UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD

Institut mezinárodních studií

Diplomová práce

2016 Šárka Navrátilová

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD

Institut mezinárodních studií

Šárka Navrátilová Politika německé menšiny v meziválečném Československu na příkladu

Německé sociálně demokratické strany dělnické v Brně

Diplomová práce

Praha 2016

Autorka práce: Šárka Navrátilová Vedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Kučera, CSc. Rok obhajoby: 2016

Bibliografický záznam NAVRÁTILOVÁ, Šárka. Politika německé menšiny v meziválečném Československu na příkladu Německé sociálně demokratické strany dělnické v Brně. Praha, 2016. 94 s. Diplomová práce (Mgr.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií. Katedra německých a rakouských studií. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Jaroslav Kučera, CSc.

Abstrakt Diplomová práce se zabývá politikou německé menšiny po vzniku Československa na komunální úrovni. Cílem diplomové práce je na příkladu Německé sociálně demokratické strany dělnické znázornit proměnu vztahů mezi českou a německou politickou reprezentací v Brně v letech 1918–1924. Zpracování se zakládá na analýze dobového tisku, zejména stranického deníku Volksfreund, a archivních záznamů k jednání městského zastupitelstva. V úvodu je popsána změna poměrů ve městě po rozpadu Rakouska-Uherska a první reakce německých politiků na ztrátu privilegovaného postavení. Poté se případová studie soustředí na průběh obecních voleb, které představovaly důležitý přelom v politice německých stran od požadavku, aby byla moravská metropole na základě práva sebeurčení připojena k Rakousku, až k zájmu o zastoupení v obecní samosprávě, a tím participaci na československém politickém systému. Hlavní část diplomové práce popisuje vývoj vztahu německé sociální demokracie k českým a německým stranám v kontextu diskuzí o klíčových tématech v brněnské komunální politice. V prvních letech po vzniku republiky vedl pocit ohrožení německých zájmů v Brně ke sblížení DSAP s ostatními německými stranami, které lze sledovat na příkladu protestu proti rušení škol a omezení podpory divadla. Dále text přibližuje roli německých sociálních demokratů během krize, ke které došlo na brněnské radnici na konci roku 1920 kvůli vnitrostranickým problémům české sociální demokracie a obstrukcím německých zastupitelů při schvalování daní. Práce v závěrečné části sleduje, jak se v souvislosti s hospodářskou krizí v roce 1922 obrátila pozornost strany k řešení sociálních problémů a podařilo se jí díky české podpoře prosadit vlastní projekt proti bytové nouzi.

Abstract The diploma thesis deals with the politics of the German minority at municipal level in the first years after the Czechoslovak Republic was established. The relations between Czech and German political representation in the years 1918 to 1924 are described by the example of the German Social Democratic Workers Party in Brno. The case study is based on the analysis of contemporary press, especially the party journals of the German Social Democracy, and archival documents from the sessions of the local municipal government. The introduction describes the reactions of German politicians to the loss of the privileged position in the city after the break-up of the Austrian-Hungarian Monarchy. The first municipal elections after World War I represented a turning point in the politics of the Germans in Brno. They rejected the requirement of joining Moravian capital Brno to Austria and started to be interested in their own representation in the municipal government, and thus participation in the Czechoslovak political system. The next part of the thesis follows up the development of the relationships of the German Social Democrats towards other Czech and German parties concerning significant issues of municipality in Brno. In the first years of Czechoslovakia, they shared their programme of national defence against restrictions of the German school system and the funding of theatre with other German parties. The thesis discusses the significant role of the party in the crisis of municipality 1922 which was caused by inner problems of Czech Social Democracy and German obstructions because of the approval of new taxes. In the end, the influence of economic crisis on moving the attention of the German Social Democrats towards social problems of the workers’ class in Brno is showed. Klíčová slova Politika německé menšiny v Československu, česko-německé vztahy na Moravě, německá menšina v meziválečném období v Brně, Německá sociálně demokratická strana dělnická v Československu, Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei, DSAP

Keywords The policy of the German minority in Czechoslovakia, Czech-German relations in Moravia, German minority in the interwar city Brno, German Social Democratic Workers Party in Czechoslovakia, Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei, DSAP Rozsah práce: 172 990 znaků

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené

prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne 12. května 2016 Šárka Navrátilová

Poděkování Ráda bych poděkovala prof. PhDr. Jaroslavu Kučerovi, CSc. za cenné rady a náměty k zamýšlení, kterými mě provázel při zpracování diplomové práce a pomáhal mi překonávat s tím spojené výzvy. Chtěla bych na tomto místě vyjádřit poděkování doc. PhDr. Otu Konrádovi, Ph.D., který mě jako vedoucí diplomového semináře podpořil, abych své úvahy o námětu německého Brna v meziválečném období převedla do konceptu diplomové práce. Za řadu motivujících a inspirativních rozhovorů o dějinách německé sociální demokracie v Československu děkuji Dr. des. Thomasi Oellermannovi. Můj dík mu patří za cenné rady, ale také pomoc s orientací v pramenech a literatuře k tématu. Děkuji svým rodičům za bezmeznou podporu během celého studia. Bez ní by byla moje cesta až k odevzdání diplomové práce beze sporu mnohem náročnější. V neposlední řadě bych ráda poděkovala knihovnicím ze studovny vázaných novin Vědecké knihovny v Olomouci, které byly velmi nápomocné a ke studiu mi vytvářely atmosféru téměř domácí.

TEZE DIPLOMOVÉ PRÁCE Jméno: Šárka Navrátilová E-mail: sharka.navratilova@gmail.com Semestr: 2. Akademický rok: 2014/2015 Název práce: Německá sociální demokracie v Brně v meziválečném období Předpokládaný termín ukončení (semestr, školní rok): Letní semestr, 2015/2016 Vedoucí diplomového semináře: doc. PhDr. Ota Konrád, Ph.D. Vedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Kučera, CSc. V čem se oproti původními zadání změnil cíl práce? Pro stávající koncepci stejně jako původní zadání platí, že cílem práce je na příkladu města Brna ukázat proměnu politiky n ěmecké sociální demokracie na komunální úrovni, a tím přiblížit situaci německy mluvícího obyvatelstva v Brně ve 20. letech 20. století. Přitom bude pozornost věnována zejména vývoji postojů strany Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei (DSAP) vůči československé státní správě a německému nacionálnímu hnutí. Jaké změny nastaly v časovém, teritoriálním a věcném vymezení tématu? Teritoriální vymezení práce zůstává beze změny, oproti původnímu konceptu mohu své rozhodnutí věnovat se situaci v Brně podložit více argumenty. Téma vztahů mezi Čechy a Němci v prvních letech po vzniku Československa nebylo v odborné literatuře zaměřené na dějiny m ěsta podrobněji zkoumáno. V této době se politický význam Brna zakládal na tom, že představovalo druhé největší město republiky a historické centrum Moravy, bylo ale také ostrovem s 20-30% podílem německy mluvícího obyvatelstva. Rok 1918 přinesl zásadní změnu poměrů ve městě a jeho správě. Zatímco předtím preferovaly podle sčítání lidu až dvě třetiny Brňanů němčinu a také členové obecního rady byli zástupci výlučně německých stran, s novým politickým režimem se brněnští Němci dostali do pozice menšiny. Vzhledem k těmto jedinečným okolnostem, při kterých v Brn ě docházelo ke střetu zájmů obou jazykových skupin, může být zpracování problematiky přínosné i pro interpretaci soužití obou etnik za první republiky v širším kontextu. Na základě konzultací a studia odborné literatury v tomto semestru se podařilo blíže upřesnit časový rámec, který bude analyzován v rámci diplomové práce. Zpracování se zaměří na vývoj od vyhlášení první republiky v roce 1918 do prvních zemských a obecních voleb v Československu v roce 1928. Rozhodla jsem se přestat orientovat na rok 1926 jako mezník, ke kterému bych chtěla svou studii uzavřít, protože po prohloubení svých znalostí o sledovaném období se mi potvrdil předpoklad, že jeho význam v regionálním kontextu byl o poznání menší než na celostátní úrovni. V centru pozornosti bude stát vývoj politiky DSAP na komunální úrovni, kde strana v daném období představovala nejsilnější politickou stranu reprezentující německy mluvící obyvatelstvo v obecním zastupitelstvu. V pokročilém zadání bude zkoumaný rozsah práce rozšířen i na působení strany nad rámec tradičních menšinových témat jako školství, kultura nebo jazyk státní správy, protože v souvislosti s výrazným poklesem podpory voličů v roce 1924 vystupují do popředí zájmu také obecnější otázky k fungování německé sociální demokracie.

Jak se proměnila struktura práce (vyjádřete stručným obsahem)? Na úvod bude téma práce zasazeno do kontextu vývoje poměrů mezi Čechy a Němci v první polovině 20. století. Přitom budou zdůrazněna specifika situace na Moravě, kde se již v roce 1905 podařilo v takzvaném moravském vyrovnání dosáhnout zrovnoprávnění obou jazyků v oblasti státní správy a školství. Úvodní část bude uzavřena představením politiky DSAP před rokem 1918 a nastíněním postup jejího vzdalování od české sociální demokracie. Poté budou následovat tři části odpovídající třem časovým obdobím, ve kterých bude analyzován vztah německé sociální demokracie k opatřením československé státní správy a politice ostatních německých politických stran. (1) V souvislosti s konsolidací poměrů od října 1918 do června 1919 bude úkolem zjistit, jak reagovali němečtí sociální demokraté změny v oblasti komunální politiky spojené s vyhlášení republiky. Klí čové mezníky přitom bude představovat vznik Velkého Brna v dubnu 1919, kdy byly k historickému centru města připojeny okolní obce s převážně českým obyvatelstvem, a první poválečné volby do obecního zastupitelstva v červnu 1919. (2) Následující část bude uvozena výsledky obecních voleb v letech 1919 (jejich opakování v roce 1920), ve kterých získala DSAP třetí nejvyšší počet hlasů ze všech politických stran a nejsilnější podporu mezi německými stranami. Zpracování se bude věnovat politice strany ve vybraných otázkách, kterým německá menšina stejně jako většinová společnost přikládaly zvláštní význam a přitom se rozhodovaly na komunální úrovni, tedy zejména organizace státní správy, školství a kultury. (3) V letech 1924-1928 bude sledováno angažmá DSAP v obecním zastupitelstvu a ve vlastní analýze pak budou zdůrazněny body, při kterých se politika strany setkávala s československou většinovou politikou nebo německým nacionálním hnutím, případně se s nimi dostávala do rozporu. Oproti původnímu zadání jsem konkretizovala strukturu práce. Změna nastala v druhé polovině práce, která byla rozčleněna na dvě zvláštní kapitoly věnující se období let 1919/1920-1924 a 1924-1928. Zohlednila jsem přitom výše avizovanou změnu v časovém vymezení práce i nové informace o politické situaci ve městě v souvislosti s rokem 1924, kdy německá sociální demokracie po volbách přišla o polovinu svých mandátů v obecním zastupitelstvu a tím i část moci, se kterou mohla prosazovat svůj program. Jakým vývojem prošla metodologická koncepce práce? Z metodologického hlediska zůstává prvotní záměr pojmout práci jako p řípadovou studii zaměřenou na regionální dějiny. Pokrok jsem zaznamenala zejména v rozšíření pramenné základny, ze které bude možné při zpracování tématu vycházet. Protože se nedochovaly dokumenty, ve kterých by bylo zachyceno vnitřní fungování místní organizace DSAP, zamýšlela jsem zpracování opřít o stranický tisk a zprávy, které vydávalo vedení strany ke svým každoročním celorepublikovým kongresům. Hlavní slabinou tohoto postupu však bylo jednostranné zaměření zdrojů, které měly podobný původ. Po konzultaci s prof. Kučerou jsem začala věnovat více pozornosti také dalším archivním záznamům, které dokládají průběh jednání zastupitelstva a fungování orgánů města. Zatím mám ověřeno, že v Archivu města Brně je k dispozici tento druh dokumentů i pro období, kterému se věnuji. Mým úkolem přes léto bude zjistit, nakolik jsou údaje v nich uvedené relevatní pro otázky, které si v souvislosti se svou prací kladu. Přitom je třeba říct, že jejich využití se jeví jako opodstatněné i s ohledem na změny ve struktuře práce. Které nové prameny a sekundární literatura byly zpracovány a jak tato skutečnost ovlivnila celek práce? V uplynulém semestru jsem se při studiu odborné literatury věnovala prohloubením svých znalostí ve dvou šiřsích tématických okruzích, do kterých je možné moji práci zařadit: (1) vztahy mezi Čechy a Němci v meziválečném období a (2) historie města Brna a Moravy. Zaměřila jsem se na studie, které jsou blízké konceptu mé diplomové práce tím, že analyzují proměnu vztahů mezi Čechy a Němci v meziválečném Československu na příkladu jednoho

konkrétního města. Prostřednictvím prací Ines Koeltzsch "Geteilte Kulturen: Eine Geschichte der tschechisch-jüdisch-deutschen Beziehungen in Prag (1918-1938)" a Alfonse Adama "Unsichtbare Mauern: Die Deutschen in der Prager Gesellschaft zwischen Abkapselung und Interaktion (1918-1938/1939)" jsem se seznámila se situací v Praze a díky tomu jsem získala lepší představu o tom, jaká zjištění by mohl přinést můj vlastní výzkum. Tato znalost mi později napomůže lépe postihnout specifika vývoje v Brně. Vedle toho jsem se zajímala o zpracování regionálních dějin, která zachycují události na Moravě, respektive v Brně v meziválečné období. Pokročilou rešerší literatury jsem si opět potvrdila, že jde o téma, kterému bylo v sekundární literatu ře dosud věnováno málo prostoru (to potvrzují mimo jiné i příspěvky ve sborníku "Dějiny Moravy a Matice Moravská: Problémy a perspektivy" vydané pod vedením Libora Jana). K prohloubení základního přehledu, které vymezují mnou studované období, mi napomohlo zejména studium publikací "Moravská m ěsta na prahu moderní doby: každodennost obyvatel moravských metropolí 19. a počátku 20. století" (Lukáš Čoupek a Jiří Mitá ček), sborník "Občanské elity a obecní samospráva 1848-1948" (eds. Lukáš Fasora a kolektiv), studie "Vznik Velkého Brna" (Filip Vrána a Karel Schelle) a relevantní články vydané v historickém časopise "Brno v minulosti a dnes". Dále jsem se zaměřila na obsah výzkumných a publikačních projektů, které by mi při dalším zpracování mohly posloužit jako alternativní zdroj informací k moravským dějinám. V tomhle směru bylo nejpřínosnější studium cyklu přednášek Moravské zemské knihovny a Masarykovy univerzity v Brně "Odlišné jazyky - společné dějiny", ve kterém vystupující historici působící na různých pracovištích v ČR uváděli svá původní výzkumná témata do souvislostí s vývojem na Moravě. Charakterizujte základní proměny práce v době od zadání projektu do odevzdání tezí a pokuste se vyhodnotit, jaký pokrok na práci jste během semestru zaznamenali (v bodech): 1) Největší posun vidím v konkretizaci od prvotní myšlenky až po detailní koncept diplomové práce, ve kterém jsem na základě svého dosavadního studia literatury a rešerše pramenů schopná zdůvodnit časové, místní a věcné vymezení práce novými argumenty a také navrhnout otázky, které bude možné v dalším zpracování zodpovědět. Zatímco cíle práce jsem po prohloubení znalostí o sledovaném období potvrdila, prom ěnou prošla struktura práce, ve které jsem se pokusila zdůraznit mezníky v politickém vývoji ve městě Brně. 2) Vedle toho bych chtěla podtrhnout také přínos konzultací s odborníky a kolegy v diplomovém semináři, kteří mi pomohli uvědomit si, v kolika různých kontextech je možné problematiku vnímat (soužití Čechů a Němců v meziválečném období, československá politika vůči menšinám ve 20. letech 20. století, dějiny města Brna, historie německé sociální demokracie v českých zemích) a kam bude třeba směřovat další studium. Díky jejich přispění se mi podařilo usadit a rozpracovat téma až do jeho současné podoby. 3) Dalším výsledkem mé práce v uplynulém semestru je podrobná rešerše zdrojů, které budu moct v rámci zadaného tématu analyzovat. Na jejím základě jsem sestavila také první časový plán, při kterém bych mohla využít letních měsíců, které budu z části trávit přímo v regionu, abych se blíže seznámila s rozsahem a obsahem pramenů v Archivu města Brna. Mimo to počítám s využitím stipendijního pobytu na Ruprecht-Karls-Universität v Heidelbergu pro studium německy jazyčné literatury. Podpis studenta a datum: 1. června 2015 Schváleno: Datum Podpis Vedoucí práce Vedoucí diplomového semináře

1

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................... 2 1 POČEŠŤOVÁNÍ BRNĚNSKÉ SAMOSPRÁVY V PRVNÍCH MĚSÍCÍCH

EXISTENCE ČSR ................................................................................................. 13 1.1 První reakce německých sociálních demokratů na převrat ............................ 16 1.2 Sčítání obyvatel města v lednu 1919 a postoj DSAP ...................................... 21 1.3 Sloučení historického města s jeho předměstími a vznik Velkého Brna ......... 24

2 DSAP V BOJI O ÚSPĚCH V PRVNÍCH POVÁLEČNÝCH OBECNÍCH VOLBÁCH V BRNĚ ............................................................................................. 29 2.1 Předvolební kampaň DSAP............................................................................. 30 2.2 Výsledky voleb do obecního zastupitelstva 1919/1920 ................................... 34

3 MOBILIZACE NĚMECKÉ MENŠINY V ZÁJMU OBRANY SVÝCH POZIC V ČESKÉM MĚSTĚ ............................................................................................. 37 3.1 Snaha o obranu německého menšinového školství v Brně .............................. 37 3.2 Boj za záchranu německého divadla v Brně ................................................... 46

4 ESKALACE NÁRODNOSTNÍHO A SOCIÁLNÍHO NAPĚTÍ MEZI OBYVATELI MĚSTA BRNA Z POHLEDU DSAP .......................................... 53 4.1 Národnostní bouře a útoky proti německým symbolům ve městě v prvních poválečných letech .................................................................................................. 53 4.2 Růst vlivu radikální levice a sociální nepokoje v ulicích ................................ 60 4.3 Konflikt mezi českými a německými zastupiteli kvůli daním a propuštění německých úředníků na přelomu roku 1920 a 1921 ............................................... 66

5 POLITIKA BRNĚNSKÉ DSAP V DOBĚ HOSPODÁŘSKÉ KRIZE NA POČÁTKU 20. LET 20. STOLETÍ ...................................................................... 71 5.1 Projekt DSAP na řešení bytové krize .............................................................. 73 5.2 Pozice DSAP v obecních volbách v červnu 1924 ............................................ 78

ZÁVĚR........................................................................................................................... 82 SUMMARY ................................................................................................................... 86 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ......................................................................... 89 PRAMENY A LITERATURA..................................................................................... 90 SEZNAM TABULEK ................................................................................................... 94

2

Úvod „Říkají, že Brno je teď jiné. Brno jistě bylo dlouho předměstím Vídně, dnes je druhým velkoměstem našeho nového státu. Sdílím s Vámi radost z tohoto osvobození.“

Tomáš Garrigue Masaryk při první návštěvě Brna ve funkci československého prezidenta (září 1921)1

Stačilo několik rušných dní na podzim roku 1918, aby se z největšího německého města českých zemí stalo druhé největší centrum Československa. Konec první světové války znamenal pro Brno převrat, během kterého se nejenže z monarchie stala republika, ale navíc došlo k tomu, že Češi nahradili Němce v privilegovaném postavení státního národa.2 Vzájemné soupeření, které nabralo na intenzitě od druhé poloviny 19. století, kdy jazyková společenství začala posilovat svou národní identitu, tím vstoupilo do nové fáze. Zatímco čeští politici se po vítězství nad nepopulárním císařským režimem dočkali příležitosti, aby převzali vládu nad Brnem, místní německá komunita se po vzniku republiky musela vyrovnat s nejistotou, jak bude vypadat její budoucnost, a nakonec se spokojit s pozicí národnostní menšiny. Jak ale tato změna poměrů v následujících měsících a letech ovlivnila politický život ve městě, o které se česky a německy mluvící obyvatelstvo dělilo již od středověku?

Diplomová práce si klade za cíl popsat vývoj vztahů mezi Čechy a Němci na komunální úrovni v počátcích existence Československé republiky. 3 Zatímco pražské Národní shromáždění postupně přijímalo zákony upravující společné soužití Čechů,

1 „Sie sagen, Brünn sei jetzt anders. Brünn war sicherlich lange eine Vorstadt Wiens, heute ist es die zweite Großstadt unseres neuen Staates.“ [překlad Š. Navrátilová], „Präsident Masaryk in Brünn“, Volksfreund (18. September 1921), 1. 2 V případě takového srovnání je třeba upozornit, že postavení rakouských respektive českomoravských Němců v habsburské monarchii s Čechy v Československu je možné pouze na základě velkého zjednodušení. Při detailnějším pohledu by bylo zřejmé, že charakterizace Němců jako jednoho ze státních národů v Rakousku-Uhersku byla spíš přáním německých nacionálů, které se od 60. let 19. století snažili bez úspěchu prosazovat. V Předlitavsku nikdy nebyla uzákoněna němčina jako úřední jazyk a německy mluvící obyvatelstvo díky ústavě nebo jiným právním normám, které by se přímo soustředily národnostní otázky, nezískalo žádné výsady. Až do zavedení všeobecného volebního práva však bylo zvýhodněné díky nastavení volební geometrie, která upřednostňovala majetnější a společensky výše postavené, mezi kterými německy hovořící lidé převládali, nebo z jazykového hlediska, protože z pragmatických důvodů byla němčina zvolena jako úřad státní správy. Srov. Jiří Kořalka, „Minderheitenstatus als Notausweg. Grundsätze der Rechtslage und des Minderheitenschutzes in den böhmischen Ländern vor 1914 und in der Tschechoslowakischen Republik nach 1918“, in Davide Zaffi und Umberto Corsini (Hrsg.), Die Minderheiten zwischen den beiden Weltkriegen (Berlin: Duncker und Humblot, 1997), 95–115, zejm. 95–99, 109–113. 3 Dále v textu je používána zkratka ČSR.

3

Slováků, Němců, Maďarů, Poláků a Rusínů v jednom státě, vedení měst a obcí měla k občanům natolik blízko, že musela na výzvy spojené s novou politickou situací reagovat obratem. Místní samosprávy, které vzešly z únorové ústavy z roku 1861 a na ni navazujícího říšského obecního zákona přijatého na jaře 1862, navíc byly zvyklé fungovat do velké míry nezávisle na centrální moci. To se změnilo v roce 1919, kdy v zájmu vnitřní konsolidace státu československá vláda omezila jejich pravomoci.4 V reformě však bylo zavedeno také rovné a všeobecné volební právo do obecních zastupitelstev, která díky tomu mohla svým složením lépe reflektovat skutečné početní poměry mezi Čechy, Němci i dalšími národy a stát se prostorem pro prosazování zájmů jednotlivých skupin.5 Vedení měst navíc mohlo vystupovat jako partner při jednání s nadřazenými orgány státní správy o řešení místních problémů. O významu měst a obcí svědčí také, že byly první úrovní, na které se německé strany, původně jednohlasně odmítající vznik ČSR, zapojily do československé politiky. Mezníkem v politice českomoravských Němců se staly první poválečné volby do obecních zastupitelstev v červnu 1919.6

Výběr Brna pro zpracování v rámci případové studie se nabízí vzhledem k jeho zvláštnímu významu jako jednoho z historických center českých zemí, se kterým se identifikovalo početné česky i německy mluvící obyvatelstvo. Zemské hlavní město Moravy představovalo ojedinělý případ, ve kterém přetrvala nadvláda německých stran v obecní radě až do roku 1918. Podle brněnského historika Lukáše Fasory k tomu přispěl kuriální volební systém upřednostňující Němce, kteří odváděli vyšší daně nebo zastávali významné společenské funkce, na základě kterých mohli být jako čestní občané povýšeni na voliče. Prestiž, která byla ve městě spojena s upřednostněním němčiny před češtinou, měla být pro Čechy toužící po kariérním růstu také motivací k začlenění do německojazyčného prostředí. Německá politická reprezentace si dávala záležet, aby nedocházelo k otevřeným konfrontacím s česky mluvícím obyvatelstvem, ve kterých by

4 Hlavní omezení pravomocí představovalo zavedení dohledu státu nad hospodařením měst a obcí. Zatímco dříve byly jejich rozpočty spravovány zcela nezávisle, reformou v roce 1919 byly v rámci městských zastupitelstev zřízeny finanční komise, které měly za úkol dohlížet na obecní finance. Část jejích členů přitom byla jmenována podle rozhodnutí nadřazených státních orgánů a plnili roli stálých kontrolorů. Srov. např. Eva Broklová, Československá demokracie: politický systém ČSR 1918-1938 (Praha: Sociologické nakladatelství, 1992), 52. 5 Zejména v oblastech, které zůstaly v působnosti obecních samospráv, jako školství, bezpečnosti, zdravotnictví nebo sociální péče, tamtéž, 43. 6 Ke srovnání fungování obecních samospráv v habsburské monarchii a ČSR blíže např. Karel Schelle, Organizace československého státu v meziválečném období (1918–1938), (Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2006), 182–254; Karel Vodička, Ladislav Cabada, Politický systém České republiky. Historie a současnost (Praha: Portál, 2011), 42–49.

4

mohla utrpět porážku.7 Německou vládu nad městem tak ukončil až rozpad Rakouska-Uherska, kdy byl současně otevřen prostor, aby o jeho osudu začali rozhodovat Češi, kteří si na něj dělali nárok jako na centrum Moravy, země s převahou česky mluvícího obyvatelstva.

Diplomová práce sleduje vývoj politického života Němců v Brně od vzniku ČSR v říjnu 1918 přes první funkční období poválečného zastupitelstva, které bylo zakončeno komunálními volbami v červnu 1924. Proměnu česko-německých vztahů na komunální úrovni je třeba vnímat v kontextu národnostní politiky Rakouska-Uherska i Československa jako jednoho z nástupnických států. V habsburské monarchii měla od 60. let 19. století důležitou roli otázka zrovnoprávnění jazyků ve styku s úřady a posílení pravomocí neněmeckých národů na nižších úrovních státní správy. V době rostoucího vlivu nacionalismu napříč politickým spektrem se obhajoba národních zájmů stala otázkou cti a dosažení kompromisu bylo nelehké. Pokrok přinesla v roce 1880 Stremayerova jazyková nařízení, která místním úřadům v Čechách a na Moravě určovala povinnost odpovídat občanům v jazyce podání. Když se v roce 1897 pokusila vláda Kazimíra hraběte Badeniho v zájmu vnitropolitické stabilizace Předlitavska vyjít vstříc Čechům a přijala novelu, která rozšiřovala dvoujazyčnost i na vnitřní komunikaci ve státní správě, vyvolala tím agresivní nacionální kampaň. Pro německé úředníky, kteří většinou nemluvili česky, představovala změna zásadní problém. Protest českomoravských Němců podpořila vedle německých politiků z alpských zemí i říšskoněmecká vláda a Badeniho kabinet byl nucen odstoupit.8 V dalším vývoji se v českých zemích začaly projevovat regionální odlišnosti, které nakonec přispěly také k odlišným výsledkům národnostního vyrovnání. Zatímco v Čechách bylo na konci 19. století možné určit hranici mezi souvislým českým a německým územím, na Moravě bylo německé osídlení roztříštěné a tvořené ostrůvky německých měst nebo skupinami vesnic uprostřed převážně českého venkova. Výchozí situace v Čechách umožňovala jednat o konceptech teritoriální autonomie, která měla řešit konflikty mezi Čechy a Němci rozdělením území podle národnostního klíče tak, aby každý národ mohl sám spravovat 7 Lukáš Fasora, „Brno. ‚Rakouský Manchester‘ na cestě k občanské společnosti a národnostnímu rozkvětu, in Jiří Mitáček a Lukáš Čoupek, Moravská města na prahu moderní doby: každodennost obyvatel moravských metropolí 19. a počátku 20. století (Brno: Moravské zemské muzeum, 2013). 8–13. 8 Srov. Jan Křen, Dvě století střední Evropy (Praha: Argo, 2005), 286–292; Jan Křen, Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780-1918 (Praha: Karolinum, 2013), zejm. 182–233; Piotr M. Majewski, Sudetští Němci 1848-1948. Dějiny jednoho nacionalismu (Brno: Conditio humana ve spolupráci s Muzeem druhé světové války v Gdaňsku, 2014), 110 –133; Friedrich Prinz, Deutsche Geschichte im Osten Europas. Böhmen und Mähren (Berlin: Siedler, 1993), 356–362.

5

své okresy. Protože ale obě strany postupně navyšovaly své požadavky, nepodařilo se před válkou dospět k žádné dohodě, která by vzájemné vztahy upravila.9 Na Moravě byl národnostní smír dosažen v roce 1905 v podobě takzvaného moravského paktu, který se zakládal na principu personální autonomie. Hlavním pilířem byla reforma volebního práva do zemského sněmu, která nahrazovala stávající systém kurií podle výše odvedených daní a zásluh pro společnost třemi novými kategorii voličů: českou, německou a velkostatkářskou. Aby bylo zabráněno nacionální agitaci, určovala se příslušnost do nových kurií podle národnostních katastrů.10 Dále došlo ke zrovnoprávnění češtiny s němčinou při vnitřní a vnější komunikaci úřadů a obcím byla ponechána možnost samostatně rozhodnout, v jakém jazyce chtějí vést svou agendu. Aby nedocházelo k národnostním sporům při rozhodování o zřizování škol a jejich financování, byl navíc rozdělen také školský úřad na český a německý.11

Vznik první republiky vedl ke sjednocení standardů národnostní politiky v Čechách a na Moravě. ČSR se podobně jako ostatní nástupnické státy v září 1919 zavázala mezinárodní smlouvou, jejíž podoba byla dohodnuta na pařížské mírové konferenci, k ochraně národnostních menšin na svém území.12 Její klíčové principy byly následně zakotveny v československé ústavě, která byla přijata 29. února 1920. Vedle zákazu diskriminace na základě původu a jazyka zde byla garantována rovnost šancí pro příslušníky menšin při výkonu povolání a podnikání a pěstování vlastních tradic a kultury. Ústava ale také stanovila, že jedinou oficiální řečí státu je československý jazyk, a tím se všechny ostatní ocitly na úrovni menšinových jazyků. Právo na vzdělání nebo komunikaci s úřady v jiném jazyce než v češtině nebo slovenštině bylo vyhrazeno pouze pro příslušníky minority žijící v oblastech, ve kterých měla jazyková menšina významné 9 Přehled pokusů o národnostní vyrovnání v Čechách na přelomu 19. a 20. století předkládají např. Kořalka, „Minderheitenstatus als Notausweg“, 100–106; nebo Křen, „Konfliktní společenství“, 234-244. 10 Hlavním problémem tohoto systému bylo, že rozdělení občanů do národnostních katastrů určovaly úřady a jednotlivec neměl mít během svého života možnost měnit příslušnost do nich na základě svého vlastního rozhodnutí. 11 Srov. Johann Wolfgang Brügel, Češi a Němci 1918–1938 (Praha: Academia, 2006), 61-63; Kořalka, „Minderheitenstatus als Notausweg“, 106-109; Křen, „Konfliktní společenství“, 268–270; Prinz, „Böhmen und Mähren“, 363–364. 12 K podobě mezinárodních smluv o ochraně menšin blíže např. Ferenc Eiler, „Die Grenzen eines wirksamen Minderheitenschutzes im Rahmen des Völkerbunds“, in: Ralph Melville, Jiří Pešek und Claus Schafr (Hrsg.), Zwangsmigrationen im mittleren und östlichen Europa. Völkerrecht – Konzeptionen – Praxis (1938-1950), (Mainz: Verlag Philipp von Zabern, 2007), 111–125; příkladu Československé republiky se v souvislosti s mezinárodním systémem ochrany menšin blíže věnovali např. Jaroslav Kučera, Minderheit im Nationalstaat. Die Sprachenfrage in den tschechisch-deutschen Beziehungen 1918–1938 (München: Oldenbourg Verlag, 1999), 27–35; Majowski, „Sudetští Němci“, 168–177; René Petráš, Menšiny v meziválečném Československu (Praha: Karolinum, 2009), 23–45.

6

početní zastoupení.13 Naplňování menšinových práv upřesňoval jazykový zákon, který byl odsouhlasen spolu s ústavou a určil dvacetiprocentní podíl lidí hlásících se k menšině z celkového počtu obyvatel jako minimální hranici, aby minorita měla ve městě nebo soudním okrese nárok jednat s úřady ve svém mateřském jazyce.14

Vzhledem k omezenému rozsahu se diplomové práce soustředí na angažmá jen jedné německé strany v brněnské komunální politice. Německá sociální demokracie byla vybrána, protože patřila v prvních poválečných letech k nejsilnějším německým stranám ve městě a reprezentovala tak významnou část německého obyvatelstva. Protože se profilovala jako samostatný subjekt, který odmítal vstupovat do voleb na společných kandidátkách s jinými německými stranami, je také v rámci analýzy pramenů snáze uchopitelná. Strana po první světové válce navazovala na organizaci německého dělnictva, která vznikla po roce 1900 po emancipaci české sociální demokracie v Brně. K tomuto hnutí se v Předlitavsku z počátku hlásili Češi, Němci stejně jako zástupci ostatních národů a rakouská sociálně demokratická strana byla vnímána jako platforma, kde mohli dělníci spojit síly v zájmu prosazení požadavků na zlepšení svých životních podmínek a politickou participaci skrze rovné volební právo.15 Vzrůst nacionálních tendencí v monarchii však na konci 19. století také v těchto kruzích otevřel diskuzi o vyrovnání mezi národy. Při snaze dohodnout se na národnostním programu se pak na brněnském sjezdu v roce 1899 projevily rozdílné představy zástupců jednotlivých národů uvnitř hnutí, které se staly důvodem k jeho rozštěpení. Jako mezník rozchodu českých a německých sociálních demokratů na Moravě byly vnímány obecní volby v roce 1905, ve kterých poprvé kandidovaly dvě samostatné strany.16 13 Blíže k zásadám ochrany národnostních menšin zakotvených v československé ústavě např. Brügel, „Češi a Němci“, 190-194; Václav Kural, Konflikt místo společenství? Češi a Němci v československém státě (1918-1938), (Praha: Nakladatelství R ve spolupráci s Ústavem mezinárodních vztahů, 1993), 30–38. 14 K podobě jazykového zákona blíže např. Brügel, „Češi a Němci“, 195-197; Kučera, „Minderheit im Nationalstaat“, 36–60; Václav Velčovský, Nesoužití. České-německá jazyková politika 18.–20. století (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014), 151–160. Podle Jana Křena úprava umožňovala, aby zhruba 90 % německy mluvícího obyvatelstva mohlo komunikovat s úřady na nižších úrovních samosprávy ve svém rodném jazyce, viz Křen, „Dvě století střední Evropy“, 400. 15 Srov. Hans Mommsen, „Die Nationale Spaltung der Sozialdemokratie in Cisleithanien“, in Erich Fröschl (Hrsg.), Die Bewegung. Hundert Jahre Sozialdemokratie in Österreich (Wien: Passagen Verlag, 1990), 186–188; Zdeněk Kárník, „Brněnský program předlitavské sociální demokracie a jeho cesta dějinami (Až k hořkému konci?)“, in Střední Evropa internacionálně (Brno: Doplněk, 2001), 56–58; Prinz, „Böhmen und Mähren“, 366–378. 16 K dějinám německé sociální demokracie po osamostatní české části hnutí na přelomu století v Brně a na Moravě srov. Milan Řepa, Moravané, Němci, Rakušané. Vlasti moravských Němců v 19. století (Praha: Historický ústav, 2014), 208–219; Pavel Cibulka, Německé politické strany na Moravě (1890–1918). Ideje – Programy – Osobnosti (Praha, Historický ústav 2012), 293–299.

