1

SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE

Literatura:

���� Řezáč Jaroslav – Sociální psychologie, Brno 1998 ���� Hartl, Hartlová – Psychologický slovník, Portál 2000 ���� Nakonečný Milan – Encyklopedie obecné psychologie ���� Čížková J. – Přehled sociální psychologie ���� Halus Zdeněk – Sociální psychologie pro učitele I., 1992

2

SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE

1) Původně věda aplikovaná, ale od 70. let změna, je považována za vědu základní i hraniční (společný předmět i s jinými vědami).

2) Předmětem sociální psychologie je interakce = vztah mezi jedinci, vztah jedince a malé sociální skupiny, vztah mezi malými skupinami a vztah mezi jedincem a davem.

3) Je to věda teoretická i aplikovaná. 4) Má stránku subjektivní a objektivní. 5) Metodologie: pracuje se všemi základními psychologickými metodami.

PROCES SOCIALIZACE

1) Struktura a dynamika procesu: a) Charakteristika socializace: vznik lidské osobnosti a začleňování do prostředí b) Průběh socializace během života (Ericsonova periodizace)

2) Mechanismy socializace (druhy sociálního učení)

TYPY SOCIÁLNÍHO PROST ŘEDÍ

1) Mikro prost ředí = intimní – vznikají zde základní rysy a vlastnosti osobnosti (rodina, partnerství, škola, pracovní skupina, vrstevnická skupina, zájmová skupina)

2) Mezo prostředí – tvořeno vztahy mezi jednotlivými mikroprostředími (mezi školou a rodinou)

3) Exoprostředí – člověk není jeho součástí, ale jím socializován přes jiné lidi ve svém okolí (profese rodičů, venkov, Praha, image školy, firmy)

4) Makroprost ředí – vytváří podmínky pro ostatní typy prostředí (náboženství, etnikum, občanství, vlastenectví)

DYNAMIKA

Vyvíjí se během života, začíná početím a končí smrtí. Ericson rozdělil dynamiku do různých etap:

1) Bazální důvěra – začíná početím a končí okolo 6 měsíců. Důležitý postoj matky k dítěti. Podvědomí a citová složka se utváří.

2) Rodící se autonomie – od 6 měsíců do 3 let. Uvědomění si vlastní identity. Kompenzace mravní normy (slušné chování, návyky, hygienické návyky, apod.).

3) Iniciativa – od 3 let do 6 let. Předškolní věk, aktivita dítěte je spontánní a přirozená. Mentální iniciativa – zvídavé děti. Rozvoj vyšších citů, sociálních a mravních.

4) Fáze pracovní snaživosti – od 6 do 12 let. Osvojování si gramotnosti. Nástup do školy je významný socializační mezník – žák má povinnosti, očekává se od něj pracovní výkon → může dojít k ohrožení socializace – např. pocity méněcennosti je třeba kompenzovat (dítě musí uplatnit to, co umí, mít radost z úspěchu, být ohodnoceno, volnočasové aktivity, dítě by mělo mít prožitek, že je v něčem dobré).

5) Fáze osobní identity – od 12 do 20 let. Je to fáze bouřlivých změn. Na konci této fáze by se měl člověk stát dospělým člověkem. Končí fyzický vývoj. Vývoj vy měl směřovat k samostatnému uvažování, vrcholné období mentální zralosti, názorová samostatnost. Mělo by nastat citové odpoutání od rodičů, nezávislost a vytváření si nových citových vazeb (k partnerovi). V oblasti sociální je osamostatnění se od primární rodiny, hledání osobní identity, nalézání smyslu (uchylování se k různým skupinám). Psychosociální konflikt – neuspořádanost sociálních rolí (rozpor mezi rolemi studenta, dítěte, sourozence,

3

...). Sociální role – konflikty: když nevznikne potřeba se sám živit, nebo když by se chtěl člověk živit, ale nemůže. → Je možná promiskuita partnera (člověk se hledá).

6) Fáze intimity – okolo 20 let dále. Vytváření důvěrného dlouhotrvajícího monogamního vztahu, naučit se milovat i pro nedostatky. Je ideální, když spolu partneři žijí každodenně. Je důležité, aby tato fáze proběhla dříve, než se narodí dítě. Ohrožení fáze: pocity izolace, přetrvává vědomí JÁ, přetrvávání promiskuity, příliš brzský začátek se sexuálním životem, problém u dětí z ústavní a náhradní péče, nechtěných dětí → útěk do zaměstnání, profese, od citů, extrémní soustředěnost na vlastní zájmy.

7) Fáze generativity – postihuje celou dospělost a končí odchodem do důchodu. Profesionalizace – realizace v zaměstnání. Rodičovství – naplnění života, nutno zvládnout rodičovskou roli, umožnit dítěti socializaci. Fáze se uzavírá příchodem stáří.

8) Fáze integrity (stáří) – Dovršení socializace a přijetí stáří a konce života. Řešení osamostatnění – opět se soustředíme sami na sebe.

MECHANISMY SOCIALIZACE

���� Mechanismy socializace jsou způsoby, kterými k socializaci dochází a jaké psychické procesy se v osobnosti navozují. Jsou to druhy sociálního učení.

���� Výsledkem socializace je hlavně vznik emoční a sociální inteligence.

Mechanismus kladného a záporného zpevňování:

a) Kladné zpevnění = posilování žádoucích způsobů chování, k čemuž používáme různých forem odměn ve výchově.

b) Záporné zpevnění = předcházení nežádoucího chování, k čemuž používáme různých forem trestů.

- Psychologické podmínky účinnosti odměn a trestů: přiměřenost (chování, věku, individualitě dítěte), vhodná forma trestu a odměny (nesmí ponižovat), kontext (s okolními podmínkami), citové vazby, souhra obou rodičů, čím menší je dítě, tak ten trest neoddalovat (děti mají krátkodobou paměť a nebudou pak vědět, za co jsou trestané), dítě musí vědět, za co je trestané nebo odměňované, důslednost (i oddálený trest nebo odměnu musíme dodržet).

Sociální učení nápodobou a identifikací

- Nápodoba i identifikace probíhají: 1) Vědomě (vybírám si záměrně vzory pro nápodobu). 2) Nevědomě (napodobujeme, aniž o to usilujeme). Je to nejsilnější mechanismus, protože

probíhá nevědomě. ���� Nápodoba – přebírám jen některé charakteristiky vzoru. ���� Identifikace – ztotožnění se, ve vyšší intenzitě. Identifikace funguje jako obranný

mechanismus psychiky, když se člověk cítí silně ohrožen (např. identifikace s agresorem, týrané dítě se s týrajícím rodičem ztotožní – vsugeruje si, že týrání je normální).

