ZÁKLADNÍ LIDSKÁ PRÁVA A SVOBODY

Jan Wintr Marek Antoš

(eds.)

Sborník č. 63

Praha 2015

Univerzita Karlova v PrazePrávnická fakulta

© Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015

Vydala Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, ediční střediskov nakladatelství Eva Rozkotová, Na Ptačí skále 547, 266 01 Beroun

ISBN 978-80-87975-36-7

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Základní lidská práva a svobody / Jan Wintr, Marek Antoš (eds.). – Praha : Uni-verzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015. – 166 stran. – (Sborník ; č. 63)Vydáno v nakladatelství Eva RozkotováISBN 978-80-87975-36-7 (Univerzita Karlova. Právnická fakulta)

342 * 342.7 * 341.231.14

– ústavní právo– lidská práva– sborníky konferencí

342 – Ústavní právo. Správní právo [16]

3

OBSAH

Úvod 5

Daniel AskariPrávní úprava umělého přerušení těhotenství v kontextu ústavního pořádku České republiky 7

Aneta BernardováŽivot (ne)hodný žití. Žaloby wrongful birth a wrongful life 18

Tereza BrousilováPrávo být zapomenut: Google v roli soudce 28

Daniel BurdaVýhrada svědomí 35

Jiří CulkaOchrana osobnosti v souvislosti s odposlechy a jejich úniky do médií 44

Filip HorákLidská důstojnost: jádro lidských práv? 53

Jan HořeňovskýLidská důstojnost, Immanuel Kant a úloha moderního soudce 62

Filip JelínekÚstavněprávní rozměr akademické samosprávy 70

Sára KlačkoRozsah práva na soukromí 81

Alžběta KubitováLex Řápková, Lex Bezdomovec 88

Tereza MrázkováPrávo na smrt: Patří eutanazie do základních lidských práv? 96

Marek NovákCo všechno lze úspěšně vydávat za náboženskou společnost? 105

Barbora ObračajováPráva teroristů jsou lidská práva a lidská práva jsou práva teroristů 115

Tomáš StřelečekObecná volnost jednání jako základní právo? 124

4

Jana SvobodováPrávo na smrt v ČR 132

Lucie ŠkapováKravíny a podobná obydlí 138

Michal TuláčekÚstavní přezkum daní, aneb zdanit lze skoro cokoliv (zatím) 146

Klára VítkováPrávo na azyl – problém sekuritizace migrace 155

5

ÚVOD

Po devíti letech pořádání výjezdních seminářů jsme se konečně dostali k jednomu z klíčových témat ústavního práva, k základním lidským právům a svobodám, tvořícím nejstarší vrstvu a zároveň obsahové jádro základních práv. Ačkoli jsou základní lidská práva (např. právo na život, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, svoboda osobní, vlastnická, domovní nebo svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání) velmi stará a často chápaná jako práva přirozená, neznamená to, že jejich dnešní aplikace nemá co do činění s vysoce aktuálními problémy, jako jsou například migrace, tero-rismus, sociální vyloučení nebo rozvoj informační společnosti. Všech těchto témat se dotýká tento sborník.

Rádi bychom poděkovali především studentům, kteří se od 8. do 14. srpna 2015 zúčastnili našeho výjezdního semináře na Kvildě, za jejich příspěvky do diskuse i za za-jímavé texty. Zvláště děkujeme Michalu Staňkovi za zajištění střechy nad hlavou upro-střed Národního parku Šumava.

Děkujeme Univerzitě Karlově a její Právnické fakultě, které prostřednictvím pro-jektu SVV „Teorie ústavy a lidských práv“, č. 260 139, výjezdní seminář i tento sbor-ník fi nančně podpořily, docentu Janu Kyselovi za  tradičně obohacující účast na  se-mináři a profesoru Aleši Gerlochovi za trvalou podporu našich výjezdních seminářů.

Jan Wintr a Marek Antoš

7

PRÁVNÍ ÚPRAVA UMĚLÉHO PŘERUŠENÍ TĚHOTENSTVÍ V KONTEXTU ÚSTAVNÍHO POŘÁDKU ČESKÉ REPUBLIKY

Daniel Askari

Umělé přerušení těhotenství je významným tématem, které je předmětem sporů politických i právních v řadě států. V České republice jde o problematiku podléha-jící téměř nezměněné právní úpravě od roku 1986. Ačkoliv Listina základních práv a svobod o ochraně lidského života před narozením obsahuje zvláštní ustanovení, což není pro ústavní lidskoprávní katalogy zcela obvyklé, Ústavní soud zatím nikdy neměl příležitost vyložit jeho obsah a právní věda na tento úkol většinově téměř rezignovala.

Tento článek si klade za cíl zanalyzovat ustanovení čl. 6 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod a pokusit se předestřít, jaký obsah by bylo možné mu při-kládat. Spíše než o defi nitivní závěry by přitom mělo jít o příspěvek do odborného diskurzu na toto téma, jenž snad bude i v budoucnu probíhat. Druhým cílem textu je zhodnotit současnou českou interrupční legislativu z hlediska ústavní konformity, respektive identifi kovat potenciální oblasti, v nichž by mohla být protiústavní.

1. Charakter čl. 6 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod

Listina základních práv a svobod se o ochraně nenarozeného života přímo zmiňuje ve svém čl. 6 odst. 1 vedle zakotvení práva na život: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“ Známá historie vzniku druhé věty citované-ho odstavce souvisí se sporem mezi příznivci a odpůrci umělého přerušení těhotenství mezi poslanci Federálního shromáždění ČSFR. V původním návrhu Listiny fi gurovala toliko deklarace práva na život podle dnešní věty první čl. 6 odst. 1 (v návrhu čl. 7 odst. 1).1 Následně pak při projednávání návrhu ve výborech bylo navrženo několik pozměňovacích návrhu, z nichž jeden směřoval k doplnění věty „Každý má právo se na-rodit“ a další, minoritní návrh čtyř výborů obou sněmoven Federálního shromáždění, k doplnění věty velmi podobné fi nálnímu znění „Lidský život je hodný ochrany od po-četí.“ 2 Oba tyto návrhy však byly ústavně právními výbory Federálního shromáždění odmítnuty.3 Nakonec byl 9. ledna 1991 při projednávání na  společné schůzi obou komor přijat kompromisní návrh poslance sociální demokracie Ivana Fišery, který je v Listině dodnes.

1 Tisk č. 392 VI. volebního období Federálního shromáždění ČSFR. Dostupný na: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0392_01.htm.

2 Srov. zpravodajskou zprávu společného zpravodaje výboru Sněmovny národů Federálního shromáždění V. Ševčíka ze dne 8. ledna 1991. In: Pavlíček, V. a kol. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl Práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání, aktualizovaný dotisk podle stavu k 1. 1. 2003. Praha: Linde, 2002, str. 364-365.

3 Tamtéž, str. 365.

8

Česká nauka od  té doby většinově zastává názor, zřejmě poprvé prezentovaný V. Pavlíčkem, že „formulace ‚je hoden ochrany‘ není normou, která by vyjadřovala příkaz, zákaz nebo dovolení, ale výrokem obsahujícím přání. Je nepochybné, že v právu na život je obsažena i etická norma vyjádřená výrokem, že život je hoden ochrany. Ze všech složek práva na život Listina pro nezrozený plod uznává jen tuto složku. … Může být spíše inter-pretačním pravidlem vztahujícím se k jiným článkům Listiny a směrnicí pro zákonodárce k řešení právní úpravy ochrany těhotné ženy a lidského plodu.“ 4 Tento názor je přejímán i  v  literatuře slovenské k  čl. 15 odst. 1 Ústavy Slovenské republiky, jenž je zněním s  Listinou totožný.5 Za  diskutabilní označuje normativní povahu čl. 6 odst. 1 věty druhé Listiny i Z. Kühn.6 Kokeš ve zřejmě nejnovějším komentáři k Listině základních práv a svobod nepřijímá bez dalšího výše citovaný Pavlíčkův názor a uvádí, že „norma-tivní hodnota věty druhé se jeví velmi nejednoznačnou … ústavodárcem zvolená formulace (‚hoden ochrany‘) skutečně spíše nasvědčuje, že plod či obecněji prenatální vývoj lidského života nabývá povahy blížící se povaze ústavně garantované hodnoty, již se ústavodárce zavázal chránit.“ 7

Ohledně normativního významu formulace o ochraně lidského života před naro-zením lze tedy učinit toliko jeden jednoznačný a nesporný závěr, a sice že se nejedná o zákaz umělého přerušení těhotenství. Krátce po přijetí Listiny základních práv a svo-bod se sice objevil i názor opačný,8 v poslední době se k němu však žádná relevantní literatura nehlásí a  argumenty v  jeho prospěch se nejeví jako přesvědčivé. Lze tedy vyloučit možnost, že by Listina přiznávala nenarozeným lidským plodům subjektivní právo na  život rovnocenné s  právem na  život po  narození. Stejně tak zřejmě nelze tvrdit, že ochrana, které je lidský život před narozením hoden, má být stejná po celou dobu těhotenství, tedy již od početí, a to i v kontextu odmítnuté formulace jednoho z pozměňovacích návrhů k návrhu Listiny, který s ochranou „od početí“ pracoval.

Na druhé straně však není přijatelný ani závěr, že věta druhá čl. 6 Listiny nemá vůbec žádný normativní význam, tedy že je vyslovením jakéhosi abstraktního přání ústavodárce, jež však není třeba vůbec nijak prakticky respektovat. Takový závěr by byl v rozporu s principem racionálního zákonodárce, podle něhož je při výkladu právní-ho předpisu vždy třeba vycházet z předpokladu, že každé jeho ustanovení má nějaký

4 Pavlíček, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl Práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání, aktualizovaný dotisk podle stavu k 1. 1. 2003. Praha: Linde, 2002, str. 69. Podobně potom Suchánek, R. In:  Pavlíček, V. a kolektiv: Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, str. 507; Odehnalová, J. In: Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, str. 973.

5 Fogaš, Ľ. In: Čič, M.: Komentár k Ústave Slovenskej republiky. Bratislava: Eurokódex, 2012, str. 109.6 Kühn, Z.: Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Příručky Ministerstva spravedlnosti ČR, 1998,

str. 30.7 Kokeš, M. In: Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svo-

bod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 156.8 Adamus, V.: Právo na život a dobrovolné přerušení těhotenství. In: Správní právo, 1992, č. 7, str. 25.

9

význam, tedy není nadbytečné.9 Není tedy důvod tvrdit, že normativní význam čl. 6 odst. 1 Listiny by byl zcela totožný, pokud by druhou větu neobsahoval.

Přijetí abstraktního závěru o tom, že poskytnutí ochrany nenarozenému lidskému životu není zcela bez normativního významu, však nikterak neřeší interpretační pro-blémy, které jsou nutně spojeny se zcela vágní formulací Listiny. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky doposud neměl příležitost dané ustanovení vyložit, je třeba se opřít o odbornou literaturu a některé použitelné elementy judikatury zahra-niční. Jako funkční východisko se přitom nabízí konstrukce, podle které je ochrana lidského plodu objektivním ústavním principem, jehož intenzita se mění přímo úměr-ně stadiu vývoje tohoto plodu.10 K tomuto závěru došel i  slovenský Ústavní soud,11 jenž pracoval se stejným normativním textem, který je obsažen v Listině: „Zákonodárce na jedné straně nesmí ignorovat imperativ obsažený ve znění čl. 15 odst. 1 věty druhé ústa-vy – povinnost poskytnout nenarozenému lidskému životu ochranu, na straně druhé musí respektovat skutečnost, že každý, včetně těhotné ženy, má právo rozhodovat o svém soukro-mém životě a chránit realizaci vlastní představy o něm před neoprávněným zasahováním. … Průběh těhotenství a vztah mezi plodem a matkou je nejlépe možné charakterizovat jako jednotu v dualitě, kdy v první fázi těhotenství převažuje spíše jednota matky a plodu, zatímco v pozdějších fázích je víc zdůrazněná dualita matky a plodu.“ 12

V určité omezené míře se lze inspirovat i závěry německého Spolkového ústavní-ho soudu, jehož judikatura k problematice umělého přerušení těhotenství se ustálila v roce 1993 přijetím rozhodnutí ve věci Schwangerschaftsabbruch II.13 Spolkový ústavní soud vnímá ochranu nenarozeného dítěte jako zásadu podléhající velmi silné ústavní ochraně, a to i přesto, že Základní zákon žádné ustanovení v tomto smyslu neobsahu-je. Nutnost ochrany nenarozeného lidského života se dovozuje z imperativu ochrany lidské důstojnosti, který je v Německu nepochybně i v souvislosti se stigmatem ho-lokaustu vnímán neobyčejně silně. Pokud německý přístup konstruuje velmi silnou povinnost státu zajistit řádný průběh těhotenství, a to včetně „ochrany před riziky pro nenarozený lidský život, která pramení z rodinných vlivů nebo ze společenského okolí těhot-né matky …, která podkopávají vůli ženy dítě donosit“ a zakazuje úhradu potratu z ve-řejného zdravotního pojištění, nejedná se o závěry přenositelné do českého prostředí.

V porovnání s německým Základním zákonem totiž zjišťujeme, že zdejší ústavo-dárce dal ještě poměrně jasně najevo, jak silně ochranu nenarozeného života v ústavní rovině vnímat. V porovnání s nepřijatým pozměňovacím návrhem ve  znění „lidský

9 Wintr, J.: Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013, str. 80-82.10 Srov. Kokeš, M. In: Wagnerová, E. a kol., cit. dílo, str. 156.11 Jedná se taktéž o konstrukci, již je možné vysledovat v judikatuře Nejvyššího soudu USA, která je však

do českého prostředí přenositelná jen stěží, srov. zejm. Roe v. Wade, 410 U.S. 113, a rozhodnutí týkající se zákonného zákazu tzv. partial-birth abortions ve věci Gonzales v. Carhart, 550 U.S. 124.

12 Nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. PL. ÚS 12/01.13 Rozsudek Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 28. května 1993 ve spojených věcech sp. zn. 2 BvF

2/90, 2BvF 4/92 a 2 BvF 5/92; BVerfGE 88, 203.

10

život je hodný ochrany od početí“ vyniká, že ústavodárce neměl v úmyslu zakotvit jakousi absolutní ochranu lidského plodu ve všech stádiích jeho vývoje, a zároveň je z poměrně vágní formulace zjevné, že je zákonodárci ponechán velmi široký mané-vrovací prostor. I  za  těchto okolností lze však převzít zcela obecný a  základní závěr německé judikatury, a sice že ústavní princip ochrany lidského plodu před narozením nedovoluje, aby zákonodárce aktivně umělé přerušení těhotenství propagoval jako hlavní správnou možnost, kterou má těhotná žena k dispozici.14

Lze tedy uzavřít, že ustanovení čl. 6 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svo-bod není možné považovat za ustanovení zcela bez normativního významu, a to zejména pro rozpor opačného závěru s principem racionálního ústavodárce. Z daného ustanovení vyplývá objektivní ústavní princip ochrany lidského plodu před narozením, který na-bírá na síle s poustupujícím stadiem těhotenství. Tento princip však ponechává záko-nodárci poměrně široký manévrovací prostor pro úpravu dovoleného umělého přeru-šení těhotenství a lze jej vnímat jako zákaz legislativy, která umělé přerušení těhotenství těhotným ženám v komplikovaných životních situacích podsouvá jako správné, nebo dokonce jediné fakticky možné řešení.

2. Soulad současné právní úpravy potratů s ústavním pořádkem obecně

V současnosti je umělé přerušení těhotenství v České republice upraveno jedněmi z nejstabilnějších předpisů v našem právním řádu vůbec, a sice zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství a navazující prováděcí vyhláškou ministerstva zdra-votnictví č. 75/1986 Sb.15 Odhlédneme-li od ústavně právní roviny problému, není příliš šťastné, že je tato citlivá problematika v demokratickém právním státě doposud upravena takřka nezměněnými právními předpisy z  doby komunismu.16 Posouzení ústavní konformity těchto předpisů je však o mnoho obtížnější.

Pokud bychom si chtěli vypomoci historickým výkladem Listiny základních práv a svobod, která je mladší než výše zmiňované předpisy o umělém přerušení těhotenství, nezaznamenáme příliš silný úspěch. Poslanci Federálního shromáždění sice Listinu schvalovali při vědomí dané zákonné a podzákonné právní úpravy, ovšem zjevně se lišili v názoru na to, jak má Listina na tuto úpravu dopadnout. Z rozpravy vyplývá, že poslanec Ivan Fišera, který předložil pozměňovací návrh obsahující druhou větu čl. 6 odst. 1 Listiny (srov. výše), svůj návrh doprovodil následujícím výrokem: „Měli bychom si … opravdu otevřít prostor pro hledání, aniž bychom se dostali okamžitě do rozporu se současným právním řádem…“ Následně se však k tomuto návrhu připojuje lidovecký

14 Podle Spolkového ústavního soudu je v raných fázích těhotenství zákonodárce povinen ženě, která zva-žuje umělé přerušení těhotenství, poskytnout psycho sociální poradenství, na základě něhož bude moci učinit kvalifi kovanou volbu.

15 Zatímco zákon nebyl novelizován nikdy, vyhláška, celým názvem Vyhláška ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky, kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, byla novelizována toliko jednou, a sice vyhláškou ministerstva zdravotnictví č. 467/1992 Sb.

16 Srov. Kokeš, M. In: Wagnerová, E. a kol., cit. dílo, str. 157.

11

poslanec Josef Lux s lehce odlišným stanoviskem: „zde byl předložen i můj návrh v tom smyslu, že lidský život před narozením zaslouží ochranu státu nebo zákonu. To znamená, já se vzdávám svého návrhu a jednoznačně podporuji návrh kolegy Fišery.“ Poslanec Jan Sokol za Občanské fórum (později Občanské hnutí) dokonce uvedl: „Všichni víme, že současné zacházení s nenarozenými dětmi není uspokojivé. Tady bude potřeba dlouhé cesty k tomu, abychom se dostali tam, kde dnes civilizované země jsou.“

Spíše je tedy z projevů poslanců možné dojít k závěru, že neměli v úmyslu postavit interrupční předpisy do rozporu s Listinou základních práv a svobod. Tento závěr má však omezenou relevanci více než 20 let od jejího schválení, neboť teleologický výklad Listiny a nová Ústava od té doby přijatá mohou vést k závěrům odlišným. Historický výklad lze ostatně použít toliko jako subsidiární výkladovou metodu.17 Obecnou kon-cepci zákona a vyhlášky, podle níž je možné na žádost ženy umělé přerušení těhotenství provést do 12. týdne těhotenství, v žádném případě nelze považovat za protiústavní, neboť se jedná o přístup v Evropě i ve světě zcela běžný, kterým zákonodárce nevybo-čuje z manévrovacího prostoru, o němž byla řeč v první části textu. Za nesporné je také třeba považovat, že je možné umělé přerušení těhotenství provést i po uplynutí 12. týdne, pokud je v ohrožení život těhotné ženy nebo plod není schopen života.18 V prvním jmenovaném případě do hry vstupuje právo ženy na život, které nad ochra-nou nenarozeného plodu vždy zvítězí, jak ostatně vyplývá i ze systematiky čl. 6 odst. 1 Listiny. V druhém případě lze těžko argumentovat principem ochrany nenarozeného života, pokud plod není schopen přežít.

I přesto, že v hrubých konturách je soulad právní úpravy umělého přerušení tě-hotenství s ústavním pořádkem nesporný, lze mít pochybnosti při zvážení některých detailů, jimiž se zabývají následující kapitoly. Zaprvé je třeba posoudit, zda i v součas-né době obstojí široké zmocnění k vydání vyhlášky ministerstva zdravotnictví. Dále je potřeba zhodnotit, zda je ústavně souladná konstrukce, kdy k umělému přerušení těhotenství nedochází z podnětu ženy, byť s jejím souhlasem.

3. Rozsah úpravy podzákonným právním předpisem

Předně je třeba zvážit, zda právní úprava umělého přerušení těhotenství v České re-publice odpovídá požadavkům ústavního pořádku z formálního hlediska. Pochybnosti je možné mít především, pokud jde o široké zmocnění k vydání vyhlášky ministerstvem zdravotnictví v § 12 zákona o umělém přerušení těhotenství, podle nějž „Ministerstvo zdravotnictví České socialistické republiky vydá obecně závazný právní předpis, jímž po-drobněji upraví podmínky pro umělé přerušení těhotenství, postup při projednávání umělé-ho přerušení těhotenství“. Otázkou je, zda toto zmocnění obstojí ve světle čl. 79 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 2 Listiny, respektive relevantní judikatury Ústavního soudu.

17 Knapp, V.: Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 171.18 Srov. § 4 a §5 zákona o umělém přerušení těhotenství.

12

Vysledovat v  judikatuře Ústavního soudu týkající se podzákonné normotvorby jednoznačné a  koherentní limity ústavnosti není zcela jednoduché. Je třeba odlišovat od sebe judikaturu Ústavního soudu vztahující se k nařízením vlády vydávaným podle čl. 78 Ústavy,19 obecně závazným vyhláškám obcí vydávaným v samostatné působnosti podle čl. 104 odst. 3 Ústavy,20 a podzákonným právním předpisům vydávaným mini-sterstvy a jinými správními úřady podle čl. 79 odst. 3 Ústavy. Lze přitom konstatovat, že k poslednímu zmíněnému typu sekundární normotvorby je Ústavní soud zdaleka nejméně vstřícný.

Zaprvé je nutné zkoumat, zda je zákonné zmocnění k vydání ministerské vyhlášky dostatečně úzké, aby nedocházelo k faktickému přenesení zákonodárné moci na or-gány moci výkonné.21 Měl by to být tedy primárně parlament, kdo formou zákonů projevuje politickou vůli, a exekutivě tudíž „nelze dát prostor uplatňovat svou vlastní právní (politickou) vůli vzdor Parlamentu“.22 Tento princip je dobře zřetelný například v nálezu Ústavního soudu týkajícím se tzv. smluvních rodin, jejichž úkolem mělo být nahrazovat ústavní výchovu dětí. Nálezem byla zrušena ustanovení zákona o  výko-nu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních, jež se institutu smluvních rodin týkala, neboť vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí bylo svě-řeno stanovení „podrobností pro výběr a přípravu smluvních rodin, podrobností způsobu spolupráce a kontroly těchto smluvních rodin s diagnostickým ústavem“.23 Ústavní soud konstatoval, že při takto širokém zmocnění je „ministerstvo zmocněno úpravou něčeho, pro co samotný zákon nestanoví žádné meze, co sám vůbec neupravuje. Nejednalo by se tedy o provedení zákona, ale o jeho doplnění, neboť prováděcí předpis by institut smluvní rodiny musel přesně vymezit“.24

Poměrně daleko však Ústavní soud zašel v nálezu týkajícím se tzv. zdravotnických nadstandardů, kde přichází s takto defi novaným testem určitosti zmocňovacího usta-novení: „Je … podstatné, zda úprava v zákoně sama o sobě, tedy i bez prováděcí vyhlášky,

19 Zejm. z poslední doby nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. Pl. ÚS 21/14, body 185-219.20 Pozornost je třeba věnovat rozhodnutím od cca roku 2007, kterými dochází k neustálému rozšiřování

možností obcí; zejm. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06; ze dne 8. června 2010, sp. zn. Pl. ÚS 58/05; ze dne 2. listopadu 2010, sp. zn. Pl. ÚS 28/09 a ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13.

21 Srov. dnešní judikaturou hojně citovaný nález Ústavního soudu Československé republiky ze dne 7. listopadu 1922, č. j. úst. 120/22-2/10. V tomto nálezu bylo konstatováno, že „zákonodárný akt obsahující vpravdě delegaci zákonodárné moci na vládu by měnil ústavní listinu tím, že by k ní připojil dosud neob-saženou výhradu, že moc zákonodárnou vykonává Národní shromáždění jen potud, pokud ji nedelegovalo na vládu“.

22 Jäger, P. In: Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T., Mlsna, P. a kol.: Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 743-4.

23 § 41 odst. 2 ustanovení zákona č. 109/2002 Sb., o  výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a změně některých zákonů, ve znění účinném k 30. červnu 2004.

24 Nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02, část VII.

13

je adresátům dostatečně srozumitelná a zda by byla aplikovatelná.“ 25 Bez stanovení dal-ších podrobností se s  takto přísným testem zmocňovacích ustanovení nelze ztotož-nit, neboť by v jeho světle nemohlo obstát téměř žádné zmocnění. Problematický je především požadavek aplikovatelnosti zákona i bez vydání podzákonného předpisu, k jehož vydání zmocňuje, neboť na základě tohoto požadavku by bylo možné dovodit protiústavnost i tak nesporných a v českém právním řádu tradičních zmocnění, jako je stanovení výše úroku z prodlení nařízením vlády podle § 1970 občanského zákoníku.

Dále je třeba zkoumat, do jaké míry se může podzákonný právní předpis dotýkat základních práv a svobod. Čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví, že „meze základních práv a svobod mohou být … upraveny pouze zákonem“. Není přitom zce-la zřejmé, jak striktně tuto výhradu zákona interpretovat, když její důsledné uplatňování by mohlo vést k faktickému znemožnění sekundární normotvorby v řadě oblastí práva. Ústavní soud se ke striktně jazykovému výkladu výhrad zákona obsažených v Listině zá-kladních práv a svobod zjevně nepřiklání. Zaprvé v návaznosti na judikaturu Evropského sou du pro lidská práva přistupuje na doktrínu tzv. zákona v materiálním smyslu a pod pojem zákon zahrnuje i ustálenou judikaturu soudů.26 Dále, jak vyplývá zejména z ná-lezů Pl. ÚS 58/05 a Pl. ÚS 28/09, na něž je odkazováno výše, Ústavní soud (po změně judikatury) připouští stanovení mezí základním právům a svobodám prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, tedy zjevně podzákonných právních předpisů.

Jiná je však situace týkající se podzákonných předpisů vydávaných orgány moci výkonné, a to především v kontextu nálezu rušícího nařízení vlády provádějící trestní zákoník v části týkající se drogových deliktů. Zde Ústavní soud dochází k závěru, že ústavně zakotvená výhrada zákona v čl. 39 Listiny základních práv a svobod vylučuje „v jiných případech možnou a žádoucí sekundární úpravu věcí předvídatelných v momentu přijetí zákona, podléhající častým změnám, podrobnostem zejména technicistního charak-teru, kdy zákonný základ může obsahovat jen to nejpodstatnější“.27 K tomuto striktní-mu výkladu se pak Ústavní soud přihlásil i ve vztahu k čl. 4 odst. 2 Listiny v nálezu ke služebnímu zákonu.28 Pokud Ústavní soud výhradu zákona interpretuje vstřícně k  judikatuře a normotvorbě obcí v  samostatné působnosti, nejeví se tento striktní přístup k  sekundární normotvorbě exekutivy jako adekvátní.29 Avšak i v případě, že pochybujeme o udržitelnosti těchto závěrů soudu ve vztahu k výhradě zákona, je z výše 25 Nález Ústavního soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/11, bod 49.26 Nález Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01 (zde v kontextu výhrady zákona

obsažené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod).27 Nález Ústavního soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12.28 Nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. Pl. ÚS 21/14, bod 209.29 Nadto jím dochází nikoliv k posílení parlamentu, ale k faktickému posílení soudů, které Ústavním sou-

dem zakázané podzákonné předpisy musí nahrazovat vlastními akty, byť formálně právně nezávaznými. Tak například zrušené nařízení vlády provádějící § 284 trestního zákoníku bylo fakticky nahrazeno sta-noviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2014, sp zn. Tpjn 301/2013. K riziku posilování soudnictví na úkor parlamentu v souvislosti s přezkumem podzákonných právních předpisů srov. Kysela, J.: Zákonodárství bez parlamentů. Beroun: Nakladatelství Eva Rozkotová, 2006, str. 32-3.

14

citovaného alespoň zřejmé, jaký typ otázek by měl spadat do úpravy podzákonnými právními předpisy v případě, kdy výhrada zákona přítomna není.

Pokusíme-li se v kontextu výše uvedeného zhodnotit vyhlášku ministerstva zdravot-nictví o umělém přerušení těhotenství, respektive rozsah zákonného zmocnění k jejímu vydání, musíme dojít k závěru, že takto široce pojaté zmocnění v souladu s ústavním po-řádkem není, a to i při pominutí některých úvah Ústavního soudu z poslední doby, které lze považovat za excesivní. V některých částech totiž vyhláška zákon spíše doplňuje, než provádí, a stojí tudíž vedle něj. Zároveň vyhláška obsahuje úpravu, která přímo stanoví meze základním právům těhotných žen, a to především právu na soukromí.

Ze zákonného zmocnění není vůbec zřejmé, které konkrétní aspekty umělého přerušení těhotenství má vyhláška upravovat. „Podrobnější upravení podmínek“ evo-kuje dikci výše citovaného a Ústavním soudem zrušeného ustanovení týkajícího se smluvních rodin, přičemž může, jak současná podoba vyhlášky prokazuje, zahrnovat leccos. Tak zákon například v § 4 stanoví, že ženě lze uměle přerušit těhotenství jen, „nebrání-li tomu její zdravotní důvody“. V § 1 vyhlášky 30 je tato podmínka rozvedena podrobněji, ovšem stále na velmi vysoké úrovni obecnosti, kterou by jistě unesla i zá-konná úroveň. Dalším sporným bodem je úprava potratů ze zdravotních důvodů, nebo z důvodu geneticky vadného vývoje plodu podle § 5 zákona. Až v § 2 vyhlášky se totiž stanoví, že zdravotními důvody se rozumí jen ohrožení života ženy či neschopnost ži-vota plodu. Potrat z důvodu geneticky vadného vývoje plodu je pak omezen dosažením dvaceti čtyř týdnů těhotenství. Totéž platí pro § 3 vyhlášky, který upravuje situace, kdy provedení umělého přerušení těhotenství iniciuje zdravotnické zařízení, přičemž žena má možnost jej odmítnout a podepsat revers (k ústavnosti této konstrukce z materiál-ního hlediska viz níže).

Výše uvedené normy obsažené ve vyhlášce jsou přitom stěží normami technicistní-ho nebo vysoce odborného charakteru, už vůbec se nejedná o pravidla, která je potřeba často měnit, jak ostatně dosvědčuje téměř 29 let, kdy vyhláška nebyla v dané části mě-něna. Přitom se dotýkají jádra soukromí těhotné ženy, neboť stanoví, kdy smí přikročit k umělému přerušení těhotenství, a kdy nikoliv. Otázky typu za jakých okolností lze omezit přístup k potratu ženě, která byla znásilněna, jsou přitom výsostně politické a neměly by být přenechávány rozhodnutí orgánů moci výkonné. U § 3 vyhlášky je pak třeba upozornit na analogii s korespondujícím ustanovením zákona o zdravotních

30 „Za zdravotní důvody, pro které nelze na žádost ženy uměle přerušit těhotenství (kontraindikace), se považují a) zdravotní stav ženy, kterým se podstatně zvyšuje zdravotní riziko spojené s umělým přerušením těho

tenství, zejména zánětlivá onemocnění, b) umělé přerušení těhotenství, od něhož neuplynulo šest měsíců, s výjimkou případů, kdy 1. žena alespoň dvakrát rodila nebo 2. žena dovršila 35 let věku nebo 3. je důvodné podezření, že žena otěhotněla v důsledku trestné činnosti, která vůči ní byla spáchána.“

15

službách,31 které dokládá, že problematika postupu v případě, že pacient odmítá zdra-votní péči nutnou k ochraně jeho zdraví, má být upravena na úrovni zákona.

Zbytek obsahu vyhlášky je z hlediska limitů podzákonné normotvorby v zásadě ak-ceptovatelný, a to zejména pokud jde o seznam konkrétních nemocí, syndromů a sta-vů, které jsou zdravotními důvody k umělému přerušení těhotenství. Pokud by totiž rozsah úpravy, který je nyní obsažen v § 1 a 2 vyhlášky, byl včleněn do zákona, nic by nebránilo úpravě těchto skutečně odborných detailů podzákonným právním předpi-sem. To recentně potvrdil i Ústavní soud v nálezu týkajícím se povinného očkování, kde potvrdil ústavnost určení konkrétních druhů povinného očkování podzákonným předpisem, neboť „systematika právní úpravy zde velí neoddělovat úpravu jednotlivých druhů očkování a těch velmi určitých a nezřídka dobově (včetně stavu vědeckého poznání) podmíněných skutečností, jež se k nim váží.“ 32

4. Umělé přerušení těhotenství z podnětu zdravotního zařízení

Druhým aspektem zkoumané právní úpravy, který lze z hlediska ústavních garancí považovat za sporný, je konstrukce vyplývající z § 5 zákona o umělém přerušení těho-tenství, resp. § 3 prováděcí vyhlášky. Jedná se o konstrukci, kdy lze ženě uměle přerušit těhotenství s jejím souhlasem, anebo z jejího podnětu. Jak uvádí § 3 odst. 3 vyhlášky, „jestliže k umělému přerušení těhotenství dalo podnět zdravotnické zařízení a žena k němu odmítá dát souhlas, učiní o tom žena, která odmítá umělé přerušení těhotenství, písemné prohlášení (revers)“.

Uvedená konstrukce je důsledkem skutečnosti, že předmětem zkoumání jsou právní předpisy přijaté v době nedemokratického socialistického režimu. Tyto před-pisy nebyly přijaty na  základě demokratického diskursu, nýbrž na  základě diskursu pokřiveného dobovou ideologií. Hlavními hybateli politického rozhodování v oblasti umělého přerušení těhotenství v této době byli odborníci a v centru pozornosti státu nestál jednotlivec, nýbrž společnost jako celek.33 Ve veřejném diskurzu, který se v 80. letech před přijetím nového interrupčního zákona vedl, dominovala témata jako kvali-ta populace (negativní vliv psychických problémů nechtěných dětí) a zájmy společnos-ti, nikoliv právo volby ženy a zájem na ochraně jejího soukromí, který ve stejné době převažoval v západních státech.34

Uvedený zákonný model, kdy žena v rozhodování o umělém přerušení vlastního těhotenství vystupuje ne-li jako objekt, tak alespoň jako vedlejší účastník rozhodova-cího procesu, je tedy přežitkem reprodukční politiky socialistického Československa, který zcela neodpovídá hodnotovému nastavení České republiky jako demokratického

31 Srov. § 34 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o  zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů.

32 Nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14, bod 68.33 Dudová, R.: Interrupce v České republice: zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav AVČR, 2012, str. 24-26.34 Tamtéž, str. 83.

16

právního státu kladoucího důraz na ochranu základních práv a svobod jednotlivce. To však ještě nutně nevede k závěru, že jde o právní úpravu protiústavní. Její potenciální protiústavnost by mohla spočívat v rozporu s právem ženy na zachovávání její lidské důstojnosti, respektive jejím právem na soukromí v širším smyslu podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod.

Z výše citovaného ustanovení je zjevné, že ženě nikdy nemůže být zákonně pro-vedeno umělé přerušení těhotenství, aniž by s tím vyjádřila souhlas. Na ženy, u nichž je k potratu dán tzv. zdravotní důvod (tj. ohrožení života nebo zdraví ženy, zdravého vývoje plodu nebo geneticky vadný vývoj plodu), zákon, potažmo vyhláška vytváří určitý nátlak, když dovoluje cestu k umělému přerušení těhotenství iniciovat zdravot-nickému zařízení, přičemž pokud žena odmítá k tomuto zákroku dát souhlas, musí podepsat revers. Umělé přerušení těhotenství se tak staví do  analogie k  poskytnutí zdravotních služeb nezbytných pro zabránění vážnému poškození zdraví nebo ohrože-ní života pacienta. To je zvláště sporné v případě geneticky vadného vývoje plodu, kdy není zdraví matky vůbec ohroženo.

Při konfrontaci s dostupnou judikaturou k právu na soukromí je třeba uznat, že daná úprava zřejmě splňuje požadavky Evropského soudu pro lidská práva na dosta-tečné zákonné záruky ochrany reprodukčního zdraví žen.35 Žena totiž musí být v sou-ladu s obecnými předpisy o poskytování zdravotní péče řádně poučena tak, aby mohla poskytnout informovaný souhlas. Protiústavnost zřejmě nelze dovodit ani v případě, kdy zdraví ženy není ohroženo. Je sice otázkou, do jaké míry je vhodné, aby stát svou populační politiku směřující proti narození dětí trpících genetickou vadou prosazoval tak, že genetickou vadu plodu staví naroveň hrozící vážné újmě na zdraví ženy, ovšem za předpokladu, že je ženě skutečně objektivně předestřena její situace tak, aby „byla zahrnuta v  celém rozhodovacím procesu v míře dostatečné k  zajištění potřebné ochrany jejích zájmů“,36 se zřejmě nejedná o  stav protiústavní. Za  těchto podmínek lze také konstatovat, že se zákonodárce stále pohybuje v širokých mezích ústavního principu ochrany nenarozeného lidského života.

Jiná by byla situace, pokud by se v individuálním případě prokázalo, že uvedené záruky naplněny nebyly a  těhotná žena nebyla zdravotnickým zařízením do  rozho-dování zapojena dostatečně. Pakliže by existovaly indicie, že je takový postup běžný a jedná se o systémový nedostatek, bylo by nutné požadovat, aby zákonodárce přijal větší záruky ve vztahu k informovanosti těhotných žen a svobodě jejich rozhodování. Zkoumání této otázky by však překračovalo možnosti tohoto textu.

35 Rozsudek Evropského práva pro lidská práva ze dne 8. února 2011 ve  věci V. C. proti Slovensku, č. 18968/07, body 140, 145 a 154.

36 Rozsudek Evropského práva pro lidská práva ze dne 9. října 1979 ve věci Airey proti Irsku, bod 32.

17

Závěry

Lze tedy uzavřít, že právní úprava umělého přerušení těhotenství v České republice odráží skutečnost, že byla přijata nedemokratickým státním zřízením socialistického Československa. S ideovými východisky, na nichž tato právní úprava vyrostla, bychom se v demokratickém právním státě nemohli ztotožnit, a je tedy na zákonodárci, aby zvážil, zda nepřijmout právní úpravu zcela novou, které bude předcházet demokratický diskurz kladoucí důraz na ústavně garantovaná základní práva, stejně jako ochranu lidského života před narozením.

Zákon a na něj navazující vyhláška z  roku 1986 však nejspíš mohou obstát při přezkumu jejich souladu s ústavním pořádkem z hlediska obsahového, neboť ústavo-dárce svěřuje zákonodárci poměrně širokou diskreci v tom, jak zajistit ochranu lidské-ho života před narozením, která je objektivním ústavním principem. To platí toliko za předpokladu, že ústavně garantovaných základních práv bude šetřeno při aplikaci interrupční legislativy, a to zvláště v případech, kdy je ženě umělé přerušení těhotenství doporučeno zdravotnickým zařízením.

Jiná je však situace při posouzení právní úpravy z hlediska ústavnosti zmocnění k sekundární normotvorbě. Zmocnění k vydání vyhlášky Ministerstva zdravotnictví je příliš vágní, v  důsledku čehož vyhláška upravuje otázky, které by měl upravovat samotný zákon, a to mimo jiné proto, že se dotýkají základních práv těhotných žen, především jejich práva na ochranu soukromého života. V souladu se svou dosavadní judikaturou by Ústavní soud nejspíš musel přikročit ke zrušení § 12 zákona o umělém přerušení těhotenství a navazující ministerské vyhlášky, pokud mu byl takový postup navržen.

18

ŽIVOT (NE)HODNÝ ŽITÍ

ŽALOBY WRONGFUL BIRTH A WRONGFUL LIFE

Aneta Bernardová

Můžeme požadovat náhradu újmy za život, který nevznikl podle plánu? Může být život s postižením tak těžký, že by bývalo lepší vůbec se nenarodit? Kdo objektivně posoudí kvalitu života postiženého? To jsou otázky, které provází žaloby typu wrongful birth a wrongful life.

V roce 1963 se objevil před odvolacím soudem v americkém Illinois pozoruhod-ný případ, svou povahou pro celý právní svět neznámý.1 Jospeh Zepeda žaloval tehdy svého otce, Louise Zepedu, na náhradu újmy z důvodu, že se narodil jako nemanželské dítě. Louis Zepeda měl poměr s matkou žalobce a slíbil jí, že si ji vezme. To ale nikdy nehodlal splnit, ostatně v té době už ženatý byl. Joseph Zepeda se v důsledku porušení slibu narodil mimo manželství, což mělo špatný dopad na jeho osobnostní práva, majet-kové poměry, a v té době i reputaci. Náhradu újmy syn požadoval z důvodu, že mu byla odepřena možnost mít normální domov, otce, po kterém by mohl dědit, a postavení legitimního potomka. Újmou tedy mělo být samo početí žalobce Josepha Zepedy, za-tímco protiprávní čin se stal ještě před jeho početím.

Žaloby wrongful life

Zepeda v. Zepeda byl prvním případem žaloby druhu wrongful life. Tento typ se od žalob wrongul birth liší osobou žalobce, neboť v prvním případě jím je dítě samot-né, zatímco u wrongful birth to jsou rodiče.

Současná prenatální diagnostika umožňuje rodičům vyhnout se porodu postižené-ho potomka, neboť se při včasné diagnostice mohou rozhodnout pro potrat. S odepře-ním takové možnosti v důsledku nesprávné prenatální diagnózy pracují žaloby wron-gful life i wrongful birth. Ve wrongful life žalobách je pochybením narození fyzicky či jinak postiženého dítěte, a to přesto, že mohlo být díky prenatální diagnostice zřejmé jeho postižení, a matka se mohla rozhodnout podstoupit potrat.2 Důsledkem je tak ztráta možnosti dítěte vůbec se nenarodit.

Prvním typem takových případů jsou žaloby wrongful unsatisfi ed life, kdy žalují děti, jejichž život je poškozen újmou odlišnou od postižení. Takovým případem byla právě žaloba Josepha Zepedy proti svému otci z důvodu, že se narodil jako nemanželský. Jde tedy o situace, kdy se v důsledku porušení některé povinnosti narodí dítě se zhoršeným spo-lečenským postavením, poškozenými osobnostními právy, zkrátka znevýhodněné jinak než zdravotně. Žalovaným přitom nemusí být jen fyzická osoba. V případě Williams 1 Zepeda v. Zepeda, Apellate Court of Illinois, 11. 6. 1963, GEN. NO. 48,291.2 Vajda, L: Soudní rozhodování v  problematice “Wrongful birth” v  evropském srovnání. Praha, 2012.

Diplomová práce, Univerzita Karlova, str. 8.

19

v. State byl takto žalován stát New York. Dítě se v tomto případě narodilo mentálně postižené ženě, která byla držena v ústavu pro duševně choré. Tam byla znásilněna a počala dítě. Porušení povinnosti zde spočívalo v nedostatečném zabezpečení ústavu, pasivně legitimovaný subjekt byl právě stát New York. V současné době, deklarující rovnost bez ohledu na  původ, rasu či sociální poměry, by žaloby wrongful unsatis-fi ed life byly těžko přípustné, protože by bylo velmi obtížné dovodit újmu spočívající ve zhoršeném společenském postavení.

Druhou a zároveň nejčastější skupinou případů wrongful life jsou žaloby wrongful diminished life, tedy nechtěný život s postižením, kdy zpravidla žalují handicapované děti. Jde většinou o případy, kdy lékař nesprávně provede prenatální diagnostiku a ne-diagnostikuje postižení plodu. Matka tak nedostane informaci o postižení potomka a dítě donosí. Deklaruje přitom, že pokud by bývala správnou informaci dostala, těho-tenství by uměle přerušila. Jedná se často o nesprávnou informaci o rizicích hrozících plodu, kdy v  důsledku pochybení lékaře vznikla škoda dítěti v  podobě jeho života s postižením. Dítě pak žaluje lékaře jako důsledek svého narození. Je častou chybou domnívat se, že dítě žaluje proto, že by raději neexistovalo.3 Naopak. Taková žaloba by nikdy nemohla být přípustná, neboť korelátem protiprávního stavu narození po-stiženého by byla smrt žalobce při potratu. O to však žalobcům nejde. Dítě v těchto případech žaluje z důvodu nedbalosti lékaře poskytnout správnou radu matce a dát tak možnost svobodného rozhodnutí. To, oč pak usiluje, není vlastní neexistence, ale náhrada zvýšených životních nákladů oproti zdravému životu. Přínosem pro dítě pak je, že žalobou wrongful life může požadovat vyrovnání těchto nákladů za  celý svůj život, kdy bude postiženo. Pokud by žaloval rodič, soudy by se přikláněly k tomu tyto náklady přiznat jen do okamžiku, kdy dítě nabyde zletilosti.

Teoretickou možností je pak i žalování matky, která o postižení potomka ví, a přes-to nepodstoupí potrat. Pak bychom museli vyvozovat právo dítěte narodit se bez po-stižení, resp. nenarodit se s  postižením. I  pokud bychom takové právo vyvodili, je otázkou, zda by způsobilo vznik povinnosti matky vůči dítěti.4

Případy wrongful diminished life s  sebou mimo jiné nesou problematiku určení míry utrpení poškozeného. Nejde jen o to, že postižení může znemožňovat komunika-ci a subjektivní vyjádření dítěte (případy, kdy se dítě nemůže samo vyjádřit, jsou běžné, protože žalobu většinou podávají zákonní zástupci postiženého jeho jménem). Větším problémem je subjektivita utrpení. Pokud nelze utrpení osoby posoudit na  základě jejího vlastního stanoviska, je přibrán znalec, který se pokouší objektivně zhodnotit míru poškození. Pokud se však má třetí osoba snažit stanovit míru zhoršení kvality ži-vota, je třeba si uvědomit, že lékaři často hodnotí kvalitu života postiženého jako horší, než jak by ji zhodnotil on sám. Poškozený na druhou stranu bude v tomto případě mít samozřejmě zájem na tom, aby bylo jeho postižení hodnoceno co nejzávažněji.

3 Mason, J. K.: Th e troubled pregnancy. Cambridge: Cambridge University Press, 2007, str. 237.4 Špuláková, E.: Wrongful birth, wrongful life. Praha, 2012. Diplomová práce, Univerzita Karlova, str. 6.

20

U žalob wrongful diminished life navíc stojí proti sobě fakt, že život je chápán jako nejvyšší státem chráněná hodnota, zatímco život s postižením má být protiprávním stavem, způsobilým stát se důvodem vzniku náhrady škody. Přijetí takových žalob by znamenalo připuštění, že život s postižením je méněcenný oproti životu zdravého člo-věka. To by vedlo k rozporu se čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že lidé jsou si rovni v důstojnosti i v právech.5 Takové žaloby jsou ve většině evropských zemí, s výjimkou Nizozemí, zamítány jako nepřípustné.

Žaloby prenatal injury

Vyčleněným typem žalob, občas spadajícím do kategorie wrongful life, jsou případy prenatal injury, kdy je plod poškozen během prenatálního vývoje. Zatímco v žalobách wrongful life a wrongful birth vede pochybení lékaře (či rodiče) k samotnému početí a narození dítěte, u prenatal injury vede k poškození již počatého potomka. Jedná se například o používání léků s kontraindikací pro těhotenství, nebo požívání pro plod závadných látek matkou. I zde je otázkou, zda by bylo možné uplatnit prenatal injury žaloby i proti matce, která by například poškozovala plod požíváním pro něj nebezpeč-ných látek. Taková žaloba by musela vycházet z práva na nedotknutelnost osoby a z něj vyplývajícího práva na zachování tělesné integrity. To se však vztahuje pouze na dobu od narození do smrti. Před narozením je ochrana lidské osobnosti možná pouze jako součást těla matky. Bez vyvození práva dítěte narodit se nepostižené by tedy taková žaloba úspěšná nebyla.6

Žaloby wrongful birth

Vedle těchto tří typů žalob stojí velká skupina žalob wrongful birth, kdy žalobcem je místo dítěte rodič. První taková žaloba byla podána v roce 1934 7 v Minnesotě, kdy došlo k narození dítěte v důsledku nesprávně provedené sterilizace.

Aby bylo možné uplatnit nárok z žaloby wrongful birth, je potřeba splnit čtyři před-poklady.8 Zaprvé musí nastat porušení právní povinnosti. Dále je nutné, aby vznikla škoda způsobená zaviněně. Nejkomplikovanějším požadavkem je příčinná souvislost mezi jednáním a vznikem škody, která musí být přímá a bezprostřední. Přípustnost žaloby je též podmíněna legalizací umělého přerušení těhotenství. Bez této možnosti by matka ani v případě správné diagnózy neměla možnost potratu a žaloba by postrá-dala smysl.

Žaloby wrongful birth jsou dvojího druhu. Jednak jde o  wrongful conception, způsobenou například nesprávně provedenou sterilizací, která nezabrání těhotenství.

5 Vajda, L: Soudní rozhodování v  problematice “Wrongful birth” v  evropském srovnání. Praha, 2012. Diplomová práce, Univerzita Karlova, str. 8.

6 Špuláková, E.: Wrongful birth, wrongful life. Praha, 2012. Diplomová práce, Univerzita Karlova, str. 4.7 Christensen v. Formby, Supreme Court of Minnesota, 22. června 1934, 255 N.W. 620.8 Doležal, T.: Náhrada škody za nechtěné dítě ?, Právní rozhledy, roč . 14, č . 21, 2006, str. 783-787.

21

Může jít také například o nesprávnou diagnózu neplodnosti či špatné antikoncepční plánování. Není přitom nutné, aby se dítě vůbec narodilo – může být i potraceno. Újma spočívá ve  vzniku těhotenství, a případně v nákladech na péči o narozeného potomka. Rodiče tedy přichází o právo svobodně se rozhodnout nebýt rodičem.

Druhou kategorií wrongful birth žalob jsou případy nechtěného narození, kdy se narodí postižené dítě. Nedbalost lékaře spočívá hlavně v nesprávně provedené prena-tální diagnostice. Pokud by rodiče věděli, že se jim má narodit postižený potomek, zvo-lili by potrat a dítě by se nenarodilo. Újmou tedy je, že rodiče nemají možnost ukončit těhotenství a vyloučit tak možnost, že se stanou rodiči postiženého dítěte.9 Pochybení nespočívá v narození dítěte jako takového, ale v narození dítěte s postižením.

Žaloby wrongful birth mají výrazně větší šanci na úspěch než wrongful life, což neznamená, že by s sebou nesly méně etických otázek.

Přístup k žalobám wrongful life a wrongful birth se výrazně liší v různých zemích a právních kulturách. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že zatímco žaloby wrongful birth bývají v mnoha zemích v některých svých formách připouštěny, žaloby wrongful life jsou zpravidla zamítány. Přičemž tento odmítavý postoj bývá důsledkem vývoje, kdy v různých zemích byly často žaloby wrongful life připouštěny, nicméně po veřejné diskusi a protestech veřejnosti k nim byl zaujat negativní postoj. Ten může být vyjá-dřen nejen v soudní praxi, ale i přímo v normativním aktu, kdy je výslovně v zákoně uvedeno, že žaloby wrongful life nejsou přípustné.

Česká republika

V České republice zatím nikdy nebyl soudně řešen případ žaloby wrongful life. Česká lékařská komora řešila sice stížnosti pacientů na  jednání v  oblasti prenatální diagnostiky, nikdy však ze strany postiženého dítěte.

Naproti tomu žaloby spadající do kategorie wrongful birth byly již několikrát v České republice připuštěny. Asi nejznámější českou wrongful birth žalobou je případ řešený v roce 2008 před Vrchním soudem v Olomouci.10 Matka-žalobkyně se rozhodla uměle přerušit těhotenství z důvodu nedostatečného materiálního zabezpečení pro své dítě. Zákrok byl nicméně úspěšný jen částečně. Žena totiž čekala dvojčata, a potracen byl jen jeden z plodů. Druhý matka donosila jako zdravé dítě, a domáhala se následně jak náhrady nemajetkové újmy za  fyzické a  psychické utrpení, tak náhrady ušlého zisku za dobu rodičovské dovolené. Žena se zde však o právo svobodně se rozhodnout o vlastním mateřství z velké části připravila sama. Před otěhotněním totiž nepoužívala antikoncepci, v době těhotenství nedocházela včas na pravidelné zdravotní prohlídky a nezajímala se o svůj stav. Význam mělo také vyjádření soudního znalce, že přestože

9 Špuláková, E.: Wrongful birth, wrongful life. Praha, 2012. Diplomová práce, Univerzita Karlova, str. 4.10 Šustek, P.: Ochrana života a zdraví ve Všeobecném občanském zákoníku (Život jako újma?). In: Petr Šustek. In:

Dvořák, J, Malý, K. a kol.: 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, str. 349.

22

došlo k pochybení ze strany lékaře, který nesprávně provedl potrat, nejsou takové pří-pady ojedinělé a každoročně se v České republice děti tímto způsobem rodí. Žalobkyně žádala z důvodu porušení práva na ochranu osobnosti po nemocnici 400 000 Kč. Soud v tomto případě uznal zásah do práva na soukromí, a zároveň porušení ústavně zaru-čených základních lidských práv. Konkrétně nedotknutelnosti osoby, tedy článku 7 odst. 1, a práva na důstojnost a ochranu před neoprávněným zasahováním do soukro-mého života, vyjádřených v čl. 10 odst. 1 a 2. Soud však vzal také v úvahu nedbalost matky a její spoluvinu na nastalé situaci. Z původní žalované částky tedy soud snížil přiznanou náhradu újmy na fi nálních 80 000 Kč. Důvodem ke snížení bylo zároveň srovnání s částkou 240 000 Kč, která byla podle tehdy účinného občanského zákoníku přiznávána coby odškodnění v případně úmrtí. Jistě není možné, aby matce zdravého dítěte byla přiznána vyšší částka, než rodičům, jejichž dítě zemřelo.

Při řešení žalob wrongful birth se české soudy zpravidla inspirují německou judika-turou. Proto se práce zaměří právě na postoje německých soudů a poskytne srovnání s judikaturou Izraele, který donedávna zaujímal opačný postoj.

Německo

Zatímco žaloby wrongful birth německé soudy připouštějí, wrongful life zamítají bez výjimky. Wrongful birth žaloby mají v Německu tradici. První takový případ se datuje do šedesátých let 20. století, kdy matka žalovala lékárníka z důvodu, že jí vy-dal místo antikoncepčních medikamentů léky na bolest žaludku.11 Následkem bylo nechtěné početí zdravého dítěte, žaloba byla tedy typu wrongful conception.12 Prvním případem, kdy soudy takový nárok skutečně přiznaly, byl judikát Nejvyššího soudu z roku 1980, a od té doby soudy drží tradici přiznávání žalob wrongful birth.

Žaloby typu wrongful life německé soudy vůbec nepřipouštějí. Důvodů je několik. Jednak zde podle Němců chybí důvod k náhradě újmy spočívající ve smluvní či delikt-ní odpovědnosti. Mezi dítětem a chybujícím lékařem neexistuje žádný smluvní vztah. Zároveň zde není ani deliktní odpovědnost, neboť lékař neporušil práva dítěte - jeho poškození nezpůsobil, pouze zabránil možnému potratu. Když už, je naopak dítě dluž-né lékaři za svůj život. Zároveň podle německých soudů není možné srovnávat stav žití se stavem, kdy se dítě nenarodí - život, jakkoli těžký, nemůže způsobit újmu, protože je nejvyšší chráněnou hodnotou.

Izrael

Porovnávání života s možností vůbec se nenarodit se naopak až donedávna ne-bránil Izrael.13 V případu Zeizov soudci nejvyššího soudu připustili, že v extrémních situacích lze uznat, aby pro osobu bylo lepší se vůbec nenarodit, než přijít na  svět

11 Hashiloni-Dolev, Y.: A life (un)worthy of living, Dordrecht: Springer, 2007, str. 122.12 Doležal, T.: Náhrada škody za nechtě né dítě ?, Právní rozhledy, roč . 14, č . 21, 2006, s. 783-787.13 Hashiloni-Dolev, Y.: A life (un)worthy of living, Dordrecht: Springer, 2007, str. 123.

23

s postižením. Připouštění takových žalob je samozřejmě kontroverzní. Staví proti sobě logiku a spravedlnost - podle principů logiky je vhodné žaloby wrongful life připustit. Pokud tak neučiníme, chováme se nespravedlivě k  žalobci, jehož nárok není uznán a není mu přiznána náhrada za nespravedlnost, která se mu stala.

Je paradoxní, že zatímco nové reprodukční technologie vedou k tomu, že plod je považován za „pacienta“ ve stále dřívějších stádiích vývoje, umožněním včasné detekce genetických chorob vedou k častějším potratům. Postoj k žalobám wrongful life je rozhodně ovlivněn přístupem k potratům v dané zemi. V této souvislosti je potřeba zmínit, že izraelská potratová politika se české blíží svou otevřeností rozhodně více, než německá. Tato logika by snad nasvědčovala teoretické přípustnosti žalob wrongful life v České republice.

V roce 2012 nicméně Nejvyšší soud Izraele rozhodl, že žaloby wrongful life od této chvíle již přípustné nebudou. Do té doby totiž nejen že tyto žaloby nebyly ojedinělé, byly však také podávány i v případech, kdy dítě bylo postižené jen lehce, a to třeba jen fyzicky, nikoli mentálně.14

Takový byl třeba případ R.V. v. Maccabi Healthcare Services. Matce se tehdy na-rodil syn s lehkou srdeční vadou a bez ruky. Matka však tvrdila, že pokud by bývala správně proběhla prenatální diagnostika a ona o postižení věděla, rozhodla by se pro potrat. Zásadní je optika, kterou v tomto případu matka zaujala, a která byla společná i dalším wrongful life žalobám. Matka totiž netvrdí, že by byla raději, kdyby se jí syn nenarodil. Tvrdí pouze, že pokud by včas podstoupila potrat, znovu by otěhotněla a porodila by zdravé dítě místo postiženého. Ideálním stavem by tu nebyla neexisten-ce postiženého dítěte, ale narození zdravého. Viděno touto optikou, neporovnáváme existenci dítěte s jeho neexistencí, ale narození postiženého dítěte s narozením zdravé-ho. Ostatně, narození postiženého dítěte brání narození jiného, potenciálně zdravého potomka, kterého by se matka rozhodla mít namísto postiženého.

Na žaloby wrongful life je zároveň nutno se dívat v kontextu sociálního systému dané země. Jakkoli kontroverzní se nám tyto žaloby mohou zdát, v Izraeli se stalo pra-xí, že byly podstatným zdrojem obživy pro postižené dítě. Tomu, pokud se rozhodne žalovat, nebude tolik záležet na udržení teoretického konceptu důstojnosti jeho života, ale na udržení důstojnosti v praxi – tedy aby mělo obživu pro slušný život.

Mimo jiné četnost žalob wrongful life vedla k  tomu, že v  roce 2012 judikoval Nejvyšší soud Izraele další nepřípustnost těchto návrhů. První žalobou wrongful life v Izraeli byl slavný případ Zeitsov v. Katz. Matka v něm žádala prenatální vyšetření na Hunterův syndrom, neboť si byla vědoma, že se tato nemoc v  rodině vyskytuje. Dala dopředu najevo, že pokud by testy byly pozitivní, rozhodla by se pro potrat. Diagnostika byla nicméně provedena nesprávně a ženě se narodil syn právě s  tímto

14 Mor, S.: Th e dialectics of wrongful life and wrongful birth claims in Israel: a disability critique. Studies in Law, Politics, and Society, č. 63/2014, str. 114.

24

syndromem, v důsledku čehož soud přiznal dítěti odškodnění. Precedent přípustnos-ti těchto žalob byl překonán v  roce 2012 rozsudkem Hamer et al. v. Prof. Amit et al. Rozsudku předcházela veřejná debata a ustanovení speciální komise ministerstvem spravedlnosti, která měla pomoci dojít k rozhodnutí o (ne)přípustnosti těchto žalob. Výsledek je ten, že zatímco žaloby wrongful life již nejsou přípustné, wrongful birth nadále zůstávají. Až do roku 2012 byly přitom částky připouštěné u wrongful life žalob výrazně větší, než u  wrongful birth. Důvodem bylo, že rodiče mohli žalovat pouze náhradu újmy až do dospělosti dítěte, zatímco dítě mohlo žalovat náhradu za celý svůj život. Aby se toto vykompenzovalo, Nejvyšší soud zároveň judikoval, že rodiče nově mohou požadovat náhradu újmy za celý život dítěte s postižením.

Přípustnost žalob wrongful life a wrongful birth

Jedním z nejzásadnějších argumentů v diskusi o právní přípustnosti žalob wron-gful life je fakt, že pokud by k „protiprávnímu činu“ nedošlo, neexistoval by žalobce. Pokud by dítěti byla přiznána veškerá práva, včetně toho nenarodit se s postižením, neexistovala by osoba s právní subjektivitou a schopností žalovat. Právo nebýt narozen s postižením by navíc převážilo veškerá další základní lidská práva.

