VZTAHY A PROBLÉMY OBSAH 5/2004 ROČNÍK XXVIII STR. · mezinÁrodnÍ finance na mezinÁrodnÍ Úrovni / jiří fárek 32 o psychologickÝch pŘÍČinÁch vÁlky / ladislav cabada

VZTAHY A PROBLÉMY

1MEZINÁRODNÍ POLITIKA 5/2004

VYDÁVÁ ÚSTAV MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

ŘÍDÍ REDAKČNÍ RADA / PŘEDSEDA OTTO PICK

ŠÉFREDAKTORZDENĚK ZBOŘIL

ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORAROBERT SCHUSTER

ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA MILENA STREJČKOVÁ

SEKRETÁŘKA REDAKCEIRENA KREJČOVÁ

GRAFICKÝ NÁVRH PETR TĚŠÍNSKÝ GRAFICKÁ ÚPRAVA MILENA BOUČKOVÁ

AUTOR OBÁLKY FILIP SOJKADISTRIBUCE DAGMAR ČERVINKOVÁ

REDAKČNÍ RADA:LADISLAV CABADA, MILOŠ CALDA,

ADAM ČERNÝ, PETR DOSTÁL,MARTIN EHL, JIŘÍ FÁREK,

JOSEF FUČÍK, RADEK KHOL,MIROSLAV KUNŠTÁT, KAI-OLAF LANG,

KRISTINA LARISCHOVÁ, PETR LEBEDA,PAVEL MÁŠA, ALOIZ NEUSTADT,

KAREL PEZL, OTTO PICK,MILOŠ POJAR, PAVEL PŠEJA,

RICHARD SEEMANN, JIŘÍ SCHNEIDER,IVO ŠLOSARČÍK, JIŘÍ ŠTĚPANOVSKÝ,KVĚTA ŠUBRTOVÁ, FRANTIŠEK ŠULC,

FILIP TESAŘ, JOSEF VESELÝ,TOMÁŠ VESELÝ

Jednotlivé příspěvky vyjadřují názory autorů, nikoli vy-davatele. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací.

All rights reserved. Copyright under the InternationalCopyright Convention. No part of this publication maybe reproduced, stored in retrieval systems or transmit-ted in any form or by any means without the prior per-mission of the International Politics editorial office.Reprints are available upon request. Reprints and per-missions: Write to International Politics, Nerudova 3,118 50 Praha 1.

Redakce a administrace: Nerudova 3, 118 50 Praha 1. Telefon 251 108 107; fax: 251 108 222;e-mailová adresa [email protected]ávky a předplatné přijímá administraceredakce. Vychází měsíčně. Cena výtisku 29,50 Kč.Předplatné na rok činí 294 Kč, pro studenty a důchodce 244 Kč, ve Slovenské republice 584,40 Sk.

Registrováno MK ČR E 5210Tiskne ProKonzult s. r. o., závod Vrútky,Švermova 8, 038 61 Vrútky.Rozšiřuje redakce a další distributoři v drobnémprodeji. Ve Slovenské republice rozšiřujeProKonzult, s. r. o., závod NADAS, Švermova 8,038 61 Vrútky, tel.: 00421/43/4281434, fax:0042143/4281696. Informace o MP a edičníčinnosti ÚMV na www.iir.czPodávanie tlačoviny povolené SsRP BanskáBystrica č. j. OPč-3215/B-96 zo dňa 12. 9. 1996.

ISSN 0543-7962 INDEX 46911

VYJDE V PŘÍŠTÍCH ČÍSLECH MP

Polsko a transatlantická bezpečnost ➤ Ústavní systém Polské republiky a jehovývoj od roku 1989 ➤ Evropská a středoevropská politika z pohledu Varšavy➤ Rozměry polské „východní politiky“ ➤ Iniciativy české zahraniční politiky kestavu lidských práv na Kubě (pokračování z MP 5/2004) ➤ USA – velmocv kruhu? ➤ Slovensko má nového prezidenta

OBSAH 5/2004 ROČNÍK XXVIII STR.

Světozor 2Odložené státy / -zz- 3

ODLOŽENÉ STÁTY

EVROPA: NEVIDITELNÁ VELMOC ANEB POLITIKA ODLOŽENÁNA NEURČITO / Jiří Bystřický, Zdeněk Zbořil 4O JADRANSKOU BRÁNU NIKDO NESTOJÍ / Filip Tesař 6SOMÁLSKO: OBČANSKÁ VÁLKA A KOLAPS STÁTU / Tomáš Raděj 8REKONSTRUKCE ZHROUCENÉHO STÁTU. PŘÍPAD MOSAMBICKÉHO DISTRIKTU MARINGUÉ / Petr Jelínek 10TCHAJ-WAN A JEHO NEZÁVISLOST / Rudolf Fürst 13

ZEMĚMI SVĚTAZEMĚ, KDE POLITICI A PAŠERÁCI JEDNO JSOU – ZAPOMENUTÁ PARAGUAY / Martin Ehl 15BEZPEČNOSTNÍ SITUACE GRUZIEPO PREZIDENTSKÝCH VOLBÁCH / Emil Souleimanov 17MOLDAVSKO: HLEDÁNÍ NÁRODNÍCH ZÁJMŮ / Lubomír Gombos 20BŘEMENA RAKOUSKÉHO KANCLÉŘE SCHÜSSELA / Jiří Štěpanovský 22VOLBY VE ŠPANĚLSKU: VÝSLEDEK, KTERÝ NIKDO NEČEKAL / Petr Pavlík 24

VZTAHY A PROBLÉMYINICIATIVY ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY KE STAVU LIDSKÝCH PRÁVNA KUBĚ (I.) / Tomáš Pštross 26

EKONOMICKÝ OBZORSOUČASNÁ SITUACE FINSKÉ EKONOMIKY / Libor Žídek 29

VOLNÁ TRIBUNADEMAGOGIE NENÍ KRITIKA / Miloslav Bednář 31

RECENZEMEZINÁRODNÍ FINANCE NA MEZINÁRODNÍ ÚROVNI / Jiří Fárek 32O PSYCHOLOGICKÝCH PŘÍČINÁCH VÁLKY / Ladislav Cabada 33MASSIMO INTROVIGNE: HAMÁS / Marek Čejka 34POLITIKA VE STŘEDOVÝCHODNÍ EVROPĚ / Jan Holzer 35

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 5/2004

DUBEN 2004

1. – severokyperský předák RaufDenktaš odmítl poslední verzi plá-nu Organizace spojených národůna opětovné sjednocení Kypru.1. – na dárcovské konferenci proAfghánistán se mezinárodní spole-čenství zavázalo, že v příštích třechletech poskytne této zemi 8,2 mld.dolarů.1. – ve Španělsku byly zveřejněnysoudní dokumenty, z nichž vyplý-vá, že šéfem skupiny podezřelé zespáchání teroristických atentátůz 11. března v Madridu je TunisanSarhan bin Abdal Madžíd Fakhet.Byl na něho vydán mezinárodní za-tykač. Spolu s dalšími teroristy za-hynul 3. dubna při pokusu o dalšíatentát na jednom madridskémpředměstí.3. – v prvním kole prezidentskýchvoleb na Slovensku zvítězili Vladi-mír Mečiar a Ivan Gašparovič. Re-ferendum o předčasných parla-mentních volbách bylo prohlášenoza neplatné, protože k urnám přišlojen 35,86 procenta voličů.4. – nejméně dvacet Iráčanů a dvapříslušníci mezinárodních koalič-ních sil přišli o život při srážkách,které provázely šíitskou demonstra-ci u Nadžafu. Přívrženci šíitskéhoradikálního duchovního MuktadaSadra šli demonstrovat ke španěl-ské základně.4. – bylo oznámeno, že více nežpolovina Izraelců souhlasí s pokra-čováním operací „cílené likvidace“podobných té, při níž byl v březnupři raketovém útoku zabit duchov-ní šéf hnutí Hamas šajch AhmadJasín.5. – u Bagdádu vypukly prudké bo-je mezi šíitskými milicionáři a ame-rickými vojáky. Americká armádataké zahájila několikadenní operaciv sunnitské Fallúdži.5. – předseda izraelské vlády ArielŠaron prohlásil, že Izrael vyklidívšechny osady v pásmu Gazy a ne-ponechá tam čtyři, jak původně za-mýšlel.6. – litevský parlament sesadil prezi-denta Rolandase Paksase z funkcekvůli obviněním z porušení ústavy.6. – čínský parlament rezolucí po-tvrdil, že si Čína ponechá kontrolunad politickým životem Hongkongu.Čína má právo rozhodnout, zdaHongkong potřebuje volební re-formy.6. – palestinský vůdce Jásir Arafatprohlásil, že je připraven zapojit ra-dikální skupiny včetně Hamásu dopalestinského vedení.7. – Ukrajina se rozhodla o staženívětšiny svých vojáků z iráckého Kú-tu, kde ukrajinské síly čelily útokůmšíitských ozbrojenců, kteří jednohoz vojáků zabili. Nepokoje se rozšíři-ly i na poměrně klidný sever Iráku.7. – odvolací soud v Hamburku roz-hodl, že Maročan Munír Matasádik,jediný člověk dosud odsouzený zazapojení do útoku na USA z 11. zá-ří 2001, bude propuštěn z vazbya vyčká opakování procesu na svo-bodě.

8. – v prezidentských volbách v Al-žírsku opět zvítězil Abdal Azíz Bu-teflika.9. – bylo zveřejněno, že irácká vlád-ní rada se rozpadá. Opustili ji již jeden sunnita a dva šíité. Členové ra-dy jsou nespokojeni hlavně s tvrdýmpostupem Američanů ve Fallúdži.8. – poradkyně prezidenta Bushe pronárodní bezpečnost CondoleezzaRiceová vypovídala před komisí vy-šetřující okolnosti teroristických úto-ků ze září 2001. Obhajovala postuprepublikánské administrativy s tím,že útokům nešlo zabránit.Tvrdila, žeproblém spočíval v nedostatečné vý-měně informací mezi FBI a CIA.10. – Bílý dům zveřejnil zprávu taj-ných služeb, podle níž prezidentGeorge W. Bush už 6. srpna 2001věděl, že al-Káida hodlá udeřit naUSA výbušninami nebo unesenýmiletadly. Bush zprávu bagatelizovals tím, že v ní nebyly konkrétní úda-je o útocích. Osobní odpovědnostza 11. září odmítl.11. – v Iráku byli uneseni tři češtínovináři, Michal Kubal a Petr Klímaz ČT a Vít Pohanka z Českého roz-hlasu. Po šesti dnech byli propuště-ni a 18. dubna se vrátili domů.11. – dosud neznámá Islámskáskupina džihádu se přihlásila k vlněteroristických útoků a násilí z koncebřezna v Uzbekistánu, při níž zahy-nulo nejméně 47 lidí.12. – agentura Reuters oznámila,že Albánie vyšle do Iráku 70 vojáků.13. – maďarská policie zatkla lé-kaře palestinského původu, kterýúdajně se dvěma Syřany připravo-val výbuch v muzeu holocaustuv Budapešti během návštěvy izrael-ského prezidenta Moše Kacava.14. – v prvním kole prezidentskýchvoleb v Makedonii získali nejvícehlasů premiér Branko Crvenkovskia Sasko Kedev.15. – televizní stanice al-Džazíraa al-Arabíja odvysílaly sedmiminu-tovou nahrávku, v níž údajně hlasUsámy bin Ládina nabízí příměříevropským zemím, pokud přesta-nou podporovat Spojené státya stáhnou své vojáky z muslim-ských zemí. Vůdci evropských státůnabídku odmítli.15. – USA slíbily Kypru pomoc vevýši 400 miliónů dolarů v případě,že se obě kyperská společenstvív referendu vysloví pro mírový plánOSN na znovusjednocení ostrova.16. – český prezident Václav Klauszahájil 11denní cestu po Číně. Pro-vázela ho řada českých podnikatelů.Setkal se s vysokými čínskými před-staviteli včetně prezidenta a nevy-hnul se narážce na nedodržovánílidských práv v ČLR.16. – španělský parlament potvrdilšéfa španělských socialistů José-ho Luise Zapatera jako nového pre-miéra.16. – před milánským soudem bylpo devíti měsících obnoven procesproti italskému premiérovi SilviuBerlusconimu v kauze korupce připrivatizaci potravinářského podnikuSME na začátku 90. let. Proces bylzastaven na základě zákona o imu-

nitě čelných politiků. Normu všakv lednu zrušil ústavní soud17. – ve 2. kole prezidentských voleb na Slovensku vyhrál IvanGašparovič. Získal 59,9 procenta,zatímco Vladimír Mečiar 40,91 pro-centa odevzdaných hlasů.17. – Izraelci raketovým útokem za-bili nového šéfa Hamasu AbdalaAzíze Rantísího (56). Většina světaakci odmítla, USA ji podpořily.17. – španělský premiér José LuisZapatero jmenoval novou vládu.Polovinu křesel obsadily ženy. Mi-nistrem zahraničí se stal MiguelAngel Maratinos.17. – bylo oznámeno že v třetíchdemokratických parlamentních vol-bách v Jihoafrické republice vyhrálAfrický národní kongres se ziskem69,68 procenta hlasů, což zaruču-je druhý mandát prezidentu ThaboMbekimu. Jako druhá v pořadískončila převážně bělošská pravi-cově liberální Demokratická alian-ce, třetí Strana svobody Inkatha.18. – nový španělský premiér JoséLuis Zapatero nařídil, aby se 1300španělských vojáků v co nejkratšímčase vrátilo z Iráku. Den nato vůd-ce iráckých radikálních šíitů Mukta-dá Sadr vyzval své stoupence, abypřestali na Španěly útočit.20. – britský premiér Tony Blairoznámil, že Velká Británie vypíšereferendum o nové evropské ústa-vě, což dosud odmítal.20. – Evropská komise doporučilaUnii, aby zahájila vstupní rozhovorys Chorvatskem.20. – jordánský král Abdullah II.oznámil, že odkládá plán na setká-ní s americkým prezidentem Bu-shem.20. – v Indii byly zahájeny předčas-né parlamentní volby.20. – syn izraelského premiéra Gi-lad Šaron před soudem prohlá-sil, že už před lety zničil nahrávky,které podle vyšetřovatelů svědčilyo tom, že předseda vlády prostřed-nictvím svého syna přijímal úplatky.21. – RB OSN rozhodla, že dá vy-šetřit zprávy o rozsáhlé korupciv programu „ropa za potraviny“.Saddámův režim na programuúdajně vydělal 10 mld. dolarů.21. – po 18 letech byl z vězení pro-puštěn izraelský jaderný technikMordechaj Vanunu, který v roce1986 zveřejnil v britském tisku svépoznatky a fotografie z tajného nukleárního provozu v izraelské Di-moně.22. – při železničním neštěstí v se-verokorejském Rjongčchonu způ-sobeném pádem troleje na vlaks pohonnými látkami zahynulo po-dle oficiálních zpráv přes 160 lidía 4000 osob byly zraněny.22. – Sněmovna reprezentantůKongresu USA schválila zákon, kte-rý umožňuje uspořádat do 45 dnůvolby, pokud by při teroristickémútoku zahynulo sto a více členů to-hoto orgánu.23. – izraelský premiér Ariel Šaronprohlásil, že ruší svůj závazek tý-kající se fyzické nedotknutelnosti Jásira Arafata, kterého obviňuje

z podpory palestinských atentátní-ků. Americký prezident Bush dalnajevo, že se postaví proti jakému-koli útoku proti předsedovi palestin-ské samosprávy.24. – proběhlo na Kypru referen-dum o mírovém plánu OSN nasjednocení ostrova. Proti hlasova-lo 75,8 procenta Řeků, sjednocenípodpořilo 64,9 procenta Turků. DoEvropské unie tak vstoupí jen jižní,řecká část ostrova. OSN, Evropskákomise, USA a další země vyslovilynad výsledky plebiscitu zklamání.25. – v přímých prezidentských vol-bách v Rakousku byl do čela státuzvolen sociální demokrat a místo-předseda parlamentu Heinz Fischer(65).26. – jordánská televize informova-la o tom, že al-Káida připravovalav Ammánu atentát za použití che-mických zbraní. Cílem mělo být síd-lo jordánské tajné služby, americkévelvyslanectví a další objekty. O ži-vot tak mohlo přijít až 80 000 lidí.26. – norský ministr zahraničí JanPetersen potvrdil, že Norsko stáhnev létě své jednotky z Iráku, a toi přes prosby amerického ministrazahraničí Colina Powella.26. – ministři zahraničí evropsképětadvacítky rozhodli, že EU po-skytne v příštím období maximálnípodporu severní části rozdělenéhoKypru. Půjde zejména o finančnípomoc a uvolnění obchodu.27. – bylo zveřejněno, že Austrálie,Velká Británie a Gruzie chtějí posí-lit své jednotky v Iráku.27. – libyjský předák MuammarKaddáfí se v Bruselu setkal s před-sedou Evropské komise RomanemProdim a dalšími vysokými před-staviteli Unie.27. – španělští vojáci opustili zapodpory amerických vojáků Nadžafa stáhli se na svou hlavní základnuv Díváníji.27. – vedení teroristické organizaceal-Káida v Saúdské Arábii vyhlásiloletošek rokem útoků proti Američa-nům.28. – řeckokyperský prezident Jor-gos Papadopulos a řecký premiérKostas Karamanlis se shodli natom, že plán OSN na sjednoceníKypru zůstává nadále základempro urovnání vztahů na ostrově.28. – švédský parlament odmítl návrh vlády, aby byl občanům no-vých členských států EU přechod-ně omezen přístup na švédský pra-covní trh.28. – při násilnostech, které se roz-poutaly na muslimském jihu budd-histického Thajska, zahynulo 112 lidí.28. – v prezidentských volbáchv Makedonii zvítězil premiér BrankoCrvenkovski.29. – američtí vojáci se začali sta-hovat z Fallúdži. Američany nahra-dí přes tisíc vojáků, které povedeveterán Husajnovy armády generálSalá Abdúd Džabúrí.29. – americký prezident GeorgeW. Bush a viceprezident Dick Che-ney vypovídali společně před par-lamentní komisí, vyšetřující útokyz 11. září 2001.

SVĚTOZOR

2

České Country Radio nás každou hodinu a několikrát za den in-formuje o tom, že je klidným rádiem do neklidné doby. Průhled-ná ziskuchtivost tohoto reklamního sloganu je zřejmá. Která do-ba kdykoli v minulosti nebyla neklidná? A kdo kdy nejčastějihovořil o klidu, rozvaze a míru, než ti, kteří je jako první dokáza-li porušit?

Protože je to však komerční stanice, která se stará hlavněo zábavu svého publika, a to jí přináší naději na vyšší příjmy,lze z toho také usuzovat, že představu o neklidné době nesdíle-jí jen redaktoři tohoto zábavného programu, ale i jejich publi-kum. Je to vlastně docela dobrý průzkum veřejného mínění ni-koli nevýznamného segmentu české společnosti, který nám říká,že i ti posluchači, kteří touží po romantice středoamerickýchprérií nebo poutníků dnes už jen sentimentálně posunujícíchamerickou hranici dále na Západ, přece jenom jsou si vědomitoho, že svět nejen díky své minulosti a jejímu setkávání se současností, ale také díky svému mediálně zdůrazňovanému neklidu a pohybu, prozkoumávaným problémům global policyi globalizace, přece jen touží po panharmonii, souladu neboi mírném neklidu více než po třídním boji a konfliktech, kteréjsou denní potravou zpravodajských agentur i zpravodajskýchslužeb.

Teorie mezinárodní politiky přispěla k pochopení takového sta-vu věcí hned několika různými poznatky. Jednak dala vzniknoutteorii komplexní vzájemné závislosti, která v souladu s přesvěd-čením své státnosti si vědomých občanů tvrdí, že existuje inte-grace států podléhající jen velmi volným liberálním zásadám, a žetedy státy nebo země nejsou jedinými aktéry nebo agenty mezi-národněpolitického procesu, který však existuje jako více neboméně heterogenní celek. Kooperace, byť někdy dočasně zastíně-na konfrontací nebo konflikty, je nejvyšší hodnotou nebo nejdů-ležitějším aspektem mezinárodní politiky, a pak se také přirozeněmusí zvětšovat význam mezinárodních, nadnárodních a nestát-ních organizací. Z toho opět logicky vyplývá, že otázky tvorbya ochrany životního prostředí, sociální problémy aj. jsou důleži-tější než problémy národní bezpečnosti. Tradiční mocenskou rov-nováhu mezi státy nebo jinými politickými strukturami v rámcisystému nahrazuje režim, soubor pravidel nebo norem, které ur-čují chování různých aktérů mezinárodní politiky, ale také způsoba formy mezinárodněpolitických ujednávání a smlouvání se.

Připomeňme ale také, že existuje i teorie závislosti, která se za-bývá studiem chování centra a periférie zejména světové ekono-miky, a že tento vztah je ovlivňován povahou této ekonomiky a po-litických instrumentů, jež slouží nebo jsou zneužívány k jejímuovlivňování.

Nezdá se, že by teorie mezinárodní politiky dokázala vysvětlitnebo popsat všechny typy různých závislostí, ale jistě pokročilanatolik, že lze hovořit o obecně přijatých modelech, vzorech nebopravidlech mezinárodněpolitického diskursu, který může být po-chopitelný v různých částech světa. Faustovské upozornění na še-dost teorií a na věčnou zeleň života je ovšem také na místě, kdyžsi jakoukoli teorii mezinárodních vztahů, její hypotetické a argu-menty doložené nebo vyvrácené závěry aplikujeme na konkrétnípolitickou situaci.

ÚVODNÍK

Odloženéstáty

Jen v krátké historii současného světa, řekněme od konce dru-hé světové války, se problém závislosti (nebo nezávislosti) stalmotorem vnitřní i zahraniční politiky desítek států. Studená válkaa rozdělení světa alespoň na dva ideologicky nesmiřitelné, politic-ky často smířené a respektované celky, zrodily ale také názor, žemezi těmito dvěma celky existují zapomenuté nebo odložené ná-rody, státy, země a krajiny, které jsou vlastně tou nejskutečnějšíobětí nového modelu světového uspořádání.

Mao Ce-tung hned na začátku padesátých let 20. století přišelse svou dnes už zapomenutou teorií tří světů a o několik let po-zději se hned 26 afrických a asijských zemí dohodlo v Bandungu,že jsou nezávislé (později nezúčastněné) na konfliktech a kon-frontační politice dvou ideologicky vymodelovaných světů. Třetísvět, ať už byly motivace těch, kteří se za jeho součást považova-li, jakékoli, můžeme tedy vidět z minimálně dvou velmi rozdíl-ných pohledů. Jednak z hlediska těch, kteří se nechtěli smířit s bi-polárním viděním světa a nechtěli nebo jen váhali přidat se najednu nebo druhou stranu. A také s tím, že jsou jen odkladištěmtěch nevýznamných či jen dočasně potřebných partnerů největ-ších světových mocností, kteří čas od času mohli zaujmout svýmsurovinovým příspěvkem ke světové ekonomice nebo náhodnýmzapletením se do nějakého jim dost nesrozumitelného konfliktu.

Druhý pohled je zajímavější. Jeho hlavním znakem je, že před-stavitelé a reprezentanti různých zemí mysleli, a to podobně jakoobčané nebo většina populace jejich zemí, že se začínají ztrácetz mapy světové politiky, že jsou odkládáni v lepším případě na ne-určito, do nečitelného a jimi nepoznatelného prostoru světové po-litiky. Tento pohled, který nás zajímá v tomto čísle Mezinárodnípolitiky, není vlastní jen chudým nebo chudnoucím státům, aleobjevuje se i například ve státech jižního Pacifiku (Nový Zéland,Austrálie), v jihovýchodní Evropě, v některých částech Ruské fe-derace, ve významné části Afriky a Latinské Ameriky, a to po ce-lá devadesátá léta 20. století.

Mnohem zajímavějším projevem tohoto zapomnění nebo opuš-těnosti, který má převážně psychologické nebo sociálně-psycho-logické kořeny, jsou reakce na důsledky tří vojenských konfliktů– na Balkáně, v Afghánistánu a Iráku a uvnitř Spojených státůamerických. Zvětšující se vojensko-technologická trhlina meziUSA a všemi ostatními je překonáván často emocionálními aver-zemi ovlivněnými politickými postupy, které sice navazují na ně-které historické stereotypy, ale v zásadě vycházejí nikoli jen z vi-ditelného stavu věcí.

Toto nové vidění mezinárodní politiky, nikoli už jen v globál-ních, ale dokonce i v nadplanetárních rozměrech (a nejedná se jeno dostupnost vesmírných prostorů, ale i prostupnost těchto pro-storů novými prostředky komunikace) vyvolávají obavy, zda seuvažování o mezinárodní politice nedostalo na úroveň science-fic-tion. A protože dnes už proti sobě v různých konfliktech nestojíozbrojení muži nebo ženy, nebojují mezi sebou jen stroje nebo in-formace s informacemi, ale hlavním aktérem světové politiky sestává simulovaná budoucnost, zda se být mezinárodní politika ni-koli vzdálenou, minulou realitou, ale jen realitou smyšlenou neboexistující jen jako falzifikace.

I toto poznání má však svou věčně zelenou dimenzi. Jejím hlav-ním důsledkem je, že nový režim mezinárodní politiky staví do ro-le odložených států nejen ty chudé a zubožené, které to již dávnovědí, ale i ty ostatní (dříve si říkaly rozvinuté), které už ani ne-stačí sledovat, jak vznikají nové soubory informací, natož aby jentušily, jak se s těmito informacemi nakládá. Kdyby někdo dnesoznačil rozšiřující se Evropskou unii za sjednanou jednotu odlo-žených států, asi by nebyl vítán na politických fórech, která se ne-zdají už být ani ekonomicky, ani technologicky přiměřenou zášti-tou. Politická rozhodnutí jsou nebo mohou být odložena, a todokonce na neurčito, a stejně tak i celá politika.

[email protected]

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 5/2004 3

Zatímco Spojené státy nabízejí pohledna megavelmoc, produkující nadměrnémnožství pohybu, v drobné zkratce, odtechnologických, ekonomických až k poli-tickým výbojům, jejich společným hledis-kem je skutečnost odvislá od změny náhle-du na samotný pojem pohybu: pohybovatse totiž znamená vyrábět, a je jedno, je-litento pohyb veden v reálném čase, nebo na displejích terminálů či v systému no-vé rekontextualizace systému viditelnosti.Je to možné jen díky digitálním přepisůmohromného množství dat, které lze přede-vším využít k vojenským účelům.

Megavelmoc produkuje systém zrychle-ných pohybů souběžně s prostředky novéhokódování dat, směšující výkony nástrojů de-strukce s výkony prostředků komunikace,čímž dosahuje poměrně vzácného efektu:falšuje dimenze. Tím chceme říci, že do-chází k dosud nebývalé proměně kontextuudálostí, předmětu lokalizace, neboť sou-běžně s falšováním dimenzí dochází i k fal-šování jevů.

Velmoc tohoto typu produkuje svouvlastní skutečnost událostí, do které nelzevstoupit jinak, než prostředky stejného řá-du. Není příliš radostné vidět, že zatím široko daleko není jiná velmoc, schopná do této hry technologického náboženstvívstoupit s razancí proroků ze Starého záko-na. Zdá se totiž, že celá záležitost je poně-kud složitější, než se na první pohled můžezdát.

Zkusme si alespoň ve zkratce přiblížitněkteré relevantní faktory:

Jestliže kolem roku 1930 Georges Duha-mel poznamenává se značnou dávkou skep-se: Už nemůžu myslet to, co chci, je to vlast-

ODLOŽENÉ STÁTY

ně jen reakce na stav proměny reálné sku-tečnosti. Technologie pohyblivých obrazůzačala měnit strukturu vidění a změnila jido systému vizualizace. Důsledkem je zjiš-tění, že velmi rychle se pohybující nespoji-té obrazy nahrazují naše vlastní myšlenky,neboť zavádějí druh kontextu, který si ne-umíme sami vytvořit.

Gustave Le Bon popisoval obdobnouzkušenost, především z hlediska války. Do-dával, že válka nezasahuje pouze materiálnístránku lidí, ale rovněž jejich myšlenky,které jsou ovšem směrovány z hlubších psy-chických struktur. Nicméně tato hlubinnázákladna je veskrze afektivní a řídí se podlesystému kontextů na úrovni dat, které lzev souladu s Marshal McLuhanem označitjako data vysokého rozlišení.

High-definition jsou parametry uspořá-dání podle formátu vysokého rozlišení, cožznamená, že mají referenční charakter. Ne-lze je tudíž příliš ovlivňovat, ale právě na-opak. Jsme jimi do značné míry silně ovliv-ňováni. Paul Virilio ve stručnosti dodává:Válka obrazů a zvuků nahrazuje válku ob-jektů a věcí.

Vrátíme-li se k již naznačenému, lze říci,že první kruh se uzavírá. Jen taková mega-velmoc, která je schopna kódovat typ reali-ty, v němž se dá bojovat, v němž lze véstválky a ekonomickou soutěž prostředky, kte-ré vnucují člověku to, co má teprve vidět, jesilou, s kterou lze jen velmi obtížně, pokudvůbec, vést rovnoprávný duel. Evropa tímtosoupeřem není a zřejmě ani dlouho nebude.

Otázka proč je namístě. Nicméně odpo-věď není něco, co máme k dispozici.

Důvody je ovšem vhodné poznamenat.Pojem pohybu, zvláště pak nadměrného po-

4

„….pravými vůdci bojů jsou nemateriální síly“.Gustave Le Bon

hybu, je již delší dobu chápán jako specific-ký logistický fenomén. Jenom připomenu-tí: když Dziga Vertov doprovázel Leninav prvním propagandistickém vlaku v roce1918, k otázce pohybu poznamenal: Jsemstroj, který vám ukazuje svět tak, jak ho vi-dím já sám. Odedneška se osvobozuji odlidské nehybnosti.

Paul Virilio k uvedenému dodává o něko-lik desítek let později, ovšemže v souvislos-ti např. s Augustem Rodinem, Paulem Cé-zanem, Paulem Klee aj., že už neexistujepřímé vidění. Vidění nahradila vizualizace.To znamená: strojová, technologická pro-dukce nespojitých obrazů, které určují, coje k vidění, a co nikoliv.

Vše ovšem začalo u změny hybnosti: lid-ská nehybnost je jistá forma fatálního zapo-mnění a jenom to, co dokáže pohybovat jižpohybovaným, je z řádu, který určuje no-vá pravidla politického dění. Vrátíme-li sezpátky k Evropě, musíme přiznat, že ne-hybnost je zde téměř kánonem a produkcekódů zrychlené skutečnosti je zatím zcelav nedohlednu.

Je to trochu paradox, ale zdá se, že z Ev-ropy se stane díky proměně okolního světaneviditelná velmoc.

Válka zítřka…se bude odehrávat ... v la-boratořích ...transgenových druhů, které byse měly lépe adaptovat na znečištění těsnéplanety zavěšené v telekomunikačním éteru.

Paul Virilio

Strategie nových velmocí bude patrněspočívat na zdokonaleném systému kontro-ly a dohledu. Vytváření veřejného prostorupomocí aparátů zobrazování může vést kestavu, v němž rozhodujícím kritériem budeveřejná reprezentace.

Dostáváme se tak k druhé části výše na-značené triády, k otázce moci. Jestliže sou-časný diplomatický jazyk využívá novéhooznačení pro vyjádření stavu mocenské rov-nováhy, totiž rovnováhy hrozeb, pak výcho-zím předpokladem pro jeho užívání je sku-tečnost odstranění faktorů zdání (PaulVirilio), které jsou v zásadě pokračovánímpořadí nutných obětí: slovy Josepha Rudyar-da Kiplinga – První obětí války je pravda.

Nicméně stav války je dnes stavem velmispecifického řádu, lze vcelku logicky před-pokládat, že není žádná zřetelná hranicekonce války, která by příkře oddělila stavotevřeného boje či soupeření se stavemskrytých hrozeb, jež v konečném důsledkumohou přinést vyšší efekt zisku než otevře-ný válečný stav.

Představa válčících stran, přehlednéhobojiště, přesné lokalizace pohybu vojsk, lo-gistika přesunů a týlu jsou ovšem představy,řekněme, sekundární, neboť primární terito-rium války je v oblasti samotného pohybu.

Megavelmoc uspořádává své cíle a zájmyv souladu se způsobem akcelerací, kterévtěsnává do režimu transportů dat a infor-mací. To znamená, že jakákoli hodnověr-nost politického zájmu není o nic ménězjevná než viditelnost tohoto typu pohybu.Je to pohyb mimo souřadnice vykazatelné


EVROPA:NEVIDITELNÁ VELMOCanebpolitika odložená na neurčito

JIŘÍ BYSTŘICKÝ, ZDENĚK ZBOŘIL

Promýšlet Evropu, stejně jako kteroukoli jinou mezinárodněpolitickou entitu,může být problém v okamžiku, kdy namísto teritoriálních, kulturních, histo-rických a politických procesů začneme uvažovat v pojmech pohybu, mocia nestabilních dimenzí. Je-li až dosud evidentní, že Evropa jako velmoc je spí-še z řádu přání a touhy, pak starý kontinent v podobě hry tenzí, z nichž kaž-dá se řídí svými vlastními zákony, může být z řádu reality.

ODLOŽENÉ STÁTYsice ještě nezažili: nicméně program tentofakt již nejen zahrnul, zakalkuloval do prů-běhu události, ačkoli tento fakt je navíc něco, vůči čemu vůbec nefungují hrozbyv reálném čase.

To znamená, že jedině účinné hrozbyjsou ty, které nenastaly, ale jejichž možnostspuštění je už neodvratná.

Moc se na tomto místě jakoby zdvojujeve prospěch proměny dimenzí, ve kterýchza jistých okolností bude ukázána pravda.Jenom ty velmoci, které pravdu ukazují ažtehdy, kdy kontrolují i hrozbu, kterou bymohla vyvolat, jsou skutečné. Nikoliv tytradiční, na něž bylo dosud možné spolé-hat, neboť byly kodifikovány v systémuuspořádané reality, kde pravda, moc a di-menze zjevování příslušné skutečnosti šlytakzvaně ruku v ruce. Současná pravda jeformát odreálnění, pravda zpětného účinku,který zjistíme až v okamžiku, kdy je nevy-hnutelný.

Megavelmoci budou produkovat jen ta-kové systémy skutečnosti, v nichž jejichpravda bude uskutečněním nevyhnutelného.Lze-li tudíž ještě přemýšlet o tom, co zna-mená Evropa, pak možná jenom v souvis-losti s velmocí, která nebude schopna dodatsvou pravdu, neboť nebude produkovat ta-kový pohyb, který by současně znamenalpravdu nevyhnutelného, která ovšem zatímnenastala, jako účinné odstrašování. Je dostmožné, že za daného stavu věcí bude Evro-pa velmoc, kterou při vší úctě a vynaloženénámaze není možné vidět. Z řádu pravdy vi-ditelného zmizela nebo byla odložena ně-kam za horizont.

[email protected]@fhs.cuni.cz

reálného prostoru objektů, jistěže v systémuvysokých definic a rozlišení.

Moc je v držení producentů auto-refe-renčních systémů, militární elity, ovšemženavenek jako zástupný prostředek. V systé-mu zdánlivě demokratického uspořádání tosnad ani jinak nejde. Je tudíž k dispozici ja-ko prostředek transparence veřejné repre-zentace, která je ovšem navýsost klamná,neboť její statut není ohrožen, vůbec seo něj nejedná, ohrožen je naopak statut ob-razů, které ji vytvářejí.

V důsledku toho je vojensky nejdůleži-tější fenomén nestabilních dimenzí, třetí člennaší triády, neboť počítačově generovanéprostory a falšování času reálných dějů jsounejúčinnější metodou odstrašování.

Jestliže například na radaru zaznamenámepohyb střely, která nás ohrožuje v reálnémčase, řekněme v přítomnosti, zprostředko-vané operačním displejem, souběžně s efek-tem zdání reálného času běží souběžně časodpočítávání: ten totiž obsahuje i nastávají-cí okamžik dopadu střely na cíl.

Jedná se vlastně o mediovanou přítom-nost tele-prezence, k času letu střely se sou-běžně tvoří čas cíle, jako by ve skutečnostijiž byl zasažen. Čas dopadu je tak jenomzpětné odpočítávání a stejný systém pracujev okamžiku simultánních světů technologií,které odkazují na reálný průběh času a zá-roveň odpočítávají od konce něčeho, co jsme

evidence, hovoříme o procesech běžícíchmimo kontext lidského oka a těla.

Veškerý arsenál prvního úderu jde mimozákladní teritorium té které země, jde napříčdosud známými souřadnicemi uspořádání,neboť procedura pohybu nového stavu vál-ky je v oblasti high definition.

