Ze zlatníkova úhlu pohleduZlacení kovů během prvního tisíciletí našeho letopočtu :

techniky a jejich vývoj v germánském prostředí

Iris Aufderhaar(Z anglického originálu „From the goldsmith’s point of view“ přeložil a upravil Tomáš Vlasatý)

1. ÚvodZlacení bylo u germánských šperků prvního tisíciletí našeho letopočtu velmi důležitým

způsobem dekorace. V polovině 90. let 20. století byla na několika předmětech z Německa a Norska z pozdní římské doby železné potvrzena metoda difuzního spojování (diffusion bonding; Becker 2002a; 2002b; Becker et al. 1996a; 1996b; 1998; von Carnap-Bornheim 2006: 91; Füting 2001; Plather et al. 1995; Plather – Simensen 2002), která obohatila do té doby tři známé metody z germánského prostředí: plátování (plating), plátkové zlacení (leaf gilding) a zlacení v ohni (fire gilding).

Ve většině dnešních zlatnických dílen byly tyto pradávné techniky nahrazeny elektrickým zlacením, ale některé z metod, například zlacení v ohni, se ojediněle používají. Plátkové zlacení je používáno především při dekoraci nekovových předmětů.

S veškerým respektem k archeologickým nálezům je nutné poznamenat, že bez vědeckého výzkumu je složité rozpoznat jednotlivé použité techniky. Na základě dosud prováděných analýz je však možné předložit několik hypotéz, které se týkají těchto metod, a postřehů k typickým znakům, například řemeslnému zpracování, jakož i volbě a tloušťce materiálu.

2. Techniky zlaceníPojem „plátování“ se používá pro

označení celé škály technik, jejichž společným rysem je zlatá fólie mechanicky nanášená na podklad pomocí zdrsnění povrchu (flanging), ražbou (punch marks) nebo také přilepením (Obr. 1). Nevýhodami těchto technik je slabá vazba mezi jednotlivými komponenty, která nedokáže zabránit korozi podkladu, a vysoké množství zlata, které je potřebné ve srovnatelně tlustších fóliích (von Carnap-Bornheim 2006: 89f; Ebert 1929: 131; Hammer 1998: 190; Hammer – Voß 1998: 325; Oddy 1993: 172f).

Naopak výhodou plátkového zlacení je relativně malé a snadno měřitelné množství potřebného zlata. Na archeologických nálezech byly zlaté fólie, které byly na podklad připevněny vrstvou lepidla (Obr. 1),

Obr. 1 : Schématická ilustrace zlatících technik: plátování, plátkové zlacení, difuzní spojování a zlacení v ohni (von Carnap-Bornheim 2006, Fig. 1). Větší rozlišení.

které jsou považovány za zlaté plátky a které byly tlusté pouze do 6 µm (von Carnap-Bornheim 2006: 88f; Hammer 1998: 190ff; Hammer – Voß 1998: 315). U předmětů, jako jsou ozdoby, jejichž povrch je často vystavován dotekům, není tenká přilepená vrstva vhodná, protože může být snadno poškozena (Aufderhaar 2005: 8).

Metoda difuzního spojování (Obr. 1) se zakládá na přirozené difuzi atomů, kterou lze urychlit zahřátím na teplotu kolem 300 °C. Mezi dvěma kovovými plochami, které jsou v těsném kontaktu, se tvoří slabá difuzní vrstva, která vytváří vazbu, jež poskytuje dlouhotrvající a rovnoměrné zlacení vysoké kvality a dobré odolnosti vůči korozi. V knize De Diversis Artibus („O rozličných dovednostech“), kterou ve 12. století napsal mnich a zlatník Theofil Presbyter (Brepohl 1987: 236), nacházíme detailní popis tohoto zlatícího procesu: po pozlacení tlustšího materiálu byl pozlacený stříbrný plát roztepán do fólie a vytlačen (embossed; von Carnap-Bornheim 2006: 91; Hammer 1998: 189ff; Hammer – Voß 1998: 316f; Oddy et al. 1981: 240; Riederer 1987: 90). Podle popisu je tato technika vhodná především pro zlacení fólií, nikoli však zlacení tvarovaných výrobků, jako například odlévaných předmětů (Becker et al. 1996b: 58f), předmětů s hluboce profilovanými povrchy, na něž není možné zlaté fólie úhledně nanést, jakož i zlacení slitin mědi, protože rychlá oxidace mědi vystavené zahřátí zabraňuje vzniku difuzní vrstvy (Anheuser 1999: 8). Tato metoda vyžaduje nepatrně větší množství zlata než plátkové zlacení (Becker 2002a: 29; Becker 2002b; Hammer 1998: 191f), přičemž na archeologických nálezech se tloušťka potahové vrstvy pohybuje mezi 8 a 20 µm. Při dokončování zlacení stříbra se mohly kromě opakovaného zahřívání používat i jiné postupy, jako například žíhaní (annealing) nebo pájení (soldering).

