Základní škola a Mateřská škola G.A.Lindnera Rožďalovice

Lidová slovesnost Rožďalovicka a okolí

Jméno a příjmení: Michaela Korsuňová Třída: 9.A Školní rok: 2010/2011 Garant / konzultant: Mgr. Václava Vinecká Datum odevzdání: 27.05.2011

2

Prohlášení :

Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v příloze této práce v seznamu použité literatury a zdrojů.

…………………………

podpis

3

Poděkování :

Za odbornou konzultaci a ochotu při zpracování předkládané práce bych zde chtěla poděkovat vedoucímu práce paní učitelce Mgr. Václavě Vinecké a paní Krumpholcové z Městské knihovny Rožďalovice.

4

Obsah

1. Úvod 5 2. Lidová slovesnost – definice, znaky, rozdělení 6 3. Sběratelé ÚSL (výběr) 6-8 4. Z lidové prózy Rožďalovic a okolí 8 4.1. Pověsti, lidová vyprávění 8-11 4.2. Pohádky, báchorky 11-12 4.3. Pranostiky, přísloví, hádanky, zaříkadla 12-13 4.4. Lidová poezie – různé typy písní 14-18 4.5. Lidové drama 19-21 4.6. Dětský folklór 22 5. Závěr 23 6. Seznam literatury 24 Přílohy 1, 2, 3, 4

5

1. Úvod

Pro absolventskou práci jsem si vybrala téma „Lidová slovesnost Rožďalovic a okolí“. Zpočátku jsem si vůbec nedokázala představit, o čem budu psát. Zjistila jsem však, že do lidové slovesnosti patří mnoho žánrů, že některé z nich mám ráda např. pověsti, pohádky, lidové zvyky, písně. Budu se ve své práci snažit, abych získala co nejvíce materiálů nejen o lidové slovesnosti obecně, ale pochopitelně hlavně o žánrech lidové slovesnosti na Rožďalovicku, abyste se kromě mě s nimi seznámili i vy. Doufám, že se mi to podaří. For my graduate work I chose the theme "Folk literature of Rožďalovice and its neighborhood ". At first I could not imagine what I will write about. I found that the folklore includes many genres that and some of them I like as rumors, fairy tales, folk customs, songs. In my work I will try to get as much material as possible, not only about folklore in general, but mainly about genres of folk literature on Rožďalovicko so that apart from me you can learn about this topic too. I hope I will be successful.

6

2. Lidová slovesnost – definice, znaky, rozdělení

Začala bych vysvětlením pojmu „slovesnost“. Je to tvorba užívající jako materiál slovo jazyk. Útvary slovesnosti, které jsou zachycené jen pamětně a dále předávané ústně (např. vyprávěním, zpěvem), patří do ústní lidové slovesnosti (ÚLS). Vyjadřují zkušenosti a názory člověka. ÚLS vznikla dříve než psaná literatura (např. písně, pohádky, hádanky, přísloví apod.), je součástí lidové kultury, tzv. folklóru. Vznikla především mezi venkovským lidem, a protože se šířila ústním podáním, měla mnoho různých variant. Nejstarší doby ÚLS našeho národa pocházejí z 9. - 13. století. ÚLS zachycovaly i naše nejstarší kroniky. Znaky ÚLS : ústní tradování, lidovost, anonymita, variabilita. Rozdělění : ÚLS zasahuje do všech tří literárních druhů – lidová próza ( pověsti, pohádky, vyprávění, anekdoty, povídky ze života aj.) Z rámce lidové prózy se vymykají přísloví, pranostiky, pořekadla, hádanky. Dále to je lidová poezie ( různé typy písní – ukolébavky, obřadní písně, milostné písně, lidové písně duchovní, společenské, historické, taneční, koledy, lidové balady), přidružují se i žánry pololidového charakteru ( písně kramářské, kuplety, šlágry, songy). Třetím literárním druhem je lidové drama (lidové hry obřadní, obchůzkové, dětské, selské, loutkové atd.) Specifickým typem ÚLS je dětský folklór ( např. říkadla, rozpočitadla, dětské hry a obřady nebo obyčeje, které ztratily svou původní funkci v životě dospělých a udržují se jen v dětském prostředí).

3. Sběratelé ÚLS (výběr)

O zachování ÚLS se zasloužili její sběratelé.Vybrala jsem některé z nich :

František Ladislav Čelakovský (1799-1852), český básník, sběratel a vydavatel lidových písní, přísloví a pořekadel „Mudrosloví národa slovanského“ (1852), „Slovanské národní písně“ (1822-1827).

Karel Jaromír Erben (1811-1870), básník, prozaik, folklorista, sběratel lidové tvorby,

sbíral písně, pohádky, zvyky, pořekadla a obyčeje po celých Čechách. Výsledkem celoživotního úsilí jsou tři sbírky – „Písní národních v Čechách“ (později rozčleněné na „Prostonárodní české písně a říkadla“, „Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních“)

Božena Němcová (1820-1862), česká spisovatelka, sběratelka a vynikající vypravěčka, vydala „Národní báchorky a pověsti (1845-1847)

7

František Bartoš (1837-1906), český filolog a folklorista – hlavně sběratel lidových písní, vydal rozsáhlé soubory moravských lidových písní.

Jindřich Jindřich (1876-1967), český skladatel, klavírista, sbormistr, sběratel a upravovatel lidových písní z Chodska, vydal Chodský zpěvník (9 dílů, 4000 písní) a sborník „České písně“

Karel Plicka (1894-1987), výtvarník, fotograf, filmový režisér, hudeb vědec, folklorista, soustavně sbíral a dokumentoval písně a všeobecně lidovou kulturu, vydal např. „Český zpěvník“, byl spoluautorem rozsáhlého folkloristického díla „Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách“

Další jmenovaní patří k nejznámějším sběratelům ÚLS na Nymbursku :

Svatopluk Šebek (1926-1996), příležitostný sběratel lidových písní na Nymbursku, využil záznamy řady sběratelů ( nejvíc K.J. Erbena, K. Plicku, A. Hajného aj.), zaznamenal písně, které mu zazpívali pamětníci, vydal „Lidové písně a tance z Nymburska“, uspořádal „Vánoční koledy z Polabí“.

