PlžPlzeňský literární životPro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelůKnihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kulturyRočník IX / 2010 / Číslo 3

3

Obsah

1 Editorial

Laudatio pro Plzeň2 Vlasta Špinková: Stará dáma mládne

Ceny Plže2 Milan Čechura: Ceny Plže 2009

Poezie4 Jiří Kolář: Ulice slabikovaly ticho6 Alena Vávrová: Tančíváme s cherubíny

Próza8 Karel Adamus: Sedmnáct příběhů

Stopy10 Ota Ulč: Rodákovo všelijaké přemílání

Listy Ason-klubu

S kopce pod Antidivadlem15 David Brabec: Pokrytectví a faleš

Plž smajlík16 Jiří Kolář: Hlasy z podzemí

Přesahy18 Ivan Martinovský: Poměr naprosto důvěrný

a přátelský (5)

Antibukolika21 Stanislav Bukovský: Unie – Továrny na nakupování

Mladý Západ22 Jan Kaska: Další živá voda...

Postludia23 Vojtěch Němec: Trivialita dní

Z českých rovů a hájů24 Viktor Viktora: Pax iiscum – Měčín, Žinkovy

(Ne)kriticky25 Ivan Nikl: Jak psát do hlíny a na kámen

Něco se stalo25 Vladimír Novotný: Nejzcestovalejší plzeňský

spisovatel

Zpětné zrcátko26 Vladimír Gardavský: Z básnické tvorby známého

herce

S kůží na buben27 Vladimír Novotný: My nejsme při!

Kom(i)x28 Vhrsti: Všechno, co mám

Na přelomu roku se snadno může stát, žeredakci unikne nějaké významné životnívýročí. A to se stalo i Plži: ušlo nám (a že bynás třeba laskavě upozornilo Středisko zápa-dočeských spisovatelů, to ani náhodou, tolikchtít nemůžeme), že v lednu oslavuje pěta-sedmdesáté narozeniny sušický básník a pro-zaik Jiří Kolář, píšící též pod pseudonymemDoubravický. Jiří Kolář patří ke kmenovýmautorům Plže, rádi mu gratulujeme alespoňdodatečně, přejeme si, aby nám zachoval pří-zeň – a přinášíme v tomto čísle ukázky z jehotvorby básnické i prozaické (včetně upozor-nění na autorovu novou knihu veršů).

Jiné výročí nám naštěstí neuniklo, a to prá-vě nynější březnové: v tomto měsíci se předosmdesáti lety v Plzni narodil Ota Ulč, jedenz nejpilnějších a nejzajímavějších literátů čes-kého exilu, který vynikl zejména v žánru du-chaplného cestopisu. Po listopadu 1989Ulčovy knihy začaly vycházet i v jeho vlasti,jedna také v Plzni, autor systematicky publiku-je své úvahy a fejetony v internetovém Nevi-ditelném psu – do Plže však nyní přispívávůbec poprvé. A živě rekapituluje některé mo-menty ze své životní pouti způsobem, který jepro něho charakteristický: totiž předevšíms inteligentním a ironickým nadhledem. Pisa-telů tohoto ražení pobývá v českých zemíchpomálu, jednoho z nich však máme v Ame-rice, kde právník, politolog a spisovatel Ulčžije poblíž New Yorku.

A co dalšího najdete v březnovém Plži? Ko-nečně zařazujeme nové básně františkolá-zeňské Aleny Vávrové a až z Ostravy do Plznědoputovalo sedmnáctero meditativních roz-jímání výtvarného umělce Karla Adamuse, ji-ného plzeňského rodáka: prozatím z autorovacyklu otiskujeme jeho vstupní část, ostatníAdamusovy texty máme v úmyslu uveřejnithned v dalším čísle našeho měsíčníku. Pomenší prodlevě se opět vracíme k dopisůmnakladatele J. R. Vilímka adresovaným KarluKlostermannovi: stejně jako v loňských čís-lech je i nadále edičně připravuje renomova-ný plzeňský archivář Ivan Martinovský. V novéautorské rubrice Antibukolika bude do Plžepoznovu přispívat výtvarník Stanislav Bukov-ský, řady autorů Laudatia pro Plzeň rozhojnilaVlasta Špinková.

To všechno je velice důležité (včetně plžíhodebutu mladičkého básníka Jana Kaskyv rubrice Mladý Západ), ale možná to nej-důležitější je v Plži skoro hned na začátku:Informace, kdo letos získal Cenu Plže a komutím pádem může redakce Plže blahopřát stej-ně srdečně jako oběma životním jubilantům.Poprvé jsme Ceny Plže udělili už v lednu2003 – a čas nový si žádá jisté změny. Alenoví laureáti si zaslouží gaudium i laudatio!

Vladimír Novotný

1Editorial

Každý z nás se někde narodil...

Ota Ulč

2Laudatio pro Plzeň

Vlasta Špinková

Stará dáma mládneMaškaráda

Dům U zlaté loděU Božího okaU tří zlatých růží

Jakoby karneval se prohnal ulicemi městaa stopy ukryl do znamenípak virtuálněoženil se s jeho domyNa morový slouprozvěsil maškarádya zvony rozhoupaldo rytmu barkarolyChrámové lodi už pouzegondoliér schází

Stará dáma

Zlí jazykové tvrdíže Plzeň jestarší vážná dámaZávistivě zírámjak té dámě slušíže má pod čepicíže se ráda bavíjen tak na uliciJen tak na uliciprohrábne si strunyhouslovými klíčiPod náporem rytmůkteré slušímládne stará dámajež má pod čepicíproto má tak rádaStruny na ulici

Ceny Plže

Milan Čechura

Ceny Plže 2009Ve tři hodiny odpoledne 10. února

2010 to v rohu Polanovy síně Knihovnyměsta Plzně zachroustalo. Pomaličku seodhrnul kousek koberce na vyvýšenémpódiu. Nejdřív se objevila tykadélka, pakkus hlavy a nakonec vyplula ulita. Přeshorní spirálu plže se táhly čtyři číslice:2002.

„Poplazte se, kluci, tady budeme mítdobrý výhled,“ sykl směrem zpátky.Obracet se mu moc nechtělo. Přece jenuž byl v letech.

„Já bych se plazil, Dvojko, kdybys dro-bet pohnul,“ rozmrzele zahudral Plžs označením 2003, kterému nikdo ne-řekl jinak než Trojka.

„To je furt keců,“ zamumlal Dvojka, alepřece jen přidal. Za dvě hodiny už byliseřazeni pěkně vedle sebe, tykadly domístnosti. Od Dvojky až po Osmičku.

„Kde je Devítka,“ pronesl nervózněposlední v řadě. „Má to dneska na hrbua nikde ho nevidím. Za chvíli to začíná.Vláďa Babnič už má naladěno.“

3

„Už jsem tady,“ ozval se udýchanýhlas. „Žvanili mi do toho do posledníchvíle. Novotný, Šlesingerová, Gardav-ský. A já jim říkám: Nestihnu to. Víte, coje to za dálku, těch pět metrů z tohovašeho kanclu. A ještě přes chodbu. Alejako bych hrách na stěnu házel. Tak jsemto utnul a řekl: Bude to tenhle, tenhlea tenhle. Hotovo. Žádný rozdělení naprózu a poezii. Všechno pěkně v jednýkupě. A okamžitě jsem vyrazil. Řeknuvám, ještě mě z toho fofru bolí noha.“

„A kdo to tedy dostane?“ zeptal seSedmička. Když se nedočkal odpovědi,oddal se vzpomínkám na to, jak olizovalboty Karle Erbové a Josefu Hrubému.“

„Mě spíš zajímá, co bude letos za kyt-ky,“ protáhl se Čtyřka. Pětka souhlasněpřikyvoval.

„Mě taky,“ doplnil je Šestka. „Abychpravdu řekl, už ty anturie nemůžu anividět. Minule mně po nich bylo děsněblbě. Doufám, že si Horáková vymyslí le-tos něco jinýho.“

„Vaše starosti bych chtěl mít,“ řekl po-někud popuzeně Devítka. „A buďte zti-cha, už začínají chodit.“

Polanova síň se zaplnila. Vše bylopřipraveno k předání cen Plže za rok2009.

„Tak už to vyhlas,“ šťouchl Osmička doDevítky.

„Mám na to lidi, ne,“ odsekl Devítkaa upřel tykadla k redakčnímu stolu. „Jen si

zkontroluju, jestli budou říkat to, co jsemurčil:

Cenu Ason-klubu dostává Radka Pro-kopová za aktivní práci v tomto sdružení.Výroční cenu – za podnětné kypření lite-rární půdy – obdrží: Ivan Martinovský zarubriku Přesahy – Poměr naprosto dů-věrný a přátelský (z korespondenceJosefa Richarda Vilímka spisovateli KarluKlostermannovi), Vojtěch Němec zarubriku Postludia a další prózy a JanJelínek za rubriku Aforismy a další prózua poezii.

„Jo, všechno je v pořádku,“ konstato-val a vydal se po koberci směremk vítězům, aby jim olízl boty.

Jana Horáková rozdala anturie. Pola-nova síň se postupně vyprázdnila. Hostécinkali skleničkami ve foyer.

„Tak jdeme domů,“ zavelel stařešinaDvojka a jako první se pohnul. Ostatní sek němu přidávali, Devítka jako poslední.Ve 22.30 přitáhl za sebou kousek ko-berce v rohu místnosti.

„Jaký to bylo,“ ozval se najednou zetmy pisklavý hlásek. Dvojka zaostřil ty-kadla a uviděl před sebou maličkéhoplžíčka s ještě menším nápisem 2010.

„Docela dobrý,“ odpověděl mu a něž-ně benjamínka oslintal. „A neboj, taky sedočkáš. Už za rok. Pak budeš ty tenhlavní. A my,“ rozhlédl se po svých dru-zích, „tam budeme s tebou. Jestli ovšemnechcípneme po těch anturiích.“

4Poezie

Jiří Kolář

Ulice slabikovaly tichoČtvrtá cenová

V nádražní nálevněvyšisované chudobkyživoří v prasklináchvikslajvantu

poskvrněná objetípivních kalužinrumových kroužkůtípnutých vajglů

Vítr alkoholuporáží kuželkyvybraných způsobů

Džinové lahváčůbloudí v nikotinovéinverzivydechované vdechovanéexistencemik smíchu i k pláči

možná i lítostzazděná do začouzenédrůzy křišťálu

Probuzení u řeky

stříbrná tabatěrka řekyvystřeluje tepané víkoza stoupání ranní páryz hladiny se vynořujíneviditelní druidovéz keltského pravěkusamozvaní šamani úžasumateřská znamení jezůkřestní listypříbřežních trav a keřů

loupnutí v zádech

Tapety noci a větru

Noc tapetuje krajinu vzorky tmyjež posbírala v kadlubu tisíciletí nocíPřes inkoustový zákalvrší antracitovou čerňaž k jiskřivě černému zlatu hvězd

Jarní vítr tapetuje krajinuvrstvami čerstvých poryvůatakuje louky stráněohýbá trávu stromypřekrývá krajinu mnohonásobným

šuměnímlidem indiskrétně vniká do jejich hájemství

Přískoky větru hladí i zraňují

Srpen, konec skleníkového efektu

Zralost obilí třaská

Roznětky vybuchujícípod žhavým nebems podzimkem číhajícímzpoza bučku

Horký dech léta utíná ruce stromůVzdálené dunění hromu

Hledím na temné oblohy mapuRej dešťových kapek na okapuKdesi vybuchuje mina

Zní housleYehudy Menuhina

5

Snášení ticha

jednou vášnivě zatoužil po tichusnesl ticho ze střechy světasnesl ticho z Rossovy ledové bariérysnesl ticho z oblohy pod Jižním křížemvynesl ticho z hlubin Mariánského příkopusnesl ticho z vesmírného prostoru

od obzoru k obzorusnesl ticho odevšad kam ještě

nepronikla vřava světasmíchal všechna ta ticha v jeden jediný

substráta nebyl o nic šťastnější než uprostřed

decibelového peklaneboť nevzešlo nic než ticho umrtvující

prázdnotymrtvolné ticho ulpívající na všemticho pustoty a odlidštěníticho zbavené lidské řeči a zvuků přírodyticho až k morbidnosti skličující svou

prázdnotou

znovu se vrátil k hřmotům a skřípění světa

Stanice v podzemí

v podzemním akváriuelektrických kabelů a čideldav nebájných Euridik a Orfeův podsvětí našeho věkuhlučí a reptánesrozumitelné kletbynebo ponuře mlčípodoben treskám lapeným v sítiunášen elevátoryneslyšně klouzajív kyklopské slujiz lehkých materiálůpřesvětlené stovkami zářivekzatímco dav stižený slepotoujeskynních macarátůobrací vyhaslé zraky vzhůrukde tresčí instinkt tuší vlánístříbrných nitekbabího léta

Sedmého dne

Sedmý den končil ve slepé ulici,na jejímž konci stál opuštěný

funebrácký vůz.Jeho osamělá oj trčela do prázdného šeraa za mléčnými skly, vyzdobené

smutečními, černými květy, nebylo nicvidět.