Druhy nápodoby:

a) Regresivní nápodoba – např. starší sourozenec se začne chovat jako mladší – počůrává se, vyžaduje tím péči, žárlí – netrestat. Nástrojem může být manipulace.

b) Kompenzační nápodoba – vybírám si vzor, který má vlastnosti, které já nemám (prepuberta, puberta), např. obdivuji sportovce, herce, modelky. Může být spouštěčem k rozvinutí mentální anorexie (hl. u dívek).

c) Odreagovávající nápodoba – smyslem chování je odreagovat se – vybít vnitřní napětí, které v nás vzniklo v důsledku frustrace. Chováme se tak, jak jsme to někde viděli.

4

d) Závislá nápodoba – člověk přijímá řešení od někoho jiného, nerozhoduje se sám – může dojít k závislosti, spoléhání se stále na druhé („Vendulko, jím tenhle sýr?“).

Dynamika sociálních skupin (lit.: Kožnar Jaroslav – Skupinová dynamika 1992 UK) Skupinovou dynamikou rozumíme život skupiny. To, jak se lidé ve skupině chovají.

PSYCHOLOGIE SOCIÁLNÍCH SKUPIN

Lit: Kožnar Jaroslav: Skupinová dynamika, 1992, UK

ZNAKY SOCIÁLNÍCH SKUPIN

���� Mají 3 a více členů ���� Komunikace, interakce ���� Normy, pravidla ���� Zájem a cíl skupiny

5

DRUHY SOCIÁLNÍCH SKUPIN

- malé a velké - Sociální psychologie se zabývá malými skupinami do 30 – 40 členů, kde je komunikace

tváří v tvář. Ve velkých skupinách je komunikace zprostředkovaná (mluvčí, masmédia). ���� Malé skupiny – relativně pevné, jasně čitelné, srozumitelné. Mají normy – bezprostřední,

rituály, zvyky. Mají konkrétní cíle a zapojují se aktivně. ���� Velké skupiny – složitější. Stanovy, zákony. Aktivita se skládá z aktivit menších skupin. ���� Členské a referenční, vztažné – chci se do nich dostat nebo se chci dostat z nich (+a-) ���� Primární – socializačně nejvýznamnější a první (rodina) a sekundární (zbytek). ���� Formální – vznikají zvenčí, ne z vůle členů a neformální – vznikají z vůle členů, vazby

jsou od začátku silnější.

DYNAMIKA SOCIÁLNÍCH SKUPIN

- Podle Kožnara rozumíme skupinovou dynamikou život skupiny. To, jak se lidé ve skupině chovají.

- Struktura vztahů ve skupině, skupinové normy, vedení skupiny, vlastnosti skupiny. - Je tvořena systémem sociálních pozic, sociálních rolí a z nich vzešlého sociálního statutu.

Jedno bez druhého nemůže existovat. Pro sociální pozici a sociální roli užíváme souhrnný název „sociální role“.

- Sociální pozice – místo člověka ve skupině (dcera, matka, otec, manžel, dědeček, apod.). Od sociální pozice se očekává určité chování, což nazýváme sociální role.

- Sociální role: ideální role (to, co by mělo být, jak bychom se měli chovat podle ideálu) a „hraní role“ (to, jak já se v roli chovám – individuální chování jedince).

- Sociální role je ovlivněna procesem konvergence (přijetí) – vnitřní přijetí, ztotožnění se se svou rolí a divergence – člověk není se svou rolí ztotožněn, odmítá ji, nevyhovuje mu ⇒ pak mohou nastat konflikty k druhým lidem ve skupině.

- V případě divergence může nastat odmítnutí role, zpracování role (člověk chápe nutnost přijetí své role), vykonávání své role pouze formálně, ale vnitřní – citový postoj si k ní nevytvoříme (tzv. účelové chování).

- Divergentní postoj se může změnit v konvergentní, což je také často cílem psychoterapie.

Sociální role mohou být:

a) získané (matka, babička) b) vrozené (dcera, manželka), můžeme mít divergentní postoj i k vrozené roli (transsexualita). c) krátkodobé d) dlouhodobé - Sociální status je spojen s hodnocením sociální role. Podle toho, jak se blížíme „ideální

roli“, tak je nám přidělen sociální status. - „Ideální role“ se nemusí shodovat se skutečným chováním člověka. - Atributy role – atributovaná role = očekávané chování. Posuzovat sociální roli má smysl

pouze v daném kontextu s rolí.

6

Sociometrie (lit.: Janoušek Jaromír – Metody sociální psychologie, Bakalář Eduard – I dospělí si mohou hrát)

- Zjišťování vztahů ve skupině. - Výsledky sociometrického šetření slouží pouze vedoucímu skupiny, členům skupiny se

nesdělují. - Uplatňuje se v pracovních skupinách, v armádě (sestavování posádek), v terapeutických

skupinách, zkrátka kdekoli ve skupině, i ve školství. - Praktikování sociometrie vyžaduje zkušenosti. - Základem je sociometrický dotazník (test) – nemůže být anonymní – musí být tedy

adresný, musí být zvolen kritérium – co chceme zjišťovat /to, co souvisí se strukturou vztahů členů skupiny, např. důvěra, oblíbenost), na základě kritéria formulujeme otázky, které musí být vždy kladné i záporné, musíme omezit počet volby – „uveďte jednoho!“.

Vyhodnocení sociometrického dotazníku:

a) Sociograf – maximálně pro 15tičlenné skupiny. Nejprve se konstruuje „individuální sociograf“ – u každého zvlášť a u každé otázky, pak „skupinový sociograf“.

• ∠ ∑ + „Sociometrická hvězda“ v daném kritériu. • ∠ ∑ - „Černá ovce“ v daném kritériu. • ∑ 0 „Outsider“ (mimo zájem skupiny) v daném kritériu.

b) Matematické matice – pro větší skupiny

SKUPINOVÉ NORMY

- Sociální normy jsou důležitým nástrojem sociálního tlaku, jejich prostřednictvím skupina ovlivňuje chování svých členů.

- Sociální normou rozumíme jakékoli požadavky na chování členů skupiny. - Skupina normy odvozuje od svých cílů a hodnot. - Sociální normy by měly respektovat potřeby a zájmy svých členů. - Každá sociální skupina má své sankce, nejen negativní (tresty), ale i pozitivní (odměny).

