Moje odpovědi Tabinůmaneb

pět psaní o Talmudu a židovskérituelní vraždě.

——R=—

Od

prof. Aug. Rohlinga.

Přeložil

Maxmilián Jakubička,0. 8. Fr.

SNNVšecka práva vyhražena.

VVS

V Praze 1885.Tisk a sklad Cyrillo-Methodějské knihtiskárny

(3. Zeman a spol).

Motto: Já, jenž ze chleba chudých žiju,měl bych mlčeti, když vidím, že

vydíráni jsou?

B. Bernardino da Z'eltre.

Ve vídeňských židovsko-liberálních li­stech před nedávnem dali dva vídeňští rabí­nové toto vyjádření: „V zasedání porotníhosoudu dne 28. t. m. bylo zde na základěRohlingova spisu „Židé podle Talmudu“ tvr­zeno, že v Ta'mudě stojí, „že křesťané jsoupsi, vepři a oslové.“ Naproti tomu prohla­šují podepsaní co nejrozhodrěji, že tvrzeníRohlingovo, kteréž ostatně opsáno jest z Eli­senmengrovy knihy „Odkryté židovstvo,“ nanepravdě spočívá, ježto takové místo v Tal­mudě nikde se nenachází. Při té příležitostidáváme vyjádření, že Talmud vůbec nic ne­přátelského proti křesťanům neobsahuje. VeVídni,dne30října1882.“—| Dr.Ad.Jel.linek. Dr. M. Gůdemann.

Vzhledem k tomu uveřejňujeme tuto od­pověď c. k universitního profesora dra. Aug.Rohlinga v Praze, kterou nás poctil a kterážzní následovně:

L.

„Talmud učí, že žid při soudech musíhleděti na všechen způsob nežida přemoci,buď pomocí zákona a když by to nešlo, podvodem. (Baba Kamma 113 a.) Když tedy přisamém soudu, kde přec to jde na přísahu,

1

— 4 —

židovi je podvod dovolen, co teprv si můžedovoliti mimo soud, v novinách a jinde.Když tedy řečení páni rabínové prohlašují,že v Talmudu nic proti křesťanům se ne­nalezá, snadno z toho poznáme velké šel­movství. Rabín Abraham Geiger, který roku1874 zem *l, náležeje k straně reformní, tenaspoň při:pouštěl, že je dostatek nepřátel­ských křesťanům vyjádření v Talmudu; onjen hleděl obecenstvu namluviti, že to Tal­mud tak zle nemyslí! Však ale měli by sikřesťané zapovědíti. býti jmenování psi (Me­gilla 7, b), osli (Berachoth 25. b), dobytčísemeno (Jebamoth 94, b Tos.) Pražská mo­dlitební kniha (Machsor II. 56 a) jmenujekřesťtanstvo docela „Edom, prase.“ TraktátAboda Zara 6, a. staví křesťany pod modlo­služebníky a v traktátu Gittin 57 učí Tal­mud, že Ježíš, tak jako Bileam, v propastipeklasesmažívneřádu© Jsoutakovévěcidobře míněny? Jest to zásadou rabínskou, žeživot nežida jest v rukou žida, a tím vícejmění jeho. (Josef Albo, Sefer Ikkarim, t. j.základy víry. III. 25.)

Jelikož mezi prameny hebrejské vědystarožitnické, pro kterou jsem od Jeho Ve­ličenství císaře byl povolán za řádného pro­fesora na universitu pražskou, zaujímá Tal­mud a rabínské písemnictví místo vynikající,nám tudíž státně uznané právo v těchtootázkách hlas svůj dáti. Tím způsobem jsemsložil svoje úřadní přísahou stvrzené dobro­zdání v letě J881 u pražského vrchního zem­ského soudu k rukoum vrchního zemského

— 5 —

rady Marxe v tom smyslu, že židovi nábo­ženství jeho dovoluje, na všeliký způsobvšechny nežidy vykořistiti, je tělesně a mravnězničiti, jejich život, čest a majetek zkaziti,nejen veřejně a násilím, ale i tajně a úkladně;— to smí. ba má žid, když může podlesvého náboženství činiti, aby svůj národ kupozemské vládě nad světem přivedl. (Soudv Drážďanech, který toto dobrozdání spůso­bil, na to uznal za nevinny křesťany, kteříod židů pro rušení náboženství atd. obžalo­váni byli, ačkoli jen k ochraně křesťanů žá­dali pomoc proti Talmudismu.)

Když věci tak se mají, mámejistě právožádati, aby židovská otázka zákonodárstvímse upravila. My nejsme antisemité, kteřížidovi ubližují, spravedliví majetek zkaziti ana jeho život mu sáhnouti chtějí, — ale mychceme ochranu pro křesťany pomocí bla­bých zákonů, které by semitům zamezily vy­kořisťování křesťanského lidu.

Poněvadž páni rabíni Jellinek a Gůde­mann se opovážili věci zjištěné a znalcůmdocela známé uprostřed našeho starobyléhocísařského města upírati a tímto proti pravděnamířeným upíráním, jakoby talmudická %4rabínská literatura neměla ráz proti spole­čenskému řádu a proti křesťanství stojící,v pochybnost uvozovati spravedlivý soudnínález: proto měl jsem za svou povinnost,jakožto universitní učitel, jsa svatou přísahousloučen s císařem a národem, abych pozdvihlhlasu svého a vyložil, jak věci do opravdy

— 6 —

se mají, abych podporoval ten pravý kře­stanský antisemitismus, jenž si přeje záko=nitou ochranu křesťanskému lidu naproti ži­dovskému vydíračství. Naše heslo je: Ochranakřesťanův a ne štvaní proti židům.“

V Praze. dne 23. listopadu 1882.

Dr. Aug. Rohiing,c. k. profesor hebr. starož.na c. k. universitě pražské.

IX.

Zasnu,žepánovéJellinek© Gůdemanndali sobě práci s prohlášením proti mému„Zidu dle talmuda.“ Posuzujeme h prohlá­šení toto s vědeckého stanoviska, jest zcelasměšným a nepravdivým, pročež zasluhujejiž samo sebou jako tisíce podobných, abyjednoduše zůstalo nepovšimnutým. Poněvadžse prý však onino oba hlasatelé Talmudu do­vedou nad míru v sídelním starobylém mě­stě roztahovati. poznali jsme již velmi do­bře, že onino ctihodní doktoři několika umě­lými kousky vídeňské obecenstvo při dobrénáladě udržeti se snaží.

Vycházejí totiž odtud, že Talmud, jakož1 ostatní náboženské spisy židův vůbec, neu­žívají všude obvyklého slova Nazarenů, kdese 1 specielně o křesťanech mluví, nýbržvětšinou kladou slova: „cizinci“ „ostatní“„modloslužebníci ,“ „Edomité “ „bezbožní“

— 7 —

atd. Poněvadž však právě křesťané dostipatrně „modloslužebníky“ se nazývají (na př.Aboda zara Fol. 6 a.) zahrnutím naší neděledo svátků pohanův, patří jim též židovskýnázev cizincův, Gojim atd. jako psi (MegillaFol. 7 b.), osli (Berachoth Fol. 25 b.),dobytek (Jebamoth94 b. Tos.), prasata(tak zovou nás v pražské modlitební knizeMachsor II. 56 a. Edom t. j. prase) a p.

Sezná-li odborný znalec prohlášení zmí­něných pánův, s podivením se táže, zda soudnídvůr skladatele trestem stíhati nebude. Neboťbyť 1 neděla se žádná zmínka © soudnímvozsudku, tož přece by as veřejné blaho těžcemohlo poškozeno býti, kdyby se ona zcelalživá pověsť bez trestu mezi lid roznesla, žeTalmud neobsahuje ničeho křesťanům ne­přátelského, že ony hnusné tituly nevztahujíse na křesťany; vždyť přece antisociální a kře­sťanům nepřátelská povaha Talmudu a obzvláštěspisů rabínských, jež obé židům velice po­svátným jest, tvořilo vlastní základ soudníhorozsudku a popírajíce tento základ vzdorzřejmé pravdě, daleko překročili bychom mírudovoleného.

Jak přicházejí onino páni hlasatelé,kteří přece jsouce znalci Talmudu, pravduvěděti mají, k onomu nepochonitelnému tvr­zení, že Talmud není křesťanům nepřátel­ským? (Či snad mají za to, ž2 by touto ce­stou zbavili id a vůdce jeho víry, kdyby do­nucení byli prohlásiti, že Talmud a spisy ra­bínské jsou sice antisociální a křesťanům ne­přátelské v nejvyšší míře, avšak židovstvo

— 8 —

že jich více nenásleduje a toliko Mojžíše po­slouchati chce? Jak známo, učinili předčasy pruští rabínové před králem Bedřichemtakovýto slib, ježto nebyli s to, aby vzhle­dem k přísežnému dobrozdání úřadně hlasu­jících universit tu- i cizozemských šťastněTalmudismus očistili. Král však právem od­větil, že nežádal onoho slibu' a že se 0 tonestárá.

Zdaž nyní mohou pánové Jellinek a Gů­demann obstáti se svými pravdě odporujícímivýroky, o tom nechť obecenstvo rozhodne.Skutkem však jest, že „Zid dle Talmudu“jest oprávněn, ba může-li, i zavázán, jino­věrce lží i podvodem fysicky i morálně zni­čiti, jej veřejně i násilně, jakož i tajně a zá­keřnickyusmrtiti; jest to zásada rabínův:„gufo muthar kol schechen mamona“, t. j.„život (nevěrce) jest v ruce tvé (žida), ne­jinak i jeho majetek“ (cf. Rabbi Jos. Albo,„Fundamente des Glaubens,“ III. díl. Cap.25.) Ani před soudem nelze bezpečným býti,ježto Talmud (Baba kamma 113. a.) učí, žežid musí v každém případě v procesu S ne­židem zvítězit, budiž to zákonem, neb, ne­jde-li to tak, lstí a podvodem; přece všakjako rada Ismaelova jest připojena výjimka,že slušno se stříci před vyzrazením. Co možnotedy na židovskou přísahu dáti, která protinežidu jest složena, nehledě k tomu, že pří­saha vůči zvířatům (psům, prasatům — sitvenia verbo) sama v sobě lichá jest, a tudíž,třebas i lehkomyslné užívání svatých slov,nikdy těžký hřích křivé přísahy obsahovati

— 9 —

nemůže. Někdo třeba řekne, že žid by ně­které přísné formule přísežní v zemích Tal­mudismu oddaných respektoval; avšak formulesebe přísnější ponechává nejširším, nejlživěj­ším restrikcím volnou cestu.

O jiných nehumanních výrocích Talmudanebudu mluviti a ani o tom se nezmíním, žeto pouze věcí dotýčných židů jest, aby svě­domí svému tou pohodlnou větou ulehčili, že„zlá přirozenost“ jest nepřemožitelná a žečasto nutí k hříchu, a že jest vše dobré,jen když je člověk židem a židem zůstane(tak Archives israélites XV., 711.) Ze tytověci v pravdě od náboženství židům dovo­leny jsou, ba, kde to jde, i přímo přikázány,uložil jsem s podrobným provedením ještěv letě 1881 u pražského vrchního zemskéhosoudu k rukoum vrchního zemského radyMarxe, ježto soud v Drážďanech můj ná­hled zvěděti si přál; jak se dalo očeká­vati, byli drážďanští křesťané, jež Židi zeštvaní židů, rušení náboženství a podobnýchzločinů byli obžalovali, úplně pak nevinnýmiprohlášeni.

Přirozeně vztahovala se moje odpři­sáhnutá výpověď o výrocích Talmudismu, na­mířených proti nežidům specielně ku křesta­nům, ježto žádný národ na světě od rabbi­nismu není tak nenáviděn jako křesťané.

To jistě každý pocbopí, ví-li, že Kristus,náš Pán a Bůh, v mnohých exemplářích Tal­mudu (traktát Gittin fol. 57) s čarodějníkemBileamem na týž stupeň staven jest.

— 10 —

A pak nemá Talmud nehumanní výrokytaké proti ctitelům „ohavného zločince“ na­mířiti!

Avšak interessantní a důvodné jest, jakrabbi dr. Kroner svého času proti mnětvrdil, že ona místa v Talmudu nejsou, kdežtorabín dr. Landsberger v Kasselu ona místasice uznal, avšak je jinak vykládati se snažil.

Rovněž vykládají Gůdemann a Jellinek,že ničeho v Talmudu proti křesťanům není,kdežto slavený Abraham Geiger, jenž jakožtovrchní rabín velké židovské obce v Berlíněpřed 2 neb 3 lety zemřel, připouštěl, že onamísta v Talmudu sice jsou, že však nejsoutak zle míněna. Vskutku, jak Himpel v Tu­binkách dobře pravil, bavlněná poznámka!

Ze Gittin 57 a to ostatní není zle mí­něno! Co as řeknou Jellinek a Gidemannk těmto odporným výrokům rabínů? Ovšem,bude je to velmi málo znepokojovati, ježtodle Talmudu všecky výroky rabínův, ať sivespolek jakkoliv odporují. veskrz slovo božíjsou!

Pro ty čtenáře, kteří by třeba myslitimohli, že žid devatenáctého století na Tal­mud a jiné spisy, které z časů dávno uply­nulých pocházejí, nehledí, poznamenati slušínásledující:

Bude to zajisté každému nápadným, žerabíni všech zemí, když (v zájmu ochranykřesťanův a ne za příčinou pronásledovánížidů) na zavržitelné nauky Talmudu poukazu­jeme, ihned hotovi jsou tyto buď docela upříti,

neb zvláštní dovedností vykládačskou obrátiti.Stalo se to zjevným na Jellinkovi. Gůdeman=novi, Geigrovi, Kronerovi, Landsbergrovi; znějakých třiceti malých a velkých spisů,které proti „Židu dle Talmudu“ a vyšly a znesčetných výkonů žurnalistiky mohlo by seještě množství důkazů proto nalézti. [Kdybytedy Talmud a ostatní s ním spojené rabín­ské spisy, zkrátka talmudismus, nebyl promoderní Žžidovstvo nábožensky závažným,bylo by nepochopitelno, jak je možno se nadtím tak velice horšiti.

Křesťanská literatura apokryfů, Spisymandaeů a jiných křesťanských sekt, ano 1veliké spisy mnohých našich katolickýchpředkův obsahují různé bludy; ano svatýAugustin napsal dokonce dvě knihy rektrak­tací; avšak ani nám nenapadá bludy ano kohavnosti (na př. spisů mandaejských) zapí­rati neb křivě vykládati, ježto naše nábožen­ské vyznání živým slovem apoštolské stolicese spravuje. Kdyby tedy Talmud a rabínskéspisy náboženského významu neměly, pročtolik hluku?

S tím souhlasí dokonale, že židovštíučenci 8 plným důrazem 1 v přítomnostistále Talmudu před biblí přednosť dávají.

Svýcar rabbi dr. Rubens (Stará a novávíra židovski, Curych 1878) praví, že mohuč­ský a vratislavský směr židovskou theologiia praktický církevní život židovský opano­valy, avšak při všech neshodách přece pevněvíry v tradice Talmudismu se drží. Dr.Kroner dával v četných případech Talmudu

— 13 —

za pravdu proti bibli a nalezl, že pojem bli­žního v desíti přikázaních pouze na židy sevztahuje, s čím i to se shoduje, co sám pro­slulý židovský filosof Maimonides, jenž v „Jad.Chazaga“ znamenitý výtah Talmudu učinil, najednom místě praví: Nezabiješ, to jest žá­dného žida. O řiditeli vratislavského rabín­ského semináře, dr. Grótzovi, jest známo, jaknepřátelským proti křesťanům i ve svých ně­meckých spisech jest; čtěmež jen jeho obsá­blý dějepis židů. í

Rabbi Dr. Duschak v Krakově šel vesvé drzosti tak daleko (Rahmerův židovskýliterární list), že i panenské čistoty mravůJežíše Krista dotknouti se odvážil, čehož seani bohovražední fariseové za časů Ježíšovýchnedopustili. Rabbi Dr. Stier uvádí opět dě­snou paralielu mezi Bileamem aKristem —a pak není Talmud dílo, jež i do přítomnostipůsobí a sice i u studovaných židů, kteřípřece z humanní civilisace, z klassickéhovzdělání a z obcování se křesťany zvláště odemancipace jiné idey čerpati mohl“ Co te­prve děje se u stáda, jež od takových stu­dovaných rabínův spravováno jest? Právě odčasu emancipace jevili učení židé velikouhorlivost v tom, že staré křesťanům nepřá­telské spisy znova vydávali. Pan Jellinekmůže sám v tomto ohledu některé plodysvého péra uvésti. Ti pánové řeknou snad,že se to děje pouze v zájmu literárně-histo­rickém. Avšak děkuju za to. Rabbi DavidDeutsch vydal hebrejsky a německy staréhoTroki, pravého to baziliška, plného žluči a

jedu proti křesťanství Rabbi Léon Schloss­bere ohlašuje právě nyní vydání německé,francouzské a anglické jednoho starého arab­sko židovského hanopisu, v němž jakysi židpod škraboškou biskupa odpadlíka hnusnárouhání pronáší. Rabbi Dr. Bloch v Pozňani,jenž též proti mně jeden spisek sepsal shle­dává. že Ježíš ani stopy citu vlasteneckéhoneměl, že se nikdy pro pojmy, které vlastnězáklad mravného života tvoří a mravné srdcedo nejhlubších útrob naplňují, roznítiti ne­mohl, poněvadž totiž, jak Bloch připojuje, napolitické revoluci proti Rímu za příčinouznovuzřízení světské říše "židovské žádnéhopodílu bráti nechtěl.

Není divu, spatřuje-li kdo Pána nemrav­ným, pokládaje světské víci za nejvyšší cíl.Již v Talmudě čteme nečistou narážku napočetí Páně. které v rabínské knize Toldothjeschu strašlivě vylíčeno jest, a jak u Du­schaka, Schloszbergea, Blocha soudruhů vi­díme, podnes ve všech možných odstínech sevyličuje.

Geiger praví ve svých „Přednáškách“,že Ježíš žádné nové myšlenky nevyslovil, ba(„Jůdische Zeitschrift“ 1872 ), že Pán vlastnězcela nic neučinil, předce však jakýmsi Bohemse stal.

Rabbi Levin dodává (u Rahmera), že seSpasitel s Hillellem u vědění a moci nikterakměřiti nemohl.

Delitzsch sebral množství podobnýchvěcí ve svém spise 0 židovském tisku, z Če­hož my zde mnohého upotřebíme, a každý

— 14 —

čtenář může sobě snadno celé album tako­vých obrázků sestaviti, nahledne-li jen doPhilippsonovy „Allgemeine Ztg. des Juden­thums“ (Bonn), Rabmerovy „Wochenschriftmit Literaturblatt“ (Magdeburg), do Lehman­nova „Israelitu“ (Mohuč), do „Jeschurun“z Buda-Pešti a do jiných listů našich židov­ských spoluobčanů, nemluvě zhola 0 jejichpolitickém denním tisku.

Ve všech zemích, kam popatřím, jesttudíž duch Talmudismu tak čilý, jako vůbeckdy byl. A my opětujeme, píší-li podobnévěci sami učencové, spisovatelé a rabíni, předčímž máme se pak teprve jinak míti napozoru?

Národní hospodáři nechť posoudí, zdahmotný blahobyt státův od časů emancipacev rozkvět vešel! í

My, co se nás týče, prohlašujeme slavně,že onen antisemitismus, který židům oknavytlouká, jejich majetek a životy ničí, jestnekřesťanským a proto právem od vlád vše­možným spůsobem se pronásleduje.

Křesťanský antisemitismus, jemuž tytořádky věnujeme, požaduje pro židy blaho­volné snášelivosti a mocné ochrany, protikaždé nepřistojnosti, považuje však za nutné,aby ku blahu křesťanstva jisté meze vy­tknuty byly, jež naši předkové s neobyčejnoumoudrostí byli vyměřili.

Mohlo by se ovšem pomýšleti na to, ženárod, který takové náboženství má, jakéhoTalmudismus poskytuje, má být vůbec zničenneb rozptýlen, aneb na sv. Helenu neb do

Cayenne vypovězen. Než ovšem víra kře­sťanská nemůže sama sebou tuto ne neroz­umnou ideu schváliti, ježto mocná vůle Boží,jak v proroctvích bible vyslovena jest, roz­

týlení onoho národa po celém světě určila,aby toto stálým svědectvím zjevení bylo všem,kteří viděti — chtějí. Proto nepomýšlelo setéž v křesťanském středověku se strany CÍr­kevní na nic podobného, nýbrž stačily vými­nečné zákony, jež i dle Renana (viz Archi­ves, isr. 15 čna. 1868) nutnými jsou pro zá­sady Talmudismu, a tak podotýká 1 učenýGranderath („Laacher Stimmen 1879., II.183.), že výminečné postavení židů zákonodár­cům nejen dovoleno, nýbrž z povinnosti pe­čovatl o poddané 1 uloženo bylo.

Židé nejsou již více, jak i Pfefferkorn pra­vil, Mosaisty, nýbrž odpadlíky Mojžíšovými,ježto jsou Talmudisty. "To ovšem platí vše­obecně. Jednotlivé výjimky se ovšem vždyvyskytují, zákonodárství má však obracetizřetel ku všeobecným poměrům. Dá se zajistéočekávati, že vlády dle naší rady tuto zá­ležitost v brzku po zákonu rozhodnou; ne­boť kdyby se stalo, že by stav věcí těchto,jenž netoliko věcně a prakticky, nýbrž úřadněsloženými přísahami, jakož i věrohodnýmivýpověďmi znalců za více než snesitelný uznánbyl, neměl zákonitě upraven býti, tu jest seco obávati, že by protikřesťanská moc socia­lismu a nmihilismu s hrubou brutálností nažidy se vrhla.

Kdybychom měli věřiti budapešťískémužidovskému „Jeschurun“ (22. září 1882.), tu

— 16 —

ovšem bych nesměl žádného slova více pro­nésti.

Neboť list onen píše 1. c., že jsem „ni­čemným, proklatým, podvodným učitelem“,„jehož ďábelské učení dle“ (předstíraného)„výkazu“ drážďanského antisemitského sjezdu,celý protižidovský proud zplodilo, ba i případTisza-eszlárský *) v život uvedlo a jako můraZmilionový národ židovský po celé zeměkoulitísní, tak že vídeňská židovská aliance nanejvyšších místech nucena jest proti mně za­kročiti, aby udusila vzplanuvší Žár, jako kdysiv Damašku skrze Crémieux-a a Montefioreaudušen byl.

Tato vyhláška jest podepsána „jmenemstatisíc židů, jimž se pro víru jejich veliceubližuje.“

Crémieux a Montefiore udusili vzpouruv Damašku obdarovavše Turky značnými pe­nězi; 0 to se přec na nejvyšsím místě nepo­kusí, neboť by tento spůsob byl tam úplněnemožným. Ostatně není pranic do toho Israelina nejvyšším místě, ježto pouze uvedeno bylo,co sami židé napsali a nadto ještě k pravémudobru neméně židů než křesťanů.

Prof. dr. Rohiing.

*) Uherští židé sbírají nyní dobrozdání, zda-liv Talmudu náboženská vražda dovolena jest. Připo­jui se k votu, že v Talmudu o tom nic určitéhopsáno není, dle dějepisu však tato děsná skutečnostjest tajnou tradicí, která často následovníky našla(viz „Civilta Cattolca“ 1881 — více článků.) Mohutotéž na požádání úřadně přísahou stvrdit.

— 17 —

LII.

Naši Hebreové jsou opět zde. Radili se,co by činiti měli a shodli se konečné na tom,že ctěnému obecenstvu slavnostně svou ne­vinu dokážou: „Jeden z oněch tisíců uti­skovaných židů pro jich pohaněné nábo­ženství židovské“ chápe se slova v pešťském„Jeschurun“ (dne 21. prosince 1882),vrchní rabín dr. Jacobi zasýlá psaní dozáhřebského „Pozoru“ (dne 21. pros. 1882),okresní rabín dr. Bloch vystupuje s vel­kou horlivostí ve „Wiener Allg. Ztgu.“ (dne22. prosince 1882) a kazatel dr. AdolfJellinek uveřejňujeve vídeňské „Extra­post“ (dne 25. prosince 1882) úřadní vy­znání víry © poměru židů ku nežidům, dr.Lóvy pak napsal brožurku, nazvav ji:„Talmudjude in der Schwurgerichtsverhand­lung vom 28. October 1882.“ (Verlag drLówy in Wien.)

Zelím sice toho, že musím říci o tomtomnohostranném namáhání rabinismu našimmilým židovským spoluobčanům, že jim tonic neprospělo, ano naopak mnohem víceuškodilo; ueboť tyto nejnovější práce, jakpozději ukáži, moje známé výroky ještě vícepotvrdily a sesílily, tak že bohužel nemožnomi ani jediné Jota odvolati. Vizme tedy, coti páni rabíni a doktoři israelští řekli, asuďme sami, zda nejednali dle rozkazu Tal­

Moje odpovědi rabinům. 2

— 18 —

muda „protivníka podvodem zničiti“ (BabaKamma 113.)

Především jest však podivuhodné, že tictění páni nedovedli se opanovati, aby pravduzcela klidně pověděli, nýbrž hojnými nadávkamipo mně metají. Při mně shledávají jen „nevě­domost,“ „na eti utrhačství “ „lež“ „prokle­tou, ničemnou, lotrovskou duši.“ „vtělenéhoďábla v lidské postavě, který jsa ve služběpekla, ku kletbě člověčenstva své nástrahyklade,“ „belzebuba, kterého by měl Všemo­boucí, dokud věc nevyřízena jest, do očistce(sic !) zavrhnouti,“ „jedovatou bylinu, kterouco nejdříve vypleniti jest“ atd.

Dále podivné jest, že mi rabín Blochzvlášť (jsa si vědom slabosti ve své záleži­tosti) dlouhý text předčítá, ježto jeho mí­nění o půvedcích rozdvojení se církve v zá­padní Evropě v XVI. století sdíleti nemohu,nýbrž v této otázce židů zcela se netýkajícíhájím stanovisko, které se z katolickýchděl jako z Janssenova dějepisu německéhonároda a i ze spisů nekatolických badatelůjako Paula de Layarde, Dollingera (tři svazkyo reformaci), de Wette (Lutherovy listy) a j.odůvodniti dá. Židé měli by tím méně naspory rozličných křesťanských vyznání pou­kazovati, čím horlivěji na vzájemném odci­zení křesťanů pracují neb pracovali. Při­pomínám tu jen světoznámé židovské hu­dební skladatele Meyerbeera a soudruhy.„Hrou, „Hugenotti,“ která po celém světěprovozována byla, připomíná žid Meyerbeer“(tak píše berlínský akatolický časopis „Ostend­

— 19 —

zejtung“ dne 7. července 1882) „na starý ne­šťastný svár mezi katolickou a protestantskoucírkví a rozséval takovýmto chytrým způso­bem nenávist proti katolíkům ; drzost, abyproti veškeré dějepisné pravdě katolickékněžstvo štvalo v divadle ku vraždění pro­testantů, mohla jen v mozkovici pomsty­chtivého žida povstati.

V díle svém „Robert ďábel“ uvádí je­ptišky tančící, v „Hugenotech“ štve křesťanyorotisobě.| Přitomrozličnýmspůsobem,zvláště co se týče veřejných pro­cesí, tupil obyčeje katolické církve. U ve­liké většiny polovzdělanců vzbudily Meyer­beerovyopery a jmenovitě„Hugenotti“zášť a opovržení proti katolické církvi. Upo­mínka na „bartolomějskou noc“ byla vzhle­dem ku katolictví pravým zločinem. Všakmnoho-li slávy a peněz vynesla tato židovskáhudba, jejíž účel málokteří prohledli, celémuzástupu židovských šibalů? Touž Meyerbee­rovu tendenci shledáváme i v operetních li­brettech žida Halevy-ho.

Halevy-ho „Židovka“ hlavně přispětiměla k tomu, aby židé v Evropě stali seoblíbenými.

Jak krásně jsou tam Jíčení židé, jak opo­vržlivě jeví se nám kardinál! Halevy-ho„Ahaswer“ má týž směr; židovství činí inter­esantním, křesťanství pak tupí. Tak se věc máu všech jeho bezcenných děl atd.“ —

Kéž by tento úsudek berlínských prote­stantů židům objasnil, že křesťanská vyznánípochopují, že vítězství nad Talmudem zároveň

29

— 20 —

vítězstvímjest nad živly,které nás kře­sťany jak voohledunárodním,takináboženském vespolek pobuřují arozkládají. I z hlubších odborůvědy dá setato pravda příklady dokázati. (i snad ne­přemůžem vítězstvím nad Talmudem ono ue­pravé učení o závislosti vůle, které v rabi­nismu známým názorem o „zlé přiroze­nosti“ (0 jáger hara) se hlásá? Sám De­litzsch, s kterým Bloch tak sympatisuje, hol­duje tomuto bludu židovskému (Komentář kukoh. 8, 29, str. 329.).

Však právě tato záležitost přemoženímTalmudu náleží ku základním nadějím proopětné spojení roztržených křesťanů. Neboťtrestní zákony všech států dokazují, že osví­cení, vzdělaní stavové mezi protestanty i ka­tolíky židovskou „zlou přirozenost“ z většmyani neznají; neboť v Prusku, Svédsku, Dán­sku, Anglii a jiných protestantských státechplatí rovněž tak jako v Rakousku a ostatníchkatolických říších právní zásada, že každýpřestupek zákona trestán jest, nechť pachatelsebe více ujišťuje, že mu „zlá přirozenost“neodolatelnou, pokušení nepřemožitel­ným bylo.

Po těchto poznámkách, jichž příčinoubyl rabín Bloch, obratme se ku vlastnímtalmudicko-rabínským projevům ctěných pánůprotivníků. Předně nepravda jest tvrzeníBlochovo, že můj spis „Židé podle Talmudu“jakýsi „Volksbuch“ z roku 1602 za Talmudpokládá, aneb za rabínský pramen udává.Ba spíše zřejmě v knize „Zidé podle Tal­

— 921 -—

mudu“ na straně 44 (ne 42.) se uvádí spisjakéhosi rabína krakovského dle svého sku­tečnéhonázvu„Megalleh amukkoth“co takový, ježto pro stanovisko talmudickéa pro jeho další život, 1 rabínské pí­semnictví důležito jest; avšak jako Talmudneb pramen Talmudu jsem to nikdy neozna­čoval. — Ze na straně 75. o rabínovi Eliášia ne 0 proroku se mluví, dokázal jsem De­litzschovi (3. vydání str. 59 ) z kontextu akritiekého poměru věci a úplně v tom sou­hlasím s výtečníky, jako Drachem, Edgardem,Eisenmengerem a j.; židu ovšem bude to zatěžko, někoho za výtečníka uznati, když týžnepochází z kruhů židovských; prská jižsám „Jeschurun“ (č. 35.) po učenci Wagen­seilu a ostatně vždyť se samo o sobě židovizapovídá ctnost neb učenost křesťana (Akum)chváliti, leč by to činil v tom smyslu, s ja­kým uznáváme krásu a fysickou sílu zvířete,kterému ovšem Akum (totiž křesťan) roveňjest (Jore deah $ 151, 14, srov. Talm.Aboda zara 20 a Oram chajim $ 225, 10.),aneb že by to činil z bázně, aby mír sizjednal, aby křesťané myslili, že židé jsoujim dobrými přátely (Jore deach S 151., 12.,srovn. Gittin 61.) '

Mylné jest, že kniha „Zidé podle Tal­mudu“ na straně 49 krkavce v rabína pro­měnila; spíše se proměnil rabín sám v kr­kavčici, ježto ono vypravování právě fikcíonoho rabína bylo. —-Rekl-li jsem na straně60., že Talmud vyrozumívá slovem rabín £0­lik co „chytrým býti v bázní Boží,“ perlu,

— 29 —

tupřipomínáBloch s Delitzschem, žeslovo margela neznamená perlu, nuže, sámrabín dr. Lówy poznamenává ve svém slov­níku sub voce, slovo to značí „Perla,“často i „drahokamvý“: užijme tedy názvudrahokam též dobře, věc se tím všaknezmění.

O to, že Aboda zara sluje modlářství atotožné jest s abodath elilim, neměl by seBloch hádati, ježto ku svému ospravedlněníjeho vlastní přátely uvésti mohu, totižEwalda (Ferdinand Christian Aboda z. p.XXV.) a Delitzsche (v Anti-Rohlingstr. 20.); podobně učí Buxtorf (lex.Talm. p. 1565).

Zvláště popírají Bloch a soudruzi, žeTalmud křesťanství za modlářství považuje.Musíme poněkud déle u této věci se po­zdržeti.

Ze Bloch v neprávu jest, dokazuje pře­devším Delitzsch. který 1. c. píše, že „Tal­mud křesťanský kultus v pojmu Aboda zarajako modlářství rovný vykládá . “ To jižpostačí. Každý modlářský kult (ctění hvězd,klanění se stromům, hadům, kočkám a lidem)náleží jak zřejmo k „rodovému pojmu“ mo­dlářství, jest tedy v rodovém pojmu druhem(species); ježto pak sám od israelitů jako velikýTalmudista uznanýDelitzsch dotvrzuje,že křesťanství dle Talmudu patří v rodovýpojem modlářství, pak jest zřejmo, že kře­sťanství jest skutečným modlářstvím dle tal­mudické idee, že jest zvláštním druhem mo­

— 23 —

dlářství, vedle jiných druhů dějepisně zná­mých idololatnií.

