POHLEDNICE BOŽSKEHO SRDCE PANE SE SV. MARKETOU.2 druhy po 40 hal.

ŽIVOT SV. MARKETY KORTONSKĚ, veliké kajícnice III. ř. sv.Františka, s ; ilustr. Cena Kč 3-—

ŽIVOT SV. GABRIELA POSSENTI, studenta z řádu passionistů,divotvůrce a světce nejnovější doby, se 7 ilustracemi.

Cena Kč 10-—

DEVÍTIDENNÍ POBOŽNOST K SV. GABRIELOVI POSSENTIse stručným životopisem. Cena Kč 110

OBRÁZKY SV. GABRIELA POSSENTI. Cena 40 hal.

ŽIVOT SLUŽEBNICE BOŽÍ GEMMY GALGANI, dílo uchvacujícímystikou;„s IO ilustracemi. Cena Kč 16-—

SVATÁ HODINA GEMMÝ'GALGANI. Dojemná pobožnost k utr­pení Páně, jak ji sám této služebníci své nařídil. Cena Kč 2——

ŽIVOT CTIH. SLUŽEBNICE BOŽÍ BENIGNY KONSOLATYFERREROVE z řádu salesiánek, zvláštní důvěrnice BožskéhoSrdce Ježíšova z doby nejnovější.- Cena Kč "7'—

PRÚVODCE (VADEMECUM) DUŠÍ BOHÚ .ZASVĚCENÝCH.Výňatky z rozmluv Spasitelových se ctih. Benignou Konsolatoua případné modlitby. Cena Kč 6-—

ŽIVOT SESTRY M. M. CHAMBONOVE, salesiánky (1844—1907),kterou vyznamenal Božský Spasitel dojemnými sdělenímio svých svatých ranách. Cena Kč 5-—

POBOŽNOST K SV. RANÁM PÁNĚ ; dojemná, hojnými odpustkyobdařenápobožnost k sv. ranám Páně. Cena 40 hal.

POBOŽN OST K MATCE BOŽÍ BOLESTNÉ. Cena Kč s'—

ŽIVOT SV. JANA KŘTITELE VIANEYE, farářearského. Překladčtrnáctého vydání francouzského, které napsal příbuzný světcův]oserianey. Cena Kč 15.—

P.BMILIAN SOUKUP O. P,

SVATÉ

DĚTST'VÍ

VYDALY ŠKOLSKÉ SESTRY O. S. F.

PRAHA—VINOHRADY, KORUNNÍ 4

1931“

ŠKOLSKÉ SESTRY O.S.F.

V PRAZE-VINOHRADECH,KORUNNÍ TŘÍDA 4,

VYDALY:

DĚJINY DUŠE SV. TEREZIE ]EŽÍŠKOVY, francouzské karme­litky.]e to'vlastní, velmi zajímavý a poučný životopis, psaný narozkaz představených. Překlad nejnovějšího vydání v bohatéúpravě s ilustracemi. Cena Kč 26-—

KVĚT ZE ZAHRAD xrx. VĚKU. Sv. Terezie ]ežíškova. Stručnýživotopis této světice s 12 ilustracemi. Cena Kč 4-—

NEÚHLEDNĚ CTNOSTI. Cesta sv. Terezie z Lisieux. Sepsal P. Ro—berti. Cenné dílko asketické literatury pro každého_

Cena Kč 10-—

NÁSLEDUJTE MNE! Vážná naučení o světici z Lisieux. Napsal P.Matouš Crawley—Boewey55. C. C. Vhodné doplnění „Dějinduše“. Cena Kč 3-—

POSLEDNÍ SLOVA sv. TEREZIE ]EŽÍŠKOVY. Krátká naučení,' sebraná rodnými jejími sestrami z rozmluv před smrtí.

Cena Kč 10—'„DEŠ'Í' RÚŽÍ“, časopis věnovaný úctě sv. Terezie ]ežíškovy a blah.

Anežky České, bohatě vypravený. Vychází čtvrtletně; před­platné ročně Kč 15-—

MEŠNÍ MODLITBY KE CTI SV. TEREZIE Z LISIEUX, církevněschválené s novénou k této světici a j. Cena Kč z'—­

DEVÍTIDENNÍ POBOŽNOST K SV. TEREZII ]EŽÍŠKOVĚ.Cena 20 hal.

LITANIE K SV. TEREZII ]EŽÍŠKOVĚ. Cena 20 hal.

SERIE Iz UMĚLECKÝCH POHLEDNIC SV. TEREZIE JEŽÍŠ­KOVY. Cena Kč 10-—

Tvé Dětství zazpívalapíseň novou Pánu:V

kříž v růžích „cestič/cou“ ze vede v nebes bránu.

P. EMILIAN SOUKUP O. P.

SVATÉDÉTSTVĚ

zg)3 ZVYDALYŠKOLSKÉSESTRYO.&F.

PRAHA-VINOHRADY

KORUNNÍ4

NIHIL OBSTAT

Olomucíí, die zo. Augustí, 1931

FR. METHODIUSHABÁň, o. ?.censor ex offo

IM P R I MAT U R

Pragae, die 12. Augustí, 1931Reg,fol. 185

F R. VENCESLAUS M. BUBENÍK, 0. P.Prior Provincialis

IMPRIMATUR Nr.15133

Olomucíí, die 22. Augustí, 1931

]OSEPHUS VYVLEČKA,Praeses a. e. Consistorii

VlSvatá Teregiefe zškavaoroduj za nás, abychompochopili,

že Tvoje cesta je budována proti

úsilí tohoto století,jež ušijídětství duše.

I.

CESTA MALÝCH.

Když s naprostou jasností poznalasvé poslání a sama na sobě je vyzkou­šela s tak zázračně Bohem potvrzenýmvýsledkem, prohlásila světice ono to­likrát opakované slovo: „Cesta, kteréchci vyučovati duše, je cesta duchov­ního dětství, cesta důvěry a naprostéodevzdanosti. Chci jim naznačiti maléprostředky, které se u mne dokonaleosvědčily, říci jim, že v pozemskémživotě je třeba konati jen jedno, totiždávati ]ežíši květy malých obětí.“

Právě tato zdánlivě jednoduchá aodedávna známá slova jsou zjevenímpro novou dobu a jejího nového člo­věka. Ukáže to krátká úvaha.

Francouzský myslitel Pascal praví,

že je dvojí nekonečnost. Nekonečnostvelikosti, jež obsahuje provádění ve­likých činů, nekonečnost malosti, ježnapíná všechny síly na ovládnutí ma­lýchzáležitostí. Obě tyto nekonečnostijsou v Bohu, jeho nekonečná moc asvatost se jeví i v zázračných dílechi v nejmenší maličkosti. A protože ce­sta k Bohu jest následování Boží ne—konečnosti, jest jasno, že k Bohu lzejíti obojí cestou, že obojí vede ke sva­tosti života.

Po příkladu života světice z Lisieuxje nám to zcela jasné. Ale nebylo tomutak dosud. Kdo zná cesty duší, směřu­jících ke svatosti života, ví, že je jimjako samozřejmou myšlenka, že je tře­ba bud'jíti do kláštera, nebo si zaříditijakýsi klášterní život v malém, pokudmožno věrným užitím pomůcek, ja­kých se užívá v klášteře. Tyto pomůc­ky patřily na onu první cestu, řekně­

6

me cestu velikosti. Myšlenka klášterůvyrostla na východě. Východ milujeveliké gesto, iv náboženství. Mnišstvíbylo gestem velikosti pro dosažení po­dobnosti s velikým Bohem podle takchápaného slova Písma: Buďte doko­nalí, jako jest dokonalý váš nebeskýOtec. Veliké byly prostředky k tomucíli: poušť skutečná nebo umělá, od—vážné podrobování tělahotovými mu­čícímisoustavami asoupravami, posty,odvážné, se svatou násilností prová—děné povznášení ducha předlouhýmimodlitbami vnějšími a vnitřními. Togesto přešlo s myšlenkou mnišstvíovšem i na západ a drželo se tak hou­ževnatě, že mu nakonec podlehla i no­vá myšlenka svatého Františka Assis­ského a záhy byli zcela v mnišskýchzvyklostech synové světce,jenžnahro­madu naházelvklášteřích obvyklá mu­čidla těla a „s veselou myslí je spálil“.

7

Když Terezie přestoupila práh Kar­melu v Lisieux, octla se v takovém o­kolí. Ačkoli dosud šla svou cestou zce­

la odlišnou, v pokoře novicky chtělase podrobiti této cestě a jako všichnisvětci před ní, jala se konati velikégesto cesty k Bohu, ještě větší, než by­lo přesně předepsáno. Ale její duchměl jiné poslání. Proto ji Bůh jednaknemocí z příliš dlouhého nošení ostna­tého křížku, a hlavně vnitřním svět­lem, uvedl zpět na cestu, kterou šla odsvého mládí, na cestu malé nekoneč­nosti. Pochopila přednost duchovní/zoboj ování před soustavami zevnějšími.Příznačný je tu jeden její výrok:„Z těch učených knih mne bolí hlava;myslívám si, kdyby jen tato cesta ved­la do nebe, že bych se tam nikdy ne­dostala.“ Byly to knihy psané pod vli­vem cesty velikosti, hluboce prožitýcha promyšlených soustav na základě

8

dosavadních návodů o svatosti a cestěk ní. Bojovala na duchovním bojišti ana něm nalezla totéž, co dosud se hle—dalo soustavami starými; „pokoj, po­koru jsem nalezlav tomto skrytém bo­ji, v němž přirozenost ničeho nezíská­vá pro sebe“. Nalezla tedy svou maloucestou základy svatosti, na nichž vždysvatost musí býti vybudována ak jichžzískání, jaksi rychlému, směřovalove­liké gesto dosavadní.

Tak se jeví svatá Terezie ]ežíškovaskutečnou velikou reformátorkou as­

ketismu. A její reforma je dílem Božíprozřetelnosti a nesmírnou útěchoupro křesťana, žijícího v době překot­nosti samých maličkostí. Proč by­chom to neřekli upřímně, že moderníčlověk, i křesťan, i poctivý křesťan ne—má již toho smyslu pro ono velikégesto cesty za Bohem, jak k nám přišloz východu a jaký měla stará, silná,

9

v poměrném klidu žijící pokolení?Vždyť to není naší vinou, že nejsmeobry a že denní život člověka prostěpohlcuje. A když se nám řekne pak:Bud'te dokonalí . . . a když nevíme ji­né cesty k tomu, nežli cestu velikosti,kdo by nám zazlíval, kdybychom sko­ro podlehli onomu názoru, který sku—tečně V theologických školách takévyrostl, že dokonalost jest povoláníjen pro některé duše a ne pro každého?Život a nauka svaté Terezie ]ežíškovyje však skvělým potvrzením názorupůvodně hájeného, že k dokonalostijest povolán každý křesťana že se jímtaké může státi a že dosti milosti jek tomu dáno každému.

Světice z Lisieux nalezla pramenytéto milosti. Ona stala se svatou

v Karmelu, ale nikoliv přesně skrzeKarmel. Stala se svatou na té cestě,kterou šla od dětství, která byla jaksi

IO

přerušena první dobou V Karmelu,ale ke které se světice zase vrátila. Ten

pramen milosti je nejstručněji v jejímheslu, kdysi tak formulovaném: žád­nou mezeru, žádnou roztržitost. Smysltohoto hesla,by se dal vyjádřiti tak:Stvořitel bez mezery a bez roztržitostitvořil i ty nejmenší všednosti, abyhlásaly jeho čest a slávu, by vedly člo­věka k lásce k němu; a stejně hledíi na ty nejmenší všednosti našeho ži­vota, provází je svou činností bez me—zery, provází je bez roztržitosti přá­ním, aby hlásaly jeho čest a byly pro—jevem lásky k němu. Tvor, chápajetuto Boží myšlenku, snaží se ji usku­tečniti. Snaží se všednosti a všechnypovinnosti denního života učiniti pí­sní o lásce člověka k Bohu, o lásce,která chápe myšlenku Boží.