Systémy vysokého rozlišení překonávajístaré hranice a dělicí křivky, jsou směřová-ny do oblasti vysokých simulací a výsledektohoto kroku je překvapivě zřejmý: ...přijí-mat opatření vůči protivníkovi často zname-ná přijímat protiopatření vzhledem k jehohrozbám. Na rozdíl od opatření defenzivních,od viditelných a ostentativních opevňováníjsou protiopatření předmětem… nejvyššímožné disimulace. Síla protiopatření taktospočívá především v jejich zdánlivé neexi-stenci. (Paul Virilio)

Strategie odstrašování je v současnostizcela jiného druhu, než byla dosud tradičněpřijímána. Jedná se o strategii nástrah, si-mulaci nových prostorů pro kontrolu data informací, jejich možného přepisu či pře-směrování, či jinak řečeno: o vytváření elek-tronického systému zobrazování, v němž je pohyb vlastně nedostižný, není-li po ru-ce dispozice a program jeho možného pře-kódování. To znamená: nikoli maskovanápravda, pravda úskoků reálného světa, aleodstraněná pravda, tradiční pojetí skuteč-nosti reálného světa, ve prospěch obrazu


Strategický význam Albánie smazaly spo-lečně rozvoj letectví a moderních zbraní, pádkomunismu a rozpad Jugoslávie. O jadran-skou bránu dnes prakticky nikdo nestojí. Vý-mluvně to ilustruje osud základny Pasha Li-man nedaleko Vlory, před staletími římskéhopřístavu, od roku 1954 strategické základ-ny Varšavské smlouvy. Pasha Liman hostilod roku 1958 dvanáct sovětských ponorek,z nichž Sověti stačili po albánském převratuv roce 1960 stáhnout jen osm s čistě ruskouposádkou (roztržka ušetřila USA prostředkyna vybudování příslušné námořní základnyv Itálii). O osm let později „zdědila“ zbyléčtyři Čína, nový albánský hlavní spojenec,která je udržovala v provozuschopném stavudeset let až do albánsko-čínské roztržky. Pakuž základna přestala být pro Západ byť sym-bolickou hrozbou, a pro izolovaný režim En-vera Hoxhy ekonomickou přítěží. Masy de-monstrantů rabujících v roce 1997 armádnískladiště nevynechaly ani vybavení ponorek,již dávno neschopných plavby. Z té nejzná-mější z nich, o kterou se před lety málemstrhla bitka mezi Rusy a Albánci, bude zřej-mě muzeum, ostatní půjdou do šrotu. V ro-ce 1998 uzavřela turecká vláda s Albániísmlouvu o pronájmu přístavu, ale to už más dřívějším strategickým významem bázespolečného jen málo – gesto s tím spojené seobrací do vnitrozemí, ne na moře. Jadrandnes není místem konfrontace – suverénnězde panuje NATO – a turecká přítomnostv „sesterské a přátelské“1) Albánii je spíševýrazem rostoucího sebevědomí při symbo-lickém návratu na Balkán.

Když se snaha ovládnout Otrantskou úži-nu vytratila, vytratil se spolu s ní i vážný zá-jem o Albánii. Jako jediná z balkánských ze-mí postrádá Albánie tradičního spojence:míjí ji ruský panslavismus, britské filhelén-ství i francouzské románství, nebo aspoň po-zitivní vztah, jaký mají Němci a Rakušanék Chorvatům a alespoň zčásti i k Bosňákům.Novodobý vztah západní Evropy k Balkánuje založen na myšlence osvobození křesťa-nů od muslimské nadvlády; to se netýkaloAlbánců, většinou muslimů. Slavný histo-rik Edward Gibbon v 18. století napsal, žeo obyvatelích albánských hor je známo stej-ně málo jako o vnitrozemí Ameriky. Leccosz tohoto pohledu zůstalo živé dodnes. Albán-

ci jsou často automaticky vnímáni jako pri-mitivové a divoši, Albánie jako necivilizo-vaná, neevropská země, o jejímž členstvív Evropské unii se nedá vážně uvažovat.2)

Mimo kontinent…

Albánský stát během své nedlouhé histo-rie několikrát zkolaboval: poprvé záhy posvém vyhlášení v roce 1914, během pádu ko-munismu v letech 1990–1991 a pak znovu,v navenek ještě dramatičtější podobě v roce1997, což je nejznámější případ. Nemělo byse ale zapomínat, že tyto epizody nevyvěra-ly pouze z jakéhosi vnitřního fluida, ale mě-ly i svou druhou stranu. Princ Wilhelm zuWied, dosazený v roce 1913 konferencí vel-mocí jako albánský panovník, se na kolapsunového státu podílel naprostou neschopnostívládnout. Pád komunismu byl pádem reži-mu, jenž byl do Albánie importován, a dopropagace tzv. pyramidových spořících fon-dů, jejichž krach vedl na jaře 1997 od de-monstrací k anarchii, byli zapleteni diploma-té některých západních zemí.

Pravdou však je, že Albánie se v někte-rých ohledech běžnému rámci evropskýchzemí přece jen vymyká. Určitými rysy vzta-hu mezi státem a společností se blíží třebazemím subsaharské Afriky: loajalitu ke stá-tu často přebíjí loajalita k užší skupině (sub--national loyalty), a politický život protocharakterizuje komunalismus na regionál-ní bázi.3) Ačkoli Albánii neobývají odlišné národy, pouze dvě větve téhož národa sespolečným povědomím, jen mírně se lišícídialektem, zvyklostmi, historickými kořenya kulturní orientací, a odlišnosti mezi nimijsou jen o něco výraznější než mezi Benát-čany a Sicilany, cosi odlišného tu je. A tím jepolitické soupeření mezi zmíněnými větvemi– severními Gegy a jižními Tosky, o přístupk moci a potažmo o přístup k ekonomickýmzdrojům. Albánskému státu fakticky dosudnikdy nevládla vláda reprezentující obyva-telstvo napříč zemí, vždy převažovala jednanebo druhá regionální skupina. Politickousoutěž proto v zásadě neurčuje napříkladspolečenské zázemí (města versus venkov,společenská progresivita versus konzervativ-nost) nebo rozdílný přístup k ekonomice,ačkoli se první postkomunistický prezidentSali Berisha, původem ze severu, snažil

prezentovat svou stranu jako pokrokovoua pravicovou – prodemokratickou, prozápad-ní a protržní, zatímco své hlavní protivníkyoznačoval jako prokomunistické a levicovézpátečníky. Ačkoli je patrný rozdílný přístupk rychlosti, hloubce a způsobu postkomunis-tické transformace, role, kterou v politickémživotě hraje klientský systém, je natolik vý-znamná, že zastiňuje ostatní dělítka.

Mezi dvěma hlavními silami – Socialistic-kou stranou Albánie a Demokratickou stra-nou Albánie – probíhá dlouhodobé měřenísil, které lze zjednodušeně popsat jako sou-peření mezi severem a jihem. V praxi ne-hraje roli, jak se která strana verbálně staví například k zahraničním investicím: změnavlády s sebou nese výměnu nejen ministrů,ale i podřízených úředníků, a pro investorynutnost uzavírat nové dohody s novou klient-skou sítí. Navenek proto zůstává jednímz nejviditelnějších rysů, jež odlišují obě sou-peřící strany, orientace zahraniční politiky:pro seveřany jsou mezi prioritami vztahys Itálií, jižané si všímají více Řecka. Má tojednoduchý základ. Počátkem 90. let opusti-lo Albánii odhadem nejméně 400 tisíc lidí,15 procent práceschopného obyvatelstva.4)Seveřané směřovali do Itálie, jižané do Řec-ka, téměř všichni ilegálně, a řešení jejich po-stavení patří k hlavním problémům té kterévlády.5)

…mimo dobu

Albánie nestojí jen pomyslně trochu mi-mo kontinent svým společensko-politickýmsystémem, dlouho také stála jakoby mimodobu. Komunistický režim, který byl v Evro-pě bezkonkurenčně nejtvrdší právě v Albá-nii, ve snaze maximálně kontrolovat veřejnésmýšlení a z ideologických pohnutek rozvo-je venkova omezoval od počátku 60. let stě-hování. Obyvatelstvo Albánie bylo v rámciEvropy v několika ohledech jedinečným pří-padem – dvě třetiny obyvatel žily na venko-vě, venkovská populace vzrůstala, a městskápopulace rostla hlavně v důsledku přirozené-ho přírůstku, a ne v důsledku migrace.6) Ješ-tě počátkem 90. let tak Albánie poskytovalaobrázek předmoderního osídlení.

Ačkoli po pádu komunismu nastal prudkýrozvoj několika měst, hlavně Tirany (početobyvatel se přílivem migrantů ze zaostaléhovenkova zčtyřnásobil na zhruba jeden mi-lion), přetrvávají určité charakteristiky, kteréAlbánii zařazují mimo evropský rámec.I přes rozvoj měst totiž většina HDP stálevzniká v zemědělství, průmysl se na tvorběHDP podílí asi 12 procenty, což je dvakrátméně i v porovnání s málo rozvinutými sou-sedy.7) Prudký demografický rozvoj hlav-ních center, který nedoprovází odpovídajícírozvoj hospodářský, je vzorcem známýmz Latinské Ameriky, Afriky či Asie a řadí Al-bánii spíše mezi mimoevropské země třetíhosvěta. Tento dojem ještě posiluje skutečnost,že Albánie je nejchudší, ale současně nejhus-těji osídlenou zemí Balkánu. Ačkoli v HDPv přepočtu na hlavu už se Albánie přiblížilaméně úspěšným sousedním zemím, srovnáníjejího zahraničního obchodu, který je mizivýdokonce i ve srovnání s takovými ekonomic-kými outsidery, jako je Makedonie neboBosna a Hercegovina, odhaluje hloubku pro-

6 MEZINÁRODNÍ POLITIKA 5/2004

ODLOŽENÉ STÁTY

O jadranskou bránunikdo nestojíDějiny Albánie 20. století jsou svázány s tradiční geopolitikou. Hlavní strate-gickou devizou země byla dlouho její poloha: z albánského přístavu Vlora jeto sotva 80 km na protější stranu Otrantské úžiny, k podpatku italské „boty“. Kdo má v ruce přístav, hlídá vjezd a výjezd z Jadranu. Proto o kontrolunad Albánií soupeřily Itálie a Řecko, Rakousko-Uhersko i Jugoslávie, pozdějise stala komunistickou výspou uprostřed Středozemního moře – nejprve So-větů, poté Číňanů. Jedinečná poloha byla pro Albánii vždy hrozbou, ale takécennou devizou její zahraniční politiky.

FILIP TESAŘ

pasti, jež Albánii dělí od zbytku Evropy.8)Albánská transformace má stále zpoždění.

Migranti přispívají každoročně k vyrovnáníschodku zahraničního obchodu několikaná-sobkem částky, kterou přináší export.9) Takédevizová závislost na ekonomické migraciv takovém objemu je v Evropě velmi neob-vyklá. Ironicky řečeno, ilegální migranti jsounejdůležitějším albánským vývozním artik-lem. Podle některých odhadů vydržuje každýz nich pět osob v Albánii. Výdělky pracovníchmigrantů byly jedním z nekonvenčních zdrojů,které pomáhaly financovat zmíněné pyrami-dové fondy, podporované vládou. Dalšími by-ly pašování a praní peněz a posledním prodejsnadno získaných, dříve státem vlastněnýchdomů.10) Demokracie v Albánii vznikla na zá-kladě odporu proti diktatuře, jež nepřipouštělajiný než oficiální politický život, a opozice setudíž formovala na základě neformálních spo-lečenských vztahů a partikulárních hodnot.Dnešní politika i ekonomika jsou poznamená-ny těmito rysy: snaha zajistit rodinu stojí výšnež úcta k zákonům, a to se týká chudých ven-kovanů stejně jako většiny politiků. Stát nenístále všeobecně chápán jako instituce, na nížvšichni nějakým způsobem participují, nýbržčasto jako něco vnuceného, co koliduje s loa-jalitou vůči rodině či regionu.

Nežádoucí

Albánie ve své ani ne stoleté historii pro-dělala především dlouhé období diktatury,autoritativní vlády, protektorátu a okupace.Zažila občanskou válku, anarchii, několikpřevratů a pokusů o převrat, několik vzdoro-vlád a anexí částí území. Těžko tedy mohlybýt vybudovány stabilní a všeobecně uzná-vané státní struktury. Zbrklá modernizace,kterou před druhou světovou válkou prosa-zovala nejprve prezidentská a pak královskádiktatura a po druhé světové válce komunis-té a na kterou zemi scházely vnitřní zdroje,vedla k obdobným výsledkům jako v mnohamimoevropských zemích 19. a 20. století:k vnějškovému napodobení západoevropské-ho vzoru. Nevytvořila – tak jako v případěsousedního Bulharska, Srbska nebo Řecka –chudou variantu tohoto vzoru.

Intenzivní vnitřní migrace a slabost a ne-zkušenost státních institucí vytvořily spoluse silnou korupcí živnou půdu pro organizo-vaný zločin. Přetrvávající intenzivní rodinnéa teritoriální vazby se staly nosným prvkempodnikání, politiky, ale i zločinu. Tyto vazbysi udržují důležitost, zatímco tradiční hodno-ty byly rozbourány působením tří faktorů:komunistickou ideologií, působící zvláštěsilně na mladé lidi,11) vysokým přirozenýmpřírůstkem obyvatelstva, který v minulýchdesetiletích silně omladil populaci, a inten-zivními migracemi opět především mladýchlidí do měst po pádu komunismu. Díky mi-gracím dnes v několika velkých městech,především Tiraně a hlavních přístavech Dur-rës a Vlora, žije silně promíšená populace,která se při nedostatku všeobecně uznáva-ných pravidel centrální regulace vnitřně or-ganizuje podle tradičních principů. Vysokánezaměstnanost při lákavé vidině výdělkuv zahraničí je pak zázemím nejen pro pra-covní migraci, ale i pro kriminalitu. Těsnévzájemné vazby, kolektivnost, společenskýodstup od většinové společnosti a fakt, ževětšinou žijí v cílové zemi nelegálně, děláz Albánců žijících v zahraničí ideální síť prokriminální působení. Geografická odlehlostmnoha oblastí země umožňuje snadné pěsto-vání marihuany a koky, patriarchální hodno-ty a přezírání žen podporují obchod s bílýmmasem.

Albánie zažila parlamentní demokraciivlastně až od roku 1998, kdy byly za pomo-ci zahraniční intervence postupně obnove-ny funkce státu. Přetrvávají faktory brzdícírozvoj, především vysoký stupeň organizo-vaného zločinu a korupce, dále zaostalostekonomické infrastruktury (v prvé řadě jdeo management) a rovněž zaostalá a nepružnádiplomacie. Ta dodnes spoléhá hlavně na zá-kulisní jednání a dohody, je příliš personifi-kovaná, vázaná na dvoustranné vztahy a věč-ně hledající silného partnera, na kterého bypřenesla odpovědnost za vývoj v zemi, mís-to aby využívala pole paradiplomacie, kteráje zvláště pro spolupráci s Evropskou uniívelmi důležitá. Skryto za obrázkem zaostalé,kuriózní zemičky věčně ohrožené převratyovšem zůstává, že v Albánii se stále silněji

rozvíjí i moderně strukturovaný segment spo-lečnosti. Působí zde řada odborných institu-cí, různých nevládních organizací, místníchiniciativ i úspěšných starostů.

Teprve anarchie v roce 1997 přiměla zá-padoevropské státy k zavedení rozvojovýchprogramů, jež mají dohromady za cíl Al-bánce doma udržet, ne pouze zadržet. Poroce 1998 také Albánie konečně získalaperspektivu integrace do EU, třebaže velmivzdálenou, ale zato podmíněnou konkrét-ními hledisky. Západní Evropa se dlouhovzpírala pomyšlení, že by měla převzít dílodpovědnosti za vývoj v Albánii, bezvý-znamné zemi vymykající se většině stan-dardů. Pozice Albánie v Evropě je dánapuncem muslimské kulturní tradice (i kdyžcelkově jsou Albánci velmi vlažnými věří-cími), chudobou a slabostí státu, dlouho-letou politickou izolovaností a strachemz uprchlíků a organizovaného zločinu. Aleintenzivní islamizace začátkem novověkubyla plodem strategických zájmů Osmanůza válek s Benátkami, ekonomická zaosta-lost zas dědictvím zcela periferní polohyna švu civilizačního střetu. Slabost albán-ského státu od jeho vzniku do nastolení ko-munistické diktatury pramenila mimo jinéz neutuchajících velmocenských experi-mentů, politická izolovanost za komunistůbyla dílem importované ideologie. Určitýpodíl sjednocující se Evropy na rozvoji Al-bánie, který jedině může omezit kriminali-tu i proud emigrace, by měl být nesporný.Problém Albánie není jen v tom, že je pá-riou, ale také v tom, že byla často vnímánajako cizorodá. Právě na vztahu k Albánii setak svým způsobem dá testovat pevnostmyšlenky evropské jednoty.

❍[email protected]

1) Viz Vickers, Miranda–Pettifer, James: Alba-nia: From Anarchy to a Balkan Identity, London,1999, s. 222.

2) Viz Vickers–Pettifer, 1999, s. 1–2, a Hall, De-rek: Albania in Europe: Condemned to the Peri-phery or Beyond? In: Dawson, Andrew H.-Fawn,Rick (eds.): The Changing Geopolitics of EasternEurope, London-Portland, 2002, s. 112, 114.

3) Tordoff, William: Government and Politics inAfrica, London, 1984, s. 81.

4) Hall, 2002, s. 110.5) Viz Vickers–Pettifer, 1999, s. 223–225.6) Hall, 2002, s. 109.7) Podle různých údajů je to 62,6 procenta v ro-

ce 1998 (Bradshaw, Michael: The Post-SocialistStates in the World Economy: Transformation Tra-jectories. In: Dawson, Andrew H.-Fawn, Rick(eds.): The Changing Geopolitics of Eastern Euro-pe, London-Portland, 2002, s. 28), nebo 52,6 pro-centa v roce 1999 (Gligorov, Vladimir–Astrov, Va-sily: Prospects for Developments in South-EastEurope, Vienna, 2000, s. 58).

8) Zvláště slabý je objem albánského vývozu:pouhých 275 mil. USD v roce 1999 oproti BaH(973 mil. USD) a Makedonii s 1,192 mil. USD(Gligorov-Astrov, 2000, s. 21–22).

9) Hall, Derek: Albania. In: Turnock, David-Carter, Francis W. (eds.): The States of Eastern Eu-rope, Vol. II: South-Eastern Europe, Aldershot-Brookfield-Singapore-Sydney, 1999, s. 51.

10) Hall, 2002, s. 111.11) Viz Prifti, Peter: Remote Albania. The Poli-

tics of Isolation, Tirana, 1999, s. 155–190.


ODLOŽENÉ STÁTY

sedních státech Somálska mohli stát v mno-ha problematických částech afrického kon-tinentu nebezpečným precedentem.

Parlamentní volby v roce 1964 a prezi-dentské volby v roce 1967 byly na tehdejšíafrické standardy relativně značně demo-kratické a na rozdíl od většiny ostatníchafrických států nepatřila překvapivě somálskáarmáda k významným politickým aktérůmv žádných politických krizích v 60. letech– spíše plnila vnější úkoly a představovalaapolitickou sílu podporovanou všemi So-málci. Volby v letech 1964 a 1967 přivedlyk moci elity, jež usilovaly o zlepšení sou-sedských vztahů země, což se poměrně po-dařilo, ale paradoxně tak došlo ke zhoršenívnitropolitických poměrů v Somálsku. Za-tímco nepřátelství s Etiopií a Keňou v prvnípolovině 60. let bylo jakýmsi tmelem napříčcelosomálským politickým spektrem, chy-bějící šarvátky v pohraničních regionech více vynesly na povrch vnitřní konfliktyv zemi, a především protichůdné klanovézájmy.

V říjnu roku 1969 byl somálský prezi-dent Šermaarke zabit svým osobním stráž-cem, který náležel ke klanu, jenž byl vní-mán jako oběť prezidentova nepřátelskéhopostoje k určitým rodinným a klanovýmstrukturám.2) V nastalé politické krizi semoci v listopadu 1969 chopila armáda, při-čemž její velitel generálmajor MuhammadSiad Barre převzal moc v Somálsku. Ná-sledoval zákaz politických stran, rozpuštěníNárodního shromáždění a zrušení ústavy.Země se též přejmenovala na Somálskoudemokratickou republiku.

Navzdory rozmanitým vládním tělesům,zřízeným novým revolučním režimem, bylaveškerá moc v rukou generála Barreho, kte-rý zůstal také vrchním velitelem ozbroje-ných sil a jehož osobní autorita zastrašova-la četné politické oponenty.

Jeho nový režim nabral marxistický kursa nejenže vykořeňoval tradiční klanovoupříslušnost, ale rovněž zaváděl četné trestyza politické chování, jež bylo označovánojako tribalismus a bylo vnímáno jako pře-kážka celospolečenského socialistickéhorozvoje. Navzdory těmto snahám v Somál-sku i nadále přetrvávalo silné vědomí kla-nové příslušnosti. Dalším kontroverznímmomentem Barreho vlády byla snaha o vy-mýcení některých prvků islámského prá-va (např. tzv. dija neboli krvavé výkupné)a snaha o zrovnoprávnění žen, která naráže-la na odpor muslimských duchovních auto-rit v tradicionalistických oblastech.

Přestože jedním z proklamovaných pilířůBarreho diktatury byla politická moc a ad-ministrativa oproštěná od klanových svazkůa spojenectví, ve skutečnosti byli u mocipouze příslušníci tří velkých somálskýchklanů, přičemž určité klanové skupiny bylyz politiky úplně vyloučeny. Zvýšené klano-vé soupeření přinesl přelom 70. a 80. let ne-soucí se ve znamení čím dál silnější opozi-ce vůči režimu – navíc se vnitřní situacev Somálsku zdramatizovala rovněž v dů-sledku války s Etiopií v letech 1977–78,v níž somálská armáda utrpěla porážku.

Souběžně s kolapsem státních funkcí bylLibanon postižen i zhroucením státníchstruktur, přičemž zvláště alarmující byl roz-pad libanonské národní armády a policej-ních složek, jejichž příslušníci přecházelina základě své sociálně-etnické a nábožen-ské příslušnosti k různým válčícím stranám.Neexistence centrální mocenské autorityv určitých fázích války a další faktory celo-národní anarchie vedly ke vžití termínů ja-ko např. „libanonizace politického života“apod.

Podobně v 90. letech byl drastickým ko-lapsem státních struktur postižen další stát,africké Somálsko, jehož tragický vývoj při-pomíná v mnohých ohledech libanonskýchaos a zkázu, včetně nešťastné klanovésoudržnosti, která pomáhala v kritickýchmomentech politického života k rozpadustátních struktur v obou zemích, včetně ná-sledných separatistických tendencí, objeve-ní náboženského radikalismu jako důsledkucelospolečenského chaosu apod. V Somál-sku byl navíc „libanonský vývoj“ doprová-zen katastrofálním hladomorem, který činísomálský scénář ještě tragičtější než před-cházející občanskou válku v Libanonu. So-málsko se stalo v 90. letech dalším ztělesně-ním všudypřítomné anarchie a dizintegracestátu na četné mocenské celky, ovládané tou či onou klanovou, politicko-vojenskou,etnickou nebo náboženskou skupinou. Dalšípodobnost mezi oběma státy můžeme naléztve skutečnosti, že zásahy OSN a jiné me-zinárodní snahy o ukončení konfliktu v Li-banonu a Somálsku vedly tehdy v obou zemích ke krvavým útokům na mezinárodnívojenské jednotky a k jejich následnémustažení.

Podívejme se nyní blíže na somálský vý-voj a příčiny tak rozsáhlého a ničivého vnitř-ního konfliktu, který zemi sužuje dodnesa činí z ní v jistém smyslu bílé místo na po-litické mapě světa. Přesněji řečeno, pozapo-menuté místo na mapě, jehož všezahrnujícímizérii se bohužel nepodařilo vyřešit.

ODLOŽENÉ STÁTY

Somálsko:občanská válkaa kolaps státu

Vývoj Somálska od získánínezávislosti až do pádu diktaturygenerála Barreho

Již po získání nezávislosti1) v roce 1960panovaly v Somálsku četné rozpory meziseverní a jižní částí země, které se lišily vevšech důležitých aspektech vzhledem k roz-dílné koloniální nadvládě před rokem 1960.Velká Británie, která spravovala sever, a Itá-lie, jež měla správu nad jižní částí země,zanechaly za sebou zcela odlišné politicko-administrativní celky s rozdílnou politickouelitou. Nemálo sporů se též vynořilo v po-litických kláních mezi různými rodinnýmia klanovými politickými skupinami, nicmé-ně na rozdíl od mnoha jiných afrických stá-tů byly vnitropolitické poměry v Somálskukrátce po získání nezávislosti relativně vel-mi klidné.

Větší problém spíše v 60. letech před-stavovaly nepřátelské vztahy se sousednímistáty, v jejichž pohraničních regionech ži-ly somálské menšiny, toužící po připojeník nově vzniklému Somálsku. Idea pansoma-lismu (či Velkého Somálska) vedla k pod-poře iredentistických hnutí ze strany somál-ského režimu, který se v myšlence podporysomálských menšin sjednotil navzdory ji-nak rozdílným klanovým preferencím v rám-ci vnitrosomálského vývoje.

Konkrétně nejzávažnějším sporem bylozbrojený boj somálských bojůvek na seve-ru Keni v tzv. NFD (Northern Frontier Di-strict), území obývaném ponejvíce somál-skou populací. Podobný konflikt s Etiopiívyvrcholil v roce 1964 krátkou válkou meziSomálskem a Etiopií v pohraničních oblas-tech a vedl k uzavření společného obranné-ho paktu mezi Keňou a Etiopií téhož roku.Ani v celoafrickém kontextu však Somál-sko nezískalo pro své nároky podporu – ne-jen kvůli silné pozici keňského prezidentaJomo Kenyatty a etiopského císaře HaileSelassieho, ale také kvůli obavám, že by seodtržení Somálci obývaných regionů v sou-

Nepřehledná a krvavá válka v Libanonu v 70. letechzpůsobila, že stát de facto přestal fungovat jako státv pravém slova smyslu, rozpadl se na území ovládaná rozmanitými vojensko-politickými složkami a přestal splňovat i ty nejzákladnější funkce každéhorežimu – včetně například státních zdravotnických služeb nebo i primárníchkomunálních služeb, jako je kupříkladu likvidace odpadu.

8

TOMÁŠ RADĚJ


zde nehodlá popisovat názvy všech rozma-nitých politických hnutí a jejich vojenskýchkřídel, ani jejich složitou klanovou či sub-klanovou příslušnost.

Rozhodující skutečností pro započetí ob-čanské války byla ovšem existence těchtohojných skupin, jejich spory o podíl na po-litické moci, přehnané osobní mocenskéambice klanových vůdců a vzájemná pode-zíravost mezi některými tradičně nevraživý-mi klanovými skupinami. Některé skupinyse také cítily ukřivděny nedostatečným „od-měněním“ za svůj odboj proti Barreho reži-mu. Podobně jako například v Afghánistánutak vedla existence těchto rozporů k pro-puknutí bojů a k pokračující devastaci So-málska, která dosáhla v 90. letech děsivýchrozměrů. Prvotním konfliktem byl nesouladmezi dvěma stěžejními postavami hlavnípovstalecké organizace, tzv. Spojeného so-málského kongresu (USC), který přerostlv roce 1991 v ozbrojený konflikt mezi AlímMahdím Muhammadem a MuhammademFarahem Aididem. Boj těchto dvou frakcírozpoutal další meziklanové a mezifrakcio-nářské půtky.

Klanová válka vedla k rozpadu zeměa k nevídanému kolapsu státních struktura služeb. V květnu 1991 bylo na severu So-málska oznámeno vytvoření tzv. Somalilan-du,4) tvořeného pěti z celkového počtu osm-nácti somálských regionů. Přestože tentoneuznaný státeček prošel také krvavýmimeziklanovými boji, ve srovnání s ostatní-mi částmi Somálska se těšil určité „stabili-tě“ a obdobím klidu. V roce 1998 vzniklona severovýchodě Somálska územínazývané Puntland,5) přičemžskupiny ovládající totoúzemí si kladlynárok na dvaregionySoma-

lilandu, což vedlo k územním sporům. Ve-dení Puntlandu ovšem oznámilo, že se ne-hodlá odtrhnout od Somálska, jak učinil So-maliland, ale je spíše jakýmsi předvojembudoucího federálního uspořádání země.V roce 1999 vznikla ovšem další entita, tzv.Jihozápadní Somálsko.6) V rámci těchtostátečků samozřejmě existují další teritoria,spravovaná a ovládaná různými klanovýmiseskupeními.

Nejhorším důsledkem občanské válkybyl hladomor první poloviny 90. let, jenžvedl ke snahám Organizace spojených náro-dů utišit vnitřní konflikt a přivést k jednací-mu stolu znesvářené skupiny. Dobře známývýsledek toho úsilí byl zaviněn velmi slo-žitou situací v zemi, která propadla ne-kontrolovatelnému chaosu a bezuzdnýmklanovým konfliktům. Angažmá OSN7)v Somálsku bývá sice často popisováno ja-ko debakl, ale ve skutečnosti alespoň po-mohlo zmírnit utrpení řadových Somálcůpomocí humanitárních dodávek a částečněodvrátit obrovský hladomor, jemuž jen v ro-ce 1992 padlo za oběť cca 350 000 Somál-ců. Nejznámějším momentem mezinárod-ních snah o ukončení války v Somálsku seovšem stala smrt 18 (někdy se uvádí též 19)amerických vojáků v říjnu 1993 při proslu-lé nezdařené operaci v Mogadišu8) – tatoudálost nakonec zcela zastínila průběh celéoperace OSN.

Vyslání amerických vojenských jednotekdo operace nazvané Obnovená naděje (Res-tore Hope) na podzim 1992 bylo součástí

širšího mezinárodníhoúsilí na pokojné vy-

řešení občan-ské války.

Z pů-

ODLOŽENÉ STÁTYVálka také způsobila, že se Somálsko plněodcizilo Sovětskému svazu, jenž podporo-val etiopský režim.3) Po prohrané válce sesituace v Somálsku již jen rapidně zhor-šovala a některé klany, proti nimž zahájil režim v 80. letech policejní represe a vojen-ské útoky, založily v tomto období ozbroje-né skupiny, usilující o svržení Barreho dik-tatury.

Neúspěšný pokus o vojenský puč v dub-nu 1978 následoval po vojenském debakluSomálska, nicméně se nezdařil a jeho vý-sledkem byla poprava téměř všech zúčast-něných důstojníků, kteří až na jednoho po-cházeli ze stejného klanu – Majeerteen.Krvavé represe proti tomuto klanu zahrno-valy nejen vraždění a znásilňování, ale takéotrávení vodních zdrojů a zabavení dobyt-ka, který tvořil primární zdroj obživy.

Kromě represí proti klanu Majeerteen seMuhammad Siad Barre dostal do sporu seseverním klanem Isaaq, proti němuž zahájilstejně brutální a rozsáhlé represe, zahrnují-cí masivní vojenský útok na města, kterápředstavovala baštu zmíněného klanu (včet-ně druhého největšího města Hargeysa bě-hem brutální vojenské kampaně v roce 1988,jež vyvolala další obrovskou vlnu vnitřníchběženců). Brutální taktika Barreho režimupostupně vedla k odcizení mnoha důleži-tých klanových a rodinných skupin, což pochopitelně dále přispívalo ke zhoršová-ní téměř všech oblastí somálského (nejen) politicko-ekonomického života. Poslednímtřetím velkým klanem, který se dostal dokonfliktu s režimem, byl významný klanHawiye, jenž ovládal oblasti okolo metro-pole Mogadišo, čímž si v konečném důsled-ku podřezal somálský režim větev.

Bezvýchodná situace, v níž se generálBarre ocitl, vedla ke stále krvavějším ma-sakrům civilistů, jichž se dopouštěla prezi-dentova jednotka Červené barety. Vraždavýznamného kritika režimu, římskokatolic-kého biskupa Salvatora Colomba v roce1989 nebo masakr zhruba 450 demonstru-jících muslimů v červenci téhož rokubyly jen jedním z mnoha krvavýchincidentů, doprovázejících po-slední zoufalá léta Barrehodiktatury. Definitivní kolapsBarreho diktatury v lednu1991 zanechal rozervané So-málsko ve velice obtížné si-tuaci a následné mocenskévakuum vedlo k vůbec nej-horší dekádě somálského vý-voje.

Občanská válka a snahy OSN

Bezvládí v roce 1991 ved-lo k úsilí mnohých klanůa s nimi spjatých politicko-vo-jenských skupin o získání rozho-dujícího podílu na moci. Postup-ně se tak rozhořela občanská válka,která vyhnala z domovů statisíce So-málců a samotné Somálsko rozdělila naklanové a mocenské državy. Autor článku


Ve druhé polovině 80. let patřil Mo-sambik mezi případy zhroucenéhostátu. Po intenzifikaci konfliktu me-zi vládou a protivládní ozbrojenou or-ganizací RENAMO držela vláda pouzeměsta. Organizaci RENAMO se po-dařilo odstranit efektivní přítomnoststátu z rozsáhlých venkovských ob-lastí. Vzhledem k tomu, že RENAMOžádné funkční administrativní struk-tury nebudovalo, ujaly se výkonu mo-ci tradiční autority. Podpis mírovédohody v roce 1992 a následné vol-by v roce 1994 umožnily zahájení re-konstrukce země.

Součástí této rekonstrukce byla i po-stupná obnova výkonu státní moci na ce-lém mosambickém teritoriu. Skutečnost,že se nejednalo o snadný a bezbolestnýproces, dokládá případ distriktu Maringué,ze kterého lze vyvozovat závěry relevantnípro postkonfliktní rekonstrukci a obnovustátních struktur i v jiných oblastech světa.

Maringué jako baštaorganizace RENAMO

Distrikt Maringué se nachází v odlehléčásti středomosambické provincie Sofala.Severní část okresu se sklání do širokéhoúdolí řeky Zambezi, jih navazuje na ma-jestátní masiv pohoří Gorongoza. Vzhle-dem k obtížné přístupnosti (více než 600km od centra provincie) se oblast dnešní-ho distriktu Maringué stala na samémkonci 19. století posledním útočištěm od-poru proti ustavování portugalské kolo-niální moci v provincii Sofala a v obdobíprvní světové války jedním z center po-vstání proti portugalské správě (tzv. revol-ty Bárué).

Oblast zůstala ideálním prostředím proguerillovou válku vzhledem ke vzdálenos-ti od hlavních komunikačních tahů i vel-kých městských center, což se ukázalo zá-hy po vyhlášení nezávislosti Mosambikuv roce 1975. Tehdy začala proti vládě ope-rovat ozbrojená organizace RENAMO,která vznikla v bývalé Rhodesii (dnešníZimbabwe) z bývalých mosambických pří-slušníků portugalských speciálních jedno-tek a dalších odpůrců marxistické mosam-bické vlády. Relativní blízkost k bývaléRhodesii, která hnutí RENAMO vydatněpodporovala, a zvláště pak k původní hlav-ní základně RENAMO v pohoří Goron-goza, byly dalším faktorem, který z oblas-ti Maringué učinil zónu intenzivních ope-rací RENAMO.

Od konce 70. let síly RENAMO vol-ně útočily na představitele tzv. „lidové mo-ci“ (Grupo dinamizador), členy stranyFRELIMO a konečně na veškeré státní za-městnance (např. učitele) v izolovaných lo-kalitách oblasti, až byla počátkem 80. let

10

ODLOŽENÉ STÁTYvodního úkolu ochránit humanitární dodáv-ky OSN přešly však postupně americké jednotky do role aktéra, který se dostal dokonfliktu s jednou z předních postav somál-ského konfliktu – generálem Muhamma-dem Farahem Aididem. Skutečnost, žesomálské milice zmíněného generála při-pravily o život 24 pákistánských vojákův červnu 1993, byla způsobena tím, co ge-nerál Aidid vnímal jako ztrátu nestrannostijednotek OSN, které chtěly provést inspek-ci Aididových zbrojních skladů, avšak neo-známily podobný záměr, pokud šlo o dalšísomálské vojenské velitele. Někteří expertise domnívají, že pokud by inspekce zbroj-ních skladů probíhaly současně na všechklanových územích, nedošlo by k až tak intenzivním vojenským incidentům s jed-notkami OSN. Jednotky Spojených náro-dů ovšem tehdy nedisponovaly dostatečnouvojenskou kapacitou na podobnou rozsáh-lou operaci. Svědčí o tom fakt, že předvojvojáků OSN tvořilo cca 500 chabě vyzbro-jených pákistánských vojáků. Smrt čtyřia-dvaceti z nich vedla ke zvýšenému ame-rickému úsilí dopadnout Aidida a jehodůstojníky, čímž ztratily americké jednotkyaureolu čistě záchranné mise. Při říjnovébitvě v ulicích Mogadiša ztratily jednotkyamerických Rangers 19 osob a téměř 80 by-lo zraněno. Tato událost vedla v roce 1994k rozhodnutí stáhnout americký vojenskýpersonál. K tomu došlo v roce 1995 při spo-lečné operaci USA a OSN, která rovněž stáhla ze Somálska zbývající vojenský per-sonál.

Jedním z nejdiskutovanějších důsledkůobčanské války v Somálsku byla a je oba-va, že by se Somálsko mohlo stát úto-čištěm radikálních islámských skupin, po-dobně jako například Afghánistán. Smrtamerických vojáků v roce 1993 se nyní dá-vá do souvislosti s působením příslušníkůsítě al-Káida v Somálsku a s jejich výcvi-kem a pomocí somálským milicím.9) Vál-kou sužovaná země s dlouhým, těžko kontrolovatelným pobřežím se zdá býtvhodným terénem pro aktivity islámskýchradikálů, ať již somálských, nebo pocháze-jících z jiných zemí. Během občanské vál-ky zde zpravodajské služby zaznamenalypřítomnost radikálů například z Egyptaa Jemenu. Je zřejmé, že v Somálsku ope-rovali s tamní islamistickou organizací al-Ittihád al-Islámí (Islámská jednota),10)která se až do vojenských vpádů Etiopie na somálské výcvikové tábory v letech1996–97 snažila situaci v Etiopii destabili-zovat.11) Etiopie rovněž několikrát vyjádři-la ochotu vykořenit s americkou pomocíislámské radikály (nejen) z jihozápadníhoSomálska, sousedícího s Etiopií. Možnostvzniku radikálního islámského státníhoútvaru v Somálsku je tak poněkud brzděnasousední Etiopií, která se do občanské vál-ky občas otevřeně vměšuje a poslední, coby si přála vidět na svých hranicích, je po-dobný radikální islámský státeček, před-stavující hrozbu etiopské svrchovanostipodporou separatistických tendencí v se-verních etiopských regionech.

