Upload
others
View
0
Download
0
Embed Size (px)
Citation preview
Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Fakulta životního prostředí
Pracoviště Most
Očkování dětí Seminární práce
2009 Lucie Čapková
Obsah 1. Úvod 2. Historie očkování 3. Důležitost očkování 4. Povinnost očkování 5. Jak chrání očkování 6. Očkovací kalendář 6.1 Tuberkulóza 6.2 Záškrt (diftérie) 6.3 Dávivý/černý kašel (pertusse) 6.4 Dětská obrna (poliomyelitida) 6.5 Žloutenka typu B 6.6 Tetanus 6.7 Spalničky (morbilli) 6.8 Zarděnky (rubeola) 6.9 Příušnice (parotitida) 6.10 Gastroenteritidy s průjmy vyvolané rotaviry 6.11 Prevence karcinomu spojené s papilomavirem 6.12 Klíšťová meningoencefalitida 6.13 Meningoková meningitida 6.14 Vzteklina (rabies) 6.15 Chřipka (influenza) 6.16 Plané neštovice (varicella) 6.17 Pneumokokové nákazy 6.18 Žloutenka typu A, žloutenka typu B 7. Živé a neživé vakcíny 8. Podání očkovací látky 9. Reakce po očkování 10. Kdy neočkovat 11. Hexavakcína 12. Závěr
1. Úvod
Očkování je důležitou součástí dnešní medicíny. Je to zatím jediný dostupný
prostředek, jak předcházet vzniku infekčního onemocnění. V minulosti umíraly
statisíce dětí na různá infekční onemocnění. Dnes se očkuje po celém světě a díky
tomu byla vymýcena jedna z nejnebezpečnějších a nejzákeřnějších nemocí. Černé
neštovice byly díky očkování vymýceny před více než 20 lety.[2]
2. Historie očkování
Za objevitele očkování je považován skotský lékař Edward Jenner. Roku 1770
zpozoroval, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, neonemocněly,
když nastala epidemie pravých neštovic. Na základě vlastních pozorování
provedl několik pokusů. V roce 1789 podal svému synovi a dvěma dalším lidem
virus kravských neštovic. Všichni tři nejprve lehce onemocněli. O rok později se
všem podal původce pravých neštovic. Nikdo z nich pravými neštovicemi
neonemocněl. Několik let prováděl další pokusy a výsledky publikoval v roce
1798. Již za tři roky byli v Evropě očkováni proti pravým neštovicím statisíce
lidí. V Čechách se začalo očkovat proti neštovicím v roce 1821 na základě
vydání císařského dokumentu.[1]
Druhý člověk, který je s očkováním spojován, je Louis Pasteur. V roce 1881
zjistil, že se virus vztekliny množí v mozkové tkáni. Během svých pokusů se
snažil dokázat, že je možné vzteklinu přenést od nemocných králíků na zdravá
zvířata, a to tím, že se jim nakažená mozková tkáň vpraví do těla.
