Dějiny teologického bádání

Fundamentální teologie

24.11.2009

ThLic. Denisa Červenková

Obsah

0. Pojetí teologie, modely a prameny poznání ve starověku a středověku

1. Teologická metodologie v novověku: od Tridentu do II. Vatikánského koncilu

2. Nástin teologické metody v textech Druhého vatikánského koncilu (zejména OT 16)

3. Současné tendence

Literatura k tématu:• Optatam totius 16 in Dokumenty druhého vatikánského koncilu.• SKALICKÝ K.: Radost a naděje. Karmelitánské nakladatelství 2000,

205-220.• PESCH, O. H.: Druhý vatikánský koncil 1962-1965. Vyšehrad, 1996.• MORIN D.: Učení II. vatikánského koncilu. Paulínky.• SCHOOF M.: Aggiornamento na prahu 3. tisíciletí? • ALBERIGO G.: Stručné dějiny II. Vatikánského koncilu.• BOUBLÍK V.: Teologie dějin spásy. Karmelitánské nakladatelství

2002.• HANUŠ J. (ed.): Ve znamení naděje. CDK 1997.• KASPER W.: Theologie součást naší doby, 5-21 • FIORENZA F.S.: Systematická teologie, 15-102.

• O´COLLINS G., Fundamental Theology, 5-21.• heslo Teologia in Leksykon teologii fundamentalnej.1228-1235.• J. Wicks, heslo Loci theologici in Latourelle – Fisichella: DTF• ŽÁK L., Questioni e prospettive emergenti dell´epistemologia

teologica, dostupný in http://mondodomani.org/reportata/zak01.htm.

Nejprve představíme:

• „prameny“ teologického poznání, k nimž se teologická reflexe obracela jako ke zdrojům poznání víry,

• pokusíme se zároveň představit také jak se v dějinách vyvíjela otázka teologické metody a teologických modelů,

• postupujeme diachronicky, tj.: od biblické teologie k obdobípatristiky po teologický vývoj do počátku novověku (scholastika),

• zvlášť kapitola o vývoji teologie od Tridentského koncilu do IIVC

• samostatná kapitola o metodě, kterou současné teologii nabízídokument Optatam totius,

• na závěr orientace v současných proudech a tendencích.

postup

4 základní prvky teologické epistemologie

• Písmo• Tradice• Víra • Rozum

• Budeme sledovat různé porozumění těmto prvkům v průběhu dějin

• nejde o úplný výčet, dnes nám zde chybí např. magisterium, sensus fidei (> viz poslední přednáška)

PÍSMO – první a základní pramen

• Vždy v teologii hrálo roli, ale jeho důležitost a zacházení s ním různé

srov. dál církevní otcové a Písmo versus scholastika a Písmo

• Nejen vyprávění o Božím spásném zásahu, ale také jeho teologickou interpretací

srov. SZ: sdělení Izraele o Bohu ale také interpretace dějin podle klíčových událostí jeho dějin, exodu a smlouvy

NZ: sdělení o Bohu v NZ má čtyři základní podoby (narace, moudrost, zjevení, proroctví)

SPISY CÍRKEVNÍCH OTCŮ jako pramen

• jejich nauka jako zvláště důležité svědectví o tom, jak první komunity rozuměly křesťanskému poselství

• dodnes závazné

• první inkulturace kérygmatu

• kdo je církevní otec (kritéria)• starobylost

• svatost života

• pravověrná nauka

• schválen společenstvím církve

"Všechno, co se svatí Otcové mohli v jednotěsmýšlení a cítění domnívat, budiž považováno za pravou a katolickou nauku církve bez jakékoli pochyby či skrupule.“

Vincenc z Lerins, Commonitorium, 450 po Kr.

rysy teologie otců:

• kontakt s Písmem – je základem teologie

• ukotvení teologie v životě církve – zdrojem „teologie“ je i liturgie, životní styl…

• teologické pojmy čerpají z antické filozofie (zejm. platónské, ale i stoické)

• srov. důraz na symbol – propojení různých skutečností• formulace víry u Otců mají různé formy od narativní (krédo = víra v události v nichž se zjevil Bůh) po doxologickou a epikletickou (srov. anafora v liturgii)

• teologie se neopírá jen o racionalitu, ale také o kontemplaci tajemství, mystiku, má smysl pro symbolické vyjádření

příklady kontaktu s kulturou doby

• gnoze (křesťanské poznání nenídualistické)

• vztah víry a vědění u KlémentaAlexandrijského

• hledání odpovědi na otázky, čím se jako křesťané lišíme od ostatních společenství

etapy hledání

Formulace(např. Bůh = Otec, Syn a Duch svatý)

↓Schémata

(co tím myslím, když řeknu, že Bůh je Otec, Syn, Duch – v kontextu židovského a helénského myšlení?)