Právo nenarodit se s postižením má z mého pohledu dvě formy – aktivní a pasivní. Aktivní forma by znamenala právo dítěte, aby je matka, vědomá si jeho postižení, po-tratila. Pokud bychom jej přiznali, měli bychom též dítěti přiznat možnost žalovat ne-jen lékaře, který nesprávně provedl diagnostiku, ale i matku, která vědomá si postižení dítě nepotratila.15 Takové právo je podle mě neobhajitelné. Nejen, že je něco takového morálně nepřípustné a žaloby by přinášely rodinné rozvraty (ačkoli se domnívám, že argument rozvracení rodinného života je nadužívaný – pokud je situace taková, že dítě chce matku žalovat, rozvrat pravděpodobně nastal bez ohledu na to, zda dítěti žalobu povolíme či nikoli). Jde však také o čistě praktický problém. Žalovat by totiž zpravidla musela matka samu sebe, neboť dítě bude postižené a nezletilé.

V pasivní formě by právo nenarodit se s postižením nabývalo jiné podoby. V přípa-dě, že k postižení dítěte dojde řízením osudu, není důvod žalovat rodiče za nepodstou-pení potratu. Pokud se však rodiče vědomě rozhodnou počít dítě, jehož život bude zne-výhodněný postižením, je tento postižený život jejich „vinou“. Šlo by o případy, kdy je vysoká pravděpodobnost či jistota, že rodiče budou mít postižené dítě, a oni přesto požádají o umělé oplodnění. Půjde tedy zejména o takové stavy, kdy je známá těžká genetická zátěž rodičů vedoucí k dědičným chorobám. Někteří autoři16 zastávají názor, že v takových případech by rodičům mělo být odepřeno právo na umělé oplodnění či jinou formu asistované reprodukce. A nejen to – u takových rodičů by se prý dokonce měla zvažovat sterilizace. Fakt, že nucenou sterilizací připravujeme osobu o právo roz-

15 Black D. Birthrights: Law and Ethics at the Beginning of Life. Journal of the Royal Society of Medicine. 1989;82(11):698., str. 181.

16 Archard, D.: Wrongful life. Philosophy 79 (3)/2004, str. 419.

25

hodnout o svém rodičovství, by údajně v takovém případě měl být ospravedlnitelný, neboť ti, kdo mohou počít jen postižené dítě, takové právo nemohou vykonávat. Jeho předpokladem totiž je, že rodič přivede na svět potomka schopného důstojného života. Pokud toho není schopen, není mu umožněn ani výkon tohoto práva. Důstojný život hodný žití je takový, který dítěti umožňuje vykonávat podstatnou část práv uvedených v Úmluvě o právech dítěte. Pokud by rodič přivedl na svět potomka s vědomím, že ten výkonu práv nebude schopen, jednal by nesprávně.

Etické problémy žalob wrongful birth a wrongful life

Jedním z mnoha problémů je význam žalob pro dítě, které ofi ciálně získává nálep-ku nechtěného, což samozřejmě může mít dopad na jeho psychiku.

Zároveň je třeba upřesnit, že pokud je žaloba wrongful birth přijata, soudy se sho-dují v tom, že odškodnění nemá nahradit újmu rodičů, ale spíše s ním spojené nákla-dy. Soudy zpravidla přiznávají náhradu nákladů na neúspěšnou sterilizaci, odškodnění za bolest, náklady spojené s porodem či ušlý zisk matky. Ačkoli z povahy žaloby vyplývá, že cílem by mělo být i nahradit náklady spojené s péčí o dítě, je otázka, zda je zde přítomen kauzální nexus. Pochybení lékaře v podobě neúspěšné sterilizace můžeme jasně propojit s pokračujícím těhotenstvím a náklady spojenými s porodem. Náklady na péči o nezletilé dítě už jsou však možná porušení primární povinnosti vzdálené příliš. Pokud takové náklady soudy přiznávají, berou zpravidla v úvahu i přínosy, které pro rodiče narození potomka má, a to včetně nemajetkových - o ty pak náhradu ná-kladů výrazně snižují.

Kompenzace rodičů za narození nechtěného postiženého dítěte s sebou znovu nese otázku rovnosti.17 Přiznáním kompenzace za narození dítěte jako bychom snižovali hodnotu jeho života. Tento argument je zmiňovaný ve většině publikací týkajících se wrongful birth žalob. Pokud bychom však argument nerovnosti zdravých a postižených dětí přijali jako relevantní proti žalobám wrongful life, museli bychom se s argumen-tem nerovnosti vypořádávat i v případě vyplácení dávek sociálního zabezpečení. I zde přece vzniká nerovnost a dítě je škatulkováno na základě svého postižení. I zde však, stejně jako u žalob wrongful birth, jsou vyplácené částky v zájmu dítěte a kryjí jeho zvýšené životní náklady.

V žalobách wrongful birth se může na straně žalovaného objevit námitka, že rodič--žalobce mohl nákladům spojeným s  narozením nechtěného potomka zabránit po-tratem či adopcí. Tento argument by mohl najít oporu v zásadě prevence, vyjádřené v § 2903 odst. 1 občanského zákoníku 89/2012 Sb.:

„Nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okol-nostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.“

17 Vajda, L: Soudní rozhodování v problematice “Wrongful birth” v evropském srovnání. Praha, 2012. Diplomová práce, Univerzita Karlova, str. 15.

26

Tato povinnost prevence je však omezená mimo jiné tím, že odvrácení újmy musí být přiměřené okolnostem. Vzhledem k etickým problémům spojeným s potratem lze jen těžko obhájit přiměřenost umělého přerušení těhotenství v případě nechtěného početí. Navíc by taková námitka byla v rozporu s dobrými mravy.

Diskuse o přípustnosti žalob wrongful life s  sebou nese ten problém, že se stáčí k přípustnosti z hlediska civilního práva. V zemích s kontinentální právní kulturou se tak úvahy točí zejména okolo otázky, zda je v těchto případech dodržen kauzální nexus či zda žaloby odpovídají principům civilního práva deliktního. Žaloby wrongful life jsou však natolik kontroverzní, že diskuse by se měla přenést spíše na pole etických úvah a přípustnosti z hlediska souladu s Listinou základních práv a svobod.

Etiku takových žalob musíme zvažovat hlavně kvůli jejich dopadu na společnost a její vnímání života s postižením. Pokud se totiž díváme na konkrétní případy, zjistí-me, že soudní rozhodnutí, která připouští náhradu újmy u žalob wrongful life, nutně kontroverzní nejsou. Takřka bez výjimky totiž soudci zdůrazňují, že přiznaná újma nemá kompenzovat utrpení lidské existence s postižením, ale pouze zvýšené náklady s ní spojené. Nehodnotí tudíž kvalitu postiženého života, pouze přispívají na náklady, které by jinak nevznikly, a  umožňují tak důstojnější život postižených. Nejde tedy z mého pohledu ani tak o to, zda jsou konkrétní případy nemorální, ale o společen-skou diskusi a rozruch, které přípustnost takových žalob vzbuzuje.

Právní otázky přípustnosti žalob wrongful birth a wrongful life

Domnívám se, že zatímco žaloby wrongful birth by měly zůstat v České republice přípustné, žaloby wrongful life přípustné být nemohou. Z právního hlediska je klíčem k tomuto závěru konfl ikt mezi právem na ochranu osobnosti a právem na život, resp. tím, zda z něj můžeme dovodit právo na život bez postižení.

Právo na ochranu osobnosti, soukromí a svobodu matky jsou totiž v případě na-rození nechtěného postiženého dítěte narušeny. Tím, že lékař svou nedbalostí matku neinformoval o stavu plodu, odepřel jí možnost svobodně rozhodovat o svém rodičov-ství. Tím zasáhl do jejího práva na soukromí a dalších osobnostních práv. Tuto spoji-tost soudy v judikátech týkajících se wrongful birth žalob opakovaně nalézají.

Stojí však proti právu na soukromí matky právo dítěte narodit se bez postižení? Pokud by existovalo, museli bychom jej dovozovat z práva na život, vyjádřeného v čl. 6 Listiny základních práv a  svobod. Pro jeho interpretaci je v  tomto případě vhodné přibrat známý judikát Ústavní soudu Slovenské republiky.18 Český Ústavní soud totiž tento článek zatím neinterpretoval tak, abychom z něj mohli vyvodit závěry pro žaloby wrongful life u nás. Slovenská republika má ostatně stejnou úpravu práva na život jako ČR.19 Zmíněný judikát potvrzuje, že proti ochraně lidského života před narozením

18 Ná lez Ú stavní ho soudu Slovenské republiky ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. Pl. Ú S 12/01.19 Špuláková, E.: Wrongful birth, wrongful life. Praha, 2012. Diplomová práce, Univerzita Karlova, str. 44.

27

stojí svoboda ženy a  její právo na  soukromí. Omezení rozhodnutí ženy o ukončení těhotenství je pak možné jen na základě zákona, v tomto případě v podobě stanovení časové hranice, do kdy je možné provést potrat. Z ochrany života (plodu) vyjádřené v čl. 6 Listiny však nelze dovodit jeho ochranu vůči matce kdykoli od okamžiku početí.

Stejné pojetí práva na  život podporuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Ani podle něj není právo na  život absolutní a  neznamená ochranu před in-terrupcí. Život matky a plodu je spojen, nelze je od sebe izolovat (až do pokročilého stadia těhotenství, kdy je však interrupce vyloučena zákonem).

Právo dítěte nenarodit se s postižením by teoreticky bylo možné dovozovat z čl. 10 Listiny, tedy ochrany jeho důstojnosti. Znění článku, stanovující positivně ochranu důstojnosti, a nikoli upuštěn o „nedůstojného“ života však vylučuje, aby bylo právo dodrženo potratem postiženého. V takovém případě by totiž chyběl adresát práva.

Dovození práva na život bez postižení, a tedy přípustnosti žalob wrongful life, by svědčila teoretická přípustnost eutanázie. Značila by totiž, že lze dát přednost neexis-tenci před existencí s utrpením. Tomu ostatně svědčí fakt, že eutanázie i žaloby wron-gful life jsou přípustné v Nizozemí – existence jednoho institutu tak snad podporuje existenci druhého.

Závěr

Z  právního hlediska nelze v  České republice připustit žaloby wrongful life. Pro jejich povolení by bylo nutné, aby byly výslovně umožněny zákonem. Pro přípustnost těchto žalob bychom museli dovodit právo dítěte nenarodit se s postižením, vyplývající z práva na život. Takové právo však dovodit nelze.

Žaloby wrongful birth by naproti tomu měly zůstat v České republice přípustné. Právo matky na soukromí, svobodu a důstojnost je v případě těchto žalob porušeno, neboť se matka v důsledku pochybení lékaře nemůže svobodně rozhodnout o svém rodičovství. I nadále by proto mělo být umožněno rodičům domáhat se náhrady zvý-šených nákladů, které jim vznikly narozením postiženého či nechtěného dítěte.

28

PRÁVO BÝT ZAPOMENUT: GOOGLE V ROLI SOUDCE

Tereza Brousilová

Španělský občan Mario Costeja González před sedmnácti lety tak dlouho neplatil sociální pojištění, až se kvůli tomuto dluhu dostal do  exekuce. Ve  starém světě by zpráva o exekuci rychle zapadla v novinovém archivu. V tom digitálním je však dodnes snadno dohledatelná a negativně ovlivňuje jeho pověst.

Pan González se proto rozhodl požádat o smazání zprávy o exekuci, a to jak po no-vinách, které ji zveřejnily,1 tak po Googlu, jehož vyhledávač na ni, při vyhledání do-tyčného jména, stále odkazuje. Soudní dvůr Evropské unie (dále také ESD) sice kon-statoval, že noviny mu vyhovět nemusí, vyhledávač však ano. Soud rozhodl, že pan González má v  internetové době požívat stejná práva jako v době před internetem, a vynesl o tom v květnu 2014 rozsudek s číslem C-131/12, případ Google Spain proti AEPD, Mario Costeja González.2

Na základě tohoto rozsudku mají lidé právo požadovat od vyhledávačů, jako je Google, odstranění konkrétních výsledků vyhledávání, které se jich týkají tím, že ob-sahují jejich jméno. Vyhledávače musí každou žádost o  smazání vyhodnotit a dané odkazy smí nadále zobrazovat pouze v případě, že je to ve veřejném zájmu.3

Společnost Google na tento rozsudek reagovala vytvořením webového formuláře, kterým je možné o výmaz konkrétního výsledku vyhledávání zažádat.4 Jak však pozna-menal Vojtěch Bartoš v Jiném právu: „Pikantní na tom je, že pokud chcete z internetu smazat nějaký osobní údaj, musíte Googlu v rámci své žádosti poskytnout kopii buď občanské-ho průkazu, pasu nebo jiného dokumentu, který vás dostatečně identifi kuje, aby bylo možno ověřit, že o smazání žádá skutečně oprávněná osoba. Na jednu stranu je to samozřejmě zcela pochopitelný a legitimní požadavek. Na druhou stranu je ironické, že pro ochranu svého sou-kromí a osobních údajů musíte Googlu sdělovat další neméně citlivé údaje.“ 5

Vzhledem k tomu, že je Google při aplikování rozsudku ESD postaven do role soudce, a má tak balancovat mezi právem jednotlivce na zapomnění a právem veřej-nosti na  informace, vytvořil si na  pomoc mezinárodní poradní orgán sestávající se z nezávislých a respektovaných odborníků na problematiku práva být zapomenut. Tato

1 La Vanguardia: Subhasta D’Immobles, 19. 1. 1998, http://hemeroteca.lavanguardia.com/preview/1998/01/19/pagina-23/33842001/pdf.html.

2 Evropský soudní dvůr: Rozsudek C-131/12, http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?doci-d=152065&doclang=cs.

3 Google: Žádosti o odstranění obsahu z vyhledávání na základě předpisů EU o ochraně soukromí, http://www.google.com/transparencyreport/removals/europeprivacy/?hl=cs.

4 Google: Žádost o odstranění z vyhledávání na základě evropských předpisů o ochraně údajů, https://support.google.com/legal/contact/lr_eudpa?product=websearch&hl=cs.

5 Bartoš, V.: Právo být zapomenut? Spíš právo na rozmazané vzpomínky. Jiné právo, 31. 5. 2014, http://jinepravo.blogspot.cz/2014/05/vojtech-bartos-pravo-byt-zapomenut-spis.html.

29

poradní komise sice neposuzuje přímo jednotlivé žádosti o výmaz, ale vyhodnocuje fun-gování celého procesu.6 Tato „rada moudrých“ se skládá ze zástupců vedení fi rmy (bývalý generální manažer Googlu Eric Schmidt a hlavní právník Googlu David Drummond) a  externích odborníků - například zakladatel Wikipedie Jimmy Wales, italský fi lozof Luciano Floridi, belgická právnička se specializací na média a technologie Peggy Valckeová či expert na ochranu dat a bývalý šéf španělského „datového úřadu“ José Luis Piňar.

Tato poradní komise publikovala na  stránkách Googlu veřejně dostupný doku-ment, ve kterém Googlu doporučuje relativně podrobné zásady, kterými by se měl při vyhodnocování žádostí řídit.7 Jak se uvádí i v rozsudku Google Spain, při posuzování žádostí o výmaz je dle komise důležité vzít v potaz například úlohu, „kterou má sub-jekt údajů ve veřejném životě“ 8 či jestli je informace přiměřená a relevantní. Dále také doporučují uvážit povahu informace, čas uplynulý od jejího zveřejnění, zdroj, který ji publikoval, a jeho motivace pro publikování atd.

Není však zcela zřejmé, jaká kritéria Google při posuzování žádostí o výmaz oprav-du používá. Z  praxe se zdá, že schvaluje výmaz takových informací, které jsou jak poškozující pro daný subjekt, tak bez legitimní informační hodnoty pro veřejnost.9 Na  svých stránkách Google uvádí, že při vyhodnocování žádosti posuzuje, „zda vý-sledky obsahují zastaralé nebo nepřesné informace o příslušné osobě“.10 Také bere v potaz, zda je zveřejnění těchto informací v  jeho výsledcích vyhledávání ve veřejném zájmu – „například zda se informace týkají fi nančních podvodů, zneužití pravomoci nebo za-nedbání péče, odsouzení za trestný čin nebo veřejného působení ve státní správě (ve volené i nevolené funkci)“. Český Úřad pro ochranu osobních údajů dále zjistil, že v situacích, kdy o výmaz požádá bývalý zločinec, se Google řídí kritérii, jako jsou závažnost daného trestného činu, věk pachatele v době spáchání, doba uplynulá od spáchání činu, atd.11

Úloha Googlu jako soudce nad svobodou dostupnosti informací se však nelíbí například Jean-Frédéricu Gaultierovi z  Mezinárodní asociace advokátů, který vznáší otázku: „Jak může být internetový vyhledávač soudcem? Je velmi těžké udržovat rovnováhu mezi svobodou projevu a soukromím. Jak můžeme od Googlu očekávat, že bude vědět, která informace je nepřiměřená, irelevantní nebo již irelevantní?“ 12 Taková rozhodnutí by-6 Google: Poradní výbor společnosti Google pro problematiku práva na zapomnění, https://www.google.

com/advisorycouncil/. 7 Google: Th e Advisory Coucil To Google On Th e Right To Be Forgotten, https://drive.google.com/fi le/d/

0B1UgZshetMd4cEI3SjlvV0hNbDA/view. 8 Evropský soudní dvůr: Rozsudek C-131/12, paragraf 81, http://curia.europa.eu/juris/document/docu-

ment.jsf?docid=152065&doclang=cs. 9 Hartzog, W., Sellinger, E.: Google’s Action On Revenge Porn Opens Th e Door On Right To Be Forgotten

In US. Th e Guardian, 25. 7. 2015, http://www.theguardian.com/technology/2015/jun/25/googles-re-venge-porn-opens-right-forgotten-us.

10 Google: Časté dotazy, http://www.google.com/transparencyreport/removals/europeprivacy/faq/?hl=cs. 11 Hoder, L.: První narozeniny „práva být zapomenut“. Jiné právo, 25. 5. 2015, http://jinepravo.blogspot.

cz/2015/05/prvni-narozeniny-prava-byt-zapomenut.html.12 Lowe, R.: Right To Be Forgotten Ruling Sparks Fresh Debate Over Privacy And Freedom Of Expression.,

30

chom dle Gaultiera měli nechat pouze soudu, konkrétně Evropskému soudnímu dvoru pro lidská práva, který má téměř čtyřicet let zkušeností s takovýmito případy, a je proto na taková rozhodování nejkvalifi kovanější. Rozsudek Google Spain tedy podle něj uklá-dá vyhledávačům neúměrně obtížnou úlohu „hlídače internetu“, která jim nepřísluší.

Google, globální gigant s  bezmála padesáti tisíci zaměstnanci, svou roli soudce nicméně přijal a podle toho také jedná. Jak píše Silvie Lauder z Respektu: „Na fi rmu se tak mohou obrátit nejen občané osmadvaceti zemí EU a čtyř států vně Unie, které uznávají pravomoc Soudního dvora EU (například Island nebo Švýcarsko), ale také cizinci z mimo-evropských zemí, kteří tu dlouhodobě žijí. Takže i Američan či Vietnamec s trvalým poby-tem v České republice mají šanci na reparát své internetové historie, byť v jejich domovských zemích by to možné nebylo.“ 13

Pokud Google určité odkazy vymaže, rozhodnutí implementuje do  svého algo-ritmu vyhledávání. Odkaz se však smaže jen z evropských jazykových mutací, jako je například Google.co.uk nebo Google.cz, nikoliv však z Google.com. Takový výsledek je logický – rozhodnutí lucemburského soudu se totiž nijak nedotýká uživatelů v ostat-ních částech světa, před nimiž tak není legálně možné informace skrýt. Tento výsledek je však také problematický – lidé v Evropské unii mají omezenější přístup k informa-cím, než mají lidé ve zbytku světa.

Pokud Google žádost o výmaz odkazů schválí, informuje webmastery, že na zá-kladě právní žádosti byly stránky na  jeho webu odstraněny z  výsledků vyhledávání Googlu.14 Aby neporušil soukromí osoby, která žádost o odstranění podala, zasílá web-masterům pouze dotčené adresy URL, nikoli jméno žadatele. A uhodnout žadatele na základě textu nemusí být zdaleka tak jednoduché, jak se může zdát, což popisuje David Slížek z Lupa.cz: 15 „Přesvědčil se o tom i editor ekonomické rubriky BBC Robert Preston. Když v červenci dostal upozornění, že Google vymazal z hledání odkaz na jeho text z roku 2007,16 reagoval na něj rozhořčeným článkem,17 ve kterém Google obvinil i z vraždy (jeho novinářské práce). A protože ve svém starém článku jmenoval jen jednoho člověka, zdálo se být jasné, kdo žádost o smazání podal. Později se ale ukázalo, že u výsledku hledání tohoto jediného jména se článek i nadále zobrazuje. Žadatelem tak byl zřejmě jeden z lidí, kteří přidali komentář do diskuze pod článkem.“

IBA Global Insight, srpen-září 2014, http://www.ibanet.org/Article/Detail.aspx?ArticleUid=b2e53ad3-2b95-459c-8a11-588717fce81b.

13 Lauder, S.: Google v roli soudce. Respekt, číslo 28, 9. 6. 2014, http://www.respekt.cz/tydenik/2014/24/google-v-roli-soudce.

14 Google: Časté dotazy, http://www.google.com/transparencyreport/removals/europeprivacy/faq/?hl=cs. 15 Slížek, D.: Právo být zapomenut jako kladivo na média? V Česku zatím ne. Lupa.cz, 12. 11. 2014, http://

www.lupa.cz/clanky/pravo-byt-zapomenut-jako-kladivo-na-media-v-cesku-rozhodne-ne/. 16 Peston, R.: Merrill’s Mess. BBC, 29. 10. 2007, http://www.bbc.co.uk/blogs/legacy/thereporters/robert-

peston/2007/10/merrills_mess.html. 17 Peston, R.: Why Has Google Cast Me Into Oblivion? BBC, 2. 7. 2014, http://www.bbc.com/news/

business-28130581.

31

O vymazávání odkazů z výsledků vyhledávání, které obsahují jméno určitého člo-věka, je značný zájem. Hned první den, 30. května 2014, kdy Google zahájil ofi ciální zpracování žádostí, obdržel 12 000 žádostí o výmaz osobních údajů z  výsledků vy-hledávání.18 Do 20. září 2015 vyhodnotila společnost Google z hlediska odstranění 1 126 009 webových adres. 19 Celkově přijala 317 730 žádostí a z výsledků vyhledávání odstranila 41,6 % adres (397 446), zbylé posoudila jako „neodůvodněné“.

Lidé Google žádají o výmaz nejrůznějších typů obsahu včetně záznamů o závaž-ných trestných činech, trapných fotografi í, případů internetové šikany a urážení, de-setiletí starých obvinění, negativních zpravodajských článků atd.20 Nejčastěji se jedná o výmaz odkazů na stránky sociálních sítí, jako je Facebook, YouTube, Twitter nebo Badoo, a ze zemí jako Francie, po níž následuje Německo a Velká Británie. Dle sta-tistik časopisu Th e Guardian přichází více než 95 % žádostí od „obyčejných“ lidí.21 Nejostřeji sledovaných 5 % žádostí pochází od mediálně známých zločinců, politiků a celebrit.

Český Google.cz do  20. září 2015 obdržel 3  124 žádostí z  České republiky a 13 792 žádostí uživatelů se vztahem k této zemi. Dohromady z nich odstranil 39,7 % adres (4 781).22 V České republice má tradičně také velký podíl na trhu Seznam.cz., který podle dostupných údajů obdržel po jednom roce pouze desítky žádostí o výmaz výsledků vyhledávání a z nich vyhověl 70 % případů.23

Pokud Google rozhodne, že adresa URL z jeho výsledků vyhledávání odstraněna nebude, zašle žadateli e-mail s krátkým vysvětlením. Dotyčný může následně požádat místní úřad zabývající se ochranou dat, aby jeho rozhodnutí přezkoumal.24 V Česku je možné obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů nebo na soud.

Seznamme se nyní s několika konkrétními příběhy lidí, kteří v právu být zapome-nut vycítili příležitost, jak získat „internetové odpuštění“. Před více než dvaceti lety se španělský plastický chirurg Hugo Guidotti Russo nepohodl se svým pacientkou ohledně údajně nepovedené plastiky prsou. Od této události Russo dál operoval úspěšně, nebo alespoň bez větších komplikací. Přesto se jeho jméno na  internetu všude spojovalo

18 Wikipedie: Right To Be Forgotten. https://en.wikipedia.org/wiki/Right_to_be_forgotten. 19 Google: Žádosti o odstranění obsahu z vyhledávání na základě předpisů EU o ochraně soukromí, http://

www.google.com/transparencyreport/removals/europeprivacy/?hl=cs. 20 Google: Poradní výbor společnosti Google pro problematiku práva na zapomnění, https://www.google.

com/advisorycouncil/.21 Hern, A.: Google Says Non To French Demand To Expand Right To Be Forgotten Worldwide. Th e

Guardian, 30. 7. 2015, http://www.theguardian.com/technology/2015/jul/30/google-rejects-france-ex-pand-right-to-be-forgotten-worldwide.

22 Google: Žádosti o odstranění obsahu z vyhledávání na základě předpisů EU o ochraně soukromí, http://www.google.com/transparencyreport/removals/europeprivacy/?hl=cs.

23 Hoder, L.: První narozeniny „práva být zapomenut“. Jiné právo, 25. 5. 2015, http://jinepravo.blogspot.cz/2015/05/prvni-narozeniny-prava-byt-zapomenut.html.

24 Google: Časté dotazy, http://www.google.com/transparencyreport/removals/europeprivacy/faq/?hl=cs.

32

s  touto dávnou příhodou. Odkazy probírající tuto negativní událost se objevovaly na prvních místech výsledků vyhledávání a výrazně zastiňovaly jakékoliv novější in-formace, které se k jeho lékařské praxi vztahují. Vzhledem k tomu, že řada pacientů používá internetové vyhledávače jako svůj první zdroj informací, byla jeho pověst díky výsledkům vyhledávání na internetu negativně poznamenána. A to na základě jedné jediné události, která se stala před více než dvaceti lety.25

S podobnými obtížemi se na internetu potýkají mnohé podniky. Tart, restaurace v Los Angeles, obdržela na  jedné webové stránce hodnocení, ve které si jistý klient stěžoval na jejich krůtí sekanou.26 Protože Tart krůtí sekanou nenabízí, ani nikdy ne-nabízel, tato nepravdivá recenze poškozovala pověst podniku.27

Bohužel, takové negativní a  potenciálně nepravdivé recenze jsou na  internetu na denním pořádku. Firmy se pak často brání tím, že internet zaplavují dalšími (někdy i nepravdivými) zprávami, které mají od negativních a nechtěných informací odlákat pozornost.28

V poslední době se také rozmohl fenomén tzv. revenge porn (porno pomsta). Jde o případy lidí, kteří se mstí svým bývalým partnerům tím, že na internetu uveřejňují jejich odhalené fotografi e. Přestože má společnost Google zájem na  tom, aby jejich vyhledavač refl ektoval úplný internet, usoudila, že fotografi e uveřejněné z „porno po-msty“ působí obětem neúměrnou emocionální škodu a  jenom je ponižuje.29 Nabízí proto na svých stránkách formulář „Odstranění informací z Googlu“, kterým lze po-žádat o  smazání těchto fotografi í z výsledků vyhledávání.30 Formulář je stejný i pro žádosti o odstranění dalších vysoce citlivých osobních údajů, jako jsou čísla bankov-ních účtů nebo obrázky vlastnoručních podpisů. Je však odlišný od formuláře „Žádost o odstranění z vyhledávání na základě evropských předpisů o ochraně údajů“, o kterém jsme se zmiňovali dříve.31

25 Sonne, P., Colchester, M., Roman, D.: Plastic Surgeon And Net’s Memory Figure In Google Face-Off In Spain. Th e Wall Street Journal, 7. 3. 2011, http://www.wsj.com/articles/SB10001424052748703921504576094130793996412.

26 Yelp: Tart Restaurant, recenze z 15. 1. 2009, http://www.yelp.com/biz/tart-restaurant-los-angeles?q=tur-key%20meatloaf.

27 Miller, C. C.: Th e Review Site Yelp Draws Some Outcries Of Its Own. New York Times, 2. 3. 2009, http://www.nytimes.com/2009/03/03/technology/start-ups/03yelp.html?_r=0.

28 Eltis, K.: Breaking Th rought Th e „Tower Of Babel“: A „Right To Be Forgotten“ And How Trans-Systemic Th inking Can Help Reconceptualize Privacy Harm In Th e Age Of Analytics. Fordham Intellectual Property, Media And Entertainment Law Journal, 12. 12. 2011, str. 87-88, http://ir.lawnet.fordham.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1597&context=iplj.

29 Signhal, A.: „Revenge Porn“ And Search. Google, 19. 6. 2015, http://googlepublicpolicy.blogspot.cz/2015/06/revenge-porn-and-search.html.

30 Google: Odstranění informací z Googlu, https://support.google.com/websearch/troubleshooter/3111061#ts=2889054,2889099.

31 Google: Žádost o odstranění z vyhledávání na základě evropských předpisů o ochraně údajů, https://support.google.com/legal/contact/lr_eudpa?product=websearch&hl=cs.

33

Dalo by se namítnout, že oběti porno pomsty si za vše do určité míry mohou samy – měly být opatrnější a potenciálně kompromitující obsah vůbec nevytvářet. V podob-ném smyslu se ostatně vyjádřil již výše zmíněný Eric Schmidt z Googlu: „Pokud máte něco, co nechcete, aby věděl kdokoliv jiný, možná byste to v prvé řadě vůbec neměli dělat.“32 Tento přístup je ovšem problematický - mylně předpokládá, že se lidé a jejich názory nemění. Ve skutečnosti je však lidská identita díky získávaným zkušenostem velmi dy-namická. Ve svých osmnácti letech můžeme bez okolků sdílet určitou informaci, kterou ve svých třiceti, nebo dokonce šedesáti letech budeme zkušenějším okem posuzovat zcela jiným způsobem. Přesto za ni budeme muset nést „internetovou odpovědnost“.

Ať už Google schválí, nebo neschválí žádost uživatele o výmaz odkazu na určitou informaci, tyto informace se z internetu nikdy zcela neztratí. Myšlenka „práva být za-pomenut“ spočívá v tom, že se jen snažíme určité informace dělat těžšími k nalezení. Původní informace nezmizí, jen se nezobrazí při vyhledávání jména dané osoby. Google takto lidem umožní alespoň omezené právo na zapomnění.

Je třeba též mít na paměti, že ačkoliv odkaz samotný je zapomenut, fakt, že ho Google byl nucen „zapomenout“, bude pamatován. Navíc ho lze i nadále nalézt na jiné doméně Googlu, která není evropskou legislativou regulována, například Google.com, takže zvídavý uživatel informaci stále nalezne. I webové stránky samotné nezřídka pu-blikují články, ve kterých zveřejňují všechny odkazy na stránky, které jim Google z vy-hledávání odstranil. Činí to tak například BBC33 nebo Telegraph34.

V některých případech náš pokus o výmaz může mít dokonce opačný výsledek, než bychom původně očekávali. Mario Costeja González si původně přál, aby se za-pomnělo na jeho dávné dluhy. Soudní proces však zapříčinil naprostý opak a příběh o jeho dluzích vstoupil do (právní) historie. Funguje totiž ironické pravidlo, které po-psal již francouzský renesanční myslitel Michel de Montaigne: „Nic (vám) tak intenzivně neupevní myšlenku v paměti jako přání ji zapomenout.“

Rozsudek Google Spain přenesl odpovědnost za publikované informace z vydava-telů na prostředníka – internetový vyhledávač. Má však vyhledávač být tím, kdo má rozhodovat o  pravdě a  nepravdě? Necháme soukromou společnost, jako je Google nebo Seznam, rozhodovat o morálce na celém světě? Nezdá se být absurdní, že může-me chtít od bezplatné služby, aby si platila právní servis, který by rozhodoval o opráv-něnosti odkazování na určité informace? Zaslouží si Google, aby po něm společnost 32 Eltis, K.: Breaking Th rought Th e „Tower Of Babel“: A „Right To Be Forgotten“ And How Trans-Systemic

Th inking Can Help Reconceptualize Privacy Harm In Th e Age Of Analytics. Fordham Intellectual Property, Media And Entertainment Law Journal, 12. 12. 2011, str. 88, http://ir.lawnet.fordham.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1597&context=iplj.

33 Macintosh, N.: List Of BBC Web Pages Which Have Been Removed From Google’s Search Results. BBC, 25. 6. 2015, http://www.bbc.co.uk/blogs/internet/entries/1d765aa8-600b-4f32-b110-d02fbf7fd379.

34 Williams, R.: Telegraph Stories Aff ected By EU ‘Right To Be Forgotten’. Telegraph, 3. 9. 2015, http://www.telegraph.co.uk/technology/google/11036257/Telegraph-stories-affected-by-EU-right-to-be-forgotten.html.

34

chtěla bezplatnou veřejnou službu, která by za nás rozhodovala etické, právní, politické a mravní problémy?

Současná doba přináší různorodá technická a právní opatření, kterými lze korigo-vat informace, které jsou o nás na internetu zveřejňovány. Tyto způsoby však dosud nejsou zdaleka dokonalé a  jednoznačné a existují možnosti, jak tato pravidla obejít. Proto stále zůstává nejdůležitější prevence - nedopusťme, aby takové potenciálně nega-tivní informace o nás vůbec vznikaly.

35

VÝHRADA SVĚDOMÍ

Daniel Burda

„Quod licet Iovi, non licet bovi!“

Latinský citát „Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi!“ nabízí dvě interpre-tace. Ta první je asi takováto: co je u jednoho (běžného) občana nepřijatelné a bude po zásluze potrestáno, nad tím se u jiného, který má lepší společenské postavení (je zámožný, vysoko postavený atd.), přimhouří oko; je to povzdech – konstatování reálné nerovnosti ve společnosti. Druhá interpretace je bližší Terentiovu výroku: „Když dva dělají totéž, není to totéž!“, zní asi takto: i  když dvě osoby budou činit formálně to samé, tak to nemusí činit ze stejných důvodů (mají různé životní zkušenosti, různé hodnotové zázemí, činí tak s  jiným cílem – úmyslem), přičemž tyto důvody budou pro hodnocení samotného chování podstatné. Dovolím si jeden banální příklad: stařec v závěru diskuze s přáteli prohlásí: „Ta dnešní mládež! Ta nemá žádné vychování!“, tuto větu si dobře zapamatuje mladík, který stál opodál a poslouchal, a zopakuje ji, až bude svědkem poklesku některého ze svých vrstevníků, přičemž si dá záležet, aby ho slyšela stařenka stojící opodál. Z uvedeného je cítit, že každý z aktérů měl jinou legitimitu zmíněnou větu prohlásit (stařec spíše měl, mladík neměl).

Převedeme-li výše uvedené do oblasti práva, tak se nám zastřešující pojem rozlišo-vání ve světle první interpretace stane svévolným rozlišováním, rozlišováním na zákla-dě kritérií, která nejsou racionálně zdůvodnitelná (a odporují hodnotám, které proza-řují právním řádem), respektive odporují zásadě rovnosti; ve světle druhé interpretace je ale takovéto rozlišování odůvodněné, respektive zásadu rovnosti uskutečňuje. Mohli bychom říci, že první interpretace kritizuje situace, kdy je se stejnými zacházeno odliš-ně, a druhá interpretace naopak upozorňuje na to, že se skutečně odlišnými se zacházet odlišně má.

Konečně jsou tyto dvě interpretace dvěma póly, mezi nimiž může oscilovat diskurs nad tématem tohoto příspěvku – totiž výhradou svědomí. Pokud se někdo bude do-volávat práva na výhradu svědomí a jeho výhrada bude akceptována, tak s dotyčným bude zacházeno jinak než s těmi, kdo se ho nedovolávali vůbec nebo se jim ho dovolat nepodařilo. Ve svém příspěvku chci ukázat, že právo na výhradu svědomí nemusí být chápáno (a  ani já ho tak nechápu) jako bezbřehé moře, které pojme každého, kdo není srozuměn se svými povinnostmi, ale útočištěm pro ty, jejichž cílem není se svým povinnostem vyhýbat, ale žít v  souladu s  těmi morálními normami, které považují za bytostně důležité.

36

1. Příklady výhrady svědomí1

Možná návodnější než začít teoretickým vymezením pojmu výhrada svědomí bude začít načrtnutím několika situací, které jsou běžně pod tento pojem podřazovány:

Výhrada proti vojenské službě je „nejstarším a nejšíře uznávaným typem výhrady svě-domí“.2 Takováto výhrada bývá typická jednak pro náboženskou skupinu Svědkové Jehovovi, jednak pro jednotlivce zastávají pacifi stické přesvědčení.

Výhrada v oblasti medicíny a biomedicíny má dvě základní úrovně. Výhradcem může být jednak lékař (či jiný zdravotnický pracovník) či lékárník (v takovém případě lze takovouto výhradu podřazovat také pod výhradu v pracovněprávních vztazích), jednak pacient. Lékař bude výhradcem, pokud bude odmítat provést určitý zákrok (nebo se na jeho provedení v jakékoliv fázi podílet). Typicky se lékaři odmítají z náboženských důvodů podílet na výkonu umělého přerušení těhotenství, umělého oplodnění či eu-tanazie; lékárníci zase mohou odmítat vydávat hormonální koncepci a jiné léky ovliv-ňující plodnost. U pacientů jsou zase známy případy výhrad proti krevní transfuzi (známé mezi členy již výše zmíněné náboženské společnosti Svědkové Jehovovi), či vcelku častý případ výhrady proti povinnému očkování. V oblasti výhrad pacientů jsou asi nejproblematičtější situace, kdy výhradu uplatňují rodiče pro své děti.

Výhrada proti uzavírání homosexuálních svazků, je potom výhrada úředníka (zástupce veřejné moci), který typicky z náboženských důvodů bude odmítat uzavírat takovéto sňatky.

2. Základní vymezení

Lucia Madleňáková upozorňuje na to, že je vhodné odlišovat pojmy výhrada svědo-mí a právo na výhradu svědomí.3 Výhradu svědomí lze defi novat jako „osobní výsledné rozhodnutí v otázce konfl iktu svědomí mezi vlastní individuální právní povinností a sub-jektivně sdílenými věroučnými a  mravoučnými zásadami církve (...) anebo nenábožen-skými etickými normami.“ Právo na výhradu svědomí pak chápe jako „právní možnost odmítnout tuto povinnost na  základě uvedeného rozhodnutí.“4 Toto rozlišení považuji za účelné a v dalším textu se je snažím dodržovat.

U samotné výhrady svědomí pak lze stanovit několik defi ničních znaků:

1) Existuje určitá právní povinnost spočívající v konání,5 přičemž tato povinnost je buď uložena právem přímo (ústavou, zákonem, podzákonným předpisem),

1 Příklady převzaty z Madleňáková, L.: Výhrada svědomí jako součást svobody myšlen, svědomí a náboženského vyznání. Praha: Linde Praha, 2010, str. 85-142.

2 Tamtéž, str. 85.3 Tamtéž, str. 67.4 Turchi, V.: Všeobecný pojem „výhrada svedomia“: Talianska pravna skúsenost s odvolanim sa na porov-

navacie právo. In: Moravčíková, M. (ed.): Výhrada vo svedomí – Constientious Objection. Bratislava: Ústav pre vzťahy štátu a církví, 2007, str. 20-24.

5 Dušek, P.: Výhrada svědomí v evropském právu. Praha, 2012, diplomová práce, Právnická fakulta UK v Praze, str. 10.

37

anebo nepřímo – tak, že právo poskytuje ochranu tomu, kdo takovouto povin-nost stanoví (např. zmiňované případy výhrady v pracovněprávních vztazích).6

2) Jednotlivec se rozhodl k neplnění povinnosti, a to z důvodů svědomí 7(proto, že přikázané konání bylo v rozporu s náboženskou nebo jinou mravní normou, kterou on přijal za svou, a cítí se být v konkrétní situaci bezpodmínečně povi-nen ji následovat).8

3) Výhradce nadále respektuje právní řád9, výhradu činí pouze pro jeden konkrét-ní případ (jeho cílem není ani zpochybňovat státní autoritu).

Důležité následně je, jestli pozitivní právo zakotvuje na výhradu svědomí jednot-livci (subjektivní) právo. Může se tak dít explicitně 10 – právní předpis možnost vý-hrady svědomí sám předpokládá (tak je např. v čl. 15 odst. 3 LZPS zakotveno právo na výhradu svědomí proti vojenské službě; americké právní prostředí potom zná tzv. klauzule svědomí v zákonech 11 )nebo může být právo na výhradu svědomí dovozová-no z ústavních principů a  hodnot (implicitní zakotvení), dovozováno soudně. Jak upozorňuje i Dušek, případy explicitního zakotvení jsou spíše historicky podmíněné (typicky byl normotvůrce dotlačen k  legislativnímu řešení častým výskytem kon-fl iktních situací)12 a bývají omezené v množství situací, na které dopadají 13 (na rozdíl od implicitního zakotvení, které je obecné, a dokáže tak pokrýt „enormní potenciální spektrum výhrad svědomí“ 14 ).

Konečně je také možné, že pozitivní právo jednotlivci právo na výhradu svědomí neposkytuje (v konkrétním případě nepřiznává); v takovém případě se hovoří o výhra-dě svědomí contra legem (jde tedy o výhradu svědomí bez práva na ní, což je spojeno s právní sankcí).

3. Lokalizace práva na výhradu svědomí v českém právním řádu

Jak jsem již poznamenal výše, v  českém právním řádu je explicitně zakotveno pouze právo na výhradu proti vojenské službě (čl. 15 odst. 3 LZPS). Obecné právo na výhradu svědomí potom můžeme pouze tušit mezi řádky, dovozovat je ze svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 15 a následující LZPS). Na tomto do-

6 Tamtéž, str. 20.7 Tamtéž, str. 10.8 nález I. ÚS 671/019 Dušek, P.: Výhrada svědomí v  evropském právu. Praha, 2012, diplomová práce, Právnická fakulta UK

v Praze, str. 10.10 Obvykle se explicitní zakotvení práva na výhradu svědomí označuje jako výhrada svědomí secundum legem.11 Madleňáková, L.: Výhrada svědomí …, str. 77.12 Dušek, P.: Výhrada svědomí v evropském právu …, str. 14.13 Samozřejmě je představitelná i obecná úprava práva na výhradu svědomí (explicitní) v rámci katalogu

lidských práv.14 Madleňáková, L.: Výhrada svědomí jako součást svobody myšlen, svědomí a náboženského vyznání. Praha:

Linde Praha, 2010, str. 66.

38

vození samozřejmě nebude panovat shoda; pravě tvrzení, že právo na výhradu svědomí je součástí svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání je ústřední teze mono-grafi e Lucie Madleňákové;15 já se s touto tezí ztotožňuji a v této části ji budu obhajovat.

3.1 Forum internum a externum svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání

U této trojjediné svobody (která má svou obdobu v různých mezinárodních doku-mentech o lidských právech 16 ) bývají na podkladě judikatury k EÚLP odlišovány dvě její dimenze: forum internum a forum externum.17

Forum internum neboli „vnitřní svět“ každého jednotlivce. Jak uvádí Petr Jäger v komentáři k čl. 15 LZPS, tak právě odst. 1 daného článku „představuje záruku ne-dotknutelnosti bytostně privátních rozumových, hodnotových, hodnotících i emocionálních činností člověka, označovaných jako tzv. forum internum. Jedná se o  takové subjektivní přesvědčení jedince, jehož obsah není bez dalšího seznatelný, pokud to jedinec sám svými projevy nebo postoji neumožní. K základním charakteristikám fori interni patří jeho ab-solutní povaha, tedy absence ospravedlnitelných důvodů pro jeho omezení.“18 Dále je v komentáři uvedeno: „K porušení základního práva v interní složce dochází, pokud na jedince působí takové prostředky nátlaku, jež jedince zbavují svobodné volby (zásadní existenční hrozba, metody poškozující psychiku jedince, brainwashing – vymývání mozku, zneužití nadřízené pozice či tísně, soustavná indoktrinace, převýchova apod.) či mají cha-rakter přímého donucení.“19

Forum externum neboli „vnější svět“ potom zahrnuje jakékoliv vnější projevy fori interni. Tyto vnější projevy už samozřejmě omezitelné jsou, a to z legitimních důvodů jako je ochrana veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (tyto důvody pro omezení uvádí čl. 16 i čl. 17 LZPS).

3.2 Svoboda svědomíPokud jde specifi cky o svobodu svědomí, ztotožňuji se v zásadě s tím, jak je de-

fi nována v komentáři k čl. 15 LZPS – tedy jako „prostor pro etická a morální rozhod-nutí jedince. Tyto soudy jsou činěny v určitých konkrétních situacích – tedy „tady a teď“ – a  jsou pociťovány jako hluboce prožitá povinnost. Nejde o  širší postoje jedince k  abs-traktním problémům. Naopak, v  rozhodnutí diktovaném svědomím jde o  splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací, s čímž je spojen prožitek

15 To tvrdí i sama Madleňáková – Madleňáková, L.: Výhrada svědomí jako součást svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, Praha: Linde Praha, 2010, str. 64.

16 Zvláště důležitá je tu Evropská úmluva o lidských právech a svobodách, která je platná i na území České republiky, a její čl. 9 zakotvující svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání.

17 Dušek, P.: Výhrada svědomí  …, str. 19.18 Jäger, P.: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, in Wagnerová a kol.: Listina základních práv

a svobod: komentář, Praha, WoltersKluwer ČR, 2012, str. 375.19 Tamtéž, str. 378.

39

bezpodmínečné povinnosti.“20 Neomezitelné forum internum by tu byl onen prostor, kde dochází ke zmiňovanému střetu, a výsledek – tedy rozhodnutí doprovázené pocitem bezpodmínečné povinnosti; forum externum potom projev – konání nebo zdržení se konání. Problém je, že svědomí je svou podstatou orientováno na jednání jednotlivce ve vnějším prostoru, a tedy zásah do fori externi bude jednotlivec významně pociťovat i ve svém „vnitřním světě“. Mám dojem, že pokud hovoříme o tom, že projevujeme svůj „vnitřní svět“ navenek, tak si představujeme, řečeno s Madleňákovou,21 že nedo-bytná pevnost otevře z vlastního popudu své brány a vojáci vyjdou ven, aby se chopili rozličných úkolů podle rozkazu velitele pevnosti, ovšem okolní svět (společnost) se může proti činnosti vojáků vymezit (z legitimních důvodů ji zakázat atp.); je zde ale ještě jiný typ situací, to když brány pevnosti zůstanou zavřené, přesto na ně ale kdosi dosti mocný buší s  tím, aby vojáci vyšli ven a postavili se, navzdory svému veliteli, jemu po bok. Brány ale zůstanou zavřené. Ačkoliv i druhý typ situací (kterým říkáme výhrada svědomí) bych řadil do fori externi svobody svědomí,22 nelze, myslím, nerefl ek-tovat rozdíl mezi první a druhou situací (jak jsou naznačeny v paralele) při stanovová-ní, jaká omezení (projevu svobody svědomí) budou přípustná.

Pokud budeme výhradu svědomí považovat za součást fori externi svobody svě-domí, zbývá už pouze ukázat, že toto je LZPS skutečně chráněno. Vcelku jednodu-ché je to u projevu svobody svědomí, pokud se zakládá na náboženském přesvědčení. Takovéto projevy jsou chráněny podle čl. 16 LZPS. Se svobodou projevu svědomí ne-náboženského charakteru je to složitější, lze ji jednak hledat v ustanovení čl. 17 LZPS zakotvující (ale již v rámci politických práv) obecnou svobodu projevu, nebo ji lze do-vodit právě z čl. 16 s poukazem na zásadu rovnosti (tedy, že přesvědčení a na něm zalo-ženém svědomí náboženského charakteru nelze přiznat větší ochranu než přesvědčení nenáboženskému) a zásadu neutrality státu ve věcech náboženských a ideologických.23

4. Parametry práva na výhradu svědomí

Pokud tedy není právo na výhradu svědomí upraveno konkrétně (a není normo-tvůrcem stanoven mechanismus, na základě něhož by bylo možné posuzovat, jestli ten, kdo si právo na výhradu svědomí nárokuje, toto právo skutečně má) a pokud zastáváme názor, že takovéto právo je implicitně součástí ústavního pořádku, je nutné si uvědomit všechny parametry (proměnné), které budou mít vliv na posuzování pří-pustnosti konkrétních typů výhrad v konkrétních situacích. Jinými slovy – uvědomme si, co vše je nutné vzít do úvahy při posuzování, zda v konkrétním případě má být jednotlivci právo na výhradu svědomí přiznáno.24

20 Tamtéž, str. 376. Tato defi nice vychází z nálezu I. ÚS 671/01.21 Madleňáková, L.: Výhrada svědomí …, str. 73.22 To i proto, že člověka nelze považovat za zcela izolovanou jednotku, ale za součást určitého společenství,

k němuž ho nezávisle na jeho vůli určité povinnosti váží.23 Madleňáková, L.: Výhrada …, str. 65.24 Nutno podotknout, že zde hovořím o případech, kdy se bude někdo práva na výhradu svědomí domáhat

40

1) Na prvním místě je nutné se ptát, jestli se uplatněním výhrady „nezasáhlo do zá-kladních práv třetích osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanent-ní omezení základních práv a svobod)“.25 Přičemž při takovéto kolizi by pak bylo nutné citlivě poměřovat závažnost svobody svědomí a kolidujících ústavních práv a principů (v konkrétní situaci).

Např. Madleňáková uvádí návodný případ jednotlivce, který z náboženských důvo-dů odmítne poskytnout pomoc jinému člověku v ohrožení života (dotyčný nechce zasahovat do Božích záležitostí).26 Je zřejmé, že ochrana života (práva na život) je jednou z nejzásadnějších hodnot naší společnosti, a tedy je jen těžko představitel-né, že by takováto výhrada byla společností akceptována.

Jinou ústavně chráněnou hodnotou je rovnost. Otázka, jak vyvážit to, že je někdo zproštěn určité povinnosti, ale ostatním zůstává takováto povinnost zachována, vy-vstává zcela logicky. Tento problém se řeší stanovením náhradního plnění. Typickým příkladem takovéhoto náhradního plnění je civilní služba nahrazující službu vojen-skou.27 Náhradní plnění může ale nabývat různých podob, např. v pracovněprávních vztazích to může být snížení mzdy či plnění jiných pracovních úkolů.

Ústavně chráněnými hodnotami budou také veřejná bezpečnost a pořádek, zdraví a mravnost, ochrana životního prostředí atd. (tedy hodnoty, kvůli nimž lze omezo-vat některá lidská práva).

2) Další parametr vychází z defi ničních znaků výhrady svědomí. Odmítnutí povin-nosti se musí skutečně zakládat na rozporu požadovaného jednání se svědomím jednotlivce (tak jak je to popisováno výše).28 Posuzován tu bude subjektivní vztah jednotlivce k určité mravní normě.

Zde se ten, kdo má posuzovat „opravdovost“ výhrady dostává na velmi tenký led. Na jedné straně není možné (z právního hlediska, možná i praktického) vstupovat do „hlavy“ jednotlivci, který výhradu uplatňuje a přezkoumávat jeho myšlenky. Posuzovat opravdovost výhrady ale myslím bude přípustné na základě toho, jak se v minulosti výhradce projevoval navenek. Právě chování (projevování se) výhradce v minulosti může ukázat, že jeho přesvědčení (a z něj pramenící pocit povinnosti) není zdaleka tak pevné (vztah k mravní normě není intenzivní) či že se ho dovolá-

soudní cestou (dojde ke sporu), v reálném životě si ale lidé mnohdy vycházejí vstříc a ke sporům o práva tak vůbec nedochází. Naopak tím, že se někdo jde bít o svá domnělá práva a uspěje, může dosáhnout zlepšení situace u mnoha dalších lidí, kteří jsou v podobné situaci.

25 Nález I. ÚS 671/01; i Madleňáková uvádí, že „nesmí jít o výhradu, která je v  rozporu se základními hodnotami většinové společnosti“. in:Madleňáková, L.: Výhrada svědomí …, str. 70.

26 Tamtéž, str. 75.27 Právě ochota výhradce přijmout náhradní plnění je potom dosti podstatným faktorem toho, jestli je

společnost ochotna výhradu jako takovou akceptovat. 28 Obdobně hovoří také závěry autorky in:Madleňáková, L.: Výhrada svědomí …, str. 70.

41

vá čistě účelově (nikoliv skutečně). Ovšem i zde je nutné mít na zřeteli, že „každý má právo změnit své náboženství nebo víru (…)“, čímž je nutné (na základě zásady rovnosti) rozumět přesvědčení náboženského i nenáboženského charakteru29.

Vliv na to, jak se bude společnost (resp. orgán, který bude posuzovat přípustnost výhrady) ochotna konkrétní výhradu akceptovat bude i  to, nakolik jí bude pře-svědčení, z něhož výhrada pramení, známé, resp. nebude působit dojmem účelo-vého konstruktu. Takovéto posuzování by ale mělo být velmi opatrné a vést pouze k vyloučení extrémů.

Vhodné je také podotknout, že intenzita přezkumu „opravdovosti“ výhrady svědo-mí by měla být úměrná tomu, jestli se uplatněním výhrady zasahuje do základních práv třetích osob atd.(viz první parametr).

3) Dále je nutné refl ektovat nakolik je výhradce ve výkonu povinnosti, vůči níž výhra-du uplatňuje, nahraditelný.30

4) Dále je třeba si všímat, nakolik se může ten, kdo si nárokuje právo na výhradu svědomí, dotyčné povinnosti sám vyhnout (nakolik může vést svůj život tak, aby nebyl danou povinností vůbec vázán – tedy s jakousi předběžnou opatrností).

V  tomto parametru se plně vyjevuje specifi čnost případu výhrady proti vojenské službě. Povinnost vykonávat vojenskou službu obvykle dopadá na téměř všechny občany (dříve všichni dospělí zdraví muži, dnes obvykle i  ženy) a  jedinec tedy vlastně nemá žádnou možnost, jak uzpůsobit své chování (svá životní rozhodnutí) tomu, aby se dostal mimo dosah této povinnosti.

Naopak si lze představit případ lékaře, který se nechá zaměstnat na klinice, která se zabývá prováděním potratů, a následně se bude dovolávat výhrady svědomí proti povinnosti podílet se na zákrocích, které vedou k provedení potratu.

Většina případů výhrady svědomí, ale nebude v tomto parametru takto vyhraně-na. Zůstaňme u příkladu lékaře, tentokrát anesteziologa, který se nechá zaměstnat v nemocnici, přičemž jedním z mnoha zákroků, při kterých by měl asistovat, bude umělé přerušení těhotenství. Tento lékař z důvodu svého náboženského přesvědče-ní bude odmítat podíl na provedení tohoto zákroku. Jistě je možné namítnout, že se dotyčný mohl rozhodnout nebýt lékařem, případně anesteziologem, ale cítíme, že to už by byl v rozhodování, kam směřovat svůj život, mnohem více omezen, než lékař ze spíše úsměvného případu předchozího.

5) Konečně je podstatné, jestli výhradce nevystupuje v situaci, v které by rád uplatnil výhradu, jako zástupce veřejné moci. Zákony obvykle jasně vymezují povinnosti veřejné moci směrem k soukromým osobám a je tedy jen těžko představitelné, že

29 Nemusí se ale jednat přímo o změnu (výměnu) přesvědčení, ale třeba i o proměnu vztahu k tomu sa-mému přesvědčení (mravní normu, kterou dosud nepociťoval jako zvláště závaznou, takto nově chápat začne).

30 Madleňáková, L.: Výhrada svědomí …, str. 76.

42

by jednotlivec nemohl uplatnit svůj nárok (nedočkal se provedení úředního úkonu) z toho důvodu, že osoba, která měla záležitost na starosti, s ní má určitý morální pro-blém. Na jedné straně tedy není možné, aby se výhrada projevila na výstupu. Ovšem tím se neříká, že není možné výhradu uplatnit interně s tím, že úřední povinnost spl-ní za výhradce někdo jiný.Typickým příkladem tu bude úředník, který chce uplatnit výhradu proti povinnosti oddávat homosexuální páry.31

Předložil jsem tedy pět parametrů, o  kterých si myslím, že by měly být vzaty do úvahy při rozhodování, jestli je konkrétní výhrada svědomí přípustná. Za zásadní je asi nutné považovat ten první, tedy zkoumání, jestli není výhrada svědomí v kon-fl iktu se základními právy třetích osob nebo s jinými ústavními hodnotami a principy. Nechci tím ale říci, že by byl tento parametr nevyvažitelný těmi ostatními.

Po tomto výčtu parametrů, by čtenář mohl nabýt dojmu, že jsem nabídl paletu zá-minek, pod kterými půjde jakoukoliv výhradu svědomí shodit ze stolu. Já to ale vidím přesně naopak, načrtl (zkompiloval) jsem v  hrubých obrysech mechanismus, který dokáže do jisté míry eliminovat účelovost a „neopravdovost“ a refl ektovat kritérium společenské přijatelnosti konkrétní výhrady. Právě toto načrtnutí mantinelů podle mě existenci práva na výhradu svědomí (které považuji za důležité) umožňuje.

Současně připomínám, že je třeba přistupovat k výhradě svědomí jako k základní-mu právu 32 (vnější projev svobody svědomí), tedy vždy předpokládat, že v konkrétní situaci jedinec právo na výhradu svědomí má, a případně nacházet relevantní důvody (takové, které jsem naznačil v kritériích výše), proč tomu tak není; opačný postup, by spíše svědčil o tom, že uznáním výhrady svědomí se jedinci dostává zvláštního dobro-diní – milosti.

5. Závěrečné poznámky

Osobu, která má výhradu proti určité povinnosti lze přirovnat k osobě na invalid-ním vozíku (osobě s určitým omezením). Pokud nebudeme hovořit zrovna o povin-nosti, která dopadá na všechny a nelze ji ze sebe sejmout (jako je vojenská služba), tak se osoba, která má skutečnou výhradu, bude snažit této povinnosti vyhnout (např.: Pan K. se nestal lékařem, protože by musel provádět zákroky, které se mu bytostně příčí. Paní L. nepřijala práci u společnosti X, protože by nemohla dodržovat šabat.). Dotyčný tedy bude omezen ve svých životních možnostech a příležitostech, tak jako je omezen např. vozíčkář, který nemohl přijmout zaměstnání proto, že do budovy, kde by měl pracovat, vede pět vysokých schodů. Rovnost je ta hodnota, která nás vede k tomu, abychom se snažili bariéry odstraňovat. Tak jako vozíčkáři pomůže, že fi rma, u které má být zaměstnán nechá (třeba s přispěním státu) ke schodům nainstalovat jezdící plošinu, tak jedinci s výhradou pomůže uznání práva na výhradu svědomí.

31 Madleňáková, L.: Výhrada svědomí …, str. 141.32 Je na tom, kdo základní právo omezuje, aby ukázal, že tak činí z legitimních důvodů a s určitou přiměře-

ností (proporcionalitou).

43

Právo na výhradu svědomí (jako součást svobody svědomí) považuji za potřebný institut ve  společnosti, která za  jednu ze svých nejzásadnějších hodnot považuje to-leranci (v určitých mezích) k různým náboženským a ideologickým systémům, tedy uznává a ochraňuje jistý hodnotový pluralismus. Stát se neváže na žádné náboženství ani ideologii – zachovává vůči nim neutralitu. Ale tuto neutralitu zachovává (má za-chovávat) právě proto, že lidé se na konkrétní náboženství a ideologie vážou. Uznání práva na výhradu svědomí je tedy jeden ze způsobů, jak se tato tolerance aktivně pro-jevuje.

44

OCHRANA OSOBNOSTI V SOUVISLOSTI S ODPOSLECHY A JEJICH ÚNIKY DO MÉDIÍ

Jiří Culka

1. Úvod

S ohledem na téma sborníku „základní lidská práva a svobody“ mě zaujala proble-matika ochrany osobnosti v souvislosti s projevy osobní povahy poté, co tyto opustí vnitřní sféru jedince. Za velmi společensky důležitou a právně zajímavou pak považuji problematiku odposlechů verbálních projevů jedince, které nejsou podávány veřejně, tudíž je třeba je považovat za  součást soukromí člověka. Odposlech a  záznam tele-komunikačního provozu, popř. také odposlech prostřednictvím štěnice (prostorový odposlech) je však ze zákona za splnění ne zas až tak striktních podmínek přípustný.

