KKKNNNIIIHHHAAA PPPOOOHHHÁÁÁDDDEEEKKK

FFFaaaiiirrryyy---tttaaallleee bbbooooookkk

„„„OOOnnnccceee uuupppooonnn aaa tttiiimmmeee.........“““

ssstttooorrriiieeesss ––– aaa wwwaaayyy tttooo dddeeevvveeellloooppp,,, eeexxxppplllooorrreee aaannnddd llleeeaaarrrnnn

1

O PAVOUKOVI A MOUCHÁCH

(litevská pohádka)

Ţil byl jednou jeden starý pavouk ve starém domě. Byl tak starý, ţe zra-

kem nerozeznal, zda je ještě den nebo uţ noc.

„Jaký nešťastný pavouk jsem já! Těţce mohu chytit nějakou mouchu! Tak

starý, tak starý jsem! No-

hy mě uţ neposlouchají,

ţe si nemohu chytit

ţádnou pochoutku, mou-

chy, skutečné mouchy!

Moţná, ţe se mi to ale

tentokrát podaří.“ Me-

zitím je slyšet, jak po-

blíţ poletují mouchy. Pa-

vouk se je snaţí chytit:

„Já to dokáţu… Dokáţu!

Uf! Ale ne! Zas mi ule-

těly a teď jsem bez ve-

čeře! Moje nohy se uţ

nemohou hladem ani hýbat! Musím tedy popřemýšlet, jak přilákat tyto

mouchy. Přemýšlím, hluboce přemýšlím…“ V tom pavouk přichází

s nápadem:

„Tak napíšu inzerát a budu vyrábět boty pro jakékoli mouchy: velké

a malé, široké a úzké. Slibuju, ţe se nedotknu jediné mouchy… cha, cha…“

směje se pavouk nad svým ohromným plánem.

V tom se začnou kolem slétat mouchy a všimnou si inzerátu. Zvědavě

čtou: „Pavoukova opravna a výrobna obuvi, boty pro jakékoli mouchy.“

Vtom všechny mouchy začnou volat jedna přes druhou: „Já chci boty!“

„Já taky!“

„Já, já!“

„Já budu první, komu budou ušity boty!“ volala první moucha.

„Ne, ne… Já jsem ta nejhezčí, tak já budu první!“ řekla druhá.

„Ne, já! Protoţe já jsem nejstarší!“ hádala se třetí.

2

„Tak na to zapomeňte! Já jsem

si řekla, ţe budu první!“ křičí

první moucha a odstrkuje

ostatní.

„Já, já…“ začíná znovu druhá

moucha, a pak se všechny na-

jednou začnou kopat, strkat

a hádat.

V tom ale vyšel pavouk ze svého

domečku hned, jak uslyšel ten

hluk.

„Přestaňte s tím a rychle pojď-

te za mnou. Já nemám teď tolik bot pro vás, proto rychle pochodujte za

mnou, ať je stihnu ušít. Cha, cha…“ a všechny mouchy následují pavouka.

Pavouk si ve své dílně začne připravovat nit, metr, nůţky, kus papíru

a tuţku, aby si udělal nákres.

„Chviličku počkejte! Musím se připravit na tak důleţitou práci… Mezitím

se posaďte a řekněte mi, jaké boty chcete.“ řekl pavouk.

„Já bych ráda měla červené boty s podpatkem a mašlí, abych si mohla za-

tančit na muším karnevalu.“ odpověděla první moucha.

„Nu, dobře. Vezmeme míry, omotáme… Výborně! Hotovo! Vaše střevíce

jsou hotové.“

Pavouk posadil mouchu zpět na ţidli, dělal, ţe měří boty, ale místo toho

omotal její nohy nití.

„Proboha! Vţdyť nemůţu hýbat nohama! Cos to provedl? Dej to pryč!

Nech mě jít!“ křičí moucha, která se nemůţe pohnout.

„Uklidni se, chvilku si odpočiň a za pak své botky budeš mít. Cha, cha,

cha… Další prosím!“ směje se pavouk nad tím, jak krásně mu jeho plán vy-

chází.

„Jaké boty bys sis přála ty?“ ptá se pavouk další mouchy.

„Já bych ráda boty se srdíčky, knoflíčky a květinkami, které se budou

hodit k mým květovaným šatům.“ odpověděla moucha.

3

„Ano, ano, vyrobím ti také boty, pouze tě budu muset změřit. To je vše.“

a pavouk měří boty a s nití nenápadně omotává její nohy.

“Pusť mě! Cos to udělal? Nemůţu létat!“ volá moucha a vůbec nemůţe hý-

bat nohama, protoţe ji pavouk celou omotal pavučinou.

„Posaď se a uvolni se!“ ţádá pavouk a mezitím uţ zve další mouchu do své

dílny: „Další moucha, prosím!“

„Tak, jaké boty by sis přála ty?“ ptá se pavouk záludně.

A třetí moucha odpovídá: „Já bych chtěla balerínky, protoţe chci být ba-

letkou a tančit v našem baletním souboru.“

„Aha, no, dobrá, vyrobím ti je, ale první tě musím změřit.“ říká pavouk

a uţ bere mouše míry a nenápadně jí svazuje nohy.

„Nemohu hýbat svýma no-

hama, přestaň! Pusť mě!

Nechci ţádné boty!“ křičí

moucha, protoţe i ji pa-

vouk oklamal a omotal pa-

vučinou.

„Posaď se, sedni si a buď

zticha!… a všechny mouchy

uţ mám změřené…“ od-

dychne si pavouk spokoje-

ně a prohlíţí si mouchy.

„Ty budeš má snídaně, jsi

velice jemná a čerstvá

muška. Tebe si dám k večeři, jsi tak krásná a sladká. No a tebe, krásko, si

dám pak na svačinku. Hmm, to bude dobrota, to bude báječná pochoutka!“

libuje si pavouk. „Jdu se tedy připravit na svou večeři.“

A tak pavouk odchází do kuchyně a chvilku se o mouchy nezajímá. Mouchy

mezitím rozmlouvají…

„Proč jsi mě sem přivedla? Coţpak jsi nevěděla, ţe pavouk je lhář?“ volá

první moucha na druhou.

„Ne, tak to jsem tedy nevěděla! Ty jsi přece chtěla nové boty!“ odpovídá

první moucha.

4

„Přestaňte a raději volejme o pomoc!“ řekne nakonec třetí, a tak všechny

mouchy začnou volat:

„Pomoc! Pomoc!“

Chudinky, mouchy! Nikdo je neslyší.

Ostatní mouchy poletují okolo, ale ţádná se neodváţí přiblíţit k pavoukovu

domu. „Podívej, to je pavoukova lest. On nedělá ţádné boty. Raději leťme

odsud pryč!“ a všechny mouchy odletí pryč.

A tak tři zajaté mouchy znovu volají:

„Pomoc! Pomoc!

Chudinky, mouchy. Nikdo je neslyší. Přijde jim někdo na pomoc?

V tom letí okolo ptáci.

„Hlavu vzhůru! Já jsem hrdina, skutečný hrdina, já vás vysvobodím!“ volá

na ně jeden pták a všechny mouchy osvobodí.

Teď se všichni spolu radují a tancují a nakonec ptáci i mouchy společně

odletí.

Vtom se pavouk vrací do své dílny a vidí, ţe všechny mouchy jsou pryč.

„A kde jsou mé mouchy?! Teď jsem znovu bez večeře! Jaký nešťastný pa-

vouk já jsem! Nikdo se o mě nezajímá!“ zavzdychá pavouk a nakonec usne.

Teď se okolo

sletí všechny

mouchy a říkají:

„Tak mu třeba!“

5

VORAS IR MUSĖS - Vaikų kūryba

Veikėjai

VORAS

MUSĖS

PAUKŠTELIAI

Pasakotojas

SCENOGRAFIJA:

Širma su senojo voro voratikliu. Medţio kėdutės sėdėti musėms.

EIGA:

Pasakotojas Vieną kartą sename name gyveno senas voras. Jis buvo toks

senas, kad nebegalėjo suprasti kada diena, o kada naktis.

VORAS: Koks aš nelaimingas voras. Niekaip negaliu pasigaut musyčių.

Pasenau, kojos nebeklauso, per jas negaliu pasigaut skanių musyčių.

(Pasigirsta musių zyzimas) Musės tikrai musės. Gal šį kartą man pavyks.

VORAS: (Gaudo muses) Pagausiu, pagausiu op – op paspruko ir vėl

nepagavau. Ir vėl likau be pietų. Tos kojos visai nejuda. Reikia ką nors

sugalvoti, kaip tas muses prisivilioti. Pagalvosiu, pagalvosiu – sugalvojau.

Ne šitas būdas pasenęs. Dar pagalvosiu – sugalvojau. (Atsineša skelbimą)

Va siūsiu batus musėms. Didelėms ir maţoms, storoms ir plonoms. Priţadu,

kad nei vienos neragausiu. Cha-cha-cha…..

Suskrenda musės, stebi skelbimą, skraido ratu zyzdamos ir skaito:

VORO BATŲ SIUVYKLA.

BATELIAI VISOMS KOJELĖMS.

MUSĖS (visos): Aš noriu batų. Ir aš, aš, aš.

1 MUSĖ: Aš pirmoji eisiu siūtis batukus.

6

2 MUSĖ: Ne aš, nes aš esu pati graţiausia

3 MUSĖ Aš, nes aš esu pati vyriausia.

1 MUSĖ: Neišsigalvok. Aiškiai pasakiau, kad aš. (pastumia kitas muses)

MUSĖS Aš, aš, aš. (Pradeda musės stumdytis, peštis, ginčytis).

Ateina voras išgirdęs

musių triukšmą ir zyzimą.

VORAS: Baikite musės

peštis ir bartis. Visos

greičiau sustokit į eilę.

Batų visoms uţteks.

Paskui mane ţengte marš.

Cha… (Visos musės nueina

paskui vorą uţ širmos).

Voras savo dirbtuvėlėje

pasiruošia siūlų, liniuotę,

ţirkles ir popieriaus,

pieštuką batams

nusipiešti.

VORAS: Tuojau pasiruošiu rimtam darbui. Prašom, uţeik, pirmoji musyte.

Sėskis ir pasakyk man, kokių tu norėtum batukų?

1 MUSĖ: Aš norėčiau batukų su kulniukais, raudonos spalvos ir su

kaspinukais. Su jais aš šoksiu per musių šventę.

Voras: Gerai. Pamatuosiu, apvyniosiu. Tvarka, bus tau šokių bateliai.

(Voras pasodina musę ant kėdutės, matuoja batelius ir siūlais apvynioja

musei kojas.)

Musė: Oi , kad aš negaliu pajudinti kojų? Ką tu padarei vore? Paleisk mane.

(Musė negali pajudinti kojų, nes voras ją apgavo ir apraizgė savo siūlais.)

VORAS: Nusiramink, pailsėk, pasėdėk, bus tau batai. Cha, cha…..Prašom,

uţeik sekanti musyte. Kokių tu pageidauji batukų?

2 MUSĖ: Aš labai noriu batelių su širdutėm, su sagutėm ir gėlytėm, nes

turiu gėlėtą suknelę.

7

VORAS: Pasiūsiu ir tau batelius. Pirmiausia pamatuosiu, apvyniosiu. Štai ir

viskas.

(Voras matuoja batelius ir siūlais apvynioja musei kojas.)

MUSĖ: Ką tu, vore, padarei, greičiau mane paleisk. Aš nebegaliu skraidyti.

(Musė negali pajudinti kojų, nes voras ją apgavo ir apraizgė savo siūlais.)

VORAS: Pailsėk, pasėdėk ir nusiramink. (Kviečia kitą musę) Sekanti

muselė. Kokių tu nori batelių?

3 MUSĖ: Aš noriu balerinos batelių, nes aš noriu būti ballerina ir šokti

musių balete.

VORAS: Bus padaryta. Pirmiausia pamatuosiu ir apvyniosiu. (Voras

matuoja batelius ir siūlais apvynioja musei kojas

MUSĖ: Aš negaliu pajudinti kojų, greičiau mane paleisk. Paleisk, aš

nebenoriu batų.

(Musė negali pajudinti kojų, nes voras ją apgavo ir apraizgė savo siūlais.)

VORAS:Pakliuvai tai sėdėk ir tylėk. Visos musės jau pamatuotos (Apţiūri

muses). Tave musyte paliksiu suvalgyti pusryčiams. Labai jau minkšta ir

skani musė. Šitą suvalgysiu pietums, labai jau graţi ir saldi muselė. Tave

graţuole pasiliksiu vakarienei. Tai privalgysiu sočiai. Einu pasiruošiu

vaišėms. (Voras iškeliauja uţ širmos).

Likusios musės šnekasi tarpusavyje.

1 MUSĖ Kam tu mane atsivedei? Juk ţinojai, kad voras melagis.

2 MUSĖ: Aš nieko neţinojau, tai tu mane atsivedei, uţsimanei naujų batų.

3 MUSĖ: Baikit musės bartis ir pyktis. Geriau kvieskime pagalbą.

VISOS MUSĖS šaukia: Gelbėkit – padėkit!

PASAKOTOJAS Vargšės musės, niekas jų negirdi.

(Atskrenda likusios musės, kurios nesusigundė voro batais.)

MUSĖS : Paţiūrėkit, čia juk voro pinklės, jokių batų jis nesiuva. Sprunkam

iš čia.

8

(Zyzdamos pasprunka

laisvosios musės, kurios

laukė eilėje uţ širmos.)

MUSĖS: Gelbėkit-

padėkit. (Šaukia

sugautos, apgautos

musės).

PASAKOTOJAS

Vargšės musės, niekas jų

negirdi. Negi jos

nesulauks pagalbos?

(Atskrenda paukšteliai)

PAUKŠTELIAI : Čir- čir aš vyras, aš vyras (Išlaisvina muses)

Skambant muzika ir paukšteliai šoka.PAUKŠTELIŲ ŠOKIS

Pašokę paukšteliai išsiveda muses uţ širmos.

Sugrįţta voras, pamato, kad dingo visos jo sugautos musės.

VORAS: O kur mano musės? Vėl aš likau be pietų. Koks aš nelaimingas ir

niekam nereikalingas voras. (Atsidūsta ir uţmiega).

Sulekia visos musės.

VISOS MUSĖS : Taip jam ir reikia.

PO vaidinimo pasirodo visi pasakos dalyviai.

9

A SPIDER AND FLIES – drama

CHARACTERS

SPIDER

FLIES

BIRDS/BIRDIE

NARRATOR

SCENOGRAPHY

A holding screen with an old spidery, wooden seat for flies to sit on.

SEQUENCE:

Narrator: Once upon a time there lived an old spider in an old house. He

was so old that he could not understand whether it was a day or a night.

SPIDER: What an unhappy spider I am! Hardly able to catch any flies, so

old, so old! My legs don't listen to me, can't catch any titbits (a ping of

flies is heard) or flies! Just flies, really flies! Maybe, this time I will do

it.

SPIDER: (he is catching flies) I will, I will ...op, oh no, they ran off again,

I am left without dinner, my legs don't move, need to think of something,

how to allure these flies. Think, will think deeply (brings adverticement)

Well, I will make shoes for any flies: big and small, fat and slim. Promise

not to touch a single fly. cha-cha- (laughing)

Flies collect around; watch the advertisement, fly pinging and reading:

SPIDER'S REPAIR SHOP OF SHOES,

BOOTEES FOR ANY TOOTSIE

FLIES (ALL): I want shoes, me too, me, me...

1FLY: I will be the first to sew up the shoes.

10

2 FLY: No, no... I am the prettiest fly...

3 FLY: Me, because I am the oldest one!

1FLY: Don't think so! I told you, I am the first (pushing away the rest of

them)

FLIES: Me, me... (they start to kick, push, argue to each other)

The spider is coming as soon as he hears the noise.

SPIDER: Stop making fuss, hurry up and follow me! I don't have so many

shoes, after me quick march. Cha... (all flies follow the spider)

A spider is in his workshop preparing threads, a ruler, sissors and some

paper and pencils for the shoes to draw.

SPIDER: Just a minute, get ready for seriuos work... Yes, now you are

welcome, come in, have a seat and tell me what shoes you want.

1FLY: I would like to have red, heeled shoes with a ribbon and want to

dance on a fly feast- day.

SPIDER: OK, I will take measurements and wind you up. Done, you have

your dance shoes. (the spider takes the fly on a seat, measures shoes

and winds her legs up with threads)

FLY: Oh my god, I can't move my legs! What have you done? Free me, let

me out! (the fly cannot move her legs as the spider decieved and webed

her).

SPIDER: Relax, rest for a while, take a seat, you will have your shoes in

a minute. Cha... cha... Next please...! What kind of shoes do you want?

2 FLY: I would like shoes with a heartiee, buttons and flowers on just

like my flowerish dress.

SPIDER: Yes, yes, I will make shoes to you too, only measure and wind up.

That's all. (the spider is measuring shoes and winding up her legs with

threads on)

2 FLY: Let me out, what have you done?! I am not able to fly! (she can't

move her legs because the spider cheated her and webed)

SPIDER: Take a seat and relax. (inviting another fly) Next fly! What

shoes do you want?

11

3 FLY: I want ballet-shoes because I want to be a ballet-dancer and

dance in our ballet.

SPIDER: OK, I will make them, but first I measure and wind up (the spi-

der is measuring shoes and winding up her legs with threads on).

3 FLY: I can't move my feet! Stop it! Let me out! Don't want any shoes!

(she can't move her legs because the spider cheated her and webed)

SPIDER: Trappe here, sit and shut up! All of the fies have already been

measured (inspecting the flies)... You will be for my breakfast - very soft

and fresh fly. This one I will have for dinner - so nice and sweet. You,

beautie, will be for my supper. I will have a solid meal; this will be

a splendid layout. Ok... I'll get ready. (the spider is walking behind

a holding screen).

The rest of the flies are talking to each other:

1FLY: Why have you fetched me here? Didn't you know that the spider is

a lier?

2fLY: No, I didn't. It's you who wanted new shoes!

3FLY: Stop it! Let's call for help!

ALL FLIES are screaming: Help - help!

NARRATOR: Poor flies, nobody hears them.

(The rest of the flies fly here, they didn't tempt to spider's shoes.)

FLIES: Look, this is a spider's trap, he doesn't make any shoes. Let's get

out of here!

(Pinging all free flies run away)

ALL FLIES are screaming: help - help!

NARRATOR: Poor flies, nobody hears them. Will anybody come for help?

Birds are flying round.

BIRDS: Chirr - up.... I'm a man, a real man. (sets all flies free).

Music is playing and birds are dancing. (birds dance)

12

After the dance birds take the flies out.

A spider is coming back and sees that all the flies have gone.

SPIDER: And where are my flies? Again I am left without dinner! What

an unhappy spider am I! Nobody cares about me! (gasps and falls asleep)

All flies collect here.

ALL FLIES: It serves him right!

After the performance all participants collect to show up.

13

KOHOUTKŮV DIAMANTOVÝ PRSTEN

(maďarská pohádka)

Ţila, byla jednou jedna chudá stará ţena. Neměla nic, neţ jen malého ko-

houtka. Byla

tak chudá, ţe

si dokonce

nemohla do-

volit koupit

krmení pro

tohoto ko-

houtka.

Jednoho dne

malý kohou-

tek zase hle-

dal něco

k snědku na

hromadě od-

padků, kdyţ vtom našel něco lesklého. Byl to diamantový prsten.

Byl tak šťastný, a tak si řekl pro sebe: „Vezmu prsten domů a dám ho té

chudé staré ţeně, aby uţ nikdy chudobou netrpěla.“

Právě, kdyţ to řekl, šel kolem starý namyšlený král se svým sluhou a všiml

si toho diamantového prstenu.

„Chci ten prsten! Jdi, sluho, a vezmi tomu malému kohoutovi ten prsten!“

nařídil král. „Hmm, bude se krásně vyjímat v mé královské pokladnici!“ po-

chvaloval si. A tak sluha šel k malému kohoutkovi, chytil ho a diamantový

prsten mu sebral. Pak šli zpět do paláce a prsten uloţili do královské po-

kladnice.

Malý kohoutek je však potají následoval. Kdyţ přišel k paláci, vyskočil

na královo okno a začal volat tak hlasitě, jak to jen šlo:

„Kykyryký, vrať mi, králi, můj diamantový prsten!“

Král nařídil sluhovi:

„Jdi, chyť toho malého kohouta a hoď jej do naší královské studny! Pak

uţ nebude nikdy křičet, aţ se v té vodě utopí!“

14

Sluha popadl

kohoutka a

hodil ho do

studny. Ale

kohoutek byl

velmi chytrý

a řekl:

„Moje malé

vole, vypij

všechnu vodu!“

a jeho vole

skutečně

všechnu vodu

vypilo.

Kohoutek pak vyletěl znovu do královského okna a začal volat tak hlasitě,

jak jen mohl:

„Kykyryký, vrať mi, králi, můj diamantový prsten!“

Král se rozzuřil:

„Coţe? Ten malý kohout je stále naţivu? Jdi, sluho, a hoď jej do králov-

ského krbu. Uţ nikdy nebude křičet, kdyţ jej oheň spálí!“

A tak sluha šel, popadl kohoutka a hodil jej do ohně v krbu. Jenţe malý

kohoutek byl opět chytrý a řekl:

„Moje malé vole, vylij všechnu vodu do ohně!“ a z kohoutkova krku se vylila

veškerá voda a oheň uhasila.

Kohoutek opět vyletěl do královského okna a začal hlasitě volat, jak jen

to šlo:

„Kykyryký, vrať mi, králi, můj diamantový prsten!“

„Já snad nevěřím vlastním očím!“ rozběsnil se král. „Ten malý kohout stá-

le ţije? Neměl se snad utopit ve vodě? Neměl uhořet v ohni? Jdi, sluho,

vezmi toho malého kohouta a hoď jej do úlu!“ nařídil král.

Avšak kohoutek byl vskutku chytrý a řekl:

„Moje malé vole, vysaj všechny ty včely!“ a kohoutkovo vole vysálo všech-

ny včely.

15

Kohoutek znovu vyletěl do králova okna

a začal volat ještě hlasitěji:

„Kykyryký, vrať mi, králi, můj diamanto-

vý prsten!“

„Co??? Ten malý kohout je ještě pořád

naţivu? Neměl se snad utopit ve vodě?

Neměl snad shořet v ohni? A neměly ho

včely ubodat ke smrti? Jdi, sluho, a to-

ho kohouta mi přiveď! Strčím si ho do

kapsy, kde nebude moci dýchat a udusí

se.“ nařídil opět král. Sluha tedy vzal

ubohého malého kohoutka a uděl, co mu

král poručil. Strčil kohoutka královi do

kapsy od kalhot.

Ale i tentokrát kohoutkova moudrost překonala krále, a tak kohoutek ře-

kl:

„Moje malé vole, vypusť všechny včely, aby mohly popíchat zadnici umíně-

ného starého krále!“ a z kohoutkova krku vyletěly všechny včely a začaly

krále bodat.