Nejdůležitějším zjištěním těchto pokusů bylo, že sušená mozková tkáň
nakažených zvířat nebyla již po patnácti dnech infekční. Tato skutečnost vedla
k přípravě očkovací látky z míchy nakažených králíků. Vakcína se používala
k očkování psů. První člověk, který byl proti vzteklině očkován v roce 1885, byl
devítiletý chlapec. Chlapce mnohokrát pokousal vzteklý pes, proto mu Louis
Pasteur spolu s profesorem Jacquesem-Josephem Grancherem podali očkovací
látku. Nemocný chlapec dostal pod kůži celkem dvanáct injekcí.[1]
1
Chlapec přežil, hrozily však nežádoucí komplikace, např. zánět mozku. Dnešní
moderní vakcíny jsou připravovány zcela odlišným způsobem, proto tyto
komplikace již nenastávají.[1]
Tabulka 1. Přehled očkovacích látek s uvedeným rokem, kdy bylo v Čechách jejich podávání zahájeno [1] Onemocnění Rok Poznámka pravé neštovice 1821 císařský dokument, ukončeno v roce 1980 vzteklina 1918 profylaktické použití – ještě před pokousáním tuberkulóza 1923 první použití vakcíny 1953 povinné očkování, česká vakcína záškrt 1947 zahájeno očkování dětí tetanus 1952 očkovány děti v kolektivech dávivý kašel 1958 všechny děti byly očkovány kombinovanou vakcínou
proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli (DTP vakcína) dětská obrna 1960 očkovány všechny děti spalničky 1969 očkovány všechny děti zarděnky 1982 očkovány dívky ve dvanácti letech 1986 očkovány všechny děti ve dvou letech příušnice 1987 všechny děti očkovány vakcínou Mopavac meningokok. meningitida
1995 mimořádné očkování, očkování na žádost
spalničky, zarděnky, příušnice
1996 všechny děti očkovány kombinovanou vakcínou Trivivac
vir. žloutenka typ B 1982 očkování rizikových skupin 2001 očkováni novorozenci a děti ve dvanácti letech H. influenzae typ b. 2001 součást tetravakcíny společně s DTP
3. Důležitost očkování
Očkování patří stále k nejúspěšnějším prostředkům jak bránit vzniku a šíření
infekčních nemocí. Protože se v České republice očkuje už od 50. let 20. století,
je proočkovanost naší populace na vysokém stupni a výskyt přenosných nemocí
je relativně nízký. To, že se příslušné onemocnění u nás vyskytuje vzácně,
neznamená, že je možné přestat s očkováním. V posledních letech se u nás
objevila některá dříve téměř neznámá onemocnění. Jednalo se o zavlečené
infekce ze zahraničí. Díky vysokému stupni proočkovanosti populace se
zabránilo dalšímu šíření infekce.[2]
2
Tomuto jevu se říká kolektivní imunita. Při zavlečení infekce z ciziny nedojde
k jejímu rozšíření, i když není naočkována celá populace. Proočkovanost není
nikdy stoprocentní. Důležité je, aby většina populace, hlavně dětí měla dostatek
obranných látek a dokázala se případné infekci ubránit.[2]
V souvislosti s očkováním se objevila řada spekulací o škodlivosti. Například
přibývání atopických a alergických reakcí u dětí, výskyt neurologických nemocí
nebo vznik a přibývání případů cukrovky 1. typu. Mnoho vědeckých prací však
škodlivost očkování vyvrátilo. Každé očkování je spojeno s určitými
nežádoucími reakcemi, které však bývají mírné. Tyto reakce zpravidla do dvou
až tří dnů odezní. Skutečná rizika po očkování jsou vzácná a v porovnání s riziky
prodělaného infekčního onemocnění jsou zanedbatelná. V případě, že by se
přestalo očkovat proti infekčním nemocem, následovalo by zvýšení počtu
onemocnění a následně také úmrtí na tyto nemoci.[1]
Tabulka 2. Úmrtí na infekční nemoci, proti kterým se provádí pravidelné očkování (Česká republika, děti 0 – 14 let, období 1946 -2004) [1] Rok Dětská
obrna Záškrt Dávivý
kašel Tetanus Spalničky Zarděnky Příušnice Tuberkulóza
