Pot&Lesk - září 2010

FESTIVALČEKÁNÍ NA

VÁCLAVAjiž od 28.9.!

POT LESK&K l i c p e r o v a d i v a d l a

7 / 2010

… již od 28. září!!!!

2.

POT LESK&

POT&LESK Klicperova divadla - 7 / 2010 3.www.klicperovodivadlo.cz

Obsah6/ Klicperáci na

Ploučnici!24/ Blíží se festival

„Čekání na Václava“!30/ Premiéry sezóny 36/ Na kafi s Lenkou 38/ Rozhovor s Petrem

Marečkem 12/ Rozhovor s Braněm

Mazúchem16/ Fotogalerie ze zkoušek

Zkoušíme: Marné lásky snaha

4.

POT LESK&


ÚVOD

Vážení čtenáři, diváci, přátelé a předplatitelé divadelní,

vítáme Vás opět na stránkách Vámi oblíbeného divadelníku POT&LESK Klicperova divadla, ve kterém Vám už po dvě sezony představujeme lopotu i pýchu naší divadelní práce, a to v POTU i LESKU našich herců, hostujících režisérů, scénografů, dramaturgů, inspicientů, kulisáků, zkrátka všech, bez kte-rých by se pot nikdy neproměnil v lesk. A samozřejmě máme během našeho celoročního lopocení na zřeteli především Vás, naše diváky, kteří nás za to vše pak v hledišti hradeckého divadla odmění zvučným potleskem. Máme rádi POTLESK a doufáme, že Vy také!

Jsme v začátku nové sezony – nových divadelních úkolů, nových výzev, ale už plně nastartovaní, rozpumpovaní, nažhavení a natěšení. Od konce srpna pro Vás v režii Braňo Mazúcha zkoušíme shakespearovskou komedii par excellence MARNÁ LÁSKA SNAHA, kterou chceme nastartovat, rozpumpovat, nažhavit a natěšit i Vás! Bude plná rytmu, krásných slov, humoru, hudby, pohybu, tance a dozvuků letních lásek. A dále - už příští týden odstartuje brněnskou inscenací Čapkova Hordubala VII. ročník festivalu Čekání na Václava – festivalu velkých malých divadel, který letos nese více než slibný podtitul ZVÝŠENÝ VÝSKYT LEGEND.

V našem elektronickém měsíčníku se i po celou nadcházející sezonu můžete těšit na rozhovory s herci, režiséry inscenací, na perličky ze zákulisí Klicperova divadla, na exkluzivní fotografie ze zkoušek, ale i divadelních večírků, na veselé, ale i zádumčivé články naší/Vaší oblíbené Lenky Loubalové, zkrátka s našim POT&LESKem zůstanete v obraze a nic podstatného z divadelního dění v Hradci Králové Vám neunikne.

Tak zůstaňte a čtěte.

Krásnou a bohatou divadelní sezonuVám přeje Magdalena Frydrych Gregorová

hlavní partnerKlicperova divada

hlavní partnerKlicperova divada

Partneři Klicperova divadla:

Klicperovo divadlo podporují:

Kontaktujte nás!Předprodej Klicperova divadla je Vám k dispozici v pondělí až pátek od 9.00 do 12.00 a od 13.00 do 18.00, v sobotu od 9.00 do 12.00 hodin na adrese:

Švehlova 624, Hradec Královételefon 495 512 [email protected]

Vodácká sekce Klicperova divadla se po loňském úspěšném zdolání Vltavy rozhodla o letošních prázd-ninách pokořit další vodní tok. A tentokrát ne tok ledajaký! Sportovní referent uměleckého souboru Vojtěch Bráník Dvořák nás totiž dostatečně navna-dil na jednu z nejméně pravděpodobných řek v České republice, o níž před srpnovými bleskovými povod-němi slyšel málokdo – Ploučnici. Ale v době naší výpravy se jednalo ještě o nenápadný potůček s úska-lími zcela jiného rázu než vylití z břehů… Některé loňské účastníky zřejmě dopředu odradila absence kempů, hrozba komáří přesily či Vojtovo tajno-snubně opakované heslo „Saigon“, a proto jsme se vydali nakonec ve značně omezeném počtu šesti sta-tečných (Dvořák, Slouková, Richtermoc, Čepelka, Štorková, Kučová) a čtyř vodáků z kategorie mlad-šího a staršího žactva (družstvo Richtermoců juni-orů a Bohouškův synovec Jirka). Už cesta do Stráže pod Ralskem předznamenala v mnoha ohledech extrémní plavbu, neboť jízda dálkovým autobu-sem s dvaatřiceti zastávkami během jedné hodiny a neustálým objížděním Ještědu vypadala podezřele. Totéž se dalo říct o prvním kontaktu s bájným veleto-kem. Ploučnice s korytem jen o něco širším než jedna kanoe a hloubkou snad patnácti centimetrů nepůso-bila při startu příliš důvěryhodně a vyvolávala spíše otázku, proč jsme nejeli jakýkoliv jiný potok v blíz-kosti Hradce Králové. I přesto jsme se úspěšně nalo-dili a dřeli loďky směrem kupředu. Nálada posá-dek se ovšem zlepšovala přímo úměrně rozšiřování koryta a na konci prvního dne nás čekala velkolepá odměna, která smazala veškeré pochybnosti a kata-pultovala kalnou říčku téměř k nebesům. Průjezd