„Co, co, co to má znamenat? Au! Jau! Au! Ne! Pomóc! Sluho, vyndej mi to-

ho kohouta z kapsy a dejte mu ten diamantový prsten, ať uţ nám dá po-

koj!“ nařídil král.

A tak sluha vzal kohoutka ke královské pokladnici, kde si kohoutek vzal

svůj diamantový prsten a odnesl jej té ubohé staré ţeně. Ta prsten pro-

dala a za peníze, které za něj dostala, ţili spokojeně bez hladu a bídy aţ

do smrti.

16

A KIS KAKAS GYÉMÁNT FÉLKRAJCÁRJA

Farkas Helga A kiskakas gyémánt fél krajcárja

Volt a világon egy szegény asszony, annak volt egy kis kakasa. Csak ott

keresgél, csak ott kapargál a kis kakas a szeméten, egyszer talál egy

gyémánt félkrajcárt. Arra megy a török császár, meglátja a kis kakasnál

a gyémánt félkrajcárt, azt mondja neki:

„Kis kakas, add nekem a gyémánt félkrajcárodat.“

„Nem adom biz én, kell a gazdasszonyomnak.“

De a török császár erõvel is elvette tõle, hazavitte, betette

a kincseskamarájába. A kis kakas megharagudott, felszállott a kerítés

tetejére, elkezdett kiabálni:

„Kukurikú, török császár, add vissza a gyémánt félkrajcárom!“

A török

császár,

csak hogy ne

hallja,

bement

a házba, de

akkor meg a

kis kakas az

ablakába

repült, onnan

kiabálta:

„Kukurikú,

török

császár, add vissza a gyémánt félkrajcárom!“

Megharagudott erre a török császár.

„Eredj, te szolgáló, fogd meg azt a kis kakast, hogy ne kiabáljon, vesd

belé a kútba.“

A szolgáló megfogta, kútba vetette. De a kis kakas csak elkezdi a kútban:

17

„Szídd fel begyem a sok vizet, szídd fel begyem a sok vizet!“ Arra

a begye mind felszítta a vizet a kútból.

A kis kakas megint felszállott a török császár ablakába.

„Kukurikú, török császár, add vissza a gyémánt félkrajcárom!“

Megint azt mondja erre a török császár a szolgálójának:

„Eredj, te szolgáló, fogd meg azt a kis kakast, vesd belé az égõ

kemencébe.“

A szolgáló megint megfogta a kis kakast, az égõ kemencébe vetette. De

a kis kakas megint csak elkezdi:

„Ereszd ki begyem a vizet, hadd oltsa el a tüzet! Ereszd ki begyem

a vizet, hadd oltsa el a tüzet!“

Erre a begye mind kieresztette a vizet, eloltotta a tüzet. Akkor megint

csak felszállott az ablakba.

„Kukurikú,

török

császár, add

vissza

a gyémánt

félkrajcárom!

“

Még nagyobb

méregbe jött

erre a török

császár.

„Eredj, te

szolgáló, fogd

meg azt a kis

kakast, vesd belé a méhes kasba, hadd csípjék agyon a darazsak.“

A szolgáló belévetette a kis kakast a méhes kasba. Ott megint elkezdi

a kis kakas:

„Szídd fel begyem a darázst; szídd fel begyem a darázst!“

18

Arra a begye mind felszítta a darázst. Akkor megint felszállott a török

császár ablakába.

„Kukurikú, török császár, add vissza a gyémánt félkrajcárom!“

Már a török császár nem tudta, mit csináljon vele.

„Eredj, te szolgáló, hozd ide azt a kis kakast, hadd tegyem ide a bõ

bugyogóm fenekébe.“

Megfogja a szolgáló a kis kakast; a török császár beteszi a bõ bugyogója

fenekébe.

Akkor a kis kakas megint csak elkezdi:

„Ereszd ki begyem a darázst, hadd csípje meg a farát; ereszd ki begyem

a darázst,

hadd csípje

meg a farát!“

A begye mind

kieresztette

a darázst,

azok jól

megcsipkedté

k a török

császár farát.

Felugrik erre

a török

császár.

„Jaj, jaj,

a fránya egye meg ezt a kis kakast! Vigyétek hamar a kincseskamarába,

hadd keresse meg a maga gyémánt félkrajcárját.“

Bevitték a kis kakast a kincseskamarába, ott megint elkezdi a maga

mondókáját:

„Szídd fel begyem a sok pénzt, szídd fel begyem a sok pénzt!“ Erre

a begye mind felszítta a török császár három kád pénzét. A kis kakas

hazavitte, odaadta a gazdasszonyának; gazdag asszony lett belõle, még

máig is él, ha meg nem halt.

19

THE LITTLE ROOSTER’S DIAMOND RING

Once upon a time, there was a poor old woman. She had nothing but

a little rooster. She was so poor that she couldn‟t even buy any food for

her little rooster.

One day the little rooster was searching for some food on a garbage

heap when suddenly he found something shiny. It was a diamond ring. He

was very happy. He said to himself:

„I will take

this ring home

and give it to

the poor old

woman so she

won‟t be poor

anymore.”

Right when he

said that the

mean old king

was walking by

with his ser-

vant and no-

ticed the dia-

mond ring.

„I want that ring! Go my servant and take away that diamond ring from

that little rooster! It will look so pretty in my treasure chest.”

So the servant walked up to the little rooster grabbed him and took away

the diamond ring. They went back to the palace and put the ring into the

king‟s treasure chest. The little rooster followed them and flew up to the

king‟s window and started to shout as loud as he could:

„Cock – a –doodle – doo! You king, give me back my diamond ring!”

The king ordered his servant:

„Go get that little rooster and throw him into our royal well. He won‟t

scream anymore if he drowns in the water.”

20

The servant grabbed the little rooster and threw him into the well. But

the little rooster

was very clever and

started to say:

„My little craw, suck

up all the water!”

and his craw sucked

up all the water.

The little rooster

flew up to the king‟s

window again and

started to scream

as loud as he could:

„Cock – a –doodle –

doo! You king, give me back my diamond ring!”

The king got upset:

„What? That little rooster is still alive? Go my servant and throw him to

the royal fireplace. He won‟t scream anymore if he burns in the fire.”

The servant grabbed the little roster and threw him into the fireplace.

But the little rooster was very clever and started to say:

„My little craw let out all the water to extinguish the fire!” and his craw

let out all the water and extinguished the fire. The little rooster flew up

to the king‟s window and started to scream as loud as he could:

„Cock – a –doodle – doo! You king, give me back my diamond ring!”

„I can‟t belive it! That little rooster is still alive? Didn‟t drawn in water,

didn‟t he burn in fire? Go my servant, get that little rooster and throw

him to the royal beehive!” said the king.

So the servant grabbed the little rooster and trew him into the beehive.

But the little rooster was very clever and started to say:

„My little craw, suck up all the bees!” and his craw sucked up all the bees.

The little rooster flew up to the king‟s window and started to scream as

loud as he could:

„Cock – a –doodle – doo! You king, give me back my diamond ring!”

21

The king got really upset this time.

„What??? That little rooster is still alive? Didn‟t he drown in water,

didn‟t burn in fire and the bees didn‟t sting him to death? Go my servant,

get that little rooster and bring him to me. I will put him to my baggy

pants and he won‟t be able to berathe any more!”

The servant grabbed the little rooster and gave him to the mean old

king. He put him into his baggy pants. But the little rooster was very

clever and started to say:

„My little craw, let out all the bees, so they can sting the mean old king‟s

bottom!” and his craw let out all the bees. They started to sting the old

king‟s bottom.

„OH, NO, OH, NO! Take the little rooster and give him back his diamond

ring my servant! He won‟t be bothering us anymore if we do that.”

The servant took the little rooster to the treasure chest. The little

rooster found his diamond ring, took it home and gave it to the poor old

woman. She sold the ring, got a lot of money for it and so they never

ever were hungry again. They lived happily ever after.

22

O KOUZELNÉ UTĚRCE A KRABIČCE OD TABÁKU (litevská pohádka)

Kdysi dávno ţil chudý muţ a ten měl tři syny. Jednou mu jeho synové

říkají:

„Otče, co budeme dělat? Takle uţ dál ţít nemůţeme! Jdeme se podívat do

světa.“

A tak tři synové šli.

Kdyţ se snesla noc, vstoupili do lesa, kde uviděli hořící ohniště. Bratři

společně rozmlouvali:

„Kam teď půjdeme? Uţ je noc, tak bychom mohli přespat zde v lese.

Jenţe nemůţeme spát všichni najednou, protoţe by nás mohli draví ptáci

rozsápat. Jeden z nás musí hlídat.“

Nejmladší bratr se tedy ozval:

„Vy si můţete odpočinout a já budu hlídat.“

A tak zbylí dva bratři usnuli. Nejmladší bratr přikládal dříví, aby oheň

nevyhasl. Naslouchal nočnímu klidu, kdyţ v tom vidí, ţe někdo přichází.

Byla to ţena, která na něj volala: „Pojď za mnou!“

Nejmladší bratr přemýšlel: „To je zvláštní ţena, ţe se takhle sama

prochází v noci lesem.“ Sebral však odvahu a šel za ní. Kdyţ přišel k ní,

ţena se ho zeptala:

„Kdo jste a proč trávíte noc v lese?“

„Jsme tři bratři.“ odpověděl nejmadší z bratrů.

„A kam jdete?“ ptala se ţena dále.

„Dlouho nás ţivotem sţírala chudoba, a tak jsme se rozhodli, ţe půjdeme

hledat štěstí do světa.“ smutně odpověděl chudý bratr.

„Vem si tedy tuhle utěrku. Pokud se stane, ţe nebudete mít co jíst, rozloţ

tuhle utěrku a hned se ti celá osype dostatečným mnoţstvím jídla. Ještě

jedna věc: vem si i tuhle krabičku od tabáku. Hned jak ji otevřeš,

okamţitě se objeví před tebou překrásné stavení se stráţí.“ řekla

tajemná ţena a podávala mu přitom dary.

23

Nejmladší bratr poděkoval za tyto dary. Kdyţ se nad ránem ostatní bratři

probudili, nejmladší se jich zeptal:

„Máte hlad?“ a bratři smutně odpověděli: „Ano, bratře, máme, ale co

budeme jíst, vţdyť nic nemáme?“

Vtom nejmladší bratr vyndal kouzelnou utěrku, rozloţil ji na zem a celá se

zaplnila nejrůznějším jídlem a pitím.

Po snídani ji nejmladší bratr znovu sroloval a všichni tři společně šli dál.

Kdyţ vyšli z lesa, rozkládalo se před nimi krásné místo, které se

nacházelo poblíţ králova panství. Tři bratři se zde pozastavili a nejmladší

povídá:

„Zde si odpočineme, bratři.“ I otevřel kouzelnou krabičku od tabáku

a v tom se před nimi ukázal nádherný dům se stráţí. V tom okamţiku však

také králova dcera uviděla z okna hradu, co se stalo. Skvělý dům vyrostl z

ničeho nic a byl dokonce krásnější neţ hrad jejího otce. A tak řekla

svému otci, králi:

„Jdu se, tatínku, podívat, co se tam stalo.“

Kdyţ přišla k domu, stráţ ji nechtěla pustit dovnitř. Avšak kdyţ ji

nejstarší bratr uviděl, ţasl nad její krásou a nařídil stráţi: „Pusťte ji!“

Kdyţ to viděl nejmladší bratr, řekl s obavami: „Proč ji chceš pustit

dovnitř? Je jasné, ţe nám chce něco provést!“

Avšak nejstarší bratr odvětil: „Ale, bratře, co by nám mohla udělat, kdyţ

my jsme tři a ona je sama?“

A tak nařídili stráţi, aby dívku pustili dovnitř. Kdyţ princezna vešla

dovnitř, okamţitě se začala vyptávat a bratřijí vše ukázali. Později dva

starší bratři usnuli a nakonec i ten nejmladší. V tom princezna popadla

krabičku, která leţela na okenním parapetu, a zavřela ji, takţe dům

zmizel. Vzala také utěrku a utekla zpět do hradu.

Kdyţ se bratři probudili a viděli, ţe jejich dům zmizel a ţe jen tak leţí na

louce bez krabičky a utěrky, nejmladší z bratrů povídá: „Říkal jsem vám,

ţe nám ta holka chtěla ublíţit!“

A tak šli bratři dále, aţ přišli na rozcestí se třemi pěšinami. Jeden z nich

povídá:

24

„Kaţdý nyní musíme jít svou cestou, protoţe jste mě neposlechli.“

Bratři se tedy rozdělili a kaţdý si šel svou cestou. Nejmladší bratr přišel

k lesu. Neodolal vůni jablíček z blízké jabloně, a tak si utrhl jedno

jablíčko a začal jej jíst. V tom mu na hlavě narostly dva rohy, ţe se

neopováţil z lesa odejít. Procházel se tedy lesem, kdyţ objevil potůček

s průzračnou vodou. Přebrodil řeku, kdyţ v tom mu všechno maso odpadlo

z jeho nohou. Šel dál a vtom zase ucítil tu neodolatelnou vůni jablek.

Přišel k jabloni, utrhl si jablíčko a začal ho jíst. V tom mu jeden roh

zmizel. Ukousl si tedy znovu a druhý roh mu také zmizel. Šel pak dále, aţ

přišel opět k onomu známému potůčku. Tentokrát však byla voda

v potůčku zakalená. Přebrodil tedy řeku a jeho nohy se opět uzdravili.

A tak bratr přemýšlel: „Počkat!“

Šel zpátky, nasbíral několik dobrých jablíček a několik otrávených.

Nabral také průzračnou i zakalenou vodu a vydal se do králova města.

Králova dcera ucítila vůni jablek a poţádala sluţebnou:

„Jdi a zjisti mi něco o tom muţi, co prodává ta sladká jablka.“

Sluţebná tedy šla. Kdyţ přišla k nejmladšímu bratrovi zeptala se:

„To ty prodáváš ta jablka?“

„Ano, proč ne? Mohu ti nějaká prodat.“

A tak sluţebná koupila dvě jablíčka a přinesla je princezně.

Kdyţ snědla obě jablka, dva obrovské rohy jí narostly na hlavě.

Volala doktory, ale ti jí nemohli pomoci. Pak poslala dopisy všem doktorům

po celém světě, aby našla toho, kdo jí pomůţe zbavit se těch odporných

rohů. O měsíc později se nejmladší bratr vrátil zpět do města a zmínil se,

ţe ví, jak by mohl princezně pomoct. Zprávy o něm se rychle dostali aţ ke

králi. Král si jej tedy pozval a zeptal se ho:

„Umíš sundat ty rohy z princezniny hlavy?“

„Ano, umím, ale ţádám, aby jsi mi nechal postavit dům.“ odpověděl

nejmladší bratr.

Dům byl okamţitě postaven a nejmladší bratr se v něm usídlil. Pak vedl

princeznu do svého domu a řekl:

„Teď musíš říct, co špatného jsi provedla, pak tvé rohy zmizí.“

25

Princezna se přiznala ke všem špatnostem, co kdy provedla, ale ani zmínka

o kouzelné utěrce a krabičce od tabáku nepadla. Pak polil princezniny

nohy průzračnou vodou aţ všechno maso odpadlo. Teď princezna

pochopila, ţe bude muset říct celou pravdu a tak vše přiznala. Pak jí

nejmladší bratr řekl: „Pokud chceš, aby tvé rohy zmizeli, musíš kouzelnou

krabičku i utěrku ukázat.“

Princezna vše řekla svému otci.

„Jdi a ukaţ mu ty věci,“ řekl král „a pokud bude ten mladík chtít, musíš mu

ty věci vrátit. Moţná, ţe je to čaroděj.“

Princezna tedy vrátila nejmladšímu bratrovi kouzelnou utěrku i krabičku

od tabáku. Ten ji pak polil zakalenou vodou a princezniny nohy se ihned

uzdravili. Pak jí podal dobrá jablíčka. Princezna je jedla, aţ jí oba rohy

zmizely. Kdyţ byla princezna opět vpořádku, král řekl nejmladšímu

bratrovi:

„Teď si musíš vzít mou dceru za manţeku.“

Avšak on odpověděl: „Nezlob se, králi, ale tvou dceru si nevezmu, a také

nic vlastně nechci. Jen si chci postavit dům a ţít zde.

26

Král mu dal tedy svolení. Pak se nejmladší bratr vydal hledat své starší

bratry. Kdyţ je našel, pozval je zpět do města. Otevřel krabičku od

tabáku a před nimi se objevil znovu ten dům se stráţí, který tak důvěrně

znali. Od té doby zde všichni tři ţili aţ navţdy.

27

STALTIESĖ IR TABOKINĖ

Gyveno toks vargingas ţmogelis ir turėjo tris sūnus. Kartą sako tie sūnūs:

„Tėvai, ką mes čia būsim, visi negalim čia išsimaitinti. Einam mes į pasaulį.“

Ir išėjo. Beeinant uţklupo naktis. Priėjo girią, girioj rado ugnį kūrentą.

Šnekasi broliai:

„Kur mes toliau eisim? Jau naktis, čia girioj nakvosim. Tik visi negalim

sumigti, nes gali medţių paukščiai mus sudraskyti. Vienas turime saugoti.“

Jauniausias brolis sako:

„Jūs gulkit, o aš saugosiu.“

Tiedu sugulė, o jis sau ugnį kūrena ir sėdi. Naktį klauso - atvaţiuoja kas.

Atvaţiavo tokia moteriškė su veţėju, sustojo ir šaukia:

„Eik šen pas mane.“

Tas galvoja ir šiaip, ir taip, kas čia per moteriškė, kad naktį vaţinėja.

Įsidrąsinęs nuėjo pas ją, o ji klausia:

„Kas esi per vienas, kad čia girioj nakvoji?“

„Mes čia trys broliai.“

„O kur jūs einat?“

„Namie neturime iš ko maitintis, einam į pasaulį laimės ieškoti.“

„Kad neturit iš ko maitintis, še tau staltiesę: kai norėsite valgyti, tik

pasitieskite tą staltiesę, ir ant jos visko bus. Dar še tau ir tabokinę: kai

ją atidarysi, tuoj atsiras labai graţus namas, aplink jį stovės kareiviška

sargyba.“

Tas padėkojo uţ dovanas ir sugrįţęs vėl kūrena ugnį. Kai jau prašvito ir

nubudo anie broliai, jis klausia:

„Ar norit valgyti?“

„O ką, broleli, valgysim, kad nieko neturim.“

28

Tuoj patiesė jis staltiesę – rados visko valgyti ir gerti. Pavalgė jie,

atsigėrė, jauniausiasis brolis vėl susivyniojo staltiesę, ir eina visi toliau.

Išėjo iš girios, rado lygias lankas netoli karaliaus dvaro. Dabar jie sustojo,

ir sako tas jauniausias:

„Čia truputį pasilsėsim.“

Atidarė tabokinę – ir stovi graţus namas, aplink jį sargyba, niekas artyn

neprileidţia. Bet pasergėjo karaliaus duktė, kad niekad tose lankose nieko

nebuvo, o dabar stovi puikiausi namai, graţesni kaip karaliaus, sako ji savo

tėvui:

„Eisiu paţiūrėti, kas ten yra.“

Nuėjo prie to namo, sargyba jos neįleidţia. Pamatė vyriausias brolis, kad

tokia graţi mergina vaikščioja aplink, ir sako kitiems broliams:

„Leiskim ją į vidų.“

Jauniausias sako:

„O ko ji atėjo? Matyt, nori ką pikta mums padaryti.“

„Ką ji mums padarys: mes čia trys.“

Paliepė sargams, ir tie ją įleido. Atėjus karaliaus duktė pradėjo klausinėti,

kaip čia kas yra. Jai viską parodė, daugiau bešnekant, ėmė ir uţmigo

vyresnieji broliai, o paskui ir tas jauniausias. Tada karaliaus duktė

pagriebė nuo lango tabokinę ir uţdarė – tie namai pradingo, o ji, pačiupus

staltiesę, nubėgo namo.

Pabudo broliai, ţiūri, kad jų namų nebėram ant pilko lauko jie guli, ir

staltiesės su tabokine nebėra. Sako tas jauniausias:

„Matai, ar aš nesakiau, kad ji ateina mums pikta padaryti.“

Eina jie toliau, priėjo tris kelius. Dabar tas sako:

„Eisim kas sau. Būtume buvę visi krūvoje, bet manęs neklausėt.“

Išsiskyrė broliai ir nuėjo kas sau. Jauniausias, savo keliu eidamas, priėjo

girią. Toje girioje taip pakvipo obuoliai, kas jis negali tverti. Rado tą obelį,

nusiskynęs suvalgė porą obuolių, ir išaugo jam ant kaktos du ragai, kad jis

negali nė iš girios išlįsti. Laiminasi šiaip taip, eina toliau; priėjo tokį upelį,

o jau tyras vanduo. Perbrido per tą upelį – nukrito jam nuo kojų mėsa.

29

Eina toliau, ir vėl pakvipo obuoliai. Rado obelį, priėjęs nusiskynė obuolį ir

suvalgė - ėmė ir nupuolė vienas ragas; suvalgė kitą obuolį, ir kitas ragas

nupuolė. Vėl priėjo upelį, o jau drumstas vanduo. Perbrido per tą

upelį - išgijo kojos. Dabar sako vienas sau: „Na, palauk.“

Sugrįţo atgal, pasiskynė porą vienų obuolių ir porą kitų, pasisėmė vandens

iš vieno ir iš kito upelio ir nuėjo į tą karaliaus miestą.

Kad pakvipo karaliaus dukteriai tie obuoliai. Sako ji tarnui:

„Eik ir paţiūrėk, kas čia turi obuolių parduoti, kad taip kvepia.“

Tarnas nuėjęs rado jį su tais obuoliais ir klausia:

„Ar neparduotum obuolių?“

„Kodėl ne, galiu parduoti.“

Tarnas nupirko du obuolius ir parnešė karalaitei. Kai tik ji suvalgė – išaugo

ant kaktos du ragai, tokia dideli, kad ji vietos sau neranda. Sušaukė

daktarus, bet tie nieko negali padaryti. Tada išsiuntė raštus po visas

ţemes, ar neatsiras iš kur toks, kad galėtų ragus nuimti. Po kokio mėnesio

ar daugiau atėjo vėl į miestą tas jauniausias brolis ir apsigarsino, kad jis

galįs nuimti. Tuojau davė ţinią apie tai karaliui. Pašaukė jį karalius, klausia:

„Ar galėtum nuimti ragus?“

„Galėčiau, tik pastatykit man atskirai trobą.“

Tuojau troba buvo pastatyta. Jis ten įvedė karaliaus dukterį ir sako:

„Dabar prisipaţink, ką tik kam pikta padarei, tai nupuls ragai.“

Ji viską prisipaţino, bet apie tą staltiesę ir tabokinę nesisako. Tada jis

ėmęs ją apliejo tuo tyruoju vandeniu. Kai tik apliejo, pradėjo nuo jos mėsa

kristi. Jau mato, kad čia negerai, pasakė ir apie tuos daiktus.