↓Elaborace kategorií

(srov. např. postupné nahrazení výrazů jako anděl či logoskategoriemi natura a persona)

↓Teologické syntézy

Augustin, Maxim Vyznavač, Pseudo-Dionýsios Areopagita

s každým zlomem epochy,

velkou historickou a kulturní proměnou nastává nové hledání,

jak sdělit, co je pro nás jako křesťany důležité – v jiném dobovém nebo

kulturním kontextu

Scholastika

• jako další „inkulturace“ víry

• jako „scholastiku“, či „školskou teologii“, označujeme období teologické reflexe západní církve zhruba mezi jedenáctým a třináctým stoletím.

dělení scholastiky

• 7.-10. století: přechodné období

• 11.- 12. století: první scholastika

• 13. století: vrcholná scholastika

• 14. století: krize scholastiky

monastická teologie

= scholastika není jediný teologický směr středověku

• uchován důraz na meditaci Písma

• viz díla:sv. Bernard z Clairvaux

Vilém ze St. Thiery,

Hugo a Richard od Sv. Viktora

rysy scholastiky

• Písmo zůstává důležité, ale jiný přístup k němu, není jediným pramenem teologického poznání, vedle něj a Otcůroste jiná autorita: soudobých učitelů

• proměna vztahu mezi teologií a filozofií: význam filozofie vzrůstá, avšak filozofie aristotelské inspirace, odtud důraz na racionalitu a vědeckost v poznávání

• srov. vývoj středověkých univerzit, vyučování v jiném stylu než dosud v klášterních školách:

• od lectio k disputatio: namísto kontemplacePísma živá akademická debata o aktuálních otázkách

• stále více namísto vysvětlování Písma hromaděníodlišných názorů na jeho smysl (sententia) a otázek (questio) – shromaždovány v sumy

Celkový přínos scholastiky

• přinesla porozumění a řád celku křesťanské nauku skrze kategorie vhodnépro svou dobu = kategorie vycházející z aristotelské vědy

• zpracovala vztah víry a rozumu, teologie jako vědy

• už ne otázka nakolik je víra poznáním, ale postupně přechod k tázání, nakolik může být teologie vědou (= potřebujeme teologii? nestačí církevnístruktury, kult a vyznání?)

co je věda? (<aristotelské pojetí vědy)

• věda = cognitio certa, nepochybnépoznání

• založena na evidenci

• postup podle pravidel logiky zajistípravdivé poznání

• věda se zajímá o obecné a potřebné, ne o jedinečné a přechodné jevy (např. dějinnéudálosti)

teologie jako vědapodle Tomáše Akvinského

1. teologie je podřízena „vyšší vědě“: scientia Dei et beatorum

= vědě Boha a svatých↓

2. zdrojem teologie = kontemplace Božích tajemství↓

3. principy teologie: články víry

4. předmět teologie: Bůh jako počátek a cíl všech věcí

(exitus – reditus)

5. důležitá nejen ratio, ale také auctoritas

= autorita samotného Zjevení,která v církvi přítomna skrze Písmo

a nauku církvea je prostředkována církevními autoritami

avšak

dvojí autorita/úřad:magisterium pastorální (biskupové) magisterium učitelské (teologové)

– obě sloučeny jen v papeži

limity scholastické teologie:

• málo poukazuje na novost christologickéudálosti

• dějiny spásy se zdají nepotřebné

• racionalita, spekulace v teologii převládla nad ostatními složkami (propojením s životní praxí, meditací textu Písma)

prameny teologického poznáníloci theologici

základní intepretující

Písmo

Tradice

vlastní

pomocné

lidský rozum

filozofie

dějiny

nauka církve

koncily

papež (římská církev)

církevní otcové

teologové

k pramenům teologického poznáníu Melchiora Cano (1563):