Tím jsme u důvodu, proč svatá Te­rezie tuto svou cestu nazvala cestou

II

dětství, cestou malých, nebo maloucestou. Nazvala ji cestou dětství pro­to, že tu člověk nejvíce projevuje svourodovou příslušnost k Bohu, jako dí­tě chápe a snaží se uskutečniti životnímyšlenku svého otce. Za druhé proto,že tato cesta není možná, není-li v dušiopravdová, děr:/rá láska k Bohu Otci.Láska, které světice dala jméno důvě­ry a naprosté odevzdanosti; jako dítěv rodině pracuje i nejmenší práce, ne­dbajíc, co koná a jaký to bude míti vý­sledek, jen když pracuje přesně podlepřání otcova a v lásce k němu. Snadza třetí i proto, že tak se může státisvatým i dítě svými malými dětskýmiprostředky. Malé jsou prostředky, aleveliká jest láska. Je to cesta malých ne­bo cesta malosti, protože se neukazujína venek docela žádné velikosti ná­boženské, žádné mimořádnosti, lidéjdoucí touto cestou se zdají docela

12

malými, všedními křesťany, kteří napohled žijí jen svým lidským a oby­čejným křesťanským povinnostem.

Do malosti je člověk nové dobyzcela ponořen, chtěj nechtěj. Pro něhoje proto cesta svatou Terezií Ježíško­vou ukázaná skutečným zjevením s ne—be daným a s nebe zázraky potvrze­ným. Svatá Terezie nazvala obsah ta­kové cesty „malými obětmi“. To jeprakticky vyjádřená teorie. K Bohu sejde jen „obětmi“, protože k Bohu jítiznamená ve všem hledati jiskerku Bo­ží a jí dáti vzplanouti, ačkoli by chtělavše svým ohníčkem pohltiti jiskerkalidská. Tlumiti jiskerku lidskou vždy­cky jest oběť v pravém smyslu tohoslova. A to se může díti bez výjimkyvšude a vždycky. Nemůže více nikdoříci, že nemá času, že nemá možnostizdokonalovati svou duši. Má těch

příležitostí právě tolik, kolik má kaž­

13

dého dne povinností, prací, bolestí atd.Ovšem se nikdo nestane rázem mis­

trem, tisíce a potom ještě sta malič­kostí zůstane nezužitkovaných. Alecvik dělá mistra, cvik ukazuje vždyznova a vždy podrobněji. Napředv jedné záležitosti usilujeme dopomo­ci k nadvládě jiskerce Boží, pak přibe­reme druhou, právě tak, jako šla Te­rezie od svého dětství.

Malé nicoty učinily ji velikou —po­znamenává její životopisec. A papežPius XI. prohlásil, že bude obnovenalidská společnost, až půjde touto ces­tou co nejvíce duší.

14

II.

MODLITBA MALÝCH

Zkušenosti věků se stala nepochyb­nou zásada: jaká modlitba, takovýkřesťanský život. Čemu obyčejně ří—káme modlitba, jest jen jedna z cestk opravdové modlitbě, totiž ke spoje­ní duše s Bohem. Křesťanský život,duchovní život je vlastně stálou mod­litbou, protože duše stále má býti ně­jak ve spojení s Bohem. Na cestě ma­lých je tedy životní důležitosti mod—litba cestě přiměřená.

Pan Martin říkal své nejmladší dce­ři od malička „Moje královnička“.Byl tím naznačen zvláštní ráz Tereziin,naprosto odlišný od ostatních členůrodiny. Nebyla jen v tom smyslu krá­lovničkou, že byla nejmladší, miláč­

15

kem, nýbrž hlavně, že jako všichnigeniové předběhla svou dobu a jevilase takovou duchem, jak se vyvinuladuše moderního lidstva až asi za pa­desát let. ]ako královnička šla svouzvláštní cestou neodvislosti od dosa­

vadních pravidel, brala cílútokem nad­šeného hrdinství.

Ve svém útlém dětství vztahuje ru­ce po práci duší dospělých a svýmzpůsobem ji koná jako oni. Řekli by­chom, že přes pravidla jde za svým cí­lem. Obšírná a podrobně vypracova­ná pravidla nebyla její zálibou ani ces­tou. Ve škole, ač neobyčejně bystrá,neměla vynikajícího smyslu pro pra­vidla gramatiky, pro početní vzorce,pro učení zpaměti. Ve škole na ni ža­lovávaly spolužačky, že je při školnímši svaté stále roztržitá, že se nemodlíz knihy apodle udaného návodu nesle­duje jednotlivé části mše svaté — ač­

16

koli nebyla žádná z nich tak ponořenav modlitbu jako ona. V klášteře sevelmi ráda modlila církevní hodinky,ale praví: „Mohu říci, že církevní ho­dinky jsou moje štěstí a zároveň mu­ka; velice toužím nedělati chyb, alepřes největší úsilí se mi to málokdypodaří.“ Orel nemohl býti v kleci.

Tereziin svéráz na rozdíl od celé ro­

diny a jejího okolí byl dílem Božím,ukazujícím cestu novému okolení,stejněse lišícímuod staréhošestnácté&sedmnácté století bylo nazváno vě­kem geometrickým, dobou, která du­ševní život uváděla do přesných obraz­ců, do důmyslně promyšlených vzor­ců a návodů. Svatí Ignác a FrantišekSaleský geniálně tohoto ducha upou­tali k náboženskému životu důmysl­nými, tomu duchu vyhovujícími „ob—razci“, návody k modlitbě ducha.Ohniskem a pramenem této modlitby

1-7

ducha jerozjímání, zaměstnávání du­cha myšlenkami o Bohu. Pravidelné aúčelné zaměstnávání ducha v tomto

smyslu upevní V duši spojení s Bo­hem, jež je cílem našeho života. Te­rezie znala tyto návody, vážila si jich—ale nemohla jich potřebovati, protožeměla ukázati cestu novému pokolení,které je již jiného ducha a nemá vro­zené záliby pro dosavadní způsoby.Obojí chce dosáhnouti téhož, totiž conejužšího a co nejméně přerušovanéhospojení duše s Bohem. Cesta upravenádávno předTereziíJežíškovou šla sou­stavou předběžných úkonů vzpomí­nek, rozumu a vůle, přípravou na roz­jímání, předehrami rozjímání, úkonypaměti, rozumu, vůle; rozeznávalakontemplaci, to jest rozbor nábožen—ských pravd pomocí obraznosti, a roz­jímání ve vlastním smyslu, které pra­cuje rozumem a vůlí. Těchto návodů

18

k modlitbě nikdo neodsuzuje, ani svě­tice Terezie ]ežíškova jich neodsuzo­vala. Znala je, ale Bůh ji vedl jako vzorpro člověka nových dob a proto mu­sela ukázati jinou cestu k modlitbě,zcela jednoduchou, jako moderní člo­věk ve všem usiluje o jednoduchost,i v cestě k Bohu modlitbou. Vedle do­

savadního návodu, plynoucího z „ve­likého gesta“, měla býti ukázána„modlitba malých“, kteří nemohoupřijíti na chuť dosavadním návodům azpůsobům a přece chtějí dosáhnoutispojení s Bohem a je pěstovati. Mod­litba jednoduchá, krásná, účinná, jakodětská duše.

Terezie hledala spojení s Bohem odmalička. Spojení dosáhla v míře, kte­rou si jiní osvojili teprve dlouhýmsoustavným cvikem. Již v útlém dět­ství se modlila jako tito vycvičení do­spělí a dětské, totiž své malé pomůcky

I9

k tomu podržela až do své smrti. Tere—zičce nebyla ani dvě leta, když matkao ní dosvědčila: „Modlí se jako andě­líček.“ A otec vypravuje, že ji velmičasto dávali odříkávati básničku: „Pla­vovlasé děťátko, kde asi je Pán Bůh?]e všude, v celém světě a tam nahoře,v blankytu nebeském.“ Terezička uka­zovala, jak dokonale má tu básničkupromyšlenu a procítěnu. Pětiletou Te­rezičku brával otec s sebou na rybaření.Dítě se schoulilo do vysoké trávy, a„Mě myšlenky pak šly hluboko, máduše se nořila do skutečné modlitby.Naslouchala jsem vzdálenému hluku,šumění větru. Leckdy mi vítr přineslněkolik přerývaných zvuků vojenskéhudby, jež vroucně zmelancholičtělymé srdce. Země se mi zdála vyhnan­stvím, snila jsem o nebi.“ Osmiletáprosí sestru, aby s ní denně věnovalapůl hodiny „rozjímání'f, ač nevěděla,

20

co je věc, které velcí říkají rozjímání.Devítiletá vyznává, že se uchyluje dosamoty a že tam „přemýšlí“. Pozdějio tom napsala: „Dnes vím, že jsemtehdy konala skutečnou modlitbu, přiníž božský Mistr jemně vyučoval mouduši.“ Uměla se takto modliti již v dět­ském věku; její „přemýšlení“ bylo jižtak hluboké, že jednou na ulici v za—myšlení modlitby vrazila hlavičkou dokošů pečiva před pekařovým krámemvyložených. Tak vychovaná duše mu­sela ohnivě toužiti po svatém přijí­mání, tušíc v něm vyvrcholení pozem­ského spojení s tím, o němž snila a pře­mýšlela.

Ta touha zůstala její touhou základnípo celý další život. Vlastně je v té tou­ze celé tajemství její modlitby malých.Nerada se učila zpaměti, ale knihu Ná­sledování Krista uměla doslova, a kdy­koli jí přečetli náhodou otevřené mís­

21

to, ihned bez rozpaků pokračovalazpaměti. Když z povinnosti pročetlaodborné knihy duchovního čtení, od­ložila je a více se k nim nevrátila. Jejíknihou zůstalo evangelium ;v němstálečetla o svém ]ežíši, o něm vyznala, žejest jedinou stravou její duše.

Co je tedy „modlitba malých“ ?]akáje cesta k ní? Popis modlitby malýchjest obsažen ve dvojím výroku světice:„Nemohu v knihách hledati krásnémodlitby. ]sou sice jedna krásnější neždruhá, ale nemohouc je odříkávati vše­chny a nevědouc, které vybrati, jed­nám jako malé děti, které neumějí čísti:prostince říkám Pánu Bohu, co mu c/zciříci a on mi vždycky rozumí.“ „Ach,jaký bych byla chudák, kdybych mělapřečtenévšechny tyto knihy (v jednéknihovně). Ztratila bych tolik drahéhočasu, ve kterém bych prostě mohla mi—lovati dobrého Boha.“

22

%

Říci Pánu Bohu, co mu chceme říci.Toť vše. Není třeba jiného, leč c/ztíziPánu Bohu něco říci. Víme, co je PánBůh a co jsme my. Každou chvíli tocítíme nějak, co jsme ve svém poměruk Bohu, ke svým povinnostem, kesvým bolestem, ke svému okolí. Cobychom chtěli říci nejlepšímu člověkuod nás milovanému a nás milujícímuv těchto všech okolnostech? Toť mod­

litba malých: Říkati Pánu Bohu, comu chce říci duše, vědoucí, že miluje aje milována, postavená do práce a bojea zevnějšího odloučení.