skalní průrvou a následné utáboření se v její blízkosti by totiž rozjitřil i největšího cynika a nastolil tak pra-vou trampskou romantiku pod tou skálou, kde proud řeky syčí. O trochu adrenalinu se navíc postaral sko-kan ze skalní římsy Vojta, téměř skokan Bohoušek a kolektivní představa jistého českého režiséra, skáka-jícího do tůňky kufr. U průrvy stejně jako v nadlouho posledním kiosku s točeným pivem bylo tak krásně, že se nám ještě ani v poledne následujícího dne stále nechtělo vyplout, ale nakonec jsme vyslyšeli nalé-hání nejmladších členů posádky a vydali se po toku dál. Ploučnice na nás během příštích pár dní chystala další a další překvapení a vodácké lahůdky, průjezd krajinou druhohor i třetihor, tunely z křoví a popa-dané kmeny, slepá ramena, vodní křižovatky, konec řeky v kopřivách i smrtící průjezd kolem přilehlé kafilerie. Nechybělo ani setkání s labutí, nekonečné meandrování v úhlu stoosmdesáti stupňů a něko-lik karambolů způsobených napadenými kmeny. Ve skupině Klicperáků jsme navíc měli řeku sami pro sebe, tábořili, kde se nám zachtělo (nutná pochvala celého týmu za bleskové postavení stanů před blížící se bouřkou druhý večer) a večery si krátili originál-ním vokálním provedením country popěvků stejně jako kulinářskými zázraky v podobě špekáčků opeče-ných ve čtyři ráno. Není divu, že se na konci expe-dice nikomu zpět do civilizace nechtělo, protože spaní pod širákem, čekání na východ slunce, pivo v plastové láhvi a vůbec všechny podmínky extrémní říčky neměly chybu… Voda to byla krásná a nám teď nezbývá než těšit se na příští rok a další ploučnickou cestu do pravěku…

fotogaleriena dalšístraně ›››

6.

POT LESK&


Ahóóóóój!

připravila Jana Slouková

fotoreportážKrátká fotodokumentace z letní vodácké expedice po Ploučnici.

Fotila a popisky připravila Jana Slouková.

„Řeka“ zpočátku nevzbuzovala příliš důvěru Průrva Ploučnice a Vojta Dvořák při skoku

Opice Ploučnice, nalezený a před uto-nutím zachráněný maskot výpravy

Pár takřka ústřední, milostný, že…

Společné zastavení po zdolání překážky

8.

POT LESK&


Sehraná ryze dámská posádka

Před rozbitím stanů

Posádka díky brilantně zvládnutému povelu „zanořit“ zvaná Yellow Submarine

Jirka a Miss Saigon

Rum nám dávej, rum nám dej

Expedice doplula do cíle

10.

POT LESK&


„Kúzlo je vo všetkej tej snahe…“

ROZHOVOR s režisérem Marné lásky snahy

Režisér Braňo Mazúch od konce srpna zkouší s herci Klicperova divadla málo známou shakespearovskou komedii Marná lásky snaha. Komedii o peripetiích lásky popisuje překladatel Martin Hilský jako “gejzír jazykového vtipu”, “hos-tinu jazyka” nebo “Shakespearův tanec slov”, a také proto se na scéně kromě mluvení bude i tančit, bude se zpívat, a celkově “křepčit” – pokud tak lze ozna-čit scénický pohyb inspirovaný současnými free styly jako street dance či hip hop battles!

12.

POT LESK&


Braňo, proč Marná lásky snaha dnes? Co je pro Braňo Mazúcha to nejpodstatnější na sdělení čtyři sta let staré hry?

Kúzlo je vo všetkej tej snahe, ktorá príde nazmar, vo všetkom tom, čo človek očakáva, a čo sa nakoniec nenaplní, práve tou mierou dezilúzie, rozčarovania,

smútku, nepochopenia, narážania, zarazenie sa, tou mierou zastavení, ustrnutí, zúfalstva, chuti obesiť sa, sklamania, bolesti, sĺz na duši, hys-

terického smiechu, grimás, horkosti, tým všetkým je táto hra pre mňa teraz aktuálna a znepokojujúca.

Je nějaké místo ve hře - moment, situace, obraz - které se Ti často vrací na mysl?

Merkadé, smrť, ktorá prichádza tak znenazdajky, v niekoľkých slo-vách, a všetky tie kvantá slov, ktoré zazneli do tej doby, náhle stratia

svoju hodnotu, význam. Už nikdy nebude tak, ako bývalo.

Ve spojitosti s Marnou lásky snahou mluvíš o specifické „náladě“. Můžeš se pokusit ji popsat?

Myslím, že na túto otázku odpovedám prvou odpoveďou.

14.

POT LESK&


Čím ses spolu s výtvarníkem nechával inspirovat při vytváření návrhu scény, která by měla nést onu náladu?

Zadanie bolo veľmi jednoduché: záhrada, presnejšie záhrada navarského kráľa. Celá hra sa odohráva na jednom mieste. Žiadne veľké prestavby. Ale na dru-hej strane je záhrada miesto dynamické. Všetko tam rastie, alebo vädne, vietor preháňa po tráve listy zamilovaných, ranná rosa šteklí bosé nohy, kríky skryjú trápenie a slzy. A uprostred záhrady skleník, laboratórium, urýchľovač ľúbost-ného citu v tejto zrýchlenej dobe.

S nápadem pojednat Shakespearovu komedii jako muzikál jsi přišel Ty sám. Co Tě k té myšlence ponouklo?

Divadlo je živý organizmus. Neustále sa mení, vyvíja, dospieva, zomiera, rodí sa. A to je na ňom fascinujúce, tá podobnosť so životom samotným. Ak som na začiatku našich úvah o tejto inscenácii zmienil muzikál, odpovedal by som teraz ako jedna postava tejto hry: „Snad jenom v žertu, pane, co já vím.“ Tým sa nevzdávam zodpovednosti za to, čo som povedal. Márna lásky snaha je muzi-kálna, nesmierne muzikálna. Ale muzikál je príliš zväzujúce žánrové označenie na to, aby sme si ho v tejto súvislosti mohli dovoliť používať. V súčasnosti sa objavili pojmy ako lyrikál a písničkál. Keďže v našom prípade určujúcim ryt-mickým a melodickým prvkom je shakespearovský blankvers a sonety, mohli by sme tomu hovoriť sonetál, alebo blankversál. Ale to práve neznie nijak lákavo, takže nechajme sa, prosím, prekvapiť, čo nám z toho vylezie.