Osobně mám dojem, že odposlech je vnímán veřejností jako rutinní opatření, které orgány činné v trestním řízení nasazují „když je potřeba“. Osoba již trochu znalá prá-va však možná již tak lhostejná nebude, uváží-li, že prováděním odposlechu, o kterém odposlouchávaná osoba z principu věci neví, dochází k zásahu do jejích osobnostních práv.

Zveřejňování odposlechů ve sdělovacích prostředcích, jak vidíme na příkladech z po-slední doby,1 se pak stává běžnou praxí. Otázkou, která nás právníky především zajímá, je, zda se jedná o praxi zákonnou. Není totiž samozřejmostí, že pokud byl odposlech telekomunikačního provozu povolen soudem, tak již nic nebrání jeho zveřejnění.

2. Historie právní úpravy odposlechů

Nejprve je třeba podotknout, že do  roku 1990 v Československu žádná právní úprava odposlechů neexistovala. Je ale samozřejmě nasnadě, že jako operativně pátrací prostředek byl bezpečnostními, zpravodajskými (a represivními) složkami tehdejšího totalitního režimu široce využíván.2

Zákon č. 161/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) v podobě účinné před rokem 1989 však odposlech ani záznam telefonního hovoru nechápal jako důkaz v trestním řízení a podle některých obhájců v té době působících 3 ani nebyly takové záznamy používány jako důkazy v justiční praxi.

Protože i  po  změně společenských poměrů po  Listopadu 1989 bylo zřejmé, že odposlech je účinným prostředkem při odhalování trestné činnosti, rozhodl se záko-nodárce dát tomuto instrumentu právní rámec, jehož základy položila novela trestního 1 Zveřejnění odposlechů v kauze Nagyová-Nečas, kauze soudce Berky, kauza Krakatice (kmotr Mrázek,

poslanci Vlastimil Tlustý, Ivan Langer) aj.2 Povolný, D.: Operativní technika v rukou StB, http://www.policie.cz/clanek/operativni-technika-v-ru-

kou-stb.aspx3 Sokol, T.: Odposlech. Právní rádce, č. 1/2005, str. 4.

45

řádu č. 178/1990 Sb., ze dne 2. 5. 1990. Úpravu zasadil do samostatného oddílu „Odposlech telefonních hovorů“ o jediném paragrafu (§ 88) a vymezil možnost odpo-slechu pro případy, kdy je trestní stíhání vedeno pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje řádně vyhlášená mezinárodní smlouva. Oprávnění nařídit odposlech bylo svěřeno předsedovi senátu a v přípravném řízení prokurátorovi. Novela ovšem také zakotvovala výjimku z výše uvedené zásady,4 která umožňovala orgánům činným v trestním řízení nařídit odposlech i pro všechny ostatní trestné činy pouze se souhlasem účastníka odposlouchávané telefonní stanice. Zákon tak opomíjel ostatní účastníky telefonního hovoru, jejichž osobnostní práva ne-chal vůči odposlechu zcela nechráněná. Dalším očividným nedostatkem bylo, že úprava nepočítala s odposlechem před zahájením trestního stíhání (tj. coby operativně pátra-cím prostředkem) ani s tzv. prostorovým odposlechem (ten spočívá v umístění „štěni-ce“ na veřejně přístupném místě). Dále byl stanoven zákaz odposlechu mezi obhájcem a obviněným. Problémem však dodnes zůstává, že odposlech mezi advokátem a klien-tem obecně (tedy nikoliv jen klientem, který je obviněn z trestného činu) zakázán není.

Po přijetí Listiny základních práv a svobod v roce 1991 byla dosavadní čistě pro-cesní úprava konečně obohacena i o ústavní principy. Odposlech je nadále možné realizovat jen na základě zákona a v jeho mezích, odposlechy jsou nově limitovány principy nedotknutelnosti osoby, ochrany před zásahy do soukromého a rodinného života, ochrany listovního tajemství či zpráv podávaných telefonem či podobně s vý-jimkou případů, kdy tak stanoví zákon.

V  polovině roku 1991 byl navíc přijat zákon č. 273/2008 Sb., o  Policii České republiky,, jež zahrnoval oddíl čtvrtý „Oprávnění k používání operativně pátracích pro-středků a operativní techniky“,5 jež bylo svěřeno policejním útvarům – služba kriminální policie, služba ochrany ekonomických zájmů. Tato „druhá“ úprava odposlechu byla ale postavena na odlišném principu než ta trestně-procesní – jednalo se o použití zákonem vymezené operativní techniky, která zahrnovala i prostorový odposlech a obrazový zá-znam a podléhala povolovacímu režimu ministra vnitra a kontrole orgánu ČNR, šlo tedy o koncept z hlediska dělby moci a zásahů do základních práv zcela odlišný.

Přijetím těchto předpisů došlo k relativizaci zásad v tehdy nové Listině. Zákonodárce řekl, že soukromí, jedna z hodnot chráněných Listinou, není hodnotou absolutní a v zá-jmu ochrany jiných, elementárních principů může být prolomena. Zájem na předchá-zení velmi závažné trestné činnosti (zejména organizovaného zločinu) musel předejít zájmu na ochranu soukromí člověka.

Po více než 10 letech byla úprava odposlechů podle zákona o Policii ČR zrušena, úprava v trestním řádu však s jistými změnami je účinná dodnes.

4 § 88 odst. 3 zákona č. 161/1961 Sb. o  trestním řízení soudním (trestní řád), ve  znění účinném od 1. 7. 1990 do 30. 6. 2008.

5 Zákon č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky, ve znění účinném od 15. 7. 1991 do 31. 12. 2001.

46

3. Ústavněprávní rozměr odposlechů

3.1 Právo na ochranu soukromí jako základní lidské právo

a) Nedotknutelnost soukromíVezmeme-li v úvahu ústavní základ celé problematiky, jeví se výchozím článek 7

odst. 1 Listiny základních práv a  svobod, který zaručuje nedotknutelnost soukromí a možnost jejího omezení jen v případech stanovených zákonem. Soukromí pak chá-peme v širším smyslu nejen jako ochranu subjektivní sféry jedince, ale dále také jako ochranu širšího okolí bezprostředně navazujícího na životní zájmy a potřeby jedince spjaté především s  jeho rodinou, přáteli apod.6 Do defi ničního okruhu pojmu sou-kromého života (soukromí) jedince totiž náleží vše, co není veřejné ze své podstaty, nebo se neděje veřejně a/nebo to není člověk povinen ze zákona veřejně zpřístupnit nebo sdělit komukoli jinému.7 Z povahy věci tak je veřejnou informace o kandidatuře na  volené funkce či projev na  veřejnosti (obsahuje osobní názory, dotyčný se však rozhodl je veřejně prezentovat). Taktéž může být jednotlivci uloženo z moci úřední, aby poskytl informaci ze svého soukromého života, když má podat svědeckou výpověď před soudem apod. Zásada nedotknutelnosti osoby je pak namířena proti jakýmkoli vnějším vlivům, které ruší osobní sféru jedince, tedy proti vlivům ze strany veřejné moci i soukromých subjektů.

Ústavní soud zdůraznil důležitost práva na ochranu soukromí vyslovením názoru, že se jedná o „[p]rávo (…) které svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoj lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit. Zcela právem proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť – posuzováno jen z poněkud jiného hlediska – jde o výraz úcty k právům a svobodám člo-věka a úcty k právům a svobodám člověka a občana“.8 Pokud se podíváme na samotné subjektivní právo na ochranu soukromého života, nauka jej vymezuje jako bipartici: oprávnění fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda (a popřípadě i v ja-kém rozsahu a jakým způsobem) mají být fakta vztahující se k jejímu soukromí zpří-stupněna druhým (zvaná pozitivní složkou práva) a za druhé právo vzepřít se proti ne-oprávněným zásahům do této své sféry ze strany osob se stejným právním postavením (negativní složka práva).9

Protože naše Listina neobsahuje ustanovení o omezení tohoto práva, vycházíme z čl. 8 odst. 2 Úmluvy, který umožňuje státním subjektům do práva na ochranu sou-6 Klíma, K. et al.: Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 982.7 Pavlíček, V. a kol.: Ústavní právo a státověda II. díl – Ústavní právo České republiky. 1. vydání. Praha :

Leges, 2011, s. 517.8 Nález Ústavního soudu, IV. ÚS 536/2000.9 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti. 3. vydání. Praha: Linde, 1996,

s. 288.

47

kromí přiměřeně zasahovat, pokud se tak má dít v zájmu bezpečnosti, veřejného po-řádku, ochrany práv jiných apod. Jak ale můžeme pozorovat, k takovým zásahům do-chází v naší soudobé společenské praxi i ze strany médií, které z valné většiny rozhodně – aspoň ve „slušných“ zemích – státními subjekty nejsou.

b) Ochrana před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného životaVýše uvedený princip je dále rozvíjen v čl. 10 odst. 2 Listiny: „Každý má právo

na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“ Toto ustanovení implikuje právo na  respekt k  soukromému životu „zvnějšku“, jež podle Ústavního soudu 10 zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jed-notlivce o sobě samém. Jinými slovy, právo na soukromí garantuje rovněž právo jed-notlivce rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způso-bem a za jakých okolností, mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Toto nazýváme mj. jako právo na informační sebeur-čení, výslovně garantované čl. 10 odst. 3 Listiny, které na odposlechy vyloženě míří: „Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě“. Tímto Listina vlastně přenáší ochranu před ne-oprávněnými zásahy do další úrovně, když chrání informační identitu jedince. Stejný princip refl ektuje i Listina základních práv EU, která ve svém čl. 8 nadto zdůrazňuje požadavek, aby osobní údaje byly zpracovány korektně, k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby, kterážto k nim má mít přístup a právo na jejich opravu s tím, že na dodržování těchto práv má dohlížet nezávislý orgán. Posledně řeče-ný požadavek je naplněn v ČR existencí Úřadu pro ochranu osobních údajů.

3.2 Ochrana tajemství zpráv podávaných telefonem nebo podobněV čl. 13 Listiny dochází k výslovné konkretizaci ochrany soukromí, které se vzta-

huje k naší problematice. Ústavní soud potvrdil,11 že komunikaci považuje za projev realizace soukromého života, tedy jako součást práva na soukromí a trvá na přísném dodržení proporcionality zásahu do práva na soukromí, zejména účelu zásahu (pode-zření ze spáchání trestného činu).12 V  tomto ustanovení obsažená výslovná garance tajemství zpráv podávaných telefonem nebo obdobným způsobem se chápe poměrně široce a zahrnuje vedle ochrany obsahu informací takto předávaných i související okol-nosti, jako např. místo, čas, účastníky, druh a způsob komunikace13. Toto rozšířené po-jetí lze ospravedlnit tím, že již samotné údaje o chování účastníků telefonních a jiných komunikací dovolují udělat si představu o  jejich osobním profi lu a pravděpodobné

10 Nález Ústavního soudu, Pl. ÚS 24/10.11 Nález Ústavního soudu, I. ÚS 3038/07.12 Wagnerová, E.: Listina základních práv a svobod – Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012,

str. 342.13 Nález Ústavního soudu, II. ÚS 789/06, bod 16.

48

činnosti. Soukromí jedince pak může být už jen samotným zkoumáním těchto vněj-ších údajů poškozeno.14

3.3 Právo vyhledávat a šířit informaceNa  straně druhé stojí právo vyhledávat a  šířit informace coby právo spojené se

svobodou projevu dle čl. 17 Listiny. Toto je relevantní vzhledem k problematice úniku odposlechů do médií, o které bude pojednáno níže. Jistě lze argumentovat, že v demo-kratické a svobodné společnosti je právo dle tohoto článku jedním z nejdůležitějších politických práv, už jen proto, že je v příslušném oddílu Listiny zařazeno jako první v pořadí.

Jakkoli je obecně šíření informací v  souvislosti s politikou chráněno a možnost jejich omezení je brána výrazně restriktivně,15 v oblasti odposlechů na druhou stranu nejde zpravidla ani tak o informace s politickým obsahem, jako spíše o projevy osobní povahy, které nesouvisí přímo s účelem nařízeného odposlechu. Podle komentářové literatury by pak případné šíření takových informací nemělo mít přednost před ochra-nou soukromí, pokud zde není přesah do sféry veřejného zájmu.16

Podle mého názoru je třeba si uvědomit, že pokud má být v demokratické a svo-bodné společnosti právo jedněch chráněno, nelze tak nepřiměřeně právo druhých li-mitovat do takové míry, že by již nebylo možné o realizaci práva vůbec hovořit. Pokud bychom byli v ochraně práva na soukromí příliš striktní, nebylo by možné vůbec vy-hledávat a šířit informace se vztahem k jakémukoli jedinci. Zda je však každé svobodné šíření informací proporční k ochraně osobnosti, to ovšem zůstává otázkou.

Můžeme tedy závěrem říci, že každý člověk má ústavně garantované právo na uta-jení údajů o svém soukromí, ledaže by zákon výslovně ukládal tyto údaje poskytnout nebo výslovně dovoloval nějakému subjektu takové údaje získávat bez svolení dotyč-ného. Pokud jsou vnější verbální projevy osoby odposlouchávány, dochází k  invazi do soukromí jedince, což naráží na více ústavních principů.

4. Trestněprávní rámec odposlechů

4.1 Odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 TŘDle § 88 trestního řádu je odposlech a záznam telekomunikačního provozu možný, jestliže:

a) je vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva,

b) lze-li důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení,

14 Wagnerová, E.: Listina základních práv a svobod …, str. 343.15 Tamtéž, str. 426.16 Tamtéž, str. 427.

49

c) odposlech a  záznam byly povolené předsedou senátu a  v  přípravném řízení na návrh státního zástupce soudcem.

Přitom je souhlas vydáván formou příkazu (rozhodnutí sui generis 17 ), proti němuž není opravný prostředek a jehož součástí musí být i uvedení doby, po kterou má být odposlech prováděn. Doba nesmí být delší než šest měsíců, ale může být prodloužena o dalších šest měsíců, a to neomezeně.

Má-li být záznamu užito jako důkazu, je třeba k němu připojit protokol s uvede-ním údajů o místě, času, způsobu a obsahu záznamu, jakož i o osobě, která jej pořídila. Bez uvedených náležitostí nelze důkaz získaný záznamem považovat za zákonný.

Výjimku tvoří § 88 odst. 5 a 6 trestního řádu, podle něhož, pokud s odposlechem souhlasí účastník odposlouchávané stanice, je odposlech možný i v trestním řízení pro jakýkoliv trestný čin a není třeba příkaz soudu.

Obecné ustanovení § 8c trestního řádu o zákazu zveřejnění odposlechu nebo zá-znamu 18 stanovuje sice obecný zákaz zveřejnění informací o jiné osobě získané na zá-kladě odposlechu, umožňují-li zjištění totožnosti této osoby, ovšem s výjimkou těch, které byly použity jako důkaz v řízení. Ustanovení § 88 a 88a trestního řádu pak upra-vují celou proceduru a umožňují vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomu-nikačního provozu v zásadě v trestních řízeních pro závažnější trestné činy, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení pod-statně ztížené. Posouzení této podmínky je nicméně v kompetenci předsedy soudního senátu, resp. soudce, který rozhoduje v přípravném řízení.

Ústavní soud však podotkl, že zákonodárce do tohoto ustanovení nijak nepromítl požadavek proporcionality zásahu do základního práva s ohledem na sledovaný účel, neboť přístup k předmětným údajům upravil v podstatě jako běžný prostředek zaopat-řování důkazů pro účely trestního řízení, a to dokonce vedeného pro jakýkoliv trestný čin. Takovéto omezení přitom vzhledem k závažnosti předmětného zásahu do soukro-mé sféry jednotlivce obstojí toliko tehdy, bude-li respektovat podmínky vyplývající z principu proporcionality. To znamená, že přístup orgánů činných v trestním řízení k údajům o uskutečněném telekomunikačním provozu by měl přicházet v úvahu pou-ze za předpokladu, že účelu trestního řízení nelze dosáhnout jinak, že právní úprava obsahuje dostatečné garance, aby nedošlo k použití těchto údajů k jinému než záko-nem předpokládanému účelu, a že omezení práva jednotlivce na informační sebeur-čení není nepřiměřeným zásahem s ohledem na význam konkrétních společenských vztahů, zájmů nebo hodnot, jež jsou objektem trestného činu, pro který je vedeno předmětné trestní řízení.19

17 Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. Tzn 24/95.18 § 8c zákona č. 41/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění.19 Nález Ústavního soudu, Pl. ÚS 24/11.

50

Lze tedy říci, že k omezení osobní integrity a soukromí osob (tj. k prolomení re-spektu k nim) má docházet ze strany veřejné moci jen zcela výjimečně, je-li to v de-mokratické společnosti nezbytné, nelze-li účelu sledovaného veřejným zájmem dosáh-nout jinak a je-li to akceptovatelné z pohledu zákonné existence a dodržení účinných a konkrétních záruk proti libovůli. Esenciální předpoklady spravedlivého procesu totiž jinak vyžadují, aby byl jednotlivec vybaven dostatečnými garancemi a zárukami proti možnému zneužití pravomoci ze strany veřejné moci.20

5. Úniky do médií

Jak je rozvedeno výše, náš právní řád chrání soukromí jedince před nezákonnými odposlechy. Nelze s ohledem na § 8c trestního řádu zveřejňovat jiné odposlechy než ty, které byly použity jako důkaz v řízení před soudem. Vzhledem k zásadě veřejnosti soudního jednání této skutečnosti v praxi využívají média a zveřejňují nahrané zázna-my odposlechů popř. jejich přepisy apod. Jakkoli je veřejné soudní jednání důležitým nástrojem kontroly činnosti justice ze strany veřejnosti, je na místě položit si otázku, kdy už některé s ním spojené důsledky (zveřejnění v médiích a tím pádem rozšíření veřejnosti toho, co v soudní síni zaznělo, na teoreticky až miliony lidí rozumějících českému jazyku, pokud dojde ke zveřejnění na internetu).

Nejdříve se podívejme, jak se k  posuzování střetu práva na  ochranu soukromí a práva svobodně šířit informace postavil Ústavní soud. Jistě nepřekvapí, že poměrně zdrženlivě, když judikoval: „Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a  svobod jiných; sem spadá především ne-zbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody člověka ze strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování.“ 21

Pokud už k  zásahu do  soukromí dochází, musí se tak dít na  základě zákona22. Evropský soud pro lidská práva pak tuto podmínku interpretoval tak, že zákon, povo-lující takový zásah musí nejen formálně existovat, ale musí být při stanovení podmínek odposlechu konkrétní, a tím předvídatelný.23, 24

20 Nález Ústavního soudu, Pl. ÚS 24/10.21 Nález Ústavního soudu, II. ÚS 502/2000.22 Sokol, T.: Zveřejňování odposlechů a právo na ochranu soukromí. Právní rádce, č. 5/2006, str. 42.23 Rozhodnutí ESLP ve věci Valenzuela Contreras vs. Španělsko anebo Kruslin vs. Francie.24 Sokol, T.: Zveřejňování odposlechů a právo na ochranu soukromí. Právní rádce, č. 5/2006, str. 43.

51

Odhlédněme od možnosti zveřejňování odposlechů, které nebyly získány na zákla-dě zákona, tedy podle § 88 a 88a, popř. § 158d trestního řádu. Nemohu posoudit, zda úprava v trestním řádu je dostatečně proporcionální, nicméně lze přinejmenším kon-statovat, že v průběhu let docházelo k jejímu zpřesňování, reformulaci jejích dílčích ustanovení, zavedení taxativních výčtů apod. a  také k  jejímu judikaturnímu zpřes-ňování. Určitě lze vzhledem na závažnost trestných činů říci, že zásah do  soukromí nezbytný povětšinou bude, pokud presumujeme, že orgány činné v  trestním řízení nepostupují svévolně při své činnosti zaměřené na odhalování trestné činnosti.

Je důležité podotknout, že vzhledem k dikci trestního řádu může k získávání infor-mací ze soukromí ze zákona docházet jen výhradně pro účely trestního řízení. Z toho lze dovodit, že nejen získávání takových informací, ale také odposlech sám o sobě, tj. získané informace a dále nakládání s nimi, se má nadále řídit trestním řádem. Ani skutečnost, že odposlech byl zákonem povolen, nemění nic na tom, že se stále jedná o diskrétní informace.25

Jak by se mělo s takovými informacemi v trestním řízení nakládat, nám může na-povědět jedna ze zásad činnosti orgánů činných v trestním řízení obsažená v § 8a odst. 1 trestního řádu, která zní: „ Při poskytování informací o  své činnosti veřejnosti orgány činné v  trestním řízení dbají na  to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností (…)“.26 Dále je pak v odst. 3 stejného ustanovení obsažena zásada styku s médii: „Orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací podle odstavce 1 veřejným sdělovacím prostředkům; poskytnutí informací odepřou z důvodů ochrany zájmů uvedených v odstavcích 1 a 2. (...)“.27

Nutnost šetření práv zaručených Listinou je zdůrazněna i v  jedné ze základních zásad trestního procesu dle § 2 odst. 4 trestního řádu: „(...) Trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a meziná-rodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. (...)“.

Z výše uvedených zákonných ustanovení vidíme, že i soud, který použití odposle-chu jako důkazu v trestním řízení, tedy jeho faktické zveřejnění, povoluje, by měl šetřit práva osob, které jsou účastny telekomunikačního provozu. Jak jsme však svědky, např. ve známé kauze „Nagyová“, zveřejněním odposlechu se nevyhneme právě i zveřejnění mnoha intimních informací ze života zúčastněných, u nichž je někdy přinejmenším sporné, zda s trestnou činností souvisejí přímo ve smyslu dikce § 8a odst. 1 trestního řádu, byť lze jistě namítat, že bez použití celých (nebo alespoň celých úseků) odposlechů 25 Sokol, T.: Zveřejňování odposlechů a právo na ochranu soukromí. Právní rádce, č. 5/2006, str. 44.26 § 8a odst. 1 zákona č. 41/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění.27 § 8a odst. 3 zákona č. 41/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění.

52

lze stěží dosáhnout zajištění plnohodnotného a smysluplného důkazu. Odůvodněnost pak podle mého názoru lze nejsilněji spatřovat v zájmu společnosti na potírání trestné činnosti, jelikož koneckonců trestní represe je prostředkem ultima ratio.

Vzhledem k ustanovením zákona a judikatuře je však třeba konstatovat, že záko-nodárce ještě zcela nedořešil ucelenou koncepci provádění odposlechů coby důkazů tak, aby odpovídaly ostatním právům, která rovněž do našeho právního řádu zakotvil.

6. Závěr

Zveřejňování odposlechů v médiích, kterého jsme v poslední době často svědky, je rozšířenou praxí, která však naráží na ústavní i zákonné limity. Jakkoli není jisté, jak na tento aspekt ochrany soukromí nahlíží naše společnost, jsem toho názoru, že by-chom v dnešní „informační“ společnosti, kdy je šíření informací možné v míře, kvalitě a intenzitě jako nikdy předtím, měli uvažovat de lege ferenda o rozšíření právní úpravy odposlechů, která by regulovala jejich zveřejňování a zajistila by tak lepší výkon práv na ochranu soukromí jedince garantovaných ústavně.

53

LIDSKÁ DŮSTOJNOST: JÁDRO LIDSKÝCH PRÁV?

Filip Horák

1. Úvod

Meritem tohoto příspěvku je pojednání o pojmu lidské důstojnosti jako jádra lid-ských práv. Důvodem jeho vzniku je snaha refl ektovat poměrně intenzivní diskusi na téma lidská důstojnost, její potřebnost, význam a dopady v právu, rozvíjející se zejména z podnětu zahraniční odborné veřejnosti. Přes význam této problematiky pro celou koncepci lidských práv se jí však v českém prostředí nedostává patřičné pozornosti.1 Cílem tohoto příspěvku je stručně rekapitulovat probíhající diskusi, zaujmout k ní a vysvětlit svá stanoviska. Jelikož teoretických otázek týkajících se problematiky vý-znamu a obsahu lidské důstojnosti je vícero2 a  rozsah tohoto příspěvku je omezen, bude zde pojednáno pouze o problému dle mého názoru nejpalčivějším, který spočí-vá stručně řečeno v nejasném vztahu lidské důstojnosti k lidským právům. Lze totiž předpokládat, že vyřešení tohoto problému v sobě zároveň skrývá i řešení mnohých dalších – zejména pak těch týkajících se obsahu tohoto pojmu a  jeho významu pro právní vědu i právní praxi.

Příspěvek je rozdělen do dvou částí. V  první z nich je představen pojem lidské důstojnosti v jeho historické perspektivě. Konkrétně je zde pojednáno o třech teoretic-kých proudech, z nichž každý představuje velmi podstatný a do velké míry soběstačný způsob chápání důstojnosti. Část druhá se pokouší pojem lidské důstojnosti systema-tizovat a defi novat jeho soudobá pojetí a podrobit je kritické analýze, vycházeje přitom ze znalosti podstaty jednotlivých historických proudů.

Ambicí celého příspěvku je odpovědět na výzkumnou otázku, zdali a popř. jakým způsobem bychom měli lidskou důstojnost chápat jako jádro lidských práv, na níž po provedené kritické analýze odpovídá záporně. U jednotlivých teorií důstojnosti, jmenovitě, důstojnost jako samostatné lidské právo, důstojnost jako zdroj lidských práv a důstojnost jako lidskoprávní hodnota, pak předkládá argumenty ukazující, proč je to či ono využití důstojnosti pro právní řád redundantní či dokonce potenciálně škodlivé.

1 Výjimkami jsou v  tomto kontextu např. článek dr. Mlsny s názvem „Lidská důstojnost jako esenciál-ní ústavní princip“ (Mlsna, P.: Lidská důstojnost jako esenciální ústavní princip. In: Jirásek, J. a kol.: Listina a  současnost: sborník příspěvků sekce ústavního práva, přednesených na mezinárodní vědecké kon-ferenci Olomoucké právnické dny 2010. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2010, str. 125-136), který mě přivedl na myšlenku systematizovat jednotlivá chápání lidské důstojnosti a dále diplomová práce J. Broze na téma „Lidská důstojnost: Universální princip v partikulární aplikaci“ (Broz, J.: Lidská důstojnost: Universální princip v partikulární aplikaci, 2. 7. 2015. https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/149731.), která mě dokázala přivést k tomuto tématu.

2 Viz např. Broz, J.: Lidská důstojnost: Universální princip v partikulární aplikaci, 2. 7. 2015. https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/149731., str. 11-12.

54

2. Pojem lidské důstojnosti v historické perspektivě

Důvodem pro začlenění následujícího přehledu do příspěvku je snaha poukázat na fakt, že důstojnost měla v různých historických obdobích a v teoriích různých mys-litelů poměrně odlišný význam i obsah. Jak se pokusím dále ukázat, právě z těchto de-fi ničních nesrovnalostí a rozporů mohou vznikat současné teoretické rozpory. Stručný historický exkurz může v tomto případě leccos vyjasnit a dodat inspiraci k následné analýze a klasifi kaci pojmu důstojnost ve druhé kapitole tohoto příspěvku.

2.1 Dignitas v antickém světěPrvní pojetí pojmu důstojnosti relevantní pro tento příspěvek lze zaznamenat již

v antickém světě, kde slovo dignitas, jež lze nejlépe přeložit právě jako důstojnost či vážnost, bylo chápáno ve smyslu společenského statusu občana.3 Jednalo se v zásadě o lidské právo s poměrně konkrétním obsahem, které bylo chráněno státními institu-cemi.4 V takovémto pojetí neměla dignitas téměř nic společného s rovností či přiroze-ností. Společenskou vážnost si musel každý člověk vydobýt a každému tudíž náležela v různé míře. Za rovné tak lze považovat pouze právo na ochranu již nabyté dignitas.5

2.2 Důstojnost v křesťanském světěKřesťanští myslitelé a mezi nimi zejména Tomáš Akvinský přinesli do uvažování

o lidské důstojnosti zcela odlišný koncept spočívající v lidské důstojnosti jakožto při-rozené vlastnosti, s níž se rodí každý jednotlivec. Jedinečnost tohoto pojetí spočívá ve zdůraznění univerzality důstojnosti a tudíž i rovnosti, kterou s sebou tato hodno-ta přináší.6 Postačí být příslušníkem lidského druhu bez dalšího, aby jednotlivci byla přiznána určitá elementární vážnost. Ta totiž neplyne z čehokoliv, co člověk učiní, ale z určitých specifi ckých vlastností člověka,7 jejichž zdrojem je vcelku očekávaně podob-nost lidského druhu k Bohu (imaginatio dei), která z lidské bytosti činí hodnotu samu o sobě.8

3 Z tohoto důvodu bývá toto pojetí důstojnosti označováno jako čest (srov. Baroš J.: Komentář k Čl. 1. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 55)

4 V  římském právu např. existovaly dva praetorské edikty na ochranu dignitas před nactiutrháním (viz Veeder, V. V.: Th e History and Th eory of the Law of Defamation. I, Columbia Law Review 3, 1903, str. 563-4).

5 Hennete-Vauchez, S.: A human dignitas? Remnants of the ancienit legal koncept in contemporary dig-nity jurisprudence, International Journal of Constitutional Law 9, 2011, str. 53.

6 Baroš J.: Komentář k Čl. 1. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 55-56.

7 Tomáš Akvinský konkrétně uvádí dar rozumu, schopnost člověka poznat a pochopit slovo Boží, mít vztah s Bohem a dále fakt, že člověk je nevyšší vývojovým stupněm v tom smyslu, že je nejpodobnější bohu (viz zejm. Akvinský, T.: Th eologická Summa svatého Tomáše Akvinského: doslovný překlad. Olomouc, 1937 – 1940, část III., ot. 4 čl. 1 a část I., ot. 72-76).

8 Rosen, M.: Dignity: Its History and Meaning. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 2012. str. 16-17 a citace zde uvedené.

55

2.3 Důstojnost v pojetí Immanuela KantaNa pojetí křesťanských myslitelů do značné míry navázal Immanuel Kant, jenž se

pokusil vzít jádro myšlenky důstojnosti jako vlastnosti člověka, očistit jej od nutnosti argumentovat v jeho prospěch teologickými argumenty a namísto nich vystavět teorii založenou čistě na  analýze přirozených vlastností člověka. Tímto se dosah hodnoty lidské důstojnosti rozšiřuje z křesťanského světa na  celou lidskou civilizaci, ba ještě dále, neboť jediným kritériem důstojnosti je pro Kanta rozum a z něj vyvozená auto-nomní vůle rozumné bytosti (tj. taková vůle, která nepodléhá žádným smyslovým či empirickým vlivům, ale poslouchá výlučně příkazy rozumu, které Kant pojmenoval jako kategorické imperativy). Rozumná bytost s autonomní vůlí má podle Kanta záko-nodárnou schopnost, což znamená, že skrze rozum sama poznává mravní zákony a činí z nich vlastní maximy, čímž se jim podřizuje. Jako taková je rozumná bytost sama sobě účelem a nemůže být vnímána nikdy jen jako prostředek, a proto je nadána elementár-ní důstojností, která je tudíž pro všechny rozumné bytosti stejná.9

2.4 Důstojnost po KantoviV právní a politické fi losofi i 19. století se následně, zejména v reakci na myšlenky

francouzské revoluce,10 vyvinulo třetí chápání důstojnosti, odlišné od obou předcho-zích. Toto chápání, typické zejména pro socialistickou ideologii 11 a kontinentální re-publikanismus,12 používá důstojnost nikoliv jako příčinu či zdroj určitých dalších hod-not a kvalit připisovaných člověku, nýbrž jako cíl a výsledek těchto hodnot. Ústředním motivem se stal „důstojný život“ či „důstojné bytí“,13 které je naplněno až ve chvíli, když člověk dosáhne určitého životního standartu, co se týče jeho osobnostních, po-litických, ale i sociálních, environmentálních a dalších práv. Byť tento přístup ve své podstatě vychází z Kantova chápání rozumné bytosti jako účelu samého o  sobě, lze jej považovat za zcela odlišný v tom smyslu, že zde důstojnost člověka není a priori přirozeně svázána s jeho lidstvím, nýbrž je závislá na vnějších podmínkách jeho života. Důstojný tedy není člověk, nýbrž jeho život na tomto světě.14

9 Kant, I.: Základy metafyziky mravů. Vyd. 3., opr. Praha: Oikoymenh, 2014, část II., odst. 70, 71.10 Broz, J.: Lidská důstojnost..., str. 29.11 Tamtéž, str. 30.12 Baroš J.: Komentář k Čl. 1. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 56.13 Srov. Mahlmann, M.: Elemente einer ethischen Grundrechtstheorie. Baden-Baden: Nomos, 2008, str. 167.14 Rozdělení lidské důstojnosti na  důstojnost statusovou, přirozenou a  důstojnost jako cíl se zdá být

vzhledem k teorii lidských práv i vzhledem k současné akademické diskusi týkající se důstojnosti při-léhavější než např. Rosenovo dělení, které nahrazuje chápání důstojnosti jako cíle důstojností v jednání (Rosen, M.: Dignity: Its History and Meaning. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 2012, str. 40 a 54-57). Ve vztahu k jednání lze kupříkladu použít vhodněji adjektiva „mravní“ než „důstojné“.

56

3. Jednotlivá pojetí lidské důstojnosti dnes a jejich kritická analýza

Výše uvedené koncepce lidské důstojnosti jsou klíčové pro pochopení jádra sou-dobé diskuse týkající se vztahu lidské důstojnosti k  lidským právům, jejíž základní názorové proudy budou na  tomto místě interpretovány. V každé ze současných vý-znamných teorií lidské důstojnosti lze totiž najít prvky některé ze tří výše uvedených koncepcí.

3.1 Lidská důstojnost jako samostatné lidské právoŘecké chápání důstojnosti jako dignitas, tedy jakési společenské vážnosti, která je

vázána na společenské postavení a další externí prvky, vcelku dobře koreluje se soudo-bým pojetím důstojnosti jako samostatného lidského práva, s vlastním specifi ckým ob-sahem, který je deklarován a chráněn veřejnou mocí. V tomto kontextu lze důstojnost hierarchicky zařadit na roveň ostatních lidských práv a svobod. V tomto pojetí lze tedy důstojnost charakterizovat jako právo ochrany vlastního společenského statusu a z něj plynoucích benefi tů před nezákonnými zásahy.

Takováto interpretace je však poměrně nadbytečná, neboť důstojnost by v tomto smyslu byla chápána jako fenomén, pro který existují jiné, již zaběhnuté a přesnější výrazy, jimiž jsou např. osobní čest, dobré jméno a  dobrá pověst. Důstojnost jako lidské právo tak sice může být veřejnou mocí deklarována, na rozdíl od výše uvede-ných lidských práv se jí však vlivem přílišné abstraktnosti a neurčitosti lze jen stěží domáhat.15 Pokud bychom akceptovali fakt, že důstojnost je jen jakousi ideou lidského práva a jeho konkrétní obsah jí dodá až intepretace orgány veřejné moci v konkrétním státě, dostáváme se již spíše do pojetí důstojnosti jako ústavní hodnoty (viz dále). Jako samostatné lidské právo tedy důstojnost nijak významně nepřispívá, svou abstraktnos-tí naopak spíše narušuje přehlednost a jednoznačnost výkladu osobnostních lidských práv a tím snižuje úroveň právní jistoty.16

3.2 Lidská důstojnost jako zdroj lidských právKantovo chápání lidské důstojnosti lze nalézt v  současné teorii důstojnosti jako

příčiny, zdroje či důvodu lidských práv. Takovéto chápání je založeno na představě, že důstojnost je jakousi přirozenou vlastností jednotlivce, kterou získal právě proto, že je člověkem a která tudíž nevyžaduje žádné další subjektivní schválení jím samotným nebo společností. Takto pojatá důstojnost je tedy určitou objektivní kategorií, jejímž kritériem je pouze lidství.17

15 O’Mahony, C.: Th ere is no such thing as a  rights to dignity, International Journal of Constitutional Law 10, 2012, str. 563-565.

16 Jako důkaz pro toto tvrzení poslouží nejlépe rozdílná soudní intepretace pojmu důstojnosti napříč jednot-livými jurisdikcemi (viz Broz, J.: Lidská důstojnost: Universální princip v partikulární aplikaci, 2. 7. 2015. https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/149731., str. 33-71).

17 Griffi n, J.: On Human Rights. Oxford: Oxford University Press, 2008. str. 32-34.

57

Potřebná je v  tomto kontextu argumentace, která by v  ideálním případě měla vysvětlit, proč právě lidství (tj. příslušnost k  lidskému druhu) zakládá automaticky tuto objektivní důstojnost. V  tomto kontextu lze argumentovat teologicky,18 racio-nalisticky 19 či některými dalšími způsoby.20 Tyto koncepce se snaží představit člověka jako bytost odlišnou od ostatních živočišných druhů a přiřadit mu tak určité speciální vlastnosti, v  nichž by se odráželo jeho postavení ve  světě a  společnosti. Společným jmenovatelem a jakýmsi abstraktním základem těchto vlastností má být právě lidská důstojnost.

Člověk, nadán touto elementární důstojností, má právo, aby ostatní uznali jeho lidství, jakožto status odlišný od ostatních živočišných druhů, z něhož plynou v rámci lidského společenství určité benefi ty i povinnosti. Převedeno do právní terminologie, lidská důstojnost zajišťuje jedinci bezvýhradné uznání všemi ostatními za subjekt práva se všemi právy a svobodami, které lze od tohoto uznání odvodit. Z důstojnosti lze tedy v  platném právu vyvodit existenci základních lidských práv a  svobod jedince jakož i povinnost ostatních jednotlivců i společnosti a státu jako celku tyto svobody respek-tovat a ochraňovat a tato práva zajišťovat a naplňovat.21

I  toto pojetí lidské důstojnosti však má určitá negativa. Důstojnost člověka je v tomto chápání stále velice abstraktním pojmem, o němž víme jen, že je zdrojem lid-ských práv, což jsme zjistili v důsledku výše uvedené logické konstrukce. Nevíme však, kde se tato důstojnost každé lidské bytosti vzala, a nechceme přiznat, že to byla právě právní teorie (či fi losofi e), která tuto vlastnost člověku „uměle“ přiřadila, a proto se po-koušíme najít určité argumentační linie ve prospěch přirozenosti této vlastnosti. Přes tuto snahu se stále navrací otázka, zdali není člověk důstojným pouze proto, že jsme jej jako takového označili. Takovéto označení by samozřejmě nebylo nijak problema-tické ve chvíli, kdybychom se z něj nesnažili vycházet při určování mezí lidských práv a povinností. Zde totiž narážíme na problém další, neboť z abstraktní povahy lidské důstojnosti vyplývá i její neurčitý obsah vedoucí k tomu, že její jednotlivé intepretace se poměrně významně liší.22 Lidská důstojnost a její obsah jsou tak spíše předmětem subjektivní intepretace konkrétního státu, instituce či jednotlivce,23 což vede k riziku, že užití této hodnoty v právu může kolidovat s principy právní jistoty a objektivity práva. Abychom se vyhnuli tomuto problému, lze využít minimalistické koncepce lid-18 Akvinský, T.: Th eologická Summa svatého Tomáše Akvinského: doslovný překlad. Olomouc, 1937 – 1940,

část III., ot. 4 čl. 1 a část I., ot. 72-76.19 Kant, I.: Základy metafyziky mravů. Vyd. 3., opr. Praha: Oikoymenh, 2014, část II., odst. 70, 71.20 K tomu srov. Gerloch, A.: Teorie práva. 6., aktualiz. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, str. 24.21 Schachter, O.: Human Dignity as a Normative Concept, Th e American Journal of International Law 77,

1983, str. 853.22 Viz „Pouze menšina lidí by tvrdila, že důstojnost, pojímána na abstraktní úrovni, je bezvýznamná. Na dru-

hou stranu, význam tohoto pojmu není v žádném případě přímočarý a jeho vztah k základním právům je nejasný.“ (Feldman, D.: Human dignity as a legal value: Part 1, Public Law, 1999, str. 682).

23 Petr Mlsna proto takovéto pojetí lidské důstojnost poněkud pejorativně označuje jako fi losofi ckou a ré-torickou fl oskuli (Mlsna, P.: Lidská důstojnost…, str. 131).

58

ské důstojnosti,24 o níž však J. Broz legitimně prohlásil, že je pro aplikaci právě svou minimalistickou podstatou poměrně nevhodná.25

Mám za to, že lidská práva lze stejně dobře, ba lépe a jednodušeji odvozovat z ji-ných a dle mého názoru poněkud objektivnějších 26 hodnot, jako jsou svoboda a rov-nost,27 u nichž jsme si abstraktnosti a rizik vzhledem k historickým zkušenostem vědo-mi a které jsou si do jisté míry vzájemně kontradiktorní, a proto se navzájem omezují a v žádném případě nehrozí, že bychom některou z nich použili jako hodnotu natolik absolutní, že by její přítomnost bez dalšího převážila všechny hodnoty ostatní, jak tomu reálně hrozí u lidské důstojnosti (viz dále).

3.3 Důstojnost jako esenciální ústavní principChápání důstojnosti jakožto cíle lidského života a lidských práv se odráží v sou-

časné teorii lidské důstojnosti jako esenciálního ústavního principu a interpretačního vodítka. Důstojnost je v tomto kontextu stále chápána jako určitý cíl nebo spíše hod-nota, jíž chceme dosáhnout prostřednictvím uznání a ochrany lidských práv a svobod. Předpokládá se, že v případě, že daná lidská práva a svobody budou skutečně dodržo-vány, nabude život člověka novou vyšší kvalitu, kterou je vhodné označit adjektivem „důstojný“. Na základě hodnotového přesvědčení pak lze důstojný život spatřovat po-každé v naplňování lidských práv určité kategorie.28 Zároveň lze ale jako důstojný život označit ten, v němž člověk sám nečiní nic, co by bylo společností (resp. zákonodár-cem) chápáno jako nedůstojné. Takto může toto pojetí důstojnosti vést i k omezování některých svobod člověka, které by se mohly dostat do konfl iktu s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Důstojnost jako cíl tedy není jen vlastností nebo právem, ale jakýmsi celospolečenským mravním korektivem, pomáhajícím dotvářet a interpreto-vat komplex lidských práv, svobod a povinností, byť je sám nevymahatelný, z čehož lze vyvodit, že má k těmto konkrétním právům a povinnostem akcesorickou povahu.29

24 McCrudden, C.: Human Dignity and Judicial Interpretation of Human Rights, European Journal of International Law 19, 2008, str. 679.

25 Broz, J.: Lidská důstojnost…., str. 10.26 Objektivnějších v tom smyslu, že u nich panuje alespoň elementární shoda na jejich podstatě a defi nici.

Spory zde panují pouze o obsahu a šíři těchto hodnot.27 Základ odvození bude vždy axiomem. V Prvním případě bude axiom znít „člověk je důstojná bytost“

a v druhém případě „člověk je svobodná bytost“. Snažíme-li se pak o určité logické zdůvodnění těchto axiomů, nelze říci, že by zdůvodnění lidské důstojnosti bylo přesvědčivější než zdůvodnění lidské svobo-dy. Stejně jako I. Kant tvrdil v případě důstojnosti (viz bod 2.1.3), lze i v případě svobody tvrdit, že „člo-věk se rodí s potenciálem být myslící bytostí nadanou racionálním uvažováním a schopností činit samostatná rozhodnutí při reakci na rozmanité vnitřní i vnější podněty. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by nedisponoval svobodnou vůlí. Ve chvíli, kdy má člověk přirozeně možnost svobodně myslet a  tedy i  svobodně konat, bylo by nelogické, aby jej v tomto společnost nebo stát omezovali bez zjevných relevantních důvodů.“ (Horák, F.: O svobodě. K zamyšlení, 23. 7. 2015. http://www.kzamysleni.cz/o-svobode/., str. 1.).

28 Pro někoho budou důležitější občanské svobody, pro jiného např. práva sociální.29 Mlsna, P.: Lidská důstojnost …, str. 133.

59

Tuto cestu využití důstojnosti zvolil ve své judikatuře zejména Spolkový ústavní soud, v jehož rozhodnutích lze často najít důstojnost ve spojení s jiným, konkrétnějším lidským právem, kterému má poskytnout oporu a zesílit tak jeho účinek.30 Takováto konstelace se však vyznačuje extrémní rizikovostí, neboť důstojnost, která na  jedné straně platí za  absolutní a  ničím neredukovatelný princip a  na  straně druhé nemá žádný konkrétní obsah, může být interpretem využita k zabsolutizování jakéhokoliv argumentu, čímž zaniká možnost jakéhokoliv axiologického diskurzu, jenž je v ústav-ním právu nepostradatelný. V případě, že využijeme důstojnosti jako „superprincipu“, není již potřeba v konkrétním případě analyzovat a porovnávat důležitost a relevanci jednotlivých lidských práv, protože cílem argumentace se stává dokázat nikoliv sílu a potřebnost ochrany konkrétního lidského práva, nýbrž jeho podřaditelnost do sféry vlivu důstojnosti, čímž by se relevance daného lidského práva bez dalšího a absolutně prokázala. Právní diskurs se tak v extrémním případě redukuje na otázku: které z těchto práv je blíže lidské důstojnosti a jak můžeme vyložit pojem lidské důstojnosti tak, aby se pod něj dalo toto právo podřadit.

Důstojnost se v tomto kontextu jeví spíše jako předmět tendenční rétoriky, jako jakási „prázdná skořápka“ 31 naplnitelná libovolným obsahem, než jako právní hodno-ta.32 Toto pojetí nemá ambici učinit z důstojnosti objektivní hodnotu, nýbrž fenomén proměnlivý v čase a místě zároveň s proměnami společnosti a její kultury. Zatímco v li-berálních společnostech může důstojnost napomoci jednotlivci prosazovat svá práva proti regulačním a omezujícím tendencím společnosti a státu, neboť bude uznáno, že nikdo jiný než právě důstojný jednotlivec nemůže rozhodovat o tom, jakým způsobem povede svůj život, v konzervativních společnostech hodnota důstojnosti zejména ome-zování těchto svobod s odůvodněním, že určité chování je nedůstojné a společnost jej odmítá tolerovat.33 Zatímco v liberálně kapitalistických společnostech bude důstojnost pravděpodobně znamenat rovnost příležitostí a možnost každého jednotlivce zlepšit pomocí svých schopností vlastní společenský status, v socialističtějších společnostech bude obsahovat spíše právo každého jednotlivce na minimální životní standard a sni-žování nedůstojných majetkových rozdílů mezi lidmi navzájem.34 Z těchto ukázek lze vcelku jednoduše vyčíst, že důstojnost jako cíl může skutečně znamenat a obsahovat ledacos, mnohdy i kontradiktorní hodnoty v závislosti na tom, kdo právě tento pojem

30 Baroš J.: Komentář k Čl. 1. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 5931 McCrudden, C.: Human Dignity and Judicial Interpretation of Human Rights, European Journal of

International Law 19, 2008, str. 698.32 Rao, N.: On the Use and Abuse of Dignity in Constitutional Law, Columbia Journal of European Law 14,

2008, str. 208.33 V  tomto kontextu lze hovořit o  problematice „moralismu a  paternalismu“, který důstojnost ve  spo-

lečnosti potenciálně vytváří (viz Broz, J.: Lidská důstojnost: Universální princip v partikulární aplikaci, 2. 7. 2015. https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/149731., str. 78-84).

34 Pro konkrétní rozdíly mezi jednotlivými jurisdikcemi viz Broz, J.: Lidská důstojnost: Universální princip v partikulární aplikaci, 2. 7. 2015. https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/149731., str. 33-71.

60

využívá a interpretuje.35 Bez ohledu na to, co důstojnost právě v danou chvíli znamená, však bude vždy absolutním „superprincipem“, který nesnese srovnání s žádnou jinou hodnotou a všechny a priori převáží, což naprosto eliminuje možnost provedení testu proporcionality. Jsem toho názoru, že právě z toho důvodu není důstojnost ani v tom-to pojetí vhodnou entitou pro využití v právní teorii či praxi.

4. Závěr

Lidskou důstojnost lze v soudobém právu a zároveň ve vztahu k lidským právům pojmout třemi odlišnými způsoby, které vycházejí ze tří dominantních historických pojetí této hodnoty uvedených v první kapitole tohoto příspěvku. Z řeckého chápání důstojnosti jako dignitas lze vyvodit soudobou teorii důstojnosti jako samostatného lidského práva. Prvky Kantova pojetí důstojnosti jako přirozené vlastnosti můžeme spatřovat v soudobém chápání důstojnosti jako zdroje lidských práv a konečně chápání důstojnosti jako cíle společnosti i jednotlivce můžeme přirovnat k soudobému pojetí důstojnosti jako ústavněprávního principu či hodnoty.

V tomto krátkém příspěvku jsem se zaměřil na analýzu výše uvedených přístupů k lidské důstojnosti a podrobil jsem je kritice ve snaze odpovědět na výzkumnou otáz-ku, zdali bychom měli lidskou důstojnost chápat jako jádro lidských práv. Ve všech třech případech jsem našel závažné argumenty, které mě nutí odpovědět záporně. Hlavní důvod, společný kritice všech tří přístupů, spočívá v  přílišné abstraktnosti a obsahové neurčitosti lidské důstojnosti, o čemž svědčí také fakt, že lze tuto hodnotu chápat minimálně třemi různými způsoby a že o jejím významu a obsahu probíhají do-dnes intenzivní odborné debaty. Podrobnější vysvětlení těchto argumentů předkládám ve druhé kapitole tohoto příspěvku.

Z těchto důvodů jsem došel k závěru, že pojem lidské důstojnosti by bylo možné, ba mnohdy i žádoucí odstranit z lidskoprávní oblasti práva a nahradit jej v případě sa-mostatného lidského práva konkrétnějšími a lépe vymahatelnými pojmy dobré jméno, dobrá pověst či osobní čest, a v případě jádra lidských práv jinými jednodušeji ucho-pitelnými hodnotami spojenými s  lidskou podstatou jednotlivce, jako jsou zejména svoboda a rovnost. V případě chápání důstojnosti jako ústavního principu či hodnoty pak v zásadě souhlasím s argumentem Christophera McCruddena, který naznačuje, že je příliš nebezpečné hodnotu lidské důstojnosti využívat tímto způsobem, neboť je ze své přirozenoprávní podstaty takřka nedotknutelná a pod její ochranu může šikovný rétor schovat v  zásadě jakýkoliv obsah, čímž jej opřede rouškou nevyvratitelnosti.36 Z tohoto důvodu považuji za žádoucí důstojnost v pojetí cíle lidských práv či určité-ho ústavněprávního principu úplně odstranit a nenahrazovat ji ničím, neboť jedinou entitou dostatečně konkrétní na  to, aby ji nešlo uvedeným způsobem zneužít, jsou jednotlivá lidská práva, která by měla být ústavními principy sama o sobě, a tudíž by

35 McCrudden, C.: Human Dignity …, str. 712.36 McCrudden, C.: Human Dignity …, str. 722.

61

neměla potřebovat žádný zaštiťující „superprincip“ na to, abychom je uznávali, chrá-nili a mohli se jich dovolávat. Bohatě postačí, když budou mít své přirozenoprávní zakotvení v určitém axiologickém jádru, který, jak jsem již uváděl výše, mohou tvořit zejména hodnoty svobody a rovnosti.

To však nutně neznamená, že je potřeba lidskou důstojnost vymazat ze slovníku. Přestože zde zpochybňuji přínos tohoto pojmu pro právo, nijak nepopírám jeho po-třebnost na poli etickém i politickém. Jistě není na  škodu vštěpovat lidem, že mají svou důstojnost, jež je neumožňuje redukovat na objekt a zacházet s nimi „nelidsky“. Nemám námitek ani proti tomu, aby byla důstojnost jako určitá připomínka poža-davku respektovat tuto etickou hodnotu obsažena v preambulích lidskoprávních me-zinárodních smluv či ústavních katalogů lidských práv. Přesto bych se z důvodů výše uvedených bránil jejímu častějšímu využívání, jakožto nejsilnějšího argumentu v lid-skoprávním diskurzu.

62

LIDSKÁ DŮSTOJNOST, IMMANUEL KANT A ÚLOHA MODERNÍHO SOUDCE

Jan Hořeňovský

Hlavní teze: Neslučovat lidskou důstojnost s ostatními lidskými právy

1. Úvod

Na úvod musím zmínit, že lidská důstojnost jakožto pojem není čistě právně ucho-pitelná (viz také příspěvek Filipa Horáka v  tomto sborníku); žádnou právní meto-dou interpretace nemůžeme dospět k výkladu těchto slov v konkrétním případě bez znalosti historicko-společenského pozadí. Chceme-li s ní proto pracovat seriozně je třeba vzít na zřetel fi losofi cké, náboženské, vědecké a historické konsekvence obsahu tohoto spojení slov; neuděláme-li tak stane se bianco šekem v rukách jeho interpretů. Podívejme se tedy nejprve na stručný historický vývoj tohoto pojmu, bez čehož by-chom se nemohli posunout v tomto tématu dále. Následně se věnujme lidské důstoj-nosti pohledem Immanuela Kanta, protože jeho pojetí považuji za jedno z nejvhodněj-ších pro přenesení do světa práva, což ilustruji na konkrétních judikátech, kde se tak stalo. Celým tímto tématem navíc prostupuje úloha moderního soudce při interpretaci lidské důstojnosti, což má být nejdůležitějším sdělením této práce.

2. Pojem lidské důstojnosti v historickém vývoji

Antika byla v obecné rovině svět moci a síly. Byl to svět, který opovrhoval slabostí, svět fatalismu a předem dané nezměnitelnosti osudu. Lidský život přílišnou hodnotu neměl. Epictetus, bývalý otrok, který se později stal stoickým fi losofem, proslul vý-rokem, dle kterého opustit život nemá žádné větší následky než opustit zakouřenou místnost.1 Aristoteles řekl, že otrok je mluvící zvíře.2 Novorozenci s vrozenými vadami byli shazováni ze skály či ponecháni, aby zemřeli. Pokud je život nepříjemný, není dů-vod, aby nebyl ukončen sebevraždou.3 Podíváme-li se následně z Řecka do starověkého Říma, tak vidíme, že se situace o mnoho nezměnila. Určitou podobu důstojnosti sice měli římští občané, nikoli však z titulu lidství, nýbrž z občanské příslušnosti ke svému společenství. Pojem lidské důstojnosti v dnešním slova smyslu v antice proto hledat ne-můžeme. Ještě nevznikl. Podstata antické kultury byla však podhoubím pro její vznik; lze proto říci, že vznik pojmu lidské důstojnosti byl do značné míry reakcí svět, který mu předcházel.

1 Přednáška Marka Orko Váchy v Knihovně Václava Havla s názvem „Kdo je člověk… na vyprávění příběhů záleží“ ze dne 10. 11. 2014.

2 Tamtéž.3 Tamtéž.

63

Příchod křesťanství (a tedy rozvrat antického světa a způsobu myšlení) vyzdvihává člověka na mnohem vyšší úroveň a zavádí ohromnou propast mezi člověkem, zvíře-tem a věcí. Křesťanství řekne, že když zamáčknu komára nebo utnu pampelišku, tak jejich příběh končí jejich zánikem, ale život člověka po smrti ještě bude pokračovat.4 Na  každém nesmírně záleží, každý je důležitý. Tomáš Akvinský vnímá člověka jako bytost, která je kdesi uprostřed obrovských přesýpacích hodin. Pod ním je pyramida živočichů, rostlin a neživé hmoty a nad ním se rozevírá obrácená pyramida andělů ne-beských, přičemž kdesi nahoře je Bůh. A člověk je taková slitina duchovna a tělesna.5 Zdůvodnění existence lidské důstojnosti vychází v  tomto světě z  několika faktorů. Nejdůležitějším je představa člověka jako obrazu Božího. Mezi další důvody se může řadit existence svědomí, svobody a uvědomění si nevyhnutelné smrti.6 Lidská důstoj-nost je tedy původně teologický křesťansko-židovský pojem.7

Následně přichází proces, který člověka začíná do jisté míry degradovat z původní středověké výše. Galileo Galilei objeví, že Země není středem světa. Zjistí se, že existence člověka je velice mladá. Darwin řekne, že pocházíme z opice atd. Středověké zdůvodnění a obsah lidské důstojnosti přestává být dostačující. Pocházíme-li totiž všichni z opice, pak jen stěží přijmeme odůvodnění čehokoliv pouze tím, že jsme obrazem božím. Nastává proces sekularizace lidské důstojnosti. Tento proces vytváří prostor pro uvážení – je třeba nově defi novat obsah tohoto pojmu v závislosti na zvoleném odůvodnění jeho existence. Lidskou důstojnost najednou nemáme seslanou od Boha. Již se nejedná o náboženské dogma. Záleží proto pouze na nás, jaký bude mít obsah a jak bude zdůvodněna. Své role se zde chopují fi losofové, kteří se tohoto nelehkého úkolu zhošťují. Klíčovou roli zde sehrává racionalita člověka, která boha dokáže nahradit velice elegantně. Vedle ní však lze nalézt i další možná zdůvodnění; například odlišnost člověka od zvířete, či existence citu. Původní křesťansko-židovské pojetí však ve společnosti – přestože ztratila boha – zůstává velice silně zakořeněné. Zdůvodnění se změnilo, určitý těžko určitelný obsah však přetr-val kdesi v historické paměti; v podvědomí společnosti.

3. Úloha moderního soudce

Udělejme nyní krok stranou. Embryolog Scott Gilbert upozorňuje, že na vyprávění příběhů záleží. Různé hypotézy, které máme o dalekých hvězdných galaxiích, chod hvězd zřejmě neovlivní. Hypotézy, které máme o nás samotných, nás naopak ovliv-ní velmi silně. Stáváme se tím, čím si myslíme, že jsme.8 Říká, že pokud sami sebe

4 Tamtéž.5 Tamtéž.6 Tamtéž.7 Seilerová, B.: O důstojnosti člověka. Odkaz Ciovanniho Pica della Mirandola. Bratislava: IRIS, 1999. ISBN

80-88778-76-X, str. 74-76; nebo např. Munzarová, M.: Úvod do studia lékařské etiky a bioetiky. Brno: MU, Lékařská fakulta, 2002. ISBN 80-210-3018-6., str. 10 a 37.

8 GILBERT, S; TYLER A; ZACKIN, E. Bioethics and the new embryology: springboards for debate. Gordonsoville [sic], VA: W. H. Freeman, c2005, x, 299 p. ISBN 9780716773450.

64

přesvědčíme, že nejsme nic víc než jen zabíječské opice, pak se začneme chovat, jako by to tak opravdu bylo. Idea člověka ovlivní nejen jeho sebechápání, nýbrž i skutky. Ideje mají své následky.9 Totalitní systémy si proto daly vždy velmi záležet na  tom, aby shodily ze stolu důstojnost člověka. Na čem že opravdu záleží, je v jejich podání budoucnost, ideje, světlé zítřky, ale člověk, ten ne. Když se kácí les, tak létají třísky.10

Úloha moderního soudce v sekularizované společnosti, který pracuje s původně te-ologickým pojmem lidské důstojnosti, není proto vůbec jednoduchá. Jaké zdůvodnění a jaký obsah má převzít do světa práva – do světa katalogů práv, do nezměnitelných jader ústavnosti? Kde se má inspirovat? Těmto otázkám se nemůže vyhnout, poněvadž katalogy lidských práv, které jsou v  postavení objektivního práva, s  tímto pojmem pracují velice často. Interpret musí vykládat, to je jeho práce. Soudci logicky přecházejí při naplňování tohoto pojmu k fi losofi i – k té náhražce ztraceného Boha: přičemž je na nich samotných, který výklad si osvojí za vlastní a přenesou do světa právních textů. Korektivem je zde názor společnosti o obsahu dotyčného pojmu. I  tak je však pole uvážení velice široké.

Ve výsledku jde o příběh, který soudce vytvoří a jemuž chceme kolektivně věřit. Na vyprávění příběhů, jak jsme si totiž řekli, v lidské společnosti velice záleží. Nejen ideje, ale i právo má totiž své následky; zde se navíc rozdíl mezi idejí a právem takřka stírá. Idea lidské přirozenosti je právem a právo její idejí. Tyto dvě sféry nelze v přiro-zenoprávním pojetí lidské důstojnosti oddělovat. Soudce si tedy vybírá příběhy o člo-věku, aby naplnil tento abstraktní pojem určitým obsahem. Jedním z myslitelů, který byl takto převzat do světa práva, je Immanuel Kant. Této osobě a jejímu vlivu na obsah právního pojmu lidské důstojnosti se budu věnovat v následujících kapitolách.

