Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Psychologický ústav

Studijní rok 2011/2012

Diplomová práce

VZTAH ČLOVĚKA K PŘÍRODĚ V SOUVISLOSTI S MÍROU

SMYSLUPLNOSTI

A SPOKOJENOSTI SE ŽIVOTEM

Jiřina Liliana Doubková

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Alena Slezáčková, Ph.D.

Brno 2012

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů

a literatury.

……………………………………………..

Jiřina Liliana Doubková

V Brně dne 1. května 2012

2

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Aleně Slezáčkové, Ph.D. za odborné vedení,

cenné rady a podporu. Mé poděkování patří také Mgr. Heleně Klimusové, Ph.D. a Mgr.

Tatianě Malatincové za poskytnuté konzultace při statistickém zpracování dat.

Za podporu a povzbuzení děkuji všem svým blízkým.

3

1

„Veškerý mír, který znám, spočívá v lůně přírody. Ten pocit zažívám,

kdykoli kráčím po jejich cestách.“ May Sarton 2

„Kdo přemýšlí o krásách země, najde nevyčerpatelnou sílu, která mu

vydrží stejně dlouho jako život sám.“ Rachel Carson3

1 Sojak, V. Krajina se zlatou trávou. Lužické hory. Dostupné na: www.vaclavsojka.cz, vyhledáno dne 15.4.20122 Exley H. (2008). Moudrost přichází tiše. Praha, Slovart3 Exley H. (2008). Slova o kráse. Praha, Slovart

4

OBSAH

ÚVOD....…………………………………………………………………………………….....7

I. TEORETICKÁ ČÁST…………………………………………………………………….....9

1. ČLOVĚK A PŘÍRODA....………………………………………………………………...10

1.1. Definování přírody...……………………………………………………………10

1.2. Vztah člověka k přírodě...………………………………………………………11

1.2.1. Pětidimenzionální model J. Krajhanzle……………………………….11

1.2.2. Postoj k přírodě..………………………………………………………12

1.2.3. Inkluze P.W. Schultze..………………………………………………..16

1.3. Vývoj psychologických disciplín zabývajících se přírodou..…………………..16

1.4. Současné psychologické disciplíny zabývající se přírodou.……………………20

1.4.1. ve světě……….…………………………………………………….…20

1.4.2. v ČR….……………………………………….……………………….22

1.5. Pozitivní vliv přírody…………………………………………………………...24

1.5.1. Pozitivní vliv přírody na sociální chování člověka….………………...24

1.5.2. Pozitivní vliv přírody na fyzické zdraví člověka……………………...24

1.5.3. Pozitivní vliv přírody na duševní schopnosti a životní spokojenost......25

1.5.4. Přehled pozitivního vlivu přírody dle dimenzí QoL......………………28

1.6. Teorie vysvětlující pozitivní vliv přírody na člověka..…………………………30

1.6.1. Biofilie………………………………………………………………...30

1.6.2. Udržování a ohraničování prostoru……………………………….......31

1.6.3. Teorie posilujících odpovědí………………………………………….31

1.6.4. Teorie obnovení pozornosti.…………………………………………..32

1.6.5. Sounáležitost, reflexe………………………………………………….35

1.7. Nové ekologické paradigma……………………………………………….……..36

1.7.1. Environmentální výchova……………………………………………..38

1.7.1.1. Narativní environmentální výchova………………………..42

1.7.2. Terapeutická intervence za pomocí přírody…………………………..42

1.7.2.1. Ekoterapie………………………………………………….44

2. POZTIVNÍ PSYCHOLOGIE……………………………………………………………..46

2.1. Kvalita života…………………………………………………………….……46

2.1.1. Subjective Well-Being (SWB)………………………………………..47

2.1.1.1. Faktory SWB…………………………………………….…50

2.2. Smysluplnost………………………………………………………………….54

2.2.1. Existenciální analýza a logoterapie…………………………………...58

2.3. Spiritualita…………………………………………………………………….60

2.3.1. Definice a dimenze spirituality………………………………………..61

5

2.3.2. Ekospiritualita…………………………………………………………63

2.3.3. Modely spirituálního vývoje………………………………………..…65

2.4. Intorspekce…………………………………………………………………....67

2.4.1. Ruminace a reflexe……………………………………………………68

2.4.2. Všímavost……………………………………………………………..69

3. PŘECHOD DO DOSPĚLOSTI…………………………………………………………......71

3.1. Vymezení období 18-25 let...………………………………………………....71

3.1.1. Emerging adulthood…………………………………………………...71

3.1.2. Adolescence…………………………………………………………...72

3.1.3. Mladá dospělost……………………………………………………….73

3.2. Vývoj identity ………………………………………………………………...73

3.3. Existenciální probuzení...………………………………………………….….74

3.4. Vztah k přírodě v období přechodu do dospělosti…..………………….…….75

3.5. Shrnutí teoretické části………………………………………………………..76

II. VÝZKUMNÁ ČÁST……………………………………………………………………...78

4. VÝZKUMNÉ CÍLE A HYPOTÉZY…………………………………………………………78

4.1. Výzkumný problém a cíle…………………………………………………….78

4.2. Výzkumné hypotézy…………………………………………………………..79

5. METODY A METODOLOGICKÝ POSTUP…………………………………………………80

5.1. Charakteristika vzorku………………………………………………………...80

5.2. Sběr dat………………………………………………………………….…….81

5.3. Výzkumné metody…………………………………………………………….82

5.3.1. Connectedness to Nature Scale (CNS)………………………………..82

5.3.2. Satisfaction With Life Scale (SWLS)…………………………………84

5.3.3. Škála Životnej Zmysluplnosti (ŠŽZ)………………………………….85

5.3.4. Rumination-Reflection Questionnaire (RRQ)………………………...85

5.3.5. Míra kontaktu s přírodou……………………………………………...86

5.3.6. Otevřená otázka ………………………………………………………87

5.4. Metody analýzy dat…………………………………………………………...87

5.4.1. Kvantitativní část……………………………………………………...87

5.4.2. Kvalitativní část……………………………………………………….88

6. VÝSLEDKY…………………………………………………………………………….90

6.1. Kvantitativní část……………………………………………………………...90

6.2. Kvalitativní í část……………………………………………………………...98

7. DISKUZE.…………………………………………………………………………......106

7.1. Limitace, nedostatky výzkumu a možné zdroje zkreslení……….…………..114

7.2. Implikace pro další výzkum…………………………………………………115

6

8. ZÁVĚR.……………………………………………………………………………….117

LITERATURA………………………………………………………………………………121

7

ÚVOD

Příroda se pro mě stává vhodným místem, kde se mi naskýtá jedna z nejsnadnějších

cest se na chvíli odpoutat od starostí, hluku každodenního života a na chvíli se odevzdat

přítomnosti, životu plného pohybu, barev, vůně, tvarů, zvuků, světla, příběhů, které se v

přírodě neustále odehrávají. Její řád mě naplňuje tichým úžasem nad něčím mě přesahujícím,

dává mi tak možnost nahlédnout na sebe z širší perspektivy. Pokud pocítím, že s přírodou

sdílím společný prostor, že jsme propojeni v cyklu života, že jsem v ní a její součástí, pak

možná nalézám místo, zdroj, do něhož patřím, vztah, kde se cítím natolik neposuzována, že se

upřímně otevírám sama sobě, životu, jeho řádu, kráse i rytmu.

Příroda žije jednoduše teď a tady, nežije v konstruktech a složitých pojmech, přesto

není jednoduchá, ale zdánlivě bujará neuspořádanost je naplněná řádem, harmonií. Zakusím-li

úžas nad její krásou, mocí, možná ji přijímám bez touhy měnit a ovládat. Možná tím

připouštím a znovu oživuji náležitost k ní, jež mě následně více přiblíží ke skutečnějšímu a

celistvějšímu obrazu života, do něhož můžu promítnout hlubší smysl mé osobní existence.

Studie (Brymer et al., 2010; Rozsak, 1992) tvrdí, aby zážitky s přírodou mohly přispět

k celkové osobní pohodě, je důležité vytvořit příležitost pro skutečný kontakt (connection),

neboť lidské a přírodní je v úzkém a nenahraditelném vztahu. Uvědomělé prožívání přírody

zahrnuje jednak zakotvenost v sobě, jednak prvek transcendentální. Jsme při-tom, jsme

u něčeho, jsme ve vztahu.

„A jestliže vám prodáme naši zemi, musíte mít na paměti, že vzduch je nám drahý, že se dělí

o svou sílu se vším životem a všemu životu slouží. Vzduch, který umožnil našim praotcům

první nadechnutí, přijímá i jejich poslední vydechnutí. Vzduch musí obdařit životní silou i

naše děti. A tak jestliže vám prodáme naši zemi, musíte ji opatrovat pro ni samu. Opatrujte ji

jako místo, kde i bílý muž může chodit chutnat vítr nasládlý vůní lučních květů.“ poselství

náčelníka Seattla (Seed et al., 1993, s. 76)

Udržitelnost aktivit člověka na planetě Zemi se ukazuje byt problémem komplexním,

integrovaným, s nesnadným řešením. Je zapotřebí spolupráce mnoha oborů lidské činnosti a

vytvoření společného myšlenkového modelu k jeho řešení. Zdá se, že psychologie zatím

nedokázala plně využít svého potenciálu, aby mohla přispět k této debatě.

8

4

J. Rantanen (2009) tvrdí, že je potřeba nového, hlubšího, tvůrčího řešení založeném na

uvědomění si vzájemné propojenosti (interconnectedness), jehož součástí je i obnovení

našeho smyslu pro vzájemný vztah a loajálnost k živému systému a k jeho živým formám.

Východisko, z kterého vycházíme, je, že zájem a akceptující starostlivost o přírodu

nepodpoříme alarmujícími zprávami. Lidé se snaží ohrožující zprávy spíše přehlížet, hledat

ospravedlnění a uzavírat se tak možnosti pozitivního řešení. V horším případě mohou i

zapomínat na vzájemné sepětí jejich života s přírodou. Některé zastrašující zprávy mohou u

mladých vyvolat i nepřiměřené pocity úzkosti a neurotické viny. Neboť kdybychom si

připustili, rozvinuli lásku a vzájemné pouto se zemí, která je ve vážném ohrožení a

zneužívání, nepocítili bychom sami existenciální úzkost? Domníváme se, že pozitivně

motivovaná cesta povede děti a dospívající bezpečněji k navazování bližšího, vzájemně

nosného vztahu s přírodou, jenž nenásilně podpoří touhu chránit a zachovávat přírodu v její

nenarušeně se obnovujících cyklech a bohatosti.

Našim výzkumným předpokladem je, že uvědomění si vzájemné provázanosti a

prožívání sounáležitosti s přírodou, může přinést mnohé i našemu osobnímu rozvoji,

pohodovému a hodnotnému životnímu stylu.

4 Einstein A., cit. dle Rantanen, J. (2009, s. 4), vlastní překlad: „Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni vědomí, na které vznikl.“

9

I. TEORETICKÁ ČÁST

Celá naše teoretická část je obsáhlá, ale pro pochopení a dostatečné podložení smyslu

naší práce pokládáme za podstatné učinit takto široký záběr. Abychom se přesto neutopili v

moři nesouvislých informací, snažíme se velmi stručně popsat jen hlavní pilíře týkající se naší

práce.

Vzhledem k tomu, že se v našich podmínkách směr psychologie zabývající se vztahem

člověka k přírodě a vlivem přírody na člověka teprve pomalu zabydluje, věnovali jsme této

oblasti značnou část naší práce. Na následujících stránkách nejprve stručně popisujeme vztah

člověka k přírodě, historii a současný vývoj disciplín zabývající se přírodou ve světě i v České

republice. Dále uvádíme přehled teorií a výzkumů zabývajících se pozitivním vlivem přírody

na člověka. Následně představujeme model lidského vývoje v novém ekologickém

paradigmatu. V této části uvádíme i možné intervence za pomocí přírody.

Ve druhé části pojednáváme o vybraných tématech pozitivní psychologie. Pozitivní

psychologie v současné době zastřešuje teoretické úvahy, empirické výzkumy i návrhy

praktických intervencí týkající se kvality života, well-beingu, rozvoje osobnosti (flourishing)

a dalších oblastí. Následně se budeme věnovat jen těm úsekům, které úzce souvisejí s

předmětem našeho výzkumu, tj. subjektivnímu prožívání osobní pohody, smysluplnosti,

spiritualitě (ekospiritualitě), introspekci.

Třetí oddíl teoretické části práce je věnován vývojovému období člověka ve věku18-

25 let jako přechodu do dospělosti.

10

1. ČLOVĚK A PŘÍRODA

1.1. DEFINOVÁNÍ PŘÍRODY

„ Přírodě říkáme často všemu živému kromě člověka. Ač mnoho lidí říká, že i my jsme

příroda, tak nakonec (my) chodíme do přírody, (my) máme rádi přírodu, (my) šetříme či

škodíme přírodě. Tedy my na jedné straně a příroda na té druhé. Chvíle, kdy se psychologie

začíná zabývat vztahem člověka k přírodě, je vlastně i setkáním psychologie s přírodou“

Krajhanzl (2007b, s. 12).

V naší práci se neptáme, co je příroda z hlediska filosofie, důkladného a

systematického promýšlení ohledně pravé skutečnosti, ale co je příroda, ke které se lidé svou

duševní činností vztahují.

Příroda jako prostor?

Má smysl snažit se vytvořit a definovat hranice mezi přírodním a nepřírodním

prostředím, když je člověk jako každý živočišný druh součástí přírody? Není v dnešním světě

již vše prolnuté a dotčené člověkem?

Mezi lidmi i v tom v prostorovém hledisku existují rozdíly: někdo považuje za přírodu

městský park, jiný lidmi vysázený a udržovaný (monokulturní) lesík a jiný jen ty chráněné

rezervace v naší republice (Krajhanzl, 2007a). Přesto se všichni vztahují k jakémusi jevu,

který je u většiny lidí podobný. Naše osobní prostorové vymezování přírody je projevem

našeho osobního vztahu k přírodě, avšak není a nemůže být vyjádřením toho, k čemu se

vztahujeme.

Příroda jako princip

Ač se tedy lidé vztahují k jednomu jevu, odlišují se v tom, nakolik se jim tento jev

v různých situacích vynořuje. Někdy se tyto situace liší typově, jindy však lze uvažovat o

potřebné míře zastoupení těchto jevů v situaci, aby mohly být konkrétním jedincem vnímány

a zakoušeny (cit. dle Krajhanzl, 2007a). S tím koresponduje i skutečnost, že lidé se neliší jen

tím, co za přírodu považují a co nikoliv, ale i tím, na jaké úrovni abstrakce přírodu vymezují.

Lidé s vysokou schopností abstrakce budou mluvit spíše o „biosféře, životě, tkáni života“

apod., další lidé o „ekosystémech, lesích, loukách,“ někdo třeba o „stromech, ptácích,“ a

někdo možná i o mikroorganizmech a bakteriích (Krajhanzl, 2007a).

11

J. Krajhanzl a kol. (2006, s. 7) se shodují v této přibližné definici: „vztah k přírodě je

vztahem k jevům, ve kterých se nám vynořuje jev mimolidského světa, tedy světa vyjma lidí,

lidmi nestvořeným a neovlivněným. Vztah k přírodě není volně zaměnitelný se vztahem

k prostředí, životnímu prostředí ani nevědomí.“

Toto vymezení přírody pokrývá na jednu stranu rozmanitost jevů, ve kterých je

příroda lidmi zakoušena, a zároveň odkazuje k jevu, který je společným znakem těchto jevů.

Ve velkém sociologickém slovníku Petrusek et al. (1996) najdeme tuto definice

přírody: „to, co není vytvořeno lidmi, co se vytvořilo samo (na rozdíl od kultury, civilizace)“.

1.2. VZTAH ČLOVĚKA K PŘÍRODĚ

V posledních padesáti letech je nejrůznějšími autory pojednáváno o důležitosti vztahu

člověka k přírodě. Do srdce diskursu o vztahu mezi člověkem a přírodou se stále vrací téma

osobního vztahu člověka k přírodě. Ochránci přírody zde mluví o zkušenostech vzešlých ze

setkání s přírodou. Ale v jádru je jedinec a jeho chápání vlastního místa v přírodě.

Vztah člověka k přírodě nelze určit jednoduše či jednodimenzionálně.

„Vztah k přírodě z hlediska psychologie považujeme za konstrukt, komplexní koncept

či  soubor, „…vzájemně propojených psychických jevů, dějů, stavů a vlastností vztahujících se

k mimolidskému světu. Jako takový je nazírán jako subsystém duševní činnosti jedince.“

Krajhanzl (2007b, s. 16)

O vztazích lidí k přírodě vypovídáji tzv. osobní charakteristiky vztahu k přírodě

(Krajhanzl, 2009), které vyjadřují, jakým způsobem lidé k přírodě a přírodnímu prostředí

přistupují, jaké jsou jejich environmentální potřeby, postoje a jejich duševní možnosti.

1.2.1. Pětidimenzionální model

Jan Krajhanzl (2009) a Skokanová (2009) upozorňují ve své práci na vzájemné rozdíly

mezi lidmi ve vztahování se k přírodě a vymezuje osobní vztah člověka k přírodě v rámci

konceptu pěti základních charakteristik (dimenzí).

1. Potřeba kontaktu s   přírodou - tuto oblast můžeme posuzovat na základě frekvence,

kvality, motivů kontaktu s přírodou.

12

2. Schopnost pro kontakt s přírodním prostředím - jedná se o fyziologické, motorické,

senzo-motorické, intelektové, emočně-volní schopnosti a dovednosti člověka, jež ovlivňují

pobyt člověka v přírodě a jeho zacházení s přírodními prvky.

3. Environmentální senzitivita - schopnost všímat si, smyslově vnímat, prožívat

kontakt s přírodou do větších detailů a hloubky.

4. Ekologické vědomí - do této oblasti patří vědomí souvislosti, umět myslet lokálně i

globálně a zodpovědně přijímat důsledky svého chování. Důležité místo zde zaujímají

morální normy a v opozici k nim jsou naše obranné mechanismy.

5. Postoj k   přírodě - poukazuje na význam přírodního prostředí pro jedince, které

hodnotí jako např. nebezpečné, neznámé, krásné, příjemné, nepříjemné. Do této oblasti se řadí

i to, nakolik člověk cítí sounáležitost s přírodou.

Dimenze jsou sice navzájem nezávislé, ale lze určit průřezové charakteristiky, které

zasahují do každé z nich. Z psychologického úhlu pohledu například emoční prožívání,

z pohledu pedagogiky ekogramotnost. Průřezové charakteristiky by šlo označit jako

behaviorální, kognitivní a emoční aspekty každé ze základních charakteristik.

Obr.1: Vztah k přírodě s průřezovými charakteristikami (Krajhanzl, cit. dle Kulhavý, 2008, s.

17)

1.2.2. Postoj k přírodě

Pátou osobní charakteristiku vztahu člověka k přírodě tj. postoj člověka k   přírodě ,

zkoumal S.R. Kellert (1996, 1998, 2002). Na základě dvacetiletého výzkumu identifikoval

typologii postojů k přírodě a jejich funkci v životě člověka. Těchto devět hodnot, jež člověk

spatřuje v přírodě, následně využíváme jako apriorní konstrukci kategorií ve výzkumné části.

1. užitkový – tento postoj zdůrazňuje praktické, materiální vyžívání přírody pro

uspokojování lidských potřeb. Funkce postoje vůči přírodě: jídlo, oblečení, přístřeší, nástroje,

léky a jiné komodity.

2. naturalistický – příroda zde ztvárňuje hodnotu možnosti ponoření se, přímé účasti,

zakoušení, zkoumání bohatosti, přírodní tapisérie tvarů, forem a druhů rostlin, zvířat a krajin.

13

Jde o spokojenost z přímého bytí v kontaktu s přírodou. Funkce: zvídavost, dovednosti,

mentální a fyzický rozvoj.

3. vědecký – příroda má význam pro člověka i v oblasti odborného poznávání,

systematického studování biofyzikálních modelů, struktur, funkcí a vztahů v přírodě. Tato

motivace zahrnuje spokojenost při objevování a zkoumání komplexností přírodních procesů,

která je oddělená od jejího využívání. Funkce: poznání, porozumění.

4. estetický – tento postoj zdůrazňuje význam fyzické přitažlivosti a krásy přírody.

Příroda vyvolává emocionální odpověď z vnímání jejích krás, konfigurací jejich prvků. Jde o

preferenci přírodního vzhledu před lidskými výtvory. Funkce: klid, uvědomění si harmonie,

rovnováhy a velikosti (grace).

5. symbolický – tento postoj užívá přírodu jako zdroj nových myšlenek, k

expresivnímu myšlení, pro metaforické vyjádřování, obrazné užívání jazyka. Funkce:

komunikace, mentální vývoj.

6. humanistický – příroda má pro jedince emoční význam, representuje zde předmět

hlubší náklonnosti, emočního připoutání, starostlivosti. Tento postoj pojednává o lásce

k přírodě, schopnosti o ni pečovat a přicházet do blízkého kontaktu s živou přírodou,

živočichy. Jedná se o prožitek hlubokého emočního spojení, vztahu s vnímajícím (cítícím)

aspektem přírody a jeho individuálními elementy. Funkce: sblížení, sdílení, intimita,

kooperace, společenství, zájem.

7. moralistický – tento posoj odráží spirituální a etickou hodnotu přírody. Jedná se o

hlubokou spřízněnost, spirituální úctu, etickou starost o přírodu, odpovědnost, „dobré“ a

„špatné“ chování vůči mimolidskému světu. Tento postoj vůči přírodě má svou funkci při

nalézání řádu a smyslu života, spřízněnosti, přičlenění, jednoty, transcendence.

8. vladařský – tento postoj zdůrazňuje vlastní moc nad přírodou, ovládání nepřízně,

fyzickou kontrolu nad situací, dominanci nad přírodou, snahu si ji podmanit, vlastní fyzické a

mentální dovednosti, jež se získávají ze zvládání a ovládání různých situací v přírodě. Funkce:

mechanistické dovednosti, fyzická obratnost, schopnost ovládat, přemáhat, krotit.

9. negativistický – tento postoj vyjadřuje citové projevy vůči přírodě jako strach,

odpor, nelibost, odcizení se, odstup, nekomfortnost. Tento postoj má důležitou funkci jako

hledání bezpečí a vyhýbání se nebezpečí, ochrana před jejím zraňujícím působením. Tento

postoj ale může vyvolávat někdy až nepřiměřené, averzivní, paralyzující a destruktivní

reakce.

14

Pochopení negativního vnímání přírodního prostředí je pro ekologickou výchovu

velmi důležité. Vědci vytipovali tři hlavní faktory, které způsobují negativní reakce na

přírodní prostředí (Bixler a Floyd,1997, cit. dle Franěk, 2009a):

1. strach ze setkání s obávanými objekty či situacemi

2. náchylnost k odporu k přírodnímu prostředí

3. očekávání určitého stupně komfortu díky životu v moderně zařízeném a

pohodlném prostředí

Formování postoje člověka k přírodě dále rozvijí P.H. Kahn (1997) se svojí teorií

vývoje environmentálního uvažování (environmental reasoning). Své rozsáhlé studie uzavírá

tvrzením, že existují dva způsoby uvažování:

1) homocentrické – se zaměřuje na ospravedlnění potřeby ochrany přírody

z pohledu osobních zájmů, estetických hodnot a materiálního prospěchu člověka.

2) biocentrické - zdůrazňuje, že příroda má svoji vnitřní hodnotu, která je

přinejmenším částečně nezávislá na hodnotě, kterou ji přisuzují lidé.

Tento empirický přístup rozdělení postojů k přírodě u nás také rozebírá a na českém

vzorku zkoumá M. Plíska (2007).

1. Antropocentrický postoj k přírodě se vyznačuje představou o nadřazenosti

člověka, lidské kultury. Člověk je „centrem každého hodnocení a vůbec měřítkem všech věcí.

Jakákoliv hodnota, včetně hodnot přírodních, vzniká teprve na základě lidské potřeby.

Příroda má v tomto pojetí instrumentální hodnotu, je prostředkem k vytvoření hodnoty jiné. Z

pohledu sociobiologie by se dalo říci, že ochrana přírody v antropocentrickém pojetí je

recipročním altruismem, který je výhodný pro přežití biologického druhu“ Librová (1994, cit.

dle Plíska, 2007, s. 19).

Tento postoj k přírodě, někdy také označovaný jako panský, lze právem považovat za

součást naší evropské kultury, která živou přírodu jakoby redukovala na mechanicky fungující

soustavu strojů a zbavila ji tak jakéhokoliv vlastního smyslu.

2. Ekocentrický postoj k přírodě

K tomuto přístupu přispěly dvě hlavní koncepce:

1) Biocentrismus - úcta k životu Alberta Schweitzera5

5 Podrobnější informace jsou dosupné na stránkách Institut Alberta Schweitzra: http://www.iseps.org.uk/, vyhledáno dne 18.6.2011

15

„Úcta k životu ve Schweitzerově pojetí počínala prožitkem údivu nad životem“ píše

Kohák (2002, cit dle Plíska, 2007, s. 22). Schweitzer, nositel Nobelovy ceny za mír, vyjadřuje

svou lásku a úctu k životu ve všech i těch nejmenších projevech. Základem je tvrzení, že

dobré je život uchovávat a podporovat, zlé je život ničit a omezovat. Schweitzerova etika je

založena na prožitku blízkosti, vzájemnosti, na jistém stupni identifikace se vším živým. Život

chce žít, chce se radovat a nechce trpět, to je nám všem společné a vytváří dle autora

platformu pro porozumění a úctu. (cit. dle Plíska, 2007)

2) Ekocentrismus - etika Země Aldo Leopolda6

Jeho etiku je možné shrnout do jedné věty, která se stala jednou ze základních tezí

ochrany přírody po celém světě (Leopold, 1996, cit. dle Plíska, s. 23): „Určitá věc je správná,

když směřuje k zachování integrity, stability a krásy biotického společenství všeho života,

směřuje-li jinam je špatná.“ Předností této etiky je uznání, že Země je soustava života a

k životu patří smrt. Cílem jeho etiky není ochrana života v jeho jednotlivých projevech, ale

ochrana života jako provázaného celku. A. Leopold svůj postoj míří spíše k systémovým,

legislativním opatřením.

Co to znamená, že někdo je ekocentricky či antropocentricky orientovaný?

Je to postoj k přírodě, jak ji člověk vnímá, jakou hodnotu jí přisuzuje, jak ji uznává,

jak vnímá své místo ve světě a ve vztahu k ostatním živým organismům na Zemi. Základním

rozlišovacím hlediskem pro ekocentrický a antropocentrický postoj tedy je:

• intristická vs. instrumentální hodnota přírody

• člověk jako součást biotického společenství vs. výsadní postavení člověka na Zemi

Ekocentrický přístup může nabídnout pocit začlenění do širšího společenství, nalezení

svého místa v řádu světa a dodat životu hlubší smysl. Ekocentrický postoj „nabízí výměnu

pozice egoistického pána tvorstva za místo v soustavě všeho života. Výrazně antropocentricky

orientovaný člověk dlí jako pán tvorstva na vrcholu všeho života i smyslu, ale je tam úplně

sám. Ten obraz je o to víc smutný, že do této samoty je uvržen dobrovolně a dle mnohých

navíc ještě zcela iluzorně“ Plíska (2007, s. 28).

3. Apaticko/skeptický postoj k přírodě v sobě zahrnuje:

a) apatický (nezájem o přírodu a otázky ekologie) postoj, který nepřijímá odpovědnost vůči

přírodnímu prostředí.

6 Podrobnější informace jsou dostupné na: http://www.aldoleopold.org/AldoLeopold/landethic.shtml, vyhledáno dne 18.6.2011

16

b) skeptický postoj, který zpochybňuje snahy o řešení ekologických problémů, případně

zpochybňující jejich samotnou existenci.

1.2.3. Model Inkluze - P. W. Schultz

P. W. Schultz, P. Schmuck (2002) zkoumá implicitní spojení mezi vlastním „já“ a

přírodou. Jeho psychologický model inkluze v přírodě, zahrnuje složky:

1. kognitivní propojenost (connectedness) s přírodou - vypovídá o tom, do jaké míry

člověk zahrnuje přírodu do své kognitivní reprezentace sebe samého, tj. do jaké míry jsou lidé

přesvědčeni o tom, že jsou součástí přírodního světa.

2. afektivní starostlivost (caring) o přírodu - vypovídá o pocitu blízkosti, náklonnosti,

intimity.

3. behaviorální závazek (commitment) - ekologické chování

Mnoho autorů tvrdí, že uvědomění si, prožívání vzájemné sounáležitosti s přírodou

bude nezbytné pro dosažení udržitelného rozvoje (cit. dle Schultz, Schmuck 2002).

1.3. VÝVOJ PSYCHOLOGICKÝCH DISCIPLÍN ZABÝVAJÍCÍCH SE

PŘÍRODOU

Víme, že vzduch, voda, potrava jsou nutnou součástí našeho somatického zdraví.

Úloha vegetace na chování člověka, jeho pocit pohody, výkonnosti a duševního zdraví byla

ale dlouho výzkumníky opomíjena. Mnoho skutečností se projevilo až v 60. letech dvacátého

století, kdy vyšlo najevo, že moderní architektonická a urbanistická řešení vedou k řadě

problémů v oblasti duševního zdraví a chování člověka. Od té doby si vědci začali pokládat

otázky: Jak působí uspořádání životního prostředí na chování člověka? Jaké je to žít v bytě s

okny do parku? Jak ovlivňuje smog, přelidnění a hluk obyvatele měst? Podle čeho lidé

hodnotí místa? Jak působí na lidskou náladu kontakt s přírodou?

Životní prostředí (přírodní i umělé) tak vstupuje do zorného pole psychologie.

Následné výzkumy prokázaly dávnou lidskou zkušenost, že zeleň v městských ulicích nemá

jen estetickou funkci, ale výrazně napomáhá k duševní výkonnosti, duševnímu i tělesnému

zdraví a rovněž v nemalé míře ovlivňuje sociální chování obyvatel (Franěk, 2009b).

17

Velmi aktuálním problémem se ale čím dál více stává trvale udržitelný rozvoj7.

Začátkem sedmdesátých let vzniká ekologické hnutí. Už nejde ale jen o to, jak jsou lidé

prostředím ovlivňováni, ale jak lidé sami ovlivňují životní prostředí? K nesnadnému řešení

tohoto komplexního problému začíná přispívat mnoho oborů včetně psychologie, neboť lidská

volba, postoj a jednání jsou neodmyslitelnou součástí tohoto řešení (Oskamp, 2000).

Environmentální psychologie

V 70. letech konečně dochází k akademickému zakládání studijních programů a oborů

posléze i kateder, vydávání učebnic a časopisů jako Environment and Behavior či Journal of

environmental psychology v čele s D. Canterem, kteří k výzkumu lidského chování přistupují

v kontextu jeho prostředí. U zrodu psychologie environmentálních problémů stojí spolupráce

H.M. Proshanskeho, W.H. Ittelsona, L G. Rivlina, K.H. Craika a J.F. Wohlwilla (cit. dle

Skála, 2008).

Bell a kol. (2001, překlad. dle Skála, 2008, s. 17): „Environmentální psychologie je

studiem molárních vztahů mezi chováním a prožíváním na jedné straně a umělým (built) a

přirozeným prostředím (natural environments“) na straně druhé…Molárními vztahy jsou zde

míněny vztahy v rámci celého komplexu prostředí, který se environmentální psychologie snaží

zkoumat jako celek. Vzájemný vztah člověka a prostředí je zde chápán jako permanentně

obousměrný a zcela obecně dynamický a globálně cyklický.

Po určitou dobu se environmentální psychologie vůbec nezabývala přírodním

prostředím, ale byla zaměřena především na otázku, jak soudobá architektura, městské

prostředí působí na člověka. Dalším podnětem pro výzkumy environmentální psychologie

zejména v USA byla snaha zastavit děsivý nárůst kriminality. Předmětem výzkumu se proto

stalo hledání, jaké charakteristiky městského prostředí podporují pouliční kriminalitu. Další

změnu v orientaci environmentální psychologie vyvolalo ekologické hnutí založené na

ochraně životního prostředí (Krajhanzl a kol., 2006).

7 Podle světové komise pro životní prostředí a rozvoj (World Commission on Environment and Development) je trvale udržitelný rozvoj „takovým rozvojem, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost naplňovat je i generacím budoucím,“ (cit. dle Wikipedie, 2006). Tento antropocentricky orientovaný ideál, tedy ideál považující prospěch člověka za všeobecné měřítko, biocentricky doplnil Josef Vavroušek (1994, cit dle Krajhanzl a kol., 2006, s. 2): „Trvale udržitelný způsob života – je to takový způsob života, který se přibližuje ideálům humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou, a to v časově neomezeném horizontu. Je založen na vědomí odpovědnosti vůči dnešním i budoucím generacím a na úctě k živé i neživé přírodě.“ Z obou těchto pojetí čerpá definice trvale udržitelného rozvoje ukotvená v našem právním řádu, konkrétně v zákoně o životním prostředí, paragraf 6 zákona č. 17/Sb., 1992.

18

Frommovská neopsychoanalýza

Neopsychoanalýza Ericha Fromma, jak ji představuje ve své známé knize Mít nebo být

(1994), se dá považovat za určitý předstupeň ekopsychologie. Zatímco klasická

psychoanalýza, usiluje o adaptaci na prostředí dané společnosti, neopsychoanalýza implicitně

uvažuje o potřebě adaptace na širší prostředí (Skála, 2008).

E. Fromm (1994) mluví o cílech společnosti, kde je potřeba podněcovat vývoj člověka

tak, aby se člověk mimo jiné snažil:

cítit se zajedno s veškerým životem, vzdát se cíle dobývat přírodu, vykořisťovat a

ničit ji, ale snažit se ji spíše chápat a spolupracovat s ní

pociťovat lásku a úctu k životu

mít pocit identity, důvěru v sebe zakládat spíše na potřebě vztahu, zájmu, lásky,

solidarity s okolním světem místo žádostivosti mít, vlastnit, ovládat

rozvíjet vlastní schopnost lásky a kritického nesentimentálního myšlení

dobrovolně se vzdát všech forem závislosti na vlastnění a plně být

překonávat vlastní narcisismus a chápat svá přirozená omezení

rozumět smyslu ukázněnosti a nutnosti respektování skutečnosti

poznávat sám sebe aj.

Hlubinná ekologie

Hlubinná ekologie (deep ecology) byla uvedena norským myslitelem Arne Naessem

(1996, cit. dle Binka, 2007). Měla být postavena jako určitý protějšek do té doby provozované

ekologie, kterou protagonisté hlubinné ekologie označovali jako povrchovou či plytkou.

Hlubinná ekologie odmítnula dualismus, který stojí na antropocentrických základech a

uznává jednotu všeho živého i neživého. Jednota se dle Naesse (1996, cit. dle Skála, 2008)

projevuje i na psychické úrovni v hlubokém uspokojení, jež čerpáme ze vzájemné

provázanosti a závislosti s ostatními životními formami. Tento proces A. Naess označuje jako

ztotožnění, identifikaci. Pouze ztotožněním můžeme dosáhnout sebe-realizace. Hodnotu spíše

rozpoznáme vcítěním se. K tomu je však potřeba ještě změny gnoseologické. Skutečné

prostředí od nás není odděleno, ale je s námi jednotné a tím vlastně přestává být prostředím, je

jakýmsi pokračováním nás samých, přičemž různé části jsou pro nás do různé míry

postradatelné. Vnitřní kontext je zde skutečný, totiž kontext vztahu k prostředí, jak se otevírá

ve zkušenosti. Zdraví je dle autora podmíněno nejen vědomím, nýbrž celkovým prožíváním

oné jednoty se světem.

19

Roszakovská ekopsychologie

Autorem pojmu ekopsychologieje americký sociální historik Theodore Roszak8.

Za jednu z přímých předchůdkyň ekopsychologie lze považovat psychoekologii

(Ecopsychology), odvětví psychoterapie, které využívá prostředí divoké přírody jako

léčebného prostředku (cit. dle Krajhanzl a kol., 2006). K hlavním představitelům takto

orientované psychoterapie patřili Robert Greenway, Elan Shapiro, Mary E. Gomes a Allen D.

Kanner.

Roku 1995 vyšla zásadní ekopsychologická publikace, T. Roszakem, Gomesem a

Kannerem redigovaný sborník „Ecopsychology: Restoring the Earth, Healing the Mind“.

Svým ohlasem překonal Rozsakovu původní knihu „The Voice of the Earth“. Zde se T.

Roszak zabývá zejména tématy technokracie, v níž významnou roli hraje rovněž téma ztráty

důvěry ve vlastní, osobní zkušenost. Roszak (1995, cit dle Skála, 2008) pojem zdraví (sanity),

chápe obecně jako kontextuálně podmíněný jev, neboť co se jeví jako zdraví v rámci lidské

society, nemusí se tak již jevit v rámci biosféry.

Radikální ekopsychologie Andyho Fishera

Andy Fisher (2002), kanadský geolog a psychoterapeut vycvičený v gestalt-terapii u F.

Perlse, explicitně navazuje na roszakovskou ekopsychologii. Ve své knize „Radical

ecopsychology: psychology in the service of life“ popisuje ekopsychologii spíše jako projekt

než jako disciplínu, avšak jeho propracovaná zpráva o psychologii ve službách života by

mohla být dobře využita jako základ, aby se vytvořilo pole, jež by tento projekt psychologie

posunul směrem k respektované subdisciplíně psychologie.

A. Fisher (2002) načrtává psychologii, jež umisťuje lidskou mysl zpátky do přírodního

světa a která akceptuje požadavky, omezení a možnosti přirozeného řádu. Tato psychologie

věnuje pozornost obojímu naší zkušenosti s přírodou a přírodě v naší zkušenosti. Chce

obnovit význam našeho prožívání, abychom lépe vnímali samotný proces života. Vidí člověka

mj. jako bytí ve vztazích, v jeho interakčním pojetí. Patologie je zde spatřována vždy

v kontextu, tj. četně ekologického.

Kultura v původním slova smyslu není žádným protikladem „natury“, ale určitou péčí

o ni. Jde o vzájemný dialog, reciprocitu mezi tělem a světem, prostředí ani osoba nezačínají

jako nezávislé, oddělené entity, ale jako strany jednoho interaktivního procesu bytí ve světě.

Ekopsychologie kritizuje předpoklad, že lidský psychologický růst se omezuje na lidský 8 Podrobnější informace dostupné na: http://www.ecopsychology.org/journal/gatherings/history.htm, vyhledáno dne 15.7.2011

20

sociální kontext, neboť jen s mimolidským je lidský svět kompletní (cit. dle Skála, 2008).

Růst je možný jen v podmínkách umožňujících diferenciaci (Fisher, 2002). Diferenciace

neznamená oddělenost, ale naopak je určitým typem jednoty, tím, co umožňuje odstup, aniž

by se ztrácela propojenost. Tak je zrozen pocit příbuzenství (kinship). Opakem tohoto

diferenciačního vývoje je odštěpování se (splitting).

Transpersonální psychologie

Ken Wilber (1995, cit. dle Davis, 1998) souhlasí s ekopsychologií v mnoha ohledech,

ale vidí v ní i klíčový problém, tím že staví rozvratný rozkol mezi kulturu a přírodu, jak on

říká mezi ego a eco. Tvrdí, že eco je mylně vnímáno jako rovnítko k pravé přirozenosti,

podstatě a esenciálnímu zdroji života. Kultura, racionalita, ego se pak stává antitezí k přírodě.

U Wilberga je podstatné rozlišovat mezi slovy „nature“ (příroda, přirozenost, jež odkazuje

k fyzickému světu a je relativně nedotčená lidskými zásahy) a „Nature“ (základní podstata,

pravá přirozenost, jež odkazuje k celku existence, která obsahuje fyzickou, psychologickou,

kulturní a spirituální dimenzi jako poslední základ bytí). Výhradním zaměřením se na

limitovanou část (např. tím, že uctíváme fyzickou přírodu) nás odděluje od celku „Nature“.

