7

Pracujeme v oblasti duchovního doprovázení. Právě tady jsme v posledních měsících v mnoha rozhovorech nápadně často narazili na nějaký

problém ve vztazích s rodiči. Postupně jsme si začali čím dál víc uvědomovat, jak mnoho dospělých lidí je pozna-menáno zraněními, která jim v dětství způsobili jejich otcové a matky. Proto jsme se rozhodli své zkušenosti z rozhovorů společně konzultovat, zaměřit se na vlastní vztahy s rodiči a své reflexe prohloubit četbou. Z tohoto úsilí vznikla kniha, kterou právě držíte v ruce. Protože pojednává o traumatech synů a dcer, považovali jsme za důležité, aby knihu psali společně muž a žena, každý s vlastní zkušeností a pohledem na věc. Bývá obtížné a většinou i neuspokojivé, když muž píše o ženě a nao-pak. Je to pochopitelné. Přestože píšeme o traumatech spojených s otci a matkami druhých lidí, činíme tak vždy na pozadí vlastních zkušeností a traumat i na zákla-dě zážitků proměny a uzdravení, ke kterým nám bylo umožněno dospět.

Jedno z východisek naší knihy vystihuje výrok Fried-richa Nietzscheho: „Které dítě nemá důvod plakat kvůli svým rodičům?“ My všichni – i ti, kteří už sami mají děti – jsme dcerami a syny. Všichni si s sebou neseme své rodinné příběhy a sami jsme součástí historie druhých lidí. Náš životní příběh, který nás od samého začátku spojuje s vlastními rodiči, má dvě strany. Pozitivní,

8

příjemnou, a negativní, bolestnou. Následující kapitoly pojednávají především o bolestných stránkách vztahů rodičů a dětí, o traumatech způsobených otci a mat-kami a o možnostech, jak je léčit. Jsme přesvědčeni, že jde o ústřední životní téma. Jestli najdeme vlastní životní stopu, nebo se necháme vláčet svou minulostí, závisí na tom, jak vyléčíme svá zranění z dětství. Jen ten, kdo se smíří s vlastní minulostí, kdo ze svých ne-úspěchů a chyb neobviňuje své rodiče, je schopen obje-vit možnosti, které se v něm skrývají. Všechna zranění, která jsme kdy utrpěli, můžeme pochopit jako šanci k nalezení nejniternější podstaty vlastní osoby. Když si uvědomíme, jaký byl náš vztah k rodičům, co z něj nás posílilo a co zranilo a oslabilo, může se nám otevřít nej-hlubší tajemství našeho skutečného Já. Když se odváží-me prozkoumat vlastní zranění, objevíme v nich také pozitivní zdroje, které jsme dostali od svých rodičů. Rodiče nás přece pouze nezraňovali, také nám hodně dali. A my máme podíl na jejich příběhu, na jejich nadá-ních a schopnostech. Vyčítat celý život svým rodičům traumata z dětství znamená odřezávat se od vlastních kořenů. A bez kořenů se nedá růst.

Zranění jsou branou k našemu vlastnímu jádru. Navzdory všem traumatům je toto jádro neustále v nás, nepoškozené a zdravé. Pokud ho nalezneme, namísto obviňování rodičů a lpění na svých zraněních v nich zahlédneme své vlastní bytí, své původní Já. K tomuto nezfalšovanému jádru můžeme dospět uvědoměním si svých dětských přání a snů. Můžeme se ptát, jaká život-ní stopa se ukrývá v mém dětském přání stát se zední-kem nebo pekařem. V přání stát se zedníkem se může skrývat touha vytvořit prostor, kde se lidé budou cítit doma. V obraze pekaře se může zrcadlit potřeba udělat

9

život ostatních příjemnější, sladší. Vlastní životní stopu můžeme také objevit připomenutím si svých dětských her. Třeba žena, která si jako děvčátko nejraději hrála s panenkou, krásně ji oblékala a pečovala o ni, vyjadřo-vala touto hrou svou touhu starat se a pečovat o druhé. Svou životní stopu můžeme také najít prostřednictvím oblíbených pohádek a příběhů, které jsme jako děti rádi poslouchali a četli. Jistou dívku od dětství fascinovali lidé na okraji společnosti. Její životní stopa, její cesta k podstatě vlastního Já, spočívala v přijetí těch, které společnost odmítla.

