Klidná mysl-Hugh Prather

Klidná myslHugh Prather

OBSAH

Předmluva 6

1. kapitola Jak se zbavit všeho co není láska: Základy 11

2. kapitola Jak se zbavit toho, co nám otravuje mysl 29

3. kapitola Jak se přestat upínat na emoce 59

4. kapitola Jak se zbavit trápení 78

5. kapitola Jak přestat předpovídat, co se stane Jak se zbavit iluze, že něco ovládáme a řídíme 108

6. kapitola Jak se zbavit vnitřního konfliktu 120

7. kapitola Jak se zbavit „upřímnosti” 150

8. kapitola Jak se zbavit svého ega 161

9. kapitola Jak se zbavit pocitu duchovní výlučnosti 192

10. kapitola Jak se zbavit všeho, co není láska 202

O autorovi 218

Slovník cizích slov 219

11

PRVNÍ KAPITOLA

Jak se zbavit všeho, co není láska: Základy

V našem srdci všichni cítíme ono naléhavé volání po jednoduchosti, plném prožívání daného okamžiku a po realitě. Ale v průběhu dne nás svět nutí, abychom vstoupili do války sami se sebou i s ostatními: „Zlob se na svoji minulost. Obávej se budoucnosti. Chtěj to, co nemáš. Bu nespokojen s tím, co máš. Bu důležitý. Ci se vinen. Měj pravdu. Bu znuděný.“ Jen máloco v přírodě vykazuje tuto potřebu, potřebu být něčím víc, než doopravdy je. Prostý déš, jasný svit hvězdy, nenucený let ptáků, soustředěné úsilí mravence – ti všichni jsou jen to, co jsou.

Spodní prádlo rozházené na podlaze může zničit manželství. Podívejte se ale na malé štěně, jak se mu rozzáří oči, když na podlaze spatří vaše slipy nebo kalhotky. Pro ně nejsou špinavé ponožky důvodem k ošklivé hádce, ale ke hře. Většina zvířecích mláat v sobě má něco božského. Něco, co v nich uvolňuje obrovskou svobodu. Já tvrdím, že to něco je čistota a jednoduchost a že něco takového můžeme zažít i my, lidé. Mysl, která se učí zbavovat se všeho, co není láska, se pomalu vrací k vrozené celistvosti, štěstí a jednoduchosti.

Klidná mysl

12

Tak na příklad: lidé, kteří jsou dnes součástí našich životů, jsou dnes součástí našich životů – může být něco jednoduššího? A přesto často reagujeme na ty, s nimiž se setkáme, s myslí zaplněnou konfliktem: nechceme, aby byli v našem životě, naopak bychom chtěli, aby v něm byli jiní lidé, nejsme si jistí, jestli vůbec chceme, aby byli v našem životě, nevíme, kdy to skončí, proč se to stává vždy jen nám a tak dále. Když se začneme přespříliš zabývat tím, co chceme či nechceme od druhých, co schvalujeme či neschvalujeme, přestáváme být schopni vidět dobrotu, jemnost, smutnost, záš či cokoliv dalšího, co je přítomno. Tato běžná reakce na druhé lidi a vše v našem životě nám zbytečně komplikuje život a brání nám cítit radost a mír.

Velký náklaák

Když byly našemu Johnovi dva roky, žili jsme v Santa Fe. Jednoho dne jsme spolu stáli na rohu ulice a čekali na zelenou. Když padla, objevil se na přechodu velký nákladní vůz a pomalu projížděl kolem. Rozzlobilo mě, že kvůli tomu autu nemohu přecházet a musím čekat, když v tom jsem uslyšel malého Johna, jak říká: „Velké auto.“ Podíval jsem se na něj. S pusou dokořán a očima plnýma údivu sledoval automobil. Podíval jsem se na vůz znovu. Jel tak blízko, že stačil jediný krok a mohli bychom se ho dotknout. A řekl jsem: „Ano, velké auto.“ Protože teprve te jsem ho doopravdy viděl. Vypadalo jako mateřská lo z Hvězdných válek.

Možná jsem si myslel, že tam ten nákladní vůz vůbec neměl být, nebo že to, co dělám já, je mnohem důležitější než to, co dělá řidič. A už to bylo cokoliv, tato myšlenka mi zabránila radovat se z toho, že stojím vedle svého syna a držím ho za ruku. Jedna zbytečná myšlenka! Malé děti takové myšlenky


13

téměř nemají, pokud vůbec, proto jsou obvykle tak šastné, schopné žít v přítomnosti a soustředěné.