O práci na inscenaci MLS mluvíme možná trošku nadneseně jako o „hereckém gesamtkunstwerku“, kdy by ve výsledném tvaru mělo na scéně rovnocenně fungovat spojení herecké akce (SLOVA), zpěvu (HUDBY) a tance (POHYBU). Takový úkol klade zvláštní nároky - jak na samotné aktéry, tak i pro Tvé spolupracovníky. Jaké tvůrce jsi z tohoto důvodu oslovil ke spolupráci?

Pre spoluprácu na tejto inscenácii som oslovil tvorcov, ktorí dokážu vytvoriť podmienky pre vznik „hereckého gesamtkunstwerku“, o ktorom hovoríš, teda pre vznik akéhosi komplexného hereckého výrazu. Scénu, podobne ako pre Pannu Orleánsku, vytvoril Jan Polívka. Pre hudbu som oslovil Dana Fikejza, s ktorým sme sa prvýkrát stretli nad hrou Tankreda Dorsta Merlin aneb Pustá zem v Západočeskom divadle v Chebe. Pre Terezu Ujevičovú je to prvá väčšia práca pre divadlo, ale v jej prípade mi išlo o to, vniesť do inscenácie mladý, nespútaný, slobodný, originálny pohľad na kostýmy. Janu Burkiewiczovú som oslovil kvôli jej skúsenostiam so všetkými tými modernými tanečnými štýlmi,

ktorých je neúrekom, ako napríklad contempoary dance, jazz dance, RnB dance, waacking dance a ďalšie druhy street dance. Keďže sa v inscenácii obja-via aj hip hop battles, prizvali sme k spolupráci Sabinu Škodovú - lektorku free stylu a práve battles.

Pro herce je pak úkol skutečně nesnadný... Stylizovaný jazyk hry, která je psaná v blankversu, tedy verši specifického rytmu, dále spousta slovních hříček (řečově skoro „chytáků“), básnických metafor, které je třeba dokonale rozkrýt, bude herce nutit k tříbení řečové techniky. V další fázi pak přibude zpěv, hra na hudební nástroje a v neposlední řadě to vše budou muset skloubit s pohybovým scénickým výrazem - taneční choreografií. JSI MAXIMALISTA?

Maximalista je príliš silné slovo. Mne ide iba o to dať hercovi príležitosť pred-viesť sa zo všetkých stránok. Nič viac, nič menej.

V Klicperově divadle jsi před dvěma léty režíroval Pannu Orleánskou, inscenaci, za jejíž titulní roli si Pavlína Štorková vysloužila nominaci na Thálii. Jak se Ti zkoušelo/zkouší na prknech, která znamenají Klicperovo divadlo?

Vďaka Panne Orleánskej som sa po dlhšej dobe vrátil k divadelnej réžii, takže táto práca v Klicperovom divadle bola pre mňa zlomová. Podmienky pre prácu boli už v tej dobe výnimočné. A také sú i teraz. A to predovšetkým vzhľadom k výnimočnému umeleckému súboru.

Na zkoušce jsme mluvili o „módě hlášek“. Shakespearova hra doslova přetéká hláškami, slovními vtipy, narážkami. Prozraď nám hlášku z MLS Tvému srdci nejbližší?

Urazil by som všetky ostatné hlášky, keby som zmienil iba jednu z nich.

Proč by měli diváci přijít na Marnou lásky snahu?

Pretože nebude rozhodne márne vidieť túto inscenáciu.

Rozhovor vedla dramaturgyně inscenace Magdalena Frydrych Gregorová

16.

POT LESK&


FotogalerieMLS

Nejdříve jsme četli …

1.

M a r n éL á s k yS n a h y

ZKOUŠÍME MLS – FOTOGALERIE

18.

POT LESK&


Pak jsme se zapotili během pohybových zkoušek s Janou Burkiewiczovou

2.


20.

POT LESK&


Ovšem během hereckých zkoušek se zapotíme taky

3.


22.

POT LESK&


A tady hrajeme na hudební zkoušce pod vedením Dana Fikejze

4. fotila Magdalena Frydrych Gregorová


Ano ano, ještě se v paměti našich diváků nestačily usadit všechny vjemy z červnového festivalu Divadlo evropských regionů a už na jejich smysly začnou útočit festivalová představení nová. Letos již po sedmé se v pra-videlném rozmezí od 28. září do 28. října uskuteční festival Čekání na Václava, přehlídka další várky zajímavých a oblíbených divadelních představení ze všech koutů republiky. Ti, kteří se těší především na hostování slavných hereckých tváří, budou letos jistě nadmíru spokojeni. Na jevišti totiž uvidí např. Ivanu Chýlkovou, Simonu Stašovou, Janu Štěpánkovou, Zlatu Adamovskou, Vilmu Cibulkovou, Milana Lasicu, Josefa Somra, Karla Rodena, Pavla Lišku, Ivana Trojana a mnohé další. Milovníky literární klasiky zase jistě potěší Strýček Váňa, Hordubal, Bláznovy zápisky, Příběhy ze Starého zákona, Tartuffe, Dům Bernardy Alby nebo Příliš hlučná samota. Nechybí ale ani současná dramatika, zajímavá režijní jména a aby toho nebylo málo, také dvě legendy ze všech nejlegendovatější, totiž Semafor a Cimrmani.Ráda bych teď připojila alespoň čtyři tipy vlastní, tipy na předsta-vení, pro která mám osobní slabost, a která si proto nenechám ujít. A je pravda, že jsem jim ochotná odpustit třeba i nějaký ten nedostatek, pro-tože jako celek mě někdy dostaly a ráda bych tento subjektivní zážitek zprostředkovala i dalším potencionálním divákům.

Václav se blíží!!

24.

POT LESK&


tipy pro Vás připravila Jana Slouková

26.

