1
Vědecké metody ve společenských vědách (pro doktorandy) „Rozumění je víc než poznání“. „Poznání vychází ze zkušenosti, rozumění z poznání“. „Poznání musí být integrováno a uspořádáno dříve, než dosáhneme rozumění“.
Brown a Ghiselli Úvodem
Nejdříve si přečtěte, o čem tato stať je a není. V žádném případě nechce nahradit
standardní učebnici metodologie ve společenských vědách. Její cíl je daleko skromnější, chce
čtenáři nastínit o čem je metodologie a umožnit orientaci v základních pojmech v ní
používaných. Většině čtenářů je totiž málo srozumitelné, co skutečně věda je, vědecké teorie
a vědecké zkoumání. Bohužel zkreslený obraz o tom, co věda je, nacházíme právě
ve společenských vědách. Čas od času propukají různé boje mezi nomotetiky a ideografy,
mezi přívrženci kvantifikace a kvalitativního zkoumání, mezi praktiky a teoretiky. Věda je
totiž mnohem více než pouhé spekulativní teorie, které mnoho jedinců vypouští do světa. A
též praxe není jen slepé hledání metodou pokusů a omylů. Teorie i praxe jsou dvě strany jedné
mince, snahy porozumět co se děje kolem nás i v nás samých.
Metodologie soudobé vědy se ustavovala po několik století. Je výsledkem ohromného
intelektuálního úsilí řady generací vynikajících myslitelů.
Základy novověké vědy byly položeny v renesanci. Epocha novověké vědy prošla dvěma
základními vývojovými etapami, jimž odpovídají renesanční věda a věda průmyslové
společnosti. Renesanční věda byla zrozena renesanční kulturní epochou, která narušila
podřízenost vědy teologii.
Tato epocha je programově založena na návratu k antickým vzorům a na ideji humanismu.
Teocentrický obraz světa postupně nahrazuje antropocentrismus ve formě humanismu. Rodí
se nová epocha vědy s jí charakteristickou racionalitou, metodou zkoumání a společenskou
rolí. Středověký božský determinismu vystřídal kosmický determinismus, který je pojímán
jako učení o obecné příčinně-následné podmíněnosti přírodních jevů jako vládě přírodní
zákonitosti (P.Pomponazzi). Ztělesněním přírodní zákonitosti je pohyb nebeských těles.
Vědecký obraz světa je budován jako model odhlížející od bezprostředního božího
zasahování. Svět je v něm podáván jako svět bez počátku, konce a vývoje. Pohyb je věčným
koloběhem. Pro formování novověkého obrazu vědy měly významnou roli Koperníkovy
objevy. Byl to počátek definitivního nástupu novověké vědy. G.Galilei vytvořil vzor nového
způsobu vědeckého zkoumání tím, že vyhlásil základní význam příčinnosti ve vědě.
2
V novověkém mechanicko-materialistickém obrazu světa je vědecká výpověď nekonečnou
řadou mechanických příčin a následků. Na tomto mechanicko-materialistickém typu
racionality byl budován celý systém zkoumání novověké vědy. Zákony vědy byly logicky
odvozeny z určitých univerzálních principů.
V rámci novověké vědy je rozvíjen i indukcionistický přístup ke zkoumání jevů. Jeho
zakladatelem je F. Bacon a v oblasti induktivní logiky J.S.Mill.
Epochu postnovověké vědy nejdříve diagnostikovala krize v poznání přírodovědy na
počátku 20. století. V novověké vědě prostor, čas a pohyb existují nezávisle na hmotě, jsou to
nezávislé entity. Toto pojetí pohybu, prostoru a času bylo založeno na karteziánské
epistemologii. Jakmile ale byly objeveny zákonitosti elektromagnetického pole, vyvstal
problém, který počali řešit Lorenz (prostřednictvím odhalení transformace prostoročasových
vztahů) a Einstein (prostřednictvím teorie relativity). Vzniká postnovověká věda (F. Ochrana).
Pokud se dále budeme ptát na funkce a cíle vědeckého poznání, zjistíme, že věda
v obecném slova smyslu představuje značně širokou oblast různých aktivit. Těmto odpovídá i
rozmanitost cílů, které plní. Tuto šíři lze stěží zachytit v podobě nějakého obecného schématu.
Základním smyslem vědeckého poznání, stejně jako poznání obecně, je zprostředkovat
přechod od známého k neznámému, tj. na základě známých faktů předpovídat fakta neznámá.
Tento přechod označujeme obecně jako predikci. Řečeno velmi jednoduše: základním
smyslem vědy je tvorba takových poznatků, které umožňují člověku vysvětlovat jevy a
procesy tohoto světa. Abychom mohli předpovídat, potřebujeme znát zákonité souvislosti
mezi fakty. Věda nemůže popisovat izolovaná fakta, ale usiluje o jejich zasazení
do zákonitých souvislostí s jinými fakty, tj. o jejich pochopení, resp. vysvětlení. V kontextu
vědeckého poznání hovoříme v této souvislosti o explanaci.
Kromě schopnosti vysvětlovat či předpovídat jevy od vědy očekáváme, že nám
poskytne návod, jak úspěšně realizovat naše záměry, ať se jedná o vyvolávání žádoucích jevů
nebo o jejich řízení. Tato funkce vědeckého poznání se odráží ve výroku F. Bacona (1561)
„vědění je moc“ a pojmenováváme ji v širokém smyslu jako technicko-aplikační.
Aby vědecké poznání mělo smysl, požadujeme od něj plnění následujících funkcí:
1) deskripci (popis) a klasifikaci věcí, jevů a procesů;
2) explanaci (vysvětlení) výskytu věcí, jevů a procesů;
3) predikaci (předpověď) výskytu věcí, jevů a procesů;
4) pochopení událostí;
3
5) poskytovat možnost události řídit;
Metodologie, metoda, metodika
Termín metodologie je řeckého původu. Znamená učení o metodě nebo teorii metody.
Metodologie se zabývá obecnými teoretickými problémy cest a prostředků vědeckého
poznání a zákonitostmi vědeckého bádání jako tvořivého procesu. Vzniká na základě analýzy
postupů vědců v průběhu vývoje jednotlivých věd. Odhaluje obecné stránky používaných
metod a prostředků, srovnává je, uvádí v systém, odhaluje podstatu vědeckého poznání.
Pojem „metodologie vědy“ není v teorii používán jednoznačně,1 je potřebné se pokusit
o předběžné vymezení pojmu „metodologie vědy“ a o vymezení jejího vztahu k pojmu
„metody vědecké práce“ a „metodika vědecké práce.“ Z formálně logického hlediska můžeme
vztah mezi zmíněnými pojmy vyjádřit následovně:
Vztah mezi pojmy „metodologie vědy“ „metoda vědy “ a „metodika vědecké práce“
Převzato: Prof. PhDr. František Ochrana, DrSc., Metodologie vědy, 2008
Metodologie v širokém slova smyslu tedy označuje obecná filozofická východiska
vědeckého poznání, společná všem vědeckým disciplínám. V užším smyslu se tímto pojmem
označuje teorie vědeckého poznání, která studuje procesy poznávání a přetváření skutečnosti,
jež jsou předmětem konkrétních vědeckých disciplín. Jednoduše řečeno metodologie vědy je
naukou o metodách. Znalost metodologie je nutná pro každého vědeckého pracovníka.
1 Hovoří se např. o třech rovinách metodologie. V rovině obecné hovoříme o filosofii a metodologii vědy. Rovina „zvláštního“ (druhového) se vztahuje k metodologii aplikované na daný druh věd. Hovoříme pak např. o metodologii přírodních věd, metodologii sociálních věd. Platí přitom, že tato konkrétnější rovina vychází z obecné roviny (z roviny filosofie a metodologie vědy). Třetí rovina je rovinou jedinečného, která se vztahuje k jednotlivé vědní disciplíně. Každá vědní disciplína používá při zkoumání svoji specifickou (jí vlastní) metodu. Metodologickými východisky, jak vybírat a používat určitou metodu, jaké korektní postupy volit při zkoumání, argumentaci a závěrech, patří do oblasti filosofie a metodologie vědy. Pro vědecké pracovníky i jiných oborů má proto význam ovládat obecnou metodologii vědecké práce.
Metodologie vědy
Metoda vědy
Metodika vědecké práce
4
Termín metoda rovněž pochází z řeckého slova methodos a doslovně znamená „cesta
za něčím“, „postup“. Pojem vědecká metoda lze obecně charakterizovat jako záměrný postup
(cestu), jehož pomocí dosáhneme určitého cíle, něco se pozná nebo vyřeší. Metoda
představuje obvykle celý komplex různorodých poznávacích postupů a praktických operací,
které směřují k získávání vědeckých poznatků. Použití metody při vědeckém zkoumání
předpokládá znát postup, jak metodu použít.
Také pojem metoda bývá užíván v různé šíři. Nejčastěji se tímto pojmem označují
speciální postupy vědecké disciplíny, např. v psychologii, experimentální metoda, vědecké
pozorování apod. Někdy se užívá metoda v širokém smyslu, např. metoda teoretické analýzy.
Bývá pak výrazem pro označení určitého obecného poznávacího postupu, způsobu zkoumání,
zahrnuje i ostatní logické prostředky (syntézu, abstrakci, zobecňování).
Ve vědecké práci používáme rovněž tzv. metodiku. Metodika nepatří do oblasti
metodologie. Metodika výzkumné práce je praktickým postupem (návodem), jak prakticky
postupně realizovat výzkumné procedury vztahující se k realizaci výzkumného cíle.
Metodický postup můžeme formálně ztvárnit např. ve vývojovém diagramu či v jiném
formalizovaném schématu (Ochrana).
První charakteristikou vědecké metody je, že k poznávání přistupujeme systematicky
a organizovaně. Oba tyto pojmy, tedy systematičnost a organizovanost, mají vyjádřit
skutečnost, že těžiště vědeckého výzkumu nespočívá v bezprostředním a jednorázovém
reagování na podněty tak, jak tomu je u laického poznávání. Neznamená to však, že by ve
vědě neexistovala náhoda, nápad či intuice, naopak pro vědce je invence a štěstí jako špetka
koření, nevyhnutelná. Tím hlavním ovšem je práce organizovaná podle určitých pravidel,
předem plánovaná a promyšlená. Pravidla a principy vědecké práce jsou ve své podstatě
zevšeobecněním zkušeností, které se při zkoumání jevů, objektů zkoumání a událostí
akumulovaly a osvědčily. Aplikování těchto pravidel chrání vědce před závažnými chybami
v přípravě, realizaci a vyhodnocování výsledků zkoumání.
Druhá významná vlastnost vědecké metody je ve své podstatě empirická. Slovo
empirie pochází ze starořečtiny a znamená zkušenost. Vědecké poznání staví na informacích
získaných zkušeností, kontaktem, manipulací s předmětem zkoumání. Tyto informace
nazýváme data, slovo pochází z latinského datum tj. údaj, danost. Pokud jsme o něčem
přesvědčeni, není to v empirické vědě pro to, že to řekl např. Jung, ani proto, že to vypadá
5
logicky. Vědecký důkaz je založen na zacházení s daty a jejich ověřování – nikoliv
na logičnosti vysvětlení.
Opírání se o data jako základ též znamená, že vědecké poznání je objektivní a
verifikovatelné (ověřitelné). Ovšem objektivnost ještě sama o sobě neznamená správnost.
Objektivnost totiž znamená jen to, že výsledek našeho zkoumání, nezávisí na tom, co si
myslíme či přejeme my jako výzkumníci, ale je daný daty, tzn. objektivně přístupnými a
kontrolovatelnými údaji. Pokud určitý postup (sled kroků) vykoná předepsaným způsobem
za předepsaných okolností kdokoli, měl by při zkoumání daného jevu dojít k podobným
výsledkům. Tím dostává vědecké poznání i další vlastnost a to ověřitelnost a opakovatelnost.
Poznatek, který není možné empiricky znovu ověřit, je nevěrohodný. Věda je tedy otevřena
přísné kontrole (Ferjenčík).
Neustálé ověřování vědeckých poznatků vytváří předpoklady pro další charakteristiku
vědecké metody – sebekorekci. Pokud je vědecké tvrzení založeno na empirickém zkoumání
a tudíž je ve své povaze objektivní, můžeme jeho platnost znovu a znovu ověřovat za stejných
a i změněných podmínek. Jen tak získáme záruku, že pokud se v průběhu bádání vyskytly
nějaké chyby, omyly, budou s velkou pravděpodobností časně identifikovány a opraveny.
Můžeme teď říct, že když použijeme vědecké metody tvoříme vědu? Můžeme si
představit vědu jako sklad vědomostí? Jen částečně, věda v každé etapě svého rozvoje
disponuje nejen návody ke zkoumání (metody), má nejen množství informací o světě, ale
zároveň nabízí i vysvětlení. Tyto vysvětlení mají navíc zobecňující povahu, tzn., že se nesnaží
vysvětlit pouze jednu izolovanou skutečnost nebo jev. Věda se snaží vysvětlit celou třídu
jevů, jejich příčiny a vzájemné souvislosti. A tato zobecňující vysvětlení, která vycházejí
z informací získaných vědeckou metodou, nazýváme vědeckými teoriemi.
Kerlinger definuje vědeckou teorii takto: „teorie je souborem vzájemně
souvisejících konstruktů (pojmy), definic a tvrzení, který představuje systematický
pohled na jevy specifikováním vztahů mezi proměnnými s cílem vysvětlit a předpovědět
tyto jevy“.
Dá se říct, že vědecké teorie jako by uspořádávají svět kolem nás a dávají
smysluplnost spleti jevů a událostí, které nás každodenně obklopují. Tedy přesněji ne svět, ale
naše poznání světa. Vědecká teorie organizuje a uspořádává empirické poznání (Ferjenčík).
To je základní funkce teorie. Vědecké teorie nejen zpětně vysvětlují svět nebo některý z jeho
aspektů, rovněž usměrňují další zaměření a charakter následujících vědeckých bádání.
6
Klíčové místo při vědeckém zkoumání má volba metodologie, protože ovlivňuje výběr
výzkumných metod a výsledný vědecký obraz zkoumaného cíle. Při volbě metodologie
můžeme metodicky postupovat2 :
Převzato: Prof. PhDr. František Ochrana, DrSc., Metodologie vědy, 2008
Prvním krokem je analýza předmětu zkoumání. Předmětem zkoumání rozumíme tu
2 Je nutné poznamenat, že uváděné vývojové diagramy jsou jistým zjednodušením problému. Cílem však je ukázat na podstatu a vést čtenáře k tvořivému rozmýšlení nad případnou vlastní metodikou výzkumné práce.
Metodický postup při volbě metodologie
NE ANO
Zvol nenormativní metodologii!
Je cílem vytvořit „zvýznamněný“ vědecký obraz?
Zvol normativní metodologii!
STARTT
Z množiny vybrané metodologie vyber vhodnou výzkumnou metodologii a postupuj podle speciální metodiky!
Definuj předmět zkoumání,výzkumné cíle a proveď rozvahu o volbě metodologie!
KONEC
7
část reality (resp. objektu zkoumání),3 na níž je zaměřena výzkumná aktivita s ohledem
na stanovené výzkumné cíle.
Výzkumné cíle dle Ochrany jsou ideální konečné stavy, které mají být zkoumáním
dosaženy. Z hlediska existenční formy členíme výzkumné cíle na dva základní druhy, a to
na cíle funkční a cíle objektové. Funkční cíle jsou takové, které se vztahují k plánované
výzkumné činnosti. Jsou to cíle, které strategicky zaměřují výzkumnou činnost určitým
směrem. Vypovídají totiž o tom, „co se má ve výzkumu dělat.“ Výzkumný cíl může mít i
formu objektového cíle. Objektový cíl je takový, který výzkumnou aktivitu definuje ve formě
měřitelného výstupu (výsledku). Objektově definovaný cíl orientuje výzkum ke konkrétnímu
měřitelnému výstupu.
Pokud již máme definován předmět zkoumání a stanoveny výzkumné cíle, rozvažujeme
o volbě vhodné výzkumné metodologie. Volba metodologie rozhodne o tom, zda obsah
vědecké výpovědi o zkoumané problematice bude mít nenormativní (tedy pozitivistický)
obsah, či zda daná výpověď bude normativní povahy. Volba metodologie podstatně ovlivní
volbu výzkumných metod.