7

Záměrem autorky je na příkladu brněnské Německé sociálně demokratické strany dělnické17 nastínit, jak se vyvíjela politika německé menšiny v Československu na komunální úrovni v letech 1918–1924. S tím zaprvé souvisí otázka, jaká témata vzbuzovala v Brně ve sledovaném období nejvíce pozornosti u německých politických stran. Přitom se dá předpokládat, že v prvních poválečných letech se politici zastupující zájmy minority věnovali nejvíce oblastem, které souvisely s takzvaným národnostním bojem a s používáním jazyka ve veřejném životě, jako například školství nebo podpora kultury, a ve kterých nový režim začal prosazovat změny v zájmu posílení vlastního vlivu. Zadruhé je cílem zjistit, jak se proměňovaly postoje zástupců DSAP v městském zastupitelstvu k tématům, kterým politika německé menšiny v Brně přikládala význam, v závislosti na tom, jak se konsolidoval československý stát a ve svém zákonodárství definoval zásady pro ochranu národnostních menšin. Autorka chce ověřit, zda legislativní upřesnění, jakým způsobem by měla být naplňována menšinová práva v Československu, vedlo k zmírnění národnostních konfliktů na nižších úrovních samosprávy a mohlo se stát předpokladem, aby se německá strana, v tomto případě DSAP, angažovala i v jiných oblastech, které s menšinovou politikou přímo nesouvisely. Zatřetí se práce zabývá otázkou, jak se v letech 1918–1924 vyvíjel postoj DSAP k možnostem spolupráce s českými a německými politickými stranami při řešení dílčích problémů v místní samosprávě, ke kterým se vztahují také předchozí dva body analýzy. Zde diplomová práce předkládá hypotézu, že se po válce DSAP nejprve vymezovala vůči všem ostatním stranám, ale pod vlivem takzvaného rozkolu na levici v roce 1920 a hospodářské krize

17 Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei, dále v textu uváděna pod zkratkou DSAP. V diplomové práci je používáno toto označení vztahováno k německé sociálně demokratické straně v českých zemích respektive v Brně, přestože jde o název, pod kterým strana začala vystupovat až po sjezdu v Teplicích-Šanově konaném ve dnech 30. srpna–3. září 1919. Do té doby nesla jméno Sociálně demokratická dělnická strana Rakouska (Sozialdemokratische Arbeiterpartei Österreichs) a chápala se jako součást původní organizace, která byla aktivní v Předlitavsku před rozpadem monarchie. Teprve poté, co byly známy podmínky mírové smlouvy s Rakouskem a kdy bylo zřejmé, že území českomoravských Němců zůstane součástí československého státu, došlo k ustavení samostatné strany. Pro přehlednost, ale také s důrazem na to, že se jednalo stále o organizaci, která si z větší části zachovala stejnou členskou základnu i vedení, je v diplomové práci zavedena zkratka DSAP pro označení německé sociální demokracie v Československu také po roku 1918. K dějinám německé sociální demokracie v českých zemích na počátku 20. století srov. Martin K. Bachstein, „Die Sozialdemokratie in den Böhmischen Ländern bis zum Jahre 1938“, in Karl Bosl (Hrsg.), Die Erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaat (München/Wien: Oldenbourg Verlag, 1979), Martin K. Bachstein, „Die Sozialdemokratie in den Böhmischen Ländern bis zum Jahre 1938“, in Karl Bosl (Hrsg.), Die Erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaat (München/Wien: Oldenbourg Verlag, 1979); 79–100; Eva Broklová, „Německá sociálně demokratická strana dělnická“, in tatáž, Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918–1938 (Praha: Karolinum, 1999), 55–71.

8

v následujících letech došlo v městském zastupitelstvu ke sblížení jejích reprezentantů s českou sociální demokracií.

Struktura práce V úvodu diplomové práce je představen politický vývoj v Brně po vyhlášení samostatného československého státu, kterým byla ukončena nadvláda německých politiků na radnici. První kapitola se při sledování proměny poměrů zaměřuje zejména na německé reakce na řadu opatření, která byla přijata od listopadu 1918 do dubna 1919 s cílem posílit český charakter města po první světové válce. Nejdůležitější z nich byla metodika při zjišťování národnostního složení obyvatelstva v rámci sčítání lidu a sloučení historického centra s okolními předměstími. Významný mezník po válce představovaly první obecní volby, jejichž výsledky ovlivnily postavení DSAP a dalších politických stran v obecním zastupitelstvu v letech 1920–1924. Při pohledu na dějiny místní německé sociální demokracie je v druhé kapitole třeba zohlednit zejména aspekt, jaké okolnosti vedly k účasti strany ve volbách.

V další části se diplomová práce soustředí na témata, kterým brněnští představitelé německé sociální demokracie přikládali v prvních poválečných letech zvláštní význam při svých aktivitách v brněnském obecním zastupitelstvu. Jak je ukázáno v třetí kapitole, šlo zejména o oblasti, ve kterých bylo třeba hájit zájmy německé menšiny související se ztrátou privilegovaného postavení ve městě. Zájem o boj proti omezování německého školství a ztrátě podpory německé kultury tak na počátku 20. let 20. století měla DSAP zřejmě společný s ostatními německými stranami. V této souvislosti se nabízí otázka, jak se vyvíjely postoje vedení strany k řešení problémů menšiny a do jaké míry byli sociální demokraté na komunální úrovni nakloněni spolupráci s německou pravicí. Třetí kapitola navazuje popisem veřejným projevů nespokojenosti s národnostními a sociálními poměry mezi lety 1918 až 1920, které jsou zajímavým svědectvím o náladách v tehdejší společnosti. Tato část práce končí událostmi v moravské metropoli kolem dělnické stávky v prosinci 1920 a souběžně probíhajícím sporem mezi českými a německými politiky v městském zastupitelstvu, které ohrozily stabilitu místní samosprávy. Stávky a demonstrace poskytovaly materiál k politickým diskuzím, na jejichž pozadí se formovala pozice německé sociální demokracie v brněnské komunální politice.

Poslední kapitola je věnována problémům hospodářské krize, která v roce 1922 nejvíce zasáhla brněnský vlnařský a textilní průmysl. Přestože její dopady na život ve

9

městě byly nesrovnatelné s katastrofální situací ve 30. letech 20. století, představovaly ve své době pro politiky i veřejnost šok. Za těchto okolností se DSAP stala aktérem, který začal aktivně určovat směřování komunální politiky, což je v analýze znázorněno na příkladu projektu proti bytové nouzi, který strana iniciovala. Závěr diplomové práce se pak vztahuje na průběh obecních voleb v roce 1924, které se staly příležitostí pro dosavadní bilancování aktivit německých sociálních demokratů v městském zastupitelstvu.

Zhodnocení literatury a postup zpracování Zatímco výzkumu historie Brna do roku 1918 se od 90. let 20. století věnovalo více autorů, jejichž práce rozebírají politický i národnostní vývoj moravské metropole z různých perspektiv,18 patří meziválečné dějiny města v sekundární literatuře spíše k málo zpracovaným tématům. Představu o hlavních událostech v komunální politice do roku 1925 je možné získat díky zpracování brněnského učitele dějepisu Františka Šujana, který byl současníkem dění z počátku 20. století. Díky tomu dokázal do textu doplnit unikátní informace, které získal jako přímý svědek, ale chybějící odstup je pro autora slabinou, protože ho často svádí k normativnímu hodnocení událostí.19 Druhé ucelenější zpracování brněnských dějin představili historici Jaroslav Dřímal a Václav Peša v době normalizace.20 Text, který popisuje moderní dějiny Brna až po současnost autorů, je však poznamenán dobou, ve které vznikl, a je možné si povšimnout, že význam událostí vyhovujícím socialistickému výkladu historie je v nich nadsazen oproti těm, které ideologické interpretaci nevyhovovaly. V obou historických pracích je kladen důraz na český národní narativ, v rámci kterého je život a politika brněnských Němců zmiňovaná jen okrajově. Protože ale zatím chybí modernější publikace, která by uceleně a kriticky

18 Fungování brněnské obecní samosprávy do roku 1914 se věnoval Lukáš Fasora, Svobodný občan ve svobodné obci?: občanské elity a obecní samospráva města Brna 1851-1914 (Brno: Matice moravská, 2007). Rozvojem občanské společnosti v metropoli a na Moravě v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století se zabývá také brněnský historik Jiří Malíř, výběr z jeho rozsáhlé bibliografie k tématu vyšel například v rámci publikace Jiří Malíř, Občanská společnost na Moravě: spolky, strany, elity (Brno: Matice moravská, 2014). Historii německých politických stran zpracoval Cibulka, „Německé politické strany na Moravě“. 19 František Šujan, Vlastivěda moravská. Dějepis Brna (Brno: Musejní spolek, 1928). 20 Jaroslav Peša a Václav Dřímal, Dějiny města Brna. 2. díl (Brno: Blok, 1973).

10

představovala historii města po roce 1918,21 představují tyto dvě knihy východisko pro většinu badatelů, kteří se zajímají o meziválečné Brno.

Německému obyvatelstvu v moravské metropoli po vzniku ČSR se zatím blíže věnovaly jen dvě práce vydané po roce 2000. První z nich je publikovaná dizertace Theater der Identität rakouské kulturní historičky Kathariny Wessely, která se zabývala významem německého divadla v Brně při hledání nové kulturněpolitické identity místní německojazyčné menšiny po první světové válce. Autorka ve své analýze ukázala, že omezování podpory německé divadelní scény ze strany městské samosprávy od roku 1918 vzbuzovalo v německé komunitě nejen obavy o budoucí provoz scény, ale také pocit ohrožení. Divadlo se vlivem emocí stalo podle Wessely důležitým tématem v politických střetech mezi Čechy a Němci.22 Druhou publikací je studie ke vzniku Velkého Brna dvojice historiků práva Filipa Vrány a Karla Schelle, kteří se sice v první řadě soustředili na průběh reformy z dubna 1919, při které bylo historické centrum spojeno s okolními předměstími, přitom ale nezapomněli reflektovat, jak tato změna ovlivnila soužití Čechů a Němců do budoucna. Na tomto příkladu autoři navrhli tezi, že německá menšina sváděla marný boj proti opatřením, která prosazovala česká politická reprezentace s cílem posílit český charakter města, což od začátku oslabilo důvěru německých politiků v možnosti případné spolupráce s Čechy v obecní samosprávě.23 Autorka se v diplomové práci snaží navázat na obě předchozí zpracování a zasadit jejich poznatky do širšího kontextu změn na poli brněnské komunální politiky v prvních letech ČSR.

Diplomová práce vychází z analýzy archivních pramenů a dobového tisku. Protože se do současnosti nezachovaly interní dokumenty brněnské stranické organizace DSAP, jsou její postoje k vybraným tématům a ostatním politickým stranám rekonstruovány na základě stranického tisku. Zpracování se soustředí na zpravodajské články a komentáře k aktuálním událostem ve městě, které byly publikované od října 1918 do června 1924 v listu Volksfreund. Tento titul byl vybrán, protože šlo o největší 21 Na tomto místě je třeba zmínit Encyklopedii města Brna, společný projekt Muzea města Brna a Archivu města Brna, Masarykovy univerzity a Moravské galerie, ve kterém jsou od roku 2004 postupně mapovány dějiny města Brna. Příspěvky pro webovou encyklopedii zpracovávají odborníci ze zapojených institucí na základě studia pramenů a sekundární literatury, může tedy sloužit nejen jako populárně naučná publikace pro širší veřejnost, ale i jako podklad pro odborné práce. Vzhledem k formátu publikace zde však samozřejmě není možné dosáhnout ucelené interpretace městských dějin, Encyklopedie města Brna, http://encyklopedie.brna.cz (staženo 1. 5. 2016). 22 Katharina Wessely, Theater der Identität. Das Brünner deutsche Theater der Zwischenkriegszeit (Bielefeld: transcript Verlag, 2011). 23 Vrána Filip a Schelle Karel, Vznik Velkého Brna (Ostrava: Key Publishing ve spolupráci & The European Society for History of Law, 2011), zejm. 16–30, 46–49.

11

a ve své době nejdéle vydávané dělnické noviny, které měly svou redakci v Brně a od roku 1919 vycházely jako deník.24 Díky tomu poskytují množství materiálu pro zkoumání vývoje názorů strany, který se zachoval do současnosti. Ve Vědecké knihovně v Olomouci je uložen soubor všech vydaných ročníků Volksfreund od roku 1881 do 1938. Vzhledem k tomu, o jak rozsáhlý korpus textů se v případě deníku v horizontu šesti let (1918–1924) jedná, bylo přistoupeno k rozboru textů pomocí sond. K tomu bylo potřeba s pomocí dalších zdrojů stanovit referenční události, které na komunální úrovni vzbuzovaly zvláštní zájem německé politické reprezentace. Nejprve byla na základě sekundární literatury, kterou zpracovali Šujan,25 Peša a Dřímal,26 pro sledované období sestavena časová osa s mezníky v dějinách města. Protože ale autoři ve svých textech věnovali méně pozornosti problémům německé minority, bylo třeba výběr událostí zpřesnit podle archivních dokumentů, které zachycují politickou situaci ve městě z různých perspektiv. Důležitým zdrojem se staly zápisy ze zasedání poradního sboru vládního komisaře z let 1918–1920 a městského zastupitelstva v letech 1920–1924, které jsou uloženy v Archivu města Brna.27 Díky nim bylo možné určit, k jakým tématům a kdy probíhala diskuze mezi zástupci českých a německých stran v zastupitelských orgánech. S tímto druhem dokumentů ale bylo třeba nakládat s vědomím, že je zde zachycena pouze část diskuzí, které se vedly na poli komunální politiky, protože v rámci zastupitelstva fungovaly také různé oborové komise, kde bylo problémy rozpracovat více do hloubky, případně projednat i otázky, které nakonec nebyly reflektovány na vyšších úrovních samosprávy. Protože německé strany měly omezený vliv na rozhodování samosprávy, dá se předpokládat, že jejich aktivity k problémům, na kterých jim mimořádně záleželo, přesahovaly také mimo úroveň poradního sboru respektive městského zastupitelstva. S cílem určit jaké další momenty byly důležité ve vztazích mezi Čechy a Němci v Brně byla provedena rešerše ve výstřižkovém archivu československého ministerstva zahraničí,28 do kterého byly zahrnovány články z českého i cizojazyčného tisku mimo jiné k nejdůležitějšímu dění v Brně a moravských regionech. Jeho činnost navazovala na 24 Druhým větším listem byl týdeník Volkswille, který ale vycházel v Jihlavě a později ve Znojmě a soustředil se především na německojazyčné enklávy ve střední Moravě a německojazyčnou část jižní Moravy. Brněnským událostem v něm bylo věnováno jen málo pozornosti. Friedrich G. Kürbisch, Chronik der sudetendeutschen Sozialdemokratie 1863–1938 (München: Brücke, 1982), 54. 25 Šujan, „Dějepis Brna“. 26 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“. 27 Archiv města Brna, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24. 28 Národní archiv, Praha, Ministerstvo zahraničních věcí - výstřižkový archiv 1916–1944, fond 506/0/043.

12

sběr informací zahraničního odboje, a díky tomu obsahuje soubor textů pokrývající i období vzniku první republiky. Určitou nevýhodou tiskového archivu může být, že do něj byly vkládány články k tématům, která byla uznána za relevantní v kontextu celostátní politiky, a nemusí tam být proto zachyceny všechny události, které měly význam pro reprezentaci německého Brna. Proto při určování referenčních událostí bylo přihlíženo také ke zprávám, které vypracovávalo Německé velvyslanectví v Praze pro (říšsko)německé ministerstvo zahraničí a které obsahují komentáře k situaci německé menšiny v Československu. Při posouzení výpovědní hodnoty je však v tomto případě nutné zohlednit, že pro potřeby práce byla použita edice dokumentů publikovaná německým historikem Manfredem Alexanderem, do které byla zařazena jen část nejdůležitějších zpráv, které byly vypracované.29

Soubor článků a komentářů, které byly ve stranických novinách Volksfreund dohledány k referenčním událostem, byly v případě potřeby doplněny a upřesněny o informace z německých konzervativních listů Tagesbote aus Mähren und Schlesien, které byly vydávány v Brně. Při interpretaci textů bylo přihlíženo k výše zmíněným pramenům, na základě kterých je možné rekonstruovat kontext, ke kterému se německá sociální demokracie vyjadřovala. Informace byly dále zpřesňovány pomocí dobových statistik a volebních výsledků, ale také sekundární literatury, která byla věnována dílčím tématům a je uvedena v poznámkovém aparátu u jednotlivých kapitol.

29 Manfred Alexander (Hrsg.), Deutsche Gesandtschaftsberichte aus Prag: Innenpolitik und Minderheitenprobleme in der Ersten Tschechoslowakischen Republik. Teil I, Von der Staatsgründungs bis zur ersten Kabinett Beneš 1918-1921 (München: Oldenbourg, 2003).

13

1 Počešťování brněnské samosprávy v prvních měsících existence ČSR

Po vyhlášení ČSR 28. října 1918 v Praze se začaly měnit politické poměry také na Moravě. V prvních poválečných dnech probíhala v Brně jednání mezi zástupci císařského režimu a představiteli revolučního hnutí na dvou úrovních. Češi převzali bez většího odporu kontrolu nad zemským místodržitelstvím, ale teprve po složitém vyjednávání se jim podařilo získat vliv na fungování brněnské samosprávy. Městská rada byla dosud složená výlučně z německých politiků, kteří ale ustoupili až po více než týdenních průtazích. Zemská politická správa, která byla podle stávajícího systému Brnu nadřazena, využila po odstoupení vedení města své pravomoci jmenovat vládního komisaře, aby řídil městské záležitosti do doby, než budou na základě řádných voleb pro tento úkol vybráni noví zastupitelé.30

Stejně jako na jiných místech v českých zemích byl v Brně ještě před definitivním rozpadem Rakouska-Uherska vytvořen Národní výbor31, který měl zastupovat zájmy českého obyvatelstva na Moravě, a nárokoval si tak i právo zasahovat do otázek samosprávy hlavního zemského města. Aby složení NV odpovídalo politickým preferencím veřejnosti, byl 25. října rozšířen podle výsledků posledních předválečných voleb, na jejichž základě byli v roce 1911 delegováni poslanci z Předlitavska do vídeňské Říšské rady.32 Jeho členové se pak s jednodenním zpožděním ujali organizace vyhlášení republiky také v Brně. Zatímco v ulicích manifestovaly davy Čechů své nadšení ze vzniku samostatného státu, delegace místního NV zahájila 29. října jednání s moravským zemským místodržitelem Karlem Heinoldem. Výsledkem byla dohoda, že Heinold požádá o uvolnění na dovolenou a jeho funkci převezme dvorní rada Jan Černý.33 Přitom však byly oběma stranami vyloučeny další personální změny v této instituci v nejbližší době se zdůvodněním, že by bylo třeba zachovat kontinuitu ve fungování úřadů. Účastníci

30 Libor Vykoupil, „Brno mezi dvěma válkami“, in Stanislav Balík (ed.), Lokální politický pluralismus. Brno ve třech stoletích (Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006), 26. 31 Dále v textu označován zkratkou NV. 32 Schelle, „Organizace československého státu“, 31. 33 Jan Černý byl nejvýše postaveným úředníkem místodržitelství, který by splňoval požadavek loajality novému československému státu. V době vyhlášení republiky však zastával pouze pozici okresního hejtmana. Do funkce dvorního rady byl příslušnými vídeňskými úřady povýšen až 30. října 1918, a to na žádost moravského místodržitele Heinolda. Důvodem byla potřeba rozšíření rozsahu jeho formálních kompetencí, aby bylo možné zajistit fungování zemské správy i v nepřítomnosti místodržitele Heinolda, srov. Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 77; Brügel, „Češi a Němci“, 114–115.

14

rozhovoru se rozhodli pro spolupráci, v jejímž rámci mělo místodržitelství dál fungovat, jak bylo dosud obvyklé, a připravované reformy konzultovat s nově zřízenou správní komisí NV. Podle původních představ se měla skládat z šesti členů, kteří by reprezentovali hlavní politické síly a jazykové skupiny žijící na Moravě. Jenže zástupce do ní vyslaly jen české strany34 a německé spolupráci svorně odmítly, přestože jim byla nabídnuta dvě místa.35

Překážkou pro domluvu mezi moravskými Čechy a Němci v říjnu 1918 byl podle zprávy k situaci v Brně, kterou z Prahy podal Německý císařský konzulát do Berlína, český požadavek, aby němečtí členové správní komise složili přísahu, že nebudou usilovat o odtržení od historických částí českých zemí.36 Tím se připravili o možnost podílet se na zásadním rozhodování o budoucím uspořádání politických záležitostí na zemské úrovni. Jak totiž ukazuje právník a odborník na československé právní dějiny Karel Schelle, podařilo se správní komisi brněnského NV zdárně překonat počáteční nejistotu, která souvisela s nedostatkem pokynů pro postup při přebírání moci v regionech a nejednoznačným vymezením kompetencí ze strany ústředního NV v Praze. Dokonce se podle něj měla těšit většímu vlivu na vývoj situace na Moravě, než jaký měla Moravskoslezská kancelář NV, která byla zřízená v hlavním městě ČSR pod vedením Karla Engliše, aby řídila reformy v regionu. Situace se výrazně změnila až v polovině prosince 1918, kdy byly všechny místní NV rozhodnutím provizorní vlády zrušeny.37

Jedním z klíčových témat, kterými se správní rada NV v Brně v počátcích své činnosti zabývala, byla otázka samosprávy moravské metropole. Dobové zprávy dokládají, že od vyhlášení republiky rostlo napětí mezi Čechy a Němci. Historik František Šujan, který byl zároveň pamětníkem událostí ve městě po 28. říjnu 1918, zachytil situaci z českého pohledu: „V Brně i v okolí v úterý [29. října] ráno nastaly veliké projevy radosti a nadšení […], že přestane nespravedlivá vláda německé radnice…“38 Přitom němečtí

34 Správní komise NV byla tedy tvořena těmito čtyřmi politiky: Hynek Bulín (Moravská lidová strana, od roku 1919 Československá národní demokracie, dále v textu uváděna pod zkratkou ČsND), Kuneš Sonntag (Českomoravská strana agrární), Jan Šrámek (Katolická národní strana na Moravě, od roku 1919 Československá strana lidová, dále v textu pod zkratkou ČSL) a Karel Vaněk (Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, dále v textu pod zkratkou ČSDSD). Srov. Šujan, „Dějepis Brna“, 520; Vrána a Schelle, „Vznik Velkého Brna“, 8. 35 Srov. Šujan, „Dějepis Brna“, 520–521; Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 77. 36 Die Lage in Brünn, Kaiserlich Deutsches Konsulat an das Auswäritge Amt Berlin, Brünn, 30. Oktober 1918, Gesandschaftsberichte, 39. 37 Schelle, „Organizace československého státu“, 32–33; Vrána a Schelle, „Vznik Velkého Brna“, 7–10. 38 Šujan, „Dějepis Brna“, 518.

15

Brňané, ať už politici delegovaní do městské rady v čele se starostou Ferdinandem Schnitzlerem nebo širší vrstvy obyvatelstva, které se účastnily veřejných shromáždění, nebyli ochotni vzdát se svých pozic ve prospěch Čechů. Trvali na tom, že německá převaha v obecní radě byla před první světovou válkou získána zcela oprávněně na základě skutečného počtu německých obyvatel Brna.39 I když se v ulicích dařilo zachovávat klid, protože četníci spolu se Sokoly zabraňovali střetům mezi příznivci obou táborů,40 v zákulisí probíhala složitá vyjednávání, která inicioval místní NV. Prvního pokroku se podařilo dosáhnout již 3. listopadu, kdy zástupci obou stran dospěli k dohodě, že správu města převezme vládní komisař spolu s poradním sborem tvořeným šestnácti českými a osmi německými členy. Vedle toho byl dosažen kompromis ohledně dalších bodů česko-německého vyrovnání: (1) úředními řečmi se měly stát čeština a němčina; (2) mělo být garantováno zachování všech stávajících (německých) škol stejně jako (3) provoz divadelní scény, kdy se měly český a německý soubor střídat o budovu městského divadla a Reduty tak, že by se čtyři dny hrálo německy a tři česky; (4) dodávky zásobování měly být rovným dílem rozdělovány mezi české a německé živnostníky; a nakonec (5) v městských úřadech mělo být zaručeno stálé zaměstnání všem stávajícím (převážně německy mluvícím) úředníkům i dalším obecním zaměstnancům. Tyto závěry k budoucímu uspořádání brněnské samosprávy však nikdy nevstoupily v platnost, protože je odmítly akceptovat německé politické strany i český NV.41

Česká veřejnost reagovala na patovou situaci výzvami k bezpodmínečné kapitulaci Němců. Nespokojenost s neústupnou německou vládou na brněnské radnici vyústila 4. listopadu ve stávku, kterou v místních továrnách organizovala Socialistická rada.42 Dav 50 000 dělníků se shromáždil na centrálním brněnském náměstí, jehož pozdější označení Náměstí Svobody dokonce přímo odkazovalo na převratové události.43

39 Srov. Šujan, „Dějepis Brna“, 519. Postoje německého Brna k událostem na podzim roku 1918 reflektuje také publikace spolku Bruna, ač vydaná s poměrně velkým časovým odstupem: Erich Tomschik, Brünn im Wandel der Zeit (Stuttgart: BRUNA, 1983), 140–141. 40 Srov. Šujan, „Dějepis Brna“, 519, Die Lage in Brünn, Kaiserlich Deutsches Konsulat an das Auswäritge Amt Berlin, Brünn, 30. Oktober 1918, Gesandschaftsberichte, 38–39. 41 Šujan, „Dějepis Brna“, 523–524 42 Šlo o orgán složený ze zástupců ČSDSD a Československé strany socialistické (dále v textu uváděna pod zkratkou ČSS), jehož vznik završil spolupráci obou stran ke konci první světové války. Nejvýznamnější akcí Socialistické rady byla organizace generální stávky 14. října 1918, blíže k tomu např. Zdeněk Kárník, „Čtrnáctý říjen 1918 v českých dějinách a jeho důsledky“, in tentýž, K novověkým sociálním dějinám českých zemí. Díl 3. Od války k válce. 1914-1939 (Praha: Karolinum, 1998), 9–43. 43 Poprvé náměstí přijalo označení Náměstí Svobody 30. prosince 1918, během druhé světové války bylo několikrát přejmenováno, například také na Náměstí Adolfa Hitlera a v poválečném období mu bylo

16

Během manifestace zazněly sociální a politické požadavky jako například konfiskace válečných zisků, vyvlastnění velkostatků a velkých továren nebo rovné volební právo pro všechny a další občanské svobody. Poté se část demonstrantů vydala na tažení proti budově radnice, která pro ně představovala symbol předchozího režimu a útlaku. Skupině se nepodařilo proniknout dovnitř, ale vyjádřila nespokojenost alespoň likvidací symbolů monarchie. Následující den se konalo zasedání stávající obecní rady, na kterém bylo rozhodnuto o demisi všech jejích členů. Slavnostní předání politické správy města do rukou Čechů, reprezentovaných vládním komisařem Petrem Kerndlmayerem z Ehrenfeldu, se uskutečnilo 6. listopadu. Jeho přísahu, že bude pracovat podle předpisů v moderně demokratickém duchu, doprovázely projevy zástupců NV a radostné projevy českých občanů shromážděných před brněnskou radnicí.44 Dá se bez nadsázky říct, že v tuto chvíli byli Němci skutečně těmi poraženými, protože situace se po odmítnutí kompromisu vyjednaného 4. listopadu 1918 vystupňovala natolik, že byly zcela ztraceny klíčové body dřívější dohody s českými zástupci. Německy mluvící obyvatelstvo tak přišlo o veškeré záruky, že ve městě bude do budoucna zachováno německé školství, německá kultura nebo místa pro německé úředníky v obecních orgánech v takovém rozsahu a kvalitě, které by považovalo za dostačující. Tím se otevřel prostor pro řadu sporů mezi Čechy a Němci, zejména pak v prvních letech existence ČSR.

1.1 První reakce německých sociálních demokratů na převrat Když němečtí zastupitelé rezignovali na své posty a řízením města byl na počátku listopadu 1918 pověřen vládní komisař Ehrenfeld spolu se smíšeným poradním sborem, nebylo ještě zcela jisté, že německá politická reprezentace bude akceptovat příslušnost Brna k ČSR a nepokusí se prosadit připojení k Německému Rakousku podobně, jako o to usilovali zástupci německých politických stran z českomoravského pohraničí. Při sledování průběhu převratu v Brně je proto třeba upozornit nejen na to, jak němečtí politici zdůvodňovali rozhodnutí ustoupit Čechům, ale také na diskuzi, která probíhala na půdě prozatímního Rakouského Národního shromáždění, a způsob, jakým se do ní zapojovali poslanci zvolení za německé strany v moravské metropoli. Zvláštní pozornost

vráceno jeho původní jméno, pod kterým je známo i dnes, viz „Náměstí Svobody“, Encyklopedie města Brna, http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_ulice&load=5364 (staženo 1. 5. 2016). 44 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 78.

17

přitom bude vzhledem k vymezení tématu diplomové práce věnována postojům brněnských představitelů německé sociální demokracie.

Diskuze o osudu německojazyčných provincií v českých zemích začala na půdě vídeňského provizorního parlamentu ještě před vyhlášením obou nástupnických států, ČSR a Německého Rakouska. Ve srovnání se soudruhy z pohraničí zde měli brněnští zástupci německé sociální demokracie menší vliv. V posledních předválečných volbách do říšské rady v roce 1911,45 podle kterých bylo určeno také složení prvního poválečného parlamentu Německého Rakouska, jejich strana nedokázala na celé Moravě obhájit ani jediný mandát. Zájmy města v něm tedy zastupovali pouze poslanci konzervativních a liberálních stran, což se stalo od počátku terčem kritiky brněnského sociálnědemokratického listu Volksfreund. Na první schůzi nového německorakouského Národního shromáždění reagovala redakce 25. října komentářem na titulní straně, podle kterého mělo jednání o novém uspořádání státu předcházet sestavení zemských delegací, ve kterých by byly zastoupeny všechny politické strany. Teprve poté, co by si oblastní výbory ujasnily potřeby obyvatelstva a domluvily se na svých požadavcích, měli se ve Vídni sejít jejich představitelé a dohodnout se na společném programu.46 Není pochyb, že by takový postup znamenal přínos pro brněnskou, respektive moravskou DSAP, protože by rozšířil její možnosti podílet se na rozhodování. Vlastní orientaci na vytvoření samostatného Německého Rakouska, ke kterému by se připojili také českomoravští Němci, však zástupci strany v této době spíše podporovali, čemuž nasvědčuje i článek zveřejněný v listu Volksfreund, který tento programový krok vítal a uvedl výstižným nadpisem „Konečně!“47

Od brněnských poslanců německé jazykové příslušnosti ve vídeňském prozatímním parlamentu, kteří začali spolupracovat v rámci takzvaného Německého nacionálního svazu,48 vzešla také iniciativa k ustavení Německé národní rady pro Brno.49

45 Podle brněnského historika Pavla Cibulky stála za volebním neúspěchem německých socialistů neschopnost reagovat na vytvoření Německého nacionálního svazu, ve kterém se před volbami sdružily všechny německé buržoazní strany a který dokázal lépe reagovat na nacionální nálady ve městě. Srov. Cibulka, „Německé politické strany na Moravě“, 297–301. 46 „Einheitliches Handeln! Eine Mahnung an die Deutschen Mährens!“, Volksfreund (25. Oktober 1918), 1. 47 Autor textu vyjádřil potěšení, že také rakouská sociálně demokratická strana se definitivně přihlásila k právu na sebeurčení a začala se za něj aktivně zasazovat. „Endlich!“, Volksfreund (25. Oktober 1918), 3–4. 48 Deutscher Nationalverband. 49 Deutscher Nationalrat für Brünn, dále v textu označována zkratkou DNRfB.

18

V ní se měli pravidelně setkávat představitelé všech politických stran a koordinovat své reakce na změnu poměrů ve městě. Sociální demokraté nejprve tento politický projekt podle listu Volksfreund neuznávali a své odmítnutí zdůvodňovali tím, že se jednalo o pokus buržoazních politiků prezentovat se jako zachránci německého národa, přestože to byli právě oni, kdo z prodlužování války vytěžili nejvíce.50 Nakonec se ale dva zástupci DSAP prvního zasedání 27. října 1918 účastnili a předseda strany Ludwig Czech byl zvolen dokonce místopředsedou rady.51 Změnu postoje strana zdůvodnila aktuálním vývojem situace a potřebou spolupráce k překonání problémů, z nichž nejzřejmější byly výpadky zásobování.52 Stranický list v následujícím vydání upustil od kritického tónu vůči DNRfB jako koordinačního orgánu německé politické reprezentace Brna a věnoval část titulní strany prohlášení, ve kterém byly podpora revoluce a ustavení německorakouského národního státu s demokratickými základy deklarovány za priority DSAP.53 Ve stejný den byla navíc zveřejněna výzva DNRfB, aby německy mluvící obyvatelstvo ve městě zachovalo klid, protože provokace konfliktů by nebyla v zájmu národního společenství.54

Na vývoji událostí na přelomu října a listopadu 1918 v Brně můžeme sledovat, že DSAP začala postupovat v souladu s ostatními německými stranami, ale ne vždy se ztotožňovala se stejnými názory. Jak již bylo výše zmíněno, rezignovalo 5. listopadu 1918 městské zastupitelstvo, ve kterém si až do konce války udrželi zástupci německých měšťanských stran většinu hlasů. Kontrolu nad radnicí získal český NV, který její správu předal do rukou vládního komisaře, formálně pověřeného moravským místodržitelstvím. Ve dvou článcích listu Volksfreund, který o událostech na radnici informoval, je možné postřehnout zásadní rozdíl mezi tím, jak vnímala situaci po válce německá sociální demokracie a jak k vývoji událostí přistupovali představitelé ostatních politických stran. V oficiálním prohlášení „Německému obyvatelstvu Brna“ odstupujících členů brněnské obecní rady a DNRfB bylo předání vlády vysvětlováno jako jediná možná reakce na vydírání ze strany Čechů, kteří hrozili městu ukončením dodávek potravin. V závěru ale nechybělo ujištění, že se jednalo o dočasný ústupek, protože městská samospráva dosud

50 „Die Deutschgelben“, Volksfreund (25. Oktober 1918), 3. 51 „Deutscher Nationalrat für Brünn“, Volksfreund (29. Oktober 1918), 3. 52 „Organisierung der Volksernährung. Schaffung von Nationalräten“, Volksfreund (29. Oktober 1918), 3. 53 „Wandlung zum Nationalstaat“, Volksfreund (1. November 1918), 1. 54 „An die Deutschen Brünns“, Volksfreund (1. Nobember 1918), 5.

