FILOSOFIEFilosofie φιλοσοφία (philosophía) – “láska k moudrosti” (Pýthagoras)

Studium obecných problémů existence, poznání, pravdy, krásy, spravedlnosti, hodnot, mysli, jazyka …

Filosofie se odlišuje o jiných způsobů (jako je mystika, mytologie) svým kritickým systematickým přístupem.

OBORY

Metafyzika – charakter bytí a reality (ontologie, kosmologie, ale též mystika, theologie …).

Epistemologie (noetika, gnoseologie) – povaha a rámec poznání a víry (pravda, ověřování, … metodologie)

Etika, 'morální filosofie', otázky “jak máme správně jednat” (morálka, ctnost)

Politická filosofie – vláda, vztah individuí a společnosti, státu (právo, dobro, zákony, vlastnictvípráva, povinnosti občanů)

Estetika krása (umění, zábava, hodnoty)

Logika způsoby správného uvažování, jak z pravdivých premis získat pravdivé závěry

Filosofie mysli vztah mysli k tělu (cognitive science)

ČASOVÉ ROZDĚLENÍ

Antická filosofie (Řecko 6. st př.n.l – 6. st. n.l)o pre-Socratické období (předsokratici)o Klasická filosofie (Sokrates, Platon, Aristotelés)o Hellenistická filosofie (post-Aristotelská)o Křesťanská a novoplatonská

Středověká filosofie (6. st. – 14, st), muslimská, židovská, křesťanská Renesanční filosofie (14. st – 17. st) Ranná moderní filosofie (17. st. – 19. st) Filosofie devatenáctého st. Soudobá filosofie

MYTOLOGICKÝ ZÁKLAD

Role mýtu

Zábava

Formování a posilování skupinového sebeuvědomění. Formování národa (etnika).

Formování a upevňování morálního a sociálního řádu (archetypy: bohové, hrdinové, modelové situace) (Carl Gustav Jung)

Základ náboženství.

Z hlediska epistemologie: Nad naším světem je (neviditelný, metafyzický) svět, který řídí náš viditelný (fyzický) svět.

MÝTY VE STAROVĚKÉM ŘECKU

Homér (9 stol. př. n. l.), homerská mytologie (bez morálního řádu, bozi si zahrávají s lidskými osudy)

Hesiodos (8 stol. př. n. l.): koncept morálního řádu daný Diem (pouze) lidským bytostem

Orfismus – tajné náboženství (Pythagorova sekta – škola, Empedokles …)

PŘEDSÓKRATOVSKÁ FILOSOFIE

SCHOLE (volný čas) Rozvinutý jazyk - abstraktní pojmy Naivita homérské mytologie – náboženství (anthropomorfismus) Výměna myšlenek a kulturních vlivů (spojení s jinými civilizacemi…) Materiální podmínky (ale četné výjimky: kynikové, východní mudrci …) Mírné klima Svoboda (ale: filosofové i mezi otroky)

MÍLÉTSKÁ ŠKOLA

THALÉS Z MÍLÉTU

„první filosof“ politik, astronom, geometr…(Thaletova věta, Thalétova kružnice, dálkoměr, dělení nebeské sféry …)

Arché - Voda (HYDOR) – proč právě voda? Magnet – duše (PSÝCHÉ) jako další princip, princip pohybu (i bozi)

ANAXIMANDROS Z MILÉTU

ARCHÉ – APEIRON (neohraničeno, nekonečno …)

Věci povstávají z APEIRA procesem separace

Morální řád založen na fyzickém (na rozdíl od Hésioda)

Evoluční teorie – lidé z jiných tvorů

Existence protinožců

ANAXIMENÉS

ARCHÉ – AER APEIROS - AER (vzduch, plyn) – PNEUMA (SPIRIT, duch)

Vše dýchá (později převzali stoikové)

Věci vznikají změnou koncentrace vzduchu. (MANOSIS a PYKNOSIS)

Plochá Země plave (vznáší se) ve vzduchu (stejně tak plochý Měsíc)

DĚDICTVÍ MÍLÉŤANŮ

Monismus – vše pochází z jednoho principu (ale četné nekonzistence) Redukcionismus – složité může být redukováno na jednoduché, mnohé na málo, nebo jen na jedno

(jeden princip, ARCHÉ) Veškerý racionální přístup a veškerá věda jsou založeny na redukci (vnitřní a vnější redukcionismus)

Konec milétu - 547 BC - Miletus pod Perskou nadvládou – konec filosofie. 479 BC – Miletus znovuvybudován, 334 BC – obsazen vojsky Alexandra Velkého

PÝTHAGORÁS A JEHO ŠKOLA

PÝTHAGORÁS ZE SAMU

Vynálezce, matematik, filosof

THEORIÁ, MATHEMATIKA, ARITHMOS a LOGOS (ratio)

PSYCHÉ, METEMPSYCHÓZA a otázka osobní identity

Další problémy REINKARNACE (deja vu, víra ve spravedlnost, vegetariánství, dědičný hřích, psychoterapie)

ALKMAIÓN Z KROTÓNU

Koncepce božských, oduševnělých planet

FILOLÁOS Z KROTÓNU

Termín KOSMOS, ne-geocentrický systém (10 planet, Anti-země), centrální oheň vesmíru (jádro Galaxie)

ARCHYTÁS Z TARENTU

Studium akustiky

DĚDICTVÍ PÝTHAGOREISMU

Matematika – ARITHMOLOGIE - numerologie (Kepler – Kosmografické mystérium) Fyzika a numerologické spekulace

HÉRAKLEITOS Z EFESU

Není dobré pro lidi, aby získali vše, co chtějí. B110

Nečekáte-li neočekávané, nenaleznete ho… B 18

OČI JSOU SPOLEHLIVĚJŠÍMI SVĚDKY NEŽ UŠI.