Indukce
Postup od jednotlivých dat k jejich zobecňování nazýváme indukcí. Indukce je tedy
postup od konkrétního, daného k abstraktnímu, zobecňujícímu. Právě ona nám umožňuje
překročit časoprostorovou omezenost dat. Napomáhá formulovat všeobecně platná pravidla,
principy či zákonitosti. V konečném důsledku umožňuje využít dostupné informace
k vytvoření vědeckých teorií – induktivní závěry překračují informaci získanou v původních
datech.
I v současné době se stává, že stoupenci induktivního zkoumání opomíjejí fakt, že
zásada indukce se vztahuje jen na ověření daného očekávání, které se vztahuje pouze
na jediný nový případ. Z pravděpodobnosti jednotlivého případu neplyne pravděpodobnost
nastání všech případů. Tato skutečnost má důležitý metodologický význam pro hodnotu
závěrů. To, že je pravdivý jednotlivý případ ještě neznamená, že daná skutečnost vyplývá
z pravdivosti obecného zákona. Pravděpodobnost obecného zákona je menší nežli
pravděpodobnost jednotlivého případu.
3 Někdy se pojmy „předmět zkoumání“ a „objekt zkoumání“ považují za totožné. Je vhodné mezi oběma pojmy rozlišovat a to tak, že předmět zkoumání je pojmem užším. Označuje tu část objektu, na níž je zaměřena výzkumná aktivita.
8
Indukce tedy nevede ke spolehlivému výsledku. Jak uvádí H. Reichenbach, samotný „jediný
induktivní postup je velmi chatrným nástrojem, ale propojená série induktivních procesů
v rámci systému vědy je velmi silným nástrojem. Jedna indukce koriguje jinou indukci.“4
V tomto smyslu je indukce nevyhnutným nástrojem predikce bez toho, abychom věděli, zda je
predikce jako taková vůbec možná.
Základy pro induktivní vyvozování závěrů o příčinách jevů formuloval jeden z géniů
světové filozofie John Stewart Mill do podoby tzv. kánonů nebo metod indukce (Mill, 1967).
Dedukce
V předešlém textu jsme si řekli, že vědecká teorie musí být ověřitelná. Pokud ovšem
není možné dokázat, že nějaká teorie (ta, ke které jsme došli induktivní cestou) je pravdivá,
potom již zůstává druhá možnost, a to zkusit dokázat, že teorie je nepravdivá. Karl Popper
(1959) v této souvislosti zavedl termín falzifikace (zfalešnění, vyvrácení) vědecké teorie.
Tj. nehledáme cesty, jak teorii potvrdit, ale naopak: formulujeme předpoklady, situace, které
pokud nastanou, teorii s úplnou jistotou vyvrátí.
Takové specifické předpoklady nazveme deduktivně vyvozené hypotézy a postup
od obecného výroku k formulování specifických důsledků tohoto výroku nazýváme dedukce.
Obecně je to tak že, jestliže indukce vede ke zrodu teorie, potom dedukce je cesta k testování
této teorie. Podle Poppera (i podle jiných) není teorie, která by byla konečnou pravdou, jen
čeká na to, kdy bude nahrazena lepší teorií. Tudíž se jedná o cyklus zrodu a zániku vědeckých
teorií přibližujících se pravdě.
V deduktivně axiomatickém přístupu pravdivost závěru závisí jen na pravdivosti
výchozích vět, a předpokladu, že jsme při odvozování neučinili formálně logickou chybu.
Proto také můžeme v rámci normativních teorií vytvořit k témuž předmětu zkoumání5 a
za použití protikladných výchozích axiomů formálně bezrozporná tvrzení.
Obdobný problém vzniká i tehdy, jestliže východiskem pro vyvozování závěrů se stává
teorém, kdy se z původního tvrzení deduktivně odvodí závěr, z něhož jsou pak deduktivně
odvozovány věty (Ochrana).
4 Reichenbach,H.:Logistický empirizmus v Nemecku a súčasný stav jeho problémov. In:Logický pozitivizmus.Zväzok III. Editori Mihina,F.,Sedová,T.,Zouhar.M. Bratislava.IRIS 2006 5 Tak v liberalistickém axiomu, kde „nejvyšší hodnotou občana je svoboda,“ je zdanění zásah do svobody jedince. V axiomu prezentovaném socialisty, kde „nejvyšší hodnotou občana je rovnost individuí,“ je zdanění legitimní prostředek k přerozdělování bohatství a k „dosahování rovnosti individuí.“
9
Axiomatická metoda se na dlouhou dobu stala vzorem, jak vytvářet „dokonalé“ teorie.6 Tento
optimismus dosud vládne např. v sociálních tak i v ekonomických vědách, a to u těch
představitelů vědy, kteří jsou stoupenci axiomaticko deduktivního přístupu budování teorií.
Na první pohled se totiž zdá, že axiomaticko–deduktivně budovaná teorie je bezrozporná.
Ve skutečnosti tomu tak není, protože K. Gödel dokázal, že jakákoliv axiomatizace je vždy
neúplná.7
Ve vědeckém poznání můžeme ale využít i kombinaci deduktivního přístupu
s přístupem induktivním. Jak již název napovídá, uvedený přístup je mixem obou předchozích
(metod). Takový přístup obvykle nejpřesněji odpovídá povaze zkoumání v sociálních vědách.
Východiskem analýzy je zkoumání faktů, hledání opakovatelnosti. Na základě metody
analýzy je pak použita metoda zobecnění, vyslovovány (odvozovány) jsou pak obecné závěry.
Z nich odvozené teorie jsou pak použity na explanaci jevů.
Deduktivně induktivní postup zkoumání však neeliminuje problémy, které jsou vlastní jak
axiomatické metod tak i indukci. Pravděpodobně nejspíš nikdy nebude objevena naprosto
dokonalá metoda, která by nám umožňovala perfektní vědecké poznání.
Hypotéza
Pravdivost či nepravdivost obecných, induktivně vyvozených závěrů a tvrzení
nemůžeme zkoumat přímo. Stejně nemůžeme přímo zkoumat takzvané logické konstrukty,
tedy pojmy, které si člověk vytvořil např. pro označení předpokládaných a přímo
nepozorovatelných příčin lidského chování. Jak je možné tyto konstrukty a obecné výroky
zkoumat, když nejsou přístupné pozorování a ověřování?
Základní postup, který se v těchto případech aplikuje, se skládá ze tří kroků:
1. Logický konstrukt i univerzální výrok deduktivně rozložíme do řady přímých,
konkrétních a bezprostředně ověřitelných výroků – jedná se o deduktivně vyvozené
hypotézy;
6 S takovou vírou, že lze axiomatickou metodou vytvářet „dokonalé“ teorie, se v běžné diskusi setkáváme i nyní. Problémem ale je, že tito představitelé svůj optimismus budují na předpokladu neznalosti Gödelova důkazu. Gödelova důkaz přinesl „koperníkovský převrat“ v matematické logice. Blíže viz Gödel,K. Über formal unentscheidbare Sätze der Principia Mathematica und verwandter Systeme. In: Monatshefte für Matematik und Physik, J. 38 (1931),173-198. Článek je rovněž dostupný v anglickém překladu. Viz Fedeman,S. (ed.).Kurt Gödel Collected Works.Vol I .Oxford University Press 1986. Velmi srozumitelné a zároveň fundované vysvětlení tohoto problému najde čtenář v práci profesora J. Peregrina.Viz Peregrin,J. Kapitoly z analytické filosofie.Praha:Filosofia 2005 7 Gödel dokázal,že nemožnost úplné axiomatizace aritmetiky je principiální. Peanovská axiomatizace matematiky je neúplná, protože existují výroky, které z ní nelze dokázat, ani vyvrátit.
10
2. tyto přímé výroky – hypotézy ověřujeme tak, že porovnáváme tyto konkrétní
předpoklady s empiricky získanými daty;
3. když jsou hypotézy (předpoklady) ve shodě s daty, induktivně podporují pravdivost
logického konstruktu anebo univerzálního výroku (i teorie);
Pokud získaná data odporují naším hypotézám, buď byl chybný náš konstrukt (teorie), nebo
jsme pochybyli při deduktivním vyvozování hypotéz, anebo jsme se zmýlili p ři sbírání a
vyhodnocování dat.
Hypotéza bývá nejčastěji deduktivně vyvozena z teorie a slouží ověřování pravdivosti
či nepravdivosti dané teorie. Jenomže hypotézu neformulujeme pouze deduktivně. Často
na základě předběžně zkušenosti, intuice uvažujeme o možných vztazích mezi jevy. V tomto
případě je hypotéza pokusným vysvětlením nějakého jevu, pokusná odpověď na otázky „jak a
proč“. Následné ověření těchto hypotéz může vést k zobecnění – k formulování teorie.
Hypotéza je nejenom efektivní nástroj verifikování vědeckých teorií, ale má navíc
i objevitelskou (heuristickou) funkci. Kerlinger (1972) dokonce tvrdí, že „hypotéza je
nejsilnější nástroj, který člověk vynalezl, aby dosáhl spolehlivého poznání.
Dále uvádí, že dobrá hypotéza by:
a) měla být výrokem o vztazích mezi zkoumanými proměnnými;
b) a měla by obsahovat jasné implikace pro ověřování těchto vztahů;
Můžeme tedy konstatovat, že má být formulována v podobě, ve které je testovatelná.
Shaughnessy a Zechmeister (1990) uvádějí případy, kdy hypotéza testovatelná není:
a) v momentě, kdy obsahuje pojmy, které jsou vágní, nejasné, hodně obecné,
mnohovýznamové. Tedy pokud jsou základní pojmy definované neadekvátně;
b) když je tautologická – cirkulární, tzn. pokud je nějaký jev nebo skutečnost
vysvětlován tímž jevem nebo skutečností;
c) pokud se odvolává na síly či ideje, které dosud věda nezná. Věda je založena
především na pozorovatelných jevech – na empirii, nemůže tudíž testovat vysvětlení
anebo předpoklady odvolávající se na skutečnosti, které nemůžeme pozorovat;
Výzkumné hypotézy
Hypotézy jsou stadia na cestě od výzkumné ideje k dokázané zákonitosti. Zpravidla
jsou formulovány jako vztahy „kdyby-potom“. Musí být naplánovány, experimentálně
ověřeny, vyhodnoceny a interpretovány. Podle formálního zaměření se dají rozdělit do čtyř
skupin (Bortz, 1984).
Hypotézy o souvislostech – tato skupina hypotéz se snaží vysvětlovat kauzální vztahy cestou
interdependenční analýzy. Lze např. předpokládat souvislost mezi četností diskusních
11
příspěvků účastníka (kritérium) náhodně se sešlé společnosti a odhadem jeho inteligence
(prediktor) druhými. Nyní nezbývá než hypotézu o takové souvislosti ověřit pomocí
příslušného výzkumného projektu.
Rozdílové hypotézy – „má tento přístup vůbec nějakou cenu?; „odlišují se ženy a muži
jakožto řidiči aut?“ Diferenční analýzy tohoto typu usilují o ustanovení rozdílu dvou
sledovaných skutečností v jedné oblasti.
Změnové hypotézy – komutativní analýzy jsou sice oblíbené, ale stále ještě problematické,
protože ponechávají více problémů otevřených, než kolik jich vyřeší. K tomu přistupují
některé typické povšechné hypotézy např. každodenní sledování televize dětmi je škodlivé…,
škola utlačuje kreativní děti… Problematické jsou nezávislé proměnné, jejichž vliv zůstává
nepoznán.
Hypotézy jednotlivých případů – při řešení mnoha úkolů se musíme zabývat konkrétními
případy. Např. při zjišťování příčin určitého deliktu nám nejsou obecné poznatky o lidských
reakcích příliš platné. Hypotézy tohoto druhu se liší od ostatních, protože jsou většinou
standardizované; tzn. diagnostik se opírá o hypotetické ověření kvalitativních kritérií
použitého testu, které bylo provedeno v průběhu vymýšlení testu a během jeho vývoje.
Verifikace
Jestliže je věta „obrazem světa,“ pak bychom měli nalézt metodu, která prověří, zda tento
obraz světa je reálný (odpovídající skutečnosti), nebo či je z jakýchkoliv důvodů
deformovaný. Nástrojem k tomuto prověření je metoda verifikace.
Při použití metody verifikace předpokládáme, že verifikací je možné prověřit věty z hlediska
jejich významu (resp. pravdivosti). Předpokladem verifikace je, že vyslovená věta je
v principu verifikovatelná, že tedy má empirický obsah.
Prvním druhem jsou věty, které jsou neverifikovatelné. Jsou to věty, které v principu nelze
prověřit. K takovým větám patří i věty normativní teorie. Obsah takových vět (a pojmů) leží
mimo možnost prověření. Příkladem takové věty je: „Toto rozdělení důchodů ve společnosti
je spravedlivé.“
Daný výrok je normativní. Pozitivisticky orientovaní vědci popírají možnost takový výrok
verifikovat, protože spravedlnost je svým obsahem metafyzickým pojmem. Není možné jej
tedy verifikovat. Můžeme jej nanejvýše zkoumat z pozic správnosti logické výpovědi.
Analýza z hlediska pozitivní teorie nemá smysl.
12
Do množiny neverifikovatelných vět patří i takové výroky, které jsou zjevnými nesmysly.
Příkladem jsou takové výroky, jako je „Toto je nepolitická politika.“ Daný výrok je
obdobným protimluvem, jako je protimluvem věta „Toto je kulatý čtverec.“
Druhou skupinu výroků tvoří věty, které jsou pozitivně verifikovatelné. V tomto případě
můžeme výrok přímo empiricky prověřit. Odpovídá-li daný výrok skutečnosti, pak je daný
výrok pravdivý. Jestliže se takový výrok nepotvrdí, není pravdivý.
Podle Carnapa můžeme rozlišit dvojí verifikaci, a to verifikaci přímou a verifikaci nepřímou.
Přímá verifikace je založena na takovém postupu, kdy můžeme smysly (pozorováním)
bezprostředně prověřit pravdivost výroku, že je tomu skutečně tak, jak tvrdí výrok. Nepřímá
verifikace je založena na logickém odvození výroku, který pak můžeme přímo empiricky
prozkoumat, že tomu tak skutečně je, jak výrok tvrdí. Pokud tomu tak není, pak je výrok
vyvrácen (Ochrana).8
Uvedené závěry jsou využívány pro formulování vědecké teorie.
Jazyk vědy
Cílem vědeckého poznání je zjistit, jaká je skutečnost. Pokud to zjišťujeme, poznáváme
vlastnosti této skutečnosti, tedy přesněji vlastnosti objektů a vztahy mezi objekty, které tuto
analyzovanou skutečnost představují. Získané poznatky věda objektivizuje, fixuje a sděluje
(komunikuje). K tomu ji slouží tzv. vědecký jazyk. V něm jsou formulovány jednotlivé
výroky, tvrzení, generalizace a teorie, které vypovídají o vlastnostech zkoumaných předmětů
a vztazích mezi nimi.
Jazyk, který v daném jazykovém společenství slouží jako obecný, nejvíce rozšířený
nástroj komunikace, se nazývá přirozený jazyk. Pro vědu ovšem již tak vhodný není, neboť
z důvodu neurčitosti znaků a výrazů přirozeného jazyka, jakož i relativně volných
syntaktických pravidel neumožňuje přesnou a složitou výstavbu myšlenkových konstrukcí,
jimiž věda sděluje své poznání. Z těchto důvodů používá věda svůj specifický jazyk, a to
jazyk vědy.
Vědecký jazyk je tvořen souhrnem pojmů, které používají vědci dané vědní disciplíny a
zároveň souhrnem termínů či symbolů, které těmto pojmům odpovídají.
Pojem – z počitků a vjemů vznikají ve vědomí představy, od nich abstrakcí docházíme
k pojmům (obecným představám). Pojem můžeme chápat i jako myšlenku zobecňující
8 Viz vztahy mezi výroky zobrazené logickým čtvercem.
13
předměty podle nějakého znaku. Vědecké pojmy vznikají v průběhu poznávacího procesu,
jsou shrnutím jeho výsledků. Proto nejsou ani statické ani konečné, neustále se vyvíjejí.
