helena: Barokní balet ve střední Evropě. AMU, hudební fakulta, katedra tance, Praha 2008.

Kazárová, Helena: Tanec v kontextu divadla 18. století. In: Svět barokního divadla/The Word of Baroque Theatre, A Compilation of Essays from the Český Krumlov Conferences 2002, 2003. Český Krumlov 2003.

Laurence, Marie: Le comédien anglais David Garrick, source d’inspiration pour la danse pantomime? In: Musicorum 10, 2011. Jean-Georges Noverre (1727–1810). Danseur, chorégraphe, théoricien de la danse et du ballet, Un artiste européen au siècle des Lumières. Université François-Rabelais de Tours 2011.

Lessing, Gotthold Ephraim: Hamburská dramaturgie, Láokón, Stati. Přel. Josef Pospíšil a Alena Šimečková; předmluva: Jiří Stromšík. Odeon, Praha 1980.

72

Lombardi, Carmella (a cura di): Il ballo pantomimo, Lettere, saggi e libelli sulla danza (1773–1785). G. B. Pavaria & C. S. p. A., Skriptorium, Torino 1998. Dostupné [on-line] na: http://books.google.it/books?id=rd6TIMZyR_wC&-pg=PA7&dq=danza&source=gbs_toc_r&cad=0_0&sig=11VrmfjZ6DQa-Ga56uiWy0dclRxkPPA4,M1 [cit. 1. 2. 2013].

Lombardi, Carmella (a cura di): Trattati di danza in Italia nel Settecento. Istituto italiano per gli studi filosofici, Napoli 2001.

Lúkianos: O tanci. Přel. Jan Rey. J. Reimoser, Praha 1930.

Lynham, Deryck: The Chevalier Noverre Father of Modern Ballet. Sylvan Press, London 1950.

Mourey, Marie-Thérèse: Berlin, Stuttgart, Vienne: les débuts de la carrière germanique de Noverre. In: Musicorum 10, 2011. Jean-Georges Nover- re (1727–1810). Danseur, chorégraphe, théoricien de la danse et du ballet, Un artis-te européen au siècle des Lumières. Université François-Rabelais de Tours 2011.

Noverre, Jean-Georges: Euthyme a Eucharis – předmluva k libretu (1773). In: Ozvěny tance. AMU, hudební fakulta, katedra tance, Praha 1998.

Noverre, Jean-Georges: Ifigénie v Tauridě – předmluva k libretu (1772). In: Ozvěny tance. AMU, hudební fakulta, katedra tance, Praha 1998.

Noverre, Jean-Georges: Lettres sur la danse. Édition Lieutier, Paris 1952.

Noverre, Jean-Georges: Listy o tanci a baletech. Přel. Jan Reimoser. Družstvo Dílo, Praha 1945.

Noverre, Jean-Georges: Pisma o tance i baletach. Iskusstvo, Leningrad – Moskva 1965.

Noverre, Jean-Georges: Růženka ze Salency (Rossia di Salency) – předmluva k libretu (1775). In: Ozvěny tance. AMU, hudební fakulta, katedra tance, Praha 1998.

Onesti, Stefania: „L’arte di parlare danzando“. Gasparo Angiolini e la Dissertazione sui balli pantomimi degli antichi. In: Danza e ricerca, laboratorio di studi, scritture, visioni. Numero 0, říjen 2009. Dostupné [on-line] na: http: danzaericerca.cib.unibo.it [cit. 2. 2. 2013].

Parini, Giuseppe: Descrizione delle feste celebrate in Milano per le Nozze delle LL. Altezze Reali Arciduca Ferdinando d’Austria e l’Arciduchessa Beatrice d’Este. Classici, Milano 1825.

73

Raab, Riki: Ballettreformator J.-G. Noverre in Wien. In: Jahrbuch des Vereins für Geschichte der Stadt Wien, Band 13, 1957.

Ralph, Richard: The Life and Works of John Weaver. Dance Books, London 1985.

Sadie, Stanley – Zaslaw, Neal: Mozart: The Early Years 1756–1781. Oxford University Press, 2006, s. 214–215.

Sadler, Graham: Cahusac, (Jean-)Louis de. In: Grove Music Online. Oxford University Press, Oxford.

Sasportes, José (ed.): Balli teatrali a Venezia (1746–1859): Drammaturgia musi-cale veneta I., II. Ricordi, Milano 1994.

Sasportes, José: Noverre en Italie. In: Musicorum 10, 2011. Jean-Georges Noverre (1727–1810). Danseur, chorégraphe, théoricien de la danse et du ballet, Un artiste européen au siècle des Lumières. Université François-Rabelais de Tours 2011.

Sasportes, José (ed.): Storia della danza italiana: dalle origini ai nostri giorni. Edt, Torino 2011.

Thorp, Jennifer: J.-G. Noverre à Londres: Drury Lane et le King’s Theater de Haymarket. In: Musicorum 10, 2011. Jean-Georges Noverre (1727–1810). Danseur, chorégraphe, théoricien de la danse et du ballet, Un artiste européen au siècle des Lumières. Université François-Rabelais de Tours 2011.

Tozzi, Lorenzo: Il balletto pantomimo del Settecento: Gaspare Angiolini. L’Aquila, Japadre 1972.

Tugal, Pierre: Jean-Georges Noverre der grosse Reformator des Tanzes. Henschelverlag, Berlin 1959.

Vianello, Carlo Antonio: Settecento Milanese. Giuffrè, Milano 1942.

Vianello, Carlo Antonio: Teatri, spettacoli, musiche a Milano nei secoli scorsi. Libreria Lombarda, Milano 1941.

