1

Člověk přece musí něco chtít;

musí mít před sebou nějakou cestu, o které ví, kam vede.

A když věří, že je správná, má po ní jít a třeba i zakopávat o kameny.

Dolomity se synem Pavlem a vnukem Tomášem

13. - 17. 7. 2014

Odměna pro Tomáše za dobré vysvědčení

Dolomity označil architekt Le Corbusier za nejkrásnější architekturu na

světě a Reinhold Messner za nejkrásnější pohoří v Alpách. Také já je

mám ze všech hor nejraději. Někdy se nazývají také Bledé hory, neboť

skály se jeví zvláště bledě. Pro mne je to království ticha, krásy a

fantazie. Neopakovatelná panoramata skalních útvarů, poklidné husté

lesy, na podzim modříny zbarvené do barvy koňaku, v létě prohřáté

alpské pastviny a voňavé byliny; mne však lákají horské stezky.

Je to pro mne skoro sen, když poprvé v životě jsem provázel v těchto

překrásných barevných horách současně svého syna Pavla (40 let) a

vnuka Tomáše (10 let). Pánská jízda tří generací a snad i pokračovatelů

rodu v tomto čarokrásném pohoří.

V neděli 13. 7.

ráno v 9.15 hodin

jsme odjeli

z Újezdu nad

Lesy u Prahy přes

Mnichov, Brenner

a Bolzano, kde

jsme opustili

dálnici a

vystoupali na

2

Passo di Costalunga (1758), kde jsme už viděli jedinečnou krajinu pohoří

Latemar vpravo a

vlevo pohoří

Catinaccio, německy

Rosengarten

(Růžová zahrada),

kde jsou nejznámější

štíhlé věže Vajoletky.

Zastavili jsme v 17

hodin na parkovišti

dolní stanice lanovky,

která vede přímo na naší chatu Coronelle. Z Prahy to bylo 730 km.

Odtud 1 a 1/4 hod. pěšky jsme stoupali za drobného mrholení po

rozkvetlých loukách, na kterých se páslo mnoho krav, kterých se Tomáš

trochu bál, na chatu A. Fronza alle Coronelle (2339). Zde mne jako

starého známého už vítal syn majitele Pierpaolo a kuchař s dotazem, co

si přejeme k večeři. Těšili jsme se na výborné jídlo zdejší kuchyně a

nebyli jsme zklamáni. Na závěr jsme dostali ještě digestiv, který nám

„utišil žaludek“, což byla upravená chutná grappa. Zatím co na pokoji

bylo chladno, jen asi 16°C, v útulné restauraci bylo příjemné teplo. Večer

3

jsme společně

s německými

turisty sledovali

v TV finále MS v

kopané Německa

s Argentinou.

Spalo se

výborně, neboť

každý měl dvě

silné teplé deky.

Výstup 560 m.

14. 7. pondělí

Po výborné snídani po půl deváté jsme se rozloučili s chatařem i

kuchařem a začali stoupat ve skalách po stezce zabezpečené ocelovými

lany na Passo Coronele (2630), kde ležel v horní části průsmyku ještě

sníh,

naštěstí ale

měkký, což

nám sdělil

předem

chatař. I tak

jsem měl

v batohu

lano,

úvazky a

cepín pro

případ,

kdyby sníh byl zmrzlý. Tomáš po skále lezl výborně a nebál se ani po

strmém sněhu. Zezadu ho jistil táta Pavel a tak se šlo ve velké pohodě.

4

Za necelou

hodinu jsme byli

v sedle, kde se

dokonce

zatažená obloha

začala postupně

roztrhávat a bylo

vidět do údolí

směrem k chatě

Vajolet. Asi 350

m jsme sestoupili

po kamenité cestě

už bez sněhu

k rozcestí, kde jsme

odbočili vpravo, a

začali mírně stoupat

po cestě č. 541 přes

další průsmyk ve

výšce 2550 m

k chatě Roda di

Vael ve výšce

2280 m, kde jsme

obědvali společně

s kavčaty

žlutozobými, která

se přiblížila na

několik decimetrů.

5

Jen 35 minut trvala cesta k chatě Paolina (2125), odkud Pavel

s Tomášem sjeli dolů lanovkou, odkud pokračovali pěšky pro auto, které

jsme včera zaparkovali u dolní stanice lanovky. Měli štěstí, když po 2 km

jim zastavil řidič s autem BMV a zbývající 4 km jim tak ušetřil. Já mezitím

sestoupil za drobného deště po mokré klouzavé blátivé cestě ke

křižovatce u hotelu Latemar na Passo di Costalunga (1758), když oni

právě přijížděli autem. Při sestupu na kluzké mokré cestě jsem dokonce

upadl, naštěstí mimo kravinec; očista byla problematická – praní až na

hotelu.

