1

Josef Š.

A neuvedu svoje jméno

Pohořelice a pochod smrti si pamatuji matně, vidím jen lidi před sebou a chybí mi matka, která je sice stále se mnou, ale tlačí kočárek, je za mnou a já ji nevidím, nevím, jestli jsem bre-čel, anebo byl zticha, ale tu tíseň si pamatuji, a pak už nic.

O brněnském pochodu smrti jsem se od maminky dozvěděl až někdy v sedmdesátých letech, ale přestože už bylo tolik let od války, já byl dospělý muž a ona skoro stará žena, říkala mi to jako velké tajemství, o kterém se nesmí mluvit. Nikdo by neměl vědět, že jsme Němci. Přitom naše němectví mělo velmi kuriózní podobu. Můj otec, nejspíš etnický Němec s českým jménem, padl u Stalingradu dřív, než jsem ho mohl zaregis-trovat, on moji fotku u sebe měl. Během pochodu u Pohoře-lic vzali mého dědečka a babičku stranou, nikdy víc jsem je neviděl, nevím, co se jim stalo, ale nejspíš to nebylo nic dob-rého. První mléko jsme dostali až za rakouskými hranicemi, ale žádnou velkou radost tam z Němců z Böhmen neměli. Ve Vídni se maminka snažila vysvětlit ruským vojákům, že jsme tu omylem, aby ten omyl podpořila činem, vzala si narychlo českého muže s německým jménem, pak nás poslali zpět. Do jiného, horšího bytu.

2

Vrátili jsme se do Brna a stala se z nás opravdová česká rodina, tak česká, že kdykoliv maminku někdo oslovil na ulici německy, což se stávalo opravdu zřídka, rozklepala se hrůzou a utíkala pryč, mne držíc za ruku, jako by šlo a akt napadení.

Je to absurdní, ale ani v roce 2012 nechci nikomu říct, že jsem vlastně Němec, moje děti o příběhu z dětství nic nevědí, moje rodina nepochybuje o mém češství a brněnský pochod smrti jsem vytěsnil natolik, že i vzpomínku na cestu přede mnou, ztracenou matku tlačící kočárek, považuji spíš za přelud a sen než skutečnost.