Weickmann, Dorion: Choreography and narrative: the ballet d’action of the eighteenth century. In: Marion Kant (ed.), The Cambridge Companion to Ballet. Cambridge University Press, Cambridge 2007.

Winter, Marian Hannah: The Pre-Romantic Ballet. Pitman Publishing, London 1974.

74

Obrazová příloha

Portréty choreografů a tanečníků

75

76

J.-G. Noverre (1727–1810)Rytina Rogera de Barthélemyho. 1810?Zdroj: Bibliothèque-Musée de ľOpéra, Bibliothèque Nationale de France

Gasparo Angiolini (1731–1803)Zdroj: Winter, Marian Hannah: The Pre-Romantic Ballet. Pitman Publishing, London 1974

Maximilien Gardel (1741–1787)Zdroj: Guest, Ivor: Le Ballet de ľOpéra de Paris. Flammarion, Paris 2001

Pierre Gardel (1758–1840)Zdroj: Guest, Ivor: Le Ballet de ľOpéra de Paris. Flammarion, Paris 2001

77

Jean Dauberval (1742–1806)Litografie A. F. podle Arthura Michela Saint-Léona, La Sténographie, Paris 1852Zdroj: Guest, Ivor: The Ballet of Enlightenment: the Establishment of the Ballet d�Action in France, 1770–1793. Dance Books, London 1996

Marie-Madeleine GuimardováNávrh kostýmu Ariadny pro M.-M. Guimardovou od Louise-René Boqueta. Zdroj: Bibliothèque-Musée de ľ Opéra, Bibliothèque Nationale de France

Maria Teresa Fogliazziová Angioliniová (1733–1792), manželka G. AngiolinihoZdroj: Winter, Marian Hannah: The Pre-Romantic Ballet. Pitman Publishing, London 1974

Marie-Madeleine Guimardová (1743–1816)Výjev z baletu M. Gardela Le Premier NavigateurZdroj: Guest, Ivor: Le Ballet de ľ Opéra de Paris. Flammarion, Paris 2001

78

79

Gaetan Vestris (1729–1808)Portrét od Thomase Gainsborougha, Burlington Magazine, květen 1905. Zdroj: Guest, Ivor: The Ballet of Enlightenment: the Establishment of the Ballet d�Action in France, 1770–1793. Dance Books, London 1996

80

Auguste Vestris (1760–1842)Zdroj: Guest, Ivor: Le Ballet de ľ Opéra de Paris. Flammarion, Paris 2001

81

Jean Dauberval, M.-M. Guimardová a Mlle Allardová v roce 1779Rytina Pierra Lelua, Bibliothèque Nationale de FranceZdroj: Guest, Ivor: The Ballet of Enlightenment: the Establishment of the Ballet d�Action in France, 1770–1793. Dance Books, London 1996

82

J.-G. Noverre: Horáciové a Kuriáciové (1777, Paříž)Zdroj: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k108201c.r=no- verre.langFR

G. Angiolini: Semiramide (1773, Benátky) Zdroj: Bibliothèque Nationale de France

Adele de Ponthieu (Noverrův balet, znovu uveden Galetem, Vídeň 1775)Zdroj: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k108201c.r=noverre.langFRÚryvek z baletní partitury k baletu Adele de Ponthieu, hudba Starzer, in: Brown, Bruce Allan: Les sour-ces musicales des ballets de Noverre das les archives de la famille Schwarzenberg de Český Krumlov. In: Musicorum N°10-2011

Libreta k baletům

83

G. Angiolini: partitura Didona abbandonata (autor hudby G. Angiolini, Benátky 1773)Zdroj: Conservatorio di musica Giuseppe Verdi, Milano

84

Návrhy kostýmů

Adele de Ponthieu (Noverrův balet, znovu uveden Galetem, Vídeň 1775)Zdroj: Noverrův dvousvazkový dokument zasla-ný švédskému králi Gustavu III. v roce 1791, Královská knihovna Stockholm; je-denáctisvazkový Varšavský rukopis, zaslaný pol-skému králi Stanislasu Augustovi v roce 1766, Univerzitní knihovna Varšava. In: Musicorum N°10, 2011. Jean-Georges Noverre (1727–1810). Danseur, chorégraphe, théoricien de la danse et du ballet, Un artiste européen au siècle des Lumières. Université François-Rabelais de TOURS 2011

85

86

Zdroj: Noverrův dvousvazkový dokument zasla-ný švédskému králi Gustavu III. v roce 1791, Královská knihovna Stockholm; je-denáctisvazkový Varšavský rukopis, zaslaný pol-skému králi Stanislasu Augustovi v roce 1766, Univerzitní knihovna Varšava. In: Musicorum N°10, 2011. Jean-Georges Noverre (1727–1810). Danseur, chorégraphe, théoricien de la danse et du ballet, Un artiste européen au siècle des Lumières. Université François-Rabelais de TOURS 2011

87

88

Ukázka pantomimických póz v dramatu a baletu-pantomimě

Marie Allardová a Jean Dauberval v pas de deux pantomime v opeře Sylvie (1766). Rytina J. B. Tilliarda podle obrazu L. C. CarmontellaGuest, Ivor: The Ballet of Enlightenment: the Establishment of the Ballet d�Action in France, 1770–1793. Dance Books, London 1996

Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

Vývoj baletu-pantomimy v osvícenské EvropěPetra Dotlačilová

Vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, 2013Odborná redakce: prof. Dorota GremlicováObálka a grafická úprava: Tereza Melenová a Martina Donátová (gd3)Jazyková redakce: Jana KřížováObrázek na obálce: Guest, Ivor: The Ballet of Enlightenment: the Establishment of the Ballet d�Action in France, 1770–1793. Dance Books, London 1996Tisk: Dům tisku, Ústí nad LabemVydání první

ISBN 978-80-7331-270-1