Zatímco první ročník antologie Nejlepší české básně chtěl především poukázat na skutečnost, že pozoruhodná poezie se v Čechách stále píše, letošní, druhý svazek už může tuto jistou zdrženlivost pominout a vydat se na dobrodružný průzkum nejrůznějších podob toho, co nazýváme básní. Náš soubor opět klade jednoduchou, avšak zásadní otázku — co všechno dnes může být poezií? Zda je svazek zároveň i odpovědí, nechť posoudí každý čtenář sám. V každém případě zde nalezneme rozmanité podoby, do kterých se poezie může převtělit: básně v pravidelných čtyřveršových strofách, širokodechá pásma, úsporné miniatury i texty, které na první pohled jako básně nevypadají, a přesto se domníváme, že básněmi jsou. Snad by Nejlepší české básně 2010 šlo vnímat i jako „příběh poezie“, jenž však neskrývá žádné mravní ponaučení, nýbrž „jen“ neopakovatelnou, osobní, takřka až fyzickou zkušenost…

nejle

pší č

eské

bás

ně 2

010

Miloslav TopinkaJakub Řehák (eds.)

hosT

české

2010

nejlepší

básně

Cena 199 Kčisbn 978-80-7294-409-5

brno 2010nejlepší české básně 2010

brno 2010nejlepší české básně 2010

Miloslav topinkajakub Řehák (eds.)

české

2010

nejlepší

básně

Miloslav topinkajakub Řehák (eds.)

české

2010

nejlepší

básně

7to nic není. jseM v toM, jseM bezustání v toM. arthur riMbaud

Nedávno jsem narazil v novinách na citaci z Karla Krause, jenž někdy na podzim roku 1913 do své vídeňské Pochodně napsal o kroužku mladých básníků, kteří se scházeli v pražské kavárně Arco: „V Praze se básníci množí jako pižmové krysy.“ Mezi pravidelné návštěvníky této kavárny tehdy patřili Franz Kafka, Max Brod a Franz Werfel. O sto let později to už není jen Praha, ale i Brno, Ostrava, Olomouc, Ústí nad Labem, Zlín či Plzeň, nemluvě o internetu a literárních serverech. Snad proto mi Jakub Řehák vybral a přepsal v několika várkách přibližně sto osmdesát textů. Původně jsem z nich chtěl vybrat možná tak deset, ale to by na knížku bylo málo. Zadání nakladatelství Host bylo jedno-značné: plus minus čtyřicítka. Texty byly anonymní, ale i později, když mi je Jakub identifikoval, mi většina jmen nic moc neříkala. Omlouvám se, již delší dobu máloco čtu a máloco slyším, dármo už mluvit. Z vybraných textů jsem se pokusil vytvořit čtyři trsy, snad nikoli zas až tak náhodně. A knížka začala držet pohromadě. Do žádného z textů jsem nezasahoval, i když někdy jsem měl sto chutí trošku to proškrtat, zkrátit. Ale to si mohl dovolit jen Ezra Pound, il miglior fabbro, s náčrty Eliotovy Pusté země.

Když jsem se probíral jmény autorů vybraných textů, některá, jež bych tam rád viděl, chyběla. Jakub Řehák mi potvrdil, že za celý sledovaný rok nenašel nic, co by odpovídalo zadanému časo-vému limitu. Bohumila Grögerová a Ivan Martin Jirous buď nikde nic nového nepublikovali, nebo to před námi zůstalo podivně ukryto.

O názvu „Nejlepší české básně roku…“ psal již loni ve svém úvodu Karel Šiktanc, že je zavádějící. Samozřejmě bude výběr pokaždé odvislý od toho, co je blízké nejprve editorovi a v konečné podobě pak arbitrovi. V poesii se totiž nedá mluvit o nějakém pokroku. Jde vlastně stále o totéž, Epos o Gilgamešovi,

Vychází s podporou Ministerstva kultury čr © Miloslav Topinka — Jakub Řehák (eds.), 2010 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 isbn 978-80-7294-409-5