I přes nesmírnou roztříštěnost Somálskaa množství ztroskotaných snah v 90. letechexistuje část somálské elity, která se stálesnaží ukončit rozdrobení státu a více či mé-ně doutnající občanskou válku a s ní spoje-né bezvládí a chaos. O situaci v zemi všaksvědčí například skutečnost, že tzv. pře-chodná národní vláda,12) vytvořená v roce2000 v Džibutsku, kontrolovala od svéhovzniku z celé země pouze část hlavníhoměsta Mogadiša (!). Nejnovější mírové roz-hovory,13) které započaly v roce 2002 v Ke-ni, procházely i v březnu 2004 dramatic-kými výkyvy a nekonečným hašteřenímmnoha klanových a politických skupin,a tak je budoucnost Somálska i nadále znač-ně nejistá. Je také zřejmé, že cesta k mí-ru bude po tak dlouhém období válečnéhochaosu velmi zdlouhavým procesem, do-provázeným pravděpodobně mnoha neúspě-chy a zklamáním.


1) Detailní přehled somálské historie a vývojev rozmanitých časových obdobích viz např. „So-malia – A Country Study“ na http://lcweb2.loc.gov/frd/ cs/sotoc.html.

2) Zavražděný prezident náležel ke klanu Daa-rood a ministerský předseda Igaal chtěl jako členklanu Isaaq prosadit do čela státu opět příslušníkaklanu Daarood, což podnítilo na základě klano-vých svazků a nepřátelství další politickou krizia rovněž odpor některých armádních důstojníků,většinou negativně vnímajících klanovou politiku,kteří poté zosnovali převrat. Vyhrotil se tak politic-ký boj mezi rozmanitými klany, jenž sužuje So-málsko dodnes, přestože za Barreho nadvlády bylaklanová příslušnost potírána a plný průchod jí dalaaž občanská válka v 90. letech.

3) Válka o region Ogaden sice zpočátku probí-hala úspěšně pro somálské povstalce, avšak vojen-ská pomoc SSSR a Kuby pomohla Etiopii postup-ně převzít iniciativu a porazit somálské jednotky,které ztratily cca 8000 mužů. Válka rovněž vyhna-la z regionu cca 2 miliony obyvatel, a vytvořila takobtížný problém uprchlíků, který Somálsko (nejen)ekonomicky vyčerpával.

4) Viz např. http://www.globalsecurity.org/mili-tary/world/war/somalia.htm.

5) Viz např. http://en.wikipedia.org/wiki/Punt-land.

6) Viz např. http://en.wikipedia.org/wiki/So-malia.

7) Viz např. „The U.S. and U.N. in Somalia“ nahttp://www.cdi.org/adm/713/transcript.html.

8) Viz „Ambush in Mogadishu“ na http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/am-bush/.

9) Viz např. Philips, J.: „Somalia and al-Qaeda:Implications for the War on Terrorism“ nahttp://www.heritage.org/Research/NationalSecuri-ty/BG1526ES.cfm.

10) Informace o Ittihádu viz např. http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/2863.htm. Viz téžhttp://www.fas.org/irp/world/para/ogadin.htm ne-bo http://www.state.gov/documents/organization/20110.pdf.

11) Viz např. Ottaway, D. B. a Ricks, T. E.: „So-malia Draws Anti-Terorrist Focus“ na http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn?pagena-me=ar t i c l e&node=&con ten t Id=A36231-2001Nov3.

12) Viz např. http://www.cia.gov/cia/publicati-ons/factbook/geos/so.html.

13) Nejaktuálnější politický vývoj viz např.http://allafrica.com/somalia/.


přítomnost státu omezena na město Marin-gué. V té době však dosud nebylo možnéhovořit o plné kontrole oblasti organizacíRENAMO, například komunikace prochá-zející přes město Maringué z města Goron-goza na jihu do města Chemba na Zambe-zi byla ještě v letech 1982–1983 průjezd-ná. O rok později se však povstalcůmRENAMO podařilo zmocnit se dočasněměsta Maringué, přičemž za použití vý-bušnin zničili budovu administrativy i rezi-denci administrátora. Přestože vládní sílyzáhy město dobyly zpět a administrátor za-čal opět vykonávat své funkce (byť z pro-vizorní kanceláře), jednalo se o významnýúspěch RENAMO.

Jistým přelomem se ale stal rok 1986.Tehdy se vládním a zimbabwským silámpodařilo dobýt podruhé ve dvou letechhlavní základnu RENAMO v lokalitě CasaBanana v pohoří Gorongoza. RENAMOreagovalo přesunutím základny do ještěodlehlejší oblasti u města Maringué. Vede-ní RENAMO si pro základnu zvolilo mís-to, které bylo v koloniálním období re-zervací využívanou turisty k lovu zvířat.Jednalo se o oblast zarostlou hustým le-sem bez stálého obyvatelstva, zato všaks jednou přistávací dráhou přibližně 40 kmod města Maringué a druhou na okrajiměsta. Po ustavení své hlavní základnyv okrese Maringué povstalci znásobili svéúsilí eliminovat veškerou přítomnost stát-ních orgánů z okresu. Intenzifikace bojův letech 1986/7 donutila okresního admi-nistrátora Marcelina Somaneho opustitokres. Stát byl od tohoto okamžiku v okre-se Maringué přítomen pouze vojenskoujednotkou, která byla umístěna ve městěMaringué, sestávajícího v této době pouzez ruin a chýší, o které sváděla urputné bo-je s povstalci. Velitel jednotky formálněpřevzal funkci civilního administrátora, abybyla zachována fikce kontinuity státní pří-tomnosti v okrese.

Prostor uprázdněný eliminací státníchstruktur vyplnily tradiční autority. Tzv. ré-gulos neboli nhacuauas (tradiční vládco-vé), sapandas (předáci skupin vesnic) a fu-

mos (šéfové vesnic) převzali v rámci hie-rarchické organizace odpovědnost za udr-žování veřejného pořádku, řešení konfliktůa trestání zločinů. Daně v peněžní forměpřestaly být vybírány. Když se ale bojovní-ci RENAMO obrátili na tradiční autorityse žádostí o příspěvek, bylo svoláno oby-vatelstvo a vybrána kontribuce ve formědrůbeže, koz nebo kukuřice. Komunityvšak také musely organizaci RENAMO po-skytovat rekruty, nosiče a konkubíny.

S odstraněním státní přítomnosti v ob-lasti přestala být úplně poskytována celářada služeb obyvatelstvu. Vzdělání se stalodostupným jen ve školách vybudovanýchmístními komunitami z kulatiny a jílu, vekterých vyučovali komunitami vybraníučitelé, kteří často měli jen nepatrně vyššívzdělání než jejich žáci. Moderní zdravot-ní péče byla obyvatelstvu zcela odepře-na. Zobecněná absence bezpečnosti spoluse zaminovanými komunikacemi kritickyomezily možnosti pohybu zboží, zeměděl-ci v důsledku toho přestali produkovat plo-diny na prodej, a došlo tak k naprostémuútlumu ekonomické aktivity.

Dramatická proměna mezinárodníhoprostředí na počátku 90. let, zvláště pakdemokratizace JAR a ukončení podporymosambické vlády ze strany východníhobloku, představovaly silný impuls k míro-vému urovnání konfliktu. Mírová dohodapodepsaná v Římě v říjnu 1992 obsahova-la ustanovení, která výrazně ovlivnila post-konfliktní vývoj v okrese Maringué. Vládapřistoupila na to, že za administrátoryokresů, kde na konci války nebyla státní civilní správa přítomna, najmenuje osobynavržené organizací RENAMO. Mezi di-strikty, kde na konci války vláda svého ci-vilního administrátora neměla, patřil vedledistriktů Cheringoma a Muanza i distriktMaringué. V prosinci 1992 tak představitelministerstva pro státní správu doprovázeldo Maringué nového okresního adminis-trátora Nobrese Mequea, kterého stejně ja-ko šéfy administrativních stanovišť v Can-xixe a v Subwe a lokality Gumbalanssainavrhlo RENAMO.

Léta nejistoty 1992–1997Jmenování administrátora navrženého

organizací RENAMO nebylo jediným fak-torem, který zapříčinil specifický post-konfliktní vývoj v distriktu Maringué. Vý-znamný vliv měla také pokračující existencehlavní základny RENAMO v rozsáhlé ob-lasti bezprostředně na východ od centraokresu. Na základě mírové dohody bylanaprostá většina ozbrojených sil RENAMOrozpuštěna, část byla začleněna do novéstátní armády a část bojovníků byla demo-bilizovaná. V případě hlavní základny alevláda tolerovala pokračující přítomnostpřibližně čtyř set ozbrojenců RENAMO,kteří tam formálně plnili roli hlídačů zane-chaného majetku vedení RENAMO (bu-dov, vozidel, válečného materiálu).

Přítomnost takovéto ozbrojené síly ne-podléhající státní autoritě, stejně tak jakoskutečnost, že kromě administrátora distrik-tu a administrativních stanovišť nebyl státv okrese přítomen, umožnila organizaciRENAMO okres ovládat podobně jako v do-bě války. Výpady ozbrojenců RENAMO zezákladny zajišťovaly poslušnost tradičníchautorit a místních komunit a zastrašovalyobyvatelstvo dokonce i v průběhu volebv roce 1994.

Ani volby, ve kterých v okrese Marin-gué zvítězilo s více než 90 procenty hlasůRENAMO (v celostátním měřítku ale zví-tězila vládní strana FRELIMO), nezname-nalo konec kontroly okresu ze stranyRENAMO. Bývalé povstalecké hnutí totižinterpretovalo mírovou dohodu tak, že Ma-ringué přiřkla organizaci RENAMO na ča-sově neomezenou dobu. A vláda se přílišnesnažila, aby tuto interpretaci vyvrátila.Obávala se totiž, že by se rázný zásah pro-ti ozbrojencům z bývalé hlavní základnyRENAMO mohl stát roznětkou k nové ob-čanské válce. Přítomnost státu tak byla na-dále omezena na okresního administrátoraNobrese, jehož loajalita byla rozdělenamezi RENAMO, které ho nominovalo,a vládu, pod niž formálně spadal a od kte-ré dostával plat. Absence policie zname-nala, že komunity byly bezbranné proti za-strašování a krádežím majetku ze stranyozbrojenců RENAMO.

Ani ustavení policejní stanice v městěMaringué v roce 1995 neznamenalo žádnýpřelom v rovnováze sil. Vzhledem k rozlo-ze okresu byl počet policistů zcela nedo-statečný a bez odpovídajícího vybavení.Ozbrojencům RENAMO se tak nadále da-řilo nejen zastrašovat obyvatelstvo a na-rušovat návštěvy politiků, ale i efektivněbránit rozmísťování státních zaměstnanců(zvláště učitelů) v okrese. Tlak vlády naadministrátora, aby rozšíření státních struk-tur a služeb v okrese zajistil, jej přivedl do neřešitelné situace. Na jedné straně ob-viňován svými bývalými spolubojovníkyz RENAMO ze zrady a zkorumpovanosti,na druhou stranu pod tlakem ze strany stát-ní administrativy na úrovni provincie, kte-

ODLOŽENÉ STÁTY


Rekonstrukcezhrouceného státuPřípad mosambického distriktuMaringué PETR JELÍNEK

11


mzdám, které jim vedení RENAMO vyplá-cí, zůstává nadále v okrese organizovanásíla disponující palnými zbraněmi a ne-podléhající státu. Přestože se počet ozbro-jenců snížil z původních 400 na přibliž-ně 50, jsou nadále schopni demonstrovatsvou přítomnost a zastrašovat obyvatel-stvo. V srpnu 2003 tak skupina uniformo-vaných ozbrojenců RENAMO se zbraněmiv rukou opakovaně pochodovala městemMaringué a obklíčila policejní stanici, při-čemž zklidnění situace zajistilo až rozmís-tění dodatečných speciálních sil rychléhonasazení.

Státní monopol na výkon legitimníhonásilí však narušují také tradiční autority.Vzhledem k absenci soudu v okrese je od-povědnost za výkon spravedlnosti rozděle-na mezi tradiční autority a provinční soud.Tradiční vůdcové řeší téměř veškeré kon-flikty ve společnosti (rodinné spory, kráde-že, lehká ublížení na těle) a státním orgá-nům jsou předávány jen případy nejtěžší(v některých případech jen vraždy, jindetéž zabití a vážná ublížení na těle). Vzhle-dem k tomu, že v okrese jsou pouze čty-ři policisté disponující dvěma motocykly(dva v městě Maringué a dva v obci Can-xixe), musejí přepravu pachatele těžkéhozločinu na policejní stanici zajistit tradičnívůdcové. Provinilce tak doprovází komu-nitární policie, což jsou pomocníci tradičníautority, kteří za svou práci nedostávajížádnou mzdu (kromě naturálního poplatkuod provinilce). Přepravu provinilce z okre-su na provincii již je stát schopen zajistit.

Lze konstatovat, že i více než jedenáctlet po ukončení válečného konfliktu je státv distriktu extrémně slabý a musí se při vý-konu svých klíčových funkcí opírat o spo-lupráci s tradičními autoritami.

Závěr Z případu postkonfliktní rekonstrukce

mosambického okresu Maringué lze vyvo-dit následující závěry:

• Bezpečnostní stabilizace a ustaveníefektivních orgánů státní správy je předpo-kladem sociálního a ekonomického rozvo-je po válečném konfliktu.

• Ponechání části území státu pod fak-tickou kontrolou bývalé ozbrojené opozicemůže mít negativní vliv na sociální a eko-nomický rozvoj tohoto území.

• Nalezení modu vivendi mezi státema tradičními autoritami má zásadní vý-znam pro harmonický postkonfliktní roz-voj společností, v nichž tradiční autorityhrají významnou roli.

• Budování infrastruktur umožňujícíchobnovu státní správy je plně legitimnímpříspěvkem externích dárců k postkonflikt-nímu rozvoji.

❍

[email protected]

Článek vychází z terénního výzkumu reali-zovaného autorem v srpnu a září 2003.

ODLOŽENÉ STÁTYrá mu jako bývalému členu RENAMO ne-důvěřovala.

V případě správce administrativního sta-noviště Canxixe tento konflikt dospěl ažk násilnému vyvrcholení. Poté, co admi-nistrátor z Canxixe umožnil ustavení poli-cejní stanice v obci, si na něj ozbrojenciz RENAMO počkali a těžce ho zbili. Pokrátkém čase jej okresní administrátor ja-ko nedůvěryhodného zprostil funkce, čímžale svému vlastnímu odvolání nezabránil(na jaře 1997). Výkonu funkce okresní-ho administrátora se ujal Jaime Saimone,který měl jako bývalý bojovník za nezávis-lost plnou důvěru vlády. Poté, co při de-monstracích síly ze strany ozbrojencůRENAMO došlo ke spálení státní vlajky,byly do okresu v roce 1998 povolány spe-ciální policejní síly rychlé reakce, kterépřinesly rozhodující obrat v poměru sil me-zi státními orgány a ozbrojenci z bývalézákladny RENAMO.

Postupná rekonstrukce 1997–2003Změna administrátora a povolání spe-

ciálních sil byly bodem obratu, nejednalose však o změnu okamžitou. Zastrašováníobyvatelstva a nátlak na tradiční autorityze strany ozbrojenců pokračovaly a speciál-ní síly musely zprvu doprovázet státní uči-tele na jejich místa působení. Postupně sevšak situace stabilizovala a oblast pod kon-trolou ozbrojenců RENAMO byla omeze-na na oblast okolo jejich bývalé základny.

Rozhodující v tomto směru byla změnav postoji tradičních autorit. Jak bylo uvede-no, představitelé tradiční moci v průběhuválky více či méně dobrovolně spolupraco-vali s organizací RENAMO a vůči vládě stra-ny FRELIMO měli silnou nedůvěru, zvláš-tě vzhledem ke zkušenosti ze 70. a 80. let,kdy se je FRELIMO snažilo zbavit jakékolirole ve společnosti. Na druhou stranu alemístní komunity požadovaly stabilitu a po-skytování služeb, které mohl zajistit pou-ze stát. Kromě toho rozmístění příslušní-ků speciálních policejních jednotek vyslalosignál, že se rovnováha sil v okrese měnía že budoucnost patří straně vládní. Rozho-dující byla ale deklarovaná změna vládnípozice k tradiční moci. Vůdci komunit bylistátem oficiálně uznáni za legitimní autoritya zdůrazněna byla jejich nezastupitelná rolev mobilizaci a participaci obyvatelstva naidentifikaci a implementaci programů míst-ního rozvoje. Dekret 15/2000 z června 2000zvláště zdůraznil spolupráci v oblasti udr-žování veřejného pořádku, spravedlnostia sociální harmonie, vzdělávání, využívánípůdy, životního prostředí a údržby komuni-kací. Dekret 15/2000 též stanovil, že tradič-ní vůdci reprezentují stát u svých komunita že se účastní výběru daní.

Uznání ze strany státu tradiční vůdciocenili a začali s hrdostí u svých chýšívztyčovat státní vlajky a nosit šerpy se stát-ními barvami. Za svou práci s organizacíkomunity ale nedostávají od státu žádnou

mzdu a nelze je tak považovat za součáststátního aparátu. Výběr daně z hlavy (tzv.daň národní rekonstrukce), která je v di-striktu bez jakéhokoli průmyslu nejvý-znamnějším zdrojem příjmů státu, by bylbez zapojení tradičních autorit nemožný.Tradiční vůdcové totiž musejí zorganizo-vat obyvatelstvo jednotlivých vesnic, vy-brat od nich daně a prostředky následněpředat okresnímu administrátorovi.

Stabilizace bezpečnostní situace umož-nila rozšíření poskytování služeb obyvatel-stvu státem. Vybudovány byly nové školynebo stát vyslal do škol vystavených sa-motnými komunitami učitele, které platila kteří měli vyšší kvalifikaci než jejichpředchůdci. Vybudovány byly také novézdravotní stanice. Celková stabilizaceokresu však především umožnila výraznýnárůst ekonomických aktivit obyvatelstva.Zvláště úspěšné bylo zavedení pěstováníbavlny v okrese. Produkce bavlny vzrostlaz 300 tun v roce 1996 na 5200 tun v roce2002. Nepominutelnou roli v tomto sehráloustavení pobočky ministerstva zemědělstvív okrese, které zorganizovalo informačníkampaň, a aktivity Národního bavlnářské-ho podniku, který zajistil výkup bavlny.Prodej bavlny znamenal příliv externíchzdrojů do okresu a obyvatelé si začali po-malu zvyšovat svůj životní standard, každýtýden se například v Maringué prodalo na40 jízdních kol.

Nelze nezmínit význam externí pomo-ci pro postkonfliktní rekonstrukci v okre-se, zvláště významný pak byl ProgramUNDP pro lidský rozvoj na místní úrovni(PDHL). Tento program se zaměřil nasedm distriktů, které byly v průběhu válkycentrem nejtěžších bojů, mezi nimi na Ma-ringué. Implementaci programu (zahájenav roce 1998) komplikoval fakt, že part-nerské vládní instituce nedisponovaly ade-kvátními infrastrukturami, což vážně ztě-žovalo jejich práci (okresní administrativamusela úřadovat v ruinách zbylých po vál-ce a ve stanech). Součástí programu se takstala výstavba nových objektů okresnísprávy, původní budovy se totiž nedalyopravit a musely být zarovnány se zemíbuldozerem. Vedle budování infrastruktursehrál program PDHL klíčovou roli vezvyšování kvalifikace učitelů a zdravot-ních sester.

Nesplněné úkoly? Jakkoli došlo od roku 1998 v okrese

Maringué ke znatelnému pokroku, lze kon-statovat, že proces postkonfliktní rekon-strukce nebyl plně dokončen ani po vícenež jedenácti letech po podepsání mírovédohody.

Především přetrvává problém v oblas-ti bezpečnosti, ztělesněný pokračující exi-stencí bývalé hlavní základny RENAMO.Jakkoli jednotliví ozbrojenci postupně zá-kladnu opouštějí a zapojují se do civilní-ho života, zvláště pak kvůli velmi nízkým

ODLOŽENÉ STÁTY

Ztráta zaslíbené zeměKuomintangský režim se v 70. letech mi-

nulého století ocitl po normalizaci americ-ko-čínských vztahů v izolaci. Sen o znovu-dobytí pevninské Číny se zcela rozplynula jediným racionálním řešením pro přežitírežimu bylo usmíření s většinou rodilýchTchajwanců. Na ostrově totiž žily dvě zne-svářené skupiny. Jednu tvořila vládnoucí mi-norita etnických Číňanů, kteří přišli s Čan-kajškem z pevninské Číny (zhruba dvamiliony), kde tato garnitura prohrála občan-skou válku s komunisty. Druhou částí oby-vatelstva ostrova Tchaj-wan byla od konce40. let početní většina etnických Číňanů (toudobou asi šest milionů), na ostrově již dří-ve narozených, kteří byli potomky migrantůz jižních čínských provincií, zejména Fujian(Fu-ťien) a Guangdong (Kuang-tung). Tatovrstva starousedlíků se po příchodu kuomin-tangského režimu na ostrov stala politickybezprávnou a ekonomicky diskriminovanou.Starousedlíci hovoří většinou jihofiťienskýmdialektem, zatímco menšina kuomintangskýchpřistěhovalců a jejich potomci používají stan-dardní čínštinu (Mandarin).

Napětí mezi vládnoucí „kastou“ a zbyt-kem obyvatelstva se začalo uvolňovat až po zavedení demokratických politických re-forem. Kuomintang (KMT) se reformovala otevřel rodilým Tchajwancům mimo jinétím, že umožnil jejich vstup do strany ve vět-ším počtu než symbolickém a vyzvedl v ro-ce 1988 rodilého Tchajwance Lee Teng-huie(Li Teng-chuej) do samého čela strany. Ten-to vzdělaný technokrat si upevnil v KMTmoc a uskutečnil cestou shora zásadní de-mokratické reformy (zrušení stanného práva,legalizace opozice, změna volebního zákona,uzákonění svobody slova a shromažďování,zrušení cenzury atd.).

Tchajwanská cesta k demokracii se obe-šla bez přerušení ekonomického boomu,který nastartoval již v předchozích deká-dách. Vyhnula se tedy tíživým ekonomic-kým a sociálním dopadům v důsledku trans-formace, k jakým došlo například při časověsouběžné demokratizaci tzv. východního

bloku. Vládnoucí KMT mohl sklízet vavří-ny, neboť doposud slabá a rozháraná opozi-ce nebyla schopna jeho převahu ve svobod-ných volbách ohrozit. Režim na Tchaj-wanuse tedy vzdal návratu do pravlasti a upevnilsi pozici, kterou ve vztahu k ČLR zajistilySpojené státy svými bezpečnostními garan-cemi.

Ve formálně demokratickém systémuovšem postupně rostla vládnoucí straně silnákonkurence v podobě Demokratické pokro-kové strany (Democratic Progressive Party,DPP),1) která se orientovala na vynucení šir-šího rámce demokratických reforem a je za-měřena více doleva. Tato opoziční stranaoslovovala především rodilé Tchajwancea byla skeptická k ideji budoucího sjednoce-ní s pevninskou Čínou. Původní jádro DPPtvořila řada disidentů a individualit, mezi ni-miž byli také stoupenci nezávislosti (např.Peng Ming-min /Pcheng Ming-min/), kteříse mohli vrátit z exilu.

Nebýt rozkolu ve vedení KMT, demokra-té by neměli šanci na víc než hlasité protes-ty v parlamentu, ale nový volební zákono přímé volbě prezidenta umožnil v roce2000 překvapivé vítězství demokratickéhokandidáta Chen Shui-biana (Čchen Šuej-pi-en), který o dvě procenta těsně porazil sou-peře z KMT, za nějž proti sobě kandidovalydvě silné osobnosti – Lien Chan (Lien Čan)a James Soong. Tím ovšem vznikl politickýpat, který trvá dodnes. Ze zákona silný pre-zident s velkými pravomocemi (smí např.jmenovat kabinet bez souhlasu parlamentu)stál proti stále silnému KMT, který ovládalvětšinu v parlamentu (Legislativní dvůr).

Jedna země – dva systémyTuto formuli uplatnilo reformní vedení

čínské komunistické strany pro připojení li-berálního Hongkongu, který byl vrácenz britské správy Číně v roce 1997. Za éryDeng Xiao-pinga (Teng Siao-pching) seČLR postupně zbavovala ideologickýchpředsudků (jistě ne bez praktického zřetelu)a akceptovala přítomnost kapitalistickýchenkláv uvnitř socialistického systému.


Pro Tchaj-wan však obdobná nabídka ne-byla přijatelná především z politických dů-vodů. Ostrovní stát Čínská republika naTchaj-wanu odvozuje svou suverenitu odtradice Čínské republiky z roku 1912, kterávznikla na pevnině. Tchaj-wan se navíc pev-ninské Číně vzdálil již na konci 19. století,kdy se stal japonskou kolonií. Reformovanýkuomintangský režim se snažil urovnat vzta-hy s Pekingem, ale nebyl ochoten se do sou-časné ČLR integrovat pro rozdílnost politic-kých systémů. Jedním z hlavních argumentůproti sjednocení s ČLR byl nápadný rozdílv životní úrovni. Tato propast se však poně-kud zmenšuje, zejména ve srovnání s dneš-ními velkými městy v ČLR (Šanghaj, Pe-king, Kanton) a zvláštními ekonomickýmizónami (např. Shenzhen /Šen-čen/). Ve srov-nání s ČLR jako celkem je však Tchaj-wanbohatší (HDP na hlavu v r. 2002 v USD:ČLR: 4 700 / TW: 18 000),2) nemluvě o ne-vyčíslitelných kritériích (ekologie, sociálnípéče, občanská práva, úroveň služeb, nábo-ženská svoboda, průměrná úroveň vzdělání,práva minorit, dostupnost informací atd.).

Mezi Tchaj-wanem a Čínou byla navázánaneoficiální jednání na nevládní úrovni v le-tech 1992–93 za prezidenta Lee Teng-huie.Peking prosazoval svou formuli „jedna země– dva systémy, zatímco Tchaj-pej se vyjadřo-vala v termínech jako „jedna země – dvě ob-lasti“, aniž by byl vydán nějaký oficiální do-kument, ve kterém by se obě strany shodly nanějaké výsledné formě a interpretaci způsobusjednocení. Poté, co se týmy vyjednavačůs příslovečnou čínskou praktičností dohod-ly na řadě věcných ujednání ohledně vraceníúnosců letadel, rybolovu, kulturní a akademic-ké spolupráce atd., prezident Lee nakonecv roce 1999 v interview pro stanici DeutscheWelle zmrazil Peking tvrzením, že vztah ČLRa Tchaj-wanu je na úrovni dvou států. V ná-sledujícím roce přišla další studená sprchapro Čínu, když se prezidentem na Tchaj-wa-nu stal člen opoziční strany, známé svými se-paratistickými sklony.

Vlastenci zelení a modříBývalý prezident Lee Teng-hui nezapřel

v sobě „Tchajwance“, po roce 2000 z rodné-ho Koumintangu odešel, založil novou stra-nu – Alianci za tchajwanskou jednotu (Tai-wan Solidarity Union, TSU) a odvedl s níčást poslanců z KMT. Poté začal zcela otev-řeně spolupracovat s demokraty, s bývalouopozicí své bývalé strany KMT. Pro vnitro-politickou atmosféru byl tento manévr ješ-tě dalším důvodem k prohloubení již takupřímných osobních animozit mezi KMTa jeho opozicí. Ze zdrceného KMT, kdysimocné státostrany, se odštěpila ještě dalšífrakce, která se zformovala okolo uraženéhoJamese Soonga (Strana blízká lidu, PeopleFirst Party, PFP), jež také přetáhla část po-slanců z Kuomintangu, ale v parlamentus ním hlasuje.

Vykrystalizovaly tak dva silné parlament-ní bloky. Tak zvanou „alianci modrých“ tvoří strany vzešlé z Kuomintangu (KMTa PFP),3) jež symbolicky charakterizujemodrá barva stranického emblému KMTa také státní vlajky. Proti ní stojí „zelení“(DPP a TSU), podle barevné symboliky em-

Tchaj-wan a jeho nezávislostPokud bychom srovnávali Čínu s Tchaj-wanem – naprvní pohled žijí jinými problémy. ČLR zažívá stále érurobustního ekonomického růstu a pokouší se o nastolení „pořádku nad chao-sem“, jak by bylo možno označit její úsilí o recentralizaci a modernizaci říše.Tchaj-wan již přestál období vojenské diktatury Kuomintangu a umožnil vznikdemokratické, liberální a strukturované společnosti. Obdobnými strukturální-mi a sociálními problémy jako jeho velký soused netrpí. Jeho daní za liberál-ní demokracii je od roku 2000 trvalá politická krize.

RUDOLF FÜRST

ských pasů (2003), kde se k „Republic ofChina“ mělo přidat – „Taiwan“, údajně pro-to, aby se imigračním úředníkům nepletlys dokumenty občanů z ČLR (People’s Re-public of China). Ve snaze uvolnit ruce nynístátotvorné DPP přejala TSU Lee Teng-huieotěže národovectví a přesunula se na samýpokraj politického spektra, když napříkladpožadovala, aby v budoucnu v nejvyššíchstátních funkcích mohly být jen osoby naTchaj-wanu narozené, se zřetelným atakemna některé špičky KMT.

Chen Shui-bian po nástupu do funkce pre-zidenta jasně vyjádřil, že nehodlá přistoupitk vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu, pokudzemě nebude napadena Čínou. Žádný vý-znamný politický subjekt vyhlášení nezávis-losti v programu nemá, DPP sice původněano (resp. od začátku 90. let)6), ale pozdějisvou verzi změnila na obecná tvrzení o nezá-vislosti, nikoliv ovšem s úmyslem ji deklaro-vat. Strana po roce 2000 přešla na rétorickoukličku, že Tchaj-wan už stejně nezávislý jea že DPP si nepřeje konfrontaci s ČLR.

Průzkumy veřejného mínění na Tchaj-wa-nu7) prokazují, že většina tamějších obyvatel sipřeje zachovat dané provizorium, tj. participo-vat na ekonomickém boomu v ČLR, stěhovattam výrobu a exportovat do obrovského čín-ského trhu. Současně však si připojení k ČLRpřeje jen sotva pět procent, většina (zhruba 80procent) dává přednost zachování daného sta-vu, s možností dál v budoucnu situaci zvážit(a posléze se sjednotit nebo ne). Stoupenců ne-závislosti je jen málo – okolo pěti procent. Tímse tedy téma nezávislosti Tchaj-wanu zdá býtjen problémem virtuálním.

Idea tchajwanského nacionalismu nebylanikdy jasně definována, vycházela z koncep-ce exilových kruhů již v době 60. let, ale vět-šinu obyvatel nenadchla.8) Sám bývalý pre-zident Lee Teng-hui používá termín „novíTchajwanci“ (new Taiwanese) pro všechnyobyvatele narozené na Tchaj-wanu, kteréspojuje úděl občanů moderního demokratic-kého státu a který vede ke smíření staroused-líků s kuomintangskými přistěhovalci a je-jich potomky. Implicitně tato interpretacenaznačuje splynutí všech minorit a subetnic-kých skupin s většinou do jediné kategorieobčanů demokratického státu. Vzhledem

k tomu, že generace přistěhovalců KMT ze40. let postupně vymírá, neměly by dávnésubetnické a politické animozity přežívat.9)

Prezidentské volby v roce 2004Tábor modrých se do posledních prezi-

dentských voleb (20. 3. 2004) dokázal nako-nec domluvit a Lien Chan (KMT) a JamesSoong (PFP) kandidovali společně. Jejichpředvolební preference jim proti vládnutímsešněrovanému prezidentu Chen Shui-biano-vi dávaly v roce 2003 bezpečný náskok, alena jaře 2004 se vyhlídky vyrovnaly. Demo-kraté totiž opět vsadili na osvědčenou karturostoucího tchajwanského nacionalismu.DPP byla vždy tradičně silná v nepřímémapelu na nezávislost a strašením Velkou Čí-nou. Peking této populistické taktice sám vy-datně nahrával, například v roce 1995 a 1996výstražnými vojenskými manévry v Tchaj-wanském průlivu. Čína se posléze poučila,že nátlak na Tchaj-wan je spíše kontrapro-duktivní, ale setrvačnost vnitropolitickýchokolností ji vždy nutila vojenské hrozby vů-či Tchaj-wanu alespoň stavět na odiv.

Tentokrát se trumfem zelených stalo refe-rendum. Zákon o referendu prosadili na kon-ci roku 2003 v parlamentu díky rezervovanépodpoře modrých, kteří se obávali nařčeníz intrik s Pekingem. Není tajemstvím, že Kuo-mintang si v ČLR otevřel svou reprezenta-tivní kancelář a udržuje kontakty s místnímipolitiky. Tábor zelených také prosadil, že re-ferendum bude spojeno s přímou volbou pre-zidenta. Voliči měli rozhodnout, zda má býtČLR požádána o stažení svých pěti stovekbalistických raket namířených v jihovýchod-ních provinciích na území Tchaj-wanu. Povarovné odezvě z Washingtonu, aby Tchaj-pej upustila od provokací Pekingu, byla na-konec formulace otázky pozměněna do dvoučástí: zda má Tchaj-wan posílit svůj obrannýpotenciál, pokud Čína své rakety nestáhne,a zda má tchajwanská vláda vést s ČLR jed-nání o uspořádání vzájemných vztahů. Samaexistence referenda dále vzdaluje tchajwan-ský politický systém od ČLR a poskytujeznačné možnosti využití. Nelze však uspořá-dat referendum o vyhlášení nezávislosti,pouze jen v případě, že by Čína Tchaj-wanvojensky napadla.

blému DPP se zeleným ostrovem uprostřed,sugerující tchajwanskou nezávislost na pev-ninské Číně. Ačkoliv existuje stále řada ne-dořešených problémů v reformě ústavníchpravomocí nejvyšších státních institucí,v nedotažené reformě sociálního systému čiv ekonomice, hlavními tématy politickéhoboje se stal spor o budoucnost země: do jakémíry se má integrovat s ČLR, zejména eko-nomicky a jak to vše souvisí s otázkou iden-tity obyvatel Tchaj-wanu.

Jasné politické vymezení mezi dřívějšímKuomintangem a opoziční DPP se zamlžilo.Demokratický prezident Chen po prvním ne-zdařeném pokusu o koaliční kabinet s KMTnakonec vytvořil menšinovou vládu z řadsvých spolustraníků z DPP. Tím se ovšem tato strana proměnila ve vládní, aniž by mě-la sílu prosazovat svůj program. KMT mohlpohodlně blokovat v parlamentu jakékolivrozhodnutí vlády, po roztržce okolo kontro-verzní dostavby čtvrté atomové elektrárnyv Kungliao se dokonce schylovalo k pokusuo odvolání prezidenta.

Demokraté se ocitli v roce 2001 v obtížnésituaci, když museli vysvětlovat pokles HDPdo hodnoty minus dvou procent, což by bý-valo za vlády KMT něco neslýchaného. Ten-to výkyv byl zapříčiněn globálním poklesemcen informačních technologií, v následují-cím roce se růst HDP opět vyšplhal k ob-vyklým (od konce 90. let) 4–5 procentům.V roce 2001 přesto DPP poprvé vyhrála v par-lamentních volbách s 33,4 procenta, kdyžporazila oslabený Kuomintang s 28,6 pro-centa, k získání parlamentní většiny „zele-ných“ to však ještě nestačí.4)

Tchajwanský politolog Yu-Shan Wu tentopřekvapivý úspěch přičítá tomu, jak DPP po-pulisticky rozvířila téma hrozby asimilaceTchaj-wanu pevninskou Čínou a jak obvini-la „modrou“ koalici z nedostatečného hájenínárodních zájmů. V říjnu 2001 se konal sum-mit hlav států APEC v Šanghaji. Čína u po-dobných příležitostí nikdy nepřipustila účasttchajwanského prezidenta, avšak akceptova-la zástupce Tchaj-wanu na úrovni např. mi-nistra. Vláda demokratů však tentokrát trva-la na účasti prezidenta Chena, což Pekingodmítl, a protože ani druhý navržený kandi-dát z Tchaj-wanu nebyl pro ČLR přijatelný(bývalý viceprezident Lee Yuan-zu), Tchaj-wan na protest setkání APEC opustil. Podlevýše uvedeného autora vynesl hněv voličůnad diskriminací Tchaj-wanu straně DPP ví-tězství v parlamentních volbách.5)

Debaty o národní tchajwanské identitěa vztahu s ČLR se staly doménou zelených.Strana Lee Teng-huie přišla v roce 2002 zno-vu s návrhem změnit název státu na Tchaj-wanskou republiku, namísto dosavadní Čín-ské republiky (na Tchaj-wanu), i když tentonávrh parlament jednou zamítl. Pro pokusyo znovupřijetí Tchaj-wanu do OSN by alezměna názvu státu mohla přinést nové mož-nosti manévrování.

