Masarykova univerzita v BrněFilozofická fakultaHistorický ústav

Vztahy Čechů a Slováků v prvních letech společného státu – konfesní dimenze a tzv.

slovenská otázka optikou dobového československého tisku

(magisterská diplomová práce)

Bc. at Bc. Petr Dvořák

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Vladimír Goněc, CSc. Brno 2009

ProhlášeníProhlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.

Datum: 14. srpna 2009

2

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval osobám, bez jejichž přispění by

tato práce nemohla vzniknout. Především bych rád na prvním místě

poděkoval vedoucímu mé práce, doc. PhDr. Vladimíru Goňcovi, Csc., za

jeho cenné připomínky a podněty. V neposlední řadě bych rád

poděkoval všem těm, kteří mi byli důležitou oporou v době psaní této

práce.

3

ObsahÚvod............................................................................................................6

2. Literatura a prameny...............................................................................9

3. Hnutí „Pryč od Říma“ - Církev, stát a společnost..................................14

3.1 Krize uvnitř katolické církve a církev Československá....................17

3.2 Církev a legislativní otázka..............................................................20

3.3 Otázka odluky církve od státu.........................................................23

4. Slovenská otázka...................................................................................25

4.1 Nábožensko-církevní problém.........................................................26

4.2 Jazyk, administrativa a personální problematika............................29

4.2.1 Slovenština, čeština nebo českoslovenština?............................29

4.2.2 Personální otázka aneb Slovensko Slovákům...........................31

4.3 Škola a vzdělávací problematika...................................................38

4.3.1 Slovenský zázrak.......................................................................39

5. Politická situace na Slovensku a slovenský autonomismus...................43

5.1 Počátky autonomismu na Slovensku................................................44

5.2 Po prvních demokratických volbách................................................48

5.3 Cesta SĽS k rozkolu s ČSL a návrhy autonomie Slovenska............50

5.4 Návrh zákona o autonomii a cesta k volbám v roce 1925...............55

5.5 Ostatní politické strany, Slovensko a otázka autonomie.................61

6. Spolky, kluby a organizace....................................................................63

6.1 Sokol a Orel.....................................................................................63

6.2 Katolické a evangelické studentstvo...............................................67

7. Závěr......................................................................................................69

8. Použité prameny a literatura.................................................................72

8.1 Literatura.........................................................................................72

8.2 Internetové zdroje...........................................................................75

8.3 Prameny...........................................................................................76

8.3.1 Soupis použitých dobových periodik...........................................76

8.3.2 Soupis článků............................................................................76

4

ÚvodS ukončením první světové války a rozpadem rakousko-uherského

soustátí vznikl ve střední Evropě nový státní útvar - Československá

republika. Tento stát byl postaven na ideji čechoslovakismu, který v sobě

nesl myšlenku blízké vzájemnosti Čechů a Slováků jako rovnocenných, až

bratrských stran ve společném státě. Jak se postupem času ukazovalo,

tento koncept narazil na všední tvrdou realitu prvních poválečných let a

slovy známého znalce tehdejší střední Evropy Setona-Watsona tak „po

krátkych medových tyždňoch revolúcie nastala medzi Čechmi a Slovákmi

akási nervózna rozladenosť.“1

Často citovaná „bratrská“ vzájemnost obou národů byla v prvních

letech existence Československé republiky vystavena závažným

zkouškám. Předně každodenní situace spojená s koncem celosvětového

konfliktu, jenž zanechal celou Evropu v hospodářském rozkladu a

nedostatku i těch nejzákladnějších prostředků. Dále pak samotný přechod

od „starého“ Rakouska-Uherska k realitě nového společného státu a

zajištění jeho normálního přirozeného každodenního fungování.

Problematickým se také jevila v tomto období mezinárodní situace a

revizionistické myšlení některých nástupnických států bývalého

Rakouska-Uherska a to především Maďarska, které velice negativně

vystupovalo v otázce Slovenska. V neposlední řadě to byla i určitá

proměna myšlení společnosti a její radikalizace, v tomto případě

představovaná rozmachem socialistických a komunistických idejí, a také

silným poválečným protikatolickým a proreformním hnutím. A právě

slovenská část republiky byla zřejmě nejvýraznějším a nejpraktičtějším

předobrazem toho, jak výše zmíněné faktory ovlivňovaly československou

vzájemnost.

