II. světová válka – příčiny, průběh, výsledek, důsledky

Otázky k   ústnímu i písemnému/ alternativa k   doplňovacímu testu / zkoušení:

1. Charakterizujte politickou situaci předválečné Evropy.2. Jaké zásady A.Hitler použil, aby ovládl prostor Střední Evropy? Které události

probíhající v západní Evropě přispěly k urychlení nacistických plánů na ovládnutí Střední Evropy.

3. Pokuste se vysvětlit, jak již události na začátku války nastartovaly v zemích střední a východní Evropy vývoj vedoucí v průběhu 10 let až k ovládnutí prostoru komunistickým režimem.

4. Jaké důvody měl Sovětský svaz k úmyslům  vojensky intervenovat ve střední Evropě?

5. Charakterizujte 2.světovou válku od začátku do prosince 1941.6. Kdy Němci obsadili Paříž?7. Kdy se 2.světová válka stala vskutku globálním celosvětovým konfliktem?8. Popište vývoj válečných operací od napadení SSSR do otevření 2. fronty

v západní Evropě.9. V jakém období se markantně projevila provázanost jednotlivých válčišť?10. Kdy dosahují země paktu tří největších vojenských úspěchů, kdy je sféra jejich

vlivu největší?11. Jak se vyvíjely vztahy mezi spojenci a Sovětským svazem?12. Kde byly stanoveny principy poválečného uspořádání světa?13. Proč se dnem vítězství stal až 8. květen 1945?14. Popište souhrnně válečné operace v Tichomoří.15. Vysvětlete pojmy: appeasement, podivná válka, logistika, precedens, ROA

generála Vlasova, atlantická charta, OSA, šoa, holocaust

Pomocné texty:

Krize a válka

I když je jako počátek druhé světové války chápáno až přepadení Polska Německem na základě moskevské smlouvy mezi Molotovem a Ribbentropem ze srpna 1939, válka byla v Evropě na spadnutí od poloviny třicátých let. Útok Itálie v Habeši, zahájený v říjnu 1935 a označovaný jako odveta za italskou porážku z roku 1896, byl vojenskou agresí evropského státu, a zcela tak negoval veškeré úsilí a dohody předcházejícího desetiletí.

O necelý rok později pak měla Evropa skutečnou válku ve Španělsku, jež se hrůzností vyrovnala občanské válce v Rusku a předznamenávala jak užití nových zbraní, tak možné oběti války příští. V únoru 1936 se konaly ve Španělsku volby a při prvním skrutiniu získala levice nepatrnou převahu. To vedlo socialisty k předčasnému vytvoření vlády, jejíž vznik byl doprovázen nepokoji, přerůstajícími leckde v útoky na kostely a řádění lůzy. Koncem února nová vláda vyhlásila program Lidové fronty, jež spojila nejen socialisty všech odstínů, ale i komunisty, trockisty a anarchisty. Armáda byla paralyzována nuceným odchodem důstojníků na dovolenou, policii vystřídaly levicové bojůvky, nazývané úderné gardy, které se často připojovaly k anarchistickým výtržnostem. V červnu 1936 dosáhl chaos takového stupně, že se armáda pod velením generála Francisca Franca y Bahamonde rozhodla zasáhnout a 17. června 1936 zahájila puč, který přerostl v dlouhou občanskou válku.

1

Španělská občanská válka nebyla faktickou válkou za demokracii, ale střetnutím totality vojenské s totalitou komunistickou. Od listopadu 1936 stáli v čele španělské republikánské vlády přímí exponenti Kominterny, většinou řízení sovětskou NKVD (rus. zkratka lidového komisariátu vnitra), zatímco Francovi nacionalisté byli podporováni Itálií a Německem. Moskva zahájila akci verbováním dobrovolníků (interbrigadistů). Na její straně stáli evropští levicoví intelektuálové, pro které vyráběla přehnané argumenty o Francově hrůzovládě pařížská kancelář Kominterny. Pro nezávislého pozorovatele, jichž však nebylo mnoho, se jednalo o střetnutí dvou totalit, podporovaných od dvou typů totalitních režimů. Na Francově straně bojovalo okolo 60 000 a na republikánské asi 45 000 dobrovolníků, dodávky zbraní pro obě strany ze zahraničí byly přibližně vyrovnané. Co se týkalo krutosti války a brutality obou stran, i ta byla vyrovnaná a znamenala několik desítek tisíc zavražděných a umučených z obou táborů.

Zatímco Německo s Itálií svou podporu nacionalistů dovedly do konce, SSSR ji zastavil na podzim 1938, kdy republikánům došly valuty a zlato. V tom okamžiku však již Evropa byla ve stavu permanentní krize a Moskva se soustřeďovala na důležitější problémy své zahraniční politiky. Republikánské Španělsko však doplatilo především na kruté střetnutí mezi komunistickými a trockistickými frakcemi. Již od léta 1937 probíhaly v republikánské armádě čistky, které vedli sovětští poradci NKVD proti smyšlené páté koloně. Právě tato provokace se stala na jedné straně zárodkem Francova vítězství, na straně druhé pak komunistickým symbolem nutnosti drastických čistek, ve větší či menší míře podporovaných v liberálních kruzích. Válka ve Španělsku skončila v březnu 1939 a přinesla na 400 000 obětí, komunistické hnutí si z této války odneslo titul obhájce demokracie a otevřenou či skrytou podporu značné části intelektuálů celého světa. Jejich idealistické snahy podílet se na "budování spravedlivějšího světa" později, hlavně po druhé světové válce, úspěšně využívala sovětská tajná služba.

Vývoj ve Španělsku umožnil Německu urychlit plány na ovládnutí střední Evropy. V březnu 1938 obsadila německá armáda Rakousko, a to za nadšeného souhlasu většiny tamního obyvatelstva. Následné akce proti Československu byly vedeny na základě práva na sebeurčení, kdy Hitler mistrně využíval Wilsonových zásad. Oč vznešenější měly být cíle, o to horší metody byly použity k jejich prosazení. Aktivizace nacionalistických bojůvek v československém pohraničí vedla v létě 1938 ke střetům se státní mocí a politický plán pražské vlády, v poslední fázi téměř splňující většinu požadavků politické reprezentace německé menšiny, byl odmítnut. Díky cílené propagandě se Německo jevilo jako ochránce menšin v Československu a veřejné mínění v západních zemích bylo spíše na jeho straně. Poté, co se československá vláda rázně neohradila vůči německému tlaku na půdě Společnosti národů, vzaly události rychlý spád. Neochota Velké Británie a Francie jít do války proti Německu kvůli německé menšině v Československu vedla v září 1938 k mnichovské konferenci, kde zástupci čtyř velmocí rozhodli o předání sporných území do rukou Německa. Jako se Československo v roce 1919 podílelo na likvidaci historických hranic Koruny svatoštěpánské, tak se nyní stalo obětí likvidace historických hranic Zemí svatováclavských. Prezident Edvard Beneš a vláda využili výjimečného stavu a toto ultimátum bez ohledu na názor parlamentu a v rozporu s ústavou přijali. Československo se tak dostalo na nakloněnou rovinu neústavních kroků, po níž během deseti let, za výrazného přispění zahraničí, sklouzlo ke komunistickému režimu.

Mnichovskou konferenci následovala první vídeňská arbitráž, kde Česko-Slovensko ztratilo další území ve prospěch Polska a Maďarska. Na území Slovenska získali brzy monopolní postavení klerikální fašizující nacionalisté, kteří počátkem března 1939 vyvolali politickou

2

krizi. Pokus nové česko-slovenské vlády v čele s prezidentem Emilem Háchou o mocenské řešení problémů na Slovensku (vyhlášení výjimečného stavu, hodnoceného později nacionalisty i komunisty shodně jako vojenský puč) byl konečnou záminkou k likvidaci společného státu. Dne 14. března vyhlásilo Slovensko nezávislost, o den později byly české země okupovány německou armádou a staly se Protektorátem Čechy a Morava. Obsazení Prahy představovalo jednoznačně agresivní čin, jejž nešlo zdůvodnit žádným právem na sebeurčení. Vláda Velké Británie reagovala téměř okamžitě a 31. března vyhlásila garance polských hranic. Pro Německo skončilo období diplomatických nátlaků, další územní zisky mohlo prosadit pouze za cenu války, a to války na dvou frontách. Aby v takové válce mělo šanci, muselo získat spojence, který by pomohl likvidovat aspoň jednoho z protivníků. Takovým spojencem se pro Berlín stala Moskva.

Sovětský svaz byl zcela zaskočen výsledky mnichovské konference. Účast Polska v případné válce proti Československu na straně Německa dávala sovětské armádě možnost pomstít se za porážku na Visle z roku 1920. Proto Moskva tvrdě působila na Prahu, aby šla do vojenského konfliktu s Německem, neboť se před ní otvírala šance proniknout do středoevropského prostoru. Po Mnichově zde ztratil SSSR oporu a spojenectví s Francií se jevilo jako málo udržitelné. Přesto však Stalin nechal své podřízené hrát až do srpna 1939 dvojí hru. Zatímco vojáci jednali s Velkou Británií a Francií o vojenské smlouvě za cenu vstupu sovětských vojsk do Pobaltí, Polska a Rumunska, diplomaté opatrně sondovali možnosti dohody s Německem za stejnou cenu. To, co nemohli Stalinovi slíbit demokraté, dostalo se mu v hojné míře od kolegy diktátora. Po rychlém příletu německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa do Moskvy došlo 23. srpna 1939 k podepsání sovětsko-německé smlouvy o neútočení. V tajném dodatku si obě země rozdělily sféry vlivu ve východní Evropě. O týden později vypukla druhá světová válka.

Rozdělení Evropy mezi totalitní státy

Přes souhrnné označení představovala druhá světová válka až do prosince 1941 pouhou řadu na sobě téměř nezávislých agresivních kroků totalitních států (Německa, SSSR a Itálie) proti malým evropským zemím, které byly nedostatečně podporovány Velkou Británií a do léta 1940 i Francií. Do poloviny roku 1941 se dvěma hlavním agresorům podařilo rozdělit si téměř celou kontinentální Evropu, aby potom zahájili boj mezi sebou navzájem.

Válka vypukla 1. září 1939 po přepadení Polska Německem, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. Západní velmoci, Velká Británie a Francie, předaly útočící straně ultimátum, žádající neprodlené stažení vojsk, po jeho vypršení pak vstoupily 3. září do války na polské straně. Německá technická převaha však rozhodla tažení na východě dříve, než Francie a Velká Británie připravily svá vojska na západě k vedení bojové činnosti. Polské letectvo bylo zničeno během prvního týdne a německé tankové jednotky ze tří stran pronikly hluboko na protivníkovo území. Polské armádě se sice ve třetím válečném týdnu podařilo zatlačit část nepřátelských jednotek na řece Bzuře o desítky kilometrů zpět, ale původní plán, předpokládající ústup vojsk za Vislu, se nepodařilo realizovat a sovětská agrese jej zcela znemožnila. Po sovětském vpádu do týlu zoufale bojujících Poláků 17. září byl osud země zpečetěn a Berlín zahájil urychlenou přepravu svých vojsk na západní frontu, kde hrozilo nebezpečí útoku francouzské armády. Poslední polské jednotky kapitulovaly 6. října, některým se ale podařilo uniknout do Rumunska a Maďarska, odkud byly přemístěny na západní frontu. Zde po vyrovnání sil však až do jara 1940 německá i francouzská armáda stály proti sobě ve svých opevněních. Žádná ze stran neměla takovou převahu, aby ji dokázala

3

využít v ofenzívních akcích. Toho využila levicová propaganda ve Francii, aby toto období posměšně nazvala "podivnou válkou", zatímco nacistická propaganda ji později označovala za "válku vsedě" (z něm. Sitzkrieg, v protikladu k Blitzkrieg, tedy "bleskové válce"). Kromě politického štvaní však francouzská levice odmítala válku proti sovětskému spojenci (tedy Německu!), nejagresivněji si počínala komunistická strana, jež musela být pro své velezrádné působení zakázána. První válečná zima však nijakou poklidnou idylou nebyla, pomalu sílila válka ve vzduchu a do konce roku donutilo britské námořnictvo německé hladinové lodi ke stažení z Atlantiku. Hlavní bojové operace však probíhaly na severovýchodě Evropy.

Na podzim 1939 totiž SSSR využil smlouvy s Německem a postupně nastoloval svou hegemonii v určeném prostoru. Po přičlenění východních částí polského území počátkem října 1939 prosadil ve stejném měsíci a pomocí hrubého vojenského nátlaku rozmístění silných posádek v pobaltských státech Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Během listopadu 1939 soustředil svá vojska na finských hranicích a požadoval předání části území a právo na zřízení vojenských základen na území Finska. Vláda v Helsinkách se ocitla před dilematem, podobným tomu, jež před 14 měsíci řešila pražská vláda. Na Moskvou vybraném a požadovaném území se nacházela část finského pohraničního opevnění (Mannerheimova linie, dle velitele finské armády maršála Karla Mannerheima), které zemi chránilo před agresivními choutkami mocného souseda. Na rozdíl od Prahy odmítly Helsinky území okamžitě předat, na rozdíl od Berlína se Moskva nezdržovala diplomatickým jednáním a přešla k okamžité akci. Ráno 28. listopadu vypověděl SSSR Finsku smlouvu o neútočení, o dva dny později provedlo sovětské letectvo hromadný nálet na civilní cíle v Helsinkách a zároveň zahájila útok pozemní vojska. Po obsazení prvního finského městečka Teriok zde vznikla "lidová vláda sovětského Finska", vytvořená agenty Kominterny. Ta se okamžitě prohlásila za reprezentantku "finského lidu", vyhlásila boj "diktátorskému režimu v Helsinkách" a požádala SSSR o vojenskou pomoc. Moskva reagovala okamžitě uznáním nové "vlády", žádosti o pomoc bylo vyhověno dokonce dříve, než byla vůbec podána. Vznikl tak význačný precedens sovětské zahraniční politiky, v pozdější době realizovaný v Maďarsku, Československu a Afgánistánu.

Finské dobrodružství stálo SSSR více životů než Německo obsazení Polska, severní a západní Evropy. Zimní válka ukázala fatální zaostalost sovětských vojsk ve výzbroji, logistickém zabezpečení a hlavně ve vedení moderního boje. Pouze nasazení mnohonásobné přesily v lidech i všech druzích zbraní umožnilo Moskvě dovést konflikt k pro ni přijatelnému výsledku, ale Finsko jako jediná oběť agrese té doby svou samostatnost uhájilo, i když muselo vydat část svého území. Také jeho ztráty na životech byly bolestné. Zimní válka navíc přivedla pozornost jak Německa, tak i Velké Británie a Francie ke Skandinávii, kde zvláště přístavy v Norsku mohly hrát důležitou úlohu při boji o dopravu v Atlantiku. Výhoda prvního kroku stála opět na straně agresora, proto se západní demokracie pokusily mu tento krok ztížit a snažily se, s norským vědomím, zaminovat plavební trasy. Pro Berlín se tato aktivita stala záminkou k zahájení připravené operace. Dne 9. dubna 1940 okupovala německá armáda Dánsko a zároveň zahájilo námořnictvo a letectvo útok na Norsko. Poté, co Oslo požádalo Londýn o pomoc, vylodily se na severu země v oblasti Narviku britské, francouzské a polské oddíly. Ve spolupráci s norskou armádou se jim podařilo německé jednotky na čas zadržet, nakonec ale byly nuceny se počátkem června 1940 evakuovat. Získání Norska bylo velmi důležité zvláště pro německé loďstvo, jehož hladinové lodi i ponorky mohly snadněji pronikat do Atlantiku a útočit zde na britské námořní spoje.

Mezitím se však rozuzlila i situace na západní frontě 10. května 1940 zahájily německé tankové jednotky útok přes Ardeny a jejich do detailu připravená operace přinesla nečekané

4

výsledky. Tankisté pronikli obtížným terénem a zmocnili se přechodů přes řeku Maasu u města Sedanu. Tím se dostali do týlu spojeneckých jednotek a zahájili rychlý postup k moři. Zároveň němečtí výsadkáři dobyli pilíř belgické obrany, pevnost Eben Emael, a pozemní jednotky pronikly do Belgie i Nizozemí. Spojenecké jednotky, jež spěchaly Belgičanům na pomoc, se tak ocitly v obklíčení a jejich týl byl ničen německými tanky. Němci získali na severním úseku fronty převahu a do konce měsíce zatlačili spojenecké armády k přístavu Dunkerque. Spojenci však nekapitulovali a do 3. června se jim odtud podařilo evakuovat asi 350 000 vojáků, jejichž výzbroj a výstroj ovšem zůstaly na dunkerských plážích.

Po likvidaci severního úseku fronty a vyřazení nizozemských, belgických a britských vojsk z operací zahájili Němci 5. června bitvu o Francii, tentokrát již s velkou převahou v lidech i materiálu. O den později byla francouzská linie na několika místech prolomena a 14. června padla Paříž. Čtyři dny předtím vstoupila do války Itálie a zahájila operace jak v Alpách, tak i ve Středomoří, v severní a východní Africe. Pro Velkou Británii se tím otevřelo několik nových frontových úseků, na které musela přesunout část svých sil. Pouhé týdny dokázala Francie vzdorovat německé převaze, poté však byla nucena v bezvýchodné situaci žádat o příměří, jež bylo podepsáno 22. června. Německá vojska obsadila celou severní Francii a celé západní pobřeží až ke španělské hranici. Německé námořnictvo získalo nové základny přímo v Atlantiku a letectvo se mohlo soustředit proti Velké Británii. Na neokupovaném území působila francouzská vláda ve Vichy pod vedením maršála Philippa Pétaina, která ovšem musela úzce spolupracovat s Německem.

Rychlý konec bojových akcí na západní frontě nepříjemně překvapil sovětské vedení, které doufalo, že se obě strany vzájemně zcela vyčerpají. Moskva byla nucena změnit své plány a urychleně se snažila beze zbytku obsadit území, která si vymínila ve smlouvě s Německem ze srpna 1939. V červnu 1940 sovětská vojska zaplavila pobaltské státy a anektovala celé jejich území. Koncem měsíce donutila Moskva pod hrubým nátlakem Bukurešť k vydání území Besarábie, pod dojmem německých úspěchů se však neodvážila obsadit celé Rumunsko. Nezdálo se však, že sovětské požadavky v Evropě byly uspokojeny, a komunistická diplomacie zahájila svou ofenzívu mezi balkánskými zeměmi, čímž pokračovala v carské tradici. Ve stejné době se orgány NKVD věnovaly vraždění polských důstojníků ze zajateckých táborů v Katyni, Kozelsku a Starobělsku.

Počátkem července 1940 zůstala jediným protivníkem totalitních režimů v Evropě Velká Británie. Na britskou půdu se sice uchýlily exilové vlády z Varšavy, Osla, Amsterodamu, Bruselu a Lucemburku, vedle nich pak Československý národní výbor a Svobodná Francie, jejich síly však byly pouhým zlomkem bývalé moci. Větší význam pro Londýn měly odbojové organizace na okupovaných územích, které těmto exilovým institucím více či méně podléhaly. Odboj v okupované Evropě se šířil rychle, šanci na úspěch měl ovšem jen tehdy, když se jeho členové nevystavovali mimořádným rizikům otevřených akcí proti okupantům, ale zabývali se zpravodajskou činností.

Střetnutí dvou totalitních režimů

V létě 1940 zuřila na britském nebi letecká bitva o Británii, rozhodující o osudech civilizace na evropském kontinentě. Velká Británie byla poslední šancí pro uchování parlamentní demokracie, kromě ní a dvou neutrálních zemí (Švédska a Švýcarska) se na území kontinentu nacházely jen totalitní velmoci s okupovaným územím a jejich bližší či vzdálenější spojenci. Ostrovní poloha dávala Británii šanci k odporu a letecká bitva umožňovala kvalitě převýšit kvantitu. Německý srpnový a zářijový neúspěch ve vzduchu znemožnil veškeré úvahy o

5

případném vylodění vojsk na britských ostrovech, pronikání totalitarismu na západ bylo zastaveno.

Když Velká Británie odmítla německý červencový návrh na uzavření míru na základě dosavadních válečných výsledků a nebyla sražena na kolena leteckým útokem a hrozbou invaze, Berlín se rozhodl k upevnění svých spojeneckých svazků. Spolu s Japonskem a Itálií uzavřelo Německo 27. září 1940 Pakt tří, k němuž postupně přistoupilo Maďarsko, Rumunsko, Slovensko, Bulharsko a Jugoslávie. Na prosincových jednáních ministrů zahraničí Německa a SSSR se Berlín snažil zapojit i Moskvu, její územní požadavky však byly tak přemrštěné (Balkán, černomořské úžiny, Finsko, Turecko, Írán), že se Německo rozhodlo pro novou válku.

Od jara 1941 se německá i sovětská strana připravovaly na blížící střetnutí, oba státy koncentrovaly své ozbrojené síly na společné hranici. Německo získalo jako spojence také Rumunsko, které chtělo získat zpět území Besarábie, s váháním se na válku proti SSSR připravovalo také Finsko, Maďarsko a Slovensko. Německý plán na květnový útok proti Sovětskému svazu ale zhatil jednak jeho italský spojenec, jednak vojenský převrat v Jugoslávii. Již v říjnu 1940 zaútočila Itálie z Albánie na Řecko, ale řecká armáda brzy ovládla bojiště a obsadila i část Albánie. Navíc Velká Británie poslala Řecku na pomoc vojenský expediční sbor. Poté, co Jugoslávie oznámila své připojení k Paktu tří, došlo v Bělehradě 27. března 1941 k převratu a nový režim nejen zrušil své spojenectví s Německem, ale uzavřel ihned smlouvu o přátelství se SSSR. Sovětská diplomacie tímto aktem odvrhla původní smlouvu s Německem ze srpna 1939 a zahájila svůj nezastřený postup na Balkán.

Německo bylo nuceno odložit svůj útok na SSSR a za pomoci Itálie a Maďarska (navíc s využitím rumunského a bulharského území) zaútočilo 6. dubna 1941 na Jugoslávii. Země byla obsazena rychlým útokem a rozdělena mezi útočníky, samostatným státem se stalo Chorvatsko, které o dva měsíce později přistoupilo k Paktu tří. Po jugoslávské kapitulaci pokračoval německý útok proti Řecku. Do konce května se Němcům podařilo provést i výsadkovou operaci na Krétě a zároveň německé a italské jednotky také úspěšně útočily v Africe.

Časně ráno 22. června 1941 zahájilo Německo útok proti SSSR, jehož armáda byla překvapena v ofenzívním postavení a rychle zdecimována. Dosud známé dokumenty zatím neumožňují zcela rekonstruovat sovětské přípravy, existuje však celá řada indicií, jež potvrzují názor, že německý útok předstihl jen o několik týdnů, maximálně měsíců, útok sovětský. Berlín dokázal, přes zdržení způsobené válkou na Balkáně, Moskvu předstihnout v rozvinutí armádních sil na hranicích, což spolu s nenadálostí úderu přivedlo SSSR k vojenské katastrofě. Sovětská vojska, seskupená k útočné činnosti, nebyla schopna odrazit protivníkův útok a byla po částech likvidována. Navíc si SSSR velmi zkomplikoval svou strategickou situaci tím, že po napadení nerozlišoval mezi spojenci Německa. Akcemi zbytku svého bombardovacího letectva proti maďarským a finským městům a letištím v prvním válečném týdnu přivedl do tábora svých nepřátel obě země, váhající do té doby s přímým vstupem do války.

Velká Británie, ač sama vedla bojové operace ve východní i severní Africe, ve Středomoří, na Atlantiku i nad Německem, se prohlásila za spojence SSSR, jehož režim považovala za méně nebezpečný pro demokracii. Od podzimu 1941 putovaly do SSSR z Velké Británie i USA dodávky zbraní, munice, potravin, ale také strojních zařízení, dopravních prostředků a hlavně technologií, které Sovětům umožňovaly obnovit válečnou výrobu.

6

Na východní frontě šla sovětská vojska od porážky k porážce a Němcům se dařilo obkličovat a likvidovat velká uskupení protivníka. U Minska, Umaně, Smolenska, Kyjeva a Vjazmy padly do německých rukou téměř dva miliony zajatců a obrovské množství techniky. Některé sovětské jednotky dokonce přešly na německou stranu i se svými veliteli, obyvatelstvo Pobaltí a bývalého východního Polska vítalo německou armádu jako osvoboditelku. V proněmeckém duchu vystoupily i některé tajné ukrajinské organizace, později celé národnostní menšiny na jihu země. Německý totalitarismus však tohoto protisovětského vzepětí porobeného obyvatelstva nechtěl ani nedokázal využít a komunistický teror nahradil terorem nacistickým. Až v dalších letech války se snažil využít protikomunistických nálad, přičemž vedle nacionálních vojenských formací menších národů dosáhla největšího významu Ruská osvobozenecká armáda generála Andreje Vlasova. Potřebu úzké spolupráce s protikomunistickými silami si však nacistické Německo v létě a na podzim 1941 nepřipouštělo. Koncem listopadu 1941 pronikly německé jednotky k moskevským předměstím, blokovaly Leningrad, obsadily Pobaltí, Bělorusko, Ukrajinu a značnou část evropského Ruska. Jejich vítězství se zdálo být na dosah.

Na ostatních válčištích ovšem Pakt tří takové úspěchy neměl. Britské jednotky osvobodily Habeš, v listopadu zlikvidovaly italské panství ve východní Africe a do ledna 1942 se jim téměř podařilo vytlačit protivníka ze severní Afriky. Na konci prvního prosincového týdne se však situace opět zcela změnila. Do války vstoupilo Japonsko, které evropský konflikt změnilo v globální válku.

Globální válka

Po celá třicátá léta vedlo Japonsko agresivní válku proti Číně, za jeho vstup do druhé světové války je však považován až útok na Havajské ostrovy. Japonská ofenzíva zahájená 7. prosince 1941 překvapivým útokem na námořní základnu USA v Pearl Harbouru, byla až do léta 1942 úspěšná. Japonská vojska obsadila Filipíny, značnou část tichomořských ostrovů, pronikla k Indii a Austrálii. Spojené státy však velmi rychle mobilizovaly svůj vojenský potenciál, v červnové bitvě letadlových lodí u Midway japonský postup zastavily a od podzimu 1942 přešly k místním protiútokům v oblasti Guadalcanalu. Jejich prvořadým válčištěm se však stala Evropa.

O válečných prioritách bylo rozhodnuto na setkání představitelů USA a Velké Británie Franklina Roosevelta a Winstona Churchilla v prosinci 1941. V první den roku 1942 podepsalo 26 států deklaraci, v níž se zavázaly vést válku do úplného vítězství a daly si název Spojené národy. Zásady deklarace vycházely z původního dokumentu představitelů USA a Velké Británie, podepsaného 12. srpna 1941 pod názvem Atlantická charta. Definitivně se tak vytvořily dvě válečné koalice, do kterých se v průběhu války zapojilo přes 70 států.

Od ledna 1942 stál v čele vojsk západních Spojenců Spojený výbor náčelníků štábů, jenž koordinoval činnost spojeneckých vojsk na všech světových válčištích. Je zajímavé, že v totalitních kolektivistických režimech taková instituce neexistovala a řízení války bylo založeno na libovůli vůdce, vůči němuž měli odborníci hlas pouze poradní. Určitá strategická koordinace mezi SSSR a západními Spojenci se objevila až po schůzce nejvyšších představitelů v Teheránu.

Provázanost jednotlivých válčišť se však projevila již závěrem roku 1941. Nejprve byli Němci nuceni stáhnout značnou část letectva z východní fronty, a to jednak do Středomoří,

7

jednak pro posílení protivzdušné obrany Německa. O měsíc později byli Britové nuceni zastavit svůj útok v severní Africe a většinu jednotek a zbraní přesunout do Indie proti Japoncům. Také SSSR využil japonského útoku proti USA a přesunul většinu vojsk z Dálného východu na německou frontu, což mu umožnilo vést ofenzívu až do jara 1942.

Země Paktu tří dosáhly největších úspěchů v létě 1942, kdy jejich armády pronikly na východní frontě k Volze a Kavkazu, v severní Africe pak téměř k Nilu. Zároveň se nově organizované německé protivzdušné obraně dařilo zadržovat stále rostoucí leteckou ofenzívu Spojenců. Tyto úspěchy trvaly jen do listopadu 1942, kdy sovětská armáda obklíčila Němce u Stalingradu a donutila je vyklidit Kavkaz. Téměř současně Britové zvítězili u El-Alamejnu a spolu s Američany provedli vyloďovací operaci v severní Africe.

Ztracené vítězství

Zatímco osud německých a italských jednotek v Africe byl v květnu 1943 zpečetěn, na východní frontě se Němcům podařilo na jaře 1943 sovětský útok zastavit a fronta se stabilizovala. Pro léto 1943 tu obě strany připravovaly velké ofenzívní akce v oblasti Kurského oblouku. Němci zahájili útok 5. července a doufali, že jejich taktická převaha dokáže vyrovnat několikanásobnou sovětskou převahu v živé síle a vojenské technice. V průběhu tankových operací se však západní Spojenci vylodili na Sicílii, italský fašistický režim se zhroutil a Němci museli stáhnout část tankových jednotek ze sovětské fronty do Itálie. Od srpna 1943 vedla sovětská vojska útok na celém jižním úseku, v říjnu překonala Dněpr a postupovala na Ukrajině. Zároveň se počátkem září vylodili Spojenci v Itálii, která 8. září 1943 kapitulovala. Soustředěný vojenský tlak Spojenců měl od léta 1943 zničující účinky a postupně vedl k rozbití Paktu tří.

Po několika konferencích západních představitelů (Casablanca, Káhira) se během listopadu 1943 konala v Teheránu konference Velké trojky, nejvyšších představitelů USA, SSSR a Velké Británie, na níž byly dohodnuty hlavní zásady poválečného mírového uspořádání světa a dosáhlo se i rámcové dohody při koordinaci vojenských akcí. Od ledna 1944 vedla sovětská vojska střídavě útočné operace po celé délce fronty, hlavní úsilí ale bylo opět zaměřeno na Balkán. Po přiblížení fronty vypuklo v bezprostředním německém týlu několik povstání, z nichž však SSSR využil jen přechodu rumunské a bulharské armády do spojeneckého tábora. Varšavské a slovenské povstání zůstaly na okraji jeho zájmu, sovětská vojska v jejich prospěch nevyvinula žádnou výraznější aktivitu a obě byla Němci potlačena.

Hlavní operací roku 1944 se však stalo vylodění Spojenců ve Francii, spojené s odlehčovací sovětskou ofenzívou v Bělorusku. V největší vyloďovací operaci světových dějin se 6. června zachytili Britové, Američané a Kanaďané v Normandii (v půli srpna pak americké jednotky spolu s exilovými Francouzi v jižní Francii), aby během dvou následujících měsíců zlomili zpočátku velmi houževnatý německý odpor, 25. srpna osvobodili Paříž a na podzim se přiblížili k západním hranicím Německa. Současné nasazení vojsk na východní i západní frontě zcela rozbilo německé představy o zadržovacích operacích a spolu s neustálým leteckým ničením německého týlu přivedlo část německých důstojníků k pokusu o převrat pomocí atentátu na Hitlera (20. července). Jeho neúspěch měl za následek nastolení brutální diktatury vůči vlastnímu národu, nelišící se od chování vůči obyvatelům okupovaných zemí. Právě útok spojeneckých vojsk z východu i západu postupně odhaloval krutosti německého nacionálního socialismu vůči jiným národům. Osvobození prvních

8

vyhlazovacích táborů, kam byli posíláni Židé z okupovaných území a částečně i ze zemí Paktu tří (obzvlášť ochotně se do této akce zapojilo Slovensko), mělo rozhodující vliv na poválečné jednání Mezinárodního soudního tribunálu v Norimberku.

Koncem roku 1944 se německé velení rozhodlo vsadit vše na jednu kartu a v prosinci zahájilo opět tankový útok v Ardenách, kterým chtělo donutit západní Spojence k separátnímu míru. Po jeho ztroskotání počátkem ledna 1945 však již nemělo žádné zálohy, což umožnilo sovětské armádě rozsáhlý útok v Polsku, jejž se Němcům podařilo zastavit až počátkem března. Západní Spojenci mezitím dokázali proniknout k Rýnu a 7. března jej u Remagenu překročit.Sovětský úspěch však výrazně ovlivnil konferenci Velké trojky v Jaltě, konanou v první polovině února 1945. Vojenská situace se zdála být pro SSSR mimořádně dobrá, jeho armády stály necelých 100 km od Berlína a postupně se probojovávaly jak do české kotliny, tak i k Vídni. Díky tomu se Stalinovi podařilo ovlivnit již smrtelně nemocného prezidenta Roosevelta a prosadit rámcovou demarkační čáru vojenského postupu v Evropě, která do jeho rukou vydávala téměř všechny země východní a střední Evropy.

Koncem března 1945 však vojenská situace vypadala zcela jinak. Sovětské jednotky byly zastaveny v Pomořanech, u Berlína i ve Slezsku, naproti tomu Britové prolomili frontu v severním Německu a Američané obklíčili německá vojska v Porúří. Od dubna 1945 pak tankové jednotky západních Spojenců téměř bez odporu pronikaly Německem na východ a sovětské velení raději riskovalo krvavý čelní úder proti Berlínu, než by dopustilo, aby se Američané dostali do německého hlavního města před nimi. Spojenecká vojska se setkala 25. dubna na Labi u Torgau, 30. dubna spáchal v obklíčeném Berlíně sebevraždu Adolf Hitler, 2. května padl Berlín a zároveň kapitulovala německá vojska v Itálii. Američané se ale cítili vázáni dohodou o demarkační čáře a po zákroku z Moskvy zastavili svůj postup v západních Čechách, čímž ovlivnili politickou situaci ve středu Evropy na 45 let. Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci již 7. května 1945 v Remeši, Stalin však požadoval opakování tohoto aktu na území obsazeném sovětskými vojsky. Západní Spojenci požadavku vyhověli, a proto se Dnem vítězství stal až 8. květen.

V květnu 1945 sice skončila válka v Evropě, ovšem boje v Tichomoří nadále pokračovaly. Americká vojska úspěšně postupovala již od počátku roku 1943 a v létě 1945 tento jejich postup vrcholil. Poté, co Japonsko odmítlo po porážce Německa kapitulovat a japonské oddíly kladly stále fanatičtější odpor (například při dobývání ostrovů Iwodžima v únoru a Okinawa v dubnu), rozhodlo se americké velení použít nových, atomových zbraní. Po jaderných úderech na Hirošimu a Nagasaki 6. a 8. srpna se stala situace Japonska beznadějnou. Na palubě americké bitevní lodi Missouri, kotvící v Tokijském zálivu, byla 2. září 1945 podepsána jeho bezpodmínečná kapitulace, čímž druhá světová válka skončila.

Válka a civilní obyvatelstvo

Druhá světová válka byla prvním konfliktem, který zcela smazal rozdíly mezi frontou a zápolím. Způsobily to jednak moderní zbraně (zvláště letectvo), dávající možnost působit proti ekonomice nepřítele, jednak teror totalitních režimů vůči obyvatelstvu obsazených území, vedený z národního, rasového či třídního hlediska.Do té doby téměř neznámé utrpení přinesly civilnímu obyvatelstvu již první válečné týdny, a to při německém bombardování Varšavy, Rotterdamu nebo Londýna, ale i sovětském leteckém útoku na Helsinky. Britská odpověď na německé nálety na civilní cíle směřovala k vypracování celé strategie leteckého bombardování, která se významným způsobem a za silné

9

americké pomoci podílela na krachu německé ekonomiky, zvláště pak výroby pohonných hmot.

