View
2
Download
0
Category
Preview:
Citation preview
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
FILOZOFICKÁ FAKULTA
KATEDRA SOCIOLOGIE, ANDRAGOGIKY A KULTURNÍ
ANTROPOLOGIE
ŽIVOT S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
OBOR: KULTURNÍ ANTROPOLOGIE
VYPRACOVALA: Romana Synková
VEDOUCÍ PRÁCE: Mgr. Andrea Preissová-Krejčí, Ph.D.
OLOMOUC 2013
2
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně, s použitím uvedené
literatury a jiných zdrojů.
V Olomouci dne 28. března 2013
…………………………..
3
Ráda bych poděkovala všem informantům, kteří se podíleli na tvorbě rozhovorů, za
jejich vstřícnost a ochotu poskytnout informace z jejich života. Dále bych chtěla
poděkovat vedoucí své bakalářské práce Mgr. Andree Preissové-Krejčí, Ph.D. za její
rady a pomoc.
4
Anotace
Bakalářská práce pojednává o životě s tělesným postižením. Je členěna na dvě hlavní
části, a to teoretickou a praktickou. V teoretické části se věnuji vymezení základních
pojmů, rozdělení tělesného postižení a zmiňuji i počet tělesně postižených na území
České republiky. Následně se zabývám integrací tělesně postižených do společnosti,
kde se v souvislosti s tělesným postižením zaměřuji na rodinu, partnerství a sexualitu,
zaměstnanost, sociální péče a služby a organizace a sdružení pro tělesně postižené.
Další kapitola je věnována postojům dnešní společnosti k lidem s tělesným postižením a
s tím souvisejícími předsudky, diskriminací a také prezentováním tělesně postižených
v médiích. Dále rozebírám psychologii osob s tělesným postižením a fyzické bariéry.
Praktická část byla realizována formou rozhovorů s tělesně postiženými jedinci a jejím
cílem bylo posoudit, jak se změnil život člověka, který následkem úrazu či nemoci
v dospělosti skončil na vozíčku.
Klíčová slova: tělesné postižení, handicap, integrace, předsudky, diskriminace,
vrozené postižení, získané postižení, fyzické bariéry, kvalita života
5
Annotation
The work deals about life with disability. This work has two parts, theoretical part and
practical part. The theoretical part is dedicated to defining the basic concepts,
distribution of disability and number of disabled in Czech republic. Then I deal with the
integration of disabled where in the context of disabled focus on the family, partnership
and sexuality, employment, care and social services and organizations and associations
for disabled. Next chapter addresses the attitudes of today´s society for people with
disabilities and related prejudices, discrimination and presenting disabled people in the
media. Then I analyze the psychology of people with disabilities and physical barriers.
Practical part was realized in the form of interviews with disabled and its aim was to
find out how it has changed the lives of people who due to injury or illness in adulthood
ended up in a wheelchair.
Keywords: disability, handicap, integration, prejudices, discrimination, congenital
disability, acquired disability, physical barriers, quality of life
6
Obsah
1 Úvod .......................................................................................................................... 8
2 Tělesné postižení ..................................................................................................... 10
2.1 Tělesné postižení .............................................................................................. 10
2.2 Handicap .......................................................................................................... 10
2.3 Stigma .............................................................................................................. 11
2.4 Základní rozdělení tělesných postižení ............................................................ 12
2.4.1 Obrny ........................................................................................................ 12
2.4.2 Deformace ................................................................................................. 12
2.4.3 Amputace .................................................................................................. 13
2.5 Počet tělesně postižených občanů v ČR ........................................................... 13
3 Integrace tělesně postižených do společnosti .......................................................... 15
3.1 Tělesně postižení a rodina ................................................................................ 15
3.2 Partnerství a sexualita člověka s tělesným postižením .................................... 16
3.3 Zaměstnanost tělesně postižených ................................................................... 17
3.4 Sociální péče a služby ...................................................................................... 18
3.5 Organizace a sdružení pro tělesně postižené .................................................... 19
3.5.1 Občanské sdružení Dobré místo pro život ................................................ 20
3.5.2 Spolek Trend vozíčkářů Olomouc ............................................................ 21
4 Postoje dnešní společnosti k lidem s tělesným postižením ..................................... 22
4.1 Předsudky ......................................................................................................... 23
4.2 Diskriminace .................................................................................................... 24
4.3 Tělesně postižení a média ................................................................................ 24
5 Psychologie osob s tělesným postižením ................................................................ 26
5.1 Vrozené postižení ............................................................................................. 26
5.2 Získané postižení .............................................................................................. 26
5.3 Strategie zvládání náročné životní situace ....................................................... 27
7
6 Fyzické bariéry ........................................................................................................ 29
7 Výzkumná část ........................................................................................................ 32
7.1 Cíl výzkumu ..................................................................................................... 32
7.2 Výzkumné otázky ............................................................................................. 32
7.3 Cílová skupina .................................................................................................. 32
7.4 Výzkumná metoda ........................................................................................... 33
7.5 Rozhovory ........................................................................................................ 33
7.6 Analýza rozhovorů ........................................................................................... 33
7.6.1 Postoje okolní společnosti ........................................................................ 35
7.6.2 Způsob života ............................................................................................ 36
7.6.3 Bariéry v životě tělesně postižených ........................................................ 37
7.6.4 Vyrovnávání se s postižením .................................................................... 38
7.7 Odpovědi na výzkumné otázky ........................................................................ 39
8 Závěr ........................................................................................................................ 41
9 Zdroje ...................................................................................................................... 42
9.1 Rozhovory ........................................................................................................ 42
9.2 Použitá literatura .............................................................................................. 42
9.3 Internetové zdroje ............................................................................................. 43
9.4 Další zdroje ...................................................................................................... 44
8
1 Úvod
Bakalářská práce pojednává o životě s tělesným postižením. Jako inspirace mi
posloužila kniha od známého amerického antropologa Roberta F. Murphyho, která u nás
v roce 2001 vyšla pod názvem Umlčené tělo. Jedná se o autorovu autobiografii, která se
soustřeďuje na jeho život poté, co mu byl diagnostikován nádor v páteři. To postupně
vedlo ke ztrátě hybnosti a upoutání na invalidní vozík což se nejdramatičtěji projevilo
na autorově psychice. Murphymu se knihu, která je výsledkem dlouhodobého terénního
antropologického výzkumu sociálního světa tělesně postižených lidí, podařilo zasadit do
širšího rámce kulturní antropologie.
O problematice tělesného postižení velice často uvažujeme pouze jako o něčem, co se
týká druhých a nikoliv nás. Nedokážeme se tím pádem do situace takto
handicapovaných osob plně vcítit. Mnohdy si neuvědomujeme, že člověk, který
v průběhu svého života ochrnul a ocitl se na invalidním vozíku, přišel o mnohem více,
než o schopnost chodit. Ztratil také část svého vlastního já a získal zcela novou identitu.
Často u něj převládá pocit osamělosti a ve společnosti si začne náhle připadat jako
cizinec.
Mezi čtyři největší změny v životě tělesně postižených lidí patří podle Murphyho
snížená sebeúcta, obsazení a ovládnutí myšlení fyzickými deficity, silný spodní proud
zlosti a získání nové, totální a nežádoucí identity.1
V první kapitole své práce se zabývám definováním a vysvětlením základních pojmů,
které s tělesným postižením souvisejí. Dále se věnuji základnímu rozdělení tělesných
postižení a uvádím i počet tělesně postižených občanů v ČR. V další kapitole jsem se
zaměřila na integraci tělesně postižených do společnosti. Zde se věnuji těmto oblastem:
rodina, partnerství a sexualita, zaměstnanost, sociální péče a služby a organizace a
spolky pro tělesně postižené. Následně se zabývám postoji dnešní společnosti k lidem
s tělesným postižením a s tím souvisejícími předsudky, diskriminací a prezentováním
tělesně postižených v médiích. Poslední dvě kapitoly jsou zaměřeny na psychologii
osob s tělesným postižením a fyzické bariéry.
1 MURPHY, F. Robert. Umlčené tělo. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. s. 75 - 113.
9
Druhá, prakticky zaměřená, část práce je věnována terénnímu výzkumu realizovanému
formou rozhovorů s tělesně postiženými jedinci. Jeho cílem bylo posoudit, jak tělesné
postižení jakožto následek úrazu či nemoci v dospělosti změnilo život informantů.
V této části práce jsem se tedy zaměřila na faktory, které jejich život nějakým způsobem
ovlivňují. Jsou to postoje okolní společnosti, způsob života, bariéry v životě tělesně
postižených a vyrovnávání se s postižením.
10
2 Tělesné postižení
2.1 Tělesné postižení
Tento pojem zahrnuje dvě prolínající se skupiny. Jsou jimi:
1. Chronické (dlouhodobé) postižení - ve většině případů jde o onemocnění, které
se vyznačuje dlouhodobým nepříznivým stavem nebo je prakticky nevyléčitelné.
Vede k omezení výkonnosti, což může mít vliv na pohybové schopnosti a zcela
pochopitelně také výrazně ovlivňuje kvalitu života. Přesto však nemusí být na
první pohled patrné a jedinec tak není ihned stigmatizován. Někteří autoři
používají pro tuto skupinu onemocnění označení interní postižení.
2. Lokomoční (pohybové) postižení - jde o takové onemocnění, kdy dochází
k omezení nebo k úplnému znemožnění pohybu. Toto postižení bývá většinou
zřejmé na první pohled a lidé s touto poruchou jsou v určitých činnostech
výrazně omezeni a z některých aktivit dokonce přímo vyloučeni. Kvalita života
je tímto výrazně ovlivněna.2
2.2 Handicap
Je důležité uvědomit si, že handicap není ekvivalentem tělesného postižení. Matoušek
jej charakterizuje jako nepříznivou sociální situaci člověka vyplývající z poruchy nebo
omezené schopnosti.3 Handicap tedy nevzniká samotným postižením, ale rozvíjí se až
v návaznosti na bariéry všeho druhu, postoje okolí a ladění i přiměřenost sociální
interakce.4 Na rozdíl od poruch a funkčních omezení, které Matoušek považuje za
neovlivnitelné, handicap lze systémovými opatřeními změnit.5
2 NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy na tělo,
tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 87 - 88. 3 Tamtéž, s. 90 - 91.
4 KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2005. s. 202. 5 NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy na tělo,
tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 90 - 91.
11
2.3 Stigma
Stigma je ve své podstatě silně diskreditující atribut. Jeho nositelem je ten, kdo vlastní
určitý charakteristický rys, jenž se může vnutit do naší pozornosti a způsobit tak
odvrácení se od tohoto jedince a pominutí nároků jeho dalších atributů. Je zcela běžné,
že na stigmatizovanou osobu pohlížíme jako na někoho, kdo není tak úplně člověkem.