Vztah k normám se vyvíjí etapovitě:

1. Etapa – členové skupiny respektují normy ve snaze vyhnout se negativním sankcím. Většinou je to v počáteční fázi skupiny, seznamování se s normami.

2. Etapa – přizpůsobení se normě, je to výhodné, člověk normu chápe, dodržuje ji. 3. Etapa – dodržování normy ve snaze vyhnout se odmítnutí ostatními člen. 4. Etapa – dodržování norem proto, aby nebylo ohroženo fungování skupiny. Důležitější je

pro člen prospěch skupiny než jeho individuální zájem. 5. Etapa – člověk normy zvažuje na základě svého svědomí. Spojuje se osobní i skupinový

zájem.

7

Na základě norem jsou 4 typy chování:

1) Konformní – člověk se podřídí sociálnímu tlaku skupiny. 2) Uniformní – člověk převezme určitý způsob chování skupiny (vnější normy) – mimo

skupinu se chová jinak. 3) Konvenční – ustálený způsob chování, zvnitřněné normy. 4) Identifikace s normou – identifikovat se s normou jako obranný mechanismus. - Normy vyjadřují sociální tlak – člověk má tendenci zaujímat postoj podobný normě,

tendence se přizpůsobit v názoru, srovnávání se se skupinou. Tlak může být tak silný, že člověk přijme normy skupiny za vlastní i mimo skupinu. Tlak může být tak silný, že člověk většinu norem dodržuje, i když s nimi nesouhlasí.

- Konformismus je ovlivňován velikostí, soudržností, cíli, zájmy, …skupiny. Konformismus je tak významný, že pokud člověk vzdoruje sociálnímu tlaku, je schopen dostat se do fáze, kdy ho tlak donutí setrvat, přesto, že je v opozici (např. Statečné srdce – vím, že prohraji, ale stejně jdu dál).

VEDENÍ SKUPINY

- Skupina se časem diferencuje – pozice z hlediska sociálního stata. Rozhodují o tom 2 jevy: a) Míra osobní prestiže, vážnosti, vlivu, moci. Záleží na aktivitě, činnosti skupiny. b) Stupeň popularity. Nepopulárnost ve skupině většinou vyvolávají příliš velké

psychické i fyzické odchylky (původ, vzhled, zájmy, IQ, atd.). - Výjimku tvoří dětské skupiny – věk, rozumová a sociální vyspělost. Dětské skupiny jsou

snadno ovlivnitelné. - Skupina výrazně ovlivňuje formování postojů člověka.

Na základě míry prestiže a stupně popularity můžeme rozdělit kategorie pozic ve skupině (dle Nakonečného):

1) Kategorie dominujících osob – z nich se vytvářejí vedoucí skupiny. Bývají sociometrické hvězdy, vysoce hodnocení.

2) Aktivní osoby v oblasti prestiže – pomocníci vůdců, oblíbené osoby. 3) Osoby závislé, akceptované. 4) Členové pasivní, trpěné osoby – nízká prestiž i popularita. 5) Jedinci na okraji – outsideři, nemají žádnou prestiž ani popularitu. - Struktura vztahů ve skupině je na jedné straně objektivní – formální (daná organizací) a

na druhé straně je subjektivní – neformální struktura vztahů ve skupině (vnitřní sympatie, antipatie členů)

- Od vedoucího skupiny se očekává: schopnosti organizovat, plánovat, řídit činnosti skupiny, že bude umět harmonizovat vztahy mezi členy.

- Vedoucí skupiny by měl být empatický vůči členům skupiny, měl by mít organizační dovednosti, nemělo by mu dělat problém převzít iniciativu, odpovědnost. Měl by být psychosociálně vyzrálý.

- Typ formální autorita (vedoucí) = postavení je oficiálně stanoveno X neformální autorita = přirozená autorita = vybrán členy skupiny.

- Vůdce v souvislosti s typem temperamentu: sangvinik – vysoká prestiž, ale může jí snadno rázem ztratit. Cholerik – vysoká autorita, nemusí korespondovat s prestiží a s popularitou. Melancholik – nízká autorita, nevyhovuje jim vedoucí postavení, prestiž je individuální. Flegmatik – nízká autorita, prestiž mohou mít vysokou.

8

Styly řízení skupiny:

1) Styl autoritativní – vedoucí je dominantní, rozhoduje sám a o všem. Skupina je výkonná, protože jsou v ní jasně definovány sociální role, což je klad. Nebezpečí přílišného direktivního vedení může vést k odporu vůči vůdci, což je zápor.

2) Antiautoritativní – liberální styl – není zde dominantní vedoucí, spíše spolupráce, členové jsou vedeni k samostatnosti, odpovědnosti. Nejsou jasně stanovená pravidla, sociální role (-). Všechny alternativní výchovné koncepce.

3) Demokratický styl – nejlepší vedení skupiny, nejpoužívanější. Vedoucí přednese úkol, vyslechne si ostatní názory, ale má konečné rozhodnutí. Má přirozenou autoritu.

- Styly vedení skupiny dle Řezáče: 1) Typ integrující – podporuje komunikaci, rozvíjí vztahy, harmonizace vztahů, podporuje

kooperaci versus desintegrující typ – je více zaměřený na výkon. 2) Typ direktivní – autoritativní versus nedirektivní – neautoritativní. 3) Typ přímý – asertivní, vedení je otevřené, srozumitelné versus manipulativní typ –

skrytými prostředky dosahuje manipulátor svých cílů. 4) Tvořivý typ – vedoucí upřednostňuje proces, vynalézavost, originalitu, činnost (je to více

důležité, než výsledek) versus typ rigidní neboli konzervativní typ – zaměřenost vůdce na výsledek činnosti.

VLASTNOSTI SKUPINY

���� Efektivita skupiny = výkonnost skupiny – je ovlivněna velikostí, homogenitou, heterogenitou skupiny.

���� Koheze – soudržnost vztahů ve skupině. ���� Stabilita – vyjadřuje nezměny členů ve skupině, délku trvání. ���� Atraktivnost, p řitažlivost skupiny. ���� Propustnost – co musí lidé překonat, aby se stali členy skupiny nebo ji mohli opustit.

9

SOCIÁLNÍ INTERAKCE

Lit: Řezáč, Číšková: Přehled sociálních psychologie

OBSAH:

1) Podstata: determinace psychiky, sociální postoje, sociální motivace, definice. 2) Formy mezilidských vztahů 3) Sociální percepce: proces, percepční stereotypy.