Termín je jazykový výraz, jenž přesně a jednoznačně fixuje a označuje vědecká data,
hlavně ta, pro něž v přirozeném jazyce chybějí odpovídající názvy. Podle jiného vymezení je
termín pojmenování určitého pojmu v soustavě daného vědního oboru. Termíny (odborné
názvy) se dostávají do jazyka:
a) spontánně, jako všechna slova v přirozeném jazyce;
b) vytvářejí se při překladech cizí odborné literatury, je třeba hledat pojmenování pro
u nás dosud neznámé pojmy;
c) díky organizované kolektivní činnosti různých terminologických či názvoslovných
komisí;
Soustava termínů daného vědního oboru se nazývá terminologií tohoto oboru.
Terminologie se někdy prolíná se slovní zásobou přirozeného jazyka. Společenské vědy jsou
poplatné přirozenému jazyku více než vědy přírodní nebo technické, z čehož plynou některé
obtíže: např. ty, že pro mnoho sociálních skutečností používají sociální vědy slova, která již
v jazyce existují, ale mají jiný význam, např. „osobnost“, „kultura“, „skupina“.
Logika rozlišuje význam a smysl slova (jazykového významu). Pod významem
rozumíme obvykle předmět nebo třídu předmětů, která označuje (pojmenovává) daný výraz.
Nazývá se též denotát. Pod smyslem nějakého výrazu rozumíme jeho myšlenkový obsah, tzn.
informaci, která je v tomto výrazu obsažena a na jejím základě se výraz vztahuje k určitému
předmětu. Význam jazykového výrazu nemůžeme určit pokud neznáme jeho smysl, např.
nebudeme znát smysl výrazu“nejvyšší hora Krkonoš“, nemůžeme pochopit, jaký má tento
výraz význam a co označuje (my jej ovšem známe a proto víme, že jeho významem je hora
Sněžka). Na druhé straně můžeme poznat smysl výrazu, aniž bychom znali jeho význam.
Chápeme např. smysl výrazu“nejvyšší hora Krkonoš“, přestože, i když jsme zeměpisní
ignoranti, nevíme, že pojmenovává horu Sněžku.
Soubor předmětů, které jazykový výraz (termín) označuje, se nazývá rozsah termínu
a je závislý na obsahu tohoto termínu. Obsah je souhrn vlastností (znaků), na jejichž základě
bylo provedeno zobecnění a vyčlenění předmětů v daném výrazu. Např. obsahem názvu
„vědecké pozorování“ je totiž takové pozorování, které je intencionální (zaměřené),
systematické, registrované a kontrolovatelné. Pozorování, které tyto charakteristika postrádá,
nepatří do rozsahu tohoto termínu.
14
Při užívání vědeckého jazyka je nutné si uvědomit, že řada používaných názvů nebo
pojmů může být nejasná, čili není jednoznačně určen soubor vlastností vytvářejících obsah
pojmu. Nejasným pojmem může být např. nepříčetnost.
Pojmy mohou být i vágní (neostré). Jedná se o takový pojem, který neumožňuje
přesně rozhodnout, který prvek označované třídy do ní patří a který ne; neostrý pojem
neumožňuje přesně určit jeho smysl, např. vysoký člověk (Možný, Rabušic). Společenské
vědy pracují s nejasnými a vágními pojmy relativně často.
Definice
Pro vědeckou práci je důležité používat jazyk, jehož pojmy mají co nejvyšší míru
intersubjektivity a minimální pojmovou nejasnost a neostrost. Toho se dosahuje definováním
pojmů. Definice je výpověď určující význam termínu. Mervart říká, že definicí se ve vědě
nazývá přesné vysvětlení slov a výrazů a to v termínech, jejichž význam je mimo pochybnost
a všeobecně známý.
Termín, který definujeme, se nazývá definiendum, výpověď, která určuje jeho význam
nazýváme definiens. Termín je správně definovaný tehdy, když definiens nevzbuzuje
pochybnosti. Možností, jak precizně definovat pojmy je ale více. Dále si ukážeme tři hlavní
formy definování.
Nominální definice
Podstata nominálních definic je v tom, že dosud neznámý význam definienda
charakterizujeme definiensem, jehož význam je nám již známý, tzn., že jeden neznámý pojem
určujeme jiným – známým pojmem. Nejobecnějším příkladem nominálních definic jsou
běžné překladové slovníky, z nich se dozvídáme, co znamenají nejrůznější cizojazyčné
pojmy.
Reálné definice
O tyto definice se jedná, když je definiendum vysvětlováno pro něj typickými,
příznačnými vlastnostmi, vztahy mezi nimi nebo podmínkami. To platí hlavně pro první
z dvou podtříd reálných definic – pro tzv. existenciální definice. Příkladem takové definice je
např. vymezení metodologie psychologie jako vědy zabývající se hledáním, tvorbou a
ověřováním principů a metod zkoumání prožívání a chování lidí.
Genetické definice tvoří druhou podtřídu reálných definic. V nich je objekt (proces, pojem),
definiendum vymezen tak, že uvádíme podmínky a procesy, které jej vytvářejí. Tedy na jedné
straně definiční rovnice je objekt, na straně druhé popis procesu, jímž je tento objekt vytvářen.
15
Tak můžeme definovat třeba frustraci jako emocionální stav vznikající zablokováním
uspokojování potřeb.
Operacionální definice
Jejich podstata je v tom, že definiens je tvořen procesy, postupy (operacemi), na
jejichž základě vzniká definovaný pojem, nebo na jejichž základě je tento pojem měřen nebo
identifikován. Operacionální definice mají mimořádný význam v empirických vědách. U
vědeckých metod jsme si řekli, že jedna z jejich základních charakteristik je jejich
opakovatelnost a ověřitelnost a právě operativní definování je přímočarým naplněním tohoto
požadavku. Můžeme jednoduše říct, že operacionální definice ve své podstatě není nic jiného
než receptura – návod (operace), pomocí kterého vysvětlovanou věc či jev sami zhotovíme,
získáme nebo zpozorujeme (Ferjenčík).
Kerlinger (1972) podle toho, co je výsledkem skutečné operace rozlišuje mezi měrnými a
experimentálními operacionálními definicemi.
Měrné operacionální definice – jedná se o popis procedur, po jejichž vykonání můžeme
pojem identifikovat. Jde tedy o návod, jak jev (proces, objekt) měřit tak, abychom ho mohli
vidět. Jako příklad zde můžeme uvést notoricky známou definici inteligence – jako to, co je
měřeno inteligenčními testy.
Experimentální operacionální definice, to jsou právě ty výše vzpomínané recepty. Jejich
realizací stvoříme, navodíme definovaný objekt (jev, proces).
Operacionální definice jsou elegantní možností, jak dosti spolehlivě a bez nějakých šumů
komunikovat významy a obsahy důležitých pojmů používaných ve vědě. Jejich jednoduchost
a přímočarost má i své nevýhody. Asi nejzávažnější je již opakovaná mnohotvárnost a
mnohoznačnost věcí a jevů, které nás obklopují. Operacionální definování je ale dobré, pokud
potřebujeme, aby dva komunikující mluvili o téže věci, je totiž zaměřeno především na
bezpečné komunikování a ne na hledání podstaty jevu nebo procesu.
Poznávání sociální reality
Obecně můžeme říci, že předmětem zkoumání sociálních věd je sociální realita.
Sociální realita je zvláštním druhem reality, která vznikla evolucí z reality přírodní. Sociální
realita je zároveň ve vztahu k přírodní realitě specifická zejména v tom, že je produkována
lidmi jako sociálními bytostmi a vědomě jednajícími aktéry. Jednotlivá individua jednají jako
sociální aktéři, jako bytosti, jimž je vlastní sociabilita. Aktéři vystupují jako společenské
bytosti. Jsou formováni sociálním prostředím a rovněž sami svojí činností toto prostředí
16
(spolu)utvářejí a reprodukují. Mezi základní faktory ovlivňující a tvořící sociální realitu patří:
příroda, lidská individua a jejich aktivita, kultura a sociální struktury (resp. instituce).9
Pro realitu, která je zkoumána sociálními a ekonomickými vědami, je charakteristické,
že je konstituovaná jak objektivními faktory tak faktory subjektivními. Aktéři jsou ve své
činnosti ovlivňováni existujícími objektivními podmínkami a zároveň projektují cíle svých
činností. Tím se činnosti aktérů podstatně liší od přírodního dění.
Konající aktér uchopuje předmět své činnosti ve formě záměru, motivu a cíle své činnosti.Cíl
jeho činnosti se tak stává svým obsahem předmětným, orientujícím k činnosti. Cíl jako
projekt činnosti tak předjímá konativní praxi. Zaměřuje činnost aktéra určitým směrem.
Konání aktéra má tak charakter vztahu objektivního a subjektivního. K objektivním faktorům
patří takové faktory, které působí nezávisle na vůli a vědomí člověka. Do těchto objektivních
podmínek vstupují i průběžné výsledky činnosti aktérů. Subjektivní faktory jsou přímo spjaté
s činností aktéra.
Konající aktéři si stanovují své cíle a následně konají tak, aby dané cíle dosáhli. Protože ale
činnost aktérů se děje v dynamickém prostředí, může se bohužel stát, že původně zamýšlené
cíle nebudou dosaženy. V každém případě se ale reálné produkty určité činnosti (zamýšlené či
nezamýšlené) stávají součástí objektivně vytvářené situace, která ovlivňuje konání aktérů.
Sociální pohyb je tak výsledkem dynamického vztahu objektivního a subjektivního
v dějinách10.
Univerzálnost sociálních a ekonomických zákonů
Vědecké zákony charakterizujeme ve formě obecných výroků, které mají tvar
obecných podmínkových výroků ∀ x(P(x) → Q(x)), kdy tyto výroky mají alespoň jeden
obecný kvantifikátor. Problémem ale je, na což již upozornil R.Carnap, že požadavek
obecnosti ještě nemusí dostatečně odlišit obecné výroky od vědeckých zákonů jako obecných
tvrzení.11 Vzniká tak otázka, jaká kritéria by měl splňovat „vědecký zákon,“ abychom jej
mohli odlišit od obecného výroku?
K tomuto odlišení K.R.Popper navrhuje diferencovat mezi dvěma rozdílnými množinami
výroků, a to výroky „striktně univerzálními“ a výroky „numericky univerzálními.12 Popper
se ale staví skepticky k idey společenských zákonů: “Společenské zákony musí mít jinou
9 Viz Parker,J. et al.:Social Theory.Houndmills and New York:Palgrave Macmillan 2003 10 Ochrana, F. Metodologie vědy (Úvod do problému), 2008 11 Takovým obecným výrokem je podle Carnapa výrok „všechny vrány jsou černé.“ Carnap tento obecný výrok pokládá za zákon. 12 Popper,K.R.:Logika vědeckého zkoumání.Praha:OIKOYMENH 1997 Popper se ale staví skepticky
17
strukturu než obyčejné generalizace založené na uniformitách. Skutečné společenské zákony
by musely mít „obecnou“ platnost .To však může znamenat jediné, že se týkají úplně celé
historie lidstva a pokrývají všechna její období, nikoli pouze některá z nich.“13
Vyjdeme-li z názoru K.R.Poppera a z interpretace V. Černíka,14 pak striktně univerzální
výroky se týkají časově a prostorově neomezených neohraničených oblastí a nekonečného
počtu případů. Tvrzení o těchto případech si činí nárok být pravdivým na jakémkoliv místě a
jakémkoliv čase.
Numericky univerzální tvrzení jsou ekvivalentní jistým singulárním tvrzením nebo
konjunkcím singulárních tvrzení. Týkají se časoprostorově uzavřené oblasti a konečného
počtu objektů. Numericky univerzální tvrzení jsou takové obecné výroky, které, jak uvádí
K.R.Popper, můžeme vyjádřit konečným počtem singulárních výroků, resp. konjunkcí těchto
singulárních výroků.15 Striktně univerzální tvrzení takto vyjádřit nemůžeme. Naproti tomu
vědecké zákony jsou taková tvrzení, která neodkazují k nějaké individuální, omezené
časoprostorové oblasti. Jsou formulovány tak, aby neobsahovaly žádná ohraničení oblasti
(dosahu) aplikovatelnosti. To je důležitým postulátem vědecké metody: „hledat zákony
s neomezeným polem platností.“16 Přitom ani v přírodních vědách si nemůžeme být naprosto
jisti, zda naše zákony jsou skutečně univerzálně platné nebo zda platí pouze pro určité období
či pouze pro určité oblasti.“ Tyto argumenty platí „pro vědy sociální neméně než pro vědy
přírodní.“17
Otevřenou otázkou ale zůstává, nakolik univerzální jsou sociální zákony a zda je možné je
pojímat jako historické zákony. Podle Poppera nemohou existovat „žádné společenské
uniformity, které by trvaly přes hranice jednotlivých období. Jedinými universálně platnými
zákony společnosti musí být tedy ty, které spojují následná období. Musí to být zákony
historického vývoje, které určují přechod z jednoho období do druhého.“18 V sociálním
bádání tak zůstává otevřená otázka o univerzalitě a formě sociálních zákonů.19
13 Popper,K.R.:Bída historicismu.Praha:OIKOYMENH 2000 14 Viz Černík,V.,Viceník,J.: Zákon a pravidlo v sociálno-humanitných vedách.In:Černík,V.,Viceník,J. (eds.).2005.Bratislava:IRIS 15 Viz Popper,K.R.:Logika vědeckého zkoumání.Praha:OIKOYMENH 1997 16 Popper,K.R.:Bída historicismu.Praha:OIKOYMENH 2000 17 Popper,K.R.:Bída historicismu.Praha:OIKOYMENH 2000 18 Popper,K.R.:Bída historicismu.Praha:OIKOYMENH 2000 19 Ochrana, F. Metodologie vědy (Úvod do problému), 2008
18
SSPPOOLL EEČČEENNSSKK ÁÁ PPRRAAXXEE
VÝBĚR PROBLÉMU
Teorie + data
HYPOTÉZY operacionalizace
VOLBA METOD pilotáž
TVORBA VÝZKUMNÉHO NÁSTROJE
URČENÍ VÝZKUMNÉHO SOUBORU
SBĚR DAT
ANALÝZA DAT ov ěření hypotéz
INTERPRETACE A ZÁVĚRY
Projekty výzkumu
Na rozdíl od obyčejného člověka vědec při řešení problémů nereaguje bezprostředně,
ale své řešení zvažuje, přemýšlí o nejlepších způsobech, jak hledat a najít na své otázky
odpovědi. Pečlivě vybírá metody, pomocí kterých bude data zaznamenávat a zhodnocovat.
Předem se rozhoduje, které činitele a jak bude ovlivňovat, které vyloučí anebo bude držet pod
kontrolou. Vytváří si dopředu plán svého výzkumu tedy výzkumný projekt.
Začátek každého projektu je problém, který nás zajímá, tedy co vlastně chceme
zkoumat. Východiskem pro vypracování projektu výzkumu v empirických vědách je úvaha o
datech. Musíme zvážit jakého typu jsou data, které chceme zkoumat, Typu dat (typu
proměnných) a typu vztahů mezi nimi přizpůsobujeme své další plánování – projektování.
Ještě než se tedy zeptáme, jak a kdo bude zkoumat, je třeba odpovědět na otázku, co se
bude zkoumat. Nejobecnější odpověď zní: proměnné, tj. proměnlivé rysy nějaké věci.
„Změnou“ se často rozumí jejich přítomnost či nepřítomnost. Teprve tato variabilita činí rysy
metodicky uchopitelnými. Přitom se nezapomíná na „konstanty“ neboli „invarianty“, tedy na
to, co přetrvává, všechny vědy se snaží je zachytit v trvalých zákonech.