Josef Horák (1883-1968), učitel, sbormistr, působil dlouhá léta v Krkonoších, znalec

lidových písní, má největší zásluhy o poznání a sběr vánočních koled hlavně v severní části nymburského okresu, vydal např. „Vánoční koledy na Rožďalovicku a Křinecku“ a vyprávění „Jak jsem sbíral lidové písně na Rožďalovicku“.

Jan Řehounek (1950), v současné době je manažerem veletrhů a výstav na výstavišti v Lysé nad Labem, zabývá se historií, sbírá fotografie dokumentující historii Nymburka a přilehlého regionu, ve svém nakladatelství a vydavatelství Kaplanka vydává knihy, brožury, pohlednice aj., právem ho lze zařadit i mezi sběratele lidové slovesnosti Nymburka, vydal např. „Lidové Vánoce v Polabí“.

K.J. Erben F. L. Čelakovský B. Němcová

8

Karel Plicka Jindřich Jindřich František Bartoš Jan Řehounek

4. Z lidové prózy Rožďalovic a okolí

4.1. Pověsti, lidová vyprávění

Vybrala jsem tři pověsti a lidové vyprávění z knihy Františka Dudka „Legendy a příběhy ze Svatojiřského lesa“. Autor pochází ze Mcel, zajímá se o historii nymburského regionu, podílí se na propagaci mikroregionu Svatojiřský les.

Pověst o tajných chodbách na Kuncberku

Krajina mezi Chotucí a Kuncberkem byla v dávných dobách pokryta pralesem s mnoha zrádnými tůněmi a močály a množstvím zvěře. Jednomu šlechtici z družiny českého knížete, náruživému lovci, se tam zalíbilo natolik, že si toto území vyprosil v léno. Na

9

vyvýšeném místě zvaném Kuncberk si nechal vystavět pevný hrad, kde v bezpečí přebýval, své poddané spravoval a lovu se oddával. I v pokročilém věku zůstával svobodný, protože byl odpudivého zjevu a zákeřné povahy. Podle toho si vybíral i hradní čeleď. Okolní zemané i sedláci se mu zdaleka vyhýbali a on se ještě více uzavíral do svého hradu. Co sám mnohým činil, toho se nejvíce obával a často se probouzel strachem z přepadení. Proto se rozhodl, že si nechá z hradu vybudovat tajnou únikovou chodbu. Kvůli utajení si na to najal cizí horníky a ubytoval je v osamělém srubu v lese pod hradem. Po dlouhé a namáhavé práci jim vyplatil bohatou odměnu a do srubu jim dal množství jídla a pití. Když pak zmoženi vínem usnuli, nikým nepozorován zatarasil vchod a srub zapálil. Nepohodlní svědci tam bídně zahynuli.

Jiná verze uvádí, že si hrad s hlubokou studnou a tajnou podzemní chodbou vybudoval mladý šlechtický pár jako útočiště před nepřízní otci nevěsty. Dělníky nechali upálit z obavy před prozrazením úkrytu. Otec uprchlé dívky se ale přesto o nich dozvěděl a přitáhl ke Kuncberku s početným zbrojním lidem. Mladí milenci ho však zcela odzbrojili, když mu vyšli z hradu v ústrety s malými vnoučátky v náručí. Zarputilý dobyvatel a uražený otec se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil ve zjihlého dědečka a vše se náhle v dobré obrátilo.

Na prosté venkovany měl mimořádné působění protáhlý vrch Chotuc. Jeho vrchol byl až do nástupu křesťanství používám jako pohanské kultovní místo. Chotuc je spojován s mnoha místními legendami a pověstmi. Jedna z nich vypráví o pokladech, které se na vrcholu otvírají na slavný velikonoční Velký pátek. Jednou tam prý mladý pasáček z Bošína našel při hlídání ztracené ovečky v jeskyni hrnec zlaťáků. Kupodivu přitom neztratil rozvahu a z kouzelné jeskyně vynesl nejdříve ovečku a teprve potom zlato. Proto mu bylo osudem dopřáno, aby s pomocí pokladu prožil šťastný a dlouhý život.

Uvádím ještě lidové vyprávění o tom, jak se dobrovolníci ze Mcel, Loučeně, Křince a Rožďalovic chystali na pomoc bojovníkům na pražských barikádách v roce 1848. Nejdříve bylo velké nadšení, ale pak se nikomu nechtělo, hlavně gardistům z Křince. Na jejich výzvu se sešli gardisté z Rožďalovic a usnesli se, že zůstanou doma, protože nemají úřední pokyn, nejsou připraveni a mají málo zbraní a střeliva. Hlouček gardistů, hlavně Křineckých, se ale ku Praze vydal, cestou však jejich bojovný zápal ochabl a večer se k všeobecné radosti matek a žen vrátili domů. O této neslavné výpravě se pak dlouho v hospodách zpívala výsměšná píseň „Ta křinecká garda“. Její slova se dostala i do Šebkovi sbírky lidových písní a tanců z Nymburska.

Zpívalo se v ní: Ta křinecká garda, že jí není hanba, když měla jít Prahu bránit, vlezla si za kamna. Ten nejvyšší kaprál Do pece se vedral, Byl tam hrnec s knedlíkama, On je všecky sebral.

Přímo pro obyvatele Rožďalovic a nejbližšího okolí budou zajímavé pověsti z knihy Bohumila Tuzara „Truhlice pověstí a starých příběhů okresu Nymburk“. Kniha Bohumila

10

Tuzara, archiváře Státního okresního archivu v Nymburce, je sbírkou pověstí k městům a obcím okresu Nymburk. Autor sbíral tyto materiály asi 15 let z časopisů, novin, odborných publikací, kronik, v archivech a rodinných zápisech. Tak, jak je to typické pro ÚLS, jsou zapsané pověsti v této knize podle sdělení autora upraveny, převyprávěny, zkráceny nebo naopak rozvinuty.