19

reprezentovala většinu obyvatel Brna.55 V sociálně demokraticky laděném komentáři byl místo nacionálně sebevědomých vyjádření věnován prostor vylíčení násilného chování Čechů při snaze donutit německé radní, aby se vzdali svých postů. Na závěr text objasnil, že by se Němci měli začít smiřovat s menšinovým postavením, protože se dalo očekávat, že se československá státní moc pokusí co nejdříve připojit k Brnu i okolní vesnice s převážně českým obyvatelstvem, aby zvýšila šance české reprezentace v prvních demokratických volbách.56

Již 6. listopadu se konalo první zasedání správní komise pro Brno, která až do voleb nahradila městské zastupitelstvo. Skládala se z šestnácti českých a osmi německých členů, které nezávisle na sobě delegovaly český NV a německá DNRfB.57 Místní DSAP si přitom z hlediska oficiálního rozdělení sil uvnitř německojazyčného tábora výrazně polepšila, protože zatímco v odstupující obecní radě měla pouze čtyři hlasy z 57 zvolených zastupitelů,58 do nového poradního sboru vládního komisaře směla jmenovat tři z osmi německých členů. Celkově byla pro představitele německého Brna rezervována třetina hlasů. Němci tím přišli o rozhodující postavení ve správě města, ale měli možnost podílet se na rozhodování ve spolupráci s českou stranou. V rámci Národní rady pro Brno a pro německou střední Moravu59 přitom do počátku prosince 1918 probíhala interní jednání o možnosti, že by jejich zástupci vyslovili z pragmatických důvodů otevřenou podporu ČSR a definitivně rezignovali na své aktivity v Národním shromáždění Německého Rakouska. Nakonec ale pokračovali v udržování kontaktů s provizorní vládou ve Vídni, od které se jim dostalo ujištění, že není třeba hledat jistoty

55 „An die deutsche Bevölkerung Brünns“, Volksfreund (8. November 1918), 1. 56 „Die Herrschaft der Gewalt. Erzwungener Rücktritt des Brünner Gemeinderats“, Volksfreund (8. Nobember 1918), 3. 57 Na německé straně zastupovali sociální demokraty Ludwig Czech, Wilhelm Nießner a Edmund Pipal, „Ustavení a zahájení činnosti poradního sboru jako pomocného orgánu správy městě“, Encyklopedie dějin města Brna, http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=4770 (staženo 1. 5. 2016). 58 „Die Tätigkeit der Sozialdemokraten im Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (10. Juni 1919), 3–4; srov. Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 68. 59 Nationalrat für Brünn und Deutschen Mittelmähren, dále v textu označován zkratkou NRfBMM. Tento orgán se ustavil 4. listopadu 1918 rozšířením DNRfB a mělo se jednat o sdružení zástupců německých jazykových enkláv na střední Moravě, které vzniklo s cílem hájit německé zájmy v regionu vůči československé vládě. Ve svém prohlášení z téhož dne si nárokovalo právo podílet se na diskuzi o ústavě i dalším zákonodárství ČSR v zájmu toho, aby byla prosazována práva německé menšiny i předtím, než bude na mírové konferenci definitivně rozhodnuto o konečném uspořádání vztahu mezi ČSR a Německých Rakouskem. Lze tu tak najít určitou paralelu k zřizování čtyř zemských vlád v provinciích, ke kterému došlo ve stejné době. „Nationalrat der Deutschen Mittelmährens“, Volksfreund (5. November 1918), 3.

20

v koalici s Čechy, protože i v případě, že by se na mírové konferenci nepodařilo vyjednat samostatnost moravských enkláv, dalo se spoléhat na ustanovení o ochraně menšin, o kterých se současně jednalo na mírové konferenci v Paříži.60

Němečtí sociální demokraté v Brně se se svými postoji k událostem po říjnovém převratu ocitli mezi několika názorovými proudy. Německorakouská DSAP na konci roku 1918 prosazovala, aby Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska vystupovalo ve jménu všech německy mluvících obyvatel Předlitavska, tedy i těch z pohraničí historických českých zemí a moravských enkláv, a pracovalo na ustavení státu, který by se do budoucna stal součástí Německa, pokud si to bude většina občanů přát. Tuto politiku schvalovaly německé měšťanské strany, které působily v Brně. S nimi sice místní organizace DSAP spolupracovala a podnikala společné kroky ke stabilizaci situace ve městě, ale již diskuze na zemském shromáždění strany 13. listopadu 1918 naznačila, že se s pozicemi ostatních německých stran neztotožňovala. Mimořádný ohlas vyvolal projev bývalého poslance Moravského zemského sněmu a člena brněnské správní komise Wilhelma Nießnera, který připomněl, že by sociální demokracie neměla upouštět od třídního boje a měla by se mít před buržoazními politiky na pozoru. Bylo by prý mylné se domnívat, že dělnické hnutí má stejné cíle jako měšťanské strany, které před válkou těžily z nadvlády Němců nad ostatními národy a teprve když tato politika přestala mít naději na úspěch, přiklonily se k sociálně demokratické národnostní politice práva na sebeurčení. V zájmu DSAP na Moravě by podle Nießnera měla být spolupráce s levicovými představiteli jiných národů, případně i toho českého, protože díky tomu by bylo možné dosáhnout nového uspořádání v Evropě na základě demokracie a občanských práv, včetně těch spojených s ochranou menšin. Sociální demokraté by tedy měli uvítat vznik nového československého státu, který se hlásí k demokratickým principům, jako první krok k naplnění svých dlouhodobých cílů.61 Přitom i později zůstalo prosazení všeobecného, rovného a tajného volebního práva na komunální úrovni jednou z mála zásluh, kterou byli brněnští zástupci DSAP ochotni přiznat první republice. Jejich vztah k místní reprezentaci ostatních německých stran se naopak vyvíjel v závislosti na tématech, která měla v danou chvíli největší význam pro německou menšinu, jak bude ukázáno na konkrétních případech v následujících kapitolách práce. 60 Hanns Haas, „Konflikt při uplatňování nároků na právo sebeurčení: od habsburského státu k Československu. Němci v českých zemích v letech 1918 až 1919“, in: První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci (Brno: Matice moravská, 2000), 151–152 61 „Große Versammlung der deutschen Sozialdemokraten“, Volksfreund (15. November 1918), 2–3.

21

1.2 Sčítání obyvatel města v lednu 1919 a postoj DSAP Mimořádně citlivým problémem se stala otázka konkrétního vyčíslení, kolik Čechů a Němců v Brně vůbec žilo v době, kdy vznikala ČSR. Počet obyvatel hlásících se k českému nebo německému jazykovému společenství totiž v různých obdobích představoval zásadní argument, kterým se dala legitimizovat řada změn v oblasti státní správy, školství nebo kultury. Zatímco čeští politici považovali popřevratové obecní reformy za nezbytné korektury a přisuzovali německy mluvícím Brňanům třetinový podíl na celkovém obyvatelstvu města, německá opozice kritizovala rušení německých tříd či omezování provozu německého divadla v budovách ve vlastnictví města za neoprávněný a protiústavní postup. Jejich hlavním argumentem bylo, že česká politická samospráva utlačuje v Brně početně významnou německou komunitu.62 Na 6. ledna 1919 bylo vyhlášeno první poválečné sčítání obyvatel města, které mělo přinést rozřešení v tomto sporu, nakonec se ale samo stalo spíše dalším bodem kritiky nové samosprávy ze strany představitelů německé menšiny.63

Populační cenzus na počátku roku 1919 ukázal, že v Brně skutečně došlo ke změně počtu Čechů a Němců. Zatímco z údajů shromážděných při posledním soupisu obyvatelstva v roce 1911 vyplývalo, že se 64,9 % místních hlásilo k němčině a 32,7 % upřednostňovalo češtinu, po válce se tento poměr jednoznačně obrátil ve prospěch Čechů, kteří tvořili téměř dvě třetiny městské populace. Přitom jak ukazuje tabulka níže, žilo tam po celou dobu téměř stejné množství obyvatel. Trend znázorněný daty z roku 1919 přitom potvrdilo také první poválečné sčítání lidu, které bylo zorganizováno na celorepublikové úrovni v únoru 1921. Politická reprezentace německého Brna ale nemohla být s takovými výsledky spokojená a snažila se předložit důkazy, že bylo statistické šetření zmanipulováno.64

62 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 89. 63 Šujan, „Dějepis Brna“, 536. 64 Na tomto místě je třeba uznat, že statistické údaje vzhledem k jejich povaze není možné zpětně ověřit, aby bylo možné s jistotou konstatovat, že skutečně odpovídaly reálné situaci, případně do jaké míry mohly být ovlivněny v zájmu toho, aby podpořily konkrétní politické postupy.

22

Tabulka č. 1: Vývoj počtu Čechů a Němců mezi obyvateli města Brna na počátku 20. století

Lidé hlásící se k české

obcovací řeči nebo české národnosti

Lidé hlásící se k německé obcovací řeči nebo

německé národnosti

Celkový počet

obyvatel města Počet % Počet %

Rok 191165 41 143 32,7 % 81 617 64,9 % 125 737 Rok 191966 80 144 60,9 % 45 233 34,4 % 131 663 Rok 192167 82 876 58,6 % 48 912 34,8 % 140 576

V listu Volksfreund vyšly dva rozsáhlejší články, ve kterých se DSAP kriticky vyjadřovala k postupu soupisu obyvatelstva a ze kterých je tedy možné vyčíst argumentaci strany. Hlavním důvodem negativního hodnocení bylo kritérium pro rozlišení Čechů od ostatních etnických skupin, které mělo být podle redakce účelově nastaveno tak, aby statistika potvrdila českou většinu v Brně.68 Po dobu trvání Rakouska-Uherska totiž byli lidé v Předlitavsku vyzýváni, aby uváděli svou obcovací řeč, ale v roce 1919 stejně jako v roce 1921 se měli identifikovat podle národnosti. Jak ve své analýze k metodice prvorepublikového sčítání lidu dokládá rakouská historička Ines Koeltzsch, nová kategorie částečně stále reflektovala, jaký měli jednotlivci mateřský jazyk. Rozdíl byl ale v tom, že respondenti dostali víc prostoru pro vyjádření vlastní nacionálně politické identity. V důsledku toho byla do sčítacích formulářů přidána nová možnost přihlásit se k židovství. Nikde však nebylo přesně vymezeno, že by se za Žida mohl prohlásit jen ten, kdo praktikoval judaismus nebo se mohl prokázat aktivní znalostí hebrejštiny, určující měl být subjektivní pocit sounáležitosti s židovským společenstvím.69 Pro stranický deník Volksfreund představovalo zavedení nového národnostního kritéria způsob, jak v úředních statistikách snížit podíl německého obyvatelstva v Brně. Problém podle komentářů redakce spočíval v tom, že významný podíl místního německojazyčného společenství představovali lidé židovského vyznání, 65 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 64. 66 Šujan, „Dějepis Brna“, 536. 67 Do tabulky byly zařazeny údaje, které se vztahují k takzvanému Malému Brnu, tedy historickému centra města bez předměstí, která k němu byla přičleněna v dubnu 1919, Sčítání lidu v republice Československé ze dne 15. února 1921. I. díl (Praha: Státní úřad statistický, 1924), [Československá statistika, řada VI, svazek 9. sešit 1], 23 a 33. 68 Srov. „Wie in Brünn bei der Volkszählung die tschechische Mehrheit erzielt wurde“, Volksfreund (10. April 1919), 6; „Wie in Brünn bei der Volkszählung die tschechische Mehrheit erzielt wurde (Schluss)“, Volksfreund (11. April 1919), 5. 69 Ines Koeltzsch, Geteilte Kulturen: eine Geschichte der tschechisch-jüdisch-deutschen Beziehungen in Prag (1918–1938), (München: Oldenbourg, 2012), 31–39.

23

kteří se od roku 1919 hlásili převážně ke své vlastní národnosti.70 Tuto interpretaci lze ale snadno vyvrátit na základě dostupných statistických údajů, protože jako Židé bylo ve městě v roce 1919 zaregistrováno zhruba 3 000 lidí, ale přechod od němectví k češství se týkal téměř 34 000 obyvatel.71

Příčiny změny národnostních poměrů v Brně je třeba hledat i jinde, než navrhoval tiskový orgán DSAP. Podle Lukáše Fasory, historika zaměřujícího se na dějiny Moravy a Brna, přispěla politika německé reprezentace k tomu, že ve městě na počátku 20. století žilo poměrně velké množství bilingvních, nacionálně nevyhraněných lidí: „Rychlý rozvoj českého emancipačního hnutí Němce překvapil a vyvolal v nich pocit ohrožení, daný především vyšší porodností českého obyvatelstva. Z dvojice možných reakcí na českou ofenzívu – separace nebo asimilace – si vedení města Brna […] zvolilo v tichosti cestu spíše druhou. Vsadilo na skutečnost, že hospodářská výkonnost brněnského průmyslu zapůsobí na převážně české přistěhovalce a v horizontu 1-2 generací dojde k jejich germanizaci.“72 Dá se předpokládat, že do první skupiny, která svou příslušnost k jazykovému a nacionálnímu společenství přehodnotila, patřili právě oboujazyční obyvatelé. Zatímco se před válkou přikláněli k němčině, kterou měli spojenou s vyšší prestiží, výkonem zaměstnání nebo komunikací s úřady, za první republiky bylo z podobných důvodů pro řadu z nich výhodnější přihlásit se k češství. Ztráta tak velkého počtu lidí potvrdila menšinovou pozici Němců ve městě a navíc se stala i významným politickým tématem. Také v komunikaci DSAP s veřejností, která probíhala skrze list Volksfreund, lze sledovat, jak se strana snažila zabránit ztrátě podpory dalších občanů, kteří by měli dobré předpoklady pro splynutí s českou většinou.73

70 „Wie in Brünn bei der Volkszählung die tschechische Mehrheit erzielt wurde“, Volksfreund (10. April 1919), 6; „Wie in Brünn bei der Volkszählung die tschechische Mehrheit erzielt wurde (Schluss)“, Volksfreund (11. April 1919), 5. 71 „Československá statistika (řada VI/svazek 9)“, 33. 72 Fasora, „Rakouský Manchester“, 11–12. 73 První text k tomuto problému vyšel v reakci na převratové události na přelomu října a listopadu 1918 „Etwas mehr Mut, Würde und Besonnenheit!“, Volksfreund (8. November 1918), 3. List však k loajalitě vyzýval opakovaně, zejména v článcích, které byly vydány v rámci předvolební kampaně, např. „Nationalistische Seelenkäufer“, Volksfreund (25. März 1919), 3; „Deutsche, seid nicht feig!“, Volksfreund (9. April 1919), 5; „Ein ernstes Wort in letzter Stunde“, Volksfreund (16. Juni 1919), 1–2.

24

1.3 Sloučení historického města s jeho předměstími a vznik Velkého Brna

V předchozí části práce byly představeny statistiky, které dokládají, že v Brně žila početná německá komunita, kterou nešlo při rozhodování o budoucím uspořádání města přehlížet. Pro úplné vykreslení dobových poměrů je však třeba doplnit, že v okolí se v této době nacházelo již převážně české osídlení. Toho mělo být využito k posílení českého charakteru moravské metropole, protože krátce poté, co vládu nad Brnem v listopadu 1918 definitivně převzali Češi, se začalo uvažovat o sloučení historického centra s 23 příměstskými obcemi. Srovnání rozlohy a počtu obyvatel města v původních hranicích s takzvaným Velkým Brnem, jak bylo označováno velkoměsto vytvořené na základě zákona z 16. dubna 1919,74 umožňuje znázornit, o jak významnou změnu šlo. Výměra Brno se po začlenění předměstí zvětšila sedmkrát, z původních 18 km2 na 124 km2, a velikost brněnské populace vzrostla o 81 000 obyvatel, tedy více než o polovinu.75 Cílem následující části je rozebrat reakci německých politiků, zejména členů DSAP, ale ještě předtím je třeba ukázat, jaký vliv tato administrativní úprava měla na národnostní složení města. Právě zde je nejspíš možné hledat důvod, proč reforma vzbuzovala tolik nesouhlasu u německé politické reprezentace. Výsledky sčítání obyvatelstva z 15. února 1921 v následující tabulce znázorňují, že podíl Němců na celkové populaci Velkého Brna byl o 10 % nižší, než jaký by mohl být ve stejné době, pokud by se v roce 1919 hranice moravské metropole neměnily.

74 Srov. Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 90; Josef Bartoš, Miloš Trapl a Jindřich Schulz, Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Sv. 10, Okresy: Brno-město, Brno-venkov, Vyškov (Ostrava: Profil, 1986), 52. 75 Srovnání je možné provést podle dat získaných při sčítání lidu v roce 1921, protože v publikovaných výsledcích bylo rozlišováno město ve svých původních hranicích (ve statistikách uváděno jako městský okres Brno) a Velké Brno (Brno město). Bylo zjištěno, že v Malém Brně žilo 140 576 obyvatel, zatímco Velké Brno mělo ve stejné době 221 758 obyvatel. „Československá statistika (řada VI/svazek 9)“, 23.

25

Tabulka č. 2: Srovnání národnostního složení obyvatel historického centra (Malého Brna) s metropolí Velké Brno76

Brno městský okres (Malé Brno)

Brno město (Velké Brno)

Češi v r. 1910 33,89 % 53,59 % Češi v r. 1921 61,29 % 72,40 % Němci v r. 1910 65,94 % 46,26 % Němci v r. 1921 36,17 % 25,92 % Židé v r. 1921 2,09 % 1,37 %

Přípravy na vytvoření Velkého Brna inicioval místní NV, který měl již 8. listopadu 1918 adresovat vládnímu komisaři Ehrenfeldovi požadavek na zahájení příprav pro sloučení města s okolními obcemi se zdůvodněním, že je to přání některých příměstských osad.77 Podle právních historiků Filipa Vrány a Karla Schelleho, kteří se zabývali problematikou slučování obcí po vzniku první republiky, však navrhovaný projekt nebyl žádnou novinkou. Už před válkou se vedly diskuze o podobném záměru v Brně, ale například také o Olomouci, ve kterých se argumentovalo tím, že by rozšíření katastru měst bylo přínosem v oblasti obecního financování a modernizace fungování samosprávy, stavebního rozvoje a při budování technické infrastruktury nebo zvyšování hygienických standardů. V obou případech však reformě bránili Němci, kteří se obávali ztráty svých mocenských pozic v městských radách. Po vzniku ČSR byl však vliv německých politiků omezen na menšinové zastoupení ve správních komisích, ve kterých hlavní slovo získali zástupci českých stran. K urychlení procesu ve zmíněných moravských metropolích významně přispělo, že česká reprezentace hodnotila skepticky šance na udržení si svého nezpochybnitelného postavení v jejich vedení, pokud by obecní volby proběhly v nezměněných podmínkách. Kdyby se německým stranám podařilo získat více než třetinu hlasů, které jim Češi přiznali v provizorních orgánech obecní samosprávy, daly se v Brně i Olomouci očekávat komplikace při budoucím hlasování o vytvoření velkoměst.78 Silná německá opozice mohla zabránit nejen připravované reformě, ale také snadno zablokovat další změny na komunální úrovni, které by pro německou komunitu nebyly výhodné. Dokud ale měli němečtí členové pouze třetinu mandátů v poradním sboru 76 Tamtéž, 33. 77 Schelle, „Organizace československého státu“, 205. 78 Vrána a Schelle, „Vznik Velkého Brna“, 16-18. Srov. Michal Pink: Volby a volební chování ve městě Brně v letech 1919 až 1946, in Balík, Lokální politický patriotismus, 141; Broklová, „Československá demokracie“, 49.

26

vládního komisaře a jeho jednotlivých komisích, mohli být v klíčových otázkách bez problémů přehlasováni koalicí českých stran.

Místní německá politická reprezentace začala návrhu na vznik Velkého Brna věnovat pozornost 14. prosince 1918, kdy byl projekt poprvé oficiálně prezentován na jednání poradního sboru vládního komisaře Ehrenfelda.79 Při následujícím zasedání 27. ledna 1919, na jehož programu byl zejména výběr konkrétních obcí, které se měly stát součástí moravské metropole, přednesl Ludwig Czech, předseda DSAP, protestní prohlášení adresované Ehrenfeldovi, ke kterému se připojily všechny německé strany: „[Č]lenové městské správní komise podávají námitku proti zamýšlenému začlenění brněnských předměstí do katastru města, protože tak dalekosáhlé, zásadní opatření nemůže být schváleno a provedeno tělesem, které obchází veškerý ústavní a zákonný základ, proto členové právní komise prohlašují, že rozhodování o významné otázce vytvoření Velkého Brna přísluší pouze obecnímu zastupitelstvu sestavenému na základě plného volebního práva.“80 Německé opozici se však podařilo dosáhnout pouze odložení projednávání návrhu na 3. února. Česká většina jí vyšla vstříc v tom, že německým členům poradního sboru umožnila nahlédnout do podkladů, které byly k návrhu zatím vypracovány, aby se mohli přesvědčit o nezbytnosti projektu.81 Ani další informace zástupce německého Brna nepřiměly změnit názor, jak dokládá i komentář listu Volksfreund ze 4. února, který zahrnuje obvinění, že Češi sledují pouze své vlastní nacionálně politické zájmy místo toho, aby si připustili, že tak rozsáhlé změny vyžadují čas na konzultace s odborníky, ale také důkladnou přípravu založenou na rozvržení realizace do více dílčích kroků a přechodných opatření.82 I přestože se na tomto stanovisku němečtí sociální demokraté bezvýhradně shodli s představiteli ostatních německých stran a odmítli vznik Velkého Brna podpořit, byl nakonec plán bez dalších odkladů přijat díky tomu, že české strany měly výhodu dvoutřetinové většiny hlasů

79 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 89. 80 „Die […] Mitglieder der städtischen Verwaltungskommission legen gegen die beabsichtigte Eingemeindung der Brünner Vororte Verwahrung ein, da diese weittragende, grundlegende Maßnahme unmöglich von einer Körperschaft beschlossen und durchgeführt werden kann, welcher jede verfassungsmäßige und gesetzliche Grundlage abgeht und […] Verwaltungskommissionsmitglieder erklären daher, dass nur eine auf Grund eines vollkommen demokratischen Wahlrechts zusammengesetzte Gemeindevertretung die bedeutsame Frage der Schaffung Groß-Brünns zu entscheiden berufen ist.“, cit. „Protest gegen die Einverleibung der Vororte“, Volksfreund (17. Januar 1919), 3. 81 Zápis o schůzi poradního sboru dne 27. ledna 1919, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 12. 82„Groß-Brünn“, Volksfreund (4. Februar 1919), 4.

27

a žádná z nich neměla důvod nesouhlasit.83 O oslabení pozice německé menšiny svědčí podle Karla Schelleho, že před hlasováním o projektu ani nebyla otevřena diskuze, ve které by němečtí zástupci mohli přednést své konkrétní námitky.84

Na začátku února bylo na jednání správní komise potvrzeno rozhodnutí o spojení historického centra Brna s Královým Polem, Řečkovicemi, Medlánkami, Komínem, Žabovřeskami, Jundrovem, Kamenným Mlýnem, Kohoutovicemi, Lískovcem, Bohunicemi, Přízřenicemi, Dolními a Horními Heršpicemi, Komárovem, Černovicemi, Brněnskými Ivanovicemi, Slatinou, Židenicemi, Juliánovem, Husovicemi, Maloměřicemi a Obřany. Později byly k tomuto výčtu připojeny ještě Tuřany, a celkový počet připojených obcí tedy dosáhl 23.85 Následně byla záležitost předána k vyřízení ministerstvu vnitra, protože pravomoc ke změně hranic a katastrů obcí příslušela v poválečném období mimořádně provizorní vládě, které měla podle podkladů sboru vládního komisaře Ehrenfelda vypracovat a schválit zákon o vzniku Velkého Brna. Podle něj pak měla být provedena integrace předměstí do struktury velkoměsta po stránce správní, bezpečnostní, hospodářské a právní.86 Příslušná norma byla schválena na půdě revolučního Národního shromáždění 16. dubna 191987 a brněnští němečtí sociální demokraté to v článku ve svém deníku komentovali s důrazem na to, že s tímto opatřením nemohou v žádném případě souhlasit, ale ani nebylo v jejich možnostech mu zabránit.88

DSAP vyjadřovala kritický postoj ke vzniku Velkého Brna i později, což ukazuje, jak zásadní politický problém to pro její vedení představovalo. Prvním důvodem k námitkám byly problémy při zavádění zákona do praxe, které nastaly, protože s dotčenými obcemi nebyl předem domluvený konkrétní systém fungování samosprávy od začátku platnosti zákona do doby konání prvních komunálních voleb, ze kterých měly vzejít nové místní výbory. Teprve v průběhu května a června se tak diskutovalo mezi vládním komisařem Ehrenfeldem a zástupci předměstí o přerozdělení kompetencí. Situaci výrazně zkomplikovalo následné prodlužování provizorní vlády nad městem,

83 Zápis o schůzi poradního sboru dne 3. února 1919, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 12. 84 Schelle, „Organizace československého státu“, 206. 85 Jednalo se o převážně české obce, pouze v Dolních Heršpicích a Přízřenicích se v roce 1921 hlásila více než polovina obyvatel k německé národnosti a v Horních Heršpicích a Komárově byl počet Čechů a Němců vyrovnaný. 86 Vrána a Schelle, „Vznik Velkého Brna“, 27–31. 87 Tamtéž, 16 a 29–30. 88 „Wie wird Groß-Brünn aussehen?“, Volksfreund (12: April 1919), 7.

28

které souviselo se stížnostmi na průběh voleb ve Velkém Brně a následnou anulací jejich výsledků.89 Na technické nedostatky v realizaci upozorňoval například předseda brněnské DSAP Czech, který 30. června 1919 žádal na zasedání správní komise, aby prošetřila fungování samosprávy v přičleněných předměstích.90 Před problémy varovali také další němečtí sociální demokraté, kteří ale v komentářích v listu Volksfreund využívali tento projekt především jako příklad, kdy česká státní moc zneužila nově nabyté převahy k potlačení vlivu Němců ve městě. Potíže pak podle nich byly způsobené uspěchaností a nedostatečnou připraveností projektu, které byly důkazem, že při vzniku Velkého Brna šlo více o politiku naplňování českých národních zájmů než o snahu řešit aktuální potřeby Brňanů.91 Je tedy nepochybné, že šlo o jeden z aspektů, který umocnil napětí mezi oběma národy ve městě. Podle německého historika Manfreda Alexandera v moravské metropoli, ale také v jiných případech, kde se postupovalo podobně, se vytvořil dokonce určitý psychický blok, který německojazyčné společenství vzdálil od možnosti najít své místo v novém státě. „[S]krze integraci okolních českých obcí do svého katastru ztratila německá města svůj čistě německý charakter nebo se stala převážně česká (Brünn/Brno). Pocit, že se domov stal cizinou, posílilo také politické ponižování [Němců].“92

89 Ke sporům mezi úřadem vládního komisaře a místními výbory z přičleněných obcí blíže Vrána a Schelle, „Vznik Velkého Brna“, 32–37. 90 Zápis o schůzi poradního sboru dne 30. června 1919, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 12. 91 Srov. projev Ludwiga Czecha na volebním shromážděním DSAP, „Die Brünner Gemeindewahlen. Eine sozialdemokratische Wählerversammlung im Deutschen Hause“, Volksfreund (16. Februar 1920), 1; komentář k opakování obecních voleb „Warum müssen wir nochmals wählen?“, Volksfreund (18. Februar 1920), 1; vyjádření člena poradního sboru Wilhelma Nießnera k zadlužení města „Zwei Reden im Verwaltungsausschuss. Die Stellung der deutschen Sozialdemokraten zur Verschuldung der Stadt Brünn“, Volksfreund (24. Februar 1920), 1–3; z pozdějších příspěvků k tématu například „Genosse Polach zum Gemeindevoranschlag“, Volksfreund (20. Oktober 1922), 6. 92 „[D]urch Eingemeindungen von umliegenden tschechischen Dörfern verloren deutsche Städte ihren rein deutschen Charakter oder wurden mehrheitlich tschechisch (Brünn/Brno). Das Gefühl, dass die Heimat fremd geworden sei, wurde durch die politische Zurücksetzung verstärkt.“ Manfred Alexander, „Die Deutschen in der Ersten Tschechoslowakischen Republik: Rechtstellung und Idetitätssuche“, in Davide Zaffi und Umberto Corsini (Hrsg.), Die Minderheiten zwischen den beiden Weltkriegen (Berlin: Duncker und Humblot, 1997), 126.

29

2 DSAP v boji o úspěch v prvních poválečných obecních volbách v Brně

Po založení Československa představovaly obecní volby významné téma v diskuzích na komunální úrovni i při jednáních vlády republiky. Zejména česká sociální demokracie si stěžovala, že kvůli nerovnému volebnímu systému za Rakouska-Uherska měla nedostatečné zastoupení v samosprávných orgánech. Dožadovala se proto co nejrychlejší nápravy, kterou viděla v nových zastupitelstvech v československých městech a obcích zvolených podle demokratických zásad. Protože také představitelé jiných politických stran si uvědomovali potřebnost změny, stalo se provedení reformy obecní samosprávy součástí programového prohlášení vládního kabinetu Karla Kramáře představeného 9. ledna 1919.93 Pozice brněnské samosprávy byla přitom v porovnání se situací v ostatních českých a moravských městech spíše výjimečná. Zatímco jinde většinou zůstalo u moci i nadále původní vedení, v Brně se během převratu na konci války podařilo přimět německou obecní radu k demisi. Správa města přešla do rukou vládního komisaře Ehrenfelda a poradního sboru, ve kterém měly české strany převahu. Byli to pak především představitelé německé menšiny, kteří se dožadovali, aby vládu nad městem co nejdříve převzalo demokraticky zvolené zastupitelstvo, jehož složení by reflektovalo skutečné politické smýšlení a národnostní příslušnost obyvatelstva.94

Kapitolu věnovanou přípravám na první poválečné volby v Brně a jejich výsledky, je třeba uvést stručným vysvětlením toho, kdo stál v čele měst a obcí a jaké měl kompetence. Po vyhlášení ČSR pokračovaly obecní samosprávy ve fungování podle zákonů monarchie a změny přinesla až reforma ze 7. února 1919. Za největší pokrok je často označováno zavedení všeobecného, rovného a tajného volebního práva, protože za předchozího režimu byli členové městských rad voleni v rámci kurií, ve kterých se lišil počet hlasů potřebný ke zvolení jednoho delegáta, a tím i váha hlasů. Voliči navíc svým kandidátům museli vyjádřit podporu veřejně. Obecní zřízení první republiky mimo to oslabilo pozici starosty, který dosud mohl rutinní záležitosti města řídit sám, ale nově je musela schválit městská rada respektive její většina. Tím, že se rozhodování stalo závislé na kolektivní shodě názorů, vzrostl význam politických stran, které mohly zprostředkovat vyjednávání o podpoře pro návrhy jednotlivců a zjednodušit vytváření koalic mezi 93 Srov. Broklová, „Československá demokracie“, 52–56; Schelle, „Organizace československého státu“, 194–197. 94 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 89.

30

radními. Další vliv získaly organizace také v souvislosti s volbami, protože kandidátům už ke zvolení nestačilo přesvědčit úzkou skupinu voličů ve své kurii, ale potřebovali oslovit co nejširší publikum. Politici už navíc nevystupovali samostatně, ale ucházeli se o podporu voličů na kandidátních listinách jednotlivých stran. Aby se lidé s nimi identifikovali, bylo třeba nabídnout jim víc, než že byli v rámci volebního systému zařazeni do stejné kategorie, protože s nimi sdíleli podobný společenský a majetkový status. Bylo nezbytné zorganizovat předvolební kampaň, která by veřejnosti představila politický program a přiměla ji k podpoře konkrétní osoby. A k tomu měly politické strany nepochybně lepší kapacity než jednotlivci.95

2.1 Předvolební kampaň DSAP Němečtí sociální demokraté v Brně věnovali obecním volbám mimořádnou pozornost. Účast svých kandidátů oficiálně potvrdili v prohlášení, které bylo přijato v Olomouci na závěr moravského zemského sjezdu strany 16. března 1919. Rozhodnutí bylo zdůvodněno tím, že DSAP i v minulosti záleželo na prosazování národnostních práv a snažila se dosáhnout smíru mezi národy. To měly být programové body, které pro ni měly zůstat důležité i do budoucna, ale s tím rozdílem, že tentokrát bude její povinností bojovat na ochranu vlastního národa, zejména nejohroženější dělnické třídy.96 Nepřímé náznaky, že brněnská reprezentace strany počítala se vstupem do voleb, lze přitom najít i v dřívějších komentářích listu Volksfreund. V souvislosti se vznikem Velkého Brna opakoval argumentaci německých sociálních demokratů ve správní komisi, že rozhodnout o rozšíření katastru města by mělo demokraticky zvolené zastupitelstvo, jehož složení bude odpovídat skutečným preferencím místních.97

Kandidatura DSAP v prvních československých volbách přitom rozhodně nebyla pokládána za samozřejmou reakci na vývoj poválečných událostí. V celé řadě pohraničních měst s převahou německy mluvícího obyvatelstva organizovali němečtí sociální demokraté 4. března 1919 demonstrace proti československé vládě a nemožnosti 95 Broklová, „Československá demokracie“, 42–49, Schelle, „Organizace československého státu“, 182–200. 96 Srov. „Kundgebung der deutschen Sozialdemokraten Mährens für das Selbstbestimmungsrecht. Einstimmiger Beschluss des Landesparteitages der deutschen sozialdemokratischen Partei Mährens in Olmütz am Sonntag den 16. März 1919“, Volksfreund (18. März 1919), 1; Die deutschen Sozialdemokraten Mährens und die Gemeindewahlen, Volksfreund (9. April 1919), 5. 97 Srov. „Groß-Brünn“, Volksfreund (4. Februar 1919), 4; „Protest gegen die Einverleibung der Vororte“, Volksfreund (17. Januar 1919), 3.