PPRR
AAKK
TTII CC
KKÉÉ
DDOO
PPOO
RRUUČČ
EENN
ÍÍ
19
Proměnné jsou vědecky zajímavá kritéria, příznaky, symptomy, označení či charakteristiky,
které jsou do jisté míry vykonstruovány. Proměnné v empirických vědách můžeme
klasifikovat podle různých kritérií:
a) zkušenostní konstrukty (př. počítadlo) jsou přímo poznatelné; zkušební konstrukty (př.
osvětlení) jsou znaky, které se v pokusu obměňují; simulační konstrukty (př. schéma
fungování neuronu) jsou modely na nichž lze studovat přirozené znaky;
b) jiné rozlišení se zaměřuje na funkci pokusu: nezávislé proměnné (nP) jsou znaky
plánovitě proměňované v experimentu, jejichž působení je studováno na závislých
proměnných (zP); intervenující proměnné (iP) jsou hypotetické mezičlánky mezi
obojím, jimž kromě funkce závislosti nejsou připisovány žádné dodatečné vlastnosti.
Např. rozhlasový příjmač - nP je otočení regulátoru hlasitosti, zP je změna hlasitosti a
iP je změna v přístroji.
Tvorba indexu
U každého zkoumaného objektu musí být předem stanoveny soubory proměnných
znaků. U analýzy předmětu, např. stop použití na tubě, musí být stanoveny znaky, jež mají být
zkoumány. Cílem je shrnující popis. Protože ale tento je prakticky nekonečný, přistupuje se
k úspornému výběru ve dvojím směru: dovnitř k určujícím znakům a navenek k znakům
odlišujícím daný předmět od ostatních. Důležitá je jejich selektivita, tzn. možnost rozlišit
např. formou testu dobré a špatné výkony. Při analýze jednotlivých úkolů se provádí výpočet
podle vzorce: P = Ns (Ns = správné odpovědi)
N
A jak se to vlastně dělá?
V kvantitativním výzkumu se obvykle setkáme s těmito kroky:
1. formulace teoretického nebo praktického sociálního problému;
2. formulace teoretické hypotézy;
3. formulace souboru pracovních hypotéz;
4. rozhodnutí o populaci a vzorku;
5. pilotní studie
6. rozhodnutí o technice sběru informací
7. konstrukce nástrojů pro tento sběr;
8. předvýzkum;
9. sběr dat;
20
10. analýza dat;interpretace, závěry, teoretické zobecnění;
Základní etapy výzkumu
1. etapa 2. etapa 3. etapa
O hypotézách jsme se zmínili v předchozím textu, teď se podíváme na pilotní studie. Účelem
pilotní studie je zjistit, zda je náš výzkum např. v dané populaci vůbec možný. Naproti tomu
účelem předvýzkumu je odzkoušení nástrojů (př. dotazníku), které jsme pro náš výzkum
zkonstruovali.
Pilotní studie je prováděna např. na malé skupině vybrané z populace, kterou hodláme
studovat. Technika tohoto kroku se podstatně liší od techniky, kterou hodláme použít ve
vlastním výzkumu; nejčastěji zde používáme kvalitativní postupy (př. nestandardizovaný
rozhovor). Cílem pilotní studie je zjistit, zda informace, kterou požadujeme, v naší populaci
vůbec existuje a zda je dosažitelná.
Pokud nemáme opravdu hlubokou znalost o cílové populaci (objektu), zejména vzhledem ke
studované problematice, pilotní studie je velmi důležitá. Pilotní studie je totiž velmi často
opomíjena, a to i v případech, kdy je to riskantní. Bývá to problém času a peněz. Ale bohužel
úspory v této etapě mohou být zaplaceny pochybnou validitou našich výsledků a mohou
nakonec vyústit ve výzkumnou akci, která je zcela nevalidní. Stejně nebezpečné je i
opomenutí předvýzkumu (Disman, 2005).
Když už pilotní studie byla skončena, a ještě předtím, než můžeme začít
s předvýzkumem, vstupujeme do zajímavé, ale velmi rozsáhlé a komplexní oblasti konstrukce
výzkumných nástrojů a do oblasti strategie práce v terénu. Důkladné seznámení s touto oblastí
je nutné v dostupné literatuře. My se dále stručně podíváme na základní techniky sběru
informací.
PŘÍPRAVNÁ
ETAPA
PROJEKT
REALIZAČNÍ
ETAPA
SBĚR EMPIRICKÝCH DAT
ZÁVĚREČNÁ
ETAPA
ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA
21
Experiment
Experiment je především prostředkem ke zjišťování kauzálních vztahů mezi
proměnnými. Abychom mohli říci, že vztah mezi dvěma či několika proměnnými je kauzální
(tzn. že změny v proměnné X jsou příčinami změn v proměnné Y), musí podle Campbella
(1980) být splněny přinejmenším tři základní podmínky:
1. To, co považujeme za příčinu, musí časově předcházet předpokládanému efektu nebo
následku (nejdříve se musí objevit X nebo změna X a až potom Y nebo změna v Y)
2. Předpokládaná příčina i její efekt musí spolu kovariovat. Pojem kovariace můžeme
volně přeložit jako „společné kolísání“ nebo „společné změny“. Tato druhá podmínka
předpokládá, že tak jako se mění (variuje) jeden znak (X), tak se zároveň s těmito
změnami – a v souladu s nimi – mění i druhý znak (Y).
3. Další podmínkou kauzality je, že kromě vysvětlení změn jevu Y proměnnou X by
nemělo existovat žádné alternativní vysvětlení změn jinou proměnnou (např. Z).
Splnění všech tří podmínek zvyšuje hodnověrnost potenciálních závěrů o existenci nebo
neexistenci kauzálních vztahů mezi proměnnými. O experimentu, který tyto podmínky splnil,
mluvíme jako o vnitřně validním. Experiment, který nemá vnitřní validitu, není věrohodný a
jakékoliv závěry z něj nemají skoro žádnou explikační (vysvětlující) hodnotu. Zabezpečení
vnitřní validity experimentu je základním požadavkem na každého výzkumníka.
Základní znaky experimentu, který má předpoklady být vnitřně validní, jsou:
1. manipulace s nezávisle proměnnou či proměnnými – předpokládanou příčinou;
2. měření závislé proměnné, proměnných – předpokládaných efektů, důsledků;
3. kontrola všech jiných proměnných, které by mohli alternativně vysvětlovat změny
závislé proměnné – můžeme je nazvat nežádoucí, nebo vnější či z angličtiny
(confounding) matoucí;
Uvedené znaky experimentu úzce souvisí s podmínkami pro formování kauzálních závěrů:
� pokud má předpokládaná příčina (nezávisle proměnná) předcházet následku (závisle
proměnná), musíme nejdříve manipulovat (měnit) úrovně nezávisle proměnné, a až
v důsledku této manipulace se dívat na možné změny v závisle proměnné;
� pokud má existovat mezi dvěma proměnnými kovariance, potom nestačí pouze měnit
úrovně nezávisle proměnné, ale musíme měřit i hodnoty závisle proměnné a nějak je
následně porovnávat ve vztahu ke změnám v nezávisle proměnné;
� pokud jsme se přesvědčili, že tato kovariance není náhodná, musíme pak co nejlépe
zabezpečit, aby se nám do vztahu nepletly jiné proměnné, jejichž působení by mohlo
22
skutečný vztah mezi nezávisle a závisle proměnnou zkreslit anebo úplně zdeformovat;
(Ferjenčík, 2000);
Je tedy patrné, že největším a rozhodujícím problémem je problém kontroly nežádoucích
proměnných.
Vnější proměnné např.: historie, zrání a přirozený vývoj, neekvivalentnost skupin, efekt
měření, chyba měrného nástroje, experimentální mortalita, reaktivita pokusných osob,
očekávání ze strany experimentátora.
Metody kontroly vnějších proměnných:
� eliminace – vyloučení proměnné z experimentu;
� stabilizace a zkostnatění – snažíme se hodnotu vnější proměnné udržet na stejné
úrovni;
� znáhodňování a vyrovnávání – používá se hlavně pro kontrolu interindiviuálních
rozdílů, znáhodňování využíváme i pro neutralizaci vlivu pořadí;
� transformace vnější proměnné na nezávisle proměnnou – náročnější na organizaci
experimentu i na interpretaci výsledků. Zvláště při vyšším počtu současně
zkoumaných nezávisle proměnných někdy nedokážeme spolehlivě odpovědět na to,
která proměnná a v jaké míře ovlivnila výsledek samostatně a v jaké míře je tento vliv
reálný jen jako mezihra několika proměnných;
Jak můžeme sestavit experiment, aby splňoval všechny podmínky? Odpověď na tuto otázku je
jednoduchá a to, musíme sestavit experimentální plán. Plán experimentu je vlastně program.
Dobrý plán experimentu je nejenom bezpečný (spolehlivě garantuje věrohodnost zjištěného
vztahu mezi proměnnými), ale i vtipný a elegantně ekonomický. Zatímco první požadavek je
nevyhnutelný, to, jak splníme druhý, záleží na naší kreativitě a invenci.
Všechny naše úvahy o plánech experimentování začínáme zásadně otázkou „co?“
Jednoznačně jde o definování proměnných: co bude nezávisle proměnnou, tedy proměnnou
s níž hodlám manipulovat a o které předpokládáme, že může být příčinou nějakého jevu?
Co bude závisle proměnnou, o které si myslím, že se bude měnit v závislosti a v důsledku
změn nezávisle proměnné? A ještě nakonec: co všechno vlastně může být vnější proměnnou,
tzn. co všechno vstoupí do naší hry a event. alternativně vysvětlí změny v závisle proměnné?
První důležité členění plánu experimentu vychází právě z počtu proměnných, které
zahrneme do experimentu. Klíčovou roli přitom hraje počet nezávisle proměnných, se kterými
chceme simultánně manipulovat. Při experimentu, kde budeme manipulovat pouze s jednou
nezávisle proměnnou a budeme zjišťovat její vliv na jednu závisle proměnnou, tvoříme tzv.
jednoduché plány experimentů. Na rozdíl od nich tzv. multivaria ční plány experimentů,
23
někdy též nazývané multifaktorové předpokládají současnou manipulaci s několika nezávisle
proměnnými.
Jak poznamenávají Elmes, Kantowitz a Roediger (1985) experimentální analýza
omezující se na manipulaci s jedinou proměnnou nemůže odrážet četné, vzájemně propojené
síly, které ovlivňují lidi mimo „laboratoř“. Slabinou jednoduchých plánů tedy bývá tzv.
ekologická validita, tj. platnost výsledků v reálných podmínkách běžného života.
V komplexním – multivariačním jsou úrovně jednotlivých nezávisle proměnných
kombinované faktoriálně. Faktoriální kombinací přitom rozumíme, že každá úroveň jedné
nezávisle proměnné je kombinovaná s každou úrovní ostatních nezávisle proměnných.
Formy experimentu
Demonstrace – např. předvedení Müllerova-Lyerova zrakového klamu nemá vést k novým
znalostem, nýbrž má studentům formou experimentu přiblížit dobře známý jev (zdání, že
spodní úsečka je delší).
Průzkumný experiment – výše uveden jako pilotní studie, zaměřuje se na rozšíření
hypotetické základny nebo na získání další obecné zkušenosti a to má být podpořeno dalšími
experimenty.
Kvaziexperiment neboli interdependenční analýza, pokusná situace s „toliko přirozeně
nalezenou variabilitou“ (Sel, Bauer, 1971); např. přibude-li k experimentální skupině o třech
osobách čtvrtá, přičemž se proměny skupinového dění neinterpretují kauzálně (jako podmínka
změny). Základním rysem většiny kvaziexperimentálních plánů je tedy to, že nemůžeme
náhodně přiřadit osoby k jednotlivým experimentálním podmínkám (Kerlinger, 1972). Proto
v kvaziexperimentu neexistuje kontrolní skupina v pravém slova smyslu, spíše můžeme
mluvit o porovnávací (komparační) skupině. Jinak se kvaziexperimentální plány snaží o totéž
co experimentální – o zjišťování kauzálních vztahů mezi proměnnými. Celý rozdíl spočívá
víceméně jen ve slabší vnitřní validitě kvaziexperimentů.
Ověřovací experiment - „klasický“experiment, kdy jsou hypotézy ověřovány kauzálně; např.
podporuje agresivita ve shlédnutém filmu (nezávislá roměnná) agresivitu během následující
hry (závisle proměnná)?
Terénní experiment – je v protikladu k předchozím „laboratorním“ experimentům prováděn
v přirozeném prostředí (např. v obchodním domě), přičemž je obzvláště těžké vyřadit vedlejší
proměnné.
24
Experimentální podmínky
Plánování – po skončení experimentu je ještě třeba přesně popsat podmínky, za nichž proběhl,
a i proto je nezbytné jejich předběžné naplánování.
Variace – opakováním experimentu za stále stejných podmínek sotva přinese zajímavé
výsledky. Ty se získávají teprve jejich obměňováním a následným porovnáním výsledků.
Replikace – experiment musí být naplánovaný tak, aby za stejných pokusných podmínek ho
mohl zopakovat a ověřit kdokoliv.
Pokus dvou slepců – nejhorším narušitelem experimentu bývá jeho vedoucí. Aby pokusná
osoba bezděčně nepřejímala jeho domněnky,není s pokusnými podmínkami (např. zda
podáváme medikament anebo neúčinný preparát tzv. placebo) obeznámen ani on.
Kontrola průběhu – pokusná osoba se účastní každého experimentu jako celý člověk, mj. i se
svými motivacemi. Proto se v jeho průběhu musí kontrolovat, zda u ní např. nedochází
k psychickým změnám.
Vyhodnocení – výsledky jsou „surovými daty“, použitelné je teprve jejich zpracování
(statistickými metodami).
Chyby v experimentech
Významová chyba
Naplánování experimentu zužuje možnosti výzkumu na operacionalizovatelná (uchopitelná)
uspořádání. Ze závažných problémů se tak často stávají problémy „nicotné“, které mohou vést
k bezduché vědě, protože je spíše demonstrována metoda, než aby se zjišťovaly obsahy.
Chyba v plánování
Ani nejprozíravější naplánování pokusu nemusí odstranit veškeré příčiny případného nezdaru.
Proto by se ještě před zahájením mělo pamatovat na „taktickou“ přestávku na rozmyšlenou.
Chyba v instruktáži, často bývají chyby způsobeny nedostatečným poučením pokusné
osoby.
Chyba způsobená izolací
V důsledku nepřirozené pokusné situace se u pokusné osoby mohou objevit „izolační“
příznaky, jež zkreslují výsledky.
Přemrštěná generalizace, hrozí tehdy, zobecňují se výsledky nad rámec (většinou úzce
omezené) platnosti.
Etické hranice
V jednom z raných behaviorálních experimentů (Watson) bylo malé dítě lekáno zvuky
pokaždé, když uvidělo ochočenou krysu. Tím u něho byla vyvolána fobie z krys, kterou dříve
25
netrpělo. Mnozí tento experiment kritizovali za to, že překročil etické hranice. Není možné, ba
ani přípustné ověřit experimentálně vše, co lze naplánovat.
Neexperimentální výzkumné plány
Společnými znaky většiny výzkumných plánů zařazených do této kategorie jsou:
1. výběr vzorku (vzorků) z populace o jejíchž charakteristikách se chceme něco
dozvědět;
2. shromažďování relevantních dat týkajících se těch proměnných, které nás zajímají
(Ferjenčík, 2005);
Orientační výzkum
Pojem orientační může být trochu zavádějící, nemá ukazovat, že jde o nějaký předvýzkum,
pilotní náhled, ale spíše že zaměření tohoto typu projektu je hlavně deskriptivní, cílené
na zorientování, porozumění danému problému. Jako synonyma pro orientační výzkum a
podobné výzkumné projekty se též používají názvy: sondy, systematická nebo naturalistická
pozorování, terénní studie, etnografické studie, mapující výzkumy apod. (Baratt, 1971;
Mikšík, 1986).
Cílem orientačního výzkumu je tedy vykonat sondu, někdy velmi hlubokou a důkladnou, tzn.
získat žádoucí vhled do nějaké skutečnosti, která nás zajímá a zatím o ní víme jen málo.
Sonda může být realizována pozorováním, můžeme vypracovat sérii otázek, které potom (v
písemné nebo ústní podobě) předložíme vybranému vzorku osob. Podobně můžeme
do kategorie orientačních výzkumů zařadit i mnohé profesionálně prováděné výzkumy
veřejného mínění, životního stylu, studie zjišťování interakcí mezi matkou a dítětem, učitelem
a žáky atd. Adekvátně sestavit a realizovat orientační výzkum není nikterak snadné.