Rubem této strategie se stala cílená devastace německých měst, psychologický nátlak však na obyvatelstvo v rámci totalitního režimu příliš nefungoval. Také masivní nálety na japonská města od jara 1945 neměly výraznější vliv na morálku obyvatelstva, naproti tomu otřesný výsledek atomového bombardování, zvláště skutečnost, že spoušť v Hirošimě a Nagasaki byla způsobena za minimálního nasazení amerických leteckých sil, fakticky vedl k japonské kapitulaci.Válečné barbarství dosáhlo nevídaného stupně po zahájení německo-sovětské války a po japonském útoku v Tichomoří. Ze strany Německa, Japonska a Sovětského svazu nebyly dodržovány ani ženevské konvence o válečných zajatcích, ranění byli často ponecháváni svému osudu nebo přímo vražděni, ostatních bylo využíváno jako pracovní síly ve velmi brutálních podmínkách zajateckých táborů. Značná část sovětských a německých, v Tichomoří pak britských a amerických zajatců zahynula v důsledku podvýživy, minimální zdravotní péče nebo neadekvátních požadavků na pracovní úsilí. Německo od podzimu 1941 zavedlo podobný režim, jaký užívalo vůči sovětským zajatcům, též pro židovské obyvatelstvo v říši a na okupovaných územích. Od října 1941 se začalo se systematickými deportacemi Židů do východních oblastí, kde byli soustřeďováni v táborech. Masové vyhlazování bylo v Osvětimi zahájeno v květnu 1942, ironií osudu den poté, co Světový sionistický kongres v New Yorku požádal o vznik židovského státu v Palestině. Od července 1942 probíhaly systematické deportace Židů z varšavského ghetta do tábora v Treblince, což vedlo v dubnu 1943 k zoufalému povstání Židů v ghettu a jejich faktickému vyhlazení do poloviny května. Z celkového počtu asi devíti milionů Židů, kteří se v lednu 1941 nacházeli v Německu a okupovaných zemích, se konce války dožila necelá třetina.

V březnu 1942 mělo Německo již nedostatek pracovních sil, který začalo řešit nejprve náborem, zanedlouho však deportací obyvatelstva z okupovaných zemí. První nábory sice přinesly dosti velký úspěch (zvláště na Ukrajině, ale i ve Francii nebo Protektorátu), v létě však dobrovolný nábor již nedostačoval a v srpnu 1942 byl vydán výnos o nucených deportacích obyvatelstva na práci do říše. Podmínky zahraničních pracovníků se neustále zhoršovaly a v létě 1944 se již nijak nelišily od podmínek v pracovních táborech - tehdy v německé ekonomice pracovalo přes 7,5 milionu cizinců, z toho necelé dva miliony válečných zajatců.

V Sovětském svazu byla drakonická pracovní opatření zavedena již v roce 1940 (třetí pozdní nástup do zaměstnání znamenal odsouzení do pracovního tábora na tři roky), po vypuknutí války se však ještě zostřila (v prosinci 1941 vydán výnos, podle něhož byli pracující ve válečném průmyslu pokládáni za mobilizované) a fakticky padla na ženy, dospívající mládež a starce. Obrovský úbytek mužů byl v ekonomice nahrazován až po roce války, nejprve pracovním zapojením zajatců, od roku 1943 pak deportacemi "zrádců" z osvobozených území, což o rok později přešlo ve vysídlování celých národů.

Němečtí a japonští političtí a vojenští představitelé byli po válce postaveni před mezinárodní soudní tribunály, které je soudily za spáchané válečné zločiny. Nikdo se však neodvážil za podobné činy soudit či pouze obvinit vítěze. Naprosté mlčení se až donedávna rozestíralo nad rabováním vítězných sovětských vojsk (v čele s generály, přičemž mezi nejvýznamnější v této činnosti patřili maršálové Žukov a Vorošilov) nejen na nepřátelském území Německa, Rakouska a Maďarska, ale i v Polsku a Československu. Na územích poražených států nebo na dříve okupovaných územích brali do rukou

10

spravedlnost začasté představitelé odboje (mnohdy velmi čerstvého data), kteří prováděli samosoudy vůči Němcům i vůči takzvaným zrádcům a kolaborantům. Masové deportace obyvatel se staly jedním z významných prvků politiky a absolutní pokles právního vědomí, daný válečnými útrapami, vytvořil živnou půdu pro změnu demokracie v totalitu ve střední a východní Evropě.

Souhrnný přehled:

Rusko ve 30. letech 20. stoletíJednou z mála zemí, kterou světová hospodářská krize z počátku 30. let tolik nezasáhla, byl Sovětský svaz. Marxističtí ekonomové tento jev přičítali sovětskému systému centrálně plánovaného hospodářství s téměř vyloučenou soukromou sférou. Přechod k řízené industrializaci dříve převážně agrárního státu, který začal již v letech 1926 – 28, se vyznačoval násilným znárodňováním. Odklon od zásad NEPu znamenal důslednou likvidaci působení trhu a zavedení ústředního direktivního systému řízení průmyslové výroby. Zároveň měl být definitivně likvidován kapitalistický sektor a zahájena masová a násilná kolektivizace v zemědělství. První sovětská pětiletka byla zahájena roku 28 v říjnu a zakončena byla v prosinci roku 32. Ihned na ni navazovala 2. pětiletka. Údaje uvedené Sověty nelze brát vážně, ale zdá se být jisté, že za tuto poměrně krátkou dobu si Sovětský svaz prošel industrializaci. Odhaduje se , že v průběhu kolektivizace zahynulo důsledkem teroru, hladu a pracovních podmínek přes 4 000 000 lidí. Celkově však kolektivizace nepřinesla očekávané zlepšení zemědělské výroby ( lidem se nechtělo pracovat nebo neuměli obsluhovat stroje ). Počet hospodářských zvířat klesl o polovinu. Jediným výsledkem se stala centralizace zemědělství. V roce 1937 bylo v 243 000 kolchozech soustředěno 93 % všech rolnických statků. Do roku 1934 existovalo v Rusku v zásobování potravinami přídělový systém. Růst hospodářské síly a aktivita v zahraniční politice znamenaly, že SSSR se stal důležitým činitelem mezinárodní politiky. Vstoupil do společnosti národů roku 1934 a prolomil mezinárodní izolaci smlouvou s Československem a Francií. Roku 1936 byla vydána nová ústava. Občanská práva zaznamenaná na papíře ústavy v Moskvě neexistovala a v zemi vládl krutý režim na bázi teroru. Diktatura komunistické frakce se změnila v diktaturu jedné osoby – J. V. Stalina. Stalin využil zavraždění předního komunisty Kirova, k němuž došlo za podezřelých okolností, k vydání mimořádného dekretu, který umožňoval, aby lidé obvinění z „ teroru“ byli okamžitě odsouzeni k trestu smrti a popraveni bez řádného soudu. Začalo období , kdy se stalinský teror zdvojnásobil. Novým prvkem teroru vylo, že se zaměřil i na členy KSSS. Nejdříve byli postiženi ti, kdo Stalinovi oponovali – Kameněv, Zinovjev. Pod hrozbou smrti jejich dětí a žen podepsali přiznání a byli popraveni. Pak přišli na řadu i příslušníci Stalinovy frakce. Stalin se držel u moci rovněž propagandou. Sdělovací prostředky dokázaly ze Stalina udělat zejména v očích mladší generace doslova symbol vzestupu SSSR.

Francie ve 30. letech 20. stoletíVývoj ve Francii od počátku 30. let ovlivňovala těžká a dlouhá hospodářská krize, která se nezastavila ani v roce 1932. Za této situace se přední evropská velmoc dostala i do krize politické,provázené zostřením sociálních konfliktů a nevyhnula se vnitřnímu i vnějšímu ohrožení fašismem. Vnitropolitický vývoj směřoval ke vzniku Lidové fronty, v níž se družily spolu se sjednocenými odbory levicové politické strany – socialisté, radikálové a komunisté. Program lidové fronty získal ve volbách na jaře roku 1936 podporu většiny Francouzů a socialisté a radikálové vytvořili vládu Leóna Bluma. Jeho vláda se zaměřila především na sociální oblast – uzákonila 40 hodinový pracovní týden, prodloužila placenou dovolenou, zlepšila sociální poměry důchodců a zvýšila výkupní ceny zemědělských produktů.

11

Devalvovala frank a provedla zestátnění železnic, leteckého průmyslu a části zbrojní výroby. Výsledkem hospodářské a sociální politiky vlády Lidové Fronty byly i některé negativní jevy – zvýšení výrobních nákladů a cen, útlum investic v soukromém sektoru. Odpůrci vlády, především pravicové strany a velcí podnikatelé reagovali na její politiku neplacením daní, únikem kapitálu do zahraničí, výměnou peněz ve zlato a zastavováním výroby. Došlo rovněž k vzrůstu nezaměstnanosti. To vedlo Bluma k podání demise roku 1938 a k nástupu Daladiera. Jeho vláda dovršila politický, hospodářský a morální rozvrat meziválečné Francie.

Španělsko ve 30. letech 20. stoletíSituace v Evropě se dále zhoršovala a demokratické velmoci fašistickým státům ustupovaly. Dalším příkladem tohoto jevu je jejich postoj k občanské válce ve Španělsku. Již na počátku září roku 1936 se v Londýně ustanovil mezinárodní výbor, který hájil politiku nevměšování do vnitřních záležitostí Španělska tak důsledně, že legální španělské vládě odmítal nejen nákup zbraní, ale i potravin. Na druhé straně Itálie a Německo poskytly povstaleckým jednotkám generála Franca i přímou vojenskou pomoc – v síle 60 000 italských a 16 000 německých vojáků. Opět selhala společnost národů, která žádost španělské vlády o posouzení německo-italské intervence na straně frankistů vyřešila usnesením svěřit tuto otázku k prostudování. Pomoc demokratického světa ochraně demokracie ve Španělsku poskytnuta nebyla. Účast dobrovolných mezinárodních brigád v bojích občanské války ve Španělsku ji totiž nenahradila a ani nahradit nemohla. Rozpory uvnitř španělského republikánského tábora se v dalším průběhu občanské války ještě vystupňovaly. Síly obránců demokracie to oslabovalo a vyčerpávalo. Po tříleté válce, která stála zemi na 500 000 životů, 300 000 emigrantů, se v únoru 1939 frankisté přiblížili až k francouzským hranicím. Vlády Francie a velké Británie definitivně opustily republikány a začaly uznávat vládu generála Franca. V Madridu se ustanovila nová vláda v čele s plk. Cassadou, která provedla 5. 3. 39 převrat a umožnila frankistickým jednotkám vstup do hlavního města. Do měsíce se pod kontrolu Franca dostal i zbytek Španělska. Francův režim se tvrdě vyrovnal s odpůrci –na 1 000 000 lidí skončil v koncentračních táborech. Demokracie se vrátila do Španělska po 40 letech.

Velká Británie ve 30. letech 20. stoletíZ celosvětového hlediska se pro osud míru v Evropě a ve světě stal kritický rok 1937. mezinárodní situace se zhoršila, stoupala agresivita zemí Osy, jejichž zbrojní program běžel již naplno. U demokratických velmocí Západu, zejména ve Velké Británii a Francii převládla politika appeasementu. Její největší rozmach začal po nástupu vlády konzervativního premiéra Nevilla Chamberlaina ve Velké Británii. Při rozhovorech lorda Halifaxe s Hitlerem 19.11. 1937 dala britská vláda jasně najevo, že je připravena vůči Německu k dalším ústupkům za předpokladu, že nedojde k válce. Velká Británie uvolnila Hitlerovi ruce především ve střední Evropě za podmínky, že změny ve prospěch Německa proběhnou „poklidným vývojem“. Hitler dobře pochopil, co Halifax diplomaticky naznačil. O 3 měsíce později, kdy se sešel s rakouským kancléřem Kurtem Schuschniggem, mu pohrozil: a vašem místě seděl nedávno jeden Angličan. Řekl, že Anglie pro vás nehne ani prstem.

Československo ve 30. letech 20. stoletíRoku 1935 se Československo stalo součástí paktu, který spolu s ním zavazoval Francii a Rusko k vzájemné pomoci a podpoře na 5 let.. Ovšem když Francie nedokázala reagovat vojensky ani politicky na zabrání demilitarizovaného rýnského pásma, smlouva byla pouze formální. Brzy po anšlusu Rakouska se Hitler začal připravovat na přepadení Československa. Požadoval, aby Československo odstoupilo Německu pohraniční oblasti obydlené převážně německým obyvatelstvem. Hlavní spojenec Československa, Francie, však již provozovala politiku appeasementu. Francie nedodržela spojeneckou smlouvu a dokonce společně

12

s Británií nutilo Československo, aby Hitlerovi vyhovělo. V září 1938 československá krize vyvrcholila. Hitler požadoval okamžité odstoupení pohraničních oblastí zvaných Sudety, kde žilo více než 50 % Němců a zároveň nařídil, aby ČSR odstoupilo území i Polsku Maďarsku. Československo vyhlásilo 23. 9. 38 všeobecnou mobilizaci. Ve válce však vyhrál agresor. Na návrh Mussoliniho se v 29. 9. 1938 sešli v Mnichově vedoucí představitelé Velké Británie, Německa, Francie a Itálie. Výsledkem jejich jednání byla Mnichovská dohoda. Jejím obsahem bylo rozhodnutí, že ČSR odstoupí Německu svá pohraniční území. Nakonec pod německou patronací vznikl 14. 3. 1939 samostatný Slovenský stát a 15. 3. obsadily německé jednotky české země, kde byl 16. 3. vytvořen protektorát Čechy a Morava.

AppeasementOkupace Habeše ( dřívější název hlavního města Etiopie ) znamenala ve svých důsledcích pobídku k dalším agresivním útokům fašistů. Ukázalo se totiž, že Společnost národů zůstává vůči fašistickým agresím bezmocná a činnost organizace je vážně ochromena v situaci, kdy západní velmoci začaly stále zřetelněji dávat přednost politice appeasementu – politice usmiřování a ústupků útočníkovi. Právě tato politika, vycházející z přesvědčení, že ústupky útočníkovi je možné alespoň oddálit vojenský konflikt v Evropě, také znamenala přehodnocení Versaillského systému mírových smluv. To vedlo k oslabování států, které měly na jeho zachování životní zájem, neboť v něm viděly záruky míru v Evropě. Nejvíce byla ohrožena Francie, ale i státy Belgie či Československo. Počátek válkyKonkrétní a bezprostřední příčiny války vyplynuly z německých příprav na realizaci plánu napadení Polska. Hitler vydal příslušnou směrnici k zahájení válečných příprav 3. dubna 1939 a samotný rozkaz k útoku na Polsko 31. 8. 1939. Aby byl dán formální důvod k válce, přepadli Němci převlečení do polských uniforem německou vysílačku ve městě Gleiwitz. Tato provokace posloužila jako záminka k válce. Francie a Velká Británie již dále nemohly nečinně přihlížet dalšímu oslabování svých mocenských pozic a rozhodly se dostát spojeneckým závazkům, které k Polsku měly. A proto, když Německo 1. 9. 1939 skutečně Polsko napadlo, odpověděly Anglie a Francie vyhlášením války Německu 3. 9. 1939. Na Polsko zaútočilo 60 německých divizí. Agresi se bránilo 38 polských divizí. Jakkoli byl odpor polských vojáků statečný, nedostatečně vyzbrojené síly polské armády nepředstavovaly pro německý wehrmacht vážnějšího protivníka. Uplatnila se teorie blitzkriegu. Ještě předtím, než padla Varšava, zahájila také sovětská armáda útok na Polsko a to 17. 9. 1939. Dopouštěli se stejných zločinů jako nacisté. Příklad pozdějšího postřílení zajatých polských důstojníku v Katyni je toho otřesným důkazem. 28. 9. 1939 bylo dělení Polska dokončeno.

Podivná válkaFrancie a Velká Británie nebyly schopny Polsku účinně vojensky pomoci. Namísto válečných operací proti Německu shazovala spojenecká letadla propagandistické letáky a v rozporu s realitou se snažila podnítit protiněmecká povstání v Rakousku a na území protektorátu Čechy a Morava. Francouzská armáda vyčkávala v opevněních Maginotovy linie a pozorovala německého protivníka, který zaujal postavení na Siegfriedově. Toto období války je nazýváno jako tzv. Sitzkrieg – válka v sedě, nebo také jako podivná válka.

Agrese fašistů v západní EvropěSměrnici k přípravě útoku na Francii přes Lucembursko, Belgii a Nizozemí vydalo německé vrchní velení 9. 10. 1939. nejprve však zahájily německé jednotky 9. 4 . 1940 útok na Dánsko a Norsko. Dánsko bylo obsazeno ještě téhož dne. V norském tažení pomáhali nacistům i

13

domácí norští zrádci v čele s Vitkunem Quislingem, jehož jméno se stalo symbolem pro kolaboraci. Norský král Hákon a vláda opustila Norsko a emigrovala do Británie.10. 5. 1940 začala německá armáda v časných ranních hodinách útok na Nizozemí, Belgii a Lucembursko, který však především směřoval na Francii. Téhož dne vstoupila do Belgie britská vojska, ale ta neměla šanci wehrmacht zastavit.Proti 134 německým divizím stála spojená vojska Francie, Británie, Belgie a Nizozemí. Nechala se však překvapit německou taktikou bleskové války a němci měli převahu v letectvu i tancích. Koncem května 1940 donutily německé armády ustoupit spojence ke kanálu La Manche, odkud museli být z přístavu Dunkerque evakuováni do Anglie ( Hitler v tomto okamžiku mohl vyhrát jasně válku v Evropě, ale dal rozkaz Brity nechat ). Němci začali rychle postupovat do francouzského vnitrozemí. 10. 6. 1940 vyhlásil oslabené Francii válku i Mussolini, který do té doby vyčkával a držel Itálii v neutralitě. Německá vojska prolomila francouzskou obranu a 14. 6. vstoupila do Paříže. 22.6. Francie za tvrdých podmínek kapitulovala. Téměř 2/3 byly přímo v Německé okupaci. Proti Německu tak zůstala samotná Anglie se svými dominii. Byla takřka bez pozemní armády, která navíc ztratila při evakuaci všechnu výzbroj. Mohla se pouze spoléhat na silné loďstvo a moderní letectvo. Hitler se domníval, že Británie nebude mít dostatek sil, aby Německu sama vzdorovala. Aby ji pokořil a potrestal za to, že ještě nekapitulovala, začalo Německo v létě roku 1940 rozsáhlou leteckou operaci – bitvu o Anglii. Německo se zaměřilo na bombardování měst a strategické cíle, aby ochromili anglický ekonomický potenciál a morálku. Británie čelila ze všech sil téměř dvojnásobné přesile luftwaffe. Hlavní boje se konaly srpen – říjen 1940, nejvýznamnějším dnem se stalo 15. 9. , kdy za jediný den ztratilo luftwaffe 60 strojů. Bitva skončila vítězstvím RAF. Ovšem kdyby Hitler na konci této války věděl, že Anglie by byla schopna bojovat maximálně 2, 3 dny, a že byla na pokraji zhroucení, a pokračoval by ve válce, určitě by ji vyhrál.

a./Boje na Balkáně - Na podzim roku 1942 stoupá bojová aktivita Itálie. Začíná útokem na Řecko a v Africe proti Egyptu, který byl pod Anglickou nadvládou. Ale útok se nepodařil a Řekové přecházejí do protiútoku a zabírají část Albánie. A Angličani začínají zabírat Libyi. Německo do Afriky posílá svoje jednotky, kterým se říká Africa Corps. Velitelem těchto jednotek byl Erwin Rommel, přezdívaný Liška pouště. V dubnu roku 1941 Německé jednotky napadají Řecko,Krétu a Jugoslávii. V útoku jim pomáhali Maďaři, Bulhaři a Chorvatská fašistická separatistická organizace Ustaša. V Jugoslávii byl ale velice silný komunistický partizánský odboj, který vedl Tito. V Chorvatsku vznikl fašistický Ustašovský stát, který se podílel na bojích na východní frontě a proti partyzánům. V tomto státě bylo zlikvidováno také hodně Srbů. V tento moment byla celá Evropa kromě Anglie, neutrálních států a SSSR pod nadvládou fašismu.b./Napadení SSSR a boje na východní frontě - Přesně rok po kapitulaci Francie - 22.6.1941 napadla Německá armáda (plán Barbarossa) bez vyhlášení války SSSR. Podařilo se jim sověty překvapit a hned v prvních dnech přišli o velkou část svých letadel a tanků. Sovětská armáda byla dobře vyzbrojená, ale chybělo jí kvalitní velení. Německý útok měl tři směry 1./Leningrad 2./Moskva 3./Kyjev (Baku). Němci postupovali velice rychle, zabrali Ukrajinu, Bělorusko, Pobaltí, Moldavsko. Ale jejich plán počítal s podmaněním SSSR během 4 až 5 týdnů. Němci byli překvapeni výbavou sovětské armády. Také se setkávají se silnou domobranou, ale v září se Němcům podařilo obklíčit Leningrad, který byl v obklíčení 900 dní. Na konci listopadu se Německé jednotky dostali 25 km od centra Moskvy. SSSR přišlo o svoje nejlepší území, ale podařilo se jim vše přesunout dále na východ. Dostali také finanční půjčku a zbraně od USA a Anglie. Na počátku prosince zahajují sovětské jednotky ze Sibiře protiútok. Němci nebily na válku v zimě připraveni a tak jim generál Žukov připravil první velkou porážku. Na jaře roku 1942 nastoupila sovětská ofenzíva u Charkova. Němcům se je ale podařilo dostat do obklíčení a porazit je. V létě Němci zahájili mohutnou ofenzívu na jihu a snaží se dobít Stalingrad. Nejprve ho ale zbombardovali a pak se tam nedala využít Německá technika. Probíhali tam kruté boje o každý dům, patro, pokoj. Sovětům se podařilo Němce v listopadu 1942 obklíčit. Ale Německý generál Paulus bojuje dál. Němci se snaží prorazit kruh z jihu,ale nepodařilo se jim to a tak v lednu 1943 Německá armáda kapituluje. Zrůstá partizánský odboj. Následuje ofenzíva SSSR, ale v březnu 1943 byli znovu poraženi u Charkova. Východní fronta se na čas stabilizovala. V létě 1943 se Německo snaží prorazit sovětskou linii u Kurska. Byla to největší

14

tanková bitva 2. Světové války. Této bitvy se zúčastnilo asi 5000 tanků. Sověti byli na německý útok připraveni a tak bylo Německo znovu poraženo. Následuje už jenom sovětská ofenzíva a stahování německých jednotek. V listopadu 1943 byl osvobozen Kyjev, v lednu 1944 ukončena blokáda Leningradu. Do konce roku bylo osvobozeno zbylé území SSSR. Finsko, Rumunsko, Bulharsko přecházejí do protifašistické koalice. Němci se stahují zpět do Německa, pochopili, že boj na dvou frontách je nad jejich síly.c./Vstup USA do války a boje v Tichomoří - Japonsko se snaží o nadvládu v Pacifiku a tak 7.12.1941 napadá bez vyhlášení války největší vojenskou základnu USA v Tichomoří Pearl Harbor. Povedlo se jim zničit většinu americké flotily a letadel. 7.12.1941 vyhlásilo USA válku Japonsku, Německu a Itálii. Do jara 1942 se Japoncům podařilo dobýt Francouzskou Indočínu, Indonésii, Malajsii, Singapur, Filipíny, Barmu, část Nové Guineje. Chtěli proniknout až do Austrálie, k tomu ale potřebovali dobýt Korálové moře. Ale tato bitva proti USA skončila nerozhodně. 3.-7.6.1942 probíhala bitva o Midway. V této bitvě Japonsko prohrálo, i když měli mnohem silnější loďstvo. d. Teheránská konference ( 12.11 – 1. 12. 1943 ) v Íránu, sešla se zde tzv. velká trojka – Roosevelt, Churchill a Stalin – dohodli se na spolupráci na konci války, zavázali se a dohodli, že otevřou druhou frontu ve Francii –a to do konce května roku 1944, Stalin slíbil, že Rusko vyhlásí Japonsku válku po porážce Německa.

Jaltská konference ( únor 1945 ) na Krymu, podruhé se sešla velká trojka, hlavním cílem bylo zničit fašismus,Dohoda o poválečném uspořádání Německa ( stanovení okupačních pásem ), návrh německo-polských a polsko-sovětských hranic, nutnost potrestat válečné zločince – došlo k PROHLÁŠENÍ O SVOBODNÉ EVROPĚ – právo osvobozených národů zvolit si demokratické instituce ( sovětská strana však usnesení realizovala jen podle svých zájmů ), SSSR se zavázalo vyhlásit Japonsku válku do tří měsíců po kapitulaciNěmecka.

Postupimská konference ( 17. 7. – 2. 8. 1945 ) u Berlína v zámečku Cecilienhof – potřetí a naposledy se sešla velká trojka, ale v novém složení – Stalin, nový prezident USA Truman a nový ministerský předseda Clement R. Attlee – dohoda o poraženém Německu – byl odmítnut Morgenthanův plán na rozdělení Německa – rozhodnuto o obnově jako politického celku, stanovena dočasná práva 4 mocností v okupačních zónách, Berlín byl okupován a spravován všemi mocnostmi – prosadili program 5 D – demilitarizace,denacifikace, demokratizace,decentralizace a dekartelizace – likvidace válečného průmyslu, likvidace NSDAP, určena výše reparací ( pouze naturální ), vymezena východní hranice na Odře a Nise, severní část Pruska s Královcem přiznán SSSR, bylo schváleno rozhodnutí o odsunu Němců z Polska,Maďarska a ČSR. Rakousko bylo také rozděleno do okupačních zón, byly projednány otázky italských a německých kolonií – jednání většinou kompromisní.

e.V popředí 2 supervelmoci – USA ( válkou ekonomicky posílily ) a SSSR ( zeslaben ), vnikla Organizace spojených národů ( OSN ) na konferenci v San Franciscu ( 25. 4. 1945 ), byla schválena charta OSN, která byla podepsána 50 státy ( i ČSR ). Celkově došlo k posílení levicových sil ( vzestup prestiže SSSR ) a komunistických stran, přechod osvobozených zemí SSSR do sovětské mocenské sféry, levicové vlády i západní Evropě – Francie,Itálie a Británie. Nejsilnější pozici měly USA – hospodářská konjunktura za války vzrostla o 96 %, produkovali i po válce nejvíc na světě ( 60 % světové produkce ), největší export, prvenství na moři, vojenská síla – monopol na atomové zbraně, nejsilnější letectvo, území nebylo zničené válkou.V Asii došlo k procesu dekolonizace. Došlo k potrestání válečných zločinců – vymezeny 3 druhy zločinů – proti míru, lidskosti, válečné zločiny.Konal se Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku ( vznikl 8. 8. 1945 ) – soudní proces probíhal v době od20. 11. 45 – 1. 10. 46 ( zástupci vojenské justice SSSR,USA,Británie a Francie ) – bylo obžalováno 24 německých válečných zločinců, za zločinné prohlášeny nacistické instituce SS,SD,NSDAP a GESTAPO.Bylo odsouzeno 12 osob k trestu smrti, 3 doživotí, 2 na 20 let, 1 na 15 let a 3 byli zproštěni viny.

Druhá světová válka, příčiny, průběh, výsledek, důsledky= konflikt mezi demokratickým a totalitním světem, boj o znovurozdělení světa

- válku rozpoutal agresivní blok fašistických států: Německo, Japonsko, Itálie opříčiny :

postoj velmocí - F., VB -> politika usmiřování USA - politika izolacionismu politika SSSR – místo myšlenky kolektivní bezpečnosti sledování vl.

zájmů -> snaha o co nejdelší neúčast

15

o charakter války = totální (bojiště - Evropa, Asie, Afrika a Oceánii)1) podřízen veškerý hosp. a společenský život ->ovlivnila světový vývoj na desetiletí2) ve válce postupně cca 70 zemí -> 110 mil.vojáků -> 58 mil. mrtvých3) využita nejmodernější voj. technika - tanky, letadla = rychlý přesun front, rakety, otravné plyny4) ze strany agresora = válka rasově motivovaná a antisemitská = s vyhlazovacím charakterem (holocaust) => ze strany protihitlerovského bloku válka obranná

o etapy války : 1) září 1939 – červen 1941: od Hitlerova útoku na Polsko, okupace

evrop. států, do napadení SSSR- > počátek války = 31.8.1939 fingovaný přepad německé vysílačky = záminka pro útok

=> 1. září německý útok na Polsko => Francie a VB vyhlašují Německu válku x ozbrojenou pomoc Polsku neposkytly -> tzv. podivná válka: vyhýbají se všem větším střetům, Hitler čelí pouze ekonomické blokádě

+ 17. září se k agresi připojuje SSSR -> okupuje východní část Polska, později připojen k SSSR => 28.9. 1939 Varšava kapituluje => uzavřena sovětsko – německá smlouva o přátelství a hranicích = vzájemné rozdělení sfér vlivu v Evropě

- Finsko odmítá návrh na podstoupení části území -> listopad 1939 sovětsko – finská válka x 1940 poraženo -> březen 1940 obsazena Karelská šíje -> SSSR vyloučeno ze SN + odsouzena jeho agrese -> červen 1940 připojeny k SSSR pobaltské státy jako svazové sovětské republiky

- duben – červen 1940 Německo napadlo Skandinávii (-> okupace Dánska a Norska – snaha získat nezamrzající přístavy + zisk surovin) + na západě tažení do Holandska, Belgie, Lucemburska v květnu 1940 – blesková válka – porušena neutralita území -> útok na Francii – spojenci zatlačeni do přístavu Dunkerque -> 14.6. 1940 obsazena Paříž -> 22.6.kapitulace vlády -> dohoda o příměří v Compiégne

- červenec 1940 tažení Itálie proti britským územím do Afriky x neúspěch – ztráta všech držav – pomoc r. 1941 Německa -> Britové odraženi k Egyptu

- srpen – říjen 1940 letecká bitva o Anglii – při odrážení Němců pomoc Britům z Belgie, Československa, Francie i Polska => porážka Němců = 1. velký neúspěch

- září 1940 podepsán Pakt tří mezi Německem, Japonskem a Itálií = vymezení sféry vlivu

- říjen 1940 tažení Německa na Balkán -> neúspěch Itálie v Řecku, útok i na Jugoslávii – napadení bez vyhlášení války -> poraženy, osamostatnění Chorvatska – spojenec Německa

2) červen 1941 – leden 1943: do stalingradské bitvy + boje v Tichomoří; protihitlerovská koalice

- 22. června 1941 Němci napaden SSSR bez vyhlášení války na území (plán Barbarossa) => porušen pakt o neútočení = rozhodující moment celé války; Hitlerův cíl: likvidace protivníka, ovládnutí země, využit moment překvapení - podpora Finska, Itálie, Slovenska, Maďarska, Chorvatska a Španělska => blesková válka, obsazena Ukrajina, Bělorusko, Pobaltí, Moldavsko x vojenská pomoc USA a VB – německý postup zastaven v prosinci 1941 v bitvě pod Moskvou

- napadení SSSR => změna mezinárodní situace -> vznik protihitler. koalice: 14. 8. 1941 podepsána Atlantická charta (= ideový základ budoucí OSN) Churchillem a Rooseveltem: zničení fašismu, obnova práv národů, obnovení míru, hosp. spolupráce na základě rovnosti -> ztotožnění SSSR + dalších zemí

16

- úsilí Japonska o nadvládu v Pacifiku -> 7.12. 1941 napadena bez vyhlášení války největší vojenská základna USA v Pearl Harboru na Havajských ostrovech => 7. 12. USA a VB vyhlašují válku = vstup USA do války: 1. fáze = úspěch Japonců x 1942 růst síly spojenců => 4.června 1942 u Midwayských ostrovů porážka Japonců = definitivní konec tichomořské války

3) 1943 (přelom): upevnění protihitler. koalice, definitivní protiofenziva

- od porážky v bitvě u Moskvy – nedostatek sil německého vojska -> léto 1942 Rusové získávají Kavkaz –> v listopadu 1942 zahájena bitva o Stalingrad -> únor 1943 porážka Němců = rozhodující a nejkrvavější bitva v 2.SV = obrat ve válce – oslabení něm. sil na východě -> zahájení sovětské ofenzivy – Hitlerovy plány na dobytí SSSR skončily

- leden 1943 konference v Casablance = jednání Churchilla a Roosevelta o dalším postupu záp. mocností -> rozhodnuto o vylodění na Sicílii -> červenec 1943 svržena fašistická diktatura Mussoliniho (uvězněn) => přechod Itálie k protihitler. koalici x sev. a stř. Itálie obsazena Hitlerem, Mussolini osvobozen -> vytvořena Republica de Salo až do r. 1944

- v Africe porážka německo-italských sil v Tunisu => válka prakticky ukončena- červenec – srpen 1943 bitva u Kurska – poslední velká ofenziva Němců – odveta za

Stalingrad x poraženi sovětským vojskem -> zahnáni až za Dněpr- 28. listopad – 1. prosinec konference tzv. Velké trojky: Churchilla, Roosevelta a

Stalina v Teheránu -> dohoda o otevření druhé fronty

4) 1944 – poč.1945: otevření 2. fronty a osvobozování zemí a okupantů- boje o Filipíny u ostrova Leyte = největší námořní bitva 2.SV -> zdrcující porážka

Japonska -> přestalo existovat jako námořní velmoc- 6. červen 1944 vylodění spojenců v Normandii – překvapení, nadvláda spojeneckého

letectva => 25. srpna 1944 osvobozena Paříž- září 1944 sovětská vojska pronikají na Balkán -> září – prosinec Němci vytlačeni

z většiny jihovýchodní Evropy- 16. prosinec 1944 pokus o poslední něm. protiofenzivu v Ardenách -> únor 1945

protiútok spojenců => Němci zastaveni - únor 1945 Jaltská konference na Krymu – podruhé velká trojka – dohoda o

společném postupu závěrečné fázi války -> cíl: zničení fašismu, nutnost potrestání válečných zločinců + rozdělení Německa na 4 okupační pásma po skončení války + závazek SSSR, že vyhlásí do 3 měsíců válku Japonsku

5) závěrečná fáze 1945: konečná porážka fašismu- východní fronta na poč. r. 1945: únor - osvobození Polska, duben – Rakouska ->

postup na Berlín - západní fronta : po porážce v Ardenách pokračování spojenců do nitra Německa ->

25. dubna setkání s americkými vojsky u Torgau, s britskými u Schwerinu a Rostocku => společně likvidace německého odporu

- > 30. dubna spáchal sebevraždu Adolf Hitler + Goebels, Himmler atd. => 8. května Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci v   Remeši = konec 2. SV v   Evropě

- 17.7-2.8. 1945 postupimská konference = poslední jednání Velké trojky (Truman, Churchill, Stalin) -> dohoda o poraženém Německu: 4 okupační zóny: sovětská, americká, britská, francouzská => program čtyř D:

demilitarizace – omezení vojenských sil

17

denacifikace – odstranění nacistů z vedoucích míst dekartelizace – zrušení hosp. monopolních organizací demokratizace – uplatnění dem. zásad

- po porážce Německa snaha dokončit válku v Tichomoří x Japonsko odmítlo výzvu k bezpodmínečné kapitulaci => americké řízení vydalo rozkaz shodit atomové bomby na přístavní města Hirošimu a Nagasaki = demonstrace síly USA + do války se zapojilo i SSSR => 2. září 1945 konečná kapitulace Japonska podepsaná na křižníku Missouri = definitivní konec války

výsledky :ovelké materiálové škody a lidské obětio změna politické mapy -> v popředí 2 velmoci: USA a SSSR -> vzestup

prestiže komunistických stran, poválečná radikalizace => posila levicových sil v Evropě

ovznik OSN – ustanovena na konferenci v San Francisku -> schválena charta OSN

ov popředí nejsilnější USA => prvenství ve svět. hospodářství + v popředí svět. politiky

o rozpad koloniálního systémuo potrestání válečných zločinců = 3 druhy zločinů: proti míru, válečné

zločiny a proti lidskosti => Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku (1945 - 1946)

Dodatky:

Německá vláda uklidňuje Polsko 27. leden 1939. Ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop se navrátil z několikadenní návštěvy Polska, která byla oplátkou za návštěvu polského ministra zahraničních věcí Józefa Becka u Adolfa Hitlera 5. a 6. ledna. Beck byl jak Hitlerem při rozhovoru na Obersalzbergu, tak také Ribbentropem ve Varšavě uklidňován, že Německo má k Polsku přátelské vztahy a nechová žádné zlé úmysly. Již za Beckovy návštěvy Berlína se však prokázalo, že mezi oběma státy existuje zdroj napětí. Bylo jím svobodné město Gdaňsk. Němci požádali o připojení tohoto města k Německu a o umožnění spojení Gdaňsku s Východním Pruskem pomocí exteritoriální autostrády. Jako protihodnotu nabízeli Polsku možnost prodloužení paktu o neútočení. Beck však dal jednoznačně najevo, že Polsko v otázce Gdaňsku neustoupí, a toto své stanovisko zopakoval i Ribbentropovi při jednání ve Varšavě.