1946 16 828 433 85 160 0 3 749 1950 13 139 166 57 179 0 1 306 1955 3 81 46 18 42 1 2 53 1960 1 13 4 1 48 1 0 11 1961-1970
0 12 12 1 291 1 4 26
1971-1980
0 0 0 0 0 0 3 3
1981-2000
0 0 0 0 0 0 1 1
2001-2004
0 0 0 0 0 0 0 0
3
Tabulka 3. Hlášená infekční onemocnění, proti kterým se provádí pravidelné očkování (Česká republika, děti 0 – 14 let, období 1955 – 2004) [1] Rok Dětská
obrna Záškrt Dávivý
kašel Tetanus Spalničky Zarděnky Příušnice Tuberkulóza
1955 133 1232 30 402 27 42 246 - - 1 683 1965 0 21 657 1 22 591 8 763 47 559 198 1975 0 1 16 0 17 998 3 059 100 553 58 1985 0 0 35 0 26 68 024 58 065 46 1995 0 0 14 0 1 420 5 303 67 2000 0 0 159 0 4 16 41 21 2001 0 0 104 0 3 28 32 12 2002 0 0 272 0 1 58 105 12 2003 0 0 288 0 18 13 98 11 2004 0 0 315 0 10 14 79 10
4. Povinnost očkování V České republice je pravidelné očkování povinné a je vymezeno § 45 a
zákonem č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví. Rodiče musejí dát souhlas,
aby mohlo být dítě očkováno. Pokud souhlas nedají, nejednají v nejlepším zájmu
svého dítěte. Pokud není dítě očkované, nemůže být přijato do kolektivního
zařízení. Není přijato nejen do školky, ale i do školy. V případě školy by byli
rodiče vystaveni právnímu postihu.[6]
5. Jak chrání očkování Očkování navozuje situaci, jako kdyby infekce v těle skutečně probíhala. Aktivní
složka tzv. antigen se vpraví do těla. Do těla se vpravují usmrcení nebo oslabení
vyvolavatelé příslušného onemocnění, resp. příslušné antigeny s cílem dosáhnout
aktivní imunitní odpovědi s dlouhodobým efektem. Po podání látky se začínají
tvořit protilátky nebo buňky, které jsou schopny při dalším setkání s antigenem
znovu reagovat. Čím vícekrát se látka podá, tím lepší je obranná reakce
organismu.[1, 3]
4
6. Očkovací kalendář
Očkovací kalendář je rozvrh jednotlivých očkování od narození až do 18-ti let
věku. Máme očkování povinná nebo nepovinná. Povinná očkování jsou dána ze
zákona. U nepovinných očkování záleží na uvážení rodičů, proti kterým
infekčním nemocem nechají své dítě očkovat.
Tabulka 4. Povinná a doporučená očkování dle věku dítěte. [4]
Věk Povinné očkování Doporučené očkování
1. měsíc tuberkulóza
2. měsíc gastroenteritidy s průjmy vyvolané rotaviry
3. měsíc gastroenteritidy s průjmy vyvolané rotaviry
4. měsíc záškrt dávivý/černý kašel onemocnění vyvolané původcem Haemophilus influenzae b dětská obrna žloutenka typu B tetanus
gastroenteritidy s průjmy vyvolané rotaviry
5. měsíc stejné jako ve 4. měsíci
6. měsíc stejné jako ve 4. měsíci
od 1 roku záškrt dávivý/černý kašel onemocnění vyvolané původcem Haemophilus influenzae b dětská obrna žloutenka typu B tetanus
spalničky zarděnky příušnice
od 5 let záškrt dávivý/černý kašel tetanus
od 9 let prevence karcinomu spojené s papilomavirem
od10 let záškrt dávivý/černý kašel dětská obrna tetanus
5
od 12 let žloutenka typu B
od 14 let tetanus
Tabulka 5. Povinná a doporučená očkování nevázaně na věk [4]
Povinné očkování pro určité skupiny Doporučené očkování
chřipka klíšťová meningoencefalitida
pneumokokové nákazy meningoková meningitida
žloutenka typu B žloutenka typu A
žloutenka typu B žloutenka typu A
vzteklina vzteklina
chřipka
plané neštovice
prevence karcinomu spojené s papilomavirem
tetanus
6.1 Tuberkulóza
Tuberkulóza je infekční onemocnění vyvolané bakteriemi Mycobacterium
tuberculosis. Nejčastěji napadá plíce a hlavními příznaky jsou malátnost, horečka
a kašel. Lidé s otevřenou plicní tuberkulózou kašlem přenáší nákazu. Ne všichni
lidé se nakazí, záleží na obranné reakci imunitního systému.[5] Očkování se
provádí nejdříve čtvrtý den po narození, nejpozději však do konce šestého týdne.