Orientační výzkum neznamená, že budeme jen tak pozorovat či jen tak se ptát lidí. Již
před realizací orientačních výzkumů je nutné minimálně:
� získat o zkoumaném problému maximum dostupných informací;
� zrevidovat a pečlivě naplánovat cíle vlastního výzkumu;
� jasně definovat proměnné, jež budou cílem zkoumání;
� určit přesné postupy, kterými budou proměnné identifikovány (případně měřeny);
� přiměřeným způsobem vybrat reprezentativní vzorek;
Takto připravený orientační výzkum může přinést velké množství zajímavých, ale především
validních informací.
26
Korelační studie
Tyto výzkumné plány jsou typem, kde není cíle popis nějakého komplexního jevu, ale
spíše zjišťování těsnosti vztahů mezi proměnnými. Lze jednoduše říci, že v orientačních
výzkumech se chceme dozvědět odpovědi na otázky „co?, jak?, kdy?, jak často? a v jaké
míře?“, v korelačních studiích nás zajímá hledání odpovědí na otázku „souvisí jev X s jevem
Y?“. Korelační výzkum si neklade za cíl vysvětlit jevy ve smyslu jejich příčinných
souvislostí. Pro mnohé praktické účely nám často postačuje vědět, že mezi jevy souvislosti
existují; který z nich je možnou příčinou a který důsledkem, zde může být irelevantní.
Ve společenských vědách je velmi mnoho výzkumů orientováno právě na zjišťování
korelačních souvislostí. Korelační plán výzkumu totiž umožňuje dělat efektivní predikce.
Když zjistíme, že nějaký jev je pravidelně spojený s nějakým jiným jevem, potom stačí
zaregistrovat první jev, abychom mohli předpovědět existenci (či míru výskytu) druhého jevu.
Ke korelačním studiím někdy přistupujeme jako k náhradě za experiment, který
z různých důvodů není možné uskutečnit. Z etických důvodů nemůžeme pokusné osoby např.
vystavit bolestivým, škodlivým zásahům.
Místo toho, abychom pokusné osoby náhodně přiřadili experimentálním podmínkám,
zkoumané osoby se jakoby samy vybraly do našeho výzkumu na základě úrovně závisle
proměnné, kterou u nich pozorujeme nebo naměříme (nemocní rakovinou). Zde mluvíme
o tzv. samovýběru jako o jednom ze základních znaků takového výzkumu. Tedy známe určitý
stav, skutečnost a zpětně uvažujeme o tom, co ji asi mohlo vyvolat. Tento způsob uvažování
je typický pro experimentální studie, které nazýváme ex post facto výzkum. Jde tady o
retrospektivní způsob a postup uvažování; od důsledku k možným příčinám (Míček, 1986).
Nicméně, zkoumání založené na korelacích nikdy nemůže vést ke spolehlivým závěrům o
kauzalitě.
Vývojové přehledy
Vývojové přehledy přes drobné i větší odlišnosti nese oba základní znaky vzorkových
přehledů:
a) výběr vzorku (vzorků), který reprezentuje populace různé věkové úrovně;
b) studium a popis vybraných proměnných v tomto vzorku (nebo jejich
porovnávání v několika vzorcích);
Ve vývojových přehledech jde o zkoumání různých proměnných vzhledem k věku jako
diferenciačnímu činiteli. Vzorek ve vývojových přehledech reprezentuje určitou věkovou
úroveň a označujeme ho termínem kohorta. Termín kohorta v podstatě pochází z antiky
27
(římská legie se skládala z kohort) a má ve vývojových přehledech explicitně vyjádřit, že
jednotlivé vzorky, tedy kohorty, sdružují jedince, pro něž je společná určitá věková úroveň,
která je odlišuje od jiných věkových kohort. Podle toho, jak věkové kohorty vybíráme a jak
s nimi pracujeme, můžeme mluvit o třech základních typech vývojových přehledů:
1. průřezový přehled;
2. longitudinální výzkum;
3. periodicky opakovaný longitudinální výzkum;
ad 1) Průřezový vývojový přehled je v podstatě nejjednodušší. Když potřebujeme získat
obrázek o změnách nějaké proměnné vzhledem k měnícímu se věku, vybereme v určitém
časovém bodu simultánně více věkových kohort. U nich následně změříme hodnoty vybrané
proměnné. Výsledkem může být tzv. vývojová křivka, která by měla znázorňovat změny
hodnot této proměnné v souladu s měnícím se věkem. Výhodou je krátký čas na získání
informací. V anglicky mluvících zemích je označován jako „one-shot“ – jednoranový,
jednorázový plán.
Základní slabina průřezových přehledů je riziko interindividuálních rozdílů a z nich plynoucí
různé historie zkoumaných kohort. Závěry o vývoji a jeho trendech, založené na průřezových
výzkumech, jsou vcelku málo spolehlivé. Své místo mají ve dvou případech:
� pokud se realizují jako předběžná sonda do výzkumů vývojových procesů, která může
naznačit charakter a napomoci k usměrnění dalších intenzivněji vedených výzkumů;
� a též tam, kde nám nejde prvotně o odhalení dynamiky změn v proměnné, ale pouze
o popis toho, jak se tato proměnná odlišuje vzhledem k různým věkovým kategoriím;
ad 2) Longitudinální výzkum je alternativou k výše uvedenému. Jedná se o dlouhodobé
zkoumání jednoho vzorku, kohorty. U každého člena kohorty opakovaně měříme v průběhu
času vybranou proměnnou (proměnné). Pokud nejde o proměnné, kde by se nežádoucím
způsobem projevoval transfer, potom longitudinálním výzkumem můžeme skutečně
spolehlivě odhalit základní vývojové trendy.
Ani longitudinální výzkum není úplně bez slabin a upozorníme na následující dvě:
� časová náročnost; může trvat pět, deset i více let; první slabinou je tedy tzv.
experimentální mortalita, lépe řečeno opotřebení vzorku (sample attrition);
� ohraničené možnosti zobecňování; zachytíme sice logiku vývojových trendů
zkoumané kohorty, nemáme však jistotu, že v jiném sociokulturním kontextu by byly
trendy stejné, takže nemůžeme zobecnit pro případy jiných kohort;
28
ad 3) Periodicky opakovaný longitudinální výzkum je kombinací průřezového a
longitudinálního plánu výzkumu. Jeho podstata spočívá v longitudinálním sledování několika
kohort, které jsou postupně (sekvenčně) přibírány do výzkumu.
Počet kohort i časové periody, v nichž se děje pozorování a měření proměnných, mohou
široce variovat. Uvedený postup nám tak umožňuje provádět křížové porovnávání – jednak
skrze různé kohorty téhož věku, jednak skrze měnící se věk u týchž kohort. Ale i tady zůstává
nedořešený jeden problém – je to otázka opotřebení vzorku, a realizace periodicky
opakovaného longitudinálního výzkumu je také nesmírně náročná na čas, práci a finanční
prostředky.
Ještě poznámka k výše uvedené typologii výzkumných plánů: není rozumné uvažovat o tom,
který z nich je nejlepší, každý z nich má své silné i slabé stránky. Primární je vlastní
výzkumný problém. Otázka již chceme řešit. Typ vztahu mezi proměnnými, který chceme
odhalit či identifikovat.
Pozorování
Pozorování patří k nejzákladnějším technikám sběru dat. Vědecké pozorování je
selektivní, stejně tak jako běžné lidské pozorování. Mezi selektivitou laika a selektivitou
profesionála je ale podstatný rozdíl – člověk si běžně všímá těch věcí, které ho uhodí do očí
svojí zajímavostí, nezvyklostí, nápaditostí, zatímco vědec pozoruje to, co si předem pečlivě
naplánoval pozorovat a co nejlépe pečlivě definoval a vymezil. Vědecké vnímání je tudíž
plánovitě selektivní.
Plánovitost a určitá systematičnost jsou charakteristiky, které odlišují běžné pozorování od
pozorování profesionálního. Nejvíce se projevují v tom, jak vědec odpovídá na dvě základní
otázky pozorování: co a jak pozorovat.
Přesné a jasné definování objektu pozorování potřebujeme proto, abychom svoji
pozornost nesoustředili na věci a události, které s tímto objektem nesouvisejí anebo souvisejí
jen zdánlivě. Vymezení toho, co pozorovat není jednoduchý úkol. Problém výběru kategorií
pozorování znamená totiž výběr terčových jevů, okolností a skutečností mezi celým
obrovským množstvím dějů. Volba kategorií ještě navíc souvisí s mírou detailnosti našeho
pozorování a to je problém výběru jednotek pozorování..
Pozorování může v míře detailnosti velmi variovat. Výběr malých segmentů chování
odpovídá přístupu, který označujeme termínem molekulární. Zde je předností to, že malé
segmenty je možné přesněji definovat a identifikovat. Někdy, ale přílišná detailizace vede
29
k utopení se v množství podrobností a přitom nám mohou uniknout podstatné souvislosti mezi
jevy. V takovýchto případech je lepší volit tzv. molární přístup. Zde se již nedíváme na jevy
mikroskopicky, ale kategorie pozorování vybíráme tak, abychom do nich umístili větší a
komplexnější jednotky pozorování (série úkonů). Molární přístup nám umožní zachytit logiku
komplexního chování osoby ve složitějších situacích, ovšem klade na pozorovatele větší
nároky ohledně zařazení projevů do určité kategorie.
Při tomto přístupu již nestačí, aby pozorovatel jednoduše zaznamenal to, co vidí. On musí
zaregistrované posoudit, zhodnotit a též interpretovat. Interpretace přesahuje bezprostředně
daná data, je již i funkcí pozorovatel. Proto je přesnost molárních jednotek pozorování nižší a
subjektivnější než u molekulárního přístupu (Ferjenčík, 2005).
Takže, pokud zamýšlíte pozorovat menší výseky událostí a časově kratší, relativně
izolované děje, asi bude vhodnější mikroskopický pohled a tudíž molekulární přístup.
U pozorování rozsáhlých komplexních jevů spíše pak molární přístup.
Co se týče organizace sběru dat při pozorování existují v současnosti dvě základní standardní
volby – izomorfní deskripce a reduktivní deskripce.
Izomorfní deskripce (Selg, 1977)
Synonymem pro toto pojmenování jsou nespecifické záznamy (Nay, 1979), otevřené
metody pozorování (Achenbach, 1978) nebo nejčastěji vyprávěcí způsob záznamu (Breakwell
et al., 1995 a jiní). Podstata je v tom, že pozorovatel se snaží zaznamenávat celý pozorovaný
děj ve všech jeho projevech a přirozené následnosti. Můžeme říci, že izomorfní deskripce je
zrcadlení chování v téže podobě (izomorfně čili stejně), jak se vyskytlo v originálu. Může jít
např. o literární popis, popis fotbalového zápasu rozhlasovým reportérem. Jedná se tedy
o věrnou reprodukci a proto zde není místo pro interpretaci, tzn. v izomorfní deskripci se od
pozorovatele vyžaduje, aby zapsal, co vidí a nikoliv, co si o událost myslí nebo jak ji chápe.
Izomorfní deskripce má zachytit situaci, děj, chování, které je vždy umístěno
do nějakého časového a prostorového kontextu, proto je dobré ještě před chronologickým
popisem jednotlivých dějů krátce charakterizovat kontext, v němž děj či chování probíhá.
Cílem izomorfní deskripce je zachytit znaky v jejich vzájemné návaznosti a
součinnosti, komplexně, protože nevíme, který znak nebo úkon má klíčový význam. Je dobré,
při pozorování dlouhodobějších dějů je rozdělit do několika menších jednotek, anebo střídat
pozorovatele. S rostoucí komplexností situace stoupá totiž riziko, že mnoho informací zůstane
nezachyceno. I přesto se jedná o silnou techniku získávání a registrování dat.
30
Reduktivní deskripce
Cílem reduktivní deskripce je jednotlivé specifické projevy zařazovat do společných větších
významových jednotek – kategorií. V této souvislosti se často mluví o kategoriálních
schématech nebo kategoriálních pozorováních. Nezapisujeme zde chronologicky jednotlivé
jevy, události, ale vyznačujeme je do předem připravených formulářů, schémat
s připravenými kategoriemi chování.
Pravidla pro konstituování kategorií:
a) komplexnost – kategorie je třeba sestavit tak, aby bylo možné jakékoliv chování
zařadit do některé z kategorií;
b) nezávislost – kategorie se nesmějí navzájem překrývat, tzn. že každou jednotku
pozorování můžeme zařadit jen do jedné kategorie;
c) konkrétnost a jasnost – každou kategorii musíme co nejpřesněji definovat, optimální
je operacionální definování;
d) přehlednost – vytvořené kategorie, jejich počet, nesmí být ani příliš nízký ani vysoký,
pohybuje se v rozpětí deset až dvacet v jednom pozorovacím schématu, event. je ještě
můžeme členit na podkategorie;
Zaznamenávání dat z pozorování bude závislé na zvolené strategii. Při izomorfní deskripci
zaznamenáme všechna dostupná data, v tom pořadí a jedinečných podobách jak byla
pozorována. Při reduktivní deskripci použijeme kategoriální schémata. Pozorovaná data
zaznamenáme do předem připravených kategorií a v jejich rámci můžeme zaznamenávat
frekvenci výskytu určité skupiny pozorovaných projevů, anebo můžeme registrovat čas trvání
výskytu určitého projevu. Formulář, do kterého budeme zaznamenávat může mít různou
podobu. Podoba je závislá na tom, zda chceme zachytit sumární frekvenci např. jednotlivých
kategorií chování bez ohledu na jejich kolísání v rámci časových intervalů, nebo chceme mít
přehled o změnách frekvence v čase či chceme zaznamenat zároveň frekvenci vybraných typů
projevů i délku jejich trvání.
Formy pozorování
Měření – příležitostné námitka stran „nevědeckosti“ pozorovací metody bývá nejméně často
určena měření. Jedná se sice rovněž o (většinou vizuální) vnímání, avšak není při něm
pozorována samotná událost, nýbrž mezi pozorovatele a pozorované je vsunuta technická
aparatura (stopky, galvanometr, polygraf apod.), která pozorování vlastně proměňuje
ve „zjišťování“.
31
Sebepozorování – jde o nejsubjektivnější druh pozorování. Ovšem počátkem dvacátého
století Ebbinghaus prokázal jeho vědeckou hodnotu, když memoroval nesmyslné slabiky (nin,
mev) a potom po celá léta zakresloval křivku zapomínání. Výsledky jeho sebepozorování platí
v podstatě dodnes.
Skryté pozorování – dost velká část poznatků vděčí za svůj vznik skrytému pozorování. Aby
se pozorovatel vyhnul upřenému pozorování, které by mohlo zkreslit výsledky jeho práce,
používá často různá zařízení, jako např. průhledné zrcadlo nebo kameru a pokusné osoby
(hlavně děti) se potom chovají přirozeně.
Otevřené pozorování – v tomto případě se pozorovatel nevyděluje z pozorované skupiny,
může být i např. spoluhráčem.
Skupinové pozorování – zde se v důsledku většího množství pokusných osob zvyšuje
nejenom počet pozorování, ale lze navíc sledovat i mezilidské vztahy.
Pokud výše uvedené shrneme, tak role pozorovatele je určena třemi skutečnostmi:
� vědomou intervencí nebo neintervencí pozorovatele do sledovaných dějů a událostí;
� tím, zda je pozorovatel přímo účasten na pozorovaných událostech, nebo je pozoruje
zvenčí;
� tím, zda je jeho identita jako pozorovatele ostatním účastníkům událostí známa, nebo
ne (Ferjenčík, 2005);
Chyby pozorování
Subjektivita – je třeba uvést zejména těchto pět mylných přístupů při pozorování (klapek na
očích):
� horizont – neúplnost zpracování související s inteligencí, předběžnými znalostmi,
zaměřením zájmu, stupněm pozornosti;
� nevěcnost – výběr jáských hodnot na úkor předmětných vztahů;
� zdůraznění pocitů – afektivní zkreslení;
� perspektivita – špatný výběr, vypuštění nebo přebytek znaků;
� stranickost – předběžné ovlivnění druhými, individuální předsudky vůči lidem a
skupinám lidí;
Haló efekt – některé dominantní znaky (např. první dojem) přitahují jiné znaky a zastiňují je.
