Protivirová imunita a očkování

Eva Žampachová

zampach@volny.cz

Typy imunity

Nespecifická– nezávislá na antigenu– vývojově starší

Specifická– cílená na antigen

Úloha imunitního sytému

Hlavní úlohou je nejen rozeznat „vlastní“ a „cizí“, ale hlavně odhadnout „nebezpečné“ a „neškodné“

K tomu slouží řada signálních molekul• exogenní - bakteriální a virové struktury,

lektiny…• endogenní - cytoplazmatické stresové proteiny

Přirozená imunita

Chybí receptory nebo koreceptory pro daný virus

Virus nemá kudy vstoupit do buňky Hostitel nemůže onemocnět

Mechanismy nespecifické imunity

Slizniční imunita Komplement Proteiny akutní fáze Interferony Fagocytóza Přirozeně cytotoxické buňky (NK)

Slizniční imunita

Rychlá obměna buněk Hlen a jeho součásti Sekreční imunoglobuliny Intraepitelové lymfocyty

Proteiny akutní fáze

Skupina sérových proteinů s velice rozmanitou funkcí

opsonizace funkce podobná protilátkám snížení dostupnosti volného Fe imunomodulace

Interferony

Významná složka protivirové imunity

I. typ - protivirové účinky (alfa, beta) II. typ - imunomodulační účinky (gama)

Nespecifická protibakteriální imunita

Slizniční imunita Proteiny akutní fáze Komplement Fagocytóza

Nespecifická protivirová imunita

Slizniční imunita Interferony Přirozeně cytotoxické buňky (NK)

Diagnostika nespecifické imunitní reakce

Diagnostika subpopulací lymfocytů Vyšetření proteinů akutní fáze

Významná část infekcí je zlikvidovaná mechanismy

nespecifické imunity a neindukuje specifickou imunitní

odpověď

Schéma imunity

Antigen prezentující buňka

Prezentace antigenu rozhoduje o dalším průběhu imunitní reakce

APC - hlavně dendritické buňky, prezentace probíhá ve spolupráci s MHC

Prezentace antigenu rozhoduje o výběru typu imunitní odpovědi (Th1 nebo Th2)

Th1 a Th2 imunita

V dětství převažuje Th 1 - protilátková V dospělosti více Th 2 - zánětlivá Ve stáří se vrací převaha Th 1 Nejde o konkurenční, spíše převažující

typ imunitní odpovědi Na správném přesmyku závisí

náchylnost k alergiím

Th 1 a Th 2 imunitní odpověď

Imunitní systém volí jeden z typů odpovědi

Každý typ je vhodný pro likvidaci jiného druhu infekce

Již spuštěný typ imunitní reakce nelze změnit

Jakým způsobem se volí typ imunitní reakce není jasné

Schéma protilátkové imunitní odpovědi

AntigenAPC Th2 Cytokiny

Stimulace B lymfocytu

Plasmatická b. Paměťová b.

Produkce protilátek

Typy protilátek

IgM -tvoří se na začátku infekce

– mají nízkou afinitu k antigenu– mají krátký poločas (10 dní)

IgG -tvoří se v průběhu i po likvidaci infekce a přetrvávají

– mají různě vysokou afinitu, podle fáze infekce– poločas asi 30 dní

IgA - vyskytují se ve formě sérové a slizniční

IgE - mají význam v protiparazitární imunitě (a alergiích)

Protilátky

Významnou část sérových protilátek tvoří nízkospecifické, nízkoafinní protilátky, které jsou schopny reagovat rychle