Ptačí matka vidí lézt po větvi hada a myslí si: „To je had“. Okamžitě na něj začne nalétávat. Viděl jsem, co takový pták dokáže udělat, když had nezačne lézt dolů dostatečně rychle. Je ale naprosto jasné, co by se stalo ptáčatům, kdyby ta samá matka začala přemýšlet: „Já toho pro svět dělám mnohem víc než nějaký had.“ Nebo: „Já nemám ráda hady.“ Případně: „Co má co had dělat na stromě?“ Nebo: „Dám tomu hadovi najevo, co si o něm myslím.“

My lidé nejenže dáváme ostatním najevo, co si myslíme, ale my jim dáváme i kus svého štěstí, celistvosti a někdy i kus svého zdraví.

Klidná mysl vidí, co je. Zaneprázdněná mysl vidí, co není. Ten, kdo je přítomen, není nic víc a nic míň než člověk, který je přítomen. Dívejte se tedy na člověka, který je zde. Můžete na něj myslet, jak chcete, ale pořád to bude ten samý člověk.

Naše životy jsou naplněny zbytečnými bitvami, protože naše mysli jsou přeplněné zbytečnými myšlenkami. Neustále o něčem přemýšlíme. Neseme si s sebou smutné scény z minulosti, jako by se stále odehrávaly a neustále si v mysli přehráváme, co jsme právě udělali. Tento nadbytek myšlenek značně ovlivňuje svět, který vnímáme, a život, který žijeme. Člověk, který vidí svou matku v každé ženě, kterou potká, nedokáže v této ženě vidět ženu, kterou potkal. Jedna zbytečná myšlenka ho dovede k osamění a zajistí mu, že zemře sám. Matka, která nedokáže přijmout do svého srdce svého zetě, protože na sobě má „moc železa“ (například hromadu náušnic, piercing v nose a kdo ví kde ještě) pouze napadá vlastní schopnost milovat a být šastná. Svého zetě tím nezmění

Klidná mysl

14

a ani její dcera svého muže nepřestane milovat. Zato si může být jista, že díky těmto myšlenkám nebude mít její dcera takovou matku, jakou by potřebovala.

Poslední dva příklady ukazují, co se stane, když se negativních věcí nezbavíme. Neschopnost zbavit se jich ujídá z naší porce štěstí, kterou máme každý den k dispozici. Typickým příkladem byl pokus napsat tuto stránku.

Párky

Asi před hodinou mě syn Jordan požádal, jestli bych mu mohl udělat „párky tak, jak je vždycky dělá mamka“. Přestal jsem tedy psát a vydal se do kuchyně, kde se mě John, nyní dvacetiletý, zeptal, jestli bych se mohl podívat na podnikatelský plán, který si připravil na kurz manažerského účtování. Gayle jako dcera bankéře by normálně zvládla i tento požadavek, ale tentokrát zrovna odešla nakoupit.

„Hned jak Jordanovi udělám párky,“ řekl jsem.„Jé,“ řekl John, „uděláš mi taky?“„Ano,“ řekl jsem s jemně zatnutými zuby.S pocity rozpolcenosti, způsobenými žádostí, abych přestal

psát o laskavosti a míru, a vlastně je předvedl v praxi, se zanedlouho párky pomalu ohřívaly v kuřecím vývaru. A tak jsem se hezky v duchu litoval, že nemůžu dělat, co bych chtěl, a přemýšlel, kde jsme asi s Gayle udělali chybu, že si naši chlapci neumějí ohřát párky, jestli bylo dobře, že jsme z nich neudělali vegetariány a tak podobně.

V určitém smyslu máme všichni dvě mysli – jednu celou a plnou míru, druhou rozpolcenou a zaneprázdněnou. Já jsem v tu chvíli byl zcela jistě ve své zaneprázdněné mysli. A pak jsem si vzpomněl, co mi Gayle říkala těsně před svým odchodem: „Myslím, že bychom do té knihy měli napsat něco jako: ‚Stav


15

vaší mysli je mnohem důležitější než to, co děláte. Pamatujte na to a snažte se to dodržovat.‘“

Hm.Asi bych se tím měl především řídit já sám, že?

Kdyby bylo možné shrnout veškeré mystické učení do jedné věty, zněla by nejspíše takto: Stav vaší mysli je mnohem důležitější než to, co děláte.

Pokoušel jsem se zbavovat všeho, co není láska, dostatečně dlouho na to, abych věděl, že je to mnohem lepší, než to nedělat. I když můj mentální stav byl dobrý, nebyl jsem ani šastný, ani v klidu a míru, ani jsem se necítil celistvý. Proč mám snášet i takováhle malá trápení? Proč nejde pár drobných úkolů udělat s radostí?

Moje chyba byla přesně v tom, o čem hovořila Gayle. Považoval jsem okolnosti za mnohem důležitější než můj stav mysli. Tak te to musím otočit. Musím se těchto negativních myšlenek zbavit. Protože už mám s tímto procesem zkušenosti, vím, že se skládá ze tří kroků.