Cílem této knihy je pomoci čtenářům, aby poznali sebe sama díky poznání svých zranění, která utrpěli v dětství. Vytěsňování minulosti nikomu nepomůže. Kdo svá zranění ignoruje, toho ovládnou a svou život-ní stopu ztratí. Můžeme se domnívat, že žijeme svůj život, a ve skutečnosti jen opakovat traumata svého dětství. Naše zranění nás často ovládají. Uvědomění si vlastních zranění však nestačí, je třeba vidět i pozitivní zdroje, prameny, z nichž naše duše mohla od dětství čerpat, a také sny, v nichž se vyjadřovala podoba naše-ho skutečného Já. Jestliže se dostaneme do kontaktu se svou podstatou, kterou jsme dostali od Boha, rozkve-teme. Bude v nás proudit nová energie a budeme cítit, že život stojí za to, že se můžeme radovat z jeho jedi-nečnosti. Zda jsme skutečně našli svou životní stopu, poznáme podle toho, že v nás proudí životní energie a že z nás také vyzařuje. Pokud například naše životní stopa spočívá v péči o druhé, pak nás taková práce baví a těší. Jestliže ale pomáháme druhým proto, abychom se vyhnuli svým zraněním a jen ohlušili vlastní bolest z nedostatku životní podpory, pak se rychle unavíme, vyčerpáme a vyhoříme.

10

Naším záměrem není rodiče obviňovat, ale smířit se s nimi. Psychoterapeut Bert Hellinger, který hodně přemýšlel o spletitosti zdravých a nemocných vztahů v rodinných systémech, právem kritizuje postoj mno-hých lidí, kteří chtějí vyléčit svá traumata a očekávají, že se svých problémů zbaví ventilováním a vybitím zlosti na rodičích. Hellinger trvá na tom, aby rodiče zůstali ctěni a respektováni. To neznamená, že se na ně máme dívat růžovými brýlemi. I oni mají své nedostat-ky. Ne vždy nám dali to, co jsme potřebovali. Přes to všechno nemá smysl je obviňovat. Naopak, měli by-chom jim děkovat za všechno dobré, co jsme od nich dostali a načerpali. Rodiče představují naše kořeny, z nichž dnes žijeme. Bez těchto kořenů by náš strom života uschl.

Abychom dokázali přijmout a využít to, co jsme od svých rodičů dostali, je důležité porozumět jim, jejich omezením i jejich osobnímu příběhu. Jestliže svým rodičům porozumíme, nebudeme je odsuzovat. Budeme chápat jejich chování v souvislostech příběhů celé rodiny. Můžeme je přijmout i s tím, co nám nedali a čím nás zranili. Ten, kdo svým rodičům stále něco vyčítá a svaluje na ně zodpovědnost za svůj život, nikdy nedospěje k vnitřní a vnější podobě svého Já, nikdy nenalezne stopu cesty vedoucí k životu. Mnoho lidí se domnívá, že zabývat se vlastními zraněními a vystavo-vat se emocím s nimi spojenými je zbytečné. Jsou pře-svědčeni, že důležitější je řešit aktuální problémy. Jistě, existují lidé, kteří mají tendenci v minulosti nacházet stále nová zranění a stále se jimi zabývat. Tento postoj jistě nevede k životu. Ale bylo by stejným omylem se domnívat, že současné konflikty můžeme řešit bez předsudků. Nejen konflikty, ale i běžná setkání s lidmi