Jeho přízračně pochmurnásilueta černé brigyvyvolávala otázku, je-li tamrakev či nikoliv.Smutný déšť skrápěl liduprázdné chodníkya z okapů chlístala nuda a beznaděj.Prázdná okna hleděla s lhostejností očí

flegmatiků.Ulice slabikovaly ticho.Počmárané zdi starých činžákůmočily laciné koktejly dešťových splašků.

Daleko odtud jakýsi mládenec snědé pleti,opásán výbušninami, se vydal spěchajícím

davem na cestu do ráje.

Mechanická krajina

Silikonové květy zmírajís příchodem jara

Jejich křivka opisujeklesající spirálu

Pak měkce usedají do plyšové krajinypod perleťovými oblakyza jemného vířenístaniolových tamburinmolybdenových xylofonůsilonových membrán

Kovoví brouci bzučíjemně vytepanými krovkamido syntetické noci

6

Alená Vávrová

Tančíváme s cherubíny

Mne nedostane

Tak já jsem normálně šla

ona mi dveře před nosem zabouchlapak si na mě počkalaa srazila mě dolů ze schodůplivala na měházela všechny možné výkalyBěž do prdele ječelaA ruce měla v bokZeširoka rozkročenáPoložila na mou hruď rozcapnutou nohuRvala mé vlasy čerstvě obarvenéokouzlující hnědouKopala mě do rozkrokuPěstmi mě bilaPak vzala dubový kyja hrudní koš mi na šest kusů rozlomila

a já se furt jenom tak usmíváma nictak mi vylomila čtyři přední zubyjá nicžluté moje džíny roztrhalahalenku mi pokydala hnojemjá nicjen se tak nebezbranně smějujá si to s ní vypořádámv básni a najust zkrásním

Mne ZávistNedostane

Má velká arkána

Dobrá slova přihazujina druhou bílou miskuchorobněrozkmitaných vah

a zazpívámZazpívámaž se horyzazelenajínež obrátím sev prach

Chválím tě

Chválím tě BožePísní zas a znova

Chválím tě Pane písníkterou stále ještě neumím

a vždy je nová

Jen mé

tiché vzlykáníneslo se prázdným kostelempro ty co umírajínoc co nocstokrát přibitína kříž postele

Hřbitov se ke mně naklonila pokynul mi vlídněsvou břečťanovou rukou

7

Tady a teď slyšíme se

Slyšíme se dýchatSlyšíme i nejtajnějšístenŽijeme Kruhovou báseň

Dianin prstenZelený kamínek

s černým proužkem

Pouštíme lidi ze želízekk našim zápěstímpřipoutané

A dříve nebo pozdějise To stane

V PRACH ZMIZÍ STRACH

a v uvolněné místo vejdeSílajako bys čárymárydo vzduchu kreslilTajemná víla usměje seV malé dlani celýstarodávný krámek z Hastingsu

Sbohem věci

Pod námi Námi naložená zemzem - věcoviště už se třese

začínají kácet v našem lese

Co vezmeme si na Druhý břeh?

Sbohem věci

Básníkovi z černého Ostrova

Kdo jsem? Kdo jsme?Zestárlé básnířkyco kdysi klepali s kerkou a korálkynad kotníkyna duhová dvířkaPaláce poetiky…

Kdo jsme? Kdo jsem?

Dítě se zářivýma očimaLeží na louce zelené a JeKosmem

Jemné to zářenído básní vstupuje a Onochvíli jevítr Chvíli kosemNa třešni rozkvetléZpívajícím kosem

Ponejprv zdálo se nám že TOtrvat bude dlouhodlouhoDneska už vímeTo štěstí trvájenom chvíli pouhopouhou

ještě nám v uších znějíty písně pravdy plné poeziea čas ten spravedlivý rekvizitářnad naše ňadra rozvěšujeVenušiny náhrdelníky

Všichni máme své jizvyV noci však stále ještě tančíváme s cherubíny

8Próza

Karel Adamus

Sedmnáct příběhůSoubor textů nazvaný Po Dně a pod-

něžníci, Příběhy směrů, cest, škol, žákůa mistrů (2003-2009) tvoří krátké pří-běhy, které na sebe volně navazují. Žácijsou příběhy „napadáni“, příběhy se jimpokoušejí něco naléhavého sdělit. Mistrse žákům pokouší příběhy vyložit, žáci septají, mistr odpovídá. Řada příběhů po-jednává o umění, o básnění a básnivosti,mistr se ptá, básník odpovídá.

(Otiskujeme jejich volné pokračování;pozn. red.)

Pudl dělá pudla „To je zajímavé, jak se ve světě všech-

no množí,“ vrtěl hlavou nejmladší žák,„a samo sebou.“ „Co třeba?“ zeptal senejstarší žák. „Třeba věci,“ tvrdil nej-mladší žák, „pořídíš si jednu jedinou věc,něco malého, maličkého, něco zcela ne-patrného, a než se naděješ, máš věcidvě, tři, deset, padesát, pět set, tisíc a zachvíli toho máš plný dům.“ „Nemusí tobýt zrovna věc,“ vložil se řeči mistr Prů-žer, znalec dvacátého století, „ale cokolijiného, třeba záměr, nebo názor, pouho-pouhá myšlenka. Zamyslíš se, okamžitětu je další myšlenka, okamžitě je tu další,následuje další, další, další a další…, od-někud vyskakují, množí se, než se nadě-ješ, máš hlavu, než se naděješ, je tusvět,“ usmál se mistr, „a než se naděješ,“zaplakal, „je tu dvacáté století.“

Břemeno Úbočí, po kterém žáci klesali, končilo

v moři. „Budeme pokračovat v putová-ní?“ zeptal se nejmladší žák, když uvidělmoře. „Samozřejmě,“ přikývl mistr a vkro-čil do moře. Žáci ho následovali. Brzy už

všichni putovali co nejpomaleji dál pomořském dně. „Nějak matně vidím,“ozval se jeden z ostatních žáků, „nezře-telně, viditelnost se nějak změnila. Ne-zdá se vám?“ „Viditelnost je tu stejná jakona horách, jenže musíte se dívat jinýmaočima,“ řekl mistr, „očima příběhů,“ do-dal.

„Zajímavé,“ divil se nejmladší žák, kdyžpříběh skončil, „proč nás voda nenadná-šela?“ „Břemeno ponořené do kapaliny,“vysvětloval mistr, „je nadlehčováno silou,která se rovná váze kapaliny břemenemvytlačené. My jsme se odpoutali od bře-mene,“ pokračoval mistr, „nejednáme,putujeme bez hlav, tudíž nejsme hříčka-mi přírodních sil. Takto oproštěni neza-bíráme žádné místo, zákonitostem jsmese vymanili, všechny živly nás přijímajís otevřenou náručí, nebrání se nám, ne-kladou nám žádný odpor, procházíme ji-mi bez újmy. Putujíce spolu s příběhy poDně jsme přátelé se všemi světy.“

Bláznit„Zblázní-li se šašek,“ prohodil mistr,

„začne se chovat jako král a nikdo neví,jak to jeho řádění dopadne. Zblázní-li sekrál, začne řádit jako šašek a nikdo neví,jak to jeho království dopadne. Zblázní-lise vzdělanec,“ pokračoval mistr, „začnese chovat jako šašek, řádit jako král a takdál, a tak dál, a tak dál…“

Rostou„Rostou ve vesmíru houby?“ zeptal se

vědec Vrků svého starého známého, mi-mozemšťana Mimoba.

„Rostou,“ řekl Mimob, „vy pozemšťanéje však nevidíte. Mezihvězdné prostory

9

jsou plné hub, rostlin, bytostí a rozmani-tých jevů, mezihvězdné prostory jsouplné života, kypí pohybem a proměnami,jenže pro vás hmotaře jsou nevlídné,pusté, nehostinné. Asi tak,“ vysvětlovalMimob, „někteří moji mimozemští přátelénevnímají hmotu, přesto však jsou nanej-výš ohleduplní, pohybují-li se po země-kouli, nezkřiví nikomu ani vlásek, nikdoani netuší, že tu byli, nikdo ani netuší, žetu jsou.“

VýrobaMuž zvaný Veřejný přišel na to, jak z vý-

kalů vyrobit podomácku zlato. Ihned za-hájil výrobu. Když se rozkřiklo, co domavyrábí, byl zadržen, předveden a obža-lován. Zadržený Veřejný požádal nejhor-šího právníka v zemi, aby se jeho případuujal. Zkušený právník se však z obhajobyvykroutil, a tak Veřejnému nezbylo nežhájit se sám. „Vyrábím zlato z vlastníchvýkalů a pro vlastní potřebu,“ hájil se přisoudním řízení. S tak chabou obranouvšak nepochodil. Byl odsouzen za da-ňový únik, za špinění peněz, za podvrat-nou činnost, za pohoršení a za pokuso zneužití veřejného činitele na doživotía uvězněn. Ve výrobě však Veřejnost po-kračuje, vyrábí zlato dál, ne však podo-mácku, ale na bezpečném, dobře stře-ženém místě, pod státním dohledem a vevelkém.

„Ve dvacátém století,“ vyhrkl mistr Prů-žer, když příběh skončil, „tomu častobývá i naopak. Stát, tedy státní úřady,vyrábějí ze zlata výkaly, a to velmi častoza účasti a s nadšenou podporou veřej-nosti a také ve velkém.“ „Neblázněte!“okřikl kdosi Průžera, „Nechte toho! Pře-staňte už konečně s tím nešťastným dva-cátým stoletím. Přestaňte se v tom hroz-ném století pořád nimrat. Mimochodem,víte, co takových dvacátých století bylo?

A možná ještě hroznějších, ještě ne-šťastnějších, ještě horších a ničivějších.“

„Ba, že bylo,“ přikývl mistr Průžer,„a co jich ještě bude! A mezi námi, neří-ká se ještě hroznějších, ještě nešťast-nějších, ještě horších, ještě ničivějších,řekne-li se dvacátějších, je tím řečenovše.“

Malá pozornost Unavený sadař si sedl pod jabloň a od-

počíval. Náhle mu na hlavu spadlo jabl-ko. „Dávej pozor,“ napomenul sadařstrom. „Nemohu za to,“ ozvala se jabloň,„to volný pád, to přitažlivost, inu přírodnízákon.“ „Jen se nevymlouvej,“ pozvedlruku sadař, „přírodní zákon, přírodní zá-kon… Kdybychom se měli řídit přírodnímizákony, to by dopadlo.“

Za kolik Vědec Vrků objevil nový prvek. „Kdes

ho našel?“ vyzvídal později přítel, také vě-dec. „V peněžence,“ odvětil Vrků. „Kolikjsi tam měl v té chvíli peněz?“ byl zvědavpřítel. „Asi deset milionů,“ opáčil Vrků.