Právě tento předpoklad se stává živnou půdou pro nejrůznější formy diskriminace, které
značně stěžují začlenění takovýchto jedinců do společnosti. Na základě jedné původní
nedokonalosti často připisujeme dané osobě celou řadu dalších nedostatků a pohlížíme
na ni dosti odlišným způsobem. Často se zapomíná, že člověk s nějakým handicapem
má stejné představy o identitě jako ostatní lidé. Věří, že má v rámci své sociální
kategorie nárok na stejné šance. Jestliže ovšem zaznamená, že není všemi plně
akceptován (a ví proč tomu tak je), může uvěřit tomu, že doopravdy nesplňuje
požadavky na to, čím by měl skutečně být. Následkem toho začne svou vadu vnímat
jako něco poskvrňujícího. Brzy na to se objeví pocit hanby, nenávist k sobě samému a
sebeponižování. Pokud se navíc dostane do nějakých problémů, mnohdy se to připíše
právě jeho postižení. Goffman mluví o třech rozdílných typech stigmat. Prvním z nich
jsou tělesné ošklivosti, dále rozlišuje vady charakteru vnímané jako slabá vůle,
nepřirozené vášně atd. a kmenová stigmata rasy, národa a náboženství, která se
zpravidla šíří po rodových liniích.6
Člověk, který je upoután na invalidní vozík, se tedy jaksi odchyluje od standardní lidské
podoby a je tak okamžitě stigmatizován. Spousta lidí, která se v životě nemusí potýkat s
žádným zdravotním znevýhodněním, se potom takovýmto osobám záměrně straní a
mnohdy jim i nevědomě odepírá úctu. Postižené, a tedy stigmatizované osoby mohou na
svou situaci reagovat buď pokusem o nápravu své vady (např. operace) nebo snahou
napravit svůj stav nepřímo tím, že věnují velkou část svého úsilí snaze vyniknout v
některé z činností právě v oblastech, jež jsou na základě obecného přesvědčení pro
danou osobu uzavřeny. Pro tělesně postižené je první možnost často nedostupná, a tak
se kvůli kompenzaci věnují např. nejrůznějším sportům.7
6 GOFFMAN, E. Stigma (Poznámky o způsobech zvládání narušené identity). Praha: Sociologické
nakladatelství, 2003. s. 11 - 13. 7 Tamtéž, s. 17 - 18.
12
2.4 Základní rozdělení tělesných postižení
Tělesné postižení můžeme rozdělit na vrozené (první projevy se objeví do druhého roku
věku dítěte) a získané (k poruše došlo až po druhém roce věku dítěte). Nelze opomenout
ani progresivní (či regresivní) onemocnění, které sice k tělesnému postižení vede až
v průběhu života, ale predispozice již získal jedinec při narození.8 Z hlediska prognózy
zase rozlišujeme tělesné postižení relativně stabilizovaného charakteru, tělesné
postižení, při kterém je možno léčbou dosáhnout jistého zlepšení stavu a tělesné
postižení, při němž se stav zhoršuje. Podle stupně tělesné postižení hodnotíme jako
lehké, střední a těžké.9
Z hlediska příčin a projevů tělesné postižení dělíme na obrny, deformace a amputace.10
2.4.1 Obrny
Obrny mají původ v poškození centrálního nervového systému. Dochází k tomu
v průběhu vývoje jedince, vlivem nemoci nebo po úrazu. Obrny podle intenzity dělíme
na parézy (částečné ochrnutí) a plegie (úplné ochrnutí). Relativně častá je dětská
mozková obrna, která podle stupně, rozsahu a specifických symptomů může být různě
závažná, přičemž dominují poruchy svalového napětí, hybnosti a koordinace pohybů
s patrnou disharmonií motorického vývoje. Dalšími typy obrn jsou např. infekční obrna,
traumatická obrna a periferní obrna.11
2.4.2 Deformace
Jako deformace označujeme vrozené i získané vady vyznačující se nesprávným tvarem
určité části těla. Může jít např. o získanou deformaci páteře. U tohoto postižení hraje
8 KURKOVÁ, Petra. Nevidíme, neslyšíme, nechodíme, přesto si však rozumíme. II. Olomouc: Univerzita
Palackého, 2010. s. 51. 9 LECHTA, Viktor. Základy inkluzivní pedagogiky (Dítě s postižením, narušením a ohrožením ve škole).
Praha: Portál, 2010. s. 236. 10
NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy na tělo,
tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 123. 11
Tamtéž, s. 123 - 126.
13
klíčovou roli rehabilitace. Zařadit sem můžeme také malformaci, což je patologické
vyvinutí různých částí těla, většinou končetin.12
2.4.3 Amputace
Amputace je umělé oddělení části nebo celé končetiny od trupu. Amputace může nastat
již v dětském věku v důsledku vážných úrazů. Provádí se při vážných poranění (zvláště
pokud jsou zničeny důležité cévy), při nezvládnutelné infekci s celkovými septickými
projevy ohrožujícími život, při dlouhodobém nevyléčitelném místním onemocnění a u
velmi těžkých vrozených deformit nohou.13
Obecně rozlišujeme amputaci primární (časnou), která se provede ihned, co se posoudí
škody z úrazu, sekundární, v případě, že je amputace jediným možným racionálním
řešením a terciální, když je stav definitivní a další úspěchy v léčbě již nelze očekávat.14
Ve většině případů se ztráta končetiny dá kompenzovat protézou. Její používání však
není vůbec jednoduché a jedinec se tak s ní po amputaci musí dlouho učit zacházet.15
2.5 Počet tělesně postižených občanů v ČR
Z demograficko-statistického hlediska lze říci, že v České republice žije zhruba 1 milion
zdravotně postižených občanů, což je téměř 10 procent celé populace.16
Výsledky
šetření o zdravotně postižených osobách v České republice za rok 2007 ukázaly, že
osoby s tělesným postižením jsou mezi nimi druhou nejpočetnější skupinou. Napočítáno
jich bylo celkem 550 407 tisíc. Dále bylo zjištěno, že výskyt tělesného postižení se
12
VEČEŘOVÁ, Jitka. Zahrady pro tělesně postižené. Lednice 2006. s. 15. Diplomová práce na
Zahradnické fakultě Mendelovi zemědělské a lesnické univerzity v Brně. 13 KURKOVÁ, Petra. Nevidíme, neslyšíme, nechodíme, přesto si však rozumíme. Olomouc: Univerzita
Palackého, 2008. s. 51. 14
Tamtéž. 15
NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy na tělo,
tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 128. 16
KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2005. s. 200.
14
rapidně zvyšuje ve věku 45 - 59 let. Nejčastější příčinou tělesného postižení je u mužů i
u žen nemoc. Ta je potom s velkým rozdílem následována úrazem.17
Díky stárnutí populace, negativním prenatálním i časně postnatálním vlivům, neklesající
úrazovosti a nárostu degenerativních i tzv. civilizačních onemocnění nelze očekávat, že
lidí s funkčním omezením motoriky bude ubývat.18
17
Odbor statistik rozvoje společnosti ČSÚ ve spolupráci s ÚZIS. Výsledky šetření o zdravotně
postižených osobách v České republice za rok 2007. Praha 2008. s. 15 - 17. 18
KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2005. s. 200.
15
3 Integrace tělesně postižených do společnosti
Integrace náleží k základním fenoménům rozvoje osobnosti a utváření kvality života
tělesně handicapovaných. Nelze ovšem říci, že je na ni naše společnost připravena.
Izolovanost postižených lidí je velice závažným jevem, jenž se promítá do všech oblastí
života. Znamená to především popření práva postižených podílet se na společenském
dění a využívat svých schopností v rovné soutěži se zdravými. Zároveň vyvolává
vysoké ztráty ekonomické.19
Adaptaci potom lze definovat jako schopnost postiženého člověka přizpůsobit se
sociálnímu prostředí, komunitě, společenským podmínkám. Hovořit můžeme také o tzv.
utilitě, což znamená, že tělesně handicapovaný člověk již není samostatný a v mnoha
oblastech je závislý na pomoci druhých. Není zkrátka schopen se zcela socializovat a
nemůže také trvale žít samostatně. Je třeba zmínit i inferioritu. Typická je pro ni
především nepoužitelnost a vyčlenění (totální izolace) ze společnosti. V tomto případě
se vůbec nevytvářejí sociální vztahy, což vede k segregaci tělesně postižených.20
3.1 Tělesně postižení a rodina
Rodina je velice důležitým faktorem v životě každého člověka. Záleží především na její
skladbě, hodnotové orientaci, na výchovném stylu, jenž může mít širokou škálu podob a
na její sociokulturní a ekonomické úrovni.21
Rodinám s tělesně handicapovaným členem se často nedostává úcty a porozumění. Je
zcela logické, že právě ti, co postiženého člověka moc dobře neznají, nejvíce podléhají
stereotypním reakcím. Pokud se s ním ovšem nějakým způsobem sblíží, přístup k nim
většinou výrazně změní. Existují ale i takové případy, kdy mnohem vstřícnější postoj
k postiženým osobám zaujímají lidé, kteří s nimi naopak nijak blízký vztah nemají.
Nakonec platí, že postižení daného jedince může úplně stejným způsobem odpuzovat
19
NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 25. 20
KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2005. s. 26 - 27. 21
PODEŠVA, Libor. Manuál zaměřený na integraci osob se zdravotním postižením do společnosti.
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. s. 28.
