ZAH¡JENÕ äKOLNÕHO ROKUV CÕRKEVNÕ äKOLCE STUD¡NKA

VĚSTNÍKSPOLEČENSTVÍ KŘESŤANŮ V PRAZE 4 - LHOTCE

»Ìslo 5 ñ Z·¯Ì 2007

Školní rok 2007–2008 v Církevní mateřské škole (CMŠ)Studánka bude zahájen v pondělí 3. září v 8.30 hod.mší svatou a požehnáním ve lhoteckém kostelePanny Marie Královny míru.

Kolektiv CMŠ a oba kněží působící v naší farnostina tuto mši zvou nejen děti a jejich rodiče, ale i přáteleškolky. Na pozvánce připomínají Kristova slova „A kdopřijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne“z evangelia sv. Matouše (18,5). (v+v)

Po bezstarostných dnech a chvílíchplných slunce a odpočinku se opět ote-vírají brány škol, jež zvou k odpovědnépráci nejen ty, kteří usedají do školníchlavic, nebo stojí za katedrou. Odpověd-nost za výchovu je čím dál těžší. Chce-me vést naše děti tak, aby kromě zís-kaných vědomostí, často na vysokéúrovni, se i v jiných oblastech připravilydobře na život. A to především v nábo-ženské výchově. Posilovat v nich víru,lásku, naději. Víru v Boha, lásku k Bohui druhým lidem a naději, že Bůh pro-vází lidstvo na cestě a že navzdoryvšemu člověka neopouští.

Právě to poslední – naděje – v našídobě často slábne. Nedůvěra ve vlast-ní síly, strach z nemocí, strach vůbecz budoucnosti, pesimizmus se objevujív různých formách každodenního živo-ta. Naděje i v náboženském chápánímezi ctnostmi, jakoby byla jejich mlad-ší sestrou. Nebo chudobnou příbuz-nou. Hodně se mluví o víře, ještě víceo lásce, ale velmi málo o naději. Aleprávě naděje je pevnou kotvou duše,jak píše sv. Pavel v listě Židům. Onavidí klas už tehdy, když naše tělesnéoči vidí jen odumírající zrníčko. Nadějenás povznáší.

Pro nás věřící se naděje rodí z jis-toty a přesvědčení, že Bůh stále pro-vází lidstvo, že nás nikdy neopouští,že každá naše bolest a starost prochá-zí i přes jeho srdce. Bůh neopouští člo-věka, protože Bůh je věrný. Je v mémosobním životě i v životě světa. V zá-věru Matoušova evangelia Ježíš říká:„Já jsem s vámi po všechny dny, až dokonce světa.“

Říká se, že naděje umírá poslednía že člověk, dokud žije, má naději. Aletaké, že dokud má člověk naději, žije.Nechat v sobě umřít naději znamenázapřít život, zastavit ho, zatarasit mucestu do budoucnosti.

Sv. Pavel v listě Židům také píše:„Držme se pevně naděje, kterou vyzná-váme, protože věrný je ten, který námdal přislíbení.“ Držme se naděje a pře-dávejme ji dál.

P. BEDŘICH VYMĚTALÍK

Do partnerství naší lhotecké a kra-lovické farnosti se zapojila i mlá-dež, když se v červnu vypravila navíkend do Kralovic, aby pomohlas vyklízením půdy kostela v neda-leké obci Vysoká Libyně. Kostelsv. Blažeje není velký, ale práce jena něm dost a dost. Plánovanápracovní brigáda se uskutečniladruhý červnový víkend.

Do Kralovic se nás vydalo devět.Z Prahy od našeho kostela jsmeodjížděli společně farním transitemv pátek odpoledne. P. Bedřich Vymě-talík nám všem na cestu požehnala popřál vytrvalost a chuŅ do práce.

Po příjezdu do Kralovic nás přiví-tal místní kněz P. Marek Winiarski.Ubytoval nás do příjemně studenéfary. Venku panovalo nesnesitelnéhorko, které nás mělo provázet pocelý víkend. Večer však už bylo pří-jemně, a tak jsme pomohli se se-čením trávy před farou a zahráli sivšichni, včetně otce Marka, fotbálek.

Domluva na pracovní sobotuzněla: Brzo ráno vstávat a využítchládku, než začne být horko. Mu-sím všechny pochválit, že v sobotu,ač byl ještě školní rok, neměli s brz-kým vstáváním potíže. Celé dopo-ledne jsme pracovali na vyklízenípůdy, aby se mohlo začít s opravou

stropu. Kdo již něco podobnéhodělal, tak si to dokáže dobře před-stavit. Prach, horko, nekončící kýblesutě…

Velmi jsem ocenil, jak otec Marekbyl na naši brigádu připraven a jak se

(Dokončení na str. 16)

NADÃJE

JAK JSME POM¡HALIKRALOVICK… FARNOSTI

Lhotečtí brigádníci a brigádnicena lešení u kostela sv. Blažeje.

Strana 2

PASTORA»NÕ RADA FARNOSTI

O PRÁZDNINÁCH byla zahájena druhá etapa rekonstrukce vitráží našeho kostela, jejich předsklení a pořízenínových rámů. Provedení prací umožnily grant Magistrátu hlavního města Prahy a finanční příspěvek Úřadu městskéčásti Praha 4. Lešení postavené v apsidě však provádějící firma constructio ventura s. r. o. zakryla tak, aby sev kostele i nadále mohly bez problémů sloužit mše. Snímek Radim Osička

Poslední předprázdninové – v po-řadí již 83. – zasedání Pastoračnírady farnosti (PRF) Panny MarieKrálovny míru se konalo v pon-dělí 25. června.

Vzhledem k tomu, že se projed-návaly úvahy o rekonstrukci farníbudovy a příprava oslav 70. výročípostavení kostela, jednání se kro-mě členů PRF jako hosté zúčastniliL. Martinek, E. Šárka, E. Kocma-nová a J. Bartošová.

Pokud jde o rekonstrukci farníbudovy, proběhla obecná diskusek variantním návrhům L. Martinkaa J. Šárky. Pro další posuzování bu-dou nezbytné hrubé odhady nákladů.

PRF vzala na vědomí, že špinavéprocesy při rekonstrukci zbývají-cích vitráží proběhnou během let-ních prázdnin, nejpozději do koncesrpna, a zpětná instalace rekonstruo-vaných oken že bude započata v srp-nu a dokončena během září.

Výstava k 70. výročí posvěce-ní kostela zahrne jak historii far-nosti, tak i její současné aktivity.

Její vernisáž byla naplánovánana středu 19. září večer k výročínarození P. V. Rudolfa, ukončenína svátek Krista Krále na neděli25. listopadu.

Pastorační rada konstatovala,že účast na zahradní slavnostiv Církevní mateřské škole Studánkaletos byla nižší kvůli kolizi s koncer-tem mladých japonských umělkyňv kostele. Pokud jsme však chtěli

uskutečnit jak slavnost, tak koncert,vhodnější termín se najít nepoda-řilo. Napříště by se však současnědvě farní akce konat neměly.

Na letní chaloupku na fařev Horní Cerekvi se přihlásilo asi25 dětí, z toho dvě třetiny z naší far-nosti, ostatní odjinud.

Příští zasedání PRF bylo stano-veno na pondělí 3. září.

(h+r)

SETK¡NÕ S FARNÕKYKaždoroční setkání pastorační rady (PRF) s farníky je jedinečnou příležitostípodrobně se dovědět – mnohem podrobněji, než o tom může referovat Věst-ník anebo webové stránky farnosti –, co se ve farnosti děje, proč se to či onodělá tak či onak anebo naopak tak či onak nedělá, jaké mají naši kněží a far-ní rada plány apod. A samozřejmě říct na to svůj názor. Vítány jsou i jakéko-liv návrhy na to, jak život farního společenství zlepšit. Proto se toto setkáníuskuteční i letos. V době uzávěrky tohoto čísla Věstníku sice ještě nebylo jehodatum definitivně stanoveno, to se zřejmě stane až při prvním zasedání PRFpo prázdninách, ale lze předpokládat, že se, pokud se to ještě z nějakéhodůvodu nezmění, uskuteční v neděli 14. října odpoledne. Přesné datum a ho-dina budou zveřejněny od oltáře a ve Farním příručníku. Ale raději si i před-běžné datum už poznamenejte do svých diářů nebo kalendářů. Aktivní účastvěřících na životě farnosti je velice důležitá. (red)

Strana 3

LID… Z NAäEHO KOSTELA

Každý den je jako nová kniha,kterou čteme a večer ji posta-víme do knihovny svého života.

ROLAND LEONHARDT

Eva Kocmanová se narodila21. července 1956 v Praze jakodcera komerčního inženýra Anto-nína Balíka a úřednice Evy Ba-líkové. Její maminka byla dostnemocná, a tak Eva zůstala bezsourozenců.

Vyrůstala v Praze 4-Hodkovič-kách, kde též chodila do Základníškoly. Po maturitě na pražské Střed-ní knihovnické škole pracovala osmlet v knihovně Ústředního ústavugeologického. V roce 1993 se poúspěšném konkurzu stala knihov-nici Oborové knihovny chemie naPřírodovědecké fakultě UniverzityKarlovy (UK) v Praze. Tam působíjiž čtrnáct let.

Její manžel Bořivoj je strojvůdceČeských drah. Pochází z Hlinskav Čechách na Českomoravské vy-sočině. Seznámili se před 25 lety,když se jako konvertita připravoval

na křest. Protoževíkend nevíkend,svátek nesvátekpracuje v nepře-tržitém turnusovémprovozu – vozírychlíky téměř pocelé republice –,rodina se málokdysejde pohromadě.Na směny, v knih-kupectví Neoluxorv Praze na Vác-lavském náměstí,pracuje i jejichtřiadvacetiletý synVáclav.

Co dnes, v doběpočítačů, vlastněknihovnice a spe-ciálně knihovni-ce vysoké školydělá?

V Oborovéknihovně chemiena Přírodovědeckéfakultě UK pracuji

EVA KOCMANOV¡

Eva Kocmanová při letošní dovolenéna rakousko-švýcarském pomezí.

Ing. ANTONÍN BALÍK, otec Evy Kocmanové, které-mu je letos 80 let, patří mezi lhotecké pamětníky.Kdysi vypomáhal na Lhotce také jako varhaník. Z je-

ho pamětí za-znamenáváme:

P O P R V ÉJSEM BYL NALHOTCE jakodesetiletý v ro-ce 1937. Vydalijsme se tams penzionátemŠkolských bratřív Praze-Buben-či. Můj spolužákIvan Tůma bylsynem jednatelelhoteckého Kos-telního spolku.