4. Immanuel Kant

Píše se rok 1785 kdy Kant vydává své dílo, které je pro naše téma klíčové – Základy metafyziky mravů.11 První myšlenkou, která naše téma ovlivňuje je, že dobrá vůle sama o sobě, bez ohledu na následky (na výsledek) má svou autonomní hodnotu.12 Když je někdo hloupý a neschopný a jeho projev vůle proto nemá chtěný výsledek, tak to ještě vůbec neznamená, že by hodnota této vůle byla menší, než vůle uskutečněná schopněj-ším jedincem. Je zde tedy oddělena hodnota od následku. Nejzákladnější myšlenkou tohoto díla je kategorický imperativ, který zní takto: „Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“ 13 Kategorický

9 Tamtéž.10 Přednáška Marka Orko Váchy v Knihovně Václava Havla s názvem „Kdo je člověk… na vyprávění příběhů

záleží“ ze dne 10. 11. 2014.11 Kant, I.: Základy metafyziky mravů. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1990, 128 str. Filozofi cké dědictví. ISBN

80-205-0152-512 Tamtéž, část první, bod 313 Tamtéž, část druhá, bod 33

65

imperativ prohlašuje určité jednání za nutné bez ohledu na výsledek (na osobní zá-měr): „to bytostně dobré tvoří smýšlení, ať už je úspěch jakýkoli.“14

Kant následně defi nuje vůli jako „mohutnost určovat sebe sama k jednání“,15 přičemž to, co slouží vůli za  objektivní základ jejího sebeurčení je účel. Prostředek naproti tomu defi nuje jako „základ možnosti jednání, jehož následkem je účel“.16 Účely následně dělí na subjektivní a absolutní. Subjektivní účely nemají absolutní hodnotu, nemají parametry na to stát se kategorickým imperativem, přírodním zákonem. Tyto účely jsou základem pouze hypotetických imperativů, tj. imperativů, které přikazují pouze podmíněně s ohledem na určitý cíl.17 Jako příklad lze uvést situaci, kdy nebudu lhát pouze proto, že by mi pak nebylo věřeno v situaci, kdy bych mluvil pravdu. Naproti tomu absolutní účel je něco, čehož jsoucnost sama o  sobě (tedy nikoli v  závislosti na cíli oproti hypotetickému imperativu) má absolutní hodnotu. Absolutní účel je dán pouhým rozumem, nikoli následkem. Kant proto říká, že musí platit pro všechny ro-zumné bytosti, musí být stejný pro všechny. Jeho pozice by měla být silou přírodního zákona, z něhož neexistují výjimky.

Následně přichází klíčová pasáž pro naše téma. Formulace nejzákladnějšího kate-gorického imperativu (absolutního účelu), který byl převzat soudy do pojmu lidské důstojnosti: „člověk a každá rozumná bytost existuje jako účel sám o sobě, nikoli pouze jako prostředek, jehož by mohla libovolně užívat ta či ona vůle.“18 Kant odlišuje sub-jekt (člověka) od objektu (předmětu) takto: „všechny předměty mají jenom podmíněnou hodnotu, neboť kdyby neexistovaly náklonnosti a na nich založené potřeby, byl by jejich předmět bez jakékoli hodnoty.“ 19 Předměty jsou subjektivními účely, jejichž existence pro nás má hodnotu jako následek našeho jednání. Člověk (subjekt) je naproti tomu absolutním účelem; rozumná přirozenost existuje sama o sobě jako účel. Tento katego-rický imperativ je nejvyšším principem. Kant říká, že nemá-li absolutní hodnotu tento imperativ, pak ji už nemůže mít na  světě vůbec nic. Prakticky imperativ formuluje takto: „jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobách druhého vždy zá-roveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“ 20 Jedná se o omezující podmínku všech subjektivních účelů, která má zdroj v čistém rozumu.

Spojení tohoto nejvyššího principu s lidskou důstojností zmiňuje i sám Immanuel Kant, když říká, že hodnota absolutního účelu není pouze jeho cenou, nýbrž vnitřní hodnotou, tzn. důstojností. Stojí za to nyní zopakovat, že vnitřní hodnota absolutního účelu nezáleží na následcích, které z ní vznikají, nýbrž ve smýšlení, tj. v maximách vůle připravených k projevení v jednání, a to i v případech, kdy výsledek takového jedná-14 Tamtéž, část druhá, bod 22.15 Tamtéž, část druhá, bod 46.16 Tamtéž, část druhá, bod 46.17 Tamtéž, část druhá, bod 16.18 Tamtéž, část druhá, bod 48.19 Tamtéž, část druhá, bod 48.20 Tamtéž, část druhá, bod 49.

66

ní nesvědčí v jeho prospěch. Hodnota takového způsobu myšlení záleží v důstojnosti a klade jej nekonečně nad jakoukoli cenu, takže jej nelze vůbec podle ní odhadovat, nebo srovnávat. Důstojnost je tedy dle Kanta nepodmíněná a nesrovnatelná hodnota. „Pouze důstojnost lidství jako rozumné přirozenosti, bez jakéhokoli jiného účelu či prospě-chu, jehož by tím bylo možno dosáhnout, a tedy úcta k pouhé ideji by měla být nepromi-nutelným předpisem.“21

Tuto teorii následně rozpracoval německý fi losof G. Dürig do teorie objektu. Podle této představy dochází k porušení lidské důstojnosti v případě, kdy je konkrétní jed-notlivec postaven státní mocí do role objektu, kdy se stává pouhým prostředkem a je umenšen do podoby druhově zaměnitelné veličiny.22 Tato fi losofi e silně ovlivnila po-hled na lidskou důstojnost, kterou refl ektoval jak německý Spolkový ústavní soud, tak skrze jeho judikaturu také ten český. Na tuto refl exi fi losofi e do práva se nyní podívej-me trochu blíže.

5. Lidská důstojnost pohledem Immanuela Kanta v judikatuře

Případů, kdy soudy argumentovaly Immanuelem Kantem, by se jistě dalo najít mnoho. V tomto příspěvku mi však nejde o komplexní analýzu dosavadní judikatury, proto vyberu dva z mého pohledu nejzajímavější judikáty, na kterých ilustruji téma-tiku tohoto článku. Jeden je dílem Spolkového ústavního soudu Německa a druhý pochází od Ústavního soudu Českého.

5.1 Spolková republika Německo 23

Po 11. 9. 2001 je v Německu přijato mnoho protiteroristických zákonů posilu-jících bezpečnost na úkor individuální svobody. Jedním z nejdůležitějších je Zákon o bezpečnosti letectví (Luftsicherheitsgesetz), který začal působit v roce 2005. Tento zákon zmocňuje ministra obrany nařídit sestřelení civilního letadla, pokud je uneseno tero-risty a hrozí neodvratitelné a vážné nebezpečí teroristického útoku spáchaného s do-tyčným letadlem. Příslušné ustanovení přineslo určité základní otázky, na které bylo třeba nalézt odpověď. Jednou z nich bylo, jestli může právo zmocnit kohokoli k tomu, aby obětoval životy nevinných lidí ve prospěch veřejné bezpečnosti. Na tuto otázku rázně odpověděl německý Spolkový ústavní soud, který v roce 2006 prohlásil tato ustanovení za protiústavní. Soud nalezl tři důvody protiústavnosti: a) sestřelení letadla porušuje právo na život; b) pravomoc sestřelit letadlo vložená do rukou spolkového ministra obrany porušuje rozdělení kompetencí mezi státy a federací; c) takový před-pis je v rozporu s lidskou důstojností.24 Právě třetí zmíněný bod je z našeho pohledu

21 Tamtéž, část druhá, bod 79.22 Günter, D.: Der Grundrechtssatz von der Menschenwürde. Archiv des öff entlichen Rechts 81, 1956, str. 127.23 Lepsius, O.: Human Dignity and the Downing of Aircraft: Th e German Federal Constitutional Court Strikes

Down a Prominent Anti-terrorism Provision in the New Air-transport Security Act. German Law Journal. Vol. 07 No. 09. 2006.

24 Tamtéž.

67

nejdůležitější. Pojďme si nyní probrat argumentaci soudu ohledně lidské důstojnosti podrobněji.

Soud v tomto svém rozhodnutí říká, že s ohledem na čl. 79 odst. 3 Základního zákona je třeba tato napadená ustanovení také posoudit z pohledu, jestli se nedotýkají samotné „říše lidské důstojnosti“, kterou lze nalézt v čl. 1 odst. 1 větě první ve spo-jení s čl. 2 Základního zákona.25 V příslušném rozhodnutí lze nalézt toto: „Stát musí respektovat základní právo lidské bytosti na důstojnost. Příslušná ustanovení napadeného zákona nevykazují žádný respekt k  lidským bytostem na palubě, zachází s nimi jako se součástí letadla, které je zničeno v okamžiku, kdy se stane zbraní. Pod tíhou okolností se stát vzdává životů lidí na palubě za účelem domnělé prevence hrozícího nebezpečí. Když právo bere na zřetel smrt nevinných lidí jako nevyhnutelnou škodu podniknutou ve pro-spěch jiných cílů, pak transformuje lidské bytosti ve věci a zbavuje je jejich lidských práv.“ 26 Soud tuto úvahu zakončuje tím, že lidé na palubě (nevinní občané, nikoli teroristé) jsou také subjekty lidských práv s parametry, jakými disponuje jakákoli jiná lidská bytost kdekoli jinde na zemi.27

Lidská důstojnost je základní právní institut podle německé ústavy a proto nesmí být brána na lehkou váhu. Základní parametr lidské důstojnosti přitom spočívá v její absolutní povaze. Na rozdíl od ostatních základních práv, které za určitých podmínek jsou omezitelné, tak toto právo nelze limitovat nijak. Buď všechno, nebo nic. Buď je, nebo není.28 Z tohoto pojetí lidské důstojnosti lze vyčíst několik závěrů. Jedná se o ve-lice silný nástroj německé ústavy, kterým musí být poměřována jakákoli legislativní činnost parlamentu. Kvůli její absolutní povaze by však měla být vykládána uvážlivě a spíše silně restriktivně.

5.2 Česká Republika 29

Pojďme se nyní podívat na jeden velice názorný příklad z české soudní praxe. Stěžovatel v této kauze byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 41 P a Nc 152/2002, 0 Nc 1722/2002-127, omezen ve způsobilosti k právním úkonům v  rozsahu, že je „oprávněn pouze nakládat s fi nančními prostředky, movitým a  nemovitým majetkem“. Nic jiného (tedy hlavně činit podání k  soudům) nemohl. V řízení před soudem bylo jeho opatrovníkem statutární město Ostrava; toto opatrov-nictví skončilo dnem nabytí právní moci rozsudku. V době po omezení ve způsobilosti k právním úkonům tedy neměl žádného opatrovníka. Soud navíc v té době nebyl scho-pen stěžovateli žádného nového opatrovníka ustanovit. Důsledkem této neschopnosti soudu byla nemožnost stěžovatele napadnout vydané rozhodnutí opravným prostřed-

25 Tamtéž.26 Tamtéž, z AJ do ČJ přeložil Jan Hořeňovský. 27 Tamtéž.28 Tamtéž.29 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 12. 2005 IV. ÚS 412/04.

68

kem. Rozsudek soudu navíc nebyl stěžovateli nikdy doručen, protože soud od tohoto procesního úkonu ustoupil.

Stěžovatel se následně nezastoupen a bez dotyčného rozsudku obrátil na Ústavní soud. Ten ustanovil jeho opatrovnicí Annu Šabatovou, tehdejší zástupkyni Veřejného ochránce práv. Anna Šabatová soud následně vyzvala ke zrušení příslušného rozsudku pro jeho rozpor s Ústavou. K ústavní stížnosti se taktéž vyjádřila soudkyně Okresního soudu v Ostravě, která konstatovala, že napadený pravomocný rozsudek neporušuje základní práva stěžovatele a nevykračuje ani ze zákonných mezí. Navíc vyslovila po-chybnost o přípustnosti ústavní stížnosti, neboť stěžovatel před jejím podáním nevy-čerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavní soud shledal stížnost jako přípustnou, neboť při dodržení jednoroční lhů-ty od  vydání rozsudku okresního soudu byly splněny i  další podmínky. Stěžovatel se dostal do situace, kdy mohl být jakýkoli jeho úkon ve vztahu k soudu považován za  irelevantní (včetně eventuálního opravného prostředku), a  opatrovník ustanoven nebyl. Ve vztahu ke stěžovateli tak byl rozsudek okresního soudu skutečností, jež založila tvrzený zásah do základních práv.

Ústavní soud následně shledal ústavní stížnost jako důvodnou. Konstatoval, že: „[v] souladu s poválečnou změnou v chápání práv se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mimo jiné vylučuje, aby s člo-věkem bylo zacházeno jako s předmětem. Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. S člověkem nelze manipulovat jako s věcí. Jinými slovy, v žádném aplikačním postupu, ani v žádném individuálním či v normativním aktu veřejné moci nesmí být obsaženo nic, co by porušovalo základní práva vyložená v hranicích lidské důstojnosti. Ve svém souhrnu již tyto zásahy soudu útočí na sa-motnou důstojnost stěžovatele, neboť obecný soud svým rozhodnutím ze stěžovatele vytvořil předmět, který je vyjma majetkových dispozic bezprávný, neboť neustanovil, a to k údivu Ústavního soudu a  dle jeho zjištění, stěžovateli ani opatrovníka, který by za  něj mohl jednat, a tato situace trvala, jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu, ještě v polovině roku 2005. Takový postup okresního soudu je Ústavnímu soudu zcela nepochopitelný, neboť doslova útočí na základy ústavní státnosti tak, jak bylo vyloženo výše. Práva či nároky, které by postrádaly prostředek k ochraně jejich zachování, by byly jen prázdnými proklamacemi. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že izolování subjektivního práva od možnosti toto prá-vo vykonávat je oblíbeným trikem totalitních státu, který používají při schovávání zvůle a bezpráví za formální fasádu práva.“ 30

Klíčová pasáž tohoto judikátu zní takto: „Všechna zmíněná pochybení soudu shle-dává Ústavní soud natolik intenzivními a dotýkajícími se samé podstaty lidské osobnosti stěžovatele, že ve svém souhrnu představují netolerovatelný útok i na jeho lidskou důstojnost

30 Tamtéž, část IV.

69

tak, jak její chápání bylo vyloženo shora.“ 31 Ústavní soud proto ústavní stížnosti dle mého názoru správně vyhověl.

6. Závěr

Kantovský pohled na lidskou důstojnost, jak je vidět, zřetelně promluvil do světa práva. Osobně se mi toto pojetí lidské důstojnosti líbí. Je však třeba mít při aplikaci této ústavní zásady na paměti její mantinely – dotyčný pojem sám o sobě by totiž mohl být neúměrně „nafukovací“. Je však otázkou, jestli by takové rozšiřování bylo opravdu žádoucí. Nezapomínejme, že lidská důstojnost byla prohlášena za „absolutní hodno-tu“, tedy za něco, co v poměřování s čímkoli vždy vyhraje – přičemž by se mělo jednat o jedinou absolutní hodnotu. Je zde proto velice vhodné striktně ohraničit (alespoň ve světě práva) lidskou důstojnost od všech ostatních lidských práv, která vůči ní pů-sobí jako lex specialis. Tato speciální práva sice mohou fi losofi cky z lidské důstojnosti vycházet, právně však není žádoucí, aby s ní byla slučována. Pokud totiž takové spojení připustíme, pak tím zákonitě zamezíme testu proporcionality a racionality v rukách soudu, protože důsledkem by bylo všeobecné prohlášení, že tato práva mají vždy před-nost. O likvidaci zákonného pojetí sociálních práv ani nemluvě. Prohlásit za součást lidské důstojnosti požadavek zajistit každému člověku byt, teplou vodu a auto by byla smrt tohoto institutu v jeho základní podobě.

Pro soudy to je nekončící otázka – jak lidskou důstojnost vykládat. Doufám, že se mi podařilo na tomto malém prostoru přinést jednu z možných alternativ, která mi přijde velice rozumná. Její rozumnost spatřuji také v tom, že podíváme-li se na největší tragédie světových dějin, pak by čistě hypoteticky důsledné naplňování této předsta-vy tyto události nepřipustilo. Otroctví, divoký kolonialismus, holocaust; vše se příčí nejvyššímu principu a kategorickému imperativu lidské důstojnosti v jeho Kantovské podobě. Síla tohoto pojetí není v tom, že zahrnuje všechno, nýbrž v jeho argumentační síle při ochraně toho tak nesmírně podstatného mála, co opravdu chránit má.

31 Tamtéž, část V., písm. D).

70

ÚSTAVNĚPRÁVNÍ ROZMĚR AKADEMICKÉ SAMOSPRÁVY

Filip Jelínek

1. Úvod

V posledních letech jsme se stali svědky diskuzí o reformě vnitřního uspořádání a řízení vysokých škol, a  je proto na místě se ptát, zda existují ústavněprávní limity pro změnu úrovně jejich samosprávy. Zatímco svoboda vědeckého bádání je v České republice ústavně zaručena (čl. 15 odst. 2 Listiny), a to jako právo absolutní, státem neomezitelné,1 akademická samospráva není ústavním pořádkem výslovně chráněna. Tento příspěvek si klade za cíl stručně představit mezinárodněprávní záruky a zahra-niční ústavněprávní garance akademické svobody a samosprávy a jejich českou úpravu ve světle historického vývoje, jakož i nastínit dosavadní právní diskurz a s přihlédnu-tím k judikatuře Ústavního soudu posoudit, zda lze akademickou samosprávu v čes-kém právním prostředí považovat za ústavou garantované implicitní právo – a pokud ano, tak na základě jaké právní argumentace.

2. Pojem akademické samosprávy

2.1 Svoboda vědeckého bádáníSvoboda vědeckého bádání bývá z hlediska systematiky lidskoprávních katalogů ob-

vykle řazena po bok svobody projevu, myšlení, svědomí, náboženského vyznání a umě-lecké tvorby, na něž se primárně nahlíží jako na negativní základní práva. V tomto pří-spěvku si nicméně ukážeme, že svoboda vědeckého bádání může mít rozměr práva na pozitivní jednání státu, pod nějž lze podřadit právě princip akademické samosprávy.

Pod svobodu vědeckého bádání, která je dle české Listiny základních práv a svobod zaručena každému, můžeme subsumovat užší pojem akademické svobody, již můžeme vztáhnout na vysoké školy, jejich akademické pracovníky a studenty.

2.2 Akademická svobodaAkademická svoboda je pojmem širokým a obsahově poněkud neurčitým. Britský

profesor Erick M. Barendt identifi koval její tři vzájemně provázané roviny. První z nich představují individuální práva členů akademické obce: zejména právo provádět vý-zkum, publikovat a vyučovat dle svého odborného přesvědčení; tato práva však nejsou absolutní a mohou kolidovat s institucionální autonomií vysokých škol, která předsta-vuje druhou rovinu akademické svobody. Pod institucionální autonomii vysokých škol pak můžeme podřadit zejména právo svobodně si určit, kdo má na škole vyučovat, co se má učit, jak má výuka probíhat a kdo má být přijat ke studiu.2

1 Gerloch, A.: K právněaxiologickým aspektům akademické samosprávy. In: Staša, J. (ed.): Historie, současný stav a perspektivy univerzit. Úsvit nebo soumrak akademické samosprávy? Praha: Karolinum, 2008, str. 46.

2 Barendt, E.: Academic freedom and the law: a comparative study. Oxford: Hart, 2010, str. 22-23.

71

2.3 Akademická samosprávaTřetí rovinou akademické svobody je právo na akademickou samosprávu, kterým

v tomto příspěvku rozumíme oprávnění akademických pracovníků, popř. i studentů, volit a být volen do orgánů vysoké školy a podílet se v nich na jejím řízení. Zatímco výše zmíněné roviny akademické svobody zahrnují především negativní práva (příkaz nezasahovat do akademické činnosti), akademická samospráva se nachází v kategorii práv pozitivních (nárok podílet se na řízení vysoké školy).3

Akademická samospráva úzce souvisí se zmíněnou institucionální autonomií, není ale možné ji s ní v tomto kontextu ztotožnit; institucionální autonomie může být ga-rantována i soukromým zřizovatelem či jinými nezávislými řídícími orgány, nikoli ne-zbytně členy akademické obce, nýbrž i absolventy, experty v oboru apod. V obecném kontextu však pojmový rozdíl mezi samosprávou (self-rule) a autonomií (autonomy) není zcela zřetelný, a to jak v anglických překladech ústav, tak např. v judikatuře českého Ústavního soudu.

3. Zahraniční úprava akademické svobody a samosprávy

3.1 Mezinárodní právoMezinárodní právo nám žádné záruky akademické samosprávy neposkytuje; ga-

rantuje pouze svobodnou vědeckou tvorbu a  při extenzivnější interpretaci můžeme hovořit i o ochraně akademické svobody.

Všeobecná deklarace lidských práv (1948) se o akademické svobodě či svobodě vě-deckého bádání nijak nezmiňuje; ve svých čl. 18 a 19 zaručuje toliko svobodu myšlení, svědomí a náboženství, jakož i svobodu projevu a přesvědčení. O něco mladší a právně závazný Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966) v čl. 15 zajišťuje ochranu morálních a materiálních zájmů vyplývajících z vědecké tvor-by, zavazuje státy učinit opatření nutná pro zachování, rozvoj a šíření vědy a na závěr stanoví závazek smluvních stran respektovat svobodu nezbytnou pro vědecký výzkum a tvůrčí činnost.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) ani žádný z jejich do-datkových protokolů výslovné garance akademické svobody nestanoví; ochranu svobod-ného vědeckého bádání bychom mohli podřadit pod čl. 9 a 10 zaručující svobodu myš-lení, svědomí a náboženského vyznání a svobodu projevu. Pojem akademické svobody se však v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva objevil hned několikrát; nedávno na sebe kvůli tomu upozornil případ Mustafa Erdogan and Others v. Turkey (2014).4

3 Tamtéž, str. 32-35.4 Mendonca, A.: European Court of Human Rights upholds academic freedom. Farrer & Co LLP, November

2014, http://www.farrer.co.uk/Global/Awards/European%20Court%20of%20Human%20Rights%20upholds%20academic%20freedom.pdf.

72

3.2 Evropské právoNa úrovni evropského práva je akademická svoboda chráněna v čl. 13 Listiny zá-

kladních práv EU: Umělecká tvorba a vědecké bádání nesmějí být omezovány. Akademická svoboda musí být respektována. Je však třeba mít na paměti omezenou působnost Listiny základních práv EU pouze na situace při aplikaci práva Evropské unie. Pojem akade-mické svobody zatím nebyl v judikatuře Soudního dvora EU podrobně rozpracován.

3.3 Členské státy Evropské unieZ provedené analýzy ústav členských států Evropské unie vyplývá, že akademická

svoboda, popř. svoboda vědeckého bádání, se až na výjimky v národních lidskopráv-ních katalozích objevuje až v průběhu posledních desetiletí (ale již návrhy Kroměřížské ústavy (1848) a Frankfurtské ústavy (1849)5 zaručovaly svobodu vědy a jejího vyučo-vání). Přesné znění relevantních ustanovení jednotlivých ústav ve vztahu k akademické svobodě či souvisejícím právům a svobodám poskytuje přiložená tabulka.

5 Barendt, E.: Academic freedom and the law: a comparative study. Oxford: Hart, 2010, str. 117.

73

Tabulka – Ústavní zakotvení akademické svobody nebo souvisejících práv a svobod 67

Stát Rok 6 Článek Znění

Belgie 1831 (2014) - -

Bulharsko 1991 (2007)čl. 53 odst. 4

Higher educational establishments shall enjoy academic autonomy.

Dánsko 1953 - -

Estonsko 1992 (2011) čl. 38Science and art and their instruction are free. Universities and research institutions are autonomous within the restrictions prescribed by law.

Finsko 1999 (2011) čl. 123Th e universities are self-governing, as provided in more detail by an Act. [...]

Francie 1958 (2008) - -

Chorvatsko 1991 (2010) čl. 68Th e autonomy of universities shall be guaranteed. Universities shall inde-pendently decide on their organization and work in conformity with law.

Irsko 1937 (2012) - -

Itálie 1947 (2012) čl. 33

Th e Republic guarantees the freedom of the arts and sciences, which may be freely taught. [...] Higher education institutions, universities and academies, have the right to establish their own regulations within the limits laid down by the law.

Kypr 1960 (2013) - -

Litva 1992 (2006) čl. 40 [...] Schools of higher education shall be granted autonomy. [...]

Lotyšsko1922/1991 (2014)

čl. 113Th e State shall recognise the freedom of scientifi c research, artistic and other creative activity, and shall protect copyright and patent rights.

Lucembursko 1868 (2009) - -

Maďarsko 2011 (2013)čl. 10 odst. 3

Hungary shall protect the scientifi c and artistic freedom of the Hungari-an Academy of Sciences and the Hungarian Academy of Arts. Higher ed-ucation institutions shall be autonomous in terms of the content and the methods of research and teaching; their organisation shall be regulated by an Act. Th e Government shall, within the framework of an Act, lay down the rules governing the management of public higher education institutions and shall supervise their management.

Malta 1964 (2014) - -

Německo 1949 (2012)čl. 5 odst. 3

Arts and sciences, research and teaching shall be free. Th e freedom of teaching shall not release any person from allegiance to the constitution.

Nizozemsko 1815 (2008) - -

Polsko 1997 (2009)čl. 70 odst. 5

Th e autonomy of the institutions of higher education shall be ensured in accordance with principles specifi ed by statute.

Portugalsko 1976 (2005)čl. 76 odst. 2

As laid down by law and without prejudice to an adequate assessment of the quality of education, universities shall autonomously draw up their own by-laws and shall enjoy scientifi c, pedagogical, administrative and fi nancial autonomy.

6 Znění ústav převzato z webových stránek https://www.constituteproject.org/.7 Rok vydání ústavy (v závorce rok její poslední změny), nikoli nutně rok přijetí předmětného ustanovení.

74

Rakousko1920/1945 (2013)

čl. 81C odst. 1

Th e public universities are places of free scientifi c research, tuition and revelation of the arts. Th e act in the frame of the laws autonomously and may render statutes. Th e members of university collegial bodies are dispensed from instructions.

Rumunsko 1991 (2003)čl. 32 odst. 6

Th e autonomy of universities is guaranteed.

Řecko 1975 (2008)čl. 16 odst. 1

Art and science, research and teaching shall be free and their devel-opment and promotion shall be an obligation of the State. Academic freedom and freedom of teaching shall not exempt anyone from his duty of allegiance to the Constitution.

Slovensko 1992 (2014)čl. 43 odst. 1

Freedom of scientifi c research and freedom of artistic expression shall be guaranteed. Intellectual property rights shall be protected by law.

Slovinsko 1991 (2013) čl. 58State universities and state institutions of higher education shall be autonomous. Th e manner of their fi nancing shall be regulated by law.

Španělsko 1975 (2011)čl. 27 odst. 10

Th e autonomy of Universities is recognized, under the terms established by the law.

Švédsko 1974 (2012) čl. 18 Th e freedom of research is protected according to rules laid down in law.

Srovnávané státy můžeme v závislosti na jejich psané ústavní úpravě rozdělit do ně-kolika kategorií: ty, které explicitně svobodu vědeckého bádání ani akademickou svo-bodu ústavně nezaručují (Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Kypr, Lucembursko, Malta, Nizozemsko), skupinu těch, jež garantují svobodu vědeckého bádání či vyučování (Lotyšsko, Německo, Slovensko, Švédsko a rovněž Česká republika), a nakonec státy s ústavní ochranou akademické svobody, či přímo autonomie nebo samosprávy vyso-kých škol (Bulharsko, Estonsko, Finsko, Chorvatsko, Itálie, Litva, Maďarsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Španělsko).

Výše uvedený přehled je však nezbytné interpretovat ve světle ústavní praxe a judi-katury ústavních soudů, které mohly význam některých ustanovení značně posunout. Příkladem je Německo, kde v nálezu Hochschulurteil (1973) Spolkový ústavní soud z ustanovení čl. 5 odst. 3 Základního zákona dovodil pozitivní závazek státu na zajiště-ní nezbytných struktur a fi nanční podpory pro rozvoj akademické svobody, jakož i po-žadavek, aby akademičtí pracovníci měli rozhodující slovo v otázkách přímo spojených s výzkumem a drželi značný vliv na podobu výuky.8

Srovnání zohledňující nejen ústavní proklamace, ale rovněž zákonnou praxi přiná-ší analýza Mezinárodní asociace univerzit (2007)9, která poměřuje ochranu akademic-ké svobody ve 23 evropských zemích, a to dle několika kvalitativních kritérií (ústavní ochrana, zákonná ochrana, samospráva, způsob jmenování rektora a akademická de-fi nitiva). Česká republika se umístila mezi pěti evropskými státy (spolu s  Finskem, Slovinskem, Maďarskem a Španělskem) s celkově nejvyšší ochranou akademické svo-

8 Barendt, E.: Academic freedom and the law: a comparative study. Oxford: Hart, 2010, str. 133-136.9 Karran, T.: Academic Freedom in Europe: A Preliminary Comparative Analysis. University of Lincoln: Lincoln,

2007, 20 str., http://www.universityworldnews.com/fi lemgmt_data/fi les/Terence%20Karran%20article.pdf.

75

body. Analýza nás zařadila mezi 13 zemí s vysokou ústavní ochranou, pominula však nastíněný rozdíl mezi ústavněprávní garancí svobody vědeckého bádání či vyučování a zaručením akademické svobody nebo samosprávy – Česká republika se tak v  této kategorii neodůvodněně dostala výše než Německo. Ve všech ostatních kritériích jsme na třístupňové škále obdrželi nejvyšší hodnocení. Na nejnižší příčce žebříčku se pak umístilo Spojené království, kde je ochrana akademické svobody především otázkou zvyklostí a obyčejů a pouze v omezené míře je zajištěna zákonem.10

3.4 Spojené státy americkéÚstava Spojených států o akademické svobodě nehovoří, svoboda vědeckého bádá-

ní je dovozována z  prvního ústavního dodatku. Na rozdíl od německé doktríny, která vychází z horizontálního působení lidských práv a  akademickou svobodu do určité míry vztahuje i na soukromé vysoké školství, americká právní věda ji aplikuje pouze na státní univerzity.11

Judikatura Nejvyššího soudu USA o akademické svobodě vychází z rozhodnutí Sweezy v. New Hampshire (1957), v němž soudce Felix Frankufrter odkázal na pro-hlášení jihoafrických profesorů proti politice apartheidu a převzal z něj čtyři ústavou implicitně chráněné aspekty akademické svobody: právo svobodně si určit, kdo má na škole vyučovat, co se má učit, jak má výuka probíhat a kdo má být přijat ke stu-diu.12 Dosud ale probíhá debata o přesném obsahu akademické svobody (např. o jejím vztahu s rovností v souvislosti s postihováním hate speech).13

K otázce, zda lze pod první dodatek podřadit rovněž právo na akademickou samo-správu, se však Nejvyšší soud USA pod vedením Warrena E. Burgera vyjádřil v případu Minn. Bd. Commun. for Colleges v. Knight (1984) negativně: Th ere is no constitutional right to participate in academic governance.14

Akademická svoboda je rovněž chráněna na úrovni ústav jednotlivých států federa-ce, rozsah její ochrany je ale velmi rozličný.15

4. Úprava akademické svobody a samosprávy na našem území

4.1 Historická ústavní úpravaJednu z prvních zmínek o akademické svobodě v naší ústavní historii můžeme na-

lézt v návrhu nikdy nepřijaté Kroměřížské ústavy (1848); v § 18 přepracovaného návr-10 Barendt, E. Academic freedom and the law: a comparative study. Oxford: Hart, 2010, str. 73-75.11 Tamtéž, str. 161-162.12 Tamtéž, str. 174-176.13 Dworkin, R.: We Need a New Interpretation of Academic Freedom. In: Menand, L. (ed.): Th e Future of

Academic Freedom. Chicago: University Of Chicago Press, 1996, str. 181-197.14 Barendt, E.: Academic freedom and the law: a comparative study. Oxford: Hart, 2010, str. 180-181.15 Hutchens, N.: A Comparative Legal Analysis of State Constitutional Autonomy Provisions for Public Colleges

and Universities. Maryland: University of Maryland, 2007, 217 str., http://drum.lib.umd.edu/bitstre-am/1903/7743/1/umi-umd-5024.pdf.

76

hu základních práv se praví: Věda a umění jest svobodné. Každé předběžné nařízení proti svobodě učení jest zakázáno. Potlačení zlého užívání ustanoví se zákonem. Oktrojovaná Stadionova ústava (1849) na  toto ustanovení navázala a  v  §  3 katalogu základních práv zaručila jak svobodu vědy, tak svobodu jejího vyučování (tu v současnosti Listina explicitně nechrání): Věda jest svobodna i s jejím vyučováním. Prosincová ústava (1867), resp. základní zákon státní č. 142/1867 ř. z., pak ve stejném smyslu v čl. 17 stanovil: Věda a učení vědecké jest svobodné.

Prvorepubliková ústavní listina (1920) v § 118 garantovala základní ochranu svo-bodného vědeckého bádání, nikoli však absolutně: Vědecké bádání a hlásání jeho vý-sledků, jakož i umění jest svobodné, pokud neporušuje trestního zákona. Květnová ústava přijatá v  roce 1948 pak tuto svobodu zcela popřela a  v  § 14 stanovila: (1) Veškerá výchova a všechno vyučování buďtež zařízeny tak, aby byly v souladu s výsledky vědeckého bádání a nebyly v neshodě s  lidově demokratickým zřízením. (2) Vrchní vedení veškeré výchovy a  všeho vyučování, jakož i  dozor nad nimi přísluší státu. Socialistická ústava z 1960 se však v popření svobodné vědy posunula ještě o krok dále a zakotvila primát marxismu-leninismu: Veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výcho-va a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu, a v těsném spojení se životem a prací lidu. Ustanovení v tomto znění pak spolu s vedoucí úlohou KSČ vzalo za své hned na konci listopadu 1989; vědecký světový názor byl nahrazen duchem vědeckého poznání a pracující lid zásadami vlastenectví, humanity a demokracie.

4.2 Současná ústavní úpravaOpravdu zásadní změna se uskutečnila až v roce 1991 s přijetím Listiny základních

práv a svobod. Její čl. 15 odst. 2 stroze stanoví, že svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena a na rozdíl od mnoha jiných práv ji nelze zákonem omezit. Svoboda vědeckého bádání je tedy považována za právo absolutní; v konfl iktu s jinými základní-mi právy (např. právem na život v otázce výzkumu lidských embryí či klonování) však musí často ustoupit – jako ústavní princip může být poměřována s jinými principy. Jan Filip uvádí, že sice čl. 15 odst. 2 Listiny žádné kautely výslovně nestanoví, nicméně je třeba uznat, že jsou inherentně dány existencí jiných základních práv a svobod.16

Listina však mlčí ve věci postavení, organizace, a tedy i případné samosprávy vy-sokých škol a nezmiňuje ani vyučování. V českém právním řádu jsou konkrétní aka-demické svobody explicitně zakotveny v zákonu o vysokých školách, a to v § 4; zá-kon zaručuje právo volby zastupitelských akademických orgánů, určuje samosprávné akademické orgány a přiznává jim samostatnou působnost zahrnující rozsáhlé (nejen) řídící pravomoci.

16 Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2004, str. 172.

77

4.3 Právní vědaČlenové právnické akademické obce, kteří se problematikou zabývali, se shodnou

na tom, že akademická samospráva je ústavou implicitně chráněným právem. Nepanuje však konsenzus nad tím, z čeho a jak lze tento závěr dovodit.

Jan Filip ve své učebnici ústavního práva (2003) k neúzemním formám veřejno-právní samosprávy uvádí: Na rozdíl od jiných států naše Ústava tyto formy pomíjí. Nejsou však zcela mimo ústavní rámec. Možno konstatovat, že Listina v ustanoveních týkajících se svobody vědeckého bádání [...] mlčky existenci samosprávy organizačních forem realizace takových zájmů předpokládá, neboť např. představa svobodného vědeckého bádání kontro-lovaného státem je v demokratickém státě stěží představitelná. Své přesvědčení zdůvodňu-je principy demokratického a sociálního státu: Není zde konkrétní ustanovení obdobné čl. 8 Ústavy ČR, nicméně je zde princip demokratického státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a dále nepsaný princip sociálního státu, pro který by měla platit rovněž zásada účasti na správně veřejných záležitostí, a tím spíše na správě věcí, které se občanů přímo dotýkají a které musí být tak či onak vrchnostensky organizovány.17

Vladimír Mikule v roce 2008 v příspěvku na konferenci k akademické samosprá-vě 18 označil princip samosprávy veřejných vysokých škol za jeden z principů demokra-tického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) – argumentoval historickou praxí a ústav-ními úpravami v Evropě posledních desetiletí – a svou úvahu uzavřel slovy: Odvažuji se proto vyslovit přesvědčení, že v tom smyslu je samospráva veřejných vysokých škol, provázená zaručenými právy a svobodami členů akademické obce, ústavně zaručena, i když to Ústava vysloveně nestanoví.19

Aleš Gerloch na stejné konferenci vyslovil obdobný závěr, avšak jeho argumentace je důrazem na institucionální aspekt základního práva blíže výše zmíněnému pohle-du Spolkového ústavního soudu: Institucionálním základem svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby, tj. nezávislého poznání a tvůrčí činnosti, je právě akademická samo-správa. Jinak řečeno, akademická svoboda je neuskutečnitelná bez rozvinuté a  zákonně garantované akademické samosprávy.20

Dalším obohacením odborné debaty se stal doktorandský příspěvek Veroniky Kudrové (2012) odkazující se s některými závěry na  Jana Filipa. Autorka jmenuje a analyzuje tři ústavní principy, z nichž by bylo možné dovozovat nevýslovné ústavní

17 Filip, J. Ústavní právo České republiky. I. díl: Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2003, str. 506.

18 Konference Historie, současný stav a  perspektivy univerzit. Úsvit nebo soumrak akademické samosprávy? konaná 10. dubna 2008 na půdě Univerzity Karlovy v Praze.

19 Mikule, V.: Samospráva vysokých škol z pohledu ústavního. In: Staša, J. (ed.): Historie, současný stav a perspektivy univerzit. Úsvit nebo soumrak akademické samosprávy? Praha: Karolinum, 2008, str. 79-85.

20 Gerloch, A.: K právněaxiologickým aspektům akademické samosprávy. In: Staša, J. (ed.): Historie, sou-časný stav a perspektivy univerzit. Úsvit nebo soumrak akademické samosprávy? Praha: Karolinum, 2008, str. 45-49.

78

zakotvení akademické samosprávy: dělbu moci, právo na  správu věcí veřejných (čl. 21 Listiny) a svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 15 odst. 2 Listiny).21

Petr Jäger se v zevrubném komentáři k čl. 15 Listiny (2012) rovněž do značné míry ztotožňuje s německým viděním a interpretací svobody vědeckého bádání: Do institu-cionální složky svobody vědeckého bádání spadá typicky autonomie univerzit (vysokoškol-ská samospráva), která má v evropském prostředí dlouhou tradici. Zahrnuje nezávislost na veřejné moci v otázkách organizační struktury a samosprávy, výběru předmětu výzku-mu, způsobu a obsahu výuky, stanovování kritérií pro přijímání pedagogů a studentů, roz-hodování o splnění podmínek pro udělení vědeckých a dalších titulů apod. Svou myšlenku pak dále rozvíjí: V  tomto ohledu těžiště institucionální akademické svobody leží v  této vnitřní nezávislosti univerzit, u  nichž lze sledovat existenci práva subjektivního na  to, aby stát nezasahoval do vnitřního uspořádání a rozhodovacích procesů takovým způsobem, který by ovlivnil způsob a obsah výzkumu a výuky. [...] Akademičtí pracovníci (docenti, profesoři) v ní (v akademické samosprávě – pozn. autora) mají při rozhodování o otázkách vědeckého bádání v  rámci univerzit výsadní postavení, resp. organizační struktura jim musí zaručovat volný výkon komentované svobody při výzkumu a výuce.22

4.4 JudikaturaV judikatuře Ústavního soudu lze nalézt z nedávné doby poměrně zásadní zmínku

o ústavní povaze principu akademické samosprávy, v níž můžeme vysledovat vliv právě zmíněného komentáře a doktríny německého Spolkového ústavního soudu. V senát-ním nálezu II.ÚS 3764/12 soudce zpravodaj Pavel Rychetský uvádí: Ostatně toliko tímto výkladem je možno překlenout nenaplnění (v dané věci) požadavku stanoveného v čl. 15 odst. 2 Listiny, z něhož vyplývá pozitivní povinnost státu vytvářet podmínky pro rozvoj vědy, a to mj. v podobě podpory právního (resp. institucionálního) rámce činnosti vysokých škol. Do  institucionální složky svobody vědeckého bádání (čl. 15 odst. 2 Listiny) spadá typicky autonomie vysokých škol (vysokoškolská samospráva), která zahrnuje též jejich ne-závislost na veřejné moci mj. v otázkách organizační struktury a samosprávy. […] Výklad, jenž umožňuje lépe respektovat ústavně zaručený princip akademické samosprávy, je tak nastalé situaci přiměřenější.

Ústavní soud výslovně akademickou samosprávu označil za ústavně zaručený prin-cip a  vzápětí ji použil jako výkladové kritérium. Akademická samospráva je v  jeho vidění institucionální složkou svobody vědeckého bádání. Článek 15 odst. 2 Listiny tedy stanoví nejen negativní práva, ale rovněž pozitivní závazek státu vytvořit pro roz-voj vědy nezbytné podmínky; jednou z nich je nepochybně právní rámec – nezod-povězenou otázkou pak zůstává, nakolik je ústavní povinností státu vědecký výzkum a vysokoškolskou výuku také fi nancovat.

21 Kudrová, V.: Historické a  ústavní základy akademické samosprávy. Časopis pro právní vědu a praxi, č. 1/2012, str. 62-68.

22 Wagnerová, E. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 383.

79

K problematice svobody vědeckého bádání v souvislosti s autonomií a samosprá-vou se však Ústavní soud nevyjádřil jen jednou; dříve například v bouřlivě diskutova-ném plenárním nálezu Pl. ÚS 25/07 ve věci Ústavu pro studium totalitních režimů. Z jeho odůvodnění nemůžeme vyvozovat podobně zásadní závěry, ovšem lze v něm spatřovat důležitý krok k povýšení principu akademické samosprávy do ústavněprávní roviny: Jelikož vědecké bádání je pojmově spojeno s kategorií svobody (viz čl. 15 odst. 2 Listiny), jsou všechny zákonem zřizované vědecké instituce budovány na principu auto-nomie, samostatnosti a oddělenosti od státní moci. Orgány těchto institucí (vysokých škol, Akademie věd České republiky) jsou tudíž utvářeny vědeckou komunitou (např. u vysokých škol akademickou obcí).

5. Závěr

Na  základě výše uvedeného se kloním k  závěru, že akademická samospráva je Ústavou implicitně zaručeným právem, resp. principem, a to jak s přihlédnutím k his-torickému a zahraničnímu kontextu, tak vzhledem k Ústavním soudem zdůrazněné provázanosti svobody vědeckého bádání (čl. 15 odst. 2 Listiny) s autonomním institu-cionálním rámcem, který je podmínkou jejího skutečného naplnění.

Domnívám se, že svobodu vědeckého bádání nemůžeme vnímat jako izolované negativní právo, nýbrž jako základní právo, z nějž vyplývá řada pozitivních závazků pro stát; vycházím přitom z judikatury německého Spolkového ústavního soudu, kterou si v této věci Ústavní soud takřka osvojil. Odpovídá to doktrinálnímu pohledu, ke kte-rému se hlásí Robert Alexy ve svém díle,23 v němž rozlišuje tři typy nároků na pozitivní jednání státu spojených s existencí základních práv: právo na ochranu, právo na plnění v užším smyslu a právo na organizaci a proceduru.24 Právě pod právo na organizaci a proceduru můžeme podřadit akademickou samosprávu.

Pro pojetí akademické samosprávy jako institucionální složky svobody vědeckého bádání svědčí i její absolutní povaha, tj. neomezitelnost ze strany státu; pokud by nee-xistovaly v ní implicitně obsažené ústavní záruky akademické samosprávy, byla by tato absolutní povaha toliko imaginární, neboť v reálných podmínkách se vědecké bádání uskutečňuje především na univerzitní půdě – popřením akademické samosprávy by tak došlo i  k  popření ústavodárcem zaručené absolutní povahy svobody vědeckého bádání, která je garantována na základě zcela konkrétních historických zkušeností.

Ještě před několika lety byly ústavněprávní záruky akademické samosprávy před-mětem nejistých akademických úvah. Judikatura Spolkového ústavního soudu přitom již déle než 40 let vychází z extenzivní interpretace čl. 5 odst. 3 Základního zákona, který je podobně strohý jako čl. 15 odst. 2 Ústavy. Vzhledem k silnému vlivu německé ústavněprávní doktríny na rozhodovací činnost Ústavního soudu tak bylo zřejmě jen otázkou času, kdy si tuto interpretaci v Joštově ulici osvojí.23 Alexy, R. A Th eory of Constitutional Rights. Oxford: Oxford University Press, 2002, 462 str.24 Wintr, J. Principy českého ústavního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, str. 135-136.

80

V kontextu sílících hlasů volajících po podřizování výuky krátkodobým potřebám trhu práce můžeme vysoce nastavenou úroveň ochrany akademické svobody vysokých škol více než uvítat. Nasnadě je však úvaha de constitutione ferenda, zda by se spí-še po  vzoru našich evropských partnerů nemělo přikročit k  výslovnému ústavnímu zakotvení akademické samosprávy. Senát Ústavního soudu jí sice explicitně přiznal ústavněprávní rozměr, nelze však pominout, že Listina je z komparativního hlediska v této věci poměrně skoupá, a zbývá nám tak sledovat, jak nález II. ÚS 3764/12 ovlivní právní diskurz a budoucí rozhodovací praxi.

81

ROZSAH PRÁVA NA SOUKROMÍ

Sára Klačko

1. Úvod

Tři měsíce po zkoušce z ústavního práva jsem měla vyřešit v zásadě jednoduchou otázku směřující na  zásah do  práva na  soukromí. Obyvatel obce Horní Dolní měl pocit, že by chystané opatření zastupitelstva mohlo narušit jeho ústavně garantované právo. Obec se totiž rozhodla motivovat své obyvatele ke snížení produkce odpadu tak, že očipuje popelnice a při každém svozu odpadu jej bude vážit. Kdo se po celý rok udr-ží pod hranicí průměrných 15 kg za svoz, zaplatí následující rok o čtvrtinu méně. Jaká to pěkná hra a občanům se nelíbí. Jsou jejich obavy opodstatněné? Měla jsem za to, že nejsou, a o zásah do soukromí se nejedná. Množství odpadu, které vyprodukuji, přece ovlivňuje životní prostředí a veřejné fi nance jako společné statky a tedy místo, ve které společně žijeme. Moje odpověď však byla vrácena nadřízeným s „argumentem“: o zá-sah do soukromí se jedná, musí se proto posoudit testem proporcionality atd.

Kde vlastně hranice prostoru, který mohu nazvat soukromím, končí? Je opravdu možné prohlásit množství odpadu, které jsem vyprodukoval, za součást mé soukromé sféry? Co lze pod ochranou soukromí „rozumně“ očekávat? Zněly moje první otázky, od  kterých se také odvíjí téma příspěvku: zabývám se v  něm právem na  soukromí a jeho limity. Právě toto právo je specifi cké tím, že v lidskoprávních katalozích bychom ho až do 40. a 50. let našli jen výjimečně,1 často bylo nalézáno spíše soudci, odvozo-váno z konkrétnějších práv na osobní a domovní svobodu.2 Stejně jako bylo neurčitě nalezeno, bylo poté i neurčitě používáno jako šikovná záplata k zaplňování mezer, jak ukazuje např. judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále také ESLP). Skrze právo na soukromí tak např. soud dovodil pozitivní povinnost státu za účelem ochrany zdraví (Lopéz-Ostra proti Španělsku), podobně v případu Pentiacova a 48 dalších proti Moldávii shledal porušení čl. 8 Úmluvy v nedostatečném zabezpečení zdravotnictví veřejnými prostředky, rozšířil obydlí na pracoviště atd.3

2. „Soukromí“ jako fenomén

Daniel Solove ve své knize „Understanding privacy“, jež představuje právě jeden z pokusů o defi nici soukromí, používá myšlenku rakouského fi losofa Wittgensteina. Ten se věnoval studii jazyka a kritizoval jeho tradiční chápání: „Podle tradičního vidění

1 Explicitně není zmíněno např. v ústavě SRN, Rakouska, Dánska, Finska, Francie, Irska ani Itálie viz Wágnerová, E.: Právo na soukromí v širším smyslu, in Wágnerová a kol.: Listina základních práv a svobod: komentář, Praha, Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 277-278.

2 Filip, J.: Úvodní poznámky k problematice práva na soukromí in Šimiček, J. a kol.: Právo na soukromí, Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2011, str. 14.

3 Wágnerová, E.: Právo na soukromí v širším smyslu, in Wágnerová a kol.: Listina základních práv a svobod: komentář, Praha, Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 281.

82

se máme snažit přiblížit k podstatě slova nebo výrazu tím, že se pokusíme naše výrazy zpřes-nit. Namísto toho Wittgenstein tvrdí, že neexistuje žádné objektivní pravdivé pouto mezi výrazem a věcmi, které vyjadřuje. Spíše význam slova vychází z toho, jakým způsobem je daný výraz používán (...)“.4 Solove vztahuje tuto myšlenku na pojem soukromí. Máme se v první řadě zabývat tím, jak je pojem chápán a používán v naší kultuře. Wittgenstein dále vysvětluje, že věci, které popisujeme stejným pojmem, nemusí mít společnou charakteristiku. A to proto, že jsou jednotlivé formy, které pojem označuje, provázány sítí podobností a vzájemně se proplétajících vztahů podobně jako členové jedné rodiny sdílí celou řadu vzájemně podobných rysů, gest či vlastností, ale zároveň se od sebe velmi odlišují. Podobně karetní, míčové a  Olympijské hry nemají v  realitě mnoho společného, přesto se shodneme, že každou z jednotlivých forem pojem hra vystihuje. Podle Solova proto nevadí, pokud pojem „soukromí“ vztahujeme k případům, které na první pohled nemají mnoho společného, ve skutečnosti jsou však vnitřně provázány a člověk je schopný případy navzájem propojit.

2.1 Nástin historického kontextuKoncept soukromí se objevuje samozřejmě dávno před tím, než nabývá podoby

ústavně garantovaného práva. Mimo antropologické a sociologické studie se jím zabý-vala řada fi losofů a právních teoretiků. Krátce se zmíním o třech z nich a poté se poku-sím nastínit dva základní směry, kterými se přemýšlení o pojmu soukromí ubírá dnes.

Za počátek rozlišování mezi veřejnou a soukromou sférou se považuje Aristotelovo oddělení „polis“, kde se odehrávají politické aktivity, a „oikos“ jako výhradní doména rodinného společenství.5 Další významný milník představuje esej „O svobodě“ Johna Stuarta Milla, ve kterém rozlišuje dvě sféry: prostor, do kterého může zasahovat vládní autorita, a prostor, který je vyhrazen pro seberegulaci.6 Na podobnou myšlenku nava-zují další myslitelé liberalismu. Vůbec nejčastěji bývá zmiňován esej autorské dvojice Samuela Warrena a Louise Brandeise z 1890 nesoucí název „Právo na soukromí“, první samostatná studie na  toto téma, přestože původním záměrem bylo pouze reagovat na novinový článek o sňatku dcery jednoho z autorů.7 Warren a Brandeis v něm pou-žívají slavné „the right to be let alone“, kterými se snaží přiblížit podstatu IV. dodatku americké ústavy. Toto pojmenování se však objevuje ještě o deset let dříve. T. Cooley, klasik amerického ústavního práva, jimi charakterizuje v pojednání o mimosmluvních civilních deliktech osobní imunitu jedince.8

4 Solove, D.: Understanding Privacy, Cambridge: Harvard University Press, 2008, str. 42.5 DeCew, J.: „Privacy“, Th e Stanford Encyclopedia of Philosophy (Spring 2015 Edition), http://plato.stan-

ford.edu/archives/spr2015/entries/privacy/.6 Tamtéž.7 Filip, J.: Úvodní poznámky k problematice práva na soukromí in Šimiček, J. a kol.: Právo na soukromí,

Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2011, str. 12.8 Tamtéž, str. 12.

83

Ve 20. Století se okruh autorů píšících o právu na soukromí rozšiřuje. Tyto autoři jsou rozdělovány do dvou směrů. Do češtiny je lze přeložit jako koherentismus a reduk-cionismus.9 Koherentisté věří, že je zde cosi charakteristického a integrálního spojující nároky obvykle chráněné pod pojmem soukromí. Tyto nároky mohou být podle nich ospravedlněny morálně. Často vidí v soukromí předpoklad dalších dober jako např. demokracie či svobody. Jeden z argumentů kritiků koherentismu poukazuje na to, že jsou-li požadavky ospravedlněny morálně, odkazuje toto jejich opodstatnění nakonec nepřímo k principům víceméně nezávislým na konceptu soukromí. Protipól předsta-vuje skupina redukcionalistů, podle nichž jsou nálepkou soukromí uměle spojeny pří-pady vzájemně nesouvisející. Redukcionalisté tvrdí, že všechny nároky spojované se soukromím jsou vyčerpány jinými základními právy jako např. právem na ochranu psychické integrity člověka, vlastnickým právem a dalšími.10

Z těchto pozic také vychází ochota či neochota vkládat právo na soukromí do ústav-ních listin. Zatímco koherentisté je považují za jejich nedílnou součást, redukcionalisté v něm uvidí nanejvýš hodnotu, z níž katalogy lidských práv vychází. Paralelu můžeme hledat třeba v pojmu rovnosti: lze na něj pohlížet jako na obecnou hodnotu ústavní-ho práva, která „prozařuje“ do celého systému, nebo z ní lze vystavět právo na rovné zacházení s konkrétním aplikačním rámcem např. v podobě antidiskriminačního zá-kona. Otázka se tedy může ptát nejen na existenci práva na soukromí, ale může znít i následovně: „Chceme, aby právo na soukromí bylo zakotveno v ústavní listině?“

2.2 Jak soukromí definovat?Z položené otázky nám však vyplývá několik otázek dalších. A to zejména, nako-

lik úzce či široce chceme/lze soukromí defi novat. Raymond Wacks má určitě pravdu v  tom, že nelze univerzálně určit, kde leží hranice soukromí. Tato otázka je zaprvé kulturně podmíněná: zeptáte-li se na výši platu Brita, bude to považovat za urážející vstup do osobní zóny, obyvatel Skandinávie vám tuto informaci bez okolků sdělí.11 Zadruhé, právě otázka soukromí je charakteristická tím, že k ní přistupuje odlišně i každý jednotlivec.12 Proto R. Wacks navrhuje defi novat soukromí velmi individuálně, jsou-li požadavky na ochranu soukromí „rozumné“.13 V podstatě jde o defi nici kru-hem: Osobním údajem je ten údaj, který za osobní považuji já a ostatní to vidí jako rozumné. Na vysvětlení oné hranice rozumnosti bohužel autor udává příliš jednodu-chý příklad člověka, který by chtěl chránit velikost motoru svého vozidla jako osobní údaj.14

9 DeCew, J.: „Privacy“, Th e Stanford Encyclopedia of Philosophy (Spring 2015 Edition), http://plato.stan-ford.edu/archives/spr2015/entries/privacy/.

10 Tamtéž.11 Wacks, R.: Privacy and media freedom, Oxford: Oxford University Press, 2013, str. 7.12 Např. zatímco někdo vkládá své vyzývavé fotografi e sám na sociální sítě, jiný by považoval za narušení

svého soukromí samotné jejich pořízení.13 Wacks, R.: Privacy and media freedom, Oxford: Oxford University Press, 2013, str. 3.14 Tamtéž, str. 14.

84

Které požadavky jsou rozumné a které ne? Zmíněná defi nice je sice fl exibilní, nabízí se však otázka, zda nám vůbec v něčem pomohla. Např. již zmíněný D. Solove kritizuje podobné defi nice právě z důvodu, že nedávají jasnější vodítko, jak pojem ohra-ničit, a pod soukromím si zkrátka každý může představit, co chce. Podotýká, že poměrně rozšířený 15 test „rozumného předpokladu soukromí“ se může zdát problematický, jeli-kož není tak úplně zřejmé, jak určit, co je „rozumné“ očekávání. Zmiňuje Např. názor Antonina Scalii, soudce amerického Nejvyššího soudu, který se nechal slyšet, že: „podle něho jedinou věc, kterou poslední tři dekády ukázaly ohledně testu je to, že – nepřekvapivě – nese zvláštní podobnost s těmi předpoklady, které považuje za rozumné tento soud.“ 16 Je pravda, že právě americké užívání práva na soukromí budí rozpaky. Zatímco v roce 1973 z něj bylo Nejvyšším soudem vyvozeno „právo na potrat“,17 v roce 1986 nestačilo k vyjmutí tzv. „sodomie“ z trestního zákoníku.18

Na druhou stranu i fl exibilita je potřeba. Názory na otázku, co patří za hranice ve-řejného prostoru, se ve společnosti mění. V roce 1781 byl ve Francii poprvé zveřejněn státní rozpočet, dnes jde o ústavní zásadu.19 Připomenout lze i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z loňského roku o zveřejňování platů ve veřejné sféře, jež by bylo dříve nemyslitelné, možná, že za pár let půjde o samozřejmost.20 Právě kvůli této proměnli-vosti se může zdát otevřenost zákonné defi nice jedinou průchodnou cestou.

Relativně široký prostor dává soudci i český zákon o ochraně osobních údajů. Defi nuje osobní údaj jako „jakoukoliv informaci týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů (…)“.21 (Zákonodárce vytvořil dále kategorii citlivých údajů, kdy je zneužitelná infor-mace charakterizována úžeji.22 ) Zůstává tak v podstatě čistě na úvaze soudu (popřípadě Úřadu pro ochranu osobních údajů), zda rozhodne, že nakládání s informací osobního charakteru porušilo právo na soukromí či nikoli. Mají to být nevolení soudci, kdo má rozhodovat, kdy právo na soukromí převáží nad jiným právem a jaký veřejný zájem mu má ustoupit? Na takovou otázku se mohou ptát např. úředníci, kteří nyní musí na žádost zveřejnit svoje platy. Ve prospěch soudců lze argumentovat zejména v těchto dvou rovinách. Za prvé, zákonodárce nikdy nebude schopen představit si dostatečně

15 Kromě USA jej používá např. Kanada, Nový Zéland a  v  několika případech i  ESLP viz Solove, D.: Understanding Privacy, Cambridge: Harvard University Press, 2008, str. 71-72.

16 Tamtéž, str. 72.17 Jde o  slavný americký judikát Roe vs. Wade, kterým bylo přiznáno právo ženy rozhodnout o potratu,

zásadní část argumentace byla postavena na právu na soukromý rodinný život (410 U.S. 113).18 K  němuž bylo potřeba dalších skoro 20 let. Viz DeCew, J.: „Privacy“, Th e Stanford Encyclopedia of

Philosophy (Spring 2015 Edition), http://plato.stanford.edu/archives/spr2015/entries/privacy/.19 Filip, J.: Úvodní poznámky k problematice práva na soukromí in Šimiček, J. a kol.: Právo na soukromí,

Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2011, str. 11 (pozn. 3).20 Jde o rozhodnutí spis. zn. 8 As 55/2012.21 § 4 zákona č. 101/2000 o ochraně osobních údajů.22 Jde o údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství

v odborových organizacích, náboženství a fi lozofi ckém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů a jakýkoliv biometrický nebo genetický údaj subjektu údajů.

85

širokou paletu kolizních situací, které by musel „dopředu“ rozhodnout, což nemusí být natolik závažným problémem, pokud kazuistika bude doplňkem obecného pravi-dla vykládaného soudy. Druhý, podstatnější argument upozorňuje na to, že zákono-dárce nikdy nebude dostatečným garantem osobních práv a v posledku klidně „vymění svobodu za bezpečnost“.23 Ve prospěch tohoto názoru mluví i příspěvek Jana Kudrny ve sborníku o ochraně základních práv a svobod, v němž podrobně popisuje proces přijímání novely zákona o  telekomunikačním zařízení: případ, který se později stal předmětem asi nejznámějšího nálezu Ústavního soudu k otázce soukromí.24 Kudrna spatřuje největší nebezpečí, jež hrozí lidským právům, právě v jejich omezování cestou zákonů a prováděcích předpisů. Vybraný příklad je vypovídající: během legislativního procesu v Poslanecké sněmovně neproběhla nad tématem žádoucí diskuze, hlasování bylo poznamenáno neznalostí implementované směrnice a  situace vyvrcholila, když skupina poslanců, jež pro novelu hlasovala, podala návrh na její přezkum k Ústavnímu soudu.25 Podle Kudrny hlavní problém spočívá v tom, že „všechny argumenty, které zazněly a byly zváženy Ústavním soudem, měly zaznít již v Poslanecké sněmovně“.26 S kritiky soudcovského aktivismu tedy jistě lze souhlasit v tom, že soudy mají tendenci vykládat právo na soukromí příliš extenzivně, nicméně, je třeba si dobře rozmyslet, zda vydání se „napospas“ zákonodárci, skýtá lepší variantu.