Odtud jsme společně pokračovali do Canazei (1450) k hotel Aurora, kde

jsem se setkal

se sličnou

majitelkou

Teresou, kde

budeme bydlet

dvě noci s 20

přáteli za 2

týdny. Dále

jsme

pokračovali 12

km k přehradě

u jezera Fedaia (2044), kde je má oblíbená chata Dolomia se šéfkou

penzionu Annou, která mne velmi mile přijala a omlouvala se za měsíc

nefungující internet. Překrásný 4lůžkový pokoj s koupelnou a terasou byl

velmi příjemný pro náš večer, kde Tomáš stále využíval svůj tablet a

Pavel mobilní telefon nejen pro spojení s rodinou, ale i pro pracovní

účely. Pěkná je zdejší restaurace s jídelním lístkem i v češtině, kde

každý den nabízejí výběr z pěti jídel. Volný večer jsme využili k vyprání,

zvláště já, který uklouzl při sestupu.

Výstup 800 m, sestup 850 m; já sestup 1250 m.

6

15. 7. úterý

Až v půl osmé nás probudil Pavel ke snídani, kde jsme měli opět bohatý

výběr jídel. Před 9.

hodinou jsem je

doprovodil k lanovce,

kterou odjeli k ledovci

pod Marmoladou u

chaty Pian dei

Fiacconi (2625), zatím

co já na dobrý návrh

Pavla odvezl auto přes

Canazei na Passo

Pordoi (2239), odkud jsem se vrátil k jezeru Fedaia autobusem

s okamžitým přestupem v Canazei. Bylo 11 hodin, když jsem začal

stoupat od přehrady po tzv. Bindelwegu - (Bindelova cesta) k chatě

Viel del Pan (2436). Nádherná a pohodlná je vyhlídková cesta od jezera

Fedaia na Passo Pordoi s překrásnými pohledy na nejvyšší horu,

královnu Dolomit, věčně zaledněnou Marmoladu (3343).

7

Na svazích se většinou pasou ovce a žije zde mnoho svišťů. Na druhé

severní straně je vidět vrchol Piz Boe (3152). Pavel s Tomášem však

zvolili

nesprávnou

cestu ihned od

jezera a stoupali

na tzv. Porta

Vescovo k chatě

(2478) a odtud ke

stanici lanovky a

sjeli do Arabby,

kde si dopřáli

výborný oběd.

Cesta se jim moc líbila a hlavně byla mnohem méně frekventovaná než

můj Bindelweg. Já za nimi přijel z Passo Pordoi autem, když si

pochutnávali na dobrém obědě a ještě něco zbylo i pro mne .

Překrásnou horskou dolomitickou silnicí jsme se přesunuli přes Passo

Falzarego (2105), kde jsme potkávali mnoho cyklistů směrem na Cortinu,

následně odbočili vpravo, a po velmi úzké a strmé silničce dojeli k horské

8

chatě Cinque Torri (Pět věží 2137), kde jsme auto zaparkovali. Jen 20

minut trvala cesta pěšky k předem zajištěné a velmi pěkné chatě

Scoiattoli (2280), kde jsem pravidelným hostem více jak 20 let.

Guido a Claudia Lorenzi mne přivítali velmi srdečně a mrzelo je, že za 14

dní se skupinou nemůžeme být jejich hosty, neboť celou chatu si už

dříve objednala skupina Američanů. Nyní zbývala poslední tři místa na

desetilůžkovém pokoji, kde už byli Francouzi a Italové, což nám

nevadilo.

Tomáš byl

hlavně

spokojený, že

má lampičku a

zásuvku na

tablet přímo u

polštáře. Před

večeří jsme

poseděli na

prosklené terase, odkud byly nádherné výhledy, zvláště na bizarní

skaliska Pěti věží; nejvyšší je Torre Grande (Velká věž) 2361 m, Torre

Seconda (Druhá) je nižší; Torre Latina je třetí, čtvrtá Torre Alta (Vysoká)

a pátá Torre Inglese

(Anglická). Jako vždy

byla výborná večeře

o dvou chodech a

moučník nakonec.

Tentokrát jsme si

objednali bílé víno

místo červeného.

Výstup 450 m,

sestup 350 m.

9

16. 7. středa

Po výborné snídani

jsme už v 8 hodin

začali klesat k autu,

odkud jsme přejeli na

Falzarego (2117) a

začali stoupat za

krásného slunečného

počasí s teplotou asi

20°C k tunelu směrem

na Lagazuoi. Asi po hodině cesty jsme došli k tunelu, kde jsme nasadili

čelovky a

pokračovali

výstupem

1100 m

dlouhým

tunelem z 1.

světové

války na

chatu Lagazuoi (2752) s úžasnými

výhledy ze skalních oken. Tato

strmá štola je vybavena

kamennými stupy, občas i

ocelovými stupni a zajištěna

ocelovým lanem, překonává výšku

350 m. Je to lahůdka pro

vysokohorské turisty.