Pronásledování Židů pokračuje 17. leden 1939 Diskriminační opatření proti Židům, zintenzivněná po "křišťálové noci" ( 9. 11. 1938), pokračovala také v roce 1939. Nejprve byla Židům zakázána návštěva kin, divadel, koncertů a uměleckých výstav, byly jim odňaty řidičské průkazy a jejich dětem zakázána návštěva německých škol, v lednu 1939 pak následovaly další zákazy výkonu povolání. Podle usnesení říšské hospodářské komory nebyli již Židé připuštěni ke zkouškám u živnostenských, průmyslových a obchodních komor a novým prováděcím nařízením k zákonu o říšském občanství ztratili svá živnostenská povolení i židovští zubní lékaři, zvěrolékaři a lékárníci.Cílem všeho šikanování židovských občanů bylo dosáhnout toho, aby se co možná nejrychleji rozhodli pro vystěhování. Německo mělo být ,,čisté od Židů",

18

jak se to nazývalo v nacionálně socialistickém žargonu. Z asi půl milionu Židů, kteří žili roku 1933 v Německu, jich zde zůstávalo v lednu 1939 ještě 234 000. (K tomu bylo nutné připočítat asi 70 000 těch, kteří žili v Rakousku a Sudetech.)V lednu 1939 začalo být vystěhovávání Židů přísně organizováno. Pod vedením šéfa SD Reinharda Heydricha byla při bezpečnostní policii zřízena Říšská ústředna k podpoře židovského vystěhovalectví, která měla pečovat o to, aby co možná nejvíce Židů rychle opustilo Velkoněmeckou říši. Byl s tím ovšem spojen ještě obchod: jen ten, kdo svůj majetek přenechal Říši nebo "se vykoupil" tvrdými devizami, mohl zemi rychle a beze všech těžkostí opustit.Německý vzor v přístupu k Židům začaly uplatňovat i další státy. Tak byla 23. ledna na Slovensku vládním rozhodnutím zřízena zvláštní komise "pro řešení židovské otázky". Byl to tzv. Sidorův výbor, jehož úkolem bylo snížit zastoupení židovského obyvatelstva na Slovensku na 4 procenta.

Nespokojenost s Česko-Slovenskem

21. leden 1939. Německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop si pozval do Berlína československého ministra zahraničí Františka Chvalkovského k aktu, oficiálně nazvanému jednání; ve skutečnosti však šlo o zcela jednostranné vyjádření nespokojenosti s chováním ČeskoSlovenska. Ribbentrop byl nespokojen téměř se vším: se psaním českého tisku (cenzura prý v podstatě neexistuje), s nedostatečnou očistou českého veřejného a politického života (všude je plno ,,benešovců" a Židů), s údajnou existencí nové Maffie, organizované prý z Londýna Benešem, s údajným propouštěním Němců z válečně důležitých podniků a s nedostatečně antisemitským kursem Beranovy vlády.Dále Ribbentrop ostře protestoval proti tomu, že ČeskoSlovensko dosud podstatně nesnížilo stav své armády; na Chvalkovského námitku, že stanovení nového početního stavu armády závisí na garancích, jež měly být poskytnuty novým hranicím republiky právě Německem, Ribbentrop stroze odpověděl, že mezi oběma těmito problémy neexistuje žádná souvislost. Když ještě připojil větu, že německá vláda musí vyčkat, zda se v ČeskoSlovensku ,,prosadí hlas rozumu", a jednoznačnou výhrůžku, že protiněmecké tendence by vedly ke katastrofě československého státu, bylo i Chvalkovskému jasné, že situace je kritická. Ribbentrop pak formuloval další požadavky: ČeskoSlovensko musí vystoupit ze Společnosti národů a snížit stav své armády. Beranova vláda se snažila Ribbentropovi vyhovět zvýšeným tlakem na fašizaci státu. Současně se však znovu pokusila najít mezinárodní podporu. 22. února zaslala čtyřem signatářům mnichovské dohody memorandum, v němž připomněla závazek mezinárodních garancí čs. hranic, obsažený v dodatku mnichovské dohody. Hitler ovšem vydání záruk odmítl a nepřijal ani omluvu Beranovy vlády. Již v prosinci 1938 se rozhodl ČeskoSlovensko zničit; Ribbentropovo jednání s Chvalkovským bylo součástí přípravy agrese.

Odpor proti nacistům 6. květen 1939. Český národ se nechtěl smířit s životem "pod ochranou" Německé říše a dával to najevo při každé vhodné příležitosti; jednou z nich byl převoz ostatků velkého českého básníka Karla Hynka Máchy ze strašnického krematoria na staroslavný Slavín hřbitov na pražském Vyšehradě. Převoz se změnil v mohutnou vlasteneckou a protinacistickou manifestaci. (Bezprostředně po Mnichovu 1. října 1938 rozhodla pražská vláda

19

na návrh guvernéra Národní banky K. Engliše o převezení ostatků K. H. Máchy z Litoměřic, jež se staly součástí Říše, do Prahy. Převoz byl uskutečněn téhož dne.) Podobně vyzněla i vzpomínka na mistra Jana Husa (6. 7.) či letní vlastenecké "poutě na hory".

Podepsán pakt o vzájemné pomoci mezi Itálií a Německem

V Berlíně byl 22. května 1939 podepsán pakt o vzájemné pomoci mezi Itálií a Německem. Takzvaný Ocelový pakt byl veleben i na poštovních pohlednicích (obrázek).

Arizace židovského majetku

21. červen 1939. Říšský protektor von Neurath vydal tzv. Nařízení o židovském majetku. Pod tímto názvem se skrývala aplikace norimberských zákonů na situaci v protektorátě: byla vymezena skupina obyvatel, kteří budou napříště považováni za Židy ("osoba, která pochází od nejméně tří podle rasy úplně židovských prarodičů"), a především byl vymezen pojem "židovský podnik". Zde byla definice záměrně velice široká a vágní za židovský byl považován takový podnik, "jsouli jeden nebo několik osobně ručících společníků Židé". Doložka k tomuto nařízení byla ještě zákeřnější. ("Podnik se považuje za židovský i tehdy, jeli pod rozhodným vlivem Židů.") Podle této formulace mohlo být arizací postiženo nemálo podniků. Židé napříště nemohli volně nakládat se svým majetkem; jejich firmy byly převedeny pod kontrolu německých správců ("treuhändrů") a arizovány.Protektorátní vláda se tomuto Neurathovu nařízení musela podřídit.

20

Komplikovaná jednání v Moskvě 27. červenec 1939. Již od května probíhaly s delšími či kratšími přestávkami rozhovory britské a francouzské vojenské delegace v Moskvě. Jejich cílem bylo vypracování zásad obranného paktu proti případné německé agresi. Celou tuto dobu věnovaly zúčastněné delegace rozhovorům o formách vojenské pomoci a především o podmínkách, za nichž může a má být poskytnuta. I když Německo nebylo oficiálně jmenováno a hovořilo se pouze o ,,agresi ze strany některého ze sousedů zúčastněných zemí", bylo zřejmé, že Britové a Francouzi mají na mysli Německo. Moskva ovšem lavírovala; uvažovala o třech různých možnostech: 1. Uzavřít smlouvu s Velkou Británií a Francií. 2. Začít jednat s Německem a uzavřít podobnou smlouvu s ním. 3. Čekat na vývoj událostí.

V létě roku 1939 se Stalin stále více přikláněl k druhé z uvažovaných variant. Proto souběžně s rozhovory s Brity a Francouzi začal potají vyjednávat i s Němci, zprvu jen o obchodních záležitostech. 30. května však německá strana naznačila, že je připravena jednat i o otázkách politických. Stalin v tajných kontaktech s Německem nespěchal byl vůči němu nedůvěřivý , zároveň však stupňoval své požadavky. Hitler, usilující o mezinárodní izolaci Polska, byl ochoten vyjít Stalinovi dalekosáhle vstříc. Jednání Velké Británie a Francie se Sovětským svazem probíhala velmi pomalu; i je poznamenávala nedůvěra umocněná ještě obavami Polska a baltských republik ze Sovětského svazu.

Gdaňská krize vrcholí

30. červenec 1939. Dosavadní územní zisky Německa bez odporu přijaté západními velmocemi (anšlus Rakouska, rozbití a obsazení Československa) povzbudily Adolfa Hitlera natolik, že v červenci 1939 přišel s dalším požadavkem: tentokrát to bylo svobodné město Gdaňsk a vytvoření železničního koridoru polským územím spojujícího Východní Prusko s Pomořany. Francouzský ministr zahraničí však 1. 7. německému velvyslanci v Paříži sdělil, že Francie a Velká Británie budou respektovat své záruky za status quo v Gdaňsku. Ani ministerský předseda Velké Británie nenechal nikoho na pochybách, že tentokrát Velká Británie chce své závazky dodržet. Němci se však nemínili vzdát jen své záměry načas odložili a potají připravovali svá vojska ke ,,skoku na východ". 12. července oznámilo vrchní velení wehrmachtu vytvoření nového druhu vojsk pod názvem Rychlé oddíly, do nichž byly včleněny tankové pluky, protitankové oddíly, motorizované střelecké pluky, střelecké prapory, jezdecké pluky a cyklistické oddíly. Komisař Společnosti národů pro Gdaňsk švýcarský diplomat Carl Jacob Burckhardt 30. 7. v rozhovoru pro agenturu Reuter uvedl, že ohrožení svobodného města není reálné. ("Gdaňsk nepředstavuje žádný světový politický problém.") Další týdny ho usvědčily z pozoruhodné krátkozrakosti.

Pakt o neútočení 23. srpen 1939. Němci měli maximální zájem na uzavření paktu o neútočení se Sovětským svazem. Hitler dokonce 20. srpna odeslal Stalinovi osobní dopis, v němž žádal urychlení podpisu smlouvy, a to nejpozději do 23. 8. A tak se v noci na 23. 8. sešli v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov, aby podepsali pakt o neútočení mezi SSSR a Německem (podle signatářů nazývaný též ,,pakt MolotovRibbentrop"). Pakt byl podepsán na

21

deset let. V článku 1 se říkalo, že ,,obě strany se zdrží všech aktů síly, všech agresivních činů a útoků na druhou stranu, ať už budou vedeny individuálně či ve spojení s jinými státy". Článek 2 prohlašoval, že ,,v případě, staneli se jedna ze smluvních stran objektem nepřátelské akce ze strany třetího státu, druhá ze smluvních stran neposkytne tomuto třetímu státu žádnou pomoc". Podle článku 4 se ani jedna ze smluvních stran "nebude podílet na žádném uskupení jiných států, namířeném bezprostředně či nepřímo proti druhé smluvní straně".V tajném dodatku k této smlouvě se podle Stalinova přání obě strany dohodly na rozdělení sfér vlivu a v podstatě i na budoucích hranicích států na severovýchodě Evropy po chystaném německém útoku na Polsko; západní část Polska a Litva měly připadnout Německu, zatímco Sovětský svaz měl potvrzen nárok na Estonsko, Lotyšsko, východní Polsko, Finsko, Besarábii a část Běloruska a Ukrajiny. (Hranice mezi oběma ,,zájmovými územími" byla určena řekami Narev, Visla a San.) Příští osudy Polska byly vyřízeny mnohoznačnou formulací, že otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu, bude vyřešena později.Všichni účastníci ,,historického aktu" byli jeho výsledkem velice potěšeni. Ribbentrop při slavnostním přípitku několikrát zdůraznil přátelské vztahy Němců k Sovětskému svazu, kdežto o Polsku prohlásil, že ,,německý národ již nestrpí další polské provokace". Stalin dokonce při svém přípitku neváhal pronést i v budoucnu častokrát citovanou větu: ,,Vím, jak německý národ miluje svého Vůdce; proto bych rád připil na jeho zdraví." V té době už byli členové britské a francouzské delegace, jimž bylo dva dny před 23. srpnem náhle oznámeno, že jednání jsou ukončena, na cestě domů. Zatímco v Německu byl podpis paktu oslavován jako vítězství nacistické diplomacie, svět přijal zprávu o tomto aktu s úžasem. Zvlášť hluboké rozčarování prožívaly levicové síly, jež léta spojovaly boj proti fašismu s existencí Sovětského svazu. Podpisem paktu se radikálně změnila jak situace v Evropě, tak i v mezinárodním dělnickém hnutí.

Předvečer války v Evropě 26. srpen 1939. Hitler určil datum útoku německých vojsk na Polsko na 1. 9. Původně chtěl zaútočit již 26. srpna, po podepsání paktu se Stalinem. Když však přišla z Londýna zpráva, že britská vláda podepsala s Polskem smlouvu o vojenské pomoci v případě napadení, a když zjistil, že Itálie ještě není na válku připravena, termín zahájení útoku posunul. Přípravy k agresi se však již rozběhly německé obchodní loďstvo dostalo příkaz vrátit se do domovských přístavů a lety nad německým územím byly zastaveny. Tyto přípravy nezůstaly utajeny Francie proto uzavřela své západní hranice a Belgie, Nizozemsko i Švýcarsko částečně mobilizovaly. I Rudá armáda posílila vojska na hranici s Polskem. 29. 8. Hitler ultimativně požádal Polsko o "vrácení německých území", na což Varšava odpověděla vyhlášením mobilizace a uzavřením Gdaňského koridoru. 31. 8. vydal Hitler rozkaz k útoku, přičemž jako záminky užil provokační akce němečtí vojáci, převlečení do ukořistěných polských uniforem, "přepadli" německou vysílačku v Gliwicích.

Německo přepadlo Polsko - začala 2. světová válka

1. září 1939. Časně ráno ve 4.45 hodin překročily oddíly německého wehrmachtu bez vypovězení války polské hranice. Hitler, jenž útok zdůvodnil "přepadem" německé vysílačky v Gliwicích ( 31. 8.), to sdělil veřejnosti na

22

zasedání říšského sněmu, svolaném na 10. hodinu; současně vyhlásil zákon o opětném spojení Gdaňsku s Německem.V oficiálním komuniké se říkalo, že wehrmacht převzal ,,aktivní ochranu Říše" a nastoupil k ,,protiútoku". Francie a Velká Británie 2. září mobilizovaly, prozatím se však omezily na diplomatickou aktivitu. 3. září v 9 hodin ráno odevzdal britský velvyslanec v Berlíně ultimátum Velké Británie a Francie, požadující zastavení bojů do 11 hodin téhož dne. Když zůstalo ultimátum nenaplněno, byla obratem vydána vyhlášení války obou mocností Hitlerově Německu, čímž oficiálně začala druhá světová válka.Do 10. září zaujaly své stanovisko k přepadení Polska všechny důležité státy světa. Prohlášení o neutralitě přišla z USA, Lichtenštejnska, Portugalska, Nizozemska, Mexika, Španělska, Rumunska, Bulharska, Kolumbie, Panamy, Uruguaye, Ekvádoru, Guatemaly a Afghánistánu. Japonsko vyhlásilo své nevměšování (5. 9.) a Egypt přerušil styky s Německem (5. 9.). K vyhlášení války Velkou Británií a Francií Německu se připojily Austrálie a Maroko (5. 9.), Irák (6. 9.), Jihoafrická unie (8. 9.) a Kanada (10. 9.). Francie a Velká Británie utvořily zvláštní válečné kabinety a uvalily na Německo hospodářské sankce. Velká Británie začala 6. 9. námořní blokádu Německa, zatímco francouzské jednotky se soustředily na Maginotově linii. To už však byly boje v Polsku v plném proudu. Německý útok vedlo kolem 1,8 milionu vojáků, 3 tisíce tanků a 2 tisíce letadel. Polsko proti tomu mohlo postavit 1 milion vojáků, 700 letadel a 400 tanků. Podle plánu Západ měly polské síly vázat jednotky útočníka na západ od Visly a zajistit tak Polsku kontrolu nad rozsáhlými hospodářsky důležitými územími. Jenže ani hrdinný odpor polských vojáků nemohl eliminovat obrovskou německou početní i materiální převahu. Již v prvních zářijových dnech prolomily německé jednotky linie polské obrany a obsadily Pomoří, část Velkopolska a Slezsko. Maršál RydzÂmigly proto vydal 6. 9. rozkaz, aby polská armáda ustoupila až na linii VislaSan. 7. 9. opustil prezident MoĘcicki spolu s vládou Varšavu, 8. 9. se před městem objevily první německé oddíly, zatímco polské velení se pokusilo soustředit u Varšavy maximum sil k rozhodující bitvě.V noci z 9. na 10. září začala největší bitva krátké německopolské války; polské oddíly se pokusily zastavit německé tankové divize na řece Bzuře, ale byl to beznadějný boj špatně vyzbrojených vojáků se zastaralou výzbrojí (jezdectvo) proti moderní vojenské technice. 14. září skončila bitva mezi polskou a německou armádou vítězstvím wehrmachtu, který se přiblížil ke Lvovu a dokončil obklíčení Varšavy. V té situaci vpadly Polákům do zad oddíly Rudé armády, jež 17. září překročily hranice a víceméně bez odporu postupovaly do vnitrozemí Polska. Téhož dne opustila polská vláda území Polska a emigrovala do Rumunska. Pak se již boje soustředily na dobývání několika míst posledního polského odporu do 27. září vzdorovala obklíčená a těžce bombardovaná Varšava, 29. září padla pevnost Modlin, 2. října kapitulovaly poslední polské oddíly na poloostrově Hel. Nejdéle do 7. října se bránilo 180 vojáků polské posádky na poloostrově Westerplatte u Gdaňska. V průběhu bojů zahynulo 70 tisíc polských vojáků, 90 tisíc uprchlo a 550 tisíc padlo do německého a sovětského zajetí. V bojích padlo přes 10 tisíc německých vojáků. 28. září byla v Moskvě podepsána smlouva o nové hraniční linii mezi SSSR a Německem, jíž bylo dokončeno další dělení Polska.

1939/09: Kalendárium

23

1. Po vstupu německého wehrmachtu do Polska začala druhá světová válka.

1. V Protektorátě Čechy a Morava provedlo gestapo velkou zatýkací akci pod názvem Albrecht der Erste.

1. Židům v Německu bylo zakázáno vycházet po 21. hodině (v zimě po 20.) z domova.

1. Slovenská republika se postavila po bok Německa a vyhlásila Polsku válku.

2. Francie a Velká Británie vyhlásily všeobecnou mobilizaci.

3. Velká Británie a Francie vyhlásily Německu válku.

3. V Polsku byla utvořena Legie Čechů a Slováků v Polsku; měla 960 příslušníků a účastnila se bojů u Tarnopolu.

3. Německá ponorka U 30 potopila u Hebrid bez varování britskou dopravní loď Athenia.

4. Winston Churchill převzal v novém britském válečném kabinetu ministerstvo námořnictva.

5. USA proklamovaly svou neutralitu v evropské válce.

12. Édouard Daladier převzal ve francouzském válečném kabinetu úřady ministerského předsedy, ministra zahraničí a ministra války.

15. SSSR a Mongolsko podepsaly s Japonskem smlouvu o urovnání konfliktu na řece Chalchyn-gol.

16. Sovětský svaz uznal Slovenskou republiku.

17. Oddíly Rudé armády překročily hranici s Polskem.

17. Polský prezident a vláda emigrovali do Rumunska.

22. Rudá armáda obsadila Lvov.

28. Kapitulací Varšavy skončilo bleskové tažení německé armády proti Polsku.

28. V Moskvě byla podepsána ministry zahraničí Joachimem von Ribbentrop a Vjačeslavem Molotovem smlouva o rozdělení Polska.

28. Ve Francii byl ustaven čs. 1. pěší prapor.

30. Polský prezident MoĘcicki, internovaný v Rumunsku, odstoupil. Novým prezidentem byl v Paříži vyhlášen W. Raczkiewicz.

24

Polsko kapitulovalo 28. září 1939. Kapitulací polského hlavního města Varšavy skončily prakticky boje na polském území. Pokračovaly pouze občasné srážky s jednotlivými oddíly polské armády. (Tak např. až 29. září kapitulovala pevnost Modlin, obléhaná a bombardovaná od 14. 9., a až 2. října se vzdaly jednotky na poloostrově Hel.) Německé a sovětské jednotky přitom dodržovaly linii dohodnutou 23. srpna v tajném dodatku k paktu MolotovRibbentrop. 22. září se pak Stalin s Hitlerem dohodl na oficiální demarkační linii, jež byla stvrzena sovětskoněmeckou smlouvou podepsanou 28. září.V obsazených částech Polska převzaly německá a sovětská správa uspořádání veřejného života; polský stát tím přestal existovat.Na západní frontě docházelo v tomto měsíci jen k průzkumným letům a občasným drobným střetnutím. 4. září byla britskými letci bombardována města Wilhelmshaven a Cuxhaven. Do konce měsíce bylo zaznamenáno jen pár akcí několika úderných oddílů. Francouzská armáda reagovala na vyhlášení války pouze tím, že se přesunula do oblasti Maginotovy linie, kde vojáci vyčkávali dalšího vývoje. (Proto se pro toto údobí vžil název "drôle de guerre" podivná válka, nebo "Sitzkrieg" válka vsedě.) Úspěchy mohly naproti tomu ohlásit německé ponorky v námořní válce.

Polsko bylo znovu rozděleno 6. říjen 1939 Reorganizací německé okupační správy v dobytém Polsku začalo praktické vytváření "nového pořádku v Evropě", ohlášeného Adolfem Hitlerem v jeho projevu v říšském sněmu. Německá vojenská okupační správa však neměla velké pochopení pro Hitlerovu představu "nápravy etnických poměrů", což znamenalo přesidlování celých národů tak, aby byla vytvořena jasnější dělicí linie mezi nimi. Činnost operačních skupin SS, neblaze proslulých Einsatzgruppen, které okamžitě po dobytí Polska zahájily masové likvidace polské inteligence, narazila na odpor armádního velení a velitel okupačních vojsk generál Blaskowitz proti ní dokonce oficiálně protestoval v Berlíně. Větší prostor pro realizaci Hitlerových záměrů v Polsku poskytla nacistům až reorganizace okupační správy a vytvoření jejích civilních orgánů v čele se spolehlivými funkcionáři NSDAP. Tato reorganizace vedla k novému dělení Polska. Území Polska při ní bylo rozděleno do dvou částí: přímo k Říši byly připojeny Pomořany, Velkopolsko, Slezsko, západní Mazury, Kujavsko a části Krakovského, Lodžského a Kieleckého vojvodství. Z tohoto území byly vytvořeny tři nové územní celky župy: Gdaňská, Západopruská a Poznaňská. Z další části Polska Němci zřídili tzv. Generalgouvernement, jenž se měl stát životním prostorem Poláků a části polských Židů. Toto území spravoval Hans Frank, jenž sídlil v Krakově. Zatímco území přičleněné k Německu mělo 91 700 km2 a 9 milionů obyvatel, Generalgouvernement měl 98 000 km2 a 10 milionů obyvatel.Východní část Polska o rozloze 200 000 km2, obývaná 10 miliony Ukrajinců a Bělorusů a 3,5 milionu Poláků, nazvaná Západní Ukrajina a Západní Bělorusko, se stala součástí Ukrajinské a Běloruské SSR. Sovětské orgány zdůvodňovaly svůj postup ochranou zájmů místního obyvatelstva a argumentovaly tím, že SSSR se tím jen vrací k původním hranicím podle etnického principu. Ve skutečnosti však pečlivě dodržely linii dohodnutou v tajném dodatku paktu MolotovRibbentrop. Na obsazených územích začaly sovětské orgány s masovým zatýkáním a deportováním polských úředníků, policistů, kněží a příslušníků inteligence. Polské důstojníky přemístila NKVD do zajateckých táborů v

25

Kozelsku, Ostaškově a Starobělsku, kde byli později ( 13. 4. 1943) nemilosrdně likvidováni.

Mír na finské frontě 12. březen 1940. Od počátku února probíhala na finské frontě sovětská ofenziva, podložená přísunem čerstvých sil, kterou se již finské armádě nepodařilo zastavit. Ta musela vyklidit karelské hlavní město Vyborg (12. 3.) a nemohla již mobilizovat žádné další síly proti sovětskému průlomu přes Mannerheimovu linii. Moskva se sice původně pokusila dosáhnout svého osvědčeným trikem s instalováním "lidové revoluční vlády" tentokrát v Terijokách; jejího šéfa Ottu Kuusinena však znali zřejmě pouze v Moskvě a tak nová "vláda" zmizela v propadlišti dějin a Kreml se uvolil zahájit rozhovory o ukončení války se skutečnou finskou vládou, představovanou ministry Risto Rytim, Vaino Tannerem a Juho Kusti Paasikivim.Rozhovory, konané v Moskvě, nakonec vedly k podpisu mírové smlouvy. Postup finské delegace při uzavírání smlouvy ovlivnila skutečnost, že skandinávské státy odmítly Finsku pomoci; Stalin si naopak uvědomil, že nasazení francouzskobritských expedičních sil ve Finsku by zatáhlo Sovětský svaz do širšího válečného konfliktu se západními spojenci, který by zasáhl nejen severní Evropu, ale i oblasti kolem Černého moře (možné bombardování sovětských ropných polí u Baku z francouzských leteckých základen v Sýrii). Zřekl se proto města Petsama (Pečenga), jehož niklové doly byly v rukou britských společností. Finsko podpisem mírové smlouvy ztratilo 40 000 km2 svého území (mj. muselo Sovětskému svazu odstoupit Karelskou šíji s Vyborgem) a bylo nuceno pronajmout SSSR na 30 let poloostrov Hankö.Změny hranic se dotkly 11 procent Finů, kteří ztratili své domovy a museli se odstěhovat často i do velice vzdálených oblastí.

Édouard Daladier odstoupil 20. březen 1940. Francouzský ministerský předseda Édouard Daladier se střetával v Poslanecké sněmovně i v Senátu s rostoucí opozicí, která mu vyčítala, že vláda vyhlásila Německu válku. Pierre Laval obvinil Daladiera z nedostatečné spolupráce s Itálií a Španělskem. Jiní poslanci mu zase vytýkali, že prosazuje urychlenou intervenci ve Finsku, i když Švédsko a Norsko zachovávají neutralitu. Při hlasování o důvěře se 303 poslanci vyslovili proti Daladierovi a jen 239 mu vyjádřilo svou důvěru, načež Daladier podal demisi. Novou vládu vytvořil Paul Reynaud.

Německý útok na Dánsko a Norsko 9. duben 1940. Když 1. března podepsal Hitler první směrnici k okupaci Dánska a Norska (operace Weserübung Cvičení na Vezeře), nebylo už otázkou, jestli k okupaci dojde, nýbrž kdy k ní dojde. 2. dubna Hitler rozhodl, že se tak stane 9. dubna v 5.15.6. dubna vypluly z německých přístavů válečné lodi s prvními invazními jednotkami a 9. dubna v 5 hodin zaútočily německé jednotky bez jakéhokoliv předchozího vyhlášení války na Dánsko a Norsko. Překvapená a šokovaná dánská vláda, která po opakovaných německých ujištěních o míru neuvěřila britským varováním před invazí, kapitulovala bez boje. Po německém ultimátu nařídil král Kristián X., aby palácová stráž v Kodani zastavila palbu, neboť odpor nemá smysl. 10. dubna byla pod vedením dosavadního dánského ministerského předsedy Thorvalda Stauninga vytvořena vláda národní jednoty. Jelikož německá vláda prohlásila, že se nebude vměšovat do vnitřních dánských záležitostí, nedošlo v životě Dánů zprvu k žádným velkým změnám.

26

Zcela jinak se ovšem zachovala norská vláda. Král Haakon VII. i vláda odmítli německé ultimátum požadující, aby Norsko přijalo "ochranu Říše". Boj zahájily norské pobřežní baterie: v Oslofjordu potopily křížovou palbou děl a torpédometů křižník Blücher. Před Kristansandem a Bergenem unikly německé lehké křižníky Karlsruhe a Königsberg jen stěží stejnému osudu. Norský kabinet se navzdory nedostatečné výzbroji armády (letectvo mělo k dispozici pouze dvojplošníky) rozhodl pokračovat ve vojenském odporu. Král a parlament se odebrali do Hamaru, aby se vyhnuli zajetí. Jednomu pluku německých horských myslivců se ráno 9. dubna podařilo vylodit v Narviku, důležitém přístavu pro dopravu železné rudy ze Švédska. Na deset torpédoborců, které zajišťovaly jejich přepravu, však zaútočilo pět britských torpédoborců a v první námořní bitvě u Narviku (10. 4.) potopilo dva a poškodilo tři další německé torpédoborce. Němci nenalezli odvahu k pokusu o proražení na volné moře, což by jim umožnilo návrat do Německa, a tak ve druhé bitvě u Narviku (13. 4.) potopila britská bitevní loď Warspite doprovázená devíti torpédoborci všechny zbývající německé torpédoborce, jejichž posádky se po zkáze svých lodí zachránily útěkem na pevninu, kde posílily horské myslivce. Byla to ztráta, kterou se Německu nepodařilo nahradit až do konce války.K ní je nutné připočíst ještě ztrátu křižníků Königsberg, potopeného již 9. dubna v Bergenu britským námořním letectvem, a Karlsruhe, který poslala na dno následujícího dne britská ponorka. Oprava Lützowu, poškozeného torpédem jiné ponorky, trvala celý rok. Boje v Norsku se účastnila také polská ponorka Orzel, které se v říjnu 1939 podařilo po dobrodružné plavbě uniknout z Baltského moře. 8. dubna potopila německou transportní loď Rio de Janeiro, v červnu však byla sama potopena.Na souši se v bojích v jižním a středním Norsku prosadila německá armáda, která postupně pronikla do vnitrozemí, podporována luftwaffe, jež získala v Norsku nadvládu ve vzduchu. Vojska západních spojenců, která se vylodila ve středním Norsku, stačila jen vybudovat předmostí, zatímco německá vojska postupující z Osla a Trondheimu se spojila u Dombäsu (30. dubna): tím se odpor norských jednotek v jižním a středním Norsku prakticky zhroutil. Jejich situace byla komplikována tím, že vojáci britského expedičního sboru, jimž velel generálporučík Claud Auchinleck, stažení po pádu Nizozemska a Belgie a přemístění do Norska bez doplnění výzbroje i početních stavů, nemohli účinně norskou armádu podpořit. I když Spojenci dokázali ' 28. května dobýt Narvik, bylo zřejmé, že se Norsko proti Hitlerovi dlouho neudrží. Dobytí tohoto důležitého přístavu na severu Norska bylo posledním úspěchem Spojenců v bojích na západě Skandinávie.

Winston Churchill premiérem 10. květen 1940. Britské veřejné mínění, zprvu tolerující Chamberlainovu politiku usmiřování, prováděnou do roku 1939, se pod vlivem neúspěchu britského expedičního sboru v Norsku a za průlivem La Manche obrátilo proti Chamberlainovi. Opozice proti němu vzrůstala také v jeho Konzervativní straně. Když 8. května podával Chamberlain v Dolní sněmovně zprávu o situaci, zakřičel na něj jeden z jeho dosavadních stoupenců: "Odstupte, máme vás dost. Ve jménu božím, odejděte!"V den německého útoku na Belgii a Nizozemsko se Chamberlain pokusil zachránit svůj kabinet hlasováním o důvěře, vládní většina však klesla ze 240 na 81 hlasů. Protože liberálové a socialisté s ním odmítali dále spolupracovat, podal ministerský předseda demisi. Po složitých jednáních, při nichž byla zvažována i

27

možnost jmenovat ministerským předsedou dosavadního ministra zahraničí lorda Halifaxe, povolal král Jiří na Chamberlainovo místo Winstona Churchilla, který byl pokládán za rozhodného odpůrce dosavadní vládní politiky. Do nového kabinetu vstoupili i vedoucí činitelé Labour Party, takže v Británii vznikla celonárodní vláda. Churchill, jenž nechtěl v obtížném údobí zcela přetrhat kontinuitu vlády, přesvědčil Chamberlaina, aby přijal funkci lorda předsedy rady. Uvědomoval si obtížné problémy, které zemi očekávají, a proto vyzval 12. 5. k obětem: "Nemám nic, co bych vám nabídl, než krev, dřinu, pot a slzy!"

Začíná evakuace Dunkerque 26. květen 1940. Rychlý postup německých jednotek na západ přinutil britské velení k akci na záchranu britských a francouzských vojáků, jimž hrozilo obklíčení a zajetí. Většina těchto vojáků se shromáždila ve francouzském přístavu Dunkerque; přišly jich sem postupně desítky tisíc. Na přelidněné město útočila německá letadla, snažící se rozbít přístavní zařízení a komunikační spoje. 20. května začala britská admiralita provádět operaci Dynamo, v jejímž rámci měli být evakuováni britští i francouzští vojáci. Britské Královské námořnictvo proto shromáždilo všechna provozuschopná válečná a civilní plavidla a vyslalo je k francouzským břehům. Začala operace, jejíž úspěch do značné míry zachránil Británii před německou invazí.Velel jí admirál Ramsay, jenž ji rozdělil do dvou fází od 20. do 26. 5. byla shromažďována všechna vhodná plavidla, jež pak 26. 5. vyplula k francouzským břehům. Mezitím britské jednotky na souši stavěly obranná zařízení a zadní voje sváděly tvrdé boje s postupujícími Němci. Rozhodující fáze evakuace nastala v červnu.

Churchillův památný projev 4. červen 1940. Necelý měsíc po svém jmenování do funkce premiéra se Winston Churchill obrátil ke svým spoluobčanům v projevu předneseném v parlamentu a přenášeném rozhlasem po celé zemi, jenž nejen že předurčil roli Velké Británie ve válce, ale právem je počítán k velkým projevům moderní historie. Projev byl věnován právě skončené evakuaci britských ozbrojených sil z Francie (operace Dynamo). Churchill konstatoval, že byla úspěšná, a vzdal hold všem, kteří se na ní podíleli: evakujícím se vojákům, námořníkům, ale především letcům, svádějícím nerovné boje s početnějším nepřítelem. ("Musíme se velmi pečlivě vyvarovat toho, abychom tomuto úniku nepřipisovali atributy vítězství. Války se nevyhrávají evakuacemi. Ale v této spáse se přece jen skrývá vítězství, jež musíme zaznamenat. Dosáhlo ho letectvo... Byla to velká zkouška mezi britským a německým letectvem... Zachránili jsme armádu a nepřítel zaplatil čtyřnásobně za ztráty, jež nám způsobil...").Poté seznámil poslance i všechny Brity s plány na obranu britských ostrovů. Svůj projev skončil pasáží, jež měla klíčový význam pro posílení bojového ducha Britů. V době, kdy deprimovaní Angličané s obavami hleděli přes Kanál a zvažovali nebezpečí německé invaze, jim Churchill řekl: "Přestože rozsáhlé území Evropy a mnoho starých a slavných států upadlo nebo může upadnout do spárů gestapa a celé odporné mašinerie nacistického režimu, my se nevzdáme ani nepadneme. Vytrváme až do konce. Budeme bojovat ve Francii, budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme bojovat s rostoucí důvěrou a s rostoucí silou ve vzduchu; budeme bránit svůj ostrov bez ohledu na

28

cenu, jakou za to zaplatíme. Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na přistávacích plochách, budeme bojovat v polích a ulicích; nikdy se nevzdáme. I kdyby, čemuž ani na okamžik nevěřím, tento ostrov nebo jeho velká část byly zotročeny a strádaly by, potom by naše impérium v zámoří, vyzbrojené a střežené britskou flotilou, pokračovalo v boji, dokud v božích dobrých časech Nový svět s veškerou silou a energií nevykročí, aby zachránil a osvobodil ten starý."