„Bet atnešk man juos parodyti, kitaip ragai nenupuls, Nuėjus pas karalių,

duktė viską jam pasakė.“

„Nešk ir parodyk,“ - sako karalius, - „o kad norės, ir visai atiduok. Matai,

jau nuo tavęs mėsos krinta, rasi, čia koks burtininkas.“

Atnešus jam atidavė staltiesę ir tabokinę, o jis jai uţliejo tuo drumstuoju

vandeniu – tuojau sveika liko. Paskui davė tų obuolių porą, ji suvalgė, ir

ragai nupuolė.

30

Kai duktė pasveiko, karalius jam sako:

„Dabar turi mano ţentu būti.“

„Nebūsiu aš tavo ţentu, ir nieko man daugiau nereikia, tik leisk čia mieste

namus pasistatyti ir gyventi.“

Karalius jam leido. Tada jis išėjo ieškoti savo vyresniųjų brolių. Kai juos

surado, visi atėjo vėl į tą miestą, tabokinę atidarė – ir stovi namai,

o aplinkui sargyba. Tuose namuose visi trys broliai ramiai sau gyveno.

31

TABLECLOTH AND TABACCOBOX

Once upon a time there lived a poor man and he had three sons. Once his

sons said:

“Dad, what are we going to do? We can live here no longer. We are going

to see the world.”

And they went out. They were caught by a night. The sons came up to the

wood, where they found a bonfire. The brothers were talking to each

other:

“Where are we going to go now? The night is coming. So we can sleep

here, in the wood, but we can‟t sleep all at the same time because tree-

birds can tear us to pieces. One of us must protect.”

The youngest brother said:

“You can have a rest, while I take care of us.”

Other two fell asleep, while the youngest was heating a bonfire and sit-

ting. He was listening to the night and noticed that somebody arrived.

There was a woman, who arrived with a driver, she stopped and

screamed: “Come here!”

The brother thought: „What a strange woman if she is going for a drive

at night.“

When he became brave, he went to meet the stranger, so the woman

asked:

„Who are you and why are you spending the night in the wood?“

„We are three brothers here.“

„Where are you going?“

„We have been living so poor that we had decided to search for

happiness.“

„Take this tablecloth if you don‟t have any food: when you get hungry,

you just have to take that cloth out and food will show up. One more

32

thing I have here with me - take this tobacco-box and as soon as you

open it, a very nice house with soldier‟s guard will appear immediately.“

He thanked for the gifts and went back to heat the bonfire.

When the sun rose up and the brothers got up, he asked:

„Are you hungry?“

„What are we going to eat, brother, if we haven‟t got anything?“

At the moment the youngest brother took the cloth out and the food and

drinks showed up.

After the breakfast the youngest brother rolled up the tablecloth and

all went on.

When they left the wood, they found flat flood plains near an estate of

the king. They stopped and the youngest said:

„We are going to have a rest here.“

He had opened the tobacco-box and the nice house with the guard

showed up.

In that moment the king‟s daughter noticed that the finest house

appeared out of nothing and it was even nicer than the king‟s one.

She said to her father:

„I‟m going to find out what has happened there.“

She was already next to the house but the guard didn‟t let her come in.

The oldest brother who was wondering around noticed that pretty girl

and said to others:

„Let her in.“

The youngest said:

„Why did she come here? Evidently, she wants to do something bad for

us.“

„What can she do if we are three?“

33

They ordered the guards to let her in. When the king‟s daughter came in

she started asking everything. They showed everything to her. Two older

brothers had fallen asleep and later on the youngest fell asleep too.

Then the king‟s daughter snatched the tobacco-box, which was on the

windowsill and closed it so the house disappeared. She caught the

tablecloth and came back home.

The brothers woke up and saw that their home had gone and now they

were lying in the open air without the tablecloth and tobacco-box. The

youngest said:

„I said that she wanted to do something bad for us, didn‟t I?“

They were going further and came up three ways. One of them said:

„Now we have to go on in different ways, because you didn‟t listen to

me.“

The brothers split up and everyone went on in their own ways.

The youngest came up a forest. The smell of apples there was so sweet

that he couldn„t resist. He found the apple-tree, picked up and ate some

apples and immediately two horns grew on his forehead that he couldn‟t

go out of forest. He was going further when he saw so pure water in the

small river. He forded a river and suddenly all the flesh of his legs fell

off. He was going further when he smelled apples again. He found an

apple-tree, picked up an apple and ate it. Suddenly one horn disappeared;

he ate one more apple and disappeared another horn. He went on and saw

a small river again, but now the water was dirty. The brother forded the

river and his legs had recovered! He thought: “Just wait!”

He went back to pick up some good apples and some bad apples, drew up

water from one river and from another river and went to the town of the

king. The king‟s daughter smelled the apples and she said to a servant:

„Go and take a look at the one who sells these sweet apples.“

The servant took a look and found the youngest brother with apples and

asked:

„You sell these apples, don‟t you?“

„Why not? I can sell it.“

The servant had bought two apples and brought to the princess.

34

When she ate those apples, two huge horns grew on her forehead.

She called doctors, but they couldn‟t help. Then she sent letters for all

doctors all over the world to find the one who could take off those

horns. A month later the youngest brother came to town again and

announced that he could take off the horns. The news immediately

reached the king. The king invited him and asked:

„Can you take off the horns?“

„Yes, I can, but I insist you to build a house for me.“

The house was immediately built. He led the princess into the house and

said:

„Now you must say what you have done badly, then your horns will

disappear.“

She confessed everything but didn‟t mention the tablecloth and tobacco-

box. Then he poured her legs with pure water flesh of her legs fell off.

She understood that must tell the truth and told about those things.

„If you want your horns to disappear, you must show them off.“

The princess told that to her father.

„Take and show the things.“ said the king. „...and if he wants, you must

give it back. Maybe he is a wizard.“

She brought and gave back the tablecloth and tobacco-box and he

poured the turbid water. She immediately recovered, later he gave some

good apples, she ate and the horns disappeared.

When the princess got better, the king said:

„Now you must be my son-in-law.“

„I won‟t be your son-in-law and I don‟t need anything else, I just want to

build the house and live here.“

The king allowed him. Then he went out to find the older brothers. When

he found them, all came to town again, opened the tobacco-box – and

a house stood with the guard around. All brothers lived there forever.

35

O TŘECH MALÝCH PRASÁTKÁCH

(maďarská pohádka)

Byla jednou

jedna

prasečí

maminka a

ta měla tři

malá

prasátka.

Prasátka

rostla a

rostla, aţ

byla tak

veliká, ţe

jim maminka

řekla: „Jste příliš velká nato, abyste zde dál ţila se mnou. Jděte a

postavte si vlastní domečky. Jen dejte pozor na vlka, aby vás nechytil!“

A tak se tři malá prasátka vydala na cestu. „Musíme si dát pozor, aby nás

vlk nechytil.“ říkala si. Brzy nato potkala člověka, který nesl slámu.

„Prosím, dáte mi trochu slámy?“ zeptalo se první prasátko. „Chtělo bych si

postavit dům.“

„Jistě.“ odpověděl člověk a dal prvnímu prasátku trochu slámy.

Pak si první prasátko postavilo dům ze slámy. Mělo ze svého domečku

velkou radost.

Řeklo si: „Teď

mě vlk nemůţe

chytit a sníst.“

„Postavím si

pevnější dům,

neţ je ten

tvůj.“ řeklo

druhé

prasátko.

„Já si také

postavím

pevnější dům,

36

neţ je ten tvůj.“ řeklo třetí prasátko.

Druhé a třetí prasátko se vydalo dál. Brzy na cestě potkala člověka,

který nesl dříví.

„Prosím, dal byste mi trochu dříví?“ zeptalo se prasátko, „chtělo bych si

postavit dům.“

„Jistě.“ řekl člověk a dal druhému prasátku trochu dříví.

Pak si i druhé

prasátko

postavilo

vlastní dům.

Řeklo si:

„A nyní mě vlk

nemůţe chytit

a sníst.“

„Postavím si

pevnější dům,

neţ je ten

tvůj.“ řeklo

třetí

prasátko.

Třetí prasátko se tedy vydalo dál samo. Brzy potkalo člověka, který nesl

nějaké cihly.

„Prosím, dal byste mi nějaké cihly?“ zeptalo se třetí prasátko, „chtělo

bych si postavit dům.“

„Jistě.“ řekl člověk a dal třetímu prasátku pár cihel.

Pak si tedy i třetí prasátko postavilo dům. Postavit dům z cihel trvalo

prasátku dlouho, protoţe to byl dům velmi pevný.

Třetí prasátko mělo velkou radost ze svého domečku. Řeklo si: „Nyní mě

uţ vlk nemůţe chytit a sníst.“

Další den šel po cestě vlk. Přišel ke slaměnému domečku, který si postavilo

první prasátko. Kdyţ první prasátko spatřilo, jak k jeho domečku míří vlk,

rychle se běţelo schovat do domečku a zavřelo za sebou dveře. Vlk

zaklepal na dveře a řekl: „Prasátko, prasátko, pusť mě dovnitř!“

37

„Ne, ne!“ odpovědělo prasátko. „Pro chlupy mého z mého ukecaného

rypáčku, odejdi od mého domečku!“

„Pak se tedy nadechnu a vydechnu a zfouknu celý tvůj dům!“ řekl vlk.

A tak se vlk nadechnul a vydechnul a nedechnul a vydechnul. Slaměný

domeček spadl a vlk snědl první malé prasátko.

Druhého dne šel vlk po cestě dál, aţ přišel k domečku ze dříví, které si

postavilo druhé prasátko. Kdyţ druhé prasátko spatřilo blíţícího se vlka,

vběhlo do domečku a zavřelo za sebou dveře. Vlk zaklepal a řekl:

„Prasátko, prasátko, pusť mě dovnitř!“

„Ne, ne!“ odpovědělo prasátko. „Pro chlupy mého z mého ukecaného

rypáčku, odejdi od mého domečku!“

„Pak se tedy nadechnu a

vydechnu a zfouknu celý

tvůj dům!“ řekl vlk.

A tak se vlk nadechnul a

vydechnul a nedechnul a

vydechnul. Domeček

z dříví spadl a vlk snědl

druhé malé prasátko.

Další den šel vlk po cestě

dál, aţ přišel k domečku z

cihel, které si postavilo

třetí prasátko.

Kdyţ třetí prasátko spatřilo, jak k jeho domečku míří vlk, rychle se

běţelo schovat do domečku a zavřelo za sebou dveře. Vlk zaklepal na

dveře a řekl: „Prasátko, prasátko, pusť mě dovnitř!“

„Ne, ne!“ odpovědělo prasátko. „Pro chlupy mého z mého ukecaného

rypáčku, odejdi od mého domečku!“

„Pak se tedy nadechnu a vydechnu a zfouknu celý tvůj dům!“ řekl vlk.

A tak se vlk nadechnul a vydechnul a nedechnul a vydechnul, ale domeček

se ani nehnul. To vlka rozzlobilo, ale předstíral, ţe se vůbec nezlobí.

Pomyslel si: „To je chytré prasátko! Pokud ho chci chytit, musím

předstírat, ţe jsem jeho kamarád.“

38

A tak vlk řekl: „Prasátko, pokud na mě budeš v šest ráno čekat, vezmu tě

na pole farmáře Semínka, kde si budeme moci nasbírat trochu řepy na

večeři.“

„Skvělý nápad!“ odpovědělo prasátko. Avšak třetí malé prasátko bylo

chytré a vědělo, ţe vlk chce prasátko sníst.

A tak se prasátko následující ráno vydalo na polo farmáře Semínku uţ v

pět hodin. Naplnil košíček řepou a rychle utíkal domů, aby byl doma před

šestou.

V šest hodin u

jeho dveří

zaklepal vlk.

„Tak, prasátko,

můţeme jít?“

zeptal se vlk.

„Promiň, vlku,

ale uţ jsem na

poli farmáře

Semínka byl.“

odpovědělo

prasátko.

„Naplnil jsem si

košík řepou a

nyní si ji vařím

na večeři.“

Vlk byl rozzuřený, ale předstíral, ţe není.

Pak vlk řekl: „Pokud na mě v pět hodin ráno počkáš, zavedu tě k jabloni

farmáře Konvičky, kde si nasbíráme červená jablíčka.“

„Skvělý nápad!“ odpovědělo prasátko.

Následující ráno se prasátko vydalo k jabloni uţ ve čtyři hodiny. Byl

vylezený na jabloni a trhal jablíčka, kdyţ vtom přišel vlk. Prasátko se

leklo, ale předstíralo, ţe ne a řeklo: „Tato jablíčka jsou skutečně

výtečná, pane Vlku. Hodím vám jedno.“ A hodil dolů jedno jablíčko, ale to

se skutálelo dolů po cestě a vlk za ním utíkal.

Mezitím malé prasátko seskočilo ze stromu a utíkalo pryč. Doběhlo

k domu a rychle zavřelo za sebou dveře.

39

Kdyţ vlk zjistil, ţe mu prasátko znovu uteklo domů, byl velmi, velmi, ale

vskutku velmi rozzlobený. Zavolal na prasátko: „Prasátko, já tě sním!

Přijdu si pro tebe komínem!“

Malé prasátko mělo velký strach, ale neřeklo vlkovi na to nic. Vzalo tedy

velký hrnec s vodou a postavil jej na kamna. Mezitím vlk vylezl na střechu

a začal slézat komínem.

Prasátko sundalo z hrnce poklici, a tak vlk spadl přímo do hrnce s velkým

šplouchnutím.

A to byl vlkův konec. Třetí prasátko bylo pro vlka příliš chytré.

40

A HÁROM KISMALAC ÉS A FARKAS

Volt egyszer három kismalac. Amikor megnőttek, a mamájuk elküldte

őket, hogy építsenek maguknak külön házikót. A három kismalac nagy

vígan dalolva útnak indult. Egyszer csak találkoztak egy emberrel, aki

zsúpszalmát cipelt. Az első kismalac megszólította:

„Szalmás bácsi, add nekem a szalmádat, hadd építsek belőle házikót!”

Az embernek megtetszett a kismalac, nekiadta a zsúpszalmát, de még

segített is fölépíteni a házikót. Annak a házikónak elől is volt ajtaja, meg

hátul is. Most már csak két kismalac ballagott tovább. Egyszer csak

találkoztak egy emberrel, aki deszkát cipelt. A második kismalac

megszólította:

„Deszkás bácsi, add nekem a deszkádat, hadd építsek belőle házikót!”

Az embernek

megtetszett a

kismalac,

nekiadta a

deszkát, még

segített is

fölépíteni a

házikót. Annak

a házikónak

elől is volt

ajtaja, meg

hátul is. Most

már csak a

harmadik

kismalac

ballagott tovább. Hamarosan találkozott egy emberrel, az meg téglát

cipelt.

„Téglás bácsi, add nekem a tégládat, hadd építsek belőle házikót!”

Az embernek megtetszett a kismalac, nekiadta a téglát, még segített is

neki fölépíteni a házikót.

41

A három kismalac boldogan élt a három házikóban. De egyszer csak arra

tévedt a lompos farkas. Egyenest a szalmaházikó elé állt, és csúnyán

kiabált:

„Gyere ki, te kismalac, hadd kapjalak be! Ha nem jössz ki, szétverem

a házikódat!”

Reszketett a kismalac, de azért hetykén kiáltotta a farkasnak:

„Lompos farkas, fekete! Engem ugyan nem kapsz be!” A farkas tépte,

marcangolta a házikót, de mire szétszedte, a kismalac a hátsó ajtón át

elmenekült a deszkaházikóban lakó testvéréhez. A farkas hamarosan

a deszkaházikó elé ért.

„Gyere ki, te kismalac, hadd kapjalak be! Ha nem jössz ki, szétverem

a házikódat!”

„Lompos

farkas,

fekete,

engem ugyan

nem kapsz

be!” kiabált

hetykén

a második

kismalac, és

a testvérével

együtt

elmenekült

a hátsó ajtón

a téglahá-

zikóba.

A farkas hamarosan odaért, és csúnyán kiabált:

„Gyere ki, te kismalac, hadd kapjalak be! Ha nem jössz ki, szétverem

a házikódat!”

„Lompos farkas, fekete, engem ugyan nem kapsz be!” kiáltotta hetykén

a harmadik kismalac, és nyugodtan leült a testvérei mellé.

A farkas fölmászott a házikó tetejére, s a kéményen át beugrott

a szobába. Csakhogy a tűzhelyen hatalmas fazékban lobogott, forrt a víz,

42

és a mérges, lompos farkas a kéményből egyenest a forróvizes fazékba

pottyant. A kismalacok meg gyorsan egy nehéz vasfedőt tettek

a fazékra, aztán egymásba kapaszkodva táncoltak és énekeltek:

„Lompos farkas, fekete, minket ugyan nem kapsz be!”

A három kismalac azóta is boldogan él, vasárnaponként meglátogatják

egymást, és olyankor jókat nevetnek a pórul járt farkason.

43

THE THREE LITTLE PIGS

Once upon a time there was a mother pig who had three little pigs. The

three little pigs grew so big that their mother said to them: „You are too

big to live here any longer. You must go and build up houses for

yourselves. But take care so that wolf does not catch you!“

The three little pigs set off. „We will take care so that the wolf does

not catch us.“ they said. Soon they met a man who was carrying some

straw.

„Please, will

you give me

some

straw?“

asked the

first little

pig. „I want

to build up

a house for

myself.“

„Yes.“ said

the man and he gave the first little pig some straw.

Then the first little pig built himself a house of straw. He was pleased

with his house. He said: „Now, the wolf will not catch me and eat me up.“

„I shall build a stronger house than yours.“ said the second little pig.

„I shall build a stronger house than yours, too.“ said the third little pig.

The second little pig and the third little pig went on along the road. Soon

they met man who was carrying some sticks.

„Please, will you give me some sticks?“ asked the second little pig.

„I want to build up a house for myself.“

„Yes.“ said the man and he gave the second little pig some sticks.

44

Then the second little pig biult up himself a house of sticks. It was

stronger than the house of straw.

The second little pig was very pleased with his house. He said: „Now, the

wolf will not catch me and eat me.“

„I shall build up a stronger house than yours.“ said the third little pig.

The third little pig walked on, along the road, by himself. Soon he met

a man carrying some bricks.

„Please, will you give me some bricks?“ asked the third little pig. „I want

to build

up a house

for

myself.“

„Yes.“

said the

man and

he gave

the third

little pig

some

bricks.

Then the third little pig built himself a house of bricks. It took him

a long time to build it up as it was a very strong house.

The third little pig was very pleased with his house. He said: „Now, the

wolf will not catch me and eat me.“

The next day the wolf came along the road. He came to the house of

straw which the first little pig had built up.

When the first little pig saw the wolf coming, he ran inside his house and

shut the door. The wolf knocked on the door and said: „Little pig, little

pig, let me come in!“

„No, no!“ said the little pig. „By the hair of my chinny chin chin, I will not

let you come in!“

45

„Then I will huff and I will puff and I will blow your house in!“ said the

wolf.

So he huffed and he puffed and he huffed and he puffed. The house of

straw fell down and the wolf ate up the first little pig.

The next day the wolf walked further along the road. He came to the

house of sticks which the second little pig had built up from.

When the second little pig saw the wolf coming, he ran inside his house

and shut the door. The wolf knocked on the door and said: „Little pig,

little pig, let me come in!“

„No, no!“ said the little pig. „By the hair of my chinny chin chin, I will not

let you come in.“

„Then I will huff and I will puff and I will blow your house in!“ said the

wolf.

So he huffed and he puffed and he huffed and he puffed. The house of

sticks fell down and the wolf ate up the second little pig.

The next day the wolf walked further along the road. He came to the

house of bricks which the third little pig had built up.

When the third little pig saw the wolf coming, he ran inside his house and

shut the door. The wolf knocked on the door and said: „Little pig, little

pig, let me

come in!“

„No, no!“ said

the little pig.

„By the hair

of my chinny

chin chin, I

will not let

you come in!“

„Then I will

huff and I

will puff and

46

I will blow your house in!“ said the wolf.

So he huffed and he puffed and he huffed and he puffed. But the house

of bricks did not fall down.

The wolf was very angry, but he pretended not to be. He thought: „This

is a clever little pig. If I want to catch him I must pretend to be his

friend.“

So the wolf said: „Little pig, if you will be ready at six o‟clock in the

morning, I will take you to Farmer Smith‟s field. We shall find some nice

turnips for dinner.”

“Very well.” said the little pig. But the third little pig was a clever little

pig. He knew that the wolf just wanted to eat him up.

So the next morning the third little pig set off for Farmer Smith‟s field

at five o‟clock. He filled his basket with turnips. Then he hurried home

before it was six o‟clock.

At six o‟clock the wolf knocked on the little pig‟s door. “Are you ready,

little pig?” he asked. „Oh, I have already been to Farmer Smith‟s field.”

said the little pig, „I filled my basket with turnips and they are now

cooking for my dinner.”

The wolf was very angry, but he pretended not to be.

Then the wolf said: “If you will be ready at five o‟clock in the morning,

I will take you to Farmer Brown‟s apple tree. We will pick some red ap-

ples.”

“Very well.” said the little pig.

Next morning the little pig set off at four o‟clock. He found the apple

tree. He was up in the tree, picking apples, when the wolf came along.

The little pig was very frightened, but he pretended not to be. He said:

“These are fine apples, Mr. Wolf. I will throw you one.”

47

He threw down an apple,

but it rolled away down the

road. The wolf ran after it.

Then the little pig jumped

down from the tree. He ran

all the way home and shut

his door quickly.

When the wolf heard this,

he was very, very, very an-

gry indeed.

He said: “Little pig, I am

going to eat you up! I am going to climb down your chimney to get you!”

The little pig was very frightened, but he said nothing. He put a big pot

of water on the fire, to boil.

The wolf climbed on the roof. Then he began to come down the chimney.

The little pig took off the lid from the pot. The wolf fell into the pot

with a big splash. And that was the end of the wolf.

The third little pig was too clever for him.

48

TMAVOMODRÁ EVE

(belgická pohádka)

Znáte Eve?

Tmavomodrou Eve?

Eve je královna. Avšak nikdo ní to neví.

Eve miluje tmavěmodrou barvu. Kaţdé ráno

vstane ze své tmavěmodré postele. Ve

svých tmavěmodrých bačkorách kaţdé ráno

schází po tmavěmodrých schodech.

„Dobré ráno, tmavěmodrý stolíčku! Dobré ráno, tmavěmodré ţidle!“ zpívá

si vesele. Z tmavěmodréhoho kredence si pak vezme tmavěmodrou

sklenici borůvkové marmelády. Pak si marmeládou namaţe chléb. Jí velmi

způsobně.

Z tmavěmodrého hrníčku pak pije tmavěmodrý čaj, připravený

z tmavěmodrých květů bylin, které společně s tmavěmodrými stromy

rostou na její tmavěmodré zahradě.

Nikdo neví, ţe Eve tolik miluje tmavěmodrou barvu, dokonce ani samotná

Eve ne! Prostě je to jako s kýcháním – musíte nebo nemůţete.

