znám jednu ženuna tričku má Havlaty její prsymu roztahují oči

vidím všude zlaté skvrnyoslepily měje léto devadesát

SEXPOPBohuslav Vaněk-Úvalskýs využitím paperbacku Ženy Havel hygiena

Příběhy této knihy se staly. Jména osob, jejich charaktery a dialo-gy, jakož i části příběhů byly pozměněny tak, aby nikdo z účastní-ků nemohl dojít k úhoně. Ženy, které jsem znal a poznal, byly ve skutečnosti mnohem nepopsatelnější.

Elektronické vydání zakoupíte na: kosmas.cz a palmknihy.czPapírové vydání zakoupíte na: www.kindlezone.cz

text+design © 2003, 2013 Bohuslav Vaněk-Úvalský© 2013 Krásné nakladatelstvíISBN 978-80-85958-13-3

„Je-li žena šťastna, objevuje se i hypotetická možnost nepravděpodobného – časově velmi omezeného – štěstí pro muže...“ neznámý opilec v nálevně u Hrabánků

10 1990/11

10 1990/11

1990 / Panictví a špatný pryč

Znám jednu ženu a ta mi řekla:„Vezmeš si mě?“„Nikdy!“ já na to.Bylo nám dvanáct. Frajeři si vodili holky za gará-

že, ale má vyvolená v červených teplákách mě odvlek-la k popelnicím za dětským hřištěm. Všechny matky hned otočily hlavy.

Styděl jsem se, teď na ni myslím.„Můžem spát u mě v pokojíčku. Naši jezděj na ví-

kend pryč, ségra lítá po mejdanech. Můžeš mi číst tvý pohádky, co jsi psal pro Nohejlovou. Postarám se, bu-dem jako dospělý, chceš?“

„Nikdy!“„Ale já už jsem velká, chceš si sáhnout?“Mlčel jsem.„Tak chceš? Chtěl bys ji vidět?“Utekl jsem.Matky zakroutily hlavami a vrátily se k hovoru.Styděl jsem se.Teď na ni myslím.V modrý karose, veze mě z vojny do země žen.

èZnám jednu ženu, jsem do ní blázen, sbalila mě u tan-

ku. Na tričku mám jazyk, ona jeden na kabelce a druhý na tváři. Je srpen devadesát, všechno má náboj, Stones jsou na Hradě.

„Tenhle je rtěnkou a tenhle lakem na nehty,“ řekne pyšně a ukáže na svoje výtvory.

„Já to stříkal barvou na žigul.“„Tak pojď, ať už tam jsme, musíme to prožít!“

12 1990/13

V proudu rukodělných jazyků, valíme se na Strahov a kameny do Prahy.

„Ty jsi ještě panic?“ povídá cestou.„Říkám, že nevím.“„Tohle nevíš?“„Ne.“„Povídej.“„Měl jsem jít na vojnu, přivedl jsem si domů Helenku

od nás z dílny. Styděl jsem se, tak jsem vypil otci vodku. Nepamatuju se na nic, jen že mi máma strkala o půl-noci k posteli červenej kýbl a Helence zelenej. Ale ona mi ho brala. A pak na vojně, zapíjeli jsme zvolení Hav-la. Celá rota se nadrala v Milíně, padali jsme do sněhu, váleli jsme se v něm jako maskovaný slívy. V kasárnách po mě vyjela tlustá nadpraporčice Meszároš-Gáborio-vá. Zdrhnul jsem do kuchyně, ale ona měla klíč. Narva-la mě za sporák, do pusy mi vrazila lahev s borovičkou. Ráno mě našel major Ježek v kotli se staženejma bom-barďákama. Pak přijel na kinosál striptýz. Zatímco na pódiu zpíval Milan Drobný, servali jsme se druhou ro-tou o jeho umělkyně. Já vyfasoval dvoumetrovou Adol-fii. Styděl jsem se. Naštěstí desátník Antoš měl rum. Prý jsme házeli s četařem Zenáhlíkem na lidi Milana Drob-ného hořící noviny a nahou Adolfii chytili až na stráž-ním gorodku. Já vážně nevím, jestli jsem panic.“

Popadla mě za ruku, vlétli jsme na stadion Branou borců. V proudu rukodělných jazyků, valili jsme se k pódiu a kameny do Prahy.

„Já jsem panna. Chtěla jsem mu to dát dneska jako dárek, ale ten blbec se zpařil a vůbec nepřijel.“

„To je blbec.“„To je.“Povídali jsme si v kuse pět hodin, pak stadion nad-

skočil a Rolling Stones vymetli pro ten večer ze země bolševický hnus.

