Univerzita Palackého v Olomouci

Filozofická fakulta

Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie

REFLEXE VÝZNAMU A PODOBY POHŘEBNÍCH

RITUÁLŮ V SOUČASNÉ ČESKÉ SPOLEČNOSTI.

REFLECTIONS ON THE MEANING AND FORM OF

FUNERAL RITUALS IN CONTEMPORARY CZECH

SOCIETY.

Magisterská diplomová práce

Bc. Jana Špirková

Vedoucí bakalářské diplomové práce: PhDr. Mgr. Nadežda Špatenková, Ph.D.

Olomouc 2015

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a

ostatní zdroje, které jsem použila.

V Olomouci dne 24. března 2013 ………………………….

Chtěla bych poděkovat PhDr. Mgr. Naděždě Špatenkové, Ph.D za rady a rovněž

možnost psát na toto téma, dále děkuji respondentům za otevřenost a taky všem, co mě

podporovali.

Obsah

ÚVOD ...........................................................................................................................1

1. SMRT A SPOLEČNOST ..........................................................................................2

1.1 Pojetí smrti v dobách minulých ............................................................................2

1.2 Pojetí smrti dnes ..................................................................................................4

2. POHŘEBNÍ RITUÁLY .............................................................................................8

2.1 Význam rituálů pro pozůstalé ...............................................................................8

2.2 Pohřební obřad .................................................................................................. 11

2.2.1 Církevní pohřeb ........................................................................................... 11

2.2.2 Sekulární pohřeb .......................................................................................... 14

2.2.3 Pohřeb bez obřadu ....................................................................................... 18

2.2.4 Ekologický pohřeb ....................................................................................... 19

2.3 Pohřební hostina ................................................................................................ 21

3. POHŘBÍVÁNÍ A HŘBITOVY................................................................................ 23

3.1 Hřbitov – místo piety? ........................................................................................ 23

3.2 Úprava a vzhled hrobu ....................................................................................... 25

3.3 Typy hrobů ......................................................................................................... 28

3.4 Návštěva hrobů pozůstalými ............................................................................... 30

4. EMPIRICKÁ ČÁST – VÝZKUM ........................................................................... 32

4. 1 Cíl výzkumu....................................................................................................... 32

4.2 Výzkumná strategie ............................................................................................ 33

4.3 Technika sběru dat ............................................................................................. 34

4.4 Strategie výběru výzkumného vzorku .................................................................. 35

4.5 Metoda vyhodnocování ...................................................................................... 37

5. OBSAHOVÁ ANALÝZA A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ ................................ 38

5.1 Smrt ................................................................................................................... 38

5.1.1 O smrti obecně ............................................................................................ 38

5.1.2 Představa „dobré smrti“ ............................................................................... 40

5.1.3 Smrt a společnost ......................................................................................... 41

5. 2. Pohřební obřad ................................................................................................ 42

5. 2. 1 Význam pohřebního obřadu ....................................................................... 42

5.2.2 Vlastní pohřební obřad................................................................................. 44

5. 3 Pohřbívání a hroby ........................................................................................... 45

5. 3. 1 Místo posledního uložení ........................................................................... 46

5. 3. 2 Navštěvování hrobu ................................................................................... 47

5.4 Shrnutí analýzy rozhovoru .................................................................................. 48

ZÁVĚR ....................................................................................................................... 50

ANOTACE ................................................................................................................. 52

ANNOTATION .......................................................................................................... 53

Seznam použité literatury: ........................................................................................... 54

1

ÚVOD

Smrt. Neexistuje člověk, který by se nikdy se smrtí nesetkal. Smrt je to jediné, o

čem víme, že nás v životě čeká zcela určitě. Postoje ke smrti se různí a obsahují velmi

rozsáhlou škálu postojů. Pro někoho je děsivá a má z ní strach. Pro jiného cizí, vzdálená

a můžeme říci; odsunuta do pozadí. Jiní ji berou jako smutné a bolestivé téma k hovoru.

Jsou však i tací, co na smrt nahlížejí zpříma a nebojí se o ni hovořit. Pro mě osobně je

smrt to největší tajemství lidského života. Aneb jak řekl Platón: „Nikdo neví, co je smrt,

a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je pro člověka největším zlem, třeba je pro

člověka největším dobrem.“ (http://citaty.net/autori/platon/). Rovněž mezi odborníky

dochází k diskuzím, zda je téma smrti dostatečně otevřené či naopak tabuizované. Ať už

je to jakkoliv, váže se k tomuto tématu ještě mnoho otazníků a nejasností.

Tím, že se smrt týká nás všech a společnosti, ve které žijeme, je určitým

způsobem formalizovaná. Její formalizace se projevuje v podobě rituálů, které souvisí

s pojetím smrti, a právě společnost tyto rituály umožňuje. Tato práce má za cíl odhalit

současné možnosti, varianty a podoby těchto rituálů, jež se ke smrti, pohřebním

obřadům a pohřbívání váží, a rovněž zjistit jejich význam pro současného člověka.

Práce je rozdělena do dvou částí. První z nich je teoretická část; otevírám ji

kapitolou o smrti a jejím místě ve společnosti. Nejprve pořádám historický exkurz do

minulosti a nastiňuji její podobu, dále se zabývám pojetím smrti dnes. Na tomto

kontrastu jsem chtěla poukázat, jak se může lišit pojetí smrti a jaký má tato skutečnost

dopad na její ritualizaci. Následuje kapitola o pohřebních rituálech konkrétně; nejprve

se zabývám jejich významem, dále je rozděluji do 4 možných podob a uzavírám

tématem pohřební hostiny. Poslední kapitolou je téma pohřbívání a hřbitovů, jelikož je

pohřební obřad zakončen právě pohřbením pozůstatků (nebo taky jinou formou

nakládání s nimi). Zabývám se hřbitovy obecně, vnějším vzhledem hrobů, dále taky

možnostmi pohřbení a rovněž rituálem navštěvování těchto míst. V praktické části se

snažím pomocí kvalitativních rozhovorů zjistit, jak vnímají ritualizaci smrti její členové,

jaký má pro ně význam a rovněž mapuji postoje k podobě rituálů spojených se smrtí

v současné společnosti.

2

1. SMRT A SPOLEČNOST

Tuto práci začínám kapitolou o smrti. Téma smrti totiž tvoří její základ; na smrti

je celá postavena a objevuje se v každém kontextu, který zde zmíním. Obsahem je

pojetí smrti dříve a dnes, porovnám tyto postoje, protože z nich v konečném důsledku

vyplývá samotná podoba pohřebního aktu. Jestliže si společnost udržuje od smrti

odstup, ať už v podobě obecného tématu nebo například od lidí, kteří jsou jejími nositeli

a brzo zemřou, je logický důvod předpokládat, že při pohřebních obřadech, jejich

plánování, organizaci a realizaci, nebude participace pozůstalých tak vysoká jako ve

společnosti, kde má své místo smrt stejně jako narození, kde své umírající neskrývají

před zraky zdravých, a kde je tedy pohřební obřad v rukou rodiny, která byla se

zemřelým až do konce. To je právě základní rozdíl oproti dnešním dobám a historii,

proto v první kapitole mapuju tento posun a jeho dopad na podobu vnímání smrti a

přístupu k zemřelým.

1.1 Pojetí smrti v dobách minulých

Pravděpodobně nelze přesně vymezit období, odkdy se „začalo“ umírat doma,

jelikož tato lidská přirozenost byla brána automaticky, stejně jako jakákoliv jiná událost

v životě rodin, kterou přinesl nebo odnesl čas. Proto v této kapitole nastíním, jak

umírání doma dříve vypadalo a jaký to mělo vliv na podobu pohřebního obřadu.

Při očekávané smrti se příbuzní a známí sdružovali kolem umírajícího, aby si

vyslechli jeho poslední přání, co komu odkáže ve své závěti a co nakonec vysloví.

Umírající byl trochu posvátný, ale zároveň se jej však ostatní báli. Byl to svým

způsobem i jeden z posledních darů umírajícímu, protože si mohli vyřešit křivdy, říci

doposud nevyřčené a bylo to vnímáno kolektivně, jako společná událost (srov. Šiklová,

2013, s. 22, 25). Pro umírajícího bylo v té chvíli důležité, aby se s rodinou a přáteli

rozloučil a hlavně žádal o odpuštění, aby mohl odejít v pokoji z tohoto světa.

Nevyrovnaný spor nebo neusmířená vina byla totiž příčinou dlouhého, obtížného

umírání a hlavně tyto nepříjemnosti způsobily to, že nemohl zemřelý najít v hrobě

pokoj. Závazným bylo také dávat, hlavně dětem, požehnání a poslední slova

umírajícího, vyřčená před smrtí, měla závazný význam pro pozůstalé okolo (srov.

Navrátilová, 2004, s. 185, 186). Z chování lidí k zemřelému můžeme tedy vyčíst, že se

jej v žádném případě nestranili, ba právě naopak, snažili se s ním strávit poslední chvíle,

3

a odchod z tohoto světa mu tím ulehčit, vyslechnout si jej, rozloučit se. Bezprostředně

po smrti se otevírala okna v místnosti, aby jeho duše co nejdříve odletěla a neukryla se

někde v domě (tento starý zvyk je zachován dodnes). Bylo rovněž běžné zastavovat

hodiny a přikrývat zrcadla, což bylo znamení smutku a úcty. Po těchto symbolických

úkonech následovala povinnost omýt a upravit zemřelého do rakve, aby se na onom

světě objevil čistý a měl v hrobě klid. Byl uložen na prkno a poté do rakve. Movitější si

ji nechali vyrobit na zakázku u truhláře, ti chudší si vypůjčili obecní rakev, která

sloužila jen k přenosu těla na hřbitov (srov. Ariés, 2000a, s. 212). Na základě principu

kontaktní magie se však věřilo, že je potřeba zlikvidovat vše, co přišlo s nebožtíkem do

styku. K všeobecné povinnosti dříve patřilo dát zprávu o smrti na vědomost všem

členům obce; úmrtí se oznamovalo vyzváněním kostelních zvonů, tzv. „umíráčku“, a

lidé se při tomto zvuku zastavovali, zjišťovali, kdo zemřel a modlili se za jeho duši.

Dokonce byla ještě v 18. století povinná účast na pohřbu předepsanou normou chování

(srov. Navrátilová, 2004, s. 204, 208). Zpráva o smrti se tedy rozšířila téměř okamžitě a

stala se informací kolektivní. Dnes k těmto účelům slouží parte, jež je vyvěšené na

místě k tomu určeném, a o kterém ještě bude zmínka v kapitole 2.2.2.

Samotný pohřební obřad zde popíšu jen zkráceně, jelikož se zachovaly jeho

základní rysy dodnes a to v podobě tradičního obřadu církevního (kapitola 2.2.1). V den

pohřbu se lidé scházeli v domě zemřelého, kde se pomodlili u jeho těla, kněz pokropil

rakev s mrtvolou svěcenou vodou a pak byla rakev vynesena ven, odkud byla přenesena

nebo převezena koňmi do kostela, kde se konala zádušní mše. Po obřadu v kostele

průvod směřoval na hřbitov, kde byl průběh pohřbu veden v křesťanském duchu a

pohřeb byl uzavřen setkáním pozůstalých v domě smutku nebo v hospodě na pohoštění

(srov. Domorázek, Žipek in Nešporová, 2013, s. 114, 115). Pomalu ale dochází ke

změně. Smrt v 19. století ztrácí svůj dosavadní společenský rozměr tím, jak péče o

ostatky zesnulého přechází z tradičních cechů a náboženských bratrstev na

specializované pohřební ústavy. Vnější podoba pohřbu však zůstává v mnohém závislá

na vzorech, které vytvořila předchozí epocha (srov. Lorenzová, Petrasová, 2001, s. 15).

V dřívějších dobách se tedy o nemocného staral širší okruh lidí, například sousedé a

přátelé, ale ten se rovněž časem začal zmenšovat a omezovat až na samotné manželské

páry, které většinou bydlely ve městech v bytě a musely chodit do zaměstnání. Pokoj

umírajícího se tedy přestěhoval do nemocnice. Skryté umírání v nemocnicích začalo ve

30. – 40. letech a v letech padesátých už bylo běžné. Bylo to způsobeno zvyšujícím se

nárokům na pohodlí, které soužití s umírajícím nepřinášelo. Také se zvyšovala úroveň

4

osobní hygieny, takže se lidé stali útlocitnější na tělesné pachy. Začíná se utvářet nový

obraz smrti jako smrti ošklivé a skryté, protože s umíráním je spojen pach moči, potu a

jiných tělesných výměšku, proto krom pečovatelů a nejbližších nikdo do místnosti, kde

leží umírající, nesmí (srov. Ariés, 2000b, s. 328, 329). Plíživě se tedy přibližujeme

k vytěsňování smrti ze soukromého i veřejného života. Tím, že většina lidí v dnešní

době neumírá doma, ale v institucích, je tedy velmi špatně proveditelný výše zmíněný

pohřební obřad, který se koná na třech místech: v domě smutku, v kostele a na hřbitově.

Rovněž péče a trávení posledních chvil života s umírajícím je vlivem okolností

znesnadněna.

1.2 Pojetí smrti dnes

V dnešní moderní době existují mnohé názory na postoje společnosti ke smrti a

umírání. Prvním z nich je tvrzení, že smrt je „tabuizovaná“. Například Helena

Haškovcová (2010, s. 316) spatřuje odklon od smrti v odklonu od stáří, pro které není

v dnešní zrychlené době založené na mládí a výkonu, prostor: „Nejasné, ale tvrdošíjně

žijící představy se silným negativním emotivním zabarvením nám nedovolují věcně a

reálně, byť čas od času, přemýšlet o smrti. Mladí lidé nemají čas; režim jejich dne je

přece vyplněn úplně jinými starostmi. Smrt se jich netýká, protože se zdá být

v nedohlednu. Lidé středního věku (…) nechtějí vidět, nechtějí slyšet. I oni věří a sami

sebe přesvědčují, že na úvahy o smrti je zatím čas, protože ty patří až ke stáří.“.

Přibližováním se ke stáří podle Landsberga proměňuje struktura života; tlak minulosti

narůstá a plnost možností, kterými se vyznačuje budoucnost, se postupně vytrácí. Čím

je člověk starší, tím méně se může cítit svobodně, tím méně je schopen přetvářet

celkový smysl svého života tvorbou své budoucnosti (srov. 1990, s. 122). Jinými slovy,

starého člověka, v očích mladších generací čeká už jen krátká cesta k horizontu života –

a za ním není další krajina; pouze smrt. Podobný názor sdílí i Alan, který tvrdí, že je

smrt v dnešní době vázána na stáří než kdykoliv předtím, což mění i postoj k ní; je

oddělována od života po dobu mládí a středního věku (srov. 1989, s. 392).

Haškovcová současné pojetí smrti nazývá „odritualizovaná smrt“, což znamená,

že se rodíme ve většině případů v nemocnicích, a v nich i zemřeme, jako je to v případě

80% obyvatelstva vyspělých zemí včetně České republiky. Největším problémem tedy

je, že smrt je utajena, odehrává se mimo naši přítomnost a podléháme tedy domněnce,

že je umírající v dobrých rukou odborníků (srov. 2010, s. 319). Medicína bojuje o to,

5

aby člověka vytrhla ze spárů smrti co nejpozději, a můžeme říci, že v tomto boji dosáhla

značných úspěchů. Nicméně mnoho lidí se obává, že díky této moderní medicíně jim

bude – proti jejich vůli – zabráněno důstojně zemřít. Místo toho, aby byla člověku

poskytnuta úleva lidským porozuměním a empatií, hrají hlavní roli přístroje, na kterých

lidé přežívají, a medikamenty přinášející úlevu. Podle statistik se dožíváme o 20 let

více, než tomu bylo ještě před několika generacemi, ale je otázka, zda je přidáno k více

létům i více života. U mnoho lidí tato úměra neplatí, jelikož umírají vyřazeni

z životního společenství a to dlouho před fyzickou smrtí jinou smrtí – tou sociální (srov.

Virt, 2000, s. 17). Stejně tak Ariés mluví o novém způsobu umírání, během něhož je

smrt ve společnosti o dost méně viditelná než v minulých dobách a přibližuje toto

tvrzení na příkladu dvou hlavních rysů; zaprvé na transformaci honosného pohřebního

vozu ve vůz běžné automobilové dopravy, kterého si nikdo nevšimne. Pohřeb už

nepozastaví chod města. Druhým rysem je upuštění od nošení pohřebních šatů a

černých závojů i po smrti zemřelého, nejen během pohřebního obřadu. (srov. 2000b, s.

318). Dnes jsou veřejné znaky truchlení ve formě nošení tmavých šatů oproti dřívějším

dobám záležitostí individuální volby, ale nejčastěji se s nimi můžeme setkat jen u

starších pozůstalých (srov. Špatenková, 2014, s. 168). Znaky veřejného truchlení jsou

tedy ve společnosti tlumeny, stejně jako smrt samotná: „Je zřejmé, že zrušení smutku

nepřinesla povrchnost a lehkomyslnost pozůstalých, ale nelítostný nátlak společnosti,

jež odmítá sdílet bolest truchlícího: ve skutečnosti je to způsob, jak odmítnout a

přítomnost smrti, přestože o její existenci v zásadě není sporu (…) Ze dna hlubiny, kde

bylo uschováno, se oddělilo v době, kdy se lidé trápili strachem ze zdánlivé smrti,

pomalu stoupalo v době, kdy začali svým blízkým z lásky tajit blížící se konec, dralo se

na povrch v době, kdy odpor k nemocnému vedl k jeho skrývání před známými. Dnes se

vyhřívá na výsluní jako charakteristický rys naší kultury. Slzy pozůstalých se ztotožňují

s výkaly nemocného. Jedno i druhé jsou odporné. Společnost smrt vyobcovala“ (Ariés,

2000b, s. 339,340).

O smrti se v rodinách skutečně moc nemluví, což dokazuje průzkum z roku

2011, který vypracovala agentura STEM/MARK pro občanské sdružení Cesta domů.

66% dotázaných odpovědělo, že je k tomu nutí strach z vlastní konečnosti a podle 59%

dotázaných je toto téma dlouhodobě opomíjeno v rodinách. Na druhé straně je

přesvědčených 88% zdravotníků, že je dobré vést rozhovory o smrti a umírání s dětmi.

Současně si 95% z nich myslí, že by děti měly vidět rodiče pečovat o prarodiče. Pouze

14% respondentů podniklo opatření pro případ vlastní smrti a jen 5% se předem se

6

svými blízkými domluvilo na vlastním pohřbu (srov. Šiklová, 2013, s. 7). Lidé jsou

v komunikaci ohledně přání umírajících a jejich představách o posledních věcech velmi

různí. Někteří lidé jsou schopni hledět vstříc smrti s naprostým klidem, naopak jiní z ní

mají silný strach, často aniž by o tom mluvili. Smrt druhého člověka nám totiž

připomene vlastní smrt, sebeláska lidem našeptává, že jsou nesmrtelní (srov. Elias,

1998, s. 13).

Existují tedy názory, že je v dnešní době smrt „tabuizovaná“, ale na druhé straně

se najdou tací, kteří si myslí, že otázka smrti a umírání začíná být naopak čím dál více

diskutovanější. Například Harrison (2003) tvrdí, že se názory a postoje dnes pomalu

mění. Smrt, téma tabuizované, si dnes z utajení razí cestu ven. Stále více lidí se učí

hovořit o své nadcházející smrti bez hněvu a hořkosti. Také hnutí hospicu usilovně šíří

myšlenku, že proces umírání lze lékařsky zvládnout a že nikdo své poslední dny nemusí

trávit v tělesném ani duševním utrpení (srov. s. 118). Stejně tak se Vido (2011)

domnívá, že o „tabuizaci“ smrti mluvit v dnešní době nemůžeme, jelikož existuje velký

počet publikací na toto téma, pořádaných seminářů, konferencí a institucí, které vznikají

na základě reálných problémů, například stárnutí populace, debaty o eutanazii,

zmiňovaná hospicová péče, apod. (srov. s. 9). Virt (2000) rovněž dnešní pojetí smrti

charakterizuje jako „smrt diskutovanou“, která je v naší společnosti diskutována

pluralitně. Různé empirické vědy se snaží vystopovat zákonitosti umírání a smrti, a ve

stále větší míře se jimi zabývají i vědy duchovní (srov. s. 17). Otázkami umírání a smrti

na vědecké úrovni se zabývá obor thanatologie, jejíž název je odvozen z řecké

mytologie, kde byl Thanatos bohem smrti. Je to věda multidisciplinární a zahrnuje

medicínu, psychologii, biologii, sociologii, psychiatrii, teologii, které se zabývají

problematikou umírání a smrti z různých perspektiv, řeší však i otázky praktické jako

péči o umírajícího, psaní závěti, jednání s pohřebními službami apod. (srov. Šiklová,

2013, s. 50). Existence vědy o smrti tedy může být indikátorem jakési „detabuizace“,

vyvstává však otázka, nakolik je tvrzení o detabuizované smrti aplikovatelné na širší

společnost. Podle Virta je pro „obyčejného“ člověka smrt vzdálená, resp. hraná, jelikož

ji vnímá pouze skrze média, kde je manifestována každým dnem (srov. 2000, s. 17).