Významnou otázkou, která po vzniku státu mezi mnohými výrazně

formovala prostředí v novém státě, byla problematika náboženská. A to

nejen z důvodu, že bylo nutné vyřešit vzájemné postavení státu a Církve a

s tím spojené otázky, ale především fakt, že po roce 1918 zůstávala

většina obyvatel nového státu věřícími. Dle statistik si většinu zachovala

1Seton-Watson, R. W.: Nové Slovensko. Nakladatel Fr. Borový, Praha 1924, s. 7.

římsko-katolická církev2, přesto je náboženský obraz situace v této době

komplikovanější. Významné postavení si v Čechách a také na Slovensku

udržují církve evangelické, navíc již tak komplikovanou mozaiku

náboženské situace v státě zhoršily i vlny odchodů části katolických

věřících z řad římskokatolické církve3.

Cílem této práce je pokusit se zachytit obraz vzájemného života Čechů

a Slováků a jeho nejproblematičtějších bodů v prvních letech společné

republiky. Tedy v období, které je přibližně ohraničené roky 1918 a 1925.

V tomto časovém vymezení se práce soustředí především na rok 1920,

který byl významným mezníkem. Vedle toho by mělo být dalším záměrem

práce prozkoumání toho, zda existovalo ve výše zmíněných letech nějaké

výraznější chápání vzájemnosti mezi Čechy a Slováky na úrovni konfesní a

v případě že ano, pokusit se popsat jeho vývoj a proměny za pomoci

rámce jednotlivých významných událostí či problémů československé

společnosti a to ještě ve spojení s místním důrazem na Slovensko, jako na

část republiky, kde se vzájemné vztahy a problémy projevovaly

nejintenzivněji.

Ze sledovaných vyznání se hlavně práce bude věnovat především

okruhu věřících církve římskokatolické, která si zachovala největší

početní zastoupení z církví v republice a zároveň měla výraznou pozici na

Slovensku. V menší míře spíše jako doplnění kontrastu budou zastoupeny

církve evangelické, popřípadě další „pokrokové“ směry4.

Po krátkém shrnutí použitých pramenů a literatury následuje první část

práce, která je věnována samotné církevní problematice a to především

tématu vlny proticírkevního odporu symbolizovanému tzv. „hnutím pryč

od Říma“, rozkolu uvnitř české římskokatolické církve a vzniku

2Podle Masarykova slovníku naučného bylo v roce 1921 v celostátním průměru

76,2 % obyvatel hlásících se k římsko-katolickému vyznání. Tento celostátní průměr snižovala jednak protestantská minorita na Slovensku a hlavně obyvatelstvo východního Slovenska a Podkarpatské Rusi, kde zcela převládalo řecko-katolické nebo pravoslavné vyznání. Halas, F. X.: Fenomén Vatikán. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004, s. 542.3

Nejvýrazněji se projevily dvě vlny odchodů, první spojená s revolučními náladami po vzniku republiky v roce 1918 a druhá se vznikem nové národní Církve československé v roce 1920.4

Jako pokrokové byly především na Slovensku vnímané některé čechoslovakistické proreformní směry v církvi a samozřejmě také ta část veřejnosti, jež prosazovala liberální přístup k řešení církevních otázek.

Československé církve, či celému balíku legislativní kroků, které měly za

cíl laicizaci společnosti jejímž vyvrcholením mělo být ústavní vymezení

vztahu církve a státu.

Druhá část je věnována samotné Slovenské otázce, jako souboru

problematických bodů, které komplikovaly vzájemné vztahy obou národů.

Práce se v této kapitole zaobírá nábožensko-církevní otázkou,

administrativní a personální problematikou, a v neposlední řadě i otázkou

školskou. Hospodářská otázka, ačkoli byla jedním z opravdu zásadních

bodů Slovenské otázky, byla v této práci pominuta, neboť se jen velice

okrajově dotýká náboženského a konfesního hlediska.