S vychovate-lem jsme si šliprohlédnout no-vý kostel. U Tů-mů jsme dostalisvačinu a potom

jsme šli do kostela. Bylo tam šero, vonělo kadidlo a do-laïovaly se varhany. Toto si živě pamatuji i proto, že naoltáři jsem viděl dva reliéfy andělů. Tento oltář byl v Pra-ze na Václavském náměstí postaven pod sochou sv. Vá-clava při Mezinárodním eucharistickém kongresu v roce1935. Mše na Václavském náměstí jsem se zúčastniljako osmiletý se svou tetou. Po rozebrání byl oltář použitpro nově stavěný lhotecký kostel.

Pak jsem na Lhotku začal chodit od roku 1955, kdyjsem se přiženil do Hodkoviček. Regenschori byl panSedláček, učitel hudby. Na Lhotce také hrával výbornývarhaník pan Vlastimil Eichler, který byl nevidomý a mělabsolutní sluch. Nemohl ale nacvičovat sbory ani hrát přivystoupeních, a tak jsem jako varhaník pomáhal při ná-cviku a doprovodu sboru a sólistů panu Sedláčkovi, Tra-plovi i Krotilovi. Doprovázel jsem také sólová vystoupenípaní Bažantové, zpěvačky s příjemným hlasem. Někdyna Lhotku přišla i bývalá operní pěvkyně Vera Mora, pů-vodem Rumunka. Sbor jsem dokonce doprovázel z ru-kopisné partitury skladatele Vojtěcha Říhovského z Hod-koviček, který složil pro lhotecký kostel mši na počestPanny Marie. I v pozdějších letech jsem podle potřebyhrával při mších, pohřbech nebo svatbách na Lhotce,v Braníku, Modřanech i jiných kostelích. Hudba je celýživot můj koníček. (k)

Paní E. Kocmanová se svým otcemIng. A. Balíkem, který se letos

dožil osmdesáti let.

Strana 4

ve výpůjčním protokole s elektronic-kým knihovnickým systémem Alepha dalšími elektronickými databá-zemi na vyhledávání odbornýchinformací z oboru chemie pro stu-denty i externí uživatele. V rámcimeziknihovní výpůjční služby spolu-pracuji s dalšími knihovnami pocelé republice. Proti minulosti sezpůsob knihovnické práce s vývo-jem moderní počítačové technikyzměnil. Je to však práce různorodá,při níž jsem stále v kontaktu také sestudenty.

Knihovna má skoro 72 tisíc svaz-ků. Během její rozsáhlé rekon-strukce mi tedy doslova rukamaprošly tisíce knih.

Vaše práce je i vaším koníčkem.Jak se rodil váš vztah ke knihám?

Od malička jsem ráda četla –v dětství nejen pohádky, ale i ma-yovky – a toužila jednou pracovatv knihovně. Zájem o četbu a litera-turu ve mně vždy podporoval můjvelmi sečtělý otec. Tenkrát jsemještě netušila, jaká to někdy můžebýt v knihovně i fyzická námaha,protože knižní fond se stále rozrůstáa potřebuje nové prostory. V dnešnídobě je sice hodně literatury on linena webu (na počítači nepřetržitěk dispozici na internetových strán-kách – poznámka redakce), ale kla-sický fond přesto zůstává, doplňujese a je také stále využíván.

Jaké jsou vaše nejoblíbenějšíknihy?

Knihami se obklopuji od dětství.Mnohdy si řikám, že už si žádnounekoupím, ale pak stejně neodo-lám. Život bez knížek si neumímpředstavit. Avšak jak už to býváv každodenním životě, na čtenímám málo času. Ale snažim se čístvšude, kde se dá. Mám také ve zvy-ku si dělat výpisky z literatury a sbí-rám různé citáty. Mezi mé oblíbenéspisovatele patří Antoine de Saint--Exupéry, Sigrid Undsetová, MikaWaltari, Romano Guardini, MichelQuoist, Gilbert Keith Chesterton,básníci Jaroslav Seifert a VítězslavHálek. Ráda čtu i životopisy. Z dušemi mluví spisovatel Guardini: „Láskuke knize má každý, kdo večer sedíve své světnici, a všude je už tichoa najednou jsou pro něho knihy jako-

by živoucí bytostí. Živoucí zvláštnímzpůsobem. Malé věci a přece na-plněné světem. Stojí zde bez hnutía beze zvuku a přesto jsou připra-veny každý okamžik otevřít svéstránky a započít rozhovor: silnýnebo něžný, plný radosti či bolesti,jsou připraveny vyprávět o minu-losti, ukazovat do budoucna nebovolat k věčnosti. A tím méně vyčer-pat, čím více chce čerpat ten, kdok nim přichází…“

Lidé v dnešní době kvůli inter-netu málo čtou. Je to velká škoda,protože četba dobrých knih veliceobohacuje duševní život člověka.

Máte ještě nějaké jiné koníčky?Pokud to okolnosti dovolí, ráda na-

vštěvuji památky, výstavy klasickýchmalířů, mám ráda vážnou hudbu –Mozarta, Händla, Vivaldiho… Ale jakovětšina zaměstnaných žen stále zá-pasím s časem nejen pro své ko-níčky, ale hlavně pro domácnost.

Celý život žijete v Hodkovičkácha chodíte do lhoteckého kostela.Co pro vás znamenají Hodko-vičky a lhotecká farnost?

Hodkovičky jsou krásná čtvrŅPrahy a můj domov. V Hodkovič-kách mám rodinný dům se zahra-dou, ve kterém naše rodina žije poněkolik generací již od roku 1940.

Za druhé světové války bylamoje teta Hana Drahokoupilová naLhotce jednou z družiček při slav-nostním předávání klíčů od klášterasalvatoriánů, nyní farní budovy. Jsemmoc ráda, že do kostela to mám pětminut cesty autobusem. I pěšky jeto příjemná procházka.

Lhotecký kostel pamatuji ještěv původní podobě. Chodím tam odnejútlejšího dětství. V roce 1956jsem tam byla pokřtěna, v r. 1969u P. Vladimíra Rudolfa jsem bylau prvního svatého přijímání. O rokpozději mě tam biřmoval apoštolskýadministrátor pražský, titulární bis-kup butský František Tomášek, poz-ději kardinál a pražský arcibiskup,v r. 1983 tam P. Rudolf požehnalmému sňatku, v r. 1984 nám tamkřtil syna Václava. V roce 1991 bylsyn u Panny Marie Královny míruu prvního přijímání a před deseti letyse tam otec Vladimír loučil s mouzesnulou maminkou.

Zažila jsem přestavbu a rekon-strukci kostela od roku 1967, svě-cení nových zvonů i varhan a různéslavnosti a další významné událostilhotecké farnosti.

Každoročně se nejvíc těším naŠtědrý den s Rybovou mší.

V kostele mám hodně přátel.Jsem moc ráda, že naše farnost jepod dobrým vedením pana vikářeBedřicha Vymětalíka jako velká ro-dina a stále živá a aktivní.

Pokud vím, máte vřelý vztahk Panně Marii.

Matka Boží mě celým životemprovází a pomáhá mi. Syn se mi na-rodil těsně po svátku Panny MarieLurdské. A jistě to není náhoda, žeza knihovnici na fakultě jsem bylapřijata právě na svátek NanebevzetíP. M. Maria mi pomáhala, i kdyžjsem byla kdysi – když byly Vašíkovičtyři roky – déle než rok nemocná.

VraŅme se však ještě k našemukostelu: doma jste si už shromáž-dila dost dokumentů k jeho his-torii…

S historií kostela jsem byla domaseznamována od dětství. Všechnypoznámky a dokumenty týkající sekostela nebo Lhotky, které se midostaly do ruky, jsem si pečlivěschovávala. Myslím si, že historie jedůležitá a její znalost že se má pře-dávat potomkům. Proto mě těší, žemohu trochu přispět k doplnění his-torického archívu naší farnosti probudoucí generace.

Některé materiály a fotografie,které mám jen zapůjčené, se sna-žím roztřídit a identifikovat, protožemnohdy jsou bez označení. Někdyje to práce skoro detektivní, alemám radost, když se záhadu podařírozluštit.

Pastorační rada farnosti vás při-zvala do pracovní skupiny, kterápřipravuje akce k 70. výročí po-svěcení kostela. Vy od saméhozačátku připravujete hlavně jubi-lejní výstavu. Kdy výstava budea na co se mohou její návštěvnícitěšit?

Považuji za čest, že jsem bylaoslovena P. Vymětalíkem a pasto-rační radou, abych svými skrom-nými silami trochu přispěla k oživení

Strana 5

historie našeho kostela. Ráda jsemse této práce ujala, i když s něčímtakovým nemám zkušenosti. Věřím,že to bude přijato s pochopením.

Nejprve jsem s ing. EvženemŠárkou od zimy pracovala na pod-kladech pro vydání brožury o histo-rii a současnosti kostela a farnosti.Zároveň jsem si připravovala pod-klady pro výstavu a občas také při-spívám do farního Věstníku. Je topráce milá, ale též časově náročná.Vše jsem dělala z lásky ke Lhotce,která je mým druhým domovem.Výstava bude pravděpodobně za-hájena 19. září večer, v den naroze-nin P. V. Rudolfa, který na Lhotcepůsobil 32 let, a ukončena na za-čátku adventu.

Ráda bych touto cestou poděko-vala všem, kteří mi poskytli některédoplňující informace k historii, vikářiBedřichu Vymětalíkovi a otci KamiluVrzalovi za vstřícnost, farní raděa všem členům pracovní skupiny,která připravuje oslavy 70. výročía kteří mi pomáhají celou akci usku-tečňovat.

Součástí výstavy by měla být far-ní kronika z let 1937–1947, časopisKatolická žena, kde se píše o tom,proč a jak má být postaven kostelna Lhotce, původní lhotecké zpěv-níky a originální fotografie.

Bude se výstava týkat jenom his-torie farnosti?

Asi polovina výstavy by se mělatýkat historie, druhá polovina sou-časných aktivit farnosti. Část výsta-vy o současnosti má na starostipaní RNDr. Jitka Bartošová.

Jak ovlivnil vaši víru legendárnílhotecký farář Vladimír Rudolf?

P. V. Rudolf provázel můj životcelých 32 let, kdy působil na Lhotce.Od dětství byl mým duchovním vůd-cem, vedl mne ve všech důležitýchokamžicích mého života a byl du-chovním rádcem celé naší rodiny.Právě jemu vděčím za to, že jsemnikdy ani v nejtěžších chvílích svéhoživota neztratila víru v Boha a důvě-ru v pomoc Panny Marie. Vždy jsemse snažila řídit jeho dobrými radami.Ačkoliv také měl těžký život, dovedlvlévat do duší všech lidí naději, sílua víru. Byl jedním z těch, kdo žijíevangelium v praxi. Velkou oporou

mi byl i v mé nemoci, když jsembyla jako maminka čtyřletého dítětedéle než rok nemocná. Chodil zamnou do nemocnice. Později i jás účastí sledovala jeho zákeřnounemoc a navštěvovala ho ve StaréBoleslavi. Když jsem se v roce 2000chystala na pouŅ Velkého jubilea doŘíma, udělil mi v Boleslavi požeh-nání. Byl to jeho poslední dar nacestu do mého dalšího života v tře-tím tisíciletí.