Německý vpád do Francie

5. červen 1940. Po kapitulaci Belgie a vyřazení britského expedičního sboru z bojů na kontinentě se německá válečná mašinerie obrátila proti francouzskému vnitrozemí. Hlavní úloha v této operaci byla svěřena skupině armád B pod velením generála Fedora Bocka, která podél řek Sommy a Aisny postupovala k Seině. V rozporu s očekáváním generála Louise Maxima Weyganda nedokázaly francouzské divize klást odpor německé ofenzivě na Sommě. Francouzská armáda byla po květnové porážce ve Flandrech ve všech směrech slabší než německá, jejíž úderná síla byla soustředěna do dvou tankových skupin, útočících směrem na východ a na západ od Paříže. Po dvoudenních bojích na Sommě prorazily německé tankové jednotky francouzskou obranu a zahájily rychlý postup do nitra země. Německé tanky pronikaly do týlu francouzských armád, dostaly se až do zápolí Maginotovy linie a odtamtud až ke švýcarským hranicím. Uzavřely tak hlavní část francouzské armády v Maginotově linii, která byla 14. 6. u Saarbrückenu prolomena. Téhož dne vstoupila německá vojska do Paříže, prohlášené Francouzi 11. 6. za otevřené město.Prosby francouzského ministerského předsedy Paula Reynauda o pomoc adresované vládě USA mohl americký prezident F. D. Roosevelt s ohledem na svou předvolební kampaň uspokojit pouze ujištěním o dodávkách materiálu. Před postupujícími Němci uprchla francouzská vláda přes Tours do Bordeaux; 11. 6. došlo v Briare k jednání s britským ministerským předsedou Winstonem Churchillem, jenž žádal co nejtvrdší francouzský odpor, odmítl však nasazení dalších britských sil včetně královského letectva: ,,Toto není rozhodující místo a toto není rozhodující hodina. Tato hodina nastane, až Hitler se svou luftwaffe udeří na Anglii. Jestliže získáme nadvládu ve vzduchu a dokážeme udržet otevřené moře..., pak vám vše vyhrajeme zpátky." Za těchto okolností odmítla většina francouzské vlády Churchillův návrh britskofrancouzské státní unie; obávala se totiž ztráty loďstva i kolonií. Generál Weygand požadoval uzavření příměří s Německem; jeho žádost byla podpořena naprostým zhroucením Francie. Silnice byly ucpány civilními uprchlíky a vojenskými kolonami, které nabízely snadné cíle německým štukám. Ojedinělé francouzské protiútoky se rychle hroutily, neboť přes opakované žádosti brigádního generála Charlese de Gaulla nebyly francouzské tanky spojeny do celistvých jednotek, nýbrž nasazovány jednotlivě. Francouzský kabinet 16. 6. další boj odmítl a ministerský předseda Reynaud den poté odstoupil. Jeho nástupcem se stal maršál Henri Philippe Pétain, který vzápětí požádal německé velení o příměří.Po dlouhém váhání vstoupila do války také Itálie, aniž zprvu zasáhla aktivně do boje. V Mnichově sjednali Adolf Hitler a Benito Mussolini podmínky, které měly být nadiktovány Francouzům. Velikášské představy Mussoliniho, který požadoval pro Itálii francouzské koloniální panství v Africe, Hitler ke zklamání duceho nesdílel. Německé armádě Hitler přikázal co "nejostřeji pronásledovat

29

poraženého nepřítele" a ,,co nejdříve obsadit staré říšské německé území až po linii Verdun, Toul, Belfort stejně jako pobřežní města Cherbourg a Brest a zbrojní středisko Le Creusot". ,,Potupa z Versailles" měla být smazána tím, že francouzské delegaci byly německé požadavky předloženy v Compiegne ve stejném železničním vagóně, v němž byly Němcům předány podmínky příměří roku 1918 ( 11. 11. 1918). 22. 6. francouzská vláda podepsala příměří s Německem.V Římě bylo 24. června podepsáno italskofrancouzské příměří. Itálie nezískala požadovaná území; dostala jen proužek území u Mentonu a Nice. 25. června zavládl v celé Francii klid zbraní. Avšak generál de Gaulle, kterému se podařilo uprchnout do Anglie, kapitulaci neuznal. K pokračování v boji založil již 18. června v Londýně Národní výbor Svobodných Francouzů; při této příležitosti prohlásil: ,,Tato válka nebyla bitvou o Francii rozhodnuta. Tato válka je válkou světovou."Apel generála de Gaulla 18. červen. Stanice BBC přenášela z Londýna projev generála de Gaulla, v němž odmítl příměří podepsané Pétainovou vládou. "Já, generál de Gaulle, vyzývám francouzské důstojníky a vojáky, kteří se nacházejí na britském území nebo kteří se sem v budoucnu dostanou, vyzývám francouzské inženýry a specialisty, aby se se mnou spojili." De Gaullův apel končil patetickými slovy: "Ať se děje cokoliv, plamen francouzského odporu nesmí zhasnout a nezhasne." Začal se rodit Národní výbor Svobodných Francouzů.

Nacistický triumf v Compiegne 22. červen 1940. V Compiegne podepsala francouzská delegace v čele s generálem Charlesem Huntzigerem příměří s Německem. Tento akt se odehrál na německé přání ve stejném železničním vagónu, v němž maršál Foch nadiktoval v závěru 1. světové války představitelům poraženého Německa podmínky kapitulace ( 11. 11. 1918). Generál Wilhelm Keitel záměrně zachoval stejný ceremoniál; když zástupci poražené Francie po podpisu dohody o příměří opustili vagón, byl už tento památník dávného francouzského triumfu zahalen praporem s hákovým křížem. Podmínky příměří byly velmi tvrdé: Francie byla rozdělena na dvě pásma, přičemž tři pětiny jejího původního území byly přímo okupovány Němci a zbytek střední a jihovýchodní části Francie byl ponechán ve správě Pétainovy vlády, která se usadila ve Vichy. Ta si mohla ponechat stotisícové vojsko a armádu v koloniích. Loďstvo mělo být odzbrojeno. Hitler přijal zprávu o kapitulaci Francie s nadšením a nařídil desetidenní vlajkovou výzdobu všech státních budov v Německu.

Začala operace Katapult 3. červenec 1940. Admirál François Darlan nařídil velitelům francouzského loďstva, jež se většinou uchýlilo do alžírských přístavů, potopit všechny lodě, bude-li v rozporu s dohodou o příměří učiněn pokus dostat francouzské lodě do německých rukou. Tento rozkaz ovšem nebyl ve Velké Británii znám; britská vláda a admiralita se naopak obávaly, že by francouzské válečné lodě mohly být použity k posílení německé válečné flotily.Ministerský předseda Winston Churchill nařídil proto internaci všech francouzských lodí, které se nalézaly v dosahu Britů, pokud se nepodřídí generálu de Gaullovi. Jádro francouzského loďstva, kotvící v přístavu Mers el-Kebír u Oranu, dostalo na vybranou: přidat se k Britům a pokračovat v boji proti Němcům a Italům, odplout do Anglie či francouzských přístavů v Americe a

30

nechat se tam odzbrojit, nebo během šesti hodin potopit lodě vlastními silami. Když bylo toto ultimátum odmítnuto, zahájily britské bitevní lodě Hood, Valiant a Resolution palbu. V rámci této operace, nazvané Katapult, byla francouzská bitevní loď Bretagne potopena, další dvě těžce poškozeny. Při tomto útoku a následné palbě britských palubních letounů 6. 7. na přístav Dakar přišlo o život 1300 francouzských námořníků. Francouzi byli touto událostí rozhořčeni a Pétainova vláda přerušila s Velkou Británií diplomatické styky.

Československá vláda v exilu 9. červenec 1940. Československý národní výbor ustavil ve Velké Británii prozatímní státní zřízení ČSR, které tvořil úřad prezidenta Edvarda Beneše, vláda a Státní rada. Toto státní zřízení uznala 21. 7. britská vláda. Den poté jmenoval dr. Beneš vládu, která měla celkem 13 členů; tvořili ji Ján Bečko, Ladislav Feierabend, Sergej Ingr, Ján Lichner, Jan Masaryk, Jaromír Nečas, František Němec, Štefan Osuský, Eduard Outrata, Jaromír Stránský, Hubert Ripka, Juraj Slávik a Rudolf Viest.

Bitva o Británii přináší Německu porážku 15. září. 2. července 1940 vydalo vrchní velitelství říšské branné moci směrnici k přípravě plánu na vpád do Anglie. Hitler k ní ovšem zcela nekompromisně dodal, že nejdůležitější pro její zdar je dosažení převahy ve vzduchu; až pak může dojít k invazi. (31. 7. Hitler řekl admirálu Raederovi: ,,Jestliže luftwaffe po osmi dnech intenzivních leteckých bojů nedosáhne podstatného zničení nepřátelského letectva, invaze bude muset být odložena do května 1941.")Od té chvíle bylo zřejmé, že rozhodující bitva o Británii bude svedena ve vzduchu. Podle Hitlerových příkazů mělo dojít k neomezeným leteckým útokům. Jejich první fáze přišla ještě v červenci - v týdnu od 10. do 18. července začaly německé letecké síly napadat britské konvoje v průlivu La Manche a přístavy na jihu Anglie. V druhé - rozhodující - fázi měla luftwaffe vyřadit britské královské letectvo a umožnit tak nejen neomezené bombardování Londýna a dalších britských měst, ale i provedení invaze. Luftwaffe měla všechny předpoklady ke zdárnému splnění tohoto úkolu: disponovala převahou letadel i pilotů, kteří získali zkušenosti nad Španělskem za občanské války a nad zeměmi západní Evropy na počátku 2. světové války. Luftwaffe soustředila k bitvě o Británii na 2670 letadel, z toho 1015 bombardérů a 346 střemhlavých bombardérů. Proti nim mohlo být nasazeno kolem 700 britských stíhaček typu Hurricane a Spitfire pod vedením vrchního maršála letectva Hugha Dowdinga. Tyto stroje pilotovali nejen britští letci, ale i polští a českoslovenští piloti. Göring se musel smířit s trpkou skutečností, že letadla typu Hurricane a Spitfire v mnoha směrech předčí i stíhačky Me 110, jež Němci pokládali za svou chloubu. 15. 8. došlo k první velké bitvě, v níž Němci ztratili 76 bombardérů, zatímco Britové jen 34 stíhaček. Byla to první velká porážka luftwaffe.Přesto si však německé letectvo udržovalo převahu a Göring zatím mohl být spokojen. Churchill však v rozhlasovém projevu 11. září Angličanům řekl: ,,Snaha Němců ovládnout za dne vzdušný prostor nad Anglií je samozřejmě rozhodující záležitostí celé války. Prozatím skončila parádním krachem. Přišla jim velice draho a my se cítíme a také opravdu jsme mnohem silnější, než když v červenci začaly těžké boje..."Churchill se nijak nevychloubal; potvrdilo se to v neděli 15. září, kdy se nad Anglií rozpoutala snad největší letecká bitva 2. světové války. Luftwaffe

31

zaútočila na Londýn; britské stíhací perutě i protiletadlové dělostřelectvo s maximálním úsilím odvracely útoky. Když už Britové vyčerpali všechny rezervy, obrátila se německá letadla zpět. Později se ukázalo, že luftwaffe utrpěla příliš velké ztráty (56 letounů), z nichž se už nevzpamatovala. Ještě téhož dne zaútočily britské bombardéry na německé lodě v přístavech ve Francii a Belgii a způsobily Němcům velmi těžké ztráty. 17. září se Hitler rozhodl odložit operaci Lvoun na neurčito. Bitvu o Británii Churchill a jeho letectvo vyhráli...

V Berlíně byl podepsán pakt Berlín - Řím - Tokio 27. září. V Berlíně podepsali ministři zahraničí Německa a Itálie a japonský velvyslanec v Berlíně smlouvu mezi těmito třemi státy, jíž se začalo říkat Pakt tří. (Uskupení těchto tří států se též nazývalo ,,osa Berlín-Řím-Tokio" a signatářské státy pak mocnosti Osy.) Smlouva určovala podmínky politické, ekonomické a vojenské spolupráce; doba platnosti činila 10 let. Signatáři si rozdělili sféry vlivu ve světě a přislíbili si vzájemnou pomoc v případě, bude-li jeden ze signatářů napaden státem, jenž se dosud neúčastní války v Evropě či čínsko-japonského konfliktu. Jejich dohoda byla zaměřena proti USA a Velké Británii. ,,Nový řád" v Evropě měly nastolit Německo a Itálie, v Asii pak Japonsko. Tomu šlo hlavně o posílení jeho postavení v Indickém a Tichém oceánu, což ovšem vyvolávalo napětí ve vztazích k USA. Japonsko chtělo využít německých vítězství nad Francií a Nizozemskem a zabrat asijské kolonie těchto dvou států, čímž by vytvořilo Velkou východní Asii. Hitlerovi tyto snahy vyhovovaly, protože ve svých důsledcích oslabovaly pozici Velké Británie v Asii a tím i její obranyschopnost v Evropě. Japonci však k uskutečnění svých plánů potřebovali dohodu o neutralitě se Sovětským svazem. Proto prosadili do textu Paktu tří klauzuli, že tento pakt neovlivní politické vztahy se Sovětským svazem. Hitlerovi zase šlo o to přimět USA posilováním Japonska k soustředění na oblast Pacifiku, aby tak Spojené státy nemohly poskytovat pomoc Velké Británii a vzdálily se evropským záležitostem.V tajném dodatku, podepsaném téhož dne v Tokiu, byla konkretizována vojenská, ekonomická i politická spolupráce tří mocností. Přes oficiální nadšení si však i někteří signatáři byli vědomi problematičnosti dohody. V následujících měsících se vedla čilá diplomatická jednání o rozšíření Paktu tří v Pakt čtyř připojením Sovětského svazu. Hitler lákal Stalina nabídkou na ovládnutí britských pozic v Orientu; naznačoval, že by Sovětům přenechal oblast Turecka, Persie a Středního východu (a snad i Indie), čímž by byla realizována odvěká ruská touha po přístupu k "teplým mořím". Stalin však nakonec německé návrhy odmítl.

Roosevelt potřetí prezidentem 5. listopad 1940. Franklin Delano Roosevelt byl potřetí - tentokrát drtivou většinou hlasů - zvolen prezidentem USA. Zopakoval tak svůj úspěch z roku 1936, kdy jeho rival Alfred Landon získal vítězství jen ve dvou státech; nyní získal jeho protikandidát Wendell Willkie vítězství v devíti státech. Také ve volbách do Senátu a Sněmovny reprezentantů byla převaha demokratů naprosto výrazná.

Molotov v Berlíně 12. listopad 1940. Na pozvání ministra zahraničí Joachima von Ribbentrop přijel do Berlína sovětský lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav m. Molotov, aby odstranil rozpory ve východoevropské politice obou mocností. A. Hitlerovi a J. Ribbentropovi šlo především o to, aby pohnuli SSSR

32

k útoku směrem k Perskému zálivu a k akci proti britské koloniální říši v Indii. Ribbentrop předal svému sovětskému kolegovi návrh smlouvy o přistoupení SSSR k Paktu tří. Rozhovory však probíhaly v ,,mrazivé atmosféře". Molotov totiž předložil sovětské podmínky pro vstup SSSR do Paktu tří: neodkladné stažení německých jednotek z Finska, uzavření sovětsko-bulharské smlouvy o vzájemné pomoci, zřízení jedné sovětské námořní a jedné pozemní základny na bulharském území a stejného počtu v Turecku v prostoru Dardanel, likvidace japonských koncesí na těžbu ropy a uhlí na severním Sachalinu. Pro stávající členy paktu tří byly tyto podmínky nepřijatelné. Důvodem sovětské zdrženlivosti nepochybně byla německá vojenská přítomnost ve Finsku i v dalších sovětských zájmových oblastech.

Coventry zničeno 14. listopad. Po nezdaru plánu Seelöwe vydal Hitler rozkaz k maximálnímu bombardování britských měst. Jako jeden z prvních cílů mimo Londýn bylo vybráno město Coventry - zřejmě i ve snaze narušit tamní výrobu leteckých motorů. 14. 11. svrhlo 500 německých bombardérů na toto město 500 tun zápalných pum a vzdušných min. Jednalo se o nejtěžší nálet v dosavadních dějinách války. Ze 75 000 budov ve městě jich bylo 60 000 zničeno, mezi nimi i katedrála pocházející ze 14. století. O život přišlo 568 lidí, z nichž 420 nebylo možné vůbec identifikovat. V rozhlasovém projevu se pak Hitler vychloubal úspěchem tohoto náletu a prohlásil přitom, že takto budou ,,coventrizována" i další britská města. Postaral se tak o to, že se toto slovo stalo symbolem barbarského válečného ničení.

Varšavské ghetto uzavřeno 15. listopad 1940. Bylo uzavřeno židovské ghetto ve Varšavě, kam bylo násilím vtěsnáno 400 tisíc Židů, čili 30 % obyvatel Varšavy. Ghetto přitom tvořilo jen malou část vnitřní Varšavy. K budování ghett přikročili nacisté záhy po okupaci Polska v říjnu 1939. První židovské ghetto vzniklo nedaleko Varšavy v Piotrkově, další velká ghetta byla postupně vybudována v Krakově a Lublině. Varšavské ghetto obsáhlo - spolu s ghettem v Lodži - nejvíc obyvatel.

USA stojí na prahu války 6. leden 1941. Prezident USA Franklin D. Roosevelt v pravidelném poselství Kongresu vyjádřil názor, že jeho země nebude moci zůstat stranou evropského konfliktu. Věděl totiž, že britské materiální zdroje jsou již téměř vyčerpány; především však vycházel z přesvědčení, že USA se musí postavit proti fašismu a násilí. Proto v poselství Kongresu odsoudil akce fašistických mocností a vytyčil zásady, které by měly v budoucnu tvořit základy mezinárodního práva. V základu těchto zásad leží respektování čtyř svobod: "První svobodou je svoboda projevu a vyjádření názoru - všude na světě. Druhou svobodou je svoboda každého sloužit Bohu svým způsobem - všude na světě. Třetí svobodou je svoboda od nouze. To znamená hospodářské uspořádání, které každému národu zajistí zdravý, mírový život - všude na světě. Čtvrtou svobodou je svoboda od strachu. To vyžaduje provést celosvětové odzbrojení, tak zásadní a tak rozsáhlé, že žádný národ již nebude mít možnost zaútočit na své sousedy silou zbraní - všude na světě."Diskuse o Rooseveltově poselství prohloubila příkop mezi politickými tábory v USA. Zatímco jedna skupina politiků horovala pro izolaci USA, vyslovovala se druhá pro to, aby Spojené státy bojovaly proti fašistickým diktaturám.

33

Problémy ovšem přinášela i situace v oblasti Pacifiku, kde se Japonci pokoušeli o nastolení "nového pořádku" ( 19. 1.).

Britská vojska dobyla Tobrúk 22. leden 1941. "Pouštní armáda" generála Archibalda P. Wavella dosáhla v bojích proti italským jednotkám dalšího úspěchu: po těžkých bojích dobyla nejprve letiště a poté i přístav v Tobrúku, kde zajala 25 000 Italů; vyvrcholila tak několikadenní ofenziva, v jejímž rámci Britové zajali 100 000 italských vojáků a postoupili z pravého břehu Nilu až do Libye.

Rommel přebírá velení 12. únor 1941. Neúspěchy italské armády v Africe přiměly Adolfa Hitlera k tomu, aby 6. února vydal rozkaz k nasazení německých vojsk v severní Africe (akce Sonnenblume - Slunečnice) a jmenoval jejich velitelem generála tankových vojsk Erwina Rommela. Ten přiletěl do Libye 12. února; o dva dny později dorazily první německé jednotky. Podle záměrů vrchního velení německé armády měly Rommelovy jednotky, jež 18. 2. dostaly název Deutsches Afrikakorps, nejdříve zastavit další postup britských vojsk na západ a teprve po soustředění sil podniknout v letních měsících protiofenzivu. Hitler doufal, že Rommel zastaví postup vojsk britského generála Wavella, která 6. února obsadila Benghází, hlavní město Kyrenaiky. Neúspěchy v severní Africe padly na hlavu Italů; dosavadní velitel vojsk v severní Africe maršál Rodolfo Graziani musel podat demisi a nahradil ho generál Italo Gariboldi, jemuž byl Rommel formálně podřízen. Italské působení v severní Africe bylo vskutku neslavné.

Rozbouřený Balkán 1. březen 1941. Německo několikrát nutilo Bulharsko a Jugoslávii, aby přistoupily k Paktu tří ( 27. 9. 1940). Tímto spojenectvím měl být německému wehrmachtu ulehčen nástup proti Řecku a zajištěny hospodářské vazby k balkánskému prostoru. Ani sovětské prohlášení z ledna, že Bulharsko leží v zájmové zóně SSSR, ani britská varování a poselství nezabránila tomu, aby Bulharsko nakonec k Paktu tří nepřistoupilo, třebaže se ani pak necítilo zavázáno k vojenským akcím. Obtížněji se vyvíjela situace v Jugoslávii, kde počátkem roku došlo kvůli připojení k Paktu tří k neshodám, které vedly k těžké vládní krizi s odstoupením řady ministrů. Přesto podepsal 25. 3. ministerský předseda Dragiša Cvetkovič dokument o vstupu Jugoslávie do paktu, avšak o dva dny později za to jeho vláda zaplatila. V noci na 27. 3. došlo v Bělehradě k převratu vedenému bývalým náčelníkem generálního štábu generálem Dušanem Simovičem. Když se Cvetkovič a ministr zahraničí vraceli z Vídně, byli zatčeni. Princ-regent Pavel byl sesazen a vládcem prohlášen nezletilý král Petr, vládnoucí jako Petr II. Hitler se rozhodl, aniž čekal na případná prohlášení nového jugoslávského režimu o loajalitě, pro útok na Jugoslávii a vyzval všechny Němce, aby opustili zemi. 27. 3. vydal směrnici č. 25 o tažení proti Jugoslávii, které mělo být koordinováno s naplánovanou akcí proti Řecku. Diplomatické styky mezi Německem a Jugoslávií byly přerušeny a Simovičova vláda nařídila mobilizaci armády. Tyto akce vedly k zhoršení vztahů mezi Německem a Sovětským svazem.

Jugoslávie dobyta 17. duben 1941. Bez vyhlášení války zahájila německá armáda těžkým náletem na Bělehrad útok proti Jugoslávii. Z Rakouska, Maďarska a Bulharska zaútočily poté německé jednotky na Makedonii a na

34

Záhřeb. Ještě předtím, než zcela zaskočená jugoslávská armáda po dvanácti dnech kapitulovala, byl 10. dubna vyhlášen nezávislý stát Chorvatsko, jehož ministerským předsedou se stal dosud v exilu žijící ustašovský vůdce (,,poglavnik") Ante Pavelič. (Ustaša - hnutí bojující za nezávislost Chorvatska, vzniklé ještě před 1. světovou válkou.) V okupovaném Srbsku Němci ustavili kolaboranskou vládu v čele s generálem Milanem Nedičem. Hitlerem nařízené rozbití Jugoslávie se zdařilo; Německo si přitom přivlastnilo severní Slovinsko a Itálii přenechalo pobřeží Dalmácie včetně ostrovů. Přesto monarchista Draža Mihajlovič a komunista Josip Broz Tito neuznali kapitulaci a začali budovat partyzánské jednotky, které se stáhly do hor a odtud po celou válku úspěšně bojovaly proti Němcům.

Japonsko a SSSR - pakt o neútočení 13. duben 1941. Japonský ministr zahraničí Macuoka jednal v Moskvě se Stalinem, jenž byl po porážce Jugoslávie ochoten ratifikovat pakt o neútočení s Japonskem, který Japonci potřebovali, aby jim kryl záda při jejich akcích v Asii. 13. 4. byl pakt podepsán; za SSSR tak učinil V. M. Molotov, za Japonsko Jósuke Macuoka. Japonsko a SSSR navzájem uznaly své zájmové sféry v Mandžusku a Vnějším Mongolsku. Pakt o neútočení umožnil Kremlu přesunout část vojsk z Dálného východu k západním hranicím SSSR. Rozloučení s Macuokou bylo velice srdečné - sám Stalin mu na nádraží popřál šťastnou cestu. Stejně srdečně jednal J. V. Stalin i s německým velvyslancem von Schulenburg, přítomným rozloučení.

Řecká armáda kapitulovala 23. duben. Současně s útokem na Jugoslávii vtrhla německá vojska 6. 4. také do Řecka. Adolf Hitler odůvodnil přepad vyloděním britských vojsk na řecké pevnině. Britskou armádu povolal premiér Alexandr Korisis na pomoc proti německým vojskům soustředěným na řeckých hranicích. Přes usilovnou obranu - hlavně na Metaxasově linii - byla řecká armáda, jejíž hlavní síly bojovaly na albánské frontě proti Italům, 18. dubna poražena. Řecký ministerský předseda Korisis v důsledku této porážky spáchal 18. dubna sebevraždu. Německá propaganda se snažila vzbudit dojem, že on a jeho předchůdce Ioannis Metaxas byli zavražděni na podnět britského velvyslance v Athénách. Porážka řeckých armád - mimo jiné uspíšená i kapitulací Jugoslávie 17. 4., jež uvolnila významné německé síly - bezprostředně ohrozila anglické jednotky, vyslané počátkem měsíce do Řecka. Ty se za urputných obranných bojů stáhly k Thermopylám, kde 20. 4. vybudovaly obrannou linii. Pod velením generála Wilsona se pak odtud potají stáhly ke Středozemnímu moři; poté, co na jeho březích zanechaly všechny těžké zbraně, byly britské, australské a novozélandské jednotky z větší části evakuovány za cenu těžkých ztrát britského námořnictva na Krétu a do Egypta. Řecko pak 23. 4. kapitulovalo. Když se řecké divize v Larisse vzdaly Němcům, prosadil Benito Mussolini, aby následujícího dne byla v Soluni podepsána kapitulace i za přítomnosti italských důstojníků. Řeky silně ponížil fakt, že musí uznat za vítěze i Italy, se kterými svedli až do 6. 4. řadu úspěšných bojů.

Hitler proti Churchillovi 4. květen 1941. Adolf Hitler referoval před říšským sněmem, pro tuto příležitost zvlášť svolaným, o vítězství na Balkáně, přičemž se překonával v útocích na britského ministerského předsedu Winstona Churchilla, kterého mj. označil za paralytika, opilce a válečného štváče. Na konci projevu ujistil Hitler sebevědomě přítomné: ,,Německá říše a její spojenci představují

35

vojensky, hospodářsky a především morálně takovou sílu, které se nevyrovná žádná myslitelná koalice na světě. Německá branná moc udeří tam, kde to bude třeba." Poté prohlásil, že žádná moc nemůže Německu vyrvat nic z toho, co si vybojovalo, a svou "vítěznou řeč" zakončil proroctvím, že "nacionálněsocialistický stát bude trvat tisíc let". (Této věty se pak chopili propagátoři nacistického režimu, hovořící o "tisícileté říši".)

Hess chce vyjednávat 10. květen 1941. Zástupce Adolfa Hitlera ve stranickém vedení, vedoucí kanceláře NSDAP Rudolf Hess odletěl několik dní po Hitlerově ,,vítězném projevu" v říšském sněmu do Velké Británie; údajně chtěl přimět britskou vládu k uzavření příměří ještě před zahájením ruského tažení a dosáhnout tak rozdělení světa na britskou a německou zónu vlivu. Hessova mise však skončila neslavně; ve Skotsku musel nouzově přistát, byl zajat a držen ve vězení až do konce války. Kýžené rozhovory se nekonaly. V Německu bylo ohlášeno, že Hess je duševně nemocen. Jeho spolupracovníci a velká část jeho přátel však byli zatčeni jako domnělí spolupachatelé jeho letu. Ve vedení NSDAP převzal Hessovo místo Martin Bormann, jenž se stal šéfem stranické kanceláře.

Německý útok proti Sovětskému svazu 22. červen. Tažení proti SSSR začalo bez vyhlášení války. Adolf Hitler je nechal připravovat již od léta 1940 (plán Barbarossa); zcela přesvědčen o německém vítězství předložil generalitě wehrmachtu již i plány pro období po porážce Sovětského svazu (mj. počítal s tím, že vítězná německá vojska zamíří ze SSSR do Indie).Hitler prohlašoval, že v boji se Sovětským svazem jde o ideologický zápas. Proto vydal před zahájením války rozkaz, že všichni zajatí političtí komisaři Rudé armády mají být postříleni nebo předáni německým policejním oddílům k "sonderbehandlung", to jest k likvidaci. Skutečným cílem tažení na východ však bylo získat "životní prostor". Rusko mělo být k dispozici jako území k usídlení německého obyvatelstva i jako místo bohaté na nerostné zdroje (Sibiř pak měla být věnována "rasově méněcenným" národům, především Slovanům). Rusové a přemístění Slované měli pracovat pro Německo.Přes několikeré varování odmítal J. V. Stalin uvěřit, že zemi hrozí německý útok. Když se tak stalo, několik dní nebyl schopen učinit jasná rozhodnutí a vydat příslušné rozkazy, zatímco sovětská vojska byla drcena německými tankovými sbory a pohraniční letiště ničena německým letectvem. K útoku na SSSR nasadilo Německo 153 divizí, rozdělených do tří skupin armád: skupiny Sever a Střed postupovaly severně od Pripjaťských močálů, zatímco skupina Jih mířila na Kyjev. Útočníci postupovali vpřed po široké frontě. Na konci měsíce stála severní skupina německých armád v Pobaltí na Dvině, skupina armád Střed dospěla k Berezině. Skupina armád Jih pronikla v pohraničních bitvách do Besarábie, Haliče a Volyně. Jako spojenci Německa vstoupily do války Rumunsko, Maďarsko, Slovensko a Itálie, zatímco Finsko se snažilo získat zpět území ztracená roku 1940. V okupovaných zemích se hlásili antikomunisté, kteří chtěli bojovat v národních jednotkách dobrovolně proti Sovětskému svazu. "Neutrální" Španělsko poslalo Modrou divizi do "křížové výpravy proti komunismu". Tajná situační hlášení německých bezpečnostních služeb o postojích německých občanů dosvědčují kolísání mezi přesvědčením o vítězství a skepsí. Mnozí Němci očekávali zhroucení SSSR, jiní se však obávali komplikací ze zajišťování velkého prostoru. Sovětská propaganda mluvila o

36

"bezpříkladné zradě" a ,,neočekávaném přepadu". Ani po desetiletích nelze přesně zjistit, zda Stalin skutečně tak bezmezně věřil Hitlerovi, či zda vše bylo jinak; v posledních letech bylo několikrát publikováno tvrzení, že německý útok jen předešel sovětskou invazi. Ani tuto teorii zatím dokumenty nepotvrdily.

Českoslovenští vojáci v Sýrii 1. červenec 1941 11. československý pěší prapor - Východní, který se formoval od léta minulého roku v Palestině, byl po strážní službě v Egyptě nasazen v rámci britské 6. pěší divize do tažení proti vichisty ovládané Sýrii. Při svém bojovém křtu se střetl s francouzskou Cizineckou legií. Koncem měsíce dospěl prapor pod velením podplukovníka Karla Klapálka na turecké hranice, kde vykonával strážní službu v oblasti Aleppa (Halab). Jeho účast v bojích byla britskými veliteli hodnocena velmi příznivě. Československá jednotka na Středním východě byla vytvořena jako součást armády budované zahraniční československou vládou.

Američtí námořníci na Islandu 7. červenec1941 Americký prezident F. D. Roosevelt informoval Kongres, že oddíly americké námořní pěchoty se vylodily na Islandu, aby zabránily německé okupaci tohoto strategicky důležitého ostrova. Vláda Islandu s Rooseveltovým rozhodnutím vyslovila souhlas; i ona akceptovala Rooseveltovo stanovisko, že Island je velmi důležitý pro americké vojenské dodávky Velké Británii.

Vznik Atlantické charty 9.-12. srpen 1941. U Newfoundlandu se setkali na lodích Prince of Wales a Augusta britský ministerský předseda Winston Churchill a americký prezident Franklin D. Roosevelt. Tématem jejich jednání byla současná vojenská situace a poválečné uspořádání světa. Churchill se obával zhroucení Sovětského svazu ještě před vstupem USA do války a varoval před nedozírnými následky takovéhoto stavu. Oba státníci se sice nemohli sjednotit na závazné vojenské a hospodářské strategii, neboť Roosevelt musel brát ohledy na izolacionisty v USA, přesto se však usnesli na Atlantické chartě, kterou se pokoušeli narýsovat novou budoucnost světa. Charta obsahuje výčet osmi základních principů, jimiž by se mělo řídit příští uspořádání světa: odmítá územní či jiné zisky, zavrhuje územní změny bez souhlasu národů, jichž by se týkaly, uznává právo všech národů zvolit si formu vlády, vyzývá k ekonomické spolupráci a respektování svobodné plavby na mořích i k zřeknutí se síly v mezistátních konfliktech. Rozhodující význam přikládali oba politici 6. bodu charty: ,,Doufáme, že po konečném zničení nacistické tyranie bude nastolen mír, který dá všem národům možnost žít ve svých hranicích v bezpečí a poskytne všem lidem ve všech zemích záruky života beze strachu a nedostatku."

Útok míří na ruská naftová pole 21. srpen 1941. V rozporu s názorem vrchního velení německých branných sil (OKW) nařídil Adolf Hitler ve své směrnici, že nejdůležitějším cílem německých vojsk před příchodem zimy není Moskva, nýbrž obsazení Krymu, průmyslové a uhelné oblasti na Donci, a odříznutí ruských naftových polí v prostoru Kavkazu, na severu pak obklíčení Leningradu a spojení s Finy. Aby mohly být tyto záměry realizovány, musela skupina armád Střed posílit další skupiny armád a "bránit se nepřátelským útokům proti středu své fronty v postavení šetřícím síly". Na jihu Ruska sice německá vojska i nadále postupovala přes Ukrajinu až na Krym, útok na Moskvu však byl na čas zastaven.

37

Zavedení "nového pořádku" 25. srpen 1941. Oba diktátoři, Adolf Hitler a Benito Mussolini, se sešli v Brestu Litevském a navštívili divize sboru italských alpských myslivců nasazené na východní frontě u Umaně. O jejich rozhovorech bylo vydáno komuniké, podle něhož se oba shodli v názoru, že válka by měla být vedena až do konečného vítězství. ,,Nový evropský pořádek, který vzejde z tohoto vítězství, by měl co možná nejdůsledněji odstranit příčiny, které v minulosti dávaly podnět k evropským válkám. Zničení bolševického nebezpečí i plutokratického vykořisťování vytvoří možnost mírové spolupráce všech národů evropského kontinentu nejen na politickém, nýbrž i na hospodářském a kulturním poli."Toto prohlášení bylo považováno za odpověď mocností Osy na Atlantickou chartu.

Židé označeni žlutou hvězdou 1. září 1941. V Německu bylo vydáno policejní nařízení, jehož § 1 říkal: "Židům, kteří dovršili šestý rok, se zakazuje objevovat se na veřejnosti bez židovské hvězdy. Židovská hvězda je tvořena černě obtaženou šesticípou hvězdou ze žluté látky velikosti dlaně s černým nápisem Jude. Musí být nošena viditelně a musí být pevně připevněna na levé straně oděvu." Toto nařízení, jež vstoupilo v platnost 19. září, bylo dalším krokem k vyřazení Židů ze společnosti. (Autorem tohoto nápadu byl sám Reinhard Heydrich.)

Reinhard Heydrich v Praze 27. září 1941. Čechy a Morava hrály v plánech nacistů důležitou roli, a to nejen pro svůj význam hospodářský, ale i z důvodů ideových - nacističtí předáci pokládali České země za srdce Německé říše.Výrazem tohoto "zvláštního vztahu" byl fakt, že 27. září byl říšský protektor Konstantin von Neurath (diplomat "staré školy") vystřídán ve své funkci SS-obergruppenführerem, generálem policie a šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Reinhardem Heydrichem. Tento dvojnásobný generál (obergruppenführer byla generálská hodnost SS) byl jedním z nejvýkonnějších a také nejkrutějších mužů mezi nacisty. Do Prahy přijel udělat pořádek; v oficiálním komuniké se sice uvádělo, že "svobodný pán von Neurath považoval za nutné navrhnout Vůdci, aby mu udělil delší dovolenou za účelem obnovení jeho otřeseného zdraví", ale toto zdůvodnění výměny v křesle říšského protektora nebral nikdo vážně, byť Heydrich nosil titul zastupující říšský protektor. Hned druhý den po svém příjezdu vyhlásil Heydrich stanné právo. ("Vyhlašuji na ochranu zájmů Říše s účinností od 28. září dvanácti hodin až na další na území Protektorátu Čechy a Morava civilní stav výjimečný. Všechny činy, jimiž jsou porušovány veřejný pořádek, hospodářský život nebo pracovní mír, jakož i nedovolené držení střelných zbraní, třaskavin nebo střeliva, podléhají stannému právu. To se týká také všeho srocování, shromažďování v uzavřených místnostech i na veřejných ulicích. Proti rozsudkům stanných soudů není odvolání. Rozsudky se vykonávají ihned zastřelením nebo oběšením.") Za slovy následovaly bohužel i činy. Byli zatčeni a popraveni četní velitelé Obrany národa včetně generálů Bílého a Vojty, sokolští funkcionáři v čele s A. Pechlátem, příslušníci inteligence, bývalí důstojníci, dělníci - do konce října to bylo přes 300 osob. Zatčen byl též předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš a pro styky s odbojem 19. 6. 1942 popraven. Tento brutální nástup nového

38

protektora měl za cíl zastrašit české obyvatelstvo a co možná nejvíc eliminovat působení odboje. (Stanné právo bylo odvoláno až 19. ledna 1942.) S příchodem Reinharda Heydricha začalo období nejkrutějšího teroru v historii protektorátu, později nazvané podle jména hlavního kata heydrichiáda.