31

zvolit si vlastní zástupce do rakouského parlamentu. Upínali se k jednáním v Paříži o mírových smlouvách s tím, že by se ještě mohlo podařit prosadit připojení německých provincií, které ale byly považovány za součást ČSR, k Německému Rakousku.98 V Brně protesty spojené s prvním zasedáním demokraticky zvoleného Národního shromáždění ve Vídni zdaleka neměly takový rozsah. Volksfreund sice sledoval vývoj v neklidných regionech, ale o veřejných projevech nespokojenosti brněnských Němců neinformoval, pouze ve zprávě ze zemského shromáždění strany 16. března v Olomouci vyzval k uctění památky padlých, kteří se postavili proti českému imperialismu a obětovali život ve jménu německého národa.99

Dá se usuzovat, že vedení místní DSAP se již dříve smířilo se scénářem, že z Brna nebude možné vytvořit jednu z rakouských enkláv obklopených československým státním územím a napojených na centrální vládu ve Vídni, jak to ještě v lednu 1919 odsouhlasil provizorní vídeňský parlament.100 Tuto interpretaci podporují také závěry odborníka na dějiny první republiky Zdeňka Kárníka, podle kterého předsedu brněnské DSAP Czecha tolik neovlivnily události 4. března, protože zlomový okamžik pro něj představoval až 15. červen, kdy se měly konat obecní volby.101 O odlišném vyhodnocení situace německé menšiny v Brně a v pohraničí, alespoň z pohledu německých sociálních demokratů, svědčí i skutečnost, že zatímco brněnská respektive moravská zemská organizace diskutovala o přípravě předvolební kampaně již v polovině března, vedení

98 Srov. Zdeněk Kárník, České země v éře První republiky (1918-1938). 1. díl, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), (Praha: Libri, 2005), 42–43; Vodička a Cabada, „Politický systém České republiky“, 25. Téměř o tři týdny později, tedy 10. dubna otiskl také brněnský list Volksfreund prohlášení ústředního vedení DSAP v čele s Josefem Seligerem ke všem voličům, ve kterém strana oznamovala své rozhodnutí kandidovat v československých obecních volbách. „Arbeiter, Arbeiterinnen Deutschböhmens und des Sudetenlandes! Rüstet zu den Gemeindewahlen!“, Volksfreund (10. April 1919), 1–2. 99 „Kundgebung der deutschen Sozialdemokraten Mährens für das Selbstbestimmungsrecht. Einstimmiger Beschluss des Landesparteitages der deutschen sozialdemokratischen Partei Mährens in Olmütz am Sonntag den 16. März 1919“, Volksfreund (18. März 1919), 1. O událostech 4. března 1919 podobně jako redakce Volksfreund informovaly i listy Tagesbote aus Mähren und Schlesien, ani zde se neobjevily informace o tom, že by v Brně došlo k násilným střetům Němců s policií nebo armádou. 100 Haas, „Konflikt při uplatňování nároků“, 146–152; Že by vídeňská vláda v době, kdy odsouhlasila přičlenění měst v českém vnitrozemí do státního území Německého Rakouska, byla skutečně připravená převzít kontrolu nad Brnem, Olomoucí a jinými centry, zpochybnilo i několik dalších autorů. Více méně se shodují na závěru, že v německorakouském Národním shromáždění chyběla vůle jít do sporu se skupinou radikálních členů, kteří s tímto obtížně realizovatelným požadavkem vystupovali, srov. např. Brügel, „Češi a Němci“,149–151; Ferdinand Peroutka, Budování státu I. (Praha: Lidové noviny, 1991), 230. 101 Kárník Zdeněk, „Vůdci německé sociálně demokratické strany dělnické v Československu: Josef Seliger, Ludwig Czech, Wenzel Jaksch“, in tentýž (ed.), Osobnost v politické straně (Olomouc: Gloria, 2000), 436–437.

32

strany v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v čele s Josefem Seligerem oficiálně potvrdilo svou účast ve volbách až 1. dubna.102

Významnou novinkou prvních obecních voleb v prvorepublikovém Brně byla pro voliče pravidla hlasování. Zatímco před válkou si občané vybírali konkrétního kandidáta, který se ucházel o možnost zastupovat jejich kurii, od léta 1919 se volily konkrétní strany. Tato změna vedla podle odborníka na české politické dějiny Libora Vykoupila k politizaci komunální správy a také vzrůstu významu předvolebních kampaní.103 Brněnská DSAP byla jedinou německou stranou, která vstupovala do prvních poválečných voleb do obecního zastupitelstva jako samostatný subjekt. Voličům zdůvodnilo její vedení rozhodnutí sestavit vlastní kandidátku v prohlášení vydaném 10. dubna 1919 tím, že se DSAP s programy ostatních politických stran shodovala jen v bodě prosazování práva na sebeurčení německy mluvícího obyvatelstva, a to nestačilo, aby s nimi vstoupila do koalice.104 Německá sociální demokracie se proto začala vymezovat proti jiným německým stranám stejně jako politice československého státu, ve které viděla zejména ohrožení zájmů německé menšiny.

V předvolební komunikaci vycházeli v Brně němečtí sociální demokraté z odkazů na svůj předválečný program, který prezentovali jako pokus o dosažení národnostního smíru ve městě. Opakovaně připomínali, že již dříve vystupovali proti politice německých měšťanských stran, které měly za minulého režimu převahu na brněnské radnici. Na rozdíl od konzervativců, liberálů a nacionálních radikálů to prý bylo právě dělnické hnutí, které usilovalo o rovná práva pro Čechy i Němce, a tedy narovnání vztahů mezi nimi, zatímco ostatní politické síly vyvolávaly jen konflikty svou snahou ovládat Slovany a prosazovat vlastní kapitalistické zájmy. „V době, kdy v Brně německá nacionální domýšlivost zakalila buržoazii myšlení, jsme se pořád a pořád zasazovali proti násilnému utlačování české menšiny a [stáli] za ní. Stále jsme hájili ochranu menšin, pořád a všude. Hájíme ji také dnes […], protože jde o náš národ, který má být utlačován a ovládán. Dnes nepodporujeme německý národ ničím jiným, než co jsme předtím byli odhodlaní poskytovat Čechům.“105 DSAP se tedy profilovala jako strana, která se nemusela obávat 102 Kürbisch, „ Chronik der sudetendeutschen Sozialdemokratie 1863-1938“ (München: Brücke, 1982), 48. 103 Vykoupil, „Brno mezi dvěma válkami“, 24–25. 104 „Arbeiter, Arbeiterinnen Deutschböhmens und Sudentenlandes! Rüstet zu den Gemeindewahlen“, Volksfreund (10. April 1919), 1–2. 105 „Wir sind in der Zeit, da in Brünn die deutschnationale Hochmut das Denken des Bürgertums verwirrte, immer und immer gegen jede gewaltsame Unterdrückung der tschechischen Minderheit und

33

revanšistických snah, protože si s sebou nenesla zátěž minulosti, a měla tak nejlepší výchozí pozici pro zastupování Němců v jednání s československými orgány.

Důležitým motivem kampaně DSAP byla také vlastní volební reforma, která poskytovala prostor pro zviditelnění konkrétní politické akce sociálně demokratického hnutí ve prospěch občanů Brna. Redakce Volksfreund označovala 15. červen 1919 jako „milník v historickém boji sociálně demokratického dělnictva“,106 protože se obecní zastupitelstvo mohlo konečně volit na základě všeobecného, rovného a tajného volebního práva. Přitom autoři nezapomínali doplnit, že k jeho zavedení nemělo Brno tak daleko ani před koncem války. Němečtí sociální demokraté Czech a Nießner totiž protestem proti stávajícímu kuriovému systému dosáhli v březnu 1918, aby místní obecní rada začala připravovat změny, na jejichž základě by mohli na komunální úrovni volit také ženy a lidé neplatící vysoké daně.107 V souvislosti se svým nejvýraznějším úspěchem při prosazování demokracie pak strana apelovala na voliče, aby nyní svého oprávnění využili k posílení pozic politiků, kteří dokáží zastupovat jejich zájmy a zajistit politický a kulturní rozvoj národa. DSAP jim nabízela program zaměřený na ochranu menšiny před útlakem, ve kterém lze objevit odkazy na hlavní myšlenky brněnského programu z roku 1899 a principy uspořádání, které před válkou pro Předlitavsko navrhoval Karl Renner. Strana slibovala, že v národnostně smíšených obcích bude prosazovat rozdělení rozhodování o klíčových resortech obecní samosprávy mezi Čechy a Němce, protože pouze autonomní fungování poradních komisí obecní rady a kulturních a sociálních institucí může být zárukou pro spolupráci mezi národy. Vedle toho kladla důraz na zajištění zásobování a spravedlivou distribuci potravin, péči o chudé, budování sociálního bydlení a ochranu

dafür eingetreten. Wir haben stets den Minderheitenschutz vertreten, immer und überall. Wir vertreten ihn auch heute […], da es sich um unser Volk handelt, das unterdrückt und vergewaltigt werden soll. Wir fordern heute für das deutsche Volk nicht anderes, als was wir jederzeit den Tschechen zu gewähren bereit gewesen waren.“, cit. „Sie sind „national“ geworden!“, Volksfreund (16. April 1919), 1. Také v projevech Czecha a Nießnera před volebním shromážděním německé sociální demokracie 20. května 1919 byl kladen důraz na to, že jejich strana nebyla na rozdíl od zbytku německého politického hnutí zatížena vinou za špatné vztahy mezi Čechy a Němci v minulosti, a proto je nejlepší alternativou pro zastupování německých zájmů v novém státě. „Große sozialdemokratische Wählerversammlung“, Volksfreund (21. Mai 1919), 6; „Die Reden in unserer Wählerversammlung“, Volksfreund (22. Mai 1919), 1–3. 106 „Markstein in der Geschichte im Kampfe der sozialdemokratischen Arbeiterschaft“, „Auf zu den Gemeindewahlen“, Volksfreund (27. 4. 1919), 1–2. 107 Šujan, „Dějepis Brna“, 516; srov. „Wie in Brünn bei der Volkszählung die tschechische Mehrheit erzielt wurde“, Volksfreund (10. April 1919), 6; „Die Tätigkeit der Sozialdemokraten im Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (10. Juni 1919), 3–4; „Ein ernstes Wort in letzter Stunde“, Volksfreund (14. Juni 1919), 1–2.

34

nájemníků, zlepšení pracovních podmínek a zavedení pojištění pro zaměstnance a zvýšení kvality školství i rozšíření možností vzdělávání dospělých.108

2.2 Výsledky voleb do obecního zastupitelstva 1919/1920 Dosavadní směřování německé sociální demokracie v Brně získalo výraznou podporu v prvních poválečných volbách do městského zastupitelstva, kdy straně dala hlas nadpoloviční většina německých voličů. Z 29 mandátů, které dohromady získaly německé strany, bylo 16 obsazeno sociálně demokratickými kandidáty.109 Lze předpokládat, že strana zaznamenala úspěch díky změně hlasovacího systému od kurií k všeobecnému a rovnému volebnímu právu, kdy váha hlasů její tradiční voličské základy v porovnání s předválečnými volbami stoupla. Platné jsou v tomto případě jistě i závěry politologa Ladislava Josefa Berana, podle kterého se z DSAP za první republiky stala nejsilnější německá politická strana, protože její představitelé dokázali odhadnout výsledky mírové konference dřív než vedení liberálů, konzervativců i nacionálních radikálů. Proto se sociální demokraté začali již na jaře 1919 přeorientovávat a zastávat smířlivější postoje vůči ČSR. Určitý posun je možné vidět i ve vyjadřování brněnské sociální demokracie na stránkách listu Volksfreund, kdy odmítla konfliktní linii v národnostní politice ostatních německých stran a začala se zasazovat za práva Němců jako menšiny v československém státě. Řadu voličů mohla oslovit možností ztotožnit se s politickým hnutím, které svou akceschopnost do budoucna zaštiťovalo neposkvrněnou minulostí zejména ve vztahu k Čechům. Dá se tedy předpokládat, že veřejnost v této straně nacházela potenciál pro to, že zvolení kandidáti by mohli dokázat přispět ke

108 „Auf zu den Gemeindewahlen“, Volksfreund (27. April 1919), 1–2; srov. s řadou článků, ve kterých se strana snažila doložit, že se tématům ze svého programu věnovala dlouhodobě a pracovala na jejich prosazování ještě před koncem války: „Die Tätigkeit der Sozialdemokraten im Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (10. Juni 1919), 3–4; „Die Tätigkeit der Sozialdemokraten im Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (11. Juni 1919), 4. V této souvislosti je třeba zmínit, že program, který prezentovali brněnští kandidáti DSAP, odpovídal programu, se kterých strana vystupovala i v jiných regionech, viz Die deutsche Sozialdemokratie und die Gemeindewahlen 1919: Grundsätze für das Wirken der deutschen Sozialdemokratie in den Gemeinden Deutschböhmens und des Sudetenlandes (Teplitz-Schönau: Landesparteivertretung der sozialdemokratischen Arbeiterpartei Deutschböhmens, 1919). 109 Celkem bylo ve Velkém Brně 15. června 1919 zvoleno 90 členů obecního zastupitelstva. Z českých stran bylo zvoleno 17 sociálních demokratů, 16 národních demokratů, 14 národních socialistů, devět lidovců, dva zástupci živnostnické strany a jeden nestraník, celkem 59 zastupitelů. Zbývající místa obsadili zástupci německých stran: 15 sociálních demokratů, šest členů za společnou volební kandidátku německých občanských stran, pět členů za Německou demokratickou svobodomyslnou stranu (Deutsche Demokratische Freiheitspartei), dva křesťanští sociálové, dva zástupci židovských stran. Šujan, „Dějepis Brna“, 537.

35

zlepšení životních podmínek ve městě a zajistit klidné soužití minority s většinovou českou společností.

Správní komise v čele s vládním komisařem Ehrenfeldem byla nakonec vystřídána demokraticky zvoleným zastupitelstvem až na jaře 1920, protože výsledky prvních poválečných voleb byly 2. října 1919 po prověření stížností ČsND anulovány. Nový termín voleb byl vypsán na 29. února 1920.110 K tématům, která DSAP využívala před volebním termínem v červnu 1919, přibyl nově problém školství, protože německé obyvatelstvo citlivě reagovalo na skutečnost, že v důsledku reforem československé vlády rostl také v Brně počet míst v českých školách, zatímco německých ubývalo kvůli nízké poptávce rodičů.111 Vzhledem k tomu, že školská otázka hrála nejen v sociálně demokratickém táboře, ale pro českomoravské Němce obecně významnou roli, budou postoje strany na komunální úrovni podrobněji analyzovány v první části třetí kapitoly.

Německým sociálním demokratům se při opakování obecních voleb v Brně v únoru 1920 nepodařilo zopakovat stejný úspěch jako při prvním červnovém pokusu z předchozího roku. Pokud by nějaká strana mohla být označena za poraženou, byla by jí DSAP, která ve srovnání s výsledky dosažených o osm měsíců dříve přišla o třetinu zastupitelů a na základě zisku 37,8 % voličských hlasů byla nově reprezentována pouze deseti soudruhy112 v devadesátičlenném113 zastupitelstvu. Největší podporu německých voličů v moravské metropoli získala ve volbách společná kandidátka občanských stran, ze které bylo do městského zastupitelstva zvoleno dvanáct politiků.114 Tomu, že se nejednalo o krátkodobý výkyv ve voličských preferencích, nasvědčují také výsledky

110 Srov. Schelle, „Organizace československého státu“, 211; Šujan, „Dějepis Brna“, 536–537. 111 Školství bylo komentováno v listu Volksfreund, ale bylo také tématem v projevech představitelů DSAP na předvolebních shromážděních strany, srov. „Unsere erste Wählerversammlung. ‚Die Vergewaltigung der deutschen Minderheit in Verwaltungsausschuss und der Raub am deutschen Schulwesen‘“, Volksfreund (7. Februar 1920), 1–2; „Die Reden Seligers, Nießners und Polachs, gehalten in der großen Wählerversammlung im Deutschen Haus in Brünn am Montag abends“, Volksfreund (27. Februar 1920), 1. 112 „Die Brünner Gemeindewahlen“, Volksfreund (1. März 1920), 1–2. 113 Vykoupil, „Brno mezi dvěma válkami“, 26. 114 V druhém kole obecních voleb bylo ve Velkém Brně zvoleno 19 zastupitelů za ČSDSD, 16 ČsND, 13 ČSS, osm za ČSL a pět za ostatní strany, celkem tedy 61 delegátů českých stran. Na německé straně bylo 29 členů zastupitelstva: dvanáct za občanské strany (tedy společnou volební kandidátku Freier Deutscher Mittelstand, Deutschradikale Partei, Deutsche Volkspartei, Deutsche Nationalpartei, Alldeutsche Partei, Christlich-soziale Partei, Deutsche Landgemeinden von Groß-Brünn), deset DSAP a sedm za ostatní strany (vč. židovských). Složení městského zastupitelstva viz Šujan, „Dějepis Brna“, 537; výčet německých stran vystupujících na společné kandidátce viz Zápis o schůzi městského zastupitelstva dne 22. května 1920, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 13.

36

voleb do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, které se poprvé uskutečnily 18. dubna 1920 a při kterých ve Velkém Brně získala DSAP 32,2 % německých hlasů.115 Úbytek podpory německé sociální demokracie v Brně je výrazný i při pohledu na celostátní výsledky, kde strana měla při volbách do obecních zastupitelstev i parlamentu vyrovnané výsledky. Zatímco v červnu 1919 získala strana v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 48 % německých hlasů,116 v dubnu 1920 podpořilo její kandidátky do poslanecké sněmovny 44 % voličů německých stran.117

Na stránkách listu Volksfreund brněnská DSAP zdůvodňovala výsledky voleb dvěma argumenty. Za prvé nacházela původ poklesu svých preferencí v politice československého státu, kterému „se uspokojivě povedlo, způsobit radikalizaci německého obyvatelstva. Loupežné atentáty na německé školy, neuvážené a násilné potlačování všeho německého způsobily změnu v náladách německého obyvatelstva směrem k nacionalistickému spektru.“ Za druhé vysvětlovala redakce neúspěch sociálně demokratických kandidátů nedostatkem německy mluvících dělníků, kteří by se přirozeně ztotožňovali s programem strany. Přitom ale neopomněla dodat, že v Brně žila celá řada lidí, jejichž zájmy strana už ve své době zastupovala, ale kteří vzhledem ke svým předsudkům ještě nedospěli k tomu, aby jí vyjádřili podporu.118 Německý historik Karl Bosl, který analyzoval činnost politických stran v habsburské monarchii a nástupnických státech, v souvislosti s výsledky DSAP v parlamentních volbách v roce 1920 došel k závěru, že ke ztrátě části podpory přispěla zejména neúspěšná národnostní politika německé sociální demokracie. Její program v době, kdy se německá menšina v ČSR cítila být v trvalém ohrožení, byl ve srovnání s ostatními německými stranami spíše umírněný a nedokázal přesvědčit veřejnost mimo okruh tradičních voličů sociální demokracie natolik, aby uvěřili, že strana dokáže dostatečně hájit její zájmy.119

115 Volby do Národního shromáždění v dubnu roku 1920 a všeobecné volby do obecních zastupitelstev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v červnu roku 1919 (Praha: Státní úřad statistický, 1922), [Československá statistika, řada I, svazek 1, sešit 1], 46–47. 116 Tamtéž, 168. 117 Tamtéž, 23. 118 „glücklich gelungen ist, die Radikalisierung der deutschen Bevölkerung zu bewirken. Die Raubattentate auf die deutschen Schulen, die bedenkenlose und gewalttätige Unterdrückung alles Deutschen haben eine Veränderung in den Stimmungen der deutschen Bevölkerung nach der nationalistischen Seite hin bewirkt.“, cit. „Die Brünner Gemeindewahlen“, Volksfreund (1. März 1920), 1–2. 119 Karl Bosl, „Gesellschaft und politische Parteien in der Donaumonarchie und in den Nachfolgestaaten“, in ders. (Hrsg.), Die Erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaat (München/Wien: Oldenbourg, 1979), 98.

37

3 Mobilizace německé menšiny v zájmu obrany svých pozic v českém městě

Konfliktní potenciál v soužití mezi Čechy a Němci představovaly již od dob habsburské monarchie otázky týkající se podpory vzdělávání a kulturního rozvoje národů. Do roku 1918 byla německému jazyku připisována vysoká prestiž, která se stávala motivací i pro mluvčí s jiným mateřským jazykem, aby se snažili začlenit do německojazyčného prostředí. Díky působení českého národního hnutí sice postupně rostla poptávka po místech v českých školních třídách a čeští zástupci dlouhodobě bojovali s většími či menšími úspěchy i na nejvyšších politických úrovních za zrovnoprávnění češtiny při komunikaci s úřady, aby zlepšili možnosti kariérního růstu pro absolventy českých škol, ale nerovnováha mezi jazyky ve veřejném životě zejména v národnostně smíšených regionech přesto přetrvala až do poválečného období. Svou roli přitom hrálo jistě i to, že představitelé českomoravských Němců nebyli ochotni ustupovat jednomu z menšinových národů Předlitavska, který byl podle nich méně kulturně vyspělý než německé společenství. Po vzniku ČSR se museli vyrovnat nejen se ztrátou vlivu na rozhodování, ale také s dopady opatření, která zaváděla československá vláda, aby českému školství a kultuře vynahradila dřívější nedostatečnou podporu. Příklad Brna v následující kapitole přibližuje, jak se německá strana snažila bránit zásahům, které ji připravovaly o dřívější rozsáhlá privilegia a potvrzovaly její minoritní postavení.

3.1 Snaha o obranu německého menšinového školství v Brně Změny ve školství, ke kterým docházelo po založení republiky, vyvolaly všeobecné znepokojení německého obyvatelstva v Čechách a na Moravě. Na řadě míst docházelo k zavírání německých škol a rušení německých tříd, což političtí představitelé menšiny označovali za diskriminační opatření a způsob útlaku Němců v ČSR. Ani Brno v tomhle ohledu nebylo výjimkou a dobové statistiky ukazují, že ve městě došlo nejprve k úbytku německých obecných a měšťanských škol a následné stagnaci jejich množství, zatímco počet českých zařízení několikanásobně vzrostl.120 Podle německého odborníka na dějiny školství, pocházejícího ze severních Čech, Wolfganga Mittera, částečně souvisel tento 120 Přitom je třeba upozornit, že přehled nastíněný v přiložené tabulce je spíše orientační, protože nezohledňuje velikost škol z hlediska počtu tříd a žáků. Pro přesnější srovnání, které by obsáhlo všechna zmíněná kritéria, bohužel nejsou dochovaná data zachycující vývoj v jednotlivých letech.

38

spor s výměnou privilegovaných pozic, kdy Češi mohli využívat silnějšího postavení k prosazování svých zájmů také na poli školství, zatímco Němci se museli smířit s rolí menšiny v cizím národním státě.121 To potvrzuje také historik Andreas Reich, podle kterého byl v československých školských zákonech kladen důraz na princip národního státu, kdy čeští úředníci měli pravomoc rozhodovat o regulaci menšinového školství, zatímco zástupci menšin možnosti ovlivnit výsledky neměli.122 Autor však doplňuje další důležitý argument, že před rokem 1918 byla němčina v českých zemích hlavním vyučovacím jazykem na více školách, než by odpovídalo skutečným potřebám podle národnostního složení obyvatelstva. Proto zřizování českých tříd, investice do výstavby školních budov a jejich vybavení souvisely především s cílem řešit nedostatky dřívějšího systému a zvýšit kvalitu dříve podceňovaného českého školství. Když se v německých školách začaly vzdělávat jen děti náležející k jazykové menšině, byla tato zařízení výrazně méně vytížená než za předchozího režimu, a v některých případech se stávala dokonce nepotřebná. O jejich uzavření tedy rozhodovaly zejména praktické důvody. Podle Reicha ale bylo touto cestou dosaženo, že množství českých a německých škol v ČSR nakonec odpovídalo proporčnímu zastoupení jednotlivých jazykových skupin v její populaci.123

121 Wolfgang Mitter, Das deutschsprachige Schulwesen in der Tschechoslowakei im Spannungsfeld zwischen Staat und Volksgruppe (1918-1938), in: Hans Lemberg et al. (Hrsg.), Bildungsgeschichte, Bevölkerungsgeschichte, Gesellschaftsgeschichte in den böhmischen Ländern (Wien/München: Oldenbourg, 1988), 83–84. 122 Problém představovalo také, že zatímco za dob Rakouska-Uherska příslušelo rozhodování o zřizování respektive rušení tříd obecním a okresním školským radám, které fungovaly odděleně pro jednotlivé národy právě proto, aby se zabránilo případným sporům. Československý školský zákon ale přenesl tuto pravomoc na vyšší úroveň, zemské školní rady, ve kterých měli rozhodující slovo čeští zástupci, srov. Andreas Reich, „Das tschechoslowakische Bildungswesen vor dem Hintergrund der tschechisch-deutschen Nationalitätenproblems“, Bohemia 36 (1995), 22. Na místě je však třeba upozornit na specifickou situaci na Moravě po česko-německém vyrovnání v roce 1905, které autonomii ve školských otázkách rozšířilo až na zemskou úroveň, takže vedlo k rozdělení zemské školní rady na českou a německou sekci, srov. Kořalka, „Minderheitenstatus als Notausweg“, 107. 123 Reich to dokládá například na průměrném počtu žáků v třídách obecných a měšťanských škol, kdy v německé třídě v roce 1938 bylo v průměru jedním učitelem vyučováno 34 žáků a v českých třídách 37 žáků ve třídě, Reich, „Das tschechoslowakische Bildungswesen“, 26–27.

39

Tabulka č. 3: Vývoj počtu škol v Brně 1918–1925

Počet obecných škol Počet měšťanských škol České Německé České Německé

Rok 1918124 10 33 0 13 Rok 1920125 22 22 10 11 Rok 1925126 57 27 23 13

Protože školská otázka rezonovala německým Brnem velmi intenzivně po celé meziválečné období a zahrnovala různé úrovně vzdělávání od dětí školou povinných přes studenty připravující se na výkon povolání na středních a vysokých školách až po dospělé podílející se na aktivitách zájmových a politických spolků a navštěvující veřejné knihovny nebo přednášky, bude analýza postojů DSAP v této oblasti na počátku republiky zúžena pouze na jeden vybraný příklad. Tím jsou obecné a měšťanské školy, které v dané době zajišťovaly výuku v rámci povinné školní docházky a byly financovány ve většině případů přímo ze státního rozpočtu. Nejzásadnější zásahy do rozvětvené sítě německých vzdělávacích ústavů v Brně umožnil zákon o menšinových školách z 3. dubna 1919, který vymezil základní pravidla pro posuzování potřebnosti tříd v československých městech a obcích a stal se téměř okamžitě terčem kritiky českomoravských Němců.

Poprvé byli v Brně němečtí politici konfrontování se souborem českých požadavků na změny ve školství na schůzi poradního sboru vládního komisaře Ehrenfelda 19. listopadu 1918, na které vystoupil jako host český okresní inspektor Mrkos. Za hlavní problém označil přeplněnost tříd, protože čeští rodiče po převratu začali projevovat velký zájem o přechod dětí na české školy. Jeho zpráva se stala ještě téhož dne oporou pro to, aby byla schválena opatření, podle kterých mělo být možné: (1) přidělovat přetíženým školám pomocné učitele; (2) poskytovat mimořádné příspěvky na učební pomůcky a (3) zřizovat paralelní třídy už v případě, že by bylo do ročníku zapsáno šedesát žáků místo osmdesáti, jak určovala původní pravidla. Přitom bylo stanoveno, že stejné

124 V Brně fungovaly dvě české měšťanské školy, které ale fungovaly pod českou Maticí školskou a byly financované ze soukromých zdrojů, na rozdíl od ostatních škol zahrnutých do čísel v tabulce, které platilo město ze svého rozpočtu, Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 115. 125 Srov. Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 115; Šujan, „Dějepis Brna“, 536. 126 Šujan, „Dějepis Brna“, 566.

40

podmínky budou platit pro české i německé školy,127 což může být i vysvětlením, proč redakce Volksfreundu přijaté návrhy uvítala především jako nápravu nedostatků, které měly původ v dosavadní nadvládě německých měšťanských stran v Brně.128 O několik týdnů později ale vyvolalo pobouření zjištění listu, že kvůli nárůstu počtu českých tříd budou zabírány i prostory určené původně německým školám. Na začátku roku 1919 mělo být na německé straně uvolněno dvacet učeben ve prospěch českých žáků, což bylo v komentáři označeno za jednoznačný útok na německé školství, které se prý mělo stejně tak potýkat s nedostatkem místností k zajištění výuky pro německé děti.129

Pobouření brněnských Němců způsobilo v dubnu 1919 přijetí zákona o národních a menšinových školách, který centralizoval rozhodování o jejich zřizování na úroveň zemských školních rad a ministerstva školství. Postup znamenal převrat v tomto rezortu, protože za Rakouska-Uherska příslušelo zřizování a případné zavírání škol místním školním radám, které fungovaly zvlášť pro každou jazykovou skupinu, a tím byla ve školských záležitostech zajištěna autonomie jednotlivým národům.130 DSAP se shodovala s německými pravicovými představiteli, jejichž názory reflektoval zejména deník Tagesbote aus Mähren und Schlesien, na kritice, že nový zákon nezaručoval menšinám, že při splnění určitých podmínek bude pro jejich děti automaticky zřízena škola nebo paralelní třída. Pouze vymezoval okolnosti, za jakých o tomto kroku mohly začít české orgány uvažovat. Pokud k tomu nakonec nepřistoupily, chyběly německým zástupcům zákonné nástroje, aby si mohli na státu svůj nárok vymoct.131 Vedle obavy z nerovného přístupu českých úředníků k německým školám upozorňovala DSAP navíc na zastaralost opatření, protože například obecná škola mohla být zřízena, až když v dané obci bylo tři roky po sobě dosaženo minimálního průměrného počtu 40 školou povinných dětí. Paralelní třídy navíc bylo možné zřizovat teprve v případě, že by v jedné třídě mělo být víc než 80 žáků. Strana ve svém programu oproti tomu požadovala změny, které by zajistily, že jeden učitel nebude vyučovat víc než 30 žáků ve třídě.132

127 Zápis o schůzi poradního sboru dne 19. listopadu 1918, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 12. 128 „Der Brünner Verwaltungsausschuss der Gemeinde Brünn“, Volksfreund (22. November 1918), 3. 129 „Die Tschechen und das Brünner deutsche Schulwesen“, Volksfreund (14. Januar 1918), 2. 130 Reich, „Das tschechoslowakische Bildungswesen“, 20–21. 131 Srov. „Ausnahmegesetz gegen die deutschen Schulen“, Volksfreund (9. April 1919), 1–2; „Das tschechische Schulgesetz“, Tagesbote aus Mähren und Schlesien (9. April 1919), 1–2. 132 „Ausnahmegesetz gegen die deutschen Schulen“, Volksfreund (9. April 1919), 1–2.

41

O tom, že němečtí sociální demokraté se ve svých reakcích na reformu přiblížili ostatním německým stranám, svědčila i jejich podpora protestní deklarace, kterou přijala NRfBMM 18. dubna 1919. Zástupci německého Brna odmítali zákon, protože zpochybňovali oprávnění Revolučního Národního shromáždění zasahovat do tak významných záležitostí, když jeho složení ani nebylo podloženo výsledky demokratických voleb a ani nebyla mírovou smlouvou vymezena jeho teritoriální působnost. Vyzvali proto prezidenta republiky, aby neumožnil svým podpisem platnost sporného zákona. Prohlášení německých politiků končilo požadavkem neomezené národní autonomie pro všechny Němce, kteří by i po rozhodnutí pařížské konference zůstali na území ČSR.133

Před začátkem školního roku 1919/1920 probíhala na české i německé straně mohutná kampaň na podporu rodičů, aby zapisovali své děti do škol příslušného jazyka.134 Připojila se k ní také DSAP, jejíž stranický orgán opakovaně upozorňoval na praktiky českých agitátorů, kteří mohou německým rodičům hrozit propuštěním ze zaměstnání nebo bytu, a nabízel jim podporu strany při obraně proti různým formám nátlaku.135 Redakce Volksfreundu se zároveň snažila předkládat argumenty, proč by němečtí žáci měli být vyučováni ve svém mateřském jazyce, a pokoušela se rozptýlit domněnky, že by absolventi českých škol měli lepší předpoklady pro budoucí uplatnění. Také v německých třídách měla prý probíhat výuka češtiny, ale jen německý učitel mohl podpořit rozvoj mladých lidí, aby se v budoucnu stali oporou pro další rozvoj německého společenství ve městě. Klíčovým bodem agitace pak bylo přirozené právo menšiny na vzdělávání v její mateřštině, kterého by se neměla dobrovolně vzdávat. Naopak bylo prý potřeba za něj bojovat, protože se česká školská politika postupně projevovala jako nacionalističtější a bezohlednější k jiným národům, než jaká kdy byla opatření německých měšťanských stran v dobách Rakouska-Uherska.136 Je tedy zřejmé, že se DSAP ve své rétorice opět vymezovala vůči postupu aplikovaného představiteli české 133 „Gegen das neue Schulgesetz“, Volksfreund (19. April 1919), 5. 134 Problémem agitace se zabýval i poradní sbor vládního komisaře, který na svém zasedání 11. srpna 1919 mimo jiné přijal usnesení, že pod pohrůžkou přísných trestů by se zaměstnanci města měli zdržet jednání, které by mohlo přivést rodiče k tomu, aby zapsali své děti do školy jiné národnosti, Úřední záznam – usnesení poradního sboru ze dne 11. srpna 1919, Brno, AMB, Presidiální spisovna, fond A1/26, fasc. Měští úředníci/1, inv. č. 943, kart. 202. 135 Srov. „Achtung auf die tschechische Agitatoren“, Volksfreund (10. August 1919), s. 3; „Brünner Schulen“, Volksfreund (17. August 1919), 2; „Liebwerte Eltern!“, Volksfreund (26. August 1919), 6. 136 Srov. „Die Schulfrage der Brünner Deutschen, Brünn, 13. August 1919“, Volksfreund (14. August 1919), 1–2; „Deutsche Eltern Brünns!“, Volksfreund (17. August 1919), 5; „Väter, Mütter unserer lieben deutschen Jugend“, Volksfreund (28. August 1919), 5.

42

většiny stejně jako předchozí politice ostatních německých stran. K těm ale zároveň měla poměrně blízko s ohledem na způsob, jakým se snažila apelovat na národní uvědomění rodičů. Přesto německé školy zaznamenaly v této době podstatný úbytek žáků. Podle údajů, které zaznamenal brněnský historik František Šujan, bylo v roce 1920 na brněnské obecné a měšťanské školy zapsáno 7 250 dětí v českých třídách a 6 231 v německých.137 Oproti tomu v roce 1918 navštěvovalo v Brně podle Jaroslava Dřímala a Václava Peši 3 300 žáků stejné stupně českých škol a 10 700 žáků německých.138 Počet zapsaných do německých zařízení se tedy snížil o třetinu, což odpovídá například také posunu v národnostním složení obyvatelstva města, který ukázaly výsledky prvního poválečného sčítání Brňanů v lednu 1919.