Vybrala jsem si dvě pověsti z Rožďalovic, erbovní pověst z Košíka a pověst vztahující se k obci Tuchom. O potopeném zvonu (stručný obsah)

Rožďalovicemi protéká řeka Mrlina. V údolí pod zámkem je bažinaté místo, kterému se říká Jalovina. Za husitských válek táhlo tímto krajem vojsko v čele s Janem Žižkou. Na kostelní věži byl zavěšen stříbrný zvon s nádherným hlasem. Rožďalovičtí obyvatelé ho sundali a chtěli ho ukrýt před husitskými vojsky na vrchu proti zámku. Postavili proto přes Jalovinu dřevěný most, aby mohli zvon převézt. Most však váhu zvonu nevydržel, prolomil se a vzácný náklad se zřítil do bažiny. Po skončení válek byl postaven pevnější most, aby mohl být zvon vytažen, ale nepovedlo se to. Nikdo ho dosud nenašel. Pověst o zrcadle (stručný obsah)

Zámecký pán z Rožďalovic pozval sousedního pána z Kopidlna na hostinu. Po ní se chlubil zámkem a zejména svým krásným zrcadlem. Domníval se, že jeho soused si něco takového nemůže dovolit. Za nějaký čas pozval na oplátku kopidlenský pán svého souseda na lov a na hostinu. Také se pochlubil svým majetkem, ale neměl podobné zrcadlo, z čehož měl rožďalovický pán velkou radost. Před odjezdem mu kopidlenský pán však chtěl ukázat svou velkou vzácnost. Přivedl ho k lesnímu rybníku s hladinou jako zrcadlo. Hrdý rožďalovický pán musel uznat, že rybník je vzácnější a krásnější než všechna drahá zrcadla dohromady. Od té doby se rybník u obce Mlýnec jmenuje Zrcadlo. Erbovní pověst pánů z Košíků (nezkráceno)

Podle pověsti pocházel rod Košíků na Lomnici z malé vesnice Košík u Rožďalovic. Zde stávala odedávna jejich pevná tvrz. Později se stali také majiteli městečka Lomnice a jeich rod dostal přídomek Lomničtí.

Za dávných časů, za panování krále Václava IV, se usadil na nedalekém opuštěném hradě Kozlově loupežník s bandou. Sužoval obyvatele okolních vesnic i poutníky, jenž cestovali zdejším krajem. Podobných loupeživých band bylo tou dobou v české zemi mnoho a lid je nazýval „kartasy“.

Lomničtí Košíkové se dali se svým lidem do boje proti lupičům „kartasům“ usazeným na Kozlově. Jedné noci se nepozorovaně ve velkém množství přiblížili k hradu. Před vstupní branou hradu v tichosti vykopali hlubokou jámu, kterou přikryli větvemi a chvojím. Pak Lomničtí a jejich lid způsobili velký hluk a rámus. Hřmot vylákal z hradu plně ozbrojeného vůdce loupežníků. V jedné ruce držel širočinu – sekeru, v druhé ruce partizánu – kopí. Chtěl

11

se rozeběhnout za Lomnickými, avšak zřítil se do připravené jámy. Lomničtí náčelníka lupičů zajali, svázali a dopravili na Pražský hrad. Král Václav IV. Dal Lomnickým za odměnu erb, na kterém je muž se širočinou a partizánou, stojí na zeleném křoví. Spor o les Paseka u Tuchomi (nezkráceno)

O části lesa u Tuchomi, nazývané kdysi Paseka, se dochovala následující pověst. O kus krásného lesa, který byl při hranicích loučeňského a křineckého panství, se

v dávných dobách rozhořel spor mezi jejich majiteli. Pře o hranice, tedy i část lesa, trval už celá léta. Loučeňský kníže jednoho dne navrhl křineckému pánu, že jejich při rozhodne zápas dvou siláků, kteří změří mezi sebou síly. Každá znesvářená strana sporu měla vyslat jednoho zápasníka. Byl stanoven den konání souboje.

Doba plynula a křinecký pán neměl stále vybraného siláka. Při jedné ze svých vycházek po kraji potkal nedaleko Chotuce stařenu. Nejdříve ji chtěl vyhubovat za to, že sbírá dříví v jeho lese, ale pak s ní zavedl rozhovor. Zmínil se o svých starostech i dosud marném hledání silného muže k zápasu. Stařena mu poradila, že v nedaleké vsi Mečíři žije takový chlap – místní švec. Pán pro něj ihned poslal a byl s ním spokojen.

Zatím vykáceli kus lesa u Tuchomi v těch místech, kde se měl konat zápas. Konečně nastal dlouho očekávaný rozhodující den, kdy se mělo zápasem rozhodnout o majiteli sporného kusu lesa. Loučeňský kníže vyslal do klání vysokého statného myslivce, křinecký pán malého a zavalitého ševce.

Vše začalo za účasti četného obecenstva – prostého i urozeného lidu. Myslivec měl zpočátku navrch. Pohrával si se ševcem jako kočka s myší. Pohazoval a točil, i jiné hrůzu nahánějící kousky s ním prováděl. Konečně se švec dopálil a nenechal si počínání myslivcovo líbit. Popadl ho kolem pasu a vyhodil do vzduchu. Myslivec dopadl na zem nešťastně hlavou na kámen a zůstal na místě ležet mrtev. Od té doby patří tento kus lesa křineckému panství.

4.2. Pohádky, báchorky

Původní pohádku z rožďalovického regionu jsem nenašla. Zjistila jsem však, že se zde vyprávěly a ještě vyprávějí pohádky zaznamenávané v Polabí K. J. Erbenem a určitě i B. Němcovou, která žila dva roky v Nymburce. Jsou známé její cesty po Nymbursku, např. až do Křince a Vestce. Mezi nejznámější pohádky patří např. O Červené karkulce, O Smolíčkovi, O Popelce, O neposlušných kůzlátkách aj., vyprávějí se v malých obměnách po celých Čechách, tedy i u nás. Škoda, že oba sběratelé neuvádějí přesné určení místa, kde pohádku slyšeli.