• = teologické zdroje, místa, kde katolický teolog obvykle naslouchá víře

• všechna svědčí o Božím zjevení (= jsou místy, kde se nám dává Boží zjevení)

• jejich různost = různost míst, kde lze hledat

• nejen nadpřirozené instance, ale i rozum, filozofie, dějiny

• co chybí: např. liturgie jako zdroj poznání nebo zkušenost místních církví…

Teologie od Tridentu do IIVC• tj. v novověku, srov. obecný dějinný vývoj: další společenské změny, rozvoj

bádání i v dalších oborech (zdrojem obav o roli církve ve společnosti), postupné vzdalování jednotlivých témat teologie: dogmatika, morálka, spirituální teologie tvoří samostatné obory

↓• velmi obtížné hledání nového teologického modelu (nová „inkulturace“),

teologie velmi roztříštěná, schází velké syntézy á la Akvinský

• převažuje upravený scholastický model teologických příruček-manuálů: držíse spekulativní tendence, už ale ne scholastická metoda otázky, nýbrž teze (články víry), užití Písma dál redukováno, převzaty i limity scholastiky

• nezapomínat na linii křesťanské mystiky s jejím důrazem na kontemplaci Božího tajemství (jeho přesažnosti, jednoty, důrazu na Ježíše Krista…)

• řídké pokusy o „nová“ teologická témata a cesty, (viz Pascal, Rosmini ad.):

• víra a náboženské cítění tradice a dějiny• společnost a církev• důraz na individualitu jedince

Modernistická krize a magisterium: encyklika Aeterni Patris (1879)

• pokus o reformu teologického bádání v době po IVC a jeho encykliky Dei Filius o vztahu víry a rozumu (ke koncilu viz následujícípřednáška)

• obavy z nových filozofických proudů a vývoje společnosti vedou ke snaze uchránit jednotu a předložit zjevené pravdy pomocífilozofických nástrojů, zejm. využitím filozofie Tomáše Akvinského

• rozlišení nadpřirozeného a přirozeného prvku zjevení (tj. téma Zjevení a rozum) – viz také encyklika Dei Filius

• limity (z dnešního pohledu): podléhá vlivu modernismu, přestože právě reakcí na něj: absolutizace rozumu na úkor víry – víra je

nucena hájit se před rozumem…, teologie se stává filozofií

další zásahy magisteria do teologie:

• ve stejném tónu jako AP také encyklika Pascendi dominici gregis (1907), Lamentabili (1907) a protimodernistickápřísaha (reakce na modernistickou krizi)

• teologie přišla o své místo, nahrazena magisteriem: „teologie magisteria“

Obnovná hnutí

• vedle napětí způsobeného modernistickou krizí však různá hnutí: liturgické, biblické, patristické, ekumenické…

• Tj. nejen jednotlivé významné postavy, ale soustavné a společné hledání východiska

• výsledky jejich práce postupně přijata učitelským úřadem, stala se východiskem pro IIVC

v čem jejich přínos?

• znovuobjevení dějinné dimenze Zjevení• srov. dějinnost teologie, dogmatu, Zjevení, přehodnocenívýznamu dějin pro spásu, hodnoty pozemských skutečností

• znovu objevený personální charakter základníkřesťanské události (Zjevení Boha v Ježíši Kristu)

• důraz na osobu ovšem jinak u tomistů a jinak u teologie inspirované dialogickým personalismem (Ebner)

• církev opět místem, v němž se odehrává a jemuž slouží teologická reflexe

• s tím spojená obnova pojetí církve: od pyramidálního hierarchického modelu církve-dokonalé společnosti k církvi jako tajemství a společenství

magisterium a tomismus

• viz Humani generis (1950): trvá důraz na teologii založenou na Tomáši Akvinském

• obavy z dialogu s novými filozofickými směry, vědeckého vývoje (evolucionismus ad., zpochybňování absolutní a neměnné pravdy), negativních rysů kultury i společnosti

• dlouho se zdálo, že cesta nevede jinudy nežpřes tomistické přístupy, proto důkladné studium T.A. ze strany

• transcendentního směru – Maréchal, Coreth, Kern, Rahner• dějinného aspektu – Daniélou, Congar ad.