PODSTATA

Determinace psychiky

- Vnitřní podmínky – CNS (nepodmíněné reflexy), dědičnost, vrozené faktory. Dědíme: temperament, intelekt, schopnosti, vlohy.

- Dále potřeby, pohlaví národnost, atd. - Vnější podmínky – přírodní prostřední, materiální, sociální zázemí, kultura. - Přes interakci dochází zpětně k rozvoji osobnosti. - Určité dispozice + aktivita ⇒ dochází ke změně, ovlivňuji vztahy, kontakty a to zpětně

ovlivňuje mě. - Konkrétní procesy, týkají se vždy člověka.

Sociální postoje

- Postoj = vztah hodnotící. Díky postojům vyjadřují, co je pro mě důležité. Vztah k hodnotám, k druhým lidem a k sobě samému.

- Předsudky = nemají racionální důvody (dcera přivede róma, ten má VŠ, ale…, hospic na sídlišti – petice, nechtějí ho tam, ale neprotestují proti hospici jako takovému, jen se na něj nechtějí dívat).

- Citové postoje jsou velmi silné, i když člověk ví, že by se jimi neměl řídit. - Strukturované sociální postoje – skládají se ze 3 složek, na stejný podnět u stejného

člověka se mohou vytvořit jiné postoje – záleží na kontextu. - Dynamické sociální postoje – mění se během života (mýtus), některé dlouhodobé, základní

– neměnit moc často periferní postoje. Vyjadřuje i 10, která složka v postojích převažuje. Konstantní postoje – vyváženost všech tří složek. Postoje na ochranu ega – k sobě samému nekonsistentní postoje. Určují i stabilitu x labilitu osobnosti, učíme se ovládat svou emoční stránku (když já se chovám tak, ostatní tak).

- Polarita postojů: -….0 (indiferentní)….+. Ambivalentní postoje – prožívám současně + i – postoj.

- Naučené, získané postoje. - Sociální postoje – v interakci rozlišujeme typy sociálních postojů:

1) Angažovanost – aktivní vztah v interakci, zpravidla pozitivní. 2) Konformita – vnější souhlas se soustavou hodnot. 3) Nesouhlasné postoje – pasivní, aktivní – budu se angažovat proti.

Sociální motivace

- Potřeby, zájmy, city, vůle, - potřeba kontaktu s lidmi (afiliace) – nutné pro určení vlastní identity, - potřeba seberealizace, - potřeba sociální intimity - sociální zájmy – společenské, kulturní, práce s lidmi,

10

- prosociální chování – člověk se vyznačuje skutky ve prospěch druhých bez nároku na odměnu.

Definice interakce

- Vzájemné vztahy mezi lidmi, ke kterým dochází během různých činností a tyto činnosti zpětně ovlivňují vztahy a také člověka.

- Interakce se vyznačuje určitými základními znaky: 1) Vztažnost, vzájemnost – účastníci se vzájemně poznávají, přispívají k seberealizaci. 2) Stimulace – vzájemně se podporují, motivují, oceňují. Probíhá ve 3 základních rovinách:

rovina akceptace, rovina porozumění, rovina intimity – snaha přiblížit se někomu, ale dávám najevo jestli chci, aby oni se přiblížili ke mně. Neporozumění – řada konfliktů.

3) Ovlivnění – během interakce dochází ke změně v chování. - 3 základní součinnosti: - Koexistence – žití vedle sebe, sledujeme vlastní cíle, minimální forma interakce. - Koordinace – sladí se podmínky individuálních činností, ale stále převažují individuální

cíle (stanovení pravidel). - Kooperace – snaha o vzájemnou dohodu, podporu, doplňují se, společně usilují o společné

cíle.

FORMY MEZILIDSKÝCH VZTAH Ů (STYLY INTERAKCE)

1) Rivalita – soupeření – spíše nežádoucí interakce (z psychologického hlediska), velice výkonná, interakce nevyvážené – časté konflikty.

2) Soutěž – snaha zvednout výkon všech účastníků interakce, žádoucí, pokud je soutěž správně zpracovaná.

3) Reciprocita – člověk uspokojuje své potřeby v součinnosti s druhými, kooperace, empatie. Dělá se to vědomě nezištně, podvědomě děláváme, že se nám to vrátí.

4) Manipulace – z psychologického hlediska je nežádoucí, její podstatou je, že člověk se snaží dosáhnout svých cílů na úkor druhých, a to cizími prostředky. Záleží na mravní stránce, může být i žádoucí, pokud se jedná pouze o nepřímou interakci, manipuluji v zájmu manipulovaného.

PROBLEMATIKA SOCIÁLNÍ PERCEPCE

- Sociální percepci zavedl na počátku 20. století americký psycholog Bruner = „Je to sociální podmíněnost vnímání“. Výběrové přijímání a interpretace informací souvisejících s vnímáním a hodnocením skutečnosti.

- Má výběrový a hodnotící charakter. - Sebepercepce = vnímání sebe sama, percepce = vnímání druhých lidí. - Je to vysoce subjektivní proces, nemáme pro něj speciální analyzátor. - Zákonitosti sociální percepce: 1) Zákon selekce – z působících podnětů si vybíráme pouze ty, které jsou pro nás jakkoli

významné. 2) Efekt primárnosti – často lidé věnují větší pozornost těm podnětům, sdělením, které jsou

první a poslední. 3) Zákon interference – vliv předchozí negativní i pozitivní zkušenosti, princip učení. Pokud

je zkušenost negativní = interference, pokud je zkušenost pozitivní, pomůže nám = transfer.

4) Podvědomé hodnocení – hodnocení neprobíhá jen na vědomé bázi, ale i na nevědomé. 5) Úroveň smyslů a senzitivita člověka – vnímáme vjemy všemi smysly.

11

- Při sociální percepci si každý vytváří jakýsi vnitřní obraz skutečnosti, ten se nemusí shodovat s realitou.

- Zpracováváme na základě pochopení, rozumového zpracování, které je různé do míry toho pochopení, protože existují určité bariéry v pochopení:

1) Recepční děje – úroveň činnosti našich analyzátorů. 2) Subjektivní filtr – naše individuální selekce (zkušenosti, motivace) – vybíráme působící

podněty. 3) Sociální podmíněnost percepce – každý je člen sociální skupiny, jejíž vzory chování

přebíráme.

VNÍMÁNÍ DRUHÉHO ČLOVĚKA - ZDROJE VNÍMÁNÍ DRUHÝCH LIDÍ (CO TO OVLIV ŇUJE):

1) Vztah každého člověka k sobě samému, podle mého sebepojetí se chovám a vysílám o sobě informace. Potvrzení sebepojetí okolím (myslím si, že mi to sluší a partner mi to potvrdí).