Masakr v Babím Jaru 29. září 1941. Krátkodobý sovětský protiúder u Jelni a stagnace na frontě u Severního ledového oceánu byly v očích německého armádního velení vyváženy odříznutím Leningradu od zázemí a přerušením veškerého pozemního spojení s tímto městem.Podle směrnice Adolfa Hitlera nesměl být v žádném případě obyvatelům Leningradu dovolen odchod z města, měli být vyhladověni. Podobné záměry měl führer i s obyvateli Moskvy, což vyjádřil při své návštěvě u skupiny armád Střed (24. září). Stejně nelítostně jako k civilnímu obyvatelstvu se Hitler přikázal chovat i k zajatcům. Tajné nařízení vrchního velitelství wehrmachtu (8. září) přikazovalo zlomit jakoukoliv formu odporu zajatců pomocí zbraní. Když padl Kyjev (19. září) a skončily obkličovací boje východně od města (24. září), vzdalo se zde Němcům 665 000 sovětských vojáků. Většina z nich přišla o život - vyčerpáním, hladem, nemocemi, špatným zacházením. Po pádu Kyjeva došlo k velkému požáru města. Ze založení požáru byli obviněni místní Židé; byli proto shromážděni, odvezeni za město k Babímu Jaru a zde 29. 9. hromadně postříleni operačním komandem SS. Potom byli zahrabáni do hromadných hrobů. Této popravě padlo za oběť přibližně 35 000 Židů.

Heydrich o své vizi Evropy a Čech2. říjen 1941. V Černínském paláci v Praze se konalo zasedání nacistických špiček v protektorátu, na němž nový říšský protektor referoval o příštím uspořádání Evropy po nacistickém vítězství. Heydrich nejprve stručně charakterizoval svůj úkol v protektorátu ("Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k Říši a poslušnosti vůči Říši") a pak už přešel k jádru věci - poválečnému uspořádání Evropy. "Musíme říci jasně, že obsazení tohoto prostoru nebude přechodným, nýbrž konečným obsazením."Evropské země rozdělil Heydrich do tří skupin. Jednu skupinu tvoří prostory osídlené Germány (Norsko, Nizozemsko, Dánsko, později i Švédsko) - ty budou nějakým způsobem přičleněny k Říši a obyvatelstvo převychováno. Druhou skupinu tvoří oblasti obývané Slovany. Heydrich o občanech těchto zemí řekl: "Dobrota zde bude chápána jako slabost, protože sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným." Tyto prostory mají být německou surovinovou základnou a jejich obyvatelé se stanou pracovními silami. Zvláštní skupinu pak tvoří Čechy a Morava - podle Heydricha "srdce Říše, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví". O ,,srdci Říše" pak Heydrich řekl: "Českomoravský prostor se nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že je to jejich prostor... Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tu nemá co pohledávat. Je třeba ohodnotit veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového i národnostního... Jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu; jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa... Pak zůstávají špatně smýšlející lidi dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než je nakonec postavit ke zdi..."

39

Heydrich nebyl žádný teoretik - byl mužem činu, takže svá slova začal neprodleně realizovat.První krok ostatně již učinil vyhlášením stanného práva 27. září.

Útok na Moskvu 19. říjen 1941. Jelikož hlavních cílů německého útoku - obklíčení Leningradu a zajištění přístupů na Krym - bylo dosaženo, vydalo vrchní velitelství německé armády skupině armád Střed maršála von Bock rozkaz podniknout ofenzivu proti Moskvě. Pro útok ve strategicky nejdůležitějším směru soustředili Němci tentokrát tři tankové skupiny a dvě třetiny svých tankových divizí. K posílení německých sil byla k Moskvě přemístěna z leningradské fronty Hoepnerova 4. tanková skupina. Podle rozkazu byla cílem operace Tajfun porážka a zničení sovětských sil blokujících cestu na Moskvu v omezeném čase, který je k dispozici před začátkem zimního počasí. Na počátku operace Tajfun prohlásil Adolf Hitler, že ,,tento protivník je již zlomen a už se nikdy nevzpamatuje". Když o týden později zvítězila německá vojska ve dvou těžkých bitvách - u Brjanska a u Vjazmy -, prohlásil tiskový mluvčí wehrmachtu Otto Dietrich: ,,Tažení na východě je po rozdrcení Timošenkovy skupiny armád rozhodnuto." Němci zajali víc než 673 000 mužů a ukořistili 1240 tanků a 5410 děl. Rostoucí ohrožení SSSR přimělo Stalina ke změnám na vedoucích místech armády. Maršál Semjon Timošenko převzal místo Semjona Buďonného velení Jihozápadního frontu a maršál Georgij Žukov se stal velitelem rozhodujících úseků fronty u Moskvy. Maršál Šapošnikov byl jmenován náčelníkem generálního štábu Rudé armády. Důstojníci deportovaní během čistek do sibiřských táborů nucených prací byli nyní dočasně omilostněni a nasazeni na frontu ,,k ospravedlnění"; sovětské průmyslové závody z Ukrajiny a z oblasti Moskvy byly přemisťovány za Ural.Když se německé armády nezadržitelně blížily k Moskvě, bylo sovětské hlavní město částečně evakuováno (12. října). Sovětská vláda se ve velkém zmatku přestěhovala do Kujbyševa (16. října). V důsledku značné dezorganizace, a dokonce i pokusů o plundrování, byl v Moskvě vyhlášen stav obležení (19. října). Stalin a Státní výbor obrany však nakonec zůstali v hlavním městě.Podpořena čerstvými divizemi, které byly přesunuty ze Sibiře a od íránských a tureckých hranic, a posílena anglo-americkými dodávkami výzbroje dokázala Rudá armáda zpomalit drtivou ofenzivu Němců a naopak sama jim zasazovat těžké rány. K tomu přistupovalo partyzánské hnutí v týlu německé fronty, živené hrůzou, kterou šířila operační komanda SS, a krutým zacházením se sovětskými zajatci. 25. 10. se německá vojska před Moskvou zastavila. Německé tankové jednotky ještě dokázaly proniknout ke Kalininu a k Tule (30. 10.). Potom však nastalo období špatného podzimního a posléze i zimního počasí, jež ofenzivu ochromilo. Státní výbor obrany SSSR mezitím reagoval na vzniklou situaci rozkazem vybudovat moskevské obranné pásmo, zahrnující všechny eventuální přístupy k hlavnímu městu, jehož obrana byla svěřena vojskům Západního frontu pod vedením generála Georgije K. Žukova. Hitler sice i nadále prohlašoval, že dobytí Moskvy je jen otázkou krátkého času, a dokonce nařídil na 15. 11. druhou fázi útoku na sovětské hlavní město, ale dvouměsíční zdržení v útoku na Moskvu způsobené Hitlerovým přesunutím hlavního směru ofenzivy na severní a jižní křídlo fronty nebylo možné dohnat. Postup německých tanků uvázl nejprve v blátě a potom zamrzl. Rudá armáda získala oddechový čas, aby mohla rozšířit svá obranná opatření.

40

Porážka před Moskvou 5. prosinec 1941. I když některé skupiny armád Střed pronikly až k Dimitrovu a Krásné Poljaně, vzdálené od středu Moskvy 30 kilometrů, již 1. prosince polní maršál Fedor von Bock varovně poznamenal: "Síla našich vojsk je úplně vyčerpána." Při celkovém roztažení fronty na 1000 kilometrů byla v záloze k dispozici pouze jediná divize. "V této situaci, při vysokých ztrátách velitelů a při nízké bojové síle, se již nedalo počítat, že by naše vojska dokázala odrazit byť jediný útok nepřítele," zapsal von Bock do válečného deníku. Němci se ještě 4. prosince pokusili o útok u Kaširy a dostali se až 25 km před Moskvu, ale poté byli vrženi zpět. (Von Bock si tehdy poznamenal: "Vzhledem k našim těžkým ztrátám a nedostatku důstojníků už zřejmě nemáme naději, že bychom mohli v této operaci zvítězit.") Obávaný ruský protiútok začal 5. prosince a zasáhl německé vojáky v nekrytém terénu při nesnesitelné zimě. První vyrazil do protiútoku Kalininský front generála Ivana S. Koněva a den nato pak celý Západní front, jemuž od října velel maršál Georgij K. Žukov. Rudá armáda útočící přes zamrzlou Volhu překročila 9. prosince železniční trať Moskva-Kalinin a donutila Němce k ústupu až za Istru. 15. prosince byl dobyt Kalinin (Němci zde ztratili 10 tisíc mužů) a 16. prosince byla osvobozena Tolstého Jasná Poljana, což mělo na Rusy velký propagandistický účinek. Před nepolevujícími útoky sovětských divizí musela skupina armád Střed ustoupit během několika následujících týdnů o 250 km zpět. 29. prosince osvobodila sovětská vojska Volokolamsk a den před Silvestrem Kalugu. Moskva nebyla přes četná Hitlerova chvástavá ujišťování dobyta a nebude již ani ohrožena. "Naše ofenziva proti Moskvě ztroskotala," napsal si do deníku generál Guderian. "Utrpěli jsme těžkou porážku, jejíž následky se ukázaly během příštích týdnů osudné." Ani skupině armád Sever útočící proti Leningradu se nevedlo lépe. 26. 11. dobyla Rudá armáda strategicky velmi důležitý Tichvin na přístupové cestě k Leningradu. Poprvé od začátku východního tažení byla Rudá armáda schopna určovat běh událostí. Proto nařídil Adolf Hitler 8. prosince přechod do obrany, a když byly německé jednotky donuceny sovětskými vojsky k ústupu, vyzval německé vojáky "k fanatickému odporu v postaveních, kde stojí, bez ohledu na nepřítele". Pod dojmem neúspěchů na východní frontě převzal Hitler velení pozemních armád plně do svých rukou. Dosavadní vrchní velitel armády Walther von Brauchitsch podal demisi. Na porážku u Moskvy doplatilo 35 německých generálů nuceným odchodem z funkce, i když někteří z nich poukazovali na krutou zimu (místy až -50 °C) jako na příčinu porážky. To však již nemohlo nic změnit na faktu, že německý útok byl zastaven a Hitlerova strategie bleskových úderů skončila.

Stanoveno "konečné řešení"

20. leden 1941. V Berlíně - Wansee se za předsednictví Reinharda Heydricha konala konference předních německých stranických i státních činitelů. Tématem bylo "konečné řešení" židovské otázky - čili likvidace Židů, jež ostatně už probíhala delší dobu. Tak např. operační skupina A působící v SSSR v oblasti skupiny armád Sever popravila do listopadu roku 1941 136 421 Židů - mužů, žen i dětí, operační skupina B v oblasti skupiny armád Střed likvidovala 45 467 Židů, operační skupina C v oblasti skupiny armád Jih popravila do prosince 1941 95 000 Židů a operační skupina D na Krymu zahubila 92 000 Židů. Tyto operační skupiny bezpečnostní policie a bezpečnostní služby byly přiděleny

41

jednotlivým formacím německých vojsk v Sovětském svazu; jejich základním úkolem byla likvidace Židů. Na ojedinělé protesty vojáků odpověděl polní maršál Walter von Reichenau, že je nutné "mít plné pochopení pro nutnost sice tvrdého, avšak zaslouženého potrestání židovských podlidí". Heydrich, jenž konferenci v Berlíně řídil, jako obvykle vynechal jakékoliv ideologické zdůvodňování připravovaných opatření a přešel přímo k "jádru věci", kde se cítil doma - k organizačním opatřením. Prohlásil, že "řešení židovské otázky" spadá napříště výlučně do kompetence SS a SD - tedy Himmlera a Heydricha. Vysidlovací akce, které již probíhají, je prý třeba chápat jako provizorní řešení; cílem je však "konečné řešení", k němuž Heydrich řekl: "V rámci tohoto konečného řešení evropské židovské otázky připadá v úvahu evakuace asi jedenácti milionů evropských Židů na východ, kde budou pracovat na stavbě cest a jiných objektů pod příslušnou kontrolou..., přičemž nesporně velká část těchto lidí vypadne přirozenou selekcí... Během praktického provádění konečného řešení bude Evropa pročesána od západu na východ... Evakuovaní lidé projdou nejprve přechodnými ghetty (např. v Terezíně), odkud budou transportováni dále na východ." Na otázku, co s nimi na východě, odpověděl Heydrich stručnou větou: "Führer vydal rozkaz k fyzické likvidaci Židů." Bylo rozhodnuto - Židy čekala smrt v plynových komorách koncentračních táborů v Osvětimi, Treblince a dalších místech. Přesné počty obětí tohoto "konečného řešení" nelze zjistit; odhady zachycují spíše spodní hranici počtu obětí. (Hitlerův rozkaz k likvidaci Židů na okupovaných územích nebyl překvapující - již před začátkem tažení do Polska přislíbil führer generálnímu guvernérovi na území bývalého Polska Hansi Frankovi, že jemu svěřené území bude "očištěno od Židů".) Na konferenci ve Wansee bylo též rozhodnuto o zacházení s "míšenci 1. stupně", s nimiž by se mělo jednat jako se Židy, stejně jako o postavení "míšenců 2. stupně", kteří sice neměli být pokládáni za Židy, ale proviní-li se svým chováním, mělo se s nimi zacházet stejně jako s Židy.

Minimální počty Židů zavražděných ve vyhlazovacích táborech

Osvětim ; 3 000 000 osob; Treblinka ; 750 000 osob; Bergen - Belsen; 600 000 osob; Chelmno ; 300 000 osob; Majdanek; 250 000 osob; Sobibor; 250 000 osob;

Japonci postupují k Singapuru

1. únor 1942. Japonská vojska v jihovýchodní Asii velmi rychle postupovala; společně s thajskými jednotkami vtrhla 16. ledna do Barmy. (Barmský ministerský předseda byl britskými úřady 18. ledna internován, neboť byl podezírán ze spolupráce s Japonci.) Již předtím (11. ledna) však japonská 25. armáda obsadila hlavní město Malajska Kuala Lumpur. V Nizozemské Východní Indii a na Filipínách se Japonci probojovávali dále na jih, což přimělo australskou vládu, aby požádala o pomoc Spojené státy a Velkou Británii - japonské jednotky totiž začaly ohrožovat její území.

42

26. ledna došlo u pobřeží Surabáje k dvoudenní námořní bitvě britských a japonských lodí a téhož dne se japonská vojska vylodila i na Šalomounových ostrovech. V posledních lednových dnech dovršila japonská armáda své úspěchy v Malajsku, kde zatlačila britské oddíly zpět, takže počátek února zastihl japonské oddíly necelých 30 km od Singapuru. Bylo jen otázkou času, kdy tato námořní pevnost padne ( 15. 2.).

Francouzští politici před soudem

19. únor 1942. V Riomu u Clermont-Ferrandu byl před nejvyšším soudním dvorem vichistické Francie zahájen proces s předními francouzskými politiky "odpovědnými za porážku v roce 1940", mezi jinými s Édouardem Daladierem, Léonem Blumem, Mauricem-Gustavem Gamelinem a Paulem Reynaudem. Obžaloba nejvíce útočila na spolutvůrce politiky Lidové fronty Bluma, jemuž vyčítala, že svou sociální politikou oslabil obranyschopnost Francie. Ač se právníci, najatí vichistickou vládou, snažili sebevíc, nepodařilo se jim dokázat vinu obžalovaných; ti se naopak změnili v žalobce a vznesli těžká obvinění proti vedoucím politikům nového státu, dokonce i proti maršálu Pétainovi. Adolf Hitler byl s procesem nespokojen, neboť ,,ani slovem nebyla posuzována vina za tuto válku, nýbrž se mluvilo jen a jen o nedostatečné přípravě". 14. dubna byl proces na neurčitou dobu odročen a v červnu 1943 zastaven.

Generál MacArthur převzal velení

17. březen 1942. Generál Douglas MacArthur dostal rozkaz opustit Filipíny, kde vedl beznadějnou obranu poloostrova Bataan proti Japoncům. Byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých vojsk v jihozápadním Tichomoří s hlavním stanem v Sydney, a proto se neprodleně přemístil do Austrálie, aby tam koordinoval válečné akce Spojenců v Pacifiku. Při odjezdu z Filipín MacArtur prohlásil: "Přísahám, že se vrátím."

Transporty Židů ze Slovenska

25. březen 1942. V březnu r. 1942 se naplnila tragédie slovenských Židů. Začaly jejich masové deportace v rozsahu, který nemá - v poměru k celkovému počtu obyvatel - obdoby. Podle vládního nařízení č. 198/1941 z 10. září 1941, známého jako tzv. židovský kodex, byli židovští občané Slovenska nakládáni do vagónů a odváženi do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů. Slovenský židovský kodex byl drastičtější než obdobné zákony německé a navíc slovenská vláda musela zaplatit za každého deportovaného Žida 500 marek.

Transporty se valily jeden za druhým přes dva týdny až do chvíle, kdy dal nerozhodný papež Pius XII. svému zástupci v Bratislavě pokyn, aby u Tisa protestoval. Nemohl totiž přehlédnout, jak silně poškozuje věc katolické církve fakt, že předsedou vlády, jež transporty nařídila, je katolický kněz. Celý problém shrnul 13. 7. 1942 papežský podsekretář Tardini: ,,Neštěstí tkví v tom, že prezident Slovenska je kněz. Že Svatá stolice nemůže krotit Hitlera, to chápou všichni, ale že nemůže zabrzdit kněze - kdo to pochopí?"Papežovy protesty přinesly alespoň odklad transportu pro několik tisíc pokřtěných Židů. Co to však bylo proti počtu těch, kteří byli odvezeni na smrt; v

43

průběhu následujících sedmi měsíců jich bylo 57 628. O dodatečnou legalizaci tohoto počínání se postaral slovenský sněm, jenž 15. května 1942 schválil ústavní zákon č. 68/1942, jenž začínal slovy: ,,Židy je možno vystěhovat ze Slovenska." Proti byl jen jeden hlas - poslance J. Eszterházyho. Několik dalších poslanců před hlasováním na protest opustilo zasedací síň. Ze 120 tisíc Židů, žijících na území Slovenska v roce 1938, jich ke konci války zůstalo pouhých 10 tisíc.

,,Kobercový nálet" na Lübeck 28. březen 1942. Britské bombardovací letectvo podléhalo od února leteckému maršálovi Arthuru T. Harrisovi (zvanému ,,Bomber Harris"), jenž přišel s novou taktikou vedení bombardovacích operací. Nenechal již dále útočit bombardéry ve vlnách, nýbrž zavedl hromadné plošné bombardování - takzvané kobercové nálety. Jako první německé město byl tímto novým způsobem postižen Lübeck. Nálet měl zničující účinky; úřední místa sice po náletu udávala, že ztráty činí jen 50 mrtvých a 200 raněných, jenže tento údaj byl silně snížen ve strachu z paniky. Ve skutečnosti bylo zabito 320 osob a 720 raněno, počet zničených obytných domů dosáhl 1044. Německá propaganda se snažila zakrýt debakl vzdušné obrany i úspěch nové britské taktiky a místo toho zdůrazňovala zničení kulturních památek. Tím se snažila zakrýt fakt, že bombardování civilních cílů a historických měst zahájila luftwaffe.

Hitler se setkal s Mussolinim

29. duben 1942. Na zámku Klessheim u Salcburku se setkali Adolf Hitler a Benito Mussolini, doprovázeni svými ministry zahraničí Joachimem von Ribbentrop a Galeazzem Cianem. Na schůzce se oba diktátoři mj. dohodli, že v květnu začnou novou ofenzivu v severní Africe, obsadí Tobrúk na libyjském pobřeží a v červenci zaútočí na Káhiru. V očekávání, že německo-italská vojska v nejbližší době vstoupí do Káhiry a plánovaná letní ofenziva v Rusku přivede německá vojska až na kavkazsko-íránské hranice, byla tématem schůzky také budoucí politika vůči Arabům a Indům. Při odjezdu italský ministr zahraničí Galeazzo Ciano kriticky poznamenal: "Když k nám jsou všichni srdeční, tak nastražím uši. Německé přátelství je vždy v nepřímé úměře k jejich štěstí... Ruská zima prý bude poražena Hitlerovým géniem. To je skutečně nejsilnější tabák, jaký mi byl kdy předložen. A zítra? Co přinese budoucnost? O tom se Ribbentrop vyjadřuje dosti nejasně... Hitler mluví a mluví a mluví."

Atentát na Reinharda Heydricha 27. květen 1942. Atentát na zastupujícího říšského protektora a SS-obergruppenführera Reinharda Heydricha uprostřed okupované Prahy byl největší výkon domácího odboje za druhé světové války. Usmrcení jednoho z nejmocnějších mužů nacistické hierarchie mělo obrovský mezinárodněpolitický ohlas a významnou měrou přispělo k mezinárodnímu prosazení Československa v hranicích z roku 1937. Podle mnohých pramenů je právě zde nutno hledat motivy naplánování a uskutečnění atentátu. Vedení čs. zahraničního odboje v Londýně se totiž právem obávalo, že fakt utlumení odboje perzekucemi po Heydrichově příjezdu do Prahy by mohl osudově poškodit snahy o obnovení ČSR, zejména v případě nerozhodného výsledku války. Proto vyslalo parašutisty na území protektorátu.

44

Po nezdařeném výsadku ( 28. 12. 1941) se členové skupiny Silver A, Silver B a Antropoid jen s obtížemi dostávali ke splnění svých úkolů. Ten rozhodující - atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha - se rozhodli rotmistři Kubiš a Gabčík ze skupiny Antropoid a rotmistr Valčík ze Silveru A uskutečnit ve středu 27. května. Jako nejvhodnější místo přepadu vybrali ostrou zatáčku pod Vychovatelnou v Praze-Libni. Heydrich tudy pravidelně projížděl ze své rezidence v Panenských Břežanech a jeho Mercedes musel v ostré zatáčce podstatně zpomalit. Oba členové skupiny Antropoid zůstali v zatáčce s připravenými bombami a stenguny, Valčík pokračoval na bicyklu vzhůru tehdejší Kirchmayerovou třídou; asi po sto metrech zastavil. Odtud měl dát svým spolubojovníkům zrcátkem znamení, že se Heydrichovo auto blíží.Heydrich vyjel z Panenských Břežan před desátou. V Libni v ostré zatáčce skočil před jeho vůz rotmistr Gabčík s pistolí v ruce. Výstřel však nevyšel, zbraň selhala. V té chvíli zasáhl Kubiš, jenž vrhl po autu bombu, která roztrhla pravou část vozu a zranila Heydricha. Těžce zraněného říšského protektora převezla dodávka na nedalekou Bulovku. Ač se zranění zprvu nezdálo být životu nebezpečné, musel být Heydrich kvůli poranění sleziny neprodleně operován. 4. června, více než týden po atentátu, však náhle zemřel. Bezprostředně po atentátu bylo vyhlášeno stanné právo a podniknuta řada razií především proti české inteligenci a potenciálním protivníkům. V dekretu o stanném právu se říkalo, že popraven bude ten, "kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává nebo jim poskytuje pomoc, anebo má vědomost o jejich osobě a jejich pobytu a neučiní žádné oznámení". 27. května zaslal Himmler K. H. Frankovi depeši, podle níž je třeba vzít 10 000 rukojmích, především z řad české inteligence, a 100 z nich okamžitě popravit.

Nacisté vypálili Lidice a Ležáky

10. červen 1942. Po zdařilém atentátu na Reinharda Heydricha bylo nad celým územím Protektorátu Čechy a Morava neprodleně vyhlášeno stanné právo. Adolf Hitler chtěl okamžitě bez soudu popravit 10 000 Čechů, přiklonil se však k pragmatickému plánu K. H. Franka, opírajícího se o odstupňovaný způsob teroru. Pátrací a represivní orgány proto zorganizovaly tzv. velkorazii, při níž bylo perlustrováno na pět milionů osob. Za pouhé schvalování atentátu byla okamžitá smrt. Každý, kdo atentátníkům pomáhal či o atentátu něco věděl, ale neoznámil to, byl popraven s celou rodinou. Popraven byl i každý, kdo nebyl řádně přihlášen k pobytu, a také ten, kdo takového člověka přechovával. Platil zákaz nočního vycházení. Po jeho narušitelích se střílelo bez vyzvání. Pražany měl zastrašit i demonstrativní průjezd německých tanků Prahou. Na dopadení parašutistů byla vypsána odměna deset milionů korun, později zvýšená na dvacet milionů. Po parašutistech však ani devadesát předních německých kriminalistů, pozvaných z Berlína, nenašlo sebemenší stopu. Proto se nacistické vedení rozhodlo provést demonstrativní zastrašovací akci velkého rozsahu s depresivními účinky na české obyvatelstvo; vybrány byly Lidice nedaleko Kladna. Pochybné indicie, které gestapo do Lidic vedly, nebyly rozhodující. Důležitější bylo, že Lidice byly dostatečně blízko Prahy a jejich tragédie tak mohla zastrašit co nejvíce lidí. Rozkaz k jejich zničení přišel z Berlína 9. června večer a ještě téže noci byly Lidice neprodyšně obklíčeny. Druhého dne bylo zastřeleno všech 173 lidických mužů starších patnácti let, ženy byly odeslány do koncentračního tábora, děti dány na ,,náležitou výchovu" (většinou zahynuly).

45

Vesnice byla srovnána se zemí a vymazána z mapy. Stejný osud potkal 24. června i obec Ležáky ve východních Čechách, kde bylo popraveno 24 osob a vesnice byla rovněž vypálena a srovnána se zemí.Parašutisté dopadeni 18. červen. Při pátrání po původcích atentátu na R. Heydricha byl na základě udání jednoho z výsadkářů, Karla Čurdy, zjištěn úkryt parašutistů v řeckokatolickém kostele sv. Cyrila a Metoděje (původně kostel sv. Karla Boromejského) v Resslově ulici pod Karlovým náměstím. 18. 6. ve 4.15 byla zahájena mohutná akce; nejprve 300 mužů elitního strážního praporu SS uzavřelo celé okolí, pak střelci s kulomety zaujali postavení na okolních střechách a teprve poté zasáhlo komando gestapáků, vlekoucí spoutaného faráře Čikla. Rozkaz zněl: ,,Dostat pachatele, a dostat je za každou cenu živé!" Poté, co Čikl odemkl hlavní chrámová vrata, vtrhli gestapáci dovnitř. Narazili však na soustředěnou palbu ukrytých parašutistů, takže přivolali na pomoc další oddíly SS. Tři parašutisté (Opálka, Kubiš, Švarc), ukrytí na kůru, bojovali až do posledního náboje. Ten si nechali pro sebe. Další čtyři (Gabčík, Valčík, Hrubý a Bublík) byli ukryti v podzemní kryptě. Dlouho vzdorovali přesile 400 mužů i pokusům vyplavit je pomocí hasičských hadic: teprve když jednotky SS použily i děla, ukončili i tito parašutisté marný boj sebevraždou. Karel Čurda dostal svou odměnu - falešnou legitimaci na jméno Karl Jerhot, byt na Vinohradech a měsíční plat 30 000 korun.

Období: 18.6.1942Němci jsou již na Donu 6. červenec 1942. První fáze německé letní ofenzivy skončila na Donu a Donci zatlačením sovětské fronty za Don; na severu pak naprostým zničením sovětské 2. úderné armády a zajetím jejího velitele generála Vlasova ve Volchovském kotli. Na jihu padl po těžkých bojích znovu do německých rukou Rostov a na Krymu vyklidila Rudá armáda Sevastopol, takže celý poloostrov byl obsazen německými vojsky. Německý triumf však již nebyl tak výrazný jako v prvních měsících války a navíc všude v německém týlu začaly operovat silné partyzánské jednotky, které byly - i v důsledku jednání okupačních orgánů - stále více podporovány obyvatelstvem.Adolf Hitler se ale nedokázal smířit se zpomalením postupu a nařídil směrnicí vrchního velitelství wehrmachtu (OKW) z 23. 7. současné dosažení několika cílů: 1. Dobytí Leningradu; 2. nově přeskupená skupina armád B pod novým velitelem generálem Weichsem měla udeřit od Donu k Volze; 3. z dolního Donu měla skupina armád A proniknout na Kavkaz a obsadit naftová pole u Baku. Tyto plány znamenaly prodloužení jižní fronty o 800 kilometrů na celkem 4100 kilometrů mezi Voroněží a Batumi.

Území dobyté Německem v Evropě a severní Africe v letech 1939-1942

46

Výsadek na Guadalcanal 7. srpen 1942. Malý ostrov Guadalcanal (150 km dlouhý a 50 km široký), jeden ze Šalomounových ostrovů, se stal místem jedné z největších bitev v Pacifiku. 10. 7. 1942 dostal viceadmirál Ghormley rozkaz admirála Nimitze obsadit Guadalcanal a Tulagi (operace Watchtower). Jádro výsadku měla tvořit 1. divize námořní pěchoty. 7. srpna ve tři ráno se objevilo u ostrovů 82 amerických lodí a po krátkém ostřelování byl zahájen výsadek na Guadalcanal a Tulagi. Viceadmirál Guniči Mikawa, velitel japonského 8. loďstva, určeného k obraně Šalomounových ostrovů, vyslal šest dopravních lodí na pomoc vojákům bránícím ostrov. Za nimi pak následovaly válečné lodě. Ty v noční bitvě u ostrova Savo (9. 8.) uštědřily Američanům ,,nejhorší námořní porážku od roku 1812" (potopeny byly čtyři těžké křižníky), ale výsledek invaze na Guadalcanal nezvrátily. Do soumraku 7. 8. se vylodilo 11 000 mužů americké námořní pěchoty, kteří příští den obsadili letiště a do 18. 8. ovládli téměř celý ostrov. Protiútok 6000 mužů 17. japonské armády, zahájený před půlnocí 18. 8., skončil příští den katastrofou - 800 Japonců zahynulo a jejich velitel plukovník

47

Ičiki spáchal sebevraždu. Rozzuření Japonci soustředili obrovské síly, které vrhli proti Guadalcanalu. Od 23. do 25. 8. pak trvala bitva u východních Šalomounových ostrovů, jejíž výsledek byl nerozhodný - japonské ztráty však byly vyšší, a Japoncům se proto nepodařilo vyhnat Američany z Guadalcanalu. O tento ostrov se poté vedly těžké boje až do října 1942, kdy japonské úsilí skončilo definitivním debaklem.

Němci u Stalingradu

13. září 1942. Kritická situace Rudé armády u Stalingradu se v září ještě zhoršila - německá skupina armád B, složená z pěti pěších a jedné motorizované divize a dvou divizí maďarské armády, se pokusila dobýt město mohutným útokem. Tento záměr se však nezdařil, a tak začaly vyčerpávající poziční boje. 13. září je podle historických análů oficiálně prvním dnem úporné obrany Stalingradu (i když pochopitelně se na jeho předměstích bojovalo už v srpnu a jednotky Rudé armády se již 21. srpna musely stáhnout za vnitřní obranný pás). 90 tisíc vojáků Rudé armády se bránilo 170 tisícům německých vojáků. Ve městě zůstalo 40 tisíc obyvatel, potřebných k udržení chodu továren na zbraně a střelivo a pro zásobování. Město bránila 62. armáda (velitel generál Čujkov) a 64. armáda (velitel generál Šumilov). Nejtvrdší boje byly vedeny o nádraží a na Mamajevově mohyle.

V 1 útočí na Londýn

12. červen 1944. Velké německé naděje se upínaly na zbraň nazvanou V 1 (Vergeltungswaffe = zbraň odplaty) - proudovým motorem poháněnou létající pumu s plochou dráhou letu, která dopravovala ve výšce 1000 metrů rychlostí 500-600 km/h na cíl 820 kg výbušnin. 12. června byly první pumy V 1 odpáleny z odpalovacích ramp u Calais. Byly namířeny na Londýn, aby rozvrátily morálku Angličanů. Londýňané však nepropadli panice a britští letci navíc brzy zjistili, že létající pumy se dají sestřelit stíhačkami nebo přivést předčasně k výbuchu; balonovými přehradami dokázali zneškodnit až 80 procent raket dřív, než pronikly nad Britské ostrovy. Přesto však část z 2000 raket V 1, vyslaných od 16. do 30. června na Londýn, usmrtila 2752 obyvatel britského hlavního města.

Spojenci se vylodili v Africe

8. listopad 1942. Listopad byl ve znamení úspěchů Spojenců v Africe. 3. 11. začal prudký útok britských jednotek pod velením generála Montgomeryho proti obranné linii Rommelova Afrikakorpsu u al-Alamejnu, jenž skončil drtivou porážkou Rommelových vojsk; do zajetí padlo 30 000 německých a italských vojáků a Spojenci obsadili i Tobrúk a Benghází. Bezprostředně poté přišla na řadu další akce. Spojený výbor náčelníků štábů USA a Velké Británie se rozhodl využít jen slabě bráněného území Maroka a Alžírska k vylodění, které by otevřelo druhou frontu. Operaci dlouho předtím připravovaly štáby odborníků, kteří věnovali maximální pozornost nejen organizaci vlastního vylodění, ale i zásobování invazní armády a politické problematice celé akce se zřetelem na postavení vojsk vichistické Francie v této oblasti. 8. listopadu se vylodilo na březích Afriky více než 10 000 vojáků. Vláda ve Vichy byla vyrozuměna až po začátku operace. Přes snahu přimět francouzská vojska ke klidu kladla část z

48

nich invazi odpor a maršál Pétain dokonce přerušil styky s USA. Američané dali v tomto případě přednost hlediskům vojenským před politickými. Proto generál Eisenhower zabránil generálu Henri-Honorému Giraudovi ( 17. 4.), aby se podílel na vojenských akcích, a dosadil do funkce vysokého komisaře Jeana-Françoise Darlana, který byl v době vylodění náhodou v severní Africe. Ten pak předal vrchní velení nad francouzskými vojáky v severní Africe Giraudovi. Jmenování Darlana vyvolalo ostré protesty hnutí Svobodných Francouzů, které v Darlanovi vidělo zástupce vichistického režimu v Africe. Stejně rozhořčena však byla i britská vláda. Proto prohlásil prezident Roosevelt, že spojení s Darlanem je dočasné s ohledem na vojenskou nutnost. Darlanovi se skutečně podařilo přesvědčit velkou většinu francouzských vojáků, aby zastavili boj. Potají přesvědčil o zastavení odporu proti ofenzivě Spojenců i maršála Pétaina. Ten pak 13. listopadu souhlasil s příměřím v severní Africe. Němci se však nemínili s touto situací smířit.Se souhlasem vlády ve Vichy zřídily německé a italské pohotovostní jednotky předmostí v Tunisku (10. listopadu), aby zabránily rychlému proniknutí spojeneckých vojsk směrem na Libyi. Jelikož německé vedení vědělo, že vláda ve Vichy má podporu jen menšiny Francouzů, a rozhovory s ministerským předsedou Pierrem Lavalem ukázaly, že jeho vláda nehodlá zaujmout jednoznačný postoj ke spojenecké invazi do Afriky, nařídil Adolf Hitler v dohodě s italským ministrem zahraničí Galeazzem Cianem okupaci jižní Francie.Německá vojska zničila 11. listopadu hraniční kameny a značky oddělující okupovanou severní část Francie od "svobodné" (ve skutečnosti ovšem též kontrolované Němci) jižní části po celé délce hranic od švýcarské hranice po Pyreneje. Vojska vichistické vlády, zcela demoralizovaná a rozvrácená, nekladla odpor a nechala se vyhnat z kasáren. Němci obsadili i přístavy Toulon, Marseille, Montpellier a Sčte. Italové současně obsadili Korsiku.