Úbytek počtu žáků vedl ke snižování počtu škol, ale pro představitele německých politických stran v Brně byl především důkazem útlaku německého školství, proti kterému byli odhodláni se bránit. NRfBMM svolala na 23. září 1919 do Německého domu veřejné shromáždění, které zaznamenalo velký zájem místních obyvatel139 a bylo doprovázené i menšími, ale poměrně poklidnými demonstracemi na dvou hlavních prostranstvích ve městě, Lažanského náměstí a Náměstí Svobody. Na závěr přijali zástupci německých stran rezoluci, ve které zopakovali kritiku hlavních problémů ve školství a vyzvali československé orgány k nápravě: „Shromáždění vznáší nejrozhodnější protest proti na základě zákona o menšinovém školství dopuštěného zmrzačení, ba snad i likvidaci řady německých škol, ke kterému došlo bez ohledu na stávající vzdělávací poměry Němců pod záštitou neslýchaného, bez podílu zástupců německého lidu přijatého zákona a v rozporu s vzájemnými ujištěními nejvyšších míst státu.“140 Klíčové požadavky z prohlášení přednesli zástupci NRfBMM také při své cestě do Prahy, kde 10. října 1919

137 Šujan, „Dějepis Brna“,536. 138 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 115. 139 Podle reportáže publikované na stránkách Volksfreund 24. září 1919 byl zájem o akci takový, že se stovky lidí nevešly do velkého slavnostního sálu a musel být pro ně organizován program na prostranství před Německým domem, „Gegen die Unterdrückung des deutschen Schulwesens. Große Versammlung in Brünn“, Volksfreund (24. September 1919), 1. Počet návštěvníků shromáždění je tak možné odhadovat na více než 2 000 Němců, což byla oficiálně uváděná kapacita příslušných prostor, srov. např. „Im Deutschen Hause“, Tagesbote aus Mähren und Schlesien (16. Mai 1889), 9–11. 140 „Die Versammlung erhebt entscheidendsten Einspruch wider die auf Grund eines sogenannten Minderheitsschulgesetzes verfügte Verstümmelung, ja vielfach Vernichtung zahlreicher deutscher Schulen, die ohne Rücksicht auf die vorhandenen Bildungsverhältnisse der Deutschen unter dem Schutze seines unglaublichen, ohne Mitwirkung deutsche Volksvertreter geschaffenen Gesetzes und im Widerspruch zu den gegenseitigen Beteuerungen der obersten Stellen des Staates vollzogen wird.“, cit. „Gegen die Unterdrückung des deutschen Schulwesens. Große Versammlung in Brünn“, Volksfreund (24. September 1919), 1.

43

jednali s prezidentem republiky. Vedle diskriminace moravských Němců ve školství se ho snažili upozornit na nutnost brzkého vypsání nových obecních voleb, aby se mohli reprezentanti německých stran začít podílet na správě Brna podle skutečného poměru sil, a hájit tak německé zájmy. Zatímco je Masaryk ujistil, že bude brzy určen termín voleb, aby byla sjednána co nejrychlejší náprava v této oblasti,141 k otázce školství brněnští Němci nedostali takovou zpětnou vazbu, která by je uspokojila.142 Naopak se schylovalo k novému sporu mezi Čechy a Němci na komunální úrovni, který byl na začátku následujícího roku vyvolán zrušením většího počtu německých škol.

Na zasedání správní komise města Brna 20. ledna 1920 se rozpoutala debata o stavu komunálního rozpočtu, při které byl vedle řady úsporných opatření navržen i plán na snížení počtu německých škol. Zatímco Alois Konečný, člen poradního sboru za ČSS, iniciativu zdůvodňoval úbytkem počtu německých žáků, zástupci německé sociální demokracie jeho nápad ostře kritizovali. Předseda DSAP Czech označil tento krok jako „atentát proti kulturním institucím německého obyvatelstva“, který ale pro městskou pokladnu nebude znamenat ani zdaleka takový výnos, aby byl podstatný pro řešení jejích problémů s vysokými dluhy. K tomu se připojil jeho kolega Otto Katschinka, původním povoláním učitel, který odmítl považovat výsledky statistik za objektivní, protože Češi měli vyvíjet dlouhodobý nátlak na rodiče, aby zapisovali své děti do českých škol. Navíc upozornil na skutečnost, že úskalí sanačního plánu představují vyšší provozní náklady českých škol, které se nacházely často ve větších budovách než německé, a vedlejší výdaje spojené s propouštěním německých učitelů, kteří by jako státní zaměstnanci měli právo na vyplácení rent z městského rozpočtu.143

I přes protesty byl návrh předán k projednání školskému výboru, na jehož zasedání 26. ledna 1920 bylo schváleno zrušení jedenácti německých obecných škol, dvou 141 „Vorsprache der Deutschen Nationalrates für Brünn und Mittelmähren in Prag“, Volksfreund (12. Oktober 1919), 5. 142 Několik dní po návštěvě v Praze obdržela například NRfBMM od prezidentské kanceláře vyjádření k jejímu konkrétnímu požadavku na přešetření zamítnutí otevření paralelních tříd v Německé živnostenské škole v Brně. Z ní vyplývalo, že došlo k přezkumu rozhodnutí, ale bylo opět rozhodnuto, že z dlouhodobého hlediska není potřeba rozšiřovat počet tříd na příslušné škole. Právě k tomuto vyjádření pak začala výměna komentářů mezi listem Volksfreund a českou Rovností, ve které byly používány jako argumenty příklady z celé jižní Moravy, nejen z Brna, srov. „Tschechoslowakische Schulförderung“, Volksfreund (28. Oktober 1919), 3; „Die Rovnost und das Befgräbnis des deutschen Schulwesens in Mähren, Brünn, 29. Oktober 1919“, Volksfreund (30. Oktober 1919), 4–5; „Noch ein Wort über deutsches Schulwesen in Mähren“, Volksfreund (7. November 1919), 5. 143 „Attentat gegen die kulturellen Einrichtungen der deutschen Bevölkerung“, cit. „Sitzung des Brünner Verwaltungausschusses. Eine lebhafte Debatte über die Schlechte Finanzlage der Stadt“, Volksfreund (20. Januar 1920), 5–6; „Sitzung des Brünner Verwaltungsausschusses“, Volksfreund (21. Januar 1920), 5.

44

měšťanských škol a šestnácti německých paralelních tříd na německých měšťanských školách. Mělo jít zhruba o třetinu německých institucí zajišťujících v Brně vzdělání na tomto stupni. List Volksfreund si v jednom ze svých komentářů neodpustil poznámku, že se čeští politici dopustili stejného bezpráví na německých školách, které zažívalo jejich školství pod nadvládnou německých měšťanských stran. Se zdůvodněním, že ani Němci nikdy školy Čechům nebrali, pouze bránili jejich rozvoji, začali němečtí sociální demokraté spolupracovat s ostatními německými stranami v zájmu ochrany německého školství. Ale ani společnými silami se jim nepodařilo zvrátit hlasování o zrušení škol a tříd.144 Němečtí sociální demokraté jeho výsledek 30. ledna 1920 odsoudili v deklaraci proti plánované „krádeži škol“. V ní opatření odsoudili jako akt české národní pomsty, která nejvíce ublíží německým žákům a více než stovce německých učitelů, kteří by měli být propuštěni. DSAP zpochybnila české zdůvodnění, že hlavním motivem reformy je šetření, protože v tom případě by mělo spravedlivě postihnout také české školy.145 Rušení škol se před opakovanými obecními volbami stalo důležitým tématem v kampani německých sociálních demokratů, které ale kvůli výrazné orientaci na nacionální problémy německé menšiny například český sociální demokrat a pozdější starosta Brna Karel Vaněk vytýkal, že se DSAP vzdaluje od svých tradičních hodnot a nijak se neliší od měšťanských stran.146 Také zprávy uveřejněné redakcí Volksfreund ukazují, že představitelé strany kladli ve svých projevech k voličům důraz na problémy německých škol, ale mnohem více než konkrétní řešení do budoucna jim nabízeli kritiku českého státu a jeho diskriminačních postupů, které označovali jako „čištění města“ od Němců nebo dokazování, že jsou Němci v Brně „mizející menšinou“.147

Česko-německý spor o rušení škol se z Brna dostal 14. února 1920 až do Prahy před ministerského předsedu Vlastimila Tusara, za kterým si přijela stěžovat delegace zástupců německých stran. Protestovali proti postupu správní komise města na poslední schůzi 3. února 1920, kdy česká většina odsouhlasila všech 112 bodů jednacího řádu najednou a bez jakékoliv diskuze, při které by bylo možné přednést pozměňující návrhy k jednotlivým tématům. Němečtí politici varovali, že přijatá rozhodnutí budou považovat

144 „Unerhöret Raub am deutschen Schulwesen“, Volksfreund (27. Januar 1920), 5. 145 „Schulraub“, cit. „Protestkundgebung der deutschen Sozialdemokraten gegen den geplanten Schulraub“, Volksfreund (30. Januar 1920), 6. 146 „Vaněks Antwort, Brünn, 12. Februar 1920“, Volksfreund (13. Februar 1920), 1–2. 147 „Säuberung der Stadt“, „verschwindende Minderheit“, cit. „Die Brünner Gemeindewahlen. Eine sozialdemokratische Wählerversammlung im Deutschen Hause“, Volksfreund (16. Februar 1919), 1.

45

za neplatná, protože byla schválena v rozporu se zásadami parlamentární demokracie.148 Vedle toho požadovali, aby zástupci menšiny měli garantovanou možnost ovlivňovat rozhodnutí dotýkající se menšinového školství.149 Domů se vraceli pouze s příslibem, že se Tusar bude zajímat o prošetření celé záležitosti, a již o několik dní později se podařilo na zasedání poradního sboru vládního komisaře dosáhnout kompromisu mezi oběma stranami. Češi 16. února 1920 přislíbili, že při plánovaném slučování tříd bude školský odbor Velkého Brna individuálně posuzovat každý případ, aby byly zaručeny kvalitní podmínky pro vzdělávání německých žáků. Případné změny navíc měly být konzultovány s německými zastupiteli, kteří měli mít možnost kontroly, že k regulaci nedochází jen na základě české svévole.150 Úspěch při prosazování zmírnění opatření však nelze přičítat jen představitelům DSAP, protože rušení německých škol v Brně představovalo pro brněnské Němce a jejich politické představitele tak zásadní ohrožení, že ve snaze ochránit menšinové zájmy hrály ideologické rozpory minimální roli a strany se snažily spolupracovat. Navíc vzhledem k probíhající předvolební kampani se školství stalo vděčným tématem při oslovování potencionálních voličů. Není proto tolik překvapivé, že sociálně demokratický Volksfreund se při komentování kauzy z počátku roku 1920 kriticky vymezoval proti omezením českého školství v době před rokem 1918, kdy měly v obecní radě převahu měšťanské strany. Ale na praktické úrovni při jednáních v poradním sboru se politika DSAP shodovala s postupem pravicových představitelů německého Brna. Pokud by tedy výsledky obecních voleb z 28. února 1920 měly záviset jen na tématu školství, dalo by se také uvažovat o možnosti, že německá sociální demokracie ztratila část podpory i proto, že voliči nedokázali rozeznat rozdíl mezi ní a vítězným blokem německých buržoazních stran.

148 Stejný protest zopakovali i na zasedání poradního sboru 14. února 1919, „In einer halben Minute zweienhalb Millionen ‚bewilligt‘“, Volksfreund (5. Februar 1919), 5. 149 „Eine Protestdeputation bei Tusar und Habermann wegen der Sperrung deutscher Schulen“, Volksfreund (16. Februar 1920), 4. 150 Srov. Zápis o schůzi poradního sboru dne 16. února 1920, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 13; „Eine ruhige Sitzung des Verwaltungsausschusses. Protest gegen die Vorgänge in der letzten Sitzung“, Volksfreund (17. Februar 1920), 4–5; „Ein Erfolg in der Brünner Schulfrage“, Volksfreund (17. Februar 1920), 5.

46

3.2 Boj za záchranu německého divadla v Brně Napětí mezi Čechy a Němci v poválečném Brně se stupňovalo také v souvislosti s otázkou podpory kultury z prostředků města. Zvláštní pozornost byla na obou stranách věnována divadlu. Do roku 1918 se německá scéna v Brně těšila mimořádně příznivým podmínkám pro provoz, protože při přidělování prostor a finančních příspěvků ji němečtí radní upřednostňovali před českou konkurencí. Rakouská historička Katharina Wessely jejich postup vysvětluje tím, že „[n]ěmecká městská samospráva chápala jako ‚městské divadlo‘ zcela samozřejmě německé divadlo, přestože město již před rokem 1918 bylo z velké části obydlené Čechy.“151 Když čeští zástupci po vzniku ČSR získali vliv v brněnské samosprávě, rozhodli se jej přirozeně využít, aby vyrovnali stávající nepoměr a zajistili českému divadlu lepší zázemí. Jenže pomoc českému divadelnímu souboru znamenala zároveň omezení pro jeho německý protějšek, což německé politiky pobouřilo jako další pokus o útok na místní německou kulturu.152 V letech 1918–1920 se několikrát opakovaly střety mezi zástupci obou národů ohledně rozdělení prostor vhodných pro divadelní představení a výše městských dotací na provoz českého a německého souboru.

Před rozpadem monarchie se v Brně hrálo divadlo ve dvou budovách, které patřily městu: v budově městského divadla na dnešním Malinovského náměstí a v porovnání s ní menší Redutou na Zelném trhu. Podle Františka Šujana se již v prvních poválečných týdnech předpokládalo, že se němečtí divadelníci, kteří dosud využívali obě scény naplno, budou muset uskromnit a umožnit Čechům, aby zde také mohli hrát. V dohodě mezi zástupci brněnského NV a DNRfB o předání města pod kontrolu česko-německé správní komise z 3. listopadu byl vyjednán kompromis, že by Němcům zůstalo k dispozici městské divadlo i s Redutou čtyři večery v týdnu. Protože ale obě strany vyjednané podmínky vzápětí odmítly, přišli němečtí zástupci o veškeré záruky, které by Čechům bránily požadovat více.153 Měsíc poté, co kontrolu nad Brnem převzal vládní komisař Ehrenfeld se svým poradním sborem, rozhodla městská divadelní komise, že od 1. července 1919, tedy se začátkem sezóny, připadne městské divadlo na následující tři roky české straně a německý soubor bude moct na stejnou dobu zřídit svou stálou scénu

151 „Die deutsche Stadtverwaltung […] verstand unter einem ‚Stadttheater‘ ganz selbstverständlich ein deutsches Theater, auch wenn die Stadt bereits vor 1918 mehrheitlich von Tschechen und Tschechinnen bewohnt war.“, cit. Wessely, „Theater der Identität“, 133. 152 Brügel, „Češi a Němci“, 227–228. 153 Šujan, „Dějepis Brna“, 523–524

47

v Redutě. Rok 1922 připadal v úvahu pro přehodnocení rozdělení prostor, protože se očekávalo, že mezitím bude dokončena plánovaná stavba českého divadla.154

Rozhodnutí divadelní komise se stalo předmětem diskuze na nejbližším zasedání poradního sboru 9. prosince 1918, kde s námitkami proti návrhu vystoupila DSAP i německé občanské strany. Czech a Nießner se shodli se zástupci německé pravice Krumpholzem a Wemolou, že Reduta nepostačuje kulturním potřebám brněnských Němců a že by se česká a německá představení měla střídat v městském divadle do doby, než si německá menšina bude schopná zařídit odpovídající prostory z vlastních zdrojů.155 Představitelé levice zdůvodňovali oprávněnost požadavku tím, že také německé dělnictvo mělo po namáhavé práci právo na vzdělání a duchovní osvětu a nemělo by být postiženo pokusem o odvetu za špatnou politiku předchozího vedení obce, kterou nemohlo nijak ovlivnit. Za českou většinu ale německé nároky jednoznačně odmítl šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich, který poukázal na to, že „[o]bec má dvě divadla – velké a malé. [Česká v]ětšina obyvatelstva z města a okolí nemůže přece býti odkazována na divadlo malé, či dosavadní Národní divadlo v každém směru vadné. Vina za dnešní poměry leží na dřívějších správách obce […]. Nyní […] je jistě spravedlivo, když po tak dlouhé době budou míti do měst[ského] divadla přístup české hry a s nimi velká většina dělnictva.“ Poradní sbor nakonec díky většině českých členů předchozí rozhodnutí divadelní komise potvrdil i navzdory německým protestům.156

V souvislosti s umístěním divadelních scén je zajímavé v dochovaných záznamech sledovat také rozdílný přístup české a německé reprezentace. Mluvčí německé politiky bez ohledu na svou stranickou příslušnost považovali za samozřejmost, že německý soubor bude hrát v Redutě a snažili se prosadit, aby navíc získal i možnost vystupovat ve větší budově městského divadla. Čeští představitelé se oproti tomu drželi zásady, že by divadla měla fungovat odděleně, každé ve své budově. Při konfrontaci se tedy omezovali na doložení oprávněnosti svého rozhodnutí přiřknout větší budovu české straně. Němci ho zpochybňovali tím, že by se Češi měli uskromnit, než najdou dlouhodobé řešení, a ne kompenzovat vlastní nedostatky na úkor druhého národa. Na to,

154 Wessely, „Theater der Identität“, 117. 155 O tom, že tuto pozici sdílely všechny německé politické strany, svědčí i projevy německých politiků na protestním shromáždění proti omezování německého divadla v Brně, které se uskutečnilo 8. prosince v Německém domě, „Die Theaterfrage“, Tagesbote aus Mähren und Schlesien (9. Dezember 1918), 1–2. 156 Zápis o zasedání poradního sboru dne 9. prosince 1918, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 12.

48

že na této nerovnováze měli podíl, samozřejmě neupozorňovali.157 Němečtí sociální demokraté pak na stránkách svého stranického listu kritizovali českou politiku i za to, že nedodržela svůj původní slib z počátku listopadu 1918, že městské divadlo zůstane čtyři dny v týdnu německým divadelníkům.158

Na jaře 1919 ale přece jen došlo k přehodnocení plánu na rozdělení Reduty a městského divadla mezi Čechy a Němce. Podle listu Volksfreund se situace změnila poté, co se zástupci německých stran sešli na začátku února s ministrem školství a národní osvěty Gustavem Habrmannem během jeho návštěvy Brna, aby si stěžovali na nespravedlivé rozhodnutí české většiny. Podařilo se jim získat příslib, že československá vláda postup prošetří.159 Původní sporné řešení pak bylo na zasedání vládního komisaře s poradním sborem 10. června nahrazeno kompromisem, podle kterého se měl český a německý soubor střídat na obou městských scénách. Německé divadlo se podle nové dohody mělo hrát pět večerů v týdnu v Redutě a dva večery v budově městského divadla, zatímco česká představení měla být pětkrát do týdne ve velkém divadle a dvakrát v menší Redutě.160 Podle Wessely umožnil divadelní vyrovnání v této podobě příslib československé vlády vyplácet českému divadlu ze státního rozpočtu mimořádně náhrady za zisky ze vstupného, o které přijde během večerů, kdy propůjčí větší brněnskou scénu Němcům.161

Krom toho, že divadlo v Brně vyvolalo konflikt mezi Čechy a Němci, stalo se také důvodem ke sporům uvnitř německého tábora. Přestože se německé politické reprezentaci podařilo prosadit, aby německý divadelní soubor mohl vystupovat také na scéně hlavního městského divadla, zůstávaly kapacity německých představení v divadelní sezóně 1919/1920 značně omezené oproti předchozím letům. Aby vedení scény nemuselo rušit připravovaný program a podařilo se zabránit odchodu personálu, začala se v létě zvažovat možnost, že by byl divadelní provoz rozšířen také do Německého domu. Ten byl od svého založení prezentován jako kulturní centrum brněnských Němců, měl velmi výhodnou polohu na místní okružní třídě, na dnešním Moravském náměstí, a nabízel dostatečně velký sál pro případnou vestavbu pódia a hlediště. Plán prezentovali zástupci Německého 157 Wessely, „Theater der Identität“, 118. 158 Srov. „Brünner Theaterfrage von ihrer Lösung, Brünn“, Volksfreund (12. April 1919), 1–2; „Schicksal der deutschen Bühnen in Tschechoslowakien, Brünn“, Volksfreund (13. April 1919), 2. 159 „Brünner Theaterfrage von ihrer Lösung, Brünn“, Volksfreund (12. April 1919), 1–2. 160 Zápis o schůzi poradního sboru dne 10. června 1919, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 12. 161 Wessely, „Theater der Identität“, 140–141.

49

divadelního spolku162 především jako provizorium do doby, než se podaří vybudovat novou scénu, která by odpovídala potřebám hodnotné německé kultury.163 První kolo jednání o této možnosti však skončilo zamítavým stanoviskem, se kterým vystoupil výbor v čele spolku zaštiťujícího fungování Německého domu.164 Rozhodnutí potvrdilo 23. června také generální shromáždění jeho členů.165 Wessely ve své práci věnované brněnskému německému divadlu dochází k závěru, že největší překážkou pro domluvu mezi oběma organizacemi byla jejich odlišná politická orientace. Spolek Německého domu se dlouhodobě profiloval jako konzervativní a radikálně nacionální společenství, zatímco členové Německého divadelního spolku vystupovali spíše s liberálními názory.166

DSAP se rozhodla podpořit německé divadelníky a odstartovala v listu Volksfreund protestní kampaň proti odmítnutí divadelní scény v Německém domě. Vytýkala členům spolku, že se zachovali nemravně vůči personálu divadla, který zůstal Brnu věrný i navzdory nejisté budoucnosti,167 a že poškodili národní a kulturní zájmy Němců víc než česká politika, když odmítli podpořit jediné možné řešení jak zabránit rušení představení.168 Němečtí sociální demokraté vyjádřili souhlas také s týdenní protestní blokádou, kterou 24. června vyhlásil Německý divadelní spolek na svém shromáždění s cílem získat co nejširší podporu, která by přesvědčila předsednictvo spolku Německého domu opakovat hlasování o umístění divadelní scény v jeho prostorách.169 Zástupci DSAP se aktivně účastnili dvou veřejných shromáždění, která svolali divadelníci

162 Deutscher Theaterverein se ustavil v červnu 1919, aby hájil zájmy personálu německého divadla. 163 Srov. Wessely, „Theater der Identität“, 118 a 142. 164 Spolek nesl stejný název jako budova, kterou spravoval, tedy Německý dům (Deutsches Haus). Jeho založení bylo v 80. letech 19. století spojené s cílem postavit budovu, do které by bylo možné soustředit aktivity nejvýznamnějších německých spolků ve městě. Blíže k tomu Jiří Malíř, „Společnost v Brně mezi Besedním a Německým domem“, in Miloš Štědroň, Lea Frimlová, Zdeněk Geist (eds.), Besední dům. Architektura, společnost, kultura (Brno: Státní filharmonie Brno., 1995), 15–51, zejm. 25–30. 165 Srov. „Die Benützung des Deutschen Hauses für Theaterzwecke“, Volksfreund (22. Juni 1919), 4; „Ein unerhörter Beschluss der Generalversammlung des Deutschen Hauses. Die Benützung des Deutschen Hauses für Theaterzwecke abgelehnt“, Volksfreund (23. Juni 1919), 5. 166 Wessely, „Theater der Identität“, 143. 167 „Die Benützung des Deutschen Hauses für Theaterzwecke“, Volksfreund (22. Juni 1919), 4. 168 Srov. „Ein unerhörter Beschluss der Generalversammlung des Deutschen Hauses. Die Benützung des Deutschen Hauses für Theaterzwecke abgelehnt“, Volksfreund (23. Juni 1919), 5; Das Schlagwort gegen den Bühneneinbau im Deutschen Hause“, Volksfreund (26. Juni 1919), 5. 169 „Ein Beschluss des Theaterpersonals. Verhängte Sperre über Brünn“, Volksfreund (25. Juni 1919), 5–6.

50

na 25. a 29. června.170 Při druhé manifestaci vystoupil se svým projevem také sociální demokrat Wilhelm Nießner, který odsoudil německé nacionální radikály v čele s předsedou spolku Německý dům Ferdinandem Königem a kontroverzním vydavatelem listu Brünner Montagsblatt Aloisem Baeranem za snahu obsadit spolkový dům pro potřeby úzké skupiny svých sympatizantů. Vyčetl jim, že přestože svou politiku zakládali na frázích o obraně národních zájmů, svým chováním si jasně protiřečili. Teprve Německý dům, ve kterém by bylo možné pořádat divadelní představení, se podle něj měl stát skutečným kulturním centrem německého Brna.171 Němečtí sociální demokraté mimo to svolali na 27. června vlastní protestní shromáždění, aby zdůraznili nutnost řešení problému. Před více než dvěma tisíci účastníky pak na půdě Německého domu opět promluvil jako hlavní vystupující Nießner, který vedle významu divadla pro kulturní rozvoj národa a mimořádné obliby divadelních představení u německy mluvících Brňanů kladl důraz na demokratické zásady. Čtyři stovky členů spolku Deutsches Haus podle něj neměly právo rozhodovat o záležitosti, která se tak výrazně dotýkala celého německého Brna.172

Dalšímu vyostření německé divadelní krize se podařilo zabránit, protože spolek Německý dům po jednání s Německým divadelním spolkem přistoupil na nové hlasování o umístění divadelní scény. Na následujícím generálním shromáždění 30. října byl plán spolupráce přijat s podporou 900 hlasů, na jeho odmítnutí trvalo 300 členů.173 Během letních prázdnin proběhla v Německém domě přestavba, díky které mohl velký slavnostní sál začít od podzimu 1919 sloužit jako další německá scéna. S ohledem na jeho vynikající akustiku bylo rozhodnuto, aby se tu čtyři dny v týdnu konala operetní představení, zbývající večery měly být prostory k dispozici pro jiné kulturní a společenské akce. Německý divadelní spolek dále provozoval dvakrát týdně operu v městském divadle a pět večerů činohru v Redutě. Ačkoliv rozdělení bylo původně považováno jen za dočasné

170 Srov. Die Versammlung des deutschen Theatervereins, Volksfreund (26. Juni 1919), 5; „Eine Protestversammlung gegen die Schädigung des deutschen Theaters. Große Versammlung im Brünner Stadttheater“, Volksfreund (30. Juni 1919), 3–4. 171 „Eine Protestversammlung gegen die Schädigung des deutschen Theaters. Große Versammlung im Brünner Stadttheater“, Volksfreund (30. Juni 1919). 3–4. 172 „Die Brünner Theaterfrage. Große Versammlung der deutschen Sozialdemokraten“, Volksfreund (28. Juni 1919), 1–2. 173 „Das Theater im ‚Deutschen Hause‘. Mit 900 gegen 300 Stimme“, Volksfreund (1. Juli 1919), 4–5.

51

řešení, než si Němci postaví vlastní divadlo, přetrvalo nakonec po celé meziválečné období.174

Dlouhodobě bolestivým tématem zůstávala pro brněnské Němce otázka financování divadla. Zatímco dříve byla německá scéna štědře dotována z městského rozpočtu, po roce 1918 odmítala česká většina v místním zastupitelstvu schvalovat subvence na její provoz. Na podzim 1920 se tak například v listu Volksfreund objevila kritika obecní rady, že rozhodla o přidělení dotace 500 000 Kčs ve prospěch českého divadla, ale ve stejnou dobu zamítla německou žádost o finanční podporu ve výši 200 000 Kčs.175 Wessely ukazuje, že podobně situace vypadala i následující dva roky. Zástupci německých stran protestovali, že nebylo přípustné německému divadlu upírat příspěvky na provoz, protože němečtí daňoví poplatníci odváděli do městského rozpočtu mnohem vyšší částky než Češi a měli plné právo očekávat, že se jim část daní vrátí v podobě investic do německé kultury.176 Teprve v roce 1922 byla vyjednána nová dohoda, která potvrdila stávající sdílení prostor, ale navíc přiznala oběma divadelním souborům pravidelnou finanční podporu.177 Němečtí divadelníci díky tomu mohli pro své zkoušky a představení využívat prostory ve dvou budovách, které jim Brno bezplatně zapůjčovalo a ve kterých za ně hradilo náklady na osvětlení a vytápění. Navíc dostávali od města každý rok subvence na provoz, které ve 20. letech 20. století činily průměrně 350 000 Kčs na jednu sezónu.

Přes podporu města se německá scéna v Brně dlouhodobě potýkala s finančními problémy, které byly způsobené zejména úbytkem diváků. Publikum stále častěji dávalo přednost novým formám masové zábavy a více než divadla vyhledávalo kina a varieté. Tento negativní vývoj představoval problém zejména pro německou buržoazii, která divadlo chápala jako klíčový prostředek pro reprezentaci kultury německého Brna. Na rozdíl od pravicových stran přijala brněnská DSAP podporu divadla do svého programu pouze v prvních poválečných letech, během kterých se ve městě změnily podmínky pro koexistenci české a německé scény a bylo třeba vyjednat nová pravidla. V této době by

174 Wessely, „Theater der Identität“, 142–143. 175 Srov. Zápis o schůzi městského zastupitelstva dne 29. října 1920, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 13; „Eine stürmische Gemeinderatssitzung. 300 000 Kronen für das tschechische Theater, keinen Heller für das deutsche Theater“, Volksfreund (30. Januar 1920), 1–2. 176 Wessely, „Theater der Identität“, 140–141. 177 Zápis o schůzi městského zastupitelstva dne 28. listopadu 1922, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 15.

52

se snad dalo i mluvit o boji za záchranu německého divadla ve městě. Po roce 1922 se sice podle Wessely problém jeho financování v diskuzích mezi českými a německými politiky také objevoval, ale šlo už spíš o příležitost pro vyjádření pozic v situaci trvajícího politické napětí mezi oběma stranami než reálnou hrozbu, že by německý soubor mohl přijít o dotace z městského rozpočtu.178

178 Wessely, „Theater der Identität“, 190–193.

53

4 Eskalace národnostního a sociálního napětí mezi obyvateli města Brna z pohledu DSAP

Český národ se spolu se Slováky po první světové válce dočkal vlastního samostatného státu. Jeho stabilita však byla v prvních letech ohrožena celou řadou očekávání, která vycházela z představy, že nová vláda dokáže vyřešit také všechny sociální a hospodářské problémy, které trápily české země již dříve během nadvlády Habsburků. Poválečné období ale žádné zázračné změny nepřineslo, což vzbuzovalo u veřejnosti pocity zklamání a frustrace. Nejviditelnějšími projevy neklidu uvnitř tehdejší společnosti jsou z dnešního pohledu demonstrace a nepokoje v ulicích českomoravských měst, při kterých se lidé dovolávali pozornosti vlády, aby řešila jejich nejzávažnější problémy. Nejčastějšími motivy protestních akcí byla potřeba vyrovnat se s předchozím režimem a vším, co ho připomínalo, ale také zoufalá snaha upozornit na špatné sociální podmínky nejnižších vrstev společnosti. Zatímco manifestace namířené proti symbolům monarchie se obracely v nenávistné útoky proti českomoravským Němcům a Židům, uvnitř dělnického hnutí rostl vliv marxistické levice, která se v průběhu roku 1920 definitivně rozešla s umírněným křídlem české sociální demokracie a stala se na jaře 1921 základem pro vznik československé komunistické strany.

V historii Brna v letech 1918–1920 lze najít několik výrazných událostí, při kterých došlo k eskalaci národnostního a sociálního napětí ve městě. První z nich byly spojené již se samotným předáním samosprávy pod českou kontrolu v listopadu 1918, které doprovázely dělnické manifestace nacionálních i sociálních požadavků. Následující kapitola nejprve přibližuje vybrané momenty z dějin města, kdy v jeho ulicích došlo k nepokojům spojeným s projevy nenávisti nebo nespokojenosti s aktuální sociální situací. Poté se zaměřuje na politický vývoj na konci roku 1920, který byl v Brně na komunální úrovni spojen nejen s dělnickou stávkou, ale také s konfliktem mezi Čechy a Němci v obecním zastupitelstvu.

4.1 Národnostní bouře a útoky proti německým symbolům ve městě v prvních poválečných letech

Založení ČSR posílilo sebevědomí českého obyvatelstva, které si nyní plně uvědomovalo význam své národní identity a vítalo osvobození od cizí nadvlády. Část Čechů však začala vystupovat s požadavkem co nejvýrazněji se distancovat od předchozího režimu

54

a manifestovat československou státní moc. Nacionálně radikální hnutí odmítalo akceptovat, že by první republika byla mnohonárodnostním státem. Jeho stoupenci se soustředili zejména kolem Karla Kramáře a později ustavené strany ČsND, která ale získala u voličů jen malou podporu. Často byli s tímto prostředím spojováni také legionáři. V prvních letech existence republiky z tohoto prostředí vycházely násilné akce, které byly namířené zejména proti symbolům němectví a monarchie, ale občas se zvrhly také v útoky proti občanům německého a židovského původu.179 Terčem nenávistných výbojů se opakovaně stávali také Němci v Brně, což ještě více oslabilo jejich důvěru v možnost poklidného soužití s Čechy v jednom městě.

První výtržnosti, které měly prokazatelně nacionální podtext, doprovázely již jednání zástupců českého NV s německým vedením města o předání vlády nad Brnem. Svědectví z 5. listopadu zmiňují, že skupiny nespokojených Čechů začaly svou frustraci ventilovat v ulicích na tom, co jim připomínalo předchozí režim a s ním spojený útlak. Hlavním cílem rozhořčeného davu se podle listu Volksfreund stala radnice, kde se ten den konalo jednání, při kterém se městská rada vyslovila pro svou rezignaci. Útok směřoval zejména na německy psané nápisy v budově a jejím okolí.180 „Množství rozhorlených Čechů se vyřítilo na radnici a záhy poté se začaly svazky spisů snášet z oken prvního patra na ulici, černožlutá vlajka z radniční věže byla stržena za ohlušujícího jásotu […] Opojení Čechů z vítězství neprojevovalo se v ulicích bez škod.“181 Zatímco čeští historici oceňovali, že změna režimu se uskutečnila v poklidu, protože se podařilo zabránit násilným střetům mezi národy,182 Němci průběh stejných událostí interpretovali především jako brutální útok, který donutil německé radní k rezignaci.183 Dá se předpokládat, že spontánní vpád do sídla městské rady přispěl k pocitu německé veřejnosti, že ve městě už není v bezpečí. Zkušenost později opakovaně využívali představitelé DSAP, aby apelovali na nezbytnost národní jednoty pro ochranu Němců před „násilnými činy“ a „útlakem“ ze strany českých „despotů“. Sami se přitom 179 Kural, „Konflikt místo společenství?“, 40–41. 180 Srov. „Überfall auf das Rathaus“, Volksfreund (5. November 1918), 3; „Brünn und der tschechoslowakische Staat“, Tagesbote aus Mähren und Schlesien (5. November 1918), 3. 181 „Eine Menge entfesselter Tschechen stürmte das Rathaus, und bald flatterten aus den Fenstern des ersten Stockes Aktenbündel auf die Straße, vom Rathausturm wurden die Fetzen einer schwarzgelben Fahne unter ohrenbetäbendem Johlen hinabgeworfen. […] Der Tschechen Siegrausch äußerte sich in Straßen nicht immer harmlos.“, cit. Tomschik, „Brünn im Wandel der Zeit“, 140–141. 182 Srov. Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 79; Šujan, „Dějepis Brna“, 524. 183 Např. „Die Herrschaft der Gewalt. Erzwungener Rücktritt des Brünner Gemeinderats“, Volksfreund (8. November 1918), 2.