12 1990/13

„Pojď, ty panici,“ řekla.Odtáhla mě z tančícího davu až na kraj hlavní tri-

buny.Jagger mlátil tyčí nafukovací psy, Richards řezal do

kytary, prezident na tribuně tleskal a my se stali mu-žem a ženou. Zářily nám vlasy, oči se nám leskly, buši-lo nám srdce. V proudu rukodělných jazyků, vlétli jsme do sebe a kameny do Prahy.

Milovali jsme se až do pátýho srpna, kdy se vrátil ten její blbec s kyticí a po kolenou.

èZnám jednu ženu. Tančili jsme menuet, potily se

mi ruce, byla tak krásná. Bylo nám šestnáct. Při tan-gu jsem klopýtal, foxtrot mě položil na zem, rock’n’roll odmítla.

Stáli jsme na terase Žofína, stoupala z nás pára. Pře-hodil jsem přes její nahá ramena sako.

„Chceš ještě čůčo?„Stačí mi kapka,“ usmála se.„Mám ti dojít pro čaj?“„Měla jsem ráno.“Šli jsme do kina. Natíral jsem celé odpoledne polo-

botky černým krémem, tričko z NDR měnil za tričko z MLR a naopak. Otcovým braunem jsem ničil každý chloupek na tváři. Vypaloval jsem akné pitralonem, políval se kolínskou. Do pusy jsem vymačkal půlku pasty stoma, snědl dva sáčky ledovek a krabičku an-tiperlí.

„Co se ti stalo? Máš úplně vypoulený oči!“„Normálka, takhle vypadám.“„Musím domů.“„Vždyť je teprv půl devátý.“

14 1990/15

Šli jsme na večeři. Prodal jsem Vobeckýmu ze čtvr-ťáku sbírku nahotin a videokazetu Mluvící anál opatře-nou rychlodabingem, abych mohl dělat granda s bifte-kem za třicet šest korun.

„Dám si jenom salát.“„Užij si, máme celý dvě stovky.“„Mě to stačí takhle, stejně budu muset.“Po plese v ÚKDŽ jsem ji táhl na taxík. Naši nebyli

doma. Pracoval jsem týden na jejich přesunu za zná-mýma do Beskyd.

„Chtěla jsem jít brzo spát, nezlob se. Třeba jindy.“„Ráda bych se učila k matuře,“ řekla zase jindy. „Tak

příště?“Příště jsem musel vypít sám celou lahev mixely. „Dám si jen doušek, neva?“Ležel jsem uprostřed ulice, mixela pracovala, všech-

no se točilo a břízy mi říkaly:„Rády bychom šly spát dnes dříve.“„Dáme si jen čtvrtku malé veverky.“„Když my nepokvetem, nám to stačí takhle.“Než odešla do Brna na ekonomku, složil jsem ji do

srpnové trávy a nemilosrdně vyjel po jejím poklopci. Bránila se, kousala, prosila. Zatracený knoflík! Zatra-cených pět gramů kovu! Nikdy jsem je nepřekonal.

„Ty se zlobíš?“„Ne.“„Nezlob se.“„Já se nezlobím.“„Dělám něco špatně, viď?“„Ne.“„Myslím, že ano, to by ses tvářil jinak.“„Nejde přeci o to, jak se tvářím.“„A o co jde?“„Podívej se, ty zítra odjíždíš, myslel jsem... nechme

to být.“

14 1990/15

„Co jsi myslel?“„Rozlétni se! Přestaň se bát.“„Já se přeci nebojím.“Držím v ruce čerstvý výtisk Erotiku. Chlapi se serva-

li dole u rotačky Hemedora, na který ještě před měsí-cem tiskli Ahoj na sobotu, o signální tisky, o makulatu-ru, aby mohli chlastat u Sadílků zadara. Rozpasovaný barvy, mizerný papír – nevěřícně zírám.

Prsí se na obálce a uvnitř zve do klína – zepředu, ze-zadu, naštorc, detail pěkně přes dvě stránky – ta moje vysněná kráska z románů Jane Austenové.

„Rozlétni se,“ kladl jsem jí na srdce při loučení na Florenci. „Prostě roztáhni křídla a leť!“

Zas až tak moc jsem, lásko, nemyslel.