Očkovací látkou je vakcína BCG Vaccine SSI. Vakcína se podává nitrokožně.[4]
Po třech až čtyřech měsících se provede kontrola vpichu a zjišťují se protilátky
v těle. Pokud je jich málo, dítě musí být znovu přeočkováno. Další kontrola je
v jedenácti letech.[2]
6.2 Záškrt (diftérie)
Vyvolavatelem onemocnění je mikrob Corynebacterium diphtheriae. Nemoc se
přenáší vzdušnou cestou. Inkubační doba je 2–7 dní. Poté se dostaví bolesti hlavy
6
malátnost, nechutenství, horečka a zánět mandlí.[5] Základní očkování se provádí
v době od započatého 13. týdne po narození dítěte, vždy však až po zhojení
postvakcinační reakce po očkování proti tuberkulóze, a to třemi dávkami
hexavalentní očkovací látky v průběhu prvního roku života dítěte, podanými
v intervalech nejméně jednoho měsíce mezi dávkami, a čtvrtou dávkou podanou
nejméně 6 měsíců po podání třetí dávky. Čtvrtá dávka hexavalentní očkovací látky se
podá nejpozději před dovršením osmnáctého měsíce věku dítěte. K dispozici jsou
tyto očkovací látky – vakcína Infanrix hexa – kombinovaná, Infanrix HIB –
kombinovaná, Infanrix – kombinovaná, Engerix-B – samostatná, Imovax Polio –
samostatná.[4] Další přeočkování je v 5 letech.[2]
6.3 Dávivý/černý kašel (pertusse)
Onemocnění způsobuje bakterie Bordetella pertusis. Nemoc se přenásí kapénkovou
infekcí a inkubační doba je 1-2 týdny. Nemoc má 3 stadia. Prvním je
necharakteristický kašel, hlavně v noci. Druhým stadiem jsou záchvaty kašle se
zvracením, pocit dušení, vykašlávání hlenu. Třetí stadium přináší postupný ústup
záchvatů, ale dlouho přetrvávající kašel.[3] Očkovací látky jsou stejné jako u záškrtu.
[4] V 5 letech následuje další přeočkování.[2]
6.4 Dětská obrna (poliomyelitida)
Původcem nemoci je Poliovirus z čeledi Picornaviridae. Viry se vylučují stolicí
nemocného člověka a mohou se dál šířit při nedostatečné hygieně, dále pak
kontaminovanou vodou nebo potravinami. Existuje však i kapénkový přenos. Jsou
dvě formy nemoci. Při lehké formě mají nemocní zvýšenou teplotu, bolesti hlavy a
břicha. Vyléčí se však bez trvalých následků. Pokud ovšem viry zasáhnou centrální
nervový systém, pak následuje horečka a bolesti končetin. Může dojít až k ochrnutí,
nejčastěji dolních končetin a pacient má trvalé následky do konce života. Při
napadení mozkového kmene dochází k selhání životně důležitých orgánů. Smrtící
kombinací je také postižení dýchacích a polykacích svalů.[5] Vakcíny jsou použity
7
stejné jako u záškrtu.[4] Děti, které nebyly očkovány kombinovanou vakcínou, se
očkují dvěma dávkami. Očkovací látka se podává na lžičce. Očkují se děti starší 10
měsíců a to vždy na jaře. Stejný postup pak následuje v dalším roce a poslední
přeočkování se provádí ve třinácti letech.[2]
6.5 Žloutenka typu B
Původcem nemoci jsou viry z čeledi Flaviviridae. Nemoc je způsobena DNA virem
hepatitidy B (HBV) z čeledi Hepadnaviridae. Onemocnění je velmi snadno přenosné
tělními tekutinami.[5] V očkovacím kalendáři je očkování proti žloutence typu B