Stejně tak podle Halíka je v sekularizované společnosti úzkost z reálné smrti, skrývané

dle něj za plentami v nemocnicích, kompenzována přemírou „virtuální smrti“,

vyskytující se zejména v hororech, akčních filmech, televizních zprávách, o Haloweenu,

na výstavách Bodies, apod., což se mu jeví jako snaha banalizovat smrt (srov. 2010, s.

75).

7

Z uvedeného vyplývá, že pokud člověk není na dané téma specialista, či se o něj

nezajímá z vlastní iniciativy, je pro něj smrt, podle mého názoru, spíše tabu. Tuto

skutečnost dokazuje využívání služeb odborníků, které zmiňují mnozí autoři. „Zatímco

své postoje vůči smrti snad veřejnost rozvinutého světa mění, svou hlubokou

nevědomost si zachovává. Ačkoliv se všichni se smrtí setkáváme, když umírají naši

příbuzní a přátelé, snažíme se zachovávat od skutečností spojených se smrtí odstup.

Bezprostřední práci se smrtí necháváme na profesionálech – na posádkách sanitních

vozů, na lékařích, patolozích, zřízencích márnic, pracovnících pohřebních služeb a

podobně“ (Harrison, 2003, s. 119). Právě podoba pohřebních obřadů, která je spíše

pozůstalým předkládána, než jimi navrhována, bývá v mnohých případech rigidní,

neoriginální, mnohdy cizí a neosobní, a reflektuje postoj širší masy ke smrti, která jim je

vzdálená. Stejně tak narůstající počet pohřbů bez obřadu, jejichž počet se stále zvyšuje,

nám ukazuje, že pro smrt nechceme udělat místo ani v případě oficiálního rozloučení se

zesnulým (blíže se tématu pohřebních rituálů budu zabývat v kapitole 2.2.3.) Ať už jsou

„trendy“ jakékoliv, měli bychom si uvědomit, že „smrt však není pouze něčím, co je

jenom na konci životní cesty člověka. Ona je vždy přítomna od narození až do konce;

život je vymezen narozením a smrtí. Tím, že je člověku dáno bytí, je mu současně dáno

nebytí“ (Haškovcová, 1975, s. 17). Popřením smrti a snahami ji učinit neviditelnou se jí

v žádném případě nezbavíme. Objevit se může na jakémkoliv místě v jakémkoliv

okamžiku, v jakékoliv formě a v tu chvíli nám její odmítání bude více ke škodě nežli

k užitku.

8

2. POHŘEBNÍ RITUÁLY

Jak jsem již zmínila v úvodu, pro společnost je důležité, aby byly určité činnosti,

jednání, ale rovněž významné životní situace ritualizovány, čímž je zajištěno fungování

společnosti jako celku. Mezi významnou životní situaci, která vyvolá v člověku nejvíce

emocí, je odchod blízkého, jeho smrt. A právě její ritualizace je příčinou existence

pohřebních rituálů ve společnosti. V této kapitole otevřu téma významu rituálů

spojených se smrtí a nastíním, jak je pro pozůstalé pohřební obřad důležitý z hlediska

přechodu jedné životní etapy do druhé. Dále se budu věnovat čtyřem různým typům

pohřebních obřadů. Prvním z nich je církevní obřad, který je však třeba popsat v širších

souvislostech křesťanské nauky, v opačném případě by nemusel být pochopen celistvě.

Dále následuje sekulární pohřební obřad, ve kterém se budu zabývat převážně kremací,

její historii a vývojem v naší společnosti, jelikož je dominantním prvkem tohoto obřadu.

Další kapitola navazuje na předchozí a reflektuje stále rozšířenější trend v pohřbívání;

pohřeb bez obřadu. Tento typ obřadu je spjat s kremací, protože se v případě inhumace

obřady vždy konají. Na závěr pak přiblížím nové téma ekologických pohřbů. Byť u nás

ještě praktikovány nejsou, v západní Evropě se těší čím dál tím větší oblibě a lze

předpokládat, že tento způsob pohřbívání bude v budoucnu využívat i česká společnost.

2.1 Význam rituálů pro pozůstalé

Každý člověk, který se narodí do určité společnosti, je vychováván jejími členy,

takže prochází procesem socializace, během níž si osvojí společenské normy, hodnoty a

učí se sociálním rolím. Součástí socializace je i tzv. enkulturace, což znamená

osvojování si kulturních tradic, dovedností a jazyka, čímž se stává součástí kultury

(srov. Jandourek, 2001, s. 73, 220). Každá kultura obsahuje své vlastní rituály. Rituál

můžeme vymezit jako „formalizované vzorce chování předepsané pro určité

sociokulturní příležitosti“ (Soukup, 2009, s. 157). Rituály v sobě nesou symboliku,

pomáhají najít a uchovat identitu jedince. Skládají se ze tří komponentů, zaprvé je to

vnější stránka rituálu, která je vnímána smysly, zaprvé je to vnitřní význam rituálu, což

je jeho sociální či duchovní rozměr a zatřetí je to prožívání rituálu účastníkem, ať už

jednotlivě, či skupinově, společensky, atd. (srov. Škoviera in Valenta, 2011, s. 62).

Rituál tedy zahrnuje celou osobnost člověka, ať už na úrovni individuální nebo

společenské, je v něm zahrnuto celé lidství. Častým typem je rituál přechodový, za

9

jehož významného teoretika je považován Arnold Van Gennep. Podle něj se život

člověka skládá z dílčích etap (narození, dospívání, sňatek, společenské postavení,

zaměstnání, smrt atd.), jejichž začátky a konce tvoří určité celky. K těmto jednotlivým

celkům se váží obřady, které mají za cíl nechat jedince přejít z jedné determinované

situace do druhé (srov. 2007, s. 13). Tyto obřady jsou nazývány rituálem přechodu,

protože dochází ke změně postavení, tudíž i ke změně role, která přináší narušení

očekávání blízkého okolí. A právě rituál určuje průběh přechodu a udává, jak se má

člověk dostat nového postavení, a rovněž shromažďuje lidi v jeho okolí za účelem

psychologické podpory zasvěcované osobě a všem ostatním (srov. Murphy, 1998, s.

187). Podle teoretiků Bergera a Luckmanna používáme v krizových situacích rituální

postupy, které slouží k udržování reality. Do těchto předem definovaných situací jsou

zahrnuty určité mezní situace, z nichž nejdůležitější je podle nich smrt. Smrt totiž

znamená pro samozřejmé reality každodenního života největší hrozbu, a proto je

důležitá její legitimizace, která plní důležitý úkol; musí jedinci umožnit žít ve

společnosti i po smrti významných druhých a také zmírnit jeho strach z vlastní smrti do

té míry, aby byl schopen vykonávat běžné každodenní činnosti (srov. 1999, s. 101 - 102,

153).

Všechny společnosti, které jsou v dějinách etnologicky nebo historicky

prokázány, věnují smrti velkou pozornost. Pohřební obřad přetrvává tisíce let jako

jediný obecně rozšířený obřad, který je platný pro celé lidstvo (je dokonce prokázán již

u homo sapiens neandertalis). Duchovní rovina smrti se projevuje v postojích,

mytologii, umění, vědě, a na materiální úrovni ovlivňuje způsoby pohřbívání (srov.

Justoň a kol., 2000, s. 150). Historické kořeny úcty k mrtvému tělu jsou tedy mnohem

starší než křesťanství a bezpochyby jsou neodlučitelnou charakteristikou lidství.

Kulturně srovnávacím, sociologickým a psychologickým rozborem bychom se mohli

přiblížit smyslu, který má úcta k mrtvému tělu i pro nás. Tento rozbor by vedl

k výsledku, že úcta k mrtvému tělu ztělesňuje úctu nejen k rodinné tradici a i tradici

k jiným společenstvím, a zároveň souvisí s úctou k živému tělu samému, a také

s respektem k osobnosti druhého člověka. Neúcta k mrtvému tělu podrývá morální

základy společnosti (srov. Říčan, 2004, s. 374). Při pohřebním rituálu je i podle Daviese

důležitá představa o „důstojnosti zemřelých“. U živých lidí je úcta součástí

mezilidských vztahů, takže když zesnulému projevujeme úctu, míníme tím nejen tu,

kterou jsme mu projevovali během života, ale tato povinnost stále trvá i po jeho smrti.

Dalším rysem „důstojnosti“ je ten, že je lidské tělo nositelem života. Jde především o

10

hodnotu a kvalitu života, jež není pojímána pouze z hlediska hodnoty peněz, ale lidství

samotného, v jeho přirozené podobě (srov. 2007, s. 66). Tuto „důstojnost“ nazýváme

pietou a ta se podle Kotrlého nedá jednoznačně vymezit, v pokusu o její definici však

vychází ze starořímského slova pietas, což znamenalo svědomité dodržování obřadů,

úctu k tradičním mezilidským vztahům a víru, že mrtví mají něco, co mohou naučit

živé, kteří by bez toho byli ztraceni (srov. 2013, s. 214).

Pohřební obřad má tedy význam antropologický, sociální i psychologický. Jeho

sociální význam je například dán tím, že řeší problém sociálního řádu, poněvadž nejen

pozůstalý, ale i zemřelý člověk získává nové sociální postavení, jež se nachází mimo

společnost živých a toto postavení pro něj musí společnost naleznout (srov. Justoň a

kol., 2000, s. 150). Pozůstalí během pohřebního obřadu také zakoušejí novou roli, ať už

vdovce, vdovy, atd., a tímto rituálem je oznamována jejich sociálnímu okolí, které se

pohřbu rovněž účastní (srov. Nešporová, 2014, s. 220). Z psychologického hlediska,

slouží ritualizace procesu umírání a smrti jako vhodná obrana před strachem a

nejistotami všeho druhu, které se ke smrti váží (srov. Haškovcová, 2000, s. 323).

K podobné myšlence se přiklání i Davies: „účast na obřadech, ať už přímá nebo

zprostředkovaná, může přispět k pochopení pravé hloubky chaosu, kterému čelí lidská

touha po smyslu. Rituál je často samostatným řešením, kterému se výsledky racionální

úvahy nemohou rovnat“ (2007, s. 124). Pohřeb je zcela jistě příležitostí pro uvolnění

pocitů lítosti a viny v řízených podmínkách, v seskupení věřících, kteří se navzájem

utěšují a podporují ve chvíli stresu a potřeby. Všechny životní okamžiky zanechávají ve

společnosti určité stopy a smrt největší ze všech (srov. Murphy, 1998, s. 190). Smrt a

reakce na ni uvolňuje u pozůstalých ty nejsilnější lidské emoce a proto se předpokládá,

že se věda bude zabývat rituály, které následují. Podle Metcalfa a Huntingtona se však

v souvislosti s ostatními druhy rituálů se i přes zmíněnou sílu emocí studium pohřebních

rituálů nezvyšuje, jak by to podle nich mělo být (srov. 1992, s. 24). Rovněž Křivohlavý

tvrdí, že má pohřeb své funkční místo při zvládání žalu a zármutku; jeho příprava totiž

částečně odpoutává pozornost od vědomí ztráty blízké osoby a tím mírní intenzitu

negativních dopadů na člověka. A zároveň je pohřeb ujištěním, že odchod blízkého

člověka není pouhý snem či iluzí, ale faktem (srov. 1991, s. 107). Nakonec Kotrlý

vnímá pohřeb z velmi lidského hlediska; podle něj neznamená jen loučení se zesnulým,

ale také je potvrzením naší lásky, přiznání smutku ze ztráty blízké osoby, vyjádření

naděje, že se s ním zase setkáme, a hlavně slib, že na něj budeme i v budoucnu myslet, a

v duchu budeme pořád s ním (srov. 2013, s. 80). Pro pohřební ritus tedy nacházíme

11

mnoho významů z různých perspektiv autorů, jež se smrtí a umíráním zabývají. Z této

kapitoly vyplývá, že realizace pohřbu není jen formalita či nutnost, ale má velký

význam pro pozůstalé jedince, které smrt blízkého člověka zasáhla, a právě tento rituál

pomáhá vyrovnat se s danou skutečností. Proto je pravděpodobné, že lidé, kteří si přejí

bezobřadní pohřeb, aby se vyhnuli přímému smutku, mohou proces truchlení naopak

nevědomky prodloužit.

2.2 Pohřební obřad

2.2.1 Církevní pohřeb

V této kapitole je důležité zmínit církevní podstatu daných rituálů, jelikož mají

souvislost s jejich podobou a postupy, které jsou v rituálech obsaženy. Lze říci, že

církevní pohřební obřady v sobě spojují tří typy rituálů: odlučovací, pomezní a

přijímací. Odlučovací proto, že je mrtvého třeba oddělit od světa živých. V křesťanství

toto symbolizuje poslední pomazání a s tím souvisí materiální postupy oddělování –

umytí a oblečení mrtvého. Pomezní rituál znamená v křesťanství uložení mrtvého do

rakve, vystavení těla, uzavření rakve, pohřební průvod, obřad, uložení rakve do hrobu a

uzavření hrobu. Pro pozůstalé to znamená truchlení a smuteční šat, pro zemřelého

setrvání v očistci. Inhumace jako způsob pohřbívání mrtvého těla má v křesťanství

silnou tradici a to po dlouhou dobu; cca od 9. do 19. století byli zemřelí na našem území

pohřbívání převážně do země (srov. Nešporová, 2013, s. 112). Pohřeb do země je

rituálem všeobecně respektovaným, pouze osoby popravené, osoby stojící na okraji

společnosti (čarodějníci, zločinci) byly zbaveny práva pohřbu a jejich těla ponechány na

veřejně přístupném místě. A nakonec rituály přijímací jsou ty konečné, spějí k ukončení

smutku, pro pozůstalé znamenají pohřební hostinu a pro zemřelé přijetí na onen svět

nebo věčné zatracení (Lorenzová, Petrasová, 2001, s. 241). Zmíněné poslední pomazání

je dnes nazýváno svátost pomazání nemocným. Změna názvu je z toho důvodu, že dříve

se poslední pomazání udílelo jen při bezprostřední blízkosti smrti, což nemělo dobrý

vliv na stav člověka, kterého mohla přítomnost kněze, jakožto posla blízké smrti,

vyděsit. Proto se začali pomazávat při vážných onemocněních, před operací nebo při

„slabosti stáří“ a je možné jej opakovat. Pomazání spočívá v pomazání čela a rukou

olejem posvěceným biskupem při mši na Zelený čtvrtek. Dále následuje (je-li možno)

12

svaté přijímání a často nemocný požádá o svátost smíření, při níž se vyzpovídá ze svých

hříchů a dostane se mu rozhřešení (srov. Halík, 2010, s. 76). Tyto úkony mají spojitost

s pohřebními obřady následujícími po smrti zemřelém, a jsou pro věřícího člověka

závazné, jelikož jej připravují na vzkříšení a život na onom světě. A podle křesťanského

pojetí je jedinou cestou ke spasení věřit v Boha a řídit se křesťanskými zásadami.

Člověk, který víru nepřijme, sice tělesně existuje, ale je duchovně mrtev, tedy oddělen

od Boha. Bible tento stav definuje jako stav ztracenosti a zhynutí, a aby mohl být člověk

po smrti vzkříšen, je jediná cesta přijetí víry a Kristova evangelia (srov. Křivohlavý,

Kaczmarczyk, 1995, s. 79). Křesťané jsou někdy obviňování, že jsou smrtí posedlí.

Myslí na ni, když se modlí, mluví o ní, každou neděli o ní zpívají. Věřící nosí na krku

řetízek se zmenšeným modelem muže popraveného strašlivou smrtí – ačkoliv jeho

nositelé krucifix tímto způsobem nevnímají. Pro křesťana je krucifix symbolem

láskyplné oběti, ne popravy. Křesťané jsou však ve víře přesvědčení, že fyzickou smrtí

nic nekončí, tvrdí, že smrt je nový začátek. Ale co přesně umírající po smrti prožívá, to

říct s jistotou nelze (Harrison, 2003, s. 100, 106). Nicméně náboženské učení utěšuje

své věřící nejprve tím, že konkretizuje obraz mrtvého a tím dovolí sledovat jeho

směřování alespoň ve fantazii. Rozmanité církevní rituály pohřbívání mrtvých jim

dávají pocit, že mohou jejich prostřednictvím ještě něco pro své zemřelé udělat, jako by

měli k dispozici prostředky, jak do jisté míry ovlivnit jejich existenci. To je také důvod,

proč se katolíci nikdy nevzdají víry v očistec, v místo, kde se existence zemřelého a

úděl jeho duše ještě nestávají úplně nepřístupnými pro pozemskou činnost živých (srov.

Landsberg, 1990, s. 134). Vystrojením církevního rituálu tedy vkládáme zesnulého

s důvěrou do rukou Boha, což je patrné z citace modlitby za zesnulé: „Náš bratr (naše

sestra) zemřel(a) v pokoji Kristově. S vírou a nadějí ho (ji) odevzdejme do rukou

Božích. Vždyť už na křtu se stal(a) dítětem Božím a mnohokrát jedl(a) chléb života u

Božího stolu. Modleme se, aby ho (ji) nebeský Otec pozval ke stolu ve svém věčném

království a dal mu (ji) dědictví, které slíbil svým vyvoleným“ (srov. Liturgický institut,

1999, s. 62).

Církevní pohřební obřad je podle Liturgického institutu možné vykonat trojím

způsobem. První způsob je obřad, který se koná na třech místech: v domě zemřelého,

v kostele a poté na hřbitově. Tento způsob se koná zejména na vesnici, ve velkých

městech jen zřídka. Není to možné například kvůli vzdálenosti domu zemřelého –

hřbitovu, apod. Tento způsob pohřbu není dovolen při velikonočních svátcích,

slavnostech a nedělích adventní, postní a velikonoční doby. Do domu přichází kněz a už

13

zde může být zemřelý pokropen svěcenou vodou, dále následuje žalm. Poté následuje

průvod do kostela (srov. 1999, s. 7, 14). Dominantní postavení měla vždy církev i

v pohřebním průvodu; v čele průvodu šli kněží a mniši, kteří mnohdy nesli tělo.

Slavnostní průvod se už ve 13. století stal symbolickým obrazem smrti a pohřbu. (srov.

Ariés, 2000a, s. 208). Během průvodu se opět zpívají žalmy. Při příchodu do kostela se

začne zpívat vstupní zpěv, zemřelý se položí tváří k oltáři a kněz se postaví tváří k lidu.