16
osoby mu blízké i zcela cizí.22
Pokud je tělesně postiženým někdo dospělý, může dojít k
výraznému narušení rodinného systému. Role autority a vzájemnosti je naprosto
vykolejena. Velké problémy působí i pocit závislosti, pocit viny (postižený člověk si
připadá jako přítěž) a pocit odcizení rodinnému životu, což je částečně způsobeno
ztrátou spontánnosti a pohyblivosti. Je potom velice důležité rodiny s tělesně
postiženým členem podporovat, a to nejen ekonomicky. Poskytována by jim měla být
také odborná lékařská a metodická pomoc.23
3.2 Partnerství a sexualita člověka s tělesným postižením
Vůbec jednou z prvních obětí paralytického postižení se stává sexuální život páru. Ten
buď zcela končí, nebo se dramaticky mění. Zdravý člověk by se však měl naučit
respektovat určitá omezení, jež z postižení jeho partnera vyplývají a také objevovat,
vnímat a rozvíjet jeho vlastnosti a schopnosti, které jej činí jedinečným, přitažlivým či
atraktivním.24
Partneři by mezi sebou měli také naprosto otevřeně komunikovat ve
všech oblastech, neboť dialog snižuje napětí a vede ke zvýšení důvěry.25
Pohybově postižený člověk, jenž by si chtěl vyvážený partnerský svazek teprve
vytvořit, bude mít situaci ztíženou o následující faktory: zdravotní stav, psychický stav
a sociální klima. První jmenovaný faktor může nezasvěcenu osobu vylekat nebo
odpudit, psychický stav zase výrazně ztěžuje navázání a následně i udržení partnerského
vztahu. Nakonec větší šanci uspět při hledání partnera mají ti, co mají jasnou životní
perspektivu a zázemí citlivě podporující touhu po partnerském soužití. Tělesně postižení
mají navíc relativně omezeny reálné možnosti setkávání se, jelikož se i přes integrační
snahy většinou pohybují v omezeném sociálním okruhu lidí. To jejich možnosti
seznámení a volbu partnera rovněž limituje. Velice často se stává, že tělesně postižený
člověk dá přednost stejně postiženému partnerovi, neboť právě u něj nachází
porozumění pro své problémy. Za důkaz úspěšného začlenění se tělesně postižených do
22
GOFFMAN, E. Stigma (Poznámky o způsobech zvládání narušené identity). Praha: Sociologické
nakladatelství, 2003. s. 65. 23
MURPHY, F. Robert. Umlčené tělo. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. s. 163 - 175. 24
NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 39. 25
PODEŠVA, Libor. Manuál zaměřený na integraci osob se zdravotním postižením do společnosti.
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. s. 22.
17
společnosti můžeme považovat schopnost založení vlastní rodiny. Je důležité uvědomit
si, že i takovéto osoby mají plné právo na rodinný a rodičovský život.26
3.3 Zaměstnanost tělesně postižených
Práce, resp. zaměstnání má pro tělesně postižené velký význam. Je předpokladem jejich
úplné integrace do společnosti a přispívá k sebeurčení, uznání a kvalitě života. Podle
některých autorů práce znamená zajištění existence, určitou míru nezávislosti, rozšíření
duševního horizontu, strukturovaný všední den, účast na společenském životě, rozvoj a
vývoj k větší odpovědnosti. Někteří ji dokonce považují za zdroj smyslu života.
Zaměstnání pro postižené mnohdy představuje možnost získání vyššího statutu.
Pracující lidé pociťují, že jsou pro společnost užiteční a cenní.27
U tělesně postižených osob je však uplatnění na trhu práce poměrně komplikované.
Důležitá je především správná lokalizace a také podchycení a programové rozvinutí
těch vloh a schopností handicapovaného člověka, jenž nejsou jeho vadou nijak omezeny
nebo deformovány. Ti, co se potom rozhodnou takovéto osoby zaměstnat, musí téměř
vždy investovat do stavebních úprav, nákupu nejrůznějších pomůcek, strojů a
přístrojového vybavení. V tomto jim však vyjadřuje podporu stát a také náklady spojené
se zřízením a provozem společensky žádoucích pracovních míst zčásti hradí státní či
obecní prostředky. Občas se ale bohužel stává, že jsou dotace zneužívány. Právě proto
musí být jejich přidělování objektivně kontrolovatelné a ekonomická podpora by se
měla vždy realizovat ve spolupráci se sociálním pracovníkem, psychologem, lékařem
specialistou nebo odborníkem v oblasti ergonomie. Tato opatření však nakonec
znamenají další byrokratické překážky na cestě tělesně postižených k pracovnímu
uplatnění.28
Specializované pracoviště pro postižené osoby představují chráněné dílny a chráněná
pracoviště, jejichž cílem je vytváření základních předpokladů pro pracovní a
společenské uplatnění postižených občanů vedoucí k dosažení optimální úrovně sociální
adaptace. Vykonavatelem úkolů státu v oblasti zaměstnanosti jsou úřady práce, přičemž
26
NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 37 - 38. 27
PROCHÁZKOVÁ, Lucie. Podpora osob se zdravotním postižením při integraci na trh práce. Brno:
MSD, 2009. s. 40 - 43. 28
NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 33 - 34.
18
jedním z jejich nejdůležitějších úkolů je věnovat pozornost občanům se změnou
pracovní schopnosti v důsledku těžšího zdravotního postižení.29
3.4 Sociální péče a služby
Sociální služby představují pro tělesně postižené poměrně širokou škálu podpor,
opatření a pomoci. Tito lidé často nejsou schopni žít zcela samostatně, a proto mohou
zažádat o umístění v zařízení s pobytem (např. ústavy sociální péče) nebo o podporu
v domácích podmínkách, jenž má obvykle tři podoby. Tou první je péče domácí, kdy je
postiženému jedinci přidělen ošetřovatel docházející do jeho domácnosti. Pomáhá mu
tam převážně s hygienou, aplikací léčiv a rehabilitací, s oblékáním, vařením a
vyřizováním nejrůznějších pochůzek. Rozsah pomoci je stanoven smluvně a položky
(až na nějaké výjimky) hradí sám klient. Druhou podobou je osobní asistence. Její
kořeny přímo souvisejí s hnutím Nezávislý život, které založilo několik tělesně
postižených studentů na kalifornské univerzitě v Berkeley. Námětem spojujícím
nezávislý život s osobní asistencí je především úsilí o nezávislost každého jedince.
Znamená to, že všechny osoby s těžkým handicapem mají právo rozhodovat o vlastním
životě a přebírat za něj odpovědnost. Tuto formu podpory lze zjednodušeně považovat
za kompenzaci činností, které nemůže postižený člověk vykonávat sám a které jej
v životě omezují, prostřednictvím osobního asistenta. Požadavky takto
handicapovaných osob jsou zaznamenávány příslušnou agenturou, která v požadovaném
čase a rozsahu ke svým klientům posílá zaškolené asistenty, kteří zrovna mají službu.
Asistenti mohou být ovšem k postiženým vybíráni i natrvalo. Nakonec třetí podobou
podpory života v domácích podmínkách je tzv. respitní péče, která se však u nás dosud
neujala. Vychází se z předpokladu, že člověk pečující v rodině o někoho postiženého,
potřebuje a má i nárok na odpočinek, volný čas. Právě proto by měl být ve výkonu péče
zastoupen asistentem (na určitou dobu převezme péči postiženého) nebo stacionářem
(péči přebírá na několik hodin denně či několik týdnů v roce). Dospělý člověk
29
KREJČÍŘOVÁ, Olga. Manuál zaměřený na orientaci v poradenství a v problematice pracovního
uplatnění osob se zdravotním postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. s. 12.
19
s handicapem si potom může sám vybrat čas, způsob i agenturu v takovém objemu
služeb, na něž má ze zákona nárok.30
Poskytovatelů sociální péče a služeb se v Olomouci a jeho okolí nachází poměrně dost.
Pečovatelské služby pro tělesně postižené nabízí třeba Charita Olomouc a POMADOL,
s. r. o. Osobní asistenci potom poskytují např. organizace Spolek Trend vozíčkářů
Olomouc nebo Maltézská pomoc.31
3.5 Organizace a sdružení pro tělesně postižené
V České republice najdeme několik neziskových organizací zaměřujících se na
sdružování a pomoc tělesně postiženým osobám. Jednotlivými právními formami
organizací občanské společnosti potom jsou občanské sdružení, nadace a obecně
prospěšná společnost. Nejsou tedy zřizovány za účelem finančního zisku, vyplňují
prostor mezi občanem, obcí a státem a významným znakem je především podíl práce
dobrovolníků. Financovány jsou většinou z členských příspěvků, vlastní činnosti,
sponzorských darů a ze státního nebo obecního rozpočtu.32
Tělesně postižení jedinci, kteří se stanou členy takovýchto organizací, potom
samozřejmě smějí využívat nabízené služby. Může jít třeba o již zmiňovanou osobní
asistenci, sociálně právní poradenství, půjčování kompenzačních pomůcek, pomoc při
hledání pracovního uplatnění, volnočasové aktivity atd. Zároveň mohou také díky
pobytu v prostředí s jinými lidmi trpícími podobným postižením alespoň částečně
odbourávat své psychické problémy. Mají pocit, že pouze v této společnosti se dokáží
plně otevřít a prozradit nápadně upřímné věci. Cítí se zde zkrátka mnohem více
uvolnění, neboť jsou tu přijímáni jako zcela normální osoby. Odtud se jim také dostává
morální podpory, pocitu důvěry i soucitu.
Člověk, jenž se náhle ocitne na invalidním vozíku, se také může spolehnout na to, že
stejně postižené osoby, které jsou se svou situací již vyrovnány, mu poskytnou pomoc.
Většinou ho zahrnou návštěvami, jejichž prostřednictvím jej uvítají v klubu a vysvětlí
30
NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 44 - 50. 31
Katalog poskytovatelů sociálních služeb Olomouckého kraje 2011. s. 23 - 28. 32
PROCHÁZKOVÁ, Marcela. Pohybově postižení v kontextu antropologie občanské společnosti. Brno
2011. s. 31. Bakalářská práce na Přírodovědecké fakultě Univerzity Masarykovy na ústavu antropologie.
20
mu, jak nejlépe zvládat své tělo a svou psychiku. Ne vždy se však dotyčný s
charakteristikami lidí mu podobnému ztotožní.33
Tělesně postižení lidé většinou chtějí nějakou formou veřejně prezentovat svůj pohled
na svět a měli by tedy takovou možnost dostat. Důraz je na to kladen především v
Americe. Jakmile člověk náležející do této stigmatizované kategorie dosáhne vysokého
pracovního, politického nebo finančního postavení, zpravidla se před ním otevře zcela
nová kariéra, spočívající v zastupování celé skupiny tělesně postižených. Cizí člověk k
těmto lidem pronikne jen velice těžko. Volný přístup mají pouze ti, co patří k tzv.
zasvěceným. Řadí se sem osoby pracující v nejrůznějších podporových zařízeních a
vykonávající činnosti, které jsou pro tělesně postižené nezbytné (např. sestry a
fyzioterapeuti) a také osoby spojené s takto handicapovanými skrze sociální strukturu
(např. rodina).34
Významným sdružením v Olomouci je Občanské sdružení Dobré místo pro život
zastřešující spoustu organizací. Jednou z nich je i Spolek Trend vozíčkářů Olomouc.
3.5.1 Občanské sdružení Dobré místo pro život
Občanské sdružení Dobré místo pro život je registrováno od roku 2009. Funguje na bázi
dobrovolnictví, tudíž se členem může stát každý, kdo chce nezištně pomoci druhým.
