„Dole, s bezmála dvěma sty metrů vody nad hlavou jste v jiném světě. Nemusíte se snažit dostat se mimo zemskou přitažlivost. V takových hloubkách už máte podobné pocity jako kosmonaut při výstupu do meziplanetárního prostoru,“ říká Krzysztof Starnawski (1968), jeden z nejlepších současných hloubkových potápěčů, jediný člověk, který v Hranické propasti zatím pronikl do hloubky přes 200 metrů.

Kdy jste o Hranické propasti slyšel poprvé? Je to paradox, ale myslím, že to bylo až ve Francii, když jsem se v tamní Fédération Française de Spéléologie seznamoval s evropskou speleologií. Při nejbližší příležitosti jsem se tehdy zajel na ni podívat. Dodnes si pamatuji, jak velký dojem na mě udělal už vchod. Pohled do hloubky sedmdesátimetrového trychtýře zarostlého keři a stromy, dole jen malé vodní očko.

Vaším speleologickým domovem jsou Tatry, že? Začínal jsem stejně jako každý, kdo má zájem o speleologii. Prolézal jsem tamní suché jeskyně, potom se mi však v někte-rých z nich začala stavět do cesty voda. Rozhodl jsem se začít se potápět, abych mohl prozkoumávat i jejich další části. Vzpomí-nám si, jak jsem první potápění v jeskyni absolvoval bez zna-losti základních postupů. Tehdy, před dvaceti lety, totiž moje vědomosti o jeskynním potápění pocházely jen ze dvou listů polské příručky. Dnes vím, že byla plná chyb, ovšem v době velkého zkoumání sebe samého jsem se na to neohlížel. Moc ponorů jsem neabsolvoval a taky při mně stálo štěstí, v období hledání jsem se neutopil. Jednou k tomu ovšem bylo velmi blízko. Ještě třicet minut po vynoření jsem se pak v hloubi duše vítal zpátky do života.

V devadesátých letech minulého století se Hranická propast stala ve světě speleologů velmi zajímavou lokalitou.

Myslím, že to nejde zúžit na devadesátá léta. Speleology přitahovala vždycky. Je zvláštní. Už svou hloubkou, která zatím není konečná. Tajemno je lákavé, co si budeme povídat. Potom obsahem, protože voda v ní je minerální s teplotou kolem 16,5 stupně Celsia. Teplý oxid uhličitý zde vodu zespodu proplyňuje a vytváří z ní slabou kyselinu uhličitou – H2CO3. Vzniklá kyselka, asi 2 200 mg CO2/kg, pak rozpouští okolní

Stále bezedná hlubinaPtal se Hynek Adámek

Krzysztof StarnawskiROZHOVOR

FOTO: PETR VAVERKA

voices01_13_hranicka.indd 20 13.12.12 15:26

31FOTO: HYNEK ADÁMEK

voices01_13_hranicka.indd 21 13.12.12 15:26

ZÁKULISÍ

Poslední bílé místo na mapě ČR69,5 m

0 m

–30 m

–60 m

–100 m

–150 m

–200 m

–250 m

–300m

–350 m

–400 m

–225 m (1. 10. 2012 K. Starnawski)

–373 m (1. 10. 2012 sonda K. Starnawski)

suchá část propasti

69,5 m

Když v roce 1627 vyšla v Amsterodamu Komen-

ského mapa Moravy, byla Hranická propast prvním

krasovým útvarem zakresleným na mapě našich

zemí. Komenský ji zobrazil jako kopec s rozpolce-

ným vrcholem a s jasným názvem – Propasť. Učitel

národů byl však na dlouhou dobu jediný, koho

Hranická propast zaujala. Muselo uplynout skoro tři

sta let, než ji (v období 1900–1902) začal podrobně

zkoumat hranický učitel Josef Šindel. Při měření

z loďky a za pomoci závaží dokonce zjistil největší

hloubku jezírka v propasti. Naměřil –36 m.

Se suchou částí 69,5 m to tehdy dávalo do-

hromady 105,5 m. Zdálo se, že problém kopce

s rozpolceným vrcholem u Hranic na Moravě

je vyřešený. Nebyl a dodnes není.