2) Zkušenost – tak jak mě lidé přijímají, ovlivňuje moje budoucí chování. 3) Aktivity člověka – to, co člověk vytvoří – veškeré produkty nám poskytují informace o

druhých lidech. 4) Fyzický vzhled vnímaného, je-li upraven – vytváří to první dojem.

12

���� Autostereotypy = naše vnitřní tendence příznivěji vnímat lidi, kteří se nám podobají (vzhledem i vlastnostmi), tzv. vlastní lidi.

���� Heterostereotypy = naše vnitřní tendence kritičtěji až negativně vnímat lidi, kteří se od nás výrazně liší, tzv. cizí lidi.

- Autostereotypy i heterostereotypy jsou podvědomé. - Vlastnost (např. veselý) je dílčí X rys je skupina vlastností (např. optimista → veselý,

radostný).

VNÍMÁNÍ DRUHÉHO ČLOVĚKA MÁ 3 SLOŽKY:

1) Složka expektační – člověk má očekávání, že když se setká se člověkem, že ten člověk se bude chovat k mému očekávání (např. děti nesplňují očekávání svých rodičů).

2) Složka afektivní – vnímání druhých je ovlivňováno city. Lidé, kteří v nás vzbuzují pozitivní city, tak je pozitivně hodnotíme a naopak.

3) Složka atributivní – vnitřní tendence, důsledek naší osobní identifikace a reflekse s druhými lidmi.

Sebepercepce = sebevnímání

- Větší pozornost věnujeme druhým, než sobě. - Během interakce dostáváme zpětné informace o tom, jací jsme, a to zpětně utváří naše

sebepojetí. - Je důležité vytvářet prostor pro sebereflexi.

PERCEPČNÍ STEREOTYPY = FAKTORY, KTERÉ ZKRESLUJÍ OBJEKTIVIT U SOCIÁLNÍ PERCEPCE:

1) Hallo efekt – vzniká z prvního dojmu. Hallo efektu se dopustím, když podlehneme prvnímu dojmu a on je nesprávný.

2) Projekce – „podle sebe soudím sebe“. Předpokládám, že se druzí zachovají tak, jak bych se zachovala já. Hlavně do lidí promítáme své negativní vlastnosti, ale i pozitivní.

3) Předsudky 4) Chyba kontrastu = opak projekce. Věnujeme větší pozornost opačným vlastnostem, než

které máme sami. 5) Chyba centrální tendence – při vnímání více osob, podstatou je průměrkování, vyhýbání

se krajním hodnocením (nejlepší, nejhorší, apod.). 6) Vulgarizace – přílišné zjednodušení skutečnosti. 7) Vliv tradic – přejímání tradic, mouder, mýtů, apod.

SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE

Lit: D levis: Tajná řeč těla, J. Křivohlavý: Jak si navzájem lépe porozumíme, Povídej, naslouchám.

OSNOVA:

1) Charakteristika procesu komunikace 2) Druhy komunikace: verbální, nonverbální, jiné klasifikace 3) Sociální techniky a kompetence

13

CHARAKTERISTIKA PROCESU KOMUNIKACE

- Sociální komunikace je symbolický projev interakce, kdy verbálně či nonverbálně, záměrně nebo spontánně vyjadřujeme vztah mezi účastníky interakce a zároveň dochází k přenosu informací v nejširším slova smyslu.

- Symbolické vyjádření: „co“ je obsahem interakce a „jak“. - „JAK“: slovo – verbální komunikace, gesta, pohyby, držení těla, mimika, nonverbální

komunikace, posturologie, symboly (kinezika = způsob chůze, proxemika = vzdálenost od člověka), aktivita, činy = metakomunikace.

- „CO“: zprávy – různá slovní sdělení, postoje (k sobě, k obsahu komunikace, k druhým), pravidla interakce.

- V západní kultuře se příliš soustředíme na verbální komunikaci.

V SOCIÁLNÍ KOMUNIKACI ROZLIŠUJEME:

1) Jednosměrná komunikace – hlavně prostředky masmédií, není znám konkrétní příjemce sdělení.

2) Interak ční komunikace = dvousměrná – existuje příjemce i ten, kdo sděluje, komunikační vztah existuje. Interakční komunikace probíhá ve 2 rovinách:

a) Rovina společenských vztahů – mezi makroprostředím. b) Interpersonální rovina – jak se v konkrétní situaci chovají jednotliví lidé, účastníci

komunikace.

SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE PLNÍ 3 ZÁKLADNÍ FUNKCE

1) Fce. Interakční – sociální komunikace je prostředkem interakce, realizuje interakci. 2) Fce. Sociálně-perceptivní – během komunikace dochází k sociální percepci. 3) Fce. Komunikativní – během komunikace dochází k výměně sdělení.

5 SLOŽEK PROCESU KOMUNIKACE

1) Mluvčí = komunikátor 2) Příjemce sdělení = komunikant 3) Obsah komunikace = komuniké – mělo by usnadnit pochopení sdělení. 4) Sociální situace 5) Komunikační kanál – je tvořen tzv. šumy = bariéry v komunikaci, např. stud, dovednosti,

soustředěnost, vlivy z prostředí, únava, motivace, záleží na podléhání percepčním stereotypům.

Komuniké

1) Cíl sdělení 2) Logické uspořádání informací:

���� Chronologická ���� Podle místa (podle prostoru) – když popisujeme předměty, prostředí, prostor. ���� Podle důležitosti – na začátku ty nejdůležitější informace z hlediska příjemce. ���� Vzestupně podle složitosti – od nejjednoduššího k nejsložitějšímu. ���� Podle pochopení příčin o souvislosti.

14

Vždy při sdělování informací uděláme nejprve jakousi první verzi, kterou pak rozpracováváme = redakce:

1) dodržovat délku vět maximálně 18 – 22 slov. 2) Členění na odstavce – v 1 odstavci by měla být 1 hlavní myšlenka. 3) Používat srozumitelná slova pro komunikanta, na stejné úrovni s příjemcem. 4) Volit kratší, nesložitá slova. 5) Vyhýbat se frázím, formálním, nepříjemným. 6) Nepoužívat vulgární jazyk. Dle toho, jaký jazyk volím, dávám najevo svůj postoj

k příjemci. 7) Užívat pozitivní slova, ne negativní („Nemám na tebe čas!“ – „Budu mít čas později.“).