Takovou modlitbu potřebuje člověknové doby. Modlitbu jednoduchou,vždy pohotovou, jíž nemůže zabránitižádná zevnější překážka, modlitbu do­konale individuelní. Je to modlitba, kekteré se snažili vésti všichni duchovnívůdcové všech věků, modlitba, kteráje nejvlastnější řečí milujícího srdce.

23

]iž svatý Augustin vyslovil myšlenku,že všechny návody a pomůcky k mod­litbě mají jediný účel: rozehřátí srdceláskou. A důtklivě napomíná duši, abyihned knihu odložila, jakmile pocítíteplo v srdci, srdce aťpak mluví samosvou vlastní řečí.

Že pak jsme málo uctiví k Boží Ve“—lebnosti? Řeč milujícího srdce nemůžebýti nikdy neuctivá. I svatá Terezie]ežíškova praví : „V lásce k Bohu uží­vámi nejroztodivnějších nápadů, kterémi přijdou na mysl.“ Vždyť Bůh chceod nás lásku. Kdo je velmi uctivýk Pánu Bohu, měl by se zpytovati, zdamá také lásku tak velikou, a snad byshledal, že převelikou uctivostí se ne­vědomky snaží . zakrýti nedostatekvroucí lásky.

Láska jest i jediná cesta k modlitběmalých. Francouzský učenec, jenž hlu­boce promyslil theologicky život svě­

24

tice z Lisieux, krátce charakterisovaljejí život tak: neutuchající snaha potrvalém přijímání Boha. Neutuchajícísnaha po nejužším spojení s Bohem,jež je na zemi vyjádřeno Eucharistií.Týž theolog naznačuje, že asi majípravdu, kdo z některých poznámeksvětice usuzují, že na sklonku jejíhoživota jí byla dopřána ustavičná svá­toszncz'přítomnost Syna Božího. Vlast­ní řeča úsilí lásky lidského srdce nemájiného obsahu, leč sjednocení. Totoúsilí pak u vzdálených působí nepře­tržitou přítomnost u milovaného, pří­tomnost myšlenkami, řečí srdce dodálky, toužením a voláním.

Více není třeba říci,bychom pocho­pili, že láska jest jedinou cestou k mod­litbě malých, i jak je touto cestou.Snad by se ještě mělo říci, kde je cestak lásce? At' odpoví svatý apoštol Pa­vel: Mluvím k těm, kteří znají zákon . . .

25

Byli jste usmrceni zákonu (starému)skrze tělo Kristovo, abyste se oddalijinému, tomu, jenž vstal zmrtvých,abychom přinášeliužitek Bohu. (Řím.7, I-)

Když sv. Terezii ]ežíškovu ustano­vili pomocnou novicmistrovou, mod—lila se tuto modlitbu malých: „Anižbych opustila tvou náruč, aniž bychjen hlavu od Tebe odklonila, budutěm mladým duším novicek rozdávatitvé poklady.“

To )e vrchol a požehnaný Výsledek.

26

III.

SVATÁ VŠEDNOST MALÝCH.

„Když myslím na svatou Rodinu,ráda si představuji zcela obyčejný ži­vot, nikoli plný zázraků, jak se vy­pravuje nebo předpokládá . . . Na pří­klad, když se vypravuje, že ]ežíšekvytvořil z hlíny ptáčky, dechl na něa dal jim život. Ne, Ježíšek nedělal ta­kových zbytečných zázraků . . . Proč­pak se také zázrakem nedal přenéstido Egypta? . . . Ale ne, v jejich životěbylo všechno jako v našem.“ Zamyslí­me se nad těmi slovy a vidíme novouzásadu reformátorky duchovního ži­vota, kterou s takovou zálibou pěsto­vala a zdůrazňovala. '

Život svaté Terezie ]ežíškovy bylveden duchem naznačeným na začát­

27

ku. Nebylo v něm nic z toho, co čte­me Vživotě slavných svatých. Nebylonápadných způsobů ani činů ani zá—zraků. Když pak světice přesně si uvě­domila svou zvláštní cestu, naznačilato nejednou. „Oběti chci, nikoli vy­tržení.“ „Nechci nic neobyčejného,aby malé duše mi nezáviděly.“ „Četbamého životopisu prospěje všem dušímkromě těch, které jsou na mimořád­ných cestách.“

]e v tom nový rozdíl světice z Li­sieux od dosavadních slavných světců.Rozdíl tak pronikavý, že se v jejímklášteře ozvalo i slovo o ní,\ž)e nemánadpřirozeného ducha. Neviděly ta—kové duše na Terezii toho, co bylyzvyklé spojovati s pojmem svatosti,zevně nápadného a mimořádného po­čínání. Žila život přesně podle kar­melské řehole, tak přesný, že jedna jejínovicka prohlásila: „Pozorovala jsem

28

ji všude, abych shledala nějakou Chybuna ní, ale marně.“ Kdo ji pozoroval,viděl spořádanou řeholníci, která ne­koná nic jiného, než co koná každájiná sestra, ale to konala do poslednípísmenky přesně.Byla to všednost, alesvatá všednost.

Svatost Terezie ]ežíškovy nebylasensační svatosti. Jedné sestře, kterápochopila tuto svatou všednost, nebosvatost této všednosti, uklouzl kdysipovzdech: Ach, škoda, že nikdy ne­bude poznána tato svatost. — Protovšak to nebyla svatost lehce nabytá.Světice sama kdysi pravila na sklonkusvého života, že své zkušenosti v du­chovním životě „draho zaplatila“.Konala jen všední úkony, tak, jak jsoupro každou řeholnicí předepsány ře­holí, ale též důsledně tento všední ži­vot naplnila svatostí, ke které řeholnípředpisy chtějí vésti; naplnila konání

29

jich nepovolnou přesností a nejdoko­nalejší láskou k Bohu, jaké pro tuchvíli byla její duše schopna. Toucestou se stala hrdinkou svého po—zemského úkolu, což je podstatnýmpožadavkem svatosti. A stala se učí­telkou nového pokolení tím, že doká­zala svým životem pravdu sice starou,ale pozapomenutou pod vlivem „sen­sační“ svatosti: že totiž svatost pod­statně záleží ve sjednocení duše s Bo­hem a v lásce k Bohu, se kterou koná­me své životní, tedy všední povin­nost1.

Dnes již se můžeme podivovati ve­dení BožskéProzřetelnosti, která chtě­la postaviti do bojů duší tuto novousvětici, novou celým svým duchem.Zdásenám, žerozumíme, proč byla Te­rezie po celý svůj život ve světě, v kláš­teře, od prvního dne svého života aždo smrti každým krokem na očích

30

svým třem pokrevním sestrám. Ne—bot' právě její sestry ji nejlépe pocho­pily a ve vyšetřování před svato­řečenímúzkostlivě opravovaly vše, coby byla přílišná úcta chtěla do jejíhoživota vnésti mimořádného. Prototaké byla prohlášena za svatou takbrzo, aby legenda nemohla setříti s je­jího obrazu právě to, čím ji Vůle Božíchtěla míti pro moderního křesťana,její svatou všednost.

Badatelé v lidské duši nám toho to­

lik napovídali o normálnosti a úchyl­nosti, že se nám všechno mimořádnéstává podezřelým z úchylnosti, i protinaší vůli. A když jsme dosud nevidělisvětce takového jako Terezii ]ežíš­kovu, myslíme si, že nám je nemožnosplniti příkaz Spasitele světa: Buďtesvatí. Mimořádnosti všechny mají sváveliká nebezpečí,. nikde se duše taksnadno nekl'ame, jako při chuti na

31

mimořádné nebo v domněnce o nut­

nosti mimořádného pro správný křes­ťanskýživot. Kdo má příležitost pozo­rovati snaživé duše, vidí pro to ne—zřídka smutné i komické ilustrace.

Náš Bůh není Bohem mimořádnosti,jest Bohem řádu, pravidelnosti. PročBoží moudrost od věků připravila po­drobnosti života a úkolů každé by­tosti? Snad proto, by je potrápila, aaž je bude chtíti k sobě blíže přiví­nouti, by je odvedla na cestu docelajinou? Myslitel řekl: „]e všude plnodobra, jen je třeba poznati je. Aby sevystoupilo vysoko, je třeba sestoupitidocela nízko.“ Plány a přípravy BožíProzřetelnosti jsou práce rozsévače,jenž nízko, to jest do nížin všedníhoživota, nasel zrnka dobra. Ta zrnkamá člověk svou usilovnou prací při­vésti k rozpuku, rozkvětu, zralostiplodů. Hřích je mimořádnost, totiž

32:

úchylka od Boží vůle v povinnosti.A svatost je hrdinství řádu, pořádku,hrdinství v plnění plánů a úmyslu,které Bůh má, ukládaje nám povinno­sti všedního života. Nic jiného odnás Bůh náš nechce, leč jen vyplněnítohoto pořádku. Kdo jej vyplní doko­nale, stane se také duchovně dokona­lým. Na světici z Lisieux nám to bylodůrazně i skvěle připomenuto. Svatédětství křesťanav povinnosti životní,at'jest jakákoliv; dítě, konající Otcemuloženou práci, konající tuto práci sláskou a z lásky k Otci; malé duše,které zůstanou v nížinách svého všed­ního, neokázalého života, ale zůstanoutam se svým Otcem, se svým Bohem.V něm maji svého rádce i svého mistraa dozorce na správnost práce. Můžebýti pro nás obraz utěšenější?

Mluvili jsme o plánech Boží moud—rosti. A když člověk začne takto chá­

33

pati svůj životní úkol a takto jej pro­váděti, začne žasnouti nad velikostíBoží moudrosti a nad hloubkou myš­lenek Božích při rozdělování úkolů.Ukáže se totiž, že taková práce vy­žaduje skutečného hrdinství, tedy, ženajednou malé a všední se stalo veli­kým, že i nejvšednější život se staneživotem plným nadzemské krásy. Pro­to svatá Terezie ]ežíškova mluvilao „draho zaplacených zkušenostech“.Takový život totiž znamená domýš­lení myšlenek Božích. Znamená pro­mýšlení všech povinností ve světlemoudrosti a vůle Boží, znamená po­znati, co Bůh od nás chce jednotlivý­mi povinnostmi. Uvésti pak toto po­znání ve skutek, vždy, důsledně, všu­de . . . kdo by se odvážil říci, že tonedostačí, aby se člověk stal skutečněBohu obětovaným? A neustále s Bo­hem spojeným? A každým krokem

34

Bohu projevujícím lásku, jakou žádalbožský Spasitel, když pravil, že dojeho království vejde, to jest, že jehovlivem požehnaným bude naplněn,kdo plní vůli Otce jeho?

Svatávšednost, všednost v Bohapo­nořená tak, jako u svaté Terezie ]e—žíškovy, je skvělá svatost. Ovšem,ukrytá v duši, ale zato tím bezpečnější,tím intimnější, tím hlubší a krásnější.I to Bůh jasně ukázal na světici z Li­sieux. Svou svatou všedností se vyši­nula na nejvyšší stupně duchovníhoživota, její bytost byla proniknutaoním ohněm, o kterém zpíval svatý]an od Kříže: „ó libý žáre, ó blaženéporanění, ó štěstí nebe!“ Svatá všed­nost sama vede k ohni lásky, vrcholuživota všech světců, jejichž život bylvyplněn mimořádnými činy a cestamik tomuto cíli.