55

prezentovali jako strana bez zátěže minulosti, která se nepodílela na potlačování práv Čechů ani nikoho jiného, a proto může nabídnout ochranu před pokusy o odvetu.184

K dalším dvěma výrazným nacionálně motivovaným konfliktům došlo v druhé polovině roku 1919. Oba incidenty spojuje, že vina za jejich vyvolání byla připisována legionářům vracejícím se z fronty do Brna a figuroval při nich městský park Lužánky. Nejprve na konci léta vojáci vyprovokovali spor s německou sociální demokracií, když v parku 24. srpna narušili její letní slavnost. Podle informací listu Volksfreund měla strana předchozí povolení od zemského výboru využívat Lužánky v daný den výlučně pro své potřeby, ale příslušníci legií to nerespektovali. Pronikli do uzavřené společnosti a odmítli ji na výzvy pořadatelů opustit, později své hrubé chování stupňovali a průběh akce měli narušovat hlasitým zpěvem nebo nátlakem na kapelu, aby hrála české národní písně.185

V následujících dnech nacionálně radikální excesy v Brně pokračovaly a začalo být zřejmé, že DSAP nezůstane jediným terčem nenávistných útoků. V pondělí 25. srpna prošel městem dav nespokojených občanů, kteří požadovali, aby byli z města vyloučeni židovští uprchlíci, kteří sem přišli z Haliče během války. Akce, které se mělo zúčastnit zhruba 1 000 až 1 500 lidí, navazovala na shromáždění ČsND, při kterém výzva k transportům Židů z Brna zazněla poprvé. Průvod končil před Grandhotelem na tehdejší Palackého třídě, dnešní Benešově ulici,186 kde organizátoři otevřeně vystoupili proti německému vedení hotelu. Dožadovali se, aby četnictvo prohledalo budovu, jestli se tam nenachází haličští Židé. Přitom vyhlásili ultimátum, podle kterého měly být do 1. září v prostorách hotelu odstraněny všechny německé nápisy, jinak by se o zjednání nápravy postarali sami. Kritiku problému s uprchlíky převzali také legionáři, kteří 26. srpna demonstrovali před policejním ředitelstvím. Jejich mluvčí ohlásili celou řadu požadavků, vedle přesunu Židů mimo město, jim šlo také o odstranění německého označení ulic, vývěsních štítů a symbolů Rakouska-Uherska a domáhali se zpřístupnění lužáneckého parku veřejnosti. Protože skupina se od policejního ředitele nedočkala odpovědi, která by 184 K těmto obratům se vraceli představitelé DSAP ve svých projevech před obecními volbami v letech 1919 a 1920, srov. „Große sozialdemokratische Wählerversammlung“, Volksfreund (21. Mai 1919), 6; „Lieben die tschechischen Sozialdemokraten nicht ihr Volk?“, Volksfreund (24. Mai 1919), 1; „Unsere erste Wählerversammlung. „Die Vergewaltigung der deutschen Minderheit in Verwaltungsausschuss und der Raub am deutschen Schulwesen“, Volksfreund (7. Februar 1920), 1; „Sie sind „national“ geworden!, Volksfreund (16. April 1920), 1. 185 „Lebenwir unter Militärdiktatur? Unerhöhte Skandallszenen bei unserem Volksfeste“, Volksfreund (25. August 1919), 4. 186 „Benešova ulice“, Encyklopedie města Brna, http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_ulice&load=421 (staženo 1. 5. 2016).

56

ji uspokojila, rozhodla se převzít iniciativu a pokračovala v tažení městem. Vojáci v legionářských uniformách poté zaútočili na redakce tří novin, které se vůči nim v posledních dnech vyjadřovaly kriticky: českou sociálně demokratickou Rovnost, její německý protějšek Volksfreund, ale také německý konzervativní deník Tagesbote aus Mähren und Schlesien.187 Jako své protivníky vnímali čeští nacionálové už nejen Němce, ale také Židy a Čechy, kteří zrazovali národ třeba jen tím, že odsuzovali xenofobní a antisemitské manifestace.

Série výtržností vyvrcholila ve čtvrtek 27. srpna, kdy se v ulicích města pohybovaly české skupinky, které reagovaly na výzvu legionářů z předchozích dnů, že pokud úřady dosud nedokázaly sjednat nápravu, je na nich, aby ulice města očistili od rakouských orlů a praporů a nápisů v němčině. Cílem rozbouřeného davu se opět stalo sídlo listu Tagesbote, který měl být potrestán za štvavou kampaň proti Čechům. S obranou redakce však tentokrát pomohla policie, která útočníkům zabránila proniknout do budovy a poničit zázemí redakce. Autoři, kteří události popsali v německých denících Volksfreund a Tagesbote, si ve svých komentářích všímali, že protižidovské projevy ustoupily na konci bouřlivého týdne do pozadí, zatímco protiněmecký podtext při těchto demonstracích moci nabyl na síle.188 Sociálně demokratická redakce nešetřila kritikou státních orgánů, jejíž povinností bylo chránit majetek a bezpečnost brněnských Němců a zasáhnout proti násilnostem již dříve, aby nezašly tak daleko.189

Po nepokojích v posledním srpnovém týdnu vydržel v Brně klid mezi Čechy a Němci měsíc, než došlo k další vlně provokací ze strany legionářů. Výtržnosti byly spojené s připomínkou svátku českého národního patrona, svatého Václava, který se stal i v jiných českomoravských městech příležitostí k bourání pomníků habsburských panovníků a dalších osobností rakouského režimu.190 V moravské metropoli byly odstraněny na konci září 1919 dvě sochy Josefa II., kterým byl připisován klíčový význam pro kolektivní identitu brněnských Němců. Nejprve byl zlikvidován pomník, který byl v roce 1893 postaven z peněz vybraných ve veřejné sbírce a umístěn na velmi prestižním místě na brněnské okružní třídě před Německým domem. Podle brněnského historika 187 Srov. „Die nationalistischen Ausschreitungen. „Forderungen“ der Legionäre“, Volksfreund (27. August 1919), 4–5.; „Ein neuer Schildersturm in Brünn“, Tagesbote aus Mähren und Schlesien (26. August 1919), 1–2; „Unentwegte Hoffnung“, Tagesbote aus Mähren und Schlesien (27. August 1919), 1–2. 188 Srov. „Neuerliche Ausschreitungen. Wann greift die Behörde ein?“, Volksfreund (28. August 1919), 1–2; „Neue Ausschreitungen in Brünn“, Tagesbote aus Mähren und Schlesien (28. August 1919), 2–3. 189 „Neuerliche Ausschreitungen. Wann greift die Behörde ein?“, Volksfreund (28. August 1919), 1–2. 190 Kural, „Konflikt místo společenství?“, 44; Brügel, „Češi a Němci“, 227.

57

Pavla Cibulky představoval například jen svým reprezentativním umístěním skutečný symbol pro německy mluvící obyvatelstvo města a toho si byli vědomi i pachatelé, kteří se jej rozhodli v noci z 27. na 28. září zničit. Měla je vyprovokovat německá shromáždění v Německém domě, při kterých o několik dní dříve byla kritizovaná bezohledná kulturní politika Čechů v Brně.191 V reakci na ně vyšel komentář v českém levicovém listu Budoucnost, který vyzýval vládního komisaře, aby rozhodl o přesunu Josefa II. z veřejného prostranství, protože předchozí akce byly důkazem, že socha měla svádět Němce k projevům podporující nacionalismus a monarchismus.192

Dva dny po zničení pomníku na Moravském náměstí potkal podobný osud panovníkovu bustu v Lužánkách.193 Jejího odstranění se legionáři neúspěšně dovolávali již při manifestacích na konci srpna.194 V noci z 29. na 30. září byla socha rozbita na dvě části a hlava byla demonstrativně pověšena na strom u vchodu do parku.195 Němečtí sociální demokraté nelegální zásah na stránkách deníku Volksfreund odsoudili proto, že ho vnímali jako akt pomsty namířený proti Němcům. Neuznávali argumenty, že by si Češi přáli odstranění sochy jen jako symbolu nadvlády Habsburků. Autor komentáře navíc upozorňoval, že Josef II. nebyl jen německý císař, ale vystupoval především jako podporovatel osvícenství, přítel poddaných a jejich osvoboditel od roboty.196 Události v Brně neunikly ani německému velvyslanectví v Praze, které ve zprávách podávaných do Berlína, kritizovalo české úřady, že nechaly vygradovat napětí mezi Čechy a Němci, přestože zástupci městské samosprávy v neformálních rozhovorech přiznávali, že situace naléhavě vyžaduje řešení. Německý zpravodaj von Löhneysen poukazoval na skutečnost, že Češi se obávali výrazného německého vlivu v Brně. I přes všechna opatření, která měla potvrdit význam města jako českého politického a hospodářského centra, podle něj vzhlíželi s nejistotou k nadcházejícím obecním volbám, protože si nebyli jistí, jestli se jim podaří potvrdit neotřesitelnou pozici ve městě.197 Tomu by nasvědčovala

191 Pavel Cibulka, „Instalace pomníku Josefa II. před Německým domem v Brně“, in Hana Ambrožová et al. (eds.), Historik na Moravě (Brno: Matice Moravská, 2009), 443–444. 192 „Die Zerstörung des Kaiser-Josef-Denkmals“, Volksfreund (30. September 1919), 3. 193 „Zerstörung des Josef-Denkmals im Augarten“, Volksfreund (1. Januar 1919), [?]. 194 „Die nationalistischen Ausschreitungen. „Forderungen“ der Legionäre“, Volksfreund (27. August 1919), 4–5.; 195 „Zerstörung des Josef-Denkmals im Augarten“, Volksfreund (1. Januar 1919), [?]. 196 „Die Zerstörung des Kaiser-Josef-Denkmals“, Volksfreund (30. September 1919), 3. 197 Unruhen und Tschechisierungsmaßnahmen in Brünn, Deutsches Konsulat an das Auswäritge Amt Berlin, Brünn, 19. Oktober 1919, Gesandschaftsberichte, 200–205.

58

i interpretace, kterou navrhli Filip Vrána a Karel Schelle ve své studii k politické situaci v souvislosti se vznikem Velkého Brna, že si Češi v souvislosti s volebními výsledky německých stran začali uvědomovat, že budou muset do budoucna nezbytně počítat s německým vlivem na místní samosprávu. Podpora voličů pro německé politiky totiž předčila všechna očekávání a v prvním poválečném zastupitelstvu díky ní Němci obsadili víc mandátů, než by odpovídalo jejich podílu v brněnské populaci. Německá politická reprezentace tak byla zřejmě schopná mobilizovat veřejnost k uplatnění voličského práva lépe než česká.198

Protiněmecké projevy v Brně znovu propukly s větší intenzitou až v listopadu 1920, kdy byl útok vedený pravděpodobně opět legionáři zacílen na Německý dům. Vzhledem k tomu, že k podobným událostem nedošlo jen v moravské metropoli, je třeba zmínit i širší souvislosti, které vedly k novému střetu českých radikálně nacionálních sil s Němci. V pohraničí s převahou německého obyvatelstva byla situace vyhrocená již od 1. října, kdy měli do československé armády poprvé narukovat také němečtí mladíci. Zástupci německé menšiny již dříve požadovali, aby pro německé vojáky byly zřízeny samostatné oddíly, kterým by veleli němečtí důstojníci a v rámci kterých by mohla být oficiálně používána němčina jako komunikační jazyk. Československá vláda však tuto možnost zamítla, což na řadě míst v severních a západních Čechách vedlo k protestům německé veřejnosti. Němečtí rekruti přitom provokovali tím, že si na cestu do kasáren připínali černožluté stuhy a nechávali se doprovázet zpěvem německé národní hymny Wacht am Rhein. Na to odpovědělo české obyvatelstvo prvními protiněmeckými demonstracemi, které byly 9. listopadu následovány novými manifestacemi českomoravských Němců spojovanými s výročím založení německého císařství.199 Napětí mezi národy vyvrcholilo 16. listopadu v Praze při veřejném shromáždění ČsND, které zakončil průvod z Václavského náměstí k místům se stěžejním významem pro pražskou německou kulturu. Čeští nacionálové a jejich sympatizanti během večera postupně obsadili Stavovské divadlo, které zde do té doby sloužilo jako hlavní německá scéna, Německé kasino, ve kterém podobně jako v Německém domě v Brně sídlily významné německé spolky a konaly se další kulturní a vzdělávací akce německé

198 Vrána a Schelle, „Vznik Velkého Brna“, 48–49. 199 Blíže k nacionálním bouřím v listopadu 1919 v německých pohraničních městech např. Majewski, „Sudetští Němci“, 206–209; Věra Olivová, Dějiny první republiky (Praha: Karolinum, 2000), 119.

59

společnosti, redakce německy psaných deníků Bohemia a Prager Tagblatt a několik dalších budov.200

Vývoj situace v Praze vygradoval natolik, že se na několik dní úřadům zcela vymkl kontrole. Informace o útocích proti Němcům a později také Židům se s jednodenním zpožděním rozšířily do Brna, kde také vyvolaly řadu protiněmeckých projevů. Bojovné skupiny, které byly podle redakce Volksfreund tvořeny převážně českými studenty a legionáři, se ve městě zaměřily na více symbolických míst, mimo jiné na Německou technickou vysokou školu nebo redakci listu Tagesbote. Protože se ale s podobnými útoky vzhledem k předchozím událostem v české metropoli počítalo dopředu, byly připravené policejní hlídky, aby demonstrantům zabránily proniknout do vybraných budov znemožnily vyostření násilných potyček.201 Nepodařilo se však ochránit Německý dům. Večer 17. listopadu se v něm odehrávalo divadelní představení, které čeští radikálové razantně přerušili. Vyděšené publikum vyhnali a zmocnili se jeho budovy.202 Jeho blokáda ale trvala pouhé dva dny a 20. listopadu ráno ji okupanti zase ukončili.203

Na místě je zmínit reakci německých sociálních demokratů na okupaci Německého domu. Dalo by se předpokládat, že představitelé levicového hnutí nebudou mít potřebu vyjadřovat solidaritu se stavbou, která vznikla jako společný projekt skupiny konzervativních velkotovárníků a středostavovské inteligence v 80. letech 19. století a jejíž správci zůstávali věrni ideovému odkazu původních zakladatelů.204 Vzhledem ke změně politických poměrů po první světové válce však došlo k zásadnímu posunu, jak DSAP budovu vnímala: „Několik desetiletí nebyl Německý dům nic jiného než místo setkávání štvavého německého obyvatelstva. Dělníci byli z principu vyloučeni a žádný z nich tam do těch posvátných prostor nemohl vstoupit. […] Po převratu zde však přece

200 Zatímco novinové redakce a německé kasino byly po čase vyklizeny a Němci je mohli začít opět využívat, Stavovské divadlo už zůstalo v užívání Čechům, blíže ke konfliktu v Praze tomu Alfons Adam, Unsichtbare Mauern. Die Deutschen in der Prager Gesellschaft zwischen Abkapselung und Interaktion (1918-1938/39), (Essen: Klartext, 2013), 48–52. 201 „Deutschfeindliche Kundgebungen“, Volksfreund (18. November 1920), 2; „Beschlagnahme des Deutsschen Hauses“, Volksfreund (19. November 1920), 3. 202 „Beschlagnahme des Deutsschen Hauses“, Volksfreund (19. November 1920), 3. 203 „Rückgabe des Deutschen Hauses“, Volksfreund (20. November 1920), 3; Allmähliche Wiederherstellung der Ruhe in Prag und Brünn“, Tagesbote aus Mähren und Schlesien (20. November 1920), 1–2. 204 Malíř, „Společnost v Brně mezi Besedním a Německým domem“, 27–28; Šárka Navrátilová, „Německý dům v Brně“, in Jiří Mihola, Aleš Filip (eds.), Brno v proměnách staletí. Kapitoly z dějin města pod Špilberkem (Brno: Masarykova univerzita, 2014), 96–97.

60

jen nastala změna a nastalo sblížení [mezi buržoazií a dělníky] v tom bodě, že dům má být místem setkávání pro všechny Němce. […] v posledních dvou letech se tak stále častěji stávalo, že prostory Německého domu využívali také dělnické organizace naší strany. V Brně panující nouze o prostory vhodné pro shromáždění vedou německé dělnictvo, že užívání prostor v Německém domě se nejeví jako nezbytné.“205 Z komentáře redakce Volksfreund vyplývá, že německá sociální demokracie přestala brát Německý dům jako centrum německé buržoazie a začala jej považovat za místo, které mělo význam pro celou německou komunitu ve městě. I proto je celkem logické, že DSAP útok veřejně odsoudila a připojila se k výzvám o rychlé navrácení budovy původním správcům.

4.2 Růst vlivu radikální levice a sociální nepokoje v ulicích Stabilitu politického systému ČSR v jejích počátcích oslaboval nárůst vlivu radikálního levicového hnutí, které nacházelo podporu u obyvatelstva zklamaného z toho, že očekávání návratu k normálnímu životu zůstala po konci války nenaplněna a nedošlo ani k viditelnému zlepšení sociální a ekonomické situace. Lidem na přelomu let 1918/1919 komplikovala život epidemie španělské chřipky, ale také slabá úroda v poslední sezóně. Kvůli nedostatku potravin kolaboval přídělový systém a v nejnižších vrstvách společnosti se šířil problém podvýživy. Krize zásobování využívali ve velkém překupníci, kteří na černém trhu mnohonásobně předražovali základní potřeby. Náladu veřejnosti zhoršovala také stoupající nezaměstnanost způsobená tím, že se do země začali vracet vojáci z fronty, ale přitom se snižoval počet pracovních míst, protože továrny po ztrátě válečných objednávek začaly omezovat výrobu.206 Vliv představitelů dělnického hnutí sílil díky tomu, že upozorňovali na tyto závažné problémy a vyzývali k jejich řešení. Zároveň je významně posilovalo vědomí dřívějších úspěchů říjnové revoluce v Rusku a vyhlášení Maďarské republiky rad v březnu 1919. Československá vláda na jejich aktivity reagovala celou řadou preventivních opatření, například ještě před koncem roku 1918 205 „Mehrere Jahrzehnte hindurch war das Deutsche Haus nichts Anderes als der Zusammenkunftsort für die hetzende deutsche Bevölkerung. Die Arbeiter waren grundsätzlich ausgeschlossen und konnten keinen der geheiligten Räume dort betreten. […] Seit dem Umsturz ist hier immerhin ein Wandel eingetreten und eine Annäherung an den Standpunkt erfolgt, dass das Haus eine Stätte der Zusammenkunft der Deutschen aller Parteieinrichtungen zu sein hat. […] in den letzten zwei Jahren ist es daher oft und oft vorgekommen, dass auch Arbeiterorganisationen unsere Partei die Räume des Deutschen Hauses benützten. Die in Brünn herrschende Not an geeigneten Versammlungssälen lässt der deutschen Arbeiterschaft die Inanspruchnahme der Räume des Deutschen Hauses als geradezu unerlässlich erscheinen.“, cit. „Das Deutsche Haus“, Volksfreund (20. November 1920), 3. 206 Kárník, „České země v éře První republiky“, 49–53.

61

zavedením osmihodinové pracovní doby, pojištěním v nezaměstnanosti a státní regulace zásobování, která měla zmírnit dopady poválečné krize a zabránit socialistické revoluci na území republiky. Na počátku existence samostatného státu se objevily první rozpory mezi radikální levicí a umírněnými sociálními demokraty, kteří ale nakonec na celostátní úrovni získali výrazně větší podporu pro svůj program postupné reformy než obdivovatelé komunistického převratu v Rusku. 207 Napětí mezi větvemi levicového hnutí se postupně stupňovalo až do druhé poloviny roku 1920, kdy došlo k otevřenému střetu mezi nimi, který vyvrcholil na jaře 1921 založením Komunistické strany Československa.208

Radikální křídlo mezitím posilovalo postavení ve městech s vysokým podílem dělnictva, které bylo nejvíce ohroženo chudobou, nedostatkem potravin a dalších základních potřeb. Hlavními centry českých marxistů se stalo Kladno, Ostrava, ale také Brno.209 Levicové strany se dlouhodobě v moravské metropoli těšily silné podpoře210 a jejich popularita dále narůstala spolu s alarmujícím stavem situace nemajetných vrstev. Brno bylo jedním z míst, kde na počátku listopadu proběhly demonstrace organizované dělnickým hnutím a požadující vedle rozšíření občanských a politických práv i zlepšení životních podmínek a socializaci hospodářství. Jak ale bylo popsáno již dříve v této práci, na rozdíl od hladových bouří, které ve stejné době propukaly v severočeských pohraničních městech, byly první poválečné manifestace silně orientované na cíl vydobýt si kontrolu nad radnicí, které se němečtí představitelé dosud odmítali vzdát. Následující text se soustředí na dva okamžiky v květnu 1919 a v prosinci 1920, kdy v Brně došlo k největším sociálně motivovaným protestům, které mohou nejen doplnit představu o poválečném období ve městě, ale také přiblížit, jak se na komunální úrovni vyvíjel vztah DSAP k problémům uvnitř české sociální demokracie.

Největší akcí dělnického hnutí v Brně v roce 1919 se staly protidrahotní bouře, kterými v květnu vyvrcholila dlouhodobá nespokojenost občanů se zdražováním potravin a nárůstem černého trhu. Historik zaměřující se na sociální dějiny ČSR Zdeněk Kárník 207 Kárník, „České země v éře První republiky“, 68–70; Olivová, „Dějiny první republiky“, 97–112. 208 Dále v textu uváděné pod zkratkou KSČ. 209 Kárník, „České země v éře První republiky“, 57–59. 210 To lze doložit například výsledky prvních poválečných voleb. V červnu 1919 bylo do obecního zastupitelstva zvoleno 46 zástupců ČSDSD, ČSS a DSAP a v devadesátičlenném kolegiu tak měly české a německé levicové strany nadpoloviční většinu hlasů, kterou ale nikdy nemohly plně využít, protože výsledky obecních voleb byly vzápětí anulovány. V náhradních volbách v únoru 1920, kdy se jim celkem podařilo obhájit 43 zastupitelských postů, však byla jejich převaha potvrzena stejně jako při volbách do Národního shromáždění, kde levicové strany volilo 59,2 % českých voličů a 35,2 % německých, srov. Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 91–92.

62

výstižně shrnul tehdejší vyostřenou situaci: „Byla to doba nejtěžší, protože byly již vyčerpány prakticky úplně všechny zásoby – a do nových žní bylo stále ještě daleko. Začínala hospodářskými stávkami ve velkých průmyslových městech. […] V následujících dnech se demonstrace staly masovými, znovu se v nich objevily šibenice, pod něž museli obchodníci chodit skládat přísahy, že nebudou keťasit, znovu kráčely v jejich čele většinou ženy, znovu si výbory tvořené z demonstrantů vynucovaly prodej zboží za snížené ceny.“211 Do moravské metropole nejprve pronikaly informace o událostech v Praze a na dalších místech, které v ní spustily několik menších demonstrací spojených s rabováním,212 ale zejména přípravy na hlavní manifestaci naplánovanou na 26. května.213 Německá sociální demokracie přitom aktivitám české levice vyjadřovala podporu, kterou spojovala s odhodláním předcházet izolaci brněnských Němců v československém státě: „My [příslušníci malé, uprostřed uzavřeného jazykového území rozprášené menšiny, která nemá žádné vyhlídky připojit se k velkému německému státu, až bude uznáno právo na sebeurčení] myslíme […] na osud naší třídy v tomto státě bez rozdílu národa, my, malá menšina v naší třídě, […] považujeme samozřejmě spolupráci mezi českými a německými dělníky v každém případě za nezbytnou a nevyhnutelnou.“214 Zároveň s tím se v komentářích listu Volksfreund opakovaně objevovala kritika československé vládní politiky, která ohrozila dělnictvo tím, že nechala situaci zajít tak daleko, že i když lidé tvrdě a poctivě pracovali, nemohli si vydělat tolik, aby si koupili dostatek jídla a netrpěli hladem. Přitom redakce upozorňovala na kontrast mezi ČSR na straně vítězů války a poraženými německými státy, které musely podle čelit skutečné nouzi. Pro vlády ve Vídni a Berlíně mělo být mnohem obtížnější najít řešení nedostatečných dodávek zboží než pro Prahu, která mohla využívat pomoc ze zahraničí

211 Kárník, „České země v éře První republiky“, 60–65, cit. 62. 212 „Kundgebungen gegen die Teuerung“, Volksfreund (24. Mai 1919), 6. 213 Zveřejnila tak například výzvu svolavatelů demonstrace na 26. května, která zdůvodňovala potřebu dát vědět československé vládě stanovisko dělnictva ke zdražování a zločinům lichvářů, a tím otevřít prostor pro hledání společného řešení. „Ein Ende dem Wucher!“, Volksfreund (25. Mai 1919), 1. 214 „Wir [Angehörigen der kleinen mitten in das geschlossene Sprachgebiet verstreuten deutschen Minderheiten, die selbst dann keine Aussicht haben, dem großen deutschen Staate anzugehören, wenn das Selbstbestimmungsrecht anerkannt wird] denken […] an das Schicksal unserer Klasse in diesem Staate ohne Unterschied der Nation, wir, eine kleine Minderheit in dieser Klasse, […] halten selbstverständlich ein Zusammengehen zwischen deutschen und tschechischen Arbeitern auf jeden Fall für notwendig und unvermeidlich.“; cit. „Lieben die tschechischen Sozialdemokraten nicht ihr Volk?“, Volksfreund (24. Mai 1919), 1.

63

a měla pouze problém s tím, že domácí zdroje kontrolovala úzká skupina lidí, kteří poválečné bídy chtěli využít k vlastnímu obohacení.215

Přestože organizátoři demonstrací 26. května v Brně prohlašovali, že nemají v úmyslu vyvolat násilné nepokoje, ale pouze vyjádřit svůj názor a získat pozornost vlády, aby začala naléhavou situaci řešit,216 došlo nakonec ke střetům protestujícího davu s policií a armádou. „[P]o obědě [byla] zastavena práce ve všech továrnách, bylo ve městě rušno. Dělníci šli v průvodech na [N]áměstí Svobody, kde se konal protestní tábor lidu. Skupiny demonstrantů ‚táhly‘ s dřevěnými ‚šibenicemi‘ před obchody největších keťasů, kteří s oprátkami na krku museli slibovat, že už nebudou předražovat zboží. Došlo tehdy k srážkám s městskou policií a rozhořčený dav začal na některých místech vytloukat výklady obchodů a rozebírat zboží.“217 Policejní zásah si vyžádal 21 zraněných a 191 zatčených. I v tomto případě zachovala německá sociální demokracie souhlas s účastníky protestů a postavila se za pachatele útoků na obchody. Kritizovala přitom ozbrojený útok četníků a vojáků proti hladovým a bezbranným a srovnala ho s postupy absolutistického režimu. Chování davu obhajovala tím, že by k plundrování nemuselo dojít, kdyby úřady nevyjadřovaly tichý souhlas s rozkvětem černého obchodu a lichvy, které byly zločiny srovnatelnými, ne-li závažnější. Podle komentátorů DSAP tak nebylo divu, že dělníkům z brněnských továren došla trpělivost a rozhodli se zjednat nápravu sami.218

Druhý velký střet dělnického hnutí se státní mocí, který výrazně ovlivnil politickou situaci v ČSR, byl spojený s takzvaným rozkolem na levici. V Brně představitelé marxistického levicového křídla získali silný vliv uvnitř ČSDSD. Podle kladenského vzoru začaly ve městě na jaře 1920 přípravy na volby do dělnických rad, které proběhly v září s 80 % účastí oprávněných voličů. Po zářijovém sjezdu československé sociální demokracie v Praze, na kterém radikálové ustavili Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou–levici jako samostatný 215 Srov. „Kundgebungen gegen die Teuerung“, Volksfreund (24. Mai 1919), 6; „Der Hunger. Zur heutigen Kundgebung der Brünner Arbeiterschaft gegen die Teurung und den Wucher“, Volksfreund (26. Mai 1919), 1. 216 „Ein Ende dem Wucher!“, Volksfreund (25. Mai 1919), 1. 217 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 101. 218 „Gegen Teuerung und Wucher. Auch die Agrarier und die Regierung tragen die Schuld. Die Demonstration der Brünner Arbeiterschaft“, Volksfreund (27. Mai 1919), 1; „Die Demontration des Hungers. Die Brünner Arbeiterschaft gegen die Teuerung. Große Unruhen und Plünderungen“, Volksfreund (27. Mai 1919), 1–3; „Die Teuerungsunruhen in Brünn. Der gestrige Tag“, Volksfreund (28. Mai 1919), 1–2.

64

politický subjekt, se většina místních českých sociálně demokratických organizací přihlásila k nové straně.219 V prosinci se brněnský region stal jedním z center nepokojů, které vypukly v reakci na policejní obsazení Lidového domu v Praze 9. prosince 1920.220

Místní dělnická rada si 10. prosince vynutila přerušení dodávek proudu z elektrárny v Oslavanech do Brna a vyzvala ke generální stávce, která měla vyjádřit odpor proti útoku na tehdejší centrum radikální levice. Na rozdíl od Oslavan, kde dělníci přestali pracovat a připojili se k protestům, byl však přímo ve městě zachován klid. Život lidí sice zkomplikoval výpadek elektřiny, který znamenal omezení provozu továren, úřadů i tramvajové dopravy. Nefungovalo ani veřejné osvětlení a nemohly se tisknout noviny, ale většina místních dělníků šla 10. i 11. prosince do práce. O tom, že se schylovalo k revolučním událostem, však svědčilo například rozhodnutí starosty Brna Karla Vaňka, který 10. prosince rezignoval na svou funkci se zdůvodněním, že by se chtěl více soustředit na práci pro marxistickou organizaci, která byla napadena československou vládou. Navíc to měl být způsob, jak se mohl vyhnout střetu zájmů v případě, že by proti rozbouřeným dělníkům došlo k nasazení policie a armády. V následujících dnech se pak skutečně postavil do čela revoltujících dělníků, kteří se dožadovali vytvoření závodních rad ve všech větších podnicích, aby zaměstnanci měli jejich prostřednictvím možnost kontrolovat výrobu i distribuci, dále znárodnění a socializaci velkostatků, vyvlastnění šlechtických sídel, klášterů i větších bytů či zavedení starobního a invalidního pojištění. Podobně jako na jiných místech vystupovali představitelé hnutí s požadavkem, aby úřednická vláda podala demisi a vypsala nové volby.221 Z komentářů deníku Volksfreund bylo zřejmé přijetí faktu, že rozdělení ČSDSD nebude v budoucnosti možné zabránit. Zaznívala kritika, že křídlo odpadlíků svým jednáním poškozovalo stranu, protože cílů by bylo možné dosáhnout pouze v jednotě.222

Brněnské dělnictvo nakonec vstoupilo do generální stávky až od 13. prosince, kdy už ale byla v pohotovosti policie, armáda i sokolské oddíly, aby společnými silami zabránili vypuknutí povstání ve městě. Bezpečnostní hlídky byly rozmístěny ve velkých továrnách, na klíčových úřadech, na nádražích i poštách a kontrolovaly hlavní ulice

219 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 101–102. 220 Spor mezi marxistickou levicí a ČSDSD o Lidový dům v detailech přibližují např. Pavel Bělina a Jiří Pokorný (eds.), Dějiny zemí Koruny české (Praha: Paseka, 1992), 176–177; Kárník, „České země v éře První republiky“, 142–144; Olivová, „Dějiny první republiky“, 120–122. 221 Srov. Šujan, „Dějepis Brna“, 541; Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 103–104. 222 „Parteispaltung“, Volksfreund (12. Dezember 1920), 1.

65

a náměstí. Následující den bylo navíc vyhlášeno stanné právo, které mimo jiné zakazovalo veřejná shromáždění.223 V Brně se díky tomu na rozdíl od nedalekých Oslavan, které se staly jedním ze symbolů vzpoury dělníků na konci roku 1920, podařilo udržet situaci pod kontrolou. V metropoli sice proběhla generální stávka, ale nedošlo zde k přímým střetům s armádou jako v Oslavanech, kde revolucionáři zcela převzali vládu nad městem a až do 16. prosince odolávali pokusům vojáků o ukončení jejich akce.224 Vývoj událostí v Brně shrnula městská rada 17. prosince v prohlášení: „Události posledních dnů ukázaly, že česká veřejnost brněnská jest si z obrovské většiny plně vědoma svých povinností vůči republice. Jest nám povinností poděkovati všem, kteří se postavili na obranu svobody a pořádku a dokázali tak své pevné přesvědčení, že nového lepšího života jest možno dosíci jedině cestou pořádku a vývoje v rámci zákonů svobodné naší vlasti.“225

Brněnská organizace DSAP ještě na podzim 1920 aktivity radikálního levicového hnutí podporovala, jak ukazuje komentář, který vydal Volksfreund k volbám do dělnických rad uspořádaných ve městě 17. a 18. září. Vyjadřoval podporu spojenou s přesvědčením, že by se komunisté nepokusili převzít moc nad městem revoluční cestou, ale vytvořili by diskuzní fórum, které by umožnilo všem pracujícím podílet se ve svém nejlepším zájmu na rozhodování do budoucna.226 O několik měsíců později, kdy se dělnická rada ocitla v centru příprav na povstání, už byl však postoj strany diametrálně odlišný. Podle stanoviska, které přijalo českomoravské předsednictvo DSAP 12. prosince na zasedání v Ústí nad Labem, se k revolučním aktivitám ve městě nepřipojila.227 Její stranický deník sice nadále sledoval události v Brně i v Oslavanech, ale na svých stránkách se už dále věnoval pouze popisu vývoje bez toho, aby ho komentoval a zaujímal k němu nějaký konkrétní postoj.228

K tématu se strana vrátila až 22. ledna 1921, kdy se souběžně konala dvě shromáždění, na kterých mělo být prodiskutováno, jaké stanovisko DSAP zaujme k členům, kteří se podíleli na činnosti radikálního levicového hnutí a dále s ním

223 Šujan, „Dějepis Brna“, 541–542. 224 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 104–106. 225 Šujan, „Dějepis Brna“, 542. 226 „Arbeiterräte in Brünn“, Volksfreund (11. September 1919), 2. 227 „Aus der Partei“, Volksfreund (14. Dezember 1920), 3 228 Srov. např. „Beginn des Streiks“, Volksfreund (13. Dezember 1919), 1; „Der Generalstreik in Brünn“, Volksfreund (14. Dezember 1919), 2; „Abbruch des Streiks“, Volksfreund (15. Dezember 1920), 3.

66

spolupracovali. Požadavek na jejich vyloučení ze strany, který při jednání zazněl, se při setkání německých sociálních demokratů ze starého Brna setkal se souhlasem většiny, zatímco na druhé schůzi, které se účastnili také zástupci brněnských předměstí, vzbudil velké emoce. Část přítomných se totiž hlásila k příznivcům marxistické levice a bouřlivě protestovala proti odmítavému postoji DSAP, ale finálnímu rozhodnutí zabránit nemohla.229 Odchod ke komunistům se nakonec týkal jen malé skupiny členů, většina německých sociálních demokratů a všichni jejich zástupci v městském zastupitelstvu se rozhodli zachovat loajalitu umírněnému reformnímu programu před tím revolučním.230 Česká sociální demokracie v Brně byla rozchodem s radikály oslabena výrazně více, protože dvanáct jejích členů z 19 zvolených do obecního zastupitelstva vyjádřilo svou podporu radikální levici a později se stali spoluzakladateli KSČ v Brně. Na úrovni místních organizací zůstala ČSDSD ve Velkém Brně po hlasování členů pouze jedna z 55, která zachovala věrnost jejímu pravicovému křídlu, v ostatních měli získat rozhodující vliv marxisté.231 Převahu komunistů nad českými sociálními demokraty potvrdily i obecní volby v červnu 1924, po kterých se KSČ spolu s ČSS staly se shodným počtem 16 mandátů nejsilnějšími stranami v obecním zastupitelstvu, zatímco ČSDSD v něm obhájila pouhých šest hlasů a ztratila třináct.232

4.3 Konflikt mezi českými a německými zastupiteli kvůli daním a propuštění německých úředníků na přelomu roku 1920 a 1921

Na pozadí pokusu o dělnické povstání v Brně se odehrával spor mezi německými a českými stranami, který vznikl 26. listopadu 1920 při projednávání nových daňových sazeb na půdě zastupitelstva. DSAP stejně jako ostatní němečtí politici rozhodně odmítla podpořit schválení šesti nových daní, které se měly vztahovat mimo jiné na přenocování v hotelech, pořizování fotografií nebo vlastníky klavírů, motorových vozidel a luxusních

229 „Eine Auseinandersetzung mit den Kommunisten“, Volksfreund (25. Januar 1919), 1. 230 Srov. Richard Blažek, „Organizační síť komunistického hnutí v Brně ve dvacátých letech“, in Materiály k dějinám revolučního hnutí v Brně (Brno, 1966), 6; Robert Rada, „Činnost komunistů v organizacích a v masových složkách ovládaných německou sociální demokracií po roce 1921“, tamtéž, 26. 231 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 106. 232 Šujan, „Dějepis Brna“, 92.