POT LESK&


15. 10. – Hlavní scéna

HERCI — Studio DVA, Praha

Tuhle inscenaci jsem viděla asi před čtyřmi lety a tehdy z ní byla velmi pře-kvapená. Je to jedno z těch představení, která si výborným způsobem pohrá-vají s divákem, který, nemaje informací, je po první části večera téměř zne-chucený, protože to, co se před jeho zraky odehrává, se jeví jako podivná směs šmíry a hodně nepovedené komedie. Ovšem! Vše je následně chytře vysvět-leno a divák už se jenom baví tím, že se nechal napálit výborným nápadem ve stylu Michaela Frayna a jeho slavné hry z divadelního prostředí „Bez roucha“ a pochopí, že Ona a On, bývalí manželé, přišli jen naposledy odehrát jakousi hru, a že snaha zachránit inscenaci, při níž musí uhrát sedm postav, je stejně zoufalá jako mizérie jejich osobních životů. To vše samozřejmě nabízí skvělé příležitosti pro dva herce, tradičně výbornou Zuzanu Bydžovskou a Bohumila Klepla, který zde dokazuje, že není jen legrační pán z televize a dává zavzpomínat na svou slavnou éru v Divadle Na zábradlí. Zkrátka jsem vás touto cestou chtěla pozvat na zajímavé a chytře vymyšlené představení a jen doufám, že se od doby mé návštěvy neposunulo nějakým nežádoucím směrem….

17. 10. – Studio Beseda

TARTUFFE GAMES — Divadlo Na zábradlí, Praha

Pozměněný název slavné hry a také jako autoři uvedení „Pan Molière a kolek-tiv“ mohou u pravověrných ctitelů klasiky a jejího klasického ztvárnění vyvolat znepokojení. Ze zkostnatělého hlediska právem. Inscenace Divadla Na zábra-dlí totiž v režii Jana Friče přináší nespoutaný, ale v zásadních půdorysech a tématu zrůdné manipulace předloze věrný a o to vtipnější pohled na Molièrovu komedii. A tak není divu, že parazit Tartuffe (Pavel Liška) je svatouškem od Bobří řeky a tu a tam ovládá důvěřivého Orgona pravdou a láskou z písní bratří Nedvědů, z nichž nejslavnější má příznačný název Podvod, a že ani ústřední rodinka není tak úplně v pořádku a její rozklad nezachrání rokokové paruky ani pečlivě opečovávaný skleník lilií. Inscenace má švih a spád, pohrává si s mnoha kontextovými odkazy a popkulturními přesahy, stejně jako s pohledem na divadlo a umění samé. Tomu všemu nechybí situační komika, gagy a výborné výkony Pavla Lišky, Jiřího Ornesta, Miloslava Mejzlíka a dalších. Zkrátka – „Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen?“

28.

POT LESK&


26. 10. - Studio Beseda

TVRDĚ / MĚKCE — Divadlo Petra Bezruče, Ostrava

Divadlo Petra Bezruče nás s režisérem Fričem oslovilo s nápadem originálního autorského projektu – inscenace ze dvou nových her dvou českých dramatiků. A tak jsme brzy měli před sebou „Karlu“ Martina Františáka – grotesku z ben-zínové pumpy hořkou jak ranní kafe – a „Andreu“ Davida Drábka – poetic-kou komedii o dvou, kteří se konečně našli. Výsledkem jsou dvě představení v jediném večeru, dvojjediný pohled na lásku a smrt. Dva muži, dva autoři, dvě poetiky, dvě hry. Odpouštění a opouštění. Muži a ženy. Tvrdě a měkce… Františákova „Karla“ vypráví o osudech dělnic ze zrušené sklárny, o světě bez mužů a o lásce, kterou jsme nechali umrznout mezi dveřmi. David Drábek a jeho „Andrea“ zase popisuje setkání bývalé TV rosničky, poté zpěvačky, a dobráka Jury, který se chce nechat zaměstnat jako paní na úklid. A nebyl by to David Drábek, aby ve hře nechyběl humor, písničky a také třeba ožívající předměty…

„Sedím a nevím vůbec co mám dělat. Jestli to mám zapálit, anebo sedět a čekat. Včera jsem vypil tři litry Fügnerovky. Od její smrti jsem se chlastu nedotknul. A nic. Probudí mě mráz – na chromu z disku trčí jinovatka a já sedím. Tady sedím. Ani sen, ani štěk, ani psi mě nedotrhali. Nevím, co je lepší…“ (M. Františák – Karla)

„Já se ráno v solárku rozhodla, že budu super zpěvačka a do měsíce jsem nahrávala ve studiu. On měl ten můj peněz a peněz jak nechci říct čeho, víte? A nejvíc trapný bylo, že jsme to pojmenovali The best of Andrea. Tyvole! První placka a už The best of. Úplná buranka jsem byla. A jak se na mě Dan Bárta tehdy podíval…“ (D. Drábek – Andrea)

21. 10. – Hlavní scéna

STRÝČEK VÁŇA — Městské divadlo Zlín

Strýček Váňa je nádherná hra o (bez)naději, lásce a víře v nový život. Jenže láska je nešťastná, naděje ubývá a nový život tak nějak nepřichází… ale to neznamená, že se člověk nemůže smát, když vidí tu marnou snahu všech hrdinů - smolařů… Je to zkrátka hra před bouřkou a po bouřce, hra, kde nechybí pár výstřelů ani podzimní růže. Bylo by hloupé si myslet, že u Čechova se hrdinové jen nudí, sedí u samovaru a pijí čaj. Oni totiž pijí taky vodku… a to má potom do nudy daleko. Strýčka Váňu jsem kdysi viděla v legendární režii Petra Lébla v praž-ském Divadle Na zábradlí snad desetkrát a od té doby si tento text zamilovala. Nešťastně zamilovanou Soňu, alkoholika a amatérského ekologa Astrova, letar-gického Váňu, nesnesitelného starého ještěra Serebrjakova i znuděnou a krás-nou Jelenu. Z tohoto důvodu si určitě zlínského Strýčka Váňu nenechám ujít a jsem velmi zvědavá na jeho interpretaci. Režisér Františák, který v Klicperově divadle režíroval Mrštíkovu Paní Urbanovou, umí své herce skvěle vést a má cit pro silné obrazy filmového střihu, zážitkem potom určitě bude oku lahodící scénografie Marka Cpina a sugestivní hudba Nikose Egonidise. Zkrátka – „Nic naplat, strýčku, musíme žít!“