Na rakev lze položit kříž nebo bibli, kolem rakve lze rozmístit několik svící. Následuje

bohoslužba slova a zpěv žalmu, čtení a nakonec zpěv na rozloučenou, kdy kropí kněz

zemřelého svěcenou vodou a okuřuje kadidlem. Rakev se vynese z kostela, přičemž se

opět mohou zpívat vhodné žalmy, po příchodu k hrobu jej kněz posvětí (pokud se tak již

nestalo). Dále následuje modlitba, spuštění rakve do hrobu a po skončení obřadu se

zpívá zpěv dle zvyklostí. Bývalo a dodnes bývá zvykem vhodit do hrobu jednu nebo tři

hrsti hlíny. Házení zahajoval kněz slovy prach jsi a v prach se obrátíš a po něm se

vystřídali všichni účastníci. Tento zvyk byl lidmi vysvětlován tak, že jej nebude hlína

házená blízkými lidmi tížit tolik, jako hlína házená hrobníkem. Jinde byli přesvědčeni,

že se nebožtíkovi nebude tolik stýskat (srov. Navrátilová, 2004, s. 239). Druhým

způsobem je pohřební obřad konaný na dvou místech – v pohřební síni hřbitova a u

hrobu. V pohřební síni hřbitova stojí opět kněz u zemřelého, zpívá se, následuje čtení,

modlitba, zpěv na rozloučenou se svěcenou vodou a kadidlem, opět modlitba, a rakev se

následně vynáší z kaple, dále následuje průvod na hřbitov, kde následují ty samé kroky

uvedené výše. Třetím způsobem je pohřební obřad konaný pouze na jednom místě,

například v domě zemřelého Zde se při ukládání těla do rakve se modlí vhodný žalm

nebo se čte krátký úryvek z Písma svatého. S ohledem na podmínky může být dovolena

pohřební mše přímo v domě zemřelého, jelikož obřad posledního rozloučení nemá být

při pohřbu vynechán a koná se stejným způsobem jako při obřadech v kostele nebo

pohřební síni (srov. Liturgický institut, 1999, s. 25-77). Z uvedeného vyplývá, že čím

více míst je při obřadu začleněno, tím je náročnější na organizaci a délku.

Co se týče kremace jako alternativy k pohřebnímu obřadu, byla

římskokatolickou církví přijata na Druhém vatikánském koncilu v šedesátých letech

dvacátého století (srov. Nešporová, 2011, s. 2). V roce 1977 řešila Kongregace pro

svátosti a božský kult problém realizace pohřebních obřadů v kostele za přítomnosti

urny s popelem. Kongregace dala najevo, že není vhodné slavit pohřební obřad

zemřelého nad jeho popelem, protože „zpopelněné lidské ostatky nevyjadřují tak

příznačně bohatství symbolů potřebných pro liturgii, jak se to děje v případě mrtvého

14

lidského těla, kdy je zdůrazněna velikonoční povaha pohřbu“ (Kotrlý, 2013, s. 75).

Podle příručky vydané Liturgickým institutem je možné konat obřady podobným

způsobem, jako při pohřbu do země, ale je třeba vybírat takové církevní texty, které tuto

skutečnost reflektují. Většinou se koná rozloučení před kremací pouze v krematoriu,

samozřejmě s podstatnými prvky křesťanského pohřbu. Na začátku se koná bohoslužba

slova, zpívá se žalm, čte se z Písma svatého, poté následuje tichá modlitba a motlitba

kolektivní a nakonec se celý obřad končí prosbou: „Odpočinutí věčné dej mu (jí), Pane,

a světlo věčné ať mu (jí) svítí.“ (srov. 1999, s. 78-89). Je však potřeba říci, že je

oficiálním zvykem konat pohřební obřady za přítomnosti těla v rakvi, ne však popela

(srov. Nešporová, 2013, s. 144).

Pozdní dvacáté a rané jednadvacáté století je obdobím, kdy oficiální role

náboženství prošla dramatickými změnami. V minulosti hrál vliv křesťanství na

pohřební rituály zásadní roli a to v každé společnosti, která toto náboženství uznávala.

Když ale lidé upustili od tradiční myšlenky vzkříšení a životu v nebi, začali se postupně

orientovat na svou vlastní volbu i na oblast života a smrti, což je typickým rysem

konzumní společnosti, která se zaměřuje na individuální styl života (srov. Davies, 2007,

s. 133). A právě odklon od náboženství a individualismus měl za následek změnu

v podobě občanských pohřebních obřadů.

2.2.2 Sekulární pohřeb

Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, ve společnosti byl zaznamenán

odklon od náboženství, tzv. sekularizace. Giddens definuje sekularizaci jako proces, ve

kterém ztrácí náboženství vliv nad různými sférami společenského života, a má několik

dimenzí: tou první je pokles členství a aktivity v náboženských organizacích a církvích,

druhou je úpadek společenského vlivu, majetku a prestiže, a poslední je změna názorů a

hodnotových měřítek lidí, jinak řečeno religiozity (srov. 1999, s. 440). Sekulární obřady

se začaly rozšiřovat souběžně se zavedením kremace na začátku 20. století. Úplně první

pohřeb ne lidského těla, ale popela, se však konal dříve, bylo to 25. října roku 1890 na

vyšehradském hřbitově. Zemřelou byla Augusta Braunerová, mecenáška, filantropka a

manželka českého politika Františka Augusta Braunera. Byla zpopelněna v krematoriu

na pařížském hřbitově Père-Lachaise a urna byla převezena jejími dvěma dcerami

vlakem do Prahy v krabici na klobouky. Událost vzbudila velký poprask, jelikož

15

katolická církev kremaci nepovolovala a kněz byl povinen pohřeb odmítnout. Nebožce

tedy byly odepřeny veškeré církevní obřady, rodinná hrobka na Vyšehradě vykropena

byla, ale ne však urna (Lorenzová, Petrasová, 2001, s. 238). V katolické věrouce byl

oheň symbolem pekla, místa, kde přichází ten, kdož zemřel ve smrtelném hříchu.

Rovněž se upalováním trestali kacíři a čarodějnice (Lorenzová, Petrasová, s. 242). Co

bylo ale nejdůležitější, spálené tělo nemohlo dojít vzkříšení. A obrazy pekla a

posmrtných trestů byly v lidové představivosti mnohem barvitější než představy o

životě v nebi. V pekle bylo plno hořící smůly a síry, bylo to sídlo zlých duchů, kde je

člověk navždy zatracen a není z něj vysvobození (srov. Navrátilová, 2004, s. 163).

Církvi se však vliv obnovit nepodařilo a ve většině velkých měst přesto docházelo

k diskusím ohledně kremace a začaly vznikat zájmové skupiny, které ji podporovaly,

například Společnosti pro spalování mrtvol, Krematorium a Volná myšlenka (srov.

Nešporová, 2007, s. 370). Spolek Krematorium později změnil název na Společnost

přátel žehu, pod jehož jménem působí dodnes. Tyto spolky původně inspirovalo

německé hnutí Die Flamme a první jeho myšlenky byly přijaty již v roce 1899.

Stoupenci se našli i mezi známými českými osobnostmi, mohu zmínit například

Vojtěcha Náprstka, Jana Nerudu nebo Boženu Němcovou (srov. Cihelka, 2007). Dále

byli příznivci mezi zednáři, volnomyšlenkáři, rovněž liberálové, sociální demokraté i

marxisté (Lorenzová, Petrasová, 2001, s. 239). První krematorium bylo na českém zemí

postavené v Liberci roku 1917, kremace však byly oficiálně povoleny vládou

Československé republiky až v roce 1919 (srov. Nešporová, 2007, s. 370).

Diskuse ohledně kremace lidských pozůstatků měla tehdy dva hlavní důvody;

prvním z nich byly obavy lékařů a vědců z přeplněných hřbitovů, které vznikly jako

důsledek průmyslové revoluce a růstu měst. Šlo o tlející těla v příliš mělkých hrobech,

které vypuzovaly hnilobný zápach, spojovaný s nemocemi. Druhým byla již zmíněná

sekularizace obyvatelstva, která byla velmi výrazná. Církev tedy přicházela o kontrolu

nad ostatky zemřelého, díky čemuž následovala řada nových faktorů: především mohli

pozůstalí vyjadřovat smutek vlastním osobitým způsobem a dostali možnost si

zesnulého zapamatovat s ohledem na jeho specifické vlastnosti a zájmy (Davies, 2007,

s. 67-69).

Jak roky ubíhaly, kremace si získávala stále více příznivců. Sice k nám pronikl

v 50. letech 20. století protináboženský ruský model, který kremaci podporoval, ale

česká společnost ji vítala ještě před nástupem komunismu. V polovině 40. let 20. století

tvořil počet kremací 8% z vykonaných pohřbů, čímž se dostal na přední příčky v Evropě

16

(srov. Nešporová, 2008, s. 41). V roce 1960 již činil podíl kremací 20 – 25 % všech

pohřbů a to nejen v Československu, ale také ve Velké Británii, Švýcarsku, Norsku,

Dánsku a Finsku, ale jediná ČSR byla země bez protestantské tradice, která kremaci

dovolovala (srov. Nešporová, 2007, s. 364, 365). V období komunismu jednofázový

obřad (ve smuteční síni) většinou začínal poslechem skladby, pokračovalo se recitací,

poté opět zazněla skladba (nejčastěji zpívaná) a pak zazněl projev hlavního řečníka. Ten

mluvil nejen o životě zesnulého, ale i o jeho činech, které napomáhaly budovat celou

socialistickou společnost, takže byl proslov pojímán v širším kontextu, čímž měl plnit

zároveň i funkci výchovnou (srov. Nešporová, 2013, s. 163). Díky propagaci kremace

komunistickou socialistickou společností a vysoké míře sekularizace činí dnes podíl

kremace v České republice celých 81 %, což je nejvyšší příčka v celé Evropě (srov.

Hupková, 2010).

Občanský pohřeb se tedy oproti křesťanskému zkrátil a zjednodušil, obřad měl

být tedy především funkční. Místo dění bylo přesunuto z kostelů a hřbitovů do

smutečních síní a krematorií. Po roce 1989 je z výzkumů patrná podle Nešporové

návaznost mezi socialistickou a současnou pohřební praxí. Dřívější státní nebo městské

pohřební služby se po roce 1989 proměnily v soukromé firmy, takže personál zůstal

stejný a vše jakoby pokračovalo bez ohledu na změnu politické situace. To je také

důvod, proč nedošlo k zásadním změnám v pohřbívání a konání pohřebních obřadů až

na jeden aspekt; možnosti pohřbít bez obřadu (srov. 2011, s. 7). V dnešní době se

pohřební obřad děje v několika krocích: samotnému pohřbu předchází jeho oznámení

prostřednictvím parte. Úmrtní oznámení neboli parte obsahuje informace o tom, kdo a

kdy zemřel a také kdy a kde bude mít pohřeb. Pracovníci pohřebních úřadů dohlížejí na

to, aby žádný důležitý údaj nechyběl, a mají také nabídku výtvarného provedení;

rámeček, ornament, typ písma, báseň či citát, atd. Při formulaci parte je podle

Haškovcové důležitá střídmost, nepůsobí vhodně například: zemřela „nečekaně“ v 95

letech. Časté, ale nepříliš pěkně působící je také vyjmenování vztahových rolí

zemřelého. Naprosto postačující je zmínění příbuzenského vztahu k nejbližšímu

zesnulému, zbytek se dá odvodit z osob podepsaných na parte (srov. 2007, s. 112). Parte

je vyvěšeno jednak v místě bydliště zesnulého na veřejném místě, ale rovněž je

rozesíláno nejbližším příbuzným prostřednictvím pošty. Tímto je zajištěna účast na

pohřbu, který proběhne během několika dnů od vyvěšení parte. Přestože dochází

v ritualizaci smrti k určitému rozvolnění, zůstávají aspekty piety a úcty k zemřelému při

oficiálním rozloučení zachovány z dob minulých. Například je vhodné, ne-li nutné, mít

17

na sobě během obřadu černý oděv. Černá barva jako symbol smutku k nám pronikla

vlivem církevních obřadů a objevila se nejdříve v měšťanském prostředí v 16. století.

Na venkově se jako projev smutku začala šířit až v 19. století a zobecněla

v meziválečném období. Ale v některých oblastech se ještě nedávno nosily bílé oděvní

doplňky jako součást smutečního oděvu do rakve nebo smutečního oblečení

pozůstalých (srov. Navrátilová, 2004, s. 230). Tato tradice byla tedy dodnes zachována.

V pohřební síni nebo síni krematoria se může konat rozloučení s mrtvým u rakve

v předsálí obřadní síně, což je ale čím dál méně rozšířené. Následuje samotné slavnostní

rozloučení ve smuteční síni nad rakví, během něhož zahrají smuteční písně, popř. je

pronesena smuteční řeč. Velmi oblíbené skladby jsou podle výzkumů G. Maiella ve

třech krematoriích například Z. Fibich – Poem, zmínění F. Schubert – Ave maria, B.

Smetana – Má vlast, a rovněž je velmi rozšířené nevybírat si z daného repertoáru

skladeb určité pohřební služby, ale vybrat si skladbu vlastní a donést CD, což je

nejčastější zejména v Praze. Stres vyvolaný ztrátou blízké osoby se podle něj během

poslechu skladeb určitým způsobem zmírňuje (srov. 2005, s. 45). Smuteční proslovy

zdůrazňují bolest nad ztrátou blízkého člověka pro pozůstalé a mají připomenout život

zemřelého. Jsou rovněž základem piety vůči zemřelému (srov. Špatenková 2014, s.

168). Délka proslovu je dána nejčastěji přáním rodiny a také závisí na zvyku řečníka.

Může jít o pouhé poděkování příchozím, proslov může také obsahovat nějakou

poetickou připomínku o životě a smrti, většinou je v hrubých rysech načrtnut život

zemřelého a mohou zaznít i podrobnější fakta, které se týkají jeho zálib a zásluh.

Nakonec je vyjádřen smutek nad odchodem zemřelého. Při delších proslovech je nutná

spolupráce pozůstalých, aby poskytli řečníkovi informace o zesnulém. Pokud má řečník

jen informace základní, řeč trvá zhruba 2 – 3 minuty (srov. Nešporová, 2011, s. 7,8).

Nakonec rakev zajíždí a obřad je ukončen pádem opony. Právě toto zajíždění

rakve vyvolává u pozůstalých silné emoce, jelikož se jim zemřelý reálně vzdaluje a

definitivně je opouští. V české majoritní společnosti jsou ale naneštěstí podle Maiella

tabuizovány projevy niterné bolesti, pocity utrpení a úzkosti, které odchod blízkého

člověka vyvolají. Vlivem této tabulace se prosazuje model chování pro pozůstalé během

pohřebního obřadu, který je nutí, aby se zdrželi projevu smutku - pláče (srov. 2005, s.

36). Za oponou přichází práce zaměstnanců krematoria a dochází ke zpopelnění

zemřelého. Zpopelňování je primárně používané jen pro lidské pozůstatky a jedná se o

proces žehu při vysokých teplotách 850 – 1100 °C v kremační peci. Jeden cyklus

zpopelnění trvá okolo 60 minut, chlazení popela 10 až 20 minut a popel se dále drtí a

18

zpracovává 10 až 20 minut mimo pec (srov. Kotrlý, 2013, s. 21). Popel je nasypán do

urny a ta je připravena k vyzvednutí pozůstalými. Poté následuje pohřební hostina ve

zvoleném restauračním zařízení (srov. Haškovcová, 2007, s. 114). O pohřební hostině

však ještě bude řeč. Je třeba říci, že urnu si pozůstalí mohou vyzvednout, i když nedošlo

k výše zmíněným krokům. V tom případě se jedná o bezobřadní variantu, které věnuji

následující kapitolu.

2.2.3 Pohřeb bez obřadu

Pohřeb bez obřadu je v pohřebnické praxi chápán jako objednávka pohřbu bez

pronájmu obřadní síně, zajištění kostela a zprostředkovatele (například duchovní,

řečník, obřadník, apod.) a také bez nájmu hrobu (srov. Kotrlý, 2013, s. 81). Nedochází

tedy k oficiálnímu kolektivnímu rozloučení, jak je to u pohřebních obřadů běžné.

K rozhodnutí nevykonat pohřební obřad přispívají tři typy faktorů: sociální,

psychologické a ekonomické. Sociálním faktorem je individualizace člověka, o které

například mluví U. Beck, a znamená vyvázání člověka s větších sociálních tříd a skupin,

je to přechod od kolektivního k osobnímu (srov. 2004, s. 143). V našem případě to

znamená nízká účast širšího okolí na obřadu, proto se volí buďto skromnější varianty

obřadu nebo je považován za zbytečný. Z psychologického hlediska jde o snahu

vyhnout se silným emocím během obřadu a psychicky se nezatěžovat. U ekonomického

faktoru jde o finanční nákladnost pohřebního obřadu (srov. Nešporová, 2013, s. 204,

205). Je-li bezobřadní pohřeb přáním zesnulého, pak je vše v pořádku, ale mnohdy to je

opravdu volba založená na ekonomickém tlaku společnosti. Náklady na pohřeb totiž

vzrostly a znamenají pro mnohé rodiny finanční zátěž rozpočtu. Z tohoto důvodu se

stává, že se staří lidé rozhodnou pro tuto variantu, byť by si tradiční rozloučení přáli.

Berou ohledy na ekonomicky slabé příbuzné a tím pádem z nich snímají pocit viny za

tento způsob rozloučení. Je však známo, že pokud se pozůstalí rozhodnou pro variantu

bez obřadu z finančních důvodů, prožívají potom lítost a mrzí je, že nevystrojili obřad

„jak se patří“ (srov. Haškovcová, 2007, s. 110). Pohřby bez obřadu se týkají pouze

kremace, v případě inhumace se bezobřadní varianta prakticky nevyskytuje. Přestože se

poptávka po pohřbu bez obřadu zvyšuje, nemusí to automaticky znamenat, že pozůstalí

nezorganizují vzpomínkové setkání nebo symbolický obřad. Avšak větší část těch, kteří

19

si obřad nepřáli, nezorganizují žádné kolektivní vzpomínkové setkání v kruhu rodiny a

přátel (srov. Nešporová, 2011, s. 10).

Podle Nešporové je problém zjistit údaje o absenci kolektivního obřadu ve světě,

protože ve většině společností je považováno za naprostou samozřejmost pohřební

obřad vystrojit, proto ani autory nenapadne považovat to za vhodné téma (srov. tamtéž,

s. 4). Podle výzkumu v České republice se pohřby bez obřadu konají častěji v Čechách

než na Moravě. Nejvyšší podíl byl zjištěn v Plzeňském kraji za rok 2010, kde byly takto

pohřbeny až čtyři pětiny zesnulých. Dále následuje Praha a Liberecký kraj, oboje kolem

57 % pohřbených bez obřadu. Nejnižší míra tohoto typu pohřbení se vyskytuje

v Jihomoravském kraji, kde tvoří pouze 10% a za ním následují kraje Olomoucký a

Zlínský, rovněž shodně s 20% bezobřadných pohřbů (srov. Nešporová, 2013, s. 186).

Zda tento trend bude pokračovat nebo ne, nelze předvídat. Nicméně další kapitola

odráží trend naprosto odlišný této variantě, který má svůj specifický smysl; jde o

přírodní, neboli ekologické pohřby.

2.2.4 Ekologický pohřeb

V poslední době se vyskytly obavy z toxických emisí, jelikož krematoria

uvolňují do ovzduší rtuť. Podle odhadů Evropské komise se v členských zemích EU

ročně dostanou z krematorií do ovzduší až tři tuny rtuti (srov. Kotrlý, 1993, s. 43)

Vzhledem k narůstajícímu počtu ekologicky smýšlejících lidí začíná nabývat na síle

nová móda v pohřbívání – tzv. ekologické pohřby. Zájem o zelené, přirozené pohřební

rituály začal růst na konci dvacátého století především ve Velké Británii. Jde o

myšlenku navrátit tělo do země, jeho přírodního prostředí, zajistit tímto činem

budoucnost planety, což je otázkou lidských hodnot. (Davies, 2007, s. 84). První hřbitov

vznikl v anglickém Carlisle roku 1993 a během dalších dvaceti let vzniklo v Anglii přes

230 přírodních hřbitovů (srov. Dobešová, 2014, s. 278). Těla nejsou pohřbívána

v rakvích nebo urnách, které mají ostatky izolovat od půdy, ale v rozkladatelných

materiálech, například rakvích z proutí, což urychlí přirozený proces rozkladu těla.

Pohřeb klade důraz na přirozenost smrti a navrácení těla zpátky do země. (Davies, 2007,

s. 86). I Kotrlý píše, že jsou nejvíce ekologicky šetrné proutěné rakve, jelikož jsou

snadno rozložitelné, bez uhlíkové stopy a jejich výroba se obejde bez laků nebo lepidel.

Poukazuje na projekt Bretzera a Citelliové nazvaný „Capsula mundi“, kdy by se

nekonvenční rakev ve tvaru vejce zasazovala do půdy jako semeno, tělo zemřelého by

20

v něm bylo uloženo ve fetální pozici a místo náhrobku by byl zasazen strom (srov.

2013, s. 92). Aby byl zachován přírodní vzhled místa, je omezeno zapalování svíček a

pokládání květin a místo náhrobku jsou zde jen malé cedulky se jmény, které jsou

umístěny na stromech, na kamenech nebo na ptačích budkách (srov. Dobešová, 2014, s.