Jeho cílem je vyhledávat pro jednotlivé organizace takové podporovatele, kteří budou
svou pomoc zaměřovat pouze na jedno sdružení a věnovat se mu tak naplno. Pro každou
organizaci se snaží jednou ročně uspořádat akci, která jim finančně pomůže překonat
těžké období financování příspěvkových organizací. Tyto akce ovšem neusilují jen o
výtěžek, jde také o představení a přiblížení těchto organizací spoluobčanům. Touží
rovněž odbourávat mezi zdravými a handicapovanými lidské bariéry.35
33
GOFFMAN, E. Stigma (Poznámky o způsobech zvládání narušené identity). Praha: Sociologické
nakladatelství, 2003. s. 30. 34
Tamtéž, s. 36 - 41. 35
O sdružení. [online]. [cit. 2013-03-05] Dostupné z: http://www.dobremistoprozivot.cz/o-sdruzeni.php
21
3.5.2 Spolek Trend vozíčkářů Olomouc
Spolek Trend vozíčkářů je jedním z největších poskytovatelů osobní asistence v rámci
celé České republiky. Vznikl v roce 1994 a o tři roky později realizoval svůj první
projekt. Během následujících let se postupně rozšířil. Cílem této organizace je
napomáhat všestranné integraci těžce tělesně postižených občanů a vytvářet podmínky
pro prosazování rovnoprávného a rovnocenného postavení člověka s fyzickým a
kombinovaným postižením ve společnosti. Důraz je kladen především na vytvoření
takových podmínek, za nichž by se o sebe tyto osoby dokázaly samy postarat (případně
za pomoci svých osobních asistentů). Spolek Trend vozíčkářů také podporuje úsilí o
zlepšení životních i sociálních podmínek vlastní aktivitou lidí na invalidním vozíku.
Dále jsou jím realizovány nejrůznější programy, poskytovány sociální a jiné služby v
oblasti podpory těžce zdravotně postižených a prosazována rovnoprávná a rovnocenná
postavení těchto osob. Tímto jsou vlastně vytvářeny podmínky pro plnou účast lidí se
zdravotním postižením ve společnosti. Tato organizace se také ještě podílí na tvorbě a
úpravách obecně závazných předpisů, týkající se této skupiny obyvatel, obhajuje práva
a zastupuje jejich zájmy vůči státním orgánům a jiným institucím na obecní, okresní i
krajské úrovni, spolupracuje při odstraňování jak architektonických, tak
psychologických bariér, informuje veřejnost o nejnovějších metodách a přístupech
uplatňovaných k zdravotně postiženým a sdružuje a spravuje prostředky určených na
pomoc takovýmto lidem. V souladu se svým posláním a zaměřením s těmito prostředky
také samozřejmě nakládá.36
36
Poslání organizace. [online]. [cit. 2013-01-15] Dostupné z: http://www.trendvozickaru.cz/o-nas/nase-
poslani.
22
4 Postoje dnešní společnosti k lidem s tělesným postižením
Člověk, u kterého se postižení objeví až v průběhu života, zpravidla velmi rychle
zaznamená výraznou změnu v chování k sobě samému. Brzy zjišťuje, že značně odlišné
jsou nyní také postoje okolí. Zdraví lidé se často snaží tělesně postiženým osobám co
nejvíce vyhýbat, čímž je uvrhnou do sociální izolace. Důvody této reakce mohou být
různé. Člověk na vozíčku v některých lidech zkrátka vzbuzuje pocit viny nebo dokonce
vyvolává strach. Někteří považují postižené za nevypočitatelné, pro někoho jsou zase
připomínkou toho, že společnost je prostoupena nerovností a utrpením.37
Jelikož osoby s tělesným postižením mnohdy považujeme za oběti těžkého a tragického
osudu, dáváme si při setkání s nimi mnohem větší pozor, abychom náhodou neřekli
nebo neudělali něco nepatřičného, něco, čím bychom mohli urazit. I tak ale často z naší
strany dochází k jejich ponižování.
Při komunikaci s takto handicapovanou osobou je tedy nadmíru důležité, abychom se
nenechali ovlivnit účinkem prvního dojmu. Klíčové je především aktivní naslouchání,
které lidé s takovýmto handicapem ve spoustě případů ocení ze všeho nejvíc. Pokaždé
bychom měli mít na paměti, že o naši lítost skutečně nestojí, právě naopak, touží se stát
našimi rovnocennými partnery. Důležité je také projevit trpělivost a nevnucovat naši
pomoc těm, kteří o ni skutečně nestojí. Vždy se však můžeme přímo zeptat, zda bychom
pro ně nemohli něco udělat. Pokud je už dotyčný vyrovnaný se svým osudem, není ani
příliš dobré záměrně se vyhýbat tématu jeho postižení. Je nutné vzít v úvahu také to, že
člověk na vozíku se nachází ve zcela jiné pozici než ostatní. Může proto považovat za
obtížné a velmi nepříjemné hovořit se stojící osobou. Zapomínat bychom neměli ani na
fyzický kontakt, který může pomoci upevnit vztah.38
37
MURPHY, F. Robert. Umlčené tělo. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. s. 95 - 113. 38
SLOWÍK, Josef. Komunikace s lidmi s postižením. Praha: Portál, 2010. s. 36 - 44.
23
4.1 Předsudky
Předsudky velmi úzce souvisí se stigmatem a abnormalitou. Podle mého názoru
předsudky ovlivňují život tělesně postižených velmi výrazným způsobem. Pochopitelně
mají značný podíl na tom, že se tito znevýhodnění jedinci nedokáží plně zapojit do
normálního života. Rozlišujeme několik typů:
1. Paternalistické a podceňující předsudky - lidé pečující o tělesně postižené osoby
věří, že musí ve vztahu k nim uplatňovat ochranitelský postoj. Žijí
v přesvědčení, že takto znevýhodnění jedinci nejsou snad ani schopni
rozhodovat o tom, co je pro ně nejlepší a veškerá rozhodnutí je proto třeba
provádět za ně.
2. Odmítavé a degradující předsudky - tělesně postižení lidé jsou bráni jako
neužiteční, neproduktivní, společnost zatěžující. Věří se, že si za své postižení
mohou sami a proto si nezasluhují podporu a péči, které se jim dostává. Pokud
dosáhnou nějakého úspěchu, okamžitě je zpochybněn.
3. Protektivně - paušalizující předsudky - společnost je nesprávně informovaná o
udělování výhod tělesně postiženým. Myslí si, že jsou až příliš zvýhodňováni a
považuje to za nespravedlivé. Ve skutečnosti jde však pouze o dílčí kompenzaci
jak postižení, tak snížených výdělečných možností.
4. Idealizující (heroizující) předsudky - život s tělesným postižením je vlastně
hrdinství a handicapovaní si tedy právem zaslouží veškerou podporu a péči.
Nicméně i mezi postiženými najdeme takové, kteří mohou výhody zneužívat.
Pokud tedy potom dojde k medializaci, vrhne to špatné světlo i na ostatní
postižené.
Často se setkáváme také s předsudky o rodičovských schopnostech osob s tělesným
postižením. Veřejnost si nemyslí, že by se tělesně postižení lidé mohli dobře postarat o
své potomky, a proto jejich děti lituje.39
Za předsudečný můžeme považovat také tzv. haló-efekt, kdy určitou osobu hodnotíme
na základě prvního dojmu a vnějších znaků, které považujeme pro ni za
39
NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy na tělo,
tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 78 - 81.
24
charakteristické, a podle toho k ní přistupujeme, aniž bychom pochybovali o správnosti
našeho úsudku. Od tohoto se rovněž odvíjí náš postoj i očekávání.40
4.2 Diskriminace
Východiskem pro diskriminaci jsou právě předsudečné postoje. Nastává ve chvíli, když
je s postiženým člověkem zacházeno odlišně a nevýhodněji ve srovnání s jinou osobou
bez postižení, když má nerovnoprávné postavení a oproti jiným ztíženou dostupnost
příležitostí a možností. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením diskriminaci
definuje následujícím způsobem: „Diskriminace z důvodu zdravotního postižení
znamená jakýkoli rozdíl, vyloučení nebo omezení z důvodu zdravotního postižení, jehož
účelem nebo účinkem je poškodit nebo anulovat uznání, užívání nebo uplatňování,
rovnocenně s ostatními, všech lidských práv a základních svobod v politické,
hospodářské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti. Zahrnuty jsou všechny
formy diskriminace (přímá, nepřímá), včetně odepření odůvodněného přizpůsobení.
Odůvodněné přizpůsobení je nezbytné a vhodné uzpůsobení a úpravy, které
nepředstavují nepřiměřené břemeno, a v potřebných případech zajišťuje osobám se
zdravotním postižením užívání nebo uplatňování všech lidských práv a základních
svobod rovnocenně s ostatními.“41
Nějaká nová či jiná práva pro postižené osoby
úmluva nicméně nezavádí. Důraz je kladen na legislativně garantovanou dosažitelnost
běžných lidských a občanských práv pro všechny bez rozdílu, na rovné příležitosti a
sebeurčující podporu pro postižené. Každý by měl mít možnost uplatnit své vlohy,
nadání, schopnosti a představy o životě, aby se mohl realizovat, rozhodovat o svém
životě, rovnoprávně a přínosně se účastnit života společnosti.42
4.3 Tělesně postižení a média
Tělesně postižení lidé byli v historickém kontextu prezentování velice negativním
způsobem. Dříve se postižení chápalo různě, některými bylo vnímáno jako boží trest.
40
NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy na tělo,
tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 81. 41
Tamtéž, s. 82. 42
Tamtéž, s. 82.
25
Jakkoli postižení lidé se vyobrazovali v situacích vyvolávajících výsměch či opovržení,
s různými tělesnými deformacemi se úzce spojovala zloba a zkaženost. Po druhé
světové válce se situace začala postupně měnit, ne však úplně tím žádoucím způsobem.
Tělesně postižení lidé se tehdy nejčastěji zobrazovali jako univerzální skupina lidí, jenž
potřebuje co největší rozsah pomoci. Méně často se potom nepřiměřeně zdůrazňovaly
jejich kvality, díky čemuž byli prezentováni jako hrdinové. Postupem času se však
tělesně postižení lidé začali stále více objevovat v médiích. Veřejnost se tak mohla lépe
seznámit se způsobem a podmínkami jejich života. To spolu s dalšími skutečnostmi
vyvolává řadu nadačních aktivit, sponzorství i obyčejné lidské pomoci.43
Na jednu stranu tedy média postiženým pomáhají, na druhou přispívají k jejich
diskriminaci. Tělesně postižení jsou často zcela vyřazeni z běžných reklam, čímž jsou
nepřímo vyloučeni z role spotřebitele. Dochází také k tomu, že některé reklamy za
účelem získat peníze pro charitativní organizace deformují obraz tělesně postižených
tak, aby vzbuzoval v odběratelích lítost. Jedním z vůbec největších problémů je potom
to, že tělesně postižení lidé nemají žádnou nebo jen minimální možnost ovlivnit, jakým
způsobem budou v médiích prezentování. O tom v drtivé většině případů rozhodují lidé
bez zdravotního postižení. V současnosti je rovněž běžné, že člověk s tělesným
postižením je vnímán spíše jako uniformní reprezentant celé komunity postižených lidí
než jako někdo s vlastní individualitou. Velkou roli hraje i jazyk, který média používají.