Letos na začátku prázdnin jstebyla na rakousko-švýcarskémpomezí. Kde konkrétně jste byla?A co zajímavého jste viděla?

Po několika letech jsem byla v Ra-kousku – na pětidenní dovolené, veVorarlbersku, které je nejzápadnějšírakouskou spolkovou zemí. Byla jsemu Bodamského jezera, na ostrověLindau, v Bregenzu, jela jsem lanov-kou na Diedamskopf do výšky 2090 m,prošla jsem soutěsku Rappenlochs největší propastí ve střední Evropěa mohla jsem si prohlédnout též Kost-nici, spojenou se životem a smrtí Mis-tra Jana Husa. Ubytováni jsme byliv půvabném rakouském městečku Auna řece Aach. Byl to zajímavý a obo-hacující poznávací zájezd.

Když jsme se zmínili o Kostnicia o Husovi: vy katolička jste předsmrtí dosloužila nejen své mamin-ce, ale i tchyni, jež bývala v Hlinskučlenkou rady starších Církve čes-koslovenské husitské (CČSH)…

Když manželova maminka ne-smírně těžce onemocněla a nemo-hla se o sebe starat, půldruhéhoroku jsme se jí u nás doma snažiliposlední čas života zpříjemnit i tím,že neztratila kontakt se svou církví.

Tento rozhovor jsme připravovalipřed uzávěrkou 5. čísla Věstníkuuž v červenci. Další část dovo-lené jste měla naplánovanou nasrpen. Kam jste se s rodinouchystali potom?

Dovolenou s manželem tráví-váme v jeho rodném Hlinsku, kdemá domek po rodičích. Střídámetam práci s odpočinkem. Velmi rádijezdíme do Herálce na Devět skala Žákovu horu. Je tam úplný hou-bařský ráj. Rádi se koupeme v ryb-níku Krejcar „u nás v Kameničkách“,které jsou asi 10 km od Hlinska. Nafaře je tam trvalá výstava věnovanámalíři Antonínu Slavíčkovi a spiso-vateli K. V. Raisovi, který kdysi učilv Hlinsku ve škole. Letos budev Městské galerii v Hlinsku výstava48. ročníku Výtvarného Hlinecka natéma Francie v dílech českých ma-lířů druhé poloviny 19. století. Záro-veň tam bývají každoročně hezkévýstavy amatérských malířů Vyso-činy. Přímo v Hlinsku je skanzenBetlém a nedaleko další skanzenVeselý kopec. Dominantou městaje krásný barokní kostel NarozeníPanny Marie. Tamější dlouholetýděkan P. Josef Markl, již také povo-laný na věčnost, se znal s P. V. Ru-dolfem. Byli spolu totiž na vojně –u PTP (pomocných technických pra-porů, útvarů soustřeïujících vojákyz komunistického hlediska politickynespolehlivé – poznámka redakce).

Nyní v Hlinsku působí děkanLadislav Hojný. Hlinecká farnost jevelice aktivní, jak to ostatně doku-mentuje i její časopis Ave.

(red)

Snímky z rodinného archívu

DEJ MI CHUŤ K JÍDLU, PANE, a taky něco, co bych jed´, dej mi zdravé tělo, Pane, a nauč mne s ním zacházet.Dej mi zdravou mysl, Pane, abych uměl vidět dobro kolem nás, aŅ se hříchem nevyděsím, aŅ umím napravit jej včas.

Dej mi mladou duši, Pane, aŅ nenaříká, nereptá,aŅ neberu příliš vážně své pošetilé, malé Já.Dej mi humor, prosím, a milost, abych uměl chápat vtip, aŅ mám radost ze života a umím druhé potěšit.

THOMAS MORE

Strana 6

Ode dne, kdy otec Vladimír Rudolf po-skytl toto interview, uplynulo čtrnáct let.Je zajímavé porovnat to, jak se mu tehdyjevila situace, se současností církve,dnešními snahami naší farnosti a sesituací na křesŅanském knižním trhu.

Vím, otče, že je vám velmi blízká spi-ritualita dominikánského řádu. Mohlbyste krátce zavzpomínat, jak tentovztah vznikl?

Na gymnáziu, ještě před maturitou,kdy každý velmi přemýšlí o svém životěa zvažuje, jak jej co nejlépe využít, pro-mýšlel jsem i to, zda se nemám cele ode-vzdat řeholnímu povolání. Snažil jsemse o podrobné poznání různých řádo-vých spiritualit. Tehdy jsem se potkals P. Braitem. Oba jsme duchovně piliz jednoho pramene. Často na něho vděč-ně vzpomínám a velice si vážím všeho,co napsal a z čeho mohu dodnes čerpatsílu a povzbuzení.

Možná právě přátelství s mužem, kterýmimo jiné dokázal tak živě tlumo-čit křesŅanské ideály a myšlenky nastránkách náboženských časopisůa revuí a formovat tak několik genera-cí katolické inteligence, vás přivedlov roce 1968 do redakce Katolickýchnovin. Myslím, že ani dnes neuškodípodívat se na ty dva tři ročníky. Aktuál-nost některých článků je až fascinující.

Všichni, kdo jsme tehdy do Katolic-kých novin přispívali, jsme přistupovalik této práci velice zodpovědně. A nejento. Dlouho jsme se na ni připravovali. V tédobě ještě nebylo zdaleka jasné, jak sebudou věci vyvíjet. Naší snahou bylopodílet se aktivně na přípravě změn, po-sloužit národu na našem místě, nečekata nebýt na chvostu, ale ovlivňovat dění,abych tak řekl, z první linie. Pokládám toza nesmírně důležité a cenné. KřesŅanése tehdy bez vyčkávání pokoušeli řícispolečnosti, co pokládali za potřebné. Tomyslím vešlo do naší novodobé historie.

V čem vidíte příčinu toho, že se jazykdnešního Katolického týdeníku stávápro značnou část věřících i nevěřícíchfádní a neinspirativní?

Do značné míry to souvisí s krizí ká-zání, kterou můžeme dnes pozorovat.

Homiletika, pastorálka – tady není něcov pořádku. Když jsme ještě před válkouodcházeli ze Staré Boleslavi, volal nanás kanovník Málek: „Jděte a zapaltesvět!“ Člověk plný svatodušního ohněa síly žil pro věc Kristovu, a ta ho sžíralaa pohlcovala. On o evangelizaci nepoví-dal, on jí žil a pochopitelně toto zapálenípřenášel i na své okolí. A my, tehdy ještěstudenti, jsme věděli, že nemůžememlčet, že musíme Krista sdělovat. Totéždělal Braito. Z té zkušenosti vyrůstalomé kněžství. Jsem Bohu nesmírněvděčný za tyto duchovní učitele. A topotřebuje dnešní svět – pocítit realituvnitřního ohně, jak hřeje, jak zapaluje.Nemůžeme hlásat Krista vlažně. Taknám nikdo neuvěří. To je velmi vážnávěc. Tady máme spoustu nedostatků,které se promítají nejen v kostele do ká-zání, ale také v tisku. To jsou ty tuny pa-píru potištěné vším tím zbožným, stude-ným, úředním, jenže to nikoho nezajímáa nikoho nepovzbudí. Koho z nás na-padne po přečtení Katolického týdeníkuvstát a jít hlásat Krista. A když už to dě-láme, používáme cizí jazyk. Je to častootázka terminologie. Mluvíme stále o Zje-vení, Božím království, věčnosti, alenezajímá nás, jestli nám vůbec někdorozumí. Na to právě krásně upozorňovalJ. M. Lochman při jednom úchvatnémtelevizním vystoupení. Bylo báječnéslyšet, jak se dá o Bohu mluvit přirozeněa přesvědčivě. Je potřeba vědět, že na-psat článek, připravit se na kázání nebona vystoupení v rozhlase vyžaduje tvrdoupráci. Vím, o čem mluvím, protože sečasto připravuji na rozhlasové přenosybohoslužby z našeho kostela. Podleohlasů vím, že lidé, často nemocní, stařía na okraji společnosti, na Boží slovočekají. A já je nesmím zklamat. Musímpřed nimi obnažit své srdce a nitro. Natohle jsou lidé nesmírně citliví. Poznají,kdy mluvíme úředně a jen pro to, aby seněco řeklo. Intenzita našeho sdělenízávisí skutečně na naší opravdovosti.Všechno snadné a laciné lidé brzy po-znají a propadne to u nich.

To, jak často jsou nyní přenášenybohoslužby ze Lhotky, svědčí o tom,že se vám posluchače oslovit daří.

Snad si skutečně někdo uvědomil,

že tato naše služba, protože jde skuteč-ně o službu, a to nejen mou, ale celéhofarního společenství, má smysl.

Mluvíte o přístupu k dnešnému člo-věku, o obnaženém srdci a hlavněo srozumitelném jazyku. Přímo se na-bízí námitka a varování některých,kteří v tomto přizpůsobení mohouvidět i rozmělnění evangelijní zvěsti.

My právě nesmíme nic rozmělnit. Mu-síme mít zcela jasné a konkrétní poža-davky. Položme si otázku: přináší srozu-mitelnost nějaké výsledky? Výsledkemje lidské hledání Boha a odpovědi nazásadní otázky lidské existence, kteréčasto končí konverzí. Někteří začínajíopět nábožensky žít a po mnoha letechse vracejí do kostela. Jestliže dostanudopis od jedné paní, která mi píše o tom,že když začne přenos mše svaté zeLhotky, odchází její manžel, bývalý ko-munista, s rádiem na zahradu a tamposlouchá, tak to přirozeně něco napo-vídá. Každá neděle, každá mše svatá ješance něco o Bohu sdělit. Často srov-návám situaci u nás se situací u našichněmecky mluvících sousedů. Občasdostanu nějaký jejich elaborát, kterýmá být jakýmsi homiletickým vodítkem.I kdybych chtěl, i kdybych se ocitl ve ve-liké nouzi a neschopnosti, tak ani jedentakový návrh nemohu potřebovat. Jdeo věci naprosto sterilní a ani se nedivím,že se tam kostely vyprazdňují. Signali-zuje to úděsný úpadek homiletiky. Jed-nou o první neděli adventní jsem napozvání koncelebroval v Německu.V promluvě se hřímalo o katastrofáchapokalypsy. Když jsem dostal slovo,rozhlédl jsem se po obrovském kostelea zjistil, že nevidím ani jedno dítě. Začaljsem tedy tím, že jestli je něco skutečněkatastrofálního, pak je to právě nepří-tomnost dětí na mši svaté. A lidé byliosloveni. Při jiné příležitosti mi chtěliděti odvést někam do kaple a tam se jimspeciálně věnovat, což jsem pochopitel-ně nedovolil. Místo, abych mluvil k do-spělým, mluvil jsem převážně k dětem.Rodiče mi přišli po mši do sakristiepoděkovat. Toto organizované oddělenídětí, které ani nevědí, jaké to je být nacelé bohoslužbě spolu s ostatními, jevelmi zlé.