Zlacení v ohni se také zakládá na přirozené difuzi atomů. V tomto případě se míchá zlato se rtutí, čímž vzniká amalgám, který se rovnoměrně nanáší na povrch předmětu (Obr. 1). Rtuť v amalgámu podporuje a urychluje difuzní reakci mezi podkladem a potahovou vrstvou, přičemž se z potahové vrstvy vypařuje po dosažení teploty 250–350 °C a ve zlaté vrstvě zanechává velmi malé, leč charakteristické množství 5–25 % rtuti (Anheuser 1999: 34; Aufleger 1996: 628; Brepohl 1987: 111; 2003: 401ff; Bühler 1998/1999: 443f; von Carnap-Bornheim 2006: 90f; Hammer 1998: 192f; Hammer – Voß 1998: 325; Lins – Oddy 1975: 370; Roth 1986: 54ff). Z důvodu amalgámové pasty se zlacení v ohni nehodí ke zlacení slitin mědi, předmětů s hluboce profilovanými a nerovnými povrchy a odlévaných předmětů (Becker et al. 1998: 207f). Navíc je potřeba srovnatelně větší množství zlata, jelikož tloušťka potahové vrstvy se pohybuje kolem 100 µm (Hammer 1998: 191, 193). Další hlavní nevýhoda této techniky vyplývá z použití rtuti: dodnes neexistuje archeologický nebo historický důkaz, že by se před nástupem středověku využívala germánská cinabaritová ložiska k destilaci rtuti (Anheuser 1999: 17; Weisgerber 2003: 10; 2007). Lze předpokládat, že k získávání rtuti bylo využíváno jiných způsobů, například obchodu s Římskou říší (Becker et al. 1998: 208f) a později s Byzantskou říší. Jelikož rtuť není snadno získatelný surový materiál, jako opodstatněná se jeví myšlenka, že zlatníci hledali adekvátní náhradu. Můžeme zmínit několik argumentů, které vyvracejí teorii předloženou B. Arrheniusovou (1964: 38f; Arrhenius et al. 1968: 236; von Carnap-Bornheim 1994: 101), že během doby vendelské a vikinské se při zlacení v ohni používala namísto rtuti pryskyřice: pryskyřice při zahřátí vzplane a daleko spíše zabrání difuzi zlata na podklad, než aby ji podpořila, a navíc by nebyla využita výhoda rtuti, která snižuje bod tání (Anheuser 1999: 16). Pryskyřice se daleko spíše hodí k lepení zlata na předmět.

Metoda, kterou navrhl A. Oldeberg (1966: 187) a která nahrazuje rtuť olovem, se na první pohled zdá být proveditelnější. Podobný postup je zapsán v rukopisu Leyden Papyrus X, což je sbírka návodů ze 3. nebo 4. století n. l. (Raub 1993: 104): zlato se pomele s olovem a smíchá s gumou, která funguje jako lepidlo, a nanese na pozlacovaný předmět (Caley 1926: 1156, návod 38; Halleux 2002: 94, návod 37). Podle překladu E. R. Caleye (1926: 1156) se předpokládalo, že olovo bude stráveno teplem, tedy že se vypaří stejně jako rtuť. Odpaření olova není proveditelné, protože bod varu olova (1750 °C) je podstatně vyšší než tavný bod zlata (1057 °C), stříbra (950 °C) nebo mědi (1084 °C) (Aufderhaar 2009: 33f; diskuze s S. Greiffovou z RGZM). Jelikož některé návody rukopisu Leyden Papyrus X obsahují nepřesné popisy, K. Anheuser (1999: 20f) vystoupil s hypotézou, že se rukopis opírá o znalosti řemeslníků, ale že autor s největší pravděpodobností nebyl

jedním z nich. Na základě Caleyova překladu C. Raub poukázal na to, že není zřejmé, zda bylo míněno kovové olovo, a přišel s řešením, že se mohlo jednat o žlutý oxid olova (PbO), který rozdrobí částice zlata a přilepí je na podklad. Navrhnul také alternativu, a sice tu, že zahřátím směsi kovového olova a zlata při oxidaci a teplotě vyšší než 800 °C olovo nebude legovat s mědí, nýbrž bude oxidovat na PbO, oxidy mědi se vypálí a vznikne difuze zlata (Raub 1993: 104; viz také von Lippmann 1919: 7).

R. Halleux (2002: 94) znovu přeložil a interpretoval Leyden Papyrus X a podle něj olovo nebylo teplem stráveno, nýbrž zkapalněno. Jelikož tavný bod olova (327 °C) je o poznání nižší než tavný bod zlata, olovo nejpravděpodobněji sloužilo jako měkká pájka, která fixovala vnější zlatou vrstvu na měděný předmět (Halleux 2002: 174–175, pozn. 7). Zlato a olovo spolu nelegují, nýbrž vytvářejí různé intermetalické sloučeniny odvislé od množství olova ve směsi (Brepohl 1987: 99ff; 2003: 29, 75; Wolters 1981: 49).

3. Vývoj zlacení analyzovaný na příkladu brožíSpony a brože mají kromě praktické funkce také dekorativní aspekt, a proto jsou často

zdobeny. Tento aspekt je činí výjimečně vhodnými předměty, na nichž lze analyzovat změny v technice a vzhledu zlacení. Spony a brože jsou navíc těmi typy šperků, které mají nejdelší kontinuitu a které se dochovaly ve velkých množstvích a četných variantách napříč celým prvním tisíciletím našeho letopočtu. Vzhledem k obrovskému množství pozlaceného materiálu z tohoto období lze analýzu vývoje provádět pouze u vybraných exemplářů, třebaže počet spon, které lze uvést v tomto článku, je omezený. Brože, kterými se v tomto článku zabýváme, považujeme za reprezentativní vzorky skupin šperků, které mají stejné charakteristiky, pokud jde o jejich výrobní proces, typ dekorace a volbu materiálu.