11

vnímáme na základě předchozích zkušeností. Například to, jak vnímáme autoritu, závisí podstatně na našich zkušenostech s otcem. A slova a pohledy lidí, po jejichž náklonnosti toužíme, budeme vždy vnímat skrze brýle bolestivých zážitků na pozadí svých „mateřských trau-mat“. Pokud je nepoznáme a nevyrovnáme se s nimi, budeme je nevědomě předávat dál. Jak dobře ví psy-chologové, základní zákon našeho chování zní: zraně-ní, která jsme neintegrovali, opakujeme. Vyhledáváme situace podobající se traumatickým scénám z dětství. V této souvislosti mluví Sigmund Freud o „nutkavém opakování“: Ačkoliv se chceme chovat lépe než náš otec, způsobujeme stejné traumatizující zkušenosti jako on. Například jako muž, kterého jeho matka zklamala. Nevědomě se bude chovat tak, aby svou ženu donutil „zklamat jej stejně, jako se cítil frustrovaný svou mat-kou“�. Podobně vyhledávají lidé situace, v nichž budou svými manžely, šéfem, svým přítelem nebo přítelkyní zraněni stejně jako svými rodiči. I pohled do historie nám ukazuje, jak lidé, kteří byli v dětství traumatizová-ni, v dospělosti vybíjejí svůj vztek, a jaké to má násled-ky. Zpravidla to jsou zraněné děti, které svá zranění často brutálním způsobem předávají dál, aniž by se od nich osvobodily. Podobně existují „obětní beránci“, kteří sami sobě ubližují, nebo se cítí dobře v roli obětí. Ale i v roli obětí jsou současně pachateli. Protože jako oběti brání lidem ve své blízkosti žít život, který by je naplňoval.

� Horst-Eberhard RichteR: Eltern, Kind und Neurose. Die Rolle des Kindes in der Familie. Hamburg, �969, s. ��2.

12

Spirituální impulzy

V této knize se nechceme zabývat jen psychologic-kou dimenzí dětských traumat, ale také jejich spiritu-ální stránkou. Ano, psychologické poznatky je třeba brát vážně. Avšak nechceme zůstat jen u nich. Reflek-tujeme-li spirituální dimenzi, ptáme se především, jak může setkání s Božím slovem vyléčit naše duševní zranění. Projdeme a vyložíme si přitom čtyři klasické příběhy o rodinných vztazích, které nám nabízí Bible: vztah otce a dcery (Mk 5), vztah matky a dcery (Mk 7), vztah otce a syna (Mk 9) a matky a syna (Lk 7). V těchto čtyřech příbězích vystupuje Ježíš jako terapeut ujíma-jící se otce, matky, dcery i syna. Další klíčové otázky, které nás následně budou zajímat, zní: Jak nám může meditace těchto příběhů o uzdravení pomoci k pocho-pení a léčení našich vlastních dětských traumat? Jak můžeme i dnes na sobě zakusit Ježíšovu léčivou sílu? Jaký je rozdíl mezi psychoterapií a duchovním dopro-vázením? Musíme jít se svými traumaty za terapeutem, nebo je také možné jít za Ježíšem? Jak můžeme skrze setkání s Ježíšem zakusit své vlastní Já a najít svou nejvlastnější životní stopu? Má Ježíš něco společné-ho s odkrytím naší vlastní podstaty? Co má na mysli C. G. Jung, když nazývá Ježíše nejčistším archetypem bytostného Já?

Nesmíme Ježíše zneužít jako kouzelníka, který se nás má jen rychle dotknout a bezbolestně nás zbavit našich zranění. Biblické dějiny spásy, v jejichž centru stojí Ježíš jako terapeut, nám ukazují spíše způsoby, jak můžeme svá traumata proměnit a v setkání s ním najít svou vlastní podobu. Ježíš v těchto příbězích postupuje jako zkušený terapeut. A zároveň působí

13

ze svého vnitřního spojení s Bohem, který je skuteč-ným zdrojem spásy a uzdravení. Způsob, jímž Ježíš přistupuje v biblických příbězích k otci, matce, synovi a dceři, nám ukazuje, jak můžeme zacházet s vlast-ními dětskými traumaty. Když se dobře podíváme na jeho příběhy, odkryjeme možnosti svého uzdravení a kroky k autentickému životu. Získáme pocit jistoty, že k uzdravení nemusíme dojít jen vlastními silami. Uzdravení se spíš děje v nás, když své vztahy promě-ňujeme ve světle biblických příběhů a když se se svými zraněními obracíme na Ježíše Krista. Jeho léčivý Duch se nás dotýká, napřimuje a vysílá na cestu, na které můžeme dospět k našemu vlastnímu povolání a kde rozkvete naše skutečné a nezraněné Já.