Následuje kapitola zabývající se autonomismem na Slovensku a jeho

vlivem na politiku první republiky, kdy hlavní důraz je kladen především

na Slovenskou ľudovou stranu jako nejagilnějšího zastánce slovenské

autonomie. Kapitola se také pokouší popsat postupnou proměnu vztahu

Československé strany lidové a Slovenské ľudové strany od jejich

spolupráce, až po rozchod a soupeření.

Poslední část je věnována některým spolkovým organizacím a jejich roli

ve vzájemných československých vztazích. Vzhledem k zaměření práce byl

výběr omezen zejména na tělovýchovné organizace Sokola a Orla. Ve

stručnosti je také rozepsáno slovenské studentské hnutí, jeho vývoj a

kontakty s českým prostředím.

2. Literatura a pramenyHlavním zdrojem informací v této době představuje především tehdejší

tisk, jenž plnil řadu rolí - od čistě informativní, přes zábavnou a

oddechovou a v neposlední řadě i propagační. V tomto bodě je nutné

podotknout, že krátce po vzniku republiky existovaly výrazné rozdíly v

kvalitě i počtu jednotlivých titulů mezi Českými zeměmi a Slovenskem,

kde žurnalistika v tomto období prochází výraznou proměnou

demaďarizace a rekonstrukce co do počtu tak i kvality. Hlavními

problematickými místy slovenské žurnalistiky v této době byl především

malý počet kvalitních novinářů z povolání, nedostatečné a zastaralé

vybavení tiskáren a nedostatek zkušených odborných technických sil. Pro

představu jak tristní byla situace ohledně kvalifikované novinářské síly

Karel Hušek, redaktor Slovenského deníku na toto téma poznamenal v

roce 1919, že: „ je už temer dvacať novinárov, ktorí si tento stav zvolili za

životné povolanie“5, což nebylo mnoho, přihlédneme-li k rostoucímu počtu

periodik na Slovensku v tomto období. Jak již bylo řečeno, přes všechny

překážky lze pozorovat postupný nárůst kvantity periodik a to především

regionálního rázu, často však za cenu jejich kvality.

Narodnie noviny byly reprezentantem jedné z nejstarších slovenských

politických stran – Slovenské národní strany (SNS). V době vzniku

Československa vycházel již jejich 49. ročník. Jako politické medium

zastávaly již od počátku ideu jednotného slovenského politického národa

a proto velice nelibě nesly poválečný vývoj slovenské politiky a její

diferenciaci. Narodnie noviny se také velice často stavěly do pozice novin

celého slovenského národa6. Když se v roce 1920 spojila SNS s Národní

republikánskou stranou rolnickou, prezentovala částečně i zájmy této

strany, zejména v oblasti rolnické organizace v rámci tzv. domovin. V

tomto období je patrné, že SNS byla zcela ve vleku slovenských

agrárníků, kteří měl ve společné Slovenské národní a rolnické straně

převahu. Změnu přinesly, až nepříliš úspěšné volby na jaře 1920 a pokus

agrárních poslanců Slovenské národní a rolnické strany o vstup do

5Kipsová, M. a kol.: Bibliografia slovenských a inorečových novín a časopisov z

rokov 1919-1938. Matice Slovenská, Martin 1968, s. 17.6

Národní noviny, roč. 51, č. 79, 9. dubna 1920.

společného poslaneckého klubu s českými agrárníky. Tyto události vedly k

rozkolu ve straně a znovuobnovení SNS v březnu 1921 jako samostatné

strany. Noviny v této době trpí jak nedostatkem kvalitních redaktorů, tak

velkými finančními těžkostmi. V roce 1922 se jim pod vedením E. Stodoly

podařilo částečně překonat finanční krizi a Narodnie noviny mohly opět

vycházet. Od znovuobnovení strany je jak ve straně samotné, tak v

novinách patrný rostoucí důraz na autonomistické požadavky, přesto

noviny většinou reprezentují z hlediska konfesního vyrovnaný střed mezi

katolíky a evangelíky, jak ukazuje například působení katolického kněze

A. Kompánka jako redaktora těchto martinských „evangelických“ novin.

Po prohraných volbách v roce 1925 stranu i noviny trápila další finanční

krize, z které se noviny zpmatovaly, až příchodem J. Škultétyho v roce

1927. S počátkem třicátých let dochází k vzedmutí autonomistických

tendencí jak novin, tak i samotné SNS, který vyvrcholí vytvořením tzv.