V období B2 (Eggers 1974) rané římské doby železné bylo převládající zlatící metodou plátování zlatými plátky, které byly mechanicky naneseny na podklad. Jedním z příkladů je zlaté plátování pokrývající stříbrný filigrán: vytlačovaná výzdoba filigránu připomíná dekoraci provedenou stříbrným drátem, která je známa již z některých spon z období B1 (Eggers 1974). Plátovaný filigrán je tak komplexní dekorací vyžadující menší množství zlata (von Carnap-Bornheim 1998: 467ff; 2006: 90). Některé kusy náležící k Almgrenovým typům 27–30 (Almgren 1973), nalezených především v dánském Jutsku, mají nerozměrné vložky ze zlaté fólie zdobené ražbou (Cosack 1979: 49ff, 98f; Nørling-Christensen 1942). Spona z Quern-Scheersbergu (Šlesvicko-Holštýnsko, Německo; Obr. 2) nese známky toho, že k vrtání otvorů pro vložky bylo užito středícího hrotu (center point), což spolu s dekorací těchto trojúhelníkových výplní, které jsou zdobené raženými motivy jedlové větévky, naznačuje technické vlivy z římských provincií (Bölckow 2006: 66; Cosack 1979: 49f).

Dekorace ražených fólií pokračovala i v pozdní římské době železné. Důležitou novinkou bylo použití pozlacených stříbrných plátků, které byly připevněny na podklad daného šperku. Výhoda této techniky spočívá v menším množství potřebného zlata. Polychromovaného vzhledu

Obr. 2 : Stříbrná spona se zlatými vložkami a plátovaným filigránem z Quern-Scheersbergu, Šlesvicko-Holštýnsko, Německo (Bölckow 2006: 67). Větší rozlišení.

bylo dosaženo pomocí různých kombinací metod. Dekorace má širokou škálu podob: od jednoduchých objímek ze zlacené fólie připevněné na lučík spony, jako na sponě z hrobu z Gommernu (Sasko-Anhaltsko, Německo, 3. století) (Becker 2001: 131f), po komplikovanější kombinace zlatých fólií, stříbrných prvků (malé nýtky), lemů a skleněných vložek, jak například u skandinávských rozetových broží (Almgren 1973: skupina VII) nebo broží typu Mackeprang IX (Eggers 1964: 37f; Ethelberg 2000: 51f; Lund Hansen 1971; Lund Hansen et al. 1995: 212f). Bylo vědecky zjištěno, že zlatící technikou na fóliové objímce na sponě z Gommernu bylo difuzní spojování (Becker 2002a; b; Becker et al. 1996a; b; 1998), a stejně tomu bylo u fragmentů dvou rozetových broží z Norska: spojení bylo dosaženo roztepáním zlaté fólie na stříbrný plát a následným zahřátím obou komponentů. U dalších dvou norských rozetových broží byl nalezen důkaz o použití pájky obsahující měď (Plather et al. 1995: 12ff; Plather – Simensen 2002: 547ff).

Vzhled diskových broží se řídí stejnými principy, protože je rovněž použito pozlacených a ražených stříbrných fólií, stříbrných prvků a často skleněných vložek. Jelikož difuzní spojování muselo být prováděno před roztepáním kovu, fólie musely být ozdobeny ražbou až po pozlacení, ale povrch některých diskových spon nese známky zlacení v ohni. Výroba vytlačované (chased) fólie, jakou lze spatřit například na diskové broži z Tangendorfu (Dolní Sasko, Německo; Obr. 3), která je zdobena složitým vyobrazením jelena (Brandt 2006: 70; Drescher 1955: 25ff), nebo jiných složitě zakřivených fólií, jako například na tutulovitých brožích (Adomat 2000: 411ff; Eichhorn 1908: 903ff; Ethelberg 2000: 312f; Thomas 1966: 103), vyžaduje opakované žíhání, protože tvarování drahých kovů pomocí technik, jako je tepání nebo vytlačování, musí probíhat za studena. Během takových technik získává krystalická struktura nepřirozený tvar; kov tuhne a dalším tvarováním jej lze snadno poničit. Aby se tomu předešlo, jsou drahé kovy po určitých fázích tvarování žíhány, čímž se dosáhne rekrystalizace struktury a opětovného získání pružnosti. Žíhání vyžaduje minimální teplotu 200 °C, ale lze jej provádět i za vyšších teplot (Brepohl 2003: 184ff; Wolters 1981: 26f). Již pozlacené stříbro po několika ohřevech snadno ztrácí barvu. Proto se lze opodstatněně domnívat, že jednotlivé fólie byly po vytvarování pozlaceny metodou zlacení v ohni. Vědecké důkazy o používání zlacení v ohni během pozdní římské doby železné byly objeveny na vrcholku stříbrného štítového umba z již zmíněného hrobu z Gommernu (Anheuser 1999: 16; Becker et al. 1998: 207, 209; Bühler 1998/1999: 444). Stejná argumentace platí i v případě pozlacených fólií připájených na podklad broží.

Z éry konce římské doby železné a z doby stěhování národů se dochovalo několik typů broží, které vykazují zlacení použité na masivnějších materiálech a použité v kombinaci s několika novými dekorativními technikami, jak lze spatřit například na stříbrných lučíkových brožích typu Wiesbaden (Obr. 4), které pocházejí z období mezi koncem 4. a začátkem 5. století n. l. a které jsou rozptýleny v oblasti středního Porýní. Dekorace těchto spon, která sestává z niella, ražené výzdoby a motivů (např. kuličkového řetízku), připomíná dekoraci předmětů vyrobených v blízkosti římských provincií během pozdní římské doby železné. Již Joachim Werner (1981) poukázal, že

Obr. 3 : Disková brož z Tangendorfu, Dolní Sasko, Německo (Brandt 2006: 71). Větší rozlišení.

technika a ornamenty spon byly převzaty právě z takových starších předmětů. Obsah rtuti, který zjistila spektrální analýza na úzce související sponě z Groß-Körisu (Braniborsko, Německo; Obr. 5), tuto teorii potvrzuje: zlacení v ohni bylo použito jak u tlustšího materiálu nožky, která je sama o sobě zdobena vrubořezem (chip-carving), tak u stříbrných fólií mechanicky nanášených na lučík spony (Franke 1987: 237ff; Gustavs 1987: 215ff; Voß et al. 1998). Dalším důkazem o použití zlacení v ohni v tomto období představuje obsah rtuti na povrchu zlacené stříbrné spony z hrobu z norského Rolighetenu (Plather – Simensen 2002: 548, 555).