↓snaha přiblížit teologii žité zkušenosti církve a moderního

člověka

hlavní rysy obnovy, která vrcholí na IIVC

• návrat k pramenům křesťanské víry a života: k Písmu, k církevním Otcům - s využitím moderních prostředků a metod jiných oborů (archeologie, lingvistiky, historické a literární kritiky, …) umožňující věcnější přístup k významovému jádru biblického textu.

• Scholastické teologické traktáty jevily jako příliš racionalistické a schematizující a jen málo čerpající z Písma i Otců, obvykle citovaných bez náležitého historického a literárního kontextu.

• znovuobjevení patristického myšlení: přispělo k pronikavějšímu pohledu na strukturu, praxi a myšlení prvotní církve

• znovuobjevení času, biblického pojetí spásy asmyslu pro historickou dimenzi lidskéexistence i lidského myšlení

„Od tohoto okamžiku se teologické slovníky nespokojujípouhými „nadčasovými“ definicemi různých pojmů, ale sledujívšechny metamorfosy, kterými tyto pojmy během věků procházely. Tím dochází k události, která byla nazvána „objevením času“. /…/ Čas se stává neodmyslitelnou dimenzí lidského myšlení. Důsledky se záhy dostavují, vzniká nová disciplína: historie dogmatu a sní i nový problém jeho vývoje.

Sama spása se nyní chápe nejenom jako únik duše do blažené(případně pekelné) nadčasovosti, nýbrž jako plán Boží, uskutečňovaný v dějinách a směřující staletími k svému dovršení při druhém Kristově příchodu. Toto znovuobjevení eminentněbiblického pojetí spásy si nachází brzy svůj výstižný název: dějiny spásy.“[1]

[1] K. Skalický, Radost a naděje 208.

• liturgická obnova:• liturgie už nejen jako posvátné obřady a ceremonie, ale

svátosti jako místo setkání Boha s člověkem, proto mají mít úzký vztah ke Kristu, protože on je tímto „místem setkání“ par excellence.

• Ústřední svátostí je eucharistie, mešní liturgie mázároveň znázornit jednotu věřících, již eucharistie vytváří.

• Slavit eucharistii znamená zpřítomnit oběť Pána, kterátu „dostává svou svátostnou podobu ve večeři, při nížJežíš prosil, aby všichni byli jedno jako on v Otci a Otec v něm“.

• Chápe se také jako účast na Kristově smrti a vzkříšení, na jeho „velikonočním tajemství“, které shromažďujerozptýlené Boží děti a tvoří z nás společenství vzájemnébratrské lásky, Boží lid.

• Ekumenické hnutí: rozdělení křesťanů se stále více jevilo jako pohoršení pro svět, pro který máme být kvasem a světlem, odtud konkrétnípodnět a snahy: jedním z prvních byly unionistické sjezdy na Velehradě, pod záštitou olomouckého arcibiskupa Stojana.

• Ekumenismus předpokládal snahu o vnitřníreformu i v samotné katolické církvi (jež je sancta et simul purificanda – svatá a zároveňnutně se očišťující) – pokud tato proběhne na všech zúčastněných stranách, bude možné se sejít ve společenství podle Kristovy vůle.

• Teologie a kérygma: důraz na obnovenéhlásání evangelní zvěsti.

• Novoscholastická teologie se pro pastoraci jevila poněkud neužitečná, proto hledání dalších schémat jdoucích za rámec novoscholastiky, které by umožnily tuto lepší komunikaci víry současnému světu.

• Důležitost laika v církvi: teologie a církev se chtěly více účastnit dění v současném světě, proto se zdálo důležité uvědomit si jinak i postavení laika v církvi

• rozkvět křesťanské filosofie: snaha o konfrontaci Kristova poselství se současnými problémy,

• Znovuobjevení významu Kristova lidství/jeho vtělení: ústřední bod, k němuž konvergují ostatní obnovnéproudy = tajemství zmrtvýchvstalého, oslavného Krista dává jednotu jednotlivým teologickým tematikám, od nauky o milosti, eschatologie, po nauku zjevení, o církvi a mariologii.

