Sedma generace 2/2010

Sedmá generace

společensko-ekologický časopis, 2/2010 | XIX. ročník | 60 Kč

Sedmá generace

Reportáž:Hledání ztracených zemědělců /10/

Seriál:Dobývání renty /13/Facebook: visíte v tom? /14/

Drobnohled:Energie, moc a prachy /21/Nastává čas sdílečů /28/Šumavské panoptikum /31/

Kulturní zahrada:Klimatické umění /35/Těkavý čas hlupáků /40/

Rozhovor: Čestmír Klos /42/

Téma: Konoptikum země české

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

je statisticky dokázáno, že 97 % lidí ales- poň jednou za život prožilo déjà vu ne-boli intenzivní pocit, že jste něco právě probíhajícího už viděli v minulosti. Ne- vím jak vy, ale v poslední době jsem jej pocítil hned několikrát: Šumava sežraná kůrovcem, rozestavěný Temelín, bou- rané obce v severních Čechách, ne-vhodné sluneční elektrárny. Možná že za jevem déjà vu stojí krátkodobý výpadek pozornosti nebo zpoždění přenosu informací mezi pravou a levou hemisférou mozku. Možná ale i něco méně prozaického: schopnost nahléd-nout do budoucnosti, vytušit varování. Nenabrali jsme mnohaleté zpoždění při přenosu klíčových informací? Neřítíme se do nepojistitelných rizik? Nebo platí jiná psychologická teorie a nám se to všechno v devadesátých letech viděné vlastně zdálo — v nějakém hrozném ekologistickém snu? A i kdyby jistá podobnost současnosti se vzpo-mínkami přece jen byla, nepřehlížíme zásadní rozdíly? Vždyť tehdy měl Teme-lín jenom odlehčit severním Čechám, zato dnes si střihne hned kladnou dvoj- roli: nejprve třetím reaktorem odvrátí energetickou krizi a následně tím čtvr-tým položí na lopatky krizi klimatickou. A Horní Jiřetín to mezitím mezinárod-ně-bezpečnostně vychytá. In memori-am. Také máte rádi happy endy? V tom případě si některými články z tohoto čísla nenechte kazit dobrou náladu a zaměřte se na drobnou eko-práci: vyjeďte sdíleným autem na nákup do bioklubu, kupte si Zelenou svatozář v charitativním obchůdku, vyberte si doma vyrobenou rákosovou ošatku, zafanděte na Facebooku nějaké nevlád-ce, pak si dejte organicky vypěstova- ného jointa, mrkněte na Věk hlupáků a dlouho do noci si v mysli předsta- vujte zdravé ekosystémy. Neboli jak říká v rozhovoru Čestmír Klos: je třeba nalézt příležitosti, o co opřít náš opti-mismus. A abych nezapomněl — taky je statis-ticky dokázáno, že slunce vyjde každé ráno. Jen jej pustit dovnitř. Předvolební Love, Peace & Harmony přeje

14| Facebook: podle tváří ne/poznáte je foto: archiv F

34| Umenie a zmena klímy Uprchlíci, autor: Zbysek Jakubowicz

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, opět jsme pro vás připravili soutěžní kvíz. Pokud jej na našich webových stránkách správně vyplníte, můžete vyhrát roční předplatné 7.G.

PŘIPRAVUJEME: politiku Lesů ČR • bezplenkovou metodu • výlet za geomancií • recenzi knihy The Last Lost Empire • Nabucca v Turkmenistánu • až na dno kontejnerů rok poté • a spoustu dalšího čtení pro současné i příští generace

TÉMA Vojtěch Pelikán Víc než jen tráva Van Gogh z něj namaloval slunečnice, Gutten-

berg na něj tiskl první Bibli. Řeč je o konopí.

Zuzana Geryková Po ekostopách pěstitelů konopí Pěstovat konopí ve skříni nebo na záhonku?

Vít Kouřil Odvrácená strana zelených listů Konopný underground se proměnil v bau-

hausové hobby.

REPORTÁŽ Zuzana Geryková Hledání ztracených zemědělců Do Česka přijela delegace z Francie, aby podpořila biokluby. Byli jsme u toho.

SERIÁLY Jan Keller Dobývání renty „Univerzity byly zmasověny takovým

způsobem, že to snižuje jejich kvality někam na úroveň vyšších odborných škol.“

Vít Kouřil Facebook: podle tváří ne/poznáte je Co ne/můžeme od sociálních sítí očekávat?

Naďa Johanisová Rovnoměrná distribuce vlastnictví G. K. Chestertona známe především jako

autora detektivek, ovšem své místo má i mezi ekonomickými disidenty.

DROBNOHLED David Ord Jak poznáme opravdu ekologické firmy? Existuje jednoduchý způsob, jak změřit

dopad činnosti firem na klima?

Karel Polanecký Energie, moc a prachy Kolik nových jaderných elektráren potře-

bujeme ke štěstí? Kolik uhlí musíme spálit a kolik vesnic zbourat, abychom nepomrzli?

3|

6|

8|

10|

13|

14|

16|

18|

21|

Eva Štefková Kreativita s respektem k přírodě Rákosová ošatka, kovaný svícen, tkaný

koberec, vůně dřeva a bylin. Čím mohou starobylá řemesla oslovit dnešního člověka?

Jasna Flamiková Charitativní obchody přicházejí V západní Evropě běžná věc, u nás si zatím cestu razí první vlaštovky.

Michal Šimoník Nastává čas sdílečů Přibývá automobilů a s nimi také silnic, dál-

nic, parkovišť, výfukových plynů, spálené ropy, dopravních zácp či hluku. Jak z toho ven?

Jaromír Bláha Šumavské politické panoptikum Národní park se stal politickým tématem,

a tak jsme poskládali mozaiku z výroků i činů politických lídrů. Vzniklý obraz připomíná panoptikum.

. KULTURNÍ ZAHRADA Lenka Kukurová Umenie a zmena klímy V Kodani se poprvé do klimatické diskuse

ve velké míře zapojilo i umění.

Šárka Zahradníková Představovat si zdravé ekosystémy Víme toho o krizi životního prostředí tolik,

a přitom to s námi nehne. Jak to?

Jan Miessler Těkavý čas hlupáků Ano, je to hloupé. Kvůli klimatickým

změnám se řítíme do záhuby a režisérka Franny Armstrong o tom natočila pouze průměrný film.

ROZHOVOR

Rozhovor s Čestmírem Klosem Hledám příležitost, o co opřít svůj

optimismus S patrně nejdéle píšícím tuzemským

ekologickým novinářem jsme obkroužili média, minulost, Sněžku i Kodaň.

24|

26|

28|

31|

34|

36|

38|

43|

foto

: G S

chou

ten

de J

el

|4

| TÉMA

Sedmá generace 2|2010

„Při přemýšlení a práci s konopím se před vámi otevírají stále nové a nové obzory,“ přesvědčuje Michal Ruman z občanského sdružení Konopa, které sází na konopnou cestu do udržitelnější budoucnosti. „Ve srandě říkám, že na konopí se vytváří závislost. Kdo jednou zkusí, už nechce jinak. Potenciál jeho využití je totiž nezměrný, ať už se vydáte cestou sanace ekologických zátěží nebo výroby spor-tovních potřeb,“ dodává. Nakolik přehání?

Na džíny i do lahváčeVšestrannost konopí zaujme už při pohledu na rostlinu samotnou. Využít jde totiž „do mrtě“ celá. Ze semínek si můžete vylisovat trochu oleje anebo je s chutí slupnout, jako to dělávaly generace před námi. Nejčastěji se však stále používají jako ceněný ptačí zob a návnada na ryby. Uvidíme, zda více strávníků přivábí první české konopné pivo, stáčené pod švýcarskou licencí v Nové Pace (chmel je s ním ostatně nejpříbuznější rostlina).

Stonky zase ukrývají nejdelší a nejpevnější vlákna v rostlinné říši, což je předurčuje zejména k textilnímu využití. Bývají až čtyřmet-rová a díky své pružnosti mohou být oproti bavlně i osminásobně pevnější; v trvanlivosti ji předčí čtyřikrát. Proto si nakonec Levi Strauss vybral pro své první džíny právě konopí.

Proti bavlně mluví i její vyhlášená náročnost. Patří totiž mezi jednu z nejvíce nenasytných plodin, co se týče hnojení a chemického ošetření. Oproti lnu je zase konopí dvakrát až třikrát výnosnější.

Navíc podobně jako termotričko to konopné v létě chladí, v zimě hřeje a odvádí vlhkost. Pohlcuje i veškeré UV záření a je vhodné pro alergiky.

Dřevnatý vnitřek stonku zvaný pazdeří se zas výborně hodí k to-pení. Slisovaný do briket zahřeje lépe než hnědé uhlí, navíc bez fosilního stigmatu a s minimálním množstvím popela i oxidů síry. Díky schopnosti nasát až pětinásobek své hmotnosti se pazdeří vý-borně hodí i jako podestýlka.

Všelék místo betonuTím jsme pozitivní konopný trip zdaleka neskončili. Mimořádný potenciál ukrývá třeba oblast stavebních materiálů, zejména izo-lačních. Důvody přibližuje docent Josef Chybík z brněnské fakulty architektury: „Konopné materiály vynikají pevností, lehkostí a trvan-livostí. Izolace má možná trošku horší vlastnosti, ovšem v ochraně před letním horkem nad skelnou vatou vede. Také příjemně reguluje množství vzdušné vlhkosti. Odolává požáru, hnilobě, hmyzu i hlo-davcům. A samozřejmě má v porovnání s betonem či polystyrenem velmi úzkou ekologickou stopu.“

Z konopí je též možné připravit papír, který je odolnější a dá se vícenásobněji recyklovat než klasický dřevitý. Navíc časem nežlout-ne, což dovoluje ekologicky přijatelnější bělení. A protože konopný papír dobře odolává rozkladu, používá se nejčastěji pro výrobu ban-kovek, cenných dokumentů, ale i cigaretových papírků.

Vojtěch Pelikán

Víc než jen trávaVan Gogh z něj namaloval své legendární slunečnice, Guttenberg měl díky němu na co vytisknout první Bibli. Padák z něj zachránil život Georgi Bushovi staršímu, když se v roce 1944 nad Pacifikem katapultoval z hořícího torpédového letadla (později se odvděčil úsilím o zrušení výzkumu jeho lékařského využití). Královna Viktorie si jím léčila migrénu a v jeho kouření jsou čeští teenageři evropskými rekordmany. Řeč je samozřejmě o konopí. Je veliká škoda, že se většinou dočtete jen o tom posledně zmíněném využití.

5 |

TÉMA |


Navazování na sýkorkuKonopnou renesanci také nedočkavě vyhlížejí mnozí našinci. I u nás si totiž tato rostlina vypěstovala slušnou tradici. Zejména v 18. století zažívalo textilní konopářství nebývalý rozmach, postupně ovšem zájem uhasínal. Nic nepomohlo, že konopí mezitím pevně vrostlo do tuzemské kultury — stačí vzpomenout zámek Konopiště, sýkoru konopku či obsah nejedné lidové rýmovánky.

Definitivní rozloučení s českým územím přišlo v roce 1955. Tehdy se konopí vydalo na Slovensko, kde po třech desetiletích vyšumělo do ztracena. Poněkud paradoxně přitom bylo zakázáno až v roce 1996. Tři roky nato však obstálo před bedlivým státním dozorem a jeho technická varianta se směla vrátit na pole.

Od té doby se konopný byznys nesměle rozvíjel. Důležitou změnu přinesl rok 2005, kdy vznikla zastřešující organizace — Konopářský svaz ČR. „Zaměřili jsme se na menší plochy v jednotlivých regionech s tím, že uprostřed přibližně stokilometrového pomyslného kruhu budou postupně přibývat malé zpracovatelské provozy a přidružená výroba,“ líčí zakladatelskou vizi předsedkyně svazu Marie Široká. A podle jejích slov si nevedli zle: „Dá se říci, že se nám záměr dařil: v roce 2007 jsme byli s přibližně 1600 hektary čtvrtými největšími producenty konopí v zemích EU. V provozu byla celkem čtyři centra na zpracování stonku. Postupně vznikali i první výrobci.“

Biokytky z TransylvánieBěhem let vykvetla spousta nápadů, co vše se dá z konopí ukutit. Zřejmě nejsilněji to platí u kosmetiky a potravin. Rozvinula se i tuzem-ská výroba briket, s novinkami se ale chystají třeba i obuvníci. Po-zadu nezůstalo ani stavebnictví. Mediálně známé, jakkoli nepříliš přesvědčivě působící, je budování konopného domu na Litoměřicku rukou svérázného nadšence Petra Žáčka. Podle Josefa Chybíka se nicméně konopí začíná šířit i dál: zejména v podobě tepelně či zvu-kově izolačního materiálu. Probouzí se i zájem o „betonové“ desky z lisovaného pazdeří, osvědčené například ve Francii.

Někteří ze zarputilých fanoušků konopí pak možná ani netuší, že ho často pokuřují hnedle nadvakrát: tradičním velkoodběratelem je totiž olšanská továrna na cigaretové papírky. Netradičně naopak může působit pěstování pro výrobu bioplastů. Kvůli potížím s re-cyklací „vyjetých“ vozů tak bývá v některých autech i pár desítek kilogramů vysoce odolného „konoplastu“.

Většina představených výrobků má sice v různé míře původ u českých zemědělců, podíl dovozu je přesto značný. Zvláště tex-tilní konopí většinou pochází buď z Maďarska, Rumunska, anebo čím dál častěji i z Číny. A právě původ čínských látek bývá tradičně obe-střen aurou tajemství. Pochybnosti se vznášejí hlavně nad takzvaným máčením stonku, kdy se ve vodních nádržích značně nešetrně od-děluje vlákno. Přestože tato metoda ohrožuje kvalitu vody, dosud se využívá i ve východní Evropě. V EU ji nicméně často nahrazují pouze chemikálie. Podle Marie Široké u nás už nešetrné metody zmizely: „U konopí sklizeného v České republice probíhá takzvané rosení, kdy se stonek rozrušuje přírodní cestou.“

Kvůli neprůhlednému původu zahraničního konopí má tím spíše smysl poohlédnout se po certifikátu. Zvlášť když už se místy bioko-nopaří i u nás. David Festa z firmy Ecovoice, obchodující s obleče-ním z biobavlny a biokonopí, vysvětluje: „Stoprocentní biokonopí z Transylvánie dodává pouze firma Ecolution. Ostatní prodávají směsi, často s bavlnou. A o fair trade v současnosti podle mých

Zapomenout nesmíme ani na léčivé aromatické listy a květy. Ne na-darmo se totiž konopí říkávalo panacea, tedy „všelék“ (k léčivým účinkům více 7.G 2/2006). „Uživatelům prostě přináší šetrné alter-nativy — nealergenní, kvalitní, většinou příjemné na pohled, dotyk, chuť i vůni,“ shrnuje konopný obhájce Ruman.

Nedosti na tom, pozoruhodnými vlastnostmi je ověnčen i pěs-tební proces. Tato původně středoasijská rostlina má vysokou schopnost adaptovat se na prostředí. Charakteristické listy na nás proto mohou zamávat prakticky kdekoli na zeměkouli, snad kromě mimořádně chladných či naopak vyprahlých oblastí. Při zachování správného osevního postupu navíc konopí půdu odpleveluje, obohacuje ji vrstvou humusu, a dokonce z ní vytahuje těžké kovy. Velkým konopným trumfem je také až čtyřikrát větší výnosnost bio-hmoty než u lesa.

Zkrátka, samá pozitiva, zdá se.

Od špagátku k autu z trávyNelze se proto divit, že otisk konopného provázku najdeme již v čínské keramice staré deset až dvanáct tisíc let. Význam konopí byl v této zemi dokonce tak veliký, že se jím v určitých obdobích platily daně.

Když se ve středověku tato bylina dostala do Evropy, brzy se stala běžnou součástí skoro každé oblasti života. Co jiného než konopné plachty svázané lanovím téhož původu mohly dopravit Kryštofa Kolumba k břehům Nového světa? A zřejmě nebude ani těžké odhadnout, na čem bylo o tři století později sepsáno Prohlá-šení nezávislosti USA.

Dalšího vrcholu dosáhlo konopářství se vzestupem manufak-turní výroby na počátku 19. století. Z konopných polí v té době pocházela většina papíru, barev či oblečení. Kolonialismus a rozvoj strojní sklizně však znamenaly pro nezdolnou kytku, jež je však náročná na technologické zpracování a ruční práci, ústup ze slávy. Do popředí se začala tlačit bavlna, dřevěný papír a ropa.

Labutí píseň na konopné motivy zazněla ve třicátých letech minu-lého století. V té době se úspěšně rozvíjel nový vědní obor — che-murgie. Odvětví, prosazované mezi jinými Thomasem Alvou Edi-sonem, usilovalo o výrobu přírodních plastických hmot a biopaliv. Tlak petrochemických, farmaceutických a dřevařských firem však v roce 1937 napomohl přijetí „protidrogové legislativy“ vládou Spo-jených států. Změnu nepřinesl ani Henry Ford, který v roce 1941 představil automobil, z převážné části „vypěstovaný“. Byl o třetinu lehčí než tehdejší vozidla a poháněl jej rostlinný olej.

Během druhé světové války protikonopný zápal trošku povadl, ovšem posléze většina zemí západní Evropy příklad USA následovala. Pěstební plochy, avšak pod výrazným státním dohledem, zůstaly za-chovány pouze ve Francii a Španělsku.

Poté, co se v polovině 80. let podařilo vyšlechtit odrůdy s mizi-vým obsahem omamných látek (jakkoli konopí seté jich vždy mělo na rozdíl od indického beztak minimum), však konopí, zdá se, nabírá druhý dech. Získaný přídomek „technické“ otevřel konopářství dveře na evropská pole. Zároveň odstranění dvojpohlavnosti rost-liny zvýšilo výnos semínek a nové technologické postupy usnadnily sklizeň i zpracování. Pěstitelská plocha v EU se tak dnes pohybuje již okolo 15 tisíc hektarů (pro srovnání: je to stejně, kolik ho kdysi rostlo jen na našem území).

|6

| TÉMA


informací nikdo neuvažuje. Ecolution o něj usilovali, ale z hlediska členství Rumunska v EU už je to asi passé.“

Přešlapování na křižovatceNavzdory všem uvedeným pozitivním vlaštovkám se však v posled-ních letech tuzemské konopné odvětví ocitá na křižovatce. „Nedá se sice říct, že by přešlapovalo na místě, žádný dynamický rozvoj se ale nekoná,“ ohlíží se Michal Ruman. V důsledku hospodářské krize totiž poklesly ceny vlákna a následovalo uzavření nebo omezení provozu i u českých zpracovatelů. V návaznosti na to loni poklesla osetá plocha na necelých tři sta hektarů, tedy na úroveň začátku dekády. „I tak má ale konopářství u nás celkem slušně našlápnuto. Objevily se nové technologie, zemědělci se už plodinu naučili pěs-tovat, sklízet i zpracovávat,“ optimisticky hledí do budoucna Marie Široká. „Mnohem dál je i distribuce. Po první živelné vlně se snad vytvářejí propracovanější a trvanlivější podnikatelské záměry,“ ne-hází flintu do konopí ani Ruman.

Pořád však platí, že většímu rozšíření konopářství stojí v cestě množství překážek. „Vedle nedostatku zpracovatelských kapacit a váznoucího odbytu, na kterém se podepsala i krize, mezi nimi stále vede naprostý nezájem státu,“ má jasno Marie Široká. Naráží na nedostatečnou podporu ze strany ministerstva zemědělství, ale i na legislativní a administrativní překážky provázející pěstování „nebezpečné“ byliny.

Vanc

ouve

r 200

5, fo

to: s

ome.

old.

nob

ody

Kono

pné

lano

, fot

o: N

icol

as R

aym

ond

Nízké znalosti a nezvyk zas podle Josefa Chybíka stojí za dosavad-ním malým rozšířením konopí mezi stavaři. Zásadní překážkou je i ostych panující mezi zemědělci. Ti o konopí stále mnoho nevědí, navíc počáteční neúspěšné pokusy o sklizeň klasickou technikou mnoho z nich odradily. To potvrzuje i Michal Ruman: „Překážkou, přes kterou stále klopýtáme, je především technika. Pevné vlákenné stonky se totiž špatně sklízí. A kupříkladu tírenský stroj na jejich zpracování dnes v Česku neběží ani jeden.“

Za další překážky Ruman považuje omezený pohled veřejnosti, často jen umanutě rozumující, zda se konopné tričko dá „hulit“ nebo jestli mě konopný olej „zmastí“. Zapomenout podle něj ne-lze ani na obrovský tlak agrochemických konglomerátů, v českém případě navíc stále zapřažených ve vleku kolektivizace. „Existují také snahy o omezení decentralizovaného šíření konopí, o mono-polizaci a zvyšování závislosti zemědělců na výrobcích osiv, hnojiv a chemických postřiků,“ uzavírá výčet obtíží.

Vstříc chemizovaným mackům?Dotýká se tím dilemat, která přinesly aktuální změny v konopaření. Kotrmelce se totiž nevyhnuly ani původním idejím. Vystřízlivění z vidiny decentralizované alternativní sítě sdružující drobné pěsti-tele lze cítit ze slov předsedkyně Široké: „Je otázka, jestli v době, která evropskými dotacemi nahrává jen ekonomicky silným, mají malí farmáři vůbec šanci na přežití. Kvůli hospodářské krizi se jeví jako nutnost jít cestou ,silných‘ zahraničních subjektů, které si bu-dou nasmlouvávat pěstební plochy v Česku.“

Je zatím předčasné soudit, co by posun ke konopnému velko-byznysu znamenal. Již nyní lze nicméně leccos odhadnout. Třeba z toho, že drahé sklízecí stroje tlačí farmáře k osívání co největších ploch, aby se koupě vyplatila. Na drobné konopáře by si proto při představě monokulturních plantáží vsadil asi málokdo. Nabízí se také obavy ze vzniku velkých monopolů, nárůstu dopravy a vytržení z lokálního podhoubí.

Vidinu širých konopných lánů připomíná i osud energetických plodin. Hlavně díky nenáročnosti rostliny se nabízí otázka, kolik podnikavců by zlákalo osít s vidinou trochy bionafty některou „méně jakostní“ louku, pastvinu či nevyužitou divočinu.

Tlak by velmi pravděpodobně vzrostl i na intenzifikaci produk-ce. Konopí je totiž sice schopno růst rychlostí až centimetr denně, jeho vyhlášenou odolnost a přizpůsobivost je ovšem v takovém případě nutné o něco povzbudit. Pokud totiž chcete zajistit větší výnosy, stává se z konopí docela pořádný jedlík. V průmyslovém konopném zemědělství tak vedle chlévské mrvy zaujímají místo i průmyslová hnojiva. A masivnějšímu užití chemických postři-ků zřejmě stojí v cestě jen prozatímní řídké rozmístění políček, jejich malý rozsah a střídání osetých ploch, díky čemuž se žádný „škůdce“ zatím neukázal. Pořádný konopný macek také vyžaduje až dvakrát více vody než obiloviny, příjemné teplíčko a úrodnou půdu. V zahraničí proto již dumají i nad nějakým tím genetickým „vylepšením“.

„Na hodnocení dalšího vývoje je zatím příliš brzy. Věříme ale, že konopí nabere nový dech,“ vybízí ke zdrženlivosti v prognózách Marie Široká. Vyčkejme tedy, zda bude konopí i nadále oplývat éto-sem sympatické alternativy, anebo se promění ve výnosný mainstrea-mový byznys, jako se to stalo u pěstování biopaliv.

7 |

TÉMA |


Pěstovat konopí (nebo taky marihuanu, trávu, zelí, ganju…) lze uvnitř nebo venku, řečeno interním jazykem: v indooru nebo out-dooru. Co obnáší toto svérázné zahrádkaření pod širým nebem, si zřejmě umíte představit. V zásadě zahrabete do země pár semínek, sem tam je přihnojíte nebo zalijete a pak už se jen bojíte, aby vám úrodu někdo neukradl, případně aby na vás u „záhonku“ jednoho dne nečekal veřejný činitel.

Indoor je však pro běžnou veřejnost, pokud o něm vůbec někdy slyšela, opředen více otazníky. Jak vypadá? Jedná se o pěstování ve speciálně upravené skříni, kterou můžete mít klidně doma v bytě. Pěstitel rostlinám ve skříni vytvoří jakýsi ekosystém snů: ideální, až nepřirozeně příznivé podmínky k růstu. Potřebuje k tomu po-chopitelně byt a skříň — uvnitř bílou, případně vylepenou reflexní fólií mylar. Dále se neobejde bez květináčů, lampy, řetězů, kterými lze lampu posouvat nahoru a dolů, výbojek, větracího systému, větráku na rozhánění tepla produkovaného výbojkou, nůžek, lupy a časového spínače. V případě, že rostliny nedosahují stejné výšky,

tj. nejsou stejně daleko od výbojky, měl by květináče něčím podklá-dat… Prostě laboratoř.

Nesmíme zapomenout, že pěstování se neobejde bez množství hlíny a hnojiv, případně hydroponie. O co jde? Hydroponický sys-tém nahrazuje půdu jiným médiem. Běžní zahrádkáři znají napří-klad keramzit, indooráři však nejčastěji používají rockwool, mate-riál zamýšlený a určený především k tepelné izolaci budov.

Trochu jiná botanika„Je mi jedenatřicet a trávu kouřím od čtrnácti let. Nejdříve to byly samozřejmě nekvalitní vzorky, co rostly kdovíkde. V sedmnácti jsme se ale s partou asi deseti kamarádů vrhli jako jedna z prvních skupin v Brně na pěstování uvnitř. Začali jsme se zajímat o chemické slo-žení ganji, genetické souvislosti, všechno možné kolem pěstování. Odebírali jsme prestižní, dalo by se říct odborný, časopis High Ti-mes, který vychází v Kalifornii. O pěstování jsme se dokázali bavit dvacet hodin denně,“ vzpomíná Kryštof Trávníček, doktorand na

ZuZana GerykoVá

Po ekostopách pěstitelů konopí„Podle policejních zpráv připadají na každý větší panelák v Praze dvě domácí pěstírny marihuany,“ říká teď už bývalý šéf-redaktor časopisu Konoptikum Zbyněk Crha. V České republice také funguje něco kolem čtyřiceti growshopů — obchodů specializovaných na prodej vybavení pro pěstování (hádejte čeho) mezi čtyřmi stěnami a pod jednou střechou. Nadto patří Česká republika k evropské špičce v užívání konopí. Jaké má pěstování environmentální souvislosti?

foto

: Mat

eusz

Atr

oszk

o

|8

| TÉMA


religionistice, k němuž jsem se přes nejrůznější známosti dostala jako k jednomu z místních „guru indooru“.

V začátcích indoorářům chyběly nejen informace, ale i obchod se všemi potřebnými udělátky. „Všechno jsme si museli najít a vymys-let sami. Ve skalních dobách se dokonce kupovaly od technických sítí vyjeté výbojky. Později už se pro ně jezdilo do velkoobchodu. Prodejce nechápal, proč si jdeme už po osmé pro čtyři sta wattů, které se používají jen na osvětlení na dálnicích. Jiné věci jsme zase sháněli ve velkoobchodech pro stavebnictví,“ dodává Trávníček a zá-roveň vzpomíná, kolikrát doma přednášel o svých znalostech méně zkušeným pěstitelům, kteří si vše pečlivě zapisovali do bloků.

Podle Kryštofa Trávníčka se dá trávě a jejímu fungování nejlépe porozumět právě přes indoorovou zkušenost: „Pochopíte, co všechno se venku děje automaticky: fotoperioda, střídání ročních období, vání větru, střídání teplot. To vše a mnoho dalšího pak musíte zařídit uměle.“ Dodejme, že k domácímu pěstování se člo-věk zpravidla dostane přes zkušenosti s venkovním. A obojímu předchází aktivní kouření.

Rozum nebo citJenomže jde-li něco provádět dvojím způsobem, dříve nebo později prostě musí dojít na názorové rozpory či přímo střety zastánců té či oné cesty. Nejinak je tomu v případě pěstování konopí. A vzhle-dem k tomu, že se tato subkultura prolíná s příznivci reggae, dre-daři, neohipíky a přírodu milujícími volnomyšlenkáři, přirovnávání indooru ke kuřatům z velkochovu a outdooru ke šťastné a veselé drůbeži u babičky na dvorku na sebe nenechala dlouho čekat.

„Kolik lásky, péče a svobody kytce dám, tolik mi jí vrátí. Při kou-ření se člověk stává citlivější a vnímavější přímo úměrně tomu, jak citlivý a vnímavý byl při pěstování,“ vysvětluje outdoorář Ladislav, známý pod svým hudebním pseudonymem eL. Přidává také kritiku ve smyslu, že venkovní sklizeň se na rozdíl od vnitřní neprodává, ale daruje. Navíc podle jeho zkušenosti není tak silná a tlumící.

Exaktně orientovaný Trávníček si z romantického přístupu outdo-orářů rád utahuje: „Tihle poeticky naladění, romantičtí, naivističtí, utopističtí, esoteričtí — a co se týče té rostliny — často nevzdělaní hipíci a raplové prosazují například sklízení za úplňku. Dříve se vy-značovali ještě jednou specialitkou: křížili vlastní odrůdy. Jenomže to je holý nesmysl. Napodruhé by z toho vyrostla úplně jiná kytka. Skutečná odrůda musí mít standard, zůstávat pořád přibližně stej-ná. Podobně jako třeba ryzlink rýnský u vína. Třeba holandská firma Sensi Seeds se věnuje šlechtění konopných kultivarů soustavně od sedmdesátých let a drží odrůdy, které vznikly ještě před Ruskou invazí do Afghánistánu.“

Smíření„Jestli jsme někdy o indooru zapochybovali? Podle účtů za elektřinu nám docházelo, že to není žádná ekohitparáda. Ale hlavně jsme si kladli otázku, zda jde ještě pořád o konopí, nebo o jinou rostlinu, silnější drogu,“ zamýšlí se Trávníček, jehož skříň už zeje čtvrtou sezonu prázdnotou. Poslední tři roky totiž strávil vždy šest měsíců bádáním v Asii. Po dlouhém outdoorovém období opět vysadil se-mínka venku. A nutno dodat, že většina jeho nejbližších kamarádů také: „Hodně lidí, co pěstovali pod lampami, si díky nabytým zku-šenostem zase dokáže užít outdoor. Svou roli samozřejmě hrají i mnohem nižší náklady nebo strach. Pokud pálíte 1200wattové

výbojky — ano, i k tomu někteří z nás dospěli — může se o vás začít zajímat společnost distribuující elektrickou energii. Dnes už taky mají všichni auta, takže se dostanou v pohodě dál do terénu a do-vezou si profi hlínu.“

Že se trend obrací směrem ven, tvrdí i Zbyněk Crha: „Všímám si, že poslední dobou narůstá popularita venkovní produkce. Ve velkých městech se zvedá poptávka po outdooru, protože lidi už jsou z těch podlampovek překouření. Navíc na Západě se už začíná za outdoor platit, někde dokonce více než za indoor.“

Zájem o venkovní produkci ale neznamená návrat k minulosti plné nekvalitní marihuany. Pod širým nebem lze díky orientaci na kytky s „dobrou genetikou“ vypěstovat silné a dobré rostliny.