Z díla katolického učence Molitorao filosofii dějin chce mne Bloch poučováti,že víra v Trojjedinnosť v Judaismu není po­važována za modlářství a následovně 1křesťanství ne. Věc však má se trochu jinak.Popírám jen slova „následovné“.

Talmudisté zanechali právě tak jako Kab­balisté rozličné výpovědi, že staré židovskéústní podání učení o Trojici vskutku .za učenízjevené pokládaio, na které již ve St. Z.můohokráte se poukazovalo.

Tak mluví Z. 2.. Ž. 110. Is. 2 a častějiDaniel 7 patrné o více osobách v Božstvu ;Vykupitel jest prorokům skutečným synemBožím, který přirozenost lidskou ve svou osobníjednotu přibírá, Rabínové před 11. stoletímpo Kr. vyznávali stále jen jednoho Mesiáše,kterého oni v jeho utrpení dle vzoru Josefaegyptského „Synem Josefovým“ a v jeho slávy­plném stavu „Synem Davida“ nazýval, v oboupřípadech však za syna Božího uznávali.To vidíme v Talmudu, kde Succa 52a bo:­ství Mesiáše jako „Syna Josefa“ se uznává,kdež se mu vkládají v ústa slova Zach. 12,10. která dle biblického textu Jehova pro­nesl. Taktéž učí Talmud, že Bůh ku „Me­stáši, synu Davidovu“ slova druhého žalmu„ego hodie genui te“ mluvil a zároveň řekl„Mesiáši, synu Josefovu“: Otec Tvůj Davidprorokoval o životu Tvém. Talmud poukazujej (Megilla 3 a) na jedno místo, které sev úryvku ze ztraceného Targum Jonathan ben

— 94 —

Uziela zachovalo, kdež se praví: „Tito oba,Otec a Syn, jsou tři ve spojení se třetí osobou, a tito tři jsou jen jedna bybosť, jednapodstata, jeden Bůh.“

V témž targumu, jehož jedno staré vy­dání po vyhnání židů z Neapole dostalo sedo rukou orientalisty Galatina, hyl výroko Is. 6, 3: „Svatý jest Otec, svatý Syn, svatýDuch svatý.“ Raimund Martin, Galatin aVoisin uvádí mnohá místa o Trojici z knihrabína Mojžíše praedicatora (haddar­schan), který velice je křesťanství nakloněn.Galatin, Kircher v Oedipus Aegyptiacus arabín Jos. Sal. del Midego znali dílo Jehudy,který Mišnu sestavil, nazvané gale razaija(revelator mysteriorum), jehož jeden svazek(tela ignea 222) měl Wagenseil (jest prý vLipsku), v němž nalezá se toto místo: „Vtomto slovu (tetragrammu Jehovy) jest jmeno12 písmen, která tvoří slova Otec, Syn aDuch svatý, a věz, že to jest tajemstvím Bo­žím.“ Drach znal rukopis díla tohoto, kdežse 0 42 písmerách zmínka činí. jimiž nej­vyšší kněz žehnal, a kdež se praví, že tojsou tato slova: ab elohim. ben elohim, ruachhakkodesch elohim, scheloscha beechad, echadbescheloschah, t. j. Otec jest Bůh, Syn jestBůh, Duch svatý jest Bůh, Tři jsou v Je­dnom, Jeden ve Třech!

Jiná podobná místa jsem ve svém výkladuku výrokům Salomounovým uvedl, který osmě­lil jsem se věnovati Jeho cís. král. Výsostikorunnímu princi Rudolfovi. Náleží sem i odMolitora poznamenané učení Židův, že aniž

— 25 —

nutno hýti modláři, přece u Boha jakési spo­jení (Schittuf) mysliti Jze, jest to totiž spo­jení tří osob v jedné bytosti aneb tří bytostív jediné Božské bytosti.

Jak vznešené to jest, že okresní rabínDr. Bloch se zalíbením na genuinní tradicesvého národa pamatuje. tak pokárání hodnéjest to, že on tuto věc používá ku křivémutvrzení, že totiž křesťanství Talmudismu nenímodlářstvím. Jsme jim modláři, nikoliv vohledu na učení o Trojici, nýbrž poněvadž seKristu jako Bohučlověku klaníme, v něm lid­skou přirozenosť s božskou v osobní jednotuSpojenou vidíme, která dle biblického a staro­židovského učení Vykupiteli přináleži. Ne­možno tudíž upříti, že Bloch nedovoleného anepatřičného výkladu upotřebil. Jest to něcopodobného, jako když rabíni (již ve Tusephotku Aboda zara) nás od jiných modlářů dělí apraví, že nejsme modláři, totiž jako tl osta­tní, kteří se klanějí hvězdám, stromům, ha­důma td.

Zmiňuji-li se však již o ctitelích hvězd,nesmím opomenouti, že židé nás zvláštnímslovem jako modloslužebníky označují. Slovoto jest Akum (aobdě Kochabium umazzalothctitelé hvězd a oběžnic), které slouží jim zá­roveň za tajný název Křesťanů, kdež pak zní:aobdě Christus u Mirjam, ctitelé Krista aMarie. Názvu tohoto pro křesťany nejvíce seužíváv knizeSchulchan aruců (t.j.pokrytý stůl), která jest rukovětí theologi­ckou, na niž habituelně rabíni se odvolávají.

— 26 —

Původ tohoto, pro nás velmi důležitého dílajest tento. Rabín Jacob, třetí syn (ve 14. stol.)slavného rabína Aschera sepsal ku snádněj­šímu ocenění Talmudu dílo arba turim (£t.j.čtyři řady) ve čtyřech dílech s paragrafy ačísly. První část sluje orach chajim, cestaživota, druhá Jore deach (t. j. učí vědě),třetí eben haezer, kámen pomoci, čtvrtýChoschen hammisch pat (t. j. náprsník spra­vedlnosti.) Dílo toto (c. 4 fol ) bylo v 16. stol.od rabína Karo výklady opatřeno a pak tentokomentář v krátkosti sestaven, kdež ponej­více obsah oněch čtyř turim Jakobových jestobsažen. Roku 1576 vložil krakovský rabínIsarles v dílo Karo-a své poznámky a takjest dílo toto, opatřené mnohými jinými vy­klady a přídavky jako Schulchan aruch Tal­mudem v práxi, rukovětí rabinátu. platnýmzákonníkem pro všecky židy, pro který rabínSchreiber z Krakova nedávno od ministerstvaosvěty státní approbace dosíci chtěl — uvi­díme,jak oprávněné bylo odmr­štění jeho, kterého se mu od vysokýchúřadů dostalo.

Schulchan aruch užívá obyčejně pro po­jmenování křesťanů názvu Akum. Jakýsiučenec v rabínství vycvičený, o kterém jindedůkladně pojednám, podává následujíci pádnédůkazy, že křesťan a Akum jsou totožné vý=znamy. Nejprve praví Orach ch. $ 114., 8.,že žid nemá skloniti hlavu, potká li jej Akums křížem. Dále praví častěji spisovatelédíla Scholchan, že ve spisu svém tolikos věcmi přítomnými neb budoucími se zaměst­

návají; kdyby vyrozumívali se slovem Akumctitelé hvězd, pak by výrazy „za našich dob“„v našich krajinách“ zcela žádného smyslu ně­měly, ježto právě před 300 lety v Krakověžádných ctitelů hvězd nebylo; podobně i ne­smyslné byly bv takové výrazy v nově tiště­ných a nyní užívaných knihách. Za třetí:Kdyby Akum znamenalo ctitele hvězd, pak byv onom užívaném zákoníku nebylo předpisů,které by se týkaly křesťanů. Avšak proč je­dnají dle oněch zákonův platících o Akumproti křesťanům, nejsou li tito Akum? jakona př. že nemají pojídati masa od křesťanaatd.Za čtvrté: rabinatům v Prusku, Rakousku. avšude od židů případy k posouzení a k roz­řešení předkládány jsou, v nichž se toliko odnes žijících židech a dnes žijících křesťa­nech jedná. Rabíni odůvodňují rozsudky svévýroky ze Schulchanu. jeho výkladů a pří­davků (jako Schaloth Uteschuboth), v nichžvůbec o nežidech skoro vždy slova Akum(řidčejinochrit j. cizinci,neb gojimpohan) seužívá Jest tudiž očividné, že Akumznamená křesťany a dr. Wagenseil byl zcelav právu, když ve své obraně proti rabínuLipmannoví (str. 120) napsal, že Akum, jakod jakéhosi žida slyšel, znamená křesťana.

Z těchto důležitých objasnění jest nabíle­dni, že nakládání židů s křesťany a pohanystejné jest, takže ministerstvo osvěty nemobloschváliti zákouník, v němž takové nehumannípředpisy proti pohanům 1 na nás se vztahují.Seznali jsme již mnobé z těchto předpisů vpředcházejícím a mnohé ještě hned v následu­

— 28 —

jícím uvedu, jak se ku odpovědím na jedno­tlivé obžaloby mých protivníků hodí.

Z toho, co jsme pravili © modloslužbě,vzhledem ku Blochovi, vysvítá, že neprávemtvrdí, že jeho výrok o modloslužbě proti mýmcitátům o názvech židů k nežidům, jako psi,osli, vepři, plémé dobytčí a pod. něco dokázal.Pravil, že tyto názvy neplatí o křesťanech,poněvadž prý židé nepokládají křesťany zamodloslužebníky. Viděli jsme, že praemissajest špatná, tudíž i závérek chybný. Blochpřipojuje, že ani skuteční pohané v Talmudunesluli psy a pod. Podivno, že „Jeschurun“str. 286 zjevně připouští, že pohani a psiMegilla 7 b na rovni jsou; myslí ale, že žá­dným spůsobem křesťané mezi psy Se nepo­čítají, poněvadž za doby rabína Jehudy (okolor. 150 po Kristu) nebylo žádného křesťan­ského státu! Jakoby křesťané od židů předzaložením křesťanského „státu“ méně nená=vidění byli než pozdějil (Ctěmejen skutkyapoštolské! Pan D. Lóvy (str. 7)rád by do­kazal s Delitzschem (1. c. 39), že Megilla 7toliko připravování píce pro dobytek v densváteční zakazuje. Jakoby židi pro „psy“vždy zvláštní píci „vařili“ neb „pekli“. Něcotakového teprve nedávno o kněžně Dolgorukiz Paříže bylo psáno, která prý zvláštní ku­chařku pro své psy má; avšak ostatní lidé, zvláštěorientálové, něco takového neznají, tam běhajípsi, jako na př. ještě dnes v Jerusalemě, poulicích a žerou, co naleznou. Dále tvrdí Lóvy,jakoby v Talmudu bylo psáno, že ani Israelv den sváteční žádnou oběť pro oltář připra­

— 29 —

vovati nesmí; ani jediné slovo z toho není vtextu, a sama archaeologie učí, že i ve svátekoběti se připravovaly a obětovaly. AvšakSchulchan korunuje výroky tyto, ježto psůmpřed Akumy přednost dává; neboť učí, žežid v den sváteční více jídla do hrnce dátimůže, než právě potřebuje pro sebe, je-lionen přebytek určen pro psy, avšak pro Akumase nic přidati nesmí, ježto nikdo povinennení Akuma nakrmiti. (Orach ch. $ 512, 3a 1, Haga srv. Beza 21.)

Dle Raschi smí se i psu kus masa ho­diti, ale žádnému nochri (křesťanu), ježto peslepší jest než nochri (ku 5. Moj. 14. 21.)

Vrchní rabín Dr. Jakobi udělal k mé po­známce ohledně „Megilly 7,b“ „vtip“, že prýnemůže ono místo najíti, jelikož Megilla nemáaul 76 stran: některé isty totiž písmenu b jakočíslo šest vytiskly, jiné pak Berachoth 25 za112 a Jebam 94, b Tos za 946, kdežto můjrukopis, Spis , Židé podle Talmudu“ a mnohéjiné listy místa ona dobře uvádějí. (Okresnírabín Bloch dovolil si podobný „vtip“ řka,že v procesu Seb. Brunnera contra Kuranda1860, úřadní zpráva z Lyonu oznámila, žežádný rabín Fabius ve Francii nežil. Ihnedjsem pilně pátral, a přišel ku výsledku, žeFabius, který ve spisu , Židé podle Tal.“ na­značené zhanobující kázaní o křesťanství měl,ovšem žádným rabínem nebyl, nýbrž židov­ským kazatelem, který na rozkaz rabinátuonen sermon v synagoze v Lyoně měl a paki tisknouti dal. Kniha tato má název: Of­rande au Dieu de V Univers. Par Auguste

Fabius. Lyoo. Imprimerie de Marle ainé.Rue Št. Dominigue 13, 1842: Zde tedymáte onu knížečku jako platný důkaz, ježhlásá, že přednáška ona stala se v synagozelyonské, podává obsah kázaní a označuje židaAugusta Fabia jako auctora. Abych pak jižony zvláštní „vtipy“ najednou odbyl, připo­mínám zde, že všichni spisovatelé, kteří protimně psali, tvrdili, že vítězy jsou, a tudíž Če­stnou cenu, 1000 tolarů, že vyhráli. Avšakti páni opomenuli mi úsudek učené společno­sti „morgenlándische Gesellschaft“ přinésti,již jsem vyplacení sumy oné svěřil. Bloch,„uherský žid“ a jiní dokonce chtějí, abychza 3000 zlatých podrobil se zkoušce před ně­jakým rabínem, dříve než o Talmudu budusměti dále mluviti. Doufám, že v oné zkoušce,které stále se podrobuji, kdykoliv o Talmudupíši, až dosud vždy uznán jsem za vítěze; neboťkompetentní soud, který jsem stanovil, nikdymne neodsoudil. K čemu tedy jest zapotřebínové komise, ve které by i rabín hlasoval?Ještě nikdy mi žádný žid ani rabín za pravdunedal ; šílenost by to tudíž byla, očekávati, žemi někdy i od této strany právo přiřknutobude.

Zde tedy platí toliko síla vnitřních dů­vodů, vznešený nad požadavky rabínů úřadníúsudek osob povolaných, ku kterým i já zvůle Jebo Veličenstva přináležím a veřejnýhlas úsudku schopného obecenstva, které ažpřijde čas, dle stavu věci zákonodárnou práciv parlamentu předsevezme. Další „vtip“ činí„Jeschurun“ tvrzením, že prý spis můj „Zidé

— 31 —

podle Taimudu“, jako Zolova frivolní „Nana“veliký peníz vynáší, a proto neberu více ohledna tak četné obrany v brožurkách a časopi­sech. Mohu naproti tomu sděliti, že v „Zidépodle Talmudu“ a v ostatních připojenýchspisech nehledal jsem časného prospěchu, anižjej dosáhl, ano spíše jsem jen škodu utrpěl,mnohou ztrátu času, ano dvakráte v jednézemi, kterou jmenovati nechci, želeti mi byloztráty řádné universitní profesury, pro Spis„Židé podie Talmudu“, poněvadž dotýčný mi­nistr pod komandem židů byl; bylo mi ře­čeno, že nelze upříti sice pravdu mých slov,avšak, že prý vystoupení mé bylo nevčasné. Takdaleko to došlo ve křesťanských zemích pro— židovské peníze! Co mne pobádá k bojiproti Talmudismu jsou tři věci: 1. Umysl,abych křesťanství, v otroctví jsoucí, osvobo­dil a zachránil stanovením zákonitých pravi­del; 2. abych ony (v menšině jsoucí) židy,kteří přirozený zákon srdce výše staví nežTalmudismus, přesvědčil, že náboženství ži­dovské od smrti Ježíše Krista není vícepravé; 3. abych všecky židy, ano 1 většinu,která dnes tak zatvrzele lpí na Talmudismu,před výstřednostmi protikřesťanského nihi­lismu ochránil, neboť i oni jsou lidé a protodlužno je po rozřešení otázky židovské z lá­sky ku bližnímu proti socialismu v ochranu vzíti.

Vraťme se po této episodě opět ku ra­bínu Blochovi. On chce mne i z NovéhoZákona poučovati, že nesmím pro Megillá 7Talmud tupiti. A jak? Bloch a Delitzschpraví, že Ježíš připomenul ženě kananejské,

— 32 —

že nesluší se chleb bráti dětem a házeti je;psům, a proto prý přece žádný židovský theo­log Ježíše nekáral. Nepřímo jest tím řečeno,že jsem místo Megillá 7 správně vyložil. IDelitzsch (1. c. 30) souhlasí. že „nežidé v ji­stých slovech, v nichž s affectem se mluví,v Talmudu psy se nazývají.“ Tato „jistáslova“ jsou vskutku pěknýmvýrokem Delitz­schový m. Delitzsch však, který jako Blochna Mat. 15, 26 poukazuje, zapomněl, že Spa­sitel ženě oné pravil, nesluší se dáti chleb„psíkům“. Ježíš poukazuje tímto diminuti­vem na již tehdy u fariseů obyčejné pojme­nování nežidů jako psů, což 0n s úsměvempouživ slova „psíček“, připomenouti chtěl.aby takou bídnou surovosť „plemene hadího“,jakou farisee nazýval, označil; o těchto 1a­riseích poznamenává žid Dr. Wessely vesvém „Leitfaden beim Religionsunterricht derjsraelitischen Jugend“ (v Praze u Paschelesa1876. str. 160.): „oni tvořili a tvoří ještědnes jádro židovstva.“ Druhá dvě místa,která Bloch z N. Z. uvádí, nemají s Megillá7 co činiti Petr nazývá totiž ony hříšníky,kteří vždy opět ve velké hanebnosti upadají,psy, kteří svůj vlastní trus sežírají, a JežíšKristus praví, že frivolním lidem nepřednášíse jemné učení o svatém, neboť to by byloperly prasatům předkládati. Jak veliký jestrozdíl mezi takovými výroky a spůsoby Tal­mudu, všecky nežidy jednoduše psy nazývati,jest na bíledni. Podobně se má, když Blochtvrdí, že Ezechiel nazývá nežidy „dobytčíplemeno“. Avšak v Ez. 34, 31 praví se 0

židech: Vy jste lidé, Já jsem váš Bůh —čímž říci chce, že vyplnění vznešených mesi­ánských předpovědění, která v předcházejícímsdělena byla, ne slabou silou lidskou Israele,nýbrž Bohem Israela, a jeho Všemohoucnostitoliko možné jest. Nechce se tím však říci, žeIsraeliti jsou lidé a nežidi „plémě dobytčí“(Jebamoth 1. c.) aneb zvířata. Sám Delitzschpřipouští (I. c. 35), že tradicionelní (t. j. tal­mudický) výklad zákonů z Ez. 34 (nesprávné)závěrky činil, kterými nežidi s hovadem nastejný stupeň postaveni jsou a že věta v Je­bamoth o „cizincích“ jako „dobytčím ple­menu“ nemilou jest a zůstane (to zároveňbudiž odpovědí rabínu Jacobovi, jenž opěttoto místo nalézti nemohl, a i pro „Jeschu­run“, který Jeb. 946 četl!).

Lówy snaží se (str. 8) pojmenování ne­židů jako oslů (Ber. 25) vymluviti. On do­voluje si špatně uvésti místo z Talmudu. Veskutečnosti zní to tam (Ber. 25), že žid mo­dltbu „Slyš Israeli, Věčnýjest jediný“ vpřítomnosti nějakého goj vysloviti nesmí,ježto tento sám o sobě jest předmětem ob­scéním, ačkoliv někteří synové Noemovi (Ja­fet a Sem) přikrytím otce důkazy stydlivostipodali. S tím též souhlasí, že židé i modlitbuKadiš jen tam modliti se smějí, kde ani Akumani hnůj je od sebe nedělí. (Orach ch. $ 55,20 cí. Pesach 85 Tos.) Podobně tomu jest. žeSchulchan manželství křesťanů obcovánímkoňů nazývá, (Jore deah $269, 1, cf. Talm.Jebam 22) jakož i že Akum ne lidé, nýbržzvířata jsou (Jore deah $ 372, 2, cf. Jebam.

Moje odpovědi rabinům. 3

61), taktéž že žid, zemřeli mu Akum, jakočeledín neb děvečka, od spolužida soucit nadsmrtí člověka přijímati nemá, nýbrž dlužnomu říci: Bůh nahradiž ti škodu, jak se ří­kává, když někomu vůl neb osel zcepení.(Jore deah $ 377, 1, ef. Berach. 16.)

Vrchní rabín Dr. Jacobi praví, že praž­skou modlitební knihu Machsor nezná, kde mykřesťané „Edom“, „vepř“, nazýváni jsme. Tototvrzení jest opět „divný vtip“, neboť Machsor (t.j koloběh, běh roku, pak kniha, kteráobsahuje modlitby o velikých svátcích v roce)jest v celém židovstvu známá a všude uží­vaná modlitební kniha, jejíž po nejvíce ryt­micky sepsaná přikázaní o velkých třechsvátcích v roce se užívají. Tištěna jestmnohokráte v Benátkách, Krakově, v Prazea jinde. Když jsem tuto pražskou knihu jme­noval, věděl Jacobi velmi dobře co chci aproto jeho hloupá přetvářka jeví se jakozvláštní „bona fides“. Buxtorf připomínáve svém „Bibliotheca rabbinica“ str. 119 £,že vydání benátské mnohá, proti křesťanůma (křestťansko-) římské říši Čelící místavynechalo, které v ostatních vydáních čístilze; on sám měl exemplář, ve kterém židémísta křesťanům nepřátelská na okraji za­znamenávali.

Pražský Machsor 39a nazývá křesťany1 osly Ber. 25. — Bloch, na kterého si opětvzpomínám, čehož příčinou jest Lówy (proBer. 25) chce nám namluviti, že se s kře­stany jako s dítkami Noemovými v Talmudučestně jednalo, poněvadž v traktatu Sanhe­

— 35 —

drin se onich jako o velekněžích mluví, stu­dují-li Toru; než on zapomněl podati vysvě­tlení v Tesephoth ku Aboda zara 3a, dlečehož dítky Noemovy sedm přikázaní Noe­mových studovati musí, avšak smrti propa­dají, Sstudují-li přikázaní Mojžíšova; ježtopak my křesťané přikázaní Mojžíšova studu­jeme a zachovávati musíme, nejsme ctění,ale smrti jsme propadli. (Srov. Sanh. 59 a.)

Následkem toho lze pochopiti, co na tomjest, když Bloch nemůže nalézti vysvětlení ra­bína Albo (Ikkarim III., 25), kde se praví,že život a jmění nežidů jest v rukou židů.Jakobi naproti tomu připouští, že Albo tomu učí,avšak toliko o těch. kdož zákony mravnostizavrhují; „Jeschurun“ podobně dosvědčuje,že Albo toto místo (gufo muthar etc.) má,avšak že toliko proti modlářům mluví a to­liko po čas války, kteráž každou stopu po­hanů, čímž sám Šalomoun sveden byl, vyhla­diti musí. Jakoby Israel „zásady mravnosti“mimo „biblickotalmudický“ pojem nábo­ženský kladl!

Vždyťvysvětlujesám Jellinek L c,že pouť života, abychom se stali blaženými,„židovskému“ zákonu mravnímu odpovídatimusí, který on hned v prvním řádku na „zá­kladěBible a Talmudu“ určuje. AiBloch I. c. dokonce souhlasí, že Mojžíšempředepsaná láska k bližnímu dle Alba ivzhledem ku „cizincům“ jest platnou, pokudjen modlám se neklaní; ježto pak, jaksvrchu řečeno bylo, v Talmudu modláři na­zváni jsme, platí o nás dle Blocha, Ja­

3*

— 36 —

kobiho a „Jeschurun“, že u židů neplatío nás zákon lásky ku bližnímu, že život náša jmění propadlo a ku volné disposici židůvjest. S tím též souhlasí, že jmění Akumajest jmění bez pána, tak že žid veškeré právomá si je přivlastniti: tak Schulchan (ChoschenS 156, Haga 5, cf. Baba bathra 54); s tímsouhlasí, že žid každého nevérce, který ně­jaké učení židovské popírá, usmrtiti může(Choschen $ 425, 5 cf. Aboda Z. 26) a žád­ného křesťana nemá žádným pádem od smrtizachrániti, byť i s ním v míru žil a protosnad direktně jej usmrtiti povinen nebyl (ibcf. Kidd. 82); s tím souhlasí, že vrchní rabi­nát (beth. din.) i dnes ještě trest smrti usta­noviti může, byť i zločin sám 0 sobě trestsmrti nezasloužil (Choschen $ 2, 1, CSanh. 46.)

Další důkaz o harmonii a disharmoniišlechetných pánů rabínů jeví se v pojednáníGittin 57. a.

„Jeschurun“ se domnívá, že porovnánímezi Ježíšem a Bileamem není zneuctěním,poněvadž Bileam u pohanů jest druhým Moj­žíšem. Dr. Jacobi o tom mlčí. Bloch tvrdí,že Bileam nebyl kouzelníkem, nýbrž prorokempravého Boha, a že i cnosti Ježíše Krista 1.c. se uznávají, jenže nárok Ježíšův na 9y­novství Boží v allegorickém pojednání setam zamítá. Vskutku krásné to, umělecképokusy rabínův!

Ze nemám, co bych odvolal, nechť do­tvrdí soudruh židů Delitzsch a rabín Ham­burger. Delitzsch (Chri:tenthum und jůdische

— 37 —

Presse, str. 18) takto píše: „Toto hanebnéporovnání mezi Ježíšem a Bileamem nalezásevGittin57| Onovýsvětlujevefantasti­ckých obrazech, které vynikají nad hroznéDanteovo peklo, že Ježíš a Bileam jsou spra­vedlivě zatracenci. Zdaž to není v zájmůžidů, aby každé upomínky na takové výtvorynejčernějšího zelotismu se varovali? Tímvíce jsem byl ohromen, když jsem v Rahme­rově „Literaturblatt“ (v srpnu 1881) četl po­jednání od Dr. Stiera nazvané „Bileam a Je­žíš“. Bez slova pohany © tomto pekelnémbahnu, do kteréhož talmudické porovnání Je­žíše a Bileama zabloudilo, vystavuje se taktomaskující se kritika o zakladateli křesťan­ského náboženství jako čin nutné obrany,který ve zlé vykládati se nemá. Nehleděk tomu, že Bileam, vykládač snů a kouzelník,konečně (rcete: též) působení Ducha sv po­drobiti se musil (Num. 23, 5) a že Ježíš dlesmyslu židovského není pravým a skutečným pro­rokem. musí každý čtenář nabýti přesvědčení,že modernížidovství ještě stále ku nemírnýmtalmudickým zneuctěním Ježíše se přiznáváa že nás křesťany za Bileamity, za vyznavačejiného, v sebeklamu se nalezajícího Bileamapovažuje.“ Tak Delitzsch.

Zemský rabín, Dr. Hamburger, píšeReal-Encyklopaedie des Judenthums, I., 190)podobně: „Prorocký dar Bileamův“, praví H.,„se v Talmudu jako pomíjející, nutností oka­mžitou zapůjčený uvádí. Bileam byl kouzel­ník (gosem) a posvém požehnání navrátil seopět ku svému stavu (4 Moj. 22, 5). Povo­

lání jeho ku proklínání (ve jmenu Balaka)bylo následkem jeho slávy kouzelnické. Smrťjeho pokládá se za trest (Aboth 3, Sanh.105), že na jeho radu svedení byli židé dce­rou Moabovou. Charakter života jeho byl:nepřízeň, pých, nenasvtnosť, dvojnásobná nená­visť proti židům.“ Potud rabín Dr. Hamburger.

Co se povznešení Bileama nad Mojžíšetýče, jak sám Hamburger 1. c. udává, béřese tu ohled pouze na okamžitě propůjčenýdar Boží, který vysokého stupně dosáhl aMojžíšovu skoro se vyrovnal, ano z části jej1 předčil; vždyť Bileam prorockým zrakemcelý běh dějin světových viděl, jak jsem tove spisu svém „Katechismus fůr Juden“(Kirchheim, Mainz 1877 stránka 65) vyložil.Z toho všeho vysvítá, že si výrok můj 0 Bi­leamovi a Ježíši nemá co předhazovati. Nadveškeré očekávání však jest drzost Blochova.když dokonce I. c. tvrdí, že v Talmudu uznávajíse vznešené ctnosti Ježíše Krista; na žádnémmístě ani jediným slovem není chválen anebza Cnostného označován; slujeť on v TalmuděKofer Israel t. j. židovský odpadlík a musítudíž v propasti pekelné v nejhorším neřádupykati!

Tento neřád, který vzhledem ke slušno­sti blíže označiti nemohu, jest přece důka­zem, že Talmud o vznešených ctnostech Ježí­šových nic neví. Jest mi ještě připojiti, žeBloch mé sdělení, že odpírá Kristu mravnostproto, poněvadž Pán ku zbudování světovéříše židovské ruky své nepropůjčil bez roz­paků uznává. Nyní slyším při této příleži­

— 39 —

tosti, že pan Bloch ve Vídni jest a nikolivv Polsku. Zajímavé jest, že Bloch, jak jestvldno, uznání židovské veleříše požaduje, či­ní-li si nárok na mravní spůsobilosť; opaktoho na jiných místech tvrdí Jellinek, N. V.,„že židovství nehlásá světovládu, nýbrž boho­vládu“.

Než spor tento řeší se líčením rabínů,o čem však Jellinek 1. c. nemluví, že žid zbytosti Boha jako syn z bytosti otce pochází,pročež svět židům přináleží. jako přináležíBohu, pročež Israel přirozeně se domáhá,aby svět sobě podmanil.

Snadno lze poznati, že pánům rabínůmdovolenojest vždy „Istivým býti v bá­zni Boží“ Nemýlímli se, podává o tomLówy opět nový důkaz (1. c. str. 32). Chcetotiž odporovati mému udání © Ben-Širáovi,kterému rabínská drzosť a pověstná fan­tasie pebuřující slovo proti Nabuchodonozo­rovi v ústa klade a proto poukazuje on naBiblickou knihu, Sirach. cap. 8,2, kdež ovšem„ani známky“ pro takový neslušný výraz na­lézti nelze. Avšak Lówy mohl dobře věděti,že poukazuji na onu knížečku Sira, která odrabínů tak četnými, směšnými a nedůstojnýmibájkami vykrášlenajest, o které Buxtorf1. c. 51 a Wolf I. c. 1. 262, mluví: z tohotospisku citoval jsem Fol. 8, b a nikoliv cap.8. verš 2. Čtenář nechť sám posoudí, zdažzde opět nebylo upotřebeno „vtipu“. To saméplatí též o poznámce Lówyho (1. c. str. 13)ohledně pozdravu. On myslí, že jako kře­stané žida nezdraví slovy „Pochválen buď

— 40 —

Pán Ježíš Kristus“, tak opět že žid Goima„ve jmenu Božím“ zdraviti nemohl, poněvadžjmeno toto pohanům nebylo svatým. Ovšem,ale hebrejský a orientálský spůsob nevyžado­val přidání jmena Božího; neboť se říkávalo:„Mír tobě, spása tobě!“ A právě ani tentopozdrav Gittin 62, a nedovoluje; proto pravíse tam, že rabín Kahana nežidy zdravívaltakto: „Pán mějž pokoj“ ; slova ta K. vzta­hoval v duchu na svého učitele a nikdy nanežida, jak to lze v Josepbath a v komen­taru Raschiho čísti. Podobně i Jochanan zdra­vil nežidy.

Ostatně dovoluje Gittin 61 a vůbec zdra­viti, děje 11 se to „za příčinou míru“, aby ztoho nevzešly nepříjemnosti. Sehulchan všakučí, že žid má Akumovi říci: „Tvůj Bůh tipomoziž!“ aneb „práce tvá ti žehnej“, přičemž sl myslí, že křesťanský Bůh jest malo­mocný, a tudíž křesťanu svým pozdravem seposmívá (Jore deah S 1, 147 Haga5); taktéžsmí žid zdraviti slovy: „Bůh ti pomoz“ amyslí tím na „slabého křesťanského Boha“.

Ke kapitole „za příčinou míru“ něco či­niti, náleží i učení Schulchanu (1. €. $ 151.,12 srv. Gittin 61), že žid Akumu almužnuudíleti, jich mrtvoly k brobu doprovázeti, sl=rotky těšiti může za příčinou míru. aby Aku­mové myslili, že židé s nimi dobře smýšlí;viz též Choschen $ 272, 8 (srv. B. mezia 32)a jiné.

Konečně přicházíme ku Baba k. 113 a.Bloch praví, že podvod před soudem zde do­

— 41 —

volen není. Jacobi tvrdí, že přelstění nežidajest zde pokládáno za zneuctění Jmena Bo­žího. „Jeschurun“ uvádí, že dle rabína Ismaale smí žid před soudem „chytrostí“ vítězstvíse domoci, avšak Akiba zavrhuje každý pod­vod. „Jeschurun“ zde zaslouží uznání, ježtododává, že dle rabína Ismaela (recte Samuela)přece podvod před soudem se dovoluje; coon „chytrostí“ nazývá, jest v oné parallelezřejmě podvodem. Na tom měli bychom jiždosti, ježto žid jak dle rabína Samuele, takdle Akiby říditi se může.