Eve ve velmi krásná. Je tak nádherná, ţe kdyţ ji lidé zahlédnou, pouze

říkájí: „Óóóóó...!“ nebo taky „Aaaaa!“ A nic víc, jen tolik. A to Eve nesnáší,

protţe Eve si ráda povídá s druhými. Je to tmavěmodrá roztomilá mluvka.

Eve má ráda legrační věci. Kolem tmavěmodrého moře, u kterého bydlí,

sbírá ty nejlegračnější tmavěmodré věci. Věřte nebo ne, ale jednou našla

tmavěmodrou cihlu, která škytá, nebo také tmavěmodrou hlavu v oblacích,

tmavěmodrou rybu, která zpívá operní písně, a také má stoh knih bez

konce.

Jednoho dne, kdyţ sbírala na pláţi mušle, potkala krále Ţlutozlátka.

Na nohou měl zlatoţluté boty a kdyţ spatřil Evu, jen řekl:

49

„„Óóóóó...!“

a pak:

„Aaaaa!“ ale

nic víc.

„To je

škoda!“ řekla

Eve smutně,

kdyţ král

neřekl nic

víc.

Další ráno se

král Ţlutozlátek znovu objevil na pláţi. Opět měl své zlatoţluté boty.

Kdyţ spatřil Evu, řekl:

„Óóóóó...!“ a pak: „Aaaaa!“ ale opět nic víc. A tak to šlo kaţdý den...

Pátý den se Eve schovala za písečnými dunami. Viděla zdálky krále

Ţlutozlátka, jak

přichází ve

svém

zlatoţlutém

obutí.

Král se dívá

a dívá. Snad uţ

posté se otáčí

za Evou, ale

kdyţ ji neviděl,

vrátil se do

svého

zlatoţlutého

paláce na moři.

Eve nevěděla, co má dělat. Král Ţlutozlátek se jí líbil a moţná by si jej i

vzala, ale nevěděla, jestli by si kdy zvykla na ţlutou barvu, kterou měl král

Ţlutozlátek zřejmě tolik rád. Vţdy si myslela ţe LÁSKA JE MODRÁ,

protoţe moře je modré a láska je hluboká jako moře.

50

A tak se Eve rozhodla, ţe se naučí mít ráda ţlutou do té doby, neţ si

krále Ţlutozlátka vezme. A tak začala s výcvikem:

Na svůj tmavěmodrý hrníček namalovala ţluté květy. Ţidle a stůl natřela

naţluto. Na své polštáře a přikrývku přišila ţluté trpaslíky se zlatými

čepičkami.

Netrvalo dlouho a Eve se ţlutá barva zalíbila. Nebyla sice pořád tak

hezká, jako její tmavěmodrá, ale hezká byla. A kdyţ tedy Eve usoudila, ţe

ţlutá se jí

opravdu líbí,

přišila si na

svůj

tmavěmodrý

svetr ţluté

puntíky, na

své

tmavěmodré

kalhoty pak

přišila ţluté

prouţky

a tmavěmodr

é boty si ozdobila ţlutými tkaničkami.

Právě včas! Král Ţlutozlátek uţ ji opět ve svých zlatoţlutých botách

vyhlíţel na pláţi. Kdyţ spatřil Eve, pouze řekl:

„Óóóóó...!“ a pak: „Aaaaa!“. Okouzlením totiţ nebyl schopen říct více, aţ

pak najednou ze sebe vydal: „Miluji, miluji tě!“

Nebyla to sice láska na první pohled, ale...

Eva pak ukázala králi své tmavěmodré boty se ţlutými tkaničkami a král jí

na oplátku ukázal svou zlatou korunu s tmavěmodrými puntíky. Pak spolu

povídali a povídali, a povídali a povídali... o všem ţlutém a modrém od

zlatého rána, aţ do tmavěmodrého večera.

51

Po pěti dnech a 6 nocích si Eve vzala krále Ţlutozlátka. Kdyţ se stěhovala

do zlatoţlutého paláce na tmavěmodrém moři, vzala si s sebou všechny ty

legrační věci, co nasbírala v okolí svého domu.

A tak kaţdou noc Eve

a král Ţlutozlátek spali

ve ţluté posteli

v tmavěmodrém

povlečení. Ráno pak jedli

zlatoţluté chleby

s borůvkovou

marmeládou a pijí

tmavěmodrý čaj ze

zlatoţlutých hrníčků.

Po nějakém čase se jim

narodily děti. Ale nebyly

to obyčejné děti. Byly to

zelené děti, tedy kromě Lízy, která byla modrá jako Eve.

Kdyţ byla Líza velká, vzala si prince Večerní Červánek a měli spolu růţové

děti, tedy kromě Loba. Lob byl červený, jako jeho otec.

Kdyţ i Lob dospěl, vzal si Ţlutinku, a měli pak spolu oranţové děti. Jen

Anička byla ţlutá, jako její maminka.

Ve zlatoţlutém paláci na tmavěmodrém moři tak nyní ţijí červené,

oranţové, ţluté, zelené, modré a růţové děti. A kdykoli prší a slunce pak

zasvítí, všechny děti spolu vyskočí na mohutný oblouk, který se nese nad

palácem, a všichni lidé pak volají:

„Podívejte, duha!“

52

EEFJE DONKERBLAUW

Geert De Kockere/Lieve Baeten

Eefje is een koningin, die heel veel houdt van donkerblauw (pantoffels,

trap, tafel, …).

Waarom ze zo van blauw houdt weet niemand. Het is gewoon zo.

Eefje is ook heel mooi en ze is een echte babbelkous. Ze verzamelt

allerlei gekke dingen zoals: een baksteen die de hik heeft, een hoofd in

de wolken, een goudvis die opera kan zingen, een stapel boeken zonder

einde, … allemaal in het donkerblauw.

Op een

dag komt

ze koning

Goudgeel

tegen. Hij

zegt

alleen

maar

“OOOOO

O”en

“AAAAA

AAAAAA

h.” Zo

doet hij

dat vier dagen lang.

De vijfde dag verstopt Eefje zich . De koning kijkt en kijkt wel honderd

keer na elkaar en keert dan terug naar zijn kasteel.

Eefje weet niet goed wat ze moet doen, is ze verliefd, zou ze met hem

trouwen? Ja! Liefde is blauw, zoals de zee. Maar toch besluit ze om ook

van geel te gaan houden. Ze begint overal geel te schilderen en vindt het

ook wel mooi.

Eefje gaat terug naar het strand en ziet daar koning Goudgeel; Hij zegt:

“OOOOOOOOOOOh AAAAAAAAAAAh, ik hou van jou! Het wordt liefde

op het tweede gezicht!

53

Eefje laat haar donkerblauwe schoenen met gele veters zien en de

koningtoont zijn gouden kroon met donkerblauwe stippen

Ze babbelden en babbelden wel vijf dagen lang en... trouwden. Ze gingen

wonen in het goudgele paleis aan de donkerblauwe zee.

Elke nacht slapen ze bij elkaar en na een poosje krijgen ze samen

kinderen. Twee groene kinderen, behalve Liesje, die net als Eefje blauw

is.

Liesje (blauw) trouwt met prins Avondrood. Zij krijgen samen twee

paarse kinderen , behalve Lobbe die net als de prins rood is.

Lobbe trouwt met Geeltje, zij krijgen twee oranje kinderen, behalve

Ansje, die net zoals Geeltje geel is.

Iedereen woont samen in het kasteel.

En telkens als het regent en daarna de zon weer schijnt, springen ze

samen in een boog over het paleis en alle mensen roepen dan:

“Ooooooooooooh, kijk de regenboog!”

54

THE STORY OF EVE DARK BLUE

Do you know Eve?

Eve Dark Blue?

Eve is a Queen.

But nobody

knows, except

Eve herself.

Eve loves the

color dark blue.

Every morning

she gets out of

her dark blue

bed.

In her dark blue

slippers, she goes downstairs by the dark blue stairs.

„Goodmorning dark blue table and hello dark blue chairs!“ she sings

cheerful. Out of a dark blue cupboard she takes a dark blue jug of

marmelade made of dark blue berrys.

Eve puts the marmelade in thick layers on her sandwiches.

She eats everything neatly.

Out of a dark blue cup she drinks dark blue tea. The tea is made of dark

blue flowers. The flowers grow in her dark blue garden with dark blue

trees.

Nobody knows why Eve loves the color dark blue. Not even Eve!

It is just so. As in sneezing. You have to or you should not.

Eve is a very beautiful girl. She is so pretty that when people see her

they can only say: „Oooooooh!“ or „Aaaaaaaaah!“. And nothing more.

And that is little. Eve finds it very annoying. Because Eve loves chatting!

She is a dark blue, very pretty talker .

55

Eve also likes funny things. In her dark blue house at the dark blue sea

she collects the most funny dark blue things. She has a dark blue brick

who has the hiccup . A dark blue head in the clouds . A dark blue goldfish

who can sing opera and a stack of books without end.

One day, when Eve is searching for shells on the beach, she meets King

Goldyellow. On his bare, goldyellow feet. First he only says:

„Ooooh!“ then „Aaaaah!“ and nothing more. And that ‟s little.

„That‟s a shame!“ Eve is miserable because he can‟t say anything else.

The next morning King Goldyellow is back at the beach. On his bare,

goldyellow feet.

When he sees

Eve, he says:

„Ooooooh!“ then

„Aaaaah!“ and

nothing else.

And that„s little.

And so it goes

on day by day….

The fifth day

Eve hides in the

dunes. She sees

King Goldyellow coming from afar. On his bare, goldyellow feet. The king

looks. And looks. And looks. He looks a 100 times. When he doesn‟t see

Eve he returns to his goldyellow palace at the sea.

Eve doesn‟t know what she has to do. She thinks King Goldyellow is a nice

man and maybe she even wants to marry him. But she doesn‟t know if she

will ever love the color yellow .

Eve thinks: „LOVE IS BLUE!“ because the sea is blue and love is as deep

as the sea.

Eve decides she has to learn to love the color yellow before she can

marry King Goldyellow. So she begins to practice.

56

On her dark blue teapot she colors the flowers yellow. The chairs on her

dark blue table she paints yellow. On her dark blue bed she sews yellow

dwarfs with pointed golden hoods.

After a while Eve thinks: „Yellow is pretty!“. Not as pretty as dark blue,

but still nice. When Eve thinks she likes the color yellow enough, she puts

on a dark blue sweater with yellow dots. She jumps into a pair of dark

blue trousers with yellow stripes. And she puts on two dark blue shoes

with yellow

laces.

Just on time!

King

Goldyellow is

already looking

for her at the

beach.

On his bare,

goldyellow

feet. When

he sees Eve,

he only says:

„Oooooh!“ and „Aaaaah!“.

For a moment he is speechless !

And than

suddenly he

says:

“I LOVE…,

I LOVE YOU!“

It wasn‟t love

at the first

sight, but….

Eve shows the

king her dark

blue shoes

with yellow

laces.

57

The king shows Eve his golden crown with dark blue dots.

They talk. And they talk. And they talk…. Blue and yellow words together.

From the golden morning until the dark blue evening.

After 5 days and 6 nights Eve marrys King Goldyellow. She takes every

funny dark blue thing with her to the kings goldyellow palace at the dark

blue sea.

Every night Eve and King Goldyellow sleep in a yellow bed with dark blue

sheets. In the morning they eat goldyellow sandwiches with dark blue

marmelade. And they drink dark blue tea from goldyellow cups.

After a while

the first

children are

born. They are

no ordinary

children.

They‟re

GREEN.

Except Lisa,

she‟s blue, like

Eve.

When Lisa is

mature, she

marrys Prince

Eveningred and… they get PURPLE children. Except Lob, he is red, like

the prince.

When Lob is old enough, he marrys Little Yellow and… they get

ORANGE children. Except Anne, she‟s yellow, like her mother.

In the goldyellow palace at the dark blue sea now live red, orange, yellow

green, blue and purple children.

And whenever it rains and the sun shines again, the children jump all

together in a large arc over the palace and all the people call:

“LOOK, THE RAINBOW!...”

58

59

POHÁDKA O SLADKÉ VČELCE

(belgická pohádka)

Byla jednou jedna rodina a ta měla dvacet čtyři dětí. Maminka a tatínek

se snaţili, aby své děti kaţdý den nakrmili. Jejich ţivot byl těţký.

Jednoho dne tatínek Floris pracoval pilně na zahradě. Vtom najednou

zakřičel: „Ale ne!“ Všichni uslyšeli ten výkřik a běţeli na zahradu. Tatínek

stál uprostřed

zahrady

s kapustou

v ruce a v té

kapustě byla

malá holčička.

„Ještě další!?“

řekla maminka

a dalších

dvacet čtyři

dětí zíralo

s otevřenými

ústy na svou novou malou sestřičku.

„Bůh mi odpusť,“ plakal otec, „ale nemůţeme si nechat tuto holčičku.

Těţce dokáţeme uţivit našich dvacet čtyři dětí.“

A tak šli všichni společně do lesa, poloţili holčičku do květinovou postýlku

a nechali ji tam. S pocitem viny a prázdným ţaludkem se vrátili domů.

Holčička nevěděla, co se stalo a usmívala se na bílé mráčky na obloze.

Ochytávala se svými ručičkami zelené stonky a květy, které ji šimraly na

nose. Leţela tam hodiny a hodiny a nikdo nepřišel.

Vtom letěla okolo malá včelka, kterou zlákala úţasná vůně květin. Jak se

zalekla, kdyţ spatřila malou holčičku! Rychle pochopila, ţe je to odloţené

lidské dítě, a tak utíkala rychle ke svému hnízdu.

„Ihned musím mluvit s včelí královnou!“ zalapala po dechu a ihned ji

zavedli ke královninu trůnu. Se sloţitým včelím tancem vysvětlila

60

královně, co našla a jak se k miminku dostanou. Královna, která byla

matkou uţ tisíckrát, byla připravena nešťastnému miminku okamţitě

pomoct.

„Vemte tomu malému miminku polovinu našeho medu,“ nařídila královna,

„je naší povinností se o ni postarat!“

Od toho okamţiku včelky začaly pracovat jednou tak těţce. Královna

nakladla dvakrát tolik vajíček, neţ byla zvyklá. Včelí kolonie se rozrostla,

takţe rostoucího malého človíčka neměli problém nakrmit.

Kdyţ holčička slavila své první narozeniny, sama královna jí přišla

pogratulovat a dala jí zvláštní dárek – dala jí jméno. Od té doby jí kaţdý

říkal Sladká

Včelka.

A všechny

včely zvolaly:

„Ať ţije

Sladká

Včelka!“

Uběhlo několik

let a z malé

Sladké Včelky

se stala

krásná dívka. A kdyţ jí bylo osmnáct let, bylo na čase, aby se o sebe

starala sama.

Jednoho dne, kdyţ zrovna se zavřenýma očima leţela ve stínu stromu, jel

okolo na koni princ doprovázený starým kouzelníkem. Oba seskočili z koně

a poklekli u dívky. „To je to, co hledám!“ řekl princ. „Nejkrásnější ţenu

a světě a já ji našel!“

Lehce ji políbil na rty a vtom se Sladká Včelka probudila. „Kdo jsi?“

zeptala se vylekaně. „Jsem princ a chci si tě vzít, protoţe jsi tak krásná

a sladká jako třešně.“ odpověděl princ. Sladká Včelka, která dosud ještě

61

ţádného muţe neviděla, ucítila něco, co ještě nikdy předtím. Princ se na ni

usmál a znovu ji políbil a Sladké Včelce se to líbilo.

Kouzelník pochopil, ţe teď jej zde není potřeba a tak nechal prince

a Sladkou Včelku osamotě. Odešel pryč, aby trénoval svá kouzla. Sladká

Včelka a princ se mezitím ještě líbali, kdyţ vtom se Sladká včelka

podívala na prince a zvolala: „Princi, co se to stalo s tvými ústy?“ Princ se

podíval do zrcadla a spatřil, ţe má všechny své zuby shnilé. Křičel: „Ale

ne, tvé polibky jsou tak sladké, ţe se všechny mé zuby začaly kazit!“

Princ zavolal

kouzelníka

a řekl: „Udělej

něco s mými

zuby, ať jsou

bílé jako sníh!“

Kouzelník pouţil

tedy svá kouzla

a vrátil

princovým

zubům původní

podobu. Princ

pak se zářivým úsměvem přistoupil zpět ke své milované. Znovu ji políbil,

ale polibek byl o hodně dělší, neţ předtím.

Po tom celém líbání byl princ celý sladký, a tak si řekl, ţe si dá něco

hořkého nebo kořeněného. A tak celý den pojídal česnek.

Nyní však jeho dech příšerně páchnul, ţe i Sladká Včelka se od něj

odvracela.

A tak si princ podruhé zavolal svého kouzelníka.

„Co mohu pro tebe udělat, můj pane?“ zeptal se kouzelník a princ

odpověděl: „Připrav mi kouzelný elixír, abych mohl milovat svou milou bez

líbání!“

62

A tak kouzelník připravil lektvar, nalil jej do lahve a dal princi se slovy.

„Dej pozor, můj pane, aby sis vzal pouze jednu lţíci tohoto lektvaru!“

Jenţe princ neuposlechl a vypil celou lahev.

Vtom se princ začal roztékat, pot mu stékal z čela, z uší mu stoupala pára

a jeho zuby se začaly klepat.

„Ó má krásno ţeno, touţím po tobě!“ řekl princ a objal Sladkou Včelku.

Kouzelník opět pochopil, ţe je nejvyšší čas odejít a nechat prince se

Sladkou Včelkou o samotě. Jenţe Sladká Včelka byla tak sladká, ţe se

princi v náručí

začala

rozplívat jako

snít.

Kdyţ se

kouzelník

vrátil, spatřil

prince, jak

klečí na

kolenou a pláče

jako malé dítě

a v rukou drţí

pouze kapku

syrupu. „Co se tady stolo, můj pane?“ zeptal se kouzelník. Princ mu

všechno řekl, a pak kouzelníka poţádal o radu.

Kouzelník řekl princi, ţe se mu jeho milovaná vrátí zpět ţivá, pod jednou

podmínkou. Princ však musí najít sedm dětí. Těchto sedm dětí pak musí

vyslovit „MILUJI TĚ“ v sedmi různých jazycích.

A tak princ započal svou pátrací výpravu. Po dlouhém hledání nakonec

našel sedm dětí, které by mu pomohly a přivedl je ke kouzelníkovi.

První dítě řeklo tato slova v němčině: „Ich liebe dich!“

Druhé dítě v angličtině: „I love you!“

Třetí dítě v maďarštině: „Tzeretlek!“

63

Čtvrté dítě v Estonštině: „Ma armastan sind!“

Páté dítě v Litevštině: „As myliu tave!“

Šesté dítě česky: „Miluji tě!“

Poslední dítě v němčině: „Ik hou van jou!“

Po posledních slovech sedmého dítěte Sladká Včelka znovu oţila a všichni

byli šťastní.

Princ pak poslal všechny do zámku, aby spolu oslavili tuto

nezapomenutelnou příhodu.

64

URBANUS VERTELT: ZOETE HYDROMEL

Vader Fleuris ging naar de tuin om er zijn laatste boerenkool af te

snijden.Terwijl moeder Fleuris de aardappelen schilde, zaten al hun

24 kindjes reeds met rammelende buiken aan tafel.

“Het is niet waar!” klonk het plots vanuit de tuin en moeder en kroost

spoedden zich naar vader, die bleek en bevend met de kool in zijn armen

stond. “Alweer eentje,” zuchtte moeder en de 24 kinderen staarden met

opengevallen mond naar hun splinternieuwe zusje dat midden in de

boerenkool lag. “God vergeve mij, “ schreide de arme man, “maar we

kunnen dit meisje niet houden, we scheuren nu al van de honger.“

Ze trokken met z‟n allen naar het bos en legden de baby te vondeling in

een bed vergeet - me - nietjes . Met een loden schuldgevoel en een lege

maag gingen ze weer naar huis.

Het kleine meisje had geen flauw benul van wat er gebeurde en giechelde

naar de witte wolkjes in de lucht. Ze grabbelde met haar ronde handjes

naar de groene stengels en de bloemblaadjes kriebelden in haar neusje.

Zo lag ze daar uren en niemand kwam voorbij.Een zoemend bijtje, dat

zich aangetrokken voelde door de geurige vergeet – me – nietjes,

verschoot bijna haar angel toen ze merkte dat er een rozig , blozend

dingetje tussen de bloemen lag. Al gauw had ze begrepen dat het een

verlaten

mensenkind

was en snorde

als een

spoedbestellin

g terug naar

haar nest.

“Ik moet

dadelijk de

koningin

spreken,“

hijgde ze en

ze werd dan

ook

onmiddellijk naar de troon gebracht. Met een ingewikkelde rondedans

vertelde ze de koningin wat ze gevonden had en hoe je er weer naartoe

65

kon vliegen. De koningin die al duizend keer moeder was geweest, was

onmiddellijk bereid om voor dat arme kind te zorgen. “Meester dar,“

sprak ze,“ zeg aan alle werkbijen dat ze de helft van onze honing en een

kwart van onze koninginnenbrij naar dat meisje brengen. Het is onze

plicht om ons over dat wichtje te ontfermen.”

Vanaf toen werkten de bijen dubbel zo hard, zonder daarvoor in staking

te gaan en de koningin legde tweemaal zoveel eitjes want de kolonie

moest uitbreiding nemen om het opgroeiende kind te voeden. Toen het

meisje

één jaar

werd

kwam

de

bijenvor

stin

haar

persoonl

ijk

geluk

wensen

en gaf

haar als

verjaar

dagsgeschenk een naam. “Voortaan zal je Hydromel heten,“ sprak ze

plechtig en alle bijen juichten:

“Leve Hydromelleke!“

Zo groeide het meisje op en toen ze achttien was geworden, kon ze reeds

goed voor zichzelf zorgen. Ze zoog de nectar uit de bloemkelkjes en de

klaverbloempjes en knabbelde het stuifmeel uit de stampertjes.

In de schaduw van een zilverberk deed ze haar middagdutje en het

toeval wou dat een jonge prins , vergezeld door een oude tovenaar, daar

voorbijkwam. Ze sprongen allebei van hun paard en knielden bij het

meisje neer. “Dit is wat ik zoek!“ zei de prins, “de mooiste jonge vrouw

van de wereld en nu heb ik ze gevonden.”

Hij kuste haar zachtjes op de bovenlip en Hydromelleke werd wakker.

“Wie ben jij?” vroeg ze angstig. “Ik ben de prins en ik wil met je trouwen

66

want jij bent zo mooi en zo zoet als een kers.” Hydromel, die van haar

leven nog nooit een jongen had gezien, en zeker geen prins, voelde voor

het eerst iets dat ze nog nooit bij de bijtjes had gevoeld. De prins

glimlachte en kuste haar weer en Hydromelleke liet hem begaan.