Přecitlivělí dredařiExistuje jakýsi stereotyp, že marihuana rovná se dredy, a dredy rovná se příroda: „Jestliže konopí roste venku, pomůže mi k napojení na Zemi a zdroj bytí,“ říká eL. Jenomže v případě 400-, 800- nebo dokonce 1200wattových pěstíren o nějakém souznění s přírodou vážně nemůže být řeč. Growshopy sice nabízejí úsporné zářivky, nicméně při jejich použití musíte pomocí jiného zdroje zajistit teplo.

Stejně tak téma substrátů nezůstává bez poskvrnky. Například u „směsi směsí“ s názvem Royalty mix výrobce inzeruje: organická směs bílé a černé rašeliny, perlitu, humusu, organických hnojiv, kali-fornských žížal, stopových prvků, bakterií, minerálů, obsahuje dosta-tek živin pro rostlinu na prvních osm týdnů, pH 5,8—6,2, EC 2,1, ba- lení 25 l. Za žížaly fungující jako spotřební materiál a těžbu rašeliny by příroda huličům jenom těžko poděkovala.

Otázkou zůstávají environmentální dopady výroby pesticidů a hnojiv pro pěstování konopí nebo působení substrátů někde v lese za městem, kde skončí poté, co doslouží.

„Podle mé zkušenosti ekologie představuje pro část uživatelů poměrně důležité téma — jde asi hlavně o ty dredaře a lidi kritizující současný systém,“ uzavírá Crha.

A dál?Před čistším outdoorovým pěstováním se možná otevírá slibná bu-doucnost. Žravým lampám možná zvoní umíráček. Možná… Psát, činit závěry a vymýšlet prognózy o ilegální činnosti není snadné. Slibovat si, že outdoor všechno vyřeší, nemá smysl. Asi bychom nechtěli, aby všichni konopní zahradníci začali okupovat okolní přírodu a ještě v ní čoudili s automobily, v nichž přece musí přivá-žet ty super „profi hlíny“.

I když mnohé naznačuje, že pěstování konopí je v České repub-lice nebývale rozšířené, stále jde třeba v porovnání s řepkou a bio-palivem nebo obecně s konvenčním zemědělstvím o marginální téma.

Poptávka zákazníků growshopů momentálně poukazuje na na-sycení trhu. „Některé obchody v Praze už zkrachovaly,“ říká Crha. O neexistenci velkopěstíren orientovaných pouze na prodej za účelem zisku se, doufejme, postará policie.

A co kdyby přece jen někdy nastala legalizace? Relevantní zku-šenosti naznačují, že zakázané ovoce skutečně přitahuje více než to povolené.

9 |

TÉMA |


Vít kouřil

Odvrácená strana zelených listůValná většina našinců si při vyslovení slova konopí vybaví jedno: marihuanu neboli trávu neboli ganju neboli zelený list, jenž se musí „v dubnu zasít, v září sklidit a v zimě kouřit“. Musí? Nemusí. Můžeme ho totiž sklízet čtyřikrát ročně, aniž bychom vytáhli paty z domu. A zároveň spočinout v tom nejintimnějším lůně Přírody. Opravdu? Neskáčeme náhodou konopnému byznysu na „špek“?

„Lidi se přestávají bát,“ nabízí jednu z možných odpovědí na otáz-ku, co stojí za nebývalým vzestupem growerství (pěstitelství) a growshopů (obchodů s pěstitelskými potřebami) Viktor Kopp, majitel „tak trochu jiného growshopu“ My-Garden v Brně. A také je těch lidí stále víc. Alespoň jednou ročně kouří marihuanu přes šest set tisíc tuzemců z nejrůznějších socio-demografických kate-gorií: kouří zobáci i důchodci, děvčata i chlapci, boháči i chuďasi, měšťáci i vidláci, intouši i dělňasi. Aspoň jedenkrát za život si šluklo dokonce půldruhého milionu z nás, každý týden se „hodí do pohody“ na dvě stě tisíc spoluobčanů. A to už je solidní tržní potenciál.

Podle nedávné konopné inventury v časopise Reflex (3/2010), který díky svatému zápalu J. X. Doležala roztíná konopný uzel nejvehementněji, navíc zavládl v České republice „úplný dro- gový smír“. Od letošního ledna sice nedošlo k legalizaci marihuany, ale přechovávání menšího množství než 15 gramů už je „pouze“ přestupkem s maximální pokutou 15 tisíc korun; stejně tak zákon pouze „přestoupíte“, pokud trávu kouříte veřejně nebo pěstujete méně než pět kytek. Všechno ostatní je stále trestné: vývoz, dovoz i bezúplatná distribuce jakéhokoli množství nebo přechovávání pověstného „většího než malého množství“. A jestli si pěstujete víc než pět kytek, můžete jako zelení lvi bít o mříže až půl roku. A podle počtu prodaných květináčů neboli growboxů takových odvážlivců nebude zrovna málo.

100% bio-eko-greenDalo by se říct, že došlo alespoň k legalizaci (a zdanění) growerského byznysu. Leckterého laika by sice při pohledu na nabídkové katalogy growshopů mohlo napadnout, že cílí na venkovní i domovní pěs-titele jakýchkoli „rostlin“.V praxi však vítězí marihuana. „Ta speciální hnojiva jsou příliš drahá na to, aby si s nimi někdo hnojil angrešt na zahradě,“ vysvětluje Viktor Kopp. Stejně tak je většina výrobků z growshopů určena pro pokojové pěstování — výstižný je v tomto smyslu reklamní slogan obchodní sítě Mladý pěstitel: „vše pro pěs-tování nejen pod umělým osvětlením“.

S marihuanou a jejími uživateli se tradičně pojí obraz pomalé-ho, vyklidněného, nesoutěživého světa lásky k bližnímu, respektu k ostatním bytostem a harmonie se Zemí. Z growerských interne-tových portálů se na vás však vyvalí trochu jiné pojmy: rychlejší, sil-nější, větší, vyšší, plnější nebo produktivnější. Řeč je samozřejmě o růstu, stoncích, květech či takzvaných palicích.

Navzdory pěstování v umělém prostředí a konvenční zahrádkář-ské rétorice se však marihuanový marketing navenek tváří, že jede po zelených kolejích. Tvrzení typu 100% Natural, 100% Bio, Pure Organic či EarthSafe najdeme na obalech, propagačních letáčcích či v inzerátech konopných časopisů (Konoptikum, Soft Secrets) habaděj. Nakolik se jim dá věřit?

Odpovědět je těžké už jen proto, že největší domácí growshopy mají ve své nabídce zhruba dva tisíce výrobků — počínaje semínky,

foto

: A. C

arlo

s He

rrer

a

|10

| TÉMA


hnojivy, substráty či „bio-ochranou rostlin“, přes osvětlovací, ven-tilační a zavlažovací systémy až po stroje zpracovávající sklizené rostliny. Dotkněme se tedy alespoň několika oblastí.

Kam se hrabe přírodaIdeálům ekologického zemědělství se vzdaluje už využívání vše-možných půdních substrátů, zpravidla na jedno použití, a jejich so-fistikované hnojení podle pečlivě vypočítaných dávkovacích tabulek. Některé substráty jako třeba Bio-Coop už jsou rovnou předhnoje-ny, aby vám na pár týdnů ulehčily práci. Vedle biominerálních hno-jiv jsou hojně zastoupená hnojiva či humusy biologické, například z ryb, žížal, netopýřího trusu nebo slupek od vína. Hlavní potíž je, že jakožto organické, přírodní nebo bio se tváří skoro všechny zemi-ny, hnojiva a jiné posilovače. Jen nemnozí výrobci (Grotek, Canna) však splňují certifikaci OMRI, která zaručuje sníženou zátěž pro životní prostředí, nebo jiné ekoznačky. Ojedinělým případem je firma BioBizz, která kromě OMRI nese i logo ekologicky šetrného výrobku a značku CU zaručující ekologický původ vstupních ma-teriálů. „Někteří zákazníci se na složení ptají, ale je jich menšina,“ říká Viktor Kopp při pohledu na pytle „biosuper mixu“ v malém chlaďáku, který dřív sloužil masně. Častá tvrzení konopných firem, že jsou „bio“, podle něj odpovídají pravdě tak z poloviny.

Velká část doma vypěstované marihuany však už dnes ať už bio či nebio zeminu nepotřebuje, nahradila ji kokosová vlákna či hydroponické, respektive aeroponické pěstební systémy, které si vystačí s živnými roztoky, vzduchem a různými růstovými stimu-látory. Důraz na maximalizací výnosů na malém prostoru nedávno vyústil do vertikálního pěstování, kde se rostliny štosují nad sebou po obvodu „kolosea“. (Podobnost s drůbežími velkochovy je čistě náhodná.) Aby se v něm kytky jen tak neflákaly, můžeme jim třeba přikoupit Bio-G-Power tablety s rozpustitelným CO2, a dosáhnout tak „optimální rychlosti růstu“. Kam se hrabe příroda.

Za přírodní hranou se ocitají též pokusy vyšlechtit co nejefek-tivnější a nejodolnější odrůdy. Pomocí ozařování se tak zrodila fe-minizovaná semínka, u nichž je zaručeno, že z nich vzejde kýžená samice-nosnice. Poměrně novým hitem jsou pak samonakvétací semena, urychlující dobu pěstebního cyklu. Spousta firem v čele s těmi nizozemskými tak neúnavně nabízí nové, vzrušující odrůdy — můžete zkusit třeba Červeného nebo Bílého trpaslíka ze světoznámé semenné banky Buddha.

Častým problémem vedoucím — přese všechny kultivační po-kroky — k horší kvalitě byliny a jejich účinků je neproplachování. To by se mělo provádět týden či dva před sklizní, aby se všechny ty „organické“ a „přírodní“ chemikálie odplavily. Velkopěstírny orien- tované na co nejvyšší zisk tuto fázi mnohdy přeskakují. A samo-zřejmě — když už proplachovat, tak kupříkladu přípravkem Final Solution…

Individuální slunceDále je nasnadě, že velkou ekologickou zátěž představuje inten-zivní osvětlování, v prvních týdnech růstového cyklu 18hodinové, v následujících „jen“ 12 hodinové. I když už jsou na trhu LED diody (zhruba pětkrát energeticky efektivnější, ale zatím příliš drahé) i běžné úsporné zářivky, většina growerů dosud zapíná mnohasetwattové sodíkové či metalhalogenidové výbojky. Svícení je tak přijde na docela slušné peníze. Ne nadarmo používá policie při odhalování pěstíren jak informace ČEZu o abnormálním odběru energie, tak termovizní techniku zaznamenávající výrazné zdroje tepla. „So-díku se ale navzdory tomu zatím nic nevyrovná, má v účinnosti nejblíže ke slunci. V blízké budoucnosti jej ovšem ty LED diody nahradí,“ předpokládá Viktor Kopp. Jejich další výhodou totiž je, že na pestrobarevných LED panelech můžete zacílit bodovku na konkrétní rostlinku. No řekněte, nechtěli byste takové individuální slunce?

Spousta energie i vody pak padne i na čím dál tím automatizo-vanější pěstební systémy s čerpadly, ventilátory, měřicími přístroji a jinými nezbytnostmi. Stejně jako u jiných hobby se tak konopný kutil snadno chytne do nekonečné smyčky nových, jistěže vymaka-nějších technologií.

Také s počtem domácích značek na trhu to není kdovíjaké. Mezi desítkami mezinárodně zavedených firem je těch tuzemských jen několik, například MikroLab (s třísložkovým hnojivem JungleInDa-Box zaručujícím „zdravé listy, masivní produkci a megakořeny“) či AgroBio Opava (fungicidy a insekticidy). V některých growshopech můžete koupit i konopné masti firmy Bayer & Ramsy nebo třeba cigaretové papírky z OP papírny v Olšanech u Šumperka. Napro-stá většina souvisejícího zboží pochází z dovozu, který ekostopu výpěstků pochopitelně prodlužuje.

Pravá svoboda?Zdá se, že pěstování (i konzumování) marihuany provázejí podobné trendy industrializace, individualizace nebo komercionalizace, jaké jsou běžné u baumaxových zahrádkářů nebo třeba snowboarďáků; alespoň v tomto smyslu se konopná scéna stává pevnou součástí moderní společnosti.

Ano, možná jsme teď vykreslili příliš temný obraz, který není vůči v mnohém sympatické subkultuře (konopí je opravdu lék), dlouhodobě buzerované státními orgány i „chlastající většinou“, spravedlivý. Kdyby se mohlo, jistě by se v daleko větší míře pěsto-valo konopí venku. Pokud si ale nemáme lhát do eko-kapsy, měli bychom si odpovědět na otázku, kdo všechno za onu „pravou svo-bodu bez kouře“, jak zní jeden reklamní slogan na vaporizér, vlastně platí.

OMLUVA: V článku Skleníková generace (7.G 1/2010) jsme napsali: „V duchu tohoto poměrně rozšířeného přesvědčení hovoří i psycholog Marek Franěk z královéhra-decké univerzity: ‚Nejlepší ekologickou výchovou je co možná nejčastější pobyt v přírodním prostředí od nejranějšího věku.‘“ Marek Franěk v textu Děti potřebují pro svoji hru přirozené venkovní prostředí (Psychologie dnes 4/2001), ze kterého jsme čerpali, však napsal: „Mnozí environmentálně orientovaní psychologové a další odborníci soudí, že řešení současných environmentálních problémů musí začít výchovou těch nejmenších. A nejlepší ekologickou výchovou je co možná nejčastější pobyt v přírodním prostředí od nejranějšího věku.“ Za zjednodušení se autorovi omlouváme.

11 |

TÉMA |


REPORTáž |


ZuZana GerykoVá

Hledání ztracených zemědělcůCSA není zkratka pro České státní aerolinie vyťukaná na anglické klávesnici. Pod těmito třemi písmenky se skrývá spo- jení „community supported agriculture“, prostě komunitou podporované zemědělství. Anglický název napovídá, že tento zajímavý koncept nejen ekonomického vztahu mezi zemědělcem a zákazníkem má kořeny v zahraničí. U nás se svými drápky již nějakou dobu zachytává ve formě bioklubů a bedýnkových systémů (viz 7.G 2/2009). V půli letošního března dorazila do Brna a do Prahy dvojice Francouzek z organizace, která mimo jiné pomáhá šířit CSA v postkomunistických zemích.

Nevím, jestli to platí všude v České republice, ale zapadnete-li v Brně prakticky do kterékoliv středně velké sámošky, můžete si vybrat z rela-tivně pestré nabídky biopotravin. Navíc už nemálo z nich pochází od českých chovatelů, pěstitelů a výrobců — v porovnání ještě s rokem 2008, kdy Hnutí DUHA hledalo ve své kampani „českou biobuchtu“ a ministerstvo zemědělství ozdobilo billboardy s foto-grafiemi místních ekofarmářů kdejaké město a dálnici.

Nevím taky, jestli ji ještě stále prožíváme, nebo zda už utichá vlna biomódy, jež vtrhla do všemožných českých seriózních, ne-seriózních i mysteriózních novin, časopisů a televizních pořadů.

Tak jako tak mám ale pocit, že biopotraviny se pomalu odpoutaly od nejrůznějších alternativně-makrobioticko-duchařských před-sudků. Možná za tím stojí i přívětivější ceny a nabídka zastoupená běžnými druhy potravin, jako jsou uzeniny, mléčné výrobky, pečivo a podobně. Znamená to, že má česká občanská společnost pustit podporu ekologického zemědělství k vodě?

Měl to být jen experimentProdej biopotravin prostřednictvím konvenční prodejní sítě není načančaný tak jako regály v obchodech. Řetězci naslibované výkupní

Farm

a v

Holu

bí Z

hoři,

zle

va J

an K

otěr

a, J

an Š

mar

da, p

řekl

adat

elka

Iva,

Sab

ine

a An

ne, f

oto:

Zuz

ana

Gery

ková

|12

| TÉMA


| REPORTáž


ceny se jakoby mimochodem smrskávají a výrobci zlákaní vidinou biobyznysu tratí. V souladu s přísnými podmínkami ekologického zemědělství zainvestovali do drahých zařízení a speciálně uprave-ných místností. Náklady se však vracejí velmi pomalu. Některé eko-farmy zvolily jinou cestu: zákazníky si hledají samy a na mezičlánky kašlou.

Osmnáctého března, s prvními skutečně hřejivými paprsky v zá-dech, brázdím v malém osobním autě spolu s Francouzkami Anne a Sabine, překladatelkou Ivou a Janem Kotěrou z Hnutí DUHA Čes-komoravskou vrchovinu. Cíl: dvě farmy, které svou úrodu prodávají tak trochu jinak. Nejprve míříme k Pospíšilům do Holubí Zhoře. Před domem na nás čeká mladá paní domácí — v jedné ruce vodítko s čtyřměsíčním rotvajlerem, ve druhé asi dvouletá dcerka. Později se dovídáme, že děvčátko má další tři sestry — v rodině zemědělců jistě ideální stav.

Farma, na níž Pospíšilovi hospodaří, se rozkládá na necelých třia- dvaceti hektarech. „Na jednom pěstujeme brambory. Dále máme kořenovku, cibuli, česnek, z jarní zeleniny ředkvičky, kedlubny, saláty nebo špenát. Nabízíme taky dýně hokkaido a patizony. Letos chceme přidat ještě rajčata a bylinky,“ popisuje pestrou produkci rodinného hospodářství paní Ludmila. Své místo na pozemcích u Pospíšilů mají také kozy, ovce, vepři, krávy a slepice. V době naší návštěvy poskakuje ve všudypřítomném lepkavém jarním blátě spousta mláďat. V roztomilosti vítězí několik týdnů stará jehňata.

Zatímco naše výprava obhlíží chlévy, stáje a pole — domácí chytře v holínkách, my v teniskách, paní Pospíšilová popisuje historii hos-podářství. Rodina jejího muže zdejší půdu obdělávala po několik generací a po kolektivizační „přestávce“ se v roce 1993 opět vráti-la. Jenomže konvenční zemědělství milovnici zvířat nebavilo. „To byla pořád jenom pšenice a pšenice. A tak jsem opatrně navrhla, že bych zkusila na jednom hektaru hospodařit ekologicky. Nakonec se toho nápadu chytili všichni a v roce 2006 přešla na bio celá farma,“ vzpomíná.

Do velkoobchodu nechcemeS odbytem výpěstků farmy v Holubí Zhoři pomáhá Pospíšilovým Jan Šmarda — někdejší extraligový hokejista, kterého v době nej-větších úspěchů přestal „vrcholový sport naplňovat“. Jak sám konstatuje, k biopotravinám se dostal přes vztah k tělu, jenž mu jako sportovci rozhodně nechyběl. Finanční nezávislost mu navíc dovolila pojmout novou profesi zčásti jako hobby. „Jednoho dne se u nás objevil a chtěl pomáhat na poli, což se tady na Vysočině moc nevidí. Říká se, že na jižní Moravě chlapi okopávají, ale tady tak nasednout do traktoru. Byli jsme překvapení,“ vzpomíná se smíchem paní Pospíšilová. Prostě nečekaný a překvapivý jako puk ve vlastní brance…

Ačkoliv váhám, jestli se k němu lépe hodí hokejka nebo spíš motyka, Jan Šmarda vypadá na farmě jako doma. Na otázky účast-níků exkurze odpovídá s nadšením: „Všechnu úrodu prodáme buď ze dvora, nebo přes Tři sudičky, brněnský obchůdek, jehož zákaz-níci si předplácejí bedýnky s čerstvou zeleninou od lokálních ze-mědělců. V určené dny si je sami vyzvedávají.“ Přidává také svou vizi faremního obchodu, který by mohl z iniciativy zemědělců jednoho dne začít fungovat v Brně — byla by to prodejna nebo tržnice, kde by sami farmáři a zahrádkáři prodávali úrodu nebo přebytky.

Svou vlastní byznys-cestou kráčí také Aleš Horák, svérázný eko-zemědělec z Lesoňovic. Už od šestadevadesátého roku prodává biozeleninu prostřednictvím bioklubu založeného Petrou Veteč-níkovou, někdejší pracovnicí Hnutí DUHA. V praxi to vypadá tak, že každý pátek odpoledne zaparkuje dodávku u sídla Hnutí DUHA a čeká na své věrné i nové zákazníky, kteří přicházejí s prázdnými a odcházejí s naditými batohy. Jinými slovy: neoficiální obchod na kolečkách fungující díky známostem a tiché poště. „Přes bioklub prodám asi polovinu úrody, takže je pro mě velmi důležitý. Někdy dovážím i ovoce, zeleninu a mléčné výrobky od jiných zemědělců. Záleží hlavně na tom, co chtějí zákazníci,“ popisuje.

Bedýnky po francouzskuOpouštíme Lesoňovice a vracíme se do Brna. Na dnešní večer je v plánu ještě setkání bioklubů, kde si své zkušenosti a poznatky vymění lidé, kteří bedýnkují (neboli účastní se nějaké z forem ko-munitou podporovaného zemědělství), zájemci o bedýnkování, zemědělci zapojení do bedýnkování a Anne se Sabine — misio-nářky bedýnkování ze Západu. Energická, asi šedesátiletá Anne zastupuje zákazníky a pro věc má neuvěřitelný zápal. Sympatická Sabine, zhruba čtyřicetiletá farmářka, která chová sto dvacet vep-řů, si přímý prodej taktéž nemůže vynachválit. Před sedmi lety ji vytáhl z bryndy. Systém, jenž přijely představit, ve Francii spadá pod dobrovolnickou organizaci Association pour le Maintien d‘une Agriculture Paysanne (Amap, Asociace pro udržení venkovského zemědělství).

Amap sdružuje zemědělce a zákazníky. Jednoduše řečeno po-máhá zájemcům o čerstvé místní potraviny hledat dodavatele a far-mářům odbyt. „Amapy fungují tak, že každý nový zákazník předplatí na začátku roku svému farmáři úrodu, kterou dostává postupně v průběhu sezony. Usilujeme o to, aby měl zemědělec klid na práci a cítil zázemí,“ vysvětluje Anne.

Jakmile úroda začne dozrávat, členové Amapu si pro ni týden co týden dojíždějí či docházejí na smluvené místo nebo rovnou na farmu. Produkty nemusí hlídat žádný prodavač. Všechny potřebné pokyny, například na kolik kusů mrkve má která rodina nárok, stojí na jednoduché tabuli. „Lidé se sami nejenom obslouží, ale zpra-vidla po sobě také zametou nebo přijedou zadarmo pomoct se sklizní,“ dokresluje Anne a přidává historku o farmáři, který přišel po prudkém krupobití o všechny skleníky a celou úrodu. Jeho zá-kazníci údajně nejenom nevyžadovali zpět své investované peníze, ale ještě přispěchali na pomoc a zdrceného zemědělce přesvědčili, aby ve své práci nadále pokračoval.

Obchod s důvěrou„Přes Amap prodávám maso už sedm let. Mám tři skupiny zákazníků a výhodou je, že když se s nimi sejdu na začátku roku, dokážu velmi dobře odhadnou, kolik mám chovat dobytka,“ dodává Sabine. Při-znává ale, že z počátku se na Amap dívala spíš skepticky. Zřejmě ještě mnohem skeptičtěji se však momentálně tváří obecenstvo bio-klubové seance: „Tohle by v České republice nemohlo fungovat,“ zaznívá unisono. „Lidé u nás reagovali úplně stejně, když jsme s Amapy začínali,“ namítá Anne. Nakonec se však našlo dostatečné množství těch, kteří k sobě našli důvěru. Řečeno jazykem čísel, v průběhu desetiletí se do Amapu zapojilo 120 farem a 3500 rodin.

13 |

TÉMA |


REPORTáž |


Farm

a v

Holu

bí Z

hoři,

foto

: Zuz

ana

Gery

ková

Farm

a v

Holu

bí Z

hoři,

foto

: Zuz

ana

Gery

ková

Projev vzájemné důvěry může mít více forem. Na svých cestách po českých a moravských ekofarmách se pravidelně mimo záznam dovídám, že k běžné praxi zdejších zemědělců patří prodej doma zpracovaných mléčných, masných a dalších výrobků. V čem je pro-blém? Podle zákonů musí být každý zpracovatel vybaven speciál-ními výrobními linkami, chladicími boxy a dalším velmi nákladným vybavením. Podpultové výrobky však zemědělci nabízejí hlavně svým známým, kteří o domáckém procesu výroby dobře vědí. Mů-žeme to v zásadě přirovnat k situaci, kdy pro vás sousedka upeče koláč a vy jí za něj darujete tucet vajec nebo mísu angreštu. „Dokud neprodávám úředníkům ministerstva zemědělství, nemám se čeho bát,“ smál se před časem jeden ekofarmář.

Dodejme, že Amapy, bedýnky či prodej ze dvora mohou mít přínos nejen pro mezilidské vztahy. „Měšťáci“ díky nim získají pří-ležitost ohmatat si či alespoň nahlédnout do práce s půdou. Lokální ekonomika chrochtá blahem a příroda si přijde taky na své — komu-nitou podporované zemědělství bývá zpravidla ekologické, navíc zde neexistuje problém s nadbytečnými obaly. A ještě jedna ne-zanedbatelná zajímavost: „V bioklubu prodám všechnu zeleninu. Moji zákazníci nemají nároky na dokonalé tvary a podobně. Ale dodávám-li do obchodu, chodí to přesně naopak,“ libuje si Aleš Horák a Francouzka Anne souhlasně pokyvuje.

Zájem roste…Výlet s Francouzkami a setkání bioklubů jsou jen kamínkem v mo-zaice dění na poli CSA v České republice. Bedýnkovací aktivity na-bírají v posledním zhruba roce na síle: nové biokluby už vznikají ve všech koutech republiky. Připomeňme také foodbloggera pana Cuketku a jeho projekt Vesničan (viz 7.G 5/2009). Rodí se zajímavé weby: například www.bedynky.cz a www.najdisisvehofarmare.cz. Ekologické organizace otevírají téma obnovy městských tržnic. A snad se hodí zmínit také vřelé ohlasy na nové mlékomaty.

Osobně se nemůžu dočkat nových výsledků Statistického šetření na ekofarmách. V roce 2008 nabízelo prodej ze dvora pouze 123 z 1849, které ministerstvo zemědělství oslovilo. Dojde snad k nějakému po-sunu?

Sami zemědělci se snaží být v hledání cest na kuchyňské stoly zá-kazníků vynalézaví. „Když nám vloni padl jeden z klíčových odběra-telů, přemýšleli jsme, co dál. Spřízněné nevládní organizace, hlavně Hnutí DUHA a Veronica, nám poskytly nejrůznější kontakty. Získali jsme tak osmdesát zákazníků, kterým jejich objednávky dovážíme domů. V pondělí zakliknou na internetových stránkách, oč mají zájem, a ve čtvrtek porážíme zvíře,“ popisuje Jiří Pykal z biofarmy Sasov, která zatím jako jediná v České republice otevřela certifiko-vaná biojatka.

Teprve začínající farmář pan Bogar z Víceměřic počítá, že své první výpěstky jednoho dne naskládá do bedýnek.

Čili zájem proudí z obou stran. Ilustrativní chvilka na setkání bioklubů nastává, když ekofarmář Aleš Horák jen mimochodem zmíní, kdy a kde v Brně prodává. Jako na povel obecenstvo vytahuje propisky a diáře.

…zemědělců máloSuma sumárum však nelze tvrdit, že nastává konec tisíckrát kriti-zované éry supermarketů. Téma nákupu přímo z farem sice směle překračuje hranice ghetta apriorních nadšenců, ovšem i kdyby po bedýnkách začali bláznit všichni Češi najednou, je tady háček, vlastně hák. Navzdory tomu, že v rámci Evropy se naše země drží na špičce v poměru ekologicky obhospodařované půdy vůči konvenč-ní, pěstitelů bioovoce a zeleniny máme zoufale málo. Prim hrají takzvaní trávníkáři — lidé, kteří v režimu ekologického zemědělství udržují jen trvalé travní porosty. S nedostatkem farmářů se ostatně podle Anne a Sabine potýká i Francie.

A neměli bychom ignorovat ani zatím tiché námitky z farem: Jak se máme věnovat efektivnímu prodeji, například na tržnici, když v sezoně trávíme celé dny na poli?

Čili odpověď na mou otázku po angažmá občanské společnosti v podpoře biofarmaření v úvodu článku je jasná, ne?

|14

| SERIáL


SERIáL — SOCIáLNí SVěTy |

Pokud bychom popsali spolu s Konrádem Paulem Liessmannem, autorem knihy Teorie nevzdělanosti (viz 7.G 6/2009 — pozn. red.), vývoj evropských univerzit v poslední době, zjistili bychom, že na prvý pohled nedává žádný smysl. Univerzity byly zmasověny tako-vým způsobem, že to snižuje jejich kvality někam na úroveň vyšších odborných škol. Základní úlohu v tomto neblahém vývoji sehrálo rozbití studia do bakalářského a magisterského stupně. Zavedení bakalářského studia zvýšilo sice výrazně průtok studentů univer-zitami, avšak za cenu, která je obrovská. Bakaláři jsou z hlediska disciplíny, kterou v rychlokurzu absolvují, z hlediska akademických měřítek vlastně nedostudovanými studenty. Přitom nejsou o to použitelnější ani po praktické stránce a na trhu práce často končí-vají na místech maturantů.

Zvýšení průtoku studentů univerzitou vcelku spolehlivě za-jišťuje pokles kvality vzdělávání. Učitelé jsou přetěžováni učením a zkoušením těch, o kterých dopředu vědí, že stejně nezůstanou v oboru, natož aby se kdy pokoušeli dělat vědu. Čas, který po takto bezútěšné práci vysokoškolským učitelům zbývá, vyplňují adminis-trativní prací, která jako kdyby narůstala s každým dalším počítačo-vým programem, jenž ji má usnadnit. Zbytek času věnují shánění pe-něz, tedy píší stále nové a nové projekty a žádosti o udělení grantů.

Musejí se o to snažit stále intenzivněji, protože jsou hodnoceni podle kritérií, která souvisejí mnohem méně s vědou než s prodej-ností. Liessmann konstatuje, že pro dnešní kariéru univerzitního profesora se hodí mnohem více průměrně zběhlý účetní než oprav-dový vědec anebo dokonce filozof.

Celý tento proces však má svůj velice dobrý smysl. Ze stále vy-datnějších toků studentů univerzitami mohou nejvíce profitovat ti, kdo jejich studium financují půjčkami. Povinnost každého vzdělá-vat se otevírá bankám a fondům šance srovnatelné s těmi, jež se jim naskýtají kvůli hrozbě nemocí v soukromých fondech zdravotního pojištění nebo kvůli procesu stárnutí v oblasti fondů penzijních. Platit si za vzdělání se ve společnosti vědění stává stejnou přírodní nutností jako platit si pro případ nemoci či platit si na stáří.

Nutnost studovat, která pro mnohé znamená také nutnost kvůli studiu se zadlužit, tak pro jiné představuje vzácnou příležitost obohatit

jan keller

Dobývání renty se v nové oblasti dobývání renty. Obecně rozumíme dobýváním renty schopnost jednotlivců či skupin využívat pro vlastní zisk příle-žitostí, jež vznikají rozhodnutím státu v kterékoliv z oblastí veřejné politiky a zvýhodňují některé na úkor jiných.