7to nic není. jseM v toM, jseM bezustání v toM. arthur riMbaud

Nedávno jsem narazil v novinách na citaci z Karla Krause, jenž někdy na podzim roku 1913 do své vídeňské Pochodně napsal o kroužku mladých básníků, kteří se scházeli v pražské kavárně Arco: „V Praze se básníci množí jako pižmové krysy.“ Mezi pravidelné návštěvníky této kavárny tehdy patřili Franz Kafka, Max Brod a Franz Werfel. O sto let později to už není jen Praha, ale i Brno, Ostrava, Olomouc, Ústí nad Labem, Zlín či Plzeň, nemluvě o internetu a literárních serverech. Snad proto mi Jakub Řehák vybral a přepsal v několika várkách přibližně sto osmdesát textů. Původně jsem z nich chtěl vybrat možná tak deset, ale to by na knížku bylo málo. Zadání nakladatelství Host bylo jedno-značné: plus minus čtyřicítka. Texty byly anonymní, ale i později, když mi je Jakub identifikoval, mi většina jmen nic moc neříkala. Omlouvám se, již delší dobu máloco čtu a máloco slyším, dármo už mluvit. Z vybraných textů jsem se pokusil vytvořit čtyři trsy, snad nikoli zas až tak náhodně. A knížka začala držet pohromadě. Do žádného z textů jsem nezasahoval, i když někdy jsem měl sto chutí trošku to proškrtat, zkrátit. Ale to si mohl dovolit jen Ezra Pound, il miglior fabbro, s náčrty Eliotovy Pusté země.

Když jsem se probíral jmény autorů vybraných textů, některá, jež bych tam rád viděl, chyběla. Jakub Řehák mi potvrdil, že za celý sledovaný rok nenašel nic, co by odpovídalo zadanému časo-vému limitu. Bohumila Grögerová a Ivan Martin Jirous buď nikde nic nového nepublikovali, nebo to před námi zůstalo podivně ukryto.

O názvu „Nejlepší české básně roku…“ psal již loni ve svém úvodu Karel Šiktanc, že je zavádějící. Samozřejmě bude výběr pokaždé odvislý od toho, co je blízké nejprve editorovi a v konečné podobě pak arbitrovi. V poesii se totiž nedá mluvit o nějakém pokroku. Jde vlastně stále o totéž, Epos o Gilgamešovi,

Vychází s podporou Ministerstva kultury čr © Miloslav Topinka — Jakub Řehák (eds.), 2010 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 isbn 978-80-7294-409-5

9jak již jsem někde zmínil, nemá menší náboj než Dantova Božská komedie, Nervalovy Chiméry, Rimbaudovy Iluminace, Eliotova Pus-tá země či některé texty Michauxovy. Samozřejmě, poesie musí jít bezustání jinou cestou, jinudy, musí se začínat stále znovu, nelze se opírat o žádné berličky jistot. Je třeba odmítat veškeré kom-promisy. Snad proto Jiří Kolář v roce 1957 provokativně prohlásil: „Od vydání Eliotovy Pusté země nepokročila poesie ani o centi-metr.“ Jistě, lze namítat, že od té doby vyšly Poundovy Cantos, fragmenty Rogera Gilbert-Lecomta, texty Henriho Michauxa, Paula Celana, u nás třeba Demlovo Zapomenuté světlo, Halasovo A co?, Holanovy Hadry, kosti, kůže či některé jeho pozdější texty. Jenže Jiří Kolář měl přesto v něčem pravdu. Dotkl se něčeho pro poesii podstatného. Nelze se opakovat, ani k ničemu vracet. Tady vůbec nejde jen o nějaké experimenty, o formální hříčky či výbo-je, nejde o žádné cvičení obraznosti, o závratné metafory, o hru se slovíčky nebo o překvapivý nápad, nejde ani o žádné duchovní exercicie či metafyzické spekulace, o mystická vytržení či astrální blouznění, ani o žádné svědectví, stopu, dokument či poselství. Spousta toho, co se tváří jako poesie, jsou totiž jen variace na něco, co bylo již dávno objeveno či zahlédnuto. Zároveň se neod-bytně vtírá základní otázka: Proč vůbec psát? Na setkání několika básníků a výtvarníků s astronomy a astrofyziky, které před více než třiceti lety zorganizoval Jiří Grygar na Petřínské hvězdárně, jsem v úvodu ke třetí části diskuse, nazvané Totální vidění světa, řekl: „Jsme na konci něčeho, a současně na začátku něčeho nového. Něčeho, co zatím spíše jen tušíme, po čem jen šátráme, co občas zahlédneme jako letmé zjevení, jako záblesk, trhlinou, škvírou… Občas jakoby probleskne potřeba nové fyziky, která by vyrůstala z povědomí souvislostí, jednoty, občas mluvíme o nové, jiné poesii. Jsme před totální proměnou, která se buďto uskuteční, nebo tohle všechno ztrácí smysl.“ Ano, dnes se bortí i ty nejelementárnější jistoty, včetně jistoty smyslů, jimiž vní-máme skutečnost. Ale zde vůbec nejde o to, čemu jsme přivykli

říkat poesie. Jde o mnohem víc: o totální proměnu těch nejzá-kladnějších zkušeností. O dotýkání se zakázaných oblastí, hranic prostoru, řeči i těla. Jde o probouzení nového, jiného vnímání, o odkrývání nové citlivosti. Jde stále o tutéž základní básnickou zkušenost, nejen psanou, ale především žitou, se vším rizikem. To podstatné se totiž odehrává někde jinde. Proniknout řečí do prostoru za slovy. Přepadnout mimo, ale zároveň zůstat zde. Jít jinudy. Ani ne sedmnáctiletý Rimbaud to v „Dopise vidoucího“ napsal přesně: básník odkrývá neznámo. I když se někdy může zdát nesrozumitelné. Prostor, který Rimbaud rozevřel, zatím jen prosvítá. Je zapotřebí sedřít si kůži na hřbetu ruky rozhrnováním mlhy.