„To musela být ale pořádná peně-ženka,“ mínil přítel, „ale pořádná!“ „Po-řádná,“ přikývl Vrků, „pořádná, za něko-lik miliard.“

Buď zdráv „Jsi zdráv,“ poplácal šaman mistra

Obavu po rameni poté, co ho zevrubněprohlédl, „můžeš jít domů.“ „Zdráv, zdráv,“zamručel mistr, „jak tomu mám rozu-mět?“ „Ve zdraví dojdeš domů,“ upřesnilpojem zdráv šaman, „ovšem,“ dodal,„budeš-li mít štěstí.“ „Tak rychle to jde sezdravím s kopce?“ divil se Obava. „Jakkdy,“ řekl šaman, „někdy ještě rychlejia nejen se zdravím.“

(dokončení v příštím čísle)

10Stopy

Ota Ulč

Rodákovo všelijaké přemíláníKaždý z nás se někde narodil, všichni

jsme nějací rodáci, občas i rozpoznatelní– zejména svou řečí, intonací, přízvu-kem. Ne že bych někdy utrousil pito-můstku „ze z Plzně“ (žádným z tamějšíchdomorodců nevyslovenou, aspoň já jinikdy neslyšel), ale v cizojazyčném pro-středí, kdykoliv otevřu zobák, hned ná-sleduje dotaz, odkud že to jsem.

Po desetiletích pobytu v Americe jsemněkdejší snahu na dosažení vyjadřovacídokonalosti vzdal a reaguji pravdivou, lečúmyslně matoucí informací, že pocházímze země, státu již neexistujícího. „Je tov Evropě,“ vypomůžu. Někteří se doklo-pýtají k dualismu Yugoslavia – Czecho-slovakia. Vypomůžu-li jim jménem rod-ného města, bez výjimky „hned jsouv obraze“ (fráze dřív mi neznámá), coždokazují čtyřmi písmeny, dvěma slabika-mi – PIVO, však co jiného.

Prozrazuje nás rachotivé R, nevyslo-vitelné TH, ba i s W máme potíže. S nero-zlišením V a W zápolí i Němci, neexistu-jící H je vizitkou Rusů a Francouzů.

K identifikaci si lze vypomoct manýry,počínáním, vzhledem, oblečením. V pa-měti mi uvízl tvor, s nímž jsem se sezná-mil na pánském záchodku na letištiostrova Pago Pago v jihopacifickém sou-ostroví Samoa. Vracel jsem se z NovéhoZélandu, kde jsem byl svědčit jako tzv.expert witness u soudu, dokonce tohonejvyššího, v hlavním městě Wellingtonu,a domů do Ameriky jsem se loudal troškuoklikou, totiž via Tahiti, lahodnou konči-nou tehdy a vlastně i dosud Francouzivlastněnou. A tam v Pago Pago mezimohutnými Polynésany v sukni se miu mušle představil chlapík v tyroláckém

mysliveckém oblečení, na hlavě klobouks příslušnou štětkou. Sveřepý rakušáckýpatriot, za letu jsme spolu vřele německykonverzovali, po přistání na tahitskémletišti Faa (tři A) na něho s pugétem čekalrakouský konzul.

K tvrzení, že šaty dělají člověka: Zaprvní cesty kolem světa, několik rokůpřed oním tyroláckým střetnutím, jsmes manželkou v Malajsii na letišti v KualaLumpuru čekali na spojeni do Penangu.Přistoupil ke mně starší pán, otypovaljsem ho na Araba, duševního pracovní-ka. Pomalou pečlivou angličtinou se mězeptal, zda jsem Čech.

„Jak jste to poznal?“ užasl jsem. Nasobě jsem měl khaki kalhoty a košili,neproducíroval jsem se v plzeňském kro-ji, česky jsem už měsíce nepromluvil anislovo.

„Inu, vypadáte česky,“ vysvětlil.Nenadšen odhalením, dál se ptám:

„Kdy jste byl naposledy v Čechách?“„Nikdy jsem bohužel neměl takovou

příležitost,“ odvětil.Znalec slovanských fyziognomií se pak

představil, byl ze Saúdské Arábie, povo-láním jakýsi islámský biskup. Tady si muf-ti na inspekci objíždí diecéze.

V australském Sydney mě kontaktovalplzeňský krajan František Bejček, anglo-sasky si příjmení přizpůsobivší na Bay-chek. Promleli jsme spolu páté přes de-váté a natolik dobře si rozuměli, že misvěřil klíče ke svému výletnímu sídlu vevzdáleném Queenslandu na MagneticIsland, ostrově vskutku magneticky ná-ramném.

Snadno podlehnu přitažlivosti bizar-ních jmen. Na největším fidžanském

11

ostrově Viti Levu třeba vesničky Ruku-levu či Volilvoli. Ve Svazijsku, královstvína jižním konci afrického kontinentu,jsem se za volantem pustil do notné za-jíždky směrem k Mozambiku jen proto,abych shlédl cosi s jménem Helehe –místo beznadějně nezajímavé, až na pře-vrácený, vyrabovaný autobus a obrovskýbilbord, nabízející ušlechtilý nápoj –plzeňské pivo.

Každý z nás zažije onen druh překva-pení, ponouknuvšího V & W ke zvolání„Jejej, pán je taky Čech!“ Třeba mésetkání s českými jinochy z ostrovaBougainville o papuánské půlnoci v PortMoresby třískajícími do piána. Na znač-ně ztraceném rovníkovém ChristmasIslands, Ostrově vánočním, ředitelem ko-kosových plantáží býval a třeba dosud jepan Jeřábek.

V Binghamtonu, mé permanentníadrese, na půl cesty mezi New York Citya Niagarskými vodopády, jsem se sezná-mil s Američanem maďarského původu,jenž se při vzájemném společenskémpopíjení zmínil o své zkušenosti u letec-tva za druhé světové války. Na mou otáz-ku, zda též bombardoval, odpovědělkladně a že i má rodná Plzeň bývala jed-ním z jeho cílů.

Tak on na nás shůry bomby vrhal a jáse ve sklepě děsil. „No jo, tak my sevlastně známe, jen co jsem vás poprvéviděl, hned jste mi byl povědomý,“ taktojsem se rozbásnil, aniž bych se svýmiabsuditami dočkal nějakého ocenění.

Američtí vzdušní piráti (oficiální protek-torátní terminus technicus) se ale dorodné Plzně, pivovarské metropole, zá-sobující abstinenta Hitlera množstvímvojenské výzbroje, strefovali ledabyle,bomby padaly zejména do poklidnýchnevinných čtvrtí. Asi třikrát nám tihle pi-ráti pošramotili střechu, takže jsme se

pak museli věnovat amatérskému pokrý-vačství. V dubnu 1945, v posledních pártýdnech války, při pořádném zásahu ná-dražního areálu i naše gymnázium naMikulášském náměstí utrpělo, dostateč-ně poškozeno, deaktivováno. Dar neče-kaných prázdnin, k jásotu žactva.

Po osvobození nám ovšem započalaéra budování socialistické nirvány. Na-před pozvolně, posléze s nepříjemnězvýšeným tempem. Vítězný únor a rokpoté vítězná maturita na klasickém gym-náziu. Měl jsem zájem o literární vědu,o niž se ale nezajímali budovatelé zář-ných zítřků. Šoupli mě na práva – za sta-linismu, za čistek.

Ona hanebná léta padesátá s napě-chovanými žaláři a pilnými šibenicemi.Třetinu spolužáků časem povyházeli,mnohdy se trefili špatně, v mém případěse netrefili vůbec.

Jak já to tam všechno nenáviděl! Nej-lepší mladá léta života a člověk se zezoufalé mizerné doby málem udusil.Kádrovák na právnické fakultě úřadovalv montérkách a doopravdy se jmenovalFamfule. Zažádal jsem o umístěnku doadvokacie, s puncem buržoazní branžetéměř na vymření, ale aspoň nebudumuset nikoho zavírat. Dělnická Famfuleale rozhodla jinak, přidělila mě do obcesoudců, pěkně děkuji.

Po promoci v červenci 1953 jsem za-počal jako tzv. auskultant u plzeňskéhosoudu, zrovna když se rozjížděly procesyv souvislosti s „událostmi 1. června“, tézcela první revolty ze všech satelitníchlidových demokracií. Několik tisíců ves-měs škodováckých dělníků razantně za-protestovalo proti měnové reformě, v je-jíž předvečer režimem byli ještě ujišťová-ni: „Naše měna je pevná, pověsti o re-formě jsou dílem domácího a zahraniční-ho nepřítele, věřte straně, soudruzi.“ De-

12

monstranti se zmocnili radnice, proniklii k soudu, po dva dny vládní a stranickámoc v Plzni přestala existovat a po tako-vé potupě bažila po pomstě.

Tam jsem tedy vešel a jako soudníčekatel s umístěnkou se hlásil u před-sedy okresního soudu Miroslava Tlapá-ka, dělnického kádra, absolventa rychlo-kvašné PŠP – Právnické školy pracují-cích. Neměl jsem nárok na vlastní kan-celář, v Tlapákově předpokoji jsem bylposazen ke stolu nejen mrňavému, alei děravému. Však před nedávnem spolus ostatním kancelářským nábytkem slou-žil k vyztužení vchodu, do něhož se mínildrát dav rozkaceného pracujícího lidu.Soudcové Tlapák a Fikerle stříleli vesměru vetřelců, a proto ony díry na mémstolečku.

Plzeňská revolta sice neotřásla svě-tem, ale stala se, suspendovala režimo sedmnáct dní dřív než historií značněvzpomínané východoněmecké povstánía tři roky před revolucí v Maďarsku.

Honba za třídním nepřítelem vážila kaž-dou alternativu. Mezi zatčenými byl na-příklad mládenec jménem Zenkl. Ačkolivvůbec žádný příbuzný agenta imperialis-mu Petra Zenkla, některé soudružskéhlasy se domáhaly zamíchání Zenklůpěkně dohromady, přiroubovat Washing-ton a uspořádat věšení. Tento iniciativnínávrh neprošel, avšak oficiálně nic pozo-ruhodného se v městě piva nedělo, bylyto jen „události“, které se neměly roz-trubovat do světa.

Plzeňské divadlo bylo také scénouznačné polarizace – od jedinců s pro-tistátním trestem na krku jako v případěherců Bohuše Vávry a Zdeňka Kryzánkaaž po ty nejznamenitější zuřivce typuJosefa Větrovce, těch, co za odplatuměnové rebelii uspořádali symbolickoupopravu měšťáctví – na náměstí před

obchodní akademií totiž pověsili a pakzničili sochu T.G.M.

Politickému souzení se v následnýchletech věnovaly zejména tři dělnicképostavy: předseda krajského souduAdam Pittner, již zmíněný Miroslav Tlapáka za jemné pohlaví Marie Benková.Pozdní čtyřicátnice, tlustota s brambo-rovou vizáží, úřadovala v bačkorách, bezváhání napálit drakonický trest. Žalobuzastupovala proletářka Ludmila Brožová,zásluhou procesu s Miladou Horákovoucelostátně proslulá.