Možnost ziskově podnikat v těch případech, kdy stát zákonem stanoví nutnost nechat se tím či oním soukromým fondem pojistit, můžeme považovat za jakési vyšší stadium dobývání renty. Umož-ňuje soukromým subjektům podnikat v oblasti, na kterou ostatní musejí povinně přispívat.

Na rozdíl od tržního dobývání zisku není dobývání renty spojeno prakticky s žádným podnikatelským rizikem. Klienti jsou přímo ze zákona povinni přispívat na chod příslušné firmy a na její zisky, ať již platbami zdravotního pojištění, odevzdáváním školného či půjčkami na studium, platbami sociálního pojištění pro případ ne-zaměstnanosti, platbami na důchodové zabezpečení a jinými.

V jistém smyslu se jedná o systém legalizované korupce. K oby-čejné korupci, jak známo, dochází, když někdo využije svěřeného veřejného úřadu k soukromému obohacování. Z ekonomického hlediska je klasická korupce pochopitelně zcela ideální formou pod-nikání. Veřejný úřad se stává „výrobním nástrojem“ dotyčného úředníka. Zatímco náklady na fungování úřadu platí veřejnost, zisky z této činnosti si přivlastňuje korupční úředník či politik. Na podobném principu, ovšem zlegalizovaném, spočívá dobývání renty. Stejně jako v případě klasické korupce, také zde lidé povinně přispívají na chod „firmy“, jejímž držitelům z toho plyne soukromý zisk. Občané se tak stávají povinnými sponzory soukromého pod-nikání pod pohrůžkou, že nebudou na úrovni ošetřeni, že nezískají patřičné vzdělání, že prožijí své stáří v bídě a chudobě.

Společnost vzdělání toho má se skutečným vzděláváním společ-ného velice málo. Naprosto spolehlivě však otevírá dobyvatelům renty nové pole ke zvyšování jejich profitu.

Text je zkrácenou verzí jedné z kapitol připravované knihy Tři sociální světy, kterou letos v létě vydá Sociologické nakladatelství SLON.

foto

: Mar

gan

Zajd

owic

z

15 |

SERIáL |


| SERIáL — KURZ MEDIáLNí SEBEOBRANy

Vít kouřil

Facebook: podle tváří ne/poznáte jeHitem poslední mediální sezony se nepochybně stalo slovo Facebook. Ani my v redakci jsme nezůstali pozadu a za uplynulých deset měsíců se k facebookovému profilu Sedmé generace přihlásilo 582 fanynek a fanoušků. Řada z vás také jistě slyšela o MySpace, Twitteru, Orkutu, Badoo, Bebo nebo domácích Spolužáci, Líbímseti či Lidé.cz. Co vlastně od takzvaných sociálních sítí či komunitních serverů ne/můžeme očekávat?

V předchozích dílech Kurzu mediální sebeobrany jsme se nejednou dozvěděli (viz například 7.G 5/2006), že žijeme ve věku digitálních médií. Moderní mytologie praví, že na rozdíl od médií primárních (písmo), sekundárních (telegraf) a terciálních (televize) nabízejí tato nová, síťová média řadu výhod: snadno překonávají země-pisná i časová pásma, umožňují aktivní zapojení, zrovnoprávňují účastníky komunikace, jsou šité na míru každého z nás a zbavují závislosti na několika oficiálních informačních zdrojích. A na webu druhé (2.0) či třetí (3.0) generace se právě tyto přednosti zhutňují. Zmiňovaný Facebook tak slouží jako nástěnka, kalendář, seznam-ka, fotoalbum, diskusní fórum nebo zpravodajský portál v jednom. Ale to už mnozí z vás dobře znají — během loňského roku totiž vy-šplhal počet jeho tuzemských uživatelů ze sto padesáti tisíc na více než dva miliony. I při odečtu různých účelových identit je toto číslo mimořádné a v návštěvnosti tak mohou Facebooku konkurovat už jen zavedené značky jako Seznam nebo Centrum.

A nejsme v tom zdaleka sami — celosvětově si dosud faceboo-kový profil vytvořilo přes 400 milionů uživatelů (pro srovnání: na internet má v současnosti přístup cca 1,7 miliardy lidí). Průměrný uživatel Facebooku stráví na serveru hodinu denně, má 130 „přá-tel“, je členem třinácti různých skupin a napíše pětadvacet komen-tářů měsíčně. On-line sociální média tak údajně odsunula porno z čela žebříčku nejčastějších webových aktivit.

Rizika informačního exhibicionismuJak už to tak ale s každou novou mediální technologií bývá, na komunitních serverech se zároveň koncentruje řada rizikových trendů — od zahlcení informacemi přes zneužívání osobních údajů,

komercionalizaci, získání závislosti až po sociální vylučování těch off-line. Což se ale v mnohém týká internetu obecně. Všimněme si stručně alespoň několika z nich.

Jedním z rizik je takzvaný sociální hacking neboli nabourávání se do cizích osobních profilů či účtů. Například zodpovězením kontrolní otázky při zapomenutí vašeho přihlašovacího hesla tím, že člověk o vás na síti posbírá volně dostupné informace a pak se do odpovědi trefí. Podle loňského šetření společnosti Trend Micro sociálně „há-kuje“ 40 % teenagerů, 30 % z nich pak s cílem vydělat peníze.

S invazí do soukromí souvisí i případy kyberšikany či kyberstal-kingu. Internetová šikana spočívá mimo jiné v zavěšování zesměš-ňujících či urážlivých videí nebo fotografií, viz neblahý případ se-bevraždy před třídou ponížené gdaňské školačky Anny Halmanové. Facebook v minulých letech podnítil „exhibicionistickou revoluci“ a kvůli spoustě dobrovolně poskytovaných informací se zejména mladiství uživatelé vystavují riziku, že je začne někdo obtěžovat či pronásledovat (stalking) v reálném životě. Známé jsou také tra-gické případy znásilnění a zabití ženy vylákané přes Facebook na schůzku nebo vražda ženy manželem, který zjistil, že si na svém facebookovém profilu změnila status na „svobodná“.

Je tam vlastně někdo? Sociální sítě, zejména ty makro-komunitní jako Facebook, také při-nášejí méně drastická nebezpečí. Kupříkladu i tak banální, jako je nenaplnění původních očekávání. Zejména kulturní projekty nebo neziskové organizace se často musejí vyrovnávat s realitou, že navzdory slušnému počtu přihlášených „přátel“, „fanoušků“ či „členů“ jim pšenka až tak nekvete: na jejich akce reálně nikdo

foto

: Zoe

Talk

in

|16

| DROBNOHLED


SERIáL — KURZ MEDIáLNí SEBEOBRANy |

nepřijde, počet podpisů pod peticemi moc nepřibývá a komentáře jsou mnohdy okrajové a kusé. Což souvisí jak s informační přesy-ceností „síťanů“, na nichž se denně valí desítky novinek a událostí, tak s určitou fiktivností daných skupin. Na rozdíl od mikro-serve-rů, sdružujících třeba fanoušky Dračího doupěte nebo nějakého hudebního stylu, jsou facebookové skupiny příliš roztříštěné, po-vrchní a — ehm — virtuální. Není divu, že řada lidí stále preferuje diskusní kluby typu Nyx.cz, vytváří vlastní sítě na Ning.com nebo jednoduše zůstává na vlastních webových stránkách. Někteří ale doufají, že na facebookovou palubu se postupně nalodí starší roč-níky, kterým tolik nepůjde o zábavu.

Jak se vlastně zdejší ekologické a lidskoprávní iniciativy zasíťo-valy? K českým pobočkám Amnesty International a Greenpeace se zatím na Facebooku přihlásilo přes dva tisíce sympatizantů, po-dobně si vede i pražský Auto*Mat. Hnutí DUHA nebo Nesehnutí registrují více než šest, respektive pět set příznivců, Arnika nebo Ekologický institut Veronica kolem tří stovek, a tak dále. Nejúspěš-nější je v této oblasti iniciativa proti tunelování zdejších lesů s více než 5900 podpůrci. Pro srovnání: Kofola jich má 180 tisíc, Daniel Landa šestkrát méně.

Najdeme si vásZ kritického politicko-ekonomického pohledu je na sociálních sítích zajímavé to, čemu se říká crowdsourcing neboli „vytěžování zá-stupů“ — on-line sociální sítě v podstatě žijí z toho, že nechávají lidi

dělat zdarma dříve placenou nemateriální práci. Lidé tak plní weby, přičemž za možnost participovat na interakci se svojí sociální sítí vlastně prodávají sebe i se svými obsahy provozovateli serveru. I když řada sociálních sítí stále hledá fungující ekonomický model, čile na nich vznikají nové reklamní formáty. Tradiční bannery nahra-zuje takzvaná engagement (zapojující) reklama, například ve formě anketních otázek, pozvání na určitou událost, tipu na dárek nebo videoreklam následně komentovaných uživateli. Již tak nejasná hra-nice mezi zprávou a reklamou se tím ještě více rozmazává.

Frekventovanou kratochvílí je zakládání podvodných skupin, na které se v extrémních případech nachytají stovky tisíc lidí (napří-klad skupině „SMS zdarma přímo z Facebooku“ naletělo 200 tisíc uživatelů) a vystaví se tak spamu, virům, zveřejnění osobních dat či sociálnímu inženýrství různých firem.

Jak tvrdí jedno podmanivé video na — jak jinak — YouTube: Už zprávy nehledáme, zprávy si nacházejí nás. Stejně tak nebudeme hledat zboží a služby — najdou si nás skrze sociální média. A vý-robci bio, fair trade nebo z FSC dřeva jistě nechtějí zůstat pozadu. Protože jednou tam budeme viset všichni.

Jen máloco můžeme očekávat se stejnou jistotou jako to, že každé ráno vyjde slunce. Jednou z věcí, která je podobně zákonitá, je jistota mediálního zpochybnění všech jistot. Lidé, kteří si jsou zítřkem jistí, nemají důvod kupovat noviny. Pokud to udělají, noviny se postarají o to, aby si už víckrát jistí nebyli. V posledních měsících jsme se proto mohli dozvědět, že slunce vlastně žádná jistota není, že naopak vnáší do rozvodné sítě chaos a že by se mělo alespoň dočasně zakázat. Už žádné další solární panely, křehká rovnováha elektrického ekosys- tému české přenosové soustavy by mohla být narušena, ozývalo se celý leden a únor. Jinak mocný mediální akord navíc doplňo-vala velká melancholická septima (myslím onen Plíhalův „nejkrásnější akord“ Amaj7), zpívající tklivou píseň o tom, jak lukrativní byznys se u nás z fotovoltaiky stal poté, co cena jednoho panelu klesla rychleji než

dotované výkupní ceny za jednu kilowattho-dinu. Státem garantovaný lukrativní byznys, o kterém se jindy hovoří v souvislosti s po- pulární firmou ČEZ, je samozřejmě tak čisté zlo, že nemravnou a neoprávněnou podporu solárním panelům museli odsoudit dokonce i ekologičtí aktivisté. Konečně jsme tedy přišli o jistotu, že slunce je čistoskvoucí a dobré. A když už jsme u toho ČEZu, v souvislosti s Prunéřo-vem nám mohutná basová struna rozvibro-vala žaludky poznáním, že Prunéřov II není ani ve své méně efektivní rekonstrukci zcela špinavoskvoucí a zlý. „Snad o žádném tech- nickém problému nebylo v minulých letech namluveno více bludů než o připravované rekonstrukci elektrárny Prunéřov,“ vysvětlil vše 24. března 2010 v MF Dnes sám její pan ředitel Otakar Tuček. Popletený ministr Du- sík, který s povolením špinavější varianty rekonstrukce váhal tak dlouho, až raději

odešel, proto „odešel nikoli pod tlakem ČEZ či premiéra Fischera, ale pod tlakem ekolo- gických aktivistů a zelených politiků. A to je velmi negativní signál pro všechny investo-ry“. ČEZ navíc samozřejmě nechce nemoc-ným Severočechům ničit zdraví zastaralou technologií, v hádkách o CO2 se prý zapo- mnělo, že je to plyn bez chuti a zápachu, který lidem přímo neškodí. Jde především o emise síry a dusíku, před kterými nás klaďas ČEZ i bez Dusíka ochrání. A ekoaktivisté Greenpeace na prunéřov-ském komíně? žaloba je nemine, jako obvykle. Soukromý majetek, na který vnikli, je zatím poslední nezpochybněná mediální jistota. Jak to bude se soukromými plícemi Severo- čechů a soukromými životy Mikronésanů, je ale vysoce nejisté.

MEDIANA / Jan Miessler

Slunce je nejisté, Prunéřov jistý

Sedmá generace 2|2010 17 |

| SERIáL — EKONOMIČTí DISIDENTI

naďa johanisoVá

Gilbert Keith Chesterton: Rovnoměrná distribuce vlastnictvíMohutná postava, laskavý pohled, břitké pero: tak ho poznali jeho současníci. Dnes ho známe z jeho knížek, zejména postavička detektiva otce Browna se těší nehynoucí oblibě. Ale Chesterton jako ekonomický disident? Není to trochu přitažené za vlasy?

„Pan Chesterton, ten rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn,“ zpívá o něm Jiří Suchý. „Byl to skotačící filosof, který metal kozelce ze samé radosti, že má co dělat s pravdou a vážností nesmrtelné člo-věčiny,“ napsal jiný jeho obdivovatel, Karel Čapek. Gilbert Ches-terton svým dílem inspiroval řadu dalších velmi různorodých osob-ností: například Jana Wericha, Hannah Arendtovou, Ferdinanda Peroutku, Terryho Pratchetta, Michela Foucaulta či Tomáše Halíka. Jeho kněze-detektiva, otce Browna, který rozplétá ty nejbizarnější kriminální záhady díky své hluboké znalosti lidského srdce, si oblí-bily generace čtenářů v mnoha zemích. Nových vydání se dočkávají i další jeho knížky: životopisy Tomáše Akvinského či Františka z Assisi, sbírky esejů a povídek, verše, romány (Anarchista Čtvrtek, Paradoxy pana Ponda a řada dalších). Hlásí se k němu anarchisté i konzervativci, katolíci i postmodernisté, pragmatici i idealisté —

všichni právem. Kdo vlastně byl tento muž plný paradoxů a jak se stalo, že se žurnalista a spisovatel ocitl v seriálu, který se má zabývat „ekonomickými disidenty“?

Neškodný imbecil Paradoxní dimenzi měla již Chestertonova chlapecká léta. Narodil se v Londýně v roce 1874 v blahobytné rodině a jeho dětství zde plynulo mimořádně šťastně, zejména díky tvořivému a laskavému otci — malého Gilberta nejvíce okouzlilo tátovo loutkové divadlo. Ve škole naproti tomu zasněný a osamělý čahoun propadal a byl považován za neškodného imbecila. To vše se později změnilo a Chestertonova hvězda začala prudce stoupat na přelomu stole-tí, kdy se začal živit jako spisovatel na volné noze. Pár let předtím se seznámil s dívkou Frances, s níž se roku 1901 oženil a žil až do

foto

: aut

or s

i nep

řeje

být

uve

den

Sedmá generace 2|2010|18

SERIáL — EKONOMIČTí DISIDENTI |

smrti ve spokojeném, i když bezdětném manželství. Druhé osudové setkání proběhlo v roce 1900 v jedné londýnské restauraci, kde se Chesterton poprvé setkal s mnohomluvným mladým mužem s fran-couzským přízvukem, Hillaire Bellocem.

Belloc, historik, spisovatel a politický myslitel, se stal Chester-tonovým celoživotním přítelem a ovlivňoval jeho názory natolik, že je dramatik G. B. Shaw pokřtil přízviskem Chesterbelloc. Spolu s Chestertonovým bratrem Cecilem (který později zahynul v první světové válce) se stali zakladateli nového sociálně-ekonomického směru: distributivismu (distributism).

Aby bohatí byli méně bohatí a chudí méně chudíChceme-li distributivismus pochopit v kontextu, je nutné nejprve nahlédnout do anglického intelektuálního kadlubu přelomu 19. a 20. století. Aspektem, který nešlo nevidět, byla přetrvávající ex-trémní chudoba (v Londýně jí trpěl každý třetí — plasticky vylíčil svůj úděl chudého londýnského dítěte té doby ve své biografii například Charlie Chaplin). Morální klima se však měnilo: chudoba se otevřeně odsuzovala a intenzivně se hledala řešení. Pryč byly Malthusovy teze o její neodstranitelnosti. Belloc, který byl na čas poslancem dolní sněmovny za Liberální stranu, vyjadřoval ducha doby, když svým voličům sdělil: „…klíčovým úkolem člověka, který měl příležitost cestovat, číst, setkávat se s lidmi, je změnit sociální podmínky v Anglii tak, aby bohatí byli méně bohatí a chudí méně chudí.“

Dalším aspektem byl bohatý kulturní a politický život. Velké množství periodik dávalo možnost lidem, jako byli Gilbert, Cecil či Hillaire Belloc, živit se jako žurnalisté na volné noze. Sám Gilbert byl postupně členem řady sociálně-politických sdružení, dlouhá léta redigoval vlastní časopis a navíc po desetiletí vystupoval jako řečník na nesčetných tribunách, kde spolu s jinými celebritami — často to byl G. B. Shaw či H. G. Wells — ohnivě diskutovali. Nikoliv však o literatuře, ale o tom, jaké reformy podpořit, jaké instituce založit, aby „bohatí byli méně bohatí a chudí méně chudí“.

Není socialismus jako socialismusNabízely se tu dva základní myšlenkové proudy, oba svého času nazývané „socialismem“. Ten první, starší, bychom mohli nazvat „komunitárním socialismem“. Rostl z mnoha kořenů, jak teoretic-kých (například texty Roberta Owena, Williama Morrise, křesťan-ský solidarismus), tak praktických (například družstevní hnutí). Jeho zastánci prosazovali vizi drobných producentů, kteří by se dobrovolně sdružovali do větších entit, a postupně tak vytěsňovali odcizený kapitalistický systém. Druhý, mladší „socialismus“ volal po větší roli státu, po znárodňování soukromého majetku a po státním sociálním zabezpečení. Tento směr, prosazovaný i G. B. Shawem, se nazýval fabiánským a politicky uspěl po druhé světové válce, kdy se většina jeho cílů stala v Británii skutečností.

Myšlenka distributivismu měla podstatně blíže k proudu prv-nímu. Gilbert Chesterton vycházel z křesťanského (i liberálního) pohledu, že všichni lidé jsou si rovni. Jako takoví mají všichni nárok na svobodu a s ní i na majetek, který jediný může tuto svobodu garantovat. Potud by s Chestertonem souhlasil asi každý mainstrea-mový ekonom. Chesterton však pokračoval: „Pokud vlastní vévoda ze Sutherlandu všechny statky na svých pozemcích, je to stejná ne-gace principu vlastnictví, jako by byla negací principu manželství, kdyby měl všechny naše manželky v jednom harému.“ Jinde napsal:

„Pokud nám někdo říká, že si musíme vybrat mezi státním socia-lismem a kapitalismem, je to jako kdyby nám dával na vybranou: buď všichni muži odejdou do klášterů, anebo bude mít pár mužů harémy.“ Myšlenku, že v kapitalismu dojde ke koncentraci majetku v několika málo rukou a všichni ostatní se stanou de facto otroky, byť možná spokojenými otroky, rozvedl v úspěšné knížce Otrocký stát (1912) i Hillaire Belloc.

Distributivismus chce pravý opak: ekonomickou demokracii, v níž má každý majetek — teprve tehdy, domníval se Belloc, se budou lidé zajímat o to, co se v jejich komunitě děje. Majetkem distributivisté mínili to, čemu říkáme kapitály nebo výrobní prostředky. Řečeno slovy Gilberta Chestertona: „Proč by neměl nájemník vlastnit svůj dům? Proč by neměl řemeslník vlastnit svou dílnu a zemědělec svou farmu?“ Soukromé vlastnictví mělo být spravedlivě — tedy co nej-rovnoměrněji — distribuované mezi jednotlivé rodiny. Větší podniky by ideálně patřily všem, kdo v nich pracovali. Privátní monopoly by byly vyloučeny. Státní vlastnictví by vyloučeno nebylo, velkou roli by však hrálo především družstevnictví, které kombinovalo indivi-duální vlastnictví a iniciativu se vzájemnou solidaritou.

Ohromné maličkostiKlíčovým kritériem bylo pro distributivisty měřítko. Malé měřítko bylo zárukou snadnější kontroly moci zdola. Belloc, ovlivněn čet-bou Rousseaua i svým nepříliš úspěšným obdobím v parlamentu, nevěřil na skutečnou demokracii mimo malé komunity (což později bohužel vedlo u distributivistů k oslavě „silných“ vůdců typu Musso-liniho). V Chestertonově románu Napoleon z Notting Hillu (1904) se po oživení vlastenectví jednotlivých londýnských čtvrtí rozhodnou obyvatelé čtvrti Notting Hill bránit jednu malou uličku, která má být zrušena kvůli stavbě velké silnice, a vyhrávají válku proti ostat-ním londýnským čtvrtím. Bohužel je začnou utlačovat a v konečné bitvě s nimi Notting Hill prohrává, a to zaslouženě, protože „když už se stal národem, nikdy se neměl snížit k tomu, být pouhým im-périem“.

Chestertonovy knížky jsou ale něčím víc než hlásnou troubou jakkoliv ušlechtilé ideologie. Jsou mnohovrstevnaté a pokorné, jiskřivé a hluboké. Snad nejlépe odráží jeho pohled na svět název jeho sbírky esejů: Ohromné maličkosti (1909). Není proto možná tak překvapivé, že knížka nestora ekologických ekonomů E. F. Schuma-chera Malé je milé měla původně nést název Chestertonská ekonomie.

Chesterton, který příliš jedl, pil, kouřil a pracoval, zemřel náhle v dvaašedesáti letech. Distributivistické hnutí jej dlouho nepřežilo. Někoho odradil antisemitismus jeho periodik, jiným chyběl jasnější návod, jak k distributivismu dospět. S odstupem času však vidíme, že distributivismus byl variací na téma, které je stále aktuální. Ches-terton a jeho kolegové si možná ani neuvědomovali, že navazují na starší myslitele, a dnešní autoři, kritizující agresivní ekonomický liberalismus či propagující jeho alternativy, si možná neuvědomují, že Chesterton, mystik i humorista, klaun i prorok, jim může být i dnes inspirací. Třeba i v tom, aby se nebrali příliš vážně.

Autorka v tomto textu čerpala zejména z knížek: Dudley Barker: G. K: Ches- terton: A Biography (1973), Jan Lukavec: Fanatik, prorok či klaun? G. K. Chesterton a jeho interpreti (2008) a Race Mathews: Jobs of our own: Alternatives to the Market and the State (1999).

19 |

DROBNOHLED |


DaViD orD

Jak poznáme opravdu ekologické firmy?Tvrzení o ekologičnosti toho či onoho výrobku či podniku jsou všude kolem nás — jistě tedy musí existovat nějaký jednoduchý způsob, jak změřit dopad činnosti firem na klima. Opravdu?

I když se v minulých měsících mohlo zdát, že téma strachu z finanční krize vytlačilo klimatickou změnu z titulních stránek, dopad firem na životní prostředí zůstává pevnou součástí vládních regulací a nemizí z povědomí zákazníků a akcionářů. Zkrátka, podniky, které mohou prokázat opravdový pokrok ve zlepšování udržitel-nosti svých výrobků a postupů, budou v budoucnosti úspěšné.

Nicméně budou muset být schopny přesvědčit čím dál informo-vanější a pochybovačnější pozorovatele. Poradenská společnost pro udržitelnost Futerra poukazuje na fakt, že důvěra v udržitel-nost podniků je na rekordně nízké úrovni: pouze deset procent zá-kazníků říká, že věří prohlášením o ekologičnosti podnikatelského sektoru a vlády. Je tedy pochopitelné, že důvěryhodná měření nikdy nebyla žádanější. Sama Futerra cítila potřebu vydat svoji vlastní příručku ke greenwashingu (k pojmu viz 7.G 1/2008) zaměřenou na zkrocení přílišného zápalu tiskových mluvčích pro ekopřátelskost jejich firem.

Co se měříZákladní principy jsou prosté: společnost toužící zapůsobit na své zákazníky a akcionáře potřebuje pochopit, jak její aktivity přispívají

ke klimatické změně, a tak si nechá změřit svoji uhlíkovou stopu. Komplikace však nastávají téměř okamžitě.

Existuje spousta způsobů měření uhlíkové stopy za použití roz-ličných nástrojů a metodologií. Některá firma si může počítat do svých kalkulací výhradně to, za co je přímo odpovědná, například energii spotřebovanou při výrobním procesu, zatímco jiná se roz-hodne brát v potaz dopad nepřímých emisí — těžbu surovin, do-pravu či likvidaci odpadu. Toto může omezit použitelnost srovnání mezi podniky, dokonce v rámci jednoho odvětví.

Navzdory ústřednímu postavení udržitelnosti v obchodních plánech mnoha podniků metodologie měření uhlíkové stopy stále nepodléhají pevným pravidlům — záleží na vás, zda se rozhodnete si stopu změřit. Koordinační a monitorovací mechanismy stále chybějí a debata o tom, zda by měly být globální, regionální či míst-ní, stále pokračuje.

Britská vláda loni v říjnu zveřejnila dlouho očekávané poučení, jak by podniky měly měřit své emise skleníkových plynů. Ale i to se setkalo s pochybnostmi: „Abychom se vyhnuli zmatkům, měla by vláda vysvětlit podnikům, jakým způsobem je tento nejnovější návod slučitelný s ostatními směrnicemi pro hlášení emisí včetně Systému

foto

: Dim

itri C

astr

ique

|20

| DROBNOHLED


emisního obchodování Evropské unie a nastávajícího závazku ke snížení emisí uhlíku,“ říká Neil Bentley, ředitel pro obchod a životní prostředí Konfederace britského průmyslu (CBI).

Proč si s tím dělat hlavu?Strategie „jít do toho sám“ nejenže jednotlivé firmy finančně zatě-žuje, ale vytváří také riziko, že některé z nich, ať už záměrně nebo jinak, svá měření nezveřejní. Bez podpory a jasných pravidel může být složitost procesu překážkou k přijetí dobrovolných iniciativ, obzvláště v časech napjatých rozpočtů.

I když máme ke standardizovanému globálnímu měření ještě da-leko, v posledních deseti letech jsme svědky vývoje několika systémů určených ke zjišťování a srovnávání „ekovýkonnosti“ podniků. Dow Jonesův index trvalé udržitelnosti (Dow Jones Sustainability Index, DJSI) byl představen v roce 1999 a šlo o první pokus o za-vedení celosvětového kritéria udržitelnosti. Neomezuje se však na pouhé stanovení uhlíkové stopy. Společnost, která se chce hodno-cení účastnit, je podrobena zkoumání na základě tří kritérií: ekono-mická výkonnost, vztah k životnímu prostředí a sociální dopad.

Loňské výsledky vyhlášené v září ukazují, že počet společností na seznamu se nezměnil: třicet tři jich přibylo a stejný počet jich ze seznamu zmizel. Do první skupiny patří Johnson and Johnson, Coca-Cola a Samsung Electronics, do druhé například energetická společnost National Grid, Mitsubishi Estate nebo SABMiller.

Podle tohoto indexu lze zaznamenat posun v přístupu spolupra-cujících subjektů. V devadesátých letech se snahy firem o zohled-nění udržitelnosti řídily převážně vnějšími směrnicemi a značný počet i těch nejlepších měl jen vágně nastavené postupy k dosažení udržitelnosti. DJSI má nyní za to, že v průběhu času firmám došlo, že udržitelnost představuje opravdovou konkurenční výhodu — chovat se ekologicky se zkrátka vyplácí.

Zelená je dobráPodniky si bezesporu začaly uvědomovat, že dobrá praxe, pokud jde o udržitelnost, může vést k vyšší efektivitě. Joanna Leeová, ředi-telka tiskového oboru a podnikového partnerství iniciativy Carbon Disclosure Project (Zveřejňování emisí uhlíku, CDP), konstatuje: „Hodně firem nám říká, že jakmile začaly měřit oblasti, kde dochází k plýtvání energiemi, získaly tak rámec, jehož prostřednictvím mo-hou vyhledat oblasti s možnými energetickými úsporami.“

Organizace Carbon Disclosure Project byla založena v roce 2000 ve snaze přispět ke standardizaci postupu posuzování — v současné době spravuje největší databázi obchodních informací o změně kli-matu na světě. Toto sdružení reprezentuje investory, nákupní orga-nizace a vládní orgány. Zúčastněné firmy jsou požádány o vyplnění podrobného dotazníku o výsledcích měření jejich emisí skleníko-vých plynů a o účetních systémech. CDP se nyní ročně dotazuje kolem 5000 společností včetně pěti set největších světových firem podle časopisu Fortune (Global 500) a 350 největších společností podle objemu kapitálu (FTSE 350).

„Mnohé společnosti začnou o změně klimatu přemýšlet v oka-mžiku, kdy se náš dotazník objeví u ředitele v kanceláři,“ tvrdí Leeová. Sama věří, že nutnost položit si ty správné otázky a odpovědět na ně zvyšuje informovanost a vede ke změnám uvnitř zúčastněných korporací. „Pomáhá zmapovat oblasti, kde je prostor pro snížení emisí, a rozvíjet strategie k jejich zvládání.“

Dotazníky jsou komplexní a podrobné, nicméně všechny informace jsou v závěru sloučeny do jediného „výsledku“. Odezva firem je vysoká — výzkumu se účastní kolem 90 % firem ze skupiny sta firem FTSE 100. Některé podniky se „odmítnou zúčastnit“ — důvodem může být buď neschopnost požadovaná data shromáždit, nebo pocit, že změna klimatu nepatří k firemním prioritám.

Z nikoho nechceme dělat hříšníkyVětší společnosti mají pochopitelně menší problém zareagovat. „V rámci skupiny 350 největších firem je už odezva nižší. Menší spo-lečnosti už nemusejí být tak vyspělé, aby problematice porozuměly. V roce 2008 zareagovalo 77 % firem,“ shrnuje Leeová. Kromě zeměpis-ných rozdílů existují podstatné odlišnosti v kvalitě zveřejňování mezi jednotlivými průmyslovými odvětvími, ale překvapení je jen málo.

Všeobecně platí, že uhlíkově náročná odvětví, která musí mít své postupy pod kontrolou, podávají lepší výkon než uhlíkově ne-náročná. Odvětví lačná po energii — veřejné služby, těžba surovin či papírový průmysl — jsou na tom dobře. Finanční sektor naproti tomu celkově dosáhl horších výsledků a byl nejhorší mezi uhlíkově nenáročnými odvětvími. Také měl ze všech sektorů nejnižší ode-zvu, což není dobrá vizitka pro sféru, kterou nedávno zatracoval předseda britského vládního Výboru pro změnu klimatu lord Adair Turner jako „společensky neužitečnou“.

Výroční zprávy CDP (projekt nyní prezentuje výsledky dvaceti různými způsoby) vyzdvihují pozitiva. „Z nikoho nechceme dělat hříšníky,“ říká Leeová. „Bodujeme firmy v rámci toho, čemu říkáme žebříček vedoucích společností v oblasti zveřejňování emisí uhlíku (Carbon Disclosure Leadership Index, CDLI), což je jasné a jedno-duché ohodnocení kvality odpovědí, které od firem dostaneme.