10

Po 2.5 hodinách jsme přišli na velikou dřevěnou terasu chaty a kochali

se pohledem na zasněženou Marmoladu a dále vlevo na hřeben Civetty,

je odsud vidět Monte Pelmo tvaru komolého kužele, za Cortinou

vystupuje

Sorapis, potom

překrásný hřeben

mnou pravidelně

navštěvovaného

pohoří Cristallo, a

zcela vlevo

mohutné Tofany

. Zatím co já

popíjel bílé víno, Pavel

s Tomášem si přidali výstup

na vrchol Piccolo Lagazuoi

(2778). Dopřáli jsme si i

malé občerstvení; uherák

s čerstvou zelenou okurkou

a já poté přistoupil na návrh,

11

že dolů pojedu s nimi společně lanovkou. Bylo to asi rozumné rozhodnutí

vzhledem k mé stále bolavé a nateklé pravé noze. Jen 4 minuty trvala

jízda lanovkou dolů,

kde lano nemá

žádnou podporu

mezi koncovými

stanicemi!

Z parkoviště jsme

sjížděli do Cortiny a

sledovali vojenské

cvičení horských myslivců a

pozorovali několik vojenských

helikoptér. Před prohlídkou

města Cortina (1237) jsme si

dopřáli oběd v pěkné pizzerii,

kde bylo příjemně; zato na ulici

byla teplota 28°C. Další zastávka

byla u jezera

Misurina, kde jsme

popíjeli kávu a bílé

víno. Den jsme

ukončili výjezdem po

soukromé silnici k

chatě Auronzo

(2333), kde se platí

12

mýto, které se nás však jako klientů VIP netýkalo (předem nahlášená

SPZ a jméno). Zde nás přivítala slečna Paola a přidělila pokoj pro 6

osob, ale byl k dispozici pouze nám. Večeře v 19 hodin nám moc

chutnala. Já se zdržel přes večerku ve 22 hodin déle, neboť jsem dlouho

hovořil s horolezci z Děčína a poté nás ještě „napájel“ speciální grappou

barman jménem Branislav z Chorvatska, který rozuměl více češtině než

italštině .

Jako zajímavost uvedu, že občas u chaty ve výšce 2333 m končí některá

etapa cyklistického závodu Giro d´Italia.

Výstup 680 m, sestup 150 m.

17. 7. čtvrtek

Snídali jsme po sedmé hodině mezi prvními, a před osmou hodinou se

vydali pohodlnou cestou kolem kapličky, kde je též busta rakouského

horolezce Paula Grohmanna. Malé stoupání po cestě č. 104 začíná u

chaty Lavaredo do sedla Büllellejoch (2522). Zde jsem čekal na Pavla a

13

Tomáše,

kteří

mne

mezitím

podešli

spodní

cestou a

byli tak

na chatě

Locatelli

(2405) o

pět minut

dříve. Stejně pohodlný byl návrat kolem Tre Cime di Lavaredo, což je

impozantní skupina skalních věží, symbolu Dolomit.

Nejvyšší je Cima Grande (2999); první výstup na ni vedl Rakušan Paul

Grohmann v roce 1869; nižší je Západní (2973), ale nejtěžší, nazývána

„Střecha světa“; asi 550 m nad terénem, kde je prvních 220 m převislých

(asi 30 m); nejnižší je Cima Piccolo (2875).

14

Cesta

mírně

klesala a

poté

stoupala

kolem baity

(salaše),

kde jsme si

udělali

malý piknik

u čisté

říčky,

kterou Tomáš stále přeskakoval, ale boty zůstaly překvapivě suché.

V jednom okamžiku říčku znečistila pouze překračující kráva, čemuž

jsme se moc nasmáli. Také jsme pozorovali dva horolezce na hraně

nejtěžší Západní stěny. Jen 35 minut zbývalo přes sedlo

Paternsattel

(2457)

k chatě

Auronzo,

kde jsme

měli auto.

Zde nás

předběhl

Tomáš a

přišel na

chatu skoro

o 3 minuty dříve. Ve 12.15 hodin jsme začali cestu domů přes Misurinu

do Bressanone, kde jsme se napojili na dálnici. Velmi rychle a dobře

jel Pavel přes Rakousko a Německo do Mnichova, kde ještě zajel ke

15

stadionu Bayernu Mnichov, což bylo přání fotbalově zapáleného

Tomáše. V okolí Mnichova jak při cestě tam, tak i zpět byla obvyklá

fronta na dálnici s obvyklým značením “STAU“. Poslední byla zastávka

před Berounem v restauraci KFC, kde jsem byl já poprvé v životě, a

chutnal zde obalovaná kuřata a smažené brambůrky, což moc nemusím.

Ve 21 hodin jsme se spokojeni navrátili do domu mého syna a jeho

rodiny, kde nás přivítala Pavlova manželka Jitka s čerstvě upečeným

koláčem a dokonce se probudila malá Kateřina.

Bylo to šťastné shledání po pěti dnech putování v překrásných horách.

Splnilo se tak mé další velké přání, i když noha stále bolela.

Výstup 400 m, sestup 400 m.

Jsem rád, že se výlet líbil jak synovi Pavlovi, tak dokonce i Tomášovi,

přestože chození není zrovna jeho koníček.

Pavlovi navíc děkuji za úhradu všech nákladů.

V Jičíně 18. 7. 2014 I v a n

PS: rád bych podobný výlet příští rok zopakoval.

Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2014