Mezi saskými a anglosaskými stejnoramennými brožemi (equal arm brooches) a diskovými brožemi, které jsou rovněž zdobené prvky převzatými z římských provincií (jako jsou motivy vajec a šipek), lze nalézt masivní odlévané předměty, které jsou zlacené přímo na slitiny mědi (Böhme 1974: 14ff, 220; Bruns 2003: 32, 57ff; Haselhoff 1979: 153ff; Kühn 1981: 64f). Jedinou možnou metodou, jak dosáhnout trvanlivého pozlacení těchto slitin, je zlacení v ohni.

Zlacení v ohni se očividně stalo etablovanou zlatící metodou germánských zlatníků, kteří vyráběli šperky z masivnějších materiálů, např. stříbrných plátů, nebo šperky odlévané ze slitin mědi. Tyto zásadní změny se objevily s přijetím technických a dekorativních stylů, které se na konci římské doby železné používaly u kovových předmětů v římských provinciích.

Kombinace dekorativních technik (niello, vrubořez a zlacení v ohni) používaných u broží odlévaných ze stříbra či slitin mědi zevšedněly během doby stěhování národů a merovejského období také u lučíkových spon (Göldner 1987; Koch 1998).

Na některých vzorcích malých granátových broží z období mezi koncem 5. a začátkem 6. století naopak nacházíme jedinečný fenomén mezi zlacenými brožemi prvního tisíciletí našeho letopočtu: přestože jsou železné, jsou pozlacené mechanicky nanášenými zlatými nebo stříbrnými plátky (Vielitz 2003: 20ff, 162, 165, 207). Je patrné, že technicky náročné zlacení železa, které vyžaduje předběžné měděné plátování na železném povrchu (Anheuser 1999: 22; Hammer 1998: 198), nebylo známo nebo do té doby nebylo používáno.

Zlaté vytlačované fólie nepatřily mezi upozaděné dekorativní prvky, nýbrž byly často používané na diskových brožích doby stěhování národů a merovejského období. Zatímco brože s fóliemi ze slitin mědi a diskové brože s důlkovou a filigránovou dekorací (Rademacher 1940; Thieme 1978), která je připájená na fólii, musely projít zlacením v ohni, některé z diskových broží s raženými stříbrnými fóliemi (Klein-Pfeuffer 1993) mohly být také zlaceny pomocí difuzního spojování. Dodnes nebyly takové brože podrobeny analýzám, ale detailní popis Theofila Presbytera z 12. století představuje známku toho, že metoda difuzního spojování nebyla po konci římské doby železné úplně zapomenuta (Brepohl 1987: 236).

Od 6. století výrazně vzrostl počet pozlacených broží a pozlacené brože byly běžné také v merovejském období (Göldner 1987; Koch 1998; Kühn 1981). Od konce merovejského období můžeme pozorovat úbytek pozlaceného materiálu, který, přinejmenším na kontinentu, pokračoval po celé karolinské období. Tento vývoj můžeme ilustrovat pomocí stejnoramenných broží

Obr. 4 : Spony typu Wiesbaden: spona z Wiesbadenu (Hesensko, Německo) zdobená niellovými vložkami raženou výzdobou (vlevo), spona z Wulfenu (Sasko-Anhaltsko, Německo) zdobená imitací kuličkového řetízku (vpravo) (Werner 1981: příloha 2, Fig. 15 a 1). Větší rozlišení.

vyrobených mezi začátkem 7. století a karolinským obdobím: pouze asi 2 % tohoto materiálu byla pozlacena (Thörle 1998: 106f; 2001: 1, 5, 13, 309). Z karolinského období se dochovalo jenom málo pozlacených broží s ve většině případů jde o poměrně malé předměty, jako například brože ve tvaru ptáků nebo brože s emailovými vložkami (Frick 1992/1993; Haselhoff 1990).

Úplně jiná byla situace ve vikinské Skandinávii, kde se zlatilo mnohem více broží, např. diskové brože (Jansson 1984a; b) a oválné brože (Jansson 1985), které byly vyrobené především ze slitin mědi. A. Oldeberg (1943: 270f; 1966: 186f) po provedení mikroskopických analýz oválných broží dospěl k závěru, že při jejich výrobě bylo použito plátkové zlacení a zlacení v ohni.

Rozdíly v použití a četnosti zlacení v průběhu času může mít více důvodů. V Karolinské říši se značný počet broží vyráběl z cínu nebo olova, které nejsou vhodné ke zlacení v ohni (Frick 1992/1993). Vikinská Skandinávie se svými obchodními kontakty s Byzancí a arabskými zeměmi měla navíc výhodu, protože mohla dovážet rtuť.