zařazeno nově, protože se stává zdravotním problémem. V současné době se podává
společně se čtyřkombinací u dětí novorozených. Děti, které nebyly očkovány
v kojeneckém věku, jsou očkovány ve dvanácti letech.[2]
6.6 Tetanus
Onemocnění způsobuje bakterie Clostridium tetani, resp. její toxin. Bakterie se šíří
z infikované rány do celého organismu. Inkubační doba je 5-20 dnů. Poté se objeví
únava, nechutenství, tonické křeče svalů a vysoká horečka.[3] Očkovací vakcíny jsou
stejné jako u záškrtu.[4] Další přeočkování se provádí v pěti a ve čtrnácti letech.[2]
6.7 Spalničky (morbilli)
Původcem tohoto onemocnění je virus spalniček, jehož přirozeným hostitelem je
výhradně člověk. Nákaza se šíří kapénkami. Inkubační doba je v průměru třináct dní,
následuje kašel, rýma, vysoká horečka a vyrážka.[5] Základní očkování se provede
živou očkovací látkou, a to nejdříve první den patnáctého měsíce po narození dítěte.
Přeočkování se provede za 6 až 10 měsíců po provedeném základním očkování.
Používají se vakcíny Priorix-kombinovaná, Priorix-Tetra-kombinovaná nebo vakcína
Pavivac-samostatná. Vakcíny se vpichují pod kůži, u přípravku Priorix pod kůži,
popř. nitrosvalově.[4]
8
6.8 Zarděnky (rubeola)
Původcem onemocnění je virus zarděnek a přenáší se kapénkovou cestou. Inkubační
doba je 16-20 dní. Poté se objeví mírná teplota, vyrážka a zduření mízních uzlin.[5]
Očkovací látka je stejná jako v případě spalniček.[4]
6.9 Příušnice (parotitida)
Původcem onemocnění je virus příušnic a šíří se kapénkami. Inkubační doba je 12-21
dní. Onemocnění se projevuje horečkou, zánětem a zduřením příušní slinné žlázy.[5]
Očkovací látka je stejná jako v případě spalniček.[4]
6.10 Gastroenteritidy s průjmy vyvolané rotaviry
Hlavními příznaky jsou nechutenství, zvracení, průjmy a horečka. V případě kojenců
se jedná o vážné onemocnění vzhledem k rizikům dehydratace.[5] Očkuje se od 6
týdnů věku a vakcína se podává ústy. Používají se vakcíny Rotarix a RotaTeq.
Očkovací schéma se skládá ze dvou (Rotarix) až tří dávek (RotaTeq) v závislosti na
použité očkovací látce. Interval mezi dávkami by měl být nejméně 4 týdny.[4]
6.11 Prevence karcinomu spojené s papilomavirem
Používanou vakcínou je Cervarix nebo Silgard a vakcína se podává nitrosvalově.
Optimální doba pro vakcinaci je před zahájením pohlavního života.[4]
6.12 Klíšťová meningoencefalitida
Přenos původců ze skupiny Flaviridae se uskutečňuje klíšťaty. Existuje i přenos
tepelně neupravenými kozími a ovčími sýry nebo mléčnými výrobky. Nemoc napadá
mozek a mozkové blány. Příznaky nemoci jsou bolesti hlavy, horečky, dezorientace
a poruchy motorické koordinace. U dětí je průběh onemocnění lehčí než u
dospělých.[5] Očkují se děti od jednoho roku věku, a to ve třech dávkách. Druhá
dávka následuje za 1-3 měsíce od první dávky. Třetí dávka za 5-12 měsíců od druhé
dávky. Přeočkování se provádí za 3-5 let.[4]
9
Vakcínami jsou Encepur nebo FSME-IMMUN a aplikují se nitrosvalově.