Dle Wilberga nejde jen o rozšíření či zúžení (horizontální směr) dimenze, ale o prohloubení

dimenze (vertikální směr), jež odhalí společný základ a pomůže k následné lepší integraci.

1.4. SOUČASNÉ PSYCHOLOGICKÉ DISCIPLÍNY ZABÝVAJÍCÍ SE

PŘÍRODOU

1.4.1. ve světě

Vztahem člověk a prostředí se v současné době zabývá několik psychologických

disciplín.

Ekologická psychologie (Ecological psychology) je empirický směr psychologie,

vzniklý po druhé světové válce. Představitelé tohoto směru jsou např. James J. Gibson, U.

Naisser. Za zakladatele lze považovat Roger G. Barker. Tuto původní ekologickou

psychologii je možné chápat jako směr psychologické metodologie zdůrazňující, že jedince

nelze poznat zkoumáním v umělých podmínkách, tzn. v psychologických laboratořích, ale

vždy v jeho přirozeném prostředí. Základním paradigmatem těchto behavioristicky

orientovaných studii je schéma E-O-E (environment – organismus – environment). Badatelé

21

ekologické psychologie se proto vydávají za lidmi do „terénu“, a jedince vždy poznávají v

kontextu jeho situace.

Dnes vychází pravidelně časopis Ecological Psychology Journal.

Tento název pro svou psychologii použila i Debory Du Nann Winter. Ta ji vymezuje

(1996, cit. dle Krajhanzl a kol., 2006, s. 6.) jako „zkoumání lidského prožívání a chování v

jeho fyzikálním, politickém a spirituálním kontextu pro potřeby vytváření udržitelného světa“9.

D. Winter ekologickou psychologii koncipuje jako aplikovanou psychologickou disciplínu.

Ve své monografii „Ecological psychology, Healing the Split Between Planet and Self“ nabízí

eklektický přehled psychologického poznání různých psychologických směrů, které aplikuje

na otázky prožívání jedince v kontextu ekologické krize a chování ve vztahu k mimolidskému

světu.

Environmentální psychologie (Environmental psychology) postupně vytlačuje

ekologickou psychologii. Ve středu zájmu této disciplíny je vztah mezi prostředím obecně a

chováním člověka. Dnes je environmentální psychologie jistě odborně nejrozvinutější,

nejrozšířenější „zelenou“ psychologií (cit. dle Franěk, 2007). Klasickými tématy tak jsou

například vliv environmentálních faktorů (hluk, teplota, počasí) a stresorů (znečištění,

přelidnění) na lidské duševní stavy (agresivita, stres, duševní pohoda) a kognitivní stránku

(soustředění, paměť), vnímání architektury a preference prostředí se specifickými znaky.

Zhruba od poloviny devadesátých let v environmentálně-psychologických učebnicích přibývá

témat zabývajících se našimi postoji k prostředí, ochranou přírody.

Psychologie udržitelného rozvoje (Conservation psychology, ochranářská

psychologie) se zabývá recipročními vztahy mezi člověkem a přírodním prostředím s důrazem

na ochranu přírody10. Tento směr vznikl rovněž v USA, v současné době se velmi intenzivně

rozvíjí také v Evropě. Vůči tradičnímu zájmu psychologie o vztahy mezi lidmi zdůrazňuje

potřebu zkoumání vztahu člověka k přírodě (self in- relation to nature). Zkoumají se

nejrůznější faktory, které ovlivňují šetrné environmentální chování, hledají se souvislosti s

individuálním hodnotovým systémem, obecnými postoji či s osobnostními rysy. Praktickým

cílem tohoto psychologického směru je získat poznatky, které by mohly být použity při

vytváření efektivních přesvědčovacích kampaní, případně poskytnout informace státní a

veřejné správě pro kompetentní rozhodování (Kulhavý, 2008).

9 překlad Krajhanzle a kol. (2006, s. 6), v orig.: „study of human experience and behavior, in its physical, political, and spiritual kontext, in order to build a sustainable world.“10 v orig. (Saunders, 2003, překlad dle Kulhavý, 2008, s. 7): „Conservation psychology is the scientific study of the reciprocal relationships between humans and the rest of nature, with a particular focus on how to encourage conservation of the natural world.“

22

Ekopsychologie (Ecopsychology) se vymezuje na přelomu 80 a 90. let dvacátého

století, po publikaci „The Voice of the Earth“ Theodora Roszaka. Na základě ohlasu vznikl

Institut ekopsychologie v kalifornském Haywardu a internetová stránka Ecopsychology

Online 11. T. Roszak definuje ekopsychologii jako psychologii ve službách Země a vychází

z psychoanalytických kořenů. Psychologickou metodologií se však nespoutává a tak nezíská

akademickou legitimitu, spíše se profiluje jako psychologií inspirovaný ideový proud

ekologického hnutí. Tento proud zdůrazňoval především dimenzi psychického zdraví závislou

na „zdravém“ emočním vztahu k přírodě. Na rozdíl od psychologie udržitelného rozvoje se

odpoutává od zaměření jen na behaviorální chování lidí vůči prostředí, ale pokládá si i otázku:

Jak příroda optimalizuje naši mysl?

Ekopsychologie se snaží rozšířit hranice psychologie, aby brala v úvahu celý

ekologický systém. Ekopsychologie také poukazuje na svou spřízněnost s evoluční

psychologií. Dle autorů (cit. dle Krajhanzl a kol., 2006) se vytvořil velký rozdíl mezi

prostředím, v němž se naše mysl vyvíjela, a současným stylem života.

V současnosti se však ekopsychologie odpoutává od rozsakovských kořenů a včleňuje

se spíše do proudu „conservation psychology“, který dnes již obsahuje psychoterapeutickou,

behaviorální, kulturní, spirituální a sociální dimenzi.

V oblasti aplikace si ekopsychologové vytyčují cíl prohloubit, napravit a rozvinout náš

vztah k přírodě, případně zahrnout přírodu do psychoterapie. Ekopsychologie rovněž řeší

základní otázku odcizení člověka přírodě, vzácně i přímo zkoumá vztah člověka k přírodě a

možnosti změny tohoto vztahu. Ekopsychologie je výrazně jiná než předchozí směry,

upozorňuje na psychologické a spirituální kořeny současné ekologické krize a vyhraňuje se

vůči mainstreamové psychologii. Ta podle ní často jen přihlíží či dokonce přispívá k současné

ekologické situaci. Před ekopsychologií však stojí úkol empiricky ověřit své teze a

metodologicky je upevnit.

1.4.2. v České republice

V České republice se rozvíjí tato disciplína v několika posledních letech pod hlavičkou

ekopsychologie. Vzhledem k pluralitě ekopsychologie a relativně malé známosti

rozsakovského pojetí v České republice je termín ekopsychologie považován za nejvíce

funkční, a proto se čeští výzkumníci kloní k jeho používání. Tento název však považují za

pracovní.

11 dostupné na: www.ecopsychology.net/

23

U nás rozvíjí tuto oblast Jan Krajhanzl z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy

v Praze. Dále se odborně touto oblastí zabývá Marek Franěk, Pavla Koucká, Pavel Skala aj. O

dění v oboru informuje český portál ekopsychologie12.

Psychologie ve službách Země

Jan Krajhanzl a jeho spolupracovníci (2006) načrtli pojetí ekopsychologie jako

psychologické disciplíny ve službách Země. Výsledkem této koncepce je psychologická

disciplína zapojená do mezioborové spolupráce, která vědecky zkoumá v kontextu vnějších

vlivů jedincovo prožívání a chování, které působí na přírodu.

Jeho východiska psychologicko-výzkumných aktivit a plánů jsou:

Žijeme v době, ve které dochází k bezprecedentnímu poškozování podmínek života

na Zemi, zabíjení, strádání a vymírání nesčetných forem života.

Tento vývoj, zhoubný a nebezpečný pro kvalitu života lidí stejně jako pro všechen

mimolidský život, je způsoben lidmi.

Bude-li současný vývoj pokračovat, budeme v dohledné době svědky změny světa,

jak ho známe, do podoby, která je pro nás zhola nepředstavitelná.

Cílem tohoto směru je tedy přispět k udržitelnosti lidského pobývání na Zemi.

Udržitelnosti lidského rozvoje lze dosáhnout jen synergii úsilí zaměřených na přírodu,

na techniku, na společnost a na jedince. Tato disciplína pak představuje nejrozsáhlejší ověřené

poznání o prožívání a chováni člověka, které je zásadní pro úsilí o udržitelnost zaměřenou na

jedince. Tento předmět studia je zkoumán na úrovni tří systémů:

1. osobní vztah jedince k přírodě, jako součást osobnosti, soubor psychických jevů,

dějů, stavů a vlastností vztahujících se k mimolidskému světu

2. osobnost jedince z hlediska chování k přírodě

3. situační podmíněnost jedincova chování k přírodě

1.5. POZITIVNÍ VLIV PŘÍRODY

1.5.1. Pozitivní vliv přírody na sociální chování člověka

Významným výzkumným projektem byla řada studií psychologů F. E. Kua, H. S.

Sullivana a jejich kolegů z university v Illinois (Kuo et. al., 1998). Srovnávací výzkumy

12 dostupné na: http://www.vztahkprirode.cz

24

ukázaly, že v části sídliště s přírodními prvky (stromy, tráva) byl především nižší stupeň

vandalismu a běžné kriminality a existoval zde rovněž bohatší společenský život. Zazeleněné

prostředí před domy zřejmě usnadňovalo kontakt mezi sousedy. Bylo zde rovněž méně

rodinných konfliktů. Děti si hrály kreativnější hry, zatímco jejich vrstevníci žijící v

nezazeleněné části preferovali hry s pevně danými pravidly (karty, některé sportovní hry).

Šetření ukázalo, že v zazeleněné části sídliště se cítí obyvatelé subjektivně bezpečnější než v

nezazeleněné části (Franěk, 2004).

1.5.2. Pozitivní vliv přírody na fyzické zdraví člověka

Dvě studie z Nizozemí bývají často citovány jako argument pro prosazení vztahu mezi

přírodním prostředím a fyzickým well-being. Nizozemská studie (Vries et al., 2011), která

zahrnovala 17 000 lidí, zaznamenávala počet zdravotních problému a pacientovo vlastní

vnímání fyzického a mentálního zdraví. Tato data byla srovnávána s množstvím zeleného

prostoru v sousedství respondentů. Souhrnem se ukázalo, že lidé žijící v oblastech s více

zelení uvádějí lepší celkové zdraví. Tento vztah se ukázal signifikantní především u starších

lidí, žen v domácnosti a skupiny s nižší socio-ekonomickou úrovní. Pozdější studie (Maas et

al., 2006) o vzorku přes 250 000 lidí porovnávala subjektivní hodnocení zdraví lidí

s množstvím zeleného prostoru v jejich obývaném okolí (1-3 km). Významný vztah byl

nalezen, silněji se projevil u starších a mladších lidí a u nižších socio-ekonomických skupin.

Nedávný přehled některých těchto dat Zdravotní radou Nizozemska (Health Council

of the Netherlands and RMNO, 2004) nás však upozorňuje, abychom byli opatrní

s interpretací těchto studií. Je například těžké určit, zda přístup k zeleným prostorům činí lidi

zdravější, či zdravější lidé (aktivnější, s jistým rysem, stylem života) neupřednostňují zelené

prostředí.

Pretty et al. (2009), profesor na Univerzitě Essex, který byl pověřen charitou MIND,

se ujal studie, aby významně prokázal vliv synergie přírody a pohybu. Přísně kontrolovaná

laboratorní simulace demonstrovala, že pohled na příjemný obrázek na krajinu s přírodními

prvky při fyzické aktivitě redukuje krevní tlak, zlepšuje náladu, sebehodnocení ve větším

rozsahu než jen, když cvičení probíhá bez obrázku či s pohledem na obraz bez přírodních

prvků. Další studie se stejnou skupinou 263 účastníků zkoumala vliv vystavení se různým

scénám ve skutečném prostředí, v nichž se účastníci angažovali v různých druzích, s různou

vytrvalostí a intenzitou cvičení (chůze, cyklistika, jízda na koni, rybaření, projížďka na loďce,

péče o zachování prostředí), na fyzický a mentální well-being. Tento výzkum potvrdil

25

vzájemně se podporující vztah mezi fyzickou a mentální stránkou well-beingu v přímé

interakci s přírodním prostředím.

1.5.3. Pozitivní vliv přírody na duševní schopnosti a životní spokojenost

Výhled na přírodu

Velice zajímavé jsou výsledky výzkumů (Lindemuth, 2007), které ukázaly, že vězni,

kteří měli z okna výhled na zemědělskou krajinu, byli klidnější, zdravější a spokojenější než

ti, jejichž okna směřovala do vězeňského dvora.

R.S. Ulrich (2002) se proto rozhodl provést podobná šetření v nemocnicích. Zjistil, že

pacienti, kteří měli z nemocničního pokoje výhled do nemocničního parku, se zotavovali po

operaci rychleji, měli méně pooperačních komplikací, užívali méně analgetik a průběh jejich

rekonvalescence byl nemocničním personálem hodnocen jako lepší, ve srovnání s těmi, kteří

měli výhled z pokoje orientovaný do dvora s cihlovou zdí. V navazující studii Ulrich (2002)

zjistil, že úrovň pozornosti (měřená jako mozkové alfa-vlny) byla lepší u lidí, kteří pozorovali

přírodní prostředí, než u těch, kteří sledovali městské prostředí bez vegetace.

G.B. Diette et al. (2003, cit. dle Newton, 2007) zkoumali vliv výhledu do krajiny

kombinovaný se zvukem ptactva a bublajícího potoka na pacientech připravované na

bronchosopii. Studie ukázala, že skupina vystavena výhledu na krajinu a zvukům přírody

měla významně vyšší kontrolu nad bolestí než ta skupina, která nebyla vystavena přírodním

podnětům.

Kaplanovy (1995) studie zkoumaly výhled do přírody u 615 pracovníků v kanceláři.

Studie ukázala, že tento výhled zřejmně mírně podporuje subjektivní pocit pohody v práci.

Nedávno Peter H. Kahn a jeho kolegové (cit. dle Smith, 2010) zjišťovali u vzorku 90

adolescentů, jak budou reagovat na skutečnou a digitální reprezentaci přírody. Nejdříve

zkoumané osoby vystavili mírnému stresu různým úlohami a následně poté jednomu ze tří

pohledů: 1) pohledu přes okno na rozlehlou zeleň, trávu se stromy 2) 50-inch plasmovou

televisí se dívali na stejnou scénu ve stejném čase, 3) pohledu na modrou stěnu. P. H. Kahn a

kol. zjistili, že srdeční rytmus, který během vystavení pohledu měřili, se výrazně rychleji

zklidnil u první skupiny. Druhé a třetí skupině se dařilo podobně. Tyto výsledky podporují

tvrzení, že autentické je lepší než uměle zprostředkované. Příroda je lepší pro zdraví než

televize, což mluví proti dnešnímu mocnému trendu, kdy děti, dospívající tráví, čím dál více

času ve spojení s technologií, která jen zprostředkovává živou přírodu z druhé ruky.

26

Výzkum, který byl prováděn na chicagském sídlišti (Kuo et al., 2002) dokumentoval,

že lidé z domů obklopených vegetací disponují větší životní energií - mají lepší schopnost

řešit životní problémy než lidé z domů, v jejichž okolí se zeleň vůbec nevyskytuje.

Pobyt v přírodě

Výsledky z více než stovek studií ukazují (cit. dle Franěk, 2009b) na význam

odpočinku v přírodním prostředí pro snižování hladiny stresu, zejména v evolučně původním

prostředí připomínající původní krajinu savanovitého typu.

V jednom experimentu vědci Hartig a kol. (2003) sledovali vliv procházky v různém

prostředí na změnu emocionálního a mentálního stavu. Nejprve za tímto účelem probandy

stresovali kognitivně obtížnou úlohou. Třetina z nich se pak procházela v zeleni na okraji

města, třetina bloumala klidnou městskou čtvrtí a ostatní si četli v časopisech či poslouchali

hudbu. Ukázalo se, že nejlépe se zregenerovali lidé procházející se v zeleni, byli naladěni

pozitivněji než jejich kolegové z ostatních skupin, navíc si vedli lépe i v následující kognitivní

úloze.

Ve studii Marc G. Berman a kol. (2008) zadal 38 studentům tří mílovou procházku,

jedné polovině v přírodním prostředí a druhé polovině podél rušných ulic. V této studii

studenti po procházce přírodou podávali oproti druhé skupině lepší výsledky v kognitivních

úlohách, lépe se soustředili, pamatovali. V pokračování této studie byly rovněž srovnávány

osoby, které trávily dovolenou buď v divoké přírodě, v rekreačních centrech mimo přírodu či

neměly dovolenou a zůstaly ve městě. Ukázalo se, že u skupiny, která trávila dovolenou v

divoké přírodě, významně vzrostla po určité době celková spokojenost a pocit štěstí oproti

ostatním skupinám. Osoby, které trávily dovolenou v divoké přírodě, měly po návratu z

dovolené rovněž lepší výsledky v testu koncentrace pozornosti než před dovolenou, zatímco

osoby z ostatních dvou skupin měly spíše horší výsledky.

Další studie13 (Taylor et al., 2001) prokázaly zřejmý pozitivní vliv aktivity v přírodním

prostředí u dětí s diagnózou ADHD.

N.M. Weels (2000) uskutečnil longitudiální studii s chudými dětmi v městských

rodinách. Zjistil, že když se rodiny přesídlily do domů poblíž přírody, dětem se výrazně

zlepšily kongnitivní schopnosti. Schopnost soustředění se dokonce zlepšovala po několik

měsíců.

13 Podrobnější informace o studiích jsouu dostupné na: www.outdoortherapy.org.uk, vyhledáno dne 1.11.2011

27

L.M. Fredrickson a D.H. Anderson (1999) popisují spirituální inspiraci, jež přichází ze

zážitků z divočiny. Dle závěrů N. Morrise (2003, cit. dle Newton, 2007) aktivity v přírodě

poskytují bohatě senzuální, stimulující zážitek a zvyšují intelektuální myšlení a estetickou

reflexi.

S. Whitehouse a kol. (2001) zkoumali návštěvníky zahrady v dětské nemocnici

v Kalifornii. 44% jich uvádělo, že po pobytu v zahradě se cítí více relaxování, 24% se cítilo

osvěženo, 18% se cítilo pozitivně naladěno a připraveno se vypořádat s obtížemi, pouhých

10% nezakusilo změnu v náladě.

Kontakt s vegetací a zvířaty (pozorování, pěstování, pečování)

G. Lewis (1990, cit. dle Maller et al., 2002) na základě svých výzkumů tvrdí, že živá

příroda má pozitivní vliv na zdraví, buď když ji jen pozorujeme, a nebo když aktivně

pečujeme o její potřeby. Druhý přístup nabízí účastníkům ještě intenzivnější zkušenost a

přináší mimo jiné i lepší psychickou pohodu, dále také rozvijí jejich sociální kontakty, ať už

v rámci terapie či v sousedství a podporuje sounáležitost k místu.

Kontakt s domestikovanými zvířaty (Maller et al., 2002) může přinést též spousty

pozitivních podnětů (např. pozorování rybiček v akváriu, dotek, hlazení srsti zvířat), které

snižují krevní tlak, srdeční rytmus, cholesterol, redukuje úzkost. Hra se zvířaty přináší další

pozitivní přínos (např. rozvijí kreativitu, emoční zralost, soucit, reciprocitu aj.) než videohry,

televize a uměle vytvořené, neživé hračky pro děti. Zvířata poskytují společnost a možnost

blízkého vztahu, též možnost starat se o něčí potřeby, přináší tak často i nepřímý užitek

pečovateli. Thomas Garrity a kol.(1989) zjistili u souboru starších pacientů, že sociální opora

a společnost domácího zvířete (především psů) významně souvisí s uzdravením po akutním

infarktu myokardu. Takoví pacienti se po operacích rychleji uzdravují a projevuje se u nich

významně menší míra příznaků depresivní nálady.

Existují také studie (Eigner, 2001, cit. dle Hinds, Sparks, 2009), které ukazují, že

dobrovolníci, kteří jsou aktivní v různých druzích ochranářství vypovídají, že jim pobyt v

přírodě přináší pocit štěstí, vnitřního klidu, spokojenost se sebou.

Dětská hra v přírodě

Přístup k otevřenému přírodnímu prostředí je velmi významný především pro děti.

Venkovní prostor je vnímaný jako prostor k sociálnímu kontaktu, příležitost ke hrám s jinými

dětmi a dospívajícími. Takový prostor ovlivňuje dětskou volbu neformálních,

nestrukturovaných, spontánních her, podporuje prozkoumávání přírody, aktivitu, generuje

28

smysl pro svobodu, volnost, zodpovědnost, nezávislost, vnitřní sílu, testování hranic,

přijímání rizik, rozvíjení imaginativních, kreativních her (Pretty et al., 2009). Celkově tak

podporuje zdravý osobní vývoj (Milligan a Bingley, 2004). Vztah dětí k přírodě se jeví jako

neodmyslitelná fundamentální součástí jejich vývoje.

Výzkumníci ze Skandinávie demonstrovali, že sociální hra, koncentrace a motorické

schopnosti jsou pozitivně ovlivněny hrou v přírodě (Pretty et al., 2009).

Blízkost přírody

Někteří vědci (Kaplan, 1983; Maller et al., 2002) tvrdí a dokazují, že i jen vědět, že

v blízkosti existuje přírodní prostředí, je pro lidi důležité i bez toho, že ji pravidelně

vyhledávají.

S. Weich, L. Twigg, G. Lewis (2006, cit. dle Hinds, Sparks, 2009) podali zprávu o

rozdílu ve well-being mezi lidmi žijící na venkově a ve městě. Za kontroly velkého množství

matoucích proměnných autoři zjistili, že lidé žijící na venkově uváděli signifikantně nižší

míru deprese a úzkosti.

1.5.4. Přehled pozitivního vlivu přírody dle dimenzí QoL

V následující tabulce přinášíme přehled pozitivního vlivu přírody rozděleného dle

dimenzí kvality života (Quality of Life, QoL). V hodnocení ekosystémů k miléniu (MEA,

Millennium Ecosystem Assessment)14, ve zprávě Zdravotní rady v Nizozemsku (Health

Council of the Netherlands and RMNO, 2004) a v jiných zprávách (Maller et al., 2002), které

shrnují významné výzkumy ohledně vlivu přírody na kvalitu života člověka, používají autoři

široce chápaný koncept well-being (W-B), jehož dimenze jsou velmi blízké jednotlivým

aspektům kvality života. V jejich pojetí well-being představuje komplexní positivní stav,

který zahrnuje fyzický, sociální, mentální, spirituální faktory, tak i příjemné a zdravé prostředí

jako nutnou podmínku života, která významně přispívá k osobní pohodě.

14 V orig: „Common understanding of well-being: Well-being is a positive physical, mental, social state. It requires that basic needs are met, that individual have sense of purpose, that they feel able to achieve important personal goals and participace in society. It is enhanced by condotions, that include supportive personal relationship, inclusive communities, good health, financial and personal security, rewarding employment and healthy and attractive environment.“ (cit. dle Newton, 2007, s. 7)

29

Tab. 1.: Přehled pozitivního vlivu přírody dle dimenzí QoL (Maller et al., 2002; Pretty

et al., 2009; MIND, 2007; Davis, 2004; Newton, 2007; Health Council of the Netherlands and

RMNO, 2004):

QOL (W-B) POZITIVNÍ VLIV PŘÍRODY

Fyzický poskytuje vhodné prostředí k formálním a neformálním hrám, aktivitám (běh, cyklistika, procházky, camp, lyžování…), k rekreaci, zahradničení – které podporuje imunitní, kardiovaskulární systém, somatické zdraví.

zlepšuje motorické schopnosti a dovednosti dětí, jež si v přírodě hrají. pozorování přírody - snižuje srdeční rytmus, krevní tlak, uvolňuje napětí

svalstva, snižuje produkci stresových hormonů - vede k rychlejšímu zotavení a klidnějším projevům.

Mentální regenerace unavené pozornosti. zlepšuje koncentraci a symptomy ADHD. příležitost k umělecké inspirace a vědeckému bádání. umožňuje dětem prozkoumávání živého prostředí, nabízí vhodné prostředí

k imaginaci, spontánním a kreativním hrám, přijímání rizik - podporuje tak kognitivní vývoj dětí.

nabízí možný únik (odpočinek) od moderního života (tlaku, stresu, hluku). podporuje všímavost, uvědomění si smyslového vnímání (uzemnění) -

přirozená, koherentní stimulace - změna od uniformní nesouvislé uměle vytvořené struktury.

nabízí možnost odpoutání se od osobních problémů, rozšiřuje obzor, umožňuje nadhled, usnadňuje čerstvější jiný pohled na problém a osobní otázky.

redukce negativních emocí - zotavení se ze stresu je mnohem komplexnější a rychlejší v přírodním než umělém prostředí - podporuje klid mysli.

terapie divočinou, zahradničení, pečování o zvířata, sport, výlety, tábory - zvýšují sebe-úctu, sebe-účinnost, úroveň pozitivních emocí

Spirituální podporuje kontemplaci, reflexi, inspiraci, umožňuje získat nový, hlubší pohled na život (sebe-odstup), uvědomění si osobních hodnot a k prožívání sebe jako součást něčeho většího (transcendence).

kontakt s přírodou může inspirovat k pocitu klidu, jednoty, vzájemnosti. kontemplace může inspirovat pocitu úžasu a obdivu nad krásou přírody,

smysluplnosti, řádu.

Sociální prostor pro setkávání se při aktivitách v zeleni u domů, v sousedství, v parku.

zeleň domu ve městech snižuje vandalismus, násilí, výskyt kriminálních činů, vede k větší sounáležitosti, k větší integraci, sociální soudružnosti.

zahradní terapie (podobně i terapie při asistenci zvířat) snižuje napětí, podporuje sebevědomí a usnadňuje sociální kontakt.

nabízí příležitost ke společným (rodinným) výletům do přírody (camp, lyžování, sjíždění řek aj.), trávení volného času (změna, dobrodružství).

30

snižuje hluk, znečistění, urbanistický stres, tlačenice a poskytuje větší pocit soukromí a bezpečí.

Environment. Čistší voda, vzduch, úrodná půda, potraviny, přirozené koherentní prostředí, suroviny, udržení ekosystému a biodiverzity.

1.6. TEORIE VYSVĚTLUJÍCÍ POZITIVNÍ VLIV PŘÍRODY

Základní představa je jasná: vystavení se přírodě může vést k mnoha žádoucím

důsledkům. Detaily tohoto vztahu ale nejsou již tak jasné. Jaký mechanismus zajišťuje, že

příroda nám přináší pozitivní užitek?

1.6.1 Biofilie

O možnosti, že by člověk byl geneticky „naprogramován“ k pozitivnímu vztahu k

prostředí, ve kterém žije, se zmiňuje zakladatel sociobiologie Edward Osborne Wilson (2000).

Biofilie v jeho pojetí popisuje základní geneticky danou potřebu a tendenci člověka k tvorbě

pozitivních kontaktů s ostatními živoucími organismy. Wilson věří, že jsme biologicky

naprogramováni hledat spřízněnost s víc než jen lidským světem.

Hypotéza biofilie byla kritizována za přílišně „biologizování“ chování člověka a

redukci jeho chování na přežití a reprodukci vlastních genů. Wilsonovi spolupracovníci

(Charles Lumsden15; Kellert, Kahn, 2002) upravili tedy variantu hypotézy biofilie tvrzením,

že kultura, zkušenosti mají zásadní vliv na obsah, směr a intenzitu biologických tendencí.

Mezi zkušenosti patří i kontakt člověka s přírodou.

Biofílie je vnitřní dědictví evoluce. J. Pretty (2002, cit. dle Mayer et al., 2009)

odhadují, že po 350 000 generací lidé žili blízko zemi, ať už jako lovci, sběrači, zemědělci.

Tyto kultury se charakterizovaly svým smyslem pro sounáležitost, pro místo a pocit

zakotvenosti v širším přírodním světě. S.R. Kellert (2002) věří, že spojení se s přírodou

oslovuje vrozené psychologické a neurologické potřeby jako emoční sblížení, estetickou

přitažlivost, kreativitu a imaginaci, jež jsou též produktem evoluce, a není snadné je uspokojit.

Dle socio-kulturní teorie (cit. dle Franěk, 2009b) stromy a vegetace vyvolávají u

člověka vrozené pozitivní reakce, neboť chybějící vegetace byla většinou spojena s přírodními

pohromami, neúrodou a hladem. Tyto vrozené a automaticky probíhající reakce mohou

ovlivňovat náš subjektivní pocit spokojenosti a psychickou výkonnost. Behaviorální

mechanismus k výběru vhodného místa k usazení mohl pod silným tlakem po tisíciletí být

15 Podrobnější informace jsou dostupné na: http://eowilsonfoundation.org/, vyhledáno dne 7.6. 2010

31

vyvinut i u lidského druhu. Mechanismus výběru pravděpodobně zahrnuje emoční odpověď

na určité klíčové znaky prostředí, které produkuje pozitivní či negativní pociťování, jež vede

k usazení či odmítnutí určitého místa (Herzog, et al., 2003). P.B. Newell (1997, cit. dle Maller

et al., 2002) navrhuje, že tento proces výběru místa je spojen s aktivací určitých

fyziologických procesů, které ovlivňují imunitní a kardiovaskulární systém a ovlivňují

wellbeing. Z jejich výzkumů se ukázalo, že lidé z různých kultur preferovali určité prostředí a

jeho znaky, jež zahrnovaly obojí jak vystavěné (built) tak i přírodní prostředí.

1.6.2. Udržování a ohraničování prostoru

Stromy a keře napomáhají sociálnímu chování ve městech, neboť určitým způsobem

člení a ohraničují prostor (Franěk, 2004). Uzavřený prostor vyvolává pocit bezpečí, pro lidi je

pak příjemné v něm trávit určitý čas. Psychologické bariéry, které stromy a keře vytvářejí,

rovněž vedou k jasné definici teritoria - prostoru, který obyvatelé považují za svůj. V tomto

teritoriu jsou pak ochotni trávit společně určitý čas a chránit jej různými způsoby. Udržovaná

zeleň vytváří dojem pořádku, určité prosperity a exkluzivity, což zpětně působí na osoby,

které se v tomto prostředí pohybují, a do určité míry modifikuje jejich chování.

1.6.3. Teorie posilujících odpovědí (Restorative Responses Theory)

Ulrichova psychologicko-evoluční teorie se také vztahuje k našemu evolučnímu,

dědičně danému vztahu k přírodě, jenž umožňuje fyziologicko-psychologické zotavení ze

stresu (Ulrich et al., 1991). V této teorii se jedná o bezděčnou reakci, jež souvisí s funkcí

lokalizovanou v limbickém systému, který interpretuje scény přírody jako bezpečné, vhodné

k přežití. Vliv této teorie se zaznamenává fyziologickými proměnnými jako krevní tlak,

svalové napětí, puls apd.

Pozitivní vliv přírodního prostředí či přírodních prvků předložil již zmíněný R. Ulrich

et al. (1991), který sledoval emocionální reakce a doprovodné fyziologické změny spojené s

vlivem pobytu v přírodním prostředí. Tyto reakce a následné zmírnění stresu se dostavují v

situacích, kdy vizuální scenérie vyvolává přiměřený zájem, příjemný pocit a uvolnění. Během

vnímání vizuálních podnětů se negativní emoce postupně mění na pozitivní, dochází k

blokování negativních myšlenek a ke snížení nadměrné aktivace. Pozitivní emoce vedou ke

snížení stresu. Pozitivní vliv přírodního prostředí je tedy zprostředkován emocionální reakcí

na vizuální, auditivní stránku přírodního prostředí. Po této pozitivní emocionální reakci

následuje vlastní kognitivní zhodnocení.

32

1.6.4. Teorie obnovení pozornosti (Attention Restoration Theory – ART)

S. Kaplan (1995) z Michiganské univerzity formuloval teorii regenerace pozornosti,

podle které přepracovaný, duševně vyčerpaný jedinec nejlépe zregeneruje své duševní síly v

přírodním prostředí.

Dle W. Birda (2007) na rozdíl od předešlé teorie, tato teorie více souvisí s volními

funkcemi, které jsou umístěné v pravém frontálním laloku a ovlivňují spíše kognitivní

procesy. Potvrzení této teorie se tedy uskutečňuje spíše za pomocí měření psychologických

parametrů jako paměť, pozornost, iritabilita.

Podle Kaplanovy (1995) teorie obnovení pozornosti má být prostředí pro efektivní

regeneraci dostatečně rozsáhlé, strukturované, zajímavé a příjemné, zároveň jiné než to, v

němž k únavě došlo. Autoři této teorie určili konkrétní prvky vizuálních vlastností, které by

mělo mít rekreativní prostředí:

1. fascinace – přirozená přitažlivost a atraktivnost přírodního prostředí umožňuje

bezděčnou a spontánní pozornost. Další úvahy vedly environmentální psychology k rozlišení

mezi tvrdou a měkkou fascinací (cit. dle Franěk, 2009b):

a) tvrdá fascinace - představuje tak vysoký stupeň intenzity podnětů, že zaplňují

celý aktuální obsah vědomí. Takové prostředí umožňuje plnou regeneraci zaměřené

pozornosti, plné uzemnění (spojení s fyzickou realitou, přítomností), odpoutání od stresujících

myšlenek, fyzické vybití napětí, budování fyzické kondice, avšak neumožňuje dostatečně

vnitřní reflexi, tedy možnost vnitřního zklidnění a uvažování o různých životních problémech,

které jedinec má vyřešit.

b) měkká fascinace (např. procházka, relaxace v přírodním prostředí, jež je

esteticky příjemné a poklidné) se vyznačuje uměřenou mírou fascinace spojenou rovněž s

estetickým prožitkem. Takové podmínky umožňují regeneraci, obnovení zaměřené pozornosti

a možnost reflexe, čímž může podporovat spirituální zrání, vetší otevřenost k přijímání a

vnímání spirituálních otázek a prožitků.

Nicméně urbanistické prostředí, jež vyvolává tvrdou fascinaci (rušné ulice,

nakupování, diskotéky, bary, videa, televize, počítačové hry, často ještě vyžadují přímou

(záměrnou) pozornost a nabízejí mnohem méně vhodné prostředí k regeneraci i ke spirituální

reflexi (Herzog et al. 2003; Kaplan, 1995; Heintzman, 2002).

33

Je však důležité dodat, že nejen přírodní, ale i některá vybudovaná poklidná prostředí

jako muzeum (Heitzman, 2002), knihovny a kláštery (Kaplan, Talbot, 1983; Heitzman, 2002)

mohou podporovat regeneraci pozornosti a relflexi.

2. kompatibilita – vzájemný soulad mezi prostředím a sklony jednotlivce umožňuje, že

jedinec v takovém prostředí plní své činnosti hladce a plynule. Opakem kompatibility je

environmentální stres. Tato rezonance mezi prostředím a záměry jedince je částečně podobná

optimálnímu prožívání, jehož koncept představuje M. Csikszentmihalyi (1996). Kompatibilita

je ale méně intenzivní a je zde jakoby více pocitu uvolnění a návratu ke své přirozenosti

„coming home“ (Davis, 2004).

Kompatibilní prostředí je takové, kde záměry jednotlivce odpovídají tomu, co si žádá

prostředí a zároveň musí poskytovat informace potřebné ke splnění záměrů a přání jedince.

Nejednoznačné nebo rozptylující prostředí vyvolávající řadu irelevantních možností klade

větší nároky na záměrnou pozornost. V kompatibilním prostředí není třeba předjímat či

bedlivě sledovat vlastní chování (Kaplan, 1995). Kompatibilní prostředí vyžaduje méně

selektivity, a tedy méně záměrné pozornosti.

3. komplexita - skládat se z množství rozmanitých prvků, koherence - skládat se z

prvků, které k sobě logicky patří, jsou spojité, pokračování - pokračování v prostoru a čase,

aby umožnily návštěvníkovi do prostoru vstoupit a strávit v něm určitý čas. Zotavující

prostředí by mělo navozovat dojem, že se jedná o celistvý byť i malý svět.

4. změna prostředí – „být pryč“ (being away) od běžné rutiny - regenerační prostředí

by mělo umožnit pozastavit zpracovávání každodenního mentálního obsahu, který obvykle

tvoří naše práce a běžné každodenní problémy.

Přírodní prostředí tyto vlastnosti ideálně splňuje. Přírodní prostředí je výrazně odlišné

od současného urbanistického bydlení, je také komplexní, bohaté, koherentní (ekosystémy,

stezky), poskytují mnoho objektů k fascinaci (voda, listí, nebe, zvířata) nebo procesů, dějů,

které pokračují a navazují. Přírodní prostředí je také pociťováno zvlášť vysoko ve faktoru

kompatibility. Je to, jako kdyby byla zvláštní rezonance mezi přírodním prostředím a

lidskými sklony. Pro mnoho lidí fungování v přirozeném prostředí vyžaduje méně úsilí než

fungování v civilizovanějším prostředí (Cawte, 1967, cit. dle Kaplan, 1995).

Manželé Kaplanovi (1989, cit. dle Kahn, 1997, str. 7) provedli analýzu dostupných

prací k tomuto tématu a na závěr své metaanalýzy píší: „...krátkodobým efektem z kontaktů s

blízkým přírodním prostředím je radost, odpočinek a nižší hladina stresu…Bylo zjištěno, že

lidé, kteří mají možnost kontaktu s blízkým přírodním prostředím, jsou zdravější než ostatní.

34

Dlouhodobé, nepřímé účinky kontaktu s přírodou se pak projevují ve vyšší míře spokojenosti s

místem, kde žijí, se svou prací, a celkově s životem.“ 16

Práce Kaplana a Talbota (1983) naznačuje, že příroda posiluje schopnost odolávání

stresu a obnovování osobní pohody u lidí, kteří jsou přehlceni nároky společnosti . Autoři

identifikovali analýzou literatury 3 přínosy přírodního prostředí:

1. obnovení vyčerpané záměrné pozornosti, zvýšené uvědomování si vztahu s okolním

prostředím, daleko snadnější věnování pozornosti okolí

2. zklidnění mysli od kognitivního stresu, jež vyžadují úkoly běžného života,

vzrůstající pocit posílení sebedůvěry a pocitu možnosti vypořádat se s jakoukoliv výzvou

3. rozjímání nad nevyřešenými aktuálními problémy, reflexe, nahlédnutí na věci

z jiného úhlu, možnost reflektovat i širší otázky života, jako jedincovy cíle, priority, hodnoty,

o vlastním smyslu a místě v životě

Symptomy unaveného mechanismu volní pozornosti se mohou projevovat

vyčerpáním, podrážděním např. z hluku, z častého rozptylování. Pocit radosti může být i

odrazem klesající potřeby donutit se být vnímavý a pozorný.

Příroda jako reciproční inhibitor deprese

G.W. Burns (2006, cit. dle Newton, 2007) argumentuje, že přírodní prostředí funguje

jako reciproční inhibitor deprese. Vysvětluje, že příroda poskytuje četné podněty, které jsou

jemnější, příjemnější a lidem přirozenější (biological fit). Interakce s takovouto kvalitou

přírodních podnětů dle autora napomáhá k obraně proti depresivní náladě.

Pocit kontroly nad životem

Úzkost a strach se projevují v boji o kontrolu vlastního prožívání i okolních podmínek.

Zjištění, že není možné přírodní prostředí kontrolovat a ovládat může způsobit, že

potřeba zápasit o ovládnutí nepřátelského prostředí se mění na vnímání světa kolem jako

v celku bezpečného, pokud člověk adekvátně odpovídá na jeho požadavky. Tím, že se zbaví

iluze kontroly, člověk paradoxně nabude větší vnitřní kontroly a důvěry, může se uvolnit a tak

vnímat jak své okolí tak i svoje vnitřní já. Zkušenost s divočinou dle autorů (Kaplan a Talbot,

1983) může vést k větší důvěře a menší potřebě kontrolovat okolí.