PRO BOHA JSOU VŠECHNY VĚCI DOBRÉ A SPRAVEDLIVÉ, ALE LIDÉ POVAŽUJÍ NĚKTERÉ VĚCI ZA ŠPATNÉ, JINÉ ZA DOBRÉ.

Světový řád – kosmos, stejný pro všechny, nestvořil žádný z bohů ani lidí

Pokračování a analogie – Kratylos, stoicismus

ELEJSKÁ ŠKOLA

XENOFANÉS Z KOLOFÓNU

Jeden Bůh – „metafyzická theologie“, monotheismus, atheismus, pantheismus …

PARMENIDÉS Z ELEJE

existence jak bytí, tak i nebytí („rozštěpená pravda“).

cesta nebytí, avšak poznáváme a chápeme jen to, co je.

MELISSOS ZE SAMU

Není nic prázdného

ZÉNÓN ELEJSKÝ

Důkaz sporem

Zénónovy argumenty proti mnohosti a pohybu.

Koncepce nekonečna. Kontinuum

Neexistence nebytí a epistemologie, Polyfémos, negativní pojmy, nekonečno

Paradox vakua a jeho řešení

PŘEDATOMISTÉ

EMPEDOKLÉS Z AGRAGANTU

Divotvůrce, náboženství orfického typu

Eposy

Dva principy síly

RIZOMATA (kořeny) – oheň, vzduch, země, voda

Míchání jako princip vzniku a zániku věcí.

ANAXAGORÁS Z KLAZOMEN

Přinesl filosofii do Athén.

Slunce – ohromný kámen větší než Peloponés (meteorit)

SPERMATA - semena věcí

LEUKIPPOS

Postuloval existenci prázdna (vakua)

Princip kauzality

ATOMISTE

Leukippos a Démokritos učí, že svět má podobu koule … Leukippos, Démokritos a Epikúros učí, že svět ani nemá duši

Hlavní myšlenky atomistů: vakuum, atomy, ANANKÉ

Důsledky ANANKE - Neexistence svobody („svobodné vůle“) - Neexistence zodpovědnosti – Fatalismus

DÉMOKRITOS

MAKROKOSMOS a MIKROKOSMOS

Démokritovo etické učení, psychologie

Teorie poznání, pohyblivé obrázky (EIDOLA) (details slide 52)

EPIKÚROS

– PARENKLISE, Marx, kvantová mechanika

SOFISTÉ

Učitelé moudrosti

GORGIÁS Z LEONTIN

NIC NEEXISTUJE;

I KDYBY NĚCO EXISTOVALO, NELZE TO POZNAT;

I KDYBY NĚCO EXISTOVALO A ŠLO TO POZNAT, NEŠLO BY TO SDĚLIT.

PROTÁGORÁS Z ABDÉR

Pravda” (ALETHEIA), “O bozích” (PERI THEON)

Měřítkem všeho je člověk

Prótagorás první rozdělil řeč ve čtyři druhy: prosbu, otázku, odpověď a nařízení ... a nazval je kořeny řečí. … Prótagorás lišil rody jmen: jména mužská, ženská a věcná .

THRASYMACHOS CHALKEDONSKÝ

• Tvrdím, že spravedlivé není nic jiného než prospěch silnějšího

KALLIKLÉS

• Moc je právo

DIAGORÁS Z MÉLU

Atheista, Víra v existenci bohů trestajících nespravedlnost je v rozporu s každodenní zkušeností

PRODIKOS Z KEU

Za vírou v bohy tedy stojí lidská vděčnost.

KRITIÁS

Náboženství chápal jako chytrý vynález vládnoucích, jehož účelem je motivovat lidi k věrnosti zákonům.

FILOSOFIE KLASICKÉ DOBY

SOKRATES

Sókratés sám nezanechal žádné spisy. Aristofanés si ze Sókrata, jemuž tehdy bylo po čtyřicítce, dělá legraci ve své komedii Oblaka a v dalších hrách (např. Ptáci, Kalliás, Eupolis a Telekleidés). Hlavním pramenem informací o Sókratovi jsou spisy dvou jeho žáků – Xenofóna a Platóna (Obrana Sókratova, Kritón, Faidón, Symposion, Theaitétos, Parmenidés). Další informace lze nalézt v díle Platónova žáka Aristotela. Sochy a busty, které Sókrata znázorňují jako šeredného muže, se inspirovaly tím, jak ho popsal Platón.