CDP navzdory nedostatkům ve firemní účasti konstatuje, že se věci hýbou kupředu. Jako klíčové hnací síly Leeová uvádí zvýšenou informovanost zákazníků a rostoucí firemní povědomí o příležitos-tech, které nabízejí lepší uhlíkové strategie.

Problematické nepřímé emiseI když se stále používají rozdílné metodologie, postupy se začínají sjednocovat na základě směrnice Greenhouse Gas (GHG) Protocol Corporate Reporting and Accounting Standard připravené environ-mentálním think tankem Ústavu pro světové zdroje (World Resour-ces Institute, WRI) a Světovou podnikatelskou radou pro udržitelný rozvoj (World Business Council for Sustainable Development, WBCSD). V roce 2006 tento protokol použila Mezinárodní orga-nizace pro normalizaci (ISO) jako základ své normy.

Jak úsilí o přesné změření environmentálního dopadu podniků nabírá na síle, začínají se tím věci komplikovat. Zatímco legislativa tlačí firmy k tomu, aby se vypořádaly s přímými emisemi (Indikátor 1 podle směrnice GHG) a těmi snadněji měřitelnými nepřímými emi-semi (Indikátor 2), WRI a WBCSD stále pracují na vývoji standar-dizované metodologie pro stanovení těch obtížně měřitelných (Indikátor 3), což je zatím dobrovolné.

Jenže nepřímé skleníkové emise mohou být stejně závažné jako Indikátory 1 a 2. Zahrnují například dopady čističek odpadních vod, obchodního cestování, těžby nerostných surovin nebo použití výrobků a jejich likvidace po skončení životnosti. Společnosti tak zatím mohou selektivně prezentovat aktivity, které se buď snadno měří, nebo jsou jejich výsledky navenek přitažlivé.

EKOLOGICKÝ KOMPOST / Vojtěch Pelikán a Zuzana Geryková

21 |

DROBNOHLED |


Nicholas Orsillo pracuje v programu Zemědělství Hnutí DUHA.

Při své udržitelně spanilé jízdě střední Evro- pou zavítal princ z Walesu i na půdu Masa- rykovy univerzity. Před tím se však nechal hradním klimatickým expertem poučit o pravých nepřátelích svobody, trefně se přeptal ropáckého premiéra na jeho eko- názory a prošel se bělokarpatským Hostětí-nem, o kterém konečně uslyšel někdo jiný než hrstka zasvěcenců. Brněnská nefor- málně laděná diskuse slibovala Charle- sovi příležitost zjistit, co navrhuje prostý studentský lid udělat proti tomu, aby nám planeta neproletěla komínem. Těžko soudit, nakolik byla rozprava, kterou Charles uvolněně moderoval, pří- nosná pro něj samotného. Nás ale překva-pila a potěšila zároveň. Kdo čekal prázdné fráze v koženém podání, jejichž účelem je především utvrdit obraz prince-pohodáře, musel se divit. Charles přišel s něčím, co není v českém prostředí vůbec samozřejmé (a to ani mezi zelenými politiky): s kohe-rentní a srozumitelnou vizí, jak přehodit

výhybku na kolej vedoucí k vlídnějšímu postoji vůči Zemi. Krátké setkání v nás vyvolalo dojem prince-aktivisty. Diskusi se studenty tak trochu využil k předávání svého ekoposel-ství. V něm se neomezil na pouhá techno- kratická řešení, okořeněná sem tam legis- lativními návrhy, jak jsme u nás zvyklí. Vedle nízkouhlíkových technologií vyzdvihl i občanskou angažovanost, odpovědný zá- jem o věci veřejné a potřebnost nezisko- vého sektoru. Spíše než k inženýrské snaze o novou a lepší přírodu vybízel k respektu vůči přirozeným procesům; namísto gene- ticky „perfektní“ flóry navrhuje zamyslet se, zda naše domnělé potřeby nekončí zbytečně v odpadkových koších. Vzhledem k tomu, že už tři desítky let holduje biozahrádkaření, nepřekvapila jeho podpora decentralizované soběstačnosti. Mezi hroudami hlíny možná vzklíčila i snad až hlubinně ekologicky znějící proklamace žít nejen na Zemi, ale především s ní. Podle

Charlese není kapitalismus jen honba za ziskem. Bez vyhodnocení služeb poskytova-ných přírodou mu něco podstatného chybí. Vezmeme-li v úvahu, že princ zastupuje stát, kde kapitalismus vymysleli, působí jeho názory v českých podmínkách až svatokrádežně. A co na to česká média? Namísto tlumo- čení planetárních výzev zvítězily otázky vzná- šející se nad princovou garderobou a problém toho, co jednou účastníci diskuse povědí vnoučatům. Nezájem a bezradnost českých médií, kdykoli se zabrousí na zelené pole, se ukázaly v celé své nahotě. Hodinové setkání s princem z Walesu bylo ve vyschlých vodách zdejšího fosilně-skeptického rozumbradovství příjemným osvěžením. Témata, která si v očích české společnosti šudlá parta podivínů z ekoghetta, se totiž v Charlesově domovské Británii podle všeho docela samozřejmě zabydlují i mezi jeho „poddanými“.

EKOLOGICKÝ KOMPOST / Vojtěch Pelikán a Zuzana Geryková

Exot z Buckinghamu

Vyvážený uhlík?Pokud zahrneme do propočtů použití výrobků, můžeme dostat nečekané výsledky. Německý chemický gigant BASF vedl spolu s dalšími společnostmi v období předcházejícím zavedení chemické legislativy REACH razantní (podle Greenpeace „zničující“) kam-paň proti mnoha předkládaným zákonům. Nicméně co se týká uh-líkových emisí, firma se velmi snažila ukázat, že její výrobky jsou přátelské k životnímu prostředí, anebo alespoň poukázat na to, že z hlediska environmentálních dopadů má i své pozitivní stránky.

Činnost firmy BASF za rok 2006 byla přezkoumána a počátkem roku 2008 bylo vydáno prohlášení, prověřené a z velké části pod-porované freiburským nezávislým ekologickým think tankem Öko-Institut, že příznivý environmentální dopad vyplývající z používání izolačního materiálu a dalších výrobků firmy BASF může vyvážit jejích „slušných“ 87 milionů tun emisí CO2 v poměru tři ku jedné.

Taková obsáhlá sbírka údajů se netvoří rychle ani snadno. Firmě BASF trvalo více než rok, než zpracovala analýzu celého životního cyklu svých 90 výrobků. Firma má v úmyslu informace aktualizovat, ale nebude je publikovat každoročně.

Odezva nevládních organizací na toto prohlášení byla mírně příznivá, ale panovala obecná shoda, že výpočty jsou příliš složité, než aby se daly jednoduše ověřit, pokud to vůbec jde. Bez standar-dizovaného protokolu hlášení emisí v Indikátoru 3 mohou firmy

opomíjet nebo manipulovat velmi významnou částí informací o svém celkovém vlivu na životní prostředí.

Chceme vaše dataNení sporu, že DJSI i CDP jsou velmi vlivné systémy hodnocení a že jsme byli za poslední dekádu svědky značného zlepšení infor-movanosti firem o jejich uhlíkové stopě. Ať už za tím byly poža-davky zákazníků nebo akcionářů, nefalšovaný pocit společenské odpovědnosti či jen vlastní zájem (vyšší efektivita s sebou obvykle nese úsporu nákladů), můžeme mluvit o opravdovém pokroku.

Nicméně platí i skutečnost, že se jedná o běh na dlouhou trať. Náklady na čas a zdroje potřebné k provedení úplného výpočtu uhlíkové bilance znamenají, že bez nutné legislativy zůstane hlá-šení emisí Indikátoru 3 dobrovolné a mnohé firmy se mu budou vyhýbat. Bez zavedení systému, který nutí firmy posuzovat celkový environmentální dopad jejich činnosti, bude stále nemožné přesně stanovit, jak „zelený“ podnik vlastně je.

David Ord je nezávislý novinář. Z časopisu The Ecologist upravil a pře-ložil Petr Švec.

|22

| DROBNOHLED


karel Polanecký

Energie, moc a prachyKolik nových jaderných elektráren potřebujeme ke štěstí? Kolik uhlí musíme spálit a kolik vesnic zbourat, abychom nepomrzli? Kdy sluneční elektrárny položí přenosovou soustavu? V posledních měsících skoro není možné otevřít noviny, ze kterých jedna z těchto otázek nevyskočí. Mediálně provařené otázky ale bohužel nemíří správným směrem.

Každý, kdo v devadesátých letech protestoval proti stavbě temelín-ských reaktorů, často slyšel větu: „Můžete si vybrat: buď Temelín, nebo devastace severních Čech.“ Jednalo se přitom pochopitelně o stavbu dvou temelínských reaktorů, které ČEZ s obtížemi spustil začátkem tisíciletí. Devastací severních Čech pak byla míněna těžba uhlí do hranice stanovené územními limity. O jejich prolomení se ministři Dlouhý ani Grégr nikdy nezmínili.

Spuštění dvou temelínských reaktorů devastaci severních Čech nezastavilo. Provoz Temelína neomezil emise skleníkových plynů ani dalších škodlivin. Uhelné elektrárny pokračovaly v provozu, Česká republika se stala předním světovým exportérem elektřiny.

Po patnácti letech se bývalí, současní i stínoví ministři průmyslu shodují, že je potřeba postavit další, patrně větší, dva bloky Temelí-na. A k tomu prolomit územní limity, zbourat Horní Jiřetín a Černice

a spálit další stovky milionů tun hnědého uhlí. Argumentace zůstává stejná: neuskuteční-li se některý z jaderných či těžebních projektů, nastane energetická krize, zhasnou světla, vymrznou domy.

Oproti devadesátým letům však došlo k několika změnám. Česká republika vstoupila do Evropské unie, která sází na rozvoj obnovi-telných zdrojů a vyžaduje jej i od členských států. Výroba energie z obnovitelných zdrojů prudce vzrostla a také u nás se o ní začalo nahlas mluvit. Na rozdíl od Německa, Dánska či Španělska se ovšem debata nevede o přínosech a potřebách čistých zdrojů, ale o děsu-plných hrozbách a nutnosti omezit jejich rozvoj.

Vývoj se posunul i v dalších oblastech. Víme, že vytápění budov je potřebné pouze tam, kde jsme nevyužili nejlepší stavební tech-nologie. Pro energetické stratégy má však větší význam epizoda ze začátku roku 2009, kdy Rusko pozastavilo dodávky zemního plynu.

foto

: Bru

ma

Mih

ai

23 |

DROBNOHLED |


Ve jménu bezpečnostiMinisterstvo průmyslu a obchodu představilo na podzim 2009 svoji energetickou koncepci. O potřebě prolomení územních limitů těžby hnědého uhlí se píše hned na první stránce a pak ještě několikrát. Zdůrazňuje potřebu blokovaného uhlí zejména pro teplárny, ale i pro novou generaci uhelných elektráren. Hlavním důvodem je za-jištění energetické bezpečnosti. Uhlí je přece domácí zdroj.

Rozvoj jaderné energetiky pak hodlá ministerstvo podporovat všemožně: novými uranovými doly, závodem na obohacování ura-nu, reaktory čtvrté generace (proč jednou nebýt první na světě?). Za dvacet let již počítá s malými reaktory pro postupnou náhradu uhelných tepláren. Prodlužování životnosti stávajících reaktorů bere jako samozřejmost, s elektřinou z nových temelínských bloků počítá od roku 2020. Podpora těžby uranu je opět zdůvodněna po-silováním energetické bezpečnosti. Koncepce sice neříká, s jakým množstvím uranu počítá, ani neřeší, kdo a kde z uranu vyrobí palivo (továrna na výrobu jaderného paliva je jedním z mála zařízení, které ministerstvo zatím nehodlá v Čechách vystavět), ale posílení bezpečnosti pokládá za jasnou věc.

Přestože nechci podceňovat nebezpečí jaderných snů, hlavní smysl energetické koncepce je zjevný: prolomit limity pro těžbu uhlí. Prostým schválením koncepce by totiž vláda nemohla zajistit ani úspěšný vývoj reaktoru čtvrté generace, ani otevření uranového dolu. Územní limity těžby hnědého uhlí ovšem může teoreticky zrušit na stejném zasedání, kde se shodne na podpoře předložené koncepce. (Nejde o akutní hrozbu — úřednická vláda premiéra Fis-chera kontroverzní koncepci nejspíš schvalovat nebude, rozhodu-jící bude výsledek voleb.)

Proto ekologické organizace zpracovaly podrobnou analýzu, jak zajistit zásobování teplem a elektřinou a zároveň nechat uhlí za limity pod zemí. Zateplení domů vytápěných teplárnami, postupný přechod na obnovitelné zdroje tepla a optimalizace systémů cen-trálního vytápění můžou problém vyřešit.

Ministr Vladimír Tošovský na osobní schůzce analýzu ekologic-kých organizací nezpochybnil. Na nutnosti prolomení územních limitů těžby ovšem trval. Uhelné zdroje jsou podle ministra ne-zbytné kvůli potřebě regulace sítí. Ze setkání s ministrem Tošov-ským mi ovšem utkvěla v paměti jeho základní vize, s níž energetic-kou koncepci připravoval: zajistit dodávky energie v dostatečném množství a za rozumnou cenu každému, kdo bude mít zájem.

Pro vaše blaho zajistímeNedivil bych se, kdyby se ministrova vize s drobnými obměnami objevila ve volebních programech. Zní to přece skvěle: energie pro každého, kdykoli a v libovolném množství, cena přijatelná. Bez-pečnost je taky hezké slovo. Dodávky budou stoprocentně jištěné, Putin a Medveděv si na nás nepřijdou, ochráníme vás před neoče-kávanými výpadky.

Spoléhám však na to, že voliči jsou schopni prokouknout, že slib neomezených dodávek pro všechny zájemce se nedá dlouho-době splnit. A už vůbec ne díky prolomení územních limitů těžby. Pod Horním Jiřetínem je sice poměrně velké ložisko hnědého uhlí, ale ne Perský záliv. I kdyby těžaři dostali povolení zničit všechny vesnice a továrny, které jim stojí v cestě, bude těžba hnědého uhlí postupně klesat. Za padesát let bude ukončena. Na neomezené dodávky zapomeňte.

Ministru Tošovskému ovšem nelze upřít snahu o dodržení slibu. Plánem na rozmístění malých jaderných reaktorů jako zdrojů pro teplárny evidentně zamýšlí nahradit docházející hnědé uhlí. Prav-děpodobnost uskutečnění tohoto plánu je sice mizivá, ale nedá mi to, abych nepřipomněl jednu z jeho mezer. Vyhořelé palivo z reaktoru okresního významu by bylo stejně nebezpečné jako to z velkých elektráren. Že by součástí dodávky byly i příruční me-zisklady s ostrahou?

Naštěstí to s hrozbou pohasnutých a vymrzlých měst nebude tak žhavé. Světe div se, ale většina evropských zemí se obejde i bez hnědého uhlí. Prostě se na jejich území nevyskytuje. Teplárenský reaktor pochopitelně také nenajdete jinde než v plánech českého ministerstva.

Nic není zadarmoBohužel úřednická idea neomezených dodávek energie pro každého není pro Horní Jiřetín hlavním nebezpečím. Uhlí, které pod ním leží, znamená pro společnost Czech Coal desítky miliard korun. Ostatně, kdo by si mohl myslet, že Pavlu Tykačovi záleží na něčem tak těžko uchopitelném, jako je energetická bezpečnost? Pro ener-getickou bilanci České republiky není pokračování těžby zdaleka tak významné jako pro podnikání Tykačovy firmy.

Rozpor mezi bezpečností zásobování a podnikáním energetic-kých firem je nejlépe vidět na dlouholetých masivních vývozech elektřiny. Pro zisky ČEZ jsou jistě výhodné, ale uvěřit, že rozumně hospodaříme se strategickou surovinou, když každoročně spálíme několik milionů tun uhlí pro zahraniční odběratele? Na to už rozum nestačí. Že by se vize ministra Tošovského vztahovala i na zahra-niční zájemce?

Je ovšem nepravděpodobné, že by povolební vláda měla po-litickou vůli omezovat vývozy elektřiny, přestože energetickou bezpečností se bude ohánět podobně jako současné ministerstvo průmyslu. Stát jako majoritní vlastník ČEZ totiž dostává z jeho zisků miliardové dividendy. Pár miliard navíc se hodí každé vládě. O návrhy na jejich využití není nikdy nouze — přilepšení penzis-tům, výstavba dálnic, utrácet umíme. Sláva, nazdar, vivat ČEZ.

Vztah mezi ministerstvem a energetickými firmami je vůbec podiv-ný. Očekával bych, že odpovědný státní orgán ve svém strategickém dokumentu stanoví podmínky, za kterých budou energetické firmy podnikat, aniž by škodily občanům. Místo toho jim zametá chodník a v koncepci například navrhuje: „Při tvorbě legislativy v oblasti vy-užívání nerostného bohatství řádně zohledňovat zájmy a potřeby těžebního průmyslu.“ Snad nedostanou obyvatelé obcí v blízkosti atraktivních ložisek zákonem nařízeno, aby těžařům čistili boty.

O příčinách servilního chování ministerských úředníků, ale i většiny politických elit k energetickým manažerům můžu jen spe-kulovat. Přirozená úcta k lidem schopným vydělat velké peníze? Nedokážu ani odhadnout, o čem se přesně mluvilo na prozrazené schůzce šéfa ČEZ s premiérem a předsedy nejsilnějších politických stran. Jasno mám jen v tom, kdo si koho pozval.

Bez uhlí a bez jádraChmurný obraz předchozích odstavců vybízí k otázce, zda můžeme něco změnit. Není podivný propletenec politiků a byznysmenů jedinou strukturou schopnou zajistit dodávky energie? Lze vůbec Horní Jiřetín zachránit, když stojí na hromadě peněz?

|24

| DROBNOHLED


Vývoj pozitivním směrem je nejen možný, ale i pravděpodobný. Pro Horní Jiřetín hraje čas. I přes úspěšné pokusy ČEZ a jemu naklo-něných politiků oddálit nutnost nakupovat povolenky na vypouš-tění emisí skleníkových plynů bude muset už v roce 2013 každý provozovatel uhelné elektrárny sáhnout do kapsy. V roce 2020 pak zaplatí za každou vypuštěnou tunu. Po dalších šesti letech skončí i rozdávání povolenek výrobcům tepla zadarmo. Cenu povolenky určí trh, ale vzhledem k záměrně snižované nabídce bude patrně o dost vyšší než současných 13 eur. Pro velkou uhelnou elektrárnu to znamená výdaj v desítkách milionů eur. Najednou nezní vůbec nepravděpodobně, že Pavel Tykač bude za pár let obchodovat s ji-ným artiklem.

Ale není severočeské uhlí opravdu nenahraditelnou pojistkou před zhroucením energetického zásobování? Co když nečekaně vypadne temelínský reaktor? Správná otázka. V současné soustavě plní uhelné elektrárny i funkci záložních zdrojů. Odstavení uhel-ných elektráren bude velkým problémem pro jaderné. Situaci lze řešit tak, že uhelné elektrárny nahradí plynové, s drobným rizikem nepředvídatelných rozmarů ruských politických elit. Je ovšem sou-časný energetický systém jediný možný?

České ekologické organizace si nechaly na základě řady studií o potenciálu úspor v jednotlivých sektorech ekonomiky a možnos-tech výroby z obnovitelných zdrojů vymodelovat alternativní scé-nář vývoje energetiky. V roce 2050 nepředpokládá žádné spalování uhlí v elektrárnách a teplárnách ani provoz jaderných reaktorů.

Slyším logickou námitku, že zejména zásobování elektřinou ne-jde postavit na obnovitelných zdrojích, když už nepatrný zlomek jejich potenciálu způsobuje v současné době problémy provozova-teli přenosové soustavy. Nelze popřít, že do současného systému je možné integrovat jen omezené (byť několikanásobně větší než stávající) množství obnovitelných zdrojů a původní mechanismus podpory by mohl vést k překročení této meze. Ale to neznamená, že většinové zastoupení obnovitelných zdrojů není možné. Vyža-duje ovšem zásadní proměnu struktury i řízení sítí.

Změna systému je potřebná v několika oblastech. Především se neobejdeme bez pokroku v možnostech řízení poptávky — vý-znamná část spotřebičů (chladící zařízení, čerpadla) bude muset být schopna přizpůsobit svůj provoz potřebám sítě. Spotřebitelé

budou motivováni k upřednostnění odběru za příznivých podmí-nek. V době dostatku produkce lokálních slunečních a větrných elektráren budou tyto zdroje využívány prioritně. Zdroje nezá-vislé na počasí budou pokrývat poptávku za nepříznivých povětr-nostních podmínek. Bude třeba vybudovat dálková vedení, která umožní přenos elektřiny z větrných farem v Severním moři a ze saharských solárních elektráren do Evropy.

Přestože význam obnovitelných zdrojů stále roste — například ve Španělsku už během některých dní trvale pokrývají 40 % poptáv-ky, nedokážeme zatím fungování soustavy s jejich převahou přesně popsat. Dílčí technologie jsou ovšem k dispozici a vývoj rychle postupuje. V tomto bodě nemůže scénář ekologických organizací konkurovat koncepci ministerstva průmyslu. Ta představuje fun-gování stávajícího systému do podrobností. Ovšem do budoucna pro něj potřebuje zdroje, které zatím nebyly postaveny ani v pro-totypech.

Konec sladkých časů?Bezjaderný a nízkouhlíkový scénář ekologických organizací nesli-buje neomezené dodávky energie, protože respektuje přírodní limi-ty. Jeho naplnění by však nepřineslo bídu, tmu ani mráz. Jen menší spotřebu tepla v kvalitních domech a limitovanou výrobu elektřiny. Současnou spotřebu elektřiny by domácí obnovitelné zdroje doká-zaly pokrýt jen z 80 %, zbytek by bylo potřeba dovézt nebo ušetřit. Výroba elektřiny by se lišila také podle jednotlivých dní.

Je třeba si přiznat, že zdroje energie jsou omezené, stejně jako třeba území, které máme k dispozici, nebo zásoby pitné vody. Na osvětlení, chlazení, praní či pohony strojů vyrobíme domácí obno-vitelné elektřiny dost — a zbude nám tím víc, čím úspornější zaří-zení budeme používat. Na vyhřívaná záchodová prkénka nemáme. V blízké době budeme volit mezi dočasnou bezstarostnou jízdou na plný plyn, nebo trvalým zodpovědným hospodařením. Kdo si napíše do volebního programu druhou variantu?

Autor pracuje v programu Energie Hnutí DUHA.

| Bezjaderný a nízkouhlíkový scénář ekologických organizací neslibuje neomezené dodávky energie, protože respektuje přírodní limity. Jeho naplnění by však nepřineslo bídu, tmu ani mráz.

25 |

DROBNOHLED |


eVa ŠtefkoVá

Kreativita s respektem k příroděRákosová ošatka, kovaný svícen, tkaný koberec, vůně dřeva a bylin. Když navštívíme řemeslné trhy, necháváme se pohltit nostalgií po něčem starobylém, ušlechtilém, opravdovém. Mnozí oceníme také originalitu, kvalitu, materiál výrobků, nebo nás osloví charisma prodávajícího. Dědictví předků, osobitost dneška. Nemá však řemeslná tvorba ještě jiný, aktuální rozměr?

Na každou tunu produktů, které dorazí ke spotřebiteli, připadá 30 tun odpadu. A během šesti měsíců se v odpad promění i 98 % samot-ných věcí. Měřítka a charakter výroby tak v tomto světle dostávají opravdu důležitý rozměr. Dříve drobní řemeslníci využívali materiál mnohem efektivněji. Plýtvání si zkrátka nemohli dovolit; získávali suroviny i ze zdrojů, které by se dnes už nevyplácely. A také mezi sebou více spolupracovali — co nepoužil jeden, využil druhý. Tím, že si uchovávali kontrolu nad celým výrobním postupem i životním cyklem výrobku, museli mít dobrou znalost vlastností materiálu i jeho zdroje. Dokázali jej tedy využít efektivně, navíc uměli výro-bek znovu a znovu opravovat, a křísit tak k dalšímu životu.

V záplavě laciných věcí na jedno použití je právě tohle velmi in-spirující. U tvorby, která má snahu zmenšit negativní environmen-tální a sociální dopady, se setkáváme s pojmem udržitelný design. Zatím se však jeho principy zohledňují pouze u jednoho z deseti tisíc případů. U nás se můžeme setkat se značkou Domácí výrobky, kterou získávají tradiční regionální produkty vstřícné k životnímu prostředí. Od roku 2004 tímto typem certifikace prošlo na 150 vý-robků z deseti regionů.

Tempem sobě vlastnímPomalá řemeslná výroba svým způsobem nastavuje zrcadlo čím dál technokratičtějšímu a rychlejšímu světu. Obecně platí, že po-malý způsob života dokáže ocenit tzv. temporálie — činnosti či věci, které nám připomínají jejich opravdovou časovou dimenzi; které poukazují na to, že přírodní i kulturní jevy mají svůj historický roz-měr. Každý si uvědomí hodnotu času, když namísto nakupování v supermarketu usedne na zahradu a uplete si proutěný košík. Bude pro něj pravděpodobně hodnotnější než koupený artefakt. Co bylo dříve tím nejprostším, je dnes „ekologickým luxusem“. Jak často přemýšlíte nad takovými věcmi, jako že proutí je nejohebnější na jaře? Že housle ze stoletého javoru budou znít jinak než housle

smrkové? Nebo že krajina, kterou procházíte, je dědictvím baro-ka? Právě řemesla nám připomínají temporálie. Připomínají nám procesy vznikání a zanikání, nutí nás přemýšlet, kolik času mezi počátkem a koncem uběhne ve zrychlené modernitě a kolik času by pohltila jejich skutečná životnost (např. vzrůst stromu, zpracování dřeva ve výrobek a jeho používání až do konečného opotřebení).

Sociolog-environmentalista David Orr zajímavě rozlišuje tak-zvané „rychlé“ a „pomalé“znalosti. Rychlé znalosti, které ovládly dvacáté století, vytěsnily staré výrobní postupy a svébytnost růz-ných životních způsobů a nabyly ambice vyřešit problémy světa. Říkají nám, že genetické inženýrství, mobilní komunikace, myčky na nádobí, vyasfaltované cyklostezky a poznávací zájezdy typu „all- in-one“ jsou tím, co nás nesporně obohacuje. I kdyby se „něco porouchalo“, vždy se najde řešení. Už dnes však vidíme, že rychlé technologie plodí komplikované problémy mnohem rychleji, než je můžeme rozpoznat a reagovat na ně. Netušíme, jak si s překotnými antropologickými vynálezy poradí komplexní přírodní systémy.

Pomalé znalosti se vytvářely během dlouhodobého kulturního vývoje a v tempu přiměřeném biologickým procesům i lidskému vnímání a chápání. Tento charakter nacházíme i u tradičních ře-meslných postupů. Uchopitelné, přizpůsobivé, prověřené časem. Kontinuita jejich vývoje byla narušena v průběhu společensko-eko-nomických změn. Nyní se však opět dostávají na výsluní coby ele-gantní řešení pro hledání udržitelnějšího způsobu výroby. Důležité je, že pomalé znalosti nemají ctižádost řešit problémy a negativní nezamýšlené důsledky, nýbrž se jim snaží především předcházet.

Místo pro řemeslaKulturní historici hovoří o zániku řemesel, protože pro ně není v sou-časné ekonomice místo. S příchodem industrializace získala cejch pomalé, málo produktivní, příliš diferencované a na znalosti ná-ročné výrobní činnosti, čímž byla odsunuta do ústraní. Ovšem už od

foto

: Miss

a H

.

|26

| DROBNOHLED


počátku 19. století se ozývá volání po renesanci dřívějších poměrů. Mnohé z těchto vln, které povznášely naději pro řemeslnou tvorbu, bychom dnes asi označili za utopistické. Vzedmutí zájmu o řemesla pozorujeme rovněž po první a druhé světové válce, kdy ustupovala bezmyšlenkovitá důvěra ve světový trh a mnozí byli zklamaní praxí velkých podniků. Malé dílny na venkově si zřizovali především kerami-ci, tkalci, pletaři, nábytkáři, zpracovatelé kůží nebo třeba šperkaři.

V současnosti se obrozujícím impulsem stala rozšiřující se en-vironmentální osvěta. Můžeme sem zařadit nespočet center eko-logické výchovy nebo volnočasových center; řemesla se také čím dál častěji objevují na různých outdoorových akcích, táborech či kurzech pro veřejnost. Rovněž řada chráněných dílen nabízí vlastní rukodělné výrobky. Není bez zajímavosti, že Národní ústav lidové kultury ve Strážnici registruje šest stovek řemeslníků, z nichž část se řemeslem přímo živí.

Ovšem i v komerční sféře se objevují zajímavé perspektivy. Tak-zvaný udržitelný management se čím dál víc prodírá do slovníků podnikatelů i mezi faktory, které pokládají za důležité pro komerční úspěch. Pro podporu udržitelné ekonomie dokonce vznikl v rámci programu Leonardo da Vinci projekt Euro Crafts 21. Zaměřuje se na vzdělávání drobných řemeslníků, vytvoření informačních sítí nebo hledání inspirativních materiálů. Řemesla totiž udržují lidi na venkově, posilují místní ekonomiku, využívají převážně lokálních zdrojů, přičemž zohledňují jejich kapacitu.

Šance pro třetí světŘemesla mohou sehrát důležitou roli také v zemích třetího světa, což se prokázalo v poválečné Indii. Jedním z nosných témat Gán-dhího politického hnutí za nezávislost a národní sebeurčení byla reforma textilního průmyslu, jejímž symbolem se stal kolovrátek. Stovky tisíc lidí odmítaly látky z anglických továren a sami se učily příst a tkát. Tímto směrem by se měla ubírat i rozvojová spolupráce na-místo dosavadního transferu vyspělých technologií. Už E. F. Schu-macher v 60. letech minulého století upozornil, že moderní průmysl a jeho sofistikované technologie se vyvíjely v kapitálově bohaté společnosti chudé na pracovní síly. V zemích třetího světa, kde je tomu naopak, tedy nemohou být relevantně použitelné. Živobytí zdejších lidí závisí do značné míry na jejich půdě, domácnostech a drobných dílnách, a to je potřeba respektovat. Podle Schuma-chera jsou proto řešením drobné technologie. Pozitivně ovlivňují rozdělování příjmů, kvalitu životního prostředí i dělbu politické moci v konkrétním společenství.

Autorka studuje obor krajinářství na Mendelově univerzitě v Brně. Článek vychází z bakalářské práce Environmentální aspekty řemeslné výroby (Masarykova univerzita, 2009).

