1VF415 Sociální pojištění
Seminární práce na téma:
Behaviorální aspekty sociálních systémů
Zpracovali: Daniel Audy Dne 1.11.2009
Lucie Noswitzová
Osnova
Úvod 3
Behaviorální ekonomie 3
Důchodový systém v současnosti 5
Faktory ovlivňující úroveň soukromého penzijního spoření 5
Rozhodnutí o výši úspor 5
Stav finančního trhu 7
Netrpělivost ve spotřebě 8
Averze ke ztrátám 9
Automatické přihlašování do penzijního plánu 11
Základní rámec navrhovného systému dobrovolného penzijního spoření 13
Zdanění příjmů 15
Minimální doba účasti v systému 15
Investice do reálných aktiv 16
Závěr 16
Zdroje 18
2
Úvod
V posledních letech v ekonomii nabývají na významu dva nové obory, experimentální a
behaviorální ekonomie, které se snaží vyrovnat s kritikou ekonomického konceptu výhradně
racionálně uvažujícího nezávislého jedince, tzv. homo oeconomicus. Nový pohled je reakcí
na neschopnost správně předurčit chování jedinců v reálných situacích podle klasických
ekonomických modelů. Přes mnoho názorů, teorií a pouček se stává, že dosavadní modely
jsou rázem nepoužitelné a musíme hledat odpovědi v jiných teoriích. Tato práce se blíže
zabývá problematikou důchodového pojištění z pohledu behaviorální ekonomie. Racionální
jedinec by neměl mít problém určit, jakou částku by si měl ukládat - při jaké úrokové míře,
míře inflace a věku dožití (a mnoha dalších faktorech) - aby byl zajištěn na dobu, ve které už
nebude ekonomicky aktivní. Jak ale i tato práce dokazuje, přesný propočet není možný a
většina lidí považuje vzdálené události za malicherné, což by při změně systému
důchodového systému mělo fatální důsledky. Cílem této práce tedy není najít komplexní
řešení, ale zmínit faktory, které mají vliv na chování lidí a jejich chuti si spořit na vlastní účet,
aby si zajistili zdroje na časy, kdy jejich příjmy poklesnou například z důvodu neschopnosti
být zaměstnán (hlavním faktorem pak bude brán věk).
Behaviorální ekonomie
Behaviorální ekonomie je poměrně nová, ale rychle se rozvíjející disciplína, která
spojuje ekonomii a experimentální výzkum chování s cílem zkoumat a vysvětlit, proč se
spotřebitelé chovají určitým způsobem. Snaží se odpovědět pomocí psychologie a sociologie
na otázky, proč se lidé nechovají podle ekonomických modelů a co na ně při tomto chování
působí (kognitivní chyby, reciprocita, spravedlivost, davovost a sociální status)
Ve stejném čase, kdy E. Chamberlin přichází s teorií monopolistické konkurence a J.
M. Keyness napsal svou slavnou knihu The General Theory of Employment, Interest and
Money (1936), John von Neumann a Oscar Morgenstern vydávají knihu Theory of Games
and Economic Behavior (1944), jež přichází s poznatkem, že hlavní ekonomické aktivity jsou
ovlivněny vzájemnými interakcemi ekonomických aktérů. Předpoklad nestrategického
vytváření ceny (na základě tzv. neviditelné ruky trhu) je dle jejich názoru nerealistický. Tato
kniha znamenala zrod teorie her jako samostatné matematické disciplíny a ukázala možnost
využití herně-teoretických metod v oblasti modelování ekonomického rozhodování. Nelze
opomenout ani přispění J. F. Nashe k analýze rovnováhy v nekooperativních hrách.
Možná největší zásluhu na současném zájmu ekonomie o psychologii má francouzský
ekonom Maurice Allais (později – r. 1988 – udělena Nobelova cena za ekonomii) Roku 1952
se v Paříži konala konference o rozhodování za rizika. Zúčastnila se jí světová ekonomická a
3
statistická elita. Allaisovi se tam povedl husarský kousek. Účastníkům konference rozdal
dotazník se sérií dvojic peněžních sázek. Respondenti měli z každé dvojice vybrat sázku,
která jim připadá výhodnější. Má-li taková série rozhodnutí odpovídat tradičnímu modelu
maximalizace očekávaného užitku, musí splňovat určité podmínky. Tyto podmínky však
svými odpověďmi v dotazníku porušila řada účastníků konference – dokonce i slavný statistik
Leonard Savage, jeden z duchovních otců zmíněného modelu maximalizace očekávaného
užitku, který svůj model lidského rozhodování popřel svým vlastním rozhodováním. Allaisovy
dotazníky podkopaly důvěru v realističnost ekonomických modelů lidského myšlení a staly se
semínkem, z nějž v následujících letech rašilo čím dál více výhonků.
Zájem psychologů o lidské myšlení v ekonomicky laděných situacích výrazně vzrostl
koncem 60. let. Do čela tohoto proudu se na dlouhá léta postavili američtí psychologové
izraelského původu Amos Tversky a Daniel Kahneman, jejichž pokusy se postupně staly
legendou. Velice jednoduchými prostředky dokázali navodit situace, v nichž respondenti
uvažovali a rozhodovali v příkrém rozporu s řadou základních, všeobecně přijímaných zásad
správného, racionálního myšlení. Výsledky výzkumů experimentálního ekonoma D.