Dalším politickým skandálem v roce2002, patřičně provokujícím Peking, byl ná-vrh Chen Shih-menga, poradce prezidentaChena, změnit kromě oficiálního názvu státutaké národní vlajku, která je v podstatě pů-vodním emblémem Kuomintangu. Podobněvyzněl i pokus o změnu označení tchajwan-


ODLOŽENÉ STÁTY

ZEMĚMI SVĚTANěkolik hodin před zahájením volby pre-

zidenta (20. března) se stal tandem kandidá-tů Chen Shui-bian a viceprezidentka AnnetteLu obětí atentátu během předvolební agitacev jižním městě Tainan (Tchaj-nan). Oba po-litici byli jen lehce postřeleni, tato okolnostvšak jen dodala další rozměr volebnímuskandálu. Dvojice Chen – Lu zvítězila ku-riózně těsným rozdílem třiceti tisíc hlasů.Poražený tábor modrých okamžitě výsledekvoleb napadl, zpochybnil okolnosti atentátu,který měl údajně vzbudit emotivní reakci vo-ličů a rozhodnout o těsném výsledku. Mimoto také modří zpochybnili regulérnost volebi z dalších důvodů, například pro omezenípřístupu armády k volebním urnám kvůlibezpečnostním opatřením a pro podezřelevysoký počet neplatných hlasů (300 000).Jejich podněty zkoumá Nejvyšší soud.10)Prezident Chen přijal rozhodnutí Ústřednívolební komise o svém znovuzvolení, alesouhlasil s návrhem na přepočítání hlasů.

Ať už bude prezidentem kdokoli, politic-ká krize na Tchaj-wanu se dále prohlubuje, zatímco samopohyb ekonomické integraces ČLR pozvolna pokračuje. Peking nehodláa nemůže v nároku na sjednocení s Tchaj-wanem ustoupit a Spojené státy jasně dekla-rovaly (1998) neochotu Tchaj-wan opustit,nepodpoří však jeho nezávislost. Provizo-rium ve vztazích ČLR–Tchaj-wan tak budepokračovat dál a exportéři vojenské technikyse mohou těšit na zlaté časy.

Tchaj-pej musí dohánět tempo čínskéhozbrojení (námořnictvo, letectvo) a vyztužitsvou protiraketovou obranu.


1) V česky psané literatuře se uchytil termín De-mokratická pokroková strana (DPS).

2) Údaje CIA, dle parity kupní síly, www.cia.gov/cia/publications/factbook.geos

3) Pro úplnost by bylo vhodné uvést také Novoustranu (New Party, NP), která se jako první odště-pila z KMT v roce 1993, od druhé poloviny 90. letNP postupně ztrácela na významu.

4) Yearbook, ROC Taiwan, 2002, GIO, str. 93–94.5) Wu, Yu-Shan, Taiwan in 2001, Stalemated on

All Fronts, Asian Survey, No. 1, Jan/Feb., 2002,University of California Press.

6) Za kuomintangského režimu bylo otevřenéhlásání nezávislosti Tchaj-wanu trestným činem (ja-ko např. také propagace komunismu). DPP vzniklav roce 1986 v podstatě ilegálně, ale její členové ne-byli díky „benevolenci“ státu zatčeni. Zákaz pro-pagace nezávislosti však bránil opoziční straně sek tomuto tématu veřejně hlásit.

7) Yearbook, ROC Taiwan, 2002, str. 107; jinakstrukturované grafy, ale s podobným výsledkem viznapř. Mainland Affairs Council, www.mac.gov.tw

8) V česky psané literatuře viz např. Bakešová,Ivana, Taiwan – Jiná Čína, 1992, Bakešová, Ivana;Fürst, Rudolf, Heřmanová, Zdenka, Dějiny Taiwa-nu, Nakl. Lidové noviny, ČR, 2004, Liščák, Vla-dimír, Taiwan, Stručná historie států, Libri, ČR,2003.

9) Tato stať se nezabývá otázkou původních oby-vatel Tchaj-wanu nečínského původu. Demokra-tický stát usiluje o ukončení jejich diskriminacea pokouší se o jejich sociální integraci (zejménazásluhou DPP) do moderní společnosti.

10) BBC News, www.bbc.co.uk , dále např. La-gue, David, The Result Is Final: A Divided Taiwan,Far Eastern Economic Review, 1. 4. 2004.

Sídlo paraguayského parlamentu, posta-vené za tchajwanské peníze, doslova odrá-ží bídný stav země, izolované geografickyuprostřed jihoamerického kontinentu a so-ciálně a politicky dlouholetou diktaturou,ještě delší vládou jedné strany a neschop-ností obyvatel něco na tomto stavu změnit.

Paraguay je přímo modelovým příkla-dem zapomenuté země, o které si obyva-telé jiných částí světa zvykli slýchat vět-šinou ve spojitosti s převraty, pašováníma neobvyklými korupčními skandály. La-tinská Amerika jako kontinent vůbec ležístranou pozornosti, ale není na tom takšpatně jako Afrika. Latinoameričané nabí-zejí do globální obchodní výměny řadu su-rovin i výrobků, dokáží přilákat velké in-vestice, z jejich řad pocházejí pozoruhodnímyslitelé a spisovatelé a nejnověji se stalalaboratoří nových sociálních hnutí, kteráse při setkáních v brazilském Porto Alegresnaží najít alternativu ekonomické a so-ciální globalizaci.

Této globální výměny se ovšem účastnípředevším velké státy jako Brazílie, Vene-zuela nebo Argentina. Chile bývá označová-no za příklad ekonomicky úspěšné reformnízemě, Kolumbie se udržuje v popředí zájmukvůli válce s levicovými povstalci a drogovoumafií. Už podstatně méně se ale ví o Ekvá-doru, o novém politickém hnutí původníchobyvatel Bolívie, zapomnělo se na války vestředoamerických republikách a jména jakoGuayana či Surinam většinou donutí k za-myšlení, kdeže vlastně takové země leží.

Paraguay by se mohla stát do velké mírystudijním příkladem politického a sociálníhosystému, jehož izolovanost vedla k dlouho-dobé stagnaci, zatímco v posledních dvace-ti letech všechny sousední země prožívalyobdobí politického a ekonomického rozvo-je. Týdeník Economist charakterizuje zemivelmi příznačně: „Je to vnitrozemská izo-lovaná země s 5,5 milionu obyvatel, kte-rou vnější svět zná především jako středis-

ko korupce, pašování a výroby falešnéhozboží.“1)

Z konfliktu o Chaco s Bolívií ve třicátýchletech minulého století a následné občanskéválky se v roce 1949 vynořila jako nejsil-nější strana Colorados, sdružující majitelevelkých pozemků a ostatní bohatší vrstvy.Prezidentem se v roce 1954 stal generálAlfredo Stroessner, který vládl do roku1989. Vytvořil mezi diktátory rekord a zá-roveň zemi uvrhl do izolace, z níž se dosudnevzpamatovala. V devadesátých letech sestřídali různí prezidenti, volení i pučisté,kteří obyvatele Paraguaye utvrzovali v tom,že demokracie není nejvhodnější systémvlády, protože znamená nestabilitu a ohro-žení základních ekonomických potřeb.

Z loňského průzkumu organizace Latino-barómetro, sdružující sociologická a polito-logická výzkumná pracoviště v sedmnáctizemích regionu, vycházejí obyvatelé Para-guaye jako jednoznační odpůrci demokra-cie. Pro sedmašedesát procent z nich vůbecnení důležité, jestli je vláda demokratickánebo ne, což je nejvíce ze sledovaných ze-mí. Šedesát procent obyvatel země přímopovažuje demokracii za škodlivou, zároveňale sedmasedmdesát procent obyvatel sedomnívá, že za ekonomické problémy zeměje zodpovědný především stát. To je druhénejvyšší číslo, na prvním místě je dříve ko-munistická Nikaragua s devětasedmdesátiprocenty. „Paraguay tak patří mezi nejauto-ritářštější režimy světa,“ shrnuje zpráva La-tinobarómetru.2)

Současný paraguayský prezident NicanorDuarte Frutos sice pochází ze strany Colora-dos, nepatří však ke špičce mezi majiteli pů-dy, ale svůj post ve straně a ve státě získalpředevším díky vlastní píli a schopnostem.Jeho kroky jsou na místní poměry velmi od-vážné a reformistické, snaží se napříkladv notoricky korupčním prostředí zvýšit vý-běr daní a cel, zabránit státnímu bankrotu,protože vláda neměla v minulém roce ani na


Budova ze skla, šedivé oceli a betonu vypadá v kontrastu s okolním zelenýmtrávníkem, který se v jejím kouřovém skle odráží, velice impozantně a mo-derně. Co se ovšem ve skle odráží také a ukazuje, že něco v této zemi nenív pořádku, jsou plechové a lepenkové chatrče, jejichž pás se začíná táhnoutani ne sto metrů od budovy, a starobylé náměstí, které nese všechny znakyošuntělosti.

Země, kde politici a pašeráci jedno jsou

zapomenutá

ParaguayMARTIN EHL

splácení půjček ani soukromým věřitelům,ani mezinárodním organizacím. Od státníhobankrotu zemi zachránila až rychlá dohodas Mezinárodním měnovým fondem.

Paraguay byla za léta izolace naučená žítv soběstačnosti, proto je stále klíčovým fak-torem v ekonomice vlastnictví půdy. Narozdíl třeba od Bolívie, která řeší, jak conejlépe využít nedávno objevené zásobyzemního plynu, nemá Paraguay žádné ne-rostné bohatství, které by mohlo položit zá-klady ekonomické stability. Země se můžepochlubit pouze tím, že je třetím největšímsvětovým producentem sóji.

V jak těžké je mladý prezident situaci,dokládá i to, že jeho předchůdce čelil od-volávací proceduře v parlamentu, protožepoužíval BMW ukradené v sousední Brazí-lii. Duarteho kroky jsou pozvolné, ale lidéje pociťují. Loni v prosinci například jedenmístní obchodník soukromě uvedl, že zaprvní tři měsíce Duarteho vlády se výběrdaní zvýšil o sedmdesát procent a cla o pa-desát sedm.

Na druhé straně ale stojí tradiční členovéstrany Colorados, která tradičně odměňova-la své členy a sympatizanty místy ve státnísprávě, zaručujícími jak legální příjem, takmožnost podílet se na ziscích z korupce.Duarte si přitom vytkl za cíl reformovatpředevším státní správu, což ale podkopávájeho pozici ve straně, jejíž moc je závislá natom, jak dokáže uspokojit své stoupencepřidělováním míst. Přebujelý paraguayskýstátní aparát tak má dvě stě tisíc úředníků.Hlavní město Asunción má 550 tisíc oby-vatel, sedm tisíc městských zaměstnancůa sedmadevadesát procent svého rozpočtuvynaloží na mzdy.

Nedávné propouštění několika stovekstátních zaměstnanců se setkalo s velkounevolí. Proti úsporným škrtům protestova-li učitelé a zdravotníci. Obyvatelé země setak příliš neliší i ve své izolaci od ostatních. Chtějí lepší vzdělání a zdravotní péči a obá-vají se rostoucí kriminality a zejména v po-slední době se množících únosů.

V boji proti korupci má prezident ně-které dílčí úspěchy. Například se mu po-dařilo odstranit některé soudce nejvyššíhosoudu, ale třeba vymýtit korupci mezi po-licií je pro jednoho člověka úkol téměřnemožný. Příkladem budiž případ JuliaOsvalda Domíngueze, který se stal v loň-ských volbách senátorem. S otcem vlast-ní tabákovou společnost, deník a nej-lepší místní fotbalový klub. Oba byli obviněni z daňových podvodů a falšová-ní značek cigaret – vedle jiného se po-kusili zaregistrovat si brazilský daňo-vý kolek jako paraguayskou obchodníznámku, aby si ulehčili pašování.

Že i v izolované zemi se něco děje,dokládá fakt, že v loňských parlament-ních volbách se nečekanou třetí siloustala nová formace Patria Querida (Dra-há vlast), která sdružuje nevládní orga-nizace a stoupence ještě radikálnějšíchreforem, a narušila tak tradiční hegemo-nii státostrany a jejího tichého souputníka,liberálů.

Zemi nepřináší očekávané výhody člen-ství ve Společném trhu Jihu (Mercosur),protože liberalizaci vzájemného obchodublokují dva největší členové uskupení Brazí-lie a Argentina, zatímco malé země Paraguaya Uruguay jsou více méně ve vleku regio-nálního soupeření obou velkých sousedů. I to se podepisuje na izolaci státu, jehož ofi-ciální politikou je vytváření Celoamerickézóny volného obchodu (ve španělské zkratceALCA, anglicky FTAA), kterou navrhujíSpojené státy. Rozhovory o zóně jsou ovšemzablokovány kvůli odporu velkých latinsko-amerických států. USA proto uzavírají bila-terální dohody s malými státy, nedávno tobyly středoamerické republiky. Spojené státyjsou jedním z největších obchodních partne-rů země, proto by Washington dal přednosttakové dohodě i s Paraguayí. Ministryně za-hraničí Leila Rachidová ovšem ještě v pro-sinci loňského roku tvrdila, že Asunción dávápřednost vstupu do ALCA v bloku s další-mi státy společenství Mercosur. Američanése také obávají právě korupčního prostře-dí a propojení černé a oficiální ekonomikyv Paraguayi.

Zapomenutá země ale přitáhla pozornostv jedné oblasti, důležité v posledních le-tech. V regionu nazývaném Triple frontera(Trojmezí) na hranicích mezi Paraguayí,Argentinou a Brazílií, kde panuje čilý paše-rácký ruch, žije početná arabská menšina.Zpravodajské služby tuto oblast označují zapotenciální hrozbu, protože teroristé se tumohou nerušeně pohybovat, odpočívat čivydělávat, jak prokázal na brazilské stranězátah proti místním odnožím islamistickýchstran před několika lety. Ověře-ný případ

přítomnosti teroristů v Paraguayi zatím ne-ní, islamisté spíše využívají země a jejíhokorupčního prostředí jako zázemí.

Bezútěšnost a bezvýchodnost Paraguayea jejích obyvatel vyplývá také z toho, že ze-mě nemá mezi politiky, sportovci a umělcižádnou velkou osobnost, která by byla ales-poň trochu pozitivním příkladem pro roz-voj společnosti a měla širší mezinárodníuznání. I značně problematická Kolumbiese může pochlubit žijící legendou světovéliteratury Gabrielem Garcíou Márquezem.Rozvíjející se občanská společnost, která seangažuje například v ochraně pralesů a pů-vodního obyvatelstva, které trpí stále se ší-řícími zábory půdy, by přitom potřebovalaimpuls, jenž by přitáhl pozornost světo-vých médií a tolik potřebné prostředky narozvoj. V kritické situaci je zejména ven-kov, odkud lidé míří do měst, především doAsunciónu, a rozšiřují řady obyvatel chu-dých čtvrtí.

Politici čekají, co se stane, až všemocnástrana Colorados poprvé prohraje volby ne-bo se rozpadne a vládu bude muset sestavitněkdo jiný. Paraguay tak není jen zapome-nutou izolovanou zemí. Je to také země,která čeká na budoucnost, jež zatím nepři-chází.

❍

[email protected]

1) Winning respect, The Economist, Jan 8, 2004.2) www.latinobarometro.org


ZEMĚMI SVĚTA


ZEMĚMI SVĚTA

Geopolitické souvislostiGruzínské drama, které tři týdny téměř

výlučně zaměstnávalo pozornost světovéveřejnosti, se dočkalo logického rozuzlení23. listopadu loňského roku vynucenou re-zignací prezidenta Eduarda Ševardnadzehoa následným zvolením Micheila Saakašvili-ho do čela země ve volbách letos 4. ledna.Méně známé, avšak nikoli méně důležité jsougeopolitické souvislosti, které stály v poza-dí tbiliských událostí.

Strategický význam GruzieOd samého počátku „volebního marató-

nu“ totiž bylo jasné, že v sázce je budouc-nost klíčové regionální země, ve které sestřetávají životně důležité zájmy Ruska, Tu-recka a Spojených států. Kromě významnégeostrategické polohy Gruzie – čítající pou-hých 5,5 milionu lidí – figuruje od poloviny90. let v plánech Washingtonu a Ankary jako nealternativní tranzitní bod pro jižbudovaný ropovod z obrovských nalezišťv Kaspickém moři, jejichž hodnota se od-haduje na 3–4 biliony USD – tedy mimoruské území – do tureckého středomořské-ho přístavu Ceyhan. Nealternativní proto,že vzhledem k geografickému situování proexport hlavní ázerbájdžánské (perspektivněmožná i kazachstánské či turkmenské) ropyzápadním směrem kromě gruzínského úze-mí teoreticky existují jen tři možnosti tran-zitu:

• přes území Ruska (Baku–Novoros-sijsk) – zamítnut Washingtonem, Ankaroua Baku;

• přes území Arménie (Baku–Arménie–Ceyhan) – v důsledku arménsko-ázerbáj-džánského konfliktu o Náhorní Karabachzamítnut Baku;

• přes území Íránu (Baku–Írán–Ceyhan,resp. Baku-Búšehr či jiný íránský přístavu Perského zálivu) – zamítnut Washingto-nem.1)

Bude-li tedy ambiciózní projekt vý-stavby ropovodu Baku–Tbilisi–Ceyhanrealizován (výše projektu se odhaduje na 3až 4 miliardy USD), dojde k oslabení rus-kého vlivu v rozsáhlém kaspickém (kav-kazsko-středoasijském) regionu.2) Kremlse proto pokoušel zamezit realizaci tohoto

projektu (plán-maximum), resp. prosadit tra-su Baku–Novorossijsk (plán-minimum).

Role USA a Ruska v gruzínskýchudálostech

Jakožto důsledný garant proamerické„ropovodní geopolitiky“ vytvořil si Še-vardnadze v Moskvě mocné nepřátele, ač-koli to byla právě ruská rozvědka, která se-hrála rozhodující roli v „návratu“ bývaléhoI. tajemníka ÚV KS Gruzínské SSR a zaGorbačova ministra zahraničí SSSR do če-la země (1992). Ten vzápětí inicioval vstupGruzie do Společenství nezávislých států(SNS) a zřízení čtyř ruských vojenskýchzákladen na území republiky (1993) –údajně výměnou za přislíbenou podporupři znovuzískání Abcházie, o niž Gruziepřišla i kvůli ruské intervenci z počátku90. let.3)

Slíbené podpory se však Gruzíni nedo-čkali, a od konce 90. let s vypětím sil mar-ně prosazují odchod ruských vojsk z repub-liky. Připomeňme si, že ruské vojenskézákladny jsou rozmístěny v nejcitlivějšíchoblastech země – v Adžárii (12. vojenskázákladna u černomořského přístavu Batu-mi) a v převážně Armény osídlené oblastiSamcche-Džavacheti či Džavacheti na jihuzemě, přes kterou zmíněný ropovod povede(62. vojenská základna v Achalkalaki). Ne-hledě na předchozí ujednání (podle ujedná-ní z istanbulského summitu OBSE by mě-la Moskva své vojenské základny z Gruziestáhnout do roku 2001) Moskva trvá na tom,že vzhledem k „technickým problémům“ bu-de moci svá vojska z Gruzie stáhnout tepr-ve za 10–13 let.4) Na uvedených základ-nách je dislokováno zhruba 8000 ruskýchvojáků a důstojníků, 150 tanků, 240 obrně-ných vozů a 140 dělostřeleckých systémů.

Před dvěma roky k značné nespoko-jenosti Moskvy došlo k ustavení těsné vo-jensko-politické spolupráce mezi Was-hingtonem a Tbilisi, jejichž deklarovanýmcílem je společný „boj proti čečenským te-roristům“ na severu Gruzie (oblast Pankis-ké soutěsky). Předtím Gruzie odmítala uznatsamotný fakt přítomnosti čečenských ozbro-jenců na svém území. Na tuto skutečnostopakovaně upozorňovala Moskva, a snaži-la se tak získat souhlas gruzínského vedení

s provedením vojenské operace proti základ-nám čečenských separatistů.5)

Ve snaze zajistit mocenskou kontinuituv Gruzii Washington zpočátku víceméně toleroval Ševardnadzeho volební podvody.Váhání Američanů však učinil konec ra-zantní vývoj v Gruzii. Když se totiž podprezidentem zachvěla půda, dohodl seúdajně s promoskevským vůdcem Adžár-ské autonomie Aslanem Abašidzem (kte-rý předtím stál ve striktní opozici Še-vardnadzeho režimu) na „předání moci“v nadcházejících prezidentských volbách,jež se měly uskutečnit v prosinci roku2004. Tím si chtěl jednak zajistit imunitupo klidném odchodu do důchodu, jednakpodporu Kremlu. Bílý dům se proto vzá-pětí definitivně přeorientoval na opozici.Necelý den po Ševardnadzeho rezignaci takWashington ústy mluvčího Státního depart-mentu Richarda Bouchera prohlásil, že „jeochoten spolupracovat s Nino Burdžanad-zeovou“.6)

Vyhlídky Moskvy v Gruzii byly již zpo-čátku chabé: musela se totiž přiklonit buďk proamerickému Ševardnazdemu, jehožpodpora v zemi byla téměř nulová, nebok ještě proameričtější opozici. Někteří ko-mentátoři v této souvislosti poukazovali nato, že by současnou situaci mohlo Ruskovyužít k destabilizaci Gruzie, což by mimojiné znehodnotilo ropovodní projekt. Ostat-ně někteří představitelé početné arménskémenšiny souvisle obydlující jižní oblasti ze-mě, přes něž ropovod povede, hrozili v dů-věrných besedách v případě nástupu nacio-nalisty Saakašviliho k moci zpochybnitústřední jurisdikci Tbilisi.7)

Když se ale ukázalo, že „rošáda“ Še-vardnadze–Abašidze je vzhledem k ne-smírně hektickému vývoji v Tbilisi od-souzena k neúspěchu, rozhodlo se Ruskozprostředkovat jednání mezi Ševardnad-zem a opozičními lídry, aby ze současnékritické situace vytěžilo maximální poli-tický prospěch, a získalo přízeň gruzínskéveřejnosti. Destabilizace Gruzie by ovšemzajisté potřebovala více času k realizaci –čistě technicky se totiž nemohla připravita uskutečnit za tak krátkou dobu, za kterouse v Tbilisi změnila vláda.

Situace v odštěpeneckých oblastechJak známo, Moskva nezanedbatelným

způsobem podpořila separatistická úsilí au-tonomních republik (Jižní Osetie, Abchá-zie), v případě Abcházie se dokonce uchý-lila k vojenské intervenci ve prospěch separatistů. Kromě Adžárie, která si ucho-vává jistou míru politické a ekonomické nezávislosti, jsou Abcházie a Jižní Osetiez větší části odkázány na finanční, ale i po-litickou podporu Moskvy, která je garantemjejich fakticky nezávislého postavení naTbilisi.

Vedoucí činitelé odštěpenecké Abcháziea Jižní Osetie, znepokojeni změnou vlá-dy v Gruzii a odsud plynoucím případnýmohrožením jejich svrchovanosti, označili tbi-liské události za „vnitřní záležitost“ Gruzie.

Bezpečnostní situaceGruziepo prezidentskýchvolbách EMIL SOULEIMANOV

šidze je oblíben u části adžárské populace,která čítá cca 400 000 lidí, a to hlavně v dů-sledku rozvinutého subetnického sebeuvě-domění a tradice „klanové“ spjatosti Adžár-ců, ale také – na rozdíl od zbídačelé Gruzie– poměrně stabilních sociálně-ekonomic-kých poměrů, které panují v autonomii, cožje připisováno promyšlené Abašidzeho hos-podářské politice. I v Adžárii – zvláště potbiliských zkušenostech z loňského listopa-du – se ale můžeme setkat se značnou mí-rou aktivního odmítání diktátorských způ-sobů „knížete Abašidze“.

Zahraniční politika nové vlády:trojúhelník Gruzie–Rusko–Spojené státy

O zahraničněpolitických preferencíchpředstavitelů sjednocené gruzínské opozicenikdy nebyl nedostatek informací. Jejichchápání prioritních směrů gruzínské zahra-niční politiky je v podstatě totožné s těmi,které zformuloval Eduard Ševardnadze jižv polovině 90. let, tedy předně:

• vymanit se ze sféry vlivu Ruské fede-race a likvidace ruských vojenských zákla-den na území republiky;

• posílení americké přítomnosti v Gruziia na jižním Kavkaze obecně;

• realizace výstavby ropovodu z Kaspic-kého moře přes gruzínské území do Tu-recka;

• posílení strategického partnerství s Tu-reckem, Izraelem a Ázerbájdžánem;

• rozvoj vzájemně výhodných přátelskýchvztahů s Ruskem a největším spojencemMoskvy na jižním Kavkaze – Arménií.

V této souvislosti není bez zajímavos-ti, že jak Saakašvili, tak Burdžanadzeováa Žvania, kteří dnes stojí v čele země, jsoulidé z „Ševardnadzeho týmu“, kteří nehleděna roztržku v oblasti domácí politiky nikdy


Toto znepokojení bylo podmíněno řadoupředvolebních – zřejmě populistických –prohlášení Saakašviliho, (ale i dalších kan-didátů), který ve snaze získat přízeň nacio-nalisticky naladěné veřejnosti i hlasy cca200 000 gruzínských uprchlíků z Abchá-zie zdůraznil, že považuje znovunastoleníúzemní celistvosti země za prioritní úkola je ochoten toho dosáhnout veškerými –v neposlední řadě vojenskými – prostředky.Saakašvili tudíž v televizním interview sdě-lil veřejnosti, že má v úmyslu v rozmezí pě-ti let znovu nastolit územní celistvost země,přičemž pro posílení armády je „připravensi sám obléknout vojenskou uniformu a spátv kasárnách“.8)

Podle viceprezidenta neuznané Abcház-ské republiky Valerije Aršby „by se novégruzínské vedení mělo spíše starat o mož-nosti mírového řešení gruzínsko-abchaz-ských vztahů a zříci se neperspektivní mili-tantní rétoriky…“.9)

Je však naprosto zřejmé, že nová vládav Tbilisi bude muset čelit mnohem akutněj-ším sociálně-ekonomickým a politickýmproblémům, než aby zahájila finančně ná-ročná tažení proti vzpurným republikám –na to ostatně ani zdaleka nepostačují fi-nanční prostředky, chybí náležitě vyzbroje-ná a vycvičená armáda, neexistuje rovněžvhodné mezinárodněpolitické prostředí.V situaci, kdy v Abcházii a v Jižní Osetii(obě země navíc mají s Ruskem bezpro-střední hranice) jsou dislokovány de fac-to ruské vojenské základny, Gruzie bymohla rovněž počítat i s věcnou pod-porou separatistům ze strany Moskvy.Zahájení války by také zcela jistě ohrozilo úspěšnou realizaci ropovodního projektua bylo by nevhodným signálem o limitechconflict managementu Tbilisi pro další po-tenciálně iredentistické oblasti – již zmí-něné Samcche-Džavacheti a Ázerbájdžánciosídlené Kvemo-Kartli (ázerb. Borčali) najihovýchodě země. Invaze do Abcháziea Jižní Osetie s cílem jejich navrácení podkontrolu gruzínského státu tedy v dohlednédobě nepřichází v úvahu.

Poněkud odlišná je situace v Adžárii –autonomní republice, která se nachází na ji-hozápadě Gruzie poblíž tureckých hranic.Vůdce republiky Aslan Abašidze, jehož ambiciózní plány vyšly důsledkem nepříz-nivého vývoje v Tbilisi naprázdno, odsoudilsjednocenou opozici (k jejímž některýmpředstavitelům chová osobní zášť – napří-klad vůči Saakašvilimu) z „puče“ proti „zá-konně zvolenému prezidentu“, z „bezpeč-nostních důvodů“ zavřel hranice Adžáries ostatní Gruzií a rozhodl se bojkotovat pre-zidentské volby. Samozřejmě, zcela totož-ný je přístup již zmíněného Všegruzínskéhosvazu obrody (Agordzineba) – politické re-prezentace Abašidzeho klanu.

Na rozdíl od Abcházie a Jižní Osetie jsouAdžárci etničtí Gruzíni – jsou považovániza subetnikum kartvelského (gruzínského)národa, ač na rozdíl od většinově pravoslav-ných Gruzínů se jejich značná část hlásík sunnitskému islámu. Samotní Adžárci sa-mi sebe považují za Gruzíny, i když je jim

nacionalistická rétorika většinových Gruzí-nů (pravoslaví je důležitou součástí silnéhogruzínského nacionalismu) bytostně cizí. Jecharakteristické, že v Adžárii nikdy ne-zazněly apely k osamostatnění se. AslanuAbašidzemu (pro pochopení místních po-měrů není zcela od věci se zmínit, že Aba-šidze patří k významnému knížecímu rodu,který vládl Adžárii – od konce 16. stoletísoučástí Osmanské říše – od roku 1462),stejně jako většině Adžárců jde spíšeo maximální posílení autonomie, byť for-málně v rámci jednotného gruzínskéhostátu. V nedávném interview adžárský lídroznačil zprávy o tom, že se snaží zpochyb-nit jednotu Gruzie, za „blbost“.10)

Krátce po Ševardnadzeho rezignaci sepředstavitelé tří odštěpeneckých provinciíGruzie (Abcházie, Jižní Osetie a Adžárie)na popud Kremlu operativně sešli v Mosk-vě, aby se dohodli na společném postupu vevztahu k nově ustavené vládní garnituřev Tbilisi. Jako symbolické gesto uznání „zavěrnost“ Moskva zrušila vízovou povinnostobyvatelům Adžárie (formálně se jednáo zavedení tzv. zvýhodněného vízového re-žimu pro gruzínské občany, kteří mají v té-to autonomní republice trvalý pobyt) –Adžárci tak doplnili řady Abcházců a Ose-tinců, pro něž vízová povinnost de facto ni-kdy neplatila.10) Připomeňme si, že Moskvazavedla vízovou povinnost pro Gruzii, jejížstatisíce občanů vyjíždějí do Ruska za se-zónní prací, jako součást „nátlakové diplo-macie“ v prosinci 2000. Stalo se tak v dů-sledku Ševardnadzeho neochoty vyhovětdůrazným výzvám Moskvy, aby v oblastisoutěsky Pankissi byly rozmístěny ruskévojenské jednotky.

Abašidzeho možnosti ovlivnit strate-gickou orientaci Tbilisi jsou velmi ome-zené, možnosti vedení Abcházie a JižníOsetie v tomto směru jsou nulové. Aba-

ZEMĚMI SVĚTA

dělení Eurasie Státního departmentu LinnPascoe a současný velvyslanec USA v Gru-zii Richard Miles.

Neméně důležitý je snad poprvé ne-dvousmyslně vyslovený požadavek Spo-jených států ke stažení ruských vojen-ských základen. „Podle istanbulskýchujednání mělo Rusko stáhnout své vojen-ské základny z gruzínského území jižv roce 2001. „V této otázce bylo dosaže-no jednomyslné shody“, prohlásil DonaldRumsfeld.14) Za likvidaci ruských zákla-den se postavili i Colin Powell a RadaNATO.

Neobvykle striktní přístup Washingtonuv souvislosti s ruskou vojenskou přítomnos-tí v Gruzii již vyvolal jisté znervózněnív Moskvě a přispěl k malému diplomatické-mu skandálu. Ruský ministr zahraničí IgorIvanov totiž definoval výrok americkéhooponenta jako „konjunkturní“ a poradil mu„pozorně číst doklady, a sice nejraději v ori-ginálu“ a naznačil, že se jedná o výhradněbilaterální záležitost rusko-gruzínskýchvztahů.15) Podle Moskvy na istanbulskémsummitu OBSE totiž došlo k dohodě, žeruské základny z Gruzie (stejně jako z mol-davského Podněstří) měly být do roku 2001staženy „pouze v případě zajištění bezpeč-nosti jejich odchodu“. Podle výroku I. ná-městka šéfa ředitele ozbrojených sil Ruskéfederace Jurije Balujevského si Rusko na-víc nepřeje, „aby naši vojáci žili v ubohýchstáncích v průběhu několika zim, jak se stalo při stahování našich divizí z Němec-ka“.16) Vzápětí však Igor Ivanov spojil kon-krétní rozhovory o statutu ruských základenv Gruzii se stabilizací poměrů v Tbilisi:„negociace ohledně těchto základen pro-bíhaly, a jakmile bude ustaveno nové po-litické vedení Gruzie, bude se v nich po-kračovat“.17) Nynější oficiální stanoviskoMoskvy zní, že pro likvidaci dvou základenje zapotřebí minimálně 10 let, zatímco Tbi-lisi trvá na 2–3 letech.

V této souvislosti je zajímavý další di-plomatický souboj, který nejnověji svedlikolem otázky ruských základen vysocí stát-ní činitelé Tbilisi, Moskvy a Washingtonu.Jak známo, Moskva ve snaze legitimizovatsvou neochotu ke stažení vojenské garnizo-ny z Gruzie v prvé řadě poukazuje na ab-senci finančních prostředků. Washingtonvšak ústy Linna Pascoea naznačil: „V roce2000 jsme už poskytli Ruské federaci po-moc při stažení dvou vojenských základenz gruzínského území. Tehdy jsme to rádi za-platili a jsme ochotni učinit tak opětov-ně“.18) 14. ledna však po návratu z napja-tých konzultací v Moskvě gruzínský ministrzahraničí Tedo Džaparidze uvedl, že Ruso-vé požádali pro „urychlení“ stažení svýchzákladen o půlmiliardu dolarů. I když rus-ká diplomacie vzápětí odmítla, že by sev Moskvě o částkách vůbec diskutovalo,signál byl zřejmě pochopen a Linn Pascoese nechal slyšet, že americká iniciativa fi-nancovat odchod ruských základen „nezna-mená, že budeme ruským vojákům budovatjedno- či dvoupatrové domy“. „Myslím si,že Gruzie má dobré přátele, kteří můžou

nezpochybnili jeho strategický kurz na me-zinárodní scéně.

Skutečnost, že v současné Gruzii (stej-ně jako v sousedním Ázerbájdžánu) s jistouvýjimkou periferních oblastí – Adžáriea Džavacheti – neexistují více či méně vliv-né politické strany, které by prosazovaly vý-razně proruskou orientaci, není nikterak na-hodilá. Stálá podpora separatistů ze stranyMoskvy, snaha zamezit projekt výstavbyropovodního potrubí, s nímž Gruzíni spo-jují naděje na zvýšení geopolitického vý-znamu země, zahraniční investice a deseti-milionové zisky z tranzitu kaspické ropy, zavedení vízové povinnosti vůči občanůmGruzie, neochota stáhnout vojska, bombar-dování ruskými letadly řady severogru-zínských vesnic v roce 2001 (kde se měliskrývat čečenští separatisté), což přivodilosmrt několika nevinných lidí, atd. – to všedříve či později muselo přinést své plody.V dnešní Gruzii tedy platí, že politik, kte-rý by volal po těsnějších vazbách Gruziena Rusko na úkor Západu a Spojenýchstátů, nebude si moci zajistit podporuobyvatelstva. Většina Gruzínů totiž vnímáSpojené státy jako jakéhosi garanta gruzín-ské nezávislosti, který by měl zaručovat„skromnější“ mocenské angažmá Kremluna jižním Kavkaze. I když udržení vskutkupřátelských vztahů se severním sousedem jepřikládán prioritní význam. Podle Saakaš-viliho příznačného výroku: „Gruzie potře-buje záruky proti jakémukoli agresivnímupokusu o nátlak zvnějšku… V tomto ohle-du nám Spojené státy poskytly své záru-ky“.11)

Jak se ukázalo, Gruzie – a jižní Kavkazobecně – se vskutku stává prioritním smě-rem eurasijské strategie Spojených států.Není bez zajímavosti, že americký prezi-dent George W. Bush již telefonicky sdělilN. Burdžanadzeové, že „pokud Gruzii budehrozit vnější či vnitřní hrozba, paní Burdža-nadzeová bude vždy moci zavolat do Bíléhodomu a zemi bude poskytnuta patřičná po-moc“.12)

Krátce po návštěvě ázerbájdžánské me-tropole se americký ministr obrany DonaldRumsfeld vydal do Tbilisi. Stejně jakov Baku, i zde byly projednávány otázky per-spektivního vstupu těchto zemí do NATOa posílení vojenskopolitické spolupráce seSpojenými státy. Komentátoři si povšimli,že ke kavkazskému turné šéfa Pentagonudošlo ve chvíli, kdy Moskva aktivizovalaúsilí v gruzínském směru. Přičemž DonaldRumsfeld se neomezil na obecná tvrzenío podpoře demokratických hodnot či potře-bě zvýšené spolupráce mezi oběma země-mi, ale uvítal snahu Gruzie kandidovat v ro-ce 2004/2005 na členství v NATO a označilji za „správnou“. Jako symbolické gesto pů-sobila skutečnost, že hned z letiště Rums-feld odjel do polygonu v tbiliském před-městí Krcanisi, kde američtí instruktoři odkonce roku 2001 trénují a vyzbrojují elit-ní (tzv. protiteroristické) oddíly gruzínské armády. Přislíbil rovněž značné finančníprostředky.13) Tbilisi a následně adžárskou metropoli Batumi též navštívil vedoucí od-

Rusku pomoci se stahováním ruských zá-kladen. Ale 500 milionů dolarů se mi přecejen zdá částkou poněkud nadnesenou,“ do-dal.19)

Hlavní kartou v rukou Kremlu je skuteč-nost, že obyvatelstvo oblastí, ve kterých seruské vojenské základny dosud nacházejí(Batumi, Adžárie a Achalkalaki, Džavache-ti), je proti jejich stažení.