Zřejmě však praví ono místo, že židpřed soudem má použíti „igifin“ (t. j. pod­vodu, a nikoliv toliko chytrosti), kde mu zá­kon nepřízniv jest; rabín Ismael pak praví,že „pro znesvěcení Jména“ od podvodu upu­stiti se má. Já však ze Schulchanu dokázatichci, že Akiba tím myslil, že jen tehdy upo­třebiti se nemá podvodu, je-li nebezpečí od­krytí jeho, je-li se co obávati blamováníjmena israelského, které totožné jest s jme­nem Božím. Schulchan totiž učí (Jore deach$ 239, Haga, 1 srv. Hag. Ascher ad tr.

saha dovolena jest, když přísaze vyhnouti senemůže; on smí v tomto případě křivě pří­sahati, myslí-li jen, že jinak činiti nemůže.Hrozí-li židu tresty tělesné, může křivě pří­sahati, byť i z křivé přísahy usvědčen byl atak „Jmeno“ znesvěceno bylo. U pokut po­něžitých jest křivá přísaha jen tehdy dovo­lena, nelze-li přísahajícího usvědčiti z křivo­přísahy. (Beer hagola ib. z Haga $ 232, 14.)

I Delitzsch uznává (1. c. 110 v Anti­Rohling), že židu dle Baba k. 113 před sou­dem úskokův používati lze, a že onu nepatřič­nost v pojednání Baba k. 113 nemožno zapříti,že sice dle B. kam. státní zákony pro žida moczákona mají, nicméně však dovoleno jest po­hana obelstiti, jeho omyl využitkovati a jehopožadavkům se vyhnouti. „Tato státní usta­novení“, jak nám Delitzsch praví, „neusmiři­telný odpor kladou sociální mravouce státůvmoderních“ (lépe: křesťanství, Mojžíše nebzdravého rozumu) Delitzsch připojuje naivnípoznámku, „že stát, když byl židům rovno­právnost udělil, vděčnou na vzájem službuočekávat může, že židé národního rozdíluvšímati se nebudou a vůči nám křesťanůmrovnou svědomitost jako ku svým spoluvyzná­vačům zachovávati budou. — Pošetilá naděje,pokud žid židem zůstane; v záležitosti této,pokud proti podvodům a nepořádkům zákonypůsobiti mohou, prospěje jedině vyzdviženíemancipace a podrobné uspořádání onoho„regimen Judaeorum“.

Ku přesvědčení konečně též 1. c. mohuuvésti Jellinkovo vyznání víry, které jakoS patriarchální kathedry pronešeno bylo. PanJellinek vykládá zde samé krásné věci jakomajetek Israele; avšak lišák nebyl přece do­sti chytrým, ježto psal n. I., že všichni lidémají naději na věčnou blaženost, jen když„židovský“ mravní zákon zachovávají, kterýpřece během času v celé Evropě v platnostvešel! Velmi krásné! „židovský mravní zá­kon“ jest však (úvod) dle Jellinka „v bibli a

Talmudu“ obsažen; víme tudíž, ježto tal­mudickou část zavrhujeme, že žádnou nadějina nebe nemáme. Ostatní konsekvence jsouna bíledni. Rekl-li Jellinek, že „židovský“zákon nyní v celé Evropě v platnosti jest, pakpravda jest, že i Talmudu oprávnění bylo za­jištěno; avšak proti tomu bojujeme, aby opětcestou zákonitou tato chyba byla napravena— ku spáse křesťanů a ku blahu židů.

V Praze, v prosinci 1882.

Dr. Aug. Rohling,r. r. c. k universitní profesor.

LV.

Velectěný pane!

Rabíni poslali mi opět milostné psaníčko(„Wiener Alle. Zeiture“ 6 ledna s dodatkemze dne 10. ledna.). Hojnosť slov jest opětvehká, tak že bychom mysliti mohli, že tipáni, kdyby i celé nebe, jak Talmud praví.pergamenem, všichni lidé rabínskými písařia všecky stromy péry byli, přec nikdy skon­čiti by nemohli. Přihlédneme-li ale k obsahu,tu nám mimovolně napadá, že by mohl Tal­mud pravdu míti, an praví (Ber. 6), že čertivelmi rádi u rabínů prodlévají a sice tak, žekaždý rabín tisíc čertů po levici a deset ti­sfe po pravici má. Z toho nechť ctěný čte­nář sám posoudí, zda nejnovější práce he­

brejské theologie od ducha Jži neb pravdypocházejí.

Nelíbí li se něco některému rabínu. tedypočne drze lháti a své výroky pečetiti kletbouproti jinak smýšlejícím. Tak čteme, jak ra­bínové ve svých rozpacích letopočtem 70 tý­hodnů Danielových proti Ježíši míří a vůbecvypočtění doby Mesiáše za nemožné poklá­dají, řkouce: „Prokleti nechť jsou, kdož vy­počítávají dobu Mesiáše“; jinde opět stojípsáno: „kosti jejich nechť se přelámou“;„duše jejich ať jest zatracena,“ praví Efrain;„peklo ať je pohltí“, praví jeho excellenceAbarbanel, učitel israelský a finanční ministrve Spanělích; „duše jejich ať se kvasí jakopodebranina“ volají jiní rabínové a „orel“praví: „Kéž se jich srdce rozkočí a počítáníjejich zničí“. Něco podobného zažil jsempřed nedávnem, když mue jeden syn z Israelenavštívil a při odchodu něco bručel, z čehožjsem jen tato slova zaslechl: dam, deber,choschech, maschith („krev, mor, zatemně­losť, zkáza“).

Slechetná duše ta myslila. že by oněchdeset morových ran egyptských na mne při­jíti a mne zničiti mělo. Ani rabín Bloch jinaknemůže mysliti,ježto obvyklým spůsobem jeno utrhačství, nevědomosti, lži a nepravostimluví připojuje, že ve mně „duch Kainův“sídlí. Pešťský „Jeschurun“, který mnejiž dříve„vtěleným ďáblem“ nazval, uvádí mne v posle­dním čísle svém s Jeho Exc. ministrem sprave­dlnosti Paulerem a panem Onodym a nazývá nástři „neřádným spolkem“, mne zvláště „náčel­

— 45 —

níkem a mefistem spolku“, „padouchem“kterého jen talár zdržuje, aby sé i v jinýchoborech jedním z nejnebezpečnějších banditůnestal.“ V „Ungarischer Israelit“ (v Pešti,5. ledna) volá Israel o podpisy na peticik Jeho Veličenstvu, kdež se praví, že „pode­psaní se odvažují před jasnou tváří JehoVeličenstva jmeno Augustina Rohlinga vyslo­viti“, a že „veškeré židovstvo celé země snadějí k Jeho Veličenstvu pohlíží, že jedi­ným tahem pera, jediným slovem spůsobí,aby lež zmizela, a zlomyslnosť oněměla,“ —jako bých sám sto byl mnoho milionů Ra­kousko Uherska a celé země k mínění při­vésti, že židé mají antisociální a protikřesťan­ské náboženství, kdyby ho v skutečnosti ne­měli!

Musejí již podobné dojmy mysle skorozvláštní představu o vlastní věci, Kterou ra­bínové zastávají, vzbuditi, tak že člověkskoroskoprní, když čte, co ti lidé přímo „o věci té“povídají. Rabín Bloch jest totiž toho náhledu,že mezi židovstvím a křesťanstvím žádnéhopodstatného rozdílu není, ano že Spasitel,kdyby se na zemi objevil. mne a mé stou­pence rozhorlen od svého prahu by odehnal,židy však, kteří jmenem jeho se nehonosí,za své vyznavače a ctitelé by uznal, dále, žePetr a Matouš ve výrocích, které již v dří­vějším svém listu náležitě jsem objasnil, in­humánní ony ideje hlásají, kteréž já s neprá­vem Talmudu připisuji, ano že i apoštolPavel mocným odpůrcem učení o mravnísvobodě jest, a že prorok Ezechiel hanebné

— 46 —

náhledy zastupuje, před kterými Talmud sehrozí! Co chceme ještě více? Než Bloch na­lezl i v době nynější pomoc pro židy, ježtodle něho jakýsi „zbožný sluha katolickéCírkve“, kterého bohužel nejmenuje, Sskaza­telny pařížského dómu kázal, že dnes žijícížidé jsou vskutku národem Božím a že jímvždy zůstanou. Skoda, že arcibiskup vídeňskýnejmenoval také nějakého tak „zbožného“ pánakazatelem ve sv.-Štěpánském chrámu vídeň­ském ! Bude to asi o tom zbožném Pařížanuzrovna tak pravda, jako o dr. Veithovi, kterýprý se v kostele u sv.Štěpána vyslovil protiučenío rituelní vraždě židův. Prelát dr. Brunner,starý upřímný přítel zemřelého Veitba, uve­řejnil ještě nedávno (1882) ve „Vaterlandu“,že se v Pánu zesnulého kanovníka Veitha vý­slovně na tuto záležitost tázal a že prý muodpovězeno bylo, že Veith nikdy něco po­dobného neřekl. (Srv „Tribůne“ dne 10. ledna,str. 6).

Říšská rada ve Vídni a v Pešti a veškerésněmy zemské sl snad pospíší odporučiti židyna křesla ministerská, ježto Bloch nás uji­šťuje, že židi snad jediní jsou v Rakousku,kteří žádného národního přání nemají a státuvůbec bez veškerých vedlejších záměrů slouží.Skoda, že Cremieux smýšlení rabínů prozra­dil! Neboť, jak známo, pravil, že nový Jeru­salém povstati musí na místě dvojatého mě­sta císařův a papežův. (Arch. isr. 1861, str.651.) A přehlížím-li spisy revoluce, jenomoné z r. 1848, musí vždy snaha vzpoury protivladaři a stávajícímu pořádku mezi židy

— 47 —

zrovna jako endemická poznámenána býti.Komu nepřipadne tu na mysl povinnost pra­vověřících židů, kteří se musí třikráte denněmodliti za zkázu „zpupné říše křesťanské“s Birkath hamminim (vizníže)a naona nesčetná podobná přání rabínstva, ježprofesor Eisenmenger 1, 313—915 a 2, 1038zaznamenal ?

Dále znova dotvrzuje Bloch, že prý jsemjednostranně o Lutherovi soudil. Ovšem jsemve spisech, které se židovskou otázkou nicspolečného nemají, o některých výrocích po­jednával a nesdělil, co Luther 0 židech praví.Abych tuto „jednostrannost“ napravil, uveduzde nyní Lutherova k tomu se vztahujícíslova. „Věz, milý křesťané“, píše Luther (ed.Jen. t. 8, Fol. 76,) „a nepochybuj, že bysmimo dábla neměl horšího a zuřivějšího ne­přítele nad pravého žida, jenž tělem dušíži­dem jest. Jsou snad četní mezi nimi, kteřívěří, co kráva a husa věřila, přec. . kladese jim však často v dějinách za vinu, žestudně otravovali. děti unášeli a mučili jakona př. v Tridentě, ve Weisensee atd. Oniovšempraví. „že to nečiniii“, však aťjest to pravda nebo ne, přece určitě vím, žese jim zcela odhodlané vůle nenedostává, kdeke siutku ať tajná neb věřejná příležitost sejim naskytá, vštip si to v paměť ařiď sedletoho. Učiní li však nějaké dobrodiní, tedyvěz, že se to neděje z lásky, ani k tvémudobru, nýbrž poněvadž místo míti musí, abymezi námi žíti mohli. tudíž činí to pouzez nutnosti. Nechceš-li mi věřiti, tedy čti Ly­

rama, Burgensema a jiné poctivé a bezelstnémuže. I ve spisech a modlitbách židů nale­záme dosti hrubosti.“ Tak píše Luther a mápravdu.

K hádce o Talmud, praví dále Bloch,židovští skladatelé hudební nepatří. Avšaktito zaujímají vnaší rozepři místo, ježto účelTalmudismu, „křesťanství zničiti“ velmi pra­ktickým způsobem podporují. Kdyby takovýMeyerbeer s pomocí nebo bez pomoci židov­ského společníka Scribea, kdyby Lówi, Ha­levy, Stern, Rubinstein, Mareczek, Strakosch,Ullmann, Felicien, David a Hektor Cremieuxse svým „rytířem bez kázně a bázně“, kdybyOffenbach se svým „Orfeem v podsvětí“, s „vé­vodkynízGerolštýnu“atd.,kdybytitoa jiní„mistři“ bez počtu na svá libretta průpověď„pro zájmy židovské“ napsatichtěli,pak by každý věděl na čem je, avšak Israelinevedlo by se tak dobře,

Ve Vídni velmi dobře známy jsou ten­denční díla jako na př. Magdalena, Ceciliez Albana, Magelona a jiná více, které lidkřesťanský o jeho mravy a víru olupují; ko­nečně je známo, že Laube jako důvěrný pří­tel básnilka Mosenthala dle možnosti přispělku potupení katolické Církve. A nyní žurna­listika ! Ve středověku nosili židé, aby ihnedpoznáni býti mohli, žlutý klobouk. Kdyby pakčtenářstvo novin každodenně v čele většíčásti listů (ve Vídni na př. „N. frele Presse“,„Presse“, „Fremdenblatt“, „Tagblatt“, „Extra­post“, „Vorstadt- Zeitung“, „Wiener Allge­meine“ atd.) žlutý pásek spatřilo, tehdy bylo

— 49 —

by to nejlepším návěštím a každý by věděl, očtito písálkové bojují! Ježto v tento čas zá­konné pomoci ku obraně proti Talmudismupostrádáme, jest mojí povinností obecenstvochrániti, poněvadž jsem válečné plány pro­hlédl ; vždyť sám Talmud (Jerus. 42) přaví,že v boji o blaho národa každý, jenž scho­pen jest nositi zbraň, též bojovati musí!

Avšak „ku zbrani schopný“ — volají ra­bínové — a tvrdí nestydatě, že ani Talmudnemám, a tudíž nemohu jej čísti a oni protoprý mne za příčinou mých provinění protižidům právem již jednou S profesury sesa­dili. To vše jsou ale tvrzení jedno více lživéa křivé než druhé; poslední však má účelzačerniti, jak a kde ve světě se stalo, že mijakýsi židovský revolucionář dvakráte mé dů­ležité postavení zkaziti mohl; ostatně o této1 oné věci ješlě více promluvíme jinde!

Co důkaz proti mé „schopnosti ku zbrani“uvádí Bloch něco z Molitora o Tychsenovi aFabiovi. Prvé může každý z toho, co jsemprávě byl řekl, snadno posouditi. Od Tych­sena jest u královského dvorního souduv Berlíně z roku 1787 dobrozdání, jímž do­svědčuje, že židé zachází s křesťany jakos pohany, jichž statek i život k volné dispo­sici židů jest. Tychsen tudíž. byť i Blochůvprotivný citát právě vymyslen nebyl, hlubo­kým studiem správného nábledu — dosáhl.Fabius konečně byl v Lyoně velmi známýkazatel, jehož kniha mnou uvedená 0 pravdi­vosti mého sdělení každého přesvědčiti může:nalezá se ve vídeňské universitní knihovně

Moje odpovědi rabinům. 4

— 50 —

(Theol. p. I. 897), jest však pod dobrýmzámkem a ku nahlédnutí toliko in loco za­půjčena ; přece pomýšleli židé na její odstra­nění, jako jinde při spisech autentickýchLaurentem vydaných a při zprávách o vraždě,kterou židé na P. Tomáši z Damašku vyko­nali, jakož i při jiných jim nepohodlnýchdílech.

Jako další důkaz proti mé „schopnostiku zbrani“ uvádí Bloch tři již dávno upra­vené tiskové chyby o věcech zcela vedlejších(dva letopočty a jedno místo), které s jme­novanými a dosud nevyvrácenými místy ne­mají zcela nic co dělati. Za důkaz jest dáleuvedeno, že jsem ve slově agifin čtyry mluv­nické chyby udělal, ježto správně místo onozní: baakifin! Onéch mluvnickýchchybdopustil se však sám rabín dr. Bloch. Pře­kládá on předně tvar množného čísla zcelanesprávně singularem „Istí“, kdežto exaktně„podvody“ (cf. i význam slova Raschi kuBaba k.) přeložiti dlužno, za druhé zcela ne­správně přidává předložku b, ježto onen citátprávě předložku „skrze“ obsahuje a tudíž je­dnoduchým slovem agifin pokračovati musí;za třetí tvrdí on proti lexikografii, že prvnípísmena ain zde toliko se samohláskou a vy­sloviti se může, kdežto dostatečné dokladytéž samohlásku i připouštějí, ač iv takovémpřípadě v „souhláskovém písmě (hebrejském)“Talmudu „dagesaci“, kteráž nutně vyjádřitise nemusí, domysliti lze; za čtvrté píše onk, kdežto slovo to lze toliko s g psáti. Tedyrabín dopustil se čtyř grammatických chyb

v jediném slově! Záhadné slovo to odvozujese od časoslova agaf, které znamená „podvá­děti“ (hbr. agab. cf. gen. 27, 36, syr. jestegba pata, chald. igba, arabsky agibon).Vůbec zdá se, že rabín Bloch jak o věde­ckém vzdělání, tak zvláště o filogiii nemáavi ponětí. Jinak bylo by nepochopitelno, jakon můj výklad slova „Akum“ (Aobdě Chri­stus u Úlirjam, ctitel Krista a Marie) vyvrá­titi citěl poznámkou, že Akum mohlo by téžznamenati Aobdě koran u Muhamed (ctitelkoranu a Mohameda) ; to jest však nemožno,jelikož moslemský zákonník nepíše se koran,nýbrž Goran (s ©). Ještě smutnější jest vy­svědčení, které Bloch své filologické uče­nosti ohledně slova margela vystavuje. Tvrdítotiž proti všemu smyslu a rozumu. že slovoto jest časoslovo a nikoliv slovo podstatné!Nuže, 1 v rabínském slovníku rabína dr. Le­vy-ho, II. 66. může každý, pravím ještě je­dnou, tato tři slova jedno za druhým mar­gela, margelitha, margenitha na­lézti; první dvě znamenajídrahokam azřídka perle, třetí drahokam, v Tal­mudu ale stojí slovo margela. Tak to dopadás filologií rabína dra. Blocha, a takový pa­leček, který ani časoslovo od jmena statnéhorozeznati nedovede a o hláskosloví ani po­nětí nemá, opovažuje se se svou učeností vy­chloubati! Z toho lze snadno pochopiti, žetakové individuum též neschopno jest ocenitimísta, které o Trojici z R. Jahudy, Spisová­teli Mischny, výtečníci jako Voisin, Galatin aDrach uvádějí; velmi sečtělý hebrej ihned

4*

— 52 —

pozná z těchto míst, že je žádný pozdějšížid ani křesťan nápodobiti nemohl; barvitostřeči jest tak obtížná k nápodobení, tak mišni­cká, tak starojeruzalemská, že její pravost naprvní pohled poznáváme. Projdemež nyní řaduostatních mocných výroků rabína; uhlídámeže stejně bezcennými jsou jako ty, jež jsemby sdělil.

Ze jmeno Eliáš, jemuž Talmud hnusnostipřičítá, Talmudistu a nikoliv proroka zna­mená, plyne již z toho, že tento Eliáš vystu­puje v Nehardei, městě mesapotamském, kdeprorok Eliáš nikdy nebyl; avšak prof. Eisen­menger může zcela pravdu míti, když myslel,že rabínové dotyčné hanebnosti i prorokupřipisovali; vždyť učí Talmud, že i Bůhhříšníkem jest. kterému rabínové rozřešenídávati musí, a 1 Bloch praví, že prorokEzechiel spustlý barbar byl, ostatní lidi za„dobytek“ považoval a proto od ušlechtilého,božskéhoTalmudukáránadokoncei zesbírkybiblických knih od Talmudistů vyloučen býtiměl! |

O těch Talmudistů, čeho všeho oni senedomýšlejí!

Jeden z těchto (Elieser) umíral (Ber. 28.)s těmito slovy: Kéž by židé rabíny ctili a svéděti na bibli nezvykali! Jiný ovšem, kterýještě Vykupitele světa spatřil, zemřel v trpkézoufalosti (Jochanan Ben Saccai), a i Elieser(Sanh. 101) stěžoval si před smrtí, že jejhněv Boží tak velice tíží, že mu celý světtěsným jest. Kéž by toto každému židovi očiotevřelo, kteří své rabíny tak slepě násle­

— 53 —

dují, při čemž úplně nechci ani vykládati,jak rozličné pohoršlivé věci sám Talmud osvých výtečnících hlásá. Neméně pohoršlivéjest, že rabínové zpozdilé věci o obcováníBoha s Evou vypravují; co Talmud o tom(Ber. 61.) praví, lze čísti v „národní knize“z ruky rabínské pošlé, v „Brandspiegel“, atudíž dovolil jsem si to v „židu podle Tal­mudu“ napsati.

Nyní přicházíme od Ber. 61 ku Ber. 25,a tu mne slavně vyzývá Bloch v dodatku„Wiener Allg. Zeitung“ ze dne 10. ledna,abych „překlad“ místa o východní společno­sti ospravedlnil. Jaký to úskok, jaká drzost?Abych rabína toho přesvědčil, že jsem onomísto v původním textu četl, podal jsem jimvysvětlující výklad obsahu téhož řka. že ne­židi tam osli a sami v sobě obscéními před­měty slují, ačkoliv některé dítky Noemovizakrytím hanby otcovy podaly důkaz stydli­vosti. Toto „ačkoliv“ ebjasnilo každémuznalci, že Talmud nám křivdí, nazývaje nás„obscéními předměty“ (ervah), poněvadž toJibovolně, nesmyslně a nesvědomitě z biblických slov „neviděli otce svého hanbu“ vy­myslil! Mé „ačkoliv“ ukázalo, že bible v pravděžádný základ nemá, z kterého by právěuvedenou větu „neviděli otce svého hanbu“(ervah) dovodila, že „er vah“ slouti máme.Rovněž se zde vykládá z Ezechiele, že ne­židé jsou oslevé. S Megillou 7 má se toprávě tak, jak jsem řekl. Udal jsem o mí­stech. co vlastně obsahují, aniž bych irrele­vantní dodatky překládal; neboť to by dalo

„Zidu dle Talmuda“ takovou rozsáblost, žeby z toho žádný spis pro lid nebyl, a přecek tomu přišlo, aby se sdělením skutečnostia pravdivosti všem lidem ukázalo, jaké tajnosti židovství v sobě chová. které si osvo­juje právo křesťanství vymyšlením hanebnýchučení v nenávist uvésti. Zůstane tedy přitom, co jsem řekl a Bloch ať si od věhla­sného soudu úsudek přinese, že moje místafalešná, vybájená a siýšlená jsou.

Megilla 7 praví, že „gojim“ jsou psi.S tím se shoduje Aboda Zara 46, která tvářpanovníka nežidovského nazývá „obličejempsím.“ Myslí-li Bloch, že jsem toto, jakoži jiné věci opsal a v Talmudu nečetl, tedymu pravím, že slova ta I. c. v sedmé řádcez dola (ve vydání benátském) obsažena jsou.Raschi. zcela jak jsem pravil, vymyslel z 5.Mojž. 14, 21, že pes jest lepší než nežid;snad bude Bloch věděti, kde v Pentateuch­Commentaru slova ta hledati má, která he­brejskytaktozní: schehakkeleb nich­bad mimmennu! A za maso,které za­darmo psu se hází, béře dle Raschiho židod nežida peníze. Podobně i R. Lippmannstěžuje si (v úvodu k Nizzachon), že židi odmnožství psů obklopeni jsou, totiž od „od­padlíků židovských, rouhačů, Saduceův a kře­stanův,“ a ti všichni jsou mu minim, t.j.kacíři.

Vřadění nás mezi dobytek dovoluje si téžjak ostatné jinak očekávati nelze „Schulcban“(to jest stůl) aneb jak Bloch raději chce

„Aruch“ (to jest pokrytý); vždyť příjemnějšíjest na pokryté stoly myslitinež na pouhéstoly! „Aruch“ tedy učí L c.. že žid,zemřeli mu Akum jako pacholek neboslužka, od druhých židů těšen býti má jakonad ztrátou vola; neboť mají mu říci: „Kéžby mu Bůh škodu nahradil ,“ ale nikdy potě­šitelná slova jako nad ztrátou člověka.

Tak podrobné jest učení Aruchovo 1. c.,ono vztahuje se 1 na Akuma neb křesťana,který v domě židovském sloužil. Zdaž před300 lety nežili v Krakově křesťané a židi?

kde Aruch rabínskou rukovětí, židovským zá­konníkem jest, jiní lidé než křesťané a židi?Není li ale nyní mezi námi žádného otroctvív obyčejném slova smyslu a stanoví-li přecezmíněný zákonník, aby žid jen v případěsmrti žida obyčejnou útěchu (Bůh potěš těmezi truchlícími Sionu) vyslovil, jindy aletoliko ono z hora řečené, tudiž jest zřejmo,že pacholci a služky, které z Akumů nebokřesťanů jim slouží, za otrocký dobytek sepovažují. Blochovy námitky jsou jako všudečirá nepravda a drzé zapírání jasně znějí­cího textu. Naše místo 0 volu a křesťanskémsluhovi obmyslil Bloch krásnou poznámkou,že jest to velmi humanní, když žid při úmrtíotroka nevykonává tytéž obřady jako jsoupři smrti příbuzného v obvyklém užívání.V tom leží dvojí zvrácenost. Předně se řečío obřadech znění textu zatemňuje; neboťv něm jedná se o soustrasti, již dlužno přisluhovi zmíněným spůsobem projeviti a tím

— 56 —

jest zjevno, že se žid jako člověk, ostatníjako zvířata jeví Za druhé jest to velmismělé, že Bloch zde známku krásné huma­nity vidí; chce-li věděti, co jest to huma­nita, nechť pozoruje křesťanství, které i slu­hovi 1 otroku požehnání náboženské posky­tuje a jejich strast jako strast lidskou pozo­ruje a spolu cítí. Ostatně spočívá celé tomísto na Berach 16, b, kde stojí, že ne­slušno při smrti otrokům žehnati aneb útěchuzarmouceným poskytnouti, nýbrž jak se ří­kává ku člověku, jemuž osel nebo vůlpošl:; poslední (methu) přeložil jsem „zce­peněti,“ což Bloch „surovostí“ nazývá!Z toho vidíme, z jakých příčin rabínové své„tituly“ rozdávají!

Ze manželství nežidů žádným skutečnýmmanželstvím není. jelikož jest spojením nebjak to též pojmenovati lze „spolužitímzvířat“, dostatečně vysvítá z toho, co svrchubylo řečeno; i Joreh deach l. c. tomu učí,podobně v Talmudě (Jebamoth 22. b, a 97,b, a 67. a) zvláštní příčina 0 neplatnostimanželství, že jsme totiž zvířata (zvláště téžsusim t.j. koně) častěji bývá uvedena (8.Kidd. 17. Jos., Kethub. 4. Tos. F. Joreh deah334, 43, art. 4). „Surovost“ jest opět nastraně Talmudu! Též jest docela správné, ženás ztotožňují Orach, ch. I. c. jako Akumys nečistými věcmi jako na př. 3 blátem a tak1 v Talmudu, pes. 85. Jos. (ne 85, jak Blochpodvrhnul); hebrejsky to zní schela jehemafsig tinof o Akum. Tím se věc ne­mění, že comentatoři modlitbu „kaddiš“

— 57 —

zapovídají v přítomnosti modly; jak známojest „Uálem“ modla, běžné to znamení kře­stanského kříže (Beset. lex 1918) a my po­chopujeme, že žid jeho blízkost považuje zaprofánní, za nečistou. Proto se též Akums křížem, kterýž přece ničím jiným býti nemůže než křesťanem, nerad potkává na cestě(Orach. ch. J14. 8). Dle všeho toho je téžzřejmo, že když žid nežida chválí dle ducha„Arucha“ I. c., tak to míněno jest, jak jsemoznámil. Vždyť jest žid z bytosti Boží. myvšak všichni jsme pouhá zvířata a můžemeproto jen tak chváleni býti, jak se chválízvířata neb jiné nerozumné bytosti na př zapříčinou jich síly neb krásy neb jako skut­kové Boží.

Již často jsem ukázal, že křesťané jsoumodloslužebníci a tudíž hluboko pod zvířetemjsou, o nichž dí Isaiaš, že přece žlab pánasvého znají, kdežto pohané stvořitele — apána svého neznají. Jest na snadě, že. kře­sťanství musí býti modlářstvím, jest-liže Ježíšpouhým člověkem jest — pouhým tvorem;neboť to se zove modloslužbou, prokazovatitvoru božskou poctu. Dříve však než totoproti nejnovějším námitkám Blochovým v pře­třes uvedu, podotknoouti jest, že přese vše­chny důkazy. jež vzaty jsou od Delitzsche arabbiho Hamburgera — trvá na tom. že po­rovnání Ježíše s Bileamem není pražádnounectí pro Israele, ježto Bileam nebyl žádnýmkouzelníkem, nýbrž pravým prorokem. Věru,proti také slepotě není žádného léku. Ne­jmenujeť se výslovně Bileam v knize Josue

13, 22 Oosem to jest kouzelník? Nebylo-liOásem t£t.j. hadačství 5. Mojž. 18. 10 Isra­elitům jako přečin Jehovou zapovězeno? Ne­nalezať se Úásem všude v bibli jako těžkýhřích (1 Sam. 15, 23; Ezech. 13.23; 2. král.17, 17) ajako známka lichých proroků (EÉzech.13, 9; 22, 28; Jer. 14, 14) a nebyl Isaiáš3, 2 Aosem jako lichý prorok oproti Nabipravému proroku vyhlášen? Rovněž tak tolíčí čtvrtá kniha Mojžíšova, cap. 22. Kdyžtotiž starší z Moabitů a Midianitů k Bileamovipřišli, chtějíce mu dáti za to odměnu, nepo­slal jich pryč. nýbrž nechal je přes noc usebe. chtěje dověděti se, zdaž pravý Bůh jehokouzelnictví potvrdí a jeho penězchtivostina odpor se nepostaví. Kdyby byl Bileampravým prorokem a věrným sluhou Jehovy,tož by byl vyslance ihned odbyl, neboť musilvěděti, že Bůh svůj vyvolený národ nebudeproklínati. Toto biblické pojetí potvrzuje médřívější tvrzení. Jenom židovská chytrost jestto, praví-li Bloch, že v Gittin 51 vznešenéctnosti Ježíšovy jsou nedotknuty! Jak to?Poněvadž o ctnostech Ježíšových tam vůbecřeči není, opovažuje se chytrý rabín tvrditi,že ctností Ježíšových se tam nedotklo. Jakoby se I. c. Ježíš mezi poschim (t.j apostaty,odbožníky) nekladl a 0 něm se nepravilo, žejest trápen v propasti pekelné — s Bile­amem, o němž Mojžíš (4 M. 31, 16) praví,že svedl Israele k modloslužbě. I Ježíš jestse stanoviska Talmudu — pochopujeme —svůdníkem k modloslužbě; avšak takovýchabsurdních věcí by se přece neměli doktoro­

vaní rabínové dopustiti, chtíce nám namlu­viti, že Talmud ctí Dileama a Ježíše.

Jak nestoudné jest v takovémstavu věcítvrzení Blochovo, že žádný učenec židovský,že nikdo v celé Talmudicko-rabínské litera­tuře nepokládá křesťana za modloslužebníka.I Delitzsch 1. c. 26 praví, jak jsem napsal,že Talmud nás řadí do druhového pojmumodlářů. Delitzsch převáděje Aboda Zaraslovem „cizí kult“ překládá správně, po­něvadž „cizí“ znamená zde kult odporujícízákonu Božímu, modiářství, proto také tvrdíDehtzsch I. c. hned dále. že Valmudickýmžidům Tosafothovi a Rabbimu není křesťan„modlářem“ (to jest jako ti, kdož- klaní sestromům, zvířatům atd.) a Chullin 13, b,nechce pohany mimo Palestinu pravými mo­dláři nazvati, protože nelnou srdcem k po­hanství. Vidno, že jsem 1 0 panu Delitz­schovi zcela v pravdě napsa), že pojímáAboda Zara „cizí kult“ zcela ve smyslupohanství. Musím jen připomenouti, že De­litzsch shora naznačeným poznamenáním ne­dokázai, že křesťanství Talmudu není pohan­stvím, neboť tak naivně zpozdilými Talmudisté nebyli, aby věřili, že není mimo Pale­stinu pohanů z plná srdce ku svému fa­lešnému kultu lnoucích a že křesťané mimoPalestinu z nejhlubšíhonitra duší svých Je­žíšl poctu nevzdávají. CÚtenářmůže z tohotopříkladu zase nahlédnouti, jak židé a jichspolečníci trpělivost přísně zkouší, dávajícenám takové pošetilé věci k vyvrácení. Avšakv zájmu obecného blaha nechri se dáti una­

— 60 —

viti. V připojení k jedné větě „Orla“ chciještě ukázati, jak Israel s modlářskými kře­stany má zacházeti.