278). Existují rovněž ekologické urny vyráběné z biologicky odbouratelných materiálů

a stejně jako rakve se po čase rozloží v půdě. Vyrábějí se dokonce i urny na pohřeb do

vody, jež se po několika minutách potopí a následně ve vodě rozloží (srov. tamtéž, s.

146).

Zelené pohřby však vyjadřují i změnu pojetí smrti; jde o závazek uchovat zdroje

související s přežitím lidského druhu i světa samotného, což ovlivňuje nahlížení na smrt

jakožto přirozeného chodu života, lidského těla, v minulosti vytvořenému zemskými

procesy, které pokračují i po smrti. Na návratu lidského těla do země je cosi reálného,

člověk se opravdu stane součástí masy živých organismů, což je velmi autentické,

pokud se bavíme o navrácení zpět k „přírodě“ (srov. Davies, 2007, 88, 91). Trend

ekologických pohřbů vybízí, aby lidé mluvili o smrti a zaujali vůči ní otevřený a

odpovědný přístup, jelikož si mohou vybrat místo posledního spočinutí ještě během

života a taky předpokládá větší participaci pozůstalých na průběhu pohřbu (srov.

Dobešová, 2014, s. 279).

Co se týče situace v České republice, vznik přírodních hřbitovů je u nás

omezený legislativně, jelikož mohou být zřizovatelem hřbitova pouze obce a církve.

V dnešní době je ve fázi přípravy vznik prvního českého přírodního hřbitova, který má

název Les vzpomínek (srov. tamtéž, s. 282). Věřím, že do budoucna tento typ

pohřebního rituálu najde své četné zastánce, jelikož myšlenka navrácení těla do země,

které přispěje ke vzniku nového života, je velmi příjemná. Mnoho lidí by určitě dalo

přednost dívat se do koruny stromů a myslet na své blízké, nežli vzpomínat u chladného

náhrobku s vyrytým jménem.

Ať už se jedná o jakýkoliv typ obřadu, je dobré, když mají o jeho podobě lidé

představu a jsou schopni sdělit tyto přání rodině nebo přátelům. Podle Haškovcové

(2007) je potřeba znát informace o pohřbu, protože člověk moderní doby se o tyto věci

nezajímá, dokud nemusí. Jenže pak nastane úmrtí někoho z bližních a zjistí, že svým

podceněním přípravy a neinformovaností chyboval. Většina lidí se k vlastnímu pohřbu

nevyjadřuje a má pocit, že ještě není doba na tyto myšlenky. Příbuzní jsou pak při

objednávání pohřbu značně nejistí, jelikož neznají konkrétní přání zemřelého; tabuizace

21

takových přání má tedy na následek vysokou nejistotu pozůstalých. Rozhodují se pak

podle společensky uznávaného pohřebního rituálu, který dominuje (srov. s. 109). I

Nešporová tvrdí, že je přístup lidí k organizaci pohřbu spíše pasivní. Je to dáno

rozpoložením lidí po smrti blízkého, takže nemají myšlenky na „speciální“ přání, což

vede ke standardním postupům při zřizování pohřbu. Pohřební služby tuto skutečnost

respektují a nesnaží se nabízet rozšíření služeb. Tyto služby jsou víceméně materiálního

charakteru, například květinová výzdoba, urny, náhrobky, atd. (srov. 2011, s. 10). Je

dobré mít tyto osobní věci naplánovány jistou dobu dopředu, většinou nakonec lidé

nemají moc na vybranou, jaký pohřeb si pořídí, protože když umírají, nejsou v tom

správném rozpoložení a taky nemají moc času na to, aby nad tímto uvažovali.

Alternativní pohřby se musí plánovat s předstihem (Harrison, 2003, s. 153,154).

K tomuto názoru se přikláním, i přes nepříjemnost tématu je vždy lepší, když máme

alespoň nějakou představu o podobě pohřebního rituálu, který máme pro blízkého

člověka vystrojit, jelikož nám to může dát pocit, že je to pro něj poslední služba, s jejíž

podobou by byl určitě spokojen.

2.3 Pohřební hostina

Pohřební hostina nazývána strava nebo pira má kořeny u starých Slovanů a byla

součástí pohřebního obřadu. Vyznačovala se bujnou zábavou a hojností, až plýtváním

pokrmů a nápoji, zejména medovinou. Mnohé prvky této hostiny se uchovaly ve

východních církvích i po přijetí křesťanství a staly se součástí vzpomínkové slavnosti za

mrtvé. U křesťanů byla pohřební hostina nazývána refrigeum, což by v češtině mohlo

znamenat „osvěžení“, měla mít symboliku ceremonie, jež osvěží duši (srov. Maiello,

2014, s. 250). Samozřejmě hlučné výstřednosti a marnotratnost díky církvi postupně

vymizely, ale pohoštění samotné se zachovalo. Mělo uctít památku zemřelého, zajistit

jeho spokojenost na onom světě a zároveň zamezit jeho návratu na zem (srov.

Navrátilová, 2004, s. 240). Rovněž podle Maiella byla jedna z nejstarších funkcí

pohřební hostiny uklidnit zesnulého a zamezit tím jeho pomstychtivému hněvu skrze

bohatou tabuli, jinak by se mohl stát upírem. Další funkcí je funkce exhibiční, ve

smyslu dávání na odiv bohatství rodiny skrze úroveň vybraných jídel a počet pozvaných

lidí na hostinu. Nejdůležitější funkcí pro pozůstalé je však její terapeutická funkce.

Nejbližší pozůstalí na ni přichází ve špatném psychickém rozpoložení, ale po ukončení

hostiny je jejich výraz uvolněnější než na začátku (srov. Maiello, 2014, s. 251, 252,

22

254). Některým se může zdát divné, když se lidé po obřadu sejdou, baví se a pijí, i

vzhledem k okolnostem. Odmítání jídla u pozůstalých pramení podle Di Nola jednak

z nechutenství zapříčiněného fyzickým stresem, který byl způsoben smrtí blízké osoby,

ale také z „potřeby přizpůsobit vlastní chování zesnulé osobě, která už nejí“ (srov.

tamtéž, s. 249). Podle van Gennepa však slouží pohřební hostina ke spojení komunity,

která se může stmelit díky nastolenému veselí. Vykládá ji tedy jako přijímací rituál, při

kterém se navazuje pouto mezi pozůstalými (srov. 2007, s. 151). Rovněž podle Roberta

Murphyho je ve společném jídle a popíjení cosi posvátného; toto setkání je novým

stvrzením společenské jednoty, což je závěrečná fáze znovupřijetí (srov. 1998, s. 191).

Pohřební hostiny mají v současné době podobu slavnostnějšího pohoštění na

počest zemřelého v kruhu nejbližší rodiny a přátel (srov. Navrátilová, 2004, s. 241).

Pořádají se nejčastěji v restauračních zařízeních, pronajatých sálech nebo venkovních

prostorách, ale nikdy ne doma, pokud se pohřební obřad konal ve městě (srov. Maiello,

2014, s. 254). I když už jsme dávno upustili od obav z navrácení mrtvého coby upíra,

terapeutická funkce hostiny je dodnes zachována a je finálním pohřebním rituálem pro

pozůstalé.

23

3. POHŘBÍVÁNÍ A HŘBITOVY

Pohřební obřady, kterými jsem se zabývala v předchozí kapitole, mohou mít

vícero podob. A právě typ pohřebního obřadu určuje i způsob, co se bude dít s lidskými

pozůstatky – zda budou zpopelněny, či pohřbeny přímo do země. Způsob pohřbení tedy

úzce navazuje na pohřební obřad, proto jsem zvolila jako poslední téma pohřbívání a

hřbitovů. V kapitole „Hřbitov – místo piety?“ se zabývám nejprve významem, který pro

společnost a člověka hřbitov má. Nastíním jeho stručný vývoj, díky kterému mají

dnešní hřbitovy vzhled právě takový, jaký mají. Dále se budu zabývat samotným

náhrobkem, jeho charakteristickými rysy, trendy, celkovou úpravou hrobu, která má

vliv na působení tohoto soukromého místa a na jeho pietu. Rovněž rozdělím typy hrobů

podle toho, jaký mají vnější vzhled a zda jsou určeny pro inhumaci nebo kremaci. Zde

se také zabývám tématem privatizace lidských zpopelněných ostatků, kdy se pro jejich

pohřbení nevyužívá oficiální místo. A nakonec se budu zabývat navštěvováním hrobů

pozůstalými, kde bude řeč o Památce zesnulých, ale také domácí verzi uctění památky

blízkého člověka ve formě domácích oltáříčků.

3.1 Hřbitov – místo piety?

Stejně jako byl pro všechny společnosti důležitý pohřební obřad, neméně

důležité bylo pohřbívání předků, které po tomto obřadu následovalo. Samotné

pohřbívání má dlouhou historii trvající do dnešních let, i když právě v posledních letech

získává vlivem kremace rozličné podoby.

Co se týče historie pohřbívání, první křesťané pochovávali v časech

pronásledování své zemřelé tajně ve svých domech, v ložnicích, na zahradách nebo

v polích. Později začali pohřbívat v blízkosti hrobů mučedníků a tímto způsobem

vznikly pravděpodobně křesťanské hřbitovy. Hrobky v kostele vznikly za časů císaře

Konstantina a chudší členové obce, kteří na to neměli, se dali pohřbít alespoň v blízkosti

kostelů. Panovalo však přesvědčení o nebezpečí pohřbívání v blízkosti obydlí, proto se

hřbitovy přesunuly za hradby (srov. Lorenzová, Petrasová, 2001, s. 68). Být pohřben

mimo hřbitov, byla pro zemřelého pohana. Nejčastěji se takto pochovávali sebevrazi,

popravení, někdy prostitutky. Tito lidé byli pochováni do nevysvěcené půdy, což

nepřímo značilo, že nepatří mezi spořádané občany a věřící, a to ani po smrti (srov.

Šiklová, 2013, s. 107). S myšlenkou plánovitého uspořádání hřbitova coby racionálního

24

organismu, podřízeného týmž společenským zákonům, jakými se řídí svět živých, se

setkáváme již v baroku (Lorenzová, Petrasová, 2001, s. 14). V té době se začal hrob

označovat dřevěnými nebo kamennými kříži a také se nad hrobem tyčil kamenný

náhrobek, který měl podobu hranolu, sloupku nebo desky a byl na něm nápis či reliéf

(srov. Sígl, 2006, s. 180). Následně v 19. století nabývá výraz smutku hysterických

rozměrů v podobě omdlévání, chřadnutí, držení půstu a podobně. A právě zvyšování

intenzity smutku a truchlení stojí u zrodu moderního kultu hrobů a hřbitovů (srov.

Blumenthal-Barby, 1987, s. 123). Moderní kult hřbitovů znamená, že je hřbitov chápán

jako zvláštní místo, ke kterému bychom měli mít úctu, jelikož na něj odpočívají naši

předkové. Tento postoj je v kontrastu se středověkým obdobím, kdy hřbitovy

nevypadaly zdaleka jako dnes; mnohdy se na malé ploše pohřbíval velký počet mrtvých,

takže neexistovalo označování hrobů; z praktického hlediska to totiž nebylo možné.

Zejména v období morových epidemií, kdy se kopaly hromadné hroby (velikosti pět

krát šest metrů široké a hluboké osm až deset metrů) a byly schopné pojmout v krajním

případě až tisíc pět set mrtvých. Středověký hřbitov měl tedy vzhled travou zarostlého,

neudržovaného dvoru, na kterém nezřídka čněly kosti z půdy. Nikomu tato skutečnost

nečinila potíže; i přes mrtvolný zápach jej lidé navštěvovali kvůli ochraně svaté půdy,

takže to bylo místem žebráků, prostitutek, provozujících svou živnost, a také drobných

obchodníků; sloužil jako tržní místo, kde se obchodovalo a dokonce se čepovalo pivo,

víno a pekl chléb (srov. Možný, 1990, s. 39, 41). Pro nás je v dnešní době tato představa

naprosto nemyslitelná.

Podle Harrisona je hřbitov v mnoha končinách světa místem, kde se lidé

setkávají, a kam příbuzní přicházejí každý víkend, aby na rodinné pohřby položili

čerstvé květiny, a při té příležitosti vyměnili novinky se starými přáteli, kteří se přišli

postarat o hroby svých příbuzných. Tím, že jsou hroby tak pravidelně navštěvovány,

nabývají významu samy o sobě (srov. 2003, s. 147). Možný však tento optimistický

názor nesdílí. Podle něj byl kdysi hřbitov místem setkávání lidí a plnil tedy jakousi

sociální funkci. Živí s mrtvými se snášeli dobře, například latinské slovo cimiterium

znamenalo zaprvé pohřebiště a zadruhé shromaždiště obce, shromaždiště jeho živých i

mrtvých. Dnes už jsou uličky mezi hroby prázdné, v neděli potkáme na hřbitově jen

několik starých žen; centrem sociálního života jsou dnes nákupní střediska a restaurační

zařízení. Smrt postupem času zabstraktněla a byla vytlačena mimo svět živých (srov.

Možný, 1990, s. 35). Ať už je to jakkoliv, hřbitov má být místem, kde můžeme

meditovat, jen tak se procházet a hlavně zde vzpomínáme na zesnulé, a proto by měla

25

toto pietní místo provázet nejen důstojná veřejná zeleň, ale také soukromé úpravy

hřbitovních míst. Často na hřbitově na sebe navazují různá historická období; na

dosažení souladu vnitřních i vnějších estetických vztahů se tedy může podílet každý

z nás (srov. Jandovská, 2002, s. 3). Mnohé však vypovídá o změně hodnot dnešní doby

četný počet krádeží, které se v nejvyšší míře vyskytují kolem Dušiček, kdy lidé kupují

svým pozůstalým věnce, květiny, hrobní svíce, a ty jim z hrobů mizí. Rovněž je

problém s vandalismem, ničením hrobu, vyvracení náhrobků, apod. Otázka je, zda je to

právě důsledek materialistické společnosti orientované sekulárně, bez ohledu na

duchovní dědictví společnosti

3.2 Úprava a vzhled hrobu

Již od dávných dob se v našich zemích zachoval zvyk upravovat hroby

zemřelých, tím jim vzdávat poctu, pečovat o ně a upravovat je. Tyto způsoby piety, úcty

a péče o hroby jsou rozdílné a závislé na jednotlivých tradicích národů a také na

sociálních podmínkách. U klasických hřbitovů se ustálil určitý styl kultury hřbitova,

který se formoval dlouhou dobu (srov. Šonský, 2002, s. 20). Úprava hrobů je tedy

tradice, která úzce souvisí s filosofickými a náboženskými názory a představami.

Rozdílný přístup k posmrtnému životu vyjadřuje způsob pohřbívání; v našich zemích

jsou základem křesťanské hřbitovy, pro které je typická péče o zesnulé a také náhrobky

mají trvalejší charakter (srov. Jandovská, 2002, s. 3). Okázalost hrobů dříve především

poukazovala na majetkové poměry zemřelého, mnohdy na náhrobku nechybělo

vytesané povolání (srov. Šiklová, 2013, s. 106). V dobách nedávno minulých byla díky

těsnému soužití několika generací normální smlouva mezi mladými a starými ohledně

zajištění pohřbu, hrobu a jeho údržba. Zemřelý sice již neměl dohled nad plněním, ale

stále tu byla například jeho žena, sourozenci, dokonce sousedé, a tito všichni dbali na

to, aby byl závazek naplněn. Pokud tomu tak nebylo, byl vystaven odsouzení ze strany

okolí a jediným východiskem bylo buďto se polepšit nebo změnit bydliště, ale mnohdy

přicházely výčitky svědomí a strach z Posledního soudu. To je důvod, proč jsou hroby

zanedbávané ve větší míře, než tomu bylo dříve; tato „sousedská“ kontrola chybí a taky

mění lidé své bydliště, čímž opouštějí nejen své blízké, ale i své mrtvé. Tímto

rozvolňováním vztahu k mrtvým se mění i samotný postoj vůči smrti (srov. tamtéž, s.

19). Hrob je soukromým místem uprostřed hřbitova, které by mělo vyjadřovat

26

jedinečnou osobnost zemřelého a zároveň naše vztahy k němu. Upravený hrob je

vizitkou úcty k zesnulému a také vizitkou naší. Nepůsobí proto dobře, když měníme

jednou do roka dušičkovou výzdobu za novější (srov. Jandovská, 2002, s. 16).

Nejčastější způsob úpravy spočíval ve výsadbě květin a okrasných dřevin.

Bývalo zvykem sezonní květiny sadit do tvaru různých ornamentů. Květiny na hrobě

působí hlavně svou barevností a i do značné míry svou nápaditostí (srov. Šonský, 2002,

s. 20). Jana Dohnalová se ve své knize Na poslední cestě (2013) zamýšlí nad

symbolikou květin na hrobě a vnímá je jako jakýsi mezičlánek, který spojuje svět

živých a mrtvých, doprovázející mrtvého na poslední cestě do hrobu. „Květiny jsou

symbolem obojího – lásky i smutku. (…) Stejně tak jako vznik podmiňuje zánik a zánik

vznik, smutek lásku a láska smutek. A to vše je vyjádřeno květinami. Květiny jako by

byly přechodovým můstkem od jednoho k druhému. Dostáváme květiny ke smutku i

k lásce a ony pak uvadají ve váze – jejich vznik podmiňuje i jejich zánik, a jelikož jsou

nejkřehčí, většinou na hřbitově podléhají zániku jako první“ (s. 8). Co se týče rostlin,

lidé je přestali vysazovat tak, jako tomu bylo dříve. Úpadek klasického hřbitovního

stylu způsobilo zakrývání hrobů náhrobními deskami. Je to sice varianta, která je méně

náročná na údržbu, ale na druhé straně se celkově zhoršil vzhled hřbitovů; pohled na

kamenné moře náhrobků bez zeleně působí tísnivě (srov. Šonský, 2002, s. 20).

Jaký zvolíme náhrobek, je na nás, pozůstalých. Slouží těm, kdo tu po smrti

zůstali. Neříkají nám sice nic o tom, co se stane se zesnulým po smrti, jsou ale

svědectvím o tom, čemu společnost věří a v jaké podobě si přeje smrt svým členům

ukazovat (Harrison, 2003, s. 149). Náhrobek je dominantou hrobu a z velké části určuje

jeho vzhled. Obecně se náhrobky dělí na dva typy: prvním z nich je typu exteriérového

(mohyla, dolmen, pyramida, mauzoleum) a typu interiérového (tumba, sarkofág, epitaf)

(srov. Sígl, 2006, s. 180). Exteriérové náhrobky a jejich výstavba se pro dnešního

člověka v praxi prakticky nevyskytují, z výše uvedeného je v pohřební praxi nejčastěji

volena tumba. Rovněž podle Dohnalové rozhodují většinou o náhrobcích pozůstalí a na

konečné podobě se podílí jejich smýšlení, vkus (nebo také nevkus) a majetkové

zabezpečení, spíše než aby náhrobky zrcadlily osobnost zesnulého (srov. 2013, s. 52).

Na druhou stranu Harrison tvrdí, že i když pro mnoho lidí smrt znamená konec, tak

mohou náhrobky posloužit k tomu, aby se uchoval alespoň náznak povahy či podstaty

zemřelého, i kdyby to mělo být jen ve vzpomínkách, kterými se živí mohou utěšovat

(srov. 2003, s. 156). Náhrobek obsahuje fotografii, jméno, datum narození a úmrtí,

takže když se návštěvník podívá na hrob, může si udělat stručnou představu o zesnulém.

27

Etnologické výzkumy z posledních dvaceti let podle Navrátilové potvrdily, že ve

vědomí pozůstalých došlo ke zvýraznění okázalosti a prestiže ve výzdobě hrobů; vzrostl

například zájem o žulové a mramorové pomníky s fotografiemi a různými leptanými

obrázky a motivy (srov. 2004, s. 290). Na druhou stranu oproti dřívějším dobám

počínaje 18. stoletím upadá používání dřevěných křížů, dnes se nejčastěji používá

přírodní nebo umělý obdélníkový náhrobní kámen. Znovu se však vrací kovářství, které

produkuje opracované kovové desky a kovové kříže. Kříž byl jedním z nejrozšířenějších

a nejstarších symbolů, který má mnoho významů. Pokud je vytyčen nad hrobem, může

označovat symboliku průniku dvou protikladných oblastí, zvláště pak nebe a země. Dále

může být vnímán jako znamení; rozcestí, kde se kříží cesty živých a mrtvých. Nejčastěji

je však používán jako symbol křesťanství, jelikož byl nástrojem Kristovy smrti (Becker,

2002, s. 136). Podle Říčana ale v dnešní době procházíme krizí vztahu k mrtvému tělu:

nacházíme náhrobky bez jména a data narození, protože je to levnější (srov. 2004, s.