Obdobné chyby pozorování jsou mj. barnumský efekt (snazší akceptování nepřesného
pozorování), apetenční efekt (výběr pozorování v očekávaném směru), tendence
k průměrnosti (upřednostňování průměrných hodnot), agravační efekt (zesílené působení při
32
pojmenovatelných pozorováních), efekt shovívavosti (přesun pozitivních pozorování
ve prospěch známých).
Únava – každý pozorovatel musí počítat s tím, že v průběhu pozorování bude klesat jeho
pozornost, aniž si toho povšimne.
Ukvapenost – při závěrečném úsudku může dojít k ukvapenému hodnocení, které bude
v rozporu s následně vypozorovanými znaky: nebudou ale zohledněny, protože úsudek byl již
vytvořen.
„Příjemný rozhovor ukracuje cestu“, říká přísloví a v podstatě neexistuje žádná náhrada za
otázku k dotyčné osobě. Explorace jakožto další z hlavních skupin metod má četné odnože
o různé kvalitě, např. rozhovor, popisy, interview, dotazníky, demoskopie, koakce.
33
Zúčastněný – přímý Nezúčastněný -nepřímý
(telefonická anketa)
Příprava Zpracování výsledků
Začátek Průběh Ukončení
RROOZZHHOOVVOORR
Základní druhy
STRUKTUROVANÝ NESTRUKTUROVANÝ
POLOSTRUKTUROVANÝ
RREEAALLIIZZAACCEE
- teoretická - metodická - materiální - organizační
Kontrola záznamů
Sumarizace výsledků
Vyhodnocení
Příprava
a motivace
respondentů
Uskutečnění rozhovoru
Kladení
připravených otázek
Dopřesnění
údajů
Poděkování
34
Rozhovor
Nejpodstatnější rozdíl mezi pozorováním a rozhovorem je v tom, že rozhovor
představuje zprostředkovaný a vysoce interaktivní proces získávání dat.
Zprostředkovanost a interaktivnost činí rozhovor paradoxní a vnitřně rozpornou metodu.
Interaktivnost je o tom, že rozhovor je přímou sociální interakcí. Výzkumník aktivně vstupuje
do situace a ať chce či nechce ovlivňuje množství a charakter informací sdělených
respondentem. Navíc tyto informace jsou vždy zprostředkované. To je dáno specifickými
záměry respondenta – z různých důvodů nepovíme vše, co si myslíme a rovněž je to dáno
jazykovou obratností, strukturou a povahou jazyka. Jakákoliv verbální výpověď nikdy
nedokáže v úplnosti vyjádřit jedinečnost předmětu nebo skutečnosti. Je pouze nástrojem
k jejímu opisu.
Nicméně navázání osobního kontaktu usnadňuje hlouběji proniknout do motivů a
postojů respondentů. Rozhovor se dá přizpůsobit zvláštnostem různých situací, slouží
k hlubšímu objasnění kontextu a důvodů odpovědí. Zároveň lze při této metodě zachytit nejen
sdělovaná fakta, ale i některé vnější reakce dotazovaného, a podle nich pohotově usměrňovat
rozhovor potřebným směrem. Navození osobního kontaktu a sblížení dotazované osoby
s výzkumným pracovníkem vyžaduje aby vzbudil důvěru u osob, s nimiž provádí rozhovor.
Podaří-li se mu vzbudit ovzduší důvěry a otevřenosti, může metodou rozhovoru odhalit fakta,
zkušenosti, názory a postoje zkoumaných osob, které jsou ostatním metodám nedostupné. Je
důležité dbát, aby respondent nebyl ve svých výpovědích ovlivňován těmito sociálně
osobními vztahy nebo způsobem dotazování.
Podle počtu osob, které se rozhovoru účastní můžeme mluvit o rozhovoru
individuálním (výzkumný pracovník pracuje s jednou osobou) a o rozhovoru skupinovém
(současně pracuje s více osobami). Podle formalizované řečové výměny informací můžeme
mluvit o strukturovaném či nestrukturovaném rozhovoru, formálním či neformálním,
výzkumném, poradenském atd.
Nejčastěji považujeme za typologické kritérium cíl rozhovoru. Z hlediska subjektu
rozhovoru může rozhovor v zásadě sloužit jako:
� nástroj pro získávání informací, tzv. poznávací rozhovor, interview;
� nástroj na ovlivňování, tzv. formativní rozhovor;
Cílem poznávacího rozhovoru je tedy získání informací. Tyto informace mají různý charakter.
Různému charakteru informací se musí přizpůsobit i organizace a charakter rozhovoru.
Aktivita a úloha interviewujícího může široce variovat – jak popisuje schéma (podle Barrat,
1971).
35
Typ interview Volné asociace nízká nízká nízký vysoká Nestrukturované (hloubkové) interview polostrukturované kontrola nad kontrola nad stupeň šířka a hloubka interview otázkami odpověďmi přesnosti potenciální tazatele respondenta opakovatelnost odpovědi strukturované interview formální test vysoká vysoká vysoký nízká
Strukturovaný rozhovor (interview) probíhá podle otázek, jejichž znění i pořadí
jsou přesně určeny a předem připraveny. Jeho výsledky jsou snáze zpracovatelné, ale hloubka
poznání se tím zmenšuje. Do jisté míry šablonovitý postup může vést k získání nepřesných a
neúplných údajů. Této formy rozhovoru se nejčastěji využívá, mají-li se zjistit určité tendence
zkoumaných jevů.
Nestrukturovaný rozhovor probíhá pružněji. Výzkumný pracovník si pochopitelně
připraví jen základní otázky, které bude klást. Ale jejich obsah, pořadí a formulace závisí
na tazateli, který se přitom nemusí přidržet žádného schématu. Nedostatkem tohoto postupu je
větší obtížnost zpracování získaného materiálu. Nestrukturovaný rozhovor se často používá
v případě, má-li odhalit situace jednotlivého respondenta a rovněž tam, kde se poprvé
seznamuje badatel s problémem. Tam, kde se již orientuje ve vztazích a chce studovat určitý
aspekt problémů, lze s prospěchem využít strukturovaného rozhovoru.
Za nejvhodnější se obvykle pokládá polostrukturovaný rozhovor. V něm se zvyšuje aktivita
interviewujícího. Má předem připravený seznam otázek, ale způsob, forma odpovědí na tyto
otázky zůstává víceméně volná.
Naprostým základem každého typu rozhovoru jsou otázky. Na volbě a znění otázek,
na jejich pořadí závisí kvalita a množství získaných informací. Základním požadavkem
při metodě rozhovoru tedy je, převést hypotézu výzkumu do slovních stimulů (otázek)
takovým způsobem, aby skutečně získané údaje ověřovaly tuto hypotézu. Nejde tedy o prosté
sbírání faktů nebo názorů lidí na určité otázky.
Kerlinger (1972) uvádí sedm kritérií pro výběr otázek:
1. otázka musí mít vztah k výzkumnému problému;
36
2. typ a forma otázky musí odpovídat typu a charakteru informace;
3. otázka musí být jasná a nedvojsmyslná;
4. otázka nemá být sugestivní;
5. otázka nemá stavět na informacích, které respondent nezná;
6. otázka má být formulována tak, aby byla emocionálně přijatelná;
7. otázka nemá navádět k sociálně žádoucím odpovědím;
Cíle výzkumu rozhovoru není vždy vhodné realizovat přímými otázkami. Někdy je vhodné
tázat se nepřímo.
KLASIFIKACE OTÁZEK
Převzato: doc. PhDr. Murdza, K., Ph.D. Sociologie, 2007.
PODLE OBSAHU
Na fakta o skutečnostech
Na vědomosti a znalosti
Na mínění a postoje
Na motivy
Kontaktní Funkčně psychologické
Filtrační Kontrolní
Dichotomické
Výpočtové
Výběrové
Stupnicové
PODLE CÍLE
PODLE FORMY
Uzavřené Polouzavřené Otevřené
Vlastníte osobní počítač ? 1. Ano 2. Ne Který z uvedených počítačových programů ovládáte ? 1. Word 2. Excel 3. SPSS 4. Photo-Paint 5. Lotus 6. Corel Draw 5. Power Point Souhlasíte s názorem, že policisté potřebují více informací o výpočetní technice ?
1. Rozhodně ano 2. Částečně ano 3. Ano i ne 4. Rozhodně ne 5. Částečně ne 6. Nevím
37
V základu členíme otázky na otevřené a uzavřené (Kerlinger, 1972 a jiní). Otevřené
otázky jsou formulovány tak, aby možnosti odpovědi respondenta nebyly ohraničené.
Otevřené otázky obvykle navádí k jaksi podrobnějšímu vysvětlování vlastních názorů,
umožňují větší vhled do způsobu, jakým jedinec zpracoval či pochopil určité skutečnosti.
V uzavřených otázkách si respondent může jako odpověď vybrat jednu z předem
připravených alternativ. Proto jsou někdy nazývány též jako otázky s nucenou či omezenou
volbou. Uzavřené otázky jsou tzv. věcnější, jejich pomocí můžeme získat větší množství
různých informací a to v kratším čase. Tím, že odpovědi na ně jsou obvykle stručné
(souhlasím-nesouhlasím), umožňují eliminovat nekontrolovaný tok informací od respondentů.
Otevřená: „Jak byste charakterizoval svou finanční situaci v porovnání s uplynulým rokem?“
Uzavřená: „Zlobí vás, když lidé nesouhlasí s vaším názorem?“
Pokud budeme kategorizovat otázky např. z hlediska funkce, kterou mají plnit,
můžeme je rozlišit na primární a sekundární. Primární otázky jsou ty, které původně
formuloval tazatel se záměrem získat informace týkající se dané oblasti. Jejich konstrukce
ještě před začátkem rozhovoru je víceméně standardním požadavkem od nestrukturovaného
interview až po dotazníky. V průběhu hovoru s respondentem nás ale mohou napadnout další
možné otázky, tzv. sekundární (probing – následné, podněcující). Cannell a Kahn (1968)
mluví o různých druzích sekundárních otázek:
� krátké projevy porozumění a zájmu, „chápu, rozumím“;
� krátké očekávající mlčení;
� zopakování primární otázky;
� zopakování nebo parafrázování odpovědi, „říkal jste, že …“;
� neutrální požadavek na doplnění informace, „můžete mi o tom říci více?“;
� sumarizace nebo zrcadlení odpovědi, „podle vás tedy …“;
Jak poznamenávají někteří autoři (Smékal, 1990 a jiní), efektivní využívání sekundárních
otázek odlišuje kompetentní interview od začátečníků. Určitě ale míra používání sekundárních
otázek závisí na typu rozhovoru. Pozor jen na zbrklé používání sumarizace a zrcadlení dříve,
než získáme všechny základní informace o problému.
Významnou etapou je především náležitá příprava rozhovoru. V přípravné etapě
výzkumník vymezí jasně problém, k němuž je rozhovor zaměřen, určí vzorek respondentů,
zvolí typ rozhovoru a vypracuje plán. Tedy základní otázky: „o čem?, s kým?, jak?“.
V předvýzkumu plán prověříme a zpřesníme. Často je nutné i připravit a zacvičit řadu
spolupracovníků, kteří budou rozhovor provádět.
38
V úvodní etapě rozhovoru stojí výzkumník před dvěma základními úlohami:
a) srozumitelně vysvětlit cíl, smysl a obsah rozhovoru;
b) navodit optimální emocionální klima kontaktu;
Doporučuje se začínat rozhovor nejobecnějšími otázkami, které uvedou respondenta
do okruhu problematiky, která je předmětem zkoumání. Postupně badatel přechází k otázkám
speciálním, zahřívacím (ice-breakers) a teprve uprostřed hovoru klade otázky, které jsou
základním cílem výzkumu. V této části jde o získání tzv. jádrových informací. Pozor zde na
otázky, které jsou pro respondenta emocionálně těžké a ten se bude odpovědi vyhýbat.
V takovém případě buď můžeme otázku vynechat anebo se k ní vrátit později.
V této souvislosti se zmíníme o možném postupu při kladení otázek. Otázky můžeme
pokládat od obecných (citově neutrálních) ke specifickým (více emočně laděným) tj.
trychtý řové kladení otázek anebo otázky mohou střídavě přebíhat z jednoho tématu
na druhé, a po ukončení kola se celý cyklus opakuje, tj. hřebenové kladení otázek
(Ferjenčík, 2000).
V průběhu rozhovoru je důležité, aby výzkumný pracovník motivoval respondenty ke
spolupráci. Projevuje zájem o výpovědi respondenta. Řídí rozhovor taktně a nevtíravě.
Podněcuje jej, aby podal plné informace o předmětu hovoru, ale netrvá na nich úporně.
Respondent by neměl vytušit z otázek nebo reakci tazatele, co si on o tématu hovoru myslí.
Jedna z nejčastějších chyb tazatelů je totiž tendence k verbálnímu hodnocení výpovědí
respondenta.
Závěr rozhovoru má v bezprostředním důsledku více sloužit respondentovi než tazateli. Jeho
základním posláním je posilnit-odměnit respondenta za spolupráci. Někdy se v této etapě
využívá sumarizace, případná kontrola informací.
Určitým problémem při použití metody rozhovoru je jeho zaznamenávání a volba
techniky registrace dat. Výzkumný pracovník buď sám zaznamenává odpovědi během
rozhovoru (obyčejně, stenograficky), nebo použije technický prostředek (nahrávače,
videokamera). To je nutné, pokud potřebujeme přesně zachytit doslovné znění odpovědi.
Rovněž se více můžeme soustředit na obsah hovoru a věnovat pozornost neverbálním
projevům respondenta. Je nutné dbát na to, aby přítomnost techniky negativně neovlivňovala
respondenta.
Rovněž si můžeme předem připravit schéma zápisu, které obsahuje vymezené a nutné
minimum toho, co musí být zachyceno.
39
Informace získané z rozhovoru jsou nezpracovanou surovinou, kterou je třeba utřídit,
analyzovat a pečlivě vyhodnotit. Způsobů třídění a analyzování dat je mnoho. Záleží
především na účelu rozhovoru (interview).
DDoottaazznnííkk
Otázka Odpověď
VÝZKUMNÍK
RESPONDENT
ANKETÁŘ
Dotazník
ZÁVĚR
Socio-demografické
Údaje Poděkování
HLAVNÍ SLOŽKA
Systém otázek,
uspořádaný podle zvolené strategie, výzkumných cílů,
atd.
ÚVODNÍ LIST
- informace o výzkumu - motivace k výzkumu - instrukce o vyplňování
40
Dotazník
Ve společenských vědách existuje mnoho výzkumných otázek, na které je obtížné
hledat odpovědi ptaním se jednotlivých lidí tváří v tvář. Zvláště tam, kde potřebujeme jednu a
tutéž sadu otázek zadat velkému počtu lidí, bude výhodnější, když jim ji zadáme najednou
simultánně. Dotazník v jeho základní podobě je jako strukturovaný rozhovor předložený
v písemné podobě. Je tedy určený pro hromadné získávání údajů.
Počátky užívání této metody jsou spojeny se jménem amerického psychologa a pedagoga G.
S. Halla. Hall zkoumal dotazníkem nejrůznější stránky psychiky dětí a mládeže. Tak např. r.
1880 sestavil dotazník, kterým zjišťoval zásobu představ a pojmů u dětí, vstupujících
do obecných škol bostonských20. Jeho zásluhou se používání dotazníkové metody značně
rozšířilo.
Při řešení konkrétních vědeckých problémů je třeba především zdůvodnit, nakolik je
dotazník v dané situaci vhodnou výzkumnou metodou. Správné použití dotazníku , právě tak
jako ostatních metod empirického výzkumu, vyžaduje náležitou teoretickou přípravu. Přesná
formulace konkrétního cíle a úkolů dotazníku ve vztahu ke zvolenému problému jsou
základní podmínkou účelného koncipování dotazníku. Přispívají i k jasnému zaměření
jednotlivých položek na uzlové momenty.