èZnám jednu ženu a ta mi řekla:„Ty jsi Ferdinand Vaněk?“„Jo.“„Tak takhle jsem si tě nepředstavovala.“Schovala fotku, kterou jsem jí poslal.Šli jsme na oběd pod Kinskou, abychom se trošku

poznali, a pak na hotel, abychom se poznali ještě víc.„Udělals mi to moc hezky,“ protáhla se.„A dál?“„Dál už nic.“Otevřela okno.„Je nová doba,“ pokračovala. „Vidíš? Všechny rudý

hvězdy zmizely. Všechno je jiné, je tu tolik možností. Naše sny se nám splní. Otevřely se hranice, nic nás nezastaví.“

„Chceš odjet?“„Ferdo, musíme si brát plnejma hrstma. Musíme

prostě žít. Všechno bude jiný a nový.“

16 1992/17

„Já nevím, zdá se to být jiný pokaždý.“„Ale tentokrát je to naše, já byla v ulicích, a ty jsi

psal, jak děláte revoluci v kasárnách a velitelé se z vás klepou strachy. Víš, koho jsme si přáli na Hrad a on tam je! Náš pan prezident! Věřím mu, věřím, věřím. Taky mu věříš?“

„Věřím.“

Psala mi: Švára nám nechá patro ve vilce na Ořechov-ce. Táta ti sežene místo v Rudým právu, má tam všude známé soudruhy, se mnou dojdeš daleko, Ferdíku!

A taky: Představovala jsem si nás a naše děti na pláži v Jugošce. Jezdíme tam každej rok, máme volnou dolož-ku. Až budeš v rodině, Ferdíku, celýho si tě ochráním.

A taky: Proč chceš vědět, jaký mám prsa? Hezký, ne-boj, dočkáš se. Zamilovávám se do Tvých řádků. Krásně píšeš, ale bojím se, jaký budeš ve skutečnosti. Viď, že jsi můj?

A ještě: Byla jsem s Robem na diskotéce Fontána. On to daleko dotáhne. Je ve třetím semestru, můj otec mu už zajistil místo v Sanopzu. Ale mě se líbíš ty, nemusíš se bát. Viď, že se nebojíš, co by ses bál? Máš mě. Jsi oprav-du tak hezký jako na obrázku? Dostanu autíčko, táta mi zřídil devizový konto. Jsme pozvaný na malou oslavu k náměstkovi soudruha ministra, to zas bude nuda.

A potom: Tak už je svoboda! svoboda! svoboda! hurá! hurá! hurá!

Psala mi na vojnu obden, klofl jsem ji na inzerát v Mladém světě. Krátila mý čekání.

„Psalas, že máš rodiče ve Straně.“

16 1992/17

„Hlupáčku, už vrátili knížky, vždyť je jiná doba, to-hle je náš velký čas!“

Zavřela okno, vzala si kostým a už nikdy jsem ji ne-viděl.

1992 / Sen o domu na Útesu racků

Znám jednu ženu, oči má černý, dole je holá.„Jsem dole vyholená,“ řekla mi hrdě.„Novinka, co?“ povídám v rozpacích.„Jasně, Ferdo, míříme přece do Evropy!“„To tu Evropu zaskočíme,“ přikývnu. „To jí dáme na

zadek.“„Seš dole taky vyholenej?“„Chlapů se to snad netýká, nebo ano?“„Nikdy nevíš,“ řekne a podrbe se přes fialové elasťá-

ky. „Strašně to píchá, musím se přeholit.“„Aha,“ povídám. „A co máš ještě ráda?“„Ještě jsem si nezvykla,“ přeslechne otázku. „Nohy

to jo. Ty jsem brala opilkou v šestnácti, ale tam dole?“„Myslel jsem, že opilka souvisí s alkoholem.“Usměje se a poškrábe se v podpaždí.„Tam jsem to brala pinzetkou a stejně to roste. Děs-

ná rasovina.“„Pojďme na Letnou, pod kaštany.“„Taky jsem měla dva chloupky na bradavce. Teď si

je budu muset do konce života trhat. Jak to necháš, zesílej. Znala jsem jednu holku z gymplu a tý to pro-pichovalo kostýmek. Musela si mazat bradavky bri-liantýnou, aby chlupy ležely. Nevadí ti, že jsem tak otevřená?“

„To je moc fajn,“ přikývnu. „Mám rád, když dívka řekne, co si myslí.“

„Jsem prostě otevřená,“ pokrčí rameny. „Jsem už taková.“

18 1992/19

Znovu se podrbe v rozkroku.„A teď si vezmi, kdybys byla kromaňonka,“ zaškle-

bím se. „Musela by sis koupit drbátko.“„Nelíbím se ti?“ lekne se.„Líbíš. Moc se mi líbíš. Jsi taková... oholená.“„To je moc moderní,“ řekne spokojeně. „Tak je to

správné. Ty se holíš elektrikou, nebo ručním pohonem?“„Mám brauna,“ pokrčím rameny. „Dostal jsem ho

k osmnáctinám od táty. Rok mi pak ležel ve skříni.“„Nerostly ti?“„Ani ne,“ povídám. „Tady na bradě mám takový

měkký chloupky.“„Já je mám i pod nosem,“ řekne. „Podívej.“Skloním hlavu.„Nic nevidím.“„To je správné,“ řekne. „Půjčuju si od otce phillipse.