374).

Úprava hrobů má tedy bohatou škálu možností a vychází z místních zvyklostí,

typu pohřebiště a přání zesnulého a pozůstalých. Celková úprava hrobu může být

nenápadná nebo naopak okázalá. Do vzhledu náhrobku se často promítá smrt předčasná

a nenadálá, jednak sdělením na náhrobku, méně obvyklá dřevina či rostlina, výrazná

dekorace a rovněž větší množství květin, darů a svíček, které se objevují při výročí

události (srov. Jandovská, 2002, s. 11). Není ale dobré výběr náhrobku zanedbávat.

„Může-li být necitlivý pohřeb bolestným zážitkem, nevýrazný a nevhodný náhrobek má

účinek ještě trvalejší“ (Harrison, 2003, s. 149).

Podle mého názoru je v tomto případě na místě, aby člověk při volbě vzhledu

hrobu myslel primárně na to, co by mohlo líbit zesnulému, reflektovat jeho vkus a

hlavně nebýt sobecký. Mnoho lidí by určitě namítlo, že už mrtvému může být jedno, jak

hrob vypadá, já v tom ale vidím jakousi spřízněnost s blízkým člověkem i po jeho smrti.

Stejný postoj k této problematice má i Šiklová, která tvrdí, že „v každém případě

s někým, kdo je nám blízký a jeho konec se blíží, bychom měli i o jeho hrobě mluvit.

Nadhodit tuto otázku. Zeptat se ho, kde by chtěl být pochován, jaký by si přál nápis a

také jaké motto by chtěl mít na smutečním oznámení. Není to zvrácené, je to lidské.

Zkusme to.“ (Šiklová, 2013, s. 108).

28

3.3 Typy hrobů

V dnešní době existují s ohledem na způsob pohřebního obřadu několik variant,

jak popel či pozůstatky uložit a kam. Výběr typu hrobu pro uložení našich blízkých, či

jeho úplná absence se promítne do podoby místa piety nad zesnulým. Nejprve začnu

výčtem klasických typů hrobů, které slouží především pro inhumaci. Přestože je

pohřbívání v rakvích na ústupu, stále existuje několik variant, kam rakev uložit:

1. Kopaný hrob - je nejrozšířenějším způsobem pohřbení v rakvi, kdy je rakev spuštěna

po provazech či kurtách.

2. Klasická hrobka - ve svém základě se neliší od pohřbení do kopaného hrobu, jen je

rozdíl v manipulaci při odkrývání krycí desky.

3. Kaplová hrobka - tento způsob se v dnešní době děje zřídkakdy. Způsobem od

předchozích typů se neliší, tedy za předpokladu, že se nepohřbívá do pohřební komory

kaplových hrobek, které mohou mít několikametrovou hloubku; v tom případě je nutné

lešení (srov. Stejskal, Ševl a kol., 2011, s. 119-122).

Jak již bylo řečeno v kapitole 2.2.2, Česká republika si drží první příčku

v Evropě co se týče zpopelňování svých mrtvých. V dnešní době má kremace vliv na

práci hrobníka a promítá se do charakteru současných pohřebišť. Probíhá mimo

pohřebiště a zpopelněné ostatky se na pohřebištích jen ukládají. Způsobu uložení uren je

celá řada, zmíním zde několik základních:

1. Urnový hrob – je to nejrozšířenější způsob ukládání zpopelněných ostatků, jedná se o

malé hroby, které obsahují sklípek pro ukládání uren.

2. Rakvový hrob – buďto může být urna uložena do země, kterou je hrob zasypán,

zpravidla je umístění vykopané jamky (40 – 50 cm hloubka) v hlavě hrobu. Dalším

způsobem je uložení sklípku na urny do rakvového hrobu, který je zakryt dlaždicí a

přehrnut zeminou. Vyskytuje se nejčastěji v případech, kdy hrob nemá krycí desku. Na

základě dohody s pozůstalými lze vyjednat počet míst pro urny v rakvovém hrobu, ale

pouze za předpokladu, že podepíší jednoduché prohlášení o tom, že do tohoto hrobu již

nehodlají pohřbívat v rakvi.

3. Hrobka – urnu lze uložit do rodinné hrobky v případě, že rodina vlastní z časů

minulých vlastní hrobku, která může být malá (jedna či dvě rakve) nebo velká (šest,

29

osm či více rakví). Urna se ukládá zvednutím krycí desky a uložením popelu buďto

mezi rakve nebo na rakve, zde je však pravděpodobnost, že rakev časem zetleje a urna

se propadne. Proto je nejvíce doporučovaným způsobem zřízení poličky na urny v hlavě

hrobky.

4. Kolumbární schránka – jde o schránku skládající se z nerezového rámečku dvířek,

čirého skla a urny, která bývá zpravidla v ozdobném obalu a tato schránka může být na

urnovém či rakvovém hrobě, na hrobce nebo přímo v kolumbáriu (srov. Stejskal, Ševl a

kol. 2011, s. 98 – 102). Kolumbária mají tradici už ve starověkém Římě. Jejich název je

odvozen od latinského columbaria neboli holubník; a to z toho důvodu, že je stavba

řešena jako systém výklenků v několika řadách za sebou. Bývají součástí krematoria

nebo mohou být situovaná kolem kostelů nebo na jednotlivých pietních místech.

V dnešní době bývají součástí všech větších městských hřbitovů (srov. Haškovcová,

2007, s. 116)

Další z možných způsobů uložení ostatků je na rozptylové loučce, což je pietní

místo k rozprášení popela zemřelých a tím pádem po nich nezůstane hrob. Rozsyp se

může dít buďto lopatkou, mlýnkem, nebo přímo rukou obřadníka v bílé rukavici. Na

vsypové loučce se popel vsype pod drn do hlíny, ale je mnohdy zakázáno toto místo

individuálně označit destičkou nebo květinou. Je však označen souřadnicemi, takže lze

přesně určit místo vsypu (srov. Sígl, 2006, s. 325, 326). S postupnou proměnou

společenských hodnot kremace nabídla možnost zpopelněné ostatky „privatizovat“, to

znamená, že lidé začali ostatky z krematorií odnášet a provádět soukromé rituály,

zejména ukládat ostatky na místa, která měla spojitost se životem zemřelého, s jeho

koníčky, zájmy, nebo vztahy. Toto se odehrávalo mimo rámec formálních rituálů a

mimo kontrolu církve nebo státu. Zavedenou kulturní představu o uložení ostatků na

veřejná místa nahrazují osobní, soukromé faktory (Davies, 2007, s. 125, 126).

V minulých stoletích bylo sypání po větru a do řeky vyhrazeno pro kacíře, kteří neměli

právo na místo mezi živými a tím pádem ani místo na posmrtné uctívání. V mnoha

místech, kde se stále uchovávají tradice, rozptyl stále ještě není přijímán a je

považovaný za akt nedůstojný pro člověka (srov. Navrátilová, 2004, s. 291). Tento nový

trend ale občas přináší určité komplikace. Mnoho lidí má například svůj život spjatý

například se sportem, je to velmi očividné například u fotbalových fanoušků, kteří

považují stadion za svatyni a proto si přejí rozsypat svůj popel právě na trávníku hřiště.

Problém však nastává v tu chvíli, jak určit, kdo má toto privilegium být rozprášen a kdo

30

ne, jelikož se hřiště nemůže sloužit automaticky jako rozptylová loučka. Dále se

mnohdy ozývají nespokojené hlasy proti rozptýlení popelu na přírodních místech kvůli

obavě o přirozené prostředí, například změnám půdy na vrcholcích hor nebo znečištění

vod (srov. Kerrigan, 2008, s. 182 -184). Pro mnohé lidi může být anonymní pohřbení

rozptylem popela do všech světových stran nebo do vody znamením, že jde o definitivní

konec, a že už nemá nic mrtvého dále připomínat. U některých lidí může hrát roli ohled

na pozůstalé, kterým tak má být ušetřena starost a námaha při péči o hrob (srov. Virt,

2000, s. 80). Ne všichni lidé se ke svým zemřelým totiž vztahují prostřednictvím

náhrobních kamenů, mnozí dnes upřednostňují hluboko uložené vzpomínky, která může

přicházet prostřednictvím hudby, fotografie nebo také prostřednictvím rysu, který vidí

v obličejích dětí nebo vnoučat. A protože jsme tělesné bytosti, můžeme být místem

vzpomínky my sami, například když si uvědomíme rysy po rodičích, které jsme zdědili

(srov. Davies, 2007, s. 133).

3.4 Návštěva hrobů pozůstalými

V kapitole nazvané „Vzhled a význam hřbitova“ jsem zmiňovala Možného,

který tvrdí, že v dnešní době potkáme v neděli odpoledne na hřbitově jen pár starších

žen. Je tomu opravdu tak? Nešporová ve svém výzkumu zjistila, že nejčastěji lidé

navštěvují hřbitovy během svátků, například na Vánoce či Dušičky, anebo při výročí

mrtvých, ať už se jedná o narozeniny, jmeniny, či úmrtí. Co se týče starosti o hrob a

jeho údržba, mají je na starost zejména starší generace, tzn. rodiče či prarodiče (srov.

2008, s. 164). Dušičky (jak se jim lidově říká), neboli Památka zesnulých je v naší

kultuře nejvýznamnější svátek, který nás pojí k našim zemřelým. Díky liturgickému

kalendáři se u nás slavení památky zesnulých ustálilo na druhý den v listopadu. Tento

svátek vznikl z podnětu opata řádu sv. Benedikta Odilona v jeho podřízeném klášteře

roku 998 n. l., odkud se poměrně rychle rozšířil do všech západních zemí. Základem

obyčejů, které se k tomuto datumu váží, je přesvědčení o tom, že duchové předků se

v noci z 1. na 2. listopad navracejí ke svým blízkým. Na svátek Dušiček se zapalují

svíčky na hrobech zemřelých a to z toho důvodu, že lidé věřili na ochrannou a očistnou

moc ohně. Dnes je tento svátek tedy spjat pouze s návštěvou hřbitova a úpravou hrobů.

Zdobení hrobů květinami a věnci se na venkově rozšířilo v období první republiky a ve

velkých městech se už na počátku 20. století zavedl prodej tzv. makartových a

drátěných věnců z umělých květin. Výzkumy však podle Navrátilové (2004, s. 336)

31

potvrzují, že svátky zemřelých dnes provází vytrácení vědomí jejich souvislostí; spíše je

to vnímána jako něco, co se má udělat „aby se neřeklo“. Památka zesnulých patří mezi

tzv. vzpomínkové rituály, mnoho lidí ale na hřbitovy nechodí a na své zemřelé

vzpomínají doma. Podle výzkumu Hříbalové (2011) mladí lidé nechodí na hroby svých

blízkých jednak proto, že neví, kde přesně leží a také protože nemají rádi hřbitovy a

raději vzpomínají na jiném místě. Zcela logickým důvodem, proč také lidé nechodí na

hroby svých příbuzných je ten, že žádný takový hrob neexistuje. V předešlé podkapitole

jsem mluvila o trendu privatizace zpopelněných ostatků, z čehož vyplývá, že mnohdy

lidé ani nemají veřejné místo, kde by mohli jít uctít památku zemřelého. Další důvod

může být ten, že mají své vlastní „oltáříčky“ doma. Daly by se definovat jako soubory

artefaktů, které mají souvislost s osobou zesnulého a jsou prostředkem vzpomínky.

Základem je fotografie zemřelého, kolem ní bývají svíčky, často také květiny, věneček

s nápisem „vzpomínáme“, černá páska, apod. S těmito artefakty se pojí rituály,

například zapalování svíček, kladení květin nebo komunikace se zesnulým. Nejčastěji

se nacházejí v obytných místnostech či ložnicích, což má spojitost s blízkým vztahem

k zemřelému, potřeba jej mít na očích. Mohou se také nacházet v jakési reprezentační

místnosti, která vyjadřuje úctu k zesnulému anebo naopak nevyrovnanost s jeho smrtí.

Funkce „oltáříčku“ je v první řade pietní, dále psychoterapeutická, magicko-pověrečná,

může být i do jisté míry dekorační, ale ne prvoplánovitě (srov. Heřmanský, 2003). Lidé

už nepotřebují náhrobek – stačí jim hezké vzpomínky, nebo věci, které si nechávají na

památku. Například fotografie, doklady, šperky a věci z domova vyvolávají vnitřní

spojení se zesnulým (srov. Moody, 2005, s. 131).

V této kapitole jsem teda uvedla trendy, možnosti a varianty, jakou podobu

můžeme dát místu, kde uložíme své zesnulé. Jak se však bude vyvíjet vzhled budoucích

hřbitovů, si vůbec nedovoluji odhadnout, na jedné straně oficiální místa pro pohřbení

mizí, na druhé se rozmáhá trend ve zdobení náhrobků, v rámci ekologických pohřbů se

zase počítá se zalesněnou plochou, kde budou sloužit místo náhrobků

stromy…Možností jsou opravdu rozmanité, ale podle mého názoru je pro člověka

prospěšné a uklidňující, když může svého blízkého na nějakém místě navštívit a v klidu

si s ním „popovídat“…

32

4. EMPIRICKÁ ČÁST – VÝZKUM

4. 1 Cíl výzkumu

Smrt a pohřbívání jsou témata, o kterých se mezi lidmi velmi často nemluví.

Není pro lidi přirozené vést hovory o smrti jako běžné téma rozhovoru, toto téma je

otevřeno především ve chvílích, kdy je to nutné, nebo když se smrt objeví blízko a

naruší každodenní realitu. Jak je patrné z teoretické části mé práce, téma smrti si razí

cestu ven pouze na úrovni odborných diskusí, článků a konferencí. Je však otázka, jaké

postoje ke smrti zaujímá „obyčejný“ člověk, který není ani lékař, pracující

s umírajícími, ani pracovník pohřebních služeb, tedy neodborník a naprostý laik v této

oblasti. Pravda je, že není člověka, který by byl smrtí nedotknutý. Někteří se potkali se

smrtí na vlastní oči. Mnoha lidem odchází nejbližší, kamarádi, kolegové, což je nejvíce

citelné v době, kdy člověk stárne a slovy mé babičky „chodí už jen po pohřbech“. Ale

nejen staří lidé se pohřbů účastní, mnohdy tam jsou i malé děti, ač je podle Haškovcové

běžné, že je rodiče chtějí chránit a nedovolit mu účast. Smrt je samozřejmě bolestivá,

pohřeb je poslední možnost rozloučení se s blízkým, ale také situací, kterou můžeme

podle jejího názoru využít výchovně; dětem bychom měli zdůraznit, že smrt si nevybírá

a proto bychom si měli vážit života, který máme (srov. 2000, s. 321). I pokud se však

najdou tací, kteří nemají zkušenost se smrtí blízkých a s pohřebními rituály, bezpochyby

se setkávají se smrtí v médiích, od televizních zpráv až po filmy, velmi často jsou na ní

stavěny počítačové hry pro děti, a rovněž je smrt obsažena v kultuře, ať už v básních,

románech, či je znázorněna na obrazech. Není tedy možné smrt dokonale vytěsnit

z života člověka. Ale proč taky, když je její přirozenou součástí? Stejně jako narození,

které není přehlíženo, a jež je začátkem této cesty, by měla být automaticky brána smrt,

která je jejím vyústěním. Každý začátek má svůj konec, to je pradávný řád. Cílem této

práce bylo tedy zjistit, jakou optikou vnímá smrt a pohřbívání právě ten „obyčejný“

člověk, který o ní povědomí má, ale není to náplní jeho práce. Zajímaly mě tedy

výpovědi lidí, a jejich postoje k danému tématu.

33

Hlavní výzkumná otázka tedy zní:

Jaký je postoj dnešního člověka k rituálům vztahujícím se ke smrti?

Dílčí výzkumné otázky jsou:

Jak je v dnešní době vnímána smrt?

Jaká jsou představy o vlastním pohřebním rituálu?

Jaký zaujímají postoj k pohřbívání zemřelých a rituálu navštěvování těchto

míst?

Studiem literatury k této práci a setkáními s výzkumy na toto téma jsem tedy

získala přehled o trendech a rovněž možnostech, které dnešní člověk v konfrontaci

s pohřebními rituály v dnešní době má. Prostřednictvím výzkumu chci data porovnat a

podrobit je analýze, čímž nechci dojít k zobecnění, ale spíše pochopení individuálních

postojů.

4.2 Výzkumná strategie

Jak už jsem nastínila v předešlé kapitole, bylo pro mě při zkoumání postojů

důležité zjistit právě to individuální, jedinečné, než zobecňovat na tvrdá data. Proto

jsem si jednoznačně k tomuto tématu zvolila kvalitativní přístup. Podstatou

kvalitativního výzkumu je podle Švaříčka a Šeďové do široka rozprostřený sběr dat bez

stanovení základních proměnných a hypotéz na začátku výzkumu. Jde především o to

prozkoumat do hloubky široce definovaný jev a přinést o něm maximální množství

informací. Logika tohoto typu výzkumu je induktivní, což znamená nejprve nasbírat

data a až poté nalézat pravidelnosti, které se v nich vyskytují. Výstupem je pak

formulace nové hypotézy nebo teorie, které však nelze zobecňovat, jelikož jsou

aplikovatelné pouze na zkoumaný vzorek (srov. 2007, s. 24, 25). Tento přístup je

vhodný především k špatné uchopitelnosti tématu smrti a z ní vyplývajících pohřebních

rituálů. Je to velmi rozporuplné téma, které přináší bezpočet emocí, postojů a názorů na

34

její existenci, což lze sledovat i ve vědecké obci, jež se snaží fenomén smrti zkoumat

například z hlediska života po smrti. Nemluvě o různých náboženských představách,

kterých je mnoho a určité scénáře lidem předkládají. Téma smrti a pohřbívání je tedy na

rovině osobních představ a postojů, které jsem tímto přístupem chtěla odkrýt.

Způsob, kterým jsem při analýze dat přistupovala, je zakotvená teorie (neboli

grounded theory), jejíž otci jsou Strauss a Glaser (1967), nakonec se však v jejím pojetí

neshodli a v dnešní podobě byla rozpracována Straussem a Gobinovou. Podle nich jsou

postupy zakotvené teorie navrženy tak, aby vytvářely, než objevovaly teorii, dodávaly

výzkumnému procesu kritičnost, což je předpokladem „dobré vědy“, dále pomáhaly

výzkumníkovi s překonáním jeho předsudků a domněnek (které mohou být příčinou

chybné interpretace), a rovněž zajišťovaly zakotvenost a rozvíjely integraci nutnou pro

vytvoření úzce provázané a vysvětlující teorie, která bude reflektovat danou skutečnost

(srov. 1999, s. 39). Klíčovým postupem zakotvené teorie je kódování, čímž v tomto

kontextu podle Miovského „rozumíme operace, pomocí nichž jsou zjištěné údaje

analyzovány, konceptualizovány, a opět skládány novými způsoby, což je ústředním

procesem tvorby nové teorie“ (2006, s. 228). Ze tří možných typů kódování jsem si pro

své účely vybrala kódování otevřené, což je část analýzy, jejímž obsahem je označování

a kategorizace pojmů prostřednictvím pečlivého studia údajů (srov. Strauss, Corbin,

1999, s. 42).