1. krok: Chceš-li odstranit vše, co ti brání zažít pocit míru a celistvosti, musíš se nejdříve na tyto překážky podívat.

Nebyl jsem nijak zvláš naštvaný kvůli párkům, ale trochu mi vadilo, že nemohu dělat, co chci, a maličko jsem vnitřně zápolil s tím, že musím vařit. Když jsem se na tyto pocity podíval hlouběji, našel jsem myšlenku – překážku: „Neměl bych dělat to, co nechci.“ Na chvíli jsem se nad tím zamyslel a uvědomil si, že tomuto tvrzení ani sám nevěřím. Neustále přece dělám hromadu věcí, které nechci. A v tomto případě jsem chtěl synům připravit jídlo a podívat se na Johnův návrh.

Takže si můžu odškrtnout první krok.

Klidná mysl

16

Než se dostaneme k druhému kroku, chtěl bych zdůraznit jeden aspekt tohoto procesu „zbavování se“, který je nezbytnou podmínkou úspěchu. Když jsem se snažil ujasnit si, co vlastně chci, všechno bych pokazil, kdybych čekal, až tuto situaci někdo (třeba Gayle nebo mí synové) nebo něco změní.

Ve chvíli, kdy si pomyslím: „Neměl bych ohřívat párky“, mohu udělat jediné: čekat, že mě před touto činností někdo zachrání. Třeba přestane jít elektřina a já budu moci prohlásit: „Chtěl jsem vám vyhovět, ale s tímhle nic nesvedu.“ Pak bych jen bezmocně potřásl hlavou a vrátil bych se ke svému psaní. Nebo by se třeba vrátila Gayle a udělala by to sama. Nebo by přišel John a řekl by: „Tati, vařil jsi nám párky celý život, te je řada na mně. Ty se vra ke svému psaní.“

Kdykoliv čekáme, že někdo nebo něco změní situaci, která se nám nelíbí, nebereme na sebe odpovědnost za stav naší mysli. Jediné, co v tomto stavu můžeme udělat, je stát se obětí a čekat na osvobození. A když čekáme na vysvobození, tak je jasné, že se nemůžeme ničeho negativního zbavit. Samozřejmě že existují skutečné oběti, ale většina z nás se staví do této role zcela zbytečně. A každý den.

Chceme-li se opět cítit celiství a spojení s ostatními bez ohledu na to, co nám den přináší, nesmíme se prostě stát obětí. Nic se nevymyká naší kontrole, protože my nic kontrolovat nechceme. Necháváme lidi i situace, v nichž se ocitáme, aby byli takovými, jací a jaké jsou. Nemáme žádnou motivaci je změnit nebo předělat. To samozřejmě neznamená, že se nám líbí, jak se lidé kolem nás chovají, ani to neznamená, že nejsme schopni bránit sami sebe a své milované před zhoubnými lidmi. Znamená to, že když se rozhodneme změnit i třeba příjemné a milé lidi, kteří se změnit nechtějí, stáváme se okamžitě oběmi jejich reakce. Každá malá reakce na naši snahu tahá za nitky našich emocí.


17

Asi vás stejně jako mě udivuje, jak často se řidiči nechávají zlákat k tomu, že to ostatním na silnici chtějí tak zvaně ukázat. Přidají razantně plyn, aby řidiči ukázali, že nemá dělat při předjíždění myšky, jindy se pověsí přímo na kufr vpředu jedoucího vozu, aby řidiči naznačili, že jede příliš pomalu, nebo vystartují za vozidlem, které právě nebezpečně vjelo do jízdní dráhy. Stručně řečeno mu to „vrátí“.

A právě tito lidé, kteří se rozhodli „vzdělávat“ řidiče za volantem, jsou klasickými oběmi. Jede se jim dobře jen tehdy, když se ostatní řidiči chovají tak, jak si oni představují. Jenže ostatní řidiči jejich představu jaksi neznají…

Nikdo se ještě nestal citlivějším či ohleduplnějším jen proto, že mu někdo vynadal nebo ho vystrašil. Nátlak naše srdce nijak nezmění, jen nás dostane do nekonečného konfliktu, který rozděluje naši mysl a vyvolá zmatek v našich citech.

2. krok: Abyste překážku překonali, musíte si být jisti, že ji chcete překonat.

Tento krok byl pro mě snadný. Chtěl jsem v klidu chlapcům uvařit párky. Chtěl jsem v klidu a míru splnit žádost svých synů. Chtěl jsem v klidu a míru přerušit svou vlastní práci. A hlavně jsem toužil po klidu a míru víc než po oné myšlence, která mi můj klid a mír narušovala. Chvíli jsem ještě zjišoval, jestli to opravdu a upřímně chci, a došel jsem k názoru, že ano.