Má takový tři ozubený kolečka. Trochu to tahá. Tahá tě to taky?“

„Už ne. Ale musím se holit obden. Jinak se mi na krku udělaj pupínky.“

„Já musím každý ráno. Nesnesla bych rašení.“„Prosím?“„Aby mi to rašilo. Dávám si na vatičku pitralon.“Jdeme přes most Svatopluka Čecha, kyvadlo na Let-

né je vypnuté, slunce se nám opírá do zad. Holka vy-prskne.

„Teď jsem si představila, jak žijeme spolu a hádáme se ráno v koupelně o zásuvku.“

„Aha,“ řeknu. „To je moc legrační.“„Vzal by sis mě v kostele?“„Počkej, známe se teprve tři hodiny.“„Ale napsal jsi mi moc hezkej dopis.“„Snažil jsem se.“Stoupáme nad Vltavu, mlčíme. Dopis byl pro její

kamarádku, ale spletl jsem si skříňku. A tak piju desít-

18 1992/19

ku, ona si trhá obočí, holky na trávě se hihňaj, cyklisté na lavičkách si poměřují horská kola, kolem lítaj děti a všichni tak nějak vespolek směřujem do Evropy.

„Eště jedno, mladej?“ houkne na mě Jóžina zpoza pípy a knírek se jí zaleskne na slunci.

èZnám jednu ženu a ta má sedm srdcí. Jedno velké,

těch šest menších. Nevím, jak to dělá, že je pořád tak klidná.

Je to šťastná žena. Když jde chodbou kolem mých dveří, slyším jak klepou.

To je rachot!Sedm srdcí, jak to zvládá?Dneska je tolik žen, co mají jen jedno a to je trápí,

jsou plné ran. Jsou jako domy se zaslepenými okny.A tahleta žena si hodí deku na trávu pod kasárnama

a čte si a občas vezme některé ze šesti lahví a zavolá:„Vojtíšku! Hynku! Heřmánku! Pojďte se napít!“Vím, že dnes bude krásný den.

èZnám jednu ženu, chodil jsem po světě a byl jsem

pitomej.„Pojď,“ řekla mi. „Všechno tě naučím.“A ukazovala mi, co si mám oblíct, jak se mám tvářit

a co mám říkat a jak mám vonět.Tak jsem jí naslouchal, a že jsem byl dobrej a že se

bylo co učit, táhli jsme to dlouho.Jednoho dne jsem měl práci, šel jsem ven. Když jsem

se vrátil, byla pryč. Sedával jsem v barech, zubil se na servírky.

20 švihlé reklamy 1995 až 1999

V Al Capone měli papouška a psa. Chodíval jsem tam po noční, když bylo ve městě prázdno, dal si střik a celý dopoledne jsem si četl a kouřil. Nebylo co dělat, ještě tak sledovat holky na ulici. Podle toho, co měly na sobě, jsem věděl, jak je za oknem.

„Ten papoušek je dobrej,“ povídá mi barman. „Ko-píruje mýho psa, učí se od něj. Umí štěkat a vrčí. Hra-jou si spolu.“

Raťafák ležel pod pultem, z huby mu tekly sliny, kradmo sledoval ptáka v kleci.

Jednoho dne, barman byl vzadu, pes vyskočil, serval klec a ptáka roztrhal. Zrovna jsem dopil střik.

Menší nesmí přerůst většího. Platí to, i když je jeden v kleci a druhý přivázaný k noze u stolu. Až tehdy mi došlo, proč ta žena odešla.

èZnám jednu ženu. Scházíme spolu pod Bulovku do

libeňského přístavu, kde jsou remorkéry na krátkém úvazu. Nemáme byt. Beru ji za ruku, kličkuje mezi lou-žemi. Už měsíc ji dobývám. Mlčí a tím ve mně nechává zrát pocit, že jsme si tak podobní.

Budu ji nenávidět. Kopat do hromady svršků, který vyházela ze skříně. Ještě to nevíme.

Ještě nevíme, že budeme mít skříň a ty hadry neví, že v ní budou, než mi skříň odveze. A budeme mít kuchyň v chrómu a pákový baterie. Taky ji jednou naloží do avie.