6.13 Meningoková meningitida
Neisseria meningitidis (meningococcus, meningokok) je gramnegativní diplokokální
bakterie, původce jednoho typu meningitidy. Meningitida je závažné infekční
onemocnění, při kterém dochází k zánětu mozkových obalů (tzv. meningů). Mezi
příznaky patří nevolnost, podrážděnost a zmatenost, bolesti hlavy, fotofobie.[5] Děti
lze očkovat již od dvou měsíců věku. Používané vakcíny jsou Meningococcal
Polysaccharide, Menjugate nebo Neisvac C. Vakcína se aplikuje nitrosvalově.[4]
6.14 Vzteklina (rabies)
Původcem vztekliniy je RNA virus z rodu Lyssavirus z čeledi Rhabdoviridae. Virus
je přenášen slinami nemocných zvířat. V České republice jsou hlavními přenašeči
lišky a psi. Inkubační doba je 15-60 dní. Po nakažení postupuje virus do mozku, kde
se rychle šíří. Vzhledem k dlouhé inkubační době lze provést očkování i po nákaze.
Nemoc se projevuje atypickým chováním, bolestmi svalů, nadměrnou produkcí slin a
hydrofobií.[3, 5] Očkování je určenou pro děti od dvou měsíců a provede se
v případě pokousání nebo poranění zvířetem podezřelého z nákazy. Vakcína Verorab
se aplikuje nitrosvalově.[4]
6.15 Chřipka (influenza)
Chřipka je onemocnění způsobené RNA virem z rodu Orthomyxoviridae. Existují tři
typy virů chřipky označovaných A, B, C. Virus napadá dýchací systém, je přenášen
z osoby na osobu kapénkami a symptomy jsou následující. Horečka, bolest hlavy a
těla, suchý kašel, bolest hrdla a únava.[5] Aplikují se vakcíny Begrivac, Influvac
nebo Vaxigrip, a to do svalu nebo hluboko pod kůži. Očkují se děti starší 36 měsíců.
U dětí od 6 měsíců do 35 měsíců jsou klinické údaje omezené. Jelikož viry chřipky
mutují, je vhodné očkovat každý rok.[4]
10
6.16 Plané neštovice (varicella)
Původcem nemoci je DNA virus varicella-zoster (HHV-3) z čeledi Herpesviridae,
jehož výhradním hostitelem je člověk. Virus se přenáší kapénkami, při přímém
kontaktu s nemocným. Nejčastěji onemocní děti ve věku 3-10 let, později už má
většina lidí protilátky, i když nemoc může propuknout kdykoliv. Inkubační doba je
průměrně 14 dní. Příznaky nemoci jsou horečka a svědění kůže, kde se později
objevuje vyrážka.[5] Vakcína Varilrix se aplikuje podkožně. Ve věku od 9 měsíců do
12 let se imunizace provádí jednou dávkou vakcíny. Od 13 let se imunizace provádí
2 dávkami. Druhá dávka se aplikuje po nejméně 6 týdnech po podání první dávky.[4]
6.17 Pneumokokové nákazy
Infekční onemocnění vyvolává bakterie Streptococcus pneumoniae neboli
Pneumococcus. Pneumokoky se přenášejí tzv. kapénkovou infekcí, to znamená
vzduchem. Zdrojem onemocnění je nemocný člověk nebo bacilonosič. Nejzávažnější
onemocnění, které pneumokokové bakterie mohou způsobit je zánět mozkových
blan.[7] Vakcíny Pneumo 23, Prevenar nebo Synflorix se aplikují nitrosvalově.