16 v orig.: „...immediate outcomes of contacts with nearby nature include enjoyment, relaxation, and lowered stress levels. … People with access to nearby-natural settings have been found to be healthier than other individuals. The longer-term, indirect impacts also include increased levels of satisfaction with one’s home, one’s job, and with life in general.“

35

F. Kuo (2002) argumentuje svými výzkumy, že chudé městské prostředí vytváří

chronickou mentální únavu spojenou se stresem z chudoby aj. Všiml si, že to souvisí se

ztrátou pocitu kontroly jedince nad svým životem.

1.6.5. Sounáležitost s přírodou a schopnost reflexe

Dle autorů Pretty a kol. (2009) bychom neměli uvažovat jen o hektickém životě, jenž

přináší stres a vyčerpanou pozornost, když rozvažujeme nad pozitivním vlivem přírody, ale

vzít i v úvahu, že lidstvo žilo nesmírnou část svého vývoje pevně zakořeněné v přírodě, bylo

vědomou a silně prožívanou součástí tohoto přírodního světa, žilo úzce a velmi skutečně

spjato. Z pohledu geologického času, je to pouhý tik na hodinách, co trávíme své každodenní

životy ve vysoce urbanizovaném prostředí.

Tato úvaha vyplývá z názoru, že lidé potřebují prožívat sounáležitost s něčím větším,

než jsou oni sami. F. Segal (1997, cit. dle Brymer et al., 2010) tvrdí na základě svých studií,

že příroda se pro nás může stát zrcadlem, který umožňuje účastníkovi lépe odrazit a

reflektovat vlastní myšlenky a pocity. Různé výzkumy ukazují, že lidé by preferovali přírodní

prostředí, aby mohli o své situaci rozvažovat (Herzog et al., 2003; Mayer et al., 2009).

Práce F. S. Mayer a kol. (2009) poukazuje na možnost, že lidé získají z prožívání

sounáležitosti s přírodou hlubší smysl života. Jejich uvažování probíhá následovně: vystavení

se přírodě ovlivňuje náladu a kognitivní procesy pozitivní způsobem, dalo by se tedy

předpokládat, že může mít i vliv na komplexnější proces jako reflektování. Schopnosti

rozvažování, získávání náhledu na osobní problémy, můžeme definovat jako reflexi, jež má

významný vliv na psychické zdraví.

Nedávno se uskutečnili tři studie (Mayer et al., 2009), jež zkoumali efekt pobytu

v přírodě na pozitivní emoce a schopnost reflektovat své životní problémy. Tento efekt byl

mnohem více výrazný při skutečném vystavení se přírodě, než u virtuálního zprostředkování

přírody. Sounáležitost s přírodou se v tomto výzkumu ukázala být významným prediktorem

vlivu přírody na subjektivní pocit pohody a významně předpovídala schopnost reflexe.

V porovnání s prací F.E. Kua (2002) se ukázalo, že kapacita pozornosti (attentional

capacity) zprostředkovává spíš vztah mezi pobytem v přírodě a negativní afektivitou.

Vyčerpání pozornosti (attentional fatigue) je typicky asociováno se zvýšenou podrážděností

(iritabilitou). Obnovená kapacita pozornosti tak dle vysvětlení Mayer a kol. (2009) může

napomoci lidem k úlevě od negativních emocí a stavů, zatímco pocit propojenosti s přírodou

více souvisí se zvyšováním pozitivních emocí.

36

Teorie a výzkumy H. Grosse, P.R. Lane a P.H. Kahn (cit. dle Kahn, 2002) prohlašují,

že rané zkušenosti s přírodou mohou přinést osobní smysl lidskému životu. Dle V.E. Frankla

(1997) pohled na západ slunce, pobyt v horách, kdy vytrváme v nelidských podmínkách,

mohou určitým jedincům vštípit smysl pro smysluplnost a osobní pohodu.

Paul Sparks a Joe Hinds (2009) ve svých studiích zkoumají vliv frekvence zkušenosti

s přírodním prostředím a míru smyslu získaného z této zkušenosti na emoční komponentu

well-beingu. Výzkum ukázal, že osobní význam, ne frekvence zkušeností, se ukázal jako

signifikantní prediktor vyšší míry osobní pohody. Což naznačuje, že osobní význam

získávaný z pobytu v přírodě by mohl být důležitým aspektem k well-beingu než jen sama

zkušenost.

Mayer et al. (2009) nabízejí ještě další neprozkoumané možnosti pozitivního přínosu

z pobytu v přírodě:

sebetranscendence,

úžas (údiv, úcta),

teorie plynutí (flow fenomém)

1.7. NOVÉ EKOLOGICKÉ PARADIGMA

V průběhu historického vývoje lidé postupně vyvinuli technologii, jež člověku přináší

více ochrany, bezpečí a vzrůstající životní pohodlí. Tato tendence pokračuje stále rychleji

kupředu a tak v současné době mnoho lidí v průmyslových zemích tráví většinu svého života

v umělých prostředích (Schultz, Schmuck 2002). Lidé žijící v industriálních oblastech tráví

jen malou část svého času mimo uměle vytvořené prostředí a mají sklony vytvářet si

romantické, idealizované představy o přírodě (Pretty et al., 2009). Život přírody vnímají spíše

zprostředkovaně. Tím mnoho komponentů přírody zůstává neznámé a nezažité. Kontakt

s přírodou v nich pak snadněji může vyvolat odpověď jako je strach, odpor aj. nepříjemné

odpovědi (Kaplan, 1984). Mnoho klinických ekopsychologů, ale i pedagogů, sociologů,

lékařů, vědců (Levinson, 1986, Maller et al., 2002, Scull, 1999) operuje s premisou, že

některá psychologická, fyziologická, společenská trápení mohou být podpořena odstraněním

léčivého působení přírodní světa. Nicméně lidé by mohli znovu nabýt část emocionální

harmonie opětovným navázáním spojení s přírodním světem.

Postupně se začíná objevovat nové paradigma, které je možné nazvat ekologickým, ale

může být nazýváno také holistickým pohledem, jenž nahlíží na svět jako na integrovaný

37

celek. Ekologické uvědomění v tomto smyslu rozeznává základní závislost všech jevů a

zakotvenost jedinců a společností v přírodních cyklech. Toto hluboké vědomí se nyní

vynořuje v mnoha oblastech naší společnosti, jak ve vědě, tak i mimo ni (Capra, 2002) .

David W. Orr (2003) se domnívá, že pozitivní změna lidstva bude spočívat spíše na

velkém odhalení vzájemné provázanosti (innterconnectedness) a implikování této „sítě“

života do našeho mýšlení a jednání. Lidské divergentní problémy, jako je přechod

k udržitelnosti lidského rozvoje, nejsou na rozdíl do konvergentních problémů řešitelné jen na

racionální úrovni logickými metodami, ale potřebují být vyřešeny i hlubším vhledem a

empatií .

Když si jedinec uvědomí a realizuje fundamentální jednotu a souvislost života,

neznamená to, že vnímání rozmanitosti života se vytratí (Davis, 1998). Naopak svět se vyjeví

jako více živý, úplný, autentický a krásný. Příroda je pak vnímána jako něco zcela vlastního a

výjimečného. Dle Wilberga (1996, cit. dle Davis, 1998) je to začátek nového zdroje k akci,

jež již nepokládá do centra svého zájmu jen svou oddělenou osobu, jakkoliv je široké její

sebe-pojetí.

Vývojový model v ekologickém paradigmatu

Objevuje se koncept, jenž vede k nové teorii dětského vývoje, který uvažuje, že dítě se

rodí nejen uvnitř sociálního prostředí.

Crystal-Helen Feral (1998) napsala svou disertační práci Model propojenosti a

optimální vývoj – Je ekopsychologie odpovědí na emoční well-being?17 Její výzkum podpořil

názor, že pokud se promítneme do širšího obrazu přírody, objeví se i vědomí vzájemné

propojenosti a smysl pro sounáležitost. Její program propojený s prací s emočně ohroženými

dětmi využíval přírodu k zvýšení emočního well-beingu. Jedním z jejich předpokladů bylo, že

prožitek, že jsme součástí spletité sítě vztahů, zvýší pocit kontroly nad vlastním životem.

V jejich studiích děti projevily, že jsou neobyčejně spojené s přírodou a rozumějí tomuto

vztahu. Tento vztah byl schopný významně přispět k jejich rozvoji. Její výsledky potvrzují

možnost, že poznáním a prožíváním sebe jako součásti velké struktury vyvolává u účastníků

vyšší míru sebeúcty (self-esteem) a sebe-účinnosti (self-efficacy). Její výzkum prokázal, že

děti jsou schopny se naučit být empatické jak vůči svému přírodnímu prostředí, tak i jeden

k druhému. Na základě vývoje svého programu C. H. Feral (1998) navrhuje novou vývojovou

teorii, jež výrazně souvisí s  důrazem na přechod na nové ekologické paradigma.

17 v orig.: „The Connectedness model and optimal development – Is ecopsychology the answer to emotional well-being?“.

38

Pretty et al. (2009) tvrdí, že otevřený zelený prostor (louky, lesy, zahrady, parky) je

pro osobní pohodu dětí důležitý. Díky venkovnímu prozkoumávání přírody v nestrukturované

hře se probouzí pocit svobody, nezávislosti a vnitřní síly. Celkově tak podporuje zdravý

osobní vývoj (Milligan a Bingley, 2004).

1.7.1. Environmentální výchova

Zkušenosti s přírodou

„Každé dítě by mělo mít svůj vlastní svět, kde jsou luční kobylky, vodní brouci, motýli,

lesní jahody, třešně, kaštany, možnost lézt po stromech, brouzdat se potokem…; Tím, že se s

jednotlivými složkami tohoto světa seznámí, dostane se do styku s vnitřní harmonií přírody.

Toto poučení je nenásilné, přirozené a celistvé“ (Gould, 2005, cit. dle Jančaříková, 2007).

Tématu odcizování se přírodě u dětí se u nás intenzivně věnují především Jan

Krajhanzl (2006, 2007a, 2007b, 2009, 2010), Marek Franěk (2009a, 2009b), Emilie

Strejčková (2006). Environmentální výchovu dětí u nás zkoumá také Michal Plíska (2007),

Viktor Kulhavý (2008, 2009), Tereza Vošahlíková (2010).

Viktor Kulhavý (2009) pojednává ve své přehledové studii o dosavadních tzv.

významných životních zkušenostech (signifiant life experience, SLE), které významně

formují vztah člověka k přírodě. Co se týká naší práce, je podstatné tvrzení M. Fráňka (2002,

cit. dle Kulhavý, 2009, s. 2), že environmentální senzitivita (ES): „je založena na dlouhodobé

formativní zkušenosti… nevzniká jako reakce na určitý ojedinělý prožitek, ale vytváří se jako

odpověď na větší množství více či méně důležitých životních zkušeností“ .

Výzkumníci (Pretty et al., 2009) ukazují, že frekvence kontaktu s přírodním

prostředím v dětství, podporuje navštěvování přírodních prostorů, angažování se ve fyzických

aktivitách, vyhledávání a využívání mentálně a emočně regeneračních kvalit takového

prostředí i v dospělosti. Různé studie tak nezávisle na sobě potvrzují sestupnou spirálu, či

rozevírání nůžek v míře zkušeností s přírodou (Krajhanzl, 2010). Oddělování se od přírodního

prostředí začíná v dětství a pokračuje až do dospělosti (Pretty et al., 2009; Pilgrim et al.,

2007). Robert Pyle (1978, cit. dle Newton, 2007) to popsal jako „vymírání zkušeností“, jež

má své následky v tom, jak si lidé cení přírodního prostředí v budoucnosti.

39

Uvědomělé rozvíjení vztahu k přírodě dle vývojového období člověka

„Jestliže si má dítě zachovat svůj vrozený smysl pro zázraky, potřebuje společnost

alespoň jednoho dospělého, pro kterého nejsou zázraky vyloučeny, a který pak s dítětem bude

znovu objevovat radost, vzrušení a zázračnost světa, ve kterém žijeme.“ Rachel Carson18

Mnoho studií odmítá mýtus, že děti, které vyrůstaly v přírodě, budou k ní mít pozitivní

vztah a žít s ní v souladu (Winter, Koger, 2004, cit. dle Krajhanzl, 2010). Výsledy studií Jana

Krajhanzle (2010) upozorňují na fakt, že každé období od počátku života až po mladé lidi na

hranici dospělosti má své jedinečné příležitosti pro rozvoj vztahu k přírodě - příležitosti, kdy

můžeme děti pedagogicky doprovázet ruku v ruce s jejich přirozeným vývojem, oslovit jejich

aktuální potřeby a nadchnout je.

Z tohoto pohledu charakterizuje Jan Krajhanzl (2010) jednotlivá období.

Rané dětství

Celkově lze říci, že v raném dětství je environmentální výchova spíše méně

diferencovanou výchovou člověka a jeho nastavení vztahu k druhým. Už v těle matky zažívá,

jestli je možné žít s okolním prostředím ve vzájemném souladu, důvěře. Všechna

ekopedagogická práce bude tím významnější a hodnotnější, čím více děti vyrůstaly

v bezpečném a láskyplném prostředí, které jim dalo zdravé základy jejich vztahu ke světu

kolem sebe.

Předškolní děti

Kdy jindy (Rázgová, 2009) budou děti tak neúnavně zvídavé, činorodé a mít tolik času

pobývat jen tak v přírodě? Dítě se již nebojí vzdalovat od rodičů, i když jim stále zůstávají

v dohledu. Setkání s přírodou v tomto období tříbí pohybové schopnosti, smyslové vnímání i

fantazii pokud má dítě dobrého průvodce a kousek zdravé přírody.

Nejdůležitější zjištění (Krajhanzl, Vostradovská, 2005, cit. dle Krajhanzl, 2010)

v rámci kontaktu předškoláků s přírodou ukázalo : čím více zkušeností mají děti z kontaktu

s přírodou, tím více se cítily v přírodě příjemně, bezpečně a uvolněně. A naopak – čím menší

byly jejich zkušenosti, tím více přírodu vnímaly se strachem, nechutí a štítivostí. Dle

některých autorů (Kellert, 2002) část dětí reaguje na přemíru neznámých podnětů v přírodě

strachem a úzkostí. Pro zdravé sbližování kontaktů předškoláků s přírodou jsou proto důležití

dospělí průvodci, kteří podporují jejich pocit bezpečí a učí je, čemu se mají raději v přírodě

18 dostupné na: www.vztahkprirode.cz v článku Joseph Cornel: Naslouchat přírodě, cesty k hlubšímu

prožívání přírody, vyhledáno dne 12.3. 2012

40

vyhnout a čeho se nemusejí bát. Předškolní děti se hodně učí nápodobou, po vzoru dospělého.

Učí se a zažívá přírodu všemi smysly, prostřednictvím různých her. Členitý a živý obraz

přírody, který si vytvoří, jim už nevezmou žádné zprostředkované obrazy přírody, se kterými

se v příštích letech setkají.

V tomto období (Vágnerová, 2008) děti přechází z tzv. symbolického myšlení

k názorovému (intuitivnímu). V úvahách si často přírodní svět polidšťují (antropomorfismus).

Věci si také interpretují ze své perspektivy (egocentrismus) a přicházejí s nečekanými

vysvětleními v duchu tzv. magického myšlení. Děti ale také v tomto věku již dokážou

pojmenovat rostliny, zvířata jménem a vytvářejí si vlastní třídění. Pro děti jsou zvířata velmi

důležitá. Často se učí soucitu s přírodním světem především prostřednictvím malých zvířat.

Dle některých autorů je antropomorfismus základem morálního chování k mimolidskému

světu (Gebhard, Nevers, Billmann-Mahecha, 2003, cit. dle Krajhanzl, 2010).

Ačkoliv si děti ještě neumějí vytvořit vztah k přírodě jako takové, podle některých

autorů (Clayton, Myers, 2009) si již nyní vytvářejí vazbu (attachment) k určitým místům,

včetně přírodních. Předškoláci mají rádi místa, kde se cítí bezpečně, nikdo na ně nevidí a oni

přesto mohou sledovat, co se odehrává kolem. Mladší děti taková místa rády hledají, ty starší

na pomezí školního věku si již začínají stavět různé bunkry, pevnosti apod.

Vztah předškoláků k přírodě je možné kultivovat vyprávěním a předčítáním příběhů,

povzbuzovat je, aby se samy zamyslely, co jejich chování způsobilo. Alternativní koncept

předškolní výchovy – lesní mateřské školy, který s úspěchem funguje v Německu, Dánsku a

dalších zemích, se zažíná rozvíjet i u nás (Vošahlíková, 2010).

Školáci: 1. stupeň základní školy

Pro toto období bývá typické chuť školáků prozkoumávat neznámé končiny, provádět

experimenty, pozorovat a poznávat svět, takový jaký opravdu je.

Podle Kellerta (2002, s. 133) je raný školní věk „kritickým obdobím pro rozvoj „self“

a osobního vztahu k přírodnímu světu. Cit pro úžas raného dětství se proměňuje v cit pro

prozkoumávání (exploraci).“ Děti jsou totiž dost samostatné na to, aby samy objevovaly

přírodní svět a dost chytré na to, aby se mu učily porozumět.

Školáci už dokážou brát v úvahu potřeby ostatních, dívat se na věci z perspektivy

druhého. Odpovědnosti se mohou učit staráním o svěřené zvíře, rostliny nebo prací pro

přírodu, případně v lokalitě spolupracovat na řešení místního problému. Mohou se učit

41

výtvarným technikám, tábornictví, či nemalý význam má i volné, dospělými neorganizované

trávení času v přírodním prostředí, v prostoru pro vlastní hry a spontánní poznávání.

Globální environmentální problémy jsou pro školáky na prvním stupni nejen těžko

pochopitelné, ale také citově ohrožující. Pokud se školáci dozvídají o místních, konkrétních

problémech, vždy by měly mít možnost aktivně se participovat na řešení popsaného

problému, jinak hrozí vytvoření tzv. naučené bezmocnosti. Také se vyplatí brát v úvahu

závislost školáků na názorech rodičů, inspirovat je k takovému chování, které mohou

realizovat oni sami bez závislosti na rodičích.

Pubescenti: 2. stupeň základní školy

Puberta je spojena především se zájmem o svět mezilidských vztahů a vlastní nitro.

Podle americké studie hodnotí dospívající přírodní scenérie nejnižším počtem bodů. Estetická

hodnota přírody pro pubescenty dočasně poklesá (Kaplan, 2002, cit. dle Krajhanzl, 2010).

Přesto příroda v tomto období má dospívajícím, co nabídnout - možnost odpočinout si

od běžných konfliktů, opustit vyjeté koleje, podívat se na svůj normální život v civilizaci

z odstupu a skrze všestranné zážitky poznávat své hranice. Podstatné je dát dospívajícím

prostor, kde si mohou formulovat svoje vlastní potřeby.

Celkově v tomto období dochází k rozvoji vědeckého, abstraktního, ekologického a

morálního uvažování o přírodě a životním prostředí. Někteří začínají uvažovat o právech

zvířat apd. Einvironmentální problémy se mohou stát otázkou rozumového zpracování i

potenciálně silných emocí, proto i zde je důležité citlivé doprovázení. Doporučeny jsou

ekopedagogické metody, které dokážou složité poznatky srozumitelně prostředkovat, např.

práce s příběhy, metaforou, používání živého jazyka, poukazovat na místní ekologické vazby

(Clayton, Myers, 2009).

Adolescenti

Adolescenti více či méně přemýšlejí o svém místě ve světě, hledají „opravdové

hodnoty, které by byly trvalé a nezpochybnitelné, a proto by je mělo význam dodržovat“

(Ibidem, 2000, cit. dle Krajhanzl, 2010, s. 16). Budují si tak sami svůj životní styl.

Avšak někdy neberou v úvahu komplexnost dané situace. Adolescentní neklid

ovlivňuje jejich úsudek. Kvůli zbrklosti se dopouštějí logických chyb a často volí absolutní a

radikální, občas i bezcitná řešení. Svět jim v tom průběžně poskytuje důležitou korektivní

zkušenost. Pomoci jim mohou simulační hry a diskuze. Někteří adolescenti umějí kultivovat

svou vnímavost k přírodě (Krajhanzl, 2010).

42

1.7.1.1. Narativní environmentální výchova

Narativní pedagogika i narativní environmentální výchova využívají příběhy jako

prostředky edukace. Teoretické pozadí ekonaratologie bylo v ČR poprvé publikováno

nedávno (Jančaříková, 2007). Jedním z hlavních cílů narativní ekologické výchovy je, aby se

lidé naučili naslouchat a vnímat příběhy živého i neživého světa (Jordan, 2009).

Komunikace s   přírodním světem

Jančaříková (2007) popisuje 3 roviny „komunikace“, v nichž právě ta třetí se stává pro

ekonaratologii zlatou střední cestou. K přírodě, k živým tvorům se lze stavět:

1) vzhlížet, zbožšťovat si různá zvířata, uctívat přírodu jako „něco“

nedotknutelného a posvátno. Tato varianta převládá v kultuře řady přírodních národů a

náboženstvích. Božstvu, interpretaci šamanů, kněžím je zde pokorně nasloucháno, jsou jim

předkládány různé úlitby a oběti.

2) příroda, zvířata jsou zde bráno jako „Ono“ (Buber, 1995), s nimiž se nakládá

jako s věcmi. Příroda je vnímána převážně jako objekt než subjekt, kdy bývá redukována na

mechanicky fungující soustavu strojů. V takovém postoji není prostor pro naslouchání,

vzájemné setkání.

3) vzájemnost, Já a Ty (Buber, 1995) – v takovém vztahu přírodu vnímáme jako

blízké a živé Ty, které nás obklopuje. Zde jde o vnímání živé přítomnosti, která není ničím

zprostředkovaná. Vztah s přírodou se vytrácí kvůli tomu, že zde neexistuje verbální

komunikace. Tento svět je mimo naši lidskou řeč. Nejblíže nám jsou živočichové, ti jsou

schopni nás vnímat smysly.

1.7.2. Terapeutická intervence za pomocí přírody

Za starší terapeutické sourozence ekoterapie se považuje Wilderness Therapy (WT) a

Adventure therapy (AT), které však nemají vytvořeno potřebné výzkumné zázemí a i když

jsou používanými metodami, chybí jim jasný rámec na základě, kterého by bylo možné jejich

efektivitu zkoumat (Chalquist, 2009). Více známé jsou terapie, jež využívají prvky přírody

jako zahradničení (Social and Therapeutic Horticulture, STH), či asistenci zvířat (Animal-

Assisted Intervention, AAI), hospodářských (zemědělských) činnosti na farmě (Care

farming).

Centrum pro dětský a rodinný výzkum (Centr Child and Family Research, CCFR)

prokázalo svými výzkumy, že zahradnictví má pozitivní vliv na mentální wellbeing účastníků.

43

První výzkum demonstroval signifikantní zlepšení v sebedůvěře, sebehodnocení a sociální

interakci mezi lidmi s mentálními problémy a s obtížemi v učení (O´Reilly a Handforth, 1995,

cit. dle Newton, 2007).

Wilderness Therapy (neboli terapie v divočině, therapeutic wilderness camping,

adventure therapy, wilderness adventure therapy, wilderness treatment programs, wilderness

experience programs) mají společné zaměření se na rozvoj sebepojetí (self-concept) účastníků

a rozvoj sociálních dovedností. C. Connor (2007, cit. dle Pretty et al., 2009) ji popisuje jako

zážitkový program, který probíhá v divočině nebo ve vzdáleném venkovním prostředí. Tato

terapie využívá divočiny jako přidanou hodnotu k individuální či skupinové terapii ve

venkovním prostředí. Tento přístup se využívá především v US a UK jako systematický

přístup k práci s adolescenty s rizikovým chováním. Autoři H. Lee Gillis a Donna Thomsen

(1996) se snaží dále tuto terapii vědecky uchopit a podrobně zkoumat.

Podle K.C. Russella a J. Farnuma (2004, cit. dle Roe, 2008) může i pobyt v „divočině“

sám o sobě vyvolávat emoce a zážitky odbourávající stres, který je běžnou součástí

moderního urbanizovaného prostředí. Jejich typický program se skládá z fyzické aktivity

(wilderness trails), zdravého stravování, individuálních a skupinových sezení, vzdělávání a

učení primitivním dovednostem, dostatek příležitosti pro samotu a reflexi (Connor, 2007, cit.

dle Pretty et al., 2009).

„Tajemstvím divočiny a jedno z jejích nejdůležitějších učení je prostota všech věcí.

Myslím, že téma prostoty… zabíhá totiž také do oblasti myšlení a cílů. Když jsme v divočině,

nesmíme s sebou brát naše problémy, jinak je radost tatam.“ Sirgurd Olson19

TurnAround 2007 projekt (Pretty et al., 2009) byl devíti měsíční projekt zaměřený na

osobní vývoj adolescentů s vážnými problémy v oblasti emocí i chování. Sebevědomí vzrostlo

signifikantně již po první výpravě putováním přírodou (Wilderness trail) a postupně stále

vzrůstalo. Stále se také zvyšovala sounáležitost s přírodou (Connetedness to Nature Scale).

1.7.1.1. Ekoterapie

Termín „ecotheraphy“ byl poprvé vytvořen H.J. Clinebellem (1996, cit. dle Jordan,

2009), který postuloval určitý druh ekologické spirituality. Dle ní náš celostní vztah k přírodě

zahrnuje, jak schopnost přírody o nás pečovat, tak naši schopnost opětovat toto ozdravné

spojení, tím, že my můžeme pečovat o ni. Jde zde o vzájemně podpůrný vztah. Nedávné

19 překlad H. Froňka z knihy Cornella, J. (1987). Listening to Nature. How to Deepen your Awareness of Nature. [online] [cit. 2012-03-01]. Dostupné na: http://www.vztahkprirode.cz/view.php?cisloclanku=2007060004, vyhledááno dne 5.2. 2011

44

výzkumy, převážně provedené v Americe, hodnotí ekoterapii jako aplikovanou klinickou

ekopsychologii (applied,clinical ecopsychology).

Ekoterapie čerpá také důkazy z domorodých kultur, kdy psyché byla symbolizována a

viděna jako součást vzájemné zpětnovazebné smyčky. Emoce, psychika byly vnitřně spojeny

se zemí, v níž existovaly a fungovaly. Principy, na nichž vzniká ekoterapie nejsou nové, již ve

dřívějších dobách se budovaly instituce, jež se zabývaly mentálním zdravím v příjemném

přírodním prostředí se zahradami a parkem.

Podle M. Jordana, (2009), jednoho z hlavních představitelů ekoterapie, pobyt

v přírodním prostředí nabízí místo uvědomění si propojenosti se světem kolem. Příroda nám

může sloužit i jako zrcadlo, kde metafory a symboly se stávají důležité pro lepší procítění,

porozumění, reflexi sebe a našich vztahů. Ekoterapie nabízí rozšíření našeho osobního

pohledu na svět, v němž náše cesta životem může získat větší řád a naplnění.

Terapie, v nichž příroda vystupuje jako léčivý faktor, představuje spojení myšlenek

ekopsychologie a psychoterapie. Užívá mnoho technik, jež mají napomoci klientovi k lepšímu

propojení s přírodou v okolním světě a v konečném důsledku navázat tak lepší vztah i sám

k sobě a s druhými.

Martin Jordán rozhodně neobhajuje, že terapie venku je lepší a hodnotnější než terapie

uvnitř. Vše se v terapii odvíjí od konkrérního jedince a kvality jeho vztahů.

Podle Jordana (cit. dle Roe, 2008) je podstatou ekoterapie:

1.    uvědomění si krásy a spirituálních možností, která příroda nabízí

2.    pobyt ve venkovním prostředí, aktivita ve volné přírodě

3.    péče o živé tvory, rostliny, životní prostředí

4.    vypořádávání se s úzkostí zapříčiněnou environmentálními hrozbami

Britská nezisková (dobročinná) organizace MIND (2007), která pomáhá lidem s

psychickými obtížemi, v roce 2007 zveřejnila zprávu „Ecotherapy - the green agenda for

mental health“. Tato zpráva je zajímavá výzkumy, na kterých organizace spolupracovala s

University of Essex (Pretty et al., 2009; MIND, 2007). Závěry výzkumů potvrdily, že

pohybové aktivity v přírodě měly pozitivní zdravotní dopady. Procházka v přírodním

prostředí (park, kolem jezera, lesu) měla výrazně pozitivnější vliv na stavy ohledně deprese,

nervozity, zlosti, napětí, vyčerpání, „self-esteem“ než procházka např. ve vnitřních v

prostorách nákupního centra.

45

2. POZITIVNÍ PSYCHOLOGIE

Tento směr se naplno rozvinul až v 21. st. v USA. Zájem o tento směr však rychle

stále stoupá. Dnešní pozitivní psychologie se především snaží o doplnění celkového obrazu

psychiky o nedávno zanedbávaná kladná témata. Hlavním cílem dle hlavních představitelů

hnutí pozitivní psychologie M. Seligmana a M. Csikszentmihalyiho (2000, cit.

dle Slezáčková, 2009) je budování „nejlepších kvalit života“. V centru jejich zájmu je také

výzkum a podpora pozitivních potenciálů lidské osobnosti. Současná pozitivní psychologie

zastřešuje výzkumy i praktické aplikace výsledků z oblasti studia kvality života (quality of

life - QoL) a osobní pohody (well-being).

U nás významným zastáncem směru pozitivní psychologie je A. Slezáčková (2009,

2010), M. Blatný a kol. (Blatný, Osecká, 1998; Blatný a kol., 2004, 2005), J. Dosedlová

(2003, 2005, 2008) V. Smékal (2005), J. Křivohlavý (2004a, 2004b, 2006), P. Říčan (2005,

2006a, 2006b, 2007), J. Mareš (2006) a další.

Na Slovensku se příbuzným tématům věnují zejména D. Kováč (2005), P. Halama

(2000, 2003, 2006, 2007), I. Ruisel (2006), M. Stríženec (2001, 2007) a další.

V reakci na zvyšující se zájem o poznatky pozitivní psychologie bylo počátkem roku

2010 založeno A. Slezáčkovou Centrum pozitivní psychologie20 v České republice.

2.1. KVALITA ŽIVOTA

Kvalita života je složitý a velmi široký termín, tím i těžko uchopitelný pro svou

multidimenzionalitu a komplexnost. Komplexní pohled na život postihuje jak vnější

podmínky, tak i vnitřní rozměry člověka. Světová zdravotnická organizace WHO21 rozeznává

6 základních aspektů kvality života, které vystihují dimenze lidského života bez ohledu na

věk, pohlaví, etnikum (cit. dle Slezáčková, 2010):

1. fyzické zdraví

2. úroveň samostatnosti

3. psychické zdraví

4. duchovní stránka

5. sociální vztahy

6. životní prostředí.

20 www.pozitivni-psychologie.cz21 dostupné na: http://who.int, vyhledáno dne 31.10.2010

46

Někteří autoři pojmy well-being/kvalita života úzce propojují. Z medicínského

pohledu bývá některými autory well-being spojován s holisticky chápaným pojmem zdraví

(health). Australian Institute of Health and Welfare (1998, cit. dle Maller et al., 2002), či

vládní orgán UK Defra (Department for Environment, Food and Rural Affairs)22 používají

holistický konstrukt well-being jako široce uchopený koncept zdraví, který tvoří následující

dimenze: biologický well-being, mentální wellbeing, sociální wellbeing, ekonomický

wellbeing, environmentální wellbeing, životní spokojenost, spirituální a existenciální

wellbeing a jiné charakteristiky ceněné lidmi. Komplexně se pojmem well-being jako

významným indikátorem kvality života zabývá World Institute for Development Economics

Research23 (Gasper, 2004).

Podstatné je, že podpora a ochrana jak vystavěného tak i přírodního prostředí se stává

základem strategie, jak podpořit lidské zdraví, spokojenost a plnohodnotný život (Maller et

al., 2002). O lidské kvalitě života nelze uvažovat bez kontextu jeho sociálního a fyzického

prostředí. Ve skutečnosti, kdybychom tak učinili, hrozí lidem vážné nebezpečí, neboť je tu

neoddělitelné spojení mezi lidmi a jejich prostředím, čím dál více se tak mluví o sociálně-

ekologickém přístupu(Maller et al., 2002). Ekosystém je základní kapitál, na kterém vše živé

závisí a z něhož se také ekonomická vitalita, transport i lidská pohoda odvíjí.

V pozitivní psychologii se spíše setkáváme s rozlišením mezi termíny well-being a

kvalita života. V pozitivní psychologii se pojmem well-being rozumí osobní pohoda, která je

definována jako kognitivní a emocionální zhodnocení vlastního života (Diener et al., 2003).

Doslovná translace well-beingu by mohla znít: kdy je člověku dobře. Osobní pohodu lze

jednoduše definovat jako dlouhotrvající či přetrvávající stav, který reflektuje celkovou

spokojenost jedince s jeho životem (Blatný a kol., 2005). Ke kvalitě života a well-beingu je

potřeba přistupovat nikoliv jako k jednoduchým konstruktům, ale jako k širším kategoriím

různých faktorů.

2.2. SUBJECTIVE WELL-BEING (SWB, „subjektivní prožitek osobní pohody“)

Od osmdesátých let 20. století můžeme mluvit o systematickém výzkumu pozitivních

stavů a osobní pohody. V této době vznikla také nová psychologická disciplína –

„psychologie osobní pohody“. Myšlenka SWB se zajímá o subjektivní definici, která dává

22 Dostupné na http://www.defra.gov.uk/23 dostupné na: http://www.wider.unu.edu, vyhledáno dne 25. 9.2010

47

každému jedinci právo se rozhodnout, zda jeho život je dobrý a cenný, zda se cítí s vlastním

životem spokojený (Blatný a kol., 2004).

Proč je SWB důležitý? (cit. dle Diener et al., 2003)

1. vyšší míra SWB se dává do souvislosti s lepším zdravím, práceschopností, odolností aj.

2. lidé považují SWB za velmi důležitý

3. SWB reprezentuje doplňující indikátor kvality života, který se stává národní podmínkou

Podle Světové zdravotnická organizace (WHOQOL) je subjektivní (osobní) pohoda

chápána jako složka nebo indikátor kvality života (Sedláčková, 2009).

Diener (2000) identifikoval následující komponenty SWB:

1. pozitivní emoce (zažívání příjemných pocitů a nálad)

2. nízká úroveň negativní emocí (prožívání mírného a málo často nepříjemného rozrušení,

nálad)

3. životní spokojenost (globální posouzení jedincova života jako celku)

4. spokojenost s významnými oblastmi (např. pracovní, rodina, sociální, zdravostní atd.)

Mezi emoční komponenty řadíme pozitivní a negativní afektivitu. Vysoké skóre

afektivní osobní pohody (positive Affect-balance) mají osoby, které často prožívají pozitivní

nálady, emoce a zřídka negativní nálady a emoce. Další dvě následující komponenty

označujeme jako kognitivní, které posuzují životní spokojenost a pocit životního naplnění.

Emoční systém a jeho funkčnost:

N.M. Bradburn, D. Caplovitz (1965, cit. dle Diener, 2000) ukázali, že příjemné a

nepříjemné emoce nejsou polární protistrany jedné osy, jak se dříve věřilo, ale jsou to dva

různé faktory, jež souvisí s jinými proměnnými. J.T. Caccioppo, G.G. Berntson (1999, cit. dle

Diener, 2000) evidují důkazy naznačující, že při příjemných a nepříjemných emocích fungují

částečně jiné biologické systémy.

Emoční systém je v mnoha případech funkční a adaptivní, neboť jej evoluce vyvinula,

aby vedl naše chování. Ačkoliv jsou negativní emoce nepříjemné, jsou považovány také za

funkční, napomáhající k adaptaci na nepříznivé události. Barabara. L. Fredrickson24 nastínila

svou teorii „rozšiřuj a buduj“ v níž vysvětluje adaptační funkci pozitivních emocí, jež vedou

k vyšší sociabilitě, hrám, zkoumání, pomáhají nám budovat naše sociální a materiální zdroje a

učí nás novému chování pro budoucnost. Pozitivní emoce se objevují, když jdou věci dobře a

když máme čas se angažovat v činnostech, jež nám mohou přinést užitek později (Diener et 24 dostupné na: http://www.unc.edu/peplab, vyhledáno dne 10.11.2011

48

al., 2003). Bylo by ale dysfunkční, kdyby jedinec zažíval neustále vysokou míru pozitivních

emocí bez ohledu na okolnosti. Funkčnost tohoto systému tedy závisí na jeho schopnosti

poskytovat přesnou zpětnou vazbu ohledně našeho vztahu k okolí. Chronický stav na

jakékoliv úrovni přestává sloužit k tomuto účelu, neboť je pasivní vůči událostem.

Ed Diener et al. (1985) zjistili, že ačkoliv projevují respondenti stabilní, konzistentní

náladu, jejich momentální emoční stav fluktuuje. Tak je možné, aby šťastní lidé reagovali na

události a přitom si udržovali průměrnou mírně pozitivní afektivitu. Ačkoliv dočasný prožitek

negativních emocí je normální a může být funkční, protahované negativní emoce jsou často

dysfunkční a nezdravé. U realisticky šťastného a duševně zdravého člověka by měla jeho

nálada fluktuovat do té míry, jaké jsou momentální události jeho života.

Koncept SWB navrhuje, že ideální SWB se nerovná nepřerušované euforii, ale že lidé

chtějí, aby jejich pozitivní pocity byly oprávněné, aby měly své správné důvody. Ačkoliv jsou

pozitivní emoce příjemné a žádoucí, nejsou neustále žádaným cílem. Lidé jsou schopni

obětovat krátkodobý pocit pohody pro jejich osobně významný cíl (Diener et al., 2003).

Životní spokojenost:

Co se týká kognitivních komponent SWB, patří k nim především životní spokojenost,

která má k pojmu osobní pohoda z jednotlivých komponent významově nejblíže. Ed Diener a

kol. (1985) osobní pohodu definuje jako dlouhodobý či přetrvávající emoční stav, ve kterém

je reflektována celková spokojenost člověka s vlastním životem. Tento dlouhodobý stav lze

označit jako habituální pohodu, jež je pro člověka typická.

Lidé pravděpodobně užívají různé zkratky, aby dospěli k rychlému a celkovému

posouzení spokojenosti života (Diener et al., 2003). Pokud jsou oblasti v lidském životě, které

jsou pro člověka velmi význačné, tyto informace jim pravděpodobně přijdou na mysl, když

budou požádáni, aby zhodnotili svou životní spokojenost. Momentální nálada sice může

ovlivnit hodnocení míry životní spokojenosti, přesto se ukazuje, že existuje základní stabilita

hodnocení v celkové spokojenosti.

A. Campbell (1999, cit. dle Diene ret al., 1985) argumentuje, že jedinec při hodnocení

své celkové spokojenosti porovnává pro něho důležité oblasti života s různými normami.

Tento teoretický směr definuje psychickou pohodu jako kognitivní zkušenost, v rámci které

jedinec porovnává určitou aktuální situaci se situací, kterou usiluje dosáhnout, kterou

očekává. Aktuální stav je porovnáván s cílovým stavem. Kognitivní v tomto kontextu

znamená, že jde o produkty, které vznikly na základě myšlenkových operací, na základě

představ, očekávání apd. (Vencálková, 2006, cit. dle Ocetková, 2007)

49

Spokojenost s   určitými oblastmi života:

Dalšími kognitivními složkami jsou kromě celkové životní spokojenosti také

spokojenost v subjektivně významných oblastech života (např. rodina, přátelé, práce, sociální

postavení, ekonomický status) a sebehodnocení (Diener et al., 2003; Dosedlová, 2008; Blatný

a kol., 2005).