Ještě mnoho věcí nevíme.Vedu ji za ruku. Zatím čekáme na první polibek. Já

a ta podivuhodná past na chlapy. Tyhle holky v červeným paletu, tyhle holky v červe-

ných střevíčkách, čekají na svůj čas. A teprve pak něco řeknou a začnou mít navrch.

20 švihlé reklamy 1995 až 1999

švihlé reklamy 1995 až 1999

švihlé reklamy 1995 až 1999

švihlé reklamy 1995 až 1999

švihlé reklamy 1995 až 1999

2001/27

2001/27

2001 / Dvojčata jsem na záda nesložil

Znám dvě ženy, chodící déjà vu. Jako vejce vejci, jako by si z očí vypadly, jako přes kopírák – vysoká dvojčata z Divize technických redaktorů. Když usmě-je se jedna, druhé září oči, když jedna štěbetá, druhá se pýří. Čtyři stehna, čtyři lýtka, čtyři plná ňadra, čtyři oči, dvakrát rty, tohle vždycky spočítám. Kdo si vezme jednu, bude mít jen půlku, kdo bude mít obě, vyletí do nebe. Chodím jako ve snách, všechno se mi maří, ne-stojím za nic, soužím se.

„Už ti zase nejde gramatika?“ švitoří jedna do tele-fonu.

„Jsem v hajzlu se švédskou trojkou,“ povídám.„A co přepisuješ?“ „Pipi dlouhou punčochu.“„To snad ne?“„Jo, nesmí mluvit jako dlaždič. Tak to ladím.“„Hned jsem tam.“Kouká do monitoru, já jí zírám na vyšpulený zadek.„Tady máš mít velký písmeno.“„Včera jsi říkala malý.“„To byla ségra. Já dělám velký písmena, ona syntax.“„Bříško.“Vezmu fixu a označím ji tečkou. Směje se.Její smích mne drásá. Jsem v tom až po uši. Chci

sesterskou lásku, chci lásku sester.„Píše se orgasmus se s?“ volám jim. „Patří před

vzrušené sténání čárka? Ačkoli se mu líbily obě, nebo ačkoliv se mu líbily obě? Psaly byste dělat sex, nebo radši rovnou souložit?“

Je pátek, do konce směny půl hodiny, sedí před mo-nitorem, zanášejí korektury čtyřruč, dívám se z okna.

„Je málo lásky,“ řeknu.

28 2001/29

Přestanou psát.„My si to se sestrou myslíme taky. Chtěl bys nás po-

milovat?“„Cože?“„Odlítáme v pondělí do Kanady. Jestli by ti to neva-

dilo.“„Nevadilo?“„No, chtěly bychom to vyzkoušet. Není to blbý?“„Blbý?“„Je to náš sen od dětství. Jsme ještě panny.“„Panny?“„Máme si brát bratry Thomsonovy. Ale my je nemi-

lujem.“„Je to vědecký experiment.“ „Dostaly jsme na to grant.“„Grant?“„Myslely jsme, že bychom se ti mohly líbit.“„Ty se nám líbíš.“„Tak bychom o to rády přišly s tebou.“„Nemusíš se nás bát.“„Bát?“„Oni se nás všichni bojej, víš?“„Tak nevadilo by ti to?“„Donesem víno, o všechno se postaráme, viď?“„Jasně, ségra. Napíšeš si číslo? Jsme teď u tety.“„Zítra nebo v neděli. Nezlobíš se?“„Že jsme to řekly. My se strašně stydíme, víš?“„Když nebudeš chtít, pochopíme to.“„Jenom, kdyby tě to neobtěžovalo.“„Můžeš si nás opít a dělat, co budeš chtít.“„Ségra ti ukáže, co umí s plastovou kachničkou.“„Ale musím před tím vypít dvě lahve vína.“„Sáhni si, jak se chvějem.“Roztřesenýma prstama vyťukám do mobilu číslo.

Dvakrát ho kontroluju.

28 2001/29

„Strašně se těšíme.“„Pusu, miláčku.“Zbytek pátku nestojím za nic. Všechno je dvakrát

tak dlouhé. Hypnotizuju číslo. Pak ho pro jistotu pře-píšu na papír se starou korekturou. Ještě fixou na sklo. Pak už jen netečně zírám před sebe. V půl sedmé vtrh-ne do kanceláře Naděžda ve žlutých rukavicích s ký-blem a saponáty. Umyje okno. Papíry hodí do skar-tovačky. Pak ztěžka žuchne do křesla. Jen to křupne. Zrovna se vracím z Divize toalet. Ztuhnu ve dveřích. Naděžda loví pod svou ohromující zadnicí. Vytáhne sežmoulané sako.