Kahnemana poukazují na to, že v lidském myšlení může docházet ke zkratům, které vedou k
systematickému porušování základních principů teorie pravděpodobnosti, a tudíž popírají
čistě racionálního jednání ekonomických aktérů (Kahneman, Tversky 1976, Kahneman
2003). Mullainathan a Thales ve svém úvodu k International encyclopedia of the social and
behavioral science (2001) hovoří o třech základních způsobech odlišení pojetí behaviorální
ekonomie od standardního ekonomického konceptu. Behaviorální ekonomie připouští
omezenou racionalitu, kterou představují omezené kognitivní schopnosti, dále pak fakt, že ne
vždy uvažujeme v dlouhodobých perspektivách, a poslední v řadě bere v úvahu omezené
sobectví, tj. ne vždy jednáme sobecky, jak předpokládá neoklasická ekonomie.
Na konci 70. let zahajuje Vernon Smith spolupráci s jiným americkým ekonomem
Charlesem Plottem, který se zabýval problémem veřejné volby a uskutečnil již první volební
experimenty. V 80. letech se V. Smith, Ch. Plott a jejich kolegové z Arizonské univerzity
zasloužili o vznik první laboratoře experimentální ekonomie. Následně vznikají laboratoře i
na evropském kontinentě a začíná se v nich využívat počítačové techniky. V roce 1986 byla
založena Asociace pro ekonomickou vědu, jejímiž členy byli význační experimentální
ekonomové, v 90. letech Vernon Smith a Mark Isaac začali editovat sborníky Research in
Experimental Economics a od roku 1998 je vydáván první odborný časopis experimentální
ekonomie pod názvem Experimental Economics. (Holt 2006)
Na závěr rozlišení dvou proudů, které si budují místo po boku tradiční ekonomie.
Experimentální ekonomie zkoumá nejrůznější ekonomické jevy metodou experimentu, tj.
metodou obvyklou v psychologii. Metodicky má experimentální ekonomie k psychologii velice
blízko, její témata však psychologická být nemusí. Naproti tomu behaviorální ekonomie, jak
4
se dnes nejčastěji (ač trochu nepřesně) označují snahy aplikovat psychologické pojmy a
poznatky v ekonomii, se zabývá tím, jak je výsledek rozhodnutí v ekonomicky laděných
situacích závislý na průběhu rozhodování a které okolnosti kdy a jak ovlivňují toto
rozhodování i jeho ekonomický výsledek. Experimentální ekonomie je spíše sběrem dat
nového druhu, vhodných pro testování existujících ekonomických hypotéz a modelů, zatímco
behaviorální ekonomie je mnohem ambicióznější – snaží se budovat a testovat nové
hypotézy.
Důchodový systém v současnosti
Současný systém penzijního spoření funguje na principu průběžného financování, kdy
současní ekonomicky aktivní občané odvádějí pojistné, které je použito na výplatu dávek
starobních důchodů. Tento systém, nazývaný pay-as-you-go systém (nebo také 1. pilíř), je
ale silně závislý na demografickém vývoji, což začíná být v mnoha zemích stále palčivější
otázka. Pokud totiž ubývá ekonomicky aktivních na úkor starobních důchodců, pak nezbývá,
než zvýšit sazbu (nebo vyměřovací základ) pojistného nebo snížit absolutní částku
vyplácených důchodů. Obojí se blíží politické sebevraždě, a proto budou zákonodárci raději
tolerovat schodek státního rozpočtu než sáhnout k nepopulárním opatřením. Závěr
ministerstva práce a sociálních věcí ze studie z roku 2005 je však jednoznačný: „Současný
systém je dlouhodobě finančně neudržitelný a generuje v dlouhém období roční deficity ve
výši 4 až 5% HDP.“ (podrobněji viz výzkum Bezděkovy komise; MPSV ČR 2005).
Současně je třeba doplnit, že tento systém je i mikroekonomicky neefektivní, protože je
vysoce redistributivní.
Faktory ovlivňující úroveň soukromého penzijního spoření
Rozhodnutí o výši úsporTeorie vyučované na školách a obecně přijímané vychází zejména od dvou ekonomů.
Jedním z nich je Franco Modigliani se svou teorií životního cyklu a druhým je Milton
Friedman s teorií permanentního důchodu. Modigliani vychází z předpokladu, že příjmy se
v průběhu života mění a vymezuje tři etapy lidského života. Nejprve člověk v mládí čerpá
úvěr, protože nemá naspořeno ani nemá z čeho čerpat (jeho mzda je nízká nebo studuje
popř. další faktory). Ve středním věku pak dílem spoří a dílem splácí úvěr, který čerpal
v mládí. Třetí etapa se pak týká stáří, kde jedinec musí čerpat z úspor, které vytvořil
v produktivním věku. Obecně lze říci, že tento model počítá s uvědomělým jedincem, který
vyrovnává svoji spotřebu na základě očekávaných příjmů v produktivním věku. Kolik může
jedinec spotřebovat pak lze vyjádřit takto:
5
Kde:
Ct – spotřeba v daném roce
L – zbývající počet let života (velmi diskutabilní proměnná)
Yt – důchod v daném roce (současná mzda)
Yexp – očekávaný důchod v budoucích letech (nejistota zvyšování příjmu)
W – bohatství (například zděděný majetek, výhra)
Friedmanova teorie pracuje pouze se spotřebou a důchodem. Současná spotřeba je
závislá na sklonu ke spotřebě a tzv. permanentním důchodu. Spotřeba se zvyšuje až poté,
kdy jedinec vidí, že zvýšení disponibilního důchodu je trvalé a promítne se i do
permanentního důchodu.
