PA_4_2

časopis Musea království Českého pro dějepis hlavně český,vydávaný od

archaeologického sboru Musea království Českého nákladem Matice české.

Redaktor

DÜ IV.O d d ě l e n í II.

V Praze 1861.T i s k J a r o s l a v a P o s p í š i l a .

Obsah IV. dilu, II. oddělení.

A. Větši pojednáni.Strana

Proslov ................................................................................... 1Obrana nejstarších dějin českých proti novějším

útokům spisovatelů německých. Od prof. V. V. Tomka.Část 1 .................................................................................. 3

O berních Opavských v drahé polovici IG. století obyčejných a o postaven! Opavska k Slezsku odtud se naskytujícím. Na základě listin z většího dílu posud neuveřejněných a neznámých. Podává prof. Jan Lepař . . . . . . . . . ^ . 15

O předhistoricbých hradištích a valích v Čec h á c h . ( S e 2 d ř e v o r y t i n a m í . ) O d K a r l a Š p a č k a . . 2 1

Hradiště u Hryzel, na Staré Kouřimi a u Při-s t oupí na . ( S 3 d ře vo r y t ina mi. ) Po p is uje Fr a nt . Be neš , konservatoř kraje Čáslavského . . . . . 3 0

miniatury v breviáři křižovníkův s červenou h v ě z d o u v P r a z e z l e t 1 3 5 1 — 1 3 5 6 . ( S d v ě m a snímky, obr. 1. a 2.) od K. VI. Zapa . . . . 3 5

Tvrz Eiipka v Chrudimském kraji. Od Antonína Rybičky . 38Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě

Pražském. Dle prvotních zřídel z části posud neuži-tých sepsal V. Vladivoj Tomek.

1. Stavba Svatovácslavská . . . . . . 492. Stavba Spytihněva II ........................................................... 503. Stavba Karla IV. až do Husitské války . . 56. 110

4. Další osudy stavby . . , . . . .117Pomůcky k místopisu a rodopisu měst Pražských. Podává Ant. Rybička.

Dům Platejs...................................................................., 6 1Dům Sixtovský . ............................................................. 64U Kalištů ................................................................................. 66

jHladá Vožice a její okolí v kraji Táborském. OdA n t . N . V l a s á k a ........................................................................... 6 6

Z ř í c e n i n y h r a d u S e l l e n b e r k a . . . . . . 7 0M i l i č í n ( s d r e v o r y t i n o u ) . . . . . . . 7 0N o v á v e s a T ě m i c e ........................................................................ 7 3

domnické kancionály na Vrchlabí. Sděluje JanN. Lhota..............................................................................74

Historie řecké plastiky v stručném přehledu.Od Jana Bohus lava M ii l le ra . 1 ....................................................... 78

2. Doba dalš ího rozš íření a zvelebení umění . . . 8 13. Doba nejvyšš ího rozkvětu řeckého umění . . . 9 74. D r uhá d ob a ro z k vě t u ře ck é ho u mě n í , j me no v i t é p l a s t ik y

1 0 6 . 1 5 35. Doba povlovného odkvětání řecké plast iky . . . 1 5 66. Řecká plas t ika za času ř ímské vlády . . . . 1 5 7

Wčkterá starožitná církevní náčiní ve sbírkáchMusea království českého chovaná. (S obrazy 3. a 4.) OdK. VI. Zapa.........................................................................85

Špitální kostel sv. Pavla obrácení na Špitál-sku před Pořickou branou. Historická pamět od KarlaŠpačka.................................................................................120

StranaHrad Skála. Sepsal kn. E. V. Ričák . . . . 1 2 4 Historicko-místopisná obcházka mezi Weve-

klovem a Sedlčany. Od kn. Ant. Norb. Vlasáka.Maršovice . . . . • . . . .130Hodětice.................................................................................... 131Křečovice..................................................................................132Nalžovice a Chlum . . . . . . . .132Osečany ....................................................................................133Radíc ........................................................................................135Hrádek Kozíhřbet .................................................................... 135

Historický přehled kartografie české. PodáváJosef Erben, c. k. prof. při české vyšší reálné škole . 136

Válečníci čeští XV. století. Podává dr. H. Jireček. Pan Hynek Krušina z Lichtenburka a na Kumburce, první

vůdce Orebitův .....................................................................145Pan Jan z Opočna odjinud z Městce . . . ■ .150 Pan Janek Krušina . . . . . . . .153

Chrám sv. Jiří na hradě Pražském. Od K. VI.Zapa. (S obrazy 5., 6., 7., 8. a s drevorytinou.) . . 162

B. Menši pojednáni a zprávy.

Z p r á va o ně k t e r ýc h s t a r o ž i t no s t e c h b ě he m r . 1 8 6 0 v C hr ud i minalezených. Podává M. L. . . . . . . 4 1

Vídeňská výs tava věc í umě leckých ze s t ředověku a z dobyrenaissanční. Od Ant. Rybičky . . . . . 4 3

Hrad Košfá lov v Litoměřicku. Od Ant . Rybičky . . . 4 4 Památka Vácslava Váceslaviče Hanky od Z. . . . . 4 8Pa má tka d ra . J ose fa Chyt i la , z ems ké ho a rchivá ře moravs kého ,

o d Z ........................................................................................................... 4 8Románský kos te l v Albrecht ic ích nedaleko Písku. Od Karla

Špačka ....................................................................................................... 8 8S t a r ý p o ln í me z n ík u L ys ic e v zá pa d n í M o ra vě . (S d re vo r y t inou.).

Sděluje M. Trapp . . . . . . 8 9Kos te l s v . J i ř í v Řeč ičce , vs i v č á s l . k ra j i . Od J e ronýma So la ře 90 Loukov, ves v Cás lavsku. Od Jer. Solaře . . . . 9 0Lip n ice Do le j š í . Od J e r . So la ře ................................................................. 91Regis t ra s p rá vn í d ůc hod ů v pa ns t v í S vě te ls ké ho p řeps a ná 1591 .

Sděluje kn. Jeroným Solař . . . . . . 91Dodatek k dě jepisu měs ta Německého Brodu . . . . 9 2Doda tk y k pa má t ká m na Že l ivs k u. Od kn. V ik to ra Bezděk y.

1 . Tvrz Že l iv ...........................................................................................9 32 ...................................................................................................................9 43 ...................................................................................................................9 5

0 v lá d yc ké r o d ině a e r b u J e n ík ů z B r a t ř í c . Od A . R yb ič k y v . 1 40 Něco k s ta r š í t opogra f i i a s t a t is t ic e k ra je Hradeckého v ce chách. Od A. Rybičky . . . . . . .141Bývalé brány Ústecké od Frant. Beneše . . . . 141Návěš t í o vydá n í dě l D lugoš o výc h ...........................................................1 4 4Př ís pěvek k vys vě t len í z áhadných s och na kos te le ve vs i S v. J a k ub e

u C í r k v ic e b l í ž Ku t né Ho r y . O d d r . H . J i r e čk a . 1 76

Süana Počátek rodu Pernšteinského. Od V. Brandla, zem. archiváře

Moravského................................................................................... 176Výstava starožitností na radnici Pražské ku konci září a na

začátku října 1861. Od Z. . . . . . 1 7 8Památka kněze Vácslava Krolmusa .................................................. 182Zprávy o schůzkách archaeologického sboru Musea království

Českého.Schůzka dne 15. prosince 1860 ................................................. 44

„ „ 23. února 1861 ................................................. 45„ „ 1 1 . května „ ..................................................... 95„ „ 20. července „ . . . . .142

„ 26. října „.................................................... 178„ „ 7 . p ro s i n c e „ . . . . . 1 8 0

Doplňky k památkám města Humpolce od Jer. Solaře . . 48Opravy.................................................................................................... 182

G. Literární repertorium.K a l e n d á ř j e d n o t y S v a t o v í t s k é n a r . 1 8 6 1 . . . . 4 6 Starožitnost i a Památky země České. Sv. II. ses . 3 . . . 4 7 Beiträge zur Geschichte der k. Städte Mährens v. Ch. d'Elvert.

1. Band ......................................................................................... 47Kirchliche Topographie v. Mähren v. G. Wolný. II. Abth. 3. Band 47 Urkundliche Beiträge zur Geschichte Böhmens im Zeitalter

Georgs v. Poděbrad. Von Fr. Palacký. (V. V. Tomek) . 47 Očerk staroslavjanskoho basnoslovja od J. F. Holowackého . 47 O s u d y k o s t e l a u s v . H a š t a l a o d K . N a v r á t i l a . . . 9 6 Herman Kr i š t o f Ru esswu rm od F. B . M ik ovce . . . 9 6 Kurzgefasste Geschichte v. Böhm. Budweis v. E. F. Richter . 96 Album der Industrie des Reichenberger Handelskammerbezirks

v. A. Anschiringer- 1. Band . . . . . 9 6Festkalender aus Böhmen v. 0. Frh. v. Reinsberg-Düringsfeld 96 Fortsetzung der Memorabilien Karlsbads. Von J. J. Lenhart 96 Paměti a znamenitosti města Olomouce. Od A. V. Šembery.

(A. Rybička) ............................................................................... 143Historie Vyšehradská od V. Ruffera ................................................ 143

StranaDie Landtafel des Markgrafthums Mähren. (V. Brandl) . 143 Život sv. Prokopa od V. Štulce . . . . . . 1 4 4Právník, časopis . . . . . . . . 1 4 4Starožitnosti a Památky země České. Sv. II. ses. 4. . . 1 4 4 První dobytí Sibiře od Rusů od 3. Bačkory . . . 1 4 4 0 staročeském dědickém právu od J. E. Vocela . . . 180 Kalendář jednoty Svatovítské na r. 1862 . . . .180Starožitnosti a Památky země České. Sv. II. ses. 5. . .181 Kirchliche Topographie von Mähren v. G. Wolný. II. Abth.

4. Band ......................................................................................... 181Quellenschriften zur Geschichte Mährens u Oest. Schlesiens.

(V. Brandl) ...................................................................................181

D. Rejstříky (pro oddělení I. a II.)1. Rejtsřík jmen osobních2. Rejstřík jmen místních3. Rejstřík věcí .

E. Obrazy.1. Snímek druhého listu breviáře křižovníkův s červenou hvězdou

v Praze z let 1351—1356. Ku str. 35.2. Kalendářské obrázky při breviáři křižovníkův s červenou hvěz

dou v Praze z let 1351—1356. Ku str. 37.3. Církevní nářadí byzantinských tvarů v Museu král. Českého. Ku

str. 86.4. Církevní nářadí gotických tvarů tamže. Ku str. 88.5. Vnitřek chrámu sv. Jiří na hradě Pražském. Ku str. 166.6. Kaple sv. Ludmily u sv. Jiří na hradě Pražském. Ku str. 169-7. Jižní portál chrámu sv. Jiří na hradě Pražském. Ku str. 173.8. a) Plnovypuklá řezba nad portálem kaple sv. Anny u sv. Jiří

na hradě Pražském. Z let mezi 1145—1205. Ku str. 174. b) Náhrobek sv. Ludmily u sv. Jiří na hradě Pražském. Jižní strana. Ku str. 170.

183 192 195

časopis Musea království Českého pro dějepis hlavně český.Vydání archaeologického sboru Musea království Českého nákladem Matice České.

Redaktor K. VI. Zap.

Ročník VIII. Dílu IV. oddělení 2., sešit 1. Rok 1861.

P r o s l o v .Krásně se začalo rozvíjeti působení Českého národního

Musea ještě za posledních let života jeho vznešeného za-kladatele, nezapomenutelného vlastence, hraběte Kašpara se Šternberka; ačkoliv již téměř všickni velmožové čeští, kteří jeho příkladem povzbuzeni pro oslavu vlasti a větší vzdělání synův jejích rozličné ústavy vědecké a umělecké zakládali a spanilomyslně podporovali, jej na onen svět již byli předešli, ukazovalo se, že i mladší pokolení šlechty české šlépěje svých předkův následovati bude. Tak i České Museum, přeneseno jsouc z nepřístupných Hradčan do stře-du města v stavení prostranné a úpravné, a rozmnožujíc své sbírky v míře mnohem hojnější, přibližovalo se již hbi-těji k tomu, čím dle jména i určení svého pro český ná-rod býti má; posavádní převládání zájmů přírodovědy vy-rovnávalo se již hlavně zásluhou jeho jednatele Frant. Pa-' lackého, že také vědy historické větší podpory v něm na-lézaly založením a rozmnožením archivu a archaeologických sbírek. Sestoupilf se též p. Palackého působením soukromný spolek několika šlechticův českých k tomu účelu, aby se archivy v zemi prohlížely a listiny pro historii a vlasten-skou literaturu důležité z nich opisovaly a v archivu Če-ského Musea pro sestavení úplného historického diploma-táře českého ukládaly. V tom nastal osudný rok 1848 a jeho následky zničily všecky naděje v rychlý rozkvět na-šich národních ústavů a jmenovitě v rozmnoženou působ-nost Národního Musea. S bolestí spomínáme sobě na hro-znou ochablost a rozmrzelost myslí, ježto se zmocnily ná-rodu našeho po tolika zklamaných nadějích, ještě se v nás duše bouří, když sobě připomínáme, jakých piklů a libo-volností dopouštěla se panující reakce, aby vše, co dlou-hým úsilím vystavěno ku prospěchu nejen národnosti ano i vědy samé, bylo podkopáváno, v působení svém oslabeno anebo v niveč uvedeno. O straně, která drzou rukou na-šich nejdražších památek se dotýkala, naši historii nám

prznila a pomocníkův svých i mezi našinci vyhledávala, netřeba ani šíře se zmíniti. Nehodili jsme se se svými upřímnými snahami do jejich politického krámu, a odtud pocházel tlak hmotný a morální. Viděli jsme se brzo v sou-kromí se svou činností, pohlíženo na nás kysele a pod-pory nebylo odnikud. V takových okolnostech uzavřel pří—rodnický sbor musejní, vydávati od r. 1853 Živu, a aby předce historické zájmy naše tak zhola neležely ladem a trochu zas se oživily, pokusil jsem se já o založení spisu, kterýž by předně k našim starožitnostem a historickému místopisu zřetel svůj obracel. Archaeologický i matiční sbor přistoupil k mé myšlence, a tak začaly r. 1854 vycházeti Památky archaeologické a místopisné. Historie středověké krásoumy tehdáž již u velké míře obracela k sobě pozornost vzdělaného obecenstva v celé Evropě, a veliký význam starých národních památek vcházel vždy více v uvědomění všech kulturních národů. To se již tenkráte jevilo skvostně a nákladně vydávanými spisy jak u Francouzův, Angličanův, Italianův, tak i Němcův, Rusův, Polákův a jiných menších národův. Máme také spravedlivý nárok na jméno národu kulturního — měli jsme naproti takové činnosti okolo nás ruce v klín položiti ? nikoliv. Naše minulost a její památky mají veliký význam, a ne-může jim nikdo spravedlivě upříti výtečného místa, jež ony vyplňují. Dostalo se nám velikého štěstí, že jsme nalezli ve Františku Palackém veleznamenitého tlumočníka mi-nulosti našeho národu; tlumočnictví památek museli jsme ale také sami do rukou vzíti, vědouce, že by se nám sna-dno mohli vetříti tlumočníci cizí, kteří beze znalosti a bez lásky s vysokého stolce své moudrosti světu o našich pa-mátkách výroky vydávati vždy ochotni byli a budou, jakž toho nejeden příklad máme. Jeden ze zlých následků, jež měl rok 1848, jest také doktrína zvláště z Němec k nám zanesená, že svoboda jde před národností, a že pří—

1

Proslov.

tomnost se má odtrhnouti od minulosti. Lidé, kteří takovou nauku hlásají, staví nás na místo osadníkův v západních le-sích amerických, kteří historie nemají, a podporují přechmaty materialismu, kterýž neuznává oprávněnost duševních zá-jmů. Historie jest těm lidem jen pohádkou, starožitnosti haraburdím. S té strany tedy na vydávání „Památek" že-hráno ; však přistoupily k tomu ještě stranníci rozličné jiné ohledy mající, a skutečně, jestliže který spis v tisku ve-řejném s malou uznalostí se potkal, byly to zajisté Památky.

Do dneška leží již sedm ročníkův čili půlčtvrta dílů Památek archaeologických a mtstopisných před námi. Dalecí jsouce samolibosti, abychom si z toho velkých zásluh dělali, co v nich posud podáno, musíme předce s útěchou poukazovati na onen hlouček stálých odbiratelův, kterýž svou věrnost k nim již po sedm let osvědčuje; jest to hlouček počítající do 600 údfiv, tedy nikoliv tak malý, podávající utěšený důkaz, že u nás smysl pro věci do-mácí nikoliv nevymřel, ba že se rozhojňuje a sílí, nebof kdež medle má vědecký časopis takového speciálního směru 600 odbiratelův? Pravda že se „Památky" pomocí Matice napolo zdarma prodávají, ale dost na lom, že své čtenář-stvo mají a že tím samým ve svém oboru již dobře pů-sobily. Kromě prof. Vocela, kterýž drahně let před vy-cházením „Památek" archaeologii vlastenskou pěstoval a o ni podnes mezi námi největších (ač posud pohříchu ne dosti oceněných) zásluh sobě vydobyl, těšily se „Památky" podporou několika o domácí historii a archaeologii též ve-lezasloužilých mužův, jako jsou pp. prof. Tomek, dvorský sekretář Ant. Rybička, dr. Hermenegild Jireček a bibliote-kář Vácslav Hanka. Co tito mužové v „Památkách" již složili, činí s pracemi mé maličkosti, potom druhých přátel mých, kteří mne v snažení mém věrně podporovali a z nichž tuto aspoň faráře Ant. Norb. Vlasáka, kustosa Maurice Trappa, archiváře kn. Viktora Bezděku, kn. Jeron. Solaře, kn. Jos. Mottla, kn. Jos. Krsku, p. Jana Párysa, ki\.Aloisia Brychtu, p. kraj. komisaře M. Liissnera, prof. K. Tieftrunka, konservátora Frant. Beneše a kn. Frant. Peteru jmenovati sluší — již nyní tak bohatý sklad vědomostí a zpráv do-mácích, že zajisté ještě potomci naši po „Památkách" jako po pramenech k dalšímu zpytování svému potřebných sá-hati budou. Na příklad, jak se podobné spisy čím dál tím potřebnějšími stávají, uvedu jen Rieggers Materialien zur Statistik von Böhmen, dílo v celku velmi chatrné ceny, v kterém ale nicméně jsou věci, jichž bychom všude jinde darmo hledali, a proto jsou nyní tyto Materialie pro kaž-dého spisovatele, který se českými věcmi obírá, vzácné a důležité. Také starší ročníky našich „Památek" vždy více kupcův již nalézají, tak že nedlouho zbytek jich na skladě poleží, a pak v antikvárském obchodu vyšší ceny a vzá-cnosti nabudou.

Věhlasný veterán vědy a literatury české, prof. Jan Purkyně ve své předmluvě k loňskému ročníku „Živy" praví, že naše Museum, nestalo-li se pro nepřízeň časův

skutečnou akademií českou, aspoň jakési podobnosti k aka-demii české dosáhlo, vydávajíc ovšem prostředkem Matice tři vědecké časopisy. Ale mužové Musejníka, Živy a Pa-mátek, ač je Museum jako skutečná akademie podporovati nemohlo, vložili do těchto jeho organův již takovou sumu vědeckého kapitálu, že mnohá královskou štědrostí nadaná akademie nauk cenou vědeckých prací a plodňv svých jí se ani nevyrovná. Již tato úvaha měla by mnohého ne-spokojeného úda Matice české, je—li vůbec s to, aby ji oceniti mohl, ukonejšiti.

Nyní změnily „Památky archaeologické a místopisné" svůj titul v: Památky, časopis Musea království Českého pro dějepis hlavně český, a rozšířen tudíž obsah jejich pracemi v užším smyslu historickými, ačkoliv takové již dříve nejednou místa v nich nalézaly. Tato změna není tedy v celku podstatná, a posavadní programm náš zůstane tak dalece tentýž jaký byl, jen že Památky nyní co or-gán historických věd vůbec pěstovati budou dějepis Čech, Moravy, Slezska a vůbec jiných národův a zemí, které k našim zájmům se vztahují a nás poněkud blíže se do-týkají. Že „Památky" posavadním hlavním úlohám svým dostály, to žádný nestranný upříti nemůže; přispěly k po-znání a ocenění mnohých vzácných památek staročeského umění, podaly nám zprávy o mnohých posavad neznámých a nepovšimnutých starožitnostech, také k historickému mí-stopisu poskytly již mnohé znamenité příspěvky: jsme ale ještě velmi vzdáleni od mety své, a dlouholeté sbírání a zpytování nám ještě nastává. Museum naše svými sbírkami nás poměrně dosti podporuje, že pak v silách svých nyní tak obmezeno jsouc nemůže nám poskytovati těch výhod, jako dobře nadaná, potřebnými silami ku spracování hoj-ného vědeckého materiálu opatřená akademie, jaká našemu Purkyni na mysli tanula, jest nám ještě déle zápasiti s mno-hými nedostatky, které hbitějšímu postupu historických stu-dií zbraňují. Největší závada jest nedostatek k použití a zpy-tování připravených historických pramenů všeho druhu: da-leko větší část své veškeré činnosti musel náš výtečný Pa-lacký obraceti k opatřování a připravování sobě historického materiálu, neméně i práce Tomkovy zakládají se na mno-holetém, namáhavém i vytrvalém sbírání. Takové obtíže přemáhati musí každý, kdokoli v podrobnostech v jakémkoli směru naši minulost i naše památky zpytuje. Mnohé mono-grafie v našich „Památkách" posud uložené jsou plodem obšírných přípravních prací, jichžto rozsah i nesnáze mnohý čtenář ani netuší.

Jak znamenitě dobře upravené vydání některého histo-rického materiálu může činnost na poli historickém oži-viti a zúrodniti, toho příklad máme v našich letech po vy-dání Palackého Archivu českého a prvního dílu Erbeno-vých Regest. Kromě dalšího zpytování našich starožitností a starého místopisu neméně nutno, aby již jednou začátek učiněn byl s pravidelným, jednotným duchem řízeným vy-dáváním historických pramenů, k čemuž ovšem více sil

Obrana nejstarších dějin českých proti novějším útokům spisovatelů německých.

zapotřebí, než jakými posud vládnou jak soukromníci tak veřejné naše ústavy. Snad se nám toho konečně dostane, a „Památky" tuto záležitost nikdy z očí nepustíce aspoň morálně k uskutečnění tužeb všech přátel historických stu-dií přispívati budou. Jest ale ještě jedna věc neméně nutná a důležitá, o níž se též vší mocí zasazovati musíme, totiž zřízení zemského archivu, zvláště pokud ještě čas, a roz-ptýlené archivy, městské a úřední, nebudou ještě více okradeny anebo lehkomyslně rozmetány. Sesterská Morava za posledních dvanácti let nás v obou záležitostech chval-ně předešla; doufejme v příznivější poměry, které nám do-volí co zmeškáno dohoniti.

Památky budou přinášeti:

1) Monografie historické, archaeologické, místopisné,heraldické, genealogické, vůbec ze všech pomocných věd,které politickou historii našich vlastí, historii umění a vzdělanosti rozmnožují, doplňují a od křivých úsudkův očišťují.

2) Popsání jednotlivých památných věcí, které do jichoboru náležejí.

3) Oceňování a výklady památných nápisů a všelikýchstarých písemností.

4) Poučná a rozborná pojednání o předmětech k historickým studiím vůbec potřebných.

5) Stálé zprávy o schůzkách a jednáních Archaeolo-gického sboru Musejního, zprávy o archaeologických ce-

stách a výpravách a o všem, co se v našem oboru pozoru-hodného vyskytne.

6) Stálé repertorium všech úkazů v literatuře do té-hož oboru sahajících a nás bezprostředně i prostředně se dotýkajících.

Od pravidelného přidávání uměleckých příloh poněkud upustiti míníme, řídíce se více skutečnou potřebou, nahra-zujíce je ale četnějšími než potud do textu vtištěnými dřevoryty, kteréž mnohdykráte příležitějšími býti se uka-zují. Tabelek českých mincí podáme ale ještě tolik, až řada českých vojvodských mincí ukončena bude. Pak za-čneme s tabelkami staročeských erbů. Ze naše umělecké přílohy posud nebyly skvostné, ba že někdy se stalo, že jsme i méně zdařilé věci přikládati museli, toho vinu ne-sou obmezené prostředky našich důchodů.

Rejstříky jmen a věcí, které praktickou cenu našich „Památek" zvyšují, budou se jako posud ku každému dílu přidávati.

Mně konečně zbývá ještě vysloviti prosbu svou ke všem vlastenským spisovatelům, kteří dotud „Památky" svými pracemi obohacovali, aby mne také příště laskavě podporovali, nebof od jejich vřelého účastenství zdar mého upřímného snažení a zdar věci samé hlavně záviseti bude.

Psáno v den sv. prvomučenníka Štěpána 1860.

Karel Vladislav Zap.

Obrana nejstarších dějin českýchproti novějším útokům spisovatelů německých.

Od prof. V. V. Tomka.

Nejstarší dějepis český byl od posledního zevrubného spracování svého Palackým všelijak od spisovatelů cizích vzat za předmět nových badání, kterým nelze přiříci zá-sluhy, žeby veskrz byla přispěla k dobrému vědy. Českému dějepisci vytýká se s této strany, že prý z přílišné lásky ke svým odstoupil od pravdy; a při německých protivní-cích jeho sotva lze nepoznati snahy, jakby nejstarší po-měry a příběhy pro národ Český snížili ve slávě, aneb aspoň jaké mají zalíbení v takovém počínání. To viděti z nestejné přísnosti kritiky jejich, jestliže se jedná o udání svědčící ku prospěchu nebo na ujmu Čechů, o mínění k tomu nebo onomu směřující. Co příjemného jest, o tom na nejvýše pochybují, svědectví k tomu se schylující lehce pokládají za nehodné víry; co naopak svědčí, toho nebe-rou tak na váhu; tu se přijímají zcela nedůvodná mínění starších spisovatelů často za základ, aniž přikládá se k nim vůbec jaká kritika.

Dümmler proklestil cestu na této dráze pojednáním svým: De Bohemiae conditione Carolis imperantibus (1854),

jehož hlavní věty nacházejí se dílem již také v několika dřevnějších jeho spisech (De Arnulfo Francorum rege 1852; Über die südöstlichen Marken des deutschen Rei-ches unter den Karolingern 1853; Die pannonische Le-gende vom heil. Methudius 1854). Jemu dostal se nejvíce v Biidingerovi potakovač ne tak slepý jak ochotný, a zdání jeho nalezla místa i u Wattenbacha, jenž zvyklý jest upřímně hledati pravdy, tak že zaujat jimi v zánovním pojednání svém o slovanské liturgii v cechách i ve svém větším díle o dějepisných zřídlech Německa ze středního věku neuměl již dostati se k samostatnému úsudku.

Škodlivý účinek, jejž spůsobily tou měrou drobné spisy Důmmlerovy, bud omluvou, že se tuto nejstarší dě-jepis český, a to hlavně až do času knížete Boleslava I., ještě jednou bére na přetřes, jehož účel jest, netoliko za-mítnouti novější bludná zdání, než i znovu to, co ostojí, souvisle představiti v obraze jak nejvíce možná úplném.

Krom úsudků v tom neb onom odchylných o poměru mezi Čechy a Německem za času Karloviců jsou to zvlá-

1*


ště dvě věci, o které se škola Diimmlerovská zasazuje s větším neb menším úsilím; totiž předně, žeby Cechy až do začátku 10. století byly neměly žádné sjednocené moci knížecí, než že byly rozděleny ve mnoho panství docela od sebe neodvislých; zadruhé, že se zavedení křesťanství v Čechách stalo zcela jen z Německa. Hledíce k tomu, vě-nujeme těmto dvěma věcem dva zvláštní rozdíly; v třetím pak následuj spořádaný úhrn celé látky dějepisné.

I.

Sedm jest míst v letopisech Fuldskych, vztahujících se k Čechám, na kterých se slova dux užívá takovým spů-sobem, že se pojmenování toto od skladatelů letopisů pa-trně dává ne jedné, nýbrž více osobám v Čechách. Tato místa jsou:

1. K roku 845. Král Ludvík Německý přijímá u sebe14 českých duces (14 ex ducibus Boemanorum), a dáváje křtíti i s jich družinou.

2. K roku 856. Král Ludvík po přemožení Milčanůtáhl zemí českou a přijal poddání se jemu několika českých duces (nonnullos ex eorum ducibus in deditionemaccepit).

3. K roku 857. Německé vojsko poslané do Čech,dobylo hradu vojvody Vitorada (?) (civitatem Wiztrachiducis), zapudilo jednoho syna jeho odtud, a dosadilo bratra jeho na jeho místo co vojvodu (dux).

4. Kroku 871. Slované moravští vezou dceru jednohočeského vojvody (dux) do Moravy za muž (Sclavi Mara-henses nuptias faciunt, ducentes cujusdam ducis filiam deBehemis).

5. K roku 872. Německé vojsko vtrhlo do Čech, asvedlo bitvu, ve které se pět českých duces postaví protiněmu, kteříž se dle jmen svých uvodí.

6. K roku 895. Všichni čeští duces (omneš ducesBoemaniorum), mezi nimiž přednější byli Spytihněv a Vi-tislav (?) (quorum primores erant Spiti gneuuo ui utizla)přicházejí ku králi Arnulfovi do Řezná, a poddávají sejeho moci.

7. K roku 897. Vojvodové národu českého (ducesgenlis Behemitarum) přicházejí k císaři Arnulfovi do Řezná, a žádají na něm pomoci proti Moravanům.

Z těchto míst v letopisech Fuldskych soudí Dümmler, že Čechy ještě před začátkem 10. století zůstávaly rozdě-leny na mnoho, na každý spůsob více nežli 14 panství, maje za to, že každý z těchto duces panoval kraji svému docela neodvisle. Bez příčiny, ale ne bez úmyslu překládá slovo duces na německo häuptlinge, ne herzöge, jak by se snad srovnávalo s tehdejším spůsobem mluvení u Němců.

Mimo to uvodí ještě osmé místo z letopisů Mettských k roku 805, kdež se na výpravě krále Karla mladšího do cech udávají „universi principes diversarum gentium",

kterak se před ním sešli v rovině české (in planitie Be-hemi). To ale je patrná mýlka, protože tu není řeči o českých knížatech (principes), nýbrž o knížatech čili vůd-cích rozličných národů německých, kteří s více stran zá-roveň vtrhli do Čech a zde teprv uvnitř země pod veli-telstvím krále Karla se spojili. Jejich a královým vedením (Karoli autem regis et principům, qui cum eo erant, im-perio) pustošili potom Němci zemi.

Zdání Diimmlerovu odporuje nejen nejstarší dějepisec český Kosmas (f 1125), který před Bořivojem, tedy ještě před koncem 9. století uvodí celou řadu knížat zemských v Čechách z rodu Přemyslova, nýbrž i německý posledně uvedeným skutkům z letopisů Fuldskych souvěký dějepisec, Regino opat Prumský v Lothrynsku, dle něhož mívali Če-chové kníže ze svého panovnického rodu a ze svého ná-rodu (hactenus principem suae cognationes ac gentis su-per se habuerant) až do roku 890, ve kterém dle vypra-vování jeho stala se přestávka udělením vévodství českého (ducalus Beheinensium) od krále Arnulfa Svatoplukovi moravskému.Diimmler však nechce se ohlížeti na Kosmu. On myslí, že

prý Kosmas, poněvadž za jeho času panoval jeden kníže celé zemi a o žádném někdejším rozdělení země nic se

nevědělo, za to pokládal, že tak bývalo od jak živa, že Přemyslovici, ve starších časích požívali té samé moci

jako za času jeho. On přikládá sice víru rodokmenu Přemyslovicft, jak jeho podává Kosmas; ale starší Přemy-slovici až clo Bořivoje, tohoto nevyjímajíc, musili prý za-ujímati podobné místo, jako všichni jiní pohlavárové češíí (duces), byf snad vynikali nad jiné bohatstvím. Teprv Spy-tihněva uznává za pravé kníže země, poněvadž jej tako-vým jmenuje Gumpold biskup 31antuanský, životopisec sva-tého Vácslava ve druhé polovici 10. století. Ale i ten ne-jeví se mu v začátcích svých ještě co nerozdílnou mocí opatřený, jmenovitě ještě roku 895; a z toho právě uza-vírá Dümmler, že Přemyslovici teprv na začátku 10. století potáhli knížecí moc na sebe. A poněvadž prý příčin a zběhu této proměny neznáme, praví Diimmler, že jen to-lika lze se domnívati, že nebyla náhlá ani násilná, ale že Čechy přirozeným během věcí (nátura ita ferente) zpone-náhla srostly (magis magisque coaluisse). Mimochodem bud" pověděno, že důslednosti v tomlo poslednějším zaví-rání nepochopuji. Nebo proto, že příčin některé proměny neznáme, není nemožno, že se stala najednou a násilně,

zvláště kdež zřídla dějepisná jsou tak sporá. Pohnutka k vyslovení tohoto domnění záleží asi v tom, že nechce

Čechům, čili vlastně některému českému „pohlavárovi" onoho času, přičísti tolik síly činné, aby byli vlastním při-

činěním dovedli provésti tak důležitou proměnu najednou a mocí. Tím ale přichází v odpor sám s sebou, protože čas

od roku 895 až do začátku 10. století zajisté příliš jest krátký, aby za něj Čechy ponenáhlu a pouhým při-

rozeným během věcí byly srostly v celek.

Obrana nejstarších dějin českých proti novějším útok&m spisovatelů německých.

Ale i svědectví souvěkčho Reginona zavrhuje Dümm-ler prostě, protože prý spisovatel tento málo věděl o zá-ležitostech zemí východních.

Podporuje pak zdání své o rozdělení Čech na mnoho neodvislých panství ještě také třemi důvody vedlejšími:

1. prý nikde se v devátém století od dějepisců fran-ských nepřipomíná takový velmoži svého národu obstoupený duse, jací byli toho času Mojmír, Rastislav a Svatopluk na Moravě, kteří nejvyšší moc měli v rukou svých;

2. často prý se naskytuje, že Čechové za mzdu zjednaní, i když národ jejich celkem stojí v míru s Némci,pomáhají proti nim Srbům a jiným sousedným národům,což se hodí jen k národu rozdělenému;

3. z rozdělení Čech dá prý se vyložiti, proč Moravaméně mocná, že byla sjednocena pod panstvím jednohoknížete (regulus ?), králům franským mnohem větší prácizavalovala než Čechy.

Tyto důvody nestojí za nic.ad 1) Není pravda, žeby Žádný franský spisovatel

9. století nemluvil o pravých zemských knížatech v ce-chách. Činí to Regino, jak ukázáno, spůsobem docela jas-ným. Že se ale nikde neděje zmínka o velmožích, kterak bývalí okolo knížete, to jest že nikde nestává jako o Ra-stislavovi neb o Svatoplukovi: dux cum optimatibus, cum primatibus suís, jest v naší při zcela nepodstatné. Však předce Dümmler sám Mojmíra má za pravé kníže morav-ské, a neumí o něm uvésti podobného místa.

ad 2J Proč by porušení míru pomáháním jinému ně-jakému národu možné bylo jen při národu rozděleném, to jest takovém, který nemá společného jednoho knížete, nelze rozuměti. Jak často pomáhala ku př. bašata turecká proti Rakousku odbojníkům a jiným nepřátelům, ač sultán a císař stáli v míru. Ostatně dovodí Dümmler časté na-skytování se najatých pomocných vojsk českých vedle Srbů jen dvěma příklady, z let 869 a 880. Poslednější z nich nepláli však nic, poněvadž tehdy není žádné řeči o najatých ani nenajatých pomocných vojích českých u Srbů, než prostě, že toho roku Milčané, Čechové, Srbové a jiní Slované na zprávu o porážce Sasů od Normanů na plen vtrhli do Durynska (Sclavi, qui vocantur Dalmatii et Behemi atque Sorabi ceterique circumcirca vicini . . . . conglobati Thuringios invadere nituntur). Ve případnosti pak první z roku 869, kdež skutečně cechové za mzdu pomáhali Srbům, nedostává se důkazu, žeby Čechy byly tehdáž měly mír s Německem. O jiných sousedných náro-dech (ceterisque populis vicinis), kromě Srbů, kterým by cechové byli pomáhali za mzdu, není zmínky nikde; tu Dtimmlera pamět jeho zmátla.

ad 3) Porovnávání Čech s Moravou také neznamená ničeho. Větší neb menší vyvinutí zevnější moci některého národu nevyplývá jediné z jeho zřízení, nýbrž ze všeli-jakých a rozličných okolností. K tomu jednak ani není pravda, že by tehdejší Morava sama o sobě byla měla

méně síly nežli Čechy. Již před Svatoplukem nebyl objem Moravy menší než Čech; neb se vztahovala krom nynější Moravy také na nynější Slovensko v Uhřích, a za Svato-pluka nebyla to země moravská samotná, nýbrž utvo-řená jím moravská řase, která Němcům spůsobila tolik namáhání. Zase pak v časích před Svatoplukem, které tu jediné mohou rozhodovati, nedá se dokonce provésti, žeby poměr Čech k Německu byl býval nepříznivější než Mo-ravy ; větší namáhání, které měli Němci s Moravou, dá se spíše vyložiti tudy, že se jim tehdáž podrobení Moravy zdálo býti snadnější než Čech.

Po uvážení toho všeho zbývá pro tvrzení Dümm-lera, že se Čechy až do začátku 10. století dělily na mnoho od sebe docela neodvislých panství, jen hlavní důvod, vá-žený z letopisů Fuldských, že se totiž v nich mluví o více českých vojvodách (duces).

Nehledíc ku Kosmovi, stojí proti závěrkám, které Dümmler vyvozuje z této okolnosti, výslovné svědectví souvěkého Reginona, dle kterého Čechové již před rokem 890 měli svá společná knížata zemská z domácího panov-nického rodu. Co Dümmler uvozuje proti tomu, totiž že prý Regino málo věděl o záležitostech zemí východních, to samo o sobě nestačí ku podvrácení tohoto svědectví. Nebo jestliže Regino i skutečně málo věděl o cechách, to jedno mohl dobře věděti, že měly Čechy svého jednoho dědičného knížete. Síla důvodu z jeho svědectví byla by oslabena letopisy Fuldskými jen tehdy, kdyby se v leto-pisech těchto buď výslovně pravilo, že v Čechách nebylo žádného nejvyššího knížete zemského, anebo kdyby z nich jinak vyplývalo s jistotou, že oni duces, o kterých ony mluví, skutečně byli docela samostatnými panovníky. Onoho však ovšem není; toto pak jest pouhé předpokládání Dümm-lera, jehož nikde a ničímž neodůvodnil.

Jediné, co o povaze českých duces v letopisech Fuld-ských vysvítá z nich samých, jest že ovšem vykonávali veřejnou moc v jednotlivých částech země. Dümmler za-mítá právem mínění, dle kterého měla by se jimi rozuměti toliko šlechta bohatých majetníků půdy, ačkoli neumí pro zdání své ničeho jiného uvésti než obecný význam slova dux, protože prý slova toho u cizích národů obyčejně se užívá o knížatech (principes), nikdež o šlechtě. Vlastního světla poskytuje v tom ohledu místo v letopisech Fuldských k roku 857, kdež mluví se o hradu Vitoradovu.

Biskup Otgar (Aichstetský), falckrabí HruodoK i Ar-nošt syn vévody Arnošta (markrabí krajiště českého), vy-praveni byvše do Čech s lidmi svými (in Boemanos missi), připravili dle vypravování letopisce hrad vojvody Vitorada (civitatem Wiztrachi ducis), který se byl od více let pro-tivoval (ab annis mullis rebellem), ve svou moc, zapudivše odtud Slavitécha (Sela vita gum), syna Vitoradova, který tam tehdáž provozoval moc na sebe potaženou (qui tyrannidem tunc in ea exercebat). Když tento útěkem se zachránil a k Rasticovi (Rastislavovi moravskému) se odebral, dosazen

Obrana nejstarších dějin českých proti novějším útokům spisovateli německých.

jest bratr jeho, z domova jím vypuzený a u Clibora srb-ského (Zistiborum Sorabum) meškavší, jenž oddaně přišel ku králi, za vojvodu na místě bratrově (dux constituilur).

Slova tyrannis a dux constituitur znamenají beze vší pochybnosti moc veřejnou. Moc tato jeví se nám i co dědičná, poněvadž v ní po otci (Yitoradovi) dva synové následují, nejprve Slavitěch, který byl bratra svého, snad v rozepři o díl, zapudil, potom tento bratr jeho, dosazený na místo něho pomocí Němců. Hrad Vitoradův jest sídlem panství, které se tedy vztahovalo na krajinu ke hradu ná-ležející. Žeby to ale bylo bývalo panství od jak živa ne-odvislé, to nenásleduje z tohoto místa. Hrad Vitoradův (ci-vitas Wiztrachi, dle vší podobnosti nynější Vitoraz, Weitra v Rakousích) počítá se tu aspoň výslovně k Čechám (in Boemannos missi), ač se s ním za posledního času před tím všelicos přihodilo, o čemž dostatečné známosti nemáme. Protivoval se prý Němcům od mnoha let (ab annis multis), prvé tedy nic; to jest asi, že držel prvé s Němci, byl se odtrhnul od ostatních Čech. To se nejspíš stalo za Vito-rada, po jehož smrti, jak vidíme z letopisů, jeden ze synů jeho zůstával příchylný k Němcům, druhý stál ve přátel-ském poměru s protivníkem jich Rastislavem moravským. Že se tento druhý bratr nepřidrží cech, k nimž předce náleží dle národnosti, ačkoliv i Čechy toho času jsou v ne-přátelství s Němci, zdá se v tom míti příčinu, že jest i s nimi znepřátelen následkem svého předešlého odpadnutí, a nezdá se mu ani nyní podrobiti se zase nejvyšší mocí knížete českého. Neb sic by se mu odtud bylo mělo nej-spíš dostati pomoci. Za své dychtění po neodvislosti trpí ztrátou své moci.

Rovněž tak dají se dobře vyložiti i všecka ostatní svrchu uvedená místa z letopisů Fuldských, aniž by bylo potřebí předpokládati trvalou a od jak živa platnou neod-vislost jednotlivých duces, ba aniž by byla ku pravdě po-dobná.

Když se 14 vojvod českých dalo pokřestiti na dvoře krále německého (845), nevyplývá ze skutku tohoto nám beze všech bližších okolností udaného žádným spůsobem, žeby tito vojvodové (duces) byli bývali panovníky ve svých krajinách, neodvislými od všeliké vyšší moci. Bud že bylo přijmutí křestu u cizího národu něco politicky zcela lho-stejného ; pak nelze v naší při ničeho z toho vyvoditi. Nebo, což jest ku pravdě podobnější, měli vojvodové tito politi-cké pohnutky k tomu, že se dali pokřestiti u německého krále; pak mohly pohnutky tyto býti právě choutky k od-tržení; pomocí krále německého mohli představení něko-lika krajin českých doufati vytrhnouti se z moci knížete českého.

Když král Ludvík Německý roku 856 láhl částí cech a „přijal poddání se jemu několika českých vojvod"; mo-hli tito buď k tomu býti přinuceni, buď mohli se jemu do-brovolně poddati, aby pod ochranou německou nabyli ne-

odvislosti od panství svého knížete zemského. Žeby již vždy byli bývali neodvislými, nenásleduje z toho.

Zpráva z roku 871 o provdání dcery jednoho českého vojvody do Moravy jest patrně docela lhostejná, rovněž zpráva k roku 872, kdež se toliko uvodí jména pěti voj-vod českých.

Zpráva k roku 895, dle které všichni čeští vojvodové (omneš duces Boemaniorum) přišli ku králi Arnulfovi, aby se mu poddali, při čemž Spytihněv a Vitislav (?) jmenují se jich předními (quorum primores erant oc), tato zpráva dobře se srovnává s Reginonem, a nabývá z něho i také z jiných zřídel svého vlastního výkladu.

Jak dle Reginona tak dle letopisů Fuldských stály Čechy některý čas pod panstvím Svatopluka moravského. Dle onoho utrpěla přitom posloupnost domácích knížat země české přetržení; neboť praví, že Čechové do té chvíle (hactenus) měli nad sebou kníže svého národu. Po smrti Svatopluka (894) přišli všichni vojvodové čeští ku králi Arnulfovi (895), aby se mu dobrovolně poddali a tudy pod jeho ochranou od panství moravského se osvo-bodili. Přitom jmenují letopisy Fuldské Spytihněva a Viti—sláva (?) předními čili vyššími vojvod českých (primores). Ale hned brzy potom jeví se Spytihněv co kníže české. Gumpold, životopisec sv. Vácslava, naznačuje jej co tako-vého určitě, a praví, že po něm nastoupil mladší bratrjeho Vratislav, a po tomto syn jeho svatý Vácslav, dle čehož začátek vlády Spytihněvovy připadá na každý spů-sob aspoň před rokem 910, mohl ale ovšem připadati mno-hem dříve. Nebo Vácslavovi, který se již roku 928 jeví co samostatný panující kníže, bylo při smrti jeho otce ještě některý čas předtím 18 let, a již za pacholetství jeho pa-noval otec jeho co nástupce Spytihněvův.

Kdož by při těchto okolnostech chtěl pochybovati, že Spytihněv, jmenovaný v letopisech Fuldských roku 895 co první mezi vojvodami českými (duces), byl týž kníže český Spytihněv, kterého známe z Gumpolda a rovněž z nejstar-šího národního podání českého zachovaného nám Kosmou. Ani Díimmler nepochybuje o tom. Což pak ale potom jest více na snadě, nežli že po Svatoplukově smrti při obno-vení neodvislosti Cech od Moravy také starý knížecí rod český navrácen jest zase ku panství, které jemu Svato-plukem bylo odňato! Všichni vojvodové čeští šli se Svato-plukem ku králi Arnulfovi do Řezná, aby projevili, že jeho, co potomka starého knížecího domu jednosvorně uznávají za kníže, i aby za jedno s ním žádali ochrany a pomoci Arnulfa proti Moravanům. Dle staré legendy slovanské, jejíž původ souvěký neb aspoň souvěkosti zcela blízký uznán jest, nastoupil svatý Vácslav po smrti otce svého na „stole dědni", to jest na stole svých dědů, při čemž pa-trně musí se mysliti na delší trvání dědičnosti trůnu v je-dné rodině, než teprv od Vácslavova otce a bratra jeho. Tedy pocházel Spytihněv z též rodiny, která před násilným opanováním stolce českého Svatoplukem moravským v če-


chách panovala. A tím stvrzuje se staré podání, Kosmou nám zachované, dle kterého Spytihněv byl synem českého knížete Bořivoje, jenž se uvodí co současný se Svatoplukem.

Jen jest otázka přitom, kdo že byl onen Vitislav (?), který se v letopisech Fuldských jmenuje vedle Spytihnéva. Palacký pokládá jej za Vratislava bratra Spytihněvova, což by se ovšem nejlépe hodilo k věci. Mínění toto pod-poruje se tím, že „Yitizla" v letopisech Fuldských na tom místě jest pochybné čtení. V jednom rukopise stojí: Spiti gneuuo ni utisla, což dobře mohlo povstati nepravým čte-ním z uratizla ■=. Vratislav. Pakli Vitislav jest pravé čtení, není nám nicméně nemožno, pokládati jej za bratra Spy-tihněvova neb jiného úda knížecího domu, který se tak snad jmenoval, protože nemáme úplného rodopisu knížecího domu českého z toho času. Ostatně ale mohl to také býti jeden z nejpřednějších jiných vojvod českých, jen že ne-následuje z toho, žeby byl býval zcela neodvislý od kní-žete českého neb jemu zcela rovný; nebo slovo primores neznamená stejnost oněch dvou, než jen přednost jich obou před druhými. On mohl zaujímati podobné postavení jako asi Slavník ještě za Boleslavů, tak že se rozeznával od druhých duces a předce dle práva stál pod knížetem českým i znal se k tomu v této době, kdež bylo o to zbaviti se jařma ještě více nenáviděného.

Dummler, který zprávu letopisů Fuldských k roku 895 jinač vykládá, chybuje přitom proti všem pravidlům kritiky, když zprávu tuto přijímá za jediné zřídlo, do ní bez ohledu na souvislost s jinými údaji vkládá jistý smysl, a udání jiných zřídel zamítá co nehodnověrné, protože od-porují ne výslovnému znění letopisů, ale jeho výkladu na ně.

On má Spytihněva za první české kníže země, a opírá se přitom o Gumpolda Mantuanského, kterého vydává za spisovatele hodnověrného (auctor fide dignus), ačkoli psal daleko jsa vzdálen od Čech a teprv ve třetí čtvrti 10. sto-letí, kdežto souvěký Regino, který ovšem také přebýval daleko od Čech, nic u něho neplatí. A předce Gumpold skutečně nepraví, žeby byl Spytihněv býval prvním če-ským knížetem, než že za času krále Jindřicha I. (což je-ště k tomu omyl jest) pod vrchním panstvím jeho vykoná-val moc knížecí (principatus regimen sub regis dominatu impendens).

Ale i Spyíihněv dle Diimmlera íeprv později než roku 895 dosáhl nejvyšší moci nad celou zemí, poněvadž prý letopisové Fuldští ještě i tohoto roku zmiňují se o něm jen co o prvním mezi jemu rovnými, přikládajíce jakémusi Vitislavovi totéž důstojenství (anno 895 etiam tunc tam-quam primus inter pares commemoratur, cum Witizlae quo-que cuidam eadem dignitas attribuatur"); kteréhožto Viti—sláva proto nechce uznati za mladšího bratra Spytihněvova, Vratislava, protože prý již roku 872 se připomíná. Tato námitka jest nedňvodná, protože se totožnost Vitislava jmenovaného roku 872 mezi oněmi pěti duces, kteří teh-

dáž bojovali s Němci, s Vitislavem, který se vyskytuje o 23 let později (895), nedá dokázati. Totéž jméno, i jestli čtení jeho po obakrát pravé, mohlo přináležeti dvěma oso-bám, jakož pak jeho ještě o mnoho později nacházíme v užívání *). Však ale i udání, žeby se Spytihněv ještě roku 895 jmenoval prvním mezi sobě rovnými, není pravé. Ve Fuldských letopisech nenazývá se, jak Dümmler za je-dno pokládá, primus inter pares (duces), nýbrž Spytihněv a Vitislav (?) nazývají se primores eorum (ducum). Tof je patrně rozdíl veliký. Ani Spytihněv ani Vitislav (?) nebyli s druhými vojvodami na rovni, nýbrž nad nimi vynikali (primores), a předce zase ze slova primores nevyplývá, že byli mezi sebou zcela rovni.

Při znění letopisů Fuldských mohli bychom se poza-stavovati jen nad tím, že se i Spytihněvovi a Vitislavovi (?) i druhým dává jméno dux, tedy že se jim dává týž čestný název, z čehož by se dalo souditi o stejném jich všech postavení a důstojenství. A to je vlastně jádro celého do-vodění Diimmlerova o rozdělení Čech ve mnohá neodvislá panství. Toto pozastavení přestává však, když povážíme, že takovéto užívání téhož čestného názvu o pravých kní-žatech zemských a jim podřízených náčelnících jednotli-vých krajin také u jiných spisovatelů se vyskytuje, a není předce potřebí se tím mýliti. Abychom uvedli příklad, který mluví sám za sebe, slojí takto v letopisech Laureshamských (Pertz I. 34) k roku 789: Tunc Carlus rex iterum per Sa-xoniam pervenit usque ad Sclavos, qui dieuntur Wilti, et venerunt reges terrae illius cum rege eorum Tragwito ei obviam, et petita páce tradiderunt universas terras illas sub dominatione Caroli regis Francorum. Máme tu zrovna také skutek poddání se, jako roku 895. Reges u Viltů jsou tu to samo co v letopisech Fuldských duces u Čechů. Dragovit (Tragvit), jejich hlava, nazývá se také rex, jako se Spytihněvovi a Vitislavovi (?) dostává rovného názvu dux. Jen se při těchto vyšší postavení jich také výslovně naznačuje slovem primores, což se při Dragovitovi tím spůsobem neděje. Co ale v jistém ohledu přesvědčuje ještě více, dáváf i Kosmas panovníku Lučanů v Čechách, Vla-stislavovi, týž název dux, kterým vyznačuje i knížata zem-ská v Čechách; a tak ještě i za času Boleslava II. nachá-zíme u něho vojvodu Slavníka (dux Slavnik), anižby komu proto mohlo přijíti na mysl, aby pochyboval, zdali tehdáž byla v Cechách jaká sjednocená moc knížecí.

Jest ale nám ještě něčeho podotknouti při Dümmle-rové výkladu zprávy z roku 895. Ukázáno výše na odpor u Diimmlera v tom, že pokládá ponenáhlé vyvinutí knížecí moci v Cechách přirozeným během věci, a předce vyka-zuje k tomu jen krátký čas od roku 895 až do začátku 10. století. Možná, že mu bez své viny zle rozumíme. Dlimmler, nechtěje již právě čerpati než z letopisů Fuld-ských, a nechtěje proto Spytihnéva a Vitislava (?) uznati

') Viz v Regestech Erbenových.

8 Obrana nejstarších dějin českých proti novějším útokům spisovatelů německých.

za dědice dřevních knížat českých, předce pochopuje, že slova letopisů Fuldských quorum primores na každý spůsob znamenají nějakou přednost těchto dvou osob před jinými českými duces •, z té příčiny přičítá jen Vitislavovi, ne pak i všechněm druhým vojvodám rovné důstojenství se Spytihněvem, jejž uznává za potomní samovládné kníže Spytihněva, při čemž nyní se s ním příti nebudeme o to, že předce nazývá Spytihněva primům inter pare«. Zeby Dümmler Spytihněvem a Vitislavem chtěl rozuměti dva republikánské náčelníky ostatních českých vojvod, toho se o něm domýšleti nemíníme. Jen dvojí jest pak možné. Buď že Dümmler před-stavuje sobě všechny české duces za oprávněné a neod-vislé rovnou měrou, při čemž Spytihněv a Vitislav jen leda větší rozsáhlostí krajin svých nad druhé vynikali. Je-li tomu tak, nemohli bychom jej propustiti z výčitky, že od-por jest, když Cechy na tolik sypkých částí rozptýlené pokládá za srostlé ponenáhlu a přirozeným během věcí za krátký čas od roku 895 do začátku 10. století. Nebo zase že Dümmler Spytihněva a Vitislava má za dva od sebe neodvislé a tudyž sobě rovné panovníky dvou částí země, pod nimiž stáli ostatní vojvodové co pod svými vyššími; a tu by se ponenáhlému srůstu Čech v jedno sjednocené knížetství mělo rozuměti tak, že četní, prvotně zcela od sebe neodvislí vojvodové během času upadli v odvislost od mocnějších mezi sebou, kterýchžto počtu podmaněním jed-něch pod druhé také vždy víc ubývalo, tak že země ko-nečně roku 895 již jen ze dvou skutečně samostatných panství sestávala a na začátku 10. století v neznámých okol-nostech konečně v jedno knížetství spadla, kudyž pak po-nenáhlé srostnutí přirozeným chodem věcí zběhnutím del-šího času se přihodilo.

To se ovšem dá tak mysliti. Ale Diimmlerovo mínění o vnitřním stavu věcí českých v 9. století, když se takto pojme, převrací sebe samo. Jak medle se upustí od rov-nosti všechněch. duces mezi sebou, odpadá hlavní opora zdání Dümmlerova o rozdělení Cech na četná neodvislá panství, protože se zdání toto pouze a jediné na tom za-kládá, že letopisy Fuldské mluví o více vojvodách českých. Dopustí-li se, že roku 895 byla nerovnost mezi vojvodami, mohla taková býti také již dávno předtím, protože zprávy k letům 845, 856 atd. neobsahují nic tomu odporného. Přijme-li se za pravdu rozdělení Čech roku 895 na dvě toliko panství docela od sebe neodvislá; tof mohlo rozdě-lení toto na dvé stávati také již dávno předtím; někdejší stávání většího počtu takových neodvislých panství a po-nenáhlé splynutí jich ve dvě jest pouhá domněnka, která se pra na ničem nezakládá; a poněvadž úplná rovnost důstojenství Spytihněva i Vitislava ze slova primores o nich obou užívaného také nevyplývá, vrací se vše zase k tomu, že jeden z nich byl kníže celé země české, druhý bud jiný úd panovnického domu bud" nejmocnější z vojvod jemu podřízených, že tedy letopisy Fuldské nezadávají příčiny, proč by se mělo pochybovati o pravdivosti svědectví Re-

ginona, dle kterého Čechové již tehdáž měli svá dědičná knížata celé země. Zdání Dümmlerovu nedostává se vnitřní důslednosti; jakkoli jeho pojmem, vždy vrazíme na odpory.

O posledním ješté pozůstávajícím místě v letopisech Fuldských k roku 897 nepotřebujeme mnoho mluviti. Ne-vysvítá z něho, mají-li se těmi duces gentis Behemitarum, kteří tehdáž přišli ku králi Arnulfovi, hledajíce pomoci proti Moravanům, rozuměti zase jako o dvě léta prvé vši-chni tak zvaní vojvodové čeští, čili jen Spytihněv a Vrati-slav. Tak neb onak jsou to ty samé poměry jako r. 895.

Po tomto zamítnutí mínění Dümmlerova shrneme-li málo toho dohromady, co se ze souvěkých zřídel fran-ských dá vyzískati pro známost zřízení českého v 9. sto-letí, udá se nám celkem co následuje. Čechy dělily se na více krajin, které měly své zvláštní představené. Tito se nazývají v letopisech Fuldských duces. Moc jejich byla některých (nelze říci, zdali všechněch) dědičná, jak uka-zuje příklad o Vitorazi (civitas Wiztrachi). Nad těmito voj-vodami (duces) stál nejvyšší kníže zemský, jehož důsto-jenství bylo v jednom rodě dědičné. To vyslovuje Regino slovy: principem suae cognationis ac gentis super se ha-buerant. Cognatio znamená knížecí rodinu, gens vlastní národ, z něhož pocházela. Panství její utrpělo některou přestávku opanováním cech od Svatopluka moravského; po jeho smrti bylo zase obnoveno, i poznáváme ve Spyli-hněvovi, jejž jmenují letopisy Fuldské roku 895, potomka domácího knížecího rodu, jenž tehdy zase v panství byl dosazen. O spůsobu podřízenosti vojvod pod knížaty vy-chází jen tolik na světlo, že se jednotliví vojvodové druhdy z něho vytrhovávali, zvláště pomocí německou. Viděli jsme to z příkladu Vitorazského, a lze nám podobného domní-vati se o 14 vojvodách, kteří se roku 845 dali pokřestiti na dvoře německého krále, jak ještě jinde šíř rozvineme.

Nemýlím-li se, zachovala nám zřídla franská i do-mácí význam pro slovo dux, kdež se jeho neužívalo o kní-žatech zemských. Čte se v letopisech Mettských (Pertz I. 192) o výpravě krále Karla mladšího do Čech roku 805: Vastata autem et incensa per 40 dies eadem regione du-cem eorum nomine Lechonem occidit; a o témž u Ein-harda: Qui omnem illorum patriam depopulatus ducem eorum nomine Bechonem (v jiných rukopisech ale zase Lechonem, ano i s malou písmenou psáno lechonem) oc-cidit. Pokládám čtení lechonem za pravé, protože se na-chází v obou dvou zřídlech a také ve všech četných po-zdějších letopisech, které z oněch čerpali, kdežto bech snadno se dá vyložiti ze zmatení malého I s b od někte-rého přepisovače. Lech jest zastaralé appellativum, které se co takové všeho všudy dvakrát vyskytuje ve starších písemných pamětech českých, jednou u Dalemila, který jeho užívá o báječném praotci Čechovia), a několikkrát po sobě v rukopise Zelenohorském. Za časů Dalemilových

2) V tej zemi bieše lech, jemuž imě dějechu Cech.


byl to již archaismus, kterého on se musil dovážiti ze staršího pramene, byt třeba jen z národního podání ústně dochovaného; žádné důstojenství, žádný stav nenazýval se již tak za jeho času. Z rukopisu Zelenohorského vysvítá jen tolik, že lech znamenalo nějaké důstojenství, protože se uvodí lechové vedle kmetů a vládyk, kterýmižto prv-ními rozumějí se raddové čili starší zemští, druhými hlavy rodin svobodných. Einhard a letopisy Mettské zdá se že užívají toho slova podobně, jako se ku př. čte u Frede-gara rex Gaganus 3), aneb u Einharda samého Capcanus princeps Hunorum o Avarech, kdež Gaganus a Capcanus nejsou vlastní jména, než chce se říci, že Avarové v řeči své jmenují krále svého gaganem (chaganem), a jistého knížete kapehanem. Jeden český dux, čili jak se v řeči jich praví český lech, padl v boji s Franky; to asi jest vlastní smysl oněch míst v letopisích. S tím se dobře srov-nává, že lech Qjach) u Arnautů, kteří to slovo vzali ze slovanštiny, doposud znamená hlavu kmene.

S těmilo výsledky z cizích zřídel srovnává se doko-nale, co nám domácí podání zvěstuje o nejstarších pomě-rech zemských. Nehledíce k báječnému vyozdobení nej-starších příběhů, poznáváme z něho všelicos ještě s větší určitostí, než ze cizích zřídel; a tomu nepotřebí se diviti. Franští letopisci byli ovšem současní s událostmi, o kte-rých píší, ale zmiňují-li se sem tam o něčem z poměrů vnitřních, děje se to jen nahodile; byloť to mimo jich úkol. Kosmas jich mladší, který o starším čase čerpal z podání, mínil právě psáti o dějinách českých, a protož musil sebrati látku hojnější.

Především tedy srovnává se franský Regino z devá-tého s českým Kosmou z 11. století vtom, co se týče mnohem staršího původu knížecího důstojenství českého, než by rád stanovil Diimmler. Onomu jsme povinni díky za vzácné svědectví souvěké, že stával již před rokem 890 rod knížat českých. Kosmas zase v díle svém uvodí posloupnost panovníků z tohoto rodu, která před domně-lým prvním knížetem českým, Spytihněvem, zná již 11 starších. Krok jest první kníže české, jehož jméno zná Kosmas. Po něm nastupuje pro nedostatek mužského po-tomstva dcera jeho Libuše, a zasnoubením s ní dostává se Přemysl na stolec knížecí. Tento jest praotec knížecího rodu, který za času Kosmova panoval zemi české. Po Přemyslovi následují Nezatnysl, Mnata, Vojen, Unislav, Křesomysl, Neklaň, Hostivit, potom Bořivoj, první kníže křesťanské. Ten jest otec Spytihněva a Vratislava.

Zdali posloupnost tato prosta jest všech nesprávností v jednotlivostech, kdožby chtěl rozhodovati? Není k tomu nijakých sudidel odjinud. Ale historické ceny bylo by jí nesnadno odříkati. Jména v ní se vyskytující nejsou aspoň vymyšlena, než jsou to jména osob, které někdy skutečně

J) Sclavi jam contra Avares cognomento Chunos et eorum Gaganum coeperant rebellare. Cap. 48.

byly. Kosmas jich nevymyslil. Af se soudí jakkoli vysoko nebo nízko o jeho nadání dějepiseckém, tolik ukazuje dílo jeho, že věděl o povinnosti dějepisce, aby mluvil jen pravdu. Pohádky podává on výslovně jen co pohádky (se-nům fabulosas relationes). Kdybychom jeho chtěli držeti za vynálezce jich, musili bychom povážiti, že Kosmas ne-psal pro nás, než pro své souvěké, kterých byly věci ty bližší než nás, pročež nebyli by sobě nechali vydati ně-čeho za staré podání, o_ čem by praničeho byli nevěděli. Máme-li tu ale před sebou staré podání, bylo by těžko, abychom chtěli stanoviti, jak daleko mohlo neb nemohlo dosahovati zpět. Kosmas, který roku 1125 zemřel co SOletý stařec, tedy narozen byl asi roku 1045, znal jest jména panovníků od Spytihněva I. (895) až do Břetislava I. (f 1055), povědomá nám také ze starších zřídel, na mnoze též jen z podání nebo ze zápisků nám neznámých, a předce jsou pravá i pravá jejich posloupnost. Lze to na příklad o Bo-leslavovi III., o Jaromírovi a Oldřichovi dokázati z Thiet-mara Meziborského, jehož Kosmas neznal. Bylo-li Kosmovi lze z podání neb ze starších zápisků nám ne zouplna zná-mých sestaviti řadu panovníků od Spytihněva I., pročby byl nemohl míti pomocí k dovedení toho i ještě od staršího času, třeba bychom my jich nyní již neměli.

Posloupnost knížat u Kosmy vztahuje se zpět toliko ku počátkům panovnického rodu, který byl za jeho času. On ví o Přemyslu co o prvním, který se z rodu toho do-stal na stolec, a že se to stalo zasnoubením jeho s Libuší, dcerou posledního knížete ze staršího rodu; také zná jmé-no otce jejího Kroka (?), před ním žádného jiného. Podání národu opírá se tu o podání knížecí rodiny a jejích nej-bližších; té musilo pamatování jmen předků vždy býti věcí důležitou. Dejme tomu, že v čas uvedení křesťanství, když se latinské i slovanské písmo dostalo do Čech, složen byl nějaký popis jmen panovníků (mohlo se to črtami státi také i dříve), pročby tehdáž oustní podání nebylo mohlo dosahovati asi půl druhého století zpátkem ? Právě že Kos-mas o největším počtu panovníků těchto neznal ničeho ji-ného nežli jména, ukazuje k tomu, že je poznal nejspíš jen z takového nějakého holého popisu jmen; nebo vlastní pověst národní nezanáší se s vyčítáním pouhých jmen; ona zachovává jen jména osob, o kterých umí něco vy-pravovati. Tak nalezli v ní místa Libuše a Přemysl, k je-jichž jménům pojilo se v báječném rouše všecko, co sobě národ představoval o počátcích řádů svých, Neklaň pro přemožení mocného Vlastislava Luckého, Bořivoj co první kníže, jenž přijal křesfanskou víru.

Úvahami tohoto snad druhu veden uznal i Dümmler starý nějaký rodokmen domu Přemyslova za zřídlo, z kterého čerpal Kosmas, ačkoli nechce věřiti, žeby Přemyslovici před Spytihněvem byli bývali knížaty zemskými, než má je za pohlaváry (häuptlinge) jako jiné české pohlaváry (= duces). Jest však samo sebou jisté, že se stávání sta-rého rodokmenu při slavném knížecím rodě mnohem spíše

2

regem


podobá ku pravdě, nežli při rodině pohlavárů, jakých prý bylo mnoho v Cechách.

Ale nejen v tom srovnávají se cizí a domácí zřídla, co se týče stáří knížetství českého, nýbrž i v tom, že při jednotě bylo také rozdělení národu českého, které dle okolností hrozívalo jednotě také i nebezpečenstvím.

Není nic nedůvodnějšího jak tvrzení Dummlerovo, že Kosmas, protože za svého času viděl před sebou jen je-dnoho knížete nad celou zemí (unum tantummodo ducem patriae universae praeesse videbat) a protože nic známo nebylo o žádném někdejším rozdělení země (de priori ali-qua terrae divisione nihil constabat), měl za to, že starší předkové rodu Přemysloviců požívali též moci jako jich potomci. Prvních několik slov, jimiž Kosmas vyslovuje mí-nění své o původu knížecí moci v Cechách, ukazuje na-opak. Národ český, jak si Kosmas představoval, dělil se od prvopočátku na župy čili kmeny (tribus) a na rody čili přátelstva (generationes). Kdo v kmenu svém neb rodu osobními vlastnostmi nabyl vážnosti větší anebo pro bohat-ství své požíval větší cti (quieunque in sua tribu vel ge-neratione persona moribus potior et opibus honoratior ha-bebatur), k tomu obraceli se lidé v rozepřích právních, až pak Krok z týchže příčin výtečnými vlastnostmi osobními a bohatstvím svým takové vážnosti došel, že lidé nejen z vlastních jeho žup, nýbrž z kmenů celé země sbíhali se k jeho soudné stolici (ad quern tam de propriis tribubus quam ex totius provinciae plebibus velut apes ad alvearia ita omneš ad dirimenda convolabant judicia). Viděti z toho, že smýšlel Kosmas o počátku knížecí moci v Cechách v pod-statě tak jako Düminler; nejprve že byli představení čili soudcové jednotlivých kmenů, jednotlivých částí země, po-tom teprv jeden nejvyšší soudce, kníže celé země; jen jest u Kosmy knížetství dříve tu, totiž hned před nastou-pením Přemysla; Diimmler pak uznává teprv mnohem po-zdějšího potomka Přemyslova za zakladatele moci knížecí.

Ve smyslu oněch slov Kosinových není, žeby rozdě-lení národu na kmeny pod zvláštními představenými bylo přestalo po vyzdvižení knížecí moci. Ale ovšem nastal mezi hlavami kmenů a knížetem poměr podřízenosti. Kos-mas i za času, když dle jeho zdání knížecí moc již stá-vala, předce ví o jednotlivých mocnějších náčelnicích, kteří vykonávali moc nad většími částmi země, ano jak již po-dotčeno svrchu, dává jim název dux, aniž by proto se mohlo pochybovati o vyšším postavení knížete zemského, kterého rovněž nazývá dux. Tento název má u Kosmy Vlastislav lucký a rovněž Slavník Libický, otec svatého Vojtěcha. Jaké bylo panství těchto dvou, hodno jest pil-nějšího rozebrání, protože zprávy Kosinový o tom posky-tují hlubšího náhledu v nejstarší řády české, než sobě ji-ným spůsobem možno zjednati.

Vlastislav, jehož přemožení knížetem Neklaném, jak známo, oslavuje se i básní v rukopise Kralodvorském, byl dle Kosmy panovníkem Lučanů. Jak jej Kosmas nazývá

dux Lucensis, tak dává jemu i stará báseň název kněze, kterého se i tam i všude jinde až do zavedení králov-ského důstojenství užívá o českých knížatech samých. Krajinu, jíž on vévodil, popisuje Kosmas tak, že se dle jeho udání dá dobře určiti. Zaujímalať severozápadní část země české na obou březích Ohře v toku jejím až pod nynější město Louny, na hořejší Mži až do stoku hlavních dvou pramenů jejích pod městem Stříbrem a na obou březích říčky Střely, padající do Mže, v toku jejím až nad Plasy. Za času Kosmy dělila se na pět žup; dvě z nich ležely při západní hranici české, Mežsko totiž, které dle Kosmy sloulo také župou lesní (quae et silvana diciiur), a Sedlicko, nazvané tak dle svého župního sídla (Sedlice u Karlových Varů). Z ostatních tří slula jedna Zatecká, druhá Kadaňská, třetí nejspíše Ziutická jako děkanství s ní v jedno spadající. Dle Kosmy však bylo starší a původní jméno župy Žatecké, která dle jeho zdání první byla obydlena, Lúka od hojnosti luk; z čehož Kosmas elymologicky pravě odvodí také jméno Lučanů 4).

Zdali tato krajina totéž rozdělení měla již za času Vlastislavova, nedá se ustanoviti; Kosmas toho nepraví. Ale co zvláštní kmen byli Lučané známi ještě i za času Kosmy; byliť jmíni ještě i tehdáž za lid velice hrdý, (su-perbissirna gens, praví Kosmas, quibus et hodie a málo innatum est superbire}, a o rozsáhlosti krajiny jejich po-skytuje nám zakládací listina biskupství Pražského Kosmou zachovaná některého světla, čímž popsání jí, podané Kos-mou samým, se stvrzuje. V listině této popisuje se prvotní hranice biskupství Pražského, která byla spolu i politickou hranicí Čech, na „západní" straně tím spůsobem, že se po sobě jmenují župy na tomto pomezí ležící. Po župě Domažlické přichází „Zeyza", potom Sedlická čili župa Sedličanů; potom jmenují se Lučané, a po nich Děčané, Lutomirici a Lémuzi. Zeyza, poněvadž se klade mezi Do-mažlickém a Sedlickem, musí býti Mežsko, a tím odůvod-ňuje se mínění Palackého, že jest to asi nepravé čtení místo Myza. Poněvadž pak krajiny Litomiriců a Lémuzů (poslednější totožná s Kosmovou provincia Bělinensis), které se dotýkaly žup Žatecké a Kadaňské bezpostředně na straně východní, dle vypravování Kosmy o Vlastislavovi k zemi Lučanů nenáležely, krajina pak Děčanů ležela ještě dále na východ; zůstává pro Lučany v zakládací listině biskup-ství Pražského právě to místo, které zaujímaly župy Ža-tecká, Kadaňská a Ziutická, ježto jim také dle Kosmy ná-ležely. Když ale tyto tři župy náležely Lučanůrn, podobá se jak nejvíce, že i Sedlicko a Mežsko, jak Kosmas praví, prvotně byly částmi jich krajiny, protože ležíce západně od oněch na pomezí zemském a ještě do pozdějšího času zůstávajíce větším dílem pokryty lesem a tudy málo zalid-

*) Důvody na polohu a hranice těchto jak i j iných žup, o nichž bude zmínka ještě dále, nacházejí se ve zvláštním pojednání mém o tom v Časopise českého musea 1858 a 1859.

Obrana nejstarších dějin českých proti novějším útok&in spisovatelů německých. 11

něny, nemohly snadno bývati o sobě. Že se župy Sedli-cká a Mežská v zakládací listině uvodí o sobě, dá se vy-ložiti dvojím spůsobem. Buďto byly ostatní tři tehdáž jen jednou župou, která se nazývala jménem kmene samého, ježto druhé dvě teprv později oddělené byly by dostaly zvláštních jmen právě později, jedna od řeky, druhá od hradu, s něhož se spravovala. Anebo byly již tehdáž tři župy; ale listina užívá jména Lučanů o nich samotných, protože tyto tři byly vlastní od Lučanů obydlenou otevře-nou krajinou, druhé pak dvě málo jsouce obydleny po-važovaly se jen za části pomezního hvozdu, který měl poněkud jinačí správu než ostatní země 5).

Ve vlastním vypravování o Vlastislavovi hledali by-chom u Kosmy darmo nějakého slova, které by vyznačo-valo právní podřízení jeho pod moc zemského knížete českého. On, kněz lucký (dux Lucensis), vede častěji válku s Neklaném, knězem českým; hubí zemi jeho lou-pením a pálením; celé Čechy chce připraviti pod moc svou. Mohli bychom se skoro diviti, že Dümmler neužil tohoto vypravování Kosinová vedle citátů z letopisů Fuld-ských ke tvrzení svého mínění o rozptýlenosti země české na krajiny zcela samostatné. Snad by to byl učinil, kdyby inu nezáleželo ještě mnohem více na tom, aby Kosmovi upřel vůbec hodnověrnosti. Jak si ale Kosmas myslil po-měr mezi Vlastislavem a Neklaném, musí se vyrozumívati ze souvislosti celku, ne z jedné výpravky toliko. Když již Krok panoval celé zemi, nemohlo ovšem postavení Vla-stislavovo za času Neklanová býti dle práva zcela samostatné. Vlastislav byl vládce kmene, který se vytrhoval z posluš-nosti povinné k vládci národu, který snad také větší kus země chtěl připraviti pod moc svou, v boji o to však ko-nečně podlehl.

Co nám Kosmas vypravuje o spůsobu, jak se užilo vítězství Neklanová nad Lučany, nepochybně dle staré po-věsti jich samých, z toho jeví se, že důstojenství kmeno-vého vládce bylo dědičné, tak jak jsme shledali o vojvo-dovi Vitorazském v letopisech Fuldských. Čechové po pádu Vlastislavovu rozbořili hrady, popálili dědiny Lučanů a odnesli velké kořisti. O úplné zrušení samosprávy kmene však se nejednalo. Nedospělé pachole, syn Vlastislavův, měl nastoupiti po něm v panství; Neklaň ustanovil jemu vychovatele; za sídlo však vykázán jemu hrad nově vy-stavený, který stál v rovině, a tedy měl polohu méně pev-nou, aby opětné povstání kmene budoucně snáz mohlo býti potlačeno (ut si quando resistere vellent, in piano loco facile capi possent). I když dle pověsti syn tento Vlastislavův od vychovatele svého byl zavražděn, zdá se že dotud obvyklá míra samostatnosti kmenové nebyla do-cela zrušena; neb ještě za času Boleslava I. nacházíme právě v této straně cech zase lecha českého (subregu-

lus), který se ve spolku s cizinci vzpouzel knížeti zem-skému.

Rovněž tak určitě jako krajinu Luckou popisuje nám Kosmas rozsáhlost panství Slavníkova, otce sv. Vojtěcha, který zemřel roku 981, tedy panoval za času Boleslava II., a nejspíš také již za Boleslava I. Hlavním sídlem Slavní-kovým byla Libice blíž oustí Cidliny vpadající do Labe, nad Poděbrady, tedy asi sedm mil východně od Prahy; hranice pak jeho panstvj byly dle Kosmy tyto: na západ proti „Čechám" (contra Bohemiam) potok Žurina (rivulus Surina) a hrad na hoře Oseku nade Mží; toť hrad na mí-stě nynějšího kostelíka sv. Havla u Zbraslavě na levém břehu Vltavy a na pravém břehu Mže čili Berounky; dle čehož Žurinou rozumí se některý z přítoků Mže z pravého břehu něco dále na západ 6). Na poledne proti Rakousům (contra Theutonicos orientales) hradové Chýnov, Dúdleby, Notolici až do prostřed lesa, t. j. až na rozhraní vod čili vrchomezí v pomezném hvozdě; na východ proti Moravě hrad Litomyšl „pod lesem" až k řece Svitavě prostřed lesa, t. j. až k jejím pramenům; na půlnoc konečně proti Polsku hrádek Kladsko na řece Nise. Všechna zde uve-dená místa jsou z jiných zřídel známa co sídla žup, a spů-sob, jak Kosmas mluví, ukazuje jasně, že neudává mezí dle hradů, jako by tyto byly stály na samé hranici, nýbrž dle pomezních žup, jichžto sídla to byla. Dle toho vzta-hovalo se panství Slavníkovo z prostředu země, kdež hrad Osecký stál jen asi i1/a míle jižně od Prahy, na východ až k nynější hranici slezské, na jihozápad až ke hranici bavorské; od Kladska v jedné této končině až k Notolicům čili Netolicům (kraje Píseckého), ve druhé dotýkalo se hra-nic mezi cechy, Moravou a Rakousy po celé jich čáře.

Nebyly to jen různo ležící statky Slavníkovy v této části cech, více než třetině celé země, nýbrž veřejnou moc v ní vykonával. Kosmas nedopouští o tom žádné po-chybnosti. On nazývá Slavníka dux, jmenuje krajinu zde popsanou jeho panstvím čili knížetstvím (principatus); chválí vedle domácích ctností při něm spravedlivost jeho na sou-dech (judiciorum rectitudo) a četnost panské družiny, která jej obstupovala (procením multitudo). S tím srovnávají se slova, kterých užívají současní životopisci svatého Vojtě-cha, mluvíce o Slavníkovi; jeden z nich, arcibiskup Bruno nazývá jej pánem země (dominus terrae), a týž dává nám zprávu, že byl Slavník i v příbuzenství se saským rodem králů německých. Také bylo panství Slavníkovo dědičné. Po něm uvázali se v ně jeho synové. Zeby ale bylo bý-valo panstvím docela neodvislým, na to ještě méně lze my-sliti než při Vlastislavovi, ač Kosmas ani o jeho spůsobé nic výslovně nepraví. Boleslavové, kteří krom Cech pano-vali rozsáhlým krajinám od nich na východě, byli tak mocni, žeby se za jejich času ještě v cechách samých

5) O významu a zřízení pomezního hvozdu viz pojednání mé v časopise českého musea r. 1855, a Hermeneg. Jirečka r. 1856.

6) Místopisné doklady nacházejí se v mém pojednání o rozdě-lení žup českých ve 12. století, dotčeném již výše (v poznám.).

2*


knížecí rod docela samostatný nebyl mohl udržeti. Že panství Slavníkovo, jakkoli bylo rozsáhlé, předce musilo státi v nějakém svazku s ostatními Cechy, zdá se vychá-zeti na jevo již tou okolností, že se syn Slavníkův svatý Vojtěch stal biskupem Pražským; neb sic bylby kníže če-ský (Boleslav II.) sotva dopustil povýšení jeho na toto vy-soké místo. I to není bez důležitosti v tom ohledu, že při založení biskupství Pražského přičiněním Boleslava II. i panství Slavníkovo připadlo k nové této dioecezí a nezů-stalo asi při biskupství Řezenském. Ostatně nazývá životo-pisec Bruno při vypravování o pádu bratří sv. Vojtěcha Boleslava II. zrovna jich pánem (senior; fefellit dextra senioris); i máme tedy také na Slavníkovi jen příklad kmenového vojvody, stojícího pod vyšší mocí. Uvedeme doleji ještě příčiny, z kterých nelze míti za to, žeby toto panství již prvotně bylo mělo tak velkou rozsáhlost jako za času Slavníka, nýbrž že časem teprv při zvláštních ze-vnějších okolnostech vzrostlo v tu velikost. Zahynulo pak za synů Slavníkových, když mezi nimi a knížetem zem-ským přišlo ke sporům, nepochybně o míru samostatnosti nebo podřízenosti jich, a z toho konečně ke zjevné válce, ve které se bratří Vojtěchovi ucházeli o pomoc německou a polskou (995).

Tolik jest nyní jisto, že někdejší rozdělení země na rozličné krajiny nebylo Kosmovi neznámo. Určitá udání jeho o hranicích panství Vlastislavova a zase Slavníkova vyvracují opačné tvrzení Důmmlerovo dokonce. Kosmas odvodí posloupnost panovníků českých od Kroka a Pře-mysla, ne proto žeby hyl myslil, že v Čechách vždy bylo tak jako za jeho času, ale že měl o tom starší zprávy. Jak on nenacházel v tom odporu, když mluvil o společ-ných knížatech celé země a vedle nich o knížatech jedno-tlivých částí země, dávaje oběma rovný titul dux: tak není v tom odporu, že letopisy Fuldské mluví o více českých duces, souvěký pak s nimi Regino jen o jednom knížeti (dux) celé země. Zdánlivý odpor vyrovnává se tím, žo různí vojvodové jednotlivých částí země stáli pod společ-ným knížetem zemským co vyšší vrchností. Nepravit' ani letopisy Fuldské výslovně, že nad oněmi nebylo žádného společného knížete (ba naznačují slovem primores o Spy-tihněvovi a Vitislavovi [?] zrovna i opak toho); ani ne-praví Regino, že pod dědičnými knížaty zemskými nebylo v cechách žádných dědičných náčelníků jednotlivých částí země. Protivy mezi slaršími cizími a mladšími domácími zřídly, jakou stanoví Dümmler, tedy skutečně naskrz není; jesti smyšlena schválně; Kosmas a letopisy franské z 9. století doplňují a vysvětlují se vzájemně; ku pravému po-znání nejstarších řádů českých musí se užiti obou vedle sebe.

Nejdůležitější, co se objevuje z Kosmy a ne také z letopisů Fuldských o rozdělení země české na rozličné krajiny bez ujmy jednoty její pod dědičným knížetem zemským, jest, že toto rozdělení země spočívalo na roz-

dělení lidu v kmeny dle přirozeného rozvětvení. Nejjasněji vysvítá to z příkladu Lučanů. Kosmas je výslovně nazývá zvláštním kmenem (natio), jehož vlastnosti kmenové měl on i jeho současní ještě živě na zřeteli (quibus et hodie a málo innatum est superbire). Mimo to mluví také o oby-vatelích žup Bílinské a Litoměřické, jižto hraničily s pan-stvím Vlastislavovým, co o zvláštních kmenech (populi), které rozeznává od Lučanů i od Čechů panství Neklanová. Vlastislav vystavil hrad blíž pomezí jejich, aby je odtud stíhal (ob insidias utriusque populi), protože se přidrželi Čechů (quia hi adjuvabant partes Boemorum). Že pak sobě Kosmas představoval někdejší rozdělení národu českého na takové kmeny co obecné, vyplývá ze slov jeho již uve-dených o Krokoví, kdež mínění své o původu knížecí moci v Čechách zcela zakládá na takovém ponětí. Toto ale ponětí u Kosmy jest také plný dějepisný důkaz, že takové rozdělení někdy stávalo, poněvadž Kosmas, jak vi-děti, bral je z upomínek ještě živých a dílem i z poměrů tehdáž posavad stávajících, kteréžto jen byly již pozbyly své důležitosti politické.

Se soudem Kosmy srovnávají se ostatně také ještě některá starší listinná udání od něho zachovaná, z nichž poznáváme jména ještě několika jiných kmenů a polohu jejich sídel. Jsou to udání listiny zakládací biskupství Praž-ského, j iž jednou zmíněné, o prvotním objemu dioecezí jeho, která dle svědectví Kosmova přešla větším dílem doslovně do stvrzovací listiny císaře Jindřicha IV. roku 1086 od něho nám dochované.

V této listině popisuje se, jak řečeno, „západní" a rov-něž i část „severní" hranice biskupství Pražského tím spů-sobem, že se po pořádku za sebou uvodí župy ležící po-dél zemského pomezí cech od Domažlická až ke hranici mezi Slezskem a Lužicí čili zemí Milčanů. Mezi těmi při-cházejí čtyry jména kmenů, která se nám co taková ob-jevují dílem dle jazykové formy, dílem v porovnání s ji-nými zprávami. Tito kmenové jsou:

1. Lučané, které již známe z Kosmy a kterých krajinu popsali jsme již výše, použivše k tomu také zakládacílistiny biskupství Pražského.

2. Lémuzi. Tito se v listině objevují co obyvateléžupy Bílinské. Jméno této župy, které se nachází u Kosmy i všude jinde v pozdějším čase, vzato jest od župníhosídla Bíliny; Lémuzi, jak forma množného počtu ukazuje,jest jméno obyvatelů, tedy zvláštního kmene, jemuž tatokrajina náležela. Zdá se, že ani Kosmovi již nebylo pově-domo. Ze župy Bílinské, tedy z kmene Lémuzů pocházelPřemysl, praotec potomního rodu knížat českých; nebov této župě ležely Stadice, místo, z něhož dle povésti bylpovolán na stolec. Jak jsme viděli, uvodí se obě dvě župyBílinská a Litoměřická u Kosmy pospolu co nepřátelé Vlastislavovi a co pomocníci Neklanoví. Zakládací listina biskupství Pražského zdá se shrnovati tři župy, Děčanů,Litomiřiců a Lémuzů v jeden celek některak dohromady

Obrana nejstarších dějin českých proti novějším útokům spisovatelů německých. 13

patřící; neb se v ní neuvodí, jak by žádal přirozený po-řádek, v řadě od západu k východu, nýbrž naopak nejprv východnější Děčané, potom západnější Lémuzi; Litomiřici pak, kteří se ani nedotýkali hranice zemské, jmenují se nazbyt spolu s druhými dvěma. Konečně nezdá se býti zcela nahodilé, že se právě tyto tři župy jmenují také zá-roveň spolu v několika listinách kláštera Benediktinů Břev-novských ze 13. století, jelikož dle starého darování tak zvané dýmné (denarii fumales), jinde vůbec biskupu ná-ležející, z těchto tří žup odvádělo se klášteru onomu. Tyto okolností dávají mi příčinu k domnění, že se jméno Lé-muzů prvotně snad vztahovalo na obyvatele všech těchto tří žup, a později teprv na onu jednu, ve které nejspíš bývalo hlavní sídlo vojvody kmenového, až pak zmizelo docela, když podržel vrch název dle sídelného hradu Bíliny.

3. Pšované, jejichž sídla od Labe u Staré Boleslavea u Mělníka dosahovala až ke hranici zemské na půlnociv krajině u Jablonného, kdež k západu hraničili s Dědany(tedy s Lémuzy ?). Jméno jejich, jak se zdá, ne nejstarší,které měli, pochází od hlavního sídla jejich Pšova na místě nynějšího Mělníka, i zachovalo se ještě v názvu potokaPšovky u tohoto města. Slavibor, otec svaté Ludmily, slověu Kosmy „comes de castello Pšov", i musíme si jeho tedypředstavovati co vojvodu Pšovanů, ač jemu Kosmas nedávánázvu dux jako Vlastislavovi.

4. Charváti, rozdělení na dvě župy (Chrouati et al-tera — seil, provincia — Chrouati) východně od Pšovanůpři půlnoční hranici země české v krajinách na hořejší Jizeře, s nynějšími městy Hradištěm a Turnovem. Jméno jejich jest jméno národní, vyskytující se skoro všude v zemích slovanských. Krom zakládací listiny biskupství Pražského připomínají se také jednou v ruské legendě o sv.Vácslavu, kdež vypravuje se, že Drahomiř utekla k nimpo zavraždění Vácslava bratrem jeho Boleslavem ve StaréBoleslavi7).

7J I zde potřebí širších topografických rozborů hledati v článku často zmíněném Časopisu českého musea o nejstarším rozdělení Cech na župy. — O zakládací listině biskupství Pražského, která sloužila za základ Jistině císaře Jindřicha IV. z roku 1086, zdvihá Dümmler pochybnosti, zdali byla pravá. Kosmas, vypravuje prý, že zakládací Jistina, kterou biskup Jaromír čili Gebhard roku 1086 předložil císaři Jindřichovi IV., byla složena od sv. Vojtěcha a stvr-zena od papeže Benedikta (Ví-) i od císaře Otty I. jakož Kosmas sám byl přitomen jednání tomu, které se dalo u přítomnosti čet -ných arcibiskupů a biskupů, praví Diimmler, že za jisto se poklá-dati musí , že v listině, které již nemáme, biskup Vojtěch, císař Otto I. a papež Benedikt jmenovali se co současní. Císař Otto I. však zemřel r. 973, papež Benedikt VI. r. 974, Vojtěch pak dosedl teprv r. 982 na biskupskou stolici v Praze. Z té příčiny viní Diimm-ler biskupa Jaromíra z podvodného křivení, protože se stvrzení starých hranic biskupství Pražského stalo k jeho prospěchu. (Viz Dümmlerovo: Piligrim von Passau 53. 173.) — Nechci zde o tom mluviti, pokud by stvrzovací listina Jindřicha IV. mela místopisnou cenu, o kterou jediné zde se jedná, i kdyby zkřivená zakládací li-stina biskupství Pražského jí byla bývala základem. Ale celé pode-zření, jak u Diimmlera často, nezakládá se na jasném skutečném udání, než na nejistém výkladu jistého místa u Kosmy. Toto místo, kde prý Kosmas vypravuje, že zakládací listina biskupství Pražského

K těmto kmenům, jejichž jména zachovala nám za-kládací listina biskupství Pražského, přichází ještě jméno Doudlebů, které se krom Kosmovy zprávy o panství Slav-níkově vyskytuje v několika listinách 12. století 8). Vyzna-čuje se jím tam i onde nejjižnější župa v Čechách (v jižní části nynějšího kraje Budějovického), jejíž někdejší sídelné místo Doudleby posud tak slově. I Dúdlebi, Dúljebi jest nepochybné jméno národní, objevující se ještě dvakrát v jiných zemích slovanských 9). Znamenaloť tedy bezpo-chyby i v Cechách prvotně některý z kmenů, ve které byl národ rozvětven.Při těchto zprávách o někdejším rozdělení národu českého

na kmeny, čerpaných ze zřídel domácích, zasluhuje uvážení ještě jedna důležitá okolnost, která se nám ne-zjevuje z letopisů íránských 9. století, ale s udáními jich

také dokonce není v žádné neshodě. Poznáváme totiž roz-I dělení dvojí, národu na kmeny, a jednotlivých kmenů na

župy. Krajina Lučanů byla rozdělena na pět, krajina Char-| váto na dvě župy; tak nejspíš bylo i s jinými kmeny, o \

kterých nemáme zpráv tak určitých. Poukázali jsme výše na podobnost ku pravdě, že kmen Lérnuzů na tři župy se

měla skladatelem sv. Vojtěcha, zní takto doslovně: Replicat (Gebe-hardus episcopus) coram omnibus privilegium olim a Sancto Adal-berto episcopo suo aYitecessore confirmatum tam a papá Benedicto quam a primo Ottone imperatore. To ovšem není pověděno se vší žádoucí jasností. Diimmler ale vkládá do toho smysl, jehož tu vý-slovně není. On si myslí: privilegium olim a S. Adalberto confec-tmn, conňrmatam tam a papá Benedicío quam a primo Ottone im-peratore ; slova takového jako confectum není však tu, a nelze jeho vložiti, lečbychom se o Kosmovi domýšleli blbství, které není v jeho spůsobu, blbství toho, žeby si byl sv. Vojtěcha mohl mysliti oučastna při založení biskupství Pražského, když předce věděl, že před Vojtěchem byl již biskup Dětmar, že tento byl prvním bisku-pem Pražským, a že sv. Vojtěch v čas dosazení Dětmara chodil je-ště do školy. Neb to všecko tak vypravuje Kosmas ve svém díle. A jak to věděl Kosmas, tak vědělo se všecko to u kapituly Praž-ské za jeho času. Při obmýšleném podvržení nepravé listiny nebylo by bývalo potřebí tak pochybiti, učiniti sv. Vojtěcha souvékým cí-saři Ottovi I. Jest také hodno uvážení, že Kosmas praví jen o je-dnom privilegii, které bylo předloženo císaři Jindřichovi IV. Kdyby-chom si to měli tak představovati jako Dümmler, musili bychom mysliti na tři privilegia, stvrzení císaře Otty I., stvrzení papeže Be-nedikta a prvotní zakládací listinu. Od koho měla tato býti vy-dána? Nemožno od sv. Vojtěcha. On nemohl býti zakladatelem, tedy nemohl býti vydatelem zakládací listiny. Dümmler také jej pokládá jen za skladatele jej ího; ale podivno, ieby se v listině bylo jmenovalo jméno pouhého skladatele a vydatel nebyl by se tak dokonce zdál hoden jmenování. Nemyslím, žeby se ono místo u Kosmy dalo vyložiti právě zcela neomylně. Ale maje za to, že biskup Jaromír jen jednu listinu ukázal, myslím, že to nemohl býti original listiny zakládací, než nějaké vidimus biskupa Vojtěcha, vy-dané od něho za jakoukoli příčinou, ve kterém i zakládací listina císaře Otty I. i stvrzovací na ni od papeže Benedikta VI. (972—974) nebo Benedikta VII. (974—980) byla obsažena. Slovo con-firmatum v onom místě u Kosmy nemělo by se tedy potahovati na císaře a na papeže, než dle přirozeného slovosledu na Vojtěcha, a musí se mu ovšem rozuměti nevlastně. Vidimus svatého Vojtěcha, kterým se stvrzovala authenličnost dvou listin Otty I. a Benedikta papeže, bylo pro Kosmu a jeho souvčké ovšem také stvrzením, váhy posvátné.

8) Viz v Erbenových Regestech pod slovem Dúdleby v regi-stríku míst.

9) Viz Šafaříkovy Starožitnosti 540. 829.


dělil. Vždy jest možné, že Vitorad, jejž jmenují letopisy Fuldské k roku 857, byl vlastně vojvodou Doudlebů, jest-liže župa Vitorazská, ve které se nacházelo obyčejné sídlo jeho i jeho synů, snad byla částí krajiny onoho kmene, vedle župy Doudlebské, na kterou jméno kmene přešlo po přednosti. Nejméně bude se moci pochybovati, že hlavní kmen národu českého, jemuž knížata celé země panovali bezpostředně, na každý spůsob nejmocnější od prvopočátku, rozdělen byl na více žup, když rozdělení takové již i u jiných, méně četných kmenů ukázalo se býti potřebné nebo přiměřené.

O vojvodách kmenových víme, že moc některých byla dědičná, a lze jest se domnívati, že tak bylo vůbec, nebo aspoň že dosazování vojvod takových, kde snad dědičnost důstojenství jejich v jedné rodině nebyla uznána, záviselo od volby kmene, ne od jmenování knížetem zemským, aspoň ne bezvymínečně od něho. Bylo-li tak i s představenými jednotlivých žup? bylo-li i jejich důstojenství dle obyčeje dědičné? Nemáme příčiny mysliti to, nýbrž spíše důvodů dosti naopak. Rozdělení kmenů na župy stalo se, jak se zdá, předce teprv během času, když se obyvatelstvo roz-množilo ; to pak v tom případu bylo pouhé zařízení správní, při kterém náčelníci kmenů sotva pustili moc potud z ru-kou, aby sobě dosazování županů (představených žup), co úředníků svých, dle své libosti nebyli pozůstavili. Sic by kmenové vůbec sotva byli zůstali pohromadě; pod dědič-nými pohlaváry jednotlivých žup byli by se prvé nebo po-zději rozpadli v tolikero menších kmenů, kolik bylo žup. Možná že se to zde neb onde i skutečně stalo, jestliže se županům podařilo vzpourami potáhnouti moc na sebe dě-dičně. Nemáme však na to žádných dokladů, leda snad zprávu o 14 lesích, kteří roku 845 přijali křest na dvoře krále Ludvíka, poněvadž těžko jest sehnati v Čechách 14 náčelníků celých kmenů, takových asi jako Lučanů, když dle okolností přitom měli přede jen býti menšinou všech tehdejších vojvod v zemi. Možná že letopisové Fuldští jména duces užili zde nejen o vlastních vojvodách kmenových, nýbrž i o dědičných županech kmenů rozdrobených, ač by se to také dalo vyložiti ještě jinak, o čemž při jiné příle-žitosti. Naproti tomu mocné postavení Vlastislava Luckého, jak je vypisuje Kosmas, panství Slavníkovo, jak se nám jeví v čase dějepisně jasnějším, sotva lze jest sobě před-staviti jinač, nežli že mocní tito vládci dle libosti nakládali s osazováním úřadů v jednotlivých župách svého panství. A tak tím jistěji činili knížata zemští z rodu Přemyslova v objemu svého panství bezpostředného. Volné dosazování neb ssazování úředníků v župách bylo nepochybně jedním z nejpodstatnějších přímětů jich moci v této krajině, kdežto postředné panství jejich nad druhými částmi země mělo v dědičných vojvodách kmenových živel často sobě protivný.

V tomto rozdíle mezi kmeny a župami, mezi vojvodami kmenů a úředníky župními spatřuji klíč ku pravému vy-rozumění spůsobu, jak se vyvíjela knížecí moc v cechách

až do času Boleslavů. Nejen že přemáhány byly vzpoury jednotlivých vojvod proti nejvyšší moci zemské, která po-cházela z časů předhistorických; ale moc sama vojvod kme-nových byla časem zcela rušena, bezpostředně panství Pře-mysloviců v částech země, které prvé jen postředně stály pod nimi, vždy dále šířena.

V části země, jíž Přernyslovici vládli bezpostředně, stával nepochybně od časů nepamětných řád podobný, ja-kého nalézáme za času Kosmy a ještě později ve 12. sto-letí v celých Čechách. Tehdáž spravovaly se župy úředníky dosazovanými a ssazovanými od knížete dle libosti. Takový byl župan (comes castellanus), nejvyšší představený župy a zvláště ředitel vojenství a moci výkonné, cúdař čili sudí (judex), komorník čili správce důchodů knížecích (came-rarius), vladař čili správce hospodářství (villicus), lesní (venator), se služebnictvem jim podřízeným. V každé župě měl kníže velké jmění v zemských statcích; hrad býval sídlem úřadů. Tak bylo co do hlavních rysů nepochybně dávno před časem Boleslavů v bezpostředném panství Pře-myslovicň; rozdíl dle všeho soudíc záležel ve větší míře svobod národních za starého než za pozdějšího času; toho dotýká se Kosmas ve svém díle několikkrát; za jeho času byla se následkem vítězství knížecí moci nad samosprávou kmenů z úředníků dvorských a župních již vyvinula mocná šlechta služebná, která nejprve ve službě jedinovlády po neobmezenosti bažící silně tiskla lid, později pak postavila se proti knížecí moci samé co mocná aristokratie.

Jako kníže ve svém bezpostředném panství, tak asi vládl vojvoda kmenový v župách svého panství; jen že přitom stál pod vyšší mocí knížete. V čem tato záležela, jak daleko sahala vedle samosprávy kmenů, o tom ovšem nemáme zpráv dostatečných; ale vyplývá to povšechně z povahy věci samé, když jisto jest, že v zemi skutečně byla moc vyšší. Souvěké zprávy o příbězích mezi Čechy a franskou i také moravskou říší ukazují dostatečně, že cechy v poměru k těmto svým sousedům vystupovaly co jeden celek politický, že tedy měly společné zastoupení ve věcech zahraničných; na každý spůsob náleželo ono knížeti zemskému. Rovněž vychází na jevo z válek s Franky, že měly Čechy společné zřízeni obranné; nejvyšší správa nad ním, nad vojenstvím vůbec, musila náležeti knížeti zemskému; vojvodové kmenů byli povinni poslouchati v tom ohledu jeho rozkazu. Kosmas mimo to přiznává Krokoví výslovně, a tudy i také nástupcům jeho nejvyšší moc soudní nejen v jejich župách, nýbrž i nad ostatními kmeny celé země. O vykonávání takové moci kněžnou Libuší v rozepří mezi velmoži z krajiny, která nenáležela k panství jejímu bezpostřednému, dává jeden ze zlomků rukopisu Zelenohorského obraz básnický. Vedle kněžny sedí na soudě tomto kmeti (radda zemská), leši (vojvodové a župane ?) a vládyky (hlavy svobodných rodin) z nejroz-dílnějších krajin země, tedy ze všech kmenů. A poněvadž k řízení záležitostí veřejných potřebí jesl také prostředků

O berních Opavských v druhé polovici 16. století obyčejných. 15

k zapravení nákladu, nebude lze pochybovati, že kníže jak ze svého bezpostředného panství tak i od kmenů druhých sobě bezpostředné poddaných měl nějaké důchody.

Rozdíl těmito hlavními rysy naznačený mezi bezpo-středným a postředným panstvím knížat českých časem zmizel, když panství bezpostředné na ujmu postředného vždy dále se rozšířilo. Proběhlo půl druhého století, za kterého lze nám stopovati chod této věci, ovšem dle zpráv jen chudě zachovaných. Vzpoury jednotlivých vojvod proti

panovníkům zemským, kterých se domnívati musíme z při—chylování se některých z oněch ke Frankům za času Lud-víka Německého (845 oc), možná že již vedly k většímu podrobení jednotlivých kmenů. Přemožení synů Slavníko-vých za Boleslava II. (995) jest závěrkou toho. Od té doby bylo bezpostředné spravování žup knížecími úředníky, vládní to soustava věku Kosmova, ve všech částech země prove-deno bez výminky.

0 berních Opavských v druhé polovici 16. století obyčejnýcha o postavení Opavska k Slezsku odtud se naskýtajícím.

(Na základě listin z většího dílu posud neuveřejněných a neznámých.)

Podává prof. Jan Lepař.

Nejstarší zpráva hledící k berním Opavským pochází

tuším z r. 1323, kdež tehdejší král Český, Jan Lucembur -

ský za svého pobytí v Brně, schvaluje staromoravské svo -

body země Opavské, připověděl, „ut p r a e f a t u s d u x

(Opaviensis) j u s ad a l i q u a m h e r n á m r e c i p i e n d a m

habe re n o n d e b e a t , nec etiam petere vel recipere,

nisi duntaxat a nostris ßohemiae et Moraviae incolis reci-

peremus, tunc incolae praefati ducatus (Op.) bernam per

unum fertonem, videlicet sedecim grossos denariorum, ut

praemittitur, dare de laneo quolibet tenebuntur" '). B y l i

t e d y O p a v a n é berněmi p o v i n n i j e d i n é králům,

zvláštních b e r n í k n í ž e c í c h n e p o z n a v š e . Jinak tomu

ovšem bylo v zemích Slezských, kdež byla vedle berní

královských v obyčeji i berně knížecí. Berně královská

vybírala se ve všech zemích koruny České ve stejných

potřebách bud zemépána samého se týkajících, buď za příčinou obrany zemí před vpádem nepřátel. O berních druhu tohoto posledního jest nám tu jednati, o berních, to tak zvaných tureckých či pomocích, protože dávány byly k tomu konci, aby země stojící pod vládou králův Českých z rodu Habsburského, jmenovitě Uhry, před návaly ture-ckými zachráněny býti mohly. „Pomoc" tato byla sice od početí svého rovněž jako ona berně druhu prvního berní

tak dalece nepravidelnou, že ani doba, kdy, ani míra, v jakéž se shánívala, nebyla určitě obmezena; avšak vývin dčjův v 16. století dodal jí co do doby placení již tolik stá-losti, že se na snémích stala otázkou roční a téměř nej-hlavnější již v druhé polovici onoho věku, a potom berni druhu prvního i v zapomenutí uvedla. Vybírala se ovšem mimo ni pro komoru královskou ještě berně tak zvaná pobečovní či posudní z piva, jakož i jiná ku sbírkám

*) Original v konventníra Opavském archívu, přivil, č. 3.

zemským neboli stavovským, ku př. na útratu poslův k za-hraničným sněmům: leč obou těch tu pro obmezenost mí-sta schválně pouštíme z očí.

K „pomoci" přispívati nebyli povinni jen stavové Opav-ští, nýbrž i poddaní jejich; jediným Ihotníkům se pomoc odpouštěla, jakož ku příkladu patrno z přílohy V. (Forma listu přiznavacího. Viz na konci toho pojednání.) Avšak v první polovici 16. století vztahovala se ona pomoc jen k statkům lezilým a byla mnohem mírnější, nežli v do-bách pozdějších. Od roku tuším 1552 vybírala se i z ho-tových peněz, jakož svědčí příloha I. (na konci toho po-jednání). Má se za to, že za příčinou prvního vyměření berně turecké, léta 1527, každý majetník statku nemovité jmění své sám si byl ocenil; o pozdějším spůsobu usta-novování odhadních cen poučuje nás nejedná zpráva, ja-kož na příklad i přílohy pod číslem II. a V. Majetníci statkův pozemských ohlásili totiž tak zvanými listy při-znavacimi hejtmanu zemskému nejen jmění své, nýbrž i zejména kolik osedlých počítají v městech, v městečkách i na vsích; kdo domy šenkovné, kdo role a zahrady mají a jak mnoho kdo jarního i zimního obilí vyšívá. PHzna-vací takové listy zasílali hejtmane Opavští nejvyšším hejt-manům Slezským, Vratislavským to biskupům, kteří je pak předkládali knížecím sněmům Vratislavským, kdež konečně ceny statkářův veškerých vyhlašovány jsou2). Takovým spůsobem bylo knížetství Opavské v druhé polovici 16. sto-letí ceněno na 723.182 zl., kdežto cena z r. 1527, tedy jen před jediným čtvrtstoletím, vynášela toliko 416.000 zla-tých 3). Že však ona cena z doby pozdější, ač se podlé

7) Opavsko počítalo se od r. 1486 co do soustavy válečné a administrativní ku Slezsku. O tom na jiném místě.

3) Opavané užívali i doma mincí slezských a to již od r. 1505, a přistoupili též k obnovenému počtu slezskému z r. 1511, kdež

(Pokračování.)

16 O berních Opavských v druhé polovici 16. století obyčejných.

ní sami stavové Opavští i v záležitostech čistě Opavských byli zachovávali, nad míru byla vysoká, o tom nejen svědčí přílohy pod č. III. a IV., nýbrž i to, že roku 1623 vskutku snížena byla k 532.780 zlatým 4). Co do porov-nání s jednotlivými zeměmi Slezskými převyšovala cena knížetství Opavského patrně ceny všech jiných. Knížetství

z jedné hřivny stříbra razilo se 36 grošů čili českých, jeden grošpo 6 penězích a jeden peníz po 2 haléřích počítajíc. 36 grošů nazývali zlatým neboli tolarem. Na Moravě počítalo se do zlatéhotenkráte 30 grošů, groš po 7 penězích, peníz po 2haléřích. Uherský zlatý, též obyčejný v Opavsku, měl 40 grošů. Platil tedy veSlezsku tehdejší zlatý dle nynějšího počtu našeho 21 zl.

4 ) V první sněmovní knize Opavské zachována jest l is t ina z r. 1587, v níž zámožnost jednotlivých členův stavovských cení se takto:

1. Jan Starší z Vrbna . . . . 16.851 zl.2. Albrecht Starší z Vrbna . . . 13.876 „3. Samuel Starší z Vrbna . . . . 8.876 „4. Mikuláš z Kravař............................................. 3.350 „5. Hynek Starší z Vrbna . . . . 11.500 „6. Anna z Biskupic ............................................ 7.000 „7. Sedlničtí na Vrchošovicích . . . 1.200 „8. Vácslav Haugvic ............................................. 16.933 „9. Alina z Drahotúš . . . . . 17.465 „

10. Jiřík Syrakovský............................................. 1 .110 „11. Jiří Rotmberk .................................................. 1 .100 „12. Heralští bratří .................................................. 20.050 „13. Bohuš ze Zvole .............................................. 17.200 „14. Zikmund Sedlnický . . . . 6.000 „15. Kašpar Prnskovský . . . . 16.575 „16. Komendorství Hrobnické . . . 10.800 „17. „ Opavské . . . . 4.000 „18. Jindřich Donát ................................................. 8 .000 „19. Ondřej Bzenec ................................................ 9.200 „20. Probošt Fulnecký........................................... 6.000 „21. Chuchelnice ..................................................... 2 .000 „22. Krištof Bzenec ................................................ 1.150 „23. Město Opava ................................................... 3 .460 „24. Andrys Froš .................................................... 900 „25. Vácslav Šrotný ............................................... 600 „26. Adam Gloda.................................................... 500 „27. Jan Gašinský ................................................... 400 „28. Hanuš Bítovský ............................................... 3.500 „29. Jan Planknar.................................................... 23.666 „30. Jan Bravantský ............................................... 11.000 „31. Bernard Pražma............................................... 23.000 „32. Jan Pražma ...................................................... 12.500 „33. Jiřík Četrys ...................................................... 5.475 „34. Alexandr Laryš ............................................... 700 „35. David Moškovský............................................ 500 „36. Jan Skrbenský ................................................. 3 .333 „37. Mikuláš Bravantský . . . . 4.100 „38. Majdalena Planknarova . . . . 11.666 „39. Vácslav Kokos ................................................. 6 .000 „40. Statek Radikovský . . . . 589 „41. Matiáš Rotmberk ............................................. 3 .000 „42. Kašpar „ .................................................... 1.000 „43. Kundrát „ .................................................... 1 .000 „44. Jiřík Vlk ........................................................... 7 00 „45. „ Širotský.................................................. 2 0 0 „46. Albrecht Donát ............................................... 3 .000 „47. Adam Götz ...................................................... 1 .200 „48. Statek Držkovský ........................................... 1 .733 „49. Albrecht Kravařský . . . . 5 00 „50. Opat Velehradský ........................................... 1 .500 „51. Abatyše Opavská ............................................ 700 „52. Převořiše Ratibořská . . . . 200 „53. Kapitola Ratibořská . . . 100 „

Krnovské s Hlubčickem cenilo se na 318.150 zl. 33 gr. a Těšínské na 336.294 zl. 17 gr.; oboje knížetství dohro-mady na 654.445 zl. 14 gr., a stálo tedy za jediným Opav-skem, lén a statkův biskupů Olomouckých nepočítajíc, o 68.736 zl. 20 gr. níže! Veškeré pak Slezsko stálo v ceně 8,134.800 zlatých; i činilo tedy Opavsko téměř jedenáctý díl Slezska. Odtud zajisté snadno pochopiti lze, proč Sle-zané, když byla vypukla rozepře o to, kamby knížetství Opav-ské yomoci náležeti mělo, k Slezsku-li či k Moravě, vší mocí se zasazovali o příslušenství jeho k Slezsku. Dr. Běda Dudík našel ve známém svém spisu 5), aby z velké části jen domnělou nechuť Opavanův k Slezsku odůvodnil, že prý z zemí ku koruně České náležitých Slezsko co do po-moci nad míru stíženo bylo, zvláště hledíc k Moravě. Než po bedlivějším k věci dopatření naopak dovésti lze, že ovšem Moravané hledíce k Čechům na přecenění větším právem si stěžovati směli než Slezané, zvláště tenkrát, kdy Opavsko se počítalo k Slezsku. Neboť Morava, anaž v oné době počítala 412 Q mil, nebyvší tedy ani polovicí země České (=. 973 □ m.), dávala králům 2/3 berní Českých a jen o něco málo méně 6) nežli Slezsko (j=z 700 Q m.), kteréž téměř dvakrát tak velké bylo jako Morava 7). Ne-odvolávejž se nikdo v příčině této na úrodnost Moravy, zapomínaje při tom na města slezská, mezi nimiž jediná Vratislav cenila se tenkráte na 1,062.187 y2 zlatých.

„Pomoc" od panovníkův ponavrhovanou a na kníže-cích sněmích ve Vratislavi povolovanou vyhlašovávali hejt-mane stavům Opavským na sněme zemském, aniž by o nich další rokování bylo v obyčeji bývalo. Jen zřídka kdy předešli Opavané sněm Vratislavský (jakož viděti ku př. z přílohy V.), sami o pomoci rozhodnuvše. Ne-li dříve (od roku totiž 1553) vybírala se taková berně zajisté od roku 1560 každoročně, avšak co do výšky závisela pokaždé od důležitosti nahodilých potřel). Platilo se tedy ku př. z 1000 zl. bud 19, neb 15, neb 13, neb 6 a t. d. zlatých. A poně-vadž výška berně nejen poddaným, nýbrž i stavům ne-zřídka spůsobovala nemalých nesnází, když ji najednou bylo spraviti, vidělo se brzy býti potřebí, aby vybírání berně dělo se v roce po dvou lhůtách, ku př. o svatém Jiří a o sv. Martině. Léta 1585 uznáno ve Vratislavi za povinnost berni spravovati „na zlatě a na dobrých tolařích, tak aby se žádná útrata vekslováním peněz nevedla."

Ku škodám „skrze nešťastné příhody od ohně, po-vodní a p." ve vybírání pomocí v Opavě obyčejně potud hleděno bylo, že i statkářům i poddaným bud úplná bud jen částečná úleva se povolovala, a to buď na jeden rok aneb i na více let. Sněmovní usnesení (č. 36 v první kni-

S3 Des Herzogthums Troppau ehemalige Stellung zur Mark-grafschaft Mähren (Wien, 1857). Str. 110 — 111.

6) Třeba jen nahlédnouti do příkladův samým p. Dudíkem na místě výš jmenovaném uvedených.

') Království České rozprostíralo se v 16. sloleti po 2285 □mílích.


ze) Opavanův dí o tom: „Jakož předešlého času panu ko-morníku tohoto knížetství na stavení skrze nešťastnou pří-hodu od ohně i ve třech dědinách poddaným jeho škoda veliká se stala, kdež z takových příčin za tři léta z statku nadepsaného pana komorníka polovice a těm pohořelým lidem jeho za úplné tři léta berně svolená tímto sněmem Cr. 1583) se odpouští." K takovým škodám hledíc vypiso-vala se již ve Vratislavi berně vyšší, než by jinak bylo potřebí bývalo, a nakládal se obyčejně poslední zlatý za daň lidí neštěstím postižených. „A z těch (z každého tisíce povolených) desíti tolarů, dí sněm Vratislavský r. 1589, má v každém knížetství jeden zlatý na ty vyrážky, kteréž se

komu ohněm aneb povodněmi stanou, tolikéž na službu vý-běrčím a jiné potřeby zemské zůstati, devět pak zlatých beze všech vyrážek od každého 1000 zl. zúplna nejvyšším výběrčím do Vratislavi odeslati se má" (č. 75 v I. knize). Může se ale souditi, že škody nadepsané buď někdy nad-bíhaly vyrážky spůsobem jmenovaným vyměřené, buď jich nepřevyšovaly; v případu prvním choval se zárodek k ne-blahým rozepřem mezi jednotlivými částkami Slezska a mezi celkem.

Pro lepší věci uváženi stůj zde přehled vyňatý z »po-čtu zemského z peněz berňových", hledící ke lhůtě od roku 1570 až do r. 1575.

Což činilo dohromady

Odvedeno bylo

Plat vy-ta ěríich vynášel

Vyrážky na škody vynášely

Vyrážka z královského zámku Opavského

Vyrážka z

královské-ho zámku Hradeckého

Spravená berně s vyráž-kami činila

Zbývalo tedy platiti: —, nadbíhalo berni: -\-

Z každého tisíce jmění bylo platiti léta

zl. gr- h. zl. gr-

h zl. zl. ffr. h. zl. gr. h. zl. gr.|h. zl. gr- h. zl. gr- h.

1570 po 19 zl. 13740 15

7 11478 33

3 300 610 18

7 368 29

9 104

1 — 12862 14

7 — 878 1 —

1571 „ 15 „ 10847 24

10

8492 26

3 300 366 17

6 291 6 2 82 4 6 9532 20

5 -1 3 1 5 4 5

1572 „ 13 „ 9401 10

5 6324 33

8 300 235 14

11

252 12

2 71 6 9 7183 33

6 —2217 10

11

1573 „ 6 „ 4339 3 4 3770 21

6 300 120 — — 116 17

2 32 30

10

4340 1 6 + - 32

2

1574 dva terminy po\6 zl., jeden ter-j min po 5 zl., 1 1575 jeden termín poj

11209 11

7 9145 24

650 1623 8 10

300 31

5 87 21

10

(Na sta dáno

233 gr. tedy)

15998

ré i 3 zl

1

ešty . 16

7

4-4788

26

5 a jeden po! 4% zl. J

Veškerá berně z roku 1570 až do roku 1575

49537 29

,9 43403 18

2 1850 2955 23

10

1329 24

8 377

28

11

49916 23

7 4-378

29

10

Léta 1576, 1577 a 1578 spravili Opavané dle počtu již jmenovaného berni svou úplně, a r. 1579 dali o 5 zl. 17 gr. 9 h. více. V desítileté lhůtě tedy od r. 1570 až do r. 1580 nezaseděli Opavané nejen žádných berní, nýbrž měli ve Vratislavi 384 zl. 9 gr. 7 h. k lepšímu.

Jak známo, klade dr. Dudík na to velikou váhu, že prý Opavsko bývalo ve Vratislavi stálým zasedělcem a že tedy okázalo patrně, že k Slezsku počítáno býti nechtělo. Že však ono zasedělství Opavských berní nemálo se za-kládá jen na domněnkách, vidíme již z přehledu výše uve-deného, jejž jsme položili tuto jediné za příklad. Mělo-li Opavsko tolik nechuti k Slezsku, jakož předpokládá p. Du-dík, proč platilo časem i více daní než povinno bylo? A proč v rozepři, kam by „pomocí" náleželo, svou nechuť „v obšírných slovích" nevyjádřilo, naopak tak mluvíc a píšíc, jakoby ona rozepře na útraty země Opavské jediné mezi Moravou a Slezskem vedena byla? Ze slov přílohy VI. jak náleží srozumitelných vychází nade vši pochybnost, že nezáleželo Opavanům tak příliš na tom, kterak ona

rozepře „se vykoná", jako aby se jednou „vykonala'1 tak neb onak. V zasedělství Opavském vůbec nelze hledati nějakou vzpouru proti Slezsku, ješto ono zakládalo se na poměrech soukromých. Některé osoby stavovské ovšem zanedbávaly zapravování povinných berní, toho však dopouštěli se stavové i v jiných knížetstvích Slezských. Sněmové Opavští ale takových lidí nedbalých nejen nechválili, nýbrž jich jakožto osob hanu na knížetství Opavské uvalujících neustále kárajíce přísně trestali, a to buď obstávkou, neb dvojnásobným platem neb i svodem, jakož svědčí o tom jadrně slova příloh VII., VIII. a V. Nicméně sluší však připomenouti tuto, že ve vyměřování škod, z rozličných náhod povstalých, tedy za příčinou vyrážek, mezi Opavou a Vratislaví nepanovala vždycky úplná shoda, že za příčinou častého prodávání statkův, jakož i pro neobvyklost vedení a uschovávání berničních počtův, tyto koncem 16. století okázaly se býti nedostatečnými, a tudíž Vratislavským sněmům příležitost se naskytovala ku stížnostem na Opavské stavy. Tito měli ovšem náležitou péči

3


0 to, aby domnělých zasedělcův vypátrali s), avšak dovésti toho nemohouce, obrátili se konečně k císaři prosícejej za odpuštění starých reštův. „Se strany pak starýchreštův, o které Jeho Milost Císařská pánům stavům psátiráčí, praví r. 1597 č. 2. v druhé sněmovní knize, má J. MstiCis. od pánův stavův psaní učiněno býti, prosíc za to, abytakovou berni aneb reštanty staré pánům stavům dotčenéhoknížetství prominouti a odpustiti ráčil. A takové psaní mápan Albrecht Donát J. Msti Cis. oddati." Mčla-li prosba tažádoucího následku, nelze nám sice udali; leč rozepřemezi Opavou a Vratislaví pro vyrážky a zasedělé berněpovstalá a Moravany podporovaná nabývala za příčinouvzniklé tehda potřeby tužšího soustředění vlády rok poroce nového pokrmu. Neboť nejen posýlání poslův stavovských ku sněmům Vratislavským sáhalo do živého, nýbrž1 cesty výběrčích Opavských, aby ve Vratislavi skládalipočty své, požadovaly nových vydání. Nad to nade všedráždili Vratislavští stavy Opavské i tím, že žádali od nichpříspěvky na zaplacení potvrzení Slezských privilegií, jichžOpavští ovšem neužívali, držíce se pořád svých svobodstaromoravských, za jichž královské schválení sami zvláštnínáklady vedli. Patrno však, že kdyby se byla země Opavská tehda i od Slezska odtrhla a k Moravě přidělila, novétoto spojení by za sebou též stížnosti bylo táhlo. Cestyposlův Opavských do Brna, cesty výběrčích Opavskýchnebyli by platili Moravané, nýbrž opět jen Opavští; a potvrzování svobod Moravských a Opavských bylo by se ipotom musilo porůznu předsebráti a tedy i platili, ješto byOpavští od svých zvláštních soudův zemských a p. svobodnikdy nebyli upustili. Jestif od místa poodkázati k hádkám,jež vedli Opavané o meze mezi Moravou a Opavskem v létech 1522 a 1523, o nichž jsem se již zmínil ve svém pojednání o stavu duchovním jakožto zemském stavu Opavském 9).

Co se konečně výběrčich týká, o nichž se tu již ne-jednou stala zmínka, zbývá jen málo povědíti. Voleni a pro-pouštěni bývali výběrčí od stavův aneb aspoň od výboru stavovského, jenž sestával obyčejně ze tří osob, po jedné osobě z každého stavu, panského totiž, rytířského a měst-ského. Stav duchovní nebyl zastupován pro nepatrnost po-čtu osob, z nichž některé v Opavsku ani nebydlely. Výboru

") O tom dí č. 82 první knihy sněmovní r. 1592: „A poně -vadž toho nevyhnutelná potřeba jest, aby ty počly z berní i všeli-jakých sbírek, kteréž se vyhledati mohou a na díle v předešlých sněmích jmenovány jsou, již neodložné předsevzaty byly, na tom zůstáno, abychom se všickni obyvatelé tohoto knížetství v neděli na noc před sv. Vácslavem nejprve příštím do Opavy konečně sjeli; a kdožby pro nedostatek zdraví svého aneb jakou bezelstnost oso-bně býti nemohl, aby na místě svém s mocností poslal; a tu na-zejtř ráno v pondělí abychom se všickni s kvitancemi, kdoby čím povinen byl, v soudní světnici sešli a takové počty pořádně před se vzali a konali již bei všelijakých zástěr a dalších odkladů.

4) Pojednání to nehodou posud do tisku se nedostalo, rovněž jako i pojednání o postavení Opavska k Slezsku, k němuž pouká-záno jest v poznamenáni 2.

onomu skládali výběrčí také své účty. Zprvu byvše přísa-hou zavázáni zeměpánu (srovnej prii. V.), přisahali od roku 1579 toliko stavům. Jeden výběrčí vybíral berni tureckou a druhý pobečovní; často však i tento podporoval onoho. Platu měl každý z nich ročně 150 zl. Bytem byli oba v Opavě. Výběrčímu pobečovního (posudního, čepového) pomáhali výběrčí menší po městech a městečkách peníze sbírati, jež pak v jistou dobu v Opavě se sešedše odváděli. Berni tureckou odváděl každý člen stavovský tuším sám v Opavě. Na spravenou berni vydávali výběrčí zvláštní kvi-tance, jimiž se vykázati musili, kdož ve vyšetřování starých restů nechtěli považováni býti za zasedělce, kdykoliv na-stal v účtech nějaký zmatek neb nedostatek; jinak osoby, které povinných berní nespravily, od výběrčích ve zvlášt-ních listech oznamovány bývaly hejtmanům zemským, jenž s nimi bud dle usnesení sněmovních (viz příl. VII. a VIIL), bud1 dle nařízení nejvyššího hejtmana nakládal.

P ř í l o h y .i.

(Výňatek z první knihy sněmovní, uspořádané ze sněmovních listin od roku 1557 až do roku 1592, číslo 3.)

„Instrukcí k nynějšímu sjezdu knížat J. Mstí a jiných slavův knížetství Slezského do města Vratislavi pátého dne měsíce srpna od stavův knížetství Opavského daná urozeným vládykám panu Alexandrovi Laryšovi ze Lhoty a na Leskovci, a od pana hejtmana vyslanému panu Danielovi Sponaru z Blimstorfu a z města Opavy Jiříkovi Krauzovi daná.

Předkem J . Mstem kníža tům a j iným osobám služb y naše s vinšováním zdraví a všeho dobrého pravte.

A poněvadž šacunk všech stavů knížetství Opavského a pod-daných jejich léta & dvacátého sedmého toliko čtyrkrát sto a šest-nácte tisíc zlatých vynáší, a těchto časů i předešlých let do šacunku zemského také i hotové peníze potaženy jsou, a protož na spravení císaři .). Msti pánu našemu milostivému devadesáte tisíc nyní svo-lených (polovici o sv. Martinu a druhou polovici o sv. Jiří nyní příštím) nemohou berně z jiné summy dáti a spraviti, nežli z do-tčené summy jakž léta & dvacátého sedmého šacunk byl, poněvadž vyrážek žádných na dotčených 90.000 zl. spravení strany škod skrze příhody od ohňů a od povětří býti nemá, kdež již v tom knížetství od krup nemalá škoda některým osobám se stala.

A co se nařízení hotovosti takové, kterakby jedna země druhé v čas nestálé a nešťastné příhody na pomoci býti měla, dotýěe, k tomu na místě našem, poněvadž knížetství Opavské království Uherskému i království Polskému příležící jest, bedlivě se přimlou-vati neobmeškejte, abychom s pomocí pána Boha skutečně od knížat J. Mstí a jiných stavův fedrováni v tom castné (sic) býti mohli.

Také ty osoby svrchupsané na místě našem počtem pořádným a kvitancemi to ukázati mají, co jsme již berní povinných z toho knížetství skrze výběrčí naše odvedli a spravili od léta fy sedmdesátého.

Co se pak toho artikule v nynějším sněmu Vratislavském dotýče strany útraty Pražské, poněvadž jsme poslům od nás do Prahy po-slaným nemalou suinmu peněz složili, protož vyslaným osobám od knížat J. Mstí a stavův knížetství Slezského na tu Pražskou útratu na pomoc nic dáti nemůžeme.

Tolikéž na vyplacení potvrzení svobod knížatům J. Mstem a ji-ným stavům knížetství Slezského svědčícího na pomoc nic dáti ne-můžeme, neb stavové knížetství Opavského strany potvrzení svobod svých sbírku složiti musejí.

Datum v městě Opavě, v pondělí na den památky svaté Marie Magdaleny, léta 1577."

(14 pečetí.)


li.(V sněm. kn. pod č. 11.)

„Léta Páně 1576, ve středu před památkou sv. Bartoloměje při tom sjezdu obecním v městě Opavě na tom zůstáno jest, aby každý z pánův obyvatelův knížetství Op. zase jiné listy přiznávací panu hejtmanovi dotčeného knížetství odeslal do pondělka před sv. Jiljím nyní příštím, neb to má konečně odesláno býti do Vratislavi v pondělí po sv. Jiljí; v kterém listu doloženo to býti má zejména, kterak říkají každému osedlému v městech, obzvláštně kteří domy šenkovné a také nešenkovné drží; a také jak kterému říkají se -dláku a p ř i tom co role d rží a co na tu rol i na zimu i t aké na jeř letos obilí všelijakého vysel; a jestli který zahradník co role drží, aby poznamenalo se, mnoho-li na tu roli vsívá obilí; též se mají poznamenati obzvláštně i ti zahradníci a chalupníci, kteří tolko zahrady drží a rolí k nim žádných nemají; a kdeby role na lány odměřeny nebyly, přes to poznamenati se má, co každý sedlák obilí na zimu i také na jeř vyseje. Kdež pro širší zprávu příležitý výtah z sněmu Vratislavského odsýlám.

Také na tom zůstáno, kteříbykoli sbírky na stavení soudní svět-nice i také na poselství na sněm Praíský nedali a nespravili kone-čně do sv. Vácslava, tehda aby pan hejtman takového každého sem do města Opavy obes la l a jej s l ibem zaváza l . A kdoby se koli v tom poslušně nezachoval a před pana hejtmana se nepostavil, tehda aby na lidi poddané jeho zde v městě Opavě i v jiných mě-stech a městečkách i ve všech v tomto knížetství ležících obstávka dopouštěna byla; a kteří lidí poddaných svých (sic) nemají, ti aby sami osobně zde v městě Opavě anebo i v jiných městech od purk-mistra a raddy obstaveni byli. A protož já Jan z Vrbna na Hlučíně, hejtman knížetství Opavského, Vašich Milostí a Vás napomínám, že se jedenkaždý z Vašich Milostí a Vás v tom podlé tohoto svolení zachovati račte a zachováte pod skutečným trestáním tímž sněmem vyměřeným a zavřeným. Pro vědomost toho sekret svůj vlastní podlé jiných pánův obyvateli jsem k tomu snesení přitisknouti dal. Datum v městě Opavě ut supra."

(11 pečetí.)

III.

(V sněm. kn. pod č. 51, b.)„Instrukcí od stavův knížetství Op., daná urozenému vládyce

panu Stanislavovi Pačinskemu z Velké Pačiny na sněm obecní, kte-rýž v městě Vratislavi šestého dne tohoto měsíce Octobris to jest v úterý po svatém Františku nyní příštím strany nařízení hotovosti veřejné v kniíetslví Slezském pro obhájení vpádu od nepřátel držán bude.

Poněvadž stavu panského a rytířského i duchovního osob malý počet v tomto knížetství jest a lidé poddaní naši času nynějšího velmi potřební a nuzní jsou; také že město Opava se šacuje sum-mou výše jedno sto čtyřidceti tisíc zlatých a z takového jich ša -cunku od města k nařízené hotovosti koní se nevypravuje než to-liko ze statku jich pozemského, který toliko 5000 zl. šacují, a tak éacunk osob stavu panského, rytířského i duchovního bez města vy-náší toliko pětkrát sto tisíc sedmdesáte sedm tisíc čtyry sta padesáte dva zlaté (577.452 zl.) — aby šetříce v tom zachování rovnosti strany nařízení veřejné hotovosti vedle J. Mstí knížat a stavů Slez-ských na místě nás stavův svolovati moc měl, jakobychom my sami při tom byli. Stalo se v městě Opavě v sobotu po sv. Vácslavě, léta 1587."

(13 pečetí odpadlých.)

IV.

(Výpis z 12. čísla 2. knihy sněmovní; 1. 1601.) „A jakož purkmistr a rada města Opavy na J. Msti pány stavy vznesli, že spravíce oni všecky berně od 1. 1596 z statkftv svých pozemských a svedouce se jim páni úředníci menší toliko pro zadrželé berně od některých osob v městě tomto na statky jejich dědičné a nemohouce oni nijakž takových berní, jsouce (sic) mnoho domův pustých, tak na spěch spraviti, že prosí, aby J. Msti ráčili to naříditi, aby z těch svodův na statcích jejich dědičných sjíti mohlo. Načež J. Msti páni stavové majíce to v svém bedlivém uvážení jim skrz J. Mst pana hejtmana tuto odpověď dáti ráčili: A poněvadž se předešle jisté snesení J. Mstí všech čtyř pánův stavův, jak se

strany těch všech berní od 1. 1596 páni úředníci menší chovati mají, stalo, J. Msti nijakž nenáleží měniti, nýbrž při tom to pozíi-stavují. Že pak velký iacunk na tomto městě jest, páni stavové tím nic vinni nejsou, než mohou-li oni při J. Mstech knížatech a stavích horní i dolní Slezie to, aby na ně menší šacunk uložen byl, sobě objednati, že jim páni stavové toho příti ráčí.

V. (V první sněmovní

knize pod č. 20.)

„Léta Páně 1579 při sněmu obecním, kterýž držán byl v mě-stě Opavě v pondělí před památkou Božího Těla, na tom ode všech stavův zůstáno. Jakož na milostivé předložení J. Msti císaře pána našeho nejmilostivějšího na sněme obecním v království Českém na hradě Pražském léta tohotož sedmdesátého devátého při času Hromnic páni posli z knížetství Slezských do království Českého vyslaní s ji-nými pány posly z zemí k.témuž království připojenými artikule důle poznamenané s strany království Českého zavřeli a na nyní pomi-nulém knížecím sněmu v městě Vratislavi, kterýž držán byl při čase svatého Urbana léta nahoře psaného podlé příležitosti země stavové knížetství Slezských nařídili a vysvětlili:

Nejprve aby svolená berně terminu Svato-Jiřského pominulého J. Msti císařské proti nepříteli Turku na lid válečný obročena byla.

I na tom jsme v tomto knížetství Opavském zůstali, že touž berni Svato-Jiřskou tohoto léta 1579 na zaplacení lidu válečnému do království Uherského na opatření hranic a míst pomezních proti markhrabství Moravskému a knížetství Slezskému takto spraviti máme, aby jedenkaždý z nás i také poddaní naší od jednoho tisíce zlatých po pěti zl. konečně do sv. Jakuba nejprv příštího výběrčím v tomto knížetství nařízeným dal a spravil. Co se pak té druhé polůletní Svato-Martinské berně dotýče, na tom jsme se na zohledání zatím toho snesli, aby každý osedlý člověk, bohatý chudému ná-pomocen jsouc, k takové pomoci od lidí ve vsích osedlých berni domovní 10 gr. bílých-, a v městech ohrazených panských a rytíř-ských, z domův šenkovních po 20 gr. bílých, a z městeček neohra-žených z domu šenkovního po 15gr. bílých, a jiní obyvatelé v těch městečkách aneb v předměstí měst, kteřížby osedlí byli, aby se dá-váním s lidem z vesnic, v tom srovnali a taková berně k spravení —35000 zl., cožby na toto knížetství přišlo, dále nejvyšším výběrčím do Vratislavi od výběrčích zdejších, prvním sněmem nařízených, proti dostatečné kvitancí odvedena a odeslána býti má.

A poněvadž někteří z nás lidí osedlých nemají, ty osoby berní od tisíce po 5 zl. z těch gruntů také do času nahoře psaného dáti a spravit i mají , vynímajíc osoby s tavu panského a ryt í řského. A jestližeby nad suminu z tohoto knížetství povinnou na spravení na těch 35000 zl. co takové sbírky nadbíhalo, to má k zemskému dobrému obráceno býti. A na takovou berni Svato-Jiřskou a Svato-Martinskou výběrčí nařízení mají registra nová založiti a v první ji nemíšeti. A což by toho nadbíhalo, pořádným počtem výběrčí naří-zení panu hejtmanovi a J. Mstem pánům soudním při nejprvnějším soudu v Opavě na schválení J. Mstem ukázati a oddati mají.

Co se pak měštanů Opavsk ých dotýče, j es t l i žeb y s městy v markhrabství Moravském se srovnati domovní berní, jak se v témž markhrabství vybírá, nechtěli v tom k nám přistoupiti, tehdy mají svou berni, což na ně přijde, podlé šacunku jejich spraviti. A jestli-žeby co více té berně mimo spravení ji od nás obyvatelů přebí -halo, do toho také měšfané Opavští nic míti nemají.

Tolikéž na tom zůstáno, aby jedenkaždý do dne sv. Jakuba na cedulích, co kdo lidí osedlých na gruntech svých má, též i v mě-stech i na předměstí, v městečkách i na vesnicích J. Msti p. hejt -manu sepsané konečně odeslal. Tohoto sobě pozůstavujeme, jestli-žeby na příštím obecním knížecím sněmu, který ve Vratislavi držán bude, to vyhledáno bylo, žeby něco méné mimo napřed svolenou sbírku z domů v městech, v městečkách, ve vsích dávati uloženo bylo, toho na vůli mí ti budeme v tom s nimi se srovnati, anebo o to dále při sněmu obecním snésti.

A pokudžby na sněmu obecním knížecím ve Vratislavi na spra-veni toho Svato-Martinského terminu svolili berni šacunku z statků našich, nicméně v tomto knížetslví toho terminu nejinač než tak, jak o tom nahoře dotčeno, z domů svolená sbírka vybírána býti má, všakž tak, abychom se o to znovu snesli, aby podlé slušnosti a pří-lišného obtěžování lidí to vybíráno bylo (sic).

3*


Strany pak od léta 1570 starých i nových reštantův zadržalých také i pobečovního nespravení, jestližeby se kdo dopustil, do sv. Jakuba a jich nespravil aneb berně, kterouž nyní Svato-Jiřskou, aneb Svato-Martinskou spraviti má, též podlé toho svolení sněmo-vního na časy vyměřené, totiž do dne sv. Jakuba a po sv. Martině do čtyř neděl nespravil aneb nedal i s přiznávacím listem podlénotule níže psané výběrčím nařízeným: o lakovém každém výběrčí panu hejtmanovi zemskému mají hned oznámiti, žádného v tom ne-šetřiti; a pan hejtman má úředníkům menším zemským poručiti, aby se tomu každému v statek jeho, což by dvojnásob za to stalo, uvátali a jej drželi, ažby tahovou berni dvojnásobní položi] a spra-vil, a držitel statku toho ani poddaní jeho k takovému uvázání žá-dným vymyšleným spflsobem protiviti se nemají a od lakového uvá-zání aneb zvodu má ten každý úředníkům menším, komu se na statek povedou, jakž pořádek jest, od zvodu i za útratu zaplatiti.

K takovým reštantům a berním přijímání předešlým sněmem osoby za výběrčí nařízeny jsou, čehož při tom zanecháváme."

Forma l i s t u přiznávacího na 10 gr. „Já N. vyznávám tímto listem před všemi, že jsem podlé svolení sněmovního, kteréž se stalo na hradě Pražském skrze pány posly naše na týž sněm s plnou mocí vyslané léta 1579 při časuHromnic, í také na sněmu obecním, kterýž v městě Opavě v pondělí před Božím Tělem téhož léta držán byl, lidi poddané své vyhledati a sčísti dal, kterýchž se osedlých N. nachází, a že lidí poddaných osedlých, z kterýchž berně při tomto terminu chyba pohořelých a lhotníků a kterýmž by se škoda povětřím a povodami stala, N. po 10 gr. bílých dáti mám, jsem ovšem vyhledati ani najíti nemohl, než těch dotčených N. To přijímám k svému svědomí. Pro lepší toho jistotu sekret svüj vlastní k tomu listu jsem přitiskl. Datum £.

Co se posudního dotýče, tolikéž jsme se na tom snesli podlé snesení na sněmu obecním knížecím ve Vratislavi, který byl při času sv. Urbana držán, aby J. Msti Císařské 4 gr. bílé čepového za ten rok ode dne sv. Jana Křtitele Božího příštího až do neděle Ju-bilate tím vším spůsobem od těch osob vybíráno bylo, jak teď po ty časy bývalo. Mají výběre! ti v městech a městečkách, kteří prvé J. Msti Císařské přísahou zavázáni jsou byli, páuam stavům tohoto knížetství přísahou zavázáni býti. Pátý groš pak čepového, který také svolujeme, ten má od těch výběrčí (sic) vybírán býti a k do-brému této zemi zanechán. A což se čeho sběhne kterého půl léta, to mají pořádným počtem ukázati na schválení stavu neb J. Mstí pánů soudci (sic); a kdeby ten pátý groš a nač obrácen býti měl, to zůstane v moci všech stavův."

Sbírka zemská.„Strany sbírky v zemi, kteráž v Praze na dotčeném sněmu obec-

ním na níže psané věci svolena jest, na tom jsme zůstali. Nejprve z vin Moravských, kdožby koli nimi (sic) handloval, buď je šenko-zal aneb prodal, z jednoho každého vědra jeden groš bílý aby dal; však kteří páni, preláti a rytířstvo vína svá prodávají a šenky své mají, též tolikéž cožby jedenkaždý sám ku potřebě své spotřeboval, ti v to pojati býti nemají.

Z Rakouských pak vin, kteréž by se v zemi vyšenkovaly anebo skrze zemi do cizích zemí vezly, z jednoho vědra po čtyřech gro-ších bílých.

Z Uherských a Rejnských vin po šesti groších bílých, a z lá-ky sladkého pití po patnácti groších bílých dáti se má.

Z obilí pšenice, rži a ječmene kdybykoli co z toho ven z země vezl, z jedné každé čtvrtně po jednom groši bílém (sic); z kont a valachův větších po tolaru, z kleprlíka a z hříběte jeden ort *), však z těch, kteří se ven z země vedou. Jestližeby pak kdo jaká vína, obilí z země této vezl aneb koně vedl, a z nich takové berně nespravil, a s tím postižen byl, aby jemu pobrány byly, a polovici toho na zemi a druhá polovice tomu, kdožby nám to ukázal a vzal, býti má.

Však toto se vyměňuje, cožby od vin, obílí, též koní vezeno a vedeno do království českého, markrabství Moravského a knížet-ství Slezských, horních i dolních Lužic bylo, a zase odtud sem do tohoto knížetství Opavského, z toho aby ty berné spravovány ne-byly; než pro uvarování všech obmyslův těch handléřů a lidí, kte-

') čtvrt tolaru, tedy devět groši.

řížby v tom, cožby tak do cizích zemí vezli aneb vedli, pod ob-myslem, jakoby to ku potřebě nahoře psaných zemí bylo, tudy těch daní uložených ujíti by chtěl, toho aby tak vykonati nemohli, jednakaždá vrchnost aneb město, kteréžby ku potřebě své co toho tu jedna země do druhé vésti dáti chtěl neb chtěli, tito listem ote-vřeným pod pečetí svou od sebe oznámiti mají; a kdožby takový pořádný fedrovní list od vrchnosti své měl, tomu každému postačiti má, a dále takový žádný stěžován aby nebyl."

0 cizozemcích.„Nicméně cizozemci v knížetství tomto, kdežby ti koli byli a své

obchody a užitky provozovali, tolikéž Šotové a jiní cizozemci krom národu německého, z hlavy po jednom tolaru dáti mají a povinni jsou, krom služebníků J. Msti Císařské anebo J. Msti Císařovné (sic) při dvoře, kteříž v registřích dvorských zapsáni jsou, neb ti kte-řížby panskému, prelátskému a rytířskému stavu v tomto knížetství sloužili a na gruntech jich byli, ti se v to nepotahují. A kterýžby takovou berni spravil, má od toho města neb městečka hodnověrné vysvědčení, že jest takovou berni spravil, míti."

Řád k vybírání sbírky z vin, obilí a jiných věcí.„Tuto sbírku, co se tak v městech, městečkách i vesnicích buď

z vína neb z jiného a jiných nadepsaných věcí sběhne, tolikéž páni, preláti, rytířstvo i města na panství a statcích svých to opatřiti po-vinni jsou, cožby se koli té sbírky sběhlo a sešlo, jisté osoby k vyhledávání a vybírání toho aby nařídili a z toho ze všeho spra-vedlivě přijali a při jednomkaždém kvartálu výběrčím též sbírky v Opavě s listem přiznávacím podlé notule níže psané odsýlal; a ta-ková sbírka při výhercích až do budoucího sněmu zůstati má, až-bychom se o ni při tomž sněme, v jaké jisté potřebě J. Msti Císař-ské v knížetství tomto Opavském vynaložena by býti měla, snesli."

Forma listu sbírky z vin, obilí a jiného.„Já N. vyznávám tímto listem přede všemi vůbec, jakož jest se

svolení sněmovní skrze pány osoby z knížetství Slezských v Praze na sněmu obecním, kterýž při času Hromnic léta tohoto S sedm-desátého devátého držán byl, vyslané stalo i také na sněmu obe-cním v městě Opavě v pondělí před Božím Tělem téhož léta na tom zůstáno, aby jedenkaždý z obyvatelův, počnouc (sic) ode dne sv. Jana Křtitele Božího až do neděle Jubilate příští z vin Morav-ských i jiných též sladkých pití, nicméně z žita, rži, ječmene, koní, klisen, hříbat, kdožby toho k šenku a ven z země k prodajům po-žíval, aby z toho ze všeho jistá summa, i od cizozemcův vybera, dána a při jednomkaždém kvartálu výbérčím též sbírky do Opavy odeslána byla, jakž též svolení sněmovní siřeji zní, že jsem takové sbírky zemské k sobě přijal, totiž z vina, obilí, koní a cizozemců, což jest se koli toho skrze mé úřadní osoby na to usazeny ode dne sv. Víta v tom prvním kvartálu až do tohoto času, totiž summu N. zl., dostalo, kteroužto sbírku teď odsýlám, a že jest se více na gruntech mých takové sbírky zemské v tom čase nesešlo, z čeho bych to náležitě sebrati dáti mohl, ode mne ani od poddaných mých. To jest v pravdě tak, to přijímám k svému svědomí a tomu na svědomí sekret svůj etc.

Co se veřejné hotovosti dotýče, té až do příštího Vratislav-ského knížecího sněmu k dalšímu domluvení zanecháváme. Stalo se v městě Opavě léta a dne nahoře psaného."

(20 pečetí.)

VI.(V první sněm. kn. č. 9.)

„Léta Páně 1576 v městě Opavě v středu na den památky sv. Marka na sněmu obecním voleni jsou de království Českého k sněmu obecnému, který na hradě Pražském držán býti má pří času svatých Filipa a Jakuba, poslové z stavu panského pan hejtman, pan sudí knížetství Opavského, a z rytířstva pan Jan Bravanský z Chobičan a pan Bernart Pražma z Bílkova.

Předkem mají dotčení poslové J. Msti Císařské i také J. Msti Královské, pokudžby JJ. Msti oba přítomni byli, služby naše poddané povolné, jakž dále náležité jest, v slovích obšírných ozná-miti a toho se domlouvati, aby ta rozepře, která jest mezi pany a stavy markrabství Monsvského a J. Mstml knížaty a stavy knífcetstvi Slezských, kdeby knížetslví Opavské pomocí náležeti

O berních Opavských v druhé poloviei 16. století obyčejných. 21

mělo, v krátce slyšána a k vykonání slušnému neprodlívajíc přive-dena byla; neb skrze lakové rozepře nevykonání toto knížetstvi veli-kou těžkost i škodu nemalou snáší. A my se toho J. Msti Císařské i také J. Msti Královské jakožto pánům našim milostivým bohdá svými povolnými a poddanými službami odsloužíme.

A poněvadž pak až do vykonání dotčené rozepře, která jest mezi pany a všemi stavy markrabstvi moravského a J. Mstml knížaty a stavy knížetgtvi Slezských, kde toto knížetstvi Opav-ské pomoci náhietí má, podlé jistého vyměření v tom od J. Msti Císařské pána našeho milostivého, a protož na ten sněm do Prahy instrukcí o jiné artikule se dotčeným vyslaným z prostředku našeho dáti nemůžeme J), než na takový spůsob, jakž instrukcí v slovích obšírných od knížat 3. Msti a stavů knížetstvi Slezského vyslaným osobám z prostředku jejich dána jest.

A protož podlé takové lustrukcf a nejinač aby se vyslané osoby £ kniíetslví Opavského také v tom ve všem zachovaly.

A poněvadž se páni poslové na hrad Pražský k obecnímu sněmu od pánův stavův volení a vyslaní, jak se nadějeme, sotva do soudu svatodušního příštího domů navrátiti se bude moci (sic), z těch příčin soudu svatodušního Opavského až do pondělka před sv. Lucií nejprv příští se odkládá.

Kdež na každý kůň za den a za noc 20 groši dáti se má, totiž z pánův

panu hejtmanu na ............. 12 koní,panu sudímu na................. 9 koní,

z stavu rytířskéhopanu Janovi Bravanskému z Chobičan na 8 koní, panu Bernartovi

Pražmovi z Bílkova na 8 koní. A na vychování pánův poslů svoleno od nás všech stavů kní-ietství tohoto, aby jedenkaždý z

obyvatelů země této, kteří statky pozemské mají, z jednoho tisíce zlatých po 2 zl. na minci počtu Opav. konečně do památky svatých Filipa a Jakuba nyní příštích Tomášovi Kavovi v městě

Opavě i od těch poddaných svých odeslali a spravili. A kdoby pak takové sbírky při času jmenovaném nespravil, toho každého pan

hejtman skutečně přidržeti má, aby tu berni, co by jemu dáti přišla, dvojnásobně dal.

A co se pak vypravení těch koní na službu rytířskou dotyce, jedenkaždý s počtem svým aby v hotovosti byl, a když k mustrunku nejdále týden jistý den oznámen bude, aby se na místo ukázané s počty svými najíti konečné dali.

A poněvadž ještě mnohé osoby té sbírky na stavení soudní světnice od tisíce po třech zlatých svolené nespravily, aby konečně takou sbírku i berni císaři J. Msti svolenou od tisíce po 5 zl. a če-pové od věrtele po 4 gr., která berně se měla při sv. Bartoloměji léta 1575 pominulého dáti, konečně panu Mikulášovi Tvorkovskému z Kravař a Lorencovi Richteru, obyvateli v městě Opavě dodaly a spravily.A jakož také berně svolená jest císaři J. Msti od tisíce po 5 zl., která měla dána býti v masopusty nyní pominulé, poněvadž na toto knížetstvi mnohé těžkosti přišly, protož páni poslové naši mají o to jednati v těch místech, kdež toho potřebu poznají, abychom z dotčené berně masopustní propuštěni býti mohli. Actum ut supra." (12 pečetí.)

*) Věta tato v mnohém ohledu neuhlazená zní v listině do-slovně tak, jakž tnto podána jest.

VII. (C 6. v I. sněm. kn.)

»Léta 1575 v neděli před sv. Tomášem v městě Opavě při soudu na tom ode všech stavův zůstáno. Předkem abychom J. Msti Císařské pánu našemu milostivému podlé svolení sněmovního ve Vratislavi, kterýž (sic) držán byl léta tohoto 1575, od každého ti-sice zlatých podlé šacunkův našich po pěti zlatých do konce maso-pustu nyní příštího dali a spravili; tolkčž biergelt od sv. Bartoloměje minulého až do sv. Ducha příštího abychom od každé bečky piva vystavení po třech groších bílých a J. Msti císařové po jednom groši bílém dali a spravili.

Co se pak zadržalých všech starých i nových reštantův berníJ. Msti Císařské náležitých v tomto knížetstvi dotýče, na tom zůstáno : kdozby z obyvateli knížetstvi tohoto takových zadržalých reštantův nespravili do nového léta nejprve příštího, aby pan hejtmantakové osoby nedbanllvé a neposlušné před sebe obeslal a je ctía věrou, rukoudaným slibem zavázal, aby z rathouzu nevycházely,azby takové berně spravily a výběrčím daly. A kdož, by pak poslušenství zachovati a na takové obeslání páně hejtmanovo přijeti nechtěl, toho každého má pan hejtman J. Msti knězi biskupu Vratislavskému, jakožto hejtmanu vrchnímu v Slezsku poznamenaného odeslalia o jeho neposlušenství oznámiti. Tu J. Mst. kněz biskup bude sedále věděti jak podlé poručení J. Msti Císařské k němu z úřaduvrchního (se) zachovati." .........

(13 pečetí.)

VIII. (Č. 4 v I. sn. kn.)

„Léta Páně 1575 v pondělí před památkou sv. Maří Magdaleny při sjezdu obecním v městě Opavě na tom jest zůstáno. Poněvadž ještě některé osoby v lom knížetstvi v několka létech berně zadrželé nemalý počet zaseděly, které osoby při těch listech poznamenány jsou a na časté napomenutí od pana hejtmana ještě jich nespravily, ani když je pan hejtman podlé předešlého sněmu před sebe obeslal, se nepostavily i také na tento sjezd nepřijely, kdež skrie to již nemalá těžkost na toto knížetstvi přichází, také J. Mst Císařská pán náš nejmilostivější pro takové zadrželé berně nemalou těžkost a škodu snášeti ráčí, a protož kdožbykoliv berní zadrželých do sv. Vavřince nyní příštího výběrčím nedali a nespravili, že výběrčí hned nazejtř po sv. Vavřinci ty všecky osoby ještě poznamenané, které berně do času svrchupsaného nespravily, panu hejtmanu odeslati má, a pan hejtman již tím déle neodkládajíc, takové neposlušné osoby J. Msti Císařské zejména oznámiti má, že na rozkaz jeho nic dbáti nechtějí a takových zadrželých berní ještě nespravily; a več to dále J. Mst Císařská takovým osobám nedbanlivým, kteří tohoto kniíetství zlého přísloví a těžkosti šetřiti nechtějí, obrátiti ráčí, to dále svou cestu má.

A poněvadž se tak malý počet pánů obyvateli dnešní den v Opavě sjelo, z těch příčin všecky počty strany sbírek na potřeby obecní a také berní J. Msti Císařské, též kde peníze stolní obráceny jsou a jiné zemské věci se odkládají, až do nejprvnéjšího sjezdu obecního, který v Opavě konečně býti má v neděli na noc před sv. Bartolomějem, a k tomu sjezdu aby se každý, ničímž se nezastírajíc, krom nedostatku zdraví, najíti dal."

(12 pečetí.)

0 prehistorických Hradištích a valích v Čechách.Od Karla Špačka.

věky duchu našemu dráhu, na které budoucně kráčeti má; mimo to podmanili sobě i hmotu a vtiskli v ni obraz a ráz svůj; jiní zase uspokojili se jen tímto posledním; a opět po jiných žádné stopy neuchovaly se.

Tak na př. Egypťané, Řekové a Římané velebné po-mníky postavili sobě v dějinách vývinu duševního, kdežto

Ve věčném, spravedlivém pořádku dělí se národové v úlohy celého lidstva; činné na jevišti světa vystupují a zemdleni zacházejí, tvoříce tak vrstvy dějin, v nichž se duch lidský pohybuje a sílí, ustavičně zrůstaje; ale ne vždy stejným spůsobem mizeli národové ze středu živých, ně-kteří chvátali vítězně ku předu a poukázali na všecky

O předhistorickýih hradišlích a valích v Cechách.

Hunové zmizeli, aniž by se byli o něco podobného po-starali, jen zkázu a děsnou památku po sobě zastavivše.

Takového osudu dočkal se každý kočující národ, jako mrak na divadle světovém vystoupil a co mrak rozplynul se v niveč; vyvolení sobě pevných a stálých sídel jest první stupeň u vzdělání lidském, první krok, ku kterému se každý národ odhodlati musí, chce-li co takový důstoj-ného účelu dosáhnouti. A v skutku svědčí místa, v kterých národ usedlý obýval, třeba byl již dávno vyhynul, až dosud0 někdejším žití jeho; a kdyby se nám žádných písemníchzpráv bylo nedostalo, dal by sám svědectví o dávném zdepobytu svém, neboť žije až dosud v stavbách, které si buďk svému obydlí, buď k své neb bohů slávě byl zbudoval.1 kdyby se byly všecky spisy Řekův a Římanův do Alexandrinské bibliotheky zanesly a tam pověstným ohněmbyly zničily, nebyl by tím předce onen arabský tyran zahladilpamátku těchto dvou národův, poněvadž by vzdor tomujiné jejich hmotné pozůstatky o nich vypravovaly pokolením pozdějším.

Hrdé zříceniny chrámů, slávobran, amfitheatrň v Itálii činí na nás náramný dojem, s podivením ptáme se, komu přináležejí, kdo je jich původce, a tvar jejich a nápisy na nich často ještě zachované odpovídají nám že „Římané".

Avšak nestačil každý národ, aby se zmohl k světo-vládč, nestal se každý statným vůdcem ve vědě a v umění, nedopřál osud každé zemi honositi se okrasami takovými; mnohému nedostávalo se prostředků a šťastných poměrů, řeckých škol a snad nadání vrozeného, mnohý pachtil se v ustavičném boji s přírodou, na mnoze i se závistivým, zištným sousedem, tak že jinému nenaučil se než obraně, a chtěje snad později užívati času míru, najednou pohlcen návalem nepřátel surových, bídně zahynouti musel.

Nemůže se každá země drahocennými památkami vy-kázati jako Itálie, Řecko a Egypt, z nichž každá velkolepé umělecké a archaeologické výstavě se podobá ; chudobná v tomto ohledu jest celá střední a severní Evropa; pra-národ, jenž v ní za dávných dob obýval, měl aspoň z části dříve naznačený osud, on stavěl skromná obydlí, upevňo-val místa k obraně, a z toho všeho nezbylo ničehož jenom náspy, nejhrubší to nákresy měst. To jsou pozůstatky prabydlitelův evropských; v střední a dílem i severní Evro-pě jsou to nejstarší starožitnosti a proto nám vzácné.

Dějepisec z nich arcif málo vyčte, ještě méně z nich umělec získá, oku cestovatele také málo lahodí, a z té příčiny si jich dosud tak málo všímáno; avšak archaeologie jimi pohrdati nesmí, ona se u nich déle pozdrží, protož nechť jsou následující řádky těmto pozůstatkům věnovány!

V Cechách, v Německu, na Rusi, ve Francii i v Bri-tanii, vůbec téměř ve všech zemích evropských nalézáme místa, větším dílem neveliká, náspy obehnaná. O původu jejich žádných zpráv nemáme; obyčejně se schovávají v lesích, neznámé, jako cizinci v zemi jim odcizené, ba

ani jména nemají; v listinách starých se o nich žádné zmínky nečiní, tak že již dávno v hlubokém zapomenutí vězí. O některé z nich se předkové naši předce postarali, oni zahalili tyto starobylé hrady do báječných pověstí, které ale teď čím dále tím více z lidu mizí. Cestovatel, chtě se takových valů dopíditi, neví často ani jak se na ně ptáti má; o Přistoupimských valích na př. dozví se jen otázkou: Kde se zde říká „na šancích"? —

Šance jest tedy název jejich v Přistoupimi; o valích blíže Katovic Katovští ani nevědí, za to ukážou kde jest Katovská hora; totéž platí o valích blíže Soběslavi; Sobě-slavští znají les Svákov, o náspech ale v něm se nachá-zejících nedoptal by se tak lehce v Soběslavi. Tato okol-nost dokazuje, že původ jejich do dávných časů sahá. Než na tom nám nemůže býti dosti; vše, co o nich vě-děti si žádáme, obsaženo jest v záhadné otázce: Kterému národu přináležejí?

Chceme-li na otázku tuto pravdivě odpovědíti, musíme především

1. stopovat historická data, která by nám buď zprávyo původu takovýchto valů dáti mohla, aneb která nám zvěstují, od kterých národů země Česká za dřevných časůobydlena byla.—Nejjistěji by se arciť souditi mohlo, kdybychom nalézali určitých historických zpráv o povstánítěchto starožitných pomníků. Avšak těchto jest po skrovnu,zvláště ohledem na valy ve vlasti naší naprosto námscházejí, a to již proto, poněvadž o oněch dobách, kdese tyto valy stavěly, vůbec žádných historických pramenůnemáme aniž snad míti můžeme.

2. Musíme valy naše v Čechách porovnati s oněmi v jinýchzemích uchovaných. I při práci té mnohé obtíže potkáváme; nebof u nás nedosti jich prohledáno a vyskoumáno,větší část jich nejspíše dosud známa není; v zemích, kdepodobné valy jsou, posud si jich také málo všímáno. —

Přihlížejíce k úloze první zajisté vyznati musíme, že ony pozůstatky někdejšího dávného pobytu národů — do takových dob patří, v něž světlo historické téměř nikdy dokonale nevniklo.

Čím více se dějepisné a archaeologické badání zmáhá, tím bohatěji zrůstá počet různých, často sobě zcela proti-vných mínění. Obor pátrání o nejstarším obyvatelstvu Evro-py, jak, v jakém pořádku a času a kde všelicí kmenové se usadili, jest nesmírný, tak že proskoumání dějin jen jednoho kmene více nežli celé živobytí učence vymáhá. Ale právě tato v lidské povaze naší založená nutná okol-nost, že se skoumatelé o ohromnou práci svou dělili musí, poněvadž by ji jednotlivec sám o sobě podstoupiti nemohl, jest pravdě velmi na ujmu.

Stáváť se přečasto a zcela pochopitelným spůsobem, že badatel jednoho kmene, láskou k oblíbenému předmětu zaujat a předpojat, v této tmě čili historickém pološeru velmi nespravedlivě se chová, bera vše, kde co najde a co se mu líbí, do svého krámu.

O předhistoriclsých hradišlích a valích v Cechách. 23

Někdy prýští takové mýlky starožitníků i ze zlé zištné vůle.

Archaeologie nedostoupila dosud dokonalosti; až bu-dou starožitnosti každého evropského národu důkladně vy-pátrány, potom teprv bude muži odhodlanému, vysoce na-danému možno, důsledné a zdařilé práce v jedno pojmouti a do chaosu našich evropských starožitností stvořitelské „Budiž světlo!" zvolati; toto se ale, jak se samo sebou rozumí, jedině porovnáním státi může.

Obtíž výše naznačená i naši literaturu neminula. Zde jest na místě, o jedné se zmíniti.

Jest otázka, zdali v naší vlasti národové němečtí aneb keltičtí bydleli, čili nic?—O odpovědi na tuto otázku v naší literatuře až po nejnovější časy nikdy se nepochybovalo.

R. 1858 vyšla nová historie literatury českoslovanské od p. prof. A. V. Šembery, a již v předmluvě čteme, „že Čechové, Moravané a Slováci od časů nepamětných oby-vatelé zemí českoslovanských jsou." — Beze vší pochyby zde ještě slovo „nepřetržené" přidati nutno; to vysvítá z „Dokladů", připojených k I. dílu dějepisu onoho; avšak slovo toto jest nevyhnutelné, poněvadž by jinak předce cechové, Moravané a Slováci nejstaršími obyvateli zemí českoslovanských býti mohli, i kdyby jejich sídlení zde od keltických Bojů a německých Markomanů na několik století přerušeno bylo.

Leč o udání toto váženému spisovateli dějin naší lite-ratury nejde, o tom také až dosud málo zmíněno a tvrzeno; hodláf on, jak z „Dokladů" dříve jmenovaných vysvítá, dokázati, že v Čechách jiný národ nebydlel krom česko-slovanského; a to jest zpráva překvapující, ač věc ne-zcela nová, nebof o ní, jak sám prof. Šembera přiznává, před ním již P. J. Šafařík, Jakub Grimm, Kalina z Jaethen-šteinu, Victor Jacobi a z části i Fr. Sír, Fr. Sláma a sám J. Dobrovský napověděli. —

Před objevením se dějin p. Šemberových si arcif do-mněnek jmenovaných učenců málo povšimnuto, poněvadž i z těchto mužů žádný se neodvažoval na starou budovu v dějinách našich upevněnou a s námi srostlou odhodlaně bouravou rukou sáhati. Podniknutí takové jest v skutku nesnadné; p. prof. Šembera přislíbil nám kratičké dílo, v němž „myšlénku svou šíře vyloží a dokáže"—a snad se potom více sil o to zasadí, abychom v té věci jasně prohlédnouti mohli. Ale af se rozhodne tak neb jinak, každý spor v literatuře svědčí o ruchu a životu, v každém nově vzniklém boji nové síly vznikají a se zmáhají, bojem se křeše pravda, z něho ona nejvíce kořisti vynáší a ko-nečně co vítěz vystupuje.

Nám tedy prozatím, dokud nemáme kratičkého díla p. Šembery v rukou, nezbývá jiného, než přidržeti se dávné naší nauky, ode všech slovanských na slovo vzatých učenců přijaté a dokázané. Výroky několika našich českých skou-matelů, jichž se p. prof. Šembera dovolává, neslouží účelu jeho. Nebof pravda jest, že se náš slavný Šafařík ve

svém důmyslném spisu „Ueber die Abkunft der Slaven" (1829) k domněnce od V. Surověckého pronesené při-hlásil — že snad Bojové, jelikož v Gallii, v Itálii i na Du-naji vedle Vendů bydleli, těchto soukmenovci byli, ano on připojil k tomu ještě mínění své o původu slovanském Vandalů a Ligiů. — Jinak ale smýšlel později; v „Staro-žitnostech slovanských" spatřujeme národ Bojův mezi kel-tickými, Ligy pak a Vandaly mezi německými národy; on hluboce odůvodnil seřadění toto, ač Vandaly co národ polo-vičný (bastardský) za směsici Suevů, Slovanů a Keltů pokládá.

Dr. M. Kalina z Jaethensteinu, o němž se prof. Šem-bera v předmluvě k dějinám literatury české zmiňuje, co horlivý sběratel českých starožitností zasloužilý— k rozlu-štění záhadné otázky té velmi málo přispěl. Onf stojí je-dnou nohou na základě Safaříkem položeném, druhou ale v bažinách se potápí, pomáhaje si brzo nejapnými, až směšnými filologickými, brzo kusými, děravými důvody.

Zdali k vysvětlení věci této náš Kosmas něco poskyt-nouti může, lze pochybovati; známo, že dle jeho zpráv naši předkové rovnou, suchou cestou z archy Noemovy do če-ské vlasti přišli! Stejně málo důvěry v thesis p. Šemberovu nám dává indirektní jeho poukázání na Tomáše Jordána z Klausenburku, neboť r. 1580, kdež on, doktor a lékař zemský v markhrabství Moravske'm, knihu „o vodách hoji-telných" psal, stálo'historické badání ještě na nízkém stupni, čehož nám zvláště na sobě jasný příklad dává, tázaje se naivně: „Jakou by pak příčinu, a kterého věku tito, kteří nyní v této krajině bydlí, vyhnavše Markomany Moravu sobě oblíbili, nevím;" — a „To co se o času tažení aneb stěhování, vůdcích, původu a zrostu jejich zde i onde čte, nejisté a toliko samé důmysly lidské býti soudím." Tof jest zrovna tak, jakoby si písek do očí házel a sám si pak déjepis tvořit chtěl! — Nejinak, zdá se nám, počíná sobě ctihodný Fr. Sláma ve výtečném „Obrazu minulosti starožitného města Prachatic"; onf především pochybuje o zprávách Římských dějepisců, bez dostatečných důvodů; tímto spůsobem ale podrývá celý dějepis, nebof kde by potom konec mohl být tohoto nedůvěřování jedině z pří-tomnosti?— a dějepis by zmizel. Frant. Sláma nedůvěřuje si sám v tomto nedůvěřování, udávaje dále: „Af že pak tito dotčení národové skutečně kmene německého byli a v Čechách opravdu bydleli, kdož může dovésti, že přistě-hovavše se do naší vlasti bohopustou, prázdnou ji nalezli—a bohopustou i prázdnou stěhujíce se odtud opět ji zů-stavili?" Tím přichází na bojiště, kde vlastně žádného od-půrce nemá, totiž že před Boji a Markomany v naší vlasti Slované snad přebývali. Tof Šafařík za pravdě podobné uznává, ač se to za skutek považovati a historicky jistiti nedá. Spisovatel „Obrazu minulosti města Prachatic" do-mnívá se, že zde Slované za vlády keltické a německé byli zůstali; na to se ho však stejným právem ptáme, kte-rak by se to státi mohlo, aby v tak strašném, dlouhotrva-jícím jhu, pod nímž by Slované zde byli sténali, v národ-

O předhistorických hradištích a valích v Cechách.

nich starých básních, na př. v Kralodvorském rukopisu, žádné zmínky se nečinilo? — Kronikáři naši popisují nám příchod Čechů, nejstarší to děj, do vlasti nové, a o udá-losti pro celý národ tak důležité, památné, o tak náramně dlouhém poddanství by byli pomlčeli? Že slavný náš uče-nec Šafařík, jemuž v oboru tomto bez odporu první slovo pří-sluší, později v Starožitnostech slovanských náhled svůj, dříve v spise „Ueber die Abkunft der Slaven" vyslovený, změnil, dokazuje jasně, že lepšího přesvědčení u věci té nabýti musel.

S ním zcela souhlasí náš Palacký v dějinách národu českého: „Domnění za našeho věku tu i tam se ozývající, žeby Bojové sami někdy slovanského rodu byli, my za neprůvodné uznáváme; odporujíc zajisté zřetelným a nepo-chybným udavkům historickým, anobrž i etymologii kriti-cké, nespoléhá než na samovolném a stranném výkladu několika nahodilých assonancí, a ku pomoci bére sobě neméně samovolné nakrucování slov domněle gallickoslovan-ských, kterýžto spůsob, poněvadž klíčeni i největších nesmyslů historických postačit může, k důkazu pravdy nikdy se nehodí."

Tak věhlasný Palacký.Zdaž učenému a ve vlasti proslulému p, prof. Šem-

berovi jinak dokázati se podaří, ukáže kritické jeho nám přislíbené dílo.

Prozatím jsme objasnili, jak asi se až dosud věc tato má, sledujíce výroky českých učenců, jichž prof. Šembera v dějinách literatury české připomínal.

Znalci keltického jazyka vyvádějí některé názvy řek, krajin, hor a t. d. v Čechách z keltičtiny, a až po naše časy všickni důmyslní slovanští jazykozpytcové s nimi se shodovali. Opak toho zastává prof. Šembera, avšak naproti tomu budiž nám dovoleno podotknouti:

1. že mezi všemi jazyky téhož kmene, tedy i indo-evropského, jest příbuznost a podobnost, jak v ohledu gra-matikalním tak v lexikálním; jedná se jen o to, aby pravémeze její rozumně pochopeny a aby jich vždy rozumněšetřeno bylo; tak zavedla ona podobnost řečí indoevrop-ských našeho nesmrtelného Kollára, že nepoznal meze její.

2. Historické hypothesy mohou se pravými důvodyz filologie vzatými napolo provésti a utvrditi, tak že sehodnověrnými státi mohou, nikdy ale není filologie takvelmocná, byf i sebe důslednější byla, aby vyvrátila srozumitelná, jednak reálně jednak logicky možná historickádata. Proto až dosud prof. Šemberou nepřesvědčeni, přistupujeme k nauce obvyklé a staré, téměř ode všech našichučenců, zvláště od Šafaříka a Palackého přijaté.

Zdá se, že jí také nasvědčují archaeologická pátrání a skoumání v zemi české, neboť sponky, přesky, jehly, kroužky a jiné šperky bronzové, taktéž meče i jiné ná-stroje, které v Čechách z hrobů pohanských vykopány byly, mají tentýž tvar a ráz, jako ony ve Francii, Švýcarsku Britanii atd. objevené; bronzové kelty a palštáby, nástroj to jedině keltický, nalézají se hojně po celé Evropě. Mo-hlo by se arcif namítnout, že do cech, Moravy, Slezska,

Sedmihradska, Krajinská atd. tyto šperky a zbraně keltické od Keltů zaváženy, obchodem se tam dostaly, avšak po-važme, jaká vzájemnost mezi národy cizími na nevysokém ještě stupni vzdělání stojícími býti může za časů, kde o silnicích, vůbec schůdných cestách téměř ani zmínky dě-lati nelze; a kdybychom hotově i to připustit chtěli, vše-obecné rozšíření zbraní, šperků, nádob bronzových, co do formy sobě velice podobných aneb docela stejných, a co do obsahu bronzového chemicky také totožných, jest za oněch dob pouze u téhož národu možné a nemůže se předpokládati u národů rozdílných.

Zvláštní váhu lze klásti na bronzové kelty, které ve Francii, Anglii, Skandinávii, Německu i v Cechách, zvláště v hrobích přečasto nalezeny bývají a sobě vespolek velmi se podobají. Již ze zvláštní formy jejich vysvítá, že nej-spíše od téhož kmene pocházejí, jenž skoro po celé stře-dní a severní, zvláště západní Evropě rozšířen byl, totiž od keltického. Dle formy nezdají se kelty býti zbraně, jak se vůbec za to má, nebof co takové by byly velmi ne-motorné a neprospěšné, kdežto předce vedle nich v hro-bích často jiné lepší zbraně, hroty od kopí a meče bron-zové objeveny bývají; ano nacházejí se v hrobích nejen po jednom, i po třidceti ano i šedesáti, v tom pádu obyčejně okolo kostry v kruhu seřaděny. Také tato událost může náš náhled aspoň z části odůvodnit, náhled, který byl již dříve učený Ch. Keferstein (Ansichten über die keltischen Alterthümer I. str. 327) vyslovil, že nesloužily kelty k obra-ně, nýbrž k jinému účelu, snad posvátnému. Je-li ale tomu tak, potom klesá i ta námitka, žeby Češi ve válečném stýkání se s keltickými národy od nich se byli přiučili, jak jich potřebovati mají. Konečně vyznamenává se bronz, z něhož kelty a jiné šperky a nástroje utvořeny jsou, zvláštní tvrdostí, jakovou my ted bronzu dáti neumíme, a zvláštním krásným druhem řezu, jejž nazýváme řezem ušlechtilým (aerugo nobilis, edler Rost). Bronzy s tako-vým řezem již Řekové nedovedli udělati, kdežto jejich předkové Pelasgové to dobře znali; tato individuální vlast-nost bronzů stvrzuje opět, že pozůstatky bronzové v hro-bích v cechách a jinde na nás dochované témuž kmenu, t. j. keltickému přináležely, a že v těch krajinách, tedy i v Čechách keltický národ bydleti musel, nechceme-li jinak onu nutnou myšlénku připustiti, že by pro takové bronzové nástroje všeobecných továren bylo stávalo, z nichž by se byly tyto výrobky po celé Evropě rozvážely. Kdyby ale i před keltickými Boji v naší vlasti Slované byli sídleli, nenásleduje ještě z toho, že jsou první původní obyvatelé země české, jak tomu Kosmas a snad také Tomáš Jordan z Klausenburku, Kalina z Jaethensteinu a Fr. Sláma chtěli.

K rozřešení otázky této nám archaeologické ohledání země české, Slezska a jiných zemí evropských nejvíce poslouží.

V Řecku a v Itálii zachoval se až na naše časy zvlá-štní druh valů z pradávných dob pocházejících, jež se ky-klopské zdi zovou. Ckarakteristický ráz jejich jest, že se

O předhistorických hradištích a valích v Čechách.

skládají z mnohohraných velkých kamenů, beze vší malty na sebe kladených. (Viz Dr. G. W. Forchhamer: „Von den kyklopischen Mauern Griechenlands", a K. O. Müller's „Handbuch der Archäologie der Kunst".) Na mnoze ob-kličují vrchol hory, aneb se na spůsob tarasu o ni opírají.