Takže si mohu odškrtnout druhý krok.

3. krok: Chcete-li zažít celistvost, musíte reagovat celou myslí, nikoliv jen její zaneprázdněnou částí plnou konfliktů.

K tomu je třeba najít místo v našem nitru, kde taková celistvost je. Máme je všichni – je v našem srdci, kde cítíme klidné a láskyplné spojení s ostatními. A i když je v nás stále, pokud

Klidná mysl

18

ve své mysli držíme rušivé myšlenky a pokud první dva kroky neuděláme poctivě, nebudeme cítit ani celistvost ani skutečné spojení s dalšími lidmi. Jste-li ale schopni dojít do místa, kterému se říká „chrám krásy“, pak musíte odtud i reagovat a musíte si předsevzít, že již nesklouznete zpět do své staré, problémy zahlcené mysli.

A jaká je povaha tohoto předsevzetí?Je to hlavně upřímnost. Opravdu si upřímně přejete cítit se

s ostatními spojeni a jim rovni? Chcete se opravdu dívat na svůj život v klidu a míru? Opravdu toužíte po celistvosti, klidu a hlubo-kém spojení s partnerem, dětmi, rodiči, sourozenci a přáteli? Nebo byste raději své srdce trochu zadrželi? A zůstali v postavení soudce, triumfujícího člověka, který měl nebo má pravdu?

V tom je tento třetí krok poněkud ošidný: chcete-li se zbavit destruktivnějších citů a temnějších popudů, nemusíte mít plně pod kontrolou předmět vašich myšlenek, přestože si to většina lidí myslí. Ve skutečnosti není třeba ovládat myšlenky nebo city vůbec. Neválčíte přece s okolnostmi, s vaším chováním nebo chováním druhých lidí, s vašimi city, s city druhých lidí, vašimi myšlenkami či myšlenkami druhých lidí. Neválčíte vůbec. Právě naopak. Když se jich zbavíte, jste svobodní. A když zjistíte, že jste se dostali do zbytečné bitvy, tak prostě z bojiště odkráčíte.

Ukázku toho, jak tento třetí krok funguje, můžeme nalézt ve způsobu, jak prožíváme lásku. Všichni jsme už viděli příklady katastrofických důsledků rozhodnutí určitých lidí adoptovat nebo mít dítě proto, že tak chtěli získat někoho, kdo je bude milovat. Důvod, proč to nefunguje, je nasnadě. Adoptované dítě by se muselo chovat přesně tak, jak si takový rodič představuje a očekává. Ale dítě je samostatná, svébytná osobnost a podle toho také jedná. A konflikt je na světě. Sami uznáte, že konflikt a láska rozhodně není to samé. Stejně to dopadne i v případě, že se lidé rozhodnou


19

pořídit si ze stejného důvodu psa nebo kočku – skončí nešastní, protože je jejich mazlíčci zklamou.

Oba tyto scénáře jsou natolik známé, že na nich lidé snadno pochopí, o jakou chybu jde. Ale pokud se jedná o romantický vztah, lidé nezkoumají svou touhu najít někoho, kdo je bude chovat ve svém srdci, považovat je za úžasné a skvělé, sdílet jejich zájmy, uspokojovat jejich potřeby, mít oči jen pro ně a obdivovat je i v pokročilém věku. Jenže i tady je to stejné a ani tady to nefunguje, jak ukazuje křivka rozvodovosti.

Existuje řada lidí, kteří tolik milují zahradničení, že jsou schopni strávit podstatnou část dne zaléváním, okopáváním, pletím, sázením, přesazováním a dalšími podobnými činnostmi. A cítí se dostatečně požehnáni za každý pokus, každé úsilí, které vyvinou. Je radost procházet se zahradou, kterou někdo skutečně miluje.

Jak tyto požehnané vztahy mezi člověkem a rostlinou vůbec vznikají? Bylo by absurdní tvrdit, že přesně tak, jak by měly fungovat romantické vztahy mezi lidmi – člověk, který touží mít zahradu, hledá takovou, která je astrologicky zcela vyhovující – má odpovídající věk, tvar, je správně pěstěná, přinese spoustu radosti a vyhovuje jeho potřebám.

Důvod, proč zahrada přináší požehnání zahradníkovi, domácí mazlíček svému pánovi a dítě svým rodičům, partner partnerovi, je ten, že cítíme lásku: Prožíváme lásku. Ale jen tehdy, pokud my sami milujeme. Pokud sami nemilujeme, ani ten neoddanější pes, dítě nebo milenec se našeho srdce nedotkne – tak to prostě nefunguje.