4.3 Technika sběru dat

Pro svůj výzkum jsem si zvolila techniku rozhovoru, který je základní technikou

kvalitativního výzkumu. Podle Hendla je vedení kvalitativního rozhovoru uměním a i

vědou zároveň, protože vyžaduje citlivost, dovednost, soustředěnost, interpersonální

komunikaci a disciplínu (srov. 2005, s. 166). Pro toto téma výzkumu jsem zvolila

rozhovor polostrukturovaný. Podle Miovského (2006) je největší výhoda

polostrukturovaného rozhovoru taková, že dokáže eliminovat nevýhody

nestrukturovaného a strukturovaného rozhovoru a zároveň dokáže těžit z jeho výhod,

takže je v rámci kvalitativního výzkumu ideálním výzkumným nástrojem. Výhodou

jsou především možnosti volné a nenucené komunikace, což je motivační pro účastníka

rozhovoru. Zároveň je zde výhoda pokládat doplňující otázky pro větší pochopení

daného jevu (srov. s. 161). Hendl tento typ rozhovoru nazývá též rozhovor pomocí

návodu a jeho základem je seznam otázek nebo témat, které je nutné v rámci rozhovoru

35

probrat, čímž je zajištěno, že bude mít výzkumník k dispozici všechna data potřebná

k analýze. Vytvoření schématu rozhovoru začíná návrhem obecného tématu, ze kterého

vyplývají témata vedlejší. Dále se tyto oblasti zájmu uspořádají podle logického pořadí,

aby na sebe navazovala. Doporučuje se umístit důležitá a citlivá témata na konec

rozhovoru. Následuje zamyšlení nad formou otázek a jejich pořadí. Nakonec je dobré si

promyslet prohlubující, doplňující otázky (srov. 2005, s. 174, 175). Výhodu

polostrukturovaného rozhovoru jsem spatřovala především ve flexibilitě kladení otázek.

Mnohdy například respondent navázal díky myšlenkovým pochodům do následujícího

okruhu otázek, i když ten původní ještě nebyl uzavřený. V tuto chvíli je vhodné

respondenta uměle nepřerušovat, nechat jej, aby se vyjádřil k tématu a dovršit daný

okruh zpětně. Tato možnost nedodržovat scénář rozhovoru krok za krokem umožňuje

podle mě efektivnější sběr dat. Scénář rozhovoru měl v mém případě tři základní

okruhy. První se týkal vnímání smrti z osobního hlediska, představ o dobré smrti a

názoru na vnímání smrti společností. Druhý okruh byl zaměřen na pohřební rituály,

jejich význam a především představu o vlastním rituálu. A poslední okruh byl zaměřen

na poslední uložení, význam hrobů a vzpomínání. Tyto okruhy reflektovaly strukturu

teoretické části mé práce.

4.4 Strategie výběru výzkumného vzorku

Podle Švaříčka a Šeďové je výběr účastníků výzkumu důležitý pro

důvěryhodnost výzkumu. Rovněž upozorňují na to, že by měl mít účastník se

zkoumaným jevem zkušenost (srov. 2007, s. 34). V mém případě, jak už jsem naznačila

v první kapitole praktické části, má tuto zkušenost každý člověk. Liší se v pouze její

míře, ale jelikož se smrt týká všech, bez výjimky, má k ní určitý postoj každý člověk.

Metodou výběru výzkumného vzorku byla metoda účelového výběru, konkrétně prostý

záměrný výběr. Je to nejjednodušší varianta účelového výběru a spočívá v tom, že bez

specifických kritérií vybíráme účastníky podle toho, zda je pro výzkum vhodný a

souhlasí s ním. Většinou se jedná o příliš velký výběrový soubor a četníci jsou snadno

dostupní (srov. Miovský, 2006, s. 135, 136). Výběr respondentů byl ovlivněn pouze

věkem, snažila jsem se do výzkumu zahrnout jedince z různých vývojových období a to

proto, aby data nabídla rozmanitější paletu postojů a názorů. Vycházela jsem ze

zkušenosti se studiem materiálů a především výzkumů na toto téma, ze kterých bylo

zřejmé, že s postupujícím věkem se pohled na smrt a pohřební rituály měnil, jelikož

36

začíná být pomalu toto téma právě s narůstajícím věkem aktuálnější. Naopak mladší

respondent stojí právě na začátku dospělosti a svůj život teprve utváří. Respondenti byli

tedy zástupci období plné dospělosti (18 – 30 let), období středního věku (45 - 60 let) a

období stárnutí (60 – 75 let, toto členění je podle Světové zdravotnické organizace).

Vzhledem k citlivosti tématu jsem předpokládala, že ke mně budou mít větší

důvěru lidé z mého blízkého okolí. Proto jsem vybírala z lidí, které osobně znám,

předpokládala jsem u nich větší otevřenost a méně rozpaků. Oslovila jsem tedy několik

blízkých a na základě jejich souhlasu s rozhovory jsme pouze domluvili místo a čas.

Zde je jejich seznam:

Nikol, 23 let, nevěřící.

Lucie, 25 let, nevěřící.

Jana, 46 let, nevěřící.

Růženka, 68 let, nevěřící.

Samotné rozhovory vznikly během února a března 2015. Předcházelo jim

oslovení lidí z mého okolí a s těmi, co souhlasili, jsem se domluvila na době a místě.

Místo při rozhovoru jsme volili s ohledem na soukromí, které je při řešení takto

osobního tématu důležité. Rozhovory se tedy konaly v rohu kavárny, na lavičce v parku,

na lavičce tribuny fotbalového hřiště a na lavičce menší vlakové zastávky. Nezbytnou

pomůckou při rozhovoru byl seznam otázek a diktafon, který dokáže zachytit nejen

celou výpověď respondenta, ale také hlasovou intonaci, odmlky či místa, kde přemýšlí,

smích a podobně. Tato pomůcka je tedy z hlediska rozhovoru nejvhodnější, je však

třeba před samotným rozhovorem zařízení vyzkoušet – zda funguje a zda je zachycení

zvuku natolik kvalitní, aby pak nebyl ztížen přepis. Rovněž je důležité dávat pozor na

vnější vlivy; hluk, šum, ostatní hlasy lidí kolem a podobně. Avšak tyto úvahy se

vyskytovaly již při výběru ideálního místa na interview. Jak už jsem se zmínila, mnohdy

se pořadí otázek měnilo s ohledem na výpověď respondenta, takže jsem musela

kontrolovat, zda byla nakonec všechna témata probrána. Snažila jsem se během

rozhovoru o přátelskou atmosféru, otázky jsem se snažila pokládat neutrálně, abych jimi

neovlivnila výpověď respondenta, nejlépe jednoznačně, aby nedošlo k mylným

interpretacím, popřípadě jsem se snažila otázku vysvětlit lépe, pokud nebyla

jednoznačně pochopena druhou stranou. Můžu zpětně říci, že při rozhovorech se

neobjevila žádná překážka nebo výrazné nepochopení, takže proběhly hladce.

37

4.5 Metoda vyhodnocování

Data jsem nahrávala na diktafon v telefonu a uložila je ve formě zvukového

souboru a následně jsem je přenesla do notebooku, což zvýšilo kvalitu daného záznamu

– díky možnosti pracovat se zvukem byl záznam čitelnější než na samotném telefonu a

rovněž byl tento způsob jednodušší díky možnosti přesněji vracet předchozí sekundy

záznamu. Dále následoval samotný přepis do textového editoru a následně jsem ještě

zkontrolovala přesnost dat opakovaným přehráním rozhovoru a srovnáním s přepsanými

daty. Ve chvíli, kdy jsem měla data v textové podobě k dispozici, jsem začala s jejich

analýzou.

Způsob analýzy jsem již nastínila v kapitole 5., jedná o otevřené kódování

v rámci zakotvené teorie. Nejprve jsem tedy zvýraznila ve výpovědích pasáže, jež mají

souvislost s daným fenoménem, a došlo tedy k redukci; na ty, jež mají výpovědní

hodnotu a na ty, které jsou pro interpretaci nepodstatné. Dále jsem pasáže s výpovědní

hodnotou rozdělila do kategorií, vzhledem k souvislostem a pojmům, které obsahovaly.

Názvy kategorií jsem pojmenovávala jednoduše a výstižně, vzhledem k záležitostem, o

kterých vypovídají. Tyto kategorie jsem pak dále podrobila bližší analýze a rozdělila je

na konkrétnější podkategorie, viz tabulka 1.

Tabulka 1 – kategorie.

Smrt

O smrti obecně

Představa „dobré smrti“

Smrt a společnost

Pohřební obřad Význam pohřebního rituálu

Vlastní pohřební obřad

Pohřbívání a hroby Místo posledního uložení

Navštěvování hrobu

38

5. OBSAHOVÁ ANALÝZA A INTERPRETACE

VÝSLEDKŮ

Otázky a oblasti, jimiž se v praktické části zabývám, svou strukturou reflektují

teoretickou část této práce. Není to z důvodu, že bych z této teorie vycházela, je to právě

naopak – výsledky budou porovnatelné s teoretickým konceptem, což zajišťuje

konzistenci práce z hlediska teoretické i praktické části.

Základní kategorie, které tvoří kostru této práce, jsou: Smrt, Pohřební obřady a

Pohřbívání a hroby. Tyto kategorie a podkategorie z nich vyplývající rozdělím do

následujících kapitol a podkapitol. V jednotlivých kapitolách budu rovněž akcentovat na

rozdíly ve výpovědích a to nejen z hlediska věku, ale samotného obsahu.

5.1 Smrt

Tématem smrti jsem při rozhovorech začala. Je to stěžejní pojem této práce a je

obsažená ve všech zmíněných tématech. Tvoří tedy základ všeho, a proto jsem toto

téma otevřela jako první. Výpovědi respondentů se při tématu smrti rozdělila dále na

podkategorie: O smrti obecně, Představa „dobré smrti“ a nakonec Smrt a společnost.

5.1.1 O smrti obecně

Rozhovor tedy začínal smrtí a ptala jsem se na jednotlivé postoje respondentů,

snažila jsem se zjistit, jaké postoje k ní zachovávají. Mladší respondenty ji vnímají

primárně negativně. Co se týče dalších dvou respondentek, každá brala téma smrti

z úplně jiné perspektivy.

Například Nikol (23 let) jako první se souvislosti se smrtí zmínila hrůzu, tragédii

a pak smutek. Po chvíli zamyšlení trošku přehodnotila pohled: „…ale když tak uvažuju tak

spíše možná bezmoc…beznaděj, není co dělat, nezabráníš tomu a nikdy nevíš, kdy přijde.“ Při

otázce, jestli myslí někdy na svůj konec, odpověděla, že už myslela na smrt mockrát, ne

jen svou, ale také nad koncem svých blízkých, známých a všeobecně nad konečností. I

když ale vnímá nejprve smrt negativně, potom dodává, že se i přesto snaží být pozitivní:

„Ne, snažím se na to myslet, že přijde něco dobrého, protože jsem o tom četla…tak se té

myšlence snažím věřit.“

39

Lucie (25 let) vnímá smrt rovněž negativně: „Neznám nikoho kdo by se na ní těšil

(…)Já sama za sebe můžu říct, že to ještě neřeším tak do hloubky úplně, já ještě chvilku budu

tady, teda myslím…doufám.“ Zde je důležité si všimnout, že respondentka poukazuje na

svůj mladý věk a dává najevo, že se jí smrt ještě netýká a proto na ni velmi nemyslí.

Což mi také potvrdila, když jsem se ptala, zda má podle ní čas na tyto úvahy.

Tento postoj je u mladých lidí poměrně častý. Tento postoj u mladých lidí

vnímala i Haškovcová, která si myslí, že mladých lidí se smrt netýká, protože nemají

čas a je pro ně smrt v nedohlednu (srov. 2010, s. 316).

Respondentka Jana (46 let) vnímá smrt s určitým nadhledem: „Jako nezvratnou

součást, nebo jako, nezvratnou součást života člověka obecně. Vím, že je nevyhnutelná (…) Ale

já si myslím, že určitě přijde čas, kdy se tím začnu zabývat vnitřně víc. Teď ještě ne. Teďka ještě

ji vnímám jako teoreticky že je, nebojím se jí, to zase ne, ale ještě ji nechci řešit teďka.“ Zde

není postoj ke smrti vyloženě negativní, ale zároveň je tu vědomí toho, že ji

respondentka ještě řešit momentálně nechce. Na otázku, kdy si myslí, že začne smrt

řešit, odpověděla, že zhruba kolem padesáti let věku, ale že to přemýšlení nad smrtí

nebude intenzivní, ale bude ji brát více v potaz. Na otázku, co si myslí, že člověka vede

k tomu začít brát postupně smrt v potaz, odpovídá: „…myslím, že to je nějaké vnitřní

rozpoložení, tím že ji vnímáš jako součást, nezvratnou součást života, jako já, a víš, že to

jednoho krásného dne přijde (…) To není, že z ničeho nic, to je proces. Ale ty musíš chtít ten

proces projít.“ Na otázku, zda je podle ní jednoduché to umět přijmout říká, že si

nemyslí, že je to jednoduché, ale zároveň je na každém člověku, zda se rozhodne nad

tím přemýšlet nebo ne. Dále jsem se ptala, jestli ta příprava spočívá jen v myšlenkách

nebo i v činech nejprve odpověděla, že je to především na bázi duchovní přípravy u

zdravých lidí, že se spíše nemocní zabývají praktickými věcmi. Po chvíli se ale k tomu

tématu vrátila: „A ještě když se vrátím k tomu (…) tak je dobré si ty věci dát do pořádku, ty

věci v životě si dát do pořádku (…) mně třeba je nepříjemná myšlenka, že bych měla umřít a

měli by po mně řešit lidi moje osobní záležitosti, mně je to nepříjemné, takže spíše je to

s ohledem na sebe samu.“ Ještě jsem se doptala na mezilidské vztahy ve spojitosti smíření

se smrtí a na to odpověděla, že je to mnohdy komplikované, protože se lidi odstěhují a

například přestávají komunikovat. Nakonec dodala, že je asi nepříjemné, když člověk

umírá a uvědomí si, že nemá všechno v pořádku vyřešené.

Nejstarší respondentka Růženka (68 let) si ve spojitosti se smrtí okamžitě

vybavila umírání, čehož se bojí nejvíce: „Smrti se nebojím, ale bojím se, že budu trpět.

Bojím se bolesti. Nebojím se zemřít, ale bojím se přijít k té smrti, dostat se k té smrti., abych

40

netrpěla, abych nezůstala na obtíž…No, já to beru jako součást, ale bojím se, že než k té smrti

dojdu, kde se octnu, co se mnou bude, že zůstanu na obtíž. Jestli budu mít bolesti, toho se bojím.

Umírání se jako, no bojím, bojím se té cesty, než k ní dojdu, toho se bojím.“ V tomto případě

respondentka nevztahuje své postoje na negativní pocit ze smrti, ale nejvíce má strach

z dlouhého a bolestivého umírání. Stejně tak chce brát ohledy na své blízké, u kterých

má pocit, že by jim byla na obtíž. Dále tento postoj rozvinu i v následující kapitole o

představách o své smrti.

5.1.2 Představa „dobré smrti“

U všech tří respondentek (Nikol, Lucie, Růženka) došlo ke shodě ohledně

představy o způsobu dobré smrti, všechny tři si ji představují ideálně ve spánku, tak,

aby měl život rychlý konec. Nikol dodává, že je to ale kruté pro pozůstalé: „Protože

taková smrt z ničeho nic mi přijde, že to okolí vždycky nejvíc zaskočí.“. Dále dodává, že

nechce zemřít v nemocnici nebo v ústavu, ale doma, což ji ale připadá v dnešní době

nereálné a „jde z toho až hrůza, co vlastně člověka čeká“. Růžena by ráda zemřela sama a

rychle, bojí se však toho, že ji nic jiného, než „přežívat dny“, nezbude. Má však opačný

názor než Nikol ohledně místa smrti, myslí si, že je lepší umírat v nemocnici, kde se o

člověka dokážou postarat. Nejde tady však o komfort nemocničního pokoje, ale o

starost nad tím, že by se o ni musel starat nějaký příbuzný. Sama se totiž stará o

nemocnou maminku a nepřeje si, aby se takto o ni musely starat její vlastní děti. Když

jsem se jí ptala, jestli rychlá smrt neochudí člověka o zařízení posledních věcí,

odpověděla: „Ale člověk si má s ostatníma povídat, když stárne, jako by to bylo naposledy.

Nikdy by se když umírá, neměl pohádat s nikým tak nějak, anebo se rozejít s někým ve zlým,

protože neví, jestli se s ním ještě setká.“

Jana navazuje při představě dobré smrti na vnitřní přípravu na smrt a říká, že by

s ní chtěla být v první řadě srovnaná a měla ji mít vnitřně vyřešenou. Myslí, si že vnitřní

příprava zbaví člověka strachu ze smrti. Stejně jako Nikol nechce zemřít v nemocnici, i

když podle ní většina lidí nemá na výběr, ale taky nechce zemřít například na veřejnosti.

„Kdybych já si mohla vybrat tak určitě to nebude v nemocnici ani ne někde na chodníku, ale

někde na nějakém klidném místě (…) kde nebudu rušena a kde budu mít ty, které chci…Kteří mě

mají rádi a nebudou se bát se mnou být. Takže kteří se mnou budou vlastně rádi v takový

okamžik (…) A ne v cizím, nejlépe. Na klidném místě zkrátka, ať už doma, nebo někde kde není

41

rušno a kde nejsou lidi.“ Na rozdíl od ostatních zmínila přítomnost blízkých osob, které

by s ní byli až do konce.

Podle Šiklové se v dnešní době shodnou zdravotníci i laikové, že je nejlepší

místo pro úmrtí domov pacienta, stejně tak, jak se zmínili respondenti. Rovněž průzkum

z roku 2011 Agentury STEM/MARK prokázal, že lidé nechtějí umírat v léčebnách

dlouhodobě nemocných (podle 69% populace a 76% zdravotníků) a ani v nemocnicích

(45% populace a 59% zdravotníků). V tomto případě se názory respondentů a výsledky

výzkumu shodují (srov. 2013, s. 67).

5.1.3 Smrt a společnost

Jak jsem v teorii zmínila, existují velmi propastné rozdíly mezi tím, jak byla

brána smrt ve společnosti v dřívějších dobách a jakou má tvář smrt ve společnosti teď.

Právě výpověď nejstarší respondentky je zaměřená především na smrt v dřívějších

dobách a je svědectvím o posunu vnímání smrti dříve a dnes: „Dřív ti lidé brali tu smrt

tak samozřejmě…Já vím, že třeba děda, on zemřel a naši nic, oni prostě...zemřel, víš. Já jsem

byla z toho úplně jéé, nikdo nebrečel, když zemřel.“ Dodává, že lidé byli méně citliví na

smrt, sama vyrostla ve vesnickém prostředí, kde podle jejího názoru byly důležité

zvířata a půda, chodit na pole a pracovat, definuje to jako tvrdý život, kde není na

sentiment čas. Rovněž se umíralo častěji doma: „Tam byla taková místnost a uprostřed ta

rakev, ta rakev tam stála na čtyřech židlích, ta rodina měla svou rakev. No a jak jsem byla

taková malá ještě, tak jsem měla strach, ta mrtvola ona byla taková jiná.“ Taky si vzpomíná,

že byly dříve jen církevní pohřby na vesnicích a že se kremace rozšířila v pozdějších

dobách za komunismu. Stejně tak si vzpomíná na okázalost pohřebních obřadů hostin:

„Hlavně jak zemřel sedlák, to bylo velké, to se točilo jen černé pivo, hospoda se zavřela a byl

pohřeb, celá dědina tam byla.“ U církevních pohřbů mluví o tom, jak bylo důležité, aby

bylo mrtvému odpuštěno od všech lidí, aby našla jeho duše pokoj a nebloudila.

Například její maminka neodpustila jejímu otci a ten prý bloudí po světě dodnes a

navštěvuje maminku, aby mu odpustila.

Respondenta Jana si z minulosti pouze vzpomíná na pohřební obřad konaný na

Slovensku, kterého se účastnila, když byla malá: „…kor na nějakých slovenských vesnicích

(…) tam byly ritule, tam brečeli všichni a takové to bylo strašně jako cíleně emotivní, takové

jakoby těm citům to pustili a bylo to takové až stresující bych řekla…“ Dále ve výpovědi

mluví o tom, že lidé dřív měli těžší život, takže ta smrt mohla být vysvobozující.

42

Respondentky Nikol a Lucie si myslí, že v dnešní době je smrt neveřejná a dalo

by se říct, že tabu. Lucie vnímá v dnešní době smrt takto: „Hmm….To je těžko, ona ve

společnosti ta smrt jakoby není (…)Normální člověk leda slyší sanitku nebo občas vidí

pohřebáka, ale tak jinak se smrtí ve společnosti nemá zkušenost (…) třeba když se podíváš na

zprávy tak tam je snad denně o smrti něco, ale to je v telce, to není napřímo.“ Svou zkušenost

se smrtí spojuje tedy především s médii, ale jinak ji vnímá mimo rámec běžného života.