Otcem Sókratovým byl sochař Sofróniskos a matkou porodní bába Fainareté, pocházel z dému Antiochidova a narodil se v 3. roce 77. Olympiády. O jeho mládí nevíme mnoho, zřejmě se mu ale dostalo vzdělání, které mu otec podle athénských zákonů musel poskytnout – gymnastika, hudba, gramatika (zahrnovala četbu Homéra, Hésioda a dalších básníků). Oženil se s Xantippou, s níž měl tři syny. Sókratés sám se zmiňoval o tom, že když se naučil žít s Xantippou, dovedl by se vypořádat s kterýmkoli jiným člověkem právě tak, jako krotitel koní je po zkrocení opravdu divokých zvířat schopen jednoduše nakládat se zvířaty klidnými. Mezi Sókratovy zábavy patřily návštěvy symposií, tedy pitek, v nichž nezůstával pozadu.

Za první fáze Peloponéské války se účastnil bitvy u Potidají, bitvy u Délia a bitvy u Amfipole. Z Platónova Symposia se dovídáme, že byl dokonce vyznamenán za statečnost. V nebezpečné situaci zůstal se zraněným Alkibiadem a zřejmě mu tak zachránil život. Thúkýdidovy Dějiny peloponéské války zaznamenávají jeho službu v armádě. Podle těchto zdrojů chodil Sókratés jako voják bos, a to dokonce i v bitvě u Potidají, kde athénské vojsko pochodovalo přes zamrzlou řeku. Jindy prý Sókratés zůstal stát ve vojenském táboře celý den bez hnutí, ponořen do svých myšlenek.

[editovat] Soud se Sókratem a jeho smrt

J.-L. Davida: Smrt Sókratova (1787).

Po roce 422 př. n. l. získali v Athénách vliv mladí političtí reformátoři v čele se Sókratovým žákem Alkibiádem. Kvůli nim vypukla další fáze Peloponéské války, ve které byly Athény se svými spojenci poraženy a skončil tak jejich zlatý věk. Vlády v Athénách se chopila tzv. vláda třiceti tyranů v jejímž čele stál Kritiás, další Sókratův žák. Platón účast v ní odmítl.

Po pádu této vlády byl Sókratés obviňován, že jeho filosofie zrodila tyto vlády a přivedla Athény k porážce ve válce. Athénský lidový soud, vedený třemi významnými osobami, vyšetřoval Sókrata pro podezření z bezbožnosti a kažení athénské mládeže. K tomu možná přispěla i Aristofanova komedie Oblaky, která líčí, jak se vlivem Sókratova učení synové obracejí proti svým otcům.

Na soud se Sókratés nepřipravil, ale jeho improvizovaná obhajoba byla jednou z nejlepších v dějinách soudnictví. Přesto byl Sókratés shledán viným a odsouzen k trestu smrti požitím bolehlavu. Jeho řeč před soudem sepsal Platón jako Obranu Sókratovu, jeho smrt líčí dialogy Kritón a Faidón.

Někteří historikové [kdo?] zastávají teorii, že Sókratés je pouze fiktivní postavou, kterou vynalezl Platón a zpopularizoval Xenofón s Aristofanem, kteří do postavy promítali své názory, které by společnost nemohla přijmout jako názory jejich. Tento pohled je však velmi menšinový.

[editovat] Ukázka z Obrany Sókratovy

„Nevzniká z peněz ctnost, ale z ctnosti vznikají peníze i všechny ostatní pro lidi dobré věci, v soukromí i v obci. Jestliže hlásáním těchto zásad kazím mládež, byly by tyto zásady škodlivé. Tvrdí-li však někdo, že hlásám něco jiného, mluví nepravdu. A tak bych mohl jenom říci: Poslechněte, Athéňané, Anita nebo neposlechněte a osvoboďte mne nebo neosvoboďte, vězte však, že nebudu jednat jinak, ani kdybych měl stokrát umřít!“[1]

[editovat] Sókratovo myšleníSókrés byl přesvědčen, že lidé chybují hlavně proto, že nedovedou správně užívat svůj rozum a že jednají podle svých domněnek, místo aby se snažili skutečně poznávat. Proto se rád pouštěl do rozhovorů a kdykoli jeho společníci něco tvrdili, vyptával se jich tak, aby si protiřečili a museli uznat, že to vlastně nevědí. Větu „Vím, že nic nevím“, Sókratés patrně neřekl, byl však vůči ostatním ve výhodě v tom, že věděl o svých omezeních. V některých zejména pozdních dialozích však vystupuje dosti autoritativně (Ústava, Zákony). Pro vnitřní hlas, který ho varoval, co není správné, užíval Sókratés pojem daimonion.

[editovat] Sókratovská či maieutická metoda

Největším přínosem západnímu myšlení je Sókratova dialogická metoda tázání, která se nazývá sókratovská či maieutická. Jde o negativní metodu vylučování hypotéz, kdy lepší hypotézy jsou zastávány a horší vylučovány, pokud vedou ke sporu. Postupně se dospívá k hypotézám, tvrzením a axiomům, na nichž tyto hypotézy stojí a které nevědomě vytvářejí názor člověka na danou otázku (převážně etického charakteru). Název maieutická metoda či maieutika pochází ze samotné metody, která přivádí na svět implicitní názory tázaného, kterým pak sám lépe porozumí (řecké μαιεύτρια maieutria znamená porodní bába).