„Orel“ praví (Aboda Zara 3, Mišnafol. 78, 3): „Křesťané bloudící za Ježíšemjsou vesměs modláři a dle vlastního vy­světlení Talmudu musí se 3 nimi tak zachá­zeti, jak se zachází s modláři.“

Jak se tedy zachází 8 nimi? Nejprvnutno věděti, že nejsou ani pozdravu hodni.Bloch podotýká, že „Aruch“ dovoluje cizincejeho bohem žehnati: „Bůh tvůj ti žehneaj,žehnej tvé práci!“ Avšak toto i mnou uve­dené místo má ten smysl, že cizí bůh, jeli­kož v soustavě židovství jak se samo sebourozumí, toliko tvorem jest a nikoliv tedy bo­hem, představuje se jako bytost slabá, takžepozdrav tímto bohem považovati se může zaposměch. Bůh Akuma (křesťana) nemůže vícepomoci než vlastní práce, takže by se dlesmyslu místa onoho i říci mohlo: „Tvápráce pomoz, žehnej; neb více než ona kře­stanský Bůh skutečně nemůže, jen jest-li itolik s to jest!“ Bloch vidí, že to je sná­šenlivost (tolerance), když žid jménem cizíhoboha pozdravuje, nikterak ale posměch. Jestprý to jedno, dokazuje Č. XII, jaké člověkmá vyznání, závažno jest vnitřní smýšlení.Jako by člověk, který pravdu miluje, o Bohuneb božských věcech. neb o něčem jiném ne­mohl jinak mluviti než jak smýšlí! To bybylo pěkné z Boha činiti bytost, jíž by sepřetvářka líbiti mohla, bytost, která by

proti odporu ve smýšlení a vině lhostejnoubyla. Jestliže však Bloch při tomto tvrzeníslavně a zjevně přetvářku připouští, tu ne­potřebuji dalších rabínských dokladů zevšech dob, abych poznal, že rabínům fari­sejská přetvářka vrozena jest!

S tím v souhlasu jest, že dr. Jost, bý­valý ředitel rabínského semináře ve Vrati­slavi ve své historii o židovstvu II. 444 sezálibou a zjevně uvádí řadu vzdělaných židů,kteří stali se křesťany a pod škraboškou kře­sťanství učení Talmudu rozšiřovali. S tímrovněž souhlasí, že anglický kancléř d' Israeli,jak židovský list „Fanfulla“ (21. dubna 1881)psal, chtěl si pokřestěním privilegia občan­ská zjednati, která k vyšší moci vedou, ževšak srdcem zůstal žid a že nikdy nezakrý­val své smýšlení židovské proti Evropanům(t. j. nežidům); dle toho vyk-navatelem po­slední vůle učinil Nathanaele Rothschilda, adle milánského „Ragione“ (22. dubna 1881)pravil, „že ze spekulace křesťanem anglikán­ského vyznání se stal, že však vlastnosti ná­roda židovskéhona sobě má.“ „Archivesisraélites“ dotvrzují (28. dubna 1881). žed' Israelova láska k židovství pořáde rostla,z té příčiny také (ib. 5 dubna 1881) angli­cké synagogy konaly zvláštní modlitby kupamátce slavného kancléře. Konati modlitbyza „apostatu“ dle práva Talmudu není nijakdovoleno; před tím krátce dne 5. ledna té­hož roku „Kólnische Volkszeitung“ zvěsto­valy, že židé v městě Cleve, židu, který sestal katolíkem, nedovolili, aby otce svého

pohřbil nýbrž jej tak insultovali, že záleží­tost ta úřadům ohlášena býti musila.

Modlí-li se židé za křesťanské panovníky,stává se to konečné ústy, neboť zeovnější vy­znání nemá dle Blocha platnosti, jestliže jenv srdci svého přesvědčení se drží. Příleži­tostně přidává se ktakovým modlitbám dvoj­smyslný dodatek, na př. zachovejž Bůnhpanovníka říši můžeznamenati:Učinižto Bůh křesťanů, jenž nemá žádné moci, aneb:„říši“t.j. „pro vládu Israele“: totoposlední má se na zřeteli tehdy, je-li dotčenýmocnář židům přízniv. S tím také souhlasí,že židé mezi sebou rozličné modlitby vyko­návají, v nichž prosí o vyhlazení křesťan­stva, jež (na př. v modlitbě Schemoneesre) pyšnouříši (malknutnzadon).zvou. V této modlitbě, kterou nábožný tři­kráte denně se modlí, praví se. aby odpad­líci židovští a ti, kdož nemají víry židovskézahynuli a pyšná říše, aby podlomenaa zvrá­cena byla. Při slovech „pyšná říše“ horlivcitřikráte odplivnou, jak také činí při slověAlenu, kde se o křesťanech praví, že seklaní „marnosti, nicotě, člověku, jenž jestprach, krev a hořká žluč, tělo (pleť), hanba,smrad, — Bohu, jenž nemůže pomoci (vizWagenseil, tela ignea 219). Z toho vidno, ženenávist tato není v krvi, nýbrž jak Delamarrepravil, vychováním se vštěpuje a dorůstá.Průpověď o zničení „hrdé říše“ v Schemoneesrezovesebirkathhaminimaa jestprastará. Neboť Raschi praví ku Ber. 28. b,žegarob letarbutha denocrit. ].

— 63 —

za času Nazarena (brzo po něm) (tarbuthavlastní kázeň, chování, zde špatné chováníse Nazarena) vzdělána byla, který vyučovalvíře protivící se slovům Boha živého.

Nepoctivost židů vysvítá dále z jejichnázoru o přísaze. Vše, co jsem 0 tom psal,jest správné. Baba k. 113 a platí, jak jsemřekl. Kdyby pravdou bylo, že jen jeden to­liko rabín zde křivou přísahu dovoloval, tožvíme přece, že rabína poslechnouti sluší, byťi sám zákon (Mojžíšův) porušoval (Roš haš.25), a že i rabínské nauky, které si vespo­lek odporují, všechny zároveň slovem božímjsou, (Erubin 13 b) chytré to ustanovení,ježto 1Talmud sám zvěstuje, že psi, nevěstky,kohouti a rabíni vždy ve sváru jsou (Pesach.113). Avšak jest pravda, že I. c. jeden to­liko rabín křivou přísahu dovoluje. Zníť to(Baba k 113 a v páté řádce zdola, kterás amar Samuelzačíná)... Jest tradice: žida goj přijdou k soudu; můžeš-li (žide) jej(goje) přemoci zákony Israele, tož poraž jeja rci mu: tak tomu chce náš zákon; mů­žeš-li jej přemoci zákony národů, tož poražjej a rci mu: tak tomu chce váš zákon; ajest-li (ani to) ne, tož překonej jej (goje)podvodem. Zde se křivá přísaha ve všechotázkách, kde toho zájmy židovy vyžadují,zcela zjevně dovoluje a toto učení se ozna­čuje jakožto tradice.

„Schulchanaruch“ obmezuje, jak jsemsdělil, pouze na jednotlivé případy rozezná­vaje peníze a nebezpečí života, a v otázkáchpeněžních ustanovuje, aby nikdo křivě. nepří­

— 64 —

sahal, kdyby mohl býti prozrazen. Tím sejeden výrok Akibův, jejž I. c. Baba k. třetířádka zdola (počíná „Slova R. Israele R.Akiba pravil“) sděluje, blíže vysvětluje. Akibatotiž řekl, že podskoků slušno jest se varo­vati, „aby jmeno znesvěceno nebylo“, to jestv případech, kde by prozrazením křivé pří­sahy pověst Israele blamována býti mohla.Že „jmeno“ boží a Israele skutečně tak sestotožňuje a že se znesvěcení „jmena“ ovšemtoliko odhalením zločinné přísahy obávají,nevyplývá pouze z Choschen 348, 1. Haga,nýbrž také i z Rahmerova židovského lite­rárního listu, jenž za příčinou spisu od De­litzsche (12. července 1882, str. 2. prostře­dek 1 řádky) židy napomíná, aby křesťanstvív přítomnosti křesťanů nezlehčovali, ježto tožidům samým škodí a tak „posvátnosti jmena“ubližuje. Taktéž v předešlém dopise ode mneuveřejněné ukázky z „Arucha“ to potvrzují.Rabín dr. Bloch připouští v čísle XI. skrytě,že při nebezpečí života křivou přísahu při­pustiti lze, a v čísle III., že Baba k. 113.učí, že židu lze před soudem podvodu sedopustiti. Základní princip, dle něhož „Aruch“případy zmíněným způsobem rozeznává, spo­čívá Da rabínské zásadě, že žid z bytostiboží jest, jako syn z podstaty svého otce.Dle tohoto principu ustanovuje „Aruch“ L.c.,že křivá přísaha v peněžních záležitostechjen tehdáž dovolena jest, když není třebaobávati se prozrazení, v hrozícím pak nebez­pečí (zdraví a života) také i tu: neb škodana zdraví neb životě by se dle hořejší zá­

— 65 —

sady dotýkala přímo božské bytosti, a musíproto každým způsobem odvrácena býti. Provysoké soudní dvory musím ale ještě na po­sud neuvedené místo pozornost obrátiti. Jestto Baba k. 113 b, dle něhož žid, jenž svěde­ctví ve prospěch nežida ví, které židu něja­kému škodlivo jest, a toto svědectví u souduproti židu složí, ve velikou klatbu upadnoutimá. Místo zní v původním textu (řádek 1 a2 zdola) takto: Bar Israel dejodéa sahaduthadegoj veazil umashid leh bedina degojin:alIsrael meschammethinan leh. Jak lze tedy usoudu překlad a dobrozdání židovských učencůa rablnátů za rozhodující pokládati, amž bydříve aspoň jeden křesťanský hebraista sly­šán byl? Soud v Habelswerdtě prohlásil je­dnou redaktora Francke vinným, poněvadžjedině otázaný rabbi dr. Joel, který ve svém„exposé“ Ježíše dokonce „pánem“ nazýval,imponoval soudcům, appellační dvůr ve Vra­tislavi zrušil pak na mé dobrozdání, kdejsem hebrejsky a německy dotyčná místapředložil, ostatně beze všech, od Blocha zanepravé problášených přídavků, rozsudektento.

Tento názor o židovské přísaze potvr­zuje se odhaleními pokřtěného rabína Drachňa,o němž sám Delitzsch s úctou mluviti musil.Neboť když Delitzsch za příčinou některýchode mne učiněných údajích o obrácených ži­dech rabínskývýrok: tací lidé, že jsoujako malomocenství, uvésti se odvážil,žádal jsem jej, aby Rosenthalův životopisDracha četl. Na to pravil (Anti-Rohling 53),

Moje odpovědi rabinům. 5

— 66 —

že Dracha vyjímá. A tento, svou učeností asvatým životem právem proslulý Drach píše(Deuxiéme lettre d'un Rabbin converti auxIsraelites ses frčres, Paris 1827), že jsoudva obřady u židů, jimiž, nehledě k tomu,co jsem již shora uvedl, spolehlivost jejichpřísahy a slibův úplně se podkopává, byť ijakýchkoli klausulí a kautel se používalo.

První obřad nazývá se hafarathnedarim. Ten záleží v tom, že tři (vestaré upomínce na starou židovskou nauku 0trojici) židé od jiného žida vyzváni bývají,aby se posadili a jeho přísahy, sliby a zá­vazky pro minulost i budoucnost annuloval.Když pak se tito tři jakožto tribunál bylik tomu účelu konstituovali, mají plnou auto­ritu a jejich výrok jest jako slovo božíprávomocný. Každý žid vykonává tento aktsoukromě pro svou osobu nejméně jednou doroka, obyčejně kolem září, mezi vigilií přednovým rokem a vigilí před slavností smí­ření. Zid, jenž se svými přísahami a zá­vazky obtíženým býti cítí, řekne před zmí­něným tribunálem, že mu všech přísah aslibů, jež kdy byl učinil, líto jest a že jeodvolává ; jsou tak četny, praví ku konci, žeje nemohu jednotlivě uváděti; budiž to tedyve vašich očích, prosím, tak, jako bych jebyl jednotlivě vypočítal. Tribunál pak pro­hlásí beze všech okolků zmíněné závazky zaneplatné, bez účinku a jako by nebyly uči­něny bývaly.

Druhý obřad nazýváse Col nidreaodbývá se jakožto veřejný akt v synagoze a

— 67 —

sice © slavnosti smíření. Dříve než před­zpěvák první modlitbu 0 slavnosti smířenív synagoze intonuje, konstituují se tři mužijakožto soudní dvůr a annullují před tvářícelé obce s plnou autoritou všechny sliby,závazkv a přísahy jednoho každého z pří­tomných, jak na minulý tak i na nastávajícírok. Někteří rabíni tvrdili sice o této druhéannullaci, že platí toliko pro nastávající rok.Věc zůstane při tom ovšem touž, ježto seobřad každoročně opětuje; avšak tvrzení tobylo od jiných učitelů vítězně vyvráceno,kteří dokázali, že obřad má i pro minulostprávomoc. Toto odhalení učinil ze své zku­šenosti a učenosti proslulý Drach (1. c. str.83 a 304). S křesťany, praví „Orel“ slušídle výroku Talmudu právě jako s modlo­služebníky jednati. Viděli jsme, že se jimproto žádná věrnost a upřímnost věnovatinesmí. I o majetku křesťana se podobněsoudí; sloužíť k volné disposici židu, jenžsamojediný lidskou důstojnost v držení má aproto s nežidy jako s rybami mořskými azvěří polní nakládati smí. Uvedl jsem poslézjakožto důkaz i „Arucha“ (Choschen 156).Bloch praví, tam že stojí „ctitel hvězd“ ne„akum.“ To jest opět nepravda. A kdyby1 v některých vydáních „akum“ ve smysluBlochově stálo, tož jsem přece dokázal, žetito „ctitelé hvězd“ v „Aruchu“ jsou ctiteléKrista a Marie, jež my křesťané ovšem,obrazně řečeno. za dvě lesklé hvězdy pova­žujeme, aniž bychom však, jak nám zlobažidovská vyčítá, Marii se klaněli. Jsouť, pra­

5+%

— 68 —

vím, tito „ctitelé hvězd“ křesťané, ježtov Evropě, kde „Aruch“ různé styky mezižidy a nežidy rozhodně upraviti má, ctitelůhvězd v pravém smyslu slova není, ani teďani před 300 lety v Krakově. Pakli všakBloch tvrdí, že se v „Aruchu“ toliko 0 ob­chodní konkurenci židů vespolek jedná, jestto velmi Istivé a prohnané; neboť tato kon­kurence vztahuje se na vykořisťování „akuma“a ustanovuje se, že židu není bráněno akumávydírati 1 když již jiný žid touto šlechetnouprací zaměstnán jest. Neboť statek akumůvjest přece jen majetek vyvoleného národa aproto jest to jen něco chvalitebného, akumahezky brzy v bídu strhnouti, aby moc „bez­božných“ zmenšena byla. SŠtím souhlasí iIkkarim III. 25, jak jsem z textu a z Blochaa společníků dokázal.

Přicházíme ku kapitole o vraždě.Bloch namítá proti mým ukázkámz Cho­

šen 425, zde že se užívá předpisů Deut. 13.7., vůči Epikurejcům a ctitelům hvězd. Nuž,ex ore tuo te iudico. OCtitelé hvězd jsouv Aruchu, jak jsem dokázal, zcela zjevněkřesťané. Bývají však také Epikurejci na­zýváni. Excellence Abarbanel praví, že „hí­mané“ (to jest křesťané) kacíři a Epikurejcijsou, poněvadž věří, že božstvo jest maso akrev (k Deut. 32, 21 Mark. ham 110. 3.:alahuth bebasar vedam); taktéžpraví (roschamana 8, 1). že kacířem (min) aEpikurejcem ten se nazývá, kdo články víryžidovské přijímati nechce. Takých výrokůjest ještě mnoho, jak u profesora Eisen­

— 69 —

meugra, Edzarda. Dracha a jiných, kteří vestudiu Talmudu sešedivěli. viděti lze. Zníťpak to v Deut. I. c. v starém Israeli, že ti,kteří k odpadnutí od víry sváděti se pokou­šejí, ihned usmrcen: býti mají.

Ježto pak „Aruch“ na nás křesťany,kteří se pokoušíme židy o pravosti křesťan­ství přesvědčiti, to obrací, jest zjevno, že židv našem snažení zločin smrti hodný nalezáa nás k těm počítá, jež ihned, je li to jenmožno, usmrtiti má Proto stojí také vTalmudu Sofr. 13 b, a Aboda Z. 26 b Tos.:„Nejlepšího z „akumů“ (v některých vydáních„%gojů“, což přirozeně ničeho nemění) zabij.“Bloch z Poznaně a Bloch z Vídně stěžovalisi, že jsem zde přídavek „ve válce“ zlomy­slně vynechal. Avšak to, co dříve řečenobylo, ukazuje právě, že křesťanství, poněvadžžidovstvo od Talmudismu odvrátiti, je bludůsprostiti se snaží, dle názorů židovských, sežidy v stálé válce jest. Amsterodámské vy­dání potlačilo celé toto místo, zřejmo, že zbázně; kdyby místo to 1 s přídavkem „veválce“ bylo nezávadné, nebylo by Amstero­dámským čeho se báti, ježto přece ve válcenelze se vyhnouti tomu, aby 1 nevinní byliusmrceni.

S tím souhlasí 1 to, že v proslulé knizeMechilta 11 a místo to bez onoho přídavku senalezá Pročež učí i „Orel“, že příkaz „Ne­zabiješ“ pouze na židy se vztahuje (Jad. chas4.1 fol 47a). Proto učí rabíni v pražskémMachsoru, že slušno jest kacíře vypleniti(hamminim rauj laagar otham)

— 70 —

a v Talmudu, že právem nutno jest, kacíře(minim) rukou shladiti (Aboda Z. 4, b Tos.)I když, jak jsem v předešlém dop:su udal,dle některých autorit, nikdo není zavázán,akuma, jenž židům nepohodlným není, přímousmrtiti, tož jest přece vždy dobrý skutek,když se to stane, kde to jen učiniti lze (vizChoschen 425. 5 a Aboda Z. 26); ob­zviáště posvátnou povinností židů jest, žida,jenž se pokřtíti dal, usmrtiti (Joreh deah158, 1 Haga 2 a Tos. Aboda Z.). jak tohonebožtík bývalý rabín Drach zakusil. „DětiNoemovy“, které nejsou zároveň židy, smějísice sedm přikázaní Noemových, nikoli alepřikázaní Mojžíšova, studovati; to posledníodsuzvje je k smrti. jak jsem již v po­sledním dopisu oznámil. „Jeschurun“ potvr­zuje to v posledním čísle poznámkou. že„duch Tory jen se židovstvem spojiti se dá,a nežid Toru ve smyslu židovského nábožen­ství nestuduje;“ míní také, že syu Noemůvproto studiem mosaické Tory božímu trestusmrtí propadá; vskutku pak považuje, jaksvrchu uvedená místa potvrzují. Israel tohoza smrti hodna, komu Bůh trest smrti bylustanovil.

Děsný názor. jenž rabinismus, vzhledemku vážení si života, opanoval, vede nás přirozeně k „rituelní vraždě“. Avšak tentopředmět vyžaduje delšího rozebírání, pro něžv dnešním dopise místa není.

Protivenství. od židů mi Činěná, neza­brání mi, abych neřekl. co za pravdu poklá­dám; nebojím se ani rabínů, ani jejich pomo­

— 71 —

cníků v žurnalistice neb jinde. Avšak oněmdopisovatelům ze židů, kteří mne ujišťovali,že daleko jsou toho, aby se oněmi děsnýminaukami rabinismu, jež lásku k bližnímu,křesťanům odpírají. řídili, oznamuji opětovně,že nikdy jsem nepochyboval o existenci men­Šiny v židovstvu, která vší vážnosti zasluhuje,poněvadž jest lepší, než její víra; nechť setéto otáží, zda-li se nedostalo oněmi děsnýmibludy Talmudismu křesťanství nejskvělejšíhosvědectví o pravosti jeho; nechť se upama­tují, že tento boj, k němuž mne rabíni samipřinutili, ne sobectvím, nýbrž humanními in­intencemi se řídí, jež jsem ve svém přede­šlém dopise veřejně byl vyslovil. Avšak ra­bíni nechť především v tom jasného rozhledunabudou, že tajemství „Schethi veereb“ (onivědí, co tím míním) tehdáž teprve seznají,až bibli bez Talmudu studovati budou.

V Praze, v lednu 1883.

Prof. Dr. A. Rohiing, m. p.

w.

Rituelní vražda židovská.

Na. poslední mé vývody („Tribiůne“ dne16. a 17. ledna) odpověděli Bloch a Delitzschdvěma zprávami, které nejsou opět nic jinéhonež tendenční posouzení a nemohou mne tudížpřiměti k tomu, bych ve svých žalobách ulevilaneb je odvolal.

Pánové ti nedovedou nic lepšího, nežpřednášeti již samo sobě odporující tvrzení,jakobych byl důkladným nevědomcem, ba nadto ještě podvodníkem, který nevědomým setváří — a pod. Ostatně mají pravdu; mojenevědomost tak jest veliká, mé vědění takmalé, že nevědomost nikterak nevyváží. Avšakmoje vědění v některých věcech je tak pevné,má tak neodolatelnou jistotu. že bych životsvůj pro ně v sázku mohl dáti. A ku věcemtěmto náleží týž talmudismus a Co S nímsouvisí. Moji protivníci nepochybují také pra­nic o tom, třebas říkali. že neznám ani roz­dílu mezi jazykem hebrejským a řeckým. Nežproč pak mi Bloch poslal z videň. hebr. časo­pisu „Treuer Bote“ svůj hebrejský článek,jednající o našem sporu? To přece předpo­

kládá, že dovedu jej přeslabikovat! Ale místo,které ve „Treuer Bote“ ku svému prospěchuuvádí, nic nedokazuje. Zní takto: „Ačkoliv(židu) zákonem dovoleno s pacholkem kře­sťanským čebed Akum) otrocky nakládati, tožpřece měli se staří Pietisté (Chasidim) téžk nému mírněji a zacházeli s ním jako sezvířetem, dadouce mu jísti se zvířaty dříveještě než sami jedli.“ Totě však přímo směšno,chtíti takovýmto místem co-i proti mně do­kázati, které dí, že jsme zvířaty a podle zá­kona Žeby s námi ještě bůře než se zvířatymělo býti nakládáno. To jsou však výrokynekalé jakosti, jimiž se prozrazují židé sami.A pak, kdvbych nedovedl ani rozeznat řeckéod hebrejského, proč židé mi posílají v (ote­vřených) pošt. lístcích vedle německých takéhebrejské hanopisy a nadávky? V „uherskémJsraelitovi“, kterýž mne došel předešlé ne­děle, zaujímá bned první místo taký výrobek,výrobek hebrejské kletbv, jenž zní: „Prokletbudiž, zlí duchové jsou tvými pomocníky, ne­příteh Israele, ty's naši zem zhanobilBůh pomsty jest Bohem, pomstí krev našia pod.“ Včera však poslali mi židé z Brodů(ve vých. Haliči) hebr. časopis, mající název:„Ibri anochi“ (já jsem žid!). V něm pakbned na počátku jest dlouhá hebrejská rýmo­vačka mně klnoucí. téměř o třech sloupcích. —

Lze tedy opět viděti, že si lidé ti samiodporují. Ostatně jest společnost: Bloch, De­htzsch a spol. ještě tak neomalená, že sistále libují v nejdrzejším popírání přejasnýchudálostí a pouští se zřetele, což povážlivo

— 74 —

jest, svrchované pravidlo vědecké rozpravy,která požaduje ovšem sdělení pravděpodob­ných. Uvedu jenom jediný příklad, abych sezbyl konečně těch pánů 1 jejich již až proti­vných, stále opakovaných vytáček, nepravd,skroucenin a nadávek (jež nejsou více origi­nálními) a připojím dvě vysvětlivky, kteréobecenstvo dostatečně uchrání dalšího klamu.

Za příklad pro trvalé drzé popírání pravdyuvádím opětované tvrzení Blochovo a soudr.,že prý jsem talmudu ve svém životě ani ne­viděl, tudíž také nemohl udati strašlivé onomísto o křivé přísaze židů (Baba k. 113.),jež počíná dle mého sdělení v páté řádcez dola (slovy: amáar Samuel); Bloch drzetvrdí, že v páté řádce pranic není 0 „amarSamuel“ Příklad tento vyjímám — vše ostatníjest v podstatě tomu podobné — protože okol­nostmi posledních dnů věc ta nabyla významu.Dostavili se totiž ke mně dva vznešení hodno­stáři, státní a duchovní, kteří se druhdy ja­zykem hebrejským tolik zabývali, že si trou­fali některým místům zcela dobře padnoutina kloub. Pravili: Kdo selže jednou, ztratilvůbec víru; rádi by tedy viděli u mne řečenéono místo v originálu, pak si prý dovolí něcopoznamenati. Vyhledal jsem pánům těm místo,oni dali se v počet a shledali úplně, jak jsempravil. že pátá řádka z dola počíná „amarSamuel“, pak dále že (d' tanja traditio est)násl: duje pověstná ona věta, že žid i předsoudem smí pedváděti. Také jsem jim ukázalhned na stránce následující slova nacházejícíse dole ve dvou posledních řádcích, že žid,

— 75 —

skládá-li svědectví před soudem proti židu,má dán býti do veliké klatby. Hledali jsmeještě jiná místa, ale páni onino řekli, že topostačí; nečekali jsme ostatně jiného výsledku,jehkož odpovědi vaše rabínům dosti určitěmluvily pro pravdu Vaší věci; přece všakučinili jsme krok ten, obzvláště abychomprů­chod dali myšlence, že není Vám nic činitis hdmi poctivosti vědecké, anobrž s literárníchamradí, a že byste tudíž neměl s lidmi takovými vlastně ani slova vice vyměniti. —

Soublasím zplna s pány těmito a spokojímse proto jenom dvojí věc ještě vyložiti, nežpřistoupím k objasnění krvavých obřadů dosudstávajících. čehož si přtel i nepřítel dojistapřeje. — Nejprve prohlašuji, že rabínům vi­deňským. kteří mne v boj povolali. svědectvídávám, že jim zákony Talmudismu křesťanstvínepřátelské velice zněmy jsou a ma snadě,avšak že jinak in Talmudicis sami takovýmijsou nedouky. že jim rád dám 5000 zlatých,dovedou-li mi některé otázečky z Talmudusprávně zodpovídari. Odpověď však musí (cožostatně od rabína právem žádati možno) předsvědky na místě dána býti, aby se nemohliptáti teprve učenců cizích. Já posvítím pakna jejich odpověď a odevzdám ji všemu světuodbornému jakožto důkaz, že rabíni titonejsou ani se stanoviska židovskéhohodni zaujímati hodnost rabínskou.Objasnění toto kladu zde obzvláštní maje zřetelna ony židy, kteří nalezají se v náboženskýchpochybnostech a kteří marně rozhlížejí sev rabinismu po pomoci; uhlídají, že také

z knih židovských můžeme dokázati, že Ježíšjest Kristus a Mesiáš. —

Pak prohlašuji, že dosavádní moje odpo­vědi (které na mnohostrannou žádost obecen­stva podávám v této brožuře), poskytují do­statečných důvodů pravdě mých tvrzení a ženetřeba mi tudíž ve sporu časopiseckém o Tal­mudismu pokračovati. Nyní běží však o něcovážnějšího, totiž o to, aby se důsledně postu­povalo. Bloch a soudruzi zaslal totiž výrobkysvé vrchnostem duchovními světským, domý­šlejíce se, že důrazná jich tvrzení S to jsou,aby důkazem byla v prospěch těchto pánů;ale nepomyslili, že právě v těchto kruzíchdozná notného výsměchu ten. kdo hledá síludůkazů svých v drzých tvrzeních. Co na mnejest, já půjdu přiměřeněji a dovoluju si tudíž,vědom jsa pravdy a důležitosti věci, vysokévlády veškeré Evropy vybídnouti poctivěa důtklivě, aby předmět, který stal se nynívšeobecným, uvedly na soud všech orientalistův přísahu vzatých i všech členů „východníspolečnosti“, by se tito vyjádřili (na přísežnýsvůj úřad ohled vezmouce) o náboženství tal­mudicko-rabínském; já pak podrobím se jed­nomu z obého: jsou-li žaloby moje nepravdivy,nechat jsem zákonitě trestán, naopak všaknechť provede se konečné urovnání otázkyžidovské a sice rozhodně a jakse sluší i patřívzhledem k důstojnosti a zájmům národů kře­sťanských. Zlato židovské, kteréž ochromujeJeckterou mocnou ruku, ztratí na ceně, jak­mile zbaví se jenom křesťanství poroby tal­mudistické; neboť ve všech zemích, kterými

— 77 —

jsem cestoval od Adrie a moře Egejského kubřehům severním a od úžiny la Manche k Ti­chému okeanu, všady slyšel jsem a stálejakoby z jedněch úst, že každá 1 nejchudšívdova s radostí dá poslední halíř na oltářvlasti, aby konečně zdrceno bylo jho Talmu­dismu. —

Uváděje pak žaloby své proti náboženstvížidovskému znova a určitě, předkládám obe­censtvu a vysokým vládám sto zákonů, dlekterých žid k jinověrcům ve věcech nábožen­ských má se chovati. Zákony tyto uveřejněnybyly nedávno ve spise dr. Justa a jsou takévýrazem mého přesvědčení. Dr. Justus nesho­duje se úplně se mnou, ale jeho věc jest věcímojí. Výňatky (text), které podává, jsou přímovzaty z pramenů. Možno sice říci bez odporu,že proslulých učenců (celebrit) jako proí.Eisenmengera a j. lze vším právem použítia na jich základě zkoumati talmud s největšímužitkem; aby však židé přestali konečně po­směšně pokřikovati, že celebrit zmíněnéhodruhu ani dotýkati se nemáme, pominul dr.Justus úplně všeho v onom stu zákonů „zr­cadla židovského“. co není pramenem pů­vodním, ba vyloučil věci takové od všelikérozpravy. Dílo toto nechať čte obecenstvobezky pilně a vysoké vlády dejtež je přísněna soudu zkoušeti, jak již praveno; jeť tovýrazméhopřesvědčení© Ovšemnedomýšlímse, že by vysoké vlády čehosi zkoušeti a vy­šetřování zaváděti měly, ježto za pravdu topokládá moje maličkost; stavím sebe v čelověci, aby zde byla podstatná (konkretní) osob­

nost, nikoliv však jakýsi „někdo“ a pod., aleurčité individuum, které nalezá se ve služ­bách veřejných, které může vzíti na sebe zod­povědnost, osobu docela určitě naznačenou,která dovolává se přísahy a úřadu pro pravdupřesvědčení svého, která život nasadí i duši,aby pohnula světem křesťanským, by zkoumánbyl talmudismus a všichni se sami přesvědčili,že státy křesťanské byly touto tajnou moc­ností národně i nábožensky rozervány, strosko­tány, na okraj propasti uvedeny. —

Těmito poznámkami prohlašuji Blocha,Delitzsche a soudruhy vesměs za literárnípodvodníky, ježto se neostýchají za právo vy­kládati přímý opak práva; nyní pak obracímse ku rituelní vraždě židovské. Ukáži, že jestpovinností každého poctivce vůči všem De­litzschům a comp., aby k žádosti vysokýchúřadů přísežně jim dokázal, že onano věc jestodstavcem nauky náboženství rabínského. —

Důkaz tohoto tvrzení spočívá předevšímna událostech dějepisných, jelikož židé zá­padní ona místa, která křesťanským hebraistůmpřístupna jsou, v knihách svých tak srovnali,že nelze jich bráti za důkaz závazný a platný.Kdyby mi slavná představenstva učinila možnýmněkolikaletý pobyt v Orientu, opravdu se do­mýšlím, že bych nalezl i takového spůsobumísta (texty). —

Prozatím spokojíme se s událostmi, ježleží po ruce, které poskytuje dějepis. Kladuje hned po oněch z „Civilty“ již dříve při­pomenutých, které vydal jakýs mi drahý a

— 79 —

velenadaný spolupracovník z archivů řimskýcha jiných pramenů; k tomu uveřejním několiksoudních pří ve zvláštních vydáních, jež úsu­dek můj novými posílí doklady. —

1.

Papežské dekrety.

Rabín prof. Guiseppe Levi ve Vercelllách,řiditel ústavu „Educatore Israelita“ a Spiso­vatel knih určených pro „Ghetto“, psal r.1872 družstvu „Unita Cattolica“ v Turině,že byli židé sprostěni obžaloby, jakoby krvekřesťanské při obřadech užívali výroky Sa­mého papeže. Levi jmenoval Řehoře IX., kterývšak o této věci ani slova nepronesl, a Inno­cence IV., jenž nalezá se u Baronia (ad annum1247 n. 81) ze dne 3“ července 1247. Bulla,kterou Levi mínil, vydána byla pro arcibis­kupy a biskupy německé a sdělena také pre­látům francouzským. Nuže, co dí papež? Vy­cházeje ze stanoviska nepopíratelné pravdy(v rabinismu ovšem skroucené), že totiž Písmosvaté také židům zapovídá vraždu a lidskouoběť, praví pak, že přemnohá knížata bez­právně židy obžalovala, jakoby o velikonocíchjedli srdce zavražděného dítěte; zlovolně, pravíInnocenc, přičítá se také židům smrť člověka,nalezena-li někde mrtvola; dávajíce na takovéa mnohé jiné smyšlenky (psáno je dále), stí­hala mnohá knížata židy ukrutně, aniž jichdříve před soudem obžalovala, přiznání obdr­

žela aneb usvědčila, a tak si dovolila knížataproti Bohui spravedlnosti židy vydrancovati,žalářovati -— a hrdla odsuzovat, — tak žese židé hůře měli než otcové jejich v Egyptě,ježto jim bylo z vlastních příbytků do vy­hnanství bídně se bráti; pročež prý se, abyvyhlazení nebyli se obávajíce, obrátili k mou­drosti Stolice apoštolské.

Nechceme. končí papež, aby židé, anmilosrdný Bůh čeká, až se obrátí, spůsobemnespravedlivým (injuste) byli trýzněni, a naři­zujeme. abyste se dobrotivě měli k nim anetrpěli, aby budoucně byli bezprávně (inde­bite) pro příčiny tu jmenované a podobné ob­těžováni.