4. Přísun zlataCo se týče těžby zlata v germánském prostředí

v prvním tisíciletí našeho letopočtu, dosud máme pouze omezené důkazy (Andersson 1995: 11; Siegmund 1998: 308). Jedinými náznaky jsou rýžoviště zlata v horním Porýní, která jsou charakteristická obsahem platiny a stříbra, což lze zaznamenat na zlatých předmětech z merovejského období (Hartmann – Wolf 1975: 23ff). Proto je za zdroj zlata v germánském prostředí často považován dovoz z Římské říše, později z Východořímské a Byzantské říše (Andersson 1995: 11; Siegmund 1998: 308). Důkazy o zlatých importech však není jednoduché získat. Navzdory tomu jsou jisté náznaky, že zlaté importy vcelku korespondují s množstvím zlaceného materiálu. Několik prvních pozlacených předmětů pochází z období B2 (Eggers 1974) rané římské doby železné, což koresponduje s prvním nárůstem počtu zlatých importů v germánském prostředí, který po nedlouhé odmlce pokračoval do pozdní římské doby železné (Andersson 1995: 10; Roggenbuck 1988: 55, 61). Není jasné, v jaké formě bylo zlato importováno. F. Siegmund (1998: 308) navrhuje, že jako surový materiál mohly sloužit importované zlaté mince. Jeho argument podporuje nález zlatých mincí v dílně ve švédském Helgö, které na sobě nesou zářezy snad vzešlé ze zkoušení obsahu zlata (Kyhlberg 1986: 30).

Množství importovaných mincí v dánských a švédských nalezištích naznačuje narůstající import, který byl přerušen po kulminaci v 5. a 6. století (Jørgensen – Vang Petersen 1998: 279; Lund Hansen 1987: 231). Od poloviny 6. století byl ve Franské říši patrný nedostatek cenných kovů a ve střední a severní Evropě se zlaté šperky staly vzácností. J. P. C. Kent (1972: 70ff) navíc provedl výzkum merovejských zlatých mincí, který ukázal, že od konce 6. století do začátku 7. století se obsah zlata v mincích snížil z 90–100 % na 30 %. Na závěru 7. století byly nakonec nahrazeny stříbrnými mincemi. Tuto tendenci lze s jistým časovým odstupem spatřit také ve výrazném poklesu pozlacených předmětů od 7. století. Z počtu zlatých šperků a nálezů z vikinské Skandinávie si lze povšimnout nárůstu zlatých importů (Jørgensen – Vang Petersen 1998: 286), který opět koresponduje s množstvím pozlaceného materiálu.

Obr. 5 : Vrubořezem zdobená spona z Gross-Körisu, Braniborsko, Německo (Voß et al. 1998: pl. 65b). Větší rozlišení.

5. ZávěryHledáme-li důvody vývoje zlatících technik, můžeme předpokládat, že přechod od plátování

k difuznímu spojování byl nejpravděpodobněji způsoben snahou šetřit zlatem. Tento argument však nevysvětluje úspěch zlacení v ohni, protože v případě této metody se používá tlustší vrstvy zlata než v případě difuzního spojování. Zlacení v ohni navíc nevyžaduje pouze zlato, ale také rtuť. Úspěch metody zlacení v ohni proto s největší pravděpodobností spočíval ve všestranném použití a vysoce kvalitním provedení. Tato metoda se při zlacení masivních a hluboce profilovaných předmětů a kusů vyrobených ze slitin mědi osvědčila jako nejlepší. Ale je předčasné omezovat metodu difuzního spojování pouze na římskou dobu železnou.

Vývoj zlacení byl ovlivněn několika faktory. Nápadná je souvislost pozlaceného materiálu s množstvím zlata dostupného v germánských oblastech. Další vliv se týká vývoje výroby šperků. To znamená, že technika, která byla nevhodnější pro určitý typ šperku, byla používána nejčastěji. Používání pozlacených a ražených stříbrných fólií během rané římské doby železné umožňovalo produkci většího množství podobných dekorativních prvků bez použití výrazně vyššího množství zlata (von Carnap-Bornheim 2006: 92). Metoda zlacení v ohni otevřela nové možnosti pro masovou produkci zlacených šperků, protože se jedná o metodu vhodnou ke zlacení odlévaných předmětů. Dalším faktorem, který měl dopad na další vývoj, byl s největší pravděpodobností vliv Římské říše: změny zlatících technik se evidentně objevovaly souběžně s novými dekorativními technikami a styly odvozenými z římských provincií (Aufderhaar 2005: 122ff).

BibliografieAdomat, A., 2000. Die drei Prachtfibeln von Skovgårde, in P. Ethelberg (ed.),Skovgårde. Ein

Bestattungsplatz mit reichen Frauengräbern des 3. Jhs. n. Chr. auf Seeland. Nordiske Fortidsminder Serie B 19. København, Det Kongelige Nordiske Oldskriftselskab, 409-413.

Almgren, O., 1973. Studien über Nordeuropäische Fibelformen der ersten christlichen Jahrhunderte mit Berücksichtigung der provinzialrömischen und südrussischen Formen. Mannus-Bibliothek 32. Bonn, Kabitz.

Andersson, K., 1995. Romatida guldsmide i Norden III. Övriga smycken, teknisk analys och verkstadgrupper. AUN 21. Uppsala, Societas Archaeologica Upsaliensis.

Anheuser, K., 1999. Im Feuer vergoldet. Geschichte und Technik der Feuervergoldung und der Amalgamversilberung. AdR-Schriftenreihe zur Restaurierung und Grabungstechnik 4. Stuttgart: Theiss.

Arrhenius, B., 1964. Patinering och kolorering, in W. Holmqvist (ed.), Nordiskt guldsmide under järnåldern. Stockholm, Historiska Museet, 38-40.

Arrhenius, B. 1968. Sveagold und Wikingerschmuck. Römisch Germanisches Zentralmuseum Mainz Ausstellungskataloge 3. Mainz, Römisch Germanisches Zentralmuseum.

Aufderhaar, I., 2005. Die Vergoldung im ersten Jahrtausend nach Christus. Technologien und ihre Relevanz im archäologischen Kontext untersucht anhand ausgewählter Fundgruppen. Nepublikovaná magisterská práce, University of Münster, Německo.

Aufderhaar, I., 2009. Zu Entwicklungen in der Vergoldungstechnik im germanischen Raum während des 1. Jahrtausends nach Christus. Restaurierung und Archäologie 2: 31-46.