Naproti tomu se však staví empirická data, která dávají jasně na srozuměnou, že lidé
ještě nejsou ve stadiu homo oeconomicus (jak si mnozí ekonomové myslí) a na stáří jim
zbývá jen nepatrné úspory a mnozí jsou pak odkázáni na pomoc státu či sociální služby.
Proč tomu tak je, se snaží přiblížit behaviorální teorie životního cyklu (Shefrin a Thaler 1992).
Ne všechny příjmy jsou vnímány stejně a proto ne každý příjem je z části uspořen. Obecně
lze říci, že neočekávané příjmy jsou většinou celé věnovány na spotřebu (výhra). Naproti
tomu například prodej nemovitosti je téměř celý uspořen.
Nicméně na otázku jak by měl být nastaven 2. pilíř důchodového spoření, tedy fondový
systém, nedává odpověď ani jedna z teorií. Každý jedinec se tváří v tvář realitě zachová jinak
6
a každý máme jiný sklon ke spotřebě, jiné vize budoucnosti s očekávanými příjmy a
v neposlední řadě i jiné informace o fungování důchodového systému a výši absolutní částky
starobního důchodu. Z tohoto důvodu se pak zdá nezbytné při zavádění fondového systému
jistá úroveň finanční gramotnosti obyvatelstva. Pro doplnění lze ještě uvést názor
obyvatelstva ČR, jak si představují financování svých starobních důchodů:
Stav finančního trhuFenoménem ČR je nízká finanční gramotnost. Tomu ovšem napomáhá i problematika
nízké důvěry ve finanční trh, která vznikla v době transformace ekonomiky z centrálně
plánované na tržní, kdy mnoho bank zkrachovalo. Míra důvěry pak velmi silně ovlivňuje i
možnost vedení úspor na důchodový věk. Nebude li důvěra obyvatel ve finanční trh silná a
úspory ve fondovém systému nebudou zákonem vázané, pak se může stát, že při prvním
slabém otřesu (propadu hodnoty úspor) vypukne panika a lidé budou pořádat tzv. runy na
finanční instituce, čímž rozkmitají ekonomiku a způsobí závažné problémy celému systému.
Nejčastějšími způsoby ukládání peněz jsou mezi občany běžný účet (62,3 %) a
uzavření smlouvy o stavebním spoření (56,9 %). 44,0 % obyvatel naší země si ukládá
peníze doma stranou. Penzijní připojištění má uzavřeno 39 % osob. Přibližně třetina obyvatel
ukládá volné finanční prostředky na vkladní knížku. O něco více než čtvrtina osob (28,3 %)
uzavřela smlouvu o životní pojištění a 18 % obyvatel investuje své peníze do nákupu
nemovitosti. Hranici 10 % z hlediska využívání překročilo ještě ukládání peněz na
termínovaný účet (11,1 %). Ostatní formy investování peněz jsou využívány méně než 10 %
populace – nákup pozemku (5,1 %), investování do podnikání (4,7 %), nákup starožitností a
uměleckých předmětů (3,5 %), nákup cenných papírů (3,3 %), nákup vkladových listů
7
(3,2 %), nákup cizí měny (3,0 %), nákup podílu v podílovém fondu (2,1 %) a nákup zlata
(1,3 %).
Nízkou míru důvěry snad pomůže zmírnit přijatá směrnice MiFID (The Markets in
Financial Instruments Directive - Směrnice o trzích finančních instrumentů), která zavádí
společný tržní a regulatorní režim pro poskytování investičních služeb ve všech 30 členských
státech Evropského hospodářského prostoru. (ES + Island, Lichtenštejnsko, Norsko)
Tato směrnice si klade 3 základní cíle:
1. Dokončit proces vytváření jednotného evropského trhu investičních služeb
2. Reagovat na změny a inovace, které se objevily na kapitálovém trhu
3. Ochranu investorů, prostřednictvím vytvoření silnějších, konkurence - schopnějších a
robustnějších finančních trhů.
Směrnice zpřísňuje nároky na znalosti a požaduje, aby byli zprostředkovatelé a poradci
vzděláni nejen teoreticky (právní předpisy, regulace na trzích, investiční rozhodování,
kolektivní investování, rizika a mnoho dalších znalostí), ale aby měli za sebou i minimálně
roční praxi. Vědomosti se budou dokazovat složením zkoušky u ČNB nebo doložením
vzdělání. Míra praxe a znalostí bude odlišná pro investičního poradce, investičního makléře,
osobu jednající se zákazníky i pro správce portfolia.
Nejmarkantnější změny lze očekávat u pravidel jednání k zákazníkům. Půjde například
o zavedení detailní klasifikace zákazníků, která obchodníkům umožní větší flexibilitu
zejména při poskytování služeb profesionálním zákazníkům a kvalifikovaným protistranám.