Stejně jako loni platilo březen — za kamna vlezem. „Drze si zajeli s dodávkou až ke ko- mínu,“ komentoval mluvčí ČEZ Ota Schnepp akci členů Greenpeace, kteří vylezli na komín hnědouhelné elektrárny Prunéřov s transpa-rentem Globální ostuda. Gratulujeme. Pár dnů předtím neustál prunéřovské tlaky ministr životního prostředí za SZ Jan Dusík, kterého — navzdory nesčetným konfliktům zájmů — promptně vystřídal stávající ministr zemědělství Jakub Šebesta. Pískáme. Gay a lesbické organizace vyzvaly parlament a vládu, aby odstranily zákaz individuálních adopcí dětí pro lidi žijící v registrovaném partnerství; výzvu během prvních týdnů podpořilo přes 2000 občanů/ek. Amnesty International zkritizovala záměr slovenské vlády posílat romské děti do internátních škol jakožto pokus o zoficiálnění segregace. Nejvyšší správní soud napodruhé zakázal neofašistickou Dělnickou stranu, jejíž osazenstvo následně přešlo do Dělnické strany sociální spravedlnosti; v den vynesení

rozsudku však policie protestující sympati-zanty DS rozehnala nezákonně, samotné neoznámení demonstrace totiž není dosta-tečným důvodem. A ještě jedna soudnička: podle zveřejněného nálezu Ústavního soudu se nedopouštíte přestupku, pokud neupos-lechnete nezákonnou výzvu policie, například že máte odstranit reproduktory z chodníku během oznámené demonstrace nebo přestat hlásat na ulici své názory. Děkujeme. Václav Klaus vetoval zákon umožňující krajská refe-renda. Neděkujeme. „Naše země se nachází ve válečném stavu, bojujeme o přežití,“ ko-mentoval řecký premiér George Papandreou riziko státního bankrotu a sociálního chaosu. Podle Světového potravinového fondu OSN se 2,7 milionu Jemenců ocitlo ve vážném potravinovém nebezpečí. Na irácké, íránské a afghánské frontě stále klid. Loňský rok bylo na světě zabito rekordních 71 novinářů. Naše hlavní média rychle zapomněla na hait-skou katastrofu a obsadila titulní stránky ho-mofobním odborářem Jaromírem Duškem,

upřímně filozofujícím Mirkem Topolánkem a zlatou Martinou Sáblíkovou. Podle průz-kumu Národního bezpečnostního úřadu a společnosti Ernst&young sledují tři ze čtyř českých firem své zaměstnance během přístupu na internet. Režisér James Came-ron nedostal šanci podpořit při děkovací řeči ohrožený indický kmen Dongria Kondh, jelikož za Avatara Oscara nezískal. „Pokud si domyslíte koně s dlouhými trupy a válčící androidy, odehrává se dnes fundamentální příběh Avatara u hory Niyamgiri,“ podotknul ředitel britské charitativní organizace Sur-vival International k případu zamýšlené těžby bauxitu firmou Vedanta Resources. Český lev zařval na Protektora. Plastici vydali po osmi letech desku — a dobrou. Zato němečtí Scor-pions ohlásili rozpad, načež se rozhořel boj o práva na jejich megahit Wind of Change mezi Zemanovou SPO, Kalouskovou TOP 09 i Johnovými VV. Kdo nevěří, ať k urnám běží.

SPOLEČENSKÝ KOMPOST / Vít Kouřil

Bojujeme o přežití (v jarním větru změn)

27 |

DROBNOHLED |


jasna flamikoVá

Charitativní obchody přicházejíV západní Evropě mohou lidé skrze ně zcela běžně podpořit dobrou věc. U nás si zatím cestu razí první vlaštovky. Narážejí nejen na neznalost veřejnosti. Ale nevzdávají se. Řeč je o charitativních obchodech.

Jak financovat neziskovky a zároveň k jejich práci více přitáhnout veřejnost? Jednou z odpovědí mohou být takzvané charity shops ne-boli charitativní obchody. Tento způsob komunitního financování funguje především v západní Evropě. Princip je jednoduchý. Lidé do těchto obchodů odkládají věci, které už nepotřebují, ale které by mohl ocenit někdo jiný. Charitativní obchody také nabízejí vý-robky z vlastních dílen nebo neprodané zboží od firem. Provoz obchodů stojí z velké části na dobrovolnících, kteří pomáhají s pro-dejem, tříděním zboží i propagací. Většinou se angažují studenti, přechodně nezaměstnaní nebo staří lidé, které nebaví sedět doma a rádi pomohou dobré věci. Z utržených peněz pak neziskovky financují svoji práci.

Knihy a oblečení vedouUž Mezinárodní červený kříž během druhé světové války zakládal něco na způsob dobročinných obchůdků. V roce 1947 na něj navá-zala mezinárodní organizace Oxfam, která v současné době provozuje

ve Velké Británii a Irsku více než sedm set charity shops. A není sama. Tento způsob získávání peněz se zalíbil také třeba British Heart Foundation, Save the Children a řadě lokálních organizací, například hospiců, nemocnic či útulků pro zvířata. Tyto obchody mají dokonce i svoji asociaci (Association of Charity Shops), která sdružuje necelé tři stovky členů s více než 6900 obchody, a to pře-devším na zmíněných ostrovech. Návštěvou konkrétního obchodu tak mohou lidé podpořit vybranou organizaci. Někde si dokonce volbou zboží sami určí, zda chtějí peníze dát raději na léčbu rako-viny nebo mozkové obrny.

Charity shops jsou většinou příjemnou všehochutí. Nejvíce se prodává především oblečení a knihy, nábytek, retro věci a vybavení do domácnosti. I proto se zřejmě některé obchody začaly specializo- vat na konkrétní zboží. Oxfam například provozuje více než 130 anti-kvariátů a knihy prodává i v dalších svých obchodech, což z něho dělá největší řetězec knižních second handů v Evropě. Ročně prodá kolem 11 milionů svazků. A co neprodá, dostane prostor na takzvaném

foto

: Chr

istia

n He

ins

|28

| DROBNOHLED


festivalu knih, který Oxfam pořádá dvakrát ročně. Akci provází kul-turní program, kde vystupují různí spisovatelé, probíhají autorská čtení nebo třeba autogramiády.

V oblibě nakupujících se hned za knihami řadí oblečení. Charity shops jej však získají mnohem víc, než můžou reálně prodat. K zá-kazníkům se z celkového objemu dostane jen malá část vybraných nejkvalitnějších oděvů. Většinu zboží prodávají firmám, které ob-lečení třídí, zpracovávají a nabízejí k prodeji, třeba i do České re-publiky. Některé třídírny provozují i samotné neziskovky. Zaměst-návají tělesně postižené, přistěhovalce a sociálně handicapované občany, kteří by jinou práci těžko našli. Nekvalitní oblečení končí jako druhotná surovina nebo čisticí textilie.

A ještě malá kuriozita. Moje kamarádka se ve Velké Británii na dveřích některých charitativních obchodů setkala s upozorněním typu: „Prosím vás, už nám nic nedávejte! Nic nám sem nenoste, máme už darů plné skladiště a nestačíme je vyhazovat. Nenechávejte dary v pytlích před vchodem, překážejí na chodníku. Děkujeme vám!“ V bohaté společnosti je zřejmě na záplavu věcí, které průmysl chrlí a lidé neustále nakupují, krátká i dobročinnost.

První české vlaštovkyU nás jsou charity shops teprve na začátku. Ten první založila v roce 1996 společnost Domov Sue Ryder, která pečuje o seniory. Podle ředitele Matěje Lejsala však jejich snažení nedosahovalo kýžených výsledků: „Obchody sice byly takovým výborným klubem, kde se lidé rádi scházeli, ale nic moc to nevydělávalo.“ Teprve před něko-lika lety se jim díky profesionalizaci a pomoci britských partnerů začalo dařit lépe. Nyní v Praze provozují pět obchodů, přičemž každý z nich je něčím specifický. Ve Štěpánské ulici například nabízejí cizojazyčnou literaturu, o kterou je zde velký zájem, v Michelském dvoře zase prodávají elektroniku a třeba v Dejvicích najdete knihy, hračky nebo různé drobnosti za pár korun. Pro všechny obchody ovšem platí, že nejprodávanějším zbožím je oblečení.

Svůj charity shop má i moravská metropole. Před dvěma lety jej založila Nadace Veronica a v současné době sídlí na Pekařské. Nás i spřízněné studenty z humanitní environmentalistiky nadchla myšlenka návratu věcí do života. Výtěžek z prodeje putuje pro-střednictvím fondu Společně pro Brno neziskovým organizacím a školám na podporu ochrany životního prostředí a komunitního života. Co to konkrétně znamená? Třeba výsadbu 300 stromků či obnovení zeleně v některých mateřských a základních školách, ná-kup odpadkových košů na tříděný odpad nebo i vzdělávací akce pro dobrovolníky, kteří pracují s dětmi a ohroženými rodinami. I přes-to, že se nejedná o velké částky (5—20 tisíc korun), dovedou často nastartovat velký dobrovolnický potenciál, který přináší mnohem větší zrealizovanou hodnotu. Například základní škola Pavlovská v Kohoutovicích získala na obnovu zahrady 20 tisíc korun, které spustily vlnu dalších darů a stovek hodin dobrovolnické práce. Je to-tiž vždycky jednodušší podpořit věc, která už běží, než tu, která teprve začíná od nuly. V konečném důsledku to zmíněné škole umožnilo zrealizovat projekt za několik set tisíc korun.

Brněnský obchod má hned několik specifik. Jednak funguje na principu veřejné sbírky, protože nadace nemůžou podle zákona podnikat, jednak jde o pilotní projekt, což s sebou nese výhody i nevýhody. Nesnází je, že se nevejdeme do žádných grantových schémat, takže projekt rozjíždíme prakticky bez peněz. Navíc

statut veřejné sbírky požaduje, abychom na její účet pravidelně odváděli pevně stanovenou částku i v případě, že ji nevyděláme. Loni jsme proto museli obchod částečně dotovat. Naopak výhodou veřejné sbírky je, že se nám díky tomu podařilo navázat spolupráci s úřadem práce, čímž jsme pro práci v obchůdku získali šikovné lidi.

Cesta k profesionalizaciV západní Evropě stačí říct charity shops a všichni už vědí, o co se jedná. U nás musíme celou myšlenku dlouze vysvětlovat, což kom-plikuje situaci. Dá se to srovnat třeba s příběhem značek BIO, FSC nebo Fair Trade — čím více zákazníků ví, co tyto certifikace garan-tují, tím jde zboží lépe na odbyt. Lidé si pod pojmem dobročinný obchůdek většinou představují prodejnu pro sociálně slabé nebo bezdomovce. I proto od tohoto názvu částečně upouští i zmíněná společnost Sue Ryder. Neplatí to však pro cizince. Rádi u nás naku-pují, protože charity shops znají z domova a jejich podporu poklá-dají za součást dobrého vychování.

Stejně jako Sue Ryder čeká i náš obchod na Pekařské nutná dávka profesionalizace. K tomu patří třeba lepší výběr zboží a darů, které od lidí dostáváme. Možná se zdá být příjemné a výhodné, že v ob-chodě zákazník najde všechno možné, jenže právě toto některé odrazuje. Obchod i zboží musí mít zkrátka určitou úroveň. Výsledky ankety, s kterou jsme se nedávno obrátili na naše návštěvníky, po-tvrdily zkušenosti zahraničních charity shops — i naši zákazníci preferují knihy a oblečení. Ukázaly také, že lidé k nám chodí nejen za zajímavým nákupem, ale hledají i ochotné prodavače a příjem-nou atmosféru. Zajímavé je, že teprve na dalších příčkách se umís-tily motivace typu „chci podpořit dobrou věc“ a ještě níže „chci se chovat ekologicky“ nebo „být užitečný“.

S profesionalizací souvisí i nelehká úloha vysvětlit našim dár-cům, že jen malou část z oblečení, které nám přinesou, můžeme skutečně prodat. Většinou se to týká starších lidí, kteří mají k da-rovaným věcem citový vztah. Na druhé straně se setkáváme s lidmi, kteří si nás pletou se sběrným dvorem. Očekávají od nás, že za ně zlikvidujeme jejich nepoužitelné věci. Takové zboží nám výrazně komplikuje práci. Oblečení nechceme jen tak vyhodit, zároveň však pro ně nenacházíme odbyt ani u sociálních organizací, kte-rým je nabízíme zdarma. A tak nyní hledáme další možnosti, jak toto oblečení vrátit do oběhu. Možná nás čeká i z našeho pohledu nepopulární rozhodnutí část věcí odvážet do sběrných dvorů či kontejnerů na textil.

Má to smysl?Každá dobrá věc musí projít porodními bolestmi. A přestože zatím máme s charitativním obchůdkem více starostí než radostí, věří-me, že i u nás se tento typ financování dostane mezi vyhledávané možnosti, jak podpořit prospěšné projekty. A když už jsme zmínili radosti, jednu velkou prožil v našem obchodě primáš cimbálové muziky Veronica Jaroslav Ungermann. Naše pomocnice mu omylem do obchůdku odnesly spolu s jinými věcmi i jeho kroj. Zachránil jej však dřív, než se stačil prodat.

Autorka je ředitelkou Nadace Veronica.

29 |

DROBNOHLED |


michal Šimoník

Nastává čas sdílečůCentra měst se v posledních letech proměňují ve stále přeplněnější parkoviště. Auta stojí nejen na vyhrazených plochách, ale také okrajích silnic, chodnících nebo dokonce trávnících. Statistiky praví, že každým z nich se jezdí v průměru jen hodinu denně. Takže efektivita nic moc. Přesto automobilů a s nimi také silnic, dálnic, parkovišť, výfukových plynů, spálené ropy, dopravních zácp či hluku stále přibývá. Nesmíme zapomenout ani na energii, materiály a odpady z výroby nových vozů. Jak z toho ven?

Ano, je pravda, že naši pra-pra-předkové autem nejezdili, a taky pře-žili. A stejně tak platí, že spousta lidí usedne za volant i přesto, že by se do cíle pohodlněji a rychleji dostala městskou dopravou či dokonce pěšky. Snad kromě totálního celosvětového kolapsu ropy asi automobilovou dopravu z našich životů jen tak mávnutím ruky něco nevymaže. Pojďme se tedy pobavit o tom, jak její negativní dopady snížit.

Jednou z cest může být sdílení automobilů. Je totiž velký rozdíl mezi tím, jestli jeden automobil připadá na každého člena rodiny, celou rodinu nebo skupinu lidí. Pro poslední z těchto variant, tedy sdílení, se v České republice ujal zahraniční název car-sharing. Prů-zkumy říkají, že se vám sdílení aut/a vyplatí, pokud ročně najezdíte do 10—15 tisíc kilometrů. Především lidé z města často urazí

řádově jen tisíce kilometrů, a přesto si auto koupí. Právě pro ně se car-sharing nejvíce hodí. Teď už ale k tomu nejdůležitějšímu. O čem to celé je?

Sdílím, sdílíš, sdílímeOvšem zatímco v bohatých zemích lidé car-sharingem řeší občas-nou potřebu druhého auta do rodiny, v těch chudších se tímto způsobem snaží získat možnost mít aspoň nějaké auto k dispozi-ci. Podobným systémům se často dostává podpory od radnice či magistrátů měst, například v podobě levnějších parkovacích míst. Důvody jsou nasnadě — čím více sdílených aut, tím menší část městského rozpočtu putuje na stavbu a rozvoj dopravní infrastruk-tury, tedy parkovišť, silnic, křižovatek či kruhových objezdů.

Část

čle

nů a

voz

ovéh

o pa

rku

Auto

napů

l, fo

to: a

rchi

v Aut

onap

ůl

|30

| DROBNOHLED


Jestliže je v Česku car-sharing zatím jenom nemotorné batole, ve Švýcarsku, Německu, Itálii, Británii nebo v některých amerických městech se právě nachází v nejlepších letech. Z fáze, kdy fungoval amatérsky, podobně jako brněnské Autonapůl, o kterém bude řeč později, se postupně dopracoval až do komerční sféry. Profesio-nální firmy nabízejí desítky, stovky až tisíce aut až desetitisícům zákazníků. Každý z nich vlastní čipovou kartu, s jejíž pomocí odemkne jakékoli nabízené auto, pokud si jej telefonicky či přes internet do-předu zarezervoval. Na tuto kartu také jezdí a tankuje, auto vrací na stejné místo a každý měsíc dostává vyúčtování. Všechno ostatní včetně servisu a úklidu obstarává firma.

První komerčně úspěšná car-sharingová organizace se zrodila v roce 1987 ve Švýcarsku. Dnes zde funguje největší světová firma poskytující tyto služby, která vznikla spojením menších provozo-vatelů. Mobility Car Sharing Switzerland má více než 50 tisíc zá-kazníků a přes dva tisíce aut ve čtyř stech městech. Ve spolupráci se švýcarskými železnicemi a curyšskou veřejnou dopravou nabízí takzvaný Mobility balíček, který zahrnuje pololetní jízdenky pro všechny typy veřejné dopravy i snížené poplatky na car-sharing. Osm stovek vozidel Mobility je k dispozici do dvou set metrů od stanic nebo východů z 350 vlakových zastávek po celém Švýcar-sku.

Podobně je tomu v Německu. Zdejší dráhy, provozující car-sha-ring, nabízejí cestujícím auta přistavená u desítek velkých nádraží po celé zemi. A v Brémách si lidé mohou sdílení připlatit k roční jíz-dence na městskou hromadnou dopravu. V Itálii car-sharing funguje

jako jeden integrovaný systém a všichni operátoři jsou propojeni s podniky veřejné dopravy. V Evropě jde o jedinečnou kombinaci vládních regulací a působení soukromého sektoru.

Brněnské sdíleníU nás zatím nemá car-sharing příliš dlouhou tradici. Lidé často neví, co si pod tím mají představit, čemuž napomáhá i pojmový hokej za našimi hranicemi. Sdílení aut, která lidé nevlastní, se ve většině západoevropských zemí říká car-sharing. Na britských ostrovech‚ a v USA však toto označení znamená spolujízdu. Třeba kolegové z práce se domluví, že pojedou na šichtu společně autem jednoho z nich. Přičemž vozy mají pochopitelně doma všichni. A tomu sku-tečnému sdílení bez vlastnění pak říkají car-clubs.

Skutečně fungující sdílecí systémy najdeme u nás dva, a to zatím pouze v Brně. Oba za sebou mají už několik úspěšných let a běží na neziskovém principu. Jmenují se Autodružstvo a Autonapůl. Sám mám bohaté zkušenosti s Autonapůl, mezi jehož spokojené členy se řadím už více než rok. Dohromady je nás v této organizaci založené jako občanské sdružení šestnáct a dělíme se o čtyři vozy: Opel Corsa, Škodu Felicii, Oktávii a sedmimístný Volkswagen Sha-ran. K výbavě počítáme ještě jeden přívěs. Mezi mé „spolusdíleče“ patří rodiny s mladšími dětmi, několik mladých párů, jedna menší neziskovka a několik jednotlivců.

Samozřejmě, že systém funguje tím pružněji, čím více aut a sdí-lečů zahrnuje. Pokud se vám ze dvou sdílených aut jedno pokazí, je to velký problém. Pokud se vám současně pokazí dva vozy z še-desáti, už si s tím hravě poradíte. Tak může zároveň neustále růst poměr členů na auto. Začínající systémy startují někde okolo tří až pěti domácností na auto. A velké firmy počítají s jedním vozem na 25, 35 nebo i 50 rodin.

Každý ze členů zaplatil při vstupu do Autonapůl vratnou zálohu pět tisíc korun. Při každém výjezdu pak už platíme pouze ujeté kilometry. Jeden kilometr nás přijde na 5 až 6 korun, záleží na typu auta. V ceně je zahrnuto vše od paliva přes nákup vozu, opotřebení, údržbu, servis a pojištění. Pokud se vám tato částka zdá vysoká, zkuste si veškeré náklady rozpočítat. Na internetu najdete kalku-lačky určené k tomuto účelu. Zřejmě první česká, ačkoliv zkušební, verze visí na http://auto.na-mytince.cz.

Vedle platby za kilometr už vás sdílení víc stát nebude. Sytém dobře motivuje k tomu, abyste si rozmysleli každou jízdu navíc, za což vám poděkuje příroda, chodci i peněženka.

Každé auto v našem sdružení má svého patrona, který dohlíží na běžné fungování. Hlídá termíny pravidelných servisních prohlídek, údržby, přezouvání zimních a letních kol či technickou prohlídku. Za to si každé čtvrtletí odečítá drobnou částku, kterou auty pro-jezdil. Ovšem pokud kdokoliv z nás vozidlo zaneřádí, musí ho sám umýt a vyčistit. Patron nepatron.

Všední den s car-sharingemŽivot se sdíleným automobilem je potřeba dobře plánovat. Aby u členů Autonapůl nedocházelo k časovým kolizím, máme inter-netový rezervační systém. Takže pokud chci vyjet o víkendu s přá-teli na lyže nebo dopravit babičku do nemocnice, šup na počítač. Zjistím si, kdo má auto vypůjčené přede mnou, a domluvíme se na čase a místě předání. Než vyrazím na cestu, do knihy jízd za- píšu počáteční stav tachometru. Nedostatku paliva se nemusím bát,

Ozna

čení

par

kova

cích

stá

ní te

ilAut

o, fo

to M

icha

ela

Vale

ntov

áOz

nače

ní a

ut s

pole

čnos

ti te

ilAut

o, D

rážď

any,

foto

: M. V

alen

tová

KLIMAX / Vojtěch Kotecký

31 |

DROBNOHLED |


protože pravidla Autonapůl velí předat auto s alespoň polovinou nádrže. Starosti s tankováním tedy po několik stovek kilometrů odpadají.

Platí také, že pokud nakupujeme benzín, vkládáme účet i se svým podpisem do knihy jízd. Pravidelně vždy jednou za čtvrt roku vypočítá někdo z matematicky zběhlých členů našeho sdru-žení, kolik kdo za benzín utratil: chybějící částku doplatíme, pří-padně dostaneme přeplatek, pokud jsme tankovali navíc, „i pro ostatní“.

Zřejmě si již nyní všímáte skulinek, kterými lze tento systém nabourat. A máte pravdu. Prostě byste měli mít jasno, jestli o tuto službu opravdu stojíte a jestli jste schopni snést, že vám občas po dětech spolusdíleče zůstane na zadním sedadle pár zapomenutých drobečků nebo pod sedadlem klacík po hravém pejskovi. A přede-vším: bez vzájemné důvěry a ochoty domluvit se a vyhovět ostat-ním se car-sharing neobejde. Pokud někdo důvěřuje mně, musím důvěřovat i já jemu a předpokládat, že by společnou věc úmyslně nepoškodil. My máme samozřejmě výhodu v tom, že sdílení je pro nás de facto jedinou schůdnější možností, jak přijít k autu (nikdo žádné vlastní doma nemá). Takže si dost vážíme toho, že nám to pořád pěkně šlape.

Jak začítPokud vás sdílení automobilů zaujalo, můžete začít odlehčenou variantou. Spojte se s rodinou nebo s přáteli. Dojíždíte-li do práce stejnou cestou jako vaši kolegové, zkuste se domluvit na střída-vém či společném cestování. Samozřejmě se můžete připojit k již fungujícím systémům — zatím tedy pouze těm brněnským. Jejich členové vás rádi uvítají. Pociťujete-li dostatek odvahy i odhodlání a nebojíte se mravenčí práce ani krušných začátků, vrhněte se rov-nou do založení vlastního sdružení či firmy.

Je jasné, že car-sharing není vhodný pro každého. Lidé, kteří sedí za volantem každý den a na tachometru jim každoročně naská-čou mnohamístné cifry, se sdílením nepochodí. A dvě zajímavosti na závěr: průzkumy naznačují, že až deset procent všech majitelů aut by ho při zapojení do systému sdílení nepotřebovalo a navíc by ušetřili. A řidiči, kteří využívají car-sharing, jezdí v průměru o 50—70 % méně než vlastníci automobilů.

Autor studuje humanitní environmentalistiku a pracuje v Hnutí DUHA. Více informací o car-sharingu najdete na stránkách http://autodruzstvo.webz.cz/?/Main/Carsharing, http://autonapul.org.

Světová klimatologie je víceméně v tros-kách. Takový dojem si během posledních měsíců patrně odnesl průměrný čtenář českých novin ze čtení svého oblíbeného listu. Hlavně Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) — expertní tým asi 2500 vědců a ekonomů, který sestavila OSN — je prý už víceméně odepsaný. „Jak praská dogma“, uvedl svůj komentář Daniel Kaiser, konzer-vativní redaktor Lidových novin. Takže se na praskliny podívejme. IPCC udělal hloupé, zbytečné a neomlu-vitelné chyby. Konkrétně dvě. První si vezměme tu, která nejčtenějšímu českému serióznímu deníku stála za otvírák na titulní straně. Každá zpráva IPCC má asi tři tisíce stran. V desáté kapitole druhého dílu té poslední na straně 493 je půl věty a jedno číslo špatně. Což vyžaduje trochu vysvětlení. Vyso-kohorské ledovce slouží coby hlavní zdroj vody pro řeky, které zásobují stamiliony lidí

v nížinách. IPCC uvedl, že čtyři pětiny ledu v Himálajích roztají do roku 2035, což — jak se ukazuje — není správně. Příběh, jak celý omyl vznikl, je poměrně komplikovaný. Někteří čeští komentátoři tvrdí, že panel citoval z článku v populárně vědeckém časopise. Prostým pohledem na dotyčnou stranu 493 a do přehledu pramenů lze zjis-tit, že se mýlí. Údaj pochází z osmdesáti- stránkové technické studie, kterou napsali tři glaciologové, tedy badatelé přes ledov-ce. Ano, byl v ní omyl. Ne, IPCC nečerpal z ame- rického magazínu. Navíc celá chyba nevypovídá vůbec nic o klimatologii. Ve zprávě IPCC je bezchybná pětačtyřicetistránková kapitola o ledu, sněhu a ledovcích plus několik dalších stran prog-nóz jejich úbytku. Omyl se objevil úplně jinde: v druhé části zprávy, jež pojednává o do- padech změn klimatu na společnost a kterou nepíší klimatologové, nýbrž povětšinou biolo- gové, agronomové, lékaři nebo sociální vědci.

Druhá chyba je ještě směšnější. IPCC tvrdí, že 55 % Nizozemska leží pod hladinou mo- ře. Neleží. Správné číslo by bylo 26 %. Je- nomže dokonce i holandské úřady používají několik různých definic, co znamená „pod hladinou moře“. Například ministerstvo dopravy kalkuluje dokonce se 60 %, poně-vadž započítává i plochy, jež mohou zalít zimní bouře. Ale hlavně omyl nemá žádný praktický důsledek. Je to údaj pozname-naný mimochodem, coby zajímavost v textu. Panel z něj nevyvozuje žádnou prognózu ani propočet. To je všechno. Tři tisíce stran. Dvě špatná čísla. Aby bylo jasno: stát se to nemělo a jde o velký průšvih. Vědci nyní vymýšlejí praktická řešení, která by zajistila, že příště k omylu nedojde. Nicméně, kdo kdy sepsal 1500 stran a neudělal ani jednu chybu, nechť se při-hlásí.

KLIMAX / Vojtěch Kotecký

Konec klimatologie na straně 493

|32

| DROBNOHLED


jaromír Bláha

Šumavské politické panoptikum Národní park Šumava je tématem předchozí i právě probíhající předvolební kampaně. Poskládejme si nyní mozaiku z výroků politiků i jejich činů v posledních dvou letech. Vzniklý obraz lze přirovnat k panoptiku, které je směšné a zároveň hrůzné. Pochybnosti o smyslu okázalého politického klání za „záchranu zelených lesů před kůrovcem“ nechejme nakonec.

Bývalý jihočeský hejtman Jan Zahradník (ODS) udělal z boje proti kůrovci v šumavském národním parku ústřední téma posledních krajských voleb. Chtěl tím získat legitimitu pro kácení napadených stromů: „Na svých názorech nemám co měnit, a proto budou sou-částí volebního programu, se kterým půjdeme do krajských voleb letos [2008] na podzim. I v těchto volbách budou moci občané zvá-žit, jaký je veřejný zájem na Šumavě.“

Kdybych chtěl být jízlivý, dodal bych, že občané rozhodli a Jan Zahradník už není hejtmanem. Ovšem v Jihočeském kraji se tehdy k němu názorově připojili i lídři ostatních politických stran — s vý- jimkou Strany zelených. Ta se však do krajského zastupitelstva vů-bec nedostala. Občany-voliče tedy evidentně mnohem více pálí jiné věci, než je mediálně nejznámější brouk.

Co říkají politiciNázory stranických představitelů zkoumala před krajskými volbami mimo jiné MF Dnes a Regionální televizní agentura (RTA). Šumavu

voličům vesměs líčili jako apokalypsu. „Šumava coby zelená střecha Evropy se stává minulostí. Experiment ekologistů … nabývá hrozi-vých kontur,“ tvrdil Jan Zahradník (ODS). „Koho by nevzal u srdce pohled na mrtvý les? Odborníci sice tvrdí, že pod kůrovcem zlik-vidovanými stromy už žije les nový, ale to vás při pohledu na tuto zkázu nemůže uspokojit. Navíc hrozí, že nečinností dojde k ohro-žení lesů mimo park…,“ komentoval situaci Jiří Zimola (ČSSD). „Snímek Šumavy spíše připomíná oblast dopadu Tunguského me-teoritu než prosperující národní park v centru Evropy,“ zhodnotil Lumír Mraček (SNK-ED). Podle Rudolfa Vodičky (KDU-ČSL) by problematiku životního prostředí Šumavy vyřešila řízená a disci-plinovaná těžba a Petr Braný (KSČM) podporoval stranický návrh zákona, který by umožňoval kácet i v prvních zónách parku.

Výjimkou byl Jiří Guth (SZ), kterému by těžba v tzv. zásahových zónách nevadila, ovšem kácení v bezzásahových oblastech podle něj nepřipadá do úvahy: „Chtít v cenných místech kácet a sázet je nehoráznost. Za pasekami a pěstovaným lesem by turisté na Šumavu

foto

: Mat

t Will

man

n

33 |

DROBNOHLED |


nejezdili, to najdou i jinde.“ A přestože Jiří Zimola a Lumír Mraček připustili existenci bezzásahových území, jejich rozlohu chtěli mi-nimalizovat.

Trochu odlišná byla rétorika krajských stranických lídrů v Pl-zeňském kraji. Pro respektování přírody se vedle Strany zelených vyslovila také Strana pro otevřenou společnost (SOS): „O Šumavu se vůbec nebojím. Zajděte se někdy podívat třeba za Modravu na Březník. Uvidíte tam sice mrtvý les, ale také uvidíte obrovskou sílu přírody, která vytváří zcela čerstvý les, vyrůstající na zbytcích pad-lých smrků…,“ řekl Pavel Stelzer. Podle lídryně SZ Svatavy Štěrbové kůrovec k Šumavě prostě patří, naopak se do národního parku ne-hodí tradiční lesnické metody, což — jak upozornila — ukázal orkán Kyrill.

Lídři ODS a ČSSD se vyjadřovali umírněně: „Kůrovec a neko-nečná diskuse jsou pro odborníky. Nemám názor na řešení tohoto problému,“ poctivě konstatoval Pavel Rödl (ODS). Jedním dechem však doplnil, že vítá zákonodárnou iniciativu kraje — ta však navrho-vala odborníky z rozhodování vyloučit. Miladu Emmerovou (ČSSD) znepokojovalo jak rozšíření kůrovce, tak i ničení lesů při kácení napadených stromů.