V knize F. Dudka „Legendy a příběhy ze Svatojiřského lesa“ jsem objevila báchorku o tom, jak se dostaly houby na svět. Je situována do časů, kdy po světě chodil Ježíš za doprovodu svatého Petra a zavítali spolu i na Loučeň. V chudé chaloupce se tam slavila skromná svatba. Jídla bylo málo, protože v tom roce byla špatná úroda. Svatebčané přesto oba pocestné pohostili. Oběma přitom zachutnaly svatební koláče. Ježíš marně nabádal Petra, aby si koláče nebral do kapes. Brzy se rozloučili a vydali se lesem do Jabkenic. Petr se ale opožďoval, aby mohl tajně pojídat schované koláče. Ježíš ho stále popoháněl a neustále se ho na něco vyptával, a proto za Petrem zůstalo mnoho drobečků. Nakonec mu Ježíš přikázal, aby se vrátil a všechny je posbíral. Místo nich však nacházel podivně barevné kloboučky

12

s nožičkami. Ježíš trval na tom, že je musí pečlivě posbírat, aby nedošly zhouby. Od té doby prý pak vznikl název pro houby. Po příchodu do blízkých Jabkenic jim jedna dobrá žena houby usmažila na másle. Znamenitě jim chutnaly, Ježíš pravil, že od tohoto dne budou mít lidé již dostatek dobrého jídla. Svatojiřské lesy jsou od těch dob pravým rájem houbařů. (str.21)

4.3. Pranostiky, přísloví, hádanky, zaříkadla

Všechny jmenované žánry se tak trochu vymykají z rámce lidové prózy. Zdědili jsme je po předcích, zanechali nám jich dost a dost, dodnes nám dovedou poradit, dokáží nás potěšit i pobavit. Naši předkové do nich vkládali letitou zkušenost.

Pranostiky

Na území Čech a Moravy se zachovalo velké množství pranostik. Vybrala jsem si z nich ty, které se vztahují k zimnímu období, přesněji k období vánočnímu. Pro náš region jsem využila knížku „Lidové Vánoce v Polabí“ od Jana Řehounka. Vánoční období začíná již 25. listopadu, kdy má svátek sv. Kateřina, říká se např. „Kateřina na blátě, Vánoce na ledě“ nebo „Svatá Kateřina prádlo máchá a Barbora škrobí“ (str. 8) 30. listopadu má svátek sv. Ondřej, který je v lidové tradici považován za ochránce nevěst. Zachovalo se lidové veršování „Milý svatý Ondřeji, prosím tě potají, aby se mi v noci zjevil ten, který je mi za muže souzen“ a pranostika „Na svatého Ondřeje sluníčko už nehřeje“ (str. 11) 6. prosince je sv. Mikuláše, za svého patrona si ho zvolili námořníci, rybáři a obchodníci, je též ochráncem malých dětí. Pranostika „Mikuláš nese mráz, čert jde za ním, nesní nás“ a např. lidové veršování „ Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni, byli oba smutní“ (str. 13) 13. prosince slaví svátek sv. Lucie, patronka přadlen, švadlen a kočích. V předvečer tohoto svátku se mládenci, někde i ženy, převlékali do prostěradel a se zamoučenou tváří chodili po domech a přesvědčovali se zda je dodržován zákaz předení a draní peří, kontrolovali, jestli je ve světnici uklizeno. Obdobou Lucek bývali i jiné figury. Na Rožďalovicku a Kopidlensku se jim říkalo Štereplechty, chodily na Štědrý den dopoledne, hrozili dětem, co leželo na stole, to odnesly. Pranostika „Lucie noci upije, ale dne nepřidá“ Nejvíce lidových veršování, pranostik, zvyků a hlavně koled se vztahuje k vánočním svátkům – Štědrý den, Boží hod (25.12.), Štěpán (26.12.), Silvestr a Nový rok. Lidové veršování „Na Štědrý den o půlnoci šli od východu mudrci, zvučným hlasem zpívají lidem radost zvěstují : Narodil se nám, nebes, země pán.“ Pranostika „Na Štědrý večer hvězdičky, ponesou vajíčka slepičky“, „ Na Boží narození o bleší převalení“ , „Na Štěpána-li prší, sucho úrodu poruší“ , „Má-li Silvestr větrný plášť, budou se Tři králové brodit závějemi“ , „Na Nový rok o slepičí krok“ , Jak na Nový rok, tak po celý rok“. Koleda rytmicky odříkávaná :

13

Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu, psi se na mě sběhli, koledu mi snědli. Co mám smutný dělali, Musím jinou žebrati. Koledu mi dejte, Jen se mi nesmějte! Koledu mi dali, Přece se mi smáli. Přísloví

Začnu citací:„Nebylo a není pod sluncem národa, v jehož jazyku nenalézala by se přísloví, předcházející co dědičná moudrost z rodu na rod, z pokolení.“ (F. L. Čelakovský, z úvodu Velké encyklopedie citátů a přísloví) Přísloví najdeme v různých krajových obměnách, dodnes patří k nejužívanějším žánrům lidové slovesnosti. Vycházejí v různých sbírkách a encyklopediích. Velmi úspěšná je „Velká encyklopedie citátů a přísloví“ od Jiřího Plachetky. Vybrala jsem deset přísloví zaznamenávaných B. Němcovou a K. J. Erbenem, kteří sbírali přísloví i v našem regionu. „Čistota je půl zdraví a veselost celé.“ „Od staršího vola se mladší učí orat.“ „Bitím křivého nenarovnáš.“ „Sytý hladovému nevěří.“ „Cizí blbec pro smích, vlastní pro ostudu.“ „Pro pravdu se člověk zlobí.“ „Kdo rád dává, ten se nevyptává.“ „Malé děti kaši jedí, velké srdce ujídají.“ „Za dobrotu – na žebrotu.“ „Dobrý přítel zlato převažuje.“ Hádanky Lidovou moudrost a vtip nalézáme v hádankách. Např. Která hůl je nejtěžší? (žebrácká) Co nemůže člověk o sobě vypravovati? (že umřel) Dvojí víno v jedné bečce a nesmíchá se. (vejce) Chodí v koruně – král není, Nosí ostruhy – rytíř není, Má šavli – husar není, K ránu budívá – ponocný není. (kohout) Co že to? Padne kousek zlata do vody A nežbluňkne to a ani deset párů koní to nevytáhne. (slunce) (vybráno z Kalendáře na rok 1856)