Z ODKAZU P. VLADIMÕRA RUDOLFA

NEKOPEJTE DO ZAVÿEN›CH DVEÿÕRozhovor o knÏûstvÌ a pastoraci

Strana 7

Lhotecký kostel Panny Marie Krá-lovny míru stojí osamoceně upro-střed sídliště. Kromě obnovené kaplesv. Václava v Thomayerově nemoc-nici je to široko daleko jediné cen-trum katolických věřících. Neuvažujese o výstavbě dalšího kostela v tétohustě osídlené části Prahy 4?

Nedávno jsme se, jak nám to dovolilypoměry, rozšířili (přístavba boční loděkostela – poznámka redakce Salve).V případě většího pozemku by bylo na-ším snem vybudování farního centra.Nesmíme se ale domnívat, že nedosta-tek prostor je příčinou všech našich těž-kostí – rozhodně ne. Nedávno jsem mělmožnost uvažovat s odborníky o tom,co by bylo potřebné v této oblasti posta-vit. Došli jsme k závěru, že by bylo uži-tečné farní centrum na Lhotce a v Mod-řanech, kde by byly potřebné prostorypro život farnosti a kde by bylo možnésloužit i mše svaté.

Jenže je tady jeden problém. Bude-livšechno postaveno podle našich před-stav, bude záležet na tom, kdo tyto pro-story bude spravovat, kdo v nich budekázat, kdo se bude všem nabízejícím seaktivitám věnovat. Tady jsme u problé-mu správy farností. Ta by si jistě zaslou-žila důkladnou analýzu a vyvození pat-řičných závěrů. Konečně bychom si měliuvědomit, že křesŅané u nás žijí v dia-spoře a podle toho se naučit pracovat.Neměli bychom ničit kněžskou existencitím, že budou pětkrát šestkrát za nedělicelebrovat, a to vždy pro čtyři babičky.Potřebujeme vytipovat živé obce, kde ješance k výchově duchovních povolání,a tam nasadit všechno. Jestli tohle ne-pochopíme, pak budeme místo stavěníbořit. Kvalita budoucích kněží a řehol-níků, které tolik potřebujeme, vyžadujepéči. Nemohou růst jen tak, jako bodlák.Na toto téma by byl jistě užitečný semi-nář konaný ve věci znalé sestavě. Jedenpastorační referent nemůže tuto práciobsáhnout, zvlášŅ když uvážíme, že mů-že postrádat osobní pastorační zkuše-nost. Do této práce musí být zapojenizkušení kněží z terénu, za kterými jevidět kus práce. To se zatím bohuželneděje. Někdy jsem úplně vyděšený, covšechno jsme schopni zorganizovat, viznapř. poslední oslava sv. Jana Nepo-muckého. Zkušený pastorační pracovníknemůže souhlasit s tím, aby se v nedělizrušily na různých místech bohoslužbya věřící „pochodovali“ do katedrály. Tose takto dělat nedá. Přece nemůžemedosahovat účinku na veřejnost nebo nazahraniční církve tím, že budeme v ka-tedrále stavět Potěmkinovy vesnice.Naše skutečnost je přece úplně jiná. Tonepokládám za dost solidní a seriózní.Oslavy sv. Jana odezní a katedrála zůs-

tane opět prázdná. Nic se nezměniloa nic se tím nezmění. Do katedrály půjdekaždý v tu chvíli, kdy bude cítit touhupokleknout u svatojanského hrobu, nebotehdy, kdy bude připraven např. na svá-tost biřmování a setká se v těchto pros-torách se svým biskupem, což poklá-dám za obrovsky důležité.

Jste v této farnosti již déle než pěta-dvacet let. Jak se zhodnocuje to ne-smírné množství práce?

Za sebe jsem zásadním odpůrcemvandrovnického způsobu kněžskéhoživota. Je zvláštní, jak se dnes medicínavrací k rodinnému lékaři. To je to, cojsme my tak perfektně znali – pozicerodinného kněze. Všechny znal a všich-ni znali jeho. Tak jako rodinný lékař, taki rodinný kněz slaví úspěch. To je ten,který může říct: „Já jsem tvýho tátu učilve škole, pohřbíval jsem vám babičku,křtil jsem vám dítě.“ Takto přirozeně na-vázané vztahy zvyšují důvěru mezi obě-ma stranami. Přijde-li takový člověk dotísně, ví, kam má jít. Potom nevznikáproblém prázdných zpovědnic a zpo-vídá se někdy i mnoho hodin. Chápu, žedojde k případům, kdy je třeba, abykněz odešel, ale pak by se to mělo státihned, když takový důvod nastane, a nenechat takovou situaci léta bez povšim-nutí a potom udělat rozruch. Pro mě byosobně bylo velice kruté, kdybych muselz farnosti, kterou buduji šestadvacet let,odejít bez důvodu.

Nedělní mše svatá je pro mnoho věří-cích jeden z mála momentů, kdy mo-hou v dnešní době alespoň hodinuvěnovat koncentraci na nejdůležitějšívěci života, které se bohužel častov průběhu týdne nesměle krčí někdev koutku. Lhotecká kázání jsou sku-tečně mimořádně razantní a pronikajíčasto až nepříjemně hluboko. Možná,že se někomu taková aktualizaceBožího slova zdá přehnaná nebo do-konce vadí. Jaký pozorujete ohlas?

Poslední neděli (16. 5. 1993) jsemcítil např. potřebu dotknout se problé-mu, který mě nesmírně zarmoutil. DoPrahy přijel takový morální teolog, jakýje Bernard Häring, a nikde, kromě Lido-vých novin, ani zmínka. Při té příležitostijsme se dostali až k otázce církevníhomajetku a já jsem řekl něco v tom smy-slu, že někdy jsou názory na tento pro-blém velice primitivní. Po mši za mnoupřišel jeden člověk, který byl velice špat-ný z toho, že by snad měl být primiti-vem. Šlo o nedorozumění, které jsme silehce vysvětlili a došli jsme v soukro-mém rozhovoru k naprosté shodě. Bu-dou-li mě věřící poslouchat poprvé ane-bo velmi nepravidelně, pak budu jistě

mnohem svázanější a opatrnější vevolbě slov, ale jestliže mě poslouchají25 let, tak mi rozumějí. Je to dáno tím,že mě lidé znají z jiných příležitostí a přijiné práci. Samozřejmě, obzvlášŅ v tétodobě, která je ke všem nedostatkůmvelice kritická, si začínám víc uvědomo-vat, že musím brát zřetel na lidskou ze-slabenost, že lidem musím věnovat víclaskavé péče, vymývat a hojit jim rány,protože je to nutné a potřebné. Je přiro-zené, že v zájmu uzdravení je někdy po-třeba říznout. Mým cílem je, aby si lidév různých životních situacích vybavili,co jsem jim kdysi říkal, a to se nestane,povedu-li pouze zbožné řeči.

Jméno Rudolf je zvláště mezi praž-skými katolickými nakladateli spojo-váno s neuvěřitelnou schopnostínabídnout a prodat věřícím nábožen-skou knihu. Ví se také o tom, že jstenesmlouvavým kritikem současnénáboženské produkce.

Vím, jakou velikou zbraní v duchov-ním zápase je kniha. Kniha je něcoúžasného. Proto také celý život usilujio to, aby byla moje knihovna hodnotnáa k užitku. Tato zásada mě inspirovalak práci na tom, aby moji farníci měli mož-nost dobrou knihu získat. I v dobáchnesvobody jsem celý rok sledoval, covychází, a shromažïoval knihy, kteréjsem mohl s dobrým svědomím nabíd-nout. Tak se stalo, že snad každý z méobce má doma knihu, kterou získal namé doporučení. Lidé si na mou knižníslužbu za ta léta zvykli. Prodat okoloVánoc knihy za padesát tisíc vyžadujeod kněze plné angažmá. Nestačí knihypouze objednat. Já si musím osobněstoupnout za stůl a podle znalostí lidív mé farnosti knihu individuálně doporu-čit. Prodej knih je tedy jakýmsi pokračo-váním a prodloužením kontaktů, kteréspolu s farností máme. Nestalo se mi,že by někdo někdy knihu vrátil, nebo mivyčítal, že jsem mu špatně poradil. V le-tech 1968–70 jsem se spolu s jinými po-dílel na přípravě několika titulů ve vyda-vatelství Charity, odkud mě hned nazačátku „normalizace“ svižně vyhodili.(Normalizace = období znovuupevňo-vání komunistického režimu po vpádusovětských okupačních vojsk do Česko-slovenska v roce 1968 – poznámkaredakce Věstníku.) Snad proto velicetěžce nesu skutečnost, že v době, kdymáme jako církev svobodu, je skutečnědobrých knih jako šafránu. Chybí tadylepší rozvaha nad výběrem titulů. Jakonutnost vidím větší zapojení zkušenýchpastoračních pracovníků do rozhodová-ní v redakčních radách nakladatelství.

(Dokončení na str. 8)

Strana 8

V pátek 13. července – ano, v páteka ještě k tomu třináctého – se nášchrámový sbor vydal na pouŅ kesv. Kiliánovi. Ne do Davle, ale doWürzburgu v Německu.

Pozvání sboru mělo hned několiksouvislostí: Sv. Kilián, sv. Kolonát a sv.Totnan jsou patrony würzburské diecé-ze a vždy v červenci diecéze příchodtěchto tří irských misionářů slaví. Acker-mann Gemeinde při této příležitostiorganizuje pouŅ Sudetských Němců.Současně se letos slaví výročí založeníAckermann Gemeinde (1947) a pade-sáti let chrámového sboru kostela Naro-zení Panny Marie v Höchbergu, s nímžnáš sbor již řadu let spolupracuje.

Cesta díky dalšímu dobudovanémuúseku dálnice A6 v Bavorsku poměrněrychle a celkem i nerušeně utekla. Řidičautobusu byl velmi vstřícný; ani nedalnajevo, že by mu v řízení vadily zkouš-ky zpěvu, jež nám náš sbormistr na pa-lubě autobusu neodpustil.