Ten může určitou skupinu lidí stigmatizovat, a tím výrazně přispívat k uplatňování
nerovnosti a marginalizace. Média mohou používat označení vyjadřující bezvládnost a
závislost (např. oběť, invalida, zmrzačený), eufemistická označení snažící se oslabit
předsudky (např. speciální, atypický, výjimečný) a tzv. politizující označení
formulované samotnými zdravotně postiženými lidmi snažící se překonat obraz „role
handicapu“ a vytvořit novou alternativní sebeurčující sociální identitu. To, jak média
tělesně postižené osoby představují, velmi výrazně ovlivňuje zvyšování jejich
sebevědomí, formování veřejného mínění a vlastního sebepojetí.44
43
KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2005. s. 87 - 88. 44
Tamtéž, s. 88 - 89.
26
5 Psychologie osob s tělesným postižením
5.1 Vrozené postižení
Vrozené postižení mění veškeré podmínky vývoje a sociální vztahy, vyřazuje některé
druhy podnětů a od počátku omezuje vývojové možnosti člověka. Lze konstatovat, že
jde o tzv. bazální zkušenost pro celý rozvoj osobnosti člověka. Pochopitelně má na
vývoj jedince mnohem závažnější vliv než postižení získané, zvláště v oblasti funkcí,
které pro své rozvíjení potřebují podněty z okolí (poznávací procesy, schopnosti).45
Na
druhou stranu lidé s tímto typem postižení mají k dispozici časový prostor a škálu
podpůrných opatření k tomu, aby se na svoji reálnou situaci adaptovali, přijali ji, našli
vlastní cestu k seberealizaci a naučili se žít co možná nejbohatěji.46
5.2 Získané postižení
Získané postižení tolik nezasahuje vývoj funkcí osobnosti, které se až do doby jeho
vzniku mohly vyvíjet normálně. Klade ovšem zase daleko větší nároky na adaptaci,
především v oblasti postižené funkce a kompenzačních funkcí. Znamená rovněž
obrovský zásah do osobnosti, způsobuje duševní trauma a subjektivně je velmi hluboce
prožíváno. Představuje tak obrovský tlak na lidskou psychiku.47
Ten, kdo se tedy ocitne na invalidním vozíku až v průběhu svého života, není často
zpočátku schopen přijmout plný význam toho, co se mu stalo. Pravda do jeho vědomí
proniká pomalu, a tak se může stát, že svou diagnózu nejprve přijímá jen velmi chladně.
Typické je pro něj také pevné přesvědčení spočívající v tom, že se nakonec přeci jen
uzdraví. Mnohdy se naučí žít pouze pro daný okamžik, zvláště tehdy, jeví-li se jeho
budoucnost příliš nejistě. Takovéto osoby si však postupem času začnou stále více
uvědomovat své jen velmi omezené možnosti, což může způsobovat vznik nejrůznějších
psychických poruch. Nejpronikavějším a nejničivějším psychickým syndromem pojícím
45
HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana, ŠTECH, Stanislav, VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie handicapu.
Praha: Karolinum, 1999. s. 65. 46
KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2005. s. 207. 47
HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana, ŠTECH, Stanislav, VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie handicapu.
Praha: Karolinum, 1999. s. 65.
27
se s tělesným postižením je podle Murphyho radikální úbytek sebeúcty. Je to pocit
poškozeného já, který se projevuje zvláště při setkání a kontaktu s lidmi z okraje
stejného sociálního prostředí. Pro tyto jedince je dále typické objevení se pocitů viny a
studu, které jsou spolu úzce propojeny a zřejmě také způsobují tendenci stáhnout se ze
světa. Oba tyto jevy, které můžeme považovat za útok na ego, jsou zodpovědné za vznik
tzv. existenční zlosti. Kromě ní rozlišujeme ještě zlost situační. V prvním případě se
jedná o pronikavou zahořklost na osud, ve druhém můžeme mluvit o reakci na frustraci
nebo na pociťované špatné zacházení. Lze také konstatovat, že stud je obzvlášť silným
prostředkem sociální kontroly v malých společnostech.48
Lidé s tímto typem postižení
rovněž velmi silně zažívají pocit ztráty nezávislosti, samostatnosti a svobody.
Rozhodující je potom jeho vnitřní přijetí nebo nepřijetí.49
Zda je získané postižení horší či lepší než vrozené, říci nelze. Kvalitu života výrazně
ovlivňují obě. I když by tělesně postižený člověk měl být vyrovnaný a sebejistý, udržet
si tyto vlastnosti je velice těžké. Ženy se ve společnosti musí daleko více přizpůsobovat
standardům krásy, tělesné vady je tedy znevýhodňují daleko více než muže. Na
psychice mužů se zase hlouběji odráží ekonomická závislost. Lidé na vozíku se stávají
doslova vězněm svého těla a spousta z nich se s tímto faktem nedokáže vyrovnat. Je
tedy nadmíru důležité, aby jim bylo umožněno zapojit se co nejvíce do normálního
života. Vždy bychom měli mít na paměti, že jde jen o postižení zdravotní a nikoliv
sociální.50
5.3 Strategie zvládání náročné životní situace
Postižení lze chápat jako náročnou životní situaci, neboť zvyšuje stres, dlouhodobě
působí na jedince zatěžujícím vlivem, zhoršuje jeho každodenní situaci, způsobuje
spoustu konfliktů a frustrací. Aby se postižený člověk se svou situací vyrovnal, uchyluje
48
MURPHY, F. Robert. Umlčené tělo. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. s. 75 - 94. 49
KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2005. s. 25. 50
MURPHY, F. Robert. Umlčené tělo. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. s. 157 - 175.
28
se k různým technikám. Ty jsou dvojího druhu a vyplývají ze dvou základních reakcí:
agrese (aktivní řešení) a únik (pasivní řešení).51
Technika označovaná jako přímá agresivní řešení se nemusí vždy projevovat pouze jako
fyzické násilí, mnohdy se mění na formy agrese verbální směřovanou vůči sobě,
druhým i vůči věcem. Vyvolávat ji mohou např. situace, kdy se postižený člověk cítí
jako objekt soucitu, jenž v sobě zároveň nese podcenění. Nutno dodat, že jako agresivní
jsou zdravými jedinci často vnímány také určité způsoby chování související se
zvýšenou potřebou sebeprosazení. Další agresivní technikou je upoutávání pozornosti,
které doprovází velký egocentrismus. S ní potom souvisí negativismus, kdy jedinec není
schopen řešit situaci pozitivně, ale velmi silně potřebuje prosadit sebe samého. Časté
jsou rovněž techniky hledání viníka vlastní situace a identifikace se silnější osobností,
jenž představuje jakési východisko ze situace, způsobené vlastní slabostí. Kompenzace
je potom technikou pomáhající vyrovnat deficit v jedné oblasti zvýšenou výkonností
v oblasti jiné.52
Únikové způsoby řešení, rovněž označované jako pasivní, můžeme definovat jako
rezignaci na dosažení cíle či řešení situace. Můžeme sem zařadit např. tyto techniky:
přímý únik z tíživé situace, izolace, popření nebo potlačení nepřijatelné skutečnosti,
racionalizace atd. Každá z nich za určitých okolností může alespoň částečně
postiženému člověku pomoci, zároveň však může vést až k patologickým důsledkům.
Únikem z tíživé situace může být třeba nějaká činnost, která člověku pomůže
zapomenout na jeho problémy, např. vášnivé provozování koníčků nebo denní snění.
Izolace je jakési vnitřní uzavření a pro tělesně postižené jedince představuje poměrně
časté únikové řešení. Jako popření nebo potlačení nepřijatelné skutečnosti označujeme
techniku, s níž se setkáváme v souvislosti se vztahem postiženého k vlastnímu
postižení. Umožňuje nepřipouštět sobě samému existenci obtíží. Únikovou technikou je
také racionalizace, která rezignaci na dosažení nějakého cíle vysvětluje „racionálně“,
zdůvodnění však mnohdy mohou být velmi iracionální.53
51
HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana, ŠTECH, Stanislav, VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie handicapu.
Praha: Karolinum, 1999. s. 59 - 61. 52
Tamtéž, s. 61 - 62. 53
Tamtéž, s. 62 - 64.
29
6 Fyzické bariéry
Fyzické (architektonické) bariéry se projevují v každodenním životě lidí na vozíku a
brání jejich zapojení do společnosti a do života vůbec. Právě svoboda pohybu je pro
všechny lidi předpokladem k dalším svobodám, jako je např. vzdělání, shromažďování,
navazování partnerských vztahů, práce, léčení, kulturní a jiné společenské vyžití.
Člověk si existenci takovýchto bariér často uvědomí teprve tehdy, až se ho začnou
bezprostředně dotýkat. S jejich výskytem tedy dochází k omezování práva na svobodu
pohybu v tom nejširším slova smyslu a v řadě případů i k ohrožování bezpečnosti,
zdraví a života.54
Do popředí se stále více dostává tzv. univerzální plánování, které představuje snahu o
vytváření bezbariérového prostředí pro všechny. Velmi důležité bylo především přijetí
Stavebního zákona, který ukládá všem subjektům zúčastněným v procesu výstavby
postupovat při navrhování a projektování staveb, při rozhodování o nich a při jejich
realizaci tak, aby stavby mohli využívat i lidé s omezenou schopností pohybu a
orientace. Prováděcí vyhláška potom stanoví, kterých staveb se tato povinnost týká a
jaké technické požadavky jsou na ně kladeny. Spadají sem např. byty zvláštního určení
a tzv. stavby občanského vybavení, kam můžeme zařadit třeba nemocnice, úřady, hotely
a kulturní zařízení.55
Problematikou bariér se také zabývají např. Listina základních
práv a svobod, Charta přístupu k dopravním službám a infrastruktuře a Národní plán
vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením. V posledně jmenovaném
dokumentu jsou charakterizovány oblasti života skupiny zdravotně postižených osob,
stanoveny cíle a závazná opatření pro státní instituce. Jako hlavní cíl je zde stanoveno
zlepšení životních podmínek zdravotně postižených, přičemž v oblasti bariér je třeba
zabránit vzniku nových a odstraňovat ty stávající.56
Ve venkovním prostředí měst a obcí jsou pro tělesně postižené osoby problematické
např. tyto oblasti: přechody pro chodce, přechody přes tramvajové pásy, prostředky
městské hromadné dopravy, informační tabule, poštovní schránky, telefonní automaty,
bankomaty, sloupky zabraňující vjezdu a rampy. Při zpřístupňování prostředí by se
54
KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2005. s. 66 - 68. 55
Tamtéž, s. 67 - 68. 56
OPATŘILOVÁ, Dagmar, ZÁMEČNÍKOVÁ, Dana. Možnosti speciálně pedagogické podpory u osob
s hybným postižením. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 144 - 145, 147.