Obzvláště komplikovaná je situacev chudé Džavacheti, izolované od ostatníčásti Gruzie těžce přístupným horním hře-benem. 62. vojenská základna Ruské fede-race představuje pro džavachetské Armény(cca 200 000 lidí) žádoucí zdroj příjmů, alev neposlední řadě též záruku jejich nedo-tknutelnosti ze strany Tbilisi. Podle AnatoleLievena „ruská vojenská základna je nej-větším zaměstnavatelem místního obyva-telstva, neboť kromě kontrabandů přes ar-ménské hranice (drogy a zboží přicházejícíz Íránu a jiných zemí regionu) zabezpečujepráci, čímž ekonomicky zajišťuje více nežčtvrtinu místního obyvatelstva“.20)

Místní Arméni totiž již desetiletí dispo-nují fakticky svrchovaným statutem: nastátních úřadech se mluví výhradně armén-sky, souběžně s gruzínskou měnou – lari –zde platí i arménský dram a ruský rubl, ob-last neodvádí daně a fakticky se nachází mi-mo centrální jurisdikci Tbilisi. V této sou-vislosti je nanejvýš důležité, že přes územíDžavacheti má vést potrubí Baku–Tbili-si–Ceyhan. Avšak lídři arménské většiny té-to oblasti již několikrát pohrozili, že nedo-pustí realizaci ropovodního projektu, cožv Tbilisi, Baku, Ankaře a Washingtonu vy-volalo značné znepokojení.21)

ResuméZměna vlády v Tbilisi poskytla Was-

hingtonu výtečnou příležitost k upevněnípostavení v strategicky významné Gruziia na jižním Kavkazu obecně. Docházík tomu poté, co byly v Uzbekistánu a Kyr-gyzstánu pod záminkou boje proti teroris-mu vybudovány americké vojenské základ-ny (konec roku 2001). Vývoj posledníchdvou let nasvědčuje tomu, že se jedná o cí-lenou politiku Spojených států, namíře-nou na získání předních pozic v kaspickém(kavkazsko-středoasijském) regionu. Pří-stup k ropě je důležitým stimulátorem ame-rické politiky v oblasti Kaspické pánve, ne-méně důležitá však je geostrategická poloharegionu.

Klíčovým problémem se stává zajištěnínepřetržitého fungování budovaného ro-povodu Baku–Tbilisi–Ceyhan. Destabili-zace Ázerbájdžánu, Gruzie či Turecka byrealizaci tohoto projektu zabránila. USAzřejmě mají v úmyslu důslednější angažmáv této oblasti, což předpokládá stažení rus-kých vojsk z Gruzie a perspektivně znovu-nastolení územní celistvosti této země. Ne-bývale reálná se jeví dlouho diskutovanáperspektiva vstupu Gruzie a Ázerbájdžánudo NATO či ustavení zvláštní formy spolu-práce mezi těmito kavkazskými zeměmia Severoatlantickou aliancí.

ZEMĚMI SVĚTA


ZEMĚMI SVĚTA

20

Nová mocenská garnitura v Tbilisi ne-hledě na pravidelně se opakující veřejnáprohlášení nepočítá v dohledné době s vo-jenskou invazí do odštěpeneckých oblastí.Pro tento krok zdaleka neexistují finančníprostředky a vhodné mezinárodní prostředí.V případě invaze by se separatisté nejspíšedočkali věcné podpory ze strany Moskvy.Prioritním cílem nového gruzínského prezi-denta ve vnitropolitické oblasti bude pro-vedení nezbytných sociálně-ekonomických reforem, boj proti korupci, zajištění kontro-ly Tbilisi – především v oblasti Džavachetia v Adžárii. Což ovšem předpokládá likvi-daci ruských vojenských základen v Adžáriia v Džavacheti. Toho ale lze dosáhnout pou-ze za aktivní podpory Washingtonu.

Veřejné mínění v Gruzii a v Ázerbáj-džánu je výrazně proamerické. Moskva sijasně uvědomovala, že kdyby se pokusilaprosadit své lidi v Tbilisi (Igora Giorgadze-ho) či v Baku (Ajaza Mutalibova), nesetka-lo by se to zdaleka s přízní většinovéhoobyvatelstva. Američané mají v Gruziimnohem lepší vyhlídky; na rozdíl od Ruskanejsou jejich vztahy s Gruzií komplikovanézátěží z minulosti, a když se bude jednato věcnou podporu, bude Washington na roz-díl od Moskvy schopen, ale i ochoten zemii nadále poskytovat podstatnou finančnípodporu. (Za necelé desetiletí získala Gru-zie od USA téměř jednu miliardu dolarů. Vesnaze zabránit ekonomickému kolapsu kav-kazské země Washington již přislíbil Tbilisiv tomto fiskálním roce rekordní částku 166milionů dolarů).

Kreml se zřejmě pokusí upevnit své po-zice v odštěpeneckých oblastech – v Ab-cházii, Jižní Osetii a v Adžárii (vojensko--politická spolupráce, hospodářská podpora,zavedení zvýhodněného vízového režimuatd.). Pro vyvíjení účinného nátlaku na Tbili-si však tato politika nebude postačující – ne-bude totiž s to změnit strategickou orientaciproamerické vlády. Neochvějnost přístupuTbilisi vůči Moskvě bude přímo úměrnástupni podpory ze strany Washingtonu.

Úloha Džavacheti je klíčová – Kremlby se mohl pokusit vyprovokovat lokálnínepokoje spojené s neochotou místníchArménů přijít o ruskou vojenskou zá-kladnu. Džavachetští Arméni však ve svémrozhodování zpravidla berou ohled na pozi-ci Arménie, které by v případě zhoršení vzta-hů s Gruzií hrozily velmi vážné ekonomicképotíže (přes území Gruzie do Arménie mířízemní plyn a export od největšího obchodní-ho partnera a strategického spojence – Rus-ka. Jak známo, vzhledem k nevyřešenémusporu o Náhorní Karabach a nároky Jerevanuna uznání arménské genocidy v Osmanskéříši z roku 1915 se Arménie nachází v bloká-dě ze strany Ázerbajdžánu a Turecka). Od-hodlání džavachetských Arménů riskovatpřípadný konflikt s Tbilisi tím bude značnězredukováno. Washington rovněž počítás vytvořením zvláštních mezinárodních vo-jenských jednotek (turecko-ázerbájdžánsko-gruzínských), které by zaručovaly bezpeč-nost ropovodu. Dalším cílem Washingtonua Tbilisi se zřejmě stane podněcování hospo-

dářského rozvoje Džavacheti (v této oblastiby mohla být vytvořena volná ekonomickázóna) a stabilizace vztahů s Arménií.


1. března 2004Text je aktualizovanou verzí původní analýzy proMinisterstvo obrany ČR.

1) Viz např. Souleimanov, E.: Geopolitika ka-spického regionu, in: Mezinárodní politika 9/2003;Souleimanov, E.: Bitva o ropovody a kaspická po-litika, in: Medzinárodné otázky (Slovensko),4/2001; K problematice regionálního soupeření viznapř. Souleimanov, E.: Íránská politika na jižnímKavkaze, in: Mezinárodní vztahy 3/2001.

2) Dobudování ropovodu je naplánováno na rok2005. Viz např. Souleimanov, E.: Uzbekistán, Rus-ko a Spojené státy: Nová kaspická geopolitika In:Mezinárodní politika, 8/2002; viz též Souleima-nov, E.: Rusko-americké vztahy, východní rozšíře-ní NATO a boj proti terorismu, in: Mezinárodní po-litika, 3/2003.

3) Phinney, C. A.: Defining the National Inte-rest: Russian Conflict Management in the FormerSoviet Union, The University of Kent Press, Au-gust 1996; Viz též Souleimanov, E.: V boji o Gru-zii zvítězí Washington, in: Hospodářské noviny,25. 11. 2003.

4) Viz např. Bit-Suleyman, D.: Rossija ne uve-rena v srokach vyvoda svoich vojsk iz Gruzii, in:www.eurasianet.org/russian/departments/insight/articles/eav062801ru.shtml

50. vojenská základna v abcházské Gudautěa 137. vojenská letecká základna ve Vaziani (po-blíž Tbilisi) byly podle istanbulských ujednání likvidovány v roce 2000. Gruzie však zpochybňo-vala, že k plnohodnotné likvidaci základny v ab-cházské Gudautě došlo, a požadovala její reálnoulikvidaci, zatímco Moskva tvrdila, že těžké zbraněbyly ze základny staženy, zůstaly jen mírové jed-notky. I v Jižní Osetii se však stále nacházejí míro-vé jednotky Ruska – Civil.ge, 22. 7. 2000.

5) V rámci programu „Vyzbrojení-školení“ jsouamerickými důstojníky na základně v tbiliskémpředměstí Krcanisi vyzbrojovány a školeny elitníoddíly gruzínské armády. Viz např. Souleimanov,E.: Uzbekistán, Rusko a Spojené státy: Nová ka-spická geopolitika? In: Mezinárodní politika,8/2002, str. 17.

6) Nino Burdžanadze, lídr předvolební frakce„Burdžanadze-Demokraté“, byla spolu s Michei-lem Saakašvilim a Zurabem Žvaniou přední před-stavitelkou tzv. revoluce růží čili listopadové gru-zínské revoluce. Nyní je mluvčí parlamentu.Hürriyet, 26. listopadu 2003, v tureckém jazyce.

7) Azg, 29. října 2003, v arménském jazyce.8) ITAR-TASS, 5. 12. 2003.9) Polit.ru, 5. 12. 2003.

10) BBC, ruská služba, 3. 12. 2003.11) Interfax, 5. 12. 2003.12) Sakartvelo, 30. 11. 2003.13) Rosbalt, 30. 11. 2003.14) Izvestija, 6. 12. 2003.15) Organda, 6. 12. 2003.16) Regnum, 6. 12. 2003; Připomeňme si, že za-

tímco sovětské vojenské základny ve východnímNěmecku tvořily cca 400 000 lidí, ruských vojákůa důstojníků na dvou oficiálních základnách v Gru-zii je kolem 8000.

17) Sakartvelo.ru, 2. 12. 2003. 18) RFE/RL Report, 13. 1. 2004.19) Lenta.ru, 15. 1. 2004.20) Lieven, A., Avanpost imperii i istočnik so-

cial’noj podderžki: russkie i Achalkalaki, in: Eura-siaNet, 5. 3. 2001,http://www.eurasianet.org/russi-an/departments/insight/articles/eav030501ru.shtm;

21) Aksam, 29. 7. 2001, v tureckém jazyce.

„Na prahu 21. století se naše repub-lika ocitla na hraně mohutné ekono-mické katastrofy a z ní vyplývajícíztráty státnosti a národní suverenity.Rozpad SSSR, narušení hospodář-ských vztahů na postsovětském pro-stranství, antilidový kurz „tržních re-forem“, prováděný pod kontroloufinančních kruhů ze Západu, masovérozkrádání národního majetku zko-rumpovanými úředníky a kriminální-ky – to vše přineslo ránu socialistic-ké ekonomice, dlouhou dobu tvořícízáklad rozkvětu Sovětské Moldávie.“

Slova vypůjčená z publikace Strategiesociálně-ekonomického rozvoje Moldav-ské republiky,1) kterou Komunistická stra-na Moldavska (PCRM)2) přijala na svémsjezdu 18. prosince 1999 a kterou adapto-vala do svého úspěšného volebního progra-mu, jednoznačně poukazují na nostalgii,která je pro část moldavské společnosti (ze-jména ruskojazyčné) typická.

Moldavsko, jedna z nejchudších evrop-ských zemí, je pod vládou komunistů odroku 2001, kdy zvítězili v parlamentníchvolbách na základě slibů o nastolení stabi-lity, kterou si Moldavané pamatovali z dobSovětského svazu.3) Komunistická vládamusela o rok později čelit masovým de-monstracím opozice, která vládu obviňujez korupce a pokusu vrátit Moldavsko podkontrolu Moskvy.4)

Strasti s PodněsterskemPolitické uvolnění na konci 80. let vy-

volalo naděje na politické a ekonomickézměny v celém Sovětském svazu, na územíMoldavské sovětské socialistické republi-ky navíc doplněné rehabilitováním plánůna možné budoucí spojení s Rumunskem.Moldavská politická reprezentace se napočátku 90. let tomuto vývoji nebránila,nemohla však ignorovat odpor části obyva-telstva – Gagauzů, Rusů a Ukrajinců, kte-rých dohromady v MSSR žilo přes 30 pro-cent.

Politická reprezentace národnostníchmenšin (zejména do té doby upřednostňo-vaných a ve veřejném životě dominujícíchRusů) v reakci na prorumunské projevy po-žadovala oddělení od MSSR.

Už 12. listopadu 1989 Gagauzové, obý-vající jižní okresy, vyhlásili autonomní re-publiku v rámci MSSR, následně 19. srpna1990 vyhlásili nezávislost. O dva týdny po-zději, 2. září, vyhlásila suverenitu Podněs-terská moldavská sovětská socialistická republika v hranicích bývalé Moldavskéautonomní sovětské socialistické republi-ky, která existovala v letech 1924 až 1940.Svou úplnou nezávislost vyhlásila 25. srp-na 1991. Paradoxně jako poslední vyhlási-lo nezávislost na Sovětském svazu Moldav-sko – až 27. srpna 1991. Nový stát, stejnějako dalších 14 republik SSSR, získal me-


zinárodní uznání, ale uvnitř země narůstalykonflikty, které na jaře 1992 přerostly v ob-čanskou válku trvající naštěstí jen několikměsíců.

Dodnes se z rozpoutání konfliktu obvi-ňují obě strany, moldavská strana navíc vi-ní z podpory separatistů Moskvu, která jimprý umožnila převzít zbraně ze skladů bý-valé sovětské armády v Podněstersku ve-dené pozdějším prezidentským kandidátemAlexandrem Lebeděm. Spory trvající přes13 let5) se nepodařilo pro obě strany uspo-kojivě vyřešit a na území Moldavska (resp.Podněsterské republiky) zůstává navzdoryslibům kontingent ruské armády dodnes.6)

Trable s přítomností ruské armády jsouo to pikantnější, že je v rozporu se součas-nou platnou ústavou (článek 11: „Moldav-ská republika vyhlašuje svou trvalou neu-tralitu. Moldavská republika nedopustí nasvém území rozmístění vojenských sil ci-zích států.“)

Moskva se nadále angažuje jako pro-středník v mírových rozhovorech mezi Ki-šiněvem a Tiraspolem, často jsou dohodnu-ty konkrétní závěry, na které se ovšem ponějaké době zapomene, a jednání začínajíznovu od nuly. Loni Vladimir Voronin na-vrhl Podněstersku vytvoření federativníhostátu, ve kterém by získalo rozsáhlou auto-nomii. Již druhý rok vyjednavači z oboustran projednávají podobu společné ústavy,přes vzájemné ujišťování o upřímné snazekonflikt vyřešit však rozhovory zatím kon-čí ve slepé uličce.7)

Veřejnost v Podněsterské republice, re-prezentovaná nevládními organizacemia odbory (např. kozáci, veteránské svazy,svaz žen, učitelské odbory), ve svých pro-hlášeních odrazuje svou vládu od rozho-vorů s Kišiněvem a vyzývá k opuštění jed-nání společné ústavní komise.8) Kišiněvskýtisk zase obviňuje vládu Igora Smirnova, ženemá o znovusjednocení s Moldavskem zá-jem, protože by ztratil kontrolu nad Pod-něsterskem, kde údajně vládne jako car.9)

Konflikt je, zdá se, neřešitelný. Pro Tiras-pol je oficiálně nepřijatelné jakékoli sníže-ní statusu současné republiky v budoucí fe-deraci na pouhý region, byť s širokou auto-nomií.

Rusko hraje v podněsterském konfliktudvojí hru. Loni jmenovaný nový ruský vel-

vyslanec v Kišiněvě Jurij Zubakov (důstoj-ník FSB) nezavítal napoprvé na návštěvuk představiteli Moldavska, ale do Tiraspo-lu, kde se setkal se Smirnovem, popřál mu„splnění všech jeho plánů“ a nazval ho člo-věkem, který „vždycky se ctí a důstojnostísloužil své vlasti“.10)

Rusko má přitom v Moldavsku účinnépáky a může místní politiku ovlivňovatpodle libosti. Moldavsko totiž dluží za plynruskému koncernu Gazprom přes 1 mld.USD, přičemž Gazprom vlastní kontrolníbalík akcií společnosti Moldova-Gaz, kteráplyn v zemi distribuuje. Gazprom za pro-minutí dluhů požaduje převzetí dvaceti klí-čových moldavských (nejen) energetickýchfirem. Stejná situace panuje i ve vodáren-ství a teplárenství. Chudí Moldavané nepla-tí za komunální služby a energetičtí výrob-ci a distributoři se pak stávají dlužníky předsvými dodavateli. Prakticky každou zimu,včetně té letošní, se lidé ocitají bez dodá-vek tepla.

Strasti s opozicíSociální a ekonomické problémy, které

nevyřešily předchozí vlády, měli najednoupo překvapivě velkolepém vítězství ve vol-bách roku 2001 řešit komunisté, kteříovšem neměli žádnou předchozí zkušenosts vládnutím.11) Komunisté, kteří se rychlenaučili využívat média, se přesto snaží na-vodit dojem, že jen oni jdou správnou ces-tou a jen oni mohou zemi vyvést z krize.Naopak opozice, zejména Křesťansko-de-mokratická lidová strana (PPCD),12) obvi-ňuje vládu ze zavádění diktatury a nastole-ní atmosféry strachu.13)

Přes ústavní většinu, kterou má vládav parlamentu, se projevují rozpory uvnitřvládnoucí strany, kde o moc bojuje tzv.pragmatické křídlo na čele s prezidentemVoroninem, a tzv. ortodoxní křídlo, jež máoporu v členské základně. Ani vláda premié-ra Vasile Tarleva není dostatečně stabilní.Za tři roky vyměnil prezident 90 procentministrů, na některých ministerstvech se šéfresortu dokonce změnil dvakrát-třikrát.

Dnes na politické aréně reálně neexistujealternativa k PCRM, a dokonce se nerodí al-ternativa ani na levém spektru. Jediné dvěopoziční strany jsou příliš slabé. Koalici bý-valého premiéra Dumitru Braghise (Moldo-

va Noastra)14) lidé nedůvěřují kvůli údajnézkorumpovanosti a minulé středopravicovévlády viní z vyvolání současné ekonomickékrize. Prorumunské PPCD zase mnoho vo-ličů nemůže přijít na jméno právě kvůli pro-klamované prorumunskosti a obviňují jiz extremismu. Demokratické strany se ne-jednou pokoušely posílit své pozice cestouvytvoření společné koalice, ty se však roz-padaly vinou ambicí jejich předáků, kteřímezi sebou sváděli zápasy o předsednickékřeslo.

Budoucí vývoj země ale neodhadnemeani z výsledků průzkumů veřejného mí-nění. Podle průzkumu realizovaného loniv září si 52,2 procenta dotázaných pře-je, aby Moldavsko vstoupilo do Evropskéunie, 31,6 do NATO, sjednocení s Rumun-skem si přeje 19 procent občanů a vstup do Svazu Ruska a Běloruska 40 procent.Z průzkumu dále vyplynulo, že ruskoja-zyčné obyvatelstvo se orientuje spíše naVýchod, naopak rumunojazyčné na Západ.Celkem 73 procenta občanů je hrdo, žejsou občany svého státu. V kategorii etnic-kých sympatií výsledky dopadly takto: Ru-munům nedůvěřuje 24,1 procenta dotá-zaných a důvěřuje 10,9 procenta, Rusůmnedůvěřuje 10 procent a důvěřuje 22,3 pro-centa.15)

Přes všechny problémy je Moldavskoz bývalých republik SSSR stále jednouz nejdemokratičtějších zemí, avšak mol-davská demokracie není dostatečně sta-bilní (opozice nemá přístup do státníchmédií – naopak je jimi ostrakizována, dovyšších orgánů státní správy a do funkcív parlamentních výborech se dostanou jenlidé loajální komunistické straně apod.).Důvodem může být slabý stát, v němž klí-čovou roli nehraje občan, ale státní úřed-ník (obvykle zkorumpovaný), rozrůzněnéa navzájem nepřátelské elity (např. proru-munsky orientované elity ovládly Kišiněv-skou univerzitu a Akademii věd, proruskyorientované elity ovládly tisk a velký prů-mysl), a v neposlední řadě diametrálně pro-tiřečící si politické programy tří hlavníchstran.

Kritická slova o stavu moldavské demo-kracie je nucen si vyslechnout Vladimir Vo-ronin pokaždé, když opustí zemi směremna západ. Loni 10. října 2003 musel odrážetnepříjemné otázky na zasedání Parlament-ního shromáždění Rady Evropy. Ze 14 otá-zek evropských poslanců bylo jedenáct jednoznačně negativních, tři neutrální (kdyodejde z Moldavska ruská armáda, zda vláda porušuje lidská práva a demokracii,jak se vláda vypořádá s obchodem s lidmia s lidskými orgány, budou-li komunisté ze-státňovat, kdy vláda splatí zahraniční dluh,proč vláda vrací sovětské osnovy do škol,proč se porušují práva Rumunů v Moldav-sku). Řada otázek přitom vyplývá z nezna-losti vnitřní situace a evropští poslanci vícedůvěřují moldavské opozici, která tak běž-ný vnitropolitický boj ideových koncepcípřenáší na mezinárodní scénu.


Moldavsko: Hledánínárodních zájmů

LUBOMÍR GOMBOS

ZEMĚMI SVĚTA

22

Je očividné, že Moldavsko je chudé, cožpřiznává i současná vláda. Za kampaní zhor-šující obraz Moldavska v zahraničí stojípodle Voronina některé nevládní organiza-ce, které se spojily s opozicí. Témata, v je-jichž spojení se nejčastěji Moldavsko v zá-padním tisku připomíná, jsou obchod seženami, obchod s lidskými orgány a levnápracovní síla.16)

Jinak klidný Voronin se jen občas necháunést a své kritiky nazývá „břídily“. Lonivládě došla definitivně trpělivost a v listopa-du a letos v lednu použila vůbec poprvé pro-ti opozičním demonstracím policejní sílu.

Strasti s moldavanstvímOpozice se stále hlasitěji hlásí o slovo

a své postoje radikalizuje. Spor komunis-tů a opozice není jen sporem o politickáa ekonomická témata, v Moldavsku nabíránovou dimenzi: jde o spor, jak nazývat ti-tulní národ, který obývá Moldavskou re-publiku.

Moldavská televize po příchodu komu-nistů k moci zahájila vysílání pořadů, je-jichž cílem je upevnit patriotismus (Nášdům, Naše země, Náš stát). Zde představo-vaná koncepce se rozvíjí v duchu zemskéhopatriotismu, často je rumunofóbní a divákystraší „rumunskými vojáky, pochodujícímiulicemi Kišiněva“.

Naopak prorumunské organizace v čeles PPCD hovoří o Moldavsku výhradně jakoo Besarábii, která je součástí rumunské-ho státu, a o sobě nehovoří jinak než jakoo Rumunech. Své oponenty nazývají nej-častěji „ruskými přistěhovalci“ nebo „rene-gáty“. Název „Moldavská republika“ bylprý vymyšlen sovětskou mocí, tj. Rusy, abyse tato oblast dala snadněji dobýt a slavoni-zovat.17)

Obě strany odlišně interpretují takovéveličiny, jako jsou národní zájmy, jazyk,tradice, kultura, historie, hranice. Diskusese přenáší i do jiných jazyků (v ruštině:psát Moldova nebo Moldavija, v češtině:psát Moldavsko nebo Moldávie?). Nikdynekončící spor o jméno národa (Moldavanénebo Rumuni?), který je spojen se sporemo jazyk (moldavština nebo rumunština?),18)dokazuje, že moldavská politická reprezen-tace není schopna dohodnout se ani na ele-mentárních národních zájmech. Překvapi-vě proto působí slova Vladimira Voronina,který loni prohlásil, že Moldavsko by rádovstoupilo do Evropské unie, a svá slova ně-kolikrát zopakoval.


Odkazy na internetu:http://www.cisr-md.orghttp://www.ipp.mdhttp://www.ist.mdhttp://www.acces-info.org.md

1) Strategia dezvoltarii social-economice a Re-publicii Moldova, Chisinau, 2000, s. 47.

2) Rumunsky Partidul Comunistilor din Repub-lica Moldova.

3) Komunisté mají v jednokomorovém parla-mentu ze 101 mandátů 71, plus několik bezpar-tijních hlasuje spolu s komunisty. Opozice (Mol-dova Noastra a PPCD) je vyšachována z klíčo-vých parlamentních funkcí. Výsledky voleb zde:http://www.elections.md a http://www.ifes.md.

4) O moldavském politickém vývoji více: Sla-vomír Horák, Moldavský politický vývoj v letech1990–2001 (http://slavomirhorak.euweb.cz/md–politika.htm), Maxmilián Strmiska, Moldavskýmultipartismus (http://www.iips.cz/seps/clanek.php?ID=135), Lubomír Gombos, Moldávie nascestí, Mezinárodní politika, 7/2002.

5) O podněsterském konfliktu více: Evžen Di-viš, Vznik a vývoj konfliktu, (http://www.euroasi-ana.net/oblast/clanek.php?clanekid=14).

6) Rusko přislíbilo na summitu OBSE v Istan-bulu stažení vojsk do 31. 12. 2002, později byl ten-to termín prodloužen do 31. 12. 2003, ruská armá-da však v zemi nadále setrvává.

7) Lubomír Gombos, Jenom ne ruské vojáky,Respekt, 51/2003.

8) Nelze však jednoznačně určit, nakolik jsoutyto protesty spontánní nebo organizované.

9) O Podněstersku se v tisku zjednodušeně píšejako o stalinistické diktatuře, kam se turistům ne-radí cestovat. V Podněstersku opravdu „zamrzl“Sovětský svaz, politický systém se ale spíše pohnulve směru „oligarchické republiky“.

10) Kommersant-Pljus, 31. 10. 2003.11) Politolog Viorel Cibotaru: „V roce 2001 při-

šlo 71 lidí k moci, z nich patnáct mělo zkušenostis prací v předchozím parlamentu, ale nikdo nemělzkušenost s vládnutím. Deset let, co se Moldavskorozvíjelo, oni seděli v zákopech. Uběhl rok, nežvůbec pochopili, kam se to dostali, než zjistili, coje tu pro ně vytvořeno. Teprve po roce začal parla-ment fungovat. Celý první rok vlády komunistů bylpro Moldavsko ztrátou, protože se tu nic nedělalo.“(Citováno z: http://www.belarus.cz/clanky/2530.shtml)

12) Rumunsky Partidul Popular Crestin Democrat.13) Novinář Petru Bogatu: „Situace s demokra-

cií se zhorší, jestli komunisté zůstanou u moci.Všechny jejich deklarace o evropské integraci jsoujen slova, protože nemají jiné východisko. Mol-davsko se mění v policejní stát.“ (Citováno z: http://www.belarus.cz/clanky/2529.shtml)

14) Čtyři strany politického středu se 19. červen-ce 2003 na sjednocujícím sjezdu spojily do blokuNaše Moldavsko. Mezi nejvýznamnější strany pat-ří Sociálnědemokratická aliance bývalého premié-ra Dumitru Braghise a Svaz nezávislých kišiněv-ského primátora Serafima Urecheana. Tyto stranyusilovaly o hlasy voličů na společné kandidátce jižv loňských květnových komunálních volbách, vekterých získaly přes 20 procent hlasů. Hlavním bo-dem programu jsou ekonomické reformy a vstupdo Evropské unie, kritici nového bloku ale nevěřív možnost sjednocení sociálnědemokratické a libe-rální doktríny, z kterých vychází původní strany.Moldova Noastra nemá předsedu, ale tři spolu-předsedy.

15) Výsledky průzkumu uskutečněného Institu-tem veřejné politiky a Centrem analýzy a průzku-mu CIVIS, publikováno v: Novoje vremja, 3. 10.2003.

16) O moldavských migrantech více zde:http://www.migraceonline.cz/clanky–f.shtml?x=160378.

17) Historik Mihail Adauge: „Co znamenají dě-jiny Moldavska? Dějiny od roku 1991 do součas-nosti. Ano, i tato hlava je ve všech učebnicích a mytuto éru nepopíráme. A do té doby, na tomto územínikdy nebyl žádný státní útvar, který by byl oddělenýod rumunského státu.“ (Citováno z: http://www.be-larus.cz/clanky/2538.shtml)

18) Lubomír Gombos, Dejte našemu národu prá-vo nazývat se Moldavané, Navýchod, 1/2004.

Rakouská koaliční vláda lidovců(ÖVP) a Svobodných (FPÖ) se v mi-nulých letech odvážně pokusila o ná-stup k řešení řady palčivých otázekstátu a společnosti. Všeobecné vol-by v listopadu 2002 přinesly v neče-kaném rozsahu vítězství lidovcům,kteří se po desítkách let opět stalinejsilnější politickou stranou Ra-kouska. Stalo se tak ovšem za cenuoslabení jejich koaličního partnera –Svobodných, kteří doplatili zejménana výstřelky svého bývalého předse-dy – v Korutanech oblíbeného hejt-mana Jörga Haidera.

Rozhodující zásluha o volební výsledkyhlavní vládní strany však byla právem při-pisována předsedovi strany i vlády Wolf-gangu Schüsselovi pro jeho rozvahu a v pří-padě potřeby i rozhodnost a schopnostpřekonávat obtíže tuzemské i mezinárodní.V současnosti se však množí hlasy pochy-bující o tom, že stejně úspěšně zvládne i no-vou vlnu těžkostí.

Rozpracované reformyJiž v letošním lednu prohlásila vláda ko-

nec jednání o daňové reformě. Do léta majíbýt příslušné zákony v parlamentě. Refor-ma má přinést celkové snížení daní v rozsa-hu 1,2 procenta HDP, snížení daně ze ziskuprávnických osob z 34 procent na 25 pro-cent, zato však v roce 2005 má vzrůst de-ficit veřejného rozpočtu z 0,7 procenta na 1,5 procenta HDP. Podle vyjádření ministrafinancí Karl-Heinze Grassera má být refor-ma zčásti financována i z úspor docílenýchna výdajích. (Die Presse, 13. 1. 2004, s. 17)

Řada dalších reforem však ani tak dalekonedospěla. Pokrok není zatím patrný v prá-ci takzvaného Rakouského konventu – tě-lesa složeného z předních politiků, státo-právních odborníků i zástupců jednotlivýchspolkových zemí – který by měl ještěv tomto roce předložit své návrhy úprav ra-kouské ústavy. Jednání konventu vázne ze-jména na neochotě spolkových zemí vzdátse – v zájmu zjednodušení správy zeměa úspor – některých svých práv a výsad.

Vláda sama však zodpovídá za provede-ní složité „harmonizace“ rakouských pen-zijních soustav. Jejich instituce se rozlišujípodle zaměstnání pojištěnců. Tak například zaměstnanci, živnostníci, rolníci, dělníci,úředníci a svobodná povolání mají každý svévlastní důchodové zabezpečení. Dosti se lišíi výše průměrných důchodů v jednotlivýchzemích. Zatímco ve Vídni průměrný důchoddosahuje měsíčně 937 euro, v Burgenlanduje to jen 773. (Die Presse, 5. 2. 2004, s. 6)

Pro převedení důchodů do soustavy jedi-né existují zatím dva hlavní modely. Je to najedné straně lidovci podporovaný models věkovou hranicí, vztahující se na osobymladší 35 let, nekrátící úředníkům jejich 80 procent důchodů z posledních platů a vy-žadující do roku 2010 450 milionů eur. Na-proti tomu odbory, Dělnická komora a Svo-

ZEMĚMI SVĚTA


bodní podporují model zaváděný provšechny od určitého data (např. od 1. 1.2005), v podstatě za rovných podmí-nek, spojený však do roku 2010 s ná-klady ve výši téměř 1,5 miliardy eur.(Format 9, 27. 2. 2004, s. 22.) Jedno ře-šení a mnoho dílčích otázek s ním spoje-ných by měla vláda nalézt ještě v tomtoroce.

Sjednocení metodiky je rovněž uvažová-no v případě patnácti nemocenských pojiš-ťoven. Tento úkol je však nejenom složitý,ale i natolik politicky riskantní (napříkladrostoucí podíl samoplátců a nezbytné sou-kromé připojišťování), že o něm šéf Institu-tu vyšších studií (IHS) Bernhard Feldererhovořil jako o „kompletním staveništi“a pro rok 2004 nepředpokládal na tomtoúseku žádné konkrétní výsledky, leč „mno-ho kulatých stolů“. (Format 52, 19. 12.2003, s. 22) (Die Presse 20. 3. 2004, s. 7).

Hospodaření Rakouska dosahuje lepšíchvýsledků než například sousedního Němec-ka, a proto v zásadě provádění reforemumožňuje. Určité uskrovnění obyvatelstvaje však nicméně nevyhnutelné. Stále častějise však volá po vládním opatření k omeze-ní nezaměstnanosti, která se v jarních měsí-cích, při započtení školených a nemocnýchosob, pohybovala okolo 9,5 procenta. (DerStandard, 4. 3. 2004, s. 17.)

Rok bohatý na volbyKancléři a předsedovi vládnoucí strany

plnění náročných úkolů neusnadňují anivolby konané v zemi v tomto roce na mno-ha úrovních. Proběhly či proběhnou volbyve spolkových zemích (v Salcburku a Ko-rutanech 7. 3., ve Voralberku v září 2004),v přímých volbách bude volen spolkovýprezident (25. dubna) a konají se i volby doEvropského parlamentu (13. 6. 2004).

V zemi Salcburk dosáhla SPÖ (sociálnídemokracie) poprvé po roce 1945 postavenínejsilnější politické strany, lidovci zaujalidruhé místo, Svobodní ztratili téměř polovi-nu svých voličů a sotva udrželi třetí místopřed Zelenými. Ani korutanské volby nedo-padly pro ÖVP příznivě. Proti očekávánímnoha jeho kritiků je opětovně vyhrál JörgHaider v čele Svobodných (přes 42 pro-centa odevzdaných hlasů), následovanýSPÖ (38 procent), zatímco lidovci (s 12 pro-centy) ztratili podporu přibližně poloviny

svých bývalých příznivců. Podle některýchnázorů je znovuzvolení Haidera do čelamístní vlády Korutan pro kancléře Schüsse-la výhodné, protože Haider nebude mít časa zájem zasahovat do celorakouských zále-žitostí. Jiný – a zdá se převládající – názornaopak vidí zvítězivšího Haidera jako no-vou naději Svobodných, kteří v minulémroce všechny volby prohrávali. Jeho možnýnávrat do čela FPÖ anebo přinejmenším po-sílení jeho vlivu na vedení strany a koaličnívládu se proto jeví velmi pravděpodobnýma spolupráci obou vládních stran zatěžují-cím.

Ani koncem dubna konaná přímá volbarakouského prezidenta, pokud v ní zvítězíkandidát SPÖ Heinz Fischer, a ne (přede-vším Wolfgangem Schüsselem prosazova-ná) dosavadní ministryně zahraničních vě-cí Benita Ferrerová-Waldnerová, postaveníkancléře neupevní. Konečně i volby do Ev-ropského parlamentu, dojde-li v předvo-lební kampani k otevřeným střetům mezikandidáty vládních stran a opozičními so-ciálními demokraty a Zelenými, mohouukázat řadu slabých míst v postavení Ra-kouska v Evropské unii.

Vztahy Rakouska s Evropskou uniíMnoho hlasů kritizujících neuspokojivý

vztah Rakouska s Evropskou unií zaznělov rakouském tisku zejména na přelomu ro-ku, když Brusel neprodloužil při vstupuRakouska do EU systém kontroly tran-zitní dopravy přes Alpy pomocí ekobodů, zavedený v roce 1993. Byl to zjevný neús-pěch Schüsselovy vlády a kladla se otáz-ka, co je příčinou izolovanosti Rakouskav Evropě.

Bývalý vicekancléř a v současnosti pově-řenec vlády pro Pakt stability pro jihový-

chodní Evropu Erhard Busek hovořil k tétověci dost otevřeně. Poukázal na řadu chyb,k nimž došlo na rakouské straně. Šlo nejeno podcenění lobbování v Bruselu, ale i o za-nedbání slíbené výstavby železnic, majícíulehčit alpským dálnicím. Rušivě působiloi vystřídání osmi ministrů dopravy v danémobdobí a časté vyhrožování Bruselu rakous-kým vetem, i když nakonec uplatněno ne-bylo.

„Jen tím dále rozladíme své možné part-nery,“ prohlásil Busek. „Při jednáních o do-pravních spojeních jsme udělali všechnomožné, abychom – s výjimkou Maďarska –budoucí členy Evropské unie udrželi co nej-

dále od nás samotných i od EU. Že ne-máme žádné rozumné spojení do Pra-

hy, Brna nebo Bratislavy, je sku-tečně ostuda.“ (Profil 49, 1. 12.2003, s. 20). Ještě kritičtěji sevyjádřil ke schopnostem ra-kouské vlády získávat přátelevedoucí delegace opoziční SPÖv Evropském parlamentu Hannes

Swoboda: „Rakousko nedá dohro-mady žádnou alianci, což je ve vzta-

hu k rozšiřování EU obzvlášť dramatické. Zatímco jiné státy Evropské unie již pilněspojence hledají, vynikalo Rakousko přede-vším svými hrozbami vetem proti Česku(kvůli Temelínu a tzv. Benešovým dekre-tům) a láteřením na novou konkurenci napracovním trhu. Také strategické partnerství– pokus najít mezi východními sousedyspojence během sankcí proti černo-modrévládě – vyznělo žalostně.“ (Format 1, 9. 1.2004, s. 30).

Zatím neúspěšně vyzněl i spolkovýmkancléřem podnícený pokus o jakousi„vzpouru trpaslíků“, jejímž cílem mj. bylozajistit pro každého budoucího člena Uniev Bruselu jednoho komisaře, aby se přede-šlo obavám z nadvlády direktoria velkýchzemí. Přestože výhrůžky Unii (např. minis-tra dopravy Huberta Gorbacha ve věci tran-zitu či hlasování v rakouském parlamentuproti rozšíření EU) přicházely z řad členůFPÖ, zanechávaly nicméně nepříznivé sto-py na evropské pověsti Rakouska a celé je-ho koaliční vlády.

Wolfgang Schüssel coby předsedaEvropské komise?