Jak vidno každému, bulla nikterak ne­mluví rabínu Levimu na prospěch. Doznávájenom, že nejedí židé srdce dětského a zaka­zuje nespravedlivé útisky a obtíže židův, sbá­jiti si zločiny a odsouditi je bez příslušnéhovyšetření; zdali kruhy rabínské naproti biblimají nauku o užívání krve a zdali uvádějítuto ve skutek, nikterak se nepodotýká. Tudížpochopíme lehko, že Stolice papežská samarozepři tridentskou, kterou níže uvedeme, nasvůj soud pohnala, a že vynesla dne 20. června1470 rozsudek, že židé v Tridentu zavraždiliSimona chlapce a krve jeho požívali o veli­konocích. Sixtus IV. za předsedu sporu to­hoto postavil proslulého Panvína, Uditoredelle cause del S. Palazzo, jakož uhlídáme.Tento vzpomněl při jednání soudním také naprivileje, které židé obdrželi prý od RehořeIX. a Innocence IV. a prohlásil, že výsady

— 81 —

tyto nemohou překážeti u vedení rozepře,ježto se zdá, že jsou liché a nepravdivé adle výkladu slovného nemají v sobě pravomocité, aby při zastavily, dále pak, že koncilemVienským zřejmě vyloučeno jest, jakoby židůmbyly příznivy ony rescripty a správně pojí­máno odmítají prý jenom útržky spočívajícína podvodu, takže jasno jest, že účel při pro­půjčování těchto výsad (jako ve zmíněné bulleInnocence IV.) obmezuje se pouze uchránitižidy pomluv a útrap na těchto spočívajících.„Non obstant“ pravil Panvino při poradě,kterou ještě níže uvedeme, „privilegia Gre­gorii et Innocentii: tum gula non faciuntfidem nec authentica nec sine suspicione falsi,tum gula etiam ad literam intellecta nonsunt servanda de jure, tum etiam gula con­cillum Viennense talia rescripta aperte im­probat, tum etiam guia sane intellecta exclu­dunt solam fraudulentam calumniam. Patet nonfuisse intentionem concedentium talia privilegianisi excludere calumniosas vexationes.“ Čo setýče Řehoře IX., četl Levi v seznamu druhéhosvazku Baroniova u slova „Judaei“ tuto tolikozmínku: „Judaei a GregorioIX. ab inigua appre­stone vindicati.“ Uvedené místo jako bulla Inno­cencova mluví proti nespravedlivému útlakužidův. Ale Levi mohl se textem přesvědčili,že Rehoř jako Innocence židy chtěl hlavněobviny zbaviti, jakoby užívali krve křesťanské.Ano v seznamu Baroniově samém Levi na­lézti mohl hned za svrchu řečenými slovy,jak odkazuje spisovatel čtenáře na č. 12 roku1244, kdež sděluje ohavný zločin židův na

Moje odpovědi rabinům. 6

chlapci křesťanském (crudele ipsorum (Tudae­orum) in puerum Christianum facinus.) NadtoLevi zapomněl, že v mnoha svazcích AnnalůBaroniových po veškerý dějepis často obšírněvypravováno jest o vraždách křesťanů, kteréžna různých místech a v různých dobách odHebreů byly spáchány z pohnutek nábožen­ských. Tak vypravují letopisy tyto (č. 49 r.425), že židé ukřižovali hocha Xřesťanského,dále (č. 14 r. 614), že židé kupováli kře­sťanské zajatce a zabíjeli je, dále (č. 8 ".1146), že židé v rozmanitých dobách vícehochů křesťanských křižovali. potom (č. 74r. 1255), že židé umučili chlapce Hugonak smrti; (č. 18 r. 1273) vypravuje se o hrubýchvýtržnostech židů; (č. 41 roku 1283 a č. 25r. 1286) o několika hrůzných zločinech (atro­cia facinora) židů proti křesťanům; (č. 18 r.1287) oznamuje se, že židé umučili v Němcíchkřesťanské hochy k smrti ze zášti náboženské,(č. 64 r. 1303), že židé z nenávisti Kristachlapce Konráda usmrtili, (č. 15 r. 1325), žežidé pražští trýznili křesťanajakéhos všemimukami, které Kristus musil „snášeti, (č. 37r. 1475), že židé ze zášti ke Kristu umučilik smrti v Tridentu jakéhosi chlapce; (č. 20r. 1476), že žid Salamon zabil Konráda, hochakřesťanského a (č. 41 r. 1510), že židé naskřipci vyznávají, že připravili o život sedmkřesť. hochů jehlami. A tak nalezá se ještěmnoho míst spůsobu takovéhoto v řečenýchletopisech, a protož pochopiti nelze, jak mohouLevi a ostatní židé a zastancové jejich pou­kazovati na bullu Innocencovu a jiných pa­

— 83 —

pežů s takovou vítězoslávou, kteří přece ne­popírají nikterak ani události obřadných vraždkřesťanských ani tajných článků rabinismu,jež oněm jsou základem. Více o předmětutomto viz Ehrler ve Veringově „Archiv fůrKirchenrecht“ (1880).

9.

Učení obrancové židů.

Žaloba proti židům pro obřadní vraždukřesťanů objevuje se ve všech stoletích. Ba­ronius.© Bollandisté,Pertzova„monumentaGermaniae“ a jiní Starší 1 novější dějepiscisvědčí o témže. Proslulý sv. Agobardus, bis­kup lyonský, sděluje události starší až ku8 století v dílech svých „De insolentia Judae­orum“ a „De Judaicis superstitionibus“ a přesvšechno popírání se strany židů, jakož i přesvšechny obrany hebrejců, kteréž sepsali kře­sťané i židé bona (z dobrého přesvědčení)jednak mala fide (jsouce přesvědčení klam­ného) obžaloby ty zůstávají v platnosti. Meziobranci, které počitáme bez odporu mezimuže židům z přesvědčení příznivé (bonafide), jmenujeme vedle četných protestantůbiskupa Koppa fuldenského a arcibiskupaJagerského v Uhrách; a roku 1865 tvrdilminorita P. Bonaventura na katolickém kon­gresu v Mechelnu s plnou jistotou a vírou,že prý vraždu v Damašku roku 1840 dlužnopřičísti na vrub toliko vražedníkům, an nikdo

6*

— 84 —

vážnější ve světě neuvěří, že židé jsou splnomoc­něnými svým náboženstvím obětovati křesťany.P. Bonaventura má ovšem pravdu, rozumí-lináboženstvím, které oběť lidskou zakazuje,náboženství mosaické; ale mýlí se, má-li nazřetel rabínskou ideu pravověrného židovstva,o kterém ještě nedávno „Jeschurun“ prohlásilv Pešti, že jest vlastní jenom židu, an psal,že pouze žid skouma Torah (Mojžíšův) vesmyslu náboženství židovského (t. j. talmu­dicko-rabínského). Nikoliv Mosaismus, nežprávě rabinismus ukládá židům záští protijinověrcům a zejmena křesťanům, jakožto po­vinnosť náboženskou; žid, který nežida, kdemůže, nezabije, porušuje zákon náboženský.(Maimonides Sefer mizo f. 85, 1. 2, 3 subtit. Mizvoth lo taasch.) —

Mezi obrance, kteří úplně odmítají Ža­lobu obřadní vraždy, náleží v novější doběpařížský velkorabín L. Wogue. Však jej meziobhájce spravedlivé (bonae fidei) nemožnovřaditi. Píšeť ve článku „Univers israelité“(1. května 1881) o „nařčení z krve“ za pří­činou jakéhosi soudně nevyřízeného případuz Alexandrie (o velikonocích 1881): „Povšechna leta podnikají Řekové Alexandrinštío velkonocích hrůzostrašné demonstrace protižidům. V roce tomto zmizel řecký chlapec(utonulů v moři), což vzali sobě jako záminku,aby zdvojili vášnivou vřavu (fanatické orgie)proti židům. Vizte bratři v Israeli obžalobupo výtce (par eminence), obžalobu věčně seopakující, vždy novou a povždy jednostejnou;nějaký zlomyslný hlupák obvinil jednoho krás­

ného dne nešťastné otce naše z proléváníkrve, což tak znamenitě se ujalo, že vrací sepravidelně vždy jako březen v guadragesimě(v postě), dnes zde, zítra onde, vždy všakpo blízku velkonoc.“ A nyní následuje řadanadávek křesťanům, jež Wogue nazývá vyná­lezci pomluv těchto, kterýž popírá vše a do­kazuje toliko ze zákona Mojžíšova, nestarajese o události dějepisné a věrohodná nařízenísoudní. Jakoby nemohl způsobem tímto doká­zati, že jaktěživ žádný žid ani nekradl anipepodváděl! —- Neboť Mojžíš zapovídá tohletaké. — A jakoby „nějaký zlomyslný hlupák“věc takového dosahu mohl smysliti a vírunalézti po všechna století! — Tím odsouzenajsou učená dobrozdání opírající se o mosaismus.která ještě nedávno uváděna byla u vědomostnaproti obžalobě z krve prolévání; jejich bez­cennosů historická vysvitne z věcí následu­jících.

3.

O událostech, jednání soudním,o „kousku“ tridentském

a mučidlech vůbec.

Nuže dejme se nyní v rozpravu 0 udá­lostech samotných. Dvě znamenité pře ležípřed námi, kteréž důkladně jest nám seznati.V rukou máme věrohodné spisy (acta) o obou,při nichž šetřeno bylo všechněch formalit,kterýchž užívá vzorné řízení soudní. Pře prvníkonala se v Damašku r. 1846. za přítomnostievropských konsulů, druhá k rozkazu Sixta IV.

— 86 —

za přičinou blahoslaveného Simona Trident­ského. Bollandisté líčí, že umučen byl blaho­slavený Simon od židů, neznali však důle­žitých pojednání o rozepři té, které nalezajíse varchivu vatikánském a jež sdělíme v od­stavci následujícím. Ciníme toliko ještě po­známku, že obě pře, ač v zemích rozdílnýcha v době zcela různé vedeny byly, vydávajíaž do podrobností nejmenších jednostejné do­klady o krvavých názorech rabinismu.

Tož nejprve vizme při tridentskou. Za­choval se 0 ní věrohodný popis (exemplar),který zprvu v tajném archivu v Castel SantAngelo bvl uschován a pak přenesen do Va­tikanu. První upozornil Benedikt XIV. naspis tento v díle svém „de CanonisationeSanctorum“ (III, 15. 6) an psal: super cuius(B. Simonis) obitu authenticus existit pro­cessus in archivio secreto Castri S. Angelo deUrbe, guem Bollandiani ceterigue omnes, guide ©0 Scripserunt, ignorarunt. Jednání totodokazuje, že netoliko (což neupírá nikdo)židé chlapce Simona zavraždili, ale i že toučinili proto, aby vyhověli zákonu rabínskéhonáboženství, jsouce ponoukani pohnutkamibohaprázdné zbožnosti a vázáni slibem (de­votio), aby požívali krve křesťanské k osiavěveliké noci. —

Ve čtvrtek v týdnu pašijovém r. 1475.,který připadl na 24. března, zmizelo v Tri­dentu dítě, jemuž bylo 29 měsíců, jménemSimon. Rodiče, nadarmo se po něm shánějíce,obrátili se k biskupovi, jenž byl zároveňknížetem a světským vladařem v Tridentu.

— 87 —

Když ujaly se úřady věci a pátraly, objevilise Hebraeové, aniž jich kdo vyzval, nesoucemrtvolu dítěte, kterou prý nalezli v jistéstoce (vodní), jež pod zemí procházela sklepymnoha domů a také domem jich. Domnívalise, že soud vyhlásí je nevinnými ani Sámo­chtěíce mrtvolu vydávají, kterou mohli přecezabrabati, aneb zničiti, neb dokonce jinamzanésti.

Výpočet jejich však byl lichý. Neboťz pohledu na mrtvolu bylo patrno, že smrťmkoli, jak židé povídali. utonutím, ale ranamibyla způsobena; židé tvrdili totiž, že našli vestoce své mrtvolu náhodou, kamž doplavenabyla proudem z míst hořejších. Když všakoh.edání těla vyiučovalo utopení, hiedail židéspásu všelijakými vytáčkami; ba říkali, žečervy ožírali mrtvolu a tím způsobili stopyran. Než zaplétali se takto vždy víc a víceve svých odpověděch a byli proto všickni dovazby vzati; na skřipci pak potom vyznalvšecko a Sice vše souhlasně až do nejmenšíchpodrobností. Skřipec jest ovšem v naší doběodstraněn. Avšak věru nikdo nechtěl by tvr­diti, že by na skřipci nebylo hodnověrné vý­povědi ani jediné, že každé přiznání, ježv minulosti touto cestou vymáhali, beze všíceny jest a všecky rozsudky na základě oněchvýpovědí jsou vesměs nespravedlivý? — ichtěl by kdo tvrditi, že skřipec dovede vy­mučiti jenom bajky a smýšlené báchorky?Kterak pak mohlo šest či osm osob od seběodloučených, které jednotlivě byly vyslýchany,na nichž vyznání bylo vynuceno svěráky neb

jinými prostředky krutými, kterak mohly všeckyjednostejnou a tutéž povídačku sl vymysliti,jež až nápadně v jednotlivostech se schodo­valaatakjivyjádřii?© Protožodsouzenibyli následkem výpovědí svých všickni k za­sloužené smrti.

4.

Výslech Jana z Feltra.

Předeslavše všeobecné tyto poznámky oudálosti veleznámé, jež v mnoha životopisecha dílech dějepisných vypsána jest, přicházímek rozepři samotné, kteráž na světlo vynesejiné věci posud neznámé, zaručené i zname­nité. Předsedou byl podestá tridentský G1o0­vanni de Salis di Driscia, doktor práv, jsazmocněn knížetem biskupem, kterýž dal za­tknouti židy podezřelé; jmena jejich jsou po­znamenána po řadé při jednotlivých výslechách.Než počato s výslechem podezřelých, kázalpodestá (fol. 6 b jednání soudních vatik.;zkrátka f. 6 b Vat.) Janu z Feltra, kterýz jiných příčin ve vazbě se nalezal, abyk němu se dostavil; bylťůJan křtěný žid, jsaasi šest jet křesťanem. Podestá (soudce) odtohoto přál si zvěděti, zda pravda to, že židézabíjejí děti křesťanské, aby používali krvejejich. Jan složil přísahu, dotýkaje se písmasvatého, že pravdu poví; a odvětil, že tohlepravda je, co s ním otec jeho Sachete z Němecpocházející asi před 15 lety sdělil: Ze totižasl před 40 lety bydlil v Lanzhutě (aneb

— 89 —

Tunghut, což bollandisté „per Tungros“ vy­kládají) v Jihoněmecku, kdež několik židůzavraždilo o velkonoci chlapečka, aby mělikrev jeho a ji požívali. Věc.ta byla prý sta­rostovi ohlášena, jehož jineno však již Janneznal. Starosta kázal po té vrhnouti v žalářvšechny židy, tak že jenom někteří prchlia mezi těmi i jeho otec. Pak prý bylo 45židů upáleno; kde a jak dítě to zabito bylo.nevysvětlil. Tázán jsa, zdali on jako žid někdytakové krve požil neb vidél-li, že by otecjeho Sachete ji potřeboval a jak a pročjí užíval,Jan odpovědél, že není dle svého zdání po­vinen říci. užil-li krve takové, však otec jehoběhem života svého o velikonoci židovské,když končil oběd (coena) a pak dne násle­dujícího po svátku velikonočním. když počínaloběd, a pak také dne následujícího z krveoné dával do číše, v níž bylo víno, a potomže pokropul stůl proklínaje víru křesťanskou(et guod pater ipstus tempore eius vitae inde pasce judeorum ante cenam et etiam indie seguenti post pascha ante cenam et etiamIn die reguenti accipiebat de dicto sanguineet de illo ponebat in ciato suo, in guo eratvinum et deinde aspergebat mensam maledi­cendo fidem christianorum). Také řekl, že otecjeho dal z krve této do těsta, z mž dělalKolače, a to prý před svátky velikonočními;a koláče tyto židé jedli o velké noci (dicitetiam, guod de dicto sanguine ponebat inpasta de gua pasta faciebat fugatias, et hocante festum pasce eorum; guas fugatias ipsijudei postea comedebant in dicta die pasce).

— 90 —

Ale nevěděl, proč a jak se děly věci ty;a pravil, že židé ostatní činili tolikéž. jakviděl prý sám i slyšel (et dicit guod aliiludei similiter jta faciunt prout ipse viditferi et audivit), řka, že věci tyto velmi tajněse děly mezi nimi (dicens guod predicta funtsecretissime inter 1psos).

Toť jest Janova výpověd, kterou ozna­čuje se spotřeba krve jako věc stále obvykláa obyčejná nenesouc zřejmě na sobě ani stopyzlomyslnosti. Totéž slyšíme od věznů trident­ských, kteří nad to povědí nám něco 0 spů­sobu a příčině obřadů těchto.

5.

Výslech Israelův.

Majitel domu, v němž se udála vražda,jmenoval se Samuel, syn pak jeho Israel.Israel z počátku zapíral, až dne 9. měsícedubna roku 1475 (Fol. 27 a Vat.) udal toto:„Zbavte mne pout“, pravil, „povím pravdu.“Nyní pak řekl, že se nalezali v minulýchvelkonocích dva nebo tři dny před čtvrtkemžidé Mojžíš, Samuel, Angelo, Tobiáš, Mohara on (Israel) v sálech (i salis, v procesu také:mn scholis, ZZ v prostorách užívaných jakosynagogy a školy), aby vykonávali ranní pobožnosti a že povinnosti ukončivše, pravilimezi sebou, že nemožno jim dělati koláčů,které jídají o velkonocích, ježto nikdo nemákrve z chlapce křesťanského (inter eos fuit

dictum guod non erat modus faciendi fugatiasuuae comedi solent in eorum die solempni(sic!) videlicet in die pasce, gui erat diesJovis seguens; et hoc guia nemo habebat desanguine pueri christian).

Israel udal potom (fol. 27 b Vat.), žeotec jeho Samuel řekl, že se musí ohlednoutipo nějakém hochu křesťanském; a smiuvilise, že dají 100 dukátů tomu, kdo by zao­patřil křesťanského chlapce, z kterého by,jak svrchu řečeno, krev vycedili a po téodešli prý ze síní školních (rečesserun' descholis). Když pak Israel vyprávěl, jak do­stavše chlapce Simona jej umučili, byl uvězněn;13. dubna podroben byl novému výslechuz důvodů, proč asi židé potřebují krve kře­stanské (fol. 24 a Vat.) Odpověděl, ježtoříkají mezi sebou, že nemohou-li dělati chlebůpřesných o velkonoci s touto krví, při všemsmrdi, — což nepochybně dle ideje rabínskémíněno především o zápachu mravním, ale odnevědomého prostého lidu vykládano taképřirozeně (fysicky). Otázán, co značí tentopožitek krve křesťanské a proč ji v přesnýchchlebech (macesy) jedí, odvětil, ježto jestupomínkou na krev, kterou dal Mojžíš k roz­kazu božímu pokropiti věřeje židův, kdvžbyli tito v otroctví Faraonově. Otázán pak,aby význam ten podrobněji vyložil, a není-lisnad ještě jiného důvodu pro upotřebu krve,řekl, že. ueví. Otázáu, která slova mluví sepři umučení dítěte, pravil, že užívají slov:„Takto učiněno bylo Bohu křesťanskému, kterýnení pravým Bohem, a přijdou (s Mesiášem)

mužové na koních a svých velbloudech, abynás vysvobodili.“ Pamětihodno jest, že po­křtěný žid Pavel Medici v 17. století v dílesvém „Riti e costumi degli ebrei“ (Tonoried. 6. 1874, p. 154) souhlasně hlásá, že židéříkají o velkonocích: „kdo hlad má, zde jez,leta příštího v zemi Israelské.“ Takto slibujísi (Pavel podotýká) ubozí každého roku svo­bodu a nikdy den tento nepřichází. Rekl-liIsrael, že mužové přijdou na koních, jestto tolik jako: rok příští přinese nám Mesiáše.

Otázán, kolik krve asi zachytili z randítěte, pravil Israel (fol. 24 b Vat.): „Půl­druhého talíře (unam scutellam cum dimidio)a Tobiáš měl prý všechnu krev. Israel takéřekl, že ujednali mezi sebou, aby z krve tétoposlali svým příbuzným, menaznačil však,kterým (fol. 30 a Vat.). Otázán, jak to za­řídili dříve, aby obdrželi pro macesy krev,pravil, že viděl asi před čtyřmi roky v rukouotce svého pohár, v němž tolik bylo krve,že pokryto bylo dno, avšak byla prý ssedláa utvrdlá; pravil, že otec jeho mu vypra­voval, že ji koupil od jakéhosi žida, jenž jipřinesl z Německa, ale jména jeho nejmenoval.Načež Israel všecko odvolal, co byl udal aždo 19. dubna, vše se všemi podrobnostmii S nejmenšími okolnostmi znova vyprávělavěcjakopravdivou.styrdil.| Obzvláště(31 b) řekl, že otec jeho koupil asi předčtvřmi nebo pěti lety skoro půl číše krve(circa medium ciatum praedicti sanguinis),ale neví zač a od koho. Dne 10. června(fol. 32 a) pravil, že neví, kde jest krev

— 93 —

Simona, otec jeho prý mu jen řekl, že jiuložil ve své komůrce v jakési nádobě a žemůže toho, co zachytili, býti více jak půltalíře. Také pravil, že sám pomáhal zabitichlapce ku potupě Bohu křesťanskému a pak,aby měli krve chlapce Simona, proto že tenčtvrtek, když zabili chlapce, byl den veliko­noční a tehdy nesmí se dělati macesů. Zdaliotec jeho na večer, když jedli, z krve té daldo poháru svého, jak obyčejně se činívá, neví.Pravil, že hospodáři židovští dávají o velko­noci před obědem maličko krve z hocha kře­stanského do poháru s vodou a tím pokro­pují stůl, otec jeho že též stůl žehnal a vínempostřikl. že však neví, zdali v tom něco krvebylo. Otázán byv, kdo přítomen byl vražděa ji podporoval, pravil: „Mojžíš starší, Samuel,Mohar syn Mojžíšův. Bonaventura syn tohoto,Vitale, Tobiáš a on (Israel) (32 b). Po tébyl Israel odveden a více nevyslýchán.

6.

Výslech Vitalea.

Nyní přišel na řadu Vitale (jméno tojest anagram místo levita jako Arbib proRabbi), kterého řízení soudní označuje jakofaktora čili agenta (jednatele) Brunetty, matkyIsraelovy. Vitale nechtěl z počátku k ničemuse hlásiti, až jej chytli Istí. Zavřeli jej totiždo světnice pod schodiště (fol. 39 b Vat.)uzamkli tuto a přivedli Israele, jenž o blíz­

— 94 —

kosti Vitalově nevěděl ničeho. ku dveřímsvětnice této. Zde se ho tázali, kdo přítomenbyl při vraždě chlapce, ten pověděl: Samuel,Tobiáš, Vitalis a ostatní. Nyní. přerušiliIsraelovu řeč a dali jej nazpět do komůrky,vyvedli Vitala ven a žádali, aby povědělpravdu. "Tento odpověděl, nechať se podestáspokojí tím, co řekl již Israel. Na dalšíotázku, co že pravil Israel, řekl, že podestáslyšel dobře, co Israel řekl. Na otázku, kdedítě zabito bylo, odvětil, že v kuchyní. „A jakto ví?“ Neodpověděl nic, slíbil však, že pravdupoví, sňata-li mu budou pouta; vzali jej a od­vedli nazpět do vězení. To bylo 13. dubna.Na to dne 14. a 15. dubna (fol. 40 a 41 bVat.) vypravoval pak důkladně jako Israela židé, které uvedeme, průběh popravy dítěteonoho se všemi 1nejnepatrnějšími okolnostmi,připojil však 18. dubna k tomu, co Israelo příčinách krvavého zločinu vyjevil, ještěneznámé a neslýchané jednotlivosti, o nichžtuto povíme. —

Dne 18. dubna (Fol. 41 b. Vat.) otázánbyv, proč chtěl míti krve hochovy, pravil:„Abych ji měl a dáti ji mohi do těsta, z kte­rého dělají se macesy, které jíme ve dnechvelikonočních. Otázán, proč chlapce tak bodal,(pupugit) a proč maso jeho tolik rozsápali(dilaceraverunt) a proč požívali krve hochakřesťanského, odpověděl, že to již vyprávěl,totiž že neví jiné příčiny, než té, že potře­bovali krve pro svátky velikonoční, k čemužpak náhle připojil, že židé mají zapotřebíkrve z některého hocha křesťanského kaž­

— 95 —

dého roku, majíce nařízeno dávati ji do přes­ných chlebů (et necesse ipsis 1udeis haberede sanguine pueri Christiani singulo annoet de illo ponere in fugatiis azimorum) apravil, že to má od starších (a maioribussuis) totiž od Samuele a od Mojžíše staršího,kteří bydlí v Tridentu a od ujce svého 8a­lomona, jenž bydlí v Monze, krajišti mi­lánském, také prý ztrávil u Salomonaskoro 3 leta a v čase tom jedl o velikono­cích macesy s krví jak svrchu objasněno,tak ujec jeho mu to pověděl. Oťázán, zdalitaké v roce přítomném jedl macesy s krvíkřesťanskou, pravil: „ve svatý pátek (den topo velikonocích) dělajíce macesy řekli muMojžíš a Samuel, že dali do nich něco krvez křesťanského chlapce, poraženého ve čtvrtek,a poznamenal, že neví, kdo krev tam dal,možná že kuchař Bonaventura, který „ma­cesy“ připravoval. O průběhu veškeré vraždyvypravoval Vitale dne 9 června (Fol. 42 a.Vat.) toto: „V židovskou velkonoec, ve čtvrtek,kterýžto den křesťané svatým nazývají, kdyžnoc počínala, (hodinu určitě prý neví) bylprý on, Vitales v domě Samuelově a vešeldo komůrky, která jest před synagogou, tambyli prý také Mojžíš starší, Samuel, a jehosyn, Israel, Mohar a syn Mojžíše staršího,Bonaventura syn Moharův, kuchař Bonaven­turaaTobiáš© Samueluvázalšáteknakrkdítěte, jež se tam nacházelo, a které měl nakolenou Mojžíš sedící na lavici; šátek tentozatáhli pevně Mojžíš a Samuel kol krkuchlapcova, aby nebylo ničeho slyšeti, kdyby

— 96 —

křičel. A pak vytrhl Mojžíš kleštěmi, kteréměl v rukou, kousek masa z pravé tvářechlapcovy© TotéžučiniliSamuelaTobiáš.Talířem zachytili krev, řinoucí se z tvářechlapcovy; chvílkou držel talíř Tobiáš, chvíl­kou pak Mohar. A všickni, také i Vitales,měli v rukou jehly, kterými bodali chlapce,říkajíce při tom jakási hebrejská slova. kte­rých již neví, a pak trhali týmiž kleštěmis chlapce maso na pravé noze na straněvnější. Neví prý již, kdo první neb druhýtrhal maso pravé noby chlapcovy. Pak dí,že krev, tekoucí z rány jmenované sebránabyla na talíři, že však více neví, kdo talíř(scutella také hrnek) držel. Po té vza'i Mojžíša Damuel sedíce nalavici chlapce, mezi sebe.a postavili jej na nohy. A drželi ho rukamatak, že Mojžíš na straně pravé chopil chlap­covu nohu a rozepjal rámě, an Samuel totéžučinil v levo; Tobiáš také (svědek prý sepamatuje) držel chlapcovy nohy, tak že tentovztýčen stál s rozpjatýma rukama, jakobyukřižován. A co chlapec takto stál, bodalijej všickni okolostojící židé jehlami, kteréměli v rukou a Vitale také, jak pravil juž1 dříve; a za takových pak muk chlapec ze­mřel.

Otázán (Fol. 43 a. Vat.) jakými jehlamibyl chlapec bodán, pravil, že to byly jehlyzvláštní (acus de rame); ukázali mu ně­kolik jehel, z nichž on jednu 3 hlavičkouvybral (acum a pomedello) řka, že je těm,které měli, podobná; byly to tedy jehly,kterým říká Vlach spilletti a spillettoni (je­

hlice). Na otázku, proč chlapce tak zranili,odpověděl, aby měli krev, jak už prý povídala bodali prý a rámě rozepjali na památkuukřižování Ježíše (aby tedy obnovili upomínkuna ukřižování Ježíšovo svým způsobem).Otázán, bylo-li to k dobrému na Ježíše upa­matování činěno. řekl, že to konali na posměcha k hanbě Ježíše, Boha křesťanského, a žekaždého roku činí památku Ježíšova ufrpení,dávajíce každého roku do „macesů“ krvechlapce křesťanského. —

7.

Výslech Samuelův.

Dne 30. března přišel k výslechu Samuel.Zprvu zapíral a mnoha přísahami se dokládal,že on 1 všickni ostatní židé jsou nevinni, žedítě spadlo do vody a ntopilo se. Dne 3.dubna (Fol. 48 b. Vat.) pravil: Pane podesto(soudce) kde jste se učil, že krev křesťanůmá jakous cenu a jest k užitku. Podesta od­větlí, že toho zvědělod židů druhu Samuelova.

Dne 7. června (Fol. 49 b. Vat.) byv vy­zván, aby pravdu pověděl, prohlásil, že pravduchce vyznati, budou-li přítomní jen J. Magnli­ficence, signor capitano a J. Magn. signorpodestá a jest-li mu slíbí, že bude upálen anikoli usmrcen způsobem jiným. Bylo vyho­věno přání tomu a Samuel obšírně vyprávěl(Fol. 50 a. — 53. a. Vat.), jak židé ujedná­vali mezi sebou, jak by si opatřil: hocha

Moje odpovědi rabinům. 7

— 98 —

křesťanského, jak tento byl nalezen, mučen,usmrcen, schován a konečně jak řečeno bylou soudu, že byl náhodou ve stoce objeven.Všecko co sdělil, souhlasilo v jednotlivostechúplně s výpověďmi ostatních. Otázán, proč(53. a. V.) židé chlapce zabili, pro jaký účel,řekl, že již od mnoha a mnota let — jakdlouho tomu, již prý sám neví, jenom to, žedruhdy, dokud měla víra křesťanská mocitak velké (in tanta potentia) vešli učenějšíz židů v krajinách babylonských a v místechsoumezných (— jak se povídá —) v poradu adohodli se 0 tom, že krev chlapce křesťan­ského takto usmrceného přispívá volice kuspáse duší jejich, že však nedá krev tatoužitku, není-li vyčerpána z chlapce křesťan­ského a není-li chlapee, jemuž se krev pouští,ve spůsobě Ježíše zabíjen, kterého ctí kře­stané jako Boha; a chlapci tomuto býti má7 let anebo i méně; žena pak křesťanskánehodí se za oběť, totiž aby z ní krev bylačerpána, neboť krev ženy, třebas méně nežsedmileté, dobrá není. Ježto činí věc tuto napohanu a porok Ježíše ukřižovaného, tožsluší se, aby člověk, kterému odnímána krev,byl pokolení mužského a nikoli ženského.A pravil, že židé italští o tom ničeho v kni­hách svých nemají, že však jistě se povídá,že u židů na druhé straně oceánu bydlícíchsplsy o tom se nalezají a že u jiných židůotcové a náčelníci rodin záležitosti tyto jakotajemství mezi seboupřechovávali, kteréž pakústním podáním na ostatní přešlo, písemníhovšak že u židů nic se nezachovalo.

Toto vyznání Samuelovo jest velmi jasno.Spisy zámořské, které o krvavém tajemstvípojednávají, jsou snad starší exempláry tal­mudu, jež snad jen ještě na Východě naléztilze; ve spisech tištěných a nám známýchnestojí o tom, jak známo, ničeho. Neboť místa,jako Sanh. per. 10 a Abod. Z. per. 1. (Am­stěrd.) a Sofr 13., v nichž čteme, že přívr­žence Nazarenovy nutno vypleniti, nejlepšíhoz Gojů aneb z Akumů zabiti, obsahují ovšemnáboženský příkaz rabinismu; avšak žádnémísto nejedná o požívání krve, jež se oby­čejně označuje za specielně rituelní upotře­bení krve. V těžce přístupných spisech Kab­baby nalezáme vzdor tomu více míst, jež odmnoha židův v tomto smyslu se pojímají atéž dle svého doslovného znění aspoň naráž­kami o užívání krve jednají; zatím potřebujeotázka tato o písemném vylíčení nábožensko­krvavého tajemství, jež samo 0 sobě ve pro­spěch věci není rozhodujícím, hlubšího pá­trání, ježto i mnozí rabínové o tomto stano­visku ničeho nevědí.

Samuel jsa majitelem domu, kde židék modlitbě se shromažďovali, náležel bezodporu k nejvážnějším, jakož byl též jednímze starších. Dle svého vlastního svědectvíbyl tedy jedním z oněch, kteří tajemstvíostříhali a jeden po druhém dědili. Uváží­me-li tudíž jednak, že tradice židovská po­znává V nevinné krvi mesiášově spásu světa,a s druhé strany sobě vzpomeneme, kterakMojžíš (Deut. 28, 28.) odpadlíkům židůmoznamuje, že je Bůh zběsilostí, slepotou a

7

— 100 —

šílenstvím ducha (amentia et caecitate et fu­rore spiritus) stíhne, můžeme sobě ovšempomysliti, jak rabinismus k té myšlénce dospěljiž za starodávna po Samuelovi a v krajiněBabelské, že krev nevinných křesťanů bymohla duševnímu blahu židův prospívati.Neboť měli li a mají-li jakési tušení, že byJežíš. „Mesiáš, syn Josefův“ byl mohl ja­kožto Vykupitel poslán býti, mohli dle oby­čeje svého kalkulovati. že krví nějakého kře­sťana se stávají účastnými též krve a zásluhJežíšových, oné krve, jíž přece, jak jim známojest. křesťané v tajemství sv. eucharistievedle víry své požívají.