Spojenci se vylodili v Africe8. listopad 1947. Listopad byl ve znamení úspěchů Spojenců v Africe. 3. 11. začal prudký útok britských jednotek pod velením generála Montgomeryho proti obranné linii Rommelova Afrikakorpsu u al-Alamejnu, jenž skončil drtivou porážkou Rommelových vojsk; do zajetí padlo 30 000 německých a italských vojáků a Spojenci obsadili i Tobrúk a Benghází. Bezprostředně poté přišla na řadu další akce. Spojený výbor náčelníků štábů USA a Velké Británie se rozhodl využít jen slabě bráněného území Maroka a Alžírska k vylodění, které by otevřelo druhou frontu. Operaci dlouho předtím připravovaly štáby odborníků, kteří věnovali maximální pozornost nejen organizaci vlastního vylodění, ale i zásobování invazní armády a politické problematice celé akce se zřetelem na postavení vojsk vichistické Francie v této oblasti. 8. listopadu se vylodilo na březích Afriky více než 10 000 vojáků. Vláda ve Vichy byla vyrozuměna až po začátku operace. Přes snahu přimět francouzská vojska ke klidu kladla část z nich invazi odpor a maršál Pétain dokonce přerušil styky s USA. Američané dali v tomto případě přednost hlediskům vojenským před politickými. Proto generál Eisenhower zabránil generálu Henri-Honorému Giraudovi ( 17. 4.), aby se podílel na vojenských akcích, a dosadil do funkce vysokého komisaře Jeana-Françoise Darlana, který byl v době vylodění náhodou v severní Africe. Ten pak předal vrchní velení nad francouzskými vojáky v severní Africe Giraudovi. Jmenování Darlana vyvolalo ostré protesty hnutí Svobodných Francouzů, které v Darlanovi vidělo zástupce vichistického režimu v Africe. Stejně rozhořčena však

49

byla i britská vláda. Proto prohlásil prezident Roosevelt, že spojení s Darlanem je dočasné s ohledem na vojenskou nutnost. Darlanovi se skutečně podařilo přesvědčit velkou většinu francouzských vojáků, aby zastavili boj. Potají přesvědčil o zastavení odporu proti ofenzivě Spojenců i maršála Pétaina. Ten pak 13. listopadu souhlasil s příměřím v severní Africe. Němci se však nemínili s touto situací smířit.Se souhlasem vlády ve Vichy zřídily německé a italské pohotovostní jednotky předmostí v Tunisku (10. listopadu), aby zabránily rychlému proniknutí spojeneckých vojsk směrem na Libyi. Jelikož německé vedení vědělo, že vláda ve Vichy má podporu jen menšiny Francouzů, a rozhovory s ministerským předsedou Pierrem Lavalem ukázaly, že jeho vláda nehodlá zaujmout jednoznačný postoj ke spojenecké invazi do Afriky, nařídil Adolf Hitler v dohodě s italským ministrem zahraničí Galeazzem Cianem okupaci jižní Francie.Německá vojska zničila 11. listopadu hraniční kameny a značky oddělující okupovanou severní část Francie od "svobodné" (ve skutečnosti ovšem též kontrolované Němci) jižní části po celé délce hranic od švýcarské hranice po Pyreneje. Vojska vichistické vlády, zcela demoralizovaná a rozvrácená, nekladla odpor a nechala se vyhnat z kasáren. Němci obsadili i přístavy Toulon, Marseille, Montpellier a Sčte. Italové současně obsadili Korsiku.

Japonská katastrofa 12.-15. listopad 1942. Začátkem listopadu vznikl v Jamamotově štábu plán dalšího útoku proti Guadalcanalu, jehož součástí mělo být intenzivní bombardování místního letiště, drženého Američany, a vylodění 38. divize japonské armády. Letiště měly bombardovat bitevní lodi Hiei a Kirišima a letadla z letadlových lodí Džinjó a Hijó. Celému útočnému svazu velel viceadmirál Takeo Kurita. Další lodě a letadla měly celou akci krýt. Američané, nedisponující tak mohutnými silami, se pokusili dopravit na ostrov posily. Dopravní lodě doprovázelo pět křižníků a osm torpédoborců pod velením kontradmirála Callaghana; další konvoj doprovázel lehký křižník a čtyři torpédoborce pod velením kontradmirála Scotta. Japonci a Američané vylodili část posil; poté připadl Callaghanovi úkol zastavit hlavní japonské seskupení, blížící se k ostrovu. V pátek 13. 11. začala obrovská námořní bitva, v níž Japonci vyřadili z boje lehký křižník Atlanta a těžce poškodili vlajkovou loď - těžký křižník San Francisco (zabit byl i velící kontradmirál Callaghan). Američané těžce poškodili bitevní loď Hiei, kterou poté ,,dorazila" americká letadla, takže Hiei se 14. listopadu ráno potopila. Japonská ponorka naopak potopila i lehký křižník Juneau, přičemž zahynula téměř celá posádka včetně legendárních pěti bratří Sullivanů, o nichž pak v roce 1943 natočil režisér Lloyd Bacon neméně legendární film.Japonci se mezitím blížili k ostrovu, ale za cenu obrovských ztrát - jedna transportní loď za druhou mizely ve vlnách. Navíc bitevní loď Washington těžce poškodila bitevní loď Kirišimu, kterou její kapitán po marném úsilí o opravu nechal potopit. Když poslední čtyři transportní lodě Jamacuki Maru, Kinugawa Maru, Hirokawa Maru a Jamaura Maru dopluly k ostrovu a jejich velitel kontradmirál Tanaka se pokusil o riskantní manévr - najet s loděmi přímo na břeh - dočkali se tam Japonci těžkého masakru; vyloďující se vojáci byli napadeni americkými letadly, takže nakonec z původních 12 000 mužů a 10 000 tun zásob se na Guadalcanal dostaly 2000 vojáků a 5 tun zásob. Japonci navíc ztratili na 78 000 tun lodní tonáže, z čehož se jejich námořnictvo těžce vzpamatovávalo. Američané tak odvrátili další pokus o dobytí ostrova.

50

6. německá armáda obklíčena ve Stalingradu 19. listopad 1942. Německá letní ofenziva nepřinesla očekávanou porážku Rudé armády. Postup na frontách se zastavil. Němci se sice ve Stalingradu zmocnili devíti desetin města, kterému Adolf Hitler přikládal zvláštní hospodářský a strategický význam, Rudá armáda se však nedala přes silné německé útoky vytlačit ze západního břehu Volhy. U Stalingradu vytvořila německá fronta výběžek, proti němuž byla zaměřena intenzivně připravená sovětská protiofenziva, k níž došlo 19. listopadu. Špatně vyzbrojení Rumuni, Italové a Maďaři na křídlech německé 6. armády se nemohli proti nastupujícím sovětským jednotkám udržet. Obkličovací manévr byl zakončen 22. listopadu, kdy se hroty sovětského útoku setkaly u Kalače na Donu. V kotli zůstalo 250 000 německých vojáků. Hitler se domníval - opíraje se o přehnaná ujištění Hermanna Göringa -, že zásobování těchto jednotek bude možné zajistit vzduchem, tak jako tomu bylo při zásobování mnohem menších kotlů u Děmjanska a Cholmu. Zamítl proto žádost generálplukovníka Friedricha Pauluse o povolení pokusu prolomit obklíčení a ustoupit na čáru Don-Čir a telegrafoval mu: ,,Velitel armády se odebere se svým štábem do Stalingradu. 6. armáda se semkne a bude očekávat další rozkazy." Generál Paulus měl zformovat obranná postavení do podoby ježka a čekat na vyprošťovací operaci. Jenže 24. listopadu podnikla Rudá armáda útok na ,,ježka", z něhož zbyla stěží polovina. Hitler sice nechal vytvořit skupinu armád Don, která měla pod velením polního maršála Ericha von Manstein zastavit Sověty a získat zpět ztracená postavení, jenže ta se k obklíčenému Paulusovi vůbec neprobojovala. Stále citelněji se projevoval nedostatek pohonných hmot a munice. Operace Wintergewitter, jež měla vést k prolomení obklíčení, a Donnerschlag (ústup z ,,ježka") rovněž zkrachovaly. Osud Paulusovy armády se začal naplňovat.Kapitulace 6. armády ve Stalingradu 31. leden 1943. Situace německé 6. armády obklíčené sovětskými vojsky ve Stalingradu se dramaticky zhoršila, neboť přes ujišťování Hermanna Göringa nebyla luftwaffe schopna zajistit zásobování obklíčených vojáků. Nedostatek potravin a bezvýchodnost situace umocňoval krutý mráz (až -31 °C). Nálada vojska byla stísněná; docházelo k častým sebevraždám. Když 8. ledna sovětští parlamentáři vyzvali Němce k čestné kapitulaci, obrátil se velitel 6. armády generál Friedrich Paulus na Adolfa Hitlera s žádostí o souhlas s kapitulací. Dostal však z Berlína rozkaz nabídku odmítnout. Nato začala 10. ledna sovětská generální ofenziva, řízená maršálem Georgijem Žukovem, jenž se 1. ledna ujal vrchního velení na jihu fronty. Do 22. ledna byla již německá 6. armáda zatlačena tak daleko, že nebyla schopna přebírat letecky shazované zásoby. Paulus sděloval rádiem: "Munice je prakticky vyčerpána." Rudá armáda začala vrážet mezi jednotky 6. armády klín. Opakované Paulusovy žádosti, aby se za těchto okolností směl vzdát, Hitler zamítl. 25. ledna se Rudé armádě s konečnou platností podařilo 6. armádu obklíčenou v ,,kotli" rozdělit a přejít do závěrečného útoku. U vědomí, že žádný německý polní maršál se nikdy nenechal zajmout, povýšil Hitler 30. ledna generála Pauluse na maršála. Očekával od něj sebevraždu. Když se však sovětské tanky 31. ledna objevily před Paulusovým stanovištěm, čerstvě jmenovaný polní maršál se i se svými vojáky vzdal. Německá vojska obklíčená v severní části "kotle" se vzdala 2. února. Z 270 000 německých vojáků, kteří bojovali ve Stalingradu, bylo 34 000 raněných a 7000 specialistů evakuováno letecky. U Stalingradu padlo na 150 000 německých vojáků, dalších 91 000 vojáků, z toho 2500 důstojníků včetně 24 německých a rumunských generálů, se vzdalo a odešlo sužováno vyčerpáním a zimou do zajetí. Cestu do táborů

51

nepřežilo 40 000 mužů a jen 6000 německých vojáků se deset let po válce vrátilo zpět do své vlasti. V dalekém hlavním stanu měl Hitler pro Pauluse a jeho důstojníky jen pohrdání.

Enrico Fermi rozštěpil jádro

2. prosinec 1942. Nositeli Nobelovy ceny Enriku Fermimu, který emigroval z Itálie, se podařilo v atomovém reaktoru na univerzitě v Chicagu uskutečnit předem propočtené rozštěpení jádra s 28 minut trvající řetězovou reakcí.Reaktor byl umístěn pod tribunou fotbalového stadionu Chicagské univerzity. Jako moderátor - tedy látka zpomalující vzniklé rychlé elektrony - sloužily desky z grafitu. Postup a rychlost reakce byly řízeny tím, že do reaktoru byly zasouvány regulační tyče s kadmiem. Fermi, nositel Nobelovy ceny za fyziku v roce 1938, patřil do skupiny evropských vědců, kteří v americkém výzkumném středisku v Los Alamos pracovali na vývoji atomové bomby. Původně přednášel teoretickou fyziku na univerzitě v Římě. Vědecky se profiloval až v polovině 20. let, kdy rozpracoval kvantovou statistiku pro subatomové částice. V roce 1938 obdržel za své teoretické práce Nobelovu cenu za fyziku.

Vlasov zřídil svou armádu

27. prosinec 1942. Bývalý sovětský generál Andrej Vlasov (dříve velitel 2. armády, zajatý u Volchova) byl dosud využíván vrchním velitelstvím wehrmachtu jen k přípravě letáků shazovaných z letadel. Marně doufal, že se mu v osobním jednání podaří prosadit u Adolfa Hitlera zřízení dobrovolnické armády pro boj proti komunistickému panství v Rusku. Nacistické rasové ideologii, která klasifikovala Rusy jako podlidi, se takový návrh nehodil. Pouze z propagandistických důvodů bylo Vlasovovi povoleno, aby založil v Berlíně tzv. Smolenský výbor, jenž by demonstroval spoluúčast Ruska na budoucím ,,novém pořádku v Evropě", která měla být zbavena kapitalismu i komunismu. Dále bylo Vlasovovi povoleno vytvořit několik dobrovolnických jednotek, které dostaly název Ruská osvobozenecká armáda (ROA), avšak byly včleněny do německé armády, aniž jim bylo ponecháno byť jen zdání samostatnosti. ,,Smolenský výbor" zůstal bezvýznamným seskupením protisovětsky orientovaných prominentů carského Ruska, kteří již léta dožívali v ústraní a zapomnění. Vlasovově Ruské osvobozenecké armádě však dal konec války možnost zasáhnout do bojů.Blokáda Leningradu prolomena 12.-18. leden 1943. Vytvořením úzkého koridoru prolomila vojska Volchovského frontu blokádu Leningradu a rozšířila tak "cestu života", jíž se do obleženého města dostávaly potraviny, až do té doby omezenou jen na zamrzlé Ladožské jezero. Na oslavu tohoto faktu se po celém území Sovětském svazu rozezněly tóny 7. symfonie Dmitrije Šostakoviče, kterou tento světoznámý skladatel věnoval obleženému městu. K definitivní likvidaci blokády Leningradu však došlo až 27. ledna 1944.

Rudá armáda postupuje16. únor 1943. Po katastrofě Paulusovy armády u Stalingradu přešly jednotky Rudé armády do prudkého protiútoku. Již 3. února přeťaly železniční trať Orel-Kursk, 8. února osvobodily Kursk a pokračovaly v ofenzivě na západ. Mezitím

52

jednotky Voroněžského frontu osvobodily 9. února Belgorod. Tak se na jižním úseku a v týlu německé skupiny armád Střed vytvořil sovětský klín, táhnoucí se z prostoru jižně od Orla až na sever k Charkovu. V týlu tohoto klínu vznikl prostor, v němž byly obklíčeny svazky skupiny armád Střed. 16. února osvobodily jednotky Voroněžského frontu Charkov; Hitler, rozzuřen ztrátou tohoto významného města, nařídil protiútok za každou cenu. Došlo k němu 18. února; po týdnu však ztroskotal a naopak jednotky Voroněžského frontu dokončily celou charkovskou operaci, při níž postoupily až o 180 km.

Goebbels žádá "totální válku"18. únor 1943. Ministr propagandy Joseph Goebbels pronesl v berlínském Paláci sportu projev, kterým chtěl motivovat Němce k dalším obětem a většímu úsilí. Situace na všech frontách (porážka u Stalingradu) i v zázemí (stupňující se spojenecké nálety na německá města) podobnou akci vyžadovala. Sportovní palác byl toho dne přeplněn publikem, které mělo představovat průřez obyvatelstvem. V průčelí sálu viselo na zdi heslo: Totální válka - nejkratší válka. Goebbels prohlásil, že chce svým posluchačům předložit "nezkrášlený obraz situace" a varovat před zánikem západní kultury, kterou je - podle jeho slov - možné zachránit před bolševismem jen radikálními opatřeními. Potom položil deset otázek, na které přítomní vždy znovu a znovu fanaticky odpovídali "ano": "Za prvé... ptám se vás: Věříte s Vůdcem a s námi v konečné vítězství německého národa? Ptám se vás: Jste rozhodnuti následovat Vůdce ve vybojování tohoto vítězství v dobrém i ve zlém a přinést i nejtěžší osobní oběti? Za druhé... ptám se vás: Jste připraveni následovat Vůdce a stát jako falanga vlasti za bojující německou armádou; se zuřivou rozhodností a odhodlaně vést boj se všemi peripetiemi osudu, dokud nebude vítězství v našich rukou? Za třetí... ptám se vás: Jste vy a německý národ rozhodnuti, jestliže to nařídí Vůdce, pracovat deset, dvanáct, a když bude potřeba, i čtrnáct a šestnáct hodin denně a obětovat i poslední pro vítězství? Za čtvrté... ptám se vás: Chcete totální válku? Chcete ji, když bude třeba, totálnější a radikálnější, než si ji dnes umíme vůbec představit?" Další otázky se týkaly připravenosti k práci, schválení opatření proti "šmelinářům a ulejvákům" a vytvoření společenství solidarity "pro vysoké i nízké, chudé i bohaté". Rozhlas přenášel ještě půl hodiny burácející potlesk davu. Goebbels po projevu údajně cynicky poznamenal: "To je hodina blbosti. Kdybych řekl, že mají skočit ze třetího patra, udělali by to také." Potom si ale spokojeně zapsal do deníku, že jeho projev velice zapůsobil. K získání pracovních sil pro "totální" válečné nasazení byli od 11. února povoláni žáci a učni jako pomocníci všech druhů vojsk. A nejen to: aby byl posílen "bojový duch" civilního obyvatelstva v zázemí, byly uzavřeny veškeré restaurace, kabarety i obchodní domy a dokonce zakázány i koňské dostihy.

Vznikla francouzská vláda

3. červen 1943. V Alžíru, kam 31. května přicestoval generál de Gaulle se svými civilními spolupracovníky, byl vytvořen Francouzský výbor národního osvobození (Comité français de Libération nationale - CFLN). Vznikla tak vlastně francouzská vláda, vytvořená spojením představitelů francouzské správy v Alžírsku a zástupců londýnského Národního výboru Bojující Francie. Novému výboru společně předsedali generál Henri-Honoré Giraud jako velitel armády a

53

generál Charles de Gaulle jako předseda výboru. Mezi oběma složkami nové vlády přetrvávalo napětí, spojené s neshodami mezi oběma čelnými muži francouzského odboje, jež se ještě zvýšilo po jmenování generála Girauda ústředním vojenským a civilním představitelem Svobodné Francie v severní Africe. Ačkoliv Giraud měl podporu Spojenců, především Angličanů, přesto se postupně dostával do izolace. Navenek však byla deklarována jednota. V prohlášení nového výboru se mj. říkalo: "Výbor je dočasnou ústřední francouzskou mocí... bude řídit francouzské válečné úsilí ve všech jeho formách a na všech místech; zároveň je vykonavatelem francouzské svrchovanosti."

Bitva u Kurska 5. červenec 1943. Při nasazení 3000 tanků a samohybných děl a s podporou luftwaffe zahájily skupiny armád Střed a Jih pod velením polních maršálů Hanse Günthera von Kluge a Ericha von Manstein odloženou ofenzivu (operace Zitadelle) na výběžku sovětské fronty u Kurska, aby zkrátily linii fronty o 330 kilometrů. Začátkem července měly mocnosti Osy na východní frontě 232 divizí, z toho 26 tankových a motorizovaných. Rudá armáda měla k dispozici o 20 % více vojáků, o 90 % více děl a minometů, o 70 % více tanků a samohybných děl a až třikrát či čtyřikrát více bojových letadel. Vedle Mansteinových tanků nesly hlavní tíhu útoku v oblasti Charkov-Orel vojáci 9. armády generálplukovníka Waltera Modela. Němci soustředili u Kurska 900 000 mužů, 10 000 děl a minometů, 3000 tanků a samohybných děl a více než 2000 letadel. Německého útoku se zúčastnilo padesát divizí. Dlouhotrvající přípravy ofenzivy wehrmachtu však neušly pozornosti Sovětů, takže jejich obranná síť byla připravena a již 7. a 9. července zastavila německý útok, který dospěl jen na půl cesty ke Kursku. Pak přešla Rudá armáda do protiútoku. Sovětská vojska Středního a Voroněžského frontu vedli zkušení armádní generálové Konstantin K. Rokossovskij a Nikolaj F. Vatutin, kteří disponovali 1 336 000 muži, 19 000 děly a minomety, 3400 tanky a 2200 letadly. 12. července byla u Prochorovky vybojována největší tanková bitva 2. světové války. Na obou stranách se jí zúčastnilo 1200 tanků a samohybných děl. Jádro německých sil tvořil 3. tankový sbor a tankový sbor SS; bitva skončila německou porážkou (Němci ji nazvali "krvavou koupelí u Belgorodu"). Německá vojska se poté stáhla za Dněpr. Rozlícený Hitler zbavil řadu svých generálů zúčastněných v boji hodnosti. Německé linie byly prolomeny a sovětská vojska vyrazila k útoku. Ustupující německé jednotky je už nedokázaly zastavit. Již 13. července nařídil Hitler zastavení operace Zitadelle a tím i německé ofenzivy na východě. Potřeboval totiž všechny nasazeníschopné jednotky v Itálii. Konec operace Zitadelle byl zároveň koncem německé iniciativy ve válce proti SSSR. Vojska Osy od této chvíle již jen neustále ustupovala. Síly Voroněžského, Stepního, Jihozápadního, Západního, Brjanského a Středního frontu začaly postupovat na čáře Velikije Luki-Černé moře a v operacích Vojevůdce Rumjancev a Kutuzov postupně začaly vytlačovat Němce z území SSSR. Nápomocny jim v tom byly četné partyzánské oddíly, jež operovaly v zázemí nepřítele a ničily zde především dopravní spoje (tzv. bitva o koleje).

Katyň: hromadné hroby 13. duben 1943. U obce Katyň byly objeveny hromadné hroby 4000 polských důstojníků. Německou vládou povolaná vyšetřovací komise Mezinárodního červeného kříže zjistila, že vojáci sice byli zastřeleni německou municí, ale ještě před příchodem německých vojsk do

54

oblasti. Polská exilová vláda žádala již předtím marně sovětskou vládu o informace o osudu polských válečných zajatců, z nichž chtěla vytvořit polskou armádu v zahraničí. Nyní vyslovila podezření, že mrtví v katyňském lese by mohli být částí skupiny 15 000 polských důstojníků držených v táborech v Starobielsku, Ostaškově a Kozelsku, kteří byli od r. 1940 nezvěstní. Stalin sovětský podíl na tomto masakru ostře odmítl a využil celého incidentu k roztržce s polskou zahraniční vládou. Kreml nyní začal zcela zřejmě preferovat v Moskvě působící a polskými komunisty ovládaný Svaz polských vlastenců.Polská zahraniční vláda i vlády západních demokracií se ocitly v obtížné situaci: přestože o skutečném pachateli katyňského zločinu málokdo pochyboval, z politických důvodů nechtěly radikálně vyvracet tvrzení Kremlu, že jde o nacistickou provokaci a že polské důstojníky zavraždili Němci. Této verze se sovětská historiografie (a s ní i historici dalších socialistických zemí) přidržovala až do roku 1990, kdy i SSSR přiznal, že polští důstojníci byli popraveni oddíly NKVD na příkaz z Moskvy. Podle archivních pramenů bylo u Katyně zavražděno 21 857 Poláků.

Z hromadných hrobů v katyňském lese byla exhumována těla polských důstojníků; členové polské delegace, vyslaní okupačními úřady, sledují průběh exhumace

Ostatky důstojníků ležely namačkány v hromadných hrobech

Od jara 1940 se dopisy polským zajatcům v sovětských táborech Kozelsk, Starobielsk a Ostaškovo, posílané prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže, vracely s poznámkami "adresát neznámý", "odjel" nebo "adresát neexistuje"Bomby na Hamburk 24. červenec 1943. Od 24. do 30. července nalétávaly spojenecké bombardéry šestkrát v noci a dvakrát ve dne na Hamburk a bombardovaly tento důležitý německý přístav. Jejich zachycení radarem bylo znemožněno shazováním hliníkových fólií z útočících letadel. Operace s krycím názvem Gomorrha byla až do té doby největší a nejmohutnější odvetou za německé bombardování britských měst. Při těchto náletech bylo svrženo 12 000 vzdušných min, 50 000 výbušných bomb, 80 000 fosforových bomb a 5000 fosforových kanystrů. Vznikl ohnivý vír, který ničil celé čtvrti.50 procent města (19 čtverečních kilometrů) bylo srovnáno se zemí. V hamburském přístavu byly potopeny lodě o 180 000 brt. Byly to v té době nejničivější nálety v Evropě. Říjen 1943. Velitelství spojeneckého bombardovacího letectva stanovilo po náletech na Hamburk ( 24. 7.) za hlavní cíle leteckých útoků továrny na výrobu letadel a na výrobu kuličkových ložisek, jakož i rafinerie zpracovávající ropu. Spojeneckým letadlovým svazům se stále častěji dařilo překonávat německou obranu a odlákávat německé stíhačky. Počátkem října bombardovala americká 8. letecká armáda s malými ztrátami Saarbrücken, Saarlautern, Frankfurt a Wiesbaden. Při náletech na Brémy, Gdyni a Marienburg (9. 10.) stouply však ztráty na 7,6 až 16 procent nasazených letadel, neboť německé stíhačky použily lepší elektronické naváděcí prostředky. Bez ohledu na tuto skutečnost zaútočila americká 8. letecká armáda 14. 10. na Schweinfurt. Při útoku bylo na tamní továrnu na kuličková ložiska svrženo 395 tun výbušných a 88 tun zápalných pum, avšak americké bombardéry ztratily při akci 60 strojů, 138 dalších letadel bylo těžce poškozeno. Pokračovalo též plošné

55

bombardování německých měst. Největší nálety byly směrovány na Hannover (8. a 18.), Kassel (3. a 22. - svrženo 368 tun bomb), Mnichov (2. 10.) a Lipsko (20. 10.). Aby mohla být udržena intenzita náletů a šetřeny síly 8. armády, byla zřízena v severní Africe americká 15. letecká armáda, která měla převzít část dosavadních úkolů 8. letecké armády. Zřízení letecké základny na Azorských ostrovech podpořilo akce loďstva.

Vylodění na Sicílii - Mussolini sesazen 10. červenec 1943. Po neustálých náletech na Sicílii a jižní Itálii se americká 7. armáda generála George Pattona vylodila na jižním cípu Sicílie a britská 8. armáda generála Bernarda Montgomeryho u Agrigenta (krycí název: operace Husky). Italské jednotky, bránící Sicílii (6. armáda generála Guzzoniho), jim nedokázaly vzdorovat a lépe se nevedlo ani vojákům německé tankové divize Hermann Göring. Sicilská operace byla pečlivě připravena. Zúčastnilo se jí 2500 lodí, 160 tisíc vojáků, 600 tanků a 1800 děl; útočící oddíly zajišťovalo 400 letadel a 750 lodí. Přes bouři se vylodily invazní oddíly úspěšně; po nezdařeném pokusu o vylodění u Dieppe v srpnu 1942 nyní použily novou taktiku - vylodily se na opuštěných plážích mimo dosah děl z opevněných přístavů. Teprve po úplném vylodění pak invazní jednotky odřízly přístavy od vnitrozemí, obklíčily je a přinutily ke kapitulaci. Američané útočili směrem na Messinu, zatímco britský nápor mířil na Syrakusy. Již 13. července se spojily britské a americké invazní jednotky u Ragusy a 22. 7. bylo Palermo obsazeno Američany. Německá postavení u města Nicosie mohl Montgomery vzít útokem až po příchodu posil z Afriky (29. 7.). Spojenecké vylodění na Sicílii otřáslo postavením Benita Mussoliniho. Král Viktor Emanuel III. hledal již před invazí kontakty s Mussoliniho protivníky uvnitř fašistické strany i mimo ni. Nálada v Itálii se začala konečně obracet proti Mussolinimu, v severní Itálii musely dokonce zakročit vojsko a policie, aby byli dělníci, kteří již od jara stávkovali, přinuceni k práci. U vědomí těchto nepokojů vyzvali W. Churchill a F. D. Roosevelt Italy ke svržení fašismu ( 16. 7.). Jelikož se ve fašistických organizacích vytvořily dvě frakce - jedna kolem Galeazza Ciana a Dino Grandiho požadovala okamžité ukončení války, druhá kolem Carla Scorzy a Roberta Farinacciho vyzývala k ještě těsnějšímu přimknutí se k Německu -, byla přes Mussoliniho zákaz svolána Velká fašistická rada, která měla situaci vyřešit (15. 7.). Mussolini se setkal 19. července ve Feltre u Belluna s Adolfem Hitlerem, který se snažil přesvědčit duceho o vojenské síle Německa a nutnosti pokračovat ve společném boji. Mezitím byl Řím bombardován spojeneckým letectvem ( 19. 7.), což si vyžádalo na 2000 lidských životů. Když přišel král Viktor Emanuel III. do zničených čtvrtí města, byl přivítán nepřátelsky. To ho utvrdilo v přesvědčení, že je nutné Mussoliniho co nejdříve odstavit od moci. Na dalším zasedání Velké fašistické rady předložil 24. července Dino Grandi návrh na "okamžité obnovení funkcí státu" a žádal krále, aby převzal vrchní velení ozbrojených sil. Mussolini naproti tomu bránil ve dvouhodinovém projevu svou politiku a podtrhl nutnost spojenectví s Německem. Následujícího dne se při rozhovoru s králem dověděl, že maršál Pietro Badoglio převzal úkol vytvořit novou vládu. Při odchodu z paláce byl Mussolini zatčen. 28. července oznámil římský rozhlas konec fašismu v Itálii. Přesto však Itálie i nadále pokračovala ve válce proti Spojencům. Generál Dwight D. Eisenhower navrhl Italům čestný mír, požadoval však vyhnání všech německých vojsk jako předpoklad pro uzavření míru. Zároveň byly neutrální státy vyzvány, aby prchajícím válečným zločincům

56

neposkytovaly azyl. Mezitím vypukly v severní Itálii dělnické bouře. Mussolini byl odvezen na ostrov Ponza u Neapole, čímž se dostal z dosahu Němců i Spojenců. Jeho přívrženci byli uvrženi do vězení. Mussoliniho internace však nebyla příliš dlouhá; již 12. 9. ho osvobodili němečtí parašutisté v čele se Skorzenym. Itálie podepsala kapitulaci 3. září. Po delších jednáních podepsal v Cassibile na Sicílii generál Giuseppe Castellano jménem velení italské armády a Badogliovy vlády tajnou kapitulaci Itálie. Badogliova vláda tento fakt však oznámila až o pět dní později. Spojenci ovšem nebyli ochotni přiznat kapitulující Itálii statut spojenecké země a zacházeli s ní jako s poraženým nepřítelem. V den podpisu se Spojenci vylodili v Kalábrii (operace Baytown). Očekávání kabinetu Pietra Badoglia, že spojenecké jednotky budou nasazeny u Říma, se nenaplnilo. Plánované vysazení spojeneckých jednotek v Římě se neuskutečnilo, neboť německé oddíly obsadily místní letiště dříve, než tam mohli dorazit spojenečtí vojáci. Hitler již dávno Italům nedůvěřoval, a tak německá vojska obsadila podle předem připraveného plánu (operace Achse) nejen hlavní město Řím, ale i všechny další klíčové pozice v zemi. Veškeré pokusy italských vojáků o odpor byly potlačeny a odzbrojeni byli také italští vojáci ve Francii a na Balkáně, pokud neprohlásili, že chtějí dál bojovat na německé straně.Po vylodění v Kalábrii následovalo vylodění americké 5. armády pod velením generála Clarka 9. září u Salerna (operace Avalanche). 10. září Američané Salerno obsadili a 11. září obsadili Britové Brindisi a Catanzaro. 13. září už byla britská 8. armáda v Bari, a když se německý protiútok u Salerna zhroutil, bylo zřejmé, že Spojence už nic nezastaví.Italské loďstvo uniklo z německého dosahu a odplulo na Maltu, přičemž však německé letectvo potopilo dálkově řízenými pumami italskou bitevní loď Roma. Badogliova vláda sídlila pod ochranou Spojenců zprvu v Brindisi. Mezitím byl Mussolini odvezen na Gran Sasso v Abruzzách. Na Hitlerův příkaz jej odtud 12. 9. osvobodili parašutisté luftwaffe spolu s SS-sturmbannführerem Otto Skorzenym, kteří přistáli na vrcholku hory v kluzácích. Hitler vyzval Mussoliniho, aby založil novou republikánsko-fašistickou stranu; 18. září vyhlásil Mussolini v Salň "Sociální republiku Itálie", která však zůstala omezena na severní Itálii ("vláda" sídlila ve Florencii). 27. září už britská vojska obsadila Foggii a 29. září americká 5. armáda prolomila německou obranu u Neapole a zmocnila se Pompejí. Téhož dne Itálie oficiálně kapitulovala. Na palubě lodi Nelson podepsal bezpodmínečnou kapitulaci maršál Badoglio za přítomnosti generála Eisenhowera.

Schůzka v Moskvě 19. říjen 1943. Ministři zahraničí Anthony Eden (Velká Británie) a Cordell Hull (USA) se setkali v Moskvě se svým sovětským kolegou Vjačeslavem Molotovem, aby projednali další vojenský a politický postup. Mimo jiné se jednalo o tom, jakým způsobem získat Švédsko a Turecko k účasti na válce, a o poskytnutí leteckých základen. Britský návrh vytvořit z malých evropských států konfederaci narazil na sovětský odpor, neboť SSSR si hodlal uchovat svůj vliv ve východní a jihovýchodní Evropě. Molotovův požadavek, aby byla Sovětskému svazu předána část italského loďstva, se naproti tomu setkal s Edenovým a Hullovým ostrým odmítnutím. Souladu dosáhli ministři zahraničí jen v otázce budoucích územních okleštění Německa, v otázce Východního Pruska a všech území přičleněných po roce 1938 a v názoru na obnovu samostatnosti Rakouska. Výsledkem jednání ministrů zahraničních věcí

57

bylo přijetí dvou deklarací; v první se zúčastněné státy zavazovaly, že budou i po válce usilovat o udržení akční jednoty v zájmu upevnění míru a že zachovají společný postup ve věci kapitulace a odzbrojení nepřítele, ve druhé se shodly na úplné likvidaci fašismu a ustavení demokratických vlád v Itálii a v Rakousku. Kromě toho se všichni tři ministři zahraničí dohodli na tom, že je třeba exemplárně potrestat německé válečné zločince.

Japonsko v ohrožení 27. říjen 1943. Japonci už drželi svá postavení v Zadní Indii jen s vypětím všech sil. Při stavbě železniční trati pro přísun munice a zbraní džunglemi Thajska a Barmy zahynulo 12 tisíc spojeneckých válečných zajatců a 250 tisíc domorodců nahnaných na nucené práce. Za příslib těsnějšího spojení s Japonskem dostalo Thajsko a Barma nová území a Filipínám byla slíbena nezávislost (při podpisu mírové smlouvy s Japonskem pak byla skutečně vyhlášena tzv. Filipínská nezávislá republika). Přesto na Filipínách sílily odbojové organizace, které byly tajně podporovány prezidentem José Laurelem. Ten udržoval navíc i kontakty s generálem Douglasem MacArthurem. Takzvaná vláda Svobodné Indie vytvořená v Singapuru Subhásčandrou Bosem byla bez jakéhokoliv faktického vlivu. Japoncům jejich taktika ,,osvobozeneckých hnutí" nevycházela a ještě hůře se jim vedlo v Tichomoří. Tam postupovali Američané, Australané a Novozélanďané v těžkých bojích vpřed. Císař Hirohito byl nucen před japonským parlamentem přiznat, že situace je ,,skutečně vážná".

Českoslovenští vojáci v boji o Kyjev 6. listopad 1943. Vojáci 1. československé samostatné brigády v SSSR, která byla vytvořena v létě 1943 rozšířením 1. čs. praporu, opět zasáhli do bojů na frontě. V říjnu byli přesunuti na předmostí na Dněpru severně od Kyjeva a 5. listopadu přešli v rámci sovětské ofenzivy do útoku na hlavní město Ukrajiny. Pronikli po západních okrajích města až k řece Dněpr jižně od Kyjeva. Boje u Kyjeva byly nejúspěšnější operací československých jednotek na východní frontě za druhé světové války.