De tovenaar begreep dat hij daar niet nodig was en ging gauw een eindje

verderop toveren. Ze kusten elkaar minutenlang op de mond. Toen de

prins even ophield en naar adem snakte, gilde het meisje verschrikt:

“Maar prins wat is er met je mond gebeurd?“ De prins keek in de spiegel

en zag dat al zijn tanden verdwenen waren behalve nog een paar bruine

stompjes. “Oo, ljief meijes, jouww kwussen zjijn zo zoewt dat al mijn

tjanden rjot zjijn!”

Nu liep hij naar de tovenaar en zei: “Tover mij onmiddellijk een nieuw

gwebit wjitter dan pwoselein .” De prins kreeg zijn nieuw gebit en met

een fonkelende nieuwe glimlach stapte hij weer naar zijn geliefde. Hij

kuste haar opnieuw maar nu nog langer. Van al dat gezoen werd de prins

zo suikerachtig, dat hij verlangde naar iets bitter, iets pikants. Hij

knabbelde dan ook een ganse mand knoflook op.

Nu stonk zijn adem zo afschuwelijk, dat Hydromelleke hem de rug

toekeerde.

“Tovenaar, wil je eens komen ?” riep de prins.

“Wat kan ik voor u doen?” vroeg de wijze. “Maak mij een toverdrank, dat

ik het meisje kan beminnen zonder haar te kussen.” De tovenaar

brouwde een sudderend goedje en goot het in een fles. “Neem hiervan

één eetlepel,“ zei hij en de prins dronk het hele flesje leeg. Nu begon hij

te gloeien, het zweet spoot als fonteintjes uit zijn voorhoofd en zijn

oren floten stoom. Zijn vals gebit kletterde als een stepdanser. “Schone

vrouwe, ik smacht naar jou.”

En de prins omhelsde haar zo wild dat de tovenaar nog een heel eind

verder moest gaan toveren. Maar Hydromelleke was zo zoet dat ze in de

armen van haar vurige aanbidder begon te smelten als sneeuw voor de

zon.

Toen de tovenaar terugkwam, zag hij dat prins huilend als een kind op

zijn knieën zat met alleen nog een beetje siroop aan zijn handen.

Alle mensen waren droevig.

“Wat is hier aan de hand?“ vroeg de tovenaar.

67

De prins vertelde het hele verhaal en vroeg de tovenaar om hem te

helpen.

Er was maar één manier om Hydromel terug tot leven te brengen.

De prins moest 7 kinderen zoeken die in 7 verschillende talen de

volgende woorden konden zeggen: “Ik hou van jou!”

Na een lange zoektocht vond de prins 7 kinderen die hem konden helpen

en hij bracht ze naar de tovenaar.

Het eerste kind zei de woorden in het Duits: “Ich liebe dich!”

Het tweede kind zei de woorden in het Engels: “I love you!”

Het derde kind zei de woorden in het Hongaars: “Tzeretlek!”

Het vierde kind zei de woorden in het Ests: “Ma armastan sind!”

Het vijfde kind zei de woorden in het Litouws: “As myliu tave!”

Het zesde kind zei de woorden in het Tjechisch: ”Já tě také miluji! “

Het laatste kind zei de woorden in het Nederlands: “Ik hou van jou!”

Bij de laatste woorden van het zevende kind kwam Hydromel weer tot

leven. Iedereen was blij!

De prins nodigde

iedereen uit voor een

groot feest op zijn

kasteel.

68

THE STORY OF SWEET HONEYBEE

Once upon a time there was a family who already had twenty-four chil-

dren. The mother and father did their very best to feed their children

every day. Life was hard.

One day father Floris was working in his garden. Suddenly he shouted:

“Ooooh nooo!” Everyone had heard the cry and hurried to the garden.

Father was standing in the middle of the garden with a cabbage in his

hands. In the cabbage was a little girl.

“Another one,“ said the mother and the other twenty-four children

stared with open mouth at their new little sister.

“God forgive me,“ cried father, “but we can not keep this girl.”

We have barely

enough food for

our twenty-four

children.

So they went all

together to the

forest and laid

the baby aban-

doned on a bed

of flowers. With

guilt and an

empty stomach

they went home.

The little girl had no idea wat happened and laughed at the wite clouds in

the sky. She fumbled with her little hands to the green stalks and petals

tickled her nose. She lay there for hours and nobody came over.

A small bee who smelled the delicious fragrance of the flowers, startled

when she saw the little girl. She immediately understood that it was an

abandoned human child and she hurried back to her nest.

“I must speek the Queen at once,“ she gasped en she was brought imme-

diately to the throne. With a complicated „beedance‟ she explained to the

69

Queen what she had found and how they could fly to the baby. The

Queen, who had been a mother a thousand times, was immediately pre-

pared to take care of the poor child.

“Take half of our honey to the little baby,“ she said, “it‟s our duty to

take care of her!”

From that moment the bees worked twice as hard. The Queen lay twice

as mutch eggs than she used to do. The colony had to become bigger so

they could feed the growing child.

On the first birthday of the child the Queen herself came to congratu-

late her and

gave her

a special pre-

sent. She gave

the child

a name.

From that mo-

ment everybody

called her

„SWEET

HONEY BEE„.

All the bees

cheered: “Long

life Sweet

Honeybee!”

After a few years Sweet Honeybee turned into a beautiful young lady.

And when she was eighteen the time had come she had to take care of

herself.

One day, when she took a nap in the shade of a tree, a prince came by.

He was accompanied by his old sorcerer. They jumped off their horses

and knelt down at the girl.“ This is what I‟m looking for!” the prince said,

“the most beautiful woman in the world and now I found her.”

He kissed her softly on the lips and she awoke. “Who are you?“ she asked

anxiously. “I am the prince and I want to marry you because you are so

beautiful and as sweet as a cherry.” Sweet Honeybee, who never in her

70

life had seen a boy, felt something she had never felt before. The prince

smiled and kissed her again and Sweet Honeybee loved it.

The sorcerer understood that he was not wanted and he left the prince

and Sweet Honeybee alone. He went somewhere else to practice his

magic.

Sweet Honeybee and the prince kept on kissing. When they stopped kiss-

ing, Sweet Honeybee looked at her prince and she yelled: “Prince, what

happened with your mouth?!“ The prince looked in the mirror and saw

that all his teeth were rotten. He shouted: “Oh no, all your kisses are so

sweet that all my teeth start to rot!”

The prince called his socerer and said: “Give me back my teeth and make

them as white as snow!” The prince got his new teeth and with a sparkling

smile he stepped back to his beloved. He kissed her again but mutch

longer than before. From all this kissing the prince became very „sweet‟

and he desired for something bitter or spicy. So he nibbled on garlic all

day.

Now his breath smelled so terrible that Sweet Honeybee turned her

back on him.

The prince called his sorcerer for the second time:

“What can I do for you?“ asked the sorcerer. The prince said: “Make me

a magic potion so I can love my girl without kissing her!”

The sorcerer made a potion and poured it in to a bottle.

“Take only one spoon of this potion,“

the sorcerer said. But the prince

did not listen and he drank the

whole bottle.

He began to glow, sweat dripped

from his forehead, steam whistled

from his ears and his theeth rat-

tled.

“Oh beautiful woman, I yearn for

you!” he said and he embraced her.

71

The sorcerer understood that he was not wanted and he left the prince

and Sweet Honeybee alone.

But Sweet Honeybee was so sweet that she began to melt like snow in

the arms of her lover.

When the sorcerer returned, he saw the prince as a crying baby on his

knees with only a littlebit of syrop on his hands. Everyone was sad.

He asked the prince: “What is going one here?“

The prince told him what happend and asked his sorcerer for help. The

sorcerer told the prince he could make her back alive on one condition.

The prince had to find seven children. Those seven children had to ex-

press the words „I love you„ in seven different languages.

So the prince began his major quest.

After a long search, he found seven children who could help him and

brought them to the sorcerer.

The First child said the words in German: “Ich liebe dich!”

The second child said the words in English: “I love you!“

The third child said the words in Hungarian: “Tzeretlek!“

The fourth child said the words in Estonian: “Ma armastan sind!”

The fifth child said the words in Lithuanian: “As myliu tave!“

The sixth

child said the

words in

Czech: “Já tě

také miluji!”

The last child

said the words

in Dutch: “Ik

hou van jou!”

After the last

words from

the seventh

72

child, Sweet Honeybee came back to live! Everyone was very happy!

The prince invited everyone to his castle to celebrate this memorable

event!

73

KRÁLÍČEK A OTEC LESA

(estonská pohádka)

Malá a velká lesní zvířátka se skrývala pod vysokým smrkem. Třásla se

zimou, protoţe počasí bylo opravdu studené.

Medvěd řekl: „Ó, ó, smrt přichází, smrt přichází!“

Vlk nato: „Ano, a nemůţe být příliš daleko. Vítr uţ fouká skrz mé tělo,

skrz mé kosti!“

„Co si svět bez nás počne? Beze mě, bez tebe, bez našich známých…?“

řekla liška, které se zuby třásly zimou.

Zvířátka řečnila a řečnila, hloubala a hloubala, aţ jezevec nakonec

prohlásil:

„Drazí sousedé, nemůţeme dělat nic, neţ jít za Otcem lesa a poţádat ho

o lepší koţichy.“

Medvěd souhlasil: „To je slovo muţe!“

Liška a vlk přikývnuli: „To je pravda. Tak jdeme.“

A tak také zvířátka šla. Vytvořila zástup a šla ve směru, kde leţela farma

Otce lesa.

Kdyţ přišla zvířátka na farmu, pořádně zabouchala na dveře a okna. Pak si

sedla do sněhu a čekala. Otec lesa si mezitím nazul boty a vyšel ze dveří.

74

Zvířátka se Otci lesa poklonila a slušně

na něj zavolala: „Dobrý den, Otče lesa!“

„Dobrý den Vám!“ odpověděl Otec lesa.

„Proč jste přišli?“

„Chtěli jsme tě, Otče lesa, poţádat

o lepší koţich.“ odpověděla liška,

přistoupila blíţe a zvedla svůj ocas.

„Aha. No a copak ty staré uţ nejsou

dobré?“ zeptal se Otec lesa.

„Vítr ty staré profoukne.“ odpověděla

liška.

„Uţ jsou docela tenké, docela tenké!“ zvolali vlk a medvěd.

„Pak se nedá nic dělat, zvířátka. Pokud jsou vaše koţichy tak děravé, pak

se opravdu uţ nedají nosit.“ řekla Otec lesa a začal zvířátkům nadělovat

nové zimní oblečení.

A tak medvěd, vlk a liška dostali nový koţich. Medvěd nosíval skvělý

světle ţlutý koţich, teď však dostal skromnější hnědý. Avšak ten jej

nejenţe chrání před mrazem, ale jeho zbarvení jej lépe chrání před lovci.

Liška mívala

pruhovaný koţich

a pruhované

kalhoty, ale nyní

dostala obojí

v jedné barvě

a s bohatší srstí.

Vlk byl aţ dosud

nejhezčí lesní

zvířátko – byl

puntíkovaný od uší

aţ k ocasu. Ale

teď dostal silný

a odolný pracovní

oděv, který se

nesvleče a nezničí dokonce ani v nejhorším počasí.

Otec lesa zahlédl za ostatními lesními zvířátky i malého králíčka. Zavolal

si ho a přátelsky se ho zeptal: „A co ty? Ty nepotřebuješ ode mě nic?“

75

„Ne, já nic nepotřebuju. Já jím trávu a trochu chutné osiky z obory, co mi

tedy můţe mráz udělat?“ odpověděl králíček s posměchem.

„Dobře pro tebe, králíčku. Taková odolnost je chvályhodná!“ řekl Otec

lesa.

Otec lesa se pak o kousek dál přikrčil za křoví, vykukoval skrz větve a byl

opravdu rozzlobený. Ta slova, co mu králík řekl, ho velmi rozzlobila. „Je

to moţné? Je moţné, aby toto zvířátko nepočítalo s mou sílou a mocí ani

za nic?“ Proto se Otec lesa rozhodl čelit králíkovi a ukázat mu, co mráz

umí.

Poté, co králíček utekl z farmy Otce lesa, mráz jej začal pronásledovat.

Mráz mu nenechal ţádný náskok. Foukal na něj hodně mrazu, ţe se

dokonce stromy lámaly.

Králíček ale běhal a běhal, jen aby se zahřál, ale nic mu to nepomohlo.

Ukryl se tedy ve stínu vykotlané borovice a přikryl se, avšak ani to mu

nepomohlo. Pak ulehl vedle kopky sena a schoulil se, aţ zůstal více a více

znehybněn. Myslel si, ţe tohle je konec.

Slyšel, jak mráz pochoduje kolem něj a ptá se: „Myslím, ţe pod svým

koţíškem ti nezbyla uţ ani troška tepla?“

„Proč ne? Podívej, nemůţu dokonce chodit kvůli tomu horku!“ odpověděl

králíček. Sebral své poslední síly a přeskočil kopku sena. Mráz se lekl,

zakroutil hlavou a s údivem řekl: „Hmm, zdá se, ţe tě neporazím.“

„To je pravda! Nemůţeš mě porazit!“ volal králíček.

A mráz tedy králíčka nechal být a zklamaně odešel. Králíček únavou usnul

a uţ nebyl vyrušen ani větrem, ani sněhovou bouří.

A ţije ve svém starém koţíšku aţ dosud.

76

JÄNES JA KÜLMATAAT.

Suured ja väikesed metsloomad kükitasid kõrge kuuse all, lõdisesid külma

pärast.

Karu ütles: “Oh-oh-oh, surm tuleb!”

“Jah, ega see enam kuigi kaugel ole, tuul puhub läbi luu ja liha,” ohkas

hunt.

“Mis vaene maailm ilma meieta peaks küll peale hakkama – ilma minuta ja

ilma sinuta ja ilma muudegi loomadeta,” lausus rebane ega saanud hambaid

silmapilkugi koos hoida.

Arutati nõnda ja arutati, põlastati nõnda ja põlastati, kuni ilves viimaks

arvas:

“Pole siin muud midagi, armsad naabrid, tuleb minna Metsaisa jutule,

vahest annab ehk paksemad kasukad.”

“Mehe sõna, see on mehe sõna!” kiitis karu.

“Õige jah, läki pealegi,” noogutasid hunt ja rebane.

Tehti kohe

nõnda: asuti

üksteise

taha ritta,

mindi

Metsaisa

talu juurde.

Mindi

Metsaisa

talu juurde,

koputati

kõvasti

vastu ust ja

aknaid,

istuti lumme

ja oodati.

Metsaisa pani kapukad jalga, tõmbas viisud otsa ja tuli lävele. Loomad

kummardasid viisakalt ja hüüdsid: “Tere, tere, Metsaisa.”

77

“Tere, no tere teile endilegi,“ vastas Metsaisa. “Mis külameestel kah asja

oleks?”

“Asja on nõnda palju, et tahtsime paluda sinult paremaid kasukaid,” vastas

rebane asjamehe kombel ette astudes ja saba püsti ajades.

“Ohoh, kas vanad pole enam head küllalt?” päris Metsaisa edasi.

“Vanad lasevad tuult läbi,” ütles rebane.

“Auklikuks juba kulunud, auklikuks juba kulunud,” hüüdsid hunt ja karu.

“Ega siis midagi – kui auklikuks kulunud, siis muidugi ei

kõlba,” ütles Metsaisa ja hakkaski kohe uut

talivarustust välja jagama.

Said nõndaviisi vastsed vammused karu, hunt ja

rebanegi: karul oli varem uhke helekollane kasukas,

nüüd anti talle tagasihoidlik pruun, mis mitte ainult ei

varja pakase eest, vaid on raskesti nähtav ka küti

silmale; rebasel olid varem vöödiline kuub ja

triibulised püksid, nüüd sai ta nad ühte värvi ja hoopis

kallima karvaga; hunt oli seni teistest metsloomadest

toredam – kandis tähnilist rüüd kõrvadest

tagakäppadeni - tema sai nüüd tugeva ning

vastupidava tööülikonna, mis ei kulu ega rikne halvemategi ilmadega.

Üsna teiste kasukavahetajate selja taga silmas Metsaisa viimaks ka

väikest jänest, kutsus teda sõrmega, küsis sõbralikult:

“Noh, vennike, kuidas siis sinuga on?”

“Ei mul ole tarvis midagi. Mina näkin rammusat orast ja hammustan peale

maitsvat haavakoort, mis külm tühi kah minule teeb,” vastas jänes

naerdes.

“Tubli, tubli, sihukest mehekangust tuleb ju lausa kiita,” ütles Metsaisa.

Külm kükitas sel ajal veidi maad eemal paakspuupõõsa taga, piilus läbi

paljaste oksade, oli väga pahas tujus. Jänese sõnad vihastasid teda aga

veelgi: või nõnda, või nõnda – või siis too tühipaljas ei pea tema võimu ja

vägevust mikski! Ja otsustas külm jänese käsile võtta ning näidata, mida

ta teha suudab.

78

Kui jänes Metsaisa talu juurest minema lippas, kargas külm kohe ta

kannule. Ei jäänud tast sammugi maha, puhus sihukest pakast, et puud

paukusid. Jänes jooksis, jooksis, katsus endale sellega sooja teha – ei

midagi. Kükitas jämeda männi varju, tõmbas keha hästi kössi – ei aidanud

seegi. Heitis siis viimaks heinasao kõrvale pikali ja oli seal nagu kera, jäi

järjest kangemaks, mõtles, et nüüd on lõpuke vist ikka tõesti kätte

jõudnud. Ja kui kitsikus ju üsna suureks kasvas, kuulis, kuidas külm lund

krudistades ta juurde astus ja küsis: “ Ega su naha all ole vist enam

sädetki sooja?” “ Miks ei ole, miks ei ole – näe, ei jõua kuuma pärast enam

käiagi!” vastas jänes, võttis viimase jõunatukese kokku, hüppas teisele

poole saadu.

Külm kohkus seda kuuldes üsna ära, väärutas pead, imestas:

„Tohoh hullu, tulebki välja, et ma sinule vennikesele vastu ei saa.”

“Õige mis õige, ei sina minule vastu saa,” hüüdis jänes.

Külm jättis puhumise, kõndis häbistatult minema.

Jänes aga magas sao ääres väsimuse välja – ei lasknud end segada ei

tuulel ega tuisul.

Ja elab oma vanas kasukas tänapäevani.

79

A RABBIT AND JACK FROST.

Small and large forest animals were squat under a high fir and shivering

because of the cold weather.

A bear says: „Oh-oh, death is coming, death is coming“

A wolf had a sigh: “Yeah, it cannot be very far, the wind is blowing

through flesh and bones.”

“What will world do without us – without me and without you, without

other

relatives,“

said a fox

and could

not keep his

teeth

together

because of

the cold.

It was

discussed

and

discussed,

contemned

and contemned until bobcat eventually figured:

“Dear neighbors there is nothing else to do then go to Forest-father and

ask for better fur coat.“

A bear approved: “That‟s a word of a man!”

The fox and the wolf nod: “That‟s right, let‟s go.”

It was done right away. They formed an array and went to Forest-

fathers farm.

They went to Forest-fathers farm and knocked hard on doors and

windows. After that they sat in the snow and waited. Forest-father put

80

on his footwear and came to door. Animals bowed to him politely and

shouted:

“Hello, hello, Forest-father!”

“Hello to you too,” answered Forest-father, “In what case are you

coming?”

“The case is that we wanted to ask you for better fur,” fox answered

and stepped

forward and

raised his tail.

“Oh-oh, aren‟t

the old ones

good enough

anymore?” asked

the

Forest-father.

“Wind is blowing

through the old

ones,” said the

fox.

“We have wear them thin already, wear them thin,” shouted wolf and

bear.

“Then there is nothing to do- if they are holey, then they are certainly

not good,” said

Forest-father

and started to

give out some

new winter

equipment.

Now the bear,

wolf and fox got

a new fur.

A bear used to

have a proud

light yellow fur,

81

now he was given a modest brown one. But it was not only covering him

from freeze, also it made him difficult to see for a hunter. The fox

used to have a striped coat and striped trousers, but now he got both of

them same color and with more expensive fur. The wolf was until now

the nicest one of the forest animals – he had a dotted from ears to tail.

But now he got a strong and hard-wearing working suit, which will not

wear off or spoil even with worst weathers.

Forest-father spotted behind the other forest animals at last a small

rabbit, called him out and asked friendly: “How is it with you?”

“No, I don‟t need anything. I eat filling quack grass and bite a little bit

of tasteful aspen park, what can a frost do to me,” answered the rabbit

with a laughingly.

“Good for you, that kind of resistance is praiseworthy” said the

Forest-father.

A little bit farther was crouching the frost behind the bush, peeked

through bare branches and he was in a really bad mood. The words rabbit

said made him even more angry: is that so – is it really so that this animal

doesn‟t count his power and mightiness for nothing! Therefore he

decided to face up the rabbit and show him what frost can do.

After rabbit run away from Forest-fathers farm, frost started to follow

him. Frost left him no distance blew him a lot of freeze so that even

threes were cracking.

Rabbit was running and running to get him warm – but nothing helped. He

crouched in the shadow of a broad pine and cowered – but it didn‟t made

better. Then he lay down next to haycock and cuddled up, he got more

and more stiff. He thought that it is his end. He heard how frost

stepped next to him and asked: “I think you have no heat left under your

coat?”

“Why not - look I cant even walk because of the heat!” answered the

rabbit, took his last strength and jumped over the haycock.

Frost was frightened, shaked his head and wondered: “Oh, it seems that

I can‟t beat against you.”

“That‟s right, you can‟t beat me,” shouted the rabbit.

82

Frost left his blowing and walked away ashamed. The rabbit slept his

tiredness off and he was not disturbed by the wind or snowstorm.

He is living in his old coat until now.

83

PILLEKE V HUSTÉM LESE

(estonská pohádka)

Jednou, na statku blízko velkého lesa, ţili maminka a tatínek. Měli rozto-

milou dceru, malou Pilleke.

Jednoho dne malá Pilleke prosila o svolení, zda si můţe jít natrhat borův-

ky. Tatínek namítal. Ale Pilleke začala se slzičkami prosit a slibovat, ţe

by určitě nešla daleko a ţe by borůvky trhala jen

blízko lesa. Maminka tedy nakonec přikývla

a svého muţe taktéţ poţádala: „Nech to dítě

jít.“ tatínek tedy také svolil. A tak Pilleke šla

s košíčkem k lesu.

Slunce uţ skoro zapadlo a maminka i tatínek se

sháněli po Pilleke a zoufale naříkali: „Pilleke se

ještě nevrátila!“

Strach polil maminčino čelo, tatínkovo srdce se

třáslo: „Snad jí vlk udělal něco zlého, zlý medvěd

ji spolkl, liška ji roztrhala…!“

Nic nezbývalo, neţ jít Pilleke hledat. „Pill, haló!

Ozvi se!“ hlasitě volala maminka. „Pill! Pilleke!“

volal tatínek, ale po Pilleke nezbyla jediná stopa.

Medvěd, starý Bruin, uslyšel volání maminky i tatínka a s chechotem se

zamyslel: „Hmm, krásný kousek!“ a zmizel v divočině.

Vlk také uslyšel volání a zavrčel: „Hmm, to je kousek!“ a utekl do lesa.