Stručný a výstižný přehled aktuálních poznatků a teoretických přístupů k well-beingu

podává J. Dosedlová (Dosedlová, 2003, 2005, 2008).

2.2.1. Faktory SWB

I. Objektivní dimenze

Tato kvalita představuje splnění všech základních sociálních a materiálních podmínek

pro život (např. sociální status, fyzické zdraví). Jedná se o přístupy „bottom-up“ (Blížkovská,

2003). Pro tuto dimenzi lze odvodit objektivní ukazatele z rozmanitých oblastí lidského života

(ekologie, medicína, ekonomie, demografie atd.).

1. Bohatství

Bohatší státy jsou průměrně šťastnější, pokud lépe uspokojují základní lidské potřeby

jako jídlo, čistá voda, přístřeší, zdravotní péče, základní lidská práva a nepřináší kulturní či

ekonomický zmatek. Nedávný růst národního příjmů už osobní pohodu ale nezvyšuje a

nesouvisí s ní (Diener, 2000). Naopak se zjistilo, že vyšší produktivita může vést k nižší

úrovni SWB, jestliže si vyžaduje dlouhé hodiny nudné práce, nadměrné množství stresu a

málo volného času.

2. Práce

Významným faktorem osobní pohody je, zda má člověk práci a zda je v ní spokojený

(Hrdlička, Kuric, Blatný, 2006).

3. Interpersonální vztahy

K významným faktorům osobní pohody můžeme přiradit i mezilidské vztahy. „Vřelé,

podporující a vzájemnou důvěrou naplněné interpersonální vztahy pozitivně ovlivňují pocit

osobní pohody“ (Hrdlička, Kuric, Blatný, 2006, s. 126). Ed Diener a M. Seligman (2002) ve

svých studiích potvrzují, že šťastní lidé udávají kvalitní sociální vztahy.25

25 dostupné na stránkách Positive psychology Center (Seligman Positive Psychology Research): http://www.ppc.sas.upenn.edu/positivepsychologyresearch.htm, vyhledáno dne 10.10.2011

50

Významný faktor podporující subjektivní pocit osobní pohody je sociální opora

(Argyle et al. 1991; Diener, 2000; Blížkovská, 2003).

Na základě mezikulturních studií Scherer a Walbott (1994) ukazují, že sociální

příslušnost, sounáležitost je jednou ze základních lidských potřeb.

II. Subjektivní dimenze (podmínky v nás)

Za subjektivní kvalitu života se pak považuje spokojenost s vlastním životem, která

vychází z kognitivního hodnocení a emočního prožívání jedince. Odborníci (cit dle

Blížkovská, 2003) se tak začali věnovat otázkám, jak jsou vnější situace a události

individuálně vnímány a prožívány. Tento přístup je označován jako přístup shora – dolů („top

– down“). Objektivní okolnosti vytváří jakoby jen předpoklady, kterým subjekt dává význam,

hodnotu podle vlastních norem a osobního nastavení.

1. Adaptace

I když lidé reagují na příjemné i nepříjemné události, mají tendenci si časem zvyknout

na změnu a vrátit se zpátky na  neutrální úroveň spokojenosti (P. Brickman a A. Campbell,

1971, cit. dle Diener, 2000). Adaptační teorie byla částečně podpořena mnoha výzkumy

(náhlá zranění, výhry v loterii) a vylepšena po více stránkách. E. Diener (2000) si všiml, že

většinou se většina lidí nachází a vrací k mírně pozitivnímu nastavení spokojenosti.

Je však potřeba brát adaptační teorii (Helson, 1964, cit. dle Diener, 2000) s jistou mírou

nadsázky. Lidé se nepřizpůsobí všem podmínkám úplně, vůči některým se možná přizpůsobí

rychle, vůči některým pomaleji a vůči některým možná vůbec ne. Základní úroveň štěstí tak

může klesat či se zvyšovat s ohledem na dlouhodobé podmínky v životě.

Teorie diskrepancí (Higgins et. al., 1997; Diener et al., 2003) uvádí, že míra osobní

pohody je dána úrovní shody či diskrepancí mezi potřebami, očekáváními, cíli, aspiracemi,

touhami, životními plány a skutečným stavem. Člověk si tak potřebuje volit cíle a aspirace v

souladu se svými schopnostmi a možnostmi, to mj. platí i pro zážitek radosti ve stavu „flow“.

Abychom se dokázali ponořit do činnosti, potřebujeme mít také šanci úkol úspěšně dokončit.

2. Coping strategie

V angličtině znamená "coping" umět si poradit a vypořádat se s mimořádně obtížnou

situací, stačit na neobvykle těžký úkol. Určité strategie zvládání (coping) pozitivně korelují s

vyšší úrovní životní spokojenosti (Folkman, 1997, cit. dle Marklová, 2007).

51

Šťastní lidé vidí více světlou stranu problému a přímo řeší problémy, hledají pomoc,

kdežto nešťastní často řeší problémy ponořením do svých fantazií, viní ostatní či sebe,

vyhýbají se práci na problému a neustále se zaobírají stresory (McCrae a Costa, 1986, cit. dle

Blížkovská, 2003; Atkinson, 2003).

3. Osobnostní charakteristiky

P.T. Costa a R.R. McCrae (1980, cit. dle Blížkovská, 2003) potvrzují, že z

dlouhodobého hlediska jsou temperamentové charakteristiky osobnosti spolehlivějším

prediktorem spokojenosti než objektivní životní události.

B. Headey a A. Wearing (1989, cit. dle Diener, 2000) tvrdí na základě výzkumů, že

existují odlišné základní úrovně pro pozitivní a negativní emoce, které jsou ovlivněné

osobnostními předpoklady pro neuroticismus a extraverzi. Základní princip vychází z

předpokladu, že úroveň dlouhodobé životní pohody se nachází v tzv. dynamickém equilibriu,

které má svoji dolní i horní hranici. Osobnost určuje charakter emočních odpovědí a po určité

době má jedinec tendenci se vrátit do svého "standardního nastavení".

Vztah mezi jednotlivými osobnostními rysy a životní spokojeností podle R.R.

McCraea a P.T. Costy (1991, cit. dle Diener 2000) spočívá v tom, že extraverze a

neuroticismus jsou biologicky zakotvené rysy, které představují částečně i emocionalitu

(negativní u neuroticismu, pozitivní u extraverze). Životní spokojenost tak ovlivňují přímo.

Svědomitost, přívětivost však podle autorů ovlivňuje životní spokojenost nepřímo, tzv.

instrumentálně (Blatný a kol., 2005).

4. Smysl života a osobní cíle

R.A. Emmons, B. Little, A. M. Freund a E. Klinger (cit. dle Diener et al., 2003) pro

pocit spokojeného života potřebuje mít člověk cíle, které jsou vnímány jako hodnotné a

zároveň potřebuje vyvíjet snahu jich dosáhnout. R.F. Baumeister (1995, cit. dle Blížkovská,

2003) vidí ve smyslu života průnik čtyř potřeb:

potřeba životního projektu otevřeného do budoucnosti

potřeba disponovat souborem hodnot jako kritérií pro rozlišování toho, co je dobré

zážitek vlastní účinnosti (self-efficacy)

potřeba pozitivního sebehodnocení a sebeocenění (self-evaluation)

Výsledky z empirických prací (Emmonse, 1999, cit. dle Křivohlavý, 2004a) pak uvádí

charakteristiky osobních cílů vedoucí k SWB: konkrétně definované cíle, cíle naznačující

přibližování se k dominantnímu, nejvyššímu, celoživotnímu zaměření, cíle definované v

termínech duchovní dimenze života, cíle s charakteristikou skupinové afiliace, cíle zaměřené

52

na zvyšování intimity v nejužších přátelských vztazích, generativní cíle, intrinsické cíle, cíle

vyznačující se vyšší mírou oddanosti zvolené činnosti.

5. Integrace osobních cílů, hodnot a jejich uskutečňování

Čím větší je fragmentace, roztříštěnost našich snah, tím výraznější jsou projevy, které

ukazují, že člověku dobře není a naopak s rostoucí integrací snah, záměrů a cílů v osobnosti

člověka roste pocit pohody (Křivohlavý, 2006).

S. Oishi a kol. (1999) považují hodnoty za moderátory životní spokojenosti. Obecně

platí, že lidé prožívají uspokojení, pokud se zabývají aktivitami, které jsou kongruentní s

jejich hodnotami. V této souvislosti bývají také často citovány teorie, které zdůrazňují, že na

osobní pohodu má větší vliv samotný proces uskutečňování cílů než samotné dosažení cíle.

Podrobně toto téma rozebírají M. Csikszentmihalyi (1996), V.E. Frankl (1997).

Teorie plynutí (theory of flow) – M. Csikszentmihalyi (1996) tvrdí, že lidé, kteří svůj

život prožívají smysluplně, mají obvykle cíl, který je dostatečně podněcující, aby spotřeboval

všechnu jejich energii. Nestačí tedy jen takový cíl mít, člověk ho musí i odhodlaně naplňovat.

Aktivní realizace cíle souvisí se zážitkem plynutí. Ten přichází, když je naše psychická

energie vkládána do realistických cílů. Životní téma je sjednocující nejvyšší cíl, který dává

význam všemu, co daná osoba dělá. Integrace cílů do životního tématu pak přináší do života

harmonii.

6. Protektivní prvky osobnosti

Významným prediktorem subjektivní spokojenosti je pozitivní vnímání sebe sama a

pozitivní sebehodnocení (Argyle et al., 1991; Baumeister a Leary, 1995, cit. dle Blížkovská,

2003).

Mezi pozitivní prvky se řadí Locus of control J. Rottera, nezdolnost ve smyslu Sence

of Coherence A. Antonovského, Hardiness S. Kobasové a S. Maddiho, důvěra ve vlastní

schopnosti (self-efficacy), optimismus, vytrvalost, smysl pro humor, vděčnost aj. Tyto

charakteristiky jsou dostatečně zmapovány v dostupné literatuře (Křivohlavý, 2004b;

Dosedlová, 2005). Kashden et al. (2004, cit. dle Diener, 2000) zdůrazňují, že pro člověka je

též významná dimenze zvídavosti, smyslu pro zajímavosti, zvláštnosti a ochota učit se novým

věcem.

53

Shrnující přístupy:

Různí autoři skrz různé pohledy dochází k závěru: to, zda další ekonomický růst zvýší

v západní společnosti úroveň spokojenosti, závisí spíše na tom, jak dalece budou lidé ochotni

investovat své zdroje do hodnotných cílů a blízkých vztahů, než jen na větší míře výkonnosti

a materiálního komfortu (Diener, 2000).

Americké psycholožka Carol D. Ryffová (1989) uvádí následujících šest faktorů

osobní pohody: sebepřijetí, osobní rozvoj, smysl života, pozitivní vztahy s druhými lidmi,

zvládání prostředí, autonomie.

Richard Ryan a Edward Deci autoři tzv. teorie sebeřízení26, rozlišují hédonistické a

eudaimonické faktory spokojenosti. Hédonistické faktory se zaměřují a upřednostňují požitky

těla a mysli, činí život příjemným. Eudaimonické faktory umožňují člověku se angažovat

v takovém modu myšlení a jednání, jež dávají člověku pocit naplnění, závazku a smyslu

života. Jejich teorie sebeřízení (Self-determination theory, SDT)zahrnuje koncept aktualizační

tendence. SDT rozlišuje tři základní psychologické potřeby: 1) autonomii, 2) kompetenci a 3)

sounáležitost, jejichž naplnění pokládá za zásadní pro vnitřní rozvoj.

2.2. SMYSLUPLNOST

V rámci pozitivní psychologie existuje oblast, která se zabývá lidskými snahami a cíli

lidského snažení. Této oblasti se podrobně u nás věnuje zejména J. Křivohlavý (2004a, 2004b,

2006) a na Slovensku P. Halama (2000, 2003, 2006, 2007).

Jádro smysluplnosti:

V samém jádru pojetí smysluplnosti je pojetí propojenosti. Proces tvorby a objevování

smyslu toho, co se děje, je usnadněn tím, že v realitě existuje určitý řád, souvislosti a vztahy.

Kay O´Connor a Kerry Chamberlain (2000, cit. dle Křivohlavý, 2006) tvrdí, že smysluplnost

žití pramení z pojetí širších souvislostí života. Ujasnění smysluplnosti života nám pak pomáhá

zachovávat identitu a posiluje naši jistotu, že v životě a ve světě vládne určitá soudržnost.

Definice smysluplnosti:

Smyslem se většinou rozumí konečný cíl, význam, hodnota, zaměření lidské existence.

Smysluplnost prožívání je poté držení se cesty vedoucí k cíli, vnitřní jednota jednotlivých

26 dostupné na: http://www.selfdeterminationtheory.org/theory, vyhledáno dne 8. 9. 2011

54

činností. Smysl je také chápán jako uspořádání informací, ty mají smysl, zapadají-li do

schématu (Křivohlavý, 2006).

Gery.T. Reker a Paul T. Wong (1988, cit. dle Křivohlavý, 2006, s. 50) se pokusili o

přesné slovní vystižení smysluplnosti: „Smysluplnosti jde o poznávání (uvědomování si) řádu,

soudržnosti, souvislostí a účelu vlastní existence, hledání a realizaci (dosahování) hodnotných

cílů a to vše doprovázející pocit naplnění.“

Charakteristiky smysluplnosti:

S.C. Thompson A.S. Janigian (1988, cit. dle Halama, 2007) navrhli koncept životních

schémat, který se řadí mezi dvojkomponentové teorie smyslu života. Podle autorů smysl

života má člověk, který vnímá svět jako uspořádaný (organizovaný) a zacílený. Na základě

toho autoři tvrdí, ž prožívání smyslu života se skládá:

a) „sense of order“ – chápání života jako uspořádaného a koherentního

b) „sense of purpose“ – přítomnosti cílů, plánů, úlohy, důvodu proč žít.

Podle pojetí G.T. Rekera a P.T. Wonga (1998, cit. dle Křivohlavý, 2006) je možné

každé sdělení o smysluplnosti života charakterizovat dle 4 dimenzí:

1. zdroj, tj. z čeho člověk své pojetí smysluplnosti života odvozuje. Tyto údaje roztřídili

do šesti různých kategorií:

a. vztahy mezi lidmi

b. tvořivost

c. osobní rozvoj

d. spirituální a religiózní

e. sociální a politické jevy

f. vztah k přírodě

2. způsob zakoušení smysluplnosti života, který má svou kognitivní, motivační, emoční

komponentu

3. šíři, tj. rozmanitostí zdrojů smysluplnosti, z nichž osoba čerpá své pojetí smysluplnosti

4. hloubkou, tj. jak přesahuje sebestředné pojetí života. Tyto údaje rozdělily do čtyř stupňů:

a. sebestředné (egocentrické) cíle - hédonistický (požitkářský) stupeň, význam má jen to,

co přináší příjemné pocity a pohodlí

b. individuální cíle, osobní cíle nemající podpůrný vztah k životu druhých lidí, věnování

času a energie na realizaci osobního potenciálu

55

c. nadosobní sociální a politické cíle jako služba, závazek, snaha sloužit tomu, co

pomáhá druhým lidem

d. transcendentální cíle, směřování k vše překračujícímu životnímu cíli, který může být

zdrojem smysluplnosti v životě všem lidem např. pěstování hodnot

G.T. Reker a P.T Wong (2000, cit. dle Křivohlavý, 2006) zjistili, že lidé, kteří mají

hlouběji zakořeněné dominantní zdroje smysluplnosti života, prožívali výrazněji pocit

naplnění a vykazovali významně vyšší míru spokojenosti se životem.

P. Halama (2007) podrobně zkoumá a na slovenské podmínky upravuje tří

komponentový model smyslu života G.T. Rekera a P.T. Wonga. Na jeho základě vytvořil

dotazníku ŠŽZ (Škála životnej smysluplnosti), kterou používáme v našem výzkumu.

ŠŽZ tvoří následující komponenty:

1. Kognitivní komponenta obsahuje systém přesvědčení, předpokladů týkajících se sebe

a světa. Poskytuje konzistentní chápání života, dává životu celistvost a význam. Týká se toho,

jak člověk přisuzuje smysl celému svému životu, jak se vyrovnává s existenciálními

skutečnostmi. Indikátorem rozvinuté kognitivní komponenty je uvědomování si koherence a

řádu v životě, uvědomování si konečného cíle a svého životního poslání. Nerozvinutá

kognitivní komponenta obsahující nefunkční životní přesvědčení, které se projevuje chaosem

v životě, bezúčelností a existencionální úzkostí.

2. Motivační komponenta zahrnuje investování energie a času do vybraných cílů, hodnot,

stupeň závazku a úsilí vynakládaného na dosáhnutí těchto cílů. Rozvinutá motivační

komponenta je charakterizovaná přítomností různých hodnot, cílů, vysokým stupněm závazku

vůči nim, snahou o jejich naplnění, schopností usilovat o cíle napříč překážkám a

neúspěchům. Nedostatečný rozvoj motivační komponenty vede k nedostatku životních cílů,

aktivit, pocitu nudy, apatie, beznaděje týkající se možnosti dosáhnout svých cílů.

3. Afektivní komponenta zahrnuje prožívání spokojenosti či naplnění z realizace a

dosahování cílů, jako i z přítomnosti pozitivních přesvědčení a postojů vůči životu. Silně

rozvinutá afektivní komponenta se dá identifikovat různými pocity jako štěstí, optimismus,

spokojenost atd. Slabě rozvinutá komponenta se projevuje pocity nespokojenosti, deprese,

smutku, úzkosti, pesimismu.

V anglické literatuře se pro odlišné oblasti smysluplnosti používá rozdílných termínů

(Křivohlavý, 2006):

1. běžné krátkodobé cíle (current concerns).

2. osobní snažení (personal strivings).

56

3. trvalé životní směřování, konečné záměry (ultimate strivings), cíle, nad něž již nic

vyššího není.

Ontologický a elementární přístup ke smyslu se nedá oddělit. Smysl konkrétní činnosti

je silně ovlivněn celkovým životním nasměrováním, životní filosofií. Celkový smysl života

není nezávislou abstraktní entitou, ale může se uskutečňovat jen prostřednictvím přisuzování

smyslu a jeho hledání v jednotlivých životních situacích.

Autorská dvojice Kennon M. Sheldon a Tim Kasser (1995, cit. dle Křivohlavý, 2006)

rozlišovala v integrované osobnosti dvě dimenze: koherenci a kongruenci. Koherenci pak

ještě rozlišuje na vertikální (míra vzájemné harmonie mezi krátkodobými a dlouhodobými

cíli) a horizontální (mezi jednotlivými krátkodobými snahami navzájem). Kongruencí rozumí

sledování cíle z vlastních vnitřních pohnutek, z vlastní vůle a svobodné rozhodování.

Utváření smysluplnosti (meaning making):

Tvorba smyslu je chápána C.L. Parkem a S. Folkmanovou (1997, cit. dle Křivohlavý,

2006) jako hledání toho, co je podstatné či podstatně důležité v dané situaci. Ne každý systém

přesvědčení dokáže člověku poskytnout interpretaci světa a svého života jako smysluplného.

Kognitivní terapeuti (např. A.T. Beck, A. Ellis, cit. dle Halama, 2006) popsali dysfunkční

systémy iracionálních přesvědčení, které nejsou ve shodě s realitou. Člověk pak prožívá život

spíše jako chaotický, nebezpečný, ohrožující a často vede k nezdravému chování, depresivní

symptomatologii, frustraci aj.

Cíle, které pomáhají prožívat život jako smysluplný, pak plní funkci (cit. dle Halama,

2007):

1. Aktivační – cíle pomáhají mobilizovat zdroje energie a stimulovat schopnosti k osobnímu

rozvoji

2. Organizační – cíle dávají lidské aktivitě směr, účel, řád, organizují ji do určitého

koherentního celku.

3. Regulační – cíle umožňují člověku regulovat pozornost, aktivitu, chování ale i emoční

stavy, umožňují vybírat si a zaměřovat se na to, co je pro člověka důležité

4. Integrační

Smysl jako integrující psychoregulátor

V ontologickém přístupu se smysl chápe jako nejvyšší integrující základna osobnosti.

E. Weisskopf-Joelsonová (1968, cit. dle Halama, 2003) ve svém článku načrtla tři způsoby,

jak smysl integruje náš život:

57

1. Smysl jako integrace soukromého a veřejného života – separace vnějšího a

vnitřního světa je jednou z příčin prožívání svého života jako bezesmyslného a prázdného.

Právě integrace těchto dvou světů se děje pomocí realizace vnitřních cílů, kdy se směrnice

přenáší do vnějšího světa a pojí se.

2. Smysl jako explanace či interpretace života – vysvětlení a pochopení života

integruje tak rozličné části do jednoho koherentního celku, kdy je život viděný z určité

celkové perspektivy. Tuto úlohu plní i určitý světonázor.

3. Smysl jako účel nebo cíl v životě – člověk potřebuje jeden dlouhodobý cíl, aby

mohl realizované cíle sjednotit a integrovat do celku. Často se může nazývat životní poslání.

Musí být však všeobecný, dlouhodobý, široký, aby mohl sjednotit jednotlivé konkrétní cíle

realizované v různých, kratších obdobích života. Tehdy můžeme člověku poskytnout pohled

na svůj život jako na účelný proces realizace svého životního poslání.

2.2.1 Existenciální analýza a logoterapie

Existenciální analýza a logoterapie je známá především prostřednictvím svého tvůrce

Viktora Emila Frankla. Pozoruhodným způsobem však tento psychoterapeutický směr rozvíjí

také Franklův žák Alfried Längle (1997).

Přesah existenciální analýzy směrem k duchovnu je zřejmý. Její nebývalý význam i

ohlas spočívá také v tom, že nabízí naplnění základních existenciálních životních potřeb

člověku i tam, kde není jeho světonázor orientován nábožensky. Pro E.V. Frankla (1997) je v

životě rozhodující obecně víra ve smysl. Spojuje světonázorové předpoklady, které se

mnohdy v dějinách zdály stát nesmiřitelně proti sobě.

Dimenze člověka v jeho celosti (Längle, 1997):

Celost člověka se v jeho pojetí vyznačuje spojením tří vzájemně odlišných způsobů

bytí:

tělesné bytosti (biologicko-somatické bytí)

duševní bytosti (psychologicko-sociální bytí)

duchovní bytosti (existenciální) – která je specificky lidská. Hlavním znakem je

vůle, která předpokládá sebeuvědomění, svobodné rozhodování a zodpovědnost.

58

Obr. 2: Dynamismy člověka na rozdílných antropologických úrovních (Längle, 1997, s. 2)

Duchovní (existenciální) dimenze osobnosti

V.E. Frankl (1997, cit. dle Halama, 2006) zdůrazňuje sebetranscendenci s noologickou

(noetickou) dimenzí osobnosti, v které člověk překračuje své psychofyzické bytí. S tímto

rozměrem pojí i tři základní lidské fenomény: svobodu, zodpovědnost, hodnoty.

Právě v noetickém rozměru chápe i K. Popiesky (1997, cit. dle Křivohlavý, 2006)

střed osobnosti jako „já“, které je schopno reflektovat, zvažovat a rozhodovat, zde má

možnost vytvářet sám sebe, zvolit si smysl vlastní existence. Tato oblast je dynamická

(noodynamika).

Dvě stránky duchovní dimenze (Längle, 1997):

1. "vnitřní otevřenost" člověka vůči sobě samému. Duchovní dimenze tak umožňuje

"sebeodstup" - vystupovat a jednat sám vůči sobě.

2. "otevřenost světu" - člověk rozpoznává a prožívá hodnoty ve světě, smysl situace,

kterému se tak může vydat. Tím člověk sám sebe překračuje, tj. překračuje svou uzavřenost

ve vnitřním světě vlastních potřeb, pudů a napětí. Duchovní dimenze tak umožňuje

"sebepřesažení". Otevírá se dialogické výměně se světem.

Hodnoty

Své bytí člověk naplňuje smyslem tím, že uskutečňuje hodnoty. Co není hodnotné,

prožívá člověk jako nesmyslné. Hodnoty mají pak povahu výzvy, aby se s nimi člověk spojil,

aby svůj vztah k nim uchovával a chránil. Existenciální smysl lze definovat jako

nejhodnotnější možnost v dané situaci. (Langle, 1997)

59

Tři způsoby, jak je možno postavit se odpovědně k životu a hledat smysl, definoval

V.E. Frankl (1982, cit. dle Längle, 2002) jako tři kategorie hodnot:

1. zážitkové - člověk prožívá tváří v tvář krásu, pravdu, lásku, setkává se a přijímá

cosi hodnotného díky prožití něčeho hezkého, dobrého, laskavého, opravdového (např.

požitek z hudby, hezké krajiny, prožívání druhého člověka, nejsilněji pak v lásce).

2. tvůrčí - kreativní aktivity, vytváření něčeho hodnotného, člověk vkládá hodnoty do

světa (např. práce, domácnost, angažování se pro nějaké přesvědčení).

3. postojové - v nemoci, v utrpení zůstává člověku vždy poslední hodnota tj. uchování

jeho základního postoje k životu. V tomto vztahu se projevuje (nevědomá) víra člověka, zda a

jaký má "to všechno" smysl. Tento vztah spočívá v často nevědomém hlubokém prožitku,

který má člověk ve vztahu ke své existenci: Je v podstatě dobré, že jsem? Chci žít?

Existenciální škála (ESK)

Jedná se o sebeposuzovací dotazník Alfrieda Längleho, Christine Orglerové a

Michaela Kundiho (2001). Tato metoda k uchopení smyslu vychází z myšlenek V.E. Frankla

a mapuje „kroky k existenciálnímu bytí“ ESK si klade za cíl změřit připravenost k plnému,

smysluplnému životu, předpoklady k realizaci, kompetenci osoby zacházet se sebou a se

světem, připravenost zvládat těžkosti života.27

Struktura dotazníku je hierarchická, skládá se ze čtyř stupňů (kroků), což autoři

prokázali pomocí faktorové analýzy. Ke každému stupni se pojí určitá psychická funkce a

existenciální výkon. Přírodní prostředí dle našich předpokladů patří k vhodným prostředím,

které napomáhá k rozvoji těchto psychických schopností (kompetencí), které pokud má

člověk nalézt a uchopit smysl, potřebuje, tj.:

Tab.2: Kroky k životu naplněným smyslem (Langle et al., 2001)

Krok (stupeň) Psychická funkce Existenciální výkon

1. vnímání skutečnosti (danosti),

rozpoznání její důležitosti

Poznání, získání

informací

sebeodstup

2. vycítění hodnoty cítění, blízkost, vcítění sebepřesah

3. volba činu (zhodnocení možností) rozhodování svoboda

4. vykonání činu uskutečnění zodpovědnost

1. stupnice (sebeodstup) měří schopnost vytvořit si odstup, vnitřní prostor vůči sobě samému,

schopnost odpoutat se od svých přání, představ, citů, obav, cílů a vnímat svět nezkresleně.

27 dostupné na www.slea.cz, vyhledáno dne 25.5.2010

60

2. stupnice (sebepřesah) měří citovou přístupnost, schopnost vnímat hodnoty a zřetelně je

citově prožívat, schopnost přiblížit se a soucítit, citově se vydat či angažovat, „jít s druhým“.

3. stupnice (svoboda) měří schopnost rozhodovat se, nalézat ve všedním životě reálné

možnosti jednání, uspořádat je podle jejich hodnoty a tím dospět k osobnímu rozhodnutí.

4. stupnice (odpovědnost) měří schopnost a ochotu realizovat danou hodnotu, odhodlat se a

rozvážně se angažovat v osbobních úkolech s vědomím závaznosti či povinnosti.

2.3. SPIRITUALITA

Spirituální dimenze člověka je považována mnoha psychology za inherentní povahu

lidského bytí, za imanentní součást lidské psychiky. Spiritualita se týká mnohých témat, která

zdůrazňuje i pozitivní psychologie. V. Smékal (2005) mluví o „zdravé“ spiritualitě, která

zvyšuje kvalitu života.

Hovoříme-li o spiritualitě (Křivohlavý, 2006), máme na mysli vývojově poměrně

novou vnitřní dimenzi lidské osobnosti, kterou zvířata nemají, tj. potřebu sebe-přesahujícího

(vertikálního) vztahu. Tato potřeba u člověka existuje vedle jeho potřeby horizontálního

vztahu.

2.3.1. Definice a dimenze spirituality

The National Interfaith Coalition on Aging (NICA) byli jedni z prvních, jež se v roce

1975 pokusili vytvořit širokou definici „spiritual well-being“: „(dynamický) stav bytí

odrážející (reflektující) pozitivní emoce, chování a poznávání vztahu k sobě samému, k

druhým, k přírodě a k transcendentální skutečnosti, které zase nazpátek poskytuje jedinci

pocit vlastní identity, celistvosti, spokojenosti, radosti, krásy, lásky, respektu, pozitivní

postoje, vnitřní mír a harmonii, účel a směr v životě.„28

S.R. Hawks (1994, cit. dle Heintzman, 2002, s. 151) uvádí následnou definici:

„vysoká úroveň víry, naděje, oddanosti ve vztahu k dobře definovanému světonázoru nebo

systému přesvědčení, který poskytuje smysl a účel existenci a který nabízí etickou cestu

28 v orig.: “a state of being, reflecting positive feelings, behaviours, and cognitions of relationships with oneself, others, the transcendent and nature, that in turn provide the individual with a sense of identity, wholeness, satisfaction, joy, contentment, beauty, love, respect, positive attitudes, inner peace and harmony, and purpose and direction in life” R. Gomez a J. W. Fiher (2003, cit. dle Moodley, 2008, s. 150)

61

k osobnímu naplnění, která zahrnuje spojení se sebou, druhými, přírodou, vyšší silou či širší

realitou.“29

Steven R. Hawks (1994, cit. dle Heintzman, 2002) identifikoval následně vnitřní

charakteristiky, kteří mají a rozvíjí lidé po spirituální stránce: smysl života, jednota

s přírodou, smysl pro sounáležitost s ostatními, opravdový zájem a oddanost k něčemu

většímu než je člověk sám, smysl pro celistvost, přesvědčení, zásady, etika, hodnoty, láska,

radost, mír, klid, naděje. Ve svých interakcích takoví lidé projevují důvěru, upřímnost,

vděčnost, poctivost, integritu, altruismus, soucit a službu.

R.A. Emmons (1999, cit. dle Říčan, 2005) uvádí spiritualitu eklekticky jako hledání

smyslu, jednoty, propojenosti (connectedness), transcendence a nejvyššího lidského

potenciálu. Při analýze spirituality považuje za výhodné vycházet z cílu lidského snažení.

Emmons tak umožňuje chápat spiritualitu jako dynamický proces.

M. Stříženec (2001, 2007) vymezuje spiritualitu jako mnoho dimenzionální

psychologický konstrukt. V jeho pojetí znamená spiritualita hledání osobního spojení

s transcendentním, jako i určité závislosti k této přesahující skutečnosti a její prožívání

v běžném životě. Většinou to bývá něco nemateriálního: Vyšší síla, Příroda, Vesmír, Bůh. Se

spiritualitou se pojí subjektivní zážitek posvátna, zaobírání se s posledními záležitostmi,

hledání smyslu, jistoty, souvislosti, výšin lidských možností.

Spiritualita je individuální jev, jenž charakterizuje určité hodnoty ve vztahu k sobě,

druhým, přírodě, životu a zdůrazňuje se v něm osobní zkušenost. Spiritualita se tak nutně

odráží i ke vztahu lidem. M. Stříženec (2007) uvádí vztahové emoce jako respekt, úcta,

vděčnost. Na této cestě se člověk snaží rozvinout své vědomí. Já se relativizuje a vztahuje.

Zdůrazňuje, že všechny seriózní snahy mají společné zaměření na nesobeckou lásku,

spolucítění, skromnost. Pseudospiritualita se naopak projevuje často exhibicionistickým

způsobem, prohlašováním sám sebe za spirituální bytost.

P. Halama (2003) považuje spiritualitu v porovnání s religiozitou také za více

individuální, osobní, přímější zkušenost. Chápe ji jako hledání, ke kterému dochází

prostřednictvím uvědomění si transcendentní dimenze osobnosti, jde tak i o určité hodnoty ve

vztahu člověka k sobě, druhým lidem, přírodě, životu a k tomu co považuje za poslední

platné. Posvátné tak může patřit jako do náboženské či sekulární (příroda, vesmír, láska,

národ) oblasti.

29 v orig.: „A high level of faith, hope, and commitment in relation to a welldefined worlview or belief systém thet provides a senese of meaning and purpose to existence in general, and that offers an ethical path to personal fulfillment which includes connectedness with self, others, and a higher power or larger reality.“

62

P. Říčan (2007) pojímá spiritualitu univerzálně jako prožitkové jádro náboženství,

zejména city, zčásti také jednání, jež s tímto prožíváním souvisí. Tím se otvírá šance pro

psychologii. Toto jádro lze pojímat nezávisle na náboženských naukách a formách a snad

dokonce existuje i mimo jakékoliv náboženství.

P. Říčan a P. Janošová (2004) se snažili ve svých výzkumech zjistit, jak se současná

spiritualita projevuje u českých vysokoškoláků. Faktorovou analýzou 80 položek dospěli

k pěti faktorům.30

1. Obecně mystický (transcendentálně mystický)

2. Přesah v monoteistickém ladění.

3. Lidská sounáležitost.

4. Spiritualita dobra a zla.

5. Ekologická spiritualita (ekospiritualita)

2.3.2. Ekospiritualita

P. Říčana (2005) píše, že ekologická spiritualita (ekospiritualita) dobře odpovídá tzv.

hlubinné ekologii, jak ji rozumí například Fritjof Capra (2003), když říká, že jde o hlubší

uvědomění, v němž jednotlivec cítí smysl sounáležitosti, spojení s kosmem jako s celkem.

Výzkumy (Davis, 2004) podporují názor, že příroda je často spouštěčem spirituálních

zážitků:

a) R. Wuthnow (1978): 82% z celkové populace měli hluboké ohromení z krásy

přírody a 49% cítili, že tento zážitek měl na ně trvalý vliv.

b) K. Keutzer (1978): 50% respondentů z velkého vzorku studentů říkalo, že krásy

přírody (např. západ slunce) vedlo k intenzivní spirituálnímu zážitku.

H. Cordell et al. (1998, cit. dle Maller et al., 2002) zjistili ve výzkumu 1900 dospělých

v US, že přibližně 45% respondentů hodnotí přírodu jako velmi až extrémně důležitou pro

spirituální inspiraci. S. Kaplan a J.F. Talbot (1983) kvalitativní obsahovou analýzou deníků

účastníků týdenního výletu do přírody ukázali četné psychologické pozitivní zkušenosti,

včetně vrcholových zážitků.

M.G. Ragheb (1993, cit. dle Heintzman, 2002) tvrdí, že samotářské aktivity v přírodě

poskytují čas a prostor pro introspekci a rozvíjí charakteristiky spirituální pohody (spiritual

well-being). Zatímco společenské aktivity spíše pomáhají rozvíjet ty charakteristiky duchovní

30 Kompletní faktorová matice je dostupná na: http//:sweb.cz/ricin/, vyhledáno dne 12.5. 2010

63

pohody, jako je zájem, starost o druhé a sounáležitost s druhými lidmi. Zjistil, že k nalézání

spirituálních hodnot významně napomáhají estetické a uklidňující prvky prostředí. Výsledky

řady jiných empirických studií ukazují, že divočina a přírodní oblasti urychlují spirituální

zrání (Fredrickson a Anderson, 1999; Kaplan, 1995; Clayton, Myers, 2009).

Teoretické základy ekospirituality (cit. dle Davis, 2004):

• Teoretický podklad tvoří model ego-psychologie:

a) založený na deidentifikaci a hlubší identifikaci,

b) založený na dezintegraci self struktury, její reaktivity, obran, fixací a následné rozšíření

vlastní identity, jež vede poté k nové integraci.

Dle psychodynamické teorie ego tvoří jakoby dva aspekty:1) funkční část ega -

svědek, jenž vnímá, vybírá, vztahuje se, odkládá uspokojení, uvědomuje si a 2)

reprezentativní obraz sebe, ego identifikace. Zkušenosti s přírodou dle Davis (2004) podporují

integraci a sílu funkčního ega a dezintegraci reprezentativního ega.

• C.G. Jung (1981) zdůrazňuje archetypální kvalitu přírodního prostředí. Příroda

může sloužit jako plátno, na které kolektivní nevědomí promítá mnoho archetypů. Jedním

z archetypu přírody je např. „posvátný prostor“. Takové místo je prostoupeno pocitem

tajuplné síly a úcty. Není to ovšem prostor vhodný k životu, neboť postrádá zdroje

každodenního pohodlí. Podle Junga příroda skrytě vypovídá o existenci vyššího řádu a

tajuplného smyslu. Pokud nezavrhneme jeho vzor univerzálního archetypu, tak se otvíráme

možnosti transformace, jež nemusí probíhat na vědomé úrovni.

• Zrcadlení (co-emergence) s přírodou podporují posun od uměle vytvořené struktury

k fundamentální struktuře (cit. dle Davis, 2004). Uměle vytvořená struktura vychází

z lidského vlivu a úsilí, zahrnuje ulice, okna, politické hranice, čas dle hodin apd. Ve vnitřním

světě tato uměle vytvořená struktura zahrnuje sociální role, kognitivně-percepční vzorce,

identifikace. Jak vnější, tak vnitřní struktury musí být vyvinuty, vystavěny a udržovány.

Fundamentální struktura existuje před nebo za lidskou akcí, zahrnuje krajinu, ekosystém,

počasí, rytmus dne a noci. Vnitřní fundamentální struktura zahrnuje archetypy, esenciální

dimenze, vnitřně nepodmíněné kvality. Přímou zkušenost s touto strukturou považuje C.G.

Jung (1981) za spirituální zážitek. Divočina umožňuje kontakt s touto fundamentální

strukturou ve vnějším prostředí, které napomáhá i zobrazení a příblížení se k vnitřní podstatě.

Zkušenost s přírodou tak může dle J. Davise (2004) vést k hlubšímu vhledu.

• Max Weber (cit. dle Davis, 2004) tvrdí, že příroda je i lékem na přespříliš

racionalizovaný svět. J. Davis dodává, že intenzivní zkušenost s přírodou může spustit

64

vnímání světa jako kouzelného, živého, smysluplného celku. Realizováním naši účasti v této

přírodě, přicházíme na to, že se cítíme také více živí, kouzelní, ucelení. Příroda tak může

rozvíjet pocit, že všichni jsme jedineční, unikátní a současně součástí většího celku.

• Různé aktivity založené v přírodě mohou vyvolat optimální prožívání

(Csikzentmihalyi, 1996), které vzniká v průběhu činnosti, na niž je člověk plně koncentrován,

je jí plně odevzdán a „splývá“ s ní. Prožitek flow je provázen bohatým vnímáním, vnitřní

motivací, radostí, plnějším bytím v přítomnosti, sebe-přesažením. Tento stav je podobný

pojmu kompatibilita, o kterém se Kaplan (1995) zmiňuje jako o významném faktoru

regeneračního prostředí. V zotavujícím prostředí by měl být soulad mezi požadavky prostředí

a záměry jedince. V kompatibilním prostředí není třeba předjímat či bedlivě sledovat vlastní

chování, v takovém prostředí jedinec plní své činnosti hladce. Přírodní prostředí je

pociťováno zvlášť v míře kompatibility, jako kdyby byla zvláštní rezonance mezi přírodním

prostředím a lidskými sklony (Kaplan, 1995). Prožívání této rezonance je na rozdíl od flow

prožitku méně intenzivní a je více provázeno pocitem uvolnění, návratu ke své přirozenosti a

jednotě „coming home“ (Davis, 2004).

2.3.3. Modely spirituálního vývoje

Modely zaznamenávající vývoj spirituální stránky člověka si kladou důraz na

odlišení tzv. obecné spirituality od spirituality zcela konkrétních skupin. Podle Říčana (2006a)

je na místě prosazovat spirituální výchovu, ale náboženskou výchovu ponechat jednotlivým

náboženským organizacím.