V souvislosti s volbami do Evropskéhoparlamentu (EP) a následným ustanovenímnové Evropské komise (EK) mají ve druhépolovině června předsedové vlád pětadva-ceti členských zemí EU kvalifikovanou vět-šinou navrhnout nového předsedu Evropskékomise, kterého má v září odsouhlasit i Ev-ropský parlament. Nebude se sice trvat nadosavadní zvyklosti volit bývalého předse-du vlády, tato tradice však může být prokandidáta výhodou. Pokud, jak se dosudpředpokládá, vyjdou z evropských voleb ví-tězně lidovci, očekává se, že i budoucí šéfEK bude vybrán z jejich řad.

Za těchto okolností vznikla ve Vídni na-děje na případný úspěch kandidatury Wolf-ganga Schüssela na uvedenou funkci. Jakolidovec neutrál a schopný politik by mohl

23

Břemenarakouského kancléře

Schüssela JIŘÍŠTĚPANOVSKÝ


ZEMĚMI SVĚTA

– prezident rakouské Hospodářské komoryChristoph Leitl. Ten hovořil o „bankrotech,smůle a nehodách“ v černo-modré koaličnívládní politice, spoluodpovědné za porážkyv březnových volbách.

Znalci situace v ÖVP nevylučují, že počervnových evropských volbách by mohlibýt ve svých funkcích nahrazeni ministryněškolství Elisabeth Gehrerová, ministrynězahraničí B. Ferrerová-Waldnerová (i kdyžby nebyla zvolena spolkovou prezidentkou)a snad i ministr financí Karl-Heinz Grasser.Přední rakouský politolog Anton Pelinkavyslovil obavu, že existují náznaky mož-ného počátku známé lidovecké hry podře-závání předsedova křesla a že Schüsselovovnitrostranické postavení je jednoznačně oslabeno. (Profil 12, 15. 3. 2004, s. 28–29).Bude to o důvod více k pokusu Schüsse-la získat místo předsedy Evropské komisev případě vítězství evropských lidovců?

Jak politicky přežít a nekapitulovat?

Po několika neúspěších v zemských vol-bách nevzniká před koaliční vládou a lidovoustranou, vedenými kancléřem Schüsselem,jen otázka další spolupráce s posílenýmJörgem Haiderem a pod jeho opětovně ros-toucím vlivem nacházejícími se Svobod-nými. Ústřední politickou otázkou je, jakézávěry kancléř vyvodí z okolnosti, že vo-liči odměňují ty politiky, kteří vyvoláva-jí dojem, že reformy sociálního státu jsoumožné, aniž by se komukoli cokoliv ubra-lo. Jak korutanský Jörg Haider, tak sociál-nědemokratičtí vítězové v Salcburku (Ga-bi Burgstallerová) a v Horních Rakousích(Erich Haider v minulém roce) získali tou-to cestou přízeň voličů.

Stornuje Wolfgang Schüssel z obavy předporážkou v příštích spolkových volbách ješ-tě otevřené části sanační agendy, napříkladve zdravotnictví? Nebo pevně udrží dosa-vadní kurs a dá tím v sázku v posledních všeobecných volbách získané postavení nej-silnější rakouské politické strany? Někteřípolitici radí kurs zachovat, zlepšit však ko-munikaci s voliči. Lze však přesvědčit dů-chodce o výhodnosti zmenšení jeho reálnéhodůchodu byť i se zárukou jeho zachování? Ji-ní politici upadají v pokušení potichu se sa-nační agendy zbavit. Vyvolávat dojem, ževše může zůstat při starém a někdo to již za-platí, to dokáží populisté (pravicoví i levico-ví) mnohem lépe než činitelé vládní (např.Jörg Haider vítězil v Korutanech s plakátemse svou fotografií a textem: „Vyskytne se ně-kdo lepší?“). Jít touto cestou by snad voleb-ní porážku oddálilo, ale neodvrátilo.

Vládě kancléře Schüssela proto nezbudenež pokračovat v rozdávání hořkých pilu-lek, pokud možno bez oněch „bankrotů,smůl a nehod“, o nichž se zmínil předsedaHospodářské komory Christoph Leitl. V re-lativně příznivých podmínkách stavu ra-kouského hospodářství lze ovšem touto ces-tou jít snáze než v jiných zemích středníEvropy nám dobře známých.

❍5. 4. 2004

V polovině března letošního rokuproběhly ve Španělsku celonárodnívolby. Občané všech sedmnácti au-tonomních oblastí rozdělených dotřiapadesáti volebních okrsků v nichrozhodovali o složení dvoukomoro-vých Kortesů. Volební výsledky při-nesly navzdory volebním průzkumůmnečekané překvapení – Socialistic-ká dělnická strana Španělska (PSOE)po osmi letech znovu vystřídá vlád-noucí Lidovou stranu.

Současný politický systém se začal utvářetpo pádu frankistické diktatury v polovině 70.let. Přechod k demokracii se uskutečnil nazákladě referenda o zákonu o politické refor-mě státu, ve kterém se občané svobodně vy-slovili pro zřízení parlamentní demokracie.Jejím základem se pak stala ústava z roku1978, která připravila cestu k faktické de-centralizaci státu. Současné Španělsko sestá-vá ze 17 autonomních oblastí a dvou samo-správních měst – Ceuta a Melilla. Jednotlivéautonomní oblasti, mezi kterými mají spe-cifické postavení „historických národností“Katalánsko, Baskicko, Galície a Andalusie,mají vlastní parlamenty i vládní kabinety.V centrálních Kortesech jsou pak zastoupenyjednak v Poslanecké sněmovně (350 poslan-ců je voleno poměrným volebním systémem,počet křesel je rozdělen mezi regiony v zá-vislosti na počtu obyvatel) a jednak v Senátu(208 senátorů je voleno většinovým voleb-ním systémem,1) zbývající část senátorů tvo-ří zástupci volení regionálními parlamenty).2)Přesto, že v celonárodních volbách soupeříkaždé čtyři roky více než čtyři desítky poli-tických stran, výsadní postavení si od roku1982 udržují dvě politické strany – konzerva-tivní Lidová strana (PP) a socialistická strana(PSOE). Od roku 1982, kdy socialisté vystří-dali po šesti letech vládu Unie demokratické-ho středu (UCD), se stranický boj na španěl-ské politické scéně dále profiluje. V minulýchcelostátních volbách překonalo hranici jedno-ho procenta odevzdaných hlasů sedm politic-kých stran, letos jich bylo šest a s výjimkouPSOE a PP ani jedna strana nedosáhla pěti-procentní hranice.

Výsledky březnových volebV březnových parlamentních volbách se-

hrály přirozeně důležitou úlohu preferencevoličů ve čtyřech nejlidnatějších regionech.Obyvatelé v Andalusii, Katalánsku, Madri-du a Valencii volili celkem polovinu všechposlanců. V Andalusii, kde byl náskokPSOE před čtyřmi lety poměrně těsný, do-kázali socialisté zvítězit o více než devate-náct procentních bodů. Také v Katalánsku senáskok PSOE z voleb v roce 2000 razantnězvýšil. Ve Valencii se sice vládní PP podaři-lo zvítězit, nicméně její náskok nad socialis-ty byl takřka eliminován. V Madridu, ve kte-rém se Lidová strana tradičně těšila vysoképodpoře voličů, byl počet odevzdaných hla-sů pro obě strany prakticky vyrovnaný. Po-dobně také v Galícii, Kastílii nebo Murcii seoproti volbám v roce 2000 náskok Lidové

v Evropské komisi posílit postavení své ze-mě v Bruselu. Když byl rakouský komisařpro zemědělství v EK Franz Fischler požá-dán o svůj názor, uvedl, že by se Schüs-sel mohl uplatnit jako kandidát, ovšem ved-le Jeana-Clauda Junckera, lucemburskéhopředsedy vlády a belgického expremiéra Jeana-Luc Dehaenea. (Profil 8, 16. 2. 2004,s. 19). Kandidátů se však postupně objevu-je více, mezi nimi i dosavadní rozhodnášpanělská konzervativní komisařka pro do-pravu Loyola de Palacio.

Mezi vlivnými Evropany, kteří by Schüs-selovo zvolení patrně nevítali, však nejsoujen představitelé levicových stran – němec-ký kancléř Gerhard Schröder či belgický mi-nistr zahraničí Louis Michel. Z těch čtrnáctivůdců zemí Evropské unie, kteří v roce 2000odsoudili černo-modrou Schüsselovu koa-liční vládu v Rakousku, někteří již u mocinejsou, jiní však nezapomněli. Tak Francouzze strany UDF Giscarda d‘Estaing evropskýposlanec Jean-Louis Bourlanges prohlásil:„Schüssel je respektovaný politik, ale spus-til se s krajní pravicí. Proto si nedovedupředstavit, že by Jacques Chirac souhlasils Wolfgangem Schüsselem jakožto nástup-cem Prodiho.“ (Profil 8, 16. 2. 2004, s. 20).

Když předseda lidoveckého klubu v Ev-ropském parlamentu německý křesťanskýdemokrat Hans-Gerd Pöttering jmenovalrůzné konzervativce jako pravděpodobnénástupce Romana Prodiho v čele EK, ko-mentoval to vítězstvím socialistů v Madriduosmělený předseda klubu socialistů v EPEnrique Baron Crespi slovy: „Ještě jsme vefrakci tu otázku doopravdy nediskutovali.Ale pro mne osobně – při všem respektu –kancléř Schüssel je nepochybně člověk,který vstoupil do koalice s krajní pravicí,a i pro nás sociální demokraty velmi těžkovolitelný“ (Profil 12, 15. 3. 2004, s. 29).

Neklid mezi rakouskými lidovciPo ztrátě tradiční lidovecké „pevnosti“ ve

spolkové zemi Salcburk, v níž zvítězili v letošním březnu sociální demokraté a poHaiderově vítězství a oslabení ÖVP v Ko-rutanech psal rakouský tisk o náznacích nespokojenosti se Schüsselovým vedenímvlády a lidové strany.

Kriticky měl vystoupit zejména vlivnýdolnorakouský hejtman Erwin Pröll, o němžse ještě před nedávnem uvažovalo jako o dal-ším možném (vedle B. Ferrerové-Waldnero-vé) kandidátu ÖVP na spolkového preziden-ta. Prohlásil, že příčiny volebních neúspěchův Salcburku a Korutanech nebyly jen místní-ho rázu, ale že docházelo ke strategickýmchybám i na spolkové úrovni. Nedostatky sevyskytly při provádění penzijní reformy, přislabé podpoře kandidatury B. Ferrerové-Waldnerové a rovněž při tvrdém finančnímzatěžování zemí spolkovou vládou. Zejménav tomto posledním bodu se Pröllovi dostalopodpory i od ostatních „zemských knížat“,jak se lidově v Rakousku zvou hejtmani,v současnosti převážně lidovečtí.

Dalším nebezpečným kritikem Schüsse-lovy politiky se v posledním roce stali přední představitel podnikatelských kruhů

ZEMĚMI SVĚTA


dem k rozdělení Evropy na starou a novoua současně španělská neústupnost v otázcezměny pravidel Smlouvy z Nice představo-vala překážku dosažení konsensu o evropskéústavě.

Aznarův kabinet se snažil prostřednictvímpodpory mezinárodního tažení proti teroris-mu získat podporu pro nekompromisní po-stup proti baskické separatistické organizaciETA. Tato forma války s terorismem nicmé-ně nevedla k úspěchu, ale naopak se objevilanová rizika. Zákon o politických stranáchpřijatý v roce 2002, od něhož si vláda slibo-vala potlačení regionálních separatistickýchtendencí, byl bezprecedentním zásahem dodemokratických práv. Ilegalizace baskickéHerri Batasuna pro její údajné napojení naETA a její zařazení na seznam teroristickýchorganizací (Spojenými státy i Evropskouunií), nepomohly oslabit regionální separa-tistické hnutí. Konflikt mezi Madridem a se-verní provincií se naopak rozhořel, když vý-sledky loňských voleb potvrdily dominantnípostavení nacionalisticky orientované koali-ce PNV-EA, zatímco popularita PP výraz-ně poklesla. Téměř 130 tisíc voličů volilo naprotest proti vyřazení kandidátů strany Ba-tasuna vlastními volebními lístky. Podobněv loňských listopadových volbách v Katalán-sku výrazně posílilo postavení separatistickyorientovaných stran CiU a ERC. Počet hlasůERC se oproti výsledkům předchozích volebzdvojnásobil, když stranu volilo přes půl mi-lionu Katalánců. Republikánská ERC v če-le s Carodem-Rovirou vzápětí zúročila svůj koaliční potenciál v tříbarevné vládě premié-ra A. Mase, který nahradil Jordi Pujola v čele CiU. Ohlasy zájmu o renegociaci autonomního statutu s cílem posílení exklu-zivních kompetencí se navzdory nelibémupostoji španělské vlády začaly šířit z Bilbaaa Barcelony do dalších regionů, zejména Ga-lície a Andalusie. Vláda premiéra Aznara by-la ve věci rozšíření kompetencí nad rámecsoučasných autonomních statutů a ústavyz roku 1978 neústupná. Naopak Zapaterovisocialisté vyjádřili ochotu diskutovat o posí-lení postavení autonomních oblastí, a to jakpřiznáním suverenity soudní moci, tak pro-střednictvím vyššího zastoupení regionů vešpanělském Senátu.

Nakolik o výsledku voleb rozhodlšok z madridských atentátů

Španělé se většinou nedomnívají, že o vý-sledku letošních celonárodních voleb roz-hodly otřesy, které přinesly tři dny před vol-

V senátních volbách se sice podařilo Lidovéstraně získat 102 z 208 křesel, nicméně ná-skok nad socialisty, kteří získali 81 křeseloproti 53 křeslům v roce 2000, výrazně po-klesl. Volební porážka vládní strany značněkontrastuje s výsledky voleb v letech 1996a 2000, kdy Lidová strana socialisty porazi-la, a získala dokonce absolutní většinu 183poslaneckých míst v celonárodním parla-mentu.

Volební program lidovců přirozeně ak-centoval vládní priority, jako jsou neústup-nost v boji s terorismem, rozvoj ekonomikya zvyšování zaměstnanosti, omezení imigra-ce a podporu a začleňování legálních imi-grantů. Kromě toho Lidová strana slibovalataké zvýšení bezpečnosti občanů, zlepše-ní kvality vzdělání, efektivity justice a vý-raznou finanční podporu rodin. Naproti tomu program PSOE byl postaven na šes-ti pilířích: zahraniční politika, demokraciea ústavnost, společenská soudržnost, pro-duktivní ekonomika, vzdělávání a kultura.Socialisté slibovali návrat do Evropy a na-padali přílišnou podřízenost politice Spoje-ných států. Zdůrazňovali význam multila-teralismu a mezinárodního práva, i nutnostzvýšení zahraniční rozvojové pomoci. Sou-částí jejich programu byl také soubor politikpro zlepšení kvality veřejných služeb, bojs kriminalitou a zlepšení postavení mladist-vých a žen. PSOE slibovala více prostřed-ků na veřejné školství i na vědu a výzkuma zlepšení přístupu k bydlení.

Program socialistů byl svými návrhypravděpodobně blíže voličům, předevšímvšak představovala PSOE alternativu zdis-kreditované Aznarově vládě, z jejíhož stínunedokázala Lidová strana v čele s Rajoyemvystoupit. Kvalita pluralitní demokraciea zahraniční politika byly oblasti, v nichžŠpanělé požadovali zásadní změnu kurzu.Vládní kabinet byl tradičně zastáncem tvr-dé linie v boji proti terorismu, a to jak navnitropolitické, tak i na zahraničněpolitickéscéně. V době zahájení vojenské invaze doIráku se bezmála tři čtvrtiny veřejnosti nedo-mnívaly, že Irák představuje hrozbu světovébezpečnosti a přes 90 procent občanů s vál-kou nesouhlasilo. Aznarova vláda nicméněvyslala španělské jednotky do Iráku, stejnějako předtím do Afghánistánu, aniž by dis-ponovala širším parlamentním konsensem.Křehká rovnováha bilaterálních vztahů seSpojenými státy a vztahů s Evropskou uniíbyla neopatrnou politikou vlády silně naru-šena. Španělský postoj se fakticky stal důvo-

strany významně snížil. Ve zbývajících de-seti regionech utrpěla PP většinou výraznouporážku.

V souvislosti s obratem na španělské po-litické scéně se přirozeně objevily otázkyo dopadech madridských teroristickýchatentátů na volební výsledky. Podpora oboupředních politických stran v průběhu po-sledního roku značně kolísala. Volební prů-zkumy v březnu loňského roku vypovídalyo zřetelné převaze socialistické PSOE, za-tímco v prvním čtvrtletí letošního roku sinaopak Aznarova strana udržovala náskokv rozmezí až pěti procent. Španělsko za vlá-dy konzervativní Lidové strany nepochybnězažilo ekonomickou renesanci: za osm lethospodářství zvýšilo svou produkční schop-nost o více než tři pětiny, vznik více než čtyřmilionů nových pracovních míst pomohlsnížit nezaměstnanost na polovinu, váha ve-řejného sektoru výrazně poklesla a zmizelyi rozpočtové deficity. Úroveň mezd se s ros-toucí ekonomikou zřetelně přibližovala prů-měru Unie. Pravicová vláda J. M. Aznaratradičně kladla na ekonomickou prosperituvysoký důraz. Během svého předsednictvíEU v roce 2002 začlenilo Španělsko na se-znam svých šesti hlavních priorit tzv. lisa-bonskou strategii pro ekonomické oživeníEvropské unie a barcelonský summit se sku-tečně stal příslibem významného pokrokuv oblasti rozšíření společného trhu. Ekono-mické téma bylo dominantní otázkou minu-lých voleb, v letošních volbách se pozornostvoličů zaměřila jiným směrem. Do popředívystoupily otázky jako zabránění nelegálníimigraci, omezení kriminality, bytová politi-ka, vzdělávací systém, reforma politickéhosystému, avšak voliči nebyli zejména spoko-jeni se zahraniční politikou vládního kabi-netu. Samotná volební kampaň Lidové stra-ny v zásadě nevybočovala z řady kampaní,které od roku 1991 řídil její současný kandi-dát Mariano Rajoy, který se sice těšil většípopularitě než španělský premiér, ale nebylpoliticky výraznou ani dostatečně známouosobností. Spíše než praktickým politikembyl zaujatým analytikem, jehož politickoudráhu nedoprovázely ani velké úspěchy, aniprohry. Španělé však 14. března volili pře-devším aktivní změnu a Rajoy z tohoto hle-diska nebyl dostatečnou politickou zárukou.

Co nabídl ZapateroSocialisté porazili Lidovou stranu o pět

procent a získali tak 164 poslaneckých kře-sel, tedy o šestnáct více než Aznarova strana.


PETR PAVLÍK

Volby ve Španělsku:Výsledek, který nikdo nečekal

ZEMĚMI SVĚTA

ZEMĚMI SVĚTAbami teroristické útoky v Madridu. Voličivšak vládu odstupujícího premiéra Aznarapodezírají z cíleného zatajování a manipula-ce s informacemi o organizátorech atentátů,což mělo sloužit k ovlivnění výsledků voleb.Skutečnost, že za atentáty stojí muslimští ra-dikálové, mohla pochopitelně citelně zredu-kovat řady příznivců plánovaného Aznarovanástupce M. Rajoye. Atentáty se bezesporupromítly do mobilizace voličů. Netradičněvysoká volební účast, která výrazně překo-nala hranici z voleb v roce 2000,3) hrálazjevně ve prospěch Zapatera. Voliči byli po-chopitelně připraveni vyjádřit svůj nesou-hlas s válkou v Iráku a stejně tak nebyliochotni odpustit vládě liknavý postoj k eko-logické katastrofě „Prestige“ na sklonku ro-ku 2002, nicméně v samém závěru voleb-ního klání se stal kritickým tématem při výběru volebního lístku u většiny z neroz-hodnutých voličů terorismus.

Skutečnost, že vítězství socialistů nebylopouhým důsledkem vlny vzrušení bezpro-středně po teroristických útocích, mohoudokumentovat i dubnové průzkumy voleb-ních preferencí pro letošní volby do Evrop-ského parlamentu. Zapaterova PSOE sepodle nich těší vyšší podpoře, než která se jídostala v těchto volbách. Z průzkumů takévyplynulo, že většina voličů a pětina voličůsamotné Lidové strany považovala obrat zapotřebný. Bude zajímavé sledovat, zda novýkabinet přinese Španělsku kromě ekonomic-ké prosperity, vyvážené zahraniční politikya posílení sociálních práv také lepší komu-nikaci mezi vládní stranou a zbývající čás-tí politického spektra. Nastávající premiérRodríguez Zapatero pevně stojí za svým sli-bem stáhnout španělské jednotky z Iráku dokonce června letošního roku a současně de-klaroval zájem Madridu na stabilizaci vzta-hů s autonomními regiony. Váhu jeho voleb-ních slibů dokládá i postup při volbě členůbudoucího vládního kabinetu. Společně sešvédským má být španělský kabinet v rámciEvropy výjimečný, ve vládě má zasednoutvedle osmi ministrů stejný počet žen a prvnímístopředsedkyní vlády by se měla s pově-řením budoucího premiéra stát Tereza Fer-nández de la Vega. PSOE, která letos osla-ví 125 let od svého založení, má potřebnépředpoklady, nicméně až čas ukáže, zda při-nese Španělsku žádoucí změnu a naplní svůjvolební slogan „UNA ESPAŇA EUROPEAEN UNA EUROPA UNIDA“.4)


1) Na každou autonomní oblast připadají v zása-dě čtyři senátorská křesla, více jsou zastoupenyBaleáry a Kanárské ostrovy. Ceuta a Melilla jsouzastoupeny po dvou senátorech.

2) Každá autonomní oblast je v principu zastou-pena jedním senátorem. Za každý milion obyvatelse počet senátorských křesel pro konkrétní auto-nomní oblast navyšuje o jedno. V současné dobědosáhl počet takto volených senátorů 51.

3) Volební účast dosáhla podle údajů španělské-ho ministerstva vnitra 77,21 procenta, zatímcov předešlých celonárodních volbách byla zazname-nána účast ve výši 68,83 procenta.

4) „Proevropské Španělsko ve sjednocené Ev-ropě“.


Jak známo, česká zahraniční politika sev posledních letech aktivně angažuje ve věciobrany lidských práv na Kubě. K tomu vy-užívá především prostor multilaterální diplo-macie, představovaný Komisí OSN pro lid-ská práva v Ženevě. Ohlasy těchto aktivit,tak jak byly v průběhu několika let zazna-menány, jsou různorodé. Hodnocení vycházíčasto ze zkreslených nebo zcela chybějícíchinformací. O pozadí iniciativ české diploma-cie ve věci lidských práv na Kubě ví dosudmálo i odborná veřejnost. Následující článekse pokouší tento nedostatek alespoň částečněodstranit. Autor, který se spolupodílel nakonceptu této politiky, si je vědom, že jehohodnocení může být přijato polemicky. Dis-kuse k tématu je však namístě.

Ve zcela obecné rovině je angažovanostČeské republiky za zlepšení lidských práv naKubě výrazem tezí začleňovaných do prů-běžně aktualizované Koncepce české zahra-niční politiky. V souvislosti s přijetím Čes-ké republiky do Evropské unie v roce 2004se obecná zásada ochrany lidských práv stá-vá „jednou z principiálních hodnot našehovkladu do společné zahraniční a bezpečnost-ní politiky“. Naše čtrnáctileté zkušenostiz transformace se stávají „přidanou hodno-tou“, kterou hodláme nabídnout Evropskéunii a která může být využita při formulaciunijních politik vůči zemím, jež buď prochá-zejí nebo stojí před obdobným procesem.

K prvnímu samostatnému projevu našíangažovanosti ve prospěch lidských práv naKubě na mezinárodním fóru došlo v samémzávěru 90. let. Do té doby oficiální česká za-hraniční politika víceméně sledovala linii,kterou uplatňovaly demokratické země, pře-devším Evropská unie. Cílevědomou strate-gii politického dialogu po vzoru Evropskéunie však Česká republika nevyvíjela. K zá-sadnímu rozporu mezi Unií a Spojenými stá-ty ohledně účinnosti ekonomické izolaceKuby jsme v podstatě nebyli nuceni zaujímatoficiální samostatné stanovisko. Jedinou(v podstatě nepřímou) výjimkou bylo kon-cem 90. let opakované české hlasování (spo-

lečně s Evropskou unií) na Valném shromáž-dění OSN ve prospěch kubánské rezoluceodsuzující formy ekonomického nátlakuv mezinárodních vztazích.

Svým způsobem akademická otázka vhod-nosti či neopodstatněnosti ekonomické izo-lace Kuby nebyla u nás, již s ohledem na ma-lý rozsah naší ekonomické výměny s toutozemí, předmětem nějaké širší diskuse, ani senedostala do centra mediální pozornosti. Proilustraci: Náš vývoz v 90. letech nedosáhlvětšinou ani jedné desítky mil. USD. Vý-jimkou byl rok 1998, kdy bylo dosaženočísla 18,1 mil. USD. Dovoz klesl z hod-noty 3,5 mil. USD v roce 1991 na součas-nou hodnotu vyjádřenou řádově ve statisí-cích USD.

Mínění informované části veřejnosti sevšak zcela jistě přiklánělo (a stále přiklání)k přesvědčení o neúčinnosti ekonomickéhoembarga, potvrzenému precedentními zkuše-nostmi z různých částí světa (jižní Afrika, Ju-goslávie, Írán, Irák apod.). Tento postoj posí-lily publikované informace, že embargo sestává předmětem kritiky v samotném prostře-dí amerických politických a obchodních kru-hů a že radikálním propagátorem ekonomic-ké izolace Kuby ve Spojených státech je v podstatě jen vlivná „kubánská lobby“, kterése podařilo učinit z otázky embarga důležitývnitropolitický problém. Pokud jde o zásadníizolaci nedemokratických režimů, v českémrelativně dobře informovaném veřejném mí-nění nepochybně převažuje názor, že je živ-nou půdou pro represi.

Nelze v této souvislosti nezmínit, že do-mácí zastánci rozvoje úzké ekonomické spo-lupráce s Kubou, nenarušované zaujímánímkonfliktních politických postojů, v obchod-ně-podnikatelském prostředí a v institucíchpředstavujících obchodní zájmy státu, před-stavovali (a dále představují) potenciálně vli-vnou zájmovou skupinu. Nelze rovněž od-hlédnout od skutečnosti, že svůj vliv v tétoskupině udržují lidé, kteří z těch či oněch dů-vodů chovají latentní, případně i otevřenésympatie k současnému kubánskému režimu

26

Iniciativy české zahraničnípolitiky

ke stavu lidských práv na Kubě

(I.)Tato stať je shrnutím východisek, na nichž byla postavena kritika stavu lid-ských práv na Kubě, kterou začala česká zahraniční politika systematickyuplatňovat na mezinárodním fóru od roku 1999. Je také hodnocením aktivitna půdě Komise OSN pro lidská práva a shrnutím obecných závěrů, vyplýva-jících ze zpolitizování tohoto orgánu.

TOMÁŠ PŠTROSS

ním cílem těch ojedinělých kubánských disi-dentů, kterým se poštěstilo vycestovat z „ost-rova svobody“. Časem se vytvořila i určitá síťkontaktů mezi kubánskou opozicí a některý-mi českými nevládními organizacemi orien-tovanými na problematiku lidských práva humanitární pomoc. Vzrostl i zájem médiío situaci na Kubě a postupně, i když stále spí-še nahodile, se upevňovalo povědomí veřej-nosti o našem mimořádném postavení v kon-textu celého problému.

Ve stejném období nám byl z kruhů ku-bánské vnitřní i zahraniční opozice tlumočensoustavný zájem o aktuální pomoc a o pře-dání našich zkušeností z nenásilného přecho-du k demokracii. Jak neoficiálně potvrdil E. Sanchez Santa Cruz, předseda opozičníKubánské komise pro lidská práva a národ-ní usmíření, česká zkušenost je v mnohýchohledech zajímavá nejen pro opozici, alei pro mladší, „reformně“ orientované přísluš-níky kubánského mocenského aparátu“(!)

Přenesení tohoto spontánně se upevňující-ho neformálního patronátu České republikynad problematikou lidských práv na Kubě doformální roviny a využití možností, které na-bízí půda multilaterální diplomacie, je pakjakýmsi logickým vyústěním této naší role.

Chceme-li, s ohledem na naše nové za-členění do politických a bezpečnostníchstruktur dnešního světa, dostát pověsti kon-solidované demokracie, měli bychom tatoočekávání brát s plnou vážností a chápat jejako výzvu a morálně podložený závazek. Po-moc ochraně lidských práv na Kubě bychomměli pojmout jako realizaci jednoho z prio-ritních cílů naší zahraniční politiky a naplně-ní ducha celé řady mezinárodních dokumen-tů, které jsme podepsali.

Tato fakta připomínáme, neboť vystoupe-ní české diplomacie v Komisi OSN pro lid-ská práva v letech 1999–2001 bývá (i v na-šem prostředí) vytrhováno z uvedenýchsouvislostí a hodnoceno jako akt, výlučněmotivovaný impulsem zvnějšku, bez vazbyna nějakou delší obsahovou a časovou konti-nuitu.

55. zasedání Komise OSN pro lidská práva v roce 1999

Kritika stavu lidských práv na Kubě napůdě Komise OSN pro lidská práva byla odroku 1992 po šest let doménou Spojenýchstátů. Jejich „country oriented“ rezoluce aždo roku 1998, kdy poprvé rozdílem tří hlasůneprošla hlasováním, opakovala v podstatějeden a týž kriticky ostře formulovaný text.(Česká republika, která se v roce 1997 stalačlenem Komise, podobně jako země Evrop-ské unie v témž a následujícím roce americ-kou rezoluci kosponzorovala.)

Ačkoliv 53členná Komise prochází kaž-doroční třetinovou obměnou, bylo možnoz výsledku hlasování o americké rezoluciv roce 1998 vyčíst jistou únavu, vyvolanouněkolikaletou replikací téhož dokumentu,zatíženého navíc bilaterální optikou. Částeč-ně k tomu přispěly i vnější podmínky: Kubav předcházejícím období učinila některé, byťjen omezené liberalizační kroky, které dáva-ly naději do budoucna. Sami autoři rezolucedošli k závěru, že již vyčerpala své možnos-ti a nemá šanci do budoucna – zvláště za si-

v čele s charismatickým diktátorem, jehožv době jejich mládí zdobila romantická glo-riola levicového revolucionáře.

Lze konstatovat, že naše diplomacie ne-stála v průběhu 90. let minulého století stra-nou aktivní, převážně diskrétní podpory kubánské demokratické opozice. Některé,méně skryté formy této podpory se nevyhnu-ly příležitostným konfliktům s kubánskýmiúřady (v r. 1997). To mělo viditelný negativ-ní dopad ve formální diplomatické rovině(vypovězení 2. tajemníka naší mise, neudě-lení agrémentu našemu novému velvyslan-ci). Do roviny ekonomických vztahů se totodočasné zhoršení vztahů nepromítlo. Cel-ková bilaterální relace si nadále udržela po-měrně korektní charakter, i přes „zamlčenépředpoklady“ vzájemných vztahů, jimiž jsouproti sobě stojící ideologické a hodnoto-vé premisy politických systémů obou zemí.S jistou dávkou obraznosti však můžemekonstatovat, že v pozadí kubánských oficiál-ních postojů vůči České republice vždydoutnalo ideologicky podbarvené roztrpčenínad „zradou“ kdysi věrného, marxismu od-daného spojence, který nyní restauruje kapi-talismus a orientuje se na největšího nepříte-le Kuby – Spojené státy.

Připomeňme, že bývalé Československobylo nejaktivnějším ekonomickým partne-rem Kuby ze všech sovětských satelitů a žev průběhu mnohaletých kontaktů mezi obě-ma zeměmi vzniklo nesčetné množství častoi emocionálně bohatých vazeb na elementár-ní mezilidské úrovni. Kuba byla pro oby-vatele celkově izolovaného Československarelativně důvěrně známým prostorem, atrak-tivním jinak nedostupnou exotikou i menta-litou jeho obyvatel. Mnoho Kubánců naopaknabylo sympatie k Československu běhemstudijních aj. pobytů v České republice a naSlovensku. Lze říci, že ideologie přitom ne-hrála žádnou významnou roli.

Nemohlo překvapit, že ve svém hodno-cení společenských změn v bývalém sovět-ském bloku po roce 1989 se kubánská de-mokratická opozice orientovala předevšímna vývoj u nás. Přispěl k tomu bezpochybymýtus „sametové revoluce“, spojený s osob-ností prezidenta Václava Havla. Ten se prokubánské opoziční představitele stal svou di-sidentskou minulostí jakýmsi vzorem a záro-veň personifikací inspirativního a úspěšnéhozvládnutí procesu, kterým by v jejich očeká-váních dříve či později měla projít jejichvlastní země. Od počátku 90. let bylo patrné,že tendence orientovat se na český příkladpůsobí napříč celým poměrně roztříštěnýmspektrem kubánské demokratické opozicea stává se tak jejím, svého druhu integrujícímčinitelem.

Právě z těchto důvodů se prezident VáclavHavel po svém nástupu do úřadu stal častýmadresátem stížností z řad příslušníků kubán-ských aktivistů i řadových občanů, kteří bylivystaveni nějaké formě pronásledování. Ob-raceli se na něj i příbuzní uvězněných a do-volávali se jeho morální autority. Činili taks vědomím, že z vlastní zkušenosti zná vý-znam zájmu demokratického světa o osudjednotlivců a skupin prosazujících myšlenkuobčanských práv v podmínkách diktatur. Je-ho úřad se stal samozřejmým, mnohdy prv-

VZTAHY A PROBLÉMY


tuace, kdy hlasování Komise s jejím vyso-kým zastoupením zemí třetího světa obrážínejen postoje ke kritizované zemi, ale nepří-mo i k zemi, která je předkladatelem.

Naději na další úspěch amerického přístu-pu nedávala především „uzavřená“, katego-ricky karatelská dikce americké rezoluce.Bylo jasné, že má-li být Kuba dále předmě-tem kritiky na mezinárodním fóru, musí tobýt kritika, která je sice důsledná, ale při-náší kvalitativně nové momenty, předevšímvětší otevřenost a schopnost vnímat celý pro-blém v širších souvislostech.

Zároveň bylo jasné, že se musí objevit no-vý předkladatel rezoluce, těšící se buď vše-obecné autoritě (těžko splnitelná podmín-ka), nebo vybavený zvláštními předpokladyk uchopení této role. Schopnost a (ideologic-ky či jinak) nesvázané ruce ke kritické refle-xi stavu lidských práv na Kubě přitom muse-jí být samozřejmostí.

Uveďme alespoň tři možnosti (bez nárokuna pořadí) vyhovující výše uvedeným dvěmapodmínkám:

1. Země, která má za sebou podobnouzkušenost s potlačováním lidských práv jakoKuba a prošla nebo prochází procesem de-mokratizace. V úvahu přichází např. některáze zemí bývalého sovětského bloku.

2. Země, která naplňuje předpoklad de-mokratického zřízení, má historicky a kul-turně ke Kubě blízko a těší se zde zřetelnéautoritě. Zde připadá v úvahu především už-ší okruh latinskoamerických demokracií.

3. Demokratická země, která se těší vše-obecné autoritě nejen u Kuby, ale i u zemítřetího světa, na světových fórech zastáváširší pojetí lidských práv a vede přímo s Ku-bou nebo jinými autoritativními režimy dlou-hodobě politický dialog (v úvahu by mohlapřipadat například některá ze skandinávskýchzemí).

Na první pohled je patrné, že Česká re-publika vyhovuje podmínce uvedené na prv-ním místě. Z tohoto hlediska je vlastně po-družné (i když to ideologicky podbarvenákubánská interpretace účelově hodnotila ja-ko vysoce relevantní), že s doporučením,abychom převzali iniciativu s rezolucí, přišlipočátkem roku 1999 jako první představiteléamerického Kongresu a o něco později i exe-kutivy. (Pro přesnost uveďme, že vůbec prv-ní, koho v této věci oslovili, byla Polská republika, ta však projevila značnou zdrá-havost).

Jak známo, Česká republika byla předkla-datelem rezoluce ke stavu lidských práv naKubě tři roky za sebou. Situaci, kdy tak uči-nila poprvé, tj. v roce 1999, budeme věnovatdetailnější pozornost, neboť celá řada jejíchmomentů se v obou dalších případech opa-kovala a obecné vnější podmínky této situa-ce byly obdobné.

Rozhodnutí stát se předkladatelem „ku-bánské rezoluce“ v Komisi pro lidská právaOSN na jejím 55. zasedání v dubnu 1999nebylo pro české ministerstvo zahraničí jed-noduchým krokem s předem jasně odhadnu-telným výsledkem. Jednalo se o bezprece-dentní vystoupení na této úrovni, chybělykonkrétní zkušenosti a jistota, že naše ini-ciativa získá při hlasování většinovou pod-poru. Od počátku bylo zřejmé, že Kuba bu-

kaj-ské“,

služebnérole ČR a Pol-

ska, jakou zaujímají vůči Spojeným stá-tům, a poukazy na pokrytectví spočívajícív používání „dvojích standardů“ (kritikaKuby, ale doma potlačování práv Romů,migrantů apod.). Bylo zřejmé, že snahouKuby je celou záležitost maximálně ideolo-gizovat a postavit jako příklad aroganceSeveru vůči zemím třetího světa. Z celko-vého tónu kubánské propagandy vyzařo-valo značné sebevědomí a jistota, že vý-sledkem česko-polských snah bude žalostnéfiasko. Dá se říci, že Kuba přitom rozlišo-vala mezi oběma předkladateli a napada-la především Českou republiku, která bylavšeobecně vnímána jako hlavní iniciátorrezoluce.