Již staří Řekové obdivovali se jim, neznajíce původ jejich. Varro vypravuje o nich co o znamenitostech.

Podobné zdi nalézáme i v Čechách, v jižním Německu, v Pikardii, ve Vogesách, v Burgundsku, vůbec ve Francii, méně v Britanii a Skandinávii, ač jsou jen hrubší nedoko-nalé počátky dokonalejších, v umění více pokročilejších pelasgických zdí.

Dle toho všeho je Slovanům přičísti nemůžeme, neboť žádných zpráv nemáme, že by v době tak dávné, ještě před rozkvětem národů řeckých, v Řecku byli sídleli; aniž podobná ohrazení hor v zemích původně slovanských na-lézáme. Pelasgické čili kyklopské zdi mají jakousi indivi-duálnost, která nám dovoluje, je témuž jednomu kmenu přiřkouti. Určiti, který by vlastně byl kmen tento, nemů-žeme. Za původce jejich v Řecku pokládají se Pelasgové. Ottfr. Müller praví: „Unzweifelhaft waren die Bewohner des untern und mittlern Italiens den pelasgischen Griechen am verwandtesten, daher die Aehnlichkeit der Bauten und Bauanlagen." Známo jest, že nepožívá nyní jméno a národ Pelasgův tak velké důvěry, ví se dobře, že jako Římané a Řekové všecky národy, kteří jim cizí byli a jiné řeči uží-vali, barbary zvali; taktéž Rekové nejstarší obyvatele vlasti své beze všeho namáhání všeobecným a vždy úslužným jménem Pelasgův obdarovávali. V Řecku a v Itálii pro jich prospěšné, příznivé položení zajisté záhy více národů obý-valo (nejlépe to víme o Itálii, viz na př. „Etrusker v. K. O. Müller"); nepovažujeme také národ Řekův a Říma-nův co zvláštní samostatné kmeny plemene indoevropského, nýbrž co směsici národů původem nám neznámým rozličných, tak na př. Řekové odvozují se z Pelasgů, Telegů, Karů, tra-ckých Pierů; Římané z Aboriginů, Osků, Etrusků,Ausonů atd.

Nemůžeme tedy jistě určitý národ co původce ky-klopských zdí udati; tolik jenom by nám bylo dovoleno, domýšleti se, že to musí býti národ, jenž skoro po celé střední a jižní Evropě rozšířen byl; neboť na to poukazují pozůstatky kyklopských zdí ve Francii, jižním Německu a v Čechách, kdež na příklad uvedeny buďtež:

Hradiště u zámku Březiny v Plzeňském kraji. Kalina z Jaethensteinu o něm píše: Vrcholek hory bezpochyby lidskou rukou byl vyrovnán, tak že plochu působí, která se od východu k západu táhne a 4200 čtverečných sáhů povrchu obsahuje. Tato plocha jest obklíčena valem místy přes tři sáhy vysokým, který se skládá z nespojených, větších menších kamenů, a který k venkovské straně mír-ným svahem se kloní. Na nejvyšší ploštině spatřují se stopy někdejší asi 2 stopy tlusté zdi, kteráž ploštinu ob-kličovala. U paty této hory k polední a půlnoční straně také se spatřují zbytky bývalých kamenných valů." —

Kamenné zdi na vrchu Radelšteině u Bíliny (viz „Böh-mens heidnische Opferplätze, Gräber u. Alterthümer v. Dr. M. Kaiina v. Jaethenstein," str. 145).

Kamenné zdi u Hassensteina (viz tamtéž str. 154).Kamenná zeď na hoře Burgberk u Kadaně (viz str. 157

téhož spisu).Zbytky kamenné zdi na Slánské hoře. —Tento druh tak zvaných kyklopských zdí nemůžeme

co hradiště považovat, neboť poloha uvnitř není tak velká, a nachází se tam velmi mnoho popele a střepů z popelnic. Možná, že tu později i pohanští Slované oběti pálili; ale také položení jejich liší se od jiných valy obklopených hradišť, neb tyto stojí na ostrozích, ony na samo o sobě čnějících horách, jejichž vrchol buď urovnán aneb zdí obklopen jest.

Z rozjímání předešlého následuje, že v nejstarší době snad co prvobydlitelé v naší vlasti soukmenovci onoho neznámého národu (kmene) přebývali, který podobné po-zůstatky i v Řecku, Itálii, ve Francii, Německu, Britanii zanechal.

Po něm vtáhli Bojové do Čech; možná, že několik století před nimi se tu již Slované usadili; až dosud se ale upříti nedá, že počátkem 4. století před Kr. keltičtí Bojové Čechu osadili. Po nich následovali v držení té země Markomani, a po nich naši praotcové čeští.

Mimo nadřečená ohrazení hor nalézáme v cechách hojně hradeb na ostrozích.

Mezi nimi dělává se obyčejně rozdíl, dle látky je tvořící, i rozeznávají se valy z kamene sestavené a valy ze země nasypané, a proto tak zvané náspy. Rozdělení toto stává se praktické tím, že se valy kamenné Keltům, valy nasypané t. j. náspy, okopy, Slovanům přičítají. Naproti tomu činí se námitka, že se národové při upevňování svých měst řídili dle materiálu, který jim právě krajina poskytovala, tak že kde kamene nebylo, na př. v Uhřích, náspy, kde dosti kamene bylo, kamennými valy se hra-dilo. Námitka tato platí však jen částečně, totiž jenom tam, kde se bud kamenu buď země nedostávalo, nikoliv ale tu, kde obého dostatek bylo, jako v Čechách, kde nevládla nutnost, nýbrž svobodná vůle u volbě materiálu. —

Ve vlasti naší zachovaly se kamenné valy i náspy, a jedná se o to, zdali původ prvých u Bojů, původ druhých u Slovanů hledati můžeme.

Nade vši pochybnost vyvýšeno jest, že národové kmene keltického města svá valy opevňovali. Očitý svědek Caesar v knize „De bello gallico" líčí nám zvláštní spůsob, dle něhož hradby keltické stavěny byly — ze dřeva a z kamene.

Pozůstatky těchto valů nalézáme četně ve Francii, v Britanii, v jižním Německu, v Sasku, Slezsku i v cechách; že by i v původně slovanských zemích tyto kamenné valy kde stávaly, nemáme zpráv.

Pozorujme teď valy nasypané — náspy; tyto vyskytují

26 O předliistorických Hradištích a valích v Cechách.

se často po Rusi i v Polště, v cechách, ano ve Francii, v Britanii ale velmi málo; v čistě slovanských zemích, tedy v Polsku, v Rusí zvláště západní, kde povždy Slované by-dleli, se nejčetněji nacházejí, tak že Z. D. Chodakovský, ne sice bez hyperbole, pravil, že kolik kvadrátních mil v těchto zemích, tolik hradišt náspy obklopených.

O slovanském původu těchto náspů není tedy po-chybnosti ; jedině tomu se diviti můžeme, že jsou ve Francii okopy podobné; nahlídneme-li ale lépe v starožitnosti té země, lehce pochopíme, jak se tam ty slovanské ohrady dostaly; toho příčina zdá se nám býti ta, že Slované ve Francii v pradávných časích přebývali; Armorickýtn Ven-dům, v krajině nyní Vendée zvané, náležely všecky dle nich jmenované vendské ostrovy od pobřeží Aquitanského. Caesar vypravuje, že belgičtí Vendové množství lodí měli, a že vládli vším obchodem s Britanskými ostrovy; odtud také snadno pochopiti, že též v Britanii se několik nasy-paných hradeb — náspů uchovalo, které tam nyní „Rath" nazvány jsou (Rath snad od slova hrad?).

Přiřknuvším valy kamenné Bojům a náspy Slovanům, mohl by nám někdo otázku na odpor klást, zdali snad tyto valy od Markomanů nepocházejí ? —

Hlubší uvážení o charakteru a spůsobu života staro-německého vede nás k přesvědčení jinému, totiž, že nemohli být Markomani původcové jejich, a to proto, poněvadž:

1) oni, jak Ammianus Marcellinus, Strabo, Caesari Tacitus píší, společně nepřebývali, „separati" žili, nejvícehonbou se zabývajíce, jako kočující národ rádi se stěhovali,své statky na vozích z krajin do krajin převáželi, a hradebtrpěti nechtěli co kruhů otrockých.

2) Kdyby hned, co se teprv za dob úzkého spojeníjejich s Římany státi mohlo, nějakou potřebu byli cítili,společně v městech bydleti, nebylo zde dosti keltických? —Proč by byli na nových náspech pracovali ti, když se dlesvědectví Ammiana Marcellina namáhání štítili.

Někteří mají za to, že jsou valy, u nás se objevující, zbytky římských táborů (castra); my se ale ptáme o jejich další mínění; jsou-li ony od Markomanu dle vzoru řím-ského, anebo docela od vojsk římských navezeny? a od-povídáme na otázku první, co o Markomanech v předešlém vůbec udáno, na druhou otázku odpovídáme ještě určitěji tím, že římská vojska do Čech nikdy nepřišla. Kdyby ale hned pravda bylo, co se z dějepisu dokázati nedá, nesho-dují se tyto valy ani s formou římských táborů, jak nám je Polybius (z časů punických válek) a Hyginus (z časů panování Trajana) popisují. Za jedno nejsou hradiště naše nikdy do čtverhranu vedena, obyčejně v nedokonalém kruhu; římská castra však byla čtverhraná.

Za druhé stojí obyčejně na ostrozích, které aspoň s jedné strany příkrý spád tvoří; Římané kladli se tábo-rem vždy buď v rovině, aneb na vrchu povlovně do roviny se klonícím.

Za třetí mají málokdy čtyry průlomy čili vchody —

nikdy více; v římském táboru nesměly nikdy scházeti: porta praetoria, decumana, principalis sinistra a principalis dextra, na určitém místě.

Za čtvrté bývají obyčejně skrovné velikosti; římská castra byla vždy rozsáhlá; zde se může mluvit jen o tak zvaných „statívis" t. j. táborech, v nichž římské legie přes zimu ležely; neboť valy jen k přenocování nakopené (man-sio) nemohly být tak vysoké, široké a pevné, že by se byly až na naše časy zachovaly.

A konečně odporuje mínění to všemu, co ještě o nich dále povědíti chceme.

Dříve než přikročíme k náspům slovanským, upozorníme ještě na zvláštní úkaz, který se u valů v Sasku, v Lužici, v Skotsku (pode jménem „vitrified walls" neb „forts"), ve Francii a v Čechách opětuje: že jsou mnohé z nich spečené (verglast). Tato zvláštnost mohla se státi tím, že nepřítel město keltické zapálil, tak že následkem požáru povstalého i valy, dílem z klád dílem z kamene a země vystavěné, shořely a náramným ohněm zem i kameny se spekly. Jiní se domnívají, že Keltové sami již je pálili, aby je učinili tvrdšími a pevnějšími. Mínění první vysvětluje arciť přirozeným spůsobem povstání jejich a má i to pro sebe, že se na dějepisu zakládá; avšak nemůžeme ho naprosto přijmouti, neboť:

1) je nacházíme ve Francii velmi zřídka, jenom jedenv staré Armorice, an bychom předce očekávat mohli, želam, kde vlastně hlavní sídlo Keltů bylo, a kde proti nimnejvíce Římané válčili, asi mnoho jich bylo;

2) že v Skotsku, kde tyto spálené valy nejvíce se objevují, velmi malou prostoru obklopují, tak že stěží co hradbyválečným účelům sloužily.

3) Caesar popisuje, jakými hradbami kcltičlí národovépřed Římany se hájili; oni kladli do valů proto klády dřevěnéna přič, aby je chránili před bořícími berany Římanův.

Lze tedy domýšleti se, že tento spůsob hradeb byl výsledek pokročilejšího umění válečného, jehož proti Ří-manům užíváno bylo, a proto není tak lehce pochopiti, že by vzdálení Keltové v Sasku a Lužici, kam předce římská vojska nepřišla, valy své dle nového vzoru z dřevěných klád a z kamene byli skládali. — Domnění druhé také schvá-liti nemůžeme, odporujíť okolnosti sub. 2 vyslovené.

Pamětihodné jest, že nejvíce jen zevnějšek valů v Lu-žici a Skotsku seškvařen jest, že tedy tato spečenina jako kůra celou hradbu pokrývá. Z toho můžeme souditi, že teprv později, když již val zcela hotov stál, působením ohně zevnějšek jeho tak utvořiti se mohl.

K těmto spečeným valům přináleží také valy Svákov-ské blíže Soběslavi a valy na Knězi hoře u Katovic, asi hodinu od Strakonic vzdálených.

Na ukázku podáváme zde o nich zprávu, porovnáva-jíce oba.

Západně od města Soběslavi rozkládá se starobylé hradiště v lese Svákovském na výběžku jednoho z površí

O predhistorických hradištích a valích v Cechách. 27

město v kruhu obkličujících; výběžek tento spadá se tří rozápadně od Katovic zdvihá se vrch, Katovská, Farská čili stran (na jihu, severu a východu) příkře v dolinu; východní Kněží hora nazvaný, a na vrcholu jeho spatřují se náspy stráň jest nejpříkřejší, pod ní hučí řeka Lužnice. — Seve- | v šesti řadách, které v podobě této sestaveny jsou:

Sever. Silnice k Horažďovicím.

Hradiště

Každý z těchto podlouhlých valů jest přes 100° dlouhý a asi 1Y2 i 2 sáhy vysoký.Jak nákres ukazuje, jsou konce šestera náspů na obou stranách opatřeny baštami; dle udání Caesarova

opevňovalikel-tičtí Adualákové města svá baštami, uvnitř bašt stály bezpochyby věže dřevěné. Příkopů vně hradiště zde není; před prvním valem ho není třeba, spád hory již dosti chránil před vpádem nepřátelským, a uvnitř mezi prvním a druhým, druhým a třetím utvořily se beztoho navezením tří náspů vedle sebe. Všecky Katovické valy jsou spečené, to dokazují vykopané z nich hrudy, skládající se z hlíny, kamene a písku, ohněm spojených. Plán hradiště Svákovského jest tento:

Sever.Západ.

u Katovic.

Táhne se tu jenom jeden val, ale

mnohem

mohutnější, než všecky na hoře Katovické. Od strany

východní vystupuje, na začátku jest asi sáh vysoký, čím dále ale k západu a severu se otáčí, tím více vzrůstá, tak že zvenku měřen přes 5 sáhů vysoký jest; vnitř hradiště ukazuje průměrně výšku asi 2 i 21/fl sáhů. Na dvou místech jsou v něm vchody prolomeny. Mimo val obklopuje hradiště

příkop, teď z části již zasypaný. V objemu má celé hradiště 448°, z těchto připadá na východní stranu (křeče) 140°; tam valu není, byl by tam také zbytečný, neboť řeka dole tekoucí a strmina smělá, jistě přes 20° vysoká, činí hradiště od této strany nepříteli beztoho nepřístupným. Tak jako na Katovických hradbách jest i na hradbě Svákovské aspoň z části někdejší působení ohně patrné. —V Soběslavi udrželo se podání, že na Svakově bývala první osada města tohoto, což snad pravdivé jest; lid bájí, že Město tam poklady schovány, které se ale jen Soběslav. 0 pašiích na zelený čtvrtek otvírají atd. Rozdíl obou hradišf jest na jevě:

1) vrch Katovický stojí sám o sobě;ostroh Svákovský jest výběžek rozsáhléhovyššího pahrbku;

2) plán Katovického hradiště jest jinýnež plán Svákovského, neboť scházejíbašty Svákovským, zevnější příkopy Katovickým hradbám, a na Svákovském ostrohu

4*

Katovice.

Východ.

Jih. Hradiště na Svakově H Soběslavi.

28 O předhistorických hradišlích a ralích v Čechách.

jest jen jeden val, ale mnohem širší a vyšší (na zpode 3°, na hřebenu asi sáh široký).

Za to shodují se v následujícím:1) oboje hradby stojí na površí, okolo nichž řeka

teče (pod Katovickou horou Otava, pod Svákovem Lužnice);2) jsou obě spečené;3) mají stejný ráz, stejnou strukturu a jsou lesem

vysokým porostlé.Z toho všeho vyplývá, že se v podstatných věcech

shodují, a že jsou rozdíly mezi nimi více méně nahodilé; nevadí nám tedy nic, přičísti je témuž národu — totiž Keltům.

V následujícím budiž o hradbách slovanských po-jednáno.

Ze všech nás došlých zpráv řeckých dějepisců, řím-ských a slovanských kronikářů vysvítá, že Slované v mě-stech hrazených přebývali. Tak praví na př. náš slavný Šafařík: „Popsání města od Budínův obydleného (u Hero-dota) patrné známky města slovanského v sobě zavírá. Byloť ono čtverhrané, veliké, po každé straně asi 3/4 míle zdélí. Taková byla jistotně města slovanská v nejstarší době, veleprostranná příčinou spojení orných polí a zahrad s do-mem jedné každé rodiny, z dřeva zbudovaná a valem a zdí dřevěnou opevněná. Tak nám je vypisují životopisec sv. Otty, Nestor, Helmold, Saxo Grammaticus a j." —

Helmold líčí nám znamenité město Arkonu na Rujáně a udává, že bylo obklíčeno 50 loket vysokým valem, je-hož dolejší část byla náspa, hořejší pak dřevěné roubení. I také u našich dějepisců dávají časté zmínky o spálení hradeb skrze nepřátely návěští, že byly i v Cechách buď zcela dřevěné, anebo vezpod náspy, na nich pak dřevěné sruby.

Cechové přišedše do nové vlasti své nalezli ji spustlou, keltícká města na mnoze oloupená, vypálená. Někteří z před-kův našich táhli do těchto opuštěných hrazených měst, a zbudovali tam sobě domy dřevěné; někteří ale dle okolnosti a příležitosti vyvolili si jiných, pohodlných míst. Přinesše staroslovanskou župní ústavu s sebou do nové vlasti své, užili nejspíše keltických hradišř co hradů župních; když se ale později župy množily, bylo více hradů zapo-třebí, museli si tedy Čechové ještě jiná vhodná místa vy-hlídnouti a je opevniti. To se mohlo státi bud dřevěnými ploty, dle nejstaršího obyčeje slovanského, anebo náspy. Avšak dřevěné zdi nemohly dlouho zůstati v obyčeji, jak mile Cechové lepší a trvalejší ohrady poznali a s ná-rody německými zvláště nepřátelsky se stýkali; v kru-tých bojech nemohly být tyto dostatečné, proto také kro-nikáři 9. století činí často zmínky o valích. Že si je ale nesmíme představovati tak, jako nynější zděné, jisto jest, neboť píše Kosmas, že Boleslav krutý r. 932 Starou Bole-slav ponejprv vysokou kamennou zdí obklopiti dal, a praví, že se to stalo dle římského spůsobu. Ještě v 13. sto-letí bylo málo kamenných měst a hradů na Rusi. V popisu

hradův ruských zhusta čte se u Nestora „gorod drevjan", na př. „Kyjev drevjan, Novgorod velikyj drevjan" a po řídku „gorod kamen" (adject. kamenný od kořene kam).

Pode jménem „hrad" v 8., 9. a 10. století nesmíme si tedy mysliti naše nynější hrady, zcela z kamene zděné, nýbrž pouze místa náspy obvedená, v nichž, v dřevěných staveních, buďto župan aneb jiný mohutný lech sídlel.

Protož jsou pozůstatky měst a hradů původně slovan-ských nakopené, nasypané valy, t. j. náspy v užším smyslu, a nižší, neboť na nich stály dřevěné stěny aneb sruby, nepotřebovali je tedy Čechové tak vysoko nasypávati. —

Toto udání naše stvrzují také pátrání archaeologická v ohledu tomto v Rusi i v Polště. Horlivý badatel staro-žitností slovanských, Zorian Dolgga Chodakovský, šlech-tic polský, procestovav drahnou část země Ruské i Pol-ské, sepsal pojednání „o Siowianszczyznie przedchrzescian-skiej", v němž výsledky cest svých podává. On praví, že celá šírá prostora mezi Kamou a Labem a mezi severní Dvinou a Balkánskými horami na jih hradištěmi četnými naplněna jest, a že je jich tolik, kolik čtverečních mil oby-dlených od Slovanů. Dle udání jeho jsou si tato hradiště vesměs podobna, obkličují je totiž neveliké náspy (šance, okopy) z černé země, všecka mají vchod k východu obrá-cený a v prostředku prohlubinu čili kotlinu.

Z písní, které v krajích mezi Dnčprem a Sanem byl sesbíral, chtěl Chodakovský dokázati, že tato hradiště (horodišče) posvátné ohrady bývaly, takřka místa farní, kde se svatby i jiné obřady pohanských Slovanů vykonávaly. V literatuře starožitností ruských proslulý Petr Koppen (v spisu svém „Dlja istor. prosvěščenia Rossii" 1826, 563—564), jenž sám mnoho takových hradišt v Tverské gubernii spatřoval, neupírá pravdě podobnost náhledu Clio-dakovského.

Jediné K. Kalajdovič (v „Pismo k A. Malinovskomu" 1823 Moskva) vystoupil proti Chodakovskému; on tvrdo-šíjně, ač ne vždy stejným štěstím proti němu brojí; praví, že není u všech hradišť vchod k východu obrácen, na př. gorodok v Zaraňském Újezdě; že nejsou hradiště všude stejné velikosti; že okopy je obklopující nejsou vždy pouze z černé země, nýbrž i ze směsice písku, kamení a hlíny. Hlavně ale hledí provésti, že jsou tato hradiště sesutiny hradů, nikoli pak zasvěcené ohrady, jak Chodakovský míní.

On vypočítal více takových hradišť v Rjazaňské gu-bernii, na př. blíže vsi Gorodně stojí hradišlě při potoce Čistoroji, tekoucím v Osetr. Gorodec blíže Dědnova při řece Pilince tekoucí v Oku. Gorodišče nad ústím řeky bezejmenné v řeku Voblju. Tjunino gorodišče nad řekou Pilisou. Dol-goje gorodišče nad ústím řeky Pilisy v řeku Mečů. Rja-zaň staraja na Oce. Glěbov, Zarěčesk, Povitesk na Oce atd.

Dle Kalajdoviče znamenají slova: gorodok, goro-dišče, gorodec, tolik co ohrazené město, opevněné oby-dlí, pevnost, neboť i staré vsi dříve hradbami obvedeny bývaly; v nejstarší době nebylo bezpochyby mezi městem

O předhistorických hradištích a valích v Čechách. 29

a vsí žádného rozdílu. V témž smyslu přichází gorodok co ohrada klášterů či klášterních dvorů. Název gorodec, gorodišče jest prastarý, poprvé jej potkáváme v Nestorové kronice, kdež mluví o horodišči naproti Kijevě na vý-chodním břehu Dněpru.

Mínění Kalajdovičovo, že ruské gorodky jsou pozů-statky dřevěných hrazených obydlí Slovanských, zdá se nám býti pravdivé; nicméně i tvrzení Chodakovského něco pravdivého do sebe má; důkaz, který vyvádí z národ-ních písní, sebraných mezi Dněprem a Sanem, že v horo-diščích se daly obřady posvátné pohanských Slovanů, jest vážný, neodporuje ale naprosto udání Kalajdovičovu, ano snad se dá dobře s ním spojit. Župní ústava byla zajisté všem Slovanům obecná a záhy se u nich vyvinula, a tut jest domnění naše blízké, že tato horodišče bud župní hrady aneb hrady mocných lechů byly? V župních hra-dech ale stály chrámy pro modly, jak náš Palacký doklá-dá, v nichž se nejspíše všecky pohanské, posvátné slav-nosti, tedy i sňatky odbývaly, a odtud by také pocházely upomínky v národních písních ruských na tyto horodky —bývalé hrady.

Z hradů župních a z hradů vznešených lechů po-vstala na mnoze města obzvláště pozdější (jak o tom v Cechách důkazů zřejmých máme), a odtud se snad vy-světliti dá, proč Rusové potom města svá gorody nazý-vati uvykli, kdežto skromným zbytkům někdejších hradů skromný název gorodišče místo gorod dali. Avšak kdy-bychom tuto etymologii na rub obrátili, zastávajíce mí-nění opačné, že dle názvu pozdějších aneb současných měst tato hradiště gorodok, gorodišče pojmenována byla, přece by i toto nasvědčovalo mínění Kalajdovičovu.

Konečně uvádíme několik slovanských hradeb a oko-pů v Čechách na příklad.

I u nás spatřujeme je na výšinách a blíže řek aneb potoků jako v Rusi.

Náspy Přistoupinské *) jsou průměrně jen sáh vy-soké, 5' široké a táhnou se v podobě nedokonalého kruhu na ostrohu, jenž zvláště na západní a severní straně pří-kře spadá; dole teče potůček. Vchodů do hradiště jest patero. Zdá se, že na straně východní a jižní, kde ostroh s rovinou spojen jest, ještě stopy druhých, snad i třetích náspů se nacházejí, což ale teď ovšem těžko rozeznati.

Obyvatelstvo Přistoupinské nazývá hradby tyto „Šance sv. Yácslava", a koluje až dosud pověst mezi lidem, že je sv. Vácslav zříditi dal a že tam také přebýval; to nám připomíná Dalemilovo vypravování o Zlickém (Kouřimském) Radislavu a sv. Vácslavu. Kronista náš vypravuje o Radi-slavu pohanském:

„Je sie žitomieřského dvora dobývati Kniezu pletichy dávati."

Svatý Vácslav táhl proti němu a: „Když Vácsíav z Prahy vytieže, Zlický proti němu tieže. Vácsíav vida žei sie sníti, Po posJu ie sie míuviti: Ktož cti a užitku žádá, Tomuť sie iest bíti, tof má rada: Proto mnie a tobie siuší sie bíti Nedadúc ludu v boi jíti. Kterýž z naiú živ ostane, Ten v oboiem kniežstvi stane." Radislav musí návrh tento přijmouti a: „Vynidesta oba zludi, SJyš kakoť ie bóh v mír skludi: Když Radsíav knieze blíž bieše, Uzřež na čele kříž jmieše, Dva anjeíy s obu stranu ieho, Užese sie knieze českého. RadsJav skoči s konie svého I jide na miíost jeho. Vácsfav přije ho k milosti, Řka: Bátio jmiei na svém dosti. Přebyv tu s niem v Zitomieři Ovse dobré s niérn sie smiéři." — Poněvadž se tu Vácslav a Radislav sešli, sluje prý ves pod hradištěm „Přestoupín".

Dle Dalemila musel být dvůr Žitoměřský ohrazen, neboť ho „dobýval" Radslav; dobývat se může jenom opevněné místo. Z této kroniky vysvítá také, že náležel dvůr Žitoměřský knížeti Vácslavovi. Podání mezi lidem souhlasí tedy se zprávou Dalemilovou, a jelikož mezi Pra-hou a Kouřimí nikdež jiného hradiště není, a v Přistoupíně nedávno četné pohanské popelnice objeveny byly, jsou hrad-by nad Přistoupínem bezpochyby zbytky někdejšího dvoru Žitoměřského.

Ale i zbytky starých hradů či župních měst udržely se po naše časy, tak na př. náspy Kouřimské. 2) Naproti nynějšímu městu Kouřimi obklopují hradiště na ostrohu, lesem porostlém, které až dosud „stará Kouřím" (střed bývalé župy Kouřimské) sluje. Jsou nízké, tak asi jako Přistoupinské, nakopané a asi 1400" dlouhé.

Uprostřed hradiště roztěká se pramen v podobě ma-lého rybníčku, jenž „lúže" (odtud snad název „Luže„ u Kosmasa a „Zlicko") aneb „Libušina lázeň" se nazývá. Blíže ní stojí kaplička, na jejímžto místě snad někdy ně-jaké božiště stávalo. Nedaleko hradeb vyčnívá z rovného pole ohromný čtverečný kámen, nahoře urovnaný, nej-spíše bývalé žaroviště; všude tedy upomínky na život a živel slovanský, a poněvadž jest ohrazení nakopané a níz-ké, lze se domýšleti, že jest původu českého.

Srovnej následující popis od p. Fr. Beneše. 2) Srovn. násl. popis p. Beneše.

30 Hradiště u Hryze), na Staré Kouřimi a u Přistoupína.

Stejně slovanský ráz mají náspy Hryzelské asi 2100° dlouhé 3).Avšak na těchto uvedených příkladech budiž dosti! — Chtěli jsme milovníky starožitností českých na staré valy, v Cechách hojně se nacházející, upozorniti a jim nějaké měřítko podat, dle něhož aspoň předběžně je posouditi lze. V ohledu na původ jejich utvrdili jsme všeobecné oprávněné domnění i neupíráme, že by se věc ta v jistém speciálním pádu jinak míti nemohla, že by na př. val, jenž by dle našeho uznání keltický býti měl, od Slo-

3) Viz násl. popis p. Beneše.

vanů pocházel; kdo ale takový opak udává, musí to také dokázati, což se arcif nejlépe a snad jedině kopáním ve valích a nalezením v nich zbraní a jiného náčiní provésti může.

Jsouť tyto hradby skamenělé hádanky a očekávají rozluštění; mnoho jich známe, a zajisté ještě mnoho jich v lesích schovaných a neodhalených. Protož doufáme, že ctění čtenářové „Památek", ted na ně upozorněni, si jich povšimnou a hradiště až dosud neznámá obecenstvu ozná-mí, známá pak ohledají a důkladnější zprávy o nich uve-řejní; tímf si zásluhy vydobudou o místopis český a násle-dovně i o objasnění a zdokonalení slavných dějin našich.

Hradiště u Hrjzel, na Staré Kouřimi a u Přistoupína.Popisuje Frant. Beneš,

konservatoř kraje Čáslavského.

I.

Nebude zcela nedůležíto, pokoušeti se o jaké také místopisné vylíčení rozmanitých náspů, jež nám nejstarší pokolení našich předků zde onde po naší krásné vlasti na památku pozůstavila, a jichžto rozsáhlosti se nyní je-ště diviti musíme, ačkoliv jsou to stavby prajednoduchého spůsobu.

Pokusím se zde předně o popis hradiště, které mezi nejrozsáhlejší v Čechách náleží, totiž

hradiště Hryzelského.Hryzely, jež jsem 13. září 1860 navštívil, jsou ne-

patrná vesnička o 34 číslech v okrese Kouřimském, 3/4 ho-diny jihozápadně od Zásmuk; patřily k panství černoko-steleckému a leží v kotlinaté prohlubině mezi zelenými sady. Obyvatelé přifařeny jsou k Horním Krutům. Na okolní vysočině tná zdejší krajina ráz jakési posupné osa-motnělosti, — pole, vlhké louky, lesem pokryté, protáhlé výšiny, chrastiny, což ukazuje, že zde bývaly někdy hlu-boké hvozdy. Jihovýchodně zdvihá se nade vsí nejvyšší ploština v tomto okolí, která na dvou stranách příkré stráně má. Tato vysočina znamenitými valy jest zavřena, a zove se u lidu „na starých šancích" anebo zkrátka „na šancích". Pod tím jménem vyskytuje se již v nejstarších gruntovních knihách, jakož i na nových katastrálních mapách.

Široká polní cesta vede nás ze vsi na toto ohromné hradišlě. Vnitř běží cesta potom podle západních valů, pak opouštějíc hradiště snižuje se dolů do lesa „borku", kde se dělí; k polednímu běží do vsi Bohúňovic, k západu do polí „na jeptišce*.

Metlovníky, ostružníky, šípky, osyky a břízy pokrý-vají nyní sputlé valy úplně. Vnitřní plochu hradiště sro-vnal již od nepameti člověk pluhem svým, polnosti se tu

rozprostírají, a jenom jednotlivé již nejvíce rozorané a skopané prouhy je přetrhují, které se zdají býti stopami druhých valů vnitřních, se zevnějšími téměř rovnoběžných.

S vyšších míst na valech, kde stromoví a křoví vyhlídce nepřekáží, spatřují se k severu obrostlá výšina u Olešce a vsi Barchovice a Krymlov, k západu ves Horní Kruty s farním kostelem sv. Vácslava, původně starým, nyní ob-noveným, a ves Radlice. Na všecky ostatní strany zamy-kají výšiny a lesy všechnu vyhlídku.

Valy se skládají naskrze z náspu a příkopu, upro-střed pak pozoruje se slabší, nižší val, jehožto obrysy ale již nejvíce pluh rozmetal.

Směr valů řídil se zcela podle polohy místa; k vý-chodní straně jest hluboká rokle, v níž Vavřinecký potok teče, polední strana také jest strmá, tak že na těch stra-nách jen náspy bez příkopu jsou. Sráze jsou tuto na 9—11 sáhů vysoké. Na severní a západní straně jsou v náspech otvory, kudy se do hradiště vcházelo, některé ale byly v pozdních časích udělány. Všechny náspy jsou pouze ze zdejší tuhé, rudé hlíny nasypány, jen zde onde vyskytuje se v nich nahodilé kamení, zcela jako náspy Libické, Hradišťské, Přistoupínské a Starokouřimské. Celé hradiště podobá se podlouhlému čtverhranu, jehož seve-rozápadní úhel zakulacen jest, jihozápadní úhel ale dosti znamenitý výběžek k západu tvoří. Objem náspů obnáší 1581 Vid. sáhů, vnitřní povrch asi 118.259 □ sáhů, asi tolik co 146 strychů a 459 sáhů. Příkopy na severní a zá-padní straně jsou 620 sáhů dlouhé, místy chrastinou, také sítinou a bahnem pokryté. Náspy na těchto stranách jsou v průměru 13' vysoké, dole 33', na hřebenu ale 9' široké. Tyto rozměry ukazuje také příkop, ovšem obráceným spů-sobem. Boky náspů nekloní se nikde strměji, než po úhel o 65°. Splavení jim tedy nemohlo hrubě škoditi.

Hradiště u Hryzel, na Staré Kouřimi a u Přistoupína. 31

HradiStě Hryzelské.

Dost se tu lidé nahrabali, a zvláště vnitřní náspy pro-ryli a pokazili, ale v celku nemohli podobu toho hradiště proměniti; také se kromě hlíny a kamenů ničeho nena-šlo, co by nám svědčiti mohlo o národu, který by je byl vystavěl, anebo k době poukazovalo, v které asi povstalo. Nejstarší obyvatelé ve vsi, ani ti, kteří na tom hradišti svá pole mají, nepamatují se, že by se tam kdy bylo něco našlo. Všecko co jsem zde slyšel, bylo, co se vůbec o takových místech povídá, totiž že v těch „starých šan-cích" někdy město stávalo, potom že Zásmucký p. hrabě Šternberk asi před desíti lety, když tu v okolí mnoho voj-ska leželo, jednou celou setninu vojákův sem vyslal, aby náspy pravidelným spůsobem prokopali. Dali se prý do práce, prohnali vnitřní plochu hradiště od jednoho konce k druhému, nenašli prý ale ničeho. Ostatně, jako na mno-ha jiných místech po Čechách, povídají si zdejší babičky a ilěti o zlaté kvočně s kuřátky, jež prý jsou zde zahra-bány, a že kdo je vykopá, šťasten bude.

II. S t a r á Kuřím.

Dne 24. října 1860 navštívil jsem zase staroslavné král. město Kouřím, abych si u tamějšího c. k. berničního úřadu katastrální mapy Staré Kuřími a Hryzelského hradiště zaopatřil, a na jejich základě pak tato místa proskoumal. Pak jsem se odebral na známou mi ode dávna Starou Kouřím, abych vše obešel a všecko sobě nastínil, co pozoruhodného najdu.

Krajina okolo Kouřimi jest více pahorkovitá než hor-natá, majíc roklinatá, hluboká údolí, jimiž se potůčky a ří-čky vinou. K jihu a jihozápadu přechází v úrodnou, dosti otevřenou rovinu. Na protáhlém pahorku, jejž na západní a severní straně takové roklinaté údolí s Kouřimským po-tokem v něm burácejícím obrubuje, rozkládají se zname-nité valy Staré Kouřimi naproti nynějšímu městu Kouřimi, na protějším pahorku za potokem vystavěnému. Stanoviště jejich panuje nad celým okolím, a výšina prodlužuje se jižně k TOUŽÍCÍ a Běšinovu; skládá se hlavně z ruly, kte-

A. Ves Hryzely.

B. Les Bořek.

C. Potok Vavřinecký.

Hradiště u Hryzel, na Staré Kouřimi a u Přistoupína.

HradiStě Staro-Houřimské.

rážto prahornina ve velkých balvanech na povrchu leží, a také ku straně potoka Kouřimského příkré skalnaté sráze tvoří, tak že Starý Kouřím s té strany nepřístupný jest.

Z města vycházíme na Starý Kuřím za pamětihodným děkanským chrámem po dlážděné, silně dolů se spouště-jící cestě do dolejšího předměstí. Vedle tak zvaného pan-ského mlýna musíme přes potok; pak to jde příkrou pě-šinkou vzhůru na rovnější místo, kde jest mnoho dobře vzdělaných polí, a kde již velkou část severních valů Staré Kouřimi přehlédnouti můžeme. Na tomto místě vy-čnívá rulový kámen tajemného významu. Jest 12' zvýší a obsahuje asi 2600 krychlových stop. Lid tu vůbec říká „u kamene". Otesán není, aspoň toho nelze spozorovati na něm, ale nahoře jest ploský a vypadá zdaleka jako Ábelův obětní oltář. Vůkol není žádného kamene, ovšem ale viděti místa zapadlá, drnem zarostlá, z kterých byly kameny vybrány. Proč se toho kamene nikdo nedotknul?

Odtud kráčíme otvorem ve valech do vnitřní ohrady. Celé hradiště má 1496 sáhů v objemu, valy zahrnují pro-

stor asi 99.032 Q sáhů čili 124% strychů výsevku, do podoby trojhranu k severovýchodu zašpičatělého. Strmná strana nad potokem jest ovšem nepravidelně zahnuta. Největší délka celého hradiště od severovýchodu k jiho-západu obnáší 600 sáhů, největší šířka od severozápadu k jihovýchodu 290 sáhů J>

Náspy jsou naskrze holé, jen zeleným drnem porostlé, a na severní straně mladými ovocnými stromky posázeny. Na východní straně jsou vysoké a strmé, na jižní mír-nější, na severní již prokopané, na západní ale, nad poto-kem, až na nepatrné stopy zcela rozházené a zrušené. Tu se říká „na roztržených valich" a tu stával právě hrad župní, polohou nad skalnatým břehem nejlépe chráněný.

Celé hradiště jest uprostřed nejvyšší, a tu stojí ote-

*) Z těchto výměrů vidíme, že Stará Kouřím mnohem rozsáhlejšíbyla, než nynější král. město Kouřím vnitř hradeb, an se od Pražskébrány k Malotické bráně v průměru 710 kroků čili asi 355 sáhůpočítá. A předce jest nynější Kouřím rozsáhlejší, než daleko většípočet všech starých hrazených měst v cechách. Z.

A. Kaple ss. Víta a Vácslava.

B. Libušina lázeň.

C. Na roztržených hradbách.

D. U kamene.

E. Předměstí Kouřimské.

F. Panský mlýn.

G. Mlýn.

H. Mlýn.

J. Potok Kouřimský č. Vej-

rovka.

Hradiště u Hryzel, na Staré Kouřimi a u Přistoupína. 33

vřená, spustlá polní kaplička, daleko viditelná, již v minu-lém století dva Kouřimští měšťané Vít Vavák a Vácslav Fryda ke cti ss. Víta a Vácslava vystavěti dali. Jihozápadně, 144 sáhů od této kapličky spatřuje se sítinou zarostlý močál, jejž lid „Libušiným rybníkem11 anebo „Libušinou lázní11

nazývá. (Něco podobného jest také v Libici.) Ostatně tu není nic pozoruhodného. Ohledáme tedy pozůstalé valy.

Před náspy jest příkop, takovým spůsobem, ja-kým vůbec staří Čechové ve stínu hustých lesů, kterých bezpochyby i zde nescházelo, na ostrozích a vysokých březích řek anebo v rovině se hradili. Zde musely na třech stranách vysoké náspy býti, neboť byl tu ode všad snadný přístup. Nynější jejich výška jest ovšem nestejná, obnášejíc někde 18', jinde zas, hlavně v severovýchodním cípu 30' až 40'. Zpodek bývá 27—35' široký, hořejší hřeben jen 10'. Jejich sklonitost na venek jest nejvíce srázná. Čas a ruka lidská tu mnoho zrušily, a při vysoké ceně pozemkův v krajině zdejší bude se to na příst' bezpochyby ještě u větší míře díti. Příkopy jsou větším dílem zasy-pány a zavezeny, jen k východní a jižní straně jest jich trochu znáti. Všechno jest pouze z hlíny nasypáno, a ká-men jest v náspech jenom nahodilý. Hlína velmi ubitá ukazuje v průkopech ještě vrstvy, jak na sebe pravidelně navezeny byly. Na hřebene náspů byl bezpochyby ještě kůlový plot do nich vrážen, zvláště na západní straně, kde hrad stál. Ostatně nebylo zajisté v celé krajině příhod-nějšího místa k založení pevného sídla, což o dovtipu na-šich předků zřejmé svědectví vydává. O bývalých, ovšem dřevěných stavbách na hradě i ve městě není již ani pa-mátky, o rozdělení ulic rovněž ničeho říci se nemůže, jen severovýchodní cíp byl zvláštním, vnitřním náspem od města odloučen, jak posud viděti, avšak k jakému účelu, kdož to ví? Poutník na Staré Kuřími spatřuje nyní jen pole a staré i nové kamenné lomy, neboť již za Dalimi-lových časů bylo zde pusto a bezlidno, památka staroslo-vanského hradu a města zastřela se mlhavým závojem, jako asi na vždy zůstanou zastřeny rozmanité osudy to-hoto někdy knížecího sídla. Cokoliv o nich víme, sestavil p. K. W. Zap ve svém velmi zajímavém a bohatém pojednání o Kouřimi v I. dílů Památek. Čas po čase vyorávají a vy-kopávají se tu popelnice, železné zbraně a všeliké jiné řezem zhlodané nářadí.

Stojíce u kapličky nahoře připomenuté, na nejvyšším místě Staré Kuřími, máme na všecky strany utěšený, da-leký rozhled: k severozápadu rozkládá se pod námi nová Kouřím se svým znamenitým chrámem a rozpadávajícími se hradbami, za městem skví se zámeček na Lhotce Hla-váčově, a ukrývají se za borkem historické pláně u Lipan, přes něž v dalekém pozadí na obzoru šedivý Říp až k nám sem zažírá; za ním kupí se celá řada homolí, z nichž se české Středohoří skládá a které lemují severní obzor. K vý-chodu vyčnívá věž farního kosteta Svojšického z porost-lých výšin, dále hora Vysoká s lesíkem na vrcholku a

před ní starý zámek Suchdolský s obrovským špejcharem; k polední straně konečně těká oko přes utěšené louky a úrodné nivy okolo Běšínova, a přes lesnaté výš iny až k Zásmukům, které se jako amfitheater na obzoru rozklá-dají. Utěšený kraj český, na kterýž s tohoto, za mladosti národu našeho tak hlučného a důležitého, nyní osamotně-lého a opuštěného místa oko naše pozírá a v jeho krá-sách se kochá, činí právě zde hluboký dojem v duši my-slícího poutníka, který starým pohádkám rozumí a z pří-tomnosti látku k novým pohádkám pro budoucnost sbírá a v mysli ji sobě ukládá.

III.Čtvrt míle k polednímu od král. města Českého Bro-

du opodál mezi silnicemi Vídeňskou a černokosteleckou vyčnívá již z daleka viditelné, prastaré

hradiště Pristonpínské.Pahorek, na kterém toto hradiště stojí, má na severo-

východní a severozápadní straně vysoké, srázné boky, a některé kamenné lomy v nich ukazují, že se skládá z ruly a břidlice. Severovýchodní strana strmí nad blízkou Vídeňskou silnicí, a severozápadní patu pahorku oblévá potok od Černého Kostelce přicházející, který v údolí pod hradi-štěm osadu Přistouptn na dvě nestejné části dělí. Tato ves počítá 48 čísel, má farní kostel ke cti sv. Vácslava, židovskou synagogu a knížecí Lichtenšteinský dvůr býva-lého panství černokosteleckého. Na místě toho dvora stá-vala staročeská tvrz, a náležejí k němu znamenité pozemky. Synagoga s pohřebištěm stojí u samé paty hradiště.

Náspy hradiště Přistoupínského, jež lid vůbec zove: šance sv. Vácslava, leží 682 pař. stop nad hladinou moř-skou a zaujímají ostroh, jehož do pravého úhlu zabíhající konec přímo k severní straně hledí, jižní část ale, dosti široká, s vysočinou souvisí. Náspy jsou posud velmi zna-menité a tak dobře založené, že by ještě nyní, dle výpo-vědi znatelů vojenského hradebnictví, za silné vojenské postavení sloužiti mohly. Nejpohodlnější vchody jsou dva proti sobě, v náspech prokopané, jeden na západní, druhý na východní straně. Jižní do polokruhu běžící náspy mají před sebou také obyčejné příkopy. Vnitřek hradiště jest rovný a přikrývají jej polnosti. Náspy jsou z hlíny nasy-pány, s nahodilými polními kameny v ní; vnitřní výška je-jich obnáší 11 až 14 stop, zevnitřní ale až ku kraji vý-šiny 18 až 26 stop. (Výšina sama zdvihá se na 78 stop nad údolí Přistoupínské.) U paty mají náspy 15, na hře-bene jen 7'—8' v průřezu. Největší délka celého hradiště od severovýchodu k jihozápadu obnáší 153 sáhů, největší šířka 118 sáhů, objem všeho 485 sáhů a povrch asi 20.595 □ sáhů čili 24 strychů 395 Q0 výsevku. Na po-lích, které na jižní straně s hradištěm souvisí, nalézají se také ještě stopy valův, které někdy s hradištěm samým spojeny býti musely. To by k tomu ukazovalo, jakoby tu větší osada byla bývala, ježto se k hradu tulila.

34 Hradiště u Hryzel, na Staré Kouřimi a u Přistoupína.

1 1I

A. Ves Přistoupín.

B. Panský dvůr.

C. Farní kostel.

D. Synagoga.

E. Potok.

F. Silnice Vídeňská.

G. Silnice Cernokostelecká.

Hradiatě Přistoupínské.

Kdoby chtěl počátek těchto valů v husitské válce hle-dati, které jmenovitě r. 1421 a 1434 v této krajině krvavé divadlo své rozbily, byl by velmi na omylu, neboř po-cházejí tak dobře jako valy Starokouřimské a Hryzelské z prastarých dob slovanských. V nich i pod nimi v Při-stoupínském údolí našly se celé a necelé popelnice nej-staršího spůsobu, a pověst o svatém Vácslavu a Radisla-vovi Kouřimském nemůže se zcela co smyšlenka zavrho-vati, jelikož v této krajině přede vším více než kdekoliv jinde v Cechách kultus sv. Vácslava se soustředuje, jako k tomu již p. K. VI. Zap v těchto „Památkách" (I. 306) poukázal, a také všickni staří životopisci sv. Vácsl&va, od nichžto 11 rozličných legend máme, o souboji dvou vůd-cův vojsk proti sobě stojících, sv. Vácslava totiž a Radi-slava, spomínají. Dalimil celý příběh šíře rozvádí, doklá-daje, že se smíření obou knížat v Žitomíři stalo. Místní pověst v Přistoupíně praví ale, že Vácslav zde měl své ^žení, a tu že vojska obou stran ponejprv k sobě „při-

stoupila", bojiště pak že bylo u Chroustoklát, a Radislav že Vácslavovi k nohoum padl u Tuklek (Tukleky, nyní Tuklaty), což ale vše patrně více na vymyšleném výkladu místních jmen spočívá. Domněnka, že Přistoupínské hra-diště byla nyní neznámá, od Dalimila jmenovaná Žitomíř (viz předcházející pojednání p. Špačka, kde o něm píše), připouští mnohé pochybnosti, zvláště vadí okolnost, že se v základních knihách arcibiskupství Pražského v 14. století uvádí farní kostel jak v Žitomíři tak v Přistoupíně, z čehož vychází, že Žitomíř ještě tehdáž byla zvláštní farní osadou a Přistoupín již také, a žeby následovně, bylo—li zdejší hradiště někdejší Žitomíř, tu aspoň stopa anebo pohádka o bývalém kostele byla se zachovati mohla. Však marné bylo moje pátrání po něčem takovém; vyptával jsem se dle svého obyčeje na jména poloh a polí v celém okolí, nic mne ale neuvádělo na stopu Žitomíře, myslím však, že se po prozpytování jiných posud nepřístupných pramenů ještě najde.

Miniatury v breviáíi křižovnikův s červenou hvězdou v Praze z let 1351 —1356. 35

Rozhled s Přistoupínského hradiště jest zvláště k jihu, západu a severu daleký a velezajímavý. Na polední straně rozkládá se tu před námi bojiště Lipanské od r. 1434, kde

„v Lipanské té seči vykrvácelSílu bujnou hrdý český lev." (Labyrint Slávy.) Vesničky

Sineč, Chrast, kostelní věž Vítická, pod níž kosti ubitých Táborů práchnivějí, vynikají ze zelených sadů, a nahoře vyčnívá z Lipanského sadu vysoký smrk, pod nímž prý Prokop Holý kosti své složil, zoufaje nad spásou národu Českého. Na jižním obzoru pyšní se věžatý Kostelec nad Černými lesy, blíž vystupuje hradní věž Tucho-

razská, a na osamotnělém pahorku stojící ves Vratkov. Na zá-pad ku Praze jest daleko viděti. Pod nohama rozkládá se nám roztroušená ves Přistoupín se svým starým koste-lem a pevnou kamennou zvonicí; dále k severu starobylý Český Brod a osady Liblice, Stojmíře, Chroustoklaty a Tu-kleky se svými kostely. Oko těká tam přes polabské ro-viny až k českému Středohoří v modré dálce obzoru se dotýkající, a utkvívá na Lysé a Sadské, podle kterých v polohách těchto rozeznati se může. K východu zamezují blízké polní hřbety všechen další výhled.

Miniatury v breviáři křižovnikův s červenou hvězdou v Prazez let 1351 —Í356.(S dvěma snímky, obr. 1. a 2.)

V klášterní bibliotéce rytířského řádu křižovnikův s čer-venou hvězdou v Praze chová se skvostný, rukou desátého nejvyššího mistra řádu toho, Leona, psaný latinský breviář, kterýž pro výtečné drobnomalby, jimiž okrášlen jest, mezi nejvzácnější umělecké památky z prvních dob panování Karla IV. v Čechách náleží, a co do času dost blízký jest staršího passionálu abatyše Kunhuty, s nímž se čtenářstvo naše v loňském ročníku „Památek" seznámilo, jejž ale pokročilostí malířské techniky ovšem znamenitě již pře-vyšuje. Mimo to polovice miniatur tohoto kodexu, před-stavujíc celý cyklus s v ě t s k ý ch výjevů se vztahem na dvanácte měsíců v roce, má ještě zvláštní význam v historii malířského umění v cechách.

Kodex tento svázán jest v úpravných dřevěných, ve-přovkou potažených deskách s mosazným kováním a dvěma spínadly. Na kůži vytlačeny jsou bohaté arabesky slohu gotického, a mosazné nárožníky a růže s puklemi ryty jsou uměle a velmi vkusně. Na přední desce spatřují se na kování při spínadlech vypuklé monogramy Ježíše a Marie, tlf5 — Ittttfl. Již tato úprava knihy náleží mezi vzácné vý-robky řemeslnické umělosti v 14. stol. u nás, což ovšem vší pozorlivosti hodno jest.

Kodex jest pergamenový, jen vzadu jest asi sto listův papírových přivázáno. Listy jsou 10" bez několika linií vy-soké, a 7V4" široké.

Písař knihy, veliký mistr kn. Leo, dává na druhé straně 60. listu následující, miniovým (červeným) písmem psanou zprávu o sobě a o této knize:

Anno dni MCCCXXXVUl in die 00. SS. Fr. Leo susceptus est ad Ordinem S. Augustini Cruciferor. cum Stella.

Anno dni MCCCAi in octava Sti Laurentii idem Fr. Leo electus est in summum Mgrum Ordinis prae-dicti.

Anno dni MCCCVli per eundem Frem Leonem Summum Mgrum dicti Ordinis comparatus est liber iste et completus. Deo gras.

T. j. Léta Páně 1338 v den Všech Svatých bratr Lev přijat jest v řád sv. Augustina křižovníkňv s hvězdou.

Léta Páně 1351 v oktáv sv. Vavřince týž bratr Lev vyvolen jest za nejvyššího mistra výše řečeného řádu.

Léta Páně 1356 od téhož bratra Lva, nejvyššího mi-stra řečeného řádu, zhotovena jest tato kniha a dokončena. Bohu díky.

První dva listy knihy jsou naproti sobě zcela vyplněny dvěma obrazy. Na prvním vypodobněna jest uprostřed tvář Krista Pána spůsobem zcela byzantským, podobající se poněkud co do obrysů výtečnému obrazu Vera icon ve hlavním chrámě u sv. Víta na hradě Pražském, jehož ale ani výrazem ani barvitostí nedostihuje. Výkres jest, jako na všech miniaturách této knihy, perem udělán a barvy na něm jen zlehka nakládány; plet bledá, oči, vlasy a brada hnědé. Místo obyčejné záři vynikají z hlavy čtyry světlé proudy v podobě kříže. Okolo tváři Páně jest mezi arabe-skami šest poprsních obrázků biblických osob a apoštolův, kteří drží blánky s textem, vztahujícím se na tvář Páně. Jsou to po levé straně David, Zachariáš a Jakub, po pravé Pavel, Jeremiáš a Jan. V těchto postavách vystupuje typus staročeské Karolinské školy již zcela určitě, ačkoli ve tvářích ještě jen slabé známky individuálního výrazu se objevují.

Důležitější jest protější obraz na druhém listu. (Viz obr. 1.) Aneška, dcera krále Přemysla Otakara I., zaklada-telka a první abatyše kláštera Klarisek u sv. Františka na Starém městě Pražském, odevzdává kostel sv. Ducha při novém špitále konec mostu, kterýž se r. 1252 stavěti za-čal, mistru řádu křižovnického s červenou hvězdou, kterým tehdáž byl kn. Konrád. Královská panna má diadem čili

5*

36 Miniatury v břeviáři křižovníkův s červenou hvězdou v Praze z let 1351 —1356.

korunu na hlavě velkými liliemi (fleur de lis) ozdobenou, ale obloučkův nemající. Malíř měl patrně tehdejší novou Svato-Václavskou korunu na mysli, kterou Karel IV. místo ztracené staré koruny okolo r. 1345 zhotoviti dal. Vlasy žluté splývají u volných kadeřích dolů přes plece, na kte-rých zlatou sponkou přidržen spočívá dlouhý, až k zemi sahající červený, hranostajem podšitý plášť. Zpodní šat jest žlutý s úzce přilehajícími rukávy.

Kněz Konrád, první mistr řádu od r. 1247 do 1257, (nástupce Albrechta, kterýž byl ještě jen špitálním mistrem u sv. Františka, potom u sv. Petra na Poříčí), drží kostel poklekaje, má plášť barvy fialové s bílou podšívkou, s ně-hož pod límcem dvě bílé šňůrky k přivázání dolů visí, a zpodní šat barvy cihlové. Na plášti jest již znamením řádu svého ozdoben, totiž křížem a hvězdou, kteréžto znamení byl krátce před stavbou špitálu a kostela konec mostu dne 17. června 1252 v kostele sv. Petra na Poříčí mocí papež-skou od Pražského biskupa Mikuláše slavným obřadem u přítomnosti opata Strahovského, menších bratří sv. Fran-tiška a jiných řeholníkův obdařen, jakož se od toho dne také řád ten „křižovnickým s (červenou) hvězdou" nazý-vati začal ]). Znamenati sluší, že tento první mistr řádu na obrázku, ač již v polovici 14. stol. malovaném, nemá ještě ani meče ani biretu a vojenského pláště, co by na prvotní vojenství řádu ve službě církve poukazovati mohlo, kteréžto rytířské příznaky velkým mistrům tohoto »«t utoy.tv českého duchovního řádu teprve v pozdějších dobách udě-leny byly. Původní forma latinského kříže v řádovém zna-mení, jak se nám na tomto a ještě jiných obrázcích tohoto kodexu jeví, změnila se také teprv později v osmihraný kříž Johanitský.

Co se týče výrazu v tvářích, souměrnosti údův těla a přirozeného uložení a splývání oděvů obou postav, zby-tečno o tom mnoho psáti, an první pohled na náš snímek ukazuje, na jak vysoký stupeň umělosti již v polovici 14. stol. naši miniaturisté dospěli.

Kostel tuto vyobrazený není nahodilé šematické na-stínění jakéhokoliv chrámu vůbec, nýbrž skutečně tak vy-padal starý kostel sv. Ducha při starém špitále sv. Františka konec mostu. Vidíme tu románskou stavbu o třech lodích s polookrouhlou apsidou, ale již dvě gotické věže na ní. Střecha kostela jest červená (cihlové kůrky), střecha na apsidě modrá (křidliěná). Nezdá se však, žeby se byla již v tak pokročilém věku (1252) nová kostelní stavba zcela v románském slohu vyvedla. Kostely kláštera sv. Anešky v Praze i kostel Tišnovský na Moravě, stavby to o dvad-cet let starší, prostředním i bezprostředním působením naší královny Anešky a její matky, králové Konstancie, po-vstalé, ukazují naskrze již sloh přechodní, tedy i tento původní křižovnický kostel asi podobným slohem se za-

J1) Srovn. obšírnější zprávy o počátcích řádu křižovnického s červenou hvězdou od V. V. Tomka v Památkách I. 210.

skvél, ačkoliv ještě okrouhlou apsidu míti mohl, a malíř, vynechaje podrobnosti gotické na stavbě v celém rozvrhu svém románské, opominul vyznačiti vlastní stavitelský ráz její. Tento kostel stál až do druhé polovice 17. stol., octnuv se ovšem hluboko v zemi, když za Karla IV. nový Pražský most stavěti se začal, a celý břeh i s polovicí Karlovy ulice znamenitě vyvýšen býti musel. Jeho zpodní části za-chovaly se ale až podnes pod nynějším křižovnickým ko-stelem sv. Františka Ser., a tvoří podzemní kapli vždy ještě pod tit. sv. Ducha.

Nad obrazem začíná se miniovým písmem historický úvod o počátku špitálu a kláštera, tou samou rukou, goti-ckou minuskulí zprostředka 14. stol. psaný, jako celý kodex, tedy rukou velkého mistra Lva. Zníť pak tento úvod takto:

Anno incarnacionis drtice Millesimo CCxxxviij p(er) s(anc)tissimum patrem gregoriuQm) papám nonu{xn) con-firmatus est ordo fratrum Cruciferor(\im) cum Stella de regula sti Augustini, queQm} fundamt adhuc in seculo existens Xpia (christia) nissima virgo Agnes regali genita patře, videlicet Prziemislo illustri rege bohemor. Matře vero Constantia sorore(na druhé straně listu) serenissimi principis Dni Andree regis Vngarie pre (patris) sie Elizabet, que tandem di-mna uolente clemencia ordinem sti damiani ingressa in domo sti francisci in praga Xpo (Christo) desponsala^ quadraginta sex annis sponso suo ibidem sedulum exhi-bebaí obsequiu(m), que eciam sponsi vestigia secuta t(er)reno carcere soluto de huius uite exilio anno in-carnacionis eiusdeQm) MCClxxxi0 vi° nonas marcij celum petivit regnatura cum Xpo (Christo), cui laus et glQorîa exlu(n)c nu(n)c et in eternum.

Notandum autQem) est, ^(uod) fratres ordinis in prima sui creacione mansione fixa fruebant(iw) ad stům Petrům in Porziecz, sm(iliter) et eciam hospitale prim(um) p(ro~) infirmis degentibus erat ibidem conslructum. Anno vero incarnat(ionis) D(omí)nice MCCxxxvij translata est dictorQaia) fratrum mansio in domům sti francisci in pede pontis pragensis, ubi fratres dicti ordinis Xpo (Christo) d{om\~)no cottidie famulantur.

T. j. Léta vtělení Páně 1238 potvrzen jest od nejsv. otce, pa-peže Řehoře devátého, řád bratří křižovníkův s hvězdou řehole sv. Augustina, jejž založila ještě v tomto století žijící (?) křesťanská panna Aneška, dcera otce královského, totiž Přemysla, slavného krále Českého, z matky Konstancie, sestry nejjasnějšího knížete, pána Ondřeje (II.) krále Uherského, otce sv. Alžběty, která (Aneška) vnuknutím dobrotivého Boha v řád sv. Damiana (čilí sv. Kláry) vstou-pivši v klášteře sv. Františka v Praze Kristu se zaslíbila, po čtyřidcet šest let slib svůj horlivě zachovávala, která také následujíc šlápěje ženicha svého vazeb zemských sproštěna z vyhnanství tohoto života léta od vtělení jeho 1281 dne 10. března (sic) vnebesa pojata jest, aby panovala s Kristem, kterému buď chvála i sláva nyní a na věky.

Znamenati ale sluší, že řeholní bratři na začátku svého zalo-žení první své stálé sídlo měli u sv. Petra na Poříčí, kdež také první (sic) špitál pro nemocné vystavěn byt. Však léta od vtělení Páně 1237 (sic) přeneseno jest sídlo řečených bratří v dům sv. Františka konec mostu Pražského, kdež bratři řečeného řádu Kristu Pánu každodenně slouží.

Miniatury v breviáři kiižovníkuv s červenou hvězdou v Praze z let 1351 —1356. 37

Do tohoto historického proslovu vloudilo se několik chyb, jichžto se písař knihy, sotva sto let po založení řádu svého žijící, nenahlédnuv v listiny k počátkům řádu se vztahující, dopustil, neboť tyto zcela jasně dokládají, že začátek prvního špitálu sv. Františka, následovně i špitál-ního bratrstva k obsluze nemocných ustanoveného, připadá v samý rok 1233, když dvojí klášter n sv. Františka, Kla-risek a menších bratří, od blahosl. Anešky založen byl. Když se pak r. 1238 Aneška co abatyše odřekla špitálu a jmění jeho, tu se ovšem mistr a bratři špitálští stali vlastními majetníky špitálu a všeho, co k němu slušelo, což ale již nebylo prvním začátkem řádu. Následkem papežské bully od r. 1250 uděleno mistru a špitálním bratřím jeho od Pražského biskupa Mikuláše r. 1252 nynější znamení řádu, aby se od jiných řádů rozeznávati mohli, jak jsme již na-hoře podotkli. I den a rok úmrtí blahosl. Anešky ne-srovnává se s jinými prameny, které udávají den 6. března 1282. Konečně jak se mohlo sídlo křížovníkův od sv. Petra k mostu na Staré město již r. 1237 přenésti, když teprv r. 1252 nové jejich sídlo konec mostu stavěti se začalo? 2)

V našem kodexu následuje pak šest listův obsahujících kalendář na celý rok, vždy jeden měsíc na jedné straně. Pod tabelkou každého měsíce spatřujeme obrázek v podobě medaillonu lupením po stranách okrášleného, pravé to dro-bnomalby v nejužším smyslu slova toho, jinak i co do vyvedení i co do významu veleznamenité i ve slavné době Karolínské. (Víz obr. 2.) Každý obrázek má vztah k měsíci, pod kteréhož tabelkou jest malován. Výkres učiněn jest perem, a barvy na to velmi jemně ale živě i tučně na-kládány; lupení stromů zas, obilí a trávy nejvíce jenom barvami bez pomoci pera jsou nastíněny. V každém obrázku svítí též zlatý půlměsíček, vynikaje z oblaků se vztahem na dobu jednoho měsíce, z něhož se tuto některý výjev představuje.

Tyto výjevy jsou následující:Januarius: Za stolem ubrusem pokrytým, na němž

mísa s jídlem, slánky, koflíky, lžíce a nože, sedí mistr řádu křižovnického a mladší bratr téhož řádu vroucně s. sebou rozmlouvajíce. Vztahuje se bezpochyby na masopustní hody.

Februarius: Stařec sedí před ohněm a hřeje si nohu, s níž svlíknutá bota před ním leží. Povětřím lítají sněhové pápěrky.

Martins: Rolník oře volama. V pozadí již zelený strom, ovšem v podnebí našem trochu časně.

Aprilis: Květnatá louka, na ní mládenec držící v obou rukou natrhaných kvítkův, prvních dítek jara.

Maius: Lásky čas, bujná, kvítky posetá lučina, mlá-denec a dívka objímají a hubičkují se.

Junius: Senosek ohání se po louce s mohutnou kosou.Julius: Žnec, s letním slovanským kloboukem, seče

■srpem zralé obilí. Za ním stojí jíž svázaný snop.

Srovn. o tom všem výše podotknuté pojednání V. V. Tomka.

Augustus: Mlatečka, s plachetkou na hlavě, napřahuje mohutný cep na obilní snopy okolo ní rozložené.

September: Vinař uřezává vinařským nožem zralé hrozny do košíka.

October: Rozsévač přidržuje levou rukou rozsívku, pravou semeno po nově upraveném poli rozhazuje.

November: Sadař prořezává zahradní žabkou uschlé větve ovocného stromu, s něhož listy padají (narážka na české jméno téhož měsíce, listopad).

December: Hospodář neb řezník napřahuje smrtící palici na vykrmeného vepře, z něhož budou jitrnice a pe-čené k vánočním hodům (narážka na staročeské jméno téhož měsíce, prasinec).

Co do výkresův musíme předně zdařilost končetin lid-ského těla, nohou a rukou, také i výraz tváří chvalně vy-značiti; figurky jsou větším dílem tak výborné, že se po-dobají útvorům novověkých umělcův, kdežto vedle toho rostlinstvo prozrazuje naivnost malířův čtrnáctého století. Však i samé hospodářské výkony, kroje a nářadí tuto vy-líčené mají pro nás v ohledu kulturního pokroku velký význam. Tento celý cyklus nás přesvědčuje, že moderní vignetky našich kalendářův nejsou novým výmyslem, a že naši předkové již před půl tisícem let v podobných věcech si libovali.

Po kalendáři následuje text breviáře, velmi čistě vždy tou samou rukou psaný. Při něm jest 11 inicialek l'/a palce vysokých a přiměřeně širokých, v nichž jsou drobnomalby rovnající se vyvedením a krásou barev podobným slavným miniaturám Zbyška z Trotiny v kodexu musejním. Každá strana takovou inicialkou ozdobená jest zároveň vkusnými arabeskami zcela obroubena, v které se spatřují květiny, ptáčkové i čtvernožci a lidské figurky, často zvláštním hu-morem pojaté, ale vždy mistrovským spůsobem vyvedené; jmenovitě se v těch arabeskách vyskytuje střelec mířící šípem na luku po zajíci, stehlík, pes čenichající stopu je-lena, draci se zvonečky na krku a na ohonech, chlapec drápající se na zeď, pes a zajíc, chlapec válející kouli, rozličné potvorné tváře, čáp, lžičák, klečící panna, lovec ryb, nosič břemena, báječní ptáci, dudek, ledňáček, za-hradník ořezávající strom, žoldnéř opírající se o sloup, chlapec chtějící ptáka lapnouti atd. Drobnomalby ve velkých inicialkách jsou pak následující:

Hned na první straně v písmeně B: Kristus na trůnu s pravicí k žehnání pozdviženou, s knihou v levici; pod ním sv. David s harfou a mistr řádu křižovnického. Zna-menati sluší za jedno podobnost tváře jeho s tváří na titul-ním listu, kde od blahosl. Anešky kostel přijímá, a též s tváří mistra v obrázku k měsíci lednu za stolem sedícího; za druhé, že plášť jeho řeholní, jakož i bratra s ním za stolem sedícího, jest barvy fialové, kdežto jak známo ny-nější křižovníci s červenou hvězdou černých plášfův nosí.

Na listu 14 inicialka D: k slovům textu Posui ori meo custodiam stojí tu mladistvý král přikládaje prsty

38 Tvrz Lipkii v Chrudimském kraji.

k ústům proti Pánu Ježíši s knihou velebně k němu obráce-nému — obrázek velmi krásný.

Na listu 19 v inicialce D: král na trůnu, před ním polooděný blázen s palicí.

Na listu 24: Jonáš z tlamy mořské potvory ruce k Bohu spínající.

Na listu 31 v inicialce D: mladistvý bratr řádu kři-žovnického na varhanách hrající.

Na listu 37 v inicialce D: mistr a bratři zpívají na kůru z knihy na pulpitu ležící.

Na listu 44 v inicialce D: Kristus klade bl. Panně Marii korunu na hlavu.

Na listu 77 strana b v inicialce P: křest Kristův.

Na listu 216 strana b v inicialce U: sv. apoštol Ondřej ku kříži připnutý.

Na listu 273 v inicialce D: zvěstování Panny Marie.Na listu 376 v inicialce C: sv. Petr a Pavel.Menších inicíalek, arabeskami a barvami pečlivě ozdo-

bených, jest v té knize hojný počet.Patrno, že písař knihy, velký mistr Lev, nebyl spolu

původcem krásných jejích drobromaleb; byl to zajisté je-den z výtečných umělcův českých, kteří otvírali bránu krásné době Karolínské, kde Česká země a jmenovitě Praha postavily se v čelo veškerého uměleckého ruchu, a všecky země na půlnoci od Alp v tom ohledu slavně předcházely. Křižovnický breviář náleží vším právem mezi přední a spolu nejstarší ozdoby našeho vlastenského malířství. Zap.

Tvrz Lipkav Ohr u d i m s k é m k r a j i .

Od Antonína Rybičky.

Na nejzápadnějším konci kraje Chrudimského na ná-vrší nad levým břehem Chrudimky, tu kde se bývalé pan-ství Nasavršské stýká s panstvím Studeneckým, leží ves Lipka s dvorem poplužním, s 31 domy a 180 obyvateli, druhdy zvláštní statek vzácným rodům vládyckým náležitý, a původní sídlo kvetoucí až dosavad rodiny hraběcí Ku-stošů ze Zubřího a z Lipky. Vedle dvoru poplužního stojí obydlí úředníka hospodářského, obyčejné stavení jedno-patrové a chatrný pozůstatek bývalé tu obšírné tvrze ry-tířské, ježto byla v druhé polovici 16. stotetí vyzdvižena, jsouc o dvou poschodích do čtverhranu velmi úpravně a důkladně vystavěna, uvnitř dokola otevřenými, na sloupích spočívajícími chodbami opatřena a vížkami ozdobena, jakož i vchodem pevným proti všelikým útokům chráněna. Když na začátku minulého století zboží Lipecké k panství Nasa-vršskému připojeno a proto z kraje Čáslavského, k němuž až do té doby náleželo, vyloučeno a ku kraji Chrudim-skému přivtěleno bylo, zůstala tvrz tamní opuštěna a za-čala scházeti. Aby se ušetřilo nákladu k opravení tvrze této, dal tehdejší příliš hospodářsky smýšlející úředník Na-savršský v první polovici tohoto století celou horní část její i křídla poboční rozbořiti, získaný tím rum k pohno-jení polí panských, ostatní stavivo ale k jinému účelu obrá-titi; z toho pak, co ještě pozůstalo, zřízeno nynější jedno-patrové slavení hospodářské.

Ode dvora poplužního vede voznice k nízké čtver-hrané ohradě, v kteréž stojí dvě vysoké jedle, jakoby strážci tajemného ano posvátného místa toho; neboť pod stromy těmito jest sklep, druhdy otevřený nyní ale dveřmi opatřený, v němž viděti lebky a kosti lidské; mimo to leží v ohradě té uprostřed roztlučených kamenů i čtvero pí-

skových náhrobníků, totiž dva malé asi 3' dlouhé a 2' ši-roké, na nichž se spatřují podoby dětské s erbem Kusto-šovským, a dva větší; na jednom, 5' 3" dlouhém a 3' ši-rokém, viděti jest obraz osoby ženské s knihou v ruce a erbem u nohou avšak docela otřelým a tímto opisem: „Léta Í586 w sobotu den swateho Jana vmrzela gest vrozena panij Dorotka Kustossowa z Ssanowa na Lipcz..........tu pochowana gest. . . . " , na druhém kameně, 4'dlouhém a 2' 4" širokém, rozeznati lze již jenom část erbu Kustošovského, totiž půl zubra z přílbice vycházejí-cího. Místo toto zavíralo v sobě někdy pohřebiště pánů Lipeckých, k víře bratří českých se přiznávajících, a pod-daných jejich, a lid zdejší nazývá pole k ohradě té příle-žící až dosaváde „« kostelíka" ').

Lipka náleží mezi nejstarší známé tvrze vládycké kraje Čáslavského a Chrudimského. Již k r. 1303 a 1306 připo-míná se Prosík z Lipky jakožto svědek smlouvy mezi Raimundem z Liclitenburka a klášterem Zďárským o ves Bělou učiněné2); r. 1316 čteme Přibíka z Lipky v listu Jindřicha z Liclitenburka na prodej vsi Chotovin klášteru jmenovanému svědčící, jakožto rukojmě s Jindřichem z Lí-py, Sulislavem z Vyčapel a Petrem z Sukdola 3).

Na začátku 15. století přichází v listinách Jan z Lip-

') O památném tomto místě nečiní se zmínky ani v topografii Schallerově ani Sommerově aniž v pamětní knize panství Nasavrš-ského, a teprv pří tel náš p. krajský komisař M. Liissner obrál i l k němu pozornost naši a zavdal nám příčiny k dalšímu u věci té vyhledávání a skoumání, jakož s námi též sdělil jiné ještě zprávy k vypsání tomuto se vztahující.

z) Archiv Mus. Č., pak archiv kl. Žďár. v Steinhachově: Di-plomatische Sammlung hist. Merkw.

3) Rieggers Archiv III. 397.

Tvrz Lipka v Chrudimském kraji. 39

ky, jenž s jinými pány a vládykami kraje čáslavského po-depsal se v listu stížném dne 2. září r. 1415 pro upálení mistra Jana Husi do Kostnice poslaném 4), r. 1421 čteme mezi pány a vládykami dne 7. července na sněmu Čáslav-ském shromážděnými též Zdeňka z Lipky 5). Když r. 1448 dne 3. září Jiří Poděbradský dobyl měst Pražských, byl ve vojště jeho vedle jiných pánů a panošů z kraje čáslav-ského také tehdejší držitel tvrze Lipecké, Bleh z Lipky 6).

V druhé polovici 15. století přišla Lipka v držení sta-rožitné rodiny Sobků z Kornic, a ku konci století toho připomíná se Mikuláš Sobek z Kornic jakožto držitel zboží Lipeckého, k němuž tehda příslušely: tvrz Lipka s vesnicí a dvorem poplužním, vsi celé Hluboká, Střítež, Modle-iin a Vratkov, a části vsí Bradla dolního a Javorné-ho. —Mikuláš Sobek zůstavil po sobě, mimo několik dcer, čtvero synů: Jindřicha, Absolona, Bernarda a Buriana, z nichž Jindřich jakožto nejstarší již k r. 1513 spravoval dědictví jich nedílné. Bratři tito drželi tehda také dům a role při městě Chrudimi, pak dvůr a rychtu svobodnou v Skutči po otci zděděné, kteréž však později prodali, kou-pivše zase jiná zboží pozemská 7J. R. 1537 v pondělí den sv. Eližběty koupili totiž bratři tito od Jana Trčky z Lípy vsi jeho spupné: Struzínec, Údavu, Mozděnice a Kamenicky, pak zboží zápisné Zubří s podacím u sv. Kunhuty (v Polomi) 8). Konečně koupili též městečko Trhovou Kamenici s podacím kostelním, sídlem čili tvrzí a hamry a ves Rohoznou, při čemž byl prostředníkem příbuzný jich Jan Předborský z Předboře na Studenci. —

Když r. 1544 nejstarší z nich Jindřich zemřel, roz-dělili se pozůstalí bratři o dědictví společné takto: Abso-lon vzal sobě městečko Trhovou Kamenici9) a sumu

4) Arch. Ces. III. 189.5) Tamtéž 227.6) Čas. Čes. Mus. 1827 sv. 3, sir. 79.7) Arch. Chrudim, a Skuteč.8) D. Z. kv. 44. G. 11.■>) Kamenice Trhová, městečko na pravém břehu Chrudimky

na silnici od Nasavrchů k Brodu N. vedoucí s 107 domy a 800 obyvateli; jest tu chrám farní sv. apošt. Filipovi a Jakubovi za-svěcený, v první polovici minulého století od Frant. Jos. hraběte z Schönfeldu úhledně a důkladně znovu vystavěný a nadaný. Uvnitř nechová kostel ten zvláštních znamenitoslí monumentálních, kromě mramorového náhrobníku Beneše z, Kocúrova z r. 1419, jejž jsme již v II. dilu Památek těchto na str. 191 siřeji vypsali. Na věži chrámové, nad hlavním vchodem z kamene vystavěné, visí tré zvonů. IVej větší asi 25 centn. ztíží má tento nápis na sobě: Tento zwon gest vdielnn he cti a chicále Bozij a Panny Narye. Mistr Gira w> Chrudimi mnie vdielal. w Gmenu Bozijm. Panům Kamenickým. MCCCCCXVM. Na prostředním čte se letopočet: Millesimo CCCCIIU, pak jména čtyř evangelistů: Joannes, Matheus, Marcus, Lukas; na nejmenším spatřuje se obraz sv. Štěpána mučedlníka s nápisem: Si. Stephanus a Jos. Mich. JSicolaus Löto in Prag A° 1674. — Chrám tento připomíná se již v první polovici 14. století mezi farními chrámy děkanátu Chrudimského, a byl r. 1343 s filiálním kostelem sv. Mikuláše ve Rváčově postoupen k biskupství Litomyšlskému, tehdáž nově zřízenému. V bouřích náboženských 15. a 16. století zanikla fara zdejší, poněvadž držitelé městečka toho i okolní obyvatelé při-znávali se téměř veskrze k víře .bratří Českých. Při reformací po bitvě Bělohorské přivtělen jest celý okrsek tento, za příčinou ne-

trhovou za dům Chrudimský Jiříkovi Francovi z Liblic pro-daný; Bernard obdržel tvrz Lip ku s dvorem poplužním a dvory kmetcími tamtéž, pak vsi celé Hlubokou, Střítež, Modletín, Vratkov, Rohoznou (ves s rychtou a 14 dvory kmetcími) a Kamenicky, a ve vsích Horním Bradle a Ja-vorném co k Lipce příslušelo, jakož i zboží zápisné Zubří s podacím u sv. Kunhuty, však aby zaplatil dluhy po bra-trovi Jindřichovi zůstalé; Burian konečně odbyt jest su-mami hotovými 10). Bernard Sobek nezůstal však dlouho v držení zboží toho, neboť již roku 1547 pustil trhem vsi Hlubokou, Kamenicky a Zubří Jiříkovi Moškvicovi z Mo-škvic, a když později vsi tyto opět na něj připadly, pro-dal je zase r. 1556 za 325 kop gr. č. Janovi Kustošovi', r. 1556 prodal ves Rohoznou Tobiášovi Kochánkovi z Ko~ chánku a r. 1557 i tvrz Lipku s dvorem poplužním a ve-snicemi Bradlem Horním, Stříteží, Modletínem, Vrátkovém a Studencem témuž Janovi Kustošovi za 1200 kop gr. č., však tak, aby on, Bernard Sobek, zboží toho až do svého života užíval a teprv po jeho smrti aby na Jana Kustoše přešlo n).

dostatku kněží katolických, k faře Skutečské; načež teprv na za-čátku minulého století působením Frant. hraběte Schónfelda fara tato při chrámu Kamenickém (r. 1712) obnovena a znovu nadána a farářovi stávající tu tvrzka panská za obydlí vykázána byla.

Kamenice Trhová byla až do 17. století zvláštním statkem zem-ským se sídlem neboližto tvrzí vládyckou, jejž na začátku 15. století výše jmenovaný Beneš z Kocúrova (f 1419) držel. R. 1440 byl na sněmu valném mezi jinými pány a panoši z kraje Čáslavského též Oneš z, Kamenice (Arch. č. I. 256), a r. 1457 připomíná se Vác-slav z Kocúrova a z Kamenice, který t. r. obdržel od krále tvrz Odranec s vesnicemi Onšovem a Bořkem po Zdeňkovi z Wolfsberka na komoru král. spadlou. (Arch. C. III. 566.) Tvrz Odranec i Ko-cúrov ležely na sousedním panství Studeneckém, kdež až podnes jsou vesnice s dvory poplužními téhož jména. — Ku konci 15. století a na začátku 16. století byla Kamenice Trhová v držení pánů Triků z Lipy, a r. 1519 připadlo městečko to se vsí Rohoznou a rybníky po smrti Mikuláše Trčky z Lípy Burianovi Trčkovi a synu jeho Ja-novi, načež Jan Trčka prodal zboží to (okolo r. 1530) Jindřichovi, Bernardovi a Absolonovi bratřím Sobkům z Komice na Lipce. (D. Z. kv. III. A. 9. 11.) Jakož výše připomenuto, vzal r. 1544 Abso-lon Sobek na díl svůj Kamenici Trhovou s hamry železnými, opravil tvrz Kamenickou i hamry, z nichž později povstala osada Freikam -rner řečená a nyní zvláštní statek působící, vypůjčiv sobě k tomu peněz od manželky své Ludmily z Svarová, kteréž pak i s věnem jejím pojistil na statku tom. Po něm držel Kamenici v druhé polo-vici 16. století syn jeho Adam, jenž s manželkou svou Annou byl též v držení domu šosovního v Chrudimi a stál horlivě k vyznání bratří českých. (Arch. Chrud. a Sněmy 1575.) Po jeho smrti při -padlo zboží to Janovi Sobkovi, který odprodal r. 1612 ves Dolní Bradlo Jindřichovi stár. Kustošovi na Lipce za 400 kop gr. (D. Z. kv. 186. A. 7) a byl, jak se podobá, poslední samostatný držitel Kamenice Trh., ješto ona nedlouho na to připomíná se j i ž jakožto část zboží Nasavršského. Rodina Sobků z Kornic květe však až po-savad v knížetstvích Slezských, užívajíc hodnosti a titule hraběcího.

)0) D. Z. kv. 44. G. 12.") D. Z. kv. 8. D. 19., kv. 46. H. 20., kv. 52. G. 5. 11. 12. —

Výše jmenovaná ves Kohozná leží na silnici od Nasavrch k Něm. Brodu vedoucí, má 34 domů s pěkným hostincem a myslivnou a 350 obyvateli. Kochánkové z Kochánku, vjichž držení ves ta v druhé polovici 16. století byla, náleželi k vzácné a zámožné rodině er-bovní v Chrudimi toho času přebývající. Tobiáš Kochánek držel tamdům a grunty šosovní, byl tamtéž r. 1561 a násl. J. M. C. rychtá-řem, a zplodil s manželkou svou Elubělou Sendrazskou z Sendraíic

40 Tvrz Lipka v Chrudimském kraji.

Jan Kusioš, praotec Kustošův, narodil se na začátku 16. století na Kuněticích, pročež se také Kustoš Kunětický psával, kdežto, jakož se podobá, rodiče jeho byli v službě pánů z Pernšteina; vzdělav se v umění literním a právním usadil se na Novém městě Pražském, a oddada se proku-ratorství vedl pře lidem při zemském a jiných soudech ja-kož i pomáhal prokurátorovi král. v úřadu jeho. Tím a podobnými obchody nabyl velikého jmění, tak že náležel mezi nejbohatší sousedy Novoměstské a koupiti mohl sobě výše jmenovaná zboží zemská i jiná šosovní. Pro jeho služby platné a šlechetné zachování nadal jej král Ferdi-nand I. listem erbovním, jehož datum na hradě Pražském v pondělí den obětování P. Marie r. 1558, aby užívati mohl erbu 12) a psáti se ze Zubřího, dle vesnice výše jmeno-vané, v jejímž držení již tehda byl; později vyžádal sobě i toho, že na sněmu, ve čtvrtek po sv. Jeronýmu r. 1561 držaném, přijat byl s dědici svými do stavu rytířského král. Česk., načež roku na to příštího v sobotu po sv. Valentinu učinil obyčejné přiznání jakožto obyvatel zemský 13). Když po smrti Bernarda Sobka přišel v skutečné držení tvrze a zboží Lipeckého, učinil mu císař Maxmilián II. majestá-tem ve Vídni ve čtvrtek po sv. Martinu r. 1569 daným té milosti, aby se mohl psáti ze Zubřího a Lipky, a užívati v erbu svém nad helmem, na místo točenice, zlaté koruny královské, a aby erb a titul ten se vztahoval též na bratři jeho Jiřího a Matěje Kustoše I4); načež i tito oba na sněmu r. 1571 do stavu rytiřského král. G. přijati byli 15).

Jan Kustoš byl muž výmluvný, práv, zřízení a oby-čejů zemských znalý, stál horlivě k víře bratří českých (k nimž se tehda větší část šlechty okolní s poddanými svými přiznávala), a míval ve všech jednáních veřejných na sje-zdech krajských a sněmích obecných platného účastenství, zvláště tu, kde činiti bylo o věci náboženství se týkající, ku př. na sjezdu valném roku 1575 strany konfesí čili vyznání víry evangelíků a bratří českých odbývaném 16). —On obnovil, anobrž znova vyzdvihl tvrz Lipku, a to v tom spůsobu, v kterém se ještě na začátku tohoto století poně-kud spatřovala, vystavěl dvůr při ní ležící a zřídil při tvrzi také zvláštní sbor bratrský a pohřebiště. R. 1580 prodal však část zboží svého, totiž Zubří, Chlumek, Nehodovku, Kamenicky a Spalov Markétě z Bubna 17), a zemřel okolo

syna Tobiáše, který po smít i otce svého (okolo r. 1565) uvázal se v zboží po něm pozůstalé a připomíná se ještě v tituláři r. 1589 vydaném (zároveň s Burianem Kochánkem, strýcem a bývalým po-ručníkem svým jakož i času toho J. M. C. rychtářem v Chrudimi). Zemřel však, jak se podobá, bezdětek, načež přišla ves Rohozná na začátku 17. století k zboží Nasavršskému.

12) Erb ten vypisuje se takto : Štít červený, v němž půl zubra své barvy přirozené k pravé straně vzhůru postaveného se vidí; nad štítem kolčí heim s točenicí a přikryvadly barvy bílé a červené a nad tím půl zubra jako v štítu. Majest. kr. Ferd. I. z r. 1558.

" ) D. Z. k v . 14 . G. 2 .14) Majest. cis. Max. II. z r. 1569.l s ) D. Z. kv. 17 . G. 28 .lfi) Sněmy a Gindely Geschichte der Böhm. Brüder II. 154.") Zubří, ves na levém břehu Chrudimky se 16 domy a 140

r. 1590 1S), pochován byv na hřbitově výše jmenovaném vedle manželky své Doroty ze Šanova a dětí svých, které jej byly předemřely. — Po smrti jeho přešlo zboží Lipecké na syna jeho Jindřicha Kustoše, jenž byl ženat s Dorotou Kočovnou z Dobrše, a rozmnožil dědictví své vsí Dolním Bradlem r. 1613 od Jana Sobka z Kornic koupenou, pro-dal však téhož roku statek svůj Vláčíce Adamovi st. zWald-šteina 19). V bouřích stavovských toho času v Cechách vze-šlých neměl žádného účastenství; přečkav doby osudné bitvy Bělohorské zůstavil zboží své synům Jindřichovi a Karlovi.

Jindřich Kustoš držel Nový Studenec a Doubravici na Úpě, a byl nejprve v službě pánů z Pernšteina na Lito-myšli, načež přešel do služby císařské a spravoval v teh-dejších bězích válečných důležité úřady veřejné, pročež také pro své služby věrné a pilné, domu Rakouskému či-něné, majestátem císaře Ferdinanda II., v Řezné dne 18. října r. 1630 daným, do stavu panského v království če-ském a zemích přivtělených povýšen byl; propůjčen mu titul „urozený" a erb jeho přirozený polepšen 20). Byltě

obyvateli, s pozůstatky bývalého tu sídla rytířského; nade vsí na návrší leží kaple sv. Janu Nep. zasvěcená, již r. 1704 vystavěl La-dislav Kapoun ze Svojkova; z návrší toho jest rozsáhlá vyhlídka do celého okolí, ješto jest nejvyšším místem na celém panství Nasa—vršském. Poněvadž Zubří a Kamenicky toho času, když je Jan Ku-stoš koupil, byly zboží toliko zápisné, vymohl on sobě toho při cí-saři Maxmiliánovi II., že mu byly za spupné a svobodné propu-štěny, načež přikoupil k nim r. 1572 od Hynka Předborského zPřed-boře ještě vsi Křemuši, Chlumek, Borovici, Nehodovku a Spalov. (D. Z. k v. 60 . 0 . 26 . ) Roku však 1580 proda l ce lé zb oží t o Markélé z Bubna, manželce Jindřicha Kunaty Dobřenského na Vorli a Libanicích, kteráž koupila od Petra Dobřenského i Zedrané Ve-selí (D. Z. kv. 139. K. 25) a zůstavila celé zboží to dceři své Ludmile Kristině provdané za Jindřicha Adama Lvkaveckého a Lu-kavice, při jejichž rodině zůstalo výše sta let. R. 1695 odkázala totiž paní Sabina Kunhuta Lukavecká z L. statky: Zubří, Kameni-cky, Chlumek, Spalov a Nehodovku, pak Valy nad Labem, Zedrané Veselí a Lepějovice p. Albrechtovi Ladislavovi Kapounovi se Svoj-kova. Tento zůstavil však sobě toliko Zubří a Kamenicky a vše ostatní prodal r. 1703 za 61.000 zl. r. Romediovi s Thunu. (D. Z. 409. F. 10.) Po šesti letech sfrýmarčil však též Zubří s Antonínem svob. p. z Puteani za statek jeho Novou ves v Cáslavsku a 22.500 zl. r. nadávku. Tento, byv na to delší čas hejtmanem kraje Chru-dimského, vystavěl v Zubřím nové sídlo panské, kteréž však ne-dlouho na to vyhořelo, načež prodal statek ten r. 1721 M. Fran-tišce Kapounové ze Svojkova za 11.800 zl. (D. Z. kv. 413. E. 25.) Tato vystavěla opět sídlo panské v Zubřím a zůstavila statek ten své nevěstě paní Františce Kapounové roz. Harachovně, kteráž jej však r. 1732 prodala za 14.000 zl. Franl. Jos. Talackovi a Jestětic (D. Z. kv. 496. O. 2.). I tento nezůstal dlouho v držení jeho, pu-stiv jej trhem za 19.500 zl. r. 1735 p. Janovi Karlovi hraběti Carreto-Millesimovi, jenž byl správcem všech statků Schonfeldských a poručníkem Kateřiny hraběnky Schonfeldové na Nasavrších, Seči atd., od něhož pak ona, došedši let zletilosti své, r. 1741 koupila též Zubří za 41.000 zl. a přivtělila je k panství svému Nasavrš-skěmu (Pam. kn. panst. Nasavršského). Sídlo panské v Zubří zů -stalo opuštěno a scházelo více a více, byvši konečně i zúmyslně rozbouráno.

*8) Připomíná se ještě v Tituláři r. 1589 vydaném; bratři jeho nebyli však více na živě, ješto tam čteme již Vácslava K. na Vla-čicích a Dělřicha na Ksinách.

">) D. Z. kv. 186. A. 6 a 7 .30) D. Z. kv. 145. K. 9 a kv. 622. K. 26. Erb Kustošovský

Tvrz Lipka v Chrudimském kraji. 41

totiž jmenovaný Jindřich Kustoš kvarlýrmislrem válečným, pak nejvyšším strážmistrem, inspektorem všech panství cí-sařských v Čechách, přísedícím soudu dvorského a lenního a konečně od r. 1647—1657 podkomořím měst věnných králové České. — Mladšímu bratru jeho Karlu Kustošovi připadla Lipka s příslušenstvím; ten nabyl též statek Stři-břišský a pojal za manželku Kateřinu Hamzovou ze Zá-bědovic. Zemřev r. 1652 pochován jest v kostele sv. Jiří nad Vorlí v sklípku rodiny p. Dobřenských vedle manželky své 21). Poněvadž i jediná dcera jeho Kateřina nedlouho na to smrtí sešla, připadlo zboží Lipecké a Střibřiš -ské staršímu bratru jeho, výše jmenovanému Jindřichovi svob. panu Kustošovi, který r. 1661 přikoupil k němu ještě sídlo a dvůr dolejší v Mezilesicích 22). Zemřev r. 1662 zů-stavil veškeré statky své synům Janovi a Ferdinandovi Leopoldovi, pak dcerám Evě a Marii, jež byl zplodil s paní Evou z Glouchova, která v jích nezletilosti statek ten spravovala a přikoupeným druhým dílem zboží Mezi-lesického rozmnožila. Poněvadž pak starší syn Jan Kustoš zemřel bezdětek, připadlo celé dědictví otcovské mladšímu bratru jeho Ferdinandovi Leopoldovi, kterýž učiniv r. 1671 obyčejný slib věrnosti, uvázal se v statky otcovské, Stude-nec hořejší, Lipku a Mezilesice, k nimž přikoupil r. 1673 též Vyltleky od Vácslava Vltavského z Manschwertu 23) a stal se na to J. M. C. radou a přísedícím soudu komorního a lenního. Když r. 1683 matka jeho, paní Eva z Glouchova, smrtí sešla (ješto se byla po smrti prvního manžela svého r. 1662 provdala za Jana Vikt. hraběte z Waldsteina), při-padlo mu také zboží po ní zůstalé: Střibřichy, Dřenice, Studenec Dolejší a dvůr Neuperovský v Chrudimi 24).

polepšen při tom takto: Štít na čtyry pole rozdělený; v dolním le-vém a horním pravém barvy červené viděti jest půl zubra jako v původním erbu, v dolním pravém ale čtvero čár, první a třetí černé, druhá a čtvrtá žluté barvy, v horním levém poli jest tolikéž čtvero čár, avšak první a třetí bílé, druhá a čtvrtá červené barvy; nad štítem leží dvě helmy turnyřské s korunami zlatými, po levé straně s přikryvadly černými a žlutými, po pravé ale s bílými a červenými; z levé koruny vynikají dvě křídla orličí barvami právě jmenovanými střídavě na přič rozdělená, z pravé koruny ale vy-chází zubr k levé straně obrácený.

") D. Z. kv. 151. L. 6. — Památky I. 138.") D. Z. kv. 309. B. 19.") D. Z. kv. 314. G. 1. a 391. C. 29.24) Arch. Chrud.

Ferdinand Leop. st. p. Kustoš zplodil s Eleonorou Konstancii z Waldsteina syny Leopolda Prokopa, Vácslava Ferdinanda a Ferdinanda Adama a dceru Marii Eližbětu, z nichž po jeho smrti dle rozdílu dědičného r. 1695 uči-něného dostala se Lipka s příslušenstvím (tvrz s 2 dvory poplužními tamtéž a jedním v Bradle, vsi horní a dolní Bradlo, Střítež, Polom, Hluboká, Možděnice a Javorná v Čáslavsku, pak dvory Střibřišský a Markovický v Chru-dimsku) vyjmouc několik poddaných, jižto byli r. 1680 k zboží Medlešickému k ruce p. Viléma z Henderstorfu na čankovicích postoupeni, Ferdinandovi Adamovi sv. p. Ku-stošovi. Tento pustil dědictví to r. 1715 sestře své Marii Elizbětě, provdané Milesimové, za 89.627 zl. a 1000 zl. 25), kteráž je však ještě téhož roku prodala Frant. Jos. hra-běti z Schönfeldu na Seči, Nasavrších a Zamberce 26). K žádosti jeho bylo zboží to, ježto výše 150 let neustále zůstávalo v držení rodiny Kustošovské, z kraje Čáslavského vyloučeno a do kraje Chrudimského přeloženo, načež hrabě ten statky Lipku, Střibřichy a Pochobrady odevzdal hra-běcí rodině Milesimovské co statek dědičný. Když však r. 1737 smrtí sešel, koupili poručníci dcery jeho, Kateřiny hraběnky a Schönfeldu, statky tyto za 112.000 zl. r. od jmenované rodiny a připojili je k panství Nasavršskému, při němž zůstaly až do naší doby.

O rodině Kustošské připomínáme ještě toto: Ferdi-nand Adam sv. p. Kustoš byl majestátem ve Vídni dne 28. února 1726 daným, pro služby věrné a pilné, kteréž předkové jeho, zvláště ale p. Hendrich Kustoš, a on sám domu Rakouskému činili, i s dědici svými povýšen do stavu hraběcího král. Českého 27); týž koupil r. 1716 statky Li-bodřice, Hostouň a Libici, z nichž však tuto r. 1733 prodal zase Emerichovi hr. z Metternichu 28). Syn jeho Filip Ar. Kustoš koupil sobě ku konci minulého století dům na No-vém městě Pražském a oženil se s Marii Annou Kapou-novou ze Svojkova 29), jichž potomkové v Čechách až po-dnes ještě pozůstávají.

") D. Z. kv. 79. O. 14.36) D. Z. kv. 401. O. 23.") D. Z. kv. 559. C. 11.2s) D. Z. kv. 492. L. 17.-499. E. 13 — 504. A. 21.") Schaller's Prag. IV. 280.

Zpráva o některých starožitnostech během r. 1860 v Chrudimi nalezených.Podává M. L.

Před novým krajským soudem v Chrudimi utvořilo se poboře-ním několika domů hezké čtverohrané prostranství, a jelikož po-třeba kázala, aby nový soudní dum vlastní studnicí opatřen byl, ustanoveno, aby se tato studnice uprostřed toho prostranství udě-lala. Byl tedy střed prostranství toho určitě vyměřen, a v druhé polovici měsíce srpna 1860 začalo se tam kopati. Když dělníci přišli do hloubky osmi stop, byli nemálo překvapeni, nalezše v tom samém místě studni již hotovou, do kruhu vyželenou, jenom zasy-panou. Průměr této domnělé sludně obnášel 5 stop, vyzdéna byla

opukou, spojenou místo malty ovšem jen hlínou. Dělníci těšíce se nadějí, že se jim půl práce přispoří, začali studni, které se dokopali, vyprazdňovati; ale brzo se ukázalo, že to nebyla studně, nýbrž studňovitý hrob s popelnicemi, jakých se při stavbě krajského sou-du již r. 1858 šest jiných vyskytlo. (Srovn. Památky III. 233 a 234.) Hloubka toho studňovitého hrobu obnášela 15 stop, a sáhala až k základní tvrdé skále. Naplněn byl celými a potlučenými po-hřebními nádobami, popelem, uhlím a kostmi. Nádoby stály zpříma vrstvami na sobě a větším dílem okolo obezdění. Podle formy po-

6

Zpráva o některých starožitnostech r. 1860 v Chrudimi nalezených.

dobaly se buď hrncům s úšky a bez nich, buď kahancům. Co zvláštnost vyskytly se také skleněné pokličky, jimiž některé ná -doby pokryty byly. V celku vydobylo se 5 hrnců s uchy, tolik též hrncův bez uch, 5 džbáno vitých nádob, 2 kahance a 10 skleně-ných pokliček. Střepů bylo mimo to velké množství, a byly mezi nimi též kousky hliněných pokliček; ještě nápadnější bylo ale množství kousků skla, ježto vesměs od dutých nádob pocházely.

Hliněné nádoby byly více méně temnohnédé a žlutavé barvy, nepolévané, slabě upálené. Vzhledem na tyto nádoby podobal se tento hrob nejvíce onomu hrobu v Památkách III. str. 234 popsa-nému, který přechod od starých k pozdějším formám ukazoval. Největší tuto vydobytá nádoba byla džbán 8" vysoký, nejmenší zas h rneček 3 ' / . , " vysok ý. Oba kahance podobaj í se ku la tým, 1" vysokým miskám v průměru 4", mají od knotu počerněnou hu-bičku, a nalezly se v nejhořejší vrstvě pohřebních nádob. Zcela t akový kahanec na lezen byl v podobných okolnostech r . 1858 v Králové Hradci. (Srovn. Pam. III. 235.)

Jen výminkou měly některé nádoby okrášlené pokraje ; okrasa záležela jen v tečkách, a na jedné nádobě v ležatých křížkách (XXX). Znaky na dnech našly se čtyři, t ři z nich představovaly kříž v kruhu, čtvrtý měl podobu jako F.

Nadzmíněné skleněné pokličky podobají se zcela oněm r. 1858 v Králové Hradci nalezeným a v Památkách (III. 235) popsaným, a mají mískovitou formu zpodních částí našich obyčejných svícnů, jen že zde dutý dřík, do kterého se při obyčejných svícnech svíčka nastrkuje, ulomen jest. Ulomená hořejší část těchto zde nalezených podstavků, které za pokličky sloužily, představovala bezpochyby tenkou, cylindrickou, dutou nádobu, jejížto určení se ovšem těžce uhodnouti může. Ve množství skleněných střepů v hrobě onom na-lezených byly také kousky dutých nádob, které neměly víc než l'/2 — 2" v průměru, a které ovšem koněm podstavkům náležeti mohly. Tyto podstavky anebo pokličky mají 4 — 5 palců v príiniě-rů, a ukazuj! na okraji neznačně vtlačené ozdoby z jednoduchých špičatých neb zaokrouhlených háčkův (AAAA anebo /"WVN ). Všecky skleněné kousky byly více méně průzračné, mnohé jako působením zevnějším prožrané, často ukazovaly pěkné dubové bar-vy, a také proužkami a četnými uzlíčky a kuličkami z předeného skla byly ozdobeny. Jedno dno od takové skleněné nádoby bylo po kraji vezpod silně odstávajícími kuličkami posázeno. Podle kou-skův od okrajův rozličných nádob shledalo se, že měly v otvoru 2*/2—4" v průměru bez ohledu na svou prostřední tenkou dutinu. Barva skla byla nejvíce žlutavá anebo zelenavá; mnohé kousky potáhly se časem bělavou korou.

Obsah nádob podobal se v celku tomu, co již dříve v hrobích v sousedství objevených nalezeno bylo; avšak tuto v poměru více rozličných kostí se nalezlo jak v nádobách tak vedle nich. Tyto kosti byly ovšem nejvíce od domácích zvířat, jako od ovcí, pra-sat, hovězího dobytka, kohoutův, králíčkův a t. p. V jednom ka -hanci skleněnou pokličkou přikrytém byly kosti od králická, na dně jednoho džbánečku ležely slupky od vejce a také malá zrna a semínka, jaká již v jiných podobných hrobích nalezena byla. Je-den hrnec byl naplněn tvrdým dírkovatým kusem železitého kyslič-níka ; když se měl vyndati, zlámala se nádoba, kysličník zůstal ale celý. Také se našlo nějaké řezem zhlodané železné náčiní, je-hož určení nelze uhodnouti.

Hroby r. 1858 při stavbě krajského soudu nalezené všecky východně ležely od tohoto nyní objeveného studňovitého hrobu. Na jejich místě stojí nyní krajský soud. Ted se ale také západně asi na 50 krokův od nich při kopání gruntův k domu pod č. 8 pohřební nádoba podoby hrncovité našla, v níž také byl kus železi-tého kysličníka, což na velkou rozsáhlost někdejšího pohanského pohřebiště tuto ukazuje.

Zbytky pohanských hrobů vyskyt ly se také v minulém letě v široké ulici při kopání základův k domům pod č. 113 a 126 , zvláště pak nalezly se ve dvorečku druhého domu kromě hrnco-vité a druhé džbánovité nádoby také dvě skleněné pokličky oněm z hrobu u krajského soudu vydobytým zcela podobné. Ostatně ná-ležejí hroby při výše řečených domích nalezené k družině oněch hrobů, o kterých jsem již v Památkách (III. 44.) zprávu podal, a které se vesměs nalézaly na místě nynějších domů p . c . 113, 114, 115, 126 a 127 v široké ulici.

Zdali toto pohřebiště s oním u krajského soudu 150 kroků vzdáleným a snad ještě i s pohanskými hroby u děkanského chrámu objevenými souviselo, již nyní nedá se určiti.

Jiný z pohanské ale předce jiné doby pocházející nález uči -něn byl min. roku u Chrudimského parního mlýna při kopání ně-jakých základu. Jest to maličký penízek, jen s polovici nynějšího šestáčku, ale tlustý a pěkně ražený. Na přední straně spatřuje se ženská hlava s přílbicí—hlava Rómy, na zpodní straně klečící muž s palicí v pravici v zápasu se lvem — Herkules s Lernejským lvem. Opisu není. Podle jiné podobné mince, která opisem opatřena jest, náležel by tento penízek římské rodině „Poblicia". Čistota a sou-měrnost postav na tak malé ploše jest skutečně podivuhodná.

Při dalším obnovován! Chrudimského děkanského chrámu v roce 1860 nalezly se dva starší náhrobní kameny a některé nápisy. Je-den z těchto kamenů, pískovec, byl sice již r. 1847 při kopání nějakých základův na jižní straně od presbyleria nalezen, ale nápi-sem dolů obrácen místo prahu před školní dům položen. Dověděv se náhodou o tom, spůsobil jsem, že byl ten kámen zas vyzdvi -žen a při tak zvané pokladní komoře v čele presbyteria do zdi za-sazen. Nápis jeho v lapidárkách zní takto:

LÉTA BOZI0 M. D. X. III.KNIEZ JAKUB. R0DICZ

CHRU.

Pod tím jest jednoduchý kalich. V Chrudimských památkách se pohříchu o tomto knězi Jakubovi ničeho nevyskytuje.

Druhý zajímavý náhrobní kámen byl vnitř dek. kostela nale-zen, když pro některé opravy kostelní dlažba vyzdvižena býti mu-sela. Ležel pod dlažbou v právo vedle bočního vchodu, kterým se s oratoria do kostela vchází. Byl blízko toho místa do zdi zasa-zen . Jes t č erven ý, mramorový, a ukazuj e ce lou p ost avu kn ěze v mešním rouchu, držícího kalich s hostií. Hořejší část nápisu jest ušlapána, proto že se po ní chodilo; na ostatních stranách dá se ale dobře čísti, a zní takto:

. . . . . S pany jfflluTktjttj «mrjíl Cttljötimj Inttíj 3«n Ďtiltmt

Chruiitntfltttji niíkbij íittbre vamitiy ©pat kinpirn floutanflttf: a tutu jmrlumt« gt pjlc ?<t $e í>. p. b.

Celé jméno tohoto děkana bylo Jan Hradecký příjmím Kulička. Po smrti opata Jana příjmím Osel (11. září 1537) stal se opatem slovanského kláštera na Emauzích v Praze, náležel ku staro-utra-kvislůrn, zastával je tuto prot i Lulheranům a vystupoval os tře proti sborům „Pikhartským". Paprocký jmenovitě o něm píše: „času jednoho u sv. Trojice pod Slovany kázaní k lidu činil. Tu pohnut byl řečí jeho nějaký Pikhart jménem Mariin Pardus, kterýž dočekav konce kázaní promluvil k opatu před množstvím lidu tak -to: „Kněze Jene, mnoho's o těch Pikhartích mlu \i l , medle pověz mi, víš-li, co jest to Pikhart?" Odpověděl opat, řka: „Pikhart nic jiného není, než duchovní pankhart, neb jako pankhart v časném a pomíjejícím zboží nemůže děditi, tak PiUhart se všemi nevěrnými (jakož nám zákon Boží vyměřuje) nemůže dědicem království onoho nebeského slouti." Od té chvíle nebyl bezpečen životem svým."

Jednou prý Pikharté několik silných chlapů najali a do klá -štera poslali , aby jej zabili . Dostali se skutečně k opatovi, aniž kdo o jich úmyslu zvěděl. Opat ale, když mu na otázku, co by chtěli, neodpovídali, s nimi ku stolu zasedl, dal j i m jídla a pití, rozmlouval s nimi otcovsky, a naposledy jednomu každému z nich dary dal. A tu zvítězila dobrotivost (snad lépe moudrost) člověka toho nad vražedlnickým předsevzetím jejich, tak že dobrovolně jemu příčinu příchodu svého oznámili, těm, kteříž je vyslali, zlořečili a s opatem se rozešli v dobré přízni. Opat poznav velikost nebezpečenství, do kterého vpadl, viděl se předce pohnuta odříci se důstojnosti opatské, a přestěhoval se s přivolením krále Ferdinan-da I. na děkanství Chrudimské. Ale předce neošetřil se osidel pik-hartských, nebo z návodu těch jedem ve víně vypitým od zvoníka otráven byl. „Ten pak zvoník tolikéž za svůj zlý skutek spravedli-vým rozsudkem božím zlou odplatu vzal." Tolik Paprocký píše. Cas smrti toho děkana nemůže se ale pohříchu určiti, když svrchní část náhrobního nápisu setřena jest, připadá ale bezpochyby do let 1550—1551, totiž brzo po složení opatství Slovanského a na-stoupení děkanství Chrudimského, nebof nástupce jeho na Slova-

Vídeňská výstava věc! uměleckých ze středověku a z doby renaisanční.

nech, opat Martin Klatovský, dosáhl toho důstojenství pravděpodobno r. 1551, a v památní knize děkanství Chrudimského jmenuje se co nástupce Janův již r. 1552 kn. Jan Skorněnský. l)

Nápisy našly se v Chrudimském dek. chrámě při seškrabování vápenného nátěru v presbyteři a sice blízko pod klenbou na zdech a pilířích mezi okny. Byly všecky červenou barvou lapidárními písmenami udělány, velká část ale j iž tak utrpěla, že se i při nej-bedlivějším oddělování vápenné kory již zcela čísti nemohly. Co se dalo čisti, tuto podávám:

1) JAN KORBARZ TOHO CZIASU MIESTAHOSPODÁŘ MANU PRO.

2) .S VEN: YARO:PÁRO. . . NA.

3) S* V )S YARO <,15 <J 51.

Oba tyto nápisy těžko rozluštiti; mají snad tentýž smysl, asi : Sanctus Venceslaiis. Jarolim parochus.

4) MAR.1551.

Monogramm Marie anebo nějakého jiného vlastního jména.5) SACERDOS HIERONIMUS DE

LAFb- SKOT. I. N. R. I. LÉTA 551.

Celý nápis velkými lapidárkami. Čtvrté slovo znamená asi jen Lan, páté ale netroufám si vyložiti pro naobyčejné skrácení.

Tyto nápisy povstaly bezpochyby po nějaké r. 1551 předse-vzaté obnově kostela anebo aspoň presbyteria. První, dílem třetí a celý čtvrtý nápis, jakožto nejlépe zachované, byly po letošním no-vém vylíčení presbyteria na těch samých místech a těmi samými literami a tahy na památku namalovány.

Také v Chrudimském kostele u sv. Kateřiny objevil se nápis, když se v září 1860 starý nátěr seškraboval a nový dával, a sice na hlavní zdi severní boční lodi uvnitř mezi okny a klenbou. Sloh toho nápisu jest pozoruhodný.fřtljfl fptcftnt napilo nrpoflílmt trpřitnMjJii kröeffanflt» (Euron-giUunt rtiiíljí «íjíiti 1607 tento itjnun yavx gt injjb(ílcn) prurg alntujničfeů Itíij vottímyůf obogiô poljlawt ($a) tti- hnřj£ íitejřae ßaxomfktâ j ßoxomna tetyo řjafu &tta*it« a knjntele flsma Qonlfo m tomto áfxami ?« Jtoptel-rtjJtatnr a «r0uj(ronc)u«i jníi(uffí) totyoto Wamxfxnct 5wr?lr; tom-í»r?e0£ ßrainj, U tom UDaclaw iHorafftthtj n(ra)říl, mnrluita mmt- JÍ

0 bobUUa. JÜ patek po fvtatvi 3Cniw tíjjfl? Cetija. WK.

Vídenská výstava věcí uměleckýchze středověku a z doby renaisanční.

Spolek Vídeňských přátel starožitností (Alterthumsverein) zřídil v jedné síni nádherného nového stavení bursovního veřejnou vý-stavu věcí uměleckých, ježto od 16. listopadu až do 10. prosince r. 1860 trvala. Milovníci výtvarných umění domácích spatřiti zde mohli výše čtyř set nádob, okras, náčiní, obrazů, oděvů a t. p. věcí ze středověku a doby renaisanční pocházejících, a to buďto svou starožitností anebo zvláštní formou a řemeslnou prací pamě-tihodných, kteréž druhdy sloužívaly aneb až podnes slouží k po-třebám chrámovým a bohoslužebným, buďto určeny byly k účelům soukromným, kratochvilným a vůbec světským.

K oněm počítati lze vystavené tu monstrance, ostensorie, re-likviáře, kalichy, křííe, berly opatské, svícny, kadidelnice, knihy mo-dlicí, mešní oděvy, obrazy svatých z kovu, kosti a dřeva řezané, nebo na dřevě a kovu malované, antipendie a t. p. — Věci takové podaly sem klenotnice cis. kaple dvorské a chrámů katedrálních

l) Srovn. Paprockého Diad. o klášteřích str. 365, a Pam. I. 197.

i Vídeňského, Rosického a Záhřebského, ruský národní dům ve Lvo-vě, pak kláštery rakouské, štýrské, solnohradské, korutanské, a ně-které fary tolikéž rakouské, štýrské a korutanské; z Cech a Mo-ravy zaslali sem podobné věci památné toliko Masterové Výšebrod-ský, Tepelský a Rejhradshý, pak fara Sedlecká blíž Kutné Hory.

Z velikého počtu vzácných a památných věcí těchto připomí-náme tuto toliko některé z nich, stářím nebo dílem řemeslným nad jiné vynikající aneb vlasti naší blíže se dotýkající, totiž: kalich měděný stříbrem a zlatem ozdobený, od bavorského vojvody Thas-sila II. ku konci 8. století klášteru Kremsmiinsterskému darovaný, pak dva svícny kovové z též doby, jakožto nejstarší věci umělecké v celé této výstavě a snad v celé říši Rakouské; tři kalichy z hla-vního chrámu Rosického, prácí řemeslnou a nákladnou vynikající, ze 14., 15. a 16. století; krásný kalich faře Maria-Sálské v Ko-rutanech od slavného Jiřího Ungnada v 15. století darovaný; veliké ciborium stříbrné ze 13. století z kláštera sv.-Petrského v Salcburku; stříbrnou z 15. století pocházející monstranci Se-dleckou, velikostí a řemeslným dílem nad ostatní vynikající, nád-herný a velmi řemeslný relikviář zlatý ze 16. století, náležející cis. dvorské kapli; starožitné relikviáře Kremsmiinsterský a Záhřebský z 12. století; kříí byzantinský z 12. století, ruskému národnímu domu ve Lvově náležející, na němž se spatřuje obraz ukřižovaného Spasitele téhož spůsobu, jakýž viděti na křížích byzantinských v Cechách nalezených a v Památkách těchto popsaných; stříbrný, perlami ozdobený křiž kláštera Svélelského s nápisem: „Haec crux a Bohuslao abbate Zvetlensi plena reliquiis praeparata est anno 1259" ; křtí stříbrný z kláštera Výšebrodského, spůsobu románského s řeckými opisy, v pozdější době perlami a drahokamením okrášlený; starožitné opatské berly čili pastorále z kosti slonové (z klášte-rův Admontského, Rotvického, Altenburského a Klosterneuburského) z 11. a 12. století; stříbrnou velmi řemeslně zhotovenou berlu takovou z kláštera Rejhradského ze 14. století, a podobnou avšak mnohem nádherněji a uměleji r. 1487 zhotovenou opatskou hůl z kláštera sv.-Petrského v Salcburku; obrazy Spasitele a Svatých z kosti slonové vyřezané z 12. a 13. století z klášterův Seitenšletského a Novoměstského, mezi nimiž zvláště obraz sv. Řehoře výtečně řezaný; serpentinový medaillon s obrazem Mariánským, a tabule z kosti slonové s obrazy Boha Otce i Syna, obé to práce byzan-tinské, tato s cyrilskými opisy, náležející ruskému národnímu domu ve Lvově. — Roucha mešní zajímavé a památné práce tkadlcov-ské, zlatotepecké a vyšívané a to z 10. a 11. století z kláštera sv.-Petrského v Salcburku z 12. a 13. století, klášteru sv.-Pavelské-mu v Korutanech, a tolikéž z 13. století děkanství Gíisskému v Štyr-sku náležité a z části i polovypukle vyšívanými obrazy Rrista a Svatých ozdobené; — dva dřevěné, rozličnými výkresy ozdobené oltářícky k přenášení z 11. století z kláštera Metlického, pak jeden lakový oltářik ze 14. století z kláštera Admontského, a stříbrný zavěrací oltáříček z r. 1494, z kláštera sv.-Petrského v Solnohrade. Nade vše jiné ale nám Cechoslovanům památný, ježto, jak za to máme, z rukou některého našeho umělce pocházející, byl oltářik k přenášení, nyní v klášteře Admontském chovaný, r. 1377 však nákladem Albrechta ze Šternberka, tehdejšího biskupa Litomyšlského zhotovený, jenž se skládá z čtyrhrané, ve dřevě zasazené plochy amethystové, stříbrem obkládané, 10' zdélí, 7f/2" zšíří, a 3/," zvýší, na jejíž straně předně v 12 polích se spatřují obrazy P. Krista, Marie P., evangelistů a proroků; na straně zadní ale opakují se též v 12 polích střídavě dva erby; v jednom z nich viděti kříž (erb snad bývalého biskupství Litomyšlského), v druhém hvězda (erb pánů ze Šternberka'); na obkladku pak čte se kolem tento nápis: Anno domini MCCCLXXV reverendus pater dominus Albertus de Sternberg episcopus Luthomislensis consecravit hoc'allare in honorem beate marie, virginis gloriose amen. — Dále bylo tu viděti dřevěný relikviář pozlacený 3y2' zvýší a 1' 2" zšíří na spůsob čtyrhrané kaple ve třech odděleních z 15. století, kostelu špitálskému v Salcburku náležející, pak dvé křídla dřevěného zavěracího oltáře z chrámu sv. Wolfganga v Horních Rakousích s pamětnými obrazy, od Michala Pachera z Brunekn v Tyrolsku r. 1481 malovanými. Ohledavše tato dvé díla umělecká zatoužili jsme bezděky na netečnost a surovost, s jakou se u nás v minulém století s podobnými památkami nakládalo a bohužel i v tomto století zde onde nakládá.

Co se týče starožitností světských a soukromých, viděti tu bylo rozličných pohárů, číší a mis z kovu, kosti, dřeva a hlíny, a

6*

Hrad Košfálov v Litoměřicku.

to zhusta velmi řemeslné a nádherné zhotovených, jakož i mnoho skříní, zbraní a náčiní lovcího (ku př. meč velmistra korutanského řádu Svatojiřského z r. 1499), drahné obrazu z kovu a kostí vyře-zaných, nádob orientálských a čínských, starodávných zámků visacích, kování a sponek na knihy, přes 50 starších pečetí městských a klá-šterských, cihel starožitných a j. v. Věci tyto podali: sv. p. Rothschild Vídeňský, jemuž náležely nejkrásnější a nejdražší tu vystavené skřín-ky, poháry, obrazy, nádoby, ku př. skvostný ebenový stolek psací francouzského krále Jindřicha IV., památné hodiny astronomické Mik. Rugendasa; — sv. p. Koller, jenž sem podal i nálevky čili aquama-nile kovové velmi podobné litině u Hradce Král. před 40 lety na-lezené ; Nové město Vídeňské, které poslalo mimo jiné dva tak zvané krásné stříbrné koflíky „Korvínské" z 15. století ; pp. Kaff a Cramulnic; klášter Tepelský, kterýž podal dvě starožitné mísy ko-vové ; p, Leemann, jemuž kromě jiných starožitností náleželo ně-kolik mis kovových s výkresy figur a ozdob, podobných těm, jaké viděti na jedné míse ze sbírky Pachlovy v čes. Mus. ; stavové Slyr-šlí poslali ohromný pohár stříbrný, nazvaný „Landsschadenbund"; klášter Altenbnrský památné hodiny v spůsobu kříže, a j. v.

Přehojná návštěva, jakéž se dostalo výstavě této, zjevnýmbyla důkazem, jak velice se výše jmenovaný spolek jí zavděčilvšem přátelům a znatelům krásných umění výtvarných, podada jimtuto nejlepší příležitosti, oznámiti se s velezajímavými památkamidomácího i zahraničného řezbářství, malířství, zlatnictví, zlatotepe-ctví, konvářství, hrnčířství a jiných k tomu podobných řemesel zestředověku a doby renaisanční. Bohužel, že právě z Cech, Moravya Haliče takovýchto památek jen velmi poskrovnu sem bylo zasláno, a že jmenovitě z naší Prahy, Olomúce a Krakova naprostoničehož nebylo tu vystaveno! A. R.

Mohli bychom si sami v Praze podobnou výstavu zaříditi, kteráby zajisté mnohou velezajímavou stránku měla. Prozatím nám čekati, až se poměry našeho Musea k lepšímu obrátí. Red.

Hrad RošCalov v Litoméřicku.Tento hrad druhdy velmi mohutný a obšírný, na pevné skále

čedičové vystavěný, avšak nyní již v zříceninách ležící, vyniká ma-lebně nad městečkem Třebnicí a celým půvabným okolím Litomě-řickým, i náleží k nejstarším sídlům v Cechách. Nebof nehledíc k báječnému Hájkovi, dle něhož prý Koštál, manžel Běly, dcery Bivojovy a Kaziny, hrad ten již r. 747 vystavěl, připomíná se j iž v nejstarších památkách písemných jakožto zboží ku komoře knížat a králů Českých náležité. V držení komory královské zůstal hrad Košfál až do r. 1420, kdežjoj císař Sigmund mimo jiná příležící zboží klášterní (Třebenici a Cížkovice) dal zápisné Janovi Kapléři z Sulevic, jehož potomci se pak dle hradu toho Kapléřové Košldlovstí z Sulevic psali ').

Jan Kapléř seděl na Košfálově ještě r. 1445 2), po němž jej i s čížkovici společně drželi Vácslav a Bušek z Sulevic3). Později ale držel Bušek (Bohuš) z Sulevic sám hrad Košfálov a byl r. 1452 na sněmu Pražském při volení Jiřího Poděbradského za guberná -tora král. Českého *), a stál potom v bojích krále toho se stavy od-bojnými věrně k straně jeho, r. 1467 z namlouvání Zdeňka Konopišť-ského přidal se ale k straně jeho. Ku konci století toho (r. 1500) připomíná se Dobeš Kapléř a po něm (r. 1534) s) Zdislav Kapléř jakožto držitelové hradu Košfálnra. Po tomto seděl na Košfálově Jan Kapléř (r. 1540), jenž byl r. 1545 i přísedící soudu zem -ského, vložil téhož roku s bratry svými Mikulášem, Buškem a Vác-slavem hrad Košfálov, Zelkovice, Sulevice a j. v. znovu do desk zemských 8) a byl po smrti bratra svého Vácslava poručníkem dětí

jeho 7). Po něm držel Košfálov Mikuláš Kapléř, jenž seděl roku 1565 na soudu zemském, a p ř ipomíná se ješ tě r . 1572 s ) . Ku konci století toho seděl na Košfálově Zdislav ml. z Sulevic 9), na začátku 17. století přicházejí na sněmích (1608) Albert, Vácslav a Jaroslav Kosfálovští z Sulevic a (1610) Jaroslav st. Koštálovský z Sulevic. Nedlouho na to přešlo však zboží Košfálovské na Adama Vchynského z Vchynic na Zlioři, pána to statečného a rozšafného, jenž se často připomíná na sněmích zemských. Poněvadž měl úča-stenství v bouřích stavovských r. 1610 — 20 vdechách vzešlých,propadl po bitvě Bělohorské veškeré statky své, a hrad Koštálov (tehdáž i Starý Hrad nazvaný) odhadnut na 31527 kop 22 gr. 1 d., a Šiřovice, dvůr k němu náležející, na 9585 kop 57 gr. k ruce komory královské. Adam Vchynský jsa zbaven všeho zboží svého vyšel ze země a vstoupil do služby válečné jakožto setník ve vojště Manns-feldském.

Hrad Košfálov i s příslušenstvím zůstal na to v držení komory král. po několik let, načež jest r. 1629 p. Kristofem Widersperke-rem z Widersperku, hejtmanem na Lovosicích, znovu odhadnut. Taxa cíli vycenění toto jest velmi zajímavé, jednak, že z něho — a to siřeji nežli z desk zemských — vychází, co vše k statku tomu pří-slušelo, jednak, že z něho vyrozumíváme, jak záhubně válka třice-tiletá již v prvních letech na blahobyt vlasti naší působila.

Dle taxy té příslušely tehda k statku Košfálovskému: tvrz ifo-štálov, avšak již velmi spustlá, tak že toliko na 250 kop m. poklá-dána ; dvů r pop lu žní p ř i t éž t v rzi , t o l ik éž d ost i spust lý, p ř i němž bylo 120 strychů dědin orných a chovati se mohlo 10 krav dojných a 15 jalových, se štěpnicí štěpovím a ořechovím vysáze-nou; pak ovčín též spustlý. Pivovár, avšak dokonale spuštěný, s 2 krčmami výsadními, jednou v Košťálově a druhou v Šiřovicích; pak mlýn slově Košfálovský nad městečkem Třebenicí o dvou kolách moučných a stupínku, z něhož se dávalo výmelného 52 korců žita a krmilo dvé vepřů; dvůr poplužní v Šiřovicích též dosti spust lý, k němuž náleželo 472 korců dědin orných, a luk na 9 vozů sena, a chovati se mohlo při něm 18 krav dojných a 15 jalových. Mimo to bylo na statku tom 800 provazův hájův dubových, avšak vše pomejcených, a 8 vinic 79'/, provazcův v sobě držících. Platu slá-lého vycházelo 90 kop 46 gr. 3 d. m., slepic se odvádělo od lidí poddaných ročně 33 kusů a konalo se od nich 113 dní robotních avšak ku st ravě. Dle všeho toho položeno zboží to Košfá lovské na 16.515 kop 4 gr. 2 d. m., kdežto ještě před 8 lety pokládáno bylo výše 40.000 kop m. Poněvadž paní Magdalena Triková z Lobkovic za ně podávala 26.000 kop m., bylo jí odevzdáno od komisarů k to-mu zřízených a ve čtvrtek po sv. Bartoloměji r. 1630 kruče jej í do desk zemských vloženo 10). Po paní Magdaleně přišel statek Košfálovský na manžela jejího Jana Rudolfa Trcku, který jej držel a ž d o smr t i své ( r . 1637 ) , odk ázav j e k ša f t em p anu Ad amovi z Waldšteina na Lovosicích a Hrádku Komorním, kterýžto kšaft ale potom byl zrušen a se statky Trčkovskými jinak naloženo.

Ant. Rybička.

3práot) o sdjť^fuíď) archaeologického sboru Musea kr. Českého.

Schůzka dne 15. prosince 1§UO.

Pan předseda prof. Wocel četl list p. Mat. Duraza z Nového Strašecího, v němž žádá, aby mu sbor vysvětlil zaslané od něho zlomky a střípky nádob a nějaký plíšek po p. dru. Trojanovi do Musea poslaný. O těchto věcech byla již ve zprávě o archaeol. schůzce dne 11. května 1860 zpráva podána, a dalšího vysvětlení potřeba se nevidí.

P. předseda četl něm. dopis pana Frant. Olbrichla z Teplice,

*) O těchto pánech dočítáme se zpráv některých v díle našeho pilného, bohužel k veliké škodě archaeologie domácí příliš záhy zemřelého Fr. Hebera (Böh. Burgen IH. 90); nejsou však veskrz podstatná.

2) Papr. Stav. Ryt., str. 99.J ) D. Z. 252. A. 2 .4) Arch. Č. II. 310.s) Tilulár z r. 1534.6 ) D. Z. 250 . H. 27 .

7) Z toho vyrozuměti, že Heber na omylu jest, povídaje, žepo r. 1550 o hradu a statku Košfálovském více zmínky se neděje,a že zboží to od té doby spojeno bylo se Skalkou.

8) Titulář z r. 1572.») Titul. 1589 a Sněmy 1590.10) D. Z. Kv. Památný 3. žlutý K. 20. V Rieggerových ma-

terialiích (IX. b.) omylně se přivádí Adam Trčka na místě paní Magdaleny Trčkové.

Zpráva o schůzkách archaeol. sboru Musea kr. Českého.

v němž popisuje kamenné hradby u Třemšína a na Hradišti u Břez-nice, jakož i kámen na váhách u Jesenice v Žatecku, což od sboru s vděčností bylo přijato.

P. předseda oznámil, že musejní domovník p. Wildner do zá-ložní pokladnice sboru odevzdal 26 zl. 90 kr., vytěžených z pro-deje knihy: „Grundzüge der böhm. Alterthumskunde."

P. konservatoř Beneš podal obšírné zprávy o starých hradi-štích u Hryzel, na Staré Kouřimi a u Přistoupína, jež byl na pod -zim důkladně proskoumal, a jichžto polohopisné katastrální mapy sobě pro „Památky" byl zaopatřil.

Konečně předložil p. předseda dva listy od malíře p. Scheiwla zdařile vyvedených vyobrazení stavitelských ozdob a podrobností z přepamátných, bohužel zamčených a za sklady židovským ob-chodníkům pronajatých kostelů kláštera u sv. Anešky na Starém městě Pražském, jichžto se svým časem v „Památkách" použije.

Seli uzli n dne 33. února 1801.

P. prof. Wocel oznámil, že od výboru musejního zase na bě-žicí rok za předsedu sboru archaeol. ustanoven byl, a že zároveň spolu i úřad jednatele zastávati míní. Pia to p. předseda spomínal vřelými slovy o citlivé ztrátě, kterou sbor smrtí svého nejstaršího úda, bibliotekáře Vácslava Hanky utrpěl, kterýž svou účinlivostí a bohatými vědomostmi v české numismatice, heraldice, epigrafice, palaeograíii atd. o sbor mnohonásobných zásluh sobě byl získal. Potom oznámil, že se s redaktorem „Památek" umluvil, aby se „proslova" jeho k novému běhu „Památek" sepsaného učinilo 2000 zvláštních otisků k přiložení k poslednímu svazku Musejníka, což se i stalo, načež sbor k nákladu na tyto zvláštní otisky učiněnému svolil.

P. předseda četl list znamenitého dánského učence Thomsona, jemu z Kodaně 6. února t. r. psaný, v němž dává zprávy o staro-žitnostech v minulém roce v Dánsku nalezených. Byly prý to věci kamenné z nejstarší doby, nalezené na pobřeží mořském a u jezer, potom římské zbroje, jmenovitě přílbice, stříbrná larva pro ochranu tváře, a zvláště zajímavá knížecí pokrývka hlavy asi jako koruna se stříbrnými obloučky zvláštním spůsobem ozdobenými, kteráž ná-leží ještě do předkřestanského věku v severní Evropě. Při tom byly také rytinky, tyto předměty vyobrazující.

P. předseda učinil zmínku o tom, jakým spůsobem by se vy-obrazení českých knížecích mincí „Památkami" dále uveřejňovati měla. Ustanoveno se na tom, že se nyní s tím musí počkati, až musejní numismatická sbírka zase řádnému kustosovi k opatrování odevzdána bude, pak že se v porozumění s ním jednati může.

Na stole leželo 45 matic čili štemplů, kterými raženy byly mince české knížecí , královské i soukromé, jež prof. Zap pro sbírky musejní získal. Velezajímavé a v archaeologickém ohledu neocenitelné matice tyto nalezeny byly ku konci listopadu m. r. od jednoho osadníka vsi Michel u Prahy na kopci Bohdalci při roz-kopávání drnu v zemi. Nálezce tato podivná prý železa sesbíral a domů přinesl . Štěst í že to jen za sta ré železo považoval, měď neb jiný dražší kov byl by brzo nějakého kupce na tandelmarce našel. Spozorovav ryté kolky a písmo na maticích ukázal je své-mu vnukovi, žáku na české vyšší reální škole v Praze , i daroval mu částku, kterou si t en to byl vybra l. Žák pak teprve v lednu b. r. přinesl tři kusy do školy, aby je ukázal prof. Zapoví, •— byly to matice mincí knížete Jaromíra a Břetislava, pak priv. mince Ka-teřiny z Hasenburka. Na první pohled poznal prof. Zap ráz staro-českých mincí z 11. stol., ale ku podivu zachovaný. První my-šlénka jeho byla, že to snad nějaké padělané matice jsou k ražení falešných starých mincí k podvádění sběratelův, — ale jak se při tom vzala matice privátní mince ze 16. stol.? I vyptal se p. Zap chlapce, odkud to má, a dověděl se o celém nálezu. Uložil chlapci, aby mu od dědečka všecky nalezené matice, celé i porouchané, zachovalé i setřelé, přinesl, že za ně patřičnou náhradu od českého Musea dostane. A tak chlapec po 14 dní přinášel po čtyřech, še-sti maticích, až jich bylo 45. Více prý jich nebylo. Po přehlídce všeho zmizelo ovšem brzo podezření, žeby to mohl podvod býti, nebof se tu vyskytují matice mincí z 11., 14., 16. a 17. stol., za-chovalé a také potřebováním silně porouchané a dílem zcela se-t řené, konečně také i 5 matic, na kterých ještě nic nebylo vy -ryto. I kdož by byl padělával některé z mincí, které se v hojném počtu ve sbírkách nalézají a dost často ještě mezi lidmi vyskytují, idož by je konečně byl tak dokonale nápodobiti dovedl, aby se

se skutečnými mincemi, jak se shledává, na vlas srovnávaly? Otázka, odkud se tyto z tak nestejného věku pocházející matice pohromadě na vrchu Bohdalci vzaly, dává se ovšem jen pouhým domyslem zodpovídati, totiž že je snad někdo v třidcetileté válce, proto že nejmladší matice od Albrechta zWaldšteina, vojvody Frid-landského pochází, z král. české mincovny odnesl. Pochybno ale, zdali od té doby již na Bohdalci v zemi ležely, any řezem v celku jen málo utrpěly. Jsou pak to matice následující:

1. Svrchek, kousek z něho vyražen; ukazuje poprsí s křížkemdvojnásobným. Opis necelý: Z0B0ZENA. HVH. V. Podobá se zcelamincím knížete Boleslava II, nenalézá se posud v žádné známésbírce, a musíme tedy tuto matici za unicum považovati. Zpodekschází.

2. Svrchek: ruka Páně, vedle ní okénko. Opis: DEUVXTE. A.3. Zpodek tétéž mince: Uprostřed slovo: PRAGA. Okolo něho:

IAHOMIDVX.Tato mince knížete Jaromíra vyobrazena jest v Památkách

tab. VIII. fig. 12.4. Zpodek jiné mince Jaromíra, představující poprsí, okolo

něhož opis: IAR0MIRDVX.Vyobrazení v Pani. tab. IX. fig. 8.5. Zpodek mince knížete Břetislava I., uprostřed kříž s ozdo

bami, opis: BRACISLAV +.Vyobrazení v Pam. tab. XV. fig. 24.6. Svrchek jiné mince knížete Břetislava I., na něm ruka Páně

a opis: SCS.WENCEZLAVS.Vyobrazení v Pam. tab. XVIII. fig. 28.7. Svrehek mince knížete Vratislava II., na něm tvář Páně a

opis: WECEZNAAS. Nenalézá se ve sbírkách, podobá se ale mincitéhož knížete v Památkách tab. XIX. fig. 39., jest tedy unicum.

8. Svrchek mince knížete Břetislava II., poprsí s křížem a opisem: VCIČ-2I—ISVSIDVX.

Vyobrazení v Pam. tab. XXI. fig. 6.9. Zpodek jiné mince Břetislava II., dvě osoby držící uprostřed

kříž; nahoře a dole u kříže znaménka \Si co. Opis na jednéstraně: VIT, na druhé straně porušený. Podobá se zpodku předešlémince téhož knížete, vyobrazenému v Památkách tab, XXI. fig. 6.,nenalézá se v známých sbírkách, jest tedy opět unicum.

10. a 11. Tuto jest skok z 11. do 14. stol., svrchek i zpodekčeského groše krále Vácslava IV, krásná to mince, jen že maticesvrchku po kraji trochu otlučena jest. Na svrchku viděti českéholva a opis: * • •:■ gnWSt pttXQenStS, na zpodku korunu svato-Vácslavskou a opis dvojnásobný: MJřtttřSlflU« třrřtUS, — Dři g«t-tta J"řF ŮoetKit. Známo, že se Vácslav Lucemburský psával třetímkrálem téhož jména, kdežto se skutečný třetí Vácslav král jako nekorunovaný nepočítal.

1 2. Matice již velmi otřelá, podobající se asi husitskému haléři.13. Matice s velmi prohlubeným kolkem, jehož rytí teprv po

odstranění rezi snad se bude moci poznati. Takovým prohlubenýmkolkem razily se v 15. a 16. stol. někdy velmi tlusté mince.

14. Podobná matice, ale s kolkem méně prohlubeným, v němžjest vyryt svrchek mince krále Ludvíka Jagajlovce. Ukazuje pod korunou písmena E]jP.

15. Svrchek penízu cis. Rudolfa II. Velké korunované R a post ranách 16 . . . 03

H . . . P16. Svrchek penízu cis. Maliáše. Velké korunované M, po stra

nách 16 . . . 17 , a pod ním H. 0.17. Svťthek malého penízu za vlády direktorův raženého, na

něm koruna a opis: M0N. REGNI. BOHÉMI. 1619.18. Svrchek mince ku cti korunování Fridricha Falckého od

obcí Pražských ražené. V kolku jest vavřínový věnec a česká koruna na dvou palmových ratolestech. Vnitř nápis: FRID. REG. ET.ELIS. REG. B0H. ILLI 4. HUIC 7. NOV. ANO 1619 FELIC. C0R0-NATIS.

19. Zpodek tétéž mince s nápisem: S.P.Q. TRIURBIS PRAG.GRATITUD. AC HUMIL. DEV0TI. ERGO OFFERT.

20. Jiný zpodek tétéž mince, na němž ale písmo jest trochuvětší. Popis této mince podal V. Hanka v Čas. Čes. Mus. 1837 str.328 č. 24.

21. Zpodek mince Viléma a Rosenberka; ve čtverhranu heslo:

46 Lilerární repertorium.

DKUS FORTITUDO MEA ET LAUS MEA DOMINUS. Popis této mince od V. Hanky v Čas. Čes. Mus. 1837 str. 456 č. 8.

22. Zpodek jiné mince Viléma z Rosenberka, na něm Pern-šteinský zubr a opis: P0L1XENA Z PERNSSTEINA. Pops. od V. Hanky v Čas. Čes. Mus. 1837 str. 456 č. 9.

23. Svrchek mince Albr. z Waldšteina vojvody Fridlandského:vojvodskou korunou přikrytý štít, v něm Fridlandský orel s erbemWaldšteinským na prsou.

24. Zpodek tétéž mince s nápisem ve čtverhranu : RAITPFEN-NIG DEK FÜRSTLICH. CAMMER DES HERTZOGTHUMS FRIDLAND.

25. Svrchek mince Bohuslava Felixe Lobkovice z Hasišleina.Erb Lobkovický s opisem: BOHUSLA. FELIX H. V. HASSENSTEI.

26. Zpodek tétéž mince s nápisem ve čtverhranu: OBRISTERLANTRICH. KUNIKREICHS BEH.

27. Zpodek mince některého českého pána, představující erbHasenburský, s opisem: KATARINA V. HAZMBURK.

28. Svrchek mince Osvalda a Schbnfeldu, představující erbSchonfeldský, s opisem : OSWALD Z SSENFELDU.

29. Svrchek mince Hanibala & Waldšteina na Hostinné. Wald-šteinský erb, opis porouchaný: ... BAL ZWALDSSTEINA NA HO . ..

30. Svrchek mince některého pana Smiřického. Erb Smiřických,opis porouchaný: . . . A N HERR V. SJHKZICZ.

31. Svrchek některé mince Slikovské, velmi otřeny a porouchaný; na něm erb Slikovský, opis nečitelný.

32. V půli přelomená matice s erbem: ostrev, a nečitelnýmopisem ; snad Berkův z Dube.

33. Zpodek mince některého českého pána. Ve čtverhranu heslo: FIAT V0LVNTAS TVA.

34. Svrchek mince velmi setřený; pozorovati lze jakoby lvačeského, držícího mincířské kladivo. Též opis porušený: PREG . . •CH. HOR. KUTEN.

35. Svrchek mince, na níž velmi setřená hradba s cimbuříma opis: (C)ZEICH BRANNIHO. Tedy nějaká kontrolní známka v branách Pražských. 120

36. Matice, na níž viděti pouze B.37. Matice, na níž vyryt jakýsi košíček na květiny, po obou

stranách jeho písmena W . . . W.38. Matice s erbem a opisem zcela neznalým.39. Matice s neforemným vypuklým povrchem, který má ráz

fc známým zlatým mincím podobný, ježto se r. 1771 v Podmoklíchnade Mží v bronzové nádobě nalezly. Tato matice muže nám nenadále objasniti posud temný původ Podmokelských mincí, z nichžtéměř každý evropský numismatický kabinet několik kusu od knížete Karla Egona Fiirstenberka darem obdržel, a o kterých již tolikbylo sem tam hádáno.

40. Matice s dosti velkým prohlubeným kolkem, ale zcela otřelým a porušeným.

41—45. Pět matic ještě nerytých.Za tyto matice, které k nejzajímavějším starožitnostem náležejí,

jakými Museum v posledních letech obohaceno bylo, podal archaeol. sbor musejní ze své skrovné pokladničky nálezci přiměřenou odměnu.

P. konservatoř Beneš přinesl co dar pro Museum překrásný bronzový hrot od kopí, 8" 8'" dlouhý, 12 Vid. lotu těžký, s duti-nou k nasazení na dřevce. Byl u Maškovic v Litoměřicím spolu s bronzovými přílbami nalezen, o kterých v Památkách již dříve zmínka učiněna byla. Také se tam nalezlo několik bronzových se-ker čili mlatů, které se ale již do židovských rukou dostaly. Wad-zmíněný hrot jest největší a nejkrásnější, jaký se dosud do Musea dostal, podobá se velice bronzovým hrotům Jineckému a Duban-skému v skříni III. č. 19. a 23. Podobný, ale železný hrot v tétéž skříni pochází ze Želenic. Při onom hrotu byl též pěkný kamenný klín nalezen a od p. Beneše též Museu darován.

Z jiných darů předloženy byly: jakýsi bronzový klice podobný nástroj s dvěma závéškami pod hrdlem, které jako pohyblivé ručičky vypadají, ploský hořejší konec má podobu hlavy ethiopské s kroužky v uších. Vše má charakter barbarský, a bylo to od Ant. Žampacha u Nasevrk nalezeno, a od realisty Frant. Žemlicky darováno.

Železná ostruha z mnoha článkův se skládající asi ze 17. stol, nalezená v okolí Jílového, a darovaná od p. Ant. Růžičky, správce mlýna Vyšehradského.

Baňatá šedivá popelnice s přímým hrdlem, 7" 8" vysoká, jen na dně prorazená, s pupky na baňaté části, ostatně nepokreslená,

potom hliněná mistička; oboje nalezeno u Hlízová blíž Nových Dvorů a darováno od p. hraběte Jindř. Chotka.

Korbel z kameniny, s vypuklými a barvami vylíčenými figurkami apoštolů, u. 1630. Na cínovém víku písmena: J. K. R. Darován od p. Vojtěcha Masitý, mistra pokryvačského v Zbraslavi.

Citerami uepertorium.Kalendář jednoty sv.-Vítslíé na obyčejný rok po Kristovu

narození 1861. (Hvězdářské zprávy podal Fr. Karliňski, adjunkt při c. k. hvězdárně v Praze.) Ročník první. V Praze, str. XXXVIII a 90 v 8. S titulní rytinou na oceli, představující hlavní chrám sv. Víta.

Kalendář tento ustanovila jednota pro dostavení hl. ckrámtt u sv. Víta na hrade Pražském co organ svůj vydávati, jímž by všem vlastencům, kterým dostavění našeho hlavního chrámu na srdci leží, podávala zprávy o působení svém a o pracích k dosa-žení svatého úkolu svého podniknutých. Kromě toho má obsaho-vati pojednání historická i archaeologická, ano i básnické útvory k chrámu našemu se vztahující, tak že se pro všechno, co se na-šeho hlavního chrámu jak v minulosti tak budoucnosti týče, někdy úplným archivem státi má. Tento první ročník ovšem skromně vy-stupuje, neboť musel za velmi krátký čas, od 15. října do konce listopadu min. roku sestaven a vytištěn býti. Že to předce možná bylo, za to máme děkovati horlivému snažení důst. kanovníka dra. Karla Frant. Průchy a spolupůsobení důst. kanovníka Vácslava Štulce. Kalendáře Svatovítské budou tedy trvalou cenu míti, a či-stý výnos připadne stavebnímu fondu, který na ně náklad povede.

Kromě dojímavého předslova (z pera kan. Průchy), vlastního kalendáře a obyčejných kalendářských přídavků, obsahuje tento první ročník následující články:

1) Schematismus biskupův a církevních úřadů v král. českém.2) Seznam údův jednoty pro dostavění hl. ehr. sv. V.3) Pražský hlavní chrám Páně od K. V. Zapa (výtah z po

jednání v III. díle Památek str. 1.)4) Zápisky jednoty Svato-Vítské.a) Vyzvání k zřízení jednoty k dostavění metropolitního chrá

mu Páně, od 13. září 1857.b) Stanovy jednoty.c) Protokol v ustavující valné schůzce údův jednoty učiněný

22. května 1859 na radnici Staroměstské.d) Reč předsedy próz. výboru p. Frant. hraběte z Thun-Ho-

henšteina.e) Výtah z protokolu sezení ředitelstva jednoty dne 24. května

1859.f) List pastýřský J. Em. kardinála-arcibiskupa Pražského od

16. září 1860.g) Řeč předsedy jednoty, hr. Frant. Thuna při druhém val

ném shromáždění dne 2. října 1860 na Staroměstské radnici.h) Slovo prof. K. Vlád. Zapa v témže shromáždění.i) Přehled účtův od prvního valného shromáždění 22. května

1859 až do 2. října 1860, od pokladníka jednoty p. Edv. Plesch-nera z Eichstedtu.

j) Prosba ředitelstva jednoty k nejdůstojnějším pp. biskupům českým od 1. listop. 1860.

k) Prosba ředitelstva k duchovenstvu Pražské arcidiécese.1) Protokol valné schůzky jednoty 2. října 1860.5) Pražský dóm, báseň od Bolesl. Jablonského.Konečně podotknouti sluší, že se jednota zároveň o německé

vydání téhož kalendáře postarala, kterýž spolu s naším českým vyšel pod tit.: Kalender des Prager Dombau- Vereins. Radostný pocit naplňuje duši naši, když pozorujeme, jaké účastenství se v národu našem pro toto národní, posvátné dílo jeví. Podle výtahu z účtu měla jednota dne 30. září 1860 již 10.673 zl. 24 kr. r. č. v pokladnici, a to nejvíce z příspěvk&v údův jednoty. Od těch dob, tedy za pět měsícův zdvojnásobila se již tato suma, na vzdor zlým časům nynějším, a obnáší již přes 20.000 zl-, mezi nimiž jest také do 3400 zl. samými krejcárky po kostelích v arcidiécesi Pražské po sv. Vácslavu následkem pastýřského listu J. Em. kardinála-arcibiskupa nasbíraných. Viděti, že při tom požehnání Boží. Doufáme ostatně, že se v letošním běhu podniknou opravy v základech

Literární repertorium.

a na zadních pilířích chrámu ovšem nákladem kostelního fondu, iak mile smlouva se stavitelem Krannerem, který ve valné schůzce 2. října 1860 za stavitele chrámu zvolen byl, uzavřena bude. Z..

Starožitnosti a Památky země ťeské. Nákresy od J. Hellicha a V. Kandlera. Popisuje F. Mihovec. Svazek II. ses. 3 . V Praze a ve Vídni . Kober a Markgraf. St r. 37 — 58 v ležatém 4.Obrazy: Hrádek Křivoklát s přední a zadní strany od V. Kan

dlera, pak socha sv. Jiří na hradě Pražském od Hellicha, jsou naskrze krásně vyvedeny; první dva jsou sice co do situace nové,ale mají cenu jenom co obrazy krajinné, kdežto právě Křivoklátposkytuje stavitelských podrobností v archaeologickém ohledu velezajímavých, jež také p. Mikovec v textu slušně oceňuje a mnohé stránky jejich dobře i obratná vyučuje. Také historii hradu novými podrobnostmi obohatil. Popis Svato-Jiřské sochy jest velmi důkladný,a dostává se vněm i „Památkám" lecjaká výtka. Z.

Schriften der Itist. Statist. Sektion der k. k. mähr. schl. Gesellschaft des Ackerbaues etc. redig, v. Christian d'Elvert. XIII. Band. Beitrage zur Geschichte der kjinig-l. Städte Mährens insbesondere der I». Landeshauptstadt Brii i iu. Von Christ . d 'Elvert . I. Band. Brunn 1860. Str. 597 v 8., s rejstříkem a lithogr. obrázkem Špilberka, jak před 160 lety vypadal.

Opět kniha velikého objemu, jakých p. d'Elvert po několiklet již hezké množství tisknouti dal. Skládá se dílem ze spracova-ných článků, ještě více ale z pouhých materiálu. Uznávajíce velikou pilnost p. spis. musíme se obmeziti na pouhý přehled hlavních část í . VI. oddílu: „K otázce obecní" jsou pojednání: Jakýbyl počátek a vznik Brna až do nynějšího stavu; —jak by se správa města a předměstí soustřediti měla; — o obecním jmění Brněnském.— V II. odděl. : Spilberk co sídlo knížat, co pevnost a cotrestní ústav ; — Francouzi v Brně. — V III. odděl. : Příspěvky k historii Brna v novějším a nejnovějším čase. Písemní prameny, seznamy domu, plány a obrazy. Pevnostní stavby a grunty. Vznika zdar městských obcí; — měšťané; — měšťanské právo, měst. slib,měst. povinnosti; — statky měšťanův do desk vložené, panské domy ; — vojenství v Brně ; — měšťanské ozbroj, sbory v Brně ; —-městská rada, brněnské měst. právo; — obecní věci, nabývání stat-kftv, dluhy, přirážky, stavovské právo.— Přílohy: mýtní knihaBrněnská z r. 1546, — instruk'ce král. rychtářům v Moravě od Leopolda I. daná. — Přílišná úplnost velice této knize škodí, mohlabýti o polovici tenší, a sotva by jí ceny ubylo. Z.

Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften durch P. Gregor Wolný Dr. II. Ab-theilung. Brünner Diöcese. III. Band. Brunn 1860. Selbstverlag. Str. 508 v 8.

Již šestá to kniha od pěti let, co vys. zasloužilý topograf mo-ravský loto své nové místopisné dílo vydává — zajisté vzácný to úkaz spisovatelské vytrvalosti a pilnosti, považujeme-li, jakou práci vůbec každé snášení a sestavování historického materiálu stojí. Je-ště třemi knihami bude prý celé dílo ukončeno, které jak dějepisci tak archaeologovi takořka celou bibliotéku vynahraditi může, a do nej-menších podrobností všeho poskytuje, co komu kdy v tom obora hledati nutno. V tomto nejnovějším dílu, kterýž větším dílem farní osady v česko-moravském pohoří zahrnuje, sešly se poměrně mnohé v archaeologickém i stavitelském ohledu velezajímavé znamenitosti. Jest tu totiž popis dekanátův Jihlavského, Velko-Meziřícského, Telc-ského, Třebického, Méřínského, Jaroméřického, Dačického, Jemnického, Náméstského, Zeletavského, Víškovského a Slavkovského. Ze starších staveb nalézá tu zpytatel zprávy o farním chrámě sv. Jakuba ze 16. stol., o minoritském chrámě P. Marie z konce 13. stol., a o býv. dominikánském chrámě sv. Kříže s portálem ze 13. stol. ve-směs v Jihlavě; — o farním chrámu ve Vel. Meziříčí z 15. stol., o farn ím ch rámu v Budišově z 13 . a 15 . s t o l . , o fa rn ím chrámu v Telči z 15. stol., (loď dvěma pilíři na dvé rozdělená), o kostele P. Marie z 15. stol. tamže, o slavné románské basilice sv. Prokopa v Třebíči, při které nyní vlastní farář ustanoven jest, a o fa rním kostele sv. Martina tamže, o farním, původně proboštském kostele T Měříně s pěkným románským portálem z 13. stol., o farním ko-stele v Babicích z 13. a 15. stol., o farním kostele v Dalešicích,

dílem z 15. stol., při kterém panenský klášter Magdalenitek bývalo kulaté kapli sv. Vácslava v Štěpkově s polookrouhlou apsidou, okostele sv. Jana Křtitele v Bíkově u Dačic z 15. stol., o farnímkostele v Českém Rudolci z 15., stol., o farním kostele v Cickra -jově z 15. stol. , o farním kostele v Slavonicích ze 16. stol., okostele Božího Těla u Slavonic z 15. stol., o farním chrámu v Jemnic i z 15 . a 16 . s t o l . , o k ost e le sv . Jakuba v Pod olí u Jemnicez 15. stol., s prastarou kulatou věží, o farním kostele ve VelkéByteši z 15. stol. někdy hradbou a příkopem obklíčeném, o farním kostele v Hartvikovicích a lokálním v Březníka z 15. stol., ofarním chrámu ve Víškově původně z 15. stol., a o farním pův.klášterním kostele v Pustoměři ze 16. stol. — Ze staveb novějšíhoslohu vynikají tu: bývalý Jesuitský kostel v Jihlavě ze 17. stol., farníkostel v Batelové z r. 1755, v Brtnici z r. 1763, bývalý jesuitskýz r. 1655 a sv. Jana Nepomuckého v Telči z r. 1728, farní kostelv Jaroměřicích z r. 1738, v Moravských Budějovicích ze 17. stol.,při němž stoj í stará umrlčí kaple podoby okrouhlé (carnarium),farní kostel v Dačicích z r. 1775 s věží z r. 1586, františkánskýkostel v Dačicích z r. 1660, farní kostel v Kdoušově z r. 1753,vRančířově z r. 1765, v Náměští z r. 1639, klášterní chrám praemon-strátský v Nové Říši z r. 1676, farní chrám v Slavkově z r. 1786,v Pozořicích z r. 1724 a v Starém Rousinově z r. 1718. Z.

Urkundliche Beiträge zur Geschichte Böhmens und seiner Nachbarländer im Zeitalter Georgs von Poděbrad (1450 —1471). Gesammelt und herausge-geben von Franz Palacký. Wien 1860. Str. XVI. a 665 v 8.

Sbírka tato, vydaná nákladem c. k. akademie nauk ve Vídni cosvazek 20. Fontes rerum Austriacarum, obsahuje hojný a veledůležitý diplomatický materiál k dějinám českým za Jiřího Poděbradského, který sobě slavný dějepisec český během 36 let dle příležitosti nashromáždil, předně za účelem svých dějin českých. Podává jej nyní také kruhu jiných zpytatelů k užití, ve spůsobč rozličné, tu v úplném přepisu, tu toliko ve výtahu, širším nebo skrovnějš ím, jak se kdy právě jemu hodi lo toho neb onoho zř í d laužiti hojněji nebo zběžněji k svému úkolu, pokud ovšem na vydánítoto nemyslil. Zvláštního povšimnutí zasluhují při tom hojné výňatky ze Scultetových letopisů Zhořeleckých (Annales Gorlicenses),díla rukopisného, učenému světu dotud docela neznámého, jehož objevení slavnému dějepisci našemu nejvíce učinilo možným živé, někdy téměř dramatické vylíčení poslednější doby krále Jiřího, kterádotud právě nejvíce zůstávala zahalena temnem hustým. Ve sbírcetéto obsaženy jsou toliko písemnosti latinské a německé; vydání českých v témž díle nebylo Palackému možné, protože se v zahranič-ných takovýchto vydáních žádává obyčejně připojení německéhopřekladu. Že ve zhotovování takového učenec náš uvázati se nechtěl,schvalujeme dokonce, protože překlady takové i mistrnou rukou(které k tomu věru škoda!) vyvedené, pravému zpytateli předcezcela nepostačí, zhotovené pak ledajaks a od kohokoli jen zmatkya omyly plodili musí. Tím žádoucnější jest pro nás pokračovánív Archivu Českém, kdež by česky psané památky diplomatiky české ze s lavného času onoho konečně mís ta naš ly. J es t l i zř í d laz důchodů zemských, kterými před r. 1848 vydání prvních 4 dílůArchivu ppůsobeno bylo, od té doby přeschla, snad by se zase veblízké budoucnosti i hojněji otevříti dala. T.

CTapociaBHHCKOro 6acH0d0BÍH HJH Mneo.iorin cocia-3. 0. F-Mt. Očerk staroslavjanskoho basnoslovja ili

mithologii sostavlen Jakobom Fedorovičom Hoiovackym. Ve Lvově1860. Str. 105 v 12.Věru co tu posud máme celých knih i menších pojednání o

slovanském bájesloví, žádná nemohla nás posud v té míře upoko-jiti , abychom si poněkud jen určitější pojem o tom učiniti mohli, čemu naši pohanští předkové v oboru vyššího duševního života vě-řili. Co tu materiálu posud sneseno, kriticky i nekriticky probráno, ano j i ž i v celé kalendáře sestaveno — ale nebylo světla v tomto pravém chaose. Tu se uchopil znamenitý učenec a národovec ru -ský, prof. Holovacký, předmětu toho, probral jej s myslí vytříbenou, nepředpojatou — a hle, sestavil nám knížtičku sice malou, ale tak jasnou a přehlednou, že komu na tom záleží, aby se seznámil s já-drem bájesloví národu našeho, se starou slovanskou bohoslužbou, se zařízením a duchem náboženských ústavů a zvyků, na této kníž-

Památka Vácslava Vaceslaviče Hanky. — Památka dra. Josefa Chytila. — Doplňky.

tičce prozatím dosti míti může, nebot v ní se všeho dočte ve stručnosti sice ale v obraze jasném a dojemném, nebof p. spis. stojena výši včdy, maje rozhled svobodný a široký, věděl podstatné odnepodstatného odděliti, přeludů novověké fantasie se vystříhati atak nejlépe k pravdivosti líčeného předmětu se přiblížiti. Některépoklesky, jako odvolávání se na domnělou modlu Cernoboha v Bam-berce, na pochybné nápisy na kamenech Aquilejských „BělinoApollino" a p. nemohou, jako nepodstatné, býti na ujmu spisku,který jakkoliv malý důležité místo v literatuře slovanské zaujímá.____________________________________ Z.

Památka Vácslava Vaceslaviče Hanky.Veškeré vlasti, kde pravá srdce slovanská bijí, zatruchlily ža

lost í , když se rozešla smutná vest , že náš Hanka 12. ledna 1861o 6. hodině večír v Pánu skonal, že vážený stařec, který také stálokolo kolébky naší z tvrdého spánku těžce se probuzující národnosti, klesl ve hrob — předčasný, utýrán nájezdy závistníkův, kterým v nevděk ono dítko, naše národnost, v bujuého mládencevzrostlo, cizí vodítka přetrhalo a o vlastní síle samo životem se brátise chystá. Důležité a veliké zásluhy Hankovy jsou celému Slovanstvuvíce méně známy, sebe vřelejší chvalořeči naše sotva by rozmnožily slávu jeho, ale jednu stránku jejich nelze nám nepřipomínati avděčným srdcem neuznávati, to jest zvěčnělého zásluhy o zdar i pokroknašich snah historických i archaeologických. Nejen jazyk slovanský, jejž proslavil a šfastnou náhodou nálezem neocenitelného pokladu obohatil, i naše historické památky všeho druhu měly v Han-kovi vroucího přítele a pěstitele, on je horlivé sbíral, rovnal, k budoucímu užitku uschovával a střehl. Dav tisknouti mnohé památkyjazyka českého učinil tím i mnohé historické prameny přístupnějšími a v širších kruzích je oznámil. Připomínáme zde kromě mnoha legend a historických zpěvů jmenovitě dvoje vydání Dalimilovykroniky (1849 a 1851). Dobrý byl svého času text k dějinám českým v obrazích od něho sestavený a s menšími obrázky r. 1850podruhé vydaný. Také přeložil Rhiisovu krátkou historii slovanských národu (1818). Nejsa tvůrčím duchem přihlížel vždy k praktickým potřebám našich vlastenských zájmů. I naše „Památky"byly od něho nejednán popisem a překladem obohaceny, kterýžhistorické i archaeologickó vědě jest vítanou pomůckou. Co kustosvzácné a bohaté sbírky českých a cizích mincí našeho Musea měl příležitost seznámiti se s numismatikou důkladně, a platil u přátel tétovědy za dobrého znatele a ochotného podporovatele. Neméně bylajeho ochotnost a úslužnost ku každému, kdo jeho literární pomocipotřeboval, v pravém smyslu slova toho příkladná. Popsání mincíknížat českých, v našich „Památkách" počaté, jen až do Vladislava I.dovedl, nedočkav se ukončení celku. Doufáme však, že se námpodaří, získati přátel numismatiky české, abychom jich pomocí spislen dokončiti mohli. Ale dlouho nám bude nejen v tom ale i vemnohem jiném ohledu scházeti pomoc Hankova, nezapomenemeslužeb i zásluh jeho, a památka jeho zůstane nám vždy vážená adrahá. Z.

Památka dra. Josefa Chytila,zemského archiváře moravského.

Druhou trpkou ztrátu utrpěla naše domácí věda předčasnou smrtí jednoho z nejpilnějších a nejsvědomitějších pěstitelů histori-ckých památek na Moravě, dra. Josefa Chytila, zemského archiváře moravského. Umřel v 49. roce věku svého dne 10. února v Brně po dlouhé těžké nemoci, padna co obět pří lišného namáhání ve službě vlasti a národu. Narodil se v den sv. apoštolův slovanských, í). března 1812 v Kojetíně, študoval v Kroméžíři a v Brně, a po odbytých filosofických studiích vstoupil do řehole sv. Augustina v kláštere Starobrněnském. Však po třech letech nesloživ slibův řeholních vystoupil zas a přijal r. 1836 službu u zemských stavů moravských. Jsa již přednáškami Řehoře Volného, někdejšího uči-tele dějepisu na filosofickém učilišti v Brně, láskou k vlastenskému

dějezpytu nadchnut, přidržel se stavovského archiváře Antonín» Bočka, kterýž mu hlubiny archivářského zpytování odhalil a se správou archivů jej seznámil. CA. uchopil se té příležitosti s celou duší a s takovým prospěchem, že v něm Boček našel nejlepšího a nej-horlivějšího spolupracovníka. Po náhlé smrti Bočkově 13. ledna 1847 svěřili stavové Chytilovi prozatímně archiv svůj, a r. 1855 učinili jej svým skutečným archivářem, ač se o to místo dr. Dudík úsilně ucházel. Co archivář byl Ch. vlastním nosičem a hlavní pod-porou vší archivářské činnosti v Moravě, která, jak známo, Čechy v tom ohledu za posledních let tak znamenitě předešla. Uloženo mu pokračovati po Bočkovi u vydávání moravského diplomatáře, i vyšly jeho péčí pátý, šestý a sedmý díl. V pátém dílu podal též rejstříky ke čtyřem prvním dílům od Bočka vydaným. Druhé dů -ležité dílo jeho největším vynasnažením vyšlé jsou staré zemské de-sky Brněnské a Olomoucké, při jichžto skvostném vydání se vedle něho také p. K. Demuth, direktor desk zemských, a rytíř P. Chlu-mecký účastnili. Kromě toho podnikl největší práci při založení, zařízení a působení moravského zemského archivu, ústavu, po kterém v Cechách posud tesklivě vzdycháme. Všem těmto úlohám věnoval se Ch. s takovou horlivostí, takovou neunaveností a občtivosti, že bychom si byli přáli, kdyby toho nebyl činil, nebol tím, že sobě žádného pokoje nepřál, že jako pracovitá včela materiál k dějinám vlastenským sbíral, rovnal, přístupným činil, uškodil svému zdraví tak, že již v posledních letech s velkou neduživostí zápasiti musel. Loňského roku upadl v nebezpečnou nemoc, v které mu ani ná-vštěva lázní nepomohla. Navrátiv se sklesl v si lách úplně, a ne-bylo více pomoci. Vlast v něm oplakává věrného syna, věda ne-unavitelného, horlivého služebníka. Tiché bylo živobytí jeho, ale usilovné, a výsledky jeho znamenité. Vděčnou slzu jeho památce!

Doplňky k památkám města Humpolce.K „doplňkům ku Památkám města Humpolce", v tomto díle Pam.

podaným, podáváme ještě toto :Po smrti Jindřicha s Dubě a na Humpolci (f 26. března 1416)

král Vácslav téhož ještě roku ve čtvrtek po Zvěstování P. Marie dal zboží Humpolecké panu Vácslavovi z Dubě, jinak s Leštna, proti čemuž ale Jan z Jenšteina a ze Skal položiv odpor jménem man-želky své, Anešky z Humpolce, dědičky neodbyté, uhájil její právo na hrad a městečko Humpolec. *) Brzo ale prodal p. Jan z Jen-šteina a ze Skal hrad a městečko se vším příslušenstvím Arnoštovi z Leskovce, kterýž skutečně již r. 1428 na Humpolci sídlel. 2) Ještě r. 1439 píše se pan Arnošt „z Humpolce", 3) avšak brzo opět dostal se hrad a městečko do rukou Markétě, vdově po Jindři -chovi z Dube a z Humpolce, načež po jej í smrti r . 1453 oboje spadlo na krále.4) Avšak již příštího roku (1454) byl v držení Humpolce Arnošt z Leskovce, výše dotčeného Arnošta z Leskovce syn a nejvyšší písař zemský *) . Po něm asi hned následoval Jan z Leskovce (snad jeho syn), a ten měl za nástupce svého synajlrno-šta z Leskovce, kterýž Humpolecké zboží zůstavil svým synům Jetři~ chovi, Bohuslavovi a Vlachyni, a tito tří bratří vydali Humpoleckým obyvatelům v ú terý před nasto lováním sv. Pet ra r . 1483 li st 6) , v,němž doslovně praví: „Jakož urození páni, p. Jan z Leskovce a Arnošt, syn jeho odtudž z Leskovce, pan otec náš, předkové naši, obnovili jsou list měšťanům Humpoleckým, kterýž jim byl dán od pp. Dubských na odúmrt a na ta jich práva: též i my, J., B. a V., bratří z L., znamenavše, že skrze moly a neopatrné schování ten list jim zkažen jest, známo činíme.. ."

Na prosbu p. Bohuslava z Leskovce a jeho dvou bratří v pond ěl í na d en sv . Ma těj e t éh ož rok u 14 83 vyd a l k rá l Vlad i s lavv Praze list 7), jímžto potvrzuje Humpoleckým obyvatelům dva jarmarky, jeden na den sv. Fi lipa a Jakuba a d ruhý na den povýšení sv. Kříže, jimižto obdařeni byli od císaře Sigmunda, ale listod něho „oni někde v časy válečné a nebezpečné potratili jsou".____________ J. Solař.

*) Arch. Česk. III. 488. J ) Tamže III. 500, 560. 3 ) Tamže II . 66 . ♦ ) Tamže III. 554 . ' ) Tamže III . 360 . «) a 7 ) Pů vodní listy v městském archivu.

T i s k J a r o s l a v a P o s p í š i l a .

časopis Musea království českého pro dějepis hlavně česky.Vydání archaeologickeho sboru Musea království Českého nákladem Matice České.


Ročník VIII. Dílu IV. odděleni 2., sešit 2. Rok 1861.

Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském.Dle prvotních zřídel, z části posud neužitých

sepsal V. Vladivoj Tomek.

I.

Stavba Svatovácslavská.Kostel sv. Víta vzal první svůj počátek od nejstaršího

ze svatých dědiců země České, svatého Vácslava. Když ve hrade Pražském již za jeho předchůdců na knížecím stolci českém dva kostely stávaly, jeden panny Marie, dle starého podání založený od prvního křesťanského knížete Bořivoje, druhý sv. Jiří od Vratislava I., uzavřel syn to-hoto, svatý Vácslav, třetí chrám tamže vystaviti, jejž vě-noval svatému Vítu. Bylť dle pověsti od německého krále (Jindřicha I.) obdržel ruku tohoto svatého darem, a toť za-vdalo mu k tomu příčinu. Jak vypravuje Gumpold, starý životopisec sv. Vácslava, vyprosil sobě k tomu předsevzetí obzvláštní povolení od Řezenského biskupa Tutona, k jehož dioecezí tehdáž náležely Cechy; a stavba s velkou horli-vostí vedená šla rychle před se, tak že jíž za života Vác-slavova dospěla k dokonání i samého vyozdobení chrámu (ad perfecti ornatus extremam manum perducitur), a biskup Tuto, pozván do Prahy od knížete, mohl kostel vysvětiti.

Poněvadž biskup Tuto déle nežil než do roku 932, ve kterém již jmenuje se nástupce jeho Isengrim, lze stavbu tuto klásti s největší podobností do let 930—931. Kosmas sice vypravuje, že nebyla skončena za života Vácslavova, a že se proto vysvěcení stalo teprv za jeho nástupce Bo-leslava I. biskupem Řezenským Michalem. Myslíme však, že jest se držeti Gumpolda, co staršího zřídla, protože se nepodobá, aby stavba tohoto, jak uvidíme, jen malého ko-stela, když se předce za živobytí Tutona, tedy před r. 932, započala, byla trvala až do času biskupa Michala, který teprv devět let po smrti Vácslavově, totiž r. 944 nastoupil

v biskupství. Snad Kosmas jiný nějaký skutek vykonaný biskupem Michalem, který se ku kostelu sv. Víta vztahoval, pomátl s prvotním posvěcením chrámu, zvláště poněvadž i nejstarší nejspíš souvěká legenda slovanská o sv. Vác-slavu vypravuje o kostelu naprosto, že od tohoto byl vy-staven.

Ačkoli bylo mínění svatého Vácslava, vykonati stavbu větší, než byly české chrámy před ním, byl předce i jeho kostel již dle ponětí 11. věku stavení ne právě veliké (non adeo mag-na). Kosmas, který jej musil ještě viděti co 151etý chlapec, tak o tom mluví, a vypisuje nám onen kostel co stavení okrouhlé,. napodobené, jak on praví, dle kostela Římského (ad similitudinem Romanae ecclesiae rotundám). Dle Gumpolda byl vystaven vzácným řemeslným uměním (nobili operum artificio constructa); skvěl prý se divným leskem kovů (miroque metallorum fulgore decorata exornatur). Byl v něm veliký oltář svatého Víta, ovšem hned od počátku kostela; a mimo něj připomíná již slo-vanská legenda jiný svatých dvanácti apoštolů. Po pravé ruce od tohoto druhého oltáře býval hrob svatého Vác-slava, jehož tělo bratr jeho Boleslav I. z lítosti pro bratro-vraždu na něm spáchanou, tři léta po krvavém tom skutku (tedy r. 938 nebo 939) ze Staré Boleslavi tam dal přenésti.

Asi o sto let později bylo tělo druhého velikého pa-trona země české, svatého biskupa Vojtěcha, vítězným knížetem Břetislavem 1. z Polska přineseno do Prahy (1039). V kostele sv. Víta nemusilo býti přiměřeného místa pro hrob jemu. Protož přistaven k němu, a sice tak jako ve vchodní síni jeho (quasi in porticu ejusdem) druhý koste-líček (ecclesiola) a v prostředu jeho, v místě velmi úzkém, jak Kosmas praví, vyzdvižen hrob sv. Vojtěcha.

7

Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském.

II. Stavba Spytihněva II.

Již prvnímu nástupci Břetislava L, synu jeho Spyti-hněvovi II., viděl se starý kostel od sv. Vácslava vysta-vený i s přístavkem kostelíčka sv. Vojtěcha býti příliš malý a k potřebě nedostatečný. Poznav, jak Kosmas vypravuje, roku 1060 v den zasvěcený sv. Vácslavu, že kostel nestačí pro shon lidu v takových případnostech, uzavřel oba starší vedle sebe vystavené kostely dáti strhnouti a ke cti obou dvou dědiců zemských nový velký kostel vystaviti. Ihned vyznačeno místo pro nový kostel r o z s á h l ý m kruhem (per longum gyrum) a stavba pilně vedena.

Kníže Spytihněv nedočkal se jejího dokončení; umřelf již na počátku roku prvního potom (1061, 28. led.). Ale i za bratra jeho Vratislava II. musila stavba rychle cho-diti ku předu, a lze za to míti, že byla dokonána ještě před rokem 1067, protože biskup Šebíř, který 9. prosince toho roku zemřel, již předsevzal malou proměnu ve stavbě prvotní, totiž porozšíření kaple Svatovácslavské v ní. Nové stavení dostalo názvu kostela svatých Vita, Vácslava a Vojtěcha (monasterium S. Viti, Venceslai atque Adalberti), poněvadž těla neb ostatky všech tří mučenníků v něm od-počívaly.

Již v 31. roce po vsazení základního kamene vyhořel kostel Spytihněva II. ohněm snad nahodile povstalým (1091, 17. dub.), v krátce před smrtí Vratislavovou (f 1092, 14. led.). Musílť, snad vyjmouc jen základní zdi, nově býti staven, a obnovení jeho potřebovalo kolika let. K rozkazu knížete Břetislava II. vysvěcen jest roku 1094, když stavba ještě nebyla dokonána, prvé toliko velký oltář svatého Víta, biskupem Pražským Kosmou; vysvěcení pak kostela sa-mého stalo se teprve o dvě léta později (1096). Prvotní stavební rozvrh kostela, jak se zdá, nebyl podstatně změ-něn při této nové stavbě. Dle jisté zprávy Kosmovy k roku 1124 CScript. rer. Bohem. I. 268) stála k. p. sakristie v kostele nově vystaveném na témž místě, jako před ohněm, totiž jako již za času biskupa Šebíře, a tak musí se ne-pochybně rozuměli též o Svatovácslavské kapli tamže při-pomínané, rozšířené Šebířem, jakož i o kryptě svatých Kosmy a Damiana (p. 162), ve které tělo Hnězdenského arcibiskupa Radima (Gaudentia) chováno bylo již před ohněm, jmenovitě totiž r. 1074, a tak též i po ohni až ještě ve 14. století.

Roku 1142 zapálil se kostel opět při obležení Prahy od protivníků knížete Vladislava II. Zdá se však, že přitom spuštění nebylo tak úplné, jako při starším ohni před 51 lety; nebof přišlo k opětnému vysvěcení kostela již asi po půldruhém létě (1143, 30. září).

Jaká byla stavba Spytihněvova co do pevnosti a ozdob-nosti, o tom máme jen málo zpráv. Prvotně byla krytba kostela asi ze dřeva. Teprv k roku 1276 vypravuje se (Cosmae Contin. 419), že dal biskup Jan III. kostel krýti

kamennými (t. j. nepochybně břidličnými) taškami díla pě-kného a trvanlivého (cooperuit ecclesiam pulchri et dura-bilis operis lapideis tegulis). — O skleněných oknech v ko-stele mluví se roku 1264 (Cosmae Cont. 406). Biskup pak Jan III. dal roku 1276 udělati dvě okna veliká, díla zvláště umělého a skvostného, na nichž byly skleněné malby o předmětech ze starého a nového zákona (Cosmae Cont. 419).