A tak těžbu v prvních zónách parku výslovně požadovaly pou-ze KSČM a Koalice (KDU-ČSL a SNK-ED). „Je velmi nepříjemný pohled na zbytky smrků napadených kůrovcem, které schnou a jsou ponechány napospas přírodním procesům,“ myslel si Karel Šídlo (KSČM). Václav Červený z Koalice kritizoval pracovníky ná-rodního parku, „pod jejichž ‚odborným‘ dohledem šumavské lesy usychají na tisícihektarových rozlohách a zelená Šumava se mění v hnědavou plochu, stigmatizovanou torzy stromů… Nezapomí-nejme, že Šumava tu byla mnohem dříve než ochránci přírody“.

Vidět to na vlastní očiPolitická debata o Šumavě pokračovala i po krajských volbách. Nový jihočeský hejtman Jiří Zimola (ČSSD) je stejně agilní kritik národního parku jako jeho předchůdce. V jeho názorech je obtížné se orientovat. Na jednu stranu připouští, že v národním parku by měla být území ponechaná přírodě (akceptoval by 20 až 25 %) a opráv-něně kritizuje roztříštěnost zonace. Na druhou stranu zaštiťuje akce namířené proti samotné podstatě národního parku. Podobně, jen ve větší tichosti, tak činí i západočeská hejtmanka Milada Emme-rová (ČSSD). Nepříliš promyšlený Zimolův návrh na vyhlášení stavu nebezpečí v národním parku svorně odsoudili bývalí minis-tři životního prostředí Bedřich Moldan (ODS), Libor Ambrozek (KDU-ČSL), Martin Bursík (SZ) i Ladislav Miko. Zimolu naopak přijel podpořit Václav Klaus a při zahájení výstavy Země Živitelka v Českých Budějovicích jako první podepsal petici Za zdravou Šu-mavu. „Jsem na straně zdravého rozumu. To, co se děje a co nám předvádějí naši Zelení a jejich spřátelená ministerstva, je pro mě nepřijatelné a hloupé. Úkolem každého rozumného člověka je se proti tomu postavit,“ řekl krátce po podpisu petice. Tím stanovil i zásadní kritérium pro výběr rozumných lidí: „Všichni musíme říkat, že jsme součástí přírody. Nejsme méně než zajíc, žába či ků-rovec.“ Krátce po Klausovi podepsal Zimolovu petici předseda KSČM Vojtěch Filip.

Loni přiměla diskuse o Šumavě poctivější politiky k tomu, že se jeli do národního parku podívat. Budiž jim to ke cti. Jako první vyra- zil senátor za Strakonicko Miroslav Krejča (ČSSD). Postupně se

seznámil se stavem parku u nás i na bavorské straně. Stejně jako jeho kolegové senátoři Tomáš Jirsa (ODS) a Jiřina Rippelová (ČSSD) si vzal Šumavu za své téma, avšak na rozdíl od nich se snaží kon-flikty nerozdmýchávat, ale vést k dohodě. Druhým výletníkem byl jihočeský poslanec a herec Vítězslav Jandák (ČSSD). „Zcela jsem

Zanícený popis šumavské katastrofy nás inspiroval k uspořádání malého kvízu. Na fóru kandidátů v Českých Budějovicích, které pořádalo pět ekologických organizací, položil moderátor několik faktických otázek. Zajímalo nás, jestli politici vědí, o čem rozho-dují a o čem vedou předvolební kampaň. Na ukázku uveďme dvě otázky.

Kolik procent národního parku tvoří lesy, kde v posledních patnácti letech proběhla kůrovcová kalamita a kde je správci ponechali přírodě a nezasahovali zde?František Štangl (ODS): 10 %Jiří Guth (SZ): 3—5 %Luboš Dvořák (KSČM): 12 %Lumír Mraček (SNK-ED): 15—20 %Správná odpověď: 2 %

Lídr ODS a tehdejší hejtman Jan Zahradník v televizních novi-nách v této souvislosti uvedl: „Rozloha uschlého lesa po všech těch současných kůrovcových kalamitách se blíží takřka dvaceti procentům rozlohy šumavského parku.“

Kolik hektarů holin vzniklo v národním parku za posledních 15 let kácením kůrovcem napadených stromů a souvisejícími větrnými polomy?František Štangl (ODS): 15 tisíc hektarů (tj. asi 22 % parku)Jiří Guth (SZ): řádově tisíce hektarůLuboš Dvořák (KSČM): 20 % národního parkuLumír Mraček (SNK-ED): 20 tisíc hektarů (tj. asi 29 % parku)Správná odpověď: 2346 hektarů, tedy asi 3,4 % národního parku.

Kandidátka ČSSD Jana Krejzová odmítla na kvíz odpovědět s argu- mentem, že „čísla nejsou podstatná“, ale jde o osobní zkušenost s národním parkem. KDU-ČSL se fóra pro jistotu rozhodla nezú-častnit vůbec. Co z výsledků kvízu vyplynulo? Politici mají hodně zdivočelou představu o tom, kolik stromů na Šumavě odumřelo kvůli kůrovci. Tomu odpovídají i jejich apokalyptická líčení, která ovšem podávají tak sugestivně, že příjemci mediálních zpráv mají za to, že Šumavu sežral kůrovec. (Mají-li stejně přesné znalosti i o ostatních pro-blémech, o kterých rozhodují, Bůh s námi.) Ovšem přinejmenším jihočeští politici si zjevně uvědomují, že kvůli kácení kůrovcem napadených smrků a souvisejícím polomům padlo za oběť mnoho-krát více stromů než tam, kde lesníci nezasahovali. Otázkou však zůstává, proč tedy většina z nich podporuje další a další kácení.

Malý kvíz o velkých věcech

|34

| DROBNOHLED


změnil svůj názor a dnes již vím, že mne některá média a i někteří politici zcela mystifikovali, když říkali, že Šumava je mrtvá a že se řítí do zkázy. Není to pravda…,“ konstatoval po návratu.

Nejvíce pozornosti na sebe ovšem strhl pochod Miloše Zemana k Plešnému jezeru. Postavil se do čela protikůrovcové armády spolu s bývalým velitelem tankové divize plukovníkem Zdeňkem Zbyt-kem, který byl v roce 1989 připraven zasáhnout proti sametové revoluci. Informace ze zákulisí Zemanova výletu získala MF Dnes: „Tihle dva [ministr Miko a ředitel parku Krejčí] musí pryč! A k tomu slouží i sobotní návštěva Miloše Zemana,“ mobilizoval před akcí Zbytek, „lavina se dává do pohybu a zelené fundamentalisty sme-te!“ Zemana a Zbytka v jejich tažení přišli podpořit i další politiko-vé: Jana Bobošíková, senátor Tomáš Jirsa, bývalí ministři František Benda, Miloš Kužvart, Jiří Schling a Jan Fencl, poslanec Jan Látka, exhejtman Jan Zahradník, bývalý ředitel parku Ivan Žlábek i jeho přítel Petr Smutný, bývalý senátor, dnes plzeňský krajský radní pro životní prostředí, který navrhuje zmenšení národního parku.

Miloši Zemanovi sice neuniklo, že pod starými uschlými stromy vyrůstají mladé, ale nepřesvědčilo ho to: „Až vyrostou, stejně je tu se-žere kůrovec.“ Očekávanou lavinu ovšem Zeman neutrhl, naopak — v přímé konfrontaci s Trojmezenským pralesem i procesím lidí, kteří se přijeli na jeho výlet podívat, dopadl jak Napoleon u Waterloo.

Pěšky a bez televizních kamer prošel parkem také místopřed-seda parlamentního výboru pro životní prostředí, poslanec Ro-bin Böhnisch (ČSSD): „Přírodní zákony fungují a les se přirozeně obnovuje. Vyděsila mě spíš místa na naší a rakouské straně, kde došlo k zásahům proti kůrovci, než suché stromy v bezzásahových lokalitách. Smrt k lesu patří stejně jako nový život, který je už vi-dět ve všech porostech, které jsem měl příležitost projít. Pokud nezvítězí touha politiků o zviditelnění a krátkodobou popularitu, máme šanci získat v Šumavě unikátní kus divoké přírody, za kterou jednou budeme my i další generace dnešním správcům národního parku vděční.“

S ochranou několika policejních vozidel se zapnutými majáky a po-četnou ochrankou dorazil loni na Šumavu předseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS). V obleku a lakýrkách nemohl opustit cestu a po-dívat se dovnitř lesa. Názor si nicméně asi udělal, protože navrhl založit meziparlamentní česko-rakouskou komisi, která bude mít národní park pod kontrolou. „Já znám devastaci Jizerských hor, ale ze Šumavy byl můj dojem daleko strašnější,“ řekl.

Snaha některých politiků obnovit kácení v jádrových oblastech parku znepokojila 1200 vědců ze 65 zemí světa na prestižním Ev-ropském kongresu biologie ochrany přírody do té míry, že tomu vě-novali mimořádnou sekci. Pak vyzvali předsedu vlády Jana Fischera, aby zajistil ochranu posledních smrkových horských lesů na Šumavě před kácením. Bezprecedentní apel odborníků však není první. Ob-dobná doporučení už české vládě daly Světový svaz ochrany pří-rody (IUCN) i Světový fond ochrany přírody (WWF).

Co si myslí voličiNaprostá většina Jihočechů je ráda, že na Šumavě existuje národní park, a má za to, že ochrana přírody má mít v kraji přednost před nejrůznějšími rozvojovými projekty. Vyplývá to ze sociologického průzkumu agentury STEM. Podpora se příliš neliší ani podle po-litických preferencí — národní park hodnotí kladně 89 % příznivců ČSSD, 87 % příznivců ODS, 85 % příznivců SZ a 68 % voličů KSČM.

V otázce, jak postupovat v lesích na území národního parku, které zasáhl kůrovec, mírně převažují zastánci jejich ponechání přírodě. Převaha těch, kteří chtějí kácet, a to i v národním parku, je pouze mezi lidmi s nižším vzděláním a mezi stoupenci KSČM.

Ještě zajímavější výsledky přinesly ankety mezi turisty přímo v národním parku, které loni a předloni uspořádalo Hnutí DUHA ve spolupráci se správou parku a sdružením Přátelé Šumavy. Pro 68 % návštěvníků Šumavy hraje klíčovou roli skutečnost, že je zde národní park. Pouze třetina turistů by sem jela i bez toho. Dva ze tří návštěvníků ví, že hlavním posláním národních parků je ochrana divoké přírody, bez zásahů člověka. Anketa také podrobně zjišťo-vala, jak návštěvníci vnímají suché stromy či holiny vzniklé káce-ním kůrovcem napadených stromů a zda ovlivní volbu výletních tras. Někteří místní lidé se totiž obávají, že plochy lesů se suchými stromy mohou turisty odradit. Stejně jako v sousedním bavorském parku se ukázalo, že jsou tyto obavy neopodstatněné. Pohled na suché stromy sice polovině návštěvníků vadí, ale od příští návštěvy to odradí pouhá čtyři procenta. Naopak 27 % návštěvníků chce tato místa opakovaně navštěvovat, aby viděli, jak se lesy vyvíjejí. Mnohem více než suché stromy vadí turistům pohled na vykácené holiny (75 %), kterým se příště raději vyhne 17,5 % návštěvníků. A to už může ná-vštěvnost národního parku skutečně ovlivnit.

Bezbřehá iracionalitaNa Šumavě však zdaleka nejde jen o kůrovce a uschlé stromy. Pro-blém vězí mnohem hlouběji. Proto selhávají i pokusy o dohody. Ilustrujícím příkladem je otevření přeshraničního přechodu Modrý sloup a dalších dvou v jádrovém území parku s prioritou ochrany tetřeva hlušce. Jde o kompromis mezi požadavky starostů místních obcí a ochranáři. Podařilo se jej vyjednat po více než sedmnácti letech úsilí díky diplomacii vedení parku, zeleného ministra a jeho ná-městka. A reakce? Dohoda paradoxně jen přilila olej do ohně zástupci Jihočeského kraje Jiřího Stráského a předsedy Svazu šumavských

Pod

usch

lým

i sm

rky

vyrů

staj

í nov

é st

rom

ky, T

rojm

ezná

, fot

o: J

arom

ír Bl

áha

PŘED SEDMOU GENERACÍ / Vít Kouřil

35 |

DROBNOHLED |


obcí Františka Nyklese. Neústupně trvali na nereálných požadav-cích otevření dalších přechodů, mimo jiné v oblasti Roklanu. To by ukončilo naděje tetřevů na alespoň minimální klidové území. Později se ukázalo, že Františka Nyklese platil jako svého asistenta senátor Tomáš Jirsa (ODS).

Nezdarem skončila i dohoda Vize 2020 mezi obcemi, správou parku a ministerstvem životního prostředí. Měla obcím zajistit rozsáhlé vý-hody, například příliv dalších peněz na různé projekty. Správu parku a MŽP zavazovala k tomu, že území ponechaná přírodě do roku 2020 nepřekročí 30 % rozlohy parku. Byla už připravena k podpisu.

Jako první proti dohodě vystartoval šéf lesnicko-dřevařského lobbi- stického sdružení Šumava 21 Jiří Štich. V emailu, jenž unikl na ve-řejnost, starostům šumavských obcí sděluje, že jejich případný podpis Vize 2020 považuje za zradu, a vyhrožuje jim, že bude „po-kračovat v boji proti správě NP, MŽP i některým z Vás“. Otevřeně popisuje, jak lobbistické sdružení připravovalo starostům kampaň proti národnímu parku. Únik emailu je zajímavý i adresářem — mezi příjemci byli také spolupracovníci z řad senátorů a krajských poli-tiků. Přesně ti, kteří se nejvíce angažují v politických a mediálních útocích na správu parku.

Mnohem více ale uzavření dohody vadilo všem, kteří na konfliktu mezi obcemi a parkem politicky či jinak profitovali. Dosud se jim

spor dařilo udržovat. Představa, že by si ministr za Stranu zelených připsal zásluhu na dosažení dohody o národním parku, sešikovala a mobilizovala nevídané množství lidí. Starostové se dostali do-slova pod palbu. Návštěvy obecních zastupitelů s cílem zviklat či ohrozit pozice starostů, kteří by dohodu podepsali, různé dopisy a výhrůžky, v novinách jeden kritický článek za druhým. Sliby, že po volbách nová vláda zatočí se zelenými na ministerstvu i s národním parkem a obce dostanou ještě víc peněz, než kolik vyjednali ve vládě zelení ministři. Starostové od podpisu dohody couvli. Jenže lidé, kteří dosud měli zájem konflikt v národním parku udržet, nemají zájem na tom, aby se obce měly dobře. Přišli by totiž o hračku v po-době politického tématu, na kterém se zviditelňují jako bojovníci za záchranu Šumavy. Také by přišli o záminku, skrze kterou chtějí dostat území parku pod svou kontrolu.

Naštěstí Šumavu ještě nemají pod svým vlivem. Zdejší lesy ještě nejsou vytunelované. A na Smrčině a Hraničníku ještě nestojí sjez-dovky. Zatím.

Autor pracuje v programu Lesy Hnutí DUHA.

PŘED SEDMOU GENERACÍ / Vít Kouřil

Soumrak vratných lahví, holoseče ve Fin-sku, záplava levných aut v Albánii, vraždy ekologických aktivistů v Rusku, růžové či krémové žáby na britských loukách, bi- zoní maso v supermarketech Tesco, první McDonald’s na Slovensku — dvě jarní čísla Poslední generace 1995 věru pozitivními vibracemi neoplývala. Ano, jistě, dočteme se v nich i o počínající výrobě ekologického uzeného sýru Zeus v josefovské sýrárně. Happy end ale vyvanul, sýrárnu o osm let později zavřeli. Nedosti na tom, dubnové číslo muselo být věnováno památce tragicky zesnulého Josefa Vavrouška. Na jeho textu Hledání lidských hodnot slučitelných s trvale udr-žitelným způsobem života netřeba nic měnit ani dnes. Stejně tak na konstatování, že zdejší ekosmečka je bez tohoto rytířského starého vlka veskrze ztracená. Jak ale velí dobový bonton, nabídněme také pozitivní příběhy. Lesní expert Hnutí DUHA Jaromír Bláha otevřel později velmi známou kauzu „přírodního“ rekreačního

městečka na území bývalé německé obce Rajchéřov v takzvané České Kanadě. Holand-ští investoři zde chtěli s pomocí místních podnikavců vystavět na ploše 270 ha jakési mini Las Vegas s autokempem, kasinem, krytým bazénem a jinými přírodninami. Koalice odpůrců stavby nakonec po letitém souboji plném dezinformací a účelových posudků překvapivě uspěla. „Ukázalo se, že má smysl jít i do zdánlivě naprosto bez- nadějných kauz,“ vzpomínal pak v roce 2003 Jaromír Bláha pro Sedmou generaci. Jakub Patočka následně za Hnutí DUHA vyzval k demisi proslulého ministra život-ního prostředí Františka Bendu. Ve výzvě mimo jiné čteme: „Jste znám jako vášnivý zastánce ,monitoringu‘. Pozorovat rozpad ekosystémů je jistě důležité, ale zásadně důležitější je mu bránit. V tom jste však ne-vynikl, spíše naopak.“ Ministr sice stoicky nehnul brvou, už za pár týdnů ale dostal za svou monitorovací dřinu Ropáka a na-přesrok v politice skončil — a pak že boží mlýny melou pomalu.

Milan Štefanec nato zkritizoval olbřímí projekt mezinárodního uzlového letiště v Br- ně-Tuřanech. S investicí sedmi miliard korun mělo odbavit milion pasažérů ročně. Výsledná rekonstrukce letiště však byla daleko skromnější a počet cestujících od té doby vzrostl z necelých sta tisíc jenom na půl milionu. To je panečku padesátipro-centní sukces! „Od ekologických hnutí bych také očeká- val víc jakési laskavosti… Ukazovat, že to jde, a vytvářet v tomto smyslu ,ostrůvky pozi-tivní deviace‘, vidím jako nesmírně důležité. Možná i nejdůležitější.“ Ne, to není výňatek z nedávné debaty k dvaceti letům ekohnutí po roce 1989, ale názor tehdejšího ekologic-kého novináře Petra Jokeše. Takže na závěr ještě jednu pozitivní de- viaci, inspirovanou písní tehdy v PG intervie-wovaného Jiřího Dědečka: už zbývá ne 500, ale jen 485 let, než to za nás vezmou srny.

Než to za nás vezmou srny

|36

| KULTURNí ZAHRADA


lenka kukuroVá

Umenie a zmena klímyTo, že konferencia v Kodani dopadla napriek veľkým očakávaniam fiaskom, je jasný fakt. Ak však nechceme prepad-núť pokodanskej depresii, je dobré zamyslieť sa nad množstvom nenápadných avšak pozitívnych procesov, ktoré sa vďaka konferencii prejavili. Zjednotenie ekologických, ľudskoprávnych hnutí a hnutí za sociálnu spravodlivosť posu-nie globálnu snahu o nutnú zmenu súčasnej neudržateľnej situácie ďalej. Jedným z dôležitých javov je, že v Kodani sa po prvý krát zapojilo do klimatickej diskusie vo veľkej miere aj súčasné umenie.

Umelecké aktivity v Kodani nebolo možné prehliadnuť. Konfe-renciu sprevádzalo množstvo umeleckých iniciatív: zo sféry akti-vistického umenia (happeningy, kostýmy, rekvizity), no i vysoko oficiálnych. Zameriam sa na dva najvýraznejšie výtvarné projekty: jeden sa odohrával vo verejnom priestore a bol iniciatívou zdola, druhý bol súčasťou oficiálneho kultúrneho programu ku konferencii a prebehol v niekoľkých kodanských galériách. Oba projekty mali spoločnú myšlienku: prostredníctvom umenia sa vyjadriť k problé-mom súvisiacim so zmenou klímy.

Utečenci na klimatickej konferenciiPri vstupe do priemyselného Bella centra, v ktorom sa konferencia odohrávala, čakali dva zástupy ľudí — zástup návštevníkov konfe-rencie a zástup nahých podvyživených postáv klimatických ute-čencov. Druhý zástup bol prítomný symbolicky — ako sochárske dielo dánskeho umelca Jensa Galschiota (1954). Galschiot, ktorý so svojimi dielami patrí k pravidelným návštevníkom protestov pri dôležitých konferenciách, umiestnil bronzové sochy vyhladovaných

ľudí v rade za sebou do plytkého kanála priamo pri vchode. Vo ve-černých hodinách dostali postavy hrozivý modrastý nádych. Zá-stup sôch nebolo možné ignorovať — rovnako ako nemožno igno-rovať fakt, že klimatické zmeny spôsobia vlny migrácie a sociálnych problémov. Na opustenom priestranstve vedľa Bella centra bolo už z diaľky možné zbadať ďalšie Galschiotve sochy — tri desať met-rov vysoké postavy zahalené v pestrých vo vetre vlajúcich látkach s tvárami pripomínajúcimi africké masky. Figúry symbolizujúce su-dánske utečenkyne v strede industriálnej púšte vyvolávali rozličné emócie, najviac však asi pocit smútku.

Justícia stále nad vodouOkrem klimatických utečencov sa nad radmi ľudí pri vstupe týčila socha hrozivej štvormetrovej postavy v plášti nazvanej Posol s dis-plejom odpočítavajúcim klimatických utečencov až do čísla 200 mi- liónov. Trochu apokalyptické vyznenie tejto inštalácie vyvažovala socha umiestnená v inej časti mesta — na pobreží hneď vedľa naj-známejšej kodanskej skulptúry — malej morskej panny. Ak si návštevníci

Just

icia

, fot

o: p

ress

arc

hiv

37 |

KULTURNí ZAHRADA |


konferencie odbehli do mesta za atrakciami, aj na tomto typickom turistickom mieste ich uvítala postava vyhladovaného klimatického utečenca, tentokrát však s tučnou bohyňou spravodlivosti na pleciach. Zatiaľ čo obézna dáma bola dostatočne „nad vodou“, utečenec stál po pás vo vode. Kým dokonalý ženský akt zasnenej morskej panny hľadel do diaľky na more, nahá 150kilová Justícia držiaca váhy bola skôr zahľadená do seba. Ktoré zobrazenie je narcistnou predstavou a ktoré viac zodpovedá personifikácii západnej civilizácie, je úloha pre divákov.

Sedem metrovKeďže umelec Galschiot je zároveň aktivista, neostal iba pri pre-zentovaní svojich diel. Jeho projekt „Sedem metrov“ je kampaňou so zapojením verejnosti. Jej symbolom sú červeno blikajúce LED- -diódy umiestnené vo výške sedem metrov. Číslo znamená zvýšenie hladiny oceánov, pokiaľ by sa roztopil všetok ľad v Grónsku. Na diaľnici pri Bella centre boli blikajúce diódy pripevnené ku stĺpom osvetlenia celkovo na dĺžke niekoľkých kilometrov. Autor vyzval ve-rejnosť na zapojenie do projektu a využitie nápadu tykajúcich „kli-matických bômb“ v akciách a kampaniach o klimatických zmenách. Údaj zvolil symbolicky a obvinenia z alarmizmu odmieta, nakoľko sa jedná o umelecký a nie vedecký projekt. Čo sa týka pomenovania vlastných umeleckých snažení, Galschiot sa označuje za umelca, ktorý bráni etické hodnoty spoločnosti bez ohľadu na politické, náboženské alebo ekonomické záujmy.

Z demonštrácie do galérie Zatiaľ čo Galschiotove sochy samy „prišli“ za divákom, za rozsiahlym výstavným projektom Rethink (prehodnotiť, prehodnoť) s podtitu-lom „Súčasné umenie a klimatické zmeny“ bolo nutné vypraviť sa do kodanských galérií. Veľkoryso poňatá expozícia bola rozdelená do troch tematických celkov a troch výstavných priestorov. Výni-močnosť tejto výstavy spočívala v jednoznačnom odkaze potreby ochrany klímy — témy pomerne neobvyklej pre súčasné inštitucio- nálne umenie. Výstava si kládla za cieľ „zamerať pozornosť na kul-túrnu dimenziu klimatických zmien a na procesy, ktoré súvisia s politickými diskusiami o energetike a emisiách CO2.“

Kým sochy Jensa Galschiota vo verejnom priestore využívajú klasické a ľahko zrozumiteľné umelecké médium, v galérii návštev-níkov čakalo množstvo novomediálnych technológií: projekcií, video a pohybových inštalácií… Rovnako témy načrtnuté dielami boli komplexnejšie a zložitejšie.

Rozpustenie protikladovNajdôležitejšia časť výstavy sa zaoberala myšlienkou nutnosti pre-hodnotenia nášho pohľadu na svet, na svet postihnutý klimatic-kými zmenami. V novej situácii sa tradičné protikladné kategórie ako príroda a kultúra úplne rozpúšťajú, pretože už nikde na svete neexistuje príroda nedotknutá ľudskou aktivitou. Zároveň sa rozpúšťajú dichotómie ako národný/medzinárodný alebo indivi-dualita/spoločnosť. Klimatické zmeny majú nedozierne následky a ovplyvnia všetky sféry ľudskej spoločnosti, pričom umenie môže byť jedným z indikátorov tejto zmeny.

Z 26 diel výstavy predstavím len niektoré. Pri vstupe do expozí-cie v galérii umiestnenej v kostole svätého Mikuláša sa návštevník zrazu ocitol uprostred kusov rozbitého skla zavesených zo stropu,

ktorými musel prejsť. Odkaz islandskej umelkyne Ruri je abstrakt-ný, no zároveň veľmi fyzický — zážitok pocitu ťažkej situácie, ne-bezpečia, ohrozenia. V ďalšej miestnosti bolo predstavené dielo autorskej dvojice Lise Autogeny a Joshuu Portwaya, ktoré využíva najnovšie technológie — dáta zo satelitu a atmosferických senzorov sa v reálnom čase spracúvajú a vyhodnocujú výskyt momentálne najmodrejšej oblohy na planéte. Divák má možnosť vidieť len štvo-rec priezračnej modrej farby a vidieť na mape sa meniace označenia miest. Komplexnosť procesov prírody ale aj súčasných technológií je ohromujúca. Toto technologické riešenie však prírodu nedeštruu- je, prináša len intenzívny zážitok.

Kanadský umelec Bill Burns vystavil vtipnú sériu bezpečnost-ných pomôcok pre malé zvieratá v mini-veľkosti: záchranné vesty a kolesá, ochranné rukavice… Pripomenul tak, že následky klima-tických zmien nepostihnú len človeka. V miestnosti pod strechou kostola návštevník vstúpil na trávnik umiestnený na kruhovej rampe. Trávnik sa neustále sám natáča tak, aby bol v pravom uhle k dopadu slnečných lúčov, takže je vyňatý zo zemskej rotácie. Umelec Erik Andersen týmto dielom upozorňuje, že veci a činy majú kozmický rozmer. Kto chodil ulicami Kodane s otvorenými očami, mohol si všimnúť modrú líniu namaľovanú na dlažbe. Bolo to dielo nemeckej dvojice Haubitz + Zoche nazvané Voda nepozná steny, ktoré zobrazili zvýšenie hladiny o sedem metrov reálne v priestore centra. Hranica ukazovala, ktoré miesta by boli nad a ktoré pod vodou.

Premyslieť vzťahyExpozícia v dánskej Národnej galérii sa zamerala na vzťahy k život-nému prostrediu a riešenia budúcnosti. Tu zaujal predovšetkým argentínsky umelec Tomas Saraceno a jeho v hale galérie sa vzná-šajúce Biosféry. Saraceno, ktorý vyštudoval architektúru, z plastu vytvoril guľové objekty s kolóniami rastlín prepojené lanami. Do najväčšej bubliny bolo možné vojsť. Umelec vo svojom diele s vyu-žitím množstva poznatkov o prírode skúma alternatívne možnosti, ako pretvoriť ľudské obydlia, sociálne priestory a ako využiť tech-nický vývoj na to, aby sme pozitívne zmenili spôsob, akým sme doteraz organizovali svet. Švéd Henrik Håkansson zas nevystavil nič iné ako spomalené video letu motýľov — uvedomiť si spôsob mávania motýlích krídel bol dosť jedinečný zážitok.

Projekt Rethink je spojený s množstvom prednášok a podujatí, rovnako katalóg k výstave obsahuje články nielen z oblasti umenia a teórie ale aj politiky, sociológie a antropológie. Úloha umelcov už nie je nostalgicky spomínať na krásnu prírodu a inšpirovať sa ňou. Environmentálne umenie by malo podľa článku v katalógu od T. J. De- mosa „prispieť k trvalému zaangažovaniu verejnosti v politike trva-lej udržateľnosti a vyvíjať kreatívne návrhy pre alternatívne formy života založené na environmentálnej spravodlivosti v globálnom meradle“. Ešte radikálnejšie je vyjadrenie Rogera Malinu z Asociá-cie Leonardo: „Práca umelcov využívajúcich vedu a technológiu je nevyhnutná pre naše prežitie. Títo umelci nevytvárajú hračky pre bohatých, ale sú súčasťou razantných kultúrnych projektov, ktoré potrebujeme na to, aby sme čelili horúcim otázkam súčasnosti.“

Autorka vystudovala dějiny umění. Více informací k uvedeným projek-tům najdete na www.aidoh.dk a www.rethinkclimate.org.

|38

| KULTURNí ZAHRADA


LIBRARIUM / Vít Kouřil

Pavel Klvač (editor)Člověk, krajina, krajinný rázMUNI press, prosinec 2009

Může být bažina krásná? Opravdu máme rádi savanu? Jak vnímají zemědělci krajinné prvky? Odpovědi na tyto i řadu jiných otázek souvise-jících se vztahem člověka a krajiny najdeme v další publikaci Katedry environmentálních studií FSS MU v Brně. Zatímco některé texty jako Tři cesty pralesem od Martina Tomáška přímo navazují na sborník Člověk a les (2006), většina zůstává „před bukem“. Teoretické úvahy (Krajinný ráz a „lidová“ estetika od Vlastimila Zusky) doplňují empirické výzkumy, kupříkladu hledání autenticity v českých vesnicích v ru-munském Banátu. Na závěr připomíná socio-log-fotograf Rudolf Šmíd nezastupitelnou roli (mizejících) strašáků, „posledních mohykánů tradiční rurální společnosti“.

Richard VišňákLes v hodině dvanáctéAbies, březen 2010

Dlouho připravovaná monografie o tuzemských lesích přichází zrovna vhod — v době, kdy se je státní Lesy ČR snaží dlouhodobě pronajmout soukromým těžařům. Geobotanik (a dlouholetý přispěvatel 7.G) Richard Višňák nejprve vyme-zuje pojmy přírodní a kulturní les a následně přibližuje vývoj zdejší vegetace od třetihor až po současnost. Analýzu nevalné kondice sou-časných lesů ilustruje na výstražných příkla-dech Šumavy, Krušných a Jizerských hor, na-čež představuje nedávné pokusy chránit lesy územními systémy ekologické stability (ÚSES) i současnou Naturou 2000. Podle autora ještě na záchranu lesů není pozdě, ale veřejnost se musí hlasitě ozvat. Laiky potěší terminologický slovníček i seznam doporučené literatury.