Dojde k rozšíření pravidel pro informování zákazníků a zavedení postupu hodnocení
vhodnosti služeb poskytovaných zákazníkům z hlediska odborných znalostí a zkušeností
zákazníka (approprietness, suitability)
MiFID dále rozšiřuje rozsah regulovaných služeb a investičních nástrojů, zahrnuje
například finanční deriváty, komoditní deriváty, kreditní deriváty, finanční kontrakty na
vyrovnání rozdílů. Nově je zahrnuto i investiční poradenství a provozování vícestranných
(alternativních) obchodních systémů (tzv. multilateral trading facilities), jakožto speciální
formy trhu s investičními nástroji, pro který jsou stanoveny nižší požadavky oproti trhu
regulovanému. Tento vícestranný obchodní systém může provozovat jak organizátor
regulovaného trhu, což jsou dnes v České republice Burza cenných papírů Praha a RM-
Systém, tak obchodník s cennými papíry. Dále stanovuje nově i požadavky na vnitřní
kontrolní a řídicí systém zejména v oblasti dodržování zákonných požadavků (compliance),
interního auditu, řízení rizik, outsourcingu, informačních systémů a evidence.
Netrpělivost ve spotřebě Faktor, který není nikomu cizí, lze pojmenovat jako netrpělivost ve spotřebě – nízká
schopnost sebekontroly, nechuť odložit současnou spotřebu ve prospěch spotřeby budoucí.
8
Lidé současně nedokážou své chování podřídit stabilnímu diskontnímu faktoru, ale blízké
uspokojení hodnotí vždy významněji než uspokojení vzdálené, což pochopitelně vysoce
ovlivňuje samotnou chuť spořit. Toto chování lze označit jako hypotéza hyperbolického
diskontování (Thaler 1981; O´Donoghue a Rabin 1999).
Na konkrétním příkladu pak lze toto chování dokázat. Nabídneme li jedinci 1000 Kč za
10 let a 800 Kč za 9 let, zvolí první variantu. Jedná se o vzdálenou budoucnost a náklady na
čekání (újma) jsou hodnoceny s nižší důležitostí než výnos. Naopak při nabídce 800 Kč nyní
nebo 1000 Kč za rok se jedinec zpravidla rozhodne pro nižší částku s okamžitým plněním.
Ačkoli se tedy jedná v prvním i druhém případě o stejné částky, chování jedince bude odlišné
podle toho, zda je pro něj újma z čekání na příjem vykompenzována výnosem.
Je tedy třeba, aby stát našel způsob, jak motivovat občany ke spoření například tím, že
opticky zvýhodní spotřebu v budoucnu. Jako nejlepší nástroj se jeví daňová úleva, při které
by investice do budoucí spotřeby nepodléhaly dani (současně podpořeno tím, že předčasný
výběr by byl sankcionován doměřením daně či penále tak, aby jedinec byl příslušně
„potrestán“). Zde ovšem vyvstává otázka, jak by se zachovali nízkopříjmové skupiny, které
za současného stavu daně z příjmů stejně neplatí (vysoké slevy na dani) – ti by nemohli být
motivováni ani daňovými úlevami a nabízí se jen povinné platby na vlastní důchodový účet.
Averze ke ztrátámBudeme-li čistě logicky předpokládat, že v souvislosti s růstem příjmů domácností,
poroste také míra spoření na penzi, budeme se nejspíše mýlit. Lze totiž pozorovat naopak
opačnou tendenci. Psychologové si již dříve povšimli, že lidé často hodnotí svou
ekonomickou situaci nikoli podle absolutní úrovně bohatství (tj. důchodu), nýbrž podle jeho
změny resp. podle odchylky od výchozí situace. Tento aspekt lidské psychiky zohledňuje
tzv. prospektová teorie prezentovaná Danielem Kahnemanem a Amosem Tverskym1. Funkce
užitku je v rámci této teorie:
a/ je ryze konvexní v oblasti ztrát oproti tzv. referenčnímu bodu R a ryze konkávní v
oblasti zisků oproti referenčnímu bodu, což odpovídá přepokladu klesající citlivosti na podnět
při jeho zintenzivňování, tedy předpokladu klesajícího užitku z rostoucího zisku a klesajícho
mezního užitku při rostoucí ztrátě2,
1 Daniel Kahneman je prvním izraelcem, který získal Nobelovu cenu za ekonomii. Aplikoval do ekonomie psychologická hlediska a položil tak základy nového ekonomického myšlení. Ekonomie se o psychologické aspekty ekonomických modelů či teorií téměř nezajímala, protože v prvotním zájmu stála snaha o matematizaci ekonomie, což ovšem složité ekonomické procesy nutně zjednodušovalo, takže se významně odchylovali od reality. Kahneman společně se svým krajanem Amosem Tverskym, který se již ocenění nedoškal, zjistil, že ekonomická rozhodnutí provedená s určitým stupněm nejistoty se mohou lišit od rozhodnutí předpovězených běžnými ekonomickými teoriemi, hlavně modelem maximalizace očekávaného užitku. 2 V pozdnější kumulativní prospektové teorii (Kahneman a Tversky (1992)) dochází k modifikaci předpokladů o konvexně-konákvním tvaru užitkové funkce v tom smyslu, že se konkávnost mění v konvexnost a naopak v případě, kdy je velmi mal pravděpodobnost extrémního výsledku. Viz též Skořepa M. (2006).
9
b/ v oblasti ztrát vykazuje funkce strmější průběh než v oblasti zisků, tj. vykazuje pokes
užitku při ztrátě jednotky příjmu v porovnání s nárůstkem užitku při získání jednotky příjmu.