Většina z nás, úřadujících ve stejné bu-dově, věděla o protistátní agendě pramá-lo. Spisy zvláštního oddělení byly tajné,kancelářské síly prověřené do mlčen-livosti mnichů trapistů. Jedno křídlo nanejvyšším poschodí bylo zamřížovanéa u všech dveří místo kliky jen zvonek.Tento elitní personál měl v závodní ku-chyni svůj stůl, k němuž se přisedávalopouze na pozvání. Brožovou jsem potkalsnad stokrát, aniž bych jí byl představen,soudružsky si potřást s její popravčí ru-kou.

Posléze mě krajská soudní správapřekvapila informací, že jsem se dobro-volně rozhodl k 1. lednu 1957 nastoupitu pohraničního okresního soudu ve Stří-bře. Tam jsem dorazil s jmenovánímsoudce pro agendu občanskou a nikolitrestní. Ale i banální rozvod či rodičovskápračka o nezletilce se někdy rozdmycha-la do pořádných politických dimenzí.Jestliže se dva sousedé prali o jednu ko-zu, mohl jsem vyhovět jen jednomu. Tendruhý se nezřídka revanžoval anonymnímdopisem partajnímu sekretariátu s obvi-něním, že soudce je nepřítelem lidovědemokratického zřízení. Státní bezpeč-nost nic nevyhodila, neopominula, alevyšetřovala, pasti nastrahovala. Tolik propoklidnou justiční selanku.

13

Trudné dny přece jen občas osvěžilroztomilý zážitek. Jednou, když jsemzrovna snídal, mi do kanceláře vtrhla roz-ohněná účastnice v již probíhajícím dostdivokém rozvodu, vyhrnula si sukni, stáh-la kalhotky a vystrčila na mě zadeks mnohými modřinami jako přesvědčivýdůkaz svých manželských útrap. Býttřeba účetním na berní správě, takovýmvizuálním zážitkem bych zřejmě obdařennebyl.

Buď se zblázním, nebo mě zavřou,nebo obojí. Byl jsem posedlý pocitemvyhnance jakoby na Sibiři, s vědomím,že někde daleko odjíždí poslední vlaknaděje: jak se jen z klece dostat ven,pokusit se ilegálně přes dráty by bylojen pro sebevrahy a cestovní pas dosvobodného světa přece nikdy nedo-stanu. Myšlenky o možnosti a hlavněnemožnosti zmizení mě trápily den coden, snil jsem o nich v noci, posedlýjsem jimi byl i při milování s jakkolivlíbeznou partnerkou.

Tehdy vyšli Zbabělci jakéhosi JosefaŠkvoreckého a v renesanční budověsoudu, kde jsem také přespával, jsemopus onoho opovážlivce hltal a fantazí-roval se s ním někdy setkat, k čemužovšem příležitost nikdy nebude.

Po dlouhém plánování a vážení riziko-vých alternativ se nám spolu s přítelemMilošem Koenigem, lékařem, jenž přežilhorory Osvěčíma, podařilo v červnu1959 ilegálně z klece vykličkovat do Zá-padního Německa. Podrobnosti úprkupomíjím, vyžádaly by si stran aspoň tu-cet.

Po roce mimořádně příjemnéhoa v mém případě i dost neřestnéhopobytu Miloš odletěl léčit do Etiopie, jázase do Ameriky stát se číšníkem a při tépříležitosti něco pořádného vystudovat.Perné čtyři roky na Manhattanu, kde

jsem měl možnost se seznámit s osob-nostmi kalibru Ferdinanda Peroutky,Pavla Tigrida, Rudolfa Firkušného, Ego-na Hostovského a Jiřího Voskovce, s ni-miž bych se v západočeském pohranič-ním městysu určitě nepotkal. Po získánídoktorátu v politologii na jedné z nejpres-tižnějších univerzit se dveře příležitostíotevřely, došlo též k ženitbě s šlechtič-nou čínsko-švýcarského původu, tehdypracovnicí u OSN, k seznámení se Škvo-reckými. Josef je kmotrem našeho po-tomka, je též kmotrem mého českéholiterárního počínání.

Stal jsem se profesorem v oborusrovnávacích vládních systémů a kvůlitakovému srovnávání pak několikrát objelsvět. Poněvadž na amerických univerzi-tách platí princip publish or perish, vícnež výukou aby se pedagog uplatnil v bá-dání, v publikačním úsilí. A byl to právěMistr Josef, který mě ponoukl, abychzačal psát též v češtině, naší přece ma-teřštině. S překvapením jsem zjistil, že semi píše velmi snadno, i když ne třebapříliš zručně. V Torontu mi českých knihvyšlo aspoň půl tuctu a daleko víc jichpřibylo v rodné zemi po listopadovémkolapsu totalitního, údajně nezničitelné-ho systému na věčné časy.

Svou milosrdně krátkou kariéru v teh-dejší justici jsem započal v Plzni a tamtéžjsem pak v hodně pozdějším roce 2000obdržel cenu 1. června 1953. (Citace:Cenu uděluje město Plzeň od roku 1993osobnostem, které přispěly k objasněnía prosazení principu demokracie, svobo-dy a spravedlnosti, a za obhajobu lid-ských práv a svobod prostřednictvímmédií.) Své poděkování jsem začal takto:„Touto cenou jsem nejenom potěšen,velmi poctěn, ale také mě ponoukák poněkud nostalgické meditaci, ke vzpo-mínce na dnes již dávné doby, z nichž se

14

vyklubala nevyhnutelnost, že z životníhokoloběhu se stává kruh, který, doufám,se jen pozvolna uzavírá. Osud, pokudněco takového doopravdy autonomněexistuje, zdá se někdy mít podobujakéhosi čaroděje s podivným, třebai obtížně dešifrovatelným smyslem prohumor.“

V knížce Naši mezi protinožci jsemnapsal, že „mnozí exulanti (včetně mě)mají vlastně důvod být komunistůmvděční, že je ze země vypudili. Tím námdali příležitost obohatit se o nové zkuše-nosti, o nichž bychom se ani neodvážilisnít.“

K tématu jsem se vrátil na palubě lodipři putování po stopách bojišť druhé svě-tové války v Pacifiku, což se stalo sou-částí plzeňsky patrioticky pojmenovanéknížky Slasti plavby od Radbuzy k oceá-nům (2009). U stolu tam sedělo, naoceán hledělo několik českých posrp-nových uprchlíků, nyní si v Kalifornii lebe-dících. Váhavě přikyvovali mému surrea-listickému nápadu, zda se pokusito změnu kulinárních preferencí žraloků,krmit je třeba palačinkami, aby je přešlykrvelačné choutky a už se nezakusovalido chudáků trosečníků.

Však obtížně se dalo snít o exotickýchdálavách, když v osudném roce 1948hodnotící experti psychologové doporu-čili, abych se stal lékárníkem. A pak poněkolika letech plánování jsem jedenpátek sundal soudcovský talár a ránov sobotu už byl v západním Berlíně, kdejsem svůj první útulek našel v domě propadlé protestantské dívky. Osud zas jed-nou uplatnil svůj absurdní smysl prohumor.

Naše kdysi tak výtečné klasické gym-názium s výukou nejen latiny, ale i antic-ké řečtiny už dávno neexistuje. ZdeněkMraček, můj tehdejší spolužák, vzdorperzekucím, všemožným klackům v ces-tě, medicínu přece jen zvládl vystudovat,stal se významným profesorem v oboruneurochirurgie a kromě krájení mozkůtéž jako druhý polistopadový primátorzvládl správu našeho rodného města.A v budově našeho gymnázia v Husověulici se pak usídlila Právnická fakulta čer-stvě zřízené Západočeské univerzity, teďs hérostratovskou reputací značnéhorozsahu a dopadu.

Onen Osud – Čaroděj, tentokrát víczlomyslný než dobromyslný, se nám po-šklebuje.

15S kopce pod Antidivadlem

David Brabec

Pokrytectví a falešVždycky jsem si myslel, že dokumen-

tární film má být co nejpřesnějším obra-zem reality. Tvůrci by měli být co nejprav-divější – sami k sobě i k ostatním. Doku-ment by měl zkrátka jít až na samu dřeňproblému, k jádru pudla, jak se říká. Jemi líto sypat si opět popel na hlavu, alepřesvědčení mi zakazuje přihlížet falšia pokryteckému šklebu.

Pro nezasvěcené – Antidivadlo sik patnácti letům existence nadělilo dá-rek. Dokument, který měl celou historiisouboru zmapovat a přiblížit i méněobeznámeným příznivcům. Zklamání,které následovalo v řadách diváků i násaktérů, nebralo po shlédnutí snímkukonce. Polovina zhnusených divákůodešla a zanechala po sobě papírovékornouty plné nedojedeného popcornu,polovina ze soucitu zůstala a osiřelý pop-corn uďobávala. My herci jsme zaraženěseděli v zákulisí a v našich pohledech sezračila beznaděj s lítostí. Stálo mnohopřemáhání alespoň trochu se vzchopita odehrát představení, které po projekcizmiňovaného filmu následovalo. Tu hrst-ku věrných v hledišti jsme nemohli zkla-mat ještě více.

Asi hoříte nedočkavostí dozvědět se,co tak hrozného se na plátně odehrálo.Mohu vás ubezpečit, že se moje tužkapřímo vzpírá papíru, když tyhle řádky pí-šu. Jediné, co mi dodává odvahu a sílu,je katarze, která snad bude po dopsánínásledujících řádek následovat.

Vše začalo radostně, dohodli jsme se,že před kamerou budeme co možná nej-přirozenější a nejupřímnější. S chlapcijsme se scházeli přes dva roky snad kaž-dý den. Diskutovali, vzpomínali a smáli

se. Někdy i trochu popíjeli. U všech těch-to schůzek byl přítomen kameraman,který dění před objektivem zaznamená-val, a my jsme brzy na jeho přítomnost za-pomněli a chovali se přirozeně – tak, jakoby tam ani nebyl. Společně jsme si pou-štěli staré videokazety se záznamy za-padlých her, skečů a písní, které dýchalyatmosférou přátelství a souznění.

Když vzniklo asi osm set hodin zázna-mu, uznali jsme, že tahle fáze vznikuradostně očekávaného filmu je za námia s důvěrou jsme nechali kameramana,aby film sestříhal do finální podoby. Trva-lo ještě desítky měsíců, než se hotovýfilm dostal na veřejnost... Dlouhé očeká-vání nás a našich fanoušků však zchladi-ly již úvodní sekvence filmu. Hrubé násilí,křik, zbraně a všudypřítomný strach.Běsnící živly, katastrofické vize budouc-nosti, lámání kostí v kole, krev pot a slzy.Tohle jsme měli být my? Ne, nejsme sva-tí, ale Antidivadlo opravdu nemůže zavšechny světové katastrofy, které sev posledních patnácti letech staly. Dis-tancujeme se od všeho, co se na plátněodehrálo. Nemůžeme jinak. Nejhoršívšak je dodatek smlouvy s kamerama-nem, totiž že dokument budeme pouštětpřed každým představením až do roku2020. Sankce, které by za porušení tétosmlouvy následovaly, by poznamenalyještě několik generací našich následov-níků. Bude to krušný rok...

A proto vás všechny prosím – vypraví-te-li se na nějaké naše vystoupení, mějtes námi slitování. To, co před samotnýmdivadelním představením uvidíte, oprav-du není naše práce. Nejsme to my. Tonemůže být pravda! NEMŮŽE!!!

16Plž smajlík

Jiří Kolář

Hlasy z podzemí (z pamětí toaletdámy)Tak vida! Myslela jsem, že tohle moje

angažmá bude jen na pár dní, a zatím ta-dy na té židli a u tohohle vokýnka sedímuž desátý rok. Ale co. Všude je chlebao dvou kůrkách a tady mi snad nezaměst-nanost nehrozí. Lidi budou chodit nazáchod vždycky a za každých okolností.A taky za každého režimu. Protože tohlemísto je jedno z mála, které nepodléhážádným politickým ani jiným změnám.