Tisíce let nám písně, básně i próza vyprávějí, že láska je nádherná. Většina lidí si myslí, že být milován je nádherné. A to také je. Ale dříve než poznáme „tento láskyplný cit“, musíme sami milovat. Když milujeme, dostáváme mnohem víc než jen pocit, že nás někdo miluje. Apoštol Jan řekl:

Klidná mysl

20

„Milujte jeden druhého, protože láska je Bůh. Každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a zná Boha. Ti, kdo nemilují, nevědí o Bohu nic, protože Bůh je láska.“

A je to pravda. Když lidé milují, ponoří se do onoho citu naplno. Proto můžeme všude na světě spatřit rodiče, kteří oddaně milují své tělesně či duševně postižené děti, své domácí mazlíčky ne zrovna nejčistější rasy i své značně obtloustlé partnery. Najdeme páry tak staré, že jsou doslova samá vráska, které cítí a vidí krásu lásky vyzařující z jejich těl jako sluneční jas. Aby se něco takového stalo i vám, potřebujete vycházet ze své tiché, milující mysli, nikoliv z mysli zaneprázdněné a rozpolcené.

Tady si, prosím, uvědomte jednu věc. Nikdo z nás nedokáže prostě jedním skokem přejít od konfliktního přístupu ke světu k přístupu naplněnému až po okraj čistým souzněním a mírem. Ale je to otázka volby, můžeme se vydat bu jedním nebo druhým směrem. Můžeme pociovat rostoucí pocit vnitřní celistvosti, větší klid a mír ve vztahu k životu a lidem v něm, ale přesto občas prožívat chvíle, které nejsou tak dobré a příjemné. Co se s tím dá dělat? Snažit se co nejvíc, a hned te. Záleží na směru, kterým se ubírá náš život, ne na tom, zda jsme dosáhli nějakého dokonalého stádia procesu zbavování se všeho, co není láska. Stačí, když každý den uděláme jeden krůček správným směrem. Je to mnohem produktivnější a povzbudivější cíl než snaha o naprostou a okamžitou dokonalost.

Když chci vysvětlit, jak to vypadá, když reagujeme z hloubi srdce, a jak poznáme, když se ujme vlády konfliktní mysl, často sahám po příbězích. Tady je jeden z nich:

Běhání po chodbě

Odcházel jsem zrovna s Gayle z tělocvičny, kde jsme se byli podívat, jak náš syn Jordan hraje basketbal. Jak jsme tak


21

kráčeli dlouhou chodbou směrem k východu, proběhly kolem nás tři osmileté dívenky, živě se smály a pokřikovaly na sebe. Když probíhaly kolem muže před námi, hrubě je okřikl: „Na chodbě se neběhá!“

Jeho slova je téměř přimrazila na místě. Evidentně nechápaly, proč po takovéto chodbě, která je v podstatě nezničitelná, nemohou běhat.

Když jsme je došli, byl už onen muž z dohledu. Gayle děvčatům řekla: „Ale skákat se tu smí, to přece neříkal?“

Holčičky se okamžitě začaly smát a poskakovat. Slyšeli jsme, jak si se smíchem říkají: „Ano, neříkal, že nesmíme skákat.“

Gayle, tak jako i v jiných případech, když se jedná o děti, uviděla nevinnost a radost těchto dětí a prostě zareagovala z celé, jednotné mysli. Kdyby byla onoho muže odsoudila a řekla jim: „To je ale bručoun, proč byste tu nemohly běhat,“ dívky by se asi zase rozeběhly, ale běžely by se strachem nebo vzdorovitě, nikoliv s takovou lehkostí v srdci jako předtím. Jejich rychlost by sice vzrostla, ale jejich mysl by byla nejistá a plná konfliktů.

Když jednáme z celé své mysli, pak problémy, které jsou důležité pro ostatní, zejména pro ty, které milujeme, jsou důležité i pro nás. Rodič, který miluje své dítě, se na něj nedívá spatra nebo ho nezavrhne jen proto, že se bojí bouřky. Pokud trvale cítíme souznění s partnerem, nikdy se nedokážeme spatra dívat na jeho obavy z nedostatku peněz, na jeho strach z létání nebo řízení, na jeho strach ze stáří nebo z toho, že bude vypadat směšně. Je-li vaše reakce na partnerův strach – nebo jinou formu stresu – podráždění nebo opovržení, pak v daném okamžiku netoužíte po souznění a ani možná po přátelství se svým partnerem.

Pokud tvrdíte, že vaší touhou je pěstovat spojení s dalšími lidmi, a pak se otočíte a jednáte zcela opačně, směrem k odloučenosti, jste pokrytec. Nejdřív je třeba si přiznat, že tuto odloučenost chováte

Klidná mysl

22

ve svém srdci a na tento fakt se čestně a detailně podívat. Pak je potřeba v nás samých najít místo, kde se skrývají naše opravdové city. Je to místo souznění a štěstí a odtud šíří ven to, co je na nás neměnného.