30
potom měly vzít v potaz podmínky, kterými jsou ohleduplnost, bezpečnost, zdraví,
funkčnost, srozumitelnost (uspořádání prostoru, srozumitelnost informací) a
estetičnost.57
Velký problém pro řadu tělesně postižených představuje doprava. Bezbariérovost
dopravních řetězců hraje mnohdy klíčovou úlohu pro volbu místa bydliště a pracoviště
takto handicapovaných obyvatel. Právě dopravní infrastruktura je hlavní podmínkou pro
zapojení osob se sníženou schopností pohybu a orientace do aktivního života a zvýšení
jejich ekonomických aktivit. Velmi často je však zanedbávána. Současný trend navíc
vede k omezování dopravních spojů a místy až k útlumu veřejné autobusové a
železniční dopravy. Tělesně postižení vzhledem ke svému stavu většinou nemohou
využít ani osobní automobilovou dopravu. Na zpřístupnění dopravy se potom podílí
Státní fond dopravní infrastruktury, Ministerstvo dopravy, Ministerstvo pro místní
rozvoj a nověji také kraje. Odstraňování bariér v této oblasti podporuje i Národní
rozvojový plán mobility pro všechny financovaný ze státního rozpočtu, který byl v roce
2002 vyhlášen Vládním výborem pro zdravotně postižené občany a Národní radou
zdravotně postižených ČR.58
V roce 2003 a 2004 probíhal na základě grantu Evropské komise mezinárodní
srovnávací výzkum týkající se přístupnosti veřejných budov pro handicapované občany.
Jeho závěry ukázaly, že pro vozíčkáře představují největší problém schody a chybějící
rampy. Lidé bez vozíku, avšak s pohybovým omezením, byli zase nejvíce nespokojeni
s kluzkými podlahami a s nedostatkem židlí/laviček.59
Co se týká oblasti bydlení, existují v zásadě tři kategorie zohledňující specifické potřeby
tělesně postižených: bydlení v bezbariérových bytech, bydlení v zařízeních pro těžce
pohybově postižené (zajištěna je komplexní péče) a bydlení v ústavních zařízeních
(vyžadována je celodenní péče odborného personálu). Filipiová klade důraz na důsledné
rozlišování mezi pojmy byt zvláštního určení (určený pro osoby s těžším postižením) a
bezbariérový byt (určený pro lehčí postižení). V prvním případě je především
nestandardně řešen prostor, což vyplývá z nutnosti většího manipulačního prostoru při
57
OPATŘILOVÁ, Dagmar, ZÁMEČNÍKOVÁ, Dana. Možnosti speciálně pedagogické podpory u osob s
hybným postižením. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 146 - 149. 58
KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2005. s. 69 - 71. 59
PODEŠVA, Libor. Manuál zaměřený na integraci osob se zdravotním postižením do společnosti.
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. s. 33 - 34.
31
pohybu na vozíku. Předpokladem takového bytu je umožnění co nejjednoduššího a co
nejméně namáhavého života. Bude také vybaven jinak než bezbariérový byt.60
Výsledky šetření o zdravotně postižených v ČR z roku 2007 ukázaly, že většina tělesně
postižených (přes 200 000 tisíc) preferuje bydlení v běžných standardních domech či
bytech. V běžných bezbariérových jich potom žije daleko méně (přes 19 000 tisíc).61
60
OPATŘILOVÁ, Dagmar, ZÁMEČNÍKOVÁ, Dana. Možnosti speciálně pedagogické podpory u osob s
hybným postižením. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 150. 61
Odbor statistik rozvoje společnosti ČSÚ ve spolupráci s ÚZIS. Výsledky šetření o zdravotně
postižených osobách v České republice za rok 2007. Praha 2008. s. 25 - 27.
32
7 Výzkumná část
7.1 Cíl výzkumu
Cílem práce je posoudit, jak tělesné postižení jakožto následek úrazu či nemoci v
dospělosti změnilo život informantů.
7.2 Výzkumné otázky
Hlavní výzkumná otázka zní: Do jaké míry tělesné postižení změnilo život
dotazovaným osobám?
Následně jsem si od ní odvodila ještě čtyři další dílčí výzkumné otázky:
1. Jak se ve vztahu k tělesně postiženým změnily postoje okolní společnosti?
2. Jak se změnil způsob života tělesně postižených?
3. Jakou roli v životě tělesně postižených hrají bariéry?
4. Jak se tělesně postižení se svou situací vyrovnávají?
7.3 Cílová skupina
V této části bakalářské práce jsem se zaměřila na osoby se získaným tělesným
postižením. Rozhovory byly provedeny s třemi ženami a dvěma muži, kteří jsou díky
vážnému úrazu či nemoci velmi silně pohybově omezeni a odkázáni tak zcela nebo z
větší míry na invalidní vozík. Věk všech pěti respondentů, jenž byli vybíráni z
Olomouce a jeho okolí, se pohybuje od čtyřiceti do šedesáti let. Z důvodu zachování
anonymity jsem pro účely této práce nepoužila celá jména, ale pouze jejich zkratky.
33
7.4 Výzkumná metoda
V práci jsem se rozhodla použít metodu kvalitativního výzkumu. Jako techniku jsem si
zvolila polostandardizovaný rozhovor, který byl proveden s tělesně postiženými
osobami.
Prvním krokem analýzy rozhovorů bylo kódování, které lze definovat jako operaci,
pomocí níž nejprve rozebereme údaje, které následně konceptualizujeme a nakonec
zcela novým způsobem složíme. Otevřené kódování je potom technikou, při níž je text
jako sekvence rozbit na jednotky, jimž se vzápětí přidělí jména. S takto nově
označenými částmi se poté pracuje. Dále jsem použila tzv. techniku „vyložení karet“, v
jejímž rámci se seznam kódů uspořádaných do kategorií seřadí do nějakého obrazce či
linky a na tomto základě se text sestaví tak, že je vlastně převyprávěním obsahu
jednotlivých kategorií. Všechny kategorie spolu ovšem musí být nějakým způsobem
spjaté. Třetím krokem analýzy potom bylo vytvoření kostry analytického příběhu. Jedná
se o jednoduchý popis kategorií a jejich vzájemných vztahů. Z toho se nakonec odvíjela
interpretace analyzovaného materiálu.62
7.5 Rozhovory
Jak již bylo řečeno, rozhovory byly provedeny s pěti osobami se získaným tělesným
postižením, s třemi ženami a dvěma muži. Tři z rozhovorů proběhly přímo v domově
informantů a všechny byly s jejich souhlasem nahrávány na diktafon. Z něj se poté pro
účely této práce postupně přepsaly.
7.6 Analýza rozhovorů
Jelikož jsem si jako cíl práce stanovila zjistit, nakolik tělesné postižení změnilo život
informantů, je nutné zaměřit se na faktory, které jej nějakým způsobem ovlivňují. Do
analýzy jsem proto zařadila následující kategorie: postoje okolní společnosti, způsob
62
ŠEĎOVÁ, Klára, ŠVAŘÍČEK, Roman. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál,
2007. s. 211 - 247.
34
života, bariéry v životě tělesně postižených a vyrovnávání se s postižením. Kategorie
nazvaná jako postoje okolní společnosti obsahuje kódy, kterými jsou např. porozumění,
litování, vyhýbání se, soucit. Na život tělesně postižených tak tato kategorie může mít
pochopitelně jak pozitivní, tak negativní vliv. Okolní společnost zkrátka může svůj
přístup k lidem, kteří se v průběhu svého života ocitnou na vozíčku změnit buď k
lepšímu, nebo k horšímu. Nejbližší příbuzní a přátelé většinou představují pro takto
postižené osoby za každé situace obrovskou podporu, avšak okolní společnost má spíše
tendenci začít se takovýmto lidem vyhýbat. Do kategorie způsob života náleží např.
kódy záliby a chození do společnosti. Spolu s předchozí kategorií má vliv na to, jak se
tělesně postižení lidé se svým handicapem vyrovnávají. Způsob života se po omezení či
znemožnění pohybu pochopitelně zcela mění, jakým způsobem však záleží z velké části
na samotném postiženém. Právě způsob trávení volného času se značně podílí na tom,
jak kvalitně mohou tělesně postižené osoby žít. Název další kategorie je bariéry v životě
tělesně postižených a zařadila jsem pod ní kódy bariéry v bytě, bariéry venku,
překonávání bariér atd. Fyzické bariéry do života tělesně postižených zasáhnou vždy,
neboť jsou v podstatě na každém kroku. Může jít např. o bariéry v budově, kterými jsou
především schody a prahy nebo o bariéry co se týká dopravní obslužnosti. Tato
kategorie pochopitelně ovlivňuje život tělesně postižených pouze v tom negativním
slova smyslu, ale pokaždé trošku jiným způsobem. Poslední kategorie nese označení
vyrovnávání se s postižením a spadají pod ní např. kódy stud, strach a vztek. Právě to,
jak se člověk dokáže se svým handicapem vyrovnat má velký vliv na kvalitu jeho
života.
Kostru analytického příběhu, která z dosavadní analýzy vyplynula, tvoří tyto věty:
1. Postoje rodiny, přátel a širšího okolí a způsob života ovlivňují to, jak se
tělesně postižení lidé vyrovnávají se svým handicapem.
2. Postoje okolní společnosti a způsob života tělesně postižených se mohou
změnit jak k lepšímu, tak k horšímu a mít tak pozitivní i negativní vliv na
jejich kvalitu života.
3. Množství fyzických bariér a míra vyrovnanosti stejně jako postoje okolní
společnosti a způsob života ovlivňují kvalitu života tělesně postižených.
4. S všudypřítomnými bariérami se každý tělesně postižený člověk vyrovnává
poněkud jiným způsobem.
35
7.6.1 Postoje okolní společnosti
Tato kategorie je velmi významná, neboť jak již bylo řečeno, výrazně ovlivňuje to, jak
se tělesně postižení lidé vyrovnávají se svým handicapem, což má potom veliký dopad
na kvalitu jejich života. Spadají pod ní postoje rodiny, přátel i širšího okolí.