Já jsem možná tak trochu netypickýpřípad v tomhle oboru. Je mi dvaačtyři-cet let, mám maturitu a dokonce několiksemestrů vysoké školy na právech. Vejš-ku jsem ovšem nedodělala a pak se pro-tloukala, jak se dalo. Naposledy jakoprůvodčí na dráze.

Když jsem před deseti lety přišla o mís-to, hledala jsem zaměstnání na inzerát.A tu mi padla do oka nabídka, že se při-jme dámská obsluha veřejného záchod-ku v hale velkého nádraží. Nejdřív jsemse zdráhala, myslela jsem, to už je asi toposlední a nejpodřadnější, co tomuřeknou známí, sousedé, zkrátka bylo vemně mnoho zábran to vzít. A pak jsem siřekla, zkusím to a uvidím. Když se mi tonebude líbit, můžu kdykoliv odejít.

Přihlásila jsem se na Městském úřadě,tam se mne nejdřív zeptali, jestli mi nebu-de vadit obsluha na pánských toaletách,dámské že už mají obsazené. Po určitémváhání jsem souhlasila. Sepsali se mnoupracovní smlouvu na dobu neurčitou a ga-rantovali dobré platové podmínky. A takjsem do dneška tady. Dokonce jsem sivypěstovala vědomí, že konám společen-sky užitečnou práci, skoro jakousi sani-tární službu, podobně jako lékaři a zdra-votnice ji poskytují svým pacientům. A na-

víc v mém případě, toaletdáma, nebo jestlichcete hajzlbába s vysokoškolským vzdě-láním, i když neúplným, to je také dost ne-obvyklé, nemyslíte?

Taková velká nádražní hala je městosamo o sobě. Má své vlastní životní zvyk-losti, zaběhnutý řád, rytmus i zákonitosti.Je to ale svět pod uzavřením. Lidskémraveniště mezi nástupištěm a vnějšímsvětem. Svět umělého osvětlení nepře-tržitě po celých čtyřiadvacet hodin.Hvězdami jsou zde stovky zářivek nanebi z lehkých konstrukcí a materiálů.A je také úplně soběstačný. Jsou zdeprodejny, holiči a kadeřníci, kiosky, res-taurace, železniční pokladny, odpočívad-la pro cestující, čekárna a veřejné zácho-dy. A také umělé vytápění. Tedy všechnoto, co takový bezdomovec potřebuje k ži-votu. Proto se jich tady tolik zdržuje. Jeto vlastně jejich domov. Mezi tisícihlavý-mi davy, které tudy denně projdou a jsoupouhými kočovníky, jsou bezdomovcijedinými stálými obyvateli. Občas jsou naně policejní zátahy, ale vždy se sem zasevracejí.

Já pocházím z venkova. Od dětstvíjsem žila s rodiči na typické samotě u le-sa a znám důvěrně všechny půvabya krásy přírody ve všech jejich ročníchproměnách. Nejradši vzpomínám na jarnía letní jitra, kdy se příroda probouzela zazvuků mnohohlasého ptačího orchestru.Proč to říkám? Aby vynikl rozdíl mezijitrem v přírodě a nástupem nového dnev tom nádražním babylonu.

Nádražní hala se probouzí do novéhodne ráno kolem páté. Tehdy přijíždějía odjíždějí první vlaky a s nimi začínajíprocházet halou první zástupy lidí. Otví-

17

rají se krámky a služby a od té doby seprovoz v hale netrhne. Bezdomovci ses chrchláním probouzejí na svých lavič-kách a naučeným hmatem se po pamětichápou svých lahváčů a zahánějí nudunového dne prvními doušky piva. Někteříse shlukují a řeší své každodenní problé-my, jak přijít k nějaké té koruně, jinízůstávají v osamění a své problémy si ne-chávají pro sebe. Po celý den se halaozývá a nadouvá charakteristickým šu-mem a halasem, nesčetné zvuky lidskéřeči a kroků splývají s hlomozem vlaků,hlášením nádražního rozhlasu a oběmasměry se valí lidská řeka.

Mé pracoviště je v podzemí haly. Ří-kám-li pracoviště, míním tím svoji míst-nůstku s přepážkou, okénkem, skrom-ným vybavením a přilehlé záchody pán-ského zaměření, tj. pisoáry s nezbytnýmimušlemi a kabiny pro velkou potřebu.Sem se sestupuje schodištěm s jednímzalomením uprostřed. Udržování čistotya způsobilost nerušeného provozu rov-něž patří do mého pracovního úvazku.A také přijímání klientů, vybírání poplatkůa vydávání toaletního papíru.

Na co jsem si dlouho nemohla zvyk-nout, byl denní úklid záchodů. Při vytíránípomočené podlahy na pánských pisoá-rech a podělaných záchodech se midlouho zvedal žaludek. A vidíte, i na tohlejsem si zvykla a dnes už to beru jako ruti-nu. Mezi hygienická opatření patří i kaž-dodenní doplňování dezodoračních tab-let v pisoárech. Zvykla jsem si už najejich nasládlou vůni, překrývající věčnýpach moče a fekálií a tvořící podivuhod-nou směsici vůně a smradu.

Zvláštností mého postavení je, že mohupozorovat lidské hemžení nahoře v haleze svého podzemí. Strop, který je nadmou pracovní místností a vlastně nad ce-lým záchodem, tvoří skleněné cihly, zasa-

zené mezi ocelové traverzy. Skrz ně jedobře vidět. Takže kdykoliv zvednu zrakvzhůru, vidím procházet nesčetné podráž-ky bot, mužské, ženské i dětské. Některékráčejíci směrem k nástupišti, jiné k vý-chodu. V horkém létě jsem tam mohlavidět i několik bosých chodidel, jejichžmajitelé si asi chtěli udělat pohodlí. Šuma zvuky z horní haly sem doléhají jen tlu-meně. Občas sem zavítá i některý z her-ců, politiků a jiných známých osobností,kteří se zřejmě odhodlali jet vlakem. Hle,místo rovnosti, kde neplatí žádné stavov-ské, třídní ani jiné rozdíly.

Často mě chodívají navštívit bezdo-movci. To je jediná moje společnost, kte-rá nepřichází jen za účelem tělesnépotřeby. Posedí, pohovoří. Nejčastěji je-den z nich. Jmenuje se Jirka a jak dál, tonikdo neví. Přichází se ohřát, hlavně v zi-mě, když v hale na noc vypínají topení.Vždycky vykládá, že má snoubenku navenkově a že za ním občas jezdí. To sepak dává do pucu. Odněkud přinese ho-lení a na pisoáru před zrcadlem se oholí,oblékne čistou košili a uváže si vázanku.Pak ho není několik dní vidět.

Bezdomovce pouštím na záchod za-darmo. Pro těch pár korun se svět animěstská rada nezboří. Jak jsem řekla,bezdomovci jsou pro mne tady jedináspolečnost. Znám už zpaměti životní his-torii každého z nich a proč se ocitli zdena okraji společnosti. Většinou jsou tonešťastné lásky, rozvody, úmrtí blízkých,alkohol, gamblerství a ztráta všech pe-něz v hernách. Někdy jim dám i něcopeněz ze svého a oni mi říkají matko.A když se některý z nich ocitne v prob-lémech s úřady a vrchností, zalovím v pa-měti ze svých studií a poradím i právnic-kou fintou. Mám ty ubožáky docela rádaa možná jsem tak trochu opravdu jejichmáma.

18Přesahy

Ivan Martinovský

Poměr naprosto důvěrný a přátelský (5)Z dopisů nakladatele Josefa Richarda Vilímkaspisovateli Karlu Klostermannovi29. Nemoc, kolaps dopravy, opětztracený dopis – a bolí mě kříž a oči

Začátkem předposledního válečnéhoroku oba pisatelé stonali s dlouhou chřip-kou a jako na všechny obyvatele na nědoléhala rychle se zhoršující hospodář-ská situace monarchie. Avšak Vilímek užměl „plán“, alespoň na svou nemoc:

Teď mám následující plán: Jakmile seuzdravím do té míry, že lékař uzná, žecesta na Šumavu není spojená s nebez-pečím, odjedu na Špičák, kde bych chtělsetrvat asi 14 dní, abych se úplně zotavil.A tu bych jel tam ve dvou etapách: jedenden do Plzně, navštívil bych Vás a s Vámisi pěkně pohodlně pohovořil a druhý dendopoledne pokračoval v cestě. Jen abyPánbůh dal a bylo to už hodně brzo; jsemjiž všechen mrzut a netrpělivostí rozčilen.

Po zkušenosti z poslední doby reko-manduji tento dopis, aby nepotkal hoosud předešlého – jsouť teď na poštáchcelí spletení – nemají chudáci dost sil od-borných a nedostatek vagónů. Nám zdev Praze zarazili na 4-5 dní veškerou poš-tovní a železniční dopravu – můžete sipředstavit, jak to chodí v obchodě, kdyžse vše kupí v hromadách a nemůže senic expedovat?

Ale teď musím již končit; už mne bolív kříži i oči.* Jsem to chlapík, co?

* „Mně taky, pane Vilímku, a to jsemo 15 let starší, než jste byl tenkrát Vy,“

chce se mi vložit poznámku. Ale ta bybyla proti všem pravidlům byť jen popu-lárněvědecké edice. Proto se o své poci-ty rozdělím toliko s čtenáři Plže. Vždyťleckteré z nich už také pořád něco bolí…

30. Proč nenapsat dopis? Kvůliobecnému rozkladu

Dnes je tomu čtrnácte dnů, co jsem bylu Vás! Den po dni chystám se Vám psáti,leč spěch, v jakém teď žiji a starosti, ježna mne doléhají, zabránily mi v mémúmyslu. Pomyslete, že mám stále ještěpět svých nejpřednějších spolupracov-níků nemocnými, že papírny, které se mizávěrečnými listy zavázaly k dodání papíruna Humoristické listy,1) slovo nedodrželya že dnes nevím, na čem budoucně příštíčíslo budu tisknout! Zčásti továrny vůbecnepracují a kde pracují, mají objednávkypro stát, resp. armádu, a ta má, to se ro-zumí, přednost! Také Vilímkovu knihovnu2)

budu muset snad zastavit, nevytrhne-limne z nouze nová továrna, na níž jsem seobrátil. O drobných starostech o aprovi-zaci, o rodinu, o zahradníka pro vilu (můjdlouholetý zahradník dal mi 15. tm. výpo-věď pro hlad, který tam u nás na té zá-visťské samotě3) trpěl!) apod. ani nemlu-vím. A tak se, drahý příteli, stalo, že jsempsaní Vám den ku dni odkládal.

1) Časopis založený roku 1858 Jose-fem Vilímkem st. Od roku 1906 jej řídil

Josef R. Vilímek ml. Zanikl roku 1939,kdy skoro každého u nás humor přešel…

2) Název většiny edičních řad naklada-telství Vilímek. Lišily se od sebe přívlast-kem, např. Vilímkova lidová knihovna,Vilímkova cizojazyčná knihovna apod.

3) V Závisti u Zbraslavi (dnes část Pra-hy 5) měli Vilímkovi letní byt (vilu se za-hradou) s příslušným personálem. Z hle-diska obce Zbraslavi to byla opravdu sa-mota.

31. V Praze už není plzeňské!A ještě závěr dopisu:Ku konci mám k Vám prosbu: nebylo

by Vám možné svým mocným vlivem1)

uzpůsobiti, aby mi Měšťanský pivovarposlal malý soudek (tuším, že mu říkají„štěně“ a že obsahuje 25 litrů) dobréhopivečka? Máme totiž tuto sobotu dne31. března u nás velkou večeři (asi 25osob) a pivo není za boha k dostání, –alespoň ne v tom množství, jaké bychpotřeboval. Byl bych Vám velice za topovděčen, arci muselo by se tak státiihned, aby pivo včas došlo a mohlo sev sobotu večer již točit. Prosím zatele-grafujte mi stručně, zda mohl bych na topočítati? Milostivé paní2) uctivé poručenía Vás, drahý příteli, srdečně zdravím!