V pátek večer jsme měli společnouzkoušku se sborem kostela NarozeníPanny Marie v dómu ve Würzburgu, kdejsme v sobotu dopoledne na poutní mšiSudetských Němců zpívali mši ZdeňkaLukáše a Černohorského LaudeturJesus Christus.

V sobotu po ránu jsme navštívili bis-kupskou Rezidenci, odkud jsme se pře-sunuli na poutní mši do dómu ve Würz-burgu. Bylo to vůbec poprvé, co jsmezpívali v tomto dómu a byl to zajímavýzážitek jednak díky dlouhému dozvuku,na nějž nejsme zvyklí, jednak díky zce-la nesmyslně postavenému kůru a var-

hanní empoře, kde varhaník a sbormistrnemají žádný optický kontakt. Pamět-níci budovatelského úsilí P. VladimíraRudolfa tak hned ocenili, že se na Lhot-ce v rámci stavby nových varhan opti-malizovalo umístění hracího stolu var-han. Nervozitu z nezvyklého prostorujsme překonali a velký potlesk po mšisvaté byl opravdu zasloužený.

Po společném obědě s účastníkypoutě v Burkhardtově centru následovallidový zpěv v kvadratuře dómu v rámcioslav jubilea tamního světícího biskupa.Při odpolední Kiliánově pobožnosti jsmezazpívali Vitáskovo Ave Maria. Násle-dovala prohlídka Würzburgu a večeřev rodinách hostitelů. Večer jsme sesešli s našimi hostiteli na pouliční slav-nosti v Höchbergu, kde jsme v nedělidopoledne při mši v kostele NarozeníPanny Marie spolu s tamním sboremzopakovali celý hudební program pře-dešlého dne.

Obědem se sborem v Höchbergu,v jehož závěru nás přišel pozdravittamní starosta, jsme společné setkánízakončili a vydali se na zpáteční cestudo Prahy. Sv. Kilián, sv. Kolonát a sv.Totnan nejen nad naší poutí drželiochrannou ruku, ale určitě se radovali,že jsme se opět setkali s našimi přátelia pokračovali tak v budování mostů.

J. H.

Kili·n a druhovÈSv. Kilián, biskup, mučedník. Narozen: v 7. století v Mullaghu, Irsko.Zemřel: kolem r. 689 ve Würzburgu,

Bavorsko.

Patron diecéze Würzburg, Franků;omítkářů, bednářů; proti očnímchorobám, dně a revmatismu.

Kiliánova krypta v Novém dómě veWürzburgu … je odedávna velmi na-vštěvovaným poutním místem. Ve stříz-livé kryptě někdejšího dómu sv. Salvá-tora se uchovává v prostém oltáři částKiliánových ostatků. Tady stojí i slavnébusty Kiliána a jeho druhů Totnanaa Kolonáta, původně vytvořené r. 1500od mistra Tilmana Riemenschneidera.Poté, co byly busty r. 1910 spáleny, bylyvytvořeny dnešní napodobeniny. Kiliá-nova hlava je ve würzburském dómě,slavný Kiliánův evangeliář je v univer-zitní knihovně města…

Podle legendy pocházel Kilián z irsko--skotské rodiny a do východních Frankůpřišel jako misijní biskup. Zmocněn pa-pežem kázal od r. 687 spolu s jáhnemTotnanem a knězem Kolonátem veWürzburgu. Jméno Kilián … dostal asiaž při svém působení ve Würzburgu.

Kilián obrátil podle legendy vévoduGozberta a celou jeho rodinu. Gozbertse na biskupovu výzvu r. 689 odloučilod Gailany, ženy svého bratra, s níž žil.Žena zuřící vztekem dala pak Kiliánai s Kolonátem a Totnanem zabít najatýmvrahem. Těla mučedníků byla prý za-kopána s posvátným náčiním a evange-liářem…

Burkhard, würzburský biskup odr. 741 do 745 vyzvedl Kiliánovy ostatky8. července 752. Odtud pochází Kiliá-novo uctívání 8. července…

Také oba Kilánovi druzi, Totnan a Ko-lonát, se připomínají 8. VII. Hlavy oboumučedníků se uchovávají rovněž vewürzburském dómě.

Úcta a tradice: V pamětní Kiliánůvden (Kiliánova slavnost) se koná každo-ročně stále ještě velká pouŅ do würbur-ského Nového chrámu. Kilián, který sepovažuje často mylně za patrona vina-řů, požívá velké úcty nejen ve Frankách,ale i v biskupství Paderborn a v HornímRakousku…

Znázorňování: Kilián je znázorňováns berlou a knihou nebo s berlou a me-čem. Často ho vidíme spolu s Koloná-tem a Totnanem. Na pozdějších vyobra-zeních má Kilián často palmu a tonzuru.Různá znázornění jsou v dómském po-kladu v Paderbornu. Na tzv. Kyriakověkorouhvi, nejstarším ještě dochovanémněmeckém polním odznaku (1266) jevidět s mečem a berlou (Mohansko--francké muzeum Würzburg).

(V. Schauber, H. M. Schindler:Rok se svatými, Karmelitánské

nakladatelství Kostelní Vydří 1994)

POUç KE SVAT…MU KILI¡NOVI

Nekopejte do zav¯en˝ch dve¯Ì

Když přijdu do knihkupectví, trnu hrůzou,jak dlouho ještě vydrží přibírat novéa nové tituly, které ve velké většině vůbecnejsou prodejné. Tuším brzké finančníproblémy katolických vydavatelů a vy-prodávání knih hluboce pod cenou. Dnesje ve výběru titulů na místě mimořádnáopatrnost a maximální znalost potřeba velikosti trhu. U nás v kostele nezůs-tala nikdy ležet ani jedna kniha s výjim-kou Písma, které musí být k dispozicikaždý den pro kohokoliv, kdo přijde. Ve-lice smutný byl např. konec Vyšehradu(nově pokračuje od začátku tohoto roku– poznámka redakce Salve), který takdlouho držel prapor křesŅanské knihyv období totality, a teï prodává knihy popár korunách, aby se jich zbavil. Snadjsou tyto problémy zapříčiněny i množ-stvím křesŅanských nakladatelů u nás.

Osobně si myslím, že velká většina z nichv nejbližší době zkrachuje.

Jako příklad dobré trefy by mohlaposloužit kniha Mezi člověkem a Bo-hem od francouzského spisovateleM. Quista, kterou jste na konci šede-sátých let připravil k tisku a která sii dnes nemůže na nezájem čtenářůstěžovat.

Tato kniha udělala obrovský kus prá-ce a dodnes na ni v dopisech a rozho-vorech lidé živě reagují a děkují za ni.Je jistě tolik krásných knih, které bydokázaly zaujmout, ale my je bohuželnevidíme. A to si v naší situaci nemů-žeme dovolit. Stojíme u zavřených dveřía kopeme do nich, ale nevidíme, kterédalší nám Hospodin otevřel.

SALVE, časopis dominikánské rodiny,III/1993, číslo 2

(Dokončení ze str. 7)

Strana 9

POŽEHNÁNÍ KOMUNITNÍHO CENTRA MATKY TEREZY v Praze na Jižním Městě se poslední květnovou sobotu zúčast-nili kněží III. pražského vikariátu v čele s vikářem Bedřichem Vymětalíkem. Přítomen byl též lhotecký farní vikář KamilVrzal. Slavnostní mši svaté s posvěcením oltáře předsedal arcibiskup kardinál Miloslav Vlk.

Snímek Miroslav Martinovský

Nové kostely se u nás tak často ne-stavějí. Snad ještě na Moravě, alev Čechách nebo konkrétně v Praze?Včetně dvou komunitních center, cožjsou stavby víceúčelové, byly po pře-vratu postaveny zatím jen tři. A ně-kolik málo chrámů včetně našehorozšířeno. Proto požehnání Komu-nitního centra Matky Terezy (KCMT)v Praze 11 na Jižním Městě byloi pro nás, kdo jsme se tam na koneč-nou metra C vypravili ze lhoteckéfarnosti, velkým zážitkem.

O KCMT jsme již i v našem far-ním Věstníku psali (3/2007), ale tose musí vidět. Nejen zvenku, ale téžzevnitř.

Na Lhotce nikdy nemůžeme býtdost vděční těm, kdo nás předešli veznamení víry a před sedmdesáti letytu prozíravě postavili celkem jedno-duchý kostel Panny Marie Královnymíru. Aniž by tušili, jak velká sídlištějednou kolem vyrostou.

Ale zatímco na Lhotce si farnírada musí lámat hlavu, jak za čímdál častějších dusných dnů, nejen

letních, při bohoslužbách větrat kos-tel, aby někteří lidé při mši málemneomdlévali, na Jižním Městě koste-lem rozšířeným o víceúčelový sálmezi vchodem do Komunitního cen-tra a širokými prosklenými dveřmi naterasu příjemně povívá vánek. A costarosti lhotecké farní rady, jak zlep-šit podmínky pro pastoraci? I kdyžmše svatá je nenahraditelný zdrojnaší duchovnosti, současné živé far-nosti už jenom kostel nestačí. A coproblémy s tím, kde, jak a hlavně zaco ubytovat faráře, aby mu celou nocpod okny nedrnčely obrovské tirákynebo kloubové autobusy a on se mo-hl v klidu vyspat. Ještě že zatím tumáme kněze poměrně mladé. Ale co,až zestárnou a budou mít špatnéspaní? Anebo je vystřídá někdo star-ší, ne zcela zdravý… S tím vším sina Jižním Městě chodovská farnost,k níž KCMT patří, nemusí dělat sta-rosti. I když k velkému zármutkuarchitektky projekt Komunitního cen-tra musel být z finančních důvodůponěkud omezen.

Ale vraŅme se k májové slav-nosti, kterou bylo letos Komunitnícentrum Matky Terezy otevřeno:Svaté přijímání se při zahajovacíbohoslužbě podávalo nejen u oltá-ře, ale také u východů z víceúčelo-vého sálu a na terase situovanésměrem k budoucímu sídlištnímucentrálnímu parku, zatím stále ještě„zkultivovanému“ jenom několikavíceméně náletovými dřevinami. Naterasu jsme to s manželkou měliz místa, kde jsme uvnitř seděli, nej-blíž. S Nejsvětější svátostí v rucetam stál – páter Bedřich Vymětalík.Za jeho zády byla tzv. modrá školaa bloky paneláků. Ze zazeleněnéhovršku z kdysi navezené hlíny opo-dál za zády přijímajících několikzvědavců sledovalo, co se děje. Vechvíli, kdy mi otec Bedřich kladl dodlaně sněhobílou hostii, jsem sis vděčností, radostí a dojetím uvě-domil, že i na Jižním Městě na síd-liště přišel Kristus.