JAK SE ZBAVIT PROBLÉMŮ

Popis tohoto procesu je možná delší než jeho vlastní realizace. Ve skutečnosti to vypadá asi takto: „Nechci, abych se musel cítit takto. Já se chci cítit takto.“ A pak lze i ty párky ohřát v klidu a míru. (Což je přesně to, co se nakonec stalo).

Nemusíte se „takto cítit“, protože to jsou vaše city. Stačí jeden rychlý, upřímný pohled a člověk si vzpomene, kde je ono místo, kde může jemně uložit své obavy a konflikty. I když obvykle je potřeba mnohem více – proto také vznikla tato kniha. Jsme lapeni ve svých pocitech (že máme vždycky pravdu, že jsme pronásledováni osudem, že jsme rozzlobeni či očekáváme to nejhorší a podobně), takže jsme zapomněli, že můžeme cítit i něco jiného. My lidé jsme již skoro přestali věřit v lásku, která trvá, závazek, který nelze nesplnit, a mír, který nelze narušit.

Zpočátku vypadá snaha zbavit se všeho, co není láska, jako marný úkol bez nejmenší naděje na úspěch. Náš život i svět je zaplněn nekonečnými problémy, kterých bychom se, jak si myslíme, velice rádi zbavili. Ve skutečnosti se ale zřídka zbavíme by jen jediného problému. Zdá se, že se prostě přesouváme od jednoho problému k druhému bez možnosti odpočinku. I během jednoho jediného dne řešíme „jeden problém za druhým“.

Naše problémy jsou pro význam lidského života tak ústředním tématem, že máme tendenci popisovat i lidi kolem nás podle toho, jaké mají problémy. Všimněte si toho, až se bude příště hovořit o někom nepřítomném. A už v pozitivním nebo negativním smyslu se bude hovořit o jeho problémech. A pro určení nás


23

samých to platí také. Máme tendenci uvažovat o své identitě, dokonce o celkovém smyslu našeho života, z hlediska obtíží, s nimiž se setkáváme.

Věříme rovněž, že dokážeme změřit, jak velké problémy ostatních lidí skutečně jsou, i když to, co je pro jednoho jen drobným problémem, může být pro druhého problémem pomalu neřešitelným.

V našem sousedství žijí dvě kočky, které se narodily a žily jako kočky divoké. Nás si adoptovaly a milují nás tak moc, že se s námi dělí o každého ptáčka, myš, krysu nebo ještěrku, kterou uloví. Odklidit tyto dary pro mě není žádný problém, ale když nejsem doma, tak pro zbytek rodiny to problém je. Na druhé straně já mám problémy některým lidem v klidu odpovídat na e-maily, zatímco Gayle to zvládá zcela hravě.

Není to tak, že by někteří lidé měli skutečně těžký život, zatímco jiné potkávalo jen to dobré. Všichni jsme viděli lidi, kteří i šokujícími tragédiemi dokázali projít v relativním klidu a míru, zatímco druhé dokáže zničit každodenní realita. V normálním dni se toho stane spousta – mysl má tedy dostatek materiálu ke zpracování - abychom si mohli říci, že máme důvod být a cítit se nešastní.

Problémy na nás útočí jen do té míry, do jaké se jimi zabýváme. Klíčem k úlevě a vnitřní svobodě není eliminace těchto vnějších problémů. Klíčem je umět se zbavit našich obvyklých reakcí na tyto problémy.

Za dvacet pět let rodinného poradenství jsme s Gayle nepřestali žasnout nad tím, jak i v nepříznivých rodinných podmínkách dokáží být malé děti šastné. Teprve dlouhé roky fyzických a emocionálních traumat dokáží tento stav narušit a zničit. Živé televizní zprávy z válečných zón, utečeneckých táborů a oblastí

Klidná mysl

24

postižených hladomorem ukazují, že i v takových neuvěřitelně hrůzných podmínkách si děti dokáží hrát a být šastné. Ale abychom poznali rozdíl mezi přístupem dětí a dospělých, musíme se podívat hlouběji.

Lisa

Koncem sedmdesátých let minulého století nás krátce po našem seznámení Jerry Jampolsky, jinak dětský psychiatr, který založil Center for Attitudinal Healing, pozval, abychom přijeli na první vánoční oslavu tohoto centra. Gayle se mnou tehdy nemohla jet, a tak jsem do velké místnosti, kde již byly všechny děti shromážděny, vstupoval sám.