J. R. Vilímek K. Klostermannovi 25. března 1917

1) Městský radní Karel Klostermannbyl roku 1913 zvolen členem správní ra-dy Měšťanského pivovaru.

2) Betty Klostermannové.

„Štěně“ došlo včas. Vilímkovo líčenístálo za to:

32. DíkůvzdáníV první řadě děkuji Vám ze srdce za

Vaši pomoc, kterou jste poskytl mně,

ubohému nešťastníku, který si nevědělve své tísni rady a utekl se Vám. Vy napo-jil Jste mne i ty ostatní žíznivé hostys takovou abundancí, že to byla jednaradost! Jen si živě představte: v celé Pra-ze nebyla v ten den k dostání ani kapkaplzeňského moku a hosté chystali se jižsvlažovati krutou žízeň svoji minerálnímivodami a vínem, když vtom vstoupí slu-žebný duch do jídelny a na velkém tácunese pěnící se mok Gambrinův. Voláníslávy nebylo konce a ráno kohout už dáv-no odkokrhal svou ódu na slunce, a myseděli stále ještě v družném hovoru a vý-borné náladě. A za to máte, drahý příteli,Vy jedinou zásluhu. Škoda, že nemámnějaké řády, hned bych Vám nějaký po-daroval… s mým jízdním řádem1) byste seasi nespokojil?

Soudek jsme pivovaru drahou přede-včírem navrátili, a tak prosím o sdělení,mnoho-li jsem dlužen, abych mohl zapla-tit. Ještě jednou srdečné díky.

J. R. Vilímek K. Klostermannovi 6. dubna 1917

1) Vilímek, jak jsem již uvedl dříve, vy-dával jízdní řády s nejdůležitějšími želez-ničními spoji v Rakousko-Uhersku.

33. Zkuste omezit kouření, alespoňpostupně

Klostermann neměl ani za největší vá-lečné bídy nedostatek potravin, vždy senašel nějaký „dodavatel“, ale tabáku. Ku-řák od 17 let, po šedesátce už dávnodrogově závislý na nikotinu sice věděl, žemu kouření škodí, ale tvrdil, že neníschopen „jakékoli duševní práce“, ne-má-li „ten proklatý žvanec v ústech“. Své-mu nakladateli „vysvětlil“ věc tak, že„když nebude tabák, nebudou romány“.A žádal zvlášť těžko dostupný cigaretovýtabák. Vilímek mu jej sháněl doslova po

19

celé monarchii, v Berlíně a dokonce i bě-hem vlastního lázeňského léčení v Podě-bradech. Do akce zapojil i dceru Milenu,která „vymámila“ balík tabáku na „něja-kém vysokém vojenském zvířeti“, s nímžse potkala na lanči u nejmenované kněž-ny. Přispívali i mnozí čtenáři spisovate-lových románů, nejednou podnícení sa-motným Vilímkem.

No zkrátka, drahý příteli, budeme sesnažit, abyste nezahynul. Ale něco bychVám přece pro jistotu radil: Pokuste sepomaloučku omezovat se v kouření; nenívyloučeno, že přijde doba, že nebudelze tabák ani za nejvyšší ceny koupit apak by to pro Vás opravdu mohlo býtikatastrofální, kdybyste najednou musilpřestat. Každý den o 2-3 cigarety méně– víte tak, jako se ubírá koni arsen –buďte ujištěn, že co zde urvu, hned Vámpošlu. Já již přestal kouřit úplně, poně-vadž jsem nikde nemohl nic vydobýta věřte, daří se mi docela dobře. Arci jánebyl takový kuřák jako Vy, já vykouřildenně 3-4 cigára […] a asi 15 cigaret.Ale nechť si; dnes jsem udělal čáru i přesto a šlo to. Věřte, příteli drahý, pevnávůle všechno zmůže. Jenom ten žaludekne, ten se mrcha vždy hlásí o své, [i] kdy-by člověk měl sebepevnější vůli a magic-ké odhodlání nejíst. Jsme to bídní otrocité matky přírody. Fuj!!

J. R. Vilímek K. Klostermannovi 14. září 1917

Marnost nad marnost, Klostermannneměl nejmenší chuť kouření omezit.Hrozba velkého zdražení nebo ještě

horšího nedostatku tabáku s ním ani ne-hnula. Kromě Vilímka a jeho rodiny setotiž našli dárci, kteří mu „nedali zahy-nout“, ve skutečnosti pomáhali zatloukathřebíky do rakve. A tak téměř do po-sledních dnů života plnil svou „normu“ –40 cigaret denně, většinou balených,svátečně „vylepšovaných“ viržinky nebodoutníky.

Měl dost zdravý kořínek, když taktovydržel až do pětasedmdesáti.

34. Vytrhne nás i Vás strýcna venkově?

Píšete, že máslíčko máte, ale sádlo žeVám schází; vyšetřoval jsem domaženu,1) dceru Milenu,2) (která má zásoby„pod sebou“), i kuchtu naši,3) zda bymohly něco odstoupit, ale dozvěděl jsemse ke své hrůze, že nevytrhne-li nás strejc na venkově s prasetem, které prýkrmí pro vlastní zabití a z něhož doufajímíti nějakých 25-30 kilo sádla, že prýk Vánocům nemáme sami čím mastit.Pakli dostaneme, rád Vám nějaké to kilopřepustím, o čem Vám svým časem zprá-vu podám.

J. R. Vilímek K. Klostermannovi 15. listopadu 1917

1) Marie Vilímková roz. Bečvářová(1867-asi 1946).

3) Milena Vilímková (1891-?), druhádcera manželů Vilímkových. Provdala sev květnu roku 1925 za Jana Götze.

3) Neumím určit.

(pokračování v příštím čísle)

20

21Antibukolika

Stanislav Bukovský

Unie – Továrny na nakupováníEuroskeptikoptimistaEvropská unie, to je velký trh. Ale k čemu

je nám velký trh, když skoro nic nevyrábí-me, všechno se dělá v Číně a my žijeme,stejně jako naši unijní partneři, na dluh?

Evropská unie nám zajišťuje bezpeč-nost. Za předpokladu, že nás budouchránit Spojené státy, že nám Rusko bu-de dodávat plyn a Čína svoje výrobky.

Nesjednocené antické Řecko a roz-drobená renesanční Itálie představovalyvrcholy evropské civilizace. Jednímz nejlépe fungujících evropských států jemalé Švýcarsko, decentralizované nařadu menších státečků, neboli kantonů.Německo před svým novodobým sjed-nocením v druhé polovině 19. století,které jemu i zbytku Evropy přineslo neví-daná válečná neštěstí, bylo po dlouhástaletí volnou federací drobných území,ba i jednotlivých měst. Dařilo se v nichvědě i kultuře. Starověké Athény, rene-sanční Florencie, suverénní Frankfurtz dob před německým sjednocením dalyEvropě a světu víc kulturních a civilizač-ních hodnot než mnohé mocné říše. Cobylo větší: malé rozdrobené Řecko,nebo centralizovaná velmoc Řím?

To ale jen tak, jenom na okraj, samo-zřejmě jsem eurooptimista, a být mladší,nechtěl bych nic jiného, než se stát euro-komisařem v Bruselu.

Pod jednou střechouKdyž dva nedělají totéž, je to někdy

totéž.Svého času avantgardní architekti vy-

mýšleli, jak změnit lidstvo prostřed-

nictvím architektury. Aby lidé byli šťastní,chtěli pro ně postavit radostné továrny nabydlení. U nás z toho byl pro začátekKoldům v Litvínově; jeden z tvůrců za todostal jako jediný z architektů titul národ-ní umělec a zařadil se mezi takové veli-kány, jako je Zlatý slavík. Mohla z tohobýt i Nobelova cena, kdyby byli nebylizrovna v kurzu ekonomové.

A jak taková radostná továrna na byd-lení vypadá? Kromě bydlení jsou tamvšechny služby, prodejny, restaurace,školky, školy, pracovní příležitosti, po-rodnice i krematoria. Kdo chce, nemusíz takové budovy umožňující člověku pro-žít bezprecedentně šťastný život vytáh-nout ani paty. Pod jednou střechou mělmít všechno. Už už se zdálo, že tahle ra-dostná vize se stane všeobecně platnouskutečností. Ale pak byly kolektivistickéideály zavrženy a nastoupila éra individu-alismu. Cílem našeho snažení už neníspokojeně bydlet a radostně pracovat,ale nakupovat, nakupovat, nakupovat.

Super, hyper, tera, mega, giga obchod-ní domy uspokojují čím dál lépe tentonejnovější příkaz, ba přímo kategorickýimperativ doby. Obchody a později i res-taurace a služby časem zmizí z ulic městaa všechno se přestěhuje pod jednu stře-chu. Až se tento proces završí, bude lidemzatěžko se ráno zbytečně vláčet do ob-chodních domů a večer pak na přespánídomů. Nad obchodní domy se proto při-staví potřebný počet pater a lidé se tampřestěhují. Radostné továrny na nakupo-vání jim umožní prožít pod jejich střechoucelý život, aniž by museli vytáhnout paty.

22Mladý Západ

Jan Kaska

Další živá voda...Atrakce

Stojí v mlzeale takaby byla objevenastojí plna barevšedým pláštěm zahalenaale takaby byla objevenastřílí kulky do srdcítěch, co ji objevíale tišeaby nebyla prozrazena

Beznaděj

Házet sklenice do obličejemarnost je

vždy se najde někdo, kdo krví z tváředopis napíše

a místo známky nalepí střep

Hlas

Slyšel ho, otočil se…jen šumění stromů

Slyšel ho, otočil se…jen zelené dlaždice

Slyšel ho, otočil se…viděl ho, schoval se

Jeho stín na dně vanyvypadá příjemněji

Barva

Stéká trhlinou v silniciv silnici životakde jí smývádalší živá vodabarví nás mnoha barvamitenhle slabý toknechává nás být sebou samými

Výboj

Výboj do velkého mořeneznamená nicpro ty pod ním méně vzduchu do plicumírající moře?…pro ryby na nic

Tužka

Tvrdost dvě …rýpe do srdcetvrdost jedna…vzbuzuje emocetvrdost tři…ničí lidské osudy

Hlubina

Propadá se tiše do sebedo nekonečnačeká na tebenejde se jí vyhnoutkaždý tušíže je věčná

23Postludia

Trivialita dníHned první věc, která nás může zaujmout,

popatří-li naše zraky na již druhý soubor po-vídek Idy Sebastiani (vl. jménem DanielyKovářové) nazvaný „Láskyplné“ povídky, jesamosebou obálka, tedy vzhled publikace:sice atraktivní čtvercový formát, ale o to od-pudivější grafická podoba. Vždyť už font titulua jména autorky čtenáře může odradit – re-cenzentský šiml by si kupříkladu takto křikla-vou publikaci nikdy nekoupil, ač se kniha tvá-ří, že chce především zaujmout. Pokud sepodíváme dovnitř, spatříme spoustu nesmysl-ně křídového papíru (takže je navzdory svéútlosti neskutečně těžká), navíc text je proklá-dán někdy povedenými, někdy však reklamněvyretušovanými fotografiemi či fotomontážemivěhlasného Pavla Janouškovce, jenž seostatně postaral i o onen kýčovitý grafickýháv knihy. Navíc: jestliže knihu otočíme a po-díváme se na zadní stranu obálky, vidíme dvacitáty s příšernými typografickými chybami (tyby si věhlasný umělec Janouškovec měl za-pamatovat jako svůj hřích – totiž neblahá pří-tomnost mezer před interpunkčními znamén-ky: „Jen se raduj se mnou !“). Zde je důležité,že autorem jednoho z citátů je Arnošt Lustig,osobnost, která se v poslední době věru pěk-ně vybarvuje: kampaní, během níž byla v Ústínad Labem a jeho okolí představována knihalidsky obhajující populistu Jiřího Paroubka.Politicky aktivní spisovatel stvrdil svůj morálnístatus také tím, že popularizuje další literárnípočin ministryně spravedlnosti – tedy naše„Láskyplné“ povídky – banalitou: „Ida Sebas-tiani je nadaná spisovatelka, která dovedezbásnit pravdu.“ Tímto beztvarým a nic neří-kajícím moudrem, které lze aplikovat na kde-koho, si u opečovávatele Postludií definitivnězkazil reputaci.