Do doby duchovních pokusů a vy­

35

nálezů, do doby znekonečnění všed­ních povinností postavila Boží moud­rost svůj pomník v Terezii ]ežíškově.Pomník, hlásající a žádající produšev­

V , V V I V ,

nen1vseho vsedmho, schopnost kazdeVšednípovinnosti ke sjednocení s Bo­hem.

36

IV.

POKOJ MALÝCH.

Není mnoho lidí, kteří svůj životskutečně sami žijí. Snad většina lidíje nesena okolnostmi, hnána víremvášně, spoutána zájmy, zmítána vlno­bitím existence jako lodička, o níž setu chvíli neví, kam bude oceánem ho­zena. Tyto trosečníky moderníhovlnobití vyvádí sv. Terezie ]ežíškovasvou malou cestou na pevnou půdu,učíc je ovládati život pokojem.

Neklid je množství, které člověkemsmýká sem a tam, pokoj je soustředě­nost, upření myslí na středisko, na to,co je nejhlavnější. Po Matce Spasite­lově není dnes, koho by tolik lidí a takuctívalo, jako svatou Terezii ]ežíško­vu. ]ejí postava jest jasným ukazate­

37

lem cesty od rozptylování k soustře—děnému pokoji. Od svých sester jetakto charakterisována: Duše prah­noucí po činnosti, duše plná energie,vznětlivá, duše více smělého bojovní­ka, než skromně vyčkávající dívčí trp­nosti. Byla spíše vábena k sestrám sva­tého Vincence pečovati o sirotky. Apřece se zavírá nadosmrti do karmel­ské poustevny. Když pak před obláč—kou se jí táží, proč vstupuje do Kar­melu, prozrazuje svou odpovědí du­cha činnosti: „Přišla jsem zachraňo­vati duše a modliti se za kněze.“ Aleovoce činného života chtěla dosíci no­

vou cestou. Seřadímesi tu její výroky,z nichž je jasně viděti tuto cestu.

„Pěstovati krásné myšlenky, psátiknihy, psáti životy svatých, to všenemá tolik ceny, jako když okamžitěposlechnete, jste-li volány. —Nechterozrušené rozrušenými, vy zůstávejte

38

v pokoji. —Konejte svědomitě, co jevám uloženo, ale se srdcem nelpícím.-—Hle, co jen chce ]ežíš od nás: Onnepotřebuje našeho díla, ale jediněnaši lásku. Nemohu konati skvělé

činy. Co na tom? ]á, malé dítě, sedržím blízko u královského trůnu,miluji za ty, kteří bojují. —Miluji svoumatku církev a vím, že nejmenší pro­jev čisté lásky jí více prospěje nežvšechna ostatní díla dohromady.“ Při­dejme pak k tomu ještě rozmrzelé slo­vo jedné pomocné sestry při pohleduna mimo jdoucí sestru Terezii ]ežíš­kovu: „Podívejme se, jak jde! Tanemá nikdy naspěch! Kdypak začnepracovati? Není k ničemu“ —a mámeobraz dosti úplný o pokoji malých.Že totiž je to život, který neutonulv zevnější činnosti, že je to správné do­cenění podceňovaného, pokoj dušev zevnějších povinnostech s Bohem

39

sjednocené a na Boha spoléhající.V každém povolání, v každé činnostinejdůležitějším pro křesťana zůstanejeho spojení s Bohem, povšechněji ře­čeno: jeho poměr k Bohu. Co v tomoboru vykoná, je nejhlavnější a podletoho je cena jeho života. Svědomitěvykoná svou zevnější práci, ale nikdyse nestane jejím otrokem tak, aby hocelepohltila. Pak nastává v duši pokoj,bezstarostnost o výsledky, klid i v nej­těžším obětování a bolu. Pokoj, kte­rého svět, to jest zevnější shon, dátinemůže, ale jediný Bůh, v duši milo­vaný a opatrovaný.

Mluvívá se o banálnosti našehovnitřního náboženského života. Příči­

na jest obsažena ve slově knihy Moud­rosti: „Schodili jsme cesty neschůd­né, moudrosti Páně nepoznali jsme(5, 7)“, a ve slově zkušeného mo­derního myslitele: „Přes všechny

40

zdánlivě skvělé výsledky nebudememíti hlubšího a trvalého vlivu nábo­

ženského, dbáme-li příliš světskýchzásad.“ Banálnost je nízkost pod po­stavení člověka. Postavení křesťana

ve světě jest býti solí země, nikolivzrnkem v hromadě země. Všechno po­zemské je pod jeho stav. ]eho stav vy­žaduje především zběhlost v nadpři­rozeném, hluboký život a hluboké po­noření v nadpřirozeném. Proto ne­může býti v duši jeho pokoje, dokudnení toho ponoření. Nemůže vyko­nati své poslání, chce-li je uskutečnitibanálními prostředky, lidskými a po­zemskými. Musíme říci, že všechenshon zevnější, i ten náboženský, je po­zemský, neroste-li z kypré, bohaté,žírné půdy nadpřirozeného bohatství,ve vlastní duši pracujícího.

Chceme býti velcí neúnavně vy­hledávanými lesklými činy, chceme

41

býti velcí úmornou činností —a zatímjediná spása je V malosti. Bůh vyvolilslabé, aby zahanbil silné, praví svatéPísmo. Malost V prostředcích světa,malost vůči Bohu, malost, která nikdynemá dosti svého utíkání se k Bohu,to jest pramen pokoje a to je pokojmalých, jenž převrátí svět. Zapomí­náme snadno, že náboženské výsledkykoná Bůh a že tedy k dosažení těchtonáboženských výsledků musíme spl­niti podmínky Boží, nikoliv přede­vším podmínky lidské moudrosti, od­koukané pracovníkům pro zájmy svě­ta. Boží podmínka pak je vlastně jenjedna: Nade všechno mějte lásku. Av lásce Boží je pokoj duše.

Když první a hlavní starostí našehoživota jest milovati celým srdcem Bo­ha, touto láskou proniknouti všechnojednání, tuto lásku na prvním místěv duši a v zevnějším životě pěstovati,

42

pak nemůže býti duše zmítána bez­nadějně žádnou bouří. I v největšícha nejtěžších starostech vykoná člověkpoctivě svou povinnost a při tom ne­odstrkuje požadavků božské lásky, ažbude míti na to kdy; tu užasne, coBůh vykonal pro dětsky věrnou láskučlověka. Nelze to vše přesně popsati,ale zakusí to každý, jako svatá Terezie]ežíškova, postaví-li do středu svéhoživota své synovství Boží. Bylo kdysiřečenoa hladovci zevnějšího shonu tose zálibou opakují, že musíme v Bo­ha doufati tak, jako bychom sami ne­dokázali nic a zase sami se při tom takstarati, jako by Boha nebylo. Ve smys­lu svatého dětství je druhá část tohoslova naprosto nesprávná, protože dít­ku Božímu nesmí ani na okamžik se­

jíti s mysli, že pracuje jako dítko Boží,milující Boha; dítko Boží předevšímsemusí starati, by bylo zachováno sjed­

43

nocení láskys Bohemavtomto sjedno­cení pracovati a toto sjednocení pova­žovati zaprvní ahlavní záležitostsvéhoživota. Ve zmíněném hesle je n'epokojvelikých. Pokoj malých však ví, že přihlubokém sjednocení duše s Bohem,chráněném jako nejhlavnější záležitostživotní,zdánlivě nepatrnázevnějšíprá­ce přinese překvapující účinek. Písmopraví: Milujícím Boha všechno prospí­vá. Ten nejhlubší smysl mají slovaSpa­sitele světa :„Marie nej lepší stránku vy—volila. Nepečujte úzkostlivě, co budetejísti a čím sebudete odívati, neboť Otecváš nebeský ví, čeho potřebujete.“

Pokoj malých je dětinná, pěstovanáláska k Bohu. Láska Boží spasila svět,láska Boží konala a koná divy. SvatýBernard řekl: Kdo zkusil, jen ten ví,co jest milovati ežíše. Pokoj malýchje cestou k této zkušenosti a jejímusvět uzdravujícímu ovoci.

44

v.

PŘÍMOST MALÝCH.

Dne 9. července roku 1897navštívilTerezii ]ežíškovu superior KarmeluV Lisieux, chtěje seznati, je-li již načase uděliti nemocné sestře svátostné

pomazání. Sestra Marie Ježíšova ]'radila, by využila této návštěvy a vy­žádala si nějaké výhody, že při ta­kové příležitosti dosáhne, co si budepřáti. Ale sestra Terezie ]ežíškovahned odpověděla: „To není můjobor.“ Využíti příznivých okolnostípo lidsku, to nebyl obor světice.Svýmzanechala na malé cestě jiný obor, vekterém se dokonale vyznala, přímostmalých.

V povaze dětství je přímost. Aletaké se mluví o hrozném děcku, pro­

45

tože tomu zbytku ráje chybízkuše­nost, opatrnost a moudrost. Že se takmluví, je zase smutné dědictví ztra­ceného ráje. Neboť při prvním hříchuse naučil člověk oklikám od ďábla, vy­chytralé okliky mu vešly do krve avelmi těžko snáší přímost. Proto seu velkých lidí velmi vyžaduje zkuše­nost, moudrost a opatrnost, aby senečinila výtka a nenesly následky pří­mosti škodlivé.

Svaté dětsví je dědic rajské přímostia veškerého jejího bohatství. Rajskápřímost prvního člověka záležela vepřímém spojení člověka s Bohem,v posuzování všech věcí a záležitostípřímo z nejvyšších, Božích zásad, vepřímém směru k Bohu celým životema celou činností člověka. Přímost uvě­domělého Božího dítka. Uvědomělé

dítko Boží totiž velmi dobře ví, že jedítkem Boha, jenž ve své moudrosti a

46

*moci nepotřebuje oklik chytrosti, Ví,že veškero dění jest ovládáno Božímoudrostí, která jsouc Pravdou, ne­zná úskoků. Proto také velmi dobře

cítí všechny nebezpečné okliky a ne­přímosti vzdalující od přímého směruk Bohu a spravedlnosti, živelně ne­návidí všechnu lidskou vychytralosta obojakost.