„Jé,“ řekne. „Ja tibě razbíla móbil. Ašibka.“„Ašibka?!“ zařvu a nevěřícně zírám na roztékající

se displej.Tak se stalo, že dvojčata jsem na záda nikdy nesložil.

èZnám jednu ženu a ta mi napsala:„S tebou ja nikdy spat nebudu, nejsem zadna tvoje

sukna!“„Sono, klid!“ já na to. „Zvu Te jen na veceri.“„Magore! Ja sem Alena, ne Sona!“„Ta oplacana? To promin!“ Byl jsem naštvaný. Taky se mi nelíbila. Viděl jsem ji

jednou, pět minut s kámoškou, co mi polila funglovou košili kolou a pak mi napsala špatný číslo. Zval jsem ji k sobě na francouzský koláč, na olivy, na film s John-ny Deepem a připojil: „kdybys mi chtela zase polit suk-no“. Nemůžu zato, že si tahle Alena nad „s“ přidělala háček.

„Podivej se na sebe, ubozaku! Ja chodim 3x tydne do fitka!“

30 2001/31

„Zvys frekvenci.“Sklapl jsem mobil. Plechovku s olivami postavil na

zábradlí. Zapálil jsem si cigaretu. Pitomej večer. Ne-chtěl jsem být sám.

„Nemam ani gram navic!“ zavrčel mobil.„Samozrejme, ze ne. Az shodis spicky, posle pro tebe

Tom Cruise tryskac.“„Jaky spicky?!“„Po stranach. Na hlave. Co ja vim, kde mas jakej tuk?“„Ty bys slintal, kdybys me moh mit!“„Urcite. A uz mi dej svatek. Dobrou!“Sbalil jsem olivy a scházel pomalu dolů do Nuslí.

V hlavě si rovnal eventuální omluvu za pitomou kon-verzaci.

Otevřu dům, rozsvítím, sedí před mojí mansardou. Po schodech metá atomovky. Pružná bestie, než zhas-lo světlo, vyjela po mě. Hadry mi lítaj do náruče. Když rozsvítím, prsí se přede mnou v nedbalkách.

„A teď mi ukaž, kde jsem tlustá?“Dloubnu jí prstem do dokonale plochého bříška. Za-

sunu klíč do zámku.„Prozkoumáme to.“Neměla špíčky. Spíš dvě roztomilá ouška na hýž-

dích. Dala se za ně báječně držet.

èZnám ženu z teleshopingu, prodává teflonový pán-

ve. Chlápek, co je s ní ve studiu, smaží na tom skvělým vercajku vajíčka na sucho a ona jen poulí oči. Otevřu si pivo, chlápek hodil na pánev igelit, zalil to jogurtem, hmota se ne a ne připálit a ta žena hýká nadšením.

„Ale ani toto nás nemůže zaskočit,“ řekne ten kov-boj a vytře hnus v pánvi papírem.

30 2001/31

Napiju se. Švihák zatím operuje za pultem, zvedá pokličky.

„Co jsme tady připravili? Podívej buchty!“„Buchty,“ vydechne ta žena. „Skutečně! Buchty!“„A co jsme ještě navařili?!Žena neví.„Rajčata!“„Rajčata! Skutečně!“Včera mě opustila Deny. Dalo se to čekat, když žena

začne odnášet po taškách svý věci, není síla, která by ji zastavila.

„A tohle je vařená mrkvička.“„Skutečně! Mrkev! Neuvěřitelné!“Představím si tu ženu z obrazovky, jak stojí nad dět-

skou postýlkou a manžel na ni řve:„Tak nakojíš ho?!“„Skutečně! Z prsa mlíko! Neuvěřitelné!“ odpoví ta

žena.Dopiju pivo, otevřu další, stále myslím na Deny, svoji

malou surfařku. Venku je zima. Co když zase zapomene svetr? Nachladí se mi. Blbost! Ta je v teple. V pěti svet-rech, ve třech kožiších, kolem krku deset lišek, zateplený náušnice s malinkým safírkem, kolik jsi viděl ženskejch, aby odešly ze vztahu bez připravenýho náhradníka?

„To jsme si to krásně upekli!“„Skutečně! Neskutečné!“

èZnám jednu ženu a ta sušila andulku v mikrovlnné

troubě. Normálně jí praskla.Stát se to ve Státech tam za oceánem, tak ta holka je

do smrti zajištěná, normálně je ve vatě. Firmy by cálo-valy jak divý a ještě by z ní byla mediální hvězda.

