Zkušenosti

VYUŽITÍ ARTETERAPIE U DEPRESIVNÍCH DĚTÍ V DĚTSKÉM DOMOVĚ (se zaměřením na jedince)

Eva Hlináková

V oblasti psychoterapie se v poslední době stále více hovoří o arteterapii.

Chtěla bych se zde podělit o zkušenosti vyplývající z mé sedmileté praxe v dět-ském domově. Ráda bych poukázala na možnosti využití arteterapie v dětském domově, pokud ji chápu tak, že s pomocí výtvarné činnosti mohu krátkodobě i dlou-hodobě působit na jedince, a tak ovlivňo-vat změny v jeho jednání, chování a pro-žívání. A také, že s pomocí výtvarné čin-nosti mohu lépe pochopit duševní život dítěte.

Arteterapii lze tedy v dětském domově využít z hlediska léčebného, i diagnostic-kého.

Do dětského domova jsou umisťovány děti různého věku a různé intelektové úrovně. Z hlediska zdravotního stavujsou zde děti zdravé, ale i děti s běžně se vy-skytujícími menšími poruchami (vady vý-slovnosti, oční vady, alergie, vadné drže-ní těla, dyslexie, enuréza).

Důvodem umístění dětí do dětského domova bývají okolnosti, které jsou pří-činou toho, že dětská psychika utrpí ne-jednu ránu (vrácení dítěte z adopce, špat-

né rodinné prostředí - rodiče jsou alkoho-lici nebo narkomani, nezájem rodičů o dí-tě, fyzické i psychické týrání dítěte, úmrtí rodičů, vlastní žádosti rodičů o umístění dítěte, které výchovně nezvládají apod.), a to se projeví v různých poruchách cho-vání, neurózách i depresích. Tak jsou zde spolu se zdravými silnými jedinci i děti, které jsou trvale léčeny různou medikací (meleril, melipramin, calabron, chlorpro-mazin, chlorprothixen...).

Vše nasvědčuje tomu, že v těchto pod-mínkách arteterapie nalezne své využití, a že je velmi potřebná. Mimo jiné se může stát prostředkem ke zkvalitnění kontaktu mezi dětmi a vychovatelem.

Ze své praxe mám zkušenost, že v dět-ském domově se dají využít oba způsoby arteterapie - arteterapie skupinové i indi-viduální.

V rámci výtvarného kroužkuje možné vést sezení, která mají význam pro větší počet dětí. Děti se výtvarnou činností od-reagují, poznávají vztahy mezi sebou na-vzájem i samy sebe, a pro pozorného vy-chovatele se naskytne příležitost k nena-hraditelným poznatkům.

Vlastní praxe mi také potvrdila, že po-kud se vyskytne dítě s větším problémem, je výhodnější přistoupit k terapii indivi-duální. Vychovatel dítě zná, a proto nemá problém s navázáním kontaktu. Jako ve-doucí sezení musí být schopný vcítit se do pocitů dítěte, být schopný improvizovat, být velmi tvořivý, a to vše proto, aby mohl dítěti poskytnout výhody, které mu sezení mohou přinést, jako: schopnost snazší in-tegrace v zařízení, bližší poznání vrstev-níků, snížení nervozity a napětí, aktivní a účelné využití volného času, nabytí se-bevědomí a sebepoznání, prohloubení es-tetického cítění, zkrátka, aby mu výtvar-ná činnost sloužila jako kompenzační pro-středek. Vychovateli pak tato sezení po-mohou ke kvalitnějšímu poznání osobnosti dítěte, popřípadě k diagnostice nějakých poruch.

Jak jsem již uvedla, duševní život svě-řenců v dětských domovech dost trpí, pro-to bych se chtěla zmínit o možnosti vyu-žití arteterapie například při vývojové de-presi u dětí. Tato deprese bývá narozdíl od psychické poruchy jen přechodná, ale též potřebuje řešit.

U dětí se vyskytuje deprese převážně ze zpracování zátěžových životních situací. Mohou jimi být neúspěchy ve škole, po-cit osamělosti v domově, citová depriva-ce, nezájem rodičů, nesplnění slibu rodi-čů, jejich ztráta, nepřijetí do učiliště, ztrá-ta zaměstnání, rozchod s partnerem či špatné vyhlídky do budoucnosti po opuš-tění dětského domova.

Když jsem pozorovala u dítěte kolísa-až smutnou náladu, zpomalené myš-

lení, nezájem o jakoukoli činnost, sníže-nou výkonnost s celkovou únavností, vy-hledávání samoty, nesdílnost, vytváření nelogických závěrů o své bezcennosti, různé přechodné poruchy chování (šaško-vání, neklid, agresivita), tělesné potíže (bolesti hlavy, břicha, poruchy spánku), prožívání nejistoty, úzkosti a strachu, za-čala jsem - po konzultaci s kolegy - s dí-tětem individuálně pracovat. Začínala jsem navázáním užšího kontaktu a později pokračovala snahou zaujmout dítě výtvar-nou činností.

Pokud jde o materiál a nástroje, vždy jsem vystačila s vodovými barvami, su-chými křídami,suchými křídami, voskový-mi pastely, obyčejnou tužkou (č. 2, dobře ořezanou), štětcem (č. 5 - 6) a různými for-máty papíru (čtvrtka, balicí papír, kance-lářský).

Kromě malování a kreslení jsem pou-žívala další různé výtvarné techniky jako koláže, mozaiky, domalování reproduk-cí, skládání papíru apod., a to proto, aby se zvýšilo sebevědomí i těch dětí, které nejsou v kreslení a malování příliš do-vedné.