I Lišák uslyšel nářek, a protoţe je chytrá šelma, pomyslel si: „Hey, na tom

by si mohl jeden vydělat!“ a tryskem utíkal do mlází.

Pill hledala borůvky blízko lesa, ale v té své sběratelské horlivosti šla

hlouběji a hlouběji do lesa, aţ se nakonec z něj nemohla dostat. Pill se

zmocnil strach a začala utíkat. Běţela a běţela, aţ upustila borůvky

a rozplakala se. Plakala, aţ jí očka zčervenala. Mezitím se uţ snesla tma.

Pill nemohla udělat více, neţ vylézt na strom, kde by přenocovala. Cestu

zpět bude hledat ráno.

84

Pilleke seděla mezi větvemi velké borovice a plakala. V tom se ozvalo hla-

sité škrábání. Pill se podívala dolů: velký rozzuřený medvěd stál pod stro-

mem a čichal.

„Proč tam pláčeš?“ zeptal se

medvěd vlídným hlasem.

„Proč bych neměla plakat?“

řekla Pill. „Šla jsem sbírat bo-

růvky do lesa, ztratila jsem se

a teď nemůţu najít cestu do-

mů!“

„Neboj se,“ řekl medvěd, „slez

dolů, posaď se na můj hřbet

a vezmu tě k tvé mamince

a tatínkovi. Uţ tě oba hledají!“

„Ne, raději ne,“ odpověděla,

„jestli mě hledají, tak mě najdou. Jsi moc rozzuřený!“

Medvěd se tedy s bručením odplíţil do křoví. Pill začala volat maminku

a tatínka.

Medvěd právě zmizel, kdyţ Pill uslyšela znovu kroky. Suché větve praska-

ly. Podívala se dolů. Uviděla tam dvě oči třpytící se jako ţhavé uhlíky. „To

je vlk!“ pomyslela si Pill, protoţe jí bylo řečeno, ţe vlčí oči se v noci třpytí

jako ţivé uhlíky. A tak to taky bylo.

„Proč křičíš?“ zeptal se vlk.

„Proč bych nemohla!“ odpověděla Pill. „Maminka s tatínkem jsou daleko

odsud, moţná ţe mě uslyší a přijdou!“

„Pojď dolů, zavedu tě k nim. Sedneš si na můj hřbet!“ navrhl vlk.

„Ne, nepůjdu!“ řekla Pill. „Jsem si jistá, ţe mě uslyší a přijdou. Tvá páteř

je stejně velmi ostrá.“

Vlk zaskřípal svými zuby a odplíţil se. Myslel si: „Jen si dej na mě pozor!“

Pill začala volat znovu, čekala a plakala.

85

Za nějakou chvíli uslyšela zdola zase nějaký hluk. Podívala se tam a uviděla

tam stát starého Reynarda Lišáka se sladkou a usměvavou tváří. Vlídně se

ptá: „Proč tam pláčeš, malá Pilleke?“

„Proč bych neplakala,“ odvětila Pill, „šla jsem sbírat borůvky, ztratila

jsem se a teď nemůţu najít směr, kde je můj domov.“

„To je v pořádku, dítě.“ řekl lišák a přemýšlí: „Měl bych vzít to dítě domů

k mámě a tátovi, moţná mi dají nějakou slepici.“ A tak pokračoval: „Zů-

staň tady a buď řádně zticha, jinak tě uslyší vlk a medvěd, ti pak přijdou

a sní tě. Poběţím k vašemu domu a řeknu tvým rodičům, kde malá Pilleke

je. Neplač a buď potichu, milé dítě!“

Pilleke se líbil

tón, kterým lišák

mluvil, a tak se

ztišila. Lišák pe-

lášil pryč za ma-

minkou a tatín-

kem. Aţ přišel

k nim, hezky se

usmál a řekl:

„Dobrý den, pa-

ne! Dobrý den,

madam! Proč sbí-

ráte borůvky

v tak pozdním

čase?“

„Milý Lišáku, my nesbíráme borůvky! Ztratila se nám naše malá Pilleke.

…moţná jsi ji viděl?“

„Ach ne, tak o tom nic nevím, nic jsem neslyšel a nic jsem neviděl. Ale vi-

děl jsem vlka a medvěda!“

„To ne, Lišáku,“ naříkala maminka, „máš lehounké tlapky a ostrý zrak, pro-

hledej křoví, mlází, smrčiny a borový porost, snad ty můţeš najít naše dí-

tě!“ Sama se bála vlka a medvěda.

Lišák klidně odpověděl: „Co mi maminko, co mi tatínku, dáte jako nálezné?“

„Slepici.“ řekl tatínek.

Maminka loktem strčila do tatínka: „Zbláznil ses!“

86

„Slepice je příliš málo!“ odvětil lišák. „Hledejte si sami!“ Lišák uţ chtěl

zmizet v lese, ale maminka začala smlouvat: „Drahý Lišáku, najdi naše dí-

tě! Jedna slepice není příliš málo, je totiţ krásná a vykrmená! Víš, to je ta

barevná, velká jako kohout.“

Lišák znal tuto slepici velmi dobře, souhlasil tedy a utekl do lesa. Běhal

sem a tam a brzy se vrátil.

„Našel jsi ji?“ ptají se oba rodiče najednou.

„Nejsem si jistý, je docela tma! Vypadá to, jakoby někdo seděl ve větvích

borovice. Nemůţu kvůli té tmě říct, co to je, zda ptačí hnízdo nebo něco

jiného,“ vytáčí se Lišák. „Pojďte a sami se podívejte!“

Tak šli: Lišák vpředu, maminka a tatínek za ním. Dorazili k borovici

a maminka se podívala vzhůru – Pilleke!

Radosti nebylo konce. Pill slezla dolů ze stromů a maminka s tatínkem ji

vzali domů. Lišák šel za nimi, div mu sliny nestékaly po bradě, jak se těšil

na svou slibovanou slepici.

Lišák dostal svoji barevnou slepici a byl velmi spokojený se svou mazanos-

tí.

Maminka a tatínek řekli Pill, aby uţ nikdy nechodila sama do lesa.

87

PILLEKE PAKSUS METSAS.

Elasid kord suure metsa äärses talus eite-taati. Neil oli kena tütar,

pisikene Pillekene.

Palus pisikene Pillekene kord metsa marjule minna. Taat seisis vastu, aga

kui Pill pisarsilmi palus ja lubas mitte sugugi kaugele minna, muidu metsa

ääres marju korjata, ja kui eit ka just vastu ei olnud , „et las laps läheb

peale“, siis andis taat järele ja Pill läks metsa, korv käes.

Päev hakkas juba õhtusse jõudma. Nutavad eite-taati:Pille pole! Hirm ajab

eidele higi otsaette; taadi süda väriseb: ehk on hunti hullu teinud, karu

kuri kägistanud,rebane Pille rebinud!

Ei aidanud muud, kui läksid Pille otsima. „Pill,ae...ae!...“ hüüdis eit

heledasti. „Pill..Pilleke...“kutsus taadi hääl. Aga keda ei olnud,oli Pill! Kuulis

karu,vana mesikäpp,eide-taadi huikamist,muigas ja mõtles: „Oo,suutäis on

hea!“ ja kadus kõrve poole. Kuulis hunt eide-taadi hüüdu ja urises: „Ee-

e,sellest saab hamba alla!“ ja läks laane poole. Kuulis rebane eide-taadi

hädaldamist-ja nagu ta on vana kaval loom, mõtles: „Aa,siin võib midagi

teenida!“ning pistis padrikusse, et saba välkus.

Pill oli metsa ääres marju otsinud,suure noppimisõhinaga läinud sügavasse

metsa ja viimaks nii kaugele, et enam tagasi ei osanud tulla! Hirm valdas

Pille; hakkas teine jooksma: jooksis, jooksis, jooksis, pillas marjad maha

ja hakkas nutma. Nuttis nii,et silmad läksid punaseks.Sel ajal oli aga päike

looja ja ilm videvikku läinud. Ei jäänud Pillel muud nõu järele kui puu otsa

ronida, et ööd seal mööda saata ja hommikul jälle uuesti teed otsima

hakata.

Istus

Pill

suure

männi

harude

vahel ja

nuttis.

Korraga

-krabin!

Pill

vaatab

maha:pu

88

u all seisab suur karvane karu, tõstab nina üles ja veab haisu.

„Mis sa nutad seal?“ küsis karu jämeda häälega.

„Ma´ps pea nutma!“ vastab Pill.“Läksin metsa marjule,eksisin ära ja nüüd

ei oska enam koju minna!“

„Pole viga,“vastas karu,“tule alla, istu mu selga, ma viin su eide-taadi

juurde. Nad juba otsivad sind!“

„Ei ma tule ühti,“vastas tütarlaps. „Kui otsivad, küll nad minu siis ka

leiavad. Sul on väga karvane kasukas!

„Mõmisedes puges karu padrikusse. Pill hakkas eite-taati huikama.

Vaevalt oli karu kadunud kui Pill jälle alt sammusid kuulis: kuivad oksad

krabisesid ja praksusid.

Ta vaatas: all hiilgasid

kaks silma nagu hõõguvad

söed. „See on hunt!“

mõtles Pill, sest kodus oli

ta kuulnud, et hundi

silmad öösel sütena

hiilgavat. Nii see ka oli.

„Mis sa huikad?“küsis

hunt alt.

„Miks ma ei pea huikama!“

vastas Pill. „Eite-taati on

kaugel, ehk kuulevad mu

hüüdu ja tulevad!“

„Tule alla, ma viin su enda seljas neile vastu!“ seletas hunt.

„Ei ma tule ühti!“ vastas Pill. „Küll nad juba kuulevad ja tulevad. Sul on

väga terav selgroog!“

Hunt lõgistas hambaid ja hiilis metsa, ise aga mõtles: „Oota sa oota!“

Pill hakkas uuesti huikama, ootas ja nuttis.

Mõne aja pärast kuulis Pill alt jälle tasast krabinat. Ta vaatas maha-seal

seisis vana Reinuvader, mahe ja naerune nägu ees, ja küsis imelahkesti:

„Mis sa, pisike Pilleke,seal nutad?“

89

„Miks ei nuta,“kaebas Pill. „Tulin metsa marjule, eksisin ära-ja ma ei tea

sugugi, kus on kodu.“

„Pole viga, lapsuke,“lausus rebane ja mõtles: „Ma viin lapse eidele-taadile

koju, ehk saan nende käest mõne kana.“ Ja rääkis edasi: „Ole sa siin hästi

vagusi, muidu hunti-karu kuulevad,tulevad ja murravad su ära! Mina

jooksen sinu koju ja räägin, kus on pisike Pilleke. Ära nuta midagi. Ole aga,

ilus laps, vait!“

Pillele meeldis rebase jutt-ta vaikis. Rebane lippas aga eidele-taadile

vastu, naeratas mahedasti ja rääkis: „Tere ka, pereisa; tere ka, pereema!

Miks te nii hilja veel marjul olete?“

„Ei me ole marjul,kulla vaderike! Meil kadus pisike Pilleke ära. Ega sina

teda pole näinud?“

„Oeh, ei mina tea midagi, pole mu kõrv teda kuulnud ega silm näinud. Aga

hunti-karu nägin küll!“

„Oh, kulla vaderike,“hakkas eit paluma, „sul kerged jalad ja teravad

silmad, otsi läbi põõsapooled,vaata läbi vaarikud, käi läbi

kuusikud,kuusikud ja männikud, ehk leiad meie lapse üles!“ Ise oli hirmul

hundi ja karu pärast.

Rebane vastas rahulikult: „Mis sa, mis sa, eidekene, mis sa, mis sa,

taadikene, lubad ülesleiu hinnaks, jalavaevaks paned mulle?“

„Kana,“ lausus taat.

Eit lõi taadile küünarnukiga pihta ja lausus: „Ega sa hull ole!“

„Ühest on vähe!“ tingis rebane. „Otsige ise!“ Pidi juba metsa jooksma, kui

eit tellima: „Kuule, kulla vaderike , otsi lapsuke üles! Ei ole ühest kanast

vähe: ta on mul ilus rasvane! Tead, see kirju, suur kui kukk.“

Rebane tundis seda väga hästi, ütles: „Olgu!“ ja kadus metsa.

Jooksis siia, jooksis sinna-ja oli varsti tagasi.

„Kas leidsid?“ küsisid vanad nagu ühest suust.

„Mis ma nüüd leidsin: pime natuke! Istub nagu keegi männiharude vahel.

Saad sa nüüd pimedas aru, mis ta on, varese pesa või ,“ vigurdas rebane

kavalasti. „Eks tulge, vaadake ise!“

90

Läksid: rebane ees, eite-taati järel. Said männi juurde, eit vaatas

üles - Pilleke!

Nüüd polnud rõõmul otsa ega aru. Pill tuli puu otsast maha ja eite-taati

viisid tütre koju. Rebane käis järel, sest tema suu jooksis kana pärast

vett.

Rebane sai kirju kana ja oli oma kavalusega väga rahul.

Eite-taati aga õpetasid Pille, et ta mitte iialgi enam üksinda metsa ei

läheks.

91

PILLEKE IN THICK FOREST.

Once, in a farm near a large forest there lived mom and dad. They had

a cute daughter, little Pilleke.

Asked little Pilleke one day for permission to go berrypicking. Dad op-

posed, but since Pilleke begged with tears and promised not to go far and

just pick the berries nearby in the forest, and since mom also approved

the idea, saying, „let the child go“, dad consented and Pilleke went to the

forest, carrying a basket.

It was almost sunset already. Mom and dad cried: Pilleke has not re-

turned!

Fear sweated mom‟s brow, dad‟s heart trembled: perhaps a wolf has done

something bad, evil bear has

choken, fox has torn Pilleke!....

Nothing left, they went to

look for Pill. „Pill, hello ... hel-

lo!....“ mom shouted in high-

pitched voice. „Pill ... Pilleke“

called dad. But there was no

sign of Pill. A bear, old Bruin,

heard mom‟s-dad‟s calling,

chuckled and thought: „Oh,

a fine bit!“ and vanished to

wilderness.

A wolf heard shouting of mom

and dad and growled: „Well, that‟s a bite!“ and ran to the woods.

A fox heard mom‟s-dad‟s complaint, - and, always being a clever beast,

thought: „Hey, one can earn something from this!“ and scampered into

coppice in a flash.

Pill had been looking for berries near the woods, in eagerness had went

deep into the forest and finally so far that she couldn‟t come out any

more! Pille was struck with fear: she began to run; ran and ran, dropped

the berries and began to cry. She cried until her eyes turned red. By

that time nightfall came. Pille had nothing to do but to climb a tree,

spend the night there and search for a path in the morning.

92

Pilleke sat between the branches of a big pine and cried. Sudden-

ly - a scratching noise! Pill looked down: a big furry bear was standing be-

low and scenting with its nose.

„Why are you crying there?“ the bear asked in low voice.

„Why shouldn‟t I cry?“ Pill said. „I went to pick berries in the forest, got

lost and now I cannot find my way home!“

„Don‟t worry,“ the bear said, „climb down, sit on my back and I shall take

you to mom and dad. They are already looking for you!“

„No, I shall not come,“ the girl answered. „As they are looking for me, so

they will find me. You are so furry!“

The bear creeped and growling into the bush. Pill started to call out for

mom and dad.

The bear had just vanished, when Pill heard footsteps again: dry boughs

crackled. She looked down: there were two eyes glittering like live coals.

„It‟s a wolf!“ Pill thought, as she had been told that the wolf‟s eyes glit-

ter at night like coal. So it was.

„Why are you shouting?“ the wolf asked.

„Why shouldn‟t I!“ Pill said. „mom and dad are far away, perhaps they will

hear me and come!“

„Climb down, I shall take you to them on my back!“ the wolf proposed.

„No, I will not!“ Pill said. „I am sure they will hear me and come. Your

backbone is very sharp!“

The wolf rattled its teeth and sneeked away, thinking: „Watch it!“

Pill started to shout again, waited and cried.

In some time she heard some noise from below again. She looked - there

stood the old Reynard the Fox with sweety and smiling face, asking very

kindly: „Why are you crying there, little Pilleke?“

„Why shouldn‟t I?“ Pill replied. „I came berrypicking, got lost, and I have

no clue where my home is.“

„It‟s ok, kid,“ the fox said, thinking: „I shall take the kid home to mom

and dad, maybe they will give me a hen.“ The fox continued: „Stay here

93

and be very quiet, or else the wolf and bear will hear, come and kill you.

I shall run to your house and tell where little Pilleke is. Don‟t cry. Be

quiet, pretty child!“

Pille liked the way the fox talked – she became quiet. The fox scampered

away to meet mom and dad, smiled nicely and said: „Hello master, hello

mistress! Why are you out berrypicking so late?“

„We are not picking berries, dear Fox! We lost our little Pilleke. Maybe

you have seen her?“

„Oh, no, I know nothing, haven‟t heard or seen anything. But I saw the

wolf and bear!“

„Oh, dear Fox,“ mom begged, „you have light paws and sharp eyes, search

through the bushes, brush-

wood, spruce woods and pine

groves, maybe you can find our

child!“ Se herself was frigh-

tened about the wolf and

bear.

The fox replied calmly: „What

do you, mom, what do you, dad,

give as finder‟s reward?“

„A hen,“ dad said.

Mom poke him with an elbow,

saying: „Are you mad!“

„A hen is too little!“ the fox said. „Search yourself!“ It was about to va-

nish to the woods, but mom started to bargain: „Dear Fox, find our kid!

One hen is not too little: she is nice and fatty! You know, the many-

coloured one, big as a rooster.“

The fox knew this hen very well, consented and fled into the woods. Ran

here and there – and came back soon.

„Did you find her?“ mom and dad asked in one.

„I am not sure, it is quite dark! It looks like somebody was sitting be-

tween the branches of a pine. Cannot tell in the dark what it is, a crow‟s

nest or something else,“ the fox dodged. „Come and look for yourself!“

94

So they went: the fox in front, mom and dad behind it. They reached the

pine and mom looked up – Pilleke!

Now there was no end of joy. Pill climbed down the tree and mom-dad

took her home. The fox followed them with its chin watering for the hen.

The fox got the many-coloured hen and was very satisfied with its cun-

ning.

Mom and dad told Pille never to go to the forest alone again.

95

FINN McCOOL – IRSKÝ OBR

(irská pohádka)

Finn McCool byl známý válečník. Jednou, kdyţ se zabýval svými kaţdo-

denními povinnostmi na severním pobřeţí Irska, jeden z jeho protivníků,

skotský obr Benandonner, začal křičet a zesměšňovat Finnovo válečné

hrdinství.

To Finna naštvalo, a tak sebral ze země hroudu hlíny a hodil ji do Skotska,

aby jasně prokázal svou sílu. Skotský obr mu to oplatil stejně s kusem

skály se slovy, ţe pokud by se

mu dostal do rukou, zajistil

by, aby Finn nemohl uţ nikdy

bojovat. A dodal, ţe naštěstí

právě nemůţe přeplavat tu

krátkou vzdálenost přes La-

Manch, takţe Finna ušetří.

To Finna rozzuřilo a urval ob-

rovské kusy z útesů, které

více neţ týden dotláčel na

oceánské dno. Tím vytvořil

mohutnou cestu do Skotska.

Kdyţ svou práci dokončil, za-

volal na Benandonnera: „Teď uţ se nemusíš vymlouvat, tak pojď

a předveď se!“

Se strachem, ţe ztratí svou pověst a pýchu, skotský obr neměl na vybra-

nou, a tak šel. Finn byl unavený z toho, jak týden nespal a pracoval na ces-

tě. Na boj se tak necítil být připraven. Přemýšlel, jak by mohl získat ně-

jaký čas navíc, aby mohl nabrat novou sílu k boji proti Benandonnerovi,

a přišel na skvělou myšlenku. Rychle vyrobil obrovskou klec, převlékl se za

dítě a čekal…

Benandennor přišel k Finnovu domu s křikem: „Kde je ten zbabělec McCo-

ol?“ Finnova manţelka odpověděla: „Finn tady zrovna není, ale posaďte se

a dejte si šálek čaje, určitě nebude pryč dlouho.“ Benandonner dostal

k čaji také koláč, do kterého Finnova ţena přidala nějaké kameny. Benan-

donner si vzal kousek a přitom si zlomil jeden zub. Myslel si, ţe tento Finn

musí být tvrdý muţ, kdyţ jí koláče jako tyto, a tak nechtěl být překonán.

96

Dojedl tedy celý koláč a dopil čaj, přičemţ si stihl zlomit ještě další dva

zuby. V tom si všiml dětské postýlky a dítěte. S hrůzou vyvalil oči. Myslel

si: „Proboha, jestli tohle je dítě, jak velký je pak jeho otec?“ Benandon-

ner k natáhl ruku, aby pohladil spící dítě, napůl ze zvědavosti a napůl ze

zalíbení. Vtom Finn ukousl Benandonnerovi špičku prstu. Benandonnera to

šokovalo a pomyslel si: „Pokud tohle dokáţe malé dítě, čeho pak je scho-

pen jeho

otec?“

Tato myšlen-

ka Benandon-

nera vystraši-

la, ţe vzal

nohy na ra-

mena a utíkal

jako nikdy

předtím. Utí-

kal po oceán-

ském valu do

Skotska,

a tím jak běţel, cestu za sebou ničil.

97

FINN McCOOL – AN IRISH GIANT

Finn McCool was a famous warrior who was going about his daily duties on

the north coast of Ireland when one of his adversaries, a Scottish giant

called Benandonner started shouting and ridiculing Finn's fighting prow-

ess.

This angered Finn, who lifted a lump of earth and pelted it to Scotland

as a challenge to this giant. The Scottish giant retaliated with a rock

back to Finn shouting that if he could get his hand on him, he would make

sure that Finn would never fight again adding that unfortunately he could

not swim the

short dis-

tance across

the Channel,

so Finn would

be spared

that fate.

Finn got en-

raged by this

and tore

large pieces

from the

cliffs, he

worked for

over a week pushing these into the ocean bed and made a sturdy cause-

way to Scotland, when he had finished he shouted: “Now you'll have no

excuse so come over and do your best.”

Fearing to lose his own reputation and pride, the Scottish giant had no

alternative but come over the causeway. Finn was tired, having not slept

for the week he worked on the causeway and did not feel ready for

fighting. He thought about how he could buy some time and recuperate

to face the Scottish giant and came up with an ingenious plan. Quickly he

made a large cot and disguised himself as a baby... and waited.

The Scottish giant arrived at Finn's house shouting: “Where is that cow-

ard MacCool?!”, Finn's wife said: “He is away but sure sit down and have

a cup of tea, he'll not be long.” The tea arrived with a cake in which

Finn's wife had placed some stones. Benandonner took a bite and broke

one of his teeth, and thought to himself: “Hmm, this Finn must be

98

a tough man to

eat cakes like

this.” So not to

be outdone; he

finished off the

cake and tea,

breaking two

more teeth in

the process. He

noticed the

baby cot and

the baby inside

it and his eyes

widened in fear,

he thought to himself: “My goodness if this is the size of the baby?

