Recenze - speciální pedagožka, Věra Pokorná

A.S,Neill, Summerhill. Příběh první demokratické školy na světěUpravil Albert Lamb, PeopleComm, Praha, 2013

Ráda bych upozornila na počin nakladatelství PeopleComm v Praze, který

vydal poprvé v češtině zprávu o anglické internátní škole, která je známá po

celém světě, u nás však jen málo odborníkům.

A.S.Neill založil svou školu, kterou nazval Summerhill, a její poslání a

obsah vytvořil podle vlastních představ, na základě zkušeností, které získal

během své vlastní školní docházky i během své učitelské praxe v roce 1921.

Nebyl s klasickým anglickým školství spokojen. Vedl ji spolu se svou

manželkou Enou. Ta převzala vedení školy po smrti A.S.Neilla na třináct let.

Pak se této funkce ujala a dodnes školu řídí jejich jediná dcera, Zoe Readhead-

Neill. A.S.Neill byl za svého života, již od třicátých let velmi známým

pedagogickým a psychologickým myslitelem, zásluhou svých článků a

přednášek, na které byl zván po celé Evropě i po Spojených státech. Největší

popularitu získal začátkem šedesátých let, kdy knižně vydává své zkušenosti ze

Sammerhillu a zveřejňuje své výchovné postoje (Summerhill,a Radical

Approach to Child Rearing, Hart Publishing Co., New York 1960).

Druhým důvodem jeho popularity byla politicko-společenská situace

v západních zemích. Celkové uvolnění západní společnosti, které se projevovalo

například i hnutím hippies, které se z Holandska rozšířilo po celém západním

světě, nebo ve Francii pochody mladých studentů v roce 1968, které končily

pádem Charlese de Gaullea. Bylo to v době, kdy se zacelovaly rány po druhé

světové válce, a pojem svoboda dostávalo silný individuální a emocionální

obsah. Neill tak vystihuje nejen svůj osobní názor, ale i společenský trend, touhu

po vnitřním samostatném rozhodování, po osobní nezávislosti, která je spojena

s odmítáním autorit. Proto jeho práce tehdy získala tak veliký celosvětový zájem

a vznikaly, hlavně ve Spojených státech podobné školní instituce. Zřejmě i proto

vychází tato knížka dnes, kdy její redaktoři i překladatelé cítí, že je důležité

formulovat svobodu jedince po čtyřiceti letech totality.

Nejprve se zaměřme na Neillovy přístupy k dětem, které během své praxe

stále promýšlel a vysvětloval. Jeho hlavní důraz ve výchově se orientuje na

rozvoj emocí u dětí. Nezáleží mu tolik na tom, co se žáci naučí, dokonce zda

umí číst, ale zda se cítí svobodně. Uvedu delší citaci, která, jak předpokládám, je

pro myšlení Neilla zásadní: „Svoboda je pro dítě nezbytná, protože pouze

svobodné dítě může vyrůstat přirozeně a tedy správně. Důsledky nátlaku vídám

u žáků, kteří k nám přijdou z jiných škol. Jsou to uzlíčky pokrytectví,

s předstíranou slušností a falešnými mravy.

Jejich reakce na svobodu je rychlá a únavná. Prvních pár týdnů otevírají

učitelům dveře, oslovuj mě „pane řediteli“ a důkladně se myjí. Dívají se na mě s

respektem, za kterým lze snadno odhalit strach. Po několika týdnech svobody

ukážou, jací jsou opravdu. Stanou se z nich drzá, špinavá individua bez špetky

dobrých mravů. Dělají vše, co jim bylo dříve zakazováno. Klejí, kouří a ničí

věci. A po celou tu dobu se tváří i vyjadřují zdvořile, ale neupřímně.

Této neupřímnosti se zbaví nejdříve po půl roce. S ní také ztrácejí svou úctu k

tomu, co považovali za autoritu. Do roka jsou z nich přirozené, zdravé děti,

které řeknou, co si myslí, bez špetky nervozity nebo nenávisti. Pokud je dítě

vystaveno svobodě od útlého věku, nemusí procházet touto fází neupřímnosti a

předstírání. Tou nejpozoruhodnější věcí na Summerhillu je tato naprostá

upřímnost našich žáků.

Otázka upřímného postoje v životě a k životu je velmi důležitá. Je

dokonce tím nedůležitějším na světě. Pokud jste upřímní, všechno další přijde

samo. Každý si hodnotu upřímnosti uvědomuje například u herců. Očekáváme ji

i od našich politiků (taková je už optimistická povaha lidí), soudců, starostů,

učitelů a lékařů. Naše děti však přesto vzděláváme způsobem, který jim

upřímnost nedovoluje.“ (str. 78, o svobodě až po str. 94.)

V Summerhillu děti nemusí chodit do školy, což některé z nich využívají i

několik let. Neill ale vyžaduje od učitelů velmi dobrou přípravu a intenzivní

práci. Výuka nesmí být nudná. Neexistují domácí úkoly, známkování ani

zkoušky. Děti však, když pomine počáteční nechuť ke školní práci, navštěvují

školu rády a samy se po škole ve volném čase vzdělávají.