K vlastnímu dotazníku v jeho úvodu připojujeme stručné vysvětlení, které
dotazovaného informuje o cílech a úkolech dotazníku. Dotazovaný musí být přesvědčen, že
výzkumník k němu přichází pouze pro informace, které nemůže obdržet od jinud. Dodržování
etických pravidel by mělo být samozřejmostí.
V následujícím textu použijeme termíny „otázka“ a „položka “. Oba shodně odkazují
na úkolové jednotky, z nichž se dotazník skládá. Při tom má termín položka obecnější
platnost. Je zaveden proto, že v dotazníku nejsou vždy přísně používány pouze otázky, často
se v nich setkáváme i s příkazy. Respondent je např. vyzván, aby ze souboru tvrzení označil
to, které odpovídá jeho názoru, aby na škále určil míru souhlasu apod.
Centrální úlohu v dotazníku má zdůvodněná volba a formulace otázek (položek). Autor
dotazníku při koncipování položek musí především sledovat vztah otázky k výzkumnému
cíli a k základním problémům výzkumu. Každá z položek má mít vztah k výzkumnému
problému, k jeho náležitě vymezeným aspektům tak, aby získaných informací mohlo být
použito k ověřování hypotéz výzkumu.
20 Podrobněji viz Hall, G. S. Vybrané stati pedopsychologické a pedagogické, Praha, 1906.
41
Otázky musí být jasně a konkrétně formulovány. Tím navozují jasné a konkrétní
odpovědi. Jestliže jsou otázky nepřesné, neurčité, příliš široké, vyvolávají různé asociace,
respondent není vázán k jasné odpovědi. Otázky formuluje tak, aby je respondenti skutečně
chápali ve stejném významu. Tzn., že slovník, termíny, stupeň obecnosti pojmů musí být
přiměřené respondentům.
Jednoznačná formulace otázky umožňuje jednoznačnou odpověď. Otázku je zároveň nutné
formulovat tak, aby vyžadovala pouze jednu informaci. Nelze se proto ptát zdvojenými
otázkami, např.: „pokládáte problémovou metodu za účelný prostředek aktivizace žáků a
používáte ji?“.
Je nutné vyloučit i otázky, které vyžadují vědomosti či informace, které dotazovaní nemají.
Otázky musí být stylisticky promyšlené a gramaticky správné.
Způsob kladení otázek navozuje zároveň odpovědi respondentů. Z tohoto hlediska
rozlišujeme dva základní typy položek v dotazníku:
a) položky otevřené (nestrukturované);
b) položky uzavřené strukturované
ad a) položky otevřené (nestrukturované) – dávají respondentům vztahový rámec, ale
neurčují podrobněji ani obsah, ani formu odpovědi. Užívá se i otázek částečně otevřených,
toto omezení se může týkat přesnějšího vymezení obsahu odpovědi, její délky i struktury.
Otevřené otázky umožní hlubší průnik ke sledovaným jevům, lépe odhalují skutečné postoje
respondentů, poskytují obsažnější informace. Jejich úroveň však záleží i na dovednosti
dotazovaných písemně se vyjadřovat, i na jejich ochotě k poměrně náročné spolupráci.
Zpracování těchto položek, zvláště kvantitativní, je pracné a časově náročné.
ad b) položky uzavřené (strukturované) – nabízejí dotazovaným volbu mezi dvěma nebo
více alternativami. Mohou to být položky zcela uzavřené – dichotomní čili vyžadující
odpověď ano – ne, nebo položky s více volbami, např. „působí trest vždy záporně?“
ano……….ne……….nevím
V dotazníku lze používat i škálové položky, které mají pevně stanovené alternativy; umísťují
reagujícího jedince na některý bod na škále. Dotazovaný v nich neovlivňuje ani obsah, ani
formu odpovědi. Vybírá z nabízených a přesně formulovaných odpovědí. Tato forma je
náročná pro autora dotazníku. Musí dbát na to, aby vystihl všechny podstatné aspekty
problému.
Určitou variantou v této skupině jsou položky uzavřené, které nabízejí seznam hotových
odpovědí k volbě, avšak jsou doplněny v závěru otevřenou možností volné odpovědi
(kategorie „jiné“).
42
Forma uzavřených položek je vhodná tehdy, když můžeme vytvořit přehled možných
odpovědí. Usnadňuje kvalitativní zpracování dotazníku s minimálním vynaložením času. Tato
forma, podle stanovených kategorií, však vede často k postižení jen jevových stránek. Poté
potřebujeme ještě další sondy k hlubší podstatě problému.
Součástí techniky sestavování dotazníku je postup, kdy se rozličnými položkami autor
dotazníku dotazuje na tutéž informaci. Tím se zvyšuje vnitřní spolehlivost (reliabilita)
dotazníku. Dále autor zvažuje formu položek, jejich počet a určí délku dotazníku. Položek by
nemělo být příliš mnoho. Jejich velký počet vede nejčastěji k povrchnímu zodpovězení, čímž
trpí i kvalita výsledku. Přitom je nutné vzít v potaz i konkrétní možnosti dotazovaného a
odhadnout čas, nutný na vyplnění dotazníku.
Je přínosné v předvýzkumu prověřit obsah položek, jasnost a jednoznačnost jejich vyjádření.
Předvýzkum odhalí, zda každá položka je jasně formulována a každá odpověď správně
předvídána.
Významným aspektem dotazníku je rovněž výběr vzorku. Je třeba, aby výzkumník
znal hlavní charakteristiky populace, na kterou se obrací. Musí být také s to odhadnout
předpokládanou návratnost dotazníků.
Interakce mezi dotazovatelem a dotazovaným je v dotazníkové metodě neosobní. Je
reprezentovaná otázkami, kladenými písemnou formou. Také postup, vysvětlivky, instrukce
jsou spolu s položkami v dotazníku tištěné. Snaha vyloučit nedostatky neosobních vztahů
vedla k vypracování smíšených postupů, které se snaží spojovat neosobní i osobní vztahy
tazatele a dotazovaného. Jde o případy setkaní se se skupinou respondentů, vysvětlení cíle a
úkolů dotazníku, předání instrukcí a zodpovězení dotazů. Poté respondenti teprve vyplní
dotazníky.
Dotazníkovou metodu je vhodné používat tehdy, jestliže sledované otázky nelze
vyjasnit pomocí žádné jiné metody.
Chyby při dotazování
Sugesce – „zastáváte rovněž názor, že …“, takto uvozenou otázku každý bezpečně pozná jako
otázku sugestivní. Otázka typu „pijete raději světlé nebo tmavé pivo?“ mimoděk
upřednostňuje světlé pivo a působí rovněž sugestivně. Tento příklad ukazuje, že do vědecky
koncipovaného dotazníku sotva může být bezděčně zařazena nějaká „normální“ otázka.
Taraktika – tarakatické tj matoucí (Pauli, 1957) jsou otázky, které dotazovaného zaskočí.
Ovšem takové „chyby“ mohou mít úspěch v kriminalistice při usvědčujících otázkách („byly
šaty oné ženy červené?“ – při zjišťování, zda vůbec nějaká žena byla přítomna).
43
Přetěžování – otázky mohou dotazovaného z nejrůznějších příčin unavovat. Nejjednodušší
formou přetěžování je neznalost: je však třeba si uvědomit, že i v tomto případě mohou
přicházet odpovědi. Obtížněji se posuzuje přetěžování vyvolané protichůdnými motivacemi,
např. odporují-li odpovědi vlastním zájmům.
Nedostatečné vytížení – tato chyba je nejzrádnější. Dotazovaný, jenž otázkami opovrhuje
jako např. příliš jednoduchými, může tíhnout k ironizujícím doplňujícím odpovědím.
Kvalitativní výzkum
(taky konstruktivistiký, naturalistický, interpretativní, reflexivní)
Zahrnuje popis a interpretaci sociálních nebo individuálních lidských problémů a jeho
podstatou je vytvoření komplexního, holistického (k celku se vztahujícího, celostního pojetí
problému) obrazu o zkoumaném problému.Důraz se klade na způsob, jakým lidé interpretují
jevy sociálního světa a svoji zkušenost.
Rozdíl v cíli obou metod je především odrážen v jejich zásadně odlišné logice. Logika
kvantitativního výzkumu je deduktivní. Na začátku je problém existující buď v teorii nebo
sociální realitě. Tento problém je přeložen do hypotéz. Ty jsou základem pro výběr
proměnných. Sebraná data jsou použita pro testování hypotéz a výstupem kvantitativního
výzkumu je soubor přijatých nebo zamítnutých hypotéz.
Naproti tomu kvalitativní výzkum používá induktivní logiku. Na začátku výzkumného
procesu je pozorování, sběr dat. Pak výzkumník pátrá po pravidelnostech v těchto datech,
po významu těchto dat, formuluje předběžné závěry a výstupem mohou být nově formulované
hypotézy nebo nová teorie (Disman, 2005).
Kvantitativní i kvalitativní výzkum jsou vzájemně komplementární. Výstup z jednoho typu
výzkumu může být převzat druhou metodou a znalost tak může být kumulována a
prohlubována v nekonečném kruhu. Ale samozřejmě každá z těchto metodologií může být
sama o sobě soběstačným poznávacím systémem.
Kvalitativní výzkum tedy vychází z empirických dat, majících podobu textů, měkkých
dat, získaných hloubkovým rozhovorem, nestrukturovaným pozorováním a studiem
dokumentů. Data se analyzují kvalitativními metodami, které zohledňují jejich tvar a původ.
Kvalitativní metody se užívají k odhalení a porozumění tomu, co je podstatou jevů, o nichž
toho ještě moc nevíme. Mohou být použity k získání nových a neotřelých názorů na jevy, o
nichž už něco víme. V neposlední řadě mohou kvalitativní metody pomoci získat o jevu
detailní informace, které se kvantitativními metodami obtížně podchycují.. Nezříká se však
44
ani vysvětlení. (Porozumění je rekonstrukce toho, jak někdo druhý propojuje skutečnosti
pomocí jím uznávaných zákonitostí, aby vyřešil svůj problém. Vysvětlení znamená propojení
událostí pomocí námi uznávaných zákonitostí, teoretických konceptů.)
Kvalitativní výzkum je jakýkoliv výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických
procedur nebo jiných způsobů kvantifikace.
Složky kvalitativního výzkumu:
� Údaje, které mohou pocházet z různých zdrojů;
� Analytické nebo interpretační postupy (obsahující techniky konceptualizace údajů –
proces kódování);
� Písemné a ústní výzkumné zprávy;
Charakteristiky procesu kvantitativního výzkumu:
a) Kvantitativní výzkum spočívá v návrhu testu pro podporu nebo zamítnutí nějakého
tvrzení či hypotézy;
b) Test hypotézy musí určit: zda je pravdivá v dané situaci a zda-li lze hypotézu
zobecnit pro další situace;
c) Model uvažování v kvantitativních studiích tvoří následující lineárně propojené
koncepty:
teorie
dedukce
hypotézy
operacionalizace
sběr dat
zpracování dat
analýza dat
interpretace
výsledky
d) kvantitativní studia využívají tyto plány výzkumu:
a. popisné studia
b. kauzálně komparativní studie
c. korelační studie
45
d. ex-post facto experimentální studie
e. experimentální studie
f. N = 1
Rozdíly mezi kvantitativním a kvalitativním typem výzkumu
kvantitativní kvalitativní
Nomotetický (ke zobecnění) idiografický (zam. ke zvláštnímu)
Přírodovědný společenskovědný
Laboratorní terénní
Deduktivní induktivní
Partikulární holistický
Explanativní (vysvětlující) explorativní (zjišťující)
Ahistorický historický
Vysvětlující hledající smysl
Tvrdé metody měkké metody
Měření popis
Náhodný výběr zaměřený výběr
Chování prožitek, jednání
Zásady kvalitativního výzkumu
Otevřenost
� vůči zkoumaným osobám, včetně jejich zvláštností;
� vůči použitým metodám;
� v tvorbě plánu, kdy hypotézy se dotváří během výzkumu;
Zahrnutí subjektivity
� identifikace výzkumníka se zkoumaným jevem, tento postoj se má vyznačovat;
� kritickou a dialektickou distancí;
Procesuálnost
Sociální procesy i komunikace mají procesuální charakter, jeho prvky se mění (metody,
způsoby interpretace výzkumníka apod.).
Reflexivita
Interpretativní porozumění, schopnost reagovat na nové nečekané momenty.
46
Zaměření na případ
Pozornost jednotlivým případům, podrobný popis, pomocí nich se navrhují teorie, které se
také jimi přezkušují.
Historicita a kontextuálnost
Všechny závěry se musí validizovat pro daný kontext.
Problematizace determinovanosti
Determinismus je prolamován interpretací člověka. Určitý řád je nutné brát jako dohadovaný
pořádek, ve kterém se lidé kontinuálně dohadují při vzájemné dorozumívání o svých
záměrech a očekáváních.
Plány kvalitativního výzkumu (koncepce výzkumu, základní uspořádání výzkumu)
a) případová studie;
b) analýza dokumentů;
c) biografický výzkum;
d) etnografický terénní výzkum;
e) akční a kritický výzkum;
f) evaluace;
Kvalitativní interpretace údaj ů (Glaser, Strauss)
Kvalitativní analýza se nazývá „grounded theory“ (zakotvená teorie), v některé
literatuře též název „empiricky zdůvodněná teorie“. Zakotvená teorie je teorie induktivně
odvozená ze zkoumání jevu, který reprezentuje. Tzn., že je odhalena, vytvořena a
prozatímně ověřena systematickým shromážďováním údajů o zkoumaném jevu a analýzou
těchto údajů. Nezačínáme teorií, kterou bychom následně ověřovali. Spíše začínám
zkoumanou oblastí a necháváme, ať se vynoří to, co je v této oblasti významné (Strauss,
Corbinová, 1999). Formulujeme výzkumný problém a výzkumnou otázku (obvykle k dění,
průběhu – např. interakční, organizační, biografickou apod.).
U kvantitativních výzkumů se popisuje spíše logika zdůvodňování, opomíjí se proces
objevování. V kvalitativní analýze jde o nenumerické organizování dat s cílem odhalit témata,
pravidelnosti vztahy, přičemž se všechny kroky dokumentují. S analýzou se začíná již ve fázi
sběru dat, tím se liší od kvantitativního výzkumu.
Výsledkem výzkumu je spíše teoretické vyjádření zkoumané reality než sada čísel nebo
skupina volně vztažených pojmů.
47
Dobře zakotvená teorie splňuje čtyři základní kritéria, podle nichž se uplatňuje vhodnost
teorie pro určitý jev: shoda, srozumitelnost, obecnost, kontrola.
Metody sběru dat: pozorování, analýza produktů činnosti, rozhovory;
Metody vyhodnocování a interpretace (analýza dat je cirkulárním procesem, zahrnujícím
popis, klasifikaci a hledání vazeb a spojení mezi koncepty).
Schéma empiricky zdůvodněné (zakotvené) teorie
(podle Glasera a Strausse)
Sběr dat
příprava dat
Uložení dat
Kódování počáteční analýza
Zjemňování deskriptivního systému
základní
analýza
psaní poznámek spojování kategorií
Základní koncepty
Definice
Výsledky
Rozšířené poznámky
Grafy
Model
48
Rozdíl mezi teorií a popisem
Tuto otázku si často kladou začínající badatelé. V zásadě můžeme odpověď rozdělit na dvě
části. Za prvé, teorie používá pojmů. Podobné údaje jsou seskupeny a těmto skupinám jsou
přiřazeny názvy. To znamená interpretaci údajů. Za druhé, pojmy jsou uvedeny do vztahu
pomocí výroků o vztazích mezi pojmy. Při popisu mohou být údaje uspořádány podle témat.
Tato témata mohou být konceptualizacemi údajů, ale mnohem spíše to budou pouze souhrny
slov vybraných přímo z údajů (Strauss, Corbinová, 1999). Je zde velmi málo nebo vůbec
žádná interpretace údajů. Stejně tak zde nedochází k určení vztahů mezi tématy tak, aby
vzniklo pojmové schéma.
Teoretická citlivost
Mezi základy kvalitativního výzkumu patří teoretická citlivost. Tu můžeme získat z několika
zdrojů. Jedním z nich je literatura , což znamená teoretické práce, výzkumné práce apod.