14

Zaříkadla Na venkově bylo času i peněz málo, když někdo onemocněl, většinou nešel k doktorovi, odkládal marodění na dobu zimního klidu, i pak raději vyzkoušel různé domácí masti ze sádla, měsíčku, kostivalu apod., nebo zavolal bábu bylinářku a zaříkávačku. Taková bába nad psotníkem nemocným dítětem např. říkala : „Kam jdeš božce se svými božaty? Já jdu se svými božaty malému děťátku kostičky lámati. Nehoď božce se svými božaty malému děťátku kostičky lámati!“ Při bolestech uší říkala bába : „Odejděte bolesti z té hlavy, jděte na lesy malý, tam jsou tři studně plný, jedna medu, druhá jedu, třetí písku. Tam se přelejvejte a tý hlavě pokoj dejte. A až bude měsíček třírohý, tak se vraťte bolesti do tý hlavy. Tomu mi dopomáhej Bůh Otec, Bůh syn a Bůh Svatý. Amen. Amen. Amen!“ Mnohé další nemoci, např. virózy, chřipky a záněty, se zahrnovaly pod souhrnné označení nádcha. Bába je léčila slovy : „Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého tuto nádchu pana XY zažehnávala na ruce, z celého těla, ze všech žil, ne svou mocí, s pánem Ježíšem a jeho božskou pomocí. Žehnám tě nádcho zlá, abys šla na místa svá. Jsi-li z vody, jdi do vody. Jsi-li z leknutí, jdi do leknutí, Jsi-li z větru, jdi na lesy a bydli tam na věčné časy!“ Jiná zaříkávací formule na nádchu zněla : „Nádcho, nádcho prejskavá, pukavá, po těle chodivá, já tě zažehnávám, pokud nepřečteš v moři písek, v lese pahrbky, na louce šlápěje, na střeše mech, tak toho těla nech!“ Proti bradavicím :“Zvoní hrany na všechny strany, nevím komu, bradavice lezte dolů!“ (z Křinecka, Legendy a příběhy ze Svatojiřského lesa, str. 77-79)

4.4. Lidová poezie – různé typy písní

„Jsem toho mínění, že skoro všecky naše národní písně proputovaly většinu našich krajů buď v původním znění, nebo svými obměnami. Až na nepatrné výjimky nemáme vlastně opravdu krajových písní. Mnohé, jež se jimi zdají, jsou jen putujícími variantami…“ (J. E. Jankovec, z Předmluvy k Podkrkonošským písním)

Jankovec považuje za nejvýznamnějšího našeho sběratele písní K. J. Erbena. Sám přidává do svých sbírek ještě další lidové písně, kterými Erben, ale i např. Čelakovský opovrhovali. Tvrdili o nich, že nemají národní a estetickou hodnotu a nezasluhují si povšimnutí, sbírání a napodobení. Jaké to byly písně? Jednalo se o tzv. písně špalíčkové – kramářské, jarmareční a pouťové. Špalíčkové tisky byly určeny pro lid, byly otiskovány v malých formátech, lidé si je skládali do „špalíčků“. Ve špalíčkovém tisku byly vydávány i písně o událostech současného života. Byly to např. písně světské, nábožné, žertovné, milostné, o válkách a bitvách, povodních, vraždách apod. Lid si je přišíval do tzv. „špalíčků“. Erben je označoval za úpadkový brak, nebo také za „dvougrešlový neřád“. Lid si rád tyto písně zpíval, časem vynechal nevkusné a nevhodné sloky, různě si přidával, přeměňoval je a zušlechťoval.

Lidové písně všeho druhu se podle Jankovce zpívaly po celém našem území. Většinou je nelze přesně krajově, nebo dokonce místně zařadit. To bylo pozdějšími sběrateli (i nymburskými) vytýkáno Erbenovi, který přesně neurčil, kde písně zapsal, označil je prostě

15

jako – např. ze středního Polabí, z Mladoboleslavska, Novopacka apod. Právě Erben totiž věděl, že se zpívají všude, liší se obměnami textu, jsou to tzv. varianty.

„Místní název písně nesmí nás másti, abychom z toho soudili, že píseň je krajová. Kolik jen máme desítek kostelíčků, kolem nichž je černý les, kolik těch pěkně malovaných bran!“ (Jankovec, Úvaha z Podkrkonošských písní)

Vybrala jsem písně, které se zpívaly (a zpívají) oblastně nejblíž Rožďalovicím:

Na Chotuci na kopečku Přeškoda na stokrát Na Chotuci na kopečku Přeškoda na stokrát je tam černá zem, tý krve červený, pálejí tam kořaličku že bude vylita třikrát za týden. po trávě zelený! Panímáma ráno vstává: Po trávě zelený, „Holky, kdo tu byl? po studený rose, Já jsem v noci tvrdě spala, až mě můj koníček on mě probudil. po poli roznese. Až k nám zítra večer přijde, Neumřu na zemi, holky, držte ho, zemřu já na koni, nepusťte ho, až nám řekne, až se z něho svalím, že dá na pivo.“ šavle mi zazvoní!

(Truhlice.., str. 147) (Truhlice…, str. 164)

Ke Mcelům je cesta Když jsem se tam dostal,

Ke Mcelům je cesta jak jsem se tam vyspal. ušlapaná všecka. Ona ráno vstala, Kdyby naši páni do pláče se dala, povolení dali, chtěla, abych tam zůstal. je tam holka hezká. Ale že k ní nesmím, Já tu nezůstanu, jen si na ni myslím. já musím jít domů, až se tam dostanu, koníčky pucovat, až se tam dostanu, kšíry napudrovat, jak já se tam vyspím. pojedem na svatbu. (Truhlice…, str. 196)

16

Horo, horo, vysoká jsi Horo, horo, vysoká jsi! Má panenko, vzdálená jsi! Vzdálená jsi za horama, vadne láska mezi náma. Vadne, vadne, až uvadne, není v světě pro mne žádné, není žádné potěšení pro mne více k nalezení. Píseň je dnes již zlidovělá. Skladatelem byl nymburský rodák Bechyňa, který zastřelil roku 1833 svou dívku. Byl odsouzen a v roce 1834 popraven. Píseň složil ve vězení. Dnes je považována za lidovou.