[editovat] „Vím, že nic nevím“

Tento výrok se Sókratovi sice často připisuje, ale pochází z nepřesné interpretace Platónovy Obrany Sókratovy (I, 21b-e). Příslušná pasáž zní (v překladu Františka Novotného) následovně:

Zašel jsem ke kterémusi z mužů podle zdání moudrých, abych buď tam anebo nikde usvědčil věštírnu z nepravdy a ukázal její odpovědi: „Tento muž je nade mne moudřejší, a ty jsi tvrdila, že já jsem moudřejší.“ A tu, když jsem ho prozkoumával – nepotřebuji ho totiž uvádět jménem, ale byl to jeden z politiků, u kterého se mi něco takového stalo, občané athénští, když jsem ho zkoumal a rozmlouval s ním –, nabyl jsem mínění, že se tento muž zdá moudrým, jak mnoha jiným lidem, tak obzvláště sám sobě, ale že moudrý není; a potom jsem se pokoušel mu ukazovat, že se domnívá, že je moudrý, ale že není. Tu jsem si tím znepřátelil i jeho i mnohé z přítomných; avšak odcházeje uvažoval jsem sám u sebe, že proti tomuto člověku jsem já opravdu moudřejší; bezpochyby totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého, ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví, kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím; podobá se tedy, že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo, právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím.

[editovat] Sókratovské dialogySókratovské dialogy jsou dílo Platónovo, literární forma rozhovoru mezi (fiktivním) Sókratem a dalšími postavami jeho doby. Ideje, které se Platón snaží zprostředkovat, nevycházejí přímo z úst jednotlivých postav, ale objevují se postupně prostřednictvím sókratovské metody a pod jeho vedením. Jedním z vrcholů této dialogické metody je například dialog o zbožnosti, Euthyfrón.

V Platónově filozofickém systému je učení procesem vzpomínání či upamatování. Duše, dříve než se vtělí do těla, přebývala ve světě idejí. Tam viděla věci, tak jak skutečně jsou, a nikoli jen stíny či obtisky těchto věcí, které pozorujeme na zemi. Procesem tázání může být duše přivedena k tomu, aby se upamatovala na ideje v jejich čisté podobě a došla tak moudrosti.

DIALEKTIKA

(z řeckého dialektiké techné od dialegesthai, rozmlouvat) je filosofický pojem, jenž nabýval během dějin různých významů a je i dnes nejednoznačný. Filosofický slovník (Walter Brugger a kol.) dokonce začíná heslo dialektika takto: "Užívání výrazu dialektika dosáhlo v současné filosofii takové míry zmatku, že je sotva možné podat byť i tu nejobecnější charakteristiku tohoto pojmu."[1] Výraz "dialektika" znamenal původně umění rozhovoru či diskuse, kde se střídají tvrzení a námitky, podepřené racionálními argumenty. Cílem takového

rozhovoru je přiblížit se pravému poznání tím, že účastníci si navzájem vyvracejí nesprávná, neobhajitelná mínění. „Umění“ spočívá v tom, že každý účastník musí správně pochopit smysl tvrzení a odpovídat na ně v souladu s pravidly logiky.

Sókratés a Platón

Toto umění věcného rozhovoru a argumentace předvádí Platón ve svých dialozích, obvykle na příkladu svého učitele Sókrata. Zejména v raných dialozích se Sókratés vyptává svých partnerů, jak rozumějí významu svých tvrzení, poukazuje na rozpory v jejich výpovědích a zpravidla je dovede k poznání, že tato tvrzení neobstojí a že se jednalo o „pouhé mínění“. V Sedmém listu Platón naznačuje, že cestu k pravému poznání není možné popsat a učit, nýbrž že si ji každý musí objevit sám na základě dlouhého úsilí a zkušenosti myšlení i rozhovoru.

Když se ty jednotlivé věci, jména a výměry, názory a jiné smyslové vjemy vespolek o sebe třou, v laskavých posudcích jsouce opravovány a s nezávistivým užíváním otázek a odpovědí, tu konečně vyšlehne oheň poznání a rozumu o každé jednotlivé věci.[2]

Podobně soudí Sókratés i o spravedlnosti, kterou lze objevit jen v „laskavé“ a „nezávistivé“ konfrontaci názorů:

Budeme-li to porovnávat a navzájem třít jedno o druhé, snad dosáhneme toho, že spravedlnost vyšlehne, jako když se třou dřeva.[3]

Scholastika

Tomáš Akvinský užívá pojem dialektiky v tomto klasickém významu. Kromě toho jsou však všechny jednotlivé otázky jeho Teologické sumy uspořádány přísně dialektickým způsobem. Všechny začínají (nepodloženým) tvrzením, u Tomáše pod názvem „zdá se“ (videtur), následují argumenty pro toto mínění, potom argumenty proti (sed contra...), pak jeho vlastní řešení (respondeo dicendum...) a nakonec odpovědi na argumenty proti. Pro Tomášovu metodu je také přízančné, že výchozí tvrzení („zdá se, že...“) se vždycky ukáže jako mylné.