Protilátky s vyšší specificitou se tvoří až v průběhu infekce

Celková hladina sérových protilátek kolísá málo

Specifická protivirová imunita

Cytotoxické Tc (CD 8+) lymfocyty Protilátky

– virus neutralizační– protilátkami indukovaná cytotoxická

imunita• komplementová• aktivace Tc lymfocytů

Diagnostika specifické imunitní reakce

Vyšetření protilátek– běžné vyšetřovací metody

Vyšetření specifických Tc lymfocytů– zatím jen experimentálně

Interleukiny

mediátory zánětu signalizační molekuly, které regulují

imunitní mechanismy zajišťují kooperaci imunokompetentních

buněk

Souhrn

Imunitní odpověď je složitá a komplexní Často stačí nespecifické imunitní mechanismy Většinu příznaků infekčních chorob způsobuje

imunitní reakce Imunitní odpověď na viry, bakterie a parazity

se liší Imunitní odpověď je individuální - závisí na

makro i mikroorganismu

Pro diagnostiku vyplývá

Protilátková imunitní odpověď nemá „normy“ Nález falešně „pozitivních“ i „negativních“

reakcí je do určité míry normální Závěry z výsledku jednoho vyšetření mohou

být zavádějící Pro interpretaci výsledku je nutná alespoň

základní znalost patogeneze infekce a imunitních mechanizmů

Vakcinace

Nejstarší a nejúčinnější metoda obrany proti závažným infekcím

První účinná metoda, která zabránila epidemiím

Omezila výskyt těžkých infekcí (polio, difterie)

Podařila se eradikace varioly

Aktivní imunizace

Empirický medicínský zásah Nepřirozená kombinace a časování podnětů pro

imunitní systém Nepřirozený „kontext rozpoznávání“ a jeho

opakování Nevzniká doživotní imunita, chrání proti

omezenému spektru bakteriálních a virových agens (ale ne proti parazitům, TBC,HIV)

Ochrana je dána omezením cirkulace agens v populaci

Aktivní imunizace

Nezvratně moduluje individuální imunitní reaktivitu– vlastním působením– omezením přirozených podnětů

P řiroze ný p od n ět

p ře ko n á m í fyzio log ických ba riér

e fe k to ro vé m ech a n ism y re g u la čn í a te rm ina čn í m ech a n izm y p a m ěť

Zánět

přirozená im un ita spec ifická im un ita

Regulace imunitního systému

Přirozená imunita („nebezpečné vzory“)– endogenní – exogenní

Specifická imunita– vlastní X cizí

Očkování

Povinné (hrazené z veřejných prostř.)– pravidelné– mimořádné– při úrazech

• Kromě ochrany jedince zaručuje při vysoké kolektivní imunitě kolektivní ochranu

Individuální (na vyžádání, nehrazené)• Zajišťuje ochranu jednotlivce

Typy vakcín

Živé - živý atenuovaný virus, příp. bakterie Usmrcené - usmrcená bakterie nebo virus Toxoidy - upravený toxin Subjednotkové a split - upravené štěpením a

purifikací Chemovakcíny - purifikované antigenní

komponenty Rekombinantní vakcíny - získané metodou

genového inženýrství

Vakcíny

Živé (atenuované) Výhody

– lepší imunogenita– delší „imunitní paměť

Nevýhody– méně bezpečné– méně odolné k

prostředí

Mrtvé Výhody

– bezpečnější– odolnější

Nevýhody– méně imunogenní– nutné opakované

dávky

Pravidelná vakcinace

Tuberkulóza Difterie, tetanus, pertusse Poliomyelitis (dětská obrna) Parotitis, morbilli, rubeola Hepatitis B Haemophillus influenzae typ b

Tuberkulóza

Očkuje se živou atenuovanou vakcínou BCG kmenem

Primární vakcinace děti ve věku 4 dny až 6 týdnů

Vakcinace osob v riziku s negativní tuberkulinovou reakcí

Nejdiskutovanější očkování Nízká imunogenita a vysoké procento

komplikací, oddálení základního očkování

Difterie, tetanus, pertusse Difterie a tetanus je toxoid Pertusse je buď celobuněčná mrtvá, nebo

acelulární subjednotková Základní očkování od 13 týdnů ve schématu 0 -

1měs.-1.měs.-6 měs. Booster ve věku 5 let Difterie a tetanus - velmi dobrá imunita, pertusse

imunita 3-5 let po poslední dávce Tetanus přeočkování v 14-15 letech a dále každých

10 let

Haemophillus influenzae B (HiB)