William Shakespeare

MARNÁ LÁSKY SNAHARežie: Braňo Mazúch

„Vyjevím ti divy, dívko. – Už jsem celá vyjevená!“

Mladý navarský král a jeho tři pánové založí akademii, v níž se chtějí věnovat studiu umění a věd. Král je proto donutí, aby podpisem stvrdili přísahu, že budou po tři roky žít bez jakýchkoli „radostí ducha“ – to znamená pít a jíst jen minimálně, málo spát, hodně studovat a především: žádné ženy! Sotva se pánové k asketické řeholi upíší, přijíždí na navarský dvůr francouzská princezna se třemi svými dámami. A všechny jsou krásné, chytré a především zcela neodolatelné…! No a když se do toho všeho ještě připletou místní paní profesorka, farářka a jeden výstřední Španěl, bude o zábavu postaráno! Shakespearův tanec slov, spontánně hravá a dravá komedie, velká hostina jazyka, gejzír jazykového vtipu – tím vším by se dala charakterizovat duchaplná komedie Marná lásky snahy, první hra, za kterou Shakespeara pochválila i jeho maminka! A aby byl zážitek z „hudby slov“ dokonalý, bude se zpívat, tančit a taky hrát! První premiérou sezóny bude velký muzikál v rytmu blankvers!

Premiéra 23. října 2010 na Hlavní scéně Klicperova divadla

A.C. Doyle, D. Drábek

SHERLOCK HOLMES A VRAŽDY VOUSATÝCH ŽENRežie: David Drábek

Detektivní mystérium! Světoznámý detektiv vstupuje poprvé na jeviště Klicperova divadla! A řeší případ několikanásobné bestiální vraždy. Oběťmi jsou členky podivné ženské sekty, jež sídlí na chmurném středověkém panství uprostřed blat. Do velkých problémů se dostává Holmesův oddaný přítel dr.Watson, na nějž se napojilo snad samo Zlo. Mrtvých žen přibývá, Watson balancuje na hraně šílenství, na pomoc je povolán svérázný poustevník v červené kápi, z blat se vynořuje démonický tvor a času dramaticky ubývá… Ačkoli se jedná o zbrusu nový příběh, vyznavači holmesovského kultu nebudou ochuzeni o jediný „fetiš“ svého idolu… Temný případ je prosvětlován anglickým humorem, povzbudivým jako lahodný Earl Grey…

Premiéra 18. prosince 2010 na Hlavní scéně Klicperova divadla

30.

POT LESK&


Premiérysezóny

2010/2011

Vratislav Blažek, Zdeněk Podskalský

SVĚTÁCIRežie: Vladimír Morávek

„A ty si jako myslíš, že by Marie Sklodowská Kurí mohla dosáhnout takovejch výsledků, kdyby se každou chvíli zakecala vo ňáký takovýhle krávovině?“

Divadelní adaptace jedné z nejslavnějších českých filmových komedií o třech venkovských fasádnících, třech lehkých děvách, emeritním profesorovi tance a společenské výchovy a kuplířské šatnářce. Geniálně jednoduchý příběh plný nesmrtelných citátů aneb pygmalionský motiv v podání třech venkovanů, jejichž snem bylo strávit alespoň jednu noc ve víru velkoměsta jako skuteční světáci… Co vše je potká na jejich cestě noční Prahou? Svědčí mužům spíše turnedo rossini nebo boeuf ala mode? Je dnešní život skutečně plný absurdit a vystihuje ho lépe absurdní drama ve své pregnantonosti nebo šokující Španěl Salvátor Dalí, co má úžasnou schopnost vidět věci v iritujících souvislostech? A Marie Kurí? Podařilo se jí v jáchymovském Smolinsku získat rádio? V úplně kovovym stavu? Filmová klasika Zdeňka Podskalského z roku 1969 v divadelní režii Vladimíra Morávka. Nám totiž není nic cizího lidský…

Premiéra 12. března 2011 na Hlavní scéně Klicperova divadla

Petr Kolečko

KLUB AUTISTŮRežie: Natálie Deáková

„Chci vařečku, abych mohl plácnout nahou Haničku. Chci vařečku, abych mohl plácnout nahou Haničku. Chci vařečku, abych mohl plácnout malou Haničku. Hanička je moje holka. Hanička je moje holka. Vařečku! Vařečku! Vařečku! Jinak něco provedu…“

Hra Petra Kolečka psaná přímo pro Klicperovo divadlo o bezmocích zvláštních všemocných tvorů a bezmocích obyčejných bezmocných tvorů.Třída první zvláštní školy pro autistické děti má po dvaceti letech třídní sraz. Příliš se toho za tu dobu nezměnilo. Všichni pořád milují Haničku, Karlík dál počítá algoritmy, Miki odříkává politické projevy extrémistů, Tomášek chytá imaginární motýly a Pavlínka chce hrát hokej, protože miluje Maria Lemieux. Na to vše dohlíží vychovatelka Markéta a její přítel Petr, mladý pár plný snů, které ti roztomilí blázínci nemohou chápat, protože autisté prý mají problémy s emocemi. Nemohou je chápat, můžou se jim jenom smát. Vždyť přece jak se může někdo zabývat budoucností svých dětí, když Tomášek nemůže najít svou síťku na motýly?