Dalším zdrojem citlivosti jsou profesní zkušenosti. Během práce v určitém oboru porozumíte
tomu, jak a proč právě tak to v tom oboru chodí, a co se tam za jistých podmínek děje. Tyto
znalosti jsou v implicitní formě vnášeny do výzkumné situace a napomáhají porozumět
událostem a jednání, které vidíme a slyšíme. Někdy dlouholeté zkušenosti ale mohou
znemožnit vidět věci, které se pro nás staly rutinními. Osobní zkušenost je třetím zdrojem
teoretické citlivosti. Nemůžete však očekávat, že zkušenosti ostatních jsou podobné vašim. A
až objevíte tyto rozdíly, dodá to analýze na různorodosti.
Teoretická citlivost je schopnost rozpoznat, co je v údajích důležité a dát tomu smysl.
Pomáhá při tvorbě teorie, která odpovídá realitě studovaného jevu (Glaser, 1978).
Případové studie
Tyto jsou někdy označovány jako kazuistiky (case studies). Velikost vzorku se v nich
rovná jedné osobě. Pokud máte o tento typ výzkumu zájem, ponořte se do knih S. Freuda, do
dramatických příběhů života a léčby jeho pacientů. Jedinečnost a proměnlivost lidského
chování ho přímo vedla k tomu, aby každý případ hodnotil individuálně a individuálně
k němu přistupoval. Vzájemné porovnávání ho později vedlo k vyvozování určitých
zobecnění.
Případová studie je intenzivní a obvykle i dlouhodobější výzkum jedné vybrané osoby. Tento
intenzivní výzkum má vést k porozumění vnitřní a často neopakovatelné dynamice vývoje
jedince, vývoji a průběhu jeho onemocnění, léčby, vývoji jeho interakce s prostředím apod.
Data o tomto vývoji získává výzkumník bezprostředně (přímým kontaktem, rozhovory atd.),
49
ale i zprostředkovaně rozborem a studiem dokumentů, rozhovory s osobami, které jsou nebo
byly v přímém kontaktu s „terčovou“ osobou.
Případová studie je považována za prototyp objevujícího – explorativního bádání (Wolman,
1965), charakteristického pro kvalitativní výzkum. Rovněž je akceptovatelná pro studium
vzácně se vyskytujících jevů, kde nemáme ani jiné možnosti než intenzivně studovat a
zkoumat jev, který se právě v daném místě a v daném čase vynořil.
Je ale třeba mít na paměti, že svým charakterem, minimální kontrolou všech proměnných,
neumožňuje formulovat spolehlivé závěry o příčinných souvislostech. Vzhledem k vzorku je
slabinou případových studií problém zobecnění výsledků na širší rámec populace.
Při hodnocení výzkumné zprávy kvalitativního výzkumu by se měli jasně rozlišovat
následující oblasti:
1. posuzuje se validita, reliabilita a důvěryhodnost údajů ( Guba, 1981, Miles,
Huberman, 1984, Kidder, 1981);
2. posuzuje se vhodnost výzkumného procesu, jímž byla teorie vytvořena,
propracována nebo ověřována;
3. na závěr se posuzuje, nakolik závěry výzkumu vycházejí z empirie a odpovídají
ji – empirické zakotvení závěrů výzkumu;
Jiné kreativní metody
Brainstorming,
je technikou skupinového generování rozmanitých nápadů, které mohou vnést nové a
kreativní myšlenky do procesu řešení problémů. Při dodržení určitých podmínek může
skupina lidí přinést více nápadů než jednotlivec.
Brainstorming neboli tzv. „bouře mozků” patří mezi metody skupinového
rozhodování. Počátky této metody sahají až do pozdních 30. let 20. století. Cílem je získat co
nejvíce nápadů na dané téma, kterých lidé ve skupině vytvoří více než jednotlivec. Nutnou
podmínkou je však kooperativní a uvolněná atmosféra ve skupině, kde platí zákaz hodnocení,
kritiky a samozřejmě také jakéhokoliv zesměšňování. Velkou výhodou je, že během poměrně
krátké doby lze získat značné množství nápadů rozličné kvality.
Použití brainstormingu je vhodné v oblastech, kde je nutná variabilita řešení, kde je nezbytné,
aby na vyřešení problému spolupracovalo více odborníků z různých oblastí a v neposlední
řadě také tam, kde se problém týká celé skupiny.
Výhody:
50
� použití více informací a znalostí,
� kombinace rozmanitých přístupů a dovedností,
� lepší pochopení problému,
� rozvoj týmové soudržnosti.
Nevýhody:
� vyšší časová náročnost,
� možnost dominantního chování některého člena skupiny,
� zamlčování vlastního názoru (zvláště kvůli obavám z kritiky), snaha dosáhnout shody
místo nejlepší varianty,
� možnost vyloučení neobvyklých řešení hlasováním.
Základní pravidla
Existují základní pravidla, kterými by se měla řídit každá skupina pracující pomocí metody
brainstormingu. Tato pravidla by měla zaručit, že dojde k odstranění zábran některých
účastníků ve skupině a ke stimulaci tvorby kreativních myšlenek a nápadů.
1. Důraz na množství nápadů: Čím více nových myšlenek a nápadů, tím vyšší
pravděpodobnost, že bude nalezeno nejefektivnější řešení daného problému.
2. Zákaz kritiky: Účastníci by se měli vyhnout jakékoliv kritice, která může zabránit
jedincům projevit se.
3. Neobvyklé nápady jsou vítány: Mohou poskytnout lepší řešení než běžné nápady.
4. Kombinování a zdokonalování myšlenek: Kombinace různých myšlenek může
přinést komplexnější řešení než posuzování každého nápadu jednotlivě.
Postup brainstormingu
Na začátku je nutné jasně stanovit a vymezit problém, který je vhodný pro řešení
skupinovou metodou a kterému budou všichni dobře rozumět. Skupina by neměla přesahovat
12 osob. Čím je daná skupina rozmanitější, tím více pohledů na věc můžeme získat.
Brainstorming by měl být prováděn v klidném prostředí, pokud možno odlišném od místa
každodenní práce, aby se účastníci mohli oprostit od starostí a úkolů a produkovat tvůrčí
nápady.
Důležité také je zvolit vhodný záznamový prostředek. Úplně postačí tabule, na kterou
se mohou zapisovat jednotlivé nápady, které poté budou na očích všem účastníkům
brainstormingu. Tato diskuse by neměla trvat déle než 25 - 30 minut, po této době je většinou
nezbytná přestávka. Členové skupiny by neměli pokračovat, pokud projevují známky únavy.
Během generování nápadů není povoleno jakékoliv hodnocení. Měly by být přijaty všechny, i
na první pohled nereálné, myšlenky, k jejichž vyřazení může dojít až v následující fázi
51
hodnocení. Tato fáze by měla být dostatečně oddělena od fáze tvorby nápadů. Při posuzování
vhodnosti jednotlivých nápadů na řešení problému by měli účastníci diskuse provést bodové
ohodnocení, seřadit jednotlivé návrhy a vybrat nejvhodnější a nejefektivnější variantu.
Jiná varianta - Brandwriting
Brandwriting je jistou variantou brainstormingu. Rozdíl je však v tom, že si členové diskusní
skupiny zapisují nápady na řešení problémů na papír a ty si potom mezi sebou vyměňují.
Návrhy jsou pak doplňovány a zdokonalovány, až dojde k výběru nejlepšího řešení.
Delfská metoda,
patří do skupiny intuitivních prognostických metod. Podstata metody spočívá v postupném
zjišťování a porovnávání názorů expertů o budoucím vývoji zvolené oblasti, přičemž je
zaručena jejich vzájemná anonymita, řízená zpětná vazba informací a statistické identifikace
shody názorů zkoumané skupiny expertů.
Hlavní cíl delfské metody je určení kdy se co stane, nebo se může stát a za jakých podmínek.
Metoda se uskutečňuje prostřednictvím promyšleně voleného systému otázek
ve zkoumané oblasti, které se kladou zvolené skupině expertů, a to formou dotazníku nebo
osobním rozhovorem organizátora ankety („delfisty“) s jednotlivými experty, aby se zjistil
jejich individuální názor, přičemž účastník ankety (expert - respondent) nikdy nepřichází
do kontaktu s ostatními respondenty. Optimální velikost skupiny pro delfskou metodu je 10 -
20 účastníků - expertů. Anonymita účastníků vylučuje tři podstatné nevýhody, které
objektivně existují při přímém skupinovém kontaktu.
Jsou to tyto nevýhody:
� konsensu - všeobecný souhlas všech - je sociologicky dokázaný přirozený pud skupiny
po konformismu (stejném názoru);
� uvědomělého nebo neuvědomělého uznávání dominantního postavení jednoho silného
člena skupiny;
� nevýznamné komunikace ve skupině - má více objektivních příčin (bariéra
neschopnosti úplného uvolnění se apod.);
Názory účastníků zjištěné v prvním kole delfské metody se ve druhém kole zpětnovazebně
oznamují ostatním účastníkům skupiny se současnou výzvou ke zpřesňování původních
stanovisek nebo k jejich případnému přehodnocení resp. odvolání.
52
Řízená zpětná vazba informací je rozhodujícím procesem úspěšného využití delfské metody.
Doporučuje se však, aby takových zpětnovazebních kol nebylo více než tři, neboť je ověřeno,
že pak již dochází ke snižování kvality prognózy.
Metoda analogie
Tato metoda je postup vyhledávání a uplatnění podobného celkového řešení,
založená na využívání podobností prvků, znaků, struktury a na reagování mezi různými
objekty, systémy nebo jevy. Metoda analogie je založena na využívání podobnosti znaků,
prvků, struktury a reakcemi mezi různými objekty, systémy nebo jevy. Jde především o
podobnosti mezi strukturami a funkcemi objektů jako přírodních a účelových systémů.
Obecně lze analogie členit na analogie funkční a strukturní. Protože analogické postupy a
závěry jsou tvořeny jen s určitou pravděpodobností, jejich platnost se musí vždy prakticky
ověřit.
V širším slova smyslu je tedy podstatou analogie vyhledávání a uplatnění podobného,
analogického celkového řešení. S takovým širším pojetím analogie, jako elementární metodou
tvůrčího myšlení, pracují některé rozsáhlejší metody a systémy tvůrčího myšlení. Podle věcné
orientace myšlenkových postupů, na kterých je analogie založena, rozlišujeme jejich různé
druhy. Jde například o analogie přímé (ze shodných nebo jiných oblastí společenského bytí,
než je řešený problém), analogie symbolické, fantastické, osobní atd.
Tato metoda se používá většinou pro tvůrčí řešení jednoduchých problémů prakticky
ve všech oblastech lidské činnosti. Patří tedy k elementárním metodám univerzální povahy a
bývá často spojována s uplatněním metody hodnotové analýzy.
Předpokladem použití této metody je rozvinutá představivost a obrazotvornost vycházející
z bohatých speciálních i všeobecných znalostí a vědomostí. Podmínky týmové práce
znásobují efekty dosahované touto metodou.
K přednostem této metody patří její jednoduchý princip, k nedostatkům pak silný prvek
náhodnosti nalezení úspěšného řešení.
Komparativní metoda (metoda porovnávání podobnosti)
Podstatou metody je tvůrčí myšlenkový proces, jehož cílem je vyhledávání objektů,
které jsou tvarem, složením, rozměry, hmotností apod. podobné výrobku nebo procesu,
jenž je předmětem racionalizace. Nejedná se však o funkční podobnost, tj. podobnost užitné
podstaty objektu řešení. V případě této metody jde o srovnání jen vnějších podobností objektů
funkčně třeba zcela odlišných. Nalezení méně nákladného řešení nějaké vnější podobnosti
53
může naznačit cestu, jak zvýšit efektivnost řešeného objektu. Nelze-li výrobek nebo činnost
srovnávat jako celek, rozloží se na jednotlivé organické části, které se porovnávají zvlášť.
Není-li možné srovnávat ani jeho organické části, rozdělí se geometricky na různé úseky a
hledá se podobnost každého úseku. V podstatě platí zásada, že je třeba srovnávat vždy
alespoň pět podobných alternativ řešení.
U srovnávaných řešení mohou být nižší náklady způsobeny:
� jiným technologických postupem;
� jinou skladbou operací, pohybů, úkonů, činností apod.;
Při tvůrčím řešení problémů ve všech oblastech lidské činnosti. Je součástí metod
tvůrčího řešení problémů v hodnotové analýze.
Předpokladem použití je rozvinutá představivost a obrazotvornost. Podmínky týmové práce
znásobují efekty dosahované touto metodou.
Předností této metody je jednoduchost, přičemž nevýhodou je existence silného prvku
náhodnosti nalezení úspěšného řešení i při dodržování formálně logického postupu této
metody.
54
Literatura Achenbach, T. M. Research in developmental psychology: concepts, strategies, methods.
London: The Free Press, 1978. Barrat, P. E. Bases of psychological methods. Adelaide, J. Wiley, 1971. Berger, P.I.,Luckmann, T. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno:
Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. Blecha, I. Proměny fenomenologie.Úvod do Husserlovy filosofie. Praha/Kroměříž: TRITON,
2007. Čížek, F. a kol. Filosofie,metodologie,věda .Praha: Svoboda, 1969. Demjančuk, N. Filosofie a vědecké myšlení. Proměna obrazu vědy v analytické tradici. Dobrá
Voda: Vydavatelství A. Čeněk, 2002. Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 2005. Fajkus, B. Filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia, 2005. Fay, B. Současná filosofie sociálních věd.. Multikulturní přístup. Praha: Sociologické
nakladatelství, 2002. Foucault, M. Archeologie vědění. Praha: Herrmann a synové, 2002. Friedman, M. Metodologie pozitivní ekonomie. Praha: Grada, 1997. Giddens The Constitution of Society.Outline on Theory of Structuration. Berkeley and Los
Angeles:Blackwell Publisher, 1984. Hendl, J. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. Hubík, S. Sociologie vědění. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. Husserl, E. Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie.Praha: Academia, 1996.
Kerlinger, F. N. Základy výzkumu chování. Praha: Academia, 1972. Krč, M. Metodologie vědy a vědeckého poznání. Brno: Univerzita obrany, 2005. Kuchár, I. Problém pravděpodobnosti a determinismus. Praha: Academia, 1967. Míček, O. Úvod do psychologické metodologie II. Praha: SPN, 1986 Ochrana, F. Nový duch vědy Gastona Bachelarda. Filosofický časopis 46 (2):203-213, 1998. Ochrana, F. Metodologie vědy (úvod do problému). Praha: FSV a FF UK, 2008. Pavelková, J. Nová oborová didaktika v pregraduálním učitelském studiu. Sborník
z konference. Nové kurikulární dokumenty ve vztahu k nadaným dětem. Brno: PedF MU, 2004. s. 13.
Peregrin, J. Úvod do teoretické sémantiky. Principy formálního modelování významu. Praha: Karolinum, 1998. Popper, K.R. Bída historicismu.Praha: OIKOYMENH, 2000. Popper, K.R. Logika vědeckého zkoumání. Praha: OIKOYMENH, 1997. Russell, B. O indukcii. In: Russell,B.:Problémy filozofie. Bratislava: P a K.,s.37-43, 1992.
Russell, B. O vzťahoch všeobecnín a jednotlivín.In: Jazyk a poznanie. State a prednášky z rokov 1901-1924. Bratislava: Kalligram, 2005.
Searle, J. R. Myseĺ, jazyk, spoločnosť. Bratislava: Kalligram, 2007. Skalková, J. a kol. Úvod do metodologie a metod pedagogického výzkumu. Praha: SPN, 1983. Strauss, A., Corbinová, J. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Naklad. Albert, 1999. Tondl, L. Problémy sémantiky.Praha: Karolinum, 2006. Viceník, J.,Černík, V. Zákon a pravidlo v sociálno-humanitných vedách. In Černík, V.,
Viceník, J. (eds.).Zákon, explanácia a interpretáia v společenských vedách. Bratislava: IRIS,s. 71-114, 2005.
Weber, M. Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH, 1998. Winch, P. Idea sociální vědy.Brno:Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004.