Autonomistického bloku Slovenské ľudové strany a SNS v roce 1932.

Dalším důležitým periodikem je „Slovenský denník“, který navazoval na

stejnojmenné noviny vycházející před válkou v Budapešti a je spojený

především s postavou Milana Hodžy. Svoji činnost na Slovensku zahájil v

listopadu 1918 v Ružomberku. Již koncem tohoto roku se začíná

koncipovat jeho československá a především agrárnická linie, což vede k

odchodu většiny katolických spolupracovníků pod vedením katolického

faráře Š. Mnoheľa, který pak přešel na Hlinkův popud do

„konkurenčního“ Slováka. Velice brzy také následoval přesun z

Ružomberku do Bratislavy. Hlavním úkolem Slovenského denníku bylo

propagovat Hodžovu politickou linii a připravit podmínky pro vznik

rolnické strany. Po jejím vzniku se také stává i jejím hlavním tiskovým

orgánem7 a zůstává jím i po spojení se SNS a vznikem Slovenské národní

a rolnické strany. Byl čistě agrárním listem, do kterého přispívaly

popřední zastánci režimu jako V. Šrobár, P. Blaho, A. Štefánek a další. V

období 1920/1922 došlo k posílení a zkvalitnění Slovenského denníku pod

redaktorem B. Pavlů a svoji pozic hlavního orgánu slovenských agrárníku

si udrže až do konce první republiky.

7Slovenský denník, roč. 2, č. 201, 16. září 1919.

Hlavním protivníkem Slovenského denníku byl ľudovecký „Slovák“.

Jako deník začal vycházet v roce 1919 v tiskárně Lev v Ružomberku. V

podstatě reprezentoval názory a myšlenky A. Hlinky a jeho Slovenské

ľudové strany (SLS). Byl společně se stejnojmenným deníkem laděn

výrazně autonomisticky a katolicky. V březnu 1922 se reakce Slováka

stěhuje do Bratislavy. Mezi významné přispěvatele v období sledovaném

touto prací jsou především A. Hlinka, J. Tiso, K. Sidor a Vojtěch Tuka.

Slovák se během dvacátých let dostal na přední pozici mezi ľuďáckým

tiskem, ať už jde o počet výtisků či kvality tisku. V době první republiky se

deník i týdeník Slovák velice často dostávaly svými postoji do sporu se

státní mocí. Poměrně běžná byla cenzura a zabavování jednotlivých čísel

Slováka. V roce 1933 byl dokonce úředně na několik měsíců zastaven. V

době Slovenského štátu byl Slovák jediným legálním oficiálním

periodikem.

V Bratislavě již před válkou jako hlavní orgán Slovenské ľudové strany

vycházely Slovenské ľudové noviny8 (vroce 1919 již jako desátý ročník). S

velkou nelibostí přivítaly vznik Slováka, neboť ztratily svůj monopol jako

jediného tisku, který prezentuje SLS. Jejich hlavními osobnostmi byly

především F. Juriga a F. Tománek, který stál v jejich čele až do roku 1930,

kdy po rozkolu v SĽS vzhledem na Tukovu aféru byly noviny zastaveny.

Podobně jako Slovák, i Slovenské ľudové noviny zastávaly silně

nacionalistický proslovenský katolický postoj, který se projevoval zejména

kritikou V. Šrobára a jeho ministerstva v Bratislavě, kritizoval politiku

sociálně demokratické strany a po volbách 1920 stále častěji i

slovenských agrárníků.

Ze spolkových periodik je v práci obsažen časopis Slovenský Sokol,

který vydávala organizace Sokola na Slovensku mezi léty 1919 a 1922.