Kritika depolitizova-ného rozumuGrimmus, únor 2010

Jedenáct statí s podtitulem Úvahy (nejen) o nové normalizaci volně spojuje „prosté slovo myšlení, doplněné adjektivy jako ,politické‘, ,kritické‘ nebo ,radikální‘“, píše v předmluvě filozof Martin Škabraha. Nebezpečí depolitizace pak spočívá v tom, že vládnutí se už nebude vytvářet z alternativ, ale z takzvané ekonomické nutnosti nebo expertními autoritami. Mezi při-spěvatel(kam)i sborníku budete znát zejména Václava Bělohradského, který reaguje na „mo-dernizaci“ levice Postkomunistickým manifes-tem, Pavla Baršu, kritizujícího postup státu Izrael vůči Palestincům, či Terezu Stöckelovou, podle níž se dnes devalvuje vše, co není spoči-tatelné. Dále přispěli Ondřej Slačálek, Mirek Vodrážka nebo Petr Schnur.

Stanislav Cetkovský, Bohumil Frantál, Josef Štekl (editoři)Větrná energie v České republiceÚstav geoniky AV ČR, březen 2010

Pokud se chcete vybavit základní argumentací pro hospodské či rodinné hádky na téma „vr-tulí v krajině“, sáhněte po tomto útlém lesk-lém svazku. Zdejší akademici vám sice lehce toporně, ale fundovaně vysvětlí, jaký je větrný potenciál Česka a legislativní i ekonomický rá-mec větrného podnikání, respektive osvětlí pro-blémy s hlukem, živou přírodou, krajinným rá-zem nebo cestovním ruchem. Autoři chtějí bořit mýty, které brání výstavbě větrníků ve vhod-ných lokalitách. A souhlasí s předpovědí B. Lud-víka, že „stejně jako větrné mlýny, tak i větrné elektrárny jednoho dne splní svou dějinnou úlohu a zaniknou, ale než se tak stane, užijme si je, protože je možné, že právě vstupujeme do století větru“.

Erik Baláž, Bruno D’AmicisPosledná pevnosťADIN, únor 2010

Ekolog a člen Lesochranářského sdružení VLK Erik Baláž a strávil společně s biologem-fotogra-fem Brunem D’Amicis patnáct let pozorováním medvědů v tatranské Tiché a Kôprové dolině. To vše s jediným cílem: upozornit, že divoká pří-roda je v Evropě stále přítomná, i když už z ní zbývá jen pár kousků. A že pokud poskytneme medvědům a jiným „neochočitelným“ zvířatům dostatek prostoru, zachovají si přirozený (a ně-kdy i krutý) způsob života a nemusí somrovat u kontejnerů rekreačních objektů. Balážovo poutavé povídání o ročních i životních cyklech doplňuje D’Amicis spoustou nádherných foto-grafií tatranské fauny i flóry. Vedle této výpravné knihy se autoři podíleli i na souvisejícím filmu Strážce divočiny.

Thomas Hylland EriksenSyndrom velkého vlka: hledání štěstí ve společnosti nadbytkuDoplněk, březen 2010

„My, příslušníci globální střední třídy, máme v podstatě ráj na zemi: dožíváme se vyššího věku než kdokoli před námi, méně pracujeme a jsme zdravější než předchozí generace… Pře-sto však nejsme spokojeni.“ Jak známo, výzkumy veřejného mínění v posledním půlstoletí uka-zují, že ani dlouhodobý růst blahobytu v prů-myslových zemích nezajišťuje šťastnější životy jejích obyvatel, spíše naopak. Kniha známého norského sociálního antropologa (jeho Tyranie okamžiku narážela na jiný paradox — proč nám všechny ty technologie vynalezené k úspoře času ve skutečnosti čas ukrajují?) se podobně jako Paradoxní štěstí G. Lipovetského snaží odpovídat na přetěžkou otázku: čím se vlastně šťastný a spokojený život vyznačuje?

39 |

KULTURNí ZAHRADA |


Šárka ZahraDníkoVá

Představovat si zdravé ekosystémyProč snahy podporovat u veřejnosti udržitelný způsob života nepřinášejí zamýšlený efekt? Jak to, že toho tolik víme o krizi životního prostředí, a přitom to s námi nijak nepohne? K čemu vede vyvolávání pocitů viny v souvislosti s touto krizí? Jak lidem usnadnit, aby se mohli chovat udržitelněji?

foto

: Dor

a Pe

te

Nejen na tyto otázky odpovídá kniha Psychologie environmentálních problémů autorek Deborah Du Nann Winterové a Susan Kogerové, nově vydaná v nakladatelství Portál. Jde o první českou publikaci mapující prostor, v němž se překrývá environmentalistika s psy-chologií. Očekává se od ní tedy, že české zelené obci pomůže po-chopit souvislosti enviromentálních problémů s lidským chováním a psychikou.

Přemístění a další trikyKniha psaná jakožto vysokoškolská učebnice pro psychologické laiky začíná popisem hlavních environmentálních problémů a jejich souvislostí s lidským chováním. Jádro výkladu poté tvoří kapitoly přibližující základní psychologické směry. Velmi jsem ocenila hlavně část věnovanou fyziologické psychologii a psychologii zdraví — téma vlivu toxických látek v prostředí na lidský vývoj a fungování lidského organismu se v ekopsychologické literatuře tak často nezpracová-vá. Winterová s Kogerovou dále čtenáře uvádějí do psychoanalýzy a teorie objektních vztahů, behaviorismu, kognitivní, sociální a ho-listické psychologie.

Na začátku jednotlivých kapitol autorky velmi srozumitelně a uceleně představují základní východiska toho kterého psycho-logického směru. Dále ukazují, jak jednotlivá zjištění souvisejí s problémy životního prostředí. Vysvětlí tak například, jak fungují obranné mechanismy, pomocí kterých si držíme od těla všechno, co v nás vyvolává strach. Chceme si dopřát pohodlné bydlení, chut-nou stravu, kvalitní zábavu, úspěšnou kariéru. Víme, že naplňování těchto potřeb urychluje nástup ekologického kolapsu — něčeho

nepředstavitelně hrozivého. Obranné mechanismy nám umožňují si hrozbu nepřipustit. Jak? Jedním takovým mechanismem je racio- nalizace, kdy sami sebe přesvědčíme, že pro určité chování jsme měli dobrý důvod. Například jedu autem na víkend na chalupu, i když by bylo možné tam jet vlakem. Zdůvodním si ale svoji volbu tím, že jedu na plyn, tedy produkuji méně zplodin. Obranných me-chanismů je přitom celá řada. Zajímavé je přemístění, kdy si udr-žíme ohrožující událost od těla tím, že vyjádříme své pocity vůči něčemu jinému, třeba méně závažnému, ale snáze zvládnutelnému: například třídíme odpad a máme pocit, že tím pádem pro planetu opravdu něco děláme.

Takových psychologických souvislostí autorky popisují desítky. Namátkou: Proč lidé mění své postoje tak, aby odpovídaly jejich chování, spíš než aby se chovali podle zastávaných postojů? Co mají lidé společného se žábami v postupně ohřívané vodě? Proč je lidem vlastní omezená schopnost odkládat uspokojení?

Na daném prostoru autorky pochopitelně nejdou do podrob-ností, přinášejí ale jasné a uchopitelné teze, vhodně doprovázené konkrétními příklady, většinou z vlastního života. To činí text osob-ním, v kladném smyslu angažovaným. Text oživuje také řada myš-lenkových cvičení. Autorky čtenáře například v úvodu kapitoly o globálních ekologických problémech vyzvou, aby si při čtení všímali svých reakcí. V následující kapitole se potom zeptají, jaké reakce se u nich vyskytly, a zasadí je do kontextu vyprávění o boom-sters a doomsters, tedy, slovy překladatele, o prorocích rozkvětu a prorocích zániku. Text tak mnohdy působí dojmem živého roz-hovoru.

|40

| KULTURNí ZAHRADA


Co (se s tím dá) dělat?Winterová a Kogerová na různých místech knihy doporučují, co z psychologického pohledu pro udržitelný svět dělat, přičemž ně-která z doporučení jsou příjemně neotřelá a nadějeplná. Například: představujme si co nejdetailněji zdravé ekosystémy. Pocity viny nebo zoufalství k akci nemotivují — k tomu, abychom se mohli ak-tivně podílet na řešení environmentálních problémů, potřebujeme pozitivní vize. Nevyhýbejme se zásadním problémům proto, že jsou velké a nad naše možnosti. Kvůli zmíněnému obrannému me-chanismu přemístění je důležité „pracovat s velkými myšlenkami“. Spíš než ztrácet čas nad malými problémy doporučují autorky řešit ty velké po malých krůčcích. Účelné je definovat problémy v podobě malých vítězství, jež jsou bezprostřední, hmatatelná a zvladatelná.

Dále si máme hlídat, s kým se porovnáváme. Poznatky sociální psychologie tak můžeme využít k omezení tlaku norem velících nadměrně spotřebovávat. Své chování totiž hodnotíme ve srovnání s druhými lidmi, buď s těmi, s nimiž jsme často v kontaktu, nebo se členy skupin, do nichž bychom chtěli patřit. Chci-li tedy omezit nakupování, udělám dobře, nebudu-li chodit před Vánocemi do města. Obědvám-li s vegetariány, objednám si mnohem spíše také bezmasé jídlo. Stejného principu mohou využívat programy pro-pagující udržitelné chování.

Návrhy, jak se v jednotlivých oblastech denního života (tepelná izolace domácnosti, úspora vody, příprava jídla a tak dále) chovat šetrněji k životnímu prostředí, autorky už bez dalšího vysvětlování shrnují v dodatku: mimo jiné radí nekupovat spotřebiče na baterky, co nejméně otevírat vyhřátou troubu a používat co nejúspornější ledničky a mrazničky.

Jak jsou na tom Evropané? V knize navíc nechybí rejstřík a přehledná zahraniční i česká bib-liografie. Ale abych jenom nechválila: věcně velmi kvalitní text trpí ne úplně kvalitním překladem a také nedbalými korekturami. Vnitřní členění kapitol není vždy srozumitelné a čtenář se někdy těžko orientuje v jejich logické výstavbě. Kniha samozřejmě nezo-hledňuje nejnovější události, například poslední vývoj diskuse o klimatických změnách, a prameny mladší roku 2004 (tehdy vyšlo v USA vydání použité pro překlad). Zásadně to však nevadí. Co může být spíše nepříjemné, je „americkost“ uváděných reálií. „Severo- američané jsou největšími uživateli světové komerční energie.“ Jak jsou na tom Evropané, se čtenář, s výjimkou několika lektorských poznámek, nedozví.

Psychologie environmentálních problémů je o stupeň méně čtivá, než aby šlo o popularizační knihu. Zainteresovanému čtenáři ale určitě poskytne dobrý úvod do psychologických souvislostí ochrany životního prostředí. Šance, že kniha naplní očekávání do ní vkláda-ná, jsou tedy značné.

Autorka studuje psychologii na FF UK v Praze. Deborah Du Nann Winter a Susan Koger: Psychologie environmentálních problémů. Portál 2009.

ZÁLOŽKA / Tereza Stöckelová

Staňme se informačními environmentalisty!

Potřebujeme informační environmentalismus, tvrdí americký právník James Boyle ve své knížce The Public Domain: Enclo- sing the Commons of the Mind (Veřejná sféra: Zábory společ-ných duševních statků) o vývoji práva v oblasti duševního vlastnictví ve Spojených státech a jeho důsledcích pro podobu veřejné sféry. Jestliže se v 50. letech minulého století objevilo environmentální hnutí, které začalo upozorňovat na skutečnost, že o přírodu a životní prostředí je potřeba se starat jako o ve- řejný statek, dnes potřebujeme informační environmentalis-mus, který začne podobným způsobem hájit nemateriální skutečnosti — vědění, metody, jazyk, umělecká díla. Boyle uvádí na scénu úvahy Thomase Jeffersona, který považoval duševní vlastnictví za nepřirozené: ideje se podle něj mají šířit jako oheň. Jediné ospravedlnění pro soukromé duševní vlastnictví je podle Jeffersona inovace. Vlastnictví má být uznáno, pokud a jen dokud umožňuje inovativní jednání, které by se bez něj neodehrálo. Právo duševního vlastnictví se ale v USA od toho principu zásadně odchýlilo. Stále více skutečností, které dříve patřily do veřejné sféry, se dnes stává předmětem komercializace a nabývá podobu soukromého vlastnictví. Dnes jsou tak patentovány i genetické informace či obchodní metody; jestliže se copyright neboli autorské právo do roku 1978 vztahovalo na 28 let po vydání díla (autor si ho mohl dále prodloužit, ale to se obvykle nedělo), dnes je to 70 let po úmrtí autora! Copyrightu tak podléhá převážná část kulturní produkce 20. století. Boyle v knize líčí řadu konkrét-ních kauz — od problému copyrightu na internetu po otázku ochrany genetických technologií vytvářených syntetickou biologií — a ukazuje slepé uličky, do kterých současný systém duševního vlastnictví vede. Boyle není anarchista, který by hájil konec soukromého vlastnictví, byť jen v oblasti idejí. Důsledně však vyžaduje, aby se dodržoval princip definovaný původně Jeffersonem: soukromé vlastnictví je legitimní, jen pokud stimuluje inovaci. Vše ostatní je třeba vrátit do veřejné sféry, ze které primárně všichni, včetně držitelů patentů a copyrightů, čerpáme. V tomto duchu byl Boyle v roce 2002 jedním z těch, kdo stáli u zrodu licence Creative Commons, v jejímž rámci si autoři na rozdíl od copyrightu nastavují požadovanou míru ochrany a většinou dovolují volné šíření díla. Stejně tak Boyle obhajuje open a free software a další formy „distribuované kreativity“ a ukazuje, že navzdory neoliberálním ekonomickým poučkám fungují. Jakkoli se knížka soustředí na severoamerickou realitu, útok na veřejnou sféru dnes citelně zasahuje i nás. Staňme se informačními environmentalisty, dokud je ve veřejné sféře co hájit.

Autorka je socioložka (rozhovor v 7.G 2/2009). James Boyle: The Public Domain: Enclosing the Commons of the Mind. New Haven & London: yale University Press 2008, viz www.thepublicdomain.org.

41 |

KULTURNí ZAHRADA |


jan miessler

Těkavý čas hlupákůAno, je to hloupé. Lidstvo se kvůli klimatickým změnám řítí do záhuby, včera už bylo pozdě — a britská progresivní reži- sérka Franny Armstrong o tom natáčí film, který bohužel zanechává pouze průměrný dojem.

foto

: BSK

Namlsáni jízlivými eskapádami Michaela Moora, přesvědčivou ar-gumentací Ala Gora nebo vizuálními hody jinak školometsky dřevě-ného Domova nenalezneme v Času hlupáků nic, čím by bylo dosaženo vyšších met či hlubších souvislostí. Poněkud vykonstruovaně pů-sobí už zarámování ve stylu postkatastrofické science fiction, která navíc navozuje nepříjemný pocit, že za hlupáky má ekologicky uvě-domělá autorka možná částečně i své vlastní diváky.

Popravdě řečeno, Čas hlupáků má tak razantní název, že přímo láká k nejrůznějším očekáváním — která pak ale nesplní. Liché jsou nadě-je, že dokáže vysvětlit nynější střemhlavý pád do ekologického pekla jedním univerzálním faktorem (lidskou blbostí) stejně úderně, jako to umí Moore. Všichni jsou blbí, jenom já jsem vševědoucí letadlo, které se spravedlivě a moudře vznáší nad stoupajícími vodami glo-bálně tajících ledovců, dala by se parafrázovat ústřední perspektiva filmu, ukotvená do půl století vzdálené postkatastrofické budouc-nosti a fixovaná postavou Archiváře, který se z „objektivizujícího“ odstupu probírá minulostí lidstva — tedy naší současností.

Tehdá v nula osmémO tom, do jaké míry jsou lidé ve filmu blbí, bychom ovšem debato-vat neměli — je to politicky nekorektní, je to nespravedlivé a také to není úplně důležité. Jako vždy, i tady by spíše než sondování mělčin některých vybraných lidských duší stálo za to proklepnout spíš sociální podmínky, kterými byly tyto duše formovány. A opět: je poněkud hloupé, že na to není položen větší důraz.

Nicméně to není celé lidstvo, ale právě konkrétní lidé, kterým se ve filmu dostává empatické pozornosti. Dokument nás seznamuje s dvaaosmdesátiletým francouzským horským průvodcem, který pamatuje alpské ledovce ještě tehdá v pětačtyřicátém; s Nigerijkou, která se chce stát lékařkou, protože její sestra zemřela i kvůli Shellu na malárii, a jelikož ryby už ve znečištěné vodě nevyloví, vydělává si šmelinou s benzínem; dále s bohatým indickým filantropem, který je ovšem na své podřízené ras; s americkým ropným geologem, který se zároveň cítí být ekologem; s Britem, kterému zatrhnou výstavbu větrných elektráren, protože by sousedům narušily krásný výhled do krajiny; a také s klukem z Iráku, kterému Američani zabili tátu a který je kvůli tomu chce taky zabít. To vše je jako hamburger pro-loženo najemno nastříhanými plátky dobových (čti: ne tak starých) zpravodajských relací a animovaných sekvencí.

Glokalizace bez kontextuCo je ve filmu dobře vidět, je to, že většina pozorovaných globál-ních duší je okolnostmi hnána do nějakého rozporu. Irácký kluk, který nemá rád Američany, je televizní reklamou zpracován úplně stejně jako americké děti — když si se sestrou hraje na televizní vysílá-ní, je nabíledni, že jimi hýbe stejný konzumerismus, který poslal do Iráku ony nenáviděné vojáky zajistit ropu, na které je tento životní styl závislý. Stejně tak je rozporná i zdánlivě milá paní, oslavující vítězství nad větrníky a zároveň podporující boj proti klimatickým změnám.

|42

| KULTURNí ZAHRADA


Problém je ovšem v tom, že je režisérkou do rozporů hnán také film samotný. Akcentuje globální perspektivu z velké výšky, dálky i časového odstupu, zároveň se ale babrá v emocích a detailech. Postkatastrofická vložka, která ostatně vznikla až dodatečně, pak slouží jako oslí můstek, který to má všechno dohromady propojit, aniž by ovšem tvůrci museli sami příliš dumat nad tím, co všechny ty detaily opravdu spojuje. Výsledek by se asi dal nejvýstižněji popsat slovem glokalizace: globální problémy prezentované ve svých lokál-ních kontextech. Dávkování kontextu je ovšem dietní, dynamicky „nadupaný“ střih působí spíš nemotorně než sexy, a většinu sou-vislostí si musí divák domyslet na základě toho, co už věděl dříve odjinud.

Hlupáci nemají šanci.Těm ostatním ale většinou není třeba vysvětlovat věci, které už

znají. Zároveň není třeba ani podceňovat jejich inteligenci někte-rými příliš lacinými ingrediencemi, mezi které patří jednak příliš povrchní a nenápaditý hudební doprovod, animované sekvence tepající americký imperialismus s vervou Rudého práva a především ono již zmíněné postkatastrofické zarámování, které dost nad-bytečně a do značné míry falešně konstruuje v úvodu zmíněnou objektivizující perspektivu. Co naopak chybí, je především jasné vymezení tématu a nějaké ty vyargumentované závěry.

Čas tvůrců, nebo čas diváků?Když se pak v roce 2055 podle všeho zřejmě poslední Pozemšťan, ztělesňovaný Pete Postlethwaithem, ve své věži uprostřed tající Antarktidy naposledy probírá centrálním archivem lidstva a jeho patetické glosy jsou střídány těkavým surfováním nashromážděnými inforamcemi, nemohli bychom si přát výstižnější shrnutí autorského přístupu. Ty archivní střípky jsou ostentativně zaměnitelné, jako kdyby nás filmaři stejně dobře mohli seznámit i s řadou jiných lid-ských osudů a zpráv o přírodních katastrofách. Ty glosy jsou příliš polopatistické a hrají spíš na emoce než na racionalitu. Ale hlavně: zpracování celé té postkatrofické myšlenky působí nedomyšleně a nepřesvědčivě.

Přitom přesvědčivost a pádnost by měly být hlavními devizami filmu, pokud by nás chtěl opravdu přesvědčit, že zná odpověď na otázku po příčinách globálních změn klimatu a že touto odpo-vědí je lidská hloupost. Tíhu svého názvu se filmu unést nedaří, a to navzdory řadě pozoruhodných momentů, kdy protiklady ži-votní reality a životních přání hlavních protagonistů filmu vystu-pují na povrch.

V každém případě film díky těkání z jednoho detailu na druhý nenudí a navíc není ani příliš dlouhý, trvá pouze hodinu a půl. Je to čas lidí zachycených ve filmu? Je to čas tvůrců, nebo čas diváků? A jaký čas přijde poté, co čas hlupáků skončí?

Já vím, samé hloupé otázky. Ten film si o to ale přímo říká.

Čas hlupáků (The Age of Stupid). Režie Franny Armstrong, Velká Britá-nie, 2008, 89 minut. Poznámka: Již tradičně jsme se v redakci nad hodnocením filmu ne-shodli, tato recenze představuje kritičtější pohled. Svůj názor si můžete udělat snadno, film je k vidění zdarma na webu ČT: www.ceskatelevize.cz/specialy/jedensvet/cs/filmy/cas-hlupaku/.

PROMÍTAČKA / Pavlína Binková

Mimo dobro a zlo. Už zase?

Máme strach. Vedeme emotivní debaty nad pochybeními policie, děsíme se mezer v právním systému, které umožňují propuštění mladistvého vraha na svobodu, bojíme se na potemnělé ulici. V symbolických zákoutích svých Já ovšem rádi propadáme kouzlu zla, zločinu a zločinců. „Archetypální potřeba hrdinských vzorů“, tak odůvodňuje tento stav naší mysli i úspěch snímku Jacquese Audiarda Prorok (2009) kritik Ondřej Kavalír (A2). Postoupil do nejužší nominace na Oskara v kategorii zahra-ničních filmů, sbírá ocenění ve Francii i jinde. Prorok se tak řadí k několika dalším evropským filmům posledních let, kterým slouží jako odrazový můstek populární téma lidí mimo zákon. Charakterizuje je sice profesionální vytříbenost, ale zůstává v nich prostor pro tvůrčí originalitu. Mohou se také chlubit nadstan-dardními hereckými výkony a dokonalou výpravou, a cílit tak na většinového diváka. Podobnou podívanou nabízel Veřejný nepřítel č. 1/Epilog Jean-Françoise Richeta (2008) nebo politická freska Bader-Mainhof Komplex Uliho Edela (2008). S jejich postavami se stejně jako s hlavním hrdinou Proroka nemůžeme z pozice diváků jednoznačně identifikovat. Postava Malika al Djebeny osciluje mezi pohrdáním, jež pociťujeme k so- ciálně vyloučeným a k lidem mimo zákon, a pochopením, které zakládá jeho bezelstnost i meritokratický postup od negramot-ného odsouzence až na pozici vůdce vězeňského gangu. Zvenku nepřehlednou, ač uvnitř přesně hierarchizovanou sítí vztahů, včetně těch, jimiž je totální instituce propojena s vnějším svě- tem, se po šesti letech a dvou hodinách filmového napětí pro-plétá Malik až k závěrečnému propuštění, aniž by naše morální dilema bylo jednoznačně vyřešeno. Film se odráží od palčivých a žádaných otázek diskriminace a postavení muslimských obyvatel Francie k většinové společ-nosti. Přísná logika dělby světa podle náboženských a jiných hra- nic (a s ní spojené sociální vyloučení) je přitom v úvodu filmu narušována (Malik při svém vstupu do vězení nechápe, proč se ho vyšetřovatel ptá, zda se modlí a zda může jíst vepřové), aby byla na konci snímku stvrzena Malikovým začleněním se do „etnicky správné“ party. Příběh zločince Malika je tak příběhem nevyhnutelnosti. Ta také vede hrdinu k syrovému, animálnímu jednání s prostým cílem udržet se naživu. Intuitivní osahávání si prostředí, lopotné studium a vůle přežít kontrastují s pro-myšleným světem intelektuála a bonvivána Jacquese Mesrina z Veřejného nepřítele. Mesrin, zločinec klasické epochy, získává „politicky korektní“ protipól v poněkud upoceném a impul-sivním al Djebenovi. Jde o žádané téma s profesionálním režisérským výkonem v žánru akčního krimifilmu. A to může být právě kámen úrazu. Kritik Kamil Fila upozorňuje na Audilardovo „vykoupení a glo- rifikaci zločinu“, na „romantizující rozměr“ záliby v lidech na okraji zákona. Zanechá v nás Prorok něco víc než pocit ze skvěle odvedené práce filmového štábu?

43 |

KULTURNí ZAHRADA |


| ROZHOVOR

Dlouhodobě se věnujete solární energetice, v roce 2004 jste dokonce dostal cenu Solární ligy ČR. Jak jste k ní přišel?Soláru se věnuji od té chvíle, kdy u nás ně-kteří zoufalci myšlenku na využití energie ze slunce vyslovili. Je přitom zajímavé, že

na začátku jsme vypadali jako šílení blázni, kteří podporují něco, co je padesátkrát dražší (samozřejmě ten koeficient pře-háním) než energie z uhlí. Když však teď řeknu, že někde podporuji stavbu solární elektrárny, koukají se na mě, jako bych

něco ukrad. Sotva projevil zájem byznys, celé se to přehodilo do úplného protipólu. Něco podobného se děje i s bioplyno-vými stanicemi. Na začátku za nimi stál v podstatě stejný entuziasmus: plánovalo se, jak budou zpracovávat kuchyňské

roZhoVor s Čestmírem klosem

Hledám příležitost, o co opřít svůj optimismusČestmír Klos (*1943 ve Velichovkách u Jaroměře) je možná nejdéle píšícím tuzemským ekologickým novinářem. Cesta k tomuto prvenství však rozhodně nebyla přímá: „Můj příběh, to je samej loping, tak uvidíme, jestli se z toho vymotá-me,“ glosuje náš host, když si sedá do křesla v brněnském sídle Hnutí DUHA. V šedesátých letech vystudoval v Brně na leteckého konstruktéra, pracovat však začal jako programátor-analytik sálového počítače ICT 1905. V téže době ho osu- dově zlákala hudební publicistika. Následujících patnáct let prožil jako redaktor časopisu Melodie, současně uváděl známý televizní pořad Písničky pod rentgenem. V roce 1983 byl spolu s celou redakcí z Melodie vykázán a přestěhoval se do Krkonoš, kde ve stejnojmenném časopise načal svou ekožurnalistickou pouť. Po revoluci působil v Lidových novinách, Týdnu a od roku 2001 zakotvil v redakci Eura. Nadto čtrnáct let týden co týden uvádí na Českém rozhlase ekologický magazín Zeměžluč.

foto

: Mar

kéta

Jed

ličko

vá

|44

| KULTURNí ZAHRADA


ROZHOVOR |

odpady z restaurací, školních jídelen i do- mácností. Očekávalo se, že odpomohou skládkám od zeleného odpadu, který uvolňuje skleníkový metan. Nakonec to ale dopadá tak, že se bioplynové stanice převážně orientují na kukuřičnou siláž a v podstatě tímto směrem ženou i země-dělskou výrobu. Takže když si nevládní či novinářské iniciativy dají za cíl prosadit podobné věci, musí očekávat, jak to dopadne, až se toho chopí byznys. A zdá se, že tako- váto proměna je neukočírovatelná.

Očekával jste před rokem či dvěma, že dojde v solární energetice k takovému boomu a že ČEPS (Česká energetická přenosová sou-stava) zastaví další rozvoj tím, že odmítne připojovat nové elektrárny?To jsem neočekával. Ale že se celé odvětví rozvine díky zákonu z roku 2005 (zákon č. 180/2005 o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie — pozn. red.), v to jsem doufal. Ten zákon byl velmi dobrý a pojistka maximálně pětiprocent-ního zvýšení ceny byla v té době pocho-pitelná. Všichni přece víme, že rozmary úředníků můžou být značné, a co kdyby udusili celé odvětví prudkým snížením výkupních cen hned na začátku? Ale pak najednou ten limit začal šíleným způsobem vadit nikoli ve smyslu, že by byl špatně stanoven, ale že legislativa měla být nastavena jinak vůči solární energetice jako celku. Při prudkém rozvoji fotovoltaiky se mělo počítat i s prudkým poklesem ceny panelů.

Energie je obecně vaše veliké téma. Jak hodnotíte dvě nedávno publikované vládní koncepce — od tehdejšího ministra životního prostředí Ladislava Mika, jež sází na úspory a obnovitelné zdroje, a tu od ministra prů- myslu a obchodu Vladimíra Tošovského, která počítá s prolomením limitů těžby či rozšířením Temelína?Tošovského koncepce, to je otevřená skříňka v muzeu. To je koncepce někdy z roku 1985 nebo kdy, která nedoznala vůbec žádných změn s ohledem na sou-časné poznání. Naproti tomu klimatická koncepce navržená ministerstvem život-ního prostředí jde myslím velmi dobrým směrem. Má však jednu vadu — přišla do doby, kdy ten rozjetý rychlík zabrzdil v Ko- dani. Zejména v Česku pak klimaskeptici

začali vytahovat nějaké nesmyslné argumenty, čímž u veřejnosti poněkud pomohli té diluviální energetické koncepci na svět. Předtím by šla odmítat daleko lépe.

Jak kvalitně podle vás zdejší média o těchto tématech referují?Co se týče tisku, je to prodejná děvka. Píše ve chvíli, kdy si redaktoři myslí, že je něco zajímavé, a píši na jednu i na druhou stra-nu. Záleží, jak se to v té chvíli jeví. Už za starých časů jsem říkal: „Já jsem redaktor toho a toho časopisu!“ Tehdy to mělo i po- litické konotace. Tím, že bych řekl: „Já jsem novinář,“ jako bych se už hlásil k tehdej- šímu establishmentu. Takže jsem se k no- vinářskému stavu raději nehlásil. No a teď bych to asi taky neměl dělat. Když si pře-čtu nějaké články, přijde mi, že většina z nich je skutečně motivovaná honbou za efektností, nikoli snahou dopracovat se nějakých zásadních sdělení. Ale jsou samozřejmě současní novináři, kterých si vážím. Tím spíše proto, že jejich kolegové píší ve velké většině buď nedostatečně, anebo pochybně.

Když ze svého pětadvacetiletého nadhledu sledujete vývoj ekologické žurnalistiky, odkud a kam její cesta vede?Nejvýznamnější proměnou podle mě pro-šlo povědomí lidí. V roce devadesát byla ještě naprostá většina lidí ochotná říct, že životní prostředí je na prvním nebo druhém místě z věcí, které se musí řešit. A přestože pro to většinou v praktickém životě beztak nic nedělali a seděli doma stejně jako dnes, aspoň cítili potřebu to takto formulovat. Takže to vypadalo, že se ekologičtí novináři obracejí k většině lidí. V současnosti však začínám mít spíš pocit, že ochrana přírody a krajiny začíná být víceméně hobby. Velmi potěšitelné je, že pod vlivem lidí, jako byla Emilka Strejč-ková, začaly děti doma třídit, a když pak úřady rozhodily kontejnery po městech, ve třídění je následovali i jejich rodiče. A je dobře, že se to ustálilo alespoň v téhle podobě. Ale když se lidí zeptáte na sklení-kový efekt a co si o tom myslí, většina jich bude tápat, anebo vás s tím zažene.