67

koní.233 Na předchozím setkání DSAP s voliči zdůvodnil Otto Katschinka odmítnutí strany třeba jen uvažovat o možnosti podpořit návrh české koalice: „Otázka výběru daní je otázka důvěry; museli bychom mít jistotu, že s vybranými daněmi bude také spravedlivě nakládáno. Ale po zkušenosti, kterou máme v tomto městě, nemůžeme dojít k rozhodnutí, že je se všemi občany bez rozdílu národa nakládáno stejně. Útlak těch, kteří nenáleží k vládnoucímu národu, nás nutí k tomu, abychom odepřeli svou podporu nově požadovaným daním.“234 Přímo na zasedání zastupitelstva pak doplnil, že němečtí sociální demokraté trvají na tom, aby bylo hledáno udržitelné řešení vysokého zadlužení města, které ale nepřinese zavádění nových daní, protože výnos z nich bude příliš nízký. Ve svém příspěvku vystoupil Katschinka s protinávrhem, aby vedení města začalo co nejdříve vyjednávat s vládou, která by měla mít povinnost pomoct Brnu s vyrovnáním jeho rozpočtu. Konflikt vyvolala odpověď Vladislava Tučeka, který návrh za české většinové strany prezentoval a tvrdě odmítl kritiku německé opozice s tím, že by další diskuze byla zbytečná, když se na podobě opatření dříve dohodla většina (českých) stran v zastupitelstvu. Jeho stanovisko potvrdil i starosta Vaněk, který odmítl vyhovět žádosti Ludwiga Czecha, aby zasedání bylo přerušeno a členové DSAP se mohli poradit o dalším postupu. Němečtí zastupitelé byli tímto chováním pobouřeni natolik, že se odmítli podílet na dalším fungování samosprávy a na protest opustili sál. Zasedání i přesto pokračovalo a sporné daně byly přijaty i proti německému odporu.235 Pro úplnost je třeba upozornit, že ke zmíněnému konfliktu došlo týden poté, co v ulicích města vyvrcholily protiněmecké manifestace obsazením Německého domu skupinou českých nacionálních radikálů.

V zájmu usmíření Čechů s Němci a ukončení německých obstrukcí byla na 9. prosince svolána zvláštní schůze představitelů politických stran zastoupených v brněnském zastupitelstvu. Němečtí zástupci souhlasili, že se jejich zastupitelé vrátí ke své práci, výměnou za slib české většiny, že zásadní změny týkající se pravidel užívání jazyka, úřednictva, školství, kultury a podpory sociálně slabých budou vždy projednány

233 Tamtéž, 543. 234 „Die Frage der Steuerbedeckung ist eine Vertrauensfrage; wir müssten die Gewissheit haben, dass die eingenommenen Steuern auch gerecht verwaltet werden. Nach den Erfahrungen aber, die wir in dieser Stadt gemacht haben, konnten wir nicht zur Überzeugung gelanden, dass alle Bürger ohne Unterschied der Nation gleich behandelt werden. Die Unterdrückung gegen diejenigen, die nicht der herrschenden Nation angehören, veranlasst uns, unsere Zustimmung zur neuen Steuerforderung zu versagen.“; cit., „Wie es um die Gemeinde Brünn bestellt ist“, Volksfreund (19. November 1920), 2. 235 Srov. Zápis o schůzi poradního sboru dne 26. listopadu 1919, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 12; „Exodus im Brünner Gemeinderat. Sechs neuen Steuergesetze beschlossen“, Volksfreund (27. November 1920), 2–3.

68

i s menšinovými stranami, které budou moct návrhy ještě před vlastním schvalováním připomínkovat. Navíc se Češi zavázali, že o jmenování předsedů klíčových městských výborů a komisí se bude hlasovat na zasedání městského zastupitelstva, kde se k nominacím budou moct vyjadřovat také němečtí politici.236 České noviny později ostře kritizovaly ústupky, ke kterým vedení radnice, kde měly české levicové strany ČSDSD a ČSS nejsilnější postavení, přistoupilo s cílem ukončit konflikt s Němci. Označovaly je za pokrytectví a zradu českých národních zájmů v Brně. Vadilo jim také, že Bedřich Macků se 31. prosince mohl stát novým starostou města jen díky hlasům členů DSAP, a varovaly před závislostí české levicové vlády na německé podpoře do budoucna.237 Spolupráce mezi českou a německou sociální demokracií při volbě nástupce Karla Vaňka, který rezignoval, aby se mohl připojit k podpoře marxistické levice, ale přitom odpovídala dohodě vedení stran o společném postupu proti vnitřním problémům sociálně demokratického hnutí, která byla s podporou Masaryka sjednána na zámku v Hluboši před rezignací Tusarovy vlády v září 1920.238 Představitelé DSAP podpořili kandidaturu Bedřicha Macků, a tím zabránili prodloužení bezvládí v Brně, které by mohlo dát prostor pro další vlnu sociálního neklidu.

Na prvním zasedání obecního zastupitelstva v novém roce se ale ukázalo, že rozkol na levici nepřispěl ani v Brně ke vzniku trvalého spojenectví mezi ČSDSD, ČSS a DSAP. Němečtí sociální demokraté se dostali do konfliktu s českou většinou, která měla podle Otty Katschinky porušit svůj slib, když bez vědomí německých stran předložila ke schválení návrh na penzionování devíti německých úředníků. Pro něj a část dalších německých zastupitelů to byl způsob jak snížit počet Němců ve státní službě, zatímco Češi opatření zdůvodňovali potřebou ušetřit na výdajích města. Jádrem sporu se stal způsob výpočtu odsloužených let u státních zaměstnanců, přestože český návrh zahrnoval do doby výkonu služby i čas během války, kdy byli dotyční nasazeni na frontě. Němečtí delegáti se ale mezi sebou nedokázali shodnout, zda odchod do důchodu těm lidem 236 „Der Exodus der deutschen Sozialdemokraten aus dem Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (31. November 1919), 5 237 Srov. „Na brněnské radnici“, Večerní Lidové noviny (12. ledna 1920), [neuvedeno], NA, Praha, MZV/VA, fond 506/0/043, inv. č. 838 Morava a Brno, kart. 1712; „Z brněnské radnice“, Národní politika (15. ledna 1920), [neuvedeno], tamtéž; Zápis o schůzi městského zastupitelstva dne 31. prosince 1920, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 13. 238 Kárník, „České země v éře První republiky“, 137. Vyjádření brněnského vedení DSAP k situaci kolem volby Bedřicha Macků starostou se nepodařilo dohledat, protože příslušná čísla deníku Volksfreund z přelomu roku 1920/1920 (ze 1.–4. ledna) chybí v archivu Vědecké knihovny v Olomouci, která je jedinou institucí vlastnící sbírku novin z tohoto období. V pozdějších vydáních o této události nebyly nalezeny žádné zmínky.

69

skutečně uškodí, nebo naopak přijde k dobru, protože na něj měli ve svém věku oprávněný nárok. Starosta Macků vyšel žádosti německých stran, aby bylo projednávání tohoto bodu přesunuto na příští zasedání městské rady 28. ledna 1921 a čas mezi schůzemi byl využit k ověření, zda by penzionování dotyčných nemohlo být v rozporu s platnými zákony.239 Ale ani poté, co právní komise vypracovala posudek, že zvažovaný krok bude v pořádku a nelze ho považovat za diskriminační, neproběhlo hlasování o sporném návrhu bez problémů, protože němečtí členové městské rady trvali na svém odmítnutí. DSAP zastoupená Katschinkou se snažila zabránit přijetí rozhodnutí řadou pozměňovacích návrhů, které ale byly zamítnuty.240 Češi poté díky většině svých hlasů všem devíti zkušeným a vysoce postaveným úředníkům odsouhlasili odchod do penze. Pro německou sociální demokracii to byl doklad o tom, že česká strana nebere vážně své závazky o partnerské spolupráci s Němci z prosince 1920 a má v úmyslu pokračovat ve svém útlaku německé menšiny ve městě.241

V souvislosti s událostmi na přelomu let 1920/1921 je v Brně zřejmý mírný posunu ve fungování komunální politiky, jak si na počátku května všimli i redaktoři listu Volksfreund ve své reportáži z jednání městské rady o rozpočtu na rok 1921.242 Stejně jako předchozí rok odmítala německá sociální demokracie původní návrh, který 29. dubna předkládalo české vedení města, se zdůvodněním, že nesouhlasí s dalším zadlužováním města.243 Ale zatímco na jaře 1920 prosadily české strany celý finanční plán pro Brno najednou i navzdory německým protestům, že by jednotlivé položky musely být postupně projednány a případně upraveny v diskuzi podle předložených návrhů,244 o rok později diskuze skutečně proběhla a vedla k několika změnám ke spokojenosti německých zástupců.245 DSAP nejvíce ocenila přijetí návrhu Ludwiga Czecha na rozdělení úřadu pro 239 Zápis o schůzi městského zastupitelstva dne 31. prosince 1920, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 13; Zápis o schůzi městského zastupitelstva, Brno, 5. ledna 1921, tamtéž. 240 Zápis o schůzi městského zastupitelstva dne 28. ledna 1921, Brno, tamtéž, kart. 14. 241 „Neue Gewalttaten im Brünner Gemeinderat. Pensionierung von neun deutschen Beamten“, Volksfreund (30. Januar 1921), 5. 242 „Budgetdebatte!“, Volksfreund (3. Mai 1921), 3. 243 „Der Brünner Gemeindevoranschlag für 1921“, Volksfreund (29. April 1921), 2. 244 „Budgetverhandlung im Brünner Verwaltungsausschuss. Ein neuer Gewaltstreich der tschechischen Machthaber“, Volksfreund (23. März 1920), 5. 245 Zápis o schůzích městského zastupitelstva ze dnů 29. dubna a 3. května 1921, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 14; České noviny průběh jednání opět hodnotily spíš jako slabost levicových stran na brněnské radnici obhájit potřeby českého národa vůči německým požadavkům, srov. např. „Po rozpočtové rozpravě brněnské“, Večerní Lidové noviny (6. května 1921), [neuvedeno], NA, Praha, MZV/VA, fond 506/0/043, inv. č. 838 Morava a Brno, kart.

70

péči o mládež na českou a německou sekci a rozhodnutí o podpoře německého divadla a přidělení sportovních hřišť německým spolkům.246 Pozitivně bylo hodnoceno, že se při jednání podařilo zabránit propuknutí nacionálních vášní, které by bránily pragmatickým rozhodnutím, a že nejvíce vzrušení vyvolávala soutěž mezi stranami, která získá více podpory u opozice k prosazení svých požadavků.247 Pozici německých sociálních demokratů k výsledku jednání o rozpočtu pak Volksfreund shrnul následovně: „Hlasování přineslo německým sociálním demokratům ne nepodstatný úspěch, který je v první řadě třeba připsat jejich vážné a zasloužilé stejně jako neúnavné činnosti v městské radě. Rádi ale přiznáme, že na rozdíl od svého běžného přístupu ukázaly tentokrát strany české většiny mnohem víc pochopení a umožnily přijetí důležitých, německými sociálními demokraty přednesených návrhů. V zájmu soužití obou národů v Brně by bylo žádoucí, aby česká většina i v budoucnosti byla otevřená myšlenkám porozumění a vstřícnosti, protože tím poslouží nejen sama sobě, ale také městu.“248 Zmiňovanou proměnu však nelze jednoznačně interpretovat jako výsledek ochoty dospět k národnostnímu smíru mezi oběma národy, protože šlo spíše o důsledek oslabení pozic vlády české levice ve městě vlivem vnitrostranických sporů, které dosáhly vrcholu na konci roku 1920.

1712; „Brněnský rozpočet v ohni stranickém a národnostním I.“, Národní politika (11. května 1921), [neuvedeno], tamtéž; „Brněnský rozpočet v ohni stranickém a národnostním II.“, Národní politika (12. května 1921), [neuvedeno], tamtéž. 246 „Budgetdebatte im Brünner Gemeinderat. Die Spezialdebatte“, Volksfreund (5. Mai 1921), 1–2; Zápis o schůzích městského zastupitelstva ze dnů 29. dubna a 3. května 1921, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 14. 247 „Budgetdebatte!“, Volksfreund (3.Mai 1921), 3. 248 „Die Abstimmung brachte den deutschen Sozialdemokraten nicht unwesentliche Erfolge, die in erster Linie ihrer ernsten und würdigen sowie unermüdlichen Tätigkeit im Gemeinderat zugeschrieben sind. Gern sei auch zugestanden, dass sich diesmal die Parteien der tschechischen Mehrheit zum Unterschied von ihrer sonstigen Haltung wesentlich einsichtsvoller zeigten und die Annahme wichtiger, von den deutschen Sozialdemokraten gestellter Anträge ermöglichten. Im Interesse des Zusammenlebens der beiden Volksstämme in Brünn wäre zu wünschen, dass die tschechische Mehrheit auch fernerhin sich dem Gedanken der Verständigung und des Entgegenkommens nicht verschließt, sie wird damit nur sich selbst und der Stadt dienen.“, cit. „Budgetdebatte im Brünner Gemeinderat. Die Spezialdebatte“, Volksfreund (5. Mai 1921), 1–2.

71

5 Politika brněnské DSAP v době hospodářské krize na počátku 20. let 20. století

Poválečná hospodářská krize, která na počátku 20. let 20. století zasáhla země po celém světě, měla vliv také na situaci v Československu. Úpadek ekonomiky v Německu, Velké Británii a Francii, které představovaly jeho nejvýznamnější obchodní partnery, donutil také československé továrny snižovat objem výroby. Roční průmyslová produkce se nejvíce propadla v roce 1922, kdy dosahovala pouze 78 % ve srovnání s rokem 1913. Podle českého historika Zdeňka Kárníka se však v ČSR jednalo spíše o recesi, která přišla jako opožděný následek první světové války. Ještě před propadem světového hospodářství byl československý průmysl v roce 1920 postižen velmi špatnými výsledky, ve srovnání se kterými lze v letech 1921–1923 sledovat podle Kárníka mírné zlepšení. V roce 1924 se československá produkce dostala dokonce nad úroveň svého objemu před začátkem války, jak ukazuje i přiložená tabulka. Protože však československé ministerstvo financí v čele s Aloisem Rašínem reagovalo v období poválečné deprese politikou deflace, která způsobila, že se kurz československé koruny249 od ledna do října 1922 ztrojnásobil, ocitla se některá dílčí odvětví československého hospodářství ve vážné krizi. Nejohroženějšími se stali exportéři, jejichž zboží v krátké době neúměrně podražilo a stalo se méně konkurenceschopným na zahraničních trzích.250 Tabulka č. 4: Index československé průmyslové výroby251

Rok 1919 1920 1921 1922 1923 1924 Stav průmyslové výroby ve srovnání s rokem 1913

76,7 % 75 % 86 % 78 % 82 % 107 %

Mezi oblasti, ve kterých hrála výroba pro vývoz velkou roli a které byly na počátku 20. let 20. století nejvíce postižené, patřilo vedle pohraničních regionů s vysokým podílem německy mluvícího obyvatelstva také město Brno.252 Hospodářské otázky se tak pro místní zastupitelstvo v druhé polovině jeho prvního poválečného funkčního období staly důležitým tématem diskuzí. K hledání řešení sociálních problémů jako nezaměstnanost

249 Dále v textu uváděné pod zkratkou Kčs. 250 Kárník, „České země v éře První republiky“, 226–229. 251 Srov. Kárník, „České země v éře První republiky“, 227; Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 94. 252 Kárník, „České země v éře První republiky“, 226–229.

72

nebo chudoba obyvatelstva se při jednáních opakovaně vraceli čeští i němečtí zástupci, přestože o něm měli často odlišné představy. Závěrečná kapitola diplomové práce je věnována této oblasti zejména proto, že německá sociální demokracie jí přikládala velký význam, ale přitom umožňuje pokračovat ve znázornění vztahů mezi DSAP k politice českých i ostatních německých stran. Předchozí kapitola přitom přímo vybízí k otázce: Pokračovalo v Brně i v dalších letech sbližování české a německé sociální demokracie, které bylo patrné během krize na konci roku 1920?

Moravská metropole byla od počátku 19. století centrem textilního a vlnařského průmyslu, který ale během války a při následném rozpadu monarchie utrpěl těžké ztráty. Do roku 1918 se musely místní továrny vyrovnat s odchodem práceschopných mužů na frontu a postupně omezovat výrobu kvůli nedostatku surovin. Po vzniku ČSR navíc producenti přišli o výhody velkého vnitřního trhu bývalého Rakouska-Uherska a museli se naučit obstát vůči nové zahraniční konkurenci, ale také se zorientovat v pravidlech mezinárodního obchodu. I přes nové překážky se však tomuto průmyslovému odvětví začínalo v prvních poválečných letech opět dařit a v roce 1921 se textilní a vlnařská výroba v Brně rozšířila natolik, že továrny mohly zaměstnávat až 18 000 lidí, tedy stejné množství jako před začátkem války. Přitom v roce 1918 to byla sotva polovina. Krátce poté se však výrobci ocitli opět v krizi, kterou v roce 1922 způsobila československá deflační politika. Zvyšování hodnoty Kčs vůči cizím měnám poškodilo brněnské exportéry, protože přišli o významnou část objednávek od zahraničních odběratelů. Továrny byly kvůli ztrátě zakázek nuceny omezit výrobu a začít propouštět. Během roku 1922 přišly o práci asi dvě třetiny dělníků zaměstnaných v textilním a vlnařském průmyslu. Do potíží se dostala také další klíčová odvětví ve městě, strojírenství a kovovýroba, třebaže u nich propad v roce 1922 nebyl ve srovnání s místními textilkami tak hluboký.253 Sociální problémy postihly velké množství obyvatel metropole. Ztráta pracovního místa znamenala výpadek příjmů nejen pro konkrétního jednotlivce, ale také další osoby, které byly na jeho platu závislé. Navíc nejen dělníci, ale například i státní zaměstnanci příslušející do střední třídy, kteří v této době nepřišli o zaměstnání, se museli smířit se snížením životní úrovně nebo přímo strádali, protože jejich mzdy stagnovaly, zatímco ceny základních potřeb výrazně narůstaly.254

253 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 94. 254 Kárník, „České země v éře První republiky“, 229.

73

5.1 Projekt DSAP na řešení bytové krize Během hospodářské krize věnovali němečtí sociální demokraté velké množství energie, aby v brněnské obecní radě prosadili opatření proti bytové nouzi. Nedostatek cenově dostupných bytů byl problém, který trápil Brno již dříve, ale s vlnou propouštění v místních vlnařských a textilních továrnách ještě více vzrostl počet rodin, které přišly o bydlení, protože neměly dostatečné příjmy na zaplacení nájmu. DSAP viděla řešení ve výstavbě nových bytů pro sociálně slabší obyvatelstvo a spravedlivé rozdělení stávajících ubytovacích kapacit. S těmito požadavky vstupovala již do prvních obecních voleb v roce 1919,255 ale podmínky pro naplnění svého programu našla teprve v roce 1922, kdy už byla situace natolik závažná, že se na nezbytnosti jejího řešení dokázalo shodnout více stran. Tématu se ujal Otto Katschinka, který byl v lednu 1922 povýšen na druhého náměstka starosty DSAP,256 a 7. března na zasedání městského zastupitelstva představil komplexní čtyřbodový plán německých sociálních demokratů na řešení bytové krize v Brně. V něm požadovali, aby vedení města zajistilo dohodu s nadřazenými státními orgány, která by umožnila uvolnění všech nepoužívaných veřejných a soukromých budov pro ubytování lidí bez domova. Stejný nárok chtěla DSAP vznést i vůči armádě, která měla poskytnout část místních kasáren. Dále měla městská rada zjednat mimořádnou půjčku, která by byla investována do výstavby sociálních bytů. Posledním požadavkem strany bylo zřízení nové komise, která by měla na starosti provádění dílčích opatření k boji proti bytové krizi, například přerozdělování bytů nebo poradenství při hledání ubytování.257

Projekt německých sociálních demokratů byl předán k posouzení odborníkům z bytové komise, kteří odsouhlasili významnou část původních požadavků. Přiklonili se k tomu, aby byl vypracován soupis nevyužívaných objektů, které by mohly být upraveny k bydlení, a bylo zahájeno jednání s příslušnými státními úřady o jejich propůjčení. Dále komise podpořila vypracování rozpočtu na vybudování nových bytů i případnou půjčku, která by pokryla náklady nad rámec možností města. Nakonec vyjádřila souhlas se vznikem poradny, kterou by mohli využívat lidé bez domova i utiskovaní nájemníci. 255 Srov. „Die deutsche Sozialdemokratie und die Gemeindewahlen 1919“, 7–8. 256 Katschinka nahradil Josefa Reinfusse podle dohody, kterou v květnu 1920 uzavřely německé strany zvolené do městského zastupitelstva. Podle ní měl funkci druhého náměstka starosty do konce roku 1921 vykonávat kandidát bloku německých občanských stran a poté ji měl převzít zástupce DSAP. „Der Stadtrat“, Volksfreund (21. Januar 1922), 6. 257 Zápis o schůzi městského zastupitelstva dne 7. března 1922, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 15.

74

Katschinka tato doporučení zahrnul do svého návrhu, který předložil k hlasování zastupitelstva.258 Jeho odsouhlasení však podle deníku Volksfreund nebylo zdaleka samozřejmé. Bouřlivě se diskutovalo zejména o schválení půjčky, která by představovala novou zátěž pro městský rozpočet.259 Přestože Katschinka prosadil, aby část investic byla pokryta ze zisků z prodeje městského dvora na dnešním Šilingrově náměstí,260 předpokládalo se, že až dvě třetiny výdajů, tedy 2–3 miliony Kčs, bude muset Brno financovat z vlastních zdrojů. Město ale mělo vážné problémy s rostoucím zadlužením,261 které opakovaně kritizovali také němečtí sociální demokraté. Při hlasování o řešení bytové nouze to byl podle reakce stranického listu Volksfreund důvod pro spor uvnitř ČSS, který vznikl mezi starostou Bedřichem Macků a zbytkem členů protestujících proti zvyšování městského dluhu.262 Nakonec se ale nechali přesvědčit k podpoře plánu, který se původně měl začít realizovat ještě v průběhu léta 1922. 263

K tématu hospodářské krize se městské zastupitelstvo vrátilo na svých zasedáních po letní přestávce, během kterých projednávalo schválení rozpočtu na rok 1922. Diskuze se vedly zejména o dvou závažných problémech: kde uspořit, aby se zabránilo dalšímu zadlužování Brna, ale přitom pomoct obyvatelstvu překonat nejzávažnější důsledky hospodářské krize. Městská rada nakonec pro Velké Brno schválila 13. října rozpočet ve výši 190 524 956 Kčs se schodkem 68 551 047 Kčs, který měl být pokryt převážně s pomocí půjček. Celkový dluh města na konci roku 1922 dosahoval zhruba 266 milionů Kčs.264 Zatímco zástupci pravicových stran kritizovali dosavadní hospodaření, 258 Zápis o schůzi městského zastupitelstva dne 16. června 1922, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 15. 259 „Gemeindevertretersitzung“, Volksfreund (17. Juni 1922), 6. 260 Srov. Zápis o schůzi městského zastupitelstva dne 16. června 1922, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 15. 261 V květnu 1922 se dokonce v českých novinách spekulovalo o možnosti, že československá vláda odvolá brněnské zastupitelstvo kvůli špatnému hospodaření a místo ní jmenuje vládního komisaře, který dohlédne na přípravu městského rozpočtu na rok 1922. Nakonec ale k tomuto kroku nedošlo. Srov. „Bude brněnské obecní zastupitelstvo rozpuštěno?“, Rovnost (10. května 1922), [neuvedeno], NA, Praha, MZV/VA, fond 506/0/043, inv. č. 838 Morava a Brno, kart. 1712; „Před rozpuštěním brněnského zastupitelstva?“, Moravské slovo (14. května 1922), [neuvedeno], tamtéž; „Obecní zastupitelstvo nebude rozpuštěno“, Lidové noviny (20. května 1922), [neuvedeno], tamtéž; „ Brněnský rozpočet“, Večerní Lidové noviny (27. prosince 1922), [neuvedeno], tamtéž. 262 Srov. „Gemeindevertretersitzung“, Volksfreund (17. Juni 1922), 5; „Ergänzungsantrag der sozialdemokratischen Gemeinderatsfraktion zum Gemeinratsbeschlusse betreffend den Bau der Notwohnungen“, Volksfreund (21. Juni 1922), 5. 263 Zápis o schůzi městského zastupitelstva dne 11. července 1922, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 15. 264 Zápis o schůzích městského zastupitelstva ze dnů 13. a 17. října 1922, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 15.

75

požadovali úsporná opatření v městské administrativě, spojené se snížením počtu úředníků v městských službách, a snažili se prosadit nové daňové sazby, které by městu zajistily další příjmy, DSAP se sblížila s postoji českých sociálních demokratů, kteří trvali na tom, že je město i navzdory vlastním finančním problémům povinno občanům nabídnout pomoc během krize. Čeští i němečtí levicoví zastupitelé proto při jednání o rozpočtu předkládali návrhy na (1) pokračování investic do výstavby sociálních bytů, která by přispěla ke snížení nezaměstnanosti; (2) odložení propouštění městských úředníků a dalších zaměstnanců, kteří by v době hospodářské stagnace jen těžko hledali nové uplatnění; nebo (3) zlepšení péče o chudé a zavedení zvláštních příspěvků na stravování a ošacení pro rodiny nezaměstnaných.265 Řada představitelů ČSDSD, ČSS a DSAP přitom negativně hodnotila nově platný zákon o finančním hospodaření měst z 12. srpna 1921, který mimo jiné zaváděl nové podmínky pro kontrolu městských rozpočtů skrze zastoupení státních orgánů ve finančních komisích městských rad.266 Pokud si československá vláda nárokovala možnost zasahovat do financí měst, měla se podle názorů levice také podílet na vyrovnání dopadů poválečné krize.267

Přestože DSAP a české levicové strany se v roce 1922 sblížily, pokud šlo o jejich programové představy, že bylo třeba postavit se za řešení nezaměstnanosti a strádání obyvatel Brna, ani stav nouze nevedl k absolutní shodě mezi nimi. Volksfreund se sice v souvislosti s projednáváním rozpočtu nevyjadřoval adresně vůči politice českých sociálních demokratů, ale trval na kritice vlády české většiny v Brně, na které se levicové strany významnou měrou podílely. Německým sociálním demokratům vadily zejména poválečné změny v úřednickém aparátu městské samosprávy, při kterých se postupovalo zcela neekonomicky, když byli zkušení a výkonní úředníci nahrazováni nováčky bez praxe, aby se vyhovělo politickým zájmům. Na negativním hodnocení trvala DSAP i v případě sloučení Brna s okolními předměstími, které představovalo velkou administrativní zátěž, ale také nárůst výdajů na zajištění bezpečnosti a sociální péče v době, kdy politici i úředníci aktivní v městské samosprávě potřebovali prostor, aby se

265 Srov. „Die Debatte zur Wirschaftskrise im Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (19. September 1922), 5; „Sitzung der Stadtvertretung“, Volksfreund (18. Oktober 1922), 6; „Nachstehende Anträge“, Volksfreund (19. Oktober 1922), 3–4. 266 Blíže k novele finančního hospodaření měst a obcí např. Broklová, „Československá demokracie“, 52–53; Schelle, „Organizace československého státu“, 258–259. 267 Zápis o schůzích městského zastupitelstva ze dnů 13. a 17. října 1922, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 15; srov. s „Sitzung der Stadtvertretung“, Volksfreund (18. Oktober 1922), 6; „Nachstehende Anträge“, Volksfreund (19. Oktober 1922), 3–4.

76

přizpůsobili novým politickým poměrům. DSAP se stavěla i v roce 1922 do opozice kvůli stávajícímu systému komunálních daní, který odmítala již v době jeho schvalování, protože se podle ní zakládal na chybných představách o způsobu financování výdajů města.268

Na říjnovém jednání městského zastupitelstva se ale projekt na řešení bytové nouze ocitl v ohrožení, protože DSAP se nepodařilo prosadit, aby byla do rozpočtu města zahrnuta půjčka na výstavbu sociálních bytů. Jediný úspěch strana zaznamenala s návrhem proti propouštění většího množství městských úředníků, které v rámci úspor požadovala česká pravice.269 O to větší rozruch mezi německými sociálními demokraty i zástupci ostatních německých stran vyvolal na konci roku 1922 plán na penzionování patnácti vyšších úředníků. Protože se opatření mělo údajně dotknout pouze německých zaměstnanců,270 označovali jej němečtí zástupci za diskriminační. Odmítali uznat také argumenty, že dotčení lidé pracovali v úřadech, jejichž chod by bylo možné zefektivnit natolik, že za penzionované nebylo třeba hledat náhradu. Ale protože všichni úředníci měli do konce roku odsloužit minimální počet let potřebný k odchodu do důchodu a Němcům se nepodařilo prokázat, že návrh obsahuje nějaký bod, který by přímo znevýhodňoval příslušníky německé menšiny, bylo rozhodnutí poslat skupinu úředníků do důchodu 19. prosince schváleno.271

Následující rok ukázal, jak obtížné bylo v zadluženém Brně dosáhnout naplnění plánu na řešení bytové krize, který v létě 1922 prosadila německá sociální demokracie. Největší problém představovalo navýšení kapacit sociálních bytů, které znamenalo další zátěž pro městský rozpočet. Jak dokládají zprávy o jednání městského zastupitelstva, nebyla ani v červenci 1923 schválena půjčka potřebná pro financování nové výstavby. Němečtí sociální demokraté proto požadovali, aby město zvážilo nabídku úvěru ve výši 10,5 milionu Kčs od Moravské zemské hypoteční banky, ale většina zastupitelů se shodla, 268 Srov.„Die Debatte zur Wirschaftskrise im Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (17. Oktober 1922), 5; „Genosse Polach zum Gemeindevoranschlag“, Volksfreund (20. Oktober 1922), 6. 269 Zápis o schůzích městského zastupitelstva ze dnů 13. a 17. října 1922, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 15. 270 To ale zpochybňovali někteří čeští zastupitelé a ve prospěch jejich tvrzení by mohl svědčit i seznam penzionovaných úředníků přiložených k zápisu z jednání městského zastupitelstva, kde skutečně figurují tři česky znějící jména (Hrůza, Burišek a Vojta) – třebaže tahle skutečnost nemůže představovat rozhodující důkaz, pokud zohledníme, že Brno v meziválečném období bylo multikulturní město. Zápis o schůzi městského zastupitelstva dne 22. prosince 1922, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 15. 271 Srov. tamtéž; „Defraudierte Gemeindegelder“, Volksfreund (22. Dezember 1922), 6; „Sitzung des Brünner Gemeinderats“, Volksfreund (23. Dezember 1922), 6.

77

že bude lepší tak závažné rozhodnutí ještě odložit.272 Redakce Volksfreund tento přístup ostře odsoudila o několik měsíců později, kdy vedení města projednávalo půjčku na výstavbu nových kasáren. Všímala si toho, že v tomto případě byl nový dluh odsouhlasen bez průtahů a obav o městský rozpočet.273 Německá sociální demokracie na jednání městského zastupitelstva 9. října kritizovala nejen nečinnost české strany při řešení bytové nouze, ale zpochybnila také zvýšení daně z nájmu a zdražení stočného, které podle ní zbytečně zatěžovalo nájemníky. Návrhem, aby se nejprve prošetřilo, zda městské podniky, tedy i vodárny, nakládají se svými financemi natolik hospodárně, že není jiná možnost než navyšovat jejich příjmy, se straně podařilo odložit alespoň navýšení cen za vodu. 274

DSAP zaznamenala úspěch pro projekt na výstavbu sociálních bytů až s ročním zpožděním, tedy na konci října 1923. Do návrhu rozpočtu na rok 1924 se jí podařilo prosadit půjčku ve výši osmi milionů Kčs.275 Podle brněnských historiků Jaroslava Peši a Václava Dřímala šlo o rozhodnutí, které umožnilo výstavbu zhruba 800 bytů. Navíc znamenalo přínos pro rozvoj stavebního ruchu ve městě, který pokračoval i v následujících letech, a přispělo ke snižování počtu nezaměstnaných.276 Ale přestože se německé sociální demokracii podařilo prosadit jeden ze svých dlouhodobých požadavků, zachovala si ve svých postojích řadu výhrad vůči hospodaření města. V komentářích deníku Volksfreund nejvýraznější zaznívala kritika státních zásahů do plánování městských rozpočtů prostřednictvím finančních komisí. Redakce se vymezovala proti úsporným opatřením v oblasti podpory školství a kultury, péče o chudé a odměňování státních úředníků, do kterých podle ní tlačily městskou samosprávu předběžné odhady jednotlivých položek v rozpočtu, přestože zkušenosti ukazovaly, že prognózy byly většinou pesimističtější než skutečné výdaje a příjmy města. Úspornou politiku označoval deník za nesociální a požadoval, aby se vedení města začalo více zajímat o možnosti, jak podpořit hospodářský růst a zmírnit nezaměstnanost. Vedle toho však nezapomínal

272 „Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (11. Juni 1923), 5. 273 „Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (11. Oktober 1923), 3–4. 274 Srov. Zápis o schůzi městského zastupitelstva dne 9. října 1923, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 16; „Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (11. Oktober 1923), 3–4. 275 „Die Beratung des Voranschlages für 1924 im Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (2. November 1923), 3–4 . 276 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 95.