Výsledné hlasování 23. dubna 1999 při-neslo těsný výsledek ve prospěch předklada-telů: 21 hlasů pro, 20 hlasů proti, 12 absten-cí. Konkrétní rozložení hlasů podle jednotli-vých zemí přineslo některá překvapení (jakopříklad uveďme podporu ze strany Maroka)a potvrdilo, že lobbování v případě rezolucína půdě Komise OSN pro lidská práva nenído posledního okamžiku uzavřenou záleži-tostí. Z latinskoamerických zemí v Komisihlasovaly pro rezoluci Chile, Argentina,Uruguay a Ekvádor, Mexiko se postaviloproti a zbývající 3 abstenovaly. Návrh rezo-luce byl kosponzorován 21 členskými a po-zorovatelskými zeměmi.

Úvodní konzultace i následné lobbovánís jejich nečekanými zvraty potvrdily v mno-ha případech notoricky známou a poněkudnelichotivou pravdu, že postoje jednotlivýchzemí jsou v negociačním procesu formoványmnohdy velmi netransparentním způsobema že v jejich pozadí převažují pragmatické,momentální zájmy nad verbálně manifesto-vanými principy. (I to by mělo být předmě-tem samostatného rozboru, zaměřeného nasledovaný případ.)

Výsledek hlasování, jakkoliv těsný, lze vezkratce přirovnat k „ledové sprše“ pro sebevě-domí kubánského režimu. Bezesporu uštědřilránu jeho prestiži ve třetím světě a v nepo-slední řadě představoval výraznou vzpruhu

VZTAHY A PROBLÉMY


de nelehkým, personálně a materiálně dobřevybaveným diplomatickým protivníkem,který se na poli multilaterální diplomaciemůže spolehnout na podporu větší části ob-rovského bloku rozvojových zemí i vlivnýchregionálních velmocí (Rusko, Čína, Indie).Bylo třeba brát v úvahu, že asymetrický mo-del ideologického střetu malé země s je-dinou supervelmocí získává Kubě v zemíchtřetího světa značnou prestiž a sympatie. Tu-šili jsme, že ani podpora Evropské unie ne-musí být bezvýhradná a že nezdar Spoje-ných států v Komisi pro lidská práva v roce1998 mohly některé unijní země skrytě při-vítat. Velkou neznámou byly reakce latin-skoamerických zemí. Složení Komise v roce1999 jen podtrhávalo tyto nejasnosti. Od po-čátku bylo jasné, že konečný výsledek budetak či onak těsný a významně jej ovlivní po-čet absentujících hlasů.

Celkově znejasňujícím faktorem našichkroků v Komisi pro lidská práva byla obecnávůle mezinárodních organizací vyhnout separalyzování vlastní činnosti vyhrocovánímkonfliktů a vůči nám nepřátelské propagan-distické využití návaznosti naší iniciativy naamerický neúspěch v předchozím roce.

Vůli podstoupit všechna hrozící rizika(včetně rizika nezdaru) posílilo rozhodnutíPolské republiky stát se spolupředkladate-lem rezoluce.

Z již uvedeného je patrné, že naději na ús-pěch dávala nová, otevřenější a nekonfron-tační dikce rezoluce. To se do určité míry povedlo, i když původní představy bylyv tomto ohledu radikálnější. Podstatné je, žejádrem zůstala fundamentální, fakty podlo-žená kritika přístupu Kuby k lidským prá-vům (včetně odkazu na tehdy čerstvý „Zá-kon o ochraně kubánské národní nezávislostia ekonomiky“, který podstatně ztížil pod-mínky pro kontakty demokratické opozice sezahraničím). Explicitně kooperativní přístupvyjadřoval nejvíce později vypuštěný para-graf, naznačující vůli brát do jisté míryv úvahu některé momentální, předevšímekonomické potíže Kuby. Ve výsledném tex-tu však zůstala zmínka, že svět vítá některépozitivní změny v poslední době (rozšířenínáboženských svobod) a doufá, že tentotrend bude pokračovat. Na závěr rezolucebyl zařazen paragraf vyzývající Kubu, abyzvážila možnost podání žádosti o programmezinárodní technické pomoci, jehož cílemby bylo urychlení reforem na poli lidskýchpráv a základních svobod.

Jakkoliv bylo samotné lobbování ve pro-spěch rezoluce složité, potvrdila se v jehoprůběhu nezpochybnitelnost našich základ-ních východisek, postavených na morálníchprincipech pomoci stavu lidských práv naKubě z pozice někoho, kdo prošel stejnouhistorickou zkušeností.

Příprava draftu rezoluce byla náročnýmúkolem, protože v jejím průběhu se projevilatendence Evropské unie zařadit preambulárníparagraf odsuzující ekonomické embargo vespojitosti s lidskými právy, což pochopitelněnarazilo na odpor Spojených států. Podobnépokusy (Evropské unie) se objevovaly již dří-ve, v případě amerických rezolucí. Vždy všakbyly Spojenými státy smeteny ze stolu s pou-kazem, že „lidskoprávní“ rezoluce nemůže

být nesystémověkontaminovánaekonomizujícímiparagrafy. Podsta-tou rigidního po-stoje Spojenýchstátů je předevšímskutečnost, že eko-nomické sankcevůči Kubě bylyschváleny Sená-tem a exekutiva jemusí respektovat.

Nesčetné opako-vané pokusy o for-mulační kompro-mis mezi stanoviskySpojených států a Ev-ropské unie (zcelazvláštní aspekt celévěci, který by si za-sloužil samostatný de-tailní rozbor) však ni-kam nevedly. Je třebapřiznat, že výsledná podobadraftu se ocitla blíže americké předsta-vě, než bylo původním úmyslem. Evropskáunie neskrývala svou nespokojenost a dáva-la najevo, že v nejlepším případě nezaujmek rezoluci jednotné stanovisko. To ostatněchybělo od počátku, což nepřispívalo k pře-hlednosti situace. Země Unie se na naši stra-nu přikláněly postupně a jasné pozitivní sta-novisko zaujaly teprve na samotném koncinegociačního procesu. (Toto stanovisko seformovalo především na půdě Pracovní sku-piny pro Latinskou Ameriku a v politickémvýboru EU).

Jistou „berličkou“ pro vysvětlování naše-ho zásadního ústupu z kritiky embarga přizískávání protiamericky naladěných zemí sestal náš odkaz na časově poslední podporukubánské rezoluce proti ekonomickému ná-tlaku na Valném shromáždění OSN v roce1998. (Kuba tuto rezoluci předkládá od roku1992. Česká republika hlasuje pro rezoluciod roku 1996, do té doby se zdržovala hlaso-vání. Jako důvod pro náš souhlas je uváděnvznik společného postoje zemí Evropskéunie, sjednocujícího odmítavá stanoviska jed-notlivých zemí EU k embargu.)

Do textu nebyl zařazen požadavek na vy-slání zvláštního zpravodaje pro lidská právana Kubu. (S vysláním musí souhlasit kritizo-vaná země, což bylo předem více než ne-pravděpodobné.)

Je třeba otevřeně přiznat, že spolupráces Polskem na přípravě textu nebyla bez pro-blémů, neboť se ukázalo, že Polsko má ten-denci přiblížit se v celkovém pojetí kritikyKuby více americkým představám. Také ko-ordinace mezi polskou delegací v Ženevě,ústředím ve Varšavě a polskou diplomatic-kou sítí ve světě měla řadu nedostatků a vy-značovala se těžkopádností. To se pochopi-telně promítalo do celého procesu přípravytextu rezoluce.

Jak bylo možno očekávat, česko-polskáiniciativa vyvolala ostrou propagandistickoureakci Kuby, která se neomezila na různáprohlášení kubánské delegace v Ženevě, alezaměstnala i oficiální kubánská média. Jád-rem kritiky Kuby byly výpady na adresu „lo-

pro kubánskou vnitřní i exilovou opozici.Potvrdily to četné ohlasy z tohoto prostředí.Ve vztahu ke Spojeným státům byla iniciativa,která se odehrála v předvečer našeho přijetído NATO, symbolickým potvrzením našichschopností zasazovat se za hodnoty, kterézdůvodňují samu existenci Aliance.

Výsledek byl prestižním úspěchem české(příslušným nemalým dílem i polské) diplo-macie. Celkově jej lze hodnotit jako zřetelnývýraz možné zvláštní role České republikyv problematice obrany lidských práv na mul-tilaterálních fórech a předznamenání dalšíchaktivit v tomto směru.

Pro úplnost je třeba uvést, že Kuba, kteráse těžko smiřovala se svou porážkou, se po-kusila v červenci téhož roku prosadit na Hos-podářské a sociální radě OSN (ECOSOC),tedy na půdě nadřízeného orgánu Komisepro lidská práva, rozhodnutí, které svýmzpůsobem anuluje závěr přijaté rezolucea ukládá Komisi, aby se plněním rezolucedále nezabývala a ani v souvislosti s tím ne-přijímala žádné rozhodnutí („non-action motion“). Tento návrh neprošel a po debatě,jíž se zúčastnila i Česká republika, byl staženz pořadu jednání.

Dopady této nové situace do celkové ro-viny našich bilaterálních vztahů s Kuboulze samozřejmě nahlížet různou optikou.To se týká především částečného suspen-dování procesu sukcese smluvní základny,jehož součástí má být i vyřešení otázky sta-rých kubánských dluhů vůči České republi-ce (367 mil. přev. rublů a 34 mil. DEM).Pracovní kontakty zde byly přerušeny. Takči onak kubánská strana dala najevo, žek zahájení rozhovorů o dluzích s námi při-stoupí až po uzavření dohod s největšímivěřiteli – Ruskem a Německem. Zda tatopodmínka bude dodržena v realisticky do-hledné době, zůstává vzhledem ke kritickésituaci kubánské ekonomiky velmi spornouotázkou. Příprava česko-kubánské Dohodyo ochraně a podpoře investic nebyla re-zolucí v zásadě ohrožena, důvody zdržení byly jiné a měly své příčiny spíše na našístraně. Totéž platí o vypovězení dohodyo bezvízovém styku, které souviselo s pří-pravou našeho vstupu do Evropské unie.Relativně nejméně byla zasažena oblastkulturních a školských styků, takže největ-ším negativním efektem rezoluce v celkovébilanci zůstávají viditelně zmrazené diplo-matické styky.

V období po rezoluci dávala Kuba diplo-matickými kanály najevo, že českou iniciati-vu (z jejího pohledu v režii Spojených států)ostře odsuzuje, ale má zájem, aby vzájemnéstyky zůstaly pokud možno i nadále korekt-ní. Neoficiálně rovněž dala najevo, že vzhle-dem k ambicím České republiky stát seplnoprávným členem Evropské unie očekává,že zdrženlivý a pokud možno nekonfrontač-ní unijní postoj se stane korektivem jakých-koliv dalších českých pokusů o pranýřováníKuby na mezinárodní scéně. (Opačný, radi-kalizující vliv České republiky na Evropskouunii v této otázce jako by nepřipadal vůbecv úvahu.)


EKONOMICKÝ OBZOR


Současná situacefinské ekonomikyNa severu Evropy se nachází několik krásných a bohatýchzemí. Jednu z nich obývá více než pět milionů Finů. Zeměje parlamentní republikou s poměrným volebním systémem. Finsko je od ro-ku 1995 členem Evropské unie – v referendu, které vstupu předcházelo, sepro vstup země vyslovilo téměř 57 procent obyvatel. Finové také souhlasilis přijetím eura, a tak se země stala jednou ze zakládajících zemí eurozóny.

LIBOR ŽÍDEK

Finsko se řadí mezi nejbohatší státy svě-ta – HDP na obyvatele dosahuje téměř25 000 dolarů.1) Obecně je pro zemi cha-rakteristická vysoká technologická vyspělost,kvalifikovaná pracovní síla a silný sociálnístát. Finové se také pravidelně umísťují napředních místech v mezinárodních průzku-mech srovnávajících institucionální prostře-dí. Jedním z příkladů je Transparency In-ternational Corruption Perceptions Index.Finsko bylo v posledním roce označeno zavůbec nejméně zkorumpovanou zemi nasvětě se skóre 9,7 bodu z 10 možných.2) Ze-mě se však dobře umísťuje i v mezinárod-ních srovnáních zaměřených na konkuren-ceschopnost. Jedním z nejčastěji uváděnýchzdrojů je Global Competitiveness Report.Finsko bylo označeno za nejkonkurence-schopnější zemi na světě v obou jejich in-dexech – v The Growth Competitiveness Indexu (Index růstové konkurenceschop-nosti) i v The Business CompetitivenessIndexu (Index podnikatelské konkurence-schopnosti).3) Jako překvapivé se všakmůže jevit, že Finsko dosahuje dobrýchvýsledků i například v hodnocení Frazerinstitutu, který se zaměřuje na ekonomic-kou svobodu. Finové v jejich indexu (Eco-nomic Freedom of the World) skončiliv roce 2003 jedenáctí se skóre 7,7 z 10možných bodů. S tím, že například finskýprávní systém byl vyhodnocen jako nej-lepší na světě. Největší překážkou eko-nomických svobod je na druhou stranu velikost vlády a míra zdanění, kde se ze-mě umístila až na 101. místě (těsně zaČR).4)

Politická situace

Finsko má dlouhou historii širokých kon-senzuálních vlád, které dokládají finskouschopnost nalézt kompromis. Tuto skuteč-nost dokládá i poslední období. Mezi lety1995 a 2003 vládla v zemi tzv. duhová koa-lice – různorodá směs politických stran odexkomunistů po konzervativce – v čele sesociálními demokraty a s premiérem PaavoLipponenem. Poslední parlamentní volbyse uskutečnily na jaře roku 2003. Ve vol-bách zvítězila Strana středu v čele s AnneliJaatteenmaki. Tato strana, která má volební

základnu zejména na vesnici, sestavila koa-liční vládu. Koalici tvoří tři strany – Stra-na středu (55 křesel), Sociální demokracie(53 křesel) a Švédská lidová strana (9 kře-sel). Vláda tak má ve 200členném parla-mentu – Unicameral Eduskunta – pohodl-nou většinu a očekává se, že se udrží u mociaž do dalších řádných parlamentních volebv roce 2007.

Finsko však není zcela prosto politickýchskandálů. Ministerská předsedkyně za Stra-nu středu Anneli Jaatteenmaki rezignovalajiž v červnu 2003 po obviněních, že byla za-pletena do úniku informací spojených s fin-skou politikou vůči Iráku během předvoleb-ní kampaně. Na její místo nastoupil MattiVanhanen z téže strany.

Nová vláda sleduje pravicovější politikunež její předchůdkyně. A změnila se i po-zice vůči Evropské unii. Strana středu jeobecně k EU skeptičtější, než jsou politicisociální demokracie. Proto se zdá, že je no-vá vláda spíše nakloněna politice formová-ní koalice menších států než participaciv „tvrdém“ jádru EU, jak tomu bylo u před-chozí vlády.

Poslední prezidentské volby se ve Finskuuskutečnily v zimě roku 2000. Prezident-kou byla zvolena Tarja Halonen.

Ekonomická situace

Finsko prodělalo na počátku 90. let vý-razný pokles ekonomického výkonu – HDPse v letech 1991 a 1992 snížil o 7, respekti-ve 4 procenta.5) Příčina problémů byla ta-táž, která prohloubila transformační recesiv bývalých centrálně plánovaných ekono-mikách – byl jím kolaps obchodu s Ruskema dalšími postsovětskými republikami. Fin-sko mělo na tento region před rokem 1990silné ekonomické vazby – do zemí SSSRsměřovalo přes 20 procent finského expor-tu. A tak zmíněný kolaps obchodu (běhemkrátkého období tento podíl poklesl na pou-há 3 procenta) zemi tisíce jezer výrazně po-stihl. Vedle poklesu výkonu vzrostl i početlidí bez práce – nezaměstnanost během třílet stoupla ze tří procent na více než 16 pro-cent. A hrubý veřejný dluh Finska se od roku 1990 do roku 1994 zvýšil ze 14,5 pro-centa až na 58,8 procenta HDP. Hospodář-

no za hlavní nástroj v boji proti dopadůmstárnutí populace. Stejným směrem působíi důchodové reformy, které budou do praxepostupně zaváděny od roku 2005. Jejich cí-lem je zvýšení zaměstnanosti pomocí vy-stupňování podnětů pro udržení starších pra-covníků na trhu. Reformy se tak týkají i tzv.„potrubí nezaměstnanosti“, které v součas-nosti umožňuje prakticky odejít do důchoduv 55 letech a dostávat podporu v nezaměst-nanosti až do formálního naplnění požado-vaného věku pro uznání důchodu. Očekáváse, že se průměrná doba odchodu do důcho-du se reformami oddálí o 2 až 3 roky. Cel-kovým cílem změn je zvýšení míry zaměst-nanosti ze současných 68 procent na 75procent. Souběžně má dojít ke snížení vel-korysosti poskytovaných důchodových dá-vek, což by mělo přispět ke zvýšení dlouho-dobé stability fiskálního systému.

Na dlouhodobou stabilitu veřejných fi-nancí (a vypořádání se s náklady spojenýmise stárnutím populace) je zaměřeno i úsilívlády zacílené na snížení veřejného dluhu,finské vlády proto trvale hospodaří s pře-bytkovými rozpočty. Cílem jsou přebytkyminimálně v rozsahu 1,5 až 2 procentaHDP. Přebytky veřejných rozpočtů v po-sledních letech klesaly s tím, jak kabinetpoužíval fiskální politiku k podpoře oživeníekonomiky. Fiskální expanze je patrná vesnížení zdanění domácností, ke kterému do-šlo v letošním roce a ve kterém chce vládapokračovat i v roce následujícím. Změny bytaké souběžně měly napomoci na trhu prá-ce, kde by měly přispět ke zvýšení podnětůsměrem k vyšší participaci pracovní síly.Nutno podotknout, že i přes tuto fiskální ex-panzi nemá finská vláda, na rozdíl od řadydalších, nejmenší problémy se splněnímpodmínek Paktu stability a růstu.

K dlouhodobé stabilitě veřejných financíby mohly přispět i reformy na straně vlád-

daní na auta a také klesající dopravní a ko-munikační náklady.8)

V oblasti vnějších vztahů Finsko v po-sledních letech dosahuje významného pře-bytku běžného účtu platební bilance. V mi-nulém roce tento přebytek dosáhl 5,5procenta HDP. Hlavní příčinou byl přebytekobchodní bilance, kde vývoz zboží přibliž-ně o třetinu převyšuje dovoz. Finská ekono-mika je celkově poměrně významně inte-grována do světového hospodářství. Exporta import zboží a služeb ku HDP dosáhlyv minulém roce 43 procenta a 33 procenta.Z pohledu komoditní struktury obchodu jepro zemi charakteristická značná závislostna vývozu informačních a telekomunikač-ních technologií. Hlavním exportním part-nerem je Německo s téměř dvanáctiprocent-ním podílem, následováno Velkou Británií,Spojenými státy a Švédskem, jejichž podílje již menší než deset procent. Do Ruskav současnosti směřuje 6,6 procenta finskéhovývozu. (Tab. 1)

Z tabulky je zřejmé, že finská ekonomikaje sice silná a stabilní, ale přesto trpí urči-tými nedostatky a potenciálními problémy.Hlavní z nich jsou spojeny se situací na trhupráce, s ekonomickými důsledky stárnutípopulace a dlouhodobou rovnováhou veřej-ných financí. Situaci ztěžuje, že jsou všech-ny tyto problémové okruhy navzájem propo-jeny, Nová vláda si nedostatky uvědomujea snaží se je řešit. Hlavním cílem Vanhane-novy vlády se proto stala reforma institucína trhu práce, Kabinet si vytkl za cíl učinitzměny, které by do roku 2007 vedly k vy-tvoření 100 000 nových pracovních míst.9)Tyto změny by se měly týkat snížení ne-mzdových pracovních nákladů, zvyšováníkvalifikace a zlepšení regionální kooperacemezi zprostředkovatelnami práce. Zvýšenízaměstnanosti (již v současnosti dost vysokéna evropské poměry) je souběžně považová-

ská situace se však výrazně zlepšila v druhépolovině dekády. Finsko zažívalo obdobísilné konjunktury (viz graf). I nezaměstna-nost znatelně poklesla, ale nikdy se nesníži-la na předkrizovou úroveň.

V novém tisíciletí se ekonomické výsled-ky opět zhoršily a hospodářství roste jenmírně. V minulém roce se tempo růstu HDP(podle nejnovějších údajů) mírně snížilo na1,9 procenta z 2,2 procenta v roce 2002. Pří-činou poklesu dynamiky v první poloviněloňského roku byla slabá výkonnost celéhosvětového hospodářství, která se odrazila napoklesu poptávky po finských exportech i nasnížení investic. Prorůstově naopak působilapoptávka domácností, která vzrostla díky rů-stu mezd, poklesu daní a nízkým úrokovýmsazbám. Výkon finské ekonomiky je doznačné míry závislý na výkonu firem v in-formačním a telekomunikačním sektoru,a zejména potom Nokie jako dominantní fir-my. Nokia je v současnosti mimo jiné nej-větší výrobce mobilních telefonů na světě.A firma samotná vytváří více než 5 procentHDP země (v roce 2000 na její vrub při-padala celá jedna třetina finského růstuHDP).6) Celkový výsledek za rok 2003 je sice podstatně horší než v době silného ekonomického vzestupu v druhé polovině90. let, ale na druhou stranu výrazně převy-šuje průměrný růst v zemích Evropské unie(0,7 procenta). Slabý hospodářský růst seodráží i na míře nezaměstnanosti, která se tr-vale pohybuje okolo 9 procent. Podle OECDjsou příčiny strnulé nezaměstnanosti zejmé-na strukturální.7) Hlavním problémem je ne-dostatek pracovních míst pro méně kvalifi-kovanou část pracovní síly. Příčinou jsouvysoké náklady na pracovníka, jež vznikajídíky rigiditám na trhu práce a vysoké daňo-vé zátěži (včetně vysokých příspěvků na so-ciální zabezpečení).

Finská inflace (měřená pomocí indexuspotřebitelských cen), která v roce 2002 do-sáhla 1,6 procenta, se v minulém roce dálesnížila až na 0,9 procenta (dle finské statis-tiky, podle harmonizovaného indexu EUdosáhla 1,3 procenta). Tento nízký růst řadíFinsko k nejúspěšnějším zemím v Evropskéunii. Na výsledku se podle Finské centrálníbanky podílelo silné euro, které vedlo kesnížení cen dováženého zboží; růst zahra-niční konkurence na finském trhu, snížení


EKONOMICKÝ OBZOR

1999 2000 2001 2002 2003

HDP v tržních cenách (mld. EUR) 120,0 130,1 135,2 139,7 143,5

HDP (mld. USD) 128,0 120,2 121,1 132,0 162,4

změna reálného HDP (%) 3,4 5,1 1,2 2,2 1,9

změna spotřebitelských cen (průměr; %) 1,2 3,4 2,6 1,6 0,9

populace (mil.) 5,2 5,2 5,2 5,2 5,2

nezaměstnanost (%) 10,2 9,8 9,1 9,1 9,0

export zboží (mld. USD) 42,0 45,7 43,0 44,9 54,3

import zboží (mld. USD) 29,8 32,0 30,3 31,7 37,3

přebytek běžného účtu (% HDP) 7,2 6,9 7,4 5,5

zahraniční rezervy bez zlata (mld. USD) 8,2 8,0 8,0 9,3 –

směnný kurz USD:EUR (průměr) 1,07 0,92 0,90 0,94 1,13

přebytek veřejných rozpočtů (% HDP) 7,1 5,2 4,3 2,1

daňová kvóta (% HDP) 47,7 45,8 45,8 44,5

Tabulka 1 Finské hospodářské výsledky mezi lety 1999 a 2003

Zdroj: Suomen Pankki http://www.bof.fi. Economics Department Ministry of Finance http://www.vm.fi

Graf Vývoj finského HDP v letech1996 až 2003

Zdroj: Statistics Finland – www.stat.fi

7

6

5

4

3

2

1

0

1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003

ních výdajů, které stále přesahují 50 procentHDP. Jako problematická se podle OECD10)jeví zejména míra subvencí v agrárním sek-toru, podpora zemědělcům je jednou z nej-vyšších v Evropské unii. Je přitom zřejmé,že zemědělství není oblastí, kde by Finskomělo komparativní výhodu. K určité restruk-turalizaci dochází – počet farem se od vstu-pu do Unie snížil o jednu čtvrtinu. Ale tentopokrok není podle OECD dostatečný, a měloby dojít ke snížení zemědělských podpor.

PrognózaFinské ekonomické vyhlídky jsou podle

Economist Intelligence Unit poměrně pozi-tivní.11) V letošním roce by ekonomika mě-la růst o 2,7 procenta a v roce následujícímdokonce o 2,9 procenta, což jsou opět vý-razně vyšší prognózy než pro EU jako ce-lek. Hlavním růstovým impulsem by mělbýt mírný vzestup poptávky po finskémzboží v ostatních zemích Unie. Souběžně seočekává i růst tempa inflace, která by letosměla dosáhnout 1,1 procenta a v roce příš-tím 1,4 procenta. K tomuto vzestupu cen byv letošním roce mělo dojít i přesto, že bylyna začátku roku výrazně sníženy spotřebnídaně na alkohol. Obchodní bilance i běžnýúčet by měly zůstat silně přebytkové, po-dobně jako veřejné finance.

Zdá se, že Finsko je dobře připraveno narostoucí tlak mezinárodní konkurence. Poli-tická stabilita, bezpečnost a spolehlivý práv-ní systém dávají dobrý základ pro budoucíhospodářský vývoj. K těmto pozitivním vy-hlídkám ještě přispívá dobrá infrastrukturaa vysoce vzdělaná populace, které jsou klí-čové pro přilákání zahraničních investic dotechnologických sektorů. Vše tak nasvědču-je tomu, že finská ekonomika si zachová svéklidné a stabilní tempo ekonomického roz-voje a dokáže se dobře adaptovat v rychle seměnícím globalizovaném světě.

❍

březen [email protected]

1) United Nations Development Programme:Human Development Index, New York, Oxford,2003, ISBN 0-19-521988-0.

2) Transparency International: Corruption Per-ceptions Index 2003 … http://www.transparency.org/surveys/ (2. 2. 2004).

3) World Economic Forum – http://www.wefo-rum.org/

4) Gwartney, J., Lawson, R., Emerick, N.: Eco-nomic Freedom of the World 2003 Annual Report,The Fraser Institute, 2003, ISBN 0-88975-205-2.

5) Jonáš, J.: Ekonomická transformace v Českérepublice, Management Press, Praha, 1997, 1. vy-dání, ISBN 80-85943-22-0.

6) The Economist: A rainbow could still shine,22. 3. 2003.

7) OECD: OECD Economic Survey of Finland2003, 2003.

8) Suomen Pankki http://www.bof.fi9) Finland Ministry of Finance: Stability Pro-

gramme for Finland, November 2003, http://www.vm.fi (10. 3. 2004).

10) OECD: OECD Economic Survey of Finland2003, 2003.

11) EIU ViewsWire – http://www.viewswire.com/


VOLNÁ TRIBUNA

31

Čtyři desetiletí komunistického totalit-ního režimu se budou v našem státě ještědlouho projevovat jen velmi pozvolna pře-konávanou dlouhodobou absencí civilizač-ního prostředí demokratické odborné a po-litické kultury, jejímž bytostným elementemje zažitá schopnost diskuse probíhajícív podobě souvislé věcné argumentace za-měřené na podstatu tématu. Zjevným přípa-dem tohoto vleklého problému je způsobdebaty o problematice textu návrhu evrop-ské ústavy, který ve 3. čísle Mezinárodnípolitiky předvedl Filip Tesař replikou namůj obsáhlý kritický rozbor uvedeného tex-tu zveřejněný v prvním letošním čísle MP.

Když jsem se dozvěděl, že Mezinárodnípolitika uveřejnila Tesařovu polemickou re-akci, uvítal jsem její publikaci, neboť věcnězaložená diskuse o návrhu ústavní smlouvyEU je nezbytná. Přestože autora znám pou-ze jako odborníka na jihoslovanskou pro-blematiku, rád jsem předpokládal, že sev daném případě obdobně věcným způso-bem vyrovná s naléhavými aktuálními pro-blémy Evropské unie, jež jsem tematizovalve své studii. Těšil jsem se proto na autoro-vu věcně argumentovanou polemiku napří-klad s mou kritikou navrhovaného zřízeníprávní subjektivity EU jako celku, nadřaze-ní ústavy a práva EU nad právem členskýchstátů, ústavou nařizované povinnosti člen-ských států bezvýhradně zajistit plnění zá-vazků z ústavy a práva unijních institucí,s mým kritickým rozborem evropskou ústa-vou určeného způsobu přijímání rozhodnutío společné zahraniční politice, jí na počtuobyvatelstva členských států založenéhozpůsobu rozhodování kvalifikovanou větši-nou, jejích pravomocí, výčtu tzv. sdílenýchpravomocí, ústavního dodatku o flexibilitě,pojetí posílené, tzv. strukturované spoluprá-ce na poli společné bezpečnostní a obran-né politiky, spíše fiktivního občanství EU,Charty základních práv unie, regionalizaceEU a navrhovaných práv parlamentů člen-ských států.

Autorovo předem oznámené rozhodnutívyhnout se takto přirozeně se nabízejícímožnosti věcné polemiky a místo toho sezabývat mnou užívanou terminologií mneproto velmi zklamalo. Přesto jsem ale ještěneztrácel naději, že se Tesař věcné diskusilogicky stejně nebude moci vyhnout, neboťjak známo, slovní forma označuje příslušnýobsah, tedy věc, o kterou běží. Zde ale Te-sař k mému značnému překvapení uskuteč-nil v dosud známých demagogických po-stupech dost ojedinělý, značně absurdnímyšlenkový krok. Souvislost jazykové for-my s jejím obsahem výslovně popřel, a to

navzdory očividné možnosti, že si čtenářpodloženost tohoto jeho zvláštního tvrzeníbude moci velmi snadno ověřit srovnáníms mým veřejně publikovaným textem.

Tesař se například zabývá v mém rozbo-ru často užívaným adjektivem „nedemokra-tický“ v případě návrhem ústavy zřizovanéfunkce ministra zahraničí Evropské unie.Tvrdí přitom, že termín „nedemokratický“je zde pouhým „emotivním zvoláním“, a takse dopouštím čiré, od reality odtržené fabu-lace, neboť slovem „nedemokratický“ vy-volané emotivní představy mylně považujiza skutečnost. Potíž je nicméně v tom, žetermín „nedemokratický“ má svůj tradičněuznávaný, politickou filosofií a vědou zave-dený, a to ověřitelně platný obsah, jímž sev případě unijního ministra zahraničí vesvém rozboru výslovně a souvisle zabývám.Uvádím zde například, že ministr zahraničímá být volen se souhlasem Evropskou ra-dou voleného předsedy demokraticky nevo-lené, pouze jmenované a slabým mandátemEvropského parlamentu schvalované Ev-ropské komise. Tuto volbu má vykonávatjen kvalifikovaná, tj. populačně třípětinovávětšina Evropské rady jako sboru nejvyš-ších zástupců výkonné, nikoli zákonodárnémoci členských demokratických států EU.Souhlas či nesouhlas zákonodárné mocičlenských států je tím při volbě unijního mi-nistra zahraničí zcela vyřazen ze hry a mi-nistrův demokratický mandát nemůže býtze všech uváděných důvodů věrohodný. Jetakto zdůvodněné užití slova „nedemokra-tický“ pouhou fiktivní, emotivní předsta-vou, jak tvrdí Tesař?

Totéž se v zásadě týká všech dalšíchmnou užívaných termínů, jejichž obsahemse v případě Evropské unie a jejího ústavní-ho textu zdaleka nezabývají pouze mé, alenapř. mnohé zahraniční publikace. Uplatňo-vání těchto termínů v rozboru a hodnocenínávrhu ústavy EU Tesař uvedeným dema-gogickým způsobem kategoricky odmítápřesto, že se ani zastánci superstátní ideolo-gie evropanského federalismu nemohou vy-hnout prokazatelně eufemistickým zmín-kám o tzv. demokratickém deficitu unijníchinstitucí. Ten ovšem chápou jako dosavadníneexistenci utopické podoby EU coby jedi-ného demokratického státu. Jinými slovy,věcně ověřitelná strukturovaná realita ne-demokratičnosti Evropské unie (a její glo-bální kontext vyjádřený např. Laekenskoudeklarací, vztahem ke koncepci „global go-vernance“, tzv. „globální spravedlnosti“atp.), jejímž dalším, radikálním stupněm semá stát návrh evropské ústavy, je pro Tesa-ře myšlenkové tabu. Tesař tak názorně před-

Demagogie není kritika MILOSLAV BEDNÁŘ

vádí typ odbornosti a přístupu k realitě EUzvláštního ražení, jež je spíše věcí ideolo-gické víry než kritického poznání. Jemu ne-pohodlná a víru v Evropskou unii kompro-mitující podstatná fakta prostě neexistují.Má vážně za to, že jsou výrazem patologic-kých, od reality odtržených emocí.

Tesařovo ignorování podstatných skuteč-ností je rovněž patrné na jeho neinformova-ných zmínkách o výrazné české tradici de-mokraticky založené evropské jednoty. Najedné straně lze pochopit, že její soustavné,byť nikdy dokonalé cenzurování a zamlčo-vání komunistickým totalitarismem mohlobýt v jeho případě účinné. Mnohem mé-ně lze Tesařovu neznalost omlouvat nyní,patnáct let po obnově informační svobo-dy a přístupu k dosud zakazovaným texto-vým pramenům. A již vůbec ne poté, kdyUniverzita Karlova v roce 1991 uspořádalao Masarykově pojetí evropské jednoty vý-znamnou mezinárodní konferenci, z níž vydala sborník a některé zde přednesenékonferenční příspěvky byly zveřejněny v za-hraničí.

Zvláštní je v dané souvislosti i způsobTesařovy polemiky s ověřitelným historic-kým faktem, že vyostřený konflikt českéhopojetí evropské jednoty, vycházejícího zestanoviska filosoficky utvářené tradice čes-ké státní ideje a z ní zdůvodněného zásadní-ho požadavku politické rovnoprávnosti ev-ropských demokracií, s evropsky úpad-kovou snahou dirigisticky1) zcentralizovatEvropu vždy znamenal, že se nejen Evropa,ale i svět ocitly na pokraji válečného střetu.Podstatě této závažné skutečnosti se Tesařobratem vyhýbá poukazem na otázku, zdamám na mysli příčinný vztah, nebo „pou-hou korelaci“. Mohu ujistit, že jde o korela-ci, nikoli však „pouhou“, nýbrž přinejmen-ším evropsky významnou, jíž by nejen ona jeho kolegové, nýbrž přinejmenším i čes-ká zahraniční politika, měli věnovat prvořa-dou pozornost. Věc jsem vzhledem k zamě-ření svého textu blíže nerozebíral, neboťjsem se, jak se nyní ukazuje, naivně domní-val, že politologům, odborníkům na mezi-národní vztahy a profesně zainteresovanýmpolitikům je příslušná literatura z oblastihistoriografie a politologické reflexe evrop-ských dějin známa. Tesař dokonce výslovněprojevil konkrétní zájem, co mám na mysliv souvislosti s rokem 1914. Mám tedy namysli obsáhlou německou literaturu na té-ma tzv. Mitteleuropy, resp. politického pan-germanismu, jež se tou dobou v radikálněpolitickém ohledu uplatnila při tvorbě kon-cepcí a plánů okruhu Viléma II. a byla jižtehdy soustavně analyzována a politicky vesrovnání s českou tradicí evropské demo-kratické jednoty hodnocena v Čechách.Z obdobného zorného úhlu se stala tématemsoustavného rozboru například ve Francii(Chéradame).

Je pozoruhodné, že Tesařovi není známrozdíl mezi nadstátní a mezivládní organi-zací. Jinak by nemohl klást na jednu úroveňOSN a EU a nadto se vážně domnívat, žes ním takto neudržitelnou systémovou iden-

tifikaci sdílím. O NATO pak Tesař ve svévýslovné snaze popřít jeho smysl jako záru-ku demokracie a existence demokratické ci-vilizace autoritativně tvrdí, že parlamentnídemokracie mezi hodnoty, jež tato organi-zace brání, při jejím vzniku nepatřila. Textzakládající Severoatlantické, tzv. Washing-tonské smlouvy z roku 1949 ale navzdoryTesařovi uvádí, že NATO hájí mimo jiné„zásady demokracie“. Lze si moderní de-mokracie představit mimo parlament? A ne-jsou snad autorovy představy v první řaděemotivně zaujaté, resp. předpojaté?

Taková možnost vysvětlení Tesařovyvůdčí motivace a komunikačního záměrunení vyloučena, přihlédneme-li zejména kestylistické a sémantické podobě gradované-ho zakončení jeho polemiky. Závěrem totižautor zobecňuje své předcházející výhradyk mé souvislé kritice návrhem ústavnísmlouvy umocňované převahy nedemokra-tického charakteru EU do nápadně barvitěformulovaného, výrazně emotivního zavr-hujícího a kategorického soudu nad všemi„domácími odpůrci posilování EU“. Chova-jí se prý jako „zahnaní do kouta“, kde emo-tivními výrazy bijí iracionálně na poplach,takže na ně naše velmi racionální česká di-plomacie zcela přirozeně vůbec nemůže re-agovat. Tesař tedy reaguje místo ní, a topoutavou umravňující výzvou moudréhopedagoga: Záleží přece jen na nich, „jaktam budou stát dlouho,“ dokud konečně„nezačnou racionálně argumentovat“.