Duchovní dimenze našich traumat a jejich uzdrave-ní se týká ještě jednoho problému. Zkušenost s našimi rodiči podstatně formuje náš obraz Boha. Není příliš smysluplné přemýšlet o obrazu Božím čistě teoreticky. Nejprve se musíme podívat, jak náš obraz Boha vznikl, proč se stále nevědomě držíme obrazu trestajícího, své-volného a kontrolujícího Boha, proč v našem podvě-domí vládne Bůh účtů a výkonu. Zda a nakolik v Bohu poznáváme a můžeme milovat svou opravdovou mat-ku a skutečného otce, závisí na zkušenostech s naši-mi rodiči. Také naše duchovní cesta má svůj počátek ve zkušenostech z dětství. Mnozí svou spirituální cestu pokládají za pouhé naplnění očekávání rodičů nebo Boha. Tyto představy jsou spojeny s velkým očekává-ním od nich samých. Ve svém duchovním životě chtějí všechno dělat správně. Taková spiritualita ale nepřiná-ší život, svobodu a volnost, ale úzkost, strach a snahu Bohu i ostatním dokazovat svou cenu.

14

Byť jsou duševní zranění bolestná, jsou i příležitos-tí k duchovnímu růstu. Tam, kde jsme zraněni, se nemůžeme skrývat za zdánlivě dokonalou fasádu. Poranění rozbíjejí naši masku, za kterou se tak rádi schováváme nejen před lidmi, ale i před Bohem. Tam, kde jsme nejniterněji poraněni, tam jsme také otevření a nasměrováni k Bohu. Naše zranění ukazují k Bohu. Ukazují nám, že sami sobě nemůžeme pomoci. Jsme odkázáni nejen na pomoc dalších lidí, ale nakonec také na Boží pomoc. Podstatné je, abychom po Bohu jen nechtěli, aby nás rychle uzdravil. Naše zranění nás má vůči Bohu otevřít a stát se vstupní branou k jeho milosrdenství. Když se smíříme s vlastní bolestí a před-ložíme ji uzdravující Boží lásce, přestaneme obviňovat své rodiče za to, že se nám málo věnovali. Dokážeme se smířit s vlastními zraněními. Skutečnost, že nejsme vnitřně nasyceni, nás udržuje bdělé a živoucí. I za to můžeme být vděční, protože právě tento vnitřní hlad nás nutí hledat takovou lásku, ve které se znovu nesta-neme závislí na lidech. Náš hlad a žízeň může utišit koneckonců jen Boží nekonečná a neohraničená láska.

Vliv raných traumat v dospělosti

Naše problémy v rodině, společenství, v práci a v kontaktu se spolupracovníky a přáteli mají často svůj původ ve zkušenostech z dětství. Jestliže jsme jako děti nezažili otce, který by posílil naše sebevědomí, naši vnitřní oporu a páteř naší osobnosti, budeme mít potíže s autoritou. Za každou autoritou budeme vidět jen sna-hu připravit nás o svobodu a znepříjemnit nám život. Pokud nám bude chybět sebedůvěra, stěží dokážeme čelit konfliktům. Stále se jen budeme srovnávat s ostat-

15

ními a přizpůsobovat se jim. A když se sami dostaneme do situace, ve které bychom měli být autoritou, s velkou pravděpodobností se budeme chovat ne autoritativně, ale autoritářsky. Znám ženu, která nenašla u matky pocit bezpečí a ochrany, po kterém v hloubce svého srdce toužila. Tato žena celý svůj život hledá náhradní matku. Těch, které miluje, se snaží křečovitě držet, aby neztratila jejich zájem. Je ochotna zcela se vydat matce církvi, instituci, univerzitě nebo firmě, jenom aby zaku-sila lásku, kterou jako dítě postrádala. Ale tím od sebe i ostatních požaduje příliš a dostává se do bludného kruhu osamělosti. Pozornosti, po které touží, nikdy nedosáhne. Protože její touha je nekonečná, tato žena znovu a znovu prožívá zklamání.