Takže se o environmentálních otázkách nepíše proto, že tolik nerezonují ve společnosti?Nerezonují. A když už se třeba i píše, děsí mě snaha prezentovat cokoli jako jedna ku

jedné. Na jedné straně tři tisíce vědců, kteří napíšou takhle tlustou knihu, kterou ni-kdo z těch kritiků nečetl. Ale pak vystoupí jeden novinář, ocituje ho jeden prezident a najednou vzniká jakási snaha vyrovnávat ty dva názory. Přitom na druhé straně je jen rozmařilý názor, byť i opřený o něja-kého výjimečného vědce, který si prostě myslí něco jiného. Ale jsou tu dva názory, mezi kterými se začíná takzvaně vyvažo-vat. Termín „vyvážené novinářství“ je to nejprohnanější, co se může člověk dočíst. A dočte se to velmi často, protože my jsme země všelijakých komisí a rad. A protože ti všichni nevědí, co by říkali, tvrdí, že pří-spěvky musí být vyvážené. To bych vyletěl z kůže! Naopak se totiž domnívám, že na místě je sousloví „zpravodajsky objektiv-ní“. Když má člověk příležitost projevit vlastní názor v nějakém komentáři, měl by být přesvědčen o pravdě, kterou předklá-dá, a měl by ji umět dokumentovat. A ne bez názoru „vyvažovat“, aby byl z obliga, když si nic nemyslí ani nemá nutkání se-hnat si objektivní informace. A nakonec nemá ani prostředky dopídit se do nějaké větší hloubky. Takže objektivita a názor, nikoli vyváženost.

Jaké informační zdroje byste tedy lidem, kteří se zajímají o životní prostředí v České republice, doporučil?To je jednoduché, ať poslouchají Země-žluč! (smích) Ta je ještě trochu rozma-nitější než práce v Euru. To je už samo nějakým způsobem specializované, při- nejmenším je tam prvořadá ekonomie. To mě nakonec nasměrovalo k tomu, že se zabývám více solárními elektrárnami než třeba úbytkem medvědů. Aby mi ti medvědi nechyběli, realizuji se i v Zeměžluči. Podobným věcem — všem těm endemitům a glaciálním relik-tům — jsem se věnoval, když mě jeden z životních lopingů přivedl z Melodie do časopisu Krkonoše. Tenkrát se mi to hodně líbilo a myslel jsem si, že to budu dělat napořád. Ale změna je život a jedna taková mě přivedla do Eura, kde mi dávají dostatek prostoru a kde mám s vedením výbornou spolupráci. I když třeba teď tam kolem solárních elekt- ráren vyrostla ohromná hráz v podobě jednoho kolegy. Ten se z ničeho nic vypro-filoval jako člověk, který přesně následuje pohled ministerstva průmyslu a obchodu.

45 |

ROZHOVOR |


R

Tím pádem jsme se střetli. A je zajímavé, že vyznavači zastaralých přístupů jsou asi rychlejší psavci, vypadalo to, že můj názor bude převálcován. Naštěstí se nakonec ozvali někteří přátelé, takže to teď máme „vyvážené“.

Do jaké míry jste v Lidových novinách, Týdnu a Euru — zvláště vzhledem k jejich řekněme li-berálně-ekonomickému pohledu na svět — pů- sobil jako „exot“? Cítil jste se tam vždy svo- bodně a respektovaně, nebo jste byl spíš trpěnou osobou?

Nejhůř jsem se cítil v Lidovkách. Nikoli proto, že by mě snad někdo omezoval, ale proto, že se stalo něco nepředpoklá-daného. Představoval jsem si, že jdu do komentářového plátku, jaký vycházel v době samizdatu. V tom rychlém kvasu jsem slíbil účast a netušil jsem, že oni přitom pojali rozhodnutí vytvořit deník. A ten mě strašlivým způsobem svazoval, protože oblast životního prostředí tam byla omezována krátkými nebo středně krátkými rozsahy. Takže na patnácti řád-cích vůbec nezáleželo na tom, že jsem se snažil přijít na nějakou zajímavost nebo jít víc do hloubky. Takový rozsah sedí na někoho, kdo jenom přiběhl na tiskovku, která ho moc vážně nezajímala, a poznačil si něco z těch papírů, co mu tam rozdali. A když jsem cpal do novin něco víc, nako-nec to velmi často bylo potřeba zkracovat.

A když se sesypávaly stránky, najednou jsem zjistil, že veškeré zajímavosti, co jsem dával na konec článku, odpadly. Takže jsem z toho neměl dobrej pocit.

Mění se nějak reakce čtenářů či posluchačů na vaše články a pořady? Ubývá těch kritic-kých nebo vulgárních?Těch vulgárních jsem nikdy moc neměl. Spíš dostávám reakce psané s despektem, ve sty-lu: „Proč to ten člověk píše, když já jsem celý život energetik, a on neví toto…“ Ale když rozdráždíte vosy, nedostanete snad žihadlo?

Mám dokonce jednoho člověka, jakého mají přední hokejisti nebo fotbalisti — ta-kovou osobní obranu. Je to senátor ODS a starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa. Cokoli napíšu, vždycky to téma roz- sekne. Začalo to Šumavou a stejné je to se všemi dalšími tématy. A v posledním čísle o solární energetice o tom samozřejmě zase věděl víc, a tak to dával najevo. A se- nátoři se přetisknou za každých okolností…

V čem podstatném jste se mýlil? Myslel jste si třeba v devětaosmdesátem, že tady nyní bude mnohem vyšší ekologické povědomí?Myslel jsem si, že žádný osmdesátý devátý nebude. Do Krkonoš jsem odešel jako do takové vnitřní emigrace. Představoval jsem si, že se po zbytek života budu věnovat horám. Vůbec jsem si nemyslel, že ještě jednou z těch hor slezu dolů, a co víc, že

na ně v podstatě budu mít čas jen tehdy, když přijedu spravit střechu, aby mi neza-tékalo domů. To byl můj největší omyl.

To je docela šťastný omyl. Sledujete stále situaci v Krkonoších? Nepodléhá Správa KRNAP lobbistickému tlaku?Myslím, že podléhá. A je to asi nevyhnu-telný proces, i kdyby tam byl pozlacený člověk. Myslím, že patří k celkové spo-lečenské atmosféře, že málokteří čeští občané jsou hrdí na život v národním par-ku. V územních plánech proto neustále

probíhá boj mezi ochranářskými koncep-cemi a představami měst a obcí. Z toho, co národní park představil ještě za Bursíka jako vidinu rozvoje lyžování v Krkonoších, mi šel mráz po zádech. Chtěli vybudovat 31 nových vleků a lanovek. Ale pak jsem si uvě- domil, že naprostá většina projektů nebu-de mít dostatek peněz ani sil k završení. Ovšem kvůli velikosti toho náporu se opět prohloubí devastace Krkonoš.

Jako svůj největší úspěch jste kdysi zmínil zastavení výstavby nové lanovky na Sněžku, což bylo v roce 1989. Jak se tento případ vyvíjí?Mezitím se vyvinuly především lanovky, takže v horních partiích už nevyžadují ně- jakou super budovu. Zmíněná lanovka měla mít na nejvyšším českém vrcholu ohromnou betonovou budovu, zčásti

|46

| ROZHOVOR


vyrubanou do skály. Splňovala tehdejší představu luxusu — měla mít několik podlaží s restaurací, hotelem a koneč- nou stanicí. Asi to bylo nejdál, kam jsem mohl dojít, aniž bych pak musel zvolit úplně jinou životní cestu. Mě by nebavilo nechat se vyhodit. Do disidentské kolonky jsem ni-jak nespěchal, i když jsem si připustil, že věci k tomu možná spějí. Průšvih většinou způsobily ty největší hovadiny a maličkosti. S tou lanovkou jsme třeba zlobili do té míry, že ředitel Správy KRNAP, což byl náš

vydavatel, dal do jednoho usnesení zapsat, že redaktor Klos nesmí psát o Sněžce. Šo- fér ředitele mě záhy přišel varovat, že vy- slechl rozhovor přemítající o mém vyha-zovu. Ale to už bylo v polovině listopadu osmdesát devět. Osud byl ke mně mno-hem milostivější než k osnovateli.

Jaké byly před Listopadem možnosti psát o otázkách životního prostředí? Mohlo vů-bec zaznít, že ty světlé zítřky zas tak světlé nejsou?Když začaly usychat lesy v Krušných ho-rách, prezentovali to poměrně otevřeně. Ale najednou si uvědomili, že to nějak nepa-suje k tomu socialismu. Když se totéž začalo dít v Jizerských horách a posléze v Krkono- ších, tutlali to. Najednou se o tom prostě nepsalo, lidé nic netušili. Vědci o tom publikovali jen v odborných časopisech,

kde mezi samými latinskými názvy zmínili: „Odcházejí lesy Krkonoš.“ V té době mě posedlo jezdit do Krkonoš na běžky. Najednou jsem uviděl, jak lesy ubývají, a měl jsem výčitky: Ty se tady sta-ráš o nějaký nahrávky a koncerty, a přitom odcházejí lesy a nikdo o tom nepíše. Musíš to někam napsat! No ale člověk hlavně musel odevzdat texty, aby časopis vůbec vy-cházel, a tak se přihodilo, že jsem o tom nenapsal vůbec nic. A když pak v roce 1983 přišli do Melo-die soudruzi a řekli: „Je konec, my to tady všechno přebíráme,“ šel jsem do naprosté prázdnoty. Ale věděl jsem, že se mi líbí časopis Krkonoše a že mám v hlavě dluh — že jsem nenapsal, že Krkonoše umírají. A tak jsem nakopl své ekologické vozi-dlo Trabant a odjel jsem se zeptat, jestli nepotřebují takového člověka, jako jsem já. A štěstí stálo při mě: jedna redaktorka zrovna odcházela.

Kam až sahají kořeny vašeho zájmu o příro-du?Do dětství, protože jsem vyrůstal na ven-kově. Nebyl jsem kdovíjaký badatel, spíš jsem jen vnímal venkovské okolí. Věděl jsem, co třeba znamená, když je něco v ne- pořádku s lesem. Takže mi to asi už bylo dáno od kolébky. Narodil jsme se deset metrů od lesa, byť v hustě obydlené lázeň-ské vesnici Velichovky.

Měl jste přehled, jak to vypadalo za hranice-mi, například v sousedním Polsku? Problémy jsme přece měli v lecčem obdobné.Právě takto jsem se dopracoval k dneš- nímu nazírání na lesy napadené kůrov-cem. Mně totiž přišlo velmi zvláštní, že Poláci nechávají umírající lesy stát. Říkal jsem si, to je nepořádek, to je ještě horší než u nás. Ale přitom jsem dostával i první praktické pohledy na věc. Tenkrát to nebylo tak jasné jako dnes na Šumavě. Koncepce, jak u takto zničených lesů postupovat, se teprve rodily. Ale Poláci byli první, kteří nechávali suché stromy stát. Na mě to pů- sobilo strašlivě depresivním dojmem, proto jsem se tím hodně zabýval. K pohledu „ne-chat stát, ať si poradí příroda“ jsem se tedy dopracovával léta.

Přesuňme se z Krkonoš zpět do Prahy. Mys- líte si, že jste v posledních dvaceti letech svým psaním něčemu konkrétnímu napomohl?

Už jsem si udělal představu, že takové přímé kroky neexistují. V souladu s kolegy z ne- vládek ale cítím, že velmi často se nějaký tlak najednou zúročí. Nepřisuzuji si však, že by samotný článek mohl zbourat něja-kou zapeklitou hradbu poslanců nebo ně- čeho jiného. Tak přímo to podle mě nefun-guje. Ale na druhou stranu jsem přesvěd-čený, že nepřímo ten efekt působí. Proto to dělám. Věřím, že má práce posouvá určité společenské povědomí.

Nemrzí vás, že se některá témata, o kterých jste psal třeba před deseti patnácti lety, stále vracejí? Vzpomeňme opět těžební limi-ty, Temelín či Šumavu. Neříkáte si: „marnost nad marnost“?Když chce člověk něco dělat, musí to pro-stě dělat, dokud je potřeba. A také dokud má vůbec možnost něco dělat. Takže si ne-říkám, zabalím to, už v životě nebudu psát o limitech, ať si tam toho Buřta (místosta-rosta Horního Jiřetína — pozn. red.) třeba zasypou. Budu s tím furt zlobit. Obtížné je, že je to pořád stejné. Vždyť na důvo-dech, proč nebourat Jiřetín, se nezměnila ani řádka! Člověk má pocit, že už to téma autorsky celé vyčerpal. Tím se ovšem nelze nechat odradit.

Když zůstaneme u těchto dlouhodobých kauz, nemění se přece jenom postoje úřadů nebo veřejnosti? Nejsou třeba alespoň informova-nější?Vidíte, kdybych takto domýšlel souvislos-ti, musel bych říct, že to opravdu nestálo za to. Vezměme Šumavu. Když jsem o ní psal na začátku, někteří starostové národ-ní park podporovali. Dnes nikdo z nich park veřejně nepodpoří, aby řekl: „Dyť oni to dělaj dobře, tak je nechte. Naší obci to pomohlo. Kdyby nebyl park, nikdy ne-budeme mít čističku, a sračky by dál tekly do Otavy…“ Takhle nevystoupí žádný ze starostů. Ani tehdy se nehladili po hlavě, avšak teď mám pocit, že ti starostové, co souhlasí se správou národního parku, loajálně mlčí, a ti, co nesouhlasí, dělají humbuk. Je to horší.

Ještě tady máme jednu trvalku, klimatickou politiku. Před deseti lety jste v článku Vstříc klimatickému chaosu napsal: „Ještě je šance na rozumnou redukci emisí.“ To bylo po kli- matickém summitu v Haagu. Co říkáte teď po Kodani?

foto

: Mar

kéta

Jed

ličko

vá

47 |

ROZHOVOR |


Šance pořád je, protože se trošku odpo-vědněji počítá. Třeba teď, jak říkali, že v roce 2035 nebudou ledovce, a pak se ukázalo, že zaměnili desetiletí se staletí- mi. Nechci teď nic zpochybňovat, ale říkal jsem si, vždyť to jde rychleji, než stačíme s dechem! I proto se domnívám, že je pořád ještě čas. A zatímco jsem měl ze začátku pocit, že už to nikdy nedoženeme a že při-jde průšvih, teď mám pocit, že třeba ten kalup nemusí být až tak ohromný. O to víc se však musíme snažit s lidským podílem na klimatické změně něco dělat.

Nabízí se možná až kacířská otázka: Nezdá se vám, že emise oxidu uhličitého a přilehlá agenda až příliš dominují v mediálním prostoru? Jsou naopak některá témata v ekolo-gické žurnalistice podhodnocena? Domnívám se, že masovým psaním o kli-matu se příliš věcí rozmělňuje. Klima na vás vyjede všude, ale zítra si třeba někdo všimne nějaké úplné maličkosti, a toto hlavní téma novináři klidně opustí, jako by nebylo. Vždyť oni si splnili svoje, psali o tom ve chvíli, kdy to bylo světově zají-mavý. Tehdy to napsali všude a nikde. A to mi někdy vadí. V tomto ohledu jsem totiž nepříliš pružný člověk. Mně se víc líbí si to téma osvojit a pak psát, zatímco systém deníku je: „Neosvojuj si to a napiš to, pro-tože to napíšeš ostřeji.“ A když člověk ví, že tam a tam je to trochu zpochybnitelné, má pak najednou pocit, že mu to hřiště tak nějak vymetli. A získá spíše pocit, že ještě musí s tím shrnujícím materiálem vyčkat, že to v tu chvíli prostě není prodejné ani ve vlastním časopise. Když řeknete: „Já

napíšu o tomhle,“ pak to nejhorší, co mů- žete na redakční poradě slyšet, je: „Ale vždyť to měly všechny noviny!“

Která z témat, jimiž jste se v poslední době zabýval, oslovilo více lidí, než byste očekával?Víte, který byl můj nejčtenější článek na webu Eura? Když se mi podařilo o dva dny dříve než ostatním zjistit, jaké bude složení do- zorčí rady Lesů ČR. Nějaká takováhle ší- lená kravina. Tu informaci posléze ocito-valy všechny deníky a byla z toho veliká sláva. To pak člověka mrzí a říká si, proč to všechno dělám? Mně samotnému ta jména nepřišla až tak zajímavá… Prostě jsem měl možnost si je zjistit, tak jsem si je zjistil a zveřejnil.

Vy jste loni na podzim dostal Cenu Ivana Dej- mala…To mě potěšilo strašně moc.

…Ivan Dejmal byl váš blízký přítel, dokonce vám svědčil na svatbě. Co tady chybí od doby, kdy už není mezi námi?Mně chybí strašně moc on sám. Jak jsem říkal, že bez názoru se nedá psát, tak když jsem v něčem neměl jasno, volal jsem Ivanovi. On mi řekl svůj názor a já jsem se někdy najednou polarizoval na druhou stranu. A v téhle diskusi jsem si ujasnil, jaký mám vlastně názor na tu věc já sám. Někdy jsme si notovali, ale dost často jsme měli názory mírně odlišné. Taky někdy ostře protichůdné, jako třeba na kůrovce na Šumavě. Dejmal mi hodně chybí i v tom, jak byl velmi přemýšlivý. Měl velmi široký rozhled

a nezatěžoval se detaily, které člověk vět-šinou musí znát, když chce o něčem psát. Když něco psal, pak většinou z takového filozofického nadhledu. Dal tam to, co si rozmýšlel, a nemusel k tomu načítat vše-možné věci. Právě proto, že naše pohledy byly různé, jsem k němu vždycky vzhlížel jako k veliké autoritě, která mě může k ně-čemu povzbudit.

Na začátku února jste se ve svém pravidelném pořadu Zeměžluč nechal slyšet, že „v konfrontaci s Dejmalovým ryzím svědomím by pre-miér Fischer neobstál“. Jaký je váš názor na změny probíhající za současné vlády?Zklamalo mě, že se současná vláda pořád tváří jako služebníci, kteří mají něco pře- klenout. Ve skutečnosti se však stali ka- nálem pro různé lobbisty, kteří se bez jakéhokoli politického protitlaku snaží prolomit limity, a vůbec protlačit celou tu fosilní politiku. A Jan Fischer se tváří, že se ho to netýká. V korespondenci se staros-tou Litvínova však najednou tuto masku odhodí a píše mu, že je potřeba těžbě ustoupit. A já si říkám, co ho opravňuje najednou razantně vystupovat tam, kde není příliš vidět? Myslím si, že když chtěl těžařům stranit, měl to veřejně oznámit. To mě strašně naštvalo, když je ještě navíc nejpopulárnějším politikem snad od té doby, co dělají tuhle anketu. A vadí mi, že veřejnost nic neprokoukne.

Jak mohou ekologičtí novináři podobným lobbistům konkurovat a veřejnost zaujmout? Jedinou cestou je, aby se ti, kdo se ekolo-gické novinařině věnují, té profesi opravdu

| „Jedinou cestou je, aby se ti, kdo se ekologické novinařině věnují, té profesi opravdu věnovali. Řada lidí totiž o život-ním prostředí píše, ale tak jaksi povětrně. Jen v tuto chvíli, ale pak zase odlítnout.“

|48

| ROZHOVOR

Sedmá generace 2|2010| INZERCE

věnovali. Řada lidí totiž o životním pro-středí píše, ale tak jaksi povětrně. Jen v tuto chvíli, ale pak zase odlítnout. A při-tom by to chtělo systematičtější přístup, aby bylo zřejmé, že každý občan si někde může nalistovat otázku, která ho trápí, a uslyší tam argumenty i ze strany zastánců přírody. A právě toho většinou moc není. No a protihráči mají takový argumenty, na které nestačíte, a to jsou peníze. A pe- níze rozhodují neuvěřitelně mnoho věcí. Ty peníze ani nemusí být podvodně inves-továny, nemusí to být hned nějaký tunel. Stačí prostě zasponzorovat nějakou obec, aby měla osvětlení a chodníky, a ti lidi jsou ohromně šťastní. A pak už stačí jen dál vhodně působit. A celé je to vlastně jakýsi druh charity nebo něčeho takového.

Na závěr položíme naši tradiční otázku: V jaké společnosti podle vás dnes žijeme? „Ohromně šťastných“ lidí?Nemám pocit šťastného soužití. Měl jsem představu, že po dvaceti letech si už budeme moci dovolit luxus zabývat se jen nějakými detaily. Že už všechno v tom trvale udržitel- ném rozvoji bude zhruba rozmyšleno, že tady budou nějaké opěrné body a že společ- nost o nich nebude pochybovat. A mezi-tím je to hrozné. Ono se pochybuje úplně o všem. Včetně věcí, které mi připadají evi- dentně doloženy, jako je klimatická změna. O té se zejména u nás pochybuje s velkou chutí a fámy kolem chyb v protokolech IPCC uvítala spousta lidí. Tehdy mi najednou člo-věk, co se vůbec nezajímal o problematiku skleníkového efektu, poslal s velikou radostí

e-mail, kde je napsáno: „Vědci lžou!“ Takové povědomí mi ve společnosti vadí.

Použil jsem termín trvale udržitelný roz-voj. Z něj už se stalo opravdu takové... máslo a namazat ho na chleba. Je to vyprázdněný termín opakovaný v kdejakém vládním ma-teriálu. Jako existoval svého času socialis-tický rozvoj, teď je rozvoj trvale udržitelný. Má to úplně stejnou vypovídací hodnotu. A to mi velmi vadí. Ale nakonec, když přijde na lámání chleba, ho člověk beztak musí použít. Žádný důvěryhodnější pojem se místo něj nevygeneroval. Ten pojem byl od samého začátku právě akorát vymyšlený pro ty úředníky a jeho obsah nepřešel do něčeho pořádnějšího.

Abychom nekončili v takto skeptickém duchu, jaký motor vás žene znovu a znovu vyjíždět do terénu? Není to jen jeden motor. Do Zeměžluče si vždycky seženu alespoň ještě jeden nebo dva další, které to popoženou dál. Moti-vující je třeba situace, když se podaří do studia dostat i protistranu. To je debata najednou o mnoho podnětnější. Tehdy totiž člověk vidí, že argumenty existují, že v rámci sporu existuje nějaké výcho-disko. Jenže druhá strana většinou už ani nemá chuť se bavit. Velmi obtížně se shání někdo, kdo by přišel obhajovat názor, že je třeba zastavět kdejaký kus volné zeleně, přestěhovat nádraží, aby už nesloužilo tak dobře cestujícím, ale zato ve středu města uvolnilo drahé parcely, a tak dále. Navíc mám šestnáctiletou dceru a chtěl bych, aby jednou měla děti. Třeba se jich

ani nedožiji. Přál bych si však, aby ty děti vyrůstaly v takové pohodě, v jaké jsem vy-růstal já v tvrdém bolševickém rozpuku. Tehdy jsem měl ohromnou možnost běhat do lesa, chodit do jednotřídky a mít tam skvělého kantora, který mě ty základní věci vtloukl do hlavy. Člověk měl prostě pořád pocit, že budoucnost je stále před námi. Kdežto když vidím, jak poslední vývoj ve stylu „urvi si, co můžeš“ předhání ales-poň nějaké dlouhodobé lidské snažení, vzpomínám na Pepu Vavrouška nebo Ivana Dejmala. Uměli v tomto duchu apelovat. Ale kde jsou teď nějaké společností uzná-vané autority, které by to říkaly? Třeba pan profesor Kohák je člověk, který přišel z jiné společnosti a samozřejmě oslovuje nás, ale už méně veřejnost, pro niž je příliš hodný. Kdežto Vavroušek i Dejmal uměli ještě oslovit i lidi za bariérou nazelenalých mozků. Byl bych rád, kdybych mohl říct něco po- vzbudivého, zaostřit pohled dopředu s tím, že se něco podařilo dokázat. Třeba po Kjótu bylo obtížné vysvětlovat lidem všechno okolo trhů s povolenkami. Ale bylo to povzbudi-vé, protože existovalo řešení. Kdežto teď to řešení není, a to mi strašně vadí.

Tak jsme z té skepse nakonec nevybruslili…Ptali jste se mě, jestli mě psaní neznechu-cuje. Ne, jsem duší pořád optimista. Teď ale bohužel nemám, o co ten optimismus opřít, a hledám příležitost.

Připravili Vojtěch Pelikán a Vít Kouřil.

17.dubna–2.května 2010

Ekologické dny Olomouc ztraceni ve světě | mávnutím motýlího křídla mezi iluzí a deziluzí | podobou a nápodobou vzpourou a ochočením | mocí a nemocí | vnitřním a vnějším

dvacátý ročník festivalu plného kultury, výstav a informací o přírodě a jejím bohatství, o vztahu člověka a krajiny

Pavel Barša | Václav Bělohradský | Fatima Cvrčková | Ivan Hoffmann | Stanislav Komárek | Pavel Kouba Zdeněk Kratochvíl | Martin Konvička | Václav Magid | Anton Markoš | Tereza Stöckelová | Ladislav Šerý Mirek Vodrážka | Jan Zrzavý | Václav Žák | a další

Pořádá Sluňákov – centrum ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s.; aktuální program na www.slunakov.cz

49 |

ROZHOVOR |


| 7.G

Název časopisu, který do roku 1997 vy- cházel jako Poslední ge ne ra ce, je symbo- lic ký. Jsme totiž pře svědče ni o tom, že chce me-li jako lidstvo žít na této planetě ve spo ko je nos ti a míru, musí naše jed - ná ní zohledňovat také po tře by na šich potomků. A to i těch, kteří přijdou sedm ge ne ra cí po nás.

Kontakt / Sedmá generace Údolní 33, 602 00 Brno telefon: 545 214 431e-mail: [email protected] www.sedmagenerace.cz

Vydává: Hnutí DUHA (www.hnutiduha.cz). Redakce: Vít Kouřil (šéfredaktor), Zuzana Geryková, Jan Miessler, Vojtěch Pelikán a Dagmar Smolíková (redaktoři). Redakční rada: Kateřina Je lín ko vá, Naďa Jo ha ni so vá, Ľuba La ci no vá, Kateřina Kotásková, Ota Kubinec, Jakub Macek, Aleš Má chal, Pavel Ša ra dín, Mojmír Vlašín. Ty po gra fic ká osnova: Luděk Janda a Leoš Knotek. Sazba: Jana Klouč-ková Kudrnová. Jazykové úpravy: Míla Zemanová Palánová. Inzerce a předplatné: Dagmar Smolíková ([email protected]). Písma: Střešovická písmolijna. Předplatné na rok 2010 (6 čísel): 350 Kč (ČR) / 17 eur (SR). Distri buce na Slovensku: Centrum environmentálnej a etickej výchovy žIVICA, Vysoká 18, 811 06 Bratislava, telefon / fax: +421—2—52 96 29 29, e-mail: [email protected]. Uzávěrka tohoto čísla: 19. 3. 2010. 7.G 3/2010 vyjde 18. 6. 2010. Evidováno: Ministerstvo kultury ČR, reg. č. MK ČR E 6578, ISSN 1212 — 0499. Tištěno na recyklovaném papíře.

Toto číslo Sedmé generace vyšlo díky laskavé finanční podpoře Ministerstva životního pro-středí ČR a města Brna. Časopis nemusí vyjadřovat stanoviska MŽP a města Brna.

Fotografie na obálce: archiv fotobanky / archiv F

Trička jsou vyrobena ze 100% biobavlny (gramáž 155 g/m2) a výhradně za využití obnovitelných zdrojů energie. Tričko stojí 300 Kč plus poštovní poplatek (v případě platby bankovním převodem 40 Kč, při zaslaní dobírkou 80 Kč).

Kde si můžete koupit Sedmou generaciBRNO: Hnutí DUHA, Bratislavská 31 • ACADEMIA, Náměstí Svobody 13 • Knihkupectví Barvič a Novotný, Kounicova 65a • Tři sudičky, Pellicova 5 • Knihkupectví Skleněná louka, Kounicova 23 • Knihkupectví FSS MU, Joštova 10 • Knihy Kanzelsberger, Josefská 2 • Knihkupectví Hana Smílková, FF MU, A. Nováka 1 • Knihkupectví ženíšek, Alfa pasáž, Poštovská 4, Literární čajovna Skleněná louka, Kounicova 23 • Kudrna, Hlavní vlakové nádraží • ZO ČSOP Veronica, Panská 9; BOSKOVICE: NAMASTE, Bezručova 12; ČESKÉ BUDĚJOVICE: Centrum pro zdravý životní styl Slunečnice, Chelčického 21; JIHLAVA: NATURAL CENTRUM, nám. Svobody 11; OLOMOUC: Hnutí DUHA, Dolní náměstí 38 • Knihkupectví Votobia, Švédská 3 • Zdravá výživa – STUDáNKA, 8. května 15; OSTRAVA: ACADEMIA, Zámecká 2; PLZEŇ: Knihkupectví KOSMAS, Klatovská 13; PRAHA: Hnutí DUHA, Lublaňská 18 • Kavárna Bio Zahrada, Belgická 33 • ACADEMIA, Národní třída 7, Na Florenci 3, Václavské náměstí 34 • Knihkupectví Dobra, Celetná 32 • Knihkupectví Maťa-Aurora, Opletalova 8; ZLÍN: Ekoporadna, Městské divadlo, tř. T. Bati 4091/32

|50

| ROZHOVOR


Kono

pný

grow

byzn

ys —

des

et le

t po

pam

átné

m v

ýrok

u Ja

na M

achá

čka

ve fi

lmu

Sam

otář

i („H

ulen

í tad

y pr

ostě

nem

á za

tím v

ybud

ovan

ou tr

adic

i.“) u

ž v

této

zem

i kon

opí ú

spěš

ně z

akoř

enilo

. A

vlas

tně

neje

n v

zem

i, al

e i v

e vo

dě, v

zduc

hu č

i kok

osu

— d

nes

totiž

pěs

titel

é ne

boli

grow

eři z

prav

idla

pip

lají

své

bylin

y do

ma

v po

kojíc

h, a

niž

by p

otře

bova

li ze

min

u. N

ěkte

ří tr

adič

ní v

enko

vní

pěst

itelé

nam

ítají,

že

využ

íván

ím a

utom

atiz

ovan

ých

pěst

ební

ch s

ysté

mů

s in

tenz

ivní

m s

více

ním

lam

p se

ztr

ácí o

rgan

ický

vzt

ah m

ezi r

ostli

nou,

jejím

sad

ařem

a Z

emí.

Kono

pní p

ragm

atic

i to

však

po

važu

jí za

rom

antic

ké u

topi

e a

spol

éhaj

í se

na s

tále

efe

ktiv

nější

sem

ena,

sub

strá

ty, h

nojiv

a, r

ůsto

vé s

timul

átor

y ne

bo L

ED-d

iody

. Výz

vě in

tenz

ifiko

vat

prod

ukci

jsou

vys

tave

ni i

mom

entá

lně

stag

nujíc

í dro

bní k

onop

áři,

legá

lně

pěst

ujíc

í tak

zvan

é te

chni

cké

kono

pí. C

anna

bis j

akož

to v

šest

rann

á ro

stlin

a s o

brov

ským

eko

logi

ckým

a lé

čebn

ým p

oten

ciál

em (v

iz w

ww.

jack

here

r.com

/cha

pter

s.ht

ml)

tak

stoj

í na

neje

dnom

rozc

estí.

Co

doda

t? (O

rgan

ic) G

row

Mus

t Go

On…

Documents

Sedma generace 2/2010