Jak si zatím rabinismus záležitost tutoupravil, jest konečně bez významu, zajistévšak dostatečně známo jest, jak tajuplné ačasto přímo nesmyslné idealní sestavy v ar­gumentacíchsiodporují,ježvTalmudua ji­ných rabínských spisech nalezáme. Pojďmetudíž ku předu, bychom z historických svě­dectví konstatovali skutečnosti.

Byv otázán Samuel (Fol. 53. b V.), načpotřebovali židé krve křesťanské, odpovídádále, že otec rodiny 0 svatvečeru veliko­nočním, připravuje-li se těsto na macesy,více méně krve z hocha křesťanského dotésta přimísí, dle toho, zda otcové rodin víceneb méně krve mají; stačí prý, přimísí-li setolik, mnoho-li as zrno hrachu obnáší. Hlavarodiny dává však krev do těsta mnohdy předzrakoma oněch, kteří těsto připravují, mnotdyvšak, aniž by toho kdo pozoroval. Hnětou-li

— 101 —

těsto lidé spolehliví, přimísí se krev za jejichpřítomnosti. jinak podtají.

Byv otázán, kdo v létech minulých těstov domě Samuelově připravoval, pravil, žejeho služebníci a podotkl, že muži i ženymohou macesy připravovati; on že dřívepodtají krev do těsta přiměsoval, v tomtoroce vak u přítomnosti kuchaře Bonaven­tury. Dále pravil, že židé krve 0 večeruvelikonočním potřebují tím způsobem, že hlavarodiny před večeří shora u stolu povstane,poháru s vínem se uchopí, do tohoto krevz hocha křesťanského vmísí a jej před sebepostaví; též okolní členové rodiny mají jedenkaždý před sebou pohár vínem naplněný Doprostřed stola postaví hlava rodiny nádobuSs třemi macesy, ve které krev hocha kře­sťanského se nalezá; do téže nádoby dajíněco málo z toho Co při večeři jísti chtějí.Otec ponoří prst do svého poháru, svlaží jejvínem, v němž krev obsažena jest, a postříkápak prstem vše, eo na stole stojí, při čemžvyslovuje hebrejská slova: dam. zefardea,kinnim. arob, deber, schechim. barad arbeh,choschech, maschuth bekoroth (t. j. krev,žáby, hady, komáry, mor, krupobití, kobylky,tma, smrt prvorozeného), jimiž se označuje10 ran egyptských, a po té dodává: prosímeBoha, aby všecky tyto kletby na ony seslal,kteří proti víře židovské brojí, čímž (vše dlevyznání Samuelova) křesťany míní; na tobéře otec ony tři macesy, rozdělí je a kaž­dému dá z nich částku. Po té pije otec zesvého poháru. víno, v čemž jej ostatní násle­

— 102 —

dují; pak počne hostina. Tímže způsobempočínají si na večer druhého dne. Samuelkonečně též podotýká, že neví, k čemu ostatnězmíněné krve se užívá.

Velice poučným jest přirovnání popisuPascharitů k tomuto vyznání, jež podávají:Buxtorf Bartolocci, Leon Modena. — PaoloMedici na př. 1. c. p. 152. vypravuje. žes večera se na stůl přistrojí a do prostředstola košík (dle Samuela: nádoba) s třemimacesy postaví. Dle příkazu rabínského jestvypíti každému o večeru tomto čtyry poháryvína. Předem žehnají celý stůl a po té pijekaždý ze svého (prvého) poháru. Po té vezmeotec ony 3 macesy, rozlomí je a dá každémupo kousku, načež s povýšenými hlasy volají:„Toť jest chléb útrap, jehož otcové našiv Egyptě pojídali“ a pak vypravují hebrejskydějiny poroby, o desiti ranách, a při zmínceo těchto vylejí trošek vína (die Samuela po­noří otec prst do vína . a pokropí stůl).Nyní zapěje otec šestý verš 78. žalmu: „sešlihněv svůj, Pane. na národy, jež tebe neznají;“při těchto slovech jeden z hodující společnostipřiskočí k oknu, uchopí pohár s vínem kletýma vylije toto na ulici, aby způsobem tím spe­cielně křesťany kletbami stihl. — Seznalijsme, že v podstatě neliší se Pascharitus ze17. stol., jejž Paolo popisuje, od onoho z věku15., jejž podal Samuel.

Totéž se nám naskytne, přirovnáme-li po­drobnější vývody Buxtorfovy (Synagoga iudaicacp. 18.), Bartolocci-ovy (Bibliotheca rabbinica

— 103 —

II. 736.) a Basnage-ovy (Histoire des JujísBd. 6 cp. 4.).

Než proč nezmiňují se při tom Buxtorf,Bartolocci, exhebrej Paolo a Basnage 0 uží­vání krve? Nevěděli snad ničeho 0 tom, čizůmyslně mlčeli? Basnage jeví se v celémsvém díle panegyrikem židovství, který i ne­popíratelné skutečnosti o vraždě v Tridentuvyvrací. Proti němu a Wagenseilovi napsalBonelli svou „Dissertazione apologetica delB. Simone de Trento., (Trient 1747. in 4".)Buxtorf a Bartolocci měli pouze v úmysluo posud křesťanům známé rabínské literatuřepojednati, v níž, jak již řečeno, o rituelnímupotřebení krve nic bezpečného nenalezáme.Paolo Medici použil 1. c. 153. výrazu, žek oněm 3 macesům. jež ve zvláštní nádoběna stůl postaveny byly, „se přidává trochuprachu z dobře vypálené cihly k upomíncena útrapy v Egyptě“, a Leon Modena (Hi­storia dei Riti hebraici p. 68) podotýká, žese dává na stůl nádoba s beránkem a jinák upomínce na vyrábění cihel v Egyptě. Je-litato mísa s „prachem cihelným“ (dle Paola)aneb „k upomínce na vyrábění cihel“ (dleModeny) totožna s košem, jenž 3 macesys krví křesťanskou obsahoval, jest pak v sou­hlasu popis Paolův a Modenův s vyznánímžidův tridentských. Má-li to znamenati něcozcela nevinného, nelze porozuměti tomu, pročby Tridentští židé o tom byli mlčeli, a jaka proč tento až po dobu Tridentskou nikdyneuváděný obřad, teprv po této z nenadáníDa jevo vyšel. Jest tudiž silné podezření, že

— 104 —

onen „prach cihlový“ byl právě sušenou av prach změněnou krví, o níž Paolo a Modenaz té příčiny nemluví, poněvadž jsouce hebrejinebyli jmíni za osoby fide dignae, za osobydosti spolehlivé, aby v krvavé tajemství za­svěcení býti mohli, aneb poněvadž chtěli z chy­trosti o věci té se pouze zmíniti a Paoloteprv „suo tempore“ více povědíti; Paolo bylostatně též v poměrech, v jakých obyčejněžidé ku křesťanství upřímně se obracející senalezají. jimž se pilně o život ukládá; bylomu tedy každým pádem radno na nějaký časvelikou opatrnost zachovávati. —

Samuel (fol. 55. a Vat.) byl dále tázán,zdali židé věří, že krev křesťanského bocha(ukřižováním) usmrceného obzvláště v jednomdvi se má z těla odloučiti, Či zda nezáleží natom, usmrcen-li jest hoch v ten čl onen den.On pravil, že hoch každého dne může usmrcenu o krev oloupen býti, že však jest krevlepší a oběť Bohu milejší, stane-li se takblízko před velikonocemi. Pravil pak Samuel,že to sdělení neví ze židovských spisů, nýbržže to slyšel a o tom se poučil od svéhoučitela Davida Springa, který spravoval školuv Babenberku a Norimberku a jehož žákembyl před 30 lety; pravil, že David Springpřišel později do Polska a on že neví, zdalitýž jest ještě na Živu či již mrtev.

Samuel byl pak tázán, proč židé inasona tváři a nohou kleštěmi odtrhovali et guarein summitate virgae perforaverunt, proč taknečinili na jiných místech a proč mučili je­blami. On odpověděl, že tak činili za tím

— 105 —

účelem, aby, kdyby později křesťané mrtvolunalezli, nepřišli na myšlénku, že to židé spá­chali, by krve sobě dobyli; krev může sicebýti z každé části těla odloučena, oni všakže ze zmíněného důvodu tvář a uohy volili,jehlami pak hocha probodali k potupě onoho,jejž křesťané bohem zvou. Otázán byv, pročužívají kleští a ne nože, pravil, že z té pří­činy, ježto, kdyby křesťané mrtvolu nalezli,mobla by povstati domněnka, že se tak staloza účelem dobytí krve, jako asi před dvěmaroky jistý hoch Eissembusch zahynul a pozdějinalezen byl, biskup pak nařídil, aby se zjistilo,má-li maso na některé části těla řezy; měltotiž za to, že pak by to byli židé spáchali,aby získali krev. Proto tedy prý neužívajížidé nože, nýbrž raději kleštémi trhají. Byvotázan (fol. 55 b V.), zda on či někdo z jehorodiny či jiní krve ve čtvrtek zavražděnéhochlapce upotřebovali, pravil, že na večer téhoždne (čtvrtku) krve do svého poháru přimísil,po té vína přiiil a stůl dle popsaného již způ­sobu požehnal. Rovněž tak učinil prý s večeradne následujícího. Macesy však prý nehotovilive čtvrtek ani v následující dny; též prýneví, zdali jiní židé z této krve něčeho po­užili. —

Samuel pravil dále (fol. 56 b Vat.), žejiž průběhem 5 neb 6 let, co se byl Angelov městě Tridentu usadil, ročně s Angelema někdytéž s Tobiášem ujednával, aby, hodlajícenabyti krve, křesťanského hocba zavraždili,ačkoliv k tomu teprve nyní dospěli. Praviltéž, že mezi židy a obzvláště u moudrých

— 106 —

a zkušených (periti) se povídá, že krev hochakřesťanského velice k blahu duší jejich pro­spívá; a může-li kdo krev míti, že po ní sevší horlivostí baží, by ji obdržel, jinak majíprý trpělivost (patientiam t. j. oddávají senezdaru, ježto učinili, co mohli, aby zákonrabínský vyplnili). Asi před čtyřmi roky,pravil Samuel, koupil prý v Tridentu maloulahvici (palec širokou) krví z chlapce kře­sťanského naplněnou za čtyry dukáty od židaMedvěda (Ursus iudeus), který z neznámékrajiny přišel, sasky však hovořil; tentoMedvěd měl při sobě pověřovácí list, v němžpotvrzeno bylo, že Medvěd po právu obchodsvůj provozuje a že pravé jest, co sebou nosí;byv otázán pravil, že v listu mezi jiným sepraví: „že jest všem známo, že pravým jest,co Medvěd sebou nosí“; podepsán byl listtento od Mojžíše de Hol de Saxonia, vrchníhorabína židů (principalis Judaeorum magister).Medvěd nosil krev v nádobě uvnitř vycíno­vané, krev byla v prášek proměněna a vypl­ňovala čtvrtý díl „amphiale Č. mosse“ ; nádobabyla bílým voskem uzavřena, v němž hebrejskáslova: „Mojžíš, vrchní rabín židů“ (princ. jud.Magister) vyryta byla; dále pokračoval Samuel,že on přidal pod hořejší slova ještě „Samuelz Tridentu“ na svědectví, že 1 on obsah zakrev křesťanskou uznává. Samuel praví též(fol. 57 b Vat.), že hochovi, aby krev dobrábyla, v mukách (in tormentis) bylo zemříti.Též udal, že sice většinou otcové rodin samikrev do svého vína mísili a ji pili, že všakprý jest lepším a Bohu milejším, pijí-li z ní

— 107 —

všichni členové rodiny, pročež prý on, Samueltéž chtěl, aby všichni, kdož jemu příslušeli,z krve s vínem smíšené pili.

8.

Výslech Angelův.

Žid Angelo přišel dne 8. dubna k vý­slechu (fol. 70 a Vat.). On při mučení nebyl,nýbrž ujednával s ostatními, jak by dítě ně­jaké si zaopatřiti mohli, vypravoval všakvšecky podrobnosti o vraždě tak důkladně,jakoby při ní byl býval. Tvrdil též z počátku(proč, viz dole), že přítomen byl a pravil:Všichni stáli kolem žijícího děcka, jež naprkně bylo nahé a na zádech ležíc; Tobiášdržel ruce, paže děcka byly roztaženy. a onprý má za to, že Tobiáš nejprve jakýmsiželezem (neví prý co to bylo za železo) pravoutvář poranil, zda to též kdo jiný učinil, nevíprý; někdo, nepamatuje prý si již jméno jeho,držel prý pod ranou hliněnou mísu neb talíř(scodella), aby do ní zachycoval krev z rányprýštící. Samuel, praví on, poranil hocha napravé noze z venčí a někdo jiný opět zachy­coval krev talířem; zda byl talíř bliněný člcínový, prý neví. Též nevěděl, kdo poranilděcko in summitate virgae, to však věděl, že1 z této rány tekla krev a na talíř shroma­ždována byla. A co se toto všechno dálo,měl prý každý z přítomných špendlík a bo­dali hocha brzy do hlavy, brzy do ramenou,

— 108 —

brzy do nohou, brzy do prsou, hebrejsky přitom mluvíce: „Kéž by takým způsobem bylizhubení všichni naši nepřátelé “ Augelo řekltéž, že neví určitě, kde, na kterém místěa jak často hoch byl bodnut, vyjma to, žesám jednou do hlavy bodl a že hoch ještěžl, když jej bodali, jakož i že Tobiáš jakésiželezo na macesy měl, jimiž hocha jednou bodl.

Vidíme, že Angelovy udaje, pokud se týkápodstatných částí a toho, co ritus vyžadoval,shodovaly se s výpovědmi ostatních, kdežtovedlejší věci na zdař bůh tvrdil, jako by bylbýval přítomen. Byv tázán, proč tvrdil, žebyl přítomen, pravil, že to učinil ze strachupřed mukami (fol. 71 b Vat.); a byv tázán,jak tedy přece mohl udávati, že hoch bylbodán, řekl, že slyšel, že tak si počínávají,musí-li míti krev.

Na otázku (fol. 71 a V.), co rána napravé tváři znamená, pravil, že prý značí, žeMojžíš vícekráte svými ústy od faraona pro­puštění židův žádal. Byv tázán, co rána napravé noze má znamenati, pravil, že faraoa Egypťané kteří židy stíhali, na svých cestáchnešťastnými byli, a rána in virga. řekl, zna­mená obřízku židův; avšak tečky na roz­ličných částech těla označují, že Jid egyptskýna celem těle sklíčen byl; jedění macesů s krvíkřesťanskou prý konečně znamená, že moca tělo Ježíše, boha křesťanův, tak zcela smrtíje zničena, jako tato krev v macesích poží­váním se stravuje. V jednotlivostech musímetomuto vyznání tak rozuměti, že děcko bylozraněno na pravé tváři z pomsty a jako z trestu,

— 109 —

že Mojžíš vícekráte k faraonovi musil mluviti,a nebyl hned vyslyšen. Taktéž na noze děckamá býti pomsta vykonána za to, že farao lidhebrejský na cestě k červenému moři proná­sledoval. A bolest, kterou žid při obřízcetrpí, má též dítě křesťanské okusiti, kterépodobně na celém těle se pobodává, aby seopětovaly rány, jež na všechny části Egyptupřišly; vždyť jest židu křesťan tolik jakopohban Egyptský.

Co se týká vyjednávánítridentských židův,aby nějakého hocha křesťanského obdrželi,o tom pravil Angelo, že se stalo v úterýa ve střědu velikonočního téhodue, a žeTobiášovi bylo uloženo, aby hocha přivedl(Fol. 68 b 71. a V); též pravil, že židéobzvláště za příčinou proměny vody v krev,jež se stala v Egyptě, krev křesťanského(což prý je totéž jako: egyptského) hochaberou a trochu jí do těsta macesového při­dávají, a k tomu dodal, že židé (Fol. 69. b)tuto krev uschovávají a nechají ji, aby v hráchse změnila, a na to, když své děti obřezá­vají, posypávají troškem té krve úd obřeza­ného. Krev křesťanského hocha, jenž nebylzabit, pravil dále (Fol. 72. a) není prý prožidovské obřady dobra, neboť, aby dobroubyla (ut valeat), musí prý to býti krev z hocha,jenž mučen a trýzněn byl a mezi mukamia trýzní musí prý krev ta vytéci a zatímhoch zabit býti. Byv tázán, jak sám v dří­vějších letech křesťanskou krev dostal, abyjí při obřízce svých dítek užíval. pravil (Fol.69. b), že se 0 to nestaral, ježto magister

— 110 —

Josef v Ripě (Riva di Trento), jenž jeho dítkyobřezával, krev měl; avšak, kdyby prý ne­měli žádné krve křesťanské při obřízce,dodal k tomu, vzali by de bolo armeno etde sanguine draconis a takový krvavý prášekhodí prý se výtečně k tomu, aby rány zacelila krvácení při obřízce zastavil. Co „de boloarmento et de sanguine draconis“ znamená,nechť rozluští přírodozpytci; v každém pří­padě ale dosvědčuje Angelo, že krev kře­stanská při obřízce má přednost; rovněžpravil, že tato krev (v podobě prášku nasy­pána) na rány při obřízce způsobené velmidobře účinkuje, zacelujíc a hojíc je (Fol.71. b). Dále vyznal (F. 72. a), že asi předčtyřmi lety uschlou krev z hocha křesťan­ského, velikou asi jako bob, za čtyři librydobré měny koupil od jistého Isáka z Dolno­německa z biskupství Kolínského z městaNaus (Neuss). Isák byl prý muž asi 30letý,prostřední výšky, zarostlý a Ssčerným klo­boukem; nádobu s krví prý měl v červenémšátku, krev prý vytékala a měnila se v hrách.Isák přišel prý z Tridentu do Benátek, dorazilprý do Tridentu ve čtvrtek večer a zůstal tamaž do neděle; bydlel a jedl prý v domě An­gelově, a bylo prý to v zimě před křesťan­skými vánocemi. Angelo praví, že, než doTridentu přišel, ve tvrzi Gawerdi v territoriibrescijském sedm let s Enselinem Lazzarim,svým strýcem, bydlel. Byv tázán, jak Ense­linus si krev zaopatřil, řekl Angelo, žev prvém roce, když u Enselina bydlel, židRizardo v Brixenu ve psaní oznámil, že koupil

— lil —

krev a že mu ji nabízí, a na to prý Enselinořekl Angelovi, že si on (Enselino) tu věc(krev) zaopatřil; a po sedm let, co u strýcebydlel, dělali prý na velikonoční svatvečermacesy a dávali prý trochu oné krve dotěsta, a to prý činil Enselinus jako hospodář,neboť je prý zvykem, aby hlava rodiny krvavý prášek tam dala.

Z chycených Hebrejův, již trvalé sídlov Tridentu měli, byli Samuel, Angelo a Tobiášhlavami rodin. Oba první zabývali se lichvář­stvím u židů obvyklým. Tobiáš byl lékař,specielně chirurg. Bonelli ve své již zmíněnérozpravě o mučenictví blah. Šimona, jež senalezá v jeho „Monumenta ecelesiae tridentinae“ (sv 3. 2 č. p. 421—463 Collectaneain Judeos B. Simonis interfectores) praví, žeTobiáš mezi křesťany veliké důvěry požíval(inter christianos familiarissimus habebatur),kdéžto o Samuelovi a Angelovi se zdálo, že„satis aeguis legibus“ mezi křesťany žijí.Tak veliká byla důvěra Tridentských k těmtožidům a zvláště k Tobiášovi, že ještě 1474blah. Bernardino da Feltre, jak Bonelii vy­pravuje, veřejně s kazatelny nad tím svounelibost vyslovil a prorocky předpověděl, žeani rok neuplyne a že Bůh zlé činy židůvv Tridentě zjevnými učiní. Sám biskup byltak dobromyslný, že z počátku provinění sežidů proti Simoncinovi ani věřiti nemohl.Slyšme nyní vyznání žida Tobiáše.

— 112 —

9.

Výslech Tobiášův.

Tobiáš vypravuje (Fol. 82 a. V.), žev úterý velikonočního téhodne s Angelemv domě Samuelově byl, když tento řekl, žežidé mnoho masa a velmi dobré ryby k na­stávajícím svátkům připravili. Angelo prýdodal, že to je pravda, ale, aby svátky do­brými učinili, schází prý jim ještě jedna věc,a jest prý nyní čas. věc tu sil zaopatřiti. přičemž myslil krev hocha křesťanského, NeboťSamuel se tázal, co jim ještě chybí. A An­golo řekl ohlížeje se, že ještě není na časeo tom mluviti; a to pravil, poněvadž bylipřítomní někteří známí a kupci (forenses),jichž se bál, že by tomu rozuměti mohli;proto dodal: zítra se opět sejdeme, Ale ještěnež se druhého dne sešli, ještě ve čtvrtek,snažili se, aby žida, jenž Tridentem cestoval,pro zamýšlený kousek získali, ješto Angelo,Mojžíš, Samuel a Tobiáš židovského kupce(forensem) Lazzara. jenž u Samuela bydlil,do synagogy zavolali a jemu 200 dukátůvnabízeli, jest-li nějakého hocha křesťanskéhoobstará. Avšak Lazzaro nechtěl se vydativ nebezpečí usmrcenu býti, kdyby se věc vy­zradila, pročež opustil ještě téhož dne Trident,aniž by byli věděli, kam šel. Když tedy Sa­muel, jeho syn Israel, Mojžíš, Mohar, jehosyn Bonaventura, Angelo a Tobiáš ve středu(Fol. 79 a. V) asi dvě hodiny před slunce

— il3 —

západem opět pohromadě byli, pravil Sa­muel; zítra je náš den velikonoční, bylo byvelmi dobré, kdybychom měli krev z hochakřesťanského; a pak byl Tobiáš vybídnut,aby krev obstaral.

Mohli bychomse tázati, proč se židé

s krvavým práškem, jejž přece koupiti nebv pravý čas odněkud (n. p. u dříve jmeno­vaného žida z Rivy) objednati mohli. Tobiášudal v té příčině nový moment řka (Fol. 81a V.), že rok 1475. je židovský jubilejní roka že O jubilejním roce musí pokud možno,zcela čerstvou krev křesťanského hocha míti(in guo anno lubillei omnino oportet ipsoshabere de sanguipe recenti pueri christiani,si fieri potest); tuto čerstvou krev, řekl To­biáš, nechají pak uschnouti a proměniti se veprášek, aby z ní na to ročně do macesů dá­vali. O mučení Simonově pravil "Cobiáš, (Fol.82 b Vat.), že Mojžíš Stary, aniž by udalproč, poradil že tělo dítěte musí špendlíkyprobodáno býti; tak je to nejlépe a nejpří­hodněji řekl prý.

Byv tázán, zda-li židé ne pouze pro ma­cesy, ale i jinak krve křesťanské užívají,řekl Tobiáš (F. 83 a), že ji přidávají též dovína velkonočního a popsal při tom celouceremonii, jak jsme ji už nahoře slyšeli. Byvotázán, zda-li též dříve krve upotřeboval,popíral to zpočátku, po té ale řekl (F. 85 aV.), že před 4 neb 5 lety uschlou kravkře:ťanského hocha asi ve velikosti ořechuod židovského kupce jménem Abrama za

Moje odpovědi rabinům. 8

— 114 —

rýnský zlatý koupil, a sice k radě Samuelově,jenž jeho pochybnosť, jest li to je pravá krevkřesťanského hocha, vyjádřením, že jest pravá.vyvrátil. Samuel mohl to říci na základěpověřovacího listu, jež on sám, neb aspoňlépe než Tobiáš čísti uměl. Tobiáš též řekl,že Abram krev v červené nádobě měl, žetekla a v kouscích byla, a v celku asi vevelikosti vejce. Tobiáš dodal k tomu, že dalkrev Samuelovi, poněvadž on sám neměl žád­ných kamen ku přípravě macesů, a v přede­šlých letech, než Abram do Tridentu přišel,používal prý macesů od Samuela připravených,jenž prý, když mu je dával. se vyjádřil: tytomacesy jsou připraveny, jak býti mají a on,Tobiáš, prý dobře pochopil, že Samuel chtělříci, že je v nich křesťanská krev. KamAbram z Tridentu odešel, to prý neví, myslívšak, že do Feltra neb Bassana.

Na otázku, kde a kdy děti křesťanskédříve byly zabíjeny, aby jejich krev měli(Fol. 85 a V) odvětil Tobiáš, že byl před5 neb 7 lety v Benátkách, když tam bylcísař, a mezi židy prý se vyprávělo, že jestv Benátkách jistý židovský velkoobchodníkz Krety, jenž veliké množství krve hochůkřesťanských na prodej u sebe má, a téžveliké množství cukru; Josef Forbes prý mutéž řekl, že chce krev od tohoto kupce koupiti,a též jiní prý to řekli, avšak on prý jí ne­koupil, všichni ostatní židé ale prý dle jehomínění ji koupili; přišli prý tehdy mnozížidé za císařem Zikmundem do Benátek, abyzboží nakoupili a nemusili pak z něho clo

— 115 —

platiti, ješto mohlo býti dopraveno na císař­ských vozech, když by se udalo za majetekcísařský. Tobiáš řekl, že s kretským židemnemluvil, a že neznal ani jeho jména, anibydliště, jenže jej nazývali „cukrový žid“ aže by jej opět poznal, kdyby jej viděl; bylprý to muž 44—50 letý, s černými vousya černým kloboukem a šatem po způsobuřeckém, jenž až na paty dosahal a kapuciměl, a vůbec známý žid Hossar z Kolína n.R., jenž prý v Benátkách bydlí a „žid s vousy“se nazývá, prý obzvláště s tím židem obcoval.

10.

Výslech Mojžíše staršího.

Přicházíme nyní k výslechu Mojžíšestaršího Slul starší, buď že už mu bylo80 let neb honoris causa. Z počátku tvrdil,že On a všichni židé jsou nevinní, ano od­volával se, zcela jako dobrozdání vydanáuherským židům od našich celebrit na dneš­ních universitách, za důkaz svého tvrzenína Mojžíše, jenž (Fol. 85 recte 95 a — jesttu fotiž chyba ve listování) židům vraždu apožívání krve zakázal, pročež také židé zví­řata, jež jísti chtějí, zabíjejí, hrdlo jim pod­řezávajíce, aby všechna krev vytekla. Alev neděli dne 10. června vyznal Mojžíš sám,aniž by se bylo užilo mučidel, následující:Ve středu, ve svatvečer židovských veliko­nocí, byl on (Mojžíš) se Samuelem, Tobiášem

g*

— 116 —

a Angelem v synagoze a radili se, jak byna každý spůsob (de habendo omnino) nějakékřesťanské dítě dostali, je zabili a jeho krevměli, konečně byl Tobiáš vybídnut, aby dítěobstaral a oni mu učinili dobré sliby. Tytosliby specifikoval již Samuel ohiásiv, žeměstem cestující německý žid Lazzaro a téžjiný německý žid David (Fol. 50 a) pro nebezpečí věc tu podniknouti nechtěli a vydalise na jih nakoupit pomorančů, pročež Tobiáš,poněvadž s Trideutským: byl ve vělmi důvérném poměru a pro své lékařské službyode všech milován byl, věc tu na sebe při­jati musil. Mojžíš pak vypravoval, jak sev domě Samuelově do komory před syna­gogou odebral, když děcko do bytu Samuelovapřivedeno bylo, tam prý se posadil na lavicia Samuel prý mu položil děcko do klína!on sám prý kleštěmi utrhl maso z pravétváře hochovy, rovněž tak učinil Samuel ajak se domnívá i Tobiáš, načež jeden z pří­tomných krev na cínový talíř zachytil. Na toprý ou, (Mojžíš) vytrhl kleštěmi trochu masaz pravé nohy, z vnější strany, rovněž i 8a­muel; pak prý všichni židé špendlíky tělodítěte probodali, on sám prý to učinil třikrátči čtyřikrát; a nato nožem (coltello), jehožse na maso užívá a jenž černé držátko měl,hocha „in sumitate virgae“ bodl. Mojžíš aSamuel prý pak postavili děcko na lavicimezi sebe, Mojžíš v pravo od děcka natáhljeho pravou ruku a Samuel v levo levou.A zatím co hoch jako ukřižovaný stál, bylode všech přítomných židův špendlíky pro­

— 117 —

bodán, při čemž někteří hebrejsky říkali:musíš býti tak trápen, jako Ježíš, Bůh kře­sťanův, a tak nechť se stane všem našimnepřátelům, čímž křesťany myslili; a ostatnířekli k tomu: Amen Avšak co se toto dálo,zemřel hoch. V těchto mukách, dodal Mojžíš,byl hoch asi půl hodiny neb něco víceA když on, Mojžíš, pro své stáří a svouslabost maso kleštěmi dobře vytrhnouti ne­mohl, byl prý od Tobiáše podporován. Téžprý Samuel položil šátek kolem krku dítětea S Mojžíšem jej utáhl a ve všem prý 8a­muel, Israel, Mohar. jeho syn Bonaventura,Vitale, Bonaventura kuchař a on, Mojžíš,spolu pracovali. Angelo prý při usmrcenínebyl přítomen. ovšem ale při předcházejícíporadě. Mojžíš též pravil, že tak hocha za­bili na upomínku na Boha křesťanův, s kterýmžse podobně nakládalo, a ku zneuctění a hanběJežíšově, a též, aby měli krev. Po té udalMojžíš užívání krve pro víno velikonoční, jakjsme je už dříve slyšeli, od jiných, on dodal,(Fol. 97 b Vat), že krev hocha křesťanskéhoje pro otce rodiny nevyhnutelně potřebna,budiž omluven, kdo jí nemůže míti. ale vícebudiž chválen, a budíž považován za stálej­šího ve víře (melior in fide judaica), jenžv íce krve užívá (gui plus utitur de sanguinepuerichristiani)© Byvtázán,jaktomůžebýti pravda, ješto přece před umučením Je­žíšovým žádných křesťanů nebylo a tedy ne­mohli tehdáž židé krve křesťanské užívati.pravil Mojžíš: ovšem jest tomu tak, avš““dle zákona Mojžíšova musil tehdy každý

— 118 —

rodiny krví neposkvrněného beránka práhu dveří pokropiti, a nyní prý užívají místotoho krve hocha křesťanského, jež se vylí­čeným způsobem pije. V Exodu (12, 7) ovšemstojí, aby věřeje, a práhy krví beránka na­tírali a toho vždy (cultu sempiterno) dbalýmibyli, (v 14); avšak nyní toho židé více ne­činí řkouce, že mimo Palestinu těchto ceremonií dbáti nemohou; orthodoxní, pravouvíru zachovávající poslouchají za to vrtochurabínského, aby požívali krve křesťanské.Mojžíš též pravil, že krev mužského méněnež sedmiletého křesťana je nutna, krev ženyže není dobra; též krev, jež vyteče, pustí-lise žílou, není prý dobra; nýbrž hoch prýmusí trápen a mučen býti a v mukách ze­mříti, neboť Ježíš byl muž a zemřel v bolestia potupě na kříži. Byv tázán. kde to všev židovských spisech stojí a kdo to tam vložil,odvětil Mojžíš, že o tom napsaného nemajížidé nic, ale že se tak mluví u učencův aznalcův zákona a že se to ústním podáním(ex Successlone memoriae) dále šíří. DByvtázán, kolik lidí při takovém mučení dle ži­dovských zákonů může býti přítomno, odpo­věděl, že dle rady učitelův ženy a děti pod13 let přítomny býti ani to věděti nesmí,ješto lehkomysiny a povrchny jsou (faciles etleves) a tajemství by zachovati nemohly Podeset let, řekl též Mojžíš, nestaral on se sámo to (Fol. 98 a), aby krev křesťanskoudostal, ješto u Samuela, svého vnuka bydlel,a nebyl hlavou rodiny; as před 30 lety by­dlel ve Spýru a měl vždy při sobě něco

— 113 —

krve od jakéhosi žida Isáka jmenem Rot­pocha z Elsas; as před 40 lety bydiel prýv „Sbirterberku“ a obdržel prý krev od ně­kterých tam usedlých židův, jichž jmena prýjiž nezná; a před 50 lety bydlel prý v Mo­huči, kde krev obdržel od žida Sveschintaz Kolína n. R., požíval prý krve a upotře­boval jí tak, jak byl vylíčil. Byv otázán,kterak mohl věděti na všech oněch místech,že obdržel krev z hocha křesťanského, pravil,že pověřovací listy vrchností to potvrzovaly.Tím byl výslech Mojžíše skončen a následu­jící Moharův výslech nevynesl nic nového nasvětlo.

11.

Odhalení rabína Moldavo.