Tato metoda dialektiky jako argumentace se také učila na středověkých univerzitách, a to jako třetí a nejvyšší složka trivia. V univerzitních disputacích bylo pravidlem, že kdo chtěl vznést námitku, musel nejprve reprodukovat mínění, proti němuž chce namítat, a teprve když předchozí řečník s touto reprodukcí souhlasil, mohl argumentovat proti. Od starověkého pojetí dialektiky se ovšem scholastika výrazně lišila v tom, že za základní a definitivní zdroj pravdy pokládala Boží slovo, zejména Bibli.

MALÉ SÓKRATOVSKÉ ŠKOLY

MEGARSKÁ ŠKOLA

EUKLEIDÉS

Ebulidův (Epimenidův) paradox:

Jeden Kréťan tvrdí, že všichni Kréťané lžou. Lže tedy také?

ŠKOLA KYNICKÁ

ANTISTHENÉS Z ATHÉN

RADĚJI BYCH BYL ŠÍLENÝ, NEŽ ABYCH POCIŤOVAL LIBOST.

DÍOGENÉS ZE SINÓPY

Ustavičně říkal, že do života je třeba mít připravený buď rozum, nebo provaz.

ŠKOLA KYRÉNSKÁ ČILI HÉDONICKÁ

EUHÉMEROS

• představa bohů zbožštěním význačných dříve žijících lidí, euhemérismus

HÉGESIÁS

ROZKOŠ JE SICE ZE VŠEHO OPRAVDU NEJŽÁDOUCNĚJŠÍ, AVŠAK PROTOŽE JE NAMNOZE NEDOSAŽITELNÁ, KDEŽTO BOLEST NA NÁS DOLÉHÁ V TISÍCERÉ PODOBĚ, NEJLÉPE UDĚLÁ, KDO SE OBĚSÍ.

PLATÓN A PLATÓNISMUS

PLATÓN

35 dialogů, listy …

Postava Sókrata, svérázné mýty …

• dialogy sókratické

• dialogy zralého období

• pozdní dialogy

Dialektika jako metoda filosofování

Idea, forma, EIDOLON. Objektivní idealismus

– příčina, zdroj bytí konkrétních věcí, vlastností a vztahů

– vzor věcí, podle kterého Platónův bůh DÉMIÚRGOS vytvářel svět

– cíl, ke kterému spěje vše existující

– prostředku, kterým poznáváme jednotliviny i obecniny, jakéhosi „epistemologického nástroje“

• Duše a nesmrtelnost

Lidská duše je podle Platóna principem žití těla. Je nemateriální, byla před narozením a bude existovat i po tělesné smrti.

• Trojdílnost duše

v pozdních dialozích (Ústava) dělí duši na tři části:

– (1) rozum (NÚS)

– (2) vůli (THYMOS)

– (3) duši smyslovou, chuť (EPITHYMÉTIKON).

Platónovo učení o státu - společnost jako velký organismus

Sókratés a Platón

Soudě podle jeho spisů měl Platón k Sókratovi velice blízko a téměř všechno, co o Sókratovi víme, víme z Platóna. Ironické líčení Aristofanovo[2] k tomu mnoho nepřidává. Ve svých dialozích se Platón tváří jako pouhý tlumočník myšlenek Sókratových (který jak známo nic nenapsal) a v Sedmém listu dokonce říká, že o svých vlastních myšlenkách nikdy nic nenapsal a nenapíše, protože filosofie se musí vyučovat ústně, v rozhovoru a společném „úsilí myšlení“. Na druhé straně se Sókratovy názory a postoje v těchto dialozích mění a s jedinou výjimkou Obrany Platón nikde netvrdí, že by je byl slyšel z první ruky. Je tedy otázka, nakolik je máme připisovat spíše Platónovi.

V některých dialozích (např. Menón, Faidros, Kritón) není vypravěč, jinde hovoří Sókratés v první osobě (Lysis, Charmidés, Ústava) a v Prótagorovi Sókratés vypráví o své předchozí rozpravě s Prótagorou. Faidón, Sympozion a Theaitétos vyprávějí Sókratovi žáci, patrně po mnoha letech, a Platón (kromě Theaitéta) nijak nenaznačuje, jak k nim vůbec přišel. Při porovnání biografií jednotlivých postav vyjdou najevo značné nesrovnalosti. Tak v Prótagorovi jsou Alkibiadés a Agathon mladíci, kdežto Apolodóros a Glaukón by mohli být jejich otci; v Sympoziu je to právě naopak. Tyto nesrovnalosti patrně nejsou nahodilé a Platón tedy nepíše jako historik. Dialogy se naopak podobají dobovému divadlu, neboť na scéně vystupují nejvýše tři postavy a mají „sbor“ mlčících posluchačů.