Konference Spojenců v Teheránu 22./28. listopad 1943. Po konferenci Trident ve Washingtonu ( 12. 5. 1943) se během říjnové konference ministrů zahraničí v Moskvě ( 19. 10.) napjaté vztahy západních spojenců k SSSR natolik zlepšily, že byly vytvořeny podmínky k setkání Velké trojky v Teheránu. (Čína nebyla pozvána, aby nebyly ještě více zhoršeny sovětsko-japonské vztahy.)Před jednáním v Teheránu se však sešli v Káhiře od 22. do 26. listopadu Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill s Čankajškem. Roosevelt zde rozmluvil čínskému prezidentovi operace proti Japoncům v prostoru Barmy, Churchill však prosadil přípravu spojeneckých vojsk ve Středomoří k akci na Balkánském poloostrově. Jednotný názor panoval na japonské územní ústupky po bezpodmínečné kapitulaci této země (Číně bude vráceno Mandžusko, Tchaj-wan a Peskarovské ostrovy) a na obnovení nezávislosti Koreje. Konference v Káhiře skončila 26. 11. a vzápětí (28. 11.) začalo setkání Velké trojky v Teheránu. Tam zůstával Churchill často osamocen, neboť Roosevelt hledal porozumění se Stalinem k zajištění míru a stability po ukončení války. Stalin souhlasil se zachováním samostatného Finska, nebyl však ochoten poskytnout suverenitu pobaltským zemím a požadoval pro Sovětský svaz východní Polsko, Východní Prusko s nezamrzajícím přístavem Královec

58

(Königsberg), Besarábii a severní Bukovinu. Prudké spory se vedly o budoucí postavení Polska, jehož exilová vláda požadovala území okupované roku 1939 Sovětským svazem stejně jako Gdaňsk a další rozšíření území na západě. Možné řešení představovala následující Churchillova formulace: ,,Domníváme se, že by se teritorium polského státu a polského národa mělo v principu rozkládat od tzv. Curzonovy linie k Odře, a to včetně Východního Pruska (podle předložené definice) a Opolí; vlastní stanovení hranic však vyžaduje další posouzení. Možná bude nutno v jednotlivých místech i přesídlit obyvatelstvo." Pokud jde o poválečné uspořádání Německa, navrhoval Churchill:1. Odtržení Pruska od zbytku říše. 2. Oddělení Bavorska, Bádenska, Württemberska a Falce od zbytku Německa a jejich přičlenění k Dunajské federaci. Roosevelt si uspořádání rozděleného Německa představoval jinak: 1. Prusko (co nejmenší a co nejslabší), 2. Hannover a severozápadní území, 3. Sasko a oblast Lipska, 4. Hesensko-Darmstadtsko, Hesensko-Kasselsko a oblast jižně od Rýna, 5. Bavorsko, Bádensko a Württembersko. Další dvě oblasti, oblast průplavu ze Severního do Baltského moře s městem Hamburkem a Porúří se Sárskem si přál Roosevelt mít pod mezinárodní kontrolou. Podle Stalina a Roosevelta se na řízení poválečné politiky neměla podílet Francie. Jelikož Stalin neprojevil zájem o větší společné operace Spojenců na Balkáně a ve východním Středomoří, rezignoval na ně i Churchill. Stalin znovu naléhal na invazi do Francie a obvinil Churchilla ze záměrné zdržovací taktiky. Vzhledem ke společnému postoji Roosevelta a Stalina souhlasil Churchill se stanovením termínu operace Overlord (vylodění ve Francii) na květen 1944. Roosevelt na podporu invaze slíbil přeložit do Anglie výsadkové čluny z prostoru Pacifiku, kde americká vojska postupovala od jednoho souostroví ke druhému. Osobní porozumění mezi Rooseveltem a Stalinem, kteří se několikrát sešli bez Churchilla, vyvolalo v USA naděje. Rooseveltův poradce Harry Hopkins později napsal: ,,Byli jsme absolutně přesvědčeni, že jsme pro nás vybojovali první mírové vítězství..." Ani Churchill nebyl výsledky jednání zklamán. Ačkoliv neskrýval složitost a leckdy i dramatičnost rozhovorů, oceňoval dosažení shody o vojenských operacích.

Bormann pro manželství ve třech29. leden 1944. Vůdcův tajemník Martin Bormann byl pověřen "zajištěním budoucnosti německého národa". vysoký počet padlých a z toho pramenící budoucí pokles porodnosti vedl Bormanna k úvahám o nutnosti zajistit nápravu. Protože se bude muset rodit více dětí, začal Bormann propagovat "zesílené rozmnožování" všech "slušných, charakterních, fyzicky a psychicky zdravých mužů", plození nemanželských dětí, "manželství ve třech" a zrušení různých morálních i materiálních omezení. Aby bylo možné financovat porody a výchovu dětí, navrhoval Bormann zavést po válce přísné zdanění bezdětných manželů a neženatých osob. V této souvislosti nutno připomenout funkci instituce Lebensborn, která se snažila zajistit zejména "geneticky hodnotné" dědictví příslušníků SS také mimomanželskými svazky. Dále se měla starat o svobodné matky "rasově čistých" dětí a zřizovat pro ně a jejich děti zvláštní útulky. Vedle toho se věnovala Lebensborn i "znordičtění" a poněmčení. V

59

Norsku, Polsku a Československu bylo přes 200 tisíc dětí, které vypadaly jako germánské, vyrváno rodinám, odvezeno do Německa a tam adoptováno rodinami přesvědčených nacistů.

Blokáda Leningradu prolomena 12.-18. leden 1943. Vytvořením úzkého koridoru prolomila vojska Volchovského frontu blokádu Leningradu a rozšířila tak "cestu života", jíž se do obleženého města dostávaly potraviny, až do té doby omezenou jen na zamrzlé Ladožské jezero. Na oslavu tohoto faktu se po celém území Sovětském svazu rozezněly tóny 7. symfonie Dmitrije Šostakoviče, kterou tento světoznámý skladatel věnoval obleženému městu. K definitivní likvidaci blokády Leningradu však došlo až 27. ledna 1944.

Maďarsko obsazeno Němci 18.-19. březen 1944. Po mohutné ofenzivě Rudé armády na Ukrajině se fronta bezprostředně přiblížila k rumunským a maďarským hranicím, na což Hitler, který maďarskému regentovi Miklósi Horthymu nedůvěřoval, reagoval rozhodnutím obsadit Maďarsko.Již v únoru 1944 Horthy požadoval, aby byly maďarské divize z východní fronty uvolněny pro obranu východních hranic země a vrátily se do vlasti. Pod záminkou, že s ním chce tyto otázky projednat, vylákal Hitler Horthyho na zámek Klessheim, izoloval ho tam a podrobil ho psychologickému nátlaku, pod nímž se Horthy nakonec zhroutil a vyjádřil svůj souhlas s obsazením všech důležitých strategických opěrných bodů německým vojskem; německému velení byla podřízena také maďarská vojska. A nejen to: Horthy souhlasil i s deportací 700 tisíc maďarských Židů ( 5. 4.). Namísto německého vyslance v Budapešti nastoupil ,,říšský zplnomocněnec".Než se Horthy vrátil do Budapešti, obsadil již wehrmacht spolu s SS všechny důležité pozice. Ti z Horthyho přátel a politických prominentů, kteří se okamžitě nepodrobili, byli zatčeni a odvezeni do německých koncentračních táborů. pro maďarské Židy, kteří až dosud žili v relativním bezpečí, přestože Horthy byl antisemita, začala strastiplná cesta do plynových komor.

Americká armáda osvobodila Řím 4. červen 1944. Oddíly 88. divize americké 5. armády vstoupily do Říma již 3. června v 19.15. Při obsazování města následujícího dne se Spojencům dostalo nadšeného přijetí od Římanů, kteří je vítali jako osvoboditele. Vzhledem k tomu, že Řím měl statut otevřeného města, neměl pro Spojence velký vojensko-strategický význam; jeho obsazení však bylo symbolem pádu fašistického režimu, a proto i důležitým politickým aktem. Jednotky německé armády pod velením maršála Kesselringa ustoupily do obranných postavení v tzv. Gótské linii v Toskánsku.Začala operace Overlord - Spojenci se vylodili v Normandii

6. červen 1944. Operace Overlord byla největší výsadkovou operací v druhé světové válce. Na osmdesátikilometrovém úseku se vylodilo pět spojeneckých pěších divizí podporovaných třemi divizemi vzdušného výsadku. Operace se připravovala řadu měsíců; po celou tu dobu nebylo zřejmé, v kterém místě průlivu La Manche k invazi dojde. Spojenci se nakonec rozhodli, že invazi zaměří do Normandie, ač místní poměry vylodění vojsk příliš nepřály. Po několik měsíců dělali Spojenci všechno pro to, aby Němce zmátli. Proto již několik týdnů podnikala spojenecká letadla systematické nálety na mosty, silnice

60

a železniční tratě v oblasti Pas de Calais a Bordeaux. Tento manévr posílil Hitlerovo přesvědčení, že pokud k invazi dojde, bude uskutečněna v oblasti Pas de Calais a hlavní směr útoku bude směřovat do Porúří. Proto ani po vylodění spojeneckých sil v Normandii neuvěřil, že hlavní síla invaze směřuje do tohoto prostoru - domníval se, že vylodění je jen klamným manévrem, a zdržel proto o několik dní vyslání posil do Normandie. Ani německá generalita se však nedokázala shodnout v názoru, jak čelit předpokládané invazi. Maršál Rundstedt se domníval, že vyloďující se spojenecké jednotky je třeba pustit na pevninu a rozhodující bitvu svést až na předem připravených pozicích několik desítek kilometrů od pobřeží. Naproti tomu maršál Rommel zastával názor, že proti vyloďujícím se vojákům je třeba bojovat přímo na plážích. Výsledkem byl kompromis, který nevyhovoval nikomu: pěší divize byly rozmístěny na plážích podél pobřeží, zatímco tankové jednotky maršála Rundstedta stály ve vnitrozemí. Neexistující součinnost mezi oběma druhy zbraní se pak Němcům vymstila.Příprava Spojenců byla daleko důkladnější. Po řadu měsíců nacvičovala spojenecká invazní vojska vylodění i součinnost mezi jednotlivými druhy zbraní. Velitelem spojeneckých vojsk byl jmenován generál Dwight Eisenhower. Po několika odkladech vynucených špatným počasím vypluly z jihoanglických přístavů v noci z 5. na 6. červen invazní jednotky na 6697 lodích, aby zaútočily na ,,pevnost Evropu", jak opevněné západní pobřeží Evropy nazývala německá propaganda. K jejich podpoře byly nasazeny 702 bojové lodě a 14 600 bombardérů a stíhaček. Plán operace byl velmi komplikovaný. 6. června ve 2 hodiny ráno měli seskočit výsadkáři z 2400 letadel a 860 kluzáků. Ti měli zabezpečit pravé a levé křídlo námořního výsadku. Ve 3.14 mělo začít bombardování, na něž bylo vyčleněno 2219 letadel. V 5.30 mělo začít ostřelování pobřeží bitevními loděmi, křižníky a torpédoborci. V 6.30 pak začala vlastní invaze - vylodění prvního sledu námořního výsadku, složeného z pěti pěších divizí. Ty zaútočily na pět úseků pobřeží, pojmenovaných Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword. V rámci operace Overlord mělo být přes průliv La Manche přepraveno 86 divizí, z toho 40 v první vlně. Proti této invazní armádě mohli Němci nasadit jen 3 torpédoborce, 36 rychlých člunů, 34 ponorek, 350 letadel a 59 pěších a tankových divizí.Když hlasatel BBC přednesl verše básně Paula Verlaina - smluvený signál k počátku invaze -, bylo rozhodnuto. Den D započal. Přes špatné počasí se vylodění spojeneckých vojsk uskutečňovalo podle předem připravených plánů. Mohutná palba pěti bitevních lodí, 22 křižníků, 93 torpédoborců a raketových lodí připravila půdu pro první vlnu invazních vojsk. Američané se vylodili u Caretanu a Vierville, Britové a Kanaďané u Arrmonches, Courcelles a Lion-sur-Mer. Rozhodujícími faktory byla obrovská letecká podpora (na nepřátelská opevnění bylo shozeno 7616 tun bomb) a silná dělostřelecká palba. Překvapené německé jednotky (maršál Rommel byl v té době dokonce na dovolené) nedokázaly klást systematický odpor a protiútok tankové skupiny Západ (9.-10. června) se zcela zhroutil. Do 11. června se všechna předmostí na plážích spojila do jedné souvislé fronty a v následujících dnech byl zahájen frontální útok do francouzského vnitrozemí. Do té doby se na francouzském území vylodilo 326 547 vojáků a 54 186 vozidel. Vyloženo bylo na 100 000 tun materiálu. Do 16. června už stihli Spojenci vysadit na francouzské pobřeží 619 000 vojáků, 95 000 vozidel a 218 000 t materiálu. Zatímco Američané narazili na silný odpor, Britové a Kanaďané postupovali rychleji. Do 24. června Spojenci obsadili

61

předmostí široké 100 km a hluboké 30-50 km. Bylo to sice méně, než předpokládal plán, ale při úplné nadvládě Spojenců ve vzduchu bylo zřejmé, že operace Overlord se zdařila. Potvrdilo se to v dalších dnech, kdy americká vojska dokázala dobýt přístav Cherbourg, zatímco Britové v rámci operace Epsom dobyli předmostí na řekách Odon a Orne, kde dokázali zlikvidovat urputný odpor německých jednotek.Po několik dalších let se vedly spory o rozsah ztrát. Historici se shodují, že spojenecké ztráty dosáhly počtu 10-12 tisíc (z toho 6000 Američanů). Německé ztráty se odhadují ještě hůře. Z propagandistických důvodů Němci udávali daleko menší počty obětí. Podle slov maršála Rommela přišlo o život 28 generálů, 354 vysokých velitelů a na 250 000 vojáků. Jedno je však nesporné: operace Overlord byla největší kombinovanou pozemní námořní a leteckou operací v dějinách.Poté, co v noci seskočili parašutisté v okolí Sainte-Mčre-Eglise a u Ranville, následoval hlavní útok Spojenců v šířce 80 km na pobřeží Normandie ve Francii Spojenecké jednotky: 1. 82. vzdušná výsadková divize (USA) 2. 101. vzdušná výsadková divize (USA) 3. 4. divize (USA) 4. 2. prapor rangers (USA) 5. 1. divize (USA) 6. 50. divize (brit.) 7. 7. obrněná divize (brit.) 8. 3. divize (kan.) 9. 3. divize (brit.) 10. 10. Francouzské komando Německé síly: 1. 1058. granátnický pluk 2. 1057. granátnický pluk 3. 6. parašutistický pluk 4. a 5. 352. pěší divize 6. 716. pěší divize 7. 21. tanková divize 8. 12. tanková divize SS 9. 711. pěší divize 10. Instrukční tanková divize

Atentát na Adolfa Hitlera se nezdařil

20. červenec 1944. Plukovník Claus hrabě Schenk von Stauffenberg, jenž byl po těžkém zranění převezen z Afriky do Německa, využil svého postavení náčelníka štábu záložní armády k tomu, aby se s generálplukovníkem ve výslužbě Ludwigem Beckem a dalšími příslušníky vojenského a politického odboje pokusil o svržení nacistického režimu, což mělo být nutným předstupněm k dosažení dohody s vojenskými protivníky najmě na Západě. Východiskem pokusu o převrat měl být atentát na Hitlera. Aby se zabránilo občanské válce, měl být po atentátu vyhlášen výjimečný stav, při kterém na heslo Valkýra měly jednotky záložní armády, jimž Stauffenberg velel, obsadit všechny klíčové pozice v Berlíně a vyřadit SS a další nacistické organizace. Spiklenci se dohodli, že po atentátu vydají zprávu o Hitlerově smrti a o tom, že vládu převzali L. Beck a C. Goerdeler. Protože Stauffenberg byl z aktivních účastníků spiknutí jediný, kdo měl jako účastník denních situačních porad přístup k Hitlerovi, bylo rozhodnuto, že atentát provede on. Vzhledem k jeho zraněním (ztratil oko, pravou ruku a dva prsty na levé ruce) bylo nutno, aby přitom použil výbušninu. Čtyřikrát jel Stauffenberg na poradu s bombou v tašce. Třikrát odložil její odpálení (6., 11. a 15. července), neboť okolnosti nebyly příznivé. Když však hrozilo zatčení Goerdelerovi, bylo rozhodnuto, že atentát bude proveden 20. července.Podle předem připraveného plánu vstoupil Stauffenberg do místnosti, kde se měla konat porada, položil aktovku s výbušninou pod stůl, uvedl roznětku do chodu, opustil budovu a odjel zpět do Berlína. Stalo se však něco, s čím nepočítal. Jeden důstojník vrazil do aktovky a posunul ji tak, že Hitler již nemohl být přímo zasažen. Bomba vybuchla ve 12.42. Přestože čtyři účastníci porady byli smrtelně zraněni a sedm si odneslo těžká zranění, Hitler utrpěl jen šok a

62

několik oděrek, takže pár hodin poté mohl líčit Benitu Mussolinimu, který přijel na předem plánovanou návštěvu, okolnosti atentátu.

Francouzské jednotky osvobodily Paříž 25. srpen 1944. Jednotky Spojenců se blížily k Paříži ze západu i jihu; s nimi postupovaly jednotky Svobodných Francouzů, které osvobodily Toulon (21. 8.), Marseille (30. 8.) a Montpellier (31. 8.). 25. srpna se oddíly 2. obrněné divize generála Philippa Leclerka objevily před Paříží. Marně dal rozzuřený Hitler německému generálovi Dietrichu von Choltitz rozkaz bránit město za každou cenu a případně Paříž zapálit; generál byl přesvědčen o nesmyslnosti takového činu a rozkazu neuposlechl. Předal město po prvních přestřelkách mezi francouzskými odbojáři a německou posádkou 25. srpna generálu Leclerkovi, jenž krátce po půlnoci vstoupil se svou 2. obrněnou divizí a v doprovodu amerických jednotek do francouzského hlavního města. Generálu de Gaullovi velice záleželo na tom, aby v Paříži byli první francouzští vojáci. Vztahy dočasné francouzské vlády k Spojencům, hlavně ke Spojeným státům, byly v posledních měsících dost komplikované a de Gaulle se ze všech sil snažil vydobýt Francii rovnoprávné místo mezi Spojenci. Proto se také pokoušel dorazit do Paříže co nejdříve. Podařilo se mu vstoupit do Paříže stejného dne jako Philippe Leclerc. O něco později přeložil pak také sídlo prozatímní vlády z Alžíru do Paříže. V Paříži v té době začal divoký hon na všechny, kdo kolaborovali s Němci. Již 17. srpna nechal Hitler, který pochyboval o užitečnosti vlády ve Vichy, převézt maršála Philippa Pétaina a předsedu vlády Pierra Lavala nejprve do Belfortu a později do Sigmaringenu. Paříž mezitím jásala a oslavovala; Leclerkovi vojáci byli vítáni jako hrdinové.

Vypuklo Slovenské národní povstání 29. srpen 44. Od jara 1944 vedly skupiny politiků na Slovensku úvahy o dalším osudu země. Postupně nabýval vrchu názor, že není možné pasivně čekat na konec války (o úspěchu nacistů si už nedělal nikdo iluze) a že je třeba připravit akci, která by nejen napomohla postupu Rudé armády, ale likvidovala i ostudné spojení Slovenské republiky s nacisty a tím se pokusila rehabilitovat slovenský národ. První jednání v tomto smyslu vedli tito politici s podplukovníkem Jánem Golianem, velitelem vojenského ústředí Slovenské národní rady. Ta vznikla v prosinci 1943 jako hlavní organizátor ilegálního odboje a byla tvořena jak představiteli komunistů (Šmidke, Husák, Novomeský), tak i zástupci občanského demokratického bloku (Lettrich, Ursíny). Golian a jeho spolupracovníci připravili povstání, které mělo vypuknout, až se přiblíží Rudá armáda.Vypuklo však předčasně. Po incidentu s postřílením členů německé vojenské mise (na podnět partyzánů zajali příslušníci martinské posádky 28 členů německé vojenské mise na cestě z Rumunska a internovali je v kasárnách; 28. srpna je na nádvoří kasáren postříleli) požádal německý vyslanec v Bratislavě Hans Elard Ludin Berlín o vojenský zásah. Bratislavská vláda s ním 28. srpna vyslovila souhlas; nepředpokládaná přítomnost německých vojáků na Slovensku ovšem křížila plány organizátorů povstání. Vojenské ústředí v Banské Bystrici 29. srpna večer vydalo rozkaz posádkám slovenské armády, aby začaly ozbrojený boj proti Němcům. Slovenské národní povstání tedy vypuklo podle obranné varianty vojenského plánu bez koordinace postupu s Rudou armádou.

63

Šmidkeho a Ferjenčíkova mise dostala možnost informovat Moskvu o plánech povstání příliš pozdě.I přesto se povstání rychle rozšířilo; zasáhlo na 30 okresů o rozloze asi 20 000 km2 s přibližně 1,7 milionu obyvatel, kde politickou moc přebíraly nové orgány - národní výbory. Hlavní složkou ozbrojených sil povstání byla 1. čs. armáda na Slovensku (oficiálně jmenovaná 31. srpna). Velel jí brigádní generál Ján Golian a od 7. října divizní generál Rudolf Viest. Náčelníkem štábu byl major Július Nosko. Spolu s partyzány, částí policie, finanční stráže a milicemi Národní stráže bránila tato armáda povstalecké území na souvislé frontě do konce října. Zahraniční vláda v Londýně vyhlásila 1. čs. armádu za součást čs. branné moci a za spojeneckou ji uznaly i velmoci protihitlerovské koalice - SSSR, USA a Velká Británie, které k ní postupně vyslaly své styčné vojenské mise.Do SNP se nezapojily některé posádky ze západního Slovenska. Největší ztrátu však znamenalo nečekané odzbrojení východoslovenské armády německou armádní skupinou Heinrici, ukončené 1.-2. září, čímž bylo znemožněno rychlé spojení povstání s jednotkami u slovenských hranic operující Rudé armády. Počet 18 000 vojáků a důstojníků 1. čs. armády vzrostl po mobilizaci z 5. září na 47 000. Mobilizací mužů do 40 let 26. září a nástupem branců 9. října se zvýšil asi na 65 000 mužů. Její původní členění na velitelství armády a dvě vojenské obranné oblasti v Banské Bystrici a Liptovském Mikuláši se v bojích příliš neosvědčilo. 10. září se její organizace změnila - vzniklo šest pohyblivých taktických skupin a letecká skupina. Nejtěžší boje sváděli vojáci a partyzáni v září a říjnu u Strečna, Priekopy, Martina, Sučan, Partizánského, Telgártu a Čremošné, u Jalné, u vysočiny Ostro a jinde. Trpěli přitom vážným nedostatkem těžkých zbraní, který jen částečně zmírňovaly letecké dodávky od Spojenců, především sovětské. Nejúčinnější pomocí povstání byla východokarpatská operace Rudé armády, jakož i přesun 1. čs. stíhacího leteckého pluku a 2. čs. samostatné paradesantní brigády ze SSSR na povstalecké letiště Zolná a Tri duby.Nedlouho po začátku povstání vystoupila z ilegality Slovenská národní rada a v Banské Bystrici převzala pravomoci vrcholného orgánu revoluční moci. V jejím čele byli Vavro Šrobár a Karol Šmidke.V Deklaraci SNR, schválené téhož dne, v nařízení o uchopení veškeré výkonné a zákonodárné moci, v nařízení o rozpuštění HSLS i dalších fašistických stran a organizací se projevil protifašistický a protiluďácký charakter povstání. SNR měla zpočátku 13, poté 41 a koncem října 50 členů, vždy paritně reprezentujících levicový a občanskodemokratický blok. Vládním a výkonným orgánem SNR se stal Sbor pověřenců s 9 až 11 pověřenci, jemuž předsedali Karol Šmidke a Vavro Šrobár. Ze 7000 jinonárodních účastníků SNP bylo nejvíc ze SSSR - kolem 3000, dále 2000 Čechů, 1000 Maďarů, 400 Francouzů, 200 Němců, 100 Jugoslávců, 90 Poláků, 50 Bulharů, 50 Rumunů. Povstání se zúčastnili příslušníci 34 národů a národností ze dvaceti států světa.Během povstání se vytvořila Demokratická strana, v níž vedoucí postavení měli bývalí agrárníci. Komunisté pohltili sociální demokracii; jejich politiku řídil Jan Šverma, vyslaný na Slovensko z Moskvy, jenž později zahynul při přechodu hory Chabenec.

Začal útok přes Karpaty 8. září 1944. Rudá armáda zahájila východokarpatskou operaci, v rámci níž se 1. ukrajinský front maršála Koněva

64

pokusil překročit Karpaty, proniknout na Slovensko k Prešovu a pomoci Slovenskému národnímu povstání ve velmi obtížné situaci. Plán předpokládal podpůrnou akci oddílů slovenských povstalců. Ti však již k něčemu takovému neměli dostatek sil. Improvizovaná operace, na jejíž přípravu bylo málo času a která byla podniknuta především z politických důvodů (vojensky bylo výhodnější Karpaty obejít, což také bylo původním záměrem sovětského velení), ztroskotala a sovětská vojska, stejně jako 1. čs. armádní sbor, v ní utrpěly těžké ztráty ( 6. 10.). Sovětské velení obvinilo z neúspěchu velitele čs. sboru generála Jana Kratochvíla, kterého bez souhlasu čs. vlády v Londýně nahradilo generálem Ludvíkem Svobodou. Povstalci na Slovensku se museli spokojit s pomocí 1. čs. stíhacího pluku a 2. čs. paradesantní brigády; ta byla navíc přesunována po částech a také dodávky zbraní, které si sovětské velení při jednání se západními Spojenci vyhradilo pro sebe, nedosahovaly množství požadovaného povstaleckým vedením. O neúspěchu východokarpatské operace bylo rozhodnuto prakticky již při jejím zahájení, neboť dvě slovenské divize, které měly pomoci Rudé armádě překonat horské pásmo Karpat, byly Němci hned na začátku Slovenského národního povstání odzbrojeny.

Vyhlášen Pražský manifest 14. listopad. Praha se s osudy generála A. A. Vlasova protnula hned dvakrát - poprvé 14. listopadu 1944, kdy se zde sešli představitelé Výboru pro osvobození národů Ruska (KONR) a přijali zde Pražský manifest, podruhé o půl roku později, kdy Vlasovova vojska pomohla v pražském povstání.Generál Andrej Andrejevič Vlasov patřil bezesporu k nejúspěšnějším velitelům Rudé armády; proslavil se před Moskvou, neuspěl však v beznadějné situaci u Leningradu, kde se jeho 2. úderná armáda dostala do obklíčení a sám generál byl v červenci 1942 Němci zajat. Deziluze z postupu sovětského vedení, kterou si z bojů odnesl, ho v zajetí zřejmě přiměla přijmout nabídku Němců ke spolupráci. Ruská osvobozenecká armáda (ROA), která do té doby jen vegetovala, se po jeho příchodu stala nepřehlédnutelnou silou. Němci však jejím příslušníkům příliš nedůvěřovali a k vyzbrojení prvních dvou divizí ROA přikročili až ve chvíli, kdy se Třetí říše začínala hroutit. V té době povolili vytvoření Výboru pro osvobození národů Ruska (KONR), jehož vedoucí představitelé se sešli 14. listopadu v Praze, aby zde přijali Pražský manifest, programové vyhlášení cílů Výboru pro osvobození národů Ruska i Ruské osvobozenecké armády. KONR v tomto dokumentu uvedl, že jeho cílem je nastolení demokracie ve svobodném Rusku. Nacisté ovšem měli s Ruskem zcela jiné plány a jiné záměry měli i s Ruskou osvobozeneckou armádou - chtěli ji použít k zastavení útoku Rudé armády na Berlín. 1. divize ROA však jejich rozkazů neuposlechla a vydala se pěšky do Bavorska, kde se chtěla spojit s 2. divizí ROA. Cestou ji však zastihly zprávy o vypuknutí Pražského povstání a velitel 1. divize generál Buňačenko si uvědomil, že vzniklá situace by mu mohla poskytnout příležitost k rehabilitaci ze spojení s nacisty.To však byl až závěr činnosti ROA. Předtím plnili její příslušníci strážní úkoly a zúčastňovali se represivních akcí v obsazených zemích včetně Českých zemí a Slovenska. Občas také působili jako agenti provokatéři (vydávali se za ruské partyzány či vojáky utíkající ze zajetí).Vlasovci nebyli ovšem jedinými jednotkami zformovanými Němci z občanů Sovětského svazu, dokonce ani nejpočetnějšími. V německých ozbrojených silách sloužilo na milion sovětských občanů. Zdaleka nejpočetnější byli Hiwi

65

(Hilfwillige), kteří sloužili u německých divizí na východní frontě jako řidiči, vozkové, kuchaři, ševci apod. Každá německá divize jich měla mít podle tabulkových počtů v roce 1943 na dva tisíce. Dále zde byly Osttruppen, většinou samostatné prapory, nasazené např. na stavbě a obraně Atlantického valu, a potom nejrůznější jednotky neruských národností, později začleněné do svazku zbraní SS (lotyšské, estonské, ukrajinské, tatarské, turkmenské apod.).

Varšava kapitulovala 2. říjen 1944. Varšavské povstání, jež propuklo 1. srpna, bylo krvavě likvidováno. V tragické situaci, která vznikla v důsledku zrádcovského postoje PKWN a sovětského velení, jež neposkytlo Varšavě pomoc, ač Rudá armáda stála na druhém břehu Visly, nezbývalo veliteli povstání generálu Boru-Komorowskému než podepsat v sídle generála SS Ericha von dem Bach-Zelewského kapitulaci. Dohoda zajišťovala povstalcům po složení zbraní právo být jako řadoví vojáci převezeni do zajateckých táborů; do zajetí se tak dostalo na 15 000 obránců Varšavy. Němci však odmítli dát souhlas k tomu, aby ve Varšavě mohlo zůstat civilní obyvatelstvo, a tak 650 000 obyvatel Varšavy, kteří přežili povstání, bylo eskortováno buď na nucené práce do Německa, nebo do koncentračních táborů.Příštího dne po podepsání kapitulace byla z rozkazu Adolfa Hitlera Varšava srovnána se zemí. Speciální oddíly podminovávaly dům za domem a poté je vyhazovaly do povětří. Tak bylo zcela zničeno 58 % všech varšavských budov a částečně dalších 17 %. Historické budovy byly zničeny z 90 % a zcela likvidovány byly komunikace, vodovod a plynovod. Varšava měla podle Hitlerova rozkazu zmizet z povrchu zemského.Jeden z účastníků záchranných prací později uvedl: "Kdo viděl jeden dům vypálený a druhý zbořený, viděl vlastně celou dnešní Varšavu. Na předměstí je možné ještě tu a tam vidět nějaký dům, který se jakžtakž zachoval. Čím blíže k centru města, tím je takových domů méně a v centru stojí jen skelety vypálených budov, jejichž zdi občas vydržely požáry."

Německá ofenziva v Ardenách neúspěšná 16. prosinec 1944. Bez konzultace s vrchním velitelem vojsk na západní frontě maršálem Gerdem von Rundstedt, který se mezitím snažil vytvořit plynulou frontu od Waalu až k hornímu Rýnu, žádal Adolf Hitler na vrchním velitelství wehrmachtu operaci, která měla vést k postupu přes Maasu k Antverpám a ke znovudobytí Bruselu (nesla jméno Wacht am Rhein - Stráž na Rýně). Podle Hitlerova názoru byli Spojenci po bitvě u Arnhemu ( 17. 9.) natolik vyčerpáni, že jedním rozhodným úderem by bylo možno dosáhnout "velkého účinku". Rychlý postup měly zajistit dvě tankové armády, které si měly opatřovat pohonné hmoty především v nepřátelských skladech benzinu. Za nimi postupující pěchota byla tvořena nově složenými "divizemi lidových granátníků" o síle kolem 200 000 mužů. Luftwaffe byla pověřena podporovat ofenzivu pomocí 2000 bombardérů a stíhaček. Hitler předložil svou koncepci velícím generálům ve svém hesenském hlavním stanu, Orlím hnízdě. Vyslovil se přitom zásadně proti jejich návrhu postupných kroků s obkličováním jednotlivých spojeneckých jednotek.Vzhledem k mlze a sněhu nemohlo spojenecké letectvo operovat, takže když německá skupina armád A pod velením maršála Modela vyrazila s využitím momentu překvapení 16. prosince do útoku, pronikla až ke Stavelotu. Tam však 6. tanková armáda SS pod vedením SS-obergruppenführera "Seppa" Dietricha uvázla v blízkosti štábu americké 1. armády a skladu pohonných hmot. U St.

66

Vith došlo k boji mezi 8. americkým sborem a esesáckou divizí Leibstandarte Adolf Hitler. Ranění američtí vojáci, kteří padli do zajetí, byli u města Malmédy postříleni z kulometů. Německá 5. tanková armáda byla sice zprvu úspěšnější a prorazila 21. 12. u St. Vith spojenecké pozice, ale ani její jednotky stanoveného cíle nedosáhly a zastavily se několik kilometrů od břehů řeky Maasy. Hlavní roli v německém neúspěchu sehrála houževnatá obrana amerických výsadkářů na důležité silniční křižovatce Bastogne. Spojenci brzy překonali překvapení z nečekané protiofenzivy a nasadili do boje posily. Navíc se zlepšilo počasí, což dovolilo také spojeneckému letectvu zasáhnout do boje. Tím se německé předpoklady zcela zhroutily. Generál Patton rozkázal svým tankovým jednotkám, aby se přesunuly z oblasti Met k severu. Ty prolomily německou frontu a dosáhly Bastogne. Německá ofenziva se naprosto zhroutila.

Zimní ofenziva v Polsku 12. leden 1945. O týden dříve, než bylo plánováno (o urychlení žádal Stalina premiér Churchill, jenž chtěl ulehčit spojeneckým vojskům v Ardenách), vyrazila sovětská vojska z baranovského předmostí na Visle a zahájila dobývání Východního Pruska na severu, útok na Berlín ve středu a obsazování Slezska na jihu fronty. Útok vedly 1. běloruský front (maršál Žukov) a 1. a 4. ukrajinský front (maršál Koněv a generál Petrov). O den později se přidala i vojska 2. a 3. běloruského frontu, útočící na Narvu. Od Baltského moře po Dunaj se postupně do ofenzivy zapojilo sedm frontů Rudé armády o síle pěti milionů vojáků, 62 000 děl a raketometů, 10 500 tanků a samohybných děl a 8200 letadel. Pod mohutnou palbou sovětského dělostřelectva se hroutily německé obranné linie a postavení. Průlom německé fronty ve středu Polska, kudy útočila vojska 1. běloruského frontu maršála Žukova v rámci varšavsko-poznaňské operace, otevřel Sovětům cestu na Varšavu (osvobozena 17. 1.), Čenstochovou, Lodž, Radom a Krakov (osvobozen 19. 1.). Během několika dnů byla německá skupina armád A zcela rozbita. Armády 2. a 3. běloruského frontu pak odřízly Východní Prusko od zbytku Německa. 26. ledna dosáhly jednotky Rudé armády pobřeží Baltu severně od Elblagu. Němečtí uprchlíci, kteří se zde shromáždili ve statisících, byli odkázáni na cestu po moři. Lodě válečného námořnictva, nákladní lodě a parníky Kraft durch Freude dopravovaly civilisty a raněné vojáky do Dánska a severozápadního Německa. K evakuaci bylo použito i několika výletních lodí, které mohly při jedné plavbě naložit asi 10 000 lidí.Vojska 2. běloruského frontu pronikala stále dál do Východního Pruska a útočila severním směrem; 3. běloruský front útočil jižněji a 23. 1. překročil řeky Deime a Pregolu. Vojska 1. ukrajinského frontu vstoupila do Slezska, zatímco jednotky 1. běloruského frontu maršála Georgije K. Žukova dosáhly 29. 1. hranici Německa a poté prolomily německá postavení u Frankfurtu nad Odrou. Zároveň vytvořily předmostí u Kostrzyna. Podle Hitlera byla vina za zhroucení východní fronty jen na generálech. Proto pověřil velením nad nově zřízenou skupinou armád Visla Himmlera, který měl za každou cenu uzavřít mezeru v obranné linii. Tím ovšem jen uspíšil porážku - generály opovrhovaný Himmler neměl ani ponětí o řízení válečných operací a podle toho vypadaly jeho rozkazy.