What size is the Father?” He reached his hand in to touch the sleeping

baby, half out of curiosity and half as a sign of affection, Finn bit the tip

of his finger off. Benandonner was shocked by this and thought to him-

self: “If this is what the baby is capable of, what must the father be ca-

pable of and what could he not do?!”

This thought terrified him, the fear got the better of him and took to

his heels and ran like he had never ran before, back across the causeway

to Scotland destroying it as he went.

99

JACK AND JILL

(irská pohádka)

Jack and Jill went up the hill

To fetch a pail of water;

Jack fell down and broke his crown.

And Jill came tumbling after.

Up Jack got and home did trot,

As fast as he could caper;

Went to bed and bound his head,

With vinegar and brown paper.

When Jill came in how she did grin

To see Jack's paper plaster;

Mother vexed, did whip her next;

For causing Jack's disaster.

100

JACK A JILL

Jack a Jill šli spolu na kopeček, aby si přinesli vědro vody. Jack upadl

a rozbil si hlavičku. Jill k němu přispěchala a ránu mu ošetřila.

Jack vstal a spěchal domů tak rychle, jak jen mohl. Lehl si do postýlky

a obvázal si hlavičku hnědým papírem namočeným v octu.

Kdyţ přišla Jill, neudrţela smích nad Jackovou papírovou náplastí. Mamin-

ka se nato rozzlobila a Jill nařezala za to, ţe způsobila Jackovo neštěstí.

101

O ŠÍPKOVÉ RŮŽENCE

(rakouská pohádka)

Kdysi dávno ţili král a královna a kaţdý den jeden druhému říkal:

„Kdybychom tak měli dítě!“ Stále totiţ ještě ţádné neměli.

Avšak jednou se stalo, kdyţ se královna koupala v jezeře, ţe z vody

vyskočil ţabák a posadil se před ni na břeh. Vtom začal mluvit na

královnu: „Tvé přání bude splněno. Neţ rok uběhne, budeš mít dceru.“

A jak ţabák

předpověděl,

stalo se.

Královna

porodila dceru

tak krásnou, ţe

král byl štěstím

bezsebe, a proto

uspořádal velkou

hostinu.

Příbuzným,

přátelům,

známým, ale

také sudičkám nařídil, aby se k děvčátku chovali pěkně a laskavě.

V království bylo celkem třináct sudiček, ale protoţe král měl pro ně

zrovna jen dvanáct zlatých talířů, z kterých měly při hostině jíst, jednu

z nich nepozval.

Nicméně, oslava se konala se vší slávou. Kdyţ se blíţil její konec, jedna ze

sudiček přistoupila k děvčátku, aby jí ukázala dárky od všech sudiček:

jedna jí věnovala sílu, jiná krásu, třetí bohatství, a další jí přály vše, co

jen člověk můţe na světě přát. A kdyţ svůj dar představila i jedenáctá

sudička, vtom vešla do sálu třináctá sudička, která nebyla pozvána. Aby

uhasila svoji touhu pomstě, bez pozdravu a bez respektu začala křičet

silným hlasem: „Kdyţ jí bude patnáct, píchne se o vřeteno a umře.“ A bez

dalšího slova se otočila a odešla ze sálu. Všichni byli zděšeni, ale kdyţ

102

přistoupila dvanáctá sudička, která ještě svůj dar děvčátku nedala, řekla:

„Princezna nezemře, ale na sto let upadne do hlubokého spánku.“

A tak král, který měl tak velký strach o své dítě, vydal nařízení, aby

všechna vřetena v jeho království byla spálena.

Dívenka rostla, vyzdobena všemi dárky od sudiček. Byla velmi milá,

skromná, sladká, laskavá a chytrá, a tak kaţdý, kdo ji viděl ji jednoduše

musel mít rád.

Stalo se to jednoho dne, kdyţ uţ bylo dívence skoro patnáct let, ţe její

rodiče odjeli mimo království, a tak ji nechali samotnou na zámku.

Dívenka ze zvědavosti chtěla vidět kaţdé zákoutí, kaţdý koutek, komory

a síně. A jak tak nahlíţela do všech

těchto míst, přišla aţ k jedné staré věţi.

Vylezla na ni po úzkém točitém

schodišti, které vedlo k malým dvířkám

s rezavým klíčem, který vyčníval ze

zámku. Zvědavost jí nedala a otočila

klíčkem a dveře otevřela. V malé

místnůstce spatřila starou ţenu

s vřetenem v ruce, která pilně předla

len.

„Dobrý den, babičko,“ pozdravila slušně

princezna, „copak to děláte?“

„Předu.“ odpověděla stará ţena a přikývla hlavou. „Co je to za věc, ţe se

točí okolo tak mrštně?“ zeptala se dívenka a brala si vřeteno do rukou

a začala příst. Avšak netrvalo dlouhou a princezna se píchla o vřeteno,

a tak pekelná věštba se naplnila. V té chvíli upadla dozadu, kde stála

postel a usnula v hlubokém spánku.

A tento spánek padl na celý zámek. Král a královna, kteří se před chvílí

vrátili ze své cesty, uţ byly v sálu, kdyţ vtom na ně dolehl spánek a stejně

tak na celý dvůr. Koně ve svých stájích, psi na dvoře, holubi na střeše,

mouchy na zdi, oheň, který plápolal v krbu, přestal plápolat a usnul, jako

vše ostatní. Maso na roţni se přestalo otáčet, kuchař, který chtěl právě

103

umýt nádobí, z nějakého důvodu to neudělal a šel spát. Vítr přestal

foukat, a tak v celém zámku jediný lísteček nespadl ze stromu. Okolo

zámku vyrostly trnité keře, které rok od roku sílily, dokud celý zámek

nezakryly. Tedy aţ na korouhvičku na nejvyšší střeše.

V okolí a nakonec i v celé zemi se šířily pověsti o překrásné spící Růţence,

podle nichţ byla Růţenka pojmenována. A čas od času k zámku zavítalo

mnoho královských synů, aby se prosekali trním a našli cestu do zámku.

Kvůli trnitým keřům, které byly tak nesmírně silně propletené, se mladí

princové z jejich propletených větví nemohli dostat zpět, a tak zde

nešťastně

zemřeli.

Za mnoho

dalších let

poté přijel do

země syn

jednoho krále

a slyšel, jak

jeden muţ

vypráví

o hradu

v trnitém

křoví, ve

kterém uţ sto let spít spanilá princezna jménem Růţenka. A spolu

s Růţenkou zde prý spí i král a královna a celý zámek. Tomu starému muţi

to prý říkal jeho dědeček, který mu také řekl o mnoha královských

synech, kterí se pokoušeli dobýt zámek, ale byly polapeni

a ubodáni trnitým porostem a nakonec zde uboze zemřeli.

Mladý muţ pak řekl: „Nevadí, nebojím se to zkusit. Vyhraju a najdu

drahou Růţenku.“ Starý muţ se snaţil mladíka odradit od tohoto úmyslu,

ale ten jeho slova nechtěl slyšet. Bylo to právě sto let a blíţil se den, kdy

se Růţenka měla probudit ze svého stoletého spánku. Kdyţ princ prošel

blízko trnitého křoví, to se v tom okamţiku změnilo v křoví nádherných

104

velkých růţí. Vtom se také keře začaly před princem oddělovat, a tím mu

vytvořily cestu, aby mohl projít. Vzápětí se však za ním uzavírali

v neprůchodnou cestu. Kdyţ vkročil na královský dvůr, uviděl koně

a strakaté lovocké psy, jak leţí a spí. Viděl také holuby na střeše, jak

stojí a mají hlavy schované pod svými křídly. A kdyţ přišel dovnitř, spatřil

mouchy spící na stěnách, kuchaře v kuchyni a jeho pomocnici, která právě

v klíně drţela slepici, kterou hodlala oškubat.

Pak šel nahoru, aţ přišel do sálu, kde všichni dvořané leţeli a spali, spolu

s králem a královnou, kteří spali na svých trůnech.

Ale princ šel ještě dál a všude bylo naprosté ticho, ţe slyšel pouze svůj

vlastní dech. Konečně přišel k věţi. Po točitých schodech vyšel nahoru

a otevřel dvířka do malého pokojíčku, kde leţela Růţenka. Kdyţ ji princ

spatřil, jak spí v celé své kráse, nemohl od ní oči spustit. Vzápětí přišel aţ

k ní a políbil ji.

Vtom Růţenka otevřela oči a hezky se na prince podívala. Pak vstala a šli

dále spolu za králem a královnou, kteří se právě probudili, stejně jako

všichni dvořané. Všichni se na sebe koukali s úţasem v očích. Také koně na

dvoře se probudili, protáhli si nohy a kývali svými ocasy. Holubi na střeše

se také probudili, zvedli své hlavy z pod křídel, rozhlíţeli se okolo, a pak

slétli na pole. Mouchy na stěnách se vyškrábaly o něco dál. Oheň v kuchyni

zase plápolal a opékal maso. Kuchař pokračoval v mytí nádobí a pomocnice

ve škubání slepice.

Pak byla velká svatba a princ s Růţenkou

ţily spolu velmi šťastně aţ do smrti.

105

DORNRÖSCHEN

Vor Zeiten war ein König und eine Königin, die sprachen jeden Tag: "Ach,

wenn wir doch ein Kind hätten!" und kriegten immer keins. Da trug sich

zu, als die Königin einmal im Bade sass, dass ein Frosch aus dem Wasser

ans Land kroch und zu ihr sprach: "Dein Wunsch wird erfüllt werden, ehe

ein Jahr vergeht, wirst du eine Tochter zur Welt bringen."

Was der Frosch gesagt hatte, das geschah, und die Königin gebar ein

Mädchen, das war so schön, dass der König vor Freude sich nicht zu

lassen wusste und ein grosses Fest anstellte. Er ladete nicht bloss seine

Verwandte, Freunde und Bekannte, sondern auch die weisen Frauen dazu

ein, damit sie dem Kind hold und gewogen wären. Es waren ihrer dreizehn

in seinem Reiche, weil er aber nur zwölf goldene Teller hatte, von

welchen sie essen sollten, so musste eine von ihnen daheim bleiben.

Das Fest ward mit aller Pracht gefeiert, und als es zu Ende war,

beschenkten die weisen Frauen

das Kind mit ihren Wundergaben:

die eine mit Tugend, die andere

mit Schönheit, die dritte mit

Reichtum, und so mit allem, was

auf der Welt zu wünschen ist.

Als elfe ihre Sprüche eben getan

hatten, trat plötzlich die

dreizehnte herein. Sie wollte

sich dafür rächen, dass sie nicht

eingeladen war, und ohne jemand

zu grüssen oder nur anzusehen,

rief sie mit lauter Stimme: "Die

Königstochter soll sich in ihrem

fünfzehnten Jahr an einer Spindel stechen und tot hinfallen." Und ohne

ein Wort weiter zu sprechen, kehrte sie sich um und verliess den Saal.

Alle waren erschrocken, da trat die zwölfte hervor, die ihren Wunsch

noch übrig hatte, und weil sie den bösen Spruch nicht aufheben, sondern

nur ihn mildern konnte, so sagte sie: "Es soll aber kein Tod sein, sondern

ein hundertjähriger tiefer Schlaf, in welchen die Königstochter fällt."

Der König, der sein liebes Kind vor dem Unglück gern bewahren wollte,

liess den Befehl ausgehen, dass alle Spindeln im ganzen Königreiche

106

vebrannt werden. An dem Mädchen aber wurden die Gaben der weisen

Frauen sämtlich erfüllt, denn es war so schön, sittsam, freundlich und

verständig, dass es jedermann, er es ansah, lieb haben musste. Es

geschah, dass an dem Tage, wo es gerade fünfzehn Jahr alt ward, der

König und die Königin nicht zu Haus waren, und das Mädchen ganz allein

im Schloss zurückblieb. Da ging es allerorten herum, besah Stuben und

Kammern, wie es Lust hatte, und kam endlich auch an einen alten Turm.

Es stieg die enge Wendeltreppe hinauf, und gelangte zu einer kleinen

Türe. In dem Schloss steckte ein verrosteter Schlüssel, und als es

umdrehte, sprang die Türe auf, und sass da in einem kleinen Stübchen

eine alte Frau mit einer Spindel und spann emsig ihren Flachs.

"Guten Tag, du altes Mütterchen", sprach die Königstochter, "was

machst du da?" "Ich spinne", sagte die Alte und nickte mit dem Kopf.

"Was ist das für ein Ding, das so lustig herumspringt?" sprach das

Mädchen, nahm die Spindel und wollte auch spinnen. Kaum hatte sie aber

die Spindel angerührt, so ging der Zauberspruch in Erfüllung, und sie

stach sich damit in den Finger. In dem Augenblick aber, wo sie den Stich

empfand, fiel sie auf das Bett nieder das da stand, und lag in einem

tiefen Schlaf.

Und dieser Schlaf verbreite sich über das ganze Schloss: der König und

die Königin, die eben heimgekommen waren und in den Saal getreten

waren, fingen an einzuschlafen und der ganze Hofstaat mit ihnen. Da

schliefen auch die Pferde im Stall, die Hunde im Hofe, die Tauben auf

dem Dache, die Fliegen an der Wand, ja, das Feuer, das auf dem Herde

flackerte, ward still und schlief ein, und der Braten hörte auf zu

brutzeln, und der Koch, der den Küchenjungen, weil er etwas versehen

hatte, in den Haaren

ziehen wollte, liess ihn

los und schlief. Und

der Wind legt sich,

und auf den Bäumen

vor dem Schloss regte

sich kein Blättchen

mehr. Rings um das

Schloss aber begann

eine Dornenhecke zu

wachsen, die jedes

Jahr höher ward, und

endlich das ganze

Schloss umzog und

107

darüber hinauswuchs, dass gar nichts davon zu sehen war, selbst nicht

die Fahne auf den Dach.

Es ging aber die Sage in dem Land von dem schönen schlafenden

Dornröschen, denn so ward die Königstochter genannt, also dass von Zeit

zu Zeit Königssöhne kamen und durch die Hecke in das Schloss dringen

wollten. Es war ihnen aber nicht möglich, denn die Dornen, als hätten sie

Hände, hielten fest zusammen, und die Jünglinge blieben darin hängen,

konnten sich nicht wieder losmachen und starben eines jämmerlichen

Todes.

Nach langen Jahren kam wieder einmal ein Königssohn in das Land, und

hörte, wie ein alter Mann von der Dornenhecke erzählte, es sollte ein

Schloss dahinter stehen, in welchem eine wunderschöne Königstochter,

Dornröschen genannt, schon seit hundert Jahren schliefe, und mit ihr

der König und die Königin und der ganze Hofstaat. Er wusste auch von

seinem Grossvater, dass schon viele Königssöhne gekommen wären und

versucht hätten, durch die Dornenhecke zu dringen, aber sie wären darin

hängengeblieben und eines traurigen Todes gestorben. Da sprach der

Jüngling: "Ich fürchte mich nicht, ich will hinaus und das schöne

Dornröschen sehen." Der gute Alte mochte ihm abraten, wie er wollte, er

hörte nicht auf seine Worte. Nun waren aber gerade die hundert Jahre

verflossen, und der Tag war gekommen, wo Dornröschen wieder erwachen

sollte. Als der Königssohn sich der Dornenhecke näherte, waren es lauter

grosse schöne Blumen, die taten sich von selbst auseinander und liessen

ihn unbeschädigt hindurch, und hinter ihm taten sie sich wieder als

Hecke zusammen. Im Schlosshof sah er die Pferde und scheckigen

Jagdhunde liegen und schlafen, auf dem Dach sassen die Tauben und

hatten das Köpfchen unter den Flügel gesteckt. Und als er ins Haus kam,

schliefen die Fliegen an der Wand, der Koch in der Küche hielt noch die

Hand, als wollte er den Jungen anpacken, und die Magd sass vor dem

schwarzen Huhn, das sollte gerupft werden.

Da ging er weiter und sah im Saale den ganzen Hofstaat liegen und

schlafen, und oben bei dem Throne lag der König und die Königin. Da ging

er noch weiter, und alles war so still, dass einer seinen Atem hören

konnte, und endlich kam er zu dem Turm und öffnete die Türe zu der

kleinen Stube, in welcher Dornröschen schlief. Da lag es und war so

schön, dass er die Augen nicht abwenden konnte, und er bückte sich und

gab ihm einen Kuss.

Wie er es mit dem Kuss berührt hatte, schlug Dornröschen die Augen

auf, erwachte, und blickte ihn ganz freundlich an. Da gingen sie

108

zusammen herab, und der König erwachte und die Königin und der ganze

Hofstaat, und sahen einander mit grossen Augen an. Und die Pferde im

Hof standen auf und rüttelten sich; die Jagdhunde sprangen und

wedelten; die Tauben auf dem Dache zogen das Köpfchen unterm Flügel

hervor, sahen umher und flogen ins Feld; die Fliegen an den Wänden

krochen weiter; das Feuer in der Küche erhob sich, flackerte und kochte

das Essen; der Braten fing wieder an zu brutzeln; und der Koch gab dem

Jungen eine Ohrfeige, dass er schrie; und die Magd rupfte das Huhn

fertig.

Und da wurde die Hochzeit des Königssohns mit dem Dornröschen in aller

Pracht gefeiert, und sie lebten vergnügt bis an ihr Ende.

109

SLEEPY BEAUTY

In past times there lived a king and queen, who said to each other every

day of their lives, “Would that we had a child!” and yet they had none.

But it happened once that when the queen was bathing, there came

a frog out of the water, and he squatted on the ground, and said to her,

“Thy wish shall be fulfilled; before a year has gone by, thou shalt bring

a daughter into the world.”

And as the frog foretold, so it

happened; and the queen bore

a daughter so beautiful that the

king could not contain himself for

joy, and he ordained a great feast.

Not only did he bid to it his rela-

tions, friends, and acquaintances,

but also the wise women, that they

might be kind and favourable to

the child. There were thirteen of

them in his kingdom, but as he had

only provided twelve golden plates

for them to eat from, one of them

had to be left out.

However, the feast was celebrated with all splendour; and as it drew to

an end, the wise women stood forward to present to the child their won-

derful gifts: one bestowed virtue, one beauty, a third riches, and so on,

whatever there is in the world to wish for. And when eleven of them had

said their say, in came the uninvited thirteenth, burning to revenge her-

self, and without greeting or respect, she cried with a loud voice, “In the

fifteenth year of her age the princess shall prick herself with a spindle

and shall fall down dead.” And without speaking one more word she

turned away and left the hall. Every one was terrified at her saying,

when the twelfth came forward, for she had not yet bestowed her gift,

and though she could not do away with the evil prophecy, yet she could

soften it, so she said, “The princess shall not die, but fall into a deep

sleep for a hundred years.”

Now the king, being desirous of saving his child even from this misfor-

tune, gave commandment that all the spindles in his kingdom should be

110

burnt up. The maiden grew up, adorned with all the gifts of the wise

women; and she was so lovely, modest, sweet, and kind and clever, that no

one who saw her could help loving her. It happened one day, she being

already fifteen years old, that the king and queen rode abroad, and the

maiden was left behind alone in the castle. She wandered about into all

the nooks and corners, and into all the chambers and parlours, as the

fancy took her, till at last she came to an old tower. She climbed the

narrow winding stair which led to a little door, with a rusty key sticking

out of the lock; she turned the key, and the door opened, and there in

the little room sat an old woman with a spindle, diligently spinning her

flax.

“Good day, mother,” said the princess, “what are you doing?” “I am spin-

ning,” answered the old woman, nodding her head. “What thing is that

that twists round so briskly?”Asked the maiden and taking the spindle

into her hand she began to spin; but no sooner had she touched it than

the evil prophecy was fulfilled, and she pricked her finger with it. In

that very moment she fell back upon the bed that stood there, and lay in

a deep sleep.

And this sleep fell upon the whole castle; the king and queen, who had

returned and were in the great hall, fell fast asleep, and with them the

whole court. The horses in their stalls, the dogs in the yard, the pigeons

on the roof, the flies on the wall, the very fire that flickered on the

hearth, became still, and slept like the rest; and the meat on the spit

ceased roasting, and the cook, who was going to pull the scullion's hair

for some mistake he had made, let him go, and went to sleep. And the

wind ceased, and not a leaf fell from the trees about the castle. Then

round about that place there grew a hedge of thorns thicker every year,

until at last the whole castle was hidden from view, and nothing of it

could be seen but the vane on the roof.

And a rumour went abroad in all that country of the beautiful sleeping

Rosamond, for so was the princess called; and from time to time many

kings' sons came and tried to force their way through the hedge; but it

was impossible for them to do so, for the thorns held fast together like

strong hands, and the young men were caught by them, and not being able

to get free, there died a lamentable death.

Many a long year afterwards there came a king's son into that country,

and heard an old man tell how there should be a castle standing behind

the hedge of thorns, and that there a beautiful enchanted princess

named Rosamond had slept for a hundred years, and with her the king

111

and queen, and the whole court. The old man had been told by his grand-

father that many king's sons had sought to pass the thorn-hedge, but

had been caught and pierced by the thorns, and had died a miserable

death. Then said the young man, “Nevertheless, I do not fear to try;

I shall win through and see the lovely Rosamond.” The good old man tried

to dissuade him, but he would not listen to his words. For now the hun-

dred years were at an end, and the day had come when Rosamond should

be awakened. When the prince drew near the hedge of thorns, it was

changed into a hedge of beautiful large flowers, which parted and bent

aside to let him pass, and then closed behind him in a thick hedge. When

he reached the castle-yard, he saw the horses and brindled hunting-dogs

lying asleep, and on the roof the pigeons were sitting with their heads

under their wings. And when he came indoors, the flies on the wall were

asleep, the cook in the kitchen had his hand uplifted to strike the scul-

lion, and the kitchen-maid had the black fowl on her lap ready to pluck.

Then he mounted higher, and saw in the hall the whole court lying asleep,

and above them, on their thrones, slept the king and the queen. And still

he went farther, and all was so quiet that he could hear his own breath-

ing; and at last he came to the tower, and went up the winding stair, and

opened the door of the little room where Rosamond lay. And when he saw

her looking so lovely in her sleep, he could not turn away his eyes; and

presently he stooped and kissed her.

And she awaked, and opened her eyes, and looked very kindly on him. And

she rose, and they went forth together, and the king and the queen and

whole court waked up, and gazed on

each other with great eyes of won-

derment. And the horses in the

yard got up and shook themselves,

the hounds sprang up and wagged

their tails, the pigeons on the roof

drew their heads from under their

wings, looked round, and flew into

the field, the flies on the wall crept

on a little farther, the kitchen fire

leapt up and blazed, and cooked the

meat, the joint on the spit began to

roast, the cook gave the scullion

such a box on the ear that he

112

roared out, and the maid went on plucking the fowl.

Then the wedding of the Prince and Rosamond was held with all splen-

dour, and they lived very happily together until their lives end.