Ale o to tu tolik nejde! Popsat povahu textusamotného jest recenzentskou povinností,a tudíž obsahem a smyslem následujícíchřádků. Hned po přečtení první povídky je čte-náři jasné – a nemusí být nijak literárně zku-šený či poučený, aby se mohl dosyta namlsat– že půjde o příběhy, které „napsal život

sám“. Věci, které známe tak dobře, že bu-deme mít pocit, že jsme to už někde zažili,nebo slyšeli, že někdo jiný zažil. To je možnáproblém celé čtenářské situace: na začátkupovídky tušíte, v polovině víte, jaká bude poin-ta, v závěru se plácnete do stehna, že jste topřece věděli, jak to dopadne! Taková nená-ročná průhlednost způsobuje, že efekt kla-sické povídky (spisovatelce nepochybně jdeo překvapivou pointu) nefunguje. Dalo by senapsat, že Sebastiani se to někdy povede,kdežto mnohem častěji ne. Povídkářka si půj-čuje motivy z jiných děl, kupříkladu i ArnoštaLustiga: jeho modelovou postavu využije k na-psání povídky Den poslední, poslední noc,kterou také Lustigovi věnuje.

Vypůjčování motivů se však prozaičce tuzepovedlo v povídce Poslední vůle, kde formouúředního textu užila dnes již téměř vyprázd-něného motivu srdce – jeho transplantace jenapř. leitmotivem už ve filmu 21 gramů mexic-kého režiséra Inárrity – a rozvádí mnohokrátzpracovávané téma genderové problematikyv podstatě metodou epistolární. Podobnátvůrčí invence je patrna v srdcervoucím Ho-meless Story, kde prostřednictvím dopisůmezi protagonisty „řeší“ všeliké produkty ka-pitalistické společnosti. Povídka se tak stávádiskursem, prolnutím, nebo naopak minutímdvou a více životních paradigmat.

Zato jásot se ozýval z recenzentova brlohu,když četl poslední povídku Příčinné souvis-losti: zde je třeba respektovat autorčinu vůliminipovídku „roztáhnout“ do širšího a delšíhoepického tvaru, na čemž ale ztroskotává(a jásot utichá). Závěr se neohrabaně pokou-ší propojit s úvodem povídky, avšak u čtenáředochází namísto uznalého „ta umí!“ zmatené„cože?“. Postavy Lumíra a Františka nešťast-ně splývají, neboť zkraje povídky Františekpromlouvá ústy vypravěčky: „Obvykle podob-né chvíle miloval; přesně takové si je jakomladík vysnil, jako architekt vyprojektoval a ja-ko stavitel vybudoval.“ Vedoucím stavebníhoodboru je ale Lumír, takže tato souvislost mů-že čtenáře zmást a metafora může být po-kládána za pouhý fakt, že postava je architek-tem-stavitelem-vedoucím: to je pro existenci

24

textu nebezpečné, jelikož může docházetk desinterpretacím. Vzácnost tropů v textu jeslabinou, protože pokud se nějaký ozvláštňu-jící prostředek ukáže, čtenář jej zkrátka ne-čeká, a tudíž nedekóduje. Sebastiani by si propříště měla dát pozor na balanci uměleckéhotvaru. Posledním problémem je význam celésbírky: je tu riziko, že čtenář po přečtení sbír-ky už nebude mít chuť se ke knize vrátit. Jinaknahlíženo: dílo má cílového čtenáře – přede-vším autorčiny vrstevnice, které po přečteníuznale kývají hlavami, že to znají, že to je zeživota a že to je ta Pravda, o kterou tu kráčí.Jinými slovy: spotřební literatura, tzn. koupit,přečíst, půjčit, zapomenout, koupit další atd.

Přes všechna tato škobrtnutí není možnénezmínit, že Ida Sebastiani má dar tkát, tojest: zvládá řemeslo. Jde však také o to, cotká. Je dychtivá vyprávět bez zbytečnýchkudrlinek tak, jak to činí náš triviální život.Proto zapomeňme na fakt, že na s. 73 dolechybí zbytek věty a že mezery v textu majíčasto tendenci se množit dělením – to je vi-zitka (typo)grafikova, nikoliv povídkářky! Roz-hodla se: bude psát tak, jak chtějí její čtenáři,aby psala. Sama autorka žádá, aby její čtenářibyli „posuzovateli a svými radami a připomín-kami ovlivnili definitivní podobu jednotlivýchpovídek“, čímž se blíží idealismu a podivu-hodné houževnatosti autorů publikujících nainternetových literárních serverech. Tímto sepasuje do role služky široširé, tedy nejen térodinné a přátelské, čtenářské obce. Popřej-me jí v této jámě lvové hodně štěstí!

Vojtěch Němec

Z českých rovů a hájů

Pax iiscum – Měčín,Žinkovy

Máloco a málokomu dnes připomene jmé-no Josefa Tichého (1801-1878, podepisovalse i Josef Hubert Tichý), autora veršů a textůpísní s vlasteneckou, nábožensko-didaktic-kou, a vzhledem k tomu, že šlo o kněze, pře-

kvapivě také s milostnou tematikou. Toto jmé-no zaniklo spolu s náhrobkem na původnímměčínském hřbitově okolo kostela sv. Petraa Pavla. Na nový hřbitov nebyly ostatky pře-neseny. Další svědectví neinformovanosti(nezájmu?) regionálních správ o střípky minu-losti a kulturní úrovně svých obcí. Tichý vyko-nával svou pastorační misi v Děčíně dvacetosm let. Byl tvůrcem spojeným s ovzdušímnárodního obrození. Básně (sonety, epigra-my, bajky, ódy) uveřejňoval především v Čes-ké včele. Kořenil v klasicismu a anakreontic-kém idylismu, didaktizoval v náboženskýchnámětech (Nápis na rohy zlému člověku),oslavně zaveršoval na církevní hodnostáře,na členy panovnického rodu, ale i na předsta-vitele obrození (ctil Josefa Jungmanna). Jisté-ho ohlasu dosáhl dvojí parafrází písně Kdedomov můj. Zajímavý byl jeho pokus o veršo-vané drama – Původní činohra Zřiny – o chor-vatském hrdinovi bojů s Turky Nikolovi Šubi-ćovi Zriňském. Josef Tichý se inspiroval dra-matem německého „básníka svobody“ KarlaTheodora Körnera přeloženým do češtinyv roce 1838. V témž roce uveřejnil v Českévčele svůj text.

Hrobka rodiny Šléglovy v Žinkovech nepro-zrazuje, že v ní odpočívá její fundátor AdolfŠlégl (1855-1933). Rodina nějak zapomnělajméno uvést. Klatovský rodák, učitel obec-ných škol na Klatovsku a jižním Plzeňsku (Švi-hov, Chlumčany, Měčín) posléze zakotvil jakořídicí učitel v Žinkovech, kde vedl také živnos-tenskou pokračovací školu. Důchod trávil odroku 1915 ve Švábíně u Zbiroha, zemřel v be-rounské nemocnici a vrátil se do Žinkov. Při-tahovala ho dramatická tvorba s historickýmináměty (Za svobodu! – selské povstání 1775,Bible – protireformační námět) nebo s tema-tikou současnosti, kde doznívaly podněty kri-tického realismu (Bludná srdce, Pomsta).Psal básně, sbíral pověsti. Velkou cenu majíjeho vlastivědné práce – například důkladnádvousvazková monografie Politický okrespřestický (spoluautorem byl Antonín Marčan),desítky statí topografických i archeologic-kých. Jako amatérský archeolog objevil na-příklad pravěké pohřebiště z raně bronzové

25

a mohylové doby u Kaliště u Přeštic. SynBedřich (1880-1908) šel v otcových učitel-ských stopách, ale věnoval se rovněž hudbě.Působil na Rokycansku, byl autorem vokál-ních, instrumentálních i církevních skladeb.Na všech působištích zakládal pěvecké sbo-ry, s nimiž pořádal hudební večery. Na nichtaké přednášel o významných skladatelích.

Viktor Viktora

(Ne)kriticky

Jak psát do hlíny a na kámen

Se jménem Jiřího Koláře ze Sušice se set-kávám řadu let jak v regionálním (Sušickénoviny, Plž, Vítaný host), tak v celostátnímtisku (příloha Lidových novin), kam píše po-vídky, fejetony a články. Krom toho pod pří-domkem Doubravický (aby si jej nepletli seznámým Jiřím Kolářem) píše verše. První sbír-ku Ať ptáci šperkují nebe vydal v roce 2002nákladem vlastním. Poté mu vyšly sbírkyStromy a řeka (2005) s fotografiemi JosefaBaierla a Tváře noci (2007) s reprodukcemiobrazů Miloslava Čelakovského. Koncemloňského roku spatřila světlo světa jeho dalšíbásnická sbírka, nazvaná Psáno do hlíny a nakámen (NAVA 2009) s úvodním slovem KarlyErbové a Čelakovského ilustracemi.

K jeho veršům je nutno přistupovat se sou-středěnou pozorností, nahlížet za slova, mo-bilizovat vnímavost i jazykový cit. Můžeme ses básníkem toulat krajinami blízkými jehosrdci a objevovat nejen přírodní krásu v roč-ních obdobích, ale i bludné kameny, boží mu-ka či opuštěné statky a vyhořelé domy. Kolá-řova krajina je mírná (jako on sám), a přitomtak bohatá na podněty a básnické obrazy, žesi ani neuvědomujeme, jaké štěstí je jí pro-cházet. Neoslňuje, ale naplňuje.

„Vrstevnice ticha vzlínají v poledním žáru /mapa paměti ztrouchnivěla / na pahorcíchkroky tvé váhají / vstupuješ do krajiny dávnominulé“ píše v básni Návraty. Její krása není

okázalá, ale spíše tichá a zádumčivá. Všech-no tu má své kouzlo, ale i své místo, o čemžsvědčí i ukázka z básně Mlčení tůňky: „Svojivědoucí mlčenlivost a poučenost tichem /pak předávala bez nároku na honorář / jakotransfúzi klidu a míru mé duši.“ Té je třebavšem, bohužel si to na rozdíl od Koláře ne-připouštíme.

Ve své básnické tvorbě Kolář nezapře hu-dební (Na koncertu I. Moravce) ani výtvarné(Vincentova smrt) vzdělání nebo znalost histo-rie (Kamenné schody či Černá věž). Četba je-ho poezie byla pro mne nejen projevem zájmu o duchovní svět člověka, který je misvým ustrojením poměrně blízký, ale obohati-la mne celou řadou motivů (země, kamenů,zvonů) a nevšedních obrazů (vzdušné hrady,oblaka plynoucí, letní panychida míjení nebošlojíře mlhy se plazí hadími stezkami). Je topoezie, která citlivé a vnímavé čtenáře doká-že zaujmout, neboť je psána nejen s velikoupokorou a láskou, ale především srdcem.