15

Proces přijetí a zpracování sdělení má etapovitou povahu, než dospějeme k pochopení:

1. Zvažujeme důvěryhodnost zdroje informací. 2. Hodnotová rovina – příjemce zvažuje, jakou hodnotu pro něj sdělení má. Čím větší

hodnota, tím to rychleji pochopí. 3. Změna ve vnitřních psychických procesech příjemce.

ROZLIŠUJEME ZÁKLADNÍ KOMUNIKA ČNÍ STYLY.

���� Komunikační styl je dán osobností člověka a měl by korespondovat se sociální situací (nestačí pouze jeden komunikační styl).

���� Konvenční styl – výměna pozdravů, nezávazné fráze, při zahájení a ukončení komunikace, patří mezi rituály komunikace.

���� Styl konverzační – výměna myšlenek, postojů, názorů. Symetrická konverzace – stejně se podílejí všichni účastníci komunikace (dialog).

���� Operativní styl – opak konverzačního stylu – asymetrická komunikace – někdo má dominantní postavení. Stručná, jednoznačná sdělení.

���� Osobní (intimní) komunikační styl – důvěrná komunikace, hlavně citové projevy. Vyjadřujeme fyzickou nebo psychickou blízkost.

DRUHY KOMUNIKACE

1) Verbální 2) Nonverbální = metakomunikace = neverbální komunikace

1) VERBÁLNÍ KOMUNIKACE

- Komunikuje se prostřednictvím řeči v podobě mluvené nebo psané.

ZÁKLADNÍ FORMOU VERBÁLNÍ KOMUNIKACE JE ROZHOVOR

Podoby rozhovoru:

1) Rozhovor dvou lidí (dialog). 2) Rozhovor více než dvou lidí – skupina – skupinový rozhovor. 3) Monolog – jeden mluvčí, ale není to jednosměrná komunikace, je známý komunikant. 4) Samomluva – monolog sám k sobě (např. ve stáří, u dítěte).

PSYCHOLOGICKY VÝZNAMNÉ STRÁNKY VERBÁLNÍ KOMUNIKACE

���� Paralingvistické jevy verbální komunikace = mimoslovní složky mluveného projevu - Informují nás o psychickém hlavně citovém stavu mluvčího. a) Dynamika mluveného projevu – nejvýznamnější je tempo řeči (pro člověka je typické

tempo řeči), intonace, melodie, hlasitost hlasu (také je vše projevem temperamentu). b) Chyby mluveného projevu (NE vady výslovnosti) – různé zvuky a pazvuky (hmm,

ehmm, prostě, vole, takže, apod.) – mluvčí je dělají proto, protože si potřebují zformulovat myšlenku, projev nesoustředěnosti, stresu, potřeby získat čas, projev žargonu typického pro určitou skupinu.

c) Jazyk logiky nebo jazyk poezie – Logický jazyk je neosobní, věcný, utříděný, srozumitelný, není citově zabarvený, detaily, nepoužívá citoslovce, zdrobněliny, je to buď spíš racionálně než emočně založený člověk nebo pracuje v takové profesi, kde je takový jazyk běžný. X Poetický jazyk je intimní, osobní sdělení, citoslovce, zdrobněliny,

16

metafory, citově zabarvená slova, buď je takový člověk emotivně založený nebo tento jazyk vyžaduje jeho profese.

���� Psychologicky významné je vědomé nebo nevědomé verbální působení na druhé lidi. - Můžeme působit na kognitivní (rozumovou) sféru člověka – vysvětlování, napomínání,

přesvědčování (při přesvědčování působíme i na hodnotovou složku posluchače a spojíme to se subjektivním významem pro mluvčího → přesvědčování má pak větší účinek). Spojujeme rozum s ovlivňováním motivace posluchače – můžeme působit přímo (sevřeně – snažíme se vzbudit potřeby, zájmy, zaujmout) nebo nepřímo (skrytě - spíše sugesce, podsouvání odpovědi)

���� Zda používáme tzv. činnostní sdělení nebo konstatování. a) Konstatování – nepředpokládá aktivitu posluchače. b) Činnostní sdělení – očekáváme aktivitu posluchače, čekáme, že na sdělení bude reagovat. - Pokud záměrně na činnostní sdělení reaguji jako na konstatování, nechci situaci vyhrotit.

PROBLEMATIKA NASLOUCHÁNÍ V KOMUNIKACI

- Problematika naslouchání se vztahuje k verbální i nonverbální komunikaci. - Ten, kdo naslouchá, dává najevo, že opravdu vnímá obsah sdělení i mluvčího jako člověka

(„Slyším tě. Naslouchám ti. Poslouchám tě.“).

Typy naslouchání:

1) Pasivní naslouchání – všechny emfatické nonverbální projevy (přikyvování, blízký postoj, mimika, oční kontakt, koresponduji s nonverbálními projevy mluvčího).

2) Aktivní naslouchání – všechny verbální projevy naslouchajícího (např. doplňující otázky). - Můžeme spojit pasivní i aktivní naslouchání.

Metody aktivního naslouchání

1) Parafrázování – když se naslouchající chce ubezpečit o tom, že správně rozumí mluvčímu. Podstatou parafráze je zopakování myšlenky vlastními slovy posluchače („Jestli jsem ti dobře rozuměla, tak…“).

2) Dotazování – používání doplňujících, rozvádějících a upřesňujících otázek. Doporučuje se používat otevřené otázky. Na uzavřenou otázku následuje jednoznačná uzavřená odpověď.

3) Kotvení – výrazně zareagujeme na něco, co mluvčí řekl („Vážně?!; Opravdu?!; Neříkej!!“).

4) Zrcadlení – verbalizování o citlivých prožitcích („Chápu.; Mám podobnou zkušenost.;“). 5) Ozvěna = echo – spíše polohlasně zopakujeme důležité myšlenky mluvčího. 6) Shrnutí = rekapitulace – mohou být průběžná shrnutí nebo na konci všech sezení. 7) Sumarizace – celkový závěr např. na posledním sezení. Připomeneme všechny podstatné

kroky, které jsme učinili.

2) NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE

1) Mimika – Komunikujeme změnou ve výrazu obličeje. Máme 3 výrazné komunikační zóny v obličeji: čelo, oči (pohled nahoru do stropu aktivizuje centrum fantazie), ústa.

2) Gestikulace – komunikace zejména prostřednictvím pohybu rukou (+ způsob sezení, pokyvování hlavou). Gesta jsou symboly – význam symbolů se vztahuje ke konkrétní kultuře a gesta jsou výmluvná (jedním gestem lze vyjádřit celou myšlenku). a) Gesta otevřená – symbolizují vstřícnost (paže od sebe a dlaně vzhůru).