Známým model v zahraničí je model Fowlera (1981, cit. dle Huitt, Robbins, 2003).

Jeho progresivní dělení je souběžné s Piagetovými stádii kognitivního vývoje a

Kohlbergovými stádii morálního vývoje. Hay, Nye (1998, cit. dle Huitt, Robbins, 2003)

považují Fowleruv přístup za příliš kognitivně zaměřený. Hay a Nye kladou spíše důraz na

emoce a uvědomování (všímavost, vnímavost). Popisují uvědomování si souvislostí

(relational consciousness) jako esenci spirituality. Jedná se o druh metakognitivní aktivity

jako vědomí vývoje a následnosti procesů. Vývoj jejich modelu směřuje k větší komplexnosti,

od naivity ke kultivovanosti, od nejistoty k sebedůvěře ve vztahu k sobě, druhým, přírodě a

univerzálnímu neznámu (cit. dle Huitt, Robbins, 2003).

Cesty jak rozvíjet spiritualitní stránku člověka

Kesslerová (2000, cit. dle Huitt, Robbins, 2003) nabízí 7 cest jak rozvíjet spirituální

stránku člověka. Každá cesta je charakteristická touhou, individuální potřebou. Konečným

65

cílem a centrem je však touha po spojení, jednotě. Každý člověk, má-li příležitost a vhodné

prostředí, vyjadřuje alespoň jednu takovou snahu. Každá cesta byla prozkoumávána určitými

výzkumníky. Na přístupu Kesslerové je unikátní, že ukazuje, kde a jak mohou být nejvíce

potřeby jedince osloveny dle vývojového stupně.

Tab. 3: Cesta k oslovení spirituální stránky člověka (Kessler, 2000, vlastní překlad)

7 cest Stručný popis Základ i v jiných teorií

1. touha po

hlubokém spojení

(connection)

Popisuje kvalitu vztahu, který je starostlivý (caring), zahrnuje pocity sounáležitosti, být skutečně viděn

(known). Jedinec může zažívat hluboké spojení k druhým, sobě, přírodě či vyšší síle …

Erikson (1950) – Need for Belonginess

Gardner (2000) – Interpers. Intelligence

2. touha po

tichu a samotě

Jako oddech od hluku, spěchu apd. Ticho může být sférou reflexe, klidu nebo plodného chaosu.

Gardner (2000) – Intraperson. Intelligence

3. hledání

smyslu a účelu

Zkoumání otázek: „Proč jsem zde?“ „Má můj život nějaký směr a cíl?“ …

Gardner (2000) – Existencial Intelligence

4. hlad po

radosti a potěšení

Spokojenost - díky prožívání jednoduchosti jako ve hře, oslavování, vděčnosti - pocity studentů, kdy se

setkávají s krásou, silou, velikostí, láskou, radostí z bytí plně při životě (being alive) …

Csikszentmihalyi (1998) – Flow in Consciousness

5. kreativní

nadšení

Část všech vstupních bran - úžas, tajemství z tvoření, pocit jakoby rozvíjeli novou myšlenku, umění, objev či

úplně nový pohled na život …

Sternberg (1998) – Creative Intelligence

6. naléhání k

sebe-přesažení

Touha jít za vnímané osobní limity, zážitek mimořádnosti - v umění, sportu, studování, vztahu ...

Maslow (1983) – Transcendence

7. potřeba

zasvěcení

Obřad, který vede adolescenty uvědomění si neodvolatelnosti přechodu z dětství do dospělosti …

Campbell(1972), Schlegel, Barry (1980) –

Initiation

66

Obr. 3: Spiritulní vývoj dle Kessler (2000, cit. dle Huitt, Robbins, 2003, s. 8)

2.4. INTROSPEKCE

Skrze spiritualitu se člověk vztahuje k „něčemu“, co představuje sebe-přesahující

hodnotu a významný morální korektiv vlastních činů. Bez spirituality by člověk neunesl svůj

strach z konečnosti. „Člověk musí na sobě pracovat a rozvíjet schopnost introspekce, aby se

mohl setkat s touto dimenzí v sobě a duchovně zrát“ (Vašina, 2002, s. 14).

Introspekce je cesta získávání údajů o zkoumaných jevech v nás námi samotnými.

Introspekce je nejprve naslouchání sobě samému (všímání si) a teprve potom nástroj

k uchopení spontánně probíhajících vlastních psychických fenoménů (reflektování,

pojmenování).

Sebe-uvědomování si svých pocitů, myšlenek, názorů, postojů, chování, vzhledu

znamená učinit sám ze sebe objekt vlastního pozorování, zároveň jde i o aktivitu spojování se

svou podstatou. Uvědomujeme-li sami sebe, můžeme se lépe poznávat, aktivně zkoumat své

osobní charakteristiky, vlastní smysl existence a následně se smysluplněji adaptovat a

angažovat v regulaci vlastního chování (Morin, 2002).

Člověk musí být ale schopen reálné reflexe bez zkreslení, všímavě otevřený a upřímný

ke své zkušenosti, kterou aktivně zpracuje tak, aby si vytvořil takový rámec, jenž člověka

67

inspiruje k takové aktivitě, kterou si jedinec autenticky zvolí a která směřuje k prožívání

smysluplného bytí (Vašina, 2006).

1.4.1. Ruminace a reflexe

Současné studie ukázaly (Morin, 2002, Trapnell; Campbell, 1999), že zkoumání

vlastních vnitřních procesů vede k dvěma opačným důsledkům. Sebeuvědomění, zvýšené

vnímání jevů v nás, tendence zaměřovat se na vnitřní stavy (pocity, myšlenky, motivy,

postoje) na jedné straně souvisí s funkčním stavem psychologické všímavosti, jež přispívá

k subjektivnímu pocitu pohody, na straně druhé se prokázalo, že tendence k zaměřování se na

sebe souvisí i s psychopatologickými stavy jako závislost na alkoholu, deprese, úzkost aj.

Tímto paradoxem zvýšeného sebe-uvědomování (self-absorption paradox) se zabývali

poslední léta Paul Trapnell a Jennifer Campbell (1999). Všimli si, že jejich původní škála na

měření sebe-uvědomování (Self-consciousness Scale, SCS) není jednotná, ale měří dva typy

sebe-zkoumání: ruminaci (self-rumination) a reflexi (self-reflextion). Každý typ vedl

k opačným důsledkům. Autoři tento paradox vysvětlují odlišnou motivací. Ruminativní styl

sebe-zkoumání je motivován spíše strachem ze selhání, v pozadí se objevuje úzkost z

ohrožení vlastního pojetí, pochybnosti, nejistota, zatímco při reflexi jde spíše o zvídavost,

opravdový zájem, fascinaci, otevřené poznávání sebe, učení se o vlastních vnitřních

procesech. Autoři tak vyvinuli dotazník Rumination-Reflection Questionnaire (RRQ), jenž

rozlišuje tyto dva odlišné styly.

Definice ruminace

P. Trapnell and J. Campbell (1999) definovali ruminaci jako neúmyslné, chronické,

sebezaměřené myšlení, které se soustředí především na minulé události. Primárním rysem

ruminace je, že se myšlenky znovu vracejí, často se opakují, jsou většinou nechtěné a

nepříjemné. Jde o negativní cyklus uvědomování si strachů, úzkostí, ztrát, nespravedlností,

který často souvisí s neurotickou osobností. Jde o úzkostlivé pozorování se, při němž se

jedinci zaobírají negativními aspekty, obavami, chybami, nedostatky. Ruminativní strategie,

jak zvládat emoce, zahrnuje tak uzavření se do sebe, abychom mohli přemítat o tom, jak

špatně se cítíme a nechtěně se trápili důsledky stresových událostí a svým duševním

rozpoložením.

68

Definice reflexe

Trapnell and Campbell (1999) předpokládají, že reflexe je forma pozornosti k sobě,

která vzniká ze zvídavosti, nese se sebou fascinaci, zábavné studování, záměrné poznávání,

tak aby jedinec následně toto vědomé poznání mohl uplatnit i v lepší kvalitě života. Reflexe

pak může jedince přiblížit k poznání a uvědomění si svých potřeb, přání, reálněji si definovat

své cíle a smysl, který informovaněji použije v touze se zlepšovat a růst k větší spokojenosti.

1.4.2. Všímavost

Všímavost může být podle Treadwaye a Lazara (2008), Labelle a kol. (2008), Baer,

Krietemeyer (2006) dána do souvislosti s omezením ruminace, která je v pozadí řady

psychologických potíží. Z výzkumů vyplývá, že všímavost přispívá velkou měrou k lepšímu

pochopení sebe sama a zákonitostí procesů prožívané zkušenosti (Brown, Ryan, 2003; Brown

et al., 2007).

Všímavost bývá definována jako bdělé vědomí, otevřené naslouchání, bezprostřední

nastavení k tomu, co vnímáme v přítomné kontinuální realitě, tj. co se právě děje nám a v nás.

V současné době se tímto tématem zabývá i pozitivní psychologie (Brown, Ryan, 2003).

Brown a Ryan (2003) přistupují ke všímavosti jako k vrozené lidské vlastnosti, jejíž

intenzita ovšem kolísá a může být více či méně rozvinuta Všímavost je na rozdíl od záměrné

pozornosti otevřená, nehodnotící, jednoduše registruje a akceptuje skutečnost. Všímavost není

racionálny proces, mýšlení, analýza. Být všímavý znamená být duchem přítomný. Být

přítomný znamená být „při tom“, situaci, bytosti, uvědomování si toho, co se mezi námi

a druhým odehrává, aby mohlo dojít k léčivé, hluboké lidské vzájemnosti (Hogenová, 2002).

Germer (2005, cit dle Koutný, 2010) definuje všímavost ve třech složkách jako:1)

uvědomování si 2) přítomné zkušenosti 3) s akceptujícím přístupem31.“ Všímavost spočívá

v plynulém, v neselektivním pojímání a zaznamenávání skutečných dějů. Reflektovaná

minulá zkušenost se stává vodítkem pro jednání v přítomnosti.

Vědomí přítomnosti může byť jedině bezprostřední, tj. přistupovat k druhému bez

prostředků. Toto pojetí zastává C.G. Rogers (1998), když pokládá prožívání za nejvyšší

autoritu, indikátor pravdivosti, kde není rezervy pro manipulaci, ovládání. Druhý tu není

prostředkem k něčemu, ale hodnotou sám o sobě. Takovýto vztah je vztah lásky, který v sobě

zahrnuje starost, otevřenost, přijetí, úctu, odpuštění, ochotu k oběti, je to chvíle vzájemného

31 v orig.: „ (1) awareness, (2) of present experience, (3) with acceptance.“

69

propojení a porozumění. Rogers všímání si vlastního prožívání považuje za nutnou podmínku

k plnému bytí, kongruentnímu fungování, stavu, kdy všechna fakta jsou přijímaná (all the

facts are friendly). Šum větru, vůně čerstvého vzduchu, dotyk, pohled očí, to všechno

probouzí a vyvolává pocit, že jsme si bližší. Vědomí přítomnosti vzniká a odehrává se ve

vztahu. Právě v přítomnosti se střetáváme se světem, s druhými lidmi. Jedině v ní může dojít

k tomu, že naše teď se protnou a stanou se něčím společným. Přítomnost tedy přináší možnost

sdílení, spoluprožívání, sounáležitosti (Slaninka, 2006).

Třetí generace behaviorální terapie podle Hayese (2006) nespočívá ve změně myšlení,

jež by pak ovlivnilo chování a emoce, nýbrž ve změně vztahu klienta k myšlenkám i pocitům.

Klíčovým nástrojem umožňujícím takovouto změnu je podle nich všímavost. Pro Kabat-Zinna

(2003), průkopníka terapie s názvem „Mindfulness Based Stress Reduction (MBSR)“,

znamená všímavost zaměřit pozornost konkrétním způsobem: úmyslně, v přítomném

okamžiku a bez posuzování. Klient je veden k tomu, aby se neidentifikoval se svými

myšlenkami a pocity. A především aby sám sebe na základě těchto obsahů mysli neposuzoval

a neodsuzoval. V psychoterapeutickém kontextu všímavosti je důraz položen i na tuto

akceptaci vůči sobě, vůči vlastní prožívané zkušenosti (cit. dle Koutný, 2010).

70

3. PŘECHOD DO DOSPĚLOSTI

Biodromální psychologie (Říčan, 2006b) pohlíží na jednotlivá stadia vývoje jako na

celoživotní příběh jedince ve vzájemné propojenosti jednotlivých stadií. Stručně řečeno jde o

obor současné psychologie, který se zajímá o životní cestu člověka. Studuje různé typy

životních drah lidí, všímá si aktivního podílu člověka na utváření vlastního života, jeho snah o

seberealizaci. Ptá se po hodnotě prožitého života, po jeho smyslu.

3.1. Vymezení období 18-26 let

Vývojové období, v němž se nacházejí respondenti tvořící výzkumný soubor v naší

práci, je u různých autorů různě vymezeno a pojmenováno. U většiny autorů nalezneme

věkové rozpětí od 18 do 25 let ve stádiu adolescence, pozdní adolescence a mladé dospělosti.

J.J. Arnett (2000) toto období v průmyslových vyspělých zemích zvlášť vyčleňuje jako

„emerging aduthood“.

Z pohledu biodromální psychologie v určitém období životní cesty dochází k životním

přechodům, ve kterých se hromadí důležitá rozhodnutí, která následně určují další směřování

vývoje člověka. Přechod do dospělosti je jedním z nich. W. Bridges (2004) uvádí, že když

člověk prožívá velké přechody, mívá často pocit, jako by visel ve vzduchoprázdnu. Toto

období se stává snesitelnější, pokud si uvědomuje, že tato změna směřuje ke smysluplnému

cíli.

3.1.1. Emerging adulthood

Autorem tohoto názvu a konceptu je Jeffrey Jensen Arnett (2000). Autor vychází

z výzkumu, kterým zjistil, že většina mladých lidí se necítí být dospělými. Jedná se o období

přibližně od 18 do 25 let věku lidí v industrializovaných společnostech. Pojem emerging

adulthood se většinou nepřekládá, případně se překládá jako „vynořující se dospělost“. Jde o

období, kdy mladí lidé experimentují a odkládají definitivní rozhodnutí. Vývoj českých

„emerging adults“ sledují například P. Macek (2003), J. Bejček a J.Vaníčková (2007), A.

Vávrová (2011).

Charakteristicky emerging adulthood (Arnett, 2004, cit. dle Vaníčková, 2007):

1. posun věku vstupu do manželství a rodičovství.

2. prodlužování doby studia,

71

3. změna postavení žen ve společnosti.

Pět základních znaků emerging adulthoods (Arnett, 2004, cit dle Vaníčková, 2007):

1. prozkoumávání, prohlubování identity, zkoušení možností (hlavně v lásce, v práci)

2. nestabilita

3. zaměřenost na sebe

4. je to věk pocitu „mezi“, věk přechodu – „ani adolescent ani dospělý“

5. naděje, možnost změnit svůj život, otevřené možnosti

Emerging adulthood je tedy nejen období plné nadšení, nadějí, ale i nejistot,

zmatenosti, nových obav a úzkostí. Život mladých lidí je často nezakotvený a často ani neví,

kam tato prozkoumávání nakonec mohou vést. J.J. Arnett (2000) říká, že je to období semi-

autonomie, kdy mladí lidé stále nechávají část zodpovědnosti na rodičích a dalších dospělých.

3.1.2. Adolescence

Adolescentní období je druhou fází dospívání. Vstup do fáze adolescence je

biologicky ohraničen reprodukčním zráním, tedy cca 15 lety. Závěr tohoto období pak nastává

dosažením psychické a ekonomické nezávislosti. Názory na horní věkovou hranici se různí,

nejčastěji se hovoří o věkovém rozmezí 20 – 22 let, u vysokoškoláků však dochází k

psychosociální a ekonomické nezávislosti ještě později (Říčan, 2006b).

Erik Erikson (2002, cit. dle Vágnerová, 2008) mluví o prodloužené adolescenci, která

je typická pro industrializované společnosti a označil toto období jako „psychosociální

moratorium“ tj. stav provizoria a přechodnosti. Mladí se domáhají co největší svobody,

experimentují a odkládají definitivní volbu. Společnost jim k tomu dává prostor, v němž mají

dosáhnout všech předpokladů dospělosti. Tempo biologického, psychického a sociálního zrání

je většinou rozdílné, což může být zdrojem napětí.

Podoba psychosociálního moratoria odpovídá Arnettovu konceptu.

V konceptu 8 psychosociálních stádií nás zajímají především páté a šesté období.

Hlavním tématem pátého stádia je konflikt mezi identitou a zmatením rolí. Člověk dosahuje

své identity, jestliže se stal schopným vázat se svobodně volenou věrností. Jestliže byla krize

identity vyřešena pozitivně, má mladý člověk hlubokou zkušenost, že je možné přijmout

závazky, aniž by ztratil svoji identitu. Může pak zažít seberealizaci v překračování sebe, v

otevřenosti vůči druhému. Nebezpečnými poruchami identity je hledání identity v protestu

72

vůči všem nebo v podobě sebezbožňujícího egocentrismu, který v druhých vidí jen prostředek

k dosažení svých cílů.

P. Macek (2003) mluví o tomto období jako o hledání a přehodnocování. Dle něho jde

spíše o pozvolný proces proměny prožívání, myšlení a hodnot, jež během experimentování

krystalizují až do podoby první ucelenější koncepce vlastního života. Rozhodnutí v tomto

období zásadně ovlivní jejich pozdější život. Toto období je silně vnímáno jako boj o smysl

života resp. správnost a smysluplnost vlastních rozhodnutí.

Prodloužená adolescence končí v okamžiku, kdy lidé jsou schopni si sami poradit

s problémy života, aniž by očekávali pomoc rodičů a sami se také rozhodují.

Dle R.J. Havighursta (cit. dle Macek, 2003) je adolescence dalším časem pro splnění

vývojových úkolů. Ve vývojovém úkolu jsou zahrnuty potřeby a očekávání společnosti, pro

jejichž splnění nabízí konkrétní společnost určité vzorce chování (patterns). Mezi ně patří:

představa o budoucích prioritách, osobních cílech, stylu života, stabilizace vlastního vztahu ke

světu, k sobě, druhým a k životu.

3.1.3. Mladá (časná) dospělost

Mladá dospělost nebo tzv. časná dospělost zahrnuje období přibližně od 20 do 30 let

(Vágnerová, 2008; Langmeier & Krejčířová, 2006). P. Macek (2003) označuje časnou

dospělost jako cestu k plné dospělostí, které představuje pro mladého člověka práci na

upevnění identity dospělého, identifikaci s rolí dospělého, produktivní orientaci a upřesnění

osobních cílů.

3.2. Vývoj identity

Ačkoliv vývoj a rozvoj lidské osobnosti a jeho identity probíhá celý život, vyžaduje

právě přechod do dospělosti nové nároky na potřebu vyznat se více sám v sobě, najít své

místo ve světě, v životním přesvědčení a programu (Říčan, 2006b). Hledání identity zesiluje

introvertní zaměření adolescenta. Je pro ně typická zvýšená sebereflexe. Vytváření nového

pojetí vlastní identity je proces, v němž se dospívající aktivně snaží uskutečnit svou

představu, kým by chtěl být. S tím souvisí i úsilí o hlubší sebepoznání a aktivní seberealizaci.

Adolescent je postaven do mnohanásobně postupné proměny a nejistoty, tato proměna musí

73

být zpracována jak kognitivně tak emocionálně. V emoční oblasti jde především o sebe-

akceptaci. Adolescent se vyvíjí a mění, ale tyto proměny nesmí ústit do životního chaosu.

Anticipace budoucnosti, uvědomění si mnoha možností narušuje infantilní jistotu a je

tak třeba usilovat o novou (Vágnerová, 2008).

Hledání identity není jen hledáním své budoucí praktické (pracovní, zájmové,

společenské) orientace, ale i orientace hodnotové, k níž neodmyslitelně patří i duchovní.

Vývojová psychologie (Langmeier, Krejčířová, 2006) se této problematice začíná nyní již

důsledněji a pozorněji věnovat, neboť touha vztahovat se ve svém životě k hodnotám, které

člověka přesahují, o které se může opřít a které dávají jeho životu konečný smysl, patří zřejmě

k univerzálním lidským potřebám.

3.3. Existenciální probuzení

Podle P. Macka (2003) adolescenční moratorium neznamená jen exploraci a

experimentování s rolemi, sociálním chováním, ale především experimentování s prožitky,

hodnotami, smyslem a zodpovědností.

R. Case (cit. dle Vágnerová, 2008) řadí adolescenty do tzv. fáze vektorových

struktur, která jim umožňují komplexnější operace (induktivní myšlení, hypoteticko-

deduktivní myšlení majíce charakter úvah o budoucnosti, komplexnější vnímaní souvislostí a

vztahů). Adolescentní období je tedy charakteristické abstrakcí, které jim umožňuje vidět sebe

a svět v širších souvislostech, z existenciální perspektivy. Adolescent je schopný vnímat

konečnost svého života, hrozbu osamělosti, bezesmyslnosti.

P. Halama (2000) se zaobírá existencionální úzkostí a říká, že uvědomění si

existencionálních skutečností v celé jejich hloubce přichází právě v adolescenci, kdy dětský

hodnotový systém a způsob vysvětlování věcí už není schopný zvládnout jejich hrozbu, která

se odhaluje v adolescentových schopnostech abstraktního myšlení. Na potvrzení tohoto faktu

P. Halama (2000) uvádí několik výzkumů, které u adolescentů potvrzují zvýšenou

existenciální úzkost, hledání odpovědí na existencionální otázky a přítomnost obav s nimi

spojených.

74

3.4. Vztah k přírodě v kontextu přechodu do dospělosti

U mladých lidí se podle Strejčkové (2007)32projevil prudký nárůst času tráveného u

televize a především počítačů. Venkovní prostor pro ně nabývá do jisté míry čehosi, co je

nezbytné překonávat při přemisťování mezi životně důležitými interiéry bytů, škol, hal či

nákupních center. Vymaňování přírody z života mladého člověka je tak patrné (Franěk, 2004).

Naše komunikace se světem jako s větším celkem odumírá. Jak pak můžeme

porozumět světu, nejsme li s ním v kontaktu? Kde můžeme na sebe nahlédnout z širší

perspektivy a porozumět svému životu jako spojitému článku, jež tu není jen sám o sobě a

sám ze sebe? Na otázku „Co dnes ovlivňuje identitu?“ B. F. Baumeister (1993, cit.

dle Křivohlavý, 2006, s. 182) píše: „Člověk je dnes fascinován sám sebou – tím kým je. Často

však bez ohledu na důsledky svého pojetí pro druhé lidi a stav světa. Vybírá si sám vzory.

Zdůrazňuje přitom svou svobodu, svá práva, daleko více nežli svou odpovědnost a své

povinnosti. Identita se stává u současného člověka mnohdy hlavním a konečným cílem jejich

života.“

Může přírodní prostředí napomoci mladým vzkvétat do smysluplné a autentické

odpovědnosti vůči sobě, druhým, společnosti a přírodě?

„…není divu, že člověk obklopený věcmi vyrobenými jen k jeho službám získává

dojem, že on je zdrojem všeho smyslu a veškeré hodnoty. V jeho umělém minisvětě tomu totiž

tak je“ Kohák (2002, s. 74).

Pocit propojenosti, začleněnosti se může stát vyrovnávací silou proti narcismu a

konzumerismu. Studie F.S. Mayera, C.M. Frantz (2004) provedených na studentech potvrdily,

že sounáležitost s přírodou negativně korelovala s konzumním životem a pozitivně se

schopností zaujmout širší perspektivu, nadhled a stanovisko druhého.

Příroda může být cílem i symbolem takového přesahu, prostředkem, kontextem či

katalyzátorem umocňujícím prožitek přiblížení se k něčemu většímu. Pocit, že jsme součástí

komplexního celku přesahující individualitu jednotlivce, může vést k objevení

„odpoutanějšího já“, já méně emočně konfliktního, více integrovaného. Příroda sama o sobě

je skutečným otevřeným přesahujícím prostorem a přesto naprosto odlišná od civilizace svými

hodnotovými preferencemi. Tato skutečnost a jistá odlišnost nabízí potenciální perspektivu,

z níž můžeme jinak pohlédnout na svůj život a na vlastní jednání.

32 dostupné na: http://envigogika.cuni.cz v článku Odcizování člověka přírodě v teorii a praxi. Vyhledáno dne 8.11.2009.

75

Pavel Skála (2003) připomíná, že lidé, kteří učinili nekritickým těžištěm svých aktivit

lidskou ekonomiku, techniku, mají tendenci do ní nezahrnovat poškození přírody, která je

přitom podmínkou možnosti jejich kultury i jich samých jako fyzických bytostí. Z

psychologického pohledu se to může jevit tak, jako by zde došlo k určitému přesunutí obrazu

zdroje a dárce života a jeho smyslu, a tím i “objektu” úcty a důvěry. Tím se nyní pro člověka

stává věc vytvořená jím samým nebo jiným člověkem, zpravidla určitým expertem.

Theodor Rozsak (1992) mluví v tomto smyslu o technokracii, kdy lidé přestávají

naslouchat vlastnímu prožívání, zkušenosti a odevzdaně spoléhají na techniku a její experty.

Principy pozitivní psychoterapie (Joseph, Linley, 2008, cit. dle Slezáčková, 2009),

které jsou v souladu se zásadami nedirektivní humanistické psychoterapie (PCA, Person-

centered approach) vycházejí z teoretické koncepce aktualizační tendence33 a organismického

hodnotícího procesu. Organismický hodnotící proces je lidem vrozená schopnost vědět, co je

pro ně důležité a zásadní pro naplnění jejich života, získaná na základě spolehnutí se na

fyziologické signály vlastního těla (Rogers, 1998). V souladu s přístupem zaměřeným na

člověka (PCA) byla v rámci pozitivní psychoterapie vyvinuta také tzv. teorie sebeřízení (self-

determination theory – SDT, Ryan, Deci, 2000).

Čas strávený v přírodním prostředí se dle různých autorů (Rozsak, 1992; Davis, 2004)

může stát vhodným prostorem k všímání si (mindfulness) vlastního organismického procesu..

3.5 Shrnutí teoretické části

V teoretické části jsme načrtli téma přírody v oboru psychologie. Objasnili jsme

jednotlivé pojmy, historii a současné obory zabývající se přírodou. Stručně jsme také uvedli

dosavadní výzkumy a vysvětlení pozitivního vlivu přírody na kvalitu života člověka. Dotkli

jsme se i aplikované psychologie, která využívá potenciálu přírody k rozvoji možností

jedince. Celou tuto stať jsme zakomponovali do nově se objevujícího ekologického

paradigmatu. Snažíme se na téma přírody podívat z pohledu pozitivní psychologie, tj. jak

příroda přispívá a jak se dotýká kvality života člověka, jeho spokojenosti, smysluplnosti,

spirituality, schopnosti introspekce. Ohniskem naší práce je téma uvědomění si, všímání si a

prožívání vzájemné sounáležitosti s přírodou a naznačení možností, které tato blízkost nabízí.

Různí autoři (Schultz, Schmuck, 2002) tvrdí, že uvědomění si vzájemné provázanosti a

33 hlavní motivační síla optimálního lidského vývoje, vrozená tendence organismu rozvinout všechny své schopnosti sloužící jeho zachování a rozvoji (Casemore, 2008, cit. dle Slezáčková, 2009).

76

pozitivního zarámování našeho recipročního vztahu k přírodě, může přispět i k podnícení a

povzbuzení udržitelného rozvoje společnosti z dlouhodobějšího hlediska.

Lidé nenavazují blízké vztahy jen s lidským světem, ale i s přírodním. Každé období

vývoje člověka má však svá specifika a potřeby. Co může příroda nabídnout mladému

člověku na přechodu dospělosti, tj. v období, kdy již je schopný hledat vlastní odpovědi na

doteky existenciálních otázek a vědomě si začít utvářet svůj životní styl? Tímto tématem jsme

ukončili svou teoretickou část a můžeme přistoupit k vlastnímu výzkumnému bádání.

77

II. VÝZKUMNÁ ČÁST

4. VÝZKUMNÉ CÍLE A HYPOTÉZY

4.1. VÝZKUMNÝ PROBLÉM A CÍLE

V naší výzkumné práci reagujeme na výzvu více zapojit psychologii do problému

udržitelnosti lidského rozvoje a ochrany životního prostředí. Zahraniční studie ukazují, že

zájem o zachování přírody a ekologické angažování bývají ovlivněné mírou prožívání

sounáležitosti s přírodou (Mayer et al., 2009).

Naším výchozím problémem je nejen špatný a stále se zhoršující stav přírodního

prostředí, ale jistým způsobem i deformující se vztah člověka k jeho přirozenému prostředí

(Franěk, 2009a).

Snažíme se ukázat pozitivně motivující důvody, proč se intenzivněji zabývat vztahem

člověka k přírodě a rozvíjet uvědomění si emočního pouta k přírodě. Připojujeme tak tuto

oblast zkoumání k proudu pozitivní psychologie. Přírodní prostředí a osobní vztah k přírodě

zkoumáme jako důležité a komplexní faktory, které napomáhají k smysluplnému a

pohodovému životnímu stylu. V naší práci se zabýváme zmíněným vztahem u lidí ve věku

18-25 let.

V naší práci se zajímáme v České republice o poměrně novou oblast výzkumného

bádání. U nás se zkoumáním vztahu člověka k přírodě a jeho ontogenetickým vývojem

zabývá Jan Krajhanzl (2006, 2007a, 2007b, 2009, 2010), Viktor Kulhavý (2008), Marek

Franěk (2004, 2007, 2009a, 2009b). Jejich hlavním cílem je ekologicky udržitelné chování

jedinců.

Naším cílem je za pomocí kvantitativní ale i kvalitativní analýzy nalézt případné

souvislosti mezi prožíváním sounáležitosti s přírodou, mírou kontaktu s přírodou a jevy jako

je reflexe, ruminace, spokojenost se životem a smysluplnost života. V kvalitativní části

zjišťujeme, jakou hodnotu mladým lidem příroda přináší.

78

Výzkumné otázky

Pokud je nám známo, takto koncipovaná psychologická studie nebyla doposud

v České republice uskutečněna. Při formulaci hypotéz se odvíjíme od dosavadních poznatků

uvedené v teoretické části. Na základě prostudované literatury a řady zahraničních studií jsme

výzkumné otázky formulovali následujícím způsobem:

1. Má prožívání sounáležitosti s přírodou vliv na míru spokojenosti se životem?

2. Má prožívání sounáležitosti s přírodou vliv na míru smysluplnosti vlastního života?

3. Má prožívání sounáležitosti s přírodou vliv na vnitřní jevy jedince jako je reflexe a

ruminace?

4. Má na míru prožívání sounáležitosti s přírodou vliv, zda jedinci vyrůstali ve městě či na

venkově?

5. Souvisí míra prožívání sounáležitosti s přírodou s tím, jak jsou osoby obklopeny

přírodními prvky?

6. Co pro mladé lidi znamená příroda? Jaký má pro ně význam přírodní prostředí?

4.2. VÝZKUMNÉ HYPOTÉZY

Na základě výše uvedených výzkumných otázek jsme formulovali následující

hypotézy:

H1: Osoby, které prožívají vyšší míru sounáležitosti s přírodou, vykazují vyšší míru

spokojenosti se životem.

H2: Osoby, které prožívají vyšší míru sounáležitosti s přírodou, vykazují vyšší míru

smysluplnosti života.

H3: Osoby, které prožívají vyšší míru sounáležitosti s přírodou, vykazují

a) vyšší míru reflexe.

b) nižší míru ruminace.

H4: Osoby, které vyrůstaly na venkově, se liší v míře sounáležitosti s přírodou od osob,

které vyrůstaly ve městě.

H5: Osoby, které jsou více obklopeny přírodními prvky, prožívají vyšší míru sounáležitosti s

přírodou.

79

5. METODY A METODOLOGICKÉ POSTUPY

5.1. CHARAKTERISTIKY VZORKU

Do našeho výzkumu se podařilo zapojit celkem 171 osob ve věkovém rozmezí 18-25

let.

Tab. 4: Charakteristiky výzkumného souboru

POHLAVÍ četnost relativní četnost [v %]Muž 60 35,1Žena 109 64,7ChD (Chybějící data) 2 1,2

VĚK četnost relativní četnost [v %]18 42 24,619 28 16,420 27 15,821 29 1722 22 12,923 7 4,124 8 4,225 7 4,1ChD 1 0,6

TYPY ŠKOL - OBOROVÉ ZAMĚŘENÍ četnost relativní četnost [v %]Střední školy, odborná učiliště 42 24,6Kosmetika/kadeřnictví 21 12,3Technické (elektrikář, automechanik) 8 4,7Obchodní 5 2,3Zdravotní 4 2,3Servírka/číšník 3 1,8Řemeslné (truhlář) 1 0,6

Gymnázium: 20 11,7Všeobecné 12 7Biskupské 8 4,7

Vysoké a vyšší školy: 96 56,1Pedagogické 24 14Ekonomicko-správní 23 13,5Přírodovědecké, veterinární lékařství 19 11,1Historické vědy 15 8,8Stavební 6 3,5Lékařské 3 1,8Právnické 3 1,8Filologické 2 1,2

80

Sociální 1 0,6ChD 13 7,6

KDE BYDLÍ četnost relativní četnost [v %]Venkov 37 21,6Maloměsto 71 41,5Velkoměsto 62 36,3ChD 1 0,6

KDE VYRŮSTALI četnost relativní četnost [v %]Venkov 61 35,7Maloměsto 82 48Velkoměsto 27 15,8ChD 1 0,6

POBÝVÁNÍ V PŘÍRODĚ četnost relativní četnost [v %]skoro vůbec 4 2,31-2x za měsíc 56 32,71-2x za týden 66 38,63-4x za týden 27 15,8více jak 4x za týden 17 10ChD 1 0,6

RODINNÝ STAV četnost relativní četnost [v %]svobodný/a 124 72,5partnerství 44 25,7ženatý/vdaná 1 0,6ChD 2 1,2

ZDRAVOTNÍ STAV četnost relativní četnost [v %]výborný 88 51,5uspokojující 74 43,3neuspokujující 5 2,9velmi neuspokojující 1 0,6ChD 3 1,8

5.2. SBĚR DAT

Dotazníky jsme rozdělili mezi města Brno, Praha, České Budějovice, Polička a jejich

okolí. Administrování po osobní konzultaci provedli pověřené osoby a pedagogové v průběhu

měsíců října a listopadu 2011. Pověřené osoby a učitele jsme vždy instruovali, aby student

vyplnil dotazník sám, sám za sebe, vložil jej do obálky a zalepil. Na začátku dotazníku jsme

napsali stručnou instrukci.

81

Na jednotlivé otázky neexistovaly špatné nebo dobré odpovědi. Dotazník nebyl časově

omezený.

Dotazníky jsem nejdříve rozdala po šesti mezi osm pověřených osob, kteří v těchto

oblastech studují. Vlastní administrace probíhala individuálně o přestávkách v  prostorách

školy a vždy v jejich přítomnosti. V tomto případě se jednalo o metodu lavinového výběru

vzorku.

Dále, abychom získali větší množství dat, jsem oslovila kantory z odborně zaměřených

škol v těchto městech. Studenti byli o spolupráci požádáni za pomocí ochotných kantorů

příslušných škol, kteří souhlasili se zapojením do výzkumu. Testování pak proběhlo během

běžné výuky v prostorách školy. Vždy spolupracovala celá třída. Zde se jednalo o skupinovou

administraci. Vyplnění dotazníků trvalo cca 25 min. V druhém případě jsme použili metodu

příležitostného výběru.

5.3. VÝZKUMNÉ METODY

Dotazník se skládal z šesti částí označených A až F.

Všechny čtyři škály použité v našem dotazníku (tj. CNS, RRQ, SWLS, SŽŽ) se

skládaly z výroků hodnocených na pěti bodové Likertově škále od „vůbec nesouhlasím“ po

„úplně souhlasím“. Tyto škály se nacházejí v části dotazníku A-D. U všech škál jejich autoři

demonstrují dobré psychometrické vlastnosti.

5.3.1. Connectedness to Nature Scale (CNS) - Sounáležitost s přírodou

CNS se nachází v dotazníku v části A.

Zvažovali jsme, jaká škála by v našem výzkumu nejlépe zachytila vztah mladého

člověka k přírodě. V úvahu připadaly tři celosvětově nejpoužívanější škály současné doby.

Mezi ně patřila NEP škála (The new environmental paradigma scale) od autorů

Dunlap, Van Liere, Mertig, Jones (2000). Tato patnáctipoložková škála měří základní

přesvědčení týkající se náležitosti k přírodnímu světu, individuálního pohledu respondenta na

svět. NEP škála se spíše soustředí na kognitivní stránku.

INS (Inclusion of Nature in the Self, Schutz, 2001) byla další škála, která připadala

v úvahu. Jednopoložková škála se skládá ze sedmi párů kruhů (grafická operacionalizace

82

propojenosti), které reprezentují „přírodu“ a „self“. Položka zkoumá míru, jak respondent

zahrnuje přírodu do kognitivní prezentace sebe samého. Tato škála se nám jevila příliš

abstraktní a kvůli jedné položce málo spolehlivá.

Po pečlivém prostudování zahraničních studií jsme použili škálu CNS (Connectedness

to Nature scale) od autorů F. Stephan Mayer a Cynthia McPherson Frantz (2004), jež měří

individuálně emoční úroveň sounáležitosti s přírodním světem. Autoři se především

soustředili na prožívání respondentova vlastního postoje vůči přírodě, tj. jak se respondenti

cítí být součástí přírody.

CNS má svou odvozenou variantu CNS (State), která měří aktuální stav prožívání

sounáležitosti s přírodou tj. jak pravě nyní, v tomto přítomném momentu se cítí respondent

součástí života přírody (Mayer, Frantz, 2009).

Pro náš výzkum jsme použili původní variantu CNS (Trait), která měří míru

sounáležitosti s přírodou jako respondentovu relativně ustálenou tendenci k prožívání.

Původní škála se skládala z 14 položek.

Příklady tvrzení z dotazníku:

Vnímám přírodu jako prostředí, do kterého patřím.

Jako strom může být součástí lesa, cítím, že i já jsem zasazený/á do širšího přírodního

prostředí.

Cítím, že všichni obyvatelé Země (lidé, zvířata, rostliny aj.) sdílejí společnou „sílu života“.

4) Často se cítím oddělený/á od přírody. (obrácená, -)

12) Když uvažuji o svém místě na Zemi, považuji se za člena na nejvyšší příčce

v hierarchii přírody. (obrácena, -)

Mayer a Frantz (2004, 2009) demonstrují řadou studií dobré psychometrické

vlastnosti. Ve světě se tato škála již osvědčila. CNS skóre korelovalo s proměnnými jako INS,

NEP škálou, zohledňováním přírodní perspektivy, ekologickým jednáním, biocentrickým

postojem, způsobem života, tj. do jaké míry respondent žije v kontaktu s přírodou a

nekorelovalo s potenciálně zkreslujícími proměnnými jako sociální žádoucnost, akademický

postoj apod.

Analýza položek

I přestože tato škála patří v zahraničí k již důsledně prověřeným metodám, nebyla

dosud přeložena a použita na české populaci, proto jsme se rozhodli pro podrobnější analýzu

jednotlivých položek.