Premiéra 12. února 2011 na Hlavní scéně Klicperova divadla

Martin McDonagh

MRZÁK INISHMAANSKÝRežie: Jan Frič

„V životě jednou příde čas, kdy každej člověk musí

vzít srdce do dlaní a vo něco se pokusit, a i když ví,

že má šanci jedna k miliónu, že se mu to povede,

stejně to musí risknout, jinak proč by na tom světě

vůbec byl?“

Mrazivá groteska nelítostná jako irské podnebí a

silná jako irská whiskey. Příběh mrzáka Billyho se

odehrává ve třicátých letech v zapadlé vesnici na

ostrově Inismaan. Billyho nejoblíbenější činností

je četba a pozorování pasoucích se krav. Jednoho

dne dojde ale do vesnice neuvěřitelná zpráva.

Hollywoodští filmaři přijedou natáčet na vedlejší

ostrov a dokonce zde uspořádají konkurs na roli

v novém filmu! I Billy si tedy zkusí splnit svůj sen,

stát se v Hollywoodu filmovou hvězdou… Kromě

něj se setkáme s mnoha dalšími hrdiny – bláznivou

dvojicí tetiček, drsňačkou Helenou a jejím bratrem

Bartleym, milovníkem dalekohledů a bonbonů

marshmallow, místním zpravodajem-drbnou

Johnym a jeho devadesátiletou věčně opilou

matkou nebo Bobíkem Bobbym, tvrdým chlapem

s měkkým srdcem. Martin McDonagh (1970) patří

k nejhranějším současným dramatikům. Ve svých

hrách pracuje s relativizováním pravdy a s ostrými

střihy mezi krutostí a úlevným smíchem.

Premiéra 7. května 2011 na Hlavní scéně Klicperova

divadla

32.

POT LESK&


David Drábek

JEDLÍCI ČOKOLÁDYRežie: David Drábek

Romantická komedie. Láska nebeská při zastávce v Čechách. Příběh tří sester, co se staví na vlastní nohy po smrti svého otce. Ten se v šedesáti letech zabil v autoškole. Nejmladší Valérie trpí agorafobií a nebyla od jeho smrti venku, nejstarší Róza se projedla ke dvěma metrákům váhy a prostřední Helena jako jediná vydělává a kormidluje chod domu na předměstí. Otec v závěti odkáže Valérii svůj růžový supermanský kostým, v němž anonymně zachraňoval životní ztroskotance. Pomůže teď jeho vlastním dětem? Na scéně se dále objeví 3 muži a několik psů. A dům otevře své tajné komnaty a chodby…Tato hra je autorem psána pro tři jeho hradecké múzy: v roli Rózy se představí Pavla Tomicová, jako Helena Isabela Bencová-Smečková, Valérii bude hrát Pavlína Štorková.

Pokud se stydíte za svoje city, nezoufejte - v hledišti je tma.

Premiéra 21. května 2011 na Hlavní scéně Klicperova divadla

Připravují se také nové tituly

pro komorní scénu V Podkroví a do Studia Beseda, ty by však měly

být teprve rodícím se překvapením pro naše diváky.

A nezapomeňte: Nejlépe se u nás mají před-platitelé. Dnes už jsou vlastně jediní, kteří mají nárok na odpovídající věrnostní slevy! Všechny programové informace a materiály

budou pro vás připraveny v předprodeji ve druhé polovině srpna!

34.

POT LESK&


36.

POT LESK&


Milí laskaví čtenáři,

jelikož budu vzpomínat na lázně, chtěla jsem původně nazvat svůj sloupek „S Lenkou ve vaně“. Ale nakonec jsem tento nadpis zavrhla jako příliš provokativní, neboť každý, kdo mne byť jen kout-kem oka zahlédl, ví, že do vany se ke mně už nikdo nevejde. A tak se nechte jen tak vést mými vzpo-mínkami na Luhačovice.Především musíme jít pomalu. V lázních se chodí lázeňským krokem, protože všichni máme své neduhy a každý v ruce svíráme pohárek s života-dárnou vodou. V Luhačovicích je pramenů několik, ale my, špatně dýchající, se soustředíme hlavně na pití Vincentky. Musím se přiznat, že když jsem ji před lety pila poprvé, strašně mi nechutnala a dou-fala jsem, že je to i naposled. Věk, choroby a zkuše-nost však udělaly své, no a co Vám budu povídat, dnes mi ta slaná minerálka docela chutná. Součástí léčby jsou také vany, protože voda je ten hlavní léčebný zázrak, a to ve všech podobách. Tichoučká „uhličitá“ na tlak, bublající „Balneol“ na kůži, dýchání i na klouby, no a divoká pod-vodní masáž, která vás změní na dobře naklepaný řízek. Po pobytu ve vaně si máte lehnout a nechat vodu doznít v těle zabaleném do přikrývky. Pokud ovšem neběžíte za dalšími povinnostmi. Každý, kdo uslyší slovo „lázně“, si představí masáž. A na masáži je vůbec nejkrásnější, že se vás někdo dotýká, opečovává vás, a ještě to dělá nanej-výš odbornou rukou. Někdy to trošku bolí a cho-díte pár dní zdrchaní jako po hospodské rvačce, ale po nějaké době jsou vaše svaly, dříve tuhé a nepoddajné jako boty z tržnice, náhle jemňoučké a hladké jako nejdražší jelenice.

Já Luhačovice miluju z mnoha důvodů. Jsou krásné, léčí mé tělo, mluví ke mně moravsky, umožňují mi setkávat se s přáteli a konečně také jednou za čas si zajít na cimbálku. A tím se vlastně dostávám k vyvrcholení mého pobytu v lázních. Vyšla jsem si s