Aufleger, M., 1996. Metallarbeiten und Metallverarbeitung, in A. Wieczorek, P. Perin, K. von Welck, W. Menghin (eds.), Die Franken. Wegbereiter Europas 2. Mainz, Philipp von Zabern, 618-628.

Becker, M., 2001. Bekleidung – Schmuck – Ausrüstung, in S. Fröhlich (ed.), Gold für die Ewigkeit. Das germanische Fürstengrab von Gommern. Landesamt für Archäologie Sachsen-Anhalt.

Halle, Landesmuseum für Vorgeschichte, 127-147.

Becker, M., 2002a. Ein Germanenschild unter dem Mikroskop. Archäologie in Deutschland 6: 28-29.

Becker, M., 2002b. Der Fund des Monats Oktober 2002. Der Schild des Fürsten von Gommern. Germanische Kunst und Römische Beute (?) aus einem Grab des 3. Jahrhunderts. Dostupné z: http://www.lda-lsa.de/landesmuseum_fuer_vorgeschichte/fund_des_monats/2002/oktober/

Becker, M., Füting, M. a Schnarr, H., 1996a. Vergoldete Silberpreßbleche der römischen Kaiserzeit aus materialkundlicher und technologischer Sicht, in S. Ostritz, R. Einicke (eds.), Terra & Praehistoria. Festschrift Klaus-Dieter Jäger. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mitteleuropas 9. Wilkau-Hasslau, Beier & Beran, 99–106.

Becker, M., Füting, M. a Schnarr, H., 1996b. Mikroskopische und mikroanalytische Untersuchungen an Fundstücken aus dem „Fürstengrab“ von Gommern, Ldkr. Jerichower Land. Zweiter Teil. Jahresschrift für mitteldeutsche Vorgeschichte 78: 37–62.

Becker, M., 1998. Römische und germanische Bunt- und Edelmetallfunde im Vergleich. Archäometallurgische Untersuchungen ausgehend von elbgermanischen Körpergräbern. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 79: 204–216.

Böhme, H. W., 1974. Germanische Grabfunde des 4. bis 5. Jahrhunderts zwischen unterer Elbe und Loire. Studien zur Chronologie und Bevölkerungsgeschichte. Münchner Beträge zur Vor- und Frühgeschichte 19. München, Beck.

Bölckow, B., 2006. Quern-Scheersberg. Ein Friedhof im Feld. In: R.-M. Weiss, W. Marnette (eds.), Frühes Gold aus Norddeutschland. Veröffentlichungen des Helms-Museums für Archäologie und die Geschichte Hamburgs 96. Hamburg, Helms-Museum, 66–67.

Brandt, J., 2006. Fürstenschmuck aus der Schublade. Die Scheibenfibel von Tangendorf, in R.-M. Weiss, W. Marnette (eds.), Frühes Gold aus Norddeutschland. Veröffentlichungen des Helms-Museums für Archäologie und die Geschichte Hamburgs 96. Hamburg, Helms-Museum, 70–71.

Brepohl, E., 1987. Theophilius Presbyter und die mittelalterliche Goldschmiedekunst. Wien, Köln, Graz, Böhlau.

Brepohl, E., 2003. Theorie und Praxis des Goldschmieds. Leipzig – Köln, Fachbuchverlag.

Bruns, D., 2003. Germanic Equal Arm Brooches of the Migration Period. A study of style, chronology and distribution including a full catalogue of finds and contexts. BAR International Series 1113. Oxford, Archaeopress.

Bühler, B., 1998/99. Untersuchungen zu Guß, Oberflächenbearbeitung und Vergoldung an frühmittelalterlichen Bunt- und Edelmetallgegenständen. Archaeologia Austriaca. Beiträge zur Paläanthropologie, Ur- und Frühgeschichte Österreichs 82/83: 429-478.

Caley, E. R., 1926. The Leyden Papyrus X. An English Translation with brief notes. Journal of Chemical Education 2: 1149–1166. DOI : 10.1021/ed003p1149

von Carnap-Bornheim, C., 1994. Zur Entwicklung des germanischen Gold- und Silberschmiedehandwerks vor und nach den Markomannenkriegen –Vergoldung, Filigran und Pressblech, in H. Friesinger, J. Tejral, A. Stuppner (eds.), Markomannenkriege. Ursachen und Wirkung. VI. Internationales Symposium “Grundprobleme der frühgeschichtlichen Entwicklung im nördlichen Mitteldonaugebiet”. Brno, Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, 99–107.

von Carnap-Bornheim, C., 1998. Übernahme und Verbreitung innovativer Techniken und Verzierungsgewohnheiten bei germanischen Fibeln, in J. Kunow (ed.), 100 Jahre Fibelformen nach Oscar Almgren. Forschungen zur Archäologie im Land Brandenburg 5. Wünsdorf,

Verlag Brandenburgisches Landesmuseum für Ur- und Frühgeschichte, 467–473.

von Carnap-Bornheim, C., 2006. Mehr Schein als Sein, oder: Vergoldung in der Römischen Kaiserzeit im germanischen Barbaricum, in R. Bleile (ed.), Magischer Glanz. Gold aus archäologischen Sammlungen Norddeutschlands.Schleswig: Archäologisches Landesmuseum in der Stiftung Schleswig-Holsteinische Landesmuseen Schloß Gottorf, 88–92.

Cosack, E., 1979. Die Fibeln der Älteren Römischen Kaiserzeit in der Germania libera (Dänemark, DDR, BRD, Niederlande, CSSR). Eine technologisch-archäologische Analyse. Teil I. Armbrustfibeln, Rollenkappenfibeln, Augenfibeln. Neumünster, K. Wacholz.