[editovat] Sókratovo odsouzení

Sókratův proces a smrt jsou přímo tématem tří dialogů (Obrana, Kritón a Faidón), které se také nejčastěji čtou. V pěti dalších se objevují narážky a varování: v Theaitétovi a v Eutyfrónovi mluví Sókratés o pomluvách a obvinění z korupce; v Menónovi ho varuje Anytas, v Gorgiovi a v Ústavě Sókratés vysvětluje, proč k tomu musí dojít.[3] Jiné dialogy spojují osoby, jež se však představují pokaždé jinak. Tak v Obraně si Sókratés stěžuje, že ho Aristofanés zostudil a způsobil jeho soud,[4] kdežto v Sympoziu spolu a s dalšími přáteli hodují. V Kratylu Sókratés chválí Eutyfrónovu moudrost, kdežto v Eutyfrónovi jej zesměšňuje a karikuje.

Sókratův soud je na pozadí toho, co o dobových Athénách víme, těžko pochopitelný. Bezbožnost a ateismus nebyly v pátém století v Athénách zločinem, Aristofanovy komedie, kde si ze ctitelů božstev dělá legraci, dostávaly ceny a není známo, že by někdy čelil nějakému obvinění. Naopak Sókratés se pro své filosofické poslání odvolává na Apollóna, jednoho z předních athénských bohů.

ARISTOTELÉS A ARISTOTELISMUS

ARISTOTELÉS

Rozsah Aristotelova díla: 400 knih s téměř půl miliónem řádků. Známe 143 titulů, zachovalo se 47 knih. Osud díla. (details slide 79)

Struktura Aristotelových pojednání

• V úvodu se nejdříve stanoví předmět zkoumání (THESE) a poukáže se na sporné otázky (APORIE).

• Následuje historické východisko: názory předchůdců. (Díky tomu se jich mnoho dochovalo.)

• Tyto názory podrobuje kritické analýze.

• Poté přistupuje k vlastnímu řešení problému.

Metafyzika

Nauka o příčinách, hýlémorfismus

Fyzika – FYSIKÉ AKROASIS

Nauka o příčinách: 4 typy, teleologie a její problémy

Duše

• vegetativní (tj. vyživovací a rozmnožovací). Je přítomna ve všem živém: v rostlinách, živočiších i v lidech. Je příčinou vývoje a rozmnožování.

• vnímavá (pociťovací, senzitivní) je přítomna v živočiších a v člověku. Způsobuje vnímání a žádostivost.

• rozumová (myslící) je pouze v lidských bytostech.

Na rozdíl od svého učitele Platóna, který se věnoval převážně otázkám člověka a společnosti, snažil se Aristotelés obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zpočátku sice psal také dialogy jako jeho učitel, z těch se však zachovaly jen zlomky, kdežto téměř celé Aristotelovo dílo má podobu soustavných pojednání, traktátů. Zatímco Platónův učitel Sókratés se svými partnery diskutoval a hleděl dosáhnout jejich souhlasu, Aristotelovy spisy už obsahují přesnou a závaznou argumentaci, jak ji má svým žákům přednášet učitel.

Platón v Sedmém listě výslovně říká, že žádnou svoji nauku nikdy nenapsal a nenapíše, protože vychází z vlastního přemýšlení a vyžaduje vnitřní úsilí a konfrontaci různých názorů, z níž teprve jako třením dřev o sebe „vyšlehne oheň poznání a rozumu“.[1] V Aristotelově myšlení hraje naproti tomu mnohem větší roli věcná zkušenost, která je všem společná a o níž se tedy lze přesvědčit. Úkolem filosofa je spíš myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře uspořádat a ovšem správně myslet i argumentovat.

[editovat] Aristoteles a vědy

Tímto novým vymezením filosofie položil Aristotelés základy soustavné filosofie jako snahy „porozumět tomu, co jest“, ale také různých věd, například anatomie, astronomie, biologie, ekonomie, embryologie, etnografie, geografie, geologie, lingvistiky, logiky, meteorologie nebo politologie. Ve vlastní filosofické oblasti psal o estetice, etice, metafyzice, rétorice a teologii, zabýval se výchovou a vzděláváním, i literaturou a poezií. I když zejména v oblasti přírodních věd jsou jeho jednotlivé názory většinou překonané, mnoho z jeho způsobu zkoumání, třídění a argumentace zůstává dodnes živé.

Základem aristotelského třídění věcí je představa nadřazeného rodu (řecky genos, latinsky genus), jehož jednotlivé druhy (eidos, species) se navzájem liší „specifickou“ čili druhovou diferencí. Definice tak spočívá v určení (společného) rodu a tohoto rozdílu vůči ostatním druhům v něm. Jednotlivé předměty se tak dají uspořádat do „stromu“ nadřazených a podřazených kategorií, na čemž spočívá tzv. binomická nomenklatura v botanice, zoologii atd.

V „první filosofii“ čili metafyzice, která pojednává o jsoucnech a bytí, se Aristotelés snaží překonat Parmenidovo ostré rozlišení „jsoucího“ a „nejsoucího“, které v důsledku vylučovalo každý vznik, změnu a zánik. Používá k tomu rozlišení mezi možností (dynamis, potentia) a uskutečněním (energeia, actus): vznikající věc už musela být možná, a tedy přechází z možnosti k uskutečnění. Každá změna ovšem musí mít svoji příčinu. Aristotelés rozlišuje příčinu

1. látkovou (hyletiké, materialis), tj. materiál či látku,

2. tvarovou (eidetiké, formalis), tj. představu či tvar,

3. účinnou (hothen hé arché, efficiens), tj. toho, kdo ji působí, a

4. účelovou (hú heneka, finalis).[2]

Tak když se staví dům, musel se o to „přičinit“ jak stavební materiál, tak představa domu, stavitel a konečně účel: někdo chce bydlet. Pokud by některá z nich chyběla, nemohlo by se stavět.