Očkuje se kombinovanou vakcínou spolu s DiTePe

Mrtvá bakteriální vakcína Zkušenosti ze světa jsou dobré -

zabrání většině kojeneckých a dětských infekcí způsobených invazivním HiB

Hepatitis B (HBV)

Rekombinantní vakcína obsahuje jen povrchový antigen

Není jednotný názor na trvání imunity U nás se nepřeočkovává Základní očkování u dětí ve věku 12 let,

nyní je v hexavakcíně u kojenců Dříve očkování rizikových skupin

Poliomyelitis

Dosud se očkovalo živou vakcínou děti od 2-14 měsíců ve dvou termínech (většinou březen až květen) a přeočkování po roce a v 13 letech. Živý kmen boostroval i kontakty s očkovaným dítětem

Od 2007 se přechází na mrtvou vakcínu obsaženou v hexavakcíně. Trvání imunity je nejisté (v západních zemích dop. přeočkovat každých 10 let)

Hexavakcína Obsahuje toxoid difterie a tetanu, acelulární

vakcínu proti pertussi, vakcínu proti HiB, povrchový antigen HBV a mrtvou vakcínu proti Polio.

Dávkování 1. dávka od 13 týdne věku, 2. dávka za měsíc, 3. dávka za měsíc po 2. a 4. dávka za 6 měsíců

Výhody: méně injekcí, méně komplikací Nevýhody: některé složky méně imunogenní,

cena

Morbilli, parotitida, rubeola

Živá atenuovaná vakcína První dávka po 15 měs. Věku, další za 6-10

měsíců Imunogenita některých složek je slabší

(parotitis) Je možné použít trivakcínu (i pokud chybí

imunita jen proti jednomu agens) jako postexpoziční nebo u neimunních dospělých

Mimořádná vakcinace

Vakcinace při mimořádných událostech (povodně, epidemie)

Vyhlašuje obvykle hlavní hygienik nebo krajský hygienik

Je hrazena státem

Vakcinace proti chřipce (Influenza A a B)

Split nebo subjednotková vakcína, každoročně se mění její složení, aby odpovídala očekávanému sezónnímu typu viru

Řádné očkování u chronicky nemocných a osob nad 65 let

U ostatních na vyžádání (hradí pacient)

Při úrazech

Tetanus– preventivní podání toxoidu po zranění

hlavně v terénu (kontaminace hlínou) Vzteklina

– postexpoziční - po kousnutí neznámým savcem (příp. infikovaným savcem)

Vakcinace na vyžádání(hradí pacient)

Klíšťová encefalitida Meningokok A,C Hepatitida A Pneumokok (7-23 typů) Varicella Papillomaviry (vybrané HR typy) Očkování při cestách do ciziny (žlutá zimnice,

tyfus, Japonská B encefalitida, cholera, vzteklina)

Podmínky úspěšnosti vakcinace

Dobře ošetřovaná a správně podaná vakcína

• chyby v uchovávání snižují účinnost• chyby v podání (nevhodné místo, podání při

akutní infekci) snižují imunogenitu

Pro úspěšnost plošné vakcinace je třeba alespoň 95% proočkovanost

• menší množství očkovaných nezabrání cirkulaci agens v populaci a neúplně imunní onemocní

Vakcíny, které omezily výskyt onemocnění

Neštovice (variola) - eradikovaná na celém světě Poliomyelitida (dětská obrna) - virus cirkuluje,

možnost zavlečení Spalničky - virus cirkuluje, možnost zavlečení

Proti řadě infekcí není tak vysoká proočkovanost, vznikají malé epidemie -

(zarděnky, parotitida)

Terapeutické vakcíny

Postexpoziční profylaxe – lze použít u infekcí s jasnou expozicí a

dlouhou inkubační dobou (vzteklina, částečně klíšťová encefalitida…)

– používají se stejné vakcíny, jako v prevenci

Léčba již rozvinuté infekce (ve vývoji)

– infekce již propukla, je snaha ji eliminovat vakcinací (aktivací imunity pacienta)

– vyvíjejí se speciální vakcíny

Imunita

Po přirozené infekci– optimální odpověď– velký stimul– dlouhé trvání

Po vakcinaci– variabilita odpovědi– kratší trvání