To koresponduje se skutečností, že lidé při svém rozhodování věnují vyšší váhu ztrátě než
stejně vysokému zisku3.
Jedná se tedy jednak o asymetrickou užitkovou funkci, která vykazuje averzi k riziku
v oblasti zisků, ale naopak zálibu v riziku v oblasti ztrát oproti referenčnímu bodu, který je
jejím inflexním bodem, a jednak transformace objektivních pravděpodobností na subjektivní
pomoci váhové funkce, zohledňující lidský sklon nadhodnocovat pravděpodobnost extrémně
nepravděpodobných událostí.
Tomu odpovídá následujícím graf funkce užitku v Kahnemanově-Tverském pojetí:
nominálně nižší ztráta má větší vliv na užitek subjektu v provnání s vlivem nominálně vyššího
nárůstu jeho bohatství:
Tedy ačkoliv je a > b, platí u(a) < u(b).
Kahnemanova – Tverského užitková funkce
Přitom míra konvexnosti resp. konkávnosti klesá se vzdálenosti od referenčního bodu
R, což odpovídá poznatkům psychologie, podle kterých při růstu síly impulzu klesá dopad,
který má na lidskou psychiku marginální zvýšení impulsu o jednotku.
Vedle funkce užitku u(x) je v Kahnemanově-Tverského teorii pro rozhodování za
nejistoty rohodující i transformace objektivních pravděpodobností na subjektivní. Ekonomická
psychologie prokázala, že lidé mají sklon nadhodnocovat pravděpodobnost extrémně
nepravděpodobných událostí a naopak podceňovat pravděpodobnos běžných jevů.
Pokud se tedy vrátíme k averzi ke ztrátě ve vztahu k tendenci tvorby míry úspor na
penzi, můžeme jednoduše aproximovat, že lidé budou současné úspory považovat za
současnou ztrátu užitku, jelikož budoucí užitek perspektivně získaný z uspořených příjmů
díky také především hyperbolickému diskontování vnímají jako menší. Dále vzhledem
3 Tvar užitkové funkce byl u Kahnemana a Tverskym odvozený na základě empirických zjištění. Podle nich je strmost užitkové funkce „u“ v oblasti ztrát cca 2,2 krát vyšší než v oblasti zisků.
10
k tomu, že je ztráta vnímána intenzivněji než identicky vnímaný vysoký zisk, lze
předpokládat, že by tento sklon mohl navíc vést k neochtě navyšovat míru spoření.
Automatické přihlašování do penzijního plánuZ charakteru hyperbolického diskontování a averze ke ztrátě také dále vyplývá, že lidé
budou rozhodovací problémy v současnosti pokládat za závažnější než ty, jimiž se teprve
budou muset zabývat v budoucnosti. Toto odpovídá existenci vlivu určitých vzorců chování
na aktuální a pozdější jednání jednotlivce. Navyknuté vzorce chování jsou tedy
upřednostňovány, neboť změna v chování je spojena s náklady na získání informací a také
subjektivní nárůst rizika.
V případě penzijního spoření bylo zjištěno, že prvotní nastavení spořícího chování na
jeho budoucí průběh je rozhodující. Tímto tématem se zabývali Wiliam Samuelson a Richard
J. Zeckhauser (1988)4. Na vzorku (velkém) spořících v penzijním plánu univerzitních
zaměstnanců demonstrovali, že nadpoloviční většina rozdělovala své pravidelné platby mezi
různé druhy fondových investic ve stejném poměru, v němž do systému vstupovali. Ačkoli se
absolutní částky přispívajících v průběhu spoření samozřejmě měnily, struktura, v níž tyto
úspory alokovali nikoli. Ta totiž zůstala identická s tou, jenž byla arbitrárně určena při
samotném počátku spoření. Zdá se, že většina spořících původně nastavenou strukturu
považovala za optimální či dokonce doporučenou, ačkoli žádná z těchto charakteristik nebyla
nikdy zaměstnavatelem oficielně uvedena. Z výše uvedených důvodů se lze domnívat, že
právě ono prvotní nastavení struktury spořícího chování musí být považováno za významnou
součást nově stanovovaných dobrovolných penzijních systémů.
Tento sklon k úvodnímu nastavení se vedle struktury spoření projevuje dokonce i při
samotném vstupu do penzijního systému. Pokud totiž předpokládáme, že je spoření
dobrovolné a firmy zaměstnance, jež splňují určitá kritéria, automaticky přihlásí do základní
formy penzijního plánu, můžeme pozorovat, že poměr zaměstnanců mající penzijní plán
dramaticky vzroste. Ekonomické přístupy založené na hypotéze životního cyklu neumějí
tento jev (tuto diferenci) vysvětlit. Největší dopad má automatické přihlášení především na ty
skupiny zaměstnanců, jež vlastní penzijní spoření podceňují. Mezi ně patří převážně mladí a
pak také málo placení zaměstnanci či příslušníci určitých menšin.
Za stěžejní faktor lze považovat také vlastní charakter penizijní smlouvy pro
automatické přihlášení do penzijního systému. Pokud vezmeme v úvahu dva typy účastníků.