Z okolnosti, že kníže Spytihněv při založení nového kostela svatých Víta, Vácslava a Vojtěcha dal starší Svato-vácslavský kostel sv. Víta zbořiti, vyplývá s velkou jistotou, že tento nejstarší kostel stával tu, kde novější stavení Spy-tihněvovo. To však nebylo na místě, kde stojí nynější me-tropolitánský kostel sv. Víta, než v obezděném místě nyněj-ším, kteréž jesí jako předdvoří před ním, na kterém by se bylo mělo vykonati další dostavení nového kostela Karla IV. Že byl základní kámen k nové stavbě Karlově položen vně staršího kostela, vypravuje očitý svědek Beneš z Waitmile výslovně (Script, rer. Boh. II. 286); shledáme však dále, že oba kostelové postáli delší čas vedle sebe, tak že teprv, když kůr nového kostela, to jest právě nyní hotová část jeho i s kaplí sv. Vácslava, vyjmouc sklepení nad ním, které se teprv později stavělo, dokonán byl, některá část staršího kostela, totiž nejbližší vedle, za příčinou pokračo-vání ve slavbě stržena jest, ješto část ostatní ještě déle zůstala státi, a to, jak ještě doleji ukážeme, právě v pro-stranství před kostelem na západní straně od něho.

Mylné jest, když se ze slov Kosmových, „per longum gyrum" při vyznačení místa k nové stavbě Spytihněva II. uzavírá, že tento kostel jeho byl stavbou okrouhlou tak jako starší od sv. Vácslava vystavený. Neb gyrus nezna-mená kruh, nýbrž právě jen objem čili okruh. Tak praví k. p. Kosmas na jiném místě (p. 130), že kníže Břetislav I. přestavil zdi hradu Pražského „per gyrum", kdež gyrus patrně nemůže se přeložiti kruh, protože hrad není okrouhlý, nýbrž podlouhlý.

Na stavbu okrouhlou nelze již proto mysliti, že stavby toho druhu za onoho času u nás vůbec objevovaly se jen v malých rozměrech. Kostel Spytihněvův ale byl velký, jak praví Kosmas výslovně, a jak souditi lze z okolnosti té, že se uvnitř kostela tohoto, tak jak byl ve 14. století, dá vypočísti neméně než 47 rozličných oltářů. Podobá se tedy mnohem více ku pravdě, že to byla, tak jako všecky jiné větší kostely v Cechách toho času, k. p. hned nejblíž vedle kostel sv. Jiří na hradě Pražském, románská basilika. S tím se dají všecky stávající zprávy o jednotlivých částech to-hoto kostela nejpřirozeněji srovnati.

Co velký oltář (altare summum) v kostele vystaveném od Spytihněva jmenuje se, tak jako ve starším stavení Svatovácslavském, oltář sv. Víta. Zejména připomíná se již roku 1094, později pak zhusta, a sic zvláště při koruno-váních krále Vácslava II. (1297), druhé manželky jeho Alžběty (1303), krále Jana (1311) a krále Karla IV. (1347), ježto se u něho konala. Že tento oltář stál na vý-

Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském. 51

chodní straně kostela, tedy nejblíž nynějšího kostela no-vějšího, za to lze míti bez rozpaků dle obecného tehdáž obyčeje. Před hlavním oltářem bylo ovšem presbyterium čili kůr, o němž se rovněž nacházejí zmínky již u Kosmy a jeho tak zvaných pokračovatelů (ku př. p. 147. 382.)

Krom hlavního kůru připomíná se však roku 1245 (Cosmae Cont. 412) také druhý kůr svaté panny Marie (chorus S. Mariae), a v něm oltář nejsvětější panny, roku 1257 (tamže 390). Soudíc dle položení dvou kůrů sv. Víta a panny Marie v potomním kostele Karla IV., bylo pres-byterium kostela Spytihněva II. nejspíš tak jako v novějším rozděleno na dvě oddělení, z nichž jedno, bližší velkého oltáře, bylo hlavním kůrem, druhé vzdálenější od oltáře panny Marie stojícího uprostřed presbyteria kůrem Mari-ánským. V tom soudu stvrzujeme se tím, že druhdy také zase mluví se jen o kůru kostelním, kdež pak rozumějí se oba tyto kůry dohromady, jakožto vedle sebe se na-cházející. Tak ku p. mluví listina od r. 1194 (v Erbenových Regcstech p. 188) o shromáždění kanovníků „in medio chod S. Venceslai", kdež ne snad aby se rozuměl nějaký zvláštní kůr sv. Vácslava, protože hrob téhož svatého i s ol-tářem při něm dle všech zmínek o tom stával v kapli, ne v kůru; než rozumí se kůr kapitolního kostela vůbec.

Bylo-li presbyterium kostela Spytihněva II. rozděleno na dva kůry s dvojími lavicemi (totiž asi jedněmi pro ka-novníky, druhými pro nižší duchovenstvo), mezi kterýmiž uprostřed prostranství bylo místa dost pro oltář panny Marie, předpokládá to již délku kostela, jakáž se s okrouhlou stavbou nesnáší.

Jiné pomoci ku představení sobě podoby kostela po-skytuje nám zmínka o dvou kryptách v něm, jedné sv. Martina a druhé sv. Kosmy a Damiana. Obě jmenuje již Kosmas (f 1125). V kryptě sv. Martina byl dle něho roku 1124 pohřben kníže Bořivoj II. (p. 268); v oné svatých Kosmy a Damiana odpočívalo tělo Radima čili Gaudentia, arcibiskupa Hnězdenského, bratra sv. Vojtěcha. Kosmas nám vypravuje, jak tu roku 1074 co žák říkával žalmy (p. 162). Při vpadnutí Brandenburčíků do kostela sv. Víta v roce 1279 mluví se o této kryptě jakožto o místě za-vřitém (Cosmae Cont. 440), a u Beneše z Waitmile (p. 422) dovídáme se, že v ní bylo pochováno také několik biskupů Pražských; dle Radima v ní pochovaného nazývá ji Beneš kryptou svatého Gaudentia. V obou kryptách, neboli nad nimi musily bývati oltáře svatých, dle nichžto se nazývaly.

Obě dvě krypty nacházely se v té části kostela, která při stavbě nynějšího kostela sv. Víta prvé byla zbořena, tedy blíž nynějšího kostela, a tudy blíž oltáře ve starém kostele. O kryptě svatého Kosmy a Damiana máme na to výslovné svědectví Beneše z Waitmile (p. 422); o kryptě pak sv. Martina vychází to na jevo tudy, že v jiném zřídle, o němž doleji, ve kterém se část kostela ještě pozůstalá popisuje dle oltářů tamže stávavších, ani o té kryptě ani o žádném oltáři sv. Martina není zmínky.

Jak známo, jeví se to častěji při basilikách román-ských, že se pod velkým oltářem, tedy pod hlavním kůrem nachází krypta, jak jest ku příkladu viděti v kostele sv. Jiří. To však nezdá se, že bylo při našem kostele. Nebo čteme, že v roce 1252 kůr kostelní, to jest asi i zde vlastně oba kůry, na které se dělil, byl povýšen (erectus est chorus in ecclesia Pragensi), z čehož vychází na jevo, že do té doby býval nižší, než se přálo. Tomu by ale předce sotva tak bylo bývalo, kdyby byl stál nad kryptou nacházející se v přízemí kostela nebo dokonce dílem i pod ním. Když pak obě krypty, jak ukázáno, předce hledati se musí v části kostela blíž velkého oltáře, jest se nejsnadněji domnívati, že se nacházely souměrně v právo a v levo od hlavního kůru v apsidách dvou pobočních lodí chrámových, které jsme nuceni sobě představovati, tak že se nám Svatovítský kostel Spytihněva II. jeví co třílodní basilika. Oltář svatých evangelistů, který byl roku 1245 vystaven „po boku kůru Mariánského v levo" (ad latus chori S. Mariae a sinistris; Cosmae Cont. 412) stál nejspíš v levé příční lodi kostela mezi Mariánským kůrem a kryptou levé poboční lodi. J)

Kostel měl nejspíš několiko vchodů; ač se listinně ukázati dá jen o třech. Byly totiž hlavni dvéře (porta major), o nichž zmínka jest v listině kapitolního archivu Pražského z roku 1298 (nacházely se nepochybně proti velkému oltáři na západní přední straně kostela), potom dvoje dvéře po levé straně kostela, tedy k půlnoci. O je-dněch z nich (porta a sinistris) zmiňuje se Kosmas k roku 1100 (p. 215); listina pak archivu kapitoly Pražské z roku 1305 mluví o dvéřích, ježto vedly k domu děkanovu (ho-stium ecclesiae, quod ducit ad domům decani) a musily tedy též býti s levé strany kostela, protože tu právě bylo děkanství, jak ukážeme. Konečně připomíná se v jedné li-stině z roku 1357, kterou doleji uvedeme, východ z kostela do ambitu, který též býval po levé straně od kostela, jenž se zdá býti týž co Kosmova porta a sinistris.

Nedaleko od hlavních dveří stál v kostele hrob sva-tého Vojtěcha (sepulcrum, tumba S. Adalberti), jako býval prvé přede vchodem nejstaršího kostela ve zvláštním onom kostelíku přistaveném za Břetislava. O tom vysvítá ze zprávy, dle které tělo sv. Vojtěcha teprv roku 1396 ze starého kostela, to jest ze přední části jeho při hlavních dveřích, která tehdáž jen samotná ještě stála, přeneseno jest „do prostřed nového kostela" (in medium novae Pragensis ec-clesiae), přičemž prostředem nového kostela rozumí se totéž místo, na kterém hrob sv. Vojtěcha stojí nyní, totiž před novějším kostelem sv. Víta, tu kdež by prostře-dek jeho byl měl býti, kdyby byl býval dostaven. To ale bylo jen místo ve starém kostele bližší někdejšího kůru než místo, kde hrob jindy býval. Biskup Menhart dal roku

•) Z toho patrno, že měl chrám, zcela dle pravidla v basilikáchobvyklého, také loď příčnou, která zaujímala prostoru mezi apsidami a třemi podélnými loďmi kostela. Red.

7*

Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském.

1129 hrob sv. Vojtěcha okrášliti zlatem, stříbrem a kři-štálem (Cosmae Cont. 295).

Co jednotlivé části kostela Spytihněva II. uvodí se kromě dvou kůrů a dvou krypt již jmenovaných uvnitř jeho čtyry kaple: sakristie čili kaple sv. Michala, kaple Svatovácslav-ská, kaple sv. Gotharda a kaple ve věži kostelní, která se později zjevuje co kaple sv. Stanislava.

Sakristie (sanctuarium, sacrarium, sacristia) nacházelo se na každý spůsob někde blízko hlavního kůru. Na každý spůsob náležela již ku prvotnímu stavu kostela. Kosmas se o ní zmiňuje již za času biskupa Šebíře (f 1067), kte-rýžto v ní dal uložiti tělo mučenníka Podivena, věrného druha sv. Vácslava, ve truhle. Kosmas nazývá přitom sa-kristii komorou, kdež se chovaly poklady kostelní (camera, ubi ecclesiastica servabantur xenia I.; p. 268). Mimo to byla místem, kdež se duchovenstvo strojívalo k službám božím (in qua vestiuntur ministři ad missas celebrandas,Cosmae Cont. 412). Roku 1252 byla vedením kapitolního děkana Víta zároveň se zvýšením kůru rozšířena přistave-ním klenutých komor ve dvou patrech (subtus cameris te-studinatis et supra), a v ní vyzdvižen oltář sv. Michala, od-kudž nazývána potom kaplí Svatomichalskou. Po tomto přestavení dal ji tehdejší biskup Mikuláš v roce nejprve příštím (1253) také malovati (Cosmae Cont. 382. 384. 412).

Kaple Svatovácslavská stávala v kostele sv. Víta také již od vystavení jeho za Spytihněva a Vratislava. Od bi-skupa Šebíře, tedy před rokem 1068 byla rozšířena a za tou příčinou tělo Podivena, nedaleko odtud chované, vy-zdviženo a v sakristii položeno, protože nová zeď jinač nemohla býti postavena, než když se hrob odstranil. Tak jako krypta svatých Kosmy a Damiana jeví se i kaple Sva-továcslavská roku 1279 co místo, které bývalo zavíráno. Polohy její nelze určitě udali; ale sotva bychom si ji mohli mysliti jinde než v některé poboční lodi koslela, a nejspíš byla to loď pravá, jednak soudíc z obdoby se Svatovácslav-skou kaplí v novějším kostele sv. Víta, jednak protože na levé straně kostela dá se ukázati, že byly aspoň dvě kaple jiné.

Bylaf tu předně kaple sv. Gotharda, založená od bi-skupa Jana I. (1134—1139), který, aby zjednal místo pro ni, dal prolomiti zeď kostelní na půlnoční, tedy na levé straně kostela (perforato pariete ecclesiae S. Venceslai ad aquilonem construi jusserat). On sobě v ní zvolil hrob (Cos-mae Cont. 329).

Po levé straně kostela stála však dále také věž čili zvonice (turris, campanarium, campanile). Máme o tom svě-dectví Pěšiny ve Phosphorus septicornis (v Praze 1673), kdež praví se o staré, tehdy již spadlé věži výslovně, že bývala k půlnoci (aquiloni obversa, p. 93). Poněvadž po levé straně kůru starého kostela po stržení jeho začata byla stavba druhé věže proti věži kostelní, která nyní jest po pravé straně, musila věž stará nebývati na blízku kůru, nýbrž vedle dlouhé části, tedy blízko hlavních dveří ko-

stela. Všecky staré zprávy o této věži znějí tak, že se musí za to míti, že nebylo než té jedné. Ve věži byla kaple,0 které se zmiňuje již Kosmas (p. 268). Tam byl pochovánbiskup Jaromír (Gebhard, f 1089), a mezi hrobem jeho aoltářem sv. Mikuláše v této kapli dal roku 1124 biskupMenhart pod zemí položiti tělo Podivena, kázav je přenéstize sakristie. Ještě za téhož biskupa shořela věž (1132)zapálena byvši hromem, přičemž kostelu se nestala škoda(Cosmae Cont. 306). Nicméně následkem ohně zdá se, že1 zdi věže zůstaly porouchány. Roku 1264 věž se sesula(20. un.), nejspíš za prudkého povětří, poněvadž dle zprávyo tom (Cosmae Cont. 406) téhož dne také mnoho jinýchkostelních stavení v Praze se pobořilo. Za biskupa Jana III.roku 1270 jest zase vystavena. Kapli v ní nacházíme později pod jménem sv. Stanislava, které byla nejspíše obdržela již roku 1259. Když totiž roku 1253 ostatky tohosvatého byly z Krakova přineseny do Prahy (Cosmae Cont.384), založen nepochybně z té příčiny roku 1259 oltář jehov kostele sv. Víta (Cosmae Cont. 392). V listině kapitulního archivu Pražského od roku 1309 jmenuje se ale kaplesv. Stanislava, která tehdáž dostala darování v Malešicích.V jistém rukopise téhož archivu (S. I.) nacházíme pak oltářsv. Stanislava se zbožím v Malešicích a Byšicích dvakrátzaznamenaný (fol. 9. 43), a přitom nazývá se jednou (meziléty 1368 a 1373, fol. 43) altare S. Stanislai in campanili.Ze sestavení těchto návěští jeví se poloha toho oltáře v kapli,a této ve věži kostela jasné.

Po levé straně kostela byla také jakási komora, kterou roku 1305 biskup Jan IV. ustanovil pro oltářníka sv. Syl-vestra k ukládání kostelních rouch téhož oltáře. Listina o tom svědčící v archivu kapitoly Pražské udává totiž, že tato komora byla vedle ambitu kostela (camera, quae est in ecclesia ipsa Pragensi prope altare S. Petři ambitu con-tigua); ambit pak nacházel se právě po levé straně dlouhé části, jak ukážeme doleji.

Celkem, jak řečeno, můžeme vnitř Spytihněvova ko-stela Svatovítského vypočísti 47 oltářů. Uvedeme je zde, poněvadž polohy jich větším dílem určitěji neumíme udati, v pořádku chronologickém, to jest dle let, ve kterých se ponejprv vyskytují zprávy o nich jednotlivých.

1. Velký oltář sv. Víta, jejž musíme vzíti za současnýs vystavením kostela samého.

2. Oltář sv. Kosmy a Damiana v kryptě téhož jména,která pod tím jménem ponejprv se připomíná roku 1074.Výslovně nacházíme ten oltář jmenovaný teprv roku 1382v tak zvaných Actis consistorii (U. XVII. 396).

3. Oltář sv. Martina v kryptě téhož jména (1124;co oltář uvodí se výslovně teprv v rukopise kapitulním nahoře zmíněném S. I. 7).

4. Oltář sv. Mikuláše v kapli kostelní věže (1124).

5. Oltář sv. Gotharda v kapli téhož jména (1139,1305).


6. Oltář sv. Kateřiny, založený r. 1227 (CosmaeCont. 369). V pozdějších zřídlech, jmenovitě v popise oltářů svrchu uvedeném z let 1368—1373 nazýván bývá al-tare S. Katherinae in cancellis, neb také intra cancellum,z čehož se dá souditi o položení jeho u nějaké mříže nejspíše před kůrem sv. Víta, jakož tomu podobně najdemeoltář téhož jména také u mříže před kůrem Svatovítskýmv novém kostele.

7. Oltář sv. Vácslava u hrobu jeho v kapli Svato-vácslavské; byl nejspíš hned od vystavení kostela, ale výslovně připomíná se roku 1245, kdež po obnovení bylopět vysvěcen (reconsecratum; Cosmae Cont. 371).

8. Oltář svatých evangelistů, po straně od kůru Mariánského na levo; založen roku 1245 od kapitulního děkana Víta (Cosmae Cont. 371. 412).

9. Oltář sv. Michala v sakristii, založený roku 1252od děkana Víta (jakž svrchu).

10. Oltář svaté panny Marie, na každý spůsob staršího původu s kůrem téhož jména, ale výslovně připomínaný nejprv roku 1237 (Cosmae Cont. 390), později velmi často jmenovaný.

11. Oltář sv. Ondřeje a Stepána apoštolů, jakož i svatýchGervasia a Protasia, znovu vysvěcený roku 1258 (CosmaeCont. 391), nejspíš totožný s oltářem sv. Štěpána, kterýžse připomíná v listině archivu kapitulního z roku 1264, později pak nikdež více. Listina tato obsahuje darování prooltář ten ve vsi Zeměchách, a právě v této vsi měl oltář sv.Ondřeje zboží ještě na počátku 15. století (viz Codex S. I.8 po).

12. Oltář sv. Mikuláše a Ludmily, založený od biskupa Jana III. r. 1258 (Cosmae Cont. 391) v přední části kostela (viz doleji).

13. Oltář sv. Stanislava a Osvalda v kapli pod věžíkostelní; založený od biskupa téhož r. 1259 (viz svrchu).

14. Oltář sv. Matěje apoštola, jakož i Ambrože, Jeronýma, Augustina, Řehoře „a mnohých jiných svatých",založený od kapitulního děkana Víta a vysvěcený od biskupa Jana III. roku 1269 (Cosmae Cont. 410. 412), nejspíše týž oltář, který se v Registrum distribulionum odr. 1404 v rukopise kapitulního archivu (T. XX.) nazývápouze oltářem sv. Matěje.

15. Oltář sv. Diviše (1276, Cosmae Cont. 419) v západní čili přední části kostela (viz doleji).

16. Oltář sv. Máři Magdaleny (1276, Cosmae Cont.419).

17. Oltář sv. Vácslava za hlavními dveřmi kostela(retro portám ecclesiae majorem), založený pánem českýmVojtěchem z Poděhus roku 1298 (dle listiny v kapitulnímarchivu).

18. Oltář sv. Sylvestra, založený r. 1303 od biskupa Jana IV., a roku 1305 nadaný zbožím v Jesenici, potom pak roku 1336 na jiné místo v kostele přenesený,kdež biskup Jan zvolil sobě hrob (Francisci Chronicon

ve Script, rer. Boh. II. 187. Listina kapitulního archi-vu od r. 1305).

19. Oltář sv. Vavřince, založený v neznámém roceod biskupa Jana IV. (Script. II. 439.)

20. Oltář sv. Vojtěcha u hrobu jeho (altare sivé se-pulcrum S. Adalberti, altare circa tumbam S. Adalberti),který ovšem býval od starého času, ale teprv roku 1305ponejprv se jmenuje. (Listina archivu kapit.)

21. Oltář sv. Petra, po levé straně kostela (1305;viz svrchu), nejspíš totožný s oltářem svatých Petra a Pavla, pod kterýmžto jménem připomíná se v létech 1360,1380 a později. V Registrum distributionum nazývá seprostě altare S. Petři.

22. Oltář svatých Simona a Judy, založený na památkukrále Rudolfa (f 1307) od vdovy jeho Alžběty, a nadanýod ní roku 1305 vsí Křečhoří. (Listina archivu kapit.)

23. Oltář sv. Markéty v přední části starého kostela(viz doleji), který byl aspoň již na začátku 14. století,poněvadž měl nadání kapitulního děkana Pražského Janaz let 1305—1311. (Registrum distrib. 3.)

24. Oltář sv. Alžběty (1328; listina archivu kapit.).25. Oltář sv. Cyrilla a Methudia. Zdá se, že býval

již ve starém kostele, poněvadž při něm byla nadána výroční památka královny Alžběty, matky Karla IV. (f 1330).(Registrum distrib. 21.)

26. Oltář sv. Materna, s nadáním od biskupa Olo-rnuckého Hynka Berky z Dube, zemřelého roku 1333.

27. Oltář sv. Prokopa (1337. Listina archivu kapit.).28. Oltář sv. Tomáše Kantuarienského, založený roku

1337 od Petra faráře Velvarského (dle listiny archivu kapitulního). Nazývá se také oltářem sv. Doroty a sv. Tomáše Kantuarienského (v knize městské Hradčanské 89).

29. Oltář sv. Jakuba, jmenovaný ponejprv mezi léty1338 a 1344 (Palackého Formelbücher I. 260); nacházíme ho později pod jménem sv. Jakuba a Krištofa (v rukopise kapitulního archivu S. I. 7, 10, 43, 54), také naopak sv. Krištofa a Jakuba nebo jen sv. Krištofa (Reji-strum distrib.), v západní, přední části kostela (viz doleji).

30. Oltář sv. Marty, za živobytí biskupa Jana IV.(i 1343, 5. led.) od Zdeslava arcijahna Horšovo-Týnské-ho založený, a vletech 1343 až 1344 od téhož nadaný.

31. Oltář sv. Klimenta (1374, v městské knize Hradčanské 62), naleževší starému kostelu, poněvadž dle Registrum distrib. (fol. 5) měl nadání od sakristy Jana Lupa,zemřelého již před r. 1343.

32. Oltář sv. Trojice, který se ponejprv připomínároku 1348, kdež se jmenuje Hermannus altarista S. Tri-nitatis et canonicus Boleslaviensis (v listině archivu kapitulního). Nemůže se tím mysliti oltář v kapli sv. Trojicev novějším kostele, poněvadž tato dle výslovné zprávyteprva roku 1368 byla vysvěcena, zvláště pak také protože týž otář měl již nadání od Pražského kapitulního děkana Tobiáše (1344), jakož i od dvou kanovníků Arnolda

54 Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském.

a Wernera, kteří se připomínají v létech 1337—1344 (Re-gistrum distrib. 10, 11, 21).

33. Oltář panny Marie Sněžné (1374 Acla consi-storii 53), náležející k starému kostelu, poněvadž měl nadání od arcijahna Pražského Tomáše, kterého nacházímev tom důstojenství v létech 1320—1344 (Registrum di-strib. 13, 14).

34. Oltář bratrstva vikářů a oltářniků kostela Pražského, nejspíš na jméno Marie nanebevzetí,, o kterém přichází zpráva v listině z roku 1398 v pamětní knize téhožbratrstva v bibliothece kapitoly Pražské (fol. 9), že bývaljiž ve starém kostele od dávného času, stavený ze dřeva(quod altare fraternitatis . . . dudum in antiqua Pragensiecclesia fuit, de ligno positum).

35. Oltář sv. Kříse prostřed kostela, který se připomíná v řádu korunování Karla IV. (1347), poněvadž sepřed ním daly některé výkony při korunování. (Výborz list. české 576 etc.)

36. Oltář sv. Chrisogona a st>. Anešky, nadaný odPražského souseda Budka roku 1347 dne 16. června, alenejspíše o něco dříve založený, [ač teprv za Arnošta, nástupce biskupa Jana IV. Máme za to, že tento oltář založen byl ještě ve starém kostele, protože k novémn kosteluKarla IV. teprv r. 1344 21. listop. položen byl základníkámen, a prostému měšťanu sotva by bylo bývalo právotak brzy se státi zakladatelem oltáře v něm. Proto oltářetoho nenacházíme zaznamenána v popise oltářů nového kostela v rukopise kapitulním S. I. 51.

37. Oltář sv. Barbory. Jmenuje se nejprve r. 1360.Poněvadž se ale v rukopise kapitulním S. I. fol. 7 nazýváaltare S. Barbarae in crypta, náleží patrně k starému kostelu ; nebo v novém nebylo krypt s oltáři.

38. Oltář sv. apoštolů Bartoloměje a Jana; připomíná se sic teprv roku 1361 (Lib. confirm. D. 3), alenáleží do starého kostela, a nesmí se másti s oltářem téhož jména (čili vlastně naopak sv. Jana a Bartoloměje)v novém kostele, poněvadž tento stál v kapli Svatovácslavské, která teprv r. 1367 byla vysvěcena.

39. Oltář sv. Erasma a svatých čtyř doktore (t. j.Ambrože, Jeronýma, Augustina a Řehoře). Jmenuje se ponejprv r. 1368 (v městské knize Hradčanské 21) a později často. Myslím, že náleží do starého kostela, protožese nenachází v popise v rukopise S. I. 51.

40. Oltář svatých 10.000 rytířů čili 10.000 mu-čenniků (1371 in Libris Erectionum), v přední části starého kostela (viz doleji).

41. Oltář sv. Šfastněho a Zbožného (1372 v městské knize Hradčanské 61), náležející k starému kostelu,poněvadž se v popise kapitulního rukopisu S. I. 51 nenachází. Měl dle registra distributionum nadání od jakéhosJana Mabky, které jak se zdá pocházelo aspoň z časupřed r. 1358, protože se v knihách Erectionum, tím rokem začínajících, nenachází.

42. Oltář sv. Kateřiny a Kunhuty v západní čili předníčásti kostela (viz doleji), ponejprv jmenovaný v popiseoltářů z let 1368—1373.

43. Oltář Těla božího (corporis Christi), náležejícík starému kostelu, poněvadž se v popise rukopisu S. I. 51nejmenuje; ponejprv se připomíná r. 1378 in Libris con-firmationum D. 10.

44. Oltář sv. Bernarda i Apollináře, jmenovaný ponejprv roku 1393 (v městské knize Hradčanské 118), alestaršího původu, poněvadž v popise rukopisu S. I. 51 nepřichází.

45. Oltář sv. Bernarda, rozdílný od tohoto právějmenovaného, poněvadž ho vedle tohoto nacházíme zaznamenána ve dvou popisech kapitulního rukopisu S. I., kdežtozase nejmenování jeho v třetím tamže (S. I. 51) ukazuje,že náleží do starého, ne do nového kostela. Jmenuje setaké v Registrum distributionum z roku 1404.

46. Oltář sv. Jana Křtitele, který rovněž v Registrum distrib. z roku 1404 a v obou prvních popisech kapitulního rukopisu S. I. přichází, ne ale v třetím, a protožmusil bývati ve starém kostele.

47. Oltář sv. Lukáše, takže.

O šesti z těchto oltářů (totiž pod čísly 12, 15, 23, 29, 39, 42) pověděli jsme, že bývaly v západní čili přední části kostela starého. To se zakládá na popise oltářů ča-sto zmíněném v rukopise kapitolnírn S. I. na stránce 51 etc.T

který náleží mezi nejdůležitější paměti k našemu účelu, pročež o něm ještě více doleji promluvíme. V popise tom-to, sepsaném ku konci Husitské války, uvodí se tehdejší oltáře kostela sv. Víta v pořádku snadno pochopitelném dle místního po sobě následování, od kaple sv. Sigmunda na levém konci kůru, to jest při nynějším vchodu do ko-stela s levé strany začnouc k velkému oltáři, a od tohoto zase po pravé straně až ku kapli Svatovácslavské zpátkem, počemž jmenuje se ještě více oltářů v novém stavení, kte-rého již nyní nestává, mimo kůr blíž nové kostelní věže, potom oltář sv. Vojtěcha u hrobu jeho, tedy kde měl býti prostředek nového kostela, potom oněch šest oltářů výše jmenovaných a konečně několik oltářů po levé straně blízko kaple sv. Sigmunda, ale také vně nynějšího kostela, čímž se popis po úplném obejití kolem končí. Poněvadž odjinud známo, že tehdáž jedna část starého kostela, to-tiž západní strana jeho, ještě stála, náleží oněch šest oltářů dle polohy své patrně do této části kostela, jakž se při dalším promluvení o onom popise ještě lépe ukáže.

Kostel sv. Víta byl nejobyčejnějším pohřebištěm knížat českých a jiných údů panujícího rodu. Kromě však kní-žete Bořivoje II. již zmíněného, jenž pochován byl ve kryptě sv. Martina, nemáme • o poloze jednotlivých hrobů vnitř kostela skoro žádných návěští. Jen o králi Rudol-fovi (f 1307) udává se, že byl pohřben uprostřed ko-stela, tedy někde na blízce oltáře sv. Kříže (Chron. Aulae

Příběhy stavby kostela sv- Víta na hradě Pražském. 55

R. 175). Podobně byl vnitřek kostela také pohřebním mí-stem biskupů Pražských.

Vně kostela byl obecný hřbitov (polyandrium), který se však připomíná jen jednou u Kosmy r. 1100. Tehdáž bylo tělo knížete Břetislava II. dle jeho vlastního přání pohřbeno na něm mimo kostel, a sic před kostelními dveřmi na levé straně kostela (in polyandrio S. Wenceslai ecciesiae forinsecus ante portám a sinistris). Tam vysta-vila sestra jeho Ludmila klenutou kapli sv. Tomáše (supra testudines construxit arcuatam in honoře S. Thomae apo-stoli capellam), i dala v ní čísti mši úmrtní každého dne.

Později musila tato část hřbitova po levé straně ko-stela pozbyti svého prvotního určení, poněvadž právě tam nacházíme tak zvaného ambitu.

O tomto jest první zmínka r. 1235, kdež listina krále Vácslava I. má datum „in ambitu ecciesiae Pragensis" (Er-ben 410). Že se s jedné strany opíral o kostel, zvídáme z listiny kapitulního archivu od roku 1305, kdež se praví o komoře blíž oltáře sv. Petra uvnitř kostela, že byla ve-dle ambitu (ambitu contigua), jakož pak í z listiny v kni-hách Erectionum od r. 1357 o oltáři sv. Blažeje, kterýžto dle ní stál v ambitu v levo, kdež se z kostela přicházelo do ambitu (altare S. Blasii in ambitu ecciesiae Pragensis a sinistris, ubi de ipsa ecclesia itur ad ambitům). Jeli-kož ambit, to jest čtverhran síní do vnitř do dvora ote-vřený, dle ustanovení svého krom strany o kostel opřené býval vedle jiných částí stavení klášterského neb kapitulní-ho při kostele, musíme i ambit kostela sv. Víta hledati na té straně od něho, kdež se nacházela stavení určená k účelům kapituly.

Z těch nacházíme v 13. a 14. století refektář, dům děkana kapitulního a ještě jakýsi dům, který roku 1305 ustanoven byl za příbytek oltářníka sv. Sylvestra, blízko sebe na levé straně kostela, jak vysvítá z listiny kapitul-ního archivu z onoho roku, kdež stojí: domus juncta re-fectorio aput altare S. Gothardi (na půlnoční čili levé straně kostela, jak jsme výše ukázali) extra ecclesiam prope hostiam ecciesiae, quod ducit ad domům decani, ad ipsum altare S. Sylvestri pertineat etc. S tím se srovnává zpráva z roku 1280 (Cosmae Cont. 437), dle které při jakémsi prudkém přívale refektář i se zámeckou zdí se pošinuly a strašily spadnutím (refectorium cum můro castri mota šunt de loco, et omnia ruinám minantur). Když refektář dle toho byl vedle zdi hradské, a s tím srovnáme výše poda-nou zprávu z roku 1305, připadne nám na půlnoční straně nynější tak zvané Vikářské ulice proti kostelu, kdež i nyní doposud všecka stavení (totiž od západu k východu jdouc domy pod čísly 41, 40, 39, 38 a 37) náležejí kapitule. Nejvýchodnější z nich (č. 37) nazývá se ještě podnes sta-rým děkanstvím, i není tedy pochybnosti, že stálo děkan-ství již roku 1305 a ještě od staršího času na místě to-hoto domu (může býti, že spolu s domem 38). Z toho následuje, že refektář stál dále na západ (tedy na místě

domů 41 až 39 neb také 38); dům pak oltáře sv. Syl-vestra, jakož dotýkající se refektáře a kostela při oltáři sv. Gotharda, musil jíti napříč přes ulici, která byla mezi oběma jimi. Děkanství ale, dle oné polohy jemu přiká-zané, nestálo proti starému kostelu, nýbrž proti otevřené-mu prostranství, které bývalo mezi Spytihněvovým koste-lem sv. Víta a kostelem sv. Jiří, pokud tu nynějšího ko-stela sv. Víta ještě nebylo. Ambit tedy nemohl souviseti s děkanstvím, než jen s refektářem, a tuť jest nám mysliti sobě položení jeho tak, že půlnoční síň řili chodba jeho opírala se o refektář, východní o příční dům oltářníka sv. Sylvestra, jižní o kostel, západní o nějaké jiné stavení, které šlo napříč přes ulici. Toto stavení nemohlo býti jiné, než dům, v němž za nedávného času přebýval ctihodný kustos kapitulní pan Vácslav Pěšina rytíř z Čechoroda (číslo 41), nejzápadnější ze stavení náležejících kapitule, které tehdáž nejspíš bylo pobočním křídlem refektáře.

To nám podává vítaného vysvětlení o rozsáhlosti ko-stela Spytihněvova k straně západní. Musiliť ovšem dosa-hovati tak daleko jako ambit k němu přistavený, tedy až přes zeď, která k této straně činí hranici předdvoří kostel-ního, a sice až k západnímu konci domu s číslem 41, který jistě ne náhodou stojí v jedné čáře s čelem domu probošt-ského po pravé straně kostela (č. 48). Věž, která bývala po levé straně předku kostela, zaujímala nejspíše jižní část onoho domu (č. 41). Ambit zaujímal asi celou délku dlouhé části kostela. Po straně dlouhé části nacházely se na každý spůsob dvéře, které vedly do ambitu, tedy nej-spíše tyléž, o kterých se Kosmas zmiňuje r. 1100..Dvéře, které vedly k děkanství, musily na každý spůsob býti vý-chodněji než dům oltáře sv. Sylvestra, a tudyž při levém rameně příční lodi. Na žádný spůsob nesmí se místu v li-stině k tomu se vztahujícímu rozuměti tak, jakoby byly bývaly proti děkanství. To nebylo možné, protože, jak po-známe z příběhů stavby novějšího kostela sv. Víta, i vý-chodní apsidy starého kostela stály ještě o maličko zá-padněji než onen, kdežto děkanství činí ulici s novým ko-stelem. Ovšem ale byly to kostelní dvéře nejblíže děkan-ství, kterých proto děkan nejvíce užíval.

V ambitu stál 1. oltář sv. Blažeje, v levo, když se z kostela vstoupilo do ambitu (viz výše), s nadáním od Pražského kapitulního děkana Mikuláše asi z roku 1338 (Registrum distrib. 12); 2. kaple Všech Svatých (capella Omnium Sanctorum in ambitu ecciesiae; 1338 in lib. Confirm. A. 1) s nadáním od kanovníka Pražského Anselma, tedy nejspíše již ze 12. století, poněvadž jen jednoho kanovní-ka toho jména nacházíme vletech 1181—H94; 3. kaple sv. Ducha, ve které jeden čas bývala shromáždění kapi-tuly; byla založena od děkana Pražského Jindřicha v lé-tech 1327 až 1333, jak se dovídáme z listiny kapituly Vyšehradské od r. 1350 (per avunculum nostrum—Wern-heri canonici Pragensis — piae recordationis dominům Hen-ricum decanum Pragensem in ambitu seu capitulo ecciesiae

í>6 Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském.

erectum); roku 1343 byla tarn předsevzata volba Arnošta z Pardubic za biskupa Pražského (apud eandem nostram ecclesiam in ambitu in capella S. Spiritus, ubi capitulum per nos consuetum est celebrari, jak se praví v listině ka-pitulní o tom); 4. konečně kaple neboli oltář sv. Tomáše (altare S. Thomae apostoli in antiquo capitulo, jak se nazývá v prvních dvou popisech kapitulního rukopisu S. I. 8, 44). Sotva lze pochybovati, že tato kaple sv. Tomáše pocházela z nadání Ludmily, sestry Břetislava II. výše zmí-něného. Když se část hřbitova na levé straně kostela zru-šila za příčinou vystavení ambitu, byla asi starší kaple sv. Tomáše, která tu stávala, stržena, a na přiměřeném místě v ambitu znova vyzdvižena. Jakož pak máme zprávu k roku 1228 (Cosmae fjont 370^ že tehdáž byla vysvěcena jakási kaple sv. Tomáše při kostele Pražském, podobá se, že se tehdáž právě stalo přeložení jí do ambitu.

Za času biskupa Jana IV. (1301—1304) sbíraly se dary k obmýšlenému přestavení ambitu (Codex Wilhe-ring. 66).

Rozdílné od stavení kapitulních na půlnoční straně kostela bylo tak zvané claustrum ecclesiae Pragensis. Stálof něco dále od kostela na místě nynějšího domu šlechtičen východně od královského paláce. To vysvítá ze zpráv o vystavení kostela Všech Svatých v roce 1263, dle kterých kostel tento stál při východu z kláštera čili domu kapitulního proti královskému paláci (quae síta est in exitu claustri versus curiam regálem; Cont. Cosmae 412}, a tohoto dosahoval (contigua palatio dle listiny universitní bibliotheky Pražské z roku 1295). Dům tento byl r. 1234 přestaven z kamene (reparátům est de lapidibus et testudi-natum), a zvláště na dlouhé straně své proti půlnoci (in longa via versus Aquilonem) opatřen klenutým sloupením (columnis sculptis et testudinibus). Toto sloupení bylo roku 1243 zmalováno, a takž roku potomního celý klášter (Cosmae Cont. 370. 371. 412). Prostřed dvora, jejž stavení objímalo, vystavena r. 1270 malá kamenná vížka k osvě-tlení domu (turris lapidea erecta est in medio claustri Pragensis ecclesiae ad lumen ponendum in ea. Cosmae Cont. 410).

Vedle kostela připomíná se v létech 1390 až 1394 (Lib. Confirm. B. 8. G. 7. Acta consistorii 31. 62. 37), ja-kož pak ještě i okolo r. 1414 (Codex S. I. 10) kaple sv. Mauritia (capella S. Mauritii coatigua ecclesiae Pragensis, aneb in latere ecclesiae), která měla své zvláštní nadání a svého oltářníka. Nelze sobě této kaple mysliti po straně nového kostela, a protož byla nepochybně staršího původu než on, i stávala tedy nejspíš po pravé straně starého ko-stela někde při západní čili přední části jeho.

K starému kostelu byl také přistrčen jakýsi domeček (mansiuncula), který Pražský arcijahen Radoslav roku 1264 ustanovil pro oltářníka sv. Štěpána.

III. Stavba Karla IV. až do Husitské války.

Roku 1341 učinil král Jan český znamenité darování k tomu, aby biskupský kostel Pražský docela nově vysta-ven byl spůsobein nádherným a umělým. Stalo se to dle vší podobnosti z uchycení lítostí pro mnohá předešlá pro-vinění proti církvi, ježto přišlo na krále bojovného a roz-koše milovného, když jej za posledního času bylo potkalo několik příhod smutných, jakož také z podnětu umění mi-lovného syna jeho Karla, který již tehdáž vedle otce svého, i proti jeho vůli vsahoval do vlády, aby v ní ob-novil porušený pořádek. Ve vzácném shromáždění v refek-táři kapituly Pražské dne 23. října onoho roku věnoval král desátek ze všech stříbrných dolů v Čechách pro všechnu budoucnost několika účelům kostela kapitulního. Nejprve aby byly hroby svatých Vácslava a Vojtěcha nově upraveny se stříbrnými tabulemi a pozlacenými sochami, perlami a drahými kameny, patrně k zadostučinění proto, že král Jan před pěti léty byl vzal a zastavil sochy stří-brné 12 apoštolů, připravené synem jeho Karlem ke hrobu sv. Vácslava. Za druhé aby byl vystaven nový kůr, potom pak celý kostel nový a velkolepý (secundo pro nova fa-brica et exaltatione novi chori, et deinde pro structura nova et factura insigni et magnifica totius ecclesiae prae-libatae de labore et opere excellenti facienda). Po dokončení celé stavby aby z výnosu desátku stříbrného zapravena byla jistá záduší za krále Jana a jeho přátelstvo, po jich pak zřízení aby se důchodu toho užívalo k jiným účelům kapituly dle libosti.

Tři léta uplynula prvé, než se přistoupilo k dílu ob-mýšlenému, buď že toho nedopouštěl zmatený stav financí českých, aby darování hned bylo uvedeno ve skutek, buď snad že se hledělo zjednati větší jistinu pro začátek. Teprv když po důležitých jednáních krále Jana a Karla s pape-žem Klimentem VI. na osobním sjezdu v Avignone roku 1344 kostel Pražský povýšen byl na metropolitní, obdržel jednoho dne, totiž 21. listopadu toho roku, nový arcibiskup Arnošt pallium, a položen základ ku stavbě nového ko-stela. Slavné shromáždění duchovních důstojníků i světské šlechty, které bylo přítomno slavnosti investitury arci-biskupa ve starém kostele sv. Víta, vyšlo z něho k ustano-venému místu, kdež byla vykopána jáma k položení zá-kladního kamene. Do té vstoupil král Jan se svými dvěma syny Karlem a Janem, i arcibiskup Arnošt, a vložili vlast-noručně kámen do ní, počemž zaznělo radostné Tedeum (Beneš. 286).

Stavitele, jenž umělé dílo měl říditi (magister fabri-cae), byl Karel přivedl s sebou z Avignona. Byl to Matěj rodilý a Arrasu, Francouz. Poněvadž pobyli panovníků če-ských v Avignone připadá • do jarních měsíců roku 1344,


bylby Matěj z Arrasa asi od té doby míval čas k zanášení se s plánem ke stavbě. 2)

Ke správě záležitostí penéžných při stavbě byli zří-zeni tak zvaní ředitelé stavby (directores fabrice, rectores operis novae fabricae ecclesiae Pragensis) z duchovenstva kapitulního kostela. Jim náleželo přijímati neb do potřeby vymáhati peníze k stavbě určené, k účelům stavby je obra-ceti a z nich počet činiti arcibiskupovi, od něhož asi sa-íného bývali jmenováni. První byli kanovník Pražský Bo-huslav čili Bušek syn Linhartův (Busco Leonardi) a Mi-kuláš Holubec, vikář arcibiskupův ve choru, později též kanovník Pražský. Za své práce měli dohromady ročního platu 20 kop grošů. 3)

Matěj Arraský vedl stavbu asi 8 let, totiž až do smrti své roku 1352. Jak daleko pokročilo dílo pod jeho ří-zením, nelze právě docela určiti. Ale z dalšího běhu stavby vychází na jevo s jistotou, že přede vším bylo předsevzato jen stavení kůru, jak bylo již napřed ustanoveno darovací listinou krále Jana z roku 1341. Vyměření, aby kůr vy-staven byl o pěti lodích, aby vnitřní i krajní poboční lodi šly okolo lodi hlavní a okolo velkého oltáře za ní, i aby v krajních lodích pobočních aspoň v ochoze za velkým ol-tářem byl postaven polověnec kaplí, musí především býti přičteno prvnímu mistru staviteli. Některé pak okolnosti ukazují k tomu, že Matěj Arraský dle vyměření tohoto začal stavěti na několika místech zároveň.

Listinně totiž dá se ukázati předně, že kaple sv. An-tonína, to jest první v levo od kaple sv. Trojice, kterážto stojí v čele za velkým oltářem, celá jest vystavena od mistra Matěje. Tu dal vystaviti arcibiskup Arnošt od zá-kladu na své vlastní útraty, a dal ji opatřiti krásnými okny skleněnými (Ben. 381). Ješto pak oltář sv. Antonína v této kapli již roku 1352 od arcibiskupa byl vysvěcen (dle listiny z toho roku v archive kapitulním), musila stavba její již tehdáž, tedy ještě za života Matěje Arraského býti dokonána. Rovněž ale musil také vnitřek kůru dílem již tehdáž býti vyhnán do některé výše. Nebo když již v roce 1348, Karla IV. první manželka Blanka (f 1. srp.), roku 1351 prvorozený syn jeho Vácslav (co dítě f 28. pros.), konečně pak roku 1353 druhá manželka králova Anna (f 1. un.) pohřbeny byly v Mariánském kůru nového ko-stela, to jest právě tam, kdež se nyní nachází královské

*) Dle nápisu pod poprsím Matěje Arraského na triforii kostela sv. Víta začala se stavba již roku 1342, což ovšem jest omyl.

3) Viz Palackého Formelbücher I. 245. Bušek, syn Linhartův, jest co kanovník Pražský znám od r. 1341. V nápise pod poprsím svým v triforii nazývá se také arcijahnem Kouřimským. To ale po-chází ze zmatení s jiným Buškem, Bohutou neb Bohuslavem, který našeho Buška Linhartova nadlouho přebyl, a později též se co di-rector fabricae objevuje, na triforii ale jest pominut. Rozdílnost těchto dvou osob vyplývá z toho, že se víckrát jmenují vedle sebe, ku př. na listině archivu kapitulního z r. 1343. Mikuláš Holubec ne-objevil se mi krom výše uvedeného místa v Palackého Formelbücher a nápisu pod poprsím jeho nikdež.

mausoleum, kdež i Karel již tehdáž obral sobě budoucí hrob svůj; vyzdvihl král na jaře r. 1353 (před 3. květ.), prvé ještě než byl povolán nový stavitel po Matěji z Arrasu, tři oltáře při společném hrobě svých milých ve kůru Ma-riánském, jeden sv. Ludvíka, dle poslední vůle královny Blanky, jeden sv. Mikuláše dle nařízení královny Anny, a jeden Nemluvňátek, nepochybně na památku synáčka svého Vácslava, i založil hned také každodenní mše a vý-roční služby za zemřelé, kteréžby při oltářích těchto bý-valy konány od mansionářů tak zvaných.4) Poněvadž vy-soká klenba nad vnitřním kůrem, čili kupule, průvodně teprv mnohem později byla vystavena, nicméně však nedá se mysliti, žeby oltáře postavené při hrobě královském byly bývaly vystaveny dešťům a jiným narážkám povětří; musíme míti za to, že Matěj z Arrasu pilíře a oblouky, které objímají západní část vnitřního kůru, až do triforia nad nimi, tedy až do výšky, které dosahují též poboční lodi a kaple, celé vesměs vystavil, a že nad nimi udělána byla nějaká prozatímná střecha k ochraně oltářů.

Jest ku pravdě podobné, že i Saska kaple čili svatých Marie, Vojtěcha a Doroty, stojící po pravé straně od kaple sv. Trojice, rovněž byla dokonána od Matěje z Arrasa, poněvadž zakladatelem oltáře v ní byl Rudolf vojvoda i Sasky, zemřelý roku 1356 (13. břez.), a sic ještě za ži-vobytí svého před rokem 1354. 5) Nejspíše byl Rudolf Sasky také kapli dal vystaviti na svůj náklad, a tak možná že se při začátku stavby mělo zření též k jiným dobrodincům, žeby vystavení jednotlivých kaplí vzali na sebe, ješto král přede vším hleděl stavby vnitřního kůru. Kolik se tím spůsobem dokonalo Matějem Arraským, o tom se nám zpráv podrobnějších nedostává. Na každý spůsob ale musilo při jeho smrti ještě mnoho scházeti k dokonání dolejší části kůru s pobočními loděmi i s kaplemi, když 14 let po smrti prvního tohoto stavitele, totiž až do roku 1366, ve kterém dokonána kaple Svatovácslavská, průvodně o ničem jiném se nepracovalo, tedy ještě pořád jen v dolejší části kůru. I kaple sv. Trojice, stojící v čele mezi dvěma

") Viz dvě listiny u Dobnera III. 349. 351. Francisci Chron. In mže VI. 322 a nápisy pod poprsími královen Blanky a Anny na triforii. V těchto sice stojí: Bianca construxit et dotavit altare S. Lu-dovici, a: Anna construxit et dotavit altare S. Nicolai. Toto constru-xit, které by dle prvního nápisu musilo kladeno býti již před rok 1348, nesmí se však bráti doslovně, nýbrž musí se poopraviti dle starších svědectví Františka a uvedených dvou listin v ten spůsob, že založení těch dvou oltářů bylo sice od královen dvou zamý-šleno, ale teprv r. 1353 od Karla IV. ve skutek uvedeno. Že se hrob Karla IV., manželek i dítek jeho (tumba domini imperatoris, filiorum et filiarum et uxorum ejus, dle kapitulního rukopisu S. I. 53) nacházel v místech nynějšího královského mausolea, jeví se nejjasněji ze Starých letopisů českých (Script, rer. Boh. III.), dle kterých (p. 168) pohřben byl král Ladislav r. 1457 ve hrobě děda svého císaře Karla v kůře Mariánském, a r. 1471 král Jiří tamže vedle krále Ladislava „k straně kaple sv. Vácslava" (p. 203). Oba-dva odpočívají, jak známo, i nyní v král. mausoleu.

s) Dle listin v Lib. Erect. z r. 1359 a listin kapitulního arehi-' vu z let 1365, 1397.

1)8 Příběhy slavby kostela sv. Víta na brado Pražském.

výše zmíněnýma kaplema, vysvěcena jest teprv roku 1368; jest tedy zcela nepodobné, žeby byla bývala vystavena za Matěje Arraského.

Po smrti Matěje z Arrasa ustanoven jest za stavitele kostela Pražského Petr Parléř Gmundský. Byl syn Jindři-cha Pariere z Polska, stavitele krásného gothického ko-slela v Gmiindě ve Švábích, ve kterémžto místě Petr nej-spíš se narodil, poněvadž se také prostě jmenovává Petrem % Gmiinda. Bylo mu teprv 23 let, a dotud snad byl pra-coval se svým otcem, když o něm zvěděl císař Karel a další vedení stavby Pražské jemu svěřil, což předpokládá brzké důkazy výtečného uměleckého nadání jeho. Císař prý sám jej přivedl ze švábského Gmiinda, a též by po-volání jeho připadalo do měsíce září neb některého po-tomního měsíce toho roku; neb se Karel právě tehdáž nacházel na cestě ve Švábích, na kterou se byl vydal z Prahy po 18. září, a na které navštívil předně Augsburk, potom 20. září Kostnici, potom mnoho jiných míst až i Mohuč, zanášeje se všudež také sbíráním vzácných ostatků svatých. 6)

Petr Parléř pokračoval v díle kůru ještě 13 let, kte-réžto dílo došlo jistého dokončení roku 1366 dostavením kaple Svatovácslavské na kraji pravé strany kůru. O do-konání kaple Svatovácslavské v tomto roce, a to 27. září, v předvečer svátku sv. Vácslava, máme určitou zprávu Be-neše z Waitmile, jenž nazývá toto dílo zvláště podivu hodným. 7) Již prvé (1358) byl Karel IV. dle darovacího listu krále Jana z roku 1341 dal zhotoviti rakev sv. Vác-slava, jenž měl odpočívali v této kapli, z pouhého stříbra, okrášlenou nejdražšími perlami a kameny, a i potom vě-noval kapli Svatovácslavské svou obzvláštní pozornost. Stěny její ozdobeny jsou roku 1372 malbami, a posázeny rovněž zlatem, perlami a drahými kameny (Ben. 371.418).

Ale i o jiných částech kůru, že již tu byly, máme ze času od nastoupení druhého mistra stavitele až do vy-

fi) Jméno Parléř (čili parlerius, což právě znamená stavitele, také perlerius) se vztahem na Petra přichází ve mnoha zápisích městské knihy Hradčanské z let 1350 až 1395, které jsem ponej-prv r. 1847 sdělil s p. Mikovcem, od něhož jsou uveřejněny ve Květech toho roku v (číslech 32. 33). Tamž připomíná se i Mi -chal bralr Petrův. Protož jmenoval se tak nejspíš i otec jejich Jindřich; do nápisu pak na triforii, kdež jediné přichází jméno Pe-trus Henrici Arleri, vloudila se patrně jen chyba, což jak známo právě v nápisích není nic neobyčejného. — Petrus de Gemunden (de Gemund, Gemynd, Gmynda) stojí krom nápisu v triforii také v měst-ské knize Hradčanské (f. 81), v dlouhém nápise na zevnější straně kostela (viz Hammerschmid&v Prodromus 514) a v listině kapituly Pražské od r. 1401. Nápis na tri forii praví výslovně: Gemunden in Suevia. Co do roku 1353 (ne 1356) řídím se jediným sprá -vným vydáním nápisu na triforii od Hanky. Co se týče pocházení Jindřicha Pariere z Polska (de Polonia), nevím příčiny, proč se odchylovati v tom od doslovného znění nápisu, pokud se proti ně-mu neuvodí žádné odporné svědectví, než jen podivná pochybnost, zdali který tehdejší umělec mohl rodem pocházeti z Polska.

7) Eodem anno (1366) in vigilia S. Wenceslai consummata est capella ejusdeni sancti Wenceslai de novo et míro opere in eccle-sia Pragensi (389).

stavení kaple Svatovácslavské již svědectví výslovná. Tak připomíná se již roku 1358 kaple sv. Anny, to jest třetí po levé straně, počítajíc od kaple sv. Antonína. V té byl nejvyšší hofmistr císařský Burkhart, purkrabí Magdebur-ský, společně s arcibiskupem Arnoštem a jeho bratřími vystavil oltář sv. Anny (Lib. Erect.), i zdá se, že byla ka-ple sama vystavena jeho nákladem, poněvadž se za prvního času nazývala také kaplí purkrabskou neb hraběcí (capella comitis). 8)

Roku 1360 uvodí se v listině papeže Innocentia VI. (Dobner III. 376) dva chóry, ve které se dělilo vnitřní presbyterium nového kostela, co již stávající, totiž kůr větši (chorus major) čili kůr sv. Víta, jakž se nazývá v listině z roku 1400 (v Lib. vetustiss. privileg. civit. Prag. 209), a druhý kůr panny Marie u královského hrobu, ve kterém mansionáři mívali hodinky až do primy, ješto ve větším kůru kanovníci nebo spíše vikáři jejich primou za-čínali, odkudž kůr Mariánský nazýván také kůrem man-sionářů.9) Avšak teprv r. 1365 stalo se vysvěcení dvou oltářů, od kterých tyto dva kůry měly svá jména, totiž velikého oltáře sv. Víta (majus altare S. Viti, summum altare S. Viti) na místě nynějšího velkého oltáře panny Marie, a oltáře svaté panny Marie (altare beatae Mariae in novo choro neb in choro mansionariorum, také altare majus in choro b. virginis) asi na místě nynějšího oltáře sv. Kříže v prostředku kostela blíž královského hrobu (Ben. 386). Od této doby musíme míti za to, že byl vnitřek kůru čili presbyteria až do výšky triforia dotud jen pod střechou prozatímnou dokonán. Z roku 1368 nacházíme notariatní listinu (u Dobnera VI. 88), jejíž datum zní v ko-stele Pražském před velkým oltářem sv. Víta v novém kůru vně mříže (in ecclesia Pragensi ante majus altare S. Viti in novo choro foris cancellum). Touto mříží musíme sobě mysliti větší kůr oddělený se strany kůru Mariánského, ač tak, že mezi nimi zůstávalo jisté prostranství.

Roku 1361 založen byl od Vácslava Planera faráře v Lysé a jeho dvou bratří, synů Pražského měšťana Miku-láše Planera, oltář Svaté Moudrosti (S. Sapientiae), o kte-rém neumíme s plnou jistotou udati, stál—li v novém čili ve starém kostele (Lib. Erect.). 10)

s) Tak nazývá se v popise oltářů níže zmíněném z let 1368 —1373. Purkhart sám nazývá se v Registrum distributionum od roku 1402 Purchardus comes, a zase comes de Maidemburg (10.20.).

9) Papež Innocentins praví, že mu oznámil císař Karel: quodin ecclesia Pragensi in honoře S. Wenceslai fundata praeter principálem et majorem chorům ipsius eeclesiae alius chorus in honoře b.Marie virginis per ipsum imperatorem canonice fundatus et dotatusexistit, in quo ipse imperator elegit sepulturam et duae ekctae con-sortes suae etiam requiescunt (důkaz, že se míní nový a ne již starý kostel), et in quo per vos (mansionarios), qui.. estis . . ad ser-viendum in ipso choro deputati, missae (totiž pří 3 oltářích u královského hrobu) et aliae horae canonicae.. usque ad horám primae,in qua hora in dieto choro majoři incipiuntur horae canonicae de-cantari... decantantur.

10) K tomu svědčí okolnost, že se oltář tento nenachází v rukopise kapitulním S. I. v popise na str. 51.


V prvním roce potom (1362) založil děkan Pražský Plichta oltář sv. Urbana a sv. Cecilie u pilíře, který spo-juje dva oblouky kaple sv. Sigmunda, kdež nyní stojí oltář sv. Marty. Dle něho sloula tato kaple, na konci levé strany kůru proti kapli Svatovácslavské, prvotně kaplí sv. Urbana; jméno dle sv. Sigmunda dostala však, když roku 1365 přineseno bylo tělo sv. Sigmunda do Prahy a tudíž v této kapli položeno. ir)

Roku 1364 založili svrchu řečení bratři Planerové ještě jeden oltář svatých Alexia i Anešky (dle listiny ka-pitulního archivu), který ale, soudíc ze třetího popisu ol-tářů v rukopise S. I., stál ve starém kostele.

O některých jiných založeních z toho času neb nejprve potom v novém kůru kostela dovídáme se z prvního popisu oltářů v rukupise právě zmíněném (fol. 41). V popise tomto jmenuje se 52 oltářů, větším dílem ze starého, dílem ale již z nového kostela. Při každém oltáři jmenuje se v něm také oltářník čili kněz jeho, a sic obyčejně starší, jehož jméno jest zase přetrženo, a novější, větším dílem z po-čátku 15. století, teprv později, trochu novější rukou při-psaný. Ze jmen starších, stejnou rukou v popise samém zaznamenaných, pokud jich nacházíme také v jiných dato-vaných pamětech, vychází tolik na jevo, že jest popis prvotně učiněn mezi léty 1360 a 1373. 1S) To však se dá ještě jistěji určiti ze jmen oltářů samých, ježto se jmenují. Mimo všechny oltáře totiž, které průvodně do roku 1366 byly založeny buď v novém kůru buď také ve starém ko-stele, to jest tedy, o jichž založení jsme již právě pově-děli, uvodí se v popise tom také oltář sv. Otilie založený roku 1367 a oltář nejsvětější Trojice v kapli téhož jména vysvěcený roku 1368 (mimo oltář téhož jména ze starého kostela); nejmenuje pak se žádný z oltářů průvodně teprv po roce 1373 založených; a protož musil popis ten býti učiněn v létech 1368 až 1373. Z toho viděti, že nemůžeme mnoho pochybiti, když za pravé příjmem, že i ty nové oltáře, které mimo známé odjinud v popise stojí, původ svůj vzaly v čase před dokonáním kaple Svatovácslavské (1366), leč by ten neb onen z nich byl vystaven v málo létech potom až do roku 1373.

Tyto oltáře jsou: 1. sv. Háty v kapli téhož jména, kteráž, jak doleji ukážeme, byla druhá po levé straně,

u) Ben. 387. Založení oltáře sv. Urbana nachází se v kni -hách Erectioniim. O poloze oltáře toho dávají zprávy tři popisy oltářů v rukopise kapitulním S. I. V nejstarším z nich (1368 —1373) nazývá se altare S. Urbani in capella S. Sigismundi, ve druhém contra capellam S. Sigismundi. Jméno kaple sv. Urbana (altaristae capellae S. Urbani in novo choro) nachází se roku 1368 v knize Hradčanské (21).

12) Rozhodné jest v tom ohledu, že se při oltáři sv. Trojice jmenuje Franciscus, kterýž roku 1373 toto své místo proměnil za jiné (Lib. Confirm. G. 6), naproti tomu pak při oltáři sv. Barbory Helias. Nacházíme totiž při tomto oltáři r. 1360 nějakého Jakuba, r. pak 1374 nějakého Jiljí, po kterém v témž roce nastoupil Jan (Lib. Confirm. C. 2); dle toho Helias, který s Františkem od sv. Trojice musil předce býti souvěký, připadá před rok 1374, ale přece do času po roce 1360, a popis sám tudy mezi léta 1360 a 1373.

mezi kaplemi sv. Antonína a sv. Anny; dobrodincem jejím jmenuje se kanovník Pražský Beneš z Kravař (1337—1353) (Registrum distrib. 28). 2. Oltář sv. Máří Magdaleny v ka-pli téhož jména, čili, jak se v popise samém nazývá, kapli páně Přechově (iti capella domini Przechonis) to jest Praž-ského děkana Předvoje (1346—1358), jenž byl zaklada-telem jejím neb aspoň oltáře v ní. 13) Poněvadž již roku 1358 zemřel, ukazuje již to na čas vystavení této kaple pod tímto rokem nebo brzy po něm (snad z poslední vůle jeho). Byla to nynější kaple Waldšteinská, to jest třetí v právo, proti kapli sv. Anny. 3. Oltář sv. Briket v kapli Saské. 4. Oltář sv. Sylvestra v kapli tohoto jména, která se později nazývala také dle sv. Vavřince, nyní Martinická (S. I. 53), vedle kaple Svatovácslavské. 5. Oltář svatých Simona a Judy, rovněž v kapli téhož jména, vedle pře-dešlé, kdež nyní místo prázdné. 14) O obou těchto kaplích mluví také Beneš z Waitmile, o druhé totiž kroku 1369, o první k roku 1374 (403. 422).

Kaple Svatovácslavská, roku 1366 dostavená, byla teprve v potomním roce (1367) dne 30. listopadu slavně zasvěcena i s oltářem v ní sv. Vácslava při hrobě jeho (in capite tumbae, in pede tumbae). 15) Z téhož roku jest j také zakládací listina kaple svatých Erharta i Otilie (a Al-I baňa), druhé v právo, vedle kaple Saské, vydaná však teprv po dokonání jí a oltáře v ní téhož jména (v Lib. Erect.), pročež vystavení její připadá nejspíš do času před. dosta-vením kaple Svatovácslavské. Kapli tuto byl vystavil Ar-noštův nástupce, arcibiskup Jan Vlašimský (od r. 1364), rovněž jako Arnošt kapli sv. Antonína, zcela na své útraty s velkým nákladem (Script, rer. Boh. II. 441), a zvolil sobě v ní hrob; protož nazývala se také kaplí arcibiskupa Jana (S. I. 10).

Roku 1368 vysvěcena jest konečně také kaple nej-světéjši Trojice v čele kůru (in fronte chori, retro cho-rům) za velkým oltářem (Ben. 398), čímž polověnec sedmi kaplí okolo hlavního oltáře byl úplně dokonán. Kaple tato nazývala se také císařskou (capella Caesarea, imperialis), proto asi, že ji Karel vystavěl na své obzvláštní útraty. Hned při početí stavby kostela byl on snad toto nejvý-tečnější místo sobě pozůstavil k tomu, ač nemohl hned přistoupiti k stavení, když mu snad na stavbě vnitřka kůru co pohřebního místa rodiny jeho, předně záleželo.

13) To vyplývá z Registrum dislrib. (p. 13), kdež stojí psáno :Eodem die (20. Jun.) obiit Przecho decanus Pragensis, in cujus anni-versario (altarista) S. Mariae Magdalenae in novo choro debet dare II.sexag. (etc). Commenda in capella ibidem, ubi supra. Po tomto oltáři sv.Máří Magdaleny in novo choro jmenuje se však také altare S. Mariae Magdalenae in antiquo choro, t. j. vlastně in antiqua ecclesia,v témž zřídle (p. 5), a i v popisích rukopisu S. I. jmenují se oba-dva oltáře této světice.

14) Nazývá se posud tak od lidu a od kostelníků, ačkoliv jív tištěných popisech nenacházíme na tomto místě, kdežto přece dletoho, co posud pověděno, nezbývá pro ni v celém kostele žádnéhojiného místa než tuto neb u nynějších kostelních dveří hned vedle.

15) Dle nápisu u Berghauera: Protomartyr poenitentiae 121.

8*


Sotva bychom mohli pochybovati, že i sakristie již tehdáž byla vystavena na svém nynějším místě v novém kostele, ačkoliv se v popise z let 1368—1373 nepřipomíná, to proto, že oltář sv. Michala v ní byl teprv pozdějšího původu.

Když v čas dostavení kaple Svatovácslavské (1366), jak z těchto zpráv vysvítá, nový kůr se všemi svými jedno-tlivými částmi vnitř kostela byl dokonán, počala se nejprve stavba křížových ramen čili příčních lodí kostela, ve kterých měly do něho vésti dvoje poboční dvéře s pravé a s levé strany. Jedny tyto dvéře, s pravé (jižní) strany vedle kaple Svatovácslavské, s velkým a nádherným portálem, byly do měsíce prosince 1367 dokonány, a nad nimi nahoře nová sakristie, to jest vlastně pokladní komora kostela. 16) S venku nad těmito dveřmi dal císař Karel roku 1370 učiniti velkou malbu mosaickou, která jest tu podnes. Dokonána byla teprv potomního roku (1371).

Stejným časem jak tyto pravé poboční dvéře byly nepochybně také druhé s levé strany, vedle kaple sv. Sig-munda, postaveny, kterých již není, ač máme o nich zmínky teprv z let 1402 a 1405. Dle nich musily v po-rovnání s protějšími pravými dveřmi býti mnohem méně úhledné, což se asi tudy dá vyložiti, že stály zvenčí v úzké uličce, kdežto druhé byly obráceny proti královskému paláci na nejslavnějším prostranství ve hradě. 17)

Jako vnitřek kůru, tak musilo i místo před ním od jedněch až ke druhým těmto dvéřům, tedy příčná loď kostela, obdržeti prozatímnou nějakou střechu. Nebof hned po dokonání portálu na pravé straně, v prosinci roku 1367 pochována jsou těla Podivena a Přibislavy sestry sv. Vác-slava, která dotud ležela ve starém kostele, v prostoře pravého ramena příčné lodi vně nynějšího kostela vedle západní zdi kaple Svatovácslavské, ač potřeba nevymáhala přenesení jich, než jak, se zdá toliko aby se s úmyslem učinilo zas jak bylo prvotně ve starém kostele, že tělo věrného sluhy sv. Vácslava odpočívalo vedle tamější kaple Svatovácslavské. Nebylo by se to ovšem před se bralo, kdyby místo toto nebylo již tehdáž bývalo kryto. 18) Rovněž nacházel se v levém rameně příčné lodi u pilíře mezi křížením a vnitřkem kůru blíž kaple sv. Sigmunda, tedy

15) Completum et perfectum est opus pulchrum videlicet ho-stium magnum et porticus penes capellam S. Wenceslai in eccle-sia Pragensi de opere sculpto et sumptuoso nimis, et saeristia no-va desuper. Ben. 393.

lr) Zmínky o těchto postranních dvéřích jsou: 1. v listině ka-pitulního archivu z roku 1405 o založení oltáře matky boží nane-bevzetí (též v Lib. Erect.): quod altare nos prope rapellam et la-tus capella S. Sigismundi et prope hostium ecclesiae ad manum si-nistram ereximus; 2. v Registrum distrib. fol. 3: commenda ante parnům ostium S. Sigismundi; 3. v rukopise kapitulním S. I. fol. 54, kdež o třech oltářích, ježto stály vně nynějšího kostela (mezi ni-miž i o tomto), praví se: ista tria (altaria) šunt prope circa capel-lam S. Sigismundi circa hostium ad chorům intrando.

1?) Beneš z Waitmile (393) naznačuje pohřební místo Podive-novo „prope capellam S. Wenceslai ab extra in ecclesia Pragensi circa murum in loco ad hoc specialiter preparato".

při nynější jalové průčelní zdi a vně kostela nynějšího, oltář sv. Jana a Pavla, aspoň již roku 1373; neboť se nachází v popise oltářů kapitulního rukopisu S. I. 41. I ten musil předce býti chráněn od deště. 19) Dne 9. července, ovšem teprv když i tato prozatímná krytba příčné lodi v rovné výšce s prozatímnou střechou vnitřního kůru byla dokonána, zasvěceny jsou velké poboční dvéře po pravé straně kostela zároveň s kaplí císařskou čili sv. Trojice v čele kůru arcibiskupem Janem (Ben. 398).

Až do té doby nemáme žádné zprávy, žeby starý kostel svatého Víta neb nějaká část jeho byla k vůli nové stavbě bývala stržena, a nemáme také proč pochybovati, že až dotud zůstával celý. Viděli jsme, že základní kámen nového kostela položen byl vně starého, což se patrně stalo proto, aby se nemusily staviti služby boží, pokud by aspoň nový kůr nebyl nedostaven. Ze na každý spůsob za prvních tří let po vložení základního kamene starý kostel ještě stál celý, vysvítá ze řádu korunování Karla IV., který složen byl k jeho vlastnímu korunování r. 1347 (2. září). Neb se jmenuje v něm oltář sv. Víta, kaple Svatovácslav-ská, oltář sv. Kříže prostřed kostela, čehož všeho tehdáž v novém kostele ještě nebylo. Z toho viděti, že se toto korunování dalo ještě ve starém kostele, že tudíž tehda ještě nebyl zbořen. Ale ani za 21 let potom nevíme nic o žádném přestání ve službách božích; a kdyby která část kostela za toho času byla bývala stržena, byl by Beneš z Waitmile již za toho času míval touž příčinu, podati nám0 tom zprávy, z které, jak uvidíme, později to činí. Musilotedy hned při kladení základního kamene celé městištěpro nový kůr i pro příčnou loď býti vytčeno v prostranstvíjindy větším mezi kostelem sv. Víta a kostelem sv. Jiří,tak že se volně mohlo stavětí o kterékoli části dle libosti.20)

Teprv k roku 1369 vypravuje nám Beneš z Waitmile (401), kterak v měsíci březnu hlava biskupa Ondřeje ze-mřelého ve Vlaších (f 1224), která se od polovice 13. sto-letí nacházela v Praze, ovšem ve starém kostele sv. Víta, přenesena jest do kaple Svatovácslavské a tam zazděna;1 dává nám pouze na srozuměnou, že se to stalo pro zboření části starého kostela, ač toho výslovně nepraví. V listopadu ale potom přeneseny jsou také kosti dvou biskupůPražských Kosmy a Jana I. do nového kostela, a opěttam položeny (recondita) v kapli svatých Šimona a Judy,a sic, jak Beneš připomíná výslovně, protože po stržení

19) O poloze tohoto oltáře, jenž se krom onoho popisu z let 1368—1373 ponejprv r. 1382 připomíná v Actis Consistorii (396), praví se tamže kroku 1395 (68): altaris SS. Johannis et Pauli siti in ecclesia Pragensi ex opposito capellae S. Sigismundi; a v po-zdějším popise S. I. 51 jmenuje se mezi třemi oltáři uvedenými v notě 16, kdežto ostatní dva pilíře proti kapli sv. Sigmunda v témž popise jeví se již obsazeny jinými oltáři.

*°) O někdejší velké rozsáhlosti místa mezi kostely sv. Víta a sv. Jiří srovnej vypravování o slavnostech při korunování královny Alžběty, manželky Vácslava II. r 1303 ve Chron. Aulae Regiae (138). Facta fuit tunc curia regalis sivé ambitus inter ecclesias b. Viti et Georgii martyrům mirae magnitudinis et structurae etc.


zdí starého kostela nevyhnutelně musily býti přeneseny na jiné místo (quia fractis muris antiquae ecclesiae oportebat necessario illa in alium locum transferri et collocari). Po-něvadž víme, že biskup Jan I. pohřben byl v kapli sv. Got-harda starého kostela, vyplývá z toho, že právě tato kaple již tehdáž byla zbořena, a slovo nevyhnutelně (necessario) ukazuje zřejmě, že se zboření bylo stalo právě tehdáž, v listopadu 1369. O mnohých jiných biskupích, kteří byli pohřbeni ve kryptě sv. Gaudentia neb Kosmy a Damiana, bylo se však opominulo sebrati a přenésti jich kosti; bylif při stržení části kostela zasuty, a později nebylo lze jich shledati zase. 21) Z toho jest viděti, že tato část kostela byla jistě dříve stržena, a porovnajíce s tím zprávu o hlavě i biskupa Ondřeje, ku kterému se obrátilo více pozornosti, j protože dle Beneše byla ctěna co jakýsi svatý ostatek, | nebudem se mýliti, domnívajíce se, že boření starého ko- | stela bylo začátek vzalo časně z jara, v měsíci březnu roku 1369.

Celý však starý kostel nebyl zbořen ani tohoto roku ani v potomních létech, jakož vyrozumíváme z vypravování Benešova o dalším přenášení těl z něho do nového kostela £420. 122). V prosinci roku 1373 vyzdvižena jsou z rozkazu císařova těla starých knížat a králů českých z někdejších hrobů svých, a pochována v kaplích nového kůru. V císařské kapli za velkým oltářem položen jest v právo Břetislav I. s manželkou svou Juditou, v levo syn jeho Spytihněv co druhý zakladatel kostela sv. Víta; v kapli sv. Antonína v právo Břetislav II., v levo Bořivoj II.; v kapli Saské v právo Přemysli., v levo Přemysl OtakarII.;

21) Ben. 422 Et quia olim, dum rumperetur ecclesia Pragensis antiqua, multa episcoporum corpora šunt obruta et deperdita in crvpta S. Gaudentii, illa recuperare non potui.

v kapli svatých Šimona a Judy v právo Rudolf král český a Rudolf strýc jeho v jednom hrobě, vlevo královna Juta, sestra posledně jmenovaného, manželka krále Yácslava II. Všecky tyto hroby jest podnes ještě viděti, na týchž mí-stech, vyjmouc obou Rudolfů a Juty, protože posledně jmenovaná kaple později proměněna jest k jinému účelu. Podobně roku potomního (1374) pochována jsou z rozkazu arcibiskupa Jana těla biskupů českých, co jich ještě bylo, v novém kostele, ješto až dotud, jak praví Beneš, byla ležela v kostele (to jest ve starém kostele) po rozličných koutech dosti zanedbána. To jest asi: když část starého kostela byla stržena, jsou těla tato z ní přenesena do části ještě pozůstalé, tam ale položena bez náležitého prokázání cti, ano i s opominutím potřebné opatrnosti, aby se mezi sebou nemátla, tak že Beneš, který roku 1374 přenesení jich do nového kůru. řídil, nemohl všech jmen biskupůs jistotou se dopátrati. V novém kůru ustanoveno jest ku pochování jich místo za velkým oltářem mezi ním a cí-sařskou kaplí, kdež položena jsou ve dvou řadách nadél po sobě. Jen rakev biskupa Jana IV. byla, nepochybně již předtím, postavena v nové kapli sv. Sylvestra, na kterou bylo přeneseno nadání oltáře sv. Sylvestra ve starém ko-stele od něho založeného.

Přenesení pak biskupů z pozůstávavší části starého kostela do nového stalo se dle Beneše proto, aby třeba časem i jejich těla tak jako všech ve kryptě sv. Gaudentia zanedbáním neb zapomenutím nepřišla na zmar, až by staré stavení bylo strženo (ne simul cum illis successu temporis per oblivionem dum rumperetur antiqua fabrica, per negligentiam perderentur); z čehož jasně vysvítá, že i roku 1374 ještě část starého kostela stála a ještě ani tak hned na zboření jí se nemyslilo. (Dokončení budoucně.)

Pomůcky k místopisu a rodopisu měst Pražských.Podává Ant. Rybička.

Dům „Platejs".Dům a hostinec tento, na Starém městě Pražském pod

č. 416 ležící, pokládati sluší mezi nejznamenitější domy v městech Pražských, jednak proto, že náleží k největším a nejdůkladnějším domům Pražským !), jednak za příčinou velikých milostí a výsad, držitelům jeho od panovníků če-ských někdy udělených, jakož i tím, že býval druhdy v držení rodin v dějinách domácích nemálo proslulých.

Zakladatelem domu tohoto byl kníže Bedřich Bur-gundský, pán bohatý a při dvoře císaře Karla IV. velmi

oblíbený. Dle příkladu panovníka tohoto a jiných knížat, pánů a prelátů říšských i domácích, kteří tehda paláce, do-my a jiné nádherné budovy v Praze stavěti dávali, koupil tolikéž jmenovaný kníže Burgundský tři domy blíže zdí staroměstských na straně poleduí, tu kde jest nejvyšší mí-sto v Starém městě Pražském, a vyzdvihl tam r. 1350 dům veliký a nádherný na spůsob hradu s věží vysokou a pa-vlačí do příležícího kostela sv. Martina vedoucí, dada i ko-stel tento s kapličkou při něm, nedávno od jakéhosi dok-tora založenou, obnoviti2). Stavbu domu řečeného svěřil

•) Dům tento skládá se ze tří poschodí, a obsahuje kromě velikého sála *) 95 pokojů, dvojnásobné, jedny nad druhými sklenuté pivnice čili sklepy a podzemní stáje pro 55 koní.

•) Sálu již není, jsou z nšho pokoje udSlány. Red.

3) Žehy kníže Bedřich byl kostel sv. Martina znovu teprv vy-zdvihl, jakož Hájek a po něm Schauer tvrdí, jest nepodstatné, ješto se již kroku 1187 připomíná jakožto kostel „sv. Martina ve zdi" a tudíž náleží k nejstarším chrámům Pražským. V. Tomek dějepis Praž. str. 21.

62 Pomůcky k místopisu a rodopisu měst Pražských.

služebníkovi svému Janovi Řebřikovi z Choustmka 3), vy-měřiv mu za to znamenitý plat roční, kterýž ji věrně a právě spravil a k místu přivedl. Pročež když potom kníže ten do Prahy k císaři přijížděl, opatřoval Jan Choustník jej i celý dům jeho potravou, obroky a jinými potřebami. — Císař Karel IV. a nástupcové jeho nadali knížecí clům tento mno-hými milostmi a vzácnými výsadami, kteréž ale napotom za příčinou vzešlých válek a náboženských bouří v zapo-menutí přišly 4).

Ku konci 15. a na začátku 16. století byl dům právě jmenovaný v držení rodiny Holcovské, dle níž se dlouhý čas nazýval „M Holcův". Rod tento byl tehda v městech Pražských na slovo brán, ješto údové jeho sedávali v před-ních úřadech a měli platné účastenství ve všelikých jedná-ních veřejných 5). Tak čteme k r. 1509 Zikmunta Holce mezi konšeli Starého města Pražského; po něm připomíná se Martin Holec, jenž byl tolikéž konšelem a purkmistrem tamtéž a potřebován a vysýlán času toho v mnohých je-dnáních a důležitých poselstvích (ku př. r. 1512 vyslán s jinými osobami ku králi Vladislavovi do. Budína a jO, a zemřel r. 1518 po novém letě, byv jak letopisec souvěký praví „měšťan hodný, moudrý a obojím městům užitečný". V r. 1525 a následujících přichází Beneš Holec mezi kon-šeli Pražskými, jenž držel dům ten ještě toho času, když spisoval Vácslav Hájek kroniku svou. Na to přešel dům Holcovský na Melichara Rorova a po něm na Zikmunta sDřeznice 6); v druhé polovici 16. století držela jej však bohatá rodina erbovní Zákostehkých z Bílejova. První z ro-diny této, jimž se dostalo hodnosti erbovní, byli Jan a Jakub bratří Zákostelští, kterým společně s Petrem Bílejovským císař Ferdinandi, r. 1552 propůjčil erb a titul zBilejova"1^. Jan Zákostelský z Bílejova, syn Jakuba Zákostelského 8),

3) Jan Choustník měl syna Tiburcia, jinocha postavy krásné a mravů ušlechtilých, jejž vzal kníže Burgundský do služby za krá-ječe svého. Při dvoře knížecím seznámil se panoš tento s Apolenou, spanilou manželkou jednoho měštěnína burgundského, o jichž do-brodružstvích milostných sepsána byla pak kronika, ještě za časů Hájkových velmi oblíbená.

*) Hájek kr. 1350. Paprocký o stavu městském str. 23. Maje-stalia na dům Platejský svědčící z r. 1626 a násl.

s) Staří letop. III. 295. 343. 412. 435. 465. 509.6) Oba tito držitelově pocházeli ze starých rodin erbovních a

připomínají se v tituláři r. 1534 vydaném; Melichar Rorár z Rorovapřichází ještě r. 1646 jakožto svědek ve dskách zemských.

7) Erb strýců z Bílejova, k němuž majestátem císaře Ferd. I.v pátek den obětování Panny Marie r. 1561 daným připuštěni bylitéž M. Maliáš Kolínský a Jiřik Rozum, vypisuje se takto: Štít natré rozdělený, totiž od zpodku z prostředka štítu tenké, k vrchu pakk levé a pravé straně široké pole černé, v němž rádlo zlaté ostřímdolů obrácené, ostatek ale štítu po obou stranách barvy červenéa na každé straně jedno lilium bílé; nad tím kolci heim, okoloněhož přikrývadlo černé, žluté, červené a bílé barvy s obou stranpoložené dolů visí; nad helmem koruna zlatá, z níž dvě křídla protisobě roztažená a napříč těmiž barvami střídavě rozdělená vynikají,mezi nimiž rádlo ostřím do koruny obrácené se spatřuje. Majest. cis.Ferd, I. s r. 1561.

8) Jakub Zákostelský z B. byl měštěnín Lounský a držel téžstatek Vršovice a Kystrou, kteréž r. 1597 kšaftem svým odkázal

držel tehdáž mimo jiná zboží sošovní též dům Holcovský, kterýž však r. 1586 v den sv. Alžběty prodal Janovi Platej-sovi z Platenšteina a Dorotě z Otterstorfu, manželce jehor

za 1800 kop gr. č. úplně zaplacených9), od kteréž doby až po dnes slově „Platejs" čili vdům Platejský'1.

Jan Platejs byl syn Arnolta Platejsa, jenž byl usedlý měštěnín ve Vittenberce a pevně k víře katolické stál i mnohé důležité služby císařům Karlovi V., Ferdinandovi I. a Ma-ximilianovi II. konal. Jan Platejs byv dán záhy na studie vzdělal se důkladně v jazycích klassických a právích, a přišed do Prahy vzat od tehdejšího nejv. kancléře p. Vratislava z Pernšteina za písaře soukromého do služby. Pro svou spů-sobilost a horlivost přijat jest po smrti pána toho do služby císařské a jmenován brzo na to J. M. C. raddou a sekretá-řem při německé expedici dvorské kanceláře české, jakož. i později úředníkem nad ungeltem v Týně, a vysýlán v roz-ličných komissích. Usadiv se takto v městech Pražských po-jal za manželku Dorotu, dceru pověstného v literatuře naší Sixta z Olterstorfu, a koupil sobě výše jmenovaný dům Holcovský.

Pro služby věrné a platné, kteréž on, Jan Platejs, i otec jeho Arnolt domu Rakouskému až dosud byli činili, povýšil jej s dědici jeho císař Rudolf II. majestátem, na hradě Praž. dne 1. října r. 1585 daným, do stavu šlech-tického na spůsob rytířství (rittermässiger Adelstand), aby užívati mohl erbu a psáti se z Platenšteina i0), i propůjčil mu potom též léno Veliký Gassmannsdorf v knížetství Svidnickém ležící, načež byl přijat do stavu rytířského království českého a učinil ve čtvrtek po povýšení sv. Kříže r. 1605 obyčejné přiznání co obyvatel zemský 1J). — Ve všeli-kých předsevzetích, jednáních a hnutích na začátku století 17. v Čechách se událých, měl J. Platejs platného účastenství; neboť jsa horlivý katolík a přitom muž výmluvný a věcí politických výborně znalý, potřebován byl od stavů kato-lických v rozličných jednáních, poradách a poselstvích, při čemž sobě vždy velmi obezřele a horlivě počínal a domu panujícímu i víře katolické důležité služby činil.

vnuku svému Bohuslavovi, synu někdy Jana ml. Zákostelského z Bí-lejova, měštěnína Pražského. D. Z. kv. 127. M. 3. — Jan stár. Zá-kostelský ss Bílejova, bratr Jakubův, přebýval tolikéž v Lounech, kdež byl syndikem a senátorem, i zemřel tam r. 1585, jakož náhrobek na hřbitově u Matky B. k tomu ukazuje.

9) Výpisky z archivu Praž., jež s námi p. archivář Erben laskavěsdělil.

10) Erb Platejský skládal se ze štítu na přič rozděleného,v jehož dolní části bílé barvy jest špice červená vzhůru postavená,v níž lilium bílé a po obou stranách jejich lilium červené se spatřuje ; v horním poli barvy černé stojí gryf čili noh zlatý rozsápaný, s ústy rozžavenými a ocasem vyzdviženým; nad štítem ležíheim kolčí, fafrnochy po pravé straně černými a žlutými, po levéčervenými a bílými a korunou zlatou ozdobený, z níž dvě křídlaorličí na sobě položená vynikají, zpodní černou a žlutou barvouna přič rozdělené, vrchní bílé křídlo ale červenou čárou přepásané,v němž lilium bílé a v bílých částech jeho lilium červené vidětijest. Majest. cis. Rudolfa II. z r. 1585.

") D. Z. kv. 132. R. 9.

Pomůcky k místopisu a rodopisu měst Pražských. G3

Pročež byl také stavům a kněžím evangelickým osobou velmi nemilou, kteří při všeliké příležitosti své nechuti a kyselosti proti němu průchod dávali iq). — V bouřích sta-vovských, po smrti krále Matiáše r. 1618 vzešlých, stál J. Platejs, jakož až posavad, pevně a neohroženě k straně katolické a krále Ferdinanda II., nedada se odvrátiti aneb odstrašiti ani sliby, aniž výhružkami stavů evangelických, pročež vyhlášen za osobu k všelikým úřadům zemským nespůsobnou a držán u vězení v domě svém Holcov-ském, kdež zemřel, dříve nežli se ještě udalo císaři Fer-dinandovi II. zvítěziti nad stranou mu odpornou, slou-živ 30 let pod třemi císaři věrně a platně domu Rakou-skému, a zůstaviv po sobě čtvero synů: Jana Arnošta, Sixta Arnolta, Karla Ferdinanda a Vilíma Jetřicha, pak dceru Kateřinu, kteréž byl zplodil s výše jmenovanou man-želkou svou, Dorotou z Otterstorfu.

Nejstarší ze synů těchto, Jan Arnošt, nar. r. 1586, oddal se záhy vyšším studiím a stavu kněžskému; byv již v 22. roce stáří svého na kněžství vysvěcen, odebral se do Říma, stal se doktorem obojích práv a licenciátem bo-hosloví, a jmenován byl od papeže Pavla V. papežským prelátem domácím. Vrátiv se do vlasti své povýšen byl na hodnost kanovníka v Olomouci, načež pracoval co nej-horlivěji o vyzdvižení náboženství katolického, tehda v Če-chách i na Moravě u veliký úpadek přišlého. V bouřích stavovských chtěl r. 1619 po odtáhnutí vojska Dampierova z Vyškova město to proti vojsku moravskému hájiti, avšak byl zajat, do Brna a pak do Moravské Třebové zavezen a tam v tuhém vězení držán, až jej bratr jeho znamenitou sumou peněz, 10.000 zl., odtud vykoupil.— Pročež také po bitvě Bělohorské pro takové služby, kteréž otec jeho i on Jan Arnošt Platejs náboženství katolickému a domu císařskému odvážením se hrdla a statku svého činili, pro-půjčeny mu byly od císaře Ferdinanda II., papeže a jiných duchovních vrchností mnohé a vzácné milosti a výsady.

Předkem povolil císař Ferdinand II. reskriptem ve Ví-dni v úterý po Reminiscere r. 1626 daným, k žádosti Jana Arnošta Platejsa, aby dům Holcovský v starém městě Praž-ském podle fary sv. Martina ležící, kterýž mu byli bratří a sestra jeho po smrti otce svého dne 11. července r. 1623 postoupili, z kněh městských vyjmut a vymazán a za

12J Jaká kyselost proti Janovi Platejsovi u stavů a kněží pod obojí a evangelických panovala, vyrozuměti mimo jiné též z toho, že í poctivé jeho na svět zplození naříkali a v pochybnost brali, anohrž sám místoadministrator konsistoře pod obojí, kněz Vácslav Dačichý, jedenkráte v české kanceláři dvorské před nejvyššími úřed-níky zemskými veřejně o něm mluviti se nerozpakoval, žeby byl syn nepořádný kněze jednoho, tak že věc ta na presidenta a raddy nad appellacími vznesena byla. Poněvadž pak Jan Platejs své řádné z otce Arnolta Platejsa na svět zplození náleži tě prokázal, kněz V. Dačický ale dříve nežli věc ta vyřízena liyla smrlí sešel, opatřil císař Matiáš reskriptem, na hradě Praž. den proměnění Kr. Pána r. 1 6 1 2 daným, jej, Jana Platejsa, na poctivosti, tak aby nářek ten jemu na žádnou ujmu dobrého jména jeho nebyl. Maj. cis. Matidie zr. 1612.

spupný a svobodný vyhlášen byl I3). Nad to učinil mu týž císař listem ve Vídni v sobotu den sv. Martina r. 1626 tu další milost, „aby jmenovaný dům Holcovský ode všech práv a povinností městských, berní, daní, lozuňkův a ji-ných poplatkův osvobozen byl; aby v domě tom on, Jan Arnošt Platejs, i dědicové jeho a budoucí držitelově domu toho svobodně a bez překážky hosti chovati, jej najímati, vlaská, uherská i jiná přespolní vína, pokud čas prívile-giemi Pražan vyměřen jest, jiná pak domácí vína, všeli-jaká piva a medy přes celý rok ku pohodlí lidskému šen-kovati mohli, nejsouce ani králům českým, ani Pražanům, ani komu jinému z takového pití něčeho dávati ani platiti povinni; též aby v něm všeliké jiné slušné obchody a ži-vnosti provozovali mohli bez překážky, a konečně aby v domě tom a zahradě při něm starodávný freyunk držán a zachován byl, aby tam žádný nesměl a nemohl se ni-čehož nenáležitého dopustiti"14). — Taktéž jmenoval papež Řehož XV. Jana Arnošta Platejsa svým jenerálním vikářem a předním komisařem při reformací náboženství v cechách a na Moravě nařízené; kapitola Pražská, Vyšehradská a Vratislavská přijaly jej za spolukanovníka, nad to jmeno-ván arciděkanem Brněnským, raddou arciknížat Leopolda a Karla a r. 1636 zvolen za probošta kapituly Olomúcké. Téhož roku koupil od komory král. propadlé statky Oře-chov a Uherčice na Moravě za 20.000 zl. r., a zvolen jest po smrti kardinála z Dietrichsteina dne 12. listop. r. 1636 za biskupa Olomúckého; avšak — dříve nežli se mu dostalo ještě stvrzení papežského — zemřel dne 21. srpna r. 1637 a pohřben jest v kostele sv. Vácslava na Zderaze v Praze při klášteře bosákův řádu sv. Augustina 15). Kšaftem svým, r. 1637 v pátek po sv. Bartoloměji do desk vloženým, jmenoval Jan Arnošt Platejs dědicem všelikého statku své-ho řečený právě klášter sv. Vácslava na Zderaze, nařídiv přitom znamenitě strany domu svého Holcovského, „aby dům ten témuž řádu sv. Augustina zůstal a z domu živnosti dům modlitby se učinil, a pročež aby klášter řádu toho z něho vystavěn byl, však tak, aby po jeho smrti ještě po dvě léta příbuzná jeho panna Anna Litoměřická z Jizbice domu toho užívala, a zužitkův těch dluhy po něm zůstalé splácela" 16).

Proti kšaftu tomuto vložil však bratr kšaftujícího, Sixt Arnolt Platejs, odpor svůj dne 23. listop. roku 1638 do desk, naříkaje jej co nepořádný; po delším však jednání upustil od odporu toho a učiněno jest roku 1648 dne Id . března v dvorské kanceláři české narovnání a smlouva

1J) Arch. Praž. Lib. C. cer. I. F. 246.•*) D. Z. kv. trh. 2. citr. B. 17.1S) Wolný kirchl. Top. v. Mähr. I. B. str. 95, a Berghauer Protoin. I.

243.l6_) Arch. Praž. a D. Z- kv. tr. 3. zel. O. 17. Augustianskému

klášteru Zderazskému dostaly se též důležité rukopisy historické a jiné knihy a spisy, kteréž byl Jan Arn. Platejs po dědu a strý-cích svých, Sixtovi a Janovi Sixtovi z Otterstorfu, někdy obdržel. Balb. Boh. docta. II. 245.

64 Pomůcky k místopisu a rodopisu měst Pražských.

konečná mezi dědici Platejskými a konventem u sv. Vác-slava, kterouž jmenovitě co se týče svobodného domu Pla-tejského, vyměřeno bylo, aby dům ten připadl Kateřině Ludmile z Elsenheimu, jediné dceři výše přivedeného Sixta Arnoita Platejsa, k jejížto žádosti také později císař Fer-dinand III., reskriptem v Prešpurce dne 21. března r. 1655 daným, všeliká domu tomu udělená privilegia a nadání schválil a potvrdil Ir). Kateřina Ludmila z Elsenheimu zů-stavila dům Platejský dceři své Ludmile Kateřině Sprin-gerové, kteráž jej prodala dne 14. června r. 1673 Janovi hraběti z Šternberka na Bechyni, Jičíně atd. za 10.000 zl. r. 18), po jehož smrti přišel na syna jeho Jana Jos. hr. z Šternberka, po něm pak jej držel Vácsl. Vojt. hrabě z Šternberka jakožto poručník pozůstalých nezletilých dě-diců jeho, k jichž ruce se ucházel r. 1707 o nové potvr-zení a rozšíření všelikých privilegií a milostí domu od pře-dešlých králův Českých někdy nadaných.

Privilegie a nadání tato, a to předkem, co se týče svobodného šenkování piv a vin a chování hostí a osob přespolních, zavdala však času toho příčiny k mnohoná-sobným hádkám mezi obcí Starého města Pražského s jedné a držiteli svobodného domu toho strany druhé, ješto onano za to měla, že svobody domu Platejskému nadané jsou obmezené na jistou míru, a pročež že nemohou býti roz-šiřovány na zjevnou ujmu a škodu ostatních obyvatelů, veliká břemena obecní nesoucích; tito ale, dokládajíce se privilegií těch, nechtěli k nižádnému obmezení jich přivoliti, aniž povinnosti a břemena obecní nésti. Tudiž vznášeny stížnosti s obou stran na místodržící a na kancelář dvor-skou, a držány jsou komise a jednání za tou příčinou. Vše to bylo však bez účinku, a pročež nedostalo se také hr. Vácsl. Vojt. z Šternberka žádného nového schválení a rozšíření privilegií na dům Platejský.

Teprv k žádosti Marie Teresie hraběnky z Šternberka potvrdili císař Karel VI. dne 23. března r. 1736 a císařová Marie Teresie dne 24. března r. 1749 všeliká privilegia držitelům domu Platejského nadaná, a jakož se byla drži-telka tato provdala za hraběte z Paarů, přešel tehda dům ten na hraběcí a později knížecí rodinu Paarskou, v jejímž držení ještě na začátku století tohoto zůstával 19).

O rodině Platejsovské připomínáme ještě toto: Třetí syn Jana Platejsa, Karel Bedřich Platejs, oddal se vyšším studiím, a naučiv se mnohým jazykům vstoupil do služby císařské, byv potom J. M. C. sekretářem, v tehdejších bězích válečných delší čas komisařem vojenským; držel též sta-tek Kobylnice a s manželkou svou Markétou Zuzanou Bru-nerovou z Vildenavy zplodil syna Karla. Tento uvázal se po smrti rodičů svých r. 1644 v statek jmenovaný, spra-voval rozličné úřady veřejné a při obležení měst Pražských

r. 1648 od nepřátelského lidu Švédského konal služby platné, držel až do r. 1655 též statek Radešín a zůstavil syny Antonína a Jana Karla. Onen oddada se stavu vo-jenskému padl co poručík v Uhřích v boji s tamními rebely; tento, došed r. 1688 zletilosti, vstoupil do služby císařské a byl za příčinou velikých zásluh předků svých i svého šlechetného zachování majestátem císaře Leopolda I., ve Vídni dne 20. listopadu 1696 vydaným, povýšen do stavu rytířského starožitných rodin českých, přičemž také při-rozený erb jeho polepšen a rozhojněn jest 20).

O potomcích jeho jakož i Vilíma Dětřicha, čtvrtého syna Jana Platejsa, nenacházíme však v 18. století více ni-žádné zmínky ani ve dskách zemských aniž v registřích sta-vovských, pročež se podobá, že rodina Platejská času toho v cechách po meči zanikla a vymřela.

Dům Sixtovský (Sixenhaus).

Domem tímto průchodním, jenž leží v Starém městě-Pražském pod č. 553 na velikém náměstí, zachovala se pa-mátka dvou nejvzácnějších a nejvzdělanějších měšťanů^ jižto v 16. a na začátku 17. století v městech Pražských přebývali, totiž Sixta z Otterstorfu, kancléře někdy staro-městského, muže v dějinách Pražských i v literatuře naší pověstného, a syna jeho Jana Theodora Sixta. z Otters-torfu. Ješto život Sixta z Otterstorfu 21) již několikráte byl vypsán, promluvíme tuto o synu jeho Janovi Theodorovi, muži času svého na slovo braném.

Jan Theodor Sixt z O., jemuž dům ten po otci připadl, narodil se v druhé polovici 16. století v Praze, a byv v domě otcovském vycvičen v náboženství pod obojí a vyučen v školách Pražských v základních vědomostech literních, odebral se na vyšší učeliště zahraniční, kdež se důkladně vzdělal x jazycích rozličných, v právích a soudních řádech i politických. Navrátiv se do vlasti své usadil se v Sta-rém městě Pražském, a vstoupiv v šlépěje slavného otce svého, vzdělaností, rozšafností, správností a nábožností svou obrátil v krátké době na sebe zřetel všech občanův i osob vyšších. Od té doby vkládány naň rozličné úřady a po-vinnosti obecní, svěřovány mu k vedení a vyrovnání dů-ležité pře soukromé i veřejné, užíváno rady jeho ve vě-cech církevních a školních, na sněmích volen za berníka jakož i brán k porovnání zřízení zemských s právy měst-skými, i vysýlán v rozličných komissích a jednáních. Při tom nabyl i nemalého jmění, tak že na začátku 17. století pokládán byl mezi nejvzácnější a nejzámožnější měšfany Pražské; nad to byl neustále v přátelském spojení s muži učenými za hranicí i doma tehda na slovo branými, jsa

t7) Arch. Praž.") Kv. pám. moř. barvy. V. H. 14.") Arch. Praž. a majest. cis. Karla VI. a Marie Teresie zr. 1736

a 1749.

2°) D. Z. kv. červ. starost. F. 2. kv. 311. E. 24. Reg. Stav. 55. A. 10. Majest. cis. Leop. I. z roku 1696.

2I) Viz obšírný jeho životopis od prof. Riessa v programu Ji-čínského gymnasium na r. 1857, pak Abbildung böhm. und mähr. Gelehrt. IV. B.

Pomůcky k místopisu a rodopisu měst Pražských. 6b

při tom též příznivcem a štědrým podporovatelem přede-vším mladých básníků a mistrů, z nichž mu někteří věno-vali i své básnické a jiné literní práce 22).

Hledě „k velikým práčem, kteréž byl otec jeho, Sixt z Otterstorfu, k dobrému vlasti své někdy konal, spravuje nejdůležitější úřady obecní, sedaje na to po mnohá léta v soudu purkhrabském a maje platné účastensví při no-vém vzdělání a vydání zřízení zemských, jakož i prohlé-daje k šlechetnému zachování, důkladné vzdělanosti a služ-bám důležitým a věrným, jež byl on sám, Jan Sixt z Ot-terstorfu, obecnému dobrému až dosaváde činil"— povýšil císař Rudolf II. majestátem, r. 1604 na hradě Pražském daným, jej, Jana Sixta, do stavu šlechtického sv. římské říše a jiných domu Rakouskému náležitých zemí; a po-lepšil erb jeho přirozený, aby potom užívati mohl štítu zla-tého, v němž viděti dvě černá křídla proti sobě roztažená, a ozdobeného otevřeným helmem turnýřským, okolo něhož po obou stranách visí fafrnochy žluté a černé, nad nímž pak leží koruna zlatá, z níž vyniká černý orel rozkřídlený s pyskem a pazoury pozlacenými 23J.

Když nedlouho na to stavové pod obojí začali se za-sazovati o vyzdvižení a obnovení akademie Pražské a vy-možení svobody náboženské, byl Jan Sixt z Otterstorfu mezi předními osobami, ježto horlivě o to pracovaly, pro-čež i zvolen r. 1609 za spoludefensora akademie té a kon-sistoře pod obojí. Od té doby prohlížel s komisary k to-mu nařízenými k zvelebení starožitného učení Karlova, ja-kož i společně s jinými defensory co nejhorlivěji o to se zasazoval, aby právo strany svobodného provozování ná-boženství, majestátem císaře Rudolfa II. stavům evangeli-ckým r. 1609 propůjčené, úplného průchodu mělo. Za tou příčinou stál i Jan Sixt v bouřích r. 1618 vzešlých k sta-vům odporným, dada se od nich platně a horlivě potře-vati v roličných příčinách, jednáních a vyslanstvích 24), a zvo-len byv od nich dne 26. května r. 1618 za spoludirektora ze stavu městského. Pročež byl i po osudné bitvě Bělo-horské s jinými rebely zatknut a života, cti a statku své-ho odsouzen. Když dne 21. června roku 1621 na rynku Staroměstském krvavý soud vykonáván byl nad osobami, „ježto v té veliké a ohavné rebelii přední měly účasten-ství", přiveden jest po odpravení Bohuslava z Michalovic na lešení popravní též Jan Sixt z Otterstorfu; avšak ozná-meno mu zde, že jej J. M. Císařská při živobytí zůsta-vovati ráčí, kteréž milosti se mu dostalo k snažným pří—

22) Mezi jinými básníky oddal Sixtovi našemu též Pavel z Jfabice, příbuzný jeho, II. díl svých básní lat. (Pericula poětica) ve Wittem-berce r. 1602 vydaných ; taktéž mu věnoval M. Jičínský své: Programmata academiae prag. r. 1616 vytištěná.

J3} Majest. cis. Rudolfa II. ad an. 1604.24) Jan Sixt byl též mezi osobami, ježto byly dne 28. května

r. 1618 vyslány k Vil. Slavatovi, po vyhození z oken hradu Praž-ského v domě Lobkovickém zatčenému, aby podepsal známý revers od direktorů zdělaný.

mluvám kanovníka Jana Arnošta Platejsa 25), za něho u samého císaře Ferd. II. činěným. Pozemské zboží jeho vzato však ku komoře královské, z něhož výše připome-nutý dům Sixtovský na 4285 kop 42 gr. vyceněný pro-dán pověstnému Filipovi Fabriciovi Platerovi z Hohenfallu za 5000 zl. r. dne 21. června roku 1621 zcela a zúplna do renthouzu J. M. C. zaplacených; veliká vinice ale před branou Koňskou darována od cis. Ferdinanda II. klášteru minoritskému na Starém městě Pražském 26_).

Jan Sixt z Otterstorfu žil na to v Praze u své rodiny, avšak bylo mu snášeti mnohých těžkostí a důtklivých ná-řků, ježto předkem vycházely od osob v čele správy měst-ské i zemské postavených; pročež mu jmenovaný kano-vník a ujec jeho Jan Arnošt Platejs u císaře Ferdinan-da II. vymohl, že majestátem v Novém Městě za Vídní v pátek po sv. Augustinu r. 1625 daným, zase na milost přijat a jeho přečinění vyzdviženo a umořeno bylo, tak aby vše to ani jemu ani dědicům jeho na ujmu cti a do-bré pověsti a prvé nabytých práv a milostí nebylo 27). I domnívalif se Platejs i jiné při komisi reformační zří-zené osoby, že Jan Sixt za příčinou této nové milosti ochoten bude přistoupiti k víře katolické, čehož sobě vši-ckni tím více žádali, poněvadž při veliké důvěře a vážno-sti, kteréž on vždy ještě u evangelických spoluobčanů svých požíval, nadíti se bylo, žeby pak i tito příkladu je-ho následovali. Avšak Jan Sixt stál pevně k víře od otců svých zděděné; pročež když na to dekretem od komory reformační dne 12. července r. 1627 seslaným bylo naří-zeno, že všickni obyvatelé Pražští, kteříž nechtějí býti ka-tolíky, mají měst Pražských i celé vlasti České prázdni býti, byl Jan Sixt s třemi ještě jinými věkem již sešlými a váženými měšťany — Janem Peldřimovským, Abraha-mem Andělem a Janem Jakubem Heidenem — mezi prvními osobami, ježto pro náboženství vypovězeny byly z měst Pražských i země České. Prodav co mu ještě zbylo statku a odevzdav ze summy stržené nařízenou část k físku krá-lovskému, odebral se Jan Sixt do Sas a usadil se po mno-hých vystálých neřestech v městě Drážďanech, kdež ko-nečně zemřel u vysokém stáří r. 1653. 2S)

Dům Sixtovský přešel po smrti Filipa Fabricia na Jana Fabricia (okolo r. 1634); ku konci 17. století byl dům ten v držení Jana Pavla hraběte z Walderode, po němž na začátku 18. století připadl na dědice jeho 29>

") Dorota, dcera Sixta z Otterstorfn a sestra Jana Theodora Sixta z Ot., provdána byla za Jana Platejsa z Platenštejna, J. M. C. raddu i sekretáře a držitele domu Platejského, jemuž porodila 4 syny: Jana Arnošta (kanovníka tehdáž Pražského, Vyšehradského a Olo-múckého, napotom voleného biskupa Olomúckého), Sixta Arnolda, Karla Fridricha a Viléma Jelřicha, pak dceru Kateřinu.

26) Riegger's Mater. IX. 73. Hamerschmid. Prodromus gloriae Prag. 189.

") Majest. Ferd. II. ad an. 1625.28) K. Erben: Primatoren. 78. Peschek's Gegenreformation D.

I. 448.J9) Archiv Star. M. Praž.

9

Pomůcky k místopisu a rodopisu měst Pražských.

„XI Kališťů"

zval se známý nákladnický dům na rohu Dlažební ulice vedle paláce kníž. z Lobkovic-Vrtby stojící a nyní pod jménem „u Radišů" známější. Své starší jméno měl od starožitné rodiny erbovní Kališfů z Ottersfeldu., v jejímždržení byl v 16. století, a o níž toto připomínáme: Maje-státem na hradě Pražském ve středu po sv. Marku 1. 1556 daným, propůjčil císař Ferdinand I. Matějovi, Janovi a Pavlovi bratřím Breslerům list erbovní, aby se psáti mohli z Ottersfeldu a užívati tohoto erbu: totiž štítu červeného, uprostřed něhož nůž řeznický a kladivo havířské se zla-tým topůrkem, jedno přes druhé křížem přeložené, a to nůž špicí k pravé, kladivo ale k levé straně obrácené se spatřuje; nad štítem heim kolčí s točenicí a přikryvadly bílé a červené barvy, nad nímž nůž a kladivo jako v štítu jsou položeny.

Z potomků bratří těchto vynikl zvláště Vácslav z Ot-tersfeldu, jenž se narodil v Hradci Králové dne 9. září r. 1538 30} z otce Matiáse Breslera z Ottersfeldu. Vzdělav se v umění literním a právním ve vlasti své i na akade-miích zahraničních, stal se potom prokurátorem čili řeční-kem při soudech zemském a vyšších na hradě Pražském a pojal za manželku Evu z Waizensteinu. Poněvadž byl práv a spůsobů soudních jak domácích tak i zahraničnýchvýborně znalý, svěřovány mu nejdůležitější pře a jednání právní, jakož i potřebováno rady a dobrého zdání jeho při sjezdech i sněmích u věcech zákonodárních a soudních. Pro takové služby platné a šlechetné zachování povýšil císař Rudolf II. majestátem na hradě Praž. ve středu den stolování sv. Petra r. 1581 daným, jej, Vácslava z Otters-feldu, i několik ještě strýců a příbuzných jeho do stavu

30) Kalendář Velesl.

vládyckého, rozhojnil erb jejich 31) a dovolil, aby se nyní psáti mohli z Kaliště a z Ottersfeldu. —

Na sněmu v pondělí po neděli Exaudi r. 1582 drža-ném byl pak Vácslav Kaliště z Ottersfeldu i s dědici svými od pánů stavu rytířského do společnosti jich a za obyvatele zemského přijat 3!0.

Nabyv svým prokuratorstvím již předtím nemalého jmění, koupil sobě nyní rozličná zboží pozemská (ku př. statek Trmice) i šosovní, a vystavěl znovu dům svůj výše připomenutý, jejž ozdobil svým i své manželky erbem a nápisem: Vaczlav Kaliště z Otrsfeldu, Eva z Vaczn-ssteyna, kteréž se na něm ale již nespatřují.

Vácslav Kaliště z Ottersfeldu, jsa muž vzdělaný a šle-chetný, byl též v přátelském obchodu a spojení téměř se všemi tehdáž ve vlasti naší žijícími literáty; ku př. s P. Lu-pačem, P. Capellou z Elbinku, J. Kocínem, J. Karolidesem, V. Plácelem z Elbinku (jemuž dal za manželku dceru svou Libuši), přede vším ale s M. D. Adamem z Veleslavína. —I syn Kališfův Jan oddal se záhy umění liternímu a nabyl důkladných známostí linguistických a právních, avšak ze-mřel ještě v mladosti své. Jeden z pozůstalých spisův jeho: Historii národu židovského od zajetí babylonského až do zkázy Jeruzaléma v jazyku německém sepsanou, rozhojnil a přeložil po jeho smrti výše připomenutý švakr jeho Vácsl. Plácel z Elbinku na jazyk český, již pak r. 1592 Dan. z Veleslavína tiskem vydal.— Vácslav Kaliště z Otters-feldu žil ještě r. 1599, avšak, jak se podobá, padl i on za obět záhubnému přímoří, ježto tehdáž v Praze i na venku panovalo.

3l) Erb ten polepšen takto: aby užívali napotom štítu na čtyry části rozděleného, v jehož dolní pravé a horní levé část i barvy žluté viděti jest dvě čáry černé k pravé straně na pokos položené, v levém dolním a pravém horním poli ale výše vypsaný erb Bre-slerovský, a nad štítem na místě helmu kolěího aby měli heim otevřený zlatou korunou ozdobený.

«) D. Z. 26 N. 17 . a 21 . Z. 19 .— Reg. Sav. 48 . M. 18 .

Mladá Vožice a její okolív kraji Táborském.

Od Antonína N. Vlasáka.

Okresní město Mladá Vožice rozkládá se u paty vrchu Hrad řečeného, na jehožto nyní kaplí okrášleném temeni za starodávna pevný královský hrad se pyšnil, pohlížeje odtud do dalekého okolí.

Hrad i město Mladá Vožice náležel ode dávných časů koruně České, a králové sami provozovali podací při zdej-ším kostele, který se r. 1350 mezi farními v obvodu de-kanatu Vltavského jmenuje. Když ale císař Karel IV. při kostele ss. Kosmy a Damiana na Novém městě Pražském klášter pro mnichy slovanské založiti obmýšlel, při kte-

rémžto kostele podací kapitole Vyšehradské příslušelo, da-roval roku 1348 za náhradu této kapitole farní kostel sv. Martina v Mladé Vožici *).

Hrad i panství Vožické udělovali často králové Čeští v zástavu rozličným pánům za služby sobě prokázané. Roku 1390 držel je v zástavě pan Purkhard příjmím Strnad z Janovic a z Chlumce, jeden z nejpřednějších milostníků krále Vácslava IV., a nejvyšší purkhrabí Pražský, o jehož

*) Hammerschmidt Prodromus Gloriae Prag. pag. 264.

Mladá Vožice a její okolí v kraji Táborském. 67

tragickém konci Cf l i - června 1397) vypravováno bylo při popisu hradu Vysokého Chlumce (Památky III. 50). Vožice dána po něm v zástavu od král. komory Sigmun-dovi Hulerovi z Orlíka, podkomořímu, a po jeho smrti (f 28. června 1405) panu Mikuláši z Egerberka, nejvyš-šímu písaři v království Českém.

R. 1412 v pondělí po neděli Reminiscere dal král Václav IV. hrad Vožický v zástavu panu Anselmovi z Ro-nova a jeho synům i potomkům za 2200 kop grošů če-ských. Synové Anselmovi byli Hanuš, Vilém, Materna n Krištof bratří z Ronova, z nichž Materna z Ronova zastavený hrad Vožici obdržel.

Materna z Ronova připojil se, jakožto horlivý katolík, v rozbrojích husitských s celým rodem svým ku straně cí-saře Sigmunda, a skutkem tím stala se Vožice mocnou záštitou katolictví v samém okolí Tábora, začež arci mnoho útoků a nátisků od Táborů podstoupiti musila. Král Sigmund uznávaje důležitost tohoto pevného místa, odeslal hned na začátku roku 1420 z Prahy nejvyššího mincmistra, Mikuláše Divůčka z Jemniště, s oděnci, aby s pomocí v okolí sebra-ného lidu zámek i město Vožici proti Husitům chránil. Ale u veliký pátek téhož roku 1420 ráno před úsvitem přirazil Žižka k Vožici na ty železné pány, kteří po bitvě u Sudoměře v počtu asi 2000 mužů tam se byli rozhostili. Táboři probořivše tiše plaňky, jimiž město oplaňkováno bylo (odkud se „Plaňková Vožice" nazývala), a učinivše pokřik zapálili město, a ty železné pány, kterým rychle na hrad utéci se nepodařilo, všecky buďto pobili aneb zjí-mali, a kořisti mnoho nabrali. Zajaté zdejší vyměnil potom Žižka za své vězně z bitvy Sudoměřské: největší ale cenu měly pro něho koně a odění zde dobyté, jelikož dali mu příležitost zříditi sobě jízdu, jakž jí potřeboval, a rozmno-žiti i doplniti válečné prostředky své. Hrad Vožický nebyl při té příležitosti dobyt, nýbrž zůstal v držení Materny z Ronova. Král Sigmund zapsal r. 1422 Maternovi a Mra-keši z Noskova za prokázanou službu a utrpěnou škodu 1100 kop grošů Pražských, načež dal Materna hrad i město ještě lépe opevniti, nebot předvídal, že mu nebude přáno dlouhého oddechu od jeho bojechtivých sousedů. A skute-čně již na začátku září 1425 přišel vůdce Husitů, Jau Hvězda z Vícemilic příjmím Bzdinka, před Vožici vyzývaje ji ku vzdání. Náš pan Materna z Ronova bránil se sice s velikou statečností, ačkoliv pět neděl a tři dni stříleno bylo do hradu z děl i z praků, čekaje pomoci od krále, tak že sám vrchní vůdce Táborův, Jan z Vícemilic, postřelen jest při dobývání hradu smrtelně. Když ale pomoc nepřichá-zela, vzdal se Materna i s hradem svým Vožickým. Umírající vůdce Jan z Vícemilic propustil sice téměř všecky zajaté na svobodu, pevný hrad však sbořiti dal bez meškání, tak že tento odtud více nepovstal ze zřícenin svých 2).

Vožice zůstala v držení pana Materny, a po jeho

smrti jeho bratra Viléma z Ronova, který ji ještě za živo-bytí i s Chýnovem svému strýci Čeňkovi z Klinšteina od-kázal. Čeněk z Klinšteina odjinud a Polanky byl živ za časů krále Jiřího z Poděbrad, a účastnil se v bojích od 146?—1472, v nichž pevně stál po straně královské.

Po něm dostala se Mladá Vožice v držení bohatých toho času rytířů Trčkův z Lípy; až konečně r. 1547 Bu-rian a Ferdinand Trčkové z Lípy a na místě svých bratří nezletilých Jaroslava, Zdeňka a Mikuláše Vožici, totiž: zámek panský a městečko Vožici, ves Janov, Lhotku, po-dací kostelní ve Vožici s vesnicemi k témuž zadusí příslu-šejícími rytíři Janovi Voračickému z Paběnic prodali 3).

Jan Voračický z Paběnic na Vožici, Prčicích a Po-lance zemřel 17. září 1553, a byl v kostele Prčickém po-chován; Vožice se dostala jeho synovi Vácslavovi Pabě-novi Voračickému z Paběnic.

Vácslav Paběn Voračický z Paběnic na Vožici a Po-lance byl muž za svého věku na slovo vzatý, i u samého dvora královského vážený. Roku 1563 byv za to požádán, provázel v slavném komonstvu císaře Maxmiliána II. do Prešpurku, kdež přijíti měl Maxmilián korunu království Uherského, a učinil to prý Voračický s nemalým nákladem svým. Zemřel pak 6. ledna 1565, a pochován jest v kostele Vožickém před velkým oltářem. Krásný mramorový ná-hrobník jeho dotud se zde zachoval. Vožice připadla synům po něm pozůstalým. Konečně roku 1579 král Rudolf II. prodal rytíři Michalovi Spanovskému z Lisova dědičně statek Vožický zápisní, kteréhož na ten čas Krištof Voračický z Paběnic na místě a k ruce bratří svých nezletilých Viléma, Mikuláše a Jáchima Voračických v držení byl, a sice tak, aby ten statek nebyl více zápisný, ale jeho kupujícího dědičný a spupný, za 4051 kop, s tou výminkou, aby Španovský Krištofovi Voračickému sumu zástavní 2200 kop gr. vyplatil, ostatek ale do úřadu rentmistrského odvedl 4).

Michal Španovský z Lisova na Pacově a Vožici a od něho přikoupeném Šellenberce, J. M. C. radda a nejvyšší písař v království českém, byl náboženství luterskému hor-livě oddán, i nalézáme ho jakožto jednoho z předních zá-stupců toho učení v Čechách mnohostranně činným na sně-mích i schůzkách stavovských, v nichžto se všemožně sna-žil, aby svým spoluvěrcům stejných práv s utrakvisty dobyl. Ve Vožici vystavěl r. 1585 nový kostel, a ustanovil při něm luterského kazatele. Úřad nejv. písaře zastával do r. 1596. Paprocký o něm praví, že se konečně smyslem pominul.

Jeho syn a dědic, Jochim ml. Španovský z Lisova, prodal r. 1603 Janovi Bernardovi z Fünfkirchen svobo-dnému pánu ze Šteinbrunnu a Kynšperku, JMC. dvorské raddě, nejvyššímu generálnímu profiantmistru v království

3) Palackého děj. nár. Čes.

3) Desky zemské kvat . 47. D. 6. ") Desky zemské kvat. 64. N. 29.

9*

68 Mladá Vožice a její okolí v kraji Táborském.

českém a arciknížectví Rakouském, statky Vožici a Šellen-berk, a sice: „zámek a městys Vožici s podacím kostelním, ves Janov s podacím kostelním, ves Lhotu — zámek Šellen-berk, dvůr poplužní, vsi Pojbuky, Střítež, Radostovice, Kouty hořejší a dolejší, Řevničov, Rukovou, Mutice, Zhoř, Oldřichov s podacím kostelním, Noskov, Rěleč, Rlánici,Rzovou, Staniměřice, tak jakž jest toho všeho jeho otec dobré paměti v držení a užívání byl." 5)

Jan Bernard z Fünfkirchen toho času ještě přiznání ku království českému neučinil, aniž za obyvatele země České přijat byl, což se teprv později stalo. Jako horlivý vyznavač víry evangelické stál ale v bouřích po smrti cí-saře Matiaše v Čechách a Rakousích vzniklých na straně stavů evangelických proti císaři Ferdinandovi II., pročež také po osudné bitvě Rělohorské cti a statků svých ra-kouských i českých odsouzen jest, z nichž Mladá Vožice od královské komory postoupena byla 21. ledna 1623 cí-sařskému generálovi, pověstnému hraběti Don Baltasarovi de Maradas 6), který ji již roku 1627 Janovi Šťastnému Přehořovskému z Kvasejovic a manželce jeho Veronice Přehořovské roz. Častolárce z Dlouhévsi prodal7). Obyvatelé Vožičtí přiznávali se až potud k náboženství pod obojí, ano i chrám Vožický býval již téměř po dvě stě let faráři téhož vyznání tak jako i okolní obsluhován. Teprv roku 1624 byl po odstranění utrakvistských duchovních kostel Vožický knězem katolickým obsazen, ačkoliv prý proto, jak farní památní kniha dokládá, nemalé různice byly povstaly. Tomuto Vožickému faráři bylo pro nedostatek katolického duchovenstva ještě deset okolních farních kostelů a osad pod správu dáno 8), jakž při popisu těchto kostelů blíže se vykáže.

Jan Šťastný Přehořovský z Kvasejovic na Mladé Vožici, Šellenberce a Měsících zemřel r. 1639 a byl v rodinné kryptě v kostele P. Marie Sněžné v Praze vedle manželky své výše řečené Veroniky (f 15. června 1637) pochován, jakž o tom náhrobek tam zachovalý svědčí. Dědicem statků byl jeho syn: Krištof Karel Přehořovský z Kvasejovic, pán na Vožici, Šellenberce a od něho přikoupeném Šebí-řově, hejtman kraje Rechyňského, který roku 1646 na vrchu Hradu blíž Vožice kapli P. Marie vystavěl, konečně roku 1678 své statky Františkovi Ferdinandovi hraběti z Khüenburku, kanovníku Salcburskému prodal, od kteréhož času rod hrabat z Khüenburku Mladou Vožici až do našich časů držel.

František Ferdinand hrabě z Khüenberku vyvolen jest roku 1710, když právě co vyslanec v Portugalich meškal, za arcibiskupa Pražského, a nastoupil roku 1712 stolici arcibiskupskou. K Vožici přikoupil a připojil ještě následu-jící statky okolní: roku 1681 Milčín, 1687 Německé Za-

5) Desky zemské kvat. 177. H. 8.6) Riegger's Statistik IX. 6.7) Desky zemské kvat. 294. H. 5.*) Archiv fary Vožické.

hoří, 1692 Těmice, 1704 Kamberk, 1717 Střítež a Třetu-žel, 1718 Vitanovice; vystavěl ve Vožici nynější skvostný zámek, a ustanovil panství Vožické i s přivtělenými statky za hraběcí Khiienburské svěřenství pro prvorozeného z ro-diny této, což také r. 1728 dne 12. května nejvyššího cí-sařského potvrzení došlo 9). Prvním dědicem fideikomisním ustanoven byl syn arcibiskupova bratra, hraběte Jana Jo-sefa, Maxmilián Josef hrabě z Khüenburku, když ale tento ještě za živobytí strýce r. 1730 ze světa vykročil, při-padlo panství jeho pod poručnictví Anny hraběnky Černí-nové z Chudenic postavenému nezletilému synovi Františkovi Josefovi hraběti z Khüenburku, který po dosažené zletilosti to panství až do své smrti, roku 1793, držel. Toho roku dostalo se svěřenství cestou dědičnou jeho nejstaršímu synovi Leopoldovi říšskému hraběti z Khüenburku, a když i tento r. 1812 zemřel, nastoupil fideikomis jeho nejstarší syn Karel hrabě z Khüenburka. Pán ten, který mnohou krásnou památku své mysli nábožné ve Vožici po sobě zanechal, panoval zde až do roku 1832, v němž bez potomků zemřel.

Nynější držitel panství Vožického jest Karel hrabě z Khüenburku, svobodný pán z Küneggu a t. d., který se po smrti strýce svého v rodinný fideikomis uvázal.

Město Mladá Vožice, 33/4 hod. od Tábora vzdálené, rozkládá se na západním úpatí vrchu Hradu při potoku Blanickém, a počítá 263 domů se 2000 obyvateli, kteří se hlavně vzděláváním rolí a řemeslem živí. Do roka od-bývá se zde osm valných trhů. Ve znaku má město baštu s trojhranem po pravé, se lvem po levé straně. Se všech stran vedou do města úpravné silnice. Nerovné náměstí obstupují do nepravidelného čtverhranu nejznamenitější sta-vení městská, jako děkanský chrám, hraběcí zámek, rad-nice, lékárna i jiné výstavné jednopatrové domy. V městské radnici, dvoupatrové, vížkou ozdobené, umístěn jest c. k. okresní a berní úřad. Ve Vožici nachází se dále pivovár o 43 sudech, vinopalna, 1 zájíždní hospoda, 3 mlýny.

Děkanský chrám sv. Martina bisk. stojí na jižní straně náměstí, a byl v nynější podobě r. 1764 založen, ale teprv po třiceti letech r. 1794 po přemožení prý ne-sčíslných obtíží v bohatém, ovšem parukovém slohu minu-lého století dostavěn. Náleží mezi znamenitější kostely v kraji, má do délky 60, do šířky 34 kroků. Má jen je-dnu loď trojím valeným klenutím, opírajícím se o osm polosloupův, opatřenou, klenuté presbyterium pak do polo-kruhu jest uzavřeno. Vnitřek jest prostranný, světlý a činí velmi příjemný dojem. Na velkém oltáři spatřuje se výtečný obraz umírajícího Spasitele, matku svou Janovi jako synu od-poručujícího, dílo to Josefa Perglera, nákladem Leopolda hraběte z Khüenburku zjednané. Od toho samého mistra

9) Desky zemské kvat. trhový kšaftů od r. 1728., nebeské barvy IV. B. 4.


pocházejí i jiné dva obrazy, představující křest Kristův a sv. Jana Nep., které na obou postranních oltářích postaveny jsou. Na oltáříku po straně evangelní stojí pamětihodný mo-sazný krucifix, darovaný sem od Mariany hrab. z Khüenburku roz. hraběnky z Kufšteina, která jej z Brasilie byla přivezla, kamž jakožto nejv. hofmistryně r. 1817 arcikněžničku Leo-poldinu, zasnoubenou korunnímu princi Portugalskému a Brasilskému, provázela. Taktéž křtitelnice jest zdařilá práce konvářská, opatřená nápisem: „Jan Šťastný Přehořovský Veronika Přehořovská

z Kvasejovic. rozená častolárka z Dlouhévsi.(erb : pták na ratolesti.) (erb: kotouč.)

Léta Páně 1637. dne 15. maje."

V pozadí lodi jest kruchta s varhanami, a po pravé straně přistavěna jest kaple sv. Barbory P. V té se nalézá zazděný mramorový náhrobník z jiného místa sem zasazený, představující v polovypuklé práci statečnou osobu rytířskou výšky životní, ana drží v pravici vůdcovskou bulavu, levici majíc o bok podepřenou, se znakem Voračickým, a s tímto nápisem po stranách:

„■Eda Ji> narajřitj Styna fiflfjljö 1565 m foíruí« na ten jmmíítktf ti}tů) kraiůni pxůftxpttktm ťtkfm fmxti »fmti a,f|t ar panu Artjfiu »w?íntj: a ßatefnn. rtjtjrf pan U atlant fabitn Itoarlirktj ? flaMínií? a na ÍWánce m tomto tnj|ltř kalaturn fatc Büdjfltttan 0í|i 0tjekai»aa,ř nrffíleka j nirttttgnj ntjkrjtffřnj m ten pfleímj;."

Vedle kostela stojí o sobě nevysoká čtyrhraná ka-menná věž, která zbyla z průčelí starého kostela; v jejím prvním poschodí jest obecní kancelář, v druhém zvonice. V kanceláři se ukazuje starý tak zvaný obřadní meč, 6' vysoký, dobře zachovalý, nalezený v zemi při kopání zá-kladů na zeď v děkanské zahradě; ve zvonici pak visí dva zvony mající každý 2' v průměru s těmito nápisy:

„Sfotífl }tt»m |TO S£|i ke rit a djuralí atfjt Sfajgt« ř, a k jn>ítinjo|it utflt ofattj nriř)lří]íka Uftojt« lita »i pa troftljií MCCCCCXXXX.«Na druhém jest erb Voračických a následující nápis:„SCřntu }můtt Húan «iß kt rti a ájtuůlt tyana íBaha

Ä fnt. Pita 1564."Děkanství bylo r. 1765 nákladem děkana kn. Daněla

Pelikána nově vystavěno.

Hraběcí zámek tvoří podlouhlý nepravidelný čtver-hran, jehož nejužší strana k náměstí hledí, protější však panskou zahradou obklopena jest; obsahuje ve dvou po-schodích krásné prostranné síně a pokoje, ozdobené po-dobiznami zakladatele zámku, arcibiskupa z Khüenburku, a jiných údů rodu Khiienburského. Zevnitřní jeho zdi hladce ovržené nemají stavitelských ozdob. Založen byl arcib. Ferdinandem hr. z Khüenburku r. 1735 a v následujících letech skvostně dostavěn.

Kjihovýchodní straně strmí nad Vožicí příkrý homolovitý -vrch podnes Hrad zvaný, proto že se na něm za staro-

dávna pevný královský hrad vypínal, jejž r. 1425 Táboři zbořili. Až do r. 1645 viděti bylo ještě mechem porostlé zbytky jeho; toho času dal tehdejší držitel panství Voži-ckého, Krištof Karel svob. pán Přehořovský z Kvasejovic, na nejvyšším temeni hory od vlaských stavitelů kapli vy-stavěti a ji ke cti P. Marie posvětiti; okolní prostora byla tak dalece urovnána, že se nyní jen nepatrné stopy někdej-šího pevného hradu spatřují. Toto nyní přeutěšené místo bývá od zbožných občanů Vožických zhusta navštěvováno. Od města vine se úbočím hory pohodlná smrčím lemovaná pěšina, okrášlená štacemi křížové cesty, a vede k urovnané rozsáhlejší prostoře pod kaplí k straně východní, kdežto pohled na obraz Ukřižovaného, bolestné matky jeho a učedl-níka Jana, a dva lotry po stranách — vše to v životní ve-likosti na plechu živě malované, hluboký dojem na navští-vitele činí. Dále jest hrob boží v skalnaté jeskyni. Ku kapli se vstupuje od západu po 32 kamenných, 18' širokých stupních ve dvou přestávkách.

Kaple skládá se ze dvou částí: vlastní kaple tvoří dokonalý kruh s klenutou kupolí, v níž se nahoře lucerna otvírá; k tomu přilehá loď k straně západní 48' dlouhá, 27' široká a 24' vysoká. V rotundě stojí oltář ozdobený obrazem Nanebevzetí P. Marie, malovaným od Walthera, býv. ředitele malířské akademie Pražské, s pěkným pozla-ceným rámcem; po stranách stojí slušné kamenné pomníky: po pravé Karla hraběte z Khüenburku (f 21. června 1832, 63 let stár), představující jeho postavu v životní velikosti římskou togou oděného, an drží v levici kotvici, pravou ale kříž objímá. Po levé stojí též v životní výšce i podobě socha jeho manželky Mariany roz. hraběnky z Kufšteina (f 28. máje 1821 v 39. roce svého věku), ana objímá levicí popelnici, majíc pravici vzhůru pozdviženou; pod po-pelnicí jest podstavek s nápisem německým. Oba hraběcí manžele odpočívají v hrobce, již uprostřed kaple černý marmor kryje. Stěny v lodi jsou ozdobeny obrazy dvanácti apoštolů. Vyhlídka s vrchu jest zvUšf k severozápadu půvabná.

Pohřební kostel sv. Mikuláše stojí před městem k západu uprostřed hřbitova; staré listiny činí o něm zmínku již r. 1387 jakožto o filiálním kostela Vožického u příleži-tosti obnovení pronájmu pozemků kostelních 10). Výstavnost jeho neposkytuje nic pozoruhodného. Nejnověji pochována jest v podzemní hrobku před oltářem Josefina pozůstalá vdova po Leopoldovi hraběti z Khüenburku roz. svob. panía Malovic, která dne 25. února 1856 v 83. roce nábožného a činného života zemřela.

Mladovožické panství bývalo před zrušením úřada patrimonialních jedno z nejrozsáhlejších dominií kraje Tá-borského, tak že se v něm r. 1846 počítalo 10.316 duší,

L. E. XIII. B. 5.


žijících ve dvou městech, jednom městečku a 52 vesnicích. Takového obvodu dosáhlo postupem času přikoupením a připojením asi dvanácti okolních statků.

Od Vožice k severu stojí lesem malebně obrostlé

zříceniny hradu Šellenberka,

nebo jak se hrad i v starých listinách jmenuje, Šemberka. Z Vožice vede sem příjemná pěšina až k příbytku nad-lesního; při tom se táhne plaňkový plot, ohrazující panskou oboru, v níž sbořený Sellenberk stojí. Hrad byl na skále vystavěn, k straně severní a východní příkře sklopené. Zbytky jeho jsou potud znamenité. Na nejvyšším temeni skalním v severozápadním koutu bývalého hradu strmí okrouhlá věž 108' vysoká, někdejší to hláska, úplně za-chovalá, a široké, kamenné schody vedou od západní Strany mírně nahoru k jejímu vchodu. Uvnitř vede 98 stupňů do okrouhlé jizby v nejhořejším patře, osmi okny osvětlené, stolem i sedadly opatřené. Jiné schody o 13 úzkých stup-ních přivedou navštívitele na cimbuří věže, jehož ko-runa zde šestnácti ohromnými, z novějšího času pocházejí-cími zuby ozdobena jest. Odtud otvírá se také překrásná vyhlídka, jejíž obzor asi 6—7 mil obnáší. Věž obstupují v rozmanitých, malebných skupeních znamenité částky pře-pevných zdí z bývalých obydlí, místem ještě 30' vysoké, s podzemními potud užívanými sklepy. Pěšiny mezi tím se proplétající, opatřené sedadly a kamennými schody, a krá-sný jedlový i borový les, jenž trosky malebně zastiňuje, tvoří z toho místa nejpůvabnější park. Za toto chvalitebné uspořádání jak věže tak okolí děkuje Sellenberk hraběti Leopoldovi z Khiienburku, který si za to vděk a uznalost každého ctitele starožitných památek získal.

Hrad Sellenberk byl vystavěn, jak se pravdě podobá, v druhé polovici třináctého století, od pánů ze staročeského rodu Buzicův, jejichž znak byla sviní hlava, a kteří se odtud pro rozeznání od pobočních větví „z Šellenberka" nazývali. Hrad stával toho času blíž rozhraní čtvera žup, Vltavské totiž, Štěpanovské, Chýnovské a Řečické, i rovnal se pevnou a rozsáhlou výstavností nejpřednějším hradům v zemi, jak to zbytky jeho podnes dokazují. Pánové ze Šellenberka, stavší se mocnými i slavnými ve vlasti, vy-mřeli r. 1597 po meči Janem ze Šellenberka na Mrači a Toužetíně.

Z držitelů původního hradu Šellenberka jmenují nám souvěké listiny následující: R. 1349 Janek ze Šellenberka podepsal listinu svědčící kostelu Rátajskému; roku 1365 Mařík a Vítek bratři seděnítn na Šellenberce novou kapli při kostele Načerackém zřídili, která podnes stojí, a na severní straně znak pánů ze Šellenberka, sviní hlavu, zazděnou ukazuje. Tentýž Mařík čili Mareš ze Šel-lenberka daroval r. 1378 dva rybníky k lepší výživě dvou kaplanů při kostele Načerackém. Ondřej ze Šellenberka, jeho nástupce, se uvádí při r. 1380, an tomutéž kostelu

jisté desátky odváděl. Ale jíž r. 1397 zřídil v blízkém ko-stele Janovském ") oltář sv. kříže panoš Aleš z Risenburka sedéním na Šellenberce s manželkou Eliškou, a ustanovil při něm 1407 oltářníka, jemuž r. 1409 ještě 3 kopy gr. úroku přidal; tentýž volil ještě r. 1419 nového oltářníka k témuž oltáři12). Roku 1431 18. srpna prodal rytíř Albrecht z Těchobuz dědičné statky: Hrad Sellenberk, tvrz a ves Těchobuzy, vsi Běleč, Hlásnou Lhotu, Koudelovu Lhotu, Vilice, Staniměřice, Janov, Tomice, Jelenec, Chotěboř a Obrátíce (Ebrhartice) s příslušenstvím rytíři Mikulášovi z Hořčic 13), kterýžto pak seděl na hradě Šellenberce po mnohá léta (uvádí se ještě 1460). Na začátku šest-náctého věku vládli na Šellenberce rytíři Předborové z Radeštna, a sice bratři Vácslav a Jan. Adam Předbor z Radešína, syn Vácslavův, prodal dědictví své po otci i strýci, hrad Sellenberk, Albrechtovi z Kravská, a složil r. 1549 svědectví o tomlo prodeji ve prospěch dcery ku-pujícího Kateřiny z Kravská v obnovených deskách zem-ských 14). Apollonie z Kravská přinesla Sellenberk r. 1551 za věno manželu svému p. Petrovi Mrackému z Dube a na Prčicích. Roku 1586 v pondělí po neděli Reminiscere pro-dal konečně p. Karel Mracký z Dubě a na Pyšelích dě-dictví své: zámek Sellenberk, dvůr poplužní, vsi Běleč, Lbančice, Bzovou, Staniměřice, ve vsi Janově dvůr kmetcí s platem, se vším panstvím a příslušenstvím rytíři Micha-lovi Španovskému z Lisova a na Vožici, nejv. písaři v krá-lovství českém, a ten spojil Sellenberk se svým panstvím Mladovožickým navždy. Viděti z toho, že hrad Sellenberk toho času ještě neporušený stál, teprv sedmnácté století vidělo jej klesati v sutiny.

Na sevorozápadním obzoru Vožickém ve vzdálenosti 23/4 hodin rozprostírá své domky po úbočí vysokého po-hoří město

IH i 1 i č í n,a uprostřed něho povznáší se starožitný, velebný chrám, kyna vlídně po daleko rozsáhlém okolí. Někteří historikové tvrdí, že již Daniel toho jména druhý, příjmím Milik, od r. 1196 až do 1214 biskup Pražský, pocházel z rodu pánů z Miličína 15). Z Miličína psávali se pak také pánové z Talm-berka. Za panování krále Jana Lucemburského byl Heř-

") Kostel ve vsi Janově, čtvrt hod. jihovýchodně od Vožice vzdálené, býval již r. 1350 farním v děkanátě Vltavském, a podací p ři něm pří s lušelo j iž tenkrát d rži telům Vožice. Provozovali j e r. 1360 a 1369 král Český, r. 1399 Sigmund z Orlíka podkomoří , r. 1403 Oneš z Vožice, r. 1412 Jan z Ronova, pán na Janově. (Lib. Confirm. in M. 5.) Nyní jest kostel filiálním Vožického, a byl r. 1726 od základu nově vystavěn v nynější podobě, která ostatně ničín» nezajímá.

l2) Libri Confirmationun) in M. 55 et Lib. erect.u) Archiv český.14) D. Z. kvat . 46. E. 26.15) Balb. Epitom. rer. boh. p. 248.

illladá Vozíce a její okolí v kraji Táborském. 71

man z Miličína nejv. truksasem při dvoře jeho, a když tento král r. 1346 v bitvě u Kreščáku život hrdinsky skon-čil, padl mezi pány po boku jeho bojujícími též Heřman mladší z Miličína. Oba tito pánové pocházeli z rodu pánů z Talmberka. Jisté jest však, že již během tohoto 14. věku až do roku 1600 náležel Miličín mocným toho času pá-nům z Rosenberka, jimžto zámek Miličínský za příhodné místo k odpočinutí a přenocování na častých cestách z Krumlova do Prahy sloužíval. Páriové z Rosenberka zvě-čnili svou památku zde i v jiných místech sobě poddaných vystavěním velebné svatyně, která podnes hlásá a ještě pozdnímu potomstvu hlásati bude o nábožné' mysli rodu toho; též opatřili jej tak hojným nadáním, že toho času k nejbohatším kostelům v zemi náležel; odvádélf r. 1384 dvě kopy poloročního desátku ku korunovací císaře v Ří-mě I6). Sídleli při něm mimo plebana ještě čtyři oltářníci a kaplani. Farář čili pleban Miličínský býval spolu děka-nem Vltavským, do kteréhož děkanátu okolo r. 1350 ná-sledujících 42 far neb plebanií náleželo: Kosova Hora, Oldřichov, Jistebnice, Hóry (Smilovy), Sedlčany, Arnošto-vice, Chlum, Vojkov, Počepice, Lašovice, Blánice, Před-bořice, Lazice (T), Hodětice, Prčice, Jesenice, Sedlec, Otice, Hoštice, Chyška, Obidenice, Petrovice, Křečovice, Šebířov, Kamberk, Miličín, Vožice, Kostelec (u Jistebnice), Janov, Střezimíř, Nechválíce, Kostelec, Klučenice, Hlasivo, Krásná Hora, Oldřichovec, Chotoviny, Kovářov, Doudlebice, Borotíti, Nová ves a Újezd 17J.

Z děkanů Miličínských vynikali zvláštní důstojností: Kněz Vojslav r. 1372 od pánů z Rosenberka za faráře Miličínského a děkana Vltavského vyvalený, který byl od arcibiskupa Pražského Jana z Jertšteina tak vážen, že jej roku 1395 svým generálním vikářem a korrektorem cleri arcibiskupství Pražského jmenoval. R. 1395 založil ze svého dědictví při kostele Miličínském kaplanství, a sice již čtvrté. Při té příležitosti předepsal kaplanům jisté pra-vidlo, ano i zvláštní oděv 18). Kněz Vojslav žil ještě r. 1405, kdežto jistou rozepři mezi farářem Prčickým a jeho pa-tronem rozsoudil. Nástupce jeho v úřadu, kněz Heřman, generální vikář, suffragan Pražský a biskup Nikopolský in partibus, znám jest svou tragickou smrtí. Tento biskup totiž připuzenim páně Čeňkovým z Wartenberka r. 1417 na hradě Lipnici množství husitských kněží světil, stal se ale od té doby velikým jejich protivníkem. Když se tedy Táboři r. 1420 Příbenic, hradu pánů z Rosenberka, byli zmocnili, byl mezi zajatými na hradě také biskup Heřman, farář Miličínský. Toho vzavše Táboři prosícího s pláčem a vše

le) Balbini Miscellanea hist. Boh. lib. V. pag. 19.1 ? j Tamže a Palackého Děj iny I. 2 . st r. 376, v p ří lohách.

Z těchto 42 farních kostelů jest podnes 34 vlastními faráři obsa -zeno, 7 jest jako filiálních k těmto přivtěleno; za to přibyly v ob-rodu toho děkanátu v časích novějších dvě nové fary, v Nadějkově a Skrýšově; farní místo Lazice ale zmizelo docela, tak že se o jeho poloze neví.

") Lib. erect . IV. Q. 4.

učiniti slibujícího utopili pod mostem v řece s ukrutností šerednou. Od té doby zanikla sláva kostela Miličínského, jenž ztrativ své katolické duchovenstvo utrakvistickému fa-ráři pod správu dán byl.

Roku 1600 prodal konečně Petr V ok z Rosenberka, poslední potomek staroslavného rodu svého, statek Miličín paní Evě Kaplířové ze Slavkova na Neustupově a Voti-cích, manželce známého rytíře Kašpara Kaplíře ze Sule-vic I9), která své statky Miličín, Neustupov, Votice a Vlčko-vice závětem r. 161ti vyhotoveným svému manželu k do-životnímu užívání odkázala, po jeho smrti však měli při-padnouti vnukům Kašparovi, Zdeňkovi a Oldřichovi Kaplířům ze Sulevic 20). Kašpar Kaplíř ze Sulevic odsouzen byl ale pro velezradu k smrti, kterouž dne 21. června 1621 na náměstí Starého města Pražského podstoupil. Statky Miličín, Neustupov a Vlčkovice zabavila král. komora, a prodala je r. 1622 Donu Martinovi de Huerta. Pověstný tento vojevůdce, jsa také pánem na Velharticích a Mokrosukách, obnovil při kostele Miličínském opět katolické služby boží, usadiv zde nového faráře, a vyhotovil dne 15. února 1635 závět, jímž veškeré statky šlechtičně Marii Anně voj-vodovně z Moldavy odkázal ai). Tato provdala se za pana Jindřicha Purkhrabí z Bonina, a přinesla mu zděděné statky za věno.

Roku 1645 dostal se Miličín koupí Františkovi Euse-bovi hraběti z Poltingu, pánu na Krchlebích, Rumburce, Warnsdorfě a Miličíné. Byl radou při apellací v Praze, stal se r. 1649 místokancléřem českým, r. 1664 byl od cí-saře Leopolda jako vyslanec do Spaněl poslán, načež uči-něn rytířem zlatého rouna, cis. komořím a tajným ra-dou. Statek Miličín postoupil Janovi Sebestianovi hraběti z Póttingu, který jej konečně r. 1681 dne 27. srpna Fer-dinandovi hraběti z Khiienburku prodal 22). Ten připojil Miličín navždy k panství Vožickému.

Město Miličín, ležící ve vysoké studené krajině mezi Babí Horou a vrchem Kalvárií, který se 2124' nad hladinu mořskou povznáší, při cis. silnici z Prahy k Táboru, počítá 210 domků výstavnosti nepatrné, a 1500 obyv. živících se rolnictvím, chovem dobytka a obyčejnými městskými ře-mesly. V znaku má pětilistou růži pánů z Rosenberka. Obšírné náměstí táhne se v podlouhlém čtverhranu po vý-chodním svahu Miličínského pohoří, jsouc obstoupeno domky měšfanův, mezi nimiž jen některý lepší výstavností vyniká.

Za náměstím na nejvyšší místnosti města vypíná se na býv. hřbitově velebný farní chrám Narození P. Ma-rie, kterýž jak vysokou polohou tak vznešenou výstavno-stí a prostranností nad jiné kostely v okolí vyniká. Jest to památka Rosenberská, chrám gotický ve 14. století posta-vený, jen bohužel r. 1746 prudkým ohněm tak pokažený,

l 9) Desky zemské kvat. 175. B. 2. J0) Tamže kvat. 139. E. 26.21) Tamže kvat. 146. C. 17.22) Tamže kvat. zelený cipřišový VI. k. 6.


že se na něm ruka pozdějších renovato-rův a okrašlovatelův těžce prohřešila, ne-umějíc šetřiti půvo-dního rázu jeho sta-

vitelského slohu. Známá jest nádhera, jižto

mocní pánové z Ro-senberka zřizovali na svých rozsáhlých pan-stvích velebné sva-tyně , které podnes pozdnímu potomstvujsou důkazem jejich

štědrosti a náboženské horlivosti. Totéž platí

o chrámu Mil-čínském, kterýž se skládá z jedné toliko lodi a z vysokého kůru čili presbyteria. Délka

chrámu obnáší 112', z nichž 44' na pres-

byterium, 68' na loď připadá; šířka pak v

lodi obnáší 33', v presbyterium 26'. Na

západním průčelí vede do lodi pěkný gotický

portál žlábky a listva-mi v žule vytesanými

ozdobený. Před por-tálem jest síňka a nad ní čte se latinský

nápis na kamenné desce, vztahující se na osudnou obnovu chrámu skrze hraběte Frant. Jos. z Khiien-burku po ohni r.

1746, kterýž jen střechu a strop v lodi zničil. Zní takto:„Ecclesiam hanc parochialem gloriosae Mariae Na-

tivitatis dicatam vetustate ruinosam extruxit ac tnuni-fice ornavit Illustrissimus ac Excellentissimus Dominm Dominus Franciscus Josephus S. R. I. comes de Kiien-burg L. B. de Kůenegg in Jung- Woschicz, Miltschin, Kamberg et Graffenau, utrius caes. et reg. majestatis consiliarius intimus, celsissimi principis et archiepiscopi Salisburgensis magnus aulae Mareschallus et supremus venationum praefectus nec non archiepiscopatus Salis-burgensis pincerna haereditarius etc. Anno post virgi-nis partům 1754.lí

T. j. Kostel tento farní, narození Blahoslavené Panny Marie zasvěcený, stářím sešlý vystavěl a štědře ozdobil Nejosvícenější pán pan František Josef S. Ř. Ř. hrabě zKhiienburku, svob. p. zKhiieneggu na Mladé Vožici, Milčí-

ně, Kamberce a Graf-fenavě, obojího cis. a kr. majestátu tajný rada, nejvýš, knížete aarcibiskupa Salc-burského velký dvorní maršálek a nejvyšší lovčí, jakož i arcibi-skupství Salcburského dědičný číšník a t. d. Roku po porodu pa-nenském 1754.

Rákosový strop v lodi ozdoben jest malbami od Fr. Miil-hra, Reinerova žáka, vyvedenými. Světlo padá do lodi od jihu čtyřmi vysokými okny, původně gotickými, která však při obnově roku 1752 nejen své kružby a kamenné pruty ztratila, ale i na-hoře zakulacena byla, což arci aspoň z venku jednotu slohu go-tického hrubě ruší. Totéž platí o oknech v presbyterium.

Ostatně zachovalo presbyterium svou pů-

vodní gotickou podobu, zvláště zajímá pě-kná gotická klenba. Kostelní nábytek jest

zcela slohu parukového, jak se obnovovatelům kostela před sto lety právě líbil. Velký oltář ozdoben jest obrazem P. Marie, jejž slovutný český malíř Petr Brandl maloval. Od něho prý pochází také jiný menší obraz, představující na víru obrácení sv. Pavla. Oba obrazy, vzavše časem značné pohromy, byly v nynějším čase působením zdejšího faráře, kn. Alfreda hraběte z Rindsmaulu, a zasloužilého kaplana, kn. Ferd. Hazuky od zdejšího malíře Karla Čermáka podlepeny » tak šetrně obnoveny, že se opět v původní své kráse na dlouhý čas zachovati mohou. Na vysoké kruchtě zasluhují též zmínku pěkné úhledné varhany. K severní straně presbyteria stojí taktéž v ušlechtilém gotickém slohu vystavěná kaple, která nyní za sakristii slouží.

Poněkud v zachovalejší podobě představuje se nám kostel Milčínský z venku: mohutné opěrací pilíře o něko-lika ústupech přilehají k lodi i k vysokému kuru, a jen nahoře zakulacená okna a vížka s cibulovitou bání nad presbyteriem dobrý dojem ruší. Na jižní straně mezi vy-

Farní chrám Narození P. Marie v Miličíně.


sokým kůrem a lodí přilehá pěkná goiická věž s pyrami-dální až pod makovici z kamene vyvedenou střechou, okolo níž po zdech běží pavláčka s kamenným zábradlím a s ma-lými, kuželkovými vížkami v rozích. Ozdobností a štíhlo-stí svou vyrovnává se tato věž Sedlčanské a Jistebnické věži, a náleží již mezi vzácné památky toho druhu v naší vlasti. Jest úplně zachovalá. Jsou v ní hodiny a zvony. Velký zvon, asi 14 cent. těžký, má 3'5" v průměru, a byl po obnově kostela teprv r. 1764 od Víta Dietricha v Praze přelit. Na něm jsou následující nápisy:

Okolo koruny: Ecce crucem domini, fugite partes adversae-

Doleji: Marlaereglnae CoeLo DILatae Xenlo.

Vicit leo de iribu Juda Radix David aleluja.Léta Panie 1764 ke Cti a Slawie Božie, Marie

Panny, S. Jozefa a SS. Jana a Pawla M. M. Przeli^ waný a Wietssý ucziniený gsem Nákladem Geho W. H. Excel. P. P. Fran. Jos. Hrab. z Künburgu tež Nákla-dem Chrámu Panie a Pomocý czele Obce a Colaturi Milczinshe za Sprawi duchowni Wincentia Jos- Mo-raváka rodilého z Polny P. T. Fararze.

A'o qVo BoeMla seDato aLtero BorVssl BeLLo In paCe resplrat.

Defunctos P/oro, Peštem Fugo, Festa Decoro.Divino Auxilio

(Rosenberská růže, městský znak.) Fudit me Vitus Dietrich Neo-Pragae.

Druhý menší zvon váží 5.13 cent. a má tyto nápisy:Tento zvon byl přelitý roku 1852 nákladem Josefa

Chytrý měštana Milčínského skrze pražského c. k. dvor-ního zvnnaře Karla Bellmanna pod duchovní správou velebného a osvíceného pana faráře Milčínského Alfreda z Rindsmaul a posvěcen od Jeho Eminencí nejdůstoj-nějšího a nejosvícenějšího pána a knížete Bedřicha ze Swarzenbergů, kardinála a arcibiskupa pražského.

Na druhé straně:Consecrata in honorem S. Francisci per eminen-

tissimum principem Ernestům Oardinalem ab Harrach archiepisopum pragensem sub Auspiciis illustrissimi do-mini Francisci comitis de Poeting ao 1661.

Třetí zvon, jediný starý, jen asi půldruhá centu těžký, má nápis:

f (b)itji f mtl0|lmrtt f letu f hojth/n f íiftriřjjc f pteitftljff f i rjítrrtebff f

Čtvrtý zvon, vážící jen 1 cent. 25 lib., má nápis:Litý 1526.

MDCCCLIl nechal mě k větší slávě boží pod duchovní správou důstojný a vysoce rozený pan farář Alfred hrabě z Rindsmaul znova přeliti. Josef Chytrá, měšian z Milčína.

Přelitý v Praze od Karla Bellmanna, c. k. dvor-ního zvonaře v Praze 1852.

Na místě, kde až do velkého ohně r. 1746 Milčínská tvrz stávala, jsou nyní rozličné domky, k nimž dílem sta-rých zdí použito.

Severozápadně nad městem strmí Křížová čili Kal-varská hora, nejvyšší to místo v celé krajině a nejzápad-nější výběžek česko-moravského pohoří, zdvihající se na 2172 Pař. stop nad hladinou sev. moře. Na ploském vrcholku jejím stojí veřejná kaple umučeni Páně.

Při cestě z Mladé Vožice k Milčínu stojí jen několik kroků od cesty s jedné strany

ves, a s druhé strany dvůr

Výstavný hraběcí dvůr Těmický zaujímá místo bývalé rytířské tvrze, kterážto sloužívala za sídlo rytířům Těmi-nům a Těmic, kteří založili kostel Novoveský, již v 14. století mezi farními v děkanátu Vltavském se vyskytující. Za panování krále Vácslava IV. seděl na tvrzi Těmické Jan Těmín z Těmic (f 1403) a po něm jeho syn Ondřej Těmín zTěmic; za panování pana Jiřího z Poděbrad (1459 a násl.) seděl zde Bušek z Těmic23). V deskách zemských objevuje se v 16. století co držitel toho statku i Jiří Těmín z Těmic, jehož syn Bohuslav Těmín z Tě-\ mic byl poslední potomek po meči svého rodu a r. 1597 na Těmicích zemřel. Pochován byl v kostele Novo-veském, a podnes se tam krásný jeho náhrobek zachoval. Statek Těmický odkázal dceři Estheře z TěmicS4), která je svému manželu rytíři Janovi Jiřímu Vchynskému ze Vchynic a na Vitanovicích za věno přinesla. Od té doby zůstaly Těmice s Vitanovici spojeny, vrchnost sídlila na zámku Vitanovickém a tvrz Těmická opuštěná zmizela postupem času tak, že po ní hrubě ani stopy nezbylo. Konečně koupil r. 1692 5. pros. Ferdinand hrabě z Khiienburku Těmice i s Novou vsí od Sabiny svob. paní Sweertsové a Reissu, roz. hrab. Šporkovny a3), a přivtělil je navždy k svému panství Mlado-Vožickému.

Farní k o s t e l Novoveský sv. Kateřiny býval za času, když náboženství pod obojí v Cechách panovalo, fa-rářem téhož vyznání spravován, po jehož odchodu r. 1624 se pod správu faráře Vožického dostal, až pak r. 1664 opět vlastního katolického duchovního obdržel, jemuž toho času také okolní osady Hostická, Oldřichovská a Vrchoí-tovická pod správu dány jsou. Kostel, vystavěný ve spro-stém gotickém slohu neposkytuje ve výstavnosti své nic pozoruhodného. Navštěvovatele ale uvnitř mile překvapí dva náhrobníky, stojící při zdi v presbyterium po straně epištolní hlavního oltáře. Oba jsou tak dobře zachovalé, jakoby byly právě z dílny umělcovy vyšly; mají 6' 8" výšky a 4' šířky. První představuje v krásném červeném mramoru

J3) Paprocký: o stavu rytířském. 24J D. Z. kv. 128. B. 7. zs) Tamže kvat. památ. bílý liliový V. B. 29.

10


vytesanou podobu rytíře velikosti životní, oděného v úplném brnění, s hlavou odkrytou, jenž pravici o přílbu na pod-stavku položenou opírá, na podstavku pak vytesán jest znak Těmínů z Těmic: břevno šikmo položené. Na druhém pomníku spatřuje se podoba ženská v oděvu řásnatém se znakem Říčanským. Souměrnost všech částí i údů, něžná až do podrobnosti provedenost celku, zvlášť ale výraz rysů ve tvářích, představujících nepochybně věrné podoby zvě-čnělých, staví tato díla do předu mezi nejvýtečnější vý-robky toho druhu, poskytující důkaz, na jak vysokém stupni dokonalosti se u nás umění sochařské nalézalo, které právě toho času (ku konci 16. a na začátku 17. sto-letí) utěšeně kvetlo ve vlasti naší. Po krajích pomníkův čte se začínaje od shora tento nápis na prvním:

„£eta Pante 1 . . . »tnrjel »rojený $)an STtentin ? Sítemtq a na Sřietnmjflji a ítoltaíar

a, a tatú paůjůman sept..."Místo dne, měsíce a roku úmrtí není vydlabáno, což

jest důkazem, že byl kámen ještě za živobytí ryt. Bohu-slava Těmína zhotoven, který, jak shora praveno, r. 1597 zemřel. Po jeho smrti nebylo tu nikoho, kdoby byl uměl prázné místo vyplniti.

Na druhém kameně se čte po krajích:

„ffeta 4tofjh;0 1580 a ta xa leöteltj pranwiini fkr? rajíitílítri í»ufle 0l> tkla »fmila gíjl m ítnjllit flánu »ro-jen« f)amrj Äaierjtna ©emtnaroa j Hpt|an a na SCtentt-j, djniitjnj £ti>i praatá jířlatte, flannj íioUatarkn.ne tütfö j, a íuío gefl pojímaná." Nad kameny umístěna jest dřevěná deska s nápisy:

j jSitiJfletna parketa jSutpetnattíana JŠtramnicn ? Šternberka na Utrarontín.

(znak Guttenšteinský: troje. , . , N (znak: osmihrana hvězda.)jeleni parohy.) J

jdJtarktjta Sňenttnattta \ SaMeítr a na Srnükowte, f)anj ffiatit íehaj flána íBíhuriama.

(znak Sobětický.)íBtrbuflam |iarj)| j SEiemtf âíer|tna f&ieminůma j Ujirjatt

na SiemtfpBjf ntanjelka ířhaj pána Habitfiania.(znak jeho.) (znak trojlist.)

Mimo to nalézají se zde dva kameny náhrobní s ná-pisy setřenými a se znaky Těmínů; třetí kámen uprostřed lodi kostelní kryje vchod do podzemní hrobky, v níž mnoho údů ze staročeských rytířských rodin uloženo bylo, které ještě během 18. století rozličné statky a dvory ve zdejší osadě držívali, jakž o tom matriky svědčí. (Ryt. Vácslav Šiška z Jamolice v Křtěnovicích f 11. list. 1687; ryt. Jan Fridrich Řepický ze Sudoměře •}• 15. ledna 1711; Karel Jenšik z Ježova na Rašovicích f 10. března 1711; man-želka ryt. Vácslava Vrchotického z Loutková na Malovi-cích f 27. října 1731 a t. d.) — Ve zděné zvonici visí při kostele 3 zvony s těmito nápisy:

1. „ffeta fJantč 1542 tmta jntatt fltí geft ke (ti fmatt a [mail Panng $aier?imj k p0ríia«>(it wfítj afaty

2. „Da pacem Domine in diebus nostris, quia nonest alius, qui pugnet pro nobis, nisi tu Deus omni-potens- — Briccius Pragensis auxilio divino fuditme. 1568."

3. Nejmenší pochází z r. 1751.(Pokračování.)

Lomnické kancionály na Vrchlabí.Sděluje Jan N. Lhota.

V zámeckém archivu hrabat z Morzinu na Vrchlabí nacházejí se dva kancionály české, posud dobře zachovalé, toliko zápony jsou uřezané, jakož i znak na první desce. V první knize na prvním listě jest vymalován erb hrabat z Waldšteina a pod ním nápis: „Tato kniha Pijsnij a Chwal Božských zgednána a zpuosobena gest do kostela Miestecžka Lomnicze z wodkázáni dobré paměti Uroze-ného P. Pana Frydrycha z Waldštayna a na Aulibi-cých. 1578."

Na druhém listě jsou dva erby podlé sebe v červeném poli, mezi nimi krucifix a nad ním allegorická figura spra-vedlnosti (Justitia). V levo nahoře stojí allegorická postava Slávy (Gloria); v pravém rohu jest podoba rytíře, se ze-leným věncem v rukou a v bílém rouchu s nápisem: Victoria (vítězství); dole v levo ženská postava, držíc v pravici kalich s hostií, na rouše nápis: Fides (víra);

a v právo jiná držíc v pravici ptáče, v levici kotvici, na bílém rouše nápis: Spes (naděje). Uprostřed obou erbů sedí matka, držíc na klíně dítko, a jiné u ní stojící k sobě tisknouc, mající na bílém rouše nápis: Charitas (láska).

Pod erbem Walilšteinským se nachází nápis; „Tato kniha gest zprawena za panowáni Urozeného Pána, Pana Waczlawa z Waldštayna na Lomniczy a Turži etc; u

pod druhým erbem: VA za Urozené Panij, Panij Elissky z Martinicz, Panij Manželky Geho Milosti, etc.. 1578."

Na třetím listě jest přilepený otisk: nonAA sivé Arma pij Magistrates, quibus in ornanda Gloria Divina et defendendis pijs, puniendisque malis, ac sceleratis homi-nibus uti debeí. Scripta D. Primáti caeterisque consuli-bus, necnon praetori Trzebenicensium, viris eruditione, Pietate et Prudentia ornatis, Patronis suis colendis, a Jo-anne Civilio Lomniceno. Data e Schola Trebenicensi

Lomnické kancionály na Vrchlabí.

30. Augu. Anno: Orta Dies Mali ter qVarta: GLatoVla ab Igne Horls bis blnls, trlstls Vt Interllt (1579). Im-pressum Anno: BeatVs Vir qVI habltat In aDIVtorlo aLtlssIMI (1579). Typis Nigrinianis.

Na čtvrtém listě jest vymalován znak Lomnický: v čer-veném poli rytíř v brnění jako v běhu, drže v levici partizánu a v rozpřažené pravici sekyru širočinu, a kolem znaku nápis: Sigillum civitatis Lomenssis. Pod tímto zna-kem jest nápis: »Tyto wosoby na Uržadu konsselským byli: Giržik Hogna Prymator, Matieg Starey Rektor, Fran-tissek Zitawský, Duchek Miesstianek, Giržyk Ssymik, Giržyk Giržiho, Mikuláss Swatonuo, Joseff Podkostelnij, Giržik Kwitek, Blažeg Kwasnicžka, Jan Linhartům, Martin Wá-czlawuow, Waclaw Lysky, Pijsarž Raddnij." Nad znakem se vznáší anděl, po pravé straně drží anděl zelenou ratolest v levici, maje nápis na pasu: Scientia (věda), a u nohou mu sedí ptáče; v levo drží jiný anděl čápa za zobák, maje nápis na pasu: Concordia (svornost).

Na pátém listě počínají se zpěvy, a sice Antifony před Rorate: „Anděl Gabriel slavný Božij posel" a t. d. Ini-ciály jsou pěkně malované, a po stranách arabesky vku-sně sestavené, pozlátkem vykládané, a posud dobře za-chovalé. Nato následuje: „Officium Rorate wAdwentu," za-čínajíc: „Mnozy sprawedliwij Prorocy y králi" a t. d. V začátečním písmenu M malována jest zápalná oběť be-ránka, dole na listě pak obraz zvěstování Marie Panny; v právo mezi arabesky nápis: „Kněz Waczlaw Melisseus Krtsky." V celé knize totiž jest u jednotlivých oddělení písní poznamenáno, kdo ku sepsání těchto zpěvů přispěl.

Po písních adventních následují písně a narození Páně, a na posledním listě jest poznamenáno: „Tito Hospodá-ržowe a Mistržy na toto Slowo dáwali: Giržik Giržiho, Peter Žioczkůw, Woytiech, Blažek Kwasnicžka, Mikuláss Žocžkůw, Jan Linhartův, Martin Czeska, Wondržey Mi- \kulassků, Jan Waniecžkš, Peter Kawka, Martin Maress." ! Toto oddělení má 88 listů.

Potom následuje oddělení písní o narození Pána Krista. Začínají se: „Dilie krásné a rozkossné narodilo se gest nám," — V písmeně D jest obrázek, novorozeňátko v je-slích, dole pak obrázek, jak anděl zvěstuje narození spa-sitele pastýřům. Na pravé straně mezi arabesky nápis : „Ná-kladem pocztiwého Ržemesla Ssewczowského", a nad ním znak tohoto řemesla: tři červené boty se zlatými ostruhami v modrém poli. Dále jsou písně vánoční, na nové léto, o třech králích, o obrácení sv. Pavla, o hromnicích, v devítníku a v postě, o večeři Páně, na neděli masopustní, na hříchy, na pokoj, o umučení Páně, na veliký pátek, na velikonoce. Toto oddělení má 241 listů. Na posledním jest psáno: „Dilectissimo Parenti Duchoslavo Miesstianek, Incolae et Patricio Lom-niceno, in effigiemsuam, Joannes Civilius Lomnicenus, filius fecit. Mielnicii cis Albim. Anno-—(chronograf vytržen).

Následující oddělení jest nadepsáno: „O slawněm wzkržíssení Pána Kry sta," a začíná: „Wstal gest z mrt-

wých.u V Písmenu W jest obrázek, představující dva muže, držící bílé roucho s nápisem na něm: „D. Miesstaneh." Jest to podobizna Méšfánková. Dole na témž listě jest ob-rázek, jak velryba vyhazuje Jonáše na břeh; po straně jsou čtyry obrázky, totiž muž se lvem zápasící, tři poutníci, spasitel vstávající z hrobu, a stráž se děsící. Po straně nápis: „Nákladem pocztiwého Ržemesla Tkadlczowského", a nad ním znak tkadlcovský: tkadlcovský stav, zlatý člunek a dvě zlaté vidlice s třemi zuby, křížem přeložené, v mo-drém poli. Následují písně velikonoční, o sv. Jiří, o sv. Vojtěchu, Filipu a Jakubu, za déšť, za jasný čas. Na po-sledním listě tohoto oddělení, jenž má 94 listy, jest psáno:

„In imaginem Venceslai Lyseni, scribae Domino-rum Consilium Oppidi Lomnicii, amici chari, Johannes Civilius Lomnicenus Rector Scholae Melnicensis compo-suit 30 Maji Anno:Sis CrVCIflXe rogo CrVCe pressls Chrlste LeVaMen.

(1580.)

Hanč spectans Lector cujus sit quaeris imago ?Venceslai esse scias, quem Lysá progenuit,

Lomnicio munus Rectoris gesserat olim,Erudiens pueros in pietate vigil, Temporis elecius successu Scriba senatus, Officium praestat non sine fruge suum. Delectus posthac, ut sit Praeceptor in Aede, Sic regit ille forum, sic regit ille chorům, Primus erat suasor Duchoslawus Lomnicensis,

Cite minori qui nomen et omen habet, Alter erat suasor Venceslaus, atque altera causa

Libri hujus, Christi quo celebratur opus, Ergo nomen habet dignum istud Vencesilawt

Est major wietssi Mne, Gloria Sláwa sibi." Následující oddělení obsahuje písně o Duchu svatém. V prvním písmeně D jest obrázek, seslání Ducha svatého, dole pak obraz, křesf mouřenína, na rohu v právo nápis: „Nákladem pocztiwého Ržemesla Hrncžiřského"; nad ním znak: Adam a Eva u stromu, v modrém poli, a pod nima hrnčíř na kole pracující. Toto oddělení má 31 listů. Na posledním listě jest poznamenáno: „Tato prwnij pars knihy gradualnij pisnij a chwal Božských, ke cti a k chwále wssij welebné Trogice Swaté, Pana Boha gedinkého na icieky požehnaného Amen; do wobce a cýrkwe Lomnické, dokonána gest we čtwrtek na den swaté Panny Barbory. Nákladem yakz napřed poznamenáno gest. Skrze Jana kantora Starýho, miesstienijna w Nowém MiestěPražském u Swatého Štiepána Welikého. Letha od narozeni Syna Božiho Tisýcýho petistého sedmdesátého osmého."

Na desce psáno: Léta Panie 1641. Wtéto knize gest 400. 74 listy. Psáno 8. Aprilis. G. C. L.

10*

76 Lomnické kancionály na Vrchlabí.

Druhá kniha.V druhé knize na prvním listě jest obraz Spasitele

na kříži, podle stojící matka s Janem, po straně rok 1580. —Pod tím v levo podobizna Vácslava z Waldšteina, v právo Elišky z Martinic, uprostřed pět dětí; všickni klečí s ru-kama sepiatýma; chlapeček klečí v levo u otce, v čer-veném obleku, přioděn černým pláštíkem a opásán kordem; naproti čtyry děvčata, v červeném oděvu s černými plá-štíky, na hlavě zelené věnce; matka v černém oděvu, na krku zlatý kříž, zlatým řetězem opásána. Pod tím nápis : „Tuto /figuru a obrazy Gegi ~ost. Urozena Panij Panij Elisska z Martinicz na Lomniczy na swůg náklad ráczila gi dáti wymalowati, pro budauczy památku swého ney-milegssiho pana manžela Urozeného Pána Pána Wa-czlawa z Waldssteyna, sama sebe y také Wyléma syna swého a dczer swých Apolony, Yzialdy, Marye a Elissky. 1580." —Po stranách dva sloupy, na levém sedí postava, držíc v pravici kříž, na pravém tatéž držíc v levici ptáče a v pravici kotvici; nad nimi na roze v levo umrlčí hlava, a v právo sypací hodiny, nade vším u prostřed spasitel; dole pod levým sloupem znak Waldšteinský, pod pravým Martinický.

Na druhém listě začíná se officium o svaté Trojici: „Požehnaná bud welebná wssi cti a chwály hodná" etc.V písmeně P jest obrázek nejsvětější Trojice: otec u prostřed drží kříž, na němž syn, a nad otcem holubice. Dolena listě obraz: Abraham vííá příchozí k němu tři anděly.Po straně dva obrázky: sv. Augustin stojí na břehu mořském, kde andělíček přelívá vodu z moře do dolíčka,v oblacích viděti tři červené stejné prouhy ozářené; dolejší obrázek: Pán Ježíš stojí se zákonníkem u kamence;mezi oběma obrázkama znak Martinický, a nad ním nápis:„Wlastnim nákladem Gegi'oti Urozené Panij Panij Elissky% Martinicz na Lomniczy." Toto oddělení má 20 listů,ale zdá se, že několik listů schází.

Další oddělení obsahuje písně o těle a krvi Pána Krista: „Dnes chleb nebeský wydán wssem kagjcým a. t. d."V písmeně D jest obrázek večeře Páně; dole v obrázkuvýjev, jak Mojžíš udeřil holí do skály, z níž voda se vy-prýštila. Po straně obrázek, jak anděl přináší proroku chleba nápoj; pod ním nápis: „Nákladem pocztiwého RzemeslaKregczowského. 1580.", a pod tím znak: stříbrné nůžkyv červeném poli. Toto oddělení má 32 listy. Na poslednímlistě jest vyobrazen muž v černém oděvu, stojící u zeleného stolku, na němž kniha a krucifix; nahoře u hlavynápis: „aetatis suae 21." Tuším jest to podobizna Rafaele,jehož nákladem následující oddělení sepsáno.

Toto další oddělení obsahuje písně o neděli Páně.V za čátečním písmeně P jest obrázek: Mojžíš dostává nahoře Sinai desatero přikázání od Boha; po straně nápis:„Nákladem Rafaele Anno 82." Toto oddělení má 24 listy.

Následující oddělení obsahuje písně o svatých, nejprv o sv. Janu Křtiteli. Na začátku jest obraz, jak anděl zvěstuje Zachariášovi ve chrámě; dole obraz, jak sv. Jan Křtitel mluví k vyslancům na poušti; na straně nahoře psáno: „Jan mlynařírodicz Turnowský dal na toto slowo 1 kop. mis," pod tím doleji: „Wawr&inecs sladownik na toto slowo pržidal XV gr. cz.u, mezi tím znak mlynářský, zlaté kolo v modrém poli, a znak sladovnický, zlatý a stříbrný kosíř křížem přeložený v červeném poli. Toto oddělení má 8 listů.

V dalším oddělení jsou písně o svatých Petru a Pavlu.V začátečním písmeně K jest obrázek sv. Petra a Pavla,dole Jakub vidí ve snách řebřík k nebi sahající; po straněnápis: „Nákladem Petra Joseffowicz Lomnického 1582",pod tím znak, tři žaludy v modrém poli. Toto oddělení má9 listů. Dále jsou písně: o navštívení panny Marie, o rozeslání apoštolů, 17 listů.

Následující oddělení má písně o sv. Maří Magdaleně, o sv. Anně. V začátečním písmeně R obrázek v modrém poli s korunou, nad tím nápis: „Wlastnim nákladem Anny Linhartky. 1580." Toto oddělení má 17 listů.

Dále jsou písně o proměnění Pána Krista. V začáte-čním písmeně K jest obrázek představující proměnění Pána Krista, dolejší obraz jest ustřižen; po straně psáno: „Giržik Kwitek, Adam Sluku, Jan Dawidku, Pawel Linhart, Jan Czapek, Jan Nosek, Jan Žulda, wšickni rle-mesla ržeznického"; pod tím znak řeznický, stříbrný lev s korunou v červeném poli. Toto oddělení má 13 listů.

V dalším oddělení jsou písně o nanebevzetí a narození panny Marie. V začátečním písmeně R obrázek, jak andělé nesou pannu Marii k nebi, dole Spasitel vstává z hrobu; po straně arabesky. Toto oddělení má 29 listů. Naposledním listě jest podobizna „Francze Zitowského", jehožnákladem následující oddělení sepsáno; postava v černémoděvu, fousy na bradě kadeřavé, od krku jedna řada knoflíků žlutých až po pás, plášť kožešinou vyložený, nad nínápis u hlavy: „aetatis suae 50."