Jak jsem se snažila přiblížit v této kapitole, vyslovení konkrétní defi nice s sebou nese řadu obtíží souvisejících mj. s otázkou, kolik prostoru přiznáme kterému aktéro-vi. Na druhou stranu, obává se R. Wacks, neshodne-li se společnost na žádné, může se stát koncept natolik vágním, že se oslabí samotná hodnota soukromí a její efektivní vynucování právními nástroji.27

3. Limity soukromí

Právo na  soukromí, shodneme-li se na  něm, není neomezené a  neomezitelné. Robert Wacks se pokouší shrnout základní slabiny, které bývají konceptu soukromí při-čítány:28 podle feministické teorie příliš rozsáhlé právo na soukromí ubližuje ženám, protože zakrývá jejich ovládání, umlčování a zneužívání. Vůbec nejčastěji bývá zmiňo-vána bezpečnost jako klasická protiváha soukromí, diskutovány jsou např. policejní odposlechy spojené s otázkou, jak nejlépe balancovat tak příkré narušení soukromé sféry odposlouchávané osoby. Dalším limitem je zajisté svobodný přístup k informa-cím a požadavek transparentnosti, na jedné straně umožňující např. odhalení korupce,

23 Kudrna, J.: Pravděpodobně nejvíce porušované ustanovení Listiny (a  jedna ze současných hrozeb lidským právům), in Gerloch, A. a kol.: Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na počátku 21. století: v českém, evropském a mezinárodním kontextu. Praha: Auditorium, 2011, str. 283.

24 Tamtéž, str. 275-283. 25 Tamtéž, s. 275-283.26 Tamtéž, s. 282.27 Wacks, R.: Privacy and media freedom, Oxford: Oxford University Press, 2013, str. 8.28 Tamtéž, str. 25-26.

86

na druhé straně skýtající riziko, že veřejný dohled vyústí ve špehování a narušování soukromého života veřejně činných osob. Utilitaristům se přílišná ochrana soukromí nelíbí z důvodu, že snižuje efektivitu obchodu a zvyšuje náklady, což je neobyčejně pal-čivá otázka v době, kdy individualizovaná internetová reklama válcuje klasické metody marketingu. Nakonec komunitaristé tvrdí, že by toto individualistické právo nemělo převážit nad zájmy a právy komunity.

3.1 Kolize s jiným lidským právem či veřejným dobremV judikatuře obvykle tvoří protiváhu práva na soukromí buďto jiné základní lidské

právo, anebo tzv. veřejné dobro. Klasickým případem prvního je situace, kdy proti sobě stojí právo na soukromí a svoboda projevu, u nás se proslavil případ hudebního a fi lmového kritika Jana Rejžka a zpěvačky Heleny Vondráčkové (I. ÚS 367/03). Jako u kolize jakýchkoli lidských práv se používá test proporcionality.

Podle Ústavního soudu spočívá rozdíl mezi lidským právem a veřejným dobrem v distributivnosti: „Pro veřejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný a lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejných statků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životní prostředí.“29 V případě, že proti lidskému právu stojí veřejné dobro, může být použití testu proporcionality problematické. Některá veřejná dobra totiž ze své povahy spadají spíše do sféry demokratického rozhodování zákonodár-ce, než soudního přezkumu, a úkolem soudu by mělo být především vyloučení extrém-ního zásahu do základních práv, nikoli rozhodování o politické otázce. Avšak co je vodít-kem, podle kterého má soudce rozhodnout o dalším postupu, není tak docela jasné.

3.2 Vyloučení extrémů, nebo politické rozhodování?Pavel Holländer si všímá, že se v rámci judikatury Ústavního soudu v takovém případě

aplikuje zásada proporcionality s odlišnou strukturou.30 Obvyklý příkaz k optimalizaci, (podle něhož se posuzuje kromě legitimního cíle a vhodnosti zvolených prostředků i kri-térium potřebnosti a v posledním kroku se obě hodnoty poměřují) se redukuje, jak po-zoruje Holländer, na pouhé vyloučení extrémní disproporcionality (test končí u kritéria vhodnosti).31 Podle Holländera nelze bez dalšího za rozlišující kritérium považovat dělbu moci: „Existují totiž případy mocí zákonodárnou formulovaného veřejného dobra, ocitající-ho se v kolizi se základním právem, ve kterých se ono intuitivně jeví důvodným předmětem poměřování příkazem k optimalizaci.“ 32 Jako příklad udává kauzu rekognice fotografi emi v trestním řízení (III. ÚS 256/01), kdy byl v kolizi práva na soukromí a veřejného dobra použit celý test proporcionality. Jako kritérium nestačí Holländerovi dělba moci sama o sobě, za dostačující považuje teprve povahu veřejného dobra: ta se projevuje v tom, zda

29 Defi nice veřejného dobra pochází z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 15/96.30 Holländer, P.: Zásada proporcionality: Jednosměrná ulice, nebo hermeneutický kruh? In: Šimíček, J a kol.:

Právo na soukromí, Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2011, str. 28-29.31 Někdy tento postup bývá označován pojmem „test racionality“. 32 Tamtéž, str. 29.

87

se veřejné dobro posuzuje spíše ve sféře demokratického rozhodování (daně, poplatky, veřejné rozpočty, životní prostředí, zahraniční politika, obrana, atd.) nebo ve formě jak demokratického, tak judiciálního rozhodování (veřejný pořádek).33

Podle Holländera to jsou evropské ústavní soudy, které nyní, v době asymetrických konfl iktů a dalších bezpečnostních hrozeb, stojí před rozhodnutími, v nichž se musí vypořádat s  kolizí veřejného dobra – zajištění vnitřní bezpečnosti před terorismem – a  základního práva na  ochranu soukromí. Může to být nejen otázka odposlechu telefonů, ale i monitorování osobní komunikace na internetu, přístupu tajných služeb k osobním údajům cestujících v letecké dopravě apod. „Budou konfrontovány s výzvou, zda testovat uvedenou kolizi příkazem k optimalizaci, a tím detailně vymezit obsah a for-mu uplatnění veřejného dobra, anebo se omezit na vyloučení extrémní disproporcionality, tedy na vyloučení takového obsahu a formy, jež ve vztahu k základnímu právu má likvi-dační dopady.“ 34 Podle mého názoru by soudy měly zvolit druhou z možností, byť to může mít nepříjemné účinky, ale ponechají zákonodárci prostor k tomu, aby vymyslel řešení už tak komplikované situace. Soudům pak zůstane role, která jim náleží: bránit proti ne-kontrolovanému zásahu do osobních práv.

4. Závěr

Vrátím se na  závěr ke  svým popelnicím z úvodu. Domnívám se, že jde vlastně o stejný případ jen v mnohem menším a bezvýznamnějším měřítku. Podle zákonné defi nice je opravdu informace o  tom, kolik vyprodukuji odpadu, osobním údajem. Jde totiž o „jakoukoliv informaci týkající se určitého nebo určitelného subjektu“. Dále tedy záleží na tom, jak s těmito údaji obec zachází. Pokud by na internetu zveřejnila žebříček svých občanů spojených s kilogramy odpadu, které vyprodukovaly, přišlo by nám to pravděpodobně jako zjevný zásah do soukromí. V případě, že by na základě vyhodnocení údajů přidělovala individuálně (nebo ještě lépe automaticky) slevy na po-platek, asi bychom se shodli na tom, že je to přípustné zacházení s osobními údaji. Jak by o tom rozhodl soud? Domnívám se, že by nebylo vhodné aplikovat na tento (byť čistě hypotetický) případ celý test proporcionality, jelikož by soud mohl dojít k závěru, že takové řešení není „potřebné“ v tom smyslu, že lze stejného cíle dosáhnout prostřed-ky, které by do práva na soukromí zasahovaly méně intenzivně, např. odstupňováním poplatku podle velikosti nádob. Příkaz k optimalizaci by nás proto dovedl k podle mě absurdnímu závěru, že jde o protiústavní zásah do soukromí. Na druhou stranu, po-kud by měl soud pouze vyloučit extrémní disproporcionalitu, došel by pravděpodobně k řešení, že ve vztahu k právu na soukromí nemá likvidační dopady. A to je podle mne řešení správné, soudce by v podobných otázkách měl zaručovat ochranu práv, nikoli vymýšlet ideální postup. Nakonec by totiž politika práv svázala ruce zákonodárné moci a samosprávě natolik, že by si nemohla rozhodovat už ani o svých popelnicích.

33 Tamtéž, str. 29.34 Tamtéž, str. 30.

88

LEX ŘÁPKOVÁ, LEX BEZDOMOVEC

Alžběta Kubitová

„Z  příčin policejních mohou jen osoby níže jmenované z  jistého místa neb okršlku do obce, k níž příslušejí, aneb nanáležejí-li k těm zemím, v kterých tento zákon má plat-nost, přes hranice těchto zemí postrkem čili šupem odvedeny býti, totiž:

a) tuláci a jiní lidé práce se štítící, kteří padají veřejné dobročinnost na obtíž;b) osoby bez výkazu a ustanovení, které nemohou prokázati, že mají nějaké příjmy

aneb nějakou živnost dovolenou;c) nevěstky veřejné, které nejsou poslušny rozkazu od úřadu jim daného, aby odešly, ad) trestanci a nucenci z vazby propuštění, pokud jsou škodni bezpečnosti osoby nebo

majetku.Byl-li by někdo podruhé postrkem odveden, může se vyřknouti zápověď, aby se ne-

navracel.“

§ 1 zákona č. 88/1871 ř. z., jímžto se pořádá vyhošťování a honění postrkem

Sankci zákazu pobytu, jako způsob zbavení se osob v obci nežádoucích, známe již staletí. Ze zákona č. 88/1871 ř. z., byl přejat do zákona č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní, a v porevoluční úpravě se i nadále nachází v § 75 zákona č. 40/2009 Sb., trest-ní zákoník. Lex Řápková je kontroverzní novelou přestupkového zákona, která s účin-ností od 15. 1. 2013 vrací tuto sankci i do správního práva.1 Nová úprava umožňuje uložit zákaz pobytu na území obce za druhé spáchání obdobného přestupku v období dvanácti měsíců ve  stejné obci. Zákaz pobytu, který zcela zakazuje vstup na území dané obce, může být uložen pouze za  taxativně vymezené přestupky (jedná se ze-jména o přestupky defi nované ve vyhláškách obcí a dále o přestupky proti veřejnému pořádku, občanskému soužití a majetku), které byly spáchány úmyslným jednáním významně narušujícím místní záležitosti veřejného pořádku. Uložení sankce musí být vždy nutné k zajištění ochrany místních záležitostí veřejného pořádku a sankce se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt.2

Jedná se omezení svobody pohybu a pobytu garantované čl. 14 Listiny, toto ome-zení však může být opodstatněné nezbytností v demokratické společnosti pro udržení veřejného pořádku či ochranu práv a  svobod jiných. Jako jistý pokus zahrnout test proporcionality již do samotného zákona se jeví oprávnění uložit zákaz pobytu pouze, je-li to nutné k  zajištění ochrany veřejného pořádku. Dalším balancujícím prvkem je institut krátkodobého pobytu pachatele ze závažných osobních důvodů, zejména návštěvy lékaře či orgánu veřejné moci, toto ustanovení však v Praze nikdy nebylo vy-

1 Mates, P.; Šemík K.: Zákaz pobytu jako sankce za přestupek, Trestněprávní revue, č. 3/2013, str. 67.2 § 15a Zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.

89

užito.3 Porušení zákazu pobytu je dle § 337 trestního zákoníku trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, za který lze uložit až dva roky nepodmíněné-ho trestu odnětí svobody.

Lex Řápková je poslaneckým návrhem zejména bývalých komunálních politiků, kteří hledali způsob potírání recidivy v páchání přestupků v případech, kdy pokuta není účinná, neboť pachatel nedisponuje žádnými prokazatelnými fi nančními pro-středky.4 Reaguje na problém chronického porušování místních vyhlášek o veřejném pořádku a  páchání přestupků proti občanskému soužití, které znepříjemňuje život v obci, ale do Legis Řápková se nedalo postihnout přísnější sankcí než pokutou.

Cílem tohoto článku je analýza aplikační praxe, která dosud nebyla zkoumána. Na základě žádostí o informace dle Zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím jsem shromáždila statistiky o udílení sankce zákazu pobytu v 22 praž-ských městských částí a budu se zabývat otázku, zda je zákaz pobytu udílen v souladu se samotným textem zákona ve světle ústavních principů.

1. Původ

Návrh zákona byl předložen Poslanecké sněmovně v r. 2011 skupinou poslanců napříč politickým spektrem, zastoupenou poslankyní ODS za Ústecký kraj Ivanou Řápkovou.5 Vláda se k návrhu vyjádřila nesouhlasně, kritizujíce zejména jeho zásah do základních lidských práv a svobod a obdobně se k návrhu vyjádřil i ombudsman. I přes nesouhlasné stanovisko vlády však pro návrh hlasovala vládní většina (ODS, TOP 09 a Věci Veřejné) a návrh byl přijat.6 Ústavně-právní výbor Senátu však k ná-vrhu vydal zamítavé stanovisko, zdůrazňující zejména, že opatření zasahuje do základ-ních svobod, aniž by bylo efektivní – problém se pouze přesouvá do jiných obcí.7 Po dlouhé a značně rasistické diskuzi Senát návrh zákona zamítl,8 byl však přehlasován Poslaneckou sněmovnou. Zákon poté vetoval prezident Klaus, který jako hlavní dů-vody nesouhlasu jmenoval nepřiměřené omezení svobody pohybu, jakož i celkovou nepropracovanost novely. Sněmovna však na původním návrhu setrvala nejtěsnější většinou 101 hlasů koaliční vlády.9 Účinnost zákona č. 494/2012 Sb. byla v jeho textu stanovena na 1. 7. 2012, vzhledem ke komplikovanému legislativního procesu byl však zákon publikován ve Sbírce zákonů až dne 31. 12. 2012 a účinnosti proto nabyl 15. 1. 2013.10

3 Informace poskytnuté Městskými částmi Praha 1 – 22 za období 1. 1. 2013 – 15. 8. 2015 (viz tabulka). Nutno uvést, že neudílení povolení je důsledkem skutečnosti, že o něj pachatelé nežádají.4 Problematická  novela  přestupkového  zákona, Právní rozhledy, č. 11/2012, str. 2.5 Sněmovní tisk 431/0 (návrh zákona) ze dne 19. 7. 2011.6 Sněmovní tisk 431/1 (Stanovisko vlády k tisku 431/0) ze dne 18. 8. 2011.7 Senátní tisk 320/1 (Usnesení ústavně-právního výboru č. 189) ze dne 17. 4. 2012.8 Usnesení senátu č. 582 ze z 21. schůze, konané dne 25. dubna 2012.9 Poslanecká sněmovna: 49. schůze, 279. hlasování, konané dne 19. prosince 2012.10 Nález Ústavního soudu ze dne 12. listopadu 2013 sp. zn. Pl. ÚS 22/13.

90

2. Aplikační praxe

K aplikaci Lex Řápková neexistují žádné statistiky, proto jsem se rozhodla zdoku-mentovat aplikační praxi na území Prahy. Evidenci uložených sankcí zákazů pobytu vedou pouze jednotlivé obecní úřady a proto je nutno žádat o informace každou obci, resp. městskou část, jednotlivě. Na úvod poznámka k citacím: z důvodu úspory místa je zdroj informace uveden u  příslušné městské části pouze v  poznámce pod čarou k Tabulce 1, dále se s daty pracuje již bez opětovného uvedení zdroje.

Na území hl. m. Prahy bylo v období od 15. 1. 2013 do 15. 8. 2015 uděleno celkem 162 sankcí zákazu pobytu, z toho 122 Úřadem Městské části Prahy 1. Ostatní Městské části využívají tuto sankci pouze výjimečně či vůbec. Počet uložených sankcí je znepokojivý: pokud by byla ukládána pouze za přestupky „vážně narušující veřejný pořádek“ a zároveň byl materiálně zkoumán trvalý pobyt (viz níže), takřka by nebyla využívána. Praha 1 však 90 ze 122 sankcí zákazu pobytu uložila za porušení vyhlášky 14/2000 Sb. Hlavního města Prahy, o omezujících opatřeních k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku v souvislosti s žebráním. V aplikační praxi se zřejmě již neposuzuje, zda konkrétní spáchání přestupku významně narušuje místní náležitos-ti veřejného pořádku a sankce je ukládána za jakýkoliv přestupek splňující formální podmínky. Takový postup je však v rozporu se zákonem. Ze zákonné podmínky vý-znamného narušení veřejného pořádku úmyslným jednáním lze a contrario dovodit, že veřejný pořádek není způsobilé významně narušit jakékoliv protiprávní jednání. Uvedené žebrání ve většině případů není způsobilé významně narušit místní pořádek, přesto je sankce udílena pouze na základě žebrání na zakázaném místě.

91

Tabulka 1: Počet pravomocně uložených sankcí zákazu pobytu v období 15. 1. 2013 – 15. 8. 2015

Subjekt 2013 2014 2015 Celkem Odvolání

ÚMČ Praha 11 77 37 8 122 2

ÚMČ Praha 22 0 3 16 19 3

ÚMČ Praha 33 0 0 0 0 0

ÚMČ Praha 44 0 0 0 0 0

ÚMČ Praha 55 0 1 0 1 0

ÚMČ Praha 66 0 0 0 0 0

ÚMČ Praha 77 2 0 2 4 0

ÚMČ Praha 88 0 0 5 5 0

ÚMČ Praha 99 0 0 0 0 0

ÚMČ Praha 1010 3 7 1 11 0

ÚMČ Praha 11-2211 0 0 0 0 0

Celkem 82 48 32 162 5

1112131415161718192021

11 Úřad Městské části Prahy 1 Poskytnutí informace č.j.: UMC P1 124472/2015 ze dne 27. 8. 2015, dopl-něno dne 10. 9. 2015.

12 Úřad Městské části Prahy 2, Poskytnutí informace č.j. MCP2/086355/2015/OSA-OPR/Jich ze dne 31. 8. 2015.

13 Úřad Městské části Prahy 3, Poskytnutí informace č.j. UMCP3 074680/2015 ze dne 18. 8. 2015.14 Úřad Městské části Prahy 4, Poskytnutí informace č.j. 80/106/2015/Z ze dne 27. 8. 2015.15 Úřad Městské části Prahy 5, Poskytnutí informace ze dne 17. 8. 2015.16 Úřad Městské části Prahy 6, Vyřízení stížností na neposkytnutí informace č.j. MCP6 075791/2015 ze

dne 10. 9. 2015.17 Úřad Městské části Prahy 7, Poskytnutí informace č.j. MČ P7 037425/2015/OSA/Chram ze dne

24. 8. 2015.18 Úřad Městské části Prahy 8, Poskytnutí informace č.j. MCP8 108188/2013 ze dne 19. 8. 2015 doplněna

č.j. 1162035/2015 ze dne 7. 9. 2015.19 Úřad Městské části Prahy 9, Poskytnutí informace č.j. ZPI 36/2015 ze dne 1. 9. 2015.20 Úřad Městské části Prahy 9, Poskytnutí informace č.j. P10-085159/2015 ze dne 20. 8. 2015.21 Informace získané podáním žádostí na ÚMČ Prahy 11 – 22 dne 16. 8. 2015.

92

Tabulka 2: Přestupky, za které byly sankce pobytu uloženy dle zákona č. 200/1990 Sb. v období 15. 1. 2013 – 15. 8. 2015

Subjekt § 30 alkohol.

§ 46 žebrání

§ 46 jiná vyhláška

§ 47 veřejný poř.

§ 48 obč. soužití

§ 50 majetek

ÚMČ Praha 1 6 90 17 1 2 6

ÚMČ Praha 2 0 0 11 6 0 2

ÚMČ Praha 3 0 0 0 0 0 0

ÚMČ Praha 4 0 0 0 0 0 0

ÚMČ Praha 5 0 0 1 0 0 0

ÚMČ Praha 6 0 0 0 0 0 0

ÚMČ Praha 7 0 0 2 0 0 2

ÚMČ Praha 8 5 0 0 0 0 0

ÚMČ Praha 9 0 0 0 0 0 0

ÚMČ Praha 10 0 0 1 0 0 10

ÚMČ Praha 11-22 0 0 0 0 0 0

Celkem 11 90 32 7 2 20

Valná většina sankcí je udílená za přestupky vymezené v obecně závazných vyhláš-kách, jmenovitě za  žebráctví, konzumaci alkoholu a  poskytování sexuálních služeb v  místech, kde to obecně závazná vyhláška zakazuje. Tím je posílena normotvorná pravomoc obcí, neboť dosud mohly porušování vyhlášek sankcionovat pouze poku-tou, která je vůči osobám bez domova zpravidla neúčinná. Nyní však mohou za žeb-ráctví udělit sankci zákazu pobytu, jehož porušení je trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a tedy postižitelné trestem odnětí svobody. To však zakládá až extenzivní pravomoc obcí kdy jednání, které je na celorepublikové úrovni v souladu se zákonem, např. prostituce, může být obecní vyhláškou de facto kriminalizované.

V  aplikační praxi nikdy nebyla využita ustanovení udělení povolení o  krátko-dobém pobytu, ani možnost upuštění od zbytku sankce po uplynutí jeho poloviny. Opravné prostředky nejsou využívány. Proti udělení sankce zákazu pobytu lze podat odvolání (rozklad) k nadřízenému správnímu orgánu, tedy Magistrátu hl. m. Prahy, které má odkladný účinek,22 to však učinilo pouze pět pachatelů.23 V jednom případě byla sankce zákazu pobytu zrušena,24 ostatní řízení dosud nejsou pravomocně skonče-

22 § 81 zákona 200/1990 Sb. o přestupcích.23 Městské části evidují 5 odvolání, přičemž MHMP eviduje pouze tři taková řízení. Rozpor může být

způsoben skutečností, že některá odvolání nebyla MHMP dosud postoupena či administrativní chybou.24 MHMP Odbor živnostenský a občanskoprávní, rozhodnutí č.j.: S-MHMP 405419/2014 ze dne 18. 4. 2014.

93

na.25 Pouze pokud by nadřízený orgán saknci zákazu pobytu potvrdil, lze rozhodnutí napadnout ve dvoustupňovém správním řízení, přičemž správní žaloba má odkladný účinek, pokud o to pachatel zažádá.26

2.1 Trvalý pobytDle zákona se sankce zákazu pobytu nesmí vztahovat na místo nebo obvod, kde

má pachatel trvalý pobyt. Jde o proporční prvek, kdy vyloučení pachatele z bydliště by bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého života a v konečném důsledku i kontraproduktivní kvůli ztrátě zázemí a narušení sociálních vztahů. Nejvyšší soud v trestních věcech opakovaně judikoval , že trvalý pobyt nemusí být nutně bydliště evi-dované dle zákona o evidenci obyvatel.27 Soud musí před uložením trestu zákazu po-bytu zjistit místo, kde pachatel skutečně bydlí (ve smyslu pobývá, studuje, pracuje, kde žije jeho rodina, apod.) a stejnou povinnost lze vztáhnout i na správní orgán ukládající tuto sankci v přestupkovém řízení. Osoba bez domova zdržující dlouhodobě na Praze 1 má v Praze 1 materiálně trvalý pobyt a zákaz pobytu ji tam být uložen nesmí, naopak v její domovské obci, kde je veden pouze formálně, ji uložen být může.28

Byl-li pachatel odsouzen za podobný přestupek ve stejné obci dvakrát, a zároveň může-li být zákaz pobytu efektivní, zdá se, že pachatel se na území obce vyskytuje alespoň třikrát do roka. Vhodným adeptem na uložení sankce je tedy osoba, která se na území obce vyskytuje dostatečně často, aby byla opakovaně odsouzena za obdobný přestupek, a u které je předpoklad, že by se na území obce vyskytovala i nadále a pá-chala tam další obdobné přestupky. Tato osoba je pouze hypotetická. Obce jsou zvyklé trvalý pobyt vnímat ve smyslu Zákona o evidenci obyvatel a na zjišťování skutečného pobytu pachatelů nemají potřebný aparát. Ve skutečnosti jsou zákazem pobytu posti-hovány osoby, které se na území obce zdržují dlouhodobě, bydliště však mají vedeny na obecním úřadě jiné obce.29

3. Proporcionalita a efektivita

Zákaz pohybu a pobytu na území obce je významným zásahem do práv a  svo-bod pachatele, učiněný na základě pouhého správního rozhodnutí. Neomezuje přitom pouze svobodu pohybu pachatele, nýbrž i  jiná práva, která by na území obce chtěl vykonávat. Fyzická přítomnost je podmínkou k tomu, aby jednotlivec realizoval např. své právo na soukromý a rodinný život, užíval majetek či se ucházel o práci. O při-druženém charakteru svědčí i fakt, že před ESLP není porušení práva pohybu (čl. 2

25 Magistrát hl. m. Prahy, Poskytnutí informace č.j. S-MHMP 1541541/2015 RED ze dne 9. 9. 2015.26 § 83 zákona 200/1990 Sb. o přestupcích.27 Nejvyšší soud České socialistické republiky, Rozsudek 4 Tz 39/87 ze dne 1. 2. 1988.28 Nejvyšší soud České republiky, Usnesení sp. zn. 8 Tdo 1087/2011 ze dne 12. 10. 2011.29 MHMP Odbor živnostenský a  občanskoprávní, rozhodnutí č.j.: S-MHMP 405419/2014 ze dne

18. 4. 2014.

94

Protokolu 4 Úmluvy) takřka nikdy namítáno samostatně, nýbrž ve spojením s jinými právy.30 Jedná se tedy o značný zásah do základních práv a svobod pachatele.

Opatření sleduje legitimní cíl zajištění veřejného pořádku. Do jaké míry je však způsobilé veřejný pořádek zajistit? Preventivní potenciál zakázání vstupu na určité mís-to je však u přestupků nízký: pokud se pachatel přesune z Karlova mostu na Praze 1 na náměstí I. P. Pavlova na Praze 2, veřejný (ne)pořádek zůstane stejný. Přesunutí soci-álně vyloučených osob z jedné obce do druhé není způsobilé zlepšit veřejný pořádek.

Jednání, které nedosáhne společenské nebezpečnosti trestného činu, málokdy na-plňuje defi nici významného narušení veřejného pořádku. V praxi je tedy aplikováno i na banální přestupky, přičemž pachatel se buď přesune do jiné obce, nebo se vystaví riziku trestu odnětí svobody. Racionalita uvěznění žebráka na náklady státního rozpoč-tu je již otázkou politickou, nikoliv ústavněprávní, avšak odpověď je jednoznačná.31

3.1 Olivieira proti NizozemskuLidskoprávní konformitě krátkodobého zákazu pobytu na  území obce nahrává

judikát ESLP Olivieira proti Nizozemsku, kde Soud neshledal porušení Úmluvy v si-tuaci kdy stěžovateli, který opakovaně užíval tvrdé drogy v centru Amsterdamu, byl na 14 dní zakázán vstup do dané oblasti. Soud shledal, že kritická situace v konkrétní lokalitě představuje dostatečný veřejný zájem a přihlédl i k tomu, že stěžovatel v dané lokalitě nebydlel ani nepracoval.32 Je však nutno dodat, že Úmluva umožňuje omezení svobody pohybu nejen v případě „nezbytnosti“ (jako česká Listina), nýbrž v případě odůvodnění veřejným zájmem. Česká ústavní garance je tedy silnější a i opatření v sou-ladu s Úmluvou nemusí být v souladu s Listinou.

4. Závěr

Lex Řápková je ústavně konformní pouze proto, že text zákona interpretovaný v souladu s Listinou omezuje jeho aplikaci natolik, že jej takřka aplikovat nelze. Přesto aplikován je a to v rozporu jak se samotným textem zákona, tak s ústavně-právními principy, přičemž obecní úřady nezkoumají nezbytnost uložení sankce pro zajištění veřejného pořádku, nezkoumají intenzitu přestupku, nezkoumají ani materiální trvalý pobyt pachatele. Práva však patří bdělým a protizákonná rozhodnutí by mohla být zrušena nadřízeným správním orgánem či správním soudem za předpokladu, že by pachatelé využívali opravných prostředků. U úpravy postihující osoby na okraji spo-lečnosti je však podání správní žaloby nepravděpodobné a proto lze očekávat protizá-konnou aplikaci i v budoucnosti. Úprava je problematická jak z hlediska kriminalizace

30 Kmec J., Kosař D., Kratochvíl J., Bobek M.: Evropská úmluva o lidských právech, Komentář. C. H. Beck, 2012. str. 1360.

31 blíže např. Hausnerová A., Slačálek O.: Za město čistější. Nový Prostor, č. 445, 2014, dostupné z www: http://www.novyprostor.cz/clanky/445/za-mesto-cistejsi.html.

32 Rozsudek ESLP ze dne 4. 6. 2004 ve věci Olivieira proti Nizozemsku, stížnost č. 33129/96.

95

bagatelního protiprávního jednání, tak z narušení dělby normotvorné pravomoci mezi parlamentem a samosprávami obcí.

Zároveň nelze přehlédnout, že úprava reagovala na existující problém nevymaha-telnosti práva u osob bez peněžitých prostředků. Institut zákazu pobytu se však nezdá jako vhodnou alternativní sankcí, neboť není způsobilý páchání přestupků předcházet, pouze je přesunout do jiného správního obvodu. Přijmutí a extenzivní aplikace Legis Řápková je tedy nutno vnímat jako výzvu k  řešení existujícího problém sociálního vyloučení.

96

PRÁVO NA SMRT: PATŘÍ EUTANAZIE DO ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV?

Tereza Mrázková

Úvod

Někteří si přejí zemřít ve spánku, bez bolesti, obklopeni svou rodinou, doma… Všichni ale chtějí zemřít důstojně.1 Německý neomarxistický fi losof a sociolog Jürgen Habermas zastává tezi, že mezi koncepty lidské důstojnosti a lidských práv existuje již od počátku úzká souvislost. „Dovolování se lidských práv žije z rozhořčení ponížených nad tím, že je porušována jejich lidská důstojnost.“2 Je lidská důstojnost výrazem pro normativně obsažný pojem, z něhož lze lidská práva odvodit specifi kací skutkových podstat, které je porušují, nebo je jen prázdným výrazem pro katalog nesouvisejících lidských práv? Podle něj je to morální zdroj, nikoliv nefunkční atrapa. Respektujíc podstatu lidských práv jako lidské důstojnosti pohlížím na stavební kámen základních lidských práv, kterým je právo na život. V kontextu současných problémů ve zdravot-nictví i ekonomické neefektivity mnohých států, ale zejména utrpení mnoha lidských individuí, si pokládám otázku, zdali se v právu na život skrývá i jeho negativní aspekt. Zaručuje mně garance ochrany života i svobodnou vůli nad rozhodnutím, zda v žití pokračovat? Existuje v konceptu lidských práv prostor pro naplnění lidské důstojnosti se všemi jeho aspekty v materiálním, nikoli pouze formálním slova smyslu? Je v našem světě místo pro právo na smrt?

Co je eutanazie

Eutanazie v širším smyslu je defi nována doslovným překladem z řečtiny jako „krás-ná, dobrá smrt“. V  užším slova smyslu ji chápeme jako zkrácení života jiné osoby z důvodu soucitu s jeho utrpením, zcela zásadním aspektem je souhlas usmrcovaného s tímto konáním. Eutanazie vzbuzuje řadu emocí, protože se zdá být ohniskem střetů postojů, hodnot a víry. Zdá se být zápasem mezi kvalitou a kvantitou života. Bojem mezi konceptem posvátnosti lidského života a důrazem na  individualismus a práva jedince. Válkou mezi právem na život a právem na respektování soukromí. Já bych ale řekla, že právo na smrt v podobě eutanazie je naopak synonymem bílé vlajky a kom-promisu, neboť je důsledkem všech zmíněných práv a hodnot.

Katolický kněz Hans Küng a jeho „dobrá smrt“

Velká část argumentace odpůrců milosrdné smrti stojí na  základech křesťanské morálky a desatera. Billboard s nápisem „nezabiješ“ bliká ve svědomí nejen západní civilizace a ovlivňuje naše myšlení dodnes. Dogma desatera se však dle mého musí

1 Saul, P.: Dying in the 21st century, Ted-talk, 2011, https://www.youtube.com/watch?v=03h0dNZoxr82 Habermas, J.: K ustavení Evropy. Praha: Filosofi a, 2013, str 18.

97

vykládat v kontextu hodnot prostupujících celým křesťanstvím. Švýcarský teolog Hans Küng ve  své knize Dobrá smrt 3 vysvětluje, že „nezabiješ“ je přesněji vykládáno jako „nezavraždíš“, tedy rozdíl tkví v úmyslu. Zákaz se potom vztahuje na ukončení života jiného z nízkých pohnutek, zlého úmyslu, přičemž pomoc milovanému z nekončícího utrpení pod to rozhodně nespadá. Katolík kritizující svou církev analyzuje kompati-bilitu konceptu eutanazie a křesťanské posvátnosti lidského života. Chápe lidský život jako dar od Boha, tím ale konsensus se zbytkem jeho komunity končí, jelikož zdů-razňuje, že spolu s ním jsme dostali do rukou i velkou zodpovědnost a žít podle něj neznamená jen slepě plnit povinnost. Měli bychom mít také možnost odejít a vybrat si znamená přijmout onu zodpovědnost.

Preferenční utilitarismus Petera Singera a formy eutanazie

Abychom pochopili postoj k eutanazii australského fi losofa a v  současnosti jed-noho z nejvýznamnějších představitelů bioetiky, musíme se nejdříve zabývat pozadím jeho úvah, tedy preferenčním utilitarismem. Peter Singer odmítá křesťanskou tradici spo-čívající v rovnosti lidských jedinců právě proto, že jsou lidskými jedinci. Domnívá se, že základním aspektem rovnosti není příslušnost k Homo sapiens, ale princip rovného vážení zájmů, který vede k větší spravedlnosti než zmíněné křesťanské pojetí. Tento prin-cip otevírá dveře rovnému vážení zájmů všech biologických druhů, kteří jsou schopni nějaké zájmy mít, vstupní podmínkou je tedy schopnost pociťovat bolest a slast.4

Zabití lidské osoby proti její vůli představuje zničení možnosti realizace všech jejích preferencí a  je dle Singera nesprávné.5 Tento závěr ovšem nevylučuje zabíjení absolutně. Základem poměřování, kdy je zabití eticky přípustné, je vážení preferenč-ních zájmů. Eutanazii Singer defi nuje jako zabití (killing) lidských jedinců, kteří jsou neléčitelně nemocní a  trpí velkou bolestí či psychickou úzkostí. Rozlišuje eutanazii vyžádanou (voluntary), nevyžádanou (involuntary) a nedobrovolnou (non-voluntary), přičemž argumentuje v zásadě na oporu každé z nich. Vyžádaná eutanazie je cha-rakteristická žádostí pacienta o smrt. Do této kategorie zároveň spadají i ty eutanazie, které se neuskutečnily na základě přímého explicitního vyjádření pacienta, ale napří-klad i situace, kdy pacient již není schopen podat žádost, ale v době, kdy toho schopen byl, se jednoznačně vyjadřoval ve  prospěch takové žádosti. Nevyžádaná eutanazie je eutanazie provedená absolutně bez souhlasu pacienta, ovšem Singer zdůrazňuje, že motivem ukončení života musí být jeho nesnesitelné utrpení. Nedobrovolná euta-nazie spočívá v situacích, kdy pacient není schopen rozhodovat o své osobě, jedná se

3 Küng, H.: Dobrá smrt? Praha: Vyšehrad, 2015.4 „Th e capacity for suff erig and enjoying things is a prerequisite for having interests at all, a condition that must

be satisfi ed before we can speak of interests in any meaningful way. (…)“ In: Singer, P.: Practical Ethics, Cambridge University Press, Cambridge 1993 (2. vydání), str. 57-58.

5 „Killing a person who prefers to continue living is therefore wrong, other things being equal. Th at the victims are not around after the act to lament the fact that their prefereces have been disregarded is irrelevant. Th e wrong is done when the preference is thwarted.“ In: Singer, P.: Practical Ethics…, str. 94.

98

převážně o dlouhodobě nemocné osoby ve vegetativním stavu, ale také o novorozence, v jejichž případech je preferenčním měřítkem poměřována kvalita budoucího života novorozeněte spolu s preferenčními zájmy rodičů. Singer je explicitní zastánce možnos-ti infanticidy ve smyslu poporodního usmrcování dětí (ať už postižených či zdravých), což je hlavní zdroj mé nevole, jakož i celé řady jeho kritiků. I přes extrémní postoje australského bioetika bych si nedovolila zavrhnout veškeré jeho myšlenky. Singer totiž relativně důsledně shrnuje důvody, proč je zabití jiné osoby nesprávné. Negativní vliv na ostatní, znemožnění realizace preferencí zabitého ani ostatní důvody však vyžádaná eutanazie nenaplňuje, a proto není apriorně nesprávná.

James Rachels a pasivní vs. aktivní eutanazie

Americký fi losof a etik James Rachels se zabývá otázkou vzniku odmítnutí eutanazie společností. Zavrhuje jak západní tradici, která vyzdvihuje lidský život, ale zapomíná na životy ostatních živočichů, stejně jako klade přílišný důraz na hodnotu lidského života a absolutizuje jej, tak i východní, která dle něj zase selhává v rozlišování různých a různě hodnotných forem života. Vyzdvihuje ochranu života, ale nikoliv veškerého, pouze tzv. „biografi ckého“, tedy života, ve kterém je jedinec schopen realizovat svá přání a žít v pravém slova smyslu. „Biologický“ život je hoden ochrany, ale jenom na základě svého charakteru jakožto nutné podmínky k uskutečnění biografi ckého života. Muž ve vegetativním stavu, bez naděje na probuzení, „biografi cky zemřel“ už dávno. Ochrana jeho biologického života (tedy udržování jeho životních funkcí) podle Rachelse tak nemá příliš smysl.6

Důležité jak pro fi losofi cké a etické pochopení, tak pro základ legislativního za-kotvení, je neexistence rozdílu mezi pasivní a  aktivní eutanazii. Rachels ji refl ektuje na dvou scénářích. Prvním vypráví osud Martina, jenž je jediným dědicem svého šes-tiletého bratrance. Martin si počká, až se bratranec bude koupat, a posléze ho ve vaně utopí, zároveň vše narafi čí jako nehodu. Dostane dědictví. Hlavní roli druhého příbě-hu má Honza, který je taktéž jediným dědicem svého šestiletého bratrance. Jednoho večera vstoupí do koupelny, kde se koupe jeho bratranec a náhle vidí, že se ve vaně topí. Zjevně uklouzl a praštil se do hlavy. Honza se na něj nečinné dívá a už si předsta-vuje, co vše si za získané peníze koupí. Případ je uzavřen jako nehoda a Honza dostane dědictví. Pokud by mezi killing a  letting die byl skutečný morálně významný rozdíl, posuzovali bychom jednání obou dědiců různě. Nehledě na přitěžující či polehčující okolnosti, které by nás v trestním řízení zajímaly, z obou případů nám je silně nevolno. Rachels dále uvádí, že pokud je pasivní usmrcování lékařem přijatelné, musí být eticky správná i aktivní verze. Nelze odmítnout jedno a přijmout druhé, když obě formy pra-cují na stejném principu. V závěru podobně jako Singer zdůrazňuje, že aktivní forma je mnohdy humánnější než ta pasivní (třeba že ne ve všech případech), neboť okamžité 6 „Death is a misfortune, not because it puts an end to one’s being alive (in the biological sense), but because

it ens one’s life (in the biographical sense).“, Rachles, J.: Th e End of Life. Euthanasia and Morality. Oxford University Press, Oxford 1986., str. 50.

99

usmrcení pacienta výraznou měrou redukuje utrpení spojené s pomalým umíráním. Podobně jako v tzv. trolley problems 7 nám reálný postoj společnosti ukazuje, že většina tam nakonec určitý rozdíl pociťuje.8

Šedá zóna v podobě pasivní eutanazie

Přestože mnohé špičky bioetiky nevnímají rozdíl mezi aktivní a pasivní eutana-zií, legislativní ošetření, judikatura soudců i lékařská každodenní praxe nám skutečně napovídá něco jiného. Na rozdíl od aktivní eutanazie, tedy strategie „přeplněné stří-kačky“, je pasivní eutanazie podle veřejného mínění přijatelnější způsob tzv. „odklo-něné stříkačky“, zpravidla tedy ukončení léčby s následkem smrti pacienta.9 Přestože existuje příčinná souvislost mezi jednáním lékaře a smrtí pacienta, zásadní je účel jed-nání ošetřujícího – a ten není jako u aktivní eutanazie ukončení života ošetřovaného, ale tvorba prostoru pro přirozenou cestu, nechání pacienta napospas přirozené smrti. Pasivní eutanazie však nemusí probíhat pouze v podobě odpojení od přístrojů či ne-prodloužení lékařských procedur, nejšedivější zónu představuje i podání léků tišících bolest, jejíž vedlejší účinek je krácení života pacienta. V těchto případech je zásadní informovaný souhlas s „léčbou“ a určitý proporcionální test vážící mezi tlumením bo-lesti a délkou života.

Problémem je tak zcela zjevná abstrakce defi nice „pasivní eutanazie“. Vatikánská Kongregace pro nauku víry považuje výživu pomocí žaludeční sondy za součást základ-ní lékařské péče, a proto její ukončení zakazuje. Švýcarská Akademie lékařských věd u pacientů v nevratném kómatu jako „pasivní eutanazii“ umožňuje přerušení umělé výživy, ale i kyslíku, medikace, krevních transfúzí i dialýzy, což může mnohým připa-dat jako poměrně „aktivní pasivita“.10

Kromě veřejného mínění a  reálné lékařské praxi se určitý stupeň přijetí pasivní eutanazie odráží také v rozhodnutí soudů jednotlivých zemí i Evropského soudu pro lidská práva. Zlomovým rozsudkem byl například Kemptenský rozsudek Německého Spolkového soudu z roku 1994, jež zrušil rozhodnutí zemského soudu nad lékařem a synem pacientky, jež se na tři roky ocitla v kómatu, než ji odsouzení odpojili od pří-strojů. Základem odůvodnění Spolkového soudu bylo prokázané přání pacientky ještě v době jejího života.11

7 Th omson, J. J.: Th e trolley problem, Th e Yale Law Journal, květen 1985, http://philosophyfaculty.ucsd.edu/faculty/rarneson/Courses/thomsonTROLLEY.pdf.

8 Tzv. trolley problem a výhody i nedostatky utilitarismu vysvětluje Michael Sandel hned v první epizodě své populární série přednášek Justice with Michael Sandel s názvem Th e Moral Side of Murder. http://www.justiceharvard.org/2011/03/episode-01/#watch.

9 Císařová, D. a Sovová, O.: Trestní právo a zdravotnictví. 2., upr. a rozš. vyd. Praha: Orac, 2004, str. 102. 10 Küng, H.: Dobrá smrt?, str. 76-80.11 Tamtéž.

100

Mezinárodní dohody

Zákonné povolení aktivní eutanazie najdeme v legislativě málokterého státu, zato její pasivní „dvojče“ je explicitně či alespoň mlčky povolené po celém světě. Tento fakt se odráží i v mezinárodních dohodách. Ve Všeobecné deklaraci lidských práv se v člán-ku 3 píše o „právu na život, svobodu a osobní bezpečnost každého“. V Mezinárodním paktu o občanských a politických právech najdeme článek 6 odst. 1: „Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nebude svévolně zbaven života.“ Svévolí je myšleno protiprávní či nespravedlivý akt osoby, jehož následkem je zbavení jiné osoby života, z čehož lze odvodit, že nechtěná aktivní eutanazie je Paktem zakázána. Z Deklarace ani Paktu však nevyplývá zákaz usmrcení na přání, na druhou stranu ale neobsahují ani výslovné dovolení. Úmluva o ochraně lidských práv a základ-ních svobod je už jasnější. Ve svém druhém článku chrání právo na život, na rozdíl od Paktu ale používá slovo „úmyslně“,12 čímž zatlouká hřebík do rakve aktivní eutana-zii. Jestliže Pakt implicitně umožňuje úmyslné usmrcení jiné osoby na základě její vůle, Úmluva zakazuje jakékoliv úmyslné ukončení života nehledě na vůli oběti s výjimkami taxativně uvedenými v druhém odstavci. Smrt na přání v něm ale není.13 Na druhou stranu Úmluva svým důrazem na „úmyslné“ ukončení života vytváří prostor právě pro povolení pasivní eutanazie, jež elegantně využil ESLP ve svém níže analyzovaném roz-hodnutí ohledně odpojení Vincenta Lamberta. „Pro“ pasivní eutanazii hovoří i úprava v Úmluvě o  lidských právech v biomedicíně, z níž plyne právo pacienta odmítnout lékařský zákrok.14

Pretty vs. Spojené království

Zásadním rozhodnutím ESLP byl rozsudek ve věci stížnosti Diane Pretty proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska.15 Matka a manželka Diane trpěla nevyléčitelnou degenerativní nemocí MND v pokročilém stádiu, ze kterého ji zbývalo jen pár týdnů až měsíců života v ochrnutém stavu od krku dolů, bez možnosti komunikace a s výživou pomocí trubičky, zato její mentální kapacita měla zůstat až do konce nedotčená. Vzhledem k fyzické neschopnosti požádala o pomoc. Ačkoliv

12 1. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest. – HLAVA I – PRÁVA A SVOBODY Článek 2 – Právo na život, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

13 2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při: a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí; b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené; c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury. – HLAVA I – PRÁVA A SVOBODY Článek 2 – Právo na život, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

14 „Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Dotčená osoba může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat.“ – Kapitola II. Souhlas, Článek 5, Obecné pravidlo, Úmluva o lidských právech a biomedicíně.

15 Rozsudek ESLP z 29. 4. 2012, Case of Pretty v. Th e United Kingdom, č. 2346/02.

101

sebevražda podle platícího Suicide Act z roku 1961 trestná není, napomáhání k ní je ve Spojeném království trestáno až 14 roky vězení.16 Paní Pretty se proto obrátila na Štrasburk s argumentací porušení článků 2, 3, 8, 9 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž jádro stížnosti leželo v článku 2 Úmluvy, jež obsa-huje ochranu života, a podle stěžovatelky tedy nejen právo na život a jeho ochranu, ale i právo zvolit si, zda v žití pokračovat. Ve stížnosti zdůrazňovala, že právo na smrt není porušením článku 2, jinak by se Úmluvě vzpíraly všechny státy, jež mají legislativně povolenou eutanazii. Povinnost státu podle stěžovatelky tkví v ochraně občana před třetí stranou nebo samotným státem, nikoliv před sebou samými. V opačném případě se nedostatečně odůvodněné omezení jeví jako nepřípustné podle článku č. 8 zaru-čujícího právo na soukromí. A paní Pretty se obhajoba omezení článku č. 8 v tomto případě vládou Spojeného království nezdála uspokojivá.

ESLP bez hlubší argumentace neshledal v právu na  život dle článku 2 Úmluvy negativní aspekt v podobě práva na smrt, zároveň odmítl pro nepříslušnost zkoumat, zdali státy povolující eutanazii odporují tomuto článku. Zdůraznil, že stát je zavázán zdržet se záměrného a protiprávního zbavení života, dle svého uvážení však navíc může vyvíjet pozitivní kroky k ochraně života a společnosti (a ony kroky se v jednotlivých státech můžou lišit v závislosti na kultuře, společenské náladě i politickému přesvědče-ní). K článku 8 Soud podotkl, že právo na soukromý život může zahrnovat i aktivity, jež jsou, ať už fyzicky či psychicky, člověku samému škodlivé. Stát proto může v odů-vodněných případech, kdy je hranice překročena, zejména s ohledem na článek 2, za-kročit a toto právo omezit. ESLP shledal, že v tomto případě je ingerence Spojeného království nezbytná pro demokratickou společnost v daném státu. Soud dále podtrhl důležitý princip, od něhož se odvozuje i garance práva na soukromý život, a  tím je autonomie jedince, která souvisí s jeho psychickou i fyzickou integritou. A právě tu paní Pretty postrádala, proto nemohla jednat v souladu se svou vůlí a nenaplňovala tak zásadní aspekt oné autonomie, jež zakládá práva vyplývající z článku 8. Tato právní analýza Soudu je argumentačním základem, proč nelze v Úmluvě najít podporu pro zavedení aktivní eutanazie.17

Haas proti Švýcarsku

Volným pokračováním předchozího případu je stížnost padesáti sedmiletého pana Haase 18 trpícího bipolární afektivní poruchou. Po dvou neúspěšných pokusech o se-bevraždu se pan Haas rozhodl pro lékařem asistovanou smrt, jež umožňuje švýcar-ská legislativa. Ve  svém trestním zákoníku má Švýcarsko už řadu let implicitně po-volenou „neaktivní nezištnou asistovanou sebevraždu“, jež můžeme vyčíst z  obsahu

16 „A person who aids, abets, counsels or procures the suicide of another, or attempt by another to commit suicide shall be liable on conviction on indictment to imprisonment for a term not exceeding fourteen years.“ – Section 2 (1), Suicide Act 1961.

17 Císařová, D. a Sovová, O.:Trestní právo a zdravotnictví, str. 115-116.18 Rozsudek ELSP z 20. 1. 2011, Case of Haas v. Switzerland, č. 31322/07.

102

článků č. 111 až 115 Švýcarského trestního zákoníku. Zásadní je článek 114 s ná-zvem „Tötungauf Verlangen“,19 ve  kterém je popisováno aktivní zabití jinou osobou na požádání, které je trestáno odnětím svobody. Navazující článek 115 „Verleitungund Beihilfezum Selbstmord“ 20 zakazuje i asistenci na sebevraždě, je-li provedena ze zištných důvodů. Implicitně povolenou eutanazii spočívající v neaktivní asistenci k sebevraždě z nezištných důvodů umožňují ve Švýcarsku soukromé kliniky Exit a Dignitas, ve kte-rých se neplatí „za smrt“, ale za „členství“, přičemž je vyžadován prakticky jen lékařský předpis na jed, jenž je namíchán klinikou a pacient jej sám vypije. Jedinou pojistkou je skutečnost, že i lékaři se stanou trestně odpovědnými, jestliže předpis na smrticí látku vydají neodůvodněně. Na základě neexistence povinnosti tuto proceduru provést, což je mimochodem jeden ze základních principů a pravidel eutanazie, všichni oslovení lékaři stěžovatele odmítli. Ten se následně obrátil na Evropský soud pro lidská práva s argumentací porušení jeho práva ukončit svůj život bezpečným a důstojným způso-bem, jež vyplývá z článku 8 Úmluvy.

ESLP hned v úvodu rozhodnutí potvrdil své závěry z případu Pretty proti Spojenému Království, totiž že článek 8 Úmluvy možná implicitně obsahuje i právo zemřít, zdůraz-nil ovšem, že právo jednotlivce volit způsob a moment ukončení svého života je jen jedním aspektem práva na respektování soukromého života, druhou stránkou je jeho schopnost svobodně formulovat svou vůli a následně jednat v jejím duchu, přičemž jedno bez druhého nemůže existovat. V tom spočívá rozdíl mezi právem na respekto-vání soukromí v podobě možnosti sám sebe zabít a právem na eutanazii, kde jedinec nemusí být psychicky či fyzicky schopen právo vykonat. Právě v této odlišnosti tkví i zásadní rozdíl mezi dvěma zlomovými případy ohledně práva na smrt, protože na roz-díl od paní Pretty byl pan Haas fyzicky i psychicky schopen autonomně se chovat podle své vůle a naplnit tak své právo vyplývající z článku 8 Úmluvy. ESLP si uvědomil, že stěžovatel splňoval podmínky, jež sám vytyčil v dřívějším rozhodnutí. Proto již v sa-motném úvodu zdůraznil, že nynější rozhodnutí se netýká práva zemřít, ale otázky, zda stát má pozitivní povinnost umožnit důstojnou smrt jedince na jeho přání. Soud pod-trhl význam široké míry uvážení jednotlivých států ohledně práva na smrt a důležitost stanovit přísná kritéria, jako důsledek potřeby ochrany jednotlivce před ukvapeným rozhodnutím s tak fatálním následkem. Stížnost pana Haase tak, přes jeho zjevný zá-měr zemřít, demonstrovaný 170 dopisy lékařům s prosbou o smrtící látku, zamítl.21

19 „Any person who for commendable motives, and in particular out of compassion for the victim, causes the death of a person at that person’s own genuine and insistent request is liable to a custodial sentence not exceeding three years or to a monetary penalty.“ – Article 14, Swiss Criminal Code.

20 „Any person who for selfi sh motives incites or assists another to commit or attempt to commit suicide is, if that other person thereafter commits or attempts to commit suicide, liable to a custodial sentence not exceeding fi ve years or to a monetary penalty“ – Article 15, Swiss Criminal Code.

21 Smet, S.: Haas v. Switzerland and Assisted Suicide. Strasbourg Observes, 27. 1. 2011, http://strasbourgob-servers.com/2011/01/27/haas-v-switzerland-and-assisted-suicide/.

103

Případ Vincenta Lamberta

V červnu 2014 to bylo vůbec poprvé, co se francouzská Státní rada, tedy Conseil d’État, nejvyšší instance správního soudnictví v  zemi, vyslovila pro ukončení léčby s očekávaným následkem smrti. Jednalo se o případ kvadruplegika Vincenta Lamberta, muže ve věku 39 let, jenž si při autonehodě poranil míchu, ochrnul mu trup a všech-ny čtyři končetiny. Od roku 2008 se nacházel v nemocnici v Remeši ve vegetativním stavu, nevnímajíc okolí, absolutně závislý na lékařských přístrojích. Boj o odpojení za-hájila manželka s podporou lékařů a většiny sourozenců ochrnutého muže, defenzívu vedli katoličtí rodiče a zbytek sourozenců, kteří se po vyslovení rozhodnutí Státní rady obrátili na Evropský soud pro lidská práva.22

Francouzský zákon z  roku 2005 zakazuje aktivní eutanazii, nicméně ponechává prostor pro zvážení „nerozumné“ léčby na  konci života za  každou cenu. V  červnu roku 2015 ESLP posvětil rozhodnutí Státní rády a nyní bude toto rozhodnutí zkou-máno dalšími státy Evropy.

Většinu pozornosti soustředil Soud na ohnisko sporu v článku 2 Úmluvy, přičemž stejně jako v případu Pretty vs. Spojené království zdůraznil, že povinnost státu na této ochraně jej zavazuje jak k pozitivním, tak negativním krokům. Ukončení paciento-vy léčby podle ESLP postrádá potřebný zlý úmysl ukončení života pacienta, cílem je umožnit cestu „přirozené smrti“, a proto tato pasivní eutanazie neodporuje smyslu ani obsahu článku číslo 2. Navíc pro možné ukončení léčby je nutno přihlížet k řadě aspektů, jakožto zdravotnímu stavu pacienta, naději na zlepšení, bolestem, přání paci-enta a jeho rodiny, názorů odborníků atd., tedy možnost odpojení od přístrojů je plně kompatibilní s požadavkem ochrany lidského života. Soud poprvé přímo vážil mezi posvátností života a důležitostí jeho kvality, jež nakonec převážila u dvanácti soudců. Argumentace pěti disentujících se opírala zejména o povinnost ochrany znevýhodně-ných, rozdílů mezi základní a nadstandardní péčí, přičemž jestliže umělá výživa patří do  té základní, nesmí být ukončena, a  v  neposlední řadě se odvolávali na  potřebu naprosté jistoty ohledně rozhodnutí, jež mají tak fatální následky na život člověka.23 Francouzský právník a specialista na lidská práva Nicolas Hervieu se domnívá, že toto rozhodnutí ESLP se může stát skutečnou právní referencí ke konci života v Evropě.24

22 rozsudek velkého senátu ELSP z 5. 6. 2015, Case of Lambert and Others v. France, č. 46043/14.23 Tretyakov, K.: From Th erapeutic Abstention to the Right to Die? Th e Case of Lambert and Others v. France.

Strasbourg Observes, 6. 7. 2015, http://strasbourgobservers.com/2015/07/06/from-therapeutic-abstention-to--the-right-to-die-the-case-of-lambert-and-others-v-france/.

24 ČTK: Soud schválil odpojení ochrnutého muže od  přístrojů, Týden, 5.  6.  2015, http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/soud-schvalil-odpojeni-ochrnuteho-muze-od-pristroju_345183.html.

104

Problémy a závěr

„Pokládáme za  samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“ 25

Právo na svobodu, důstojný život a právo na respektování soukromého života je zakotveno v takřka každé demokratické ústavě a mezinárodních dohodách o lidských právech. Přesto jen nepatrný zlomek zemí ve svých právních řádech zakotvuje právo na smrt. Argument malého množství by nám však neměl bránit v otevřené diskuzi. Téma eutanazie bylo pod vlivem negativních emocí z nacistických hrůz obhajovaných Hitlerem argumentem „dobré smrti“ na dlouhá léta utlumeno. Pokud ale pochopíme, že tato část historie s konceptem eutanazie v původním smyslu nemá nic společného, musíme se zákonitě otevřít možnému dialogu o její povolení.

Sebepreciznější legislativní úprava práva na  smrt nedokáže dokonale eliminovat riziko zneužití. Zakotvení v zákoně ale v tomto případě výrazně zasahuje do ochrany života, tudíž by v něm neměl být žádný prostor pro spekulace, žádné mezery a prázdná místa. Nejsem si jistá, zda takový zákon je v realitě současnosti vůbec možný. Můžeme ale vážit míru rizika, v různých úpravách větší či menší, a míru pozitiv, kterou by právo na smrt přineslo. Já se i přes oblíbený argument odpůrců v podobě rizika „kluzkého svahu“ domnívám, že míra pozitiv převažuje. Z mého hlediska je důležité pochopit, že i přes zjevné ekonomické výhody, které by zavedení eutanazie přineslo, je jejím cílem něco zcela jiného. Účel milosrdné smrti nespočívá v úlevě společnosti, ale v úlevě in-dividua. Jedinec eutanazií není obětován v rámci vyššího dobra pro společnost, právě naopak, právo jedince a důraz na individualitu tlačí postavení společnosti do pozadí.

Tou nejpodstatnější otázkou však není míra rizika, jež je důsledkem nedokonalé le-gislativy nebo od psaného platného práva odlišné reality, ale zda člověk jako takový má právo na rozhodnutí, které je nedílnou součástí jeho soukromí, přestože není schopen konat podle této vyjádřené vůle. Nejsem přesvědčena, že stát má pozitivní povinnost každému garantovat možnost eutanazie ve smyslu provést onu proceduru, ale možnost volby bychom mít měli. I když nás představa „zabíjení na přání“ může děsit, či se nám snad dokonce může příčit, neměli bychom nikomu upírat jeho právo na rozhodnutí a následné provedení. Pokud to děláme, vytváříme ohnisko střetu my sami. Proto by právo na smrt dle mého do základních lidských práv patřit mělo. Příčinou je samotné právo na život a právo na respektování soukromého života.

25 Prohlášení nezávislosti USA, 1776.

105

CO VŠECHNO LZE ÚSPĚŠNĚ VYDÁVAT ZA NÁBOŽENSKOU SPOLEČNOST?

Marek Novák

1. Úvod

Zájmu české veřejnosti se poslední dobou těší nejrůznější nová náboženská či ezo-terická hnutí, sekty, ale i  recesistické církve, které se rozhodly uctívat létající shluk špaget nebo třeba dobře natočené pivo. Nabízí se proto otázka, co vše z této množiny entit, které samy sebe označují za církve, je skutečně možné v České republice úspěšně registrovat jako církev či náboženskou společnost.

Obsah pojmu „církve a náboženské společnosti“ je třeba hledat v zákoně o církvích (zák. č. 3/2002 Sb., dále jen CírkZ), který mimo jiné upravuje i postup jejich regist-race. Existencí takového registračního řízení se realizuje možnost zákonného omezení náboženské svobody dle čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Zjednodušeně lze prohlásit, že církev a náboženská společnost je defi nována všemi zákonnými pod-mínkami, které musí splnit, aby byla Ministerstvem kultury (dále také „ministerstvo“) registrována. Právě úskalí řízení o registraci v hrubých rysech defi nují, jak bude každá státem uznaná církev a náboženská společnost vypadat. Jisté vodítko přitom poskytují rozhodnutí ministerstva, která k registraci církve či náboženské společnosti nevedla, protože ukazují, jak přistupuje k zákonným podmínkám aplikační praxe.1

Na úvod je nutné zdůraznit, že tento příspěvek zkoumá pouze obsah pozitivně-právního pojmu církve a náboženské společnosti, nikoli jeho chápání pohledem religi-onistiky, fi losofi e či široké veřejnosti. Podmínky, které musí církve a náboženské spo-lečnosti splňovat, aby byly ve smyslu CírkZ registrovány, lze rozčlenit do pomyslných pěti tematických skupin, stejné struktury se bude držet i tento příspěvek.