Toho Všehoživoucím výrazem bylasvatá Terezie ]ežíškova. Neobeznalé­mu v jejím životě dostačí dva charak­teristické rysy. Duchovní řečníci,ve­deni leckdy také lidskou chytrostí,chtějíce učiniti mohutný dojem navnímavé posluchačstvo, malují černěji,než by bylo třeba. Tak v Lisieux kázalduchovní cvičení karmelitkám kněz,jenž, chtěje v klášteře snad žijící vlaž­né duše pohnouti k horlivosti, živělíčil, jak snadno řeholnice i v nejpřís—nějším klášteře uzavřená se může do­

47

pustiti těžkého hříchu. Slyšíc to, zbled­la sestra Terezie, nemohla spáti anijísti. Brala vážně a přímo slova řeč­níkova, nemyslila na vedlejší myšlen­ky jeho ani na okliky. Proto její dušetrnula strachem, že by snad se mohlamýliti i při své největší oddanostiBohu. —Na sklonku života vypravo­vala světice, jak ve svém útlém mládíčetla knihu, ve které byla chválenasprávkyně dívčíhopensionátu, žeumě­la vyhověti na všechny strany. ]ednéřekla: máte pravdu —protivné straněřekla zase: nemohu říci, že byste bylav neprávu. Tato obojaká diplomaciese protivila přímosti Terezie —dítětea odložila knihu se slovy: „Ale to jevelmi špatné! Musíme říkati, jen co simyslíme!“ A vypravujíc to, dodala:„Dodnes jsem nezměnila tohoto své­ho smýšlení a jednám podle tohoi s novickami. Je to ovšem pro mne

48

,*mnohem obtížnější, ale mou povin­ností jest býti přímá k duším mně svě­řeným, a já jsem.“ Vidíme dosti pří­most vzoru a učitelky malých. Hleda­jíce pramen této přímosti, již se nám,postaveným do života plného diplo­macie, zdá nemožno následovati, na­lézáme jej v prohlášení papeže Pia XIQ:„Zalíbilo se Boží dobrotě dáti sestřeTerezii bohatství zcela výjimečně da­ru moudrosti“ (Homilie při kanoni­sacisv. TerezieIežíškovy). Dar moud­rosti nahradil vše, co rajská přímostztratila, když se člověk naučil diplo­matickým oklikám a chytrostem. Daljí dokonalou opatrnost, všestrannouzkušenost a bezpečnou soudnost; takmohla býti vždy přímá, vedena du­chem Boží moudrosti, který má bož­sky dokonalou opatrnost, zkušenostvěčnosti a soudnost Boží vševědouc­

nosti. Ale napřed se musela její duše

49

zpříma oddati Bohu, naučiti se doko­řán svůj život otevříti jeho výlučnémuvlivu. Stala se Boží malou, jak tomu jižrozumíme. A Bůh jí dal dar moudrosti,aby byla rajsky přímákBohu i k lidem,ke své duši i k duším, které se jí otevře­ly, anižby sestala„hrozným děckem“,to jest, aniž by kdy svou přímostí udě—lala chybu mezi slabými lidmi. Obtíže,které přímostvždy provázejí, seovšemdostavily také, ale to byly obtíže, ježneškodily ; jen vychovávaly hrdinku akonaly tím větší dílo svatosti.

Zdá se, že tím povstávají nepřeko­natelné nesnáze pro malé a jejich pří­most, když tato přímost je dcerou vý­jimečného bohatství moudrosti, daruDucha svatého. Nesnáze se ovšem

ukazují, ale nepřekonatelné jsou pouzetomu, kdo je příliš zbabělý nebo přílišpozemsky smýšlející, než aby pocho­pil božskou a také lidskou velikost

50

přímosti dítek Božích. Diplomatstvíje vůle podváděti. To platí o každémkličkování; at' se mu dá jakékoli jmé­no, vždy ukazuje nedostatek věděnínebo síly. Přímost prozrazuje vždyodvahu, tedy- sílu a jasně vědění. Tojest její lidská velikost, třebaže tatovelikost se mnohdy stává kamenemúrazu, jako konečně velikost každá.A je-li to přímost jen z lidské síly alidského poznání plynoucí, musí nut­ně a často chybiti, pro nedostatek sílya světla. ]e-li však opřena o sílu Božía proniknuta světlem věčnosti, narazísnad, ale neudělá chybu, uškodí snadve vedlejších zájmech sobě, ale hlav­ního a velikého dosáhne vždy, tak ve­likého, jak velikého nedosáhne diplo­matství nikdy. Pramenem pak, zajiš­ťujícím sílu i světlo Boží, je svaté dět­ství, bezvýhradná oddanost Bohu —Otci lidského tvora.

51

Kdo pochopil svaté dětství, je pří­mý k Bohu, nenávidí všechno vy­chytralé kličkování v náboženskémživotě. Nevede ho lidská sobeckost,nýbrž Boží vůle. Proto je přímý i k so­bě, v jasném světle Boží vůle a Božíhoideálu se posuzuje. Dar moudrosti jepak údělem duše, pěstující svaté dět—ství, tak jako podle Písma údělem, dě­dičným právem dítkám Božím náleže­jícím, jest království Boží v životěpozemském i posmrtném ——je to částtohoto dědictví. Pak se dosahuje veli­kých cílů, protože jen Boží moudrostvidí veliké, velikostí věčnosti velikécíle a má dosti síly dovésti k nim dítkoBohu dětský oddané. A ve styku sbližním tato přímost dělá největšía nejúčinnější apoštolské duše, proto­že jen ony imponují.

Naše doba je dobou diplomatickéhosmlouvání, ve všech oborech; potře­

52

buje této přímostí malých nejvíce„adokud jí nepochopí, dotud se mnohosil vyplýtvá nadarmo. I Vtom je svatáTerezie ]ežíškova prozřetelností da­nou světicí moderní doby. CvičeníV této přímosti podle znalosti Božíchzásad vychová přímé malé, kteří svoupřímostí se stanou oporou slabých azáchranou duší zmatených dobou, vekteré se kolísá a kličkuje všechno.

53

VI.

VELKORYSO ST MALÝCH.

U sv. Matouše praví Spasitel: „Kdose tedy ponížíj ko dítko toto, ten jestvětší V království nebeském“ (18, 4).To byl vlastní žákladní kámen svatéTerezii ]ežíškově pro budovu svatéhodětství. Království nebeské se utváří

podle království Božího v duši nazemi. Proto ve svatém dětství na zemi

se musí jeviti svým způsobem vedlemalosti též velikost, a to velikostv organické souvislosti s malostí. Takmáme další krok na cestě svatéhodětství.

Víme, že svatá Terezie ]ežíškovanemluvila naplano, že skutečnost bylav její duši při nejmenším taková, jakji označovala její slova. Velkorysost

54

své duše prozrazuje slovy: „Můj Mi­láčku, odpusť mi, jestliže má přání,takřka nekonečná, jsou blouznění. Cí­tím odvahu křižáků, chtěla bych umí­rati na bojišti na ochranu církve. —S jakou láskou bych tě, ó ]ežíši, nosilana rukou, kdyby tě má slova přivedlana zemi, s jakou láskou bych tě dávaladuším (kdybych byla knězem)! —Chtěla bych učiti duše . . . Chtěla bychchoditi po celém světě, hlásati jménotvé &v nevěřících krajích stavěti tvůjslavný kříž . . . Chtěla bych býti mi­sionářem . . . Ach, nad to vše bychchtěla býti umučena! To je sen méhodětství, jenž rostl jako já v tiché celeKarmelu.“

Pro naduté moudrostí světa je křes­ťanství bláznovstvím; bláznovstvímoběti, bláznovstvím ve svých apoštol­ských myšlenkách, lásce a touhách.Nevidí se, že právě to je velkorysost

55

pravých a celých křesťanů, naplně­ných věčností, Božstvím, vidících přeshranice času a prostoru. Kdo utkvív čase a lidskosti, nutně utkví v ome—zenosti a na malých výsledcích, ne-lina omezenosti. Protože duše svaté Te­

rezie ]ežíškovy se ztratila v Božství,nabyla její duše velkorysosti, která senespokojila žádným omezením. Chtě­la hlásati svého Boha všemu světu,snažila se o to všemi prostředky, ježměla v moci. Chtěla býti mučednicípro zájmy svého Boha a své lásky,proto nechtěla znáti ani nejmenšíhokroku zpět před jakoukoli bolestí pocelý svůj život. ]ejí velkorysost nebylajen v myšlenkách, nebyla jen planýmvzdycháním ; věčnost abožskost svýchtužeb se snažila uskutečniti důsledně asoustavně krok za krokem. Nedostačil

jí malý výsledek nebo úspěch oka­mžiku, vědomě usilovala o nejvyšší.

56

Kořen tohoto smýšlení i jeho účin­ků je prozrazen jejími slovy:

„Nemohu se udělati větší, nežlijsem, musím se snášeti ve svých ne­sčetných nedokonalostech, ale musímnalézti cestu, ]sme ve století vynálezůa dnes se již nemusíme namáhati vy­stupováním'po schodech, bohatí majímísto toho svou zdviž. A já bych chtě­la zdviž, která mne vynese až k ]ežíši.Hledala jsem ve svatých knihách před­mět své touhy a četla jsem slova věčnéMoudrosti: Kdo jsi maličký, pojď kemně . . . Ach, nikdy má duše nevní­mala slov něžnějších a lahodnějších.Zdviž, která mne pozdvihne až donebe, jsou tvé ruce, ó ]ežíšil“ Svatýmdětstvím se vložila do rukou ]eží­šových, ponořila se do Božích myšle—nek, tužeb a zásad, chtěla konati to,co Bůh chce na zemi míti vykonáno.A to nejsou maličkosti, neboť Boží

57

plány jsou velkorysost sama. Jejímpovoláním byla láska a chtěla dosáh­nouti nejzazších hranic lásky, chtělavykonati největší dílo, jehož je schop­na láska k Bohu. Sv. Tomáš Akvinskýmluvě o božské ctnosti naděje, proneslslovo úžasné hloubky: „Od Bohanemá se doufati nic menšího nežli jeston sám.“ To platí o ostatních bož­ských ctnostech, víře i lásce. Víra senemůže spokojiti malým, láska jižnejméně se může spokojiti malým dí­lem. Protože tedy svaté dětství je vý­raz největší lásky, vede samo sebouk největším dílům. Ne však na zákla­dech lidské ješitné velikosti čili na ta­kových pojmech o velikosti, nýbrž nazákladě malosti, pokory. Neboť jepsáno: Povýšil pokorné. A tak je vel­korysost i cesta k ní vyznačena zasetřemi slovy: láska, pokora, síla. Láskaohnivá, Boha hodná, pokora dětinně

58

svatá, Boha jedině důstojná, jsou při­prava, které se dostává daru síly odDucha svatého.

Doba, která neusiluje ze všech silo výboje, která si zakládá na tom, žezachraňuje a udržuje, co se udržeti dá,je doba bez lásky, protože božskáláska, totiž opravdu svatá láska k Bo­hu, je bezohledně výbojná. Svatá Te­rezie ]ežíškova promluvila kdysi slo­vo sem patřící: „Každý musíme jed—nati tak, jako by dokonalost řádu zá­visela jediné na našem jednání.“ Tavelkorysost jest její duch i za hrani­cemi zájmů Karmelu; tak velkorysostmalých v bojích doby o křesťanskostsvěta znamená: Každý musí jednatitak, jako by od jeho činnosti záviselovítězství víry nad světem. ]aké cíle serýsují na takovém obzoru, jaká od­vaha, jaká nesmlouvavá výbojnost!

Dnešek však se zdá ovládán dušemi

59

velmi opatrnými, protože malomysl­nými a chudými na nadšenou velko­rysost svaté lásky. Úzkostlivě se při­hlíží k okolnostem, vzdychá se na zléčasy a že se nedá nic dělat, že za jinýchčasů, v jiných okolnostech, na jinýchmístech, v jiném sdružení lidí mohloby se vykonati mnoho, ale v této do­bě, proti těmto nepřátelům, za tako­vých okolností? . . . A zapomíná se,že jediné bezohledné výbojnosti, nad­šené svatou láskou a naprostým spo­léháním na sílu Boží, již jsou vlastnídivy, je dáno vitězství— a že musí býtiokolností a nepřátelé stále horší a smě­lejší proti nám, když vidí naši opatr­nost, čili náš nedostatek svaté láskyk vlastní věci. Svatý farář arsský svouvýbojnou velkorysostí lásky proměnilnejenom svou farnost, nýbrž i celéoko­lí. A co vykonala velkorysost mladičké

VIVTerezie ]ezrskovy v celém světě?

60

„Pán mi dal milost nebáti se boje,vykonám svou povinnost za každoucenu.“ Ten krásný a všem srozumitel­ný výraz velkorysosti svaté Terezie]ežíškovy je heslem jejich malých.Úkoly naše nejsou dnes malé ani pro-_střední ani obyčejné. Kéž by nebylovíce velkorysosti u našich nepřátelnežli u nás!

61

VII.

KŘÍŽ MALÝCH.