Nejbližší rodina, jak z několika provedených rozhovorů vyplynulo, stojí ve většině
případů při sobě v každé situaci. Ke svému členu se zpravidla neotočí zády ani ve
chvíli, kdy ho potká takový osud, jakým je např. ochrnutí. Obvykle je to právě naopak,
neštěstí jako jsou třeba vážné úrazy či nemoci rodinu spíše ještě více sblíží. Tento fakt
dokládá třeba následující věta z rozhovoru s paní E. N., když mluví o trávení času se
svým manželem: „Paradoxně nás ten můj úraz daleko víc sblížil.“ Přestože jsou mnohdy
v takovýchto situacích tou největší možnou podporou partneři či partnerky, stává se
občas, že zrovna oni se se stavem svých protějšků vyrovnat nedokáží. To je zřejmé z
těchto vět: „…ano začala jsem zakopávat a takhle, ono to totiž vypadalo, jako, že jsem
opilá třeba ze začátku a můj bejvalej se s tím nedokázal smířit tak jak já. On se za mě
styděl, jako že, že si myslijou lidi, že su opilá.“
Velkou podporu představují i přátelé. Někdy se však stává, že se někteří z nich
přestanou s postiženou osobou stýkat. Pohybově handicapovaní svůj okruh přátel často
rozšíří o ty, které potkal podobný osud. Většinou se právě díky tomu v jejich
společnosti cítí uvolněně, což je patrné z této části věty: „…ale v těch Kladrubech na
těch rehabilitačních cvičeních tam, tam jsem vlastně byla mezi svýma, vlastně tam k
sobě mají ti lidi blíž, protože mají stejný problémy a ty společný, to společný neštěstí
sbližuje…“ Mnohdy dokáží pouze s nimi naprosto otevřeně mluvit o svém postižení a o
tom, co je trápí. K seznámení dochází třeba právě na zmiňovaných rehabilitačních
cvičeních, v nemocnicích nebo v nejrůznějších organizacích a spolcích pro tělesně
postižené. Pro jejich členy, kteří jsou se svým stavem již dostatečně vyrovnáni, je
potom typický smysl pro humor, jak dokládá následující část věty: „…a je fakt, že jsme
dobrá parta, protože jsme se sešli, tak že si z toho děláme srandu.“
V potaz je třeba vzít také reakce a postoje širšího okolí třeba na vesnici nebo ve městě,
kde postižený člověk žije. Jak již bylo řečeno v teoretické části práce, spousta z nás má
tendenci se jakkoli postiženým osobám, ke kterým nijak blízký vztah nemá, vyhýbat.
Dokládají to třeba tyto věty: „A některý se třeba několik let prostě jakoby vyhýbali a až
36
po několika letech se zase se mnou setkali. A sami to tak, že prostě pro ně to bylo
hrozně těžký a že nevěděli, co mi…prostě báli se to, jo. To je taková přirozená obrana u
člověka.“ Z rozhovorů s tělesně postiženými dále vyplynulo, že mezi běžné reakce
širšího okolí patří také litování. To ovšem takto handicapovaní lidé zrovna dvakrát rádi
nemají, což dokládá např. tohle tvrzení: „Takže samozřejmě, tak jak se o to mluví, že
taková ňáká lítost a přehnaná lítost už vůbec ne, to jako si myslím, že ti postižení,
nejenom, že to nemají rádi, ale ani jim to nedělá dobře, prostě žádnýmu z nás nezbývá
nic jiného než se s tím ňákým způsobem vyrovnat a naučit se s tím žít, že jo, a bere to
tak jak je to a tak když vám to bude někdo za den pětkrát připomínat, tak to samozřejmě
jako příjemný není no.“ Další kódy, které se v této kategorii objevily, byly vstřícnost,
soucit a přehnaná starostlivost. Vyloženě negativní reakce, jako je např. posměch, ani v
jednom z rozhovorů zaznamenána nebyla.
7.6.2 Způsob života
Významnou roli v životě každého člověka hrají záliby. Člověk, který skončí na vozíku,
se musí téměř vždy nějakých svých koníčků vzdát, neboť následky pohybového
omezení jsou obrovské. „No, tak já jsem aktivní léta dělal myslivost, že jo, a já nevím
rybaření a takový věci a to všechno šlo do pryč.“ Zda si jako náhradu potom najde
nějaké jiné, záleží pouze na něm samotném. Důležité je především to, aby ho i nové
koníčky určitým způsobem naplňovaly. Pokud se mu je nalézt podaří, pravděpodobně se
se svým postižením snáze vyrovná. Tělesně postižený člověk se často musí vzdát i
svého zaměstnání, což většinou nesnáší zrovna nejlépe, neboť práce výrazně ovlivňuje
kvalitu života.
Do této kategorie jsem se rozhodla zařadit také kód chození do společnosti. Zde se
výpovědi informantů různily. Spoustě tělesně postiženým lidem není pobývat ve
společnosti mimo domov, kde se cítí v bezpečí, příjemné. Vadí jim zvědavé pohledy ze
strany zdravých a také lítost, kterou vůči nim projevují. Určitou roli samozřejmě hrají
také fyzické bariéry. Některým tělesně postiženým na druhou stranu chození do
společnosti vůbec žádný problém nedělá a činí tak rádi. To platí především pro ty, co
tohle provozovali i předtím, než skončili na vozíčku. „Já rozhodně nemůžu říct, že bych
seděla doma. Říkám různý aktivity, zapojuju se do různých aktivit, jo, prostě chodím na
37
aktivity Dobrého místa pro život, které pořádá tak různě. Jo, takže rozhodně prostě dá se
říct, že furt něco dělám. Cestuju po republice.“
7.6.3 Bariéry v životě tělesně postižených
Stálý problém pro lidi na vozíčku představují architektonické bariéry a to i přesto, že se
v poslední době stále více realizují nejrůznější projekty na jejich odstraňování. Do
života lidí, kteří v důsledku nemocí a úrazů skončí na invalidním vozíku, zasáhnou vždy
nějakým způsobem a pochopitelně tak změní jejich život. S bariérami potom úzce
souvisí závislost na pomoci druhých. Tento kód se objevil téměř ve všech rozhovorech.
„…spoustu věcí, které jste byla zvyklá dělat, najednou dělat nemůžete, to, co jste dělala,
jak se říká levou zadní, tak musíte prostě slušně poprosit někoho v rodině, aby to, aby
vám s tím pomohl nebo to udělal za vás…“ Tělesně postižení lidé se už zkrátka
nemohou ve všem spoléhat jen sami na sebe, což mnohdy nesou velmi špatně. Cítí se
být pro své blízké spíše přítěží, a tak se snaží o co možná největší samostatnost.
Dokládají to např. tyto věty z rozhovoru s panem P. B.: „A rozhodně bych se bránil
tomu, abych prostě využíval, já nevím, takový třeba i ty nejdostupnější prostředky, aby
člověk sám nemusel tak nějak, tak to ne. Tak to samozřejmě, že ta snaha je, aby, aby
člověk pokud možno byl co nejvíc samostatný. Co to de, samozřejmě.“ Nebo třeba
tvrzení z rozhovoru s paní E. N.: „…samozřejmě se snažím trošku tu domácnost
zvládat, člověk má takovej dobrej pocit, že je potřebnej a není, jak bych to řekla, na
obtíž, i když nikdy mi to nedal nikdo ani náznakem najevo, ale samozřejmě když, čím
člověk si kolem toho sebe víc udělá, tím se cítí samostatnější a spokojenější.“
Je důležité uvědomit si, že každý člověk se může s nejrůznějšími bariérami setkat v jiné
míře. Více se s nimi budou muset potýkat např. lidé, kteří jsou úplně pohybově omezeni
a odkázáni tak zcela na vozík, než ti, co chodit ještě trochu dokáží. Velkou roli hraje
také to, jak rychle se lidé na vozíčku naučí zábrany alespoň nějakým způsobem
překonávat. „Ono vás to stejně donutí (smích) já nevím, jak bych to přirovnal (smích) já
nevím, když vám něco spadne a teď se proto prostě nedostanete, že jo, tak, tak prostě
vymyslíte něco, aby jste si to podala, že jo (smích).“
Bezbariérový byt je často pro vozíčkáře nezbytný. V případě žádosti o jeho přidělení
většinou nastává poměrně dlouhá čekací lhůta, což může pro takto postižené osoby
38
představovat velký problém. Tohle je typické převážně pro lidi, kteří se na vozíčku
ocitli po vážném úrazu a jiné bydlení tedy potřebují co nejdříve. Ti, co se na invalidní
vozík mohli připravit dopředu díky své pozvolna postupující nemoci, jsou na tom v
tomto ohledu mnohem lépe, neboť mohou začít problematické bydlení řešit zavčas.
Dokládá to třeba tohle tvrzení: „…já už jsem věděl, že s tou nohou je to špatný, tak už
jsem si to dělal takový bezbariérový tady, podlahy takový jaký jsou, snadnější na
údržbu a tak dál, takže jsem neřešil žádné ňáké plovoucí podlahy, to je jenom v ložnici,
jinak mám všude dlažbu. No tak že jo, s tím vozíkem, to se moc šetrně k tomu nechová
a i když člověk šel třeba na té protéze, tak to zas není o tom, že, že by se mohl za
každýma dveřama přezouvat, že jo, to je takový trošku složitější s tou protézou no.
Takže z toho důvodu se to řešilo tak no.“
7.6.4 Vyrovnávání se s postižením
Předpokladem k tomu, aby se člověk se svým postižením vyrovnal, je překonání
veškerých psychických bariér, mezi které patří např. pocit studu, viny nebo strachu.
Samozřejmě, že se tak nestane ze dne na den, ale s pomocí rodiny a dobrým způsobem
života se to může podařit poměrně rychle. Velký význam se připisuje také organizacím
a spolkům pro tělesně postižené, které mohou mít na psychiku značný vliv. Oporou
některých je zase víra v Boha. „…ale mě taky třeba moc pomáhá to, že věřím v Boha a
tady ta víra, tu víru máte v srdci a jako, jako věříte. Věříte, že nic se neděje bez příčiny.
Já se nedívám do minulosti s tím, že bych hledala nějaký důvod nebo někoho chtěla
obviňovat. Beru to prostě jako holý fakt, že se to stalo a že se s tím už teď musím prostě
jenom vyrovnat. K tomu mi dopomáhá právě i ta víra v toho Boha…“
Asi nejhorší chvíle člověk zažívá bezprostředně po dozvědění se své diagnózy. Prvním,
co je třeba překonat je pochopitelně šok, ten vzápětí obvykle následují vztek a beznaděj.