Očkovat lze již děti od 6 týdnů věku. Kolik bude zapotřebí dávek, záleží na typu
vakcíny a věku dítěte.[8]
6.18 Žloutenka typu A, žloutenka typu B
Příznaky žloutenky typu A mohou zpočátku připomínat chřipku, tzn. únava,
nechutenství, horečka, slabost. Zežloutnutí kůže vůbec není pravidlem. Ztráta fyzické
kondice a únava mohou nemocné provázet až několik měsíců. Zvláště u dětí se
příznaky nemoci vůbec neobjeví. Mohou tak dále šířit onemocnění, aniž by o tom
věděly.[9] U žloutenky typu B řada nakažených nemusí mít příznaky, kterými jsou
únava, nechutenství, bolesti kloubů, vyrážka a horečka. U části nemocných může
žloutenka typu B přejít do chronické fáze, která bývá spojena s pokračující destrukcí
jater, cirhózou či dokonce karcinomem jater.[9]
11
Vakcíny Twinrix-kombinovaná, Avaxim-samostatná, Engerix-B-samostatná nebo
Havrix-samostatná se aplikují nitrosvalově. Očkovány mohou být děti již v prvním
roce života.[4]
7. Živé a neživé vakcíny
Aby bylo očkování účinné, je třeba podat jednu nebo více dávek očkovací látky, a to
v předem stanovených termínech. Očkovací látky proti většině infekčních nemocí
jsou neživé. Ochrana organismu po naočkování neživými vakcínami nebývá delší
než několik let, proto se musí s odstupem času provést přeočkování. Živé vakcíny
ochrání přibližně na deset let. Během té doby je možné měřit v krvi protilátky nebo
buňky proti infekčnímu původci. Ovšem i po této době zůstávají v lidském
organismu takzvané paměťové buňky. Ty po kontaktu s infekčním původcem nebo
s antigenem očkovací látky zajistí rychlou tvorbu protilátek nebo specifických buněk
imunitního systému, které jsou schopny bojovat s infekcí.[1]
8. Podání očkovací látky
Očkovací látky se nejčastěji podávají injekční jehlou do svalu. U malých dětí se pro
očkování používá stehenní sval. U dětí, které již chodí, se očkuje do deltového svalu,
který se nachází v horní části paže. U dospívajících se provádí očkování do
hýžďového svalu. Očkuje se také do kůže, která má velmi dobrý imunitní systém.
Poslední formou, jak vpravit do těla očkovací látku, je podání ústy, odkud se dostane
do trávicího ústrojí. To vyvolá silnou imunitní odpověď na sliznici střeva a znemožní
tak uchycení a působení původce infekčního onemocnění.[1]
9. Reakce po očkování
Kromě toho, že očkovací látka chrání organismus, může také způsobit nežádoucí
vedlejší reakce. Reakce po neživých očkovacích látkách se objevují již několik hodin
po očkování a trvají maximálně dva až tři dny. Po podání živé očkovací látky se
prvotní reakce dostaví do několika hodin.[1]
12
Za několik dní však může dojít k druhé vlně nežádoucí reakce. Její příznaky, které
ukazují, že došlo k přechodnému rozšíření očkovací látky do organismu, jsou
podobné příznakům chřipky. K vedlejším reakcím patří zvýšená teplota a bolestivost
v místě vpichu. V případě vysoké horečky nebo těžké reakce v místě vpichu je nutné
vyhledat lékařskou pomoc. Každé očkování je zásah do organismu a tomu je nutné se
přizpůsobit. Obecně platí, že po očkování by dítě nemělo podstupovat fyzickou ani
psychickou zátěž.[1]
10. Kdy neočkovat
Očkování dětí by se mělo provádět individuálně. Vždy je potřeba zjistit, zda existují
nějaké závažné zdravotní problémy, při kterých by nebylo možné provést očkování.