Jeden je automaticky přiřazen do penzijního plánu založeném na malé spořící míře a také na
velmi konzervativní investiční strategii (fondy peněžního trhu či fondy s pevným výnosem),
který nejlépe odpovídá potřebám a možnostem nejširšího vzorku spořících. Druhý účastník
naopak vstupuje do systému z vlastní volby a vykazuje v průběhu vyšší úroveň spoření,
4 Samuelson, W., Yeckhauser, F.J., 1988. Status Que Bias in Decision Making. Journal of Risk and Uncerteinty 1, 7-59.
11
čemuž odpovídají také výsledky mnohých empirických studií5. Ti, kteří do systému vstoupili
automaticky své nastavení v průběhu nemění a existuje tudíž i obava, že v dlouhém období
naspoří méně než ti, jež do systému automaticky přiřazeni nebyli a přitom později zvolili
právě „odvážnější“ strategii penzijního spoření.
Lze také sledoavat tendenci, kde mnohdy dochází k odkládání rozhodnutí zvýšit poměr
úspor z budoucích vyšších příjmů. Zde upozorňujeme, že toto může být důsledkem sklonu
ke status quo, tj. např. podceňování samotného významu penzijního spoření. Lidé mají sklon
k odkládání i naprosto triviálních rozhodnutí. Notorický známým příkladem je téměř
celosvětový fenomén odkladu termínu podání daňového přiznání i u lidí, jež mají zpět
obdržet daňový přeplatek. Z výše uvedených důvodů se tedy jeví jako vhodné stanovit
automatické navyšování spořící míry, a to buď za určité časové období či v době nárůstu
mzdy. Problém však může působit i jistá obava z „přespoření“. Je nutné zabývat se i jistým
faktem, že prostředky na penzijních účtech by i při existenci možnosti libovolně vystoupit ze
systému mohli být méně likvidní než prosté úspory a ti, co spoří by při změně životních
okolnosí (zhoršení životní úrovně) a jejich konverzi do peněžních zůstatků přicházeli o jejich
určitý naspořený díl (ztráta vzniklá z konverze v rámci likvidity).
Výše uvedená fakta ústí v určitá doporučení, a to především aby například u
dobrovolného penzijního spoření bylo zavedeno automatické přihlašování do systému –
jakmile by se zaměstnanec stal způsobilým účastnit se penzijního spoření. Takový účastník
by byl zařazen automaticky do základní formy penzijního spoření (s předem definovanou
úrovní spoření a strukturou úspor; základní formu může volit zaměstnavatel, municipalita
apod.) s možností vystoupení ze systému.
5 Madrian, B.C., Shea, D.F., 2001. The power of suggestion: Inertia in 401(k) participation and savings behavior. Quarterly Jornal of Economics 8, 258-300.
12
Základní rámec navrhovného systému dobrovolného penzijního spoření
V souvislosti s přípravou nového systému penzijního spoření by měl být kladen důraz
především na jeho jednoduchost, na to, aby vstup do něj byl automatický a tak byla zajištěna
vysoká míra účasti. Dále by měl účastníkům usnadňovat zvolení adekvátní spořící míry
(vzhledem k finačním možnostem spořícího).
Richard H. Thaler a Shlomo Benartzi (2004)6 se pokusili sumarizovat uvedené
hypotézy pro realizaci programu penzijního spoření nejčetnějšího typu domácností. Tato
demonstrativní domácnost je charakteristická svými členy, kteří si nejsou jistí, jak velkou část
svých současných příjmů mají uspořit na penzi, přičemž si uvědomují, že aktuální či v
budoucnosti jimi zvolená spořící míra bude s vysokou pravděpodobnosí nedostačující, přesto
však otálejí a doufají, že se jim v budoucnosti podaří míru spoření zvýšit. Thaler a Benartzi
doporučují 4 faktory, které by měl reflektující penzijní systém respektovat:
1/ Jako reakce na existenci hyperbolického diskontování je žádoucí, aby k závaznému
rozhodnutí spořícího o budoucím navyšování spořící míry došlo okamžitě či velmi brzy po
vstupu do programu penzijního spoření (v době uzavření smlouvy o penzijním spoření či
v době obdržení ročního výkazu s informacemi o velikosti a struktuře svých dosavadních
úspor). Vzhledem ke sklonu lidí považovat za mnohem hodnotnější statky a informace, jež
byly zprvu přiděleny jim samotným než někomu jinému, jeví se jako vhodné, aby existovala
přednastavaná povinnost penzijních fondů zasílat podbrobné výpisy z penzijních účtů
s informacemi o vývoji investic.
2/ V souvislosti s existencí averze ke ztrátě spořících by k vlastnímu navyšování míry
spoření mělo docházet synchronně a s okamžikem růstu nominálního příjmu.
3/ Požadavek na navyšování míry úspor by měl probíhat automaticky dle uvedených
pravidel do stanoveného maximálního limitu. Tím by mohl být obejit sklon ke status quo a
riziko otálení. Jako maximální limit je uvažován především taková výše penzijního spoření
umožňující maximálně dovolené daňové zvýhodnění. Není však ani zamítána možnost
centrálně stanovené libovolně vysoké hranice.
4/ Měla by existovat možnost z daného penzijního systému kdykoli vystoupit, a to
v libovolné fázi či za existence pouze minimálních omezení. Toto by totiž mělo snížit
6 Thaler, R.H., Benartzi, S., 2004. Save More Tomorrow (TM): Using behavioral economics to increase employee saving. Journal of Political economy 112, 164-187.
13
transakční náklady konkrétního penzijního programu a podpořit ochotu do takového systému
vůbec vstoupovat.