Na více místech byl v rozhovoru k vidění kód naděje, která je zpočátku pro postižené
rovněž typická. I ta do velké míry může ovlivnit psychiku člověka. „…což mně taky
říkal doktor na začátku, jako když mi to řekl opatrně, tak mi jako říkal, ale nemusíte mít
strach, nemusíte skončit na vozíku. Mám pacienty, kteří dvacet let a jsou furt stejní. No
ale pak člověk začíná věřit, že prostě není ten vyvolenej, že prostě opravdu se to horší
no.“
39
Velkým krokem k dosažení vnitřního vyrovnání je podle mého názoru také přiznání
postiženého člověka spočívající v tom, že jeho handicap s sebou přinesl i něco
pozitivního. Mohou tím být např. noví přátelé, nové zkušenosti nebo i nový pohled na
život. Zcela běžnou záležitostí je, že lidé, kteří se ocitli na vozíčku, spoustu věcí ve
svém životě přehodnocují. „Tak ten handicap vždycky dá něco, že jo, protože, víte, ono
to funguje asi tak. Pokud je člověk zdravý, tak si to ani neuvědomuje, bere to jako
prostě normální standart, základní, nic se neděje, pohodička, že jo, klídek, nic není, ale
najednou máte ňáký omezení a musíte se s tím naučit prostě existovat no. Takže
samozřejmě že to něco, něco to i dá. Ne, že to jenom bere, ale že člověk musí přesvědčit
sám sebe, že třeba i s tím postižením se dají některý věci zvládnout, některý bez větších
problémů, některý třeba s většíma problémama, ale jsou řešitelný, že jo.“ Z některých
rozhovorů vyplynulo, že je také dobré mít k životu pozitivní přístup a snažit se užívat si
každý den naplno.
7.7 Odpovědi na výzkumné otázky
Jak se ve vztahu k tělesně postiženým změnily postoje okolní společnosti?
Nejbližší rodina, jak již bylo řečeno, stojí ve většině případů při sobě v každé situaci.
Tělesně postiženého příbuzného se obvykle snaží co nejvíce podporovat a trávit s ním
spoustu času, což mnohdy vede ještě k jejich většímu sblížení. Její postoje se tedy
převážně mění spíše k lepšímu. Občas se však stane, že někteří rodinní příslušníci se s
novou situací vyrovnat nedokáží a za svého člena se stydí. Snaží se proto od něj co
možná nejvíce distancovat.
Přátelé se ve většině případů snaží být rovněž tou největší podporou a jejich postoje se
tedy zpravidla nemění. Platí zde ovšem to samé, jako v předchozím případě. Někteří
prostě odmítnou sdílet stigma postiženého.
Mezi ty nečastější postoje širšího okolí ve vztahu k tělesně handicapovaným patří
především vyhýbání se, litování, soucit a vstřícnost, přičemž první dva jmenované
postižení vnímají negativně.
40
Jak se změnil způsob života tělesně postižených?
Tělesné postižení mnohdy vede ke ztrátě zaměstnání. Rovněž má veliký dopad na
záliby. Lidé, kteří se ocitli na vozíčku, již většinou nemohou provozovat vše, co dříve,
hledají si tedy za to nějakou náhradu. Pokud je to, co dělají, naplňuje, pravděpodobně
jim to pomůže vyrovnat se se svým postižením. Ne všem se najít něco takového
podařilo. Někteří ovšem měli takové koníčky, které mohou provozovat nadále. Chození
do společnosti není spoustě tělesně postiženým moc příjemné, a tak se zdržují spíše
doma. Pouze ti, co tohle ve větší míře provozovali i předtím, než skončili na vozíčku, se
obvykle snaží v tom pokračovat.
Jakou roli v životě tělesně postižených hrají bariéry?
Bariéry v životě lidí na vozíčku hrají nějakou roli vždy. Jak velkou potom závisí na
mnoha faktorech, např. na míře pohybového omezení. Bariéry způsobují závislost
tělesně postižených na pomoci druhých a znemožňují jim úplné zapojení se do
společnosti. Byt bez bariér je obvykle pro vozíčkáře nutností. Lidé, kteří se na vozík a
veškeré bariéry mohli díky pozvolna postupující nemoci připravit dopředu, jsou
většinou mnohem vyrovnanější.
Jak se tělesně postižení se svou situací vyrovnávají?
Každému může k překonání psychických bariér pomoci něco jiného. Velká role se
přisuzuje především rodině, způsobu života, nejrůznějším organizacím a spolkům pro
tělesně postižené a víře v Boha. Na psychiku člověka na vozíčku má rovněž velký vliv
naděje na uzdravení a uvědomění si, že jejich handicap nejen bere ale i dává.
41
8 Závěr
Úraz a mnohdy i nemoc vedoucí k upoutání na invalidní vozík představuje obrovský
životní zlom. Nejen pro postižené, ale i pro jejich rodiny je tak připravená veliká
zkouška. Záleží potom na každém, jakým způsobem se s ní vypořádá. Cílem mnou
realizovaného výzkumu bylo posoudit, na kolik se lidem se získaným tělesným
postižením změnil život. Jak již bylo řečeno, velký vliv na něj mají postoje okolní
společnosti, způsob života, nejrůznější bariéry a vnitřní vyrovnanost.
Velkou chybou, které se mnozí dopouští, je to, že neberou tělesně postižené osoby jako
sobě rovné. Člověk na vozíčku je zkrátka zdravými jedinci často brán jako někdo
podřadnější, někdo, kdo se jim nemůže v žádném případě rovnat. Tohle je však špatná
domněnka. I takto postižení lidé totiž mnohdy dosáhnou stejných nebo i lepších výkonů
než ti, kteří žádný handicap nemají. Neměli bychom se tedy tělesně postiženým lidem
v žádném případě záměrně vyhýbat. Dobré není ani snažit se jim až příliš přehnaně
pomáhat či je litovat.
Důležité je také rozlišovat mezi tělesně postiženými lidmi, neboť každý z nich je svým
způsobem jiný než ostatní a házení všech do jednoho pytle se nikdy moc neosvědčilo.
Každý se se svým stavem může vyrovnávat poněkud jiným způsobem, přičemž
některým se to daří lépe, jiným zase hůře. Velkou roli v tomto hraje především rodina,
která by měla být velikou podporou a vhodný způsob života. Určitý vliv má rovněž
množství bariér, se kterými přichází tělesně postižení do styku. Spoustu věcí, které dříve
vykonávali se samozřejmostí jako je např. oblékání nebo hygiena, se po upoutání na
invalidní vozík pro ně změnila na nesmírně složité či bez pomoci někoho druhého na
nemožné. Tohle si zdraví lidé často neuvědomují. Tělesně postižený člověk se už
zpravidla nikdy nemůže plně spolehnout na sebe samého, v určitých situacích bude
vždy závislý na někom jiném. Právě ztrátu samostatnosti mnozí snášejí nejhůře.
Přestože život s tělesným postižením není zrovna jednoduchý, není ani vyloženě něčím
tragickým. V dnešní době totiž i lidé na vozíčku mají možnost žít poměrně kvalitně.
42
9 Zdroje
9.1 Rozhovory
Rozhovor s panem P. B., vedla Romana Synková, leden 2013
Rozhovor s paní E. N., vedla Romana Synková, leden 2013
Rozhovor s paní E. K., vedla Romana Synková, únor 2013
Rozhovor s paní E. N., vedla Romana Synková, únor 2013
Rozhovor s panem V. R., vedla Romana Synková, únor 2013
9.2 Použitá literatura
GOFFMAN, E. Stigma (Poznámky o způsobech zvládání narušené identity). Praha:
Sociologické nakladatelství, 2003. 167 s. ISBN 80-86429-21-0.
HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana, ŠTECH, Stanislav, VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie
handicapu. Praha: Karolinum, 1999. 230 s. ISBN 8071849294.
KREJČÍŘOVÁ, Olga. Manuál zaměřený na orientaci v poradenství a v problematice
pracovního uplatnění osob se zdravotním postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v
Olomouci, 2007. 32 s. ISBN 9788024416328.
KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc:
Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 268 s. ISBN 8090365809.
KURKOVÁ, Petra. Nevidíme, neslyšíme, nechodíme, přesto si však rozumíme.
Olomouc: Univerzita Palackého, 2008. 72 s. ISBN 9788024419640.
KURKOVÁ, Petra. Nevidíme, neslyšíme, nechodíme, přesto si však rozumíme. II.
Olomouc: Univerzita Palackého, 2010. 63 s. ISBN 978-80-244-2544-3.
LECHTA, Viktor. Základy inkluzivní pedagogiky (Dítě s postižením, narušením a
ohrožením ve škole). Praha: Portál, 2010. 435 s. ISBN 978-80-7367-679-7.
43
MURPHY, F. Robert. Umlčené tělo. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. 188 s.
ISBN 80-85850-98-2.
NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy
na tělo, tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. 166 s. ISBN
978-80-7367-873-9.
NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. 159 s. ISBN
80-7178197-5.
OPATŘILOVÁ, Dagmar, ZÁMEČNÍKOVÁ, Dana. Možnosti speciálně pedagogické
podpory u osob s hybným postižením. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 180 s. ISBN
978-80-210-4575-0.
PODEŠVA, Libor. Manuál zaměřený na integraci osob se zdravotním postižením do
společnosti. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 40 s. ISBN
9788024416298.
PROCHÁZKOVÁ, Lucie. Podpora osob se zdravotním postižením při integraci na trh
práce. Brno: MSD, 2009. 170 s. ISBN 9788073920944.
SLOWÍK, Josef. Komunikace s lidmi s postižením. Praha: Portál, 2010. 155 s. ISBN
978-80-7367-691-9.
ŠEĎOVÁ, Klára, ŠVAŘÍČEK, Roman. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách.
Praha: Portál, 2007. 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0.
9.3 Internetové zdroje
O sdružení. [online]. [cit. 2013-03-05] Dostupné z:
http://www.dobremistoprozivot.cz/o-sdruzeni.php
Poslání organizace. [online]. [cit. 2013-01-15] Dostupné z:
http://www.trendvozickaru.cz/o-nas/nase-poslani
44
9.4 Další zdroje
Katalog poskytovatelů sociálních služeb Olomouckého kraje 2011. Olomouc 2011. 126
s. ISBN 978-80-87535-21-9.
Odbor statistik rozvoje společnosti ČSÚ ve spolupráci s ÚZIS. Výsledky šetření o
zdravotně postižených osobách v České republice za rok 2007. Praha 2008. 49 s.
PROCHÁZKOVÁ, Marcela. Pohybově postižení v kontextu antropologie občanské
společnosti. Brno 2011. 62 s. Bakalářská práce na Přírodovědecké fakultě Univerzity
Masarykovy na ústavu antropologie.
VEČEŘOVÁ, Jitka. Zahrady pro tělesně postižené. Lednice 2006. 135 s. Diplomová
práce na Zahradnické fakultě Mendelovi zemědělské a lesnické univerzity v Brně.
Recommended