Následuje oddělení písní o posvěcení chrámu. V za-čátečním písmeně O obrázek, kostel s věží, z jejíhož okna korouhev vlaje, pod ním níže v údolí chatrč, u které hraje dudák a lid selský tančí; dole na listě obraz, dva oltáře se zápalnou obětí, Kain a Abel. Nahoře po straně znak, beránek s křížem v červeném, a tři bílé růže v mo-drém poli; pod ním nápis: „Nákladem francze Zitow-ského, Toho czasu sauseda w Lomniczy. Létha 1582." Toto oddělení má 16 listů.

Dále jsou písně o sv. Vácslavu. V začátečním písmeně W obrázek: kniha ve šroubech v modrém poli, dole obrá-zek: duše v očistci, na straně obrázek sv. Vácslava, pod ním nápis: „Wlastnim nákladem Albrechta knihařze Lomniczkého. Letha 1582. Aetatis suae 23.," a pod tím jeho podobizna. Toto oddělení má 7 listů. Na posledním listě psáno:

Lomnické kancionály na Vrchlabí. 77

Rythmy na ffiguru o Angelich dobrých y zlých, složené z lásky Panu Giržikowi Gesskowi etc. Pisarži duchoduw sámku Nové Lomnice etc. od Jana Cyvilia, ginák Měštanka Nowolomnického, Bakkalaře » Sskole Mělnicské etc. psané též wlastni rukau J. C. L. Letha MDLXXXIIP.

Ta má gednoho každýhoKřestana býti powinnost,By Sláwy Gmena BožíhoHledal, z njž gde Spasenj wzrost.Neb pro tu Přjčinu předněGest stwořený každý člowěkAby slawil skutky PáněWe dne w nocy po wéechen wěk.

Gazykem, ústy, wssj sylau,Připoge A tomu y srdce,Znay tu službu Bohu milau,Budet dál' k dobrému Wudce. Srdce

wssak at g t upřjmné,Tot sobě libuje Pán Bůh,Nebudelif k tomu Pyssné,Máss mjť gistý u Boha dluh.

Pro Paychu drak z nebe swržen,Z Stolice Sláwy důstogné,Hled by tak nebyl Pohřjžen,Pro tvoě Srdce Paychy hoyné.Ukazuget ted ffiguraGiřika Gesska Pjsaře,Gak ten zlý Angel PotworaZbawen g't Nebeské záře.Kteréžto dal malowatiPro yakuž takuž okrasu,Chtěje w tom wjc ssanowatiWtěleného Slowa hlasu.

Protož se wystřjhay každýBy se nad Boha newayssil,Nepausstěy swé voúly uzdyNebby k zkáze swé pospjssil.

Dayž Kryste at tě chwáljme,S čistými *duchy dnešními,A na wěky welebjme

Nynj y časy wěčnými. Amen. Následující oddělení obsahuje písně o sv. Michalu archandělu. V začátečním písmeně C obrázek sv. Michala archanděla, dole obrázek svržení pyšných andělů; na straně nápis: „ Wlastnjm nákladem Giřika Gesska Kalen-skýho. 1580.", pod tím znak sv. Jiří v červeném poli. Toto oddělení má 13 listů. Na posledním listě jest podobizna, muž v černém oděvu, na hlavě s zeleným věncem, a u hlavy nápis: Taetatis suae 22.u, kolem nápis: „Daniel Gellius Curius alias cognomine Ussak. Prima Maji pin-xit anno 1582." Potom jest na celém archu obraz: muž

v černém oděvu s kordem drží v levé ruce kytku, vedle něho zahrada a zámek; u prostřed tyto verše: Yako yá sám w zem zahrady

Zaliwám kwitky sazené, KterUí pržigimagi tady

Cžerstwost sebe y koržené, Prosym by mne tež duch PanieZaliioal Božskou milosti, Bych mohl gemu užitecžne Owotcze wiry pržinesti.

Nahoře nápis: nWlástnim nákladem Matiege Zahratky etc. Pysarže Wobroczniho a zahradníka na Lomniczy. Letha etc. MDLXXXII wymalowáno."

Potom následují písně o všech svatých. V začátečním písmeně R obrázek shromáždění svatých, a dole obrázek s tímže shromážděním. Toto oddělení má 25 listů. Na po-sledním lisiě psáno:

„In pietám imaginem urbani Cžechticeni, rectoris scholae reipublicae Novolomnicensis, amici dilecti, Jo-hannes Civilius Novolomnicenus faciebat 20. Janu. 1583. Melnicii.

Cernis in hac tabula pietám sub imagine formámUrbani, huic vitae Cžechlice fila dědit.

Rectoris munus, simul is Cantoris obibat,Quando tuam rexit, Patria chara, scholam.

Una fert manuum, doctrinae signa, libellum,Altera cantoris munera vité refert. Da Deus haec habeat tales Respublica plures, Qui Triodem resonent pectore, voce sacram. tsta Deo grata est servilus, laus placet illa,

Quum lingua canitur, Qcorde) animoque Deus. Corde animoque canat, quae (cor) desiderat ille.

Victima grata sibi linguaque corque canent. Lingua, Dei psalmus: Cythara os, quam Spiritus

almusPulsat, uti plectro chordula tacta sonát. Sed finem facio. Cantoribus ipsa sit oro Musica, curarum dulce levamen. Amen.

ex Clemente AlexandrinoPaedagogia 2. cap. 4.

Naproti na listě podobizna Čechtického. Nápis u hlavy: aetatis suae 31. Anno 83,

V dalším oddělení písně o apoštolích, o mučednících a rozličné. V začátečním písmeně A jest obrázek sv. Pavla; dole obrázek rozeslání apoštolů; v právo nápis: „Pawel Giržiho, Adam Beránek," pod ním znak kovářský, dvě kladiva křížem, mezi nimi kleště v červeném poli. Toto oddělení má 151 listů.

Na konci knihy psáno:

„Tato druhá pars knihy Gradualnij, Pijsnij a chwal Božských dokonána gest w Středu po kwětné Neděli, týmž nákladem jako y Prvonij. Letha od Narozeni Syna Božjho etc. wosmdesátého. Skrze Jana kantora

78 Historie řecké plastiky v stručném přehledu.

Síarýho Mniesstienjna w Nowém Mestie Pražském. Pán Buoh buď z toho na voéky chwálen. Amen.

Tato druhá kn iha a Pars Gradualn j dokonána a sepsána gest ke cti a chwále Panu Bohu wšemohau-cýmu, w Trogich Osobách, wssak to Božstwj gednomu, do Miesteczka Lomnice, Puowodem Duchka Miesstanka spolurádnjho, a Waczlawa Lysského na ten cžas Pj~ šarže Rádnjho téhož Měste(Sk&). Neb gsau oni o to aby oboge Pars toho Gradualu sprawena byla od pocžátku až do konce bedliwost a pecži měli. Y sami osobně několikráte do Prahy práce sobě neobtěžowali, messkanij y autraty wedli, obzwlásstně pak a naywijce on Wáclaw Lysský etc. Těž také skrze ně a puowodem gegich tato

kniha obogi podle smyslu pijsma swatého gest sepsaná, y také slowy Wersualnijmi; Erby a (figurami pěknými ozdobená pro budaucy pamět potomkuow a budaucých gegich, y každého dobrého a pobožného kržestana, y té vossij Obce Miesťe(čka) Lomnice etc."

Formát, písmo, noty na pěti liniích červených, obrazy a. t. d. podobají se rorátní knize Kralohradecké, vše do-bře zachovalé a znalé, ač tři století přečkalo.

Jak se tyto dvě veliké knihy z Lomnice na Vrchlabí do hraběcího zámku dostaly, není známo; tuším že té do-by, když hraběcí rodina z Morzinu panství Lomnické pro-dala, tyto knihy si vyrnínila a s sebou na Vrchlabí pře-nesla, kde se až podnes v archivu zámeckém zachovaly.

Historie řecké plastiky v stručném přehledu.Od Jana Bohuslava Miillera.

I.

Jako nejstarší doby veškerého řeckého života vůbec, jsou i první počátkové řeckého umění zahaleni v temnou a mlhavou roušku mythickou. Zasahují až do šedé dávno-věkosti předhistorické, pak do doby pelasgické, z které se teprv počal vyvíjeti určitější živel řecký. Platí-li to o veškerém umění vůbec, musí se i při plastice zvláště po-tvrzovati totéž.

Za nejstarší umělce ještě z doby pelasgické uvádí pověst báječné Kyklopy, jichžto jméno se ještě zachovalo při pozůstatcích ohromných zdí, kteréž byly složeny z ne-smírných a mnohohraných, buď docela nepřitesaných aneb jen velmi zhruba obdělaných, aniž však maltou spojených balvanů. K těmto báječným Kyklopiím, kteří zastupují mí-sto nejstarších stavitelův a které nelze pomíchati s to-varyši Hefaistovými čili Vulkánovými, přidružila pověst neméně mythické sbory Daktylův, Telchinův a Kureíův, udávajíc o nich, že působili onino jistý druh jakýchsi ce-chovních pořádků, a vydávajíc je za první vzdělavatele plastiky, jmenovitě v oboru prací kovových. I často jme-novaný Daidalos (Daedalus} náleží ještě do říše pověstí, jest proslulý dalekými svými cestami po celém tehdáž známém světě, a platí též za prvního řezbáře ve dřevě. Zhotovoval jmenovitě z této látky pro chrámy sošky bohův, jakéžto práce se nazývaly u Řeků „xoana"; považuje se však Daidalos též hned za opravce čili reformátora svého umění, neboť se o něm vypravuje, že prý tuhým a ne-motorným postavám z předešlé doby dodal více podoby a života, rozděliv a pozvednuv těsně k sobě spojené nohy a k tělu přilehající ramena, otevřev klapky oční, dříve pouze jen čárkou naznačované, a dodav postavám podoby chůze. Daidalos se jmenuje též co vynálezce nástrojů, potřebných ku práci řezbářské, jako •. pily, sekery, svidříku čili nebo-

i zezu, olovnice, též rybího klí. Zanechal dle pověsti též j mnoho žákův a následovníkův po sobě, kteří však jsou pokryti toutéž mlhou mythickou, jako dříve udaní před-chůdcové jejich.

Mnoho-li pravdivého a podstatného spočívá v těchto bájích, do které asi časové doby by bylo možná je vřa-diti, nedalo by se tak snadno uhodnouti, aniž zdánlivé aspoň ustanoviti, ačkoli se již mnozí učenci o obojí věc pokoušeli, ne však s příliš valným štěstím a prospěchem.

Jiná též velmi zajímavá otázka poskytla učeným pá-nům příležitost, by ves svůj um sbírali a napínali k roz-luštění sady, zdali jest řecké umění docela samostatné a samorostlé, čerpající první své počátky a základy ze vlast-ního zdroje svého a ve vlastním národním rázu svém, aneb mělo-li jiné cizonárodní umění (myslilo se tu jmenovitě na egyptské a na assyrské) jistý na ně vliv. Obě stránky této otázky našly až po nejnovější časy horlivých a urput-ných zastavatelův a odpůrcův, aniž by se bylo až posud něco určitého a rozhodného o tom ustanovilo. Zdá se, že i tu jako při mnohých jiných záhodných otázkách — in medio virtus, pravda spočívá uprostřed.

Co se týče předmětů nejstarší řecké plastiky co umění, zkoušela se tato v představování bohův aneb aspoň ja-kýchsi obrazů jejich; neboť zastupovaly v prvních a nej-starších dobách místo těchto bohův jednotlivé nepřitesané kameny (á^yol Xi&oť), homole, ba častěji jen hromada kamení nebo nějaký dřevěný kůl. Později se pak zajisté hleděla těmto surovým předmětům náboženské pocty dodati dů-stojnější podoby, ačkoliv i tato nemusela býti příliš valná, jak vypravuje pověst o Daidalovi, jenž prý si tak zname-nitých zásluh získal o zvelebení tohoto odvětví umění.

Nezachovalo se nám bohužel z této předhistorické do-by jiné patrnější památky plastické, kromě ozdoby na je-

Historie řecké plastiky v stručném přehledu. 79

dné ze svrchu jmenovaných kyklopických zdí, a sice nad širokým nadpražím proslulé lvi brány Mykenské. Nachází se zde totiž trojhran, v němžto stojí u polovypuklé práci sloup neurčitého tvaru, jehožto krycí plochu zdobí čtyry koule. Mnozí vykládají sloup ten za symbol Apollona co vrátného (Apollon Ag-yieus); k tomuto sloupu se kloní dva lvové nebo snad lépe dvě lvice, ve stojící postavě na spů-sob heraldických zvířat. Práce ta, ačkoli ještě velmi su-rová, jeví nicméně již přece jistý naturalismus a pro nás má obzvláště z toho ohledu velké důležitosti, jelikož v ní spatřujeme až posud nejstarší památku řeckého (aneb aspoň pelasgického) umění plastického.

Počíná jen velmi zvolna svítati v této mlhavé a ne-určité době. Hrdinská poesie stála u Řeků již dávno na vrcholí svého vyvinutí, aniž by se to samé mohlo tvrditi o řecké plastice. Nacházímeť sice v Homeru leckteré, častěji velmi podrobné popisy rozličných obrazů bohův, zvláště pak posvátných a ve chrámích užívaných nádob, jako: třínožců, měsidel, kotlů, číší; dále ozdobných zbraní, znichžto přede všemi sluší jmenovati proslavenou pavézu Achillovu (v 18. zpěvu Uiady); nelze však domnívati se, žeby všecko sku-tečně tak krásně a dokonale bylo provedeno, jak si to ohnivá obrazivost básníkova představovala. Dovídáme se též od onoho arciotce básnictví jména jednoho sochaře a sice Epeia, pověstného zhotovitele koně trojanského. Nezachovalo se nám pohříchu z oné doby žádné památky, dle níž bychom mohli souditi o stupni tehdejšího sošnictví. Nicméně musíme však přece vyznati, že epická poesie nad míru přispěla ku zvelebení a povznesení plastiky, jelikož v ní spatřili umělci ideály své, jak bohův tak i veleslavných rekův, a nacházeli v ní nevyčerpatelný zdroj předmětů k uměleckým výtvorům svým, pročež lze Homera vším právem jmenovati tvořitelem plastické podoby řeckých bohův, jakož jej nazýval Herodot tvořitelem řeckého bajesloví vůbec.

O důležitém a blahém vlivu této mythické a epické poe-sie na umění plastické nám svědčí (tak zvaná) skříň Kypse-lova, kteroužto známe ovšem jen dle popsání, jakéž se nám zachovalo ve spisech Pausaniových. Bylať tato skříně z ce-drového dřeva, co do podoby čtverhraná, a stála v zadním oddělení (opisthodomu) Heřina chrámu v Olympu. Umělecká ozdoba její záležela v reliéfech, vyřezaných z části z cedro-vého dřeva skříně samé, z části též ze zlata a ze slonové ko-sti, kteréžto byly přinýtované ku dřevěné půdě; pokrývalyf však tyto ozdoby jen přední dlouhou a dvě kratší poboční strany řečené skříně a sice v pěti řadách po sobě, předsta-vujíce rozličné předměty z řeckého bajesloví jakož i z hrdin-ských pověstí, Homérem oslavených. Jestif to první plastický pomník řecký, jehožto zhotovení se dá co do času aspoň s jakousi k pravdě podobností ustanoviti, a sice udávají archeologové prvních 10 olympiád (t. j. r. 776—736 před Kristem) za dobu jeho provedení.

Určitější zprávy počínají uváděním rozličných vynálezů v oboru plastiky. Na prvním místě tu stojí Sikyonský hrnčíř

Butades (kteréžto jméno se má za správnější nežli Dibu-tades), jenž platí za vynálezce plastiky ve hlíně, jmenovitě pak tak zvané práce vypuklé (reliéfu), o čemž vypravuje pověsí, že si nakreslila dcera Butadesova uhlem na stěně po-dobiznu ubírajícího se od ní milence, zhotovivši takto první nástin čili obraz podle stínu (silhouette), kterýžto nákres vy-plnil pak její otec hlínou, vypáliv jej s ostatní hrnčířskou svou prací. Na každý spůsob svědčí tato pověst o brzkém zvele-bení a rozšíření tohoto druhu plastiky v Sikyonu a v Korinthě. Co do času náleží Butades asi do 29. olympiády, ačkoli toho s úplnou určitostí nelze udati.

Dále se uvádí Glaukos z Chiosu (ok. 22. olympiády), jenž vynašel spájení železa, získav sobě ještě zvláštních zá-sluh o změkčování a kalení tohoto kovu. Nejdůležitější vy-nález jest však kovolitectví, za jehož původce se udávají Rhoikos a Theodoros z ostrova Samosu (dle jedněch již z 20., dle jiných teprv z 50. ol.). O dílech těchto dvou samičkých umělců zachovaly se poliříchu jen velmi chudé zprávy. Rhoikovi se připisuje v Arthemidině svatyni v Efesu ženská socha, kteroužto vydávali Efesané za bohyni noci (Nyx). O pracích Theodorových nás nedošla žádná urči-tější zpráva; za to se připisuje jinému (mladšímu) Theo-dorovi (z 48. ol. =: 545 před K.) velké stříbrné měsidlo (kráter), jež věnoval Kroesus do Delf; jiné podobné mě-sidlo, avšak ze zlata, nacházelo se od něho v pokojích Perských králů; zhotovil prý též zlatou révu a zlatý platan, kteréžto oba se nacházely, jako ono měsidlo, v ma-jetnosti Perských králů. Připisuje se mu též pověstný onen prsten Polykratův, nenáleží-li vůbec celá ta věc v říší bajek.

K dalšímu vyvinutí řecké plastiky přispělo nemálo obdělávání mramoru k plastickým účelům, kterýžto spůsob techniky se objevuje ponejprv na ostrově Chiosu a sice ok. 30. ol., kdež se uvádí co první sochař v mramoru Melas, pak jeho syn Mikkiades, jeho vnuk Archermos a jeho pravnukové Bupalos a Athenis. O pracích prvních tří umělců nezachovalo se žádných zpráv a památek, jen o Archermovi se praví, že představil bohyni vítězství okřídlenou. O Bupalovi a Athenisovi se uvádí, že užívali ke svým pracem parického, Lychnites zvaného mrámora, jenž se vyznamenával více svým drobným zrnem nežli svou bělostí. Co díla jejich se jmenují potupný obraz sou-časného s nimi básníka Hipponaxe, dále Charitky ve Smyrně, přišedší později v majetnost Attalovu do Pergama, a Tyche čili bohyně města, ve Smyrně. Nacházelo prý se též, dle svědectví Pliniova, mnohé dílo těchto dvou mistrů v Římě na stavbách Augustových, jmenovitě pak na štítě palatin-ského chrámu Apollonova. Jiný trochu pozdější vynález (z 50. ol.) přispěl velice k snadnějšímu obdělávání mra-moru, totiž řezání čili dělení pilou tohoto kamene, jež se připisuje dle Pausania Byzesovi z Naxosu, dle jiných však, a sice s větší ku pravdě podobností, jeho synovi Euergovi (Euergos).


Známějšími však a též i slavnějšími, nežli právě jme-novaní umělci, stali se kretští Daidalovci Dipoinos a Skyl-lis, žijící ok. 50. ol. Hlavním jevištěm jejich činnosti byl Peloponnes, jmenovitě pak Argos, Sikyon a Sparta, ve kterémžto posledním městě se jim připisuje založení zvláštní umělecké školy. Sochařské jejich práce byly dílem z mra-moru, a sice z toho samého, právě jmenovaného parického druhu, jako: sochy Apollona, Artemidy, Heraklesa a Athény v Sikyonu, dílem též z jiných látek, ve kterémžto ohledu si obzvláštní získali zásluhy, stavše se původci no-vého druliu plastiky a sice tak zvané chryselefantinské plastiky *). Bylo totiž lze spatřiti začátky tohoto spůsobu umění v jejich díle, zdobícím chrám Dioskorů v Argosu. Představovalof Dioskury Kastora a Polydeukesa (Polluxe) na koních, s jejich milenkami a se dvěma syny Anaxisem a Mnasinem. Sochy tyto byly vyřezány z obyčejného a z ebenového dřeva, některé části pak ozdobeny vykláda-ným dílem ze slonové kosti. Jiná podobná práce jejich byla socha Artemidy v Sikyonu, kdežto pak zase sochy, jichž dobyl Kyros z kořisti Kroisovy, Herakles, Apollon a Artemis, byly z kovu, což ovšem svědčí o velké mnoho-strannosti (technické) těchto umělcův. Nezachovalo se po-hříchu ani nejmenší památky jejich prací, z nížto by bylo lze souditi o uměleckém jejich slohu a o jejich po-krocích. Z četných jejich žáků a následovníků, zvláště pak ze školy spartanské zasluhují býti jmenováni: Hegylos a Theokles, otec a syn, kteří zhotovili pro pokladiště Epi-damňanů v Olympu větší skupení, představující výjev z Heraklesova děje v zahradě Hesperidek; dále bratří Dorykleidas a Dontas, od nichž se nacházelo podobné dílo v Olympu, toto jako předešlé ze dřeva a vykládané; Tektaios a Angelion, znamenití co mistři proslulého Kal-lona Aiginského; konečně Klearchos zRhegia. v Dolní Itálii, jenž zhotovil ve Spartě blíže chrámu Athény (zvané Chalkioi-kos) stojící sochu nejvyššího Zeusa (Ztv? vWrof) dle nejstar-šího spůsobu techniky; sestávala totiž tato socha z jedno-tlivých ploten kovových kutého díla, hřebíky snýtovaných.

Z ostatních umělců z této starší doby sluší ještě jme-novati: Gitiadesa ze Sparty a Bathyklesa z Magnesie. Gitiades, jehož kladou někteří učenci v 50., jiní zase te-prva v 80. olympiádu, proslul co stavitel i co sochař. Vy-stavěl totiž v Amyklech blíže Sparty chrám Athény, zvané Chalkioikos (od kovového domu), jejž ozdobil mnohými plastickými pracemi, a sice sochou řečené bohyně jakož i mnohými reliéfy, představujícími rozličné výjevy z pověstí o Heraklesovi, Perseovi, Dioskurech a jiných bozích. Vše-cky tyto práce byly z kovu, odkudž se vykládá svrchu

•J T. j. řezbářství, v němžto se spojuje dřevo obyčejné s ušlech-tilejšími druhy a vůbec s drahocennějšími látkami. Tak se spojuje cedrové, ebenové dříví se slonovou kostí a se zlatem. Ušlechtilejší a drahocennější látka se časem vždy více a více rozšiřuje, až je konečně dřevo pouze na to obmezeno, že slouží zlatu a slonové kosti za kostru čili za podkladek.

uvedené jméno onoho chrámu a oné bohyně. V jiném chrámě v Amyklech uvádějí se od něho též ještě dva zlaté třínožce, pod nimiž stály sochy bohův; třetí podobný třínožec stál tamtéž a připisoval se pověstnému Kallonovi Aiginskému.

Baíhykles (mezi 50—60 ol.) pocházel sice z Magne-sie v Malé Asii, hlavní činnost jeho padá však taktéž v La-koniku, kdežto zhotovil v právě jmenovaných Amyklech pro starou sochu Apollonovu rozsáhlý trůn, jejž opatřil četnými jak architektonickými tak i plastickými ozdobami.

Od žádného z tuto jmenovaných umělců nedošla nás pohříchu ani nejmenší skutečná památka jejich umělosti; veškeré zprávy o nich zakládají se jedině ve svědectví některých řeckých spisovatelů, jmenovitě pak pilného ce-stovatele a badatele Pausania.

Nelze nám tedy o stavu a stupni této starší doby ře-cké plastiky souditi leč dle některých skrovných zbytku práce sošnické, které se nám šťastně až po naše dny za-chovaly, aniž by pak bylo možná vyšetřiti jména jejich zhotovitelů nebo udati s přesnou určitostí čas jejich původu.

K nejstarším těmto památkám náležejí zlomky plasti-cké ozdoby nejstaršího ze tří chrámů v Selinuntě (Selinus) na ostrově Sicilském, jež našli r. 1823 Angličané Harris a Angell, a které se nyní chovají v Palermě. Podlé časuy

v němž bylo ono město založeno, se soudí, že tyto skul-ptury pocházejí asi z doby mezi 40. a 50. ol. (asi z roku 600 před K.). Působilyf tyto zlomky tak zvané metopy ve vlysu (fries) okolo chrámu se vinoucím, z nichžto se dvě skoro neporušené zachovaly. Jsou to dvě plotny zpěvného vápence, obnášející okolo 4 stop do čtverohranu, z nichžto představuje jedna v silně vypuklém reliéfu Heraklesa, ne-soucího na rameni zavěšené na příčním bidle dva Ker-kopy, zákeřníky, ježto byl přemohl a zajal; druhá zase představuje Persea, stínajícího Medusu u přítomnosti Mi-nervy. Práce ta jest ovšem ještě velmi surová s četnými pokléskami proti správnosti kreslení a perspektivy, nicméně však jeví předce jistou pilnost a bedlivost u provedení jakož i větší znalost lidského těla, kterému zde ale ještě schází všechen 'duševní výraz.

Zachovaly! se ještě některé plastické ozdoby z jiných dvou chrámů Selinuntských, které však pocházejí z něco pozdější doby (asi ok. 60. ol.), o nichž se pak příleži-tostně zmíníme.

Z jiných sošnických památek z této starší periody za-sluhují býti ještě jmenovány: socha Apollonovo, nalezena blíže městečka Teney (u Korinthu), kdež byl onen bůh zvláště ctěn, nyní v Athénském museu; socha sedící Athé-ny, v životní velikosti, nalezena na severním svahu Akro-pole pod tak zvanou jeskyní Aglauřinou; náhrobní kámen jistého Marathonského bojovníka (Aristiona), práce to Ari-stoklesova, představující v polovypouklé řezbě postavu obr-něného vojína.


Umění nejstarší této doby netěšilo se ještě úplné svobodě, jaké mu jest k jeho zkvétání zapotřebí; stálo je-ště ve službě buď kněží nebo řemesla. Ve službě kněží zhotovovalo obrazy a sochy, které měly bohy více zna-čiti nežli představovati; ve službě řemesla bylo jeho úkolem pouhé ozdobování. Pásmo, spojující umění s náboženstvím, jest v této době ještě velmi tuhé a těsné. Umělecké práce, o nichžto se nám zachovala památka, představují z větší části bohy; kromě tohoto poměru k náboženství nedoví-dáme se skoro o žádném jiném díle nebo jen výminečně. Cena uměleckého díla hleděla se tehdáž ještě zvýšiti dra-hocenností a vzácností látky, upotřebením drahých kovů, slonové kosti, vzácných druhů dříví, z čehož se pak vy-vinul nejvyšší stupeň dokonalosti plastiky v ohromných sochách ze zlata a ze slonové kosti čili v tak zvaných chryselefantinech. Samostatné sochy představovaly tehdáž skoro výhradně jen bohy a božské bytosti; řidčejší jsou předměty čerpané z hrdinských bájí, jsouce obmezeny pouze na reliéf. Že by byli tehdáž který umělec aneb jistá škola provedli v jakési typické dokonalosti postavu některého boha, nedá se nikterak dokázati. Nezachovalo se též nejmenší vědomosti o slohových (stylistických) rozdílech jednotlivých tehdejších škol. Jen ohledem na látku vzdělávanou můžeme tyto poněkud od sebe rozeznávati. Tak se vyznačují hned s počátku umělci Samosští kovoli-tectvím, umělci Chioští jsou skoro výhradně obdělavatelé mramoru; Kretští Daidalovci prosluli jak svou prací v mra-moru tak i dalším vzděláním řezby ve dřevě. Dovídáme se též v této době o jistém putování po šíré vlasti a o jistém spolčování se řeckých umělců. Obzvláštního povši-mnutí zasluhuje však okolnost, že se nepotkáváme v této době ani s jediným umělcem Athénským.

II.

Doba dalšího rozšíření a zvelebení nmění.(Ol. 60-80. [540—460 před K.])

V předešlé době (ol. 40—60) spatřili jsme první po-čátky a základy krásného, jmenovitě pak plastického umění řeckého, kteréž v technickém ohledu rozličnými vynálezy určitěji počalo se vyvíjeti, ve vyšším však duševním ohle-du stálo v příliš tuhých vazbách tehdejšího náboženství a pouhého řcmeslnictví. V nyní naznačené době pozorujeme však patrné pokroky v obou těchto ohledech. Umění ne-stojí více jedině ve službě chrámové, nýbrž představuje již také rozmanité předměty jak z hrdinského tak i z obec-ního života, jimžto však proto předce nezchází vyšší ide-álního směru a významu. Obzvláště prospěšně a blaze musily pak působiti stálejší umělecké školy, jichžto potkáváme v této době několik již velmi slavných. Uvedeme tu nej-hlavnější z nich i s nejčetnějšími umělci, načež pak vypo-

čteme a ve vší stručnosti popíšeme nejpatrnější díla, která nás došla z onoho věku.

A r g o s. (Škola Argivská.)

Z umělců Argivských této doby se nám uvádějí Chry-sothemis a Eutelidas, o nichž se praví, že provozovali umění, jak se mu byli od svých otcův naučili. Dále se jmenují Aristomedon, Glaukos a Dionysios co zhotovitelé několika skupení, sestavených z četných postav a co dary do chrámu Delfického (okolo doby perských válek) za-svěcených. Nade všecky tyto umělce vyniká však slávou svou Ageladas co mistr proslulých tří sochařů řeckých: Fidiáše, Myrona a Polykleita, z nichžto první stojí v čele veškerých sochařů všech národů a časů. Doba života a působení Ageladasova padá mezi 60. a 70. ol.; z jeho prací známe dle zachovalých písemních zpráv devatero, kteréžto všecky byly z kovu ulité, totiž: dvě sochy Zeus-ovy, jednou v mužském věku a pak co chlapce; dále dvě sochy Heraklesovy, jednou co ochránce ode zlého (Alexikakos) a pak co mladého jinocha; Musa s varitem (/Sáf/SíTor), za jejížto nápodobení se měla tak zvaná Bar-berínská Musa (nyní v Mnichovské glyptothece), avšak omylem, neboť se později poznalo, že představuje tato so-cha Apollona Musageta (vůdce Uměnek); dále dvě sochy olympických vítězitelů, pak čtverospřež se sochami vítěze a jeho vozataje; konečně skupení, jež věnovali Taranfané co dar za vítězství nad Messapiany do Delf, a o němž se nám nezachovalo jiných zpráv, než že sestávalo z četných soch, a že tyto představovaly bojovníky na koních a za-jaté ženy. Toto jsou jediné zprávy, které nás došly o jeho dílech, aniž by byla kde učiněna zmínka o spůsobu nebo výtečnosti jich provedení.

S i k y o n. (Škola Sikyonská.)

Ačkoli se již v předešlé době pěstovalo v Sikyonu umění, jmenovitě pak kovolitectví, jsou však zprávy o tom tak sporé a neurčité, že se teprv v nynější době o pravé škole Sikyonské mluviti může. Vynikaliť v této době ob-zvláště dva umělci, bratři Kanachos a Aristokles, z nichžto první náleží k nejslavnějším mistrům svého času, druhý si zase velké zásluhy získal co zakladatel umělecké školy, která až do 100. olympiády (380) kvetla. Řečení umělci byli současníci Ageladas-o\i, žili tedy mezi 60—70. ol. Z prací Kanachových nám uvádí staří spisovatelé Afroditu (Venuši) v sedící postavě a držící v jedné ruce makovici, ve druhé pak jablko. Socha ta byla zhotovena ze zlata a ze slonové kosti a nacházela se v Korinthu. Dále dvě so-chy Apollinovy, jedna z kovu v Miletu a druhá ze dřeva vThébách; Musu s pastýřskou píšťalou, a chlapce, uháně-jící na koních o závod, poslední též z kovu.

Z uvedených těchto prací nás nedošla žádná; jen o je-l i

Historie řecké plastiky v stručném přehledu.

dně se domníváme, že se nám zachovala aspoň v nápodo-bení, a sice o Miletském Apollinu. Jestif to malá kovová soška v Britickém museu, představující onoho boha, drží-cího na pravé ruce laňku. Tamtéž se chová ještě jedna hlava z parického mramoru, kterou někteří archaeologové vykládají též za nápodobení Kanachova Apollina, jižto však německý archaeolog Overbeck vydává za původní práci právě z této doby, aniž by se jistému umělci při-psati dala.

Staří spisovatelé porovnávají Kanacha s Kallonem Ai-ginským a soudí o jeho pracích, že jsou přísnější a tužší, než by toho pravdivost požadovala (rigidiora quam ut imi-tentur veritatem. Cic). Zvláštního povšimnutí zasluhuje rozmanitost prací tohoto umělce, co se týče látky i před-mětu; nebof on vzdělává se stejným zdarem kov, zlato se slonovou kostí, dřevo a snad i mramor, a pak nejen chrá-mové předměty nýbrž i světské osoby a zvířata. Sluší ho též rozeznávati od mladšího umělce téhož jména, živšího ok. 90 ol., jak později uhlídáme.

Aristokles, Kanachův bratr, má pro nás větší důle-žitost co zakladatel sochařské školy, nežli co výkonný umělec, nebof známe od něho jen jediné dílo, totiž Mu-su, stojící v jistém poměru s podobnými předměty Agela-dasa a Kanacha. Trvání jeho školy se dá, jak svrchu podotknuto, stopovati až po 100. ol.; zachovala se z n í však toliko jména některých umělců2), kteřížto představo-vali téměř výhradně jen athlety.

A i g i n a. (Škola Aiginská.)

Jeden z nejstarších a nejčelnějších umělců Aiginských byl Smilis, jehožto život sice do předešlé doby padá (mezi 50—60. ol.), o němžto se však teprv nyní zde zmiňujeme, bychom najednou celou tuto školu uvedli. Smilis, Eukleidesův syn, zhotovil sochy Heíiny pro její chrámy na ostrově Samosském a v Argosu, dále Hóry ze zlata a ze slonové kosti v Heřině chrámě v Olympu; byl obzvláště proslulý co řezbář ve dřevě 3) jakož i ve práci tak zvané chryselefanlinské, kterouž prý značně zdokonalil, pokryv při svých Hórách Olympických dřevěné jádro docela zlatem a slonovou kostí, kdežto prý Dipoinos a Skyllis toliko jednotlivé částky řečených látek do dřevu vkládali.

V nynější však době (mezi 60—70 ol.) kvetli na Ai-gině obzvláště dva znamenití umělci, Kallon a Onatas, jejichžto věk chtějí ovšem někteří archaeologové o 10 olympiád dále pošinouti (mezi 70—80. ol.), nezdá se však, že s větší k pravdě podobností. Z Kallonových prací zná-me dle došlých nás zpráv toliko sochu Kořinu (Proser-

*) Brunn, Gesch. d. griech. Künstler I. p. 81. 3) Od kteréžto práce odvádějí též někteří jeho jméno, nebof tj značí „poříz".

piny), stojící pod zlatým třínožcem v Amyklech, a dřevě-nou sochu Atheninu na hradě (akropoli) Korinthském.

Onatasovy hlavní práce byly: 1) Černá Demeter (D. Melaina) u Figalie v Arkadii. 2) Kovová socha Apolli-nova, pro Pergameňany zhotovená, proslulá svou velikostí a výtečností. 3) Hermes, nesoucí pod paží berana, ve chrámě Olympickém. 4) Herakles, kovová socha 10 loket vysoká, v Olympu. 5) Dar Achajských tamtéž, předsta-vující sochy řeckých bohatýrů před Trojí, jež vyzývá Hek-tor, by metali hřebí, kdo z nich má podstoupiti souboj. Sku-pení toto sestávalo z 10 postav, z nichžto však stál Nestor, míchající hřebí ve své přílbě, na odděleném ode druhých podstavku. 6) Dar Taranfanův za vítězství nad Peuke-fany, v Delfách; skupení bojujících jezdcův a pěších. 7) Pomník, objednaný Hieronem Syrakusským za Olympi-cké vítězství; čtverospřeží s vůdcem. — Někteří učenci sou-dili dle jisté shody těchto posledních předmětů s nedávno vykopanými sochami Aiginskými (o nichž později), že tyto jsou práce Onatasovy, což by se však jen velmi těžce dalo dotvrditi.

Z ostatních Aiginských umělců zasluhují ještě býti jmenováni: Glaukias, jenž zhotovoval nejvíce jen sochy Olympických vítězův, a Anaxagoras, jehož kovového Zeusa věnovali Řekové po bitvě Plataiské do Olympie.

Po ztrátě politické samostatnosti Aiginy, jež přešla v ol. 80, 3 (457) pod vládu Athénskou, zaniklo i umění na tomto ostrově, tak že se nám zde již nevyskytuje žá-dný znamenitější umělec.

A t h é n y . (Škola Athénská.)

Jakkoli již v nejstarších dobách byla v Athénách od tak zvaných Daidalovců plastika, jmenovitě pak ve dřevě a mramoru, pěstována, potkáváme se zde teprva v nynější době s několika značnějšími umělci, jichžto jména jakož i zprávy o jejich pracích se nám šťastně zachovaly. Počí-náme s Endoiem (Endoios), o jehožto době nemohli se až posud archaeologové dohodnouti, kladouce ho mezi 50. a 70. ol. Jeho práce byly následující: 1) Athéna sedící, po-stavena vedle Erechthea na akropoli Athénské (neurčilo, z jaké látky). 2) Athéna Alea v Tegei, odkudž ji Augu-stus přenesl do Říma, postaviv ji ke vchodu svého fora ; bylaf celá ze slonové kosti. 3) Veliká dřevěná socha Athé-ny, zvané Polias, v jejím chrámě v Erythrech v Malé Asii, před kterýmžto chrámem stály od téhož umělce ještě mra-morové sochy Charitek a Hór. Bohyně ona seděla na trůně, držíc v každé ruce vřeteno a majíc na hlavě polos čili okrouhlou čelenku. 4) Artemis v Efesu. 5) Náhro-bek jedné paní.

Do jistější doby padá již Antenor (mezi 60—70. ol.), jenž zhotovil sochy tyranobijcův Harmodia a Aristogeito-na, odnesené Xerxesem do Asie, v Alexandrově pak době zase nazpět přivezené. — V témž čase žil též Amfihrates,


od něhož pocházel pomník Lexiny, mlčelivé milenky Har-modiovy; představoval lvici, narážkou to na jméno Lexina, kteréž v řečtině značí ono zvíře.

Důležitější než právě jmenovaní umělci jsou pro nás Hegias (kteréžto jméno se zdá býti správnější než dříve častěji užívané Hegesias), pak Kritios a Nesiotes (všichni mezi 70—80. ol.). O Hegiasovi se uvádi, že byl prvním učitelem Fidiášovým, a z jeho prací se nám citují: Athé-na, Pyrrhos, Achillův syn, a konečně Kastor a Polydeu-kes (Pollux) v Římě před chrámem Joviše hromovládce (Juppiter tonans}. Kritios a Nesiotes provedli nové sku-pení svrchu jmenovaných tyranobijců, podlé kteréhožto díla se nám snad zachovalo nějaké nápodobení. Kritios založil v Athénách uměleckou školu, kteroužto lze až do 100. ol. šlakovati, aniž by z ní však byli vyšli obzvláštní geniové. Co se týče slohu těchto umělců, líčí jej starší spisovatelé (Quintilian a Lukian) co tuhý a tvrdý, pročež lépe bude, připočísti je ke starší (tak zvané archaické) škole, nežli k umělcům, skvělou dobu vyšší slávy a dokonalosti počí-najícím a zakládajícím.

Kromě těchto škol se uvádějí ještě mnohá jiná místa, kde bylo plastické umění pilně pěstováno, a sice z ře-ckých měst: Théby, Naupaktos, Korinth, Troizene, Flius, Elis a j.; z ostrovů pak: Thasos, Samos, Paros, Kréta, Kerkyra; dále též Velká Grecie čili Dolní Itálie se Sicílií; zachovala se též jména některých umělců v oněch místech působivších; nepotkáváme se tu však se žádným jménem aniž dílem, které by svou výtečnostní obzvláštní bylo do-šlo slávy, pročež je tu raději mlčením pomíjíme.

Zachovalo se nám na štěstí z této doby několik umě-leckých památek, dle nichž nám lze poznati stupeň teh-dejší plastiky jakož i pronésti platnější úsudek o její vnitřní ceně a dokonalosti.

Nejznamenitější a nejzajímavější plastické dílo z této doby jsou zajisté tak zvané Aiginety. Jestif to dvojí sku-pení ve štítech Athénina chrámu na ostrově Aigině, kte-ráž byla teprv roku 1811 od jedné společnosti umění mi-lovných Angličanů, Dánů a Němců nalezena, od kte-réžto je Bavorský král Ludvík zakoupil, a dav je slavným Thorwaldsenem poopraviti a obnoviti, postavil je ve své glyptothéce Mnichovské. Obě tato skupení vyplňovala, jak již podotknuto, východní a západní štít řečeného chrámu, z nichžto jest západní úplnější a zachovalejší; postavy vý-chodního štítu jsou zase o něco větší a lépe provedeny. Představujíť v jisté souměrné shodě boje Ajakovců čili Ai-ginských bohatýrův s Trojanskými, na západní straně o mrtvolu Patroklovu (aneb dle jiných, a jak se zdá, s větší k pravdě podobností, o mrtvolu Achillovu); na východní pak straně o mrtvolu Oiklesa, jenž co spolubojovník Hera-klův proti Laomedonovi od Trojanských byl ubit. U prostřed obojího skupení jest představena Athéna, bdící nad bojem;

ve východním štítě se zachovala celá její postava, v zá-padním však jen zlomky její hlavy a ramene.

V obou skupeních stojí dva bojovníci s napřaženým kopím proti sobě, v obojích se kloní bezbranný panoše ku předu, by přetáhl padlého za nohu na druhou stranu; za kopinníky klečí v obou štítech dva s napřaženými lu-ky, za nimiž se nacházejí v západním štítě ještě dva ko-pinníci v klečící postavě; v každém úhle obou štítů ležel jeden raněný, z nichžto se v západním štítě zachovali oba, ve východním však jen jeden. Z toho vysvitá, že pano-vala v obojím skupení velká souměrnost a shoda, kte-rážto okolnost zasluhuje obzvláštního povšimnutí při této znamenité práci. Oboje skupení záleží z docela samo-statných (okrouhlých) soch, ne tedy z reliéfů, jak to při podobných ozdobách štítů obyčejně bývá. Sochy tyto jsou v malé životní velikosti (asi 5' 2"); největší z nich jest Athéna (5' 9"), co do rozměru asi 7 hlav zdélí; ostatně jsou dosti pravidelně provedeny až na některé ne-patrné odchylky od pravdivosti přírody, jako trochu příliš vypouklá hrudní kosf, příliš špičatá kolena, silné svaly břišní. Mužské postavy jsou skoro naskrz nahé, majíce jen hlavy přílbicemi přikryté; za zbraň jim slouží kopí, kuše a pavézy; jen Herakles na východním a Paris na západním štítě jsou obrněni. Athéna však jest docela oděna a sice dvojím rouchem, zpodním a vrchním, kteréžto poslední jí kryje ramena a ňadra ve spůsobu pláštíku s okrouhle vystříhaným okrajem, na jehožto špičkách se nacházeli nepochybně kovoví hadové co ozdoba. Méně zdařile než ostatní tělo jsou provedeny hlavy, v nichžto pohřešujeme jak krásy a ušlechtilosti tak i všeho duše-vního výrazu; jeví se v nich jen jistý bezduchý, skoro až blbý úsměv, čímž velice trpí celé toto jinak tak zajímavé dílo. Nelze tu ještě spatřiti proslulého svou krásou řeckého profilu; nos je ještě trochu krátký, ústa vyšpoulená, uši trochu vysoko posazené, vlasy uměle, ač trochu je-dnotvárně kadeřené, skoro jako drátové; brada příliš ve-liká a špičatá. Obzvláštní ale zásluha spočívá u veliké rozmanitosti postav, které jsou velmi živé, často smělé a pravdivé a, co do technického provedení, mistrné. Látka jejich jest bílý parický mramor; kopí, luky, meče jakož i hadové a nepochybně i hlava Medusina (Gorgo) na Athé-nině aigidě (štítu) byly předělány z kovu. Našly se též na těchto sochách některé známky barev, avšak jen na přílbicích a na ostatní zbrani, taktéž na oděvu Athénině, nikoli však na nahém těle, vyjma snad oči a rty, z čehož lze souditi, že řečené částky nepochybně byly omalovány; tělo však zachováno v původní bělosti mramorové (beze všech přímětků barevných).

Co se týče času, ve kterém znamenité toto dílo bylo provedeno, nelze ho nikterak s bezpečnou určitostí udati; větší část učenců se však rozhoduje pro dobu okolo 70. ol. Nezachovalo se nám pohříchu ani jméno umělce nebo

11*


umělců, zhotovivších tuto krásnou památku; neboť že jí Onatasovi připsati nelze, jakož se dříve někteří domnívali, již svrchu podotknuto.

Z ostatních památek, z této doby pocházejících aneb svým slohem a svou technikou znak této doby patrně je-vících, uvádíme tuto nejhlavnější:

a) (Samostatné) sochy: Okolo 60 sedících postav natak zvané „svaté cestě" Branchidův u Miletu, velmi jednoduchá, ba surová ještě práce; bronzová soška (3') Apol-linova v Louvrů (Pařížském); Penelope ve Vatikánskémmuseu (dvakráte); Pallas (3 sochy, jedna v Římě ve vilíeAlbani, druhá v Drážďanech a třetí v Neapoli; poslední takzvaná Herkulánská); Artemis v museu Neapolském, seznámkami pomalování, avšak jen oděvu a některých ozdob.Poslední tři sochy se považují za tak zvané archaistickénebo hieratické, totiž nápodobující onen starší sloh tétodoby.

b) Reliéfy: Polovypuklá práce, nalezená na poloostrověSamothrake a představující Agamemnona s Talthybiem aEpeiem; metopy ze dvou novějších chrámů Selinuntských,podobného asi obsahu jako starší z předešlé doby, avšakjiž poněkud vytřelejšího slohu; obruba okolo ústí chrámovéstudně, nalezena v Korinthu, nyní ve sbírce lorda Guilfordav Anglicku; tak zvaná Leukothea či snad lépe bohyně,přikájející děti {xovqor.QÓ<poí &ea); pomník Harpyiek v Xan-thosu, čtyrhraný to sloup, ozdobený nahoře vlysem, naněmž jest představeno unesení dcer Pandareových Har-pyiemi s některými jinými předměty, ještě zúplna nevysvětlenými; trojhraný oltář dvanácti bohů v Louvrů (dříveve ville Borgheské), představující na horní polovici každéstrany po čtyřech hlavních bozích, na zpodní pak zaseCharitky, Moiry a Hóry, každou trojici zvláště; podstavek(basis) mramorový v museu Drážďanském, obsahující výjevy z unesení posvátného třínožce Heraklem; velmi krásnýreliéf, nalezený v Hadrianově ville Tiburtinské, představujícíKastora co krotitele koní. Všecky tyto umělecké výtvoryjsou provedeny z kamene, větší část jich ovšem z mramoru;za to se nám pohříchu nezachovalo hrubě nic z prací kovových z této doby, kromě svrchu uvedeného Apollonav Louvrů jen ještě soška v Tubinkách, představující vozataje, a jiná nepatrná soška, nepochybně světlonoš (lampa-dofor), ve sbírce hrab. Pourtalěs-a v Paříži.

Zachovaly se z této doby též ještě mnohé plastické předměty z pálené hlíny (terra cotta), z nichžto uvádíme co nejčelnější: reliéfy, představující Persea co ubijce Medusy, Bellerofonta co vítěze nad Chimairou, a hyperborejskou Artemidu, jedoucí s Erosem na voze, taženém báječnými zvířaty, u nás „nohy", u Řeků a Římanů pak nr?V(p, gry-phus" zvanými.

Co se týče hlavního rázu plastického umění této doby, nacházíme v něm ještě patrné stopy staršího chrámového umění, pročež mu obyčejně přikládáno jméno „hieratické-

ho" (posvátného) nebo též „archaistického" (starožitného). Představovaly se ovšem nejvíce předměty náboženské, dí-lem co samostatné sochy do chrámů zasvěcené, dílem též co ozdoby těchto posvátných budov. K nim se přidružilo později představování zápasníkův (athletův) a vítězitelův v rozličných národních hrách a slavnostech (olympických, pythických, nemeiských a isthmických). Sochy chrámové nazývaly se áyálfmta, kdežto se jmenovaly četné sochytakových VÍtěZŮ áy&giávteí.

Co do slohu a provedení těchto památek, nacházíme tu již velkou rozmanitost a větší nebo menší dokonalost. Při starších jeví se ještě velmi neurčitý nákres, postavy tuhé, hlavy beze všeho duševního výrazu, těsně k sobě přiléhající nohy; vlasy velmi uměle a jednotvárně zkade-řené, skoro jako drátěné; těla zavalitá, rozměrů nezcela pravidelných, svaly naběhlé, obrysy tuhé a ostré. Při po-zdějších a lepších sochách spatřujeme však již znamenilý pokrok, snahu po pravdivosti a velikou živost, ne-li ještě ve tvářích, aspoň v tělesných pohybech.

Ku konci této doby dospělo plastické umění k tak vy-sokému stupni dokonalosti, že stálo již v úplném rozkvětu a na vrcholí své slávy, jejímžto hlavním zástupcem jest velmistr všech sochařů, božský Fidiáš4). Nemáme pohří-chu dosti určitých zpráv o stupních, které by tyto pře-chody od starožitného rázu až k tomuto jménem „vzneše-ného slohu" naznačenému vrcholí jasně sprostředkovaly a vysvětlovaly; k tomuto účelu se uvádí obyčejně několik umělců, kteří, ačkoli současníci Fidiášovi, předce jaksi za prostředníky v tomto ohledu sloužiti mohou. Jsoutě to jmenovitě Kalamis, Pythagoras z Rhegia a Myron.

Původní vlast prvního z těchto umělců, Kalamise, není nám povědomá, jelikož však nejvíce v Athénách pracoval, považuje se vůbec za Athéňana. Též doba jeho života nedá se docela určitě ustanoviti, jen tolik jest jisto, že padá ve druhou polovici 70. olympiády. Z jeho prací uvádí se nám značný počet, obsahující velký obor rozmanitých předmětů, jako: Apollon (třikráte); Zeus Ammon, jehož zasvětil Pindar v Thébách; Hermes krioforos t. j. Hermes nesoucí berana na ramenou (v Tanagře); Dionysos, tam-též ; mladistvý Asklepios, v Korinthu; Afrodita, u vchodu k akropoli Athénské; neokřídlená Nike (bohyně vítězství), v Olympu; Alkmene, matka Heraklesova; Hermione, dcera Helenina, a svou krásou i výtečností obzvláště proslulá so-cha, známá pode jménem „Sosandra" (ochranitelka muže); dále sochy chlapcův se vzhůru pozdviženýma rukama, ja-koby se modlili; pak kolikeré koně s jezdci na sobě a ve čtvero- a dvouspřežích. Co do látky, obdělával Kalamis při svých plastických pracích dílem mramor, dílem též i bronz, z kteréhožto posledního byla zhotovena většina jeho zví-

4) Nech nám jest dovoleno, užívati zde výminečně místo pů-vodního řeckého jména Feidias našeho již zdomácnělého „Fidiáš".


řat jakož i obrovská socha Apollina, jižto Lucullus při—•vezl s sebou z Apollonie v Pontu do Říma; obdělával též i slonovou kosf, z kteréžto byla svrchu jmenovaná socha Asklepiova v Korinlhu. Byl též proslulý co caelator (ci-seleur), t. j. obdélavatel kovu na suché a chladné cestě, z kteréhožto druhu práce se jmenují dva stříbrné poháry. Nejlépe, zdá se, dařili se mu koně, o nichž uvádí Pii—nius, že neměli sobě rovných (semper sine aemulo ex-pressi). Dále se zvláštní váha na to klade, že dodával svým postavám jistého již duševního výrazu. Z prací jeho nás nedošla bohužel žádná, jen o jedné se domnívají učenci, že ji možná považovati za nápodobení svrchu jmenovaného Hermesa kriofora. Jestif to malá mramorová soška, před-stavující tentýž předmět v Pembroke-ově sbírce ve Wil-tonhouse v Anglicku.

Pythagoras z Rhegia (v dolní Itálii), jehož jmenuje Pausanias žákem svrchu uvedeného Klearcha Rheginského, kvetl mezi 70. a 80. ol. Z jeho prací, naskrz z kovu pro-vedených, zasluhují prvního místa jeho sochy vítězných athletův, z nichžto jednou, představující pankraliasta 5), zvítězil i nad samým Myronem; dále sochy starých boha-týrů: Persea, pak Eteoklesa a Polyneika v boji; Europa sedící na býku, v Tarentě; v Syrakusách socha kulhavého (Filokteta), při jehožto spatření prý se každý domníval, že cítí tutéž bolest ve své noze; konečně Apollon, jednou co drakobijce, podruhé co „Kitharoidos" (doprovázející zpěv svůj kitharou či snad vlastně lyrou). Plinius o něm uvádí s pochvalou, že byl první, jenž určitě naznačoval žíly a svaly 6) a pilněji prováděl vlasy; Diogenes Laert-ský chválí zase jeho „rhythmus a symmetrii". — Z jeho prací se taktéž nic nezachovalo, jen ve dvou starých gemmách chtějí někteří viděti nápodobení jeho kulhavého Filokteta.

Myron, nar. v Eleutherách v Boiotii, byl, jak svrchu podotknuto, žákem Ageladasovým, jako Fidiáš a Polykleitos. 0 jeho životě nás nedošly bližší zprávy, jen Petronius o něm uvádí, že zemřel u veliké chudobě. Jeho umělecká díla byla následující: Dřevěná socha (xoanon) Hekaty, na Aigině; Apollon, kteroužto sochu přenesl triumvir Anto-nius z Efesu do Říma, jižto však Augustus tamtéž opět vrátil; jiný Apollon, jehož unesl Verres z chrámu Askle-piova v Agrigentě; Dionysos, jehož odjav Sulla Minyanům v Orchomenu, zasvětil na Helikonu; Zeus, Athéna a He-rakles na jednom podstavku v Heřině chrámě na Samosu. Herakles (ještě dvakráte); Satyr obdivující se píšfalám 7), a Minerva (z báje o Marsyasovi); Nike na býku; Perseus, zvítězivší nad Medusou; Erechtheus, v Athénách; Ladas, slavný svou rychlostí v běhání o závod; několik soch ví-tězných athletův, ku kterémužto druhu, ačkoli nebyla iko-nická (podobizna), náleží jedna z nejslavnějších jeho prací, tak zvaný diskobol (metač terče); opilá stařena, z mra-moru ve Smyrně (obzvláště proslulá 8]); ze zvířat zaujímá první místo 36 epigrammy oslavená jeho kráva; dále: čtyři býci v Apollinově chrámě na Palatinu v Římě; pes; obludy čili draci mořští (ngloxtis). Kromě dvou tuto uda-ných byly všecky tyto práce z kovu a sice z Aigin-ského, kdežto Polykleitos užíval zase Delického, o kte-rýchžto smíšeninách nám však nic bližšího není povědo-mo. Mimo to ciseloval Myron též ve stříbře. Nejslavnější jeho díla byla tedy: běhoun Ladas, diskobol9) a po-věstná kráva. Ve všech těchto pracích se nade všecko vy-chvalovala svrchovaná pravdivost a živost jakož i ob-zvláštní schopnost, plachá hnutí zachycovati a jích výraz v každém jednotlivém údu (tělesném) v největší shodě představovati.

s) Od slova nayr.qánov, povšechný boj, v němž byl spojen zápas v užším smyslu: nciXr; (křížkování) a nvyiitj, zápas pěstní.

6) Tak se dá asi nejlépe přeložiti a vysvětliti ono místo: „Hic primus nervos et venas expressit, capillumque diligentius."

7) Satyrum, admirantem tibias. Plín.8) Tato stařena se považuje za první představení z oboru

„genru" čili z obecného života.9J Mámef několikero nápodobení této sochy; nejvýtečnější jest

však ona ve ville Massimi v Římě.

(Pokračování.)

Některá starožitná církevní náčinív

ve s b í r k a ch Musea král . Č e s k é h o ch ováná.(S obrazy 3. a 4.)

Církevní nářadí, zvláště drahocenné, padávalo při každé pohromě zemské takořka první za obět do rukou loupeživého nepřítele a zemského škůdce; ale ani husitské ani švédské války neoloupily českou zem o její církevní památky v takové úžasné míře, jako drancovníci všelikého stavu a náboženství, kteří vykonávali Josefínské zrušovací

dekrety v poslední čtvrti minulého století, kdež ze všeho, co se ještě vzácného v našich chrámích a klášteřích cho-valo, velmi málo pro zem zachováno, ovšem největší díl židům a spekulantům laciněji než ve válce uchvácená ko-řist vyprodán anebo od jiných dokonce rozkraden byl. Ještě od těch časů potulují se po zemi cizí jednatelé, kteří

Některá starožitná církevní náčiní ve sbírkách Musea král. Českého chovaná.

kde se čeho ze starožitných památek umění dopíditi mo-hou, skupují a do ciziny zanášejí a prodávají. Nicméně mnoho se nalézá ještě v rukou soukromníkův, náruživých sběračův, větším dílem sobeckých, kteří vlastenské vzá-cnosti jen pro sebe míti chtějí, nemyslíce ani ve snu o tom, žeby historické i archaeologické vědě prospěti mohli, kdyby ty jejich památnosti ve známost přišly a v zemském museu učiněny byly každému přístupnými. Jakýž div potom, že starožitnické sbírky našeho národního Musea, a jmenovitě oddíl církevních náčiní, posud tak příliš chudé jsou — pravý to obraz naší náramné ochuzelosti, kdežto se cizozemské sbírky tak valným počtem znamenitých uměleckých pamá-tek z naší vlasti vyvezených, vyprodaných, ukradených ho-nosí. Chtíce našemu obecenstvu nějaké vzory středověkých kostelních památek u vyobrazení podati, byli jsme věru v nesnázi, co bychom kloudného z musejní sbírky vybrali. Krásné Kralohradecké aquamanile (mešní nádoba na vodu místo nynějších konviček) bylo již před 40 lety v Ziegle-rově „Dobroslavu" vyobrazením (ovšem s chybným tex-tem) uveřejněno, Opočnické křížky zas podali jsme již v III. díle těchto „Památek"; zbyly nám tedy již jen některé věci, které jsme tuto na dvou přiložených obra-zích sestaviti dali.

I. Církevní nářadí byzantinských tvarů.(Obraz 3.)

Fig. 1. Byzantinský bronzový křížek, nalezený v měsíci červnu r. 1860 u vsi Královic od majetníka ho-spodářského statku č. 7, p. Dominika PetrMlka, když na palouku (bývalém slovanském pohřebišti) za svým statkem popel rozkopával a na pole rozvážel. Dostal se do rukou p. J. Umlanfta, c. k. okresního představeného v Říčanech, kterýž jej na přímluvu p. ředitele reálních škol Píseckých, Jana Krejčího, českému Museu odevzdal *)•

Podobá se ten křížek v celku křížkům Opočnickým i co do velikosti, jsa 3 palce vysoký a 2" 4'" široký; liší se ale hlavně tím, že není jako ony dutý, nýbrž plný, hmotný, maje v hrubosti 4'", a že na něm není ani stopy po nějakém úšku, za kteréž by se zavěsiti mohl. Na přední straně jest polovypuklý, ovšem hrubý obraz ukřižovaného Spasitele, zcela tak, jak se na nejstarších vyobrazeních vyskytuje; stojí více jako živý oběma nohama vedle sebe na podkladku, ruce maje mírně roztažené, na hlavě něco jako koruna, okolo beder krátká suknice. Levá ruka ztrácí se pod obrazem slunce s tváří, pravá se dotýká měsíce zatmělého, velmi slabě vyznačeného. Nad hlavou jest velmi hrubé vypodobnění vznášejícího se andělíčka, ovšem více nějaké opici podobného. Na celém křížku není stopy po-zlacení ani emailu; zadní strana pak jest zcela hladká.

*) Viz zprávu o schůzce archaeol. sboru 27. října 1860 na str. 188.

Podle všech těchto známek pochází tento křížek z 9. neb 10. století, a dostal se do Čech bezpochyby zároveň s na-ukou křesťanskou 2).

Fig. 2. a 6. Byzantinský bronzový křížek v sku-tečné velikosti, vnitř dutý k uschování ostatkův sv., roz-kládá se jako křížky Opočnické, výška 1" 9'", šířka ra-menou 1" V". Tento křížek dostal se r. 1855 do Musea

2) Srov. co o Opočnických křížkách p. Wocel píše v III. dílu str. 363—366. — Navštíviv dne 30. května t. r. místo, kde tento křížek nalezen hyl, nemálo jsem byl překvapen, poznav že to roz-sáhlé, mohylami pokryté starožitné pohřebiště, nyní tučný palouk. Asi půl hodiny dlouhé stromořadí překrásných štěpů vede z Uhříněvsi do výstavné vsi Královic, která se po obou stranách potoka Rokytnice dole i po výšině rozkládá. Bývalé pohřebiště táhne se opodál potoka na západní straně od samé vsi k polední straně mezi polnostmi- Nejbližší hospodář Dom- Petržilek začal vloni s některými sousedy jednu tučnou mohylu, v níž samý popel byl, rozkopávali, a tu se výše řečený křížek spolu s množstvím roztlučených nádob a kostí (nejvíce zvířecích) vyskytnul. Však mnoho nekopáno, nebof obec nemíní sobě toto dobré pastviště zkaziti. Lituji, že v té chvíli právě pro úrodu dávno očekávaný hojný déšt padal a půdu roz-močil, tak že jsem toto místo blíže ohledati nemohl, jsem ale jist, že tato země ještě mnohou zajímavou památku po našich předcích ukrývá. Jak již sám nalezený křížek ukazuje, sloužilo jim to po-hřebiště ještě nějaký čas po zavedení křesťanstva, kdežto národ neopouštěl hned staronárodního zvyku upalování mrtvol. Sousedé ujišfovali mne, že i v jejich polích tornu palouku nejbližších za svými domy často i celé popelnice nalezeny byly, jež ale v do-mnénce, že v nich peníze budou, roztlučeny byly. Upozorniv je na důležitost a vlastenský význam toho místa, vyzval jsem je, aby si všeho, co by se tuto zajímavého ještě vyskytnouti mohlo, náležitě všímali a při tom na národní Museum pamatovali, jehož správa za-jisté za každou nalezenou starožitnost spravedlivější odměnu podává, nežli leckterý ziskuchtivý spekulant. Při značně pokročilé duševní probuzenosti zdejšího lidu lze očekávati, že to vyzvání nebylo marné. Na nejvyšším místě osady po východní straně nad potokem stojí bývalý hrad, nyní knížecí Liechtenšteinský hosp. dvůr. Z hradu stojí jen hlavní stavení, do podoby věže o třech patrech velmi do-kladně ve slohu 16. stol. vyvedené. Slouží nyní za sýpku a jsou prý v něm ještě zachovalé malby na stěnách. Celá prostora, již ny-nější obšírný dvůr zaujímá, bývala na východní straně, odkud jest rovný přístup, náspem a zdí ohrazena, zdi zmizely, z náspů bylo před lety mnoho rozkopáno a rozvezeno. Heber podává v 4. díle svých: Böhmens Burgen na str. 256 neúplný popis toho bývalého hradu a také co mohl o jeho držitelích vyhledati. Starší zprávy jsou ale velmi kusé a nedostačitelné. Asi 10 minut severněji od toho hradu stojí na dalším pokračování tétéž výšiny nad potokem Rokytnicí Kralovický filiální kostel sv. Markéty, jehožto široká věž bez viditelné střechy v celé krajině vyniká, a zvláště na sil-nici Cernokostelecké oko pozorlivého poutníka k sobě obrací. Bie-nenberk a po něm Schaller, Sommer a Heber píší, že prý tamto někdy stával královský hrad, v němž královna Juta, manželka Vác-slavall-, r. 1296 dceru Markétu porodila. Na památku této události byl prý potom tento hrad v kostel proměněn a věží ozdoben, jejížto vrcholek královskou korunu představuje. Ohledání místa samého brzo mne poučilo, co se o tomto podání míniti má. Kostel stojí

Některá starožitná církevní náčiní ve sbírkách Musea král. Českého chovaná. 87

darem od velectihodného knéze faráře Josefa Čermáka ve Vácslavicích, nedaleko Konopiště, kdež byl na poli za farou

uprostřed nevelikého ostrohu asi 100' nad potokem Rokytnicí; ná-spa čili val s dosti ostrým hřebenem odděluje užší boky ostrohu rovnou čarou od vysočiny, a tu jsou ještě s obou stran rozcházející se břehy ostrohu nižšími valy obroubeny a konce těchto zase jsou spojeny ohromným zevnitřním valem do polokruhu po vysočině na-

sypaným. Tento zevnitřní val má na venek ještě příkop, výška jeho nad příkopem obnáší 5 — 6 sáhů, nad vnitřní prostorou hradiště 2 — 3 sáhy, a nikde není průlom«, který by byl na někdejší bránu ukazoval. Vcházelo se na hradiště z úbočních stran jako až posud. Na první pohled nelze pochybovati, že to znamenité staroslovanské hradisté, čemuž i poloha i spůsob valům Přistoupínským, Staro-kouřimským a j. úplně podobný nasvědčují. Co do rozsáhlosti bude asi větší než Přistoupínské hradiště, a bylo vnitřním valem na vlastní hrad (na úzkém ostrohu) a na předhradí rozděleno. Valy jsou dosaváde zachovalé; před lety chtěl si šafář z Kralovického

dvora o panstvo své zásluhu získati, a začal příkop zaorávati, bylo mu to ale „od pánův zastaveno, poněvadž to jest památná věc". Však dobře se stalo! Kdyby jen ti páni také jiných památných věcí šetřiti uměli! Na bývalém předhradí zelenalo se mladé osení, na vlastním hradě stojí posud výše řečený kostel, při něm vesnický hřbitov, domek kostelníkův a druhý domek se zahrádkou. Bývalo prý tu před 40 lety více základních zdí v zemi, a také veliký sklep před samým kostelem. Máme tu opět příklad, že z mnohých staro-slovanských hradů jediný kostelíček zbyl, kdež všeliká jiná stavení (ovšem původně nejvíce dřevěná) dočista zmizela. Tento kostel uvádí se ovšem již v základních knihách arcibiskupství Pražského 1350 co farní osady Kralovické v děkanátě Říčanském, a byl při

něm utrakvistický farář až do prvních let po Bělohorské bitvě; od těch dob jest filiálním fary Uhříněveské. Jak nyní stojí, pochází ze dvou stavitelských dob, totiž věž jest dílo 16. století (tedy nikoliv ze začátku 14. stol.), kostel pak od základu přestavěla r. 1740 Marie Teresie vojvodkyně Savojská roz. Liechtenšteinka v jednoduchém slohu. Nad průčelním portálem jest rok vystavení 1740 v kameně vytesán. Kromě dřevěné kazatelny ze 16. stol. s hezky malovanými

čtyřmi evangelisty, jest všechen ostatní nábytek bez umělecké a archaeol. ceny. V sakristii našel jsem jediný ale velmi vzácný zbytek

starší stavby, totiž v koutě do zdi zasazený, z opukového kamene vytesaný tabernakul pro večeři Páně, velmi útlá a bohatá práce nejpěknějšího gotického slohu, zajisté z dob před husitskou válkou. Škoda, že ho v novém kostele nezazdili zas na patřičném mísu': po evangelní straně velkého oltáře; tu v sakristii jsa bez dvířek slouží za výklenek k uložení rozličných věcí a jest hrubou vrstvou vápna celý znesvářen. Nad výklenkem vyvstává ozdobný baldachýn, & dole spatřují se dva malé erby, podle nichž by se snad původce toho díla stopovati mohl. Na prvním jest podoba nějaké vysoké zakulacené čepice se širokým lemováním, na druhém tři háky

uprostřed svými hrubými konci spojené, znak to rytířského rodu z Hřivic. — Věž, až široká, není hmotné stavení, přiléhá po jižní straně ku kostelní lodi, a zpodní část její otvírá se do této lodi iiníc prostrannou kapli. Okna věže jsou zcela všední, nahoře pak zakrývají šindelovou střechu renaissanční štíty s věžičkami, jako je na civilních městských stavbách vidíváme, práce zednická, dost hrubá, která zdaleka ovšem pro neobyčejnost do očí padá a onu královskou korunu představovati má. V Praze máme podobný, ale mnohem ozdobnější vrcholek věže pří domě p. č. 791 na Vácslav-

nalezen, a v seznamu poznamenán jest číslem 125 3). Vy-kroužené konce kříže a drobné, v celku pilné i ozdobné vyvedení této malé litinky jeví sice vytřelejší vkus nežli křížek Kralovický a větší část Opočnických, ale přísné typické formy byzantinské plastiky i tuto rozhodně vystu-pují; co do času zhotovení této starožitnosti hádáme na 12. století, ačkoli může i starší býti. Na přední straně stojí Spasitel s rukama roztaženýma a nohama vedle sebe na podkladku, maje okolo beder jako na Kralovickém křížku krátkou suknici, na hlavě zas jako kápí. Nad hlavou ve zvláštním kříži monogramm ICXC (Iôv? ^ícrro?). Na za-dní straně matka Boží v dlouhé říze, majíc ruce dlaněmi ku předu jako k žehnání pozdvižené, na hlavě jako čepici pravoslavných mnichů s křížkem, a ještě výš jest jedno-duchý kříž. V obou ramenou kříže monogramm Marie:MP—0Y (Mýz>a> 0eovy

Fig. 3. Bronzový byzantinský krucifix, výška 3" 9"', číslo seznamu 124, dostal se do Musea r. 1856 co dar od p. Františka Vacka z Hrochova Týnce, tehdáž bohoslovce. Pravá ruka krucifixe jest z polovice ulomena, levá nepřirozeně do oblouku dolů prohnuta, jako bez-pochyby pravá také byla. Dirky v dlani a kroužek pod figurkou ukazují k tomu, že byla původně buď ku křížku neb k něčemu jinému, snad na desce knihy, přibita. Nohy stojí rovně vedle sebe na podkladku, ale jsou na nich již dirky od hřebíkův naznačeny, v tváři jeví se již utrpení smrti, a bedra kryje šat uzlem napřed svázaný; okolo hlavy jest kulatá záře, v níž tři dvojnásobné paprsky do podoby kříže vynikají. Takové záře okolo hlavy tří bož-ských osob vyskytují se již v 13. stol., a podle všech tuto udaných známek soudíme, že tato památka, jakkoliv má byzantinský typus, již do téhož 13. století náleží.

Fig. 4. Železný svícen, 6" ii'" vysoký, číslo se-znamu 147, byl r. 1851 u Křemyže v Litoměřickém kraji v pohanském žárovišti mezi popelem a rozdrobenými po-pelnicemi nalezen, a 13. ledna 1852 od p. Karla Frosia, tehdáž hosp. úředníka v Křemyži, úda archaeol. musejního sboru našemu Museu darován. Jest sice rzí potažen, jinak

ském náměstí na rohu do Vodičkovy ulice. Vis! v této věži tří zvony, jichžto nápisy jsou dost zajímavé.

Na velkém (v průměru 3', tíže 8.13 cent.):

A. D. 1792 tento zvoon sliti gest ke cti a chwale pozi (!) pod gmenem s. Markeli muczedlnice a paniii (!) opce (!) Kralotcilz za welepniho (!) pana Frantisska Veidi (!) fararíe Aurzinowskeho od Jana Waclawa Kiihnera ztconarže Praského.

Na prostředním z 15. stol.:

STíitt« pam pjt ubitím mt S«IÍI«J butfjw i nurtkij Ufl?it. funus.

Na malém:

Znno bomini m mtttmii itta tampana fusa sst tit nava rimtatí.

3) Pam. I. 286. — II. 330.

88 Románský kostel v Albrechticích nedaleko Písku.

ale dobře zachován; místo, kde nalezen byl, k tomu uka-zuje, že náleží do 10. neb 11. století, když se ještě za křesťanských dob v Čechách pohanské obyčeje při pocho-vávání mrtvol tu onde zachovávaly. Mohl to, ač jest malý, oltářní svícen býti, forma jest přísná, sloh byzantinský patrný; zpodek vypuklý, dutý, dřík ve dvou dílech točený, uprostřed kulovitě jako vysoustrovaný; svrchek, do něhož se svíčka zasazovala, má velmi ozdobnou prismatickou formu.

Fig. 5. Prastarý mešní zvonek, výška 2", číslo seznamu 155, dostal se r. 1849 s Pachlovskou sbírkou do našeho Musea a byl u sv. Pankráce před Vyšehradem na-lezen. Vyniká svou neobyčejnou formou, jest totiž čtyr-hraný, a každá hrana přesahuje na kousek dolejší okraj. Místo koruny má dosti veliké úško, a srdce má podobu beránka. Vydává ještě vždy čistý, tenký hlásek, a pochází zajisté ještě z dob českých Přemyslovcův.

Fig. 6. Druhý mešní zvonek bez srdce, číslo seznamu 156, dostal se též s Pachlovskou sbírkou do Musea a byl v Tetíně nalezen. Jest téměř tak vysoký jako pře-dešlý, a má též obzvláštní formu, totiž připlosklou, tak že dolejší otvor netvoří kruh, nýbrž protáhlou elipsu. Místo koruny má také ještě větší ucho, ježto za držadlo slouží.

II. Církevní nářadí gotických tvarů.(Obraz 4.)

Fig. 1. Mosazná kaditelna na řetězích, výška s nataženými řetězy 9" 4'", číslo seznamu 163, dostala se do Musea darem od kn. Antonína Nováka v Libáni, ne-udáno však, z kterého kostela pochází. Vzácný to zbytek ze 14. stol., skládá se ze zpodku na uhlí, a z víka vyso-kým, špičatým jehlancem se končícího, a dírkami a obdél-nými otvory v podobě gotických okének k propouštění

dýmu opatřeného. Zpodek nemá podstavku, na němž by státi mohl. Celek má základní formu trojhranu, každá strana má pukli, a v každé hraně jsou úška k zavěšení tří řetězův, které sestávajíce každý ze dvou článků nahoře ku kloboučku připevněny jsou, na němž opět jest úško k provlíknutí jiného řetězu anebo šňůry. Jak vidíme, bý-valy staré kaditelnice mnohem menší nežli pozdější, které od 16. stol. mnohem vypuklejší, okrouhlejší formy a větších rozměrů nabyly.

Fig. 2. Mosazná kaditelna bez řetězův, stejné velikosti jako předešlá, číslo seznamu 162, do Musea da-rovaná od důst. vikáře a faráře kn. Františka Daneše v Pe-ruci, však též nevědomo, z kterého kostela pochází. Forma v celku k předešlé podobná, má ale široký podstavek, na němž státi může.

Fig. 3. Větší oltářní zvonek se železným srdcem a též železnou přinýtovanou rukovětí, výška 3", číslo se-znamu 154, do Musea darovaný od důst. kanovníka a dě-kana kn. Antonína Marka v Libuni. Má formu zcela oby-čejnou, a jediná ozdoba na něm jest otisk pečeti konventu kanovníkův sv. Augustina v Rokycanech, kterýžto od Ar-nošta z Pardubic, arcibiskupa Pražskéko, r. 1362 při farním chrámě tohoto tehdáž arcibiskupského města založen byl. Pečeť pochází zajisté již z prvního roku založení toho, a ukazuje se na ní Matka Boží s Ježíškem na trůnu, pod ní tři klečící a modlící se kanovníci. Opis gotickou maju-skulí ovšem nedokonale vlitý zní takto:

t. j. sigillum conventus ecclesiae Rokycanensis.

Podoba této pečeti parabolicky zašpičatělá nazývá se od archaeologův italianským jménem mandorla (mandle), a jest při všech kněžských pečetech v 13—15. století obyčejná.

K. VI. Zap.

Románský kostel v Albrechticích nedaleko Písku.Kostely slohu románského jsou nejstarší v Cechách, neboť brzo

po blahém do naší vlasti zavítání křesfanstva vyvinul se sloh ro-mánský v Itálii, ve Francii, v jižním Německu, dostal se také knám, a zušlechtění jeho v Čechách jde stejným krokem s křesfanstvím vidy víc a více se u nás zmáhajícím. Jsou tedy kostelíky slohu toho svědkové nové přijaté víry, jsou dílem našich prvních křesťan-ských předkův a proto nám tím dražší a památnější.

Necht se honosí sloh gotický hrdou svou velebností, bohat-stvím okras organických, důmyslně promyšlených a vyvedených —skromně ale stejně oprávněn stojí vedle něho románský ! Gotika jest arcif pokrok veliký v dějinách křesťanského stavitelství, jest to velikán snivý, záduměivý, zdá se jakoby k nebesům vzrůstaje za nás se modlil, kdežto my vkročivše do vnitřku, nákladnou, pe-strou uměleckou stavbou úžasem naplněni, obdivujeme se svatou vírou nadšeným umělcům a Nejvyššímu se koříme. Nazval bych sloh gotický romantickým — románský sloh basilik byl by pak klassický. Stavba romantická jest jednoduchá, prostá, tak jako duch

národu více mladistvého, nevynucuje nám obdivení, za to ale více lásky; vstoupivše v některý z našich románských kostelíků, vidíme tam dílo ducha na nižším stupni vzdělání, jenž vyrobil spokojeně co mohl, nenalézáme zde ničehož, co by pobouřilo fantasii naši, — za to nás ale naivnost a dětinská prostota, v tomto slohu se zrcadlící, vyzývá k modlitbě, aě ne horující ale tím vroucnější. Pomyslíme-li pak ještě, že pocházejí tyto kostelíky z doby nejprvnější českého stavitelství — tím více nás zajímati musejí. Na cestách konaných po vlasti naší viděl jsem několik staveb románských, které ale všecky více méně známé jsou; jenom na jednu chci čtenářovu laskavou? pozornost obrátiti, jest to kostelík ve vsi asi 3 hodiny od Písku, vzdálené — v Albrechticích.

Uprostřed hřbitova vkusně ohrazeného stojí tento kostel skromné velikosti; na první pohled sotva by kdo poznal vněm spůsob románský, poněvadž mnoho v pozdější době přistavováno bylo. Skládá se ze čtver-hrané podlouhlé lodi a polookrouhlé apsidy. Po obou stranách apsidy přistavěna jest místnost, která na levé straně co sakristie slouží.

Starý polní mezník u Lysíce v západní Moravě. 89

Hlavní vchod jest též zastaven čtverhranou síňkou, avšak mezi touto kobkou a lodí jsou po obou stranách hlavních dveří dvě asi na 3 — 4 kroky hrubé zdi, které působí průchod z kobky do lodi, a na kterých spočívá průčelní věž. Na této věži udržela se ještě okénka románská, po každé straně jedno, kameným sloupkem na dví rozdělené.

První zevnější dvéře do kobky vedoucí jsou z doby novější, ale i vchod vnitřní do lodi nemá na sobě kromě původního ro-mánského oblouku nic zvláštního; možná že byl tento portál někdy skvělejší.

U vnitř lodi spatřujeme kruchtu na třech obloucích a dvou románských sloupcích spočívající. Tyto sloupky, jako zhusta v na-šich starých románských kostelíčkách vidíváme, nemají noh a pod-kladů, nýbrž dřik přímo na podlaze spočívá; hlavice pak jsou pra-jednoduché, takořka pouhé vypukliny, nahoře a dole lištou obrou-bené, z nichž oblouky bezprostředně vyrůstají.

Pod kruchtou se nachází po pravé straně ve zdi otvor na spůsob krbu aneb komínu; led" tam stojí nádoba na křestní vodu; li čemu dříve sloužil, nevím.

V apsidě jsou v právo i v levo prolomeny dvéře; pravé vedou do malé síňky, v této jsou schůdky, po nichž se do skromnounké úzké gallerie vystupuje; levými dveřmi se vchází do sakristie, kdež se spatřuje bývalé sanctuarium ve zdi jednoduchou gotickou okra-sou obroubené ; dle toho soudím, že sakristie i výstupek onen po pravé straně pochází z doby gotické.

Kostel celý je 32 kroků dlouhý a 12 široký. Okna jeho ne-podržely původní tvar románský.

Velmi zajímavé jest ohrazení hřbitova; skládá se totiž ze sa-mých zděných náhrobků, které z daleka jako kapličky vypadají ; tři takové náhrobky činí dohromady vždy celek, a takových jest tam 24 okolo celého hřbitova, ano některé jsou i o zdi kostela opře-ny. IVa každém pomníku jest vymalován obraz a pod ním vhodný český nápis, obyčejně verše; obrubu každé kapličky tvoří sloupky a polookrouhlé oblouky (archivolty) podobající se velice slohu ro-mánskému, tak že se všecko k tomuto starému románskému koste-líčku velmi dobře hodí. Nejsou ale tyto kapličky starožitné, nýbrž nové, dílo to snahy a zvláštní obliby, horlivosti a obětovnosti zdej-šího ctihodného faráře.

Každá rodina má svou vlastní náhrobní kapličku a před ní hroby své, tak že v celku tento hřbitov poskytuje zvláštní a vzácný příklad uspořádanosti a na každého poutníka trvalý dojem činí.

Karel Špaček,

Starý polní mezník u Lysice v západní Moravě.

Sděluje M. Trapp.

Mezi Lysicí, Černou Horou a Boskovici rozprostírá se daleká planina, a u prostřed ní zdvihají se dva znamenité chlumy, daleko viditelné, tak že i oko cestovatele na železné dráze mezi štacemi Rájeckou a Skalickou bezděky k sobě poutají. Oba jsou hodinu východně od Lysice vzdáleny, jeden se nazývá velký, druhý malý chlum; mezi nimi pak zdvihá se ještě třetí zakulacený pahorek, kterému říkají prostřední chlum. Malý a prostřední jsou listnatým i jehličnatým lesem porostlé, velký chlum ale jen na svém severo-západním hřbetu oděn jest zeleným mlázíin a roštím, ostatně ho pokrývají polní straně a pastviny. Kamenitá stezka vede do ko-touče na jeho zakulacený vrcholek. Do r. 1848 náležely jeho stráně do kola k panství Černohorskému, vrcholek ale k panství Boskovickému; před 30 lety dal hrabě z Dietrichšteina na tomto vrcholku postaviti chrámec v řeckém slohu, který poutníku, při-cházejícímu aby se tu skvostnou vyhlídkou do šíroširé krajiny vů-kol nasytil, podnes ještě, ač již na spadnutí jest, ochrany proti slunci a dešti, taktéž i odpočinku poskytuje. Tam slávala někdy také pyramida od katastrálních měřičův před lety postavená, kteří nadmořskou výšku velkého chlumu na 1531' vypočítali. V nejbliž-ším okolí přehlídneme zde památné zámky v Lysici, Drnovicích, Kun-štátu, Louce, Boskovicích, Rájci a na černé Hoře, mnoho kostelův

a pohorních vesnic, dlouhý pruh železné dráhy a na severním ob-zoru vrcholky Králického Sněžníka, Praděda a ostatních hor Jese-nických a Kladských.

Z městysu Lysice vede k těmto chlumům na východ cesta po obou stranách ovocným stromořadím posázená. Asi čtvrt hodiny od městysu stával při samé cestě starý polní mezník žulový, o kte-rém v lidu mnoho pohádek kolovalo.

Mezi jinými bajkami vypravovalo se také, že zde za vpádu Tatarův do Moravy r. 1241 jeden z moravských vůdců v souboji s Tatarem život ztratil. To mne pohnulo, tento kámen r. 1855 na podzim blíže vyšetřiti. Vynikal jen na dvě stopy ze země, a byl celý lišejníkem a hlinou obalen. Jen slabé stopy výkresu kříže s písmeny I N R I přesvědčily mne, že jeho zpodní část více může ukázati. S dovolením hraběte Dubského z Třebomyslic, pána na Lysici, a ve srozumění s majetníkem přilehlého pole byl tedy celý kámen ze země vykopán, a ukázalo se, že má výšky 5' 10", šíř-ky 2' 5", jako obyčejné náhrobníky z 13 —17. století. Dal jsem jej horkou vodou a kartáčem očistiti, a k mému potěšení objevily se nápis po krajích, v prostředku ostatní část kříže, a pod ním s levé strany Boskovický erb (hřeben o sedmi zubích), s pravé slabé ob-rysy nějakého jelena. Gotické majuskule nápisu ukazovaly hned na 14. století, i přečetl jsem toto :

(AN)NO DOMINI • MCCCXX • I • I • R . DIE ___ I... II • O ■D0(M)IN(VS) ULRICVS ... zajisté DE B0SK0WIC, což stálo na dolejším kraji kamene, který i s kusem pravého rohu uražen jest.

Na Boskovice ukazuje neomylně erb těchto pánův. Co se týče po-doby jelena, myslím že by to mohlo představovati zjevení sv. Eu-stachia, totiž jelena s křížem mezi parohama, cožby pak ukazovalo na nějaký nešfastný pád na lovu. Také táhne se páska do polo-kruhu v nohou kříže, ale na ní se ukazují jen písmena n s * e p. Všecko ostatní jest setřeno neb zubem času opadalo. Také rolní-kovo rádlo mnoho k porouchání kamene přispívalo, jelikož právě mezi dvěma úzkýma líchama ležel, kde žádných mezí nebylo.

12

/0B **

Kostel sv. Jiří v Řečičce. — Loukov.

Z toho všeho viděl jsem hned, že tu nelze na časy tatarského | vpádu do Moravy mysliti, nýbrž že tento pomník pochází z doby ] nepokojů v zemi v letech 1318—1324. Neboť Jan Luxenburský co král český a markhrabě moravský, pro přednost, kterou Němcům okolo sebe dával, r. 1318 s mnohými českými a moravskými pány zjevnou válkou utkán byl, a kníže Fridrich Rakouský drže s ne-spokojenými pány jim pomáhal. Trval tento domácí rozbroj mezi králem a domácím panstvem až do r. 1324, když Bedřich Rakouský i se svým bratrem Jindřichem od císaře Ludvíka Bavorského a krále Jana Českého poražen a zajat byl. Zdali pan Oldřich z Bo-skova tehdáž k nespokojeným moravským pánům náležel, nevíme, ale letopočet na kameně 1320 k tomu ukazuje, že pana Oldřicha nějaký zvláštní příběh k postavení tohoto pomníku pohnul. Oldřich z Boskovic byl nejstarší ze tří synův Jana z Boskovic, r. 1359 zasnoubil se s manželkou Zbyukou, později s Markétou Ronovskou a na Letovicích. R. 1379 byl ustanoven s Albertem, biskupem Lito-myšlským, za poručníka osiřelého Jana ze Šternberka a na Lukově. Umřel okolo T.1388 *). Jest to jediný nám známý Oldřich z Boskovic v 14. století. Zdali se ale tento pomník k němu vztahuje, to snad budoucnost objasní.

Ostatně jsem o osudech toho pomníku následující zprávy se-bral. R. 1524 udělil Vojtěch z Pernšteina, pán na Kunštátě a Ly-sici, obci Lysické právo svobodného prodeje vína a soli, zmírnil jí robotu a prodal jí za 50 gr. č. 7 luk, bl/2 lánu polí a veliký mezník *).

Pole okolo toho mezníka zvala se od těch dob „u kamene". Obě pole, mezi kterými stával, byla v Josefínském katastru popis-ními čísly 944 a 945 poznamenána a na 696 a 694 čtverečních sáhů vyměřena. Vlastníkové zvali se Martin Tejkal z č. 133 a Antonín Hlaváč z 6. 134. V nejnovějším katastru jmenují se na tom místě pop. č. 1698-430 Q0, a pop. č. 1699—443 □", a majetníci Frant. Tejkal a Eman. Jašek. Jelikož asi před 80 lety tento kámen na sousedním poli stával, a že při orání překážel, na své pozdější místo mezi oběma polema přenesen byl, nemohl schá-zející kus na dolním okraji více nalezen býti, nebot i nejstarší pa-mětníci neuměli již určitě udati místo, kde dříve stával, a dal jsem v poli na rozličných místech však bez výsledku kopati.

Již r. 1795 pokoušel se Piarista kn. Methud Gerle, professor arithmetiky na gymnasium v Moravské Třebové, o vyšetření tohoto kamene, že ho ale vykopati nedal, zůstalo jeho namáhání bez vý-sledku. R. 1840 zas tehdejší kooperator Lysický a nynější du-chovní správce Bedřichovský, kn. Jan Zauner, o něco podobného a však rovněž marně usiloval.

Pro budoucí, bezpečnější zachování této starožitné památky dal ji hrabě Emanuel Dubský z Třebomyslic na příhodném místě ve své Lysické oboře tak postaviti, že ji každý pohodlně ohledati může; na místo ale, kde kámen až do r. 1855 stával, dal nový vysoký mezník postaviti a na něm letopočet 1320 vyryli.

Kostel sv. Jiří v Řečičce(vsi v Čáslavském kraji).

Pan prof. J. Er. Vocel poznamenal ve svém seznamu „kostelů románského slohu v Čechách" (Památky II. 123) kostel Řečičky hvězdičkou, nemoha „z vlastního přesvědčení a s úplnou bezpečností tvrditi, že budova tato, jako i jiné v cechách, známky románského slohu má." — Pan Dr. J. Bílý vynechal tuto jakož i všechny ostatní hvězdičky pana Vocela ve svém článku „o stavbách románských v Čechách" (Časopis kat. duchov. 1860, str. 519). Aby se omyl pana Dra. Bílého dále nerozšíří), mám za svou povinnost, udati, kterak jsem minulého léta, připutovav do Řečičky, dvě hodiny ce-sty na půlnoc od Humpolce vzdálené, tamější kostel našel.

Řečičky kostel, ke cti sv. Jiří posvěcený, jest nyní filiálním kostela Lipnického. Stojí na homoli, tak že ho dosti daleko viděti jest. Do našeho dne zachován jest kolem něho násep a příkop, jímžto ohrazena byla zeď hřbitova, u prostřed něhož kostel stojí.

*) Šembera Hist. pán. z Boskovic str. 16.2) Pův. list. od 12. března 1524 v Lysickém obecním archivu.

Presbyterium jest čtyrhrané; jeho všechny tři stěny ploché. Délka jeho obnáší 13', šířka 17 l/2' a výška 13' až k samému zá-věrníku v klenutí měříc. Klenutí jest jednoduché křížové a čtyry jeho žebra sbíhají od závěrníků do rohů na nosiče 3 3/t nad po-dlahou zadělané. Původně mělo dvě uzounká okna lomená, jedno za oltářem a druhé na epištolní straně, kteréžto ale nyní rozšířeno jest. Na evangelní straně jest gotický vchod do sakristie, jižto dvě okénka, jen tři palce široká, temně osvětlují. I schránka na večeři Páně na téže straně nechybí. V lomeném oblouku jest mřížka žele-zná, a nad ní z kamene vypukle vytesaný kříž.

Emporní stěna, lomená, jest ze samých tesaných kamenů a 2 V,' silná.

Loď jest 36' dlouhá, 22' široká a poměrně mnohem vyšší presbyteria. Původního klenutí jejího není více. V její 45" silné zdi bývala čtyry okna gotická, z nichž nyní jedno jest nevkusně rozšířeno.

V celém kostele jest jediný náhrobní kámen novějšího času, sprostým křížem do něho vrytým. — Po nějaké zděné věíi nestává památky. Za to stojí na západní straně hřbitova dřevěná zvonice, x nížto r. 1846 nejmenší ze tří zvonů tamějších byl ukraden. Jsou tam tedy nyní dva mile zvučné zvony.

Jeden má 3' v průměru a tento nápis:[ tytc nrmpmta f»sa tft_ňt tfottattm i>íi £t teatr ntane »trgi-

nis tt at Sgtoii (sic) pex ntrfhr tmbxta Mttum ptaqtk. —Druhý zvon má 2' 1 3/," v průměru a nápis:matíus f tnarkus f luias f Joannes f ntnria y- patrone

lM»ft« fVes Řečička nazývala se ve 14. století Řečice menší (kdežto

nynější Červená Řečice se jmenovala Řečice větší čili Biskupova).Až do válek husitských spravoval zdejší osadu vlastní farář,

jenž zde i sídlel, maje jmenovitě r. 1384 šest kop příjmů ročních,což arci pro tehdejší věk dosti bylo. (Miscell. h. Boemiae, dec. I.lib. V.) v Jer. Solař.

Poznamenání. Řečička náležela k statkům biskupův Pražskýeh,val a příkop okolo kostela dal bezpochyby biskup Tobiáš z Bechyně za času strastiplné vlády Otíka Braniborského mezi lety1278—1283 zdělati, jako se to stalo v Štěpánově a v jiných místech, která biskupovi náležela. Red.

L o u k o v(Luky, Lúké), ves v Cáslavsku.

Větší, než farní osada Řečička, musela ve 14. století býti Loukovská, nebot dne 4. října 1397 Plácek, nápravník na Loukově, a jeho syn Vácslav darovali k nikomu zdejšího faráře kostelu celý dvůr s rolemi a s pěti činžovními lidmi, aby z užitku vytěženého kaplana choval *). Toto nadání rozmnožila v krátkém čase na to Žofka, vdova po nápravníku Yácslavovi, darovavši dne 20. le-dna 1408 kostelu zdejšímu pět kop grošů příjmu ročního 2). K to-mu ke všemu konečně přidal tehdejší sudí Lipnický dne 22. pro-since 1410 roční tři kopy, aby farář mohl svého kaplana „lépe" vyživovati 3). Měl tedy Loukovský kostel, nyní, jako Řečičky, filiální kostela Lipnického, nejenom svého vlastního faráře, ano i kaplana. R. 1384 měl zdejší farář ročně dvě kopy příjmu4), což nasvědčuje, že právě v tomto století čtrnáctém zdejší prebenda byla založena.

V dobách husitských přišel Loukov o své duchovní pastýře. Pozdějších zpráv jsem se o něm nedopídil, až teprv kroku 1651, kdežto odtud nosívali novorozeňátka ke křtu sv. do Humpolce 5). Později dostalo se Loukovu samostatného kaplana, jenž jmenovitě roku 1746 zde sídlel 6). Kdy se sta! zdejší kostel filiálním Lip-

«) Libri Erectionum XIII. H. 5.2) Tamže VIII. A. 2.3) Tamže M. 4.♦) Miscellanea. Dec. I. lib. V.5) Matrika křtěných v Humpolci r. 1647-1674.6) Diarium parochiae Humpolcensis.

nického, nevím. Zasvěcen jest ke cti sv. Markéty. Presbyterium jeho jest do polovice osmihranu vystavěno. Původní okna mají zde doposud své kamenné pruty a kružbu. Na evangelní straně jest jednoduchá gotická schránka na večeři Páně. Loď měla původně, ačkoliv jest to stavba pozdější než presbyterium, též gotické klenutí, jež podporovalo šest venkovských opěracích pilířův. Jsou ve dvou ústupcích z tesaného kamene vyzděny a budou dlouho vzdorovati všem bouřlivým návalům.

Věž se svou cibulovitou, šindelem krytou bání, jest dílo no-vého času. V ní visívaly tři harmonické zvony; jeden z nich byl r. 1846 (tuže noc, co v Řečičce) ukraden, druhý pak na Lipni-ckou zvonici p řenesen. Třet í a nyní jediný má v průměru 2*/ 2 ' a následující nápis:

x ttnm IFS8 (1534) a& lamm (sic) íiíi ít mnste maxs&tite fnsa per mttgifttvm trarobtrot ptatjek in jmmtibus.

Ze starých obdarování zdejšímu kostelu učiněných a výše uda-ných jde na jevo, že v 14. a 15. století na Loukově nápravník sídlí-val ano i ještě r. 1414 takový zde byl, a sice zejména jakýsi Levák"1).—Nápravník (cliens) sloul i panošem (armiger), nebol obdržev od bo-hatšího zemana a pána — Loukovský od Lipnického — jistý statek, musel jemu za to jisté služby konati, arci že nejobyčejněji válečné. Tak na př. byl ještě roku 1591 jeden nápravník v Krásné Hoře, a ten maje okolo dvou lánů pole, „z toho nic neplati l, než s koněm na vojnu hotov býti má i což se mu rozkáže forovati." Tutéž po-vinnost měl i jeden nápravník ve vsi Čekanové. Oboje tyto vsi ná-ležely tehdáž pánovi Světelskému 8).

Kdy asi statek Loukovský vlastního pána dostal, není mi po-vědomo. Nemaje příležitosti do desk zemských nahlédnouti, podotýkám, že statek tento, k němuž osm vsí náleželo: Řečička, Bystré,Chřepiny veliké a malé, Záběhlice, Dobrá Voda, Rejčkov a Mezi-klasí, do r. 1764 náležel rytíři Karlovi Guolfingeroyi ze Stimsberka,kterýž j ej t éhož roku prodal ř í šskému hrabět i Karlovi Josefov iz Palmu. Hrabě Palm jej k svému panství Střítežskému připojil. Odr. 1798 náležel Loukov k panství Lipnickému. Jer. Solař.

Lipnice Dolejší.Kostel v Doleší Lipnici, ke cti sv. Martina zasvěcený a nyní

třetí filiální kostel na Lipnici, býval před husitskými válkami tak-též farním, a farář r. 1384 pět kop 20 gr. prž. ročně ze záduší požíval.

Presbyterium, zachovalá to původní stavba, pochází z téže do-by co Řečické a bezpochyby i od téhož stavitele, jenom že zde schránka na večeři Páně ještě jednodušší a klenba plošší jest . Ostatně ve všem rovná se Řečickému. Loď jest novější stavení se sprostým klenutím. Na její sedlové střeše vznáší se nepatrná víž-ka dřevěná se zvonečkem asi před pěti lety tam daným.

Opodál kostela na okraji zdí ohrazeného hřbitova stojí dře-věná zvonice, z níž r. 1847 také ukraden třetí zvon.

Z nynějších dvou zachovalých má větší v průměru 2' 6 l/z", a kolem koruny ve dvou řádcích nápis následující:

x x «nmt x immini x nttllertimi x ^ttinrentelinro x rrr x í\ysi í mt fl fírit x ntajticter x bartljdlunietrs x jtoincn x Ijabet

in x ntsaa x tí«itatt x pragenci x er x Jjox iatrs * bto x piti x outntpsrtítttt x t\ x btntt x mařte x retnper ß »trflinis.

Pod tímto nápisem jest vypuklý obraz neposkvrněné P. Marie na měsíci stojící.Druhý zvon má v průměru 2' 4 1/2" a tyto nápisy:Refusa a Carolo Bellmann Pragae 1830.lesus f Nazarenus f rex f Judeorum —Titulus triumphalis defendat nos ab omnibus malis.Léta 1653 slyt tento zwon ke cti a chwále Pana Boha a bla-hoslatvené Panny Marygi k kostelu Sw. Martina založenému, za časuRychtáře Jana Krupičky a kostelnjka Jana Weysady, nákladem za-dussj. Jer. Solař.

7) Libri Erect. X. B. 2.8) Registra správní panství Světelského od r. 1591.

91

Registra správní díichodův panství Svě-telského přepsaná 1591.

Sděluje kn. Jeroným Solař.

Pod tímto nápisem chová se v zámecké knihovně ve Světlé nad Sázavou malý papírový foliant, z něhož jsem tyto výpisky pro naše „Památky" vyčerpal.

Především připomínám, že v druhé polovici 16. století panství Světelské náleželo panu Burianovi Trckovi z Lipy a na Světlé nad Sázavou, J. M. C. radovi a nejvyššímu podkomořímu království Če-ského, kterýž listem, daným na Světlé nad Sázavou v pondělí ma-sopustni, jinak den sv. Scholastiky, 1. P. 1578, „oznamuje, že tvrz sídlo Světlou z gruntů vystavěti dal, nicméně i městečko Světlou."

Podle těchto register patřilo tehdáž k panství Světelskému vel-mi rozsáhlé zboží, a sice:

1. „Tvrz Světlá v svém položení se vším příslušenstvím, a.dvůr při tom, b. pivovár, c. sladovna, d. mlýn na řece, e mlýnecna struze.

2. Světlá městečko s 34 osedlými, kteréž spravuje rychtář Svě-telský, pak vsi Bohušice, Příseka, Mrzkovice, Dolní Březinka, HorníBřezinka zádušní. — a. Mlýn panský; b. Podací; fara při tom dobře vystavěná, chová se farář; škola, též se chová rektor, c. Špitál s nadáním, d. V témž městečku jest mýto nebo clo, kteréž seod mýtného k tomu ustanoveného k ruce panské vybírá, a platí tomýto, s jakýmžkoli nákladem jedou, dávají z vozu každého po1 gr. (?); z koně povodního 1 denár; z volův, krav, telat, ze skop-cův, ovec, sviní po 1 denár. e. Kdožbykoliv v témž městečku šenko-val, každého úroku z toho šenku má dávati pánovi po 6 gr. —f. Kolikžbykoliv z řezníkův dobytek bili a masa prodávali, buďv krámích neb domích, ten každý má pánovi jednou v rok o vánocích kámen loje dáti, aneb na penězích, po čem by toho času lůjv trhu byl; nyní jest pět krámův.—j. Z krámův chlebních jednouv rok se platí, že na panský náklad J3ou vystavěny; nyní jsou třikrámy. — h. Mimo řeky, jichž se užívá k ruce panské, platí sez černého víru a z jednoho břehu proti panu Kalenice (sic) z Lip-ničky. — ch. Potoky jsou dva : nad zámkem a kněžský potok, kdejsou pstruhové; jde ten potok od Patačice a od Opatovic. Jestporučeno, aby všickni těch potoků prázdni byli. — i. Pět panskýchrybníků. — k. Lány pusté. — Obec Světelská, vedle obdarování,z pastev platí k špitálu.

3. Bohušice ves, s potokem pstruhovým a 6 sádkami. — 4. Příseka ves; při té vsi kus lesu, jenž slově Sikoří; vrch Jedlový,vysekaný za leč.— 5- Březinka Dolní ves. Potok pstruhový a s rybníkem.— 6. Ves Březinka Zddus'ni; v té vsi jsou všickni poddanípanští u Světlé, ale pánu nic neplatí, toliko knězi, a když knězenení, tedy k záduší. Potok pstruhový. — 7. Mrzkovice ves. Potůček pstruhový, s dubovým lesem na větším díle vysekaným. —8. Druhanov ves, s lesy. — 9. Sluzátky ves, s lesy. — 10. Žebrá-kov ves, s rybníkem.— 11. Bynětice (Benetice) ves, s pustými pohni,s lukami, s lesy. —- 12. Opalovice ves. Rychtář tu samu ves i pu-stotiny: Rybensko, Lhotovsko, Petrovsko spravuje. S rybníčky, s polmi,slukami. — 13. Vlkanov ves, s lesy Patačice a Chrstina; s potůčkem. Rychtář má jeden ]án svobodný i s rychtou, a na to málist. (R. 1615 byl opět pod plat uveden.) — 14. Ovesná Lhota,s potoky a lesy. — 15. Smrdov městečko, s rychtou výsadní. (Rychtář spravuje i ves Štěpánov.) S clem, s várnami, s krámy masnými, slukami, řekou a lesy. — 16. Štěpánov ves, se stavem, potůčkem a lesy. — 17. Kunomil (Kunemil) ves, s rychtou. Tvrz pustá, s rybníky, řekou, potoky, lesy. — 18. Dluziny Horní ves, s lesem. — 19. Dluziny Dolní ves. — 20. Bačkov ves. Rychtář svobodný a dědičný spravuje i ves Zboží. — 21. Zboží ves. —

22. Habr městečko, s rychtou, krčmou svobodnou a s mas -nými krámy, i s úroky z židův. Mýto při Habru, s krámy pekař-skými a várny menší a větší; se solí.— 23. Lubné ves. — 24. Mi-řátky ves, s rychtou svobodnou. Rychtář spravuje i ves Proseč. —25. Ves Proseč u Habru. — 26. Vepřkov ves, s rychtou, s po-sudným. — 27. Chrtnice ves. — 28. Kysykle (?) ves, s rychtou vý-sadní. — 29. Dvůr Bobrkovský; ten dvůr býval svobodný, role od něho někdy rozdány Chrtnickým pod plat a jedna část odkázána

12*

Lipnice Dolejší. — Registra správní důchodův panství Světelského přepsaná 1591

92 Registra správní důchodův panství Světelského přepsaná 1591.

k záduší Radňovskému. — 30. Jiříkov ves, s rychtou svobodnou. Rychtář spravuje i ves Veselí. — 31. Veselí (?) ves. — 32. Kámen ves, s rychtou svobodnou. — 33. Tis ves, s krčmou a rychtou svo-bodnou. Rychtář spravuje i ves Kněz. — 34. Kněz ves. — 35. Ji-lem ves, s mlýnem a pilou. — 36. Sedletín ves. — 37. Jankov ves, s rychtou, — 38. Svinné ves, s rychtou. — 39. Petrovice ves, s rych-tou a krčmou. — 40. IVo»«' Ves blíž Chotěboře, s rychtou svobod-nou a výsadní, a s krčmou. Rychtář spravuje i ves Skuhrovec. —41. Shukrovec ves. — 42. Libice ves. Rychtář spravuje i Lhotu Žebrací. V též vsi Libici jest podací kostelní. S clem. Hrnčíři Cho-těbořští odtud berou hlínu za plat. S krčmou výsadní. — 43. Lhota Žebrací ves. — 44. Lučíce ves, s rychtou svobodnou a výsadním mlýnem. — 45. Malcin (Malšín) ves, s rychtou svobodnou a krč-mou. — 46. Komárov ves, s rychtou svobodnou. — 47. Skuhrov ves, s rychtou výsadní. — 48. Velká Volešná ves, s rychtou vý-sadní. — 49. Malá Volešná ves, s rychtou výsadní. Rychtář spra-vuje i ves Valečov. — 50. Valecov ves. — 51. Zdar ves, s rychtou výsadní a s krčmou. — 52. Pelestrov pustý dvůr, spravuje ho rych-tář Ždarský. — 53. Radostín ves, s rychtou svobodnou. — 54. Horní Křupá ves, s rychtou výsadní a krčmou. — 55. Křupá Dolní ves, s rychtou výsadní.

56. Tvrz Křupá se vším stavením, jakž v svém položení byla,jest svedena a prodána s tím, co jest při zápisu zapsáno ; — mlýn,pila. Tu ve vsi Dolní Krupé, kdež se kněz na ten čas nechová,se vším k témuž podacímu kostelnímu příslušenstvím. A dědiny alouky od téhož podacího lidem se pronajímají a z toho nájmu náklad na kostel a na kněze se činí; a jest také k tomu podacímuchalupa. — Les Zumrwold (Sommerwald).

57. Dolejší Město. Rychtář spravuje i Kochánov a Radkovecvsi. Z Dolejšího Města platili někteří plat knězi a pánovi robotovali. Taktéž užíval kněz LipnicUý kus potoka. — 58. Radovec ves.—59. Kochánov ves. — 60. Zavidkovice ves. Rychtář spravuje i vesRadostovice. — 61. Radostovice ves. — 62. Nová Ves u Lipnice.Rychtář spravuje i ves Hlásnou Lhotu. S rychtou výsadní. — 63.Dvůr Dobrsko a mlýn s jeho příslušenstvím. — 64. Lhota Hlásná.Z té vsi někdy ponocovali a hlásaii na Lipnici, nyní místo tohovozí dříví nadlouho, což zapotřebu (sic) jest k prádlu při Světlé.—65. Pohled ves, s rychtou. — 66. Lhota Volešná ves, s krčmou výsadní. Rychtář spravuje i Bezděkov. — 67. Bezděkov ves. — 68. Dě-douchov (Jedouchov ?) ves. — 69. Čekanov ves. Tu ves spravujerychtář Bratroňovský. V této vsi má Jan Nápravník vojensky, kdyžpotřeba přijde, hotov býti, a kde se jemu rozkáže a poručí, popotřebách Jeho Milosti pána jeti. — 70. Bralroňov ves. — 71. Zdi-slavice ves. — 72. Boňkov ves. — 73. Leština ves. — 74. Skála ves.Pivovár byl v té vsi po někdy dobré paměti panu Zdeňkovi Trčko-t>i, již z něho sešlo a stavení rozprodáno porůznu. Mlýn panskýjest již prodán za dědičný. Dvůr panský pustý sloul Bohutín. Téždědiny jsou pronajaty pod plat. S krčmou, s rybníky a s jednímrybníkem, kteréhož k záduší užívají. — 75. Vele ves. S rychtou as krčmou a s dvorem panským a ovčínem. — 76. Krásná Hora ves.Rychtář spravuje i vsi Mozolov a Březinku. Zde má Jan Nápravníkokolo dvou lánů, z toho nic neplatí, než s koněm na vojnu hotovbýti má, i což se mu rozkáže, forovati. — 77. Mozolov ves. •— 78.Březinka ves. — 79. Vadín (Vadim) ves. Rychtář i ves Klanečnouspravuje.— 80. Klaneéná ves. — 81. Babice ves, s rychtou a panským mlýnem a s clem od přivážení na voru a od přívozu a s krčmou.

82. Vokrouhlice (Okrouhlice). Bývala tu ves Chlistov, užívaltoho všeho jeden a platil z toho ze všeho, načež měl list, úrokukaždého 1 kop. 4 gr. Nyní jest tu dvůr panský a mlýn se všímpříslušenstvím.

83. Dvořáci okolo Brodu Německého. Spravuje to rychtář Dvorský : a. Spálení dvorové, b. Pavuzkovi dvorové, c. Samotný dvůrBaštinů, d. Sam. dv. Bárta, e. Sam. dv. Berka, f. Dvorové Šenkl-^yfhli 3- Sam. dvůr Ranštan, h. Dvorové Kylhyffy, ch. Dvorové Kloučkovi, i. Sam. dv. Vávry Novotného, k. Sam. dv. Matouše Baštinů,1. Dvory Kocmanovy, m. Dvory Nyklperky, n. Dvory Škrlikovy anebSmržový, o. Dvory Hnízdový, p. Dvory Štédromovy, r. Sam. dvůrVácslava Pakšíka.

84. Veselíce ves. — 85. Poděbaby ves. — 86. Termesify ves. —87. Suchá ves, s rychtou. — 88. Kojetín ves, s rychtou. Plat z tétovsi odevzdán jest k záduší Chotěbořskému a tam se odvozuje, asice dává se knězi i1/ 2 kop. gr. a k záduší 3 kop. 22y2 gr.

89. Chotěboř město. a. Nové domy. b. Ostrov, c. Horní předměstí, d. Dolní předměstí, e. plat od pekařů, f. z polí, luk, rybní-kův na Království — summa z těch polí, luk a rybníků 7 kop 52 gr.dává se k špitálu Chotěbořskému, j. dédiníci, h. mýto aneb clo,ch. masní krámové. Ti krámové masní i s platem jsou skrze panaMikuláše Trčku Lichtenburského poručeni, aby chudé ve špitálu naten důchod chovali, jakž na to list svědčí; jest krámův sedm;summa úroků 9 kop gr. českých; ». lázeň, k. varného panskéhopivováru tu není, I. posudné; v témž městě vaří piva na 7 sudua z každého sudu pánovi platí po 3 gr. česk.; m. z vína, n. ze soliužitek k obecnému užitku jde i někteří jiní užitkové ; o. Tvrz přiChotěboři a při ní dvůr panský v svém položení, se vším k němunáležitým příslušenstvím, p. Obolce; tu jest pila a dvůr panský;mlýn se neužívá, nebo stálé vody není; s loukami, lesy, rybníky.

90. V městě Hofepníce jsou dva osedlí poddaní k panství Svě-telskému náležející.

91. Na Lipnici jest dům panský, slově Svábovshý; jest k němu rolí nějaký díl, něco luk a štěpnice; tu jsou dva rybníky.

92. Dvůr Žáky blíž města Čáslavi, s krčmou výsadní a s kovárnou panskou. Ty Žáky směnou J. M. p. Janovi Rudolfovi Trčko-vi se vším příslušenstvím za ves Dobrnice, ves Leštinu a ves No-vouves s jejich příslušenstvím odbyty a profrejmarčeny jsou.

Okolo r. 1644 byly do těchže register zapsány ještě tři vsi:93. Vrbice, 94. Vrbické Hory a 95. Lipnicka.

V těchže „Registrách" stojí zajímavavý

dodatek k dějepisu města Německého Brodu,jejž tuto podávám :

„Léta 1623 v pátek po neděli Devítníku poznamenání sumovní, co a z které vesnice platu stálého k městu Německému Brodu vy-cházelo a odvozováno bylo; počítá se vše na groše míšeňské :

1. Městečko Bělá, s připojeným k němu z Krátkédlouhé vsi advěma z Ottendorfu počítá se i s chalupníky osedlých lidí 86 ;schází se platu o sv. Jiří 39 kop 51 gr. a 1 denár; o sv. Havletolikéž; slipic úročních 69. Itein když lovy zaječími ztěžováni nebyli, odvozovali po 1 slepici. Item vůkol téhož městečka za 5 léčízaječích.

2. Ves Šlapanov, osedlých 29; o sv. Jiří a Havle po 16 kop.32 gr. 3 den. ; porostlin za 3 leči. — 3. Ves Pfaffendorf Německý;o sv. Jiří a Havle po 5 kop. 28 gr., slipic 32. — 4. Pozovice ves,s 13 osedlými; o sv. J. a H. po 7 kop. 6 gr., slipic 24; lesůvs porostlinami počítá se za 6 léčí zaječích; rytmikův menších větších 14; násady do nich se počítá do 60 kop. — 5. Mukoprunyves, s9 osedlými; o sv. J. a H. po 9 kop. 24 gr., slipic úročních 20. — 6. Zádušní ves Kník, s 9 osedlými; — 7. Pfaffendorf (?)se 4 osedlými. — 8. Dvory Komárovy, s 2 osedlými; o sv. J. a H.po 14 kop. 18 gr.; víc za roboty při sv. Havle 1 kopa 4 denáry;slipic úročních 28.; návsi rybník, sází se na kapry 10 kop; rybníkslově Roznárcin, sází se 5 kop ; při lovení dává se z něho děkanovi Brodskému 1 kopa. — 9. Zádušní ves Zbozice, se 7 osedlými;o sv. J. a H. po 5 kop. 45 gr. 5 den.; víc za roboty při sv. Havle 46 gr.; slipic 14; porostlin 2 leči zaječí.— 10. Ves Suchá,s 9 osedlými a s chalupou; o sv. J. a H. po 6 kop. 30 gr., slipic8; porostlin za 3 leči. — 11. Ves Svatý Kříž, dvorcové sešlí 4,chalupníci 3; o sv. J. a H. po 2 kop. 29 gr. ; slipic 6. — 12.Perknov ves, s 13 osedlými; o sv. J. a H. po 10 kop. 10 gr.;slipic 24; lesu s porostlinami za 5 leči. — 13. Kojetín ves, s 13osedlými; o sv. J. a H. po 3 kop. 45 gr.; slipic 33. Les při tévsi slově Sommerwald, ten jest i s vesnicí přikoupen pro obecní potřeby od panství Světelského.

Item. Při tom lidé osedlí povinnosti tyto vykonávali při dvorci obec-ním, jenž Spálený sluje: na obcích a rolích špitálních zdělávali, za-šívali obilí, žetím buď sečbou; též z luk sena a otavy skliditi pomá-hali ; dříví k všelijakým potřebám a stavením obecním k mlýnu, cihly, kamení k dláždění města, na opravu zdí městských, též dříví k palivu, k cihelně obecní, k rathousu, k faře, škole, panstvu skra město, též lidu válečnému k odvezení připřaháním i jinak, jakž toho kdy po-třeba ukazovala a jim bylo poručeno forovati."

Dodatky k Památkám na Želivsku. 93

Dodatky k Památkám na Želivsku.Od kn. Viktora Bezděky.

(Viz Pam. III. str. 128.)

I . T v z Ž e l i v aZhoubná dvojice vznikla v Cechách, když papež Pavel II. klat-

bou od Pia II. předka svého na krále Jiřího puštěnou, však stavenou, obnovil a poddané, kteří by od téhož krále upustiti váhali, za údy od církve svaté odřezané vyhlásil. I učinili jsou mnozí čeští ka-toličtí páni na Zelené Hoře jednotu a vzchopili se zbrojně, vidouce, že král rozkazů papežských dbáti opomíjí. K jednotě této při -dala se mnohá města, obzvláště v Cechách a na Moravě, mezi těmi také Jihlava (1467). Předním u vojště katolickém byl pan Zdeněk Konopištský ze Šternberka, před tím nejv. purkhrabí Praž-ský; vůdcové pak lidu králova sluli Petr z Ostromeče a Burian Trčka z Lípy, nejvyšší písař desk zemských.

Dusná tíseň přivalila se na kláštery, kterékoliv k vrchnímu náměstkovi Páně s celým srdcem byly přilnuly *).

Z rány tehdáž Želivskému klášteru zasazené krvácel týž sta-rožitný ústav tak dlouho, až konečně dokrvácel! —

Již r. 1467 ve čtvrtek na středopostí zapsal jest král dotče-nému vládykovi, Burianovi Trčkovi z Lípy a na Lipnici, summy roční komory královské na klášteře Želivském 60 kop gr. v 666. kopách a v 40. groších2).

Následujícího r. 1468 v úterý po neděli postní Laetare zapsal týž král a zastavil svrchupoloženému Burianovi Trčkovi ve 3000 kopách gr. dobr. nížepsané statky kláštera v Cechách ležící: „Tvrz Želev, městečko Senožatný s vesnicemi kláštera našeho Želevn, zejména Záhoří, Dudín, Lykovice, Mysletín, Krasoňov, Jenikov, Ci-hovice, Nečice, Tukleky, Smrdov, Opatov, Četětice, Vřesník, Petro-vice u Želeva, Bolechov, Kalhov, Zbylidy, Bystrý, Staré Břiště, Vilémkov, Zbinohy, Mešné Břiště, Jiřice, Hněvkovice, Iíomorovice, Šimanov, Dvorce, Ústí, Buková, Branišov, Petrovice u Stříteže, Si-monice, Sedlce, Strýčkovice, Vyskytná, Ravnek, Hubenov, Dušejov, Ježena, Jiřin, Tlukov, Bily Kámen, i s jinými vesnicemi k Čechám ležícími, jenž k tomu klášteru přislušejí ..." — Vymínil pak král, aby dotčený Burian i jeho dědicové dva nebo tři kněze zákona praemonstratského chovali a v čas potřeby aby tvrz Želev králi a hejtmanům i lidem královským proti nepřátelům královským povždy otevřena byla, avšak o stravě a nákladu krále.

Příčinu štědrosti té vytýká král sám takovou: „Shledavše mnohé věrnosti a služby statečného Buriana z Lípy a na Lipnici, nejvyššího pisaře desk zemských, věrného našeho milého, kterýž nám z dávných časův činil jest, a zvláště v této míře, že když ně-kteří poddaní naši nám se sprotivili, věrně nás se přidržel a při-drží, a nám proti nim, nákladů svých nelituje, pomáhal i při do-bývání Šternberka že jest veliké náklady činil, a což se jemu toho zbuoží Šternberského na nepřátelích našich dobytého mělo dostati na jeho díl, že jest nám to dal. I chtíce jemu to nahraditi milostivě, aby nám i budoucím našim králuom Českým tím lépe k obecnému dobrému mohl se hoditi, a nám toho zasluhoval, . .. zapsali sine a zastavili a tímto listem zapisujem a zastavujem . .." 3).

Významný a žalostný jest spůsob, kterýmž Burian Trčka ve zboží mu zapsané byl se uvázal. Dochováno nám zprávy o tom z úst oči-tého svědka, bratra laika, jižto, žet důležitá, v plném znění tuto kladu :

') „Rex, qui Piobilitatis ope in tot bellis egebat et beneme-ritos príemiis afficere cogebatur, ex alieno überaus, occupata coeno-biorum, Collegiorum et catholicorum procením bona donabat." (Epi-tome Rer. Bohem. L. V. Cap. 6. pag. 536, autore P. Bohuši. Bal-bino Soc. Jesu. Pragse 1673.)

2) Datum listu v Praze. Opis v arch. Želiv.*) Datum zápisu v Praze. Opis v arch. Želiv. — Tuto sluší do-

ložiti, že v bulle Honoria II. některé dědiny kláštera Želiva omy-lem vynechány byly v Památkách téhož kláštera (Pam. II. 146), kdež takto ku konci státi mělo: „Pórek cum syluis usque ad flu-men Gyglaue, Wyzkydna, Bradlo, Jesena, Hoderow (alt. 1. Hodie-gow) et Yenikow usque ad flumen de Otvirna cum pratis..." —„Vomisla" mělo by se raději na Mysletín, nežli na Vojslavice sly-šeti. — „Terkonici" = Terhonice = Trhonice (nyní pole a luka blíž Temechova). — „Ztriechovici" = Strýčkovice (ves zašlá).

„Jakož se války v Moravské zemi počínati měly, a pan Zde-něk Šternberský na Jihlavu puštěn byl: ty chvíle poslal pan Burjan Trčka z Lipnice úředníka svého Abrahama, maje na dvě stě pě -ších a na deset neb dvanácte koní, ku klášteru Zelivskému, ku knězi Martinovi, dobré paměti opatu Želivskému; a kněz opat pu-stil jich do kláštera; a když dlouhou chvíli nadepsaný Abraham úředník s knězem opatem mluvil na dvě hodiny, a přiblížilo se k večeru, mohlo dvě hodiny býti do večera; tehdy Abraham řekl knězi opatovi: táhni kde chceš, nebo pán můj rozkázal mně, abych se v klášter uvázal. — Kněz opat odpověděl: Jáf jsem vás pustil jakžto ochránce tohoto zboží zádušního, maje za to, že mně a konvent můj máte obraňovati, a vy pak chcete nás vyhnati! —Již sem tobě řekl, aby se pryč bral hned; jestli pak toho neuči-níš, jiné tě potká. — Kněz opat Abrahamovi řekl: Kam se mám díti v noci? — I jeď kde chceš, nebo jinač nemůže býti. — I prosil kněz opat jeho, aby jemu vůz a koně dal. To jest Abraham učinil a k tomu jemu dva jízdné koně dal. — Ubohý kněz opat nevěda kam se díti v noci, i jel do Temechova do své vsi ležící blíž Želiva; a oni hned v klášteře bili krávy, ovce, berany, a oheň veliký dě-lali, a všechno, což zůstalo, koně, vozy, dobytek i všechno ho-spodářstvo pobrali a na Lipnici poslali. — Tu kněz opat seděl až do temné noci nevěda se kam díti; i přišli k němu někteří ma -nové ; tu se s nimi poradil. I radili jemu, aby se bral k Jihlavě; nebo odtad taky prvý klášter, když za Sokola zrazen byl, zase nabyli; pakli toho neučiní, že oni přijdou k velké a nenabyté ško-dě, i všechno to zboží spáleno bude, jestliže do Prahy pojede. —A kněz opat vida veliký jejich zármutek i všech lidí svých, jel ten večer k Jihlavě; a oni z kláštera všecky cesty na všecky strany byli obsadili, že nikudy ujiti nemohl. A když počal jíti k potoku biíž Želiva, tu naň vyskočili a zabiti jeho chtěli bodouc vidlicemi a jinými oštipy a meči, tak že napolyv mrtev byl. Tu pobrali vůz i koně i všechno což na vozích bylo, více než půl-druhého sta zlatých. Potom man jeden, jménem Bohdal, půjčil knězi opatovi koně, že jel až do Jihlavy. Tu když sine přišli, ani kněze opata, ani nás služebníkův žádného do města pustiti ne-chtěli. Tu pak kněz opat ubohý nevěděl kam se má díti; avšak po velikém poledni vědouce sirobu velikou a bezpráví, kteréž se jemu dělo, slitovali sou se nad ním a jej do města pustili. A bra-tří ten večer, kdež kdo věda, rozběhli sou boje se. A to se tak v pravdě stalo ; nebo sem já při počátku i skonání byl, a chtěl bych za to říci, že se jinak nestalo." *) —

Bylaf tedy tvrz Želiv hned r. 1468 za důležitou vážena, a pro-čež, kdekoliv psáno stojí, by tvrz ta později byla stavěna, ne-můžeme toho leč na znamenitou opravu neb obnovu její sly -šeti.— IVa opraveni tvrzi této povolil král Vladislav r. 1480 v pon-dělí po sv. Kateřině do pětmecítma kop grošův širokých českých, rázu pražsk. 5). — Tvrz často opáčená potratila jest účelu za doby pozdnější. Stav hradu a stavení při něm vypisuje taxa panství Želivského, od světského držitele r. 1611 k prodeji složená , jakž následuje:

„Zámek Želiv jest velmi v pěkném a veselém místě mezi dvěma řekami, jako na nějakém ostrově pěkně od kamene vy-stavěn, v němž jest světnic jak v zámku tak i v předhradí vět -ších a menších 25, některé a na větším díle klenuté od stropu pěkně vytaflované, malované a připravené; sklepů suchých při po-kojích a komor, též sklepů podzemních, kuchyně, pekárna, špi-žírny, vše klenuté, a jiného potřebného a k zámku náležitého sta-vení, na kteréž jest do mnoha tisíc kop vynaloženo, a veliký do-statek, ... ten se toliko podlé obyčeje pokládá v 2000 kop. — Pe-kárna, a kde se pálené pálí, v zámku vnově vystavené a klenuté, a k pálenému jest pět kotlá s klobouky a trúbami měděnými; v pekárně tolikéž jeden kotel vezděný, tak že se pomyjemi doby-tek mnohem lépe vychovati může, to se toliko v mírnosti, ... po-kládá ... v 210 kop. — Zahrada kořenná hned před samými vraty zám-

4) List z Milevska Želivským dodaný. Z této zprávy souditi lze, že již r. 1468 Burian Trčka opravcem kláštera byl. V listu Vladislava krále, daném na hradě Pražském ve čtvrtek před SS. Šimo-nem a Judou 1485, čteme, že byl král Jiří dotčenému Burianovi Trčkovi do jeho živnosti opravné kláštera Želivského dal.

s) Opis list. v Praze dn. v arch. Želiv.

94 Dodatky k Památkám na Želivsku.

ku veliká s nemalým nákladem vnově zdmi a pěknými štíty obe-hnaná, do níž se voda vésti, kde se komu líbiti, bude moci, v níž všelijaké pěkné kořením obsazené kunsty, též sázené růže a ji-ných všelijakých vonných věcí, kratochvílí, i ku pohodlí, zdraví, též saláty, okurky, melouny, kardy, artyčoky, karfíoly se vysaditi a síti mohou.. . .; při níž jest lusthaus nemalý, a pod ním ledni-ce.. v nově opravena ... Při též zahradě jest kostel, a při něm ká-pla, velmi vysoce a mistrovsky klenutý, a při něm světnice, síň, sklípek, pro poslouchání slova Božího pěkně spravený, a pod tím dva pokoje pro ohřívání času zimního, koření a všelijakých za-hradních věcí.. .., toliko se v mírnosti pokládá v 500 kop. m. —Štěpnice hned blízko zámku jsou dosti velké, dobře ohrazené, množství štěpů všelijakého ovoce .... Ve dvou se sejí a sázejí mrkev, řepy, cibule, mák, petružel, konopě a jiné potřebné věci;v týchž zahradách jest přes celé léto trávy dostatek...........Těchvšech šest zahrad pokládám toliko jich užitky ... ve 2000 kop m. —Sklep před zámkem pro vína chování veliký, všechen v skále vy-tesaný, v němž 60 nádob vína státi může. . .. , nad nímž jest pří-střeší pro chování dříví hvozdového, sud&v a jiných věcí, ten se toliko pokládá za 600 kop. m. — Pivovár a sladovna s chmelnicemi při témž zámku hned v předhradí, všeckno ode zdi dobře vysta-veno a klenuto; spilky dvě veliké v zemi, takže vlete chladné a v zimě teplé jsou; světnice pro sládka klenutá, nad tím nade vším pro chování sladův, všelijakého obilí, též chmelů, sudů a jiných věcí co půdy neb obilnice ....; mimo domácí potřebu a dolivku vaří se na vejstav pro 13 krčem ve dvou nedělích třikrát na 30 sudů .. ■, pokládá se v 1000 kop m. Při tom jsou také dvě ve-liké chmelnice ohrazené, na nichž se chmel velmi dobře rodí, takže ho mimo potřebu i zbývá. — Mlýn při zámku od kamene, v němž 5 kol moučních a 5 stupni; — při mlýně olejna, . . . v 500 kop.—Při zámku jest dvůr a sice hned v předhradí samého zámku velmi prostranný a užitečný. . ., v němž jsou k obzvláštnímu pohodlí sádky aneb jordany dva od kamene hluboce vyzděny, z nichž do ku-chyně, hvozdu, pivováru a jinam .. . vždycky . .. pramenitá, čerstvá —pro napájení všech dobytkův i pro potřebu.. ohně — voda teče. Týž dvůr jest bezpečně a bytelně všecken ode zdi se dvěma stodolami, chlívy, marštalemi, sejpkami, světnicemi, komorami. ..., kterýžto dvůr jest vnově s nemalým nákladem udělán, do něhož se pro vzláštní pohodlí hned z zámku suchou nohou po pavlačích choditi může, kdež se přes 80 krav dojných, marštaly, v kterýchž se do mnoha množství koní a klisen volně postaviti může. Též jest ob-zvláštních chlívů a marštalí pro hříbata, voly, krávy telné i te-lata . . . . a jiných dobytkův, vše ode zdi bezpečných, dostatek. —

Šafaříce s děvkami (má) zvláštní ratejnu; při ní kuchyně, sklep,vše klenutý; nad tím komory potřebné. Při tom ceykhauz, kde seděla, duplhaky a zbroje chovaly, veliký; při něm dva sklepy prochování prachu, síry, sanitru a jiných válečných věcí velmi bezpečné ; na tom jsou obzvláštní tři půdy, na nichž se bezpečně(neb všechna střecha pro oheň opatřena a hlinou tlustě pomazánaa nato teprva šindelem, takže by se strhnouti mohla, pobita jest)do mnoha kop strychů všelijakého obilí vsaditi může. Nížeji předzámkem stodoly o čtyřech mlatech veliké dobře spravené. Dvůrse vším tu to. . . v 500 kop m. — Ovčín hned ve dvoře Želivskémod kamene vystavený, ve kterémž se na zimu přes 1800 ovec zavírati může ... s chalupou ovčáckou vnově vystavěnou a s lukami,vše dohromady v 250 kop m .........." 6).

Od r. 1622, kdy duchovní vrchnost statků Želivských opět nabyla, až od minulého století, mnoho na Želivě měněno, přesta-vováno, chatrnin překážejících bořeno, to pak dalo se buj z po-třeby nastalé, zvláště po častém pohoření, aneb i k vůli pohodlí a úhlednosti. Na hradě, pokud ho zbývá, o dvou patrách, upraveny jsou kanceláře domácí; tu v prvním patře jsou hlavní zdi ztlou-ští V 2". Okna a dvéře jsou kamenem pažena. Po té straně hradu, která do opatské zahrady povystupuje, zachován jest štít slohu gotického, a při něm kus střechy z délky pěti šáhův téhož slohu. — V bývalé hradní hlídce vysoké, však potom snesené a se stavením vedlejším srovnané, uchystána byla domácí kaple opat-ská. Jeden úhel této bývalé hlídky podpírá mohutný, vysoký pilíř. Z kaple vcházíme v témž prvním patře do dvou pokojů o stropě n»

rákos. Kaple s dotčenými pokoji leží k půlnoci, po kteréžto straně potok Želivka pod bývalým hradem, nynějším opatstvím, plyne. Klenutí, pokud jich zbylo, jsou buď valovité, buď jednoduché kří-žové. — Na západ do dvorku, jenž hrad od domu pro šafáře od-lučuje, táhne se pod okny prvního patra hradu pruh římsy ka-menné. — Pouhý pohled na bydlo šafářovo starožitnost stavení toho, jinak sešlého, ukazuje; možná, že tu byla druhdy zbrojnice. — Na sklonku 17. věku věznila vrchnost Zelivská v nadzmíněné zbrojnici poddané nad jiné zbujnější.

II.

Velevážený p. Ant. Rybička klade mezi světské držitele pan-ství Zelivského kr. 1594 Maximiliana, druhorozeného syna p. Bu-riana Trčky, podkomořího království českého, řka, že se týž Ma-ximilian po smrti p. Mikuláše Trčky v zboží Želivské uvázal. Dále pak na základě takovém důsledně tvrdí, že zvon r. 1594 v Kutné Hoře nákladem záduší Nového Zeliva litý za dotčeného Maximiliana, jakožto pána zádušního vzdělán byl. — Než, jsou-li pak tyto zprá-vy také podstatné a tudiž pravdivé? — Z desk zemských průvodnof, že byl pan Mikuláš Trčka r. 1594 ještě na živě a posavad pánem na Želivě7). — Z rozkazu téhož p. Mikuláše Trčky postaven jest nový domek ve vsi Želivě pro chování rektora, v kterémž by mlá-dež čisti a zpívati učil, tak aby se potom někteří pacholíci k pan-ské službě hoditi mohli, a rektor každý aby s těmi pacholaty, když-by kněz v kostele sloužil, na kůru zpíval a jiné povinnosti vyko-nával 8). — Zřením k majestátu Rudolfa II., jenž u příčině statku Zelivského k rukám kláštera Strahovského r. 1591 vydán byl, do-mnívá se výš jmenovaný veleváž. p. spisovatel, že by týž majestát slyšán býti měl pouze na obnovení té milosti, aby řehole zboží to zase vyplatiti mohla. — Byltě ovšem Rudolf II. r. 1582 na poníže-nou prosbu p. Buriana Trčky, podkomořího, i na místě Jaroslava a Mikuláše, bratří jeho, jakožto od nich zmocněného, dědiny cis. komory a zápisné^ totiž klášter Želiv se vším a všelijakým příslu-šenstvím v kraji Čáslavském se vší zvolí a panstvím plným týmž bratřím dědičně postoupil.

Snad že nesnázi ubyde položením plnějšího znění z milosti-vého listu, v prospěch Strahovského kláštera a řeholy Premonstrát-ské r. 1591 vydaného:

„My Rudolf druhý atd. oznamujem tímto listem všem, že jsmeod Velebného kněze Jana Loheliusa, opata kláštera Strahovského,jinak Hory Sión, a Zelivského, tudíž také od konventu jeho, s ponížeností prošeni, abychom jim všech milostí a obdarování a privilegia, kteréž sobě od předešlých Římských císařův a králův Českých, slavných a svatých pamětí dané propůjčené mají, zvláštěpak nížepsaných listův krále Vladislava, předka našeho, milostivěschváliti, obnoviti a potvrditi ráčili, kteřížto listové slovo od slovatakto v sobě obsahují: Wladislaus atd ............. A jakož jsme pominulého času nahoře psanému knězi Janovi pro jeho ctné, šlechetné aNám od mnohých nejvyšších úředníkův zemských království NašehoČeského schválené chování a řádné obcování i pobožnost klášterŽelivský s jeho příslušenstvím v království Našem českém ležící,aby tím lépe sebe i konvent svůj vychovati a seminarium v němvyzdvihnouti mohl, milostivě propůjčili, a na to list Náš císařskýz kanceláře Naší české vydati poručili. Kdež jsouce My jemu aklášteru Strahovskému vší milostí Naší císařskou a královskou ob-vzláštně nakloněni a uznávajíce věc slušnou a náležitou býti, abyjiž jmenovaný klášter zase k zvelebení přišel a v něm služba Božítím podstatněji držána a seminarium pro větší počet bratří takésnázeji od kněze opata vyzdviženo, a tak ten klášter v větším alepším zřetelu nežli pominulých let býti a zůstávati mohl. A protožtéž s dobrým rozmyslem, Naším jistým vědomím,. .. dotčený klášterŽelivský se vším a všelijakým jak v Markhrabství Moravském taki v království Našem českém k němu příslušenstím, nic ovšem ne-vymiňujíc, ve jméno Pána Boha Všemohoucího k klášteru Strahovskému, jinak Hory Sión, připojujeme, přivlastňujeme a incorporiru-jeme, chtíce tomu a z mocnosti Naší ustanovujíce, aby na budoucía věčné časy při témž klášteře Strahovském zůstával a od něhoodtrhován a odcizován nebýval, nýbrž nynější i budoucí opatové

6) Taksa v arch. Želiv.

7) D. Z. 27. L. 7—9.8) Listovna Želiv.

Zpráva o schůzkách archaeol. sboru Musea kr. Českého. 95

Strahovští řádné volení a od nás jakožto krále českého potvrzení a konfirmirovaní aby týmž klášterem všelijak absolute jak in spi-ritualibus tak také in temporalibus vládli a vždycky se opatové kláštera Strahovského, jinak Hory Sión, a Želivského psávali a psáti mohli a moc měli, a to beze vší odpornosti a všelijakých hindrunkův neboliž překážek Našich budoucích králův Českých i ji-ných všech a všelijakých lidí. Protož přikazujem při tom všem obyvatelům a poddaným Našim ze všech stavův království Našeho Českého a Markhrabství Moravského, nynějším i budoucím, věrným Našim milým, abyste často psaného kněze Jana Loheliusa opata a konvent jeho, kláštera Strahovského, nynější i budoucí při tomto milostivém obdarování a potvrzení Našem, též také vtělení a připo-jení kláštera Želivského k klášteru Strahovskému jměli, drželi a ne-porušitelné nyní i na budoucí časy zachovali, žádných jim v tom překážek nečiníce ani komu činiti dopouštějíce, pod uvarováním hněvu a nemilosti Naší císařské, dědičův Našich a budoucích králův Českých a Markrabí Moravských. Tomu na svědomí pečef Naši cí-sařskou k tomuto majestátu a potvrzení Našemu přivěsiti rozkázati jsme ráčili.

Dán na Hradě Našem Pražském v pondělí po neděli postní In-vocavit letha Božího Tisícého pětistého devadesátého prvního, a království Našich, Římského šestnáctého, Uherského XIX. a České-ho též XVI.

Rudof, Ad mandátům S. C. SI. propriumAdamus do Nova Domo Christof Želinský.S. R. Bohemiae Cancellarius. J. Myllner."9)

Věc tu rozeznati nehodlaje připomínám toliko, že se klášter Strahovský u Rudolfa II., i u sv. Otce r. 1598, domáhal statku Že-livského, jejž prý mu páni Trčkově násilně byli odjalit0). —

V posloupnosti světských pánů na Želivě byl před bitvou na Bílé hoře poslední Karel Jörger, svob. p. z Tolletu a Kheppachu, u víře stoupenec Lutherův, jenž se k vypravení 1000 pěšáků do pole proti Ferdinandovi II. byl zavázal. Po vítězství téhož císaře na Bílé hoře dostižen jest týž Jóger prchlý u Cáhlova, kdež také až do smrti žalářován vězel11).

Dle zápisků Siarda Falka, opata Želív., kopali r. 1674 ve skále u Temechova stříbrnou rudu, kteráž se „vždy lépe a lépe" uka-zovala. Týž opat činí k r. 1675 zmínku o zlatém písku pod Bčl-ským dvorem a jinde na Želivsku, pak o pustém hradě Špe-řickém ").

III.Něco o dobré vodě v Senožatném. Roku 1678 dne 18. srpna

jel Milo Strobl, opat Želiv., s lékařem Jihlavským (Jóepniem) a s lé-kárníkem též Jihlavským (Kaucmanem) ze Želiva do Senožatného, zkoumat tam studánku vody prý léčivé a hledat pečetní hlíny. Vodu usoudili býti dobrou, a téhož ještě roku i za potomních let dával sobě týž prelát z vody té koupele strojiti, za kteroužto příčinou na jaře a v podzimek do 14 dní na Senožatské faře me-ikával. Také převor a bratří jiní churaví léčívali se v Senožatném vodu tuto pijíce a z ní rovněž lázní užívajíce. Domácí připomínají některých hostí, kteří těm lázním k vůli i z Moravy přijeli.

Naposledy činí se zmínka o Danielovi Schindlerovi, opatu Ze-livském, jenž 30. dubna r. 1734 do Senožatného se odebrav po tři dni tam lázní teplých z oné vody užíval a tudíž na zdraví okřál. — Dotčenou vodu v Senožatném nazývá Balbin kyselkou a vychvaluje ji velmi u).

Studánka tato nalézá se u cesty z Senožatného do Sirova ve-doucí, a v poblízkém domku říkají: „U lázeňského".

s) Opis v list. Želiv.l0) Histor. Darstellung des Ursprungs und der Schicksale des

k. Stiftes Strahov — von Milo Grün, Abt zu Strahov. III. Per. S. 139 —140. —Prag 1807.

") Archiv Želiv.u) Zápisky vlastní rukou téhož preláta učiněny chovají se na

opatovně.13) Additam. ad lib. I. cap. 25. Miscellaneorum, adjuncto lib. III.

Miscell. hist. Reg. Boh. Pragae 1681. — Srovn. zápisky preláta Milona Strobla, též: Anacephal. Prior. Siloe. .

3prdoi) oarchaeologického sboru Musea kr. Českého.

S c l i i i zV i f i d n e 1 1 . k v ě tn a 1 8 6 1 «

Pan předseda prof. Wocel oznámil, že J. Excell. pan hrabě Evgen Černín také na běžící rok 105 zl. r. č. k potřebám archaeol. sboru milostivě zaslati ráčil. Tyto příspěvky spanilomyslného p. hra-běte byly již po mnoho let téměř jediným pramenem, z něhož se sboru dostávalo prostředkův k zapravení svých potřeb na nejmenší míru obmezených, pročež mu za nynější příspěvek nejsrdečnější díky jsou vysloveny.

P. předseda sdělil, že přichází právě z místa, kde byl svědkem téměř posledního okamžení tklivé historické památky, kterou sobě postavila dobročinná láska k trpícímu bližnímu; kostel obrácení sv. Pavla na Spitálsku za Pořickou branou, v nynějším Karlině, že se právě od dělníkův k tomu od nového vlastníka najatých pobo-řuje, aby se na jeho místě nějaké sklady zboží blíž Vltavského přístaviště zříditi mohly. Tento kostel byl na počátku 16. stol. od Staroměstských i se špitálem založen, nebof se tu zdržovali neštast-níci, tehdáž v cechách nově vzniklou nemocí sklíčení a pro naka-žlivost z města vypuzení. Kostel byl sice v 17. stol. přestavěn, ale gotická věž až posud stála, majíc okna gotickou kružbou ozdo-bená; až do r. 1826 měla také římsy pod střechou, jako Schwar-zenberský dům na Hradčauech silně svislé a vykroužené. Tato stavba dodávala druhdy celému tomu pobřežnímu okolí, hustým stro-movím blízkých ostrovů zastíněnému, zvláštní ráz romantického zátiší. Ted" ustoupila romantika neklidnému průmyslu.

Poněvadž nově potvrzená pravidla společnosti musejní poměr archaeologického sboru k Museu v některých věcech zjinačují, pro-hlížely se ve schůzce pravidla sboru samého, a stalo se uradění o změně některýoh paragrafů, které by širšímu a volnějšímu půso-bení sboru hověti mohly. Navržené změny předloží se si. Musejnímu výboru k přijetí a k místodržitelskému potvrzení.

P. prof. Zap předložil sboru dvě pergamenové listiny s visu-tými voskovými pečetmi biskupa Jana I. Litomyšlského z roku 1349 a 1350, svědčící na nějaké darování ve vsi Litrbašícb, které se Museu ku koupi nabízejí a z Litomyšle zaslány byly. Sbor uznal vzácnost těchto listin, a ustanovil se na tom, co by se za ně po-dávati mělo. Jiné čtyry papírové listiny v jazyku českém jako pa-dělané a co do obsahu nepatrné nedošly povšimnutí.

Darův sešlo se tenkráte málo; předloženy byly: tři kousky palmového lýčí, jakých užívají divochové na ostrovích Tichého oce-ánu místo papíru na cigára, a list z palmového lýčí na obou stra-nách popsaný ze svaté knihy indické pagody na ostrově Ceyloně, jež daroval p. Jan Otakar Müller, studující z Ledče.

Železná necelá ostruha, dle formy velmi stará, z 12. neb 13. stel., dar od nejmenovaného.

Kamenný provrtaný mlat, nalezený na površí Hořidle v Chotině-vsi v Litoměřicku, darovaný od p. konservátora Fr. Beneše. Patero památných medalií anglických a francouzských na osoby a událostí nejnovější doby, odevzdaných od p. kustosa dra. Ant. Frice.

Po schůzce odebrali se někteří údové sboru do Karlina, aby možná-li ještě spatřili nedobourané zbytky zajímavého kostelního a špitálního stavení sv. Pavla obrácení. Od času, co je cis. Josef II. zamknouti a odsvětiti kázal, sloužila prostora jeho k rozličným fa-brickým účelům, a eo Porgesova fabrika na kattony přestala, stálo prázdné, až tu z nenadání, aniž se to konservátorovi kraje Pražského oznámilo, k zahlazení odsouzeno bylo. Údové sboru zastali již jen polovičku věže, a zdi kostela, již krovu svého zbaveného, začaly se právě shůry bourati. Za několik dní oznamovala již jen hromada rumu, kde ten kostelík stával, a nedlouho ještě, i bude na tom místě státi moderní bouda na balíky zboží či něco podobného, tak že se někdy potomci hádati budou o místě, kde někdy špitál sv. Pavla stával. Tak byl Karlín vandalským spůsobem pozbaven svého nejstaršího stavení, jakoby tím právě tento nejmladší člen staroslavné Prahy, toto dítko devatenáctého století, chtělo na jevo dáti, že hi-storické památky vesměs náležejí mezi staré haraburdí, kterého čím dříve tím lépe se zbaviti potřebí; — a to se stalo na vzdor cen-trální kommissí pro zachování památek a na vzdory konservátorům

96 Literární repertorium.

od ní ustanoveným. Však jsou to také účinky toho, že i takové zájmy za minulého systému byly zcentralisovány. Bodcjž by to ne-bylo jalové proroctví, že po nedlouhých letech Karlín, nemaje ještě jediného chrámu svého ukončeného, přinucen bude pro nutnou po-třebu buďsi duchovní buď školní novou stavbu druhého kostela podnikati, kdežto tuto starou stavbu, aniž by se kdo proti tomu byl ozval, nerozmyslně zničiti dopustil.

Citerami repertorium.Osudy feostela, fary a. školy n sv. Haštala v Sta-

rém Městě Pražském, jež sepsal Karel KamrálU, kaplan u sv. Haštala. V Praze 1861, tiskem Rohlíčka a Sieverse. Str. 58 v 8. s obrázkem.

Touto knížkou jsme zas o jednu pilně sestavenou monografii bohatší. P. spis. ohlédl se bedlivě po starších i novějších pramenech historických, i odvážil se na historicko-místopisné kombinace, které0 jeho soudnosti svědčí. Myslí, že se původ kostela u sv. Haštalapřipisovati může řádu německých křižovníkův, a klade jej do začátku 13. století. Na faře sv.-Haštalské zachovala se památní knihaa zádušní účty začínající od počátku 16. stol., zasahují tedy dalekonazpět do utrakvistické doby, což pohříchu u nás mezi vzácnostináleží; pan spis. všechno velmi pilně vyčerpal, ale při té bedlivosti,s jakou každé poznámky použil, a každý jak zašlý tak i ještě zachovalý nápis podal, divno nám, že opominul sděliti nápisy nynějších zvonů, které sem zajisté také patřily. Musíme zde doplniti ovelkém zvonu, že byl od K. Belimanna ponejprv r. 1816, potom podruhé r. 1833 přelit, a že nyní 14-41 centů váží, též že r. 18481 malý zvon od téhož přelit byl, a 4 5 9 cent. váží. Jelikož čistývýnos toho spisu věnován jest ku prospěchu kostela, musíme přáti,aby se nejen od osadníkův ale od milovníkův domácího dějepisua vlastenských památek vůbec hojně odbíral, nebol jeho vnitřnícena zajisté toho zasluhuje. Prodává se v kněhoskladech u Rohlíčkaa Crednera za 40 kr. r. č. Z.

Herman Hristof Rnesswurm. Sepsal Ferdinand B. Mikovec. V Praze 1861. Tisk Kateřiny Jeřábkové. Str. 39 ve vel. 8.Znamenitý voják a dobrodruh Rosswurm, který co vůdce vojskcis. Rudolfa II. r. 1605 upadna v nemilost císařskou na Staroměstskéradnici Pražské mečem katovským skonal, a o němž jsme již v tomtodílu „Památek" na str. 166 některé zprávy podali, byl zajisté člověk neobyčejný, jehožto nepokojný dobrodružný život a střídavéosudy výbornou látku k románu podati by mohly. Nenašel ale zapisovatele svých pamětí jako jiní mužové jeho druhu, a zprávyo něm, jen tu onde podrobnější, v celku ale kusé a chudé, musejíse pracně v rozličných pramenech vyhledávati. Takové práci podrobil se p. Mikovec, a k jeho pochvale musíme říci, že učinil sečbyl, a že pomocí svých hojných podrobných známostí a s obvyklouobratností nám pestrý obraz života tohoto muže vylíčil. Spis tentojest nám tedy vítaným příspěvkem k vylíčení Rudolfínské doby,zvláště tehdejšího života při cis. dvoře Pražském a také společenských poměrů v Cechách. Z.

Knrzgefasste Geschichte der k. befreiten allezeit getreuen Berg- und Kreisstadt Bölimisch-Hudweis von Ernst Franz, Richter. Budweis 1860. Druck v. F. Zdarssa. Str. 98 v 8. s lithogr. kopií vyobrazení Budějovického náměstí z r. 1641.

Velmi všední a povrchní snůška z tištěných i netištěných kro-nik a všelijakých zpráv podřízené ceny s přidáním vlastních zápisek z novější doby obvyklým slohem denníkářským sestavených.

Všechno jest chronologickým pořádkem uloženo, ale o životěa poměrech měšťanstva v rozličných dobách minulosti ničeho se tunedovíme, poněvadž spisovateli všechno scházeti se zdá, co by jejschopna činilo, státi se dějepiscem českého města. V dodavku jsouještě rovněž chudé zprávy o kostelích, klášteřích, kaplích, špitálích,o Velkých Horách a vesnicích k městu patřících. Z.

Album der Industrie des Reichenberg-er Handels-kammerbezirks. Nahmhafteste Fabriks-Etablissements und Gewerbsunternehmungen der Kreise Bunzlau, Gitschin, Königgrätz und Leitmeritz in naturgetreuen Abbildungen mit statistisch-topo-

graphisch-gewerblichem Texte, herausgegeben von A. Anschirin-ger, Sekretär der Reichenberger Hand.- und Gewerbskammer. I. Band

in 12 Lieferungen. Reichenberg 1859 — 1860. Verlag v. Franz Jannasch. Str. 104 v 4. se 48 kamenopisními obrazy. Musíme

konečně o tomto díle také několik slov pronésti, jehož druhé oddělení (2. díl) ještě po sešitech vychází. Hlavní věc jsou ovšem

obrazy v skutku pěkně vyvedené, a činí tato gallerie těchto „palácův průmyslu" zvláštní dojem, ana se v ní zračí moc, jakou

hlavně německá strana v naší vlasti, okolo Liberce, toho „druhého města v království Českém", jak se chlubně hlásá, soustředěná, okol-nostmi i přízní s hůry tak velice podporovaná, v celé zemi provozo-vati se chystá. Budoucnost ukáže, zdali v jiných poměrech průmy-slový obor tak výhradně, jak by se tuto zdálo, jen Němcům nále-žeti bude. Obrazy jsou nejen pro průmyslníka ale i pro milovníka malebných krajin zajímavé, i rozmnožuje se jimi skutečně počet illustrací naší krásné vlasti. Také text jest pro nás důležitý. Každou zde představenou fabriku předchází statistický přehled kraje neb okresu, potom historicko-topografický obrázek místa samého, v kte-rém ovšem vědecké důkladnosti hledati nesmíme; ale o samých závodech průmyslových nalézáme tu hojnost vzácných zpráv o jich počátcích, zakladatelích, o jich zrůstu a nynějším stavu, čím i mí-

stopis i kulturní historie mnoho získati může. Seznamujeme se tu s velkolepými fabrikami Jana Liebiga v Liberci a Svarově, s mnohými

jinými fabrikami v Liberci a jeho okolí, ve Fridlandě, České Lípě, v Podmoklí, v Lovosicích, v Ústí nad Labem, v Tannwaldě a Smržovce, ve Vrchlabí, Hostinném a Úpici, v Niedergruntu, Warnsdorfu, v Ja-blonci, Hodkovicích, v Českém Dubu, s Kosmonoskou fabrikou v Jo-sefsthalu, se Schwarzenberskou cukrárnou v Sule\icích, s Harachov-skou fabrikou na sklo v Novém Světě a ještě s jinými, jichžto firmy

ve hlavních městech císařství Rakouského vesměs jsou známy. Z.

Fest-Halender aus Rit Innen. Ein Beitrag zur Kenntnissdes Volkslebens und Volksglaubens in Böhmen. Von O. Frh. vonReinsberg-Düringsfeld. Wien und Prag, Kober & Markgraf 1861.Posud tři sešity, 462 str. v 8. čtvrtým sešitem bude dílo ukončeno.Baron Reinsberg-Düringsfeld, jehož předkové v Čechách osedlíbývali, vyniká horlivostí svou v badáni ethnografie slovanské: s dílatuto uvedeného viděti, že se s láskou k věci podniklo, s velkou pilností sestavovalo, konečně že psáno jest beze vší předpojatosti protinárodu Českému. Spisovatel uložil si materiál tak, že se na každýden roku připadající svátek, památka, slavnost, historická připomínka, událost atd. vypisuje, i ačkoli mu jako cizinci nejeden pramenčeský i německý ušel, ačkoli také ne každý pramen pravou měrouoceniti uměl, nicméně nalézáme tu plný sklad ethnografických, historických, topografických, chronografických známostí, vlastenskémučtenářstvu vesměs vítaný a užitečný. Zejména podávají se tu výklady kalendářských pojmů, jmen měsícův a dní, starý český cisio-janus, stará i nová jména svátkův, památky svatých, kolik kecti každého svatého kostelů v Cechách vystavěno jest, popisy národních zvyk&v a obyčejův, kostelních obřadův, poutí, místníchslavností, výročních pamětí ano i jarmarkův, národních jídel, hera pověr, zaříkávání, hádaní, obřadní písně jakož i příležitostné písničky a průpovědi, všecko správnou češtinou s německým překladem, potom historické zprávy o původu klášterův, kostelův, špitál&v,střeleckých sborův a spolkův všeho druhu, legendy svatých zvláštědomácích a v Čechách známějších atd. atd. O správnost českýchtextů postaral se p. Mikovec. Z.

Fortsetzung der Memorabilien Karlsbads vom Jahre 1840 bis Ende 1858 mit einer kurzen Darstellung der merk-würdigen Ereignisse Karlsbads vom J. 1325 bis 1839. Von

Jos. Joh. Unhart. Prag. 1860. Str. 148 v 8. Uvádíme tento spis ve známost jakožto příspěvek k historické

topografii našich měst. Přehled hlavních událostí Karlovarskýchpřichází i nám vhod.


časopis Musea království Českého pro dějepis hlavně český.Vydání archaeologického sboru Musea království českého nákladem Matice České.


Ročník VIII. IV. odděleni 2., sešit 3. Rok 1861.

Historie řecké plastiky v stručném přehledu.Od Jana Bohuslava Miillera.

(Pokračování.)

III.

Doba nejvyššího rozkvětá řeckého nmění.(Od Periklesa až do smrti Alexandra Vel. — ol. 80—114.

[r. 460-323 před K.])

Přišedše k této době, nesmíme opominouti zmíniti se o nebezpečí, jakéž hrozilo právě v tomto čase záhubou a zničením veškerému životu řeckému, a jemuž odolati se však předce podařilo spojeným silám vlasti a svobody mi-lovných Řekův, tak že z těchto událostí, chovajících zkázu a smrt v lůně svém, vyvinul se největší a nejbujnější roz-květ bohatě nadaného ducha řeckého. Bylyť to vpády Per-šanův do krásných těchto vlastí a krvavé boje, jakéž mu-sili Řekové s nimi podstoupiti k zachování samostatnosti své. Vznešená však byla odměna za tolikeré namáhání a ztráty, přede vším tu sluší jmenovati užší sblížení se je-dnotlivých kmenů a států řeckých, sesílení národního uvě-domění a spojení téměř veškerého ducha řeckého v je-dnom středišti: v Athénách.

Neutrpěloť zajisté ve strastiplné této době žádné mě-sto tolikerých nehod, co Athény, byvše po dvakráte Per-šany (pod Xerxesem a Mardoniem) docela vypáleny a zbořeny, z kterýchžto pohrom se však brzo zase vrozenou pružností svou a neobyčejnou velikomyslností svých vůd-cův a náčelníkův vzkřísily a zotavily. Mezi těmito obno-viteli a dobrodinci svého rodiště zasluhují prvního místa: Themistokles, Kimon a Perikles. Hleděli napřed opevniti a znovu vystavěti zbořené město, pak je okrášliti, což se jim také výborně podařilo. Tak se připisuje z větších sta-veb jmenovitě Themisoklesovi opevnění přístavu Peiraiského; Kimonovi zase ohrazení poledního svahu Akropole (hradu Athénského), spojení města se jmenovaným přístavem onou

dvojnásobnou dlouhou zdí, kterouž teprv Perikles dostavěl a třetí zdí rozmnožil. Dále přispěl Kimon k okrášlení svého rodiště založením velikolepých sadů (svých vlastních jakož i sadů akademie), ozdobením veřejného náměstí (agory), vystavením několika překrásných chrámů (Thesea, Diosku-rův, Artemidy, Eukleie a j.) jakož i věhlasné oné sloupové síně (Stoa poikile), jižto ozdobil svými malbami nejslovut-nější tehdáž malíř Polygnotos Thasoský, vedle kteréhož kvetli toutéž dobou co výteční malíři ještě Athéňané Mikon a Panainos.

Nade všecky spanilomyslné podporovatele krásného umění všech národů a věků vyniká však Perikles, příjmím Olympický, jenž se svým přítelem a rádcem, božským Fi-diášem, provedl nejkrásnější umělecké výtvory, jaké kdy které město zdobily. Tu pracovalo na rozkaz prvního a pod dozorstvím a vedením druhého nesčíslné množství nejroz-manitějších umělců a řemeslníků, jakož byli stavitelé (z nichžto nejslavnější Iktinos, Mnesikles a Kallikrates), sochaři, kovolitci, ciseléři, malíři, čalounici, zlatníci a to-kán (řezbáři, soustružníci) ve slonové kosti, všickni smě-řujíce k jednomu vznešenému cíli, ku zvelebení krásného umění a k ozdobení drahé vlasti své. Tu povstala v pře-krátké době asi dvacíti let ona četná řada velikolepých budov v Athénách a v tom kraji, z nichžto přede všemi sluší jmenovati vznešené chrámy: Parthenon (chrám Athény Panny), Erechtheion, vítězné Athény (Nike apte-ros), Aresa, Hefaista, Afrodity Uránie, Demetery v Eleusi, Nemesi v Rhamnosu a j., kromě toho velikolepé Propylaie, kteréžto jediné stály přes 2000 talentův, což dle našich peněz obnáší přes 4 milliony zlatých. Zároveň se stavitel-stvím kráčela a přispívala k témuž krásnému účelu i pla-stika, tvoříc pro chrámy vznešené sochy velectěných bo-

13


hüv a bohyň, a zdobíc štíty, metopy a vlysy těchto chrá-mův neméně výtečnými okrasami díla rezbářského.

Avšak nejen v Athénách a v Attice panoval takovýto blahý ruch uměleckého tvoření; i ostatní Řecko následo-valo šlechetného příkladu této velobce; a když v 81. ol. (456) Athéňané učinili návrh, by Řekové společně obnovili vieoky národní svatyně, barbary zrušené; tu se povzneslo ve všech vlastech řeckých, jak v Helladě a na Pelopon-nesu tak i v Malé Asii, velké množství velebných chrámův, ozdobených překrásnými výtvory plastickými.

Jako v Athénách pod velmistrem Fidiášem, kvetla i v Argosu toutéž dobou neméně slavná škola plastická, v je-jímžto čele stál výtečný Polykleitos, důstojný spolužák Fidiášův ze školy Ageladasovy. V těchto dvou umělcích soustředuje se nevyšší vrchol řecké plastiky, pročež o nich zde poněkud obšírněji pohovoříme, než se to při předešlých umělcích stalo, jakož jsme vůbec měli za povinnost, zmí-niti se trochu živěji o veledůležité a vznešené celé této době.

F i d i á š.O životních poměrech Fidiášových zachovaly se nám

jen velmi sporé a neurčité zprávy. Rok jeho narození kla-dou rozliční spisovatelé mezi 67. a 73. olympiádu; domní-váme se tedy, že se nejvíce ku pravdě přiblížíme, položíme-li jeho narození uprostřed tohoto letopočtu, tedy asi v 70. olymp., totiž okolo r. 500 před K. Co otec jeho jmenuje se Charmidcs, Athéňan, co první učitel jeho svrchu jme-novaný Hegias a po něm Ageladas z Argosu. První samo-statné jeho vystoupení co umělec padá v čas spravování obce Athénské slavným Kimoncm, synem Miltiadesovým, a z této doby pocházely asi: skupení kovové, zasvěcené na památku bitvy Marathonské do chrámu Delfického, a představující hrdiny této bitvy, mezi nimiž uprostřed Mil-tiadesa; dále na hradě Athénském (akropolQ postavenu obrovská socha Athény (taktéž z kovu) a jiná socha totéž Athény v Plataiích, obě též z vděčnosti za udělené vítězství nad Peršany.

Druhá, ještě slavnější doba jeho činnosti souvisí úzce s vládou Periklesovou, za jehož přítele, rádce a hlavního ředitele a správce jeho velikolepých podniknutí v oboru umění nám Fidiáše spisovatelé řečtí uvádějí. Jen o konci jeho života máme o něco určitější, pohříchu však truchlivé zprávy. Až asi do 65. roku svého pracoval Fidiáš nejvíce v Athénách a pro toto své rodiště. Obdržev na to čestné povolání do Olympie, by tam zhotovil nejslavnější dílo své, sochu Zevsovu, a ozdobil tamější chrám i jinými plastickými pracemi, odebral se tam, doprovázen některými z nejvý-tečnějších žáků svých. Dokonav tam nesmrtelné dílo to. navrátil se r. 432 do Athén. Zde se stal obětí nevděku a záští svých spoluobčanův, kteří pádem jeho i proti Peri-klesovi zrádu kuli. A to se dělo následujícím spůsobem. Menon, bývalý pomocník Fidiášův, byl uplacen, aby

obžaloval svého mistra, že zadržel sobě část zlata, svěřeného mu ku provedení Athény Panny (Parthenos). Fidiáš byl však, jak se praví návodem Periklesovým, za-řídil onu zlatou ozdobu tak, že ji bylo lze sejmouti a pře-vážiti, čímž snadno nevinu svou dokázal. Nepřátelé jeho nepřestali však proti němu sočiti, viníce ho zase, že se dopustil rouhám se bohu, umístiv mezi ozdobami na pavéze Athény Panny též Periklesovu a svou vlastní podobiznu, na kteréžto obžalování byl uvržen do žaláře, v němž brzo na to asi v 68. roce svého věku skonal buď přirozenou nemocí nebo tajně mu dodaným jedem.

Přicházíme nyní k vypočtení jeho prací, při čemž za-chovávané až posud stručnosti i dále šetřiti hodláme.

Z prací jeho z první doby pocházejících uvedli jsme již svrchu některé. Ono skupení, postavené v Delfech na památku bitvy Marathonské, sestávalo ze 13 soch, před-stavujících bohy a hrdiny, z nichžto stál Miltiades uprostřed mezi Apollonem a Athénou.

O Athéně Plataiské se píše, že byla tak zvaný „akro-lith" kolossalního rozměru, totiž že byla dřevěná, zlatým rouchem přioděná socha, jejížto nahé části byly z mramoru místo ze slonové kosti.

Jiná přeslavná práce z této doby byla ohromná ko-vová socha Athény tak zvané „Promachos" (náčelní bo-jovnice), stojící mezi Parthenonem a Erechtheiem, s pod-stavkem asi 70 stop vysoká, tak že bylo z veliké dálky lze spatřiti chochole její přílbice.

Zde náleží ještě zmíniti se o soše Amazonky, kte-rouž zhotovil o závod s Polykleitosem, Kresilasem a Frad-monem, ve kterémžto zápasu zvítězil Polykletos nad ostat-ními svými soupeři.

Z druhé doby Fidiášovy vynikají nade všecky ostatní jeho práce ony ohromné sochy ze zlata a ze slonové ko-sti (chryselefantiny), představující Athénu Pannu (Parthe-nos) v Athénách a Zevsa v Olympu.

Athéna Panna (Parthenos), chrámová socha v celle Parlhenonu, zvýší asi 40 stop, provedena a zasvěcena roku 437 před K., představovala vznešenou ochrannou bohyni Athénskou ve vážné a velebné postavě, oděnou ve dlouhé, až k nohoum dosahující zlaté roucho kuté práce; ňadra byla zahalena aigidou, na níž byla s předu umístěna hlava Medusina ze slonové kosti. Zlatá přílbice byla nahoře ozdobena sfingou, na každé straně pak (ptákem) nohem u plnovypuklé práci (hautrelief). Pavézu měla bohyně po-stavenu vedle sebe, držíc levou ruku na její hořejší obru-bě ; v tétéž ruce spočívalo její kopí, položeno na levé rá-mě. Na natažené pravé ruce držela bohyně 6 stop vyso-kou sochu Niky (bohyně vítězství), kterážto, k obecenstvu obrácena, povynášela zlatý věnec, jevíc, že bohyně Athé-na uděluje svým ctitelům vítězství. Co se týče dalšího uměleckého provedení této sochy, budiž podotknuto, že byly nahé části její, tedy obličej, ramena a nohy, ze slo-nové kosti, oděv pak a zbraň ze zlata. Dále byly vy-


puklou prací bohatě ozdobeny pavéza, vysoké podešvy jakož i podstavek. Na zevnější straně pavézy byly před-staveny bitvy Amazonek, na vnitřní pak straně bitvy bo-hův s Giganty práce ciselované; v těchto ozdobách se na-cházely ony neblahé podobizny Periklesova a Fidiášova. Kolem okraje sandalův vinuly se boje Kentaurův, které mezi jinými zdobily též metopy téhož chrámu; na pod-stavku bylo představeno narození Pandory. Socha tato zdobila mnohé století Athény, k obzvláštní slávě této obce a ku potěšení obdivujícího obecenstva. Poslední bezpečná zpráva o ní padá v rok 375 po K., v čas panování císařův Valentiniana a Valense; kdy a jakým spůsobem toto zá-zračné dílo zaniklo, o tom nezachovalo se pražádné zprávy.

Třetí, též velmi proslulá socha řečené bohyně byla ona, jižto Athénští kolonisté (kleruchové) z ostrova Lemno-su u Fidiáše objednali a na akropoli Athénské postaviti dali; byla též z kovu a nazývala se dle dárců „lemnická".

Kromě těchto soch provedl ještě jiné tétéž bohyně, jako jednu ze zlata a ze slonové kosti v Pelleně; jiná se připisuje Fidiášovi, a sice ona v Elidě (chryselefantina) ;

jiní však udávají Kolotesa za jejího mistra, což opět jiní hledí tak zprostředkovati, že ji tento zhotovil pod zvlášt-ním návodem a dozorem Fidiášovým.

Nejslavnější dílo Fidiášovo a nejvýtečnější výtvor ře-cké a snad i veškeré plastiky vůbec byl však jeho Zevs v chrámě Olympickém v Elidě. Dílo to platilo již ve sta-rém věku za jeden ze sedmi divů světa; každý Řek hle-děl je aspoň jednou ve svém životě spatřiti, a komuž se toho nedostalo, pokládal se a byl i od jiných považován za nešťastného. Byltě bůh ten představen v sedící postavě na trůně, a celá tato socha obnášela něco přes 40 stop zvýší. Držel v levici zlaté žezlo, ozdobené drahými ka-meny, na jehož vrchole seděl orel z téhož kovu; na pra-vici držel sochu bohyně vítězství (Niku), nesoucí v rukou pásku {tatvta), jakouž se zdobily skráně vítězovy. Obna-žené části těla jak boha tak i bohyně byly ze slonové ko-sti, široký plášť Zevsův ze zlata, smaltovými květy pestře ozdobený; zlaté byly též jeho kučery a brada, jakož i san-dály. Kučerami se proplítal věnec olivový, zeleným smal-tem omalovaný. Hořejší část těla až po ftyčíe byla nahá, jen přes levé rámě visel cíp pláště, splývajícího na do-lejší část těla, ježto celé pokrýval širokými a velikými záhyby. Nohy spočívaly těsně při sobě na podnoži. V celé vznešené postavě této jevil se mocný a svrchovaný bůh, velitel a král nade všemi ostatními bohy; obzvláštní ve-lebnosti mu však dodávaly, dle svědectví starých spiso-vatelů, jeho obočí a jeho kadeře. Jako socha byl trůn ze zlata, ze slonové kosti a z ebenového dříví, velmi uměle provedený a mnohými plastickými ozdobami okrášlený. Spo-číval na čtyřech hlavních nohách, kromé nichž podpíraly sedadlo ještě uvnitř čtyry sloupy. Hlavní nohy byly spo-jeny příčkami, pod kterýmiž se trůn pevnou látkou uza-

víral, kteroužto ohradu zase ozdobil příbuzný 10) Fidiášův, Panainos, výtečnými malbami, jejichžto předměty obsaho-valy nejvíce činy slavných hrdinův řeckých, Herakla, Thesea, Achilla a j. Všecky tyto jednotlivé části trůnu: nohy čili pilíře, příčky, spolehadla a opěradlo, podnoží ano i sám podstavek byly ozdobeny mnohými řezbatni vy-puklé práce, o jejichžto předmětech a místnostech se ar-chaeologové ještě docela neshodují. Tolik se zdá však býti jisto, že byly hlavní nohy trůnu okrášleny zlatými soškami bohyň vítězství, jakož vršek zadního opěradla s obou stran bohovy hlavy soškami tančících Hór a Charitek. — Tolik o zevnějšku nesmrtelné této sochy. Co se týče duševního pojmutí boha, zvolil sobě umělec dobu, ve které Zevs, vyslyšev prosbu Thetinu o oslavení jejího syna (Achil-la) milostivě jí pokynul, dle slov z Uiady (zp. I. v. 525—527 překladu Vlčkovského):

Když tak dí, pokynul jí blankytnýma obočma. Kestice na hlavě věčného krále velebná Zachvěla se; hrůzou se celý zatřásl Olympos.

Arcidílo to zasluhuje, by byla učiněna zmínka i o jeho dalších osudech. Potomkům Fidiášovým byl svěřen čestný úřad, by bděli nad čistotou a bezpečným zachováním této sochy, pro kteroužto první povinnost jim bylo přikládáno jméno „cídiielů" Oaeďfwráí). Vzdor jejich bedlivosti po-čala však již asi 60 let po dohotovení slonová kost se rozpukávati a odlupovati, kteroužto škodu však messenský umělec Damofon výborně opět napravil. Tak zůstala tato socha u vší kráse a velebnosti své až do r. 408 po Kr., ve kterémžto roce za panování císaře Theodosia II. chrám onen vyhořel, kteréhožto požáru tato socha zajisté nepře-čkala. Méně zaručené jsou zprávy, že za času Julia Cae-sara uhodil blesk do sochy, jakož i že císař Caligula ji chtěl z Olympie dáti do Říma převézti, což se mu však nepodařilo; konečně též že byla později v Konstantinopoli postavena, kdež prý r. 475 při požáru Lauseia zani -kla. — Slabý ovšem a nedokonalý obraz velikolepého toho díla poskytují nám jedna nepatrná mince eliská z doby cis. Hadriana; dále kolossalní poprsí Zevsovo, nalezené u Otricoli a uchované v Museo Pio-Clementino v Římě; ko-nečně tak zvaný Jupiter Verospi, socha ve sbírkách vati-kánských.

Z ostatních prací Fidiášových jmenují nám staří spiso-vatelé ještě: tři sochy Afrodity Uránie, jednu ze zlata a ze slonové kosti v Elidě, druhou z parického mramoru v Athénách blíže Kerameiku, a třetí, taktéž z mramoru, v Římě v palácích Octaviiných; dále: Apollona Parnopia, ochránce před kobylkami, kovovou sochu na Akropoli Athén-ské; Hermesa, z mramoru, u vchodu k Ismeniu v Thébách a j., o nichžto však jsou zprávy méně bezpečné, což

<0) Jedni ho nazývají bratrem, druzí synovcem, jiní zase strý-cem Fidiášovým; zdálo se nám tedy, že se dá oním všeobecným jménem nejlépe vyjádřiti jeho poměr k našemu mistrovi.

13*


z části platí i o posledně jmenovaných. Připisovalo se inu též dlouho jedno z velkolepých dvou skupení na náměstí zvaném Monte cavallo v Římě, představující Dioskura koňo-krotitele; uznalo se však v pozdějších časích, že to jest jen padělání podobné práce z klassické doby řecké plastiky, a že pochází toto dílo asi z času Římského císařství.

Podotýká se též o Fidiášovi, že se na počátku své umělecké dráhy obíral také malířstvím, ačkoli se o jeho pracích toho druhu nic důležitého neví. Kde při jeho dí-lech bylo zapotřebí jaké ozdoby malířské, zdá se, že ji svěřoval svrchu jmenovanému příbuznému svému, Pa-nainovi.

Že by byl též vystoupil co samostatný stavitel, o tom mlčí docela staré prameny; na každý spůsob se mu však může přiřkouti dokonalá známost umění stavitelského, o čemž svědčí svěřené mu dozorství nad stavbou Parthenonu i jiných budov, Periklesem založených, jakož i některé jeho sochařské práce, které podobné známosti před-pokládají.

Co se týče látky, z kteréž tvořil Fidiáš svá díla, byly to mramor, kov (jmenovitě litina a zlato) a slonová kost. Nejmenší počet jeho prací byl z mramoru; uvádějí se tu jen dvě sochy Afrodity, jedna socha Hermesa a jeden akrolith Athény. Nesmíme však opominouti, uvésti velké množství mramorových prací, provedených pod jeho říze-ním od četných jeho žáků, k jichžto popisu hned přistou-píme. Četnější ovšem byla samostatná jeho díla z litiny. Obzvláštní slávy došel Fidiáš obděláváním kovu na studené čili suché cestě, tak zvaným ciselováním. Vrchol jeho mi-strovství a slávy spočíval však ve pracích, zhotovených ze zlata a ze slonové kosti, ve kterémžto druhu techniky se mu žádný jiný umělec nevyrovnal.