2. Pojem církve a náboženské společnosti

Každá církev a náboženská společnost musí předně odpovídat defi nici obsažené v § 3 písm. a) CírkZ, podle níž jde o společenství osob založené za účelem vyznávání náboženské víry. Zdálo by se být samozřejmé, že hlavní činností nemá být například politická angažovanost, porušení tohoto ustanovení bylo přitom jedním z  důvodů zamítnutí návrhu na registraci Řádu Strážců koruny a meče krále železného a zlaté-ho, který akcentoval lásku k  národu a  rodině, vyznávání náboženské víry hlavním

1 Základem této práce je proto 15 z 16 konečných rozhodnutí resp. usnesení týkajících se církví a nábo-ženských společností, které nebyly od počátku účinností CírkZ, tedy od 7. ledna 2002, do 20. září 2015 registrovány. Chybějící usnesení č. j. MK 1696/2010 OC ze dne 16. února 2010 se Ministerstvu kultury nepodařilo dohledat. Nelze ale předpokládat, že by mohlo poskytnout mnoho cenných informací, proto-že se jedná o usnesení o zastavení řízení poté, co přípravný výbor Církve Nový Život vzal návrh na regis-traci zpět. Tatáž církev požádala opět o registraci po několika letech a 25. října 2013 byla registrována.

106

účelem existence náboženské společnosti nebylo.2 Rozhodnutí o zamítnutí rozkladu ve věci návrhu na registraci Křesťanské církve svobodných řeholníků dále ukazuje, že Ministerstvo kultury defi nuje pojem církve a náboženské společnosti konáním obřa-dů, rituálů, bohoslužeb, případně náboženského vyučování nebo duchovní služby.3 Protože se činnost této církve omezovala pouze na blíže neurčitá setkání, byl učiněn závěr, že vůbec neprojevovala náboženskou víru.

2. Originalita názvu

Podle § 4 odst. 4 CírkZ nesmí církev a náboženská společnost používat název, který by ji mohl činit zaměnitelnou s registrovanou církví a náboženskou společností nebo dokonce s jakoukoli jinou právnickou osobou. Jde překvapivě často o nepřekona-telnou překážku, s níž se potýkalo například Církevní sdružení Jednota sv. Klimenta pro podobnost názvu s občanským sdružením Jednota svatého Klimenta 4 nebo Ekumenická církev svatého Jana Jeruzalémského, řádu rytířů Rhodosu a Malty kvůli zaměnitelnos-ti s  Českým velkopřevorstvím rytířského a  špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského na Rhodu a Maltě.5 Exemplárním případem pak může být Církev husitská, jejíž návrh na  registraci byl zamítnut 6 s  poukazem na podobnost názvu se třetí nejpočetnější 7 církví v České republice – Církví československou husitskou.

V případě nedávného rozhodnutí o zamítnutí rozkladu, kterým bylo napadeno roz-hodnutí o zamítnutí návrhu na registraci České pravoslavné církve, dalo Ministerstvo kultury poprvé do souvislosti zákazy použití zaměnitelného a klamavého názvu.8 Z po-dobnosti názvu s Pravoslavnou církví v českých zemích dovodilo, že Česká pravoslavná církev použila zaměnitelný název v  rozporu s § 4 odst. 4 CírkZ, který byl zároveň klamavým ve smyslu § 132 odst. 2 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ), protože kvůli němu mohly být Česká pravoslavná církev a Pravoslavná církev v českých zemích považovány za totožnou entitu. Smysl této argumentace ze strany ministerstva ovšem není zcela jasný, z povahy věci bude každý název odporující § 4 odst. 4 CírkZ zároveň porušovat § 132 odst. 2 OZ.

2 Č. j. MK 19524/2015 OLP.3 Č. j. MK 26794/2014 OLP.4 Č. j. MK 12683/2013 OLP.5 Vojtíšek, Z.: Neúspěšné návrhy na registraci náboženských společností podle zákona 3/2002 Sb. v letech 2002-

2006. In:  Bubík, T., Hoff mann, H.: Náboženství a  politika. 1. část. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2007, str. 75.

6 Č. j. MK 66214/2012 OLP.7 Český statistický úřad, Obyvatelstvo podle věku, náboženské víry a pohlaví, https://vdb2.czso.cz/vdbvo2/

faces/shortUrl?su=6699885c.8 Č. j. MK 42448/2015 OLP.

107

3. Kvalitativní podmínky

Jako kvalitativní podmínky se označuje výčet podmínek vzniku a působení církví a náboženských společností obsažený v § 5 CírkZ.9 Zavazují všechny, i neregistrované církve a náboženské společnosti, jejich dodržování se ale systematicky přezkoumává především při řízení o návrhu na registraci, kdy proto projevují svůj největší význam. Mimo trestní odpovědnost jednotlivých členů totiž neexistuje mechanismus, který by respektování kvalitativních podmínek vynucoval. Cílem jejich existence je bezpochyby ochrana před destruktivním působením sekt a jiných náboženských hnutí, které nere-spektují právní řád a mohou představovat nebezpečí pro společnost. Nicméně, při po-hledu na formulaci § 5 vyvstávají mnohé pochybnosti o tom, zda tyto podmínky dokáží negativním vlivům některých náboženských společností účinně zabránit. Systematika, podrobná a mnohomluvná dikce mohou způsobovat problémy v aplikační praxi, přede-vším v obtížné ověřitelnosti skutkového stavu a nemalém riziku zneužití správního uvá-žení. § 5 CírkZ zakazuje vznik církví a náboženských společností, jejichž učení nebo činnost sleduje porušení práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem. Uvádí dále v demonstrativním výčtu několik příkladů, které lze rozdělit do tří okruhů.

Zaprvé, § 5 písm. a) a b) CírkZ brání existenci církví a náboženských společností, které popírají práva jiných nebo rozněcují nenávist. Právě nesplnění této podmínky bylo jediným důvodem zamítnutí rozkladu, který napadal rozhodnutí o zamítnutí ná-vrhu na registraci Ukrajinské pravověrné řecko-katolické církve.10 Ministerstvo kultury došlo k závěru, že subjekt žádající o registraci hrubě a urážlivě napadal osoby a skupiny osob pro jejich odlišné náboženské vyznání, politické nebo jiné smýšlení, především pak představitele Katolické a Pravoslavné církve. Uvedené rozhodnutí dokonce uvá-dí konkrétní excesy, jako narušení řeckokatolické bohoslužby v chrámu sv. Klimenta nebo násilné obsazení pravoslavného chrámu sv. Kateřiny v dubnu 2013.

Dále § 5 písm. c), d) a  e) zakazují církve a náboženské společnosti, které svou činností nebo učením podporují násilí, porušování předpisů, mravnosti, veřejného pořádku či omezují osobní svobodu. Nepřípustnost zabraňování nezletilým přijmout odpovídající zdravotní péči byla pod písm. e) zahrnuta nepochybně v reakci na praxi členů Náboženské společnosti Svědků Jehovových, kteří byli obviňováni z  toho, že brání poskytnutí transfuze krve svým nezletilým dětem.11

Poslední oblast, které § 5 písm. f ) a g) věnují pozornost, je utajování učení, struk-tury církve a náboženské společnosti a  také vazeb na zahraniční složky. Neveřejnost učení patřila k základním defi ničním znakům již zmiňovaného Řádu Strážců koruny

9 Přibyl, S.: Právní ochrana před novými náboženskými hnutími a  destruktivními kulty podle zákona č. 3/2002 Sb. Právník, č. 5/2004, str. 509-510.

10 Č. j. MK 11449/2014 OLP.11 Přibyl, S.: Právní ochrana před novými náboženskými hnutími a  destruktivními kulty podle zákona

č. 3/2002 Sb., op. cit., str. 507-508.

108

a meče krále železného a zlatého.12 Po zamítnutí návrhu na registraci ze strany minis-terstva se snažil Řád v rozkladu neúspěšně hájit, že neveřejnost učení je záměrným pro-cesem seznamování členů s jeho náboženstvím. Nešlo ovšem o jedinou nesrovnalost, až po druhé výzvě k doplnění návrhu na registraci tato náboženská společnost uznala, že nebude trvat na utajení totožnosti velmistra. Je nutné zdůraznit, že překážku v re-gistračním řízení představuje utajení vazeb na zahraniční složky, nikoli však jejich při-znaná existence. Proto byla roku 2007 registrována Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice, která je vlastně pouze farností a zahraničním zastupitelstvem Ruské pravoslavné církve.13

4. Obsahové předpoklady návrhu na registraci

Návrh na  registraci církve a náboženské společnosti podávají dle § 10 odst. 1 CírkZ ministerstvu nejméně tři fyzické osoby, které dosáhly věku 18 let, jsou svépráv-né a jsou občany České republiky nebo cizinci s trvalým pobytem v České republice. Tato základní podmínka zpravidla nečiní problém. Svérázně pojalo registrační pro-ces Církevní združení Jednota sv. Klimenta, když nedodrželo nejen podmínky podání návrhu, ale nedodalo ani tak důležité přílohy jako základní dokument nebo archy s podpisy osob hlásících se k církvi.14 Z rozhodnutí o zamítnutí rozkladu, kterým bylo napadeno usnesení o zastavení řízení, je patrné, že komunikace ministerstva s navr-hovatelem nebyla vůbec snadná. Na opakované výzvy nereagoval doplněním všech chybějících údajů, nýbrž pouze nekonkrétními prohlášeními, například sdělením, že Církevní združení Jednota sv. Klimenta není a nebude novou církví a že nemá v úmy-slu sbírat podpisy od osob, které se k ní hlásí. Ministerstvo kultury nakonec řízení o návrhu na registraci z důvodu nedoplnění vyžadovaných údajů zastavilo.

§ 10 odst. 2 CírkZ pak jmenuje přílohy, které musí návrh na registraci obsahovat. Nejvíce obtíží způsobují bezpochyby již zmíněné archy s podpisy 300 zletilých občanů České republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v České republice hlásících se k dané církvi a  náboženské společnosti. Tato podmínka je kamenem úrazu pro převážnou většinu navrhovatelů, především kvůli zevrubnému přezkumu podpisových archů ze strany ministerstva.

Podpisy jsou kontrolovány v několika krocích.15 Nejprve se ověřuje, zda podpisové archy samotné splňují zákonem stanovené formální náležitosti, tedy, jestli obsahují text s plným názvem církve a náboženské společnosti a zároveň z nich vyplývá, že se podepsané osoby k církvi a náboženské společnosti skutečně hlásí. Dále ministerstvo zkoumá úplnost údajů o podepsaných osobách. V souladu s § 10 odst. 2 písm. c) a § 3 písm. b) CírkZ musí archy u každé podepsané osoby obsahovat její jméno, rodné číslo 12 Č. j. MK 19524/2015 OLP.13 Přibyl, S.: Registrace církví a náboženských společností na základě zákona č. 3/2002 Sb. Revue církevního

práva, č. 55/2013, str. 51.14 Č. j. MK 12683/2013 OLP.15 Edukativně je shrnuje rozhodnutí č. j. 7240/2004 (Židovské Centrum Chai).

109

nebo datum narození, adresu místa pobytu na území České republiky, kde má fyzic-ká osoba hlášen trvalý, popřípadě přechodný pobyt, nebo bydliště, nemá-li trvalý ani přechodný pobyt, v případě cizinců i údaj o jejich státním občanství. Tyto údaje jsou porovnávány s evidencí obyvatel a všechny podpisy, které náležitosti nesplňují, jsou vyřazeny. V posledním kroku pak ministerstvo ověřuje, zda jsou na  arších uvedeny pouze osoby hlásící se k církvi a náboženské společnosti dle § 3 písm. b) CírkZ, a zda arch samy podepsaly. Je tak posouzen soulad se skutečným stavem věci v duchu § 14 odst. 2 a 3 CírkZ. Za tímto účelem jim rozesílá zvláštní dotazníky, v nichž mohou potvrdit, že se k církvi a náboženské společnosti skutečně hlásí.16 Patrně kvůli tomu, že tázaní nemají povinnost odpovědět, ministerstvo pravidelně obdrží zpět pouze mi-nimum dotazníků, ačkoli k nim jsou ve snaze podnítit co nejvíce tázaných k reakci přikládány ofrankované odpovědní obálky.17 Většinou odpovídají pouze osoby, které se k církvi a náboženské společnosti nehlásí, a které na dotazník nezřídka vlastnoručně dopisují rozhořčené vzkazy.

Z rozhodnutí o zamítnutí návrhu na registraci Th e Church of All Saints 18 a roz-hodnutí o zamítnutí rozkladu České pravoslavné církve 19 vyplývá, že Ministerstvo kul-tury bedlivě sleduje počet zaslaných kladných odpovědí i nedoručených dotazníků a porovná jej s daty z  jiných řízení. Jak samo přiznává, tyto údaje vzbuzují někdy pochybnosti a mohou přispět například k podezření na neoprávněné užití osobních údajů. Zaslání potvrzeného dotazníku zpět ovšem není zákonným předpokladem pro registraci církve a náboženské společnosti a ministerstvo proto nesmí podpisy osob, které neodpověděly, bez dalšího vyřadit.

Nesplnění podmínky odevzdání předepsaného počtu podpisů z § 10 odst. 2 písm. c) CírkZ přerůstá v některých 20 případech až v rozpor s § 5 CírkZ, který v návětí církvím a náboženským společnostem zakazuje porušovat zákon. Pokud se ukáže, že osobní údaje některých osob byly na podpisové archy zapsány bez jejich vědomí, a že uvedené podpisy nebyly jejich, dopouští se navrhovatel neoprávněného nakládání s osobními údaji a  takové nezákonné jednání je samo o  sobě důvodem pro zamítnutí registra-ce. K tomuto zjištění dochází ministerstvo především prostřednictvím prohlášení do-mněle podepsaných osob připisovaných na dotazníky, ukazuje se navíc, že si všímá i  výraznějších odlišností mezi podobami podpisů uvedených na podpisových arších a na doručených dotaznících.21

16 Viz příloha.17 Č. j. MK 42448/2015 OLP (Česká pravoslavná církev).18 Č. j. MK 62024/2014 OC.19 Č. j. MK 42448/2015 OLP.20 Č. j. MK 42448/2015 OLP (Česká pravoslavná církev), č. j. MK 19524/2015 OLP (Řád Strážců koruny

a meče krále železného a zlatého), č. j. MK 62024/2014 OC (Th e Church of All Saints), č. j. 7240/2004 (Židovské Centrum Chai).

21 Č. j. MK 42448/2015 OLP (Česká pravoslavná církev).

110

Neschopnost navrhovatelů předložit podpisové archy v  souladu se zákonnými podmínkami více než dobře ilustruje případ Církve husitské, který místy hraničí s absurdním dramatem. Poprvé byl návrh na registraci této církve podán 28. červen-ce  2010, po  porovnání s  Centrální evidencí obyvatel bylo ovšem, přes trojí výzvu k doplnění, uznáno jako platných pouze 241 odevzdaných podpisů a Ministerstvo kul-tury proto řízení zastavilo.22 V následně podaném rozkladu sice navrhovatelé doplnili dalších 95 podpisů, ministr Jiří Besser je ale s ohledem na § 82 odst. 4 a § 152 odst. 4 správního řádu (zák. č. 500/2004 Sb.) nezohlednil, protože se k novým skutečnostem a návrhům přihlédne jen tehdy, pokud je účastník nemohl uplatnit dříve. Neodpustil si navíc poznámku, že i tyto podpisy prošly spíše pro zajímavost kontrolou a podmín-ky jich splnilo pouze 39.

Přibližně dva týdny po právní moci rozhodnutí o zamítnutí rozkladu byl podán nový návrh na registraci Církve husitské, v němž přípravný výbor žádal, aby byly v no-vém řízení započítány také podpisy uznané v řízení předchozím.23 Ministerstvo tomuto požadavku vyhovělo, ale pod podmínkou, že znovu ověří, zda osobní údaje splňují zákonné požadavky, tentokrát k datu podání nového návrhu na registraci. Církev navíc předložila další podpisové archy. Z celkového počtu 898 podpisů odevzdaných v obou řízeních bylo ministerstvem vyřazeno 596 a zbylým 302 osobám byly rozeslány dotaz-níky, na něž 52 odpovědělo, že se k církvi nehlásí. K nedostatečnému počtu 250 uzna-ných podpisů pak byly doplněny další s prohlášením osob, které s Církví husitskou sympatizují, ale stanou se jejími členy až poté, co stát církev registruje. Ministerstvo tyto podpisy nemohlo uznat, protože se podepsaní k církvi nehlásili, pouze vyjádřili sympatie. Navíc zdůraznilo, že církve a náboženské společnosti nevznikají uznáním státní mocí, ale splněním v zákoně uvedené charakteristiky, přičemž subjektivita není jejich pojmovým znakem. Je proto vyžadováno, aby církev existovala jako uskupení osob již před svou registrací, podepsaní se k ní v době podání návrhu mohou hlásit bez jakékoli odkládací podmínky. Církev husitská tedy pro nedostatek odevzdaných podpisů registrována nebyla.

Po necelých dvou letech byl podán návrh na registraci Církve husitské Jana Žižky z Trocnova, která požádala o započítání zmíněných 250 podpisů uznaných ve dvou řízeních o registraci Církve husitské.24 Na tento požadavek ovšem ministerstvo nepři-stoupilo, protože se názvy obou církví lišily. Zdá se, že hlavní překážku představuje ustanovení § 10 odst. 2 písm. c) CírkZ, které vyžaduje, aby byl na podpisových arších uveden plný název církve či náboženské společnosti sbírající podpisy pro účel své re-gistrace. Navrhovatelé byli tedy nuceni dodat další podpisové archy, které ale znovu neodpovídaly zákonným požadavkům. Část z nich neobsahovala název Církve husit-ské Jana Žižky z Trocnova, ale pouze Církve husitské, část byla sice správně nadepsána,

22 Č. j. MK 51556/2011 OLP.23 Č. j. MK 66214/2012 OLP.24 Č. j. MK 19061/2014 OC.

111

ale podepsané osoby se k církvi nehlásily, jen si přály její vznik. Ministerstvo kultury proto žádné podpisy z těchto archů neuznalo. Navrhovatelé, kteří se stále nemohli po-chlubit ani jedním uznaným podpisem, předložili další, tentokráte správně nadepsané podpisové archy, ministerstvo nicméně po jejich porovnání s údaji v evidenci obyvatel uznalo pouze 167 podpisů. Církev husitská Jana Žižky z Trocnova po tomto již odmít-la dále s Ministerstvem kultury komunikovat a řízení bylo zastaveno.

Zajímavou informací vyplývající z výše uvedeného bezesporu je, že se Ministerstvo kultury nebrání uznávání podpisů odevzdaných v předchozím řízení, ovšem za před-pokladu, že se církve v obou případech jmenují totožně a údaje jsou platné i v oka-mžiku podání nového návrhu na registraci. Pro budoucí navrhovatele může být také poučné, že jakákoli odchylka v  textu podpisových archů od  zákonných požadavků může znehodnotit těžce získané podpisy, a že k podpisům předloženým v rozkladu již ministerstvo nebude dále přihlížet.

Za problematickou přílohu návrhu na registraci církve a náboženské společnosti je nutno považovat také základní dokument dle § 10 odst. 2 písm. d) a odst. 3 CírkZ. Kritiku si zaslouží především požadavek, aby základní dokument obsahoval základní články víry a podrobnosti ohledně organizační struktury. Vnucuje tak všem navrho-vatelům splnění jednotících kritérií, čímž je projevována nedůvěra k novým nábožen-ským subjektům a naopak upřednostnění starých, známých a etablovaných církví.25 Zákon vyžaduje ode všech církví a náboženských společností, které mají zájem o regis-traci, dogmatické ohraničení nauky. To ale není v mnoha případech možné, jen stěží lze například po ezoterických církvích chtít, aby přesně formulovaly své články víry. Nepřekonatelnou překážku představuje tato podmínka také pro Obec křesťanů, která vůbec nepředpokládá shodu svých příslušníků na věrouce.26

Nejenže musí být články víry formulovány, také jejich podoba a vlastně obsah ce-lého základního dokumentu se musí pevně držet náležitostí z  § 10 odst. 3 CírkZ. Ministerstvo nedoporučuje, aby byl k registraci předkládán vnitřní dokument církve z důvodu vysokého rizika, že některé náležitosti opomene zahrnout.27 Radí proto vy-pracovat základní dokument jako zvláštní listinu určenou výhradně pro potřeby řízení. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na registraci Židovského Centra Chai zase objasňuje, že charakteristiku učení církve nelze nahradit pouhým odkazem na učení jiné nábo-ženské organizace.28 Vyplývá z něj také, že v návrhu registraci má být uvedena celá or-ganizační struktura církve a náboženské společnosti, včetně obecných typů církevních právnických osob. Židovské Centrum Chai si totiž § 10 odst. 3 písm. f ) mylně vyložilo tak, že má návrh obsahovat pouze již existující konkrétní církevní právnické osoby.25 Přibyl, S.: Právní ochrana před novými náboženskými hnutími a  destruktivními kulty podle zákona

č. 3/2002 Sb, op. cit., str. 516.26 Vojtíšek, Z. Nový český konfesní zákon a právní postavení nových náboženských hnutí v České republice.

Th eologická revue, č. 2/2003, str. 203.27 Č. j. MK 19061/2014 OC (Církev husitská Jana Žižky z Trocnova).28 Č. j. 7240/2004.

112

Zvláštní povaha základního dokumentu byla zdůrazněna v souvislosti s návrhem na registraci České pravoslavné církve.29 Nejenže tato církev použila zaměnitelný název v rozporu s § 4 odst. 4 CírkZ, ale také přeložila dokumenty, které byly téměř doslova převzaté od již registrované Pravoslavné církve v českých zemích, dokonce včetně gra-matických chyb a překlepů. Zatímco Ministerstvo kultury připouští, že vnitrocírkevní předpisy mohou být s  ohledem na  původ obou náboženských společností totožné, vyžaduje originalitu základního dokumentu. Protože je požadován výhradně zákonem o církvích, musí být v každém případě zpracován individuálně.

5. Hmotněprávní podmínky v právní úpravě postupu ministerstva

Ačkoli se ustanovení § 14 CírkZ věnuje převážně postupu ministerstva v řízení, obsahuje vlastně další dvě hmotněprávní podmínky, které musí církve a náboženské společnosti splnit, aby mohly být registrovány.30 Ministerstvo dle § 14 odst. 1 písm. c) CírkZ přezkoumá, zda není činnost církve a náboženské společnosti v rozporu s jejím základním dokumentem a s podmínkami stanovenými zákonem o církvích. Právě toto byl jeden z důvodů, proč nebyla úspěšně registrována Ukrajinská řeckokatolická církev v České republice.31 V jejím případě název odporoval skutečnému stavu věcí, protože nešlo o jednu z řeckokatolických církví spadajících pod Svatý stolec.

K uvedeným podmínkám existuje ovšem několik výhrad. Předně, přezkum souladu činnosti se základním dokumentem smí být jen velmi omezený, protože Ministerstvo kultury v zájmu zachování čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod kategoricky nesmí vykládat 32 učení církve a náboženské společnosti ani vnitřní předpisy, jakákoli možnost kádrování je vyloučena.33 Posuzování rozporu činnosti se základním doku-mentem, ale především se zákonem stanovenými podmínkami je navíc fakticky ne-možné u nově vzniklých církví a náboženských společností, žádnou činnost totiž ještě nestačily vyvíjet. Zákon zjevně implicitně předpokládá, že církev nebo náboženská společnost na našem území před podáním návrhu určitou dobu působí bez registrace, což je jistě v rámci náboženské svobody bez potíží možné.34 Obdobně se zdá být § 14 odst. 1 písm. c) CírkZ nevhodný v případě entit, které se odštěpují od již registrova-ných církví a náboženských společností. V řízení o návrhu na registraci těchto nových a někdy i nebezpečných schizmatických skupin bude ministerstvo hodnotit činnost dosavadní velké a spořádané církve jako celku, což nemusí být vůbec relevantní.35

29 Č. j. MK 42448/2015 OLP.30 Kříž, J. Zákon o církvích a náboženských společnostech: komentář. Praha: C.H. Beck, 2011, str. 201.31 Č. j. 8843/2004.32 Kříž, J., op. cit., str. 201.33 Klíma, K. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, str. 719.34 Vojtíšek, Z., op. cit., str. 204.35 Přibyl, S.: Právní ochrana před novými náboženskými hnutími a  destruktivními kulty podle zákona

č. 3/2002 Sb, op. cit., str. 512.

113

6. Závěr

Je možné shrnout, že za církev a náboženskou společnost lze vydávat jakékoli usku-pení, které se dostatečně přizpůsobí zmíněným podmínkám obsaženým v zákoně o círk-vích. Bohužel, jejich vydatná kritika budí rozpaky, zda je stát skutečně schopný zamezit registraci sekt a destruktivně působících nových náboženských hnutí, a jestli na druhou stranu zbytečně neodrazuje některé církve a náboženské společnosti od registrace.

Odpověď na otázku, jaké vyhlídky mají recesistické církve a náboženské společnos-ti, není zdaleka jednoznačná. Je patrné, že jim právní řád žádnými cílenými překážka-mi v registraci nebrání, stát je nesmí kádrovat ani hodnotit význam učení a kultu, byť by byly zjevně k smíchu. Na druhou stranu, musí být zakládány s náležitou pečlivostí a vytrvalostí. Kámen úrazu bude pravděpodobně představovat § 14 odst. 1 písm. c) CírkZ, tedy ustanovení, podle něhož Ministerstvo kultury podrobně zkoumá činnost církve a náboženské společnosti a její soulad se zákonem a základním dokumentem. Nejenže budou muset navrhovatelé v  základním dokumentu popsat činnost církve a náboženské společnosti tak, aby byly splněny náležitosti § 10 odst. 3 CírkZ a dodr-žen hlavní účel vyznávání náboženské víry dle § 3 písm. a) CírkZ, recesistická církev a  náboženská společnost podle nich bude muset alespoň krátce skutečně fungovat, například konat své bohoslužby. Právě zde lze spatřovat skutečnou bariéru pro recesis-ty, úspěšná registrace by je stála příliš mnoho úsilí a předstírané činnosti. Náročnost řízení o registraci církve a náboženské společnosti sama o sobě představuje podmínku vážnosti. Tento závěr potvrzuje i případ Pivní církve, první a jediné recesistické církve, která podle zákona č. 3/2002 Sb. usilovala o registraci.36 Řízení bylo v jejím případě zastaveno, protože navrhovatelé vzali návrh na registraci přibližně 14 měsíců po jeho podání zpět. Ostatně, náročný je registrační proces i pro vážně míněné církve a nábo-ženské společnosti. Od 7. ledna 2002 bylo registrováno celkem 17 církví a nábožen-ských společností, 16 řízení o registraci dopadlo neúspěšně, což bylo v pěti případech zapříčiněno zpětvzetím návrhu na registraci.37

36 Č. j. MK 42335/2012 OC.37 Návrh byl vzat zpět v  případě Ekumenické církve svatého Jana Jeruzalémského (č. j. 4059/2002),

Arménské apoštolské pravoslavné církve (č. j. 3038/2006), Pivní církve (č. j. MK 42335/2012 OC), České ortodoxní církve (č. j. MK 48260/2014 OC) a Církve Nový Život (č. j. MK 1696/2010 OC), která byla ale v novém řízení registrována (č. j. MK 39252/2013 OC). Viz Ministerstvo kultury, Data registrace církví a náboženských společností a svazů církví a náboženských společností, http://www.mkcr.cz/cz/cirkve-a-nabozenske-spolecnosti/registrace-a-evidence/data-registrace-cirkvi-a-nabozenskych-spo-lecnosti-a-svazu-cirkvi-a-nabozenskych-spolecnosti-11263/.

114

Příloha

Vzor dotazníku Ministerstva kultury, kterým ověřuje, že se podepsaná osoba skutečně hlásí k dané církvi a náboženské společnosti, a že podpis uvedený na archu je pravý.

Odpověď na dotaz Ministerstva kultury – poř. č. …

ke sp. zn. …APotvrzuji, že jsem osobou hlásící se k církvi/náboženské společnosti …, tj. jsem oso-bou, která podle svého přesvědčení a  vnitřních předpisů této církve/ náboženské společnosti k ní přináleží.

BNejsem osobou hlásící se k církvi/náboženské společnosti …

…………………………………………………jméno a příjmení (hůlkovým písmem)

…………………………………….vlastnoruční podpis

…………………………………datum

Možnost vyjádření se k pravosti Vašeho podpisu na seznamu osob hlásících se k církvi/náboženské společnosti …

115

PRÁVA TERORISTŮ JSOU LIDSKÁ PRÁVA A LIDSKÁ PRÁVA JSOU PRÁVA TERORISTŮ

Barbora Obračajová

Hillary Clinton ve svém slavném projevu na čtvrté Světové konferenci žen OSN v Pekingu v roce 1995 prohlásila, že „Práva žen jsou lidská práva a lidská práva jsou prá-va žen.“ 1 Ačkoliv boj za zrovnoprávnění pohlaví nadále pokračuje, tato práce se tímto řečnickým obratem pouze inspiruje a zabývá se kontroverzní variací dané teze pro svět v 21. století, po událostech 11. září 2001: „Práva teroristů jsou lidská práva a  lidská práva jsou práva teroristů,“ tedy že lidská práva jsou lidským bytostem inherentní bez ohledu na jejich trestnou teroristickou činnost.

Tato práce se zabývá argumenty zúčastněných stran, jak afi rmativními, tak i nega-tivními, právními i politickými, jakož i obecnými právními implikacemi vztahujícími se ke třem následujícím základním hypotézám:

1) Zákaz mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení (dále jen „Zákaz“) je zákazem absolutním a nederogovatelným, jenž platí i v případě osob, u nichž existuje důvodné podezření na zapojení se do teroristické činnosti.

2) Zákaz je zákazem absolutním, jenž může být v kvalifi kovaných případech po-rušen se zřetelem na bezprostřední ohrožení velkého počtu životu osob (napří-klad v případě tzv. „ticking bomb scenario“)

3) U osob, u nichž existuje důvodné podezření na zapojení se do teroristické čin-nosti, dochází k derogaci určitých lidských práv, tudíž je možno Zákaz v přípa-dě těchto osob obejít i bez výhrady bezprostředního ohrožení.

Za tímto účelem se práce nejprve věnuje teoretickým základům – Zákazu všeo-becně a ve spojení s terorismem, jakož i defi nici mimořádných okolností, které jsou relevantní pro otázku jeho porušování. Dále se přesune ke shrnutí argumentace ve pro-spěch i neprospěch jednotlivých variací výše zmíněných hypotéz aplikací obecných zá-věrů. Cílem předmětné práce je prokázat, že jediná teze, jež může v takovémto porov-nání obstát, je teze první, tedy že absolutorium Zákazu má své odůvodnění z hlediska platného mezinárodního práva, které má vnitrostátní legislativa všech států v tomto ohledu bezvýhradně následovat ve svých právních předpisech i v obvyklé praxi.

1. Teoretický základ problematiky

1.1 Zákaz mučení a krutého, nelidského či ponižujícího zacházení a trestáníTato práce se zabývá otázkou, zdali bychom teroristy mučit měli či neměli, nikoliv

však, jestli je mučit můžeme. V tomto ohledu platí absolutní Zákaz zakotvený primár-

1 Clinton, H. Remarks to the U.N. 4th World Conference on Women Plenary Session. American Rhetorics. 5. září 1995, http://www.americanrhetoric.com/speeches/hillaryclintonbeijingspeech.htm.

116

ně v mezinárodním právu, jenž byl povětšinou recipován do vnitrostátních právních řádů.2 Tento zákaz se nalézá například v kombinaci článků 4 (2) a 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lid-ských práv („EÚLP“) a  článku 2 Úmluvy proti mučení a  krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení a trestání („CAT“). V rovině práva EU je zakotven v článku 4 Listiny základních práv Evropské unie. Formulace zákazu mučení je přitom ve všech zmíněných dokumentech identická nebo přinejmenším velice podobná zákazu formu-lovaném ve Všeobecné deklaraci práv člověka a občana: „Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.“ V prakticky stejné podobě se nachází mj, i ve vnitrostátním právním řádu České republiky.3 V ne-poslední řadě bývá Zákazu také v mezinárodním právu přisuzována obyčejová povaha 4 či přímo povaha kogentní normy.5

Co vlastně je tím zakázaným mučením? Autoritativní defi nici nám poskytuje CAT ve svém článku 1 jako „jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s  jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí ne-oddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou.“ 6 Znaky mučení jsou tedy 1) silná bolest, tělesné či dušení utrpení, 2) určený účel jejího působení, 3) zapojení veřejného činitele či úřední osoby.

Ve svém článku 2 odstavci druhém CAT stanoví, že „Žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita 2 Mnoho států však bylo podrobeno kritice za nedostatečnost vnitrostátních defi nic mučení, které jsou

často příliš úzké a nezahrnují mnohé důležité aspekty. Množství států, které defi nici pouze převzalo do-slovně z Úmluvy je totiž spíše malé.

3 Jeho recepce do Listiny základních práv a svobod (článek 7 odst. 2) je dále doplněna v rovině trestněpráv-ní, konkrétně v §149 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a dalšími předpisy.

4 Committee against Torture. Convention against Torture and other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment, General Comment No. 2: Implementation of article 2 by States Parties. UN Doc CAT/GC/2/CRP.1/Rev. 4, 39. zasedání, 23. listopad 2007. Dostupné na: <http://www1.umn.edu/humanrts/cat/general_comments/cat-gencom2.html>.

5 Nowak, M. a E. McArthur. Th e United Nations Convention against torture: a commentary. Oxford: Oxford University Press, 2008, xxvi, 1649 s. ISBN 978-0-19-928000-1. s. 118, Nowak, M. U.N. covenant on civil and political rights: CCPR commentary. 2nd, revised ed. Kehl: Engel, 2005, XXXIX, 1277 s. ISBN 3-88357-134-2. str. 157.

6 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 143/1988 Sb. ze dne 18. srpna 1988 o Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Dostupná z: <http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/umluva-proti-muceni-a-jinemu-krutemu--ne-lidskemu-ci-ponizujicimu-zachazeni-20135/>.

117

nebo jakákoli jiná mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení.“ 7 Zákaz mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení je tak absolutním a ne-derogovatelným zákazem,8 což vychází z premisy, že hodnota lidské důstojnosti je lid-ským právem a hodnotou, jež musí být chráněna za  veškerých okolností. Nicméně navzdory výše řečenému, zejména ve světle války proti terorismu a všeobecně v rámci snah o zajištění vnitřní bezpečnosti v praxi státy přijímají opatření, jež tento absolutní zákaz nerespektují, obcházejí, či přímo popírají.

1.2 Terorismus a teroristéZákladním problémem na poli regulace je zejména absence legální defi nice jejího

předmětu a  to jak terorismu, tak teroristů jako osob takovouto činnost páchající.9 Jednotná defi nice terorismu přitom je zcela nezbytná zejména vzhledem k  trestně-právním důsledkům teroristické činnosti, a zejména pak z důvodu dodržování zása-dy legality a zásady nullum crimen sine lege 10 ze strany státních orgánů. S tímto se mezinárodní společenství států potýká již od roku 1937, kdy selhaly snahy zaštítěné Ligou národů směřující k uzavření Mezinárodní úmluvy o předcházení a potlačování terorismu (International Convention for the Prevention and Punishment of Terrorism).11 Bez komplexní právní úpravy se dále společenství zabývalo terorismem pouze v jeho jednotlivých aspektech,12 což vyústilo v diskrepance v příslušném normativním řádu a k užívání mnoha pracovních verzí defi nic, které jsou často regionálně či kulturně podmíněné, moc široké či příliš úzké a opomíjející některé důležité aspekty.13 Jejich podmíněnost spočívá zejména ve slavném citátu, že „one man’s terrorist is another man’s

7 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 143/1988 Sb. ze dne 18. srpna 1988 o Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Dostupná z: <http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/umluva-proti-muceni-a-jinemu-krutemu--ne-lidskemu-ci-ponizujicimu-zachazeni-20135/>.

8 Nowak, M. a E. McArthur. Th e United Nations Convention against torture: a commentary. str. 119.9 Problematika nalézání defi nice terorismu a teroristů je dalekosáhlá a její pokrytí by vyžadovalo o mnoho více

prostoru. K tomuto více nabízí například Bílková, V. Boj proti terorismu z pohledu ochrany lidských práv.10 Bílková, V. Boj proti terorismu z pohledu ochrany lidských práv. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš

Čeněk, 2014, 335 s. ISBN 978-80-7380-513-5. s. 23.11 Offi ce of the United Nations High Commissioner for Human Rights. Human Rights, Terrorism and

Counter-terrorism. s. 32.12 Celkem se jedná o mnoho multilaterálních smluv a protokolů a řadu rezolucí v této problematice, z příklad-

mého výčtu Úmluva o zabránění a trestání trestných činů proti osobám požívajícím mezinárodní ochrany včetně diplomatických zástupců (1973), Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí (1979), Mezinárodní úmluva o potlačení bombových teroristických útoků (1997), Mezinárodní úmluva o potlačování fi nan-cování terorismu (1999), Mezinárodní úmluva o potlačování činů jaderného terorismu (2005), Evropská úmluva o  předcházení terorismu (2005), atd. Přehled nám nabízí nejlépe sbírka mezinárodních smluv OSN, dostupná na <https://treaties.un.org/Pages/DB.aspx?path=DB/studies/page2_en.xml>.

13 Zajímavý je v tomto ohledu postřeh Waltera Laquera, odborníka na terorismus, který uvádí, že v letech 1936 až 1981 bylo užíváno 109 různých defi nicí pro terorismus. Můžeme se jen dohadovat, kolik je jich v době po 11. září. Srov. Laqueur, W. Refl ections on Terrorism. Foreign Aff airs, Vol. 65, Issue 1 (Fall 1986), pp. 86-100. str. 88.

118

freedom fi ghter,“ 14 jenž znamená, že vždy závisí na politické povaze té autority, která případ posuzuje. Určité vodítko nám nabízí rezoluce Rady bezpečnosti 1566 (2004), která uvádí jako teroristické činy „trestné činy, včetně těch proti civilistům, páchány s cí-lem zapříčinit smrt nebo závažnou tělesnou újmu, nebo braní rukojmí, za účelem vytvá-ření teroru v širší veřejnosti nebo ve skupině lidí, děsit populaci nebo donutit vládu nebo mezinárodní organizaci k činění či nekonání, které jsou trestné v rámci defi nicí meziná-rodních úmluv a protokolů týkajících se terorismu.“ 15

Defi nice je navíc behaviorálního charakteru, tedy, že teroristou je ten, kdo něco konkrétního činí – pokud bychom přijali premisu, že teroristy lze mučit, je například příprava teroristického útoku také možným důvodem k mučení? A pouhé kontakty s teroristickými skupinami, které jsou mnohými právními řády taktéž zakázány?

1.3 Korelace zákazu mučení a terorismuV důsledku události 11. září 2001 a vyhlášení války proti terorismu jako jedním

ze základních pilířů tzv. Bushovy doktríny dochází k aplikaci mnohých opatření, jednak legálních, ale i takových, která jsou ve fl agrantním rozporu s ochranou lidských práv a principem unverzality. Z těchto se jedná například o mimořádné převozy, tzv. black sites, popřípadě interogační programy zahrnující tzv. hloubkové výslechy, zakládání zadržovacích míst CIA (například věznice Bagram, Abu Ghraib a Guantanámo nebo využívání věznic v  Polsku či jiných zemích). Jak uvádí Bílková: „[z]ahrnuje-li daný boj nejen bezprostřední reakci na  plánování či realizaci teroristických útoků, ale i  sna-hu takovým útokům předcházet např. odstraňováním jejich hlubších příčin (root causes), zbývá zřejmě jen málo opatření, která by nemohla být chápána jako ‘protiteroristická.“ 16 V důsledku těchto opatření dochází k porušování či zákonnému omezení lidských práv osob podezřelých či usvědčených z terorismu, například jejich práva na život, svobody pohybu, práva na spravedlivý proces, práva na soukromí, svobody projevu a v nepo-sledním případě jejich lidské důstojnosti například prostřednictvím mučení či krutého, nelidského či ponižujícího zacházení, jež však není, vzhledem k výše řečenému, nikdy legálně ospravedlnitelné.17

Evropský soud pro lidská práva užití mučení i jeho prosté hrozby proti teroristům či zločincům obecně kategoricky odmítá 18 a v případě prokázání mučení osob podezřelých z terorismu daným osobám zaručuje odškodnění od státu za mučení odpovědného.19 14 Česky přibližně „Kdo je teroristou pro jednoho, je pro jiného bojovníkem za národní osvobození.“ Offi ce of

the United Nations High Commissioner for Human Rights. Human Rights, Terrorism and Counter-terrorism. str. 8.

15 Rezoluce Rady bezpečnosti S/RES/1566 (2004) ze dne 8. října 2004.16 Bílková, V. Boj proti terorismu z pohledu ochrany lidských práv. str. 53.17 Sriram, Ch. L., O. Martin-Ortega a  J. Herman. War, confl ict, and human rights: theory and practice.

London: Routledge, 2010, xiv, 252 s. ISBN 978-0-415-45206-9. str. 138.18 Chachal v. United Kingdom, stížnost č. 22414/93, rozsudek ze dne 15. listopadu 1996.19 Příkladem rozhodnutí EÚLP v  této oblasti mohou být například Al Nashiri v. Poland, Husayn (Abu

Zubaydah) v. Poland, Saadi v. Italy, Aksoy v. Turkey, A. and others v. UK a množství dalších.

119

Výbor proti mučení (Committee against torture) se již k problematice mučení a teroris-tů také vyjadřoval, konkrétně v roce 1997, kdy Izrael uznal, že užívá určité techniky na podezřelé z terorismu, které pomohly zabránit již devadesáti naplánovaným úto-kům a zachránit nespočet životů. Výbor se k tomu vyjádřil následovně:

„Výbor uznává obrovské dilema, které Izrael řeší, zatímco čelí teroristickým hrozbám své bezpečnosti, nicméně jako strana Úmluvy nemůže Izrael užít vý-jimečných okolností před jako obhajoby jednání zakázeného článkem 1 Úmluvy před tímto Výborem. Toto je jasně vyjádřeno v článku 2 Úmluvy.“ 20

Aby nedošlo k  mýlce – ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná o  praxi pouze Spojených států amerických či smluvních stran EÚLP, není tomu tak. Případy porušo-vání se objevují napříč světem, nicméně v důsledku silné demokratické kontroly jsou tyto případy medializované a tudíž veřejnosti známé.

1.4 Scénář tikající bomby jako důvod k derogaci zákazu mučeníScénář tikající bomby („ticking bomb scenario“) je modelovou situací, kdy teroris-

tická skupina umístila jadernou bombu v centru velkého města. Hlava operace je při-tom zajata orgány veřejné moci, s tím, že ví, kde je bomba umístěna, nicméně odmítá její umístění sdělit. Nepřichází v úvahu možnost evakuace civilistů. V případě, že by tato osoba byla mučena, existuje zde šance, že umístění bomby sdělí, čímž může do-jít k jejímu zneškodnění a zachránění ohrožených nevinných lidí.21 Otázkou je, zdali lze v takovémto případě Zákaz porušit a teroristu za účelem získání informací mučit s cílem zachránit větší počet životů. Tento „ticking bomb scenario“ užila jako důvod porušení lidských práv zadržovaných osob i CIA.22

Nutno říci, že se nemusí jednat jen o bombu – v daném scénáři jde jen o to, aby daná situace představovala propojení následujících faktorů:

• potenciální smrt určitého, většího než malého počtu nevinných osob (civilistů)• osobu jednající ve výkonu veřejné moci• osobu, mající dané informace (či osobu, která by mohla plnit jiný účel, k ně-

muž mučení směřuje)Tyto okolnosti dohromady tvoří vyhrocenou situaci, která klade obrovský tlak

na morální schopnosti osoby, která má rozhodnutí učinit, neboť vedle zákonného zá-kazu mučení zde vystupují i otázky obětí na životech, popřípadě traumatizace a zra-20 Joseph, S., J. Schultz a M. Castan. International covenant on civil and political rights: cases, materials,

and commentary. str. 212.21 BBC. Th e ‘ticking bomb’ problem. In: BBC Ethics Guide [online, navštíveno 2015-05-25]. Dostupné z:

<http://www.bbc.co.uk/ethics/torture/ethics/tickingbomb_1.shtml>, BROOKS, R. Tick, tick, bull, shit. In: Foreign Policy [online]. 2014-12-10 [Navštíveno 2015-05-25]. Dostupné z: <http://foreignpolicy.com/2014/12/10/tick-tick-bull-shit-senate-torture-report-cia-ticking-time-bomb/>.

22 Wall Street Journal. Ex-CIA Directors: Interrogations saved Lives. In: Wall Street Journal [online]. 2014-12-10 [Navštíveno 2015-05-25]. Dostupné z: <http://www.wsj.com/articles/cia-interrogations-saved-li-ves-1418142644>.

120

nění dalších přeživších obětí nebo jejich příbuzných, škoda na  majetku atd. Proto představuje praktickou ukázku testu proporcionality jednotlivcem, jenž rozhoduje o provedení mučení, kdy, v přeneseném slova smyslu, dochází ke zvažování principu a hodnoty lidské důstojnosti jedné osoby a životů případných obětí. Takovéto vážení je však, jak již bylo řečeno, nepřípustné.23

2. Přístup k jednotlivým tezím

Pravděpodobně největším problémem v rámci diskuzí o mučení a teroristech, ane-bo spíše v etických debatách všeobecně je užívání zjednodušených situací s popřením informační asymetrie reálného života. V tomto ohledu je totiž zcela nemožné dosáh-nout okolností, jež budou zcela jednoznačné a kde budou všechny možnosti předví-dány. Nabízí se totiž mnoho otázek, které nelze dost možná nikdy jasně zodpovědět:

1) Jistota v osobě: Jedná se u zadržované osoby skutečně o teroristu?2) Jistota v situaci: Je zde skutečné nebezpečí? (Tiká údajná bomba doopravdy?)3) Efektivita: Povede mučení skutečně k výsledkům, ke kterým má směřovat?4) Kategorický imperativ: Jaké budou dlouhodobé důsledky konání, porušení zá-

kazu mučení respektive?Výčet těchto faktorů je přitom příkladmý a určitě je možno nalézt další případy

relativity situace. V případě scénáře tikající bomby přitom dochází ještě ke zdůraznění váhy této relativity a to z toho důvodu, že osoba rozhodující o mučení či nemučení se nachází ve stresové situaci (přinejmenším s velkou pravděpodobností). Je proto otáz-kou, zdali je takováto osoba vůbec schopná provést toto rozhodnutí kvalifi kovaně. U systematického porušování je situace více či méně stejně relativní, pouze dochází ke zvýšení důležitosti kategorického imperativu, neboť u promyšleného výkonu odpa-dá takříkajíc polehčující okolnost vyhroceného momentu, kdy se řeší spíše okamžitý, ne dlouhodobý dopad.

2.1 Zákaz není absolutní, neplatí v případě teroristůPrvní teze představuje popření absolutoria Zákazu, tedy situace, kdy u  osob,

u nichž existuje důvodné podezření na zapojení se do teroristické činnosti, dochází k derogaci určitých lidských práv, tudíž je možno Zákaz porušit v případě těchto osob obejít i bez výhrady bezprostředního ohrožení. K tomuto dochází například v důsled-ku národní či mezinárodní bezpečnosti v dlouhodobém hledisku, jedná se tedy o apli-kaci preventivních opatření.

Takto systematické a promyšlené porušování lidských práv je nepřípustné v demo-kratických právních státech, neboť se jedná o praktickou svévoli a arbitrárnost v řešení

23 Je přitom rozdíl, zdali se v tomto jedná o úřední osobu či ne – k problematice etiky jednotlivce jednající mimo výkon veřejné moci srov. Ginbar, Y. Why not torture terrorists?: moral, practical, and legal aspects of the ‘ticking bomb’ justifi cation for torture. Oxford [UK]: Oxford University Press, 2008, xxxiii, 414 s. ISBN 978-0-19-954091-4.

121

komplexních otázek. Pravděpodobně nejznámější relevantní dokument současnosti, zpráva Výboru pro tajné služby Senátu Spojených států amerických, jenž mapuje ta-kovéto porušování ze strany USA,24 spustil obrovskou reakci v celém světě, zejména rozsahem hrůz páchaných na osobách podezřelých z terorismu, které se v některých případech ukázaly být nevinnými.

Podíváme-li se na závěry předmětné zprávy podrobněji, zjistíme, že CIA prováděla nejen techniky, ke kterým byla autorizována Ministerstvem spravedlnosti, ale využívala i například stavění zadržovaných do stresových situací, nucené stání, pokračující spánko-vou deprivaci, extenzívní vystavování silnému světlu a hlasitým zvukům, waterboarding, házení zadržovaných proti zdi či zavírání do rakví. Tyto praktiky nám mohou připome-nout rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případě Irsko v. Spojené králov-ství,25 kdy bylo v roce 1971 podrobeno 14 osob „hloubkovému výslechu“ (interrogation in depth) v souvislosti s krizí v Severním Irsku. Užité techniky, označované též senzorická dezorientace, zahrnovaly následující: nucené stání u zdi ve stresových pozicích, tzv. hoo-ding, spočívající v zakrývání hlav vyslýchaných látkou po celý čas vyjma doby výslechů, vystavování hlasitým zvukům, spánková deprivace a  odpírání jídla a  pití.26 Navzdory podobnosti přístupů britské vlády v roce 1971 a CIA, zvláštní na tomto porovnání je zejména to, že rozsudek z roku 1978 zdůrazňuje efektivitu těchto technik.27 Oproti tomu samotná senátní zpráva roku 2015 je konstatuje neefektivními.

Proto proti této tezi hovoří nejen její ilegalita, reakce mezinárodního společenství a veřejnosti, ale i diskutabilní míra efektivity samotná popírá její platnost. V neposled-ní řadě je tento přístup také v rozporu se zákazem diskriminace.

2.2 Zákaz je derogovatelný v konkrétních, předem předvídaných případechDerogace zákazu mučení v kvalifi kovaných případech představuje porušení se zře-

telem na bezprostřední ohrožení velkého počtu životu osob (například v případě tzv. „ticking bomb scenario“). Zastáncem tohoto přístupu byl původně i dnes již bývalý prezident USA Bill Clinton, jenž stál za prvními protiteroristickými zadržovacími (ni-koliv však vyšetřovacími) programy ve  Spojených státech. V  pozdějších letech však postoj přehodnotil a dle jeho názoru má být svět v zásadě proti mučení z následujících důvodů: 1) mučení za účelem zisku informací je kontraproduktivní – vyšetřovatel se ve většině případů vlastně ve výsledku dozví maximálně to, co sám chce slyšet, 2) kazí to percepci USA v  zahraničí, 3) ohrožuje to občany USA hrozbou protiopatření.28

24 Senate Select Committee on Intelligence. Committee Study of the Central Intelligence Agency’s Detention and Interrogation Program. United States’ Senate 2014. Dostupné z: <http://www.intelligence.senate.gov/study2014/sscistudy1.pdf>.

25 Případ Irsko v. Spojené království. Stížnost č. 5310/71, Rozsudek ze dne 18. ledna 1978.26 Případ Irsko v. Spojené království. Stížnost č. 5310/71, Rozsudek ze dne 18. ledna 1978. marg. č. 96.27 Případ Irsko v. Spojené království. Stížnost č. 5310/71, Rozsudek ze dne 18. ledna 1978. marg. č. 98.28 We can end Torture/Human Rights First. Bill Clinton on Torture and Jack Bauer, rozhovor. Youtube.

7. října 2007. Dostupné na: <https://www.youtube.com/watch?v=CvoFmvcV1ug>.

122

V  neposlední řadě je nutno podotknout, že i  tato teze je primárně nelegální a  její efektivita je stejně rozporovatelná jako u první varianty. Na druhé straně pro tuto tezi vystupuje utilitářská možnost užitku – v případě, že by terorista v takovéto situaci mu-čen nebyl (a došlo by k popření výše zmíněné relativity), byl by jedinou osobou, která by z dané situace benefi tovala.

2.3 Zákaz je absolutní i v případě teroristůTvrzení, že zákaz mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení je

zákazem absolutním, jenž platí i v případě osob, u nichž existuje důvodné podezření na zapojení se do teroristické činnosti, spadá primárně do oblasti deontologiky. Jedná se přitom o převážení principů zákazu mučení a univerzality lidských práv nad poten-ciálními benefi ty plynoucími z  jeho porušení. Tato varianta teze představuje nejširší úvahu nad důsledky pro systém mezinárodního práva, zejména vzhledem k tomu, že se v tomto případě jedná o jednání legální. Na druhou stranu, osoba, jež se rozhodne nemučit, musí poté čelit následkům svého rozhodnutí (například smrt civilistů).

3. Závěr: zákaz mučení má zůstat nederogovatelný

Otázka mučení teroristů tak opět představuje klasickou etickou otázku vážení mezi životem či důstojností jednotlivce a životem či důstojností většího počtu osob. Etické rozhodování však, v případě, že je činěno orgány veřejné moci má daleko větší dů-sledky nejen za jednotlivce (mučený terorista, oběť), ale i pro mezinárodní právo jako systém a principy, kterými se řídí. Jako etická otázka navíc vždy představuje nebezpečí strmého svahu (slippery slope) – jakmile jednou budou určité absolutní normy překro-čeny, kde se postaví nové hranice? Obzvláště u tak politizované problematiky, jakou je terorismus, kdy v důsledku neexistence jednotné mezinárodněprávní skutkové podsta-ty, je nebezpečí svévolné a arbitrární aplikace protiteroristických opatření mimořádně signifi kantní a nebezpečné.

Z tohoto důvodu je proto jediným obhajitelným východiskem jak v krátkodobém, tak dlouhodobém hledisku pokračující absolutní charakter zákazu mučení. Státy by proto měly konat tak, aby tento zákaz neporušovaly a  směřovaly k zajištění takového standardu ochrany lidských práv všech osob spadajících do jejich jurisdikce a aplikovat sankce výhradně v souladu se zásadami legality a nullum crimen, nullum poena sine lege.

V tuto chvíli však realističtější obrázek praxe států ukáže dlouhodobá analýza do-držování závazků v  lidskoprávní oblasti ze strany států, kterou provádí mezinárodní mechanismy, v rámci oblasti zkoumání této práce zejména Univerzální periodická re-vize Rady pro lidská práva a Výbor proti mučení podle Úmluvy, popřípadě soudními tělesy, jakými jsou například Evropský soud pro lidská práva, Interamerický soud pro lidská práva či národní soudy. Tyto ukazují, že implementace těchto závazků je překva-pivě často proti mezinárodněprávním závazkům jak v ohledu law in books, tak i law in action.

123

Nesporné přitom je, že v rámci autorizace mučení zadržených osob znamená ze-jména popření univerzality lidských práv. Právě univerzalita přitom naznačuje jediné – a sice že lidská práva jsou každé lidské bytosti, teroristovi či související podezřelé osobě natolik inherentní, že žádný legální důvod (ať už možnost trestního postihu v důsled-ku trestné činnosti nebo i například rasově či genderově diskriminační ustanovení), nemůže takto inherentní práva lidským bytostem odebrat.

Závěrem tedy z výše zmíněného vyplyne, že lidská práva skutečně jsou právy tero-ristů a práva teroristů jsou lidská práva, ať již z důvodů individuálních, tedy že se jedná o lidské bytosti bez ohledu na teroristickou činnost nebo z důvodů celospolečenských, teleologických a politických za zvážení dopadu na celý systém jako takový. Nezbývá proto než dále bojovat za představy wilsonovského idealismu za základní principy me-zinárodního práva a doufat v další pozitivní vývoj v této oblasti.

124

OBECNÁ VOLNOST JEDNÁNÍ JAKO ZÁKLADNÍ PRÁVO?

Tomáš Střeleček

Téma obecné volnosti jednání není v titulku uvedené formulaci traktována v čes-ké ústavněprávní literatuře, takovéto pojetí je spíše doménou civilistického diskurzu. V tomto ohledu je vhodné odkázat na vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 a znění jeho § 62: Osoba v právním smyslu je způsobilá míti práva a povinnosti v mezích právního řádu a má volnost jednati, ačli jednání není právním řádem zakázáno. Z uvede-ného vyplývá, že jde zejména o jednání osoby jako osoby soukromého práva, zejména ale jde o jednání aprobované právním řádem, když ten ho nezakazuje (jednání secun-dum et intra legem i jednání praeter legem). První katalogy práv a svobod byly zprvu součástí občanskoprávních kodexů, ve 20. století ale tyto absorbovaly listiny nadzá-konného, resp. ústavního charakteru. Podíváme-li se do českého ústavního pořádku, obdobou toho, co bylo navrhováno v roce 1937, je legální licence čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srov. čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky).

Tento příspěvek do diskuse nad otázkou, zda je obecná volnost jednání (autono-mie) pouze principem prozařujícím do jednoduchého práva, nebo základním právem, kterého je možné se dovolávat přímo, se zabývá tímto tématem prizmatem náležitostí demokratického právního státu a snaží se strukturovat odpověď s ohledem na dosavad-ní výsledky aplikační praxe zejména Ústavního soudu České republiky.

I. Demokratický právní stát a obecná volnost jednání

Ústava ve svém čl. 1 odst. 1 stanoví, že Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Právě uvedené ustanovení v souvztažnosti s čl. 2 odst. 3 a odst. 4 představuje směrovku pro stát a pojetí vztahu člověka (občana) a státu, z kterého vyplývá, že stát má sloužit realizaci člověka a ne naopak. Lze tudíž dovodit podmíněnost demokratického právního státu člověkem (ob-čanem), resp. respektem státu k jeho autonomní sféře. Shodně konstruuje atributy práv-ního státu Ústavní soud České republiky ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 43/04: „Základním atributem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze ve výjimečných případech zejména tehdy, pokud jednotlivec svými projevy (včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání) zasahuje do práv třetích osob nebo pokud je takový zásah ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu ome-zení příslušného základního práva. Jinými slovy, podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jed-nak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje

125

pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo.“

Z uvedeného vyplývá, že lze spojovat právní stát především s požadavkem respektu k autonomní sféře jednotlivce. Uvedené pojetí vychází z pojetí materiálního právního státu, které je v kontrapozici s formálním právním státem. Obsahem pojmu materiální právní stát jsou ideje a hodnoty, které mají regulativní funkci, jak uvedl Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93: „Naše nová Ústava není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i ur-čité regulativní ideje vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Ústava České republiky akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respek-továním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. To znamená i při kontinuitě se «starým právem» hodnoto-vou diskontinuitu se «starým režimem». Toto pojetí ústavního státu odmítá formálně-racio-nální legitimitu režimu a formální právní stát. Ať jsou zákony státu jakékoli, ve státě, který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní než režim demokratický.“

Shrneme-li představenou argumentaci obhajující materiální demokratický právní stát, jeho atributy jsou respekt k autonomii jednotlivce a primát jednotlivce nad stá-tem, oboje je potom zajišťováno nikoli formální legalitou, ale legitimní legalitou, jejíž conditio sine qua non jsou podstatné náležitosti demokratického právního státu. Pavel Rychetský 1 vypočítává tyto podstatné náležitosti demokratického právního státu v ko-mentáři k čl. 9 odst. 2 Ústavy, které jsou, podle něho, považovány za nesporné podle většinového názoru: 1. princip svrchovaného státu podle čl. 1 Ústavy, 2. principy svr-chovanosti lidu, dělby moci a vlády práva podle čl. 2 Ústavy, 3. princip volné soutěže politických stran podle čl. 5 Ústavy, 4. princip většinového rozhodování ve svobodném hlasování a ochrana menšin podle čl. 6 Ústavy, 5. princip samosprávného územního uspořádání a autonomie samosprávných celků podle čl. 8 a čl. 101 odst. 4 Ústavy, 6. princip všeobecného, rovného a přímého volebního práva podle čl. 18 Ústavy, 7. princip nezávislosti soudnictví podle čl. 81 Ústavy a 8. zakotvení a ochrana základ-ních lidských práv a svobod, zejména podle čl. 1 až 6, čl. 10, 15, 21 a 23 Listiny.