O tom, zda očkovací látka bude podána, rozhoduje lékař. Ten musí mít na paměti jak
zdravotní stav dítěte, tak i termíny jednotlivých očkování. Musí dobře zvážit, co je
pro konkrétní dítě nejvhodnější.[1]
11. Hexavakcína
Hexavakcína je kombinovaná očkovací látka skládající se ze šesti složek, které by
měly po dokončeném očkování chránit proti šesti infekčním nemocem. Obsahuje
očkovací látku proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, žloutence typu B, dětské obrně a
H. influenzae. Složka proti dávivému kašli, na rozdíl od běžné vakcíny, neobsahuje
kompletní neaktivní bakterii původce onemocnění, ale jen dvě až pět složek této
bakterie, které jsou důležité pro vznik ochrany proti nemoci. Z toho důvodu vyvolává
očkovací látka méně reakcí. Hexavakcína se v základním očkování podává od
devátého týdne věku dítěte, a to ve třech dávkách s odstupem jednoho až dvou
měsíců.[1]
12. Závěr
Proočkovanost v České republice je na velmi vysoké úrovni. Na trhu je velké
množství očkovacích látek a záleží na poradě s lékařem, který přípravek rodič zvolí.
13
Vždy je lepší podstoupit vedlejší reakce, jako je například teplota nebo otok po
vpichu, než prodělat závažné infekční onemocnění, někdy i s trvalými následky.
Očkovat se mohou děti již od věku několika týdnů. Několik desetiletí zkušeností
s očkováním jistě přesvědčí většinu rodičů, aby své děti nechali očkovat i proti
nepovinným infekčním onemocněním.
14
Seznam použitých odkazů
[1] BERAN, Jiří. Očkování : Otázky a odpovědi. 1.vyd. Praha : Galén, 2006. 13-46
s. ISBN 80-7262-380-X.
[2] Škola zdraví [online]. Aktualizováno : 1.12.2009, [citováno 3.12.2009].
Dostupný z WWW:http://sz.ordinace.cz/lekce_uvod.php?lekce=2.
[3] KOČÍ, Antonín; ČERMÁK, Josef. Nové Universum : všeobecná encyklopedie.
1. vyd. Praha : Euromedia Group k. s., 2003. 164, 760, 1138, 1252 s. ISBN 80-242-
1069-X.
[4] Ministerstvo Zdravotnictví České republiky [online]. Aktualizováno :
1.12.2009, [citováno 3.12.2009]. Dostupný z WWW:
http://www,leky.sukl.cz/modules/vaccine/vaccine.php?data[category]=first_year.
[5] Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. Aktualizováno : 19.11.2009,
[citováno 1.12.2009]. Dostupný z WWW:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Tuberkul%C3%B3za.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1%C5%A1krt.
http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Btsk%C3%A1_obrna.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Virov%C3%A1_hepatitida.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Spalni%C4%8D%ky.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zard%C4%9Bnky.
http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%ADu%C5%A1%nice.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Gastroenteritida.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%AD%C5%A1%C5%A5%ov%C3%A1%_enc
efalitida.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Meningokok.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Meningitida.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vzteklina.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ch%C5%99ipka.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Plan%C3%A9_ne%C5%A1tovice.
[6] LUDVÍKOVSKÁ, Kv ětoslava. Je očkování u dětí povinné? ǀ Baby on line
[online]. [citováno 20.11.2009]. Dostupný z WWW:
http://www.babyonline.cz/ockovani-deti/je-ockovani-u-deti-povinne.html.
[7] Preventivní péče – Očkování proti pneumokokovým nákazám [online].
[citováno 1.12.2009]. Dostupný z WWW:http://preventivnipece.cz/produkty/18-
ockovani-proti-pneumokokovym-nakazam.
[8] Synflorix – Inovativní vakcína nové generace [online]. [citováno 1.12.2009].
Dostupný z WWW:http://www.synflorix.cz/strana-5.html.
[9] Žloutenky.cz | žloutenka typu A, žloutenka typu B, žloutenka typu C [online].
[citováno 1.12.2009]. Dostupný z WWW:http://www.zloutenky.cz/zloutenka-a-
jeji-typy-podrobnosti.