JIŘÍ SŮVA

KRISTUS PÿIäEL NA SÕDLIäTÃ

Strana 10

Tak jako v předchozích letech proběhla v polo-vině června společná akce farnosti a Církevnímateřské školy Studánka. Program, který spo-lečně s ředitelkou školky Ivou Valtrovou zahájilP. Bedřich Vymětalík, zahrnoval soutěže pro děti,nafukovací skákací žirafu, nácvik židovskýchtanců pro dospělé i děti, kouzelnické předsta-vení a losování tomboly. Nezbytnou součástíbylo připravené občerstvení (napečené dobroty,nápoje…), v závěru se na ohni opékaly buřty.Večer byl zakončen lidovým zpěvem písní za do-provodu kytary. Zvláštní poděkování patří těm,kteří zajistili transport žirafy a skládacích stolkůa lavic a dále těm, kdo vedli děti při jednotlivýchsoutěžích.

MARUŠKA ŠÁRKOVÁ

ZAHRADNÕ SLAVNOST VE STUD¡NCE

Na konci koncertní sezony nabí-dlo pražské Rudolfinum své pó-dium nejmladší hudební gene-raci. Podle tradice se na koncičervna představili veřejnosti lau-reáti letošního 41. ročníku me-zinárodní rozhlasové soutěžemladých hudebníků Concerti-no Praga. Nositelem první cenyv oboru violoncella se stal nášfarník, devatenáctiletý violoncel-lista Petr Špaček, jak už o tomvíme z Věstníku číslo 3/2007.

Violoncellu se věnuje od šesti leta účinkoval už na mnoha význam-ných koncertech doma i v zahraničí– také se svým bratrem Josefema klavíristou Lukášem Vondráčkem.V roce 2006 absolvoval konkurz doEuropean Union Youth Orchestra,s nímž pod taktovkou VladimíraAshkenazyho procestoval celouEvropu. Jako komorní hráč je čle-nem smyčcového Starling kvartetaa Prague Cello Quartet. Dnes stu-duje u prof. Vladana Kočího naPražské konzervatoři.

Concertino Praga je zvláštní soutěž.Mladí hudebníci z celého světa zasí-lají své nahrávky uskutečněné v do-mácích rozhlasech nejprve do národ-ního a pak do mezinárodního kola.Posuzuje je porota věhlasných uměl-ců a vítězové se poté představí naveřejném koncertu v Rudolfinu. Letosje doprovázel Symfonický orchestrčeského rozhlasu za řízení šéfdiri-genta Vladimíra Válka. V dalším týd-nu je čekala řada koncertů v Jihočes-kém kraji kolem Jindřichova Hradce.

Letošní soutěž byla vyhlášenapro obory klavír, housle, violoncello

a klasickou kytaru a do mezinárod-ního kola se dostalo šestatřicet mla-dých interpretů. Pocházeli ze čtrnác-ti zemí, mezi jiným i z Tchaj-wanua Uzbekistánu. Mezinárodní porotav čele s houslistou Václavem Hu-dečkem a dalšími členy, mimo jinéhouslistkou Shizukou Ishikawou,britským pianistou Leonidem Gorok-hovem a kytaristou Štěpánem Rakem,měla při poslechu takového množ-ství hudby náročnou práci, ale potě-šila se nevídanou úrovní interpretůna startu života. Laureáty se stali:z Ruska houslista Sergej Pospelova pianista Alexey Sychev, z Němec-ka pianistka Anna Buchberger a ky-taristka Judith Bunk, z Chorvatskavioloncellistka Petra Kušan, a z Čech

houslistka Barbora Valečková a vio-loncellista Petr Špaček.

Za jedenačtyřicet let trvání tétosoutěže prošlo jejím sítem 929 lau-reátů a hodnotilo je na 500 porotcůz 64 zemí. Taková je statistika. Vý-kony vítězů se ale záhy dostaly pro-střednictvím rozhlasů do éteru k de-sítkám tisíců posluchačů a většinaz nich dodnes přináší radost z hud-by v rozhlasech, televizích, na svě-tových pódiích a hudebních nosi-čích. Proto se budeme těšit, že takéPetr Špaček nezůstane u tohotovítězství, ale že o něm mnohokrátuslyšíme a současně ho budemebezpočtukrát slýchat na domácíchi světových pódiích.

(kl)

PETR äPA»EK VÕTÃZEM CONCERTINA

l 32 KŘTŮ bylo v našem kostele uděleno odledna do července. Kromě novokřtěnců, kteréjsme jmenovali v letošních Věstnících číslo 3(Noví křesŅané) a 4 (Májová s Pražskou le-gendou a Při desáté mši svaté) byli u PannyMarie Královny míru dále pokřtěni MiroslavMartin, Eliška Hrubá, Sára Tirdová, MikelGaga, Anna Němcová, Ella Kurínová, KlaudieGessnerová, Amálie Pítrová, Milan Kynčla Matyáš Walter.

l JAKO VIKÁŘ se Bedřich Vymětalík zúčast-nil předání dvou pražských far: ve Vršovicích,kde P. Pavla Kuneše odcházejícího do důchoduvystřídal P. Stanislaw Góra, a v Kolodějích,kde jako duchovní nastoupil bývalý sekretářkardinála Miloslava Vlka Jan Kotas, Th. Lic.S. S. L. (Sacrae Scripturae Licentiatus =licenciát Svatých písem – poznámkaredakce). Dosud byly Koloděje spravoványP. Krzystofem Lachem z Úval.

l PRVNÍ FARNÍ AKADEMIE po prázdnináchse bude konat v kostele v neděli 7. říjnav 16.30 hod. PhDr. ThLic. R. Mezulánik pro-mluví na téma Život pod vlivem médií.

l NA SVĚTĚ ŽIJE šest miliard lidí. Vyznava-čů islámu tedy nemůže být jedenáct miliard,jak jsme tvrdili v minulém čísle. Na chybunás upozornila pilná čtenářka Věstníku paníOlga Hlinková, která, ač je evangelička, rádachodí do našeho kostela. Muslimové podlesoučasné geografické literatury – Reader´sDigest Výběr Atlas světa (2006) – tvoří 19,6 %obyvatelstva země. Pro zajímavost: křesŅanůje 32,79 % a konkrétně katolíků 17,33 %.Pan profesor Luboš Kropáček v přednášcepři Farní akademii uvedl, jak správně napsalautor referátu, že muslimů je na světě asijedna a čtvrt miliardy.

(red)

K R ¡ T C E

Strana 11

V sobotu 23. června za ranníhokuropění (od lhoteckého kostelajsme odjížděli již asi v 5.30 hod.,což není pro odjezdy našich zá-jezdů právě obvyklý čas) jsme sevydali na další poutní zájezd –tentokrát až na Moravu na Hanou.

NA CESTU nám po předcházejícíchdeštivých dnech vysvitlo sluníčko,které nás pak dále provázelo celýden. Po čtyřech hodinách jízdy s krát-kou nezbytnou zastávkou (cestak cíli byla skoro 300 km dlouhá) sepřed námi objevil krásný poutníchrám v Dubu nad Moravou. S nad-šením jsme si říkali, jak brzy jsmeu prvního cíle, ale naše cesta ne-byla tak jednoduchá. Na Moravě denpřed tím zuřily velké bouře a příva-lové deště zanesly silnice blátem.S autobusem jsme tedy museli klič-kovat různými obcemi, než jsmek tomuto chrámu dojeli. Náhle přednámi v rovinaté krajině Hané ale vy-rostl v celé své kráse, oslavující svoumonumentálností Pána a MatkuBoží, k jejíž poctě byl postaven.

V Dubu nás uvítal „jen“ kustod,protože duchovní správce farnostibyl na jáhenském svěcení v Olo-mouci. Po soustředění ducha i těla,nutném po dlouhé cestě, jsme spo-lečně ve velebných prostorách to-hoto chrámu slavili mši svatou, kte-rou sloužil P. Bedřich Vymětalík.Samozřejmě, že – jak jinak, kdyžjsme byli na mariánském poutním

místě – jsme si tam za doprovoduvarhan zazpívali mariánské písněvčetně lhotecké hymny Královnomíru na závěr. Po mši se nám do-stalo zasvěceného výkladu o ději-nách stavby kostela i o farnosti.

Chrám v Dubu nad Moravou jezasvěcen OčišŅování Panny Marie.Byl postaven v letech 1734–56 po-dle plánů architekta Pavla Malnov-ského. Je to jednolodní stavbas dvojvěžím v průčelí. Kostel jedlouhý 60 metrů, široký 16 m, výškachrámové lodi činí 24 m a výška vě-ží 59 m. Jejich nynější podoba je ažz roku 1782, kdy byly obnoveny popožáru. Loï kostela působí jakodvoupatrová. Po celém obvodě chrá-mu je 36 segmentově zakončených

POUTNÕ Z¡JEZD NA MORAVU

Nahoře: Milostný obraz Panny MarieDubské je na vrcholu oltáře v Dubu nadMoravou ve stříbrné svatozáři. – Vlevo:Dubský chrám OčišŅování Panny Marie.

Strana 12

oken. Při kostele po levé straně sto-jí tzv. mariánská rezidence, mohut-ná třípodlažní budova, která bylapostupně již od r. 1731 stavěna jakobydlení pro kněze. Celý komplex jes architektonickou citlivostí zasa-zen do okolní krajiny tak, že tvořívýznamnou dominantu viditelnouz mnoha stran.

O historii kostela a jeho vnitřnímvybavení by se dalo napsat ještěmnoho, ale my jsme měli zájem po-klonit se hlavně milostnému obrazuPanny Marie Dubské. Ten je na vrcho-lu hlavního oltáře ve stříbrné svato-záři. Jedná se o nevelký dřevoryt,vytvořený kolem roku 1725 nezná-mým lidovým umělcem, kde je za-chycena tzv. černá neboli byzantskáMadona s žehnajícím děŅátkem a že-zlem. Tento obraz, k němuž se vážeřada zázračných uzdravení, dal pod-nět k hojným návštěvám poutníků,jež pak založily slávu zdejšího pos-vátného místa a daly podnět ke stav-bě současného kostela.

Z mnoha zajímavostí interiéru(kazatelna z roku 1759, rokokovákřtitelnice z r. 1764 s baldachýnem,osm bočních oltářů) stojí za zmínkunádherné barokní varhany z r. 1766,jejichž stavitelem byl brněnský var-hanář Jan Vejmola. Varhany jsoudvoumanuálové, mají 28 rejstříkůa patří k několika málo zachovanýmpůvodním barokním nástrojům naMoravě. Který umělec vyřezal a vy-zdobil krásný prospekt varhan, nenívšak známo.

Po prohlídce chrámu následo-vala exkurze po objektu farníhodomu, který byl v nedávných letechgenerálně zrekonstruován a 29. čer-

vence 2006 slavnostně znovu vy-svěcen.