(Truhlice…, str. 226)

Až já půjdu lesem Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem, dám si klobouček na stranu, na svou milou zapomenu, budu zase vesel. (pokrač. i s notovým záznamem v příloze č. 1) Já jsem tkadlec od Nymburka Já jsem tkadlec od Nymburka, od Nymburka, dělám plátno jako strunka, jako strunka. Co přetrhnu, to navážu, žádnému to neukážu. (notový záznam v příloze č. 1) Červená růžičko Červená růžičko, proč se nerozvíjíš? Proč ty k nám, můj chlapče, proč ty k nám nechodíš. Kdybych já k vám chodil, ty by jsi plakala, červeným šátečkem oči utírala. (píseň i tanec, notový záznam v příloze č. 1)

17

Manžestr Koupil jsem si na kalhoty za dva zlatí manžestru, eště mi ho kousek zbylo na ve-na ve-na ve-na vestu. (Píseň i tanec, notový záznam v příloze č.1) Poděbradská brána Rožďalovský kostelíček Poděbradská brána Rožďalovský kostelíček pěkně malovaná, kolem něho bílá zeď, kdo tu bránu maloval, až tamtudy půjdu, ten barvy nešanoval, vzpomínat si budu, vymaloval na ni co dělá můj miláček. čtyři koně vraný. Čtyři koně vraný Můj miláček jede, jede pěkně kšírovaný, na vraným koníčku, kdo koníčky kšíroval, vesele si zpívá ten panenky miloval, a přitom připíná ten už tady není, na levý bok šavličku. ten je odvedený. Mějte se tu hezky Když šavličku sobě připjal, vy děvčátka všecky, přežalostně zaplakal, až vy k tanci půjdete, škoda je tě, holka, tak si na mě vzpomeňte, holka roztomilá, že jsem tady býval, že ja jsem tě nedostal. veselí užíval. A když já jsem tě nedostal, vem si bratra mého, aby ses dostala, aby ses dostala do rodu našeho.

18

Truchlivá píseň o dvou zamilovaných

Ach mládenci, a vy, panny, Matka řekla Pepíčkovi : Zastavte se na chviličku, „Jožo, tu si nesmíš vzít“, A jste-li zamilovaný, přinesla mu provaz nový, Poslechněte písničku. „To se jdi radši oběsit“. Budeme Vám krásně zpívat, On šel s pláčem ke své panence, Hleďte si jenom pozor dát, hned ji kolem krku vzal, Nemusíte při tom zívat, při tom, chudák, své Mařence Můžete si zaplakat. Devět hubiček ukrad. V Rožďalovicích,, v tom městě, A že Pepíček měl prachy, Co pěkně dlážděné je, Mařenka chudá je, Byla panna přespanilá, panímáma měla strachy, Říkali jí Marie, lásce jejich bránila. Oči měla jako trnky, Oni chtěli spolu žíti Ústa jako malina, v slasti, lásce, radosti, Byla dcera jediná, oba se chtěli spojiti Táta její dělal hrnky. V té manželské svátosti. Jak to na tom světě bývá Pod Židákem, pod tou strouhou, Měl ji jeden hoch rád, říkají jí Trnava, Bohatý byl, jináč slíva, stáli večer chvíli dlouhou, Hezký, jináč kolonát. Modlili se oba dva. A ti se milovali, Dvě hubičky padly pouze, Jak dva ftáčci ve křoví, žalostně se loučili, Při měsíčku sedávali, potom se vzali za ruce, Ten to na ně nepoví. Do Trnavy skočili. (Truhlice…, str. 291)

Kramářská píseň o dvou nešťastně zamilovaných, kteří 21. Srpna 1892 skončili ve vlnách řeky Trnavy (Mrliny) svůj život. Stalo se to poblíž Rožďalovic, událost zapsal očitý svědek Joža Švambor, V příloze č. 3 uvádím několik lidových písní z Jičínska, které se zpívaly (zpívají) i na Rožďalovicku. Jsou to písně z Jankovcovy sbírky „Podkrkonošských písní“. K písním, které se v různých úpravách zpívají do dnes, patří koledy. Koledy bývaly od nejstarších dob součástí řady svátků. Slovo „koleda“ se odvozuje od latinského názvu Calendae Januariae, římských lednových obchůzek. Původně chodili koledovat dospělí lidé, dokonce i vážení měšťané. Popřáli sousedům hodně zdraví, štěstí a úspěchů v hospodářství. Některé profese měly na koledování z rozhodnutí městské rady nárok, počítalo se, že si tak přivydělají – např. učitelé i jejich žáci, kněží, kostelníci, pomocní hrobníci, kominíci, popeláři aj. Později se koleda změnila spíš na obchůzky dětí, hlavně z chudých rodin. Nejkrásnější koledy se vztahují k vánočním svátkům, měly hodně variant. V příloze č. 4 najdete ty nejznámější z Rožďalovicka.

19

4.5. Lidové drama

Patří sem obřadní lidové hry a hry obchůzkové:Vztahující se hlavně k vánočnímu

období. Do minulého století se ve středním Polabí provozovala o Štědrém večeru obchůzková „betlémská hra“ neboli „vánoční říkání“. Křinecký lékárník a národopisec Antonín Stiffer v roce 1892 zapsal průběh takové hry: „V den štědrovečerní odpoledne přestrojí se jeden chlapec co anděl do bílé košile, hvězdami z pozlaceného nebo jen barevného papíru poseté, na hlavě papírovou čepici a dřevěný meč po boku. Dva chlapci přestrojí se za pastýře, jeden za mladšího, druhý za staršího. Mladší má namalované kníry, starší vousy ze lnu. Oba mají v ruce hole pastýřské a brašny po straně. Čtvrtý pak škraboškou černou, lecjak z cukrového papíru sestrojenou, zakryje obličej, řetězem se opásá, zvonky ověší, do ruky vezme koště a takto představuje čerta. Betlém má anděl na tkanici okolo krku zavěšený. Vejdou do sednice, dají pozdravení, anděl vejde vpřed, starší pastýř ulehne na zem, druhý stranou někde usedne a oba dřímají“ Anděl: Zvěstuji novinu, jež se právě stala, V půlnoční hodinu počátek svůj vzala : Panna porodila krásné nemluvňátko, Do jeslí vložila to malé robátko, Kdež vůl a oslátko na něho dýchají. Pastevci, vstávejte! Pospěšte k Betlému A cestou oznamujte každému. Vstaň ty, pastýři Gammatuši, i ty, Klímo! Pastýř: Copak nás voláš a nám spáti nedáš, Ty Hadimo? Anděl: Jen vstávej, nemeškej, do Betléma Se ubírej, neb se nám narodil Spasitel, Všeho světa Vykupitel. Klíma: Vstaň, ty ospalý lenochu, Poslechni mé řeči trochu, Co nám bylo od anděla zvěstováno, Lidem pokoj znamenáno, Má se v Betlémě dítě naroditi A my k němu máme jíti. Pastýř: Kudypak tam půjdeme, Když mi cestu nevíme? A co si s sebou vezmeme, Ať tak prázdni tam nejdeme? Já, jakožto starší pastýř beránka Na svá ramena A ponesu jej Ježíškovi do Betléma. Klíma: Já trošku moučky Ježíškovi Na sladké kašičky. Oba: A již nemeškejme, Do Betléma spěchejme, Kdež Maria matka klečí, u děťátka dlí