To, co jsem tam viděl, mě šokovalo. Přede mnou byly děti na invalidních vozících, s berlemi, děti postižené svalovou dystrofií a Hodgkinovou nemocí, děti s amputovanými nebo paralyzovanými končetinami, či děti, které vinou chemoterapie ztratily vlasy. Rozhlížel jsem se po této místnosti plné hrůzy a uvědomil si, že tu něco nehraje. Byly tu děti různého věku, většinou mezi dvanácti a dvaceti, a tak jako na jiných večírcích, vytvářely různorodé skupinky po dvou či po třech a povídaly si spolu. Program ještě nezačal, ani večeře se ještě nepodávala, ale když jsem se tak na ně díval, uvědomil jsem si, že se tyto děti baví stejně dobře, jako by se bavily děti zdravé.

To něco, co mi nehrálo, byl jejich přístup. Místnost doslova šuměla jejich smíchem a veselým hovorem.

Po chvíli jsem si začal povídat s mladou dívkou jménem Lisa, která se posledních několik let urputně snažila prosadit mezi modelky. Nyní měla půlku těla včetně obličeje nehybnou následkem autonehody a stát mohla jen díky hliníkovým berlím, o které byla opřená. Povídali si s námi další dva dospělí. Lisa náhle ztratila rovnováhu a spadla na záda, jako když se


25

zkácí strom. Když jsme jí pomohli na nohy, měla v očích slzy bolesti. Ale usmála se a řekla: „Takhle to vypadá, když někdo spadne jako zralá švestka.“

Zralá švestka – to není zrovna duchovní jazyk. Ale co mohlo být duchovnějšího než tato dívčina reakce? Neměl jsem nejmenší představu, jakou víru Lisa vyznává. Nevím ani, zda vůbec nějaké z přítomných dětí věřilo v Boha. Ale světlo, smích a boží radost vyzařovala ze všech. Nepotřebovaly k tomu žádnou víru, jen potřebovaly žít v přítomnosti, tak jak to děti často dělají. A co pro mě bylo obzvláště poučné, že jejich uzdravené mysli jsou pro ně reálnější a důležitější než jejich poničená těla.

Chceme-li přijmout dětský přístup ke štěstí, neznamená to, že bychom se měli chovat jako děti. Měli bychom se ale naučit dívat se jako ony. Zbavit se obvyklých reakcí a úzkého, jednostranného vnímání. S úlevou a uvolněním si uvědomit, že lidé kolem nás jsou takoví, jací jsou, a že my jsme na tomto světě s nimi. „Stát se malým dítětem“ znamená jednoduše vzdát se naší potřeby posuzovat věci, měnit věci a mít za všech okolností pravdu. Tím odstraníme všechny překážky, které blokují naši schopnost těšit se, radovat se nebo přinejmenším být v klidu a míru.

Potřebujete se zbavit jen tří věcí:

- odsuzování- snahy mít všechno a všechny pod kontrolou - pocitu, že musíte mít vždycky pravdu.

Zbavte se jich a budete mít celou mysl a jiskřivé srdce dítěte.

Když už nic jiného, jsou děti velice přímé. Cítí to, co cítí; vědí, co chtějí. Jsou spojeny se svým středem, svou přirozenou podstatou. Ale ani děti nejsou dokonalé a nezranitelné. Vlastně jsou mnohem

Klidná mysl

26

zranitelnější, než si většina rodičů připouští. Dobře si pamatují všechna dobrá i negativní ponaučení, která jim život přinesl a rodiče připravili. Zejména jsou schopny vnímat a přebírat silné nevyslovené obavy a strachy dospělých, s nimiž žijí.

Když se nyní podíváte na své mládí, určitě si vybavíte, jak jste jako děti viděli, že určitý postoj k životu jednoho nebo obou vašich rodičů nebyl správný. A možná si vzpomenete, jak jste si umiňovali, že vy takovou chybu nikdy neuděláte. A jako dospělí nyní zjišujete, že říkáte přesně ona slova, nebo děláte přesně ty věci, kterých jste se chtěli vyvarovat. Přebíráte vzory, i když víte, že byly špatné! A přesně to jsem myslel onou zranitelností dětí. Jako dospělí se můžeme vědoměji pustit do procesu zbavování se všeho, co nám škodí, a vpustit zase do svých myslí pocit míru a pohody.

Možná, že znáte dítě, které velice záhy začalo silně projevovat svoje názory a snažilo se svoje okolí ovládat. Nemám na mysli ony dvouleté despoty, kteří zkouší sílu slovíček „ne“ a „nebudu“, protože za těmito slovy není skryta žádná hořkost nebo hluboký žal. Tyto děti se prostě jen snaží „převzít vedení“, což je dobré a nezbytné stadium jejich vývoje. Mám na mysli děti, které si již v překvapivě raném věku osvojí nenávist a odsuzování. Potřeba ovládat je spojena s pocitem, že musí mít vždy pravdu. Nelíbí se vám, co vidíte, a tak to chcete změnit. Vlastně si myslíte, že je to vaše morální povinnost.