Svoboda dětí má ovšem své hranice. Svobodný člověk nesmí omezovat

svobodu druhého. Neill tomu říká, že dítě nesmí být vychováváno k

bezuzdnosti. V Summerhillu existují pravidla soužití. Je jich hodně. Stanovují si

je ale děti i všichni zaměstnanci školy, ve společných každotýdenních

shromážděních, kde je mají možnost korigovat i měnit, pokud se neosvědčí. Při

společných setkáních řeší společně i situace, kdy někdo pravidla nedodrží. Tím

se učí, že pravidla mají svůj význam a jsou závislá na situaci a kontextu vůbec.

Kontext je vnímán jako souvislost jevů a událostí. Každý, od ředitele po

nejmladší dítě má stejně platný hlas. Děti si samy vytváří samosprávu, střídají se

ve vedení celoškolních setkání, přirozeně se učí diskutovat a obhajovat své

názory.

Recenzovaná kniha byla sestavena Albertem Lamem, který žil

v Summerhillu dva roky. Její první část se zabývá ideovými otázkami školy a

především popisuje běžný život školy. Školní setkávání – překladatel mluví o

schůzích – o samosprávě, o názorech Neilleho na dětskou hru, na sexuální život

dětí a mladistvých, na učení a nároky na učitele, na celkovou organizaci

internátní školy. Druhá část se pak věnuje životním vzpomínkám A.S.Neilla,

které sepsal na konci svého života.

V roce 1968, když bylo možné vycestovat z naší republiky, koupila jsem

si tuto knihu v německém překladu (její německý překlad vyšel ve stejném roce

jako anglický originál – tak bylo toto téma tehdy aktuální) a její obsah předávala

studentům během svého prvního působení na pedagogické fakultě. Pro studenty

to tehdy bylo něco zcela nového, až neuvěřitelného. Jen málo z nich se více

Neillovými myšlenkami zabývali. Většina jeho práci považovala v našich

podmínkách za nereálnou a proto ji ani nepromýšleli. Kolegové na katedře mě

požádali, abych pro ně o Summerhillu připravila přednášku, ale jejich reakce

byla ještě méně příznivá, než reakce mnoha studentů. Nebyli jsme připraveni na

takové otázky.

Sedmdesátá a osmdesátá léta však ukázala, že to, co Neill prosadil

v Summerhillu není jednoduše napodobitelné. Neill měl charisma překonat

v sobě všechny vlivy, které omezovaly jeho vnitřní nesvobodu. Buď je nově

promyslel, nebo odmítl – např. autoritu a poslání církve, politické autority apod.

Byl průkopníkem, měl vizi. Žil neustále se svými žáky, takže ti měli model

chování dospělého člověka. Neill byl velmi pracovitý, věnoval se dětem, pokud

o to požádaly, psal a přednášel, spravoval a renovoval sám všechno, co se ve

škole poškodilo. Jeho postoje se již za jeho života stávaly pro druhé – rodiče,

vychovatele, učitele, psychology nerealizovatelné. Buď vychovávali novou

generaci ke svobodě bez jakýchkoli zábran, nepředávali jí vlastní a kulturní

zkušenosti. Později tito lidé vypovídali, že se těžce vyrovnávali s povinnostmi,

které jim život přinesl. Nebo vychovávali děti s mnohými kompromisy

vzhledem ke společnosti, ve které žili. Neill sám tuto situaci sledoval a nebyl

přesvědčen o tom, že jeho práce bude mít následovníky kromě snad své rodiny a

neměl představu, že by někdo jeho model Summerhillu opakoval (str. 204).

Neillovo životní úsilí však zásadně ovlivnilo západní školství už tím, že

vyvolala živou diskusi o významu svobodné výchovy. V osmdesátých letech

však vycházejí práce o tom, že dítě potřebuje hranice. Je to nutné pro jeho

vnitřní pocit jistoty. Potřebuje znát pravidla. Také dnes psychologie ví, že emoce

a poznání jsou stejně důležité. Jsou to dvě strany téže mince (J.Piaget). Emoce

bez poznání (kognice) vede k extrémismu. Kognice bez emoce k nelidskosti.

V devadesátých letech, kdy byly zavedeny do anglických škol státní

osnovy, byl Summerhill v nebezpečí, že zanikne. Vytvořilo se však sdružení

přátel Summerhillu, především z jeho bývalých žáků, kteří nejen prosadili, že

škola pokračuje dál, ale ji i finančně podporují. Čtenářům doporučuji publikaci

Marka Vaughana, Summerhill and A.S.Neill, která vyšla v Open University

Press v roce 2006. Autor sám žil v této internátní škole dva roky a je přesvědčen,

jak se v osobním rozhovoru vyjádřil, že Summerhill je hluboce demokratická

škola, která vychovává tolerantní jedince.

Je škoda, že české školství se nezúčastnilo této světové diskuse. Určitě by

nás obohatila a více bychom rozuměli tomu, co přináší a nepřináší trest, tvrdá

disciplina a strach v našich školách.

Přestože jsem se pokusila snížit nadšení editorů českého překladu, velmi

oceňuji, že seznamují české čtenáře s úsilím a myšlenkami A.S.Neilla a všem

zájemcům o pedagogiku, psychologii a rozvoj dítěte vůbec ji vřele doporučuji

k přečtení.

Věra Pokorná