20

A ponocuje, nemluvňátko opatruje. Ty milý měsíčku, ukaž nám cestičku, Cestičku k Betlému, Ježíšku malému. Čert: Brrr. Jde tu pán mezi vás! Jsou to Kvasnice, nebo kvas? Jak se tu vesele máte, Že mne na hody nezváte? Ty seš ten anděl Michal, co mne (ku andělu) V nebi kordem píchal? A vy, kluci nečesaní, nemytí, (ku pastýřům) Odstupte od toho dítěte, Přidržujte se mne, jako pravého knížete! Pastýř: Rarášku, rarášku, co ty tady pohledáváš? Vždyť ty nad námi žádné moci nemáš! Viz toho krásného mládence (ukazuje na anděla) Chytí tě za uši a uzříš, Jak ti to přísluší! Čert: Brrr. Toho jsem se v nebi nenadál, Že bych takové odplaty od vás bral. Ruši, ruši na mou starou duši, na má stará Záda, ať se kolíbám, jak stará bába. Všichni: Již jsme naši koledu odbyli, Žádná děvčátka při tom nebyly. Nyčko si jděte taky, Ježíška kolíbati. (Lidové Vánoce v Polabí, str. 26-28) Augustin Hajný zaznamenal na konci 19. Století „lidovou hru vánoční o třech králích“, jak ji přednášeli chlapci v okolí Seletic. Všichni: Co to znamená medle nového, Neviděli jsme nebe tak jasného, Hvězdy překrásně svítí, něco to musí býti. Ptáčkové libým hlasem zpívají, Pastýři o půlnoci troubějí, Nikdy to nedělali, aby o půlnoci troubívali. Anděl Páně po oblacích nebeských Se snáší, Všem kurům andělským radost přináší: Sláva na výsostech Bohu, na zemi pokoj lidu. Narodil se nám král o půl noci, Země povstala velkou mocí, V Betlémě v jeslích leží, k němu vůl A osel běží. Matička nemá peřin pro něho, Vůl a osel zahřívá jeho, Josef kolébá stále to nemluvňátko malé. Pastýř: Pospěš, ty malý Jeníčku, Vem tam tu ovčí kůžičku. Zahřej to krásné dítě, ať nemrzne v bídě. Pastýř: Bratře můj, pozoruj, co jsme si před lety Povídali, když jsme berany pásávali,

21

Že se nám narodí spasitel, všeho světa Vykupitel. Anděl: Gloria in excelsis Deo! Pastýř: Vzhůru, bratře milý, to není vše v chvíli, Anděl Páně zpívá Gloria. Pastýř: Mlč, ty Kubo stará, šedivá, Některá ovce v stádě zabrečela A ty myslíš, že anděl Páně zpívá Gloria. Anděl: Pospěšte, pastýři, do Betléma Jen brzy, nečekejte, nemeškejte, Ať vás cesta nemrzí! Pastýř: Co pak nás tak voláš, že nám ani spáti Nedáš, Pověz nám medle, Copak to nového máš? Anděl: Narodil se v jeslích náš Spasitel, Vykupitel, Právě o půlnoci dnes. Pastýř: Nu, bratře, snad tam také půjdeme, Nějaký dárek s sebou vzíti musíme. Pastýř: Já vezmu krajíc chleba, Však je ho tam velká potřeba. Pastýř: Já tučného berana, Pomůžeš mi ho dáti na má stará ramena. Pastýř: Já, Kuba, starší bratr pastuší, Daruji děťátku dary malý. Pastýř: Já, malý Janek, daroval bych piva džbánek, Ale džbánek piva nemám, krajíc chleba Ti dám. Všichni: Přijmi tento dárek od nás, Kriste, Spasiteli náš. My se odsud ubíráme, k svému stádu Pospícháme. Sem, sem k jesličkám pospícháme. Pastýř: Maličko mě poslechněte! Josef bude kolébat, Maria bude postel stlát. Pastýř: Kdes ostal, Bárto, s dudama, Žes nepřišel hned za náma, Snad jsis je nepolámal, když jsi je Do kapsy dával. Všichni: Troníčky nebudeme bráti, Nemáme je kam skládati, Šesták bude mariáš, jen se všude rozléhíš. Melichar: Co pak ty tam, černý, vzadu vystrkuješ Na mne bradu? Kašpar: Slunce je toho příčina, Že je moje tvář opálena. Baltazar: Slunce je drahé kamení Od Krista Pána narození. Všichni: Přejeme vám šťastný a veselý nový rok. Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!

22

4.6. Dětský folklór

Specifickým rysem ústní lidové slovesnosti je dětská folklór. Patří sem např. říkadla, hra, rozpočítadla, ukolébavky a různé obřady nebo obyčeje, které ztratily svou původní funkci v životě dospělých a udržují se jen v dětském prostředí.

Rozpočítadla: Ententyky, dva špalíky, Čert vyletěl z elektriky Bez klobouku bos, Natloukl si nos. Boule byla veliká Jako celá Afrika. Byl jeden pes, Do pece vlez, Ukrad tam homolku, Běžel s ní k Nymburku. Potkala ho vrána, To byla jeho máma, Potkal ho slavíček, To byl jeho tatíček, Potkal ho kos, Utrhl mu nos.