Právě důraz na Ježíše Krista v teologii umožnil znovuobjeveníjednoty existující mezi Bohem, člověkem a světem (Bible nikdy nemluví o Bohu, aniž by zároveň nemluvila o člověku na tomto světě). Tematizovat tedy dál tuto jednotu mezi těmito třemi sférami v biblickém duchu je tedy naléhavým úkolem dnešníteologie.

Závěry

1. nová kulturně-dějinná situace

2. přetrvávání scholastického modelu prakticky do pol. 20. stol.: jeho silné spekulativní a polemické tendence, kde rozum nabývá stále většího významu (na úkor víry?)

3. stále i obnovné proudy v církvi: bádání, které se vracík důkladnému studiu biblických, patristických, liturgických ad. pramenů

4. teologie se postupně stává opět službou církvi, vycházející z její životní praxe a do praxe ústící

2. Nástin teologické metody v textech IIVC

• zaměříme se na OT 16, ale nové podněty pro teologické bádání i jinde:

• Dei Verbum: představuje obnovené pojetí Zjevení

• jako událost prostupující dějiny (či ekonomii) spásy: • jako spásné sebesdělení Boha, který dává účast na svém trojičním životě. • děje se gestis verbisque, činy i slovy „které navzájem vnitřně souvisí“• výslovně zmíněna významná role Ježíše Krista – jako plného a definitivního zjeveníBoha. Vrchol christologického zjevení představuje velikonoční tajemství.

• Podobný christologický důraz nalezneme také v dokumentu o liturgickéobnově Sacrosanctum concilium, který bude hovořit o aktuální Kristověpřítomnosti pro církev a v církvi.

• Lumen gentium navazuje svátostným pojetím církve: Ježíš Kristus je v dějinám přítomen skrze společenství, jež je na něm závislé – to on ji utváří, dává jí podobu podle vlastního společenství s Bohem Otcem, v Duchu, ve společenství bratrské a sesterské lásky.

• S tím souvisí také poslání církve ve světě, představené v Gaudium etspes: církev má napomoci objevovat v Kristu tvář Otce a v člověku člověka a jeho povolání k trojičnímu společenství, jehož je církev znamením a nástrojem.

Nově:

• Vztah víra a rozum

• Pojetí zjevení

• Pojetí církve

• Vztah církve a světa

• Nová metoda (geneticko-progresivní)

Čím se tato teologie liší např. od Aeterni Patris?

• východiskem je Písmo, nikoliv magisterium a novotomistická filozofie (srov. Pascendi).

• Tomáš Akvinský je i nadále považován za inspirativního a paradigmatického autora, ale jižnikoliv exkluzivního.

• Všechny teologické disciplíny mají vposledku napomoci pochopit tajemství Krista

• V OT je zmíněna geneticko-progresivní metoda, která má nahradit do té doby dominujícípozitivně-scholastický model

1.2.1 Struktura OT 16

• dokument pro„revizi teologického studia“ = představa teologie a její metody po IIVC

• co neobsahuje• dva základní principy:– christocentrismus teologie– pastorační úkol teologie

• analýzu jednotlivých oddílů samostatně, srov. latinsko-český text OT16 k dispozici na webu

2.3. Závěrečná reflexe o nových rysech teologie podle IIVC

A. Didaktický aspekt

• přímý kontakt s prameny Zjevení

• postupně a graduálně až k interiorizaci témat

• jak postupovat ve studiu Písma• úvod – exegeze – biblická teologie

• jak postupovat ve studiu dogmat• biblická teologie – teologie otců – dějiny dogmat –

synteticko-praktické uvedení do základních obsahů Zjevení

• biblická témata zůstávají základním pramenem, dogmatika je místem syntézy

B. Metodologický aspekt

• ne jako manualistika: od teze k dokazovánískrze výroky učitelského úřadu a Písmo, rozumovými argumenty

• geneticko-progresivní a hermeneutickámetoda

• vychází od biblických témat (od Písma), ta jsou normativním obsahem

• ve spojení se systematikou a praxí• spekulace jen jedním momentem teologie vedle její pozitivnía praktické dimenze

C. Formální aspekt

• celá teologie se soustředí na dějiny spásy a jejich vrchol v Ježíši Kristu – jsou něčím více než „obsahem“ teologie, dodávají teologii „formu“, utváří její celkovou podobu