Zde má ale Tesař pravdu. O racionalituargumentace skutečně jde. Té se již od po-čátku záměrně vyhnul výslovně deklarova-ným úhybem od problému demokraciev Evropské unii k od něj uměle izolované-mu, vypjatě demagogicky pojatému zamě-ření na užívanou terminologii. Svým textemale názorně předvedl vlastní koncepci ra-cionality argumentů: Kdo nesouhlasí s posi-lováním EU (tedy s jejím hlavním ideolo-gickým heslem stále těsnější unie – „evercloser union“), je logicky a racionálně zpá-tečník zahnaný do kouta, jenž dosud ke svévelké škodě vůbec nepochopil dnešní želez-nou logiku dějin. Ideologický ozvuk „racio-nální“ marxistické ideologie coby výlučné-ho vědeckého světového názoru na dějiny,tentokrát v současných kulisách a slovníkuEU, nelze přeslechnout. Věcná povaha a ra-cionalita demokracie a s ní spjatý způsobvážně vedené diskuse již tedy opět patří nasmetiště dějin. Naštěstí jen za podmínky, žese demokraté členských států EU po vzoruod evropské reality ukázkově odtrženéhofederalistického hlavního proudu Evropskéunie s tímto halasně vnucovaným ideologic-kým nesmyslem smíří.


1) Pro Tesařovu informaci: Termín dirigismuspochází z francouzštiny a týká se hlavně nadstátní-ho federalistického pojetí evropské integrace pro-sazovaného Jeanem Monnetem a Jacquesem De-lorsem. Zde jej užívám v přeneseném obecnějším,historicky doložitelném a odborně popsaném vý-znamu zjistitelném hlavně v Německu.

Durčáková Jaroslava, Mandel Martin: Me-zinárodní finance – 2. doplněné vydání.Management Press, Praha 2003, 394 s.ISBN 80-7261-090-2.

První vydání výše uvedené publikaceo mezinárodních financích obohatilo knižnítrh již v roce 2000 a setkalo se s nebývalepříznivým přijetím ekonomické obce. Zmí-nit lze tehdejší veskrze pozitivní recenzníodezvu prof. F. Vencovského, odborníkajednoho z nejpovolanějších. Neutuchajícía zřetelně stoupající zájem o kapitálovoua devizovou problematiku přispěl zjevně kezrodu dalšího, rozšířeného a přepracova-ného vydání tohoto osobitého a přehledněuspořádaného díla, které si zasluhuje pozor-nost nejenom studentů a finančních specia-listů.

Zasvěceným čtenářům, kteří tak či onakpřicházejí do styku s literaturou o meziná-rodních financích, naznačuje mnohé již slo-žení autorské dvojice. Jaroslava Durčákováa Martin Mandel, docenti z katedry měnovéteorie a politiky VŠE v Praze (J. Durčákováje i rektorkou této školy), patří k lidem s ne-pochybně hlubokou znalostí svého oboru,kteří svou odbornost již dříve mnohokrát ús-pěšně prokazovali. To je přirozeně i znač-ným závazkem pro očekávání čtenářů, a totím spíše, že jde o problematiku, jejíž teo-reticko-praktický význam přerůstá ze sféry finanční do celé oblasti českých vnějšíchekonomických vztahů. Autoři, podle méhonázoru, tato očekávání nezklamali. Naopak,aktualizovaná podoba knihy patří k tomunejlepšímu, co v daném žánru bylo u náskdy napsáno. Lze dokonce říci, že jde o prá-ci po všech stránkách zdařilou, která si ne-zadá s tematicky příbuznými texty předníchzahraničních autorů.

Přepracovaná verze knihy do značné mí-ry zachovává původní koncepci a logickoustrukturu výkladu od pojetí a vnějších sou-vislostí platební bilance a devizového trhupřes fundamentální a technickou analýzu teorií devizového kurzu k přehlednému vý-kladu forwardových i swapových operacía termínových kontraktů. Navazují kapito-ly o mezinárodním pohybu kapitálu, včetněpasáží věnovaných propočtům jednak efek-tivnosti přímých zahraničních investic a jed-nak rizikovosti i výnosnosti investic port-foliových. Celou publikaci posléze uzavíráobsáhlá část pojednávající o mezinárodní mě-nové politice, o mezinárodních měnovýcha finančních institucích a o mezinárodní mě-nové integraci.

Nové vydání recenzovaného díla je aktu-alizováno zejména v oddílech, které se vě-nují mezinárodní měnové integraci, platebníbilanci a devizovým trhům. Přepracoványjsou pasáže pojednávající o změnách a ten-dencích v oblasti systémů devizových kur-zů, mezinárodního investování a platební bi-lance České republiky. Patrné jsou rovněždoplňky číselných časových řad, jakož i díl-čích věcných informací, navazujících na teoretický výklad. V neposlední řadě lze za-znamenat širší expozici problémů měnovéintegrace, a to nejenom v závěrečné kapito-le o evropské měnové a finanční integraci,

VOLNÁ TRIBUNA


ale i v rámci některých subkapitol předchá-zejících částí.

Ke stěžejním kladům knihy se řadí vyso-ká instruktivnost a přístupný způsob zpraco-vání poměrně náročného tématu. Výklad sepřitom neomezuje na pouhé učebnicové řa-zení faktů a popisová hlediska. V mnohaohledech přináší vlastním výzkumem pod-ložené originální postřehy a jakousi symbió-zu informačně praktické stránky s hodnotí-cími pohledy, a to i v konfrontaci s obecněuznávanými směry teoretického vnímánísledovaných jevů a souvislostí. Silnou strán-kou publikace jsou pasáže o devizovém trhu, kurzových režimech a mezinárodníminvestování. Zasvěceně, a řekl bych i pouta-vě, je podána problematika vztahů a vazebdevizového kurzu, platební bilance a vývojemakroekonomických ukazatelů, včetně pře-hledného ilustrování vzájemných vztahů, respektive propojování devizového kurzus cenami, obchodní bilancí, pohybem devi-zových aktiv, s úroky a dalšími veličinami.Neméně dobře působí i zpracování technika specifických rysů devizových operací,prognózování kurzového pohybu a hlavníchinstrumentů obchodovaných na euroměno-vém a eurokapitálovém trhu.

Ocenění si zasluhuje zařazení výkladukurzových systémů do souvislostí se zámě-ry a s koncepcí hospodářské politiky, re-spektive s tím, co se vlastně od toho kteréhokurzového režimu očekává. V tomto ohleduje kniha zvlášť přínosná, neboť přesvědčivěukazuje na potřebu posuzování vhodnosti čiužitečnosti určitého kurzového systému vevazbě na praktické cíle, ať již jde o potlačo-vání inflace, podporu ekonomického růstua zaměstnanosti, anebo o eliminaci neúnos-ně chaotických tržních výkyvů. Uvedenésouvislosti jsou v textu jednak ilustroványčetnými příklady a jednak i obohacoványodkazy na názorové odlišnosti při hodnoce-ní pozitivních a negativních aspektů kon-krétního kurzového režimu. Samostatnoua velmi zdařilou kapitolou je pojednánío mezinárodních měnových a finančních in-stitucích, zvláště pak o Mezinárodním mě-novém fondu a Světové bance. Autoři vý-stižně uvádějí hlavní mezníky historickéhovývoje, přibližují čtenářům okolnosti zánikučlenství Československa a důvody opětnéhovstupu v roce 1990. Ukazují rovněž na ně-které nové aktivity těchto institucí, jakoži na problémy spjaté se zvládáním různýchkonfliktů a nejistot v oblasti mezinárodníchekonomických vztahů.

Vítaná pozornost je v knize věnována eko-nomickým dopadům přechodu na společnouměnu (euro), jakož i otázce přistoupení Čes-ké republiky do Evropské měnové unie. Řa-da dílčích hledisek je vysvětlována již v od-dílech, které se týkají určité stránky tohoto

procesu jako třeba v pasážích o devizové ex-pozici a devizovém riziku. V souvislostis modelovými konstrukcemi výpočtů výno-sovosti a rizikovosti domácích a zahranič-ních akcií je také posuzován vliv stupně mě-nové a finanční integrace (případy relativněoddělených a plně integrovaných trhů) nahodnoty příslušných koeficientů. Některémakroekonomické aspekty konvergenčníhoprocesu a měnové integrace jsou zase před-mětem diskuse na jiných místech jako napří-klad v kapitolách pojednávajících o devizo-vém kurzu a rovnováze platební bilance.

Při zamýšlení nad eventuálními rezerva-mi textu bych asi mohl zmínit možnost za-řazení alespoň stručných poznámek o obec-ných implikacích globalizačních pnutía procesů ve sféře mezinárodních financí.Zajímavé by mohlo být posouzení otázek,zda a nakolik ovlivňují akcelerující kapitá-lové trhy účinnost nástrojů měnové politiky

i devizových intervencí, zejména v kontex-tu s nebývalou volatilitou krátkodobého ka-pitálu, s regionálními finančními krizemia s globálním problémem zahraniční zadlu-ženosti. Nicméně nelze než respektovatosobitý a neváhám říci i průkopnický pří-stup autorů ke zvolenému tématu a zřejměi jisté hranice prostoru, do kterého mohlisvůj, již tak poměrně široký záběr výkladuzasadit.

Celá recenzovaná publikace se vyznačujeformulační kultivovaností a vysokou profe-sionalitou zpracování. Autoři čtenáře s pře-hledem vedou po dráze svých odbornýchznalostí a zkušeností a poskytují mu spoleh-livé myšlenkové a teoretické vybavení proposuzování praktických aspektů měnovéa devizové politiky, v kontextu s ekonomic-kým děním, v němž se tato politika realizuje.Chvályhodnou předností textů je nenásilnéi propracované propojení obecně teoretic-ké stránky s analýzou konkrétních poměrůa s praktickou využitelností prezentovanýchpoznatků. Kniha je vynikající pomůckou jakpro studijní účely, tak i pro podnikovoua akademickou sféru. V neposlední řadě jilze doporučit těm, kdo spoluvytvářejí kon-cepční přístupy v oblasti zahraniční politikya českých vnějších ekonomických vztahů.

Jiří Fárek

RECENZE


Mezinárodní finance na mezinárodní úrovni

O psychologickýchpříčinách války

tzv. postmoderní státy, tedy vyspělé demo-kratické státy euroatlantického prostoru,ovšem nikoli pro státy, které můžeme ozna-čit jako moderní či postkoloniální (tento ná-zor prezentuje ve své knize Changes in Sta-tehood například dánský politolog GeorgSørensen). Politické elity těchto zemí, alekoneckonců také velké skupiny obyvatelstvamohou mít pocit, že válka je pro ně mj. eko-nomicky výhodná.

Vraťme se však k LeShanovi. Ten v úvod-ní části knihy odkazuje k několika teoretic-kým konceptům, které se zabývají příčina-mi válek. Jedním z nich jsou psychologické teorie, například teorie, že člověk je vyba-ven přirozeným tíhnutím k moci – ať jí zís-ká jakékoli množství, vždy bude usilovato její další posílení. Autor zmiňuje také „ra-ného“ Freuda, který v diskusi s Einsteinemzastával tezi, že člověk musí válčit, aby ex-ternalizoval instinktivní smrt, protože se ja-ko individuum nemůže vyvarovat vlastníhozničení (člověk může tento neřešitelný pro-blém buď absorbovat dovnitř, tj. zabít se, ne-bo jej přeměnit v externalizovanou destruk-ci). Dalšími teoretickými koncepty příčinválek jsou například ekonomické příčiny či

LeShan, Lawrence: Psychologie války;z anglického originálu “The Psychology ofWar”. Praha: BB/art 2004, ss. 191, ISBN80-7341-178-4.

Kniha amerického psychologa LawrenceLeShana byla poprvé vydána v roce 1992 ja-ko reakce na proměnu vnímání fenoménuválky v americké společnosti po válce v Per-ském zálivu, resp. vytlačení iráckých vo-jenských jednotek z Kuvajtu. O deset let později připravil dnes již osmdesátiletý psy-cholog, jenž po celé období po druhé světo-vé válce pracoval s klienty, kteří prošli vál-kou, druhé vydání knihy, které doplnil o svůjpohled na to, jak by bylo možné válkámpředcházet.

LeShan od samého počátku knihy hájí te-zi, že hlavní sada příčin, kvůli kterým jsouvedeny moderní války, jsou příčiny vztahu-jící se k psychologii individua. Autor pouka-zuje na to, že v minulosti byla řada válek ve-dena z ekonomických důvodů, ale domníváse, že v současné době již takové odůvodně-ní války není myslitelné, protože není racio-nální. Domnívám se, že se v tomto ohledumýlí, resp. že jeho tvrzení platí pouze pro


RECENZE

teorie sociálních skupin, resp. nutného kon-fliktu mezi nimi. V dalším textu se pak Le-Shan zabývá pouze psychologickými příči-nami válek.

Signálem, že společnost směřuje k válce,jsou podle autora tři myšlenky, které byměly být v rámci prevence válek včas dete-kovány. Jedná se o myšlenku, „že existujenepřátelský národ, který zosobňuje ďábla.Pokud by tento ďábel byl poražen, svět byse stal rájem.“ Druhá myšlenka je založenana přesvědčení, že podniknout něco protitakovému nepříteli je cestou ke slávěa možností stát se legendou. Třetí myšlen-ka pak říká, že pokud někdo nesouhlasís předchozími dvěma, je zrádce (str. 49).Podle LeShana jsou tyto myšlenky založe-ny na organickém pojetí národa, resp. státu– vycházejí tedy z toho, že pokud napříkladválčíme s Německem, pak jsou všichniNěmci zlí a pokoušet se mezi nimi rozlišo-vat je zradou.

Autor v návaznosti na popsané myšlenkya koncepty rozlišuje mezi smyslovou a my-tickou konstrukcí reality. Domnívá se, žeklasickým symptomem války je přechod zesmyslové do mytické reality. V této per-spektivě pak vysvětluje například „teroris-tický paradox“, totiž skutečnost, že výraznéteroristické skupiny na jedné straně požadu-jí „konzervativní revoluci“, tj. návrat k sta-rověkým či středověkým formám organiza-ce společnosti, ale na druhé straně ke svéčinnosti používají nejmodernější prostředkya strategie. LeShan je přirovnává k posed-losti kapitána Achaba z Melvillovy Bílé vel-ryby, když cituje: „Všechny mé prostředkyjsou rozumné, ale mé úmysly a motivy jsoušílené.“ (str. 73)

Velkou pozornost věnuje autor také mé-diím a jejich roli ve zprostředkování války.Průlomovou je pro něj v tomto ohledukrymská válka, která byla první válkou pro-žívanou veřejností „v reálném čase“ díkyvynálezu telegrafu a aktivitám válečnýchkorespondentů. LeShan tvrdí, že veřejnostdala médiím najevo, že chce být na místě či-nu, resp. že společenská objednávka je jed-ním z aspektů, které moderní války prová-zejí. V této souvislosti autor upozorňujetaké na to, že objektivní zpravodajství zalo-žené na smyslové konstrukci reality neníveřejností žádáno – ta si přeje mít hrdiny,resp. ničemy. Velice názorný je v této sou-vislosti příklad amerického pilota CollinaKellyho, který měl během druhé světovéválky svrhnout své letadlo na japonskou po-norku. Byť se tento příběh nikdy neodehrál,stal se Kelly americkým hrdinou. „Když Ja-ponci začali na sklonku války používat ka-mikadze, Kellyho jméno se náhle ztratiloz vědomí veřejnosti“ (str. 84). LeShan tedydemonstruje, že mytické konstruování reali-ty mj. znamená, že naše skutky jsou hrdin-ské, zatímco stejné skutky nepřítele jsou zá-keřné a nepřijatelné.

V páté kapitole autor analyzuje základnípsychologické potřeby individua, které jsoupříčinou jeho ochoty válčit. Jedná se o sub-stituci agresivity, projekci pochyb o sobě

samém a sebenenávisti, postrádání smyslua účelu života a potřebu větší sounáležitos-ti se skupinou. Pokud budou tyto motivyk válčení diagnostikovány a léčeny – nejlé-pe ve fázi výchovné prevence – pak se po-dle LeShana může podařit redukovat početa intenzitu válek.

Velice zajímavý je LeShanův pohled navývoj americké společnosti po skončenístudené války, resp. na to, jakým způso-bem americká společnost války chápe.Podle LeShana americká média naprostozkreslila podobu války v Perském zálivuz roku 1991. Média ukazovala výbuchysupermoderních zbraní, ale žádné mrtvéIráčany. „Měli jsme skvělé vítězství – nadstroji a dělostřelectvem“ (str. 116). „Měsí-ce po skončení bojů města soutěžila o nej-velkolepější oslavu vítězství a naši vrace-jící se vojáci byli hrdinové. V každémsměru to byla skvělá válka. Nikdo si nedě-lal hlavu s tím, že Perský záliv je postiženekologickou katastrofou; že Saddám Hus-sajn je u moci stejně jako před válkou; žekuvajtští emíři, kterým jsme vrátili moc,

jsou zcela zřetelně feudálními vládci“(str. 117).

Podle autora mediální obraz války v Per-ském zálivu v očích americké veřejnosti re-habilitoval válku jako takovou, „byl to nej-čistší, nejméně krvavý, nejideálnější obrazválky, s nímž jsme se setkali od doby, kdyváleční zpravodajové poprvé začali posílatzprávy z krymské války“ (str. 117). Spojenéstáty americké tak vstoupily do nového ob-dobí, jehož projevem je pro LeShana takéjejich aktivita po roce 2001.

Recenzovaná kniha je primárně založenana výzkumu v oblasti individuální a ko-lektivní psychologie. Nehledě na to v nívšak nacházíme řadu podnětných myšlenek,resp. výzev k zamyšlení nad obrazem válkyv postmoderních společnostech. Knihu lzez tohoto důvodu doporučit všem zájemcům,kteří chtějí pochopit válku jako jeden z nej-razantnějších projevů mezinárodní politikyv širší sociálně-vědní perspektaivě.

[email protected] Cabada

Massimo Introvigne:HamásIslámský terorismus ve Svaté zemi.Originál v italštině „Fondamentalismoislamico e terrorismo suicida in Pales-tina“. Orig.: EditriceELLEDICI, Torino2003. Vyšehrad, Praha, 2003. 112 s.ISBN 80-7021-659- X.

Kniha italského politologa Massima In-trovigneho, kterou dodalo na náš knižní trhnakladatelství Vyšehrad, je po delší doběseriózní dílo zabývající se izraelsko-pa-lestinským konfliktem. Takových je mezičeskými knihami stále jako šafránu. Nej-častějším neduhem česky psaných publika-cí na toto téma je jejich tendenčnost a ne-vyváženost ať už z jedné, či z druhé strany(např.: N. Saleh: Proč se vraždí v Izraeli?,2002) a špatný překlad (přímo katastrofální u H. Sachar: Dějiny Státu Izrael). Knihao Hamásu naštěstí ani jednou z těchto vadvýrazně netrpí. Oblíbený předsudek, že kni-ha pocházející od evropského autora „budeasi propalestinská“, „uzemňuje“ informacena obálce, že autor přednášel pro odborníkyz FBI či bezpečnostních služeb Izraele.

Útlá publikace je přehledně rozčleněnado osmi částí a postupuje chronologicky odideových základů hnutí Hamás a jeho před-chůdců či vzorů (Muslimské bratrstvo) až

po současnou epochu sebevražedných aten-tátů. Detailně sleduje život důležitých po-stav souvisejících s hnutím. Pravzor hnutí„mučedníka“ Izz al-Dína al-Qassáma či ži-voucí legendu hnutí šejcha Ahmada Jásína.

Velice zajímavé jsou pasáže hovořícío vztazích islamistického Hamásu se svět-skou Arafatovou OOP a Fatahem. Právěfundovaný komentář k této problematice jev současné době aktuální. Arafat coby pre-zident Palestinské autonomie bývá Izrae-lem tradičně obviňován, že není schopen,či dokonce nechce zabránit sebevražed-ným atentátům a jiným teroristickým ak-cím proti Izraeli. V našich médiích však užnejsou příliš zdůrazňovány velmi napjatévztahy mezi Palestinskou autonomií v čeles Arafatem a islamistickými radikálnímihnutími, mezi nimiž hraje právě Hamásnejdůležitější roli. Sebevražedné teroristic-ké akce však provádí v dnešní době až navýjimky právě militantní křídlo Hamásu.Přestože Hamás v určitých obdobích komu-nikoval a do určité míry dokonce spolu-pracoval s OOP, aby bylo zabráněno občan-ské válce mezi Palestinci, jeho charaktervůči OOP je opoziční a politické koncepceOOP a Hamásu jsou zásadně protikladné(str. 42).


RECENZE

Za zamyšlení pak skutečně stojí fakt, ja-ké jsou reálné Arafatovy šance na potlačeníteroru Hamásu, i kdyby k tomu měl teore-ticky tu nejlepší vůli. Je nutno vzít v úvahui problém fyzického oddělení palestinskýchúzemí Západní břeh a Gaza územím izrael-ským. Také skutečnost, že Arafat je užznačnou dobu obklíčen v rozbořených zbyt-cích svého sídla v Ramalláhu, omezuje je-ho vliv na celkovou situaci. To samozřejměnikterak nepopírá Arafatovu kontroverzníminulost a jeho snahu o co největší kumu-laci moci ve vlastních rukou. Nezřídka seprojevil jako mistr intrik, který udělovánímvysokých funkcí a rozdělováním drahýchdarů dovedl popudit různé palestinské slož-ky proti sobě, aby si udržel vlastní hegemo-nii. Naposledy na tuto Arafatovu vlastnostdoplatil umírněný palestinský premiérMahmúd Abbás, do něhož Spojené státy,Evropská unie, OSN a částečně i Izraelvkládaly velké naděje.

Introvigneho knize lze však vytknouti určité nedostatky. V prvním případě jdespíše o pojmy použité překladatelem(i když ve srovnání s jinými do češtiny pře-loženými publikacemi o Blízkém východělze překlad považovat za slušný). Napříkladnepříliš šťastně je v knize v souvislosti s ži-dovskými osadami a osadníky používánu nás nezažitý termín „kolonisté“.

Přestože je transkripce arabských (či heb-rejských) jmen do češtiny někdy nejedno-značná, z nepochopitelných důvodů je jmé-no velitele bojových jednotek Hamásu SaláhMustafa Šehuda (str. 61) přeloženo o něko-lik stránek dále jako Šeháda (str. 70). K to-mu se kromě překladatelské chyby připojujeještě mylná autorova informace, že byl Še-huda zabit v roce 2002 izraelskou tajnouslužbou (str. 61). Tento muž ve skutečnostizahynul v důsledku útoku izraelského letec-tva, které na jeho dům svrhlo tunovou pumu.Jen pro zajímavost: Spolu se Šehudou za-hynulo několik členů jeho rodiny a několikdalších obyvatel domu. Jako odvetu za Še-hudovu likvidaci zorganizoval Hamás mj.atentát 31. července 2002 na Hebrejské uni-verzitě (do jehož těsné blízkosti se dostal autor této recenze), při němž zahynulo sedmlidí a velké množství bylo zraněno.

Také kontroverzního tématu tiché izrael-ské tolerance Hamásu v době jeho zrodu seautor dotýká poněkud nesměle. Izrael se to-tiž koncem 80. let poněkud naivně domní-val, že tolerování a tichá podpora Hamásuv duchu hesla „rozděl a panuj“ značně osla-bí Arafatovu OOP, která byla pokládána zanebezpečnější. Encyklopedie světového terorismu (Svojtka&Co., Praha 2001, str.328) o této otázce daleko otevřeněji říká:„Ironií je, že ve svých počátcích měl Ha-más také podporu izraelských orgánů.“Hlubší komentář na toto téma přímo od In-trovigneho by byl zajímavý. Zajímavá a ne-příliš známá jsou v této souvislosti autoro-va zjištění, že USA si mnohem později nežIzrael uvědomovaly hrozbu terorismu zestrany Hamásu. Až do roku 1993 bylo hnu-tí řízeno ze Springfieldu ve státu Virginia

a v letech 1992–93 sídlilo vojenské velitel-ství Hamásu v Londýně a až v roce 1993zapsaly USA na nátlak Izraele Hamás naseznam teroristických organizací, a proto sevedení organizace muselo přesunout do jor-dánského Ammánu (str. 44).

Velice důležitou roli v Hamásu hraje rov-něž jeho civilní křídlo, zabývající se chari-tativními a náboženskými činnostmi. Spolus faktem, že civilní složka Hamásu je pod-statně méně zkorumpovaná než Arafatůvestablishment, jsou tyto dva faktory jedně-mi z ústředních příčin masové podpory Ha-másu ze strany Palestinců (včetně podporymilitantního křídla). Introvigne se však za-bývá převážně aspekty militantního křídla,což narušuje celistvost popisu činnosti Ha-másu. Je však třeba říci, že činnost mili-tantního křídla je popsána velmi dobře a ka-pitola „Cesta sebevražedného atentátníka“(str. 70) patří zřejmě mezi nejpůsobivějšíčásti knihy.

Michal Kubát: Postkomunismus a demo-kracie. Praha, nakladatelství Dokořán2003, 1. vydání, 125 s.ISBN 80-86569-47-0.

Monografie Michala Kubáta Postko-munismus a demokracie (s podtitulemPolitika ve středovýchodní Evropě) je vě-nována problému tzv. konsolidace post-komunistického prostoru, konkrétně pakpoliticko-institucionálnímu rozměru toho-to procesu. Ve striktním ohledu se vlastnějedná v české odborné literatuře o prvnísouborné zpracování tohoto mimořádněvlivného politologického tématu poslednídekády 20. století. Předchozí takto tema-ticky zaměřené texty jiných českých po-litologů (nejmenovitě) se totiž vždy sou-střeďovaly na některou z konkrétních otázek spjatých s daným námětem. Ambi-ce Kubátovy práce je naopak explicitněcelistvá, obsahově i formálně. Bývá při-tom osudem takovýchto pokusů čelit kri-tice buď za přílišnou stručnost stran některých témat, nebo naopak za nestříz-livou ctižádost. Recenzent ovšem nemíníčinit bojovné závěry a stačí mu pouzekonstatovat, jak se autorovi podařilo na-plnit avizované cíle.

Kubátovým záměrem bylo zcela zjevněsestavit text, který by širšímu publiku pří-stupnou, a přitom zároveň odbornou komu-nitu neurážející formou nabídl komentář zá-kladních problémů, které v minulých desetiletech formulovala politická věda v souvis-losti s procesy tranzice a konsolidace tzv.postkomunistických zemí. Jako podklad protento cíl autorovi posloužily jeho starší tex-ty. Kniha přitom jistě není pouhou „antolo-gií starších článků či sborníkových kapitol“(s. 10), proto nechápu implicitně nervóznítón této Kubátovy věty; jako by bylo nutnése kát za to, že se může opřít o svou před-chozí publikační činnost, navíc bez výraz-nějšího korigování tehdejších závěrů.

S ohledem na tento postřeh se mi zdá býtzbytečné vytýkat autorovi některé prohřeškytýkající se publikačních standardů, běžněovšem spojených se skutečně odbornýmitexty. Mám tím na mysli především rozhod-nutí (autorem hned v úvodu objasňovanéa hájené) práci nezatěžovat odkazy na kon-krétní prameny a pouze na konec textu umís-tit poznámkový aparát a seznam použité lite-ratury. Z hlediska odborné obce se jednáo krok nežádoucí, ba škodlivý, pro širší čte-nářské publikum pravděpodobně vítanýa v každém případě nikterak diskvalifikující.

Obrazová příloha by knize určitě doda-la další rozměr. To je ale bohužel slabinavšech knih nakladatelství Vyšehrad o Blíz-kém východu. Chybí také seznam literatu-ry, případně rejstřík, který by dílo zpřehled-nil.

Až do vydání knihy o Hamásu nebyl In-trovigne u nás příliš známým autorem. Při-tom je velkým odborníkem v otázce ná-boženského extremismu a národnostníchmenšin, o čemž svědčí fakt, že vydal již tři-cet knih s uvedenou tematikou. Co se týkápřímo jeho práce o Hamásu, velkou před-ností tohoto díla je fakt, že kniha je veliceaktuální. Jde totiž o publikaci vydanou ital-ským nakladatelem v roce 2003. I přes ně-které zmíněné nedostatky, z nichž část neníani způsobena autorem, lze knihu o Hamá-su označit za zdařilou.

[email protected] Čejka

Politika ve středovýchodníEvropě

A po jistém váhání jsem dospěl k názoru,že si obdobnou toleranci mohu dovolit i vevztahu ke dvěma exkursům, které Kubátpřipojil k textu v podobě jakýchsi dodatko-vých, a nepopírejme, že syžetově mírně ře-čeno inkoherentních kapitol. Lze totiž chá-pat a respektovat autorovu naději, že seatraktivita celé práce zvýší, když ji doplnío stručná zpracování tak poutavých námětů,jakými jistě otázka postavení pravice vestředoevropském kontextu či fenomén Ko-munistické strany Čech a Moravy jsou. Re-cenzent je v práci nepotřebuje, a uvedenédvě kapitoly (č. 8 a č. 9) se prostě nikdy ne-stanou texty zadávanými na univerzitách ja-ko nejvhodnější studijní materiály. Jenžeo to asi M. Kubátovi ani nešlo.

Naštěstí však tento postřeh naopak prav-děpodobně nebude platit pro kapitoly č. 2až 6, pojednávající o jednotlivých základ-ních aspektech procesů postkomunistickékonsolidace (vědomě vyjímám sedmou ka-pitolu o stranách a stranických systémech,jejíž tezovitost již vnímám jako kontrapro-duktivní, zvláště v kontrastu s existující-mi texty jiných českých politologů; zjevněse nejedná o Kubátovo výsostné téma).V oněch pěti kapitolách zpracovávané ná-měty, počínaje teorií tranzice (částečně)a konsolidace (především) postkomunistic-

Jiří Bystřický, nar. 1955; po absolvováníSPŠS pracoval v oblasti kultury, 1986–89 stu-doval filosofii a sociologii na UJEP v Brně, po-té aspirantura na FÚ ČAV (1989–94), specia-lizace na estetiku a filosofii umění; od r. 1994působí na UK – katedra politologie a FHSa FSV. Přednáší o soudobé politické filosofii,postmoderně a médiích; v roce 2000 se habi-litoval v oboru médií. V současné době je ve-doucím Katedry elektronické kultury a sémio-tiky na FSV UK. (str. 4)

PhDr. Ladislav Cabada, Ph.D., nar. 1973; jevedoucím Katedry sociologie a politologie naFakultě humanitních studií ZČU v Plzni. Vystu-doval politickou vědu na FSV UK v Praze, rokstudia strávil na Univerzitě v Lublani. Zabýváse obecnou politologií, komparativní politologiía problematikou střední Evropy a Balkánu ja-ko specifických evropských regionů. (str. 33)

JUDr. Marek Čejka, nar. 1975; vystudovalprávo a politologii na Masarykově univerzitěv Brně. Pracoval jako asistent soudce Ústav-ního soudu ČR prof. Vladimíra Čermáka.Několikrát navštívil Stát Izrael a další oblastiBlízkého východu. V letech 2001–2002 absol-voval roční výzkumnou stáž na katedře polito-logie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Autorknihy Judaismus, politika a Stát Izrael (2002,2003) a dalších vědeckých prací a článků.Kromě FSS MU působí na Mezinárodním po-litologickém ústavu Masarykovy univerzityv Brně. (str. 34)

Doc. Ing. Jiří Fárek, CSc., nar. 1937; vystu-doval VŠE a pracoval na VŠE, v EÚ ČSAVa IPB. V roce 1966 pobýval jako Visiting Scho-

lar na Indian Statistical Institut v Kalkatě. Za-bývá se světovou ekonomikou a mezinárod-ními financemi. Je členem Světové federacestudií o budoucnosti (WFSF). V současné do-bě vyučuje na Technické univerzitě v Liberci.Člen redakční rady MP. (str. 32)

Ing. Rudolf Fürst, nar. 1958, sinolog, absol-vent Filosofické fakulty UK, vědecký pracovníkÚMV. (str. 13)

Lubomír Gombos, nar. 1977; studuje etnolo-gii, politologii a žurnalistiku na Univerzitě Kar-lově, je šéfredaktorem internetového časopisuBelarus Online. (str. 20)

PhDr. Jan Holzer, Ph.D., nar. 1969; přednášína Katedře politologie FSS MU v Brně, šéfre-daktor on-line časopisu Středoevropské poli-tické studie (www.iips.cz/seps.html). Zabýváse problematikou transformace a konsolidacepostkomunistických politických systémů, teoriínedemokratických a hybridních režimů a mo-derní českou politikou. (str. 35)

Petr Pavlík, nar. 1977; student magisterské-ho studia fakulty Mezinárodních vztahů VŠEv Praze, hlavní specializace Mezinárodní po-litika a diplomacie, vedlejší specializace Ev-ropská ekonomická integrace. V období odzáří 2001 do června 2002 byl na externí stá-ži v rámci ÚMV. Od roku 2003 pracuje v sek-ci vnějších vztahů Ministerstva financí ČR (str. 24)

PhDr. Tomáš Pštross, nar. 1946; vystudovalFilosofickou fakultu UK, obor sociologie-filoso-fie. V letech 1990–1993 pracoval na zahranič-ním odboru Kanceláře prezidenta republiky.V letech 1994–1998 byl velvyslancem ČRv Norském království a Islandské republice.V současnosti pracuje na MZV ČR a zabývá

kých zemí, přes profilaci nových režimůz hlediska forem státu a typů vlády či jejichinstitucionální modulace a konče volbamia aplikovanými volebními systémy, jsoutotiž představovány v ucelené, a přitomrozmanitým čtenářům přístupné podobě.O vhodnosti autorovy metody z hlediskadidaktického se již aktuálně recenzent pře-svědčuje u svých studentů. Škoda, že v té-to recenzi není místo na podrobnější vyjá-dření k některým autorovým postřehůma tezím.

Kubátův záběr je přitom celoareálový:mám tím na mysli autorem dlouhodoběprosazované adjektivum středovýchodníEvropa. Nabízí se však otázka: Skutečně seautorovi do tohoto vymezení vejdou všech-ny postkomunistické země, tedy včetněstředoasijských republik? Jejich zařazenído zvolené komparativní matrice, ve smys-lu inkorporace postsovětského rámce, jinakpřirozeně vítám. Nebylo vhodné použít jinéoznačení? Nejedná se přitom o banalitu,vždyť kolik textů i renomovaných západo-evropských specialistů není schopno tako-vémuto základnímu nároku dostát.

Stručně shrnuto, celá práce vyznívá jakopromyšlený a poctivě zpracovaný, a přitominteresantně tematicky zaměřený text, zalo-žený na průkazné autorské obeznámenosti

s popisovanými daty. Nemohu se ovšemzbavit dojmu, že Kubátovy ambice, k nimžjsem v této recenzi zaujal vědomě vstřícnýpostoj, by měly získávat jiný, méně limito-vaný charakter. Posuzovaná kniha je totižpřes autorův věk již jeho třetím monogra-fickým výstupem (Politika v Polsku po roce1989 a s L. Cabadou Úvod do studia poli-tické vědy); a pokud je mi známo, v součas-né době připravuje čtvrtý, věnovaný opět vespíše přehledové podobě nedemokratickýmrežimům. Podle mého soudu je tudíž nača-se, aby si Michal Kubát připustil, že stojípřed volbou, zda pokračovat v sestavovánítextů zpracovávajících základní témata po-litické vědy především v obecných, komen-tářových tóninách, umožňujících spíše ob-časné analytické vstupy nežli zásadníteoretické konstrukce. Nabízí se totiž i jiná,náročnější cesta publikování hloubkověa analytičtěji zaměřených politologickýchstudií, neznamenající přitom rezignaci načtivost, jíž se jeho předchozí texty vždy vy-značovaly. Podle mého soudu svými před-chozími pracemi, včetně poslední knihyPostkomunismus a demokracie dokazuje,že je dostatečně vybaven, aby zvolil druhouvariantu.

Jan [email protected]

RECENZE


AUTOŘI TOHOTO ČÍSLA se koncepčními otázkami souvisejícími s poli-tikou lidských práv. (str. 26)

Tomáš Raděj, nar. 1980; vystudoval magister-ský cyklus politologie na Fakultě sociálníchstudií Masarykovy univerzity v Brně. Zaměřujese především na dějiny Středního východu podruhé světové válce a na problém islámskéhofundamentalismu v zemích islámského světa.V současnosti nastupuje do doktorandskéhostudia na katedře politologie (Fakulta sociál-ních studií, MU). (str. 8)

PhDr. Emil Souleimanov, nar. 1978 v Jereva-nu, Arménie. Studoval germanistiku, anglisti-ku, rusistiku a práva na univerzitách v Moskvěa Praze. Je absolventem Institutu politologic-kých studií FSV UK v Praze (obor mezinárod-ní vztahy), kde nyní přednáší. Zabývá se pro-blematikou bezpečnostních studií se zřetelemna kavkazsko-kaspický region, Střední východa Střední Asii. Je spolupracovníkem Hospo-dářských novin. (str. 17)

JUDr. Jiří Štěpanovský, CSc., nar.1925; bý-valý pracovník MZV, ÚMPE, v r. 1968 hostují-cí prof. na Severozápadní univerzitě v Chica-gu, 1969–1989 mimo obor, 1990–91 zástupceředitele ÚMV, dnes učí na VŠE-CESP. Člen re-dakční rady MP, čestný člen Asociace BOOSS(pro obranu a ochranu společnosti a státu).(str. 22)

Libor Žídek, nar. 1972; absolvent Ekonomic-ko-správní fakulty MU Brno. Od 1997 vyučujena ESF – Masarykovy univerzity, kde předná-ší o světovém hospodářství. Absolvoval stážev zahraničí – na univerzitách v Leicesteru(UK) a Warwicku (UK). (str. 29)

Údaje o ostatních autorech tohoto čísla vizMP 1–4/2004

Documents

VZTAHY A PROBLÉMY OBSAH 5/2004 ROČNÍK XXVIII STR. · mezinÁrodnÍ finance na mezinÁrodnÍ Úrovni / jiří fárek 32 o psychologickÝch pŘÍČinÁch vÁlky / ladislav cabada