Říkadlo: Foukej, foukej, větříčku, Shoď mi jednu hruštičku, Shoď mi jednu nebo dvě, Budou sladké obě dvě!

Ukolébavka: Spi, děťátko, spi, Dám ti jabka tři : Jedno bude červené, Druhé bude zelené, Třetí bude bílé Pánubohu milé.

23

5. Závěr

„Žijeme v moderní a uspěchané době. Jsme obklopeni všemožnou technikou : televizí, videopřehrávači, videohrami, internetem, mobilními telefony. Vštšina lidí upřednostňuje nejnovější módní trendy, výsledky sportovních utkání, novinky v automobilovém průmyslu, bulvární tisk. Cestujeme do všech možných koutů světa a často vzdycháme nad cizími krásami a vzory. Oddáváme se konzumnímu způsobu života a duchovní hodnoty se dostávají mnohdy do pozadí, na okraj našeho žití. Ty tam jsou doby, kdy děti i dospělý pozorně a dychtivě naslouchali svým rodičům, babičkám a dědečkům, kteří vypravovali starodávné pověsti a příběhy, předávané z generace na generaci. Dávné děje a příběhy ožívaly při plápolajícím ohni v kamnech či pecích za dlouhých zimních večerů, kdy krajinu pokryla duchna čistě bílého kyprého sněhu a z komínů stoupal modravý dým k mrazivému nebi. Je škoda, že z pamětí lidu mizí drobná historický vyprávění o místech, kolem nichž se denně procházejí…“ (z Předmluvy, Truhlice pověstí a starých příběhů okresu Nymburk, B. Tuzar)

Na slova Bohumila Tuzara bych chtěla navázat. Než jsem začala práci psát, nevěděla jsem o lidové slovesnosti skoro nic. Neměla jsem žádnou představu, ale teď už vím, že sem patří moje pohádky z dětství, pověsti, básničky, písně, pranostiky aj. I když slova B. Tuzara jsou z větší části pravdivá, úplně s jejich autorem nesouhlasím. Žijeme „svojí“ dobu, která je velmi odlišná od minulosti, ale myslím si, že nejsme tak úplně zapomětliví, že pohádky a pověsti máme v oblibě, i když v jiném podání, tedy myslím např. televizním apod. Jenom si neuvědomujeme, že mají svoji historii, že se zachovaly ústním podáním, že je pro nás zaznamenali četní sběratelé. Jsem ráda, že jsem si vybrala absolventskou práci na téma „Lidová slovesnost Rožďalovic a okolí“. Seznámila jsem se s velkým množstvím literatury o lidové slovesnosti, s některými sběrateli, jsem ráda, že v našem regionu žili a žijí lidé, kteří nám ve svých knížkách krásu lidové slovesnosti přibližují. Jim patří můj obdiv a dík za to, že obohatili moje znalosti, že jsem poznala tajemno, krásu, nadšení, prostotu, radost i žal – no prostě velkou část života našich předků.

I would like to establish to the words of Bohumil Tuzar. Before I began to write my graduate work I knew about the folk literature almost nothing. I had no idea, but now I know that here are fairy tales from my childhood, legends, poems, songs, weather lore, etc. Even if the words of B Tuzar are mostly true I disagree with the author. We live in "our" time which is very different from the past but I think we are really not forgetful fairy tales and legends that we enjoy even though that are presented differently, such as TV,DVD player etc. We just do not realize that they have their own history which was recorded orally by numerous collectors.

I am glad that I chose for my graduate theme "Folk Literature of Rožďalovice and it´s surroundings". I met with a great deal of literature, folk literature, with some collectors. I am glad that in our region live people who can present the beauty of folklore in their books. To them belong my admiration and thanks for enriching my knowledge, I got to know the mystery, beauty, passion, simplicity, joy and sorrow - just a large part of the lives of our ancestors.

24

Literatura

1. František Dudek, Legendy a příběhy ze Svatojiřského lesa, Nakladatelství VEGA – L Nymburk 2006

2. Marie Hanzová, SMS literatura, Albatros, Praha 2009 3. Jos. Horák, Jak jsem sbíral lidové písně na Rožďalovicku, Vlastivědný zpravodaj

Polabí 5-6/ 1962 4. Jos. Horák, Vánoční koledy na Rožďalovicku a Křinecku, Vlastivědný zpravodaj 5. Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách (1. a 2. Díl), Libri, Praha 1999 6. Jos. Eman. Jankovec, Podkrkonošské písně, nakl. 9. Plechatý, Praha 1945 7. Karel Kamiš, Miloslav Dlouhý, Historická čítanka, Fragment, H. Brod 1999 8. Kolektiv autorů, sborník Rožďalovice, tisk J. Blecha, Nymburk 1997 9. Karel Plicka, František Volf, Český rok (zima), Státní naklad. Krásné literatury, hudby

a umění, Praha 1960 10. Jan Řehounek, Lidové Vánoce v Polabí, nakl. Polabské listy, Nymburk 1999 11. Jan Řehounek, Zanechali tady stopu, Kaplanka, Nymburk 2008 12. Marie Sochrová, Teorie literatury pro stř. školy, Fragment, H. Brod 2002 13. Svatopluk Šebek, Lidové písně a tance z Nymburska, Krajský dům osvěty, Praha 1959 14. Sv. Šebek, Vánoční koledy z Polabí, Melantrich a Polabské muzeum Poděbrady Praha

1996 15. Marie Štemberková, Literatura v čes. Zemích, Fragment H. Brod 2000 16. Zdeňka Tichá, Cesta starší české literatury, Panorama, Praha 1984 17. Bohumil Tuzar, Truhlice pověstí a starých příběhů okresu Nymburk, Nakladatelství

VEGA – L, Nymburk 2003 18. Zdeněk Urban, Století českého kalendáře, nakl. Svoboda, Praha 1987 19. Zdeněk Vašků, Velký Pranostikon, AVČR, Praha 1998 20. Alena Vondrušková, České zvyky a obyčeje, Albatros, Praha 2004 21. Jaroslav Zaorálek, Lidová rčení, Aurora, Praha 1996

25

Příloha č.1 S. Šebek

26

27

Příloha č. 2 „Z Podkrkonošských písní“

28

29

30

Příloha č. 3

31

Příloha č. 4 Koledy

32

33

34