V textech, jež jsem vybral, občas tato proměna probleskne. Nové vnímání, nová citlivost se tu prodírá zatím jen tenounkou škvírou, úzkým hrdlem. Místy se odkrývají jiné cesty, někdy i nové možnosti toho, čemu jsme si navykli říkat poesie. Katego-rický požadavek opravdovosti však nadále zůstává. „Básník může věřit jen své poesii,“ jak v jednom ze svých fragmentů napsal Roger Gilbert-Lecomte. „Jinak zrazuje své vidění.“

Miloslav topinka

Pozn: I letošní básnická ročenka využívá nápadu, s kterým přišli editoři prvního svazku Nejlepších českých básní Karel Šiktanc a Karel Piorecký, tedy že básně jsou prezentovány bez uvedení jmen autorů. Technickou pomůckou, která čtenáři spojí text, medailon a položku v obsahu knihy, je číslo v barevném poli.

9jak již jsem někde zmínil, nemá menší náboj než Dantova Božská komedie, Nervalovy Chiméry, Rimbaudovy Iluminace, Eliotova Pus-tá země či některé texty Michauxovy. Samozřejmě, poesie musí jít bezustání jinou cestou, jinudy, musí se začínat stále znovu, nelze se opírat o žádné berličky jistot. Je třeba odmítat veškeré kom-promisy. Snad proto Jiří Kolář v roce 1957 provokativně prohlásil: „Od vydání Eliotovy Pusté země nepokročila poesie ani o centi-metr.“ Jistě, lze namítat, že od té doby vyšly Poundovy Cantos, fragmenty Rogera Gilbert-Lecomta, texty Henriho Michauxa, Paula Celana, u nás třeba Demlovo Zapomenuté světlo, Halasovo A co?, Holanovy Hadry, kosti, kůže či některé jeho pozdější texty. Jenže Jiří Kolář měl přesto v něčem pravdu. Dotkl se něčeho pro poesii podstatného. Nelze se opakovat, ani k ničemu vracet. Tady vůbec nejde jen o nějaké experimenty, o formální hříčky či výbo-je, nejde o žádné cvičení obraznosti, o závratné metafory, o hru se slovíčky nebo o překvapivý nápad, nejde ani o žádné duchovní exercicie či metafyzické spekulace, o mystická vytržení či astrální blouznění, ani o žádné svědectví, stopu, dokument či poselství. Spousta toho, co se tváří jako poesie, jsou totiž jen variace na něco, co bylo již dávno objeveno či zahlédnuto. Zároveň se neod-bytně vtírá základní otázka: Proč vůbec psát? Na setkání několika básníků a výtvarníků s astronomy a astrofyziky, které před více než třiceti lety zorganizoval Jiří Grygar na Petřínské hvězdárně, jsem v úvodu ke třetí části diskuse, nazvané Totální vidění světa, řekl: „Jsme na konci něčeho, a současně na začátku něčeho nového. Něčeho, co zatím spíše jen tušíme, po čem jen šátráme, co občas zahlédneme jako letmé zjevení, jako záblesk, trhlinou, škvírou… Občas jakoby probleskne potřeba nové fyziky, která by vyrůstala z povědomí souvislostí, jednoty, občas mluvíme o nové, jiné poesii. Jsme před totální proměnou, která se buďto uskuteční, nebo tohle všechno ztrácí smysl.“ Ano, dnes se bortí i ty nejelementárnější jistoty, včetně jistoty smyslů, jimiž vní-máme skutečnost. Ale zde vůbec nejde o to, čemu jsme přivykli

říkat poesie. Jde o mnohem víc: o totální proměnu těch nejzá-kladnějších zkušeností. O dotýkání se zakázaných oblastí, hranic prostoru, řeči i těla. Jde o probouzení nového, jiného vnímání, o odkrývání nové citlivosti. Jde stále o tutéž základní básnickou zkušenost, nejen psanou, ale především žitou, se vším rizikem. To podstatné se totiž odehrává někde jinde. Proniknout řečí do prostoru za slovy. Přepadnout mimo, ale zároveň zůstat zde. Jít jinudy. Ani ne sedmnáctiletý Rimbaud to v „Dopise vidoucího“ napsal přesně: básník odkrývá neznámo. I když se někdy může zdát nesrozumitelné. Prostor, který Rimbaud rozevřel, zatím jen prosvítá. Je zapotřebí sedřít si kůži na hřbetu ruky rozhrnováním mlhy.