113

HULDA

(rakouská pohádka)

Kdysi dávno ţila jedna vdova, která měla dvě dcery – jednu hezkou

a pracovitou a druhou ošklivou a línou. Ta ošklivá byla její vlastní dcera

a měla ji o mnoho radši. Zato ta hezčí dcera musela dělat veškerou práci

a být otrokem celého domu.

Kaţdý den chudák holka musela sedět u studny a příst dokud své prsty

neměla sedrané do krve.

Jednou, kdyţ se jí vřeteno ušpinilo od krve, chtěla jej ponořit do studny,

aby jej umyla, avšak vřeteno se jí z ruky vysmeklo a spadlo do studny.

Začala plakat a běţela ke své maceše, aby jí řekla o tom neštěstí. Ale

macecha jí bez milosti vynadala a s hněvem jí nařídila: „Protoţe ti vřeteno

spadlo do studny, jdi a vytáhni jej!“

A tak šla dívka zpátky ke studni. Nevěděla, co má dělat, a tak v zoufalství

skočila do

studny stejně

tak, jako tam

spadlo i její

vřeteno.

Nevěděla nic.

Kdyţ přišla

k sobě, leţela na

nádherné louce,

slunce svítilo

a kolem ní kvetla

spousta květin.

Vstala

a procházela se

po louce, dokud nepřišla k peci, která byla plná bochníků chleba. V tom na

ni jeden bochník chleba začal volat: „Prosím, vyndej mě z pece, nebo budu

celý spálený. Uţ jsem dost upečený!“ Přišla tedy blíţe a pomocí lopaty na

chleba vyndala bochníky jeden za druhým.

A tak šla dále, dokud nepřišla k jabloni, která se pod tíhou jablek skláněla

a volala: „Prosím, zatřes se mnou, zatřes se mnou! Má jablíčka uţ jsou

dostatečně zralá!“ A tak dívka třepala s jabloní a jablíčka padala dolů

114

jako kapky deště. Třepala tak dlouhou, dokud všechna jablíčka neopadala.

A kdyţ je všechny sesbírala na hromadu, šla dál, aţ nakonec přišla

k malému domku.

Vykukovala z něj stará ţena, ale protoţe měla tak velké zuby, dívka se

lekla a chtěla utéct. Avšak ţena na ni volala: „Čeho se bojíš, mé drahé

dítě? Pojď a zůstaň u mě. A pokud se budeš dobře starat o můj dům,

budeš dobře odměněna. Musíš se hodně snaţit, aby má postel byla vţdy

řádně ustlaná. A vţdy mé peřiny dobře protřep tak, ţe peří z něj bude

létat. Pak se totiţ snese sníh na celý svět, jsem totiţ Hulda.

Jak ta stará ţena hovořila tak vlídně, dívka se osmělila, souhlasila

a zůstala u ní. Dívka dělala vše, aby Hulda byla spokojená a třepala

s peřinami s takovou vůlí, ţe peříčka létala jako sněhové vločky. A tak si

vedla dobrý ţivot, nikdy neklela a vařila a pekla kaţdý den. Dlouho ţila

u Huldy, kdyţ tu začala být smutná. Sama nevěděla proč. Nakonec si

začala myslet, ţe to musí být steskem po domově. Ačkoli jí u Huldy bylo

tisíckrát lépe neţ u macechy a její nevlastní sestry, o to větší touhu po

domově měla. Nakonec řekla Huldě: „Stýská se mi po domově, a ačkoli je

mi u tebe tak dobře, nemůţu zde zůstat déle. Musím se vrátit domů.“

Hulda jí na to odpověděla: „To je dobře, ţe se těšíš domů, a protoţe jsi mi

věrně slouţila, postarám se, aby ses vrátila.“ Hulda vzala dívku za ruku a

vedla jí k velké otevřené bráně. Dívka jí prošla a v tom se spustil zlatý

déšť a celou dívku pokryl zlatem.

„Tohle všechno je tvoje, protoţe jsi byla tak pilná.“ řekla Hulda a kromě

toho jí vrátila její vřeteno, to samé vřeteno, které tehdy dívce spadlo do

studny. Pak se brána zavřela a v tom se dívka octla znovu ve svém světě,

ne příliš daleko od svého domu. Prošla skrz jejich dvorek, kde kohout

zakokrhal:

„Ky-ky-ry-ký!

Zlatá panna se

nám vrací a je

celá ze zlata!“

Pak dívka vešla

do domu a hned

celá okrášlená

zlatem kráčela

k maceše. Vše

maceše

převyprávěla.

115

Kdyţ macecha vyslechla vše o tom, jak dívka přišla k takovému bohatství,

přála si, aby i její ošklivá a líná dcera mohla získat takové bohatství.

A tak vyslala svou vlastní dceru také ke studni, aby zde předla, dokud si

nesedře ruce. Avšak macecha jí poradila, aby své ruce strčila nejdříve do

trnitého křoví, aby si práci usnadnila. Pak dívka upustila své vřeteno do

studny a sama pak do ní skočila. Objevila se stejně jako předtím její

nevlastní sestra na překrásné louce. Šla pak po stejné pěšince, aţ přišla

k peci. Bochník chleba uţ na ni volal: „Prosím, vyndej mě z pece, nebo budu

celý spálený. Uţ jsem dost upečený!“ Avšak líná dívka odpověděla:

„Netouţím po tom, abych si ušpinila své ruce!“ a šla dále.

Brzy přišla k jabloni, která na ni volala: „Prosím, zatřes se mnou, zatřes

se mnou! Má jablíčka uţ jsou dostatečně zralá!“ avšak líná dívka

odpověděla: „To je pěkné, a co kdyţ mi jedno z tvých jablíček spadne na

hlavu!“ a šla dále.

Kdyţ přišla k domku paní Huldy, vůbec se nebála, protoţe o jejích velkých

zubech uţ slyšela ze sestřina vyprávění. A tak bez váhání vkročila do

domu. První den si dívka vedla ve své práci kupodivu dobře, avšak Hulda

věděla moc dobře, o co této líné dívce šlo – o zlato! Avšak druhý den dívka

uţ nebyla tolik pracovitá a dalšími dny se její lenost ještě více stupňovala,

takţe ráno uţ ani nevstávala. Uţ ani peřiny paní Huldy nenatřásala tak,

jak by měla, ani peříčko z nich neulítlo.

Hulda uţ byla brzo unavená z jednání líné dívky, a tak ji varovala, ţe

lenost bývá dobře odměněna. Dívka si myslela, ţe teď se spustí onen zlatý

déšť. A tak Hulda vedla dívku k bráně. Jakmile se dívka postavila do

brány, místo zlatého deště se na ni vysypal kotlík sazí. „To je odměna za

tvoji práci!“ řekla Hulda a zavřela bránu.

A tak šla líná dívka domů celá pokrytá sazemi. Kdyţ ji uviděl kohout na

dvoře, volala: „Ky-ky-ry-ký! Naše špinavá panna se nám vrací a je celá od

sazí!“

A saze té dívce zůstaly na těle, aţ dokud byla ţiva.

116

FRAU HOLLE

Eine Witwe hatte zwei Töchter, davon war die eine schön und fleißig, die

andere häßlich und faul. Sie hatte aber die häßliche und faule, weil sie

ihre rechte Tochter war, viel lieber, und die andere mußte alle Arbeit tun

und der Aschenputtel im Hause sein. Das arme Mädchen mußte sich

täglich auf die große Straße bei einem Brunnen setzen und mußte so viel

spinnen, daß ihm das Blut aus den Fingern sprang. Nun trug es sich zu, daß

die Spule einmal ganz blutig war, da bückte es sich damit in den Brunnen

und wollte sie abwaschen; sie sprang ihm aber aus der Hand und fiel

hinab. Es weinte, lief zur Stiefmutter und erzählte ihr das Unglück. Sie

schalt es aber so heftig und war so unbarmherzig, daß sie sprach: “Hast

du die Spule

hinunterfallen

lassen, so hol sie

auch wieder

herauf.” Da ging

das Mädchen zu

dem Brunnen

zurück und wußte

nicht, was es

anfangen sollte;

und in seiner

Herzensangst

sprang es in den

Brunnen hinein,

um die Spule zu holen. Es verlor die Besinnung, und als es erwachte und

wieder zu sich selber kam, war es auf einer schönen Wiese, wo die Sonne

schien und vieltausend Blumen standen. Auf dieser Wiese ging es fort

und kam zu einem Backofen, der war voller Brot; das Brot aber rief:

“Ach, zieh mich raus, zieh mich raus, sonst verbrenn ich: ich bin schon

längst ausgebacken.” Da trat es herzu und holte mit dem Brotschieber

alles nacheinander heraus. Danach ging es weiter und kam zu einem Baum,

der hing voll Äpfel, und rief ihm zu: “Ach, schüttel mich, schüttel mich,

wir Äpfel sind alle miteinander reif.” Da schüttelte es den Baum, daß die

Äpfel fielen, als regneten sie, und schüttelte, bis keiner mehr oben war;

und als es alle in einen Haufen zusammengelegt hatte, ging es wieder

weiter. Endlich kam es zu einem kleinen Haus, daraus guckte eine alte

Frau, weil sie aber so große Zähne hatte, ward ihm angst, und es wollte

fortlaufen. Die alte Frau aber rief ihm nach: “Was fürchtest du dich,

117

liebes Kind? Bleib bei mir, wenn du alle Arbeit im Hause ordentlich tun

willst, so soll dir‟s gut gehn. Du mußt nur achtgeben, daß du mein Bett gut

machst und es fleißig aufschüttelst, daß die Federn fliegen, dann schneit

es in der Welt; ich bin die Frau Holle.” Weil die Alte ihm so gut zusprach,

so faßte sich das Mädchen ein Herz, willigte ein und begab sich in ihren

Dienst. Es besorgte auch alles nach ihrer Zufriedenheit und schüttelte

ihr das Bett immer gewaltig, auf daß die Federn wie Schneeflocken

umherflogen; dafür hatte es auch ein gut Leben bei ihr, kein böses Wort

und alle Tage Gesottenes und Gebratenes. Nun war es eine Zeitlang bei

der Frau Holle, da ward es traurig und wußte anfangs selbst nicht, was

ihm fehlte, endlich merkte es, daß es Heimweh war; ob es ihm hier gleich

vieltausendmal besser ging als zu Haus, so hatte es doch ein Verlangen

dahin. Endlich sagte es zu ihr: “Ich habe den Jammer nach Haus

gekriegt, und wenn es mir auch noch so gut hier unten geht, so kann ich

doch nicht länger bleiben, ich muß wieder hinauf zu den Meinigen.” Die

Frau Holle sagte: “Es gefällt mir, daß du wieder nach Haus verlangst, und

weil du mir so treu gedient hast, so will ich dich selbst wieder

hinaufbringen.” Sie nahm es darauf bei der Hand und führte es vor ein

großes Tor. Das Tor ward aufgetan, und wie das Mädchen gerade

darunter stand, fiel ein gewaltiger Goldregen, und alles Gold blieb an ihm

hängen, so daß es über und über davon bedeckt war. “Das sollst du haben,

weil du so fleißig gewesen bist,” sprach die Frau Holle und gab ihm auch

die Spule wieder, die ihm in den Brunnen gefallen war. Darauf ward das

Tor verschlossen, und

das Mädchen befand

sich oben auf der Welt,

nicht weit von seiner

Mutter Haus; und als es

in den Hof kam, saß der

Hahn auf dem Brunnen

und rief:

“Kikeriki,

Unsere goldene

Jungfrau ist wieder

hie.”

Da ging es hinein zu

seiner Mutter, und weil es so mit Gold bedeckt ankam, ward es von ihr

und der Schwester gut aufgenommen.

118

Das Mädchen erzählte alles, was ihm begegnet war, und als die Mutter

hörte, wie es zu dem großen Reichtum gekommen war, wollte sie der

andern, häßlichen und faulen Tochter gerne dasselbe Glück verschaffen.

Sie mußte sich an den Brunnen setzen und spinnen; und damit ihre Spule

blutig ward, stach sie sich in die Finger und stieß sich die Hand in die

Dornhecke. Dann warf sie die Spule in den Brunnen und sprang selber

hinein. Sie kam, wie die andere, auf die schöne Wiese und ging auf

demselben Pfade weiter. Als sie zu dem Backofen gelangte, schrie das

Brot wieder: “Ach, zieh mich

raus, zieh mich raus, sonst verbrenn ich, ich bin schon längst

ausgebacken.” Die Faule aber antwortete: “Da hätt ich Lust, mich

schmutzig zu machen,” und ging fort. Bald kam sie zu dem Apfelbaum, der

rief: “Ach, schüttel mich, schüttel mich, wir Äpfel sind alle miteinander

reif.” Sie antwortete aber: “Du kommst mir recht, es könnte mir einer

auf den Kopf fallen,” und ging damit weiter. Als sie vor der Frau Holle

Haus kam, fürchtete sie sich nicht, weil sie von ihren großen Zähnen

schon gehört hatte, und verdingte sich gleich zu ihr. Am ersten Tag tat

sie sich Gewalt an, war fleißig und folgte der Frau Holle, wenn sie ihr

etwas sagte, denn sie dachte an das viele Gold, das sie ihr schenken

würde; am zweiten Tag aber fing sie schon an zu faulenzen, am dritten

noch mehr, da wollte sie morgens gar nicht aufstehen. Sie machte auch

der Frau Holle das Bett nicht, wie sich‟s gebührte, und schüttelte es

nicht, daß die Federn aufflogen. Das ward die Frau Holle bald müde und

sagte ihr den Dienst auf. Die Faule war das wohl zufrieden und meinte,

nun würde der Goldregen kommen; die Frau Holle führte sie auch zu dem

Tor, als sie aber darunterstand, ward statt des Goldes ein großer Kessel

voll Pech ausgeschüttet. “Das ist zur Belohnung deiner Dienste,” sagte

die Frau Holle und schloß das Tor zu. Da kam die Faule heim, aber sie war

ganz mit Pech bedeckt, und der Hahn auf dem Brunnen, als er sie sah,

rief:

“Kikeriki, Unsere schmutzige Jungfrau ist wieder hie.”

Das Pech aber blieb fest an ihr hängen und wollte, solange sie lebte,

nicht abgehen.

119

MOTHER HULDA

A widow had two daughters; one was pretty and industrious, the other

was ugly and lazy. And as the ugly one was her own daughter, she loved

her much the best, and the pretty one was made to do all the work, and

be the drudge of the house. Every day the poor girl had to sit by a well

on the high road and spin until her fingers bled. Now it happened once

that as the spindle was bloody, she dipped it into the well to wash it; but

it slipped out of her hand and fell in. Then she began to cry, and ran to

her step-mother, and told her of her misfortune; and her stepmother

scolded her without mercy, and said in her rage:

“As you have let the spindle fall in, you must go and fetch it out again!”

Then the girl went back again to the well, not know what to do, and in the

despair of her heart she jumped down into the well the same way the

spindle had gone.

After that she knew nothing; and when she came to herself she was in

a beautiful meadow, and the sun was shining on the flowers that grew

round her. And she walked on through the meadow until she came to

a baker's oven that was full of bread; and the bread called out to her:

“Oh, take me out, take me out, or I shall burn; I am baked enough al-

ready!”

Then she drew near, and with the baker's peel she took out all the loaves

one after the

other. And she

went farther on

till she came to

a tree weighed

down with apples,

and it called out

to her:

“Oh, shake me,

shake me, we ap-

ples are all of us

ripe!”

Then she shook

120

the tree until the apples fell like rain, and she shook until there were no

more to fall; and when she had gathered them together in a heap, she

went on farther.

At last she came to a little house, and an old woman was peeping out of

it, but she had such great teeth that the girl was terrified and about to

run away, only the old woman called her back.

“What are you afraid of, my dear child? Come and live with me, and if you

do the house-work well and orderly, things shall go well with you. You

must take great pains to make my bed well, and shake it up thoroughly, so

that the feathers fly about, and then in the world it snows, for I am

Mother Hulda.”

As the old woman spoke so kindly, the girl took courage, consented, and

went to her work. She did everything to the old woman's satisfaction,

and shook the bed with such a will that the feathers flew about like

snow-flakes: and so she led a good life, had never a cross word, but

boiled and roast meat every day. When she had lived a long time with

Mother Hulda, she began to feel sad, not knowing herself what ailed her;

at last she began to think she must be home-sick; and although she was

a thousand times better off than at home where she was, yet she had

a great longing to go home. At last she said to her mistress:

“I am homesick, and although I am very well off here, I cannot stay any

longer; I must go back to my own home.”

Mother Hulda answered:

“It pleases me well that you should wish to go home, and, as you have

served me faithfully, I will undertake to send you there!”

She took her by the hand and led her to a large door standing open, and

as she was passing through it there fell upon her a heavy shower of gold,

and the gold hung all about her, so that she was covered with it.

“All this is yours, because you have been so industrious,” said Mother

Hulda; and, besides that, she returned to her her spindle, the very same

that she had dropped in the well.

And then the door was shut again, and the girl found she back again in

the world, not far from her mother's house; and as she passed through

the yard the cock stood on the top of the well and cried:

121

“Cock-a-doodle-doo! Our golden girl has come home too!”

Then she went in to her mother, and as she had returned covered with

gold she was well received.

So the girl related all her history, and what had happened to her, and

when the mother heard how she came to have such great riches she be-

gan to wish that her ugly and idle daughter might have the same good

fortune. So she sent her to sit by the well and spin; and in order to make

her spindle bloody she put her hand into the thorn hedge.

Then she threw the spindle into the well, and jumped in herself.

She found herself, like her sister, in the beautiful meadow, and followed

the same path, and when she came to the baker's oven, the bread cried

out:

“Oh, take me out, take me out, or I shall burn; I am quite done already!”

But the lazy-bones answered:

“I have no desire to black my hands,” and went on farther.

Soon she came to the apple-tree, who called out:

“Oh, shake me, shake me, we apples are all of us ripe!”

But she answered:

“That is all very fine; suppose one of you should fall on my head,” and

went on farther.

When she came to Mother Hulda‟s house she did not feel afraid, as she

knew beforehand of her great teeth, and entered into her service at

once.

The first day she put her hand well to the work, and was industrious, and

did everything Mother Hulda bade her, because of the gold she ex-

pected; but the second day she began to be idle, and the third day still

more so, so that she would not get up in the morning. Neither did she

make Mother Hulda‟s bed as it ought to have been made, and did not

shake it for the feathers to fly about.

So that Mother Hulda soon grew tired of her, and gave her warning, at

which the lazy thing was well pleased, and thought that now the shower

122

of gold was coming; so Mother Hulda led her to the door, and as she

stood in the doorway, instead of the shower of gold a great kettle full of

pitch was emptied over her.

“That is the reward for your service,” said Mother Hulda, and shut the

door.

So the lazy girl came home all covered with pitch and the cock on the top

of the well seeing her, cried:

“Cock-a-doodledoo! Our dirty girl has come home too!”

And the pitch remained sticking to her fast, and never, as long as she

lived, could it be got off.

123

O KOHOUTKOVI A SLEPIČCE

(česká pohádka)

Na dvorku ţila dvě zvířátka – kohoutek a slepička. Kohoutek právě hledal

nějaké brouky,

semínka a ţíţaly.

Z těch, které našel,

daroval taky

slepičce. Slepička

měla radost.

Kdyţ pro změnu

slepička něco našla,

rozdělila se

o semínka a ţíţaly.

Chodili spolu

a zobali. Jednou

přišli do lesa. Bylo

tam hodně stromů.

Kohoutek našel jahody. Jedl je velmi rychle, a tak se mu jahody

nastřádaly v krku, aţ nemohl dýchat. Kohoutek upadl na zem a vůbec se

nehýbal.

Slepička měla o kohoutka strach. Běţela tedy pro hrnek mléka. Vzala

tedy hrnek a běţela do kravína, aby vyprosila trochu mléka od kravičky.

Ale kravička neměla ani trošku mléka, protoţe nic nejedla. Slepička jí

tedy chtěla nějakou trávu přinést, ale louka odpověděla: “Není voda.”

Proto slepička běţela

k malému pramínku,

ale tam také voda

nebyla. Pramínek by

slepičce velmi rád

pomohl, ale nějaké

děti si hrály

u studánky

a přehradily ji tak, ţe

voda nemohla téct.

Slepička se rozhodla

pomoci, a tak odnášela

kámen po kameni, aţ

124

uvolnila cestu vodě. Voda se tedy znovu mohla dostat aţ k louce, odkud

mohla slepička přinést kravičce čerstvou trávu. Kravička pak dala hrnek

mléka slepičce, a ta jej přinesla kohoutkovi. Nalila kohoutkovi mléko do

krku, aţ mohl kohoutek spolknout jahody, které mu zůstaly viset v krku.

Kohoutek se napil a štěstím vyskočil.

125

ABOUT COCK AND HEN

There were two animals in the backyard: a cock and a hen. The cock was

looking for beetles, nuts and worms. He gave some beetles, nuts and

worms to the hen too. The hen was happy for it. When the hen found

something, she divided nuts and worm too.

They were both walking and eating together. Then they came into the

forest. There

were a lot of

trees around.

Later on the

cock found red

strawberries. He

was eating them

so quickly that

some pieces of

strawberries got

stuck in his

throat. He

couldn´t even

breathe so fi-

nally he fell

down and just didn´t move.

The hen feared for the cock. So the hen was running for a cup of milk to

give it to the cock. She took the cup and ran into the cowshed and de-

manded some milk from a cow. But the cow didn´t have any milk because

she didn´t eat. So the hen went to find and bring some fresh grass. But

the meadow was dry as she didn‟t get any water. The hen asked for some

grass for the cow, but the meadow answered: „I am very sorry, but there

is no water, so my grass is dry. “ The hen was running to the small stream

to ask for water. But the stream was dried up. The stream wanted to

help the hen, but some children played by the pond and they put a lot of

stones there so water couldn´t run.

The hen decided to help. She grubbed the stones so water could finally

run into the meadow. The grass on the meadow became greener so the

hen could get some fresh grass for the cow. Then the hen could get a cup

of milk for the cock. She was so happy. Then she run to the cock and

126

poured some milk into the cock´s throat. The strawberries slid down the

throat and the cock could breathe again. Now he got up and was very

thankful to the hen for his rescue.

127

POLÁMAL SE MRAVENEČEK

Polámal se mraveneček,

ví to celá obora,

o půlnoci zavolali mravenčího doktora.

Doktor klepe na srdíčko,

potom píše recepis:

„Třikrát denně kostku cukru,

bude zdravý jako rys.“

Poklepal mu na srdíčko,

pohladil ho po čele.

Hop a malý mraveneček

zase skáče z postele.

SICK ANT

There was an ant and he was injured. Eve-

rybody in the forest knows about it. They

called an ant doctor at midnight. The ant doctor is tapping his heart and

write on a prescription: „Give him a lump of sugar three times a day and

the ant will be happy again.“

The ant got pills but he is still ill. He was

in pain and crying all the day.

Four ants were standing close his bed and

the fifth one said: „Dont cry, I will take

care of you and you will get well till the

next morning.“

The ants took care of the injured ant. So

the next morning the recovered ant is

jumping out of his bed.

TTTHHHEEE EEENNNDDD