Pokud jste takové děti viděli, pak víte, že ztratily spojení se svým základním pocitem štěstí a jistoty. Naučily se pochybovat o druhých a aplikují ten samý přístup samy na sebe. A jakmile začnou pochybovat samy o sobě, začnou si myslet, že musí samy sebe i ovládat, kontrolovat. Nejsou spolehlivé a zcela přirozeně spolehlivý není ani nikdo jiný.

Když naši mysl ovládne odsuzování a pocit, že máme a musíme mít vždy pravdu, začneme si bez ohledu na věk myslet, že víme,


27

jak by měl svět vypadat. Naše pozornost je ale zaměřena mimo nás samé. Připadá nám divné „dívat se do svého srdce“, dokonce z toho máme možná i strach. Je to již dávno, co jsme upřeli svůj pohled na místo, v němž není, jak jsme přesvědčeni, nic jiného než tma.

JAK SE ZBAVIT STRACHU Z TOHO, ŽE SE ZBAVÍME VŠEHO, CO NENÍ LÁSKA

Nebude v tom nějaký háček nebo nevýhoda – zbavit se odsuzování a kontroly? Kdepak, není v tom žádný háček. Co špatného můžeme způsobit tím, že přestaneme chtít, aby naši přátelé, příbuzní byli jiní, než jsou? Můžeme přece přejít silnici, aniž by se z nás stali „chodci“, jít se psem na procházku, aniž by se z nás stali „majitelé psa“ a podat ruku svému dítěti, aniž by z nás byli „rodiče“.

Potřebujeme jen být takoví, jací jsme byli stvořeni – svobodní, žijící v přítomnosti, nenucení. Žádná historie, stav nebo přístup není potřeba. Co nás nutí vydělávat peníze, získávat vzdělání, hlásit se k víře či držet v ruce prapor potvrzující, že máme vždycky pravdu? Co nás nutí odtahovat se od druhých, zahaleni do našich zranění z dětství jako v krvavém kabátě? Naše dětství je pryč. Všechny naše nahromaděné odlišnosti jsou jako prach, který se nám usazuje na kůži, a členové naší lidské rodiny nám denně otvírají svá srdce.

Kdybychom si mohli zajít na večeři bez toho, že by se z nás automaticky stal „zákazník“, měli bychom šanci cítit se na stejné úrovni s osobou, která nás obsluhuje. Kdybychom mohli stát před porotou bez toho, že se z nás stane „občan“, který musí jednat se „státním úředníkem“, měli bychom možnost cítit souznění s osobou, která stojí před námi. Naše identita se může změnit jako pokroucené odrazy ve výkladních skříních obchodů a nebo může

Klidná mysl

28

zůstat stejná, jako láskyplný obraz dítěte, který si každý rodič uchovává ve svém srdci.

Ti v našich životech, kteří nejvíce a nejtrvaleji přispěli k tomu, kdo jsme, se odvážili chovat se k nám jako k rovným. Svět zírá v údivu na zářící ozdoby ega, ale jen ti, kdo vedle nás kráčí v lásce a jako rovní s rovnými, se mohou dotknout našeho srdce a transformovat nás.

CVIČENÍ Č. 1

Navrhovaná délka trvání: 1 nebo více dní

Až se příště vydáte do obchodního domu, restaurace, do práce nebo jen tak půjdete po přeplněném chodníku, vyberte si jednoho, nebo pokud máte čas, dva nebo tři jedince a zkuste se na malou chvíli stát těmito lidmi. Jaké to je nosit jejich oblečení (cítíte látku na své kůži?), jaké to je mít jejich vlasy nebo být jako oni plešatí, chodit jako oni nebo nemoci chodit jako oni, gestikulovat jako oni? Dívají se jejich oči občas na stranu nebo - tak jako oči náš všech - se pokradmu rozhlížejí okolo, jako kdyby ten uvnitř, který se dívá ven, byl poněkud nejistý a zranitelný? Venku je totiž velký a nepředpověditelný svět.

A te řekněte, bez analýzy, pocitu méněcennosti, blaho-sklonnosti… jinými slovy bez toho, abyste o tom přemýšleli: „Jaké to je, cítit se jako oni a myslet jako oni?”

Zkuste to již dnes a pokud se vám to bude líbit, tak i v několika příštích dnech. Možná vás zarazí, jak moc jsme všichni stejní a že jsme v tom všichni až po uši. A možná pocítíte trochu smutku a lítosti vůči osobě, která se zoufale snaží zůstat sama stranou, kde ji nečeká nic než samota a izolace.

Documents

Klidná mysl-Hugh Prather