Dříve než podstatně identický procesv Damašku uvedeme, musíme vzpomenoutiodhalení bývalého rabína Moldavo ze začátkutohoto století. Tento rabín, nar. koncem roku1765., stal se ve věku 30 let křesťanem ne­sjednoceného řeckého vyznání a vydal v roce1803 ve valašské řeči spis do arabštiny a roku1834 do řečtiny přeložený pod názvem: „Zá­huba hebrejského náboženství“ 3 Vyd. přelo­ženo od Jos. Georgia. V něm odhaluje spi­sovatel všechna tajemství krvavých velikonocžidovských. Spisek byl odstraněn a nebylo byho lze použiti, kdyby jej nebyl Achille Laurent.(membre de la société orientale) do svého díla

— 120 —

„Relation historigue des affaires de Syrie de­puis 1840—1842“ etc. Paris 1846. seš. II.str. 388. n. vřadil.

V první kapitole svého spisu praví Mol­davo: „Mnoho autorů psalo o židech ajich. bludech. Avšak nikde nenašel jsemzmínky o nelidském tajemství, jež židé cho­vají. A zmíní-li se kdo o něčem, praví, žežidé křesťany vraždí a krev jejich zachycují;avšak nikde jsem se nedověděl, co židé s krvíčiní. Já však, jenž jsem z milosti boží svatýkřest přijal a rabínem a učitelem mezi Hebrejibyl a jich mysterie seznal a až po den křtusvého je tajil, já chci nyní křesťany dobrýmidůkazy a svědectvími s nimi seznámiti.

Především dlužno věděti, že neznají všichnižidé mysterium krve, nýbrž toliko rabíni, učite­lové a učenci, jakož i oui fariseové, kteří sechasidimové vpietisté) zovou, a tito zachovajítajemství ono co nejpřísněji.

Tyto „židovské vraždy, pokračuje dáleMolďavo, dějí se ze tří motivů, zprvu z motivuvelikého záští, jež proti křesťanům chovají.Za druhé dějí se vraždy tyto za účely pově­rečnými a Čarodějnými, jichž krví touto do­cíliti se snaží, jakož ostatně magové též věří,že snad hojí nemoci. Za třetí, poněvaúž ra­bínové chovají podezření a tuší, že Ježíš snadjest pravý Mesiáš, pročež doufají, že se krvítouto snad spasí. K tomuto přirovnejmež výroktridentských židů, že krev křesťanův prospívájich duším.

Koná-li se obřízka, praví Moldavo nastr. 387, vezme mudřec (chakam, učitel, doktor,

— 121 —

rabín) pohár s vínem a přimísí do něho kapkukrve křesťanské a kapku krve obřezaného,ponoří tam malíček a vloží jej dvakrát doúst děcka se slovy: pravil jsem ti to, „Tvůjživot jest v krvi Tvé.“ Vztahuje-li prorokslovo toto, jak za to mají, na Ježíše, zachra­ňuje se obřezaný krví křtěného děcka, jehožkrev židé prolili jako krev Ježíšovu v mukách;vztahuje-li se to na krev obřízky, tož jestobřezaný zachráněn krví svou. Pak vypravujeMoldavo o požívání krve v macesích. Dálepraví Moldavo, že chacam při smrti židabílek z vejcete s křesťanskou krví smísí a nasrdce umírajícího stříká, vyslovuje při tomslova Ezechielova: Pokropuji vás krví (Eze­-chiel však praví: čistou vodou) i stanete sečistými a já smyji z vás všecky vaše zločiny.Dále vykonávají židé o slavnosti Purim (14. Adar,v únoru) na památku osvobození Mardocheemvraždu. Mohou-li při tom křesťana zavraždit,učiní tak, ať jest to muž neb ž-na neb dítě.Z krve zavražděného připravuje rabín třirohémedové koláče, do nichž něco krve křesťansképřimísí; mají-li přátely mezi křesťany, po­darují je z části těmito koláči. Pro chlebyo slavnosti Purim není právě třeba krve kře­sťanské; tehdy jest toliko žádoucno, aby židéna památku Amanovu jednoho křesťana za­vraždili. O slavnosti Purim jsou Hebrejovécelí posedlí, majíť masopust; a již nyní snaží

"se uloviti nějaké děcko křesťanské, jež pakaž do blízkých letnic chovají zavřeno, abyv brzku měli jeho čerstvou krev. Podobatrojhranu koláčů medových čelí pak ku po­

— 122 —

směchu proti křesťanské nauce o Trojici,nauce to, kterou přec samo staré židovstvímnohonásobně uznává, která však u pozděj­šího rabinismu pro své sblížení ku křesťanství

nenávisů upadla.Prozrazuji tajemství, praví Moldavo, která

nejsou obsažena ve spisech židovských. Hlavyrodin a rabínové sdělují je se svými dětmiústně, zapřísahajíce je strašnými hrozbami,aby o nich též v největším nebezpečí zacho­vávaly tajemství. Bůh jest můj svědek, žepravdu mluvím, praví Moldavo. Bylo mně13 let, když se mnou otec krvavé tajemstvísdělil zapřísáhaje mne při všech živlech, bychho neprozradil ani ne bratřím svým; praviltéž ke mně: oženíš-li se, ať budeš míti jaký­koli počet dětí, nezjev všem tajemství tohoto,nýbrž toliko jedinému, onomu totiž, který nej­chytřejším, nejnadějnějším a v náboženstvínejpevnějším bude. Též zakázal mně sdělititajemství ono s ženami, řka: nikdy bys kliduna zemi nenalezl, kdybys kdy tajemství totoprozradil, byť jsi se i křesťanem stal.

V staré tedy době i ve středověku ba1 v století osvěty (1803. a pak opětně dlužnouvésti 1840.) máme tytéž skutky, svědectví,obžaloby a — bídné obhajovací důvody ra­bínův, jak jsme je byli u R. Wogue viděli.

— 123 —

12.

Nové oznámení z Egypta.

Pozoruhodna jest ostatně nepochopitelnásmělost židů, v které se z velmi vážné stranyv dopise od 2. března 1882 (Civiltá n. 762p. 738) oznamuje, že totiž „židé také tureckéděti kradou, je pak křtí a pokřtěné usmrcujía jejich krev ku svým účelům shromažďují.“V prosinci 1881 psalo se Úiviltě (n. 763 p.99.), že jest přece nápadno, že rabbi Woguesi v tomto roce tak silně do Řeků Alexan­drinských stěžuje, ježto proti židům, jak onpotvrzuje, od křesťanů vymyšlenou obžalobukrve učinili. Proč, praví dopis, činí panWogue v tomto roce tolik hluku? Což nebyljiž minulého roku na světě? Což byly myslitoliko toho roku proti židům rozhorčeny?Nikoli, v předešlém roce přihodilo se, že jedenhoch byl usmrcen, ale jeho otec, lodní ka­pitán na Cypru, nebyl na místě a zlato židůčinilo opět zázraky, ježto se roztříštění lebky(místo utopení a p.) předstíralo. Alexandrinskýžidovský list Trombetta (2. dubna 1880) vy­světloval pomocí dobře zaplacených lékařů,že smrt hochova stala se náhodou a že po­dezřívání židovských spoluobčanů jest haneb­ností; avšak mnoho očitých svědků. : kteříčerstvou mrtvolu viděli, prohlásilo, že žíly narukou, nohou a krku přeřezány byly, že Seani kapky krve na podlaze a v mrtvole ne­nalezlo a že kosti a lebka úplně nepoškozenybyly. I dopisovatel Civilty byl mezi očitými

— 124 —

svědky. A když otec dítěte z Cypru do Ale­xandrie přišel, aby díté viděl, byl mu vstupna pevninu zakázán. moh! toliko Alexandrii z pří­stavu viděti a musil pak zpět cestovati. Jinakbylo roku 1881. Rabín Levi dovolával seproti všemu právu svědectví Innocence a jinýchpapežů, které židy z podezření vraždy oči­stilo; vyslovili jsme již o těchto vyhláškáchpapežů potřebné mínění ony neexistují. —V červnu 1881 sestoupila se v Alexandriimezinárodní komise evropských konsulů. Vět­šina vyslovila se pro možnosť zločinu. men­Šina prohlásila se, že možnosť nahodilé smrtise vylučuje, že zločin jest jistý a že veliképodezření padá na rodinu Baruch. Zmiňujemese o těchts a podobných případech, poněvadžpotvrzují. že právnicky se dá všechno doká­zati 1 přes výrok soudního jednání.

Takového objssnění poměrů, o které seopírá náš veřejný i úřadně nedotknutelnýúsudek, nestává ovšem pro ona podivuhodnáveřejná oznámení, která v posledních desíti­letích tak často v židovských listech čístilze, veřejná oznámení (annonce), která nabí­zejí „košerované víno, pravou mouku ku při­pravování macesů, pravé velikonoční víno S po­věřovacím listem vrchního rabína“ neb „vel­rabína“ a pod. (v. 16. břez. 1882 Archivesjsraélites a mn. j.). Chceme v takových pá­dech toliko tázavě psáti a veřejnost žádati,aby si byla vědoma, zdali by nebyla nalezenaopatření, kdyby takové věci v obci křesťanskése vyskytly, která by i pochybné poměryúplně vyjasnila.

— 125 —

13.

Život a smrt P. Tomáše.

Obratme se ale od případů toho druhuku zřejmým skutkům ze soudní síně. I ná­Ježí nám v tom případě 0 processu Damaš­ském se zmíniti, v němž zavraždění dvoudospělých konstatováno bylo. Italský překladdíla Laurentova od G. B. da Mondovi (3. ed.Marseille 1852) obsahuje krátký životopisv Damašku zavražděného P. Tomáše, z něhožvysvítá, že zavražděný svatým mužem byl. Na­rozen jsa kolem roku 1780 v (alungianov Sardinii, byl Tomáš záhy od rodičů kustavu lékárnickému určen. Teprve když sebyl 6 let farmacií zabýval, odhodlal se vstou­piti do řádu kapucínů. Avšak kněžské povo“lání nebrániio mu, studiu mediciny pozornostvěnovati; naopak on věnoval se mu bedlivěa stal se 1 v tomto ohledu znasnenitým mužem.Kolem roku 1807 k východní missil přidělenjsa, cestoval do Damašku, kde až do svésmrti roku 1840 jako lékař těl 1 duší skvě­lých výsledků se dodělal. Křesťané, Turcia židé chválili rovněž i dovednost i důstoj­nost páterovu. Chudí vyhledávali ho, poně­vadž ničeho od nich nežádal, bohatí, poně­vadž mu neobmezenou důvěru věnovali. Jeholáska k židům byla obzvláště veliká; jejichduše dobročiuností Bohu ziskati bylo mu ve­hkým cílem. Všichni jmenovali no svatýmmissionářem. Když jednou nad svou povin­

— 126 —

ností se zapomenuvší křesťan jeho spolupů­sobení k uzavření neplatného manželství žádala odporujícímu smrtí hrozil, nastavil P. Tomáššíji a prohlásil, že jest hotov zemříti, nevšak proti povinnosti hřešiti. Když morv Damašku řádil, uzavřel se s nemocnými.Neštítil se ani námahy ani oběti pro blaholidí. Ucta ktomu muži byla tudíž všeobecná.Sám Šerif paša, turecký náměstek. kterýpotom proces proti jeho vrahům vedl, ctiljej jako přítele a říkával, že dům jeho pá­teru otevřen jest a že může jíti kam chce.Tento svatý, židům tak nakloněný muž padlrukou židovskou. Na večer 5. února bylTomas povolán, aby židovské dítě očkoval.Páter přišel ihned; a ježto viděl, že dítě jestpříliš slabé, aby očkování sneslo, chtěl domůjíti. Právě chtěl kolem bytu svého příteleDavida Harari, jejž křesťané křesťanskýmžidem nazývali, jíti, když tento dobrý příteljej vyzval, aby na okamžik k němu vešel.Beze lsti šel páter do židovského domu a na­lezl tam dva bratry a jednoho strýce Davi­dova kromě dvou vážených židů z města.Tito všichni vrhli se ihned naň, zacpali muústa, svázali ruce a nohy a odnesli jej doodlehlé komory, kde jej až do noci nechali,až přípravy k vraždě učiněny byly Nynípřišel i židovský rabín čili Chakam. Zavolaližidovského holiče Solimana a poručili mu,aby páteru krk podřezal. Avšak Solimanneměl odvahy. Tu přiblížil se dobrý, nábožnýpřítel pátěrův David Harari a podřezal musám hrdlo nožem. Avšak ruka se mu třásla

— 127 —

a On nemohl práci tu sám vykonati, pročežpomábal mu bratr jeho Aron, kdežto Solimanpátera za vous pevně držel. Krev v nádobězachycená byla pak do láhve nalita a vrch­nímu rabínu odevzdána. Pak mrtvolu vy­svlékli, spálili šaty, rozřezali tělo na malékousky, kosti rozbili v hmoždýři a hodilivšechno do stoky, doufajíce že tím způsobemvšechno na věky skryto zůstane. Zatím zné­pokojoval se Ibraim Amarah, křesťanský slu­žebník páterův, že jeho pán, ač již noc byla,domůnepřišel| Ježtověděl,žepándoži­dovské čtvrti šel, odebral se jej tam ůledat.Avšak došel téhož osudu, ježto jej židi, kteříse sešli, aby krev pro „sladký chleb“ naslavnost Purimu měli, zavraždili. Vrahovépáterovi slali: David Harari. Aron Harari,Izák Harari, Josef Harari, Josef Legnado,Mojžíš Abu Elafieh, rabín, Mejžíš Bekon Judaze Saloniky, rabín, Soliman, hobč. Vrahovésluhy byli: Mehir Farkhi, Murad Farkhi,Aron Stambul, Izák Picciotto, Aslan Farkhi,Jakob Abu Elafieh, Josef Menahem Farkhi,Murad Elfatahal. Dva z těchto 16 zemřeliběhem processu, totiž Josef Harari a JosefLegnado. „Útyřem byla milosí udělena. ještoodhalení učinili, totiž Mojžíš Abu Elafieh,jenž se poturčil a pak Mohamed Effendislul, Aslan Farkhi, Soliman a Murad Ella­tahal. Deset jich bylo od Šerifa paši k smrtiodsouzeno.

Dne 6. února sešel se lid hojné do klá­šterního chrámu, aby dle obyčeje mši páte­rově obcoval. Ješto nebyl nalezen, povstal

— 128 —

nepokoj. Vědělo se, že byl páter minuléhodne v židovské čtvrti viděn, a když stále ne­přicházel, upamatovali se, že již dříve kře­sťané v židovské čtvrti zmizeli, ač se poda­řilo soudní vyšetřování. sotva že bylo započato, potlačiti. Tentokrát se židům nepoda­řilo procesu zabrániti Francouz:ký konsul bylprvním a nejhorlivějším Evropanem, jenž vy­šetřování se domáhal. Soliman byl nejprvevyslýchán a jeho konfrontování s ostatnímiod něho jmenovanými židy vedlo rychle k vy­pátrání stoky, ve které ostatky páterovyležely.

Byvše vyslechnuti a předvedení od evrop­ských konsulů jakož 1 od tureckých úřadů,byli židé za vinny uznáni a deset jich, jakjjá řečeno, k smrti odsouzeno, akta pro­cesu však od francouzského konsula zahra­ničnému úřadu poslána a od Laurenta najiném místě pod titulem affairy Syrské publi­kována.

Rozsudek smrti byl by býval ihned vy­konán, kdyby francouzský konsul p. z Ratti­Menton-a nebyl navrhl, aby proces byl ode­slán k potvrzení Ibrahimu Pašovi, generalis­simu tureckých vojsk v Syrii. To zachrániloodsouzencům život. Zatím nabyli totiž evropštížidé CČremieux, bývalý ministr spravedlnostive Francii a předseda „Alliance universelleisraelite“, a Mojžíš Montefiore, nyní angiickýpair času, nastoupiti cestu na Východ jakožtovyslanci Alliance. Tito podali egvptskémumistokráli Mehemet-Alimu (jak se samo sebourozumí, s jakousi částkou zlata) žádost zarevisi procesu, právě jako před 400 lety židé

— 129 —

z Tridentu (viz dole). Dosáhli, čeho sobě přáli,Jeda že Mehermet Ali dlouhé processování ne­schvaloval a (možno říci bez zlomyslnéhoúsudku) byv překonán penězi židovskými,odsouzeným milost dáti chtěl. Než MojžíšMontefioro a Cremieux nenáviděli slova „rmilosť.“Předpokládáť zajisté vinu; Mehemet Ali škrtltudíž ze svého fermanu slovo „milost“ a na­psal tam takto: „na žádost pánů MojžíšeMontefiorea a Cremieuxa, kteří jakožto dele­gátové evropských vyznávačů mosaismu“ (recterabinsmu) „k nám přišli, poznali jsme, žetouží o osvobození“ ((ne: © prohlášení zanevinné) oněch Hebrejů, kteří jsou uvězněnineb prchli pro affairu P. Tomáše, který v Da­mašku v měsíci Zithidie 1255 (dle tureckéhoJetopočtu) se svým sluhou Ibrahimem Amarahemzmizel. Poněvadž by pak nebylo slušno sezřetelem na četný národ (hebrejský), abychomprosbu jejich zamítli (o nevině obžalovanýchnení ani řeči), nařizujeme, aby uvěznění nasvobodu propuštěni byli a uprchlým v klidunavrátiti se dovoleno bylo. Toť jest našímpřáním.“ Způsobem tímto byl ovšem Šerifpaša nucen dne 5. září 1840. v každém pří­padě odsouzeným svobodu dáti. Ostatně všakneprohlásil Mehemet Ali uvězněné za nevinny,nýbrž odpustil jim toliko (zcela zasloužený)trest. P. Tomáš však nezmizel „z Damašku,“ježto jeho ostatky nalezeny byly v židovskékloace, načež byl konán dne 2. března 1840.v kostele přísnějšího řádu kapucínského slavnýpohřeb a ostatky uloženy na hřbitově Otcův,kteréžto místo značí dosud zachovalý arabský

Moje odpovědi rabinům. 9

— 130 —

a italský nápis: „Zde odpočívají kosti apoštol­ského misionáře P. Tomáše ze Sardinie, kterýdne 5. února 1840. od židův zavražděn byl.“

14.

Výpovědi o krvi v Damašku prolité.

Proces před Serifem pašou vedený začaldne 7%.února 1840 skrze Ratti Mentona.V pátek dne 25. byl Murad Elfatahal od fran­couzského konsula vyslýchán a tázán (Laurent.II., 31.): „K čemu potřebí jest krve?“ —Odpověď: „Slouží k slavnosti macesů.“ —„Odkud jsi se to dověděl?“ — „Slyšel jsem,že krve se užívá k hotovení macesů.“ —

Turecký důstojník Hassey bey se tázal:„Ježto jsi krve neviděl (otázaný nezavraždiltotiž pátera nýbrž jeho sluhu), jak můžešvěděti, že se jí užívá k vyrábění macesů?“— „Bylo mně tak řečeno.“ — Isák Arari vy­povídal (ib. p. 38): „Zavraždili jsme pátera,abychom měli krev, kterou jsme pak v láhvírabínovi Mojžíši Abu Elafiehovi odevzdali;skutku toho bylo potřebí pro náboženský účel,ježto jsme potřebovali krve k vyplnění svýchnáboženských povinností.“ — „K čemu sloužíkrev ve vašem náboženství?“ (p. 39.) —„K macesům.“ — „Rozděluje se krev mezivěřící?“ —— „Zjevně nikoliv, odevzdá sevrchním rabínům.“ — Aron Arari byl tázán,proč pátera zavraždil (p. 44). — I odpověděl:„Pro krev, ježto jí potřebujeme pro slavnosť

— 131 —

našeho kultu.“ Isák Arari dal touž odpověda pravil též, že krev má se schovati u ra­bínův.

Rabbi Mojžíš (p. 44) pravil, že rabbiJakub el Antabi uzavřel smlouvu s rodinouArariovou a ostatními židy o láhev lidskékrve, jak mu sám byl řekl. Arariové prý slí­bili, že zaopatří krev, byť to 1 100 burs(A 100 tureckých piastrů) stálo. Byv otázán,k čemu se krve užívá, pravil, že se mísí domacesů, nikoli však pro všecky, nýbrž tolikopro několik horlivých osob (t. j. o slavnostiPurim zhotovují židovští notablové trojhrannémedové macesy, jimiž křesťanské přátely po­dělují, viz dole); v svatvečer přinášejí prýhorlivé osoby mouku pro macesy, do kterérabín přidá krve, aby pak chleby neb koláčedodavatelům mouky předal. Pravil též, žerabbi Jakub s ním sdělil, že z těchto macesůdo Bagdadu pošle, odkudž naň písemné ob­jednávky došly. Též pravil, že radil, abypáterovi volný odchod dán byl, ježto by selidé po něm ptáti mohli, avšak chtěli prý jejusmrtiti. David Arari (p. 48) pravil, že rabbiJakub Arariovi řekl, že musí lidskou krevna svátky míti a aby nechali P. Tomášepřijíti.

M. Abu Elafieh, jenž turkem se stal, řekl(pag. 49), že rabbi Jakub mu pravil, žemusí lidskou krev míti, aby povinnostem ná­boženským dostál; krev prý slouží pro ma­cesy a často prý dopadly úřady Židy přitakových přestupcích; též prý se zmiňuježidovská kniha Sadat Adarkut o mnohých

yx

— 132 —

takových skutcích, ačkoliv spisovatel praví.že to jsou pomluvy; 14. března tázali se jejv přítomnosti francouzského konsulního kan­cléře Beaudina, Serifa paši a rabbi Jakuba,čemu talmud a židovské náboženství o ne­židech učí. Týž odpověděl, že nežidé jsoubestie a dobytek. Již otec Abraham prý jdaobětovat Isáka řekl dvěma sluhům: Zůstaňtezde s oslem, kdežto já a syn můj dále pů­jdeme, z čehož prý talmud soudí, že nežidéjsou osly. Rabbi Jakub prohlásil, že citát jesprávný. Nato byly přineseny z knihovny bý­valéhožida© MubamedaEffendihomnohéhebrejské knihy. Na otázku (p. 55), co mezeryv těchto knihách se nalézající a nevyplněnámísta mají znamenati, řekl rabbi, že zde semusí jméno Ježíšovo a to co se jeho týká,doplniti. Byv tázán, smí-li býti zabit ten, jenžsobotu nesvětí, odvětil rabbi Jakub ano, je-ližidem: a Muhamed Effendi k tomu dodal,že smí 1 nežidé býti zabiti, poněvadž jsoubestie a talmud učí, že každý nežid, jenžneděli světí, musí býti zabit.

Muhamedovi bylo řečeno, že krev jepro macesy, ale že krev přece je od židůvza nečistou považována, že je tu tedy odpor.Týž odpověděl, že dle talmudu jsou dva druhykrve Bobu mily, krev Paschy a obřízky. RabbiJakub tomu přisvědčil. Když bylo poznamenáno,že přece dobře nenahlížejí, jak užívání krvelidské židům dovoleno býti může, odpovědělMuhammed, že to jest tajemstvím vrchníchrabínů, kteří to vědí a znají způsob, jak krveužívati. Tato vyznání opět zřejmě ukazují, že

— 133 —

židé pro rituelní účely krve užívají; z nevě­domosti aneb ze zlomyslnosti neudali obžalo­vaní určitě, jak se to má s krví pro koláček slavnosti Purim a pro velikonoční macesy;to nám udá bývalý rabín Moldavo.

I krev sluhy pátera byla (p. 152., 155.)rabínům odevzdána. Ježto Murad ElfatahalMehiru Farkhimu do očí vyčetl vraždu sluhyIbrahima (p. 197.), odpověděl tento: „Jsi tyjeden ze zasvěcených v náboženství? znáš tytajemství, jako bych ti je byl sdělil, ničehonetaje?“ Když na to paša se tázal, komu setato tajemství sděluje, řekl Mehir, to že nenížádný člověk, komu se ta tajemství sdělujía že tedy nemůže věděti o obou vraždách(pátrově a Ibrahimově). Tak vyhnul se kon­sekvenci své překvapené otázky k Muradoviučiněné, dle níž zavraždění obou křesťanůzřejmě jako zvláštní náboženské tajemství po­znati můžeme.

Šerif paša jevil zvláštní horlivost v tom,aby si hebrejské texty, jež o nenávisti židůvproti křesťanům jednají, přeložiti dal od bý­valého žida Muhameda, překlady to. kteréRabbi Jakub za správny uznal a jež k pro­cesu připojeny byly. Některé věty z nichmějtež zde místo: Na otázku pašovu „čehozasluhuje žid, jenž svému „národu něco v ne­prospěch řekne, odpověděl Muhamed, že za­sluhuje smrt, že musí bez milosti zabit býti,že talmud nezná proň žádné milosti, 0 to žeopírá se náboženství a proto nemohl pravduříci dříve než mohamedánem se stal.

— 134 —

Rabbi Jakub potvrdil to a pravil: „Pra­cujeme k tomu, aby takový žid buď úřadyzhynul neb rukou naší, můžeme-li. Muhamedřekl: „Dobře, avšak nesvolí-li úřady k jehosmrti?“

Jakub: „Pak konáme dle okolností comožno, abychom jej zabili, neboť loho žádávíra naše.“ Rabbi Jakub dosvědčuje též v jednéknize od něho sepsané, že židé vysoce tocení, že židovský lékař nemá nežida léčiti,leč může-li mu škoditi a pak má si dáti za­platiti; rovněž může se židovský lékař nanežidu lékařsky cvičiti (experimentirend inanima vili). Dále bylo pověděno, že žid smrtzasluhuje, udá-li některého žida u nežida;takový prý má býti se světa sprovozen aútraty s vraždou spojené prý mají platiti židébydlící na místě činu.

I toto dotvrdil rabbi Jakub.

Překlad hebrejských textův toho druhubyl židům velmi nemilý, rakouský vicekonsulMerlato, bezpochyby též žid, navrhl tedyskrze jistého protežovaného fran. hraběteRatti Mentona a pana Chubli, člena tribu­nálu pašova, aby překládání hebrejských textův procesu bylo zastaveno, poněvadž jest topokořující pro národ, jakož aby i již učiněnépřeklady do akt nevřadoval; zároveň vyprosilpropuštění jednoho Farkhi a změnění trestusmrti pro všechny odsouzené v trest jiný.Židé nabízeli, jak hrabě Ratti Menton Šerifupašovi psal, za dosažení toho 500.000 piastrů,jež Chubli dle uznánírozděliti měl. Avšak

— 135 —

nabídnutí bylo odmrštěno ; pak nabízeli pro­střednictvím jednoho křesťana kancléři Beau­dinovi 150.000 piastrů, postará-li se, aby židiz obžaloby vyvázli, a nemá-li dosti, že sumuještě zvýší. Tolik francouzský hrabě. Paša daltoto sdělení hraběte soudně vyšetřiti, nalezlje býti správným a vřadil všechno do akt.Tyto návrhy od konsulů byly od židů chytřevymyšleny. Obě oběti stály pod ochranoufranc. konsula, všichni pak vrazi, toskánštía livornští židi, pod Merlatem, jehož konsulátbyl pln židovských úředníků, pročež se takéIsák Picciotto, spolehaje na židovské úředníkyrakouského konsulátu při výslechu vždy velmizpupně choval. Merlato sám byl o vině židůpřesvědčen, jak z jeho listu k rakouskémukonsulu v Beirutě vysvítá, jenž se v aktechnalezá (Laurent 2, 289), pročež také pašoviplnou moc udělil, aby židy pod rakouskouochranou stojící uvěznil a vyšetřoval; a 2. břez.psal Ratti Mentonovi, že má Picciotta v po­dezření, že jest vinen, ješto tento špatnýmobchodem se zabývá a snad s krví obchodvésti a ji v jiných zemích prodávati chce.20. dubna byl Merlato jinak zpraven; neboťrakouský konsul v Alexandrii psal mu, žemístokrál věc k svému soudu potáhnoutimusí, že pak se do Paříže obrátil, aby slrakouský vyslanec u Ludvíka Filippa do hraběteMentona stěžoval a připomenul panu Merla­tovi: buďte pevný, budu vás v případě nouzecelou "akouskou mocí podporovati; učinítedobře, nebudete-li věřiti tomu, z čeho se židéviní, jejich bohatství způsobuje jim něnávist.

— 136 —

Tolik jenerální Konsul Merlatovi, který paksám pravil, že o té věci má dvoje mínění,jedno vnitřní a jedno zevnější; pravil takéžidům, že veliký vliv jenerálního konsulamístokrále přiměl, věci se ujati. Tudíž obha­joval nyní Merlato jak časopisy z onoho časuukazují, před veřejností židy, urážel hrabéteMentona a pravil, že ve stoce nalezené kostinejsou od pátera Tomáše, nýbrž od psa, ač­koliv sám dříve pohřbení pozůstatkův páte­rových obcoval. Ostatní konsulové, jako ob­zvláště anglický, chovali se v pravdě důstoj­něji, tak i rakouský konsul v Beirutě, jenžpsal: „O jaká hrůza! Bohatí Harařiové dělajíse vrahy, a mají odvahu chudého starého ka­pucína zardousiti.“

Další židovská intrika k zachránění ob­žalovaných byla dle Laurenta 1. c. str. 258tato. Jistý turecký úředník nabízel totiž, za­jisté židovským platem podplacen, ještě žijí­címu bratru Ibrahimovu (služebníka P. To­máše), aby se sám jakožto vrah páterůva bratrův udal; on, Turek, že mu milost.odpuštění, bezpečnost a dobrodiní zaopatří.Ježto tento pokus se nezdařil, bylo několikchlapů najmuto, aby si mrtvolu zjednali, jirozkouskovali a každý úd do jistého domudonesli, aby pak řekli, že mrtvola pátěrovajinde byla nalezena, než kde prý byl zabit.Pokusy: židů o podplacení Turků, křesťanů,soukromníků i veřejných úředníků byly takvšeobecně známy. že „Journal de Smyrna“psáti mohl: „Zidové z Damašku nepřestávajípeníze nabízeti, tak že by vláda, kdyby

— 137 —

chtěla, poklady shromáždíti mohla; pokračujív nabízení peněz. aby nesmazatelnou skvrnu,jež na nich pro tu vraždu ulpěla, smyli.“

16.

Krev v Douaně, Barker, Gervalone, Kate­řina: nové případykrvavého rituálu.

Acta procesu (1. c. 301.) zmiňují se přité příležitosti o následujícím pamětihodnémpřípadu. V Damašku, čísti lze I. c., přišla doDouany bednička pro jistého žida. Byl žádán,aby ji otevřel. Ten se zdráhal a nabízel 100pak 200, na to 300, dále 1000 a konečně10000 piastrů (2500 fr.), aby bedničku neote­vřenu vzíti mohl. Čelní úředník to odepřel,otevřel sám bedničku a nalezl v ní láhevs krví. Byv tázán odvětil žid, že mají ve zvyku,aby krev svých vrchních rabinův a jiných vynikajících osob uschovávali; úředníci byli spo­kojeni s touto odpovědí a propustili žida, abycestoval do Jerusalema.

Při věci té musíme též čestnou vzpomínkuučiniti o lordu Barkerovi, bývalém generalnímkonsulu anglickém v Aleppu. Týž v jednom listě(Laurent, L.c. 302, 304.) praví, spolu na vraždujisté osoby v Aleppě, židu Ruffulovi Anconovipřipisovanou, poukazuje: „Já věřím pevně nalidskou obéť, již francouzský konsul odkryl;tentokráte vyhledali si Hebrejové oběť mezisvěřenciFrancouzska.“ Též jistý pruský officiálv Aleppu psal při té příležitosti (Laurent 307.)

— 138 —

francouzskému konsulu a dodal, že jemu bylapodána z Turina zpráva o podobném případě,ježto tam židé paní přepadl, konečně dokomory strčili a tam za přítomnosti dvourabinův zabíti chtěli; avšak manžel následovalchoť svou v patách, věděl prý tedy, že musíbýti v Ghetto a zachránil ji pomocí vojska,jež ihned po ruce bylo. Muž ten prý slulAntonio Gervalone.

Akta procesu obsahují dále následujícípozoruhodné sdělení bývalé židovky B. Nud,jež jako křesťanka Kateřina slula. O této Kate­řině (Laurent 1. c. 312, 320) psal zmíněnýpruský úředník fran. konsulu. Nemeškal jsemv Lattakieh proslulou židovku Ben-Nud na­vštíviti, jež nyní bydlí u paní Lamussy a Ka­teřina sluje. Ona vyprávěla již fran. hrabětiDorfortovi Civrac-ovi, že jsouc dítkem 5 neb6t1 letým v domě své tety v Antiochii dvěděti za nohy pověšené viděla; spěchala prýrychle k tetě, aby jí to neštěstí oznámila,avšak ta prý řekla, že to nic není a poslalaprý ji hned ven. Při svém návratu prý dítekvíce neviděla, ovšem ale nádoby krví napl­něné. To prý se stalo r. 1826. O osm letpozději byla v Tripolisu a viděla, jak židé sta­rého křesťana do domu u synagogy vlekli, jemuruce a nohy svázali, ústa zacpali a za nohypověsili; tak visel nebožák od devíti hodinráno, což, jak Kateřina řekla, se státi musilo,aby se krev učistila. Když stařec už blízekbyl tomu, aby ducha vypustil, prořízli mužidé nožem, jehož rabíni ku košerování uží­vají, krk a nechali tělo viseti, až všechna

— 139 —

krev vytekla. Mrtvola byla pak do mořevržena. To se stalo r. 1834. O tři leta po­zději přišla Kateřina do Lattakiehu, kde sese synem svého strýce zasnoubiti musila,s nímž nešťastný život vedla; a v tomto roceprý neobdržela skoro žádného masa, ještonějaký rabbín ku košerování jen zřídka dotoho místa přišel, avšak každoročně byly prýJim velikonoční macesy posýlány, a sice dvojí;mossa a mossa gezira, oboje na pohled stejnéavšak ty poslední prý obsahovaly lidskou krev,jak je židé na den velikonoční míti mají (syr­ské slovo gzar značí řezati, odřezati, naříditi,tak že mossa gezira znamená zákonité, pře­depsané, legalní macesy.) V noci přede dnemvelikonočním, řekla Kateřina, prý zabíjejí ko­houta, pověsí jej na zeď, mučí jej všelhkýmispůsoby a probodnou jej špendlíkem, aby bo­lesti Ježíšovy v posměch uvedli; v domě panaBelara prý Kateřina toto divoké řádění vl­děla ještě r. 1839, právě, když jistý rabbíndo toho místa přišel; mohou-li místo kohoutakřesťana ukřížovati, vyhovuje prý to více přá­ním židův. Při těchto všech ceremoniích, do­dala, jsou prý oni židé, již na venek bázli­věji sl počínají, nejukrutnější a většinou fa­natičtí. Vidíme z těchto vyznání, že rituelníobyčeje v podstatě stejny jsou, pokud židépokřesťanské krvi touží a jí požívají, a že jenv nahodilých spůsobech ukazují se difference.