přáteli do hotelu Ogar, kde toho večera hrála cim-bálová muzika Lipina od Nivnice. Zpívali jsme s nimi, každý to co uměl, no a já se musím pochlu-bit, že jsem uměla a zpívala úplně všechno. Toho si museli samozřejmě všimnout i sami muzikanti, neboť jsem zpívala z plna hrdla, z plna srdce a hlavně u prvního stolu hned pod podiem. A tak se ptali, co bych chtěla zahrát, když jsem takový fajnšmekr. Nejprve jsem se upejpala, ale nakonec jsem navrhla písničku, kterou mne před lety nau-čila kolegyně Anička Cónová - „Keby sas mně dala opáčit“. Tím jsem se stala hvězdou zcela dokona-lou, neb písničku znal jenom šlachovitý stařík za cimbálem. Začal ji hrát a abychom se slyšeli, na druhou a třetí sloku jsem již musela křepce vysko-čit na podium k němu. Byli jsme odměněni bouř-livým potleskem a tak jsem se hluboce klaněla a bylo mi blaze. Druhý den jsem se dozvěděla, že si páni na proce-durách vyprávěli o tom, jak jsem byla svěží! Můj zpěv sice ohodnotili také vysoko, ale to, že jsem se ve svém věku klaněla jako „mladica“, to je omrá-čilo zcela a nadobro.A tak vzpomínám na Luhačovice, na sestřičky a lékařku, a na všechny ostatní, kteří se mi věno-vali a kteří mne přijímali s úsměvem na tváři. A nakonec na nočního recepčního pana Pavla, který nás vždy přivítal, když jsme se vraceli z večerních procházek, nalil poslední skleničku vína na dob-rou noc a zamával nám na cestu do pokojů. A tak „nashledanou Luhačovice!“ Snad zase příště.

Vaše Lenka Loubalová

Na kafi s Lenkou:

Lázně těla i ducha

ROZHOVOR s Petrem Marečkem, kritikem Klicperova divadla

„Nevěřte dobrým recenzím, protože jinak byste museli věřit i těm špatným!“

Billy Joel

Jakpak si asi, milí diváci, představujete divadelního recenzenta? Je to starý zádumčivý muž zahloubaný do knih, který zná umění jenom z pa-píru? Je to cynik, posměváček, floutek s přísným výrazem ve tváři, který veřejně haní něco, čemu sám nerozumí? Je to zneuznaný umělec nebo přechytračený teoretik, který stejně po půl hodině představení usne…? Nebo je to divadelní přítel, člověk mající divadlo v lásce, který o něm s potěšením píše, umí pochválit a výsledek náležitě ocenit, ale zároveň se nikdy nezdráhá napsat i věci „méně příjemné“… Ke dlouholetému kriti-kovi Klicperova divadla Petru Marečkovi z MF DNES sedí jednoznačně (naštěstí pro nás) ta poslední z možností. A konečně si také vyzkoušel, jaké je to sedět na opačné straně stolu – totiž být tím, kdo se neptá, ale tím, kdo odpovídá.

Nelehký úkol redaktora interview jsme tentokrát svěřili naši nové pomoc-né síle v POT&LESKové redakci – Michaele Hellerové. Co Vás, pane Marečku, přivedlo ke psaní recenzí na divadelní představení do novin? Jak jste se k téhle profesi dostal?

Náhodou, díky konkurzu, když mě přestal bavit můj obor. Jsem vyučený knihkupec. Proto na mě v hradecké redakci „spadla“ kultura, to je také jedna z mála věcí, které trochu – s odpuštěním – rozumím a kde mám jakýsi přehled. Tak jsem musel začít psát o všem, tedy i o divadle. To je víc jak deset let. Byl jsem neopotřebovanej začátečník, tak jsem zkusil re-cenze. Nikdo jiný na to tady nebyl. A jak říká Bruce Willis ve čtvrté Smrto-nosné pasti: Nikdo jiný by to za mě neudělal. Teď už jsem opotřebovanej, ale baví mě to furt. Mít v „jurisdikci“ kvalitu kalibru Klicperova divadla a Draku je radost.

38.

POT LESK&


40.

POT LESK&


Co říkáte na Klicperovo divadlo ve srovnání s ostatními divadly v re-publice?

Teprve Klicperovo divadlo ze mě udělalo zdejšího patriota. Že je výjimečné, to léta tvrdí i spousta fundovaných teatrologů. Už třeba tím, jak vzácně má vyrov-naný soubor, který obrovsky zraje. Je radost ho sledovat. Viděl jsem některé pražské scény, které mají dvě tři spolehlivé hvězdy a zbytek rutinérů se na je-viště chodívá stydět. Hradecká síla je v hercích, dramaturgii, ve výběru režisérů a hlavně v nepodbízivosti. Oblastní divadla vypadají úplně jinak. Myslím, že Klicperovo má míň abonentů, než by si zasloužilo. I když se občas šlápne vedle, je to čestná prohra.

Jako malý jste určitě hodně četl? Co jste měl rád? Četl jste už v této době divadelní hry?

Málo, spíš brak a pokleslosti, ostatně to mě neopustilo. Intelektuální vytržení a tříbení přišlo až na knihkupecké škole, ale ani ne díky kantorům, spíš díky kamarádům. Divadelní hry mě ale bavily a baví moc, hlavně jsou krátké. Hltal jsem Čechova, Gogola, Tennessee Williamse, Edwarda Albeeho, Neila Simona, Borise Viana, Woodyho Allena, Oscara Wilda, Molièra i Čapka... To mi zůstalo. Do divadla jsem vždycky chodil rád. Když jsem na začátku 90. let dělal v Praze, za pár měsíců jsem viděl víc představení, než moji pražští přátelé za život.

V čem spočívá Váš osobitý názor na hru? Kde je hranice, kdy už víte, jaký úsudek na hru vyjádříte? Musíte hru vidět celou, nebo stačí jen půlka, abyste si utvořil vlastní názor?

Samozřejmě, že celou, někdy, když si nejsem jistý, raději dvakrát. Záleží i na publiku, někdy se může sejít podivný materiál. Nejsem školený, v deníkové re-cenzi nejde ani o odbornou inventuru všech složek představení. U mě jde spíš o názor a samozřejmě subjektivní pocit poučenějšího diváka, o informaci, co si o tom myslím, o doporučení čtenářstvu, že to třeba – podle mě – musí vidět. Když to někdo bere vážně, jsem rád, ale nijak bych to nepřeceňoval. Výborný newyorský písničkář Billy Joel radí svým studentům: Nevěřte dobrým recen-zím, protože jinak byste museli věřit i těm špatným.