17

b) Gesta uzavřená – symbolizují pomyslnou bariéru, potřebu bránit se (např. muži mají spojené ruce na genitáliích).

c) Gesta hanlivá (např. poklepání si na čelo). d) Gesta výhružná – ruka naznačuje jakýkoli bodný nástroj (např. fakáč). e) Gesta erotická. f) Gesta v souvislosti s určitou profesí.

3) Haptika = doteky – např. podání ruky, poplácání, pusa. Pozor na haptiku v západní kultuře. Žádoucí je např. při práci s malými dětmi, ale pozor v ZŠ už ne.

4) Proxemika = přiblížení a oddálení se v rovině horizontální a vyrovnávání převýšení v rovině vertikální. a) Ve vertikální rovině – čím vyšší je převýšení, tím je větší odstup a naopak. Např.

společensky vyšší osoba by měla být výš, dříve král seděl vysoko na trůnu. b) V rovině horizontální jsou tři zóny: osobní zóna – na upažení ruky od těla (cca 1 – 1,5

metru); intimní zóny – důvěrná komunikace s lidmi, se kterými máme pozitivní citové vztahy (kratší než 1 metr); sociální zóna – větší vzdálenost než 1,5 metru, prostředí by se mělo upravit tak, aby mohla probíhat komunikace tváří v tvář.

5) Kinezika = komunikace prostřednictvím chůze. Chůze člověka charakterizuje, např.

temperament. Chůze je i projevem momentálního psychického stavu člověka. 6) Posturologie = zahrnuje haptiku, proxemika, kineziku, zkrátka celkový nonverbální

dojem, jaký na nás druhý člověk dělá.

ZDENĚK HELUS – HELUSOVA KLASIFIKACE KOMUNIKACE

- Kromě verbální a nonverbální komunikace Helus rozlišuje komunikace: 1) Symetrická X asymetrická – vyváženost podílu účasti na komunikaci (jakou měrou se

oba na komunikaci podílejí). 2) Harmonická X konfliktní – podle toho, zda dochází k rozporům mezi účastníky

komunikace, rozporu zájmů, cílů. Zda je disharmonie v komunikaci. 3) Soutěživá X kooperující – spolupracující komunikace. 4) Formální X neformální komunikace.

JINÉ ROZLIŠENÍ KOMUNIKACE

Efektivní X neefektivní

- Efektivní komunikace je většinou závažný rozhovor, kterým musíme něco vyřešit (s klientem, pracovní rozhovor). Aby byla komunikace efektivní – musíme dodržovat určité zásady: proč (důvod, cíl), kdo, kde a kdy (v jakém prostředí, jak dlouho povedeme

18

rozhovor), co (co je předmětem rozhovoru), jak (jaké prostředky komunikace budeme volit: verbální nebo neverbální).

NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE

LITERATURA:

���� Řezáč Jaroslav: Sociální psychologie, 1998 ���� Matoušek Oldřich: Metody a řízení sociální práce, 2003 ���� Matějček Zdeněk, Ditrich Zdeněk: Děti, rodina, stres, 1994 ���� Matějček Zdeněk: Dítě a rodina v psychologickém poradenství, 1992 (charakteristika

subdeprivace) ���� Křivohlavý J.: Jak zvládat stres, 1994 ���� Macháč, Machačová, Hoskove: Emoce a výkonnost, 1978

OSNOVA

1) Pojem a přehled náročných životních situací. 2) Charakteristika: problémové situace a jejich řešení. 3) Frustrace a deprivace: podmínky, příčiny, reakce na frustraci, důsledky deprivace. 4) Stres a stresová situace: pojmy: stres, stresová situace, stresory, příznaky, projevy a

důsledky stresu, prevence a zvládání stresu. 5) Sociální konflikty: rozlišení vnitřních a vnějších konfliktů, řešení konfliktů.

CHARAKTERISTIKA NÁRO ČNÝCH ŽIVOTNÍCH SITUACÍ

- Náročné životní situace: problémové situace, frustrace a deprivace, stres a stresové situace, sociální konflikty.

- Člověk náročné životní situace prožívá jako neznámé, nepřehledné, nesrozumitelné situace, vnímá je jako neřešitelné a nezvládnutelné, nadlimitní (je to nad jeho síly).

- Člověk tyto situace vnímá jako ohrožující. - Každá náročná životní situace je má tzv. objektivní a subjektivní stránku. Objektivní

stránka je tvořená faktory, které vyvolávají zátěž (reálné faktory) X subjektivní stránka je skutečnost jak člověk prožívá tu objektivní situaci.

PŘÍČINY VZNIKU NÁRO ČNÝCH ŽIVOTNÍCH SITUACÍ (VNIT ŘNÍ, VNĚJŠÍ)

Vnit řní příčiny

- Jsou spojeny s osobností člověka, skupiny vnitřních příčin: 1) Vývojové podmínky – v jaké vývojové etapě se člověk nachází, když se do náročné

životní situace dostane (např. lépe snese úmrtí blízké osoby dospělý člověk než malé dítě).

2) Jevy patologické – jakékoli handicapy člověka. 3) Výrazné konstituční rozdíly člověka (tělesné nebo psychické) – např. vzhled,

náboženství, etnická skupina, apod.

Vnější příčiny (izolace a separace)

1) Separace – člověk už má vytvořené určité vazby na lidi, a tyto vazby jsou mu z určitých příčin přerušeny (např. separační úzkost u malých dětí).

2) Izolace – člověku nebylo umožněno si vazby ani vytvořit, tudíž nedošlo ke ztrátě. Typické pro vznik deprivace. Izolace může být částečná – člověk má omezené podněty z vnějšího

19

prostředí (např. intelektuální podněty, citové podněty), nebo extrémní izolace – kdy člověk žije mimo všechny podněty (např. vlčí děti).

- Příčiny mohou být i kombinované, kdy se spojí vnitřní a vnější.

PROBLÉMOVÉ SITUACE

- Problémovou situací většinou rozumíme takové podmínky v prostředí člověka, které vyžadují změnu řešení – člověk řešení nemá, je to pro něj neznámá situace, proto to prožívá jako problém („Mám problém!“).

- Problémem rozumíme subjektivní obraz člověka o situaci, ve které se nachází. - Problémem rozumíme vnitřní stav člověka, kdy si uvědomuje potřebu situaci řešit. - Problém je vždy něčí, nějakého konkrétního člověka (obecné problémy neexistují).