32 2004/33

Byl by to byznys, strčit morče do mixéru, psa umýt savem, manžela přilepit vteřinovým lepidlem k řetízku u dveří a pak všechny zažalovat.

Stojím s tou ženou, co se narodila na špatným kon-tinentu, v parku na Fidlovačce, ve škatuli mám mrtvou andulku, v ruce lopatku a šeptám:

„Je blbá, bože, ta je blbá.“

èJá znám ženu, poulí oči, visí na mě celý den. Je jí

třicet, pupík holý, v něm stříbrný kování. Touží po mě, dělá kejkle, když nepodlehnu, přijde vztek. Černý brý-le, přísnej sestřih, boty na tlustý podešvi. Je jí třicet, stále volná, nesbalím ji a jsem mrtvej. V ruce Reflex, v druhý Story, šéfuje mi v krátký sukni. Čeká až to zpoznámkuju, zatím mlčím, to ji mate. Hejbla zadkem a má funkci, je vyplesklá, bere plat. Jsem v Divizi di-alogů, šoupou se mnou, kde to hoří. Sedím v kanclu, kolem bordel, teď přilítla z porady.

„Ferdíku, zlatíčko, nahoře to lítá, volali až z centrá-ly, musíš tam dostat terorismus!“

„Ale já dělám Hraběte Monte Christa!“„Prostě ho tam někam vraž.“„Vraž? Tohle je text z předminulýho století!“„Hele, manažeři to chtěj, já tě chápu, jsou to idioti,

ale co zmůžeme?“„A kam ho mám asi vrazit?“„A kde seš?“„Na Elbě.“„Elba Elba Elba...“Její oči bloudí textem na mém monitoru.„To je vězení,“ podotknu.„Já vím, Ferdíku, zlatíčko, mám přece vejšku!“

32 2004/33

„Na ekonomce přednášej Dumase?“„Tomuhle to střihni do pusy.“„To je Abbé Farina!“„Já přece vím, vždyť to čtu. Abbé Farina, zločinec...

ale za něco musí být zavřený, ne?“„Za terorismus? Budem vypadat jako blbci!“„Tak to udělej tak, aby si toho nikdo nevšim. Ty si

poradíš, jsi zlatíčko.“„A nechceš si zavolat?“„Cool nápad! Jo, já si radši zavolám.“Rychle volá, rychle mluví s vysunutou anténkou.„Tak jo,“ uklidní se. „Je to schválený. Abbé Farina

jim vyhovuje.“„A co udělal? Vyhodil do vzduchu mongolfiéru,

nebo Bastilu?“„A co myslíš ty?“„Já nemyslím, mě platěj za slova, ne za myšlení.“„Tak co ta Bastila? To je docela trendy, ne?“„A nechceš si zavolat?“„Ty jsi zlatíčko, já tě miluju! Cool nápad!“

2004 / Milujte se a množte se

Znám dvě ženy, nádherně opilé, rozhoupaly tramvaj.„Doba vyprodukovala novou ženu, ale nový muž

ještě nedozrál!“ volá jedna.„Hajzli ste chlapi, brzdíte nás!“ huláká druhá.„Žena je hnací silou dneška, muž ji stojí peníze!“„Vůbec nejste z Marsu, ale z ňáký prdele!“„Žena vám musí nosit potomky, a co z toho má?“„Jo, vytahaný panděro, stryje a hnusnou postavu!“„To máte z toho, že jste hamounky,“ pokrčí rameny

muž v klobouku. „Chcete všechno pro sebe.“„Co?“

34 2004/35

„Jasně. Já bych si kupříkladu svého syna rád odnosil sám. Vy si noste holčičky, já chci rodit chlapečky.“

„A kde byste vzal mlíko, dyť nemáte kozy?“„Vyrobil bych si ho,“ krčí rameny ten muž.„Jo? Vyrobil jo?“„Jistě. Jako mobil, kterým tady máváte. Jako rtěn-

ku, kterou se zdobíte. Jako zlatý náhrdelník. Jako přízi na tričko, jako umělé chlupy na vašem kabátě, jako boty na štekli, jako stroj na liposupci, jako auta s vyhřívanými sedadly, jako slova, kterýma říkáte: A sleva? Vyrobil bych si ho jako byty, domy, města, jako všechno, co kdy stvořili muži, aby vám v tom pak mohli sloužit.“