Na tomto příkladě je vidět, že Aristotelova představa o jsoucím se od novověké filosofie a vědy liší především v tom, že typické, vzorové jsoucno je u něho živá bytost, nikoli rozlehlá věc (Descartes) nebo hmotný objekt. Jsoucno se může pohybovat a měnit, a to zejména za nějakým cílem, který patří k jeho přirozenosti (entelechie). Aristotelova filosofie je tedy teleologická. Za druhé je Aristotelovi cizí představa aktuálního nekonečna. Proto ani řetězec příčin nemůže být nekonečný, nýbrž musí skončit u první nutné příčiny, „prvního nehybného hybatele“, jehož pak křesťanská teologie ztotožnila s Bohem.

Pravidlům správného myšlení, usuzování a argumentace je věnována řada spisů, tradičně označovaných jako Organon čili nástroj, rozumí se právě myšlení. Jednotlivá tvrzení spojujeme v soudy, z předpokladů (premis) vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je sylogismus: ze dvou tvrzení se společným členem plyne třetí. Obě výchozí tvrzení mohou být buď obecná (každý, všichni) nebo jednotlivá (je, existuje), a kromě toho mohou být také záporná (žádný a jen některý); podle toho pak některé závěry platí a jiné ne. Formalizováním aristotelské

logiky vznikla predikátová logika včetně kvantifikátorů. Aristotelova „analytika“ či logika jakožto nauka o pravidlech myšlení a řeči také z jazyka a z jeho forem vychází: podstata, případek (akcidens), atribut a podobně jsou zároveň kategorie myšlení i jazyka.

ETIKA NÍKOMACHOVA

Morálka je pro duši totéž, co zdraví pro tělo.

• Vegetativní části duše se etika netýká, (stará se jen o výživu a rozmnožování)

• Senzitivní části duše (odvaha, cit pro míru a štědrost)

• Rozumová složka duše (rozumnost a moudrost)

ALEXANDROS Z AFRODIASIDY

JAN FILOPONOS

AL GHAZZÁLÍ

Zabýval se adaptací aristotelismu v islámském duchu

AL FÁRÁBÍ

AVICENNA

Vzduchový teploměr

TOMÁŠ AKVINSKÝ

Překonání aristotelismu

FILOSOFIE HELLÉNISTICKÉ DOBY

STOICKÁ FILOSOFIE

• Stará stoá Zénón z Kitia, Chrýsippos…

• Střední stoá Panaitios na Rhodu (100 př. n. l.) Poseidónios z Apameie.

• Mladší stoá (v Římě). Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius.

• Stoická logika a teorie poznání

Výroková logika

Stoická epistemologie a ontologie

Skutečné objekty v nás vyvolávají intenzivní přesvědčení o své realitě

Slajdy – 95- -strašný kecy

EPIKTÉTOS

POKUD MILUJEŠ SVÉ DÍTĚ, ŘEKNI SI, ŽE JE SMRTELNÉ. AŽ ZEMŘE, NEBUDEŠ SE TRÁPIT.

MARCUS AURELIUS

Hovory k sobě

EPIKÚREISMUS

EPIKÚROS

Epikúrovy spisy

300 spisů, 37 o přírodě, List Hérodotovi (fyzikální učení), List Pythoklovi (astronomie a meteorologie), List Menoikovi (etika). Fragmenty z pojednání O přírodě pohřbeny výbuchem Vesuvu v Herkulaneu roku 79. Část z nich se podařilo zachránit, rozvinout a rozluštit. 1888 byly nalezeny Epikúrovy Hlavní články učení.

Epikúrovo učení

Radost ze života se dostaví sama, když není přítomen strach, úzkost a bolest. Čtyři zdroje strachu:

• z nedosažitelnosti štěstí• z utrpení• z bohů • ze smrti

TITUS LUCRETIUS CARUS

DE RERUM NATURA

stavba látek, CLINAMEN, astronomické úkazy, koncepce uzavřeného času, původ světa, výklad deště, duhy, sněhu, škodlivých látek, zázračných pramenů, nilských záplav, magnetismu, blesku, zemětřesení, sopečných erupcí i epidemii moru v Athénách, o božstvu, o právním řádu, smrti, snech, útrapách lásky včetně návodů kterak souložit s nevěstkou a manželkou.

ŠKOLA SKEPTICKÁ

PYRRHÓN Z ÉLIDY

Alexandrova výprava, Indie – bráhmáni (GYMNOSOFISTÉ)

TIMÓN Z FLEIÚNTU

přinesl skeptické učení do Athén

ARKESILÁOS Z PITANY

SÓKRATÉS VĚDĚL, ŽE NIC NEVÍ, SKEPTIK NEVÍ ANI TO.