Vzpomněla si však během rozhovoru, když byla malá, jak mnohdy slyšela na návštěvě u

babičky hrát kapelu, když byl v kostele pohřeb. Nikol rovněž nevnímá ve společnosti

smrt jako cosi veřejného, přirozeného, spíše tabu: „Myslím, že vždycky špatně, myslím, že

lidi většinou nechápou ani sebevrahy“.

Z výpovědí na téma smrt vyplývá, že lze pozorovat patrné rozdíly mezi postoji

účastníků výzkumu. Už při osvětlení samotného pojmu smrt dochází k velkým rozdílům

ve výpovědích a můžeme tedy pozorovat, jak se představy o smrti různí a neznamenají

pouze negativní emoci. U mladších respondentek převládají negativní pocity, u starší

respondentky je cítit určitá vyrovnanost a nejstarší dává najevo, že se smrti nebojí, ale

bojí se umírání, což vidí jako největší hrozbu.

5. 2. Pohřební obřad

Od poměrně abstraktního tématu smrt jsem přešla ke konkrétním otázkám

ohledně pohřebního obřadu. Tato oblast výzkumu je v rámci práce klíčová, jelikož

reflektuje její cíl. V teorii jsem se zabývala jednotlivými typy, které pohřební praxe

nabízí, a rovněž jsem věnovala kapitolu samotnému významu pohřbu, který mu

odborníci přidělují. Dalo by se předpokládat, že je pro člověka důležitý, což jsem se

snažila zjistit a budu interpretovat v kapitole Význam pohřebního obřadu. V návaznosti

na tuto otázku jsem zjišťovala, jak si samotní respondenti představují svůj pohřební

obřad v konkrétní podobě. Jak jsem již zmínila, tyto podoby jsem osvětlila v teoretické

části, která mi dala náhled široký náhled na možnosti a danou problematiku.

5. 2. 1 Význam pohřebního obřadu

Jak již bylo řečeno, pohřební obřad má podle odborníků mnoho významů pro

pozůstalého člověka. Má nejen význam antropologický, ale rovněž psychologický a

sociální. Proto mě zajímalo, jak důležitý význam mu respondentky připisovaly a zda je

pro ně tato forma ceremonie důležitá v souvislosti se smrtí blízkého člověka.

43

Růženka a Lucie vidí význam pohřbu především v poctě, posledním rozloučení.

Přítomnost na pohřbu vnímá jako důkaz, že jsme toho člověka měli rádi. Lucie říká:

„Mně se to zdá spíše jako že by měl být (pohřeb), je to podle mě taková poslední povinnost až,

dalo by se říct, to poslední pro člověka.“ Když jsem se ptala na možnost vynechání obřadu

Lucie, tak se vyjádřila, že by ji bylo líto pohřeb pro blízkého nevystrojit a brala to jako

nevděk ze strany pozůstalých. Růženka zase chápala ekonomické důvody, o kterých

bude mluvit především v souvislosti vlastního pohřbu.

Pro Nikol rovněž znamená rozloučení, ale vidí důležitost v tom udělat obřad

osobnější: „Myslím si, že hlavní na tom je se s tím člověkem rozloučit, vzpomenout si na něj, na

zážitky s ním a uvědomit si co pro nás znamenal, ale podle mě by ceremonie měla být víš nevím

jak to říct, měla by vypovídat trochu víc o tom člověku.“ Ve výpovědi dále naznačuje, že ji

církevní obřad připadá neosobní. Když jsem se ptala na pohřby bez obřadu, vyjádřila se,

že pokud by si to tak zesnulý přál, je to v pořádku, v opačném případě se však pohřeb

dělá. Po zjištění, jak vysoká je četnost pohřbu bez obřadu, byla překvapená. Ještě je

nutno poznamenat, že Nikol v souvislosti s pohřebními obřady vidí důležitost funkce

pohřebních služeb: „Myslím si že ve většině případech by to ti lidi nezvládli se o to postarat

sami... protože se o to většinou starají nejbližší a ti jsou většinou neschopni se postarat málem o

sebe.“

Respondentka Jana má na pohřby jiný názor než ostatní, oficiální ceremonii

neshledává pro rozloučení se s blízkým člověkem jako důležitou a myslí si, že je jeho

význam přeceňovaný: „Říká se že jo, odborníci tvrdí, že je důležitý, i když určitě i je to

pravda, ale ne úplně (…) oni se s ním můžou rozloučit v soukromí, třeba sami se sebou, nemusí

ten pohřeb být nutně nějaké vyvrcholení něčeho nebo uzavření nějaké kapitoly nebo jak to ti

odborníci tvrdí, nemyslím si, že to je nějaké dogma, myslím si, že ne, že se s tím dá srovnat i bez

rituálu.“ Nespatřuje význam pohřebního obřadu jakožto poslední rozloučení proto, že si

stejně musí pozůstalí vyzvednout urnu s popelem a uložit ji na nějaké místo, a právě

v tomto aktu vidí možný rituál posledního rozloučení: „Jako ty se můžeš rozloučit s tím

člověkem a ukončit to, uzavřít tím uložením na nějaké místo na hřbitově.“ Myslí si však, že je

důležité rituál uspořádat, i když ne v oficiálním stylu. Další možnou variantu vidí

v neoficiálním rozloučení v rodinném kruhu: „… my se můžeme sejít s rodinou třeba toho

pozůstalého na nějakém obědě, nemusí to být zrovna kar smuteční, ne, ale svolat si tu rodinu a

v takovém pohodovém duchu třeba o tom člověku mluvit.“

První tři respondentky se shodly na tom, že má oficiální pohřební obřad smysl.

Poslední respondentka však nevidí oficiální rozloučení jako důležité, je pro ni více

44

důležitý rituál v kruhu blízkých osob. Dalo by se tedy říci, že určitý druh rituálu je

důležité uspořádat pro všechny respondentky.

5.2.2 Vlastní pohřební obřad

Nejméně jasno ohledně svého pohřebního obřadu měla paradoxně nejstarší

respondentka Růženka, která nad těmito věcmi moc neuvažovala. Dala najevo, že spíše

nechává na pozůstalých organizaci pohřbu. Když jsem ji ale dala prostor k vyjádření,

tak se přikláněla ke kremaci, a to hlavně z důvodu, že je rakev a místo na hřbitově drahá

záležitost: „Ta rakev, to místo, to všechno stojí spoustu peněz, já chci do urny. Dneska je to

hrozné ty ceny, člověk si koupí hrob a splácet jak? To pak člověk nemá jak a má s tím problém,

úplně je vytlačený na kraj té společnosti.“ Opět se zde zrcadlí spíše ohled na pozůstalé než

čistě subjektivní přání a představy. Nikol se přiznala, že o tom mluvila už dříve

s mámou a rovněž se svým přítelem po účasti na nedávném církevním pohřbu.

Důvodem bylo to, že si nepřála tento druh pohřbu kvůli jeho průběhu: „V životě bych

nechtěla, aby mi tam říkali, že se pozůstali mají přimlouvat za to, ať mě Bůh vezme k sobě, aby

za mě prosili nebo co všechno (…)Jak kdyby to bylo zesměšňované, nevím.“ Z tohoto důvodu

si přeje rovněž kremaci, stejně jako Lucie, která by chtěla spálit, jelikož nemá vztah

k církvi a rovněž kvůli tomu, že ve spálení vidí větší „čistotu“ než v tlení mrtvoly

v zemi. Jana se, vzhledem k vyjádření ohledně přeceňování oficiální ceremonie,

přikláněla k možnosti bez oficiálního obřadu. „Protože i ty obřady to je jitření těch pocitů

toho smutku a toho všeho nepříjemného pro toho člověka prakticky, který, to toho člověka

stresuje, protože člověk už má tak práci se s tím vyrovnat, když se dozví, že ten člověk umřel,“

Volí tedy raději neoficiální variantu ve formě strávení příjemného odpoledne v užším

rodinném kruhu, podle ní není tolik hrané to rozloučení a vidí v něm větší opravdovost.

Rovněž si přeje kremaci, jelikož je jí nepříjemná myšlenka hmyzu, který rozkládá její

tělo.

Důvod nekonat pohřební obřad kvůli psychickému zatížení uvádí rovněž

Nešporová (2013). Vysvětluje tento postoj jakožto strategii vyhnutí se silným emocím,

které by během obřadu nastaly (srov. s. 205).

Pohřební obřad si Růženka, Nikol a Lucie představují ve smuteční síni

krematoria, jen jediná Nikol se vyjádřila, že by dala přednost účasti rodiny a přátel, tedy

lidí, kteří ji dobře znají. Představa Jany už zde řečena byla.

Smuteční proslov by si Růženka přála stručný a měl by být hlavně o tom, co ten

člověk za život dělal, pár slov o rodině a dost. Rozhodně by si nepřála přehnané řeči o

45

lásce a manželství. Nad hudbou se taky moc nepozastavila, jen s úsměvem prohlásila,

že nejlépe lidovku, když je Moravačka. Nikol by dala přednost někomu blízkému před

řečníkem. V hudbě měla jasno – už teď ví, že by chtěla zahrát skladbu od Louise

Armstronga – What a Wonderful World. Jana se vyjádřila, že místo řečníka ji připadá

osobnější, když si lidé na toho člověka zavzpomínají a třeba se i zasmějí. A u toho by

mohla hrát právě oblíbená hudba – jako skladbu by si přála píseň od Nadi Urbánkové –

Závidím. Lucie se přiznala, že až tak do detailů nad těmito věcmi nepřemýšlela a

opravdu neví.

Ohledně smuteční hostiny rovněž nemá Růženka žádné přání, stačil by ji

v restauraci kousek od hřbitova, jak je to dnes běžné. Hlavní význam této hostiny

spatřuje v posledním zavzpomínání na mrtvého. Nikol v hostině nemá jasno, protože jí

přijde tato situace zvláštní a raději dává přednost neformálnímu setkání: „Jo, chci třeba

aby mí přátelé šli na nějaké místo, co máme společné a udělali tam něco, co bych jindy udělala

já... Rodina naopak aby si sedli spolu třeba jen doma tak jako sedíváme když tam jsem.“ Jana

by si rovněž nepřála nic oficiálního: „Ano, klidně i párty na zahradě a ne jít po pohřbu do

interhotelu, tam bude kar, tam budou všichni ještě z toho pohřbu jak plácnutí po hlavě, ne jako,

to ne. Víš, ať je to takové neformální, pohodové…“

Tuto kapitolu bych uzavřela tím, že všechny respondentky spatřují důležitost

v rituálu rozloučení se s blízkým člověkem, ne všechny vidí jako jedinou cestu oficiální

ceremonie. Rovněž si přejí všechny kremaci – objevuje se důvod nechutenství vůči

rozkladu těla, dále nesouhlas s církevním obřadem a rovněž ekonomický faktor. Tento

fakt kopíruje současný trend, podle Nešporové (2013) má kremace dominantní

postavení z důvodu sekularizace společnosti, lepší manipulaci s popelem a rovněž na

uložení ostatků na místo není třeba odborník (srov. 133). Co se týče představy o

vlastním pohřebním obřadu, nejméně jasno má Lucie, která se vyjádřila, že ještě nemá

důvod nad těmito věcmi přemýšlet. Další, poměrně nejasnou představu má i Růženka,

ale u té je důvodem spoléhání se na pozůstalé a rovněž je nechce zatežovat, jelikož si

uvědomuje nákladnost pohřbu. Nikol má v této věci jasno a už své přání v minulosti

s blízkými konzultovala. Jana vidí větší smysl v neoficiálním rozloučení s rodinou.

5. 3 Pohřbívání a hroby

V teoretické části jsem se zabývala místem hřbitova jakožto pietního místa, také

hroby, jejich vzhledem, navštěvováním pozůstalými a rovněž jsem se zmínila o

46

existenci domácích oltáříčků jakožto alternativy k místu vzpomínání na pozůstalé, čímž

jsem především chtěla ukázat, že nejen hrob je místem vzpomínání. V této části práce se

zaměřím na představu respondentek o místě posledního spočinutí, co je pro ně při

výběru tohoto místa uložení směrodatné a rovněž se chci v tomto kontextu zaměřit na

vzpomínání a jeho (ne)vázanost k hrobu zesnulého.

5. 3. 1 Místo posledního uložení

Pro Janu není vůbec důležitá představa vzhledu hrobu, materiálu, náhrobku a

podobně. Místo jejího spočinutí je vázáno citově, tj. přeje si být vedle svého manžela:

„Já bych chtěla mít urnu vedle svého manžela, protože když si mě ten člověk vezme a dá mi

svoje jméno, i když spolu nebudeme mít děti, to je jedno, ale on mě bere jako součást svého

života, včetně jména, on se se mnou podělí o ten život i oficiálně, ať to všichni vědí, se vším

všudy…“Je pro ni tedy prioritou, pokud umře vdaná, aby byla pochovaná vedle manžela,

v jiném případě nechá volbu na svých dětech nebo ještě vidí vhodnou variantu být

uložená s rodiči, kteří ji dali život.

Nikol jako první zmínila zase uložení vedle svojí mámy, se kterou má pevný

vztah. Její uložení by nechala na dětech, ale je pro ni důležité, aby byla rodina

dohromady. Vzhled by si přála spíše jednoduchý, stačil by náhrobek se jménem, datum,

místem na svíčku a ráda by žluté květiny: „Hrob by měl vypadat udržovaně, ale nemyslím

si, že musí být vidět už od příjezdové cesty… Žluté květiny jsou strašně krásné, mám je ráda

v životě, myslím, že i po smrti se mi budou líbit.“ Lucie o místě pohřbení nepřemýšlí, jelikož

ještě nemá ani vlastní rodinu a neví, kde se například odstěhuje.

Růženka by chtěla do rodinné hrobky blízko místa bydliště, ale pokud by si

představila svou vlastní, tak by to byla co nejjednodušší varianta: „Jednoduchý, mě by

stačil ten čtvereček holý, pod ním urna, aby tam byla vázička, kde by se daly kytičky, jednou za

čas jenom, to by mi stačilo (…)Ať s tím není práce hlavně, ta kytička jednou za čas stačí úplně

do vázičky.“ Opět jsou zde patrné ohledy na pozůstalé, kterým by tímto ulehčila starost o

udržování hrobu. Sama se totiž stará o rodinný hrob a zamýšlí se nad tím, že by nechala

květiny přikrýt deskou, protože si uvědomuje, že jednou nebude moct se o hrob starat a

nikdo z rodiny taky ne: „Ale nemá nikdo čas. Člověk přijde z práce v šest hodin, kde on by

unavený, přijede z práce, kde on by ještě letěl na hřbitov, zalívat a dělat. To, to nejde.“ V tomto

případě respondentka uvažuje nad hrobem spíše prakticky než ostatní, což může být

dáno tím, že vnímá svou zodpovědnost vůči úpravě rodinného hrobu.

47

5. 3. 2 Navštěvování hrobu

Jak je z předešlé kapitoly patrné, Růženka nechce, aby měli její pozůstalí práce

s jejím hrobem, ale zároveň naznačila, že by ji potěšilo, kdyby ji občas někdo přinesl

kytičku. Návštěvu hřbitova a hrobu má ale spojenou nejen s praktickými povinnostmi (i

když je vnímá jako nutnost), ale rovněž se přichází na hrob i „pozdravit“ se zesnulými a

vždy při odchodu od hrobu udělá každému křížek. Stará se o výzdobu hrobu rovněž

během svátků – Vánoc, Velikonoc nebo Dušiček.

Jana říká, že ji stačí, aby její hrob děti navštěvovaly například jen na Svátek

zesnulých, protože bere ty návštěvy jako ritualizaci nějakého jednání, které se vyžaduje.

Vychází ze své vlastní zkušenosti ohledně návštěv hrobu rodičů, silnější je pro ni totiž

vnitřní vzpomínání a pouto: „Ne, je to místo, kde je uložený ten člověk, ten zbytek toho

člověka. Je to oficiální, ale tím, to spojení mezi mnou a těma lidma, kteří umřeli, je vnitřní. A to

může být kdekoliv. To je to samé, jako když se jdeš modlit, nemusíš se modlit v kostele, když jsi

věřící, ale můžeš se modlit doma, někde vnitřně, ani to nikdo nemusí vědět, že se modlíš. Stačí,

když jsi někde v klidu zalezlá, zavřená a jsi s tím bohem, jak nejblíž to jde a nemusíš mít k tomu

kostel.“ Místo vzpomínání tedy nemá vázané na primárně na místo hřbitovu a hrobu.

Nikol říká, že vzpomíná spíše doma, ale má v souvislosti s dědou a jeho hrobem

jeden osobní rituál: „Chodíme se Standou na hřbitov za dědou, ale většinou jen dát si s ním

pivo, protože ho měl rád, tak tam přijdem, otevřem tam pivo a nalijem do kalíšku a ten mu tam

postavíme a my tam s ním takto pomyslně to pivo vypijeme.“ Vyjádřila se, že je ji občas líto,

že nechodí častěji na ten hrob, než na Dušičky, na svátek a narozeniny a příležitostně,

když jde na procházku, ale na druhou stranu jí připadá důležitější si na toho člověka

vzpomenout doma a zapálit svíčku.

Lucie vnímá hrob jako místo piety, ale přiznala se, že na něj moc nechodí.

Zmínila návštěvu hrobu společně s rodinou na Dušičky, jinak ji to podle jejích slov

samotnou nenapadne. Spíše vzpomíná například na zemřelou babičku osobně, když se jí

něčím připomene. Rovněž říká, že není třeba, aby chodili její děti na hrob, ale spíše je ji

bližší, když ji nosí „vevnitř“.

Jak uvádí literatura Navrátilová, právě Památka zesnulých je dnem, kdy lidi

tradičně na hřbitov vyráží zapálit svíčky a položit květiny nejčastěji v roce, i když se

vytrácí z vědomí lidí jejich souvislosti (srov. 2004, s. 340). Tento fakt potvrdily i

výpovědi respondentek, všechny zmínily návštěvy hrobů na Dušičky.

V této kapitole si můžeme rovněž všimnout rozdílů, které se vyskytly při

výpovědích ohledně vlastního hrobu a vzpomínání. Zatímco respondentky Jana a Nikol

48

měly místo odpočinutí primárně spjaté s blízkými osobami, Růženka se ohlížela spíše

na praktické hledisko, aby neměli pozůstalí starosti ohledně péče o hrob. Může to být

tím, že se sama stará o rodinný hrob a proto přesně ví, jak je náročná pravidelnost

údržby květin Trochu bližší představu o vzhledu hrobu vyjádřila jen Nikol. Co se týče

navštěvování hrobů a vzpomínání, podle výpovědí není pravidlem a nutností, aby byl

tento akt vázán pouze na hrob zesnulého. Vzpomínat se dá na zesnulého podle

respondentek klidně i v pohodlí domova.

5.4 Shrnutí analýzy rozhovoru

Rozhovor byl rozdělen do tří oblastí. První oblast byla věnována smrti a tvořila

výpovědi o smrti obecně, dále představy o dobré smrti a taky názory na to, jak je smrt

prezentována veřejně.

V této oblasti se ukázal věkový rozdíl ve formě asociací ohledně smrti. Mladší

respondentky odpovídaly na otázku představy o smrti negativně. Vidí v ni smutek a

odloučení, jedna z respondentek se rovněž vyjádřila, že se jí myšlenky na smrt ještě

netýkají. Respondentka středního věku vnímala smrt o poznání vyrovnaněji, chápe ji

jako součást života, ale vědomě se ji ještě nechce nějakou dobu zabývat. Nejstarší

respondentka zmínila, že se smrti nebojí, ale nejvíce má strach z umírání. Představy o

dobré smrti byly vázány především na rychlou a nejlépe nevědomou smrt, pouze jedna

respondentka zmínila přítomnost blízkých lidí. Ohledně názoru na smrt a společnost

panoval především názor, že ji společnost vnímá spíše negativně a není příliš vidět.

Nejstarší respondentka mluvila o smrti v minulosti, kdy ji brali lidé více přirozeně a

často se umíralo v domácím prostředí.