Ivan Nikl

Něco se stalo

Nejzcestovalejší plzeňskýspisovatel

Kdykoli se zeptám Josefa Hrubého, zda sezrovna nevrátil odněkud z Kolumbie, tentomistr poezie zdaleka nejenom plzeňské sepouze lehce pousměje – ale neodpoví: Ne-jsem Ota Ulč! Protože jestliže někdo z plzeň-ských rodáků zbrázdil bezmála svět celičkýa poté spisovatelsky podal o svých poutícha výpravách arcihojné knižní či časopiseckésvědectví, je to právě Ulč. Čili tento ve Spo-jených státech již dlouho usazený světoběž-ník, který si musel svého času jako okresnísoudce ve Stříbře a předtím jako „černý ba-ron“ připadat u nás doma jako v nefalšovanéstalinistické kleci – a není divu, že se vydal(ač se to nesmělo) do světa širého, zvolil sidráhu exulanta – a s přispěním Josefa Škvo-reckého též osud českého literáta. Byť se

26

„plzeňským spisovatelem“ stal až v severo-americkém exilu… Debutoval politologickýmspisem v angličtině, pročež právě na výzvuŠkvoreckého uveřejnil svá výtečná Maládoznání okresního soudce – a svébytný spi-sovatel byl medle na světě. Takový, který vesvých knihách prolíná postupy literatury faktu,cestopisu, politické úvahy nebo psychologic-ké zkratky, a to vše umí naservírovat v ducha-plném a myšlenkově bystrém hávu.

Nyní v březnu se dožívá Ota Ulč význam-ného životního výročí a prozraďme bez obalu,že zrovna před dvaceti lety oslavoval šedesá-tiny! Krátce nato se dočkal uznání i v rodnéPlzni a v jeho rodišti roku 1991 došlo na prvnítuzemské vydání autorovy dobrodružné romá-nové satiry Špatně časovaný běženec. Tím tovšak skončilo, další bratru dvě desítky titulů jižvycházely v mimoplzeňských nakladatel-stvích. Kromě toho je ale Ulč veleplodnýmpisatelem publicistických textů, které dove-dou být stejně vlídné jako břitké, tuze břitkéjsou ovšem nesrovnatelně častěji, a není divu!Řečený světoběžník si pobyl v Pacifiku, meziprotinožci, v Jižní Africe a vlastně všude (Češio sobě rádi tvrdí a myslí si, že všude byli, Ulčbyl všude doopravdy!), a pak dá rozum, žedovede srovnávat poměry a vydává knihys názvy jako O čem dumá česká hlava neboKam šlápne česká noha.

A jak sice s porozuměním, ale také pěkněneslitovně, žádný přihřívaný provinční smrá-dek, žádné přizdikálivě prodlužované dusníč-ko, dovede Ulč tepat do českých mravů, hlavi noh, je na místě si položit otázku, zda auto-rovo tvůrčí těžiště tkví víc v jeho beletristicképrodukci, opírající se o mísení žánrů tzv. váž-ných i tzv. paraliterárních, anebo spíše v jehonevyčerpatelné činnosti publicistické. Akade-mická literární věda to vyřešila po svém a ne-zařadila ho do žádného novějšího slovníkuspisovatelů, načež Ulč vydal dalších desetpublikací, z nichž některé můžeme srovnávati s knihami Zdeňka Šmída nebo JaroslavaŠtrunce o naší národní povaze (tedy je-livůbec jaká). Už celá desetiletí se totiž spiso-vatel vrací k (zcela smyšlené, arci!) postavětypického „čecháčka“: nechává svého bě-

žence (na útěku či úprku před vším) Pravo-slava Komendu prožívat vskutku pikareskníosudy, ať je podstupuje v roli exulanta, fízla čipolistopadového třasořitky, pokaždé však jdeo morálního chameleona, člověka počínají-cího si jako příslovečná korouhvička. A kdybyještě nějakou funkci měl, ten by na ní lpěl,ach lpěl!

Jednou však Ota Ulč nemusel nikam ces-tovat, stačilo jít oslavit Silvestra do rodiny čes-kých židovských lékařů, žijících v newyor-ském exilu, aby se tam seznámil se svoubudoucí chotí – a po sňatku se pak stal„částečným Číňanem“. Dědeček jeho paníbyl totiž jedním z nejbohatších čínských mag-nátů, obdržel u císařského dvora titul amba-sadora a jeho vnučka se mohla pyšnit mo-drou krví, byla „princezničkou, něco takové-ho“. Takže, abychom popustili uzdu žurnalis-tické fantazii, kdyby nás vbrzku pohltili Číňa-né, určitě by byl Ulč jmenován plzeňskýmmandarinem, pravděpodobně by však pakmusel jako první mandarinský čin dát vyhoditdo povětří místní právnickou fakultu. A točistě z důvodu veřejného ohrožení: vždyť tynepravosti a hanebnosti, které se v ní přičin-livě a tutlavě zametají pod koberec, čím dálvíc ohrožují svým množstvím vykutálenou sta-tiku této budovy. Mandarin právník Ulč by sena to nemohl dívat. Ale stejně by o tom mělnapsat pěkně peprnou a jadrnou, třeba i pub-licistickou knihu!

Vladimír Novotný

Zpětné zrcátko

Z básnické tvorbyznámého herce

Plzeňské sdružení Pro libris splatilo starýediční dluh, když vydalo sbírku z pozůsta-losti známého herce Jaroslava KnížeteVerše z pohody i z nepohody. Proč se takstalo zrovna v Plzni, je nasnadě. JaroslavKníže (1919-1973) se sice narodil v Pros-tějově a jako „charakterní“ herec vystřídal

27

řadu angažmá v Čechách i na Moravě, alejeho životní pouť se uzavřela v Plzni, kdeskonal i dramaticky příznačně. Na hlavnízkoušce Nezvalových Tří mušketýrů v kostý-mu kapitána de Tréville uprostřed monologuklesl mrtev do d´Artagnanovy náruče, jakv doslovu vzpomíná dramaturgyně plzeňskéčinohry Marie Caltová.

Jako herec se Kníže nesmazatelně vryl domyslí svých současníků, jako básník se všakpo celý život projevoval jen mezi nejbližšímia publikoval pouze sporadicky. Toliko v po-sledních letech na jeho básnický odkaz po-dvakrát upozornil plzeňský Plž. Nyní předklá-daný výbor z básnické pozůstalosti je uspo-řádán chronologicky, skicovitě nastiňujeautorův vývoj od konce třicátých let a zazna-menává proměny jeho poetiky v souvislostis formováním básníkovy lidské a tvůrčí zku-šenosti, jak objasňuje ediční poznámka jiždvacátého svazku edice Ulita. Ať už veršepsal dvacetiletý mladík či zralý muž a ať užbyly psány ve chvílích pohody či nepohody,přesto sbírka celoživotního průřezu tvorboupůsobí kompaktně.

Z textů často prolíná literátův prožitekohraničenosti lidského bytí a skrývaná meta-fyzická úzkost. Pozoruhodné je, s jakou leh-kostí básník po celý život „veršoval“, ať již be-seduje s jiřičkou: „Když básník v zčeřeném /řečišti rodné řeči / zaloví čeřenem / a nadslovíčky klečí…“, či medituje nad havrany:„Havrani hráli na varhany / černými křídly naklávesy černé. / Zvonily hrany… Zvonily hra-ny / a strašné temno bylo storozměrné…“ Za-řazené jsou též fragmenty ze zamýšlené sbír-ky o Krumlovském (o legendárním herci, jenžmu byl osudy blízký, napsal tvůrce také diva-delní hru Věčný poutník). Kníže elegantněoživil i obtížnou a málo používanou básnickouformu pantoum. A v drobném minicyklu jíma-vě vzpomenul osoby mu blízké, napříkladpanímámu Mičkovou, pantátu Šroma, strýceLudvíka či tetu Anežku.

Sbírku vhodně předznamenává čtyřveršívybízející k rekapitulaci, využité jako mottopředstaveného výboru: „Všechny mé lásky,

co jich kdy bylo, / na podzim ke mně přiléta-jí zpět…“, a báseň Labutí píseň věnovanáautorově životní družce Danutě. Zakončenaje pak produchovnělým rozjímáním: „Víš, coje stesk? Když dýmí nať, / nebo když káněkrouží nad topoly…“

Sbírka nám bude trvale připomínat geniál-ního herce, ale nemá pouze rozměr dobo-vého dokumentu. K její výzdobě byly využityjako ilustrace obrazy spisovatelova gene-račního vrstevníka, významného plzeňskéhovýtvarníka Miroslava Tázlera.

Vladimír Gardavský(psáno též pro Plzeňský deník)

S kůží na buben

My nejsme při!

Jak prozradily tamtamy, básnířka KarlaErbová vyzvala Bohumila Jiráska, aby proDokořán, čtvrtletník Obce spisovatelů, sepsalshrnující informaci o západočeském literár-ním dění; náš spisovatel a literární historik takučinil a v Dokořánu mu vyšel článek Situacea perspektivy literatury v západních Če-chách. Je to přejícný pohled, Jirásek fandí„společnému hledání a tvoření krásy a krásnav realitě života“, ve své laskavosti chválí i Plže(za úspěšné vycházení), leč v onom zaujetíkrásou a krásnem autorovo pero sklouzávák nepřesnostem, např. jak se správně píšeAson-klub! Navíc to není žádný bulletin, tímjsou Listy Ason-klubu! Kdybychom my v Plžipodobně jako on úplně pominuli záslužnouknižní edici Imago et verbum, museli bychomse ukrýt do plzeňského podzemí a i tam bynás dostihlo editorovo hromování. A občan-ské sdružení Pro libris, hlavní vydavatel Plže,není a nikdy nebylo „při“ Kruhu přátel knižníkultury, ale jde o samostatný kulturní subjekta svazečky v Ulitě vydává také samostatně.Možná i tato lapsa jsou důsledkem součas-ného stavu, který je v regionu stále méněpříznivý pro tvůrčí práci literární.

Vladimír Novotný

28Kom(i)x

Tiráž

Noví autoři Plže:

Jan Kaska – narozen 1995 v Plzni, kde i trvale žije,žák základní školy, dosud nepublikoval

Ota Ulč – narozen 1930 v Plzni, po absolvováníPrávnické fakulty UK působil jako okresní soudceve Stříbře, v roce 1959 odešel do exilu, ve Spojenýchstátech vystudoval na Columbia University politickévědy a ty pak přednášel na Státní univerzitěv Binghamtonu, kde žije. Vydal více než dvacet cestopisných a publicistických knížek, v současnostipřispívá pravidelně mj. do internetového Neviditelného psa

V příštím Plži mj. čtěte:

Básnickou skladbu Květy Monhartové

Prózu Václava Grubera

Příspěvky do rubriky Mladý Západ

Kruh přátel knižní kultury oznamuje:

Členské příspěvky ve výši 50,- Kč je možno uhradit v kanceláři Polanovy síně.

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýZástupce šéfredaktora: Vladimír GardavskýRedakce: Jana Horáková, Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý, Bohumil Jirásek,Jan Sojka, Dagmar Svatková, Milan Šedivý,Viktor Viktora

Adresa redakce: B. Smetany 13, 305 94 Plzeňtel.: 378 038 206, 378 038 200 e-mail: horakovaj@plzen.eu, slesingerova@plzen.eu

Vydávají občanská sdružení Pro libris,Ason-klub, Kruh přátel knižní kultury,Středisko západočeských spisovatelůa Knihovna města Plzně

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vhrsti

Vydávání je povoleno Ministerstvem kultury ČR. Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž – Plzeňský literární životročník IX, č. 3, březen 2010www.knihovna.plzen.eu

Náklad 500 ks ISSN 1213-9890

Tisk: MK-tisk Miroslav Kratochvíl

Vychází za přispění Města Plzněa Ministerstva kultury ČR