83

Tab. 5: Korelace mezi jednotlivými položky CNS

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14

1 1,00 0,36 0,28 0,06 0,33 0,28 0,44 0,11 0,18 0,19 0,29 0,03 0,11 0,16

2 0,36 1,00 0,27 0,05 0,34 0,24 0,33 0,15 0,32 0,13 0,33 0,00 0,18 0,29

3 0,28 0,27 1,00 -0,00 0,25 0,48 0,22 0,15 0,20 0,39 0,21 0,01 0,23 0,16

4 0,06 0,05 -0,00 1,00 0,08 -0,01 0,10 -0,06 0,10 0,04 -0,02 0,15 0,01 0,02

5 0,33 0,34 0,25 0,08 1,00 0,29 0,52 0,17 0,35 0,37 0,40 -0,13 -0,01 0,13

6 0,28 0,24 0,48 -0,01 0,29 1,00 0,27 0,13 0,26 0,27 0,26 0,09 0,14 0,28

7 0,44 0,33 0,22 0,10 0,52 0,27 1,00 0,16 0,36 0,40 0,52 0,00 0,06 0,17

8 0,11 0,15 0,15 -0,06 0,17 0,13 0,16 1,00 0,32 0,13 0,21 -0,08 0,07 0,06

9 0,18 0,32 0,20 0,10 0,35 0,26 0,36 0,32 1,00 0,37 0,39 -0,03 0,16 0,21

10 0,19 0,13 0,39 0,04 0,37 0,27 0,40 0,13 0,37 1,00 0,43 0,07 0,22 0,17

11 0,29 0,33 0,21 -0,02 0,40 0,26 0,52 0,21 0,39 0,43 1,00 -0,14 0,19 0,29

12 0,03 0,00 0,01 0,15 -0,13 0,09 0,00 -0,08 -0,03 0,07 -0,14 1,00 0,25 0,15

13 0,11 0,18 0,23 0,01 -0,01 0,14 0,06 0,07 0,16 0,22 0,19 0,25 1,00 0,17

14 0,16 0,29 0,16 0,02 0,13 0,28 0,17 0,06 0,21 0,17 0,29 0,15 0,17 1,00Označené korelace jsou významné na hladině p < 0,01

Tabulka výše nám překvapivě ukázala, že položka 4 („Často se cítím oddělená/ý od

přírody“) významně nesouvisí s žádnou položkou. Položka 12 vykazuje jen dvě slabé

korelace.

Ověření dostatečné vnitřní konzistence celé škály, tj. zda jsou všechny položky

dostatečně homogenní, jsme provedli za pomoci výpočtu Cronb. alfa, které nám vyšlo 0,76.

Faktorová analýza nám ukázala tři latentní proměnné. Jejich struktura však nebyla nijak

jednoznačná. Proto jsme se rozhodli problematické položky 4 a 12 do celkového skóru CNS

nezařadit. Pro námi zkrácenou revidovanou škálu používáme zkratku CNS-R. Cronb. alfa

CNS-R škály nám vyšlo 0,81.

Rozpětí možného obodování po vynechání položek 4 a 12 činilo 12 – 60 bodů. Čím

více respondent obdržel bodů, tím více se cítil součástí přírodního světa.

5.3.2. Satisfaction With Life Scale (SWLS) - Škála spokojenosti se životem

Tato škála se nacházela v části C.

Ke zjištění osobní pohody respondentů (H1) jsme zvolili metodu SWLS (Satisfaction

With Life Scale), do češtiny překládanou jako Škála spokojenosti se životem, kterou vytvořili

Ed Diener, Robert A. Emmons, Randy J. Larsen a Sharon Griffin v roce 1985. Škála je

konstruována k měření celkového kognitivního posouzení životní spokojenosti. Výsledkem je

84

tedy jediný skór, který udává globální míru spokojenosti se životem. V ČR se tato škála již

používá (Blatný a kol., 2005).

Příklady tvrzení z dotazníku:

V mnoha ohledech se můj život blíží mému ideálu.

Se svým životem jsem spokojený/á.

Kdybych mohl/a žít svůj život znovu, téměř nic bych nezměnil/a.

Rozpětí možného obodování činilo 5 - 25 bodů. Čím více respondent obdržel bodů,

tím vyšší míru spokojenosti se životem vykazoval.

5.3.3. Škála Životnej Zmysluplnosti (ŠŽZ)

Tato škála se také nacházela v části C.

Pro změření míry smysluplnosti života (H2) jsme použili Škálu životnej

smysluplnosti, která je původní slovenskou metodikou. Jejím tvůrcem je Peter Halama

(2007). Táto škála vychází z tříkomponentového chápaní smyslu (Reker, Wong, 1998, viz.

2.2.). Jde o kvalitní a ověřený dotazník.

Příklady tvrzení z dotazníku:

Vůbec nechápu, kvůli čemu jsem na světě, a proč vlastně žiju.

Život se mi zdá jednotvárný a většinou mě nudí.

Nemám dost sil uskutečnit to, co považuji za důležité.

ŠŽZ má celkem 18 výroků. Rozpětí možného obodování činilo 18 – 90 bodů. Čím

vyšší je bodová hodnota, tím více je život dané osoby naplněný smyslem

5.3.4. Rumination-Reflection Questionnaire (RRQ)

Tyto škály se nacházely v části B.

Pro změření jevů reflexe a ruminace (H3) jsme použili škálu RRQ. Tuto škálu sestavili

a prověřili Paul Trapnell a Jennifer Campbell (1999). RRQ je 24 položkový, sebeposuzovací

dotazník, který měří dva odlišné druhy sebe-uvědomování (podrobnější popis uvádíme

v teoretické části, viz. 2.4.1.):

1) ruminace (12 položek) – neurotická, úzkostlivá pozornost k sobě

Příklady tvrzení z dotazníku:

85

Moje pozornost je často zaměřena na ty stránky sebe sama, o kterých bych raději

nepřemýšlel/a.

Někdy je pro mě těžké přestat přemýšlet o sobě sama.

Mám sklon rozebírat své reakce a chování k druhým lidem hodně dlouho poté, co k nim

došlo.

2) reflexe (12 položek) - zvídavé zkoumání sebe

Příklady tvrzení z dotazníku:

Velmi rád/a zkoumám svůj vnitřní svět.

Rád/a rozebírám, proč dělám to, co dělám.

Filozofické nebo abstraktní uvažování o svých vztazích s druhými lidmi mě moc nezajímá.

Tyto dva jevy jsme zkoumali zvlášť. Rozpětí možného obodování v rámci jednoho

druhu sebezkoumání činilo 12 – 60 bodů. Čím více respondent obdržel bodů, tím vyšší míru

ruminace nebo reflexe vykazoval.

Tato škála také ještě nebyla dosud přeložena a použita na české populaci. Z těchto

důvodů jsme ověřili vnitřní konzistenci položek za pomocí Cronb. alfa, které nám u obou

položek vyšlo 0,82. Zde každá položka přispívala k vnitřní konzistenci. Faktorovou analýzou

jsme prokázali, že reflexe i ruminace zvlášť měří jeden faktor.

5.3.5. Míra kontaktu s přírodou

V této části jsme použili otázky, které jsme vytvořili pro náš výzkum, abychom zjistili,

kde respondent vyrůstal (H4) a jeho míru kontaktu s přírodou (H5).

Tyto otázky se nacházely v části D.

Ke zjištění, kde respondenti vyrůstali (H4), jsme položili otázku:

V jakém prostředí jste vyrůstal/a?

a) na venkově (vesnici)

b) na předměstí, v maloměstě

c) ve městě nad 100 000 obyvatel

Následující položky v části D zjišťovaly míru obklopení přírodními prvky v současnosti

(H5), tj.: 1) v jakém prostředí po většinu svého času nyní bydlí, 2) zda pobývají na chatě

3) zda pěstují květiny 4) zda chovají zvířata, 5) jak často vyrazí do přírody.

86

5.3.6. Otevřená otázka

Na konci části D jsme položili otevřenou otázku, která mapuje naši šestou výzkumnou

otázku: „Co pro Vás znamená příroda? Jaký má pro vás význam přírodní prostředí?“

V poslední části E jsme se zajímali o demografické údaje jako věk, vzdělání, pohlaví,

zdravotní a rodinný stav.

5.4. METODY ANALÝZY DAT

5.3.1. Kvantitativní část

V rámci naší diplomové práce jsme k vyhodnocení získaných dat použili software pro

statistické zpracování a analýzu dat Statistica 9 a Statistica 10, IBM SPSS Statistics 20. Kde

se vyskytovala ordinální data, data s výrazně nenormálním rozdělením, malé skupiny, tam

jsme nadále použili neparametrickou statistiku.

Škálování proměnné „obklopení přírodními prvky“ - operacionalizace H5

Pro ověření páté hypotézy jsme vytvořili pět vlastních položek s cílem změřit, jak jsou

respondenti obklopeni přírodními prvky. Jako formát odpovědí jsme použili uspořádané

kategorie nabízející více alternativ, kterým jsme přiřadili číselné kódy, které odrážejí váhu

zjišťující proměnné. Zvažovali jsme, zda bychom měli učinit v bodování rozdíly a zdůraznit

váhu některé položky větším počtem bodů. Nakonec jsme usoudili, že by upřednostnění

některých položek bylo velice subjektivní. Každou otázku jsme obodovali po jednom bodu.

Uspořádané kategorie v položce jsme také rozlišili jedním bodem. Čím větší počet bodů

respondent obdržel, tím vyšší míra obklopení přírodními prvky mu byla přisouzena. V

závorce uvádím počet bodů, které jsme připočetli za tuto odpověď. Rozpětí možného

obodování činilo 0-9 bodů.

1. V jakém prostředí nyní bydlíte po většinu svého času?

a) na venkově (2b.)

b) na předměstí, v maloměstě (1b.)

c) ve velkoměstě nad 100 000 obyvatel (0b.)

2. Jezdíte na chatu/chalupu do přírody?

a) ano (1b.)

b) ne (0b)

87

3. Máte nějaké živé květiny v práci nebo doma?

a) ano (1b.)

b) ne (0b.)

4. Chováte nějaká zvířata pro radost (nejen pro materiální či ekonomický užitek)?

a) ano (1.)

b) ne (0b)

5. Kolikrát během roku průměrně vyrazíte do přírody? Do přírody chodíte:

a) skoro vůbec (0b.)

b) jednou až dvakrát za měsíc (1b.)

c) jednou až dvakrát týdně (2b.)

d) tři až čtyřikrát týdně (3b.)

e) více jak čtyřikrát za týden (4b.)

V rámci páté hypotézy jsme ve výsledcích porovnávali tyto skóry:

a) zda položka č. 1 zvlášť (místo bydliště) souvisí s mírou sounáležitosti s přírodou?

b) zda součet všech pěti (1-5) položek („celkový index míry obklopení přírodními prvky“)

souvisí s mírou sounáležitosti přírodou?

c) zda položka č. 5 zvlášť (frekvence vycházek) souvisí s mírou sounáležitosti s přírodou?

5.3.2 Kvalitativní část

Pro obohacení našeho výzkumu jsme zařadili do našeho dotazníku otázku: „Co pro

Vás znamená příroda? Jaký má pro vás význam přírodní prostředí?“ Záměrem této otázky

bylo prozkoumání, pojmenování a zkonkretizování toho, jakou osobní hodnotu má dnes pro

mladé příroda.

K analýze odpovědí jsme přistoupili z více stran:

I. dle citového zabarvení, emočního náboje, zda je tendence se přiblížit nebo vzdálit (Kuhl,

2002, Švancara, 2003). Na hédonickém kontinuu jsme vybrali tři kategorie: 1) pozitivní

(kladný) 2) neutrální (indiferentní) 3) negativní (záporný). Jednalo se o formální přístup,

opírající se především o teoretické uvažování a vyznačující se apriorní konstrukcí kategorií.

Pokud se současně u respondenta objevily dvě kategorie (např. respondent vyjádřil náklonnost

k přírodě, ale zároveň, že v ní prožívá i strach, ohrožení, nepohodlí), spočítali jsme počet slov

patřící k dané kategorii a respondenta jsme zařadili do té části, která byla co doslov početnější

(obsáhlejší). Vždy jsme respondenta přičetli jen do jedné kategorie.

88

II. v druhém přístupu dělení jsme použili teoretický přístup opírající se o hodnoty

identifikované S.R. Kellertem (1996, 1998, 2002), které podrobněji popisujeme na s. 14. Tento

přístup jsme doplnili o deskriptivně-empirický postup, kdy jsme se nechali inspirovat

samotnými výpověďmi respondentů. Pod těchto devět Kellertem určených kategorií jsme

vypsali tyto jednotlivé podkategorie, které jsme nazvali podle nejčastěji se opakujících témat

(konkrétních slov) respondentů.

III. v třetím přístupu používáme jako předlohu Tab. 1 Přehled pozitivního vlivu přírody dle

dimenzí kvality života, kterou uvádíme na s. 29.

IV. Na konci odpovídáme na tři otázky, které nás v rámci této práce zaujaly, a uvádíme i vlastní

shrnutí za pomocí respondentových odpovědí.

89

6. VÝSLEDKY

6.1. KVANTITATIVNÍ ČÁST

Škály vyplnilo celkem N = 171 respondentů.

Průměrný skór sounáležitosti s přírodou činil AM = 40. Výsledky se pohybovaly v

rozmezí mezi 15 až 60 body. Směrodatná odchylka byla SD = 6,9.

Tab. 6: Popisné statistiky proměnných

AM SD Průměr Medián Minimum Maximum N

CNS-R 171 6,85 39,94 41 15 60 171

SWLS 171 3,95 16,38 16 5 25 171

SŽZ 171 9,91 66,06 67 25 90 171

RUMINACE 171 7,39 39,84 41 18 58 171

REFLEXE 171 7,66 36,13 36 15 57 171

Za pomocí testu ANOVA jsme zjistili, že věk, vzdělání, zdravotní stav neměl na míru

sounáležitosti s přírodou statisticky významný vliv.

Za pomocí t-testu pro nezávislé vzorky se statisticky významný rozdíl mezi pohlavím

ukázal pouze ve škále ruminace na 1% hladině významnosti, kde vyšší míra byla

zaznamenána u žen. Počet platných odpovědí byl N = 169.

Tab. 7: Rozdíl mezi pohlavím ve škále ruminace

AM-MAM-ŽSD-MSD -Ž t p N-M N-Ž

RUMINACE 37,70 40,99 7,06 7,33 -2,83 0,01 60 109

H1, H2, H3: Vztahy mezi sounáležitostí s přírodou, spokojeností s životem,

smysluplností života, reflexí a ruminací

Tab. 8: Vzájemná korelace mezi proměnnými

CNS-R SWLS SŽZ RUMIN. REFL.

CNS-R 1,00 -0,02 0,19 0,33 0,52

SWLS -0,02 1,00 0,64 -0,25 0,01

SŽZ 0,19 0,64 1,00 -0,16 0,23

RUMIN. 0,33 -0,25 -0,16 1,00 0,44

REFL. 0,52 0,01 0,23 0,44 1,00Označené korelace jsou významné na hladině p < 0,05

90

Při korelaci bez kontroly pro vliv ostatních proměnných se ukázal na 1% hladině

významnosti vztah mezi proměnnými:

H2: CNS a  ŠŽZ (r = 0,19, p < 0,01)

H3: CNS a reflexí (r = 0,52, p < 0,01)

H3: CNS a ruminací (r = 0,33, p < 0,01)

Dále jsme pomocí korelační matice zaznamenali, že spokojenost (SWLS) negativně

souvisí s ruminací (r = -0,25, p < 0,01), ale s reflexí již nekoreluje. Ruminace negativně

korelovala i se smysluplností života (r = -0,16, p < 0,05). I když reflexe a ruminace jsou spolu

v středně silném pozitivním vztahu (r = 0,44, p < 0,01), reflexe na rozdíl od ruminace se

smysluplností života vykazovala pozitivní vztah (r = 0,23, p < 0,01). Nejsilnější vzájemný

vztah v našem výzkumu se ukázal mezi spokojeností a smysluplností života (r = 0,64, p <

0,01).

H1: Na základě vzájemné korelace se nám první hypotéza nepotvrdila. Osoby, které

prožívají vyšší míru sounáležitosti s přírodou, nevykazují vyšší míru spokojenosti se životem.

Regresní analýza s predikovanou proměnou smysluplnost života

Tab. 9: Vztah závislé proměnné ŠŽZ k prediktorům CNS-R, SWLS, ruminace, reflexe

beta b Sm.chyba z b t (166) p

CNS-R 0,12 0,18 0,09 1,86 0,06

SWLS 0,60 1,51 0,14 10,51 0,00

RUMINACE -0,17 -0,22 0,09 -2,58 0,01

REFLEXE 0,25 0,33 0,09 3,67 0,00Označené korelace jsou významné na hladině p < 0,01

Vícenásobnou regresí bylo zjištěno, že míra smysluplnosti života je predikována

především mírou spokojenosti se životem (beta = 0,6, p < 0,01), reflexí (beta = 0,25, p < 0,01)

a částečně také ruminací (beta = -0,17, p < 0,05). Marginálním prediktorem se ukázala i CNS-

R (beta = 0,12, p < 0,06), která se již ale nepovažuje za statisticky významnou hodnotu.

Smysluplnost života a reflexe jsou v pozitivním vztahu, smysluplnost života a ruminace jsou

v negativním vztahu. Regresivní model vysvětloval celkem 49% rozptylu v míře

smysluplnosti života (R = 0,70, F (4, 166) = 40,55, p < 0,001).

Následující tabulka popisuje krokovou regresní analýzu, kde jsme v prvním kroku

za prediktory dosadili SWLS, v druhém kroku SWLS, reflexi, ruminaci, CNS-R.

91

Tab. 10: Kroková regresní analýza 1) SWLS, 2) SWLS, reflexe, ruminace, CNS-R

Model R R2 Uprav. R2 Sm.chyba

1 0,64 0,41 0,40 7,65

2 0,70 0,49 0,48 7,13

Krokovou regresní analýzou jsme nadále zjistili, že SWLS nezávisle na ostatních

proměnných vysvětluje 41% rozptylu proměnné ŠZZ. Ostatní proměnné CNS-R, ruminace,

reflexe, které se vzájemně významně překrývají, potom nezávisle na SWLS vysvětlují 8,6%

rozptylu ŠZZ.

H2: Korelační analýzou se nám druhá hypotéza jen částečně potvrdila. Regresní

analýzou se zjistilo, že míra smysluplnosti života není ovlivněna mírou sounáležitosti

s přírodou nezávisle od jiných použitých prediktorů, především reflexe.

Regresní analýza s predikovanou proměnou reflexe

Tab. 11: Vztah závislé proměnné reflexe k prediktorům CNS-R, SWLS, ŠŽZ, ruminace

beta b Sm.chyba z b t (166) p

CNS-R 0,35 0,39 0,07 5,25 0,00

SWLS -0,11 -0,21 0,15 -1,39 0,17

SŽZ 0,30 0,23 0,06 3,67 0,00

RUMINACE 0,35 0,36 0,07 5,26 0,00Označené korelace jsou významné na hladině p < 0,01

Vícenásobnou regresí bylo zjištěno, že míra reflexe je predikována mírou

sounáležitosti s přírodou (beta = 0,35, p < 0,01), ruminací (beta = 0,35, p < 0,01) a

smysluplností života (beta = 0,30; p < 0,01). Všechny tři významné proměnné byly s reflexí

v pozitivním vztahu. Regresivní model vysvětloval celkem 41% rozptylu reflexe (R = 0,64,

F(4, 166) = 40,55, p < 0,001).

H3: a) Regresní analýzou jsme zjistili, že míra reflexe je částečně predikována mírou

sounáležitosti s přírodou (beta = 0,35). Vztah se ukázal pozitivní, staticky významný na 1%

hladině významnosti. Tato část třetí hypotézy se na základě regresní analýzy potvrdila.

92

Regresní analýza s predikovanou proměnou ruminace

Tab. 12: Vztahy závislé proměnné ruminace k CNS-R, SWLS, SŽZ, reflexi

beta b Sm.chyba z b t (166) p

CNS-R 0,16 0,17 0,08 2,06 0,04

SWLS -0,09 -0,17 0,16 -1,06 0,29

SŽZ -0,23 -0,17 0,07 -2,58 0,01

REFLEXE 0,41 0,40 0,08 5,26 0,00Označené korelace jsou významné na hladině p < 0,01

Regresivní analýzou bylo zjištěno, že míra ruminace respondenta je ovlivněna

především mírou reflexe (beta = 0,4; p < 0,01), smysluplností života (beta = -0,23; p < 0,05) a

sounáležitostí s přírodou (beta = 0,16; p < 0,05). Ruminace a reflexe jsou v pozitivním vztahu,

stejně jako ruminace a sounáležitost s přírodou. Ruminace a smysluplnost života jsou

v negativním vztahu. Regresivní model vysvětloval celkem 30% rozptylu ruminace (R = 0,64,

F (4, 166) = 17,39, p < 0,001).

H3: b) Regresní analýzou se zjistilo, že osoby, které prožívají vyšší míru

sounáležitosti s přírodou, nevykazují nižší míru ruminace. Tato část třetí hypotézy se nám

nepotvrdila.

Regresní analýza s predikovanou proměnou prožívání sounáležitosti s přírodou

Tab. 13: Vztah závislé proměnné CNS-R k prediktorům SWLS, ŠŽZ, ruminace, reflexe

beta b Sm.chyba z b t (166) p

CNS-R -0,08 -0,14 0,15 -0,92 0,36

SWLS 0,17 0,12 0,06 1,86 0,06

SŽZ 0,16 0,15 0,07 2,06 0,04

REFLEXE 0,41 0,37 0,07 5,25 0,00Označené korelace jsou významné na hladině p < 0,01

Regresní analýzou se zjistilo, že míra sounáležitosti s přírodou je pozitivně

predikována mírou reflexe (beta = 0,41, p < 0,01) a mírou ruminace (beta = 0,16, p < 0,05).

Regresivní model vysvětloval celkem 30% rozptylu sounáležitosti s přírodou (R = 0,54, F (4,

166) = 17,65, p < 0,001).

93

Vztah mezi položkami CNS a škálami SWLS, SŽZ, RRQ.

Tab. 14: Korelace mezi škálami a položky CNS (1-14).

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14

SWLS 0,15 0,12 -0,04 0,20 0,10 -0,03 0,15 0,03 -0,06 -0,05 0,03 -0,06 -0,14 -0,08

SŽZ 0,29 0,29 0,12 0,18 0,29 0,13 0,20 0,26 0,02 0,06 0,07 -0,04 -0,11 -0,05

RUMIN. 0,08 0,13 0,30 -0,06 0,17 0,19 0,18 0,06 0,20 0,15 0,22 0,02 0,24 0,16

REFL. 0,28 0,38 0,35 0,02 0,50 0,32 0,46 0,16 0,22 0,27 0,33 0,01 0,15 0,28

Označené korelace jsou významné na hladině p < 0,05, N =171

Vzájemnou korelací mezi položkami CNS a škálou reflexe se zjistilo, že položka 4, 12

nijak nesouvisí s míru reflexe. Položky 8 a 13 prokázaly jen marginální souvislost. U

ostatních položek CNS se prokázal vztah s mírou reflexe slabý až středně silný.

94

H4:Vztah mezi mírou sounáležitosti s přírodou a místem, kde respondenti

vyrůstali

Rozdíl v míře sounáležitosti a místem, kde respondenti vyrůstali, jsme zkoumali

pomocí statistiky ANOVA a grafu.

Tab. 15: Porovnávání rozdílu v CNS-R dle místa, kde respondenti vyrůstali

AM (CNS-R) SD Interval

spolehlivosti-95,00%

Interval spolehlivosti

+95,00%N

velkoměsto 43,26 5,93 40,91 45,60 27

maloměsto 46,56 7,05 45,01 48,11 82

venkov 47,39 7,33 45,52 49,27 61

H4: Jednofaktorovou analýzou rozptylu bylo zjištěno, že osoby se liší v míře sounáležitosti

s přírodou podle místa, kde vyrůstaly. Čtvrtá hypotéza se nám tak potvrdila (F (2,167) =

3,35, p = 0,04). Osoby, které vyrůstaly na venkově, vykazují vyšší míru sounáležitosti

s přírodou.

Graf 1: Rozložení míry CNS-R dle místa, kde respondenti vyrůstali

Krabicový graf naznačuje i vliv extrémních hodnot. Rozdíly v míře sounáležitosti

s přírodou dle místa, kde respondenti vyrůstali, se neukazuje velmi výrazný.

95

Vztah mezi mírou sounáležitosti s přírodou a Mírou obklopení přírodními prvky (H5)

a) vztah mezi CNS-R a mírou obklopení přírodními prvky

Tab. 16: Korelační analýza mezi indexem „míry obklopení přírodními prvky“ a CNS-R

AM SD CNS-R INDEX

CNS-R 39,95 6,87 1,00 0,18

INDEX 5,07 1,61 0,18 1,00Označené korelace jsou významné na hladině p < 0,01

H5: Za pomocí Spearmonovy korelace bylo zjištěno, že míra obklopení přírodními prvky

významně souvisí s mírou sounáležitosti s přírodou (beta = 0,18, p < 0,01). Pátá hypotéza se

tedy relativně potvrdila. Osoby, které vyrůstaly na venkově, vykazují vyšší míru

sounáležitosti s přírodou.

b) vztah mezi CNS-R a místem, kde respondenti bydlí

Za pomocí jednofaktorové analýzy rozptylu nebyl prokázán významný rozdíl v míře

sounáležitosti s přírodou a mezi tím, kde respondenti převážně bydlí. Respondenti, kteří bydlí

na venkově, se tedy neliší v míře sounáležitosti s přírodou od respondentů, kteří bydlí ve

městě. Tato část hypotézy se nepotvrdila.

c) Vztah mezi CNS-R a frekvencí vycházek do přírody

Graf 2: Rozložení míry CNS-R dle frekvence vycházek do přírody

96

Spearmanovou korelací bylo zjištěno, že frekvence vycházek do přírody do jisté míry

souvisí s mírou prožívání sounáležitosti s přírodou. Vztah se prokázal pozitivní a

zanedbatelně slabý (r = 0,19, p < 0,01).

Rozdíl ve smysluplnosti života dle místa, kde respondenti vyrůstali

Při analytické práci s daty jsme si všimli význačné odlišnosti v míře  ŠŽZ a místem,

kde respondenti vyrůstali. Odlišnosti mezi skupinami jsme ověřili pomocí statistiky ANOVA

a grafu.

TAB. 17: POROVNÁVÁNÍ ROZDÍLU V CNS-R DLE MÍSTA, KDE RESPNDENTI VYRŮSTALI

AM (ŠŽZ) SDInterval

spolehlivosti-95,00%

Interval spolehlivosti

+95,00%N

velkoměsto 63,19 8,84 59,69 66,68 27

maloměsto 65,73 8,78 63,80 67,66 82

venkov 69,41 9,23 66,99 71,84 60

Jednofaktorovou analýzou rozptylu bylo zjištěno, že respondenti se liší v míře

smysluplnosti života podle toho, kde vyrůstali (F (2, 166) = 5,22, p = 0,06). Osoby, které

vyrůstaly na venkově, vykazují vyšší míry životní smysluplnosti.

Graf 3: Rozložení míry ŠŽZ dle místa, kde respondenti vyrůstali

97

6.2. KVALITATIVNÍ ČÁST

Z celkového počtu 171 dotazníku odpovědělo na položenou otázku 141 respondentů, což

činilo 82%. Odpovědi byly seřazeny pro přehlednost podle četností.

I. Nejdříve jsme shrnuli odpovědi dle emočního zaměření postoje k přírodě. Použili

jsme kategorie: POZITIVNÍ/NEUTRÁLNÍ/NEGATIVNÍ. Tento postoj jsme odvodili ze 138

vyjádření. Relativní četnost je vypočítána z těchto 138 vyjádření.

Tab. 18: Rozložení osobní hodnoty přírody do kategorií dle emočního zaměření

ZAMĚŘENÍ POZITIVNÍ NEUTRÁLNÍ NEGATIVNÍ

Ukázky

odpovědí:

„Hodně moc pro mě znamená.“

„Mám ji ráda.“ „Miluji její klid.“

„pěkné pocity“ „Ráda se v ní

procházím.“ „Má pro mě veliká

význam.“ „Nedokážu si

představit, že bych neměl přístup

k přírodě, je pro mě moc

důležitá.“ „Má na mě pozitivní

vliv.“ „Přináší mi klid a naději.“

„rozhodně příjemné přirozené

prostředí“, Obdivuji její

přirozenou krásu.“ „Uklidnění“

„Žádný“„Nezajímá

mě“,

„Má pro mě úplně

normální význam!“

„Nemá pro mě větší

význam.“

„Nerad do ní

chodím, raději

jsem ve městě“

„Samota, chybí mi

společnost lidí“

„Strach“

„Nesnáším, když

se o tom mluví“

Četnost 125 9 4

Relativní četnost

90,6% 6,5% 2,9%

II. Dále jsme se pokusili o podrobnější obsahové rozdělení vyskytujících se významů.

Zde jsme se opřeli o konstrukci základních kategorií hodnot přírody dle S.R. Kellerta

(1998). V každé kategorii jsme následně vypisovali nejčastěji a nejvýrazněji se opakující

témata v odpovědích.

Rozdělování odpovědí do jedné z devíti dimenzí nebylo vždy zcela jednoznačné.

Určovali jsme podle našeho vlastního uvážení a dle Kellertových charakteristik jednotlivých

hodnot.

98

Kategorie Osobní významnost :

V dotaznících se vyskytovala odpověď, která vyjadřovala, že příroda má pro

respondenta velkou osobní hodnotu bez dalšího konkrétnějšího určení. Do této kategorie

patřily odpovědi: „velmi dobrý“, „hodně“, „veliký“, „hodně velký význam“ „moc pro mě

znamená“, „je pro mě velmi důležitá“. Celkem se takové odpovědi vyskytly 28x. Jedním z 

typických příkladů byla odpověď studentky střední zdravotní školy: „Znamená pro mě hodně.

Nedovedla by si život bez ní představit.“

Nejasné kategorie:

Mezi sporné odpovědi podle nás patří vyjádření bez přesnější specifikace. Nejasně

specifikované vyjádření bylo „Vždy mě dokáže potěšit“. Jakou hodnotu v tomto vyjádření

příroda pro respondenta nese? Jde o emoční prožitek nad její krásou, atraktivností prvků

(kategorie - Estetická, podkategorie - Radost - jako příjemné prožívání, které je ve vztahu ke

skutečnému vnímání konfigurací určitých prvků, celku) či příroda zde příroda spíše odráží

humanistickou hodnotu (kategorie - Humanistická, podkategorie - Útěcha - jako prožívání

blízkosti, bezpečného vztahu k přírodě, tj. k přírodě jako k živému, cítícímu předmětu své

náklonnosti). V tomto případě jsme se přiklonili k humanistické hodnotě. V tomto ohledu

jsme si vědomi jisté míry subjektivnosti. Pro lepší názornost jsme vypsali všechny druhy

odpovědí do sloupce Ukázky odpovědí v tabulce.

Jednotlivé dimenze také nejsou jasně od sebe vždy oddělitelné, naopak často spolu

úzce souvisí. V rámci jedné z devíti Kellertem určených kategorií respondent často užil více

podkategorií. V celkovém shrnutí jsme započítali ale jen počet respondentů v této kategorii.

Nejedná se tedy o pouhý součet odpovědí z jednotlivých podkategorií. Například: „Miluji

klid, který ve městě není“. Často se podkategorie Klid a Únik pojily dohromady. Vyjádření

„Obdivuji ji pro její přirozenou krásu“ patřilo v rámci jedné kategorie do podkategorií Úžas a

Krása. Jde ale stále o toho jednoho samého respondenta v kategorii Estetická hodnota.

Chtěli bychom zde ještě na začátku upozornit, že se jedná o výpovědi, které

respondenty v tu chvíli samy napadly. Když tedy se nevyslovili pro určitou kategorii,

neznamená to, že příroda pro ně takovou hodnotu nemá. Následující tabulku považujeme jen

za přehledovou, kdy vycházíme konkrétně ze slov respondentů. První tři podkategorie hodnot,

které dosáhly nejvyššího počtu, jsme označili červeně.

99

Tab. 19: Rozložení osobní hodnoty přírody dle kategorií S. R. Kellerta.

ESTETICKÝ Ukázky odpovědí:

KLID 68x

„místo pro relaxaci“, „odpočinek“, „ticho“, „ztišení“, „zklidnění“, „Má pro mě velký význam, protože mě uklidňuje.“ „ Dává mi pohodu.“

ÚNIK 20x

„Místo bez starostí, které přináší velkoměsto.“ „Příroda je opakem velkoměsta. Žádný spěch, žádný hluk“ „vyčistím si hlavu“, „prostředí, kde se mohu odreagovat“, „únik ze světa města“, „je dobré vypadnout někdy z ruchu města“, „zastavení se“

KRÁSA 13x„ta krásnější část prostředí kolem nás“, „krása“, „krásná zeleň“, „rád se kochám její krásou“, „nádherný prostor“

SVOBODA 7x„Mám ráda volnost, kterou mi poskytuje“, „uvolnění“, „svoboda“, „cítím se zde přirozeně“

ÚŽAS 6x„fascinuje mě“, „obdivuji složitost a krásu přírodních zákonů apd.“

HARMONIE 4x „harmonie“

PESTROST 4x„pestré, barevné prostředí plné vůně, zvuku“, „bez ní by byl svět šedivý, nudný…“, „vždy umí překvapit“

NADĚJE 2x „místo, kde vidím naději“, „ šance naplnit se optimismem“

RADOST 2x „radost“, „dokáže mě potěšit“

Celkem 91x

HUMANISTICKÝ Ukázky odpovědí:

SOUNÁLEŽITOST 27x

„někde, kde se cítím doma“, „prostředí, ve kterém můžeme žít v souladu s jinými tvory“, „jsme jedno, je mou neoddělitelnou součástí“, „prostředí, do kterého patřím a zapadám“, „nejbližší prostředí k životu“, „jsem jeho drobnou součástí“

ZÁJEM, NÁKLONNOST

16x„Přírodu jsem vždycky měla a mám moc ráda.“ „Mám rád zeleň.“ Zajímá mě.“ „Miluji její klid“ „Mám k ní velmi blízký vztah“

SMUTEK Z POŠKOZOVÁNÍ

4x

„Je to smutný pohled na krásnou krajinu, která je ničena kvůli výstavbě.“ „Bohužel si ji nevážíme a nedoceňujeme ji.“ „Lidé chovají k přírodě neúctu!“ „Lidé vyhazují odpadky do lesů a … to se mi nelíbí.“

ÚTĚCHA 3x„útěcha, porozumění“, „Přináší mi klid na duši, když je mi nejhůř.“ „Vždy mě dokáže potěšit.“

Celkem 44x

NATURALISTICKÝ Ukázky odpovědí:

VOLNÝ ČAS 12x„nezastupitelnou náplní mého volného času“, „Baví mě v ní trávit čas.“ „houbaření“, „rád zde trávím volný čas“

POHYB 12x „chodím tam sportovat“, „procházky“

ENERGIE 10x „Dává mi sílu do plnění školních povinností.“ „Nabijí mě pohled

100

do zeleně.“ „Naplňuje mě energií.“, „načerpání nové energie“

POZOROVÁNÍ 4x„Ráda pozoruji ptáky a vůbec zvířata ve volné přírodě.“ „Důležitý je pro mě celek, vůně, zvuky.“, „pohled do zeleného“

SOCIÁLNÍ 2x „Ráda v přírodě trávím čas i s přáteli nebo s rodinou.“

Celkem 31x

UŽITKOVÝ Ukázky odpovědí:

PODMÍNKY K ŽIVOTU

16x

„obživa“, „jídlo“, „zdroj surovin“, „Bez přírodního prostředí by umřelo celé lidstvo.“ „Je dobré ji rozumně využívat“ „Díky ní můžeme žít.“

ČERSTVÝ VZDUCH

13x „čerstvý vzduch“, „ nadýchaní se čistého vzduchu“

ZDRAVÍ 3x „má velký vliv na zdraví člověka“ „je důležitá pro zdraví člověka“

Celkem 31x

MORALISTICKÝ Ukázky odpovědí:

ZÁVAZEK 19x„Snažím se ji chránit.“ „Měli bychom ho udržovat a pečovat o něj“

ŽIVOT 8x„Všechno živé okolo nás, co se mění, roste, je barevné!!!“ „Někde, kde vše žije.“ „prostor pro život“, „dává život.“

JEDNOTA ŽIVOTA

3x „Všímám si celku.“ „Jsme jeden celek“

ÚCTA 3x „obdiv nad její inteligencí, důvtipem“, „Měli bychom si ji vážit.“

DAR 2x „dar od Boha“

SMYSL 1x „smysl“

BLÍZKOST BOHA 1x „kde se cítím blízko Bohu“

Celkem 31x

SYMBOLICKÝ Ukázky odpovědí:

REFLEXE 10x

„Meditační prostředí, kde mohu naslouchat své duši.“ „Prostředí, kde si mohu klidně naslouchat.“ „Prostor, kde se pěkně přemýšlí.“ „Lépe tu dokážu prožívat přítomný okamžik.“

INSPIRACE 4x„odraz neskutečné kreativity“, „nápady“, „přijdu na jiné myšlenky“

NADHLED 3x„Uvědomuji si, jak jsou mé problémy oproti celému světu malé.“, „šance oprostit se od problémů“

Celkem 15x

NEGATIVISTICKÝ Ukázky odpovědí:

SAMOTA 3x „samota“

NEPŘÍZEŇ 3x „zima“, „nerad do ní chodím“ „moc ji nemusím“

STRACH 2x „Dokáže ublížit.“ „Mám čím dál větší strach…“

101

Celkem 6x

VĚDECKÝ Ukázky odpovědí:

POZNÁNÍ 3x„zdroj poznání, ponaučení“, „Obdivuji s jakou inteligencí a důvtipem se vyvíjela během věků.“

Celkem 3x

VLADAŘSKÝ Ukázky odpovědí:

NADVLÁDA 1x „Člověku byla svěřena moc nad přírodou.“

Celkem 1x

Nejpočetněji zastoupené kategorie hodnot přírody byly: Estetická (91x), Humanistická

(43x), Naturalistická (31x) a Moralistická (31x). Jen jednou se vyskytl Vladařský postoj nad

přírodou.

III. dle dimenzí QoL (W-B)

V teoretické části na s. 29-30 uvádíme komplexní přehled pozitivních přínosů přírody

dle dimenzí kvality života. Autoři (Newton, 2007, Maller et al., 2002) však nepoužívají pojem

kvalita života (Quality of Life, QoL), ale holisticky pojímaný termín well-being (W-B).

Respondenti v našem průzkumu zmínili následující přinosy:

Tab. 20: Přehled zmíněných pozitivních vlivů přírody dle dimenzí QoL

QOL (W-B) POZITIVNÍ VLIV PŘÍRODY

Fyzický prostředí k pohybu, procházkám, rekreacím, uvolnění, pozorování

Mentální

regenerace unavené pozornosti umělecké inspirace redukce negativních emocí podporuje klid mysli příležitost k poznávání, zkoumání nabízí možnost odpoutání se od osobních problémů, rozšiřuje obzor,

usnadňuje čerstvější pohled na problémy

Spirituální

podporuje kontemplaci, reflexi, umožňuje získat nový pohled na život, vede k uvědomění si, že jsme součástí něčeho většího.

kontakt s přírodou může inspirovat k pocitu jednoty, vzájemnosti. kontemplace může inspirovat k pocitu úžasu a obdivu. podporuje pocit svobody, volnosti, smyslu, řádu.

Sociální příležitost ke společným výletům do přírody (lyžování, procházky…) nabízí větší pocit soukromí, když chtějí být sami.

Environment. udržuje ekosystém a biodiverzitu. dává čistou vodu, čerstvý vzduch, potraviny, suroviny, zdroje pro život.

102

snižuje hluk, znečistění, městský stres, tlačenice…

IV. Při analýze se nám vynořily ukázky, které odpovídají na tři otázky:

1. zda rozvíjení pocitu sounáležitosti s přírodou napomáhá k osobnímu zavázání se ji

chránit?

2. zda je vyšší míra sounáležitosti s přírodou nutným předpokladem k prožívání

pozitivního vlivu přírody?

3. zda vedení k blízkému vztahu k přírodě v dětství může napomoci prožívání

pozitivního vlivu přírody v dospívání?