78

apelovat na nutnost zrovnoprávnění Čechů a Němců na komunální úrovni, které představovalo předpoklad pro překonání hospodářské deprese ve městě.277

Poválečná hospodářská krize se také staly hlavním problémem, na který se zástupci německých sociálních demokratů rozhodli upozornit prezidenta Masaryka při jeho druhé oficiální návštěvě Brna 21. června 1924. Během programu zvláštního zasedání městského zastupitelstva vystoupil za DSAP Otto Katschinka s prohlášením, ve kterém jako nejzávažnější výzvy pro města označil vysokou nezaměstnanost, rostoucí ceny základních potřeb a nízké platy dělníků i úředníků a nedostatek bytů, které by byly dostupné i pro obyvatelstvo s nižšími příjmy. Až závěrečnou třetinu svého projevu věnoval stížnosti na špatné postavení brněnských Němců, kteří „v tomto městě nejsou rovnoprávnými občany,“ protože trpí nedostatkem škol a školek, slabou podporou divadla a neuznáváním svých jazykových práv. Varoval, že tyto ohledy zatím brání národnostnímu smíru mezi národy v Brně.278 Že národnostní požadavky nepřestaly být pro DSAP bezvýznamné, nasvědčovaly i články publikované v deníku Volksfreund, které Masaryka kritizovaly jako autora myšlenky na zřízení národnostního státu a prezidenta, který slouží jen potřebám českého národa, zatímco ostatní přehlíží.279 Posun v postojích DSAP je však možné pozorovat už jen na tom, že strana byla ochotná vyslat své zástupce na slavnostním setkání městského zastupitelstva s hlavou státu. Když Masaryk přijel do města v září 1921 v roli československého prezidenta poprvé, německé strany jeho přítomnost ignorovaly.280

5.2 Pozice DSAP v obecních volbách v červnu 1924 Zlepšení hospodářské situace v Brně stejně jako na celém území ČSR a přípravy na obecní volby v roce 1924 vytvořily prostor pro bilancování politiky v prvních poválečných letech. Brněnská DSAP se v jejich průběhu podle slov svého předsedy

277Srov. „Die Beratung des Voranschlages für 1924 im Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (2. November 1923), 3–4; „Brünner Gemeinderatssitzung“, Volksfreund (17. April 1924), 4. 278 „auch hier in dieser Stadt [sind wir] nicht Bürger gleichen Rechte“, cit. „Die deutsche sozialdemokratische Partei an den Präsidenten der Republik“, Volksfreund (10. Juli 1924), 6. 279 „Präsident Masaryk in Brünn“, Volksfreund (21. Juni 1924), 6. 280 Šujan, „Dějepis Brna“, 548–549; V listu Volksfreund vyšlo k návštěvě Masaryka několik kritických článků, které přípravy na jeho příjezd pohrdavě srovnávaly s vítáním členů císařského rodu za dob Rakouska-Uherska, srov. „Präsident Masaryk in Brünn“, Volksfreund (16. September 1921), 1; „Polizeifeier anlässlich Masaryks Ankunft“, Volksfreund (17. September 1921), 3; „Präsident Masaryk in Brünn“, Volksfreund (18. September 1921), 6.

79

Ludwiga Czecha ocitla v těžké pozici, kdy bylo „všechno a všichni proti [ní]“281 V rámci kampaně německých sociálních demokratů lze sledovat radikalizaci strany, které nasvědčuje například rétorika nápadně se podobající pojmosloví používanému v armádě. V Německém domě v projevech během prvomájových oslav mimo jiné zaznělo, že je třeba vyhlásit boj proti české a německé buržoazii a utvořit jednotnou frontu proti národnostnímu útlaku německého obyvatelstva. Přitom vedení strany předem odmítlo spolupráci s českými levicovými stranami, které byly svou dosavadní účastí na vládě ve městě spoluzodpovědné za nerovné zacházení s Němci v Brně.282 Na hlavním předvolebním shromáždění pak představitelé DSAP objasnili, proč by nemělo být v zájmu německých voličů uvažovat o podpoře jiných stran než sociální demokracie. Ostatním německým stranám vytýkal předseda Czech, že jejich zástupci sledovali při svých aktivitách v městském zastupitelstvu víc své vlastní podnikatelské zájmy, než aby činili kroky, které by skutečně pomohly německému školství nebo německým úředníkům. Kritizoval také KSČ, že strana nepředložila žádný program, který by byl proveditelný na poli komunální politiky. ČSDSD a ČSS obviňoval, že se nedokázali ani šest let po vzniku ČSR naučit jednat jinak než pod vlivem národnostních vášní, a tím znemožňovali nalezení shody mezi českou a německou sociální demokracií. Otto Katschinka z pozice náměstka starosty navázal prezentací úspěchů strany, mezi které podle něj patřilo prosazení programu na řešení bytové nouze, ochrana části německých menšinových škol před zrušením a zmírnění přísných podmínek pro německé zaměstnance, aby mohli i po roce 1918 pokračovat ve své službě pro město. Za podporu ve volbách veřejnosti sliboval, že DSAP bude dál bránit německou menšinu před útlakem a prosazovat lepší životní podmínky pro všechny obyvatele města.283

Němečtí sociální demokraté v Brně utrpěli 1. června 1924 v obecních volbách porážku, při které přišli o celou polovinu mandátů. Výsledky však ukazují, že se celkově zmenšilo zastoupení německých stran ve vedení města. Zatímco před volbami měly 29 zastupitelů, kteří představovali zhruba třetinu členů v městském zastupitelstvu, po volbách tvořilo 23 německých reprezentantů pouhou čtvrtinu. Nejlepších výsledků mezi německými stranami dosáhla stejně jako před čtyřmi roky společná kandidátka

281 Ve svém původním projevu proneseném na shromáždění voličů 21. května 1924 v Německém domě v Brně použil Czech „Alles und alle gegen uns“, cit. „Unsere erste große Gemeinde-Wählerversammlung“, Volksfreund (24. Mai 1924), 7–8. 282 „Der 1. Mai in Brünn“, Volksfreund (3. Mai 1924), 7–8. 283 „Unsere erste große Gemeinde-Wählerversammlung“, Volksfreund (24. Mai 1924), 7–8.

80

Německého árijského bloku,284 ze které bylo zvoleno deset politiků. Druhou nejsilnější německou stranou se stala Německá demokratická svobodomyslná strana se sedmi zastupiteli. DSAP se pak v oblibě u německých voličů propadla až na třetí místo, což pro ni znamenalo další ztrátu vlivu a možností, jak v brněnské komunální politice prosazovat svůj program.285 V argumentech, které představitelé strany použili pro zdůvodnění úpadku popularity strany, ale chyběla kritická reflexe dosavadní politiky DSAP. Místo tohoto strana obviňovala ostatní strany z neférového přístupu. Zatímco německá pravice ve své kampani měla podle německých sociálních demokratů zneužívat obavy z marxistické revoluce, které se rozšířily po celé Evropě, komunisté prý namířili svou agitaci přímo proti programu DSAP.286 Mimo to Volksfreund v prvních komentářích k průběhu voleb upozorňoval na případy nezákonné manipulace s voličskými seznamy, proti kterým později strana vznesla své námitky také oficiálně. Na zasedání městského zastupitelstva 3. června byla ustavena zvláštní vyšetřovací komise, která měla ověřit stížnosti na průběh voleb.287 Protože se však žádné pochybení nepodařilo prokázat, byly nakonec výsledky uznány za platné a v září 1924 se přistoupilo k hlasování o obsazení postů starosty, jeho náměstků a předsedů výborů, což bylo předpokladem k tomu, aby mohlo nově zvolené zastupitelstvo začít plnohodnotně fungovat.288

284 Deutsch-arischer Block tvořilo pět německých pravicově konzervativních stran: Všeněmecká strana (Alldeutsche Partei), Německý svaz zemědělců (Bund der Landwirte), Německá křesťansko-sociální strana lidová (Deutsche christliche soziale Volkspartei), Německá nacionálně socialistická strana dělnická (Deutsche national-sozialistische Arbeiterpartei), Německá strana národní (Deutsche Nationalpartei); srov. Zápis o schůzích městského zastupitelstva ze dnů 2. září a 29. října 1924, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 17. 285 Peša a Dřímal, „Dějiny města Brna“, 92; Šujan, „Dějepis Brna“, 561. 286 „Die Brünner Gemeindewahlen“, Volksfreund (3. Juni 1924), 2. 287 Srov. „Wahltag“, Volksfreund (3. Juni 1924), 5; „Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (5. Juni 1924), 5; Provedení obecních voleb – pilní návrh Fr. Zawřela a soudruhů, Brno, 3. června 1924, AMB, Zápis o schůzích městského zastupitelstva ze dnů 27. května a 3. června 1924, Brno, AMB, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 15. 288 Post starosty obhájil i po obecních volbách v červnu 1924 Bedřich Macků z ČsSS, který nastoupil do funkce 31. prosince 1920. Jediná strana, která otevřeně vystoupila proti jeho znovuzvolení, byli komunisté, kteří se rozhodli nominovat vlastního kandidáta, Zápis o schůzích městského zastupitelstva ze dnů 2. září a 29. října 1924, Brno, AMB, Presidiální spisovna, fond A1/26, fasc. V-3/32, inv. č. 1024, kart. 219; Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946), fond A 1/24, kart. 17. Zástupci všech německých stran se hlasování zdrželi a vyhradili si právo obsadit pozici druhého náměstka starosty bez zásahů české strany, což jim bylo také umožněno. Němci se pak mezi sebou dohodli na jmenování Ludwiga Luniaczeka z uskupení Německého árijského bloku, který měl funkci zastávat prvních dvacet měsíců. Poté ho měl na šestnáct měsíců vystřídat Anton Jellinek z Německé demokratické svobodomyslné strany a na zbývajících dvanáct měsíců se měl náměstkem starostky stát Otto Katschinka z DSAP. Srov. „Die Bürgemeisterwahl“, Volksfreund (3. September 1924), 6; „Brünner Gemeinderat“, Volksfreund (31. Oktober 1924), 7–8.

81

Tabulka č. 5: Složení brněnského městského zastupitelstva podle výsledků voleb v letech 1920 a 1924

Strana ČSDSD ČSS ČsND KSČ ČSL

Ostatní české strany

DSAP Ostatní

německé strany

Funkční období

1920–1924289 19 13 13 0 8 8 10 19 1924–1928290 6 16 10 16 11 9 5 17

289 Šujan, „Dějepis Brna“, 537. 290 Tamtéž, 561.

82

Závěr Diplomová práce umožňuje podrobněji nahlédnout na politiku německé menšiny na komunální úrovni v prvních letech po vzniku ČSR. Na příkladu působení DSAP v Brně je znázorněna proměna vztahů mezi českou a německou politickou reprezentací ve městě v letech 1918–1924. Zpracování se soustředí na tři stěžejní otázky: (1) Kterým tématům diskutovaným na poli komunální politiky přikládali zástupci německé menšiny největší význam? (2) Jak se proměňoval postoj představitelů německé sociální demokracie k těmto tématům v závislosti na tom, jak se postupně konsolidoval československý stát a definoval ve své legislativě postavení menšin? (3) Jak se v letech 1918–1924 proměňoval vztah DSAP k českým a německým stranám v městském zastupitelstvu a názor na možnosti koaliční spolupráce při řešení vybraných problémů komunální politiky?

Rozpad Rakouska-Uherska představoval důležitý mezník v politice brněnských Němců, kteří ztratili oporu pro své privilegované postavení a museli se smířit s novým rozložením sil. Přestože 6. listopadu 1918 převzal kontrolu nad městem vládní komisař Ehrenfeld se smíšenou poradní komisí, do které německé strany vyslaly své zástupce, aby v ní hájili zájmy místního německého společenství, zabývala se politická reprezentace brněnských Němců v prvních poválečných měsících intenzivně otázkou, jestli by nebylo možné zabránit začlenění Brna do nového československého státu. Brněnské vedení německé sociální demokracie se sice otevřeně nevyjádřilo proti představě o připojení města k Rakousku, ale z jeho komentářů lze usuzovat, že si brzy začalo uvědomovat, jak nízké jsou šance na uskutečnění práva na národní sebeurčení podle německých představ a že větší význam na komunální úrovni bude mít zapojení do politického systému ČSR. Znázornit to lze na příkladu několika opatření směřujících k počeštění městské samosprávy, proti kterým DSAP opakovaně vystupovala s požadavkem na vyhlášení obecních voleb. Demokraticky zvolené zastupitelstvo mělo reflektovat skutečné národnostní složení místní populace na rozdíl od výsledků sčítání obyvatel města z ledna 1919, ale také být jediným oprávněným orgánem pro rozhodování o klíčových změnách, například o sloučení historického centra s okolními, převážně českými předměstími. DSAP se stala první německou stranou v Brně, která oznámila svou kandidaturu v obecních volbách, a to dokonce dříve než s tímto záměrem vystoupilo českomoravské stranické vedení v čele s Josefem Seligerem. Její zástupci odmítli účast na společné

83

kandidátní listině německých politiků a během předvolební kampaně se ostře vymezovali vůči české i německé konkurenci.

V prvních letech po vzniku republiky věnovala politická reprezentace německého Brna zvláštním pozornost oblastem, ve kterých se obávala ohrožení zájmů německé menšiny. Velkým tématem byly změny ve školství, protože po vzniku ČSR byl podporován rozvoj českých škol, zatímco německé školy byly zavírány pro nadbytečnost. Spor vyvolala také otázka podpory divadla, kdy hrozilo, že Němci přijdou o finanční příspěvky z městského rozpočtu a možnost hrát v budově městského divadla. Na těchto případech je možné sledovat, že se němečtí politici bez ohledu na svou politickou příslušnost snažili v městském zastupitelstvu vystupovat jednotně proti omezením prosazovaným českou většinou. V komentářích svých politických aktivit ve stranickém listu Volksfreund se ale němečtí sociální demokraté vymezovali nejen proti nešetrné národnostní politice českých stran v Brně, ale zůstávali kritičtí i vůči německé pravici. DSAP se prezentovala jako strana bez zátěže minulosti, která se nepodílela na politice německé radnice před rokem 1918 a nebránila Čechům naplňovat jejich národní potřeby, a proto v nich nevzbuzovala nenávist a odhodlání se mstít. Spolupráci s německými občanskými stranami pak ospravedlňovala nutností čelit ohrožení z české strany.

Důležitým problémem v brněnské komunální politice byla rostoucí nespokojenost obyvatelstva se špatnou sociální situací po válce. Při prvních demonstracích českého dělnického hnutí v Brně po vzniku ČSR byly požadavky demokratizace a socializace státu spojovány také s výzvami na ukončení německé nadvlády ve městě a útoky na německé symboly v ulicích. Možnost případné spolupráce mezi českým a německých sociálně demokratickým hnutím tím byla vyloučena. Změna nastala až na konci roku 1920, kdy téměř současně došlo ke dvěma událostem, které oslabily stabilitu vlády na brněnské radnici. Při schvalování nových daních došlo v listopadu 1920 ke konfliktu českých politiků s německou opozicí, jejíž členové kvůli ztrátě důvěry v demokratické fungování zastupitelstva odmítli pokračovat v účasti na jednáních samosprávy. V prosinci téhož roku pak vyvrcholily vnitrostranické spory v české sociální demokracii, když se starosta Karel Vaněk přihlásil k podpoře marxistické levice a oznámil svůj odchod z vedení města. Při hlasování o jeho nástupci podpořila DSAP kandidáta za ČSS Bedřicha Macků, který by jinak nemohl kvůli problémům v českém levicovém hnutí získat dost hlasů ke zvolení, a tím umožnila ukončit bezvládí ve městě. Podruhé došlo ke sblížení mezi DSAP, ČSDSD a ČSS v roce 1922, kdy Brno zasáhla hospodářská krize. Spolu s nezaměstnaností narostla ve městě bytová nouze, jejíž řešení v městském

84

zastupitelstvu navrhovali němečtí sociální demokraté, ale až s podporou českých stran bylo možné prosadit půjčku na investice do výstavby sociálních bytů.

V souvislosti s cílem zjistit, jaká témata v komunální politice považovala německá politická reprezentace v prvních poválečných letech za důležitá, dochází diplomová práce k zjištění, že DSAP ve svém programu i aktivitách věnovala hodně pozornosti obraně německé menšiny, například v oblasti školství a podpory divadla, a tento zájem také sdílela s ostatními německými stranami. Původní hypotézu je však třeba doplnit, že v souvislosti s dopady hospodářské krize se němečtí sociální demokraté začali více soustředit na sociální politiku s cílem zlepšit životní podmínky ohrožených obyvatel města bez ohledu na jejich národnost. Proměnu ale nelze odůvodňovat zmírněním národnostních konfliktů, kterému by napomohlo, že by sporné body na komunální byly vyřešeny legislativní úpravou, jak bylo navrhováno v úvodu práce. Příčiny lze hledat spíše ve vnitřním vývoji strany, která se postupně přizpůsobovala novému rozložení sil v komunální politice a přitom se v ní snažila definovat své vlastní místo tak, aby se s ní mohlo identifikovat co nejvíce voličů. Jak ukazují její volební výsledky z let 1919, 1920 a 1924, tohoto cíle se jí dosáhnout nedařilo a voličská podpora postupně klesala. V této souvislosti je třeba korigovat také třetí hypotézu, kdy si diplomová práce kladla za cíl ověřit, zda se pod tlakem takzvaného rozkolu na levici a hospodářské krize DSAP posunula od odmítání spolupráce se všemi stranami ke sblížení s českou sociální demokracií. Přestože je na vybraných problémech zřejmé, že němečtí sociální demokraté při prosazování svých požadavků postupovali jednotně s dalšími stranami, z komentářů jejich postojů ve stranickém deníku vyplývá, že strana v Brně po celé sledované období trvala na svém kritickém postoji k české i německé politické reprezentaci. Proto pokud se DSAP shodovala s německými stranami například v odporu proti zavírání německých škol nebo s českými politiky při přípravách opatření proti bytové nouzi, šlo spíš o jednorázovou spolupráci k podpoře konkrétního cíle, na které se strany shodly nezávisle na sobě. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by se německá sociální demokracie ve své politice víc sblížila s pravicovým spektrem německé politické reprezentace než později s českou sociální demokracií nebo naopak.

Cílem diplomové práce bylo na příkladu brněnské DSAP nastínit, jakým vývojem prošla politika německé menšiny v Československu na komunální úrovni v letech 1918–1924, a tento cíl se podařilo splnit. Případová studie se zaměřovala na moravskou metropoli především proto, že v sekundární literatuře bylo postavení německé menšiny v Brně po první světové válce zatím jen málo zpracované. Za přínos tohoto textu lze tedy

85

považovat, že se snaží ukázat město jako centrum, kde měli své místo Češi i Němci, kteří se setkávali a také střetávali mimo jiné skrze své zástupce na poli obecní samosprávy. Vzhledem k rozsahu předpokládaného u diplomové práce bylo však zpracování zúženo na perspektivu jedné politické strany v krátkém období mezi lety 1918 a 1924. To ale bylo mimořádně významné pro další koexistenci české většiny a německé menšiny v Brně, protože během něj došlo k zásadní proměně politických poměrů, která si vyžádala nové vymezení jejich vzájemných vztahů. Ovšem diskuze o postavení Němců v Československu probíhala po celé meziválečné období, a je proto třeba klást si otázku, jak se vlastně v jejím kontextu vyvíjela komunální politika v takto multikulturní metropoli v dalších letech. V případě pokračování rozboru by přitom bylo žádoucí věnovat více prostoru také ostatním německým stranám, které od roku 1924 měly podporu převážné většiny německých voličů. Význam takového zpracování by spočíval v tom, že by pomohl k rozšíření poznatků o dějinách města a mohl nabídnout nový materiál k diskuzi o politice německé menšiny v ČSR.

86

Summary The thesis deals with the issue of politics of the German minority at the municipal level during the first years after the establishment of Czechoslovakia. The development of the relations between Czech and German political representations between 1918–1924 is described using the German Social Democratic Workers Party (GSDWP) in Brno as an example. The case study of the city’s history concentrates on three main questions: (1) Which topics discussed in the municipal politics were most significant for the representatives of the German minority parties? (2) How did the attitude of the German Social Democrats towards these topics develop in relation to the gradual consolidation of Czechoslovakia, and to the way in which minorities were defined in her legislative? (3) Which changes can be observed on the relationship of the GSDWP to other Czech and German parties in the municipal government, as well as on the opinion about the potential cooperation with them in connection to particular issues of municipal politics?

The disintegration of the Austro-Hungarian Monarchy represented an important turning point in the politics of Germans in Brno, who had lost support of their privileged position and had to accept a new form of power distribution. Even though representatives of German political parties were present in the council of the government commissioner, who took control over the city after World War I, these representatives addressed the issue of whether the integration of Brno into Czechoslovakia could have been prevented. The management of the German Social Democratic Party in Brno had not explicitly rejected the idea of a connection to Austria, but their comments show that they were aware of the fact that the chances for the fulfilment of the right to self-determination of German Brno were low, and that the incorporation in the Czech political system at the municipal level became important. This can be illustrated on the example of a number of measures, the aim of which was to strengthen the Czech character of the city municipality, which the GSDWP disapproved of. Its protest was connected with the requirement of the announcement of the municipal election date. The elected democratic municipal government was to reflect the real representation of nationalities in the population, in contrary to the outcome of the city census from January 1919, and it also was to be only one eligible authority, who could decide about crucial issues like the merging of the historical centre with its (mostly Czech) peripheries. The German Social Democrats were the first German Party in Brno that announced their candidature in the municipal elections, which was earlier than the central party leadership could declare the same

87

conclusion for all regions of Czechoslovakia. Their representatives refused to collaborate on the joint candidate list of German parties and tried to dissociate from the Czech as well as German competition in their election campaign.

The German political representation focused its attention on the fields in which the interests of the German minority in the first years after the establishment of the Czechoslovak Republic could have been threatened. One of the controversial issues was the regulation of the school system, since while many German schools were closed for being superfluous, the development of Czech schools was encouraged. Another Czech-German conflict was connected to the support of the theatre and the potential danger of the German losing not only funding from the city, but also the possibility of holding regular performances in the building of the city theatre. Both cases indicate that German politicians, regardless of their party affiliation, endeavoured to act unanimously against the restrictions of the Czech majority in the municipal government. However, when the Social Democrats commented on their political activities in their party newspaper Volksfreund, they were critical against the inconsiderate politics of Czech politicians toward the demands of the German minority, as well as against German right-wing parties. The GSDWP tried to present itself to the public as a party without any burdens of the past; as a party whose members had not taken part in the politics of the German municipality before 1918, and had not kept the Czech people from the fulfilment of their national needs. Therefore, the party was not guilty of arousing hatred or the desire for revenge. Its collaboration with other German parties had been justified through the necessity to defend German national interests against the potential threats from the Czech side.

Besides the conflict between Czech and German national interests, the bad social situation and rising dissatisfaction of the society after War became a significant issue for the local politics in Brno. During its first demonstrations in the city after the establishment of the Czechoslovak Republic in 1918, the Czech Workers’ Movement required a democratisation of the government and socialisation of the economy, which was associated with the call for the deposition of German domination in the city, and the attacks against German symbols in the streets. Thus, the possibility of cooperation between Czech and German left-right parties was excluded, because of the focus on national interests. The change can be seen at the end of the year 1920, when two incidents weakened the stability of the municipal government in Brno. The debate about new taxes ended in November with a conflict between Czech politicians and the German opposition,

88

whose members rejected to take part in the sessions of the municipal government due to a loss of trust. The inner-party controversy reached its peak in the Czech Social Democracy in December, when the city major Karel Vaněk claimed allegiance to the Marxist left wing and announced resignation from his function. During the voting of his successor, the GSDWP supported the candidate Bedřich Macků, who could otherwise not have been elected because of the problems in the Czech left-wing movement, and so the party enabled the continuation of the municipal government till the end of function period. Although the German Social Democrats insisted on their criticism of the stance of Czech politics toward the German minority, the impact of the economic crisis created a new impulse for a temporary joint policy of the GSDWP, Czechoslovak Social Democratic Workers’ Party, and Czechoslovak Socialist Party, at the municipal level. The German Social Democracy initiated a plan for solving the housing crisis, which increased in 1922 together with the numbers of unemployed citizens. However, the loan for the construction of social housing could not have been enforced by the municipal government without support of the Czech parties.

In conclusion, it is to point out that in their programme and activities, the German Social Democrats in Brno paid substantial attention to the problems of the German minority, for example in the field of the school system or the support of the theatre, which was a position shared with other German parties in the municipal politics. However, the activities of the representatives of GSDWP were not limited only to the defence of national interests. Their affiliation to the Workers’ Movement became more important during the industrial economic crisis in Brno, during which they started to be active in the municipal government in the effort to improve the living conditions of endangered population groups, regardless of their nationality.

89

Seznam použitých zkratek AMB – Archiv města Brna ČsND – Československá národní demokracie (do roku 1919 Česká státoprávní demokracie) ČSDSD – Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická ČSL - Československá strana lidová ČSR – Československá republika ČSS – Československá strana socialistická DNRfB – Deutscher Nationalrat für Brünn (Německá národní rada pro Brno) DSAP – Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakei (Německá sociálně demokratická strana dělnická) KSČ – Komunistická strana Československa Kčs – koruna československá MZV/VA – Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv NRfBMM – Nationalrat für Brünn und Deutschen Mittelmähren (Národní rada pro Brno a německou střední Moravu) NA – Národní archiv NV – Národní výbor

90

Prameny a literatura

Archivní prameny Alexander Manfred (Hrsg.), Deutsche Gesandtschaftsberichte aus Prag: Innenpolitik

und Minderheitenprobleme in der Ersten Tschechoslowakischen Republik. Teil I, Von der Staatsgründungs bis zur ersten Kabinett Beneš 1918-1921 (München: Oldenbourg, 2003).

Archiv města Brna, Presidiální spisovna, fond A1/26. Archiv města Brna, Zápisy o schůzích zastupitelských sborů 1831–1945 (1946),

fond A 1/24. Národní archiv, Praha, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv 1916–1944,

fond 506/0/043.

Dobový tisk Volksfreund (1918–1924). Tagesbote aus Mähren und Schlesien (1918–1924).

Lexika a příručky Bartoš Josef, Trapl Miloš a Schulz Jindřich, Historický místopis Moravy a Slezska

v letech 1848-1960. Sv. 10, Okresy: Brno-město, Brno-venkov, Vyškov (Ostrava: Profil, 1986).

Bělina Pavel a Pokorný Jiří (eds.), Dějiny zemí Koruny české (Praha: Paseka, 1992). Encyklopedie města Brna, http://encyklopedie.brna.cz (staženo 1. 5. 2016). Peša Jaroslav a Dřímal Václav, Dějiny města Brna. 2. díl (Brno: Blok, 1973). Sčítání lidu v republice Československé ze dne 15. února 1921. I. díl (Praha: Státní úřad

statistický, 1924), [Československá statistika, řada VI, svazek 9. sešit 1]. Šujan František, Vlastivěda moravská. Dějepis Brna (Brno: Musejní spolek, 1928). Volby do Národního shromáždění v dubnu roku 1920 a všeobecné volby do obecních

zastupitelstev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v červnu roku 1919 (Praha: Státní úřad statistický, 1922), [Československá statistika, řada I, svazek 1, sešit 1].

91

Dobové publikace Die deutsche Sozialdemokratie und die Gemeindewahlen 1919: Grundsätze für das

Wirken der deutschen Sozialdemokratie in den Gemeinden Deutschböhmens und des Sudetenlandes (Teplitz-Schönau: Landesparteivertretung der sozialdemokratischen Arbeiterpartei Deutschböhmens, 1919).

Peroutka Ferdinand, Budování státu I. (Praha: Lidové noviny, 1991). Tomschik Erich, Brünn im Wandel der Zeit (Stuttgart: BRUNA, 1983).

Monografie a články Adam Alfons, Unsichtbare Mauern. Die Deutschen in der Prager Gesellschaft

zwischen Abkapselung und Interaktion (1918-1938/39), (Essen: Klartext, 2013). Alexander Manfred, „Die Deutschen in der Ersten Tschechoslowakischen Republik:

Rechtstellung und Idetitätssuche“, in Davide Zaffi und Umberto Corsini (Hrsg.), Die Minderheiten zwischen den beiden Weltkriegen (Berlin: Duncker und Humblot, 1997), 95–116.

Bachstein Martin K., „Die Sozialdemokratie in den Böhmischen Ländern bis zum Jahre 1938“, in Karl Bosl (Hrsg.), Die Erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaat (München/Wien: Oldenbourg Verlag, 1979).

Blažek Richard, „Organizační síť komunistického hnutí v Brně ve dvacátých letech“, in Materiály k dějinám revolučního hnutí v Brně (Brno, 1966), 5–10.

Bosl Karl, „Gesellschaft und politische Parteien in der Donaumonarchie und in den Nachfolgestaaten“, in ders. (Hrsg.), Die Erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaat (München/Wien: Oldenbourg, 1979), 7–21.

Broklová Eva, Československá demokracie: politický systém ČSR 1918-1938 (Praha: Sociologické nakladatelství, 1992).

Broklová Eva, „Německá sociálně demokratická strana dělnická“, in tatáž, Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918–1938 (Praha: Karolinum, 1999), 55–71.

Brügel Johann Wolfgang, Češi a Němci 1918–1938 (Praha: Academia, 2006). Cibulka Pavel, „Instalace pomníku Josefa II. před Německým domem v Brně“, in

Hana Ambrožová et al. (eds.), Historik na Moravě (Brno: Matice Moravská, 2009), 433–446.

Cibulka Pavel, Německé politické strany na Moravě (1890–1918). Ideje – Programy – Osobnosti (Praha, Historický ústav 2012).

Eiler Ferenc, „Die Grenzen eines wirksamen Minderheitenschutzes im Rahmen des Völkerbunds“, in: Ralph Melville, Jiří Pešek und Claus Schafr (Hrsg.), Zwangsmigrationen im mittleren und östlichen Europa. Völkerrecht – Konzeptionen – Praxis (1938-1950), (Mainz: Verlag Philipp von Zabern, 2007), 111–125.

Fasora Lukáš, „Brno. ‚Rakouský Manchester‘ na cestě k občanské společnosti a národnostnímu rozkvětu, in Jiří Mitáček a Lukáš Čoupek, Moravská města na

92

prahu moderní doby: každodennost obyvatel moravských metropolí 19. a počátku 20. století (Brno: Moravské zemské muzeum, 2013). 5–15.

Haas Hanns, „Konflikt při uplatňování nároků na právo sebeurčení: od habsburského státu k Československu. Němci v českých zemích v letech 1918 až 1919“, in: První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci (Brno: Matice moravská, 2000), 113–177.

Kárník Zdeněk, „Brněnský program předlitavské sociální demokracie a jeho cesta dějinami (Až k hořkému konci?)“, in Střední Evropa internacionálně (Brno: Doplněk, 2001), 56–67.

Kárník Zdeněk, České země v éře První republiky (1918-1938). 1. díl, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), (Praha: Libri, 2005).

Kárník Zdeněk, „Čtrnáctý říjen 1918 v českých dějinách a jeho důsledky“, in tentýž, K novověkým sociálním dějinám českých zemí. Díl 3. Od války k válce. 1914-1939 (Praha: Karolinum, 1998), 9–43.

Kárník Zdeněk, „Vůdci německé sociálně demokratické strany dělnické v Československu: Josef Seliger, Ludwig Czech, Wenzel Jaksch“, in tentýž (ed.), Osobnost v politické straně (Olomouc: Gloria, 2000), 430–445.

Koeltzsch Ines, Geteilte Kulturen: eine Geschichte der tschechisch-jüdisch-deutschen Beziehungen in Prag (1918–1938), (München: Oldenbourg, 2012).

Kořalka Jiří, „Minderheitenstatus als Notausweg. Grundsätze der Rechtslage und des Minderheitenschutzes in den böhmischen Ländern vor 1914 und in der Tschechoslowakischen Republik nach 1918“, in Davide Zaffi und Umberto Corsini (Hrsg.), Die Minderheiten zwischen den beiden Weltkriegen (Berlin: Duncker und Humblot, 1997), 95–115.

Křen Jan, Dvě století střední Evropy (Praha: Argo, 2005). Křen Jan, Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780-1918 (Praha: Karolinum, 2013). Kučera Jaroslav, Minderheit im Nationalstaat. Die Sprachenfrage in den tschechisch-

deutschen Beziehungen 1918–1938 (München: Oldenbourg Verlag, 1999). Kural Václav, Konflikt místo společenství? Češi a Němci v československém státě

(1918-1938), (Praha: Nakladatelství R ve spolupráci s Ústavem mezinárodních vztahů, 1993).

Kürbisch Friedrich G., Chronik der sudetendeutschen Sozialdemokratie 1863–1938 (München: Brücke, 1982).

Majewski Piotr M., Sudetští Němci 1848-1948. Dějiny jednoho nacionalismu (Brno: Conditio humana ve spolupráci s Muzeem druhé světové války v Gdaňsku, 2014).

Malíř Jiří, „Společnost v Brně mezi Besedním a Německým domem“, in Miloš Štědroň, Lea Frimlová, Zdeněk Geist (eds.), Besední dům. Architektura, společnost, kultura (Brno: Státní filharmonie Brno., 1995), 15–51.

Mommsen Hans, „Die Nationale Spaltung der Sozialdemokratie in Cisleithanien“, in Erich Fröschl (Hrsg.), Die Bewegung. Hundert Jahre Sozialdemokratie in Österreich (Wien: Passagen Verlag, 1990), 186–192.

93

Mitter Wolfgang, Das deutschsprachige Schulwesen in der Tschechoslowakei im Spannungsfeld zwischen Staat und Volksgruppe (1918-1938), in: Hans Lemberg et al. (Hrsg.), Bildungsgeschichte, Bevölkerungsgeschichte, Gesellschaftsgeschichte in den böhmischen Ländern (Wien/München: Oldenbourg, 1988), 82–94.

Navrátilová Šárka, „Německý dům v Brně“, in Jiří Mihola, Aleš Filip (eds.), Brno v proměnách staletí. Kapitoly z dějin města pod Špilberkem (Brno: Masarykova univerzita, 2014), 95–103.

Olivová Věra, Dějiny první republiky (Praha: Karolinum, 2000). Petráš René, Menšiny v meziválečném Československu (Praha: Karolinum, 2009). Prinz Friedrich, Deutsche Geschichte im Osten Europas. Böhmen und Mähren (Berlin:

Siedler, 1993). Rada Robert, „Činnost komunistů v organizacích a v masových složkách ovládaných

německou sociální demokracií po roce 1921“, in Materiály k dějinám revolučního hnutí v Brně (Brno, 1966), 25–28.

Reich Andreas, „Das tschechoslowakische Bildungswesen vor dem Hintergrund der tschechisch-deutschen Nationalitätenproblems“, Bohemia 36 (1995), Heft 1, 19–38.

Řepa Milan, Moravané, Němci, Rakušané. Vlasti moravských Němců v 19. století (Praha: Historický ústav, 2014).

Schelle Karel, Organizace československého státu v meziválečném období (1918–1938), (Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2006).

Velčovský Václav, Nesoužití. České-německá jazyková politika 18.–20. století (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014).

Vodička Karel a Cabada Ladislav, Politický systém České republiky. Historie a současnost (Praha: Portál, 2011),

Vrána Filip a Schelle Karel, Vznik Velkého Brna (Ostrava: Key Publishing ve spolupráci & The European Society for History of Law, 2011).

Vykoupil Libor, „Brno mezi dvěma válkami“, in Stanislav Balík (eds.), Lokální politický pluralismus. Brno ve třech stoletích (Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006), 23–36.

Wessely Katharina, Theater der Identität. Das Brünner deutsche Theater der Zwischenkriegszeit (Bielefeld: transcript Verlag, 2011).

94

Seznam tabulek Tabulka č. 1: Vývoj počtu Čechů a Němců mezi obyvateli města Brna na počátku 20. století ......................................................................................................................... 22 Tabulka č. 2: Srovnání národnostního složení obyvatel historického centra (Malého Brna) s metropolí Velké Brno ......................................................................................... 25 Tabulka č. 3: Vývoj počtu škol v Brně 1918–1925 ........................................................ 39 Tabulka č. 4: Index československé průmyslové výroby ............................................... 71 Tabulka č. 5: Složení brněnského městského zastupitelstva podle výsledků voleb v letech 1920 a 1924 ....................................................................................................... 81