• srov. např. liturgie a svátosti: pojednány tak, aby bylo zřejmě, že a jak v nich Kristus středem…

D. Obsahový aspekt• základním obsahem teologie = dějiny spásy s vrcholem v Ježíši Kristu

• biblická teologie je proto kanonickou formou zkušenosti víry(normou pro celé dějiny spásy) – jako reálný dialog spásy mezi Bohem a člověkem dovršený v Ježíši Kristu a jeho Duchu, který působí v hlásání a životě církve

E. Formační aspekt• v dějinách spásy se ukazuje, že tento dialog obnáší oslovení ze

strany Boha a vyžaduje odpověď ze strany člověka (spolupráci, přijetí)

• tak se dostáváme blízko praktické dimenzi teologie – sami pravdivost této výpovědi poznáváme i prožíváme

• teologie tedy nabízí porozumění poselství o spáse a zároveň tak formuje k víře = k přijetí Zjevení (i rozumem, kterým nás Bůh obdařil)

• teologie má tedy formovat k hlubšímu prožívání křesťanské víry prostřednictvím teologického vzdělávání (formace naší víry tedy neprobíhá „přestože“ studujeme teologii nebo „nezávisle na tom, že“…)

• přínos teologického vzdělání je tedy dvojí:

• duchovní: posiluje naši víru• pastorační: stáváme se kvalifikovanými svědky křesťanského poselství

2.3 Současné tendence

• Srov. např. Gibellini, Teológia XX. Storočia. Prešov 1999.

• Primát zjevení v teologii proniká do všech teologických disciplín, právě tak tendence ad fontes, spojená s dějinností:

důkladným, pozorným studiem textů církevních Otců je znovuobjevena jak dějinnost, tak personalistický aspekt v teologii

Tendence po IIVC:

• Vstup tématu dějinnosti, subjektivity a plurality teologií již naplno

• Zájem o odlišné kultury a okrajové skupiny • Téma globalizace, mezináboženského dialogu, ekumenismu

• Církev a společnosti• Církev a věda• Dialog s novými filozofickými proudy: hermeneutikou, ontologií, fenomenologií…

• Pojetí Zjevení jako sebesdělení Boha

Důležité postavy současné teologie:

v katolické teologii:• K. Rahner – spojení tradičních témat s otázkou subjektivity

• B. Lonergan – otázka metody v teologii

• H. Urs von Balthasar – další pokus o komplexní teologickou syntézu

v protestantské teologii:• W. Pannenberg – téma zjevení jako dějin• P. Tillich – metoda korelace • D. Bonhoeffer – gnozeologie víry• E. Jüngel – novost události Krista jazykem současného světa

Co je typické pro metodiku bádání

naší doby• Rodíme se do určité kulturní a církevní tradice, v ní se snažíme vyjádřit

naši víru tak, aby to bylo adekvátní době, v níž žijeme. Jazyk je přístupovou cestou jednak ke kultuře a její mentalitě i ke skutečnosti (tj. jak ji prožíváme), jednak vymýšlí symboly, jimiž ji chce sdělovat. Vedle toho je zde Duch, který obývá naši kulturu, dobu, církev – toto vše východiskem naší reflexe (tj. začínáme současným kontextem)

• Odtud se vztahujeme k normativní tradici víry, v níž má primát zjevení, tj. dokumenty, které o něm zpravují (návrat ke konfrontaci s normou víry, tradicí)

• Dál má dojít k systematické syntéze: tj. návratu ke konfrontaci se soudobým kontextem, nejde jen o překlad formulací, ale o vytvářeníadekvátní systematiky (a ta může být různá, neexistuje jeden systematický model), čili syntéza

• K tomu i praktický existenciální zájem – neboť teologie má pastorálnífunkci a je to praxe, která provokuje otázku (nemá scházet ohled na praxi)

• Bohužel někdy nelze nabídnou konkrétní řešení, ale alespoň pomoci zahlédnou komplexnost určitého problému.

Možné otázky:

• Představte základní rysy patristické, scholastické teologie a teologie manuálů

• Co jsou to teologické prameny (nejen podle Melchiora Cano)?

• Představte rysy současné teologickémetody tak, jak je nastiňují dokumenty Druhého vatikána

• V jakém smyslu je Písmo „duší teologie“?