Jeho cílem bylo nejen informovat o akcích Sokola, ale sloužil též jako

organizační hlásník, ve kterém byly uveřejňovány záznamy z konaných

župních porad a jejich rozhodnutí. V roce 1922 bylo vydávání zastaveno s

tím, že nadále si budou župy vydávat samostatně své vlastní věstníky –

8Titulní strna – nadpis. Slovenské ľudové noviny, č. 6, 7. února 1920.

Bradlo, Sokol na Považí, Detvan, Tatranský Sokol, Spravodaj

Východoslovenskej župy.9

Dalším zdrojem pro tuto práci byly informace o slovenském studenstvu

získané z měsíčníku Mladé Slovensko. Jeho první číslo vyšlo v roce 1919

ještě v Budapešti, čtvrté už v Bratislavě, a protože jeho vydavatel L. Izák

byl na studiích v Praze tak, až do roku 1924 Mladé Slovensko vycházelo

zde. Záběr tohoto měsíčníku osciloval mezi čistě stavovským studentským

orgánem a umělecko-literárním měsíčníkem. Na přelomu let 1922/23 se

ustálilo Mladé Slovensko jako tiskový orgán Svazu slovenského

studentstva s částečným kulturním přesahem zejména mladých umělců.

Krizi časopisu přinesl spor ohledně přesunutí jeho vydávání do Bratislavy

v roce 1924. Následující rok vzhledem na autorské a finanční problémy

byl časopis zastaven. Následně byl ještě několikrát obnoven v roce 1929 a

1932. Svojí profilací tento časopis zastával názory slovenského především

nekatolického studentstva, které se snažilo i určitou politickou činnost, a

to předně v oblasti školství a jeho rozvoje.

Pro doplnění obrazu byly v práci použity i některá česká periodika. Na

prvním místě to byl v Olomouci vycházející Našinec10, který zastupoval

pohled ceských, potažmo moravských katolíků. Tento deník měl ve svém

středu význačné redaktory Františka Světlíka (do 1922) a posléze také

Ladislava Zamykala a Josefa Řezníčka. Svým projevem Našinec stál plně

na na straně ústředí ČSL vedeného Šrámkem. Určitým opakem byl list

Čech pod vedením Václava Kotrby, který stál na straně kritiků Šrámkova

vedení pod heslem: „více neústupnosti ve jménu katolictví!“11 Své

nejvlivnější čitatele nacházel tento časopis v kruzích kléru a vyšší církevní

hierarchie. Svými myšlenkami byl velice blízky slovenské straně ľudové.

Konečně usiloval i o opětovné spojení obou stran a neváhal na svých

stránkách ve spojení se slovenskými ľudovci napadat Šrámka. Především

mu zazlíval, že zaprodal katolickou vzájemnost za stát a žádal, aby to bylo

napraveno. Blízkost názorů Čecha a Hlinkovi ľudové strany dokumentuje i

9Dějiny Sokola na Slovensku. Online text ( http://www.sokolnaslovensku.sk/dejiny.html).

10Kubíček, J. A kol.: Noviny České republiky 1919-1945 – II. část. Sdružení knihoven ČR, Brno 2004, s.

32-41.11

Peroutka, F.: Budování státu..., c.d., s. 1775.

tato věta: „Ľudovcům ani tak nechybí Šrámek, jako spíše nám Hlinka.“12

Pro doplnění celkového obrazu bylo použito i několika ročníku měsíčníku

Čechoslovák, za jehož vydáváním stála Národní rada československá.

Svým postojem byl tento měsíčník zastáncem československé jednoty a

podporoval jednání pražské vlády.

Kromě výše zmíněných periodik je možné nalézt další informace o

zkoumané problematice také v poměrně bohaté literatuře13. Celkovými

dějinami Slováků a Čechů se věnují především Jan Rychlík a Ľubomír

Lipták. Politickému katolicismu, straně Lidové a Vatikánu se ve svých

pracích zabývají zejména Miloš Trapl či František X. Halas, ale i mnozí

další. Slovenskému autonomnímu hnutí a Slovenské ľudové straně se

věnoval již v 60. letech Juraj Krámer. Významným zdrojem informací jsou

práce přímých účastníků, jako byl Károl Sidor či Vavro Šrobár. Chtěl bych

vyzdvihnout obzvláště práci Setona-Watson známého též pod přezdívkou

Scotus Viator, který výzkumu Slovenska a Slováků věnoval, dalo by se říct

celý svůj život, přestože byl cizincem. Další informace k problematice

slovenské otázky lze nalézt v mnohých jednotlivých článcích a příspěvcích

sborníků a odborných časopisů. Zmíním jen některé, jako například

Historický časopis Slovenské Akademie věd či etnologický Český Lid.