Drescher, H., 1955. Die Nachbildung der Scheibenfibel aus Tangendorf, Kreis Harburg. Die Kunde 5: 25–33.

Ebert, M., 1929. Vergolden. Reallexikon der Vorgeschichte 14. Berlin – New York, De Gruyter, 131–132.

Eggers, H. J., 1964. Die Kunst der Germanen in der Eisenzeit, in H. J. Eggers, E. Will, R. Joffroy, W. Holmqvist (eds.), Kelten und Germanen in heidnischer Zeit.Kunst der Welt. Ihre geschichtlichen, soziologischen und religiösen Grundlagen. Baden-Baden, Holle, 5–87.

Eggers, H. J., 1974. Einführung in die Vorgeschichte. München, R. Piper & Co Verlag.

Eichhorn, G., 1908. Der Grabfund zu Dienstedt bei Remda. Zeitschrift für Ethnologie 40: 902–914.

Ethelberg, P., 2000. Skovgårde. Ein Bestattungsplatz mit reichen Frauengräbern des 3. Jhs. n. Chr. auf Seeland. Nordiske Fortidsminder Serie B 19. København, Det Kongelige Nordiske Oldskriftselskab.

Franke, H., 1987. Zur Herstellung der Kerbschnittfibel von Groß-Köris, Kr. Königs Wusterhausen. Veröffentlichungen des Museums für Ur- und Frühgeschichte Potsdam 23: 237–241.

Frick, H. J., 1992/1993. Karolingisch-ottonische Scheibenfibeln des nördlichen Formenkreises. Offa 49: 243–463.

Füting, M., 2001. Wo der Augenschein versagt – Mikroanalysen am archäologischen Objekt, in S. Fröhlich (ed.), Gold für die Ewigkeit. Das germanische Fürstengrab von Gommern. Halle, Landesamt für Archäologie Sachsen-Anhalt – Landesmuseum für Vorgeschichte, 164–167.

Göldner, H., 1987. Studienzu Rhein- und Moselfränkischen Bügelfibeln I. Marburger Studien zur Vor- und Frühgeschichte 8-1. Marburg, Hitzeroth.

Gustavs, S., 1987. Silberschmuck, Waffen und Siedlungsbefunde des 3. bis 5. Jh. u. Z. aus einem See bei Groß Köris, Kr. Königs Wusterhausen.Veröffentlichungen des Museums für Ur- und Frühgeschichte Potsdam 23: 215–236.

Halleux, R., 2002. Les Alchimistes Grecs. Papyrus de Leyde, Papyrus de Stockholm, Recettes. Paris, Les Belles Lettres.

Hammer, P., 1998. Verfahrenstechnische Untersuchungen. Berichte der Römisch-Germanischen Kommission 79:179–199.

Hammer, P. – Voß, H.-U., 1998. Glossar metallkundlicher und herstellungstechnischer Fachbegriffe – erläutert für antike Handwerkstechnik. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 79: 314–330.

Hartmann, A. – Wolf, R., 1975. Vergleichende Spektralanalysen an einigen frühmittelalterlichen Goldfunden und Goldblattkreuzen, in W. Hübener (ed.), Die Goldblattkreuze des frühen Mittelalters. Veröffentlichungen des Alemannischen Institutes Freiburg i. Br. 37. Bühl, Konkordia.

Haselhoff, G., 1979. Römische Elemente in sächsischem Schmuck (am Beispiel der gleicharmigen Fibeln), in C. Ahrens (ed.), Sachsen und Angelsachsen. Veröffentlichungen des Helms-Museums für Archäologie und die Geschichte Hamburgs 32. Hamburg, Helms-Museum, 153–161.

Haselhoff, G., 1990. Email im frühen Mittelalter. Frühchristliche Kunst von der Spätantike bis zu den Karolingern. Marburger Studien zur Vor- und Frühgeschichte Sonderband 1. Marburg, Hitzeroth.

Jansson, I., 1984a. Kleine Rundspangen, in G. Arwidsson (ed.), Birka II:1. Systematische Analysen der Gräberfunde. Stockholm, Almqvist & Wiksell, 58–74.

Jansson, I., 1984b. Kleine Rundspangen, in G. Arwidsson (ed.), Birka II:1. Systematische Analysen der Gräberfunde. Stockholm, Almqvist & Wiksell, 75–84.

Jansson, I., 1985. Ovala spännbucklor. En studie av vikingatida standardsmycken med utgångspunkt från Björkö-fynden. AUN 7. Uppsala, Societas Archaeologica Upsaliensis.

Jørgensen, L. – Vang Petersen, P., 1998. Guld, magt og tro. Danske guldskatte for oldtid og middelalder. = Gold, power, belief. Danish gold treasures from Prehistory and the Middle Ages. København, Nationalmuseet.

Kent, J. P. C., 1972. Gold Standards of the Merovingian Coinage, A.D. 580–700, in E. T. Hall (ed.), Methods of Chemical and Metallurgical Investigations of Ancient Coinage. Royal Numismatic Society Special Publication 8. London, Royal Numismatic Society, 69–74.

Klein-Pfeuffer, M., 1993. Merowingerzeitliche Fibeln und Anhänger aus Preßblech. Marburger Studien zur Vor- und Frühgeschichte 14. Marburg, Hitzeroth.

Koch, A., 1998. Bügelfibeln der Merowingerzeit im westlichen Frankenreich. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums, Forschungsinstitut für Vor- und Frühgeschichte 41, 1 und 2. Mainz, Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums.

Kühn, H., 1981. Die germanischen Bügelfibeln der Völkerwanderungszeit in Mitteldeutschland. Akademische Druck- und Verlagsanstalt,Graz.