KARNEADÉS

AINESIDÉMOS

v Alexandrii Osm knih řečí pyrrhónských

SEXTUS EMPEIRIKUS

FILOSOFIE V ŘÍMĚ

M. T. CICERO

Řečník, státník, spisovatel, překladatel, konzul, eklektik

Latinská terminologie

PLÚTARCHOS Z CHAIRÓNEIE

ALEXANDRIE A MÚSEION

EUKLEIDÉS

STOCHEIA čili Základy (Elementy, Prvky), Data, O kuželosečkách, Místa na ploše, Úkazy, Optika, O hudebních intervalech.

STOCHEIA

ARCHIMÉDÉS

Život

Syrákúsy byly v době Archimédova narození řeckou kolonií na Sicílii. Jeho otec Phidias byl astronom. Archimédés získal své vzdělání v Alexandrii v Egyptě, která patřila mezi největší města své doby, kde studoval u nástupců Euklida. Většinu svého života ale prožil na Sicílii a zasvětil svůj život experimentování a výzkumu.

Archimedes

Během 2. punské války proti Římanům Archimedovy válečné stroje odrážely římské útoky jeden za druhým. I díky Archimedově skvělé technice Římané roku 212 př. n. l. město vyhladověli a dobyli. Během římského plenění města si v zahradě črtal geometrické obrazce do písku. Když se k němu přihnal římský voják, obořil se na něj známým výrokem: „Neruš mé kruhy!“, ale to vojákovi nezabránilo antického matematika zabít.

[editovat] Objevy

Mnohé z jeho velkých objevů přežily až dodnes, i když mnoho jeho úžasných knih se v historii ztratilo. Jedna z jeho knih Metoda (nalezena roku 1906) například popisuje spojení matematiky a mechaniky. Poněkud překvapivě mnoho neexperimentoval. Spíše se oddával myšlení.

V matematice znal Archimédés vzorec pro součet nekonečné geometrické řady. Zjistil, že koule, kolem ní opsaný válec a kužel se stejnou základnou a výškou jako má válec mají objemy v poměru 2:3:1. Jako první určil plochu elipsy. Stanovil objem rotačního paraboloidu, elipsoidu a hyperboloidu a učinil to prakticky způsobem, který se dnes používá v integrálním počtu.

V geometrii zavedl původně negeometrické pojmy jako těžiště, těžnice. Ve fyzice položil základy statiky - znal zákony páky a formuloval zákon týkající se těles ponořených do kapaliny (Archimédův zákon), stanovil pojem „specifická hmotnost“ těles.

Lze ho právem označit za největšího matematika starověku. Jako první stanovil axióm, že přímka je nejkratší spojnice dvou bodů a axióm, že libovolnou úsečku lze složit z určitého počtu kratších úseček. Tyto dva axiómy později sehrály významnou úlohu v geometrii.

Spojil matematiku s fyzikou a teorii s experimentem.

[editovat] Citáty

Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, která se rovná tíze kapaliny tělesem vytlačené - Archimedův zákon

Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu zeměkoulí!

Neruš mi mé kruhy!

Heureka! (Našel jsem!)

Heureka

[editovat] Heuréka

Svůj neznámější objev, vztlak, objevil díky svému přátelství s Hieronem II., syrakuským tyranem. Hieron chtěl zjistit, zda-li jeho koruna je vyrobena opravdu z ryzího zlata. Požádal proto Archimeda, aby obsah zlata v koruně prověřil, ovšem bez toho, aby ji jakkoliv poškodil. Archimédés několik dní bezvýsledně promýšlel, jak takový nelehký úkol vyřešit. Jednou odpoledne Archimédés ležel ve vaně a všiml si, jak voda přetéká přes okraj. Archimédés správně poznal, že množství vody, která přetekla přes okraj, odpovídá objemu jeho těla. Archimédés vyskočil z vany a zcela nahý probíhal syrakuskými ulicemi a volal „Heuréka“ (už to mám). Archimédes zjistil, že koruna byla vyrobena převážně z obyčejného kovu. To bohužel stálo zlatotepce život.

ERATOSTHENÉS Z KYRÉNY

Sklon ekliptiky, mapa s 675 hvězdami,

Kalendář:

ARISTARCHOS ZE SAMU

Heliocentrismus. Paralaxa stálic, parsec

HIPPARCHOS Z NÍKAIE

Odmítnutí heliocentrismu (malá přesnost), katalog stálic s 850 hvězdami

KLAUDIOS PTOLEMAIOS

ALMAGEST

katalog 1025 hvězd

a 48 souhvězdí.

TETRABIBLOS

čtyři knihy astrologických interpretačních metod.

PLANETÁRNÍ HYPOTÉZA, populární verze

PATRISTIKA

AURELIUS AUGUSTINUS

Augustin zpochybnil Sókratovu a Platónovu nauku o naučitelné ctnosti. Středem jeho zájmu je problém boží milosti (GRATIA) a lidské svobody.

PELAGIUS

Irský mnich a theolog, třicet let jako duchovní učitel v Římě, kde kritizoval pokleslou římskou morálku. Když byl Řím dobyt, uprchl do Severní Afriky. Stavil se i v Hiponu, Augustina však nezastihl.

BOЁTHIUS

Anicius Manlius Torquatus Severinus Boёthius, „poslední Říman a první scholastik“.