Uvědomění si svých zranění se v žádném případě nesmí stát důvodem k výmluvám ve smyslu: „Protože mi chybí tato zkušenost, chybí mi sebedůvěra a v životě se mi nedaří. Nemůžu jinak.“ Je třeba, abychom pře-vzali zodpovědnost za svůj život a smířili se se zraně-ními, která jsme si odnesli z dětství. Jen tak se naše zranění mohou stát zdrojem života. Jen tak, jak řekla Hildegard von Bingen, se naše zranění promění v per-ly. Když víme o svých zraněních, můžeme lépe rozumět sami sobě. Neodsuzujeme sami sebe za to, že reaguje-me citlivě. Chápeme, že s těmito zraněními jsme citliví, náchylní k nemocem a úzkosti vůči autoritě. Porozu-mění nás osvobozuje od sebekritiky.

Ale nesmí zůstat jen u porozumění. Je třeba, aby-chom ve svých zraněních odkryli své obdarování, perlu, která náš život činí hodnotným. Ve zranění se skrývá příležitost. Pokud jsme v dětství nedostali dost péče, stali jsme se citlivými vůči lidem, kteří trpí nedostatkem

16

lásky. A protože naše potřeba po lásce a blízkosti není nasycena, vydali jsme se na duchovní pouť. Nespokojí-me se s tím, že jsme si zařídili svůj vlastní život. Zůstává-me živoucími ve své touze po Bohu. Svou životní stopu odkryjeme právě ve svých zraněních – jsou příležitostí k rozpoznání a naplnění našeho charismatu. Tak se negativní zkušenost proměňuje ve zdroj požehnání – pro nás samé i pro ostatní.

Spletité vztahy mezi rodiči a dětmi

Není žádným překvapivým zjištěním, že vztahy mezi dětmi a rodiči jsou složité. I rodiče, kteří chtějí dát svým dětem to nejlepší, se neubrání přenášení vlastních dět-ských zkušeností na své syny a dcery. Můžeme se zmínit o ženě, která se v dětství trápila tím, že otec upřednost-ňoval její krásnější sestru. Pokud tuto zkušenost v sobě nezpracuje, velmi snadno se bude chovat jako matka, která svou dceru žárlivě kontroluje a ponižuje. Těžko bude snášet, že se její dceři dostává pozornosti, po které sama dříve tak toužila. Takto zraněná matka ve své dceři nevidí vlastní dítě, ale sestru, se kterou celý život soupe-řila. Na takové zranění lze reagovat i jiným způsobem. Když matka do dcery promítá sebe sama, krása dcery má kompenzovat její vlastní neúspěchy v této oblasti. Dcera má hrát roli jejího zástupce a prožít to, co mat-ka neprožila. Existuje mnoho dalších komplikovaných vztahů mezi rodiči a dětmi. Matka nebo otec mohou své dítě chápat jako náhradu za vlastní matku nebo vlast-ního otce. Jindy může matka vůči dceři prožívat pocit viny, který pochází z jejího vztahu s matkou. Jiná žena potřebuje dceru, aby byla milována. Dcera jí má věnovat všechnu lásku, kterou postrádala u rodičů. Její láska je

17

však spojena s nenaplněnou potřebou být bez výhrad milována a přijímána. Svou dceru tak používá k nasyco-vání vlastních potřeb a nedává jí to, co opravdu potřebu-je. Naopak od ní čerpá a přetěžuje ji tím.

Existuje celá řada příkladů takových vztahů: Když otec chápe dceru jako náhradu za manželku (nebo mat-ka syna za manžela), vzniká mezi nimi silné emocionální a erotické pouto, které synovi nebo dceři brání žít tak, jak by sami chtěli. Rodiče zde své děti používají k naplňování vlastních neuspokojených potřeb. Jiní rodiče promítají do dětí část sebe sama, své ideální Já, které sami neu-skutečnili. V takovém případě musí dítě zástupně prožít to, co rodiče nesměli nebo nemohli. Rodiče mohou také do dítěte promítnout negativní část svého Já. Z dítěte se stává obětní beránek, na něhož rodiče nakládají bře-meno, které bude nevědomě vláčet s sebou. Smutným příkladem jsou případy, kdy rodiče promítají do dítěte to, co sami na sobě nemohou vystát. Místo, aby se vysta-vili pravdě a své vlastní konflikty vyřešili, přenášejí je na syna nebo dceru. Avšak dítě, z něhož se stal obětní beránek za nezvládnuté problémy a vytěsněné konflikty rodičů, je buď těžce deprivováno, nebo trpí neurotický-mi způsoby chování. K jinému druhu zranění dochází, je-li dítě používáno rodiči jako spojenec, jako přítel nebo přítelkyně, nebo jako důvěrník či důvěrnice. Když matka nebo otec používají dítě jako zbraň proti druhému rodi-či, takto zneužívané dítě si jen těžko může vybudovat vlastní identitu. Navíc mu hrozí, že ve hře na zneužívání bude v dospělosti samo pokračovat2.