Předkládaný návrh soukromého penzijního spoření, by doplnil průběžný systém,
vycházící z modelu penzijního spoření v USA, jenž je aplikovatelný i mimo pracovně-právní
vztahy, tj. s mírnými modifikacemi aplikovatelný i pro osoby s příjmy z nezávislých činností.
Navržené základní schéma je založeno na smluvně zajištěné volbě zaměstnance o přesně
stanovené míře spoření penzijního spoření odčerpávané ze své hrubé mzdy, jenž je
dobrovolně spořena na jeho individuálním penzijně-spořícím účtu. Zaměstnancem je zároveň
zvolena specifická penzijně-spořící strategie fondového typu, na peněžním trhu, trzích
dluhopisů, akcií a dalších aktiv či jejich kombinace, jenž může být v průběhu spoření
modifikována.
Definování a správu komplexu penzijně-spořících strategií může být v kompetenci
zaměstnavatele, převažujícm typem však by mohly být díky své komparativní výhodě
pravděpodobně specializované organizace – penzijní fondy. Tuto doměnku lze doložit
především komparativní studií, ze které vyplývá, že vyšší rizikově upravené výnosové míry
dosahují penzijní fondy spravované kvalifikovanými správci (oproti nespecializovaným
podílovým fondům)7.
Úlohu vlády lze spatřovat především v zajištění následujících činností:
1/ ochraně majetkových a dalších práv členů fondu; a
2/ garanci finančních zdrojů pro budoucí vyplácení penzí v minimalistické verzi
dohledem nad organizační efektivností, spravováním portfolia fondu, risk managementem,
úrovní odborné vzdělanosti pracovníků fondu, apod.
Na rozdíl od plánu se strukturou pevně definovaných současných příspěvků (“DC”) a
definovaných budoucích dávek (“DB”) by v navrhovaném penzijním plánu existovalo
cash-flow vně systému, které by odpovídalo dobrovolně zvolené a měnitelné výši příspěvků
(míře spoření), způsobu investování a také i výši a způsobu čerpání dávek (penzí). Navržený
systém si tak tedy ponechává výhody DC (vhodnost eventuality odkladu termínu čerpání
penze, jelikož dodatečný nárůst penzijních úspor se plně projeví ve vyšší penzi) a zároveň
reakce na prodlužování průměrné doby dožití probíhá vně systému (v systému DB je nutná
změna technických parametrů – především termínu odchodu do penze). Stěžejní nevýhodou
DC je nízká solidarita se skupinami nízko příjmového obyvatelstva, jež v tomto systému
nemohou dosáhnout adekvátní penze. Tato skupina sice není vně nově navrženého systému
7 Del Guercio, D., Tkac, P.A., 2002. The determinants of the flow of funds of managed portfolios: Mutual funds vs. pension funds. Journal of Financial and Quantitative Analysis 37, 523-557.
14
zohledněna, měla by však být trvalou součástí prvního políře penzijního systému (či státní
sociální politiky nebo dobrovolné charitativní činnosti).
Zdanění příjmůDůležitou roli hraje v navrhovaném systému mechanismus zdanění příjmů spořících
v penzijním plánu. Zdaněna (stanovenou sazbou daně z příjmů) by měla být pouze ta část
aktuálně vyplácené penze, jenž odpovídá v minulosti uspořenému příjmu ze závislé činnosti
bez zdanění získaných úroků, dividend a kapitálových výnosů, jež spořící nabyl z investic
prostřednictvím penzijního účtu. Přitažlivost takového spoření lze nalézt především ve
faktickém odkladu daňové povinnosti a možnosti investování uspořených peněz na penzijně-
spořícím účtu a tak také umožňující spořícímu získat dodatečné výnosy. Tento systém
zdanění by také velice dobře umožňoval, aby budoucí z penzijního systému odebírané
příjmu (penze) byly s vyšší pravděpodobností zdaněny nižší progresivní sazbou daně, než
by byly zdaněny v minulosti, pokud by nebyly uspořeny.
Alternativně by například příjmy přesunuté na penzijní spoření zcela nepodléhaly dani
z příjmu obdobně jako analogická část příjmů placená na sociálním pojištění. Základní
finanční předností je nezdanění veškerých příjmů uspořených na penzijně-spořícím účtu a
další případný pokles výsledné daňové povinnosti díky nižší progresivní sazbě daně u takto
sníženého základu daně. Dani by podléhaly příjmy z úroků, dividend či kapitálových výnosů
získaných z investic penzijních úspor apod.
Lze předpokládat, že by takto byl systém efektivnější než aktuální systém státních
příspěvků k penzijnímu připojištění. Zaměstnavatel může přispět na penzijně-spořící účty ke
mzdě svých zaměstnanců. Také jemu by systém umožnil faktické vyhnutí se daňové
povinnosti z příjmů vyplácených zaměstnancům na jejich penzijně-spořící účty.
Minimální doba účasti v systémuPodmínky vystoupení a stanovení minimální doby účasti v systému by měly podléhat
politice konkrétního správce penzijního fondu. Samozřejmě je nutné počítat s tím, že
předčasné ukončení penzijního plánu bude jistým způsobem sankcionováno, a to konkrétně
vedle okamžitého zdanění také pravděpodobně vyšší sazbou daně z příjmů (možné i další
sankce). Bude zřejmě dle předpokladů autora nutné definovat podmínky „finanční nouze“,
jenž umožní předčasné nesankcionované disponování s prostředky na penzijním plánu před
termínem jeho ukončení či možnost půjčky sobě z vlastního penzijně-spořícího účtu, která by
musela být splacena ze zdaněných příjmů a další podmínky.