Kterému dramatikovi dáte přednost? Máte nějakého oblíbeného a méně oblíbeného?

Ty už jsem jmenoval, spíš jde o to, kterému druhu divadla. Od dětství mám slabost pro komedii, mám ji za nejvíc podceňovaný a přitom nejtěžší žánr. Už

jako dítě jsem v televizi viděl vinohradského Brouka v hlavě a dodnes se mi to neokoukalo, fascinuje mě, jak to „jede“. Miluju Neila Simona, Francise Vebera a mám obrovské pochopení pro nejen divadelní světonázor Davida Drábka. S ním velmi souzním. Navíc je to autorské divadlo, a to velmi šanuju. Rostl jsem na Werichovi, Horníčkovi, Semaforu, Lasicovi a Satinském a humor je pro mě úhel pohledu a názor, způsob myšlení. A musí se dělat s vážnou tváří. Trpím slabostí pro absurdity typu Monty Python či pro anarchii bratří Marxů, pro gro-tesku, kabaret a estrády, i ty můžou být velkolepé. Mám rád herecké divadlo, nemám moc důvěru v přílišný režisérismus, kde ego režiséra ční nad autorem, zvlášť nad tím léty už prověřeným. A moc mi nesedí trend dramatiky, která oká-zale a vyšinutě ukazuje vyhřezlou ošklivost lidského bytí. A bez humoru. A ně-kdy mívám pocit, že se i některé alternativní formy berou příliš vážně. Jakoby toho chtěly hrozně sdělit, jenže nevědí přesně co ani jak, tak nastává obapolné trápení. Nemám rád, když někdo na mě zkouší zapeklitosti, že vidí za pět rohů, zatím co já třeba dohlídnu sotva za dva. Když s kamarádem vyjíždíme do Prahy, máme heslo: Do Dlouhé, do Semaforu nebo na cokoliv s Viktorem Preissem.

obnovenápremiéra !22

září

42.

POT LESK&


Půjdete raději na operu, na činohru, na balet nebo muzikál?

Do opery jsem příjemně zestárnul, čemu jsem se dřív smál, přehnanému patosu a velkým gestům, to mě dnes dojímá a strašně baví. Doma mi často křičí Toska, Carmen, Traviata, Madam Butterfly nebo Wagnerovy Valkýry, jsem šťastný za přímé přenosy z Metropolitní. I muzikál, ale musí jít o kvalitu Evity nebo Bíd-níků. Nebo Ještěrů. Balet a pohybové divadlo mi bude asi navždy odepřeno, nerozumím mu a nejsem schopen ho vnímat, možná za to může trauma z dět-ství, kdy mě naši vzali na Zámečníkova Ferdu Mravence. Takže zbývá činohra, a ta mě zajímá paušálně, přes svou slabost pro komedie se rád dojmu dobře udělanou tragédií. Nejdůležitější pro mě – na divadle i ve filmu – jsou tři věci, které už vyjmenoval Jean Gabin: Příběh, příběh a příběh. Jde o obsah, forma je hned druhá.

Co Vás na divadle přitahuje? Bohémský život herců, premiéry, na-pětí, improvizace, nebo divadlo jako celek? Atmosféra uvnitř sálu mezi diváky a herci? Co Vás naopak odpuzuje?

Odpuzuje snad jediné – délka představení. Byl bych pro zákon, že komedie má mít nejvýš 90 minut, drama 110. Mrzí mě, že jsem letos na festivalu prošvihl báječné slovenské představení, ale to numero v programu bylo smrtonosné. Nechci upadat do frází a klišé, které díky novinám bytostně nesnáším. Divadlo je hlavně řemeslo, ale má obrovskou magii, která zasahuje city a smysly. Chodit do něj, přistupovat na hru, že se ze slov a gest staví někdy až katedrály, bavit se a přemáhat slzy je pro mě životní potřeba. Když je Pánbůh doma, zapomenu, že jsem tam za recenzenta nebo že ten, co zrovna vede monolog, je můj kamarád. A zážitků je pak spousta, třeba Oskar a růžová paní, Drábkova Noc oživlých mrtvol, Věc Makropulos... I šťastně ženatý redaktor a otec od rodiny může vést bohémský život, nejen komedianti. Já na tom pracuju už od školy.

Stíháte ještě něco dalšího kromě psaní? Jaké máte další koníčky? A na co si vždycky uděláte čas?

Na kolo, ale to mi teď nějakej hajzlík ukradl, už pátý. Jinak mě vedle divadla příjemně pohlcují muzika a film, teď mě nadchl životopis Serge Gainsbourga. Knížky bohužel míň, než bych chtěl, ale pracuju s písmeny a ještě je večer číst bývá vysilující. Simenon psal Maigretovky tak, aby je čtenář zvládnul za večer. Já už jednu čtu měsíc. Ale na záchod chodím s poezií.

nenechte si ujít:

Pro naléhavý zájem našich diváků, zájezdových štací a škol jsme se rozhodli vrátit k vynikající inscenaci režiséra Ivana Rajmonta PETROLEJOVÉ LAMPY, která bude mít 22. září v 19.00 hodin svoji obnove-nou premiéru.

V hlavních rolích: Pavla Tomicová

a Filip Richtermoc.

PETROLEJOVÉLAMPY Jaroslav Havlícekˇ

POT&LESK Klicperova divadlaelektronický měsíčníkčíslo 7 / 2010

Další číslo vyjde 4. října na webových stránkách Klicperova divadla. Chcete si přečíst některé starší číslo POT&LESKu? Není nic snazšího! Navštivte nás na webových stránkách:www.klicperovodivadlo.cz

Za redakci POT&LESKu: Magdalena Frydrych Gregorová, Jana Slouková, Jan Gregor.

7 / 2010č.

http://www.klicperovodivadlo.cz

Documents

Pot&Lesk - září 2010