Po dalších více než sto let trvajících

pokusech se zjišťování hloubky zatopené

části Hranické propasti zastavilo na hod-

notě 225 metrů, kam se na podzim roku

2012 dostal polský potápěč Krzysztof

Starnawski. Sonda, kterou odtud spustil

pod sebe do tmavé hlubiny, se však

zarazila až v hloubce 373 metrů. Když

k tomu přičtete suchou část propas-

ti, jste u neskutečného údaje 442,5

metru. Zatím. Stále ještě nejde o samo

dno. Odhady geologů, na základě tep-

loty a chemického složení vody, zde

dokonce mluví o možné hloubce 700

až 1 000 metrů. Na mapě republiky

proto přesný údaj o propasti ještě

dlouho nenajdeme. –Hynek Adámek

FOTO: PETR VAVERKA, GRAFIKA: MICHAL GOLOLOBOV

ZDROJ: ZO ČSS 7-02 HRANICKÝ KRAS, DAVID ČANI

Pomocník fotografa

v Jihozápadní chodbě. Kvalitní

fotografování v propasti

znamená nutnost nasvítit

ohromné podvodní prostory

soustavou výkonných světel.

voices01_13_hranicka.indd 27 13.12.12 15:26

Pohled na Zemi z Apolla 11.FOTO: NASA

OD DOBY, KDY SE ZHRUBA PŘED 60 000 LET VYDAL

LIDSKÝ DRUH Z AFRIKY, formovala jeho kulturu touha překračovat hranice známého, objevovat nové země a nové příležitosti. A tento impulz je stále velmi silný. Na počest 125. výročí vzniku National Geographic Society zahajujeme rok příběhů z nového věku objevů. V tomto čísle se zamýšlíme nad tím, kde jsou počátky našeho neklidného ducha. Zkoumáme nové oblasti života na mikroskopické úrovni. Pronikáme hluboko do vesmíru a hledáme světy, jako je ten náš. S naléhavostí dokumentujeme rozmanitost přírody, která nám mizí před očima. Objevování je stále živé. Obraťte list a vydejte se na cestu.

NOVÝ VĚK

OBJEVŮ

Explore Portfolio degate_ce.indd 28 11.12.12 11:17

s t o r y n ame her e 29

Explore Portfolio degate_ce.indd 29 11.12.12 11:17

V ZIMĚ ROKU 1769 dostal britský cestovatel ka-pitán James Cook na samém počátku své první plavby přes Pacifi k od jistého polynéského kněze jménem Tupaia úžasný dar: mapu. Byla to první mapa zachycující všechny hlavní ostrovy jižního Tichomoří, kterou kdy spatřilo oko Evropana. Některé záznamy říkají, že Tupaia nakreslil mapu na papír, jiné, že ji popsal slovy. Jisté je, že s touto mapou získal Cook mnohem úplnější představu o jižním Tichomoří, než jakou kdy nějaký Evropan měl. Mapa zachycovala všechny větší ostrovní skupiny v oblasti o průměru asi 5 000 kilometrů od Markéz směrem na západ k souostroví Fidži. Odpovídala tomu, co už Cook viděl, a ukazovala mnohé, co ještě nespatřil.

Během pobytu na Tahiti nabídl Cook Tu paiovi pryčnu na své lodi Endeavour. Krátce nato Po-lynésan udivil celou posádku, když navigoval loď k jistému ostrovu ležícímu asi 500 kilometrů jižně od Tahiti, aniž by třeba jen jednou použil kompas, mapu, hodiny nebo sextant. V následu-jících týdnech pomáhal vést Endeavour od jedno-ho souostroví ke druhému a námořníky uváděl v úžas tím, že na požádání dokázal v kteroukoli denní či noční dobu, ať už bylo jasno nebo zata-ženo, ukázat přesný směr k Tahiti.

Cook jako jediný z evropských cestovatelů chápal, co znamenaly Tupaiovy dovednosti. Os-trované roztroušení po celém jižním Tichomoří byli příslušníky jediného národa a před dávnými lety, patrně dříve, než se Británie stala Británií, prozkoumali, osídlili a zmapovali tento obrovský oceán bez jediného z navigačních přístrojů, které Cook považoval za nezbytné – a od té doby nosili mapu oceánu v hlavách.

O dvě stě let později dala celosvětová síť geneti-ků, kteří na základě analýzy DNA sledují migra-ce moderních lidí, Cookovi za pravdu. Tupaiovi předkové kolonizovali Tichomoří před 2 300 let. Jejich neuvěřitelná migrace přes Pacifi k byla pokračováním dlouhé pouti na východ, která

Naléhavá touha zjistit, co leží za sedmero horami a za sedmero moři – nebo mimo naši planetu – je stěžejní součástí lidské identity a úspěchu.

Napsal David Dobbs

GENYNEKLID N

NOVÝ VĚK OBJEVŮ

Restless Gene_ce.indd 42 11.12.12 11:23

neklid né geny 43

začala v Africe před 70 000 až 50 000 let. Cook se zase vydal na západ a navázal tak na cesty svých předků, kteří odešli z Afriky přibližně ve stejnou dobu jako Tupaiovi předkové. Svým setkáním uzavřeli Cook a Tupaia kruh a dokončili cestu, na kterou se jejich předkové společně vydali před tolika tisíci let.