1. Může uvědomění si propojenosti vlastního života s životem přírody podporovat

osobní zavázek ji chránit?

Z 19 respondentů, kteří vyjádřili závazek chránit a udržovat přírodu, jich zároveň 8

vyjádřilo sounáležitost s životem přírody. Uvědomění si sounáležitosti, ale i darů a hodnot,

které nám tento vztah nabízí, vyvolává touhu pečovat o přírodu nazpátek, jak uvádí např. tyto

dvě studentky:

„My lidi jsme součástí přírody, proto má i pro mě osobní význam. Zajímám se o ní, o to…

Příroda nám dává život a my bychom měli o ni pečovat a vážit si ji.“ studentka kadeřnictví

„Příroda pro mě znamená to živé, zelené, barevné a potřebné, co nás obklopuje, co musíme

chránit a s čím se musíme sžít, také něco z čeho pocházíme!“ studentka VŠ pedagogické

„Naše místo předávané z generace na generaci je uprostřed přírody. Kdo ji chrání,

chrání sám sebe.“ studentka vysoké školy (obor historie)

2. Je vyšší míra sounáležitosti s přírodou (CNS) nutným předpokladem k prožívání

pozitivního vlivu přírody?

Překvapilo nás, že i když někdo projevil nižší míru ve škále sounáležitosti s přírodou

(CNS), neznamenalo to, že si neuvědomoval pozitivní hodnotu přírody na svůj osobní život.

Studenti, kteří měli nejméně bodů (CNS = 15b., CNS = 19b.) sice vykazovali výrazně

negativní vztah k přírodě, používali slova jako „nesnáším fanatické ochránce přírody“

„nemám rád, když se o tom mluví“ „nemá pro mě žádný význam“. Další studenti s nejnižším

počtem bodů ve škále CNS ale už psali:

„Příroda mě uklidňuje. Pobývám v ní jednou až dvakrát týdně několik hodin.“ 18 let,

student (CNS = 28b.)

103

„Jedenkrát týdně rád pobývám v přírodě. Je to krásné prostředí s čerstvým vzduchem,

je uvolňující.“ 19 let, student (CNS = 29b.)

3. Může vedení k blízkému vztahu k přírodě v dětství významně napomoci v prožívání

pozitivního vlivu přírody v dospívání?

Zdá se, že mladí lidé, kteří byli vedeni k bližšímu vztahu k přírodě, ať už záměrně, či

vyrůstali v jejím blízkém kontaktu, se cítí v přírodním prostředí přirozeněji, klidněji a

dokážou jej lépe pro sebe pozitivně využít.

„Příroda je pro mě nezastupitelnou náplní veškerého volného času nebo času, který nemusím

trávit ve škole nebo v práci. Od malička jsem byla rodiči vedena k velmi blízkému vztahu

k přírodě a trávili jsme procházkami v ní většinu času. I teď je pro mě nepředstavitelný

víkend, který celý musím trávit ve městě a nemůžu ani na chvíli si odpočinout v přírodě.

Přírodní prostředí pro mě znamená hlavně odpočinek, místo, kde se cítím přirozeně a kde

ráda trávím čas nejen s přáteli, ale i sama. 21 let, studentka

„Jelikož jsem v ní vyrůstala, tak pro mě znamená hodně. Vím, že v ní najdu vždy klid a čas na

přemýšlení. Kolikrát ráda pozoruji ptáky a vůbec zvířata ve volné přírodě.“ 21 let, studentka

ekonomické fakulty

Souhrn kvalitativní části:

Co pozitivního z pohledu psychologie vztah k přírodě lidem nabízí? Proč mladí lidé

vyhledávají přírodní prostředí?

Kromě materiálních hodnot, prostoru pro volný čas a aktivity, které mají dobrý vliv

nejen na fyzické zdraví, se dále ve výpovědích respondentů objevovaly následující možnosti,

které jim příroda přináší.

Prostor, kam mohou uniknout od zmatků, hluku, nečistého vzduchu a jít tam, kde si mohou

odpočinout, uvolnit, utišit se, jít tam, kde si mohou v klidu uspořádat myšlenky a získat novou

sílu do každodenního života.

„Přináší mi klid na duši, když je mi nejhůř.“ studentka vyšší odborné školy

„Příroda je opakem velkoměst. Žádný hluk, žádný spěch. Každému prospěje si jít občas

vyčistit hlavu někam do přírody.“ 19 let, automechanik

„Příroda pro mě znamená odpočinek, čistý vzduch. Nejraději chodím do lesa. Nemusím nad

ničím přemýšlet, užívám si klid a krásu kolem sebe.“ 18 let, studentka

104

„Přírodu jsem vždycky měla a mám moc ráda. Nedokážu si představit, že bych měla žít

někde, kde bych do přírody neměla přístup. Protože ať už procházky nebo cokoli jiného mě

naplňují energií a zkrátka si relaxaci bez přírody nedokážu představit.“ 18 let, student

Místo, kam patří, kde nalézají své kořeny, kde se cítí přirozeně. Příroda je pro ně živá a

vyniká zde i osobní vztah k „něčemu“, co je zajímá, co mají rádi, k čemu se cítí vázáni či i

k „něčemu“, co je přesahuje a zároveň naplňuje a jejímž zákonům je třeba se přizpůsobovat.

„Všechno živé okolo nás, co se mění, roste, je barevné!! Někde, kde je klid a zároveň

všechno žije. Někde, kde se cítím doma blízko Bohu.“ 18 let, studentka

„Procházky jsou dobrým prostorem k přemýšlení. Příroda je dobrým místem k relaxaci, ale i

trávení času s blízkými. Příroda je to, co nás obklopuje. To, co je zároveň i naší součástí i

řekněme přesahuje, ale i naplňuje.“ 21 let, studentka VŠ pedagogické

„Příroda je pro mě důležitou součástí mého života. Pobytem v přírodě získávám sílu do plnění

svých školních povinností. V přírodě odpočívám, relaxuji…“ 22 let, studentka

„Příroda je pro mě prostředí, do kterého patřím a zapadám. Je to prostředí, kde se mohu

odreagovat, navrátí se mi energie, kde se mohu ztišit a naslouchat, obdivovat složitost a krásu

přírodních zákonů apd.“ 24 let, studentka

„Klid, pohoda, meditace, něco, díky, čemu tu jsme, dokáže potěšit, ale i ublížit. Je to něco,

kam se můžeme vždy vrátit, hodit všechno za hlavu a uklidnit se, protože moje problémy

nejsou tak velké.“ 19 let, studentka sociologie

Místo, kde mohou vnímat harmonii, všímat si a obdivovat pestré krásy života.

„Příroda je pro mne důležitá. Bez ní by byl svět šedivý, nudný,…Je to smutný pohled na

krásnou krajinu, která je zničená kvůli výstavbě dálnic. Příroda uklidňuje, alespoň mne.

Pokud si potřebuji vyčistit hlavu a mám čas, jdu ven“ 21 let, student ekonomické fakulty

„Odraz neskutečné kreativity a krásy, mnoho krásného nepoznaného.“ 25 let, studentka

105

7. DISKUZE

Tato část naší práce je věnovaná diskuzi nad výsledky získanými analýzou dat.

Porovnáme-li výsledné hodnoty škál se střední hodnotou jednotlivých škál a

normálním rozložením grafů, můžeme adolescenty zapojené do naší práce charakterizovat

jako vzorek s mírně vyšší mírou sounáležitosti s přírodou (AM = 39,94), s vyšší mírou

spokojenosti se životem (AM = 16,38), ale především s vyšší mírou smysluplnosti vlastního

života (AM = 66,06).

Ačkoliv vývojové teorie přisuzují adolescentům vyšší míru reflexe, v našem výzkumu

dosáhli adolescenti průměrného skóru (AM = 36,13). Zaznamenali jsme však u našeho vzorku

vyšší míru ruminace (AM = 39,84).

Všímali jsme si i možné přítomnosti pohlavních rozdílů u všech proměnných.

Statisticky význačné rozdíly jsme zaznamenaly jen u škály ruminace, kde ženy statisticky

významně (p < 0,01) dosáhly vyššího průměru (AM-Ž = 40,99) než muži (AM-M = 37,70).

Zdá se, že ženy mají vyšší tendenci úzkostlivě se zaobírat negativními aspekty

minulých událostí, dokola přemítat o svých nedostatcích, chybách, obavách než muži.

H1: První hypotéza pojednávající o vztahu spokojenosti se životem a mírou prožívání

náležitosti k přírodě se nepotvrdila. V tomto se naše výsledky významně liší od zahraničních

výzkumů Mayera, Frantze (2004), které ukázaly mezi škálou CNS (sounáležitosti s přírodou)

a SWLF (spokojeností s životem) pozitivní vztah (r = 0,20, p < 0,05).

Život naplněný smyslem dle našeho výzkumu významně predikuje spokojenost se

životem, což již prokázal svými výzkumu P. Halama (2006). Ruminace očištěná od vlivu

reflexe a CNS významně predikuje spokojenost se životem (beta = -0,30, p < 0,01). Tento

vztah je negativní. Reflexe ani prožívání sounáležitosti s přírodou se spokojeností v našem

výzkumu nesouvisí.

H2: Druhá hypotéza říká, že lidé, kteří se více cítí součástí přírody, budou vnímat svůj

život více naplněný smyslem. Přestože jsme za pomoci korelace zjistili významný vztah (r =

0,19, p < 0,01) mezi mírou smysluplnosti života a sounáležitosti s přírodou. Regresní

analýzou bylo zjištěno, že míra smysluplnosti života není ovlivněna mírou sounáležitosti

s přírodou nezávisle od jiných použitých prediktorů, především reflexe. Nelze však říci, že by

prožívání sounáležitosti s přírodou nemělo vliv na míru smysluplnosti vlastního života, ale že

106

sounáležitost s přírodou a reflexe jsou spolu významně propojené a nelze z tohoto vztahu

reflexi vyloučit.

SWLS nezávisle na ostatních proměnných vysvětluje 41% rozptylu smysluplnosti

života. Sounáležitost s přírodou, reflexe a ruminace, které se vzájemně překrývají, potom

vysvětlují ještě 8,5 % rozptylu. Považujeme tedy za zajímavé, že ačkoliv SWLS a ŠŽZ spolu

poměrně silně souvisí (beta = 0,64), mají tyto ostatní charakteristiky nezávisle na spokojenosti

se životem významný vliv na smysluplnost vlastního života.

Ruminace negativně souvisí jak se spokojeností s životem tak se smysluplností. Se

spokojeností však souvisí významně více. Naopak reflexe a sounáležitost s přírodou, které

jsou významně propojeny, se spokojeností vůbec nesouvisí, zato nezávisle od spokojenosti

vysvětlují část rozptylu smysluplnosti života. Z našeho výzkumu tedy vyplývá, že

sounáležitost s přírodou spjatá s reflexí, do určité míry může zvyšovat pocit smysluplnosti

vlastního života i u lidí, kteří případně neprožívají vysokou spokojenost se životem.

Obr. 4: Vztah sounáležitosti s přírodou a reflexe k životní spokojenosti a smysluplnosti

Reflexe se ukázala v našem výzkumu být významným prediktorem jak míry

smysluplnosti života tak i míry prožívání sounáležitosti s přírodou.

H3 - a: První část třetí hypotézy se nám potvrdila. V našem výzkumu se ukázalo, že

reflexe a prožívání sebe jako součást přírody spolu poměrně úzce souvisí (r = 0,52, p < 0,01).

Kauzalitu potvrdit však nemůžeme. Je možné tento prokázaný jev interpretovat tak, že

prožívání sounáležitosti s přírodou může napomáhat reflexi nebo, že reflexe ovlivňuje míru

prožívání vlastního vztahu k přírodě. Třetí možné vysvětlení, které se naskýtá, je, že tyto dva

jevy jsou spjaté s jinou společnou latentní proměnou.

107

Dovolujeme si tak navrhnout následující možná vysvětlení:

1. prožívání sounáležitosti s   přírodou napomáhá reflexi

F. Segal (1997) tvrdí na základě svých studií, že příroda se může stát zrcadlem, které

umožňuje účastníkovi lépe odrazit a reflektovat vlastní myšlenky a pocity. Prožitek sdílení

společného místa a to, že jsme součástí něčeho většího, i podle našeho průzkumu významně

predikuje reflexi (beta = 0,35, p < 0,01). Respondenti v našem výzkumu vyjádřili, že

v přírodním prostředí se jim dobře přemýšlí, uspořádávají myšlenky „čistí hlava“, reflektuje

apd.

„Do přírody chodím v okamžicích, kdy si potřebuji oddychnout a uklidnit mysl. Je to

prostředí, které je možné neustále obdivovat pro jeho přirozenou krásu. Příroda pro mě také

znamená klid, místo, kde si můžu utříbit myšlenky.“ studentka ekonomické fakulty

Naše výsledky tak podporují mnohaletou práci Kaplana a Talbota (1983) v jejich teorii

obnovené pozornosti, dále také výzkumy Mayera a Frantze (2004), kteří ukázali, že pobývání

v přírodním prostředí má významný vliv na schopnost reflektovat svou životní situaci. Příroda

dle i mnoha jiných autorů vytváří vhodné prostředí pro sebereflexi, introspekci, kultivaci

vnímání, všímavosti (Ragheb, 1993; Davis, 2004; Jordán, 2009). Dle McAvoy a Lais (1996,

cit. dle Heintzman, 2002) přírodní oblasti podporují odpoutání se od osobních problémů,

uvědomění si smyslového vnímání (uzemnění), nový pohled na jejich záležitosti. Podle C. G.

Junga (1981) příroda skrytě vypovídá o existenci vyššího řádu a tajuplného smyslu.

2. prožívání sounáležitosti s   přírodou může být i projevem reflexe

Pocit spojení se světem kolem, tedy i přírodním může být jedním z projevů zvídavosti,

člověka s vyšší pozorností a zájmem o sebe a své vnitřní jevy. Naše výsledky ukázaly, že míra

reflexe je významným prediktorem prožívání sounáležitosti s životem přírody (beta = 0,41, p

< 0,01). Na rozvíjení reflexe u adolescentů by se tak dalo pohlížet jako na cestu k prožitku

vzájemného spojení s přírodou.

3. prožívání sounáležitosti s   přírodou a reflexe mohou být ovlivněné jinou společnou

latentní proměnou

Jako možné příklady, které nás napadají, uvádíme: vnímavost, citlivost, všímavost,

otevřenost k podnětům vlastního prožívání či uvědomování si sebe ve světě, mohlo by se

jednat i o spirituálně zaměřenou proměnou, jako touhu najít odpovědi na existencionální

otázky ohledně vlastního života, radost z hledání, či potřebu lépe porozumět svému místu

v životě, principům, smyslu života.

108

H3 - b: Třetí hypotéza předpovídala, že vyšší míra sounáležitosti s přírodou bude

korelovat s nižší mírou ruminace. Ve svých úvahách jsme se domnívali, že abychom mohli

prožívat sounáležitost s přírodou, potřebujeme být vnímaví k přítomným podnětům, které

přijímají naše smysly, ale i všímaví k vlastnímu prožívání. Tato všímavost je asociována dle

různých autorů (Bear, 2006; Brown, Ryan, 2003; Schmertz, 2010; Labelle et al., 2010) se

snížením ruminace. Při ruminaci se zaobíráme spíše minulostí, uzavíráme se ve svém

neurotickém přemítání daleko od toho, co se právě odehrává. Náš předpoklad krásně vystihl

student gymnázia v kvalitativní části: „Příroda je prostředí ukazující krásu, smysl a nevšední

zážitek pro člověka žijícího ve městě. Člověk tu dokáže lépe prožívat současný okamžik a

kochat se pohledem na okolí. Pro mě má přírodní prostředí velký význam.“

Naše úvahy se ale nepotvrdily. Naopak míra prožívání sounáležitosti s přírodou se

ukázala významným prediktorem ruminace. Na rozdíl od reflexe se tento vliv ukázal jen

zanedbatelně slabý (beta = 0,16, p < 0,01).

Jako možné vysvětlení se nabízí, že přírodní prostředí se může stát i prostorem

k úzkostlivému zaobírání se sám sebou či nějakou situací. Uvědomění si vlastního emočního

pouta k přírodě může být pro adolescenty také i ohrožující, probudí-li v nich toto uvědomění

spíše strach o stav přírody s pocitem vlastní bezmocnosti, či jinou existencionální úzkost,

starost, s kterou si nedokážou sami optimálně poradit. Taková vysvětlení jsou však prozatím

spíše spekulativní. Jeví se nám zde však neodmyslitelně potřebný i lidský faktor k rozvoji

přínosné reflexe u adolescentů.

Ruminace i reflexe podle našich výsledků spolu vykazovaly středně silný pozitivní

vztah (r = 0,44, p < 0,01). Dle našeho názoru se tak může jednat o jedince s celkově vyšším

sklonem pozornosti k sobě. Ruminace ale na rozdíl od reflexe v našem výzkumu negativně

predikovala životní smysluplnost a spokojenost.

Všímavost může být podle Treadwaye a Lazara (2008), Labelle a kol. (2008), Baer,

Krietemeyer (2006) dána do souvislosti s omezením ruminace, která je v pozadí řady

psychologických potíží. Z výzkumů vyplývá, že všímavost přispívá velkou měrou k lepšímu

pochopení sebe sama a zákonitostí procesů prožívané zkušenosti (Brown, Ryan, 2003; Brown

et al., 2007). Schmertz (2010) analýzou mediátorů ukázal, že snížená míra ruminace a strach

z emocí byly částečně odpovědné za vztah mezi well-beingem a všímavostí. Na základě

těchto a jiných výzkumů (Kabat-Zinn, 2003; Hayes, 2006; Benda, 2007) si dovolujeme tvrdit,

že nejen pro obnovení osobního pocitu náležitosti k přírodě, ale i pro rozvoji vlastní

spokojenosti se životem, by mohla být přínosná kultivace všímavosti, která by napomohla

109

reflexi více očistit od negativního vlivu ruminace, aby nedocházelo ke ztrátě smysluplnosti

vlastního života.

Kultivace všímavosti, reflexe se může stát cestou k sobě, k světu, ke vzájemnému

vztahu, smysluplnější komunikaci a kooperaci mezi námi a světem. První tři následující body

podporují i naše výsledky. Další bod přidáváme na základě zahraničních studií. Kultivace

reflexe (všímavosti) může napomoci:

k hledání naší smysluplné existence ve světě.

k prožívání sounáležitosti s přírodou (dle výsledků autorů Brown, Ryan (2003) je i cestou

k prožívání lidské blízkosti)

k nižší míře ruminace, k vyšší míře hodnotné reflexe

k autoregulaci, sebeřízení (Kabat-Zinn, 2003; Schmertz, 2010; Brown, Ryan, 2003; Brown,

Cordon, 2008; Labelle et al., 2010)

Amel a kol. (2009) dokazují ve svých studiích, že všímavost pozitivně koreluje

s udržitelným jednáním. Rozvíjení všímavosti může v dnešní konzumní kultuře s nedostatkem

ekologických norem a impulsů pomoci rozvíjet autoregulaci našeho jednání a možnost

vlastního sebeřízení.

Brown a Ryan (2003) přinesli výzkumná zjištění podporující hypotézu, že vyšší míra

všímavosti pozitivně koreluje s kongruencí s vlastními hodnotami a potřebami. Shapiro et al.

(2006) také předpokládají, že posílení sebereflexe je v souvislosti s hodnotami, kterými se

řídíme. Naopak zautomatizované procesy mohou podle nich omezovat volby odpovídající

hodnotám jednotlivce. Všímavost může pomoci uvědomit si už první signály přicházející

automatické reakce. Díky lepšímu uvědomění můžeme přicházející automatickou reakci

odklonit, odstoupit od ní, ovlivnit ji, oslabit či reagovat jinak.

Za součást všímavosti považuje Frýba (2003) také zapamatování ve smyslu schopnosti

věcně reflektovat proběhlé události. Reflektovaná minulá zkušenost se stává vodítkem pro

jednání v přítomnosti. Vzniká prostor pro uvedení našeho jednání do souladu s tím, co

považujeme za užitečné a hodnotné. Souvislost všímavosti se seberegulací je prokazována

také neurologickými výzkumy. Jak již bylo uvedeno, lidé s vyšší všímavostí mají lepší

schopnost regulovat odpovědi amygdaly na emocionální podněty aktivací prefrontální oblasti

mozku (Brown et al., 2007; Brown, Cordon, 2008).

Konzumní styl života, neustále se zvyšující životní tempo dávají někteří autoři (Jung,

1981; Tavel, 2009; Frankl, 1997) do souvislosti s pocitem prázdnoty a nesmysluplnosti

vlastního života. Sounáležitosti s přírodou se může stát vyrovnávací silou proti narcismu a

110

konzumerismu. Studie F.S. Mayera, C.M. Frantz (2004) potvrdily, že sounáležitost byla

v negativním vztahu s konzumním stylem života (r = -0,36, p < 0,01) a souvisela se

schopností zaujmout stanovisko druhého (r = 0,51, p < 0,01). Autoři tvrdí na základě svých

studií, že schopnost vcítit se a zaujmout pohled druhého významně souvisí se schopností

sebeodstup (schopností utvořit si vnitřní prostor vůči sobě samému, odpoutat se od svých

přání a vnímat svět nezkresleně) a sebepřesahem (vnímat a přijímat hodnoty).

Příroda může být cílem i symbolem takového přesahu, prostředkem, kontextem či

katalyzátorem umocňujícím prožitek přiblížení se k něčemu většímu. Pocit, že jsme součástí

komplexního celku přesahující individualitu jednotlivce, může vést k objevení

„odpoutanějšího já“, já méně emočně konfliktního, více integrovaného. Jakou možnost však

jedinec uchopí, záleží opět na lidském faktoru. Příroda sama o sobě je skutečným otevřeným

přesahujícím prostorem a přesto naprosto odlišná od civilizace svými hodnotovými

preferencemi. Tato skutečnost a jistá odlišnost nabízí potenciální perspektivu, z níž můžeme

jinak pohlédnout na svůj život a na vlastní jednání.

H4: Čtvrtá hypotéza mluví o významu dětství pro prožívání náležitosti k přírodě

v dospívání. V našem výzkumu jsme prokázali, že osoby se liší v míře sounáležitosti

s přírodou podle místa, kde vyrůstaly. Tento rozdíl se však neukazuje velmi výrazný.

Ukázalo se nám, že ti adolescenti, kteří vyrůstali na venkově, vykazují vyšší míru

životní smysluplnosti. H. Gross, P.R. Lan a P.H. Kahn (cit. dle Kahn, 2002) na základě svých

výzkumů podobně upozorňují, že rané zkušenosti s přírodou mohou přinést zanedbatelně

vyšší úroveň smysluplnosti žvota. Tyto závěry však potřebují ještě další prozkoumání.

Náš výzkum částečně podporuje celkové tvrzení, že pro rozvoj sounáležitosti

s přírodou je významné dětství, kdy se podle mnoha autorů pokládají základy vztahu k přírodě

(Krajhanzl, 2009).

H5: Pátá hypotéza pojednává o vztahu sounáležitosti s přírodou a obklopení

přírodními prvky. Pátá hypotéza se tedy relativně potvrdila. Osoby, které jsou více obklopeni

přírodními prvky, vykazují vyšší míru sounáležitosti s přírodou (beta = 0,18, p < 0,01). Naše

výsledky také potvrdily, že adolescenti, kteří častěji vyrážejí do přírody, se cítí více součástí

přírody (r = 0,19, p < 0,01).

Kals et al. (1999) na základě svých studií také tvrdí, že frekvence času strávená

v přírodě významně předpovídá emoční náklonnost k přírodě. Podobně Mayer a Frantz (2004)

ukázali, že čas strávený v přírodním prostředí pozitivně koreluje s tím, jak se jedinec cítí být

součástí přírodního světa.

111

Současné místo, kde adolescenti převážně bydlí, nemělo však žádný vliv na to, zda se

respondenti cítili více součástí přírody. Zde je podle nás důležité si uvědomit, že většinu

respondentů v našem výzkumu tvořili studenti, tj. mladí lidé, kteří většinou ještě nemají své

vlastní bydlení, ale převážně pobývají na koleji ve velkoměstě. Pro jednoznačnější závěry by

bylo tedy příhodné podobný výzkum provést na jiném výběrovém vzorku.

Výzkumná otázka č. 6 zkoumá, jakou osobní hodnotu dnes příroda a přírodní

prostředí mladým lidem nabízí.

K čemu se ale ve svých odpovědích dotazovaní vztahovali? Respondenti reagovali

především na druhou otázku, tedy jaký význam má pro ně přírodního prostředí. Zřídka

rozlišovali mezi přírodou a přírodním prostředím. Mluvili o přírodě jako o místu, prostoru,

kam chodí, kde pobývají. Někteří se ale snažili tato slova blíže popsat a rozlišit. Popisovali

pak přírodu jako jev či princip života, k „něčemu“ co je víc než jen rostliny, zvířata, co je

kolem nás, čeho jsme i my součástí, co se samo mění, roste a vyvíjí.

„Příroda je dle mého názoru život kolem nás, ne pouze zvířata a rostliny. Člověk je

také součástí přírody. Přírodní prostředí je součástí našeho bohatství, které je pro náš život a

pro jeho kvalitu velice důležité. Bohužel si ho často nevážíme a nedoceňujeme ho.“studentka

vysoké školy právnické

U mladých lidí především vynikala estetická hodnota přírody (91x). Přírodní prostředí

pro ně znamená zejména místo odpočinku, relaxace, kde mohou obnovit svůj klid, ztišit se a

zastavit. Příroda je pro ně také místem, kam mohou uniknout od tlaku a hluku města,

nadechnout se čerstvého vzduchu, uvolnit se, vnímat a obdivovat pestré krásy a harmonii

života. Na druhém místě se v jejich vyjádření nejvíce objevovala humanistická hodnota (44x).

Příroda se pro ně také stávala „něčím živým“, jehož se cítí přirozenou součástí, k čemu cítí

náklonnost a rádi se k ní vracejí. Naturalistická hodnota (31x) vyjadřovala, že pro některé je

významná především jako prostor pro volný čas, pohyb, pozorování, kontakt, který jim dává

energii a sílu do každodenního života. Moralistická (31x) a Užitková (31x) hodnota

vyjadřovala, že respondenti si také uvědomují, že příroda je nutnou podmínkou k jejich životu

a cítí k ní i osobní závazek ji chránit. 15x uvedli i její symbolickou hodnotu, kdy příroda je

pro ně významná jako prostor, v němž se jim dobře přemýšlí, uspořádávají myšlenky,

naslouchá, kde získávají nadhled a inspiraci do života.

Paul Sparks a Joe Hinds (2009) tvrdí na základě svých studiích s dětmi i adolescenty,

že osobní význam zkušenosti z kontaktu s přírodou významněji předpovídá vyšší míru

spokojenosti se životem než frekvence kontaktu s přírodním prostředím.

112

Kvalitativní část ukázala, že příroda je pro mladé osobně významná a má na naprostou

většinu respondentů pozitivní vliv. Kvantitativní část našeho výzkumu přesto neprokázala, že

by míra prožívání sounáležitosti s přírodou měla vliv na spokojenost respondentů. Biofílie

jako automaticky daná potřeba po sounáležitosti s přírodou se nám tak jeví nadsazená.

Kvalitativní část našeho průzkum potvrzuje následující vysvětlení pozitivního vlivu prostředí:

1. Teorie regenerace pozornosti (Kaplan, 1995)

2. Teorie posilujících odpovědí - emocionální a fyziologickou reakcí na estetickou stránku

přírodního prostředí. Tyto reakce a následné zmírnění stresu se dostavují v situacích, kdy

přírodní scenérie vyvolává přiměřený zájem, příjemný pocit a uvolnění. (R. Ulrich et al.,

1991)

3. Sounáležitost s životem přírody - reflexe (Jung, 1981; Jordán, McAvoy, Lais, 1996; Frantz,

Mayer, 2004).

Vysvětlení analýzy položek škály CNS (Sounáležitost s přírodou)

Následně se pokusím načrtnout možná vysvětlení, proč 4. položka „Často se cítím

oddělený/á od přírody“ neukázala žádnou souvislost s ostatními položky. Nejdříve jsme se

domnívali, že mohlo dojít k chybám v přepisu, proto jsme pečlivě překontrolovali převod dat,

ale zde jsme chyby neobjevili. Připouštíme také velkou pravděpodobnost, že mohlo dojít i

k posunu významu v překladu do češtiny a že respondent neporozuměl, co daným výrokem

myslíme. Zajímavé se však ukázalo, že 4. položka, která pojednává o pocitu odloučení od

přírody, významně souvisí s tím, jak se respondent cítí být spokojený se svým životem a se

smysluplností života. Tato položka však neukázala žádnou souvislost s reflexí. Jako další

možné vysvětlení si tak dovolíme si užít dva zahraniční výzkumy s jejich závěry:

1. Hlavní výsledek víceleté studie autorů Vining et al. (2008) ukázal, že ačkoliv velká

většina účastníků se považovala za součást přírody, přírodu charakterizovala jako „něco“

mimo lidí, prostor bez lidí a bez jakýchkoliv jejich zásahů (naprosto nedotčenou a

neobydlenou). Nepřírodní prostředí pak převážně popisovali jako prostředí, v němž se

převážně nachází lidmi vytvořené entity. Dle autorů tím, že člověk sám sebe vnímá jako

inherentní součást přírody a zároveň příroda pro něj znamená vše vyjma lidí a lidských

výtvorů, které čím dál více převážně tvoří jeho životní prostředí, může docházet k vnitřnímu

nesouladu, tj. kognitivní disonanci. Vyřešení tohoto vnitřního konfliktu ve vnímání spojení

(vzájemného vztahu) já a příroda, by dle autorů mohlo napomoci k lepšímu pochopení

destruktivního chování vůči přírodě.

113

2. J. Vining a E. A. Price (2008, viz. 1.2.2.) také tvrdí, že myšlenka oddělenosti souvisí

s pocitem lidské nadřazenosti. Obrazně řečeno: výrazně antropocentricky orientovaný člověk,

který věří, že je pánem tvorstva, tj. na vrcholu života a jeho smyslu, bude se tím automaticky

dobrovolně a dle mnohých iluzorně vyčleňovat. Toto vysvětlení by podporovala faktorová

analýza při ortogonální rotaci, která ukázala, že položka 12, pojednávající o nadřazenosti

člověka nad jinými živými formami, přispívá k této latentní proměnné.

7.1. LIMITACE, NEDOSTATKY VÝZKUMU A MOŽNÉ ZDROJE

ZKRESLENÍ

Při hodnocení výsledků našeho výzkumu musíme vzít v úvahu, že mohou být

zkresleny a limitovány vlivy, které jsme nemohli vyloučit. Některé z nich si zde uvedeme.

Překlad z anglických zdrojů mohl způsobit určité terminologické nepřesnosti a lexikální

neobratnost.

Osobní pohoda byla měřena pouze jednou metodou SWLS, která měří míru životní

spokojenosti, tedy jen kognitivní složky osobní pohody. Životní spokojenost má z

jednotlivých konstruktů k pojmu osobní pohody významově nejblíže.

K zjišťování míry jednotlivých jevů byly použity sebeposuzovací metody, což může

představovat další možný zdroj zkreslení, které může vyplývat ze snahy jedince působit

sociálně žádoucím dojmem, z momentální nálady, předsudků či ze zkreslení vybavovaných

vzpomínek apd. (Dosedlová a kol., 2008).

Zabýváme se výzkumem postojů k přírodě s vědomím, že zkoumáme to, jak své

postoje respondenti vyjádřili, nikoliv postoje samotné. Jedná se tak spíše o mínění. Mínění je

většinou považováno za verbální vyjádření postoje, existující vedle jeho vyjádření chováním

(Petrusek et. al, 1996).

Bylo by také příhodné prokázat validitu metod, které jsme poprvé použili (CNS, RRQ)

na české populaci, tzn. prokázat vztah celkového skóru testu s nějakým kritériem, či ve

faktorové analýze celkových skórů různých testů. Přeložené škály do češtiny by bylo vhodné

replikovat, aby bylo jisté, že výsledky platí i u jiného výběrového souboru osob. Někteří

autoři ještě požadují prokázat i testovou-retestovou reliabilitu metody (Urbánek, 2002).

Pro limitovaný rozsah naší práce a dotazníku jsme jen přehledově zachycovali míru

obklopení přírodními prvky. Míru vlivu prostředí, kde jedinci vyrůstali, jsme měřili jen

114

jednou položkou. Tento vztah není dostatečně spolehlivý, neboť i ti jedinci, kteří žili

v maloměstě či ve velkoměstě, mohli např. s rodiči pravidelně jezdit na výlety, chatu,

k babičce do přírody a být s přírodou tak v častém kontaktu.

7.2. IMPLIKACE PRO DALŠÍ VÝZKUM

Pro další výzkum zabývající se sounáležitostí s přírodou, by bylo zajímavé použít i

škálu NEP (The new environmental paradigma scale, Dunlap, Van Liere, Mertig, Jones,

2000), INS (Inclusion of Nature in the Self, Schutz, 2001). Jednotlivé škály by se také daly

ověřit pomocí dotazníků Postojů k přírodě od autorů Thompsona a Bartona (1994), který ve

svém předvýzkumu upravil a na českém vzorku ověřil Plíska (2007). CNS škála má svou

verzi i na právě aktuálně prožívaný stav míry sounáležitosti s přírodou (Connectedness to

Nature Scale-State), která se dá použít při výzkumu, jež by se zabýval přímým vlivem

přírodních podnětů na momentální stav člověka (kognitivní, emoční, motivační). CNS (State)

škála by byla vhodnější k použití jinak konstituovaného výzkumu, který by například přímo

vystavil respondenty různým typům prostředí.

Nabízí se prozkoumání vlivu přírody na pozitivní emoce, všímavost, empatii,

narcizmus, vděčnost atd. K této problematice by také bylo vhodné zrealizovat longitudinální

studii a prozkoumat, jak může přispívat vztah k přírodě k optimálnímu vývoji osobnosti

v průběhu celého života. Obecně jsou data z longitudinálního výzkumu velice cenná. Sledovat

vliv přírody u stejného vzorku osob po dobu jejich životní cesty přinese užitečné informace o

vývoji, změnách a příčinách změn a vhodné možnosti intervence.

Bylo by příhodné, kdyby psychologie osvětlila, jak člověk vnímá pojmy lidský a

přírodní, aby nedocházelo k rozporu, kdy se vnímáme jako inherentní součást přírody a

zároveň příroda se pro nás stává něčím mimo nás. V takovém výzkumu by se mohly připravit

i kvalitativními otázky typu, které by napomohly k případnému osvětlení vnitřního konfliktu

vztahu člověk/příroda, který se nám ukázal faktorovou analýzou CNS škály. Myslíme

například otázky ve smyslu: „Co si respondenti vybaví, když se řekne slovo příroda/přírodní a

co podle něho není příroda/přírodní. Čím si vysvětlují, že se cítí součástí přírody, a čím, že se

cítí od ní oddělení?“

Pro zjištění míry kontaktu s přírodou by bylo vhodné vytvořit podrobnější a

propracovanější index životního stylu a zjistit, jak vypadá jejich typický pracovní den a volný

den. Zařadili bychom tam například položky typu: „Má práce probíhá převážně uvnitř

115

budov“, „Mohu vidět kousek přírody z okna mé kanceláře“ další položky by zjišťovaly, kolik

z volného času stráví u počítače, u televize, venku, na zahradě apd. Zde bychom považovali

za příhodné zjistit míru i ohleduplného jednání vůči přírodě.

Bližší průzkum by si tak dle našeho názoru zasloužily možné cesty rozvoje bdělého

uvědomování, akceptujícího sebepoznávání, spirituálního zrání (tj. reflexe, všímavost), které

se v naší práci ukázaly jako významné. V této oblasti bychom považovali za přínosné použít

škálu měřící všímavost, např. MAAS (Mindful Attention Awareness Scale) autorů Brown,

Ryan (2003). Jejich výsledky ukázaly, že naměřené vyšší hodnoty všímavosti odpovídaly

vyšším hodnotám seberealizace, autonomii, pocitu kompetence a lidské blízkosti, tj.

základním psychologickým potřebám podle teorie sebeřízení (Self-determination theory,

SDT)34. Naopak vyšší hodnoty všímavosti byly v záporném vztahu s  hodnotami u

neuroticismu, úzkosti, deprese, nepříjemných emocí a negativní afektivity.

Původně jsme pro změření smysluplnosti života chtěli použít Existenciální škálu

(ESK). Jde o sebeposuzovací dotazník autorů Alfrieda Längleho, Christine Orglerové a

Michaela Kundiho (2001). ESK škála se skládá se ze čtyř stupnic, kroků (sebe-odstup, sebe-

přesah, svoboda, odpovědnost), což autoři prokázali pomocí faktorové analýzy. Přírodní

prostředí by dle našeho mínění mohlo napomáhat k rozvoji těchto psychických schopností

(kompetencí), které potřebujeme, pokud máme nalézt a uchopit smysl.

34 teorie sebeřízení vyvinutá Ryanem a Decim.

116

8. ZÁVĚR

Naší prací reagujeme na aktuální problém ohledně udržitelnosti lidského rozvoje.

Snažíme se ukázat, že osobní vztah člověka k přírodě je podnětné a významné téma i pro

psychology. Naše práce pojednává o spiritualitě jako o uvědomování si a prožívání vzájemné

provázanosti života, které by mohlo napomoci k rozvoji smysluplného života. Rádi bychom,

kdyby se naše práce stala výzvou k  doplnění celkového obrazu o zanedbávaná témata.

Pozitivní psychologie i ekopsychologie přispívají svými výsledky ke klinické, terapeutické,

pedagogické i společenské praxi. Tyto dva rychle se rozvíjející proudy jsme se snažili

obohatit o nové přístupy, ukázat jejich možné souvislosti a spolupráci. Přínosnost tohoto

výzkumu také spatřujeme v použití nových metod na české populaci.

V první kapitole teoretického bloku jsme se zabývali novým proudem psychologie

environmentálních problémů. Snažili jsme se z důvodů nedostatečné známosti tohoto proudu

předložit obsáhlou, ale stručnou základnu pojmu, historie, vývoje, současných poznatků a

studií, z kterých jsme vycházeli při formulaci našich výzkumných otázek.

Mezi naše kontakty nepatří jen vztahy k lidem a k lidskému společenství, ale i vztahy,

které máme k jiným živým tvorům, místům, mimolidskému světu, světu ve svém celku.

V zahraničí již došlo k etablování psychologie environmentálních problémů. Pokud srovnáme

českou psychologii s více než třicetiletým výzkumem v zahraničí, lze konstatovat, že čeští

psychologové dlouhou dobu v environmentální problematice chyběli a probouzet se začínají

až v posledních letech.

V naší práci se snažíme podívat na vztah člověka k přírodě z pohledu pozitivní

psychologie, tj. co pozitivního příroda mladým lidem přináší. Používání vesměs negativní

motivace (často kontraproduktivních prostředků, jako obviňování, paralyzující strašení,

direktivy, paušální indoktrinace) pochopitelně vede spíše k  vytěsňování vyslechnutého, ještě

větší fixaci na dosavadní behaviorální stereotypy. Při rozvíjení oboustranně nosného vztahu s

přírodou, při ekologickém informování, motivování a spirituální kultivaci je důležité brát

ohled na spoustu proměnných jako je především věk, schopnosti a možnosti vypořádat se

s danou situací aj. Respondent s nejnižším skórem v CNS (15b.) odpověděl na otázku: Co pro

Vás znamená příroda? - „Nesnáším, když se o tom furt mluví v mediích. Taky nemám rád

fanatické ochránce přírody. Nemá pro mě žádný význam.“ student gymnázia

V druhé podkapitole se zabýváme v současné době velmi rychle se rozvíjející

pozitivní psychologií s konkrétně vybranými tématy jako well-being, smysluplnost,

117

spiritualita, introspekce. Psychologie by tak měla nejen chránit děti, mladé, dospělé před

nekontrolovanou úzkostí, pocitem viny z poškozování a ničení přírody, ale rozvíjet i takové

cesty, které podpoří pocit smysluplnosti vlastní práce a hodnotu vlastního života. Neboť si

klademe otázku, co se stane, pocítíme-li blízkost k přírodě, která je ve vážném ohrožení a my

zjistíme, že jsme spíše součástí jejího bezohledného ničení? Jsme schopni najít sami pro sebe i

pro náš svět přijatelnou cestu bez fanatického ochranářství či sobeckého popírání? Cílem

psychologie environmentálních problémů dle nás tak není jen podporovat ekologicky šetrné

chování, přestože by si psychologie měla uvědomit důležitost i tohoto pole své působnosti, ale

rozvíjet u dětí, dospívajících, dospělých oboustranně nosný a zdravý vztah k životu v nás, i

kolem nás.