Při individuálním sezení se mi osvěd-čil určitý řád, který jsem dodržovala, a jejž jsem shrnula do následujících pěti bodů:

1. S dítětem jsem se sešla 1 x až 2x týd-ně asi tak na 50 minut. Začínala jsem úvod-ním rozhovorem o zájmech dítěte, o jeho životě v domově, ve škole, o tom jak se dítěti daří. Důležité je pouze se nevyptá-vat, ale též vyprávět. Při té příležitosti jsem vou

sledovala, jak se dítě chová, a vše jsem se snažila si zapamatovat.

2. V průběhu rozhovorujsem se pokou-šela rozpoznal problém a zaměřit otázky tím směrem. Je důležité pozorovat, zda jsou dítěti kladené otázky příjemné či ne. Nepříjemným jsem se zpočátku vyhýba-la, abych dítě neodradila.

3. Ze společného rozhovoru vyplynu-la témata pro výtvarná vyjádřeni. Ta jsem zadávala a tím se více přibližova-la k problému. Témata, která se dotýkala aktuálního stavu dítěte, jsme výtvarně zpracovávali společně s dítětem. Tak jsem překlenula jeho ostych z případné nedovednosti. Je důležité, aby dítě cíti-lo, že jsme pracovali s chutí a v příjem-né atmosféře. Při práci jsem pozorovala projevy dítěte a čas na práci jsem řídila podle něho.

4. Po práci jsme společně rozebírali, jaké mělo dítě pocity, jak na ně obrázek působí a jak je se svou prací pocitově spo-kojeno. Pokud je výtvarná práce zaujala, zadala jsem mu někdy práci na dobu mimo sezení - na již předem připravené téma podle situace.

5. Dbala jsem na to, abych se na závěr s dítětem vždy rozloučila, popřála mu pěk-né dny a odvahu. Po jeho odchodu jsem si zaznamenávala všechny postřehy. Zá-pisky obsahovaly datum, reakce dítěte na otázky, jeho pocity, postup jakým praco-valo. Držela jsem se zásady, že je tuto prá-ci třeba dělat až po odchodu dítěte, aby nemělo pocit, že je zkoumáno. Pro vycho-vatele jsou zapsané údaje velmi důležité. Slouží pro přípravu dalších témat, k za-

chycení vývoje projevů dítěte a obsahují informace pro další konzultace.

Otázka přípravy témat u dětí trpících depresí je dosti podstatná. Ve své činnos-ti jsem se varovala témat, která by depresi ještě více prohlubovala např.: Můj nejhor-ši zážitek, Čeho nebo koho se bojíš, Mé sny, Strach, Úzkost, Smutek ...Osvědčila se mi témata neutrální např.: Pohádkové postavy, Postava muže a ženy, Návrh na látku. Naděje, Síla, Radost, Lidé v podo-bách zvířat ... až později jsem zadávala témata, která se přímo dotýkají osoby např.: Nejhezčí zážitek mého života, Já a moje minulost (nebo přítomnost), Co mám nejraději, Autoportrét, Vánoce, Ro-dina u stolu, Kdo jsem, Mé hezké sny, Moje nejoblíbenější zvíře, Moje životní cesta... Vhodné je též zadat téma Moje oblíbené a neoblíbené barvy, aby bylo možno rozpoznávat dále se vyvíjející stav dítěte.

Symbolika barev je velmi důležitá. Praxí jsem zjistila, že dítě trpící hlubokou de-presí používá spíše barvy neoblíbené a po-nuré s převahou černé (ale není to pravi-dlo). V jiném výtvarném projevu se v abs-traktních obrazech mohou objevit znaky spirál, jehlanů, symboly smrti a bezvý-chodnosti (kříže, lebky, labyrinty). Při kreslení mohou depresivní děti používat příliš silného přítlaku. Tyto poznatky jsou ale velice individuální a tudíž velmi rela-tivní. Vždy je důležitá spolupráce s psy-chologem, který vypracovával dítěti psy-chologické testy a zná jeho anamnézu. Deprese mohou vést k sebezničení a va-

rovné signály z výtvarného projevuje tře-ba brát vážně a další postupy práce vždy konzultovat s odborníky.

Problematika arteterapie je záležitostí dlouhodobého studia literatury, vzájem-ných konzultací zasvěcených lidí nad vý-tvarnými pracemi a o získaných zkušenos-tech. V současné době probíhají různé kurzy, zaměřené na arteterapii jak skupi-novou, tak individuální, a zde by měla mít práce vychovatele, zabývajícího se touto problematikou, svůj prvopočátek.

Literatura: Caseová, C - Dalleyová. D.: Arteterapie

s dětmi. Praha, Portál 1995. Čáp, J.: Psychologie pro učitele. Praha,

SPN 1987.

Kratochvíl, S.: Psychoterapie. Praha, Avicenum 1987.

Lamserová, J : Výtvarné vyjadřování. Praha, SPN 1987.

Lesný, I. - Špitz, J.: Neurologie a psychia-trie pro speciální pedagogy. Praha, SPN 1989.

Liischerův test volby barev a tvarů. Brno, Psychodiagnostia.

Matoušek, O.: Potřebujete psychiatrii? Praha, Portál 1995.

Němcová, M. : Co víme o duševních ne-mocech. Praha, Avicenum 1975.

Vávra, V.: Mluvíme beze slov. Praha, Panorama 1990.

Výtvarná výchova ve škole, 1995/96, č. 4. Časopis. Praha, PedF UK.

Zicha, Z.: Úvod do speciální výtvarné výchovy. Praha, SPN 1981.