Cook zahynul v krvavé šarvátce s Havajci o de-set let později. Podle některých názorů Cookova smrt ukončila období, které západní historikové označují jako dobu objevů. Naši chuť objevovat to však nijak neoslabilo. Lidé byli i nadále po-sedlí touhou zaplňovat bílá místa na mapách, dostat se k nejvzdálenějším pólům, na nejvyšší vrcholy a do nejhlubších mořských příkopů. Pluli na nejzapadlejší místa této planety, a potom se dokonce vznesli do vesmíru. Spojené státy se spolu s dalšími zeměmi a několika soukromými společnostmi připravují na to, že vyšlou na Mars lidskou posádku. Někteří vizionáři dokonce ho-voří o vyslání kosmické lodi k nejbližší hvězdě.

Pracovník NASA Michael Barratt – lékař, potápěč a pilot tryskových letadel, který se před čtyřiceti lety stal námořníkem a před dvanácti lety astronautem – je mezi těmi, kteří prahnou po cestě na Mars. Považuje se za Tupaiova a Coo-kova pokračovatele a hodlá jejich cestu dovést ještě dále.

„Děláme to, co dělali oni,“ říká. „V každém okamžiku lidské historie to funguje stejně: spo-lečnost vymyslí novou technologii, ať už je to schopnost uchovat a převážet potraviny, stavět lodě nebo vypustit kosmickou raketu. Potom se vždy najdou dostatečně nadšení lidé, kteří jsou ochotní vydat se na cestu, ochotní riskovat a hle-dat nové věci.“

Ne každý z nás touží řídit raketu nebo plavit se po nekonečném oceánu. Přesto jsme jako živo-čišný druh dostatečně zvídaví a zaujatí, abychom se podíleli na fi nancování objevných cest a vítali cestovatele při návratu. Jistě, zkoumáme proto,

abychom našli lepší místa k životu, nebo aby-chom si pomohli k bohatství. Zkoumáme však také prostě jen proto, abychom zjistili, co tam je.

„Žádný jiný savec necestuje jako my,“ říká Svante Pääbo, ředitel Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku, který pro-střednictvím genetiky studuje počátky člověka. „Překračujeme hranice. Tlačíme se na nová úze-mí dokonce i tehdy, když máme dostatečné zdroje tam, kde zrovna jsme. Zvířata to nedělají a ani jiní lidé to nedělali. Neandertálci žili na Zemi statisíce let, avšak nikdy se nerozšířili po celém světě. Během pouhých 50 000 let jsme pronikli všude. Vždyť je to bláznovství. Vyplout na moře, když nevíte, co je na druhé straně. A teď letíme na Mars. Nikdy se nezastavíme. Proč?“

Ano, proč vlastně? Pääbo a další vědci uva-žující nad touto otázkou jsou také průzkumní-ci, kteří vstupují na nová území. Vědí, že může kdykoli nastat situace, že se budou muset vydat zpátky ve vlastních stopách a přeskupit síly. Vědí, že každá hypotéza o tom, proč vlastně zkoumá-me, může být brzy přehodnocena, jakmile jejich mladé obory – antropologie, genetika a vývojová neuropsychologie – přijdou s novými prokáza-nými teoriemi. Pro badatele, kteří se snaží přijít na to, co nás vlastně žene, je lidská touha obje-vovat neodolatelným tématem. Odkud pochází tato „posedlost“ objevováním? Co nás vyhnalo z Afriky, na Měsíc a ještě dále?

pokud je l idská t ouha objevovat vrozená, potom se její základy mohou skrývat v našem genomu. Skutečně existuje jedna mutace, která se v takových diskusích vynořuje často: je to va-rianta genu zvaného DRD4, který pomáhá řídit neurotransmiter dopamin. To je chemická látka

David Dobbs psal o mozku adolescentů (NG 11/2011). V současné době píše knihu o genetických a kulturních kořenech temperamentu.

D NÉ

Restless Gene_ce.indd 43 11.12.12 11:23

NEBOJÍ SE RIZIKA Zahajujeme celoroční seriál článků o mužích a ženách, kteří se ve jménu průzkumu snaží posunout známé hranice, i když za nimi na ně číhá nebezpečí.

Napsal Pat Walters Fotografi e Marco Grob

NOVÝ VĚK OBJEVŮ

Kajakářský přeborníkTRIP JENNINGS už „propádloval“ spoustu peřejí na různých světových řekách a v roce

2008 sjel jako první nechvalně známý divoký dolní tok řeky Kongo. Dnes tento třicetiletý

muž z Oregonu cestuje ve jménu ochrany přírody pěšky, na motorce i letadlem na odlehlá

místa. Sbírá sloní trus v Demokratické republice Kongo a pomáhá tak k mapování DNA sloní

populace, které se využívá k zjišťování původu slonoviny prodávané pytláky; loni v létě zase

na Aljašce dokumentoval migraci ohrožených lososů.