Co do předmětu, byl Fidiáš přede vším tvořitelem bohův, a sice nejvznešenějších a nejmilostnějších z celého kruhu olympického. Nade všecky pak vynikali a za věčné vzory byli považováni jeho Zevs a jeho Athéna, v nichžto se jevila nejsvrchovanější velebnost spojena s božskou do-brotivostí a spanilostí. Vedle těchto bohův představil též několikkrát Afroditu Uranii, onu vznešenou zástupitelku od-věčné krásy; dvakráte pak Apollona a jednou Hermesa. Hlavní ráz Fidiášova umění dá se nejlépe naznačiti slovem „nejvznešenější idealnosti", jakéž u žádného jiného umělce nebylo lze spatřiti, kteráž však mnohým za vzor následo-vání hodný sloužila.

Ze všech tuto uvedených prací Fidiášových nedošlo nás kromě písemních zpráv bohužel ani nejmenší pa-mátky, která by se s určitostí na jeho vlastní ruku odvésti dala; zachovalyf se nám ovšem mnohé výtečné práce z jeho doby, provedené jeho řízením a pod jeho dozor-stvím; dříve však než k vypočtení a k popisu těchto při-stoupíme, podotkneme ještě něco o některých z jeho čet-ných žáků a soudruhů, z nichžto nade všecky ostatní vynikají Alkamenes, Agorahritos a Kolotes.

První, Alkamenes, narodil se sice na ostrově Lem-nosu, považoval se však, co potomek Athénských osadníků na řečeném ostrově, za občana Athénského. Doba jeho umělecké činnosti padá mezi ol. 84. a 94., 2. (444—402 před K.). Z jeho prací byla nejslavnější mramorová socha Afrodity, postavena v tak zvaných „zahradách (eV xýnoi») Athénských". Uvádí se od něho ještě jiná socha tétéž bo-hyně, kteroužto zvítězil nad svým spolužákem Agorakri-tem, ačkoli tomuto při jeho práci napomáhal sám Fidiáš; nezachovalo se však bližší zprávy o ní. Další jeho práce byly: Trojtvárná Hekáte Epipyrgidia při chrámu neokřídlené Niky (Nike apteros) u vchodu kakropoli Athénské; Athéna, provedená v závodu s Fidiášem; tatáž bohyně ve skupení s Heraklesem, ježto věnovali Thrasybulos a jiní Athé-ňané do chrámu Heraklova v Thébách po vyhnání tak zvaných třidcíti tyranův; Hefaistos (v Athénách), při kteréžto soše s obzvláštní pochvalou se uznávalo, že bylo na ní pozorovati jistou chromost, připisovanou onomu bohu, aniž prý to bylo na ujmu kráse oné sochy; Hera ve chrámě mezi Falerem (přístavem) a Athénami, kterýžto chrám byl Mavdoniem vypálen; Ares, ve chrámě téhož boha v Athénách; Dionysos, ze zlata a slonové kosti, ve staré svatyni téhož boha ve čtvrtí (města) Athénské, na-zvané „Limnai"; Asklepios, ve chrámě téhož boha v Man-tinei (v Arkadii). Nejrozsáhlejší a velmi proslavené dílo jeho byly sochy, ozdobující západní štít chrámu Olympi-ckého a představující „boj Lapithův s Kentaury při svatbě Peirithoově". Druhý, východní štít řečeného chrámu ozdo-bil svými pracemi jiný umělec, jehož někteří taktéž vy-dávají za žáka Fidiášova, pročež ho zde též hned uvádíme. Byltě to Paionios, rodilý z Mendy (Mende) v Thracii. Představil v onom štítě „přípravy k dostihům mezi Oino-maosem a Pelopsem", kteréžto (dostihy) byly považovány za vzor Olympických dostihův čtverospřežmi.

Z vypočtených tuto prací lze poznati, že byl Alkame-nes velmi tvořivý duch, jenž skoro ještě výhradněji než Fidiáš představoval bohy, při kterýchžto se dle svědectví starých spisovatelů přísně držel vznešených vzorů a návodu svého mistra, v jehož duchu i při dalším tvoření nových předmětů věrně pokračoval.

Agorahritos pocházel z ostrova Parosu; čas jeho čin-nosti nedá se docela určitě udati a vyplývá jen z jeho po-měru k Fidiášovi, jehož miláčkem byl a který mu na dů-kaz své náklonnosti daroval několik svých soch, s povole-ním, by na ně postavil své vlastní jméno. To však bylo na ujmu jeho samostatné slávě, tak že jen dvě práce bez odporu se mu přikládají, a sice kovové sochy Athény Itonie a Zevsa ve chrámě Athénině v Koronei. O jiných sochách byli již staří na rozpacích, mají-li je připsati Agorakritovi čili Fidiášovi, což jmenovitě platí o soše „velké matky bohův" v Metroonu Athénském. Ano samo nejslavnější a nejvýtečnější dílo Agorakritovo, jeho kolos-salní socha Nemesi v Rhamnosu, není prosta všech po-


chybností, jelikož mnozí spisovatelé jmenují přímě a určitě Fidiáše za jejího původce. Bohyně ta byla představena jako Afrodite Urania, hlavu majíc ozdobenu věncem, na němž byli vypodobněni jeleni a Niky (bohyně vítězství); v jedné ruce držela jabloňovou ratolest, ve druhé pakčíšku. Na bohatě ozdobeném podstavku byla představena báje, kterak Nemesis odevzdává Ledě dceru svou Helenu.—V čem záležely hlavní přednosti Agorakritova umění, ne-zachovaly se pohříchu bližší zprávy.

Kolotes, narozen dle jedněch v Heraklei, dle jiných na Parosu, uvádí se hlavně co pomocník Fidiášův při jeho Olympickém Zevsovi. Zdá se, že obzvláště vynikal v tak zvaných chryselefantinách, neboť všecka jeho díla, o nichž se zmiňují staří spisovatelé, byla z oněch látek, totiž ze zlata a ze slonové kosti. Tyto práce byly následující: Athéna na hradě Elidském, vnitřek její pavézy vymaloval Panainos; Asklepios, u Kylleny v Elidě, a vypuklou prací bohatě ozdobený stůl v Olympu, na nějž byly kladeny věnce vítězův před sochu Zevsovu.

Mohli bychom tuto udati ještě mnohé jiné umělce, jejichžto poměr ke škole Fidiášově s jistotou lze dokázati; došlé nás o nich zprávy jsou však tak nepatrné a sporé, že se skoro jen na jejich jména obmezují; pročež hodláme raději přistoupiti k vypsání některých plastických památek, které, pocházejíce s určitostí z této doby, ano byvše pod vlastním dozorem a účastenstvím Fidiášovým zhotoveny, až do našich dnů šťastně se zachovaly, a kteréž nám nej-lepší vydávají svědectví, na jak vysokém stupni dokonalosti stálo tehdáž umění sochařské.

Jedna z nejstarších plastických památek této doby byly sošnické ozdoby tak zvaného Theseia čili chrámu Theseova v Athénách, vystavěného za času Kimonova, tedy v mládí Fidiášově. Sestávaly ze skupení ve štítech, z metop a ze dvou vlysů v přední a zadní síni chrámové (pronaos a opi-sthodomos čili posticum). Ze skupení štítových nezachovalo se nic kromě známek oněch míst, na nichž byly sochy připevněny. Metopy se však zachovaly téměř všecky, ovšem že velmi porouchané. Plastickými ozdobami jest však opa-třeno jen oněch deset na předním čili východním průčelí a s každé strany hraničící s nimi další čtyry metopy, v celku tedy osmnácte; ostatních padesáte sestává jen z hladkých mramorových tabul (ploten), které snad byly malbami ozdobeny. Předních deset metop představuje deset ze dvanácti činů Heraklových; poboční metopy (8) zase činy Theseovy; vlysy na východní a západní straně ob-sahují, onen: „boj Theseův s Palleňany" (starými obyvateli attické Palleny), tento opět „boj Kentaurův s Lapithy při svatbě Peirithoově". Ve všech tu předvedených postavách se jeví veliká živost a přirozenost, nejsou však ještě s onou bedlivostí a podrobností provedeny, jako pozdější plastické práce z této doby, ku př. na Parthenonu. Těla nejsou ještě tak štíhlá; vůbec upomínají tyto skulptury poněkud ještě na podobné ozdoby aiginské, nad kteréž však co do ži-

vosti a rozmanitosti v každém ohledu vynikají. Nacházejíf se nyní v britickém museum v Londýně, kamž je byl lord Elgin přinesl.—

Nejznamenitější památka plastická, z toho času násdošlá, poskytující nám nejskvělejší svědectví o výšce a do-konalosti umění Fidiáše a jeho školy, jsou zajisté ozdoby Parthenonu, provedené pod bezprostředním dozorstvím a ří-zením Fidiášovým, a jak se mnozí učenci domnívají, z velké části dle jeho vlastních nákresů, a možná též vlastní mi-strovskou jeho rukou.

Byltě Parthenon velikolepý chrám Athény Panny v Athé-nách, vystavěný od slavných mistrů Kallikrata a Iktinaa v létech 448—438 před K., v němž se nacházela svrchu uvedená socha řečené bohyně, ono arcidílo Fidiášovo. O osudech chrámu toho podotýkáme krátce toliko, že po uvedení křesťanství do Řecka byl zasvěcen Panně Marii, při kteréžto příležitosti utrpěl některé změny. R. 1456 pře-šel však ještě v dobře zachovalém stavu do rukou Turkův, kteří jej zase v mešitu proměnili. Nejstrašlivější pohroma potkala však chrám ten dne 28. září r. 1687, kdež při ob-léhání města Athén od Benátčanů uložili Turci v něm své poklady a zásoby prachu, kterýžto poslední se v řečený den vpadlou do něho pumou chytil a chrám uprostřed roztrhl, tak že z něho zbyly jen zříceniny východní a západní polovice. V tomto žalostném stavu zůstal až do počátku tohoto sto-letí, kde se jal lord Elgin vykopávati zbytky jeho, kteréž se pak dostaly z větší části do britického musea, působíce pode jménem Elgin-marbles (Elginské mramory) největší a nejdrahocennější poklady jeho. Zachovaly se však na štěstí ještě výkresy plastických ozdob chrámových, jak tyto ještě krátce před osudnou onou nehodou vypadaly; neboť je byl dal r. 1672 francouzský vyslanec marquis de Nointeil vykresliti doprovázejícím ho malířem Carreyem, žákem Lebrun-ovým, kteréžto výkresy až posud v Paříži se chovají, a které velmi prospívaly při pozdějším ustano-vování a rovnání na světlo vydobytých zlomků těchto.

Plastické ozdoby Parthenonu sestávaly: 1) ze dvou štítů, 2) z metop a 3) ze vlysu.

Ve štítech byly představeny v celých, samostatných sochách, a sice ve východním štítu: Zjevení-se novozro-zené Athény v kruhu udivených olympických bohů; v zá-padním štítě zase: Vítězství Athény nad Poseidonem.

Metopy (v počtu 92) nad sloupením (peristylem) před-stavovaly v plnovypuklé práci (haut-relief) rozličné výjevy zápasní, nejvíce Lapithův s Kentaury.

Vlys čili hořejší, zevnější obruba chrámové cele (cella) obsahuje na 522' dlouhém a 3y5' vysokém pásmě vplosko-vypuklé práci „průvod při slavnosti Panathenaií na Akro-poli«.

Nynější stav těchto sošnických památek jest bohužel velmi bídný; nejmizernější však jest onen soch štítových, z nichžto se jen velmi málo a to ještě jen ve zlomcích za-chovalo. Z metop nás došly dílem v originálu, dílem ve


výkresťch Carreyových 74, pohříchu však též velmi po-rouchané; nejšťastnější jsme ještě byli se vlysem, jehož se nám v ještě dosti dobrém stavu zachovalo něco přes 400 stop. Vzdor žalostným pohromám, jaké tyto vznešené památky utrpěti musely, dostačují přece chatrné tyto zlomky k poznání nejsvrchovanější krásy a velikoleposti, tak že jen ruce nejvýtečnějších umělců je mohly utvořiti. Jak bujná a plodná, a při tom předce jak skromná se tu jeví obrazivost v pojímání a tvoření těchto ideí, které jsou tak jasně a jednoduše a předce s takovou rozmanitostí, živostí a pravdivostí a zároveň s takovou technickou dokonalostí provedeny, že nám tyto památky věčně zůstanou nepřeko-natelnými vzory nejvznešenějšího slohu sošnického, jme-novitě pak v oboru ornamentiky stavitelské. —

Z doby Fidiášovy pocházel ještě jiný chrám Athénský, lak zvané Erechtheion (dostav, ol. 92, 4 = r. 408 před K.), z něhož se teprv nedávno některé, ovšem jen chudé zby-tky odkryly. Nejznamenitější a nejkrásnější památka z něho nás došlá je šest karyatid, nesoucích místo sloupů střechu síňce', vystupujícího ze severní, „Pandroseion" řečené strany onoho chrámu. Jsoutě to velmi sličné, štíhlé panny, oděny ve dlouhé řízy, jaké byly obyčejné při slavnostech panathenaiských. By nespočívala ona veliká tíže bezpostře-dně na jejich hlavách, mají na těchto ještě tak zvané hla-vice (kapitél), ježto jsou poněkud podobny košíkům, vlastně ale sestávají z architektonických částic (tak zva-ného abaku a echinu). V těchto karyatidách spatřujeme v Řecku první příklad zastoupení stavitelského článku, a sice samostatného sloupu, lidskou postavou.

Vykopaly se též některé, pohříchu velmi porouchané zlomky vlysu toho chrámu, z kterýchž však nelze platného a důkladného úsudku pronésti ani o předmětu tohoto vlysu ani o pravé umělecké jeho ceně. Zdá se však, že před-stavoval nejspíše podobný slavnostní průvod u přítomnosti bohův, jako onen parthenonský. Zvláště zajímavá okolnost při tomto vlysu jest ta, že sestával z jednotlivých postav, vytesaných z pentelického mramoru, kteréž pak byly ko-vovými sponami připevněny k balvanům z eleusinského ka-mene n).

Do téhož času padají sošnické ozdoby ještě jiného chrámu Athénského, a sice onoho vítězné bohyně Athény (A&yvn NUtf), známějšího pode jménem chrámu „neokří-dlené Niky" (jV7x?j ňnteQog). Ozdoby tyto záležejí opět z do-sti úzkého vlysuT vinoucího se okolo chrámu, a z reliéfu na zábradlí před chrámem. Vlys představuje na východní straně shromáždění bohův, na ostatních třech stranách pak boje dílem mezi Řeky a nepochybně Peršany, dílem mezi sa-

") Jiná pamětihodná věc jest ještě ta, že se nám zachoval na jedné plotně zlomek stavebního účtu, obsahujícího seznam zho-tovitelů toho vlysu, jakož i předmětu a platu, jaký kterému při-náležel. Nenachází se však v seznamu tom žádné slavné aneb aspoň známější jméno, z čehož snad souditi lze, že byla ona práce pro-vedena podřízenými dělníky, což by ovšem svědčilo o vysokém stupni tehdejšího řeckého umění.

mými Řeky, což někteří učenci vykládali za jednotlivé vý-jevy zvláštních bojův, Overbeck pak za bitvu Plataiskou. Ačkoli nás došly tyto práce u velmi bídném stavu, jeví se v nich předce opět veliká živost a rozmanitost v komposici; co do technického provedení, jest toto velmi správné, čtyry plotny vlysu nacházejí se nyní v britickéni museu v Londýně, ostatní na nedávno opět obnoveném chrámě v Athénách. Reliéfy na zábradlí, z nichžto se nám zacho-valo též jenom málo zlomků, představovaly nepochybně okřídlené bohyně vítězství v rozličných postavách; jelikož se v nich však jeví jisté bažení po effektu, mají někteří učenci za to, že pochází toto dílo z pozdější poněkud doby nežli vlys. —

Nesmíme opominouti, zmíniti se tu ještě o některých jiných umělcích attických, kteří, ačkoli náležejí do této doby, předce se nedají jaksi vřaditi do školy Fidiášovy, kteří následovali více směr Myronem naznačený, aneb kteří kráčeli docela svou vlastní dráhou. Na prvním místě stůj zde Myronův syn a žák Lykios, narozen, jako otec, v Eleu-therách. Doba jeho činnosti padá tedy asi v 90. olympiádu (420 před K.), z kteréhožto času pocházelo nejrozsáhlejší jeho dílo, ježto věnovali obyvatelé jonického města Apol-lonie za obdržené vítězství do Olympie. Předmět této jeho práce byl „boj Achillův s Memnonem" ; bylof to skupení třinácti bohatýrův, rozestavených do polokruhu, tak že uprostřed seděl Zevs, nepochybně na trůně, a vedle něho vzývající ho bohyně Thetis a Eos (Hemera), matky hlavních dvou hrdin, ani tu stojí, přichystáni jsouce k boji, na obou koncích této basi. Prostora mezi prostředním skupením a hlavními osobami na krajních koncích byla vyplněna hrdi—námi z obou válčících stran, z Řeků a z Trojanův, a sice tak, že vždy dva proti sobě stojící hrdiny značil jistý vespolný poměr; lak tu stáli naproti sobě: Odysseus a He-lenos, Paris a Menelaos, Diomedes a Aineias, Aias Tela-monovec a Deifobos.

Jiná díla téhož umělce byla: sochy dvou chlapcův, z nichžto jedna, nacházející se na akropoli Athénské, před-stavovala chlapce, nesoucího na spůsob našich ministrantův kropenici (TteQiâvtřiQiov), druhá zase chlapce, rozdmychu-jícího foukáním vyhasínající uhlí (snad v kadidelnici?). Jelikož se zprávy o každé z těchto soch čerpaly ze dvou rozličných spisovatelův (z Pausania a Plinia), mají někteří učenci za to, že mohli býti oba tito chlapci jedno a též dílo. Plinius uvádí ještě za práce Lykiovy „pankratiastu Autolyka" a „Argonauty", aniž by pak co bližšího o nich podotknul. Všecka naše vědomost o těchto pracích obme-zuje se pohříchu pouze na tyto písemné zprávy; podotknouti nám toliko ještě zbývá, že byla všecka tato díla zhotovena z kovu.Jiný umělec podobného směru byl Styppax, rodilý z ostrova Cypru; získal sobě, dle svědectví Pliniova, ob-zvláštní jméno jednou sochou, tak zvaným „splanchnoptem" , čemuž říkali naši staří předkové „navazač".


Byltě to muž, jenž při obětních obřadech hádal z dro-bů; zde se představuje jak je smažil, mocně při tom roz-dmychuje oheň.

Mnohostrannější byl Kresilas 12), pocházející z Kydonie na Krétě. Máme zprávu o šesteru prací jeho, a sice o dvou blíže neurčitých slavnostních darech; dále uvádí od něho Plinius jen docela zkrátka sochu kopinníka (aoQvtpófios); pak podobiznu Periklesa Olympického, o kteréž Plinius chválí, že se při ní obdivovati musí, jak v ní šlechetný člověk ještě ušlechtileji představen jest; dále sochu raněné Amazonky, zhotovenou o závod sFidiášem, Polykleitem a Fradmonem, a konečně „umírajícího raněného, při němž pozorovati lze, mnoho-li v něm ještě života". O dvou z těchto prací do-mníváme se míti nápodobení, a sice „podobizny Periklo-vy" (v britickém museu a ve Mnichovské glyptothece) a „raněné Amazonky" (několikráte, nejzdařileji v Kapito-linském museu od jistého Sosikla).

Strongylion, neznámého rodiště, avšak v Athénách činný, kdež se nacházel od něho na akropoli tak zvaný „(dřevěný) kůň Trojanský" z kovu, z něhož vykukovali Menestheus a Teukros jakož i Theseovci. Jiné dílo od něho viděl Pausanias vMegaře; bylať to socha „Artemidy Soteiry" (ochranitelkyně), postavená této bohyni od oby-vatalů Megary za udělené jim vítězství. Dále uvádí Pau-sanias od něho tli sochy „Mús" na Helikoně vedle tří ji-ných od Olympiosthena a právě tolika od Kefisodota. Konečně chválí tentýž spisovatel Strongyliona co výtečného sochaře koní a býků. Též Plinius uvádí dvě díla od tohoto umělce: Amazonku, jmenovanou pro krásu stehen „Eu-knemon" (krásostehná), kterouž proto prý Nero všude s sebou vozíval; dále sochu chlapce, kterouž Brutus, padlý u Philippi, tak byl sobě oblíbil, že jí bylo dáno příjmení „Philippensis" (Filippenské).

V docela zvláštním směru pracovali dva současníci Fidiášovi, Kallimachos a Demetrios. Ačkoli se nikde vlast prvního neuvádí, zdá se předce, že provozoval své umění nejvíce v Athénách; tamť se nacházel od něho v Erechtheu zlatý svícen s neustále hořící světloškou, od kteréž se táhla až do stropu kovová palma, aby se tento nczačadil. Jiné dílo jeho viděl Pausanias v Plataiích: „sedící Heru co ne-věstu41 (yv/iipívouivii), a Plinius uvádí od něho „tančící La-koňanky". Mnozí staří spisovatelé (obzvláště Vitruvius) jmenují ho též vynálezcem Korinlhické sloupové hlavice a Koz-inthickélio rádu sloupového vflbec. Připomíná se o něm, že prováděl své práce s nesmírnou pilností a až do nej-menší podrobnosti, začež obdržel jméno „Katatexitechnos';

(xaTar^líri/vog), což znamená asi tolik co naše slovo „tiplálek".

Demetrios (ok. 80. ol.) šetřil zase přílišné věrnosti v nápodobení méně důležitých a podstatných jednotlivostí;

lr) Což se má za správnčjší spůsob psaní jeho jména, nežil dříve užívané „Ktesilaos".

tak představoval nejraději podobizny starších osob, z nichžto zejména se uvádějí: rytíř Simon, jenž první psal o jízde-ctví; Lysimache, byvši 64 let kněžkou Athéninou, a Ko-rinthický polní vůdce Pellichos. Dále zhotovil ještě sochu Athény bohyně, jižto nazývá Plinius „Minerva musica", ne snad proto, žeby hrála na nějaký hudební nástroj, nýbrž proto, že hadové, zdobící okraj její aigidy, vydávali ze sebe při dotknutí se strun citary jisté zvučení podobné k ozvěně. Byltě on zajisté první z řeckých umělců, jenž si v podobných hračkách ano i v nepěkných nahodilostech liboval.

Mohli bychom zde uvésti ještě jména mnoha jiných sochařův Athénských z této doby, nezachovaly se však kromě jmen určitější o nich zprávy; podotýkáme tu ze dlouhé řady toliko jméno staršího Kefisodota, jehož no-vější učenci vydávají za otce Praxitelova, a z obzvláštní úcty ještě jméno slovutného mudrce Sokrata, jenž, jako jeho otec Sofroniskos, provozoval též umění plastické, ač-koli, jak se zdá, s menší slávou a prospěchem, nežli co učitel nejčistější a nejvznešenější filosofie. —

Š k o l a Argoská.

Vedle Athénské školy sochařské kvetla současně po-dobná škola v Argosu, rovné s onou požívajíc slávy, a jako tam ve Fidiášovi soustředilo se zde všecko umělecké po-čínání v osobě Potykleitově. Mámef pohříchu jen velmi chudé zprávy o zevnějších života jeho okolnostech a osu-dech. Vše co o něm víme dá se několika slovy povědíti, totiž že se narodil Polykleitos v Síkyoně (asi mezi 74. a 75. ol. = 482—478 před Kr.), později však nejvíce žil a pracoval v Argosu, pročež ho někteří vydávají za Si-kyoňana, jiní zase za Argivana. Byl, jako Fidiáš a Myron, žákem Ageladasovým, jehožto umění povznesl s oněmi k nejvyšší dokonalosti. Kdy zemřel, nezachovala se žádná zpráva; tolik je však jisto, že v 90. ol. ještě žil, ano v tu dobu padá vrchol jeho slávy, neboť tehdáž zhotovil svou Heru Argoskou, kterážto byla kladena po bok Olympickému Zevsovi Fidiášovi!.

Co se týče jeho prací, bylyť následující: z oboru bo-hův a bohyň: právě jmenovaná Hera Argoská, nejslav-nější to socha této bohyně, podlé kteréž všecky pozdější obrazy její byly nápodobovány. Stálaf mezi Argosem a My-kenami ve chrámě, jehožto základy a některé až posud nepatrné zlomky r. 1854 byly odkryty a vyhrabány. Bylaf představena co královna nebeská v kolossalní velikosti a zhotovena jako Fidiášův Zevs a Athéna ze zlata a ze slo-nové kosti. Seděla na zlatém trůně, oděna v bohaté roucho, krk však a krásná bělostná ramena majíc obnaženy. Na hlavě měla zlatou, stejně vysokou korunu, jižto zdobily v polovypuklé práci Hóry a Charitky, její služebnice. V pravé ruce držela žezlo, na jehož vrchole seděla zezulka, co znak posvátného jejího zasnoubení (íepo? yánoq) se Zevsem;


v levici zase držela granátové jablko, čímž mělo býti na-značeno její vítězství nad sokyní Demeterou. Vedle ní stála na témže podstavku Hebe, její vlastní manželské dítě se Zevsem, kteroužto sochu však zhotovil taktéž ze zlata a ze slonové kosti I3) Polykleitův žák Naukydes 14).— Kromě této bohyně jmenuje se jen jeden bůh ještě co jeho práce, a sice Hermes, o němžto se však neví nic bližšího, leč že stál za času Pliniova v Lysimachii.

Z dalších jeho prací náležejí: do oboru hrdin: Hera-kles, jednou co náčelník (Ageter) chápající se zbraně, a podruhé co vítěz nad Lernaiskou hydrou; dále socha Amazonky v Efezu, kterou zhotovil o závod s jinými zna-menitými sochaři (bylif to mimo něho ještě Fidiáš, Kresi-las, Fradmon a Kydon), a která byla za nejzdařilejší ze všech prohlášena. Z oboru athletického se udává od něho patero zápasníků co vítězů v Olympu, o nichž však není rozhodnuto, zdali pocházejí od staršího neboli od mladšího Polykleita. Staršímu se ale vším právem připisují: sochy několika jinochů, z nichžto byly nejslavnější: tak zvaný doryforos (kopinník), jenž pro svou dokonalost v rozmě-rech a ve formách platil za vzor (kánon), pod kterýmžto jménem ve starověkosti vůbec znám byl; dále tak zvaný diadumenos t. j. jinoch, obvazující sobě vítěznou pásku okolo hlavy 15); konečně skupení dvou chlapců, hrajících sobě v kostky táoTQayaUíovreí), kteréžto dílo stálo za času Pli-niova v předsíni paláců císaře Tita (in atrio ímperatoris Titi), a ježto Plinius vydává za nejdokonalejší umělecké dílo starého věku. Přidati sluší ještě: zápasníka, seškra-bujícího se sebe prach harcoviště čili arény Qánošvóftevoí, destringens se), a jiného, zasazujícího pevně patu v boji (ánontegvíiwv, iiudus tálo incessens); dále pak podobiznu jistého Artemona příjmím Periforetos, a dvě tak zvané kanefory čili dívky, nesoucí na hlavách v koších {xávtj) ná-dobí chrámové.

Co se týče hlavního rázu umění Polykleitova, dá se tento nejlépe takto naznačiti, že umělec ten při tvoření svých děl největší klade váhu na krásu lidského těla, pro-čež se tedy snaží, by představil tuto ve svých výtvorech v nejsvrchovanější dokonalosti její. Nezdá se, že by se mu bylo jednalo jako Fidiášovi výhradně snad o představení nejvyšší idey, nýbrž více jen o utvoření nejladnější, bez-úhonné krásy lidské; proto sobě volil jen zřídka bohy za předmět své činnosti, nejvíce však postavy mladých hrdinských jinochů, ve které onoho sobě vytknutého cíle nejlépe dojíti mohl, kteréhož také v té míře dosáhl, že

") A. Feuerbach uvádí, avšak bez důvodů, že byla tato socha kovová.

14) Z došlých nás četných obrazů Heřiných podává nám kolos-salní poprsí Heřino, chované ve ville Ludovisi v Říme, nejkrásnějšíobraz velebné krásy této bohyně, pročež je někteří učenci vydávajíza nápodobení díla Polykleitova. Jiná neméně výtečná hlava téžebohyně chová se v Cárském Sídle (Carskoje Selo) u Petrohradu.

15) Nápodobení této sochy nachází se v paláci Farneskémv Rímé.

platila jmenovitě jedna z jeho soch, svrchu podotknutý doryforos, za pravzor nejdokonalejší souměrnosti lidského těla, za pravidlo, dle kteréhož se po dlouhý čas větší část potomních umělců řídila. A jako byl v této soše takřka zosobil zákon nejkrásnějších rozměrů, tak se o něm uvádí, že byl první, jenž pojednal o tomto předmětu ve zvláštním spisu, který nás pohříchu však nedošel. Zdali se. nacházejí základy jeho ve Vitruviově „nauce o proporcích", bylo by těžce dokázati, možnost toho by se však též tak snadno nedala upříti.

S obzvláštní pochvalou zmiňují se staří spisovatelé (jmenovitě Plinius), že byla díla Polykleitova provedena se znamenitou bedlivostí (diligentia) a ozdobností (decor), a Plinius podotýká též, že byl Polykleitos první, jenž kladl těžiště svých soch na jednu nohu 16), čímž ovšem nabyly tyto více živosti a rozmanitosti.

Co do techniky třeba ještě podotknouti, že kromě Hery Argoské všecky ostatní práce Polykleitovy byly ko-vové, ve kterémžto druhu umělec ten dosáhl vysokého stupně mistrnosti a slávy, nebof Plinius o něm praví, že jako Fidiáš položil základ k umění toreutickému (čili cise-lování), rozšířiv je dále učením, tak náleží Polykleitovi zásluha, že je dále vzdělal a zdokonalil. Avšak i jeho Hera musela být tak mistrně provedena, že se vůbec po-dobným pracím Fidiášovým po bok stavěla.

Jako Fidiáš v Athénách, byl i Polykleitos v Argosu zakladatelem (a mistrem) četné a zajislé znamenité školy sochařské, z kteréž se nám však pohříchu ještě méně pa-mátek zachovalo, nežli z oné Athénské. Známef dílem z Pii—nia, dílem z jiných pramenů množství umělců, pocházejících z této školy, z nichžto však první místo zaujímá svrchu uvedený Naukydes, původce oné Heby, stojící vedle Hery Polykleitovy. Jiné práce jeho byly ještě; socha Hekaty (z kovu, v Argosu), Hermes, diskobol, obětník berana, podobizna lesbické pěvkyně Erinny, konečně pak některé sochy Olympických vítězů. Z ohledu těchto prací jsme ob-mezeni pouze na tato písemná podání; jen o jedné se tvrdí, s malou však určitostí, že se nachází nápodobení její, a sice diskobola ve Vatikánském museu.

Neméně důležitý co samostatný umělec jest Naukydes ještě co mistr mladších sochařů, z nichžto zasluhují ob-zvláštního povšimnutí Alypos ze Sikyonu, co tvůrce athle-tických postav, jmenovitě pak mladší Polykleitos z Argosu, jehožto činnost padá asi v 90. ol.; za nejznamenitější práce jeho se udávají: Zeus, příjmím Filios (co ochránce přátel-ských poměrů), v Megalopoli; jiný Zeus, příjmím Meili-chios (dobrotivý), v sedící postavě v Argosu (z mramoru); dále sochy ještě některých jiných bohův a athletův, nej-více z mramoru, z čehož vysvítá, že byl tento mladší Po-lykleitos více idealista nežli starší, od něhož se lišil i ve volbě látky.

•6) Proprium eius est, ut uno crure insisterent signa excogitasse.


Neobmezovalof se však tehdejší plastické umění pouze na ona dvě místa, na Athény a na Argos; nacházímeť zajisté po celém Řecku množství sochařů, pocházejících z jiných míst než právě tuto jmenovaných, a provozujících se značným úspěchem své umění. Stálit ovšem z velké části v jistém poměru k oněm dvěma školám, ano dočítáme se, že mnozí z nich po delší čas dleli v oněch hlavních mí-stech řeckého umění, pomáhajíce tamějším mistrům při větších a znamenitějších jejich prácech. Nacházímeť však též i v ostatním Řecku mnohé umělecké dílo, jak z oboru stavitelského tak i plastického, při jehož provedení se z větší části kromě Athénských a Argivských sochařů hlavně umělci z ostatního Řecka zúčastnili. Mnohou z těchto pa-mátek známe jen dle písemních zpráv, jako onen dar, jejž věnovali do Delf Lakedaimoňané za vítězství nad Athéňany u Aigospotamů. Sestávaltě nejméně z 38 soch, představujících ve dvojím skupení hrdiny oné války a bohy. Podobný byl tamtéž i obětní dar Tegeanův (v 9 posta-vách), a zachovala se též jména umělců, zhotovivších tyto pomníky.

Příbuzný Athénskému umění, pod jehožto vlivem snad i byly provedeny, jsou sošnické ozdoby nade dveřmi pře-dní i zadní strany Zevsova chrámu v Olympii, jehožto štíty ozdobili, jak svrchu podotknuto, Alkamenes a Paionios. Podařilo se francouzské expedici (expédition scientifique de la Morée) odkryti a sestaviti r. 1829 některé ne docela nepatrné zlomky této poslední práce, kterouž pro menší zlomkův těch dokonalost si netroufají někteří připsati přímo umění Fidiášovu, ačkoli se i s druhé strany nedá upříti vliv školy Athénské. Bylyf to reliéfy podobny metopám, představující z větší části činy Heraklesovy, z nichžto jsou nejznamenitější: a) Herakles, zvítězivší nad knossickým býkem, b) Přemožený a umírající Nemeiský lev. c) Místní bohyně, kterou někteří za Stymfalskou nymfu vydávají. Nacházejíf se nyní tyto zlomky v Louvrů Pařížském.

Důležitější a v každém ohledu znamenitější než tyto byly však sošnické ozdoby chrámu Apollonova v Bassách u Figalie v Arkadii, odkryté a vykopané r. 1812, nyní v britickém museu se nacházející. Záležejí ze vlysu, jenž se vinul uvnitř chrámu okolo tak zvaného hypaithralního otvoru nad polosloupy, nesoucími strop chrámový. Dělíf se vlys ten ve dvě polovice, nestejné předměty obsahující, kteréž jsou však zase tím k vyšší jednotě spojeny, že Apollon, v onom chrámě ctěný, se svou božskou sestrou Artemidou oběma bojujícím stranám ku pomoci přispívá. Jest představen jedoucí se svou sestrou na povoze jeleny taženém, uprostřed mezi oběma výjevy a právě naproti vchodu chrámovému. Po levé straně až k tomuto skupení vinoucí se část vlysu představuje boj Řekův s Amazon-kami, kterýžto boj se rozhoduje ve prospěch prvních, pro-čež spěchají řečení bohové od těchto miláčků svých, by přispěli na druhé straně svým opřízněncům, totiž Lapithům, ve krutém boji s Kentaury zde zápasícím.

Toto dílo vyniká takovou živostí a rozmanitostí situací, obsahuje takové množství nejzajímavějších psychologických výjevů a jest provedeno s takovou pilností a mistrnoslí, že zasluhuje čestného místa mezi nejpamátnějšími a nejzdaři-lejšími pomníky řeckého sošnictví. Nacházejíf se ovšem i tu některé poklésky, jako někde jistá nucenost v pohybech tělesních a jakési méně ušlechtilé urovnání oděvů; to však nebude nikdy na ujmu svrchu pronesenému úsudku.

Kdo byl mistrem tohoto znamenitého a výtečného díla, nelze nikterak s určitostí udati; bylo hádáno sem i tam, vždy pak bez všelikého výsledku; bylo by nudné a od místa, opakovati tu všecky v tom ohledu projevené do-mněnky; buďme jen rádi, že se nám tak krásná památka zachovala.

Zbývá nám tu, zmíniti se ještě o jedné plastické ozdobě z tohoto času a sice ze Sicílie. Bylyf to skulptury, zdobící Zevsův chrám v Akragasu čili Agrigentu, nyní Girgenti zvaném. Představovaly ve štítech na východní straně „boj Gigantův", na západní zase „dobytí Ilionu čili Troje"; uvnitř chrámu stáli Giganti, nesoucí povály na spůsob Karyatid, svrchu při Erechtheiu podotknutých.

Přehlédneme-li ještě jednou výsledky plastického umění této doby, pozorujeme hned na první pohled, že se veškerá tehdejší umělecká činnost soustřeďovala hlavně ve dvou místech: v Athénách a v Argosu; nebof co i kde jinde bylo pěstováno a provozováno, nedá se buď docela ani s výtvory těchto dvou škol porovnati, aneb stojí k nim v jistém poměru odvislosti. Staré školy z předešlé doby, jako: samoská, chioská, aiginská, korinthická, zanikly však docela.

V Athénách stojí v čele a v popředí veškerého sna-ženství uměleckého Fidiáš a Myron. Podmět umění prvního byl nejvyšší život duševní, druhého zase nejvyšší život tělesní. Jakkoli se tedy ve svém snažení různili, sho-dovali se předce v tom, že toužil i oba po ideálno -sti, tvoříce oba své postavy dle jisté idey, jížto slou-žily formy tělesné za pouhé roucho čili nosiče; ze-vnější půvabnost a krása není jediným účelem jejich tvoření, onaf má svůj základ ve kráse oné idey. četní a výteční žákové Fidiášovi pokračují věrně v duchu vzne-šeného mistra svého, jemuž při rozsáhlejších jeho dí-lech napomáhali a od něhož zase při vlastních výtvorech svých rady a pomoci přijímali. Hlavní předměty jejich čin-nosti byly sochy bohův aneb ozdoby chrámové. Ideály Zevsa a Athény byly Fidiášem navždy určeny a ustáleny; určení ideálův ostatních bohův a bohyň padá teprv do následující doby. Podřízené těmto bohům bytnosti nena-cházejí též ještě samostatného vzdělání; to samé platí o představování heroických nebo lidských postav vůbec; mezi pracemi žáků Fidiášových potkáváme se s jedinou sochou athletickou. V technickém ohledu byla tato škola zrovna tak mnohostranná, jako její mistr; vedle zpěže obdělávala hlavně a s oblibou mramor, jakož i zlato a slo-

14


novou kosf, kteréžto poslední dvě látky zde ne sice vý-hradně, ale předce nejvíce vzdělávány byly.

Naopak představovala škola Myronova sochy božské skoro jen výminečně, volíc sobě nejraději ze skutečného života takové předměty, v nichžto se jevila největší živost, kteréž pak co možná nejdokonaleji provésti se snažila.

Zachovaly-li se nám ze školy Athénské této doby aspoň některé památky, nejsme v tom ohledu tak šťastni se školou Argoskou, při které jsme skoro výhradně odká-záni pouze na písemní zprávy. Z těchto se dovídáme, že bylo v Argosu tvoření božských postav jen zřídka pěsto-váno, a z těchto sloužila jen nejmenší částka za sochy chrámové. Hlavní činnost této školy vztahovala se na před-stavování lidských postav, jmenovitě pak athletických vítě-zův, k nimžto se přidružuje ještě zdařilé tvoření zvířat.

Jako v Athénách Fidiáš a Myron, byl zde ještě vý-hradněji vůdcem a středištěm umění Argoského Polykleitos, jenž mocně působil jak příkladem tak i naukou na četné žáky (a následovníky) své. Jako u attických umělců pře-vládala idea, čelilo veškeré snažení Argivanů k dokonalému provedení lidského těla čili krásného tvaru. Co do látky, představovala tato škola své předměty nejraději ze zpěže, čímž se i poněkud vykládá okolnost, že nás asi žádná z jejích prací nedošla.

IV.

Drahá doba rozkvětá řeckého umění,jmenovitě plastiky.

Neblahé následky války peloponneské, spusobivší lak veliké proměny v politických a společenských poměrech řeckých, nemohly zůstati bez patrného vlivu na umění. Mnohonásobné pohromy, jaké zasáhly tou dobou jmenovitě Athény, nedovolovaly tomuto hlavnímu středišti a této štědré podpůrkyni krásného umění, by mohla takový ná-klad vésti na veřejné a velikolepé pomníky, jako za časů Periklesových: pročež umění přinuceno se vidělo, obme-zovati se na privátní život, ve kterémž smysl pro jeho (krásné) výtvory ještě byl nevyhasnul, a jemuž předce ještě všecky prostředky ku podpoře tak vznešeného cíle byly nevymizely. Dočítáme se s potěšením, že i v ostatním Řecku se zachovala tatáž láska ku krásnému umění, jako dříve, a spatřujemeť v této jako ve předešlé době zkvétati vedle Athénské opět školu Sykiono-Argoskou, ano nachází-me i mnoho jiných míst17), ve kterých sochařství pod-porováno a pěstováno bylo. Nelze však zapříti, že pozoru-jeme v této době značnou změnu jak v oboru tak i ve směru krásného umění; ona vážnost a prostota, značící veškerá umělecká díla doby předešlé, ustoupily většímu a horlivějšímu snažení po půvabnosti a spanilosti, jistému

17) Obzvláště jmenovati sluší Theby a Messeae.

patrnějšímu vkládání svého ducha se strany umělcovy, pročež chtějí mnozí udávati za charakteristickou známku umění této doby subjektivnost, na rozdíl od předešlé doby, jižto značí naskrz jistá objektivnost. Jevíf se nyní zajisté v uměleckých výtvorech větší duševní ruch a živost (ná#tf, patrnější obliba v zevnějších tělesných vnadách; místo vá-žnějších a vznešenějších bohů (jako Zevs, Hera, Athéna) vzdělávají se raději oni bohové, srovnávající se lépe s oním vnitřním i zevnějším směrem, jako jmenovitě Afrodita a Dionysos i s jejich družinou. To však neopravňuje ni-kterak, by se to mohlo považovati za jakýsi úpadek, na-opak dá se to dobře vyložiti za jistý pokrok neboli další vývin krásného umění. I v technickém ohledu spatřujeme rozličné změny; plastika chryselefantinská ustupuje vždy více a více v pozadí a zmizí ku konci této doby docela; za to se rozšiřuje znamenitě obdělávání mramoru, zvláště ve škole Athénské, kdežto zase škola Sikyono-Argoská zůstává věrna oblíbené zpěži své.

Přicházejíce nyní k vylíčení dějin uměleckého snažení této doby, počínáme opět, jako dříve, se

školou Athénskou.

V čele této školy stojí opět dva znamenití umělci, v nichžto se soustřeďuje veškerý duch novoattický, a dle nichž se vzdělávají četné zástupy schopných a chtivých žáků. Jsoutě to Skopas a Praxiteles, z nichžto první po-cházel sice z ostrova Parosu, přináležejícího tehdáž k obci Athénské, a jakkoli se nezdržoval výhradně v Athénách, nýbrž po celém Řecku své umění provozoval, považuje se předce obyčejně za mistra attického, poněvadž jeho tlila značil tak přísně ráz attického umění, že již staří při mnohých nevěděli, mají—li je připsati Skopasovi čili Praxi-telesovi. Dále se o něm tvrdí, že založil v Athénách zvláštní školu, kteráž i v duchu jeho dále pokračovala; pracoval pak též ve spojení s některými Athénskými umělci na slav-ném Mausoleu, o němž doleji obšírnější zmínka se učiní.

Nezachovaly se nám určitější zprávy ani o roku jeho narození ani jeho úmrtí; dle rozličných okolností klade se hlavní činnost jeho vůbec mezi 97. a 107. olympiádu (ok. r. 390—350 před K.).

Nejznamenitější díla jeho byla následující:Apollo Palatinus, nyní známější pod jménem Apol-

lon Musagetes (vůdce Mús) nebo Kitharodos (citerník), kterážto socha původně stála nepochybně ve chrámu Ne-mesi v Rhamnosu, později pak Augustem do Říma přene-sena a na Palatinském vrchu postavena byla. Byltě Bůh ten představen co pythický hráč na lyru ve dlouhém, vlajícím rouše, a má se vůbec za to, že podobná socha onoho boha ve Vatikánském museu se považuje za nápodobení tohoto Skopasova díla, ačkoli v novějších dobách vydávají za to někteří učenci jinou sochu, nacházející se ve sbírce lorda Egremonta v Anglicku.


Apollon Smintheus (myšobijce), s myší pod nohou, na ostrově Chryse.

Léto se žezlem, a vedle ní Ortygia, nesoucí na kaž-dém rameni dítě, toiiž Apollona a Artemidu, ve chrámě v Ortygii blíže Efesu.

Artemis Eukleia (slovutná), v Thébách.Hekáte, ve chrámě Argoském.Dvě Erinnye v Athénách, z parického mramoru.Asklepios, co jinoch, a Hygieia, z pentelického mra-

moru, v Gortysi v Arkádu.Tytéž božské postavy, stojící s obou stran Athény,

v Tegei (v Arkadii).Athéna Pronaos, postavená před chrámem ismenského

Apollona v Thébách vedle Hermesa Fuliášova.Athéna v Knidosn.Ares, v sedící postavo ohromné velikosti; tato socha

stála někdy ve chrámě Bruta Callaeca u Flaminiova cirku v Římě. Ve ville Ludovisi v Římě nachází se socha téhož boha, kteráž se vůbec vydává za nápodobení onoho díla.

Hestia (Vesta), v sedící postavě, v Servilianských za-hradách (v Římě).

Afrodite, Pothos (Žádosf) a Faethón v Sarnothrace.Afrodile, docela nahá, v tomtéž chrámu co svrchu

uvedený Ares.Afrodite Pandemos, sedící na kozlu, v Elisu. Jediná

to Skopasova socha ze zpěže.Eros, Hemiroz (Toulka) a Pothos (Žádósť), \e chrámě

Afrodity v Megaře.Dionysos ve Knidosu.Šílená Bakchantka, s rozvázanými, ve větru vlajícími

vlasy a rouchem, v ruce držíc roztržené kůzle.

K těmto jednotlivým sochám náležejí některá rozsá-hlejší díla, sestávající z více postav. První místo v tomto ohledu zastupuje velké skupení, nalezavší se za času Pii—niova v Římě ve chrámě Cn. Domitia a představující Achil-leusa (uprostřed) mezi Poseidonem a Thetidou, obklopené veškerou těchto posledních mořskou družinou. Až po nej-novější časy vykládalo se toto skupení za vítězoslavné ta-žení čili vlastně přeplavení-se Achilleusovo na ostrov bla-žených, Leuku; k pravdě podobnější zdá se však býti náhled Welckerův, že totiž představuje přinášení (a odevzdávání) Achilleusovi Hefaistem zhotovených zbraní, ku kterémužto výkladu téměř všickni novější učenci přistupují, jakož i že ono dílo původně bylo ustanoveno k ozdobě nějakého štítu chrámového.

Skopas se jmenuje též stavitelem chrámu Athény Alei (Alea) v Tegei (v Arkadii), o kteréžto stavbě velikou po-chvalu pronáší Pausanias. Má se vůbec za to, že skupení v obojím štítu tohoto chrámu pocházela od Skopasa. V před-ním štítu byl představen lov na kalydonského kance, v zad-ním zase boj Achilleusův s Telefosem.

Jiné slavné dílo Skopasovo bylo pověstné Mausoleum čili náhrobek krále Mausola v Halikarnassu, při němžto se

Skopas zúčastnil s některými jinými umělci, tak že dle svědectví Pliniova od něho pocházely reliéfy na východní straně, na severní pak od Bryaxise, na jižní od Timothea, na západní od Leocharesa; mramorovou čtverospřež na vrchole náhrobku zhotovil Pythis. Jelikož zaujímá Skopas mezi těmito umělci první místo, a již odjinud znám jest co stavitel, domnívají se mnozí, a snad ne bezdůvodně, že jemu bylo svěřeno vrchní řízení celé této stavby. Zdali jsou plastické zlomky, nalezené r. 1522 v Budrunu na místě starého Helikarnassu a za našich dnů přenesené do britického musea v Londýně a do Janova, skutečně pozů-statky onoho náhrobku, není až posud dostatečně rozhod-nuto, pročež i my sobě netroufáme pronésti určitého o nich úsudku.

O některých dílech nevědělo se již za starých dob (za času Pliniova), mají-li se připsati Skopasovi čili Pra-xitelesovi. To platí jmenovitě o slavném skupení, před-stavujícím nešťastnou Niobu s jejími dítky, o kterémžto díle tedy později promluvíme.

O mnohostrannosti Skopasově, jehož jsme svrchu po-znali též co stavitele, svědčí též ještě Martialis, uváděje Skopasa také co zhotovitele ciselovaných prací ze stříbra.

Přehlédneme-Ii ještě jednou dlouhou řadu výtvorů Skopasových, nabýváme přesvědčení, že náležely umělecké práce jeho téměř výhradně do oboru ideálu, neboť před-stavují skoro naskrz bohy, polobohy a těmto příbuzné předměty; dále jest nám obdivovati se živé a bujné obraz-nosti jeho, o čemž nejlépe svědčí rozsáhlé ono skupení s Achilleusem a báječnými obyvateli mořskými. Jelikož nás pohříchu nedošlo ani jediné původní dílo Skopasovo, nelze nám pronésti platného úsudku ani o technické jeho mistr-nosti a dokonalosti ani o jeho slohu vůbec, a to tím méně, ješto staří spisovatelé tuto okolnost skoro napořád mlčením pomíjejí. Ze však o výtečnosti jeho nikterak nelze pochy-bovati, vysvítá nejlépe z tehdejšího porovnávání ano zto-tožňování jeho s veleslavným Praxitelesem, o němž se nám v onom ohledu určitější zachovaly zprávy.

Druhý hlavní zástupce novoathénské školy jest Pra-xiteles, rodilý Athéňan a dle domnění jednoho slavného učence (Brunna) syn a žák staršího Kefisodota. Kvetl okolo 107. olympiády a vynikal stejně co sochař ve mra-moru jakož i co kovolitec, ačkoli převyšovaly dle svědectví starých jeho mramorové sochy dokonalostí a mistrností svou všecko, co před ním a po něm bylo provedeno. Hlavním předmětem činnosti jeho byly sochy bohův, jme-novitě pak cyklus Afrodity, Erosa, Dionysa a Demetery a mythické jejich družiny. Bylo by příliš obšírné, kdybychom měli vypočísti všecky jeho práce, ježto nám staří spisovatelé jmenují, pročež se tuto jenom na hlavní jeho díla obmezujeme.

Afroditu představil pětkráte, nejslavnější však byly Knidská a Koská 18); první celá nahá, druhá zase oděná

í s) Ve Knidosu v Karii a na ostrově Kosu.

14*


(velata specie). Dle písemních zpráv a dle nápodobení na Knidských mincích dá se o oné soše tolik ustanoviti, že stála řečená bohyně ve zvláštním chrámečku, s obou stran přístupném, tak že bylo lze sochu se všech stran spatřiti. Bylaf z parického mramoru, pravou rukou sobě přikrývajíc lůno, levou spouštěla svléknutý oděv nad nádobu k lázeň-ským potřebám přichystanou. Nahost bohyně se dá tedy nejlépe lázní odůvodniti; bylaf tedy pojmuta, jak se právě chystá ponořiti se v koupel. Tato socha požívala u sta-rých Řeků takové slávy, že k vůli ní mnozí do Knidosu putovali, a za jejížto přepuštění Bithynský král Nikomedes nadarmo Kniďanům se nabízel, že zaplatí všecky jejich (státní) dluhy. Bylaf však později přenesena do Konstan-tinopole, kdež přišla ok. r. 461 při požáru tak zvaného Lauseia (paláců Lausova) ve zkázu. Z došlých nás staro-řeckých soch Afrodity udávají se jedna ve Vatikánském skladě (magacínu), a jiná ve Mnichovské glyptothece za (jakési) nápodobení oné Knidské.

Neméně slavné byly Praxitelesovy sochy Erosa, z nichžto se nacházela jedna v Thespiích 19), druhá v Páriu (Parion) ve Propontídě. Ze zpráv o těchto sochách vy-svítá, že nepředstavil Praxiteles řeckého Milka co děfátko neboli chlapečka, nýbrž již co útlého jinoška, ve kteréžto podobě nás došlo několik soch, které se vůbec pokládají za nápodobení oněch Praxitelových. Jsoutě to Eros, na-lezený u Centocelle, nyní ve sbírce Vatikánské, jiný (lépe zachovalý) v Museo Borbonico v Neapoli, a konečně jeden překrásný, pohříchu však trochu porouchaný, přišlý ze sbírky Elginské do britického musea.

Apollon co útlý jinoch, opírající se jedním ramenem o kmen a číhající na ještěrku, kteráž po onom vzhůru leze, pročež mu dáno jméno „ještěrobijce" (Sauroktoros) 20). Srovnává se však tento výjev lépe s věštčí vlastností Apol-linovou, nežli jak jej staří vykládali. Socha tato byla pů-vodně lita z kovu, a o její kráse můžeme sobě snadno ponětí učiniti z některých nás došlých nápodobení, z nichžto zaslu-hují přede všemi býti jmenována Vatikánské a ono v Louvrů.

Dionysos a jeho družina (Satyrové, Sileni, Pan, Pa-niskové, Bakchantky a Mainady atd.) byli předmětem mno-hých krásných výtvorů Praxitelových, z nichžto tu uvá-díme obzvláště (jednoho) Satyra, jemuž již ve starobylosti bylo dáno jméno „Věhlasný" (neQißoijtoq). Ve sbírce Kapi-tolinské v Římě se chová překrásná socha Satyra, jižto mnozí učenci mají za nápodobení právě jmenované, a kte-ráž skutečně vyniká takovým půvabem, že ji mnozí poklá-dají za pravé a původní dílo Praxitelesovo, ač se to nikterak nedá dokázati.

19) Nacházel se tu ještě za časů Ciceronových; Caligula jejpřenesl do Říma, Claudius jej však opět na své staré místo vrátil,odkudž jej Nero zase unesl a v portiku Octavie umístil, kdež pakpod Titem při požáru zanikl.

20) Fecit et puberem Apollinem subrepenti lacertae cominussagitta insidiantem, quem Sanroctoron vocant. Plin.

O dalších četných jeho pracích z oboru mythologie zachovaly se nám příliš sporé zprávy, než abychom je tuto měli opakovati. Ostatně se neobmezoval Praxiteles pouze na předměty mythologické, představoval též a častěji řecké hetairy, svou krásou proslulé (Fryne, Glykera a j.); co poboční kusy: plačící matronu a jarobujnou, veselou he-tairu atd. Že by byl jeden z kolossů na Monte cavallo v Římě dílo Praxitelesovo, dá se tak málo dokázati, jako o druhém, že by pocházel od Fidiáše.

Ačkoli se o něm uvádí, že pracoval též mnoho ze zpěže, vynikal předce obzvláště svými mramorovými so-chami, ve kterých se jevily dle svědectví starších spisova-telů nevýslovná spanilost, půvab a jemnost, tak že mu v tomto ohledu přiřknuto první místo mezi sochaři řeckými; nedá se však též zapříti, že se pohřešovala v jeho vý-tvorech ona vážnost a vznešenost, jakými se honosily práce starší školy Athénské.

Dříve než přistoupíme k vypočtení ostatních žáků a druhu těchto dvou mistrů, jest nám ještě zmíniti se o přeslavném díle, o němž, jak svrchu podotknuto, již staří nevěděli, mají-li je připsati Skopasovi čili Praxitelesoví. Jestiť to rozsáhlé a velikolepé skupení, představující ne-blahý osud Nioby a jejích dítek.

Řečené skupení zdobilo za času Pliniova chrám Apol-lina Sosianského, jejž založil nepochybně C. Sosius, pod Antoniem velitel vojska v Sýrii. Tento přenesl ono sku-pení z Malé Asie do Říma, kdež je v onom chrámě umí-stil. Roku 1583 bylo v Římě u brány S. Giovanni (sv. Jana) vykopáno několik soch, představujících z části tentýž před-mět, z části však též jiné sochy, s oním se nikterak ne-shodující. R. 1772 bylo s povolením papežovým převezeno ono skupení do Florencie, kdež stálo až do r. 1775 v pa-láců Pittiskéin (palazzo Pitti), nyní však zdobí, opravené Vincenzem Spinazzim, pátou síň tak zvané „gallerie degli uffizj" ve velkovojvodském paláci tamtéž. Hned po nalezení byly tyto sochy poznány za Niobidy a za předmět celého skupení pomsta Apollina a Artemidy za rouhání se Thebanské královny Nioby, vynášející se nad matku oněch bohů, Letu (Latoniť), kteráž prý jen dvě děti porodila, kdežto ona (Niobe) jest matkou sedmi synův a sedmi dcer, začež ji řečení bohové s celou její rodinou svými střelami usmrtili. Florentinské skupení není však zcela úplné a musí se dílem jinde se nacházejícími sochami do-celiti, dílem v idei doplniti. Našlo se totiž později ještě na jiných místech více soch, o nichž se udávalo, že k to-muto skupení přináležejí, právem-li čili nic, nelze tak snadno rozhodnouti. Uvádíme z nich toliko (jednoho) kle-čícího jinocha, známého pod jménem Narkissa (ve Flo-rencii), jehož přiřknul k onomu skupení slavný Thor-waldsen, s nímž se skoro všickni učenci shodují; méně podstatné jest však domnění oněch, kteří chtějí sem vřaditi jinou nad míru výtečnou sochu, nacházející se nyní v gly-

Historie řeché plastiky v stručném přehledu. 109

ptothece Mnichovské, totiž tak zvaného Ilionea 21), (které- | hož jiní zase vydávají za Troila). Počet všech postav, při-náležejících beze vší pochybnosti k tomuto skupení, obnáší v celku 13 soch a sestává: z matky s nejmladší dcerou, z vychovatele s nejmladším synem (Niobiným) a z jiných tří dcer a šesti synův.

Zdali spatřujeme v onom díle původní práci nebo jen kopii, aneb která z jednotlivých soch jest původní a která kopie, nedá se tak snadno rozhodnouti, nebof se našly některé osoby tuto představené v několiku nápodobení, ano uznalo se i při Florentinských sochách, že jsou z roz-ličného mramoru, což se vykládalo za důkaz proti původ-nosti díla toho.

Jiná též ještě nerozluštěná otázka jest, kde a jak ono dílo původně postaveno bylo. Pronesena o tom rozličná míněni, z nichžto se zdá býti pravdě nejpodobnější ono Cockerillovo a Welckerovo, že stálo ve štítu některého chrámu Apollinova, s jakéhožto místa muselo ono dílo, nadchnuté nejvyšším pathosem a nejživější dramatičností, poskytnouti dojem nade všecko popsání hluboký a vzne-sený. Zachovala! se nám zajisté v tomto skupení jedna z nejkrásnějších památek, vydávající skvělé svědectví, na jak vysokém stupni stála tehdejší plastika řecká.

Jako již staří, nemohli se i novější badatelé až po-sud shodnouti, kterému ze jmenovaných dvou mistrů se toto dílo připsati má; v tom se však všickni srovnávají, že ono pochází beze vší pochybnosti z této novoattické doby a školy, jen že se někteří kloní více ke straně Skopasově, jiní, a to neméně slavní učenci, se prohlašují z důvodů stejné váhy zase pro Praxitelesa.

O žácích a soudruzích těchto dvou mistrů zachovaly se nám pohříchu jen velmi chudé zprávy, obmezujíce se téměř výhradně na vypočtení jejich jmen a jejich prací, z nichžto nás ovšem ani jediná nedošla. Malou výminku tu činí Leochares, o němž jsme se již nahoře byli zmí-nili co o spolupracovníku Skopasovu na Mausoleu. Doba jeho činnosti padá mezi 102. a 114. ol. Z jeho prací se uvádějí některé předměty mythologické (Zevs, Apollon, Ares), z nichžto proslulo obzvláště „Unesení Ganymeda" (orlem Zevsovým; původně ze zpěže), jehožto se zacho-valo několikero nápodobení, z kterýchž jest nejvýtečnčjší «no ve sbírce Vatikánské. Zvláštní zajímavost má do sebe jedna osoba z oboru genru, představující „šibalského kra-máře". Dále se připomínají od něho ještě socha řečníka Isokrata, pak skupení ze zpěže, pracované s Lysippem a představující Alexandra Makedonského na lovu; v tak zva-flém Filippeiu v Olympu stály od něho chryselefantinské sochy nejhlavnějších údů rodiny Alexandrovy.

Z ostatních žáků Skopasových zasluhují ještě býti jmenováni: Bryaxis a Sthennis. O prvním jest nám též povědomo, že přispěl k ozdobení Mauselea; kromě podo-

21) Tato socha nacházela se dříve ve sbírce Rudolfínské v Praze.

bizny krále Seleuka představoval však nejvíce mytholo-gické předměty, z kterýchž se obzvláštní váha klade na sochu Plutona-Serapise, jehožto plastické vypodobnění se tuto ponejprv jeví. Sthennis se pohyboval v témže oboru, jakož i v obdělávání soch athletických, z nichžto byla nej-více proslavena ona zakladatele města Sinope, Autolyka, přenesená Lucullem do Říma.

Ze žáků Praxitelesových připomínají se nám toliko jeho synové Kefisodotos a Timarchos, jimžto se připisují podobizny některých Athéňanů, Kefisodotovi samému však druhdy slavné dílo, představující tak zvané „symplegma" (doslovně: zapletení, jmenovitě dvou zápasníků, vzavších se do křížku). Dlouhý čas bylo držáno skupení podobného obsahu (dvou zápasníků) ve Florencii za nápodobení onoho díla Keťisodotova, nyní se však mnozí prohlašují v ten smysl, že muselo toto býti povahy erotické.

V nižádném spojení s oněmi dvěma velmistry nestojí jiný souvěký s nimi umělec Athénský, Silanion, o němžto se vůbec tvrdí, že byl samouk (autodidakt). Představoval nejvíce sochy starých hrdin (Achilla, Thesea), dále po-stavy olympických vítězův a některé podobizny, z nichžto se jmenovitě udávají: Platon, souvěký sochař Apollodoros, básnice Korinna a Safo. Připomíná se o něm též, že prý při zhotovení sochy umírající Jokasty přimíchal ke zpěži stříbra, aby takto barvou onoho kovu nápodobil bledost oné umírající, z kteréžto okolnosti soudili mnozí již na blízký úpadek řecké plastiky, což by však bylo příliš od-vážné nebo malicherné.

Jakkoli se nemůžeme honositi, že by nás bylo došlo jen jediné dílo, které by se s jistotou dalo připsati jedno-mu z tuto uvedených umělců, zachovala se nám předce jedna památka, kteráž, ač nám není povědom původce její, beze vší pochybnosti padá do této doby, a ve kteréž se docela jeví spůsob a sloh této novoathénské školy, ur-čitěji pak Praxitelesův. Jestiť tak zvaný ^pomník choraga Lysikratesa" 22), představující vítězství Dionysa a jeho družiny nad tyrrhenskými mořskými loupežníky, kteří je byli, neznavše jich, přepadli. Jmenovaný bůh tu sedí po-hodlně na skále a napájí svého lva, kdežto jeho soudru-hové zápasí s loupežníky, kteří všude podléhají. Výjev tento jest proveden s neobyčejnou důmyslností, fantasií a shodností u velmi rozmanité a živé komposici; v techni-ckém ohledu nechtějí v něm znatelé spatřiti oné bedlivosti a pilnosti, jakáž se jeví v jiných uměleckých výtvorech řeckých, čehož vinu připisují zase jiní neblahému vlivu časua surovosti lidské.

(Dokončení budoucně.)

") Choragos byl podnikatel a řiditel zpěváckých sboru ve dramatě řeckém, jakož i při slavnostech Dionysových (jako zde Lysikrates). Tito sborové spolu zápasili o přednost, a který chora-gos zvítězil, obdržel pomník, záležející ze třínožce, stojícího na podstavku, podobném chrámečku. Takovýto pomník byl í zde zmí-něný Lysikratův, a plastická ozdoba se na něm nacházela ve spfi-sobu vlysu.

110 Příběhy stavby kostela sv. Vita na hradě Pražském.

Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském.Dle prvotních zřídel, z části posud neužitých,

sepsal V. Vladivoj Tomek.

(Dokončeni.)

Příčina, pro kterou se stalo stržení části starého kostela roku 1369, zdá se že nebyla jiná, než aby se se strany, kdež byl stál, jako u všech jiných stran nového stavení mohlo postaviti lešení k stavbě vysokého klenutí nad vnitřním kůrem. Nebo stavba tohoto klenutí s opěracími pilíři a s dvojími oblouky paženými přes poboční lodě, jakož i stavba vyšší části příčné lodi byla nyní nejprve předsevzata. Pohříchu máme o příbězích této části stavby, na které se umělecký duch Petra Pariere tak skvěle pro-kázal, málo zpráv. Jen tolik dovídáme se, že klenutí nad vnitřním kůrem roku 1385 dne 12. července, a to, jak se výslovně dokládá, v čas mešných služeb (infra missarum solempnia) celkem bylo skončeno, tedy po práci 171eté od částečného zboření starého kostela. Dne 1. října téhož roku stalo se pak slavné zasvěcení kuru ke cti Panny Marie a s». Vita arcibiskupem Janem z Jenšteina, před kterým, jak souditi musíme, prozatímná střecha, která dotud dělila dolejší část prostřední lodi chrámové od hořejší, byla odstraněna. Slavnost zasvěcení dala se u přítomnosti mnohých znamenitých osob stavu duchovního i světského, jmenovitě také královny Johanny, manželky Vácsla-va IV., kteréhožto samého tehdáž, jak se zdá, nebylo v Praze. M) Otec jeho, císař Karel, již se byl nedočkal po-hledu na vysoké klenutí kůrové z vnitřka; neb již od sedmi let ležel v rodinném hrobě v kůře Mariánském, jejž sobě byl zvolil (f 1378).

Stržení jedné části siarého kostela musilo krom pře-nesení těl knížat a biskupů českých také,míti za následek přenesení části oltářů z ní do kůru nového kostela, čili vlastně vystavení tam nových oltářů na táž jména, na které se nadání někdejších oltářů ze starého kostela přenesla. S některými bylo se to stalo již dříve, jakož s oběma ve-likými oltáři svatého Víta a panny Marie, oltářem sv. Ši-mona a Judy, a sv. Sylvestra, dle kterýchžto dvou nazvány byly dvě kaple uvedené již v létech 1369 a 1374. Tak ale nejspíš se stalo také přenesení všechněch jiných oltářů starého kostela, kterých později nacházíme v novém kostele, již za času boření, protože by sic byly zůstaly státi bez přístřeší a nebylo by se jich mohlo užívati k službám bo-žím. Přesvědčíme se však ještě dále, že pro všecky oltáře, co jich bylo ve starém kostele, nenalezlo se místa v no-vém kůru a jeho kaplích. Mnohé snad byly na čas zru-

!) Nápis vně na kostele a Series Episcop. v Scriptt. rer. Boh. 5

šeny, v mínění, aby později zas byly postaveny, až by pro ně při stavbě dlouhé části kostela tam nalezeno bylo místo. Nicméně jmenují se oltářníci jejich i mezi tím časem, kteří nadání požívali a povinnosti své zatím snad konali jinde.

Mistr Petr Parléř vedl stavbu kostela v čas vysvěcení kůru již na 32. rok, a bylo mu tedy 55 let. Jak se zdá, byl si v Praze brzy přivykl a vpravil se do řeči a spůsobu zemského. Nacházíme); jeho již roku 1360 a odtud vždy až do roku 1365 mezi konšely Hradčanskými, v roce nej-prve jmenovaném dokonce co prvního (primus), s čímž spojeny byly přednosti. Lze z toho souditi, že již tehdáž uměl mluviti česky, poněvadž známosti této právě v té skoro docela české části města musilo ku konšelstvi býti ne-vyhnutedlně potřeba. Tehda již připomíná se také počeštěným jménem co Pešek řečený Parléř. Na Hradčanech byl si nejspíš brzy po svém příští do Prahy koupil dům, aby mohl bydliti blízko chrámu; nacházíme jeho v držení tako-vého roku 1363. V jiném domě, též na Hradčanech, jehož polovice patřila jemu, polovice sboru mansionářů, bydlil roku 1373. Později koupil ještě dva jiné domy, jeden z nich na Pohořelci.

Od roku 1380 připomínají se i jeho synové, kteří pocházeli ze dvou manželství. Z prvního byli Mikuláš, Jan a Vácslav. Mikuláš byl, jak se zdá, nejstarší, neb se sám jediný účastnil roku 1380 vedle otce v jisté právní záleži-tosti. On se obrátil k duchovnímu stavu, i nacházíme jeho již roku 1383 s českým jménem Mikuláš Synek co oltář—nika v kostele Týnském, neznámo při kterém tamějším oltáři. Druzí dva, Jan a Vácslav, byli kamenníci, jako jich otec, a pracovali nepochybně s ním při kostele Praž-ském i jiných stavbách od něho předsevzatých. Jan vzal sobě bohatou vdovu Helenu, dceru měšťana Pražského Ješka z Kutnéhory, s níž roku 1389 po smrti Ješkově (f r. 1383) vykonával podací při oltáři sv. Bartoloměje, Lazara a Marty v kostele Týnském. Bratr jeho Mikuláš dostal tehdáž tohoto oltáře od něho, ale poděkoval se z něho roku 1398, a Jan, již po smrti své manželky He-leny, podal k němu jiného kněze co poručník tří synů je-jích a spolu s dvěma staršími jich bratry, tedy svými pa-storky. Mikuláš, Jan a Vácslav, starší tři synové Parléřovi, koupili roku 1383 dům na Hradčanech od rytíře českého Petra ze Slivna, a druhý od jakés paní Markéty, kterýžto stál vedle kostela sv. Benedikta „nad úvozem", tedy v mí-stech nynějšího Schwarzenberského paláce nad voznouII. 443.

Příběhy stavby kostela sv. Víla na hradě Pražském. 111

cestou k zámku od Ostruhové ulice. Již roku 1388 prodali tento dům zase; od té doby pak nacházíme obou mladších, Jana a Vácslava, v držení dvou domu na Pohořelci vedle domu jejich otce, jejž on byl koupil roku 1386, po obou stranách jeho. Kupní smlouva tří synů Parléřových na dům vedle sv. Benedikta z roku 1388 jest do knihy Hradčanské vložena česky, což při vzácnosti českých listin onoho času lze pokládati za důkaz příchylnosti jejich k této řeči.

Jméno první manželky Petra Pariere neuvodí se nikde. Druhá slula Aneška z Buru. S touto měl, jak se zdá, jediného syna Pavla. Jí a tomuto svému synu postoupil roku 1383 dvou domů, které tehdáž měl, a rovněž dal dům na Pohořelci koupený roku 1386 vložili do knihy městské Hradčanské sobě a této své manželce Anešce společně.

Dcera Petra Pariere byla provdána za kamenníka Michala z Kolína nad Rýnem, kterého ponejprv r. 1383 nalézáme v Praze. I jeho lze míti za spoludělníka Petrova při Pražském chrámě, a tak též bratra Petrova Michala Pariere, rovněž kamenníka, který se objevuje v Praze téhož roku. Jeho byl dům na Pohořelci v rohu vedle brány, která vedla z Hradčan na Strahov (domům in Po-horzelecz acialem juxta portám, quae ducit a Hradczano in Strahoviam); musil ho však právě onoho roku pro dluhy postoupiti na čas až do vyrovnání svému bratru a zeti jeho Michalovi. Byl to nejspíš nynější dům s číslem 102 na Loretánském náměstí. 23J

Jest-li že druhý mistr stavby kostela Pražského k veli-kému prospěchu díla tak dlouho na živě zůstal, že se do-čkal nejen posledně zmíněné důležité doby v příbězích jeho, než, jak uvidíme, i ještě mnohem déle v něm mohl pokračovati, byli se zatím řiditelové stavby vedle něho sto-jící mnohem rychleji střídali.,

První z nich, Bušek syn Linhartův, byl zemřel ještě před Matějem z Arrasu, dne 2. prosince 1350 24), a spo-lečník jeho Mikuláš Holubec roku 1355. Po nich bezpo-středně asi následovali Bušek arcijaheri Kouřimský a Be-neš Krabice z Waitmile, známý dějepisec, arcijahen Ža-tecký, obadva Pražští kanovníci. Nacházíme jich vedle sebe co řiditelů stavby v roce 1372 (v knize Hradčanské 37). Prvnější zemřel ještě téhož roku. 25) Beneš z Waitmile řídil, jak jsme viděli, ještě roku 1374 přenesení biskupů Praž-ských ze hrobů jejich do nového kostela. V roce potomním zemřel i on dne 27. července. Nadpis podobizny jeho v tri-forii jmenuje jej s pochvalou pilného řiditele stavby (stu-diosus director fabricae). S ním soudružil snad již od smrti Buškovy Ondřej Kotlík, jehož nacházíme co řiditele stavby

23) Krom četných zápisů v městské knize Hradčanské čerpány jsou tyto zprávy o rodině Parléřově z Libri Confirmationum z let 1389 (B. 15), 1392 (S. 1) a 1398 (R. 5), pak z listiny v Libris Erectionum z roku 1383, konečné z listiny kapitulního archivu z roku 1401, o nichž ještě doleji bude zmíněno.

2I) Den smrti udán jest v Registrum dislrib. (25).") Dle Acta Consistorii z roku 1373 fol. 2.

roku 1377 (Acta Consist. 70). Byl roku 1365 oltářníkem sv. Diviše, později také vikářem arcijahna Buška (1368), a zemřel roku 1380 co kanovník Pražský a oltářník sv. Diviše zároveň. Téhož roku objevuje se co řiditel stavby Vácslaw z Radce (Radecký [v knize Hradč. 50]), i byl jím tedy nejspíš zároveň s Ondřejem Kotlíkem. Jakou službu měl tehdy mimo to při kostele Pražském, neuvodí se. Od roku však 1382 nacházíme jeho co kanovníka Pražského, a od roku 1385 mimo to co děkana kapitulního u sv. Apol-linaříše na Novém městě Pražském. Pod ním dokonána byla stavba klenutí kůrového. V létech 1384 a 1385 byl vedle něho druhým řiditelem stavby jakýsi Jaklin 26), jehož stavu s jistotou udati neumíme. Snad že to byl oltářník sv. Moudrosti v kostele sv. Víta, jehož nacházíme pod tímto jménem v létech 1382 až 1392. ")

Vedle řiditelů stavby připomíná se také strážce ná-řadí stavebního (custos supellectilium fabricae; 1398 Acta consist. 217), potom dva sběratelé příspěvků k stavbě (peti-tores pro fabrica ecclessiae Pragensis; 1386 ibid. 74).

V čas zasvěcení kůru roku 1385 bylo vysoké klenutí, jak jsme pověděli, dokonale zavřeno, to jest asi tak, že pod ním služby božř mohly býti konány bez potřeby ja-kéhokoli jiného přístřeší; v podrobnu však scházelo snad ještě všelicos k úplnému dokonání stavby kůru. Z toho by se dalo vyložiti, proč nadpis podobizny Petra Pariere v tri-forii klade dokonání kůru teprv na rok 1386; a i tu zů-stáváme v pochybnosti, co se tímto dokonáním myslilo. Nebo do roka 1392 není zprávy o začetí žádné jiné části stavby, a několikaleté přestání v díle na ten čas nepodobá se ze žádné příčiny; pročež domýšleti se musíme, že se celých prvních sedm let po zasvěcení kůru předce ještě vždy stavělo o něm a dílem o hořejší části příčné lodi. Do tohoto času padá snad asi vyvedení velké části ozdob na zevnější straně kůru, vystavení venkovských schodů a venkovské pavlače, snad také velikánského oblouku okenného nad portálem vedle kaple Svatovácslavské. Dle posledně zmíněného nadpisu v triforii začal Petr Parier roku1386 také dělati stolice v kůru, a v roce potom prvním1387 postaveny jsou nejpodobněji podobizny králů a královen, arcibiskupů, řiditelů stavby a stavitelů kostela napilířích na triforii. 2S)

*6) Kniha Hradčanská 88. Acta consistorii (k 10. březnu 1385) 42."3 Přitom budiž ještě podotčeno, že mínění páně Grueberovo

(Baudenkmale Böhmens 19), žeby první dva mistrové stavby kostela Pražského snad byli bývali mateni od řiditelů stavby, nemá žádného dějepisného důvodu.

2S) Této době svědčí podstatně okolnost, že v nadpise Petra Pariere o žádné pozdější části jeho díla se nemluví než jen právě o dělání stolic kůrových, a to jen o začetí díla toho roku 1386, potom že ještě udán jest den úmrtí královny Johany, která zemřela 31. prosince roku 1386, v nápise nad její podobiznou. Pro tuto okolnost poslednější nemohlo se postavení podobizen státi prvé než roku 1387. O mnoho později ale nemohlo se státi, protože by se sic nebylo mluvilo o pouhém začetí díla stolic. Na žádný spásob nelze klásti původ podobizen později než na rok 1392; neb by sice v nadpise Petra Pariere byla mnohem větším právem učiněna


Velice podobno jest ostatně, že hned při začátku bo-ření starého kostela část nového stavení dotud hotová byla proti místu, na kterém onen stál, nějakou pažbou zavřena, pro zabránění prachu, aby nevcházel do kostela mezi touto prací, jakož i jiných nepříležitostí a překážek na službách božích zvenčí po čas stavby hořejších čáslí kostela; a rov-něž snad byla potom také s druhé strany pozůstalá část starého kostela pažbou nějakou zachráněna proti prostran-ství povstalému uprostřed, poněvadž sotva nám lze pochy-bovati, že v této části starého kostela také později ještě služby boží se konaly.

Roku 1392 přikročilo se konečně k stavbě dlouhé části kostela. Začátek stal se opětným kladením kamene zá-kladního (ponendo primarium lapidem in fundamento cor-poris ecclesiae), kteréž předsevzato jest v neděli letniční, to jest dne 2. června toho roku odpoledne o nešporách. Kámen byl kladen králem Vácslavem IV. spolu s nejmladším bratrem jeho Janem knížetem Zhořeleckým a ve jménu nepřítomného bratra Sigmunda, krále Uherského, jakož i jejich sester u přítomnosti mnohých světských pánů a du-chovních důstojníků, zvláště také arcibiskupa Jana z Jen-šteina, který konal slavnost kostelní a učinil králi, krá-lovně a celému dvoru jejich skvostnou hostinu, při které se nezapomnělo také chudých 29). Výslovně připomíná se přitom, že i tehdáž ještě Petr Gmiindský byl mistrem díla a Vácslav Radecký řiditelem stavby. Bez rozpaků lze za to míti, že od onoho učiněn rozvrh stavby, ač nelze s ji-stotou tvrditi, žeby později ve všech kuších býl býval za-chován.

O běhu této stavby máme jen málo zpráv, a jest to jedna z nejtěžších otázek, pokud až v jednotlivostech došla za času panování krále Vácslava IV., tedy až do vypuknutí války Husitské. Tolik ale jisté jest, že přede.vším započata byla jen stavba části, která měla zaujímati místo mezi pří-ční síní a části starého kostela, která ještě stála, a přitom zdá se že byla tak jako prvé při choru především snaha o vyhnání střední lodě až do jisté výšky, aby se tam mohl postaviti hrob sv. Vojtěcha, jehož zvelebení tak jako hrobu

zmínka o stavbě dlouhé části chrámu toho roku začaté než o sto-licích kůrových. S tím souhlasí také, že čas úmrtí císařovny Alžběty, zemřelé dne 14. února 1393, není ještě udán na jejím nadpise; zdá se tedy, že v čas postavení její podobizny byla ještě živa. Ze se královna Johana v nadpise svém jmenuje prvni manželkou krále Vácslava, což zdá se ukazovati, že se již tehdáž vědělo o manželce druhé, mohlo by zavdávati důvodu mínění, že byly podo-bizny postaveny v čase mezi druhou svatbou krále Vácslava (se ŽofiíJ a položením základního kamene k dlouhé části kostela, tedy právě v roce 1392 od 2. dubna až do 2. června. To však zdvihá se možností, že třeba již roku 1387 na novou nevěstu pro krále se myslilo, ač o tom nemáme zprávy. Vždy zdají se slova „incepit sedilia chori" ukazovati spíše na rok dřevnější. — Mínění Legis-Glückseliga, který postavení podobizen klade na rok 1416, neostojí již proto, že se řiditel stavby Radecký v nadpise jeho podobizny nazývá děkanem sv. Apollinaříše, čímž on byl jen v létech 1385 až 1409.

2i>) Nápis na polední straně kostela, u Hammerschmida 514. Scriptt. rer. Boh. II. 493.

sv. Vácslava náleželo k prvním vysloveným účelům daro-vání krále Jana. V den sv. Vojtěcha, tedy 23. dubna, roku 1396 přenesen jest hrob tento ze starého kostela, který tedy ještě i tehdáž stál, do prostředka nového kostela (in medium novae Pragensis ecclesiae), z čehož souditi lze jest, že vnitřek dlouhé části jeho, tedy některá část prostřední lodi již také nějakou prozatímnou střechou byla opatřena.

V tomto mínění stvrzujeme se ješté více, poněvadž v listině o něco pozdější, z roku totiž 1408, nacházíme zprávy o založení oltáře sv. Ducha v této části prostřední lodi chrámové. Tento oltář stál dle doslovného znění oné listiny před kaplí sv. Vácslava při prvním pilíři, nedaleko nové věže (ante capellam S. Venceslai in dieta ecclesia aput primam columpnam prope novám turrim), aneb jak ještě jasněji vyslovují dva popisy oltářů v kapitulním ruko-pise S. I. z roku 1414 (asi) a z konce Husitské války, proti této věži (circa statuam ex opposito novae turris), to jest proti nynější věži kostela sv. Víta. Již ze slov: „u prvního pilíře" jest nutně souditi, že po té samé, to jest po pravé straně střední lodě v dlouhé části chrámu již tehdáž stálo několik pilířů, a o tom přesvědčujeme se tím více, když v popise onom z konce Husitské války skutečně aspoň tři oltáře přicházejí, které sobě musíme mysliti v těchto místech dlouhé části nového kostela.

Za času této části práce buď zemřel Petr Parléř, buď pro stáří odstoupil od řízení stavby, a syn jeho Jan po něm nastoupil. Nacházíme výslovné zmínky o tomto jakožto mistru stavby (magister fabrice ecclesiae Pragensis) dne 16. ledna 1398. 30) Mistr Petr Gmiindský, stavitel kostela Pražského, připomíná se sic ještě jednou roku 1401 v li-stině kapitulního archivu Pražského, ale ne zřejmě co ještě tehdáž na živě jsoucí, než toliko se vztahem na starší právní záležitost. Listinou touto daruje totiž kanovník Praž-ský Petr ze Všerub kapitule dům na Hradčanech, jejž, jak praví, byl koupil od mansionářů kostela Pražského a od mistra Petra Gmiindského, stavitele téhož kostela, jakožto obou polovičných držitelů jeho, a s velkým nákladem nově a krásně vystavil.31) Již z této poslední okolnosti vychází na jevo, že se prodej musil státi delší čas před tím, ač předce zase, poněvadž v listině při jménu Petra nestojí oby-čejné olim, quondam neb bonae memoriae, vždy možné jest, že Petr Parléř i tehdáž ještě, roku 1401, byl na živě. Bylo by mu tehdáž bývalo 71 let.

Okolo toho času nebo něco později začalo se krom díla dlouhé části kostela, ano jak se podobá s přetržením jeho, stavěti o nynější věži na polední straně kostela, proti královskému paláci. Zpráva svrchu uvedená o založení ol-

30) V Libris Confirm. z toho roku R. 5.31) Domům .. cujus partem sumptibus meis propriis . . a domi-

nis . . praecentore et mansionariis chori Pragensis, et aliam partema magistro Petro de Gemund magistro operis fabricae praedictae Pragensis ecclesiae •. emi.. et quam magnis sumptibus.. reformavi et inpulchris aedifieiis de novo exstruxi.

Příběhy stavby kostela sv. Vita na hradě Pražském. 113

táře sv. Ducha u prvního pilíře proti nové věži roku 1408 jest první zmínkou o této. Do roku 1411 neb na nejdéle 1412 byla vyhnána až do výšky pobočních lodí v kůru; nebo v roce prvé jmenovaném pochován jest v kapli ve přízemí věže, jejíž klenutí právě k oné výše dosahuje, arci-biskup Zbyněk z Hasenburka tehdáž zemřelý, od kterého dostala jména kaple Hasenburské; roku pak 1412 posta-veny jsou v též kapli věžní dle odkazu markrabí Morav-ského Jodoka tři oltáře, a později roku 1415 ještě čtvrtý nad rakví arcibiskupa Zbyňka, jejž založil bratr jeho Ol-dřich z Hasenburka.32) O mnoho výš nad klenutí této kaple věž roku 1412 asi ještě nedosahovala. Dle nadací listiny tří oltářů Joštových z tohoto roku byla totiž ustano-vena k zavěšení zvonů, které ale tehdáž ještě zavěšeny nebyly. 33) Avšak stalo se to snad konečně ještě před Husitskou válkou, poněvadž se věž ve dvou zřídlech za času potom hned výslovně nazývá novou zvonicí (novum campanile). 34)

Z doby, do které připadá stavba věže, jest souditi samo sebou, že se jí mistr Petr Parléř buď docela ne-účastnil, buď jen velmi málo. Snad že od počátku již byla řízena synem jeho mistrem Janem. Jak dlouho, nelze nám pohříchu udati, poněvadž se nám jméno Jana co stavitele kostela Pražského jen dvakrát vyskytlo, totiž jednou v uve-deném již roce 1398, potom pak v roce 1407, ve kterém ale již nebyl na živě; zmiňují se tu jen děti jeho a ze-jména syn jeho Jan čili Johánek co držitelé domu u Srpů (ad falces) na Starém městě Pražském, to jest nynějšího domu pod čísly 554 a 555. 35) Po něm následoval, ne-známo zdali hned čili postředně, jiný mistr Petr, jinak Petrlík, co stavitel kostela Pražského, jehož jméno co ta-kového vyskytuje se ponejprv teprve roku 1418 (31. květ-na). 36) Ředitelem stavby byl i v čas stavění věže ještě vždy Vácslav z Radce. Co takový připomíná se posledně ještě roku 1409. 37)

Z Hájkova popisu velkého ohně Pražského roku 1541 vysvítá jasně, že za jeho času část kostela, která stála v předdvoří nyní prázdném, byla se všech stran obezděna

32) Dle listin v Lib. Erectionum z těch let.33) In nova capella sub turri, in qua campanae debent locari,

praví se v listině.M) Script, rer. Boh. III. 13. Rukopis kapitulní S. I. 53.äs) V knize Staroměstské kroku 1407 fol. 105: puerorum ma-

gistři Johannis lapicidae de Castro Pragensi; fol. 109: Johannes olim magistři Johannis lapicidae de Castro Pragensi filius deputat .. censům .. super domo sua dieta ad falces; fol. 107 : Ursula contho-ralis domini Nicolai de Praga subeamerarii cedit domům ad falces erga Johanconem filium olim magistři Johannis lapicidae de castro Pragensi.

3B) V knize Hradčanské z toho roku fol. 1: Gregorius de Ne-zabudicz constitutus coram judicio bannito.. discit, quia magistrům Petrům lapicidam et directorem fabricae ecclesiae Pragensis citavit ad judicium praedictum etc.

37) V listině kapituly Pražské. Co praví Grueber o rychlém střídání stavitelů po smrti Pariere čili Arlera (pag. 19), nezakládá se na positivných svědectvích; jest to pouhé domnění, které co ta-kové měl uvésti.

a zahájena a nahoře dřevěnou střechou opatřena. To ale musilo, krom jisté výminky, býti již také aspoň ku konci války Husitské, jakž souditi musíme.nevyhnutelně z popisu oltářů v kapitulním rukopise S. I. 51. již tak často zmí-něného.

Že popis tento složen jest buď ku konci buď hned po válce Husitské, vychází na jevo ze jmen oltářníků tam uvedených a z udání míst, kdež se zdržovali, dle kterých jen několik málo jich bylo v Praze, ostatní větším dílem žili u vyhnanství (v Plzni, v Olomouci, v Brně, Zhořelci,Míšni, Bamberce atd.), mnohých jména neb místa přebý-vání také byla docela neznáma. V tomto pak popise jme-nují se oltáře chrámu Svatovítského, jak již jednou pově-děno, v pořádku místopisném do kola od kaple sv. Sigmunda přes celý kůr až ku kapli Svatovácslavské, a od této dále okolo věže a hrobu sv. Vojtěcha uprostřed dlouhé části kostela až k levému ramenu křížení vedle kaple sv. Sig-munda, což nedopouští pochybnosti, že prostranství, které všecko toto v sobě zahrnovalo, bylo jednou budovou sou-vislou, nahoře krytou a uvnitř žádnými zdmi nepřehraže-nou. Nelze mysliti, žeby dlouhá část kostela již před Hu-sitskou válkou byla snad ve všech částech svých bývala hotova až kvýši pobočních lodí; nebo kdyby to bylo bý-valo, pak by stavba ta nepochybně stála ještě podnes, a od dokonání jí nebylo by se tak snadno upustilo. Ale nejspíš byly práce, jak ukázáno, již započaté o prostřední lodi dlouhé části kostela, z jakékoli příčiny neb pohnutky po některém čase (snad po smrti Petra Pariere?) zase zastaveny, aby se prvé stavělo o věži (jak s tím souvisí neobyčejné postavení věže před pravým ramenem křížení kostela, zanechávám znalejším k uvážení); a poněvadž stavba věže, jak se musilo předvídati, požadovala delší řady let, uznalo se snad za potřebí, to, co již bylo hotové, nejen opatřiti ochranným krovem, nýbrž i po stranách pro-zatímným spůsobem ohraditi. K tomu užilo se po západní straně bezpochyby přední části starého kostela, která dotud stála, a ta spojena jest s novým kůrem a příčnou síní, pokudž snad postranní zdi dlouhé části kostela nového ne-byly již dílem založeny, nějakými jakkoli lehkými zdmi nebo také jen dřevěnými pažbami na půlnoční a jižní stra-ně; naproti tomu pak přepažení, ježto prvé dělila starý a nový kostel od staveniště mezi nimi uprostřed, jsou zase odstraněna.

K objasnění toho přidávám zde popis oltářů tehdejšího kostela sv. Víta v témž pořádku, ve kterém se nacházejí v starém popise z konce Husitské války, při čemž z jiných zřídel o jednomkaždém jen toho dodám, co by nebylo známo z předešlého vypravování..

1. První, praví popis, jest kaple sv. Sigmunda, a v níjest jeden oltář (prima capella est S. Sigismundi, et ibiest unum altare), totiž oltář svatého Sigmunda.

2. V sakristii oltář jeden sv. Michala, založený roku1402 od Hanuše Kapléře ze Sulevic pod jménem sv. Mi-

15

114 Příběhy stavby kostela sv. Víta na hrade Pražském.

chala a jiných svatých andělů, jakož i sv. Šebestiána a Všech Svatých, na který nepochybně přišlo také nadání oltáře téhož jména ze sakristie starého kostela (Lib. Erect.). Nazývá se někdy také jen altare Angelorum.

3. Oltář se. Matouše proti kapli sv. Sigmunda (exopposito capellae S. Sigismundi), vlastně panny Marie aevangelistů Jana a Matouše, založený roku 1383 od mě-šfana Pražského Jiříka z Loun (Lib. Erect.).

4. Oltář 5». Urbana.5. Oltář sv. Doroty (nejspíš onen sv. Tomáše Kantua-

rienského a sv. Doroty ze starého kostela).6. Oltář sv. Filipa a Jakuba (také Marie, Filipa a Ja

kuba), založený od knížete Jana Zhořeleckého, bratra Vác-slava IV., roku 1389 (listina kapitulního archivu; LibriErect.).

7. Oltář sv. Blažeje (z ambitu starého kostela).8. Oltář sv. Cyrilla a Methudia (ze starého ko

stela).Poněvadž po oltářích těchto přichází kaple sv. Anny

a potom ostatní kaple okolo závěrky kůru, stály oltáře zde pod čísly 3. 5.6. 7. 8. uvedené bez pochyby u pilířů po levé straně vnitřního kůru, a sice oltář sv. Matouše, jak se beztoho výslovně udává, proti kapli sv. Sigmunda, čili určitěji proti oltáři sv. Urbana u pilíře mezi oběma oblouky této kaple, následující tři u dalších tří pilířů, kde i nyní jsou oltáře, poslední nejspíš u pilíře potom dále po straně od kůru sv. Víta čili od velkého oltáře.

9. Oltář sv. Anny v kapli téhož jména.10. Oltář početí panny Marie a sv. Jeronýma v též

kapli, nového založení (nova erectio), jak se praví v popise. Byl nejspíš vystaven teprv po roce 1414, protožev popise v témž rukopise folio 7 nejmenuje se. 3S)

11. Oltář sv. Materna v kapli sv. Háty, přenesený zestarého kostela. 39)

12. Oltář se. Háty v též kapli, jejíž položení právě vysvítá z pořádku, ve kterém se tuto jmenuje.,

13. Oltář se. Ondřeje v též kapli, jenž se v Registrumdistributionum nazývá oltářem sv. Ondřeje a Štěpána (zestarého kostela).

14. Oltář sv. Antonína v kapli toho jména.15. Oltář sv. Trojice v kapli toho jména za velikým

oltářem (retro chorům).16. Oltář sv. Alžběty v též kapli (ze starého kostela).17. Oltář sv. Ludmily a sv. Mikuláše v též kapli.18. Oltář sv. Vojtěcha a Doroty (vlastně Marie, Voj-

těcha a Doroty) v kapli téhož jména čili saské (quod fun-datum est per duces Saxoniae, praví se v popise).

19. Oltář se. Briket v též kapli. Možná, že i tentooltář již býval ve starém kostele, ač nemáme na to žádnýchzřetelných dokladů.

20. Oltář sv. Stanislava v též kapli, ze starého kostela, kdež byl stál ještě v čas stržení v popisu oltářů z let1368 a 1373 v kapli ve zvonici (in campanili).

21. Oltář sv. Otilie a sv. Erharta v kapli tohojména.

22. Oltář navštíveni panny Marie v též kapli, založený roku 1412 z poslední vůle někdejšího arcibiskupaPražského Jana z Jenšteina, potom patriarchy Alexandrinského (Lib. Erect.).

23. Veliký oltář sv. Vita (altare summum S. Viti).24. Oltář sv. Kateřiny, jakož i svatých Krištofa a

Hedviky, prostřed kůru u mříže před velkým oltářem sv.Víta, patrně v následování příkladu oltáře sv. Kateřinyu mříže ve starém kostele, založený roku 1409 od nejvyššího písaře zemského Mikuláše z Okoře čili Vožic. 40)

25. Velký oltář panny Marie v kůru toho jména (inchoro beatae virginis altare majus) s nadáním mše ranní,které naň bylo přeneseno z oltáře téhož jména ve starémkostele.

Potom uvodí se v popise tři oltáře u hrobu králov ského (tria altaria in capite domini imperatoris, que dota-verunt Blancze regina et Anna regina et Elizabet impe-ratrix — poslední však jest omyl), to jest:

26. Oltář se. Ludvíka;27. oltář se. Mikuláše a28. oltář Nemluvňátek, kterážto však jména oltářů

neuvodí se výslovně..29. Oltář se. Vácslava „u dveří", altare S. Ven-

ceslai valuam (čti: retro valvain), to jest oltář tohotosvatého patrona založený roku 1298 od Vojtěcha zPodě-hus ve starém kostele za tajnějšími velkými dveřmi(retro portám ecclesiae majorem (viz nahoře str. 53), kterýi po svém přenesení do nového kostela dle podání podržel ono staré jméno. Totožnost s tímto oltářem staréhokostela vysvítá z poznámku na kraji v popise samém, dlekterého k nadání jeho náležela vesnice Maslovice, 41)které nacházíme právě také již v nadací listině z roku1298. Ve starších dvou popisích z let 1368 až 1373 az roku 1414 nazývá se tento oltář. „S. Venceslai in ho-spitali." Tento název pocházel z povinnosti oltářníka nadáním jemu uložené, aby nemocné knězi kostela Praž-

3") Druhý tento popis oltářů jest totiž dle největší podobnosti složen právě roku 1414; ne prvé, protože se vněm cituje Liber primus Matthaei z desk zemských, kterážto kniha právě již rok 1414 obsahuje; ne později, protože oltář u rakve arcibiskupa Zbyňka v kapli ve věži, založený roku 1415, vněm se neuvodí.

39) Výslovně připomíná se v popise nadání mie při tomto ol-táři „pro anima domini Hinkonis de Sternberg (sic) episcopi Pra-gensis (sic)", to jest vlastně Hynkonis Berka de Duba episcopi Olomticenis. (Srov. výše str. 53.)

40) V popise nazývá se: in medio choros (vedle opraveno: in medio chori) altare S. Katherinae, nova erectio; v Libris Erect. při založení roku 1409: Altare SS. Catherinae, Hedvigis, Luciae et S. Christophori in ecclesia Pragensi in medio ante cancellum altaris S. Viti; v Lib. Conflrm. roku 1418 (J. 9.) altare S. Katharinae inter cancelíos.

*l) Bohunko, in bonis altaris Maslovecz (sic), t.j. oltářník Bo-hunek přebývá na zboží oltáře v Maslovicích.


ského některý čas choval ve svém příbytku; s kteréžto povinnosti sešlo roku 1375 zařízením arcibiskupa Jana Vlašimského, když k tomu účelu založil zvláštní špitál na Hradčanech (Lib. Ercct.). I v popise z roku 1414 zmiňují se statky „in Malessenicz, Malsonicz" (chybně místo Maslovic).

30. Oltář sv. Šimona a Judy v kapli toho jména,přenesený ze starého kostela a protož jako tam nadanývsí Křečhoří.

31. Oltář zvěstování panny Marie a Všech Svatýchv též kapli, založený roku 1405 od Zdeňka z Chajna.

32. Oltář sv. Benedikta a narození panny Marieuprostřed kůru (in medio choros), vlastně jen po straněčili v rohu vnitřního kůru (in acie chori), jak vyslovuje staršípopis z roku 1414. Byl založen roku 1397 od královského číšníka Vácslava z Újezda ke cti panny Mariejakož i svatých Petra a Pavla, Vácslava a Kateřiny, a nadán zbožím ve vsi Dřísech, dostal ale jiného jména odjakéhos obrazu sv. Benedikta, který někdy býval na jehomístě. 4'J)

33. Oltář sv. Vavřince v kapli sv. Vavřince čilisv, Sylvestra (ze starého kostela).

34. Oltář sv. Sylvestra v též kapli, ze starého kostela s nadáním již tam obdrženým v Jesenicích.

35. Oltář sv. Ondřeje v též kapli, jenž náležel vikářůmkapitulním (altare S. Andreae vicariorum),.nového založení,jak praví popis, vyzdvižený nejspíš tcprv roce 1414, poněvadž se ve starším popise z tohoto roku nenalézá.

36. Oltář sv. Barbory, přenesený ze starého kostela;jméno jeho odtamtud pocházející „altare S. Barbarae incrypta", které se nachází ještě v popise z roku 1414,zachovalo se podáním týmž spůsobem jako jméno oltářesv. Vácslava it dveří.

V kapli sv. Vácslava, praví popis, jsou dva oltáře, totiž37. větší (majus) sv, Jana evangelisty, dle kterého

nacházíme roku 1381 kapli tuto také jmenovánu capellaS. Johannis evangeiistae, 4;J) v popise z roku 1414 taképod jménem oltáře sv. Jana a Bartoloměje, a

38. druhý sv. Vácslava u rakve jeho (et seeundumaltare in čapíte tumbe S. Vcnccslai), jak se zdá, i s rakví ze starého kostela v prvotní podobě své přenesený,ale roku 1384 od císařovny Alžběty nově vystavený (denovo constructum, dle listiny kapitulního archivu).

39. Oltář sv. Prokopa blíž kaple sv. Vácslava (propecapellam beati Yenceslať), ze starého kostela.

42) Oltář ten uvodí se v popise pod jménem altare S. Mariaevirginis SS-Petři et Pauli, S. Venceslai et S. Katharinae; kterážtojména má také v zakládací listině z roku 1397; potom ale dodáváse: Istud altare est uativitatis S. Mariae el S. Benedicti in acie choriseeundum inventaria altariorum antiquorum, quia ibidem fuit imagoS. Benedicti; v našem popise z konce Husitské války jmenuje sezrovna altare S. Benedicli, a jinou rukou jest připsáno: et nativita-tis beate virginis.

43) V Hradčanské knize totiž stojí (fol. 23): altare S. Venceslaiin capite tumbae in capella S. Johannis evangeliste.

Po tomto přicházejí v popise tři oltáře založené od Jošta „pod novou zvonicí" (sub novo campanili tria alta-ria erecta pro anima domini Jodoci, illustris principis Mo-raviae), bez uvedení názvů, které však známe z listiny nadací, totiž:

40. Oltář nanebevzetí a zvěstováni Marie a sv. Prišky„u pilíře" (prope columnam), to jest nejspíš u východního základního pilíře věže v stranu ku kostelu, poněvadžkaple věžní v rovné výšce s kaplemi v kůru byla protikostelu otevřena.

41. Oltář s». Ducha a svatých apoštolů uprostředkaple (in medio ejusdem capellae), a

42. oltář svatých dědiců zemských Vita, Vácslava,Vojtěcha, Sigmunda atd. při stěně (prope parietem ineadem capella).

43. Oltář svaté panny Marie, sv. Jana Křtitele aJana Evangelisty, jakož i sv. Bartoloměje (kratčeji v zakládací listině pod jménem oltáře svatých Jana Křtitelea Evangelisty, v též kapli věžní u rakve arcibiskupaZbyňka.,

44. Oltář vikářů kapitulních, jejž nadal doktor Adamz Nezetic (altare vicariorum, dotatum per magistrům Adamdoctorem sacrae theologiae), t. j. oltář Marie nanebevzetí,dědiců země České a všech věncích duší, jejž bratrstvooltářníků a vikářů kostela Pražského roku 1398 vystavěloz kamene místo dřevěného oltáře, který jemu byl náleželve starém kostele. 44)

45. Oltář sv. Ducha, panny Marie, dědiců země České a Všech Svatých, jejž popis nazývá altare poenitentia-riorum S. Spiritus, protože poenitentiáři kostela Pražskéhopožívali při něm jistého nadání. Založen byl roku 1408z odkazu měšťana Pražského Jiříka z Loun (Lib. Erect.),a vystaven u prvního pilíře dlouhé části kostela proti novévěži z kamenů čtverhraných.

Z těchto oltářů uvedených pod čísly 29 až 45 jsou nám ty, které stály v kaplích, jakož í posledně jmenovaný oltář sv. Ducha (číslo 45) , co do polohy své známy z toho, co již vypravováno. Z pořádku jich po sobě v po-pise jest viděti, že skladatel tohoto popisu, jrnenovav oltáře v kaplích okolo závěrky kůru až do oltáře sv. Er-harta a Otilic i s tímto, potom pak oltáře v prostřed kůru od velkého oltáře sv. Víta až ku královské kaplí, přišel na pravou stranu kůru. Nebo zde stály kaple sv. Šimona a Judy, sv. Sylvestra a sv. Vácslava vedle sebe. Jen jest při tom pozorovati mezeru, poněvadž kaple sv. Maří Blagda-leny, která jest hned vedle kaple sv. Erharta a Olilie, v popise schází. Nelze rozhodnouti, zdali tato mezera po-chází ze zapomenutí skladatele čili snad z nějakých změn za války Husitské. Máme však k ruce některé starší zprá-

*4) Dle pamětné knihy tohoto bratrstva v bibliothece kapitulní

15*fol. 9.


vy k vyplnění této mezery aspoň s části. Byl totiž v kapli sv. Maří Magdaleny čili páně Přechově, Předvojově

46. oltář sv. Máři Magdaleny, nacházející se jižv popise z let 1368 až 1373, který se mimo to připomíná také v roce 1388 v knize Hradčanské (99) podjménem altare S. Mariae Magdalenae in novo choro, av též kapli.

47. Oltář sv. Petra a Pavla, sv. Krištofa a sv. Kateřiny, založený od rytíře Mikuláše z Barchova roku 1412. 45)

Po částečném vyplnění této mezery, při kterém schází nám jen místo kaple, ve kterém se nyní nacházejí po-stranní dvéře kostelní později udělané (snad že tam stál oltář sv. Moudrosti založený roku 1361?), lze nám nyní ustanoviti také polohu oltářů uvedených pod čísly 29, 32, 36 a 44. Zbývá nám pro ně totiž, pět pilířů na pravé straně prostřední lodi kůru. Nemajíce proč pochybovati, že tak jako kaple mezi nimi uvedené následovaly po sobě v pořádku od velkého oltáře ku příčné síni čili od vý-chodu k západu, musíme za to míti, že stá) oltář sv. Vác-slava u dveří kostelních (29), u prvního pilíře při nyněj-ších schodech k velikému oltáři, tedy blízko nynějších dveří postranních s pravé strany, oltář sv. Benedikta (32) u druhého pilíře proti východnímu konci kaple sv. Šimona a Judy. Poněvadž se oltář tento výslovně jmenuje in acie chori, možná, že mezi ním a oltářem sv. Filippa a Jakuba u protějšího pilíře, po levé straně prostřední lodi, kde je nyní kazatelna, bývala ona mříže, která dělila kůr sv. Víta od kůru Mariánského; a oltář panny Marie v kůru Ma-riánském dle něho nazvaném byl by pak býval mezi dvěma pilíři prvními potom k straně západní. Oltář sv. Bar-bory (36) nacházel se u pilíře pravého z těchto dvou, proti východnímu konci kaple sv. Sylvestra; oltář sv. Pro-kopa (39) u prvního po něm proti východnímu konci ka-ple sv. Vácslava (prope capellam beati Venceslai, jak po-pis sám praví); oltář vikářů kapitulních konečně (44) již vně nynějšího kostela u pilíře mezi vlastním kůrem a příč-nou síní, tedy proti západnímu kraji kaple Svatovácslav-ské. V této kapli posledně jmenované uvodí se krom dvou oltářů jmenovaných v popise ještě třetí sv. Kříže, zmíněný u Beneše z Waitmile, o němž později již s jistotou pově-díti neumíme, pročež ho zde nepočítám. Na zevnější straně kaple Svatovácslavské v pravém rameně křížení, kdež se v popise žádný oltář neuvodí, nejspíš také žádného nebylo, poněvadž lam byly dvéře vedoucí do kaple, kteréž jiný-mi dveřmi tak jako nyní byly v spojení s kůrem. 46)

4S) V Libris Erectionum nachází se listina o tomto oltáři z roku 1409, dle které by byl měl státi ve mříži (in cancellis), tedy vnitř kůru Svatovítského; v zakládací však listině lamže z roka 1412 stojí výslovně: unum altare in ecclesia Pragensi in capella S. Mariae Magdalenae m honorem SS. Petři et Pauli (etc) ... fundavimus, exstru-ximus et consecrari procuravimus.

4B) O těchto dveřích z ramene kříže kostela do kaple Svato-vácslavské blíž portálu po pravé straně kostela máme zprávu u Hájka v popise ohně roku 1541, kdež praví: V kaple sv. Vácslava přední

Hned po oltáři sv. Ducha u prvního pilíře dlouhé části kostela proti kapli ve věži uvodí se v popise:

48. Oltář zvěstováni panny Marie (jakož i svatýchpanen Kateřiny a Barbory, sv. Anny, sv. Ondřeje a jiných apoštolů i dědiců země České, kterýžto delší titulnachází se v listě nadacím), založený od Matěje koláře,měšťana Pražského, roku 1409. (Lib. Erect.) Dle pořadípřipadá ke druhému pilíři dlouhé části chrámu.

49. Oltář sv. Anešky (neb Alexia i Anešky, nebtaké pouze Alexia), založený, jak již pověděno, roku 1364od bratří Planerů, a sice ovšem ve starém kostele, protožeby tehdáž v kostele novém nikde nebyl měl místa lečv kůře. Oltář ten připadá k třetímu pilíři po pravé stranědlouhé části kostela, kamž musil přenesen býti brzy povystavení této části nového kostela, které nyní již nestává.

50. Oltář sv. Vojlécha „u hrobu jeho", zbaven všehonáčiní, jak praví popis, ježto jindy na jeho hrobě ve dnev noci hořívala lampa (altare circa tumbam S. Adalberti,carens omni apparato — sic—circa ejus lumbam ardebatlampas die noctuque), což o důkaz více, bylo-li by hoještě potřeba, že musilo prostranství toto již před Husitskou válkou bývati kryto. Poněvadž víme, že hrob sv.Vojtěcha od roku 1396 stál uprostřed kostela t. j. dlouhéčásti jeho, stvrzuje se tím ještě více poloha dvou oltářůpředcházejících.

51. Oltář sv. Kateřiny a Kunigundy.52. Oltář sv. Jakuba a Krištofa.53. Oltář 10.000 rytířů.54. Oltář sv. Mikuláše a Ludmily.55. Oltář sv. Diviše.56. Oltář sv. Markéty. — Dle pořádku, který se

v popise důsledně zachovává, musíme si těchto šest oltářůmysliti buď západně buď půlnočně od hrobu sv. Vojtěcha.Bez rozpaku přidržíme se však prvního, když uvážíme, ževšecky tyto oltáře náležely ke starému kostelu. O čtyřechz nich (52. 54. 55. 56) dokázali jsme listinně, že stávalydílem již ve 13. dílem v první polovici í l . století. Ostatnídva (51. 53.) nacházejí se v popise z let 1368—1373,poslednější také v Libris Erectionum z roku 1371, tedyv době, když stojíce mimo kůr a příčnou síň nemohlybýti v novém, než jen ve starém kostele. Když pak si vzpomeneme, že západní čili přední část starého kostela ještě ipozději stála, nebude pochybnosti, že těchto šest oltářů ještěvždy zůstávalo na svých starých místech ve starém kostele.

Hned po těchto šesti oltářích jmenují se v popise ještě tři, o kterých se v něm výslovně praví, že stály na blízce kaple sv. Sigmunda, nebo na blízce levých pobočních dveří kostelních (viz nahoře v poznamenání 17, str. 60), totiž:

57. Oltář nanebevzetí "panny Marie neboli vlastně

dvéře z kostela (to jest nynější dvéře z kůru) zuostaly bez porušení, ale.. zapálila se kápla vnitř, a dvéře, kteréž jsou zadní od kostela velikého (t. j. z dlouhé části kostela) blíž k síni kostelní, kteráž jest na poledne (t. j. síně pravého ramene kříže), ty shořaly etc.


sv. Kříže, Marie nanebevzetí, sv. Jakuba většího apoštola, sv. Šimona a Judy, sv. muěenníků Víta, Vácslava, Voj-těcha, Sigmunda, Prokopa, Ludmily, Markéty i Apolleny, založený roku 1405 od vikáře kapitulního Petra Burdy. Stál dle nadací listiny (v kapitulním archivu a v Lib. Erect.) po straně t. j. po západní straně kaple sv. Sigmunda blíž dveří kostelních (prope. capellam ad latus capellae S. Si-gismundi et prope hostium ecclesiae ad manum sinistram).

58. Oltář sv. Jana a Pavla, založený od měšťanaPražského Jiřího a Loun, jehož položení u pilíře protizápadnímu konci kaple sv. Sigmunda, mezi vnitřním kůrem a příčnou síní, jsme již výše ukázali.

59. Oltář sv. Marty, přenesený ze starého kostela.Ten, poněvadž strana příčné síně proti kůru dvěma právějmenovanými oltáři úplně jest osazena, lze nám soběpomysliti jen u prvního pilíře dlouhé části chrámu po levéstraně křížení, proti oltáři sv. Ducha u prvního pilířepo pravé straně; a tudy máme aspoň nepřímé svědectvío stávání pilířů po levé straně střední lodi dlouhé částichrámu, které beztoho nutně předpokládati musíme, kdyžprostranství, do kterého roku 1396 přenesen hrob sv. Vojtěcha, již tehdáž bylo kryté. Třem pilířům, které jsmeukázali po pravé straně uvedením tamějších oltářů, mu-sili odpovídati tři pilíře po levé straně, a při tom vybývájen ještě mezera, že se u druhých dvou pilířů po levéstraně neuvodí žádné oltáře v popise. Zahradili bychomtuto mezeru dvěma oltáři, které, jakožto teprv na začátku15. století založené, na každý spůsob spíše nalezly místav dlouhé části kostela než v kůru již skoro všude osazeném. Byly to:

60. oltář obětování panny Marie a sv. Jiří isv. Ignacia, založený roku 1401 od Rudigera z Vršovica Petra, Rudigera i Erharta, bratří se Skalky (Lib.Erect.), a

61. oltář sv. Vácslava, Prokopa i Erasma, založený roku 1405 od měšťana Pražského Františka z Rokycan (Lib. Erect.) 4r). Mimo to zbývá nám uvésti

62. oltář sv. Kateřiny a sv. Mikuláše, založenýroku 1408 od Blažka faráře v Staré Plzni a oltářníkasvatých čtyř doktorů v kostele Pražském v místě, kdežsedají poenitentiáři (in loco, ubi poenitentiarii ecclesiae,Pragensis residere consueverunt), čehož určitčji udati neumíme, což ale přece neukazuje na položení u nějakéhopilíře, pročež sobě oltář tento musíme jinde mysliti neždva posledně jmenované; konečně

63. oltář sv. Moudrosti (S. Sapientiae), o němžjsme se výše jen neurčitě mohli vysloviti. 4S)

47) Jmenuje se také v knize Staroměstské z roku 1407 (123).4S) Následující oltáře, které jsme spatřili ve starém kostele,

které však ve popise z konce Husitské války se nenacházejí, ačkoli G nich a jejich oltářnících nacházíme zmínek vždy ještě i po sho-ření části starého kostela roku 1369 až do prvních dvou desítiletí 15. století, musily tehdáž nemíti ještě nového místa vnitř zavřené

IV.

Další osudy stavby.Husitským převratem v Čechách byla stavba chrámu

Pražského přetržena, a to nejspíše hned po smrti krále Vácslava IV. (1419, 16. srp.), poněvadž v nepokojích, které hned potom přišly, duchovenstvo kostela, jakož i největší díl katolického duchovenstva Prahy vůbec dalo se na útěk. Tehdáž snad nebo v roce potom opustil as také poslední stavitel kostela Petrlík Prahu. Vímeť, že dům jeho na Hradčanech za času Husitské války se nacházel v cizím držení (1430), a že po navrácení svém jej zase měl. Žilť až do roku 1454 nebo 1455, ve kterémžto se syn jeho Jindřich a vdova Kateřina jmenují co dědici po něm. 49)

Úpadek jmění koruny a zchudnutí duchovenstva, když největší část statků korunních a církevních během Husit-ské války přišla do cizích rukou, byly příčinou, proč i po upokojení země stavba kostela Pražského nebyla hned zase znova začata, poněvadž se nedostávalo potřebných

prostory kostela, a musilo jich tedy prozatím skutečně nebýti: 1. oltář sv. Kosmy a Damiana (uvedený od nás mezi oltáři starého kostela pod číslem 2.); 2. sv. Martina (č. 3.); 3. sv. Gotharta (5); 4. sv. Kateřiny u mříže (6); 5. sv. evangelistů (8); 6. sv. Matěje, Ambrože etc. (14); 7. sv. Máří Magdaleny (16), který se vedle oltáře téhož jména v novém kostele i po založení tohoto ještě vždy připomíná-, 8. sv. Petra a Pavla (21); 9. sv. Klimenta (31); 10. sv. Trojice (32), který se též připomíná vedle nového oltáře v kapli toho jména v kostele novém; 11. Marie Sněžné (33); 12. sv. Kříže uprostřed kostela (35); 13. sv. Krisogona i Anešky (36); 14. sv. Bartoloměje a Jana (38); 15. sv. čtyř doktorů a sv. Erazima (39); 16. sv. Felixa i Adaucta (41); 17. božího těla (43); 18. Bernarda i Apollinaříše (44); 19. sv. Bernarda (45); 20. sv. Jana Křtitele (46); 21. sv. Lukáše (47). Zdali oltáře 22. sv. Tomáše, 23. Všech Svatých a 24. sv. Ducha z ambitu n starého kostela, jakož i 25. ol-tář sv. Mauritia v kapli toho jména po straně kostela až do Husitské války ještě stály na svém starém místě, čili se také jen počítaly, ač jich více nebylo, neumíme rozsouditi.

49) Zápisy o tom ve dvou knihách Hradčanských z let 1418 a 1420. Roku 1430 (f. 7) kupuje slovutný Jan z Kopaniny „domus mansionem. . erga Phabianum carnificem, quondam Peterlikonis, táli jure, sicut praedictns Phabianus in eandem (sic) domo manebat, tamdiu donec herede» et successores ejusdem domus reversi non fuerint" atd. Boku 1433 (f. 6) kupuje Vaněk kupec dům, který leží „mezi domy Petrlíkovým někdy domem, nynie slovutného Jana z Kopaniny.. a měščiščem pániiov z Valešova". Koku 1442 (f. 14) nazývá se jistý dum „penes domum Petríiconis condam directoris fabrice ecclesiae Pragensis", roku 1454 (f. 3) jiný dům „in Dlaz-dyenem sub domo Petrlikonis directoris fabrice ecclesiae Pragensis"; roku 1455 (f. 16). připovídá se Jindřich syn Petrlíkův co dědic „k tomu domu na Hradčanech nebožce Petrlíka otce svého". Roku 1458 (f. 18) vypovídají konšelé Hradčanští „v té při, kteráž jest byla mezi paní Kateřinu Petrovů někdy mistra kamenníka kostela Pražského s jedné a Mikulášem Seiblem z Starého města s strany druhé o domek a vinničku nad Dlaženým". Konečně roku 1460(17) prodává „Katherina Petrlikonissa" domy své dva, jeden na Hrad-čanech, druhý s vinničkou „in Dlazdieny sub monte Hradczanensi" panu Čeňkovi z Klinšteina purkrabí Pražskému „cum omni jure . . sicut ei Katherinac, liber civitatis Hradczanensis et etiam testamen-tům ejusdem libri bonae memoriae Petríiconis mařiti ejus, a potom odevzdáme a Henrico filio ejusdem bonae memoriae Petríiconis me-lius et plenius continetur".


peněz k tomu. Několiko pokusů, které se předce staly o dokonání jí, \žrty bezpochyby z též příčiny se zmařilo. Máme o nich při nynějším stavu zpytování také jen vel-mi nedostatečné zprávy.

Nejisté návěští jakés o dalším stavení kostela připadá do prvních dvou let panování krále Ladislava Pohrobka. Nazývá se totiž nejen Petrlik roku 1454, brzy před svou smrtí, stavitelem kostela, než i ředitel stavby jmenuje se ještě jednou roku 1455, kanovník totiž Martin z< Lomnice, z čehož by se mělo souditi, že se ve stavbě kostela teh-dáž pokračovalo. Z jiných však okolností, jmenovitě z vý-povědí souvčkého spisovatele Pavla Zídka, vychází ale opak na jevo, i zdá se tedy, že oni dva mužové bud4 jen měli tituly mistra stavby a direktora stavby, buď úkolem jejich nebylo pokračování ve stavbě dle prvotního zámy-slu, než snad jen potřebné opravy při části dotud hotové.

Příznivější doba pro zvelebení umění v Čechách při-šla teprv zase za panováni krále Jiřího a Poděbrad; ale kdežto on všelijaké jiné stavby předsevzal, jakož ku př. dostavení kostela Týnského na Starém městě Pražském, vytýká jemu právě Pavel Zídek při konci jeho panování, že nedal pokračovati také ve stavbé kostela sv. Víta. Ovšem k tomu podstatně přispívalo, že katolická kapitula kostela Pražského s král' ni podobojím stále byla v ne-přízni.

Nástupce Jiřího, král Vladislav II., dal roku 1493 pro sebe a svůj dvůr vystaviti po pravé straně, kůru ora-toria v spůsobu pavlačí, čímž někdejší kaple sv. Šimona a Judy, jakož i prostranství kapiové, ve kterém nyní jsou postranní dvéře kostelní, v hořejších částech svých jsou zastaveny. Později ujal se Vladislav se vší opravdovostí dostavení kostela, i stal se k tomu začátek roku 1509 asi v měsíci září. Začali, jak vypravuje souvěký letopisec, grunty kopati k sloupům v kostele Pražském, čímž, poně-vadž pilíře prostřední lodě dílem již stály, mají se nej-spíš rozuměti sloupy čili pilíře zevnějších postranních lodí; též pak grunty k věži druhé k příkopům, to jest k Jelení-mu příkopu nyní tak zvanému na půlnoční straně hradu, a tedy při levém rameně kříže chrámu proti starší věži jistě nezcela dostavěné. Roku potomního (1510) zděny jsou základy k věži a pilířům pod zemí; roku pak 1511 vyhnán jest jeden pilíř věže již nad zemi. a jinému zá-klad kopali. 50) To ale jest vše, čeho se o stavbě této dovídáme, a nejspíš také vše, co se tehdáž s ní stalo; poněvadž by sic letopisec na všecko, co se tehdáž v Praze dalo, velmi pozorný, nebyl tak snadno opominul, nás i

50) Dle Starých letopisů českých (168) totiž, když tělo krále vneseno bylo do kůru kostela sv. Víta, uvedeno jest také 10 koní černým suknem přikrytých ke hrobu do kostela. (A když jsú jeho přinesli do kuoru, tu kanovníci kázali i ty koně přikryté suknem k hrobu vésti do kostela.) Poněvadž hrob byl v kůru, ale docela blízko příčné síně, bylo ovšem možné vésti koně v kostele až ke hrobu, aniž musili býti vedeni až do kůru, ale jen tehdy, jestliže nebylo tehdáž ještě žádné zdi dělící kůr od kostela.

o ostatním zpraviti. Stavitel, kterému Vladislav řízení toho díla uložil, nejmenuje se; ale sotva to byl kdo jiný než Beneš s Loun, který byl prvé již zmíněná oratoria uměle zhotovil, později slavnou Vladislavskou síň v královském paláci Pražském vystavil (1502) a hnod potom (od r. 1510) také co stavitel kostela sv. Barbory v Kutné Hoře se zjevuje.

Z vypravování Hájkova o ohni roku 1541 vychází na jevo, že již tehdáž kůr dostavený od příčné síně a dlouhé části kostela, jižto zůstaly nedokonány, oddělen byl zdí, a že se při této zdi nacházely v kůru varhany, že tedy nad západní částí kůru vystaven byl již jako dnes kůr hudební. Zdá se, že zdi této ještě nebylo v roce úmrtí krále Ladi-slava (1457), poněvadž při popise jeho pohřbu takové okolnosti se zmiňují, z kterých na každý spůsob spíše se dá souditi, že kůr i kostel tehdáž ještě veskrz souvisely. 51) Protož byla zeď tato nejspíš také postavena za krále Vla-dislava II., bud před zamýšleným pokračováním ve stavbě kostela k účelu pomíjejícímu, totiž aby se zatím služby boží v kůru mohly díti bez překážky, buď když se od do-stavení zase dokonce upustilo.

Roku 1541 při velkém ohni na Malé straně a na zámku Pražském, který vypukl dne 2. června, utrpěl také kostel sv. Víta pohromu velikou. Dle obšírného popisu Hájkova chytila od. královského paláce nejprv šindelová střecha, kterou byla kryta makovice věže. Z toho shořelo všecko co bylo dřevěného vnitř věže; zvony zavěšené, jmenovitě také veliký zvon, který byl dal král Vladislav slili roku 1509 brzy před začátkem dělání základů k ob-mýšlené nové věži po levé straně kostela, rozlily se, a všecken kov i s trámy uhelnými zůstal nahromaděn nad klenutím kaple Hasenburské v dolejší části věže. Z oken věže padal ale oheň také na dřevěný krov prozatímně dlouhé části kostela čili „velikého kostela", jak praví Hájek, kte-rýžto krov teprv nedávno předtím byl nově položen. Celé toto stavení z gruntu vyhořelo, a i zdi, které dílem po-cházely ještě ze staršího Spytihněvova kostela sv. Víta, poněvadž beztoho musily již býti velmi chatrné, větším dílem se zbořily, lak pak jmenovitě i věž starého kostela, která do oné chvíle zůstávala na straně půlnoční. 52) Jen

51) Scrip t , rer . Boh. I II . 319. 329. A také tehdáž (1509) začali grunty kopati k sloupům v kostele Pražském, též i k věži druhék příkopům; a hned druhý rok zdil i grunty věže i s loupy. — Téhožčasu (1511) pil íř věže kostela hradského blíž př íkopův vyhnán jestnad zemi, a j inému grunt kopa l i .

52) O tom zpravuje nás Pěšina ve Phosphorus septicornis (92.73), odvolávaje se na starší zř ídlo, totiž na l ist kapitulního děkanaPražského Scribonia z roku 1548: (Ferdinandus rex) post i l lud ter -ribile incendium anno 1541 . . templům S. Vili vel potius chorůmtempli , qui so lus cum turr i nova et duobus penes i l lam sacell is se -parabilis supererat, reliqua parte templi, quod vetuslioribus murisconstaret (haec enim a Venceslao imperatore aediíicari coepta, obintervennientes subito perniciosos illos circa religionem motusabsolvi ita, ut in fabrice slructura choro par esset, non potuit,a furentibus vastissima strage incendüs externe corrupta, suissumptibus restauravit. . . Sed et residuam, nempe posticam templi

Příběhy stavby kostela sv. Víla na hrade Pražském. 119

hrob sv. Vojtěcha uprostřed kostela, u něhož bývala teh-dáž držána kázání, zůstal státi, poněvadž byl učiněn z tvrdého bílého mramoru, a jen silně popukal. Bývaly u kostela hodiny, jejichž komora ve výšce někde u zdi, která dělila kůr od kostela, tak byla postavena, že oheň, když i jí došel, odtud se dostal pod krov břidličné střechy kůru. Tu shořela i střecha nad kůrem docela, a ani vni-třek kůru nezůstal od ohně ušetřen. Děrami totiž, které povstaly v klenutí, padal oheň nejprv na varhany, kte-réžto ohořely a spadly do kostela, kdež chytily od toho stolice, a tudy se spousta šířila. Nejprve dostal se oheň do veliké kaple sv. Sigmunda, potom všelijakými skoky do nejrozdílnějších, částí kostela, tak že některé více, ně-které méně utrpěly, některé také docela zůstaly ušetřeny. Do kaple Svatovácslavské dostal se oheň jinou cestou, totiž děrami, které povstaly v klenutí jejím, když střecha nad ním shořela, ješto dvéře kaple se strany kůru zůstaly do-cela bez uškození, a při druhých, ježto byly z „velikého ko-stela" blíž krásného pobočního portálu, jen dřevěné části shořely, které byly pokryty železnými.53)

Král Ferdinand I., za jehož panování se stalo toto neštěstí, nemeškal opraviti kostní, pokud toho dopouštěly důchody jeho, které nikdy nebývaly příliš skvělé. Povolal k tomu dva stavitele, Bonifacia Wohlgemutka a Hanuše Tyrola. Nejvíce bylo potřeba nového krovu na.stavení kůru i na věži. Při obou musily se však pro ušetření ná-kladu předsevzíti ještě mnohé jiné proměny, kterými sta-vení pozbylo mnoho své prvotní krásy. Věže byla dle

partem, quae tota penitus lina cum veteri turri ,'njniloni obversa corruit, ne ullis quidem parietibus superstantibus, ínstauraturus erat etc. Poněvadž se tu zdi velikého kostela před kůrem nazývají staršími nežli zdi kůru, jest to důkazem, že část kostela Spytihněvova do té chvíle ještě vždy zůstávala; neb jen ji, ne pak novou stavbu dlouhé části, pokud byla dospěla, mohl Pěšina čili vlastně Scribo-nius jmenovati starší než kur; nebo rnu bylo známo, že kůr byl vystaven dříve. Rovněž nemůže býti pochyby, že se věží starší na půlnoční straně rozumí věž kostela Spytihněvova; nebo se vztahem na nynější věž, kterou Pěšina výslovně jmenuje novou, nemohl žádné věže nového kostela jmenovati starou; žef věže Vladislavova sotva začatá byla ještě novější, nemohlo ani jemu ani, a tím méně děkanu Scriboniovi roku 1548 býti nepovědomo. Beckovský, který ve svém „Entwurf der Vei tskirche (1721)" udává, že věže na slraně půlnoční (gegen Abend, což n něho tolik jako gegen Nor-den) „jen do polovice vystavená, v níž veliký zvon visel," při ohni se sesula, čímž on jen nejnovější věž od Vladislava začato« mohl rozuměti, patrně starším zprávám, které o tom měl, zle rozuměl. Ve Vladislavské věži nemohl veliký zvon viseti, poněvadž v roce, ve kterém byl zavěšen, teprv se kopaly základy této věži; a pro -tož na pouhé svědectví Beckovského nemůžeme také věřiti, žeby věže tato skutečně jií (ne pouze) do polovice bývala vystavena.

53) Ačkoli se v popise Hájkově o této nešťastné příhodě ne-praví nikde výslovně o zdi mezi kůrem a ostatním kostelem, vy-chází, že byla, ze všechněch okolností samo sebou. Kdyby totiž žádné takové zdi nebylo bývalo již před ohněm, bylby oheň z pro-zatímně dlouhé části kostela, kdež s takovou prudkostí zuřil, zcela bezpostředně vrazil do vnitřka kůru, nebyl by musil teprv úzkou zacházkou skrz komoru hodinovou vejili pod břidličný krov kuru, odtud děrami klenutí teprv povstalými k varhanftm, a s těchto teprv dolů do vnitřka kůru. Ostatně j iž to, že varhany byly nad kůrem na blízku kaple sv. Sigmunda, a že se „veliký kostel" nad hrobem sv. Vojtěcha co zvláštní celek rozeznává, svědčí pro toto mínění.

svědectví Beckovského prvé jíž mnohem vyšší než spatřu-jeme nyní. Poněvadž ale zdi její ohněm uvnitř mnoho utrpěly, uznalo se za dobré, část jí strhnouti, aby se jim ulehčilo. Tak se dle vší podobnosti stalo i s kůrem. Kle-nutí nad kůrem, které dle soudu znalců prvotně musilo bývati mnohem vyšší, bylo nejspíš v nejhořejší části své silně poroucháno shořením střechy, a napotom jest nejspíš učiněno něco nižší. Dále obdržely vnitřní poboční lodi a kaple, které prvotně bývaly pod dvěma rozdílnýma stře-chama, nyní jen jednu společnou, při čemž okna, která jindy kolem celého triforia osvěcovala vnitřek kůru a z ko-stela poskytovala vyhlídky na zevnější ornamentiku kostela, jsou zazděna. I kůr i věž pokryty jsou ostatně mědí.

Dle svědectví tehdejšího kapitulního děkana Jindřicha Scribonia, které nám zachoval Pěšina, 54) obmýšlel král Ferdinand také dlouhou část kostela zase vystaviti; ale stále se obnovující války turecké, kterými síly jeho zemí ustavičně byly napínány, překážely mu v tomto předse-vzetí. I dílo potřebné při kůru trvalo nepřiměřeně dlouhý čas, skoro celé ostatní panování Ferdinandovo, ovšem nejspíš jen pro nedostatek peněz. Zdá se, že proto konečně od úmyslu svého upustil. Následkem toho vystavena jest nad hrobem sv. Vojtěcha, který opuštěn stál na spáleništi, zvláštní kaple, která jej podnes objímá. Kaple Ha-senburská ve věži zazděna jest se strany kostela, aby se otřesená věž s duly více upevnila; místo mezi věží a kaplí Svatovácslavskou obráceno jest v kapli sv. Trojice nyní zavřenou, a krásný postranní portál tudíž pod obrazem mosaikovým jest zazděn a zatarasen. Roku 1561 kázal král Ferdinand, pozůstalé pilíře dlouhé části kostela, které nejspíš při ohni též mnoho utrpěly, odstraniti. Musí se při tom rozuměti přede vším šest pilířů postavených již za krále Vácslava IV.; nepochybně však byly také začaté pilíře věže Vladislavovy a část levého ramene kříže kostela, vystavená již za Karla IV. i s tamějším postranním, portálem, téhož času zároveň odstraněny.

Za císaře Rudolfa II. postaveno jest místo starší krypty králů Českých v kůru Mariánském nynější skvostné mau-soleum tamže (1589), a těla královská jsou do něho pře-nesena (1590).

Roku 1619 utrpěl kostel zlé zpuštění u vnitřku, když z rozkazu Fridricha Falckého, povolaného od stavů če-ských ku panství, všechny oltáře v něm jsou rozbořeny, aby obrácen byl v holou kalvinskou modlitebnu. Po bitvě na Bílé hoře postaveny jsou oltáře znovu během r. 1621, ale již ne v předešlém počtu, při čemž dostalo se jim dí-lem jiného než před tím spořádání. 55)

Po skončení 301eté války jevil císař Ferdinand lil., jenž v metropolitním kostele Pražském zvláštní měl zalí-bení, úmysl, dáti jej celý dostaviti, a to v takovém spu-

5t) Viz výše poznám. 52. 55) Obšírně u Pěšiny 386 etc.

120 Špitální kostel sv. Pavla obrácení na Špitálsku před Forickou branou.

sobu, aby se dlouhá část srovnávala s nákladnou stavbou kůru. 56) Slíbilf roku 1652 pečovali o prostředky k tomu, jak medle by spůsobil zvolení syna svého Ferdinanda IV. za Římského krále, což jej celého tehdáž zabavovalo. Smutek ze smrti tohoto jeho syna (1654), nová válka se Švédy, jejímž divadlem stalo se tehdáž Polsko jako prvé Německo, a konečně smrt Ferdinanda III. samého (1657) překazily vyvedení toho úmyslu. Teprv za císaře Leopolda /., za jehož času vzešlo proroctví, že mocnář, jenžby dosta-vil Pražský kostel, měl vztýčiti kříž na kostele sv. Zofie v Konstantinopoli, přikročilo se skutečně k stavbě kostela snahou arcibiskupa Pražského Matouše Zoubka s Bilen-berka. Dne 3. září 1673 položil císař sám základní ká-men k tomu ke cti sv. Vojtěcha, a sice na západní straně od kaple sv. Vácslava na místě, kdež do oné chvíle byla pohřbena těla Podivína a Přibislavy. Základ byl však uči-něn takovým spůsobem, že, jak i v 18. století samém uměli

posouditi, celek byl by býval zpotvořen, totiž ve slohu renaissančním, který se od ušlechtilé gotiky starší části kostela hrubě lišil. Již po smrti arcibiskupa Matouše (1675) stavba uvázla, a za nástupců jeho v ní se nepokračo-valo. 57) Co bylo hotového, odstraněno jest větším dílem roku 1842, aby tím předdvoří kostela nebylo potvořeno.

Jako barbarství falcké roku 1619 uvnitř kostela, tak zuřila v sedmileté válce děla krále filosofa (1757) zvenčí proti kostelu, a spůsobila opět škody nenabytné. Císařovna Marie Teresie přičiňovala se vší silou o utvrzení střese-ného stavení jakž možná i o opravení toho, co bylo po-rušeno, což potřebovalo času asi 15 let

Na dostavení však chrámu nemyslilo se od té doby, až se teprv za našeho času roku 1844 zřídila k tomu cíli jednota Svatovítská, jejíž působení nachází se nyní teprve v začátcích.

ss) Ut posterior quoque (ecclesiae) metropolitanae S. Viti pars (navim templi vocamus) . . instaurari et anteriori, choro \idelicet a Carolo IV. magnificentissime exstructo, par reddi possit. Pěšina 112.

'') Sed haec Matthaeiana ad normám Romanám inchoata struc-tura, cum veteri Gothica neutiquam congraens, nullnm hactenus contínuatorem invenit, praví Berghauer (Protomartyr poenit. 122) roku 1736.

Špitální kostel sv. Pavla obrácení na Špitálskupřed Pořickou branou.

Historická pamět.

Opět zmizel jeden skromný zbytek z počtu Pražských starožitností, stav se obětí nemilosrdného, ničeho nešetří-cího materialismu našeho věku. Přátelé historie a staro-žitností nemile přijali zprávu, že gotická věž kostela ně-kdejšího Svatopavelského v Karlině i s kostelem zahynula.—Co vykonáno a pokaženo surovostí lidskou, nedovede nikdo více v oboru starožitností napraviti; protož státu a výkon-né moci jeho přísluší, vydatně a dostatečně o zachování historických památek se starali;— věda sama o sobě může jenom zprávy, nikoli pomníky samy dochovat, leda že by v rumu zřícenin papěrkovala. Nám tedy, kteří účelu vědy věrni býti chceme, nezbývá jiného, nežli jak možná ob-šírná data o starožitnosti té podati, tak jako se pěje ne-krolog vzácnému umělci — a pojednáním naším pomníku, hmotnému již sesutému, postaviti duševní pomník v „Pa-mátkách", v tomto Westmiinstru starožitností českých. Dle toho jest úkol zpráv našich na bíledni: aby se, kdož ne-věděl o někdejším kostele Svatopavelském, aspoň teď do-věděl, že až na naše časy stávalo v Karlině nejstarší stavení této novožitné osady, a proto nejstaršího a nej-většího práva mělo, by jemu od drzých nováčků tam aspoň místa popřáno bylo; kdo je ale znal, doví se z řádků těchto, že ho už více nestává.

O založení špitálu toho čteme dvě paměti, jednu v kni-hách památných města Pražského, zvaných „Chaos rerum

memorabilium" (díl III. na listu 333) — druhou pak v leto-pisech českých od roku 1378—1527 (panem Palackým r. 1829 tiskem vydaných).

V první knize čteme:Léta Páně 1500 za slavné a svaté paměti krále Vla-

dislava, Uherského a Českého krále, neduh a nemoc jakási nová a prvé neslýchaná jest vznikla, kteráž velmi škodlivá lidskému pokolení byla, tak že lidé dechnutím, pitím z jedné nádoby, užíváním roucha i také na posteli odpočinutím jedni druhých nakažovali, a v království Uherském, i také v jiných zemích zhusta takový neduh již proskakoval. Ten nejjasnější král, ač na ten čas přítomný jest býti zde v království Českém neráčil, však pečujíc o dobré svých věrných poddaných, z království Uherského hned bez me-škání, jakž Jeho Mti. kr. o tom neduhu zpráva došla, psaní do království Českého a předkem svým věrným milým Pražanům učiniti a všem vůbec výstrahu dáti jest ráčil, aby lidé před tím neduhem pilně se vystříhali a na se záhuby nepřivozovali, poněvadž by ti, ježto toho neduhu nabyli, žádné pomoci nedocházeli. A tak když již takový neduh v království Českém proskakoval a na lidech se patrně ukazoval, všichni strašíce se nakažení toho hrozného, a pamatujíce na výstrahu pána svého, před ním utíkali a lidí nedůležitých, chudých i jinak potřebných a tím ne-duhem se trápících se štítili a všelijak se varovali, ba ani

Špitální kostel sv. Pavla obráceni na Špitálsku před Porickou branou. 121

<lo svých domův jich přijímati nesměli. Z čehož potom při-šlo, že po ulicích, na ryncích, po březích i na haldách ubozí a nakažení lidé leželi, a nemohouce od žádného, pro příčinu nakažení, opatření dojíti a pohodlí užiti, v svém ukrutném trápení trvali.

I přihodilo se, že král Vladislav J. Mt. slavné paměti kníže Jiřího, z boží milosti na ten čas kníže Míšeňské, jakožto švakra svého, ráčil jest požádati, aby k Jeho kr. Mti. tlo Prahy přijeti a hostem býti ráčil. Kdež pro pocti-vost předkem Jeho Mti. královské, tolikéž i knížete toho i jiných knížat Jich Mti., kteříž k Jeho Msti. královské podlé knížete Míšeňského přijeti a vypraviti se ráčili, páni Pražané Starého mčsta Pražského rynk svůj, sice prvé spanilosti plný, chtíce více ozdobiti, krámy nějaké z dříví toliko vystavené a šindelem prostě přikryté, kteréž na tom místě proti rothšmidům, aneb kdež nyní drobné rybičky na neckách se prodávají, dvěma řady postaveny byly, pro rozšíření placu rozkázali jsou odtud a z toho místa a rynku ven pryč z města za bránu Porickou, na to místo, kdež nyní kostel a špitál Sv. Pavla jest, vyvézti a těm všechnčm, ješto tomu francouzskému neduhu, i také jiným nemocem poddáni byli, ven z města se vybrati a do těch krámcův se obrátiti. Kdež pak hned ti nemocní v těch krámcích a na tom místě se obložili, a jakýž kdokoli z nich prostředek míti mohl, pod ním se hrnuli. A tak když se již tu a v tomto místě mnoho toho lidu chudého a nakaženého obložilo, pan purkmistr a páni vidouce, ano se již k zimě nachyluje, rozkázali jim světnici stavěti. Když to lidé dobří a milosrdní uhlédali, znamenité pomoci na to činili, tak že v brzkém čase kamení bylo voženo, kostel a zdi potom se hnáti mohly.

Však toho stavení při kostele a špitálu sv. Pavla žádný větší příčina nebyl, a kdoby se o to staral a pečoval, jako nějaký kněz dobrý a bohabojný, pan Matěj Hlavně; ten, ač rodem byl z města Kouřimě, však toho času jsa již měštěnín Pražský a skutkův milosrdných pln, ustavičnou práci jest při vyzdvižení a stavení toho špitálu vedl a až do smrti s těmi lidmi chudými pracoval, vlastními penězi svými dělníky i jiné potřeby k tomu špitálu náležející za-kládal. Jehožto příkladem jsouce hnuti mnozí jiní dobří lidé a patříce, jak znamenité pohodlí děje se těm lidem, kteříž od páua Boha všemohoucího rozličnými v tomto světě bývají navštivováni nemocmi, statky svými ten špiiál a to záduší nadali, plat nakoupili, a svou vůlí poslední i zápisy desk zemských, knih městských, i jinými rozličnými spravedlnostmi to stvrdili. A když ta práce dobře začatá šťastně se konala, páni Pražané Starého města Pražského majíce před očima všecky případnosti lidské, a nechtíce tomu, aby těch dobrých lidí nadání na nějakém budoucím nebezpečenství pozůstavena byla, při Jeho Mti. královské, králi Vladislavovi slavné svaté paměti, pánu svém nejmilo-stivějším to jednali, aby svým majestátem královským kol-latorství a nadání téhož špitálu a záduší městu Starému

Pražskému nyní i na budoucí časy z milosti své královské potvrditi a svým majestátem jim to přivlastniti ráčil. Což jest Jeho Mt. kr., maje k svým věrným podaným zvláštní milost, beze všeho prodlévání učiniti a jim majestátem svým toho všeho na Budíne v pátek po božím vstoupení léta 1507 daným milostivě potvrditi ráčil."

V letopisech pak čteme zprávu následující:„Toho léta (totiž 1504) v úterý po veliké matce Boží

biskup Filip Sidonský posvětil kostela nového před Pori-ckou branou ve Špitále ve jméno sv. Trojice a sv. Pavla, péčí Sigmunda Holce, konšela a jiných dobrých lidí; a odtud plavil se na lodi k obědu na Libeň s některými mistry, a tu měl hojný oběd."

Toto druhé udání aroif trochu jinak zní nežli první, avšak myslím, že jen v nepodstatných okolnostech.

Dle památních kněh Pražských byl za branou Pori-ckou založen špitál a kostel sv. Pavla; dle letopisů: ko-stel ve jméno sv. Trojice a sv. Pavla posvěcen roku 1504; dle památních knih Pražských nemohl před r. 1500, musel ale již před r. 1507 stát; tyto dva prameny shodujou se co do názvu kostela částečně, a co do času vystavení jeho taktéž.

Před Porickou branou ani dříve ani později jiný špi-tál nestál kromě Svatopavelského, musí tedy oba prame-nové o témže předmětu jednati. Možná že dříve kostel ten ve jméno sv. Trojice též posvěcen byl, že se však názvu toho neužívalo, a že jen pro krátkost stalo se jméno „Sv. Pavla" obyčejným. Jedině v názvu podnikatele stavby liší se kronikáři. Tato rozdílnost dá se snad přehlednutím při opisování starých letopisů vysvětlit, anebo že snad jméno to v rukopisech bylo otřeno. Holec a Hlaveň mají mezi sebou ostatně společná písmena. Myslím ale, že se spíše na zprávu v památních knihách spoléhati můžeme, poněvadž v nich obšírněji, jako ex professo pojednáno o založení špitálu sv. Pavla; kdežto o tom letopisové jen zběžnou spomínku činí; mimo to jest rukopis (L), z něhož zpráva v letopisech vyňata jest, dosti porouchán, zvláště ale mnoho listů vytrženo, které by jednati měly o událo-stech od r. 1419 až do 1505; druhý rukopis (M), z něhož text v letopisech také čerpán, jest však teprv r. 1619 psán, „obsahuje v sobě všecky texty dřívějších starých rukopisů smíšené a ne vždy šťastně pod svá léta rozložené." —Ostatně nemluví jen „Chaos rerum memorabilium" o ne-moci, která ponejprv do Cech se dostala, totiž o francké, nýbrž i Hájek téměř bezprostřední svědek o ní zmínku činí v kronice své. Napřed totiž vypravuje o vloudční se pýchy do Čech, že lid mladý šlechtický i městský z roz-ličných barev oděvy sobě dělati počínal; potom píše: „Roku 1500 přišla clo Cech divná nemoc prvé před tím v tom království neslýchaná, jíž říkají nemoc francká, a ukazovala se na lidských tělech s rozličnými barvami, tak jakž byli oděvové, červené, bílé, černé, žluté barvy, krom zelené; lékaři dělali jsú na ty bolesti masti zelené

16

122 Špitální kostel sv. Pavla obrácení na Špitálsku před Pořickou branou.

barvy, tak aby se všecky barvy jak na oděvu tak na těle vyplnily, a mnozí od té nemoce mřeli."

Nepochybíme tedy, když se přidržíme z dříve rozlože-ných příčin udání kněh památních Starého města Praž-ského, že totiž Hlaveň, kněz bohabojný a dobrý, měštěnín Pražský, největších zásluh si získal o založení a vystavení špitálu Svatopavelského, této první kolonie základní nyněj-šího Karlina. Od té doby vyskytuje se nezřídka jméno „Špitálsko* co název celé oné nížiny mezi vrchem Žižko-vem a řekou Vltavou, kde nyní Karlín se rozkládá; tím však tvrdit nechceme, žeby teprv od nově zřízeného špi-tálu toto okolí tak zváno bývalo. Ano domýšlíme se, že již mnohem dříve celé té rovině za Pořickou branou jméno „na Špitálsku" přikládali. Tak čteme v letopisech od r. 1461 (B): „Téhož léta, v pátek před svatů pannu Markétu bojovali sú Pražané s Uhry před Karthausy u vody. Ilem v sobotu na den sv. panny Markéty měli s nimi bitvu na Špitálském poli, za Malatem."—Z toho vysvítá, že ná-zev „na Špitálsku" starší jest nežli špitál sv. Pavla; dle mínění našeho pochází od špitálu sv. Františka na Poříčí, jenž r. 1234 od kněžny Anešky založen pro přísný řád sv. Kláry a pro mužský řád františkánský, z kterého se později rytířský řád křižovniků vyvinul, jenž r. 1238 sa-mostatně statky svými nakládati oprávněn byl, pod bez-prostřednou ochranou apoštolské stolice. Kromě velikého jmění na Moravě a Slezsku měl řád tento, jak náš Tomek vypravuje, kostel sv. Petra na Poříčí s městišti a mlýny, polnosti zaujímající místo nynějšího Karlina a velkou část Nového města snad až ke vsi Rybníku, která jemu nále-žela rovněž i s kostelem sv. Štěpána. (Tomkovy dějiny města Prahy, str. 437.)

Uváživše toto, jest domnění naše velmi blízké a také oprávněné, že od špitálu, křižovníkům náležejícího, i pol-nosti všecky, po nichž se teď Karlín rozkládá, jménem „Špitálsko" aneb „na Špitálsku" zvány byly; vždyť až do-sud se říkává na př. na Bechyňsku, Třeboňsku, t. j. na panství, na pozemcích, které vrchnosti Bechyňské neb Tře-boňské patřily. To ale lehce pochopiti lze, že by bylo po-jmenování „Špitálská" dříve z obyčeje se vytratilo, kdyby nově vystavěná Svatopavelská nemocnice — na starém Špi-tálsku — název tento starý byla neobnovila. Špitálsko se rozprostíralo v délce 12 loket od první baštiny před Novou branou ve směru ku Špitálské (Pořické) bráně až ku pro-středku mlýnského přikopá do Vltavy vedoucího, — pak po Vltavě až tam kde nyní hostinec „u města Štrasburka" stojí, a dále po zadní louce invalidovny kol návrší až k patě Žižkova, po níž zas zpátky až k Nové bráně. (Po-psání hraničních mezí v gruntovní knize.)

Špitál tento byl od času svého založení velkým dobro-dincem obyvatelstva Pražského. V 16. století byla morová rána často strašným hostem v Praze. Že ukrutně zuřit musela nemoc tato, vysvítá z přečastých, velmi naříkavých zpráv o řádění neduhu tohoto v Čechách a zvláště v Praze,

kdykoli se sem dostal; v takových nešťastných případech muselo chudé obyvatelstvo nejvíce trpěti, a proto zasluhuje čistě lidské podniknutí kněze Hlavně nejvřelejšího uznání. Jak p. Erben (viz „Die Primatoren der Altstadt Prag" str. 38) dosvědčuje: poskytoval špitál r. 1585 rozsáhlé útočiště právě chudším morem těžce stíhaným třídám lidu.

K účelu tomu měl také nemalého jmění; náleželyf mu mimo vsi, jako Semechy, Buděhostice, Svojšovice, také ještě jistiny a některé užitky z několika dvorů, pak ze mlýna Helmovského a Kamenského (Erbenovi „Primato-ren" str. 39), které král Vladislav II., jak již z „Chaosu rerum memor." víme, měšťanům Starého města Prahy dne 21. máje 1507 daroval (Glaser: „Prag. Beiblatt, zu Ost und West" 1845 Nro. 83). Nad mlýny Helmovským a Kamen-ským vedli úředníci městští zvláštní účty (Pražský archiv, svazek 1100 fol. 1—43, Erbenovi Primatores).

Konec 301eté války, rok 1648, učinil také blahoděj-nému ústavu tomuto konec. Kostel i špitál sv. Pavla byl od Švédů vypálen a rozbořen, jak o tom gruntovní kniha od r. 1648 v čísle 23 fol. 27, a dvě pojištěné listiny od r. 1648 svědčí; podlé udání p. Erbena ve spisu j iž zmíně-ném však dal jej císařský plukovník Kreuz pro lepší obranu měsla spáliti.

Kostel byl opět r.. 1657 vedle staré věže zřízen, du-chovní zpráva křižovníkům svěřena. Vedle něho ale špitái z rumu více nepovstal.

Arcibiskupským povolením ode dne 25. července 1663 bylo jeho veškeré základní jmění (statky, špitálský dvůr č. 8, s devíti domy ve Vysočanech, čísla 12,14, 17, 18, 19, 27, 28, 29, 38) špitálu Staroměstskému „u Templu" přivtěleno.

V domě „M Templu" zvaném stával již dříve r. 1513 špitál pro 12 chudých ženštin, jehož patronatní právo teh-dáž král Vladislav Staroměstskému magistrátu daroval. Po-zději přešlo stavení toto v držení české panské rodiny Smiřických ze Smiřic, nepotratilo tím však svou vlastnost co zádušní jmění; a když byly po bitvě Bělohorské statky Smiřických konfiskovány a Albrechtu z Waldšteina při-řknuty, stalo se stavení toto také majetkem jeho. Po smrti téhož byl od některých neznámých dobrodinců, kterým dům ten náležel, vlaskému špitálu na Malé straně ode-vzdán ; proto vznikla pře mezi inspektory tohoto špitálu a Staroměstským magistrátem o právo podací při Templu, kterou arcibiskup Pražský rozsudkem ode dne 8. dubna 1661 rozhodl v tom smyslu, že špitál u Templu jsa locus pius konfiskován býti neměl, a že právo podací a majetku magistrátu dříve přislušící, na jiné přeneseno býti nemělo, že tedy magistrát pravým a skutečným koilatorem jeho zů-stati má a zůstane. (Liber rerum mém. XVIII., fol. 204, 296 a (XIX) fol. 105 (XVI) fol. 73 a (XVIII.) fol. 209.) Při tak zvaném francouzském požáru shořel r. 1689 také tento špitál s kostelem, byl na to zase obnoven a r. 1719 značně rozšířen. R. 1710 bylo tu 13 chudých chováno, počet tento vzrostl r. 1739 na 38 a r. 1784, kdy špitál zru-

Špitální koslel sv. Pavla obrácení na Špitálsku před Pořickcu branou. 123

sen — až na 79. Tenkráte obnášely roční důchody jeho 6452 zl. 472 kr. Správu duchovní vedli tu kněží kapucíni od sv. Josefa. (Erbenovi Primatores str. 116.)

Špitál „u Templu" byl s novým domem pro chudé u sv. Bartoloměje spojen, jmění jeho a statek Hrdlořezy se špitálským dvorem zahrnuty rozkazem cis, Josefa II. do světského nadacího fondu.

Zmíněný kostelíček sv. Pavla, r. 1657 zřízený, netě-šil se také z dlouhého trvání; r. 1787 byl nařízením císaře Josefa II. zamčen a odsvěcen a Pražskému knihtiskaři Ferdi-nandovi ze Schónfeldtu prodán, jenž si zde na blízku proti Buriánce letohrádek vystavěl, a blíže ležící hřbitov, na kterém r. 1713 mnoho v Praze na mor zemřelých pocho-váno bylo, v zahradu proměnil, která představovala plasti-cky mapu království Českého. Místnost vedle svého leto-hrádku proměnil v rozkošnou procházku a nazval ji Rosen-thal (růžové údolí). Věštění Schallerovo, že se údolí toto brzo bude moci jmenovati „Pražským rájem", nesplnilo se. Poesie musela ustoupiti obchodu; v místnosti té, kde by dříve nějaký český básník byl selanky pěl, bílili brzo na to Porgesovi dědicové kattony. Milostí časů aspoň kostelík se silnou gotickou věží byl ušetřen a dlouhý čas sloužil za dílnu barvířům, kteří v něm připravovali barvy k tištění kattonů, až konečně letos dočista za své vzíti musel.

Dříve nežli ukončíme nákres tuto stručně podaný, udáme zde některá data, v nichž se Špitálsko anebo špi-tál Svatopavelský připomíná.

Mimo velké vítězství, které Žižka v bitvě na hoře Vítkovu r. 1420 slavil, při kterémž jedni na poli Špitálském zbiti, druzí do Vltavy vtlačeni byli, přes kterou utíkati museli ([Tomkovy dějiny), uvádíme následující:

Roku 1507 na den sv. Trojice okolo 18. hodin při-letěl krásný roj včel a posadil se na pranéři v prostředku při prvním roštování na Starém městě, a ten roj na zejtří k sv. Pavlu na Špitálsko dali, kdež lidé z toho měli veliké podivení. (Viz Letopisy str. 280.)

Roku 1512 v pátek po sv. Šimonu a Judě vyvedli ze Starého města dva, jednoho Smekbidlo, kterýžto učinil šarvátku na Malé straně biv se s Uhry, a ten oběšen, a druhého na kůl dali, protože mordoval s jinými po Špitál-sku a metal do řeky. (Letopisové str. 337.)

R. 1515 byli Havlík, syn kancléře Staroměstského do-bré paměti, a Vilímek pro zradu odsouzeni a stínání; té-hož dne donesli Havlíka rasové k pohřbu za Pořickou bránu k sv. Pavlu do špitala, a Vilémka žena jeho zmyvši ho, potom nazejtří nesli ho k sv. Pavlu ku pohřbu s kně-žími a žáky domácími, a za ním šli Bartoš malý z Rosen-berského domu, Ondřej mečíř a žen koliks, ale žena jeho doma zůstala. Potom pak ve středu z rozkázání obcí rasové vykopali Vilémka i Havlíka u sv. Pavla na krchově a za-kopali je u Božích muk za Horskou branou na rozhraní. (Letopisové str. 374.)

R. 1547 dal Ferdinandi., vtrhnuv do Prahy a ubyto-vav se na hradě, až do prostřed mostu děla svá vystavěti a proti Starému městu stříleti. Žerotín rozbil tábor svůj za Špitálskou branou. Selský lid, vida že Ferdinand I. ne-přátelsky do země vtrhnul, sbíhal se Pražanům na pomoc, s kterými husaři na Špitálských polích tuhý boj svedli; boj ten byl napomínáním moudřejších přetrhnut.

Na začátku 17. století počala se na Špitálských po-lích zřizovati malá osada ze 46 domů sestávající, rozlič-ným průmyslníkům náležející, kteří ve třech ulicích, totiž v Hlavní, Mlýnské a Vrbové ulici bydleli.

Roku 1608 byla na Špitálských polích krvavá půtka svedena mezi arciknížetem Matiášem, jenž s 25.000 muži přitáhl, a mezi císařem Rudolfem II., bratrem jeho, jenž Žižkov, návrší u Prahy, 34.000 muži obsadil. — Brzo však bylo příměří mezi oběma bratry oznámeno.

Léta 1615 sněm český obecní od stavův dávno žá-daný po nejedněch toho odkladech začínal se na hradě Pražském, a konati se prodlévalo, čekajíce na legaty přes-polní ; a tehdáž zabit jest v Praze Adolf mladý Vchynský od pana Sekerky, svadivše a pobídše se k bitvě na Špi-tálsko. (Racek Vchynský ze Vchynic a pan Vácslav strýc jeho nedávno přijati byli do stavu panského v království českém, aby se psali z Vchynic a z Tetova.) — Výpisy z pamětí pana Mikuláše Dačického z Heslová. Časop. mus. 1829 II. str. 78.

R. 1680 dne 29. června zemřel Staroměstský primá-tor Matiáš Max. Macht z Lówenmachtů, na mor tehdáž v Praze zuřící, a byl v Špitálském kostele sv. Pavla za Pořickou branou pochován. (Liber rer. mem. XIX. fol 208. Hammerschmied Prodromus gloriae Prage pag. 577- Viz Er-benovi Primatoren str. 132.) Že konečně pole na Špitálsku stejným účelům dříve sloužila pro svou rovnou polohu, jako nyní rozsáhlá pole okolo invalidovny, lze také ze zpráv těchto zvěděti.

R. 1438 v pátek na den sv. Petra přitáhl lid mark-hrabství Míšeňského u velikém množství a jeli jedni přes brod na pole Špitálské, ale pěší s vozy skrze Prahu, a tam se položili se vším húfem i s stany. A král vyjel proti Míšeňským se svými a přijal jeho s uctivostí. (Letopisy str. 109.)

R. 1515 v pondělí po družební neděli vyvezli do pole I na Špitálsko velká děla, ale ten den nevystřelovali, proto-| že celý den pršel sníh veliký. (Letopisy str. 381.)

Kostel sv. Pavla za Pořickou branou stával naproti přístavišti Vltavskému blíže nynějšího viaduktu; věž gotická, pocházejíc ještě z r. 1504, byla až po časy naše ušetřena; letos ale také až do základův byla pobořena, a to se stalo dne 12. května 1861, roku 10. od zřízení c. k. centrální komisse pro zachování stavitelských památek a roku 80. od panování moderního vandalismu.

Karel 'Špaček.

16*

124 Hrad Skála.

H r a d S k á l a .Sepsal kn. E. V. Řičák.

Asi hodinu cesty jihovýchodně od Přeštic v kraji Plzeňském leží v klidném úkrytu tak zvaného Černého lesa málo všímané zříceniny v dějinách českých proslaveného hradu Skály. Nepochopitelným spůsobem přišlo jméno to-hoto hradu v posledních dvou stoletích dočista v zapome-nutí, a ještě dnes marné by bylo se ptáti, jak se jmenoval ten hrad, jehož zříceniny v Černém lese viděti jest.

Při zemském měření r. 1838, když se na katastrální mapě mělo uvésti jméno neznámé zříceniny, nebylo v okolínikoho, kdož by pravé její jméno byl věděl, ani sám úřad nemohl potřebného vysvětlení poskytnouti. Pročež beze všech velkých rozpaků překřten jest tento hrad v „Lieb-stein", a sice z toho jediného důvodu, že na blízku leží vesnička Liebstein (Vytůna), kteráž prý při svém založení (asi před 80 lety) po blízkém hradu své jméno dědila. Proto se na katastrální, a po ní na přemnohých jiných mapách Čech objevily zříceniny z brusu nového hradu Liebsteina, a leckomus se zachtělo souditi, že rod Kolo-vratů Liebsteinských zde své původní sídlo měl.

Podle Černého lesa po návrší se rozprostírajícího, v němž leží, a podle těch černých skalin, na nichž stojí, ode dávných časů u lidu sloul „černým zámkem". Všeliké památky jeho tak vyhasly, že se posléze ani nevědělo, kde mohutný ondy hrad Skála v Čechách vůbec stával. Sám Palacký praví: „Až posud nemohlo se vyšetřiti, kde by tento ondy tak důležitý hrad v Pracheňském kraji byl ležel, snad se musí na blízku vesnice Skály mezi Strako-nici a Bavorovem hledati."

Teprv Fr. AI. Heber odkryl r. 1846 pravé jméno jeho. Badaje totiž po starožitnostech krajiny této, konečně nahlédl do desk zemských, kdežto nalezl v kvaternu trho-vém červeném od r. 1567 takto zaznamenáno: „Zámek pusley, jenž slově Skála, ves Radkovicze, a ves Kuziny,ves Zeleným, pustou vsy rzečenou Dolczom— --------u;a v kvaternu trhovém bílém od r. 1570: „Zámek pustýSkaly------------" Pii tom spoléhaje se také na udání Pa-prockého, kterýž jmenuje r. 1589 rytíře Adama Chlum-čanského z Přestavlk majetníkem „Radkovic pod Skalou", vyzdvihl konečně totožnost hradu Skály nade vši po-chybnost.

Toto dosvědčuje novější udání Palackého a Tomka, pak smlouva prodeje Příchovic od r. 1716, nejdůkladněji však rodopis pánů Švihovských z Risenberka. Původní jméno Skála pochází, jakž se podle všeho zdá, od oné obrovské, z planiny divně vystupující skály, na níž zbudo-ván jest. Fr. Pubička ve své Gesch. Böhm. 3. Th. pro-náší se o jménu hradu Skály dosti naivně v ten spůsob: -Zdaliž slovo Skála z latinského aneb z slovanského od-

vozovati se má, a v prvním pádu (scala) tolik co rodo-kmen, a v druhém skálu znamená, jest až posud sporné. První má více základu, poněvadž se pochybovati nedá, že Christian z rodu Vácslavova pochází."

Podle stěn a průchodů v holých skalách vytesaných dá se souditi, že zde prvotně žádných zděných staveb ne-bývalo, nýbrž že dřevěné dostačovaly, aby hrad na ne-přístupné skále stojící stal se nedobytným. Tak bez po-chyby obdržel přirozené své jméno.

Domněnka, že celý hrad Skála prvopočátečně ze dřeva zbudován býti mohl, zavádí nás až do oněch šedých časů při-stěhování se Čechů do krajin těchto, když ještě kamenných staveb nehrubě zřizovali, čehož na této skále ovšem také po-třebí nebylo. Všecky zdi v nynějším rozsáhlém rozměru snad poznenáhlu později se stavěly, a podle všech nesouměrně rozkouskovaných přístavků nemohlo to ani jinak býti. V těchto krajinách sousední Němci na cechy ustavičně nabíhali. Pročež byli Čechové nuceni, pro ochranu a bezpečnost svou sobě nějakou pevnou ohradu a sice na nejpříhodnějším místě utvořiti, kdež i první náčelník některého většího kmenu sídlo své míval. Ostatně i každý menší kmen zřizoval sobě svůj ochranný hrad, kdež sídlel vládyka čili župan s ce-lým řízením jak vojenským, tak správním a soudním. Ta-kovýto okres se nazýval od starodávna u Cechů, jako i u všech slovanských národů „župa", a kromě zřízení žup-ního jiného původně u Čechů při jejich patriarchálním ži-votě ani nebylo. Každá župa měla svůj pevný hrad, ně-která i dva; každý příslušník župy byl povinen, k stavbě přispěli dávkami, pracemi a robotami. A tak povstal záhy zajisté hrad Skála, ačkoli dokonalého historického základu a pamětí sem se vztahujících z oněch temných dob nemáme. Poněkud zakládati se můžeme toliko na rukopis Kralo-dvorský, ač dá-li se nezvratně a s jistotou tvrditi, že zdejší krajina byla dějištěm onoho hrdinského boje, kterýž se popisuje v naší arcibásni o reku Záboji, Slavoji a Luděku, jakož se až posavad vůbec za to má. Tato nejstarší báseň drahocenného rukopisu Kralodvorského vypisujíc boj k osvo-bození vlasti a národních bohů od cizích podmanitelův vedením udatného Záboje, kterýž se udal snad ještě před pozdvižením rodu Přemyslova na knížecí stolec český, a líčíc, jak Záboj se skály s nejhlubším žalem přes černé lesy po vlastech (župách) porobených se ohlíží, a jako bouře s bratrem Slavoj do bitvy se žene, začíná s těmito pozoruhodnými slovy:

„S črna lesa vystupuje skála, Na skálu vystúpi silný Zaboj —"

Již dobrá shoda těchto dvou slov „černý les" a v něm „skála" nás bezděky uvádí do Černáho lesa, až podnes

Hrad Skála. 125

tak zvaného, k nynějším zříceninám hradu Skály, kdež se chtěj nechtěj do rozjímání o úctě pohanských Čechů k bo-hům svým, o reku Zábojovi, o bojích s Němci pohroužíme. Kdož nám může proti tomu dokázati, že „Skála" nebyl již tenkráte jakýmsi hradem, sídlem Zábojovým, a shodu s našim Černým lesem kdož by chtěl popírati? Obsah celé básně tomu ani v nejmenším neodporuje, alebrž v každém ohledu nasvědčuje. O žádném jiném místě v Čechách se nic podobného s takovou jistotou tvrditi nedá, jako o naší Skále v Černém lese. Poloha krajiny, byvší jevištěm veli-kého boje onoho, docela se srovnává s touto krajinou, kteráž od hranic nevzdálená s okolím svým útokům Němců snadno podlehnouti mohla. Nejučenější mužové udávají tulo krajinu za dějiště opěvovaného boje, kterýž podle zeměpisné polohy, podle všech okolností časových, podle celého rázu svého jinde se neudal, než zde. Učený Mei-nert má Luděka básně té za Ludvíka Německého, a vzta-huje událost k výpravě r. 849, kterouž Ludvík podnikl, aby lechy české, v Řezně r. 845 pokřtěné, do země Če-ské, odkud vyhnáni byli, zase zpět uvedl. Při té příleži-tosti mečem rozšiřovav křesťanské náboženství v Čechách na bavorských hranicích poražen, zbytky vojska jen smlou-vou uchránil. Bylo-li to tažení Ludvíka Německého, byl by to jistě Černý les u Přeštic se Skalou Zábojovou; dvě řeky, přes které nepřátelské vojsko hnáno bylo, byly by Úhlava a Mže nebo Radbuza, a ten vzdálený modrý vrch, jenž ční po všech krajinách, byl by Přimda, aneb černo-šínský Volfsberk. — Svoboda vykládá Slavoje na Sama, a vztahuje vítězství našich reků na nějakou porážku, jakých Frankové a jejich spojenci od Sáma okolo r. 630 utrpěli. —Prof. Tomek klade událost, kterouž náš zpěv oslavuje, do doby r. 725 — 745, tedy po smrti Sámově a před Krokem, do doby ovšem v celé naší historii nejtemnější. Na za-čátku 8. století totiž podmanili sobě frančtí inajordomové Bavory, jimž Slované pomáhali. Možná, že v těchto válkách s Bavory Frankové až do Čech se dostali a nějakou jich část na čas opanovali, zase ale odtud vyhnáni byli, snad právě hrdinským skutkem našeho Záboje. — Ať si má již kterýkoli pravdu, o šedověkosti této události se nepochy-buje ; a ačkoli s jistotou nevíme, na které události vlastně se ona báseň zakládá, nemůže jí nikdo historického zá-kladu naprosto upříti. Jisto jest, že padá do časň pohan-ských. Souvisí-li tedy proslavená ona událost skutečně se zdejší krajinou a se Skalou v Černém lese, vyvozuje se z ní dokonalý důkaz tvrzení svrchu uvedeného.

Dále stavba celého hradu, jak dalece se dá z chatr-ných zbytku posouditi, poukazuje na starší věk, než všeli-kých jiných hradů v Cechách. Hořejší část, na holé skále zbudovaná, má ve svém spůsobu do sebe něco zvláštního. Hmotné, nesouměrné, beze všech stavitelských pravidel vyvedené zdi, uzonké, sotva pro jednoho člověka vysta-čující vchody, podivné rozdělení světnic, jich svrchovaně nepohodlné a obmezené místnosti jsou tak nápadné a zvláštní,

že cos podobného při žádné jiné staré zřícenině v Čechách neuvidíš. Povšimneme-li sobě dobře tehdejšího vnitřního rozdělení podle patrných známek vnitřních příček, nemů-žeme hrubě ani pochopiti, kterak ti obrovští rekové staro-věku v takovýchto klecích volně se pohybovati, aneb do-

| konce ony pověstné kvasy rytířské zde odbývati mohli.j Zvláštnost zřízení hořejší části hradu utvrzuje nás v do-

mněnce, že jej nějaký mocný pán pracně, beze všeho sta-vitelského vědomí na nevhodné skále vyvedl, a že stavba jeho padá do oněch temných věků, když pohanští Čechové, v stavitelství neznalí, se sousedy svými Němci ještě se nespřátelili, tedy nedlouho po přistěhování se Čechů do krajin těchto. Dolejší část hradu jest v každém ohledu souměrnější, pohodlnější, a tudy novější. Byla-Ii „skála" rukopisu Kralodvorského hrad „v Černém lese", tuť ovšem onen později tak mohutný hrad Skála velmi dávný počátek měl a znenáhla se rozšiřoval.

S prvotním zřízením žup, o nichž svrchu praveno, se to docela srovnává. Mnozí mocní župani uznávali moc kní-žete bydlícího v Praze často jenom dle jména, protivovali se mu válčíce proti němu často v spojení s cizinci. Bole-slav I. a po něm Boleslav II. všecky vzdorné župany buď v poslušnost přivedli aneb mocí zbraně podmanili, hrady a statky jejich jměním knížecím učinivše. Tímto spůsobem, jak se zdá, stal se s Přestici i hrad Skála po přemožení župana majetkem knížecím, na němž Boleslav usadil syna svého Christiana (Strachkvasa), a později darováním ně-kterému zasloužilému dvořenínu nebo vojínovi co léno buď dědičné neb doživotně býval obyčejnou odměnou čili vý-sluhou věrných služeb státních. Avšak již v 12. století se nám objevuje v dějinách hrad Skála co hrad veledůležitý a takořka nedobytný; muself tedy již mohutný a rozsáhlý býti. Nebof knížecí župan, kastellan neboli purkhrabí ni-kdy nemohl tak obrovské a rozsáhlé stavby vyvésti; drželť jmění župní co svou výsluhu pro sebe, pro své osobní užívání, a proto tak nesmírný náklad na opevňování hradu vynaložiti ani nemohl, a zajisté ani nechtěl. Proto stavba hradu toho se musí klásti zpět do časů před Boleslavem I., tedy do těch časů, když ještě samostatný župan, lech, (vojvoda, dux) zde panoval. Jsme tuším docela pravdě poblízku, máme-li za to, že hrad Skála pochází z 8. neb 9. století, anebo z časů ještě starších, a že náš Záboj byl zde pánem. Buď Boleslav I., jakož právě řečeno, vzdor-ného župana přemoh a vyhnav, na hradě Skále syna svého usadil, anebo byl hrad Skála původně majetkem knížecím, a sídlící zde pán (župan) pocházel z knížecí rodiny (snad i Záboj? Sámo — ?); v každém tomto ohledu jest jisto, že hrad Skála před Boleslavem I. již stával.

Z toho všeho vysvítá, že nevšímané zříceniny v Čer-ném lese zdejší krajinu skvěle oslavují. Stál—li hrad Skála již před Boleslavem, stál zde zajisté co pán nad černými lesy v krajině již tehdáž dobře obydlené a vzdělané, ná-boženství křesťanskému před jinými otevřené a přístupné.

126 Hrad Skála.

Sotva asi chybujeme tvrdíce, že křesťanství co páka vší vzdělanosti, velmi záhy, a bezpochyby z Bavor sem vniklo, a že mezi čtrnáctero českými Icchy v Režně r. 845 i s li-dem svým pokřtěnými, byl i loch čili pán krajiny této.

V dějinách se objevuje hrad Skála co tvrz veledůležitá r. 1178, když totiž německý císař Fridrich Barbarossa do země české s vojsky německými vtrhnul, Soběslav II. po-koušev se bez prospěchu, aby mu zabránil vkročení přes hranice zemské, musel se zavříti na hradě Skále v kraji Klatovském '), co zatím Fridrich přímo táhl ku Praze. „Soběslav II. sebrav v rychlosti několik zástupů branných, s nimiž postavil se proti Bedřichovi, ale poražen byv po-druhé a v útěk obrácen, za příčinou veliké přemoci u ne-přátel a zrady u mnoha svých manův, musel utéci se na hrad svůj Skálu^ tehdáž nedobytný, v Přesticku u vsi Radko vic.« 2)

Hrad Skála někdy s Přestici spojen býval. Když po-slední dědičný župan Přeslický Svatobor r. 1235 bez dě-diců byl zemřel, připadl s Přestici hrad Skála opět koruně. Újezd Přestický darován jest Anešce, sestře krále Vácsla-va I. a abatyši u sv. Františka, kteráž jej klášteru Kladrub-skému prodala, a na hradě Skále, s nímž mnohé statky spojeny zůstaly, ustanoven jest královský purklirabí (bur-gravius) Jaroslav ze Skály, kterýž stav se r. 1240 nej-vyšším královským komořím, postoupil Skálu bratru svému Havlovi z Jabloně. Oba byli synové Markvarda ze Stě—panova, jehož třetí syn Ratmír byl purkhrabím na Přimdě. Samostatní páni na Skále bývali z knížecího rodu buď již původně, nebo jistotně aspoň již za Boleslava I. Balbin ve svých Misccllaneích str. 154 vypravuje, že rodina pánů Švihovských pochází z královského rodu Přemyslovců, že prvotní jejich hrad, od něhož příjmení své vzali, byl Skála. Synové voj vodu českých z rodu Přemyslova, kteříž totiž nevládli, nýbrž vládnoucích buď bratří neb bratránci byli, sídlívali na Skále, odkud i jméno své brali. Tak čteme o Christianu ze Skály, bratru knížete Boleslava, jenž byl syn Boleslava Ukrutného, jakož v životu sv. Ludmily a sv. Vácslava, jejž Christian sepsal, dostatečně lze nahlédnouti. Bylf to třetirozené dítko a druhý syn Boleslava I., onen Strachkvas, při jehožto krtinách v Staré Boleslavi dne 28. září r. 936 Boleslav bratra svého sv. Vácslava zabil. Byl do učení dán do Řezná, pak usazen na Skále, a odtud r. 993, když bratranec jeho sv. Vojtěch (syn Střezislavy, sestry sv. Vácslava) založil benediktinský klášter Břevnov-ský, co mnich do téhož řádu vstoupil. Ani páni Švihovští původ svůj řádně odvozovali od starých králů a knížat českých z rodu Přemyslova (s čímž všickni dějepisci se shodují), stalo se (co Balbin se zvláštním důrazem podo-týká), že se pány ze Skály nazývali. Balbin myslil, že si toho až dotud nikdo nevšímal. Páni Švihovští z Risenberka

*) Viz Tomka děj. Prahy, str. 132. 2J Viz Palackého dějiny I. 2. str. 79.

a ze Skály pocházeli ze staroslavného, v celém bývalém Klatovském a z části i Plzeňském kraji rozvětveného rodu Drslaviců, z něhož i nynější Černínové pocházejí. Již ku konci 13. století panoval na Skále Dépold z Risenberka a ze Skály. R. 1337 byl Hynek ze Skály přísedícím roku-jícího většího zemského soudu, po něm pak syn jeho Vilém ze Skály.