Mezi významné prameny nejen pro období první republiky je nutné také

zařadit prameny z jednání parlamentu Československé republiky14.

Jako skromný doplněk některých kapitol byly v práci použity informace

získané z autorovy bakalářské práce na téma „Vznik Československa a

veřejná zpráva (1918-1920)“.

12Peroutka, F.: Budování státu..., c.d., s. 1775.

13 Viz seznam literatury.

14 Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. Online ( http://www.psp.cz/eknih/ ).

3. Hnutí „Pryč od Říma“ - Církev, stát a společnostVznik republiky a situace po skončení první světové války vedl k

zásadnímu přehodnocení vztahu společnosti k církvi a náboženství. V

případě československém se jednalo zejména o útok na pozici ve

společnosti do té doby dominantní římsko-katolické církve, jež se stala

terčem silných protikatolických nálad. Tento boj, který se koncentroval

hlavně v českých zemích, měl však dalekosáhlé dopady a jako takový byl

silně vnímán i v ostatních částech republiky, obzvláště na Slovensku.

Signálem pro zahájení této mohutné protikatolické vlny, „kulturního

boje“, či hnutí „Pryč od Říma“, jak bývá toto tažení proti katolicismu v

prvních letech předmnichovské republiky nazýváno, se stalo známé

svržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3.

listopadu 1918. Tento vandalský akt byl částečně spontánním

vyvrcholením táboru lidu svolaného socialistickými stranami k uctění

výročí bělohorské bitvy (8. listopadu), kdy se dav vedený jistým F.

Sauerem rozhodl svrhnout sloup jako symbol „třísetleté viny a poroby

katolické církve, Habsburků i papežské kurie na ztrátě samostatnosti

české, memento popravy sedmadvaceti českých pánů a jaké si odplaty za

bělohorskou porážku“15. I v dalších letech bylo možné pozorovat jednotlivé

výtržnosti a útoky, které směřovaly vůči symbolům katolické církve, jako

například kostelům, křížům a sochám svatých. Nutno podotknout, že toto

„obrazoborectví“ nikdy nepřešlo do hlubší organizované kampaně a

vesměs šlo o impulzivní činy jedinců či skupin obyvatelstva. Zároveň tyto

aktivity vzbuzovaly výrazný odpor nejen u uvědomělých katolíků, ale také

mezi kulturně založenými lidmi, kteří si jinak vůči katolické církvi

udržovali odstup. Významným poselstvím bylo odsouzení útoků na

náboženské památky ze strany takových autorit, jakým byli profesoři Josef

Šusta a Josef Pekař16. Přesto se tyto akty vandalismu negativně promítly i

15Nutno podotknout, že základní motiv byl jistě poltický, jenže postavený na omylu,

neboť mariánský sloup neměl s Bílou horou ani se staroměstskou exekucí nic společného. Dokonce představoval symbol díků za úspěšnou obranu Prahy před Švédy v roce 1948. Halas, X., F.: Neklidné vztahy. Svitavy 1998, 38-39. Srovnej též Trapl, M.: Politický katolicismus a Československá strana lidová v Československu 1918-1938. Praha 1990, s. 63.16

Především Pekařův článek z 16. května 1920 v Národních listech získal celorepublikového věhlasu, jak dokazují například i čtenářské ohlasy v Slovákovi. Sv. Ján z Nepomuku. Slovák, č. 104, 27. května 1920. Srovnej též Halas, X., F.: Neklidné

do vzájemného vztahu Čechů a Slováků, kdy byly povětšinou katolickým

tiskem předkládány jako důkaz o českém neznabožství,

volnomyšlenkářství a úpadku mravů. Tyto výstřelky tak bohužel zvyšovaly

podezřívavost a odpor k Čechům mezi výrazněji nábožensky

orientovanými Slováky17.