„Jasně,“ proberou se ostatní chlápci. „My si chceme rodit chlapečky!“

„A vychovávat!“„Akorát nám je kazíte. To vy z nich děláte slabochy!“„Namlouváte jim, že jsme silnější pohlaví.“„Že mají ženy svádět, hýčkat je, dobývat.“„Chránit a zajistit.“„Budujete v nás komplexy, abyste nás mohly ovlá-

dat.“„Abyste měly snadnější život!“„A ještě pyskujete!“„Jste podělaný strachem, že přijdete o živitele.“„Říkáte nám vyplakej se, žena má o tebe zájem, žena

tě pochopí, to jsou samý trojský koně.“„Jediný, co vás zajímá, jsou vaše tlustý prdele!“„A intriky!“ „Zcvokly byste se, nemít nás chvíli pod kontrolou!“ „Chceme fotbal bez ženských!“„Chceme svobodnej sex!“„Chceme ponožky pod postel!“„My chcem rodit chlapečky!“„Dejte nám dělohu!“

34 2004/35

Ženský chvíli něco pořvávaj, pak se stáhnou na plo-šinu. Stojí tu osamělý chlápek se smutnýma očima.

„Co ty kavalíre,“ šťouchne do něj jedna. „Ty bys urči-tě nebyl takhle hnusnej ke svým micinkám!“

„Že si nás ochráníš před těma prasatama?“ dodá druhá.

Výhybka v Hybernský, tramvaj sebou hází, ženský lítaj kolem tyče. Chlápek vsune dlaň do kapsy, zase ji vyndá.

„Revize jízdenek,“ řekne suše.Stálo je to čtrnáct stovek, pěstmi hrozí z refíže.

Chlápci v kabině jsou jedno tělo, jeden tým. Tramvaj klouže modravými ulicemi, veze je za sny, domů, za ob-zor. Chodci uskakují a řidička se usmívá.

èZnám jednu ženu, ona je cvok. Ani se nepředstavila

a hned:„Chceš mi ho tam fouknout?“„Prosím?“„Že by ses udělal, abychom neztráceli čas. Můžem

pak do na Bonda.“„Myslel jsem to slovo.“„Jé, promiň, občas mi to ujede. Ty se nechceš vystří-

kat?“„Pojďme do toho kina.“Mám velký den, vyšly mi dvě povídky v časopisu

Katka a tahle holka z e-seznamky pořád jen drnčí.„Musíme na záchod,“ povídá v multiplexu. „Já tě

tam přeluxuju.“„Co jsi to řekla?“„Uvolníš se, pak můžem na dýzu, abychom to ne-

zdržovali.“

36

„Řekla jsi přeluxovat?“„Jé, zas mi to ulítlo, ale vy muži chcete pořád sex,

ne?“„Seš nějaká sociální pracovnice?“ řeknu popuzeně.Koukáme na film, někdo zabíjí jiného, který zabí-

jí prvního. Tančíme v garážích, tělo na tělo, vodku za vodkou. Jedeme ke mně, tramvaj se houpe, moje sprosťačka vyšpulí rty:

„Vystoupíme o stanici dřív?“„Říkalas, že potřebuješ do postele.“„Ale támhle je takový příhodný křoví, kde tě můžu

přeblafnout.“„Já nechci přeblafnout!“„Kecinkáš, všichni to chcete, nedělej se lepší. Můžu

to pro tebe udělat, umím jazyk stočit do rourky.“„Je minus pět.“„Zahřeju tě.“„Proč seš tak urputná?“„Abychom neztráceli čas, máme před sebou ještě

celý večer.“„Jedeme rovnou.“Hodinu je v koupelně, pak se odsunou šoupačky, má

župan pyžamo podprsenku, div že nespí v brnění.„Tak dobrou,“ zaleze do deky a otočí se na bok.„Posílám ti pusu,“ řeknu ze své půlky postele.„Chceš se milovat?“ posadí se.„A ty?“Zakroutí hlavou.„Vždyť se ani pořádně neznáme.“

èZnám jednu ženu, stojí naproti před barem. Vidím ji

z okna v plýskanici.

36

Je to v pytli. Kouřím startky, v kuchyni se loupe omítka, z rádia zní týdny Vondráčková.

Koukám, jak veliký vločky tajou, všude je mokro a ta holka před barem v tý slotě stále čeká.

Kývl jsem na ni, hodil jí klíče.„Loupe se ti kuchyně,“ povídá celá zkřehlá.Jak je to jen možný, že právě s ní budu mít dítě?

Průvodce dokonalého muže po ženském světě 1990 - 2012

vydalo KRÁSNÉ NAKLADATELSTVÍ v Prazedesign & cover & švihlé inzeráty BVÚ (e)book Teigéz