— 140 —

17.

Paolo Medici, Moldavo, Tiberias.

Abychom vysvětlili příhodu s Tomášem,zmiňujeme se ještě o oznámení bývalého ra­bina Paola Medici (Riti e costumi degli Ebreicp. 26). že se činí o slavnosti Purim pokusy.aby byl nějaký křesťan zabit, že však není-likřesťana, i Turek neb pohan a muž jako ženavybrati se může. Tutéž zprávu podává 1 bý­valý rabin Moldavo a praví, že se z krvev tomto případě „sladký chléb“ připravuje,jenž se mezi nejváženější židovské rodiny roz­děluje, aby čásť jeho přátelům křesťanskýmdarovali a sice jako drahocenný dar; požíva­ji-ll též židé sami tohoto „sladkého chleba“,děje se to ze záští dle doslovného výkladuoněch obrazných míst, jež mluví 0 pití krvenepřátel a o jedění jejich masa. „Ze zbož­nosti“ aby své spáse duševní prospěli, ne­mohou židé krev o Purimu prolitou jísti, lečby to byla krev mužského křesťanského děcka,jež ve velikých mukách krev svou vycedilo.Krev kněze a jeho sluhy byla tedy v každémpřípadě pro „sladký chléb“ Purimu hledána.Moldavo, mluvě na místě dříve uvedenémo třech motivech této vraždy, označuje účel ritu­ellní jako nejvznešenější, a výpověď, sdělenáv procesu damašském, že příčina této vraždyje tajemstvím rabínův, vysvětluje se dle Mol­dava z tušení těchto mistrův, že by Ježíšskutečně mesiášem býti mohl a žepožívání

— 141 —

krve jeho přívržencův, je-li vskutku mesiášem,je účastnými zásluh výkupné smrti mesiašovy,jež všem lidem nutny jsou, učiní a tak dušiprospívá. Požívání krve pak dle Moldavase dějeu orthodoxních a u přísných observantů pět­kráte. Předně při obřízce, kdy se něco práškuz krve neb též čerstvá krev do úst obřeza­ného vkládá, jakož se i práškem rána přiobřízce způsobená posypává. Za druhé přisvatbě, kdy rabbi manželu trochu krve ve vejcisnísti dá. Za třetí na den pokání 9. čer­vence, kdy se jako při svatbě vejce s troškemkrve požívá. Za čtvrté při smrti (jako pen­dant k poslednímu pomazání), jak svrchu po­věděno bylo. Za páté ve velikonočních mace­sích a ve velikonočním víně. A tak domní­vají se židé (neb spíše rabíni a zasvěcenci),že svým duším krví nazarenského prospívají,konajíce s krví křesťanův, stoupenců JežíšeKrista, jeho mystického těla, pět posvátnýchaktů, abych tak řekl, pět svátostí slavíce(křest, pokání, manželství, hody velikonoční,poslední pomazání.)

Ježto pravověřící žid tímto způsobemsvé náboženské úetě dosti činí, pochopíme,jak v rozporu se šlechetným srdcem smýšlenívzniká, jež na místo lásky k Bohu více jenstrach vštěpuje. Tak rozumíme památnémusetkání, jež jistý korrespondent Civilty (n. 767.p: 611) 1860 se židem z Tiberiady měl.Tento žid byl rabín. Korrespondent se jejtázal: milujete Boha? Rabín: bojím se Boha,avšak nemiluju jej a nemohu jej milovati.Proč ne? Jsem Hebrej, odtušil rabín, můj

— 142 —

otec, strýc, praotec jimi byli a já zemru jakoHebrej. Avšak, odpověděl druhý, proč nemůžeHebrej Boha milovati? Tento odpověděl žertem,vypil sklenici kořalky a šel. Něco podobnéhonalezáme v poesii žida Emanuela pod ná­zvem „Úredo“ (Univers. isr. 1. kv. 1882.)kde první sloka končí slovy: O Dieu je croisa ta justice, Encore plus gu'á ta bonté.

18.

Intriky v Tridentu a Římě.

Intriky židův při procesu v Damaškuvedou nás zpět do Tridentu. Musíme znátiúkladnou cestu a podvody, jež kolem případutridentského leží. Dějiny jejich velmi obšírnénalezají se v tridentských aktech, jež Bonellive své „Dissertazione apologetica“ k jednomudílu „Collectanea in Judaeos B. Simonisinteremptores“ přidal a jež v originálu v c k.dvorní knihovně uschovány jsou. PísmenouDmínísevnásledujícím© Dissertazione,C značí Collectanea, čísla k oběma přidanáznamenají stránky dokumentův. í

Bylo to tedy dne 21. března 1475, kdyžse židé poprve o vraždě křesťanského dítěte

již 24. března počalo skrze Giovanniho deSalis, praetora tridentského, a jiné doktory vy­šetřování na rozkaz knížete a biskupa Hinder­bacha, jenž až po tu dobu Hebrejům tak bylnakloněn, že si spůsobil nepřízeň Bernardina

— 143 —

da Feltre, jenž bylpřijat mezikanonisované bla­hoslavené Církve. Dne 28. července byli jižněkteří vrahové soudně usvědčení, mezi nimiTobiáš, Israel, Mohar a Mojžíš, když listy,ze všech stran biskupovi a tridentským úřadůmzasýlanými (C.22.) se hlásalo, že židé vše­možně se přičiňují, aby knížata, papežea císaře o své nevině přesvědčili, obětujícena to báječné sumy peněz.

Hned z počátku chtěl biskupa přiměti,aby sám osobně záležitost onu vyřídil a je­dnání soudní zamezil, což se však nezdařilo,neboť kníže-biskup stál na svém, aby vše vy­jednáváno bylo cestou právní.

Sotva že vina několika obžalovanýchsoudně konstatována byla, obrátili se židék papeži Sixtu IV.

Právě 23, července došel papežský listbiskupovi, jímž se nařizovalo zastavení pro­cesu až do příchodu papežského komisaře(C. 26.); 3 srpna došel druhý list papežský,který děl, že sice mnohá knížata ono soudníjednání haní, „ačkoliv se jemu (papeži) spra­vedlivým býti zdá, přece však že poslal bi­skupa z Ventimiglia, muže učeného, jako pa­pežského komisaře do Tridentu, aby onu zá­ležitosť zkoušel.

Mezi tím užíval Hinderbach ve své zemisoudní moci, jako zeměpán, požívaje všelikéautority jak od císaře Bedřicha tak 1 od vé­vody Zikmunda, který byl guvernérem v Tyrolsku, a proto pokračoval v jednání soudnímjako prve.

— 144 —

Mezi tím přišel komisař papežský, zůstalivšak v Tridentu pouze několik dní a odebralse do Rovereda na území benátské, chtějebýti volnějším. Tam dal si zavolati několiktridentských křesťanů, kteří od židů falešněz vraždy obviněni byli, dal je uvězniti, napsalmnoho zpráv do Rímaproti biskupovi, zaveditaké proces proti de Salis a proti soudcůmtridentským, odebral se pak do Verony, kamžtaké křesťanAngelino, který později v Římě zanevinna uznán byl, v poutech jíti musil, po­něvadž jej židé jako vlastního vraha obvinili.Codex 11. — b 0 knihovny „Angelica“ v Říměobsahuje podnes ještě rozličné hanlivé básně*)z té doby namířené proti komisaři, kteréúsudek lidu o věci té jasně pronášejí. Komi­sař onen jednal sice s dobrým svědomím, dalse však židy a přátely jejich hanebně klamati.

V Tridentu zatím pokračoval Hinderbachv soudním procesu soudně dále. Mezi jinýmvyznala (3. listopadu 1475) vraždu dítěte1 Sára, žena Tobiášova a Bella, žena Moba­rova; obě ženy staly se napotom křesťankamia propuštěny na svobodu. Dne 10. března 1475bylo již všecko vyznáno také od Bony, sestryAngelovy, taktéž od Anny, ženy Israelovy,která se rovněž křesťankou stala a milostobdržela.

*) Na příkladTrimphate Hebraei:Da poi che la monetaFa gue le colpe e li peccati vostriSon volti in capo del nome christiano.

— 145 —

Bella, Anna a Sára vyznaly také ještě„mnoho“ jiných vražd dětských z let dřívěj­ších a konečně i jiné nekloudné, věci.

Byly křtěny 27. ledna r. 1477 na hrobusv. Simoncina, kde před množstvím lidu plačkysvá provinění vyznaly; taktéž odňaly svýmzástupcům plnomocenství, která jim k procesuv Rímě dříve byla dána, prohlásivše sebe1 ostatní židy za vinny bez ohledu na nálezkomisaře papežského. Ze všech žen, kterédo procesu zapleteny byly jeví se pozoruho­dnější Brunetta, žena Samuelova (D. 156),která ani skřipcemku přiznání se dohnána býtinemohla; teprve když byla propuštěna, a ničehovíce báti se nemusila, přišla dobrovolně vyznativše a prosila o sv. křest, který jí s ohledemna její hrdinné sebeobvinění udělen byl a dánojí jméno Kateřina.

Zatím co Hinderbach svou cestou kráčeje,stále důkazů nových o vině židů nabýval,vymýšleli tito tak pekelné plány proti bisku­povi, že těžko by tomu bylo uvěřit, kdybyúřední akta toho nedokazovala. Za maličkostipokládáme v ohledu tom, že se židé císař­ských ediktů a papežských. bull pro sebe do­volávali. Tak chtěli na př. biskupu postupv soudním jednání zameziti a sice ediktemcísaře Bedřicha III. z roku 1470, kterým sicísař záležitost židovskou pro své vlastníforum reservoval.

Avšak tento edikt byl buď zfalšován, buďnepravý, poněvadž Bedřich o čtyry leta po­zději vše, cokoliv biskup oproti onomu předtím danému ediktu vykonal, potvrdil.

Moje odpovědi rabinům. 10

— 140 —

Také oněch již dříve uvedených papež­ských bull Řehoře IX. z roku 1236. a Inno­cence IV. z r. 1247. k boji užito; mnozí po­važují je, ačkoliv Rainaldus sám je registroval,za židovské fabrikáty a konečně zakazujesmysl oněch bull pouze příkoří a bezprávížidům činiti, což také výše jmenovaný Pan­vino (D. 35.) v Římě samém prosadil, kdyžpři revisi procesu tridentského od Sixta IV.nařízeného. předsedal.

Mimo tyto a podobné ještě kousky (por.ku př. B. C. 88, D. 59—130), v nichž se židédobře vyznají, přihodilo se ještě něco zcelaneslýchaného. Různí boháči židovští z Novary,Modeny, Brescie, Benátek, Bassana, Rovereda,získali totiž pomocí peněz (jeden žid věnovalúčeli tomu dokonce celých 12.000 dukátů)nešťastného Pavla z Novary, aby biskupaa podestu de Salis otrávil a ve stoce, kdechlapec Simon nalezen byl, železnou mřížodstranil, aby se zdáti mohlo, že mrtvolaproudem od jinud sem zanešena byla; potompak měl v Římě u komisaře zakročiti a obakřesťany, Schveicra (který však brzy své alibidokázal) a Angelina, jako skutečné vrahyudati.

Paolo získal brzy přízeň biskupovu, mistrněpředstíraje, že židé sami chtějí Jeho milostotráviti. Paolo byl dva měsíce v domě bisku­pově; namáhaje se, aby authentické copiebiskupského procesu pro papeže a císaře(D. 130 Fol. 2 procesu) zjednal.

Zatím co Pavel na provedení svého plánupomýšlel, byl několikráte v městě i mimo město

— 147 —

proti všemu obyčeji ve světských šatech vidén,čímž vzbudil proti sobě podezření a protozatčen. Strachem, že by mohl býti snad do­nucen k vyznání, uřízl sobě špičku jazyku,aby takto mluviti nemohl. Byl však dopaden,a vyznal konečně ne bez obtíže, že onenGrassino, který těch 12.000 dukátů věnoval,pravil, že by podesta (D 59) mohl i sobě1 židům pomoci, kdyby jen chtěl (podesta bylvšak tak nepodplatitelný, jako biskup); Pavelpravil také, že ohromné sumy peněz, za toupříčinou sebrány byly a že od mnohých již1 velké sumy přijaty byly. On sám že chce jakse židy měl ujednáno, jíti do Římaa svědčiti veprospěch komisařepodle instrukcí, které mu židéMan z Pavie a Oguibene z Benátek písemnědali; dále že po čas krátkého pobytu komisařez Tridentu se židy ve spojení stál pomocípsaní, která na určité okno kostela sv. Miku­láše kladl; dále (D 138), že tři židé (Giam­pietro, který k vůli klamu pokřtíti se dal,Salamon, a Grassino) do Tridentu tajně přišliza tím účelem, Aby za každou cenu zajaté vy­svobodili, dále že se někteří pokusili mrtvoluubohého Simoncina ukrásti, a že mu Grassinoza prokázanou službu 400 dukátů nabídl. Byvtázán (D 147)jak mohl chtit, jsa přece knězem,biskupa podvésti, ano otráviti, odpověděl,že ho k tomu oněch slíbených 400 dukátůpřimělo. Jaký byl konec Pavlův, o tom doku­menty mlčí. Pravdě podobno, že zemřel v Tri­dentě v žaláři.

Rovně juridicky dokázány jsou intrikyjednoho židovského malíře Israele, který se

10*

— 148 —

na svých cestách u Tobiáše v Tridentu jakobost zdržoval i týž čas, kdy vražda se stala.Ten, poněvadž se zdál býti nevinným a po­něvadž 1 pokřtěn býti žádal, byl propuštěnz obžaloby a pokřtěn v dubnu roku 1475.Dáno mu jméno Wolfgang. Wolfgang všakpoužil své svobody k tomu, aby ve spojenís Pavlem a jinými židy italskými a něme­ckými zajatým potají pomáhal a o žití bi­skupa, podesty a kapitána usiloval.

Jednoho dne přišel k výše uvedenémuSalamonovi s jedem, o němž se však Salamovyjádřil. že není působivý.

Salamo pokusil se již ve Vídni u císařeBedřicha a v Inšpruku u arcivévody Sigmundapropuštění zajatých pomocí peněz vydobýt,však marně. Po té přišel do Tridentu, abyzde jedem působil. Také byl Volfgang u ko­misaře v Roveredu a tu složil křivé svéde­ctví. Tázán byv, proč se stal křesťanem, ne­maje víry, odvětil, že chtěl ujíti smrti, ženičeho z víry křesťanské nevěří, za to všakže považuje víru židovskou za pravou a svatou.O užívání krve se vyjádřil, že vraždění dítekkřesťanských a požívání jejich krve považujeza dobrý skutek, že prý rád požívá krev dí­těte křesťanského, může-li si ji o veliké noci

tajně zaopatřiti. A že dále chce, ač pokřtěn,jako žid žíti a umříti.

Tato udání jsou v aktech vídeňských nevšak v aktech Vatikánských poznamenána.V aktech vídeňských nalézá se také výrokžida Lazzara, že chlapec Simoncino po smrtiještě poplván, pokálen, poličkován, že jazyk

— 149 —

mu byl vyrván, ano i že mu dva židé zubysvými kus uší utrhali.

asto připomínají akta ony ohromnésumy, které židé k svému zachránění obě­tovali.

Na popeleční středu 1477 (C. 119, 120.,123) oznámil Rattaler, jeden z dvou zástupcůHinderbachových v Římě svému pánu: „ebreiprofusissime tribuunt suis procuratoribus. (Židévelmi štědře platí svým zástupcům.) Dne22. měsíce února psal, že židé prostřednictvímmilánských kupců 3000 dukátů do Ríma po­slali, že však záležitosti biskupově dobře sedaří. Hinderbach sám psal 7. měsíce říjnaroku 1476 (C. 100) Fra Michelu da Milano, žeprý židé dva mezky s penězi do Říma poslali;dne 6. března oznamoval Rottaler, že židéhraběti Girolamovi papežovu synovci, kterýonoho roku za kardinála zvolen byl 5.000dukátů nabízeli, hrabě však že je odehnal.Arcivévodovi Sigmundovi nabízeli (D. 132)tisíce zlatých. Brzy potom vyhnal Sigmundvšecky židy z Tyrolska, ačkoliv z počátkukomisaři nakloněn byl. Biskupu Hinderbachovichtěli židé vystavěti ze základu nový zámeka podestovi de Salis řekl žid Donato ze Son­cina, že může dostati peněz mnoho-li chce,propustí-li zajaté.

Potom vyvolili si z nejlepších doktorůpaduánských své advokáty, které penězy za­sypávali. Jeden ze zástupců ve psaní, kteréposlal Hinderbachovi praví: „Židé rozdávajív Římě zlato a stříbro, my pak pouze popsanýpapír. (Akta a dobrozdání et c. D 233)

— 150 —

Když komisař a zástupcové Hinderbachovido Říma přišli, ustanovil Sixtus IV. kongre­gaci šešti kardinálů pod předsednictvím tehdánejznamenitějšího právníka Františka Panvinaz Paduy k vyřízení té záležitosti. Konečně20. června 1478 vydán rozsudek, že biskuptridentský zcela správné jednal a že židévskutku vinni jsou. Útyry roky byli potřebík vyřízení procesu Římského, nikoli snad provnitřní obtíže, ale pro intriky židů a pro vlivněkterých mocných osobností.

Tímto končím prozatím důkaz o rituelnímužívání krve u židů. Abych všecky pády,o kterých pověrné dějiny rozličných doba krajin nás poučují vypravoval, přesahuje mésíly. Za tím účelem musilo by se velmi mnohopilných a trpělivých lidí spojit. Abychomsi však mohli spravedlivý úsudek učiniti,k tomu není zapotřebí znáti všecky událostidějinné. Chci tedy pouze čtenáře odkázati asna 50 znamenitých pádů tohoto druhu, kterépřed nedávnem v „Guestion juive p. 56a násl“ (Desclée, de Brover et Co. Bruges1882) vyšly.

Některé z těchto pádů buduv pozdějšíchsešitech o otázce židovské vyprávěti, poněvadžjsou obzvláště interessantní a poučné; tak např. Tyrolana Anderle z Rinnu, 0 dítěti v Me­tách a o svěřenci našeho korunního princekterého židé v Bernu o velikonocích zavraždil.(Acta 58. 2. vol. April) a jiné.

Konče, opětně připomínám, že ne všicknižidé o onom krvavém tajemství vědí, ano žemnozí židé hlavně podle ideírationalistických

vychovaní se s hrůzou od ného odvracujía ani pochopiti nemohou, jak oni observantiněco takového vykonati mohli. "Toto všeckojsem již řekl i mimo to zřejmě prohlásil, žemnozí observanti krve požívají, aniž by o tomčeho věděli. Nesmíme proto všecky židy v celkuvinitl z věci, která pouze zasvěcenců se týče,a také se nesmíme dovolávati nikdy trestů,leč pro ty, kteří z viny usvědčení jsou. S druhéstrany nevíme nikterak kde a jak které město„zasvěcenci“ jest požehnáno a poněvadž onorabínské krvavé učení nepopíratelně existuje,třeba raditi křesťanům ku bdělosti. Na základětohoto neblahého učení odůvodněna jest takéžádost pro zákonité omezení židů, obzvláštěan Za našich dnů jest nebezpečné prováděníideí rabínských daleko snažší než za sta­rých časů.

To mělo by se tím přísněji uvážiti, ježtosamy „Archives israelites (30. března 1882),orgán bizzárních židů reformovaných s důra­zem dokládá, že náboženské předpisy paschální(velikonoční) na nejvýš důležity jsou a protože se ani jednoho opomenouti nemá, aby,mezitím co ženy svými pracemi se zanášejí,mužové macessy připravovali, které prý, „takskrupolosní píle vyžadují.“ Autor nejmenujezde slova „krev“ však „skrupolosní píle“ a od­stranění žvatlaných žen hodí se dobře bezpo­chyby k událostem tridentského procesu.

— 152 —

19.

Bernardino z Feltre.

Řekne-li se konečně, že se křesťanskáláska o záležitosti židovské starati nemá, od­povím k tomu záporně a poukážu, nehledě anik jiným důvodům na veliké služebníky božíBernardina z Feltre a Kapistrána, kteří jakznámo v seznamu svatých církve se nalézajía kteří si také specielně svým působenímproti židům o naše milé Rakousko velikýchzásluh dobyli.

O Bernardinu viz „die Bollandisten (28.Sept. VII. Band fir Sept.);“ poněvadž pakse nerado hledává, chci zde některé věci uvésti.Když totiž Ferdinand židy ze Španěl vypudil,kázal Bernardino 4. srpna 1492 v Janově protipřijetí jich a také toho dosáhl, že mnozí přijatinebyli. Janované však nechtěli přece důvěr­ného obcování se židy zanechati a protopředpověděl jim Bernardin prorocky válkua mor, který následujícího roku město hrozněspustošil.

V Bergamu kázal r. 1480 (Boll. I. c. n. 87.)s takovou horlivostí proti židům, že ho vévodamilánský napomenouti musil k ustání, obávajese vzpoury národa. Horlivý světec neustálpřece kázati, věda dobře k jaké škodě jekřesťanům důvěrné obcování se židy. V Modeněkázal r. 1486 s takou mocí, že židovka jakás

— 153 —

ho otráviti chtěla. (ib. n. 164.). Ve Florenciivystoupil opět s takovou horlivostí, že protiněmu magistrát tamější zakročil, a podplacenjsa od židů nejprve založení křesťanské spo­řitelny, ku které Bernardin radil, překazil,později však i jeho samého z celého území vy­pověděl. V Aguilleji popudili židé proti němumístodržitele, takže tento mu list poslal(1488, I. c. n. 251—53), v němž dí, že králFerdinand II. neapolský na něho zanevřel,poněvadž prý podněcuje občany proti židům.Bernardin odpověděl, že zastává se věcíchudých, věci Boží, že bojuje proti lichvě aproto že nechápe, jak katolická knížata tentonárod zločinný, křesťanům nanejvýš nepřátel­ský, Bohu 1 lidem protivný („gens scelestis­sima, christianis infensissima, Deo et homini­bus exosa) podporovati mohou. Hned potomkázal ku cti bl. Kapistrána, tohoto „nesmíři­telného nepřítele židů“ jak jej nazýval, kterýv posledním století půl Evropy svými proti­židovskými kázaními naplnil. V Sieně zpěčovalse biskupský vikář uděliti křest jedné židovce,která snažně si ho žádala, a sice k vůli roz­ličným pletichám židovským. Bernardin pokřtilji „frendentibus ebreis.“ Potom kázal v Sieněa varoval důrazně před židovskými lékaři.

Papež Mikuláš V. zakázal křesťanůmr. 1451 od židů léky přijímati; tyto a podobnézákazy nalezáme častěji. Proto snadno pozná­váme, že papežové na své vysoké stráži velmidobře věděli o rabínském učení, které dovolujekřesťany vražditi i k účelům obřadným, jakok připravování velikonočních macesů neb

— 154 —

sladkých koláčů, jež židé o slavnosti Purimpožívají ano 1 z nenávisti.

Kardinalvikář papeže Klementa XI. po­ručil za tou příčinou 2. dubna r. 1708, abyžidé křesťanům macesů ani neprodával aninedávali (ch. Purim!) křesťanům pak, aby jichnepřijímali. Tento edikt byl pro stát papež­ský ještě zostřen pokutou peněžitou a třemiranami, jak nám Feraris (n. 19. Art. Hebreus)sděluje. Pfefferkorn vyznal na smrtelné postelir. 1514, že jako lékař pode jménem léků osmkřesťanů otrávil. (Bonelli, diss. cp. 2. n. XIV.nota). Marini dokázal v knize: „ArchiatriPontificii,“ že se několik papežů ve zvláštníchpádech od židovských lékařů léčiti dalo, s druhéstrany však, že za všeobecné pravidlo uzná­vali, že neradno jest užívati lékařů nebolekárníků židovských, neboť není možno sou­kromníku takých prostředků opatrnosti užítiproti lékaři, který jest tajným přívržencemzásad rabínských, jako na př. mocnáři.

Často se přihází, že otec synu svému za­kazuje užívání břitvy neb zbraně, sám pakbez ohledu jich užívá. Nechceme pochybovatio řádnosti a lidumilném smýšlení lékařů židov­ských, jakoby v ohledu tom ještě pod nevěre­ckými a zednářskými lékaři stáli, budeme jimpřisvědčovati že „věda jest malomocná“ kdy­koliv někoho neuzdraví a nebudeme to přičítatinevědomosti jich. Nechceme také z nedosta­tečné vůle zednářů a židů k vyléčení politickýcha národních pohrom, k jichž odstranění buďjako politikové nebo poslanci povoláni jsou,

— 155 —

souditi, že by jako lékaři pouze své souvěrcesprávně obsloužiti chtěli, jak to rabín Jakubv processu v Damašku dosvědčil. Avšak nelzenám za zlé pokládati, myslíme-li si o lékařinevěreckém neb židovském, že jeho osobnínáhledy o povinnostech k lidstvu se od náhledůkřesťanských valně liší a proto, ježto do srdcíjejich nahlédnouti nemůžemo, že ony náhledypřece s rabínskými zásadami, jak je rabínJakub vyslovil a Pfefferkorn v praxi prováděl,(viz níže) souhlasiti mohou. A proto pravím sesv. Bernardinem (Boll. c. 266.), že by lékařžidovský pouze židy a nikoliv křesťany léčitiměl, tak jako lékař nevěrecký pouze nevěrce ane věřící. Bernardino pravil veřejně na kaza­telně ve Sieně, jak jeden židovský lékař z Avig­nonu umíraje, prohlásil, že umírá spokojeně,poněvadž mnoho tisíc (multa milla) křesťanůfalešnými léky zavraždil. Mnozí, kteří jeho lékypovrhl, že se uzdravili. Bernardino pravil také,že kněžna Borghese nedopustila, aby syn jejíod židovského lékaře léčen byl, jak sl mužjejí přál — a syn se uzdravil. Jeden židovskýlékař, jehož mnozí i dále užívali, ačkolivBernardino proti tomu hlásal, zemřel za ne­dlouho náhlou smrtí, jak onen světec před­pověděl.

Též v Lucce (ib. n. 268) kázal Bernar­dino proti židům a když mu poukazovali nabullu Mikuláše V., která prý jednání jehoodsuzuje, dokázal pomocí úředníků dvorapapežského, že bulla jest podvržena a bezvědomí papežského vydána. Ve Faenze (L. c.n. 323) docílil toho, že židovský lékař Laz­

— 156 —

zaro, který vážností, bohatstvím 1 vědou vy­nikal, z města vypovězen byl. V Raveně chtělDoge synagogu sbořiti (n. 318—321); Bernar­dino však spokojil se tím, aby židé vyhnánibyli, nepřestanou-li lichvařiti.

V Benátkách domohli se židé ediktu,který zakazoval jim škoditi; na základě tohozakázal vikář biskupa veronského r. 1494. Ber­nardovi kázati (n 371.), ten tedy odešel, ve­ronští však taký poplach způsobili, že musilbýti zpět uveden.

Roku 1494 (n. 461) onemocněl Bernar­dino na cestě z Padovy do Brescia a protodo Monselice zavezen. Sotva přišel, byl odpraetora požádán, aby kázal; i kázal tedyna náměstí, napomínaje, aby se střehli lichvyžidovské, aby nepřijímali darů od nich a vůbecjich se vzdalovali, aby katolické spořitelnyzakládaly, což se také ihned s povolenímsenátu benátského stalo. Vidno, že Bernardinani kázati nemohl, aby zároveň proti židůmnemluvil. Za našich dnů by mnohé vládyproti tomu protestovaly, ačkoliv by měl ně­jaký Bernardino nyní mnohem více co vytý­kati než-li tehdá, a ačkoliv rozumní lidé nesnad zcela bezdůvodně tvrdí (0 tom vládynechť rozhodnou, já netvrdím ničeho), že onažidovská nákaza naši společenskou bídu ne­zhojitelnou činí. Z Monselice přišel Bernar­dino do Este. Tam čekal ho již list z Be­nátek, kterým se mu zakazuje proti židůmkázati, poněvadž prý obávati jest se povstánílidu. Odcestoval tedy ihned dále, byl však od

— 157 —

lidu zpět uveden a nyní kázal (aniž by 0 ži­dech se zmiňoval) jen o zákonech kanoni­ckých proti lichvě židovské a proti důvěr­nému obcování se židy (1. c. 463.) Židé skří­pal zuby, přece však založena byla křesťanskáspořitelna. V Kremoně (n 476) poukázali muna zákaz Benátský, aby proti židům nekázal.Světec odcházeje, vyjádřil své politování, že„Serenissima republica“ židům tak nadržuje,že ani slovo Boží k ochraně křesťanů, jejichžmajetek židé ztravují svobodně hlásáno býtinemůže. Roku 1487. pe svém vypuzeníz Flo­rence směl v Kremoně kázati (n. 218) a tuotázán byv, proč neustále proti židům káže,odvěul: „Mluvím o židech v našem městě jakovšude jinde, totiž aby nikdo, komu na spa­sení duše záleží, židům ani na těle, ani namajetku, ani jiným způsobem neškodil. Neboť1 k židům musíme spravedlnosť a křesťanskoulásku zachovávati, poněvadž 1 oni jsou lidmi.„Oportet e0s pro sola humanitate fovere,“dí kanonické právo (c. p. de Testibus; Judeis).Tak kázal jsem všude a tak káži 1 zde a přejusi, abyste dbali slov mých, neboť to přikazujípapežové a přikazuje to křesťanská láska.S druhé strany však je také pravda, že cír­kevní zákony zakazují důvěrný styk se židy,užívání jejich lékařů a navštěvování jejichhostinců. A přec pohleďte na žida Lva, strojísynu svému svadbu a přemnozí zúčastňují sejeho tabule a plesu, nemocní pak posílají prožidovské lékaře. Jakž mohu k tomu mlčeti?Jak mohu pravdu hlásati a nevšímati si hříchuproti Bohu, hříchu proti zákonům církevním.

— 158 —

V lichvě židé tak pokročili, že chudé téměřudavují a já, který chleba chudých pojídám,měl bych jako němý pes mlčeti na tomtomístě pravdy?

Psi přivolávají štěkotem ty, kteří je krmí,a já, kterýž chleba chudých pojídám, mělbych mlčeti, vida olupování jejich? Psi ště­kají po svém pánu a já neměl bychvolatipo „Kristu?“

42. Meiue Antworten an die Rabbiner oder: FůntBriefe úber den Talmudismus und das Blutritual derJuden. Von Prof. Dr. Auy. Rohling. Prag, Druck u.Verlag der Cyrillo-Methodď'schen Buchdruckere: 1883.Str. 106. Cena 40 kr. (Totéž česky).

256 Liter. Rohling,Antworten; povídky.

S otázkou antisemitickou současně rozvinul setaké veřejný spor, jejž vedl prof. Dr. Rohling s ně­kterými rabiny židovskými ve Vidni a v Uhrách; sporten má kořeny své ve starším spisu Rohlingově „derTalmudjude“ (vyšel česky u Mourka pod názvem:Zidé podle Talmudu), byl však nyni obnoven a sicenejdřive v listech („Tribune“, „Wiener allgem. Zeitung“,„westungarischer Grenzbote“ a jj.), pak ale uznal prof.Rohling toho potřebu, aby ve zvláštní brožurce protiútokům naň činěným se hájil. Četli jsme některé člán­ky rabínů v listech videňských a porovnávajíce s nimituto odpověď Dr. Rohlinga musime dáti svědectvípravdě, že Dr. Rohling mnohem důstojněji si vede nežodpůrcové jeho, kteří bojují ne tak důvody vědeckýmijako spiše nadávkami. Nejprve mluví spisovatel Dr.

ohling o různých názvech, kteréž talmud křesťanůmdává, o poměru talmudu ku křesťanské nauce, o pří­saze u židů atp., načež o krevním ritualu pojednává1 vede důkaz, že událostmi historicky zjištěnými sedovoditi dá, že rabini skutečně tyto nauky hlásali ahlásají. Mimo starší údaje pojednává Dr. Rohlingzejmena o zavraždění kapucína P.Tomáše v Damaškur. 1840. Spisovatele vede láska ku pravdě, on alevzdálen jest všeliké nenávisti k jinověrcům. Spis jehok poznání jak dějin tak i poměrů přítomných jestvelmi užitečný a neohroženost spisovatele samého chvályhodna. Redakce.