Před vchodem do domu je v chod-níkové dlažbě umístěna pamětní des-ka z leštěné žuly P. Cyrilu Vrbíkovi,poslednímu proboštovi v Dubu n. M.,který byl na tomto místě 21. října2002 zákeřně zavražděn. Na jeho po-čest nese farní dům název Poutnídům Cyrilka.

V třípodlažním objektu jsou nyníkrásné prostory jak pro duchovní-ho správce a farní společenství, takpokoje včetně nového vybavení propoutníky. Ti se tam mohou zdržeti několik dnů, neboŅ mají k dispoziciveškeré sociální zázemí. Dokoncezde byl zachován a do původnípodoby nádherně zrekonstruovántzv. arcibiskupský pokoj, kde při ná-vštěvě Dubu nad Moravou přespá-vali olomoučtí biskupové či arcibis-kupové.

Všichni jsme měli možnost nahléd-nout do všech místností a zákoutítohoto rozlehlého objektu včetněobrovských klenutých kamennýchsklepů. Kdo měl zájem, mohl se po-dívat i do krypty, která byla v roce1840 zbudována pod kněžištěma kde jsou pohřbeny významnéosobnosti a uloženy pozůstatkyzdejších kněží přenesené sem pozrušení starého hřbitova.

Zatímco jsme si prohlíželi areál,zdejší farníci nám ve společenskémístnosti připravili malé pohoštění,jež nám všem přišlo vhod. Největ-ším „hitem“ tohoto posezení bylanabídka svatodubských oplatek, po-dobných oplatkám lázeňským, alev krásném obalu s vyobrazenímdubského chrámu.

Ještě před naším odjezdem z Dubuse stačil vrátit zdejší duchovnísprávce P. Jan Kornek, který ses námi za svou farnost vřele rozlou-čil, i když to bylo už jen v autobuse.

A NAŠE CESTA pokračovala do ne-daleké Kroměříže. Městu se promnožství kostelů, církevních škola hlavní památky, kterou je arcibis-kupský zámek se svými zahradami,říká Moravský Vatikán. V Kroměřížijsme měli asi dvouhodinové volno,které každý mohl využít podle své-ho. Někteří šli na zámek, někdo vy-stoupal alespoň na věž a rozhlédlse po městě. Jiní navštívili zahradyPodzámeckou či Květnou nebohlavní chrámy města, které jsou tři:mariánský, sv. Mořice a sv. JanaKřtitele. Dokonce byla možnostpodívat se na hlavním náměstí naněkolik desítek vystavených sta-rých amerických limuzín. Většinabyla tak pečlivě udržovaná, že ob-div automobilových fanoušků bylneskrývaný.

Nás ale čekalo také překvapení,a to návštěva arcibiskupských skle-pů, které se nacházejí pod zámkem,včetně ochutnávky vín zdejší prove-nience. Protože zájem návštěvníkůKroměříže je o takovou živou pa-mátku značný, měli jsme díky našíprozíravé paní vedoucí zajištěnouprohlídku již předem na 15. hodinu.Účast z naší strany byla stopro-centní. Nejprve jsme dostali odbor-ný výklad, jak víno zraje, stáčí seatd., a viděli jsme i obrovské sudy,kde se víno uchovává. Zdejší sklepymají největší funkční sud na vínov ČR o obsahu přes 19 tisíc hekto-litrů. Větší je jen na mikulovskémzámku, ale již dávno rozeschlýa nefunkční.

Pak následovalo to, na co jsmese těšili – ochutnávka vín. Ochutnalijsme čtyři druhy. Většinou to bylavína mešní. Při ochutnávce jsme sidokonce zazpívali několik morav-ských písniček k vínu. Bohužel nevšichni znali všechny sloky, ale ale-spoň přizvukovali. Omlouvá nás, žejsme k tomuto účelu písně namno-žené neměli. Varhaník doprová-zející zájezd přiznává, že na tutomožnost zapomněl. Komu víno chut-nalo, mohl si je i koupit, a málokdotakové možnosti odolal.

Po prohlídce sklepů zbyl ještěkrátký čas projít se odpolednímměstem nebo zahradami. Kdo za-mířil ke kostelu Jana Křtitele, bylpřekvapen nezvyklým ruchem předním. Byl tam mohutný automobilní

Varhany v Dubu n. M. patří k několika málo zachovaným původním baroknímnástrojům na Moravě.

Strana 13

jeřáb, před vchodem do kostelasvátečně odění hudebníci hrálibarokní skladby a na zemi byly naslavnostně květinami s věnci vy-zdobených paletách uloženy dvanově odlité zvony – Svatý Josefa Sv. Zdislava. Málokdo z nás sitotiž všiml krátkého oznámení v Ka-tolickém týdeníku, že ten den, kdynavštívíme Kroměříž, bude odpole-dne svěcení nových zvonů prozdejší kostel Jana Křtitele. A tak sei někteří z nás stali svědky tétoslavnosti, kdy olomoucký arcibis-kup, moravský metropolita a před-seda České biskupské konferenceJan Graubner v předvečer svátkusvatého Jana požehnal nové zvony.Když po posvěcení stoupaly vzhůruk věžím, mohli jsme nostalgickyvzpomenout, jaká to byla sláva naLhotce, když se v osmdesátýchletech 20. století žehnaly nové zvo-ny pro náš kostel.

Závěrečnými slavnostními fanfá-rami na počest nově posvěcenýchzvonů jsme se i my rozloučili s Kro-měříží a vydali se na cestu domů.A protože byla dlouhá, pro zkráce-ní času nám pater zase předčítalhumoristické historky z Ostravska.Jako vždy, opět patří poděkováníza výběr zajímavých míst a péčio nás účastníky zájezdu organizáto-rům otci Bedřichovi a Mgr. HaněStehlíkové.

A NA ZÁVĚR jedna zajímavost. Ne-vím, kdo z nás účastníků zájezdu tověděl, ale v Dubu nad Moravou se21. dubna 1871 narodil význačnýčeský hudební skladatel VojtěchŘíhovský. Používal i pseudonymV. Ř. Dubský. Posledních dva-cet let života žil v naší farnosti –zemřel 15. září 1950 – a často na-vštěvoval lhotecký kostel, prokterý složil píseň Královno míru.Tuto píseň jsme v dubském chrámu,kde byl Říhovský i pokřtěn, na jehopočest, byŅ nevědomky, zazpívali.Rozhodně ještě nikdy zde žádnílhotečtí poutníci tuto píseň nezpí-vali, a kdo ví, zda ji tam ještě někdysborově zazpívají. Z toho zpěvumusel mít skladatel, pokud na nász nebeských výšek shlížel, jistě veli-kou radost.

Protože též dubský chrámovýsbor zpívá skladby Vojtěcha Říhov-ského, možná by to byl námět pronáš lhotecký sbor – zazpívat někte-rou skladatelovu mši přímo v chrá-mu jeho rodného městečka.

Text a snímkyVLADIMÍR TUREK

Nahoře: V den, kdy letos lhotecký zájezd navštívil též Kroměříž, žehnal tam olo-moucký arcibiskup Jan Graubner zvony pro kostel sv. Jana Křtitele. – Dole: Ochut-návka vín v kroměřížských arcibiskupských sklepech.

Strana 14

Výuka náboženství probíhá od října do konce května. Poprvése s dětmi a rodiči v tomto školním roce sejdeme ve stře-du 26. září v 16 hodin v kostele. Děti budou rozděleny doskupinek podle věku. Výuka bude každou středu od 15.30 do16.15 hod. pro první skupiny a od 16.30 do 17.15 pro druhé.Pro děti, které nebudou moci ve středu, může být výuka večtvrtek odpoledne ve stejných časech.

Výuka probíhá pro tyto věkové kategorie: l Předškolní děti od věku od čtyř let formou hry.l 1. třída: s dětmi se učíme poznávat dobro a zlo ve Sta-

rém zákoně a Boží lásku, která nás nikdy neopouští. l 2. třída: učíme děti chápat význam vytváření společen-

ství s ostatními lidmi v Boží lásce. l 3. třída: děti se seznamují s jednotlivými částmi mše

svaté a s Desaterem. l 4.–5. třída: hledáme společně Boží království v Bibli

a kolem nás. l Starší děti se scházejí ve skupině mladší -náctiletí,

tj. 11–14 let, a starší -náctiletí od 15 do 19 let.Příprava na první svaté přijímání bude probíhat od dru-

hého pololetí školního roku.Přihlášky na výuku náboženství budou k dispozici ve sto-

janu na tiskoviny. MARIE ŠÁRKOVÁ

Je to neuvěři-telné, jak nám typrázdniny rychleutekly. Jako vodav potoce, jakochundelaté ob-láčky na obloze.Doufám, že máte

odřená kolínka jenom minimálně, že jste potkaly žábuv lese, pořádně si zaplavaly a taky prožili pořádná dobro-družství. Teda my, kostelní svíce jsme si užily, ale po-řádně. Dokonce jsme měly tajný výlet, a to mi, děti, věřte,jsem se bál i já Kristián.

Vše to začalo v sobotu večer. Každý z nás dostalúplně tajemnou mapu, se samými značkami a obrázky.Měl jsem z ní pochopit, kam mám jít a co tam bududělat. Bylo to těžké až hrůza. Vůbec jsem těm značkámnerozuměl, byly celé klikaté a barevné a propletené dosebe. Celý večer jsem se mořil a koulel očima, ale nanic jsem nemohl přijít. Nakonec jsem se rozhodl, popadlmapu a utíkal za svým kamarádem, kostelní svící Mod-ráskem z kostelíčka z Modřan. Ten byl také celý upach-těný, a pořád jsme nevěděli, co je v té mapě napsánoa kam půjdeme. Celí nešŅastní jsme běželi za svícemiz Michle, Podolí, Braníka, a stále nic. To už nás byl po-řádný chumel. Rozhodli jsme se, že půjdeme poprositnaši nejstarší svíci Voskovici, která odpočívá na oltáři vestarém klášteře na Strahově.

Tak, hoši, vás vítám, povídá svíce Voskovice, už navás čekám s pořádným táborákem a buřty na opékání.

Jak to? byli jsme všichni udivení a nic jsme nechá-pali. VždyŅ jsme nenašli cestu na mapě a nerozeznalijsme značky.

Ale našli jste cestu, povídá svíce Voskovice. Našlijste cestu jeden k druhému. Pomáhali jste jeden dru-hému hledat, a nacházeli jste na cestě své přátele. Tonevadí, že jste nerozuměli značkám na mapě, to nenídůležité, rozuměli jste značkám ve vašem srdci a po-chopili jste, že když jste nejistí a bezbraní, jsou tady ka-marádi a přátelé, kteří vás nenechají opuštěné.