P ozornému rozboru se zjeví, že navšechna scestí strhuje člověka bolest,to jest jakýkoliv nedostatek, jemužčlověk chce uniknouti nebo nemůže

uniknouti. Proto cílemveškerévýcho­vy a sebevýchovy vlastně je ovlád­nouti bolest, aby se bez překážkymohla uplatniti tvůrčí a hybná síla ži­vota, radost. Vrcholu života dosáhne,kdo tento úkol provede tak důkladně,že se mu bolest stane zdrojem radosti.Tu nám zazářísymbol sv. Terezie ]e­žíškovy, kříž zakrytý růžemi, jako byz kříže vyrůstaly růže. Je to skutečněodkaz světice, hlavně z posledníchdvou let jejího života.

Zkušení postavili tyto stupně k vr­

62

cholkům křesťanskéhoživota: odklon

od hříchu, pěstování ctností, daryDucha sv., ovoce Ducha sv., blažen­ství. Božský Spasitel a Učitel světavyhlásil osmero blaženství a poznámesnadno, že všech osm vlastně je obsa­ženo v myšlence: blažen, kdo umí pře­konati bolest, ona se mu proměníVradost. I sv. Pavel prozradil korint­ským křesťanům: „Budu se velmi rádchlubiti svými 'slabostmi“ (z. Kor.12,9). To slovo vždy prozradí hrdinykřesťanského života. Sv. Terezii ]e­žíškovu podle slov jejího životopiscevyznačuje nejvíce ze všech svatýchtento „úsměv bolesti“.

Podstatného významu jsou dvěotázky: zda světice skutečně trpěla —neboť víme, co všechno člověk dove­de nazvati utrpením; zda v utrpeníbyla skutečně blažena — nebot' víme,že mnohý dovede trpěti s klidnou

63

tváří, ale v utrpení býti blaženým jevýsadou vyvolených.

Dostatečnou odpověď na prvníotázku by nám mohlo dáti jediné svě­dectví světice: „Má duše poznalamnoho způsobů utrpení . . . Ach, kdy­by se objevila muka, která trpím pocelý rok, jak byste žaslyl“ Víme všakvíce o povaze těchto muk, že to bylotrojí mučednictví zároveň: těla, duše,srdce. Tělo bylo mučeno plicní cho­robou s veškerým průvodem této ne­moci a zimou, jíž byla vydána v kláš­teře na pospas. Mučednictví duše:„V mé duši jako by stála zed', která sezdvihá až do oblohy, takže nevidímžádné hvězdy.“ Týrána nejhroznější­mi pochybnostmi v duši, vidí v dušijen tmu, slyší, jak ta temnota mluví:vše je nadarmo, vše se ti rozbilo,jen jdidále touto cestou, uvidíš, jak těvšechnynadějezklamou, uvidíš, kam dojdeš.

64

Dvojímu mučednictví vydána byla­světice bez své vůle a přidala třetíz vlastního hrdinného odhodlání. Mu­

čednictví srdce ji stálo přetvořiti láskurodné sestry v lásku podle předpisůrozjímavé řehole. Doznala: „Pán midal píti nejeden kalich z přítomnostimých sester v klášteře.“ Nelze líčititoto mučednictví tomu, kdo takovouvěc neprožil aspoň na cizí zkušenostipodobné nebo opačné. Ten by taképochOpil, co to znamená, že nezasvě­cený byl by vůbec nepoznal, že másvětice v klášteře rodné sestry, proto­že ani slůvkem ani posuňkem jim ne­projevila Větší lásku, nežli ostatnímřeholním sestrám, ač ji k nim poutalysvazky krve, tak hluboké a něžné. —­Hloubku a bolest toho trojího mučed­nictví nemohou ovšem vystihnoutistručná slova, jen určitá životní zkuše­nost a zpytování svědomí vytuší, že

65

tu byla skutečnost mučednictví. Nejenve spojení a současnosti této člověkavyčerpávající trojice, nýbrž i V každéjejí části.

Svůj těžký kříž si světice pokrylarůžemi, byla v utrpení skutečně bla­žena utrpením. ]ejí blaženost nebylasugesce jakéhosi stoicismu, že utrpenínení nic a že ho necítí. Byla křesťan­ským hrdinstvím, které se usmívá nad­pozemským úsměvem, když pozem­sky trpí. Napsala o tom: „V mládíjsem trpěla se smutkem. Dnes všakv pokoji a radosti vychutnávám i nej­trpčí plody.“ Od mládí k tomutoúsměvu byla pracná cesta namáhavéhoúsilí, aby se křížpokryl růžemi. Prototaké milost byla tak plodná, že úsměvrtů se stal skutečným úsměvem duše.Kterou cestou se brala tato práce svě­tice pokrývající kříž růžemi?

Trpěla plánovitě, uvědoměle. Umí­

66

nila si, že nebude smutnou v utrpení,že při jakémkoli doteku bolesti natento dotek odpoví úsměvem. „S po­čátku se mi to nedařilo vždycky, alenyní v tom mám již zběhlost“ Úsměvv bolesti, růže na kříži, úsměv šťastnéduše v utrpení, byly květy nikoli ro­zumových úvah, nýbrž květy svatélásky, spojené se svatým dětstvím, sesvatou malostí. Malost ji zachránilapřed vzbouřením nad utrpením, jakčiní duše, považující se za zkrácenu vesvé velikosti a hodnotě, když trpí.Láska jí ukázala, jak je v utrpeníblízká Trpiteli, jenž zaujal celou jejíduši a celé srdce. I lidská láska do­

vede v utrpení se usmáti, když trpípro milovanou bytost. Nejvyššíláska k Nejkrásnějšímu dovede paktento úsměv učiniti trvalým ve všechpřípadech. Toť vlastně celé tajem­ství divu kříže pod růžemi, úsměvu

67

Vbolestech u svaté Terezie ]ežíškovy.Div kříže pod růžemi je odkaz svě­

tice pro její malé ve svatém dětství.Ukazuje cestu k nejvyšším metámv záležitosti, která nás zaměstnává pocelý život. Kdo nezná bolesti? Čímlepší duše, tím více trpí. A tím máprávě tolik příležitostí k duchovnímuvzestupu.

Nepostačí nám totiž zásada: Ne­hřeš, více není třeba. Tu zásadu ne­řekl božský Mistr nikde. Řekl všakdůrazně: Následuj mne se svým kří­žem. Náš Mistr dobře věděl, proč řekl:Vezmi Kříž svůj a následuj mne. Ne­bot' to je cesta nejjistější. Snad by semnohé duši spíše líbilo, kdyby slyšela:Vezmi mnoho dobrých skutků . . .vezmi útěk před hříchem . . . vezmiodloučenost . . . atd. Avšak Moudrost

řekla jinak a ukázala jinou cestu kesvaté lásce a ke svatému štěstí. A zna­

68

jíc člověka, postavila každého na tutocestu bez jeho vůle.

Dvou věcí je třeba, aby se nám natéto cestě křížpokryl růžemi rozkvětukrálovny ctností, lásky, a tím aby senám stal rukou milující a milovanéhoBoha, vyzdvihující vždy výše. Předněje třeba, bychom byli malí. Člověkv utrpení tak rád se dělá velikým. Takrád klade veliký smutek do tváře,když vypravuje o velikosti svého utr­pení, nemůže nalézti dosti slov, anidosti velikých, aby vyjádřil, jaká mu—ka mu působí osud. Dítko ducha sva­té Terezie ]ežíškovy však musí býtimalé. Dítětem, které v milované rucea na milovaném srdci je bolestí vycho­váváno k největší rodové hodnotě.

Potom je třeba lásky. Vlastně přitom, nebot' bez lásky se nelze státi ma­lým, když sebeláska sní o velikosti.

Kdo se dostane tak daleko, by mohl

69

se světící z Lisieux říci v moři bolesti:

„Vše zpívá v mé duši jako v duši sv.Cecilieř“ Každý však se může dostatiaspoň tam, aby nerozvířil bouři nářkuV duši i ven při utrpení, aby se učilmysliti: Dítě malé má bolest, ale ví,že trpí ve tvé náruči, Milovaný Ukři­žovaný. Tak i křížmalých duší ve ško­le sv. Terezie ]ežíškovy se bude zne­náhla pokrývati růžemi Vždykrásněj­šími &milost povede dále.

70

VIII.

OBAVY MALÝCH.v

Cím více uvažujeme o svatém dět­ství, tím více vidíme jvehopodivuhod­nou promyšlenost. Reklo by se, žez něho mluví zkušenost duše sto let

stojící v duchovním boji, ne duše dva­cetileté dívky. Několika hesly jsouobsaženy i velké obrysy a cíle křes­ťanského života, i jeho nejmenší dů­ležité podrobnosti. Nejvíce to budepatrno, když nyní budeme mysliti naobavy malých.

Obavy jsou denním chlebem dušemyslící a bojující. Obavy jsou cestou,po které odchází chuť k boji a radost,jsou cestou, po které přichází bolesta porážky a nečinnost. Kdo jest jenponěkud zkušený v duchovním živo­

71

tě, ví dobře, že obavy jsou doslovadenním pokrmem, při každé vážné asvaté myšlence se vnucujícím duši.Kolik vzletu zmařily obavy, koliksmutných chvil nám již způsobily!Různě sebe a jiné těšíváme. Ale nacestě svatého dětství není třeba—těšení,protože tam obavy zmizejí. Malí vesmyslu svatého dětství obav neznají.To je nejvýnosnější část cesty svatéhodětství.

Bojíme se své slabosti, že nás za­stihnou okolnosti, které budou nadnaše síly a strhnou nás na scestí. Ději­ny lidstva, zvláště dějiny náboženstvínám tu poskytují zajímavý pohled.Člověk se zpronevěřil Bohu a odtrhlse od Boha spoléháním na svou sílu.Čím více se pak vzdaloval od Boha,tím více. rostl jeho strach, až. tentostrach se vžil do krve lidstvu a stal

se strachem pokryteckým. Kdyby­

72

chom si pozorně rozebrali obavy zesvé slabosti, zděsili bychom se. Našeobavy tohoto druhu mohou totiž mítijen takové důvody: Bůh mi nepomů­že, protože nestojím o dostatečnoumíru jeho pomoci; Bůh mi nepomůže,protože nechce. V duši skutečně tyobavy jsou, třebaže si jich duše nenív jejich důsledcích vědoma; jsou i du­še, které se jimi netají, skrývajíce seovšem zase za svou slabost. Řeknou:

moje slabost je tak veliká, že mi nedo­volí namáhati se dostatečně ; moje sla­bost je taková, že Bůh se ode mnes ošklivostí odvrátí. '

Svatá Terezie ]ežíškova měla jinémyšlenky, když myslila na svou lid­skou slabost. „Vzpomínka na mé sla­bosti a chyby mne pokořuje, učí mnenespoléhati se na vlastní sílu, jež není,leč slabostí, ale ještě více mi vypravujeo milosrdenství a lásce. Mám důvěru

73

v]ežíše, vypravuji mu podrobně svénevěrnosti, směle se domnívajíc, žetak nabudu tím větší moci nad jehosrdcem a tím více že přivábím k sobělásku toho, jenž nepřišel volati spra­vedlivé, nýbrž hříšníky . . . ]iž dávnojsem přesvědčena, že Pán je něžnějšínežli matka— a já znám dokonale ma­teřské srdce. —Vím, že matka je vždyochotna odpouštěti. Položím se donáruče Ježíšovy a tam naleznu vše,co jsem ztratila, a mnohem více . . .“Duši vyučené v takové škole nemůžežádná obava působiti skleslost. Dušidobře chápající toto učení nemůže sebázeň ani přiblížiti.