Investice do reálných aktiv
15
Předpoklady lze stavět na hypotéze životního cyklu, která říká, že v penzijním věku
dojde ke změně formy bydlení případným prodejem vlastní nemovistosti a/nebo
přestěhováním se do méně nákladného bydlení. Předpoklady standardní hypotézy životního
cyklu jsou však dle příkladů z praxe většinoouu chybné, neboť domácnosti v penzijním věku
obvykle významně redukují spotřebu, a proto případně nejsou motivováni získávat
dodatečné zdroje prodejem nemovitosti či přestěhováním, a tak mnohdy dokonce pokračují
v kumulaci svého bohatství v této formě reálných aktiv.
Zde se odkažme na práci Megbolugbeho8, který uvádí, že dalšími důvody pro nízkou
mobilitu lidí penzijního věku jsou vysoké transakční náklady a také především důvody
psychického charakteru. Lidé, kteří jsou ochotni a schopni nákladové optimalizace svého
bydlení vnímají investice do finančních a reálných aktiv jako substituční a v případě propadu
cen nemovitostí lze sledovat jejich snahy o zvyšování objemu finančních aktiv. V případě
nedostatečných úspor mohou být investice do nemovitostí domácnostmi považovány za
zdroj příjmů, proto by návrh na reformu penzijního systému měl respektovat i podmínky
rozvoje nemovitostního a hypotečního trhu.
Závěr
Psychologie nabízí řadu zajímavých způsobů jak ekonomické modely obohatit a na
úrovni předpokladů o lidském myšlení přiblížit skutečnosti. Behaviorální ekonomie jako určitá
snaha aplikovat psychologické poznatky a pojmy do ekonomie má v současné době a
zvláště pak v oblasti sociálního pojištění jistě své opodstanění.
V nově navrhovaných systémech důchodové reformy je nutné vzít v úvahu mnohé
aspekty lidského chování a další podstatné skutečnosti (averze ke ztátám, sklon ke status
quo, nedostatek sebekontroly, netrpělivost ve spotřebě, finanční gramotnost obyvatelstva
apod.) Avšak v současné době je také nutné klást zvláštní důraz na současný vývoj
ekonomických a demografických tendencí. V souvislosti s tímto se řada ekonomů snaží o
návrh optimální reformy penzijního systému. V naší práci jsme nabídli pohled na systém,
jenž se snaží respektovat ustanovení speicifické reformy dobrovolného penzijního spoření,
tedy kdy na úrovni jednotlivce respektuje rozhodnutí o míře penzijního spoření ze svého
aktuální příjmu, která mu umožní dosažení objemu a struktury úspor pokrývající očekáváné
výdaje v letech, kdy nebude mít podstatné zdroje jiných příjmů a faktory zajišťující, že taková
rozhodnutí bude schopen dodržet. Navržený systém důchodové reformy je založený na
8 Megbolugbe, I., Sa-Aadu, J., Shilling, J.D., 1999. Elderly female-headed households and the decision to trade
down. Journal of housing Economicks 8, 285-300.
16
podstatné roli soukromého penzijního spoření. Je však nutné uvést, že je s největší
pravděpodobností neproveditelný bez konsolidace finančních toků vně státního průběžného
systému, přičemž lze předpokládat, že velikost placeného sociálního pojištění z velké míry
ovlivní míru dobrovolného spoření. Tato práce předpokládá za optimální, aby postupně
docházelo k co nejnižšímu možnému poklesu úrovně státního sociáního pojištění a zároveň
k umožnéní co nejvyššího možného nárůstu míry individuláního penzijního spoření u co
nejvyššího počtu občanů. Vlastní proces transformace penzijního systému z čisté státní
formy na zčásti soukromou a doprovázející modifikaci parametrů sociálního pojištění
vyžaduje další analýzu.
17
Zdroje:
Houdek, P., 2007, Teoretický koncept mikroekonomických základů penzijního spoření – Návrh
koncepce penzijní reformy v ČR (www.inbes.org)
Hlaváček, J., Hlaváček, M., 2006, Poptávková funkce na trhu s pojištěním: porovnání
maximalizace paretovské pravděpodobnosti přežití s teorií EUT von-Neumanna a Morgensterna
a s prospektovou teorií kahnemana a Tverského, Institute of Economic Studies, Faculty of Social
Sciences Charles University in Prague
Andrle, M., Brůha, J., 2003, Hyperbolické diskontování a jeho význam v ekonomickém
modelování, Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku a katedra hospodářské politiky, VŠE
v Praze – fakulta nárohospodářská
Laboratorní experimenty v ekonomii? [online]. 2007 [cit. 2009-11-01]. Dostupný z WWW:
<http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=267&lst=105>.
Psychologie proniká do ekonomie [online]. 2002 [cit. 2009-11-01]. Dostupný z WWW:
<http://www.sds.cz/docs/prectete/epubl/msk_ppde.htm>.
Zavedení pravidelného výzkumu veřejného mínění o českém důchodovém systému [online]. 2006 [cit.
2009-11-01]. Dostupný z WWW: <http://www.mpsv.cz/files/clanky/3065/verejne_mineni.pdf>.
18