Nejznamenitější muž z tohoto slavného rodu byl Bře-něk ze Skály a ze Švihová. Za něho spojen jest Svihov se Skálou v jedno panství. Již r. 1381 patřil Břeněk ze Skály mezi nejmocnější pány české; r. 1394 byl nejvyš-ším komořím, r. 1396 nejvyšším dvorním sudím. Když ve-liká nespokojenost a roztržky mezi králem Vácslavem IV. a mnohými pány českými a moravskými vypukly, byl Bře-něk mezi hlavními odpůrci královými. Tím se stalo, že král Vácslav, prudce válčiv s odbojnými magnáty, před Ho-ražďovici poiem se položil a město toto ztuha oblehl. Od-tud táhl s velikým dělem před Skálu, aby hrdého držitele potrestal. 3) Král hradu dobyti nemoha, mezi obleháním o pokoj vyjednával. Dne 15. června 1399 uzavřeno příměří, kteréž mělo až do 6. ledna 1400 trvati, a pak ve vše-obecný pokoj přejíti, kterýž ale pro neustávající nespoko-jenost panstva docílen nebyl. Břeněk ze Skály, při onom vyjednávání o pokoj s králem Vácslavem se smířiv, do svých předešlých úřadův opět dosazen, a brzo i za nej-vyššího hofmistra povýšen jest. Od té doby věrně stál při králi, nemaje účastenství v pletichách Sigmunda krále Uherského. Na počátku husitských válek přidal se se vší vřelostí k straně novotářské, a protož, aby se příteli svému Zižkovi dobře zachoval, vytáhl i se svými zástupy do pole, a po strano svých rekovných spojenců bojovav padl co šedivý hrdina v bitvě u Sudoměřic dne 25. března 1420. Jeho čtyři synové, Puta, Jan, Racek a Vilém, zastávali jako otec vyšších úřadů královských. Nejstarší, Puta z Risen-berka a ze Skály, obyčejně jenom Puta ze Skály, byl již r. 1396 přísedícím nejvyššího zemského soudu, r. 1400 přidal se k oněm pánům českým, kteříž se spojili se Sig-mundem králem Uherským proti Prokopovi markhraběti Moravskému. Hrad Skálu převzal r. 1399 od otce svého, kterýž za nejvyššího hofmistra postoupil, podle smlouvy uzavřeného příměří s králem Vácslavem. R. 1409 se po-zdvihl s bratry Janem a Rackem ve spojení s pány ze Švamberka proti králi Vácslavovi, bezpochyby co pří-vrženec Sigmunda Uherského, a ještě téhož roku vstoupil v příměří s Pražany. Listinou od 18. června 1414 Pra-žané seznávají, že král Vácslav IV. bratří z Janovic a Risenberka, Racka, Jana a Putu (ze Skály) opět na mi-lost přijal. Puta od r. 1414, v němž smířil se s králem,

3) Palacký — podlé Beneše Minority ap. Dobner. IV. 65: „Exercitus regis circumvallavit Haravic, et abhincdiscessit ad ca-strum Skala cum pixide magna" — praví: že se v Cechách ponejprv této střelní zbraně užívalo při oblehání hradu Skály, což jest zde tím památnější.

Hrad Skála. 127

v dějinách se více neobjevuje. Vilém byl 1410—1414 přísedícím zemského soudu. — Racek, přidržev se Sigmunda, padl v bitvě u Sv. Pankráce dne 1. listopadu 1420, načež připadlo náčelnictví téhož rodu Janovi, kterýž se obyčejně nazýval: Jan ze Skály na Švihově a Rabí. Hned po smrti krále Vácslava IV. slavně se vyslovil pro Sigmunda, a zůstal až do své smrti věren straně katolické. On za-nechal hrady Skálu, Švihov a Rabí svým synům Janovi a Vilémovi Svihovským z Risenberka. Oba tito ve válkách husitských po straně katolické jména sobě vydobyli. Za jejich časů zuřila tato nešťastná domácí válka s největší vztekloslí. Hrady Švihov a Rabí od Husitu jsou ztečeny a spáleny, a zradou přišli i o hrad Skálu, kterýž se stal napotom skrýší urozeného lupiče. Jedněm se zdá, že to byl Bohuslav z Vlčího. Když r. 1427 strana husitská krutě válčila se stranou římskou a protihusitskou. stál po strano husitské s Janem z Roupova a jinými Bohuslav z Vlčího, a na straně římské Jan z Risenberka a ze Skály s Vilémem z Příchovic a jinými. V této válce, v níž dva tak blízcí sousedé nepřátelsky proti sobě stáli, snadno se státi mohlo, že pán na Vlčím zradou zmocnil se poblízkého hradu Skály, z něhož pohodlnější mohl dělali Nýpady na nepřá-telské sousedy své a loupeží se zanášeti, než z lesnatého a snad méně pevného doupěte Vlčího. Jiní udávají, že Jan svěřil hrad Skálu velitelství jistého správce, který ale zne-užívaje plnomocnosti své, svěřený sobě hrad pro sebe po-držev, loupežil. Loupežnictví a vydírání rytíře ze Skály muselo býti tehdáž přehrozné, protože pozornost skoro ce-lých Čech na sebe obrátil, ba i vzdálené krajiny strachem a hrůzou naplňoval. Také o některých jiných šlechticích a rytířích v Čechách šel hlas obecný, že byli zloději a škůd-cové zemští. Když na sklonku husitských válek do naší těžce navštívené vlasti poněkud opět pořádek se vracel, neustávali někteří neskrocení fanatičtí přívrženci strany hu-sitské se svých pevných hradů na statky katolického pan-stva kruté nájezdy činiti. Lid obecný povstal u velikém množství proti těmto zhoubcům vlasti. Tak r. 1440 obehnán hrad Waklštein v kraji Boleslavském, r. 1441 Hus, hrad tvrdý v lesích Vimperských. Avšak rytíře v černém lese na statném nedobytném hradě Skále nebylo lze pokořiti. Proto dostal Hynek Krušina ze Švamberka, hejtman kraje Plzeňského, královský rozkaz, aby obehnal hrad Skálu 4), aby ho dobýval vší mocí, pána do vězení vzal, všecku jeho čeleď zvěšel a hrad vypálil. Krušina dobře pochopil nesnadnou úlohu, zmocniti se hradu, kterýž až dosavad za nedobytný jmín a k lomu v boji vycvičenými zbrojnoši hojně obsazen byl. Maje za to, že nelze ho jinak zmocniti se, než zhurta podle dobře promyšleného plánu, spojil se u vší tichosti s nadaným hejtmanem měst Pražských Ha-nušem z Kolovrat, pánem na Krasově, kterýž dne 8. dubna 1441 v sobotu před květnou nedělí lak neočekávaně před

*) U Radkovic v Klatovsku, viz Palackého děj. IV. 1. str. 55.

Skálu přitrhl, že v prvním překvapení mohl na hrad útokem hnáti. Po zuřivém, zoufalém odporu konečně zmocnil se hradu. Pán dán do tuhé vazby, aby dle zásluhy potrestán býti mohl, veškerá jeho loupežnická čeleď byla na nejbližších stromích zvěšena, hrad vypálen a s neslýchanou vzteklostí bourán, tak že všecko rozbořeno, což se brzo sbořiti dalo. Tak skončil slavný hrdý hrad Skála v Černém lese nad Rad-kovici. Co zřícenina připadl svým původním majetníkům, pánům Svihovským z Risenberka, a k panství Švihovskému připojen jest, při němž až do polovice 16. století zůstal.

R. 1554 odstoupil Vácslav Svihovský z Risenberka panství Svihovské se všemi jeho částkami panu Haraltovi Kavkovi Říčanskému z Říčan, který pak statek Skálu, záležející z pustého hradu Skály a vesnic Radkovic, Kmin, Zelené a pusté vesnice Dolců, od ostatního panství od-dělil, a v pondělí po sv. Jiří Sebastianu Říčanskému z Ří-čan na Přestavlcích a Popovicích za 2300 kop pr. gr. prodal. Od tohoto majetníka přešel statek Skála v ceně 4400 kop pr. gr. na rytíře Jana Chlumcanského z Přestavlk a Chlum-čan, pána na Újezdě Purkhartově. Od jeho potomků proměněno jméno statku Skály v „statek Radkoviceu, a tak na konci 17. století prodán statek Radkovice baronu He~ nigarovi ze Seeberka, pánu na Horšících, načež s Horšící v jeden statek splynul a r. 1716 s Příchovici spojen jest. Od toho času dočista zmizelo jméno Skála, a přišlo v takové zapomenutí, že lid v zdejší krajině o něm nic neví, ba i zříceniny samé sotva si povšimne. Není tedy divu, že nikdo z cestujících zříceninu, v Černém lese ukrytou, nejhlavnější památnost krajiny zdejší, pří její nepatrné vzdálenosti od Přeštic (toliko hodinku cesty) nenavštěvuje. Již přes 400 let se toto veliké zbořeniště rozrývá, zbytky bývalé mohutnosti jakožto vhodné stavivo pilně se rozvá-žejí, a přece ještě až posud pohled na to šedověké místo na-plňuje úžasem, a nikdo, vmysliv se zpět do minulých věků, neodešel odtud bez pohnutého srdce, bez vzdychnutí. Velice želeti jest, že prostrannost, jíž ondy hrad zaujímal, stromy tak hustě porostlá jest, že se najednou přehlednouti nedá. Kdyby se někomu zalíbiti mělo, zříceninu tuto navštíviti, obětuji se mu za společníka, a milerád ho po nedaleké a neobtížné cestě z Přeštic vyprovodím. Přes Příchovice půjdeme rozkošným údolím přímo do Radkovic, kamž za 3/4 hod. dorazíme. Za vesnicí obrátíme se v právo, přímo do černého lesa, kdež po čtvrthodince mírného vystupo-vání octneme se (ač nás tam nepovede žádná ušlapaná cestička) před tak zvaným Černým Zámkem, jejž však pro vysoký neprůhledný les dříve neuvidíme, až na někte-rou jeho část vrazíme. Budeť to bud povýšená hráz, nebo hluboký příkop, nebo hromada rozvalených skalin. Nej-šfastnější budeme, vrazíme-li beze všeho potulování se po lese na hořejší západní část hradu, již sobě pod názvem „velehrad" představme. Jestif to hlavní částka pravého pů-vodního hradu Skály, onoho ondy tak hrdého sídla pánů ze Skály. Celý hrad skládal se z dvou samostatných dílů,

128 Hrad Skála.

z Velehradu a hradu dolejšího. Každý stával na zvláštní, ondy hlubokou rozštěpinou od sebe rozdělené skále, každý měl zvláštní svůj vchod, a každý mohl sám o sobě hájen býti. Dolejší hrad stál asi o třetinu nížeji pod Velehradem a obsahoval příbytky služebnictva, konírny a skladiště pro všeliké zámecké potřeby.

Napřed vyhledáme si hlavní bránu k Velehradu, totiž onu hráz, kteráž vniká asi do polovice širokého a hlubo-kého příkopu, jenž velehrad na západní straně v polokruhu objímá a nyní bujnou travou a mnohými keři porostlý jest. Z této hráze přes příkop vedl zdvihací most k hradníbráně, kdež jest dost zřetelně viděti ještě ony základy, na nichž brána spočívala. Zdi bránu podpírající, jsouce po obou stranách asi 18' dlouhé, vedou od brány uzounkým, mezi dvěma balvany skály stísněným průchodem k nádvoří. Nežli však na nádvoří vkročíme, kteréžto tvořilo západní nároží velehradu, pohlédněmež prvé do příkopu, a povši-mněmež sobě, že býval ondy vodou naplněn, což jest po-znati podle hrází, oba konce příkopu zatemujících, kteréž patrně nemohly míti jiného účelu, než aby vodu z hojných pramenů sein sběhlou pro domácí potřebu a k ochraně hradu v hlubokém příkopu držely.

Stopy mnohých základních zdí, kteréž v rozličném směru od brány vybíhají, potvrzují domněnku, že zde ještě mnohá jiná stavení stávala, z nichž všech se nedá žádné jiné tak dokonale rozeznati, jako jediné byt vrátného v prá-vo, kdež ještě viděti vchod a ono okénko, z něhož před 400 lety onen strážný duch po bráně a po každém novo-příchozím zvědavě číhal.

Vkročíce na nádvoří ondy silnou zdí přehrazené, uvi-díme velebnost skály, na níž velehrad trůní. Z nádvoří čtyř sáhů zvýší vystupuje hladce vytesaná stěna, při které se di-viti musíme, s jakým nesmírným namáháním se zde tvrdá skála tesati musela. K jižní straně nebylo jinak, než prů-chod 8' široký docela ve skále vydlabati. Tímto skalným průchodem půjdeme okolo druhého stavení na západním rohu stojícího, z něhož krom základních zdí skoro nic ne-zbylo, podle hradební zdi k baště podobné vzhůru až k oné čtverhrané brance, kteráž bývala jediným vchodem do velehradu a tak uzounká, že skrze ni nemohli dva lidé najednou projíti. K její ochraně byly sáh široké a deset sáhů dlouhé hradby s náspami a baštami zřízeny, na nichž vidíme ještě dnes, s jakou snadností bylo lze tenkrát kaž-dého dorážejícího nepřítele rázně odraziti. Zde se mů-žeme pozastaviti v rozjímání o těžkostech, s jakými zápa-siti bylo při dobývání hradu tohoto.

Skrze dvoje vrata přijdeme k místu, kdež bývaly úzké, bezpochyby dřevěné schody, vedoucí vzhůru do komnat panských. Smělci na zdi vylézávají, my toho však necháme, jelikož z dolejška jest dobře pozorovati rozdě-lení patera místností, kteréž podle všeho, což poznati mo-žno, bývaly tak těsné a podivné, že nám to nechce jíti do hlavy, kterak se statným rytířům starověku zdejšího nepo-

hodlného přebývání mohlo zachtíti. Tak ohromných zdí a tak chatrných příbytků, tak těsných světnic, bez všeho moudrého vkusu a pravidelného rozměru vyvedených, u některého jiného hradu v Čechách marně bychom hledali. Podle sáhotlustých, jižjiž lesními stromy zhusta porostlých základních zdí a ještě znatelných příček můžeme se do-mýšleti, jak neladné bývalo vnitřní zřízení hradu. Vkro-číce do vnitřku vlevo pozorujeme největší prostoru (120 □')? bezpochyby rytířský sál anebo večeřadlo (tak zvaný palác) s předsíní, z které v právo se vcházelo do druhých dvou komnat a dále do posledního oddělení, jež podle 8' tlu-stých zdí musíme míti za pozůstatek ze čtverhrané věže; silná bašta chránila ji se strany dolejšího hradu. Kdož si hmotných zdí a té vnitřní obmezenosti dokonale povšimne, soudí, že velehrad musel býti několika poschodí zvýší vy-stavěn a bezpochyby velmi vysoký; neboť ona nejvyšší část pozůstalé zdi v rohu k nádvoří na skále vzhůru strmící jest ještě 5° vysoká, a bývala tudíž zajisté mnohem vyšší. Zdá se, že právě v této vysokosti záležela velebná statnost hradu Skály.

Nyní se obrátíme k kradu dolejšímu. Kdož netrpíš na závrať, můžeš bez velkého nebezpečenství se mnou dolů slézti, jsi—li ale bázlivý, musíš si nechat značnou zacházku líbiti, musíš totiž zpět, odkud jsi přišel, celý velehrad obe-jíti a pod starými hradbami se dostaviti, kdež bychom se sejíti mohli u hlavní brány dolejšího hradu, kdybych já v levo do hlubiny slezl, voláním znamení tobě dávaje. My-slím, že by nás to stálo zbytečně mnoho času; raději se bu-deme plaziti po rumu zámeckém dolů přímo ke zdem hradu dolejšího. Polookrouhlé hradby, které velehrad ondy obkli-čovaly, jsou teď až na malé zbytky pobořeny a nejvíce již odklízeny, tak že je snadno přelezeme, a brzo se octneme u malé zadní branky, kteráž při oblehání nepřátelském slouží-vala k výpadům. Odtud bychom mohli, kdyby husté stromy nám nepřekáželi, viděti strážní věž na hladké strmné skále o samotě stojící. Doplazivše se až k stěnám věžním, na něž vzhůru vylézti ani nejsmělejšímu nenapadá, spa-třujeme se na rozhraní cesty k nádvoří a k bráně hradní. Tudy zajisté vedla cesta, jejíž stopy již nelze poznati, od brány k dolejšímu hradu, jakož nám poukazuje těsný vchod v skalách, u obrovského balvanu, na němž strážní věž stojí, usilovně vydlabaný. Podobá se, že tato věž ondy o samotě nestávala, ale že s branou a jinými stavbami ve spojení bývala. Z tohoto místa během 400 let nejvíce staviva se odvezlo, protože se až do nejpozdnějších časů stará po-hodlná cesta k bránám vedoucí zachovala. Podivno jest, že se okolo dolejšího hradu žádných pozůstalých hradeb, bašt nebo příkopů nenalézá, neboť nedá se ani mysliti, že by tato k podpoře velehradu přistavěná tvrz podle tehdejšího oby-čejného spůsobu nebyla opevněna bývala. Ctverhraná věž u vchodu zajisté k tomu sloužívala, aby se nepřátelské dotí-rání s této strany nemožným učinilo, možno-li tedy pomysliti, že by ostatní strany hradu všech spolehlivých ohrad byly

Hrad Skála. 129

prázdny bývaly? Že by byl tento hrad s veleliradem ně-jakým mostem spojen býval, nedá se uhodnouti ani tvrdili, nebo oba hrady jsou od sebe nejméně, výšku nepočítajíc, 14 sáhů vzdáleny. Avšak přece se nedá o nějakém spojení obou hradů pochybovati, jedni chtějí dokázati, že oba hrady spojovalo jakési ozdobné loubí, jiní zase se domý-šlejí o podzemních chodbách. Patrných známek ani jednoho ani druhého zde není. Než ještě do hradu dolejšího vkro-číme, povsimněmež sobě onoho odvážného klenutí, kteréž přes hlubokou sluji se pne s jedné skaliny ke druhé. Toto jest jediná architektonická pamětihodnost celé zříceniny. Tento hrad byl mnohem prostrannější, pohodlnější a pěk-nější než velehrad, což jest zároveň svědectvím, že byl novější. Sáhotlustá, až posud ještě 18' vysoká zeď objímá jej kolem, opírajíc se o příkrou stráň velehradu. Nějakého rozsáhlého nádvoří tu nepozorujeme. Stopy rozličných příč-ných zdí jest dobře poznati. Kromě otvoru v hlavní zdi a kromě zmíněné okrouhlé klenby přes propast' se pnoucí není zde ničehož více, co by dalšího povšimnutí zasluho-valo. Tato část byla při dobývání hradu nejvíce spustošena; podle množství šípů, v nejnovějším čase zde nalezených, dá se souditi, že zde byl boj nejkrutější.

Ač jsme se již dost na ty chatrné zbytky obrovského, v sutinách svých pochovaného hradu nadívali, pojďme přece ještě jednou zpátky k těm nepřístupným skalinám a roz-valinám na velehrad; na nádvoří a na jiných místech, za-dupneme-li silně nohou o zem, shledáme mnohá dutá místa pod sebou, o nichž se kopáním potvrdilo, že se zde nachází velmi mnoho sklepení a podzemních chodeb, dílem již zasu-tých, dílem ještě zachovaných, v nichž podle starých pověstí prý víno a nesmírné poklady jsou nahromaděny. Takovéto sto-leté pověsti pohnuly mnohého lehkověrníka k namáhavému kopání a hledání, nikomu však nepomohlo k tomu štěstí, aby byl nějaký poklad nalezl. Staří vypravují báchorku o ja-kémsi mlynáři z Nezdic, kterýž se ďábelskými kouzly za-nášeje větší díl téhož pokladu zdvihnul, tak že tam prý nic jiného nezbylo, než několik zlatých kachen, ježto každoročně na květnou neděli vyschlými příkopy svou po-řádnou promenádu konají. Nezdá se, že by byla paní hra-běnka Josefa z Lobkovic, rozena a Bubna, této báchorce uvěřila, vyrnínivši sobě v prodejní smlouvě statku Příchov-ského r. 1716 „poklad na starém pustém zámku Skalka, kdyby se dříve neb později zdvihnouti měl." Od sboření zámku mělo se všeobecně za to, že onen pověstný lupič-ský rytíř na Skále nesmírných statků měl nashromážděných, které však při dobytí hradu na světlo nepřišly, pročež po-vstala a udržovala se pověst, že ony domnělé poklady za-jisté někde v zámku byly ukryty a v rumu pochovány jsou. Z té příčiny se zde po všechny věky po pokladech slídilo a kopalo, a dosavad leckdy ještě slídí a kopá se. Jinak by ovšem tento právě skálopevný hrad nebyl ani po 400 le-tech mohl býti tak zničen, jako jej dnes vidíme. Po tomto rozjímání o pokladu bezděky se roztoužíme po nějakém

místečku, odkud bychom z hustého lesa mohli ven pro-hlédnouti do čarokrásného údolí, abychom trochu na duchuokřáli. Neboť prodlévání na zřícenině a v jejím okolí jest velmi smutné, a když ze vzdálí z temného lesa na ty černé skály a zdi sosnami, smrky, buky, břízami, břečtanem a jinými keři bujně porostlé popatříme, zmocní se jakási ne-známá trudomyslnost a tesknost srdce našeho. Z této za-smušilé pustotiny zatouží se nám po vyhlídce, a hustý les nám skoro žádnou nedovoluje. Toliko s vrcholu jednoho úskalí jest viděti Přeštice, Skočíce, Příchovice, Radkovice, Kuciny, Újezd, Horšíce a Liebštein, sama to místa po-blízká; pak v modré dálce vysoko na obzoru strmí staro-slavná Přimda a Wolfsberg u Cernošína, za ním Branšov-ská výšina u Toužími; blížeji zase bývalý nádherný klá-šter Chotěšovský, a konečně některé strany krajiny Mané-tínské. Na severu rovnou čarou přes starý zámek Řeneč-ský jest viděti zříceninu hrdého ondy hradu Radiny. Podle pověstí u lidu si prý odtudto páni ze Skály s pány z Ra-diny připíjeli na zdraví, což při vzdálenosti tří hodin ovšem náleží do oboru bajek. K jihu zabraňuje nám tak zvaný Velký les všechnu vyhlídku. Neupokojeni touto skrovnou vy-hlídkou opustíme smutni pustoširé sbořeniště a jeho tichou lesní osamotnělost, a teprv, vidouce Černý les s jeho ohroži-tými zbytky starověku za sebou, volněji oddychovati budeme. Kdo má chuť k dalšímu badání, může sobě i okolí Skály prohlédnouti. Na protějším návrší u vsi Radkovic a výše na hoře Jindřínu nalézaly se ještě před nedávném, jakž staří pamětníci tvrdí, některé pozůstatky hradních tvrzí, kteréž bezpochyby souvisely s hradem Skalou, sloužíce s té strany k jeho ochraně. Pověstem o jakémsi mostu, kterýž prý Skálu s Jindřínem spojoval, nelze pro přílišnou vzdálenost za víru dáti. Pravdě podobno jest, že se zde mnohé k hradu Skále náležející stavby nacházely, že mohutný a rozsáhlý hrad s této strany svá opevnění, jako strážní věže, hradby a p. míval, a že snad i nynější ves Radko-vice do objemu tvrzí těch náležela. Jinak by se nedalo snadno pochopiti, jak by se byl mohl Soběslav r. 1178 s celou svou armádou, kteráž zajisté i po porážce ještě značná byla, s takovou jistotou zde uzavřití, že vítězný císař, s velikou brannou mocí ho pronásledující, ani chuti neměl hrad obehnati, naň v opojení vítězském udeřiti, úto-kem ho dobyti, a tak jedním tahem nepřítele svého pod-maniti. Jestliže souvisely tyto tvrze, věříme rádi, že se hrad Skála tenkrát nedobytným nazýval. Nyní zde již není ničeho viděti, toliko kopáním se ještě přichází na základy starých pevných staveb. Na jméno, osudy a pány hradu Skály v nejbližších vesnicích se vyptávati, bylo by zbytečné maření času, nebof od lidu se nedozvíme nic jiného, než že prý před 400 lety Žižka zámek ten sbořil. Zde onde si lid vypravuje rovněž nepodstatné báchorky o „černém zámku", které ovšem v ohledu dějepisném povšimnutí ne-zasluhují. Nejzajímavější jest prostonárodní pověst, již jsem pod názvem: „Dlouhý Bárta", aneb: „V černém zámku

17

130 Hrad Skála.

nad Radkovici zaklený hajný", v jednom starém rukopisu cell, a jejíž krátký obsah jest následující: Dlouhý Bárta býval lesním hajným rytíře Michala Brkoše z Liebšleina (na Skále), kterýž jedinou svou dceru Juvarku mladému rytíři Heřmanu Blatinskému z Wildšteina za manželku dáti urputně se zpěčoval. Strážný duch Černého zámku, jmé-nem Hlehlehel, o docílení obapolného přátelského doroz-umění všemožně se snažil, hajný Baria však pomocí stráž-ného ducha Wildšteinského, jménem Vzevlehela, všemu dorozumění a sejití se překážel. Na to brzo vyhnán byv z Liebšteina na Wildšteině službu obdržel. Zde uzavření sňatku zmařiti nemoha, pána svého návodem Vzevlehela otrávil. Od nové vrchnosti pak pro ožralství a jiné darem-nosti ze služby propuštěn po několikaletém potulování se konečně k Husitům se přidal, jimž zámky Wildšlein a Lieb-štein, v hlubokých lesích přede všemi nepřátely kryté, zra-dil, voje husitské po tajných stezkách tam provodiv, čím se i stalo, že Žižka obou těchto zámkův dobyl a je vyvrátil. Když Žižka táhl přes Jindřín, pravil k Bártovi: „Že jsi mi ty dva zámky zradil, veliké služby jsi mi prokázal — já ti za to děkuji — tys hodný chlap. Ale já mám také mnohé nepřátele, a vždy se té zrády bojím — ty bys mohl posléz také mne zraditi, jako jsi to se svými pány učinil. Proto bych tě měl dát oběsiti. Ty ale máš mít milost; pro-vazu jsi nezasloužil, nýbrž smrtí hrdinskou máš zemříti. Dám tě odříti, a z tvé kůže udělati buben pro mou armádu na památku, že jsi byl pádu obou bradu původ-cem." Dobrý strážný duch z Černého zámku Hlehlehel, jenž po sboření Wildšteina s Vzevlehelem se smířiv s tímto spolu na zříceninách v Černém lese přebýval, ubohého Bártu z rukou Žižkových vysvobodil a pro jeho veliké zločiny k jinému trestu zaklel, totiž: že musí ustavičně ve velkém sklepě černého zámku na velikém sudu sedě pivo píti, a toliko jednou v roce, a to o masopustních dnech, smí ven vyjíti. Aby však ani tu pití nezanedbal, musí vzíti s sebou korbel piva a chodě okolo zámku vo-

lati : „Pít, pít, pít!" Bílá panna s černým pasem (Juvarka) s hradeb dolů po něm kameny hází. Bárta musí tak dlouho okolo zámku choditi, pokud nepřijde \esnický hajný, kterýž Černý les opatruje, aby místo něho ve sklepě pil. Baria vezme jeho osobu na sebe, a koná po celé tři dni maso-pustra za něho službu jak v háji, tak v hospodách. Leží tu 240 sudů, z nichž má hajný dovoleno každý den maso-pustní 9 mázů piva vypili. Této dobroty každý hajný uží-vá, musí se však zavázati, že o této tajnosti nikomu nic nepoví, pod trestem zaknweení krku. Každého nového haj-ného poučí Hlehlehel o všem tomto, kterýž i bdí nad za-chováním tajemství. Dlouhý Bárta odtud nebude dřív vy-svobozen, až se zde poslední sud piva dopíjeti bude, jejž dopije jeden hajný ze vsi Horšíc v neděli masopustní. Ten nalezne v sklepě pul sudu nejlepšího piva, do něhož se tak zabere, že v pondělí masopustní již nebude mít co píli. Pak usne, a vysvobozený dlouhý Bařta odtud co vejr vyletí. Na to se sklop zavře, a hajný tam z trestu za ožral-ství 50 let spát musí. Teprv až zaklený dudák z Krkonoš-ských hor prijda jej probudí, musí se s tímto až do soud-ného dne po světě toulati.

Lidé tuto báchorku sobě vypravující dokládají, že prý vždy ještě okolo Černého zámku všelijaké obludy běhávají, které nikdo spatřiti nesmí —-jako: strážný duch Hlehlehel s přítelem svým Vzevlehelem ve všelijakých podobách, již co kněz, již co trpaslík se sáhodlouhou červenou čepicí, co nedvěd a jinak. Dlouhý Bárta až posud nevy&vobozený s korbelem obchází hrad, obzvláště když o masopustních dnech hajný dlouho mešká.

Ještě jiné některé pověsti o Černém zámku slyšel jsem, kteréž však pro svou nejapnost povšimnutí nezaslu-hují; náš osvícenější věk holé pohádky nemiluje. Podotýkám toliko, což velmi nápadné jest, že v zdejší krajině ondy o jakémsi „Černém zámku" mnohé pověsti kolovaly a z části ještě kolují, a že přece zámek sám v paměti lidské docela vyhasl.

Historicko-mfstopisná obcházka mezi Neveklovem a Sedlčany.Od kn. Ant. Norb. Vlasáka.

Půldruhé hodiny jihovýchodně od Neveklova leží při malém potoce městys

M a r š o v i c c,obsahujíc 90 domů se 600 obyvateli, s farním kostelem, fa-rou a školou. Zakladatelem této osady byl, jak jméno svědčí, nějaký Mareš. Blíž kostela viděti bylo ještě před několika lety částky zdí a zbytky zbořené tvrze Maršovické. Listiny zachovaly nám jména následujících vládyk, kteří během několika věků na ní seděli. Nejstarší byli vládykové na-zvaní od toholo sídla z Maršovic, a z těch se připomíná

již v i2. století Jindřich z Maršovic, r. 1205 téhož syn Jiřík i Maršovic (Jurik de Marsowitz). R. 1222 král Ota-kar daroval Jiřímu, synu Jindřicha z Maršovic, za věrné od otce jeho Jindřicha sobě prokázané služby ves Velběhy s příslušenstvím 1). Vládykové z Maršovic vystavěli v době nám neznámé blíže sídla svého kostel, jenž se roku 1350 mezi farními v děkanátu Benešovském jmenuje. V 15. sto-letí vyskytují se z rodu toho r. 1408 Hroch z Maršovic, r. 1412 Hanuš z M., r. 1448 Hanuš z Fricšíeina a z Mar-

>) Erben Regesta I. 224. 308.

Historicko-místopisná obcházka mezi Nevehlovem a Sedlčany. 131

šovic 2). Zdá se však, že rod tento během 15. století vy-mřel, jelikož se dále mezi šlechtou domácí nepřipomíná.

R. 1534 seděl na Maršovicích pan Jan Kosohorský z Říčan, který r. 1548 blízké Janovice koupil; r. 1555 ale Maršovice prodal rytíři Vácslavovi Benedovi z Nečtin, a sice zámek Maršovice, ves Maršovice s podacím kostelním, vsi Zderadice, Libeč, Strnadíce, Zálesí, Řehovice a zámek pustý Stajce 3). Nový držitel prodal r. 1564 Maršovice rytíři Vilémovi Kosařovi Malovci z Malovic a na Nemysli 4). Pán ten prokázal svým poddaným rozličná dobrodiní, a vymohl r. 1571 povýšení Maršovic za městečko 5), byl též činným na sněmích v Praze vletech 1569 a 1571, a zastával r. 1572 — 1577 úřad místopísaře král. Českého; prodal konečně Maršovice rytíři Bohuchvalovi Dvoreckému z Olbramovic na Olbramovicích. Ten vyhotovil roku 1584 závět, jímž statek Maršovický své dceři Ludmile, a kdyby tato zemřela, svému bratrovi Jindřichovi st. Dvoreckému z Olbramovic a na Načeraci odkázal 6). Po jeho smrti zí-skal Maršovice Bernard starší Hodějovský z Hodějova a na Hoškově, kterýž je konečně s panstvím Tloskovským spojil.

Farní chrám Zvěstováni P.Marie stoj í na výšině k jihovýchodu od městečka, býval sice již před r. 1350 farním, pozbyl však r. 1624 svého duchovního, a náležel po celých sto let jako filiální pod správu faráře Neveklov-ského; teprv r. 1730 péčí tehdejšího patrona Joachima hra-běte Pachty z Rájová a na Tloskově opět vlastním farářem obsazen byl. Syn téhož Arnošt hrabě Pachta, zbořiv starý kostel, dal r. 1774 několik sáhů od něho n,ynější slušný chrám ve vlaském slohu nově a čistě vystavěti.

Krásné zvony od starého kostela přeneseny byly do kamenné věže, k západní straně nové svatyně přistavěné. Největší má 3' 2" v průměru a tento nápis:

23ernar& fíarfff 3 áobiegorca na Iloffomtc a STTarfforDtcipď) ©d?o SflTiíoffi JJjmfícfjo cvfarjc tabba.

Uprostřed znak Hodéjovských: kapr.

Dole: Xírvfius omrštl 5a nepraroofíi naffe. Slowutuý Bryltcy zwonarž z Cymberku w nowem miestie pražském tento zwon do Marssowicz lil 1. P. 1589.

Ozdoben jest několika medaillony. (Bezpochyby vlastní medalií mistra Brifccího. Z.)

Na druhém menším a!e starším (má 2' 8" v průměru) jest tento nápis:

3. 1. tmltřstniii ijiniirEntEsima 3£3£36313í isttt rampami fttsa isi

itt itama magistři inrttjBlomii in nnna rinitate pragmsi.

€x íjnt latts Ita -patři amnipataiti it fante Arit

semptr Birgini, nmnitms sanrtis.

2) Lib. Erect. VIII. Q. 10.3) D. Z. kvat. 51. —Hrad Stajce, Stejce stával někdy blíž ce

sty z Maršovic k Neveklovu na vrchu nyní lesem porostlém, a nevíse o něm nic historického.

*) D. Z. kvat . 57. A. 30.5) Taraže kvat. 60. G. 14.6) Tamže kvat . 22. E. 6.

Od Maršovic 3/4 hod. k jihozápadu leží ves

H o d ě t i ces f i l i á l n í m k o s t e l e m ss. Petra a Pavla, který však jíž r. 1350 farním býval v obvodu děkanátu Vltavského. Podací při něm příslušelo toho času na blízké tvrzi Such-dolské usedlým vládykám Břekovcům, odtud pro rozeznáníod pobočných větví ze Suchdolu zvaným, kteří se k němu velmi štědrými prokazovali, ustanovivše zde mimo faráře ještě tři kněze a dva kleriky, jakž to dosvědčují knihy nadací: 1375 nadal oltářníka při oltáři sv. Mikuláše ve farním kostele Hodětickém Bohuslav ze Suchdolu, odjinud z Hradiště. Podepsaní svědkové byli: Valker ze Suchdolu odjinud z Hrádku, Doláš ze Suchdolu, strýcové zaklada-tele.— Druhého oltářníka nadal roku 1386 panoš Olbram z Hrádku. — R. 1410 učinil nadání Hynek panoš ze Še-banovic 7), aby pleban v Hoděticích mimo dva kaplany ještě třetího živil s). — Postupem času (nepochybně též roku 1624) zbaven byl zdejší chrám i faráře, a byl obsluhován rejprv faráři Chlumskými, od r. 1672 faráři Kosohorskými, konečně od r. 1788 jako filiální Maršovickými. Služby boží se v něm konají každou třetí neděli, o hodech božích, a v neděli oktávu Božího Těla.

Napřed zmínění rytíři Břekovci dostali se v držení ně-kolika statku v okolí, s nimiž i Hodětice v jedno spojili, ja-kož se na svém místě ukáže. Na začátku 18. století nalé-záme Hodětice spojené se statkem Osečanským v držení barona Karla Michny z Vacinova. R. 1727 4. prosince byl mu pro dluhy od ustanovených k tomu komissařů u veřejné dražbě s Radějovici a Hodf'tici prodán Janovi Joa-chimovi hraběti Pachtovi z Rájová, pánu na Tloskově, a tento ponechal sobě Hodětice, jež s panstvím Tloskovským spojil, odprodav Osečany r. 1732 Janovi hraběti Bubnoví z Litic 9). Od té doby (r. 1727) jsou patrony kostela Ho-dětického držitelé panství Tloskovského.

Hrabě Pachta dal kostel sešlý slušně opraviti a ga-lerií se sochami ss. Petra a Pavla z venku okrášliti, avšak tím jeho původní g-otický sloh nebyl zrušen. Na hřbitově u kostela stojí dřevěná zvonice obsahující krásné zvony, z nichž má nejstarší tento nápis:

üitrra Imnitti I#A8 (1478) in namhiE lamini Et J>tt

fíítri |iwt rampena fnso. $>m\t ffite nra pra nabis.Druhý:

©egoffen oort 3<*4>arias £>ttri$ in f. neuen 0taöi präg im 3<xptc 1730.

Při kostele viděti stopy bývalého farního obydlí.V Hoděticích narodil se dne 18. ledna 1787 c. k. uni-

versitní bibliotekář Antonín Spirk, který zemřel v Praze 20. máje 1847.

7) Šebanovice, nyní ves */2 hod. od Hodětic vzdálená. *) Lib. erectionum I. U. 7. — XII. A. 11. — VIII. L. 9. 9 ) D. Z. kvat . 500 . E. 24—27.

17*

132 Historicko-místopisná obcházka mezi Nevcklovem a Sedlčany.

Pět čtvrtí hodin od Neveklova k jihozápadu stojí při potůčku k Vltavě spěchajícím ves

K ř e č o v i c es f a r n í m k o s t e l e m sv. Lukáše Ev., farou a školou. V minulém století seděli zde na své tvrzi rytíři Křečovičti z Křečovic, zakladatelé zdejšího kostela, jenž se taktéž r. 1350 mezi farními v děkanátu Vltavském uvádí. Nejstarší z nich jmenuje se Jarohněv příjmím Vejhák z Křečovic. Tento Vejhák nazýval se také Jarohněv Vejhák z Kuta a na Křečovicích, poněvadž seděl na Kůtě na tvrzi, i byl spolu patronem kostela Arnoštovickóho. R. 1338 rozhodnuta ro-zepře o podací kostela Křečovického tím spůsobem, aby je střídavě provozovali s jedné strany Jarohněv příjmím Vejhák z Křečovic, a se strany druhé Bohuslav z Hradni-ce s Jarohněvem Chrtem z Pnětluk 10). Tento Jarohněv Vejhák z Křečovic pojistil r. 1400 věno své manželky na vsi Křečovicích s povolením Bohunka a Petra Vejhaků z Kouta u); zemřel r. 1408 a byl v Arnoštovieích pohřben. Syn jeho Jarohněv z Křečovic daroval r. 1412 celý svůj dvůr, aby pleban v Křečovicích mimo dva kaplany ještě třetího, a pleban v Arnoštovieích ještě druhého kněze při sobě chovali 12).

Během 15. století rozdělil se rod rytířů z Křečovic na dvě větve, z nichž jedna od svého sídla, tvrze Koutské, přijala příjmí Koutských z Kouta, druhá zůstavší v držení tvrze v Křečovicích nazývala se Křečovšti z Křečovic. Tato větev zůstala až po Bělohorskou bitvu v držení původiště svého, jmenovitě seděl r. 1589 Vácslav Křečovský z Kře-čovic na Křečovicích. Po Bělohorské bitvě připojeny jsou Křečovice k panství Tloskovskému, a kostel ztrativ svého faráře byl r. 1624 kNeveklovu jako filiální přikázán; te-prv r. 1788 nabyl opět vlastního duchovního správce.

Nalžovice a Chinin.Půldruhé hodiny severozápadně od Sedlčan stojí v hor-

naté krajince zámek Nalžovický, a proti němu bělá se na kopci farní kostel Chlumský pod patronátem pánů Nalžo-vických. Kostel Chlumský býval taktéž r. 1350 farním v děkanátu Vltavském. Dobrodincové a patronové jsou nám dle knih arcibiskupství Pražského z toho věku tito z:;ámi: roku 1387 volili Jenšik odtud z Chlumu a Jan z Usušít3) kněze Sezimu za faráře fary Chlumské, jejž v beneficiuin uvedl farář Dublovický I4). Oba tito patro-nové uvádějí se ještě v listině od r. 1391. Roku 1413

»°) Lib. erect. XII. A. 18.11) Desky zemské.12) Lib. erect. VIII. Q. 7.1J) BJsiiii. ves půl hodiny od Chlumu vzdálená, byla půvo-

dištěm rodu, který se ještě v 17. století pod jménem rytířů Valov-shých z Usuší v Cechách připomíná.

"J Lib. Confir. MS.

prodána byla jistá pole kostela Chltimského od zdejšího faráře, a koupen za to úrok, u přítomnosti vládyky Jana z Usuší seděním na Kněvizi, nadřečeného kostela patrona. R. 1376 zřízeno a nadáno bylo při kostele Chlumském ka-planství od nábožných osadníků, zvlášf snahou rytíře Kon-ráda příjmím Stupa z Radíce. Vládyka Hynek z Radíce daroval r. 1391 17. února kostelu Chlumskému díl lesa za duši manželky své Anny 15). V dobách husitských dostal se Chlum i Nalžovice v držení rytířů Břekovců z Ostro-meče, kteří tenkrát nad obšírným okolím vládli. Rytíř Bohuslav Břekovec z Ostromeče, který byl živ za pano-vání krále Vladislava, nemaje tělesných dědiců odkázal závětem 1. května 1518 vyhotoveným statky své Chlum, Nalžovice, Červený Hrádek a Obořiště se dvory a vesni-cemi svým strýcům Janovi a Petrovi bratřím Břekovcům z Ostromeče a na Suchdole 16J. Bratři Břekovci vložili po shoření českých desk v obnovené desky r. 1545 své vy-znání, že jim následující statky dědičně náležejí: Zámek Červený Hrádek se dvorem, tvrz Suchdol se dvorem, tvrz Nalžovice se dvorem, dvůr Chlum, tvrz Obořiště se dvo-rem, dvůr Vyšatoly, a vsi Podhradec, Lhotka, Janov, Pii—býšice, Pojetice, Vitice, Zběraz, Sestrouň, Vyšatoly, Such-dol, Chlum, Nalžovice, častoboř, Podhájí, Výřov, Obořiště, a díly v 15 jiných všech n). Celé toto zboží odkázali r. 1560 Jan a Petr bratři Břekovci z Ostromeče svému strýci rytíři Sigmundovi Valkounovi z Adlaru. Dědičkou statků byla vdova po něm pozůstalá Magdalena z Říčan, provdaná podruhé za p. Jana Prostiborského z Vrtby.

Roku 1601 koupil Nalžovice a Chlum rytíř Ladislav Vratislav s Mitrovic, bratr rytíře Vácslava Vratislava svým tureckým zajetím známého, hejtman kraje Vltavského, který v známých stavovských rozbrojích, tak jako celý rod Vrati-slavský, věrně při císaři Ferdinandovi II. setrval. Císař odměnil se za služby od něho prokázané tím, že r. 1629 17. února po něm pozůstalé, tenkrát ještě nezletilé syny Alše Ferdinanda a Jiřího Maxmiliána, i s jejich strýcem Vácslavem Vratislavem z Mitrovic do stavu panského, r. 1646 14. května pak do starožitného rodu stavu panského povýšil IS). Prvnější stal se r. 1661 17. června hrabětem. Aleš Ferdinand sv. p. Vratislav z Mitrovic na Nalžovicích a Lnářích, cis. rada a komoří, od 1646—1653 hejtman Nového města Pražského, nejvyšší berník na hradě Pražském, od 1656—1667 president komory a wístodržící v království českém, prodal r. 1658 statek Nalžovice Janovi Kópplovi z Adlersberka. Od r. 1665 počal panovati na Nalžovicích Mikuláš Franchimont z Frankenfeldu a na Nemysli, profesor na universitě Pražské, slavný lékař, falc-krabě čili comes palatu imperialis, zemský fysik v Čechách, r. 1677 14. července do stavu rytířského povýšený, který

15) Lib. erect. I. F. 7. — II. B. I. — IV. T. I. — X. Q. 10.> 8} Desky zemské kvat. 2. F. 6.") Tamže kvat. commun. 250. H. 20.") Tamže kvat . 143 F. H. — 149. D. 1 2 . — 625. E. 2.

Historicko-místopisná obcbázka mezi Nevekloveni a Sedlčany. 133

byl Nalžovice od dědiců po předešlém držiteli pozůstalých koupil 19) a k nim je.ště sousedních statkův Knčvize a Červeného Hrádku nabyl. Když se po jeho smrti (1685) synové o otcovskou pozůstalost (22. listopadu 1686) dělili, připadly Nalžovice, Kněviz a Červený Hrádek staršímu bratrovi Antonínovi Alexandrovi ryt. Franchimontovi z Frankenfeldu, který zanechal po sobě památku, že roku 1690 blíž zámku Nalžovického kapli Matky Boží bolestné vystavěl. Zemřel 13. dubna 1709, zůstavív statky pěti dce-rám. Sestry ty přikročily 16. října 1709 k dělení veške-rého dědictví, a při té příležitosti připadly Nalžovice nejstarší Josefě, provdané za Františka Antonína svob. pana Koniáše z Vydři; červený Hrádek Kateřině, provdané za Vácslava svob. p. z Golče; Kněviz Marii Viktorii, provdané za svob. p. Malovce; dvě osta'.ni, Anna, provdaná za ryt. Františka z As/feldu, a Ludmila, provdaná baronka z Bissingen, upokojeny jsou peněžitou náhradou so). Frant. Ant. Koniáš z Vydře zemřel dne 4. června 1716 a byl v kostele Chlumském pochován. Syn jeho František Josef, narozený po smrti otcově 7. února 1717, nedosáhl ani úplných 24 let; zemřelí dne 7. ledua 1741 co poslední potomek starožitného rodu Koniášův z Vydři, kteří hodnost dědičných korouhevníkův stavu rytířského v království Českém zastávali. Opuštěná matka a truchlící vdova vedla nábožný, dobročinný život na zámku Nalžoviekém, založila r. 1743 při zámecké kapli kaplana, i prokazovala se velmi štědrou ku kostelu Chlumskému. Konečně odkázala Nalžovice svému sestřenci Janovi Vácslavovi Alster-lovi z Astfeldu, který svému jménu i ono vymřelého rodu z „Vydři" připojil a zámek Nalžovický nově vystavěl. Znamenitý tento muž, dne 31. ledna 1756 do stavu svobodných pánů povýšený, zastával postoupně důležité úřady v zemi: od r. 1749 byl místosudím, od 1751 místokomor-níkem, od 1771 nejv. písařem v králov. Čes.; téhož roku dostalo se mu hodnosti dědičného korouhevníka stavu rytířského, a r. 1784 stal se vicepresidentem zemského soudu; zemřel v Praze dne £8. dubna 1799, maje stáří 92 let, co pán na Nalžovicích a Tróji, odkázav statky dceři Jindřišce 21). Nalžovice od ní prodané měnily potom rychle po sobě pány své; následovalif po sobě: Kajetán Hrušovský svob. p. z Hrušová, Josef Funk, Jan Tykáč, Jan Špalek; r. 1821 koupil je konečně Maxmilián svob. pán z Scharffenstein-Pfeilu, po něm dědil je syn Karel August, po jehož smrti (f 1839) dědicům připadly.

Z á m e k N a l ž o v i c k ý , před sto lety od Jana Vác-slava barona z Astfeld-Vydři založený, skví se uprostřed zahrady na návrší, a obsahuje v přízemí a jednom patře pohodlná obydlí; stavitelských okras a zvláštností se na něm ale nenalézá. Opodál stojí prostranná kaple Bolestné P. JWarie, založená r. 1690, kaplanem opatřená r. 1743, která

«) Tamže kvat . 315. M. 4.20) Tamže kvat. 195. G. 25.21) Archiv fary Chlumské.

r. 1823 vyhořela. Nyní spatřují se holé zdi střechou kryté; kaplanství přeneseno k farnímu kostelu Chlumskému.

F a r n í k o s t e l Chlumský sv. Vácslava bělá se proti zámku Nalžovickému k východu na mírném návrší, od kteréž strany k němu pohodlné kamenné schody vedou. Sahá původem svým do šedé dávnověkostí, byl v době utrakvistické faráři téhož vyznání spravován, od Vratislavů z Mitrovic, jakožto patronů, ale opět farářem pod jednou opatřen. Od rodu Vratislavského byl r. 1707 opraven a v ny-nější podobu přiveden, ačkoliv toho času té rodině patro-nátní právo již nepříslušelo. Stalo se to snad následkem výminky v poslední vůli hraběte Alše Ferd. Vratislava z Mi-trovic r. 1667 bez potomků zemřelého. Nalézá se při něm několik náhrobníkň té rodiny, které ale nyní pohříchu za dlažbu cesty na hřbitově slouží, čímž nápisy jejich utrpěly a dílem i nečitelnými se staly. Ozdoba vnitřku jest dost vkusná; na velkém oltáři stojí socha bolestné P. Marie ze zámecké kaple po ohni sem přenesená ; uprostřed kostela jest krypta krytá kamenem, na kterém jest znak svob. pánň z Aslfeld-Vydří. Podle poslední strany stojí kamenná věž s dvěma zvony, z nichž má větší nápis tento:

ülnirn itirmra magistr ISnrttjnímiiEns mt ferit in noua ciaitnte fJrngwsi.

Menší:

Za panowánj milostiwe wrchnosti Nalžowické wysoce vrozeného pana pana Fratitisska Antonjna Ko-niasse, swobodneho panu z Widržj, tež wysoce vrozené panj panj Jozefy Koniassowy, rozené Franchimont ze Franlsenfeldu. 1715.

Hodinu severně od Sedlčan leží při potoce Mastníku hezká vesnice

O $ c č a n y,starodávné to sídlo rytířů Osečanských z< Osečan, kteří měli ve znaku poutníka a okolo r. 1500 nad rozsáhlým okolím vládli, během toho století ale vymřeli. První nám ze starých listin známý předek rodu toho byl r. 1409 Petr z Osečan, dobrodinec kostela Křečovického 22). Posle-dní rodu toho byli zde na Osečanech bratři Vilém a Ol-dřich Osečemští z Osečan, kteří r. 1538 sídlo otců svých, zámek Osečanský se dvorem a pivovárem, a vsi Osečany, Lhotu a Prosenice, se vším příslušenstvím rytíři Přibíkovi Břézskému z Březí prodali a3), na to pak v dějinách zcela zmizeli. Nový držitel, maje manželku Kateřinu z Talm-berka, zanechal jak statek Osečanský, tak i přikoupené celé i necelé vesnice Břišejov, Usuší, Hlubokou, Hradišťko, Velběhy, Poličany, tvrz pustou Březí 24) svému synu Ja-

») Lib. Er. Vol. VIII. F. 8.") D. Z. kv. 4. L. 9.**) Tvrz Březí neb Biizí se dvorem poplužním, staré

sídlo rytířů téhož jména, stála nedaleko Osečan. Jiná větev těchto zemanů, přišedši v držení tvrze Netvořické, přijala odtud příjmí „Netvořských z Březí".

134 Historicko-místopisná obcházka mezi Neveklovem a Sedlčany.

novi ml. Březskému z Březi 25). Tento podal ruku šlech-tičně Anně Kapliřce ze Sulevic, zemřel ale v mladém věku nezanechav tělesných dědiců. Polovice statku Ose-čanského prodána byla na to rytíři Janovi Vojkovskému & Milhostic, druhou polovici postoupila ale pozůstalá vdova Anna, provdaná podruhé za rytíře Rúta z Dírného, své tchýni Kateřině z Talmberka, mající na ní pojištěných 6000 kop. mis., za tuto cenu. Paní Kateřina z Talmberka trávila svůj věk z většího dílu na Osečanech u rytíře Jana Vojkovského z Milhostic, prokazovala se zvláště k chudým lidem štědře, a dosáhla vysokého věku. Konečně odkázala zmíněným manželům závětem (6. března 1573 vyhotove-ným) jí náležející polovici zámku i statku Osečanského i s Kněvizí 26), načež Vojkovský celé to zboží odkázal synovi Mikuláši.

Rytíř Mikuláš Vojkovský z Milhostic na Osečanech podal ruku (1584) Ludmile z Velemyšlevsi, uchvácen jsa ale smrtelnou nemocí byl přinucen 13. prosince 1589 uči-niti poslední vůli, jíž svou manželku ustanovil poručnicí, a čtyry jiné pány spoluporučníky svých nedospělých dětí Adama Šťastného, Oldřicha, Kateřiny a Johanny, načež brzy v nejlepším věku život svůj skonal. Po šestnácti letech (1606) ujal se mezi tím zletilý nejstarší syn jeho Adam Štastný Vojkovský z Milhostic svého otcovského dědictví, prodal je ale již r. 1611 panu Vilémovi Lvovi z Říčan, od kteréhož zase r. 1615 na rytíře Adama Řepického ze Sudoměře přešlo. Tento přidržel se strany nespokojených stavů českých, a byl za to po Bělohorské bilvě ku ztrátě veškerého jmění odsouzen. Osečany byly následkem toho v plen vzaty, r. 1622 nejprve panu Albrechtovi Vácsl. Eus. z Waldšteina, a od toho (1623) Pavlovi Michnovi z Va-cinova postoupeny a7). O hraběti Michnovi, jemuž nále-žela celá krajina odtud až ke břehu řeky Sázavy, byla již obšírnější řeč při popise hradu Konopiště. Syn a dědic jeho Vácslav hrabě Michna z Vacinova odprodal konečně r. 1665 statky Pnětluky, Osečany a Radíc Wolfgangovi Hennegkovi, Kněviz ale Mikulášovi Franchimontovi z Fran-kenfeldu a na Nalžovicích 2S). Osečany obsahovaly toho

času: „tvrz Osečanskou, se stavením, pustým pivovárem, dvorem poplužním, též dvorem v Prosenicích, a vesnicemi Osečany, Velběhy, Břišejovem, Prosenici, Lhotou, Klime-tici a Luhy" 29). Od té doby měnil statek Osečanský v krá-tkých lhůtách své držitele. Wolfgang Hennegk prodal jej totiž po několika letech rytíři Janovi Fei. Trautmüllerovi z Ehrensteina, který jej zůstavil své sestře Marii Eusebii, provdané z Funken 30). Tato odkázala jej závětem (1701) svému synovi Janovi Fr. z Funken 3I), a od toho se do-stal r. 1710 koupí cis. dvornímu radovi rytíři Wolfgan-govi z Ebelinu na Friedberku 32). Ebelin nedržel statek dlouho, neb zemřel brzy na to, pozůstaviv jej svým třem synům: Josefovi Ig., Ferdinandovi Leop. a Františkovi Karlovi z Ebelinu na Friedberku 33). První z nich byl cis. nejv. strážmistrem a komandujícím pevnosti Kladské, druhý kanovníkem Olomúckým. Bratři ti prodali Osečany (1719) své matce Kláře Suzaně roz. z Lindenberka 34), která je postoupila týmž spůsobem již 1720 rytíři Janovi Bechy-ňovi z Lažan 35). Tento pojal za manželku (11. dubna 1723) Františku Jos. Lud., dceru Petra Eus. Radeckého z Radce a na Tvořešovicích, prodal ale 1725 statky Ose-čany a Radějovice opět svob. pánu Karlovi Michnovi z Vacinova 36). Baron Mnicha uvedl své statky do tako-vých dluhů, že vpadly do kridy a již 1727 od naříze-ných král. komissarů ve veřejné dražbě prodány byly Janovi Joachimovi hrab. Pachtovi z Rájová a na Tloskově, a sice Osečany s Radějovicí a Hodětici 37); a od toho dostali se (mimo Hodětice) r. 1732 koupí hrab. Janovi Vácsl. z Bubna a Litic. Nedlouho na to přešly Osečany na hrabata Laniusy z Wellenberku, až konečně r. 1795 hrabě Karel Lanius z Wellenberku statek Osečanský paní Gabriele z Maiersbachu prodal 3 S) . Její syn Vilém rytíř z Maiersbachu, c. k. generální konsul v Korfu, narodil se na zámku Osečanském. Od dědiců paní z Maiersbachu dostaly se Osečany touž cestou (r. 1832) za kupní cenu 82.800 zl. stř. Josefovi Pulpánovi rytíři s Feldšteina 39), po jehož smrti (1840) je dědila jediná dcera Anna.

«) D. Z. 251 . B. 29 . a 252 . B. 11. 12.J 6) D. Z. kvat . 18. A. 9.*7) Tamže kvat . 141. B. 15. a 194. C. 24.28) Velký Hněviz (Knoviz, Knihovic, Kniowitz), ves se zám-

kem a hlavní místo býv. statku téhož jména, o němž tuto častá zmín-ka byla, jest t ři čtvrtě hodiny severozáp. od Sedlčan vzdálena. Roku 1413 známe Jana z Osuse seděním na Kněvizi jako patrona blízkého kostela Chlumského. V 16. století byl Kněviz s Osečany spojen. Když rytíř Adam Štastný Vojkovský z Milhostic, jakž na-hoře povědíno, Osečany r. 1611 prodal, podržel Kněviz a seděl zde se svou manželkou Ludmilou, dcerou známého rytíře Jakuba Krčina z Jelčan, jejíž věno 4000 kop gr. pr. na statku Kněvizském poji -stiti dal (D. Z. 138. N. 5. a 190. M. 8.), až do r. 1628. Nechtěje však dle nařízení cis. do církve katolické se navrátiti prodal statek Kněvizský hraběti Pavlovi Michnovi z Vacinova, a vystěhoval se i s manželkou ze vlasti. Mikuláš Pranchimont z Frankenfeldu, který Kněviz od hr. Vácslava, syna Pavla Mich, z Vacinova koupil, od-kázal celé své zboží (1685) synovi Antonínovi Akx. F. z F., a když se patero dcer tohoto o otcovské statky dědily, připadl Knč-

viz Marii Viktorii, provdané za rytíře Malence z Malovic. Marie Vik. Malovcova roz. z Frankenfeldu vystavěla při zámku Kněviz-ském r. 1732 veřejnou kapli sv. Josefa, a odkázala Kněviz dceři Teresii, provd. za rytíře Františka Lipovského z Lipovic, a té nále-žel Kněviz ještě r. 1788 dědičně. Dědicem po ní byl jej í syn Vincenc Lipovský z Lipovic, od něhož jej koupil r. 1813 p. Anto-nín Wang, c. k. nadporučík ve vojště. — Ves Kněviz počítá nyní 400 obyv. v 47 domech , má panský zámek, p ř i něm veřejnou kapli sv. Josefa, dvfir a pivovár.

29) D. Z. kv. 315. N. 5 — 10.30) Tamže kv. pam. ořechový V. J. 19.31) Tamže kv. trh. stříbrný V. F. 7.32) Tamže k v . 4 13 . D. 14 -18 .") Tamže kv. pam. rozínový V. A. 27.**) Tamže kv. pam. modře zlatý III. F. 6—12.3ä) Tamže 1. 1 — 16.36) Tamže kv. pam. modře zlatý VI. L. 7—1137) Tamže kv. pam. tělný III. E. 24—27.«) Tamže kv. 690. E. 15 — 23.3») Tamže.

Historicko-místopisná obcházka mezi Neveklovem a Sedlčany. 135

Zámek Osečanský povznáší se na západním konci příkrého ostrohu, který k východu s planinou souvisí. Zvláště nádherný pohled poskytuje se strany polední, tak že se slušně se zámkem Orlíkem nad Vltavou porovnati může, jemuž skutečně není nepodoben. Stinné stromořadí vede z vesnice k vratům, nad nimiž se nalézají dva v kameně tesané, již velmi porouchané znaky. Uprostřed prostran-ného dvora jest rybníček, s obou stran jsou hospodář-ská stavení, v pozadí ale stojí zámek. Starožitných pamá-tek zde není, leda špýchar v levo od vrat stojící, pochá-zející bezpochyby ze starých času, s hrubou okrouhlou ná-rožní věží. Zámek sám, před několika lety v nejnovějším slohu vystavěný, má dvě křídla; v levém vížkou opatřeném křídle nalézá se zámecká kaple sv. Anny. Nade dveřmi kaple, ozdobenými po stranách sochami, viděti dva znaky, hraběte z Bubna i manželky jeho, se začátečními písmeny jich jmen. Uvnitř kaple není mimo jeden obraz, předsta-vující sv. Jana Křtitele, který všecky ostatní cenou převy-šuje, nic pozoru hodného. Ostatně jest při ní zvláštní ka-plan ustanoven.

V právo při zámku vede cesta podle staré, novými pilíři podepřené zdi do parku, který byl na srázi od někdejšího držitele statku, hraběte Laniusa z Wellenberka založen. Z nejvyššího tarasu otvírá se daleká vyhlídka v dolinu k západu se rozprostírající, pokrytou úrodnými polini i klidnými domky, a ověnčenou temnými hvozdy.

Půl hodiny od Osečan k severu rozkládá se taktéž po pravém břehu potoka Mastníka vlídná ves

R a d í cse slušným novým zámkem. Z dávných držitelů Radíce, kteří zde na staré, již zašlé tvrzi seděli, jsou nám násle-dující z listin známi: R. 1376 připomíná se vládyka Kon-rád z Řadiče co dobrodinec kostela Chlumského. Též lak r. 1391 Hynek z- Radíce, nástupce jeho, který kostelu Chlumskému kus lesa daroval, aby se tam mše sv. konaly za duši jeho manželky Anny a za duÄi Jana z Landšteina, probošta Mělnického, při jehož dvoře byl sloužil. Tentýž Hynek se uvádí r. 1398 a opčt 1401 co dobrodinec ko-stela Křečovického 40). Roku 1448 byli při dobývání Prahy ve vojště Jiřího z Poděbrad přítomni rytíři Jeířich a Jindřich z Radíce. Roku 1454 jmenuje se Jan z Řadiče, jehož syn Jan z Radíce se stal r. 1474 dvorským sudím měst královských 41J. Dále však o vládykách těch dějepis úplně mlčí, a r. 1500 nalézáme Radíc v držení vládyk Osečanských z Osečan. Jindřich Osečanský z Osečan po-stoupil r. 1525 tvrz Radíc se dvorem a vsi Radíc, Vesce, Krchleby s příslušenstvím rytíři Mikuláši Vojkovskému

*°) Lib. erectionum Vol. II. H. 10 — IV. F. 1. — V. G. 2. —XIII. L. 5.

41) Přehled nejv. úředníka tab. III.

a Milhosíic, a manželce jeho Griseldě roz. % Osečan, dceři své 42). Mikulášův syn a dědic Jan Vojkovský z Milhostic rozšířil obvod svého statku přikoupením tvrze Kozíhohřbetu, a zanechal veškeré znamenité zboží svým synům Mikuláši, Tristramovi, Vilémovi, Vácslavovi a Janovi bratřím Voj-kovským z Milhostic; ti pak prodali r. 1575 Radíc rytíři Adamu Myslíkovi z Hyršoca, a sice: „tvrz Radíc se dvo-rem v Řadiči a novým dvorem, Kozíhřbet tvrz pustou, vsi Radíc, Vesce, Zdar, Hradčany a Krchleby" 43). Adam My-slík z Hyršova na Řadiči a Košířích, přísedící rada úřadu nejv. purkhrabství, zemřel r. 1581 a byl v rodinné kryptě při kostele sv. Štěpána v Novém městě Pražském pochován. Statek Radíčský dědili dva synové Ladislav a Jan Mysti-kové z Hyršova, klen jím nedílně vládli. Ladislavův syn a dědic Ladislav ujal se r. 1591 náležející jemu polovice staíku Radíčského 44}, ana druhá polovice jeho bratrancům, pozůstalým dětem po Janovi Myslíkovi: Adamovi, Ludví-Iwoi, Sigmundovi, Karlovi, Vácslavovi a Kateřině ná-ležela. Později získal Adam Myslík z Hyršova opět celý statek, a požíval jeho až do smrti r. 1614, načež byl Ra-díc k rukoum jeho dědiců Viléma a Vácslava Slastného Mystikův od komissařů k tomu zřízených 11. července 1023 Pavlovi Michnovi z Vacinova prodán. Ten jej své-mu ohromnému panství Konopišťskému přivtělil 45J. Jak jsme při Osečanech viděli, odprodal syn jeho Vácslav hrabě s Vacinova r. 1665 statky Osečany, Radíc a Pnělluky Wolfgangovi Hennegkovi, a sice: „rytířské sídlo Radíc se stavením z kamene vyvedeným, pivovárem, s vesnicemi Hadic, Vcsec, Zdar, Hradčany" 46). Za panování té vrchnosti byla stará tvrz Radíčská ohněm zničena, a brzy na to zcela zbořena. Roku 1686 dal p. Hennegk nynější slušný zámek Radíčský založiti, a prodal na to celý statek rytíři Sebestianovi Mat. Losi z Losenau, JMC. radě, od jehož potomka Libora Losi z Losenau r. 1782 na rytíře Josefa Varlicha z Bubna koupí přešel 47). Od r. 1805 nalézá se Radíc v držení pana J. U. Dra. Františka Pistla.

Hrádek Kozíhřbet.Půl hodiny severně od Radíce u Dublína na hřebene

hory, mající podobu kozího hřbetu, která se na levé;« břehu potoka Mastníka příkře vypíná, stávala v krajině divoké rytířská tvrz, vůbec Hrádek Kozíhřbet zvaná. Tento Kozí-hřbet náležel v čtrnáctém století rytířům Břekovcům, a z těch známe od r. 1408 vládyku Bohuslava příjmím Bře-kovce z Hrádku. (L. E. VIII. C. 3.) Za času nepokojů hu-sitských seděl na Hrádku Kozímhřbctě rytíř Petr Břekovec,

4r ) Desky zemské kvat. 7. A. 8.*J) Desky zemské kvat. 18. P. 12 a 62. F. 17.«♦) Tamže kvat. 175. L. 22.«) Tamže kvat. 141. N. 7. a 292. P. 13 a 18.*7) Tamže kvat. 315. N. 5.«) Tamže kvat . 604 . F. 8 .

136 Historický přehled kartografie stemě české.

který se odtud psával z Kozihohřbeiu, a ten udatně bojo-val proti Táborům; r. 1440 podepsal v Praze mírný list; pak se připojil k mírným utrakvistům. Roku 1441 v srpnu přepadli Táboři za času trvajícího příměří nenadále hrad Kozíhřbet, a vetřeli se až do vnitř dvora; zde byli ale od Petra Břekovce obklíčeni, dílem odehnáni, dílem zjí-máni. Zajatí byli do Benešova odevzdáni, a jako rušitelé míru a loupežníci zvěšeni. (Staří letopis, str. 127.) Petr Břekovec příjmím z Ostromeče přidržel se v boji mezi krá-lem Jiřím a odbojnými pány (1468) strany královské, z če-hož lze souditi, že byl v těchto záhubných válkách hrad

jeho Kozíhřbet od spojenců pana Zdeňka Konopišfského z Šternberka dobyt a zbořen; nebof se od té doby vždy co zřícenina připomíná. V takovém stavu dostal se rytířům Osečanským z Osečan, a r. 1530 prodal Jindřich Osečan-ský z Osečan pustý zámek řečený Hrádek Kozíhřbet se dvěma dvory, mlýnem, s novým dvorem, vsi Zdař, Hrad-čany a pustou ves Lumek rytíři Janovi Voračickému z Paběnic, z jehož synů Burian Voračický % Paběnic konečně r. 1560 celý statek Kozíhřbetský nahoře jmeno-vanému rytíři Janovi Vojkovskému z Milhostic a na Ra-díči prodal. (D. Z. kv. 13. K. 21. a K. 30.)

Historický přehled kartografie země České.Podává Jos. Erben, c. k. prof. při české vyšší reálné škole.

Počátkové kartografie v Čechách vůbec, tedy i země České zvláště padají do prvního dvadcítiletí 16. století, v kterémž u nás vzmáhající se humanistická studia i na poli jiných věd, kromě spekulací položených, prvního samo-statného ovoce vynesla, domácích spolu potřeb všímati si počínajíc.

1. (Od r. 1517—1720.) Prvni pokusy na tomto, v Evropě tehdáž vůbec ještě nevzdělaném poli daly se i u nás od soukromcův, a sloužíce obecné potřebě pozbývaly pomoci exaktních věd, tehdáž ještě na mnoze (kromě astronomie) v kolébce ležících. Stav tento trval u nás plných 200 let, a charakterisuje se malým číslem původních map, neúplností materiálu, nedokonalostí, ano na mnoze i nedostatkem vědecké úpravy, a mapy této periody poskytují tudíž chatrný obraz předmětu svého, ačkoli co do artistického vyvedení na mnoze chvály zasluhují a obecné potřebě svých časův dosti učinily.

O vydáni prvni mapy české pokusil se (jak vůbec známo) r. 1518 pověstný Mikuláš Klaudián, bratr český a kněhtiskař Mladoboleslavský, dav ji r. 1517 vNorimberce v dřevě vyryti. Velikost její jest 5/4 lokte zdélí a 3/4 1. zšíří a podoba země České na ní již okrouhlá; schází však všecka úprava vědecká, i orientování je opačné; toliko míra při ní na míle (české), podlé níž délka země české na 34, šířka na 26 č. mil vypočísti se dá. Podlé rázu svého je mapa Klaudiánova hlavně topografická, udávajíc 162 sídel, totiž královská města i podšosní, městysy a čelnější zámky čili hrady jakožto sídla panství, jichž poloha je celkem dosti správná a vzdálenost od Prahy na mílech vyzname-nána. Síť vodní je velmi chudá, rozvití nedostatečné, zří—

* Poznamenáni. Článek tento určen byl vlastně pro „Slov-ník Naučný" co část článku „Čechy", právě v tisku se nacházejícího. Jelikož ale pro známé rozměry „Šlovníka" jen v stručném výtahu tam mohl směstnán býti, podává se tuto s nevelikými proměnami v původním znění svém, při čemž si spisovatel vyhrazuje, časem svým úplnou a soustavnou kartografii českou v pořádku chronolo-gickém v těchto listech uveřejniti. —

dla i stoky ne vždy pravé. Obraz půdy obmezuje se na-turalistickým vytknutím některých hornatin a lesův (les zde všude = hora) v prostředku země, zvlášf ale po hranicích, kdež ostatně všechen detail a všecka určitost přestává. Při král. městech značí se i vyznání (klíči nebo kalichem), a na kraji přidané dva znaky a průpovědi zvyšují artisti-ckou úpravu pěkné této mapy. Podruhé vyšla r. 1545, pak 1550 a 1556 při latinských vydáních kosmografie Šebestiána Münstera, s připojením některých německých názvů míst-ních a říčních, ačkoli dosti zmatečných. Ve vydání z r. 1556 (Basilejském) objevuje se i stupňové rozdělení, podle ně-hož poloha země mezi 48° 30' a 50° 55' sev. šíř. připadá. Vůbec je i toto vydání jen zdokonalený otisk staré pů-vodní plotny, toliko že znaky a průpovědi vynechány jsou. Za to má obnovené vydání též mapy při české kosmografii bratří z Puchová (z r. 1554) kromě nových ozdob krajo-vých opět znaky pánův českých, kteříž byli k nákladnému vydání tohoto díla přízně a pomoci své přičinili. (Posledně dal zasloužilý kartograf a kanovník Kreibich mapu Klau-diánovu na mědi vyryti a připojil ji k druhému vydání Bílejovského historie církevní, prací Skalického [Dietricha], r. 1816 vytištěné.)

Druhá původní mapa Čech, a sice německá a nyní již velmi řídká, vyšla r. 1568 co část větší mapy (kromě cech i Durynsko, Míšeň a část Slezska obsahující) prací Jana Kriigingera, kterouž Abraham Ortelius (Örtl) ve větších rozměrech vyvedl a r. 1570 a 1592 při svém „Thea-trum orbis terrarum" (v Amsterdame) uveřejnil. Jména míst, ač hojnější než při Klaudiánově (ok. 300), jsou však na mnoze z českých spotvořena i polohy křivé; kladská i moravská hranice je v topografii matečná, soustava říčná nejen chatrná, nýbrž i na mnoze chybná; k tomu topogra-fický přehled nesnadný (toliko jedno místní znamení, ač hrady na vrchy postaveny). Za to je vědecká úprava lepší než při Klaudiánově; orientování je správné a síf stupňův vykazuje polohu země mezi 29° 27'—34° 21', a mezi

Historický přehled kartografie země České. 137

48<> 47'_50° 36'. Při některých místech udány jsou plo-diny i výrobky. Táž mapa, ačkoli v celku nad Klaudiáno-vu nesprávnější, objevuje se až do r. 1624 nejméně osm-krát (1593, 1594 a 1600, 1605, 1609 a 1618 a t . d.) v rozličných zeměpisných dílech těch časův (i v onom Da-vida Kustosa), zvlášť v Němcích a Dolních Zemích; ale všecky tyto patisky jsou vůbec horší originálu.

Důkladnější mapy bylo za časův Kriigingerových oče-kávati od trigonometrických prací slovutného lékaře a astronoma Tadyáše Bajka z Hájku, kterýž (ač jsou-li udání Pelclova o této za oněch časův neslýchané věci podstatná) mezi 1. 1556—1563 s okolím Prahy řádné vyměřování Cech počal, ale v tomto vclikolepém podni-knutí pro veliký náklad a z nedostatku přízně ustati musil. Aspoň zmiňuje se Matouš Kolínský k r. 1563 o provede-ném návrhu mapy jeho, kterýž ale pohříchu nikdy k ve-řejnosti se nedostal, ačkoli císařům Ferdinandovi i Maxi-miliánovi předložen byl.

Za to vydal r. 1619 Pražský měšfan a slovutný svých časův zeměměřič Pavel Aretin z Ehrenfeldu třeti původní mapu země České (rytím Bayarda), na cestách a měřických základech (ač neúplných) spoléhající. Mapa Aretinova je správně česká (titul ale a výklad znamení latinský), velmi přehledná i bohatá, obsahujíc 500—600 jmen, a vykazujíc poprvé i politické rozdělení země (na 12 krajfrv). Poloha sídel je po většině pravá, a znaky jejich mohou se v rozdílnosti své považovati za tolikéž obrazů sídel samých, k nimž i jiná znamení to-pograhcká přidána jsou. Terrain schází; za to je orientování správné, a místo sítě stupňované pak zastupuje čtvercování na české míle i osminy mil (Y4 hod.) k potřebě praktické. (Podlé toho je délka Cech 35, šířka 42 mil, obvod 120, povrch čili cplošnost 659 □ m0- Při rámci nalézá se 6 obrazců krojův českých. — Úpravná a pěkná mapa tato byla r. 1632 nejen od skladatele samého poznovu v rozmnožené i opravené podobě vydána, nýbrž stala se základem všech pozdějších až do r. 1720 vyšlých map, i objevuje se v nesčíslných patiscích i obměnách v rozličných zeměpisných a kartografických dílech těch časův a všemi jazyky evropskými (v Němcích zvlášť u Sandrarta, Ziegera, ve Francouzích u Šansona i Jaillota, v Dolních Zemích u Blaewa, Witta, Vischera a j. m.). Nejsprávnější a nejpěknější nápodobení její zhotovil 1630 pověstný Jiljí Sadeler, pak Sandrart (s přidáním 26 obrazův měst a j.) i Blaew. V Praze byla r. 1665 od známého kněhtiskařea ryjce Daniele Vusína poznovu věrně a bez proměny (podlé druhého vydání) ryta i do veřejnosti podána. Posledně užil jí ještě r. 1712 Mauric Vögten (cisterciák Plasský) co základu k své bohaté topografické mapě cech, kteráž zvlášť velké množství vytknutých památností všeho druhu obsa-huje, v oro- a hydrografické části však nad předchůdce své ničím se nepovyšuje.

2. (Od r. 1720—1785.) Nová politická a soudní orga-nisací země České r. 1714 objevila poznovu potřebu náležitéhovyměření povrchu jejího a zhotovení dověrné mapy v rozměrech větších. K nálezu sněmu českého z téhož roku svěřenajest záslužná práce tato Janu Krištofu Müllerovi, tehdážc. k. setníku a měřiči, kterýž ji proběhnutím 6 let ku koncipřivedl a r. 1720 v Augšpurce (od ryjce Michala Käuffera)zhotovenou uveřejnil. Známá tato mapa, svým časem největšína světě (kromě kytajských), činí epochu v kartografiičeské. Vyšla v 26 listech regál, čtverce a v rozměru VW\ÖTS

skutečné velikosti, jsouc v spojení 8' 8" dlouhá a 7' 5" široká. Náklad stavův českých převyšoval 24.000 zl. Namapě Miillerově objevuje se země Česká (ovšem ještěs Kladskem) v pravé podobě své poprvé; o solidnostia poměrné správnosti vědeckých základův svědčí velikostskutečného povrchu země české (bez Chebska, ale s Kladskem), totiž 954-87 □ mil, jakž jej setník Brandensteinz ní později vypočítal. Ale naturalistické a tudíž klamnéa nepravé zobrazení půdy, neúplnost sítě říční, omylnézhusta polohy a opuštěné leckdes pojmenování sídel, okrou-hlost a krátkost čáry hraničné i běhův říčních ukazují sice kukvapnosti a neúplnosti prací základních a objevují stanoviště dílem zastaralé; předce však zůstává mapa Müllerovaprvni důkladnou prací toho spůsobu v Čechách a zdrojem téměř všech druhých za téměř 100 let. Skladatel hledělji také v menším archovém vydání většímu obecenstvupřístupnou učiniti; a již r. 1726 vydal poručík Wolfgang Wieland větší mapu Müllerovu v zmenšené míře adrobnějším písmem a rovněž v 25 listech podruhé, a doplniv ji přidáním opuštěných mist a hojných českých názvů, současníkům velice se tím dílem zavděčil. Jesuitaa kartolog Bernardin Erber uveřejnil r. 1760 menší mapuMüllerovu poznovu a zhotovil z mapy Wielandovy 12 maptehdejších krajův českých (ovšem něm.jaz.). Na Miillerověi Wielandově mapě zakládají se i něm. mapy známých dědicůvHomanových v Norimberce (1748, pak mezi r. 1769—1776vyšlo u nich 14 map Prahy, okresu Ašského a Loketskéhoi ostatních 12 krajův českých), francouzské Molierovy(v Bruselu) a La Rouge-ovy (v Paříži, mapa onoho v 25,tohoto v 9 listech a z r. 1757) a j. v. v rozličných zemích.Nová veliká mapa pruského dvoř. rady Oelsfelda (v 25 listech, r. 1779 ohlášená) nedošla veřejnosti; nepochybněbyla i ona podlé Miillerovy zřízena.

3. (Od r. 1785—1817.) Epochu v kartografii české učinilo po zavedení nového řádu berního za Marie Teresie(1748 a p.) první uvedeni katastru za císaře Josefa II. (podvouletých poradách r. 1785), jakožto základu nové a všeobecné úpravy daní v Rakouském státu (kromě Uherské koruny). V krátkém čase 4 let dospěly práce katastrovací ve všechstadiích i v Čechách svého konce; zároveň s nimi a dílem i něcodříve (hlavně mezi r. 1781—1783) provedlo se všestrannézměřeni Čech od vojenských inžinýrův a přenášení i mapování půdy, čímž nového a bohatého vědeckého materiálu

18

138 Historický přehled kartografie země České.

(mapy štábní skládaly se již tehdáž z více než 300 sekcí c. listův) ke všem příštím publikacím poprvé dobyto. K tomu přidružily se současné a pozdější práce učených soukrom-níkův (jako Schallera, Riegera, Strnada, Reusse st., Bienen-berga, dvorních rad Majera a Peithnera, Davida, Halašky, Vydry a j.) a společností, zvláště společnosti nauk. Na těchto a jiných základech vědeckých zosnovány jsou aspoň částečně generální mapy tuzemcův, jako: Bočka i Poláka (1790 a druhá 1808 ve 4 1.), Kindermanna (ve 3 listech 1803), Kipferlinga (1806), Hartla (1807), Schwaba i Steg-mayera (1809), Schornera (1808), Schmolla (1808 v 4L), Lichtensterna (1812 ve 4 1., nejlepší všech) a j. v.; —téměř všecky (kromě Schwabovy) ve Vídni vydané, kdežto cizozemští podnikatelé (kromě Giissefelda r. 1804 ve Vý-maru), zvláště pak Homanovci v Norimberku vždy ještě opravené redukce Můllerových a Wíelandových map do světa vysýlali.

Starší tyto základové mohli však tím více ve cti ostati, jelikož Josefovský materiál (zvlášť katastrální, posud při českém místodržitelství složený) pro kvapnost a dílem i neumělost základních prací (tak vyměřovali při katastro-•vání jmenovitě ve vzdělanějších krajinách na mnoze toliko sedláci, kdežto jen v nepřístupných a lesních končinách práce pořádným měřičům se svěřovala) nedosti dověrným se býti prokázal, ano kataster sám a veškerá berní úprava, na něm založená, již r. 1790 opět zrušeny jsou byly. Lepší poněkud a všestrannější z těch časův materiál vo-jenský zase v pozdějších válečných dobách dosti úzkostlivě se tajil ano i rovněž touž nesouměrností trpěl co kata-strální, tak že r. 1792 obmýšlené z něho sestavení řádné mapy Rakouského mocnářství úplně selhalo.

4. (Od r. 1817—1848.) Teprv opětné zavedení stáléhokatastru rozkazem od 23.prosince 1817 a počínající sním zá-roveň jak nové katastrální, tak důkladnější i jednotnější vymě-řování vojenské, popisování trigonometrické i mapování všech kromuherských zemí Rak. mocnářství a spojené s tím založení zvláštních úřadův, obzvláště ale vojenského geograf, ústavu ve Vídni, spůsobilo i v Cechách novou aeru astronomických, mathematických, fysikálních a kartografických prací a důklad-ných i moderních publikací. Hluboký, více než 30tiletý mír, od r. 1815—1848 panovavší, byl rovněž i vědeckým prácím toho druhu jak jednotlivcův (zvláště ještě Davida, Halašky, a po nich Kreila, pak zasloužilého Kreibicha, geognosty Zippe, a po něm ženiálního Barranda, Reusse mlad. i Krejčího, potom Gerstnera, Berchtolda, Presla, Tauše, hr. Kašpara Šternberka, Bohumíra Dlabače, topografův Palackého, Zapa, Sommera a j. v.), tak i rozličných vědeckých i praktických společností a ústavů (zvláště učené, hospodářské a průmy-slové jednoty a ústavu technického) nad míru přízniv, a účinnost těch i oněch zvýšila se jak štědrostí i podporou mecenášův (Chotka, Kolovratův, Šternberkův, Kinskýčh a j.) tak i publikacemi rozličných úřadův zemských i císařských (zvláště stavitelských, finančních a dílem i politických), a je-

dnotlivých osvícenějších členův jejich (jako Ponfikla, Wat-tericha, Schmidta a t. d.).

Z těch časův (zvláště z r. 1824 — 1832) datují pri-vátní sice, ale důkladné a pěkné práce kanovníka Kreibicha, zvláště jeho mapy generální, jeho úhledná mapa severních Čech (v 9 spojných listech a v rozměru l" = 3000°) a mapy speciální 16 krajův českých v rozm. 5?J5irír, kteréž téměř posud ještě, ač v půdopisu i jiných datech na mnoze omylné a poněkud nestejné — praktické ceny své nepozbyly a pro láci a příručnost svou napořád ještě v obchodu se drží.

Do této periody připadají též jiné menší (dobré i jarma-reční) práce domácích a Vídenských, jakož i cizích znal-cův, nakladatelův a umělcův, zvláště početné mapy Pražského kněhk. Marka Berry (ač na mnoze chatrné), mapy Henniga, Krečmara, Medauaaj., a pěknější i záslužnější krajské mapy (toliko topografické a kulturní) Lothovy (toliko 8 map s první řádnou, českou a německou nomenklaturou od Zapa) a veliká i úhledná generální mapa země České od Kummersberga (v Praze 1844—1851, v rozm. čjggôffí bez půdy sice, ale ve vodopisu a topografii úplná i bezpečná a v uložení výborná).

Z Vídeňských publikací sem náleží zvláště mapa Raf-felsbergerova (ač neúplná a v půdopisu nepravá), mapy Mol-lový, Artariovy a j., hlavně jen k příruční potřebě a dosti chatrné. Z cizozemských firem a autorit staoí toliko jme-novati Výmarský ústav litografický (Streit a Weiland), Goth-ský ústav Justa Perthesa (atlas Stielerův), Radefelda, Berg-hause st., Diewalda a j. V týchž časích počíná též upotře-bení hojného materiálu topografického k účelům zvláštním, jako školy, průmyslu, správy politické a finanční a j., ja-kož i publikování zvláštních map zeměslovných, národo-pisných a t. d. Mezi lepší náleží ku př. mapa Bastienova (1831, hlavně finanční, v Praze), Artariova (poštovní), Lich-tensternova (orohydrografická ve 3 1-, spol. s Moravou a Slezskem 1833, v Berlině), Schwarzerova i Schmidtova (obě průmyslové v Praze 1844 a 1846), rozličné plány Prahy a j. měst a míst českých, větší a menší lithografované hy-drografické mapy v archivech úřadův stavitelských a společ-ností plavebních, Lothova závěsná (1837), Hoserova a Berg-hausova (st., tato i geolog.) mapa hor Krkonošských aj. v.

V této periodě vzmohla se konečně i také kartografie domácí jazyka českého, jakož i propravné práce a vědy k ní přímo i nepřímo náležité, a dospěla týmž časem k ně-kolika povedenějším i záslužnějším publikacím, ačkoli nej-více jen v skrovnějších rozměrech a ve směrech praktických se pohybovala. Do těchto časův (mezi 1820—1848) vpadají jmenovitě dobré práce Merklasovy (mapa země české r. 1846 nákladem Matice), Lothovy £1847 topogr. mapa zá-věsná) a jiné menší topografické mapy z kněhkupectví Schönfeldova, Pospíšilova i Krečmarova.

Soustavné a stálé práce katastrální v Cechách po-čaly však teprv r. 1836 a prodloužily se dílem až do roku 1847, kteréhož roku přehledná mapa všech obcí katastrál-

Historický přehled kartografie země České. 139

nich v Čechách k uveřejnění přišla. Rozměr její l" = 2000°; při základních listech ale čili sekcích, kteréž se rovněž sou-kromníkům na požádání v levné ceně sdělují, — obnáší 1" .= 40°. Původní materiál zachovává se v tak zvaném archivu katastrálních map v Praze; statistické práce však zhotovují se v ministerstvě vnitra ve Vídni, a poslední vý-sledky jejich (zvláště hromadné vylíčení poměrů vzdělané půdy) dospěly teprv r. 1861 k svému konci. K pravidelnému mapování půdy od inžinýrův generál, štábu přistoupilo se teprv r. 1841 na základě redukovaných (l" = 400°) map katastrálních, a r. 1843 zhotovena první sekcí tohoto velikolepého díla, kteréž okolo 950 sekcí počítá, pohříchu ale nedosti jest přístupné, ačkoli se nyní protegovaným oso-bám na požádání fotografické výtisky zdarma doručují.

5. V posledních Í2 letech objevuje se při chvalné činnosti jednotlivcův a rozmnožení dotyčných orgánův státních (zvláště založením geolog, říšského ústavu 1849, komise zeměpisné a sboru vojenských inžinýr-geografův 1851, ko-mor obchodních a j.) jak zdokonalení, tak i větší rozšíření a všestranné, praktické i vědecké upotřebení bohatého materiálu, jakož i zvýšená vkusnost a správnost formy, kteráž přechází zvláště i do prací soukromých, českých i německých, ač-koli i tu některé odbory kartografické vždy ještě ani k řá-dným pokusům nedospěly. Na prvním místě tu jmenovati sluší: mistrně vyvedenou a velikou mapu země České (v roz-měru xisVas i s vyznačením kultur lesních), od voj. ústavu zeměpisného z mapy štábní redukovanou a ve 38 sekcích (od r. 1849—1860) vydanou, při kteréž toliko lepší základ pravopisní s ohledem na jména česká se pohřešuje. Taktéž ukončeny jsou r. 1861 všecky stadie čili doby katastrování zemského co podkladu daní přímých a jiných statistických momentův. Toliko některé z posledních nedošly ještě k ve-řejnosti. K provedení všelikých společenských i přírodních změn půdních a k vyznačení jich na dotyčných mapách jsou každým rokem komisse jak katastrální, tak vojenské, stavitelské a j, v účinnosti, tak že materiál nikdy nemůže zestárnouti. Kromě toho obcházejí od r. 1857 i u nás letní dobou zvláštní komise geologického ústavu říšského, kteréž výsledky svého skoumání i na listy menší mapy generálního štábu (výš dotknuté) přenášejí a jich takto k veřejnosti podávají. Publikací anebo aspoň poměrně větší přístupností tohoto i jiného materiálu prospívají nejnovější vědecké a praktické práce jednotlivcův a nabývají určitosti a účelné všestrannosti, ačkoli tržní kartografie ne všudež se výšky vědy drží a zvláště ve formě za vládními a ci-zozemskými plody posud velice pokulhává. To platí zvláště o německé domácí kartografii našich dnů, z níž jen zvláštního povšimnutí zasluhují: některé administrativní a spolu topo-grafické mapy Cech (nejúplnější Hennigovy, nejpřehlednější a nejlepší Tempského); pak geologická mapa Schmidtova (1855) a menší (příložné) Reussovy, ačkoli první ne-správností a nejasností půdního obrazu trpí, Reussovy jeho dokonce nemají.

Přehledný obraz průmyslu českého a jeho zvláštních odvětví poskytují mapy obchodní komory Plzeňské i Pražské(onyno z r. 1855 a 1858, tato z r. 1859), kdežto Chebská, Liberecká i poněkud Budějovická komora ve zprávách svých mnohem jsou liknavější a neurčitější; sem náleží dále mapa průmyslu cukrovarského v Čechách (1856 co příloha k zvláštní brošurce o stavu jeho) a j. menší. Obor veřejných vodo-pisných map má v jediné, pěkné sice a přehledné, ale od opuštění všech potočních a rybničních jmen nedostatečné hydrografické mapě Čech (r. 1853 od stavitelského úřadu v rozměru mapy Kummersbergovy vydané) jediného chudého zastupitele. I k nejdůležitější potřebě školské není (kromě starší Lothovy a mladší od Holle v Brunsviku z r. 1853, z nichž první ani terrainu nemá, druhá zas velmi nedosta-tečně jej vykazuje) žádných závěsných ani lepších pří-ručních nebo vůbec methodických map z domácího nákladu před rukama, tak že v tom ohledu úhlednější a důkladnější práce cizozemských skladův musí nedostatek domácích nahrazovati. Jedinou a chvalnou výjimku z tohoto nepotěš-ného pravidla (kteréž hlavně nedostatkem osvícenějších domácích ryjcův se podmiňuje) činí nejnovější něm. mapa Čech (v rozměru jäsVoö přírody č. l" = 6000°), kterouž vydal účinný kněhkupec Hölzel v Olomouci (ryl Kurz ve Vídni), připravil prof. Kořistka a zhotovil inžinýr-geograf A. Sommer, a kteráž se co první úplná domácí redukcí mapy generál, štábu k potřebám příručným a školským po-roučí, v úhlednosti i správnosti každou jinou i z cizo-zemských skladův za sebou zůstavuje, a v zmenšené míře CT9D"SÜ(J0 a společně s Moravou, Slezskem a Rakousy) co 27. list v právě vyšlém školním atlante Kocenově (nákla-dem téhož snažného knihkupectví Holzlova) se objevuje. Z cizozemských skladův pak ještě jmenovati sluší co nej-lepší: mapu Výmarského ústavu litografického (Streitovu i Weilandovu) na regál, archu v novém povšechném atlantu téhož ústavu; taktéž Berghausovu (mlad.), větší jako přílohu k Stielerovu atlantu příručnímu (ve 2 listech z r. 1857), menší do školního atlantu téhož náležitou, a obě ze skladu Perthesova v Gothě (při nichž však jmenosloví vždy je zá-vadné a terrain na mnoze z domyslu). Větší mapa Berg-hausova tvoří též základ geologické mapy od dvorního rady Foetterle r. 1860 tamtéž vydané, kteráž co pře-hledná posud je nejlepší. Ze speciálních map (veskrz domácích) sluší připomenouti některé plány Prahy a jiných českých, zvláště lázeňských míst i s okolím (dílem i geogn.), dále administrativní mapy některých krajův (u Krečmara) a nejnovější (na spůsob Lothových, ale ve větším roz-měru vyvedené) pěkné mapy okresův kraje Pražského (podniknutí krajského Obentrauta, rytí Hablova), pak si-tuační půdorysy českých železnic, lithografované mapy panství, revírů a j. Originální, velmi vkusné a správné jsou též hypsometrické mapy Prahy a okolí Pražského, kte-réž prací prof. Kořistky co přílohy k zvláštnímu pojednání r. 1859 (u Justa Perthesa) vydány jsou.

18*

140 O vládycké rodině a erbu Jeníků z Bratříc.

Kartografie českého jazyka vykazuje s ohledem na pouhou vlast v posledních 12 letech, a zvláště od vyjití důležitého „místopisu král. Českého" od Palackého r. 1848, pěknou řadu správných prací, zvlášf: dobrou mapu Jire-čkovu (spolu národopisnou, kteréž se však správnosti obrazu půdního nedostává), správný, pěkný a do pod-robností provedený karton okolí Pražského na základě map štábních a od téhož (oboje vydání Matice), ryté od známého umělce Schönfeldera (který i Kummerberg-ovu zho-tovil), konečné pěknou i správnou, pohříchu ale neprove-denou (a tudíž ještě nevydanou) historickou mapu Čech od Palackého (v týchž rozměrech co Jirečkova, ač s lepším obrazcem půdy).

Jmenovati sluší ještě hist. mapky Čech od Tomka

(příloha kjeho hist. české od r. Í843), administrativní Pospíšilovu (Zap z r. 1859) a jinou nákl. Matice (od r. 1850, spolu s kartonem etnografickým), sněmovní Brdičkovu (od r. 1861, též něm.), archaeologickou od Schmitta (ale posud velmi neúplnou, od r. 1856, kteráž by skorého doplnění zasluhovala) a menších i méně původních více, co příloh krozličným pracím vědeckým i praktickým. Kpotřebám škol-ským prohlížejí pohříchu posud jen některé drobnější a pří—ložné mapy, a kromě Amerlingovy přírodnické a geologi-cké (vyšly r. 1851) a starší závěsné Lothovy není ani příručných ani závěsných, kteréž by rozličné poměry sta-tistické, ethnografické, historické a t. d. zobrazovaly nebo vůbec k methodickému vyučování přispívaly, ačkoli školství velice jich jest žádoucí a potřebné.

0 vládycké rodině a erbu Jeníků z Bratříc.Jak důležité jsou zprávy genealogické, hledíc k domácímu dě-

jepisu a místopisu, o tom netřeba slov šířiti; bylo již nékolikkráte tuto i na jiných místech o věci té promlouváno. Nemalé potěšení vzešlo nám tedy z návěští, že v Památkách budou se nyní podávati i vyobrazení erbů a pečetí domácích rodin šlechtických a že se k tomu budou přikládati i zprávy rodopisné. — O starších a vzá-cnějších rodinách českých i moravských (pp. z Rosenberka, Lobko-vic, Vchynic, Chudenic, Bczkovic, Waldšteina, Žerotína, Mitrovic a j.) máme již dosti zpráv sebraných a vytištěných. Co se však týče rodin vládyckých a erbovních, bylo u věci té až dosaváde méně učiněno nežli jest žádoucuo, ačkoliv i rodiny tyto mívaly nemen-šího účastenství v šťastných i trapných osudech zemí koruny České, anobrž právě ony v stoletích 15., 16. a 17. byly, af tak díme, základem a jádrem národu českoslovanského, držíce pevné k staro-bylým obyčejům, právům, k jazyku a víře od předků svých zdě-děným; kdežto rodové vyšší více méně již hověli spůsobům a ja-zykům cizím, a podlehše na to účinkům života německého a ro-mánského, jestli nezavdali příčiny, alespoň na mnoze lhostejně hleděli k úpadu vlasti a národnosti naší. — Jestit tedy žádati, aby se nyni všeliká data o řečených rodinách vládyckých, zde onde v listech soukromých i veřejných a pomnících hmotných zachovaná, co možná nejpilněji sbírala a v časopisích, zvláště ale v „Pamá-tkách" těchto co nějaké pokladnici rodopisné, jakož se z části již děje, ukládala a před zapomenutím zachovala.

Prohlížeje k důležitosti věci této sbírá nížepsaný již drahně let podobné materiálie rodopisné a podal v těchto i jiných listech ve-řejných již leccos ze sbírky své u veřejnost, a chce za příčinou výše připomenutou v tom i dále předsejíti; pročež sděluje tuto se čtenáři, rodopisu domácího milovnýnii, některé zprávy o erbu a rodu vládyckém

Jeníků z Bratříc.*)Rodina tato náleží mezi četné rody vládycké, jichž praotcové

v století 16. bývali v službě vyšších pánů domácích, a pro své věrné a šlechetné se zachování k přímluvě jich od králů Českých nadáni bývali erbem a titulem vládyckým, kterýž titul nezřídka brali sobě <lle rodiště svého nebo některého sídla pánů svých.

První, jenž z rodiny právě jmenované nabyl erbu vládyckého, byl Svatoš Jeník, nadán byv společně s Janem Šarem pro věrné a šlechetné své zachování majestátem císaře Rudolfa II., jehož dá-

*) Připomínáme, že v 16. století vymřelá rodina Jeníků z Ve-danic a Meckova, a dosavad kvetoucí Jeníků Zásadsktjch s Gamsen-dorfu s rodinou Jeníků s Bratříc nebyla ani erbem ani krví spří-zněna, anobrž od nich obou docela rozdílná.

tutn na hradě Pražském v úterý po neděli smrtelné (10. dubna) r. 1590, erbem vládyckým a titulem a Bratříc. 2) Jeník i Sar byli rodem z Moravy a, jak se podobá, v službě pánů z Drnovic, jimž náležely tehdáž Kounice. Blíže Kounic leží ale ves Bratříce, dle kteréž novoerbovní vládykové tito vzali sobě titul svůj. —

Z Moravy přišli Jeníkové v první polovici století 17. do Čech a usadili se v Bechynsku, kdež již ve válce třidcetileté držel Jiří J. x, B. část Dolních Hrachovic a později s bratrem svým Jindři-chem statek Meziles.

Jiří J., jenž měl za manželku Alžbětu Mazanou ze Slavělina J), koupil trhem dne 25. febr. r. 1673 do desk vloženým i druhou po-lovici statku Dolních Hrachovic Anně Jenšíkové i Radvanova náleži-tého, začež ale prodal díl svůj zboží Mezilesského bratrovi svému Jindřichovi. *) Tento, nemaje s manželkou svou Františkou i Kalenic žádných přirozených dědiců, zůstavil jí kšaftem (dne 17. feb. 1692 do desk vloženým)s) všechen statek svůj, odkázav strýcům svým toliko jisté peněžité sumy. — Jiří J. zemřel r. 1698, zůstaviv tré synů po sobě: Jana Kristofa, Fridricha Vavřince a Rudolfa Sig-munta, kteří učinivše r. 1748 obyčejný slib věrnosti přihlásili se k dědictví otcovskému. s) Z nich však Jan a Rudolf zemřeli bez-dětní. — Fridrich Vavřinec J. z, B. pojal za manželku Ludmihi, dceru Jiřího Lhotky s Smyslová a Evy z Vražného 7), od nichž koupil r. 1698 dvfir poplužní Radvanov v Bechj ňsku 8) (trhem dne 20. března r. 1698 do desk vloženým) a zemřel r. 1745, zůstaviv syna Josefa Jiřího Vavřince. Tento učiniv r. 1753 slib věrnosti pojal roku toho Karolinu Kosořovnu z Malovic za manželku 9) a koupil r. 1764 od Františka Bořka Hamzy ze Zabědovic grunt zvaný Šafařík v Radvanově ležící a r. 1770 od Frant. z Rayersdorfu dvory některé v Ústějově (trhem dne 13. Febr. r. 1764 a dne S.Julii

*) Erb strýců z Bratříc vypisuje se takto: Štít modré barvy, v němž zvíře srnec s rohy žluté nebo zlaté barvy, dvěma předníma nohama k běhu pozdvižený, maje v hrdle chřtán nožem kuchařským neb řeznickým podřezaný a naskrz hrdlo probodnuté. Nad štítem kolčí heim, na němž přikryvadla modrou a žlutou barvou potažená dolů visí, nad tím koruna zlatá král., z nížto polovice přední výš jmenovaného srnce zvířete s předníma nohama povyzdviženými týmž spůsobem jako ve štítu vyniká. (Maj. Rudolfa II. 89- F. 154 p. o.)

3) Matr. Chvojnovská.«) D. Z. 149. T. 5. 390. D. 21. 395. Z. 11.s) D. Z. 269. SI. 27.«) D. Z. 479. F. 15."') Matr. Mladovožická.8) D. Z. 405. H. 11.«) Matr. Ml.-Vožická.

Něco k starší topografii a statistice kraje Hradeckého v Cechách. — Bývalé brány Ústecké. 141

r. 1770 do desk vloženým) l0), kteréž dvory však ještě téhož roku Janovi Jos. hraběti Vratislavovi prodal. S jmenovanou manželkou svou zplodil syna Jana a dceru Kateřinu, provdanou později a to ponejprv za hrab. Vratislava, podruhé za barona Heneta, kterouž statek Radvanov přešel také po otcově smrti ku konci minulého 6toletí na rodinu hrabat Vratislavů z Mitrovic. — Jan Jeník z B. ll) fnar. dne 6. ledna r. 1756 na Radvanově), došed let dospělých a zůstav neženatým, oddal se stavu vojenskému, v němž dosáhl hod-nosti setnické. Byltě to muž vzdělaný, jazyka a národu svého vy-soce milovný, pravý to staročech, jakož i důvěrně obcoval s muži, kteří ku konci minulého a na začátku nynějšího století o vyzdvižení a zvelebení jazyka a literatury vlastenské se zasazovali, a maje zvláštního zalíbení v starších dějinách domácích, vystoupiv z vojska a jsa na odpočinutí, horlivě staré české rukopisy, knihy, historické pomníky a starožitnosti sbíral. Již r. 1809 a potom zase r. 1838, jsa tehda již osmdesátník, počal pořádati historické materialie své pod jménem: „Bohemica neb sbírky našeho národu Českého se dotýkajících všelikých příběhů, které se pamětihodné býti zdály, ze starých kněh a rukopisův sebral Jan Jeník rytíř z Brntfic." Ta-kových sbírek sestavil jeden díl z r. 1809 v 4° a 3 díly z r. 1838 —1841 v 8°, oslepnuv nad prací touto. Proto dokončil započatý 4. díl z pozůstalých zápisek vychovanec jeho, p. Tomáš Burian, bývalý professor jazyka českébo na vojenské akademii Novoměstské, kterýž také všeliké tyto zápisky u sebe chová a něco •/. nich také již v Lumíru u veřejnost podal. Jan Jeník zemřel v 90. roce stáří svého v Praze dne 26. srpna r. 1845 a pohřben jest v Chotýšanech na statku příbuzných svých hrabat Vratislavů z Mitrovic, jsa poslední muiský potomek vládycké rodiny Jeníků z Bratřic.1J)

Ant. Rybička.

Něco k starší topografii a statistice kraje Hradeckého v Čechách.

Po osudném zabití Albrechta knížete Fridlandského a přátel jeho v Chebu dne t5/

2. února r. 1634 sebrány jsou jich sta:ky po-zemské ku komoře královské, byvše před tím komisary k tomu na-řízenými popsány a odhadnuty, jakož byli i věřitelé a jiné osoby, které by na zboží tom něčeho pohledávati chtěly, k provedení práva svého vybídnuty. — Mezi statky těmito byla také Trěkovská veliká panství Smiřice a Opočno v kraji Hradeckém ležící, o jejichž tehdej-ším spůsobu a rozsáhlosti z taxy čili odhadu jich r. 1634 učiněného tuto podáváme data některá, co pomůcku k starší naší topografii a statistice, bohužel až dosavad u veliké části ještě ladem ležící.

I. ťjinstv« Sirciřiclté obsahovalo tehdáž následující stavení a pozemnosti: zámek jeden, tři sídla rytířská, městečko jednoa 44 vesnic, v nichž bylo 738 osedlých s celým potahem, pivovár,v němž se vařívalo ročně 5376 věrtelů piva, nyní (r. 1634) ale jižtoliko 3584, 35 krčem výsadních, 14 dvorů poplužních, v nichžbývalo krav dojných 505. nyní jen 74, jalovic 377, nyní 131,prasat 314, nyní 60, ovcí 840, nyní 232, koní 190, teď 19; 120lánův rolí, luk tolik, že se z nich sklízelo 1000, nyní ale tolikojen 42 for sena. Rybníků násadních bylo 16 s 1232 kopami násady,výtažních 36 s 1193 kopami a potérných 14 s 11 kopami násady;9 mlýnů s 29 koly moučnými a 4 pilami, 5 kotlů k pálení kořalky,jedna valcha, jedna obora veliká a 4 bažantnice, mimo to 37 místohrazených, 250 dílců lesních, 3 chmelnice, z nichž se bralo ročně70 korců chmele, 3 zahrady kořenné čili kuchyňské a 15 štěpnic.

II. Na panství Opočenském bylo r. 1634: 2 zámky, 3města, 3 méstysy, 76 vesnic, v nichž bylo 1189 osedlých s 500 potahy; pivovár, v němž se vařívalo ročně 7280 věrtelu piva, nyní(r. 1634) ale toliko 3640; 36 krčem výsadních, 10 dvorů poplu-žních, 79l/j lánů rolí, luk tolik, že se z nich sklízelo 300, nyníale jen 15 for sena; koní chovalo se dříve 165, nyní 39, krav

l0) D. Z. 595. F. 15. 598. O. 23. 399. C. 2. *•) Zápisky p. Burianovy. ") Srov. Památky I. 267.

dojných 305, nyní 218, jalovic 100, nyní 92, prasat 200, nyní 111, ovčín jeden, v němž bývalo 600 ovcí, nyní 456, rybníků násadních 19 s 709 kopami násady, výtažných 28 s 547 kop., potěrných 16 s 6l/j kop., pstruhových 8 s 21 kop.; mlýnu 11 s 31 koly moučnými a pilou, 5 kotlů kořalečných, valcha, jedna obora veliká, v níž se chovalo 140 daňků, 2 jiné obory s 90 kusy zvěře vysoké, 6 bažantnic, 198 dílců lesních, 13 míst ohrazených, jedna vinice, z níž se těžilo ročně 18 věder vína, 2 chmelnice, z nichž vycházelo ročně 200 centů chmele; jedna zahrada kuchyňská a 7 štěpnic; ročního platu stálého vycházelo z panství toho 2223 kop 45 gr. m. Že užitky z panství těchto vycházejícící a jmenovitě počet dobytka na nich chovaného r. 1634 u porovnání s roky předešlými tak patrně byly zmenšeny, toho příčiny byly tehdejší neřesti válečné, kteréž zvláště r. 1631 —1634 Hradecku i Chrudimsku staly se záhubnými. Jakých nákladů obyvatelům panství jmenovaných na vychování ležícího tu vojska bylo podnikati, tomu vyrozuměti ze sou-včkých zápisek. Dle nich ku př. dalo město Dobruška na 6 kompanií jízdy pluku Burnyvalského, dne 16. února 1633 tam toliko přenocovavších, 12 věrtělů piva, 3 centy masa, 609 liber chleba a 86 korců ovsa; město pak Třebechovice zapravilo na vychování kompanie kyrysníků rytmistra Vácslava Oldřicha Běšína z Běšin, od 2. až do 25. dubna r. 1633 tam ležících, 2835 liber chleba, 2360 liber masa, 2087 pinet piva a 126 korců ovsa. Že takovými návštěvami obyvatelé městští a vesničtí brzo byli naprosto ochuzelí, tomu lehce vyrozuměti, zvláště když uvážíme, že léta před tím minulá i nehodami živelními hospodářům byla osudná *). Pročež když nebylo u nich již čeho více bráti a oni dílem také z gruntů a domft svých pryč zběhli a je opustili, nařizováno úřadníkum panským, aby z pokladnic, špižíren a stájí vrchnostenských zakládali obyva-vatele městské i vesnické; což se pak při úplné ochuzelosti a nemožnosti těchto, jak souvěký p. Vilím Slavata píše, obyčejně na věcnou oplátku stávalo, tak že tudiž jak poddaní tak i vrchnosti docela na mizinu byli přivedeni.

A. Rybička.

Bývalé brány Ústecké.Město Ústí čili Uštěk v Litoměřicku, nyní pohříchu od více sta

let poněmčené, bylo na začátku 16. stol. od tehdejšího pána svého Sezimy z Ústí dle příkladu jiných tehdejších velmožů českých zve-lebeno, upraveno a řádnými hradbami a branami opatřeno. Prány byly jmenovitě dvě, Litoměřická a Lipská, a vypínaly se pořádné věže nad nimi.

Litoměřická brána byla již před některým desítiletím pobořena, a zbyla z ní jen jediná památka, totiž deska z pískovcového kamene s památným českým nápisem, která po zrušení brány do vedlejší vysoké zdi zasazena byla. Učinil jsem si snímek toho nápisu, jenž takto zní:

lethu jMtnií tfUtctmv. tata . mítftt 0t|l juTjuto . \ rn?ftoí<ntíí orojeitífjB jroita . pana jrjrnti j 3frt|it $xa$tt\t hrnlmnUnrt tjífhřijo . «iit|tcjř tojíjr:«.

Lipská brána byla t«prv r. 1860 pobořena. Měla tři patra a dole pod zemí několik do skály vtesaných komůrek, k vězením po-dobných. Zdi brány byly zvýší 70', střecha pak vypínala se na 38', tak že celá brána 108' výíky měla. Základní forma byla do-konalý čtverec, každá strana obnášela 14'. Za zbourání této brány obdržel od obce zednický mistr Vácslav Lohr 134 zl. r. č. a k torna

•) Zvláště Ieta 1628 a 1629 byla živelními nehodami záhubna všem rolníkům panství Smiřického, Náchodského a Opočenského. Dle souvěké paměti přišli ku př. poddaní p. Adama Trčky na pan-stvích těchto zimou přísnou a jinými slotami téměř o celou úroda polní, ježto na Smiřicku 365 osedlým všechno, 160 přes polovici a 161 dvě třetiny ozimuího obilí na zmar přišly; taktéž vyhynulo na Náchodsku 339 osedlým všechno, 215 přes polovic a 141 dvě třetiny, a na Opočensku 146 osedlým všechno, 355 přes polovici a 166 dvě třetiny osení ozimniho. K tomu přišel i mor dodytčí, jimž vrchnosti i poddaní o velikou část dobytka svého přišli.

142 Zpráva o schůzkách archaeol. sboru Musea kr. Českého.

ještě dobyté stavivo. Nezbylo nic než kamenný erb pánův Berkův z Dube a Lipébo a kamenná deska s nápisem, jejž tuto níže kladu. Slíbeno mi, že obě památky do postranní zdi zasazeny budou, jako se při Litoměřické bráně stalo. Nápis na této desce zní takto:

let« jmim ti|títí(jo, plttifltíjtt flejlirílntcljo. trjřti i»ítt tnir|t« mag« lafc tato roíeje fnlojirnit ge|i oö nvafcntifa pontr pana 3ona 3í?íint | tmfttit n na auffti , jfcte&trjtttm» knta,r?t ttrnlow-ftnri rířfftrljo.

Fr. Beneš.

p 5)archaeologického sboru Musea kr. Českého.

Scliítzka dne SO. července 1961«

Pan předsedatel, prof. Wocel, sdělil, kterak se byl od p. Kie-fera dověděl, že se v Cícovicich na majetku p. Čermáka objevily pohanské hroby s mnohými zajímavými starožitnoslmi; že nato hněď řečenému p. Čermákovi psal, a tento jej později osobně navštívil, a obšírnou zpTÚvu o všem, co se mu odkryti podařilo, učinil. Jeli-kož p. Čermáka ten nález velmi zajímá, není obávání, aby na zmar přišel, i jest naděje, že Museum odtamtud nejednou důležitou pa-mátkou obohaceno bude.

Pan zlatník Korl co host ukázal závitek z nejčistějšího zlatého drátu do podoby prstenu stočený a též jako prsten nošený, asi 1 lot vážící, i vypravoval, že jej našel na svém majetku u Chodo-vlic pod Košťálem v Litoměřicku, kde na vršíéku již mnohé pohan-ské hroby prokopal. Tento obzvláštní prsten byl navlíknut na ruce kostry v sedící postavě zahrabané, která se při otevření hrobu vět-ším dílem rozpadla. Byl při ní také bronzový meč a též popelniční nádoby. Pan K. jako znatel dokládal, že drát, ztlouští asi jako zná-mých Kralohradeckých závitkův, nejjednodušším spůsobem pouze kamenem hlazen a kladívkem spracován jest. Ze všeho viděti, že pochází z nejstarší doby keltické; aby se pak pro Museum získal, učiní p. předseda návrh v nejbližším sezení musejního výboru. Pan Ií. též oznamoval, že již dříve v těchže hrobích zlatou náušnici v podobě latinského písmene S nalezl, ale ji roztopil, kostry ve hrobích pak že vesměs měly polohu sedící. K tomu připomenul pan konservatoř Beneš, že se mu sedící kostry v předkřesfanských hro-bích také v Chotiněvsi pod horou Sedlem vyskytly.

Prof. Zap četl dopis kn. Jer. Solaře z Humpolce, kterým se do-volává prostředkování konservátora kraje čáslavského, aby se za-bránilo jistému osadníkovi ve vsi Proseči u Lipnice přestavování a zničení starobylé ohrazené strážní hlídky, na jeho majetku stojící. Jelikož p. konservatoř Beneš byl schůzce přítomen, slíbil mocí úřadu svého v té věci bez odkladu zakročiti.

P. předseda Wocel podal sboru zprávu o nepotěšném jednání stranu zachránění románské okrouhlé kaple sv. Kříže v Poštovské ulici na Starém městě Pražském. Účastnil se již v několika komis-sích strany odhadu a výkupu té kaple odbývaných. Ze však ma-jetník nepoměrnou sumu 10.000 zl. žádá, obec Pražská ale jen 1000 zl. a zemský výbor též asi jen 1000 zl. na výkup obětovati může, aby se ostatek sbírkami sebral ale pomysliti nelze, při tom majetník zcela rozhodně se vyjádřil, že ji poboří, jak mile povolení k stavbě svého vedlejšího domu obdrží, což prý již také dostal: tedy přes to všecko prý se dočkáme té chvíle, že bude zas vy-konán moderní čin vandalský, kterým nejstarší stavitelská památka Starého města Pražského dočista zahlazena bude, an nám po tu dobu schází tak přežádoucího zákona o vyvlastnění starožitných stavitel-ských památek, když se o jejich zachování jedná.

P. Karel Frost podal zprávu o kameně stojícím na poli opodál cesty u Klobuk, 2 hodiny za Slaným, jejž lidé zkamenělým pastý-řem zovou. Má podobu čtverhraného pilíře, jaký se v Bretonu kel-tickým jménem Peulvan zove. (Viz Pam. III. 297.) Dále sdělil, že u Dáblic za Prosekem pohanské hroby odkryty byly, v nich kostry se zbraněmi, přílbami a bronzovými ozdobami. Učinil prý potřebné opatření, aby co se památného najde, zachráněno bylo.

P. konservatoř Beneš předložil kopie českých nápisů ze zřa-sených bran města Uiléka v kraji Litoměřickém, a podal zprávu o nich pro „Památky".

Týž četl velmi zajímavou zprávu o své návštěvě staroslavného někdy panenského kláštera Doksanského, i předložil výkresy, jaké si byl na spěch udělal. Slíbil pak pro „Památky" něco důkladněj-šího o tamějším románském kostele a zvláště jeho kryptě sepsati.

Důst. p. kanovník a farář Heinrich oznámil, že se tyto dni začala obnova velmi zašlé sakristie a kaple sv. Ludmily při hlavním chrámě Panny Marie před Týnem, i vyzval některé údy sboru, aby tato místa ohledali a o přiměřenosti toho opravování své dobré zdání dali.

Na stole ležely dary od poslední schůzky do Musea zaslané, a tenkráte velmi zajímavé.

Ctih. kněz Josef jjl, kaplan v Libochovicích, poslal dva bron-zové kruhy stejné velikosti, každý ze šesti velikých dutých, do vnitř otevřených polokoulí, z nichž vždy dva a čtyry dohromady souvisí. Jsou to největší kruhy toho druhu, jež Museum nyní chová. Potom jeden větší a dva menší bronzové hřebíčky jakož i dva kousky železného řetízku. Vše to bylo nalezeno u Duban blíž Libo-chovic okolo rozpadlé popelnice.

Dr. Jan Palacký poslal kamenný klínek a starou železnou pod-kovu, obé v Lobkovicích nalezené-

P. Vácslav Vencliček, hospodář v Radovesicích u Libochovic, po-slal: bronzovou jehlici, větší všech co Museum dosud chovalo, 19' 9"' vid. míry dlouhou, na hrubém konci placatým knoflíkem a pod ním drobnými vroubky ozdobenou; podobá se spíše nějaké zbrani nežli oděvnímu přístroji; dále bronzové, dosti veliké, velmi zacho-valé a ozdobné spinadlo, vypadající jako římská práce, dva kousky okraje z velké bronzové popelnice se zajímavými ozdobami; černý rohový náruční kroužek, 3" v průměru mající; půl bronzového kruhu, jehož vnější strana hranami jest opatřena; železný asi 3/t lokte dlouhý hrot od kopí, při pohřbu člověka, v jehož hrobě na-lezen byl, násilně přehnutý a následkem toho nyní přelomený; větší železný polokruh bez pochyby od přílbice, konečně dva železné nože. Vše to bylo nalezeno v Radovesicích.

P. Frant. Pettrich, adjunkt při hosp. úřadě v Praze, daroval čtyry kusy hliněných kachlů s ornamenty z časů nejstarší renaissance zpočátku 16. stol., jeden také s nápisem z gotických nečitelných minuskulí, potom pěkný železný hrot od šípu, ze zřícenin hradu Koštálova u Třebenic.

P. Emerich Meninger zaslal čtyry koflíkovité hliněné, pouze rukama slepené nádobky, nalezené v podzemním sklípku z oblázko-vého kamene čtyry sáhy pod zemí u Labského Kostelce.

P. Frant. Jeřábek daroval pečef Anny z Aventinu, manželky Daniele Adama z Veleslavína, s erbem Aventinským a opisem: ANNA ADAM0WA Z AVENTINV.

P. Jan Koza, panský sekretář v Jistebnici, zaslal kus bukového drva, na jehož vnitřní straně se nacházejí dva kříže, jeden dvoj-násobný, druhý trojnásobný, vpálené to známhy věkem zarostlé.Z pozůstalosti bibliotekáře V. Hanky přišla do sbírek vzácností nádobka z modrého skla, bílými listy a zlacenými proužky ozdobená, jížto co posýpátka užíval, potom tři pečetidla čili pečetní matice s náležející k tomu násadkou. IVa jednom znak řádu sv. Vladimíra s heslem, na druhém poprsí a opis: Václav Hanka MDCCCXXX1IL, na třetím dva jezdcové snapřaženými píkami a podpis : Vpered! (kupředu). P. Jindř. Vácsl. Hourá, městský tajemník v Jindřichově Hradci, poslal přepis listiny papírové od r. 1603: „Vilém Slavata z Chlumu stvrzuje výsady raěstysu Stráži", a papírovou listinu z r. 1616 nepatrného obsahu.

Z pozůstalosti po V. Hankovi odevzdáno sedm listin, dvě per-gamenové od r. 1521 a 1655 a pět papírových z let 1591, 1594, 1653, 1671 a 1707.

Na vyzvání důst. p. faráře a kanovníka Heinricha ohledali ně-kolik dní po schůzce pp. Wocel a Zap kapli sv. Ludmily při hl. chrámě před Týnem, i přesvědčili se, že obnova této velice zašlé a porouchané nejstarší části památného chrámu Týnského vedením prof. Gruebera zcela přiměřeně a obezřele provedena bude. Tato kaple stojí za sakristií a pochází z 13. stol., jsouc ozdobena v úhlech kulatými sloupci s pěknými lupenovitými hlavicemi. Některé sloupce a hlavice musejí se nově přidělati, řezby hlavic se očisCují, okno dostane svou původní délku a v krátce se zaskvěje toto místo ob-novenou úpravou. Ostatně odkazuje se tuto na popis této kaple v monografii Týnského chrámu od K. V. Zapa v „Památkách" 1.109.

Literární repertorium. 143

Citerami leperfortuni.Paměti a znamenitosti města Olomouce« kteréž

vylíčil AI. V. Sembera. S osmi obrazy. Pomoc! Matice Moravské. Ve Vídni 1861. 8. Str. X. a 148.

Jakož k důležitosti pamětí místopisných v těchto i jiných listechnašich již častěji a siřeji bylo ukazováno, vidí se nám tuto obrátiti zřetelnejen čtenářů Památek anobrž i všech milovníků dějin vlastenskýchk spisu právě jmenovanému, a to tím více, ješto hledíc k místopisu moravskému jestif prvním toho spůsobu; nebof o městechmoravských až podnes nemáme monografií v jazyku českém sepsaných, jež by poněkud dosti činily potřebám doby naší. — V díletuto oznámeném sestavil spisovatel stručný sice avšak věrný obrazbývalé a nynější Olomouce, ježto bývala až do 17. století metropolí našídružné Moravy a zemé této beze vší pochybnosti nejpamátnějšímměstem jest. — Monogrofie tato, již spisovatel věnoval příteli svému, v literatuře naší chvalně známému Olomouckému profesorovidokt. Fr. Mošnerovi, obsahuje v sobě v první části (na str. 1—37):Paměti města Olomouce od počátku až do r. 1860 v třech odděleních, a to: 1) Paměti Olomouce slovanské od nejstarší doby až dor. 1253; 2) Paměti Olomouce slovansko-německé od r. 1253 az dor. 1620 a 3) Paměti Olomouce německo-slovanské od r. 1620 aždo r. 1860. V oddělení tomto, dle listů a spisů hodnověrných ajiných památek podstatných zdělaném, vynesl spisovatel mnohénové a důleži té věci na jevo i opravil nejedny omylné zprávy,jichž se v dějinách vlastenských i Olomouckých až dosaváde bylodočítat i; ku př. o tom, kdy byly první Němci uvedeni do Olomouce, kdo založil tamější chrám sv. Vácslava, kde tam spáchánabyla osudná vražda na posledním Přemyslovci Vácslavovi III,o rozniíškách náboženských v 16. století tamtéž vzešlých a j. v. —Cásf druhá zavírá v sobě (na str. 38—93) topografické a statisticképopsání města Olomouce, totiž odkud má Olomouc jméno své, jejípoložení a rozdělení, hradby, brány, náměstí a ulice, se starožitnými, z části od spisovatele vyhledanými jich jineny, a staveníznamenitá; potom počet, rozdělení a živnosti obyvatelstva, úřady,školy a ústavy dobročinné, a zdělána jest dle vlastního ohledáníspisovatelova.-— V přídavku (na str. 94 — 148) vyčteny jsou: Postoupnost biskupů a arcibiskupů Olomouckých, tamní kapitula arada městská z dob rozličných, někdejší statky města a arcibiskupství Olomouckého, kostely Olomoucké r. 1593, příklady kancelářského jazyka českého v Olomouci z 15. až do 17. stolet í, a nápisy v kostelích a na zvonech Olomouckých. V přídavku tomtozvláště máme za důležité příklady kancelářského jazyka českéhov Olomouci druhdy užívaného, a to 28 kusů, obsahujících výpisyz Oloin. kněh městských, přepisy majestátů a reskriptů královskýchod krále Vladislava II. až do Bedřicha Falckého, a listů od biskupů Olomouckých a úředníku zemských, jakož i od mést rozličných k radě Olomoucké a od této k oněm daných. Listiny tytojsou z větší části dosaváde neznámé a jednak formou, jednak obsahem s\ým důleži té, ku př. listy krále Ferdinanda I. , kardinálaz Ditrichsteinu a j.; ukazuje se též v nich, kterak v stoletích 15.—17-, ačkoliv tehdáž v Cechách i na Moravě zákonem i skutkemnárodost česká převahu měla nad národností německou, nicméněoba jazykové zemští přátelsky a svorně vedle sebe průchodu měli;čehož by sobě zvláště nyní povšimnouti měli všichni ti, kdož za toinají, že j i m jest rozhodovati o osudu národů v zemích korunyČeské pozůstávajících! — Přidáno jest ku spisu tomuto i devaterovyobrazení, dvě větší a šest menších, s velikou pečlivostí a řemesl-ností ve Vídeňské dřevořezbárně Waldhaimové vyvedených, totiž:Olomouce nynější a starší z r. 1593, pak hlavního chrámu sv. Váe-«lava z r. 1593, bývalých kostelů Matky Boží a sv. Blažeje, chrámu sv. Maurieia, děkanství kapitulního, radnice a erbu městského. —Obrátivše pozornost obecenstva našeho na monografii tuto připomínáme, že každý Vlastimil a jmenovitě každý Moravan ze čteníjejího nemalého poučení a potěšení vezme, a zajisté neopominevzdáti s námi srdečné díky své spanilomyslnému a neunavenémuspisovateli, který zajímavým jakož i sličně a správně vydanýmdílem tímto platné rozmnožil nemalé zásluhy své, jež byl sobě aždosaváde získal o domácí a předkem o moravský místopis a ná-rodopis. A. R.

Histo r i e Vy šehra ds ká , n eb v yp rav ován í o h rad u , o k ap i to l e a městu Hory Vyšehradu u Prahy v krá lovství Českém. Od V. Ruffěra, kněze Vyšehradského. V Praze 1861, tiskem Ant. Renna (švabachem), str. 884 v 8.

Jak rádi byli bychom se tou knihou srdečně těšili, kdyby námtolik všelijakých vad a nedostatků v ní tuto radost nekalilo. Vyšehradský kapitolní archiv jest jeden z nejbohatších a nejzachovalejšíchv zemi, a důst. prelát Rufjfer, probošt kapituly Vyšehradské, byv pomnohá léta jeho pořadatelem a ochráncem, všechnu píli k tomu obracel,aby z pokladů v něm dochovaných všecko vytáhl a prozpytoval.Ovocem tohoto mnoholetého zanepráznění jest tato Vyšehradská historie. Z ní se dovídáme, jaký jest obsah Vyšehradských listin, čteníjmen ale není vesměs j isté a správné; pečeti a bully vypisují seale se zvláštní bedlivostí. Zpytateli dějin a starožitností podává tatoknížka výborný materiál, ale širšímu kruhu čtenářstva jest takměřnepřístupna, leda že by koho bavily rozličné exkurse a úvahy spisovatelovy často zcela obzvláštního směru. Döst. p. spisovatel prozrazuje, že se dosti dobře zná v historických spisech českých až doPalackého, avšak všecky novější výsledky badání v dějinách a starožitnostech českých nic ho nevytrhají z konceptu, an si jich nevšímá.To jest jeden z hlavních nedostatkňv, který nám kalí potěšení, žemáme „historii Vyšehradskou". Z.

Die Kiamltafel des Markgraftlmms Mähren, her-ausgegeben auf Kosten vieler Mitglieder des begüterten Erbadels dieses Landes von P. Ritter v. Chlumecký, Josef Demulh und Dr. J. Chytil. Briinn 1861, in Commission bei Nitsch und Grosse. In 4to.

Právě dokončil se tisk moravských desk zemských, obsahujících,dobu od založení těchto desk r. 1348 až do r. 1480, v kteréžto dobězápisy v deskách zemských činěny jsou jazykem latinským. Moravajest snad v celé Evropě jedmá země, které od tak dávné doby úplnýpřehled svých pozemností chová. Dlouhá léta tyto neoceněné poklady ladem ležely, až vnuknutím rytíře Chlumeckého několik šlechticův moravských se odhodlalo, na své útraty tyto drahocenné památkyminulosti moravské vydati, a tak povstalo toto překrásné dílo. Neunavený zemřelý archivář J. Chytil vzal na sebe redakcí textu, zhotovení dokonalého rejstříku, umělecká ruka p. Wolfskrona kreslilaznaky, direktor desk zemských J. Demuth sepsal dějiny desk zemských,a nyní máme na jevě veledůležitou práci. Máme za to, že bez těchtodesk žádný by nemohl pravou historii Moravy sepsati, tolik v sobezahrnují materiálu, co se týká jmění národního, na kteréž každý novější dějepisec nutně zřetel obraceti musí. Rodinopis moravskéšlechty v těchto deskách má nevyčerpatelný pramen, a doufáme, ženyní genealogie naše více pěstována a vyskoumána bude, neb právěaž do r. 1480 více méně jsme ve tmě tápali. Velmi zajímavá práceby byla, z udaných za koupě a prodaje peněz ustanoviti cenu polností v oněch dobách na Moravě a vyobraziti tak národní jmění zaonoho času. Dále topografie měst, vsí a řek starší doby mnoho světlanabývá. Dr. Chytil vyhotovením rejstříku veliké zásluhy sobě získalpro každého badatele, jelikož jej tak výborně a prakticky sestavil,že vyhledávání a používání velice usnadněno jest. Ale nedokončilbohužel díla svého, načež pan direktor Demuth se v tuto obtížnoupráci uvázal, který ji také brzo dokončí, tak že vydání cúdy Brněnské a Olomúcké až do r. 1480 bude v každém ohledu ukončeno.Každý Vlastimil zajisté šlechtě moravské povděčen bude, že velikýmiobětmi vydání tohoto arcidíla usnadnila; ano postavila sobě v skutkuskvělý pomník svou obětivostí a šlechetností- Papír jest ski ostny,tisk výborný a obrazy tak umělecky zhotovené, že podobných přitakovém díle málo se nalezne. Kocháme se v naději, že i ostatnízápisy desk zemských, českým jazykem psané, šfastným působenímVlastimilův světla dojdou zároveň snad s půhony a nálezy, pro právnickou historii naší vlasti neocenitelnými, a neuplyne snad drahněčasu, že se historicků-statistická sekce Brněnská této důležité věcíochotně ujme. A tenkráte teprv cesta dějepisci úplně proklestěnabude, když mimo kroniky také úplné desky, půhony, nálezy a diplo-matář při rukou míti bude, jsa materiálem historickým tak zaopatřen,že jen duchaplné spracování jeho úlohou se stane, kdežto nyní ještěsám po pramenech jezditi a hledati musí. Kýž se naše přání brzovyplní! V. B.


Život sv. Prokopa, opata Sázavského a patrona národa Českého. Sepsal Václav Šlulc. V Praze 1859. Tiskem Rohlíčka a Sie verse. Str. 64 v 12.

Ač tento spis má hlavně účel náboženského vzdělání, rozmnožen jsa hodinkami ku portě sv. Prokopa, vyniká předce takéhistorickou cenou přesného, hlavně dle staré lat. kroniky Sázavské(u Kosmasa) a staročeské legendy o sv. Prokopu vzdělaného životopisu, s nímž také dějiny kláštera Sázavského souvisí, any sezde stručně sice ale dojímavě vypravují. Z.

Právník. Časopis věnovaný vědě právnické vůbec. Hlavní po-řadatelé : JUD. Rud. kníže Taxis, Karel Jaromír Erlen a JUD. Jan Jeřábek- V Praze, tiskem a nákladem A. Benna. Ročník I. sešit 1. 2. a 3. Str. 190 v 8.

Tento v šesti nedělích po sešitech od dubna letošního roku vycházející, pro náš veřejný, společenský a občanský život ne-smírně důležitý časopis, jemuž všelikého zdaru přejeme, podává i historikovi i archaeologovi mnoho zajímavého a vzácného materiálu, tak že nejen praktický právník ale i historická věda vítaných ko-řistí z něho vydobývali může. Z dosavade vyšlých tří sešitův po-třebí nám jmenovati jen titule pojednání, která do našeho oboru zasahují, aby se každý hned přesvědčil o tom, co tuto tvrdíme. Jest tu plné znění smlouvy Svatovácslavské z r. 1517; pojednání o Viktorinu Korneli ze Všehrd od prof. dra Jos. Slavíčka; upomínky na tak zvané soudy boží (ordaly) od téhož; postavení ženského pohlaví v starém právu českém od prof. J. E. Wocela; — narovnání o hory a kovy a jich pavování neb těžení v království Českém, kteréž 1. 1575 od cis. Max. II. spolu se stavy téhož království bylo učiněno; — české řehole a přísloví právní, sebraná od Ant. Rybičky; — nálezové práv zemských tohoto slavného království českého od mužův mnohých a v právích této země známých se-brané, vytištěné r. 1536.

S t a ro ž i tn o s t i a p a má t k y z e mě Č e s k é . S v a z e k d ru h ý , sešit 4. Str. 59—78 v ležatém 4ci. V Praze 1861. I. L. Kober.

Obsahuje tři ocelorytiny s textem od F. Mikovce, a sice: TvářKristovu v hlavním chrámě Pražském (bez udání umělce), potommramorovou kašnu na Staroměstském náměstí v Praze (také bezudání jména umělce), konečně zámek Brandýs nad Labem odV. Kandlera s menši bedlivostí vyvedený. Tvář Kristova jest jedenz prvních uměleckých klenotů našeho hlavního chrámu sv. Víta,dílo školy byzantské, jež Karel IV. z Říma přivezl. Mramorovákašna na Staroměstském náměstí jest nejstarší ale zároveň nejskvostnější dílo řezbářské toho druhu na veřejných místech Pražských, jehož bezpříkladné zanedbání smutné svědectví o ne-všímavosti, netečnosti a schudlosti obce Pražské vydává. Pocházíz let 1590—1593, kdež ji znamenitý svého času primátor Sta-rého města, Vácslav starší Krocín z Drahobejle, na obecnéútraty postaviti dal, a vyvedena jest v bohatém renaissančnímslohu z českého červeného mramoru. Každý posuzovatel podlesvého stanoviska jiné zdání o tom vydává, má-li se zachovatianebo docela odstraniti: my však jsme rozhodně pro to, aby bylazachována, byí i náklad sebe více obnášel, právě proto, že druhépamátky toho druhu v Praze nemáme, a právě jen v památkáchsvých žijeme. Zdání mnohých, že by se tato kašna již ani opravitinedala, naprosto odpíráme, zvláště když neběží právě o to, abymusela zase svému prvotnému účelu sloužiti. — Popis Brandýskéhozámku jest pilně sestaven a podává zvláště z doby Rudolfa II. zajímavé podrobnosti. Z.

První dobytí Sibiře od Rusů. s předeslanými staršími dějinami sibiřskými, pokud stýkají se s říší ruskou. Z Karamzi-nova díla: „Istorija gosudarstva rossijskago" sebral a přeložil Bačkora Josef. V Praze, tiskem Rohlíčka a Sieverse. 1861. Str. 72, v 12.

čistý výnos této knížky věnován jest Hankovu nadaci. Obje-vení čili vlastně opanováni Sibiře od Rusův náleží mezi nejzname-

nitější činy národu Slovanského, nebot Rus svrhna jařmo svého trýznitele Mongola učinil se tuto poměrné v krátkém čase a mír-nými prostředky pánem veliké části sídel plemene mongolského, položiv tak všemu nebezpečí konec, které by se z té strany Asie na Evropu ještě přivaliti mohlo. Tento veliký čin Slovanův zaslu-huje tedy v plné míře, aby i mezi námi do podrobná znám byl, a an nám spisovatel tento čin zde vypravuje z tak důležitého a na slovo vzatého pramene, jako jest Karamzinova ruská historie, zá-leží nám na tom, aby se tato knížka u nás hojně rozšířila.

Z.

Návěsti o vydání děl Dlugošových.Poláci, chtíce uctíti památku svého nejznamenitějšího kronikáře 15. století Jana Dlugoše, a zároveň dlouho cítěné literární potřebě vyhověti, ustanovili spojenými silami o úplné vydání všech jeho spisův jak v latinském originale tak v polském překladu se zasaditi. Již r. 1858 podána o tom předsevzetí zpráva do veřejností s vyzváním, aby přátelé historie a vůbec všickni národovci svým účastenstvím k vykonání toho díla přispěli. Jako vůbec u Polákův každé vlastenské podniknutí vřele bývá vítáno a podporováno, tak i zde úsilím učených a hospodářských spolků, konsistoří a mnohých horlivých jednotlivcův věc ta již tak daleko dospěla, že již znp-menitý počet předplatitelův se přihlásil a tisk se již započal. Díla Dlugošova obsahovati budou asi 600 tištěných archů v 18 dílech ve velké osmerce.Tituly všech jednotlivých spisů Dlugošových, ježto v tomto vydání dílem ponejprv tiskem rozmnoženy budou, jsou následující: Kronika polská podle nejsprávnějších a nejstarších rukopisftv pe-člivě přehlídnutá. Životy arcibiskupův Bnézdenských a biskupův Krakovských,

Poznaňských, Vratislavských, Krušvických atd. atd. Liber benefictorum dloi-esis ťracovlensls (vytiskne se jenom

v lat. originale). Clenodla.Kanderla Cruclferorum.Životy sv. Stanislava, sv. Sigmund« a všech patronův zemí Uher-ské, České, Slezské, Pruské atd. Ušty a řeči. Konečně životopis a podobizna Dlugošova.

Nejpřednější literární síly polské účastňují se při redakcí to-hoto vydání.

Jakkoliv Dlugoš jak v kronice své tak i při své diplomatické činnosti neukazoval se přítelem národu českého, nicméně jsou jeho díla v nejennom ohledu důležitá i pro nás, a neměla by v žádné veřejné bibliotéce ba ani v bibliotékách našeho panstva, pokud se k zemi a národu českému přiznává, scházeti. Vydáni bude dvojí; jedno bude obsahovati jenom text latinský, druhé spoln i překlad polský. Předplatní cena jest na první 32 zl. 40 kr. stříbra, na druhé 50 zl. stříbra. Co by po zapravení celého nákladu zbylo, z toho se má na Dlugošové hrobě v Krakově (posud ničím ne vyznačeném) poříditi slušný pomník. Předplacení může se také ve čtyřletých lhů-tách skládati. Vlastní vydavatelé jsou ve Varšavě p. Alexander hrabě Přezdaiecký, v Krakově p. Josef tepkovský, sekretář vydavatelstva.

V Praze přijímá předplacení bibliotekář Českého Musea, pan Ant. Jaroslav Vrfátko. Cestou kněhkupeckou nelze na toto dílo předpláceti.

V Praze dne 12. srpna 1861.


časopis Musea království českého pro dějepis hlavně česky.Vydání archaeologického sboru Musea království Českého nákladem Matice České.

Redaktor K. VI.

Ročník VIII. Dílu IV. oddělení 2., sešit 4. Rok 1861.

Válečníci čeští XV. s t o l e t í . 0

Podává dr. H. Jireček.

Pan Hynek Krušina z Lichtemburka na Kumburce, první vůdce Orebitů.

Dějiny Orebitů jsou vlastně děje východního Polabí za prvních let husitské války. Střediskem náboženského hnutí byl zde starý Hradec. V Hradci stalo se, že když po smrti krále Vácslava (16. srpna 1419) zpráva přišla o bouřce Pražské, jmenovitě o vybíjení klášterů, také lid Hradecký návodem kněze Ambrože na dva domácí kláštery udeřil. Následkem toho vypověděn sice kněz Ambrož roz-kazem královny-vladařky Žofie a úředníků zemských ze města, avšak tím nepřestal kněz ten býti hlavou lidu Hra-deckého, ba stal se přeúsilným agitátorem na východě, původem všech valných schůzí tamních. Později ostatně než v Praze a na jihu i západu českém zvítězil kalich na Polabí. Silná byla v těch krajích strana krále Sigmundova: V Kutné Hoře panoval krutý Mikeš Divůček z Jemniště, mincmistr královský; Kouřim, Kolín, Hora, Čáslav po bouři Pražské dne 4. listopadu 1419 Pražanům opovídaly nepřá-telství; na Lichtemburku a na královských městech Chru-dimi a j. seděl ještě veliký protivník kališníků, kapitán královský pan Jan Městečky z Opočna; hrad i město Litomyšl držel železnou rukou biskup Jan Železný. Když pak konečně Hora Kutná kruté soudy jala se provozovati nad kališníky, do šachet je metajíc, tu kněží táborští, hlá-sajíce na jaře r. 1420 konec i záhubu světa, toliko patero měst kromě Tábora vyhlašovali za vyvolené a z té záhuby vyjmuté, kam se věrní kališníci uchýliti měli, a mezi těmi nebylo z Polabí ani jednoho města, než Plzeň toliko, „toto město slunce", Zatec, Louny, Klatovy a Slané. I jest skoro nepochybné, kdyby král Sigmund, přicházeje toho času do

•} Pokračování z Cas. Mus. 1859.

Cech, byl přišel jako král a nebyl hned předkem zjevil nepřátelské smýšlení své, an s vojsky křižáckými vcházel, žeby ani kališníci nebyli podnikli onen boj hrozný na ži-vot a na smrt, kterýž na jaře r. 1420 nejkrutějším během vypukl a porážkou krále i moci a důstojenstva královského se skončil. Sigmund se hnul z Vratislavi do cech s kři-žáky — a již stála skoro všecka země proti němu.

Veliké shromáždění lidu stalo se toho času v měsíci dubnu na vrchu Orebu u Třebechovic. Původcem schůze této, kde se lid ne již pouze ke službám náboženským sešel, ale se zbraní a válečně, byl pan Hynek Krušina z Lichtemburka na Kumburce, potomek slavných Hrono-viců, znaku ostrve, jeden z předních pánů zemských na Polabí, a kněz Ambrož ze Hradce, kterýž byl tak říkaje první znamení dal v Praze ku pozdvižení dne 4. listopadu 1419. Není pochyby, že i tentokráte šlo Ambrožovi napřed a především o posilu brannou, kterouby přivedl Pražanům ku podpoře, by dobyli Vyšehradu ještě v moci Sigmundově stojícího. S panem Krušinou byli tu také jiní zemane z kra-jin polabských, Diviš Bořek z Miletínka, Jan Hertvík z Hrú-sinova, Jakub Kroměšín z Březovic , Matěj Lupáč nebo Lupáček a j.

Shromáždění toto na hoře Orebu nerozešlo se již pokojně domů, ale všickni táhli válečně ke Hradišti Mni-chovému, kdež klášter přepevný (monasterium firmissimum) ztekli, zboží co našli pobrali a klášter zapálili. Odtamtud pak bez meškání a s chvátáním táhli ku Praze, cestu z Hra-diště ve dvou dnech tam vykonavše (1. a 2. máje) 1).

*) „Téhož léta pan Krušina sebrav lid k Třebechovicům, a tu také byl kněz Ambrož, Matěj Lupáč a jiní, i táhli spolu k Mnicho-vému Hradišti, i dobyli sú toho kláštera šturmem a vybravše i spá-livše, i táhli k Praze na pomoc Pražanóm proti králi Sigmundovi."

19

146 Válečníci čeští XV. století.

Příchodem do Prahy postavili se Orebité vlastně a zřej-mě na dějiště politické. Orebité, jakž sluli podle hory Třebe-chovské —jížto ještě za krále Vácslavova zdraví na schůz-kách přezdéno jméno biblické Horeb (Oreb) tak jako jiné Beránek, jiné Tábor, jiné Hora Olivetská — nebyli ani zvláštní sekta náboženská ani zvláštní sírana politická, než nazý-vali se tím jménem vůbec co kališníci východních Čech, tak jako toho času kališníci z jižních cech slouli Táboři, kališníci Pražští Pražané. Jestliže se různili v čem od Tá-borův i od Pražan, nebylo to pro názor náboženský neb politický, alebrž že v čele jejich stálo panstvo, vyšší šlechta krajů polabských, čehož na ten čas nebylo ještě ani u Tá-borů ani u Pražan.

Slavné bylo uvítání Orebitů přicházejících do Prahy u velikém počtu, s kněžími napřed, kteří tělo Páně nesli. I vyšli jim Pražané tolikéž v processí a s tělem Páně v četném zástupu obojího pohlaví naproti a s velikou po-ctivostí a radostí vítali jich. Bez meškání vykázali jim také stanovisko proti Vyšehradu u kostela sv. Apolinaříše, opa-tříce jich hojnými zásobami potrav. Pan Hynek Krušinaučiněn od Pražan hlavním velitelem ve městě, ku které-muž ve věcech vojenských všickni měli zření míti (pro capitaneo per Pragenses eligitur).

Brzo potom, dne 7. máje, ztratili Pražané hrad Praž-ský, ješto jej pan Čeněk z Wartemberka, vida prý že Pražané Vyšehradu dobyti nemohou a slyše kterak Táboři hanebně pálí kostely, kláštery, tvrze i dědiny, opěl na-vrátil z moci Pražan v moc krále Sigmunda. Stalo se tím nemalé zděšení po Praze; s věže Staroměstské radnice strhli korouhev čeňkovu, zlomili ji a potopu učinili jemu za nevěru Praze učiněnou. K večeru toho dne pokusil se zástup lidu Pražského, ku kterým se také z Orebitů někteří přidružili, o násilné vzetí hradu Pražského; již přirazili ku předním vratům a rozbíjeli je sekerami, což vida pan Čeněk s několika muži ze hradu prchl, posádce ho zane-chav. Že pak Pražané vůdce neměli, ničehož nezmohli, i ztrativše asi 200 zraněných a zabitých zůstali té noci na klášteře Strahovském, i zapálili klášter a knihy a or-náty spálili s ním.

Tím výše ceněn nyní pan Hynek Krušina jakožto věrný zastance pravdy, jenž s několika setninami jezdců zůstal, chtěje pokudž moha zastávati s Pražany zákon Boží a kalich Páně. Druhého spříměřence ze stavu pan-ského obdrželi brzo potom Pražané v osobě pana Hynka a Kolšteina, jenž přišel, aby se účastnil v boji o zákon Boží. Hněv nemalý povstal u panstva proti Hynkovi; ozý-váf se zřejmě v odpovědi pana Matěje z Lipé i pana Bohu-slava ze Švamberka: „Vystřiehámy sě proti tobě, pane Hynku Krušino z Lichtemburka! Vystřiehám se proti tobě, pane Hynku!" Krušina již pak více neodstoupil, než vždy bojoval. Že jemu nešlo o věci světské, vidno z toho, že právě jeho statkům na Polabí nejprve bylo trpěti od vojsk krále Sigmundových.

Položení Pražan bylo velmi na pováženou; hrad Praž-ský i Vyšehrad nacházely se v moci vojsk králových, král pak sám meškal již v Kutné Hoře. I poslechli rozkazu králova, a vypravili poselství k němu do Hory dva pány z konšelův, dva mistry a dva z obce, jakož ku pánu své-mu. Tu jim král rozkázal, aby „jedúce domov kázali vše-cky řetězy po ulicech vybrati a šraňky zbořiti a vykopati; všecko odění, kteréž mají v Starém městě, aby je na hradě položili, a kteréž mají na Novém městě, to aby na Vyše-hradě položili." Těmto rozkazům obec Pražská podrobiti se nechtěla, a tak se postavili proti králi s braní, „a kdež byl řetěz jeden, miesto toho udělali dva, a šraňkóv po Novém městě mnoho zdělali nových." To vše dalo se asi prostřed máje. Pan Krušina byl sice brzo po ztrátě hradu Pražského odejel na své statky, avšak Orebité v Praze zů-stali; nyní pak přitrhli na vyzvání Pražan dne 21. máje také Táboři s Žižkou a dne 23. Žatečtí, Lounští a Slánští, tak že byli v tu chvíli všickni živlové hnutí českého v Praze pohromadě.

Bez meškání ustanovena jest nová správa měst Praž-ských, a vůdcové všech sborů válečných, Táborů, Žatečanů, Lounských i Orebitů, smluvili se s Pražany o tyto kusy: Že všickni mají státi za jeden muž proti Sigmundovi králi Uherskému i proti komukolivěk, kdoby odpíral zákonu Bo-žímu a jmenovitě přijímání pod oběma spůsobama. Také řád kněžský i městský uveden přísný velmi, tak že množ-ství měšťanů zanechavše raději domů svých, ze města odešli.

Tím uzavřena první doba nábožensko-válečného po-zdvižení v zemi; nastala druhá doba velikého, jednomyslného odporu proti králi, která se skončila vítězstvím Žižkovým na Vítkově Hoře a vítězstvím Krušinovým u sv. Pankráce.

Mezitím co se Pražané strojili k valnému odporu proti králi, vykonal kněz Ambrož důležitý skutek válečný, di-versí Pražanům nad míru prospěšnou, ano králi vzat Hra-dec Králové. Jakož byl Ambrož v měsíci dubnu spořídil veliké ono shromáždění Orebitů na Orebě u Třebechovic, spůsobil tentokráte, v měsíci červnu, takměř vůči vojsk Sigmundových velikou schůzi na Hoře Kunětické, a sice k tomu cílí, aby pomocí lidu shromážděného dobyl Hradce z rukou Sigmundových. Sám se z Prahy vypravil k tomu s nemalým nebezpečenstvím osobním. V čele lidu na Ku-nětické Hoře shromážděného, nejvíce selského a uhlíř-ského, stál druhý přední pán z Polabí, pan Aleš Vřeštov-ský z Risenburka, s dvěma zemany kraje Hradeckého, Benešem Mokrovúským z Hustiřan a Jiříkem z Chvalkovic. I kázal kněz Ambrož a posluhoval svátostí oltářní pod obojí spůsobou, „tak že mysli lidu stíženého a smutného naplnil útěchou i radostí".

Ten den po sv. Janu Křtiteli, 25. června, nařizoval Ambrož, aby shromáždění s žebříky pohotově byli k do-bývání kláštera Podlažického (u Chrasti v Chrudimsku).

Válečníci čeští XV. století. 147

Vyzvědači Hradečanů viděli také, kterak se toho dne večer zdvihlo všecko množství na tu stranu k Podlažicům, o čemž když ve Hradci zprávu učinili, posádka městská té noci v opatrnosti a bedlivosti své poulevila, majíc bezpečně za to, že Orebitům jde o dobytí kláštera přes dvě míle vzdá-leného. Zatím Ambrož pojednou změnil směr cesty a obrátil se s veškerým lidem ke Hradci, kdež přirazivše před úsvitem žebříky ke zdem přiložili, a ve spojení s domácími s nimi srozuměnými snadno a bez valného odporu všech hradeb se zmocnili; obráncové couvli dílem na hrad krá-lovin, dílem na věže u bran, kdež se arci vzdáti museli, načež vyvedeni jsou ze města. Za kapitány vyvolili v Hradci pana Alše, Beneše a Jiříka 5 domy těch, kteří ze města odešli, dali věrným kališníkům domácím a hrad i město ve dne v noci pilně ostříhali.

Nemalé bylo leknutí u dvora králova, že ztracen Hradec. Taková byla váha tohoto města, že král bez me-škání vypravil všecko panstvo s nejvybranějším lidem če-ským a moravským, výše 10.000 mužů čítajícím, aby město oblehli a zase ho dobyli. Výprava položila se také ve vzdálenosti půl míle okolo města, blížeji pro nebezpe-čenství přistoupiti nemohouc. Vidouce vůdcové výpravy, žeby mocí nemohli města dobyti, uchýlili se ke lsti, vzka-zujíce Hradečanum, že Pražané zavřeli s králem příměří na jistý čas, aby též i oni tak učinili; avšak Hradečané ne-věříce tomu tím pilněji stáli o obranu města.

Brzo na to, dne 14. července, ztratil Sigmund bitvu na Vítkově Hoře (na Žižkově) u Prahy.

Odpor proti králi vítězstvím na Žižkově a mnohými nářky na něho nové nabyl tuhosti; Pražané poznovu se zasadili o dobytí Vyšehradu, jenž zůstával posud v moci posádky královské; jako na jaře, jali se i nyní zákopy dělati, praky stavěti a kališníků venkovských na pomoc volati. Největší podpory slibovali sobě Pražané a také jí obdrželi od Orebitů, nebo s Tábory poněkud se byli zne-snadnili; i vypravili listy k panu Hynkovi Krušinoví a k panu Viktorinovi Bočkovi z Poděbrad, též i k Táborům, ale přišel toliko pan Krušina s bratrem Janem z Lichtem-burka, Viktorin Boček z Kunstátu s bratrem Hynkem, Diviš z Miletinka, v čele Orebitů, v počtu 7000 lidu branného; Táboři nepřišli. Opět sobě Pražané obrali za vůdce pana Krušinu.

Stanoviska proti Vyšehradu byla tato: Orebité položili se v údolí viničném od potoka Psářského (Botiče) nahoru až ke sv. Pankráci, kdež je lid Pražský obojího pohlaví se svátostí těla Božího každodenně navštěvoval a v dělání příkopu od sv. Pankráce až ke Psářskému potoku jim pilně pomáhal. S druhé strany potoka až k vršku, kdež kostel sv. Karla stojí, rozložil se pan Závise, vůdce Lounských a Žatečanů. Mezi Vyšehradem a Novým městem leželi Pra-žané, kteří také dráhu u kostela sv. Pankráce drželi, aby se Vyšehradským žádné posily ani potravy dostati nemohlo. Konečně obklíčili Vyšehrad i s říčné strany, davše posádku

na ostrov pod Vyšehradem a spojivše ho s břehy vorový-mi mosty ke Slovanům i k Podolu, tak že se všech stran byl obehnán a sklíčen.

Obležení, ve kterémž se později také Táboři, ač jen ve 40 jezdcích pod správou Mikuláše z Husi účastnili, trvalo již kolik neděl, aniž Vyšehradským pomoc od krále přicházela. I učinil hejtman, Jan Boskovec z Brandýsa, dne 28. října smlouvu s veliteli vojsk oblehajících, jmeno-vitě s panem Hynkem Krušinou, Viktorinem Bočkem z Po-děbrad a j., o vzdání hradu na den 1. listopadu, ač nebude-li mu do 31. října od krále pomoc dána. Vůdcové sešli se k té smlouvě na půl cestě mezi Vyšehradem a sv. Pankrá-cem, při čemž se překrásná duha ukázala nad Prahou.

Dne 1. listop. stala se bitva u sv. Pankráce. „Král s svým vojskem s 16 neb 20 tisíci lidu oděného dobře z Nového Hradu Kunratického k vojsku Pražskému přiblížil se. A stoje na vrchu hory, kteráž jest proti sv. Pankráci, mečem svým z pošvy dobytým v povětří blýskal jest, dá-vaje skrze to Vyšehradským znamení, aby i oni s Vyše-hradu sejdúce obořili se na Pražany; ale že král hodinu uloženu, jakož na listě zápisném bylo psáno, zmeškal, protož hajtmané hradu Vyšehradského, osadivše brány, vrata a fortny, žádného z Vyšehradu ku pomoci proti Pra-žanóm, ačkoli mnozí zvláště Němci chtěli sjíti, nedopustili jsú. Tehda vidúce páni, jenž byli při králi, že s Vyše-hradu pomoci míti nebudu, a že Pražští příkopy výborný-mi se ohradili, radili králi, aby se o Pražské nepokúšel, neb jinak že vezme škodu na svém lidu. Ale král jim řekl: „Jáť dnes musím s těmi sedláky bojovati." A pan Jindřich z Plumlova, nejvyšší hejtman moravský, vece králi: „Vězte to jistě, že dnes škodu vezmete a s hanbu utečete; jáť se bojím sedlských cepův." Jemuž král vece: „Já to vím, že vy Moravci jste bázliví a mně nevěrní." A pan Jindřich s jinými pány moravskými ssedavše s koní, řkú: „Aj, teď jsme, kdež kážeš; tu budeme, kdež ty ne-budeš." A ihned jim král místo najnebezpečnější okázal, aby s strany nižší, při močidlech a rybníčcích přistúpili, ale Uhrům rozkázal v strany vyšší po silnici přistúpiti. A když tak zřízení s obú stranu s Pražany se mužsky speřili, a Pražané nejprve přestrašeni jsúc na útěk se obrátili a u sv. Pankráci v hromadu se shlukli: to vida pan Krušina hlasem hrozným volaje řekl: „O milí bratří, navraťte se zase, a buďte dnes silní rytíři v boji Kristově! Ne náš, ale Boží děje se boj! Uzříte zajisté, že dnes Pán-bůh všernohúcí všecky své i naše nepřátely dá v ruce naše." Ještě právě řeči nedokonal, a jiný zkřikl: „Běží ne-přátelé, běží!" To uslyšavše všickni úprkem se obořili a nepřátely od příkopův odehnali a k utíkání obrátili, mnohé v močidlech, jiné v rybníčcích a jiné a jiné po vinicích a rolích na útěku cepy ubíjeli, žádného nešetříce, ač se mnozí poddávali a k zákonu Božímu hlásili; pánové a kteří byli s Pražany, zbraní vojenskou udatně bojovali, koho mohli, zajímali anebo s vlastním nebezpečenstvím

19*


z pod cepů sedlských zachraňovali. Pan Jindřich z Plum-lova na smrt zraněný a zajatý nesen jest na hřbitov ke sv. Pankráci, kdež přihlásiv se ku kalichu a pod obojí přijímav dokonal; podobně i Jindřich Lefl z Lažan ve stanu leže přijal kalich a zemřel. Mnoho jiných pánův země České i Moravské i jiných zhynulo v kruté bitvě této; král sám prchl přes Český Brod do Kutné Hory. Z Pražan padl jmenovitě Ješek syn Ješka zlatníka, kterýž prý sobě pasu rytířského dobře zasloužil. Pasu rytířského zasloužili si také pan Krušina, pan Viktorin Boček, Mi-kuláš z Husi a jiní udatně bojovavše. Byl pak toho dne vítr silný a mrazivý, kterýž oděncům více škodil než lehce oděným pěšákům. Také se prý ukázal sloup na nebi v barvách duhových, tak že se mnozí tomu divili."

První následek vítězství toho na králi dobytého bylo vypravení druhého poselství ku králi do Polska. Hned pátého dne po bitvě vydán list veřejný ke všem obyva-telům, podepsaný od pana Hynka Krušiny, Viktorina z Kunštátu, Hynka z KoUteina, Jana z Lichtenburka a obce města Pražského, kdež vyčteny viny královy; dne 14. listop. pak učiněno hlavní snesení od obce Praž-ské i od pánův právě řečených, aby vypraveno bylo slav-nější než v srpnu poselství do Polska ku králi, s prosbou o přijetí koruny české a obrany zákona Božího. Chtěl sice Mikuláš z Husi odpírati snesení tomuto, řka že nikdy nebyla vůle Táborů, aby kdo jiný postaven byl za krále kromě muže domácího; avšak usvědčil ho pan Hynek z Kolšteina, an okázal list předešle sepsaný o poselství do Polska, ku kterému také Žižka pečef svou byl přivěsil. V poselství tomto, kteréž se sice teprv o vánocích vydalo na cestu, byl také pan Aleš Vřeštovský, mladší bratr Alše známého ze schůze Kunětické, pozdější nejvyšší písař zemský.

Zatím stalo se podruhé, že vítěz u sv. Pankráce a velitel Pražský, pan Hynek Krušina, opět odešel z Prahy, a sice z této příčiny: Obec Starého města Pražského obrala sobě po odchodu rozmrzelého Mikuláše z Husi nové kon-šely, kteří se přátelům Táborův a Táborům nelíbili; touž měrou postoupila i obec Nového města. Znelíbilo se to Táborům, jenž právě hrad Leštno dobývali, i nechajíce Leštna vyzvali Pražan, aby spolu s nimi dobývali tvrze Říčan na dráze Pražské; což byla ovšem jen záminka, aby se opět splichtiti mohli s Pražany. Krušina, vida že Pražané smluvou povinni jsou Táborům pomáhati a lid branný k nim vypraviti, složil se sebe hejtmanství Pražské a ode-šel spolu s panem Viktorinem Bočkem na své statky, kdež ovšem vojsko krále Sigmunda všeliké nátisky činilo; avšak domněnka byla hned tehda, že vlastně proto odešel, aby nebyl nucen válčiti ve spolku s Tábory a tím takořka schvalovati pálení, záboje a jiné neřesti od Táborů páchané. Hned potom vstoupil Mikuláš z Husi do Prahy, chtěje tu vrchní moci Táborům zase zjednati, čehož sice zkoušel, ale nedovedl. Zatím pánové Orebští na mnohých místech

s vojsky Sigmundovými na Polabí zápasiti musili. Na den sv. Kateřiny, 25. listopadu, pan Hynek z Podě-brad porazil Němce pod Sadskou u Lhot; k větším pod-nikům proti králi zvali Orebité, jmenovitě právě řečený pan Hynek, Pražan na pomoc; i vyjelo také něco vojska jízdného, pěšího i na vozích, dne 17. pros. z Prahy, aby se s bratry Orebity v Hradecku spojili a proti vojskům královským bojovali, kteří zvláště statky pana Bočka z Po-děbrad a pana Pušky z Kostomlat silně hubili. I přirazili ke Brandýsu na Labi, i dobyli tohoto místa a jiných men-ších tvrzí v okolí; že však zimě silně přitužilo, z té pří-činy s Orebity spojiti se nemohli, a takž zase po sedmi dnech do Prahy se vrátili. V suché dni před vánoci hlava Orebitů Hradeckých, pan Aleš Vřeštovský, s Hradeckými vytáhše k Opatovicům, i šturmovali ku klášteru, i odbiti jsou od šturmu, a tu jest zabit Pětlet z Hradce a jiných drahně střeleno. A pak ihned o vánocích na den sv. Ště-pána vytáhli Němci z Nymburka k Poděbradům, a pan Hynek z Poděbrad proti nim vytrhl. „A tu se tepů u dědiny Zboží, a tu zabijí panu Hynkovi na 70 lidí, a jiní uteku; a archu boží ztratili v tom pobití."

Tím se Orebitům skončil osudný rok 1420.

Urozený pan Hynek řečený Krušina z Lichtemburka, seděnim na Kumburce, byl syn pana Hynka Krušiny, nej-vyššího purkhrabí Pražského, potomek starého i slovutného rodu Hronoviců, znaku ostrve. Pan Hynek hlásil se záhy k novotám církevním a k obraně jména českého; podpis jeho nalézáme na velikém přípisu českém ke sboru Kost-nickému ode dne 2. září i na zápisu sněmu Pražského ode dne 5. září 1415. Statky své měl ve východních ce-chách, v Kladsku i ve Slezsku; též náležel rodu jeho hrad Lichtemburk (Lichnice), v jehož držení však byla toho času králová Česká; o nabytí Lichtemburka měli Krušinové spory s královnou ještě i r. 1414; roku pak 1421 podařilo se panu Hynkovi, že hrad ten zase obdržel, jemuž vydán byl na den sv. Urbana od purkhrabí krá-lovina.

Pan Hynek vynikal i co válečník i co státník; válečná sláva jeho utvrzena jest velikým a rozhodným vítězstvím nad Sigmundem králem u sv. Pankráce; státnická slovút-nost jeho nejen za války husitské, než i po ní za dlouhá léta se osvědčila. O šlechetné povaze jeho svědčí nechuť, kterou měl ke hrozným skutkům zuřivých Táborů, netaje se s tím ani ve zlé době r. 1420. 2) Obětovnost jeho

2) Cum dom. Krušina, pro tunc Pragensis romunitatis capi-tíineus, intellexisset quod oportet Pragenses salvo sub honoře armo-rum gentes in auxilium Taboritarum (ad Riían) dirigere, officium capitaneatus resignat, et in die Elisabeth ad propria redit, accepta occasione, quod inimici vellent bona sua invadere; curn tarnen, ut creditur, causa sui recessus fuit, quod campům cum Taboritis nobilis dominus occupare noluit, ne eorum incendia, homicidia et caetera» desordinationes videretur approbare. (Břez. 430.)

Válečníci čeští XV. století. 149

v boji o kalich tím se vysvědčuje, že s Orebity táhl Pra-žanům na pomoc, právě když vojsko krále Sigmunda ze Slezska vstupovalo do východních cech, při čemž arcif statků jeho málo šetřeno.Po boku pana Hynka spatřujeme též i mladšího bratra jeho, Jana z Lichtemburka, ač v rolli méně vynikající. Rodopis pana Hynka možné takto na místo postaviti:

Hynek Krušina, nejv. purkhrabí Pražský r. 1404.

Hynek Krušina z Lichtemburka a na Kumburce

f 1 4 5 4 .Chof: Anna z Hasenburka neb

Koldic.

Vilém Krušina z Lichtemburka a na Kumburce 1454, 1470.

Na jaře r. 1421 spojili se Pražané, Táboři i Orebité, aby společnou silou vybojovali východní Čechy na králi Sigmundovi a přivedli je ke čtyřem kusům Pražským o náboženství. I hnuli se Pražané dne 13. dubna spolu s pány Orebskými, panem Hynkem Bočkem i panem Vik-torinem s Poděbrad, s Divišem Bořkem z Mileímka a j. do pole, a koncem máje byli pány veškerého Polabí. „Bratři naši dobyli sú Brodu, Kúřima, Skalici klášter vy-pálili, Kolína, Hory i Čáslavi, a Sedlec klášter vypálili, a Vilémov i Dobrovice i sv. Prokopa také mají; a Nym-burk i Klučov také sě jim dal, a s Opatovic před nimi sjeli a Diviš klášter vypálil. A zemane, rytieři a panoše tu sě s nimi umlúvají a zapisují, aby s nimi byli, a krále aby neměli za král. Jinému nerozumiem, než že kudyž potáhnu, žef dlúho nebudu dobývati; nebf jsú lidé velmi omámeni a zstrašeni, žef vezde sě dávati budu; neb v žá-dném naději nemají." Tak psáno, tuším od kněze Prokopa Holého, ten čas na Moravu. (Pal. Arch. čes. I. 300.) „Zhrozivše sě jiná města (příkladu Brodského), totižto Kúřim, Nymburk, Kolín, Hora, Čáslav a Chrudim, dala sú sě a smluvila, a která sě zprotivila, ta jsú potom brzo do-byta, jakožto Jaroměř, Mýto, Trutnov, Dvuor, Polička; a co jest při těch zámcích a městech lidu zbito i spáleno, sám Buoh tu najlép vie." (Let. 45.)

K Pražanům společně se Žižkou města Jaroměři do-bývajícím přidružil se také pan Hynek, přiveda lid svůj válečný, jízdný i pěší. Potom v den sv. Urbana uvázal se v držení starého hradu rodu svého, Lichtemburka, jenž Pražanům se byl na výminky poddal, načež purkhrabí krá-lové pan Petr z Chlumu z hradu odešel.

Na sněmu Čáslavském postaven jest pan Hynek spolu s jinými z panstva, zemanstva i z měst za úředníka, správce a vladaře, „k správě, k zřízení a k všelijaké spósobě koruny království Českého, ku poklidu a všelikému České země upokojení."

Stalo se pak v měsíci máji, že Slezáci z nenadání «činili vpád do Čech a sice ke Trutnovu, k Polici i k Ná-

chodu ve 20.000 mužích, vraždíce lid pomezní a mrzačíce i děti malé. 3) Ihned ustanoveno, aby všichni pánové v těch krajinách s čeledí svou i sedláky svými jakož i s obcí Hradeckou okolo sv. Víta u Náchoda se shromáždili. Což Slezáci slyšíce spěšně ze země ustoupili domů. Nicméně shromáždila se čeled mnohých pánů, též i lid selský v několika tisících mužů u Náchoda. I ulekli se Slezáci velmi a naspěch vypravili posly s listy, že rádi se chtějí s Čechy sjednati. Z té příčiny pan Čeněk z Veselé a pan Krušina nechtěli lidu svému dovoliti, aby do Slez vtrhli. Ale málem by toho zle byli požili, nebof kněz Ambrož Hra-dečany a lid selský popudil proti pánům těm, tak že by jich byli sedláci na kusy rozsekali anebo cepy ubili. Pá-nové za času se vzdálili, až se lid upokojil a domů na-vrátil. Kněz Ambrož nepřestal však na tom, než bouřil i v Praze proti panu Čeňkovi, že není věren a že mohli Slezsko celé míti, by pan Čeněk lidu svému nebyl domů jíti kázal. Zatím se ale povedlo panu Hynkovi, jenž byl téhož času přijel do Prahy, že pana Čeňka i panstvo druhé dostatečně očistil a z nářkův vyvedl, ač tím ne všickni byli upokojeni.

Roku 1423, kdež panstvo mocně jalo se odpírati Žižkovi, stalo se, že Hradečtí povolali Žižku, aby se na místě pana Diviše z Miletínka uvázal v město. Což se i za nepřítomnosti pana Diviše skutečně slalo. Pan Diviš pak, vrátiv se z Moravy a pojav s sebou Pražany a spojiv se s panem Hynkem, panem Haškem Ostrovským a panem Puškou, chtěl se pomstiti nad Hradeckými. I přitáhl s Pražany k Hradci. „A bratr Žižka s Hradeckými vytáhl proti nim z města; i stal se jest boj u Strachova dvoru mezi stranami; a šla archa proti arše. A Pražané uteku, poraženi jsúce od Žižky na tom poli; a tu ztepú drahné lidu, a jmú jich na dvě stě. A Diviš ujel s svými na horu CKunětickú). A toho kněze, jenž nesl archu s Pražské strany, Žižka zabil ho palcátem."

Téhož roku dne 1. listop. volen na sněmu v Praze pan Hynek znova za jednoho ze správců a hejtmanů země České, spolu se šesti jinými strany královské a pěti soudruhy strany pod obojí. Správcové tito měli „pinií moc a právo, tu zemi spravovati, zřiediti a všecky věci jednati, cožby bylo k upokojení a v řád uvedení této zemi potřeb-| ného aužitečného."

Na bojisku válečném nalézáme pana Hynka r. 1426 zase v bitvě s Němci u Ústí nad Labem dne 16. července, kdež Čechové krvavého dobyli vítězství. Píseň souvěká připomíná také udatenství pana Hynka Krušiny:

Pan Hynek jménem z Waldštýnavedl sobě jako hrdina;též také Bavor z Pernštýna,a s nimi Hynek Krušina,

ä) „Vtrhli Slezané do země a spálili Polici a šturmovali k hoře Ostaši. A tu dobyvše bili všecky lidi napořád, muže, ženy, děti, kohožkolivěk mohli, toho zabili, a jazyky i nosy jim uřezávali. Pak

Barbora,chof Börse

z Oseká.

Jan z Lichtem-burka 1420.


Yiktorin Kunštát, pan Boček, věz žef byl každý pravý rek!

Od těch dob seděl pan Hynek, jak se zdá, pokojně na svých statcích, kromě že „léta Božiého 1429" měl potku nějakou s Hradečany. Vypravujíf letopisy, že „Hrad-čané a pan Trčka s Janketn Holcem z Náchoda (kteřížto dvá drželi toho času Náchod a zboží Homolské) porazili ho, pana Krušinu z Kumburka, ten pátek po družebné ne-děli (11. března), ješto byl učinil veliký zájem okolo Hradce; a porazivše jej i jali tu kněze Tupce mezi jiný-mi vězni , a nazaj tř ie v sobotu upá li l i jeho na den sv. Řehoře."

Pan Hynek žil potom ještě až do r. 1454, konaje vždy důležité služby státní v zemi. S králem Sigmundem byl, jak se zdá, hned r. 1429 smířen, ano přijal hrad Bra-dlec po královně Žofii na krále spadlý. Roku 1437 byl jeden z těch, kteří volili Albrechta Rakouského. R. 1438 přidal ho král, odcházeje do Slez, knížeti Oldřichovi Cil—skému, obecnému hejtmanu království Českého, k pomoci a k radě spolu s panem Menhartem, panem Hanušem Kolovratem a jinými. Roku 1441 provázel císařovnu-vdovu Barboru od pomezí moravského do Čech, do Chrudimi. Téhož roku přičiňoval se na sněmu čáslavském o upoko-jení země, a zvláště o konečné smíření mezi Koldou a pány a zemany. Roku konečně 1452 volil na sněmu Praž-ském Jiřího z Poděbrad, syna dávného přítele svého a spolubojovníka Orebského Viktorina z Kunštátu., za správci království Českého. Roku 1454 zastihla ho smrt a to na ■jaře, asi v dubnu nebo v máji. Ještě toho roku ukazoval na soudě list s pečetí králové České Barbory, jemu svěd-čící na zboží nápadné a manství v Chotivízi, jakož i zápis, kterýž měl na hrad a město Kladsko (od r. 1443), i na Frankenstein hrad i město (od r. 1443), i na ty obě země a na ta všecka zboží, kteráž k tomu měl. Již pak dne 29. máje slově Anna z Koldic „vdovou po Hynkovi Kru-šině z Lichtemburka ".

Pan Hynek vládl velikým jměním, správně nabytým, ješto jmenovitě r. 1434 zdědil statek manský Hostinné po příbuzném sobě panu Jankovi Krušině, synu Jana Opočen-ského neb Městeckého, a jiné statky za půjčky peněžité měl v držení zástavném. Kdežto se někteří válečníci v do-bách husitských obohatili statky klášterskými, nevyzískal pan Hynek z těch časův leda hrad rodinný Lichtemburk, o nějž byla hned před válkami rozepře mezi rodem jeho a královou Českou.

Syn a dědic jeho byl pan Vilém z Lichtemburka.

po dvú nedělí opět vtrhli a Úpici vypálili, a opět muže, ženy i dietky zbili, a i chodce, i kohož su tu zastihli."

Pan Jan z Opočna, odjinud z Městce.Viděli-li jsme pana Hynka Krušinu mezi předními

vůdci husitského hnutí, spatřujeme příbuzného jeho, též Hronovice, pana Jana z Opočna odjinud z Městce, při straně královské, mocně činného k udušení hnutí tohoto.

nPan Městečky", jakž slul podle Městce Heřmanova, nebo-ližto „Opočenský", jak se po Opočně krátce jmenoval, byv násilníkem již před válkami těmi, ještě za živobytí krále Vácslavova, jednal tím násilněji v čas bouří.

Otec pana Jana byl Štěpán z Opočna (slujeť r. 1415 Jan z Opočna syn Štěpánov), připomínaný hned r. 1374, jenž došel smrti násilné na hradě Karlšteině skrze knížete Hanuše Ratibořského spolu se čtyřmi jinými pány a dvo-řany dne lli června 1397.