Bojíme se velikosti svého Boha.I v tom je mnoho neupřímnosti.Vždyt'víme, že tento nadevše dokonalý Bůhs úsilím, jež lze nazvati jen božským,se nám chce přiblížiti, svou velikostzdůrazňuje jenom tam, kde mu ji člo­

74'

věk upírá. ]aksi z donucení tak činí.Ale vlastní jeho snaha je sblížiti ses duší lidskou a s celým životem člo—věka. Kdybychom neměli jiného dů­kazu, zázračné tajemství Vtělení budeo tom mluviti navěky řečívšem do­bré vůle pochopitelnou. Člověk sestal Bohu cizí a proto se bojí velikostiBoží. Apoštol Jan (I. 4, 18) naznačuje,co svatá Terezie ]ežíškova dala svýmmalým jako lék proti obavám předBoží velikostí: „V lásce není strachu,nýbrž dokonalá láska ven vyháníbázeň.“

„]ežíše uráží a jeho srdce zraňujenedostatek důvěry . . . Ani smrtelnýhřích by mne nezbavil mé důvěry.Vím, že kdybych měla na svědomívšechny hříchy, které mohou býtispáchány, nic bych neztratila ze svédůvěry. Se srdcem zdrceným lítostíbych se šla vrhnouti do náruče svého

75

Spasitele. Vím, že má rád vracející sezbloudilé dítko. Slyšela jsem to odMarie Magdalské, od cizoložné ženy,od Samaritky. Ne, nic mne neodstraší,protože vím, proč se držím jeho láskya jeho milosrdenství. Vím, že celé totomnožství hříchů by se rozplynuloVokamžiku jako kapka vody puštěnádo sálající výhně . . . ó ]ežíši, dovolmi říci, že tvá láska šla až k šílen—ství . . . Jak by se mé srdce před tímtošílenstvím mohlo zdržeti a neletěti

k tobě? Jak by má důvěra mohla mítimeze? () ]ežíši, věřím, že, kdybys na­lezl duši ještě slabší nežli moje, s ra—dostí bys ji zahrnul ještě většími dary,kdyby se v naprosté důvěřeodevzdalatvému milosrdenství“

Bojíme se toho, co souborným jmé­nem nazýváme „nepřáteli“, ať jsouživí nebo neživí, ale zato obyčejnětím hroznější. Víme, jak tyto obavy

76

dovedou přivésti člověka nejenom dotrudnomyslné netečnosti, nýbrž i keskutečnému zrazení víry. Třebažejsme nepřáteli obklopeni všude av každé době svého života, přecei tyto obavy zmizejí u duší malých vesmyslu svatého dětství. Svatá Tereziepíše: „Ach, jsem jen ubohý ptáček,pokrytý sotva chmýřím, nejsem orel,mám toliko jeho oči a jeho srdce. Coze mne bude? Zemru bolem, vidoucse tak bezmocnou? Ah ne! Nebudu se

trápiti. S odvážnou odevzdaností tuzůstanu, až do smrti upírajíc zrak nasvé božské Slunce. Nic mne neodstra—

ší, ani vichr ani liják, a jestliže velikémraky mi zakryjí mé Slunce Lásky,v té chvíli se má důvěra vystupňujek největší síle. Nehnu se se svéhomísta, vědouc, že za těmito ponurý­mi mraky stále září moje sladké Slun—ce. Věřím, že chce viděti, co dovede

77

moje naděje a důvěra. Nyní se mi zdá,že nemohu již více snésti, ale nebo­jím se, protože můj dobrý Bůh mi dátolik odvahy, kolik mám utrpení.“

Bojíme se smrtí a všeho, co ji pro­vází. Hle, jak smýšlela naše světice:„Nemám nejmenšího strachu předposledními boji, ani před bolestmi ne­moci, byt' by byly sebe větší. DobrýBůh mi vždy pomáhal, chránil mnea nejněžnější ruka jeho mne vedla odútlého mládí . . . spoléhám naň. I kdy­by utrpení dosáhlo nejzazších mezí,vím jistě, že mne nikdy neopustí“

Pozornému rozjímání se ukážehloubka důvěry z lásky a radostnácesta života malých. A jaký vítězněplodný život by se rozvinul!

78

IX.

MALÍ A LID E.

U proroka ]eremiáše je napsáno:„Kletý člověk, který spoléhá na člo­věka“ (17, 5). To je snad jediné heslo,které přítomnost má ze svatého Písma.Proto do doby triumfujícího sobectvía tedy vzájemné nedůvěry musí zářitipříklad nejmodernější světice v jejímpoměru k lidem. Tato složka jejíhoživota je nejenom nesmírně důležitá,jest i nesmírně milá a nejnápadnějšímzrcadlem její duše. V ní se každémupochopitelně odráží její svaté duchov­ní dětství a malost Božího dítka.

Duchovní matka svaté Terezie ]e­žíškovy, svatá Terezie Avilská, bylaučelivá žačka nauky svatého Tomá­še Akvinského V zásadách duchov­

79

ního života. Celý řád karmelský posvé veliké reformátorce byl proniknuttímto duchem ve svých vynikajícíchzástupcích; ten duch jest i u svaté Te­rezie ]ežíškovy právě v nauce 0 po­měru duchovním dětstvím malých k li­dem. Svatý Tomáš Akvinský probírá32 hlavní otázky o poměru k bližní­mu v křesťanské lásce. Na všechnyotázky odpovídá podle stále se opaku­jícího rozlišování v každém člověkujeho stránky lidské a stránky božské;k tomu pak jen přidává zásadu, želáska je snaha druhému prospěti. Sva—tá Terezie ]ežíškova napsala mnohoo svém poměru k lidem, ale všechnyjejí výroky nejsou leč důsledky, neboi výslovné jmenování a uplatňovánízásad andělského Učitele.

Čtěte na příklad: „Nyní chápu, žepravá láska záleží ve snášení nedostat­ků bližního, že se nepozastavuje nad

80

jeho chybami, vzdělává se i jeho nej-.menším ctnostným úkonem . . . Kdyžchci ve svém srdci zvětšiti lásku k bliž­

nímu a nepřítel mi staví před oči jehochyby, usilovně hledám, co je na němdobrého.“ To jest-ono dělení, na lid­ské a božské. Naše vlastní pozemskástránka se až příliš dobře stará, by­chom viděli lidskosti, ale láska hledábožské. U naší světice toto dělení ply­nulo právě z jejího duchovního dět­ství. Lidské dítě má každého rádo,dokud mu neublíží ; i tomu, jenž ublí­ží, dovede nejsnáze ublížení zapome­nouti. Přirozeným sklonem je srdcetáhne ke každému člověku, protožeje člověkem. Světice z Lisieux, proto­že se vypěstovala v dokonalé dítě ne­beského Otce, uměla v každém člo­věku hledati něco božského, co jejčiní příslušníkem její rodiny. Hledalaobraz Boží, hledala dobrou vůli, hle­

81

dala, co ten člověk koná Bohu milého,a když viděla jen málo, připomínala sispolečnou vlast na věčnosti, kde budedokonalá bratrská láska všech. Proto

se dovedla tak modliti i za zlosynak smrti odsouzeného. Byla dítě ne­beského Otce, byla „malá“ a protoneměla zájmů duší „velkých“, to jestsobeckých. Dovedla snadno překo­nati všechny nástrahy „velikosti“,protože ty nástrahy vycházejí z po­zemských starostí a obav. Těch všakBoží malí nemají. ]im první myšlen­kou, první záležitostí jest Boží dítěa v Otcově náručí. Podle toho posu­zují a rozlišují všechny záležitostiživota.

V životě světice z Lisieux vidíme

zřetelně cestu a postup práce láskyk lidem, opět úplně ve smyslu naukysv. Tomáše Akvinského. Láskaj esna­haprospěti. Prospěti lze trojím způso­

82

bem. Nejmenší stupeň snahy prospětije snaha neškoditi ani srdci ani duši anitělu. Stupeň nejnižší, ale má-li býtidůsledně proveden, vyžaduje velikéjemnosti duše a citu. ]aké oběti při­nášela naše světice, aby „nezahanbilasestry, aby nezarmoutila sestry“!V prvním roce jejího pobytu v Kar­melu byl pro ni v jídelně připraventak zvaný cidr, jablečné víno, kteréje v Normandii považováno za posi­lující nápoj. ]ejí sousedka u stolu všaktrpěla chorobnou žízní a majíc totéždovolení a svůj nápoj v jedné většíláhvi společně s Terezií, vypila samavšechen cidr. A Terezie se neodvážila

prositi ani o trochu vody, trpěla žízeň,„aby nezahanbila nemocnou sestru“.Svým novickám kladla důrazně nasrdce, by nechodily do společného,stanovami předepsaného zotavení,s úmyslem potěšiti se, nýbrž s vý—

83

slovným přáním potěšiti druhé a dru­hým způsobiti radost. Hrdinstvímnejvyšším na tomto stupni jest ob­dobí, kdy byla Terezie pomocnicísestry vrátné. S touto sestrou bylovelmi těžko vycházeti. Ale Tereziejí ani jednou nezarmoutila, takže pojejí smrti řekla tato sestra: „Byl toanděl. A abyste věděly, já byla jejímmiláčkeml“ —Až tam uměla jíti svě­tice ve své snaze nikoho nezarmoutiti

a jen těšiti.Vyšší stupeň lásky k bližnímu je

prokazovati kladné dobro bližnímu,prokazovati dobrodiní nejrůznějšíchzpůsobů. V té věci bylo oblíbenýmheslem světice slovo božského Mistra:„Kdo chce vzíti sukni tvou, tomuzanechej i plášť, a přinutí-li tě někdona míli jednu, jdi s ním dvě“ (Mat. 5,40). ]ejí výklad je takový :„Nedostačími vyhověti každému, kdo mne o ně­

84

co žádá. Snažím se vytušiti jeho přání,ukazovati, že mám radost, když mohuněkomu vyhověti. Neboť náš božskýMistr pravil: Nevyhýbejte se tomu,kdo si chce od vás vypůjčiti.“ I toplyne z malosti. Vždyť o jednoroze—ném Synu Božím je napsáno jehovlastní slovo: „Syn člověka nepřišel,aby se mu sloužilo, nýbrž, aby slou­žil“ (Mat. 20, 28). Tak nebeský Oteci Syn jeho prokazují dobro každémua ve všem. Dítko zcela odevzdané ne­

beskému Otci a Vjeho náruči stulenécelým svým životem, nemůže nežcítiti nutkání napodobiti Otce a jed­nati jako on při každé příležitosti.

Svatý Tomáš Akvinský II.-II. 26, 5praví, že člověk křesťanskou láskouk bližnímu má duši bližního více mi­

lovati, nežli své vlastní tělo, protožespolečná blaženost v nebi je více nežliblaho našeho těla. To je vrchol lásky

35

k bližnímu: v duchu křesťanskéláskysloužiti bližnímu. Nejenom mu semtam posloužiti, nýbrž tuto bezplatnouslužbu považovati za svůj životníúkol. Dvě složky tvoří tuto svatouslužbu. Vlastní nenáročnost a ochota

vždy posloužiti i za cenu Vlastníhopohodlí, i za cenu obětí citelných.Svatá Terezie ]ežíškova pravila: „Ni­kdy se nebudu ukazovati náročnou,by nikdo nemohl přijíti na myšlenku,že, když posloužím druhým, čekámza to vzájemnou službu . . . Dávámvšechno: své nejosobnější a nejvlast­nější myšlenky, svůj rozum i svésrdce, každý může všechno mě po­važovati za své, nikomu neřeknu, žena to nemá práva.“ ]ediný její.zájem,kterého by nedala nikomu, byla jejímalost, její spočívání na srdci B0žím;vše ostatní nemělo „ceny. Proto sl'ou-.žila a síla ve sloužení byla právě: sva-*

86

tá malost jejího duchovního dětství.Kdysi se mluvilo o plnomocných

odpustcích a sestra Terezie ]ežíškovas úsměvem pravila: „Je nejhlavnějšíplnomocný odpustek, kterého můžekaždý získávati bez obyčejných pod­mínek. To je láska. Neboť o lásce jepsáno: Láska přikrývá množství hří—chů“ (Přísl. ro, 12). Tak budou malísvaté Terezie ]ežíškovy přispívatik pokání světa, tak se stanou spoluvy­kupitelskými dušemi, budou-li za pří­kladem své vůdkyně pěstovati lásku,které ]e tak žalostně málo.