2 Srov. k tomu např. Horst-Eberhard RichteR: Eltern, Kind und Neurose. Die Rolle des Kindes in der Familie. Hamburg, �969, s. 89–252.

197

oBsah

ÚVOD .............................................................................................................5

Spirituální impulzy ............................................................................... �2Vliv raných traumat v dospělosti .......................................................... ��Spletité vztahy mezi rodiči a dětmi ....................................................... �6

�. ZRANěNí ZPůSOBENá MATKAMI .................................................... �9

Zranění dcer způsobená matkami ........................................................22Zranění synů způsobená matkami ........................................................25Vliv zranění způsobených matkami v dospělosti .................................29

2. ZRANěNí ZPůSOBENá OTCI ............................................................. ��

Zranění dcer způsobená otci .................................................................�5Zranění synů způsobená otci ................................................................�7Vliv otcovských zranění v dospělosti ................................................... �0

�. BIBLICKé PŘíBěHy A POHáDKy, KTERé SE TýKAJí VZTAHů ....��

�. VZTAH MEZI OTCEM A DCEROU: „DěVČE, ŘíKáM TI, VSTAň!“ (Mk 5,2�-��) .......................................5�

Tři role dcer ...........................................................................................57Smrt dcery .............................................................................................59Úzkost otce ............................................................................................6�Spánek proměny ...................................................................................6�„Vstaň!“ .................................................................................................66Žena s krvácením ..................................................................................69Pohádka „Pištivrátek“ ...........................................................................7�Metody duchovní práce s pohádkami a biblickými texty .....................78„Děvče, říkám ti, vstaň“ – příběh malé Ester .......................................82

198

5. VZTAH MEZI MATKOU A DCEROU: „ZLý DUCH VyŠEL Z TVé DCERy“ (Mk 7,2�-�0) ............................. 89

Terapie pro matku.................................................................................96Nasytit dítě ............................................................................................97Růst díky odmítnutí ..............................................................................99Nabídnout domov ...............................................................................�0�„Sněhurka je tisíckrát krásnější než vy“ .............................................�05Spirituální impulzy ..............................................................................���Skleněná rakev – pohádka vlastního života ....................................... ��8

6. VZTAH MEZI OTCEM A SyNEM: „MůJ SyN JE POSEDLý NěMýM DUCHEM“ (Mk 9,��-29) ........... �2�

Uzdravení otce ....................................................................................�28Exkurz: Zbitý syn vybíjí svou nenávist vůči otci na druhých .............��0Chlapec posedlý démonem ................................................................. ���Oheň a voda .........................................................................................���Také ty můžeš vyléčit svého syna........................................................ ��5A chlapec se zvedl ................................................................................ ��7„Jan Ježek“ ...........................................................................................���Biblický text v duchovním doprovázení ............................................. ���

7. VZTAH MEZI MATKOU A SyNEM: „MRTVý SE POSADIL“(Lk 7,��-�7) .....................................................�5�

„Neplač“ ...............................................................................................�58„Probuď se!“ ........................................................................................�60Osvobození ze symbiózy s matkou ..................................................... �65O Jeníčkovi a Mařence ........................................................................ �67Spirituální impulzy ..............................................................................�7�

8. JEŽíŠOVy TERAPEUTICKé METODy ............................................. �75

Uzdravování otce................................................................................. �78Uzdravování matky .............................................................................�80Uzdravování syna ................................................................................ �8�Uzdravování dcer ................................................................................�8�Význam vůle a cíle ...............................................................................�85Ježíšova ochranná strategie ................................................................�88

ZáVěR ........................................................................................................�9