V druhé části jsem se zabývala výzkumem postojů ohledně významu a podoby

pohřebního rituálu, který by si respondentky přály. V názorech na význam rituálu se

všechny respondentky shodly, všechny si myslí, že je rituál rozloučení důležitý. Rozdíly

panovaly pouze v představě o jeho formě, respondentka střední generace více uznává

oproti ostatním spíše neformální rozloučení v kruhu blízkých. Tento názor se promítal

rovněž do podoby o vlastním pohřebním rituálu, představovala by sis jej jako příjemné

odpoledne, které stráví pozůstalí vzpomínáním, a hrála by jim přitom oblíbená hudba

respondentky. Ostatní by si přály formální rozloučení, ale si nejmladší respondentka by

dala přednost osobnějšímu průběhu; ráda by řečníka ze stran blízkých a obřad jen pro

blízké. Nejstarší respondentka si přeje standardní pohřeb a jeho průběh nechává na

49

pozůstalých. Všechny respondentky si přejí kremaci a to výhradně z estetických a

ekonomických důvodů, dále se zde rovněž objevil nesouhlas s průběhem církevního

obřadu.

Poslední část byla věnována pohřbívání, návštěvě hrobu a vzpomínce na

zesnulé. Panovala shoda mezi respondentkami v tom, že by si všechny přály kremaci a

proto jsme se bavili o místě uložení urny. Dvě z respondentek měly místo posledního

uložení pevně spjaté s osobou blízkou, v prvním případě jde o manžela, v druhém je to

maminka. Nejstarší respondentka si přeje být pochovaná v rodinné hrobce a u poslední

se nepodařilo zjistit, jelikož nad těmito záležitostmi prozatím nepřemýšlí. Vzhled hrobu

nebyl pro žádnou z nich směrodatný. Dále došlo ke shodě v navštěvování hrobů,

alespoň na Dušičky, popřípadě na svátky. Nejčastěji na hrob chodí nejstarší

respondentka, protože má jeho údržbu na starost. Rovněž došlo ke shodě u tří mladších

respondentek ohledně vzpomínání; bylo akcentováno vnitřní vzpomínání jako důležitá

součást úcty k zemřelému, nevztahovaly tento akt pouze na místo u hrobu zemřelého.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o kvalitativní výzkum, tak jsem dostala mnoho

informací od malého počtu jedinců. Myslím si, že v případě této tématiky byla dobrá

volba, protože je každý postoj a představa je osobního rázu, a tento typ výzkumu

pomohl odkrýt vnitřní motivy, které se u jedinců liší. Právě proto docházelo velmi málo

k naprosté shodě. Z výpovědí lze odvodit, jak se různí priority – zatímco v určitých

věcech jedná jeden člověk pragmaticky, tak druhý spíše emotivně. Rovněž hrají roli

zkušenosti a místo člověka na životní dráze. Nicméně, ať už jsou představy lidí

jakékoliv, důležité je, aby byly vyslyšeny blízkými.

50

ZÁVĚR

Hlavním cílem této práce bylo prozkoumat téma významu a podoby pohřebních

rituálů v současnosti. Prostřednictvím obsahu zvolených kapitol jsem objasnila téma

v celé jeho šíři; práce nejprve obrací pozornost čtenáře na problematiku smrti,

respektive její uchopení v minulé a dnešní době. Otázka smrti spojuje nás všechny a je

prakticky nemožné nad ni neuvažovat. Rozdíly však můžeme sledovat v subjektivním

postoji vztahujícímu se ke konci života a v reakci na něj. Tato diference se projevila

rovněž i ve výsledcích výzkumu; zatímco se mladší část respondentů postavila ke smrti

jako k čemusi negativnímu, starší už reagovala vyrovnaněji a smrt jako takovou vnímá

přirozeně. Dále následovala problematika pohřebních rituálů, kde jsem se zaměřila

především na jejich význam a podoby, tedy možné varianty posledního rozloučení, a

rovněž jsem se věnovala tématu pohřební hostiny. Prostřednictvím polostruktrovaných

rozhovorů jsem zjistila, že význam těchto rituálů se rovněž může lišit – zatímco pro

jednoho je oficiální obřad důležitý, jakožto poslední akt úcty a rozloučení se zemřelým,

pro jiného je to pouze jakási nutnost, která postrádá hlubší smysl. Z názorů na význam

pohřebních rituálu dále vyplývaly představy respondentů o vlastním pohřbu a pohřební

hostině; jednoznačně se lišily v míře oficiality, najdeme zde škálu od veřejného pohřbu

až po bezobřadní variantu, kdy by se měl rituál konat na soukromém místě v okruhu

blízkých pozůstalých. Jediná shoda se objevila v totožném přání všech respondentů –

být po smrti zpopelněn, což reflektuje současnou situaci (viz. kapitola 2.2.2). Obsahem

posledního tématu bylo pohřbívání a hřbitovy. Tato problematika je s pohřebními

rituály úzce spjata, jelikož je jejich poslední etapou. Věnovala jsem se hřbitovu

z hlediska místa úcty k zemřelým, dále možnostmi, jaký typ hrobu lze pro pohřbení

zvolit, jaký může být jeho vzhled a úprava, a v neposlední řade jsem se zabývala

navštěvováním těchto míst pozůstalými. Z výzkumu v souvislosti s tímto tématem

vyplynulo, že pro respondenty není důležitý vzhled hrobu; u poloviny se prokázalo, že

je primární citová vazba na místo posledního uložení, tedy konkrétně přání ležet vedle

svých blízkých. Poměrná shoda panovala v tom, že z hlediska vzpomínky na zemřelé

blízké není návštěva hřbitova tolik důležitá, jako vnitřní vzpomínka a spjatost se

zesnulým.

Přiznám se, že psaní této práce mi pomohlo rozšířit si obzory, a jsem za to ráda.

Nepatřila jsem sice nikdy k lidem, kteří smrt tabuizují, vždy mě toto téma ve všech

možných podobách nějakým zvláštním způsobem přitahovalo a zajímalo, ale díky četbě

51

literatury, článků a sledováním dokumentů související s touto tématikou, jsem získala

mnohem větší vhled, než který jsem dosud měla. Rovněž jsem poznala šíři možností,

které s obřady a pohřbíváním souvisí. Sice jsem ještě ve věku, ve kterém se podle

mnohých autorů citovaných v první kapitole nepřemýšlí, ale souhlasím s tím, že smrt by

měla prostupovat lidským životem stejně jako jakákoliv jiná životní událost. A tím

myslím, že by neměla být distancována od dětí a mladých lidí, právě naopak,

neinformovanost a nepřipravenost je to, co podle mého názoru zmatenost a negativní

emoce ze smrti ještě více prohloubí. Nehledě na to, že díky strachu ze smrti mnoho lidí

odmítá stáří, a snaží se mu právě díky tomuto pocitu vyhýbat, což vede k větší

osamělosti starých lidí a tím pádem budování propasti mezi generacemi. Nelze však

v momentální chvíli predikovat, jak se bude vnímání smrti vyvíjet dále, zda bude více a

více institucionalizovaná, anebo naopak díky zvyšujícímu se ekologickému smýšlení

naopak detabuizovaná, jakožto přirozenost navracení se do země, která nám dala život.

Kdoví, třeba za pár desítek let, jako stará paní uvažující nad svým koncem, tuto práci

otevřu a zjistím, jak jiné to dnes bylo. Anebo taky ne.

Mnoho autorů, zmíněných v této práci, doporučuje o posledních věcech se svými

blízkými mluvit, dokud je čas, protože to podle jejich názoru není zvrácené, ale lidské.

O tomto jsem se přesvědčila sama, a právě v tom pro mě osobně spočíval nejdůležitější

přínos této diplomové práce. Nebála se svými blízkými hovořit o tomto citlivém tématu

otevřeně. Když se totiž tato část života o něco více projasní, zaplaví to člověka jakýmsi

vnitřním klidem.

52

ANOTACE

Příjmení a jméno autora: Jana Špirková

Název katedry a fakulty: Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie,

Filozofická fakulta

Název diplomové práce: Reflexe významu a podoby pohřebních rituálů v současné

české společnosti

Počet znaků: 133 379

Počet příloh: 0

Počet titulů použité literatury: 59

Klíčová slova: smrt, pohřební rituály, hřbitov, pohřeb, pohřbívání

Diplomová práce má za cíl odpovědět na otázku, jaký mají význam pro jedince

pohřební obřady v současné české společnosti, rovněž jakou podobu tito lidé preferují a

proč. Dále odkrývá postoje ke smrti a pohřbívání, které s pohřebními rituály úzce

souvisí. Teoretická práce nejprve objasňuje vnímání smrti v dřívějších dobách a dnes,

dále vymezuje možné významy, které pro jedince pohřební rituál má, popisuje typy

pohřebních obřadů a pohřební hostinu. Poslední část je zaměřena na význam hřbitova,

podoby hrobů, možnosti pohřbívání a nakonec navštěvování hrobů pozůstalými.

V návaznosti na teoretickou část následovala empirická, která měla za cíl odpovědět na

výzkumnou otázku prostřednictvím kvalitativní metody technikou polostrukturovaného

rozhovoru. Data byla analyzována a zhodnocena prostřednictvím zakotvené teorie.

53

ANNOTATION

Name of thesis: Reflections on the meaning and form of funeral rituals in contemporary

czech society.

Keywords: death, funeral rituals, cemetery, funeral, burial

This thesis aims to answer the question, what is their importance to the

individual burial ceremonies in Czech society, as well as what form these people prefer

and why. Further reveals attitudes towards death and burial, with burial rituals which

are closely related. Theoretical work first clarifies the perception of death in earlier

times, and today, defines the possible meanings for individual burial ritual has,

describes the types of funeral rites and funeral feast. The last part focuses on the

importance of the cemetery, graves form, and finally the possibility of burying visiting

graves survivors. Following the theoretical part followed by empirical, which aimed to

answer the research question through qualitative methods semistructured interview

technique. Data were analyzed and evaluated by means of grounded theory.

54

Seznam použité literatury:

ALAN, J. Etapy života očima sociologie. 1. vyd. Praha: Panorama. 1989. 439 s. ISBN

80-7038-044-6.

ARIÉS, P. Dějiny smrti I: Doba ležících. 1. vyd. Praha: Argo. 2000a. 358 s. 80-7203-

286-0

ARIÉS, P. Dějiny smrti II: Zdivočelá smrt. Praha: Argo. 2000a. 410 s. ISBN 80-7203-

293-3

BECK, U. Riziková společnost: na cestě k jiné modernitě. 1. vyd. Praha: Sociologické

nakladatelství. 2004. 431 s. ISBN 80-86429-32-6

BECKER, U. Slovník symbolů. Praha: Portál. 2002. 351 s. ISBN 80-7178-612-8

BERGER, P., L., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii

vědění. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury. 1999. 214 s. ISBN 80-

85959-46-1

BLUMENTHAL-BARBY, K. Kapitoly z thanatologie. Praha: Avicenum. 1987. 149 s.

ISBN 08-052-87

CIHELKA, M. Marný útěk před smrtí. [online] In Lidové noviny, 2007. [cit. 2015–03-

08]. Dostupné z: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/smrt.htm

DAVIES, D. J. Stručné dějiny smrti. 1. vyd. Praha: Volvox Globator. 2007. 186 s. ISBN

978-80-7207-628-4

DOBEŠOVÁ, B. Přírodní pohřebnictví. In ŠPATENKOVÁ a kol. O posledních věcech

člověka: vybrané kapitoly z thanatologie. Praha: Galén. 2014. 315 s. ISBN 978-80-

7492-138-4

DOHNALOVÁ, J. Na poslední cestě. Praha: Petrklíč. 2013. 107 s. ISBN 978-80-7229-

374-2

DIGULIO, R., KRANZOVÁ, R. O smrti. Praha: Lidové noviny. 1997. 154 s. ISBN 80-

7106-210-3

55

ELIAS, N. O osamělosti umírajících v našich dnech. Praha: Nakladatelství Franze

Kafky. 1998. 6 s. ISBN 80-85844-39-7

GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo. 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4

HALÍK, T. „Poslední věci“ v křesťanské tradici in ONDRAČKA, L. a kol. Smrt a

umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta domů. 2010. 116 s. ISBN

978-80-904516-3-6

HARRISON, T. Druhá strana smrti. 1. vyd. Praha: Návrat domů. 2003. 193 s. ISBN

80-7255-035-7

HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. 2 vyd. Praha: Havlíček Brain Team. 2010. 365 s.

ISBN 978-80-87109-19-9

HAŠKOVCOVÁ, H. Rub života – líc smrti. Praha: Orbis. 1975. 174 s.

HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie: nauka o umírání a o smrti. 2. vyd. Praha: Galén,

2007. 244 s. ISBN 978-80-7262-471-3

HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. 2005. 407 s.

80-7367-040-2

HEŘMANSKÝ, M. „Domácí oltáříčky“. Vztahování se k zemřelým příbuzným ve městě

a na vesnici (Praha, Černošín). [online] In Lidé města, 12, 2003. [cit. 2015–02-02].

Dostupné z http://lidemesta.cz/archiv/cisla/5-2003-12/%E2%80%9Edomaci-

oltaricky%E2%80%9C.-vztahovani-se-k-zemrelym-pribuznym-ve-meste-a-na-vesnici-

%28praha-a-cernosin%29.html

HŘÍBALOVÁ, M. Tabu sexu vystřídalo tabu smrti. [online] Psychologie dnes, 11.

2011. [cit. 2015–01-19]. Dostupné z http://www.umirani.cz/detail-clanek/tabu-sexu-

vystridalo-tabu-smrti.html

HUPKOVÁ, M. Pohřbívání a hřbitovy – reflexe kultury českého venkova. [online] In

Deník veřejné správy. 2010. [cit. 2015–03-12]. Dostupné z:

http://www.dvs.cz/clanek.asp?id=6462396.

JANDOUREK, J. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál. 2001. 285 s. ISBN 80-

7178-535-0

56

JANDOVSKÁ, M. Upravujeme hroby. Praha: Brázda. 2002. 105 s. ISBN 80-209-0308-

9

JÖCKLE, C. Memento mori. 1. vyd. Praha: Euromedia group. 2000. 159 s. ISBN 80-

242-0108-9

JUSTOŇ, Z. Obřad pohřební. In: VODÁKOVÁ, A., VODÁKOVÁ, O., SOUKUP, V.

Sociální a kulturní antropologie. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství. 2000. 175

s. ISBN 80-85850-29-X.

KELLER, J. Úvod do sociologie. 5. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství. 2004. 204

s. ISBN 80-86429-39-7

KERRIGAN, M. Historie smrti: pohřební zvyky a smuteční obřady od starověku do

současnosti. Praha: D-Consult v nakladatelství Deus. 2008. 187 s. ISBN 978-80-87087-

55-8

KOTRLÝ, T. Pohřebnictví: Právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a

ostatků. Praha: Linde. 2013. 308 s. ISBN 978-80-86131-95-5

KŘIVOHLAVÝ, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha: Advent. 1991. 122 s.

KŘIVOHLAVÝ, J., KACZMARCZYK, S. Poslední úsek cesty. 1. vyd. Praha: Návrat

domů. 1995. 93 s. ISBN 80-85495-43-0

LANDSBERG, P., L. Zkušenost smrti. Praha: Vyšehrad. 1990. 202 s. ISBN 80-7021-

054-0

LITURGICKÝ INSTITUT PRAHA. Pohřební obřady. Kostelní vydří: Karmelitánské

nakladatelství. 1999. 151 s. ISBN 80-7192-379-6

LORENZOVÁ, H., PETRASOVÁ, T. Fenomén smrti v české kultuře 19. století. Praha:

KLP. 2001. 426 s. ISBN 80-85917-79-3

MAIELLO, G. Pohřební hostina: její funkce a význam. In ŠPATENKOVÁ a kol. O

posledních věcech člověka: vybrané kapitoly z thanatologie. Praha: Galén. 2014. 315 s.

ISBN 978-80-7492-138-4

MAIELLO, G. Pohřební rituály a problematika smrti v antropologii in RUML, O.

Člověče, kde jsi? Benešov: EMAN. 2010. 95 s. ISBN 978-80-86211-73-2

57

METCALF, P., HUNTINGTON, R. Celebrations of death: the antropology of mortuary

ritual. Cambridge: Cambridge University Press. 1992. 236 s. ISBN 0-521-41312-5

MOODY, R. Život po ztrátě. 1. vyd. Praha: Knižní klub. 2005. 287 s. ISBN 80-242-

1363-X

MOŽNÝ, I. Moderní rodina: mýty a skutečnost. Brno. 1990. ISBN 80-7029-018-8

MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada

Publishing. 2006. 332 s. ISBN 80-247-1362-4

MURPHY, F., R. Úvod do sociální a kulturní antropologie. 1. vyd. Praha: Sociologické

nakladatelství. 1998. 267 s. ISBN 80-85850-53-2

NAVRÁTILOVÁ, A. Narození a smrt v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad.

2004. 413 s. ISBN 80-7021-397-3

NEŠPOROVÁ, O. Na věčnost bez patosu. Pohřební rituály za komunismu a dnes.

Dějiny a Současnost 30, 2008, č. 11, s. 40-43.

NEŠPOROVÁ, O. Obřady loučení se zesnulými: Sekulární, náboženské nebo raději

žádné pohřby? 2011. Sociální studia, Katedra sociologie FSS MU, č. 2, s. 57–85.

NEŠPOROVÁ, O. O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium

demokracie a kultury. 2013. 351 s. ISBN 978-80-7325-320-2

NEŠPOROVÁ, O. Pohřbívání bez obřadu z perspektivy sociologie. In ŠPATENKOVÁ

a kol. O posledních věcech člověka: vybrané kapitoly z thanatologie. Praha: Galén.

2014. 315 s. ISBN 978-80-7492-138-4

NEŠPOROVÁ, O. Reflexe smrti a pohřební obřady v současné české společnosti.

Praha. 2008. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, fakulta humanitních studií,

obor antropologie.

NEŠPOROVÁ, O. Smrt, umírání a pohřební rituály v české společnosti ve 20. století.

[online] In Soudobé dějiny XIV/2-3. 2007. s 354 – 378. [cit. 2015–03-11]. Dostupné z

http://www.usd.cas.cz/archiv_SD/sd_2_3_2007.pdf

ŘÍČAN, P. Cesta životem. 2. vyd. Praha: Portál. 2004. 390 s. ISBN 80-7178-829-5

58

SOUKUP, M. Základy kulturní antropologie. Praha: Akademie veřejné správy. 2009.

214 s. 978-80-87207-03-1

SÍGL, M. Co víme o smrti. 1. vyd. Praha: Epocha. 2006. 414 s. ISBN 80-87027-11-6

STRAUSS, A., CORBIN, J. Základy kvalitativního výzkumu. (Postupy a techniky

zakotvené teorie). Boskovice: Albert. 1999. 196 s. ISBN 80-85834-60-X

ŠEĎOVÁ, K., ŠVAŘÍČEK, R. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd.

Praha: Portál. 2007. 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0

ŠIKLOVÁ, J. Vyhoštěná smrt. 1. vyd. Praha: Kalich. 2013. 128 s. ISBN 978-80-7017-

197-4

ŠONSKÝ, D. Úprava hrobů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing. 2002. 111 s. ISBN 80-

247-0461-7

ŠPATENKOVÁ, N. Význam a funkce pohřebního rituálu. In ŠPATENKOVÁ a kol. O

posledních věcech člověka: vybrané kapitoly z thanatologie. Praha: Galén. 2014. 315 s.

ISBN 978-80-7492-138-4

STEJSKAL, D., ŠEVL, J. a kol. Pohřbívání a hřbitovy. Praha: Wolters Kluwer Česká

republika. 2011. 461 s. ISBN 978-80-7357-680-6

VALENTA, M. Dramaterapie. 4. vyd. Praha: Grada. 2011. 264 s. ISBN 978-80-247-

3851-2

VAN GENNEP, A. Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Praha: Lidové

noviny. 2007. 201 s. ISBN 80-7106-178-6

VIDO, R. Smrt - blízká, či vzdálená? [online] In Sociální studia. 2011. Brno:

Masarykova

univerzita, no. 2, s. 7-12. [cit. 2015–03-17]. Dostupné z:

http://socstudia.fss.muni.cz/sites/default/files/Editorial_1.pdf

VIRT, G. Žít až do konce: etika umírání, smrti a eutanazie. Praha: Vyšehrad. 2000. 95

s. ISBN 80-7021-330-2

http://citaty.net/autori/platon/ [cit. 2015–03-21]