87

X.

TAIEMSTVÍ MALÝCH.

Papež Pius X. nazval svatou Terezii]ežíškovu největší světicipřítomnosti.Když ze všech nejvýše vystoupila, zevšech duší přítomnosti nejlépe po­chopila cestu vzestupu duše k doko­nalému křesťanskémuživotu. To po­chopení je tajemství její svatosti a po­chopení jejího tajemství musí nejvícezajímati ]eji malé. Závěrem se tedy po­kusíme naznačiti toto tajemství, ježzároveň je světlem pro vše dosudřečené.

V theologii je obecně uznaná zá­sada, že milost Boží nezasahuje rušivědo lidské přirozenosti, nýbrž ji zdo—konaluje. Sv. Tomáš Akvinský II.-II.11I, 3 píše: „Je paterý účinek milosti

88

v nás. Nejprve uzdravuje duši; pakpůsobí, že duše chce dobro; třetí úči­nek je, že duše úspěšně uskutečňujedobro chtěné; čtvrtý, že v dobrémsetrvává; pátý, že dosáhne věčné slá­vy.“ 0 svaté Terezii ]ežíškově napsalkdosi: „]ejí život a její způsoby činídojem věci tak jednoduché, snadné, ževšechny výsledky milosti v ní se zdajíjen rozvinutím její přirozenébytosti.“Velmi správně je to poznamenáno anauka sv. Tomáše je důvodem i vy—světlením této záhady.

Když nám duch Boží slovy Spasite­lovými praví: „Budte dokonalí, jakováš nebeský Otec je dokonalý,“ mu­síme při tom mysliti na první stránkuPísma, kde je napsáno: „Učiňme člo—věka podle své podoby.“ Bůh stvořilčlověka hlavně s tím úmyslem, abysvým ušlechtilým úsilím a s Boží po­mocí se co nejvíce přiblížil kráse a do—

89

konalosti Boží bytosti. Všechnu při­rozenou výbavu člověka stvořil Bůhpodle toho svého přání. Přirozená vý­bava lidské bytosti jest úplná, aby jejípomocí mohl člověk dosáhnouti hlav­ního cíle svého života. Kdyby tatovýbava byla zůstala nedotčena zká­zou hříchu, nebylo třeba jiného, nežaby Bůh svou milostí člověka postavilna vyšší úroveň, na půdu, na kteréstojí Bůh sám, a aby ho svou milostípodporoval ve snahách přirozené vý­bavy člověkatakto povýšené. Protoževšak hřích způsobil v přirozené výba­vě člověka rány, totiž menší odolnosttolikerým překážkám, musí býti Bůhčlověku nejprve milosrdným Sama—ritánem a pak teprve může konati, coby byl konal i před hříchem. Protosv. Tomáš nejprve mluví o léčivé čin­nosti .milosti a pak o činnosti pod-.porující, : udržující na cestě k cíli a

90

k němu přivádějící. Ale milost nedávánové přirozenosti, kterou by po­zdvihla na božskou půdu, nýbrž jenuzdravuje. Tedy přirozená výbavačlověka se všemi svými schopnostmijest úplná, aby' po svém uzdravenímilostí a držena na výši milostí mohlapřivésti každého člověka ke svatosti.Proto také to není jakési nemožnésnění, když svatá Terezie ]ežíškovapravila, že na její cestě jsou jen pra­obyčejné věci, a že její malí mohouvykonávati vše, co ona koná. Ukazujese nám, že jsme na dobré cestě, tušícezde vlastní ohnisko jejích myšleneko cestě k Bohu, o malé cestě ke sva­tosti. Ke svatosti, to jest k dokonalé­mu křesťanskémuživotu, se nejde ně­čím, co není. dáno každému, co se jenvyvoleným. přidá, jako skutečný pří:davek výbavy jejichbytosti. Kdo 3millostí pracuje 'a.s milostí Boží spojena

91

udržuje všechna svoje díla, všemi jdevýše k dokonalosti křesťanského ži­vota. Žádná část přirozené výbavylidské bytosti, uzdravena a spojenas milostí, není překážkou na cestěk dokonalosti, každá v tomto spojeníje bohatým zdrojem ctnostných úko­nů a ctností, tedy dokonalosti křes­ťanského života.

Přirozená výbava lidské bytosti jestúplná a proto není jednoduchá. Aleve své složitosti není bez ladu. ]e vel­mi přesně uspořádána, soustředněk lásce. Tato soustřednost je tak přes­ně Tvůrcem provedena, že není-liv činnosti láska, člověk je prostě ne­schopen práce i tě nejpozemštější.Mimochodem tu můžeme žasnouti

nad moudrostí Tvůrce lidské bytosti,když vložil do duše člověka, či dojeho srdce Věctak záludnou, která pů­sobí tolik zla, totiž sebelásku ; sebe­

92

láska je nikdy neselhávající reserva,jež udržuje člověka Včinnosti i tehdy,když láska k věci mimo člověka jeVsrdci mrtva. Ať koná člověk cokoli,musí to konati s láskou, třebaže si tělásky ani není vědom. Bez lásky, nebov nejhorším případu aspoň bez sebe­lásky, by mu v každém smyslu viselyruce bezvládně v nečinnosti. Proto

i ve všech zcela pozemských záleži­tostech pro úspěšnou činnost platíslovo Písma: Nadevše mějte lásku,neboť ona působí dokonalost.

To slovo však bylo řečeno prokřesťanský život. A potvrzuje se jím,že i život a pohyb člověka k cíli po­dobnosti s Boží svatostí je stejně vy­budován, soustředěnk božské ctnostilásky. Theologie praví, že láska k Bo­hu je královnou a duší všech nadpři­rozených ctností, že v ní jsou obsa­ženy všechny ctnosti ; čím je láska do­

93

konalejší, tím jsou všechny ctnosti do­konalejší, bez lásky k Bohu jsou vše­chny ctnosti mrtvy. Dále praví, ženadpřirozené ctnosti jsou tak přizpů­sobeny ctnostem přirozeným, že seod nich liší jediné svým nadpřirozenýmpůvodem a prací v oblastech nadpři­rozena. Vidíme tedy V křesťanskémživotě přesně týž obraz, jaký se jevíV přirozeném životě. Láska k Bohujest ohnisko a ona sama dostačí zahybnou síluke svatosti, k dokonalémukřesťanskému životu.

Otvíráme oči, když čteme toto vy­znání svaté Terezie]ežíškovy: „ó ]e­žíši, moje lásko, konečně jsem nalezlasvé povolání! Mým povoláním je lás­ka! Ano, nalezla jsem své místo v lůněcírkve, a ty, můj Bože, dal jsi mi totomísto v srdci mé matky církve: buduláskou. Tak budu vše, tak se uSkuteč­ní můj sen!“ Taková a podobná slova

94

nerozumějící vykládají svaté Tereziiza unylou a nic nepovídající sladkost—a zatím je v nich moudrost nejhlub­šího učence v Božích vědách. Může­

me jim také rozuměti. A pak jsme pro­nikli k tajemství celé „malé cesty“ kekřesťanskédokonalosti. V živém spo­jení s láskou k Bohu udržovati vše,co konáme v pozemském povolání.Nelze si mysliti dokonalejšího a pro­nikavějšího zjednodušení křesťanské­ho života, nelze si mysliti cesty pří­stupnější prostě všem a každému.

Tu je vrchol geniality sv. Terezie]ežíškovy. Pronikla až do nejhlubšíchsmyslů Boží moudrosti o povoláníčlověka, pokud jsou lidskému duchupřístupny. Všechny složky svatéhodětství touto základní myšlenkou po­zbývají své zdánlivé složitosti, vše­chny zdánlivé nepochopitelnosti sestávají jasnými, všechny nedosažitel­

95

nosti se stávají dosažitelnými. A do­sáhne jich, kdo ve svém životě zkusíuskutečniti toto prozrazené tajem­ství.

OBSAH:Strana

I.Cestamalých....... 5II. Modlitbamalých..... 15

III. Svatá Všednost malých . . 27

IV.Pokojmalých ...... 37V.Přímostmalých ..... 45

VI. Velkorysost malých . 54

VII.Křížmalých....... 62VIII.Obavymalých...... 71IX.Malíalidé........ 79X. Tajemství malých . 88

OBRÁZKY, MEDAILKY, ŠPENDLÍKY A OBRAZY SV. TERE—ZIE JEŽÍŠKOVY v různé velikosti.

TEREZIČKA V PENSIONÁTĚ SESTER BENEDIKTINEK. Ilus­trováno. Cena Kč 7-—

SVATÉ DĚTSTVÍ. Vhodný dárekk vánocům. Právě vyšlo.

LISBETKA. Rozkošná povídka anglické katolické spisovatelky MaryT. Waggamanové ze života amerických dětí. Hodí se zvláštěpro dítky, připravující se k prvnímu sv. přijímání. Pobaví apoučí i jejich rodiče, učitele a vychovatele. Výborný příspěvekpro katolické školní a spolkové knihovny. Cena Kč 12-—

UMĚLECKÉ POHLEDNICE UKŘIŽOVANEHO V LIMPIAS .“po 1 Kč.

VKUSNE BAREVNÉ OBRÁZKY HLAVY UKŘIŽOVANĚHOV LIMPIAS. Cena 40 hal.

ŽIVOT SV. ]UDY TADEÁŠE, VELIKÉHO POMOCNÍKA v těž­kých záležitostech. Cena Kč I'—

MILOSTNĚ PRAŽSKÉ ]EZULÁTKO, dílko dlouho u nás postrá­dané, s ilustracemi. Cena Kč 6-—

VKUSNĚ NÁLEPKYMILOSTNÉHO PRAŽSKÉHOJEZULÁTKA.Barevné 100 kusů Kč 5-—. Zlaté 100 kusů Kč ro——.

NOVÉNA K BLAHOSLAVENÉ ANEŽCE ČESKÉ. Cena Kč 3-—

BOŽSKĚ SRDCE PÁNĚ. Umělecký obraz českého mistra prof. Em.Dítěte. (60x 4o.) Cena Kč 30——

DÚVĚRNÁ NOVÉNA K NEJSVĚT. SRDCI PÁNĚ. Cena 20 hal.

MODLITBA K PANNĚ MARII, dobré Matce. Cena 8 hal.

ODPUSTKOVÁ MODLITBA ZA DUŠE V OČISTCI. Cena 8 hal.

SERIE rz UMĚLECKÝCH POHLEDNIC ZE ŽIVOTA SV. FRAN­TIŠKA SERAFÍNSKEHO a jiné. Cena Kč 6-—

ZIVOT SV. MARKETY ALACO QUE, podle nejnovějších pramenůzpracovaný s ilustracemi. Cena Kč 10——