Matka jeho, Kateřina, pocházela zrodu pánů zBergova.Strýce, otcova bratra, měl Jana z Opočna a z Frim-

burka, pročež sám ještě r. 1415 slul Jan mladší z Opočna.Jiní příbuzní jeho byli páni Krušinové z Lichtemburka,

jmenovitě pan Hynek, kterýž po něm i po synovi jeho Jankovi dědil r. 1434 statky pozůstalé.

Syn jeho Jan, prostě Janek Krušina řečený, byl horlivý Sirotek, i zhynul v Brúmově r. 1434, čtyři léta po smrti otcově.

Rodopisný přehled jest tento:

Štěpán z Opočna, jinak z Dobrušky

f 1 3 9 7 . Chot: Paní Kačna zBergova5)

Jan z Opočna (odjinud z Městce) (pan Městečky, Opočenský)

(mladší) 1 4 1 0 | 1 4 3 0 .

Janek Krušina f 1 4 3 4 .

Povaha pana Jana Městeckého názorně se jeví v ně-kolika skutcích jeho, kteréž patří ještě do času krále Vác-slava, u něhož Jan, jakož podobno, v nemalé byl milosti.

„Také toho léta 1415 na Vše Svaté v temné noci pan Jan Městečky a pan Bergov zlezli Opatovice klášter a opata Lacúra umučili do smrti" (Let. III. 21). Avšak již po roce stala se jim oběma milost od krále Vácslava, jakžnásledující list svědčí:

Restitutio dominorum Joannis junioris de Opoczna alias de Miestecz, et Otto de Bergow alias de Trosk.

My purgmistr, konšelé i všechna rada velikého města Praž-ského, vyznáváme tiemto listem obecně všem: Tak jako najjasnějšie

4) Boku 1410 šlovou Johannes de Opočen a Johannes deHermanni civitate et de Opočen vedle sebe (Arch. Čes. II. 372).

5) Jan z Opočna zapsal Divišovi z Miletínka okolo r. 1430padesát kop platu ročního na Starém Chlumci a na vsi Kladrubech,kteréž po matce své paní Kačce z Bergova, a deset kop platu ročního na městě Chlumci, kteréž po strýci svém Janovi z Opočna az Frimburka držel (Arch. Čes. III. 503). Joannes de Bergov defenditbona sua in Novo et Veteri Chlumci et in Kladrubiech, proclamatapost Kačnam relictam Stephani de Opočna et Johairaem natum ejus.(Arch. Čes. III 559.)

Jan z Opočna a z Friraburka 4) (starší).

Válečníci čeští XV. století. 151knieže a pán, pan Václav, z Buožie milosti Římský král, po vše časy rozmnožitel říše a král Český, dědicský, přirozený a najmilostivější pán náš, urozeným pánóm, panu Janovi mlazšiemu z Opočna, odjinud z Městce, a panu Otovi z Bergova, odjinud z Trosk, všecky viny, nechuti i protivenstvie, kterýchž sú sě byli dopustili proti JMsti a proti koruně české, a zvláště pro ten klášter Opatovický i jinak, kterakž jsú s JMstí byli zašli do sie chvíle — jim i jich všem, kte-říž jsú vedle nich zašli v těch válkách, z své zvláštní milosti odpustil jím milostivě a je přijal jest k své milosti, i nám též učiniti přikázal jest. A my svrchupsaný purkmistr a konšelé, JMsti jako pána svého jsúc poslušní, svrchupsaným pánóm i jich všem, jenž jsú vedle nich zašli, všechny viny proti nám učiněné otpustili jsme a tiemto listem otpúštieme, a je úplné jmáme za navrácené k milosti pána našeho, krále svrchupsaného.

IVa svědomí toho svú pečef menšie městskú k tomuto listu kázali (sme) přivěsiti. Jenž jest dán v Praze, léta od narození syna Buo-žího tisíc čtyřista v šestnáctém létě, ten pátek před Hromnicemi.

Avšak tím se prudký muž dokonce neumírnil; sotva že měl milost, již na den sv. Doroty téhož roku (6. února) „zabil pana Putu v Praze, v domě Bechyňově".

Také rozepři soukromou měl pan Městečky o zboží manské Hradiště Choustníkovo; roku 1415 27. června prodal dědictví své manské, totiž Hradiště hrad a ves, Vlčkovice, Kocbeř, Kokotov a Kladeruby s příslušenstvím na Labi paní Žofce vdově Jana Rotsteina z Rotšteina do života jejího za 1200 kop, r. 1416 pak Jiřímu a Janovi bratřím z Hustiřan za 2000 kop s povolením královým (Arch. čes. III. 486 a 489), avšak po létech ukázalo se, že pan Městečky neměl práva ku statku tomuto, ješto náležel spolkem od krále Vácslava ztvrzeným Purkartovi Strnadovi z Janovic. „A dřieve než sú jemu panu Strnadovi ty dě-diny vysvobozeny a sstúpeny od Jana z Městce, kterýž jest v to zboží mocí vsel, i jest Strnad z země ven vyjel, a teprv po jeho odjetí z země Jan z Městce prodal jest dědiny tyto; a než se Strnad do země vrátil, až král Václav umřel, a potom búře a války sú vznikly." (Arch. Čes. I. 167.)

Jméno Janovo nacházíme ostatně spolu na přípisu pánů českých sboru Kostnickému dne 2. září 1415 (Jan mladší z Opočna). Než při vypuknutí války r. 1420 stál pan Jan odhodlané a pevně po straně králově, odpíraje všelikou silou, mocí, urputností a lstí Pražanům a Žižkovi, ačkoliv prý slíbil s nimi býti, a byl proti nim velmi ukrutně; pročež korouhev jeho (žebříky) visela v Starém městě Pražském na pranéři vedle korouhve pána z Plavná zpronevěřilého. Pan Jan byl společně s panem Bohuslavem ze Švamberka, panem Jindřichem z Hradce, s mistrem křižovníků Strako-nických a s Petrem ze Šternberka, i svedl bitvu s Žižkou na rybníku Škaredém blíž Sudoměři, bitvu první, kterou Žižka, maje nezcela 400 mužů a vozův bojovných dvanácte a koní jízdných devět, divným spůsobem získal proti 2000 „železným pánům", lidu královskému dobře oděnému a jízdnému. „Žižka ostal na bojišti tu noc a na úsvitě s svými i s vozy, kteří celí zóstali, zšikovav je, i táhl dále na Tábor."

Pan Městečky, toho času kapitán královský v městě Chrudimi, šeredně se zachoval na jaře r. 1421, an dobyv Chotěboři Táborům, kteří se na ní vzdali, slibu a víry ne-

zdržel, ba i hrozný soud nad nimi vykonal neb vykonati dopustil. Pravda sice, že Táboři, vedeni jsouce žákem Hromádkou z Jistebnice, mocí dobyli hrazeného města Chotěboři (v lednu 1421) a měšfanův tamních oloupili; byl to skutek vůči moci, kterou ještě v ten čas královští ve východních Čechách měli, nad míru odvážlivý. I ne-mohli toho snésti pánové královští s Horníky, i udeřili užijíce nepřítomnosti jedné části Táborů, kteří byli vyjeli po potravách, o hromnicích na město. Byl tu pan Měste-čky, byl tu strašný mincmistr Kutnohorský Mikeš Divůček z Jemniště, pan Flaška, pan Puta z Častolovic, pan Čeněk z Přibislavi s Horníky a jinými městy i šlechtici. Že pak měšfané Chotěborští nemnoho dobrého požili od Táborův, i nedrželi s nimi, nechtějíce se pánům brániti, což vidouce Táboři poddali se na milost. „Pan Opočenský smluvil je doluov" praví letopisec, „a slíbil jim svú věru i čest, že jich životóm nic nebude." Avšak Horníci, žádostiví krve, zbili jich hrozně, výše tisíce (jiní praví, že na sedm set) s třemi kněžími. „Nahnali jsú jich tu tři sta do stodoly a spálili. To vidúci jedna žena, že muž její již hoří, vsko-čila tam za ním do ohně a shořela s svým mužem." Jiní spáleni jsou na Horkách a mezi Čáslaví a Horou, jiní vmetáni do šachet. Hromádka sám s dvěma kněžími veden na Chrudim, kdež pan Městečky byl kapitánem, a tu upá-leni všickni tři (jiní praví, že jich pět bylo) prostřed rynku na hranici. Tak zahynul žák Hromádka, zakladatel Tábora r. 1420!

Brzo však zastihla vysokomyslného, krutého pána po-kora nemalá, an se musel i s Chrudimí Pražanům a Žiž-kovi vzdáti a jich výminky podstoupiti. Pražané, vzavše Horu, spojili se ten den po sv. Marku 1421 s Žižkou od Tábora přicházejícím a přirazili třetí den po sv. Marku před Chrudim. Chrudim zavřena. I jednají s kapitánem, panem Janem, aby město bez krve prolití vydal v ruce Pražan. Odporuje Jan, jednání nemá výsledku. I obeženou Pražané s Tábory nazejtří, den sv. Vitáliše, město kolem do kola a přilnou až ku příkopům. Viděl pan Jan, že ne-odolá. I vešel v mír a „pokořil se Bohu před nejsvětější svátostí těla Páně", prose pokorně, aby jemu odpustili, „že byl odpůrcem pravdy".

Od té chvíle musel být s Pražany. Skutečné se také dostavil s lidem k dobývání Jaroměři, kdež podobnou jako on pokoru podnikl pan Čeněk z Veselí.

Napotom choval se pan Jan klidně a pokojně na stat-cích svých, ač nikdy nepřestával v srdci svém nepřáti novotářům, jmenovitě ale Žižkovi samému. Ukázalo se to r. 1423, kde Žižka nejvíce v krajích polabských meškaje pánům tamním velmi byl nepohodlný. „Táhl Žižka po kraji Hradeckém, lidi sobě podmaňuje, i sbierali jsú se páni na něho." Známa jest bitva u Hořic, kde pan Čeněk z Ve-selí, pan Arnošt z Černčic, jakož i nepochybně pan Jan Červenohorský, pan Puta Častolovský a náš pan Jan udeřivše na Žižku poraženi jsou od něho u Sv. Gott-


jharda. Známa jest válečná půtka mezi panem Divišem z Mi-letínka a panem Janem Krušinou s jedné, i Žižkou se strany druhé u Strachova dvora blíž Hradce. Brzo potom, a sice v pátek po sv. Bartoloměji, pan Jan a pan Puta Častolovský vskočili do předměstí u Hradce, i vypálili ulici křižovničí, a vskočivše až k sv. Anně do kostela, „i zabijí kněze Jana od sv. Anny a svátost těla Božího rozsypí i ztlačí." Tohoto násilí nezapomněli Hradečtí, i pomstili se pánům zato po návratu Žižkově z Uher na počátku r. 1424. Záští Hradeckých nabylo dokonce nového podnětu, ano vzniklo jakési podezření, žeby strana pana Městeckého Žižku chtěla úkladně zprovoditi se světa. Bylo to v měsíci listopadu r. 1423, kde Žižka válčil táhna po Moravě a Uhrách, pan Jan pak i pan Puta z rozkázání sněmu Praž-shého konali cestu poselskou ku králi Sigmundovi na Běle-hrad Královský o gleit a o další rokování. V ten čas při-padá výstraha, kterou Hradečtí dávají Žižkovi:

„Pán Buoh všemohúcí rač býti s tebú, se všemi bratřjemi věrnými i s námi hřiešnými, svá svatu milostí i pomocí! Bratře Žižko, i bratřie nám najmilejší!

Věz, žet jsme jednoho Opočenských strany jali vězně dosti znamenitého, kterýž jesti nás za jisté zpravil, že jií jeden s tebú u vojště, kterýž té má zamordovati, a za to má ještě třidceti kop gr. vzieti, a již deset kop hotových vzal. Pak toho jistého mordéře zná Pavel s černú hlavu kadeřavil, toho listu ukazatel. A protot sme my jeho k tobě vypravili, kterýž tě má všeho úplně zpraviti, ktoí to jednají, a kterak to má jednáno býti, a kto to má učiniti, toho tobě ukázati. Kterémužto Pavlovi prosíme aby jemu věřil, což s tebú od nás o té věci mluviti bude. Pán všemohoucí rač tě zachovat k své chvále a k prospěchu věrným obcem.

Dán v Hradci nad Labem, v pondělí, v třetí hodinu v noci, před S. Kateřinu, ruku tvého kněze Ambrože.

Janek Hvězda, purkmistr, konšelé a tvój kněz Ambrož."

Hněvem zahořel Žižka na pana Městeckého (Opočen-ského) ; navrátiv se do Hradecka, i jal se válečně stíhati jej i stranu jeho. — „Léta Božieho 1424 na den BožieTio křtěnie, bratr Žižka a Hradčané porazili pány, pana Jana červenohorského, pana Opočenského, pana Puotu, pana Arnošta z černčic, a druhé zbili a zjímali v Skalici za Ja-roměří." Hned potom táhl Žižka s lidem svým k Hostinné-mu, městu a sídlu pana Opočenského, a šturmem dobývai města; avšak nepřemoh! ho, neb sú jich tu mnoho pobili a ranili, i odtrhl Žižka odtamtud, táhna dále po pánech a pomstu bera.

Ještě hůře mstili se Hradčané na panu Opočenském r. 1425, po smrti bratra Žižky, nebf jemu spolu se Sirotky dobývali hradu Landšberka, a dobyli hrádku jeho Frim-burka (Fridemburka) i města Opočna, kteréž i vybořili.

Roku 1427 účastnila se čeleď páně Janova v podnětí proti Praze umluvenému na Kolíně. Pan Hynek z Walšteina jinak z Kolšteina a pan Smiřický s čeledí páně Janovů z Městce a páně Pótovú z častolovic, jako s 600 jízdnými, vskočili sú do města Pražského, pod heslem vysvobození kniežete Sigmunda Korybuta, návodem některých měšfan Pražských, a zvláště rychtáře Novoměstského, kterýž je

uvedl do Prahy. I vpadli sú na Staré Město, znapínavše samostřely i učinili okřik v městě a heslo „ Svatý mír" volajíce, chtiece Prahu opanovati a obdržeti. Ale obec Staroměstská připravivši se, i zarážejí šranky a řetězy vkládají, a hned na ně udeří. Dobyvatelé přitrhli až ke šraňkům a meči i nožemi některé řetězy zpřeráželi; avšak zjímali je všecky a zbili po ulicích zde i onde; a mnozí utiekajíc přes vodu nad mostem k Malé straně ztonuli sú, a jiní schováni po domiech po přiezni a pro známost; mezi nimiž také kollegiát Pražský, spisovatel letopisů z dob těch krutě bouřlivých (cum quibus etiam ibidem captus fui).

Pražané spěchali s pomstou, i přitrhli před Kolín, kdež onen útok byl umluven. Na Kolíně seděl pan Diviš Bořek z Miletínka, i měl asi 100 mužů svých a něco mužů z čeledi páně Jana Městeckého i páně Puty Častolovského. Posádka tato bránila se spolu s měšťany po třinácte neděl proti oblehajícím i často šturmujícím, až se konečně mě-šťané vzdali a pan Bořek s čeledí svou podle úmluvy po-kojně vyšel i se zbožím svým.

Že pak veliké škody činil pan Městečky ze hradu Lichtemburka, jemu od pana Jana Krušiny okolo r. 1422 postoupeného, kdež měl prukhrabí příliš ukrutného, řeče-ného Lišku, a Močihubu Tlustého, jenž pomáhal purkhra-bímu, jsa litý velmi: i oblehlo r. 1428 Sirotčí vojsko s mě-sty Sirotčími hrad ten a zdělali okolo něho příkopy a ba-šty, sruby, ploty, a lidmi je osadili. A leželi tu od svátku sv. Jakuba apoštola 1428 až do sv. Martina 1429, bez mála půldruhého léta, a ničeho nedobyli. Vůdcem Sirotků byl tu sám kněz Prokop a Královec (z Královic měšfan). A pouze ležení tam měli, bez pušek všelikých a bez praků, aby hrad vymořili. A byl na hradě purkhrabí Liška s jiný-mi soudruhy, jakž pravili, všech 300 na počet, kteří se statně bránili. O Všech Svatých osadivše Sirotci bašty u Lichtemburka a opatřivše oblehajících dobytkem pro po-travu, i táhli s Královcem svým hejtmanem do Lužice k Ži-tavě na spíži. Když pak již po roce, ten týden po sv. Mar-tině, Liška purkhrabí s čeledí svou na hradě nemajíce po-trav déle brániti se nemohli, i poslali k pánu svému, panu Janovi, dávajíce mu návěští o tom. Pan Jan učinil tedy smlouvu s Královcem a s ostatními Sirotky v ten spůsob, že bude hrad vydán k věrným rukám slovutnému panoši Hert-víkovi zHrúsinova; kdyžby pak viděl pan Královec, že pan Jan věrně se má k Sirotkům a že s nimi jest od té doby, tedy že mu hrad bude zase vrácen, čeled hradská vyšla pokojně a bez úrazu se všemi věcmi svými z hradu tak statečně bráněného na den sv. Kateřiny. (Téhož léta 1429 sstúpili sú Lichtenburka panu Janovi Rúsinovskému [Hertvíkovi], i odtrhli od Lichtenburka.)

Ještě jednou spatřujeme pana Jana, tolikráte od proti-vníků svých pokořeného, kterak spolu s panem Menhartem z Hradce a s jinými pány českými hleděl mír zjednati zemi; byl totiž r. 1429 v Prešpurce na sjezdu u krále Sigmunda, umlouvaje mír a pokoj.


Ještě také jednou musel okusiti škod na svých stat-cích, an se mu Táboři zmocnili hradu Landšberka již je-dnou dobývaného. Oblehli mu hrad ten okolo sv. Jana Křtitele pod velením Jana zKroměšína, zarazivše proti němu čtvero praků a dvě veliké a množství jiných menších pu-šek. I dobyli hradu okolo sv. Lamberta. Kteří byli jati na hradě, obdrželi volný odchod za to, že i vězňové druhé strany od nich byli na svobodu dáni. Odnésti směli co právě který unésti mohl pro svou potřebu, a více nic.

Rok potom 1430 zemřel pan Jan v Hostinném a to po Veliké noci (mortuus est dominus Johannes de Opočen in Hostinný et hoc post pascha. Téhož léta umřel pan Jan Opočenský.)

Dědicem jeho statků stal se syn jeho Jan — tělem duší Sirotek!

Pan Janek Krušina.Páně Janův syn řečený Janek Krušina, byl nejhorli-

vějším přívržencem těch, kterým otec odpíral. Sotva že pan Městečky na Hostinném zavřel oči, již pan Janek spolčen byl s knězem Prokopem a s Sirotky.

Kněz Prokop, přinutiv po osminedělním obléhání hrad

Šternberk na Moravě ke vzdání, vrátil se ten týden okolo Nanebevzetí Panny Marie r. 1430 do Čech zpátky, i ode-bral se do kraje Plzeňského, kdež okolo Plzně velikou škodu činil. I nemeškal pan Janek a pospíšil s lidem svým za Prokopem, jemu prý na pomoc. A takž Sirotkové mnoho neděl strávili v Plzenště, vláčíce se z místa na místo a zájmy i škody nemalé činíce. Bylo jich pak jeden tisíe jezdců, okolo 10.000 pěších se sedmi kopami vozů.

Okolo sv. Bartoloměje obrátilo se vojsko toto, majíc v čele kněze Prokopa, Jakuba z Kroměšína a pana Jánka Opočenského, do Slezska, kdež biskupovi Vratislavskému oblehli město i hrad Otmuchov, dobývajíce ho puškami, až ho konečně na smlouvu obdrželi. Při čemž ve kraji ve-likou škodu učinili.

I v dalších jízdách Sirotkův míval pan Janek účasten-ství, ač zejména se již více nepřipomíná (Chron. Bart. 166).

U Lipan bitvu přečkal, avšak hned toho roku zastihla ho smrt v Brúmově, kde ho nepochybně Slezáci ze msty připravili o život. Letopisec oznamuje krátce: „Léta téhož, před sv. Martinem, pan Janek Krušina zabit v Brúmově." (Let. 91.)

Dědicem jeho byl starý pan Hynek Krušina z Lich-temburka na Kumburce.

Historie řecké plastiky v stručném přehledu.Od Jana Bohuslava Müllern.

(Dokončení.)

Škola Sikyono-argoská.

Jako za předešlé doby zkvétala a vyvíjela se i nyní vedle Athénské školy zvláštní sošnická škola Sikyono-ar-goská, v jejímžto čele stáli Eufranor a Lysippos, kteří, pokračovavše v původním směru a duchu této školy, vše-možně se vynasnažovali, by k dalšímu zdokonalení jejímu přispěli, což se jim ve mnohém ohledu též podařilo. Jako Athénští velmistrové k tomu hleděli, by především vyjá-dřili vnitřní duševní život ve svých bozích a jiných mythi-ckých postavách, tak byl zřetel těchto Sikyonských umělců hlavně obrácen k tělesné spanilosti a ku představení athle-tické a hrdinské síly a statečnosti. K tomu přichází pro-vádění idealisovaných soch mohutných knížat, ve kterýchžto obou oborech stojí Lysippos na vrchole svého umění co tvůrce Heraklesova ideálu jakož i co výtečný původce po-dobizny Alexandra Velikého.

Eufranor, nar. na okřídlí (isthmu) Korinthském, kvetl asi od 104. olympiády (364 před K.) až asi do času jinošství Alexandrova (ok. 330 před K.), vynikaje obzvláštní mnohostranností, neboť byl zároveň malířem a sochařem, pracoval ve zpěži a ve mramoru, zhotovoval kolossy a ciseloval číše, konečně sepsal též knihy o souměrnosti

(symetrii) a o barvách. Provozoval své umění na mnoze též v Athénách, pročež ho i v jistém ohledu lze považo-vati za prostředníka školy Athénské a Sikyonské.

Nezachovalaf se pohříchu ani jediná ze mnohonásob-ných jeho prací; obmezujeme se tedy pouze na vypočtení hlavních jeho výtvorů sošnických. Obzvláště proslaven byl jeho Paris, v němž bylo zároveň lze poznati jak rozsudího bohyň, tak i milovníka Helenina a vraha Achillesova. Z předmětů božských připisují se mu: Athéna, Léto se svými dětmi v náručí, Apollon, Dionysos, Hefaistos, Aga-thodaimon (Bonus Eventus); dále klíčnicc chrámů obzvláštní výtečnosti; socha Řecka čili Hellady, korunované sochou Udatnosti (Arete); obdivující a vzývající paní; konečně Alexander a Filip na čtverospřežích. Všecky tyto práce byly ze zpěže. Připisujef se Eufranorovi zdokonalení ideálu hrdin 23), jakož i některé změny v rozměrech těles-ných, jmenovitě pak větší štíhlost, ve kterémžto ohledu se stal Eufranor předchůdcem Lysippovým, kterýž tyto roz-měry dále provedl a zdokonalil.

Za hlavu této novější Sikyonské školy sochařské po-važuje se však vůbec Lysippus, jenž narozen jsa v Si-

") Primus videtur expressisse dignitatem heroum.

20Plin.


kyonu, provozoval své umění mezi 102. a 116. olympiádou (372—316 před Kr.). Byv původně pouhým pracovníkem ve mědi, obrátil se později ke krásnému umění, v němžto sě vzdělával co samouk (autodidakt), vydávaje za jediné mistry své přírodu a Polykleitova „doryfora" (kopinníka). O ostatních příbězích jeho života nic bližšího není pově-domo, leč to, že stál v jistém poměru k Alexandrovi Veli-kému, jenž se jedině od něho dával plasticky vyobraziti, jakož ho nikdo jiný nesměl malovati než Apelles, a ve drahém kameně vypodobniti, než Pyrgoteles. Obzvláště pamětihodná jest neobyčejná plodnost Lysippova, kterémuž připisují staří 1500 soch, což by se poněkud jen v ten smysl dalo vyložiti, že Lysippos, jsa výhradně kovolitec, nepotřeboval leč modely ke svým sochám zhotovovati.

Z četných těchto prací, z kterýchžto nás ovšem jen o malé části došly zprávy, uvádíme tuto nejdůležitější, roz-dělivše je dle jistých tříd:

Z mythických předmětů zasluhují býti jmenovány: Zevs, čtyrykráte, z nichžto vynikala obzvláště kolossální socha toho boha v Tarentě; Poseidon v Korinthu; Helios se čtverozpřeží; Apollon, zápasící s Hermesem o lyru, Dyonysus, a Eros (v Thespiích). Zde budiž učiněna zmínka o zvláštním díle Lysippově, ve kterémž spatřujeme první příklad allegorie v řecké plastice; byltě to jeho „Kairos" t. j. „Příhodná doba", představena ve spůsobě mladistvého jinocha, stojícího s okřídlenýma nohama lehce na kouli a držícího v pravici váhu, v levici pak břitvu.

Do třídy hrdinských postav náleží obzvláště Herakles, jehož Lysippos častěji a s obzvláštní výtečností provedl, tak že se jemu připisuje první dokonalé vytvoření ideálu onoho poloboha. Největší socha tohoto byl koloss v Ta-rentě, odkudž jej Fabius Maximus převezl do Říma; od-tud přišel do Cařihradu, kdež byl postaven na hippodro-mu, r. 1202 však od západních dobyvatelů rozpuštěn a zničen. Starý byzantinský spisovatel Niketas líčí nám onoho hrdinu v sedící postavě, beze zbraně a jako odpočíva-jícího od těžkých prací svých. V opačném poměru k to-muto stál jeho Herakles Epifrapezios, ze zpěže, jediné asi stopy zvýší. Seděl na skále, pokryté lví kozí, a držel ve pravé ruce číši, v levé kyj. Sloužil co postavek na stůl, a praví se o něm, že jej Alexander Vel. vozil s sebou na svých polních taženích, a že jej později měli Hannibal a Sulla. Ze zachovalých nám soch Heraklesových jest nej-výtečnější ona kolossální ve sbírce Farneské v Neapoli; stojíf tu řečený bůh opřen o svůj kyj, s hlavou trochu na-kloněnou, jakoby sobě odpočíval. Zhotovitel této sochy jest mnohem pozdější Athéňan Glykon, což však nepře-káží, považovati tuto práci za nápodobení díla Lysippova. Podobná, ač mnohem méně dokonale provedená socha té-hož boha nachází se ve dvoře Florentinského paláců Pitti. Zdali lze spatřiti v pověstném Vatikánském „torsu" nápo-dobení Lysippovy sochy téhož boha, odpočívajícího v ne-beské blaženosti, nedá se tak snadno rozhodnouti. Kromě

jednotlivých soch Heraklesových představil Lysippos též práce toho boha, kteréžto dílo původně pro Alyzii v Akar-nanii ustanoveno, později pak do Říma převezeno bylo, kdež (nepochybně) během času zaniklo.

Z oboru podobizen byly, jak již svrchu podotknuto, obzvláště slavný ony Alexandra Velikého, kteréhož uměl Lysippos živěji a v jistém ohledu i důstojněji a ideálněji představiti, nežli jiní souvěcí umělci, napravuje přirozené nedostatky královy, ano dodávaje jim jistého hlubšího a duchaplného výrazu. Představoval řečeného krále v roz-ličných dobách a výjevech jeho života, od útlého dětství až i v nejskvělejších hrdinských jeho činech. O dvou ta-kovýchto sochách Alexandrových nacházíme zprávy u sta-rých spisovatelů. Jednou byl vypodobněn Alexander u prostřed rozsáhlého skupení, sestávajícího z pětadvacíti jezdcův a desíti pěších, v nichžto byli představeni nejod-danější přátelé Alexandrovi, padlí po jeho boku v bitvě na Graniku, všickni u věrné podobě. Skupení to (známé též pod jménem „turma Alexandři"), slouživší za pomník oné bitvy, bylo původně postaveno v makedonském městě Diu (Dion), odkudž je později přenesl Metellus do Říma, kdež i zaniklo. Jiné skupení představovalo „lov Alexandrův", vypodobňující tohoto krále v zápase se lvem, a Kratera, přispívajícího onomu ku pomoci. Jak svrchu podotknuto, zúčastnil se i Leochares v této práci, věnované Kráterem do Delf. 24) — Z ostatních podobizen Lysippových jmenují se nám ony: Hefaistova, přítele Alexandrova, dále krále Seleuka I. a básnířky Praxilly, z ideálních pak ony Aisopa a Sokratesa. Kromě těchto vypodobnil též několik soch olympických vítězův.

Obecnějšího obsahu byli však Lysippův „apoxyome-nos" t. j. zápasník, seškrabující se sebe prach arény, kte-réhožto předmětu se nám zachovala ve sbírce Vatikánské výtečná mramorová socha, držána vůbec za nápodobení zmíněného díla Lysippova. Jiná socha téhož umělce před-stavovala „opilou fletistku".

Zvláštní druh vynikajících prací Lysippových tvořila jeho zvířata, z nichžto se zejména uvádí kromě svrchu udaného lovu: „umírající lev", jehož Agrippa převezl z Lampsaku do Říma; dále rozličné číverozpřeže a kone-čně kůň bez uzdy, stříhající ušima a pozdvihující jeden z předních běhů svých 25).

Ohledem na techniku a sloh tohoto umělce podo-tknouti dlužno, že všecky jeho práce byly provedeny ze

") Z došlých nás podobizen Alexandrových zasluhují býti uve-deny: poprsí téhož krále v Louvrů a v Kapitolském museu (známo též pode jménem Helia); celé sochy však: jedna nalezena v Gabiích, druhá ze sbírky Rondaninské nyní v Mnichové, a bronzová soška Alexandra, bojujícího na Bukefalu, nalezená v Herkulanum, nyní v Neapolském „Museo Borbonico".

3S) Dlouhý čas byli Lysippovi též připisováni bronzoví koňové, stojící nade vchodem do chrámu sv. Marka v Benátkách. Jakkoli to výtečné dílo starořecké plastiky, nedalo se předce ono domnění určité odůvodniti a provésti.


zpěže, a že v nich poznati lze velkou rozmanitost jak ve předmětech tak i v uspořádání a provedení. Připomíná se o něm s obzvláštní pochvalou, že si dal velmi záležeti na bedlivém a jaksi uměleckém provedení vlasů jakož i nej-podrobnějších maličkostí při svých sochách (argutiae ope-rum custoditae in minimis quoque rébus. Plin.). Římský básník Propertius slaví jmenovitě živost jeho soch :

Gloria Lysippi est anirnosa effingere signa.Podotýká se o něm též, že uchýliv se poněkud od

pravidel v rozměrech (kánonu) Polykleitových, zavedl nové proporce v těla svých soch, jejichžto hlavy tvořil trochu menší než obyčejně, ostatní těla však poněkud štíhlejší a méně masitá, šetře při tom však přece co nejbedlivěji jisté souměrnosti. —

Přistoupivše nyní k vypočtení dalších umělců z této novější školy Sikyonské, jmenovitě pak soudruhův a žákův Lysippových, připomínáme hned s počátku bratra Lysippova, Lysistrata, o němž se zachovala zpráva, že vynašel spů-sob, činiti dle živých tváří sádrové odlivky, což, nemajíc v sobě ceny umělecké, přispělo přece k dalšímu vyvinutí umění podobiznářského.

Ze synův a spolu i následovníkův a žákův Lysippo-vých jmenují se nám tří: Daippos, od něhož se uvádí kromě dvou vítězův olympických ještě socha „čistícího se od prachu zápasníka" (apoxyomena); Boedas, jemuž se připisuje jediná socha, představující „modlícího se chlapce"; Euthykrates, nejznamenitější ze synův Lysippových, ačkoli se tomuto přece nikterak nevyrovnal. Provedl dle svěde-ctví Pliniova: sochy Heraklesa (v Delfách) a Alexandra; dále podobizny některých básnířek řeckých, konečně „půtku jezdcův" (v Thespiích) jakož i „lov", podobné to výjevy oněm předmětům, jež Lysippos provedl. Uvádí se Euthykrates též co rozšiřovatel školy svého otce, nebof. se nám jmenují co jeho žákové: Tisikrates a Xenokraies, z nichžto první zhotovil sochy Thebanského starce, krále Demetria a tělesného strážce Alexandrova, Peukestesa. O Xenokratesovi víme jen tolik, že byl plodnější nežli tito jmenovaní dva umělci, a že sepsal knihy o svém umění.

Z ostatních žákův Lysippových zasluhují ještě ob-zvláštní zmínky: Eutychides ze Sikyonu a Chares z Lin-dosu na (ostrově) Rhodosu. První pracoval nejen ve zpěži nýbrž i ve mramoru a provozoval též malířství. Nejslav-nější jeho socha byla „bohyně čili patronka města Antio-chie na Orontesu v Sýrii", sedící na skále, ozdobena zední korunou a držící hrstku klasů ve pravé ruce. Pod jejíma nohama vyniká z vln poloviční postava říčního boha Orontesa, co mladík představeného. V Kapitolinském museu zachovalo se nám překrásné nápodobení této sochy. Slav-nější, aspoň známější v jistém ohledu jest však Chares, neboť on jest původce proslulého kolossu Rhodoského, kte-rýž ovšem již 56 let po svém postavení došel brzké zkázy a sice následkem zemětřesení. Nenacházíme! pohříchu ve zprávách starých spisovatelů nic bližšího ani o místě, kde

byl postaven tento kolos, ani o zevnějšku jeho. Jen tolik víme, že představoval Helia (boha slunce), a že obnášela jeho výška 70 řeckých loket (=asi 105 stop). Jiné dů-ležitosti nabývá Chares ještě tím, že se stal zakladatelem Rhodoské školy plastické, která v následující době pře-krásně zkvétala.

Vedle těchto hlavních dvou míst nebylo však i v ostat-ním Řecku umění sošnické zanedbáno, a zachovalo se nám dosti jmen sochařů, kteří svoje umění po celé vlasti provozovali, ovšem že ne s takovým prospěchem, jako svrchu uvedení velmistři Athénští a Sykyonští. Kromě chudých zpráv nedošlo nás však ani nejmenší památky umělecké jejich činnosti, pročež se obmezujeme podotknouti toliko dvou míst, ve kterých touto dobou plastika aspoň poněkud s větším zdarem byla pěstována. Jsoutě to Theby, z jejichžto umělců dosáhli největšího uznání a pochvaly Hypatodoros a Aristogeiton (ok. 102. ol.), zhotovivše společně skupení, zasvěcené do chrámu Delfského a před-stavující „tažení tak zvaných Sedmi (hrdin) proti Thebám" ; Aristogeitonovi samému se pak připisuje kovová (zpěžová) socha Athény v Alifeře (v Arkadii), o níž se jak Pausa-nias tak i Polybios velmi pochvalně pronášejí. — Druhé místo jest Messene, ve kterémž vynikal obzvláště Damofon (též ok. 102. ol.), v němž spatřují mnozí jednoho z nej-zbožnějších umělců svého věku, neboť tvořil výhradně jen sochy bohův, z nichžto však žádnou ze zpěže, nýbrž vše-cky bud" zcela z mramoru aneb co tak zvané akrolithy. Zdali zhotovil též nějakou sochu ze zlata a ze slonové kosti, nelze udati; tolik jest však jisto, že mu tato tech-nika povědomá byla, nebof když slovutný Fidiášův Zevs Olympický byl porouchán, opravil Damofon tuto škodu k úplné spokojenosti Eleianů, jak jsme na svém místě již byli podotkli.

Jakkoli neznámého původu, kladou se do této doby dle uznání nejznamenitějších archaeologů některé plastické památky, kteréž Angličan Ch. Fellows v Xanthu (Xanthos) v Lykii byl našel a pak do Britického musea odvedl, kdež činí hlavní obsah tak zvané lykické síně (Lycian saloon). Dáno jim jméno pomníku Harpagova, pod kterýmž se obyčejně ve spisech uvádějí. Sestávají dílem z docela okrouhlých soch, dílem z plnovypuklých ozdob, jako ze štítů, dílem pak z velmi plochých vypuklin, náležejících k ozdobám vlysovým. Nejsou však ani stejného vnitř-ního rázu ani stejného technického provedení, pročež někteří učenci předce nechtějí uznati, žeby pocházely všecky z jedné doby, o čemž však těžce platně a určitě rozhodnouti. Nejvýtečnější práce jsou samostatné sochy (v celku asi 16, z části silně porouchaných), naskrz žen-ské, velmi živé postavy, něco menší nežli v životní veli-kosti, oděné ve dlouhá vlající roucha, dle rozličných (moř-ských) příznaků vydávané bud za Nereidy, buď za patronky podrobených měst. Na jednom ze vlysů a sice na hořejším

20*


(dle konstrukce Fellowsovy) jest představena bitva, na druhém, dolejším, zase dobývání města a pokoření jeho obyvatelů. Plnovypuklé ozdoby (nepochybně ze štítů) ob-sahují opět boje jakož i rozličné bohy a zvířata, jmeno-vitě psy. Vážní a důkladní znatelé pokládají toto dílo za jednu z nejvýtečnějších původních památek starého řeckého umění a sice z nejskvělejší jeho doby.

V.

Doba povlovného odkvětání řecké plastiky.

Od smrti Alexandra Vel. až po dobytí a zboření Korinthu. (01. 114, 1.-158, 3. [323 —146 před K.])

Spůsobila-li již peloponneská válka jistou přestávku a změnu v řeckém umění, tím hlubší a zároveň i rozsáhlejší musely v tomto ohledu býti účinky válek a vítězství Ale-xandra Velikého. Těmito byla vzdělanost řecká po celém tehdáž známém světě rozšířena; založením nových říší následovníky Alexandrovými otevřely se krásnému umění nové obory a prameny činnosti; toto nacházelo ve králích Pergamenských, Syrských, Makedonských jakož i ve Ptole-maiovcích Egyptských horlivé a štědré příznivce a pod-porovatele, kteří ho však pohříchu častěji zneužívali k li-

chým a marným účelům, jako: k úmrtním obřadům 26), slavným průvodům 27) atd. Zaniknutím však původní hol-

lenské samostatnosti a svobody zanikly též hlavní základ i zřídlo řeckého umění, kteréž se stalo více dvorním nežli

národním, pracujíc více na rozkaz mocných vladařů nežli dle vůle a v duchu celého národu. Obor jeho činnosti jest v jistém ohledu obmezenější; tvořivá síla jeho, vyčerpavši již skoro všecky prameny posvátných bájí, představuje nyní

častěji allegorie, personifikace bezživotných aneb ab-straktních věcí, a co se týče mythických předmětů jejich, nejsou tyto váženy z živého pramene národního nábožen-ství, nýbrž více z cizích, východních kultů, jako: Serapise, Isidy, Mithrase, jen že jsou poněkud připodobněny starým vlastenským bohům. Za to nastalo však obzvláště dychtivé snažení po jisté virtuosnosti v technice, libující sobě v roz-měrech bud příliš ohromných (kolossálních) aneb příliš drobňounkých; překonání rozličných překážek a obtížností, drahocennost látek bývala častěji nadsazována nad pravou vnitřní ideální cenu a krásu, tak že i nejhorlivějšímu za-stavateli umění této doby nelze zapříti, že se již na mno-hých stranách počínají jeviti neblahé známky, hrozící utě-šenému rozkvětu krásného umění, kteréž však ještě za-chovalo v sobě tolik původní síly a jarosti, že nás jeho plodové i z této doby naplňují nejvyšší úctou a obdivením. Vlastní Řecko však a dosavadní umělecké školy jeho

ustupují nyní v pozadí, pohraniční země stávají se nyní středištěm jak politické moci tak i umělecké činnosti. Nej-znamenitější školy plastické byly v této době ona v Per-gamu (v Malé Asii) a ona na ostrově Rhodoském.

Hlavní zástupcové školy Pergamenské jsou dle Plinia: Isigonos, Phyromachos (což se má za správnější čtení nežli Pyromachos), Stratonikos a Antigonos, o nichžto nám hrubě nic bližšího není známo, než že představovali bitvy králův Attala a Eumenesa s Gally čili Kelty 28). Zdá se, že od nich pocházely též ony slavnostní dary, jež věnoval Attalos do Athén, a které představovaly: boj bohův s Giganty, vítězství Athéňanův nad Amazonkami a nad Peršany u Marathonu, jakož i vítězství Attalovo nad Gally. Práce tyto záležely dle vší pravdě podobnosti ve skupeních, a domníváme se téměř s jistotou, že se nám některé povodní pozůstatky těchto skupení zachovaly, jako: tak zvaný „umírající šermíř" v Kapitolském museu v Římě, ve kteréžto soše jistě lze spatřiti Kelta, dále pak pod jménem „Arria a Paetus" vůbec známá gruppa ve ville Ludovisi, představující keltického vojína, jenž zabiv svou ženu, pod ním klesající, právě si vráží meč svůj do hrudi, by takto ušel hanebnému zajetí. Těmito předměty nabývá tato škola zvláštní znamenitosti a zvláštního významu tím, že představuje ponejprv skutečné historické události a že hledí v těchto docíliti obzvláštního effektu jak pravdivostí a rozmanitostí situací, tak i patrným naznačováním těles-ného rázu a povahy cizích národních kmenů. Všeobecná ideálnost těla, zachovávaná ve předešlých školách a do-bách, ustoupila nyní určitější a skutečnější charakterisací. Důležitý jest též vliv, jaký měla tato škola na pozdější umění za Římanů, jmenovitě v době císařské, neboť se tato k žádné jiné škole tak neblíží jako právě ku Per-gamenské.

Zmínili jsme se již svrchu, že byl zakladatelem školy Rhodoské Chares z Lindosu, původce největšího kolossu, jakýchž se počítalo na bohatém onom ostrově téměř ke stu. Ostatní díla této školy byly z velké části podobizny, sochy to postavené ku poctě kněžím a zasloužilým obča-nům atd. Zachovalo se nám sice množství jmen umělcův z této školy, jejížto květ trval od smrti Alexandra Velkého až asi do počátku Římského císařství; tím méně nás však došlo skutečných z ní památek. Proto však chováme předce dvě díla pocházející beze vší pochybnosti z Rhodoské školy a svědčící o vysokém stupni tamějšiho umění plastického. Jsoutě to slavná ona skupení Laokoona ve Vatikánu a tak zvaného Farneského býka v Museo borbonico v Neapolí. První z těchto dvou památek platila až po nejnovější časy za nejvýtečnější dílo veškeré řecké plastiky. Původcové jeho byli Agesandros, Polydoros a Athenodoros z Rho-dosu, není však až posud rozhodnuto, zdali ono dílo bylo

26) IIVQCÍ Hefaistionova čili hranice, na kteréž tento miláček Alexandrův byl upálen; ágtiá/tal-a čili vůz pro mrtvolu Ale-xandrovu.

") Slavnost Adonise a Dionysa za Ftolomaia II.

2S) Stratonikos se uvádí ještě co caelator, a Phyromachovi se připisuje výtečná socha Asklepiova, jižto později Pausias z Pergama odvezl.


zhotoveno již za času diadochův (tedy v době, o které právě jednáme) čili teprv v době Římského císařství. Bylo nalezeno za papeže Julia II. r. 1506 blíže lázní Titových v Římě, ovšem že ve stavu velmi porouchaném; hlavní opravy na něm, jmenovitě pozdviženého ramene Laokoo-nova, pocházejí od Giovanni-ho Montorsoli, žáka Michel-Angelova, nejsou však docela pravé. Báje tohoto před-mětu jest známa. Laokoon, kněz Apollonův, proviniv se proti tomuto bohu, byl od něho potrestán a sice sesláním hadův, kteří ovinuvše se okolo otce a jeho dvou synův u obětního oltáře stojících, tyto uštknutím usmrtili. Toto okamžení jest v onom skupení s takovou mistrností prove-deno, že naplňuje toto dílo nevýslovným obdivením kaž-dého pozorovatele. Obzvláštní přednosti tohoto nesmrtel-ného díla jsou: krásné pyramidální uspořádání celé gruppy, onen duševní výraz v jednotlivých postavách a výtečnost provedení technického; nedá se však zapříti, že přílišný pathos, jevící se v tomto díle, dotýká se již samého kraje plastické krásy, jejížto meze představováním tak silných affekíů snadno lze překročiti.

Druhé slavné dílo z této doby a školy jest veliké skupení, známé pod jménem „Farneského býka" (il tóro farnese). Nalezeno r. 1546 v lázních cis. Caracally v Římě, přišlo r. 1786 s (ostatním) dědictvím Farneským do Nea-pole, kdež se nachází ve královském museu. I ono jest silně obnoveno, nikoli však zdařileji nežli Laokoon. Před-stavuje mstu Amfiona a Zetha (Zethos) nad Dirkou (Dirke), nakládavší nemilosrdně s jejich matkou Antiopou. Tito dva bratři přivazují totiž nešfastnou Dírku k rohoum lítého býka, by tímto byla uvláčena. Původcové tohoto díla jsou Apollonios a Tauriskos (nepochybně bratři) z Trallesu v Karii, kteréžto místo již pro svou blízkost mohlo státi v úzkém spojení s Rhodosem, pročež se i řečení umělci vším právem k Rhodoským mohou připočísti.

Z ostatních umělců této doby, jichžto nelze vřaditi v jistou školu, zasluhují ještě obzvláště býti jmenováni tak zvaní drobnotvořitelé QM*QÓtexvoC) Myrmekides z Athén a Kallikrates ze Sparty, kteří sobě libovali v představování tak drobňounkých prací, že je sotva bylo lze pouhým okem rozeznati. Jiný znamenitý umělec z této doby (ač-koli ho jiní kladou již do předešlé doby) jest jistě Boethos z Chalkedonu, svého času obzvláště proslulý co toreuta (císeleur), z kteréhožto oboru Cicero uvádí od něho pře-krásnou hydrii (nádobu na vodu) — praeclaro opere et grandi pondere, kterou byl Verres odňal Pamfilovi Lilybej-skému. Ze sošnických prací uvádí Pausanias pozlacenou sochu „sedícího chlapce" (v Heraiu v Olympu); Plinius zase vynáší od něho „chlapce škrtícího husu", kteréhožto díla, jak se domníváme, nachází se výborné nápodobení v Louvrů; konečně pak se připisuje Boethovi ještě socha „Asklepia co chlapce".

VI.

Řecká plastika za času římské vlády.Co se takto po Alexandrovi Vel. řecká plastika ve

východních pohraničních zemích ještě dosti živě vyvíjela, zdá se, že v původní vlasti své buď docela ladem ležela aneb aspoň jako odpočívala. Nelze pochybovati, že hlavní příčinou toho byly ztráta politické samostatnosti jakož i ne-ustálé války, na půdě řecké vedené a klid a pokoj této země rušící. Teprv ve druhém století, ok. 150 před K., činí se zmínka o novém ruchu v řeckém umění, jmenovitě v plastice, z kteréžto doby se nám zachovala jména ně-kterých Athénských sochařů, kteří se snažili pokračovati v duchu a ve spfisobu slavných předků svých, a z došlých nás sošnických památek z této doby lze skutečně jistý ob-novený vzlet pozorovati, jen že se dlouho neudržel, aniž opětného úplného dozrání se dočkal.

Jako po Alexandrovi Vel. umění řecké stálo pod moc-ným vlivem času a vlády nástupcův onoho slavného krále, tak přišlo nyní pod neméně důležitou vládu Římanův, ve kteréžto době se ovšem velmi horlivě a rozsáhle pěsto-valo, nicméně však valnou část původní ideálnosti, vzne-šenosti a prostoty své pozbylo. Nedáf se sice Římanům nikterak upříti smysl a vjímavost pro krásné umění, jen že si v něm výše vážili jisté reálnosti nežli Řekové, hle-dící sobě více ideálního směru; sloužilo pak Římanům na mnoze též ku projevování jejich okázalosti a ješitnosti, což ovšem poněkud jest na ujmu jeho vnitřní ceně a doko-nalosti.

Zachovala se nám sice již ze starších dob jména ně-kterých řeckých sochařů, kteří v Itálii a zvláště v Římě umění své provozovali, jako polobáječní ještě Eucheir, Diopos a Eugrammos, později pak Damofilos a Gorgasos (ok. 493 před K.), avšak teprv ve svrchu udaném čase (150 před K.) počíná se plastika řecká hloub a rozsá-hleji v Římě vyvíjeti, jakož i Římané s jejími plody se seznamovati a jich sobě vážiti. K tomu ovšem nejvíce při-spěly vítězné války Římanův na půdě řecké, odkudž při-vezli jejich vůdcové nesmírné poklady umělecké do svého hlavního města.

K umělcům, jižto ozdobili dle Plinia ve 156. ol. (140 před K.) chrám a budovy, zřízené Metellem Makedonským, náleželi obzvláště řecký sochař Polykles a jeho synové aneb aspoň příbuzní Timarchides a Timokles, kterážto rodina již i za předešlých dob v oboru uměleckém se vy-znamenala. Právě jmenovaný Polykles zhotovil pro řečený chrám sochu Jupiterovu jakož i pro jinou stavbu Metel-lovu sochu Junoninu. Jiní novoathénští mistrové, v Římě aneb pro Řím pracující, byli následující, při čemž však sluší podotknouti, že se doba jejich činnosti nedá docela určitě ustanoviti, tolik však s jistotou lze udati, že padají všickni v poslední století před Kristem a v první léta po> Kristu, tedy na konec Římské republiky a na počátek Řím-


ského císařství. Jsoutě to: Apollonios, Nestorův syn, Athéňan, mistr tak zvaného „torsa čili trupu Belveder-ského", kteréžto slavné dílo bylo podrobeno rozličným výkladům, z nichžto jest pravdě nejpodobnější onen, který je vydává za odpočívajícího Heraklesa.

Jméno Apollonios, bez bližšího udání vlasti, nachází se ještě na překrásné soše mladého satyra ve sbírce Egre-montově v Petworthu. Někteří vážní archaeologové kladou jej pro podobnost s jinými pracemi též v tuto dobu.

Kleomenes, syn Apollodorův, mistr veleslavné Venuše Medicejské.

Jiný Kleomenes, syn Kleomenesův, zhotovitel sochy chybně pojmenované „Germanicus" (nyní v Louvrů), kteráž představuje římského vyslance nebo řečníka v podobě ře-ckého boha výmluvnosti, Hermesa logia. Mnozí vydávají tohoto umělce za syna před ním jmenovaného Kleomenesa, což však s jistotou dotvrditi nelze.

Diogenes, Athéňan, od něhož pocházely karyatidy jakož i některé jiné plastické ozdoby ve štítu na Agrip-pově pantheonu. Řečené karyatidy byly věrné nápodobení oněch na Erechtheiu; došly nás z nich ještě dvě, jedna, dobře zachovalá, ve sbírce Vatikánské, druhá, velmi po-rouchaná a zohyzděná, ve dvoře paláce Giustinianského v Římě.

Glykon, mistr proslaveného Herkulesa Farneského, o kterémžto díle jsme se již svrchu při Lysippovi byli zmínili.

Antiochos, od něhož pochází trochu porouchaná a poopravená socha Athény ve ville Ludovisi.

Salpion, zhotovitel reliéfů na tak zvané „křtitelnici Gaětanské" čili na osudí s bakchickými výjevy.

Sosibios, mistr takovétéž nádoby s podobnými před-měty (nyní v Louvrů).

Všecky tu uvedené práce těchto umělců novoattických nás došly, tak že dle nich můžeme souditi, na jakém stupni tehdejší umění asi státi mohlo. Co se týče předmětů těchto výtvorů, jeví se v nich ještě naskrz jistý ideální směr, nikoli však novost a původnost, nebof byly všecky již dávno představeny, a některé musíme docela uznati za nápodobení starších vzorů.

Vedle těchto Athénských umělců známe ještě z ná-pisů několik jiných mistrů, pocházejících z Malé Asie, kteří se kladou v tuto dobu a o nichž se soudí, že slou-žili jako onino attičtí za hlavní prostředníky a rozšiřova-tele řeckého umění v Itálii. Nejznamenitější z nich jsou: Agasias, Dositheův syn, a Efesu, mistr slavného tak zvaného „šermíře Borgheského" (nyní v Louvrů), Archelaos % Prieny, umělec zajímavého reliéfu, známého pod jménem „apotheosy Homerovy" (v Britickém museu). Do pozdější, asi Hadrianovy doby, padají Aristeas a Papias z Afrodi-siasu, zhotovitelé krásných dvou kentaurů z černého mra-moru, nalezených v Hadrianově ville u Tiburu (nyní v Ka-pitolinském museu), kteréhožto díla se chová ještě v ji-ných museích kolikero nápodobení.

Někteří učenci se domnívají, že z této maloasíatské školy pochází též nejkrásnější nás došlá Venuše, totiž Melická (z ostrova Melosu), a sice od jistého Alexandra, rodilého z Antiochie na Maiandru, což se však nikterak nedá dokázati; v tom se však shodují všickni, že pochází výtečná tato socha z doby právě podotknuté, totiž asi z posledního věku před Kristem,

Původem z Itálie a sice z Dolní Itálie čili tak zva-ného Velkého Řecka pocházel Pasiteles, žijící za času Pompeja (60 před K.) a provozující svoje umění hlavně v Římě. Z jeho prací nás došly zprávy jen o dvou, totiž o soše Jupiterově ze zlata a ze slonové kosti v portiku Metellově, později portikus Octavie zvaném, pak o soše divadelního herce Roscia, jehož Pasiteles zhotovil co chlapce hadem otočeného. Ostatně se chválí umělec ten co výtečný technik, jenž všeliké látky velmi zdařile uměl obdělávati, jakož on u starých spisovatelů platí vůbec za velmi znamenitého umělce. Obzvláště se vynášejí jeho be-dlivé studie, které při zhotovování svých prací konal; tak se jmenovitě o něm uvádí, že ku každému dílu svému sobě učinil napřed vzorek čili model (nihil unquam fecit antequam finxit. Varro), což ovšem každý řádný sochař dělá, zde se však zvláštní na to klade váha. Dále se o něm podotýká, že sepsal patero knih o umění, kteréžto dílo uvádí Plinius za svůj pramen, jehož použil při 33—36. knize velikého díla svého. Konečně jest nám Pasiteles znám co hlava zvláštní sochařské školy, nebof se nazývá na jedné athleticke soše ve ville Albani jistý Stefanos žá-kern Pasitelovým, kterýžto Stefanos zase měl žáka jistého Menelaa, zhotovitele proslulého skupení ve ville Ludovisi, představujícího vážnou matronu v důvěrné rozmluvě s mla-distvým jinochem, kterýžto předmět byl podroben rozličným výkladům, nazýván jsa buď „Theseem a Aithrou", nebo „Penelopou a Telemachem", nebo „Elektrou a Orestem", nejnověji (od Jahna) pak „Meropou a Aipytem".

Téměř současný s Pasitelem byl Arkesilaos, kvetší ok. r. 46 před K., ve kterémžto čase zhotovil do chrámu Venuše genetricis, založeného a zasvěceného Caesarem, sochu řečené bohyně; jiné jeho dílo byla socha, předsta-vující bohyni blaženosti (Telicitás), objednaná C. Lucullem, jenž se uvádí co zvláštní přítel jmenovaného umělce, úplné provedení tohoto díla překazila však smrt obou přá-tel. Ještě o jednom díle činí se zmínka, kteréž se nachá-zelo ve sbírce Varrově; představovalo lvici, okrocenou a obklopenou Milky, s touto obětí svou si pohrávajícími; celé toto dílo bylo z jednoho mramorového balvanu. Připomíná se o tomto umělci též, že byli jeho vzorkové (modely) více váženi a dráže placeni nežli jiných mistrů díla úplně dohotovená.

Abychom pojednou dokončili seznam spoře nám za-chovaných jmen umělců z této řecko-římské doby, uvá-díme tuto ještě Zenodora, jenž žil v době Neronově, a zhotoviv kolossální sochu Merkuria pro gallický národ


Arverňanňv (Arverni), byl od jmenovaného císaře do Říma povolán, by jeho vlastní sochu v kolossálních rozměrech (HO stop) provedl, což se i skutečně stalo, při kteréžto příležitosu však bylo pozorováno, že technická stránka umění liteckého jaksi již byla vyhynula. Tato socha byla později přeměněna v Helia (boha slunce), konečně pak v (císaře) Commoda. Témuž umělci se připisuje ještě jiné dílo, totiž nápodobení dvou ciselovaných číší dle caelatora (ne starého sochaře) Kalamise, kterážto práce se mu výborně podařila. I římská jména jsou tu, ovšem jen velmi skrovně zastoupena, a sice třemi umělci, z nichžto Marcus Cossu-íius Kerdo nebo Cerdo zhotovil dvě poboční sochy, před-stavující satyry, nalezené v Cittá Lavigna (starém Lanu-vium); Coponius zase sochy „čtrnácti národů", postavené blíže divadla Pompejova, a konečně Decius, od něhož stála (dle Plinia) na Kapitoliu kollossální hlava vedle po-dobné hlavy, provedené Charesem, pověstným mistrem Rhodického kolossu.

Došlo nás z oboru ideálního též ještě mnohé krásné a zajímavé dílo, na němž se zachovalo jméno umělcovo, a kteréž se nejvíce dle technických známek klade v tuto dobu, aniž by bylo možná s určitostí udati bližšího data jeho původu. Nejznamenitější z nich jsou: „Barberinský Faun" (ve Mnichovské glyptothece); tak zvaná „Ariadna" (dříve „Kleopatra" zvaná) ve Vatikánu; některé Venuše (jako: V. Kallipygos v Neapoli, Richmondská Venuše a j.); tak zvaní Dioskurové na Monte cavallo v Římě; Belve-derský Apollo, jedna z nejkrásnějších památek staré pla-stiky (nepochybně z prvních dob císařství), a jemu po-dobná Diana Versaillská; krásná personifikace Nilu (ve Vatikánu), opírajícího se o sfinxi a obklopeného šestnácti dětskými postavami, jimiž mají býti naznačeny stupně jeho každoročního vystupování a padání. Poboční kus k to-muto činí personifikace Tibery (v Pařížském museu) a Okeana čili Rýna (dříve „Marforio" zvané sochy) v Ka-pilolinském museu.

Horlivěji však než tato ideální plastika byly u Římanů pěstovány podobiznářství a historická skulptura. Co se prvního dotýče, nebyloť zajisté ani u Řeků zanedbáváno, jen že se nesmělo na ujmu vyššího směru rozšiřovati; u Římanů však, kde osobnost vůbec více platila, nachá-zelo toto zalíbení obzvláštní podpory v jisté národní hrdosti, ve vlasteneckém smyslu, uznávajícím zásluhy předkův, v pochlebenství k císařům, jakož i vůbec v jistém na odiv stavení své nádhery a slávy. Již v nejstarších dobách cho-vali patriciové v předsíních (atrium) voskové obrazy svých předkův; později byly vítězným vůdcům a zasloužilým mu-žům postaveny sochy (na veřejných místech); za císařů došla tato obliba nesmírného rozšíření, jmenovitě když za Septimia Severa bylo nařízeno, že v každém domě musí se nacházeti podobizna císařova. Tyto římské obrazy lišily se však znamenitě od podobných soch řeckých. Kdežto Řekové v takovýchto představeních vůbec idealisovali, hle-

děli sobě Římané v sochách toho druhu více věrnosti a podobnosti; představovali též takovéto sochy obyčejně oděné, jimžto se pak říkalo buď togatae nebo thoracatae, dle togy nebo krunýře, v něž byly oděny; achillejské sochy (achilleae) se zase nazývaly nahé postavy, držící oštěp v ruce, jakéž však jen velmi zřídka a s menší do-konalostí byly prováděny, nežli svrchu jmenované ikonické sochy. Nejvýtečnější práce toho druhu pocházejí z času prvních císařův; později, obzvláště pak po Hadrianovi, za-čalo toto odvětví plastiky pomalu klesati, až pak ku konci třetího a ve čtvrtém století po Kr. neodolatelnému osudu podlehlo, jakýž zachvátil veškeré staroklassické (řecko-římské) umění vůbec. Bychom z velkého množství těchto plastických podobizen uvedli aspoň některé, obzvláštní vý-tečností nebo znamenitostí svou vynikající, klademe tuto: poprsí: Augustovo (v Mnichově), Claudia (v Madridě), Caliguly, Marka Aurelia a Lucia Vera (všecky tři v Pa-říži); co vzor statuae togatae podotýkáme sochu Augu-stovu, nalezenou v Otricoli (nyní ve Vatikánu); statua thoracata je zastoupena Titem v úplném brnění (v Louvrů); statua achillea zase Agrippou (v Benátkách, v palazzo Grimani). Došlo nás též několik výtečných ženských soch z nejlepší ještě doby, jako: Agrippiny (v sedící postavě, v Kapitolinském museu), Livie co Cerery (v Louvrů) a co kněžky (z Pompeji), a jakési mladé dívky (v Drážďanech). —Za Hadriana (117—138 po Kr.), velikého a šlechetného podporovatele umění, povstal poslední ideálnější výtvor z oboru podobiznictví a sice v osobě miláčka jeho Antinoa. Z četných podobizen jeho uvádíme co nejznamenitější: sochu Kapitolinskou, poprsí z villy Mondragore (nyní v Pa-říži), kolossální sochu z červeného mramoru (rosso antico) v egyptském spůsobu (dříve ve sbírce Albani, nyní v Mni-chově) ; v podobě bakchické (v Berlíně). Jezdecká socha jest nejlépe zastoupena onou přeslavnou Marka Aurelia z pozlacené zpěže na Kapitolinském náměstí v Římě. Po-zději však, ve třetím století po Kr., počíná tratiti se po-malu tato živost a ušlechtilá vážnost, značící až posud vý-tvory toho druhu, na jejichžto místo nastupují nevkus a tiplání; oděvy se zhotovují z pestrých kamenů, ženským hlavám se nasazují kamenné vlásenky, které bylo lze se-jmouti a jinými dle mody vyměniti. Hnusný příklad takové zcestnosti poskytuje nám mezi jinými nevkusná socha Julie Soaemias, matky Elagabalovy, představené co Venuše vy-stupující z lázně, při kterémžto díle stojí hlava ošklivé sta-řeny na pěkném, útlém těle.

Jako v podobiznictvi jeví se též jistá zvláštnost římské plastiky v historických představeních, záležejících skoro naskrz v reliéfech. Sloužilyť nejvíce k oslavě znamenitých činův a památek z doby císařské, a nejvýtečnější práce toho druhu jsou následující:

Reliéfy na mtězním oblouku Titocě, postaveném to-muto císaři za jeho vítězství nad Židy, jmenovitě pak za dobytí města Jerusalema. Vlys obsahuje obětní průvod;


reliéfy uvnitř oblouku s jedné strany vítězného císaře, ověnčeného Viktorií a vedeného bohyní Říma na voze, do něhož jsou zapraženi čtyři koňové; s druhé strany část vítězného průvodu, kdež se nesou dobyté poklady chrámu Jerusalemského, jako: sedmiramenný svícen atd. Tyto práce náležejí k nejlepším památkám římské plastiky z této doby, jsou však pohříchu již velmi porouchány.

Vypuklé práce sloupu Trojanova, postaveného r. H5 tomuto císaři a obsahující na závitkových pruzích výjevy z jeho vojenských tažení proti Dakům; na vrchole toho sloupu stála socha jmenovaného císaře, nyní stojí na jejím místě socha sv. Petra. Témuž císaři byl postaven též vítězní oblouk, jehožto plastické ozdoby byly později přeneseny na podobnou bránu Konstantinovu, kdež znamenitě vyni-kají nad pozdější předměty, ačkoli tyto Trajanské reliéfy se uchylují od původní jednoduchosti a prostoty toho slohu, jsouce přeplněny množstvím postav, nejen po sobě a vedle sebe, nýbrž i do hloubky se rozšiřujících.

Reliéfy na podstavku sloupu Antonina Pia, zasvěce-ného onomu císaři po jeho smrti (161 po K.) Markem Aureliem a Luciem Verem (nyní ve Vatikánské zahradě). Představují na přední straně apotheosi Antonína a jeho manželky (Faustiny), na ostatních pak stranách rozličné výjevy vojenské.

Sloup Marka Aurelia (161—180), na němž jest představeno, jako na Trajanském, polní tažení císařovo proti Markomanům a Kvadům, ačkoli stojí jak v ideálním tak i v technickém ohledu dalece za oním prvním po-mníkem.

Vítězná brána Septimia Severa (od r. 203) s výjevy z jeho válek na východě, jmenovitě s Parthy, opět méně dokonalé to dílo nežli předešlé, což tím více platí o soš-nických pracích na vítězné bráně Konstantinově, pokud tyto nejsou vzaty z oblouku Trajanova.

Vedle těchto větších monumentálních prací vyvinul se u Římanů ještě jiný menší druh plastických výrobků, je-jichžto hlavní rozšíření obyčejně se datuje z času Antoni-nův (138—180), ačkoli jejich původ sahá zajisté do star-ších dob. Jsoutě to reliéfy na tak zvaných sarkofágách čili kamenných rakvích, jakýchžto památek se nám za-choval větší počet nežli kteréhokoli jiného druhu antické plastiky. Větší část těchto (nás došlých) sarkofágů pochází z doby klesání staré plastiky, a nemajít v technickém ohledu, v nákresu a v provedení velké ceny, neboť byly obyčejně jen fabričně od pouhých kameníků zhotovovány; tím za-jímavější a záslužnější jest však obsah představených na nich předmětů, tak že se za to má, že jsou častěji zhotoveny dle starších reliéfů, skupení aneb obrazů. Před-stavují nejvíce rozličné mythické, allegorické a symbolické výjevy, čerpané na mnoze ze starých dramatických básníků. Nejčetnější předměty jsou: Luna a Endymion, unesení Kory, bakchické scény, Nereidky se zbraní Achillesovou, Amor a Psyche, Orestes, Niobe, Faidra a Hippolytos, Pro-

metheus a j. Při mnohých lze pozorovati jisté tušení ne-smrtelnosti, jakož i vůbec vliv a vnikání rozmanitých vý-chodních (náboženských) ideí, jichžto stopy se jeví i v ji-ném oboru plastiky této doby.

Nesmíme opominouti zmíniti se tu ještě o sochách rozličných cizokrajných bohův, kteří během času došli ná-boženské úcty řeckořímských národův, od nichžto pak po-dobně vlastním původním bohům i plasticky vzděláváni byli. K nejstarším takovýmto postavám náleží, kromě Amona, egyptský Serapis, kteřížto oba spůsobili některé modifikace v představování Zeusa-Jupitera; později, jmenovitě za prv-ních římských císařův, objevil se kultus egyptské Isidy, kteráž pak velmi hojně představována byla (lotus a sistrum její příznaky); nejvíce se však rozšířila egyptská boho-služba za Hadriana, z kteréžto doby datuje množství roz-ličně podařených sošek egyptských bůžků, jakož jsou: Horus, Harpokrates, Anubis, Kanopus aj. Kromě těchto, avšak mnohem řidčeji, byli za pozdějších císařův představováni někteří jiní východní bohové, jako: syrská Velká Bohyně (ženská postava sedící na lvích), Zeus-Belos (Baal), frygický Atys, kappadocký Jupiter Dolichenus. Nej-rozšířenější byl však kultus assyrsko-perského Mithrase, jehož se zachovalo ještě nejvíce památek, téměř po celé Římské říši roztroušených. Obyčejné představení z tohoto mythosu ukazuje jinocha, klečícího na přemoženém býku, jemuž vráží dýku do hrudi.

Ze toto -vhizování se cizích náboženských živlů ne-mohlo býti než na ujmu původnímu národnímu ctění a představování bohův, netřeba teprv siřeji dokazovati; takéř se plastické výtvory těchto cizích bůžkův ani vyšším po-jmutím ani technickou provedeností nevyznamenávají, ano často jen svědčí, jak dalece se řecko-římská plastika od prvotní výšky a dokonalosti své uchýlila.

Přišli jsme tuto na otázku konečného klesání a úpadku řecko-římské plastiky, kteráž, jako všecko na světě, tomuto truchlivému osudu podrobena byla. Dělo se to sice velmi povlovně, aniž by možná bylo udati všecky příčiny, které nejhlavněji k tomuto pádu přispěly; starý antický duch se přežil a musil ustoupiti novějším a mocnějším ideám, které se všech stran naň naléhaly, až jej konečně přemohly a zničily a jeho místo zaujaly. Jakkoli toto kle-sání počíná již brzo po Hadrianovi (117—138 po K.), jeví se předce patrněji od času tak zvaných třidciti tyran-nův (260 po K.), až se pak končí úplným úpadkem za císaře Theodosia (395), ^de již docela jiní živlové pře-vládají a jiný názor světa nastává. —

K závěrce sluší ještě podotknouti o dvojím odvětví řecké plastiky, totiž o mincovnictvi a kamenořezbě (v už-ším smyslu toho slova), kteřížto oba druhové dosáhli vy-sokého stupně dokonalosti, na němž se i za doby Římanův dosti dlouho udrželi.

V řeckých mincích panuje velká rozmanitost jak co do předmětů tak i co do uměleckého jejich provedení, při


kterémž lze pozorovati, že se vyvíjelo stejným krokem s ostatní plastikou vůbec. Jednoduchých známek místo za-ujalo brzy představování rozličných báječných postav, ně-kdy též historických výjevů, později, jmenovité pak od času Alexandra Vel., podobizen knížat.

Zavedení ražených stříbrných mincí padá asi do po-lovice osmého století před Kr., a za první mincovnu se vůbec považuje ostrov Aigina. Dlouhý čas se užívalo nej-jednodušších a dosti hrubě provedených známek na trochu vypouklé lícní čili přední straně (avers) mincí, jako: želvy na Aigině, pavézy v Boiotii, včely v Efesu atd.; na plo-chém rubu (revers) je pozorovati nepatrné prohloubení (tak zvané quadratum incusuni), spůsobené od malého výstupku, jímžto byla mince při ražení držána. Jak se počalo lépe vyvíjeti krásné umění od šestého století, na-bývaly i tyto známky umělečtějšího rázu; jejich místo za-ujímaly nyní božské hlavy nebo i celé postavy, rubové strany se ozdobují též nějakým vrytým výkresem aneb později též vypuklým představením (nummi incusi). Vyšší stupeň provedenosti jeví se v tomto oboru během pátého, zvláště pak ale ve čtvrtém století (před Kr.).

Athénské mince jsou naskrz velmi jednoduché. Na místě surové hlavy Gorgoniny nalézá se později hlava Pal-ladina, na rubu sova, posvátný pták této bohyně; oba tyto předměty byly po dlouhý čas představovány ve přísném starožitném slohu, od něhož se teprv později uchylováno k volnějšímu vypodobnění. Též velmi jednoduché jsou mince Argoské a Sikyonské; zvláště zajímavé jsou však ve vlast-ním Řecku ze čtvrtého století mince Arkadské, jmenovitě ony z Ferea a Stymfalu, k nimžto připočísti sluší ony z Opusa v zemi Lokrův, pak z některých řeckých ostrovu, jako z Naxosu a Kréty. Největší rozmanitostí a nejdoko-nalejším provedením vynikají však mince Velkořecké a Si-cilské, z posledních obzvláště ony z Gely, Agrigentu (na jedné straně Scylla, na druhé dva orlové, vznášející se nad zajícem) a ze Syrakus (na lícní straně hlava bohyně, na rubu vítězná čtverospřež). Pochvalné zmínky zasluhují též ještě mince Makedonské a Thrácké, z prvních obzvláště ony z doby Alexandra I., současníka perských válek, a Fi-lippa, otce Alexandra Velikého. Výtečné jsou též ještě mince tohoto světoborce, jakož i jeho nástupcův. Nyní se započaly, jak svrchu podotknuto, představovati na místě obrazův bohů hlavy knížat na přední straně mincí, a v tomto druhu se dospělo ku znamenitému stupni u provedení; brzo však je pozorovati i v tomto oboru plastiky ono kle-sání, jakéž v této době a v Makedonských říších vůbec počíná se jeviti.

Co se týče Římských mincí, byly tyto jak ve starších dobách tak i ještě od r. 270 před Kr., kde započato bíti první stříbrné peníze, velmi hrubé a nevkusné, rázu staro-žitného, v němž se patrně jevil vliv Etruský. Teprv od Julia Caesara nastala doba výtečného ražení mincí, na kterémž stupni se toto zachovalo po celý čas císařův až

do Hadriana, ačkoli se předce zúplna nevyrovná zlaté době řeckého mincovnictví. Od konce druhého století po K. pod-lehlo i toto odvětví plastiky témuž žalostnému osudu, jaký zachvátil veškeré řecko-římské umění vůbec.

Druhé svrchu podotknuté odvětví řecké plastiky jest tak zvaná kamenořezba v užším smyslu toho slova, t. j. plastické obdělávání drahých kamenů, jakých se užívalo buď k pečetění, obyčejně v prstenech, aneb k ozdobě roz-ličných nádob: číší, koflíků, svícnů, v pozdější římské době též k ozdobě (některých částí) oděvu. K prvnímu účelu byly kameny vyhloubeny, a říkalo se jim pak gemma (vlasky intaglio), ke druhému zase vypukle pracovány, kteréž se nazývaly kameje (vl. cameo). V těchto pracích jeví se veliká rozmanitost předmětů, čerpaných z nevyvá-žitelného zdroje řeckého bájesloví, jakož i z pospolitého života ve všech jeho odstínech; vynikajíf pak v době nej-vyššího vyvinutí řecké plastiky takovou ozdobností a vý-tečností u provedení, že všecka podobná dřívější i pozdější jinonárodná díla překonávají. K bližšímu stopování pokroku, v jakém se toto umění vyvíjelo, nedostává se nám bohužel potřebných pomůcek; tak nám ku př. scházejí téměř docela všecky písemné zprávy o umělcích, kteří se s tímto od-větvím plastiky zaměstnávali. Z prací staršího druhu se nám zachovalo velmi málo, tak že o první a vůbec starší době toho umění si jen velmi nejasný pojem můžeme učiniti; největší část došlých nás takovýchto památek padá v dobu Praxitelesovu a jeho následovníků, jejichžto směr a sloh v nich též lze pozorovati. Nejhlavnější mistr v tomto oboru byl Pyrgoteles z času Alexandra Vel., jemuž on jediný směl zhotovovati jeho pečetní prsteny; nedošla nás však pohříchu ani jediná práce, kteráž by s bezpečností jemu se mohla připsati. Obzvláštního zvelebení a podpory poskytla tomuto odvětví nádhernost, panující při dvorech nástupcův Alexandrových, jmenovitě králův Syrských a Egyptských, z kteréžto doby se nám několik neocenitelných památek zachovalo. Jsoutě to, bychom jen nejvýtečnější ze všech jmenovali, pověstný cameo Gonzaga (nyní v Petrohradě v držení carův Ruských), téměř půl stopy dlouhý, před-stavující (dle Visconti-ho) hlavy Ptolomaia II. a první Ar-sinoy; výtečná práce jest též o něco menší kamej ve Ví-deňské sbírce antik, s hlavami téhož Ptolemaia a druhé Arsinoy. Jiná podobná díla menších rozměrů a rozličné ceny nacházejí se porůznu v jiných sbírkách.

Tento druh plastiky požíval u Římanů za času nej-vyššího rozkvětu římského umění obzvláštního účastenství. Díla z této doby podobají ano vyrovnávají se zúplna ře-ckým pracím téhož druhu, tak že často velmi těžce roze-znati, co z pozdější řecké, co z římské doby pochází. Jako za Alexandra Velikého Pyrgoteles, tak vynikal za Augusta Dioskorides v tomto odvětví; též on ryl hlavu Augustovu, jíž tento císař pečetil. Jméno tohoto umělce nachází se na kolikerých pracích, z nichžto bylo až posud sedmero gem za pravá jeho díla držáno, z kterýchž představovaly dvě

21


hlavu Augustovu, jedna (tak zvanou) Maecenášovu, jednaDemosthenesa, dvě Merkuria, jedna unesení palladia; spočívat to však více na pouhém domnění nežli na výsledcíchdůkladného skoumání. Na jiných gemách čtou se jménajiných umělců, kteří se kladou buď do stejné doby s Dio-skoridem aneb do následující periody; kromě pouhýchjmen se nám však nic bližšího o nich nezachovalo. Toto |umění kvetlo ve stejném poměru s ostatní řecko-římskou |plastikou, ano zdá se, jakoby se skoro déle bylo udrželo jna jisté výšcej nebof se nacházejí ještě z času okolo roku200 gemy poměrně výborného vkusu a provedení.

iNejzajímavější a nejvýtečnější práce toho druhu jsou

některé kameje z doby prvních císařův, jmenovitě pak Vídeňský, Pařížský a Nizozemský. Představujíf mnoho osob a spojují s historickým pojmutím jistou vznešenou symboliku. Vídeňský kamej (v cis. kabinetu antik) jest 9 palců široký a 8" vysoký a vyniká obzvláště jemnou a duchaplnou prací. Představuje Augusta co pozemského Jupitera trůnícího společně s bohyní Říma (Romou); za nimi personifikace Země (Terra), Moře (Oceanus) a Obihu (Ab-undantia), z nichžto první císaře věnčí; před nimi sestupuje Tiberius, co vítěz nad Illyrií, s vozu, vedeného Viktorií; pak Germanicus, co spoluúčastník triumfu. Pod nimi staví římští vojínové vítězné znamení (jônaioy'). Druhý, největší ze všech (13" vyš., 11" šiř.) chová se v Paříži, kamž se dostal Balduinem II. z Byzancie; jeho předmět byl podroben rozličným výkladům, z nichžto jest pravdě nejpodobnější, že představuje rodinu Augustovu brzy po smrti tohoto cí-saře. Nahoře: Augustus, vznášející se na okřídleném koni

k nebi, kdež ho vítají Aeneas, Divus Julius (Caesar) a Dru-sus; uprostřed: Tiberius a Livia, sedící na trůně, s nimiž se loučí Germanicus, odebírající se na východ co vůdce polního tažení; okolo nich starší Agrippina, Caligula a dvě Musy; dole: podmanění národové germánští a východní, představeni v osobách několika zajatých.—Nizozemský (ve král. sbírce) obsahuje zase Claudia co vítězného Jupitera, Messalinu, Octavii a Britannika na povoze, Centaury taže-ném. — V podobném duchu a směru jsou ještě: Germani-cus a Agrippina, projíždějící zemi co Triptolemos a De-meter na voze, taženém okřídlenými draky (v Paříži); Livia co Magna mater, držící poprsí zbožněného Augusta (v cis. sbírce Vídeňské) a několik jiných. Tyto kameje byly nejvíce zhotovovány z různobarevných onyxů (ohňáčů, nehetců), jichžto jednotlivé vrstvy byly uměle přispůsobeny, tak že hořejší světlá vrstva obsahovala plastické představení, kdežto zpodní, tmavější sloužila těmto za půdu, od níž se ono ostře lišilo. K tomutu účelu užívalo se též rozličně bar-veného skla, při čemž nebyl umělec obmezen ani určitým rozměrem ani jinými nahodilostmi. Nejvýtečnější práce toho druhu zachovala se nám v tak zvané Portlandské vaše (v Britickém museu v Londýně) z temnomodrého skla, po-krytého tenkou vrstvou bílého neprůzračného skla, ve kte-rémžto posledním je provedeno umělecké představení, je-hožto předmět se rozličně vykládá (báje o Thetidě, Alkestidě i jinak). Jiných podobných nádob nás došly aspoň některé zlomky, svědčící o dosti vysokém stupni tohoto druhu techniky. —

Chrám sv. J i ř í na hradě Pražském.Vedle hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském

jest zajisté hned za ním stojící chrám sv. Jiří nejznameni-tější památkou ze slavné minulosti české; jako onen pře-slavně vyniká nádhernou a mistrnou výstavností gotickou, tak zas románská basilika sv. Jiří má pro nás vysokou cenu ctihodným stářím a neméně velikými spomínkami.

Míníme tuto ne tak o bohaté historii toho chrámu a druhdy s ním spojeného nejstaršího českého kláštera, nýbrž o jeho pamětihodné, starobylé výstavnosti a v něm pozůstalých uměleckých památkách pojednati: pročež buď-tež tu jen nejdůležitější data jeho minulosti se týkající předeslány.

Po kostele Panny Marie na hradě Pražském, od kní-žete Bořivoje založeném a nyní již dávno zašlém, jest náš chrám sv. Jiří n e j s t a r š í v Praze podle založení svého, tedy i jeden z nejstarších v Čechách, nebof jej za-ložil Bořivojův syn, kníže Vratislav /., kterýž r. 926 umřel a v něm pochován byl. Rok založení neznáme, připadá ale zajisté již do druhého desítiletí 10. století.

Po Vratislavu, zakladateli, přeneseno jest sem tělo sv. Ludmily z Tetína od Vácslava svatého, zbožného vnuka jejího, kterýž založiv třetí kostel na hradě Pražském, totiž ke cti sv. Víta, sám v něm po letech posledního odpočinku nalezl. Po knížeti Vácslavovi byli knížata Boleslav II. a Oldřich též ve hrobkách chrámu sv. Jiří pochováni. Že sem také Boleslava I. pochováno, lze se domýšleti, ano pověst praví, že i tělo knížete Bořivoje I. sem bylo z Te-tína přeneseno.

Kostel stál hned od prvopočátku na svém nynějším místě, byl ovšem kamenný a snad již původně větší než Vácslavova stavba kostela sv. Víta J), při tom však předce ještě dost skrovného objemu. Zdali by se z prvotní stavby něco ve zdech nynějšího kostela bylo zachovalo, těžko tvrditi i těžko zcela zamítati.

Při chrámě sv. Jiří byl pak první a n e j s t a r š í k l á š t e r v Čechách založen. Stalo se to původem kní-

♦) Srov. str. 49.

Chrám sv. Jiří na hradě Pražském. 163

žete Boleslava II. asi r. 973, bezpochyby zároveň se za-ložením biskupství Pražského a povýšením kostela sv. Víta za chrám katedrální. Boleslavova sestra Mlada přebývala některý čas v Římě k naučení se řádům řeholním, získala tam několik panen duchovních k založení první klášterní osady ve vlasti, a přijavši závoj a berlu opatskou s novým jménem Marie od papeže Jana XIII., vrátila se do Cech a usadila se se svými pannami u kostela sv. Jiří. Vystavěn tedy při něm klášter bezpochyby dle spůsobu římského, jehož. pevné zdi již životopisec sv. Vojtěcha (okolo 999) chválil, a kterýž právě jako dosud k hradbám nad pří-kopem k půlnoční straně dosahoval. Kníže Boleslav II. na-dal tento první klášterní ústav hned s počátku mnohými pozemky, statky a důchody. Služby boží a úřad pastýřský při kostele vykonával jistý počet kněží, kteří se později zvali kanovníky sv. Jiří, a probošta za představeného měli, ačkoliv zvláštní kapitolu neskládali. Tito kanovníci tu byli až do časův husitských. Panny ale žily dle ře-hole sv. Benedikta, a klášter sv. Jiří zaujímal napotom starodávností svého založení, rozsáhlostí jmění a důstojno-stí svých údů to samé p ř e d n í m í s t o mezi všemi ženskými kláštery v Cechách, jako klášter Břev -novský, též řádu sv. Benedikta, mezi mužskými. Knížecí a královské dcery české byly vedle šlechtičen opatkami jeho, a klášterní panny, větším dílem také šlechtického rodu, zvaly se paními, majíce opatření v klášteře poněkud podobné jako kanovníci při kostelích kollegiatních a ka-tedrálních. Hned s počátku zabývaly se zhotovováním mistr-ných ručních prací k ozdobě kostelův, a byly učitelkami panen šlechtických, jimž i literní umění i cvičenost v le-pých pracích ženských sloužila ke chvále. Muselyf ale panny pro obležení hradu v dřívějších dobách několikkrát svého poklidu a pohodlí těžce střádati, jako r. 1142, když Konrád, kníže Moravské, hradu dobýval, kdež klášter i kostel sv. Jiří dočista vyhořel ano prý od samého zá-kladu pobořen byl. Panny nalezly příležitosti k vyjití ze bradu, a přebývaly pak až do obnovení kláštera při ko-stele sv. Jana pod Petřínem na Újezdě.

Za to ale kníže Vladislav II., potomní král, novou stavbu kláštera nařídil a jeho statky znamenitě rozmnožil, také od sebe klášteru novou nadací listinu vydal. Král Přemysl Otakar I. udělil klášteru r. 1227 první svobody a výsady naproti světské vládě. Když pak r. 1249 za zpoury mladého Přemysla Otakara II. proti jeho otci Vác-slavovi I. tento na synu hradu Pražského dobýval, tu panny Svatojiřské s dovolením obou stran ze hradu vyšly a dole ve městě Pražském někde přítulku hledati musily. To se pak brzo potom r. 1253 opakovalo, když se vpád Uhrů do Cech očekával; král Vácslav I. sám nařídil, aby 16. června klášter opustily a do města se vystěhovaly. Obávání se nějakého obležení hradu tenkráte přešlo, jelikož nepřítel nepřišel. Králové Přemysl Otakar II. a jeho syn Vácslav II. rozmnožili též nadání kláštera rozličnými statky a důchody.

Od r. 1200 do 1228 byla abatyší kláštera Aneška, sestra Přemysla Otakara I., a od r. 1302 do 1321 Kunhuta, dcera Přemysla Otakara II. Císař Karel IV. vzal klášter pod svou zvláštní ochranu, a 1. května,1348 udělil tehdejší abatyši Anešce z Vřeštova a všem jejím nástupkyním hodnost knížecí a spolu právo s arcibiskupem Pražským společně korunovati královny České. Od té doby psala se každá představená kláštera „z Boží milosti kněžna i abatyše u sv. Jiří", a bývala při nastoupení své hodnosti od arci-biskupa Pražského nastolena a zvláštní knížecí korunou věnčena, kterou při slavnostech na hlavě mívala. První koruna ztratila se v husitské době, o druhé (nynější) z roku 1553, jakož i o stříbrné berli z r. 1303 jednali jsme v Pa-mátkách II. dílu str. 89.

Doba husitská uškodila klášteru nejvíce ztrátou veliké části drahocenných věcí a ztrátou mnoha statkův od svět-ských lidí uchvácených.

Když se Pražané r. 1421 dne 7. června královského hradu zmocnili, dána od nich klášterním pannám u sv. Jiří lhůta k rozmyšlení, po níž většina, 30 panen i s abatyší, přistoupivše ke čtyřem článkům Pražským, z kláštera jsou vyvedeny a od lidu na Staré město do kláštera u sv. Anny sprovozeny, kde po některý čas s 350 jinými jeptiškami pohromadě bydleti musely. Když hluk zbraně utichl, byly panny u sv. Jiří na hradě sice v bezpečnosti, ale skleslý stav kláštera nedal se tak brzo napraviti. Král Vladislav II. udělil sice r. 1485 klášteru právo, aby si své od krále Sigmunda zastavené statky vyplatil, královna Marie, choř Ludvíka Jagelovce, vzala r. 1523 tento duchovní ústav ve svou zvláštní ochranu, ale jenom malá část odcizeného zboží mohla se nazpět získati.

Když r. 1541 dne 2. června Malá strana s celým Pražským hradem vyhořela, stala se i klášteru sv. Jiří ve-liká škoda. V klášteře, kdež tehdáž ovšem málo panen bydlelo, vyhořelo prý všecko, na kostele krov a ve věžích hranice se zvony; vnitřek kostela zůstal ale zachován. Tehdáž panovala kněžna abatyše Ludmila Blííivskd z Blí-živé, která o všemožné nahrazení této škody úsilně se starala, také novou opatskou korunu pořídila, nicméně další úpadek tohoto ústavu pro zmáhající se protestantství v Čechách zastaviti nemohla. Tu se ho arcikníže a potomní císař Rudolf II. ujal, an r. 1574 Juditu Eibenštolerovou z Eibenštolu, abatyši řádu Cislerciánek v Pohlede u Ně-meckého Brodu, za kněžnu-abatyši k sv. Jiří povolal. Ta zastala v klášteře jen ještě tři jeptišky, ale majíc podporu shůry, vyplatila brzy nejeden zastavený statek, opravila klášterní stavení, počet panen rozmnožila, a zavedší nový přísnější pořádek r. 1600 dne 1. dubna umřela. Za časův povstání českých stavů proti Ferdinandovi II. panovala kněžna abatyše Žofie Albínova z Helfenburka (od r. 1601 do 1630), která Šťastně odolala útokům se strany prote-stantské, na klášter a jeho jmění činěným, a v kostele pro panny nový kůr zřídila. Její nástupkyně pouštěly se mnoho

21*

164 Chrám sv. Jiří na hradě Pražském.

do opravování kostela a kláštera, což ovšem nešfastným vkusem copařského věku provedly, nicméně starobylost stavby chrámové úplně zatříti nemohly. Kněžna-abatyše Justina Anna Etlingerová z Rosenfelsu Qf 1659) obno-vila kryptu pod presbyteriem a rozšířila klášter okolo r. 1642 novou stavbou k Zlaté uličce, kde císařovna Eleo-nora dům někdy nejvyšších zemských písařův k tomu cíli koupila a klášteru postoupila. Kněžna-abatyše Anna Mech-tilda Schönweiss z Eckšteina, panovavši od r. 1671 do r. 1691 starala se též velice o obnovení kostela i kláštera, dala věžím jejich nynější podobu, kapli sv. Anny takořka od základův přestavěla, ale až přes příliš šetříc významu svého jména Schönweiss dala celý kostel hezky bíle vy-líčiti, zakryvši mnohé starožitné malby na zdech a klenbách, které by nyní pro nás vysokou starožitnickou a uměleckou cenu míti mohly, a jež íiyní jen zde onde pod opadalým hrubým nátěrem na jevo vycházejí. Kněžna abatyše Isidora Konstancie Roudnická z Březnice (od r. 1722 do 1731) byla poslední, které se dostalo cti, korunovati královnu Českou, totiž císařovnu Alžbětu Kristinu, choť Karla VI., r. 1723. Kněžna-abatyše Aloisia Teresie z Widmanů (od r. 1731 do r. 1735) jala se přestavovati stupně na pres-byterium vedoucí a vchod do krypty pod ním jsoucí spů-sobem ovšem parukovým, v jakém taktéž veškeré železné mříže na těchto schodech, před kaplí sv. Ludmily a okolo náhrobku knížete Boleslava II., abatyší Mlády a Kunhuty •vyvedeny jsou, jež také vesměs udělati dala. Její nástup-kyně, Anna Scholastika Baulerová z Hohenburku, pano-vala od r. 1735 do 15. října 1766; ji následovaly ještě Maria Josefa kněžna z Fürstenberku, r. 1770 Maria Elekta Vraždová z Kunvaldu, konečně r. 1781 Maria Teresia Harnachova z Harnachu. Reformatorská mysl cí-saře Josefa II. neviděla v tom nic závadného, do počtu klášterův k zrušení určených také připočísti staroslavný, s historií a řádem Českého království tak srostlý ústav, jako byl klášter Svatojiřský, a tak vydán 8. března 1782 dvorský dekret, že nemá více býti kláštera toho, a že knížecí důstojnost abatyší Svatojiřských i s právem koru-nování královen Českých přenáší se na abatyše vedlejšího Teresiánského ústavu šlechtičen. Dne 20. března téhož roku oznámen jest tento dekret pannám klášterním, a kněžna-abatyše Harnachova odevzdavši všechen majitek kláštera komisarům od vlády k tomir zřízeným, panovavši jen něco málo přes rok, odstěhovala se v srpnu téhož roku s 25 sborními pannami, 7 sestrami a 4 novickami do města, by-dlíc pak na Novém městě v bývalém jesuitském semináři za kostelem sv. Ignacia v Ječné ulici, kdež 3. prosince 1803 zemřela. Poslední Svatojiřská jeptiška byla Marie Vojtíška Anna Fiedlerová, která dočekavši se 89 let věku svého teprv r. 1841 dne 9. prosince v Kadani umřela.

Po vyjití panen klášterních kázal cis. Josef v klášteře seminář pro nastávající světské duchovenstvo zříditi, a v ko-stele zůstalo vše jak bylo, jen že si poslední abatyše

z oltáře na kůru jeptišek vzácnou sošku Panny Marie, ně-které ostatky a kostelní nářadí pro svou domácí kapli ve svém soukromém bytu s sebou vzala, závětem ale po své smrti všechny ty věci kostelu vrátiti přikázala. Po smrti cis. Josefa II. byl r. 1790 seminář zrušen, a do kláštera vloženo jest vojsko (dělostřelci), kostel pak zavřen ale neodsvěcen, a jen o pouti sv. Jiří 24. dubna a v den sv. Lud-mily 16. září k veřejným službám božím otvírán býval.

Dvorským dekretem od 8. září 1827 bylo pak usta-noveno, aby se vojsko z vnitřní části kláštera a z bývalého příbytku abatyší vystěhovalo a jen na východní r. 1642 přistavěnou část k Zlaté uličce obmezilo. Vnitřní stavení bylo pak upraveno pro kněze z disciplinárních příčin sem dané, a ustanoveni jsou při tom ústavu rektor a spirituál. Však teprv dne 1. ledna 1830 byl tento ústav otevřen, a představení jeho odbývají od těch dob pravidelně služby Boží v některé příhodnější kapli kostela.

Od toho času až do nynějška proslul Svatojiřský klá-šter smutnou památkou z let 1848—1851, kdež vojenský soud v královském hradě své sídlo mající užíval zdejších klášterních celí za vězení několika set zatknutých, skute-čných a ještě více domnělých, provinilcův.

R. 1824 navštívil kostel sv. Jiří císař František I., kázal aby se o jeho zachování dbalo, ale všecky starší tabulové obrazy z české a německé školy, 15. a 16. sto-letí, které se zde na oltářích a po stěnách zachovaly, dal odtud přenésti do gallerie obrazův na Hradčanech, ač ma-jetkem kostela zůstaly. Nicméně tím kostel ujmu utrpěl. V několika letech na to byla také skutečně nějaká oprava chrámové stavby hlavně působením tehdejšího arcibiskupa Chlumčanského nákladem náboženského fondu předsevzata. Jeptišky naplnily kostel během 17. a 18. století množstvím rozmanitého nábytku, oltářův a oltáříčkův, skřínek se soš-kami a s obrazy, jichžto formy často až hrozné byly, a to vše ověšovaly a okrašlovaly ještě pracemi své klášterní pilnosti; slovem, celá stavba zakuklena byla tak velikánskou parukou, že všechen ráz starožitnosti zmizel, a jen krypta pod presbyteriem laikovi připomínala, že se nalézá v po-svátných prostorách, stářím sedmi neb osmi set let posvě-cených. Tak to zůstalo po odchodu jeptišek odtud až do r. 1851, a zvláště kněz Ignác Evgen Novák, bývalý ko-operator u sv. Mikuláše na Malé straně, jako pravý konser-vatoř s právě svatou žárlivostí bděl, aby nic nebylo s místa svého vzato, a aby každá památka po klášterních pannách ve svaté uctivosti držána a zachována byla. V tom se ale s ním nesrovnával pokročilý věk, který skutečné starožit-nosti od nepodstatných přídavkův převrhlého vkusu roze-znávati počal. Jestli kde v Praze, tedy především zde u sv. Jiří bylo potřebí starý cop odstraňovati, aby pravé starožitné a veledůležité památky zase u původní své po-době se objevily a přístupnými učiněny byly.

Tu učinil r. 1851 dne 25. října spisovatel tohoto po-jednání ve schůzce archaeologického sboru Českého Musea

Chrám sv. Jiří na hradě Pražském. 16b

návrh, aby se působením sboru toho stalo opatření strany dalšího zachování náhrobku svaté Ludmily při chrámě sv. Jiří. Jakých prostředků k tomu cíli archaeol. sbor se uchopil, a jaký výsledek měly, níže bude sděleno, ale hořejším návrhem zbuzena jest první myšlénka o obno-vách, které by se v tomto chrámě provésti mohly. Této myšlénky uchopil se zvláště tehdejší rektor u sv. Jiří, důst. kněz Jan Evang. Krbec, zasloužilý spisovatel český, a tu ve vší tichosti dospívala obnova kaple sv. Ludmily, od-straňovaly se zbytečné a nevkusné oltáře, všeliké bezcenné ozdůbky a jiné všelijaké haraburdí (ovšem k velikému po-horšení a hluboké bolesti velectihodného kněze Nováka). Vyhořelý a r. 1857 obnovený kostel v městečku Sázavě ob-držel odtud dva oltáře, které tam nyní čistě obnovené ještě k ozdobě slouží; ale ještě by se odtud nejeden jiný venkovský kostel dost dobrým oltářem i kazatelnou poděliti mohl, neboť zbývá tu ještě všeličehož, co jest na ujmu tomu starobylému chrámu, a co zvláště knížecí náhrobky nemile zakrývá. Nynější osvícení duchovní představení chrámu, umějíce dobře rozeznati, co jest podstatné a důstojné a co pouze líčené, liché a nevhodné, a jdouce za radou vlastimilovných znatelů starožitností, zajisté neustanou v dalším vyčišťování toho posvátného domu Božího, až všecko zas uvedeno bude v původní důstojnou podobu svou, která v novém odmládnutí zajisté mnohem hlubší dojem na vlastenskou mysl pobožného navštěvovatele činiti bude, nežli to množství ledajakých copařských kudrlinek, kytiček a pozlacených třpytidel, které jej do nedávná přeplňovalo. 2)

Chrám svatého Jiří jest naše jediná románská basi-lika v Praze; jako jest od založení svého nejstarší, tak se i v jeho výstavnosti nejstarší tvary románského slohu v na-šem hlavním sídle zachovaly. K,určení času, kdy hlavní a podstatné částky nynější stavby postaveny byly, podává nám dost bezpečnou poukázku zpráva v prvním prodlouži-teli Kosmasovy kroniky o příběhu, kterak r. 1142 klá-šter i se hradem skrze Konráda, knížete Moravského, spálen byl. Tam se totiž vypravuje, kterak „Bohu i lidem milé panny z kláštera sv. Jiří vidouce kostel, kaple a cely své spálené, polekané s hrozným nářkem a těžkým vzdy-cháním téměř položivé, sotva očí a rukou svých k nebi pozdvihnouti mohouce rychle nalezeným východem z hradu ušly, v jistém místě pod Petřínem se ukryly, potom při kostele sv. Jana Křtitele na Újezdě jako na vyhnání ve smutku a s pláčem dni své trávily, pokud své vlastní sí-dlo klášterní obnovené nespatří. Když pak po obnoveném pokoji hradní stavby, co obležením utrpěly, buď se opra-vovaly buď zcela nově zřizovaly, a panny Svatojiřské s velkou žádostí očekávaly dne, kdy by se zase do svého sídla na-

vrátiti mohly: vypravovali jim strážníci na hradbách, ry-báři a chudí lidé, kteří v noci pracují, kterak vídají ča-sem nočním plameny z jejich spáleného kláštera vyšleha-jící a až k nebi se nesoucí. Jsouce touto zprávou napo-menuty šly na hrad, navštívily svůj spálený klášter, pro-hledaly kostel i oltáře a nejvíce se slzami v očích vyhle-dávaly ostatky sv. Ludmily. K tomu přišel Wernher, ka-meník a zedník, a toho požádaly, aby mezi kamením a oharky hledal. A hle, s vůlí Boží Wernher našel rakev zachovalou, od ohně neporušenou, a vrátiv se k pannám radostnou zprávu jim přinesl a za ní náhradu si vyžádal. Pánu Bohu děkujíce padly všecky k zemi, slzami radosti ji pokropily, a zapomenuvše na žel a strasti své běžely, aby rakev vyzdvihly. Ale jako ze strachu smělosti té za-nechaly, a zavolavše kněze Putena (Pudona), jeho radou a pomocí rakev vynésti chtěly. Hradní bránu našly ale zatarasenou a zamčenou, a jakkoliv se namáhaly ji ote-vříti, nemohly toho žádným spůsobem dovésti. Tímto divem zaraženy vrátily se na místo, odkud byly vyšly; poslaly ale k biskupovi Ottonu, prosíce, aby přišel a co by počíti měly oznámil. Také žádaly biskupa Moravského, Zdíka, aby jim tělo sv. Ludmily vyzdvihl. Biskup Zdík slíbil, že to učiní, jak mile mu povolení k tomu od správce kostela Českého přineseno bude. Panny neustupujíce od svého předsevzetí, pomocí Jindřicha, děkana, a Petra, arcijahna kapituly u sv. Víta, též ostatních kanovníkův skutečně rakev vyzdvihly, otevřely a prohlídnutou s velkou radostí podle oltáře uložily."

„Nesmí se ale zamlčeti, jak divným spůsobem krádež Wemherova na jevo přišla a jak potajmu vzatá část ostat-kův sv. Ludmily zase jí navrácena býti musela. Wernher dostavil ku stavbě kostela sv. Jiří dva kameníky, a ti počnouce dílo své umřeli; přivedl pak druhé dva, a ti zase zemřeli; když konečně sám potřetí stavěti začal, také umřel. Když se to stalo, vydal se syn jeho na po-bídku sousedův a příbuzných do Cech, vypravoval Ger-vasiovi proboštu Vyšehradskému a kancléři, svému strýci, co se stalo, a obdržev od něho napomenutí odcizené ostatky sv. Ludmily Svatojiřskému chrámu navrátil." 3)

Z toho vypravování poznáváme, že v Čechách již v polovici 12. století světští kameníci a stavitelé se vysky-tují, ačkoliv, jak z intervence kanovníkův při vyzdvižení těla sv. Ludmily souditi lze, pod vrchní dohlídkou kněží pra-covali. Za druhé jeví se nám Wernher, Němec z říše, co stavitel chrámu sv. Jiří, ač bezpochyby dlouho na tom díle nepracoval.

Na samé stavbě můžeme pozorovati, že povstala ve třech dobách, v kterých se vesměs v románském sloha stavělo, tak že ty tři doby jenom podle odchylek od pů-

') Na našem obraze č. 5. představen jest vnitřek chrámu beze všeho nářadí, aby se jeho stavitelské tvary snadnoji přehlédnouti mohly. Jen v popředí viděti kamenné oltářní stoly před tumbami čili vysokými náhrobky knížat Vratislava I. a Boleslava II.

3) Contin. Cosmae, str. 336—338. — Gervas proboštoval na Vyšehradě od r. 114 6 do r. 1178, navrácení ukradených ostatků připadá asi do prvních let po r. 1146.


vodního základu, nikoliv ale podle nějakých odchylek od původního slohu rozeznávati můžeme.

Na každý spůsob náleží hlavní rozvrh chrámové pro-story, tedy celý zpodek s apsidami, kryptou, s pilíři a sloupy v lodích do druhé polovice H. s t o l e t í ; to vše přetrvalo oheň r. 1142 knížetem Konrádem spůsobený; empory čili chodby nad bočními loděmi, obě věže a ka-ple sv. Ludmily přibyly po ohni r. 1142, a jsou snad vý-myslem a z části dílem výše jmenovaného Wernhera; král Vladislavi., panovav od r. 1140 do r. H73, byl hlavním dobrodincem kláštera a přičinil se tehdáž nejvíce k no-vým stavbám jeho. Kostel byl tehdáž jen krovem přikryt, a snad teprv ku konci 12. anebo na začátku 13. století dostal svou nynější klenbu. To byla tedy třetí doba stavby jeho. Všecko ostatní, co později od rozličných abatyší bylo přistavováno a přestavováno, nesrovnává se více s původ-ním románským slohem. 4)

Základ chrámu z 11. stol. ukazuje, jak z půdorysu poznati lze, rozvrh starých románských basilik, jak v celé západní církvi od 10. do 12. století zobecněly: tři lodi, vyvýšené presbyterium s kryptou pod ním, a dvě věže na místě křížových ratnenou. Západní polovice lodi jest zcela přestavěna, ana zde kněžna-abytyše Žofie Albinka z Hel-fenburka po Bělohorské bitvě prostrannou kruchtu vykle-nouti a na ní kůr pro jeptišky zříditi dala; samo západní průčelí pak dostalo okolo r. 1717 za kněžny-abatyše Fran-tišky Heleny Pieronové z Galliano (-f- 1720) renaissanční dekorací, v níž jedině tři průčelní okna, kterými světlo do zmíněného kůru padá, zdají se býti pozůstatky starého románského průčelí. Neobyčejné jest postavení obou věží, totiž vedle apsid obou bočních lodí k jižní a severní straně. Pod jižní věží jest kaple sloužící za sakristii, pod severní, věží,běží klášterní chodba čili ambit. Tento ambit jest sice jako celé klášterní stavení zcela zmodernisován, ale musel již původně k severní straně kostelních lodí v nynější své rozsáhlosti přiléhati. Pražský architekt Bernard Grueber, který jak známo téměř všecky starší stavitelské památky v Cechách za dílo německé prohlašuje, vidí v základních rysech našeho chrámu mnoho podobnosti se starou stav-bou západní části benediktinského kostela sv. Emmerama v Řezně, a domýšlí se, jako že tam se spatřuje v západ-ním průčelí příční loď čili křížová ramena, že takových i náš kostel sv. Jiří míval. Tuto domněnku hledí dotvrditi shodností rozměrův a technického vyvedení obou kostelův, a že našel ve zdech novější Svatojanské kaple k jižní straně západního průčelí Svatojiřského kostela přistavěné kusy základních zdí, jež by byly náležely k jižnímu rameni takovéto příční lodi. Potom ještě pro větší dotvrzení do-kládá, že prý kněžnička Mlada v Řezně své duševní vzdě-lání obdržela, a odtud první Benediktinky k sv. Jiří uvedla 5).

4) Na našem půdoryse jsou ■všecky starší, původní zdi černě vytknuty, všecky pozdější přístavky jen čárkované.

5j Viz B. Grueber: Charakteristik der Baudenkmale Böhmens.

Co se toho týče, nevědí ničeho o tom naše nejstarší pra-meny, naopak Mlada jsouc od papeže v Římě opatským zá-vojem a berlou obdarována, první Benediktinky z Říma s sebou přivedla. Ze pak nejedná abatyše u sv. Jiří v 10* a l l . stol. z Němec pocházela, o tom se zmiňují časté vý-slovné zprávy, i neupíráme, že Svatojiřský klášter z té příčiny s kláStery Benediktinek v Němcích, jmenovitě v Ba-vořích, vzájemné svazky ovšem míti mohl. Zdali konečně takových příčních ramenou v západním průčelí Svatojiř-ského chrámu bývalo, o tom jsme se ze zbytkův, jež pan Grueber při kapli sv. Jana Nep. viděti chtěl, nemohli pře-svědčiti.

Přistupme k podrobnému popisu.,Celá délka chrámu obnáší v světlosti (tedy beze zdí)

140 vid. stop. Z toho připadá na presbyterium s hlavní apsidou 34', na střední loď 106'. Z té střední lodi odpadává ale na prostor pod velkou klášterní kruchtou délka 53' 6", tak že v lodi ještě nepokažené zůstává svobodného, pro-storu v délce 52' 6".

Po obou stranách hlavní lodi otvírají se čtyry arkády čili oblouky do bočních lodí, spočívající s té i s oné strany na dvou čtverhraných pilířích a jednom kulatém sloupu.

Šířka hlavní lodi a presbyteria obnáší . . 22' 6", šířka pilířův a sloupů s obou stran 3', dohromady 6',šířka pravé boční lodi ............................................ 7',šířka levé boční lodi .............................................. 9';to dohromady činí šířku celého chrámu v světlosti (bez postranních zdí)......................................... 44' 6".

Z toho viděti, že šířka bočních lodí i s pilíři dohro-mady bez mála se rovná šířce hlavní lodi.

Výška od podlahy až po klenbu v hlavní lodi obnáší asi 50'. Základní forma pilířův jest čtverec; dole mají zna-čně vysedlý sokl, nahoře místo hlavic jednoduché římsy beze vší ornamentiky. V tom se jeví nápadná podobnost k jedinému pilíři, který se ve chrámě sv. Vácslava v Staré Boleslavi vedle kaple pěti bratří zachoval co zbytek stavby Břetislava I. z polovice 11. stol. 6) Takové jednoduché římsy pozorujeme ostatně vesměs na zpodních částech Svatojiř-ského chrámu. Kulaté dva sloupy mají tutéž šířku a výšku co pilíře, a vypadají dosti hmotně, spočívajíce na vysokých osmihraných soklích. Hlavice nejsou ozdobeny a ukazují jen okulacené vypukliny společnou člyrhranou deskou (abakusem) kryté, na kterých pak římsa jako na pilířích spočívá. Oblouky o tyto pilíře se opírající jsou zcela ne-rozčlánkované. Od těchto pilířův nejsou žádné lisseny čili pasy po zdech vzhůru vedeny. 7) Hořejší okna od klášterní chodby v prvním patře náležejí již do druhé stavitelské doby po ohni r. 1142.

Wien 1857. Vyňato z Mittheilungen der k. k. Centralcommission atd, 1856. seš. 10.

6) Srov. Pam. III. stT. 17.7) Podobné sloupy a oblouky spatřují se také v basilice Panny

Marie v Milevsku. Srovn. Pam. III. 221.


Piidorys chrámu sv. Jiří na hradě Pražském»

1. Hlavní loď.2. Severní boční loď.3. Jižní boční loď.4. Presbyterium s apsidou.5. Kaple sv. Ludmily.6. Sakristie (kaple) pod jižní věží.7. Nízká síň pod klášterní kruchtou.8. Komora. (Nad ní kapitulní sin.)9. Komora.

JO. Kaple sv. Jana Nep.

11. Spojovací chodbn.12. Kaple sv. Martina.13. Kaple sv. Anny.14. Klášterní ambit.15. Severní věž.16. Krypta č. kaple sv. Mikuláše.

a. Velký oltář.b. Oltář sv. Kříže.c. Oltář sv. Jana N.d. Náhrobek sv. Ludmily.

e. Náhrobek knížete Boleslava II.f. Náhrobek knížete Vratislava I.g. Jižní portál.h. Náhrobek abatyše Kunhuty Přemyslovny.i. Ostatky bl. Mlády.j. Portál.k. Oltář sv. Mikuláše.1. Oltář P. Marie.m. Oltář sv. 3 králův,n. Bývalý hřbitůvek.


Před vystavením klášterní kruchty v prvních desíti-letích 17. stol., kterou původní stavba chrámu nejvíce utrpěla, šly pilíře a sloupy střídavě bezpochyby až k samému západnímu průčelí chrámu. Grueber myslí, že bylo jen ještě po dvou pilířích po obou stranách.

Tenkráte skráceny jsou také obě boční lodě, jichžto nestejná šířka jest nápadná. Končí se obě tam, kde v hlavní lodi presbyterium začíná, malými, polookrouhlými apsidami, ješto ale z venku zcela jsou zastaveny. Místo oltářův jsou v nich dvířka.

K nejstarší stavbě náleží také kaple pod jižní vězí, která se také polookrouhlou apsidou zavírá, potom krypta. Vchod do krypty a výstup na presbyterium dala r. 1732 kněžna-abatyše Aloisia Teresia z Widmanů dle příkladu, jak se u sv. Vácslava v Staré Boleslavi stalo, ještě ná-kladněji přestavěti. Ale spůsobu, jak se to stalo, musíme jen litovati. Uprostřed bohatých železných mříží umístila svůj erb a letopočet 1732. Na presbyterium vystupuje se se dvou stran po 14 stupních, do krypty sestupujeme po 7 stupních.

Krypta, majíc jméno kaple sv. Mikuláše, zaujímá celý prostor pod presbyteriem a hlavní apsidou. Klenutí její spočívá na šesti, ve dvou řadách postavených sloupcích. Tyto sloupky jsou nižší a drobnější, nežli v kryptě ss. Kos-my a Damiana v Staré Boleslavi, ale tvar jejich a tech-nické vypracování pokročilejší, ačkoliv některé nestejnosti v rozměrech patrně ještě na nedokonalost technických prostředkův v i l . století poukazují. Všecky mají attickou nohu (basis) bez nárožních patníkův, některé vyšší jiné nižší; hlavice jsou krychlové, jen málo na zpodních hra-nách zakulacené, jednoduchou deskou kryté, z které pak křížové klenby bez žeber č. pašův vyrůstají. Klenby tyto byly jednou shůry promáčknuty, bezpochyby při ohni r. 1142, což se později napravilo. Po husitské válce musela tato krypta spustnouti, nebof ji kněžna abatyše Justina Anna Ettlingerová z Rosenfelsu (f 1659) teprv od rumu vyčistiti dáti musela, chtíc ji zase do pořádku uvésti.

Po ohni r. 1142 postaveny jsou předně chodby nad vedlejšími loděmi s románskými okny do hlavní lodi vy-cházejícími. To se zdá býti práce výše spomenutého ně-meckého kameníka Wernhera. Ale jenom na severní straně zachovala se část oken v původní formě, kdežto z chodby na jižní straně, bezpochyby za stavby velké klášterní kruchty v 17. stol., uděláno několik menších nevkusných kruchet a komor. Největší a nejdelší z nich po straně ka-ple sv. Jana N. sloužila za kapitulní síň, a byla skutečně teprv od kněžny-abatyše Albinky z Helfenburka, která velkou kruchtu stavěla, zřízena. Tak zbyla jen čtyry okna v hořejší chodbě klášterní, a z těch jest jedno (první od velkého oltáře) zcela zmodernisováno, čtverhrané beze všech ozdob, a jedno (poslední blíž kruchty) pokaženo pilířem, na kterém klenutí spočívá. Každé ze zachovalých oken skládá se ze tří do polokruhu sklenutých otvorů, jež

dva velmi ztepilé sloupky od sebe oddělují. Hlavice těchto sloupků jsou krychlové, jinak velmi ozdobné, a při attických nohách (basis) jsou malé nárožní patníky. Žádné z těchto oken nestojí souměrně nad dolejším obloukem v, kostele,, což zřejmě k tomu ukazuje, že vesměs tyto hořejší chodby se svými okny jsou pozdějšího původu, když po často spomínaném ohni hlavní zdi kostela na novo byly vzhůru vyhnány. Z hořejší chodby jdou úzké kamenné schůdky ve zdi dolů do samého presbyteria, kdež se končí malým gotickým čtverhraným portálem.

Druhý přístavek chrámu po ohni r. 1142 jsou obě věže: jedna stojí po jižní straně boční lodi nad starší kaplí, ny-nější sakristií; druhá proti ní na severní straně nad klá-šterním ambitem. Šířka této druhé věže řídí se podle šířky ambitu, kdežto se stavitel při druhé věži řídil podle šířky kaple, nad kterou ji stavěl. Odtud pochází, že severní věž jest o několik stop užší a něco málo nižší, nežli jižní věž. Ostatně jsou obě v jednom slohu románském stavěny, čtver-hrané a bez pater přímo vzhůru až po římsy vyhnané. Střechy mají na spůsob gotický podobu pyramid a jsou až pod makovice cihlami čistě a trvanlivě vyzděny. V rozích každé věže udělány jsou malé skrčené pyramidky. 8) Na-hoře blízko pod římsami, kde zvony visí, jsou na všech čtyřech stranách okna, dvě a dvě nad sebou. Byla původně románská, ale kněžna-abatyše Anna Mechtilda Schönweiss~ ová dala je ku konci 17. stol. při opravě věží v nynější nehezkou podobu uvésti.

Třetí přístavek chrámu po ohni 1142 jest zajisté také kaple sv. Ludmily. Panny, nalezše neporušené ostatky své svaté dědičky v rumu spáleného kostela, uložily je sice vedle velkého oltáře v presbyteriu; však brzo vystavěna jest zvláštní kaple pro ně vedle samého presbyteria a jižní věže. Jest tato kaple tak vyvýšena, že se z vysokého presbyteria ještě po sedmi stupních do ní nahoru vystu-puje ; skládá se z lodi a apsidy třemi stranami osmihranu zavřené; délka neobnáŠí nic víc než 28 stop, šířka 15 stop-Veliký polokruhový oblouk otvírá se do ní z presbyteria, od něhož mramorovým zábradlím a železným mřížovím v bohatém parukovém slohu z časův kn.-abatyše Widma-nové oddělena jest. Základní forma jest románská, později v neznámém čase zgotisovaná. Tři okna v apsidě a jedno v lodi jsou na venek ještě do polokruhu sklenuta, vnitř ale sbíhají nahoře do lomeného oblouku. Tuto nehezkou formu dostala bezpochyby po, velikém ohni r. 1541, kte-rým věže a tato kaple velice trpěly. Klenba jest gotická, křížová, žebra ale nehrubě vynikají a mají mělké roz-

8) Pan Grueber, který prý dle svého ústního vyjádření po mnohá léta chrám sv. Jiří zpytoval, praví v nahoře zmíněném po-jednání: že prý při nesčíslných přístavcích a proměnách, které se při Svatojiřském kostele téměř za každého desítiletí udaly, nepo-chopitelnou věcí zůstává, že se tu ani linie přísného gotického slohu z 13. století nevyskytuje, a to uvádí za důkaz svého přenáhleného a nejapného rozsudku, že totiž,v Cechách hned po románském slohu beze všeho přechodu pozdním slohem gotickým stavěti se začalo!


článkování. Pod kaplí jest tmavá komora, do níž jen slabý pablesk světla přichází úzkým románským okénkem z krypty.

Do třetí periody staré stavby chrámové náleží kone-čně klenba ve hlavní lodi a v presbyteriu., Jest taktéž ro-mánská, křížová, bez žeber v pěti čtvercích čili odděle-ních široce rozpnutá. Každý čtverec jest širokým, těžkým obloukem, který se jen o silné nosiče čili ležiny opírá, od vedlejších čtverců oddělen, a klenutí to nesouhlasí ani s okny v klášterní chodbě ani s pilíři a sloupy v kostele. Ano jeden oblouk po levé straně i přes jedno okno v chodbě přesahuje a prostřední jeho otvor zakrývá. To vše patrně ukazuje, že kostel před tím jen dřevěný strop míval, a že to klenutí nejpozději vystavěno bylo. A předce jest to je-diné veliké, chrámové, ještě původní románské klenutí, které se v Čechách zachovalo. Prudkostí ohně r. 1541 jest trhlé v samém prostředku na celou délku chrámu.

To jsou tedy staré původní části románské basiliky sv. Jiří; všecko ostatní jest pozdější nepříslušný přístavek. K stavbě chrámu užito pouze naší Pražské opuky, z níž všecka naše nejstarší stavení v Praze i v okolí jsou vy-vedena. Výtečné jest spracování kamene toho, neméně výtečná malta, tak že dokonalejší zednické práce nelze viděti. Jenom kaple sv. Ludmily vystavěna jest z drobnéholámaného kamení, majíc obložení v rozích z kvádrového pískovce. Její zpodní zdi byly jako i při vedlejší velké věži v pozdějším čase, bezpochyby po ohni r. 1541, s ven-kovské strany cihlami sesííeny. Z oken nepodrželo v ce-lém stavení ani jedno svou starou, původní podobu; jsou sice vesměs do polokruhu sklenuta, ale větším dílem pro lepší osvětlení rozšířena, ztrativše své prvotní obruby. Mladší části chrámu jsou: již často zmíněná veliká klá-šterní kruchta v západním dílu hlavní lodi, průčelí chrá-mové a kaple sv. Jana Nep. vedle něho.

Klenutí pod klášterní kruchtou náleží do starší renais-sance, jest okrouhlé a slabé pasy proplétají se na něm, tvoříce sférické čtverce.

Západní průčelí chrámu má bohatou vlaskou dekoraci. Ctyry silně povystupující pilastry nesou jednodušší attiku, která se trojhraným štítem končí. Mezi nimi jest dole u prostřed obyčejný portál, na krajních pilastrech stojí ve výši před attikou dvě kamenné sochy z minulého století, představující knížete Vratislava I., an co zakladatel chrá-mu vzorek kostela s dvěma věžema v rukou drží, a bla-hoslavenou Mládu, první abatyši kláštera. Nahoře v troj-hraném štítu jest vypuklá, kamenná řezba, představující sv. Jiří na koni, jak se zdá práce starožitná s živým vý-razem, která snad někdy ještě staré, románské průčelí zdobila. Dvě písmena pod tím obrazem S a G znamenají jenom jméno sv. Jiří (Sanctus.Georgius). Převedení celého toho průčelí na formu průčelních stran basilik románských dalo by se snadno uskutečniti, a nepožadovalo by velkého nákladu.

Kaple sv. Jana Nep., vedle kostelního průčelí posta-

vená a s ním krátkou chodbou spojená, byla r. 1717 od kanovníka arcijahna u sv. Víta, Jana Ludv. Steyera, za-ložena a r. 1722 vysvěcena. Staveníčko ozdobné s kupolí, mramorovým oltářem a s freskami od Vácslata Reinera. Za oltářem jest malá sakristie. Tato kaple činí roh do Svatojiřské ulice. Malý dvorek mezi ní a jižní věží jest od ulice zdí přehrazen a sloužil za hřbitov, jejž kněžna-abatyše Widmanová okolo r. 1733 zřídila. Na ten hřbitov vychází jižní portál kostela, o němž níže siřeji mluviti chceme.

Ze severní bočné lodi vcházíme dvířkami v apsidě do chodby, do které dvě okénka z krypty vycházejí, a ta vede druhými dvířkami na zahrádku za kostelem, po levé ruce ale malou předsíňkou, která se nazývá kapli sv. Martina, an v ní oltář téhož svatého stojí, do kaple sv. Anny, 16ya' široké, 55' dlouhé. Vlastní vchod do této kaple jest ale z východní strany dolejšího klášterního ambitu. Všecko to stojí sice na starých základech z časův nejstarších, bylo ale v 17. stol. skrz naskrz obnoveno. Kapli sv. Anny pře-stavěla r. 1673 kněžna-abatyše Schonweissová v slohu renaissančním. Bývalo zde oratorium, do něhož se z ho-řejší klášterní chodby vcházelo, ale to jest nyní zazděno.

Samo klášterní stavení poskytuje nyní velmi málo starožitného; činí veliký čtverec na jedno poschodí vy-soký ; dole jest prostranný ambit, nahoře cely a chodby, u vnitř ve dvoře prostranná zahrádka. Všecko bylo v 17. století souměrně přestavěno a vybíleno. Pozdější dvoupa-trový přístavek k Zlaté uličce, nynější kasárna, nemá teď žádného spojení s vnitřním klášterním stavením. Residence bývalých kněžen-abatyší stojí k západní straně vedle vlast-ního konventu na Svatojiřském plácku, na kterýž velká brána vychází. Jest sice také jednoduché stavení o jednom patře, ale v přízemí zachovalo se aspoň dosud několik gotických dveří z 15. stol.

Nyní nám zbývá vytknouti jednotlivé historické a umělecké památky.

1) Kaple sv. Ludmily.

Co do významu uměleckého a historického chová tato kaple nejdůležitější památky. Kněžna-abatyše Schonweiss-ová dala všecky staré malby a nápisy na stěnách jejích (jako vesměs v celém kostele) zabíliti. U prostřed stojící překrásná tumba (náhrobek na dva lokte do výšky vy-zděný), v níž jsou uloženy ostatky sv. Ludmily, byla prkennou pokrývkou na spůsob sedlové střechy anebo víka od rakve, přes tu červeným adamaškovým pokrovem přikryta; před ní se zdvihal vysoký, ji celou zakrývající, nevkusný, parukový oltář s obrazem sv. Ludmily od Jana Jiřího Heintsche ze začátku minulého století. Tumba sama byla v žalostném stavu, sošky na ní porouchané, všecko poškrábané, jedna strana silně se překloňovala, jen hrubé železné skoby ji dohromady držely. Bylo patrno,

22

170 Chrám sv. Jiří na hrade Pražském-

jak se později ukázalo, že loupežné ruce v 15. neb 17. stol. do léto tumby se dobývaly nějakých pokladů v ní hledajíce. Nížepsaný obrátil k tomu, jak výše připomenuto, r. 1851 pozornost archaeologického sboru v Českém Museu, kterýž se na tom ustanovil, aby zvláštní kommisse stav ! náhrobku sv. Ludmily vyšetřila a návrhy k jeho důstojné j obnově předložila. V té kommissí účastnili se pp. J. Hellich, \Em. Max, Jos. Niklas a nížepsaný, a vyšetřili náhrobek dne 11. března 1852 i učinili návrhy, jak by se nejen náhrobek, nýbrž celá kaple důstojně obnoviti mohla, k čemuž později i důst. kněz rektor Krbec zvláštní poznamenání svá přidal. V sezení sboru dne 26. června 1852 ustanoveno, vyzvati pp. Niklasa a kamenického mistra Karla Svobodu, aby učinili rozpočet peněžitého nákladu na toto obnovení. Když byl od p. Niklasa celý plán obnovy v sezení dne 1. dubna 1853 předložen, vzal jej tehdejší předseda sboru, pan dvorský rada a policejní řiditel, rytíř Sacher-Masoch, k sobě, a slíbil, že sám dobrodincův a prostředkův k vyvedení jeho vyhledávati bude. Bylo ale tehdáž spravedlivé obávání, že návrh k obnovení a oslavení hrobu prvomučennice a dědičky České země, sv. Ludmily, při tehdejším politickém směru, kde s jistých vysokých stran s nemalou nepřízní hledíno ke všem národním, třeba svatým památkám českým, že shůry sotva pod-porován bude, a také skutečně celý návrh zmizel kdesi mezi papíry některého velikého pána, a bylo ticho. Ale myšlénka jednou vzniklá přece nezanikla. Uchopil se jí vznešený a zbožný vlastenec a lidumil, pravá perla mezi šlechtou českou, vysoce urozený pan hrabě Hanuš Karel Kolovrat Krakovský svob. pán z Újezda, i napsal k důst. rektorovi kn. Krbci list, aby obnovu kaple a náhrobku sv. Ludmily obstaral, a o potřebný peněžitý náklad k jeho úředníkovi se přihlásiti sobě neobtěžoval. A tak se i stalo. Rektor Krbec, nemaje plány od archaeol., sboru na-vržené po ruce, jen z paměti se jich poněkud držel, zjednal si umělce a řemeslníky a přikročil k dílu. Nežli je ale ku konci přivedl, umřel 27. dubna 1857. Ale nástupce jeho, kn. rektor Innocenc A. Frencl a spirituál kn. Frant. Jos. Řezáč, náš národní paedagog, ujali se té věci s rovnou horlivostí, a tak celá obnova této nám svaté památky r. 1858 dosti šťastně byla ku konci přivedena.

Tumba svaté Ludmily náleží zajisté mezi nejvzácnější české řezby z doby vyvinutého gotického slohu v 14. stol. Zhotovena jest z naší Pražské běložluté opuky, která pod dlátem mistra nejjemnější a nejútlejší tvary přijímá, ovšem ale také pro měkkost svou snadno porouchána býti může. To se také při tolika protivných osudech, kteréž toto mí-sto potkaly, v dosti velké míře stalo. Při obnově byla ale celá tumba rozebrána, bedlivě na novo sestaveiia a upev-něna ; uražené části na soškách a na bohaté gotické orna-inentice se pak uměle a bedlivě z tétéž látky přidělaly, což se dobře podařilo. Výška tumby i se stupněm a so-klem obnáší 5 stop, délka 6' 3", šířka 4'. Obě delší strany

tumby ozdobeny jsou pěti gotickými výklenky, s každé strany jinými, a v těch stojí deset přes polovici vypuklých sošek (hautrelief), z nichž se některé pro nedostatek pří—znakův zcela bezpečně poznati nemohou. Na severní straně (viz obraz 6.) představují tyto sošky: 1) sv. Sig-munda (?), 2) sv. J iří (?) , 3) sv. Kateřinu s kolem, 4) sv. Vácslava se štítem a praporem, 5) sv. Ivana neb Štěpána; na jižní straně od pravé k levé ruce (viz obraz 8.); 6) sv. Jeronýma se lvem (?), 7) blahoslavenou abatyši Mládu (?), 8) se. Vojtěcha, 9) sv. Vita a 10) sv. Prokopa C?> Na svrchní desce zas vytesána jest ležatá socha sv. Ludmily v životní velikosti, divně krásného výrazu a čistého vyvedení. Na ušlechtilém obličeji jeví se nebeský poklid, ruce jsou na prsou k modlitbě sepiaty, a dlouhé roucho se závojem (příznakem vztahujícím se k umučení sv. Ludmily) v záhybech velmi volných a přirozených až k nohoum se ukládá. Nos, ruce a špičky od nohou jsou nově přidělány. Upozorňujeme naše pp. malíře, kteří si uvykli, sv. Ludmilu malovati co bábu s tváří hrubou a scvrklou, že na této náhrobní soše ze 14. stol. sv. Lud-mila má obličej mladistvý a šlechetný, s idealem zbožné matky a patronky národu českého lépe se shodující.

Na užší straně • tumby, v nohách sochy, býval dříve olejními barvami malovaný obraz pohřebu sv. Ludmily. Byl ale tak poškrábán a otřen, že se více obnoviti nedal, a ozdobena jest nyní tato strana tímto vrytým nápisem:

HROBSV. LUDMILY,

MUČENICE, DĚDIČKY A MATEŘEČESKÉHO NÁRODA.

OBNOVEN L. P. 1858.

Starý oltář v hlavách tumby zmizel, a nahrazen jest novým gotickým, jehožto sloh ale k tumbě špatně se hodí. Gotický nástavek s křížem a dvěma anděly, kteří svícny drží, není sice zle vymyšlen, ale celá ornamentika má povahu pozdního gotického slohu, který svou hmotností divně se liší od ušlechtilých a filigránových řezb na tumbě. Když se při obnově zdi kaple oškrabovati začaly, objevily se pod několikerým nátěrem staré malby na stěnách a na klenutí. Šťastným spůsobem dostal se vápenný nátěr dolů, a malování, ač porouchané a zbledlé, téměř v celosti se zachovalo; pak se zazdily dvéře od spojovací chodby z ústavu šlechtičen přes ulici sem vedoucí a malá kruchta na západní straně. K opravě starých fresk a k ozdobení novými malbami celé západní stěny zjednán byl na slovo vzatý malíř, p. Jos. Hellich. Staré malby na klenbách pocházejí asi z polovice 16. stol., a okolo postav poletují podle staršího spůsobu bílé pásky dílem s nápisy, dílem bez nich. V pateru oddělení gotické klenby v apsidě spatřuje se u prostřed Kristus Pán, pak s jedné strany Panna Maria a sv. Maří Magdalena, s druhé strany miláček Kristův sv. Jan a sv. Petr. V lodi zas ve čtyřech odděleních křížové klenby jsou čtyři evangelisté a čtyři cír-


kevní otcové vymalovány, totiž: a) sv. Matouš se sv. Augu-stinem, b) sv. Marek se sv. Jeronymen, c) sv. Lukáš se sv. papežem Řehořem Velkým, d) sv. Jan se sv. Ambrožem.

Pozdější jsou malby na stěnách, a znak kněžny-aba-tyše Judity Eibenštolerové z Eibenštolu pod nimi vymalovaný ukazuje zřejmě k tomu, že teprv za jejího panování v prvních desítiletích 17. stol. povstaly, což také jejich ráz patrně jeví. V apsidě vymalovány jsou na dvou stěnách, kde není oken, po pravé straně nahoře sv. Ro-salie, pod ní sv. Method, arcibiskup Moravský, a sv. prvo-mučenník Štěpán; po levé straně nahoře poustevník Ivan, pod ním sv. Cyril, apoštol Slovanův, a sv. Klara. V lodi jsou na jižní stěně po obou stranách okna následující obrazy: sv. Norberta, pod ním sv. Leonarda, potom sv. Františka Assiského, sv. Jiří, sv. Víta a sv. Vácslava. Kromě znaku výše zmíněné abatyše jest zde také znak král. vždy věrné kapitoly u sv. Víta na hradě Pražském.

Z toho samého času jsou také postavy svatých vy-malované ve velkém oblouku po straně chrámového pres-byteria ; jsou to sv. Ludmila a sv. Vojtěch po jedné, blahosl. Mlada a sv. Prokop po druhé straně. Pod první-mi vymalován nyní ještě štítek s nápisem: „Obnoveno MDCCCLVIII." Vedle něho za rohem již v kapli druhý, s dalším nápisem: „Štědrotou Jana K. Hraběte Kolovratu Krakovského svobodného pána z Újezdau; pod.druhými vymalován jest erb tohoto vznešeného původce celé obnovy.

Zadní stěnu vyozdobil Hellich obrazy vlastního vý-myslu. Jest to cyklus výjevů ze života sv. Ludmily, a,sice nejvýš při klenutí viděti: jak chudé krmí, níže jak se připravuje k smrti, jak dva vrahové ji zardušují, jak ji na Tetíně do hrobu kladou, konečně jak její tělo u slavném průvodu nad hrad Pražský do Svatojiřského chrámu pře-nášejí, kdež se i její nynější náhrobek objevuje. Pod těmi obrazy jest nápis ve třech polích:

Svatá Ludmila, mucenice Páně a dědička země České.

Chof Bořivoje, prvního . křesťanského knížete Če-ského, ježto oba víře Kristově vyučil a s jich komon-stvem pokřtil sv. Methud, bratr sv. Cyrilla.

Skonala smrti mučenickou na Tetíně 1. P. 927. 15. září, tělo její přeneseno do Prahy a položeno v zdej-ším chrámu Páně sv. Jiří 1. P. 929. 10. listopadu.

Mezi těmi obrazy pozorujeme na stěně malý štítek s černou orlicí ze znaku sv. Vácslava, a ten někdy býval nad otvorem malého oratoria nyní zazděného. Na stěně v lodi blíž apsidy jest zase starý výklenek, do něhož dána jest za sklo část kamene (dříve na oltáři u náhrobku chovaného) z Tetína sem přeneseného, jímž dle podání sv. Ludmila, měvši jej pro kajícné cvičení v komnatě své, spolu ubita byla.

Zpodní část kapelních stěn jest trochu sprostě pobar-vena, a namalovány jsou na ní dokola kaple velkým go-

tickým písmem tři nápisy. Jeden, v apsidě, vyňat jest ze čtení sv. na den památky sv. Ludmily, a zní:

©riatuHJflti taftu SCĚ, íjflfpflíitne, králi! CJjttáliii SMre Duha Spttfitele |Mlj0 a bla^flaviti jmen« Sfaénut. (Kn. Sir. 51.)

Druhý, v lodi na jižní straně, vyňat jest ze staro-české legendy sv. Ludmily, a zní:

(£». fiftmila) £tk»flrí ftwčjlm, jejfo jř|l fvý jjřtklaíitftt |i*řuíjnti papr(lktj »flute ötefk« }tmi

Třetí, též v lodi na západní strano, z tétéž legendy vyňatý, obsahuje slova, jimiž sv. Ludmila k svým vrahům promlouvala:

dna vtt t: (£0 entita? Mali tahu ít fpfltmtfti t , ru ifeitt já vám hůbnljů učinila?

Původcem těch nápisův zde jest náš kn. F. J. Řezáč.

2) Presbyterium.

Tu stojí v apsidě velký oltář, r. 1688 za kněžny-aba-tyše Schonweissové v renaissančním slohu s bohatým po-zlacením na černé půdě zřízený. Velký obraz, představu-jící vnebevzetí P. Marie, jest zcela podařená práce malíře J. F. Heintsche, kterýž také hořejší obraz sv. Trojice a zpodní obraz sv. Rosalie maloval. Kdyby však místo té sem nenáležité oltářní stavby stál jednoduchý oltář román-ský, a polokupola v apsidě nad ním kdyby byzantským spůsobem na zlaté půdě vymalována byla, jaký velebný dojem by to v tomto posvátném stavení dělalo?

Po straně evangelií stojí při zdi kamenný tabernakul se schránkou na večeři Páně, proto pozoru hodný, že jest v starém renaissančním slohu v 16. století zřízen. Vedlej-šími gotickými dveřmi od schodův do hořejší klášterní chodby podával kněz jeptiškám večeři Páně.

V přední části presbyteria stojí ještě také dva po-stranní oltáře, a sice po pravé oltář sv. Jana Nep., na-proti němu oltář sv. Kříže, oba v strašném parukovém slohu. Na druhém oltáři stojí ve skleněné skříni asi 4' vysoký dřevěný krucifix, o němž kn. Novák podle jiných pramenův píše 9), že již r. 1252 nade hrobem sv. Ludmily stával, kn. Zimmermann zas 10), že sem z bývalého klá-štera Klarisek na Františku přišel. Povrchní ohledání však nás poučuje, že nikoliv z 13. stol., ovšem p!e ze 16. stol. tato řezha pochází, ačkoliv se o její cena určitě vysloviti nelze, an skleněná skříně a dělané kytičky, jimiž ji jep-tišky obložily, bližšímu prohlédnutí překážejí. Trnová ko-runa, šat okolo beder, spůsob jak nohy ku kříži jsou při-bity a ráz celé sochy ukazují na 16. stol.

Místo bývalých maleb a nápisův, jimiž klenby a stěny v presbyteriu někdy ozdobeny byly, dala kněžna-abatyše

9) Erinnerungen an St. Georg. Erste Lieferung. Prag 1836, str. 26.

10 ) Hist. Verzeichniss aller in Prag aufgehobenen Klöster. Prag 1831, II. Lief. str. 89.

22*


Anna Mechlilda Schónweissová z Eckstein«, původkyně jejich zabílení, na klenbě čtyry znaky vymalovati, totiž říšského orla, erb kláštera (červený kříž v bílém poli), erb její, Schonweissové, a erb kněžny-abatyše Albínky z Helfenburka ")•

3) Krypta čili kaple sv. Mikuláše.

Kryptu dala kněžna-abatyše Justina Ettlingerová % Rosenfelsu (1642—1659) od rumu vyčistiti, na novo spořádati a obnovila v ní tři staré oltáříčky. Oltář st. Mi-kuláše a druhý Panny Marie jsou zcela nevkusné a ne-patrné. Nad oltářem sv. tři králův stojí ale ve výklenku pěkná, silně vypuklá řezba z čistého pískovce, představující návštěvu tří králův od východu, dílo slavné české řez-bářské školy z doby Vladislavské (z konce 15. a začátku 16. stol.). Sošky jsou vesměs olejovou barvou vylíčeny, a ukazují živost ve zdařilém skupení; končetiny nejsou potvorné a roucha jsou přirozeně uložena. Šířka a výška obrazu, řídíc se podle starého výklenku ve zdi, obnáší asi 2% stop.

V kryptě dala výše řečená kněžna-abatyše pro sebe a své klášterní sestry hrobku upraviti. Na stěnách jsou některé erby a hrobní nápisy zde pochovaných abatyší, totiž Marie Josefy kněžny z Fürstenberka (f 1770), Rosiny Kláry Schlindlové z Hirschfeldu Cf 1722) a Marie Elekty Vraždové z Kunvaldu (f 1781), poslední, které se v kobkách Svatojiřského chrámu věčného odpočinku dostalo.

4) Hlavni loď.

Tu stojí uprostřed kostela před samým vchodem do krypty náhrobek knížete Boleslava II. a vedle něho pod pi-lířem na jižní straně náhrobek knížete Vratislava I. Oba náhrobky jsou jako onen sv. Ludmily na 3' do výšky vyzděny, činí podlouhlé čtverhrany, tak nazvané tumby, a mají na průčelní straně čili v hlavách kamenné oltáře. Čas jejich po-stavení v nynější formě dá se jenom podle soklův obou tumb přibližmo ustanoviti; sokly totiž podobají se zcela soklu pod tumbou sv. Ludmily, skládajíce se dle gotického spů-sobu ze dvou laloků a jednoho žlábku mezi nimi. Ostatně jsou zcela beze vší architektonické ornamentiky.

Tumbu Boleslavovu přikrývá veliký, ploský mramor, na tom zas stojí dřevěná pokrývka ve spůsobu sedlové střechy, který bílým příkrovem, jaký vyznavačům církve přísluší, přikryt býval. Na oltáři před tumbou, zcela dle vkusu 17. stol. přiozdobeném, stojí vysoký, dřevěný kříž s nezle řezanou sochou ukřižovaného. V klášteře slavívali zádušní paměf Boleslava II., zakladatele kláštera, dne

*•) Erb kněžen-abatyší býval na čtyry pole rozdělen; v levém hořejším a pravém dolejším jeví se obraz sv. Jiří na koni, v ostat-ních dvou polích rodinný znak dotyčné abatyše. Uprostřed pak býval štítek t erbem kláštera.

6. února. Žeby se tato jednoduchá tumba jednoho z nej-památnějších knížat z rodu Přemyslova jeho památce i to-mu místu přiměřenějším spůsobem upraviti a ozdobiti měla, zajisté každý navštěvovatel zatouží.

Zajímavější jest tumba, pod kterou Vratislavi., za-kladatel kostela, leží, ne sice sama sebou, jako vysokým, dřevěným nástavkem, který ještě asi z polovice 15. stol. pochází. Tento nástavek představuje sice jen jednoduchý katafalk, dole goticky vyřezávaným zábradlíčkem obklíčený a malbami v olejových barvách ozdobený. Na zadní ploše jest totiž obraz knížete Vratislava s ozářením okolo hlavy, an vzorek kostela se dvěma věžema v rukou drží, a vedle něho nápis:

tlit jactt bítittií BtaUslans. ptir é. Wmúú. fanitotnr li irrte.

T. j. Zde leží blahosl. Vratislav, otec sv. Vácslava, zakladatel tohoto kostela.

Na každé postranní pelesti vymalováno jest pater» štítův, prostřední tu i tam prázdný, vedlo něho jeden tu i tam s českým lvem, jeden s erbem odřivous, jeden s bí-lým břevnem na přič v černém poli (jako erb Skuhrov-ských ze Skuhrova), a dva tu i tam s neznámými erby: na jednom jest červená, ocasem dolů prohnutá ryba v mo-drém poli, na druhém tři pětilisté, zlaté, od levé nahoře k pravé dolů kosmo posázené růže v červeném poli. Nač se tyto erby vztahují, nelze již udati.

Na sklonitých plochách katafalku také jest malování, a sice na obou podélných stranách Kristus,na kříži, pak vedle něho na jedné straně Panna Maria a sv. Jiří, na druhé sv. Jan Ev. a sv. Ludmila. Pod křížem klečí jep-tiška řádu sv. Benedikta. Na druhé straně zas klečí pod. křížem abatyše, pak jsou zde Panna Maria, sv. Jan, sv. Vác-slav a bezpochyby sv. Sigmund. Avšak i toho katafalku chytily se vyřezávané pozlacené kudrlinky copu z 18. stol., kteréž by tak slušně měly býti odstraněny, jako nemo-torný, vysoký nástavek na předstojícím oltáři, na kterém jest socha sv. Eustachia. (Na našem obraze chrámového vnitřku [č. 5.] dali jsme jen oltářní stoly a tumby obou knížat vykresliti, aby všecky jejich pozdější, vysoké ná-stavky nepřekážely svobodnému rozhledu po chrámě.)

Hroby jiných knížat českých zde někdy pochovaných, jako dle pověsti Bořivoje, Boleslava I. a Oldřicha, jakož i hroby čtyř bratří sv. Vojtěcha, r. 1216 od biskupa On-dřeje z Libice sem přenesených, nyní beze stopy zmizely.

Mezi oběma knížecími hroby leží na zemi náhrobní kámen kněžny-abatyše Judity Eibenštolerové z Eibenštolu (f 1. dubna 1600) a před nimi leží vedle sebe u prostřed hlavní lodi šest kamenů, pod nimiž následující abatyše pochovány leží, totiž :

Anna Scholastika Baulerová a Hohenburku, + 15. října 1766.


Isidora Konstancie Roudnická z Březnice f 13. listop.1731.

Františka Helena Pieronka z Galliano, f 2. srpna 1720.

Žofie Albinka z Helfenburka, f 15. pros. 1630.Anna Mechtilda Schónweissová z Ecksteina, f 21. září

1691.Aloisie Teresie z Widmanů, f 15. července 1735.Mezi ostatními na podlaze v lodích ležícími náhrob-

níky jsou také ještě některé, jež kryjí hroby jiných aba-tyší, jako:

Alžběty Eufrosiny Kestnerové z Frauenberka, f 1. listop. 1671 (v jižní boční lodi);

Anny Ursuly Rathouské z Lilienfeldu, f 16. pros. 1641;Reginy Dadiusové z Kyrenberku, f 29. června 1636 ;

oba v hlavní lodi, aKunhuty z Kolovrat, f 24. pros. 1401, pod kaza-

telnou (jeden z nejstarších zachovalých kamenů).Jest pravda, že tyto náhrobníky zde na podlaze v ta-

kovém množství rozložené zvláštní pocit zbuzují v každém, kdo po nich kráčí; jelikož zde ale konečně předce od chůze otřeny býti musejí a takto zkáze podléhají, jest velice přáti, aby dřív neb později odtud vyzdviženy a ke zdem postaveny byly, k čemuž zde dosti místa jest. Jsou-li kosti těch, jichž jména nosí, skutečně pod nimi pohřbeny, učinila by se známka na podlaze spůsobem, jak to nazna-čeno v „Památkách" (díl I. str. 146).

5) Klášterní kůr čili kruchta. Na této od kněžny-abatyše Albínky z Helfenburku zřízené kruchtě, která má prostrannosti malého kostela, jeptišky čtyřikrát za den hodinky zpívávaly. Ještě tu stojí podle obou dlouhých zdí nákladná sedadla jejich. První sedadlo vedle dveří, kudy se z kláštera vcházelo, náleželo kněžně-abatyši, a bylo jenom červeným adamaškem přes pulpit prostřeným vyznačeno. Při zábradlí u prostřed stojí oltář sv. Uršuly z r. 1702, s velectěnou někdy řezbou Piety čili bolestné Matky Boží s mrtvolou Spasitelovou na klíně. Dříve na něm stával starožitný obraz z německé školy z druhé polovice 16. stol., představující v šesti odděleních ukřižovaného Spasitele mezi anděly a svatými, potom některé výjevy z legendy o sv. Uršule. Tento obraz přišel s mnohými jinými do galerie obrazův na Hradčanech. Kromě toho oltáře stávaly tu ještě tři jiné. Nad sedadly na stěnách jsou ještě zbytky maleb a nápisův, pocházejících z časů kněžny-abatyše Albínky z Helfenburka. Rozeznává se tu její erb a erb jejího otce Tomáše biskupa Olomúckého..

6) S a k r i s t i e .Řeklo se již nahoře, že nynější sakristie byla původně

zvláštní kaple s polookrouhlou apsidou, s dolejšími částěmi chrámu současná, an ve slohu a v rozměrech s nimi zcela

souhlasí; později pak že byla jižní věž nad ní postavena. Z nábytku tu není nic pozoruhodného, ale když se letos (1861) na jaře náhodou kus nátěru v apsidě odloupl, objevilo se prastaré stěnové malování se zlatou půdou. Od těch dob pokračováno v odlupování, dotud však není všecko odkryto, an malba ne pouze nátěrem ale i vápen-nou obmítkou pokryta byla. Posud se asi pět figur a hlav svatých objevilo, i jest velice přáti, aby se v dalším od-straňování obmítky jak nejbedlivěji pokračovalo. Budeme takto o novou, velevzácnou uměleckou památku bohatší. Tyto malby, pokud nyní při špatném osvětlení kaple sou-dili můžeme, náležejí, nejsou-li starší, nejméně do slavné umělecké doby za Karla IV.

7) Jižní renaissanční portál.(Viz obraz 7.)

V tomto portále nalézá se vchod do kostela ze Svato-jiřské ulice přes malý hřbitůvek. Když arcikiskup Chlum-čanský asi v letech 1828—1830 opravu celého chrámu spůsobil, dostali se kameníci a zedníci také na tento por-tál, s kterým téměř barbarsky zacházeli. A předce jest to jedna z nejpěknějších architektonických památek starého renaissančního slohu ze 16. stol., kterou v Praze máme. Od téchto zedníkův a kameníkův pocházejí neforemné pod-stavky sloupův a také zídky vyplňující mezeru mezi ze-vnitřními a vnitřními sloupy. Dříve stály zevnitřní sloupy zcela svobodně, a svrchní trojhraný štít neměl také svou nynější střízlivou podobu. Nikoliv tedy nynější sestavení toho portálu, ale výtečné řezby na něm činí jej velmi za-jímavým. Souměr sloupů jest krásný, nohy attické, dříky žlábkované (canellované), hlavice korintské, akantovými listy divně krásné řezby ozdobené. Ostatně jest forma těch hlavic poněkud neobyčejná a upomíná na kalichovité hla-vice románské, ale tenké, vykrojené desky čili abakusy, jimiž jsou kryty, a na kterých teprv římsy spočívají, mají zas rozhodně ráz „díla lombardského", jak Cechové s po-čátku renaissanční tvary jmenovali. Kosmá, do vnitř zúžená zpodní plocha pod hořejší římsou ozdobena jest čtver-hranými kassetami s růžemi.

Vnitřní menší polosloupy obrubují obkladky samých dveří, a leží na nich taktéž vodorovná římsa. Na této římse pak jest obraz do polokruhu vyvedený, a zbývající dva pravé úhly nad ním vyplněny jsou krásně vypraco-vanou ozdobou z listův akantových. Nejznamenitější jest ale plnovypuklá řezba v polokruhu, který zaujímá místo tak zvaného tympanonu na portálech románských a goti-ckých. Řezba představuje sv. Jiří na koni, an mečem do-ráží na zmiji pod ním se svíjející; opodál královská dcera klečí modlíc se, a na druhé straně vypíná se pyšný hrad s věžemi, střílnami a cimbuřím. V rozměrech figur a v dál-notvárnosti (perspektivě) nemůže se mnoho vytýkati, a živý tento obraz náleží mezi lepší útvory naší národní řezbářské školy z Vladislavské doby. Na římse pod obra-


zem čte se krátká latinská modlitba k sv. Jiří:

©řurgtj ©ra pro nůbxs Uřum ti malxt tm$ 3fatfiu Jižgotická minuskule tohoto nápisu zřejmě na čas ukazuje, kdy tolo umělecké dílo zhotoveno bylo, totiž bud" v kon-cích 15. anebo v prvních letech 16. století. Celý portál i s řezbou byl při poslední obnově červenou hrudkou po-malován, což mu ostatně na ujmu není.

8) Kaple sv. Anny.

Nepochybujeme, že nynější tato kaple stojí na sta-rých základech, na kterých ji r. 1673 kněžna-abatyše Mechtilda Schönweissova a Ecksteinu zcela ve vlaském slohu přestavěti dala. Při této příležitosti zacházelo se ne-milosrdně s četnými náhrobními kameny, které zde byly; některé se na dva kusy přelomily, každý kus jinam polo-žen, některé vzaty na oltáře, a snad žádný na svém mí-stě nezůstal. Od husitských válek nevědělo se, kde blaho-slavená Mlada čili Marie, sestra knížete Boleslava II. a první abatyše kláštera, pochována leží.

Při výše zpomenuté obnově této kaple r. 1673 od-kryli dělníci podzemní sklípek, a v něm se nalezly ostatky pochované v něm abatyše. Nevíme podle čeho tehdáž po-znáno, že to ostatky blahoslavené Mlády. Byly vyzdviženy, a když pro ně ve zdi vedle velkého oltáře v kapli zvláštní výklenek byl upraven, přeneseny jsou do něho r. 1675 v druhý svátek velkonoční s velikou slavností. Původní hrobka ale zmizela. Kosti blahosl. Mlády leží tu nyní ve skleněné, žlutým aksamitem obložené, stříbrem okované rakvi, kterou kněžna-abatyše Aloisia Teresia z Widmanů r. 1733 udělati dala; jsou bílým a černým, hedbávným ha-bitem Benediktinek oděny, na lebce jest z vosku udělaná tvář a knížecí koruna, a přes rámě leží opatská berla. Však koruna i berla nepodobají se oněm klenotům, jež Teresianský ústav šlechtičen po zdejších abatyších zdědil. Hlava spočívá na vydutém kameně, jejž blahosl. Mlada již ve svém původním hrobě pod hlavou měla. V klášteře slavily památku blahoslavé Mlády dne 9. února.

Na té samé straně kaple leží při zdi také železnou mříží ohrazený náhrobní kámen kněžny-abatyše Kunhuty, dcery krále Přemysla Otakara II., ovdovělé kněžny Ma-zovské, která r. 1321 dne 27. listopadu zemřela a nám tak vzácnou uměleckou památku, svůj passionál, od Svato-jiřského kanovníka Beneše psaný, od mnicha dominikána Koldy obrazy ozdobený, zanechala. Však není to více její původní náhrobek, nebof nynější hrobní nápis na kameně jakož i mříž okolo něho dala bezpochyby teprv také asi r. 1733 výše jmenovaná kněžna-abatyše z Widmanů zho-toviti. Po mříži táhne se pod českým lvem a Svatovác-slavskou černou orlicí páska s nápisem: Cunegundis Ab-batissa huius Monasterii S. Georgii Serenissimi Boemiae regis Ottocari II. filia 1321. Podle slohu zdá se to býti kopie starého původního epitafu.

Divno, že se aspoň podobným spůsobem nezachovala paměť náhrobku abatyše Anešky, dcery krále Vladislava I. a sestry Přemysla Otakara I., která též byla velkou do-broditelkyní kláštera, a opatskou berlu od r. 1200 do r. 1228 nosila. Však se zachovala po ní jiná velevzácná památka, o které hned níže mluviti, budeme. Nalézá se sice na podlaze kaple náhrobní opukový kámen se staro-žitnou řezbou abatyše s berlou, ale nápis jest úplně zni-čen. Znatelný jest ještě náhrobní kámen kněžny-abatyše Ludmily Blíživské z Bliživé, f okolo r. 1562, od níž nynější knížecí koruna pochází.

V kapli samé mohou nás zajímati ještě jen fresky naklenbě ze 17. stol., které představují Boha Otce, Krista,sv. Ducha, sv. Annu a Marii Pannu, krále Davida, sv. JanaEv., sv. Jachirna, sv. Alžbětu, sv. Josefa a sv. Jana Křt. —Velký oltář pochází též z roku obnovy kaple, totiž 1674. —V této kaplí volívaly klášterní panny svou abatyši, a kdyžněkterá jeptiška umřela, bývala zde na katafalku před pohřbem vystavena.

V zadní části kaple jsou dvéře do klášterního ambitu.Tyto dvéře jsou z venku (v ambitu) malým portálem z časuobnovy kaple (v 17. stol.) ozdobeny.

Do toho portálu vsazena jest jedna z nejpřednějších uměleckých a starožitných ozdob chrámu i kláštera sv. Jiří, totiž bývalá ,

9) oltářní plnovypuklá řezba z počátku 13. stol.Tato řezba má ještě ráz čistě románský, jest z naší

Pražské opuky vyvedena, barvami vylíčena a skládá se z tří částí. Prostřední jest čtverhraná, asi 21I,1' vysoká, l2/a' široká, a má širokou hladkou obrubu s nápisy.

Na trůnu, jehož podnoží románským spůsobem sloupky s krychlovými hlavicemi a polokruhovými obloučky jest ozdobeno, sedí matka Boží s dítětem na klíně. Nahoře vznášejí se v oblacích po obou stranách dva zcela odění andělé, jednou rukou drží každý korunu nad hlavou ne-bes královny, druhýma rukoma točí kadidelnicemi. Okolo hlav jsou záře udělány; u nohou matky Boží klečí zas s obou stran dvě abatyše kláštera. Nápisy na obrubě jsou tyto:

f MARIA • PRIMA . ABbA v To se vztahuje na aba-tyši po levé straně klečící, která tedy představuje Marii čili Mládu, sestru Boleslava II., první abatyši kláštera.

v i BERHTA • ABBA • SC • • • PV. Tu jest nápis otřen a nesrozumitelný, jméno Berchta vztahuje se ale na druhou abatyši po pravé straně klečící. Tato Berchta čili Berta panovala vletech 1445—1151, v kterýchžto letech jmenována jest v listinách papeže Evgenia III. 12), žila i působila tedy právě v osudné době, kde klášter ohněm r. H42 veliké neštěstí potkalo, a z obou papežských listin

Erben Regesta str. 113 a 128.

Chrám sv. Jiří na hradě Pražském.

viděti, že se o dobro kláštera horlivě zasazovala a z ve-liké přízně krále Vladislava I., zvláště ale Olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, se těšila. Možná že z rodu pano-vnického pocházela.

Prostředek nápisu okolo hlav svatých osob obsahuje modlitbu k P. Marii: AVE • MARIA • GRACIA • PLENA • DNS • TECVM.

Po stranách hlavní řezby jsou dva menší obrazy v podobě kruhových úseků, které se jako postranní křídla k onomu připojují. V jednom na levo viděti klečící abatyši, v druhém klečícího krále. Obě podoby drží v sepiatých rukou rovné pásky s nápisy. Nápis u abatyše obsahuje krátkou modlitbu: ORA PRO NOBIS DÉV. oroduj za nás u Boha; nápis u krále zas: EN IANT • OMNEŠ • TWI. První slovo má býti bezpochyby veniant, však smyslu toho textu nelze dojíti. Obruba levého křídla jest ostatně prázdná, na obrubě pravého křídla, kde král vyobrazen jest, čte se však delší ale pohříchu nesrozumitelný a z velké části setřený nápis. Čtou se zde totiž tato slova:REGIS . REX . PRE .....................VNCTA • REGIS • MI-

SERERE ■ TVI • PETO.Kdo jsou tyto dvě klečící figury v křídelních obra-

zích? Domysl jest velmi blízký a téměř jistý:.Rex Pre ... na konci nápisu znamená krále Přemysla Otakara I,, a naproti klečící abatyše nemůže býti jiná než jeho se-stra, nahoře zmíněná Aneška, která za celého panování svého bratra po 28 let (od r. 1200—1228) představenou Svatojiřského kláštera byla. Musíme tedy čas, kdy tento velevzácný pozůstatek staročeského umění zhotoven byl, do prvních let 13. století položiti, ačkoliv celý ráz jeho ještě do 12. století náleží a čistě románský jest. Připou-štíme ale také, že střední obraz již za abatyše Berty zho-toven býti mohl, žeby tedy do polovice 12. století nále-žel, pak že oba křídelní obrazy teprv abatyše Aneška k němu přidělati dala, a tím odůvodňujeme letopočty 1145—1205, jež jsme na obraze 8. pod výkres této památky položili.

Andělé s kadidelnicemi na prostřední řezbě připomínají nám podobné figury na jiné řezbě v Cechách, jejížto původ zcela určitě z 12. stol., totiž z let 1146—1165 odvozujeme. Jest to řezba nad portálem románského kostela ve sv. Jakube u Církvice blíž Kutné Hory, kterýž mimo to ještě řez-bami patera jiných do šesti stop vysokých plnovypuklých soch z tétéž doby na venkovské zdi ozdoben jest.

Co se týče umělecko-historické ceny této naší svato-jiřské řezby, tu dosti jest podotknouti, že i sám pan Grueber se vysloviti ráčil, že vzdělání obrazu sice jest tuhé čili nehybné (hart), ale he bez útlého uměleckého citu, a že prozrazuje jistý smysl pro přirozené tvary, kte-rýž prý scházívá řezbám z onoho času. Ostatně dosti jest

na naše věrné vyobrazení jenom pohlédnouti, a každý znatel o neobyčejné na ten čas umělecké výtečnosti toho útvoru se přesvědčí. Nepochybujeme, že tato řezba původně na oltáři v kapli sv. Anny stávala. Když ale r. 1673 tuto kapli zmodernisovali, jak mohly takový malý obraz na velkém olláři nechati? an mu tehdejší věk nerozuměl a snad obraz také málo se líbil. Tedy přišla nová, jakkoliv nevkusná, dřevěná stavba s jinými obrazy na oltář, a naše vzácná řezba dostala místo na portále v ambitu.

Ku konci musíme se také zmíniti o jedné zdejší po-divné soše ze štukatorní látky, která poloshnilou, více již kostlivci podobnou ženskou mrtvolu představuje. V očích obecného lidu platí sice za jednu z nejpřednějších pamá-tek Svatojiřského kostela, v skutku ale ani historické ani umělecké důležitosti nemá, nebof jest to bezpochyby dílo jistého Spinettiho, vlaského štukatora, jež z kajicnosti sho-tovil za to, že r. 1748 dne 3. dubna zde v kostele sv. Jiří své bývalé milence, Marianě Zienerové, tvář, ústa a ra-mena nožem pořezal. Taková věc zaměstnává fantasii lidu v nemalé míře, a našli se již lidé, kteří celé romány o tom sepsali a tiskem vydali.

Zvony našeho chrámu jsou velmi skrovné a visí v jižní, širší věži. Větší má jen 2' 1" v průměru, a byl po velkém ohni r. 1541 od znamenitého Tomáše Jaroše Brněnského ulit. Nápis na něm zní:

Vox mea vox vitae, vos voco, ad sacra venite.Thomas Jarosch Brunnensis auxilio divino me,

fudit MDL.Menší zjednala kněžna-abatyše Anna Scholastika Bau-

lerová z Hohenburku, skrze zvonaře Jana Jiřího Kühnera. Nápis na něm sděluje nám heslo řečené abatyše:

In silentio et i spe sóla fortitudo mea. Anna Scholast. Pr. et abbatissa. J. G. K. 1756.

Nyní však již končíme popis památného chrámu a kláštera sv. Jiří, o němž by se vlastně celá kniha napsati dala, podotýkajíce ještě toliko, že jako četná díla řezbář-ská taktéž i mnohé staré obrazy historickou památnost tohoto místa znamenitě zvyšovaly. Však co byly starší obrazy, jmenovitě tři křídlové oltáře a dvě křídelní tabule bez prostředního kusu, jsou v galerii na Hradčanech, a měly by se do kostela vrátiti a dobře umístiti; nebof myslíme, že jenom na místě, do kterého takové umělecké útvory určeny byly, na mysl a smysl člověka plnou mě-rou působiti mohou. Také si musíme toho ještě z té pří-činy přáti, poněvadž nám na tom záleží, aby tato Svato-jiřská, staročeská svatyně se svými historickými a uměle-ckými poklady nejen zachována ale i k větší cti a váž-~ nosti u Čechův, jak jí zasluhuje, přivedena byla.

Zap.

176 Příspěvek k vysvětlení záhadných soch na kostele ve vsi Sv. Jakube u Církvice blíž Kutné Hory.

Příspěvek k vysvětleni záhadných soch na kostele ve vsi Sv. Jakuhěu Církvice blíž Kutné Hory.

VČas. Mus. 1847. I. 211 jednal prof. Wocel o zajímavém kostele ve vsi Sv. Jakub řečené blíž Kutné Hory. Slovutný učenec rozeznal, že stavba kostela toho pochází buď z konce XI. anebo z polovice XII- století, což se také listinou tam nalezenou dotvrdilo. JVa východní zdi kostelíka tohoto, a sice na straně venkovní, spa-třují se památné sochy povypuklé, každá asi 6 střevíců zvýší, z kamene, a sice: 1. kněz v dlouhém řásnatém oděvu, s berlou a knihou; 2. rytíř v přílbici, s mečem a štítem; 3. žehnající spasitel, u jehožto nohou dvé postav klečících, vojín totiž a žena; 4. ko-nečně kněz s berlou a knihou. Spisovatel snaží se, by podal výklad obrazů těchto kamenných, avšak sám dokládá, že to „tajemství dávno uplynulých věků, jehož mlhavé roucho proniknouti náš věk darmo se namáhá."

Nám se zdá, že jsme našli stopu, která by vedla k rozluštění této záhady, i dovolíme sobě, nález svůj tuto ke zkoušení jiným zběhlejším předložiti.

Zakladatelkyně tohoto kostela Svatojakubského jest, jak se na listině tam nalezené zřejmě čte, paní Marie se syny svými Slavi-borem a Pavlem (Ego Maria constructrix hujus ecclesiae cum filiis meis Zlaveboro et Pavlo 1165). Kdo byla tato paní Marie? Ku kterému rodu patří oba jmenovaní Slavibor a Pavel?

Kdo koná studie rodopisné, zná, že se v starých rodech česko-panských opakují stálá jména osobní. Jméno Slavibor panovalo T rodu, jenž později slově rod pánův ze Svabenic, usedlých ve střední Moravě. Rody staré zastávaly pravidelně v těch župách, kde měly statky své, i úřady župní; a v skutku nalézáme v listinách, že Slavibor, jenž r. 1174 výslovně s bratrem Pavlem se připomíná, byl komorníkem župy Olomúcké (1168: Slauebor camerarius, a 1174: Slauebor camerarius cum fratre suo Paulo. Erb.). Tito dva jsou bez odporu jmenovaní u Sv. Jakuba zakladatelé s mateří Marií.

Jiný člen rodu toho, a to dle našeho domnění manžel Marie a otec Slaviborův i Pavlův, byl r. 1145 Slavibor, jenž spolu s kní-iaty moravskými Kunratem a Vratislavem, kněžicem Děpoltem, ja-kož i také s jinými pány přepadnul v zimě biskupa Olomúckého, slavného Jindřicha Zdíka, do Říma se beroucího, pročež o svato-dušných svátcích r. 1145 od papeže slavně byli exkomunikováni.

Řečení knížata i pánové přepadli biskupa na staré dráze z hradu Litomyšle k Olomúci vedoucí, totiž u hradn moravského Usobrna, *) nepochybně ve vsi biskupské Biskupice řečené, v noci a takměř loupežně, tak že biskup jen slastným úkrytem ru-koum jejim vyváznul a potom s nemalým utrpením na hrad Lito-myšl dovezen jest. Když pak u papeže ve Viterbě oznámil, co se jemu těžkého přihodilo, vydána kletba na všecky účastníky toho skutku. Teprve po roce sňata jest kletba tato s Děpolta, jenž do Říma byl putoval, a s Vratislava, jenž mrtvicí raněn nemohl do Říma za odpuštění putovati. Oba museli hojné skutky lítosti ko-nati. Zároveň s Děpoltem dáno odpuštění též i některým z pánův T tom skutku násilnicfcém účastných (Theobaldum cum quibusdam sociis suis recepimus et absolvi fecimus 1146).

I není nepodobné, že když Slavibor zemřel, chof po něm se synem Slaviborem i Pavlem pozůstalá postavila kostel sv. Jakuba, kterýž byl r. 1165 dostaven i posvěcen. Jestliže Slavibor otec brzo po roce 1146 zemřel, připadala by stavba kostela toho mezi r. 1146 a 1165, do prostředka XII. století.

Toto niajíce na mysli, soudíme, že v sochách, kteréž se spa-třují na venkovní zdi kostela Svatojakubského, pokládati se může obraz Spasitele žehnajícího za obraz hlavní, kdež Slavibor a chof jeho Marie se klaní, za odpuštění viny prosíce, kterého se jim také dostává od Pána. Druhé sochy jsou snad biskup Jindřich Zdík Olomúcký a Daniel biskup Pražský. Socha ozbrojeného muže před-stavuje nepochybně krále Vladislava II., jenž se patrně spolu s biskupy ujímal vinníků těžce trestaných, až jim i odpuštění vy-moženo.

*) Že se mají Vincentiova slova: Ad theloneum vel Zobrem rozuměti „na cle u Úsobrně" (ad theloneum Usobrenn), ukázali ji«o T Památkách III. 64. (Poznamenání.)

Wocel sám pokládá jednoho z biskupů vyobrazených za Da-niele Pražského a ženštinu u nohou Spasitele klečící za Marii za-kladatelkyni kostela. Byla snad Marie z rodu Janoviců a měla tu dědictví své.

S klášterem Sedleckým, rovněž toho času (asi r. 1142) zalo-ženým, kostel Svatojakubský nic činiti nemá, aspoň žádné stopy nějakého spolku nalézti nelze.

I bylo by věru velmi žádoucné, aby obraz Svatojakubský okreslen a obecenstvu před oči byl postaven jako pomník umění českého, po sedm set roků zachovaného. (Postaráme se o to. Red.)

H. Jirecek.

Počátek rodu Pernšteinského.Od V. Brandla, zem. archiváře Moravského.

Kdo jen poněkud běh a podstatu dějin našich zná, zajisté nám přisvědčí, že šlechtické rodiny na vyvinování dějin národu českoslovanského veliký vliv měly. Rodinopis jest tedy pro nás důležitou částí našich dějin vůbec, a všemožně k tomu hleděti mu-síme, abychom dějiny skvělých rodin vlastenských co nejvíce možno zbavili všech báchorek a povídek, kterými čilý duch básni-cký národu našeho je sice ozdobil ale také zahalil. Uznáváme milerádi důležitost národního básnění, ale však v přísné historii na ně ohledu bráti nemůžeme, leč žeby se dokoná shodovalo s historií samou. Tomu ovšem ochotně svolujeme, že čím více národní po-věsti o nějakém rodu vypravují, tím více důležitosti a slávy do sebe má; a naopak, čím větším a mohutnějším vlivem rod některý se osvědčoval ve vlasti, tím více národní pověst s ním se zabývá. Málo který rod však ve vlasteneckých dějinách tak nad jiné vy-niká, jak rod Pernšteirtský, kteréhož počátek nyní dle listin v sedmi dílech diplomatáře moravského a částečně také dle desk zemských zde sledovati chceme, žádného ohledu neberouce na bajky v lidu našem zachované, jež Pernšteinským erbem v něm vznikly. Práce arcif jest velmi obtížná a docela v žádném poměru nestojí k vý-sledku, neb tento jest tak nepatrný, že člověk velikou láskou k vlastenským dějinám nadšen býti musí, neroá-li chuti a vytrva-losti k dalšímu badáni pozbyti.

První člen tedy rodu Pernšteinského, kterého nám listiny zvě-stují a kterého tedy za praotce oněch slavných pánův považovati musíme, jest jistý Hotart, nacházející se co svědek v listině dané v Brně r. 1174 (D. I. 290). Že tento Hotart vskutku praotcem Pernšteinův jest, dokazuje nám listina z r. 1208 (D.H. 49), v které Olomúcký biskup Robert vesnice Tuřany a Petrovice za Doubrav-* nik a Dragnik (?) odevzdal „Stephano viro nobili, filio Gothardi". Tento Štěpán zjevuje se ponejprv s příjmením de Medlaw co svě-dek v obdarovací listině markhraběte Vladislava pro klášter Hra-dištský r. 1203. (D. II. 14.). Toto příjmení de Medlaw jest vůbec první, kteréž sobě rodina Pernšteinská přikládá; nastává ale otázka, jakýž to Medlov byl? Mnozí mají za to, že dnešní městys Nedvě-dice, pod Pernšteinem ležící, dříve Medlov se nazýval, dle které-hož pak rodina Hotartova sebe pojmenovala; jest to domněnka, která při hlubším ve věci badání žádné pravdy v sobě neobjevuje. Místní jméno Nedvědice, čili raději Medvědice, dle našeho vědomíponejprv se vyskytuje r. 1350, a sice v deskách zemských (Cúda Brněnská n, 151: Fhilippus Juuenis de Fernstein venditit domino Ingramo de fernstem . . . . terciam partem ville Medicidicz . . .); bylo ale zajisté již dříve, ale ještě 1325 nachází se jméno Medloy co příjmení rodu Pernšteinského, a to sice v listině, v které také jakýsi Adam de fernstein podepsán jest. Jakž tedy dovoditi lze, že Medvědice ondy Medlov sluly, kdežto skoro současně jména Me-dlov a Medvědice rozdílná místa naznačují? My máme za to, že jménem Medlov vyrozumívati sluší dnešní Medlov, na blízku Židlochovic ležící městys, a že tedy tento za prvotní příjmení rodu Pernšteinského považovati musíme, a dotvrzujeme své mínění ná-sledovně : 1. Již nezměněné jméno poukazuje na totožnost uií»ta

Počátek rodu Pernšteinského. 177

samého; nač tedy něco skutečně podaného odmítati a strojenou domněnkou podezřívati ? 2. Listiny činí častěji zmínky o vinohra-dech u Medlova, a ne snad o vinohradech osamotnělých, nýbrž v sou-vislých řadách, čímž z;ijisté na vydatné pěstování vína uzavírati můžeme. Tak (CD. IV. 396) . . . decimas vinearum in Medlov . . . per quod aliis vineis sibi conliguis posset grave dispendium g en era r i . Za n aš i ch d n ů v j i ž žád n é v ín o v ok o l í M ed v ěd i -ckém se nerodí, což líni méně tedy za předešlých časfiv býti mo-hlo, kdežto okolo Medlova až podnes víno výborně se daří. Další důvod našeho mínění máme za 3. v listině (CD. II. 341.), kdežto zní jedno místo: omneš ecclesias, quas dictus dominus Stephunus ex suis heredilatibus contulit claustro . . . in Dubravmyk, confir-tnaui in subsidium canonicorum regularium et dominorum ibidem deo famulantimn, videlicel ecclesiam in Medloic cum suis apendiis et decimis. Ecclesiam in Kadow cum suis apendiis et decimis, eccle-siam in Wellessowicz . . . Confirmavi etiam memorato clauslro de-cimum de judicio per lotům circuilum in Dubratcnik el omneš ec-clesias, que šunt in eodum circuilu. Hoc est ecclesiam in Bystrice,. .. et omneš ecclesias, que sunl edificate uel adhuc edißcabuntur in eodem circuilu . . . Patrné z tohoto místa vysvitá, že Medlov v okolí Doubravnickém neležel, jelikož by se listina o něm dříve nezmi-ňovala, nýbrž by jej uváděla tam, kde kostely uvádí , které in eodem circuilu leží. Dále zas máme stvrzení našeho mínění, že Me-dlov v listinách jest totožný s nynějším Medlovern v tom, že když klášter Doubravnický následkem bouří husitských (okolo 1427. Volný eír. topog. diťiť. Brněn. I. 374) zašel, ihned patronát Me-dlovského kostela farního přenesen byl k rodu Pernitejnskému, který tento patronát teprv r. 1532 za patronát v městysi Kralicích s jeptiškou kláštera Brněnského u sv. Anny, Barborou z Lomnice, vyměnil. Nemineme se tedy s pravdou, tvrd íce, že dnešní Medlov v okolí Zidlochovském jest ten samý, dle kterého veleslavný rod Pernštejnský ponejprve se nazýval.Onen Stepán de Medlav tedy, Holartův syn, byl jeden z nej-výtečnějších šlechticův věku svého, a mnohé listiny svědčí o ve-liké důvěře, kteréž u pánův země požíval. R. 1218 byl burggra-uius de Mikulow (CD. II. 104), 1220 castellanus de Denici (CD. II. 116); r. 1222 burggrauius de Magdeberc (CD. II. 130) a r . 1223 burggrauius in denichki (CD. II. 134), jména, která jednu a tu samou hodnost t. j. královského purkhrabí na Děvicích, hradu na Polavských kopcích, naznačují. Markhrabě Vladislav, uznav zásluhy Štěpánovy, daroval mu ves Bohdanov v kraji Holasickém (CD. II. 103) „villam quandam in Holachiz. que Bogdanaue dicitur cum »mnibus appendiciis . . . perpetuo et heredilario jure contuli possi-denda. Fidelitatem prefati uiri constanlem indefessumque seruicium. si non largis beneficiis. tarnen juxta mee possibililatis modulům iniu-endo." Že tento Štěpán, o kterém tato listina píše, v skutku byl Štěpán z Medlova, toho máme důkaz v následující listině diploma-táře moravského, kteráž zároveň o rozsáhlosti majetnosti rodu Pernšteinského již za onoho času svědčí: „quod nos (Otakarus) consideranles fidelitatem et devola obsequia fidelis nostri Slephani burgrauii de Mikolau • que nobis et fratri nostro illuslri marchioni morauie fideliter exibuit et exibet. libevlalem quam ei frater noster predictus marchio tam in m e t l a uquam in a l i i s omnibus he-reditat ibus . . . possidendam etc." Ta sama Jist ina osvobozuje ho od placení daně, odevzdává mu právo souditi na panstvích všecky zločiny kromě krádeže ; kdož by ho ale v těchto výsadách zkracovati chtěl, platiž do královské komory 300 hřiven stříbra. Nábožnou mysl věku svého následuje, založil v Doubravníce klášter řádu sv. Augustina okolo r. 1208; (CD. však o něm se zmiňuje teprv r. 1220, když markhrabě Vladislav tomuto klášteru ad inler-cessionem nebilis uiri Slephani de Medlov castellani de Deuici několik majetností v Bystřici a kapli v Pivonicích potvrdil). Naposled se zmiňuje CD. o tomto Štěpánu r. 1238 (II. 341). Synové tohoto Štěpána byli:

1. Vojtěch. Tento byl dříve vojínem, a odloživ meč stal se knězem; byl zetěm jistého Semislava ') z Morkovic. Od r. 1233 (CD. II. 259) zjevuje se co probošt kláštera Doubravnického, kte-réhož se horlivě zastával, jakž i mnohokráte v rozepřích klášterův rozhodoval. Za něho ponejprv se nám vyskytuje příjmí rodu Pern-

*) Jeden Semislav přichází v základní listině Velehradské. (CD. II. 200.)