Kyhlberg, O., 1986. Late Roman and Byzantine Solidi. An archaeological analysis of coins and hoards, in A. Lundström, H. Clarke (eds.), Excavations at Helgö X. Coins, Gold and Iron. Stockholm, Almqvist & Wiksel, 13–126.

Lins, P. A. – Oddy, W.A., 1975. The Origins of Mercury Gilding. Journal of Archaeological Science 2: 365–373. DOI : 10.1016/0305-4403(75)90007-2

Lippmann, E. von, 1919. Entstehung und Ausbreitung der Alchemie. Berlin, Springer. DOI : 10.1007/978-3-642-50949-0

Lund Hansen, U., 1971. Blik- og glasornamenterede Fibler af Mackeprang Type IX. Aarbøger for nordisk Oldkyndighet og Historie 1971: 72–119.

Lund Hansen, U., 1987. Römischer Import imNorden. Warenaustausch zwischen dem Römsichen Reich und dem freien Germanien während der Kaiserzeit unter besonderer Berücksichtigung Nordeuropas. Nordiske Fortidsminder Serie B 10. København, Det Kongelige Nordiske Oldskriftselskab.

Lund Hansen, U., 1995. Himlingøje – Seeland – Europa. Ein Gräberfeld der jüngeren römischen Kaiserzeit aus Seeland, seine Bedeutung und internationalen Beziehungen. Nordiske Fortidsminder Serie B 13. København, Det Kongelige Nordiske Oldskriftselskab.

Nørling-Christensen, H., 1942. Une trouvaille de parures de l’ancien âge du fer romain faite a Vester-Mellerup, Vendsyssel. Acta Archaeologica 13: 332–355.

Oddy, W. A. 1993. Gilding of Metals in the Old World, in Metal Plating and Patination, S. La

Niece and P. Craddock (eds.), Butterworth-Heinemann Ltd, Oxford, 171–181.

Oddy, W. A., La Niece, S., Curtis, J. E. a Meeks, N. D., 1981. Diffusion-bonding as a Method for Gilding in Antiquity. MASCA Journal 1(8): 239–241.

Oldeberg, A., 1943. Metallteknik under förhistorisk tid II. Stockholm, Viktor Pettersons Bokindustri AB.

Oldeberg, A., 1966. Metallteknik under vikingatid och medeltid. Stockholm, Viktor Pettersons Bokindustri AB.

Plather, U., Astrup, E. a Straume, E., 1995. Norwegian rosette-brooches of the 3rd century AD: their construction, materials and technique. Historical Metallurgy 29(1): 12–24.

Plather, U. – Simensen, C.J., 2002. Some characteristic features of gilded jewellery from the 3rd, 5th and 8th centuries found in Norway. Germania 80: 547–570.

Rademacher, F., 1940. Fränkische Goldscheibenfibeln aus dem rheinischen Landesmuseum in Bonn. München, Bruckmann.

Raub, C., 1993. How to coat objects with gold – Pliny, Leyden Papyrus X, Mappae Clavicula and Theophilius seen with a modern chemist’s eyes, in C. Eluère (ed.), Outils et ateliers d’orfèvres des temps anciens. Antiquités nationales mémoire 2. Saint-Germain-en-Laye, Société des Amis du Musée des Antiquités Nationales et du château de Saint-Germain-en Laye, 101–110.

Riederer, J., 1987. Archäologie und Chemie – Einblicke in die Vergangenheit. Berlin, Rathgen-Forschungslabor.

Roggenbuck, P., 1988. Untersuchungen zu den Edelmetallfunden der römischen Kaiserzeit zwischen Limes, Nord- und Ostsee. BAR International Series 449. Oxford, Archaeopress.

Roth, H., 1986. Kunst und Handwerk im frühen Mittelalter. Archäologische Zeugnisse von Childerich I. bis zu Karl dem Großen. Stuttgart, Theiss.

Siegmund, F., 1998. Gold. Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 12. Berlin – New York, De Gruyter, 308–312.

Thieme, B., 1978. Filigranscheibenfibeln der Merowingerzeit aus Deutschland. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 59: 381–500.

Thörle, S., 1998. Formen und Verzierungen gleicharmiger Bügelfibeln im westlichen Frankenreich. Acta Praehistorica et Archaeologica 30: 106–112.

Thörle, S., 2001. Gleicharmige Bügelfibeln des frühen Mittelalters.Universitätsforschungen zur prähistorischen Archäologie 81. Bonn, Habelt.

Thomas, S., 1966. Die germanischen Scheibenfibeln der Römischen Kaiserzeit im freien Germanien. Berliner Jahrbuch für Vor- und Frühgeschichte 6: 1–187.

Vielitz, K., 2003. Die Granatscheibenfibeln der Merowingerzeit. Europe médiévale 3. Montagnac, Mergoil.

Voß, H.-U., Hammer, P. a Lutz, J., 1998. Römische und germanische Bunt und Edelmetallfunde im Vergleich. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 79: 107–382.

Weisgerber, G., 2003. Quecksilber. Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 24. Berlin – New York, De Gruyter, 9–11.

Weisgerber, G., 2007. Zinnober. Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 34. Berlin – New York, De Gruyter, 572–573.

Werner, J., 1981. Zu einer elbgermanischen Fibel des 5. Jahrhunderts aus Gaukönigshofen, Ldkr. Würzburg. Ein Beitrag zu den Fibeln vom „Typ Wiesbaden“ und zur germanischen

Punzornamentik. Bayerische Vorgeschichtsblätter 46: 225–254.

Wolters, J., 1981. Der Gold- und Silberschmied 1. Werkstoffe und Materialien. Stuttgart, Rühle-Diebener Verlag GmbH.