No teda to bylo překvápko jako hrom, to Vám, děti,povídám, ale ty buřty chutnaly jedna báseň, ještě teï seolizuji.

Tak Vám, děti, do nového školního roku přeju hodněodvahy a pořádných dobrodružství. A když si nebude-te s něčím vědět rady? Nevadí, utíkejte za maminkou,tatínkem, babičkou nebo dědou,kamarády v kostele i ve škole.A nebojte se, pořád máte okolosebe někoho, kdo Vám pomůžea ukáže cestu, jak dál.

Zase se budeme potkávat nastránkách Věstníku celý školnírok. Budeme mít pohádky veseléi strašidelné a soutěže lehké, aleněkdy i pořádně těžké, a zase setěším na Vaše obrázky. Jejda tose těším. A co Vy?

Zdraví Vás Váš KRISTIÁN

Rubriku pro děti připravilaHana Stehlíková

Všichni nebeští ptáci, velebte Pána,všechna zvířata, divoká i krotká, velebte Pána (Daniel 3,80–81)

Bohoslužba slova a

POŽEHNÁNÍ ZVÍŘAT u příležitosti svátku sv. Františka z Assisi

Sobota 6. října v 10.00 hod. před kostelem

Panny Marie Královny míru na Lhotce

Jste srdečně zváni i se svými zvířecími kamarády

N¡BOéENSTVÕve ökolnÌm roce 2007ñ08

Strana 15

CESTA KOLEM SVÃTAZA OSMDES¡T DNÕ

NAŠE LETNÍ LHOTECKÁ CHALOUPKA 2007začala. V neděli 29. 7. jsme po mši svaté v 10 h., odjelivlakem do jižních Čech, konkrétně do Horní Cerekveu Jindřichova Hradce. Bydlíme na hezké faře u velkéhorybníka a hodného pana faráře, který nás srdečně přiví-tal slovy: „Chovejte se tady jako doma, alespoň poznám,jak to u vás vypadá.“ A my jsme ho samozřejmě poslech-li. Chaloupky se nás účastní 25 dětí ve věku od 7 do 15 leta devět starších kamarádů včetně P. Kamila. Čekají násdva společné týdny prázdnin, v nichž prožijeme mnohozajímavého a dobrodružného (co konkrétně, to se od násdozvíte v dalším čísle Věstníku). Nyní vám můžeme jenprozradit, že se vydáváme na cestu kolem světa. Právěpřed chvílí jsme v Londýně nasedli na vlak a zanedlouhovyplouváme lodí do Suezu přes Mont Cenis a Brindisi.Průvodcem nám je Jules Verne, podle jehož scénáře sebudeme na našich cestách řídit. Držte nám proto obapalce, abychom se v pořádku za osmdesát dní vrátili,a tak vyhráli sázku, že to zvládneme.

NĚCO MÁLO Z VRÁSEK RODIČŮ PŘIVYPRAVOVÁNÍ DĚTÍ NA CHALOUPKU.Nepodařilo se mi přesvědčit naší puberŅačku, aby res-pektovala Vaše přání nebrat si mobil. Její argument je:„Co není zakázáno, je povoleno, mají smůlu, když námto nezatrhnou.“ Oni si musejí všechno vyzkoušet. Ne-vím, na co jí ten mobil bude. Kdyby s ním otravovala,zabavte ho, my se zlobit nebudeme. Máme stálou do-hodu, že nás prozvoní, když si chce s námi popovídat.My sami ji nevoláme. Když nebude volat, tak si řeknu,že je mobil buï u Vás, nebo jej ztratila. Ty její telefonátyz chaloupek vypadají takto: „Ahoj, jak se máte?“ zeptámse, co taky jiného. Ona na to: „Cooo, mami, já tě nesly-ším, je tady velkej řev.“ „Tak jdi někam na chodbu,“ řvu,aby slyšela. „Už jsem na chodbě, ale stejně tě nesly-ším.“ „Nic jsem neříkala, mluv ty, poslouchám.“ „Ale játě fakt neslyším…“ Chvíli na sebe řveme, pak to polo-žíme.

Informace, které jsem z takového telefonátu vytěžila:Je tam hodně dětí, jako loni. Řvou jako loni. Asi to bu-de tím, že jim ještě nenarazili roubík do úst a nepřipou-tali je ke stolu :- ). Mají se dobře. Dospělí jsou na něhodní, ale asi z toho budou unavení. Také jsem jezdilajako vedoucí.

Budeme na Vás myslet v modlitbách.

-chal-

LetnÌ chaloupka 29. 7. ñ 11. 8. 2007

TATO STRÁNKA byla při uzávěrce 5. čísla Věstníku při-pravena a na počítači zpracována přímo v Horní Cerekvi

VĚSTNÍK, křesŅanský občasník. Vydává Římskokatolická farnost při kostelePanny Marie Královny míru v Praze 4. Redakční uzávěrka příštího čísla (listopadového) bude v neděli 7. října. Příspěvkylze odevzdat napsané nebo na disketě – také v tomto případě pokud možno rov-něž vytištěné – v sakristii nebo poslat na e-mailovou adresu suva.jiri@seznam.czs uvedením kontaktu (jméno, telefon nebo adresa).Náklady na vytištění jednoho výtisku tohoto čísla činily 15 Kč.

KOSTEL PANNY MARIEKRÁLOVNY MÍRUADRESAŘímskokatolická farnost u kostela Panny Marie Královny míruVe Lhotce 36, 142 00 Praha 4-LhotkaTelefon: 241 490 910, 241 490 913E-mail: lhotecka.farnost@seznam.czInternet: http://lhotecka.farnost.czBankovní spojení: číslo účtu 74 326 329, kód banky 0800(Česká spořitelna); ve zprávě pro příjemce prosíme vždyuvádět účel daru, např. provozní potřeby nebo rekonstrukceoken apod., jako příjemce stačí uvést Královna míru

DUCHOVNÍFarář P. Bedřich Vymětalík, farní vikář P. Kamil Vrzal.Jáhen František Martinek

PRAVIDELNÝ POŘAD BOHOSLUŽEBNeděle 8.00 10.00 18.30Pondělí 8.00Úterý 18.30Středa 8.00Čtvrtek 8.00Pátek 15.00 18.30Sobota 16.00Mše upravená pro děti kromě prázdnin první neděli v měsíciv 10 hod.Mše svatá s doprovodem beatové kapely poslední neděliv měsíci v 18.30 hod.Změny časů bohoslužeb podle ohlášení, zejména v květnu(májové pobožnosti) a v období hlavních církevních svátků.

VÝSTAV NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI OLTÁŘNÍKaždé úterý od 17.00 do 17.30 s výjimkou července a srpnaa první pátek v měsíci při mši svaté v 15 a v 18.30 hod.

UDÍLENÍ SVÁTOSTÍSvátost křtu se zpravidla uděluje v sobotu odpolednea v neděli dopoledne, na přání kterýkoliv jiný den. Je třeba sevčas přihlásit.Svátost oltářní při mši svaté dvakrát denně, na požádání i jindy.Svátost pokání a smíření (zpověï) lze přijmout před každoumší, na požádání kdykoliv.Svátost pomazání nemocných spolu s pokáním a přijetímTěla Páně je třeba ohlásit v sakristii, ve spěšném případětelefonicky. To platí i o Fakultní Thomayerově nemocnici v Krči,Domově důchodců v Sulické ulici a Sociálně ošetřovatelskémcentru v Zárubově ulici.Svátost manželství je třeba domluvit tři měsíce předem.

DALŠÍ AKTIVITY V KOSTELENásledující akce se konají, pokud není uvedeno jinak, od zářído června.Vyučování náboženství od října do května ve středu od 15.30do 17.15 hod., ve čtvrtek od 15.15 do 17 hod. ve skupináchpodle věku dětí.Setkání -náctiletých v pátek v 19.15 hod.„Spolčo“ pro mladé v neděli v 19.15 hod.Setkání maminek s dětmi v úterý v 9 hod. jednou za dva týdny.Čaj pro seniory a všechny, kdo nechtějí být sami, každédruhé úterý v měsíci od 15 hod. v sále sv. Václava.Možnost setkání se skupinou pro pomoc potřebnýmvždy první pátek v měsíci v 15.45 hod. v sále sv. Václava.Telefon: 222 963 854.Chrámový sbor má zkoušku v úterý od 20 do 22 hod.Farní knihovna v úterý od 17 do 18.30 hod.

FAKULTNÍ THOMAYEROVANEMOCNICE V KRČIKaždou středu v 16 hod. mše svatá střídavě s bohoslužbouslova v nemocniční kapli sv. Václava.

DOMOV DŮCHODCŮ V SULICKÉ ULICIVe čtvrtek v lichém kalendářním týdnu mše svatá v 15 hod.

SOCIÁLNĚ OŠETŘOVATELSKÉCENTRUM V ZÁRUBOVĚ UL.Mše svatá první pondělí v měsíci v 9.30 hod. Aktualizované údaje ve Farním příručníku nebo na internetu.

o nás staral. Nejen všechno dobře organizoval, ale po skončenípráce nám uvařil výborný oběd.

Odpoledne jsme již užívali zasloužený odpočinek, a tak zmo-bilizovali síly na hezký výlet do Žihelského lesa. Večer, po nároč-ném dni, jsme relaxovali při volejbalu, ale především při grilo-vání, které pro nás P. Marek Winiarski připravil. Spát se šlo ažpozdě v noci.

V neděli dopoledne jsme se společně s kralovickou farnos-tí zúčastnili mše svaté. Je příjemné zjištění, že se již známe,a mohli jsme si před kostelem popovídat.

Náš pobyt v Kralovicích jsme využili i k návštěvě nedalekéhopoutního místa Mariánská Týnice.

Chci poděkovat všem mládežníkům, že se nezalekli prácea zúčastnili se brigády v naší partnerské farnosti. Myslím, žedomů si nepřivezli jenom mozoly.

Text a snímky P. KAMIL VRZAL

l V NOCI NA NEDĚLI 5. srpna se neznámí pachatelé vloupali do kostelaPanny Marie Královny míru. Po vylomení mříže a rozbití okna poblíž vcho-du do farní budovy odcizili televizní monitor a videopřehrávač ze sálusv. Václava. Z přilehlé sakristie sebrali dva kalichy, monstranci a 500 Kč.Z objektu na zahradě ukradli jízdní kolo P. Bedřicha Vymětalíka. Pachatelépo sobě nezanechali žádné identifikovatelné stopy. V době loupeže obanaši kněží spali ve farní budově. (sů)

Někteří chlapci a děvčata, kteří se s otcem Kamilem Vrzalemzúčastnili brigády v Kralovicích a Vysoké Libyni.

Jak jsme pom·halikralovickÈ farnosti(Dokončení ze str. 1)