V třetí kapitole teoretické části jsme se zaobírali aktuálním životním obdobím

respondentů našeho výzkumu a tím je přechod do dospělosti. Výsledky studií Jana Krajhanzle

(2010) upozorňují na fakt, že každé období od počátku života až po mladé lidi na hranici

dospělosti má své jedinečné příležitosti pro rozvoj vztahu k přírodě, tj. možnosti, kdy můžeme

mladé lidi doprovázet ruku v ruce s jejich přirozeným vývojem, oslovit jejich aktuální potřeby

a nadchnout je.

Druhým blokem je praktická část této diplomové práce. Nejprve jsme uvedli cíle a

východiska naší studie. Následně jsme představili psychologické metody, pomocí nichž

zkoumáme případné souvislosti mezi prožíváním sounáležitosti s přírodou, mírou kontaktu

s přírodou a jevy jako je reflexe, ruminace, spokojenost se životem a smysluplnost života.

V souladu s poznatky o zvolených konstruktech jsme formulovali pět hypotéz. Čtyři

jsme mohli částečně potvrdit. Náš výzkum poukazuje i na jiné velmi zajímavé výsledky, které

se během analýzy vzájemných vztahů ukázaly.

Příroda je natolik fundamentální pro naši existenci, že jsme předpokládali, že

sounáležitost k ní bude hrát určitou roli v naší životní spokojenosti. V naší práci se neukázalo

emoční spojení se zemí významné pro naši osobní spokojenost. Ukázalo se nám ale, že

prožívání sounáležitosti s přírodou je středně silně spjaté s reflexí a společně významně

ovlivňují smysluplnost života, a to nezávisle na vlivu životní spokojenosti.

Reflexe se nám ukázala i jako významný prediktor ruminace. Ruminace ale na rozdíl

od reflexe negativně ovlivňuje smysluplnost, ale ještě významněji negativně predikuje

spokojenost se životem. Ačkoliv vývojové teorie přisuzují adolescentům vyšší míru reflexe,

v našem výzkumu jsme zaznamenali u respondentů spíše vyšší míru ruminace. Naše práce tak

poukazuje na význam kultivace schopnosti všímání, poznávání sebe a světa nejen proto,

118

abychom obnovili pocit náležitosti k přírodnímu světu, ale abychom předcházeli

neurotickému přemítání nad sebou, negativním stavem přírody, společnosti a tak ztrátě

smysluplnosti vlastního života.

Dle našich výsledků jedinci, kteří vyrůstali na venkově, vykazovali vyšší míru

prožívání sounáležitosti s přírodou, ale i vyšší míru životní smysluplnosti na rozdíl od

respondentů, kteří vyrůstali ve velkoměstě. Frekvence vycházek do přírody a míra obklopení

přírodními prvky významně souvisela s mírou prožívání sounáležitosti s přírodou.

Spiritualita, která rozvíjí schopnost reflexe (všímavosti) vede k nahlížení na přírodu a

svět kolem jako na dynamickou síť vzájemně propojených interakcí, rozvíjí empatii a úctu

k životu kolem sebe (Capra, 2003). Lidská podstata je totiž konstituovaná z takových entit,

jako empatie, altruismus, dobrý vztah k člověku se schopností optimistického pohledu na

něho (Vašina, 2002). „Člověk musí na sobě pracovat a rozvíjet schopnost introspekce, aby se

mohl setkat s touto dimenzí v sobě a duchovně zrát“ (Vašina, 2002, s. 14). Jde o zdůraznění

toho, že všechny rozvinuté kvality osobnosti jsou výsledkem kultivace a sebekultivace

osobnosti, nikoli jen působení živelného vývoje a pouhého zrání (Smékal, 2005). Kultivace

všímavosti vidí někteří autoři jako cestu k většímu pocitu pohody (Brown, Ryan, 2003). V

našem výzkumu ji spíše vidíme jako cestu k životu naplněného smyslem a pro nás osobně

důležitými hodnotami. Smysluplný život pak významně může přispívat ke spokojenosti se

životem. Přírodní prostředí nám na této cestě může posloužit jako vhodný ne-li nezbytný

prostor, jak se přiblížit k vlastní podstatě a vrozené aktualizační tendenci.

V období přechodu do dospělosti bývají mladí lidé postaveni do mnohanásobně

postupné proměny a nejistoty. P. Halama (2000) uvádí několik výzkumů, které u adolescentů

potvrzují zvýšenou existenciální úzkost, hledání odpovědí na existencionální otázky a

přítomnost obav s nimi spojených. Nejisté hledání sebe sama, svého místa v životě a utvoření

vlastního stylu může vést někdy k úzkostlivému sebezaobírání. Tento vývoj by neměl ústit do

životního chaosu. Všímavost je dávána do souvislosti s omezením ruminace, která je v pozadí

řady psychologických potíží. Dle mnoha různých autorů přispívá velkou měrou k lepšímu

pochopení sebe sama a zákonitostí procesů prožívané zkušenosti (Brown et al., 2007).

Prožívání náležitosti k přírodě významně také predikuje míru reflexe. Podle nás i přírodní svět

neodmyslitelně patří k optimálnímu uvědomění si sebe ve světě.

Přírodní prostředí se v našem výzkumu ukázalo pozitivním nositelem i odrazem

důležitých hodnot. Příroda respondentům pomáhá obnovovat klid, „vyčistit si hlavu“,

119

objevovat krásu a sílu života. Příroda se pro ně také stává „něčím živým“, jehož se cítí

přirozenou součástí.

Nelze popírat a zpochybňovat jistou výjimečnost člověka, která mu dává především

možnost volby. Jeho výjimečnost mu ale nemusí bránit v prožívání a uvědomění si

nepostradatelné hodnoty a vzájemné provázanosti všeho živého, života jako celku, jehož

součástí je i obnovení našeho smyslu pro vzájemný vztah a loajálnost k živému systému a

k jeho živým formám.

„Den za dnem pro nás příroda kreslí obrázky nevýslovné krásy.

Jen mít oči, abychom je spatřili.“ John Ruskin35

36

35 Exley H. (2008): Slova o kráse. Praha, Slovart36 Coufalová, A. Omrzlinková, dostupné na: www.coufalova.com, vyhledáno dne 15.4. 2012

120

LITERATURA

Amel, E. L., Manning, Ch. M., Scott, B. A. (2009). Mindfulness and Sustainable Behavior:

Pondering Attention and Awareness as Means for Increasing Green Behavior, Ecopsychology,

14-25. [online]. [cit. 2011-11-19]. Dostupné na:

http://www.liebertonline.com/doi/abs/10.1089/eco.2008.0005

Argyle, M., Martin, M. (1991). The psychological causes of Happiness. [online]. In F. Strack;

M. Argyle; N. Schwarz (Eds.), Subjective well-being: an interdisciplinary perspective. [cit.

2011-11-19]. Dostupné na: http://www.opus-bayern.de/uni-wuerzburg/volltexte/

Arnett, J. J. (2000). Emerging Adulthood: A Theory of Development From the Late Teens

Through the Twentie. [online]. American Psychologist, 55, 5, 469-480. [cit. 2011-11-19].

Dostupné na: http://dtserv2.compsy.uni-jena.de/ws2006/paedpsy_uj/

Atkinson, R.L. (2003). Psychologie. Praha, Portál.

Baer, A.R., Krietemeyer, J. (2006). Overview of Mindfulness-Based Treatment Approaches.

In A.R. Baer (Ed.). Mindfulness-Based Treatment Approaches (3-27). London, Academic

Press.

Baumeister, R. F., Leary, M. R. (1995). The Need to Belong: Desire for Interpersonal

Attachments as a Fundamental Human Motivation. [online]. Psychological Bulletin, 117, 3,

497-529. [cit. 2011-11-19]. Dostupné na: http://blog.lib.umn.edu/

Berman, M.G., Jonides, J., Kaplan, S. (2008). The Cognitive Benefits of Interacting With

Nature. [online]. Psycholgy Science, 19,12. [cit. 2011-01-11]. Dostupné na:

http://www.personal.umich.edu/

Binka, B. (Eds.). (2007). Rozporuplný Arne Naess – několik poznámek k zakladateli hlubinné

ekologie I. [online]. Envigogika, 2/2007. [cit. 2010-11-19]. Dostupné na:

http://www.envigogika.cuni.cz/envigogika-2007-ii-2/rozporuplny-arne-naess-nekolik-

poznamek-k-zakladateli-hlubinne-ekologie-i_cs

Bird, W. (2007). Natural Thinkng. [online]. Report fot the RSPB, Investigating the links

between the Natural Environment, Biodiversity and Mental Health. [cit. 2011-11-19].

Dostupné na: www.rspb.org.uk/policy/health

Blatný, M., Osecká, L. (1998). Zdroje sebehodnocení a životní spokojenosti: osobnost a

strategie zvládání. Československá psychologie, 42, 5, 385-394.

121

Blatný, M., Čermák, I., Jelínek, M., Osecká, T., Vobořil, D., Urbánek, T. (2004). Manuál

Brněnského výzkumu celoživotního vývoje osobnosti. Zprávy – Psychologický ústav AV ČR

Brno, 10.

Blatný, M., Dosedlova, J., Kebza,V., Šolcova, I. (2005). Psychosociální souvislosti osobní

pohody. Brno, MSD.

Blížkovská, J. (Eds.). (2003). Objektivní a subjektivní faktory štěstí. Brno, Sborník prací FF

MU, řada psychologická P7, 55-62.

Brown, K.W., Ryan, R.M. (2003). The benefits of being present: Mindfulness and its role in

psychological well-being. Journal of Personality and Social Psychology, 84, 822-848.

Brown, K.W., Ryan, R.M., Creswell, J.D. (2007). Mindfulness: Theoretical Foundations and

Evidence for its Salutary Effects. Psychological Inquiry, 18, 4, 211-237.

Brown, K.W., Cordon, S.(2008). Toward a Phenomenology of Mindfulness: Subjective

Experience and Emotion Correlates. In f. Didonna (Ed.). Clinical Handbook of Mindfulness.

(59-81). New York: Springer

Bridges, W. (2004). Na prahu změn. Zóny přechodových rituálů. Praha, Návrat domů.

Brymer, E. G., Cuddihy, T., Sharma-Brymer, V. (2010). The role of nature-based experiences

in the development and maintenance of wellness. [online]. Asia-Pacific Journal of Health,

Sport and Physical Education, 1, 2, 21-27. [cit. 2011-11-19]. Dostupné na:

http://eprints.qut.edu.au/

Buber, M. (1995). Já a ty. Olomouc, Votobia.

Capra, F. (2002). Bod obratu: věda, společnost a nová kultura. Praha, DharmaGaia.

Capra, F. (2003). Tao fyziky I: paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou. Praha,

Maťa.

Clayton, S., Myers, G. (2009). Conservation Psychology: Understanding and Promoting

Human Care for Nature. Oxford, UK, Wiley-Blackwell.

Csikszentmihalyi, M. (1996). O štěstí a smyslu života. Praha, Lidové noviny.

Davis, J. (1998). The Transpersonal Dimensions of Ecopsychology: Nature, Nonduality, and

Spiritual Practice. [online]. The Humanistic Psychologist, 26, 60-100. [cit. 23. 4. 2009].

Dostupné na: http://www.johnvdavis.com/ep/thpeptp.htm

Davis, J. (2004). Psychological Benefits of Nature Experiences: an outline of research and

theory. [online]. [cit. 23. 4. 2009]. Dostupné na: http://www.johnvdavis.com

122

Diener, E. (2000). Subjective Well-Being, The Science of Happiness and a Proposal for a

National Index. American Psychologist, 55, 1., 34-43.

Diener, E., Emmons, R. A., Larsen, R. J., Griffin S. (1985). The Satisfaction With Life Scale.

Journal of Personality Assessment, 49, 1, 71-75

Diener, E., Scollon, Ch., N., Lucas R., E. (2003). The evolving concept of subjective well-

being: the multifaceted nature of happiness. [online]. Advances in Cell Agigng amd

Gerontology, 187-219. [cit. 2011-11-19]. Dostupné na: http://citeseerx.its.psu.edu

Dosedlová, J., Fialová, L., Kebza, V., Slováčková, Z. (2008). Předpoklady zdraví a životní

spokojenosti. Brno, MSD.

Feral, C. H. (1998). The Connectedness model and optimal development – Is ecopsychology

the answer to emotional well-being? [online]. The Humanistic Psychologist, 26, Spring, 243-

274. [cit. 2009-09-11]. Dostupné na: http://eric.ed.gov/PDFS/ED438489.pdf

Fisher, A. (2002). Radical Ecopsychology: Psychology in the Service of life. [online]. [cit.

2009-09-11]. Dostupné na: http://www.humanecologyreview.org/pastissues/

Franěk, M. (2004). Vliv městské zeleně na chování lidí. [online].[cit. 2010-06-05]. Dostupné

na: http:// www.masarykovaspolecnost.info/.../akt_07.htm

Franěk, M. (2007). (Eds.). Zelená psychologie. Bedrník, časopis pro ekogramotnost, 2,

květen, 13-15.

Franěk, M. (2009a). Výzkum v oblasti výchovy k udržitelnému rozvoji. [online]. [cit. 2010-06-

05]. Dostupné na: http://www.vztahkprirode.cz/

Franěk, M. (Eds.). (2009b). Vliv kontaktu s přírodním prostředím na lidskou psychiku. In kol.

Zelený kruh, Člověk+příroda=udržitelnost? Texty o proměně vztahů lidí k přírodě,

environmentální výchově a udržitelnosti. Praha, 8-15.

Frankl, V. E. (1997). Vůle ke smyslu. Brno, Cesta.

Fredrickson, L.M., Anderson D. R. (1999). A qualitative exploration of the wilderness

experience as a source of spiritual inspiration. Journal of Environmental Psychology, 19, 21-

39

Fromm, E. (1994). Mít nebo být? Praha, Naše vojsko.

Frýba, M. (2003). Umění žít šťastně. Praha, Argo.

Garrity, F. T., Stallones, L., Marx, B. M., Johnson, P. T. (1989). Pet Ownership And

Attachment As Supportive Factors. [online]. Anthrozoos, 3, 1, 35-44. [cit. 2009-09-11].

Dostupné na: http:// www.deltasociety.org

123

Gasper, D. (2004). Human Well-Being: Concept and Conceptualizations. [online]. [cit. 2009-

09-11]. Dostupné na: http://www.wider.unu.edu

Gillis, H. L., Thomsen, D. (1996). A Research Update of Adventure Therapy (1992-1996):

Challenge Activities and Ropes Courses Widerness Expeditions, and Residental Camping

Programs. [online]. [cit. 2011-01-11]. Dostupné na: http://eric.ed.gov/PDFS/ED413128.pdf

Halama, P. (2000). Zvládanie existenciálnej úzkosti adolescentov pomocou utvárania zmyslu

života. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 35, 3, 222–232.

Halama, P. (2003). Zmysel života ako kognitívny fenomén: je možné hovoriť o existenciálnej

inteligencii? In I. Ruisel a kol. (Eds.), Inteligencia v roznych kontextech (37-52). Ústav

experimentálnej psychológie SAV, Bratislava. Slovak Academic Press.

Halama, (2006). P. Existenciální inteligencia v procese hladania zmyslu života. In I. Ruisel a

kol. (Eds.), Úvahy o inteligenci a osobnosti (131-149). Ústav experimentálnej psychológie

SAV, Bratislava, Slovak Academic Press.

Halama, P. (2007). Zmysel života z pohĺadu psychologie. [online]. SAP, Bratislava. [cit.

2009-09-11]. Dostupné na: http://www.holistickamedicina.sk/kniznica/Zivotny

%20zmysl.zip?

Hartig, T., Evans, G. W., Jammer D. L., Davis, S.D., Garling, T. (2003). Tracking restoration

in natural and urban field settings. [online]. Journal of Environmental Psychology, 23, 109-

123. [cit. 2009-09-11]. Dostupné na: http://www.uns.ethz.ch

Health Council of the Netherlands and Dutch Advisory Council for research on Spatial

Planning (2004). Nature and health. The influence of nature on social, psychological and

physical well-being. [online]. [cit. 2009-09-11] Dostupné na:

http://www.gezondheidsraad.nl/en/publications/

Heintzman, P. (2002). A conceptual model of leisure and spiritual well-being. [online].

Journal of Park and Recreation Administration, 20, 4, Winter/2002, 147-169. [cit. 2010-11-

19]. Dostupné na: http://www.journals.sagamorepub.com

Herzog, T. R., Collen, P.M., Nebel, M. B. (2003). Assesing the restorative components of

environments. [online]. Journal of Environmental Psychology, 23, 159-170. [cit. 2009-09-11].

Dostupné na: http://www.uns.eths.ch

Higgins, E. T., Shah, J., Friedman, R. (1997). Emotional Responses to Goal Attainment.

Strenght of Regulatory Focus as Moderator. [online]. Journal of Personality and Social

124

Psychology, 72, 3, 515-525. [cit. 2011-11-19]. Dostupné na:

http://www.columbia.edu/cu/psychology/higgins/

Hinds, J., Sparks, P. (2009). Investigating Environmental Identity, Well-Being, and Meaning.

[online]. Ecopsychology, 1, 4. [cit. 2011-11-19]. Dostupné na:

http://www.liebertonline.com/doi/pdfplus/10.1089/eco.2009.0026

Huitt, W.G., Robbins, J.L. (2003). An intoduction to spiritual development. [online]. [cit.

2010-10-19]. Dostupné na: http://www.edpsycinteractive.org/papers/spirituality.pdf

Hrdlička, M., Kuric, J., Blatný, M. (2006). Krize středního věku – úskalí a šance. Praha,

Portál.

Chalquist, C. (2009). A Look at the Ecotherapy Research Evidence. [online]. Ecopsychology,

2. [cit. 2011-01-11]. Dostupné na: http://cliftoncommunitypartnership.org/uploads/articles/

Jančaříková, K. (2007). Vrba naslouchá, vrba vypráví: Střípky z ekonaratologie. Fragmenta

Ioannea Environmentalica, 6, 53 –68.

Jordan, M. (2009). Back to nature. Theraphy today. [online]. [cit. 2010-09-11]. Dostupné na:

http://www.ecotherapy.org.uk.

Jung, C.G. (1981). The Archetypes and the Collective Unconscious. Princeton University

Press.

Kabat-Zinn, J. (2003). Mindfulness-Based Interventions in Context: Past, Present and Future.

Clinical psychology: Science and Practice, 10, 2, 144-156.

Kahn, P.H. (1997). Developmental psychology and the biophilia hypothesis: Children's

affiliation with nature. Developmental Review, 17, 1, 1-61.

Kahn, P. H. (2002). Children's Affiliations with Nature: Structure, Development, and the

Problem of Environmental Generational Amnesia. In P.H. Kahn; S. R. Kellert, S. R. (Eds.),

Children and nature: Psychological, socicultural and evolutionary investigations (93-116).

Cambridge, Massachusetts, MIT Press.

Kahn, P. H., Kellert, S. R. (Eds.). (2002). Children and Nature: Psychological, Sociocultural

and Evolutionary Investigations. Cambridge (Massachusetts), London (England), The MIT

Press.

Kaplan, S. (1995). The Restorative Benefits of Nature toward an Integrative Framework.

[online]. Journal of Environmental Psychology, 15,169-182. [cit. 2010-06-05]. Dostupné na:

http://www.ideal.forestry.ubc.ca

125

Kaplan, S., Talbot J.F. (1983). Psychological benefits of a wilderness experience. In I.

Altman; J.F. Wohlwill (Eds.) Behavior and the natural environment (163-203). New York,

Plenum, 6.

Kaplan R., Talbot, J. F. (1984). Needs and fears: the response to trees and nature in the inner

city [online]. [cit. 2009-11-07]. Dostupný na: http://www.sfrc.ufl.edu

Kellert, S. R. (1998). A National study of outdoor wilderness experience. [online]. [cit. 2011-

01-11]. Dostupné na: http://citeseerx.ist.psu.edu

Kellert, S.R. (1996). The Value of Life. Biological Diversity and Human Society, Island Press.

Kellert, S. R. (2002). Experiencing Nature: Affective, Cognitive and Evaluative Development

in Children. In P.H. Kahn; S.R. Kellert (Eds.) Children and nature: Psychological,

socicultural and evolutionary investigations (117-151). Cambridge, Massachusetts, MIT

Press.

Kohák, E. (2002). Zelená svatozář: kapitoly z ekologické etiky. Praha, Sociologické

nakladatelství.

Koutný, J. (2010). Všímavost v psychoterapii: Interpretativní fenomenologická analýza

zkušenosti člověka v satiterapii. [online]. Diplomová práce, Masarykova univerzita, Fakulta

sociálních studií. [cit. 2011-11-19]. Dostupné na: www.is.muni.cz/vyhledavani/

Kováč, D. (2005). O systémových regulátorech lidského konání: výzva. In P. Macek; J.

Dalajka (Eds.), Vývoj a utváření osobnosti v sociálních a etnických kontextech (11-17). Brno,

FSS MU.

Krajhanzl, J. a kol. (2006). Psychologie ve službách Země. Praha, FF UK. [online]. [cit. 2008-

23-2]. Dostupné na: http://www.vztahkprirode.cz/

Krajhanz, J. (2007a). Vztah k přírodě, jenže co je to příroda. [online]. [cit. 2010-09-12].

Dostupné na: http://www.vztahkprirode.cz/

Krajhanzl, J. (2007b). Zelená psychologie. Bedrník. 2/2007, 12-16.

Krajhanzl, J. (2009). Exkurz do osobní charakteristiky vztahu k přírodě. [online]. In kol. (Ed.)

Člověk + příroda = udržitelnost?: Texty o proměně vztahů lidí k přírodě, environmentální

výchově a udržitelnost. Praha, Zelený kruh. [cit. 2010-05-07]. Dostupný na:

http://www.zelenykruh.cz/dokumenty/300409-clovek-priroda-fin.pdf

Krajhanzl, J. (2010). Děti a příroda: období dětského vývoje z hlediska environmentální

výchovy. [online]. [cit. 2012-01-12]. Dostupné na: http://www.vztahkprirode.cz/

Křivohlavý, J. (2004a). Kdy je člověku dobře. Psychologie dnes, X. ročník, 10, 20–22.

126

Křivohlavý, J. (2004b). Pozitivní psychologie. Praha, Portál.

Křivohlavý, J. (2006). Psychologie smysluplnosti existence: otázky na vrcholu života. Praha,

Grada Publishing.

Kulhavý, V. (2008). Psychologická východiska environmentální výchovy. [online]. Brno, FSS

MU, Bakalářská práce. [cit. 2011-01-13]. Dostupné na: http://www.is.muni.cz/th/42121/fss_b/

Kulhavý, V. (2009). Zkušenosti významné pro formování vztahu člověka k přírodě. [online].

[cit. 2011-01-13]. Dostupné na: http://www.vztahkprirode.cz/soubory/vk_sle.pdf

Kuo, F.E., Sullivan, W.C., Taylor A.F. (2002). Views of Nature and Self- Discipline:

Evidence from inner City Children. [online]. Journal of Environmental Psychology, 22, 46-

63. [cit. 2011-01-11]. Dostupné na: http://web.mac.com/wcsulliv/William_Sullivan/

Kuo, F.E., Sullivan, W.C., Coley R. L., Brunson, L. (1998). Fertile groun for Community:

Inner-City Neighborhood Common Spaces. [online]. American journal of Community

Psychology, 26, 6. [cit. 2011-01-11]. Dostupné na: http://www.springerlink.com/content/

Labelle, L.E.,Campbell, T.S., Carlson, L.E. (2010). Mindfulness-Based Stress Reduction in

Oncology: Evaluating Mindfulness and Rumination as Mediators of Change in Depressive

Symptoms. [online]. Mindfulness, Springer Science, 1, 28-40

Längle, A. (1997). Nalézt přitakání životu. [online]. PROPSY 2/1997. [cit. 2010-11-19].

Dostupné na: http://laengle.info/downloads/

Längle, A. (2002). Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza. Brno, Cesta.

Langmeier, J., Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie. Praha, Grada Publishing, a.s.

Lindemuth, A. L. (2007). Designing Therapeutic Environments for Inmates and Prison Staff

in the United States: Precedents and Contemporary Applications. [online]. Journal of

Mediterranean Ecology, 8, 87-97. [cit. 2011-01-11]. Dostupné na:

http://www.jmecology.com/

Maas, J., Veerheij, R. A., Groenewegen, P.P., Sjerp de Vries, Spreeuwenbeg, P. (2006).

Green space, urbanity, and health: how strong is the relation? [online]. [cit. 2011-08-09]

Dostupné na: http://jech.bmj.com/content/60/7/587.full.pdf

Macek, P. (2003). Adolescence. Praha, Portál

Maller, C., Townsend, M., Brown, P., Leger L.S. (2002). Healthy parks, healthy poeple: The

health benefits of contact with nature in a park context. Review of Current Literature.

[online]. [cit. 2010-06-05]. Dostupné na: http://www.georgewright.org

Mareš, J. (2006). Kvalita života: u dětí a dospívajících I. Brno, MSD.

127

Marklová, K. (2007) Hodnoty jako předpoklad životní spokojenosti. [online]. Brno, FF MU,

Rigorózní práce. [cit. 2010-7-19]. Dostupné na:

http://is.muni.cz/th/13145/ff_r/02_rigo_hlavni_cast.pdf

Mayer, F.S., Frantz C.M. (2004). The connectedness to nature scale: A measure of individuals

´ feeling in community with nature. Journal of Environmental Psychology, 24, 503-515.

Mayer, F. S., Frantz C. M., Bruehlman-Senecal, E., Dolliver K. (2009). Why is Nature

Beneficial? The Role of Connectedness to Nature. [online]. Environmental and Behavior.

2009/9, 41,5, 607-642. [cit. 2010-10-7]. Dostupné na: http://eab.sagepub.com/cgi/

Milligan Ch., Bingley A. (2004). Climbing trees and building dnes. Mental health and

wellbeing in young adults and the long-term effects of childhood play experience. [online].

Institute for Health Research, Lancaster University. [cit. 2009-09-11]. Dostupné na:

http://www.escalate.ac.uk

MIND (2007). Ecotherapy - the green agenda for mental health [online]. [cit. 2010-06-05].

Dostupné na: http://www.mind.org.uk/

Moodley, T. (2008). The Relationship between Coping and Spiritual Well-being during

Adolescence. [online]. [cit. 2010-09-11]. Dostupné na: http://etd.uovs.ac.za

Morin, A. (2002). Do you „sel-reflect“ or „self-ruminate“? [online]. [cit. 2011-09-15].

Dostupné na: http://psych.pomona.edu/scr/

Newton, J. (2007). Wellbeing and the natural Evironment: A brief overview of the evidence.

[online]. [cit. 2011-02-05]. Dostupné na: http://www3.surrey.ac.uk/resolve/seminars/

Ocetková, I. (2007). Úloha spirituality v životní pohodě a kvalitě života u mladých lidí. Brno,

FSS MU, Katedra psychologie, Disertační práce.

Oishi, S., Diener, E., Suh, E., Lucas, R. E. (1999). Value as a Moderator in Subjective well-

Being. [online]. Journal of Personality, 157-185. [cit. 2011-11-19]. Dostupné na:

http://people.virginia.edu/

Orr, D.W. (2003). Four Challenges of Sustainability. Ecological Economics. [online]. [cit.

2010-06-05]. Dostupné na: http://www.uwstout.edu

Oskamp, S. (2000). Psychological contributions to achieving an ecologically sustainable

future for humanity. Journal of Social Issues, 56, 373-390.

Petrusek, M. et al. (2006). Velký sociologický slovník: A-O. Praha, Karolinum.

Petrusek, M. et al. (2006). Velký sociologický slovník: P-Z. Praha, Karolinum.

128

Pilgrim, S. E., Cullen, L. C., Smith D. J., Pretty J. (2008). Ecological Knowledge is lost in

Wealthier Communities and Countries. [online]. Environmental Science and Technology, 42,

4. [cit. 2009-09-11]. Dostupné na: http://www.greenexercise.org

Plíska, M. (2007). Ekologická etika v přípravě budoucích pedagogů. Ekocentrický postoj

k přírodě jako klíčová ekopedagogická kompetence. Bakalářská práce na Pedagogické fakultě

MU v Brně, Katedra Sociální pedagogiky.

Pretty, J., Angus, C., Bain, M., Barton, J., Gladwell, V., Hine, R., Pilgrim, S., Sandercock, S.

and Sellens, M. (2009). Nature, Childhood, Health and Life Pathways. [online]. [cit. 2010-7-

19]. Dostupné na: http://www.essex.ac.uk/ces/esu/

Rantanen, J. (2009). Reconnecting with Nature and Pro-environmental Consciousness and

Behavior. [online]. [cit. 2011-09-19]. Dostupné na: http://www.naturakademin.se/wp-

content/uploads/2010/03/Jyri-Rantanen-MC-thesis.pdf

Rázgová, E. (2009). Jak a proč podporovat vztah lidí k přírodě: klišé, bariéry, příležitosti.

Praha, Edice APEL.

Reker, G. T., Wong, P. T. P. (1998). Aging as an individual process: Toward a theory of

personal meaning. [online]. In J.L. Birren; V.L Bengston (Eds.), Emergent theories of Aging,

New York: Springer, 214-246. [cit. 2009-09-11]. Dostupné na:

http://www.ecotherapy.org.uk/files/ecotherapy/home/report_on_ecotherapy_talk_final.doc

Rogers, C.R. (1998). Způsob bytí. Praha, Portal.

Rozsak, T. (1992). Ecopsychology: eight principles. [online]. [cit. 2009-09-11]. Dostupné na:

http://eco-promotion.org

Ryff, C.D. (1989). Happiness is Everything, or is it? Exploration on the Meaning of

Psychologicall Well-Being. Journal of Personality and Social Psychology, 57, 6, 1069-1081

Říčan, P. (2005). Úloha spiritualitu v optimalizaci osobnosti. In P. Macek; J.Dalajka (Eds.)

Vývoj a utváření osobnosti v sociálních a etnických kontextech. Brno, FSS MU, 37-44.

Říčan, P. (2006a). Spiritualita jako klíč k osobnosti a lidským vztahům. Československá

psychologie, 50, 2, 119-137

Říčan, P. (2006b). Cesta životem: vývojová psychologie. Praha, Portál.

Říčan, P. (2007). Psychologie náboženství a spirituality. Praha, Portál.

Říčan, P., Janošová, J. (2004). Spiritualita českých vysokoškoláků – faktorově analytická

sonda. Československá psychologie, 48, 2, 97-106.

129

Scull, J. (1999). Ecopsychology: Where does it fit in psychology? [online]. [cit. 23. 4. 2009].

Dostupné na: http://members.shaw.ca/jscull/ecointro.htm

Seed, J., et al. (1993). Myslet jako hora: Shromáždění všech bytostí. Prešov, Nadácia Zelená

Nádej - Abies Publisher.

Shapiro, Sh.L., Carlson, L.E., Astin, J.A., Freedman, B. (2006). Mechanism of Mindfulness.

Journal of Clinic Psychology, 62, 3, 373-386.

Scherer, K. R., Wallbott H. G. (1994). Evidence for Universality and Cultural Variation of

Differental Emotion Response Patterning. [online]. Journal of Personality and Social

Psychology, 2, 310-328. [cit. 2010-11-19]. Dostupné na:

http://www.affective-sciences.org/system/files/1994_Scherer_JPSP.pdf

Schmertz, S.K. (2010). Rumination as a Mediator of the Relation between Mindfulness and

Social Anxiety in a Clinical Sample. [online]. [cit. 2011-11-19]. Dostupné na:

http://digitalarchive.gsu.edu/psych_diss/71

Schultz, P.W., Schmuck, P. (2002). Psychology of Sustainable Development. [online]. [cit.

2010-11-19]. Dostupné na: http://www.humanecologyreview.org/pastissues/

Skála, P. (2003). Pojetí (duševního) zdraví v tradici moderní psychologie v konfrontaci s

fenoménem ekologické krize a teorie roszakovské ekopsychologie. [online]. Diplomová práce

na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, Katedra obecné antropologie. [cit.

2009-09-11]. Dostupné na: http://web.natur.cuni.cz/filosof/fipso/webps.htm

Skála, P. (2008). Základní problémy psychologické ekologie. [online]. Doktorská disertace na

Přírodovědecké fakultě Univerzita Karlovy v Praze, Katedra filosofie a dějin přírodních věd.

[cit. 2009-09-11]. Dostupné na: http://web.natur.cuni.cz/filosof/fipso/magps.rtf

Skokanová Z. (2009). EKOBig5: Dimenze vztahu člověka k přírodě a životnímu prostředí.

[online]. [cit. 2010-09-12]. Dostupné na: http://www.vztahkprirode.cz/

Slezáčková, A. (2010). Pozitivní psychologie – věda nejen o štěstí. [online]. [cit. 2011-10-11].

Dostupný na: http://e-psycholog.eu/pdf/slezackova.pdf

Slezáčková, A. (2009). Posttraumatický rozvoj u rodičů onkologicky nemocných dětí

v kontextu pozitivní psychologie. [online]. Brno, FF MU, Disertační práce. [cit. 2011-11-10].

Dostupný na: http//is.muni.cz/th/24238/ff_d/Disertace_Slezackova.pdf

Smékal, V. (2005). Osobnost jako smysl života člověka. In P. Macek a J. Dalajka (Eds.),

Vývoj a utváření osobnosti v sociálních a etnických kontextech. Brno, FSS MU, 18-24.

130

Smith, D. B. (2010). Is There an Ecological unconcious? [online]. [cit. 2010-06-05].

Dostupné na: http://www.nytimes.com/2010/01/31/magazine/31ecopsych-t.html

Strejčková, E. (2006). Výzkum odcizování člověka přírodě: Závěrečná zpráva [online]. Praha,

Toulcův dvůr. [cit. 2009-08-11]. Dostupné na: http://www.detiamesto.cz

Stříženec, M. (2001). Psychologické aspekty spirituality. Československá psychologie, 54, 2,

118-126.

Stříženec, M. (2007). Novšie psychologické pohlady na religiozita a spiritualitu. Ústav

experimentálnej psychológie SAV, Bratislav, Slovak Academic Press.

Švancara, J. (2003). Emoce, motivace, volní procesy. Studijní příručka k předmětu Obecná

psychologie II (prožívání, jednání). FF MU. Brno.

Tavel, P. (2009). Aktuálnosť témy zmyslu života u deti a mládeže a možnosti psychologickej

práce s ňou. Psychiatria-Psychoterapia.Psychosomatika, 16, 1, 37-42.

Taylor, A., F., Kuo, F. E., Sullivan, W.C. (2001). Coping with ADD. The Surprising

Connection to Green Play Settings. [online]. Environment and Behavior, 2001/1, 54-75. [cit.

2011-01-11]. Dostupné na: http://www.outdoorfoundation.org/pdf/CopingWithADD.pdf

Trapnell, P.D., Campbell, J.D. (1999). Private self-consciousness and the Five-Factor Model

of personality: Distinguishing rumination from reflection. Journal of Personality and Social

Psychology, 76, 2, 284-304.

Treadway, M.T., Lazar, S.W. (2008). The Neurobiology of Mindfulness. In F. Didonna (Ed.),

Clinical Handbook of Mindfulness (45-57). New York, Springer.

Ulrich, R. S. (2002). Health Benefits of Gardens in Hospitals. [online]. [cit. 2009-09-11]

Dostupné na: http://www.greenplantsforgreenbuildings.org/attachments/contentmanagers/

25/HealthSettingsUlrich.pdf

Ulrich, R. S., Simons, R. F., Losito, B. D., Fiorito, E., Miles, M. A., Zelson, M. (1991). Stress

recovery during exposure to natural and urban environments. [online]. Journal of

Environmental Psychology, 11, 201-230. [cit. 2010-06-05] Dostupné na:

http://www.uns.ethz.ch

Vágnerová, M. (2008). Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. Praha, Nakladatelství

Karolinum.

Vašina, L. (2002). Klinická psychologie a somatická psychoterapie. Brno, Neptun.

Vašina, L. (2006). Inspiromat, somatická psychoterapie-sanoterapie. Brno.

131

Vining, J., Price E. A., Merinda S. M. (2008). The Distinction between Humans and Nature:

Human Perceptions of Connectedness to Nature and Elements of the Natural and Unnatural.

[online]. Human Ecology Review, 15, 1. [cit. 2010-06-05]. Dostupné na:

http://www.georgewright.org

Vošahlíková, T. (2010). Ekoškolky a lesní mateřské školky: Praktický manuál pro aktivní

rodiče, pedagogy a zřizovatele mateřských škol. [online]. Praha, Ministerstvo životního

prostředí.[cit. 2011-11-07]. Dostupné na: http://www.mzp.cz/osv/edice.nsf/

Vries S., Dillen, S.M., Groenewegen, P. P., Spreeuwenberg, P. (2011). Greenspace in urban

neighbourhoods and residents' health: adding quality to quantity. [online]. [cit. 2011-11-07].

Dostupné na: http://jech.bmj.com

Weels, N. M. (2000). At Home with Nature. Effects of „Greenness“ on Children´s Cognitive

Functioning. [online]. Environment and Behavior, 32, 6, 2000/11, 775-795. [cit. 2011-01-11]

Dostupné na:

http://www.sfrc.ufl.edu/urbanforestry/Resources/PDF%20downloads/Wells_2000.pdf

Whitehouse S., Varni J.W., Seid M. et al. (2001). Evaluating a children’s hospital garden

environment: utilisation and consumer satisfaction. Journal of Environmental Psychology, 21,

301-314

Wilson, E.O. (2000). Sociobiology: the new synthesis. Cambridge, Mass., Belknap Press of

Harvard University Press.

132

INTERNETOVÉ ODKAZY:

Ecopsychology on-line www.ecopsychology.net/

European ecopsychology Society www.ecopsychology.org/

Conservation Psychology www.conservationpsychology.org/

Adventure Therapy & Wilderness/Nature Therapy

www.wilderdom.com/adventuretherapy.html

Ecotherapy – personal healing and healing for the earth www.ecotherapy.org.uk.

Counselling and Psychotherapy Outdoors www.outdoortherapy.org.uk

Landscape and Human Health Laboratory lhhl.illinois.edu/

Český portál ekopsychologie www.vztahkprirode.cz

IAAP: International Association of Aplied Psychology – division Environmental Psychology

www.iaps-association.org/links.html

Positive Psychology Center www.ppc.sas.upenn.edu

International Positive Psychology www.ippanetwork.org

Association European Network of Positive Psychology

www.happiology.net/ENPP/index.htm

Pozitivni psychologie v ČR www.pozitivni-psychologie.cz

P. Wesley Schultz public.csusm.edu/schultz/

Ecopsychology and Environmental psychology, John Davis

www.johnvdavis.com/ep/index.htm

Positive Emotions and Psychophysiology Lab (B. L. Fredrickson Lab website )

www.unc.edu/peplab/

Osobní stránky Pavla Skály web.natur.cuni.cz/filosof/fipso/webps.htm

Peter Halama katpsych.truni.sk/osobne/halama/

133