šteinského de Lapide, a sice v listu, daném v měsíci lednu v Brně r. 1214'), kdežto mezi svědky stojí Vojtěch de Lapide. Naposled nám ho jmenuje diplomatář r. 1256 (III. 212).

2. Jimram z Medlova. CD. II. 294: Albertus de Medlov.Stephanus. lmmeramus frater ipsius; pak CD. II. 329 : Stephanuset frater Emmeramus de Medlov. Tento Jimram daroval 1238 desátek z hutí na stříbro juxta castrum Lapidem klášteru Tišnovskému,kterážto listina jest dána in caslro Medlov.

3. Štěpán. CD. III. 20: Nos Stephanus filius Slephani deMedlove . . . Fralris nostri Voitech praeposili de Dubraunih . .Emramo et Stephano filiis nostris. CD. II. 273. Woytech de Medlowcum Slephano fratre suo; CD. II. 288. Albertus de Medlov. Stephanus frater ejusdem. Tento Štěpán klášter Doubravnický, od Tatarůztroskotaný, znovu vystavěl 1243 a mnohými dary nadal. Za něhoponejprv se vyskytuje r. 1247 (CD. III. 70) příjmí rodu Pernšteinského de Zubři (Zubří). Tohoto Štěpána synové byli:

1. Jimram (CD. III. 20) od 1243 — 1294.2. Štěpán, který první tohoto rodu se nazývá r. 1385 de

Pemštein (CD. IV. 296: Archlebo dieto de Medlow, Stephano dePemštein.} Dcera toho Štěpána byla Zděslava (CD. V. 288).

3. F i l i p z Medlova, komoří Moravský od r. 1269 —1294 (?)4- Bohuslav zPernšteina, camerarius Pratcoviensis pro-

vinciae (Stephanus de Fernstein cum fratribus Philippo, lqramo et Bohuslao CD. V. 22).

5. G a l l u s (CD. IV. 296).6. Z d i s l a v de Medlov (?) r. 1280.První příjmí rodu Hotartova bylo tedy z Medlova; od r. 1285

ale nastává ustavičné míchání příjmí, lak že posloupnost dokoná určiti se nedá; v tomto míchání však jest předce patrnó, že jméno Pemštein nad jiné častěji v listinách přichází, ačkoliv jeden a ten samý člen několikero příjmí sobě přikládal, tak na př. sluje svrchu dotčený Štěpán r. 1292 z Medlova (CD. IV. 388) r. 1294 zPern-šteina (CD. 22). Co se týká jména Pemštein, jest makavo, že ná-leží hradu až podnes na Moravě stávajícímu. Pod jménem de La-pide vyrozumívati sluší hrad ZubrŠlein čili Zuhstein, neboř při zápi-sech v deskách zemských, kdykoli se nachází jméno caslrum Lapis, jest na straně připsáno rukou souvěkou Zubrstein. Zříceniny tohoto hradu až podnes viděti lze na kopci blíž vsi Pivonic. R. 1348 pro-dal Ingramus de Lapide se svými syny Filipem, Vojtěchem, Atlusem a Unonem několik vesnic k hradu Kamenu náležejících. R. 1349 do-stal se v držení hradu Zubršteina Jimram z Jakubova 3), (Cúda Brněnská I. 7); r. 1351 však hrad ten zase dán byl Atlušem de Lapide Filipovi a Jimramovi z Jakubova, „prout ipse tenuit 1 1

(Cúda Brn. II. č. 57). Jimram z Jakubova však prodal hrad Zuber-štein 4) r. 1358 markhraběti Janovi a vyměnil téhož samého roku s tím samým markhrabětem také hrad Pisolec za ves Dunajovice. (Cúda Brn. II. č. 194 a 195). Patrno tedy, že příjmí z Jakubova též znamená členy rodu Pernšteinského. Zbývá nám mimo příjmí z Medlova, z Pernšteina, z Kamenu, z Jakubova ještě podotknouti příjmí i Auersperku, 5) dle kteréhož také se nazývali členové rodu Pernšteinského. Důkazem toho jest CD. VI. 211 v nadací listině pro klášter Doubravnický, kdež r. 1333 Ofka z rodu Pernšteinského jeptiškou byla. Geruša totiž „filia lngrami de Auersperg" daruje jmenovanému klášteru 1325 ves Věchnov; mezi svědky stojí: In-gramus et Philippus de Medlov, Adam de Pemštein. Druhou stopu máme r . 1335 (CD. VII. 4 7) : „Gertrudis nobi l i s v i r i lng rami de Auersperch olim filia."

Jest to jedna z nejobtížnějších prací, posloupnost rodin usta-noviti ; v starší době jest to takorka nemožno. Jak na př. jména

*) K. r. 1215 uvádí CD. také Myslíka z Medlova. (II. 78.)3) Jakubov jest ves ležící severovýchodně od M. Budějovic.

První, který se dle vsi této nazývá, jest Jaroslav de Jacubawr. 1302. (Viz CD. V. 147.)

4) Od toho roku zůstal hrad Zubrstein v držení markhrabataž asi do r. 1428, kdežto Janovi z Lomnice zastaven byl, až jejr. 1446 zase rod Pernšteinský nazpět získal; r. 1598 byl již pustý.Hrad Pisolec snad již v husitských válkách ztroskotán jest. (VizVolný Brněnsko II. odd. 2. str. 316, kdež také důkladné zprávy ohradu Pernštejně.)

' • ) 0 h rad ě Au e rsp erk u v i z V o ln ý Brn ěn sk o I I . od d . 2 . str. 285.

23

178 Výstava starožitností na radnici Pražské ku konci září a na začátku října 1861

jedné a té samé osoby častěji se proměňují, vidíme nejpatrněji na Vojtěchu, proboštu Doubravnickém, jenž de Lapide, (1218) de Doubravník, de Medlov a 1247 také de Bystrice sluje, tak, že ba-datel velmi pozorně sobě počínati musí, aby Ariadniny niti v tomto labyrinte neztratil. Počátkem 15. století píší se však všickni čle-nové této rodiny již de Pernstein, pod kterýmž také ve vlasten-ských dějinách nejvíce prosluli s).

Výstava starožitnosti na radnici Pražskéku konci září a na začátku října 1861.

Výstavy starožitností začaly v Paříži, následovaly v tom ohledu před lety Varšava, potom Krakov, Lvov a Vídeň. Praha nesměla zůstati pozadu, a že náš musejní sbor archaeologický nemá tako-vého zřízení, aby výstavu podniknouti mohl, aniž v poměrech tomu příznivých postaven jest, uvázala se v tu úlohu jednota Arkadie v Praze, a letošní první pokus o takovou výstavu zdařil se jí nade všecko očekávání. Již vzácné, historické místnosti, starý senátní sál a vedlejší nyní vkusně upravená obecní síň, od představenstva města ochotně k výstavě propůjčené, zvýšily nemálo dojem, jakýž naše první starožitnická výstava na každého navštěvovatele činila. Kdežto v některých jiných (zvláště polských) výstavách mnoho takových předmětův vystaveno bývá, které beze zvláštní starožitni-cké anebo umělecké ceny jen tím, že té neb oné historické osobě náležely anebo k některému příběhu se vztahují, jakéhosi významu mají: objevilo se na naší Pražské výstavě nejvíce takových věcí, které skutečné svědectví o starodávné umělosti v rozličných dobách našeho národu vydávají, a za doklady slouží v historii českého umění. Shledali jsme se tu s nejednou památkou, kterou jsme již v našich „Památkách" vyobrazili aneb aspoň popsali. Ale i mnoho jiného přišlo tu na jevo, co nás i překvapilo i potěšilo.

V celku počítala výstava 333 čísel. Nejhojněji obeslali ji klá-šter Strahovský, knihovna universitní, kapitula u sv. Víta na hradě Pražském, města Budějovice, Kutná Hora, Litoměřice, Mělník, Ferd. kníže z Lobkovic, hrabě Fr. Desfours, pan Vojt. Lanna, Pražský spolek zlatníkův, pan Ant. Richter v Zbraslavi, klášter Tepelský, nékolik kostela Pražských a venkovských a j. v.

České malířství bylo tu zastoupeno některými z našich nej-přednějších památek, zvláště v miniaturách; byl tu kodex Vyše-hradský, passional abatyše Kunhuty; však z doby Karolinské téměř jen jeden repraesentant, Hodíkova pontifikalní kniha biskupa Alberta ze Šternberka z kláštera Luckého; řada kancionálův ze 16. stol., jeden Litoměřický (lat.), Trebenický, Pražský Malostranský a Lito-myšlský atd. Méně vynikaly tabulové obrazy (30 čísel), nejvíce ze skládacích oltářův, ač i tu některé výtečné kusy byly, některé z české školy 14. a 15. stol., mnohé ze 16. stol., mezi nimiž také votivní obraz Anny Huňaté z Nymburka, jejž tu pan Heliích vy-stavil. Olejních maleb na plátně bylo nejméně, mezi nimi Kristus kříž nesoucí, dle domnění od Leonarda da Vinci, od kapucínův Hradčanských.

Řezbářských prací bylo asi 17, mezi nimi výtečný gotický rámec (bez obrazu) s polovypuklými figurkami z polovice 14. stol., majetek p. Hellicha, výtečná soška Bohorodice ze slonové kosti z pokladu sv. Víta, krásná náhrobní dřevěná řezba (skupení) ze Zlíchovského kostelíčka (v. Pam. I. 45), velezajímavý alabastrový vzorek Rolandova sloupu na jednom pilíři Pražského mostu, vzo-rek Slavatova památníku pod hradem Pražským, známý znamenitý pohár Mělnický a j.

Skříní, klenotnic, oltáříčkuv a všelikých vykládaných prací ze 16. a 17. stol. bylo asi 20, mezi nimi mnohé veleskvestné a umělé věci; kovových křížů, relikviářův, monstrancí, všelikých jiných zlatnických prací, kostelního a světského nářadí počítalo se asi 70 čísel, a tu byly věci i z 12. stol., po části nám již z „Památek" známé, jako koruna a berla abatyší Svatojiřských, relikviář Břev-novský, ampule sv. Alžběty a Hroznatova mísa z Teplé, potom bronzový krucifix z 12. stol. pana Vojt. Lanny, emailovaný reli-

6) Srov. počátky toho rodu v Děj. nár. Čes. od Palackého.D. I. Č. 2. str. 488. Red.

kviář v podobě tumby 12. stol. ze Svatovítského pokladu, jiná též tak stará schránka na hostie z 12. stol. pana rytíře Jana z Neu-berka, bronzové aquamanile z Košíř z 12. stol. téhož pana vlast-níka, skvostný relikviář s infulí sv. Eligia a jiné relikviáře a klenoty ze 14. a 15. stol. z pokladnice Pražských zlatníkův, Mělnická stří-brná schránka na sv. oleje, některé gotické kalichy, pacifikály a monstrance (však žádná z těch skvostných), kusy zlatého pasu letoš-ního roku na Skřivanech v Jičínském kraji vykopané a velmi staré, majetnost pana rytíře Ledvinky z Adlersfelsu; i mešní roucha ze 14. a 15. stol. tu byla z kláštera Broumovského a z kaple ve Vlaském dvoře Kutnohorském; plastické vyšívání z mešního roucha z 15. stol. ze Svatovítského pokladu. Pak tu byly oba lovecké rohy z 8. neb 9. stol. z téhož pokladu, kromě z „Památek" známých římských ná-dob Teplických (Pam. III. 140 a 189) dva nejstarší předměty v celé výstavě. Velezajímavo bylo 14 čísel starých hudebních ná-strojů a přes 40 čísel všelikých zbraní, zbrojí a úplných brnění, ježto dílemv i historickým osobám náležely, jako drátěná košile Žižkova z Čáslavi, Albrechta z Waldšteina svrchní oděv ze sobí kůže, konečně znamenité konve cechovní, džbány a jiné nádoby, staré pečeti obcí Pražských, Budějovické, Litoměřické a j., jakož i plastické vyobrazení Staroměstské radnice, jak vypadala před ny-nějším přestavením, a Vlaského dvora v Kutné Hoře, o němž brzo uslyšíme, že půl krásné jeho Svatovácslavské kaple pro za nedba-lost spadla.

Nabyli jsme z té výstavy přesvědčení, jak mnoho vzácných, českých starožitností se nalézá ještě v rukou soukromých, ježby v Museum uložené védě užitek přinášeti a vlasti ozdobou býti mo-hly. Vděční jsme jednotě Arkadii, a zvláště některým údům jejím, jako pp. Mikovcovi, Jos, Mánesovi, Barviciusovi, Lhotovi a jiným pánům, kteří svou činností nejvíce první překážky takovému pod-niknutí v cestu se stavící štastně přemohli a budoucím, bohdá je-ště skvělejším výstavám cestu razili. Kdyby naši pánové jen skro-vnou část svých uměleckých a starožitnických vzácností, jimiž je-jich zámky a palácy naplněny jsou, k těmto Pražským výstavám propůjčiti chtěli, teprv bychom užasli nad bohatstvím toho druhu, jakého ještě v naší vlasti nahromaděno jest. Mezi jinými též velmi zajímavá by byla výstava co možná všech našich kodexův s minia-turami z 12. až do 16. stol., a to tuším nebylo by nemožné, ale muselo by býti zařízení, aby se přátelé umění s nimi zevrubněji, než jak to ve skříních za sklem možná, seznámiti mohli.

Z.

3práoi) oarchaeologickeho sboru Musea kr. Českého.

Schůzka dne 36. října 1861.P. předsedatel, prof. Wocel oznámil, že opravené stanovy ar-

chaeol. sboru od c. k. místodržitelstva potvrzeny byly. Dle znění §. 8. těchto stanov jest sbor oprávněn, dopisující a zahraničně údy sobě voliti. Nastává tedy potřeba, aby se údům sboru, af si jsou spolu údy Musea čili nic, af jsou v Praze čili mimo Prahu, zvláštní diplomy doručily. Sbor se na tom usnesl, aby se nákladem záložní sborové pokladnice slušný diplom od p. Scheiwla zhotoviti a vy-rýti dal.

Dále podotknul p. předseda, že v §. 3. stanov vytknuto, že se archaeol. sbor skládá z oněch činných a přispívajících členů Če-ského Musea, kteří se písemně u předsedatele sboru tohoto přihlá-sili a se zavázali, že chtějí k dosažení účelu sboru přispívati. Na-stává tedy potřeba, aby se provolání v tomto smyslu ke všem členům společnosti Českého Musea v novinách učinilo. Sbor k to-muto mínění p. předsedy přistoupil, a žádal jej, aby takové pro-volání učinil.

P. předsedatel oznámil, že se na vyzvání p. Kašpara Čermáka spolu s panem konservátorem Benešem do Céčovic odebral, aby tam pohanské, nedávno odkryté hroby ohledal. Na to četl p. Beneš zprávu o Čéčovických hrobích, o tamějším gotickém kostelíčku a o rozsáhlých, předhistorických valích u Cernoviček. Zpráva tato byla do „Památek" přijata, a bude svým časem uveřejněna.

P. předsedatel četl zprávu p. Frant. Olbrickta z Teplice, v nížto se zvláště obrací pozornost k pohanským kamenným hrobům v lese

Zprávy o schůzkách archaeol. sboru Musea kr. Českého. 179

u Milevska a k rozsáhlým předhistorickým valům na vrchu Plešivci u Hostomic.

P. předsedatel podal zprávu o dopisu p. Jansena, iiditele musea v Lejclenu v Hollandsku, v němžto srovnává některé starožitné věci z pohanské doby v našem Museu chované s podobnými věcmi v Hol-landsku nalezenými, a též výpisky sděluje z kodexu: Magnum chro-nicon Belgicum ex ckronicis Hollandiae congestum, kde se zmínka činí o bubnech v dávném věku.

P. předsedatel četl připiš p. Waagena, řiditele král. obrazárny Berl ínské, v němžto t en to za svolen í žádá , aby do d í la svého „o umění malířství v Němcích", původně v anglickém jazyce vydaného, nyní do němčiny přeloženého a rozmnoženého, směl přijmouti dvě vyobrazení z passionnlu abatyše Kunhuty v „Památkách" našich uveřejněná, která svědci o znamenitém vývinu české umělecké školy, ana za oněch časů pouze ke škole italské se přirovnati dají. Roz-umí se, že takovému přání bylo jak nejochotněji přisvědčeno.

P. předsedatel sděli l zprávu Brněnského musejního kustosa, p. M. Trappa, o starožitných malbách na obmítce v románské kapli bývalého bradu Znojemského, o kterých bylo již v Památkách (III. 225) jednáno. P. Trapp učinil snímek těch maleb, a ten bude nákladem zemským vydán.

Pan Karel Frost zmínil se o pohanském hrobě u Chuděřic blíž Bíliny v Litoraěřicku, v kterém se sedící kostra objevila; pan konservatoř Beneš pak učinil zmínku, že v chrámě Čáslavském hrob pana Zbislava, o kterém již v Památkách ( I I I . 329) jednáno, byl otevřen, a že se v něm popelnice vyskytly.

P. konservatoř F. Beneš četl velezajímavé archaeologické po-jednání o Hrádku v Kutné Hoře, v kterém se nyní hlavní škola nalézá, kteréžto pojednání s vyobrazeními svým časem v Památkách uveřejněno bude.

P. prof. Zup podal zprávu o své archaeol. cestě po kraji Pí-seckém v září t. r. podniknuté, a obrátil zvláštní pozornost na sta-vitelský sloh bývalého paláců na hradě Zvikově, bývalého zemského hradu v Písku, tamějšího děkanského chrámu a taméjšího mostu přes Otavu. Všecky tyto stavby pocházejí z polovice 13. stol. a nesou na sobě ráz prvotní přísné gotiky; jsou vesměs pro historii uměni v Cechách veledůležité a tím vzácnější, čím více našich památek starší gotiky během času úplně zmizelo. Z,vihovský palác jest ale již předce jen pouhá zřícenina, a cokoliv tu péčí knížat Schwar-zenberkův k zachování té památky učiněno, nelze si předce tajiti, že ještě mnoho činiti zbývá, aby to nebylo jen poloviční, dočasné opatření před další zkázou. Z Píseckého hradu zbývá již jen jediný rytířský sál o třech oknech a část chodby ve dvoře, Zvikovským chodbám docela podobné. Také tu ještě stojí jen nepatrný zbytek zdi bývalé hradní kaple, která se též Zvikovské podobala, ale toho zbytku nelze již déle zachrániti; pozdější časové v tom stavení vandalským spůsobem hospodařili. Sál jest i s malbami na obmítce z prvních let 16. stol. ještě zcela dobře zachován, a též zbytek chodby mohl by se zachrániti, kdyby tu k tomu jen trochu smyslu bylo a měštanstvo tak lehkomyslně tu věc nepovažovalo. Letos sřítila se poslední hradní véž vedle sálu nad Otavou stojící, a nyní již se o tom myslí, všecko ostatní raději dobourati. Takový barbar-ský čin neměl by sobě rovného za nynějšího probuzeného věku, kde všude jest dosti lidí, kteří cenu a význam takových památek znají a o jejich zachování se zasazují, aspoň bouravé choutky sou-sedům z hlavy vyhánějí. Hrad, kostel, most a bezpochyby také městské hradby vše v jednom čase povstalo, když Písek co město v nynějším smyslu byl zakládán. Děkanský chrám, jakkoliv zevnitř neúhledný a všelijak zpotvořený, jest uvnitř docela zachován v pů-vodní své podobě z 13. stol. Výstavnost sice nevyniká, jest to stavba třílodní, nízká, těžká, ornamentiky v něm, až na několik konsoluv, na kterých hmotné klenbové pasy spočívají, není tu téměř nic —-a předce pro svou původnost velice zaj ímá, a měli by si toho chrámu Pisečtí vážiti. Most přes Otavu jest nejznamenitější stavitelské dílo toho druhu a z toho věku v celých Cechách a zasluhuje bedlivého technicko-archaeologického popsání a vyobrazení. Tyto stavitelské památky v Písku a na Zvikově jsou vesměs stavby žu-lové, a žuly užito i v ornamentálních částech, pročež pro nepod-dajnost tohoto staviva nelze se tomu diviti, že mají vesměs ráz těžký, a řezby že jsou hrubé a jednoduché.

P. předsedatel připomenul, že zejtřejšího dne (27. října) bude pohřeb ctihodného kněze, faráře Vácslava Krolmusa. jenž" sobě vel-

kých zásluh o archaeologickou vědu, zvláště pak o české Museum získal, a projevil přání, aby se při tom pohřbu páni údové sboru hojně účastnili.

Z d oš lých n ových darů b yly vys taven y: baňatá p opeln ice s hrdlem vysokým, do vnitř protáhlým, jedním uchem opatřená, provrtaný serpentinový mlatek, kamenná koule zvící dětské hlavy, a parohová střenka od nože, všecko nalezeno při kopání nového nádraží u Radotína, darováno od pp. bratří Kleinův, podnikatelův Plzeňské žel. dráhy.

Starobylý nástroj k rozkřesání ohně od p. Jana Černého.Starobylý džbánek barevně klejtovaný s podobou P. Marie s dě-

fátkem v popředí od p. Marie Tepišové v Praze.Starobylý železný klíč o třech zubích od paní Anny Roštové.Veliký na zpodní straně pěkné uhlazený mlat z buližníku, pro-

vrtaný, potom železný hrot ze šípu, nalezený u Loukova, od pana Jos. Šrámka, hospodáře v Loukově.

Žlutě Ulejtovaný, rovný džbánek bez víka a ucha, v popředí okrasy jako z bílé a červené smalty, totiž saský znak, po stranách ptáci, nad tím květiny, od p. Frant. Schuberta, měšfana v Libochovicích.

Čtyry střepiny z popelnice černébo hladkého povrchu, nalezené u Vokovic, zaslal Matiás Tatar.

Mosazné pečetidlo s vyobrazením ss. Petra a Pavla. Opis v ma-juskulích: S f ZIGISMVNDI PLBI. IN DVBECZ f. Ráz písma ze začátku 14. stol. Daroval p. Josef Fiala, technik z Blovic.

Železná část starobylé švihovky horkem slitá a zrezovatělá, od p. Richarda Dolaauera, velkoobchodníka v Praze.

Železná ostruha s hvězdou, nal. v lese nad Sázavou v tak zva-ných šancích, od p. Frant. Šálika.

Obraz na skle představující útěk do Egypta, z pozůstalosti Vácsl. Hanky, od paní Barbory Hankové.

Kulatá deska s vypuklou hlavou cis. Nerona; tmavožlutě klej-tovaný džbánek s vypuklými podobami a nápisy z r. 1570 č. 1590; baňatá nádoba na spůsob egyptských nádob; korbílek z novější doby s vypuklým obrazem ze života mysliveckého, od p. Kratochvíle rytíře z Kronbachu.

Kamenný mlat a železná střela, nal. u Plačíc v Hradecku, od p. Jana Reicherta, studujícího na filos. fakultě.

Voskový odlivek zlaté bully Karla IV., nalézající se na potvrzo-vací listině kláštera Sedleckého, od K. VI. Zapa.

Orig. perg. listina od 11. února 1570, kteráž měla 4 visuté pečeti, z nichž jedna schází: Jobst von Maingoltt tritt ab das von Laurenz Langern erkaufte Gut Welchau an seinen Sohn Adam, od dra. Rokosa, náměstka státního zastupitele.

čtyry listiny papírové: a) 2. května 1572 radové nad apel-lacími purkmistru a konšelům města Žatče dávají naučení strany vykonání nějaké exekuce, a pak, že při stání v Kadani nejsou po-vinni mluviti jazykem německým.—• b) 28. pros. 1572 Jaroslav Libšteinský z Kolovrat a na Petršpurce píše radám nad apellacími strany obeslání jednoho svého člověka do Kadaně a strany mluvení jazykem českým při témž stání. — c) 3. ledna 1578 radové nad apellacími poroučejí Kadaňským, aby při právě jazykem českým u nich mluveno bylo. — d) 7. ledna 1578 Jaroslav Libšteinský vrací Kadaňským dva německy psané spisy. Darováno od p. Sedláka, učitele na reální škole Kadaňské.

Statistický seznam orných polí v Čechách od r. 1684, a ně-mecká listina z r. 1707, od neznámého.

Perg. list. daná na Velešíně 7. ledna 1612 s jednou visutou pečetí a notářským potvrzením od r. 1655: „purkmistr a rada mě-sta Velešína vidimují Matiáši Bartochovskému z Malé Krasejovky majestát cis. Rudolfa r. 1609 jemu na vládyctví daný", od p. Jo-sefa Neumanna, c. k. krajinského rady v Praze.

Perg. list. daná na Novém městě Praž. 12. pros. 1636: Ka -teřina Beníková ze Skuče postupuje dobrou volí list na 188 zl . 27 kr. rýn. paní Esteři Mitrovské roz. Lažanské z Bukové, dar. od paní Frant. Ludmily Karlínské.

Dva přepisy listin od r. 1606 a 1631: a) výhostní list jisté Mariany, b) výsada od Adama z Waldšteina daná městu Mnichovi-cům na svobodné vaření piva, dar od Josefa Šlechty, stud. na čes. vyšší reální škole.

Dvě listiny papírové původní, a dvě v opisu z let 1672, 1747, 1725 a 1781 od p. Ant. Rybičky ve Vídni.

23*


Orig. perg. list. od 15. června 1615: Adam Vácslav v Slezi knize Těšínské a Velikého Hlohova dává list Grygerovi Vodičkovi z Těšína na zahradu podle řeky Bobrku, dar od p. Ant. Jarolimka, úředníka v Haimburce.

Dva přepisy listin z r. 1650, od p. Ludvíka Schneidera, technika.Pap. listina z r. 1672 od p. Vácsl. Spousty, mistra zednického.

Schůzka dne 2. prosince 1861«

Pan předsedatel, prof. Wocel oznámil, že následkem posledního usnesení sboru již učinil provolání ke všem členům českého Musea, aby kdo chce ku sboru archaeologickému co účastník se přihlásil.

P. předsedatel sdělil sboru, že se s p. konservátorem Benešem odebral na místo budoucího Smíchovského nádraží, kde při kopáni staré pohanské pohřebiště bylo odkryto, avšak že našli všecko již zaházeno. Kromě roztlučených nádob našly se tam ostatně jen ne-patrné věci.

P. předsedatel učinil návrh, aby se pro sbor zakoupilo nové dílo známého normandského archaeologa, kněze Cocheta: Sepultures gauloises, romaines, franques et normendes, potom Waagenovo ně-mecké vydání díla: Die Malerei in Deutschland, k čemuž sbor přivolil.

P. konservatoř Beneš předložil polohopisnou mapu rozsáhlých předhistorických valů na vrchu Hradišti naproti Zbraslavi, a připojil k tomu popis svůj, který svým časem v Památkách uveřejněn bude.

P. předsedatel oznámil, že mu sdělil p. Hrus'e, právník, zprávu o valech u Dobronic blíž Bechyně.

P. předsedatel předložil výkresy a zprávu o některých v po-sledních letech v Písecku nalezených starožitnostech od p. Jana Bohuslava Miltnera. Ustanoveno, uveřejniti výkresy i zprávu v Pa-mátkách.

Konečně předložil p. předsedatel svazek dánského archaeol. časopisu Antikvarisk Tidskrift, v kterém se nalézá podrobná úvaha o našich „Památkách".

Z došlých nových darů byly předloženy sboru: pás kajících se z drobných železných článků v desíti řadách hustě spletený; bron-zový hrot z nějakého dřevce; podobný hrot v polovici ulomený; bronzová přes 4" dlouhá jehlice s hlavičkou; dvě tenké, 3" dlouhé bronzové jehly s úšky; menší bronzová jehlička s kulatou hlavičkou, pod níž se úško nachází; bronzová jehlice, 2" dlouhá, z jejížto hlavičky dva kotouče se rozcházejí; bronzová jehlice asi 3" dlouhá, na spfisob meče, mající nahoře tři kroužky do podoby kříže; bron-zová lancetka 2" dlouhá; bronzový, na dva kusy zlomený prsten. Všechny tyto věci pocházejí prý z Itálie, a daroval je p. Vácslav Zernstein.

Pěkná, ale trochu porouchaná popelnička tmavé šedivá, střípek z jiné popelnice a zrezovatělý, zlomený železný zámek prastarého tvaru. Jest to část věcí nalezených v rozkopané hrobce pod mo-hylou u Volanic blíž Jičína, jež p. Jan Urfus po údovi sboru, p. Frostu, do musea poslal, s dodatkem, že se prohledání jiných mohyl tam se nalézajících na příznivější počasí odložilo, až se k tomu také některý znatel dostaví.

Citerami repertorium.O staročeském dědickém právu« Složil Jan Erasim

Wocel. Z pojednání kr. české společnosti nauk v Praze část V. svazek 11. V Praze 1861. Str. 61 v 4.

Pan prof. Wocel, obíraje se již po delší čas spisováním histo-rie umění a vzdělanosti národu Českého, nucena se viděl, obrátiti rfetel svůj taktéž k památkám staročeského práva, nabyv totiž přesvědčení, že kdo chce zpytovati dějiny vzdělanosti, beze zná-mosti právních zásad a obyčejů v národu utkvělých obejíti se ne-může. Ponětí o právu vyvinulo se z mravního názoru, z ethické po-vahy lidu samého, jest tudíž v nejužším spojení s mravní a spole-čenskou vzdělaností jeho. Vmíšením se cizích živlu v právo původní a nastalými tím změnami měnily se i valně společenské poměry a působily na blahobyt národní. P. spisovatel, obíraje se tedy zpyto-váním' právních památek českých, k nemalému utěšení svémn po-

znal stránky a živly, z nichž vyniká světlo život předkův našichmile ozařující. A skvělé tyto stránky domácího práva zvláště tenkráte se objevují, když k nim právní obyčeje cizích národův přiložíme a jedny s druhými porovnáváme. Ve spise nahoře uvedenémpoložil p. Wocel výsledky svého badaní o právu dědickém, ovšemvíce archaeologického a dějepisného nežli přísně právnického, alevýsledky tyto jsou pro náš národ tak vysoce chlubné, že se námjimi dostala skvělá zbraň do rukou proli všem předpojatým posudkům nás a naši minulost neznajích a tupících národních nepřízni voň v. Spis počíná vylíčením slovanské rodiny a poměr&v údůrrodiny ku společnému statku, ukazuje původní svobodství a rovnoprávnost každého úda rodiny slovanské, germánské a římské ; přechází pak na zásady dědického práva Slovanův, staví proti nim coprotivy dědické právo římské a germánské, uvádi důkazy staréhopráva dědického u nás ze Všehrda a z výkladův pana Ondřejez Dube, konečně i z památek dědického řádu v Cechách ze 16.stol., líčí výsluhy, původ len a vůbec působení cizích feudálníchřádů na domácí práva naše, nevolnictví u románských a germánských národů vedle starého svobodství českých rolníkův v doběžupního zřízení, poměry lidu služebního, působení zákupního a len-ního práva v dědické poměry českých kmetův čili hospodářův,jichžto postavení se návalem cizinstva v zemi před husitskou válkouzačalo již horšiti, tak že kanovník Kuneš z Třebovle o dědicképrávo a osobní svobodu českých sedlákův rázně se ujímati příčinuměl. Klesnutím královské moci v zemi a rostoucí mocí pánův pohusitské válce stalo se první zákonní obmezování osobní svobodyrolnického nyní poddaného lidu; však z řádův a instrukcí od pánův pro sedlský lid v 16. stol. vydaných prosvítá vždy ještě jakýsipatriarchální poměr mezi pány a poddanými; za roboty pánům konané určitá mzda se vyplácela. Ale hned po Bělohorské bitvě vzalovrch despotické nakládání s lidem selským se strany cizí do země přišlé šlechty, zničena nejen všechna osobní svoboda ale ivšeliké vlastnické právo poddaného lidu, který snížen jest na cenupouhého dobytka. Patent cis. Karla VI. od r. 1738 i poslední pozůstatky někdejších výhod toho lidu v neplatnost uvedl. Teprvcis. Josef II. r. 1781 toto porobenství odstranil, závazky k robotěale, v 16. 17. a 18. stol. bezprávně na lid rolnický uvržené, teprv uzavřením říšského sněmu 1848 byly zrušeny, a vyváženímgruntův postaven rolník v ohledu na dědické právo na rovens ostatními obyvateli koruny České. P. spisovatel mohl tuto bezostýchání odkryti roušku s poměrův neblahých, v kterých náš rolnický lid až do nedávná vězel, a ukázal nám u jasném, velezajímavém obraze chod osudu, jak vždy těžšími ranami lid náš a ná-Todní sílu naši hubil, a jak co tolik „věkův bludných hodlalo —zvrtla doba." Z.

Kalendář jednoty sv. VítsUé na rok po Kristovu narození(1862. Ročník druhý. V Praze nákladem Bedřicha Stýbla. Str. 155 v 8. S obrázkem představujícím chrám Sv. Víta od východní strany.

Tento ku prospěchu fondu pro dostavení našeho hlavníhochrámu od jednoty, k tomu cíli v Praze zřízené, vydávaný kalendářmá trvalejší cenu do sebe, než podobné spisy vůbec, nebof obsahuje vědenká pojednání ku chrámu tomu se vztahující, potomveškeré zprávy o činnosti jednoty a o pokrocích, jež záležitostjejí, dostavění chrámu, během každého roku činí. Z té příčiny bychom sobě přáli, aby se ten kalendář po vlasti valné rozšířil, aaby si ho každý vlastenec povšimnul. Tenkráte podává kroměobyčejných kalendářských zpráv, veledůležité sepsání p. prof. V. V,Tomka, z našich „Památek" vyňaté: „Příběhy stavby kostela sv.Víta"; potom mezi zápiskami jednoty zprávu o třetí valné schůzcejejí dne 29. července 1861, přednesení praesidenta jednoty, hr.Frant. Thuna ml., řeč kanovníka V. Štulce, výtah z účtův, dopisy,pastýřské listy českých biskupův v záležitosti jednoty a stanovyjejí. Jmění jednoty obnášelo 30. června 1861: 23.759 zl. 19 kr. R. Ö.Dne 27. září 1861 počaly práce k podchycování a opravení zá-kladův chrámu na východní straně proti sv. Jiří, kamenická huťjiž stojí, již se ozývá kamenické dláto a tlukot zedníkův, a vozys rachotem přijíždějí s těžkým nákladem Žehrovického pískovce aBělohorské opuky — d í l o j i ž p o č a l o , dejž mu Bůh svého požehnání a zbudiž mnoho upřímných, vlastenských srdcí, která by musvé podpory uděliti nelenila. Z.

Literární repertorium. 181

Starožitnosti a Památky země České» Nákresy od Hellicha a Kandlera. Popisuje Ferd. B. Mikovec. Dílu II. sešit 5. VPraze, J. L. Kober, 1861. Str. 79 — 94 v ležatém 4ci.

První obraz představuje nedávno obnovený chrám sv. Jakubav Nepomuce od Kandlera; velmi hezká krajina, v levém pozadíukazuje se zámek na Zelené hoře, naleziště básně Libušina soudu.Kostel sv. Jakuba jest gotický a má v presbyteriu zbytky původnístavby románské; text jest velmi zábavný, a ua archaeologickoustránku slušný ohled brán. — Druhý obraz představuje poprsí Vác-slava z Radce na triforiu hl. chrámu u sv. Víta od Kandlera. Textjest nejvíce rodopisný, a zvláště všecko, co se k tomuto kanovníkua řiditeli stavby kostela Pražského vztahuje, jest pečlivě snesenoa sestaveno. — Třetí obraz, vnitřek staré židovské školy v Praze,též od Kandlera, slouží k objasnění popisu této židovské památkyPražské, v kterémž také všeliká jiná data o Pražských židech obsažena jsou. Z.

Kirchliche Topographie von JMfihren, durch P. GregorWolný, Dr. II. Abtheil. Brünner Diöcese IV. Band. Briinn 1861.In Commission der A. Nitsch'schen Buchhandlung. Str. 362 v 8.Tímto dílem se končí diócesa Brněnská, ještě asi dva dílymají vyjíti k doplnění diöcesy Olomoucké. Právě v tomto <!íle nalézají ee některé důležitější historické a archaeologické popisy, nakteré čtenáře upozorniti musíme. Jedná se zde totiž o chrámích,kaplích a klášteřích Znojemských, kde se mnoho zajímavého nalézá, o klášteře Luckém a o probošství sv. Hippolita na Znojemském Hradišti; pak jsou tu popisy kostelův buď románskými zbytky, bud1 gotickou výstavností neb i nákladným renaissančním slohem vynikajících, jako kostel Vranovský s románskou, kulatou kaplí(bývalou kostnicí), pěkný gotický kostel sv. Wolfganga v Gnadlers-dorfu, skvostný renaiss. kostel v Milfroně, gotický kostel s románskou věží v Bítově, gotický hradní kostel na Bítově, gotický kostel s románskou věží v Olbram-Kostele, gotický od německéhořádu vystavěný kostel sv. Kunhuty v Hostěradicích, poutničky kostel v Lechovicích, nový kostel v Jevišovicích, gotický kostel v Bě-hařovicich, kostel v Rouchovanech s románskou opodál stojící věží(o kťrém Petr opat Zbraslavský dost obšírně spomíná, kterak sikrálo^ na Eliška, manželka Jana Luxemburského, na jeho stavbě záležeti dala, což ale jinak velmi důkladný p. spis. přehlídl), gotickýkostel v Loděnicích, renaiss. kostel v Měroslavi a j. Co přídavekpřitisknuta jest k tomuto dílu na 70 zvláště číslovaných stranách velmipilné sestavená církevní statistika diocese Brněnské od dra. JosefaVlád. Bečka, v které nás mezi jinými zajímá výčet nejstarších kostelův a zvonův, též i kostelních patrocinií. Jest v Brněnském biskupství 63 kostelův P. Marii posvěcených, 32 sv. Janu Křtiteli,31 ss. Petru a Pavlu, 28 sv. Vácslavu, 24 sv. Jakubu Většímu,18 sv. Mikuláši, 18 sv. Jiljí, 17 sv. Vavřinci, 14 sv- Bartoloměji,14 sv. Martinu, 12 sv. Jiří, 11 nejsv. Trojici, 8 sv. Prokopu atd.,ku podivu, právě v takovém poměru, jako v cechách. Z.

Quellenschriften zur Geschichte Tlälireiis und Oest. Schlesiens. Brunn, 1861. Str. 416. Historicko-statistický odbor hospodářské společnosti moravskoslezské ustanovil se na vydávání pramenů dějin vlasteneckých, a započal tuto svou činnost uspořádáním několika kronik městských, a sice města Olomúce, města Brna a města Jihlavy, též i několika jiných malých měst moravských. Kronika města Olomúce uspořádána od dra. Dudíka jest psána jazykem německým a vlastně výňatek z troj! kroniky, které zahrnují do sebe dobu od r. 1432 — 1656, dobu to zajisté důležitou, přebohatou vnitřními převraty nejen u správě městské, nýbrž i zemské. Druhá kronika „Des Řaths-herrn und Apothekers Georg Ludwig Chronik von Brunn" jest uspořádána a vydána od rytíře P. Chlumeckého, a sáhá od r. 1555 do 1604. Kronikář, lékárník Brněnský, přísedící rady městské, se vší pílí zaznamenal všechny příběhy a události, které se Brna týkaly, neobmezuje se ale jen na Brno, nýbrž také zřetel obraceje na děje, jež mimo Brno se udaly. Ludwig byl katolík a stál co takový ku straně katolické, která v oné době zase k čilejšímu životu se probouzela, obzvláště působením dvou Olomúckých biskupův, Stanislava Pavlovského a Františka kardinála z Dietrichsteina. A toto zmáhání se víry katolické naproti protestantismu jest nej-Jilavnější myšlénka kroniky Ludwigovy; ale i samospráva obce na-

proti vtírající se biirokracii a nadvládě císařské, s pokračováním katolictví totožné, zjevuje se nám v tuhém odporu městské rady proti úředníkům královským, jmenovitě proti Ladislavovi Berkovi, který několik radních pánův protestantských z rady městské vylou-čil. Dovídáme se z této kroniky, že konečně dopisy a nařízení cí-saře Rudolfa II. strany nepřijímání protestantův do obce Brněnské v život vešly, tak že Brno jedno z nejprvnějších měst bylo, v němž katolictví dokoná se zase upevnilo. Ostatní příběhy, jež Ludwig nám vypravuje, zjevují nám stopy velikánských převratův politi-ckých, které se tenkráte již v rozdrážděné mysli protestantův a autonomistův znenáhla připravovaly. Nemalé ceny nabyla tato kro-nika úvorlem a poznamenáními, jimiž ji pan vydavatel, rytíř Chlumecký opatřil, tak že tyto zastávají a nahrazují pragmatické propracování, jehož při historických pracích vždy neřádi pohřešu-jeme. Máme za to, že každý vydavatel kroniky nějaké sobě počí-nati má, jakoby vydával nějakého klassika; nepostačuje, aby text sám byl cist všech chyb, jest také zapotřebí, aby bylo přidáno věcné vysvětlování týkající se chronologie, mravů, spůsobů a zvlášt-ností dotyčné doby. A toho pan vydavatel v takové míře dosáhl, že jeho kroniku v tomto ohledu za nejlépe uspořádanou v této sbírce uznati musíme.

Neméně zajímavá jest kronika, jazykem též německým psaná a vydaná Krist, ď Ehertem: „Chronik der königlichen Stadt Iglau, vom Stadtschreiber Martin Leupold von Löwenthal." Kronika tato zahrnuje do sebe lé ta od 1402 do 1617. Spisovate l kron iky v mnohém ohledu rozdílný jest od sběratele kroniky Brněnské. Ludwig byl katolík, Löwenthal protestant; onen seděl tiše v Brně, tento mnohokráte byl vyslancem města svého; onen byl člověk neučený, tento se osvědčuje býti klassicky vzdělaným; onen ze-mřel pokojně po r. 1604, tento uchvácen jsa nešťastnými událostmi r. 1619 a 1620 byl k smrti odsouzen zároveň s kollegou svým českým písařem města Jihlavy Hynkem z Velimova, od kteréhožto trestu sice oba byli osvobozeni, avšak brzo zemřeli, Hynek r. 1623 a Löwenthal 1624 na mor.

Co se týká jeho kroniky, má veliké ceny do sebe obzvláště v oné době, kde Löwenthal píše o věcech, které sám viděl a kterých z většího dílu se účastnil. Data na počátku kroniky jeho jsou sem tam mylná, když se týkají dějin všeobecných, kdežto zprávy o Jihlavě samé beze všeho za jisté bráti můžeme. A v tomto ohledu jest kronika Löwenthalova veledůležitá. Boje mezi lidem městským a šlechtici čili patricii, odpor lidu proti nadvládě šlech-tické, vůbec tuhý boj samosprávy a samostatného rozhodování proti autoritě, jak se ukazovaly v odporu měst proti šlechtě, šlechty proti snahám panovníkovým, protestantismu a bratrství proti cír-kevní moci katolické, touto kronikou nového nabyly světla, neb Jihlava všech těchto odbojův hlavním byla rejdištěm. Obzvláště ubytoval se zde protestantismus německý, a vždy čerstvé potravy tím nabýval, že Jihlava v nepřetrženém svazku stála s protestanty severoněmeckými, z nichž nejvíce kazatele své povolávala. Tím se stalo, že Jihlava více ještě se přichylovala k straně cisaři Ferdi-nandovi II. odporné, nežli Brno, a že takořka celý její utěšený stav proto vniveč uveden byl. Přeškoda, že kronika po r. 1607 nám více zpráv o tehdejších událostech neposkytuje; zdá se však, že spisovatel kroniky příliš zaměstnán byl pracemi jemu uloženými, že mu ěasu nezbývalo psáti, kdež mu mnoho činiti bylo. Tím však jeho kronika nabývá též ceny, že na náležitých místech též podal opisy listin důležitějších, k Jihlavě se vztahujících.

Ostatní kroniky, jež hist. sekce v tomto svazku vydala, jsou vyňaty z tak zvaného Chaos Pessinianum, uloženého v zemském archivu v Brně, nemají však takové ceny do sebe, jak kronika Brněnská a Jihlavská. Jsouf následující: 1. Chronik der Stadt Mäh-risch-Trübau vom Stadtschreiber Martin Joh. Weidlich, (str. 327— 339); 2. Chronik der Stadt Schönberg (str. 340-344); 3. Paměti města Prostějova (str. 345 — 352); 4. Památky kraje Hradištskéko od Jiřího Přenského (str. 353 — 364); 5. Paměti města Ostroha (str. 365 — 366); 6. Paměti města Kroměříže (str. 367 — 368); 7. Paměti města Landškrona (str. 369 — 387); 8. Paměti města Veselí (str. 388 — 389); 9. Vera relatio cladis, quam Anno 1622 paulo anle D. Jacobi festům D. Collonellus Kosche cum suis Aea-politanis a Marchione Carnoviensi Neo-titschinii est perpessus (str. 390—391); 10. Vzdáni se města Mikolova 1620; 11. Gründliche vnndt Warhafftige Relation, wie vnndt auff itass weiss . . . die

182 Památka kněze Vácslava Krolmasa. — Opravy.

Stände Subulraque diess Marggraffthumbs Mähren Jennerzeit vnndtAnfanngs der Rebellion, sich in die Stadt Ollmutz geschleiffet etc.(str. 395—412); 12. Patent, kterým 13. pros. 1621 všickni prae-dikanti z Čech vypovězeni jsou (str. 413—416). Všechny tytokroniky a zprávy týkají se z většího dílu doby třicetileté války,řádění Švédův na Moravě, zápasu katolictví s protestantstvem a konečné vítězství onoho nad tímto. Máme za to, že hist. sekce vydáním těchto kronik o pramenozpyt vlastenských dějin nemalých zásluh sobě získala; jen toho bychom si přáli, aby u vydávání kronik jakýsi chronologický pořádek zachováván byl, a aby se v příštím dílu začalo s nejstaršími až posud ještě nevydanými letopiscinašimi, jichž chvála bohu! jakž to archiv zemský dosvědčuje, s dostatek máme. V. B.

stoval, vydav popisy několika památných hradův a kostelův, legendya p., práce to ovšem ne příliš kritické, ale zajisté v dobré myslipodniknuté, aby některé duševní potřebě našeho lidu vyhověl. Krolmusse narodil 14. února 1787 v Březince v Boleslavsku na panství Běl-ském, stal se r. 1813 knězem, r. 1832 farářem v Zvíkovci, kdež sesvým tehdejším patronem, Matiášem Kalinou z Jaethenšteina, kterýžr. 1836 vylál dílo : Böhmens heidnische Opferplätze atd., mnohé starožitnické výpravy podnikl. R. 1840 šel na odpočinek do Prahy, a tupočaly jeho každoročně pravidelné starožitnické vycházky, jichžto výsledky nejvíce prospěly k obohacení starožitnických sbírek ČeskéhoMusea. Teprv poslední rok položil metu těmto vycházkám, an zmáhající se churavost tomu bránila. Zemřel dne 23. října 1861, a 27.října byl pochován na svatém Vyšehradě opodál hrobu, v němž jehodlouholetý přítel, Vácslav Hanka, o devět měsíců dříve svůj poslední odpočinek našel. Sláva jeho památce! Z.

Památka knéze Vácslava Krolmusa.Našeho arcistarožitníka Krolmusa, který v pravém smyslu slova

památky předkův našich z lůna země vyhrabával a jejich bývalý život uhodnouti a odkrývati horlivě se vynasnažoval — není více; vypadl mu rejč z ruky, když ho Morána volala, a sám klesl v tmavý hrob, v lůno země vlastenské. Želíme upřímně ztráty toho muže, který svou praktickou zkušeností a horlivostí pro oslavu na-šich předků znamenitě nahrazoval, co mu kritického, vědeckého ducha scházelo. Zaujat myšlénkou, že lůno země ještě mnoho v sobě chová, co by minulost národa Českého lépe než dochované psané i hmotné památky objasniti a zvelebiti mohlo, jal se téměř po čtyřicet let vyhledávati a prokopávati mohyly a pohřebiště, po-dobaje se v tom úplně jinému vzdálenému a slavnému badateli ži-vota do země zapadlého a zašlého, normandskému knězi Cochetovi ve Francii, který před nemnohými lety svou knihou: La Norman-die souterraine a podobiznou, na které rýčem a motykou ozbrojen se jeví, stal se zajímavou osobností. Tak též i Krolmus, a zajisté sobě výsledky, jichž oba mužové dosáhli, a zásluhy, jichž sobě vydobyli, stejnou váhu drží: nebot jakkoliv v Kroimusově bájeslovní soustavě a v jeho výkladech staroslovanských pohanských obřadů a bájí kritické přísnosti a vědeckého základu není, přičinily se předce věci od něho z mohyl našich předkův vydobyté a popisy ve zprávách jeho podané hlavně a podstatně k rozšíření našich vědo-mostí z oněch věkův, o kterých nám psané paměti buď žádných buď jen nahodilých a nedokonalých zpráv podávají. Vedle toho obohatil Krolmus také český národopis mnohými od něho sebranými pověst-mi, písněmi, zvyky a obyčeji, jež ve mnoha svazcích pod jménem Sumlork vlastním nákladem vydával. Také historickou topografii pě-

O p r a v y .V článku: Benedikt, klaitcrové sv. Jana Křt. v I. odděleni.

Str. 172 sloupec levý, řád. 10 shůry rnísto Otakar II. čti Otakaři.„ 1 7 3 „ „ Krušina. Nebyla to nynější Křesina u Libo-

chovic, ale ves před Vyšehradem, z níž po husitské válce jen posud stávající kostel sv. Pankráce zbyl.

Ve článku: Historie řecké plastiky v II. oddělení. Str. 79 sloupec pravý řád. 19 shůry místo Arthemidině čti Arte-

midiné.„ 8 zdola „ socha Apollonovo čti

Apollonova. „ 4 „ a jinde místo Apollinovy čti

Apollonovy.„ 1 „ místo o/uV.f; čti „ 16 sh&ry

., 1 a 2 „» 28 „ n 11 zdola» 5 „

1 shůry

20 „ 13 zdola

80

81

82

83

84

87

133 134

levý pravý

levýn

pravý levý

čtverospfeíí s vůdcem čti čtverospřeí i s vůdcem. Lexina čti Lenina, výtečnostníčtivýtečnoslí. předělány čti přidělány. čti

Josefa Čermáka čti Vác-slava Čermáka, poslední čti polední. « Osuse čti z Usuší.

pravý levý

Rejstřík jmen osobních. 183

I. Rejstřík jmen osobních.(Římské cifry I. a II. znamenají 1. a 2. oddělení.)

Ackermann Jos., kanovník I. 46. 189. Adamová z Aventinu Anna II. 142. Albert, arcibisk. Solnohradský I. 27. Albert, hodinář 1402. I. 3. 6. Albín z Weissenblutu Arnošt Karel I. 114. Albín z Helfenburku Tomáš, bisk. Olom. II.

173. Albínova z Helfenburku Zofie, abatyše Sva-

tojiř. II. 163. 166. 172. 173. Alsterle z Astfeldu a Vydři Jan Vácsl., svob.

p. II. 133. Alsterlová z Astfeldu a Vydři Jindřiška II.

133.Alžběta Těšínská, chot VácslavaH. a Rudol-

fa II. 50. 53.Alžběta Přemyslovna, chof Jana z Lux. II. 53. Ambrož, kn. Hradecký I. 146. II. 145. 146.zlatník Praž. I. 114. 173. Aneška Přemyslovna, abatyše u sv. Františka II. 35. 126.

abatyše u sv. Jiří II. 163. 174. 175. Angel z Florencie, lékárník I. 11. z Anhaltu Albrecht, hr. I. 112. Anna Falcká, chot Karla IV. II. 57.

Rakouská, chof Matiáše, cis. I. 158. Anschiringer A. II. 96. Aretin z Ehrenfeldu Pavel II. 137. Arnošt z Pardubic, arcibisk. I. 112. II. 56.

57. 88.Arnulf, král Něm. II. 4. z Arrnsu Matiáš, stavitel II. 56. z Asileldu Anna II. 133.

František II. 133. z Auersperka Geruša (Gertruda) II. 177.

Jimram II. 177. z Aventinu Anna II. 142. Bačkora Josef II. 144. Bacher Josef, lékař I. 143. 186. z Barchova Mikuláš II. 116. Bartochovský z Malé Krasejovky Matiáš II.

179. Bartoloměj mistr, zvonař Praž. I. 22. 25.

II. 91. 131. 133. Bartoš, stavitel I. 183. de Bassompierre Frant. I. 166. Baulerová z Hohenburka Anna Scholastika,

abatyše Svatojiř. II. 164. 172. 175. Bedřich Barbarossa, cis. II. 126.

kníže Burgundský II. 61.Falcký, král II. 45. 119. Běhán,

opat Ostrovský I. 111. 172. z Bechyně Tobiáš, bisk. II. 90. Bechyně z Lažan Jan I. 78. II. 134.

Ludvík I. 160. Beck Josef Vlád. II. 181. Beneda z Nečtin Jan I. 113. 168. 169. 173.

Vácsl. II. 131. Benedikt Lounský, v. Beneš. Beneš Lounský, stavitel I. 187. II. 118.

Krabice z Waitmile, kanovn. II. 111.kanovník u sv. Jiří I. 98. 106.

František, konservatoř I. 46. 96. 143. 186. 189. II. 30. 45. 95. 142. 178. 179. 180. sv. Benigna I. 73. Beníková ze Skuěe Kateřina II. 179.

Bellmann Karel, zvonař I. 73. 91. 96.de Belmonte Jan Chrysostom, opat Ostrov.

I. 159. 165.Beránek Písecký z Nysdorfu Samuel I. 92. Berger Maxmil., statkář I. 163. 167. Bergerová Walburga, ovdovělá Lacknerová

I. 163. 167.Bergler Josef, malíř II. 68. z Bergova provd. z Opočna Kateřina 11.150.

Otto II. 150. Berka z Dubě Hynek, bisk. Olom. I. 53. 114.

Jaroslav II. 7.Berta, abatyše Svatojiř. II. 174. Běšín z Běšin Vácsl. Oldř. II. 141. z Beztahova Ctibor I. 169. Beztahovský z Říčan Jan I. 38. z Biberšteina Vácsl. I. 65. od Bílého lva Šimon, měst. Praž. I. 11. Bílek z Bilenberka Vácsl. I. 74. z Bilenberka Zoubek Matouš Ferd., opat, potom arcibisk. I. 114. 159. 164. II. 120. Binin Melichar, kn. I. 175. z Biskupic Anna II. 16. z Bissingen Ludmila sv. paní II. 133. Bítovský Hanuš II. 16. Blanka z Valois, chot Karla IV. II. 57. Blažek, farář v Staré Plzni II, 117. Blíživská z Blíživé Ludmila, abatyše Svatojiř. II. 163. 174. Bobrovec z Bobrovic Jiří I. 114. Bobrovský Karel I. 176. Boček z Kunštátu a na Polné Jan I. 64. Bohačedí, chot Štěpánova I. 110. 168. Bohuslav, opat Ostrov. I, 112. 113.

opat Světelský v Rak. II. 43.převor Ostrov. I. 113. de

Bois Samuel Ign. I. 74. Böhm J. A. I. 96. Bolek, kníže Svidnické I. 112.

starší a mladší, kníž. Opavská I. 112. Boleslavi., kníže II. 49. 162. Boleslav II., kníže I. 108. 168. 172. 11.45.

162. 172. Boleslav III., kníže I. 108. 168. 169. 170.

171. 172.Boletěch, český rytíř I. 110. 168. 172. Bořivoji., kníže 1. 156. 170. II. 4.II., kníže I. 86. II. 51. 54. 60. z Borotína Miku]., král. podkomoří 1.133. Borovanský z Borovan a ze Šternfeldu Ondřej Bern. I. 68.

Karel Jaroši. I. 69.Borovský z Borovna Blažej, kn. II. 43. z Boskovic Oldřich 1320. II. 89.

a z Brandýsa Jan II. 147. de Boules Josef I. 161. z Božejova Jakub I. 41. de Braclis Konrád, mistr I. 134. Bradatý Jan, konšel Staroměst. I, 17. Braeuer Květoslav I. 96. Brandl Petr, malíř I. 33. 72- 176. Brandl V. I. 48. II. 176. Bravantský z Chobičan Jan II. 16. 20.

Mikuláš II. 16.de Bray Jan Dětřich, malíř I. 70, Břekovci z Ostromeče I. 41.

ze Suchdola II. 131.

Břekovec z Kozíhohřbetu a z Ostromeěe PetrI. 83. II. 132. 135.

z Ostromeče Jan I. 83. II. 132. Bohuslav II. 132. 135. Břetislav I., kníže I. 45. 100. 157. 170. 172.

II. 61.II., kníže I. 85. 110. II. 45. 50. 55.60.

Březina z Birkenwaldu Jan Vácsl. Felix I. 68. Břézský z Březí Jan ml. II. 134.

Přibili II. 133. z Briamontu Jan Pavel svob. p. I. 40.

prov. Radecká Albertina Eusebia I. 40. Brikcí z Cinperka, mistr zvonař Praž. I. 119.

II. 74. 131.Brunnerová z Wildenau Markéta Susana II. 64. z Bubna Warlicli Josef ryt. II. 135.

Kapounova Susana I. 122.Markéta II. 40.a z Lilie Jan Vácsl. hr. II. 131. 134.

Büdinger Max, německý učenec II. 3. zBudkovic Přech I. 10. z Bukové Rudolf svob. p. I. 65. Burda Petr, kapitulní vikář II. 117. Burian Tomáš, c. k. štábní důstojník II. 141. Burkhart, purkhrabí Magdeburský I. 112.

II. 58.z Buru Aneška II. 111. Bušek syn Linhartův, kanovník Pr. II. 57. 111.

arcijahen Kouř. a kanovník Pr. II. 111. zBysně Jan I. 113. 171. z Bytížky Osovské Petr I. 6.

Sigmunt I. 6. Bytomský Pavel Martin, opat Ostrov, a Sv.-

Janský I. 158. 168. 171. Bzenec Krištof II. 16.

Ondřej II. 16. Bzenská z Prorubě Anna Marie I. 84.

provd. Radecká Veronika I. 84. Carreto-Millesimo Jan Karel, hr. II. 40.

Karel Leop., hr. I. 84. Catani Štěpán, malíř I. 34. z Cerhenic Bernard I. 51. Cigel Jakub, farář I. 158. z Cimburka Tovačovský Jan (Jaroslav) I. 152. Církvičky z Chvatin Jan, kn. I. 175. Codicillus Jakub I. 79.

zTulechova Petr I. 79. Collisius Tobiáš, opat Ostrov, a Sv-Janský

I. 158. 164. Čabelický ze Soutic Jan Vácsl. I. 39.

Šebestian I. 83.Vácslav Karel I. 39. 40. 96. Častolárka

z Dlouhévsi provd. PřehořovskáVeronika II. 68. 69. z

Castolovic Póta I. 189. z Čečelic Bušek I. 168. 169.

Jeroným Jan I. 168. 169. Čedík z Eisenberka Frant. Ferd., děkan I.

81. 83.z Čechtic Kateřina I. 121. čejchan z Heroltic, panoše I. 41. Čermák Kašpar, mlynář v Cičovicích II. 142. 178.

Karel, malíř II. 72.Oskar I. 189.Vácslav (chybně Josef), farář II. 87.

z Černčic Vítek, probošt I. 134.

184 Rejstřík jmen osobních.

Černčická z Kácova provd. Slavatová KuňkaI. 53.

Černín z Chudenic Evgen, hr. 95.Heřman, hr. I. 55. z Černošic Matěj

(Karlšteinský) I. 169.roz. ze Solopisk Barbora I. 169.

Černý Jan II. 179. Červíček Stanislav I. 143. Četrys Jiří II. 16.Čížek Pavel, písař kancionálů I. 82. Dadiusová z Kyrenherku Regina, kn.-abatyše

Svatojiř. II. 173. Daniel I-, bisk. Traf. I. 173.

II. Milík, bisk. Pr. II. 70. 176. Daneš Frant., farář II. 88. David Karel I- 23. z Deblína František Ant., svob. p. I. 94.

František Max., sv. p. I. 94. Demuth Josef, ředitel desk II. 143. Des Fours František, hr. II. 178. Dienzenhofer Krištof, stavitel I. 164. 172. Ditrich, biskup Mindenský I. 112. Dietrich Vít, zvonař Praž. II. 73.

Zachariáš, zvonař Praž. II. 131. z Dlouhé Lhoty Drahoslav I. 36. Dlugol, opat Ostrov. I. 111. Dlugoš Jan, kronikář II. 144. Dluhomil, syn Křížů v I. 110. 170. z Dlužína Benek I. 60. Dobřenský Kunata Jindřich II. 40.

Pelr II. 40. sv. Dobrotivá I. 73. Dobrověst, uroz. matrona I. 110. 172. Dohnal Vácslav I. 143. Donát Albrecht II. 16.

Jindřich II. 16.z Donína Jindřich, purkhr. II. 71. Dörfler, puškař I. 189. Dotzauer Richard II. 179. Doupovec Jan, ingrossator I. 6. Douša Josef, stavitel I. 176. Drahomiř, kněžna II. 13. z Drahonic Vnuček Heřman I. 173. z Drahotúš Alina II. 16. Dřelská Kateřina I. 4. Drescher Jan, farář I. 120. z Dřevěnic provd. z Chlumu Anna I. 51. z Dřeznice Sigmunt II. 62. z Dubě a na Kozlí Beneš I. 41.

Jindřich f 1416 I. 94.a na Humpolci Jindřich II. 48.Markéta II. 48.Ondřej, nejv. sudí I. 112.a na Zlenicích Ondřej I. 25.a na Leštně Vácslav I. 50. 94. II. 48-Škopek Jindřich I. 61. Dubský z

Třebomyslic Eman. hr. II. 90. Dudík Běda, historiograf I. 190. II. 181. Dúdlebi I. 13.Diimmler, německý učenec. II. 3. Dundálek, kněz na Moravě 1. 192. Dunder J. A. I. 139. Důraz Matěj I. 96. H. 49. Dvorecký z Olbramovic Bohuchval II. 31. z Eben Dorota, svob. paní I. 84.

Karel, svob. p. I. 84. z Ebenholzu Jan N. Felix, opat Ostrovský

a Sv.-Janský I. 161. z Ebelínu na Friedberku Ferdinand Leop.

II. 134.František Karel II. 134. Josef Ignác II. 134.

z Ebelinu na Friedberku Wolfgang II. 134. F.berlin, malíř I. 31. z Egerberka Mikuláš, nejv. písař II. 67. Eibenštolerová z Eibenštolu Judita, abatyše

Svatojiř. II. 163. 170. 172. Eimer Kašpar, opat Ostrov, a Sv.-Janský

I. 114. 116. 160. 165.Eiselt Jan Nep., dokt. v lék. I. 47.Él Josef, kn. II. 142.z Elsenheimu roz. z Plattenšteina Ludmila

II. 64.ďElvert Kristián I. 192. II. 47. 181. Enderlin, syn Stachův I. 169. z Engelflussu Servac svob. p. I. 160. Erben Josef, prof. II. 136.Karel Jaromír, archivář I. 190. II. 144. Erber Bernardin, kn. II. 137. Ellingerová z Rosenfelsu Justina Anna, abatyše Svatojiř. II. 164. 168. 172. Falk Siard, opat Želiv. II. 95. Fanta Josef I. 143.Fejfalík Julius, německý učenec I. 192. Felix, převor Ostrov. I. 112. Ferdinandi. II. 119.

II. I. 159.III. I. 159. II. 119-

Ferdinandi Emanuel I. 161.Fiala Antonín, kn. I. 119.

Josef, technik II. 179.Fiedlerová Marie Vojt. Anna, poslední jep-tiška Svatojiř. II. 164. Filip de Nova Domo, bisk. Sidonský I. 4.

II. 121. Franchimont z Frankenfeldu Antonín Alexand.

I. 84. II. 133. 134. Mikuláš I. 84. II. 132. 134. František I., cis. Rak. II. 164. František, probošt, potom opat Ostrov. I. 113. Frencl Innocenc A, kn. II. 170. Fridrich Falcký, král II. 45. 119. Freitag Linhart I. 90. Fric Josef I. 189.z Fricšteina a z Maršovic Hanuš II. 130. Fric Antonín, dr. II. 95. Frost Karel II. 87. 142. 179. Froš Ondřej II. 16. Fryda Vácslav II, 33. z Fünfkirchen sv. p. ze Steinbrunnu a Kynš-

perku Jan Bernard II. 67. Funk Josef II. 133. z Funken Jan Frant. II. 134.

Marie Eusebie II. 134. z Fiirstenberka roz. z Šternberka Holická

Dorota I. 40. provd. z Ilova, potom z Briamontu, potom

z Říčan Anna Albertina I. 40. Anna Josefa, abatyše Svatojiř. II. 164.

172.Gastheim František Adam I. 94. Gašinský Jan II. 16. Gaudentius (Radim), arcibisk. Hnězd. II. 50.

51.Genel Jiří, děkan I. 80. Gerle Methud, kn. II. 90. z Gersdorfu Janek I. 52. Gingler z Kneislšteina Jan st. I. 64. Gionima Šimon, malíř I. 34. Girth Antonín, děkan I. 82. Gloda Adam II. 16.z Glouchova provd. Kuštošova, potom zWald-

šteina Eva II. 41.

z Golče roz. Franchimont Kateřina svob. p.I. 84. II. 133.

Vácslav, svob. p. I. 84. II. 133. z Goldburka Schuster Karel, opat Ostrov, a

Sv.-Janský I. 164. 165. 170. Görger z Tolletu a Kheppachu Karel, svob. p.

II. 95.Götz Adam II. 16.Grahl Gottfried Vilém I. 163.Griespek z Griespeku Florian I. 173.Grisl z Grislova Vácslav I. 175.Grueber Bernard, stavitel I. 167. II. 166.

168.Gruber Theobald, kn. I. 72. Guolfinger ze Stimsberka Karel II. 91. z Gutenšteina a na Žirovnici Albrecht II. 74.

roz. ze Šternberka Markéta II. 74. Haase z Oertingen František I. 189. Hafner Wolf I. 56. z Háje Pelr I. 60. Hájek z Hájku Tadeáš II. 137.

z Hodětína, král. kuchmistr I. 13.Karel, kn. I. 172. Hajn Matouš, kn. I.

176. Haller z Halleršteina Martin I. 189. Hamza z Zaběrlovic František Bořek II. 140. Hamzinka provd. Kustošová Kateřina II. 41. Hanek Bruno, probošt Lebuský I. 15. Hanka Vácslav, bibliotekář II. 48. 142- 179. Hanková Barbora II. 179. Hanoušek Jan, děkan I. 83. Hanovský, jesuita I. 175. Hanuš, mistr konvář v Želez, ulici v Praze

I. 117.Hanyka z Píysdorfu Matiáš I. 92. z Harachu provd. z Waldšteina Isabella I.

188. z Harasova Jindřich Sťast. Homut I. 159.

170.Harnachová z Harnachu Marie Teresie, aba-tyše Svatojiř. II. 164. Hartl Augustin, malíř I. 119. z Hasenburka Kateřina ,11. 46.

Zbyněk, arcibisk. II. 113. Hasler z Ostfeldu Jos., kn. I. 95. Haugvic z Biskupic Vácslav II. 16. Hazuka Ferdinand, kn. II. 72. Heber František Alexd. II. 124. Heinrich Matiáš, farář a kanovn. II. 142. Heinschmidberský Jan, farář I. 119. Heintsch Jan Jiří, malíř 169. 171. Heintzl, malíř I. 164. Hellich Josef, malíř I. 48. 144. 189. II. 47.

170.z Hendersdorfu na Cankovicích Vilém II. 41. Henigar z Seeberka I. 127. Hennegk Wolfgang II. 134. 135. Heralští bratři II. 19. Heřman, farář a světicí bisk. II. 71. Heroltický z Vozerovic Aleš I. 41.

Jakub I. I. 41.Jakub II. I. 41.

z Heroltic Čejchan Dětřich, panoše 40. 41. Hetzendorfer Jindřich, kn. I. 74. Hieserle z Chodův František Krištof svob. p.

I. 56.Hieserlová ze Ždáru Marie Maxmil. Eva

I. 56.provd. z Lamberka Františka Teres. I. 56.

Hifftl Vít, opat Ostrov, a Sv.-Janský I. 158.170. Hlava z Kiršfeldu

Vácslav I. 93.

Hejstřík jmen osobních. 185

Hlaváčová z Nemošic provd. z Chlumu Do-rota I. 51-

Hlavně č. Hlaveň Matěj, kn. II. 121. 122. Hnát, měšf. Něm. Brodský I. 62-Hodějpvská z Harasova Dorota I. 39.z Cestic Johanka I. 39-Hodějovský z Hodějova Bernard starší I. 38. II. 131.

Jan I. 39.Přech I. 39.Smil I. 39. 96. Hoef Huerta Martin

I. 28. Hoefnagel Jakub, malíř I. 33. 70-71.

Jiří I. 71.Holčík Vácslav I. 96. Holec Beneš II. 62.

Martin II. 62.Sigmunt II. 62- 121. Hoíovacký Jakub

Federovič III. 47. Holubec Mikuláš, kanovn. II. 57. m. z Hořčic Mikuláš II. 70. Hostlovský Coelestin, kn. I. 108. 161. Hotart, předek pánův z Pernšteina II. 176. Hourá Jindřich Vácsl. II. 142. Hozlauer Sebestian I. 168.

Wolf starší I. 168.z Hradce provd. Slavatová Elžběta I. 52. Hradecký Nožička Jan, opat Slovanský II. 42. z Hrádku Olbram II. 131. z Hradnice Bohuslav II. 132-z Hřivic rytíři II. 87. z Hrobčice Mikeš Jan I. 173. Hromádka, žák, zakladatel Tábora II. 51-Hroznatova z Krchleb Anna I. 64. z Hrúsínova Jan Hertvík II. 145. 152. Hrušovský z Hrušová Kajetán svob. p. II. 133. Hübner Josef, rnalíř I. 36. de Huerta Martin II. 71. Hufnagel Jakub, malíř I. 33. 70 71.

Jiří I. 71.Hulakovský Jan I. 58.Huler z Orlíka Sigmunt, král. podkomoří I.

2. 135. II. 67. 70.Ondřej I. 135. z Humpolce An

eska I. 94. II. 48.Anna I. 94.Mikuláš, písař měst. I. 14.

Humpolec z Nelechova Jan I. 94.Matiáš I. 94.

Huňatá Anna, měšf. Nymburská II. 178. Hus Jan, kn. I. 50. z Husi Mikuláš I. 146. II. 147. z Hustiřan Jan a Jiří II. 151. Hušek Josef, farář I. 117. Hvězda z Vícemilic (Bzdinka) Jan I. 41. II. 67. Charváte, kmen v Cechách II. 13. z Chejna Zdeněk II. 115. Chliades z Dobrovítova Jiří, kn. I. 175. Chlumčanský z Přestavlk Adam II. 124.

Jan II. 124.Vácsl. arcibisk. II. 173. z

Chlumu Aleš I. 50.roz. z Dřevěnic Anna I. 51-provd. Pardusová, potom z Waldšteina

Aneška I. 51.Beneš I. 50. 51. 189.Dětřich I. 50.Diviš I. I. 50.Diviš II. I. 50. 51. z Chlumu roz. z

Tloskova Dorota I. 51.roz. z Hlaváčova Dorota I. 51.Jan Kepka I. 50.

z Chlumu Ješek I. 50.Jenšík II 132.Lacembok Jindřich I. 50.roz. ze Stráže Markéta 1. 51.Petr II. 149.Slnvata I. 51.Vilém I. 50. 51.a z Košumberka Albrecht I. 51.Jan I. 50. 51.Michal I. 51. 52.Slavata mladší I. 51.Vilém I. 50.

Chlumecký Petr, ryt. I. 191. II. 143. 181. Chodakovský Zorian Doleva II. 28. Chotek z Vojnína Petr I. 140.

Jindřich hr. II. 46. Chotiniír, pán český I. 110. 168. Chrt z Pnětluk Jarohněv II. 132. Chval, opat Ostrov. I. 113. z Chvalkovic Jiřík II. 146. Chytil Josef, archivář zemský I. 191. II.

48. 143. z Ilova Kristián I. 40.

provd. Priamová z Rovoratu Dorota Vik-toria I. 40.

z Iselinu Ferdinand, svob. p. I. 28. Isengrim, bisk. Řezenský II. 49. sv. Ivan I. 155. Ivanité, poustevníci I. 163-z Jabloně Havel II. 126. Jaklin, řiditel stavby u sv. Víta II. 111. Jakub, opat Ostrov, a Sv.-Janský I. 158-

syn Wolfgangův, měst. Praž. I. 112. 169. z Jakubova Jimram II. 177. Filip II. 177.

Jaroslav II. 177.Jan z Luxenburka, král I. 28. 112. 170-

171. 172. 174. II. 50. 56.kníže Zhořelský II. 56. 112. 114.markhrabě Moravský I. 112.kníže Opavský I. 112.I. bisk. Praž. II. 52. 60.III. bisk. Praž. II. 50. 52- 53.IV. bisk. Praž. II. 52. 53. 61.Očko z Vlašimi, arcibisk. I. 48. II. 59.I. bisk. Litomyšl. II. 95.bisk. Olorn. I. 112.probošt, potom opat Ostrov. I. 113.III. Telec, opat Ostrov. I. 113.IV. opat Ostrov I. 113. 168.V. opat Ostrov, a Sv.-Janský 1. 111.

158. 170. 171-VI.Placidus, opat Ostrov, a Sv.-Janský I.

158. 165.z Želiva, kn. I. 2.

Jánka Antonín I. 163.z Janovic Strnad Purkart II. 151.Jansen, řiditel mus. Lejdenského II. 179.Jarolímek Antonín II. 180.Jaromír, kníže I. 109. 171. II. 45.

bisk. Praž. II. 52. Jaroš Tomáš, zvonař II. 175. Jedlička František, kameník I. 167. z Jemniště Divůček Mikuláš II. 151-Jenec z Janovic Jan I. 41. Jeníkové z Bratříc II. 140. Jeník z Bratřic Fridrich Vavř. II. 140.

Jan II. 141.Jan Krištof II. 140.Jindřich II. 140.Jiří II. 140.Josef Jiří Vavř. II. 140.Rudolf Sigm. II. 140.

Jeník Svatoš II. 140.Jeníkova z Malovic Kosořovna Karolina 11. 140-Jeníkova z Mitrovic, potom Henetová Kate-řina II. 141.

ze Smyslová Ludmila II. 140. z Jeníkova Jiřík I. 60. Jeníšek z Ujezda Jan I. 3. Jenšík z Ježova na Rašovicích Karel II. 74. Jenšíková z Radvanova Anna II. 140. z Jenšteina Jan, arcibisk. I. 94. H. 48 110

112. 114. Jeřábek František II. 142.

Jan, dr. práv. II. 144. Jestřibská z Riesenburka Dorota I. 84. Ješek z Kutné Hory II. 110. Ješek syn Ješka zlatníka II. 148. Jihlavští I. 62.Jíra, zvonař Chrudimský II. 39. Jireček Hermenegild, dr. práv I. 189.

Josef I. 189. Jiří z Poděbrad, král. I. 47. II. 47. 57. 121.

markhr. Míšeňský II. 121. Jirkovský Jan, kn. I. 189-z Jizbice Pavel II. 65. Johanna, chof Vácslava IV. II. HO. Jordan z Klausenburka Tomáš II. 23. Jörger, v. Görger. Josef II., císař II. 123. Jošt z Luxenburka, markhr. Moravský I. 6. Juta č. Judita, chof Břetislava I. II. 60.

chof Vácslava II. II. 61. 86. Kalajdovič K. II. 28-z Kalenic Františka II. 140. Kalina Jan, malíř I. 34.

z Jaethenšteina Matiáš II. 23. Kaliště z Ottersfeldu Jan, ryt. II. 66-

Vácslav II. 66. z Kamberka Magdalena I. 94.

Petr I. 64. Kamberský z Kamberka Jan I. 94.

Mikuláš I. 94.Perknovský Petr I. 94-z Kamene Jimram

II. 177. z Kamenice Oneš II. 39. Kandier Vilém, malíř, I. 48. 144. 189 II

47. 144. 181. Kaplíř ze Sulevic Albert (Košfálovský) II. 44.

Bušek 1445. II. 44.Dobeš II. 44-Hanuš II. 113.Jan II. 44.Jaroslav (Koštálovský) II. 44.Kašpar II. 71.Mikuláš II. 44.Oldřich II. 71.Vácslav II. 44.Vácslav (Košfálovský) II. 44.Zdeněk II. 71.Zdislav st. II. 44.Zdislav ml. II. 44. Kaplířka ze

Sulevic Anna II. 134.ze Slavkova Eva II. 71. Kapounové

ze Svojkova I. 118. Kapoun ze Svojkova Albrecht I. 121.

Albrecht Ladislav II. 40.Jan I. 121.Jan Jiří I. 120.Jindřich I. 120.Karel I. 121.Krištof I. 120- 121.Ladislav II. 40.Piram I. 121.

24

186 Rejstřík jmem osobních.

Kapoun Zbyněk Šťastný I. 121.Kapounka ze Svojkova M. Františka II. 40.

Magdalena II. 121.ze Sluh Alena I. 121.z Květnice Dorota I. 121.z Harachu Františka II. 40.z Hořeněvsi Marta I. 121.provd. Kustošová Maria Anna, hr. II- 41.

Karel IV., císař I. 112. 144. 181. II. 50.56. 110. 160.

Karlínská Františka Ludm. II. 179. Kas, český .rytíř I. 110. 168. Kasalická z Wildenšteina Johana I. 183. Kasalický z Kastic Burian I. 183. Kazil Jan Vácsl. děkan I. 82. Kelley Edward I. 169 Kestnerová z Frauenberka Alžb. Eufros.,

kn. abatyše Svatojiř. III. 173. Khanová Anna Susana, hrab. I. 84. z Khunburku Ferdinand, hr. II. 71. 73-

František Ferd. hr., arcibisk. II. 68.František Josef hr. II. 68. 72. 73.roz. z Malovic Josefina, hr. II. 69.Karel I. hr. II. 68. 69.Karel II. hr. II. 68.Leopold hr. II. 68. 69. 70.roz. z Kufšteina Marie, hr. II. 69.Maxmilián Josef, hr. II. 68-

«v. Kilián I. 110.Kirchner Achac Vilém, svob. p. I. 94. Kladrubský Jan Chrysostom, opat Ostrov, a Sv.-Janský 1. 114. 117. 158. 167. 168.Klaudian Mikuláš II. 136. Klímata ze Všenor I. 110. 172. z Klinšteina Čeněk, purkhr. II. 117.

odjinud z Polanky Čeněk II. 67. Klucký z Libodřic Jan I. 118. Klučák František I. 190-Kobian Jeroným I. 113. 168. Kočovná provd. Kustošová Dorota I. 40. z Kocúrova Beneš I. 39.

a z Kamenice Vácslav. I. 39. Kochánkové z Kochánku II. 39. Kochánek z Kochánku Burian II. 40.

Tobiáš II. 39.Vácslav I. 141.

Kochánková z Sendražic Eližběta II. 39. z Kochanova Kubík Ondřej, maršálek dvoru

kr. I. 154.z Kojetína Oldřich I. 175. z Kokořova Lucie, hr. I. 40. Kokos Vácslav II. 16. Kokotovici, rod Pražský I. 3. Kolda, dominikán, malíř I. 97. 106. z Koldic provd. z Lichtenburka Anna II.

150-z Koldína Pavel Kristián I. 128. Kolens z Kolna Jan I. 74. Kolínský z Bílejova Matiáš II. 62. Kolman z Libře I. 169. z Koloděj Mikeš I. 51. z Kolovrat Hanuš (1435) I- 7. 41.Hanuš na Krasově II. 127. Kolovrat Libšteinský Jaroslav Jindřich II. 179. Jindřich I. 27.

Norbert I. 57.Novohradský Ludvík I. 114.Krakovský sv. p. z Újezda Hanuš KarelII. 170. 171. Žehrovický Jan I. 183.

Kolloredo z Walsee Jeroným, hr. I. 39-

z Kolšteina Hynek II. 146. Koniášové z Vydři II. 133. Koniáš z Vydři František Ant., svob. p. II. 133.

František Jos. sv. p. II. 133. Koniášová z Vydři Josefa, svob. p. II. 133. z Kónigseku roz. ze Solmsu Josefina Joh.

Frant. Fil. hr. I. 94-z Konojed Kuneš I. 25. Konopas Jan I. 143. Konrád, kníže Český I. 109. 172. 173-

II. kníže Znojemský, II. 163.kníže Olešnický I. 112.mislr křížovníkův s červ. hvězd. II. 35.

Koppen Petr II. 28. Kóppl z Adlersberku Jan II. 132. Korb z Weidenheimu Karel Bedř., ryt. I. 115. Kořistka, professor II. 139 z Korky ně Jan I. 169. 173. Korl, zlatník II. 142. Kosmas, bisk. Praž. II. 50. 60. Kosohorský z Říčan Jan II. 131. Košfálovský, v. Kapléř. Koterovský Emilian, opat Ostrov, a Sv.

Janský I. 116. 160. 165. 166. 170. Kotlík Ondřej, kanovn. II. 111. z Kounic roz. Waldšteinka Marie Alžb. I.

188-Koutští z Kouta II. 132. Koza Jan II. 142. Kozel z Kozlí Jan I. 38. Kozský z Plechová Jan I. 82. Krabice z Waitmile Beneš, kanovn. II. 111. Krajíř z Krajku Konrád, kr. hofmistr I. 133. Královec, vftdce Táb. II. 152. Kramolín Josef, malíř I. 180. Kratochvíl z Kronbachu II. 179. Kratochvíle Jan Vojt. I. 33-z Kravař Beneš, kanovn. I. 136. II. 59.

Mikuláš II. 16. Kravařský Albrecht II. 16. z Kravská Albrecht II. 70.

provd. Mracká z Dube Apollonia II. 70.Kateřina II. 70.

Krbec Jan Evang., kn. II. 165. 170. . Krčin z Jelčan a Sedlčan Jakub I. 78. 81. 85. II. 134.

Jiří I. 78. Krčínova provd. Velemyšlská Kateřina I. 78.provd. Vojkovská Ludmila I. 78. z Křečovic č. z Kuta Vejhák Jarohněv II. 132.

Vácslav II. 132. Krečovští z Křečovic II. 132. Kreibich, kanovn. II. 138. Krejčí Jan, professor I. 119. II. 86. z Krchleb Mikuláš I. 113. 168. z Kriegelšteina Vácslav Ign., professor I.

189.Křinecký z Koňova Samson I. 114. Kříž, kramář Praž. I. 3. Křižovníci s červenou hvězdou I. 35. Krocín z Drahobcjle Vácslav starší II. 144. Krok II. 9.Krolmus Vácslav, kn. I. 45. 179. II. 182. z Kroméšína Budislav I. 60.azBřezovice Jakub II. 145. Jan II. 153. Krüginger Jan II. 136. Kubín Jan, kn. I. 175. Kuchta Adam, kr. rychtář I. 140. Kühner Jan Vácslav, zvonař Praž. I. 184. II. 87.

Jan Jiří, zvonař Praž. II. 175.

Kuhnerová Anna, zvonařka Pr. I. 80.Kummersberg, setník Ií. 138.Kunhuta Přemyslovna, abatyše u sv. Jiří I.97. 100. II. 163. 174. Kunšová z Berbištorfu Kunhuta I. 170. Kustoš z Zubřího a Lipky Dětřich (na Ksi-nách) II. 40.

Ferdinand Adam, svob. p. II. 41.Ferdinand Leopold, svob. p II. 41-Filip, hrabě II. 4) .Jan (Kunětický) II. 39. 40.Jan, svob. p. II. 41.Jindřich starší II. 39. 40.Jindřich mladší svob. p. II. 40. 41.Jiří II. 40.Karel II. 41.Matěj II. 40.Vácslav (na Vláčících) II. 40.

Kustošová z Dobrše Dorota II. 40.z Šanova Dorota II. 38. 40-ze Zabědovic Kateřina II. 41.

ze Svojkova Maria Anna hrab. II 41. Kustošovna provd. Millesimová Marie Alž-běta II. 41. z Kula Vejhák Jarohněv II. 132.

Petr II. 132.Bohunek II. 132. z Kunvaldu Jan,

podkomoří I. 10. Květoň z Rosenwaldu Adam, ryt. I 93.

František Vácsl. I. 93.Vácslav Frant. I. 93. z Labouně Zdeněk

I. 136. Labounský Jiří I. 182. z Lackneru " potom Bergerová Walburga I.

163. 167.Lacúr, opat Opatovský II. 150. Ladislav Pohrobek, král I. 113. II. 57. de Laing Leopold, svob. p. I. 57. z Lamberka Baltazar, hr. I. 57.

Jindřich, hr. I. 57.Karel Benedikt, hr. I. 57.Krištof, hrab. 1. 56.roz. Hieserlovna Frant. Teresie, hr. I. 56.

Lambert, první opat Ostrov. I. 108. z Landštein« (odjinud z Hrádku) Heřman I. 83.

Jan, probošt Měln. II. 135.Vilém I. 136. Lanius z Wellenberka

Karel, hrabě II. 134.135.

Lanna Vojtěch II. 178. Lariš ze Lhoty a na Leskovci Alexander H.

16. 18. z Lažan Hynce, hejtm. Svidnický I. 12.

Lefl Jindřich I. 9. 135. II. 148. Lémuzi II. 12. Lenhart Josef Jan II. 96. Leo, mistr křižovn. s červ. hvěz. II. 35. Leopold I., císař I. 159. II. 120. Lepař Jan, professor I. 189. II. 15. z Lestkova Jan, purkhr. na Žebráce I. 134. Leskovec z Leskovce Albrecht I. 94-

Arnošt I. II. 48.Arnošt II. I. 94. II. 48.Bohuslav II. 48.Jan I. 94. II. 48.Jetřich I. 94. II. 48. Vlachyně II. 48.

Leupold z Löwenthalu Martin II. 181. Lev z Rožmitála Zdeněk I. 73. Lhoták ze Lhoty Antonín I. 23.

Vácslav I. 23.Vácslav Karel I. 23.

Rejstřík jmen osobních. I8T

Lhotka ze Smyslová Jiří II. 140.Lhotský z Koberovic Vácslav I. 25.z Libře Kolman I. 169. 173.Libuša, kněžna II. 9.z Lidic Mikuláš I. 170.z Lichtenburka Čeněk I- 61.

Hynek I. I. 58.Hynek II. I. 61. II. 38.Hynek Krušina na Kumburce II. 145.Jan II. 147.Raimund I. 61.Smil I. I. 58.SrailII. I. 61.Vácslav I. 61.Vilém II. 150.

z Lindenberka Klára Susana II. 134. Lindner Jan N., děkan I. 95. 176. Linbart, probošt Ostrov. I. 1 1 2 .

Ignác I. 189. z Lipé Bertold I. 61.

Čeněk I. 61.Jindřich I. 61.Matěj II. 146. z Lipého na Hodonín«

Čeněk I. 34. 64.na Mor. Kruml. Jan I. 64. z

Lipky Bleh II. 39.Jan II. 39.PřiMk II. 38.Prošik II. 38.Zdeněk II. 39. z Lipoltic Havel I.

60. Lipovský z Lipovic František II. 134.

Vincenc II. 134. z Lípy Jindřich II. 38.

provd. z Žerotína Veronika I. 183. z Lobkovic Hasišteinský Bohuslav Felix II. 46.

Popel Ladislav I. 73.Z..eněk Vojtěch I. 79. 80.provd. z Wartenberka Barbora I. 188.Ferdinand, kníže II. 478.František Josef, kníže I. 84.Josef, kníže I. 84.Vilémína, kněžna I. 82.roz. z Bubna Josefa I. 129. z

Lomnice Martin, kanovn. II. 1 1 8 . Losi z Losenau Libor II. 135.

Sebestian Maliáš II. 135. z Loun Jiřík, měšfan Pr. II. 114. 115. 116. Löw Josef Jlich. Mikul., zvonař Pr. II. 39. Lovčický z Pohnání Mikuláš I. 84. Lučané II. 10.sv. Ludmila I. 156. II. 169. Ludvík Německý, král II. 4.

Jagajlovec, král II. 45.Jiří, kronikář II. 181 Lukavecká z

Lukavice Sabina Kunhuta II. 40.z Dobřenic Ludmila Kristina II. 40.

Lukavecký z Lukavice Jan I. 64.Jindřich Adam II. 40. z Lukonos Švík

Jan I. 182. Lukšový Adam I. 65. Lupáč Matěj II. 145. Liissner Mauric I. 189. II. 38. 41. Luyx zLuxenšteina Julius Frant., malíř I. 20. Machek Antonín, malíř I. 95.

Gustav I. 95.Matěj, malíř I. 34.

Macht z Löweninachtu Matiáš Max II. 123. z Maiersbachu Gabriela II. 134.

Vilém, ryt. II. 134. z Malejova Vintíř I. 60. Maloch Antonín Vánkomil, professor I. 42.

Malovec z Malovic Rudolf I. 168.Kosoř z Malovic Vilém II. 131.

Malovcová Maria Viktoria svob. p. II. 133.134.

Mánes Josef, malíř II. 178. z Many Josef, kn. I. 74. de Maradas Baltasar don II. 68. Marek Antonín, děkan II. 88. Marie, chof krále Ludvíka Jaget. II. 163.

Teresie, cis. II. 120. Markéta, dcera Vácslava II. II. 86. z Markvartic Beneda I. 60. Martin, převor Ostrov. I. 112. 113. z Martinic Adolf, hr. I. 172.

Bernard Ignác, hr. I. 18. 19. 21. 23.Bořita Hynek I. 114. 171.Bořita Jan I. 171.Boiita Jaroslav, hr. I. 159. 171.provd. z Waldšteina Eliška II. 74. 76.

Martiny Jan, hejtm. Dymokurský I. 120. z Maršovic Iliinuš II. 130.

Hroch II. 130.Jindřich II. 130.Jiřík II. 130.a Fricsteina Hanuš II. 130. Moskvič z

Moskvič Jiří I!. 39. Maternové z Květnice I. 118. Materna z Kvělnice Jindřich starší 1. 183.

Jindřich I. 120.Vácslav I. 119.

Maternová z Květnice roz. Kluoká Ludmila I. 118.

z Hrušová Apollonie I. 119.z Wartenberka Eliška I. 183.

Mathiades Vácslav, kn. I. 118. Matiáš, císař I. 158. II. 45. Max Emanuel, sochař II. 170. Mazaná ze Slavětína Alžběta II. 140. Měděnec z Ratibořic Jan I. 78. z Medlova Štěpán II. 176. 177.

Jimram II. 177.Filip II. 177.Zdislav II. 177.Myslík II. 177.

Melisseus Krtský Vácslav, kn. II. 75. Menhai-, bisk. Praž. II. 52. Meninger Emerich II. 142. Měšfánek Lomnický Jan, rektor II. 75. 77. z žVIetternichu Arnošt August, hr. I. 94.

Emerich, hr. II. 41. Meziříčský Petr, měšfan Pr. I. 9. Michal, bisk. Řezenský II. 49.z Kolína nad Rýnem, kameník II. 111. z Michalovic Jindřich I. 152. Michna z Vacinova Karel, svob, p. II, 131. 134.

Pavel I. 39. 169. II. 134. 135.Sigmunt Norbert I. 39.Vácslav I. 39. II. 134. 135. Mikovec

Ferdinand I. 48. 144. 189. II. 47.96. 144. 178. 181.

Mikuláš, bisk. Pr. II. 52.opat na Karlově I. 95.I., opat Ostrov. I. 113.II., opat Ostrov. I. 113.farář u sv, Kiliána I. 112.Synek, kn. Parléřůy syn II. 110.malíř I. 32.

z Miletínka Diviš Božek II. 145. 149. 152. z Miličína Heřman p. z Talmberku II. 71.

Heřman ml. p. z Talmberku II. 71.Kříž I. 134.

Millesimová ze Zubřího Marie Alžb. II. 41.Miltner Jan Bohuslav II. 180.Mitis z Liinuz Tomáš I. 93.Mitrovská roz. Lažanská Estera II. 179.Mlada, knězna-abatyše u sv. Jiří II 163 169

174. Mladota, český pán I. 110. 172.

ze Solopisk František, svob. p. I. 83. 84.Vojtěch, svob. p. I. 83. Mohucký

arcibisk. Ludvík I. 133. Mojmír I., kníže Morav. II. 5. Mokrovúský z Hiistiřan Beneš II. 14ö. Mokrý, notář I. 46,z Moldavy Marie Anna, vojvodovna II. 71. Moravek, převor Ostrov. I. 113.

Vincenc Jos., farář II. 73. z Morkovic Semislav II. 177. Mostnikova z Malešova Anna I. 183. Moškovský David II. 16. lUracká z Dube ovdov, z Valdeka Ofka

I 22. Mracký z Dube Karel II 70.

Pelr I. 22. II. 70.Vilém I 18. 22. Mstiš č- Mstislav, župan

I. 24. Mstislav, opat Ostrov. I. 112. 113. 169.

probošt Ostrov. I. 113. Müller František, malíř II. 72.

Jan Otakar II. 95.Jan Kristo f II. 137. Münster

Sebestian II. 136. Mylius Antonín Ulrich I. 183. Myslil; z Hyršova Adam I. 67. II. 135.

Jan I. 67. II. 135.Jan Břetislav I. 68Karel II. 135.Ladislav I. 67. II. 135.Ludvík I. 67. II. 135.Matěj I. 67.Sigmunt, svob. p. I. 67. II. j 35-Vácslav I. 67. II. 135.Vácslav Šfastný II. 135.Vilém II. 135. Myslíkova z Hyršova

Kateřina II. 135.z Doubravy Prudencie I. 67. Navrátil

Karel, kn. II. 96. z Nečtin Beneda Jan I. 113.168.169.173.

Vácslav II. 131. z Neffzeru Jakub Beneš, svob. p. I. 94.

Konrád I. 94.Nejedlý z Vysoké Tobiáš I. 114-Neklan, kníže II. 10-Němeček z Hyršova Jan I. 67. Nešpor z Bischofswerdy Jan L 16. z Neuberka Jan, ryt . I. 96. z Neumannu Karel I. 84. Neumann Josef, kraj. rada II. 179. z Neveklova Ctibor, Jeniš, Tlesk Ješek, Jindřich, Řepa Jan I. 38. z Nežetic Adam, kn. II. 115. Niklas Josef, professor I. 143. II. 170. Nosislav, český pán I. 110. 170. z Noskova Mrakeš II. 67. z Nostic Otto, svob. p. I. 71. Novák Antonín, kn. II. 88.

Ignác Evgen, kn. II. 164. Nožička Jan Hradecký, opat Slovanský

II. 42.Očko z Vlašimi Jan, arcibisk. I, 48. II. 59. z Okoře Mikuláš II. 114. Olbram, purkhr. Vyšehr. I. 6.

ze Skvorče, arcibisk. I, 6. *

188 Rejstřík jmen, osobních.

% Olbramovic Přech I. 83.Olbramovici v Praze I. 6.Olbricht František II. 44. 178.Oldřich, kníže I. 109. 168. 172. II. 162-Ondřej, bisk. Praž. II. 60.Opavská abatyše II. 16-z Opočna Jan (Městečky) I. 189. II. 150.

•lan Krušina II. 153.Štěpán II. 150.

Orebité II. 146.Orfeus z Chotěšic Jiřík, malíř I. 32. z Osečan provd. Vojkovská Gryselda II. 135. Osečanský z Osečan Jindřich II. 135. 136.

Oldřich II. 133.Petr II. 133.Vilém II. 133.

Osel, syn Hosy I. 110. 172. 173. Osner Jan I. 96- 143-z Otradovic Herbert I. 122. z Ottersdorfu provd. Platejsová Dorota II. 62.

Sixt II. 62. 63.Sixt Jan Teodor II. 63. z

Ottersfeldu Bresler Jan II. 66.Matěj II. 66.Pavel II. 66.a z Kaliště Vácslav, ryt. II. 66.

Otto, kníže I. 86.opat Ostrov. I. 111. 112. 169. 170.

Pačínský z Velké Pačiny Stanislav II. 18. z Padařova Filip I. 41.

Mikuláš I. 41. Pachta z Rájová Arnošt, hrab. II. 131.

Arnošt Karel, hr. I. 39.Jan, král. rychtář I. 183.Jan starší I. 40.Jan Joachim, hr. II. 134.Joachim, kr. I. 39. II. 131. Palacký

František I. 47. II. 24. 47.Jan II. 142.

Paleček František I. 176. z Palmu Karel Jos., hrab. II. 91. Parléř Petr z Gmundu, stavitel I. 174. 181. II. 58. 110. 111.

Jan, kameník II. 110. 112.Michal, kameník II. 111.Mikuláš, kameník II. 110.Pavel, kameník II. 111. Pasek ze

Vratu Jan, primátor I. 17. z Pašiněvsi Zachariáš I. 121. Pátecký z Freitagu Jakub I. 90.

Řehoř I. 90. de Pauler I. 161-Pavel Kajch, kn. I. 157. 165,

převor Ostrov. I. 112. Pechar Maxmilián I. 168. Perglar z Perglasu Wolf Gotthard I. 28. Perchta, dcera Kunhnty Přemyslovny I. 98. Perknovský z Kamberka Petr I. 94, Pernšteinové II. 176. z Pernšteina Adam II. 176.

Bavor II. 149.Filip II. 176. 177.Jimram II. 176. 177.Bohuslav II. 177.Havel II. 177.Štěpán II. 177.Polixena I. 79. 85. II. 46.Vojtěch II. 90. Peš ze

Sedlčan I. 168. Pešek z Meziříče I. 3.

řečený Parléř II. 110. Pesík od Stříbrné hvězdy I. 6.

Pěšina z čechorodu, kanov. II. 55. Petera František, kn. I. 91. 92. 143. Pětlet z Hradce II. 148. Petr, bisk. Litomyšl. I. 136. probošt Vyšehr. I. 173.

I. opat Ostrov. I. 111.II. opat Ostrov. I. 111.Parléř v. Parléř.č. Petrlík, stavitel u sv. Víta II. 113. 117.

118.Petržilek Dominik I. 188. II. 86. Pettrich František II. 142. Petzorides Martin I. 183. Pieronová z Galliano Františka Helena, aba-tyše Svatojiř. II. 166. 173-Pichmann Josef Ignác I. 64. Pilát Daniel, truhlář I. 20. Písecký z Kranichfeldu Adam I. 69.

Vácslav I. 69.Veverin Jan I. 69. z Písnice Jindřich I.

70. Pisti František II. 135. Pištěk František d. Paula, arcibisk. I. 22. Planer Mikuláš II. 58. 116-

Vácslav, farář II. 58. 59. 116. Planknar Jan II. 16. PlanknarováMagdalena II. 16. Platejs z Plattenšteina Antonín II. 64.

Arnold II. 62.Jan II. 62.Jan Arnošt, kanovn. II. 63.Jan Karel II. 64.Karel II. 64.Karel Bedřich II. 63. 64. 65.Sixt Arnold II. 63. 65.Vilém Jetřich II. 63. 65. Plater z

Hohenfallu Filip Fabricius II. 65.Jan Fabricius II. 65. Plichta, děkan

kapitul. II. 59. z Plumlova Jindřich II. 147. Plzeňský Matěj, kn. I. 19. z Pnětluk Chrt Jarohněv II. 132. z Poděbrad Viklorin Boček II. 147. 149.

Hynek Boček II. 147. 149-z Poděhús Vojtěch II. 53. 114-Podiven (Podivín) II. 52- 60. Podnávec Jan, opat Ostrov. I. 112. 169. Podstavek Hýbal I. 41. Pohan Vácslav AI., farář I. 22. z Pohnání Jan Kašp. I. 84. z Poříčí Eliška I. 121.

Litmír I. 18.Martin I. 18-Přisňák I. 18.Zbyněk I. 18. Poříčský Josef I.

46. z Postiipic Kostka Bohuš. I. 24. z Pöttingu František, hrab. II. 73.

František Enseb., hr. II. 71.Jan Šebestian, hr. II. 71. z

Pourtales Bedřich, hrab. I. 39.Jan, hr. I. 39. Prach František I.

96. z Prachatic Křištan I. 10. 17. Pražma z Bílkova Bernard II. 16. 20.

Jan II. 16.Předbor z Radešína Adam II. 70. z Předboře Zbraslav I. 12. Předborský z Předboře Hynek II. 40.

Jan II. 39. Předvoj č. Přech, kapit. děk. Pr. II. 59-

Přehořovská roz. Častolárka z OlouliévsiVeronika II. 68. 69.

Přehořovský z Kvasejovic Jan Šfastný II. 68. 69.

Krištof Karel, svob. p. II. 68. 69. Přemysl oráč I. 82. II. 9.

Otakar I. I. 110. 168. 171. 172. II. 35. 61. 163. 175.

Otakar II. I. 111. 171- 172. II. 61- 163.kníže Těšínský I. 112.

Přenský Jiří II. 181.Přepiský z Richenburka a na Pozovicích

Jan I. 64.Jindřich I. 64.Vácslav I. 64.

Pretlík z Libořic Maxmilián I. 183. Priam z Rovoratu Josef, svob. I. 40. Přibislava, sestra sv. Vácslava II. 60-z Příchovic Vilém II. 127. sv. Prokop II. 144. Prokop Velký č. Holý, kn. 152. Prostibořský z Vrtby Jan I. 83- II. 132. Proško Isidor I. 96. Prudík Evgen, opat Ostrov, a Sv.-Janský

I. 116. 160-Pruskovský Kašpar II. 16. z Pschal a Eggenfeldu Tändel I. 188. Pšované II. 13. Ptáček z Pirkšteina Hynce I. 41.

Jakub, zvonař II. 91.Ondřej, zvonař I. 182. II. 90. Puczhard z Voděrad Jiří I. 52. Pulpan z Feldšteina Josef, ryt. II. 134. z Puteani Antonín, svob. p. II. 40. Puzdra Vácslav, panoše č. 112. 169. z Radce Vácslav, kanovn. II. 111. 181. Radecká z Briamontu Albertina Euseb. I. 40.

z Lažan Františka Jos. Ludm. II. 134-z Prorubě Veronika I. 84. Radecký z

Radce Petr Euseb, hrab. I. 84. z Radíce Hynek II. 132- 135.

Jan II. 135.Jetřich II. 135.Jindřich II. 135.Konrád II. 135.

Stupa Jan II. 132. Radim, arcibisk. II. 50. 51. Radislav, kníže Žlický II. 29. 34. z Ralska Chudoba Jan I. 145. Rastislav, kníže Moravský II. 5. Rathouská z Lilienfeldu Anna Urs., kn. abatyše Svatojiř. II. 173. Ratibořská převořiše a kapitola II, 16-z Rayersdorfu František II. 140. Řebřík z Choustníka Jan II. 140. Regálová z Metternichu Eleonora, hrab, I. 94. Řeháček z Květnice Jan I. 93. z Řehovic Jakub příjmím Jenec I. 38. Reichert Jan II. 179. Reiner I. opat Ostrov. I. 111.

II. opat Ostrov. I. 111.Vácslav, malíř II. 109. Reinhart z

Mühlhausen I. 3. Reinsberg Diiringsfeld O., svob. p. II. 96. Rejsek z Prostějova Matouš, stavitel I. 17.

187. Řepa z Neveklova Adam I. 42.

Jan I. 38. 40.Jan Adam I. 38.Jan Arnošt I. 38. Řepický ze

Sudoměře Adam II. 134.


Řepický ze Sudoměře Jan Bedřich II. 74. Řezáč František Jos, kn. II. 170. 171. z Říčan Hanuš I. 42.

Jan I. 169.Jan (Kosohorský) I. 94. II. 131.Magdalena II. 132.Petr Vilém I. 40.Šebestian I. 40.Vilém Leo II. 134. Říčanský z

Říčan Karel I. 183.Kavka Haralt II. 127.Jiří Šebestian II. 127. z Řídké Jakub I.

167. z Riesenberka a z Janovic Bohuslav I. 113.

a ze Skály Děpold II. 126.Jan II. 126.Puta II. 126.Racek II. 126.Vilém II. 127. z

Riesenburka Aleš II. 70. Richter František II. 96.

Antonín, fabrikant II. 178. z Rindsmaulu Alfred, hrab. farář II. 72. 73. Rokos, náměstek stát. zastup. II. 179. z Rokycan František II. 117. z Ronova Anselm II. 67.

Hynek kn. I. 175.Jan II. 70.Materna II. 67.Vilém II. 67.

Rorar z Rorova Melichar II. 62. z Rosenberka Jan I. 78. 170.

Jindřich I. 38.Oldřich I. 44. 146.Petr I. 78.Petr Vok I. 79. II. 71.Vilém I. 78. 158. 169- II. 45.

Rosenthaler Filip, kn. I. 74. Rosswurm Heřman Krištof I. 166. II. 96. Roštová Anna II. 179. Rotmberk Jiří II. 16.

Kašpar II. 16.Konrád II. 16.Matiáš II. 16. Roudnická z Březnice

Isidora Konstancie,abatyše Svatojiř. II. 164. 173-

Rotštein z Rotšteina Jan II. 151.Žofie II. 151.

Rozum z Bílejova Jiří II. 62. z Rožmitála Adam Leo I. 67. Rudhart a Dymut, manželé I. 182. Rudhart z Malešova Mikuláš I. 182-Rudolf I. král Český II. 53. 54. 61-Rudolf II., cis. II. 45. 119.

vojvoda Sasky II. 57. Ruffer Vojtěch, probošt Vyšehr. II. 143. Rús z Hřešihlav I. 168. 169. z Rúsínova Jan Hertvík II. 145. 152. Rula z Dírného Vilém I. 78. II. 134. Růžička Konstantin, bisk. Buděj. I. 40.

Antonín II. 46.Rybička Antonín I. 189. II. 44. 144. 179-Sadeler Jilji II. 137. Sádlo z Kostelce Jan I. 2. 132. Sacher-Miisoch, dvoř. rada II. 170. Sachse Friedrich I. 163. Salai de Cifera Michal I. 91. 139. ze Satzenhofen roz. z Götzu Marie Renata

I. 40. ze Savoie roz. Lichtenšteinka Marie Teresie,

vojvodkyně II. 87. Schafěr Ondřej Leop., děkan I. 66.

Schalter Josef Jaroslav, kn. II. 123.z Scharffenštein-Pfeilu Karel Aug., svob. p.

II. 133-Maxmilián, svob. p. II. 133. Scheinpflug

Bernard I. 96. Schellardt z Oppendorfu František Vil., hr.

I. 94.Scheller Liberat I. 74. Scherb Krištof, zvonař Pr. I. 25. Schindler Daniel, opat Želiv. II. 95. z Schirndinku Joachim, ryt. I. 163. Schlindlová z Hirschfeldu Rosina Klara, kn.

abatyše Svatojiř. II. 172. Schmitt Antonín II. 140-Schmolz Vavřinec I. 182. Schneider Ludvík, technik II. 180-Schönfeld Antonín, zvonař Pr. I. 80. 166. z Schönfeldu Ferdinand, knihtiskař II. 123. František, hrabě II. 39. František Josef, hr. 39. Osvald II. 46.Schónfeldová Kateřina, hrab. II. 40. Schönfelder, rytec II. 140. Schonweissová z Eckšteina Anna Mechtilda, abatyše Svatojiř.. II. 164. 168. 169. 171. 172. 173. 174. Schräm Jan, farář I. 116. Schreiber Kliment, kn. I. 72. Schreter Martin, zvonař v Hostinném I. 120. Schröder Jan Kristián, malíř I. 33. Schubert František v Libochovicích II. 179. Schuster Michal, professor I. 166.

z Goldburka Karel Bonifác, opat Ostrov.a Sv.-Janský I. 159. 164. 165. 170.

Schütz Adeodat Augustin, provincial Augu-stianův I. 72. ze Schwarzenberka

Bedřich, arcibisk. II. 73.Karel Filip, kníže I. 172. Scribonius

Jindřich, kapitul, děk. II. 118.119. Scultetus Tobiáš Vácslav, opat

Ostrov, aSv.-Janský I. 114. 159. 165. Sedlák,

učitel v Kadani II. 179. ze Sedlčan Peš I. 168-Sedlčanský Daniel, knihtiskař I. 81. Sedlnický «igmunt II. 16. Sedlničtí na Vrchošovicích II. 16. Sejkora Lukáš, malíř I. 33. Sendražská provd. Kochánková Eližbéta II. 39. de Sesto Baptista, malíř I. 34. Sezema Janek, písař desk dvoř. I. 132. Sezima z Ústě Jan II. 141. 142. Sigmunt Luxenburský, cis. I. 145. II. 112.

145.Korybutovió I. 6.

ze Sinzendorfu Filip Ludv., hrab. I. 64. Sixt z Ottersdorfu II. 64.Jan Theodor II. 64. Skála ze Zhoře Jan I. 71. ze Skalky Erhart II. 117. Petr II. 117-Rüdiger II. 117. ze Skály Hynek II. 126.

Jaroslav, král. purkhr. II. 126. Puta II. 126.a ze Švihová Břeněk II. 126-ze Skrbení

Janek řeč. Kakamerda I. 150. Skrbenský Jan II. 16. Sláma František, kn. II- 23. Slavata z Chlumu a Košumberka Adam

I. 53. Albrecht I. 53.

Slavata z Chlumu a Košumberka Diviš I. 50. 52. 53.

Diviš Lacembok I. 53.Ferdinand Vilém, hrab, I. 189.Hendrich I. 53.Jetřich I. 52.Jindřich Vilém I. 55.Vácslav I. 175.Vilém, hrabě I. 53. 188. 189.Zachariáš I. 53. Slavatová ze

Smiřic Anna I. 53.z Vacinova Anna Polixena I. 55.z Hradce Alžběta I. 52.z Janovic Jitka 1. 52.z Kácova Kuňka I. 53.ze Zdaru Marie Maxm. Eva Teres., hrab.

I. 55.z Žerotína Veronika I. 50. 53. 55.

Slavatovna Johanna Barb. I. 56.provd. z Waldšteina Magdalena I. 52-

Slavibor, kníže Pšovský II. 13. Slavibor (ze Švabenic) II. 176. Slavíček Josef, professor II. 144. Slavík Bernard, opat Ostrov, a Sv.-Janský

I. 116. 117. 160. 168. 169. 171.Slavitěch, vojvoda Vitorazský II. 5.Slavník, vojvoda II. 7. 11.Smiřická ze Smiřic Kateřina I. 121.

provd. Slavatová Anna I. 53. Smolař Matěj, měšf. Pr. I. 10. Sobek z Komice Absolon II. 39.

Adam II. 39.Bernard II. 39.Burian II. 39.Jindřich II. 39.Mikuláš II. 39.

Sobkova ze Svarová Ludmila II. 39. Soběslav II. kníže II. 126. ze Sobětuch Bohuslav I. 60. Solař Jeroným, kn. II. 90. 91. ze Solmsu Filip, kn. I. 94.

Filip Adam, hr. I. 94.provd. z Königseku Josefina Joh. Frant.

Filip. I. 94.ze Spieglu Robert, svob. p. I. 84. Spinetti, štukator II. 175. Spirk Antonín, bibliotekář II. 131. Spitzer Jan, malíř I. 160. ze Spole Mikuláš I. 38. Spousta Vácslav II. 180. Springerová roz. z Elsenheimu Ludmila Kat.

II. 64.Spytihněv I., kníže II. 4.

II., kníže I. 24. 109. 168. 11. 50. 60. Srezněvský Izmail J. I, 143. Staněk Jan st. I. 18. 19.

Jan ml. I. 22.Stephanides Anselm, kn. I. 159. Steyer Jan Ludv., kanovník II, 160. ze Stimsberka Guolfinger Karel II. 91. Strachkvas II. 125. 126. Straka Jan, malíř I. 32.

Pavel, malíř I. 32. ze Strážnice Bedřich I. 175. Strnad z Freitok Adam I. 90-z Janovic a z Chlumce PuTkhard II. 66. Strup František I. 176. z Suchdolu Bohuslav odjinud z Hradiště II. 131.

Doláš II. 131.Valker odjinud z Hrádku II. 131, z Sukdola Petr I. 38. 25

190 Rejstřík jmen osobních.

ke Sulevic, v. Kaplíř.Sulislav z domu Templu, mistr I. 12.Süss Augustin I. 189.Sušenský Vácslav I. 161.ze Svarová provd. Sobkova Ludmila II. 39.Svatobor, župan II. 126.Svatopluk, kníže Moravský II. 4.

kníže Český I. 86- 110. 138. Sweerts z Seissu Sabina, svob. p. II. 73.

Spork Jan Kristián, hrabě I. 163. Svoboda Jan Ti., kn. I. 95. 121.

Karel, kameník II. 170. Svojše, župan I. 110. 172. ze Svojšína Zmrzlík Petr I. 13-Syrakovský Jiří II. 16. Sysel v Třeboně Mikuláš, písař konsist.

arcib. I. 3-Szajnocha Karel I. 144. Šafařík Pavel Josef II. 24. Šálík František H. 179. Šar z Bratříc Jan II. 140. Šarovec z Šarova Jan Vácslav I. 183. z Šebanovic Hynek, panoše II. 131. Šebíř, bisk. Pr. II. 50. 52-z Šellenberka Jan I. 18. 22. 73.

Janek (1349) II. 70.Jaroslav I. 18. 22-Mařík (Mareš) II. 70.Ondřej II: 70.Vítek II. 70.

Šembera Alois Vojtěch, professor II. 23- 143. Senovic z Ungerswertu Augustin I. 94.

Jan Kudolf I. 94. Šimon Antonín I. 48. Šírotský Jiří II. 16-Šiška z Jainolice Vácslav I- 74. Škopek z Oubé Aleš I. 135.

Jindřich I. 61. Šlechta Josef, stud. II. 179. Smolovský ze Smolová a na Smilově Jan

I. 65.Špaček Karel I. 95. 189. II. 21. 89. Špalek Jan II. 133. Španovský z Lisova Jachim ml. II. 67.Michal II. 67. 70. Špatný František I. 46. Šponar z Blimstorfu Daniel II. 18. Šrámek Josef, hospodář v Loukově II. 179. Šrotný Vácslav II. 16. Štěpán, opat Ostrov. I. 144. 170. z Šternberka Albrecht, bisk. Litomyšl. II. 43. 90.

Jan na Lukové II. 90.Jan na Bechyni?1 hr. II. 64.Jan Josef, hr. II. 64-Ješek I. 25.provd. kn. z Paaru Marie Teresie II. 64.Vácslav Vojt., hr. II. 64.Zdeněk, dvorský sudí (14. stol.) I. 112.Holická provd. z Fiirstenberka Dorota

I. 40.Holický Aleš I. 41.Oldřich I. 40.Otakar I. 40.Vácslav I. 40.Konopištský Adam I. 42.Jan I. 42,Petr I. 146.Zdeněk I. 41.

Štulc Vácslav, kanovn. II. 144. Štýrský Jiří, převor I. 158.

Sud z Semanina Eliáš I. 93.Jan I. 93.Mikuláš I. 93. ze Švamberka

Bohuslav II. 146.Krušina Hynek II. 127. Švihovští z

Riesenberka a ze Skály II. 126. z Švihová Břeněk I. 146. Švihovský z Riesenberka Jan II. 127.

Puta I. 27.Vácslav II. 127.Vilém H. 127.

Švík z Lukonos Jan I. 182. Talacko z Ještětic František Jos. II. 40. z Talmberka a Miličína Heřman st. II. 71.

Heřman ml. II. 71.Kateřina II. 133. 134. z Tamberka

Arnošt I. 95. Täiidel z Pschal a Eggenfeldu I. 188. Tapineus Daniel, zvonař na Slovanech vPr.

I. 117.Tatar Matiáš II. 179.Taxis Rudolf, kníže II. 144.z Těchobuz Albrecht II. 70.Témín z Těmic Bohuslav st. II. 74.

Bohuslav ml. II. 73.Bušek II. 73.Jan II. 73.Jiří II. 73.Ondřej II. 73. z Těmic provd. Vchynská

Esthera II. 73.roz. z Říčan Kateřina II. 74.roz. z Sobětic Markéta II. 74. Tepišová

Marie II. 179. z Teplé Apollena I. 121. Těšínský a Hlohovský kníže Adam Vácslav

II. 180.z Těšnice Jan Bleh I. 41.Theuerer Alexander, stavitel I. 44.z Thnnu Romedius II. 40.z Thurnu a Taxisu František, hr. I. 63.

Jan Jakub I. 63.Jeroným Vácsl. I. 63.Jindřich Matiáš I. 63.Karel Maxmilián, kníže I. 57.

Martin I. 63. Tierhier Vilém I. 143. z Tišnova Samuel I. 35. z Tloskova Jindřich I. 38. Tomek Vácslav Vladivoj, professor I. 46. II. 1. 180.Tranovský ze Sovojovic Burian I. 121.

Jaroš I. 121.Trapp Mauric II. 89. 179. Trautmüller z Ehrenšteina Jan Fel., ryl.

II. 134.Trčka z Lípy Burian I. 13. 63. II. 39.

67. 93.Ferdinand II. 67.Jan II. 39.Jan Rudolf I. 23. 63. 65. II. 44. 92.Jaroslav I. 65.Jindřich I. 63.Krištof Jaroslav I. 23.Maxmilián II. 94.Mikuláš II. 39. 94.Mikuláš ml. I. 62. 64.Zdeněk II. 92.

Trčková z Lobkovic Magdalena II. 44. z Třebenic Havel I. 113. Třeštík z Hyršova Jan I. 67.

Šimon I. 67. Turnovský Mach Čelakovský I. 114.

z Tupadl Načavej I. 60.Tuto, bisk. Řezenský II. 49.Tvorkovský z Kravař Mikuláš II. 21.Tykač Jan II. 133.Tyrol Hanuš, stavitel II. 119.z Újezda Vácslav, kr. číšník II. 115.z Újezdce a Kúnic Estera ř. 121.Ulrich Jeroným, kn. I. 171.Umlauft J. I. 188. II. 86.Unger Bonifác, kn. I. 159.Urfus Jan II. 180.Ústský ze Skalska Vácslav I. 114. 158.z Usuší Jan II. 132. 134.Ušák Daniel Gellius Curius, malíř II. 77.Waagen, řiditel obraz. Berlínské II. 179.Vacek František, kn. II. 87.

Gustav, malíř I. 164. sv. Vácslav, kníže II. 29. 34. 49. Vácslav I. král I. 172.

II. král I. 112. 170. 172. II. 50. 86. 163.

IV. král I. 170. 189. II. 45. 110. 112.první syn Karla IV. II. 57. Wachtel z

Pantenova Matiáš I. 140. z Waitmile Krabice Beneš, kanovn. II. 50.

111. z Waizenšteina provd. z Oltersfeldu Eva

II. 66.z Waldeku, v. Zajíc. z Walderode Jan Pavel, hr. II. 65. Waldšteinové z Wartenberka, hr. I. 188. z Waldšteina Adam mladší I. 18. 23. 25. II. 44.

Adam starší II. 40.Albrecht Euseb, vojvoda I. 53. 186. 192.

II. 46. 122. 134.Alžběta I. 19.Bedřich (na Úlibicích) II. 74.provd. Kustošová Eleonora Konstancie I. 41.Hanibal (na Hostinné) II. 46.c. z Kolšteina Hynek I. 7. II. 146. 149. 152.Jan Viktorin, hr. I. 18. 23.Síastný I. 51.Vácslav (na Lomnici a Tuří) II. 74. 76.Vilém Štastný I. 52. Valečovský z

Kněžmostu Vácslav I. 12. Valkoun z Adláru Sigmunt I. 83. II. 132.

Vácslav I. 183.Valkounová z Říčan Magdalena I. 63. Valovští z Usuší II. 132. Wallher, malíř II. 69. Wang Antonín II. 134. z Wartemberka Abraham Jan I. 188.

Adam I. 188.Alžběta I. 188.roz. z Lobkovic Barbora I. 188.Beneš I. 44.Čeněk, nejv. purkhr. I. 44. 117. 145.

II. 146. 149.provd. Maternová Eliška I. 183.Jan I. 188.Jan starší I- 188.Chudoba Ralský Jan I. 145.Jan Jiří I. 188.Ješek (z Veselé), nejv. kom. I. 112.Juliana I. 188.Krištof I. 188.Markvart I. 135.Otto Hendrich I. 188.Sigmunt (na Kamenici a Zvířeticích) L

188.Vaněk, nejv. číšník I. 112.


Wartenberk Jan, kn. I. 175.Vavák Vít II. 33.Vavřinec, malíř v Hradci Kr. I. 32.z Vechty Konstantin, probošt Měln. 1.133. 135.Weidlich Martin Jan II. 181.Weidner Valentin, kn. I. 72.Veith Jakub I. 27.

Vácslav I. 176. Vejda František, farář II. 87. Vejhák z Křečovic č. z Kuta Jarohněv II.

132. Velemyšlská z Velemyšlevsi Ludmila II. 134.

z Jelčan Kateřina I. 78.' Velemyšlský z Velemyšlevsi Maxmilián I. 78. Velík z Šonova Isaiáš I. 93.

Jan I. 94.Jiřík I. 93.Mikuláš I. 94. Venclícek Vácslav II. 142.

Wenzig Josef I. 189. Wernher, stavitel II. 165. 166. Vchyna, pán český I. 110. 172. 173. z Vchynic Protiva, kuchař král. Žofie I. 6. Vchynský z Vchynic Adam II. 44.

Adolf II. 123.Jan Jiří II. 73.Racek II. 123.Vácslav II. 123.

Widersperger z Wideršperku Krištof II. 44. Vidimský' Emanuel, kn. I. 96. Widmann Lazar, řezbář I. 19. z Widmannů Aloisie Teresie, abatyše Svato-

j i ř. II, 164. 168. 169. 173. 174. Wieland Wolfgang II. 137. z Wildšteina Ješek I. 50. Wimmer Jakub, svob. p. I. 39. Vin.n ický Karel, kanovn. I. 189. z Windperka Ojíř I. 111. 171. Winterblumová Marie I. 115. Víšek Antonín, kn. I. 119. Višín z Klarenburku Vácslav I. 68.

Vácslav Rudolf I. 68. Vít, kapitul, děkan II. 52. 53. z Vitence Jan 1. 158. 170. Vitislav II. 6.Vítorad, vojvoda II. 4. 5. 14. Vladislavi., kníže I. 138. 184.

I. , král I. 27. 110. 172. II. 163. 176.II. , král II. 50. 118. 163. Vlastislav

Lucký kníže II. 9. Vlk JiH II. 16. z Vlčího Bohuslav II. 127. Vltavský z Manschwertu Vácslav II. 41. Vnuček z Drahonic Heřman I. 173. Vocel Jan Erazim, professor I. 48. II. 142.

144. 176. 178. 180. Vodička z Wasserfeldu (Wasserberger z W.)

Vácslav I. 70. Vodný Martin, kn. I. 176.

Poznamenání. Osobní jména z článku:

Vögten Mauric II. 137.Wohlgemuth Bonifác, stavitel II. 119.Vojkovská z Oseěan Gryselda II. 135.z Jelčan Ludmila I. 78. 85. Vojkovský z Milhostic Adam Šťastný I. 78. II. 134.

Jan II. 134. 135. 136.Mikuláš II. 134. 135.Tristram II. 135.Vácslav II. 135.Vilém II. 135. Vojslav, farář II. 71.

sv. Vojtech, bisk. Fr. II. 12. 49. Vojtěch, opat Oslrov. I. 113. Wolf Erasim, měšf. Pr. I. 114. 173.

Wolfgang, palír I. 116. z Volféřova a v Dlúhé Brtnici Mareš I. 189. Wolflin od Kamene I. 2. 4. z Wolfsberka Zdeněk II. 39. Volný Řehoř, kn. a prof. I. 47. II. 47. 181. Vopršal z Jetřichovic Jindřich I. 84. Voračický z Paběnic Burian II. 136.

Jan I. 84. II. 67. 136.Krištof II. 67.Mikuláš I. 84.Petr I. 84.Vácslav Paběn. II. 67. Vosovský

Petr I. 114. z Vožice Oneš II. 70. Vrabec Petr, kn. I. 67. Vratislavi., kníže II. 6. 162. 169. 172.II., kníže I. 24. 109. 172. 173. II. 45. 50. Vratislav z Mitrovic Aleš Ferdin., svob. p. II. 132.

Jan Josef, hrabě II. 141.Jiří Maxmil., svob. p. II. 132.Ladislav II. 132.Vácslav II. 132. Vraždová z Kimvaldu

Maria Elelíta. abatyšeSvatojiř. II. 164. 172. z

Vražného Eva II. 140. Vrbenský Jiří I. 46. z Vrbna Albrecht II. 16.

Hynek st. II. 16.Jan st. II. 16.Jan Frant., hrabě I. 18.Norbert, hr. I. 18. 23.Samuel st. II. 16.

z Vřesovic Jakoubek (na Bílině) I. 7. z Vřešťova Aneška, abatyše Svatojiř. II. 163. Vřešfovský z Riesenburka Aleš II. 146.Aleš ml., nejvyšší písař II. 148. Vrchotický z Loutková (na Malovicích) Vácslav II. 74.Vršovec Détřich I. 110. z Vršovic Rudiger II. 117. z Vrtby František Vácsl. I. 19.

Jan Frant . , hr. I. 74. 84.Jan Hroznatá I. 44.

z Vrtby Jan Josef, hr. I. 18. 23. 24. 25.Prostiborský Jan I. 83.Sezima I. 84.roz. z Klenového Maria Anna, hr. I. 20.

Všejanský ze Sinčan Jan I. 52. ze Všenor Klímata I. 110. 172. z Vyšapel Sulislav II. 38. Vytásek z Kamzíkové Hory (z Gamsenfeldu)

Jiří Ant. I. 69. Záboj a Slavoj II. 124. Zajíc z Hasenburka Jan I. 73.

Mikuláš (na Kosti) I. 74. 136.Oldřich I. 136. 157.Vilém I. 73. 145.z Valdeka Budislav, probošt I. 73.Oldřich st. I. 73.Oldřich ml. I. 73.Oldřich III., kapitul, dek. I. 73.Vilém I. 78.Zbyhněv I. 73.a z Hasenburka Zbyněk Zámořský I. 73.Zdislav I. 73.

Zákon, hejtman Táborský I. 41. Zákostelský z Bílejova Bohuslav II. 62.

Jan st. II. 62.Jan ml. II. 62.Jakub II. 62.Sigmunt II. 62.

Zárubová z Vysoké Johánka I. 114. Zatočil z Löwenbrucku Jan Norb. I. 79. Zoubek Fr. J. I. 143. Zauner Jan, kn. II. 90. Zbyslav, pán český II. 179. Zborovský Martin, vojvoda I. 140. Zbraslav, pán český I. 110. 172. Zdeněk, probošt Ostrov. I. 112. Zdík Jindřich, bisk. Olom. II. 175. 176. Zdislav, opat Ostrov. I. 112. 170. Zelenka z Prošovic Magdalena I. 165. Zernštein Vácslav II. 180. Zippe Mauric I. 176. Zmrzlík ze Svojšína Jan I. 170.

Vácslav 1. 170. ze Z vole Bohuš II. 16. Žatecký Vácslav I. 95. Žďárský z Kosmačova a Sternfeldu I. 69. Žďárská provd. Myslíková Johanna I. 68.

provd. Slavatová, potom Hieserlová MarieMaxm. Eva Teres. I. 55. 56. Želínský

z Sebuzína Gabriel Krištof I. 169.Krištof I. 169. Žemlička František II.

46. z Žerotína Karel (na Kolíně) I. 183.

roz. z Lípy Veronika I. 183. Živný Jiří I. 18. Žižka z Trocnova Jan I. 21. 61. 145. II.

v 145—152.ze Žlutíc Unes, podkomoří I. 112. Žolie, královna I. 145.

Historie řecké plastiky nejsou do tohoto rejstříku vtažena.

192 Rejstřík jmen místních.

II. Rejstřík jmen místních.Albrechtec v okr. Sušickém I. 27. Albrechtice, v okr. Vlt.-Týnském

II. 88. Altaich Dolní, klášter v Bavořích

I. 108.Arnoštovice II. 132. Auersperk. hrad Mor. II. 177. Babice v Čásl. II. 92.

v Mor. II. 47. Bačkov v Čásl. II. 91. Balkovice I. 18. Bárta, dvůr 11 Něm. Brodu II. 92. Baštin, dvůr u K. Brodu II. 92. Batelov v Mor. II. 47. Běhařovice, Mor. II. 181. Běchovice I. 143. Bělá u Košumberka I. 54. 56.

v Čísl. I. 58. 64. II. 92. Běleč u Vožice II. 68. 70. Bělice u Neveklova 1.112.168. Berka, dvůr u N. Brodu II. 92. Beroun, město I. 144. Bezděkov v Čásl. II. 92. Bezmíř I. 84. Bezno u Niměřic I. 45. Beztahov I. 84. Bíkov u Dašic v Mor. II. 47. Bílinská župa II. 12. Bítov, hrad Mor. II. 181. Blánice, ves u Vožice II. 68.

reka v Píseckém kr. I. 110.172.

Blažím I. 109. 113. 168. Bobrkovský dvůr, Čásl. II. 91. Bohdalec, vrch u Michel II. 45. Bohdalovice na Krumlovsku I.

170.Bohulibý I. 158. 169. Bohušice u Benešova I. 18.

v Čásl. II. 91.Bojanovice I. 110. 115. 167. Boleslav Stará, měst. II. 28. 168. Boňkov II. 92. Borákov, mlýn I. 42. Bořek u Odrance II. 39. Bořenovice I. 110. 172. Borovice v Cásl. I. 40. Bošice I. 173. Bradlec, hrad II. 150. Bradlo Dolní II. 39. 40. Brandýs n. Labem, město II. 144. Bratíice v Mor. II. 140. Bratřínov I. 110. 168. Bratroňov, Čásl. II. 92. Brče I. 50. 51. Březí, Břizí, tvrz II. 133. Březinka, Čásl. II. 92.

Dolní, Čásl. II. 91.Zádušní, Čásl. II. 91.

Březnice Velká a Malá I. 173. Březník v Mor. II. 47. Březová u Dol. Břežan I. 112.

160. 169.Břišejov II. 133. 134. Bříště Mladé I. 34. Brno, město Mor. II. 47. 181. Brod Německý, město I. 57.

II. 92.

Broumy I. 171.Brtnice, město v Mor. II. 47.Brumov, město II. 153.Brunšov I. 168.Bubovice I. 159. 163. 170.Buděhostice II. 122.Budějovice České, město II. 96.

Moravské, město II. 47. Budislav I. 50. 51. Budišov, město v Mor. II. 47. Buková u Vožice II. 68. Bulovka pod Vidovlí I. 45. Buzice n Sedlčan I. 78. 79. Bydžov Nový, město I. 44.

Starý I. 117. Bylany v Chrud. I. 51. Bynětice, Benetice II. 91. Bystrá, potok I. 18. Bystré, Čásl. II. 91. Byšice II. 52. Byteš Velká v Mor. II. 47. Bzová u Vožice II. 68. 70. Cickrajov v Mor. II. 47. Colonia super Albeam I. 174. Cakovice blíž řeky Sázavy I. 169. Častoboř II. 132. Čéčovice II. 142. 178. Čechtice I. 171. Čejkovice v Čásl. I. 53. Čekanov v čásl. II. 92. Cerčany I. 18. Černín I. 109. 171. Černošice I. 111. 172. Cernovičky II. 178. Černuc na Turště I. 110. 172. Čestin-Kostel I. 52. Číčovice II. 142. 178. Číhošf v Čásl. I. 53. Čísovice I. 168. Čížkov u Třemšína I. 158. 171. Čtyrkoly I. 24. Dačice, město v Mor. I. 192.

II. 47. Dalešice I. 113. 168.

v Mor. II. 47. Davle, městys I. 112. 115. 160.

167.Dědouchov II. 92. Deštné I. 78. Dětice v Čásl. I. 53. Device, Divice, hrad Mor. II.

177.Divice I. 23. 55. Dlouhé Pole u Benešova I. 18. Dlužiny Dolní, Horní II. 91. Dobrá Voda, Čásl. II. 91. Dobříc u Berouna I. 110. 114.

159. 160. 163. 170. na Krumlovsku I. 170. sv. Dobrotivá I. 72. Dobrné I. 170. Dobrnice, Čásl. II. 92. Dobrohošt I. 84. Dobronice II. 180. Dobrsko, dvoř II. 92. Dobruška, město II. 141-Doksany II. 142. Dolce II. 127.

Dolina n Slaného I. 111. 112.171.

Domanice I. 56. Domažlice, město I. 109. 110.

111. 112. 172. Domoradice I. 50. 51. Doubravice nad Úpou II. 40. Doubravička Prášivá I. 45. Doubravník v Mor. 1.192. II. 177. Doubravská Hora I. 67. Drahelčice I. 45. Dražovice I. 109. 171. Druhanov II. 91. Držkov v Opavsku II. 16. Dubany u Libochovic II. 142. Dubec II. 179. Dúdlebice, Dublovice I. 85. Důl u Tochovic I. 112.158.170. Frankenštein, město, Slez. II. 150. Freihammer I. 39. Fridland, město I. 48. Frimburk I. 112. 172. II. 152. Fulnecké proboštství II. 16. Gnadlersdorf, Mor. II. 181. Habr, městečko II. 91. Hartmanice, městys I. 28. Hartvíkovice v Mor. II. 47. Hasištein, hrad I. 144. Hašlice, Hašlovice I. 170. Havran I. 110. Herálec I. 94. Heřmanův Městec II. 150. Heroltice č. Heroutice I. 40. Hlubčicko v Slez. II. 16. Hluboká u Osečan II. 133. u Košumberka I. 54. 56. u Lipky v Chrud. II. 39. Hlušice I. 118-Hnízdový dvory u N, Brodu. II.

92.Hobzí Nové a Staré v Mor. I. 94. Hodětice II. 131. Hodkovice u Dol. Břežan I. 158.

169.Hodyně I. 156. 173. Hochperk, les I. 64. Hořany I. 169. 173. Hořečansko, Hořičapsko I. 112.

158. 170.Hořečany, Hořejany I. 158. 171. Hořepník, město II. 92. Horka, Čásl. I. 53. Horky u Košumberka I. 50. 51. Horšíce II. 127. Hostěradice I. 168.

Mor. II. 181. Hostíce u Miličína II. 73. Hostin u sv. Jana I. 157. 159.

163. 170. Hostinné, město II. 150. 152.

153.Hostouň II. 41. Hostovlice, Čásl. I. 53. Hraběšín, Čásl. I. 53. Hradčany u Radíce II. 135. 136. Hradec Jindřichův, město I. 48. Králové, město I. 47. II. 145.

146. 147.

Hrádek u Jílového I. 109.Červený I. 83. II. 132-

Hradiště nad Lšténím I. 24.Chústníkovo II. 151.Uherské, město v Mor. I. 192.Znojemské II. 181.

Hradišfko u Davel I. 168.u Osečan II. 133.

Hradištský klášter II. 145. Hradnice I. 42. Hrachovice Dolní II. 140-Hrdlořezy II. 123. Hrobnická komenda v Opavsku

II. 16.Hrochov I. 186 Hrušice, Hrusice I. HO. 172. Hryzely II. 30. Humny u Slaného I. 111. 112.

171.Humpolec, město I. 94. II. 48. Hůrka u Mrače I. 18. Hus, hrad II. 127. Husinec, městys I. 46. Hvozdnice I. 115. 167. Chabrakov I. 111. 172. Chabry Horní I. 143. Cheb, město I. 189. Chlístov u Okrouhlice v Čásl. II.

92. Chlum, hrad v Čásl. I. 53.

u Nalžovic II. 132.(Kahlenberg) u Vídně I. 76.

Chlumec, Supí Hora I. 48. 144.192. Chlumek u Luze,

Chrud. I. 56. 57.v Čásl. II. 40.

Chodeň, Hodyně I. 156. 173. Chodovlice II. 142. Chomutovice, Huntovice I. 110.

172.Choralice, Chorutice I. 110. 172-Chotěboř, město I. 66. II. 92. 151.

u Šellenberka II. 70. Chotčtice u Smilkova I. 39. Chotiněves I. 186-Chotiviz II. 150. Chotýšany II. 141. Chraberčice I. 110. 173. Chramosty u Sedlčan I. 78. 79. Chrast, městečko I. 52. Chrastice na Orlicku I. 171. Chřeničná I. 114. 160. Chřepiny Velké, Malé II. 91. Chroustovice I. 53. Chrtnice II. 91.Chrudim, město I. 89. II. 39- 41. Chrustenice I. 109. 157. 170. Chuděřice, Litom. II. 179. Chuchelnice v Opavsku II. 16. Chýnov II. 67. Chválov v Mor. I. 94. Chvalovice, Čásl. I. 53. Chvojenec u Neveklova I. 41. Jakubov, Mor. II. 177. Sv. Jan pod Skalou I. 108. 109.

154. 163. Jankov, Čásl. II. 92.

Rejstřík jmen místních. 193

Janov u Vožice II. 67. 69. 70.u Červ. Hrádku I. 84.u Nalžovic II. 132.

Janovice Vrchotovy I. 84.u Košumberka I. 50.Čásl. I. 53.

Jaroměřice, město v Mor. II. 47. Javorné II. 39. Javorníky u Mrače I. 18. Ječovice I. 94. Jedouchov II. 92. Jemnice, město v Mor. II. 47-Jemníky u Slaného I. 111. 114.

171.Jelenec 11. 70. Jeníkov Golčův, město I. 56. Jenišovice u Košumberka I. 50.

54. 57.Jenštein, hrad I. 45. Jesenice II. 115. Jevišovice, Mor. II. 181. Jezviny I. 78. 79. Jičín Nový, město Mor. II. 181. Jihlava, město I. 45. 58- II. 47.

181.Jilem II. 92.Jindřichovice v Klatovsku I. 84. Jirčany, Jerčany I. 109- 169. Jiřičná I. 28. Jiříkov II. 92. Jivina I. 73-Kadaně, město II. 179. Kamberk, městečko II. 68. Kámen, Čásl. II. 92.

Zuberštein, hrad Mor. II. 177. Kamenice Trhová, městečko I. 39. Kamenicky II. 39-Kamenná u Zbenic I. 171. Kamenná Vrata I. 158. 169. Karlovy Vary, město II. 96. Karlštein, hrad I. 45. Katovice II. 26. Kdousov v Mor. II. 47. Kelce, Kelec I. 168. sv. Kilián I. 110. 115.116. 173. Kladno, město I. 159. Kladsko, město II. 150. Klanečná, Čásl. II. 92. Kleštěnice I. 73. Klet ice I. 112. 158. 170. Klimetice II. 134. Klouby I. 42. Kloučkovy Dvory u N. Brodu

II. 92.Kmetiněves I. 94. Kmín II. 127. Knénice I. 84. Kněviz I. 78. 85. II. 134. Kněz, Čásl. II. 92. Knik I. 64. II. 92. Kobylnice II. 64. Kocmanovy dvory u Ti. Brodu

II. 92.Kocúrov II. 39. Kochanov u Benešova I. 18.

Čásl. II. 92.Kojetín, Čásl. I. 65. II. 92. Kojkovice I. 63. Koleje I. 173. Kolín nad Labem, město I. 95.

173. II. 152. Starý I. 174.

Kolovraty I. 110. 172.Komárov, Čásl. II. 92.Komárovy dvory I. 64.Kosova Hora, městečko I. 84.Kostelec nad černými lesy, mě-

sto I. 51- 52. n. Labem, město II. 142. n. Orlicí, město I. 143.

Košíře I. 67.Košovice I. 109. 172.Košfálov, hrad II. 44. 142.Košumberk, hrad I. 49.Kouřim, město I. 95.

Stará II. 29. 31.Kout, tvrz v Berounsku II. 132.Kouty Dolní, Hořejší II. 68.Kozíhřbet, tvrz II. 135.Kozolupy v Berounsku I. 158.

163. 170-Krakovec I. 48. 144.Králové Hradec I. 47.Královice u Uhříněvsi II. 86.Krásná Hora, čásl. II. 92-Krátkádlouhá I. 64. II. 92.Kravsko v Mor. I. 109. 172.Křečhoř II. 53. 115.Křečovice II. 132.Křemnš II. 40.Křemyž II. 87.Křeničná, Chřeničná I. 114. 160.

168.Kiepenice I. 78. 79.Kvesina I. 173. II. 182.Krchleby u Neveklova II. 135.Křivoklát II. 47.Krňany, Krmňany I. 109. 168.Krnovsko v Slez. II. 16.Kroměžíř, město Mor. II. 181.Křupá Dolní, Horní, Čásl, II. 92.Krušec Dolní I. 26.Krušina I. 110. 173. II. 182. [

Kublov u Velize I. 171.Kunětice, hrad I. 46. 86. II. 146.Kunemil, Kunomil II. 91.Kutná Hora, město I. 40. 48. 96.

II. 179.Kváň I. 72V

Kvasetice, čásl. I. 94.Květná, Čásl. I. 94.Kyjov, město v Mor. I. 192-Kylhyffy, dvory u N. Brodu II.

92-Kynice I. 53-Kysikle II. 91.Kyslrá II. 62.Lahovice I. 109. 111. 172.Landsberk, hrad II. 152. 153.Landškron, město II. 181.Lazovice, Hlazovice I. 111. 172.Lbanice II. 70.Lečice Malé I. 169.Lechovice, Mor. II. 181.Leštěn, hrad I. 24.Leština v Čásl. II. 92.Leštno, hrad I. 40,Lhota u Červeného Hrádku I. 84.

u sv. Dobrotivé I. 73. u Humpolce I. 94. u Osečan II. 133. 134. Břeková I. 78. 79. Červená I. 78. Damírova I. 53.

Lhota Dlouhá v Mor. I. 35.Hlásná, Čásl. II. 92.Hlásná u Šellenberka II. 70.Jaborova I. 53.Rackova I. 18.Koudelová II. 70.Luzná I. 170.Ovesná II. 91.Volešna II. 92.Vysoká I. 23.Žebrací II. 92. Lhotka u

Nalžovic II. 132.u Vožice II. 67. 68. Lhoty u

Sadské II. 148. Liběč II. 131. Libeň Nová I. 112. 114. 158.

169.Libice, Čásl. II. 41. 92. Libodrice II. 41. Libochovice, město I. 110. 172. Libošín I. 111. 113. 171. Liebštein u Přeštic II. 124. Lichtenburk II. 148. 152. Lipany u Zbraslavi I. 111. 172. Lípice, Liptice, Libětice (?) I.

173. Lipnice, hrad II. 92.

Dolejší, Čásl. II. 91. Lipnička, Čásl. II. 92. Lišovice I. 112. 158. 170. Liteií, městečko I. 45. Litoměřice, město I. 29. 122. Litožnice I. 148. Litrbachy II. 95. Lobkovice II. 142. Loděnice, Mor. II. 181. Lomnice n. Popelkou, město II.

74.Louka, klást. Mor. II. 181. Loukov, Čásl. II. 90. Louny, město II. 62. Lovčice u Sedlčan I. 84. Lozice, Chrud. I- 54. 57. Lštění nad Sázavou I. 18. 24. Lštin na Krumlovsku I. 170. Lubné, Čásl. II. 91. Lučice, Čásl. II. 92. Luhy u Osečan II. 134. Luky u Jí lového I. 169. Lumek II. 136. Lutava I. 182. Luze, městys I. 50. 51. 53. 54.

56.Lysá, město I. 139. II. 58. Lysice v Mor. II. 90. Mackovice I. 170. Makotřasy I. 9. Malčany I. 158. 168. Malčín, Malšín, Čásl. II. 92. Malesice II. 52. Malovice II. 74. Markovice II. 41. Maršovice, městys II. 130. Martinice u Košumberka I. 50, 51. 54.

Masečín I. 115. 160. 167. Máskovice I. 110. 168. Máslovice II. 114. Mastýřovice I. 189. Maškovice I. 46. 143. 186. II.

46. Medlov, Mor. II. 176. 177.

Měchnice I. 109. 168. Mělník, město I. 144. Měřín v Mor. II. 47. Mentoury I. 50. 51. 54. 57. Městečko u Dnespek I. 18. Město Dolejší, Čásl. II. 92. Měšice u Táb. II. 68. Mezihoří u Mrače I. 18. Meziklasí II. 91. Meziles II. 140. Mezilesice u Chrud. II. 41, Meziříčí Velké, město v Mor

n. 47.Mezny I. 170.Mezoun I. 110. 170.Michalovice, Čásl. I. 94.Michle II. 45.Mikulov, město Mor. II, 177. 181.Milevsko, město II. 179.Milfron, Mor. II. 181.Miličín, město II. 68. 70.Miřátky II. 91.Mířín I. 113. 168.Miřkovice u Košumberka I. 50.

51.Mitrovice I. 78. Mnichovice, městečko II. 179. Modletín I. 69. II. 39. Morány, Muráň u Štěchovic I.

168. v

Mozolov, Čásl. II. 92. Možděnice II. 39. Mrač Dolní I. 22. Mravín I. 54. 57. Mrzkovice II. 91. Muchopruny, Mukopruny, Mu-

ckenbrunn I. 64. 65. II. 92. Murán I. 168. Mutice II. v68. Mysletín, Čásl. 11. 93. Myslič I. 18.Načerac, městečko II. 70. Nahoruby I. 109. 168. Nalžovice II. 132. Náměšt v Mor. II. 47. Nebovidy v Menším městě Pr.

I. 130.Nebřich I. 113. 168. Nedvědice, městys v Mor. I, 192.

II. 176.

Nehodovka II. 40. Nelahozeves I. 48. 144. Nepomuk, město II. 181. Tieštědice, Neštětice I. 168. Netvoříce, městys I. 110, 168. Neveklov, městečko I. 38. 40.

96.Nezamyslice I. 27. Nezdice II. 129. Nicov u Plánice I. 110. 172. Noskov II. 68. Nová Ves, Čásl. II. 92.

u Chotěboře II. 92.u Lipnice II. 92.u Miličína II. 73. Nový

Zámek v Litom. I. 187. Nučice I. 109. 157- 170. Nyklperky, dvory u N. Brodu

II. 92.Nymburk, město I. 92. 139. Obděnice I. 78.

26

194 Rejstřík jmen místních.

Obora u Jílového I. 158. 169.v Menším měst. Pr. I. 130.

Obořiště IL 132. Oboz I. 42.Obrátíce, Eberhartice II. 70. Odranec II. 39. Okřesanec, tvrz I. 50. 53. Okoř, hrad I. 189. Okrouhlá u Jílového I. 114.158.

169.Okrouhlice, Čásl. I. 94. II. 92. Olbram-kostel, Mor. II. 181-Oldřichor II. 68-Oldřichovice u Miličína II. 73. Olešek u Jílového I. 158. 169. Olomouc, město v Mor. II. 143.

181.Onšov II. 39. Opatovice, Čásl. I. 53. II. 91.

u Hradce II. 148. 149. 150. Opava, město II. 15. 16. Opavské komendorství II. 16. Opočno v Hrad. II. 141. 152. Oreb, vrch u Třebechovic II. 145. Ořechov Velký v Mor. I. 37. Orlov, dvfir I. 63. Osečany I. 78. II. 133. Osek, klášter I. 96. Ostřešany I. 51. Ostroh, Osterburg v Rak. I. 77. Ostroh, město Mor. II. 181. Ostromeč, hrad I. 41. Ostrov, klášter I. 108. 114.

u Košumberka I. 50. 51.u Tochovic I. 158. 171.

Otmuchov v Slez. II. 153. Ottendorf u N. Brodu I. 64. II.

92.Otice, Votice, město I. 84. Otročíněves I. 109. 110. 171. Ovčáře u Slaného I. 111. 112.

171. Ovny, Humny I. 111. 112. 114.

171.Paběnice, Čás). I. 53. Pacov, město I. 68. 176-sv. Pankrác II. 88. 147. 148. sv. Pavla špitál u Prahy II. 95. Pavúzkovy dvory u N. Brodu II.

92.Pelestrov II. 92. Pelhřimov, město I. 189. Pelhřimovec I. 63. Perknov I. 64. H. 92. Pernštein, hrad Mor. II. 177. Pěšice I. 50. 51. 54. Petroupín I. 18. Petrov u Jílového I. 158. 169. Petrovice, Čásl. I. 53. II. 92.

u Sušice I. 27. Pfaffendorf u N. Brodu I. 64.

II. 92.Pchery I. 111. 114. 171. Pchov I. 18. Pikovice I. 168. Písek v Menším městě Pr. I. 130-

město II. 179. Plačíce, Hrad. II. 179. Plešivec I. 73. Pnětluky I. 78. Počátky I. HO. 173. Poděbaby II. 92.

Podhájí u Nalžovic II. 132. Podhořany, tvrz I. 50. Podhradec u Červ. Hrádku I. 84.

II. 132.Podlažice I. 52. II. 146-Podlučí I. 169. Podmok, Čásl. I. 53. Podmokly, tvrz I. 50. Podolí na Krumlovsku I. 170.

u Jemnice v Mor. II. 47. Podvinec I. 48. Pohled, klást. Čásl II. 163.

ves, Čásl. II. 92. Pojbuky II. 68. Pojetice II. 132. Polanka II. 67. Polepy I. 175.Poličany u Osečan I. 42. II. 133. Polom II. 39. Popovec I. 50. 51. 54. Pořešice I. 109. 172. Poříčí nad Sázavou I. 18. Postupice I. 110. 172. Pozořice v Mor. II. 47. Pozovice I. 64. 65. II. 92. Prachatice, město I. 161. Praskolesy I. 73. Pražské podhradí I. 110. 173.

Menší město I. 130. Předboř I. 68.Přešín u Třemšína I. 158. 171. Příbram, město I. 10. Přibyslav, město I. 58-Přibýška I. 84. Přibýšice II. 132-Příchovice II. 127. Příluka u Litomyšle I. 51. Příseka, Čásl. II. 91. Přistoupím, Přistoupín I. 110.

172. II. 29. 33. Přívoz Kamenný I. 168. Proseč u Lipnice II. 91. 142-Prosenice II. 133. 134-Prosetín I. 51.Prostějov, město Mor. II. 181. Pták u Berouna I. 160. 163. 170. Pustoměř v Mor. II. 47. Pušice I. 50. Putim I. 110. 172. Káčkov I. 173. Radenice I. 113. 173. Radíc I. 67. II. 135. Radikovice v Opavsku II. 16. Radkovice u Přeštic II. 124. Radoňov, Čásl. I. 50. 53. Radostín, Čásl II. 92. Radostovice, Čásl. II. 68. 92-Radotín II. 172. Radovec, Čásl. II. 92. Radovesice u Libochovic II. 142. Radvanov v Bechyňsku II. 140. Rajsko I. 27. Rančířov v Mor. II. 47. Ranštan, dvfir u N. Brodu II. 92. Rašovice II. 74. Řečička, Čásl. II. 90. 91. Řehovice II. 131. Rejčkov, Čásl. II. 91. ŘenovTRzeň I. 113. 159. Řevnice I. 44. Řevničov II. 68. Řimovice, Čásl. I. 53-

Říše Nová v Mor. II. 47. Rohozná u Trh. Kamenice II. 39. Rochov v Litom. I. 96. 186. Rokycany, město II. 88. Ronovec v Sommerwaldě I. 65. Rosenthal v Karlině II. 123 Roubovice I. 55. 56. 57. Roucho vany. Mor. II. 181. Rousínov Starý II. 47. Roznotín I. 53. Rozděš I. 113. 173. Rpety I. 73-Rudolec Česky v Mor. II. 47. Rzeň, Kenov I. 113. 168. Sázava, ves u Dável I. 109. 158.

169.řeka I. 110. 169. Sedlec u Prčice (?) I. 109. 172. u Žebráka I. 73. u Košumberka I. 50. 51. 57-u sv. Jana pod Skalou 1.109.

110. 157. 159. 163. 170. Sedlčany, město I. 78. Sedletín II. 92. Sedlice na Želivsku I. 33. Sedlo Nové I. 109. 173. Sejice I. 42. Semechy II. 122. Senetín, Čásl. I. 53-Senožaty, městys II. 95. Sestrouň II. 132. Skála, hrad II. 124.

Čásl. II. 92.Skřiple I. 111. 112. 172. Skrýšov u Sedlčan I. 78. 79. Skuhrov, Čásl. II. 92. Skuhrovec, Čásl. II. 92. Skuteč, město I. 51. II. 39. Slané, město I. 110. 111. 171. Slavětín u N. Brodu I. 63-Slavkov, město v Mor. II. 47. Slavonice, město v Mor. II. 47-Sloup v Berounsku I. 115. 167. Sluštice I. 3. Služátky II. 91-Smikovičky. Smíchovice I. 173. Smiřice, město II. 141. Smrčany, tvrz I. 50. 53. Smrdov II. 91. Soběhrdy I. 18. Soběnice, Sovinice 1. 46. 186-Soběšovice I. 168. Sommerburk I. 65. Sommerwald, les I. 65. II. 92. Spálené dvory u N. Brodu II. 92-Spalov, Čásl. II. 40. Srbec I. 51. 54. 56. Stadice II. 12. Stajce, Stejce II. 131. Staniměřice u Vožice II. 68. 70. Stará Voda u Tochovic 1. 112,

158. 170.Starč v Mor. I. 192-Staso v I. 109. 172. Strachov, dvůr u Hradce Kr. II.

149Stráž, městečko II. 142. Střibřichy II. 41. Střítež u Vožice II. 68.

u Lipky, Chrud. II. 39. Strmilov, městečko I. 189. Strnadíce II. 131.

Stružinec II. 39. Strýčkovice, Čásl. II. 93. Studenec II. 39. Nový II. 40. Stupno I. 189. Sudoměř u Miličína II 74. Suchá, Čásl. I. 64. II. 92. Suchdol u Sedlčan I. 67. II. 132. Supí Hora, Chlumec I. 48. 144.

192.Sušice, město I. 27. 28. Svatý Kříž I. 64. II. 92. Světlá, město I. 94- II. 91. Svinary I. 156. Svinné II. 92. Svojšir.e u Tocliovic I. 109- 158-

171.Svojšovice II. 122. Svrčany, Cásl. I. 59. 53-Šenklhyffy, dvory u IV. Brodu II.

92. Škrlíkovy dvory u N. Brodu II.

92-Šlapanov, Čásl. I. 58. 64. II. 92. Špilberk, hrad, Mor. II. 47. Špitálsko u Prahy II. 120. Štědromovy dvory u N. Brodu

II. 92. Štěchovice, městečko 1. 115.

167. Štěpánov. Cásl. II. 91-

v Mor. I. 192. Štěpkov v Mor. II. 47. Šumperk, město Mor. II. 181. Svařen I. 50. 51. Tábor, město I. 144. Tečiněves I. 96. Těchařovice I. 171. Tčchobuzy n Šellenberka II. 70. Telč, město v Mor. II. 47. Temechov II. 95. Těmice II. 68. 73. Těny I. 73. Teplice, město I. 67. Termeshof I. 64. Termesify II. 92. Teslín I. 110. 158. 171. Těškov I. 73. Tetín, hrad I. 156. II. 88. Tis, Čásl. II. 92. Tloskov I. 40.Tochovice I. 112. 158. 170. Tomice u Šellenberka II. 70. Toužetín I. 23. Třebaň I. 109. 112. 170. Třebechovice, město II. 141. Třebenice u Davel I. 109. 110.

168.Třebíč, město v Mor. II. 47. Třebnice uSedlčan I. 78. Třebonín, Čásl. I. 53. Třebová Moravská II. 181. Třepsín I. 158. 168. Třetužel II. 68. Trhonice, Čásl. II. 93. Trnobrany I. 186. Trnov u Hořovic I. 73. Trpiměchy I. 111. 112. 171. Tukleky na Škvořecku I. 110.

172.Tunochody, Čásl. I. 53. Údava II. 39.

Rejstřík věcí. 195

Újezd v Menším m. Praž. 1.112. 114. 130. 158. 173.

Dlouhý I. 73.Drahoííův I. 112. 171.Purkhartův II. 127. Újezdec,

čásl. I. 53. Úsobí I. 94. Ústějov II. 140. Ústí u Ostromeče I. 42. Usuší II. 132. 133. lístek, měslo II. 141. Ústíce I. 110. 168. Vadin, Vadim I. 92. Waldštein, hrad H. 127. Valečov, Čásl. II. 92. Valy nad Labem II. 40. Velběhy I. 130. 133. 134. Velehradský klášter II. 16. Velešín, měslys II. 179. Velis, Veliz u Týřova I. 109.

110. 171.Vepřkov, Čásl. II. 91. Vesce u Radíce II. 135. Veselí, Čásl. II. 92.

Zedrané II. 40.město Mor. II. 181.

Veselíce, Čásl. II. 92. Větrov I. 18. Věž, Čásl. I. 94. II. 92. Vídeň v Rak. I. 75. Vilémov, klášter I. 62. Vilice II. 70. Vilímovce, Čásl. I. 63.

Vinaříce I. 111. 114. 171. Víškov, město v Mor. II. 47. Vitanovice II. 68. 73. Vitice u Červ. Hrádku I. 84.

11.132. Vítonín I. 63. Vitoraz v Rak. II. 6. Vláčíce II. 40. Vlkanec, Čásl. I. 53. Vlkanov, Čásl. II. 91. Vltava, řeka v Praze I. 110. 173. Vodochody I. 109. 172. Vojkov, Ber. I. 84. Vojslavice, Čásl. II. 93. Volanice, Jíč. II. 180. Volešná Lhota II. 92.

Velká, Malá II. 92. Voletice I. 50. 51. 54. 56. Volichov I. 63. Voračice I. 84. Vořikov I. 78. Vorlovice, čásl. I. 53. Vožice Mladá, město II. 66. Vrančice I. 158. 171. Vranov, měst. Mor. II. 181. Vratko v, Chrud. II. 39. Vrbické Hory II. 92. Vrbice I. 12. II. 92. Vřesek, Litom. I. 188 Vrcholtovice II. 73. Vršovice u Prahy I. 110. 172.

nad Ohří II. 62. Všeradice I. 72.

Všetice I. 109. 168.Vykleky II. 41.Výřov II. 132.Vysočany II. 122.Vyšatoly II. 132.Vyšehrad II. 143. 147.Vyšší Brod, klášter I. 96.Vytuna II. 124.Záběhlice u Sedlčan I. 78. 79.

Čásl. II. 91.Zahořany I. 114. 158. 169.Zahořejovice I. 110. 173. !

Záhoří Německé II. 68. j Zaječí I. 109. 168. j Zajíčov I. 73.

Zálesí u Maršovic II. 131. I Zalužany I. 112. 170. 172. t Záluží u Cerhovic I. 73. ! Záton, újezd I. 109. 110. 170. ; ves I. 170.

Zavidkovice II. 92.Zbejšov, Čásl. I. 53.Zbenice I. 160. 161. 171.Zběraz II. 132.Zboží, Čásl. II. 91. u

Poděbrad II. 148.Zbožice, Čásl. I. 64. 92.Zbraslav I. 111.Zderadice II. 131.Zdislav I. 50. 51. 54. 56.Zdislavice, ves, Čásl. II. 92.

městečko I. 189.Zdouň I. 27.

Zelené I. 127. Zeměchy II. 53. Zhoř u Vožice II. 68. Zlatý vrch u Žítenic I. 46. Zlíchov u Sedlčan I. 78. 79. Znojmo, město Mor. II. 179. 181. Zoubek I. 78. 79. Zuberstein, Zubštein, hrad Mor.

II. 177.Zubří II. 39. 40. Zvikov, hrad II. 179. Zvirotice I. 78. 79. Žáky, Čásl. II. 92. Zatec, město I. 48. Zdar, klášter v Mor. I. 34.

u Radíce II. 135. 136.Čásl. II. 92. Žebrákov II.

91. Žehrovice I. 111. 171. Želiv, klášter I. 33. II. 94.

tvrz II. 93. Žihobce I. 28. Žichovice I. 28. Žíňanky I. 18. Žínaný I. 18. 109. 172. Živhošf, Zivohoušt I. 41. Žitomíř někde v Kouř. II. 34. Životice I. 171. Žižkov, vrch II. 122. Žlakovice I. 171. Žlíbek 1. 42. Zumbcrk I. 65.

Bekyně v domě Olbramovicft v Praze I. 6.v Templu v Praze I. 13. Brány

Ústecké II. 141. Ciborium Velko-Ořechovské I. 37. Claustrumecclesiae Prag. II. 56. Desky zemské I. 7. Erby: Beránkův z Nysdorfu I. 93.

Borovanských z Borovan a Šternfeldu I. 69.Březinův z Birkenwaldu I. 68.Breslerův z Ottersfeldu II. 66.Cyrillův z Kiršfeldu I. 93.Hanykův z Nysdorfu I. 93.Hansův z Limuz I. 93.Hlavův z Kiršfeldu I. 93.Humpolcův z Píelechova I. 94.Jeníkův z Bratříc II. 140.kláštera u sv. Jiří na hr. Praž. II. 172.Kalištův z Ottersfeldu II. 66.Kolínských z Bílejova II. 62.Kustošův z Zubřího II. 40. 41.Květonfiv z Rosenwaldu I. 93.Mitysfiv z Limuz I. 93.Myslíkův z Hyršova I. 67.Nekmířských z Kiršfeldu I. 93.Německého Brodu I. 63.Němečkův z Hyršova I. 67.Nyslův z Kiršfeldu I. 93.Orfeusův z Kopidlna I. 33.Ostrovského kláštera sv. Jana Křt. I. ! 58.

160.Páteckých z Freitagu I. 90.Píseckých z Kranichfeldu I. 69.Platejsův z Platlenšteina II. 62.

III. Rejstřík Téci.

Erby: Rozumův z Bilejova II. 62.Rudhartův I. 182.Strnadův z Freitagu I. 90.Šlechtův z Kiršfeldu I. 93.Šudův z Semanína I. 93.Třeštikův z Hyršova I. 67.sv. Vácslava, starší znak zemský I. 98.Vavrušův z Limuz I. 93.Velíkův z Šonova I. 94.Věžských z Limuz I. 93.Višínův z Klarenburku I. 68.Vodičky ?. Wasserfeldu I. 70.Vytáskův z Kamzíkové Hory I. 69.Zákostelských z Bílejova II. 62.

Hrady: Košfálov II. 44.Košumberk I. 49.Kunětice I. 87.v Písku II. 179.Skála u Přeštic II. 124.Šellenberk II. 70.u Mladé Vožice II. 6».Zvikov II. 179. Hradiště: u Březiny,

Plz. II. 25.na Burgberku u Kadaně II. 25.u Hasišteina II. 25.na vrchu Hradišti proti Zbraslavi II. 180.u Hryzel II. 30.u Katovic II. 27.u Královic blíž Uhříněvsi II. 86.u Lštění I. 24.Ostromeč I. 41.na Plešivci u Hostomic II. 179.n Přistoupimi II. 29. 33.

Hradiště: na Radelšteině II. 25.při ústí Sázavy, Mstibín (?) I. 115.na Slánské hoře II. 25.na Staré Kouřimi II. 29. 31.u Svakova blíž Soběslavi I. 95. II. 26. 27.valy speklé č. seškvařené II. 26.

Hroby: knížete Boleslava II. II. 172.sv. Ivana I. 164.sv. Ludmily II. 169.bl. Mlády II. 174.knížete Dimitra Sanguška I. 91.sv. Vojtěcha II. 51. 112.

knížete Vratislava I. II. 172. Jeskyně sv. Ivana I. 165. Jesuitská residence na Chlumku I. 56. 57. Kadidelnice z Libáně a z Peruce II. 88, Kalich gotický v Dlouhé Lhotě v Mor. I. 35. Kámen se starým nápisem v Sušici I. 28. Kameny s runami v Mikoříně I. 95. 96. Kaple: sv. Anny u sv. Jiří na hr. Praž. II. 169. 174.

sv. Jana Nep. tamže II. 169.sv. Kříže u sv. Jana pod Skalou I. 166.sv. Ludmily n sv. Jiří na hradě Praž. II.

168. 169.sv. Maxmiliána u sv. Jana pod Skalou

I. 167.sv. Vácslava na hradě Pr. starší II. 52.na hradě Mlado-Vožickém II. 69.

Kelty bronzové II. 24.Kostely románské: v Albrechticích blíž Týna

n. Vit. II. 88.sv. Havla v Poříčí n. Sáz. I. 19.

196 Rejstřík věcí.

Kostely románské: sv. Klimentii na Hradišti Lšténském I. 25.

sv. Petra v Poříčí n. Sáz. I. 21.sv. Víta na hradě Praž., stavba Svato-

Vácslavská II. 49.sv. Víta, stavba Spytihněvova II. 50.sv. Jiří na hradě Praž. II. 162. Kostely

gotické: v Starém Bydžově I. 118.u sv. Dobrotivé I. 73.v Dublovicích I. 83.v Hoděticích II. 131.u sv. Kiliána I. 116.v Kolíně n. Labem sv. Bartol. I. 173.v Lipnici Dolejší II. 91.v Loukově, Čásl. II. 90.v Milíčíně II. 71.v Německém Brodě děkanský I. 66.v Neveklově I. 40.v Nové Vsi u Milicína II. 73.sv. Pavla na Špitálsku II. 120.v Písku děkanský II. 179.v Praze sv. Víta II. 56.Johanitův na Malé straně I. 133, 150.sv. Haštala II. 96.sv- Ondřeje na Starém městě I. 111. 173.v Řečičce, Čásl. II. 90.v Sedlčanech děkanský I. 80.v Živnosti I. 41. Kostely renaissanční,

obnovené a novožitné:na Chlumu u Nalžovic II. 133.u sv. Jana pod Skalou I. 164.sv. Markéty u Královic II. 86.vMaršovicích II. 131.v Sedlčanech církvička I. 82-v Mladé Vožici děkanský II. 68-

Kříž starší s Praž. mostu I. 164. Křížek: Kralovický II. 86.

Vácslavický II. 86. Křtitelnice: v Starém Bydžově I. 121.

u sv. Jana pod Skalou I. 164.u sv. Kiliána I. 116.u sv. Bartol. v Kolíně n. Lab. I. 181.u sv. Havla v Poříčí n. Sáz. I. 21.v Mladé Vožici II. 69. Krucifix byzantský

z Hrochova Týnce II. 87.ze 16. stol. u sv. Jiří na hr. Pr. II. 171.

Krypta: u sv. Jiří na hr. Praž. II. 168. 172.VL sv. Havla v Poříčí n. Sáz. I. 20. Kyklopské zdi II. 25. sv. Ludmily ostatky II. 162. 165. Matice českých mincí 11. 45. Mezník polní u Lysic II. 89. Miniatury: v breviáři křížovnickém v Pr. II. 35.

v passionale abatyše Kunhuty v Pr. I, 97.v kancionálech Lomnických ve Vrchlabí

II. 74.v kancionálech Sedlčanských I. 81-

Most u Poříčí nad Sázavou I. 18.Písecký II. 179. Orel, zvon v

Král. Hradci I. 47. Podmokelské mince II. 46.

Pomník král. přísahy u Jihlavy I. 45. Pouti k hrobu sv. Ivana I. 162. Pohanská pohřebiště: v Bezně I. 45-

na Bulovce pod Vidoví! I. 45-u Doubravičky Prášivé I. 45.u Drahelčic I. 45.u Chotiněvsi I. 186-v Chrudimi I. 89. 91. II. 41.v Ječovicích I. 94.u Královic blíž Uhříněvsi II. 86.pod Kunětickou Horou I. 88.u Rochova v Litom. I. 186.

u Starého Bydžova I. 117. Portál jižní u sv. Jiří na hr. Praž. II. 173. Pražské domy: arcibiskupský dvůr na Malé straně I. 134. 146. 189.

u Borovanských I. 68.u Březinův I. 68.u Černého Nedvěda I- 70.Hankftv dům I. 15.u Jednorožce I. 8.u Kalištův I. 66.Kollej národu Českého I. 16.Kollej králové Hedviky I. 16.Kollej Karlova I. 15.Kollej právníkův I. 12.Kollej krále Vácslava I. 16.Králové dvůr I. 16.n Královské stolice I- 7.Lázně na Malé straně I. 133. 150.u Myslíkův I. 67.Ostrovského a sv. Janského kláštera I. 173.Pavlánův klášter na Star. m. I. 6-u Píseckých I. 69.Platejs II. 61.radnice staroměstská I. 2-Rychta stará I. 16.Sasky dům na Malé str. I. 133. 150.Sixtovský dům II. 64-u Slona 1. 7.Stupartský dům I. i 3.Šmerhof I. 3-Tempel na Starém m. I. 12. II. 122.sv. Tomáše klášter na Malé str. I. 135.Týnská škola I. 8.u Višín&v I. 68.u Vytáskuv I. 69.

dům pana Zmrzlíka I. 13. Pražské kotce a krámy: kotce kamenné na Starém městě I. 4.

krámy kloboučnické I. 12.kotce kožišnické I. 5.krámy kramářské 1. 5.krámy pekařské I. 5.kotce plátenické I. 7.kotce soukenničí na Star. m. I, 4.

„ „ nové I. 15.Pražská náměstí a ulice: Staroměstské ná-

městí I. 2.Kurný trh I. 11.Ovocný trh I. 10- 15.Nové tržiště Svato-Havelské I. 15.

Pražská náměstí a ulice: Uhelný trh I, 15.vTandléřích I. 15.Celetná ulice I. 12.Havířská ulice I. 16.Kunšova ulice I. 14-Železná ulice I. 13.Svatomichálská ulice I. 17.Vodičkova ulice na Nov. m. I. 70.Malostranské náměstí I. 130. Prsten ze

zlatého drátu II. 142. Řezby památné u sv. Jiří na hr. Praž, II.

170. 171. 172- 173. 174. 175. Kezby u sv. Jakuba blíž Církvice II. 176. Rosa, výroční slavnost v Sedlčanech I. 79. Sv. Sigmunta tělo II. 59-Socha sv. Jiří na hradě Pr. II. 47. Soška bůžka ze Svatoboru I. 27. Sv. Stanislava ostatky II. 52. Svícen byzautinský z Křemyže II. 87. Tabernakul v chrámě Kolínském I. 181.

u sv. Jiří na hr. Pr. II. 171. Tvrze: v Starém Bydžově I. 118.

na červeném Hrádku I. 83.Kozíhřbet II. 135.v Královicích blíž Uhříněvsi II. 86.Lipka v Chrud. II. 38.v Dolní Mrači I. 23.vŽelivě II. 135. Sv. Vácslava obrazy na

mincích a pečetechI. 98. Věž u sv. Víta na hr. Praž.

bývalá II. 52.nynější II. 112. Zámky novožitné: ve

Vysoké Lhotě I. 24.vNalžovicích II. 133.v Osečanech II. 135.v Tloskově I. 40.v Mladé Vožici II. 69-v Žihobcích I. 28. Zvonek

od sv. Pankráce I. 88.z Rokycan II. 88.z Tetína II. 88. Zvony: v Starém

Bydžově I. 119.v Hoděticích II. 131.na Chlumu u Nalžovic II. 133.u sv. Jana pod Skalou I. 165.v Kamenici Trhové II. 39.u sv. Kiliána I. 116.u sv. Bartoloměje v Kolíně n. Lab. I. 184.v Lipnici Dolejší II. 91.v Loukově, Čásl. II. 91.u sv. Klimenta na Lštěnském Hradišti I. 25.v Maršovicích II. 131.v Miličíně II. 73.v Neveklově I. 40.v Nové vsi u Milicína II. 74.v Poříčí n. Sáz. u sv. Havla I. 21.u sv. Petra tamže I. 22.u sv. Jiří na hr. Praž. II. 175.v Řečičce, Čásl. II. 90.v Sedlčanech I. 80. 82.v Mladé Vožici II. 69.Vužan, zvon Kolínský I. 175.

.1.

iitogr Parsliýypiaze

Sníiek druhého listu kviáie ifižOYníltv s Cervenontorězdou v Praze i M1351-(BMosliněstaapraí mistr Křižovníkťbr).

O k l

litogi.íaislcý

Kalendáislcé obrázky při breviáři krizoinítív s ceněnou livězdoiiyPraze z l e t 1351-135

Taiaátla

Oír. 3.

Paiaitký IV. dil. Lití-Ji Farského v Praze. Jos. Scheiwl kreslil.

Církevní nářadí byzantmskýcli tvarií v Mirseu král. Českého.^(Číslo £.a._b.ye skuté čni velikosti, ostatní o třetinu zmenšené.)

Obr. 4.

i.

Pam átk y IV d í l Litogr. Farského v Praze. Jos. Sctuiwl kreslil.

y

Církevní nářadí gotických tvarů v Museu král. Českého.(0třetinu zmenšené.)

Ok. 5.

Litofcr.FarsltéJiQ vPraze.

Schoiwl kreslil.

"Vnitřek chrámu u SY Jiří na kadě Pražském.

Okr. 6.

Kaple SY Ludmily u SJ. Jiří na hrade Pražslém.

iff S

Pamitty iü. IV. lit« Ji Justílo Scieiwl hesiil

Ok I

Jižní portál chrámu u sv. Jiří na hradě Pražském.

ťamitky, díl TV. Litu^r. Farského rPraze.

01T.

Pliiovypukla íezta nad portálem kaple sv.Annyli SY Jiří na liradě Pražském.

Z let mezi 1 14 5 -1 20 5 .

K g SA-FI.fiNK -DWS• T ö Q

;

Památky, díl i.V. Lituji. Faislsčho vpiase. kreslil.

Náhrobek sv. Ludmilyn sv. J i ř í na hradě Pražskem.

(J i ž n í strana.)

Documents

PA_4_2