Až na posledním místě nesporného výčtu Pavla Rychetského stojí regulatorní idea obecné volnosti právního jednání (čl. 2 odst. 4 Listiny), i když je částečně již obsažena v principu vlády práva, nikoli ale cele a bezvýjimečně. Je až překvapivé, že idea svo-body (obecné volnosti právního jednání) je uváděna na posledním místě nesporného seznamu.

1 Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T., Mlsna, P. a kol.: Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 1224.

126

Eliška Wagnerová 2 cituje v komentáři k čl. 2 odst. 4 Listiny následující část nálezu sp. zn. I. ÚS 43/04: „Svobodná sféra jednotlivce a její bezprostřední ústavní garance v po-době vymahatelného subjektivního práva jsou totiž condiciones sine qua non materiálního právního státu, který je vystavěn na úctě k základním právům jednotlivce. Právo na re-spektování autonomní a svobodné sféry jednotlivce působí vlastně jako konstanta vytčená před závorkou, v níž se ocitají jednotlivá specifi kovaná základní práva pozitivněprávně for-mulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy. Potřeba formulace dílčích základních práv byla totiž vždy historicky podmíněna reakcí na masové porušování té které oblasti svobody jednotlivce, z níž vyvstalo konkrétní základní právo (viz Hayek, F. A. Právo, zákonodárství a svoboda. Svazek 3. Praha: Academia, 1991, str. 96).“ Z uvedeného je zřejmé, že právě proto je zahrnuta obecná volnost jednání, resp. li-berální pojetí státu do výčtu podstatných náležitostí demokratického právního státu, když je konstantou základních práv a svobod, bez ní by neměly smysl.

II. Obecná volnost jednání jako požadavek autonomie

Obecnou volností jednání je nutné rozumět nejširší možnou (univerzální) svo-bodu činit, s výjimkami, cokoli. Těmito výjimkami z obecné volnosti, lépe řečeno limity obecné volnosti jednání, jsou koreláty a komplementy obecné volnosti jiných osob a veřejné statky, které představují v posledku zákaz některého jednání. Prostoru svobody, který vymezuje obecná volnost jednání, je vlastní omezenost svobodou jiných (nejde o libovůli či svévoli mocnějšího vůči méně mocnému, ale konkordanci svobod). A právě autonomie vůle, která je předpokladem obecné volnosti jednání, musí být chráněna, jinak nemá jakákoli svoboda smysl. Uvedená volnost jednání se konkretizuje v soukromém právu do smluvní volnosti (svobody).3

Někdy se hovoří o zásadě rovnosti svobod, jak traktují Rouček a Sedláček v komen-táři k ustanovení § 363 obecného zákoníku občanského.4 Nejlépe je právě v soukro-mém právu, kam obecná volnost jednání směřuje, vidět, že negativnímu omezení jed-noho odpovídá subjektivní právo druhého (typicky u vlastnického práva). V takovém případě je zákonným omezením druhé osoby něco non facere (nekonat) a pati (strpět), nikdo v takovém případě nepochybuje, že subjektivní právo vlastníkovo by nemohlo existovat bez omezení druhého. Přesto je nejlepší strukturací vztahů lidí k věcem právě vlastnické právo, které má stejný zákonný obsah. Stejně tak nelze pochybovat, že obec-ná volnost jednání je v případech veřejných statků speciální nevolností jednat, která je ale legitimizována nejen legalitou ochrany veřejného statku, ale i legitimitou tohoto veřejného statku.

2 Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 931.

3 Hendrych, D. a kol.: Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1481.4 Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo

platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: Wolters Kluwer, 2013, str. 5424.

127

Autonomie (z  řeckých autos a nomos) znamená dávat si sám sobě zákon, ukládat sám sobě pravidla jednání. V právu se hovoří o autonomii vůle, to znamená svoboda, neodvislost, samostatnost vůle a  možnost ji svobodně projevovat, zavazovat se. Právě autonomie jednotlivce je požadavkem na stát, má-li mít obecnou volnost jednání, ne-má-li ji mít, pak není třeba, aby si mohl utvářet svá pravidla, svůj život. Z judikatury Ústavního soudu následuje výběr dvou nálezů a jednoho usnesení, které mají společného jmenovatele, proti kterému jsou zaměřeny, tím je nevolnost jednání, resp. opomíjení těch hodnot, bez kterých nemá obecná volnost právního jednání smysl. První je nález, kterým byl zamítnut návrh na zrušení zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který stojí na materiálním pojetí ústavního demokratického právního státu, další brojí proti formalistickému výkladu právního jednání, kterým je znemožněno, aby se jednající sám zavázal, poslední je usnesení z 1. 6. 2015, kterým první senát Ústavního soudu předložil plénu návrh na zrušení ustanovení občanského soudního řádu o rozsudku pro uznání v případě nevyjádření se žalovaného na kvalifi kovanou výzvu soudu.

Výňatek z nálezu Pl. ÚS 19/93 zní: „Východiskem formálně-legalistické argumentace navrhovatelů je úvodní tvrzení, že «české právo je založeno na svrchovanosti zákona». Tím pomíjejí vyšší princip, totiž princip svrchovanosti lidu, který je nositelem nadstátní moci, moci konstruktivní, zatímco zákon je produktem moci uvnitř státu již konstituované a in-stitucionalizované. V pojetí ústavního státu, na kterém je založena Ústava České republiky, není právo a spravedlnost předmětem volné dispozice zákonodárce, a tím ani zákona, pro-tože zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami, jež Ústava prohlašuje za ne-dotknutelné. Ústava České republiky např. v čl. 9 odst. 2 stanoví, že «změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná». Tím jsou konstitutivní principy demokratické společnosti v  rámci této Ústavy postaveny nad zákonodárnou kompetenci, a  tím «ultra vires» Parlamentu. S  těmito principy stojí a padá ústavní stát. Odstranění některého z těchto principů, provedené jakýmkoli, byť i většinovým anebo zcela jednomy-slným rozhodnutím Parlamentu, by nemohlo být interpretováno jinak než jako odstranění tohoto ústavního státu jako takového.“ Při čtení těchto řádků prizmatem požadavku autonomie (vůle) jednotlivce a  obecné volnosti právního jednání lze dospět k  pře-svědčení, že těmito principy materiálního právního státu je obecný prostor svobody jednotlivce jednat, který nemůže být svévolně omezován, ale důvodně, za legitimním cílem, vhodně a potřebně, zejména proporcionálně, když jednotlivec má primát nad státem, jak tomu ale ne vždy bylo. Tudíž i v tom lze vidět jistou tendenci teze a antiteze v dějinnosti a vývoji společnosti, resp. právního řádu.

Dalším příkladem nerespektování materiálního právního státu a jeho požadavku autonomie jednotlivce je nerespektování smluvní volnosti v případě smlouvy o převo-du nemovité věci, kterou vyložil krajský soud ryze formalisticky – viz nález sp. zn. I. ÚS 331/98: „Z napadeného rozsudku krajského soudu důsledně vzato vyplývá, že krajský soud dovodil irelevanci, popř. nezrealizovatelnost právního úkonu – tedy smlouvy uzavřené mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem, neboť nemůže vyvolat jimi zamýšlené účinky. Takový

128

právní formalizmus a přehnané nároky na formulaci smlouvy však nelze z ústavněprávní-ho hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny.“ V tom lze spatřit, co explicitně vyjádřil až zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že právní jednání má býti spíše platné než neplatné. Pouze v případech, kdy nelze vůbec seznat vůli (neurčitost, nesrozumitelnost projevu, absence vůle apod.), je právní jedná-ní nicotné, neplatné absolutně je v případech výjimečných (zjevný rozpor s dobrými mravy, odporuje-li zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek), relativně neplatné je tehdy, jde-li o porušení práva na ochranu určité osoby. Je zřejmé, že obsahem obecné volnosti jednání je svoboda činit, co sám považuji za  vhodné, potřebné a užitečné, činím-li to v součinnosti s jinými, je má smluvní volnost protažením mé autonomie vnitřní.

Z poslední doby lze zmínit usnesení sp. zn. I. ÚS 3263/13, v kterém Ústavní soud odkazuje na starší své rozhodnutí. V jádru argumentace Ústavního soudu spočívá autono-mie vůle, která má primát před státní mocí, tudíž jí má být dána přednost v případě, lze-li dosáhnout výsledku (legitimního cíle) i jinak – viz výňatek z uvedeného nálezu: „Ústavní soud přitom už v nálezu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 42/08 (N 90/53 SbNU 159) vyslovil názor, že dispoziční právní úkony není možno zakládat na právní fi kci. Opačným postupem je porušena dispoziční zásada prostupující civilním procesem a princip autonomie (svobody) vůle. «Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že fi nguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání» (z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08). Fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. porušuje princip autonomie (svobody) vůle procesních stran (žalovaných).“ Z uvedeného vyplývá, že státní moc může jít podle senátu č. I Ústavního soudu, neboť z uvedených důvodů věc předložil plénu Ústavního soudu, tak daleko, že s nečinností žalovaného spojí souhlas se skutkovým stavem, nesmí s ním ale spojit souhlas právně relevantní, totiž uznání. Takový závěr je diskutabilní, neboť nečinnost žalovaného lze vyložit jako svobodné jednání, byla-li mu možnost jednat poskytnuta a znal--li následky nevyjádření se.

III. Obecná volnost jednání jako základní právo nebo jako princip

V literatuře lze nalézt protichůdná pojímání obecné volnosti jednat, kterou obsa-huje čl. 2 odst. 3 Listiny. V prvé řadě lze nalézt ze starší doby ten přístup, že se není možné dovolávat obecné volnosti jednat, resp. autonomie, přímo, ale jen zprostředko-vaně, prostřednictvím poukazu na základní práva, do kterých bylo zasaženo. Výňatek z nálezu sp. zn. III. ÚS 31/97 zní: „Ústavní soud v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 12/94 čl. 4 odst. 1 Listiny interpretoval v tom smyslu, že «toto ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti

129

toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv a svo-bod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo.» (ÚS ČR: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 3, Praha, C. H. Beck 1995, str. 127). Shodné konstatování platí rovněž pro čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy. Tato ustanovení, zjevně inspirována čl. 5 Deklarace práv člověka a občana z 26. srpna 1789, vymezujíce v návaznosti na čl. 1 Listiny prostor svobodného jednání jednotlivce, patří mezi ty ústavní normy, které v reakci na zkušenosti totalitní minulosti stanoví principiální rámec vztahu jednotlivce a  státu. Pokud je tedy uplatnění čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny vázáno dotčením stěžo-vatele na některém ze základních práv a svobod, v posuzované věci přichází v úvahu právo vlastnické, chráněné ustanovením čl. 11 Listiny, jakož i právo svobodného podnikání dle čl. 26 Listiny.“ Takový přístup redukuje obecnou volnost jednat na princip, požadavek na  stát, aby interpretoval základní práva v duchu liberálním, aby platilo in favorem libertatum.

V této souvislosti je vhodné se zamyslet nad tím, zdali není takováto redukce obec-né volnosti právního jednání bezzubá ve smyslu nevymahatelnosti per se. Pokud totiž není středobodem ústavního pořádku člověk a  jeho svoboda, ale vztahuje-li se tato svoboda jen k základním právům, není potom takovýto právní řád vztažen k jiné pri-mární hodnotě a jinému primárnímu právu? Na druhou stranu je třeba připomenout, že je tato obecná volnost jednání skutečně bezobsažná, realizuje se ve vztahu ke kon-krétním předmětům (právního) jednání jako jsou věci, jiné osoby apod. Nekonkrétní předmět, dopředu nevymezený předmět jednání osob je ale v posledku jedinou ga-rancí svobody, když právě cíle či smysly nejsou určeny předem. Z toho vyplývá spí-še obecný příklon k respektu k jakémukoli cíli či smyslu, zvláště, má-li být soudobý demokratický právní stát laický, nevážící se ke konkrétní ideologii, náboženství apod. Tím není dotčeno právo státu určit veřejné statky, které jsou nedotknutelné (viz např. trestní právo). Není-li zajištěno a garantováno obecně volné jednání, stává se z tako-vého jednání obecně nesvobodné jednání (kvantitativně i  kvalitativně), když je mu a priori stanoven limit, který nemá legitimní důvod. Takovéto nelegitimní omezení může být podle mého názoru právě vázanost na jiné právo, čímž je stanoven okruh omezení skrývajících se nenápadně za obecnou volností jednání. Ač je to kontroverzní teze, právě nutnost vztahovat svobodu jednání k jiným právům je limitující nevhodně, nepotřebně a neproporcionálně, jako kdyby se ztrácel primát svobody jednotlivce nad zavázaností jednotlivce státním právem. Domnívám se, že svoboda (obecná volnost jednání) je hodnotou samou o sobě a jen tehdy může být realizována, je-li chráněná per se a a priori, a posteriorní může v krajních případech znamenat ochranu neexistentní.

V  nálezu sp. zn. I. ÚS 43/04 Ústavní soud dospívá k  obdobným závěrům, to-tiž k  tomu, že obecná volnost jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny) je subjektivním právem: „Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny ve  své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo

130

jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým právem, nýbrž o subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou proto při aplikaci jednoduchého práva současně povinny normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, interpretovat rovněž tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi. Jinými slovy, obecné soudy si při interpretaci shora uvedených ustanovení jednoduchého práva musejí po-čínat tak, aby formalistickým výkladem právních norem nezasáhly do práva jednotlivce činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon výslovně neukládá. To se týká i norem, jež upravují interpretaci projevů vůle jednotlivců, kdy formalismus spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na účel úkonu spočívajícího ve vůli účastníků smluvního vztahu uplatněný při výkladu právního úkonu jednotlivce lze v důsledku vztáhnout také na formalismus interpretace samotné právní normy.“ K takovéto interpretaci čl. 2 odst. 4 Listiny se též přiklání Eliška Wagnerová,5 když akcentuje toto ustanovení jako strukturální princip a současně jako základní právo.

Nelze opomenout, že právě svoboda jednání jako obecná volnost jednání je princi-pem, bez kterého by soudobá společnost byla dysfunkční. Založení společnosti na ne-volnosti, jak o ní píše v hyperbole Václav Bělohradský,6 by znamenalo opuštění toho, co je člověku vlastní a jeho tváře. Především ale jde o to, že taková společnost konstruuje stát, který má pravděpodobně primát nad člověkem, resp. existuje jiná moc než je suverenita lidu, která strukturuje jednotlivé lidské životy příkazy a zákazy. Nutně není vyloučeno, aby společnost založená na svobodném jednání rovnoprávných lidí nenará-žela na potíže s udržením sociálního smíru a rovnováhy svobod slabých a silných. Je-li ale vhodné postulovat, pak právo je právem slabších, tudíž tato obecná volnost jednání je limitována nejen veřejnými statky, ale též stejným právem jiných osob. Z uvedené-ho vyplývá, že by bylo vhodné nad obecnou volností jednání uvažovat tak, že působí vertikálně, ale i horizontálně (alespoň nepřímo), neboť autonomii, svobodu vnitřní, a obecnou volnost jednání, svobodu vnější, lze obtížně hájit, když jejich status je ne-gativní. Oprávněné vybojování takového prostoru nikdy není trvalé, neboť opakovaně takováto pozice láká neoprávněně k obsazení někým jiným.

IV. Závěr

Člověku je vlastní rozum a vůle, obé je zaměřené k dobru. Právě vůle korigova-ná rozumem je realizována, projevována a uskutečňována ve vnějším světě jednáním. Požadavkem na stát je toto jednání umožnit, o jeho legitimitě není pochyb, jeho smysl nelze poměřovat objektivními měřítky jiných základních práv. Spojením s těmito jiný-mi základními právy se nemůže takové jednání stát závažnějším, když jeho podstatou je právě bezobsažnost, resp. obsah nezhodnotitelný jinými. V tom spočívá hájitelnost

5 Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod. …, str. 931.6 Bělohradský, V.: Společnost nevolnosti. Praha: Slon, 2007, str. 301.

131

jakéhokoli jednání, že je svobodné. Tím ale není dotčeno, co je vytčeno před závorku, že totiž toto svobodné jednání je z principu omezeno svobodou i právem jiného a dále veřejnými statky, hodnotami společnosti sine qua non.

Obecná volnost jednání je obsažena v podstatných náležitostech demokratického právního státu (vůli a její projev nikdo nesmí obecně zakazovat či limitovat ve smyslu nerovnosti svobod), k čemuž se přiklání např. Pavel Rychetský. Přesto podle shora uve-deného seznamu nesporných podstatných náležitostí demokratického právního státu je až na jeho posledním místě, což z něj pravděpodobně netvoří středobod právního řádu. Z mého pohledu je takové pojetí problematické, když společnost se historicky strukturovala shora, mocensky a  silově, ale v  dnešní době by se měla strukturovat a odvozovat své kompetence od lidu, resp. v posledku od vůle jednotlivců, bez nichž není společnosti. Z  takového pohledu je potom stát výronem lidské vůle zaměřené na celek a společný prospěch (veřejný zájem), který ale není v kontrapozici k zájmu soukromému, jen ho v mnohém přesahuje a doplňuje. Tudíž čl. 2 odst. 3 Listiny je, jak uvádí Eliška Wagnerová,7 komplementární k enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí stanovených v čl. 2 odst. 2 Listiny. Z mého pohledu je ale podstatné, aby vzájemné podmiňování těchto ustanovení, je-li nějaké, vycházelo od čl. 2 odst. 3 k čl. 2 odst. 2 Listiny, nikoli naopak. Není to stát, který dává svobody a práva člověku, ale uznává je, jsou přirozená. Všeobecná volnost jednání má objektivně-právní funkci, neboť je výro-nem lidské přirozenosti. Jakékoliv jiné založení společnosti než na všeobecné volnosti jednání by znamenalo rozrušení společnosti a její dysfunkci.

Z uvedených důvodů a  jak ilustrují zejména nález Pl. ÚS 19/93 a nález sp. zn. I. ÚS 43/04 je podstatné pro obecnou volnost jednání (autonomii vůle) založení státu na prioritě jednotlivce před státem a respektu k jeho prostoru svobody, který nesmí být narušován nevhodně, nepotřebně, z nelegitimních důvodů a nepřiměřeně. Spor o  to, zda je obecná volnost jednání základním právem či nikoli není zcela dořešen, nelze ale přehlednou, že je zřejmá tendence vykládat obecnou volnost jednání jako základní právo přímo aplikovatelné, když bez něho by nešlo o materiální právní stát. Podle mého názoru je vhodné právě kvůli regulativním idejím, které mají být v pozadí ústavního pořádku přítomny, považovat obecnou volnost právního jednání za základní právo, když právě svojí bezobsažností je způsobilé být takovou hodnotou, na které je nutné v materiálním právním státě trvat a poskytnout ji ústavní ochranu. Realizace této svobody je každého právem, ale i morální povinností, nesplnění této povinnosti ale stát nemůže, ani není způsobilý sankcionovat. Toto základní právo je ale zároveň principem, s kterým by se měl každý jednotlivec i stát a jeho jednotlivé složky moci vyrovnat a zkoumat, zda do něho nezasahují, zasahují-li, pak tak lze činit jedině ústav-ně konformně.

7 Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod. …, str. 931.

132

PRÁVO NA SMRT V ČR

Jana Svobodová

1. Máme právo na smrt?

Za posledních sto let se v západní společnosti průměrná délka života zvýšila téměř o 30 let. Zatímco na počátku 20. století činila pouze 50 let, nyní se pro obě pohlaví pohybuje kolem 80 let. 1 Bezpochyby je to výsledkem pokroku v medicíně. Lékaři jsou dnes schopni nejen vyléčit mnoho nemocí, ale také prodloužit život tam, kde nelze dosáhnout úplného vyléčení. Se zvyšujícím se věkem populace ovšem nastávají také problémy sociálního a etického rázu, většinou se totiž nezvyšuje kvalita života. Mnoho lidí si nyní pokládá otázku, zda je nutné udržovat lidský život za každou cenu, ať už v případě lidí nemocných či obětí úrazů.

V průběhu dvacátého století jsou zakládány společnosti podporující dobrovolný odchod ze života 2 a před soudy se řeší první případy lidí, kteří požadují právo na smrt.3 Pročítáme-li ovšem lidskoprávní dokumenty, nenarazíme v  nich na  právo na  smrt, spíše naopak. Právo na smrt se nejčastěji dovozuje z práva na život. Za předpokladu, že každý má právo na život a svobodu jednání, měl by také svobodně rozhodovat o jeho průběhu a konci. Máme tedy právo na smrt? A pokud ano, mělo by zůstat pouze mezi řádky lidskoprávních dokumentů nebo by mělo být legislativně zajištěno?

2. Právo na smrt a eutanazie v historii

2.1 Starověk až raný novověkZřejmě první zmínka o usmrcení z útrpnosti se nachází ve Starém Zákoně v pasáži

popisující Saulovu smrt. Saul po nezdařené bitvě sám nalehne na meč, ale sebevražda se mu nepodaří a ve smrtelných bolestech požádá Amálekovce, aby ho usmrtil. Ten uposlechne, ale když později tuto událost převypráví Davidovi, je potrestán smrtí.4 V  antice byla eutanazie tolerována, ačkoliv se neslučovala se zněním Hippokratovy přísahy. V křesťanství silně ovlivněném středověku pak logicky nacházíme spíše zamí-tavý postoj, např. Tomáš Akvinský ji odmítá, protože chce zachovat spravedlnost Boží a řád přírody. Na druhou stranu nalezneme i fi losofy, kteří byli jejími zastánci. Těmi jsou mimo jiné T. Moore nebo F. Bacon, který dokonce slovo euthanasia použil poprvé v dnešním významu ve svém spise Nová Atlantida.

1 Doležalová, P.: Stárnutí obyvatelstva-rizikový faktor růstu veřejných výdajů. 2012, https://is.bivs.cz/th/19625/bivs_m/Starnuti_obyvatelstva_-_rizikovy_faktor_rustu_verejnych_vydaju.pdf.

2 V  roce 1935 je založena britská Voluntary Euthanasia Legislation Society a  v  roce 1938 Euthanasia Society of America. (Převzato z encyklopedie Britannica – heslo Euthanasia.)

3 Např. In re Farrell (New Jersey Supreme Court, 1987), Cruzan v. Director, Missouri Department of Health (United States Supreme Court, 1990) atd.

4 Bible, Česká biblická společnost, Praha 1985, 2. Samuelova 1, verš 1-16.

133

2.2 Návrh trestního zákoníku 1921 – 1926V moderní historii se na našem území uvažuje o  začlenění eutanazie do právní

úpravy při přípravě nového trestního zákoníku mezi lety 1921-1926. V § 271, odst. 3 je uvedeno:

„Usmrtí-li viník jiného úmyslně ze soucitu, aby uspíšil jeho neodvratnou neda-lekou smrt a tím jej vysvobodil z krutých bolestí způsobených nezhojitelnou nemocí nebo z jiných tělesných muk, proti nimž není pomoci, může soud trest mimořádně zmírnit neb od potrestání upustiti.“

V důvodové zprávě autoři uvádí, že zvláštní mírná sazba je užita z důvodu absen-ce nepřátelského úmyslu, také zdůrazňují, že by bylo možno zahrnout tento případ pod polehčující okolnosti z důvodu přechodného omluvitelného stavu mysli, nicméně z důvodu závažnosti tohoto problému upravili tento institut zvlášť. Zajímavé je uve-dení jiných tělesných muk, autoři tento paragraf formulovali s ohledem na konkrétní případy, kdy někdo uvízne při nehodě v hořícím vraku a není již možné ho zachránit, pouze zabránit tomu, aby zemřel uhořením. Ze stejného důvodu nevyžaduje žádné předcházející úřední povolení, ve většině případů by bylo totiž ustanovení nepoužitel-né. Nakonec uvádí, že ponechání trestnosti vraždy z útrpnosti a ne její zlegalizování za určitých omezení je myšleno jako auto korektiv. Totiž riziko, že při bezdůvodnosti užití eutanazie a  neprokázání nutnosti a  soucitu bude pachatel souzen pro vraždu, omezí její užití na nejkrajnější případy. Návrh nicméně nebyl schválen a v roce 1937 ho vystřídal další, který dokonce usmrcení z útrpnosti zařazoval mezi přečiny.5 Ani tato ustanovení ovšem nevstoupila do praxe, protože příprava nového trestního zákona byla přerušena druhou světovou válkou.

2.3 Původní návrh trestního zákoníku z roku 2004Po roce 1989 byl několikrát podán návrh úpravy různých podob eutanazie. Původní

návrh trestního zákoníku z roku 2004 počítal v § 115 s privilegovanou podstatou usmr-cení na žádost.6

„Kdo ze soucitu usmrtí nevyléčitelně nemocnou osobu, která trpí somatickou ne-mocí, na její vážně míněnou a naléhavou žádost, bude potrestán odnětím svobody až na šest let.“

Návrh tedy stanovil jako podmínky soucit, nevyléčitelnou somatickou chorobu, vážně míněnou naléhavou žádost a horní hranici ponechal na šesti letech, aby k rozho-dování docházelo vždy v soudním senátu. V druhém odstavci citovaného ustanovení byly tyto podmínky rozvedeny:

5 Novotný, O., Vokoun, R., Šámal, P. a kol.: Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, str. 36.

6 Návrh dostupný z http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4ct=744ct1=0

134

„Vážně míněnou a  naléhavou žádostí se rozumí svobodný a  určitý projev vůle osoby starší osmnácti let, která není zbavena ani omezena ve způsobilosti k právním úkonům a není stižena duševní poruchou, jednoznačně a důrazně směřující k jejímu vlastnímu usmrcení.“

Jedním z požadavků tedy bylo dosažení 18 let věku a plné svéprávnosti, což ome-zilo okruh oprávněných subjektů. Nicméně podle T. Holčapka a P.  Šustka by bylo bývalo lepší touto hranicí stanovit schopnost plně posoudit význam a závažnost žádosti o usmrcení, protože může dojít k případům, kdy trpící pacient ještě zcela nedosáhl 18 let nebo je z důvodu vážné nemoci omezen na svéprávnosti kvůli těžkostem s ob-staráváním záležitostí, nicméně mentálně je zcela v pořádku.7

Návrh byl však nakonec zamítnut v Senátu PČR. K odmítnutí § 115 však došlo již v Ústavně-právním výboru a Výboru pro Evropské záležitosti Senátu formou pozmě-ňovacích návrhů a také v Ústavně-právním výboru Poslanecké sněmovny ve druhém čtení. V rámci senátní rozpravy nejčastěji zazníval argument vágnosti podmínek pro usmrcení a nepřipravenosti veřejnosti.8

2.4 Senátní návrh zákona o důstojné smrtiV roce 2008 se znovu objevil podobný návrh: Senátní návrh zákona o důstojné

smrti.9 V devatenácti paragrafech stálo, že tento zákrok smí provést pouze lékař, ale je to jeho právem, nikoliv povinností, a tudíž k provedení eutanazie nesmí být nucen. Přednostně, pokud je to možné, poskytne nemocnému pomoc s  „odchodem“ (tzn. asistovaná sebevražda) a v případě, že pacient není schopen se sám usmrtit, provede zákrok lékař. Návrh počítal i s variantou, že pacient dá souhlas k eutanázii předem, pro případ, že by tak již nemohl učinit později. Pro udělení souhlasu byla stanovena přísně písemná forma s úředně ověřeným podpisem, pacient musel být při plném vědomí a plně svéprávný. Tento souhlas se pak uchovával v pacientově zdravotní dokumentaci, pokud ho neodvolal. Kromě souhlasu byla další podmínkou nevyléčitelná nemoc, která dospěla do beznadějného stavu a způsobovala pacientovi trvalé fyzické nebo psychické utrpení. K dosažení úplné kontroly musely od udělení souhlasu do provedení eutana-zie uplynout alespoň 4 týdny. Specifi kem tohoto návrhu je poměrně těžko zjistitelné a prokazatelné psychické utrpení, které by bylo dostatečným důvodem pro eutanázii. Ani tento návrh nebyl přijat a zamítnut byl hned při prvním přednesení v Senátu. Při obecné rozpravě vystoupili převážně senátoři z řad lékařů a jejich protiargumenty byly v podstatě totožné. Obávali se zneužitelnosti eutanazie, označovali život jako nejvyšší hodnotu a vyzdvihli nutnost podpory a rozšiřování paliativní péče.10

7 Holčapek, T., Šustek, P.: K § 115 návrhu nového trestního zákona. Trestně-právní revue, č. 11/2004, str. 352.8 Z rozpravy také vyplývá, že tyto argumenty uvedl na semináři k návrhu zákona prof. J. Jelínek.9 Návrh senátorky Václavy Domšové dostupný na webových stránkách Senátu PČR10 Senátní tisk dostupný z  http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=stenoO=6IS=3951

T=303#st303

135

3. Právo na smrt a právní řád ČR

3.1 Ústavní právoPřestože není přímo garantováno žádným zákonným způsobem, odvozuje se právo

na smrt, popř. důstojnou smrt jako součást práva na život11, které je naopak hlavním bodem všech lidskoprávních dokumentů. V České republice upravuje právo na život čl. 6 Listiny základních práv a svobod:

(1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.(2) Nikdo nesmí být zbaven života.(3) Trest smrti se nepřipouští.(4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v sou-

vislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.V tomto případě je ovšem těžké vyvodit přímo z jeho znění právo na smrt, protože

druhý odstavec stanovuje, že nikdo nesmí být zbaven života. Na druhou stranu odsta-vec čtvrtý ponechává místo pro výjimky ze zákona, které jsou v současné době užívány hlavně v  trestním právu jako okolnosti vylučující protiprávnost. Z toho vyplývá, že odstavec dvě není defi nitivním zákazem veškerého zbavování lidského života, nicméně musí jít o situaci, která je zákonem upravená a povolená.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, existence práva na smrt je dokazována ještě dalšími základními lidskými právy, která jsou v  našem ústavním pořádku v  článku 7 a  10 Listiny. Ty zaručují každému bez rozdílu osobní nedotknutelnost, ochranu soukro-mí a rodinného života, dále osobní svobodu a zakazují mučení a jiné kruté, nelidské a ponižující zacházení. Právo na smrt není ze znění článků hned patrné, nicméně tyto argumenty spočívají v tom, že umírající člověk ztrácí v mnoha případech i na dlouhou dobu důstojnost a tím, že není schopen rozhodnout o ukončení svého života je vlastně podroben nelidskému zacházení, dokonce mučení. 12

3.2 Trestní právoTrestní právo má ze své podstaty v praxi chránit hodnoty stanovené ústavním prá-

vem. Tyto hodnoty jsou vyjádřeny jako druhové objekty trestného činu, jež zastupují jednotlivé hlavy zvláštní části trestního zákoníku. Trestné činy proti životu jsou zařa-zeny do dílu prvního, první hlavy, tedy hned na začátek zvláštní části, čímž zákono-dárce vyjádřil důležitost zájmu na ochraně života. Právo na smrt zde sice není úplně vyloučeno, protože zákoník nekriminalizuje sebevraždu., ale co se sebevraždy týče, lze 11 Wagnerová, E. Šimíček, V. Langášek, T. Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a  svobod. Komentář.

Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2012, s. 164.12 Tuto argumentaci lze vysledovat v případu Pretty vs. Spojení království (2002). Soud zde rozhodl tak, že

nemůže být odpovědný za nelidské zacházení či mučení, protože nezpůsobil nemoc, která ho vyvolala. Dále nadřadil povinnost státu chránit život jako nejvyšší hodnotu nad právem člověka rozhodovat o svém životě a jeho ukončení. Zajímavé je, že v tomto případě soud naopak uznal, že člověk, který není schopen ukončit sám svůj život, je diskriminován oproti ostatním lidem.

136

vysledovat, že je to z důvodu nadbytečnosti, jelikož účast na sebevraždě je trestným či-nem, tedy vytvořit takto právo na smrt spíše nebylo úmyslem zákonodárce. Samotnou aktivní eutanázii 13 označuje zákoník za  trestný čin vraždy, tedy situace, kdy člověk nemůže sám spáchat sebevraždu.

Existují ovšem případy, ve kterých popsané jednání nebude vraždou, a nebo bude posouzena mírněji. Jedním z nich je aplikace polehčujících okolností (§ 41 trestního zákoníku), pro případ eutanazie se obzvláště nabízí spáchání v silném rozrušení způ-sobeném útrpností s umírajícím. Dále je zde možnost aplikace principu krajní nouze (§ 28 trestního zákoníku):

Krajní nouze(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chrá-

něnému trestním zákonem, není trestným činem(2) Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

Z povahy eutanazie platí, že smrtí odvracíme možnou horší variantu smrti s utr-pením a  lidský život je bezpochyby hodnota chráněná zákonem, přičemž dodržení podmínky, že utrpení nešlo již odvrátit jinými dostupnými prostředky, je i výborným korektivem proti zneužití tohoto ustanovení.14 Nicméně v soudní praxi k této argu-mentaci ještě nedošlo.

3.3 Zdravotnické právoDalším možným místem, kde by se dalo vyhledat právo člověka na smrt, je v záko-

ně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Ten totiž umožňuje pacientovi odmítnout i životně důležitou léčbu, a tak vlastně rozhodnout o své smrti (§ 28 – práva pacienta). Paragraf 36 dokonce upravuje institut dříve vysloveného přání, kdy lze odmítnout udělení souhlasu s  léčbou pro případ, že by již pacient nebyl schopen o svém stavu rozhodnout. Zde je ovšem v odstavci 5 výjimka, která stanoví, že nelze respektovat přání, které nabádá k postupům aktivně způsobujícím smrt. Pacient má tedy právo zemřít pouze v případě, kdy už fakticky umírá (tj. tzv. pasivní eutanazie). Tento postup se dále vůbec neuplatní v případě osob nezletilých a pacientů s omezenou svéprávností, z čehož vyplývá, že pokud bychom právo na smrt zařadili mezi základní lidská práva, je tomuto okruhu osob právo upřeno, což by bylo navíc nelogické, pokud trváme na tom, že právo na smrt vychází z práva na život, protože čl. 6 Listiny hned v prvním odstavci právo na  život rozšiřuje dokonce na  nascitura a  užívá formulaci, že právo na život má “každý”, jakkoliv je omezení tohoto rozhodnutí žádoucí.

13 Aktivní eutanazie je jednání, např. lékaře, které má přímo za následek ukončení života.14 Císařová, D., Sovová, O. Trestní právo a zdravotnictví. Praha: Orac, 2004, s. 118. Drbohlavová, I. Euthanázie z pohledu českého trestního práva. Trestně-právní revue, 2003, č. 4, s. 111.

137

K institutu dříve vysloveného přání se však váže mnoho podmínek, převážně v od-stavci 5. Pacientův zdravotní stav se musí ubírat předpokládaným směrem15, nesmí dojít k takovému vývoji v poskytování zdravotních služeb, že by pacient přání nevyslo-vil, toto rozhodnutí nesmí ohrozit další osoby a navíc pokud se již začne s oživováním, nesmí se přestat, nehledě na přání pacienta. Je tedy prakticky vždy možné obejít dříve vyslovené přání a neřídit se jím.

4. Legislativní řešení?

Právo na smrt již bylo uznáno a zařazeno do právní úpravy v několika zemích v po-době eutanazie.16 Jinde je upraveno jako privilegovaná skutková podstata pro případ vraždy.17 Ale spíše jde o jakousi kusou úpravu v rámci více zákonů, která se vyhýbá rozhodnutí o problému, jenž je mnohem více etický než právní, jako je tomu u nás. Z právního řádu vyplývá, že sice aktivní eutanazie je zakázána úplně, ale co se týče pasivní eutanazie, rozhodnutí ohledně provedení bude nejčastěji svěřeno do rukou lé-kaře, který rozhodne, zda se bude nebo nebude řídit přáním pacienta. Domnívám se, že mnohem lepší by bylo věc upravit v trestním zákonodárství, jak již bylo v minulosti několikrát navrženo, tedy jako privilegovanou skutkovou podstatu vraždy s dolní hra-nicí 0 let. Rozhodování o přípustnosti eutanazie (ať už aktivní či pasivní) by se přesu-nulo do rukou soudců, nejlépe soudního senátu, a tím by se zajistila nejen mnohem větší kontrola, ale také by se z eutanazie vytvořilo opravdu krajní řešení, protože ne každý by byl automaticky beztrestný.

15 V zákoně jako předvídatelná situace.16 Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Švýcarsko, některé státy USA.17 Např. Spolková republika Německo.

138

KRAVÍNY A PODOBNÁ OBYDLÍ

Lucie Škapová

1. Právo na nedotknutelnost obydlí – obecně: význam, obsah, smysl a účel

Nedotknutelnost obydlí (nebo též domovní svoboda) svým významem a charakte-rem spadá (ve smyslu terminologie Listiny základních práv a svobod, zákona č. 2/1993 Sb.; dále jen „Listina“) mezi základní lidská práva.1 Z hlediska teorie práva se řadí mezi tzv. práva první generace, jejichž charakteristickým znakem je (zjednodušeně řečeno) důraz na  status n egativus, tj. požadavek, aby se státní moc pokud možno zdržela ja-kéhokoliv zásahu do těchto práv. Příčinou této maximy a zároveň hlavním smyslem a účelem této skupiny práv je ochrana svobody jednotlivce, uznání a respektování jeho nedotknutelné sféry, aby navzdory existenci „všudypřítomného a všemocného“ státu mohl autonomně rozvíjet svoji osobnost. Proto bývají práva první generace označo-vána také jako tzv. liberální neboli negativní svobody a obsahově vycházejí především z principu nedotknutelnosti osoby, jejího soukromí a lidské důstojnosti.2

Z výše zmíněného vyplývá těsné sepětí nedotknutelnosti obydlí s ochranou sou-kromého a  rodinného života. Kupř. Úmluva o  ochraně lidských práv a  základních svobod (dále jen „Úmluva“) tyto tři hodnoty (společně s ochranou korespondence) ve  svém čl. 8 staví vedle sebe 3 a byť nelze a priori stanovit mezi těmito hodnotami žádný hierarchický vztah,4 obecně lze asi konstatovat, že se tyto pojmy vzájemně pře-krývají a že soukromý a rodinný život budou pojmy obecnějšími. Proto může být jed-ním opatřením často zasaženo více těchto práv zároveň (např. nedotknutelnost obydlí a právo na soukromý život).5

V podstatě je tedy možné říci, že nedotknutelnost obydlí (spolu s ochranou kore-spondence) představuje speciální ochranu soukromí, resp. rodinného života. Někdy se z toho důvodu ve spojitosti s nedotknutelností obydlí hovoří o „prostorové dimenzi práva na soukromí“ či „prostorově vymezené soukromé sféře“ každého jedince.6 Sám Ústavní soud (dále jen „ÚS“) se v minulosti vyjádřil, že „právo garantované ustanovením čl. 12 Listiny (...) úzce souvisí s právy garantovanými čl. 7, 8 a 10 Listiny [nedotknutel-1 Srov. např. nález ÚS ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96 nebo Wintr, J. Principy českého ústavního

práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, str. 138-146.2 Srov. Wintr, J.: op. cit., str. 130-131, 135-138.3 Srov. čl. 8 odst. 1: „Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespon-

dence.”4 Není tedy kupř. možné tvrdit, že jedna z  těchto hodnot požívá vždy automaticky vyšší ochrany než

hodnota jiná; význam dané hodnoty se vždy posuzuje podle konkrétních skutkových okolností. Srov. Kmec,  J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o  lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 865.

5 Srov. Kmec, J. a kol.: op. cit., str. 865.6 Viz Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012,

str. 330-332.

139

nost osoby a jejího soukromí, zákaz mučení; osobní svoboda; právo na soukromí vč. ochrany dobrého jména, pověsti, osobních údajů a rodinného života], která společně vytváří osobnostní (soukromou) sféru každého jednotlivce, kterou právo garantované čl. 12 Listiny prostorově vymezuje obydlím;“7 právo na nedotknutelnost obydlí přitom „spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit (...)“.8

2. Pojetí obydlí v judikatuře ESLP, ESD a v českém právu

Vzhledem k tomu, že se právo na soukromí a svobody na něj navazující dotýkají samotné lidské důstojnosti, je pojem obydlí obecně vykládán extenzivně.

2.1 Pojetí obydlí v judikatuře ESLPKonstantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) oby-

dlí („home“/„domicile“) funkčně vymezuje jako „místo, fyzicky vymezené území, kde se rozvíjí soukromý a rodinný život“.9 Takové místo přitom může nabývat rozmanitých podob (obytné karavany, místnosti na kolejích, dlouhodobě pronajaté hotelové pokoje apod.); nezahrnuje však samotný pozemek.10 S přihlédnutím k tomu, že předmětem ochrany je zde jednotlivec a jeho soukromí, nikoliv místo samo o sobě, požaduje ESLP existenci určité „dostatečné a trvající vazby“ 11 dotčené osoby k danému místu, aby toto mohlo být uznáno za její obydlí ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Právní vztah osoby k dotčené-mu místu, resp. její právní titul k jeho obývání přitom není rozhodující – stejný rozsah ochrany se uplatní bez ohledu na to, zda je stěžovatel vlastníkem, nájemcem nebo má k obydlí pouze faktický vztah (např. ztratil platný právní titul k užívání bytu nebo v obydlí žije pouze z důvodu rodinných či jiných společenských vazeb).12 Je-li splněn požadavek skutečného pouta k místu, není a priori na překážku, že dotčená osoba má více alternativních obydlí.13

ESLP šel nicméně ve své judikatuře (počínaje rozhodnutím z 16. prosince 1992 ve věci Niemietz proti Německu) ještě o několik kroků dále a pod pojem obydlí/domov zahrnul taktéž profesní prostory podnikajících fyzických osob 14 a následně v rozhod-nutí z 16. dubna 2002 ve věci Société Colas Est a další proti Francii taktéž nebytové pro-story právnických osob, jejich sídla, pobočky a další obchodní prostory.15 Takto široce

7 Viz nález ÚS ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, § 17.8 Viz III. ÚS 287/96, op. cit.9 Viz Kmec, J. a kol.: op. cit., str. 874. Rozsudek ze dne 2.11.2006, Giacomelli proti Itálii, č. 59909/00, § 76.10 Srov. Kmec, J. a kol.: op. cit., str. 875.11 Viz Kmec, J. a kol.: op. cit., str. 875.12 Srov. Kmec, J. a kol.: op. cit., str. 875.13 Srov. Kmec, J. a kol.: op. cit., str. 876.14 Srov. rozsudek ESLP ze dne 16. 12. 1992, Niemietz, č. 13710/88, zejm. § 29-31.15 Srov. rozsudek ESLP ze dne 16. 4. 2002 (konečná verze rozsudku z 16.7.2002), Société Colas Est a další

proti Francii, č. 37971/97, § 40-42.

140

vykládá nedotknutelnost obydlí (a to již od počátku 70. let) taktéž německý Spolkový ústavní soud, podle něhož pod pojem obydlí spadají kromě soukromých bytových prostor též prostory pracovní, podnikové a obchodní.16

2.2 Pojetí obydlí z hlediska unijního práva, vývoj v judikatuře ESDCo se týká Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“) a jeho postoje k nedo-

tknutelnosti obydlí, prošla jeho judikatura v posledních dekádách zásadními změnami. Až do roku 2002 byl zásadní rozsudek z 21. září 1989 ve věci Hoechst proti Komisi, v němž ESD prohlásil právo na nedotknutelnost soukromých obydlí fyzických osob garantované čl. 8 Úmluvy za obecnou zásadu právní společnou právním řádům člen-ských států. Vzhledem k úzké vazbě ochrany obydlí na osobní svobodu člověka a s při-hlédnutím k tomu, že v dané době ještě neexistovala judikatura ESLP ohledně ochrany profesních prostor (rozsudek ve věci Niemietz byl vydán až o 3 měsíce později) a že „mezi právními řády členských států panují nikoliv nevýznamné rozdíly co se týče povahy a stupně ochrany poskytované podnikovým prostorám proti zásahům veřejné moci“17 nic-méně ESD odmítl, že by se nedotknutelnost obydlí vztahovala i na nebytové prostory společností.18

Obrat v  judikatuře ESD nastal až v říjnu 2002, kdy s odvoláním na judikaturu ESLP (jednak Niemietz proti Německu, ale zejm. Société Colas Est proti Francii) ESD konstatoval, že za určitých okolností může být ochrana obydlí vztažena i na prosto-ry společností, a  to bez ohledu na  to, že jsou organizované jako osoby právnické.19 Zdůraznil přitom však, že podle samotného ESLP je v případě obchodních a podnika-telských prostor přípustný zásah většího rozsahu než u obydlí v užším slova smyslu.20

Takto široké pojetí pojmu obydlí bylo v roce 2012 potvrzeno i ve vztahu k čl. 7 Listiny základních práv Evropské Unie (2007/C 303/01; „Listina ZP“), jenž stanoví, že „[k]aždý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a ko-munikace“. Takový výklad Listiny ZP, jež je od Lisabonské smlouvy právně závazná a tvoří součást primárního práva (srov. čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU),21 je přitom plně souladný s čl. 52 odst. 3 Listiny ZP, podle něhož platí, že obsahuje-li tato listina „práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou smysl a  rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Tato ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.“22

16 Srov. Wagnerová, E. a kol.: op. cit., str. 332.17 Viz rozsudek ze dne 21. 9. 1989, Hoechst, 46/87 a 227/88, Recueil, s. 2919, § 17: „(...) there are not

inconsiderable divergences between the legal systems of the Member States in regard to the nature and degreee of protection aff orded to business premises against intervention by the public authorities.“.

18 Srov. Hoechst, op. cit., § 17-18.19 Srov. rozsudek ze dne 22. 10. 2002, Roquette Frères, C-94/00, Sb. rozh., s. I-9039, § 29.20 Srov. zejm. Niemietz, op. cit., bod 31; vůči prostorám právnických osob srov. Société Colas Est, op. cit., § 49.21 Srov. Svoboda, P. Úvod do evropského práva. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 135.22 Srov. Peers, S. a kol. Th e EU Charter of Fundamental Rights: A Commentary. München: Beck, 2013, str. 159.

141

2.3 Pojetí obydlí v českém právuJudikatura českých obecných soudů a trestněprávní doktrína chápaly pojem obydlí

taktéž extenzivně (prostor sloužící k bydlení a prostory k němu náležející, tj. např. byty, rodinné domy či obytné přívěsy vč. sklepních prostor nebo garáže), a to v obdobném rozsahu jako výše (vč. rekreačních chalup, chat nebo zahradních domků určených k tr-valejšímu pobytu), ovšem s výhradou prostor nesloužících k bydlení, tj. tzv. nebyto-vých prostor.23 V českém právním řádu se tedy kravíny, kanceláře, tovární haly, sklady, živnostenské provozovny ad. za obydlí ve  smyslu čl. 12 Listiny nepovažovaly, proto také jejich prohlídka podle trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb.; „TrŘ“) probíhala v jiném režimu než domovní prohlídka ve smyslu čl. 12 odst. 2 Listiny, jenž stanoví, že „[d]omovní prohlídka je př ípustná jen pro úč ely trestního ř ízení, a to na písemný odů -vodně ný př íkaz soudce“.

Změna nastala až na základě nálezu Ústavního soudu (Pl. ÚS 3/09, 219/2010 Sb.), v  němž se ÚS ztotožnil s  judikaturou ESLP a  vztáhl ústavní pojem obydlí taktéž na nebytové prostory, jež do té doby stály mimo ústavní ochranu čl. 12 Listiny a pro povolení jejich prohlídky pro účely trestního řízení se nevyžadoval písemný odůvod-něný příkaz soudce, nýbrž „pouze“ státního zástupce. Z ústavně-právního hlediska se tedy jak na bytové, tak na nebytové prostory nyní vztahuje nedotknutelnost obydlí a režim „domovní prohlídky“ ve smyslu čl. 12 odst. 2. Na úrovni práva podústavního se ovšem nadále pojmově rozlišuje mezi „obydlím“ a  tzv. „jinými prostorami a po-zemky“ (srov. § 82 TrŘ), ustanovení o „domovní prohlídce“ obydlí se však tentokrát obdobně uplatní také na „prohlídku jiných prostor a pozemků“ (byť s drobnými vý-jimkami – srov. § 83a odst. 2 a 3). Modifi kovaný režim se uplatní na prostory (bytové i nebytové), v nichž je vykonávána advokátní činnost 24 (srov. § 85b TrŘ).25

3. Polemika se současným extenzivním pojetím obydlí – nebytové prostory pod ústavní ochranou práva na nedotknutelnost obydlí – nutnost?

Ačkoliv má evolutivní výklad své opodstatnění a není jistě účelné bezdůvodně lpět na historickém výkladu pojmů a vzdalovat se tak smyslu a účelu, který staré normy v průběhu společenského vývoje nabyly, není jistě nevhodné položit si otázku, zda je takový extenzivní výklad obydlí, blížící se výkladu contra legis verbis, skutečně jediný možný a správný.

3.1 Sídla, pobočky a jiné obchodní prostory právnických osobNa první pohled se asi nejproblematičtěji jeví ta část této koncepce, podle níž síd-

la, pobočky a jiné obchodní prostory společností představují jejich obydlí a jsou tedy chráněny nedotknutelností obydlí stejně jako bytové, příp. nebytové prostory osob 23 Srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 629.24 Právě ochrana advokátních kanceláří stála na  počátku judikatury ESLP, podle níž pod ochranu čl.  8

spadají i profesní prostory; srov. např. již zmíněný případ Niemietz proti Německu. 25 Blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1114-1158.

142

fyzických. Zpochybněno je tak totiž samotné tvrzení, že obydlí je místo, kde se „roz-víjí soukromý a rodinný život“, neboť právnická osoba jakožto osoba fi ktivní, právem vytvořená, skutečný soukromý a rodinný život asi spíše vést nemůže.26 Nelze přitom odhlédnout od  smyslu a účelu nedotknutelnosti obydlí – nejde o pouhou ochranu vlastnického práva, nýbrž o ochranu soukromí a soukromého života, jehož narušení ze strany státu se jednotlivce bytostně dotýká, a zasahuje tak přímo jeho lidskou dů-stojnost; nositelem lidské důstojnosti může být však z povahy věci pouze člověk, tj. fyzická osoba.

Teoreticky by v duchu judikatury Niemietz bylo možné uvažovat o tom, že sídlo, pobočky a další prostory ve vlastnictví nebo užívání právnické osoby jsou místem, kde se v  jisté míře odehrává soukromý život jejích zaměstnanců (šlo by tedy v podstatě o analogii k profesním prostorám podnikajících fyzických osob). V takovém případě by ovšem šlo o obydlí dotčených zaměstnanců, tudíž by daná právnická osoba neměla aktivní legitimaci k podání stížnosti k ESLP (srov. čl. 34 Úmluvy) a neměla by mít ani nárok na přiznání náhrady nemajetkové újmy vzhledem k tomu, že újmu utrpěli její zaměstnanci, nikoliv ona sama. ESLP ale v případu Société Colas Est náhradu stěžova-telům – právnickým osobám – přiznal,27 zdá se proto, že právnické osoby za přímou (příp. nepřímou) oběť porušení čl. 8 Úmluvy považuje.

Sám ESLP se k  výše popsanému problému nijak nevyjádřil. Jeho argumentace v rozsudku Société Colas Est se omezila na připomenutí, že již v minulosti přiznal práv-nickým osobám nárok na náhradu škody v souvislosti s porušením práva na spravedli-vý proces podle čl. 6 Úmluvy, a na strohé konstatování, že v duchu doktríny evolutivní interpretace „nastal čas“28 (a to aniž by blíže vysvětlil, v čem jsou současné okolnosti odlišné oproti minulosti a v jakém směru tyto změny ospravedlňují jím zvolený výklad Úmluvy).29 Stejnou argumentační chudostí se bohužel vyznačují i výše zmíněná roz-hodnutí ESD a ÚS, která v podstatě pouze odkazují na judikaturu ESLP.30

3.2 Profesní prostory podnikajících fyzických osob (ESLP) a „jiné prostory a pozemky“ (ÚS)

Ani další tvrzení, na nichž ESLP založil svoje extenzivní pojetí obydlí a jež ÚS fakticky nekriticky převzal, však neoplývají takovou nezpochybnitelností, jak by se mohlo zdát.

Ústředním východiskem těchto úvah je idea, že v podmínkách současné společ-nosti není možné soukromí a pracovní činnost snadno oddělit, neboť „činnosti, které

26 Obdobně Kmec, J. a kol.: op. cit., str. 876.27 Srov. Société Colas Est, op. cit., zejm. § 55-56.28 Viz Société Colas Est, op. cit., § 41: “(...) the Court considers that the time has come to hold that in certain

circumstances the rights guaranteed by Article 8 of the Convention may be construed as including the right to respect for a company’s registered offi ce, branches or other business premises (…).”

29 Srov. Société Colas Est, op. cit., § 41.30 Srov. Roquette Frères, op. cit., § 29 a Pl. ÚS 3/09, op. cit., § 19-20.

143

se vztahují k výkonu povolání nebo podnikání mohou být prováděny v  soukromém obyd-lí, a činnosti, které se k povolání nevztahují, mohou být vykonávány v kanceláři nebo v komerčních prostorách“.31 V důsledku toho je údajně třeba obdobnou ochranu jako obydlí/domovu v užším slova smyslu poskytovat i prostorám sloužícím k výkonu za-městnání.32

Byť nelze popřít, že se člověk jakožto společenská bytost seberealizuje i mimo svůj domov a rodinný kruh, nemusí to nutně znamenat, že se „soukromý a rodinný život“ odehrává v profesních a jiných nebytových prostorách ve stejné míře a rozsahu jako v  prostorách bytových. Ačkoliv tedy lze souhlasit s názorem ESLP, že právě při výko-nu zaměstnání má značná část lidí možná i nejvýznamnější příležitost rozvíjet vztahy s okolním světem, nelze opominout fakt, že profesní prostory, sklady, hospodářská stavení apod. již z povahy věci bývají přístupné i dalším lidem (např. kolegům, zaměst-nancům, nadřízeným nebo klientům) a jejich primárním účelem není „únik jednotliv-ce před vnějším světem“, nýbrž podnikatelská a obchodní činnost.

V souvislosti s tím je vhodné upozornit na existenci tzv. „rozumného očekávání soukromí“, které je podle judikatury ESLP (ale také např. podle Nejvyššího soudu Spojených států amerických 33 ) jedním z významných faktorů při rozhodování, zda ur-čité opatření provedené ve veřejném prostoru (např. instalování bezpečnostní kamery), představuje zásah do soukromí. Hlavním východiskem je myšlenka, že na veřejných místech (kde člověk musí počítat s  tím, že bude spatřen dalšími lidmi, kupř. i prá-vě prostřednictvím kamery) má jedinec nižší (rozumné) očekávání soukromí a podle toho přizpůsobuje své chování. Proto je chování učiněnému na veřejnosti poskytována nižší ochrana.34 Mezi veřejným prostorem a soukromými nebytovými prostorami sa-mozřejmě v mnoha případech budou panovat určité rozdíly (např. v případě veřejnosti nepřístupných kanceláří), nicméně je otázkou, zda obdobný rozdíl, jaký spatřujeme např. mezi veřejným prostorem a kanceláří, nepanuje taktéž např. mezi kanceláří a ro-dinným domem. Jedinci na pracovišti zcela jistě nejednají zcela volně a bez zábran jako u sebe doma, ale upravují své chování s ohledem na přítomnost dalších osob (zejm. kolegů či nadřízených). Očekávání soukromí proto podle mého názoru ani v případě nebytových prostor nelze zcela pominout jako relevantní faktor při posuzování inten-zity zásahu do soukromí.

Z těchto důvodů je otázkou, zda je opodstatněné tvrdit, že jednotlivec jedná např. v kanceláři nebo dokonce ve skladu či kravíně se stejným očekáváním soukromí jako ve  svých soukromých obytných prostorách (osobně se domnívám, že spíše nikoliv), a zda je potom taková kancelář, sklad nebo kravín autentickým a seznatelným odrazem

31 Viz Kmec, J. a kol.: op. cit., str. 876; příp. Niemietz, op. cit., § 30.32 Srov. Niemietz, op. cit., § 29; obdobně Pl. ÚS 3/09, op. cit., § 30.33 Srov. Dorsen, N., Rosenfeld, M., Sajó, A., Baer, S. Comparative Constitutionalism: Cases and Materials. St.

Paul: Th omson Reuters, 2010, zejm. str. 1195.34 Srov. Kmec, J. a kol.: op. cit., str. 867.

144

osobnosti dotčeného jednotlivce a  jeho soukromého života (tj. např. jeho osobního vkusu, preferencí, zálib, životního stylu, sociálního postavení apod.), a to v podobné či dokonce stejné míře jako např. dům či byt, v němž bydlí. S ohledem na to se nabízí další otázka, a to zda mohou být tyto nebytové prostory skutečně legitimně považo-vány za  „nedotknutelnou sféru“ jednotlivce a  zda je tedy jejich prohlídka zásahem do osobní integrity, lidské důstojnosti a osobnostních práv srovnatelné intenzity jako prohlídka obytných prostor (a v návaznosti na to, zda tedy mají oba typy těchto pro-stor požívat stejné ústavní ochrany).

3.2.1 Přístup ESLP a ESD: nebytové prostory požívají nižší ochrany než prostory bytové

V  tomto ohledu je vhodné připomenout, že byť ESLP (a  v  návaznosti na  něj také ESD) považují některé nebytové prostory za obydlí, resp. domov ve smyslu čl. 8 Úmluvy a čl. 7 Listiny ZP EU, do jisté míry rozlišují mezi bytovými a nebytovými pro-storami, neboť proklamovali, že jsou v případě nebytových prostor ochotni akceptovat závažnější zásahy veřejné moci do nedotknutelnosti obydlí, než by jinak bylo přijatelné u prostor bytových (obydlí v užším slova smyslu).35 Obdobně i Spolkový ústavní soud rozlišuje mezi ochranou soukromých bytových prostor na straně jedné a pracovními, podnikovými a obchodními prostory na straně druhé.36 Tento přístup tedy v zásadě odpovídá výše vyloženému názoru, že soukromý život se v nebytových prostorách ode-hrává v nižší intenzitě než v prostorách bytových, a tudíž není nutné, aby si nárokovaly stejnou ústavní ochranu jako prostory sloužící k bydlení.

3.2.2 Přístup ÚSČeský ÚS sice celou svoji argumentaci de facto založil na citaci zahraniční judi-

katury (zejm. ESLP a Spolkového ústavního soudu), oba své vzory však ve vstřícnosti k nebytovým prostorám a v přísnosti vůči právní úpravě překonal.

Extenzivní pojetí obydlí, tak jak jej pojal ÚS ve výše zmíněném nálezu z června 2010, je totiž širší než kupř. koncepce judikovaná ESLP a ESD. Jak ESLP, tak ESD to-tiž v souvislosti s nedotknutelností obydlí a ochranou soukromého života hovoří (ales-poň zatím) „pouze“ o profesních prostorách a sídlech, pobočkách a jiných obchodních prostorách společností. Je tedy otázka, zda by stejně jako ÚS považovali za obydlí, tj. místo, kde se odehrává soukromý a rodinný život, např. bývalý kravín užívaný k ile-gálnímu pěstování konopí (který by navíc pravděpodobně nesplňoval ani již zmíněný požadavek dostatečné a trvající vazby). ÚS kromě toho na rozdíl od ESLP za obydlí považuje taktéž pozemky, a to i neohraničené (např. lesy či louky).37

Zároveň nelze přehlédnout, že úroveň ochrany poskytovaná obydlí jak Úmluvou, tak Listinou ZP EU a Základním zákonem SRN („GG“) je nižší než v případě české

35 Srov. zejm. Niemietz, op. cit., bod 31; obdobně Société Colas Est, op. cit., § 49.36 Srov. Wagnerová, E. a kol.: op. cit., str. 332.37 Srov. Pl. ÚS 3/09, op. cit., § 30.