Pohyb lososů jste fi lmoval z letadla, které pilotoval průzkumník Mike Fay. Mike je talentovaný, leč bláznivý pilot. Letěli jsme jen tři metry nad řekou, na jejíchž březích

rostou šedesátimetrové stromy. Prostě strašné! Kam se řítíme jsem celou dobu upřeně sle-

doval na iPadu, na nějž přenášely obraz kamery umístěné na vnější straně letadla. Chvílemi

jsem si připadal jako v nějaké videohře. Když pádluju v kajaku, mám pocit alespoň nějaké

kontroly.

Vydáváte se vždycky tam, kam se jen tak někdo nedostane.Pro mne má zásadní význam prozkoumat těch několik posledních míst s panenskou příro-

dou, zdokumentovat je, ukázat je zbytku světa a doufat, že nedotčena zůstanou i nadále.

To asi není vždycky zrovna lehká práce.V Kongu jsem ležel s rukama za hlavou a tváří v písku a mířila na mě puška. Když jsem

tam byl naposledy, hrozil velitel místních milicí smrtí všem ochranářům, kteří v té oblasti

pracovali.

Nemáte strach, že při jedné z cest přijdete o život?Mám pocit, že se smrti zase tak moc nebojím. To ovšem neznamená, že bych při podobné ex-

pedici chtěl zemřít. Rád bych zemřel jako stařec pěkně v posteli, ne někde v divočině v letadle

nebo kulkou pytláka.

56 n a tio n al geo grap hic • led en 2013

Risk Takers_ce.indd 56 11.12.12 11:24

Risk Takers_ce.indd 57 11.12.12 11:24

Space Exploration degate_ce.indd 66 11.12.12 11:27

Sen 22. století: sonda bez lidské posádky poháněná termojadernou energií prozkoumává novou Sluneční soustavu poté, co několik desetiletí putovala od Země rychlostí 160 milionů kilometrů v hodině.

A to až ke hvězdám. Budeme někdy dost šílení, abychom se tam vydali?

BLÁZNIVĚ

DALEKO

Space Exploration degate_ce.indd 67 11.12.12 11:27

78

Poptávka po ropě vysává život z oblasti, jejíž příroda patří k nejméně narušeným místům na světě.

NOVÝ VĚK OBJEVŮ

Yasuni National Park short_ce.indd 78 18.12.12 12:04

Ekvádorský Národní park Yasuní je domovem bezpočtu rostlinných a živočišných druhů, od bromelií, kapradin a orchidejí, které pokrývají kapok padesát metrů nad zemí, až po jaguáry, kteří se plíží pod nimi. Nad všemi teď visí hrozba plynoucí z těžby ropy.STEVE WINTER

říroda

JYasuni National Park short_ce.indd 79 11.12.12 16:42

106 n a tio n al geo grap hic • mo nth 2011

Dva muži v silném větru dobývají led na pitnou vodu. Tato každodenní namáhavá činnost byla nezbytná pro přežití účastníků tříleté australské vědecké expedice do Antarktidy v letech 1911–1914.POKUD NENÍ UVEDENO JINAK, JSOU VŠECHNY FOTOGRAFIE Z MITCHELLOVY KNIHOVNY, STÁTNÍ KNIHOVNY NOVÉHO JIŽNÍHO WALESU

NOVÝ VĚK OBJEVŮ

Mawson Trek_ce.indd 106 11.12.12 11:29

Jednatřicet mužů se vydalo zkoumat neprobádané končiny Antaktidy. Události, které cestu některých z nich provázely, patří mezi nejúděsnější příběhy o přežití.

107

Mawson Trek_ce.indd 107 11.12.12 11:29

HODNĚ

MALÝ

SVĚTJsou neviditelní. Jsou všude. A vládnou.

NOVÝ VĚK OBJEVŮ

122

Microbes_ce.indd 122 11.12.12 11:16

STREPTOKOKKolorovaný snímek z elektronového mikro-skopu zachycuje jemné řetízky streptokoků v laboratorním vzorku. Některé streptoko-kové infekce mohou být sice smrtící, avšak mnohé kmeny streptokoků jsou neškodné a patří k tisícům dalších stejně neškodných mikrobů, kteří osídlili naše tělo.MARTIN OEGGERLI, S PODPOROU SCHOOL OF LIFE SCIENCES, FHNW

Microbes_ce.indd 123 11.12.12 11:16