Karel Jaromír Erben

Jen málokdo z osobností národních dějin se může pochlubit takovou šíří zájmů jako Karel Jaromír Erben. Byl básníkem,

historikem, folkloristou, publicistou, politikem, překladatelem, sekretářem Českého musea a archivářem města Prahy. Zasloužil se o důkladnější poznání české středověké a humanistické literatury.

sídlo muzea na Příkopě (v letech 1847 - 1890)

Erben se narodil 7. listopadu 1811 v městečku Miletín jako syn obuvnického mistra Jana Erbana a jeho ženy Anny. Erbenova matka často churavěla a vratké zdraví po ní zdědil i syn Karel,

který byl od dětství náchylný k souchotinám. Z devíti dětí se dožil dospělého věku jen Karel a jeho o pět let mladší sestra Josefka.

Erbenův rodný dům v Milotíně

Karel projevoval už od počátku nadání pro hudbu. Naučil se hrát na klavír a později dokonce dával hodiny v zámožnějších rodinách.

Jeho matka si přála, aby byl učitelem. Její sen se však nikdy neuskutečnil, protože se Karel stranil vystupování na veřejnosti, měl

slabý hlas a nadto se při řeči zajíkal. Nejdříve navštěvoval školu v Hradci Králové a od 14 let hradecké gymnázium.

Gymnázium v Hradci Králové

Když se vrátil do rodného Miletína, ujali se ho nečekaně vrchnostenští úředníci ze zámku a dali chudému studentu menší

obnos na cestu do Prahy, aby tam mohl studovat. V hlavním městě se Erben podobně jako v Hradci Králové potýkal s bídou a vyučoval proto soukromě hudbě, aby si alespoň trochu přivydělal.

Miletínský zámek

Nejprve absolvoval jako všichni tehdejší vysokoškoláci dva ročníky filosofie, aby si pak vybral odbornou čtyřletou fakultu; v Erbenově

případě to byla fakulta právnická. V druhém ročníku studií na právnické fakultě poslouchal přednášky o diplomatice a heraldice,

které měly velký význam pro jeho budoucí badatelskou činnost.

student právnické fakultyKarel Jaromír Erben

Po dokončení studia práv vstoupil šestadvacetiletý Erben roku 1837 ke kriminálnímu soudu v Praze jako bezplatný kancelářský praktikant. Počátkem března 1839 přešel k fiskálnímu úřadu s titulem konceptního praktikanta, opět bez platu. Kancelářská

práce Erbena nijak netěšila a tak počátkem roku 1843 vystoupil ze státní služby.

Erben se zamiloval do Barbory Mečířové záhy se zasnoubili, sňatku však bránila finanční situace teprve 11. května 1842 se s Barborou “Betynkou“

Mečířovou oženil. Novomanželé se nastěhovali do Prahy, Barboru Erbenovou spojovala s manželem řada zálib, včetně veršování a zájmu o

lidovou slovesnost. Aktivně působila v pražských ženských spolcích. První dítě vzešlé z manželství byla dcera Blažena následovala jí Ladislava.

   Erben těžce nesl jeho smrt 31.3.1849 .Posledním dítětem z tohoto manželství byla dcera Bohuslava.

Třetím byl syn Jaromír, narozený 6.10.1848

sestry Ladislava a Bohuslava Erbenovy

Velký význam pro něj měla spolupráce s Františkem Palackým. Na jeho popud byl roku 1842 Erben pověřen shromážděním

materiálu pro dějiny stavů. Na tomto úkolu měl pracovat 6 let s platem 300 zlatých ročně. Za pečlivé shromažďování archivního

materiálu byl Erben roku 1846 jmenován asistentem

Vlasteneckého musea.

František Palacký

Významnou úlohu sehrál Erben za revoluce v roce 1848: 10. dubna 1848 byl zvolen, do stočlenného Národního výboru, který vznikl z původního

Svatováclavského výboru na shromáždění lidu ve Svatováclavských lázních Spolupodepsal sjezdové svolávací provolání mezi dvaceti nejvýznačnějšími českými, slovenskými, polskými a jihoslovanskými prominenty. Koncem

května ho totiž pověřil Sjezdový výbor, aby spolu s spisovatelem Lamblem, zastupoval český národ na slavnostech v Záhřebu.

město Záhřeb

V létě 1851 se stal K.J.Erben archivářem města Prahy, což mu

konečně zajistilo dostatečný příjem (1000 zl. ročně) a zároveň dostatek času pro vlastní tvorbu,

mj. pro přípravu vydání „Kytice“. Ta vyšla v únoru 1853,

téměř dvacet let po napsání „Polednice“ a patnáct let po

úspěšném „Pokladu“.

Koncem roku 1856 se u Barbory Erbenové projevila náhle choroba, na kterou zemřela 20.8.1857. K.J.Erbena postihl úděl vdovce se třemi dcerami.

Proto se záhy, z ryze praktických důvodů znovu oženil s přítelkyní své sestřenice, Žofií Mastnou. Svatba byla 15.2.1859 a 16.12. téhož roku se

v Praze narodil Erbenovi syn Vladimír, který zemřel sotva půlroční .Z manželství se narodila ještě dcera Marie, i ona však záhy zemřela.

ilustrační obrázek

Erbena stále více trápily souchotiny, které měl od dětství. K tomu se ještě přidala bolest nad ztrátou dvou dětí z druhého manželství - Vladimíra a

Marie. V únoru 1868 byl za svou badatelskou práci v oblasti české a slovanské lidové poezie zvolen členem Imperátorské společnosti

milovníků přírodovědy, antropologie a národopisu při moskevské univerzitě, poté co byl v říjnu 1867 vyznamenán rytířským křížem Danilova řádu třetího stupně od černohorského knížete Nikoly.

kníže Nikola Danilův řád

Na sklonku svého života se Erben věnoval především vydávání výborů z lidové slovesnosti a překladům ze slovanských jazyků..Mnoho práce vložil

Erben do souboru českých pohádek, jako celek vyšly až roku 1905 pod názvem České pohádky. Erben byl přesvědčen, že národní literatura by měla vycházet z etnického základu, který je obsažen v lidových písních,

pověstech a zvycích. U Erbena dostala pohádka pevný tvar, nejedná se o pouhé improvizování lidového vyprávění s nahodile řazenými motivy.

Báje a pověsti pohádky

Blížíme se ke konci života Erbenova, k podzimu 1870. Básník byl unaven

ustavičným zápasem s recidivami své plicní choroby. Koncem

září onemocněl žaludečním katarem, který se v říjnu změnil na žloutenka.

Nemoc se začátku nezdála nebezpečná, ale již v listopadu se velmi zhoršila.

19. listopadu 1870, diktuje svou poslední vůli, a 21. listopadu umírá.

Karel Jaromír Erben se díky své pozoruhodné sbírce balad a romancí Kytici, stal naším nejznámějším spisovatelem. Jeho melancholické

básně se smutným rázem a neveselými truchlivými verši často recitované ve školách, se dostaly do podvědomí dítek nejen školou povinných. Erbenova sbírka vyšla poprvé roku 1853 jako Kytice z

pověstí národních. V druhém vydání z roku 1861 rozšířil autor sbírku o baladu „Lilie“ a oddíl „Písní“. Třetí vydání vyšlo až po básníkově

smrti roku 1871.