145

Listiny. Ani čl. 8 Úmluvy, ani čl. 7 Listiny ZP EU totiž k provedení domovní pro-hlídky předchozí příkaz soudce výslovně nepožadují. ESLP sice vyžaduje, aby právní stav a praxe v dané zemi poskytoval dostatek účinných záruk proti zneužití (jinak zásah nesplní podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy), nicméně se zdá, že předchozí soudní příkaz nepovažuje za podmínku sine qua non. Lze si tedy představit, že by absence apriorního souhlasu soudce mohla být nahrazena dostatečně účinnou soudní kontrolou ex post.38 Ani čl. 13 Základního zákona není formulován tak nekompromisně jako čl. 12 Listiny – zásadně sice k provedení do-movní prohlídky vyžaduje přivolení soudu, ale výjimečně, vyžaduje-li to nedostatek času, může souhlas poskytnout i jiný orgán stanovený zákonem (srov. čl. 13 odst. 2 GG), a to i v případě domovní prohlídky v užším slova smyslu. Listina navíc domovní prohlídku připouští pouze pro účely trestního řízení; např. ESLP ale v minulosti připustil taktéž prohlídku obydlí za účelem zabrání věcí v souvislosti s porušením autorského práva.39

Lze tedy shrnout, že současné české pojetí „extenzivního obydlí“, tak jak je vy-mezeno v judikatuře ÚS, je ve své celistvosti širší než „extenzivní obydlí“ ve smyslu judikatury ESLP (ačkoliv vychází ze stejných argumentů) a zároveň si nárokuje su-verénně nejvyšší úroveň ochrany (a to i v porovnání s německou právní úpravou). Na rozdíl od zmíněných zahraničních úprav navíc ani co do poskytnuté ochrany nijak významněji nediferencuje mezi obytným prostorem na straně jedné a kanceláří, skla-dem či neohraničeným pozemkem na straně druhé. Z toho plyne, že krok, jenž ÚS v roce 2010 učinil, vůbec nebyl nutný k tomu, aby Česká republika dostála svým me-zinárodním závazkům vyplývajícím z přistoupení k Úmluvě a naplnila tak imperativ čl. 1 odst. 2 Ústavy. ÚS tedy v zásadě do českého ústavního pořádku implementoval koncepci obydlí zahraničních soudů, a  to aniž by dostatečně uvážil odlišný kontext české a zahraniční právní úpravy a odůvodnil, z jakého důvodu si litera ústavy takovou implementaci žádá.

Je třeba si zároveň uvědomit, že trestní právo a jeho instituty také ztělesňují jisté podstatné společenské hodnoty – především zájem veřejnosti na odhalování trestné činnosti, jejím objasňování a potrestání pachatelů. Jestliže tedy prohlídka nebytových prostor a pozemků představuje méně závažný, či dokonce takřka zanedbatelný zásah do osobnostních práv jednotlivce, je kontraproduktivní a v rozporu s efektivitou trest-ního procesu poskytovat těmto prostorám takto nepřiměřeně vysokou ochranu. Nelze přitom pominout fakt, že tato nadstandardní ochrana není poskytována ze svobodné vůle demokratického zákonodárce, nýbrž v podstatě z vůle Ústavního soudu.

38 Srov. Kmec, J. a kol.: op. cit., str. 925.39 Srov. rozsudek ESLP ze dne 30.3.1989, Chappell proti Spojenému království, č. 10461/83; příp. Kmec, J.

a kol.: op. cit., str. 925.

146

ÚSTAVNÍ PŘEZKUM DANÍ, ANEB ZDANIT LZE SKORO COKOLIV (ZATÍM)

Michal Tuláček

1. Úvod

Tématem příspěvku je zmapovat vývoj přezkumu daní v judikatuře Ústavního sou-du a představit překvapující rozsudek z poslední doby, který se zvláštním způsobem dosavadní judikatuře vymyká.

V příspěvku budu někdy používat pouze slovo „daně“, i když tím myslím veškeré daňové příjmy, tedy daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění. Z kontextu bude jasné, kdy mám na mysli samotný pojem daně a kdy všechny daňové příjmy.

Daně, spolu s poplatky a jinými obdobnými peněžitými plněními, představují spe-cifi cký fenomén, protože jde o státní zásah do soukromého vlastnictví, který se ale děje ve veřejném zájmu. Veřejná moc fi nancuje jednotlivé politiky ze svých veřejných roz-počtů a daně jsou základním zdrojem příjmové strany těchto rozpočtů. Daně jsou tedy klíčové pro realizaci veřejné politiky (ať už státní, nebo krajské, obecní, ale například i politiky jednotlivých státních a dalších fondů). I proto lze akceptovat zásah do vlastnic-kého práva, za účelem dosažení těchto příjmů, a to i za užití zákonných forem donucení.

2. Daňové příjmy

Před samotným přehledem judikatury je však nutné vymezit pojem daňové příjmy. Lze je charakterizovat jako „nenávratná, nedobrovolná a nesankční peněžitá plnění, která jsou veřejnými příjmy veřejných rozpočtů, a  to příjmy zpravidla řádnými, pravidelnými a plánovanými“.1 Daňové příjmy lze dále rozdělit na daně a poplatky.

„Daně jsou daňovými příjmy, které jsou neekvivalentní, ukládané na základě záko-na, spravované státem nebo jinými osobami vykonávajícími veřejnou správu, a to pří-jmy zpravidla neúčelovými, řádnými, pravidelnými a  plánovanými.“ 2 Poplatky jsou daňovými příjmy, které mají stejné všechny znaky jako daně až na ekvivalentnost.3 Za poplatek tedy daňový subjekt může očekávat určité přímé protiplnění, zatímco za daň takové přímé konkrétní protiplnění očekávat nemůže. Uvedeným defi nicím však vyhoví nejen daně a poplatky, ale i další peněžitá plnění, jako například odvody,4

1 Boháč, R.: Daňové příjmy veřejných rozpočtů v České republice. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2013, str. 41.2 Boháč, R.: op. cit., str. 106.3 Boháč, R.: op. cit., str. 111.4 Například odvod z loterií a jiných podobných her podle § 41 an. zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích

a jiných podobných hrách.

147

dávky,5 pojistná,6 cla, příspěvky 7 a úhrady.8 Prosté označení „daně a poplatky“ v textu právního předpisu tedy všechny daňové příjmy neobsáhne, a je vhodnější označovat je souhrnně jako „daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění“.9

Vedle toho, že existuje kategorie jiných obdobných peněžitých plnění, nesmí čte-náře zmást ani to, že některá peněžitá plnění jsou sice podle názvu poplatkem, ale po-dle výše uvedené defi nice jde materiálně o daň10 a naopak. Z pohledu ústavního práva je spíše podružné, zda se daň nazývá jako poplatek, nebo naopak. Zajímavější otázkou je, zda se judikatura aplikovatelná na daně a poplatky dá vztáhnout na všechny daňo-vé příjmy, tedy i na  jiná obdobná peněžitá plnění. Na základě několika rozhodnutí Ústavního soudu 11 lze mít za to, že tomu tak je, a tedy je tato judikatura univerzálně použitelná, bez ohledu na konkrétní název peněžitého plnění.

3. Přehled judikatury Ústavního soudu ve věcech daní

3.1 Možnost ukládat daněUkládání daní představuje zásah státu do vlastnického práva garantovaného čl. 11

Listiny základních práv a svobod. Přesto jde o zásah legitimní, protože jde o příspěvek na věci veřejné.12

Koncepce daňové politiky je věcí státu a odpovědností zákonodárce, který za ni nese politickou odpovědnost.13 Z toho plyne pro zákonodárce široký prostor pro sta-novení konstrukčních prvků daní, což znamená stanovení předmětu, míry i rozsahu zdanění.14 V oblasti daňové politiky navíc zákonodárce může činit i kroky iracionální, aniž by to bez dalšího znamenalo, že jde o  kroky protiústavní.15 Soudní moc tedy například nemůže zrušit daň jen proto, že je její správa neúměrně nákladná. Samotná zákonná úprava však iracionální být nemůže (došlo by k porušení principu neakceso-rické rovnosti), ani nemůže porušit další zásady popsané dále.

5 Například dávka z  přebytku cukru podle čl. 142 nařízení Evropského parlamentu a  Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělský-mi produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007.

6 Například pojistné na sociální zabezpečení podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabez-pečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

7 Např. příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podle zákona č. 589/1992 Sb.8 Např. úhrada z dobývacího prostoru podle § 32a odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., horního zákona.9 Boháč, R.: op. cit., str. 38.10 Například poplatek ze psů podle § 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.11 Například nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/03 ze dne 18. srpna 2004 a sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze

dne 21. 4. 2009.12 Boháč, R., Radvan, M.: Vnímání daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění ve světle jejich

ústavních aspektů. Bulletin KDP ČR, č. 2/2015, str. 38.13 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/01 ze dne 12. března 2002.14 Nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08, op. cit.15 Nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03, op. cit.

148

„Jakkoli je daň, poplatek, příp. peněžitá sankce veřejnoprávním povinným peněžitým plněním státu, a tedy zásahem do majetkového substrátu, a tudíž i vlastnického práva po-vinného subjektu, bez naplnění dalších podmínek nepředstavuje dotčení v ústavním pořád-kem chráněné vlastnické pozici“ 16 Z toho důvodu není při posuzování proporcionality zásahu daní do vlastnických práv užíván běžný test proporcionality,17 ale „test extrémní disproporcionality“, který je jeho modifi kovanou verzí.18 V tomto testu není posuzo-vána ani otázka vhodnosti (tedy zda zákonná úprava je schopná dosáhnout svého cíle), ani otázka potřebnosti (tedy zda jejího cíle není možné dosáhnout jiným, méně zatě-žujícím způsobem). Posuzováno je pouze to, zda nejsou daně a poplatky zneužívány nebo zda nejsou extrémně neproporcionální.

3.2 Daň jen na základě zákonaPodle článku 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod lze ukládat daně a po-

platky pouze na základě zákona. Citované ustanovení je zdánlivě jednoduché a jasné, avšak jak brzy uvidíme, plynou z něj hned dva problémy. Prvním problémem je to, že daně a poplatky zcela nevyčerpávají okruh všech povinných dávek, které jsou státu odváděny. Druhým je samotný pojem „na základě zákona“, který lze ad absurdum vykládat i tak, že na podzákonné předpisy není možné delegovat žádnou část úpravy.

To, že jiná obdobná peněžitá plnění nejsou uvedena v citovaném ustanovení, ne-znamená, že by je bylo možné a contrario ukládat jinak, než na základě zákona, protože musí být vždy naplněn i  čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a  svobod, který také stanoví, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona.

Z požadavku, aby byly daně a poplatky ukládány pouze na základě zákona, ply-ne, že daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění může ukládat pouze Parlament České republiky. Jiné subjekty tak činit samy o  sobě nemohou, a  to ani, kdyby šlo o záležitost spadající do okruhu jejich samostatné věcné působnosti.19 Kraje ani obce tedy samy nemohou zavést své místní daně nebo místní poplatky, aniž by k tomu byly zmocněny zákonem. To však neznamená, že by místní daně a poplatky nebylo možno zavést vůbec, nebo že by neměly samosprávy určitý manipulační prostor pro modifi ka-ci některých základních konstrukčních prvků těchto daní nebo poplatků, vždy se tak ale musí dít na základě výslovného zákonného zmocnění. V současné době ale existuje úprava pouze místních poplatků pro obce.20 Obce tedy nemohou ukládat místní daně 21 a krajské samosprávy nemohou ukládat ani místní poplatky, ani místní daně. Protože je však judikatura Ústavního soudu v poslední době k místním samosprávám čím dál tím více vstřícná, nelze předjímat, zda v této oblasti nedojde v budoucnu k posunu.

16 Nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03, op. cit.17 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. října 1994.18 Nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08, op. cit.19 Nález ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 63/04 ze dne 22. března 2005.20 Zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.21 Některé místní poplatky však jsou materiálně místními daněmi, například již zmíněný poplatek ze psů.

149

Na podzákonný předpis nelze delegovat ani vymezení základních konstrukčních prvků daně, tedy stanovení toho, kdo má daň platit (subjekt daně), jaký statek podléhá zdanění (předmět daně), kvantifi kace předmětu daně (základ daně), sazby daně a její splatnosti. Tento závěr se opírá o judikaturu Ústavního soudu jen částečně. Ústavní soud vyslovil protiústavnost zmocňovacího ustanovení pro stanovení konstrukčních prvků daně, ale pouze pro případ, kdy nejsou dostatečně stanoveny meze zmocnění.22 Finanční věda z toho ale dále dovodila závěr, že všechny základní konstrukční prvky daně musí být uvedeny přímo v zákoně.23

Pro naplnění požadavku legality daní však nepostačí to, že budou konstrukční prvky uvedeny v zákoně. Lze si, a to i na případech některých stávajících daňových zákonů, představit takové vymezení konstrukčních prvků, které by bylo nejasné, roz-porné či neurčité. To by samo o sobě nemuselo představovat problém, protože takový zákon by sice neměl kvality, které jsou na právní předpis obecně kladeny, ale právo nabízí standardní proces i pro řešení takových situací. Zákon by tedy šlo vyložit po-mocí různých metod právní interpretace, které vedou k poznání skutečného záměru ideálního zákonodárce. V oblasti daní je však takový postup problematický, protože zdanění představuje zásah do vlastnického práva, který je navíc vynucován pod hroz-bou sankce. Z toho důvodu Ústavní soud vyslovil, že „[n]elze připustit, aby se vlivem interpretace zákona stalo předmětem zdanění něco, co zákon za předmět daně s žádou-cí mírou určitosti nepředpokládá“.24 Důsledky nejasné formulace daňové povinnosti zásadně nemůže jít k tíži jednotlivce, ale dopady má zásadně nést stát jako ten, kdo povinnost stanovil.25 Vedle interpretační zásady jde však i o apel na zákonodárce, aby formuloval základní konstrukční prvky daní či poplatků tak určitě, aby minimalizoval možnost jejich odlišného výkladu.

3.3 RovnostUložené daně musí být v souladu s principem rovnosti, vyjádřeným v Listině zá-

kladních práv a svobod. Princip rovnosti vyjádřený v Listině je ale dvojí – neakcesoric-ká rovnost podle čl. 1 Listiny a akcesorická rovnost podle čl. 3 odst. 1 Listiny.

Podle čl. 1 Listiny jsou si lidé rovni v důstojnosti a  svých právech (tzv. princip neakcesorické rovnosti). Smyslem neakcesorické rovnosti je vyloučení svévole při odli-šování subjektů a práv.26 To ale neznamená, že jde o absolutní rovnost a v případě daní tedy každý musí mít daňovou povinnost zcela stejnou. Jde o rovnost relativní, která připouští racionálně odůvodněnou nerovnost subjektů. Ekonomicky výkonnějšímu subjektu může být stanovena vyšší daňová povinnost, ale vyšší daňovou povinnost

22 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/95 ze dne 11. října 1995.23 Bakeš, M. a kol.: Finanční právo. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 21 a 158-159.24 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. prosince 2008, bod 18. Závěr byl potvrzený

i nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/13 ze dne 10. července 2014, bod 46.25 Šimka, K., Nováková, P.: Ústavní právo a daně. Bulletin KDP ČR, č. 2/2015, str. 7.26 Nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03, op. cit.

150

nelze stanovit méně ekonomicky výkonnému subjektu. Je však přípustné, takovému subjektu stanovit nižší daňové povinnosti, např. osvobozením od daně nebo nižší saz-bou daně.27 Zásadně je tedy přípustná daňová progrese, ale zcela nepřípustná je daňová degrese. Pokud má ale být některé skupině poskytováno méně výhod než jiné, musí tak být činěno ve veřejném zájmu. Je nepřípustné, aby důvodem zakrytí nedostatků při správě věcí veřejných.28

Pro naplnění požadavku neakcesorické rovnosti tedy postačí, pokud je případné rozlišování subjektů daně, poplatku či jiného obdobného plnění v racionálním vztahu k účelu zákona, tedy pokud může nějakým způsobem dosažení takového účelu ovlivnit.29

Pokud jde o akcesorickou rovnost podle čl. 3 odst. 1 Listiny, jsou základní práva a svobody zaručeny každému, a to bez rozdílu jeho postavení, kterým může být pohla-ví, rasa, barva pleti či jiná odlišující hlediska. Je tedy jasné, že například není možné stanovit zvláštní sazbu daně pro vietnamské obchodníky, protože by osobám v  této skupině bylo (ve srovnání s osobami mimo tuto etnickou skupinu) nerovně narušeno právo na  ochranu vlastnictví. V  takovém případě by šlo o  akcesorickou nerovnost, založenou na jejich původu. Jedním z kritérií, které čl. 3 odst. 1 Listiny výslovně zmi-ňuje, však je rozlišování na základě majetku. Každá daň ale z principu podle majetku rozlišuje, protože více zatíží osobu s  nízkým majetkem. Ústavní soud však zároveň refl ektuje zvláštnost daní a poplatků a za protiústavní považuje takovou daň, při které „hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivcem státu vůči majetkové-mu substrátu jednotlivce nabývá škrtícího (rdousícího) působení.“ 30 Obdobný závěr plyne i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.31

3.4 Retroaktivita v daníchRetroaktivní působení daňových zákonů je podobně nežádoucí jako v případě ji-

ných právních oblastí. Přesto má daňové právo i v této otázce svá specifi ka. Na rozdíl od běžných zákonů se zde totiž vedle okamžiku platnosti a okamžiku účinnosti operuje ještě s jedním časovým aspektem zákona, a sice se zdaňovacím obdobím.

Zákon může mít trojí efekt, buď může právní vztahy upravit ex tunc, pak hovoří-me o pravé retroaktivitě, nebo ex nunc, pak jde o retroaktivitu nepravou, nebo může retroaktivní působení zcela vyloučit. Pro daňové zákony je typické, že se zákonodárce snaží volit cestu třetí, tedy vyloučení jejich retroaktivního působení,32 a to zejména pokud jde o zhoršení situace daňového subjektu (např. zvýšením sazby daně) nebo

27 Nález Ústavního soudu České a Slovenské federativní republiky sp. zn. Pl. ÚS 22/92 ze dne 8. října 1992.28 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. března 2004.29 Nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03, op. cit.30 Nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03, op. cit.31 Sudre, F.: Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Brno: Masarykova univerzita, 1997, str. 217.32 Srov. např. čl. IV bod 1 zákona č. 221/2015 Sb., který mimo jiné novelizuje zákon o daních z příjmů.

Podle tohoto ustanovení se pro zdaňovací období, které započalo před účinností novely, použije zákon o daních z příjmů ve znění před účinností zákona.

151

o uložení jiné povinnosti v rámci již probíhajícího zdaňovacího období. V určitých případech je však vhodné, aby zákon měl vliv na již probíhající zdaňovací období. Jde o případy, kdy je daňový subjekt zvýhodněn například zavedením nové slevy na dani, nebo snížením sazby, a zákonodárce nestihne tuto změnu schválit ještě před započetím zdaňovacího období.

Mohlo by se zdát, že v případě změny zákona v průběhu zdaňovacího období jde vždy o pravou retroaktivitu. Podle Ústavního soudu to však platí jen v určitých pří-padech. Ústavní soud se ztotožnil s názorem, který zastává ve své judikatuře Spolkový ústavní soud, že změna v průběhu zdaňovacího období bez dalšího právě retroaktivní není, a je tedy nutné ji posoudit ad hoc.33

Zásadně je zakázaná tzv. pravá retroaktivita, tedy změna právních vztahů se zpět-nou účinností. Lze ji výjimečně připustit, avšak zásadně pouze v případech, kdy se „v hodnotovém řádu a vědomí společnosti konsensuálně etabloval určitý vzor a způsob soci-álního myšlení a jednání, kterému se z nejrůznějších důvodů, např. v důsledku tlaku urči-tého politického systému, nemohlo dostat normativního vyjádření.“ 34 V takovém případě je retroaktivní právní úprava takovéhoto jednání v souladu s principy demokratického právního státu. V žádném případě však není pravá retroaktivita přípustná tam, kde zákonodárce měl možnost takové pravidlo zavést již dříve, a nezavedl ho.35

Naopak nepřímá retroaktivita je obecně přijatelná a nepřípustná je pouze ve vý-jimečných případech.36 Na druhou stranu, pokud zákonodárce uloží daňovým sub-jektům, aby dodržovaly pravidla, která si zvolily na začátku zdaňovacího období, tak by sám tato pravidla měl respektovat. To mimo jiné znamená, že nemohou být bez závažného důvodu měněna k tíži daňového subjektu.37

V každém případě je ale v případě změny regulace určitého chování nutné po-skytnout daňovým subjektům časový prostor pro přizpůsobení svého jednání novým pravidlům.38

3.5 Daňový proces a zásada in dubio mitiusSpráva daní se řídí vlastním procesním předpisem,39 který se významně, a to včet-

ně základních zásad, liší od správního řádu. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se na daňové řízení se nevztahuje právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, protože stále tvoří součást „tvrdého jádra výsad veřejné moci“.40 Na druhou stra-nu, pokud jde o ukládání sankcí za daňové delikty, tak musí být požadavky čl. 6 zcela 33 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/08 ze dne 12. července 2011, bod 15.34 Nález sp. zn. Pl. ÚS 33/01, op. cit.35 Nález sp. zn. Pl. ÚS 33/01, op. cit.36 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. února 1997.37 Nález sp. zn. Pl. ÚS 9/08, op. cit.38 Nález sp. zn. Pl. ÚS 31/13, op. cit.39 Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád.40 Ferrazzini proti Itálii, rozsudek velkého senátu, 12. 7. 2001, č. 44759/98, § 29.

152

naplněny. To může být v praxi problematické, protože daňové řízení i  řízení o sankci za daňové delikty v praxi často splývají. „Jedno a totéž řízení (ve vnitrostátním právním řádu pochopitelně zpravidla upravené v jednom procesním předpisu) tak z jednoho pohledu požadavkům spravedlivého procesu vyhovovat nemusí, z druhého naopak ano.“ 41

V českém právu však tento problém nehrozí, protože daňový proces spadá do re-žimu článku 36 odst. 2 Listiny, který „spravedlivý proces garantuje bez ohledu na rozsah práv, jež jsou pro jednotlivce v příslušném řízení v sázce“ ,42 a tedy se právo na spravedlivý proces i právo na následný soudní přezkum uplatní v plné míře.

Výše byl zmíněn požadavek, aby daňové zákony byly předvídatelné, jasné a určité. Ne vždy tomu tak ale je. V takovém případě je užívána výkladová metoda in dubio pro libertate, zde konkrétně in dubio mitius, a použije se výklad příznivější pro daňový sub-jekt.43 Nemusí tomu tak ale být vždy, protože „ne každá interpretační nejasnost povede […] k výkladu výhodnému pro soukromou osobu; bude tomu tak pouze tehdy, budou-li proti sobě stát srovnatelně přesvědčivé výkladové alternativy. Srovnatelně přesvědčivé jsou výkladové alternativy tehdy, není-li žádná z nich zjevně a jednoznačně přesvědčivější než alternativy ostatní; nestačí tedy, že určitá alternativy ostatní; nestačí tedy, že určitá alterna-tiva je o něco přesvědčivější než jiná (jiné).“ 44 Část teorie fi nančního práva se však proti tomuto principu staví, protože jej považuje za důsledek postoje, že daně jsou „trestem“ a zcela pomíjí aspekt, že slouží k fi nancování veřejné moci a zabezpečení veřejných statků. Uvedená zásada by tedy dle jejich názoru měla být nahrazena poměřováním zásahu do vlastnického práva s účelem daní, tedy se zájmem na fi nancování veřejné moci a zabezpečení veřejných statků.45

3.6 ShrnutíZ doposud citované judikatury plyne, že daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá

plnění lze ukládat pouze na základě zákona, ve kterém musí být uvedeny jejich zá-kladní konstrukční prvky. Pokud jde o rozsah předmětu daně, má zákonodárce široký prostor pro zdanění, do kterého soudní moc zasahuje pouze výjimečně. Ani iracionální daňové opatření přitom bez dalšího nemusí zakládat protiústavnost, ale zákonodár-ce nese za rozsah zdanění politickou odpovědnost. Při posuzování daňových zákonů se neužívá test proporcionality, ale test extrémní disproporcionality. Zároveň je třeba dodržet princip rovnosti, a to jak akcesorické tak neakcesorické. V případě rozlišování na základě majetku je však za akcesoricky nerovnou považována jen daň, která nemá rdousící efekt. Je zásadně nepřípustné ukládat daňové povinnosti, které by zakládaly pravou retroaktivitu, avšak je nepravá retroaktivita je zásadně přípustná, přičemž změ-

41 Kmec, J., a kol.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 582.42 Wagnerová, E. a kol.: Listina základních práv a svobod : Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2012,

elektronická verze v systému ASPI bez číslování stran, komentář k čl. 36.43 Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02 ze dne 15. prosince 2003.44 Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 54/2006-155, ze dne 16. října 2008, bod 64. 45 Boháč, R., Radvan, M.: op. cit., str. 38-39.

153

na právní regulace v právě probíhajícím zdaňovacím období neznamená bez dalšího pravou retroaktivitu. Správa daní nespadá s výjimkou ukládání sankcí do režimu člán-ku 6 Úmluvy, avšak i při ní se uplatní zásada in dubio pro libertate, resp. konkrétně in dubio mitius.

4. Sleva na důchodce

Závěrem bych rád poukázal na  překvapivé rozhodnutí z  poslední doby, a  sice na tzv. případ „slevy na důchodce“,46 které se z dosavadní linie judikatury neobvyklým způsobem vymyká.

Podstatou sporu byla základní sleva na poplatníka,47 která se dříve aplikovala na všechny poplatníky daně z příjmů fyzických osob, a to bez rozdílu. Zákonodárce však tuto slevu zrušil pro starobní důchodce, resp. pro osoby, které k prvnímu lednu zdaňovacího období pobírají starobní důchod. Deklarovaným důvodem bylo snížení schodku státního rozpočtu, na kterém se měly podílet všechny příjmové skupiny, tedy i starobní důchodci. Tuto tvrdost mělo vyrovnávat to, že důchod je od daně z příjmů osvobozen.

Popsané opatření narazilo na pochopitelný odpor u (pracujících) důchodců a mno-ho z nich zkoušelo obejít zrušení slevy na dani tím, že si pozastavili na několik dní (pří-padně pouze na jeden) výplatu důchodu tak, aby pro ně neplatila hypotéza ustanovení, že pobírali starobní důchod k 1. lednu zdaňovacího období. Případ však nedoputoval k Ústavnímu soudu jako individuální stížnost, ale jako návrh skupiny 19 senátorů, kteří namítali nepřípustnou diskriminaci starobních důchodců-poplatníků, nešlo tedy o přezkum normy v konkrétním případě, ale o její abstraktní přezkum.

Lze souhlasit s odlišným stanoviskem soudců V. Sládečka a V. Formánkové, kteří namítli odklon od výše uvedené rozhodovací praxe. Ústavní soud posuzoval možný rdousící efekt, možnou extrémní disproporcionalitu, možné porušení neakcesorické-ho principu rovnosti a možné porušení akcesorického principu rovnosti. V pořádku bylo pouze posouzení rdousícího efektu napadené úpravy, kdy Ústavní soud neshledal zrušení slevy jako rdousící. Posouzení extrémní disproporcionality však pouze dekla-roval, ale skutečně jej neprovedl. Naopak porušení principu neakcesorické rovnosti Ústavní soud provedl, ale jinak než jak je uvedeno výše. Nezkoumal totiž racionální vztah napadené právní úpravy a jejího účelu, ale vycházel ze zcela jiných východisek. Nejzásadnější je ale rozdíl v posuzování porušení principu akcesorické rovnosti, pro který byl použit test přímé diskriminace, který má následující kroky:48

1. Jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupiny?2. Je s nimi nakládáno odlišně na základě některého ze zakázaných důvodů?

46 Nález sp. zn. Pl. ÚS 31/13, op. cit.47 § 35ba odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.48 Nález sp. zn. Pl. ÚS 31/13, op. cit., bod 45.

154

3. Je odlišné zacházení dotyčnému k tíži? Ať už uložením břemene nebo odepře-ním dobra?

4. Je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné? Tedya. sleduje legitimní zájem ab. je přiměřené?

5. Zhodnocení „míry podezřelosti“ důvodu pro odlišné zacházení, od  které se odvíjí intenzita následného přezkumu.

Uvedený test v prvé řadě na posuzování daní vůbec neměl být použit. I pokud ho však připustíme, byl použit zjevně špatně, protože Ústavní soud v kroku ad 2 dospěl k tomu, že kritérium rozlišování není zakázané 49 a v testu tedy nebylo nutné pokra-čovat. Ústavní soud v něm však přesto pokračoval, a shledal, že na rozdíl od poplat-níků, kteří nejsou důchodci, mají pracující důchodci jinou minimální částku, která má sloužit k zabezpečení elementárních životních potřeb, a která není zdaněna. Tím se však Ústavní soud pustil na pole hodnocení důchodové politiky státu, což je otázka podobně navýsost politická, jako otázka zdaňování.

Nález ve věci pracujících důchodců je tedy tak překvapivý a odchylující se od dosa-vadní judikatury, že někteří autoři hovoří až o svévoli Ústavního soudu.50

5. Závěr

Na  příkladech jsem ukázal konzistentní a  jasnou judikaturu Ústavního soudu ve věcech daňových příjmů. Její aplikace nečiní v praxi závažnější problémy, snad jen s výjimkou vymezení „rdousícího efektu“, o jehož obsahu lze vést spory, ale který se vžil a kterému se zákonodárce vždy snaží vyhnout.51

Rozhodnutí ve věci pracujících důchodců se tomuto trendu zásadním způsobem vymyká. Z jednoho nálezu zatím není možné dělat dalekosáhlé závěry, ale přesto (nebo právě proto) je třeba sledovat další vývoj judikatury Ústavního soudu ve  věci daní. Protože jde o citlivé téma, které se dotýká majetkových práv daňových subjektů, nebu-deme na další „daňový“ nález čekat dlouho.

49 Nález sp. zn. Pl. ÚS 31/13, op. cit., bod 58.50 Boháč, R.: Sleva na  dani pro pracující důchodce v  souvislosti se zneužitém práva a  svévolí. Acta

Universitatis Brunensis Iuridica, vol. 527, str. 24.51 Srov. například důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona o dani z hazardních her, sněmovní tisk

č. 579/0, ve které je posuzován rdousící efekt daně v rámci zhodnocení souladu s ústavním pořádkem, v rámci posuzování souladu s mezinárodními smlouvami, a dále závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace (RIA) k témuž zákonu, ve které jsou jednotlivé varianty věcného řešení posuzovány s ohledem na možnost vzniku rdousícího efektu.

155

PRÁVO NA AZYL – PROBLÉM SEKURITIZACE MIGRACE

Klára Vítková

1. Úvod

18 094 žádostí o udělení mezinárodní ochrany.1 „Šmarja, tak on ten Konvička má pravdu, záplava muslimských imigrantů!“ pomyslí si na chvíli čtenář. Toto číslo je však z roku 2001. „To není možné. Tak my tady v roce 2001 měli tolik žádostí o azyl, proč o tom nic nevím? Jestli se mlčelo o osmnácti tisících lidí a dnes se o imigrantech tolik mluví, musí jich tady být už desetitisíce!“ vyděsí se čtenář. Přesný počet žádostí o udělení mezi-národní ochrany za rok 2014 je 1 156. Za prvních sedm měsíců roku 2015 je to 884. A právě takto se dá velice stručně popsat fenomén sekuritizace migrace.

Cílem tohoto článku je tak kriticky zhodnotit obraz migrace nejdříve v  rámci Evropské unie (dále jen „EU“), neboť ta významně právně i sociologicky ovlivňuje vnímání a právní pojetí migrace v členských státech, a následně v České republice (dále jen „ČR“), tedy odpovědět na otázku, zda je migrace na úrovni EU nebo v ČR sekuritizována.

2. Teorie sekuritizace (migrace)

Teorie sekuritizace je neodmyslitelně spjata s kodaňskou školou (mezinárodních vztahů), zejména se jmény Barryho Buzana a Oleho Wævera. Tito dva spolu s Jaapem de Wildem publikovali v roce 1998 klíčové dílo v oblasti bezpečnostních studií – Security: A New Framework for Analysis.

Buzan, Wæver a  de Wilde chápou bezpečnost jako „výsledek procesu intersubjek-tivní komunikace a interpretace aktérů,2 tedy nikoliv objektivní a statickou kategorii. Základním kamenem takové komunikace je pak dle Wævera řečový akt (speech act), který není pouhým popisem skutečnosti, ale aktivním činitelem snažícím se určitou skutečnost vytvořit.3 Proces sekuritizace však může proběhnout pouze tehdy, pronese--li tento řečový akt určitá osoba. Taková osoba je pak sekuritizujícím aktérem (securi-tizing actor).4

1 Veškerá statistická data v úvodu jsou čerpána z ofi ciálních stránek Ministerstva vnitra ČR, 1. 9. 2015, http://www.mvcr.cz/clanek/statisticke-zpravy-o-mezinarodni-ochrane-za-jednotlive-mesice-v-ro-ce-2015.aspx [cit. 7. 9. 2015].

2 Waisová, Š.: Od národní bezpečnosti k mezinárodní bezpečnosti. Mezinárodní vztahy, č. 3/2004, str. 77.3 Wæver zároveň zdůrazňuje, že „řečový akt není pouze aktem lingvistickým, je také aktem sociálním a zá-

visí na sociálním postavení řečníka“. (Buzan, B. – Wæver, O. – De Wilde, J.: Security: A New Framework for Analysis. London: Lynne Rienner Publishers, 1998, str. 46).

4 Ibid, str. 36 a 40.

156

V rámci procesu sekuritizace pak tedy sekuritizující aktér5 označuje určitou entitu jako referenční objekt,6 tedy objekt, jehož zájmy se musí chránit. Jeho cílem je, aby publikum, pro které je sekuritizující řečový akt určen, tuto identifi kaci referenčního objektu přijalo, neboť pak má sekuritizující aktér legitimní mandát činit výjimečné kroky k ochraně referenčního objektu (a to i takové, které by v případě nesekuritizova-né tematiky nebyly v demokratické společnosti přijatelné).7 Publikum tuto interpreta-ci buď nepřijme [pak došlo pouze k sekuritizujícímu kroku (securitizing move)],8 nebo přijme, čímž byl proces sekuritizace završen.

Stručně řečeno se jedná o „proces, kdy se určité téma stává otázkou bezpečnosti“,9 přičemž určujícím prvkem tohoto procesu není reálnost bezpečnostní hrozby, ale pre-zentace určitého problému jako této hrozby.

3. Sekuritizace migrace na úrovni evropské unie(?)

Za využití pojmového aparátu z předcházející části stati se v  této kapitole budu zabývat odpovědí na otázku, zda je migrace v rámci EU sekuritizována, tedy, zjedno-dušeně řečeno, (1) zda je prezentována jako hrozba, (2) ačkoliv jí ve skutečnosti není.

3.1 Proces vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva jako proces sekuritizace migrace?

V moderní Evropě se otázka migrace dostává do popředí v poválečném světě, je však akcentován ekonomický a sociální rozměr migrace.10

K významné europeizaci tématu migrace pak došlo v 70. a 80. letech 20. století, což se projevilo mj. podepsáním Schengenské smlouvy (1985) a Úmluvy k provedení Schengenské dohody (1990), která představila migraci jako hrozbu bezpečnosti státu (např. čl. 93).11 „Oslabení“ vnitřních hranic je pak korelováno s nutností posílení vněj-ších hranic – a Evropa se prezentuje jako vnitřně homogenní pevnost, která musí být bráněna proti vnějším vlivům narušujícím tuto jednotu.

Vše vyvrcholilo v Maastrichtské smlouvě (vstup v platnost 1993), která zařadila regulaci migrace do třetího pilíře spolu s nutností boje s terorismem, drogami a orga-5 Sekuritizující aktér musí být dle Wævera „v postavení autority, ačkoliv termín autorita nesmí být chápán

nutně jako ofi ciální autorita“. (Ibid, str. 33).6 Tradičně stát, v otázce migrace je však za referenční objekt obvykle označována společnost.7 Ibid, str. 24.8 Ibid, str. 25.9 Strouhalová, J.: Vybrané trendy globální bezpečnosti. Valka.cz, 13. 12. 2011, http://www.valka.cz/cla-

nek_14431.html#p14431_25 [cit. 28. 7. 2015].10 Nejdůležitějším dokumentem bylo nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném

pohybu pracovníků uvnitř Společenství, kterým Společenství rozlišilo státní příslušníky členských států a třetích zemí.

11 Úmluva „spojila imigraci a azyl s terorismem, přeshraniční kriminalitou a hraničními kontrolami“. (Zdroj: Huysmans, J.: Th e European Union and the Securitization of Migration. Journal of Common Market Studies, č. 5/2000, str. 756).

157

nizovaným zločinem.12 Migrace je zde jednoznačně spojována s tou nejtěžší kriminali-tou, je zcela opomíjen její humanitární rozměr.

Po teroristických útocích 11. září 2001 na WTO se otázka obrany proti terorismu (a potažmo migraci) stala vysoce aktuální – a tak byl v roce 2004 vytvořen Frontex (Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států EU). Součástí společných operací členských států v souvislosti s migrací jsou vojenské formace, což jednoznačně prezentuje migraci jako bezpečnostní hrozbu.13

Z výše uvedeného tedy plyne, že migrace byla a je při vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva v rámci EU prezentována jako hrozba.

3.2 Migrace: sekuritizace, nebo opravdová hrozba?

Obrázek 1 Migrace v Evropské unii v letech 2008 – 2014

Zdroj: Vlastní zpracování dle Eurostat

12 Ofi ciální stránky Centre Virtuel de la Connaissance sur l’Europe (CVCE), http://www.cvce.eu/en/co-llections/unit-content/-/unit/02bb76df-d066-4c08-a58a-d4686a3e68ff /9370a173-d882-4484-974a-f4002c3bd17a [cit. 29. 7. 2015].

13 Léonard, S.: EU border security and migration into the European Union: FRONTEX and securitisation through practices, European Security, č. 2/2010, str. 239-241.

158

Již na první pohled je zřejmé, že počet imigrantů mířících do Evropy každoročně stoupá.14 Od arabského jara v roce 2011 15 dokonce nesmírně: V roce 2013 stoupl po-čet žádostí meziročně o 29 %, v roce 2014 už dokonce o 45 %.

Celounijní data za rok 2015 ještě nejsou k dispozici, ale například v Německu 16 bylo pouze za leden až červenec roku 2015 podáno 218 221 žádostí o azyl (pro srov-nání za  celý rok 2014 to bylo 202 834 žádostí). Ofi ciální vládní prognóza pro rok 2015 mluví o 800 000 žádostí o azyl.17 Stejný trend (i když samozřejmě ne v takových absolutních číslech) vykazuje i počet žádostí o azyl v ČR 18 (884 za prvních sedm mě-síců roku 2015, 1 156 za celý rok 2014). Lze tedy důvodně předpokládat, že již tak stoupající křivky budou stoupat ještě strměji.

Takový počet žádostí bezpochyby přetěžuje systém: V  roce 2014 bylo vydáno 358 010 prvoinstančních rozhodnutí o žádostech o azyl – toto ohromující číslo však znamená pouze 57 % z  celkového počtu podaných žádostí! Od arabského jara (viz výše) se tak počet vydaných rozhodnutí zvýšil o 50 % – je tedy zjevné, že systém je pod neustále se zvyšujícím tlakem. Nadto je 10 % žádostí opakovaných – jen v roce 2014 to znamenalo 64 445 žádostí, kterými se orgány musely (zbytečně) zabývat.

Z prvoinstančních rozhodnutí je téměř polovina kladná (v roce 2008 to bylo pou-ze 27 %, v roce 2012 31 % a v roce 2014 už 45 %). I to je důkazem o zhoršující se bezpečnostní situaci ve třetích zemích

Pokud se tedy podíváme na celková čísla, migrace jednoznačně představuje pro-blém a vzhledem k celkovému zatížení systému, nerovnoměrnému rozložení a počtu nelegálních imigrantů 19 i hrozbu.

Lze ovšem namítnout, že sám vysoký počet žadatelů o  azyl přece neznamená ohrožení – vždyť třeba USA představují cílovou destinaci pro pětinu všech imigrantů na Zemi.20 Je třeba si však uvědomit, že imigrace do EU je od té do USA kvalitativně

14 Zdroj celounijních dat: Eurostat.15 Jako arabské jaro je označována série protivládních protestů a demonstrací v arabských zemích, která se

odehrála v roce 2011 a vedla k celkové destabilizaci regionu. (Zdroj: Manfreda, P.: Defi nition of the Arab Spring. Middle East Uprisings in 2011. About.com, http://middleeast.about.com/od/humanrightsde-mocracy/a/Defi nition-Of-Th e-Arab-Spring.htm [cit. 30. 7. 2015]).

16 Zdroj dat: Německý spolkový úřad pro migraci a uprchlíky.17 Ofi ciální stránky Německého spolkového úřadu pro migraci a  uprchlíky, http://www.bamf.de/

SharedDocs/Anlagen/DE/Downloads/Infothek/DasBAMF/2015-08-20-prognoseschreiben-asylantraege.pdf;jsessionid=6C85BDDB1AA3E3744F006FD202EA05A8.1_cid359?__blob=publicati-onFile [cit. 7. 9. 2015].

18 Zdroj dat: Ministerstvo vnitra České republiky.19 Mezi léty 2013 a 2014 činil procentuální nárůst počtu ilegálních imigrantů nalezených na území EU

45% (v absolutních číslech to pro rok 2014 znamenalo 620 170).20 Zdroj: Ofi ciální stránky amerického Institutu migrační politiky, http://www.migrationpolicy.org/article/

frequently-requested-statistics-immigrants-and-immigration-united-states [cit. 30. 7. 2015].

159

odlišná, její charakter je totiž politicko-ekonomický. Problém též zesložiťuje země pů-vodu žadatelů o azyl.

Velká část žadatelů o  azyl totiž pochází z  odlišných sociokulturních okruhů, ze zemí se složitou minulostí i současností, s odlišným souborem preferovaných hodnot, s odlišnou interpretací dějin a odlišnými společenskými zvyky. V mnoha zemích pů-vodu žadatelů o azyl je velmi nestabilní politický systém a značně nepřehledná bezpeč-nostní situace, jejíž původ ale v případě různých zemí pramení z různých příčin (útok zvnějšku a naopak občanská válka), není tedy možné na ně nahlížet stejnou optikou.

Je třeba akceptovat, že evropský právní i  sociální systém se neobjevil uprostřed prázdnoty z ničeho nic, vychází z křesťanské tradice, je založen na křesťanském chápání světa, prioritách a principech, především lidských právech, svobodě, rovnosti, demo-kracii a právním státě, a na jejich určitém výkladu (což je to klíčové).

Například rovnost je v současné praxi Evropy chápána jinak než v současné praxi třeba Afriky a Asie. Ke svému fungování však právní a sociální systém, založený na ur-čitém výkladu základních pojmů, potřebuje porozumění od svých adresátů – tedy že daný pojem chápou, respektují a legitimizují tak, jak jej právní řád (často implicitně) vystavěl. To platí zvláště pro evropský systém založený na solidaritě, kterou chápe nejen jako ekonomické pravidlo, ale zároveň i jako hodnotu per se – to ho na jednu stranu činí schopným zajistit určitou míru kulturní diverzity, na druhou stranu ale bezbran-ným vůči zneužívání. Afričan či Asiat v Evropě pak buď akceptuje evropský výklad pojmu, čímž ovšem zároveň popře svou kulturní, sociální i historickou identitu, nebo evropský výklad neakceptuje – a vzniká třecí plocha.

Systém je schopen akceptovat určité množství takovýchto třecích ploch, aniž by to pro něj představovalo ohrožení. Pokud je ale takovýchto třecích ploch obrovské množ-ství, systém se rozloží. Opět to zvýšenou měrou platí pro solidární evropský systém, který se vlastně nemá jak bránit, aniž by sám popřel svou sebeinterpretaci.

3.3 Nejednotnost azylového práva v  EU jako problematický aspekt?K současným problémům v oblasti řízení migrace dle mého názoru přispívá jednak

komunitarizace azylového práva v EU, jednak nejednotnost předpisů členských států o právech a povinnostech žadatelů o azyl.

Amsterodamskou smlouvou (vstup v platnost 1999) byla oblast azylové politiky komunitarizována, patří tedy do  oblasti sdílených pravomocí. EU pak tuto oblast upravuje řadou směrnic:21 Směrnici však stát musí transponovat do  svého právního řádu, což znamená, že i teoreticky jednotný unijní předpis je do právních řádů různých členských států přetaven různě.

21 Z nařízení je významné pouze Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzová-ní žádosti o mezinárodní ochranu […] (Dublin III).

160

Unijní legislativa je založena na defi nici minimálních standardů, které mohou být ovšem v jednotlivých členských státech vykládány mírně odlišně. Proč tedy EU nesta-noví závazné jednotné standardy? Domnívám se, že na vině je chápání azylové politiky jako součásti územní politiky, tedy ochrany hranic, tedy vlastní suverenity státu.22

Právě různost právní úpravy napříč EU pak z pohledu imigranta nemálo ovlivňuje výběr cílové destinace – statistická úspěšnost žádostí o udělení azylu či socioekonomic-ké podmínky v uprchlických zařízeních představují nezanedbatelný motiv. Např. v ČR obdrží žadatel o azyl, který pobývá v uprchlickém zařízení, kapesné CZK 30,-/den,23 zatímco v Německu EUR 140,-/měsíc.24 V přepočtu dle parity kupní síly 25 by, pokud vezmeme za základ Německo, žadatelé o azyl v ČR měli dostávat CZK 2 608,-/měsíc, aby si mohli koupit stejně věcí jako žadatel o azyl v Německu. Dostávají však třikrát méně. Německé předpisy jsou také štědřejší v ostatních oblastech (ubytování, strava, oblečení, zdravotní péče či vzdělání). Důsledkem toho (nikoliv však pouze toho!) je preference některých států jako cílových destinací, což má za následek nerovnoměrné zatížení jednotlivých členských států a prohloubení problému migrace.

Obrázek 2 Rozložení počtu žádostí o azyl v rámci EU v roce 2014

Zdroj: Vlastní zpracování dle EurostatPozn. V ČR bylo v roce 2014 podáno 0,184% všech žádostí o azyl podaných v rámci EU, což je v grafu zaokrouhleno na 0%.

22 Azylová politika je velkým politickým tématem – dokladem je i to, že realizace základního bodu Stockholmského programu (bod 6. 2. 1 Společný prostor ochrany) byla z původního termínu 2010 posunuta až na rok 2012.

23 V ČR to nestanovuje přímo zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ale vyhláška Ministerstva vnitra ČR.24 § 3 Asylbewerberleistungsgesetz.25 Hodnota evropského indexu Purchasing Power Standard pro Německo činí 124, pro ČR 84. (Zdroj:

Webová stránka KupníSíla.cz, http://kupnisila.cz/parita-kupni-sily/ [cit. 2. 8. 2015]).

161

Je nutno si uvědomit, že nerovnoměrné zatížení neznamená problém pouze pro za-tížené státy – azylové právo EU je totiž založeno na zásadě solidarity a sdílení břemene!26 Poněkud provokativně lze tak uzavřít, že členské státy nechtějí pevnou jednotnou unij-ní úpravu, zároveň však nejsou ochotny nést z toho plynoucí důsledky.

3.4 Shrnutí Domnívám se, že v  současné době nelze migraci na  evropské úrovni označit

za sekuritizované téma. Byť migrace byla a je označována za bezpečnostní hrozbu, což by mohlo indikovat její sekuritizaci, současné množství žadatelů o  azyl a  ilegálních imigrantů představuje dle mého názoru reálné ohrožení evropského právního a sociál-ního systému, chybí tedy nezbytný prvek procesu sekuritizace, totiž nereálnost či malá reálnost hrozby.

4. Sekuritizace migrace v České republice(?)

Na základě analýzy právních dokumentů a statistický dat jsem v předchozí kapitole učinila závěr, že v současné době migrace na úrovni EU sekuritizována není, neboť pro systém představuje reálnou bezpečnostní hrozbu. Je však možné tento závěru učinit i v případě ČR?

4.1 Sekuritizující aktéři

4.1.1 MédiaJako reprezentanty mediálního sektoru jsem si vybrala online vydání deníku Blesk

(993 000 čtenářů), MF DNES (633 000 čtenářů) a Lidové noviny (210 000 čtenářů).27

V období od 24. 7. do 1. 8. 2015 zveřejňoval Blesk v průměru 3,4 článku o uprch-lících denně, MF DNES 2,6 a LN 1,7. V období od 1. 9. do 7. 9. 2015 to v případě Blesku bylo již 11,6 článku denně, u MF DNES 7,9 a u LN 9,1. Je zjevné, že dochází k výrazné eskalaci.

Kromě toho jsou imigranti ve většině případů prezentováni velmi tendenčně až manipulativně, k popisu událostí jsou využívány nikoliv neutrální výrazy a ilustrační fotografi e, které naprosto neodpovídají skutečnosti.

Jako příklad uvedu informování o problémech v zařízení na zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem z 31. 7. 2015: Blesk uvádí zprávy titulkem „Uprchlíci demolují tábor v Bělé: Policie posiluje ochranu.“, MF DNES „Běženci opět zkusili utéct z detenčního tá-bora v Bělé, poničili zařízení“ a LN „V Bělé se znovu vzbouřili běženci. Chovanec navrhu-je posílení policejní ochrany.“ V daném případě jsou tedy imigranti představováni jako nebezpečí pro společnost a jako lidé, kteří si neváží propůjčeného majetku. Z novějších

26 Např. bod 7 a 20 preambule směrnice Rady 2001/55/ES, o dočasné ochraně, či preambule Lisabonské smlouvy.

27 Ofi ciální stránky Unie vydavatelů, http://www.unievydavatelu.cz/cs/deniky/fakta_cisla_denicich/cte-nost_deniku/239-deniky_celostatni [cit. 7. 9. 2015].

162

zpráv je vhodné zmínit např. článek LN „Břeclav v pohotovosti. Chválím občany, volají, když vidí podezřelou osobu, říká starosta.“ (1. 9. 2015).

Kromě toho jsou ve velké míře užívány nekorektní ilustrační fotografi e (př. titulní strana tištěného vydání MF DNES ze dne 1. 8. 2015), na nichž je masa mladých mužů s negroidními nebo arabskými rysy, což u čtenáře navozuje dojem, že takto vypadá typický imigrant na území ČR. Není snad nic vzdálenějšího pravdě.

Na první pohled je tedy zřejmé, že média tak jednoznačně působí jako sekuritizu-jící aktér.

4.1.2 Platforma Islám v ČR nechceme (IVČRN)Ač Ministerstvo vnitra ČR označuje toto hnutí za extremistické,28 platforma tak

není nemalou částí veřejnosti vnímána (stránka hnutí na Facebooku má již 143 000 fa-noušků).29

Jako ilustraci názorů hnutí uvedu příspěvek na facebookové stránce IVČRN ze dne 31. 7. 2015, který se líbí 846 uživatelů: „Uprchlík kdysi: člověk, kterému jde ve vlastní vlasti o  život nebo mu hrozí kriminál. Uprchlík nově: člověk, který si klade podmínky, za kterých umožní se nechat zachránit. Teď by měli všichni ti, co se fotili s cedulkou při-jímám, zaplatit škody, které jejich „svěřenci“ způsobili. […]“ IVČRN jednoznačně zto-tožňuje žadatel o azyl s ekonomickým imigrantem, tedy muslimem, tedy teroristou. Kromě toho představuje migraci jako akutně hrozící masové nebezpečí.

Platforma se tedy zjevně dopouští sekuritizace tématu migrace, neboť statistické údaje o migraci v ČR ukazují něco zcela jiného (viz dále).

4.2 Migrace: sekuritizace, nebo opravdová hrozba?V případě EU jsem došla k závěru, že současné množství žadatelů o azyl představu-

je pro systém reálnou hrozbu. Odpověď na tutéž otázku na úrovni ČR však je opačná.

28 Extremismus – Souhrnná situační zpráva za 1. čtvrtletí roku 2015, http://www.mvcr.cz/clanek/zpravo-dajstvi-ctvrtletni-zprava-mv-o-extremismu.aspx [cit. 1. 8. 2015].

29 Pro srovnání: FB stránka Dělnické strany sociální spravedlnosti má 7 862 fanoušků, FB stránka němec-kého hnutí Pegida má více než 156 000 fanoušků.

163

Obrázek 3 Vývoj počtu žádostí o azyl v ČR (1993 – 2015)

Zdroj: Vlastní zpracování dle Ministerstva vnitra ČRPozn. Pro rok 2015 je znám pouze počet žádostí za leden až červenec, který činí 884. Celkový počet je předpověď

založená na jednoduchém násobení.

Jak je na první pohled z grafu zřejmé, množství žadatelů o azyl v ČR nepředsta-vuje v  současné době ani problém, ani bezpečnostní hrozbu. Pro srovnání migrace v  Německu: V  roce 2014 obdrželi Němci 202 834 žádostí o  azyl, ČR 1 156, to je poměr 175,5:1. Při přepočtu na obyvatele by ČR musela přijmout o 24 199 uprchlíků více, aby bylo v ČR stejně uprchlíků na obyvatele jako v Německu. Na základě ana-lýzy statistických je tedy možno jednoznačně říci, že prezentace migrace jako „přílivu uprchlíků“ je lichá a představuje sekuritizaci migrace.

Statistická data vyvrací i  tezi o  ztotožňování typického uprchlíka s  muslimem (a  tedy teroristou). Za první sedm měsíců roce 2015 pochází 48 % žadatelů o  azyl z  Ukrajiny, 12  %  z  Kuby, 7 % ze Sýrie (což odpovídá enormnímu zvýšení počtu syrských žadatelů o azyl v celé EU v důsledku občanské války v zemi původu), 6 % z Vietnamu, 3 % shodně z Arménie a Ruské federace. Z afrických zemí je statisticky významná pouze Nigérie (1,5 % žadatelů, celých 13 osob). Za celý rok 2014 požádalo v ČR o azyl 26 Nigerijců.

Je tedy zjevné, že současná migrace neznamená pro ČR problém a označování mi-grace za „příliv uprchlíků“ a ty pak za teroristy je jednoznačně sekuritizací tématu.

164

4.3 Projevy sekuritizace migrace v azylovém právuJak bylo ukázáno výše, migrace je v  ČR sekuritizována. Plíživou sekuritizaci je

možno v oblasti azylového a cizineckého práva pozorovat již dříve a nejvýznamnější projev představuje vládní návrh reformy zákona č. 325/1999 Sb., o  azylu (dále jen „AZ“), a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „cizinecký zákon“), z roku 2013.30

Návrh obsahoval mnoho restriktivních ustanovení (následuje výběr z návrhu ci-zineckého zákona), které je dle mého názoru možné označit za produkt sekuritizace, za důsledek chápání migrace jako hrozby.

(1) § 40 odst. 1 písm. j): „Národní vízum se neudělí nebo se neprodlouží jeho plat-nost, i když bude zjištěno splnění podmínek pro jeho udělení nebo prodloužení jeho plat-nosti, jestliže […] cizinec narušil veřejný pořádek České republiky nebo států schengenského prostoru anebo je důvodné podezření, že by ho cizinec mohl narušit.“ Důvodová zpráva se pak tímto konkrétním písmenem daného paragrafu nezabývá, byť by měla, neboť judikatura Soudního dvora EU pokládá za nutnou podmínku uplatnění otázky veřej-ného pořádku „existenci skutečného a dostatečně závažného ohrožení, kterým je dotčen základní zájem společnosti“.31 Tuto podmínku verifi koval svou judikaturou Nejvyšší správní soud v rozhodnutí 3 Azs 4/2010-151 a potvrdil v 5 Azs 13/2013-30.32 Samo důvodné podezření tedy nemůže tuto podmínku naplnit. Rozšiřování možností pro neudělení víza je stejně jako předchozí ustanovení dle mého názoru reakcí na sekuri-tizaci migrace.

(2) § 131 odst. 1 písm. f ): „[…] i přes provedení výslechu nebo vyhodnocení před-ložených dokladů se nepodaří ověřit údaje uvedené v žádosti nebo skutečnosti tvrzené ci-zincem“. Ustanovení nepřiměřeně restriktivně omezuje procesní práva žadatele o po-byt, neboť výsledek jeho žádosti může být také závislý na skutečnosti, kterou on sám nemůže ovlivnit. Zde se sekuritizace projevuje v myšlení „Pokud nedokážeme ověřit informace, které nám řekl, raději budeme předpokládat to horší a pobyt na území ČR neumožníme.“, což by v  souvislosti s velkým rozsahem správního uvážení, které by toto ustanovení dávalo příslušnému správnímu orgánu, mohlo vést k omezení práv žadatele.

(3) § 337: „K žádosti […] o udělení nebo prodloužení národního víza […] si minis-terstvo vyžádá stanoviska policie a zpravodajských služeb České republiky. Tato stanoviska se uchovávají odděleně mimo spis a účastníku řízení ani jeho zástupci se nezpřístupňují. […]“ A priori se presumuje, že by žadatel-cizinec mohl představovat ohrožení státu, zpravodajské služby se mají vyjadřovat bez ohledu na individuální charakter případu. Nadto by rozhodnutí o udělení víza byla dle § 361 odst. 1 písm. c) vyloučena ze soud-30 Knihovna připravované legislativy, https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=RACK97JH9S6X [cit. 1. 8. 2015]31 Rozsudek SDEU ve věci Komise vs. Nizozemí (C-50/06), bod. 35.32 Rozsudek NSS č.j. 5 Azs 13/2013-30: „1) nestačí pouhé porušení práva, ale 2) musí existovat skutečná

a dostatečně závažná hrozba 3) dotýkající se základního zájmu společnosti“.

165

ního přezkumu, což je opět porušení všech pravidel. Návrh tohoto ustanovení považuji za největší doklad sekuritizace v cizineckém právu.

V roce 2013 však byl AZ i tak změněn – zákonem č. 103/2013 Sb. byla do § 46a odst. 2 vložena slova „nebo veřejný pořádek“. Je tedy zjevné, že i přes nepřijetí původního ná-vrhu došlo v určitém smyslu k sekuritizaci azylového práva právě rozšířením aplikač-ního dosahu § 46a odst. 2.

V režimu AZ dle § 87 odst. 1 poskytne zpravodajská služba stanovisko, které se, pokud obsahuje utajované informace, nestává součástí spisu! Na rozdíl od návrhu vlá-dy zde však ovšem naštěstí není vyloučen soudní přezkum. I tak je třeba velmi dbát toho, aby utajovaná skutečnost nepředstavovala hlavní oporu rozhodnutí, aby byla pří-padně účastníkovi řízení poskytnuta anonymizovaná verze stanoviska zpravodajských služeb a aby byla posuzována zvlášť restriktivně.33

4.4 ShrnutíDomnívám se, že v současné době je migrace v ČR sekuritizována: Média a IVČRN

prezentují současný stav jako „příliv uprchlíků“ a ty spojují s pouze ekonomickou mig-rací, násilnostmi a terorismem, přestože statistické údaje mluví zcela opačně. Stejně tak je nepravdivá implicitní prezentace typického uprchlíka jako negroidního muslima.

Nemálo sekuritizujících ustanovení obsahoval už vládní návrh nové úpravy azy-lového a cizineckého práva z roku 2013, který sice nebyl přijat, přesto však současná úprava obsahuje sekuritizační prvky. Je však třeba říci, že judikatura NSS se v oblas-ti azylového práva drží restriktivního výkladu, zejména v oblasti veřejného pořádku a utajovaných skutečností.

5. Závěr

Tato práce se zabývala jednak teoretickým konceptem sekuritizace, jednak otáz-kou, zda je migrace na úrovni EU a v ČR sekuritizována.

Proces sekuritizace tak byl na základě diskursu kodaňské školy defi nován jako pro-ces, kdy se určité téma stává otázkou bezpečnosti. Určujícím prvkem však není míra reality ohrožení, ale prezentace tématu jako takového ohrožení. Tuto prezentaci za po-moci řečového aktu vykonává sekuritizující aktér.

Na základě analýzy právních dokumentů a statistických dat bylo ukázáno, že v průběhu vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva došlo v základních doku-mentech k prezentaci migrace jako hrozby, přestože takovou hrozbu v daný moment nepředstavovala (tedy k sekuritizaci). Projevem a poté i nástrojem sekuritizace pak bylo vytvoření agentury FRONTEX.

Na druhou stranu současné počty žadatelů o azyl představují pro systém reálné ohrožení, neboť ho přetěžují. V současnosti tak k sekuritizaci migrace dle mého názoru 33 Kosař, D. a kol.: Zákon o azylu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, str. 497.

166

nedochází, neboť chybí ireálnost hrozby. Část problémů pak způsobuje nejednotnost úpravy azylového práva v EU.

V případě ČR byla analýza nesporně jednodušší: Migrace je jednoznačně médii a IVČRN prezentována jako velká a aktuální hrozba, přestože jí dle statistických údajů opravdu není. Stejně tak je lichá představa typického uprchlíka v ČR jako negroidního muslima, neboť téměř polovina žadatelů pochází z Ukrajiny. Z právního hlediska se sekuritizace projevila v některých ustanoveních vládního návrhu nové úpravy azylo-vého a cizineckého práva, který sice nakonec nebyl přijat, i tak však zákony obsahují některá problematická ustanovení. Na druhou stranu tyto problémy zatím více než uspokojivě řeší judikatorní praxe.

Na závěr je nutno poznamenat, že se jedná o velmi dynamickou oblast, tedy závěry, ke kterým jsem došla za současného stavu, bude nutné průběžně upravovat.