FÁZE ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ

1. Příprava – uvědomění problémové situace (sběr informací), orientace v situaci → formulace hypotéz → předpokladů člověka o možnostech řešení, sestavení plánu postupu.

2. Realizační fáze – v případě nepotvrzení hypotézy děláme vše znovu. 3. Rekapitulace – evaluace (zpětné zhodnocení, rekapitulace), podstata učení – co

dobře/špatně a proč?

FRUSTRACE

- Frustrace je subjektivní prožitek člověka. - Vzniká vlivem krátkodobého neuspokojování potřeb (dlouhodobé neuspokojování

potřeb nazýváme deprivace). Člověk – překážka (objektivní stránka) – cíl.

DEPRIVACE

- Potřeby jsou neuspokojovány dlouhodobě (měsíce, roky). - Stav deprivace vede k trvalému poškození zdraví (fyzického nebo psychického) a může

končit i smrtí.

Druhy deprivace podle neuspokojování potřeb

1) Primární (biologická) – potrava, pohyb, aktivita, apod. 2) Sekundární (psychická) – bezpečí, seberealizace (citová subdeprivace – probíhá

v rodině, skrytě v afunkční rodině). 3) Intelektuální – informace, vzdělání, hry, apod. (pseudoolygofrenie – snížení

rozumových schopností). 4) Estetická – kulturní. 5) Sociální – kontakt s lidmi.

Frustrační tolerance

- Odolnost člověka vůči zátěži (viz. Křivohlavý J. – Psychologie zdraví). - Dědičné rysy – zdraví osobnosti (optimisti), náchylné k nemocem. - Čím je člověk mladší, tím je zranitelnější. - Pohlaví – muži bojují, ženy řeší, pak hledají pomoc. - Výchova – neodstraňovat překážky, podporovat v řešení, dávat oporu.

20

Reakce na frustraci

1) Agresivní reakce – přirozená, základní → destruktivní chování. Přímý útok proti zátěži, překážce (ironie).

a) Agrese potlačená (přemístěná) – ventil na náhradní oběť. b) Agrese skrytá (obrácená proti sobě) – sebepoškozování. c) Projevy vzdoru (aktivní/pasivní).

2) Únikové reakce – přirozené, neřešení situace. a) Rezignace (zastavení před překážkou). b) Apatie – po snaze, nesnaží se překážku zdolat. c) Útěky k...(drogám, gamblarství, fantazii, alkoholu). d) Úniky do...(nemoci). e) Regrese do mladšího věku.

3) Obranné reakce – snaha zmírnit zátěž – nemusí být projevem slabosti. a) Projekce – hledání chyby u jiných. b) Racionalizace – rozumové zdůvodnění řešení. c) Kompenzace – hledání náhradního řešení, obejít překážku. d) Potlačení (popření) situace, snaha vytěsnit, že problém existuje. e) Identifikace – s normou jako řešení. f) Stereotypizace – potřeba opakovat úkony (kontrola).

Aktivní řešení frustrace

- Aktivní zvládání řešení (Křivohlavý J.: Efektivní formy). - Snaha řešit určitou životní situaci jako problémovou. - Nezakrývat, nemaskovat, lze se učením zlepšit.

Typické reakce školních dětí na zátěž

- Dělá výrazně více chyb, nezvládá náročnější aktivity (úniky). - Útěky, záškoláctví, snaha vyhnout se učitelům, apod.

STRES A STRESOVÉ SITUACE

- Objektivní stránka – vlivy prostředí člověka, nutí ho mobilizovat fyzické a psychické rezervy.

Stres

a) Pozitivní význam – eustres, motivuje, aktivizuje. b) Negativní význam – distres, dlouhodobý, poškozuje zdraví, civilizační, psychosomatické

nemoci. c) Hypostres – stres nízké intenzity. d) Hyperstres – stres vysoké intenzity, distres.

Stresory

a) Fyzické – nemoci, souvisí s tělem. b) Fyziologické – postihují nervovou soustavu (únava). c) Fyzikální – působí na nervovou soustavu (hluk, počasí, čas, období,...). d) Psychické – citová soustava (zdravotní stav blízkých osob, apod.). e) Sociální – souvisí se změnou v sociální oblastí (sňatek, vězení, ztráta zaměstnání). f) Civilizační – souvisí s životem ve městech, vyspělých zemích (čas, způsob dopravy,

bydlení, hustota obyvatel).

21

- Intenzita stresorů, doba stresorů (krátkodobé, dlouhodobé), vedou k vyčerpanosti, až ke smrti.

Příznaky stresu

1) Fyzické – tíseň, úzkost (tep, dýchání, pocení, odkrvení končetin), stavy napětí, bolesti (hlavy, šíje, srdce, atd.).

2) Psychické – poruchy spánku, úpadky krátkodobé paměti, poruchy myšlení, obtížné rozhodování, poruchy koncentrace.

3) Sociální – poplachová reakce, nekoordinované zmatení.

Prevence a zvládání stresu

- Duševní hygiena (3. ročník – pedagogická psychologie). - Relaxační techniky (jógové, autosugesce – představy, apod.).

KONFLIKTY

1) Vnit řní konflikty – intrapersonální – v psychice člověka, konflikty prožívání (mezi motivy), apetence, averzeů

- Divergentní postoje – konflikt rolí (konflikty prožívání), dopad rozhodnutí na sociální oblast (rozvod).

2) Mezi jednotlivci – interpersonální. 3) Skupinové – mezi člověkem a skupino, mezi skupinami.

Řešení konfliktních situací

1) Tradi ční formy – kdo má pravdu/nemá pravdu, vina, hádky, rvačky. Destruktivní prostředky boje – nevyřeší se konflikt.

2) Netradiční formy: a) Mediace – s cílem nepoužívat destruktivní prostředky boje a dosáhnout oboustranně

přijatelného řešení. Mediátoři jsou školení lidé ve vedení rozhovoru, je to nezúčastněná osoba s úlohou vedení rozhovoru, aby rozhovor vedl k pochopení a racionálnímu řešení (neradí, nesoudí). Mediaci lze použít: v rodinných konfliktech, v občansko-právních sporech, v obchodních sporech, snaha o dohodu, ne v trestním právu a ne u psychopatů.

b) Přizpůsobení – podřízení bez konfliktního ustoupení jedné strany. c) Prosazení se – snaha dosáhnout co nejvíce pro sebe. d) Únik – snaha konflikt neřešit. e) Kompromis – každá strana ustoupí ze svých požadavků. f) Dohoda – uspokojení potřeb účastníků + osob, na které konflikt dopadá.