Jaltská konference Velké trojky 4. únor 1945. V Jaltě na Krymu začala konference na nejvyšší úrovni za účasti Franklina D. Roosevelta, Winstona Churchilla a J. V. Stalina. Úkolem setkání bylo stvrdit dosavadní výsledky předcházejících jednání mezi Spojenci, dohodnout společnou strategii závěrečných bojů v Evropě a připravit uspořádání poválečného světa. Stranou

67

nezůstaly ani problémy kolem ukončení války v Asii. Aby bylo Japonsko rychle poraženo, měl do války vstoupit také SSSR. Roosevelt a jeho poradce Harry Hopkins byli k dosažení tohoto cíle ochotni učinit Sovětskému svazu některé ústupky, s nimiž byl Churchill nucen souhlasit, aby se Velká Británie nedostala do politické izolace. Navíc získal SSSR postupem Rudé armády ve východní a jihovýchodní Evropě silné pozice, takže mohl tamní situaci plně ovlivňovat ve svůj prospěch. Zasahování Moskvy bylo nejzřetelnější v Rumunsku a Bulharsku. V Polsku a Československu naproti tomu působily politické síly, jež se snažily najít řešení, které by vyhovovalo jim i západním státům. V neposlední řadě měla Jaltská konference rozhodnout o budoucí pozici Francie, což leželo na srdci zvláště de Gaullovi. Stejně jako v Teheránu došlo i v Jaltě několikrát k dvoustranným rozhovorům mezi Stalinem a Rooseveltem, s jejichž výsledky byl Churchill seznamován až dodatečně. Nakonec se však Spojenci dokázali shodnout na společném postupu. Výsledky týdenní konference lze shrnout do šesti bodů:1. SSSR souhlasil se svoláním zakládací konference OSN do San Franciska na 25. duben 1945. Vymohl si přitom, že dostal jako jediný stát v této organizaci tři hlasy (dodatečný hlas pro Ukrajinu a Bělorusko).2. Dva nebo tři měsíce po kapitulaci Německa vstoupí Sovětský svaz do války proti Japonsku. Za to dostane zpět Kurilské ostrovy a jižní část Sachalinu, která připadla Japonsku roku 1905, kromě toho získá také železniční a přístavní koncese v Mandžusku, zatímco čínská suverenita na tomto území zůstane zachována. Roosevelt by k tomu měl získat souhlas generalissima Čankajška.3. Východní hranicí Polska bude Curzonova linie. Jako kompenzaci dostane Polsko na severu a na západě ,,podstatný územní přírůstek", který bude dohodnut na mírové konferenci s novou polskou vládou. Ta bude vytvořena ze členů prokomunistického, tzv. Lublinského výboru a demokratických vůdců exilových Poláků; takto vzniklá vláda pak vypíše svobodné volby.4. Tři světové velmoci vítají společnou vládu dohodnutou 1. listopadu 1944 mezi maršálem Josipem Brozem-Titem a předsedou jugoslávské exilové vlády Ivanem Šubašiçem a zřízení regentské rady v Jugoslávii.5. Tři velmoci se zavazují pomoci státům dosud závislým na ose Berlín - Řím při "řešení jejich vleklých politických a hospodářských problémů, zejména při vytváření budoucího systému vlády, který bude představovat zastoupení všech demokratických částí obyvatelstva".6. Stalin stáhl své dosavadní výhrady vůči účasti Francie na budoucí vojenské vládě v Německu. Francie dostane okupační zónu, která bude vyčleněna z území dosud určeného pro Velkou Británii a USA.Pokud šlo o německé reparace, požadoval Stalin celkem 20 miliard dolarů, z toho 10 miliard pro SSSR, definitivně však měla rozhodnout pro tento účel vytvořená komise. Reparace měly být prováděny demontáží, dodávkami jednotlivých výrobků a "využitím německé pracovní síly". Spojenci byli pověřeni odstraněním německého militarismu, zničením nacismu a převzetím kontroly nad Německem, jehož rozdělení mělo být ještě podrobně stanoveno.Zatímco Roosevelt a Churchill považovali výsledky jednání za pozitivní a zdůrazňovali své přesvědčení, že SSSR zachová dohodě věrnost, zazněla v americkém Kongresu a v britské Dolní sněmovně kritika ústupků učiněných Sovětskému svazu. O Československu padla v Jaltě zmínka pouze v souvislosti s informacemi Sovětského svazu o vedení příštích vojenských operací ve střední Evropě; ani to však nebylo předmětem polemiky, kterou ostatně nikdo

68

nepředpokládal. Československo bylo totiž považováno za bezkonfliktní oblast, kterou nebude třeba se zvlášť zabývat. Svědčí o tom i krátká zmínka v amerických přípravných materiálech: "Vztahy československé vlády s vládami britskou a sovětskou jsou vynikající a nepředstavují žádný problém. . . Nemáme v současnosti žádnou otázku, kterou by bylo třeba v souvislosti s Československem vznést . . ." Konference v Jaltě byla předstupněm postupimské konference ( 17. 7.).Přestože ke konkrétnímu dělení světa mezi vítězné mocnosti v Jaltě nedošlo, stala se později symbolem rozdělení zájmových sfér Západu a Východu.

Spojenecké nálety zničily Drážďany

13.-14. únor 1945. Po náletu na Berlín 3. února, který si vyžádal 22 000 mrtvých, se v noci z 13. na 14. únor staly cílem spojeneckého bombardování Drážďany. O bombardování rozhodl neutuchající odpor německé armády; spojenecké velení chtělo otřást morálkou obyvatelstva a tím i oslabit odpor vojáků na frontě. O letecký útok na zázemí německých armád žádalo i velení Rudé armády. Večer 13. února udeřila na Drážďany první vlna tisíce britských a kanadských bombardérů Lancaster. Po svržení nákladu pum nad historickým jádrem města vypukla ohnivá bouře. Druhá vlna letadel doletěla nad město 14. února v 1.30 a svrhla své bomby na dosud nezasažené obytné čtvrti. Byla přerušena dodávka elektrického proudu, záchranné oddíly zasahovaly v naprostém zmatku.V poledne 14. února došlo ke třetímu útoku. Za dva dny zničil oheň přibližně 20 km2 plochy města, mj. celé historické centrum. V žáru ohně nemohly poskytnout útočiště ani protiletecké kryty, ani břehy Labe. Počet obětí náletů je nejasný, odhady se pohybují od 60 do 200 tisíc.

Američané překročili Rýn přes most u Remagenu 7. březen 1945. Plukovník Carl Timmermann se svými vojáky 9. obrněné divize 3. sboru 1. americké armády generála Hodgese se 2. 3. probil pohořím Eifel a zamířil k Rýnu, když předtím jeho jednotky přerušily spojení mezi německými vojsky bránícími Bonn a vojsky na levém břehu Rýna. Rychlým postupem dosáhli američtí vojáci města Remagenu, ležícího mezi Kolínem a Koblenzem. Zde narazili na proslulý Ludendorffův most přes Rýn, vedoucí do tunelu na pravém břehu řeky. Most - jeden z mála dosud nezničených - byl podminován a měl být vyhozen do povětří. Rychlost postupu amerických vojsk však znemožnila provedení tohoto plánu. Americká vojska přešla přes most a ocitla se poprvé na pravém břehu Rýna. Generál Eisenhower ihned vydal rozkaz upevnit získané předmostí a rozšířit je. Němci se ještě pokusili most u Remagenu zlikvidovat letecky, ale spojenecká protivzdušná obrana most uhájila. 17. března se sice most vlivem přetížení zřítil, ale američtí ženisté ho ihned nahradili pontonovým mostem. Předmostí u Remagenu sloužilo jako jeden z nástupních prostorů k útoku na Severoněmeckou nížinu.Německá fronta na západě se stále více rozpadala. Adolf Hitler zdůvodňoval spojenecké úspěchy zradou německých generálů; řadu z nich odvolal a jiné povýšil na jejich místo. Tak např. Albert Kesselring vystřídal Gerda von Rundstedt a Hans Krebs Heinze Guderiana.Generál Dwight D. Eisenhower se v této situaci rozhodl změnit cíl spojeneckého postupu. Přenechal Berlín rychle postupující Rudé armádě a prodloužil postup amerických armád na jih směrem na Linec. Svou roli přitom sehrála i mylná

69

představa, že Němci vybudovali tzv. Alpskou pevnost, která by mohla ještě dlouho klást odpor.

Hitlerův "Nero-Befehl" 19. březen 1945. Podle jedné legendy prý dal císař Nero roku 64 rozkaz zapálit Řím, aby ho mohl obnovit podle svých představ o kráse. Adolf Hitler jako by Nerona následoval: vydal rozkaz, podle něhož měla armáda na ústupu ničit německá města i obydlí. Hitler prohlásil ministru zbrojení Albertu Speerovi: "Když je válka ztracena, je ztracen také národ." Proto nařídil: "Všechna vojenská, dopravní, spojovací, průmyslová a zásobovací zařízení a podniky na území Říše, které by mohl nepřítel v průběhu boje jakkoliv použít, musí být zničeny." Speer Hitlera před důsledky tohoto nesmyslného rozhodnutí varoval.

Invaze na Okinawu

1. duben 1945. Ostrov Okinawa je největší, téměř 100 km dlouhý ostrov prstence souostroví Rjúkjú, táhnoucího se od jihu Japonska až k Tchaj-wanu. Je vzdálen necelých 560 km od Kjúšú - nejjižnějšího z velkých ostrovů Japonského souostroví. Od roku 1879 byla Okinawa jednou z prefektur japonského císařství. Protože profil ostrova je příhodný pro stavbu letišť a v mnoha jeho hlubokých zálivech jsou vhodná místa pro přístavy, uvědomili si Japonci strategickou hodnotu ostrova a dokonale ho opevnili. Okinawu bránilo 100 000 japonských vojáků. Proti nim v rámci operace Eisberg nasadili Američané 183 000 mužů na 1200 lodích; operace Eisberg byla tedy srovnatelná s vyloděním v Normandii - operací Overlord. Dnem vylodění na Okinawě byl 1. duben - Velikonoční neděle. Vylodění začalo v 8 hodin ráno a do večera vybudovali Američané předmostí 1,5 kilometru hluboké, obsazené 60 000 muži. První týden postupovaly invazní jednotky velice rychle. Poté však narazili Američané na japonský obranný systém, na jehož likvidaci museli vynaložit tři měsíce urputných bojů. Japonci se dokonce pokusili o několik protiútoků, při nichž použili i pilotů kamikaze. Během dvou týdnů ovládli Američané slabě hájenou severní polovinu Okinawy a 17. dubna začalo válečné námořnictvo i pozemní dělostřelectvo s mohutným útokem na zbývající část ostrova. Byla to největší koncentrace dělostřelecké palby během války v Tichomoří; vypáleno bylo na 20 000 výstřelů. Ani tato masivní dělostřelecká příprava však Japonce nezlomila a většina amerických útoků byla odražena. Unavené výsadkové jednotky byly postupně nahrazovány čerstvými silami. Bylo jich třeba, protože Američané museli vynaložit všechny síly na dobytí japonských obranných postavení, především na vrchu Maeda. Do poloviny června byla japonská armáda prakticky rozbita a vojáci dopouštějící se brutálního násilí na civilistech ustupovali k jižnímu pobřeží. Poslední rozkaz jejich velitele generálporučíka Ušidžimy je kategoricky vyzýval, aby "bojovali do posledního muže a zemřeli pro věčnou věc oddanosti císaři". Poslední bojovníci se soustředili do velitelské jeskyně generálporučíka Ušidžimy, kde 22. června ráno požádal velitel se svým zástupcem jednoho z vojáků, aby je podle rituálních zvyklostí sťal. Poté se zastřelilo šest zbývajících členů štábu bývalé 32. japonské armády. Téhož dne byla nad ostrovem vztyčena americká vlajka. Boje však ještě neskončily, stovky japonských vojáků se skrývaly v jeskyních, mnoho civilistů spáchalo sebevraždu. I když Američané houževnatě prohledávali

70

celý ostrov, nepodařilo se jim objevit a likvidovat všechna střediska japonských obránců ostrova. Oficiálně skončily boje o Okinawu 2. července 1945; padla tak poslední mohutná bašta japonské armády mimo Japonské ostrovy. Japonci v bojích o Okinawu potopili 36 a vážně poškodili 360 spojeneckých lodí a zničili 8000 letadel. V bojích na ostrově zahynulo 39 000 spojeneckých vojáků. Japonské ztráty ovšem byly nesrovnatelně větší; vedle ztráty své největší bitevní lodi Yamato přišli o 137 000 vojáků; boje na Okinawě zaplatilo životy 100 000 civilistů.

Vznikla vláda Národní fronty

4. duben 1945.V osvobozených Košicích složila do rukou prezidenta dr. E. Beneše slib první poválečná čs. vláda, nazývaná vládou Národní fronty. Byla vytvářena na poradách v Moskvě, kam přiletěl prezident Beneš s dalšími londýnskými politiky 17. března 1945. Tímto faktem, jakož i silným vlivem českých komunistů, opírajících se o mocnou záštitu - J. V. Stalina a SSSR - bylo určeno nejen složení vlády, ale i její program, nazývaný podle místa vyhlášení Košický vládní program. Ten vycházel z představ komunistů o výstavbě centralizovaného státu s plánovitě řízeným hospodářstvím, což přinášelo řadu podstatných změn do politické, hospodářské i sociální oblasti.Téměř třetinu míst v nové vládě zaujali komunisté; týkalo se to především důležitých resortů vnitra, zemědělství a informací. Z vlády byl vyloučen domácí odboj, který komunisté neměli pod kontrolou. V čele nové vlády byl Zdeněk Fierlinger, jeho náměstky byli Josef David, Klement Gottwald, Viliam Široký, Jan Šrámek a Ján Ursíny, ministrem zahraničí byl Jan Masaryk, národní obrany generál Ludvík Svoboda, vnitra Václav Nosek, spravedlnosti Jaroslav Stránský, informací Václav Kopecký.Časová působnost této první čs. poválečné vlády byla striktně omezena - její činnost končila ustavením prvního Národního shromáždění. Vláda zůstala spolu s prezidentem v Košicích až do 8. května. Poté větší část ministrů podnikla triumfální cestu z Košic přes Banskou Bystrici, Bratislavu a Brno do Prahy, kam dorazila 10. května. Toho dne odpoledne byla zahájena její první schůze, věnovaná vztahům k České národní radě.

Kapitulace německých armád

7.-8. květen 1945. Přestože Hitlerův poslední nesmlouvavý rozkaz zněl "vést boj fanaticky, vynalézavě, všemi prostředky", bylo koncem dubna jasné, že válka je ztracena. 26. dubna zahájila Rudá armáda útok na Berlín a již 28. dubna se území Berlína, ovládané německými vojsky, zmenšilo na pásmo dlouhé 16 km a široké jen 2-4 kilometry. 2. května Berlín padl. Mezitím se americká armáda pod velením generála Eisenhowera dostala dunajským údolím až k Linci a další americké jednotky stály na čs. hranicích. 30. dubna, v den své sebevraždy, jmenoval Hitler svým nástupcem velkoadmirála Dönitze, jenž začal z velitelství německých vojsk ve Flensburgu poblíž dánských hranic vyjednávat se Spojenci o příměří.Zároveň v noci z 30. dubna na 1. květen odevzdal náčelník německého generálního štábu generál Krebs Goebbelsovým a Bormannovým jménem sovětskému velení žádost o klid zbraní v Berlíně, aby bylo možno začít jednat o

71

příměří. Oba tyto návrhy však byly odmítnuty s tím, že Německo má jedinou možnost: bezpodmínečnou kapitulaci.Velkoadmirál Dönitz posléze pochopil, že další pokusy o zmírnění tohoto zásadního rozhodnutí nemají smysl a začal proto jednat se Spojenci o bezpodmínečné kapitulaci. Hlavním cílem jeho vyjednávání bylo nejen zastavit nesmyslné plýtvání životy a materiálními hodnotami, ale také umožnit evakuaci co největšího počtu vojáků a civilistů z východních oblastí - Kuronska, Pomořan a Východního Pruska - do centrálních oblastí Německa a zabránit tak jejich zajetí Rudou armádou. 23. května však byl Dönitz i se svou vládou britskými vojáky zatčen. Bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil byla podepsána 7. května v hlavním stanu generála Dwighta Eisenhowera v Remeši; za Německo ji podepsali generálplukovník Alfred Jodl, generáladmirál Hans-Georg von Friedeburg a generál letectva Wilhelm Oxenius. Za Spojence podepsalo dokument osm generálů, maršálů a admirálů: C. A. Spaatz, W. B. Smith, H. M. Burrough (USA), F. E. Morgan a J. M. Robb (Velká Británie), I. Čerňajev a I. A. Susloparov (SSSR) a F. Sevez (Francie). Protože však sovětské velení trvalo na podpisu kapitulačních dohod v Berlíně, podepsal o den později bezpodmínečnou kapitulaci ve štábu sovětských vojsk generála Žukova v Berlíně-Karlshorstu generál polní maršál Wilhelm Keitel a s ním opět generáladmirál Friedeburg a za luftwaffe generálplukovník Hans-Jürgen Stumpff. Tuto úplnou kapitulaci přijali za Spojence maršál Georgij K. Žukov, maršál letectva Arthur William Tedder (Velká Británie), generálplukovník Carl Andrew Spaatz (USA) a generál Jean de Lattre de Tassigny (Francie). Ukončení všech bojových akcí bylo stanoveno na 8. květen 23.01 a platilo pro všechny německé jednotky. Od těch dob se Den vítězství oslavoval na Západě 8. května a na Východě 9. května.Ve skutečnosti však bojovaly některé jednotky v Kuronsku, Východním Prusku, Chorvatsku, ČSR a na Krétě ještě o den déle v naději, že se probijí na to území Německa, jež ovládali západní spojenci. Poslední výstřely druhé 2. války v Evropě padly 11. 5. u Milína nedaleko Příbrami.

Květnové povstání 5.-9. květen 1945. Praha byla posledním z hlavních měst evropských států, které ještě nebylo osvobozeno od nacistů. Stalo se tak proto, že hlavní nápor Rudé armády směřoval přes Varšavu na Berlín, zatímco americká armáda se musela po dosažení čs. hranic ( 21. 4.) na základě dohody mezi Eisenhowerem a Stalinem zastavit na čáře Karlovy Vary-Plzeň.Mezitím začala propukat v řadě moravských a poté i českých měst živelná povstání, vyvolaná zprávami o krachu Třetí říše a postupující Rudé armádě. První takové povstání vypuklo již 1. května v moravském Přerově, to ale okupanti velice brutálně potlačili. Povstání však propukala i na dalších místech, zvláště ve východních a středních Čechách i na jižní Moravě.Mezitím se na akce proti okupantům systematicky připravovalo hned několik různě politicky orientovaných skupin. Byla to nejen Česká národní rada, ale i vojenské velitelství Alex (generál Slunečko), Bartoš (generál Kultvašr), odbojová organizace Rada tří i různé partyzánské skupiny.V Praze vypuklo spontánní povstání 5. května 1945. Po 11. hodině došlo k prvním útokům proti německým vojákům a civilistům. Německá policie a poté i armáda se pokusily situaci zvrátit násilím. To již začala jednat Česká národní rada v čele s předsedou profesorem Albertem Pražákem, jež se spojila s vojenským velitelstvím Bartoš, protektorátní policií i pracovníky rozhlasu. Právě

72

na rozhlas směřoval největší německý nápor. Ve 12.33 zazněla éterem výzva všem vlastencům, aby přišli bránit pražský rozhlas, ohrožený Němci. Ta se stala signálem k rozšíření bojů nejen po celé Praze, ale i v řadě dalších českých měst. Velitel zbraní SS v Čechách a na Moravě generál Pückler oznámil, že z rozkazu K. H. Franka potlačí povstání vojensky a že v tomto směru již vydal patřičné rozkazy. Zanedlouho přišla s oficiálním prohlášením i Česká národní rada, jež sdělila, že se ujímá moci v Českých zemích do příchodu prezidenta republiky a čs. vlády. Zatímco prvního dne se povstalcům podařilo získat většinu pražských mostů a nádraží, zhoršila se 6. května situace poté, co do bojů v Praze zasáhly jednotky zbraní SS z benešovského cvičiště. V té chvíli se do bojů vložila též 1. divize Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Vlasova pod velením generála Buňačenka; její jednotky zničily německé dělostřelecké baterie ostřelující Prahu ze Strahova a obsadily Smíchov. 8. 5. velení skupiny armád Střed vydalo svým jednotkám rozkaz zahájit rychlý ústup k americkým liniím. V 16 hodin 8. 5. pak velitel německých vojsk v protektorátě generál Toussaint podepsal s představiteli ČNR a vojenského velitelství Bartoš Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil. Většina německých jednotek poté zahájila ústup z Prahy směrem k americkým liniím. Výjimku tvořily jen oddíly SS, podřízené veliteli zbraní SS na území protektorátu generálu Pücklerovi, které nadále bojovaly ze všech sil a daly se na ústup z Prahy až 9. května pod tlakem přijíždějících tankových jednotek Rudé armády.Vydán první Benešův dekret 19. květen. Byl vydán první z takzvaných Benešových dekretů v osvobozené republice (nepočítáme-li dekret o nové organizaci vlády a ministerstev v době přechodné, vydaný 2. 4. v Košicích) - dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Dekret zaváděl termín "státně nespolehlivá osoba", což byly osoby národnosti německé či maďarské a dále "osoby, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně ČSR". Majetek těchto osob byl dán pod národní správu; na tento dekret pak navázal dekret prezidenta republiky č. 12 z 21. 6. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.

Letecké útoky na japonská města

26.-28. květen 1945. Kobercové nálety amerických bombardérů zničily Tokio a Jokohamu. Spojenci útočili na velká města z dobytých ostrovů i z palub letadlových lodí. Na konci r. 1944 se americké letectvo zaměřovalo především na japonské továrny vyrábějící letadla a letecké motory. Protože účinek těchto náletů na snížení bojeschopnosti japonských ozbrojených sil nebyl dostatečně rychlý, začala být z iniciativy generála Curtise E. LeMaye uplatňována taktika nočních kobercových náletů na osídlené oblasti a města, při nichž letadla shazovala z menších výšek zápalné bomby a bomby naplněné napalmem.

Postupimská konference zahájena

73

17. červenec 1945. Předvídaje budoucí potíže, napsal Winston Churchill již v červnu H. Trumanovi: "Pohlížím s hlubokými obavami na ústup americké armády k linii vymezující na středním úseku vaše okupační pásmo, jehož vinou sovětská moc pronikne do srdce západní Evropy. Doufal jsem, že toto stažení... bude doprovázeno vyřešením řady významných záležitostí, jež by se staly základem světového míru." Bylo stále zřejmější, že je třeba, aby si vedoucí představitelé spojeneckých států vyjasnili jak přetrvávající problémy, spojené s ukončením války, tak i formy spolupráce po válce. Proto se Velká trojka sešla na zámku Cecilienhof v Postupimi nedaleko Berlína. Dvanáctičlennou delegaci USA vedl prezident Harry S. Truman, v čele osmičlenné sovětské delegace byl J. V. Stalin a ve vedení sedmičlenné britské delegace se vystřídali Winston S. Churchill a (po volbách) Clement R. Attlee. Konference trvala do 2. srpna a delegace se sešly na třinácti plenárních zasedáních. (Jednání byla od 25. do 28. 7. přerušena v důsledku voleb ve Velké Británii.) Výsledky jednání byly shrnuty do závěrečného protokolu, jenž má 21 bodů; devět se týká právního, politického a ekonomického řešení německé otázky, další jsou věnovány globálním problémům, na jejichž brzkém vyřešení měly zájem všechny tři zúčastněné strany (např. vytvoření Rady ministrů zahraničních věcí, přijímání nových členů do OSN, problémům s válečnou kořistí, postavení Rakouska, Maďarska, Rumunska a Bulharska, otázkám Íránu i černomořských úžin).V Postupimi se již projevilo zhoršení vztahů mezi západními velmocemi a Sovětským svazem. Ještě před začátkem oficiálních rozhovorů se Trumanovi podařilo získat Stalinův souhlas se vstupem SSSR do války proti Japonsku. Stalin přislíbil, že SSSR tak učiní do tří měsíců po ukončení války v Evropě. Bez větších komplikací prošlo i vytvoření Rady ministrů zahraničních věcí. Při jednání o Německu bylo potvrzeno dřívější rozhodnutí, že základní pravomoci v jednotlivých pásmech budou mít velitelé příslušných okupačních armád. Německo sice bude pokládáno za jeden hospodářský celek, nebude však prozatím vytvořena ústřední německá vláda a zemi bude spravovat Spojenecká kontrolní rada, složená ze čtyř velitelů okupačních jednotek. Dohoda předpokládala decentralizaci německých ekonomických kartelů, syndikátů a trustů, demilitarizaci, denacifikaci a demokratizaci německé společnosti. Velká trojka potvrdila i rozhodnutí postavit německé válečné zločince před mezinárodní tribunál. I když jednání o těchto otázkách nebyla jednoduchá, podařilo se dosáhnout dohody. Ke krizi však došlo při projednávání otázky německých reparací, západních hranic Polska a postavení bývalých spojenců Německa. Situaci nakonec zachránil kompromisní návrh státního tajemníka USA Jamese F. Byrnese. Podle něj byla dohodnuta jen rámcová formulace závěrů z jednání o reparacích: každá okupační mocnost bude odebírat reparace z vlastní zóny a SSSR navíc dostane 25 % demontovaných průmyslových zařízení ze západních zón. Dále byl přijat sovětský návrh průběhu západní polské hranice na linii řek Odra-Nisa; definitivní hranici měla potvrdit až mírová smlouva s Německem. V této souvislosti Velká trojka vyslovila souhlas i s vysídlením německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Stalin jako ústupek stáhl sovětský požadavek na zavedení mezinárodní kontroly v Porúří a žádost o volný přístup k Středozemnímu moři černomořskými úžinami. Ostře však odmítl americkou a britskou kritiku, že v záležitostech Polska, Maďarska a Bulharska SSSR nedodržuje jaltskou Deklaraci o osvobozené Evropě, a dal najevo, že nemíní tolerovat zasahování USA a Velké Británie do oblastí, jež považoval za sovětskou sféru vlivu. Válečné spojenectví se stávalo minulostí ...

74

Atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki

6./9. srpen 1945. Přes stálý postup Spojenců v Tichomoří se Japonsko zdráhalo přijmout bezpodmínečnou kapitulaci. Americký prezident Truman byl zneklidněn, neboť vysoké americké ztráty při dobývání Okinawy (7613 padlých a 31 907 raněných) mohly při delších bojích nebezpečně narůst, zejména až se Spojenci vylodí na japonských hlavních ostrovech, kde je očekávaly více než 2 miliony dobře vyzbrojených japonských vojáků. Od začátku května vedli sice někteří japonští politici nižšího řádu opatrné pokusy o sjednání míru se Spojenci (přes tradiční partnery Švédsko a Švýcarsko), ale stoupenci míru byli stále v menšině proti zastáncům ,,boje až do konce". Stupňující se nálety na Tokio a další japonská města (konec května, začátek června) sice posílily pozici vyjednavačů, takže se jejich návrhy nakonec začala zabývat i Nejvyšší rada pro vedení války; 6. června však tato rada přijala verdikt ,,bojovat až do posledního muže". Za této situace se museli Američané rozhodnout, jak co nejrychleji ukončit válku na Dálném východě. Aby zabránil velkým americkým ztrátám, rozhodl Truman, že k definitivnímu zničení japonského odporu použijí Spojené státy nově vyvinutou atomovou bombu. Úkol svrhnout první atomovou bombu připadl letcům 509. smíšené skupiny 20. letecké armády. Bombardér B-29, který pilot plukovník Tibbets pojmenoval po své matce Enola Gay a jehož posádku spolu s Tibbetsem tvořilo 12 mužů, vzlétl 6. srpna ve 2.35 z ostrova Timian a vydal se nad Hirošimu, jež byla vybrána jako první cíl pro atomovou bombu. Bombometčík major Tom Feerebee dostal v 8.13 rozkaz, aby atomovou bombu, nazvanou Little Boy, svrhl. O 2 minuty 17 sekund později byla bomba svržena a za 43 sekund vybuchla 600 metrů nad Hirošimou, kde došlo k ohnivé bouři o rychlosti 1200 kilometrů za hodinu; všeničící žár trval více než 6 sekund. Do vzdálenosti 1,5 kilometru od epicentra výbuchu se hroutily zdi a ještě v oblasti do čtyř kilometrů vypukly vlivem tepelné vlny požáry. Radioaktivní záření mělo smrtící účinek do okruhu jednoho kilometru od místa výbuchu. Počet mrtvých podle prvních zjištění dosáhl 78 150, k tomu ještě přibylo 13 939 nezvěstných a 9284 raněných. (Celkový počet obětí první atomové bomby se odhaduje na 150 až 200 tisíc.)V Japonsku vzbudil útok obrovský zmatek. Císař i Nejvyšší rada pro vedení války byli neprodleně informováni, nikdo však přesně nevěděl, co zkázu způsobilo. Japonská vláda navíc čekala na reakci Moskvy; Sovětský svaz však vyhlásil 8. srpna Japonsku válku a jeho Dálněvýchodní armáda zahájila útok do Mandžuska. Japonská vláda se přesto nemohla odhodlat ke kapitulaci - odpor vojáků byl příliš silný.Prezident Truman se proto rozhodl svrhnout další atomovou bombu. Za primární cíl byla určena Kókura, náhradním cílem bylo Nagasaki.9. srpna po třetí hodině ráno odstartoval letoun Bock's Car, jehož velitelem byl kapitán Frederick Bock, s účinnější, plutoniovou bombou, pojmenovanou na počest W. Churchilla Fat Man (Tlouštík). Protože doprovodný stroj s fotografickými přístroji neodstartoval a nad Kókurou byla špatná viditelnost, zamířil Bock nad Nagasaki - přístavní město s 200 000 obyvateli. V 11.01 byla bomba svržena; vybuchla 600 metrů nad zemí a zabila přes 30 000 lidí. Až poté se rozhodla japonská Nejvyšší rada přijmout kapitulaci.

Japonci se vzdávají

75

14. srpen. Po druhém svržení atomové bomby na Japonsko byla kapitulace císařství neodvratná; přesto však japonská generalita stále odmítala bezpodmínečnou kapitulaci a chtěla formulovat podmínky, za nichž by se bylo Japonsko ochotno vzdát. Jelikož nemohlo být dosaženo jednoty uvnitř vlády, byl - v rozporu se všemi zvyklostmi - požádán o rozhodnutí císař Hirohito. Ten se vyslovil pro ukončení války. Prohlásil: ,,Dospěl jsem k závěru, že pokračování ve válce znamená zničení národa, prodlužování krveprolití a krutostí . . . Ukončení války znamená jedinou cestu k obnově světového míru a záchraně národa před utrpením, jemuž je nyní vystaven."Přes vyslanectví v Bernu a Stockholmu bylo Spojencům 10. srpna sděleno, že Japonsko je připraveno ke kapitulaci, avšak s dodatkem, že výsostná práva císaře nesmějí být dotčena. Odmítavá odpověď z USA přiměla japonskou vládu k dalšímu několikadennímu jednání. Císař však byl odhodlán ke kapitulaci i při ztrátě své suverenity; proto pronesl 14. srpna projev, ve kterém oznámil svým poddaným kapitulaci a vyzval je, aby "statečně snášeli nesnesitelné". Projev byl nahrán na desku - bylo totiž nemyslitelné, aby císař promluvil k národu přímo. Deska byla ve středu 15. srpna přehrána v tokijském rádiu. Ještě předtím (13. 8.) však musel císař čelit vzpouře mladých štábních důstojníků, vedených majorem Katanakou, kteří chtěli zničit desku s císařovým projevem, uvěznit hlavní stoupence kapitulace a izolovat císařský palác. Nepodařilo se jim však získat podporu generality a museli se svých plánů vzdát. Princové z císařského rodu mezitím odletěli do Číny, aby oznámili konec bojových akcí japonským armádám na kontinentě, v Singapuru, v Mandžusku a na jiných bojištích. Obyvatelstvo Japonska a japonští vojáci v zajateckých táborech slyšeli poprvé hlas svého císaře, jenž oznamoval porážku a kapitulaci. Suzukiho vláda poté podala demisi a nastoupila vláda v čele s Naruhiko Higašunim, která měla za úkol podepsat kapitulační listinu. 18. srpna vyzval proto generál Douglas MacArthur spojenecké velitele, aby upustili od dalších operací v Tichomoří. Deset dnů poté se začaly na japonských ostrovech vyloďovat spojenecké jednotky ( 2. 9.).

Nacisté před soudem

14. listopad 1945. V Norimberku - ve městě, kde nacisté r. 1935 vyhlásili nechvalně proslulé rasové zákony - začalo přelíčení s 24 hlavními německými válečnými zločinci. Souzeny však byly i různé nacistické organizace, především NSDAP, SS a gestapo. Předsedou tribunálu byl britský soudce sir Geoffrey Lawrence, tribunál tvořili soudci z USA, Francie a SSSR. Žalobci Robert H. Jackson (USA), Roman Ruděnko (SSSR), Hartley W. Shawcross (Velká Británie) a François de Menthon (Francie) přečetli postupně čtyři body obžaloby: 1. spiknutí za účelem zmocnění se vlády nad světem, 2. zločiny proti míru, 3. válečné zločiny, 4. zločiny proti lidskosti. Z těchto zločinů byli obžalováni Hermann Göring, Rudolf Hess, Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel, Ernst Kaltenbrunner, Alfred Rosenberg, Hans Frank, Wilhelm Frick, Julius Streicher, Walther Funk, Hjalmar Schacht, Karl Dönitz, Erich Raeder, Arthur Seyss-Inquart, Baldur von Schirach, Alfred Jodl, Franz von Papen, Feitz Sauckel, Albert Speer, Konstantin von Neurath, Hans Fritzsche a Gustav Krupp von Bohlen und Halbach.

76

Robert Ley spáchal před zahájením přelíčení sebevraždu; smrt Martina Bormanna nebyla prokázána, a proto byl souzen v nepřítomnosti. Jelikož majitel zbrojního koncernu Krupp již nebyl pro stáří schopen se přelíčení účastnit, byl proces proti němu zastaven. Obžalovaní v úvodních řečech vesměs prohlašovali, že nejsou vinni. Protest obhájců, že soudní dvůr není k procesu příslušný, protože nemá žádnou mezinárodněprávní oporu, byl odmítnut. Pozornost vzbudilo prohlášení Rudolfa Hesse, jenž z taktických důvodů předstíral ,,duševní chorobu". Proces pokračoval až do října 1946.

Zájmy velmocí v Koreji

8. září 1945. Americká vojska se vylodila v jihokorejském Inčchonu (dříve Čemulpcho) a za několik dní jmenovala v Soulu vojenskou vládu. Vytvořila tak protiváhu Sovětům, kteří v srpnu vstoupili do severní Koreje a zřídili v Pchjongjangu Výkonný výbor korejského lidu a Revoluční lidový kongres. Přítomnost obou velmocí v Koreji vyplývala z Postupimské dohody, v níž byla stanovena 38. rovnoběžka jako hranice obou zón. Velmoci měly zajistit stabilizaci poměrů a podpořit samostatnost země, která byla od roku 1910 pod japonským panstvím. Obě mocnosti ujišťovaly, že jejich cílem je, aby civilní správu v Koreji co nejdříve převzali příslušní představitelé korejských stran s perspektivou sjednocení obou částí země ( červen 1950).

Rozpory se prohlubují 11. září 1945. V Londýně se sešli ministři zahraničí pěti velmocí - USA, Velké Británie, Francie, SSSR a Číny -, aby v souladu se závěry konference v Postupimi ( 17. 7.) projednali přetrvávající sporné otázky a připravili mírové smlouvy s bývalými evropskými spojenci Německa - Itálií, Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a Finskem. Ministři však nebyli schopni dospět k jednotnému postoji v těchto otázkách, což signalizovalo prohlubování rozporů velmocí v přístupu k poválečnému uspořádání světa. Problémy vyvolával především postoj Sovětského svazu. Návrh na uzavření smluv s Bulharskem, Rumunskem a Maďarskem, předložený sovětským ministrem zahraničních věcí Vjačeslavem Michajlovičem Molotovem, vycházel z existujícího stavu a petrifikoval všechny vnitropolitické změny, k nimž v těchto zemích došlo a jež se odehrály v režii Moskvy, o což se postaraly jak místní komunistické síly, tak i přítomnost Rudé armády na území těchto zemí. Americký státní tajemník James Byrnes naproti tomu požadoval, aby v těchto zemích proběhly svobodné volby a byly ustaveny demokratické vlády podle vzoru Polska. Rozpory byly tak silné, že žádná dohoda nebyla přijata. Jak výbušné bylo napětí, naznačuje Byrnesova provokativní otázka: ,,Co vlastně chápe pan Molotov pod pojmem demokracie?" Když potom Vjačeslav Molotov požadoval vyloučení Francie a Číny z jednání o východoevropských otázkách, byla cesta k řešení přijatelnému pro Spojené státy uzavřena. Konference skončila bez výsledku.

Dohoda tří velmocí

16. prosinec 1945. Po neúspěšné londýnské konferenci ministrů zahraničí ( 11. 9.) se setkali ministři zahraničí Velké Británie, SSSR a USA v Moskvě, tentokrát však bez zástupců Francie a Číny, aby se znovu pokusili o dojednání mírových smluv s bývalými spojenci Německa. S výjimkou požadavku na stažení

77

sovětských vojsk z Íránu byly všechny další sporné otázky vyřešeny pomocí oboustranných kompromisů: 1. Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov souhlasil s přijetím vždy dvou nekomunistických ministrů do vlád Bulharska a Rumunska. 2. SSSR byl pozván, aby se podílel na kontrole atomových zbraní prostřednictvím OSN. 3. SSSR rezignoval na podíl na okupaci Japonska a souhlasil, aby USA až do odzbrojení posledního japonského vojáka umístily v Číně vlastní jednotky. USA a SSSR se navíc dohodly na pětiletém přechodném období pod sovětsko-americkou kontrolou k vytvoření demokratické vlády v Koreji. Po ukončení konference 28. 12. prohlásil ministr zahraničí Spojených států James Byrnes v rozhlasovém projevu, že dosažené dohody jsou spravedlivé.

78