V textech, jež jsem vybral, občas tato proměna probleskne. Nové vnímání, nová citlivost se tu prodírá zatím jen tenounkou škvírou, úzkým hrdlem. Místy se odkrývají jiné cesty, někdy i nové možnosti toho, čemu jsme si navykli říkat poesie. Katego-rický požadavek opravdovosti však nadále zůstává. „Básník může věřit jen své poesii,“ jak v jednom ze svých fragmentů napsal Roger Gilbert-Lecomte. „Jinak zrazuje své vidění.“

Miloslav topinka

Pozn: I letošní básnická ročenka využívá nápadu, s kterým přišli editoři prvního svazku Nejlepších českých básní Karel Šiktanc a Karel Piorecký, tedy že básně jsou prezentovány bez uvedení jmen autorů. Technickou pomůckou, která čtenáři spojí text, medailon a položku v obsahu knihy, je číslo v barevném poli.

i. probudilo Mě něco v páteŘi

i. probudilo Mě něco v páteŘi

13

pŘipoMenutí o sítech

Síta se chvějí,jak jimi propadá barevné zrní.

Strakaté jepice plevzapomněly,že vzklíčí jen ta zrna,která mají uprostřed tmu.

Nejhlouběji tedy propadázrno oka.

1

13

pŘipoMenutí o sítech

Síta se chvějí,jak jimi propadá barevné zrní.

Strakaté jepice plevzapomněly,že vzklíčí jen ta zrna,která mají uprostřed tmu.

Nejhlouběji tedy propadázrno oka.

1

15

•  •  •

barvyse rozpouštějí ve tmětma se zahušťujev příští duhu

oprýskané obrazystarých mistrůjsou naše dny: to vzácnémizející v černékterou prosvítáosnova času

dřevité ctnostiv houbovité noci: třískysvětla vyhnívající za nehty spáčůkdy sny se rozpadávajíve smetí

a přeceněco se chvějev tuhnoucím vzduchua postupujeod tváře k tváři a ode zdike zdi: giotto

namáčí štětec v rájia aniž by na chvíli zaváhalmaluje peklo

2

15

•  •  •

barvyse rozpouštějí ve tmětma se zahušťujev příští duhu

oprýskané obrazystarých mistrůjsou naše dny: to vzácnémizející v černékterou prosvítáosnova času

dřevité ctnostiv houbovité noci: třískysvětla vyhnívající za nehty spáčůkdy sny se rozpadávajíve smetí

a přeceněco se chvějev tuhnoucím vzduchua postupujeod tváře k tváři a ode zdike zdi: giotto

namáčí štětec v rájia aniž by na chvíli zaváhalmaluje peklo

2

17

jaro

Tohle jaro ve mně zapouští a kvete. Všechna čerň světa voní, je hlínou.

Prosívám slunce v kostech jsem na dotek plachý jako lampion průzračně nekonečný snivý sněný uzounkou dírou mezi světy vidím přívaly světelných vod potoky chvění bez podob tekuté přísliby jasu vzpomínky na první okamžik na rozevřené brány noci na první hvězdu a první smích — celé to svíjení zářivého těla.

Ach, leťte létavci! Jsem také potravou větru!

3

17

jaro

Tohle jaro ve mně zapouští a kvete. Všechna čerň světa voní, je hlínou.

Prosívám slunce v kostech jsem na dotek plachý jako lampion průzračně nekonečný snivý sněný uzounkou dírou mezi světy vidím přívaly světelných vod potoky chvění bez podob tekuté přísliby jasu vzpomínky na první okamžik na rozevřené brány noci na první hvězdu a první smích — celé to svíjení zářivého těla.

Ach, leťte létavci! Jsem také potravou větru!

3

19

16 z dopisu, po celanovi

— před soudem měl plné kalhoty, alev posteli? studená zářivka, jen zalézt do tmya ještě tmu zhasnout

— včera. otočím se na bok. a prý, abychtolik neskřípěla. jako by tělo bylo na dobírku, abezprostřednost už pouze prostředníkem

— co potom dělá nesdělitelnost slibem?brázdy dlaní spečené žalmy skřivanů, či pupeksvěta, vycpaný závinem na zapřenou

4

19

16 z dopisu, po celanovi

— před soudem měl plné kalhoty, alev posteli? studená zářivka, jen zalézt do tmya ještě tmu zhasnout

— včera. otočím se na bok. a prý, abychtolik neskřípěla. jako by tělo bylo na dobírku, abezprostřednost už pouze prostředníkem

— co potom dělá nesdělitelnost slibem?brázdy dlaní spečené žalmy skřivanů, či pupeksvěta, vycpaný závinem na zapřenou

4