Hlavní důvody tohoto protikatolického boje lze nalézt zejména v obecné

poválečné revoluční vlně, v jejímž rámci probíhal odpor proti katolické

církvi jako významné součásti „starého“ předválečného systému. Patrný je

též vzestup sociálního hnutí, které bylo inspirovaného příkladem ruské

bolševické revoluce, kdy jeho představitelé chápali církev nejen jako

jednu z hlavních součástí kapitalistického systému, ale také jako instituci,

která v podstatě zastávala a bránila princip soukromého vlastnictví.

Kritika katolicismu se stala i součástí národního hnutí, neboť církev

byla považována mnohými za oporu starého režimu rakousko-uherské

monarchie a její „reakční“ vlády. Revoluční národní a sociální zájmy

prvních poválečných let tak nacházely v katolické církvi potřebný

protipól, který de facto bránil naplnění cílu těchto hnutí. K ulehčení

situace katolické církve nepřispěl ani fakt, že zahraniční odboj se

koncipoval nejen jako protirakouský, ale ve zdůrazňování husitských a

českobratrských tradic i protikatolicky. Výrazně se tento vliv v

zahraničním odboji koncentroval v pozicích T. G. Masaryka a části

nejvyšších politických špiček. Příkladem může být vývoj situace v ruských

československých legiích, které začaly nejen pod Masarykovým vlivem

přejímat husitské názvy a symboliku18. Naopak na Slovensku byla na rozdíl

od Čech situace odlišná, protože příslušnost ke katolické a k evangelické

církvi často hrála positivní národně uvědomující roli, a to i navzdory

tomu, že vyšší duchovenstvo zejména v katolické církvi bylo výraznou

oporou maďarizace a uherského režimu. Nutno podotknou, že i zde

vztahy..., c.d., s. 38-39.17

O stržení sochy Nejsvětější trojce ve Slaném. - Hrozný zločin. Slovenské ľudové noviny, č. 29, 16. července 1920.18

Až do bitvy u Zborova však nesli první dva československé pluky jména Sv. Václava a Sv. Cyrila a Metoděje. Vlivem Masarykovým od prosince 1917 se, již zcela prosazuje husitská tradice, kdy vznikla Husitská divize se čtyřmi pluky: Jana Husa, Prokopa Holého, Jiřího z Poděbrad a Jana Žižky. Trapl, M.: Hnutí „Pryč od Říma“(„Los von Rom“). In: Politický Katolicismus v nástupnických státech Rakousko-Uherské monarchie 1918-1938. Olomouc 2001, s 16.

existovaly výjimky. Například případ košického biskupa maďarského

původu dr. Augustin Fischer-Colbrieho, jehož se po nátlaku

československé vlády a snahy o jeho vypovězení zastala nejen celá

košická katedrální kapitula, ale i velká většina nižšího slovenského kléru a

věřících v jeho diecézi19.

Samotné zásahy nové československé státní moci proti určitým kruhům

církevní hierarchie v rámci demaďarizace či odrakouštění vysoké

hierarchie20 se setkaly s podporou jak obecně katolického obyvatelstva

Československa tak i představitelů českých a slovenských katolických

stran.

Poměrně významným ukazatelem výsledku hnutí „Pryč od Říma“, vedle

v práci níže popsaných zákonů ve školské, občanskoprávní a kulturní

oblasti, bylo početní oslabení římskokatolické církve, kterou do konce

dvacátých let odhadem opustilo na jeden a tři čtvrtě milionu z

předválečného počtu věřících21. Nejvíce lidí opustilo řady katolické církve

v Čechách, výrazně méně na Moravě a Slezsku a zcela nepatrný počet na

Slovensku. Největší počet občanů přešel do církve československé

(přibližně 793 tisíc osob), v malých počtech došlo i k přestupům do

evangelických církví, církve pravoslavné, nebo zůstalo bez vyznání (skoro

853 tisíc osob). Poměrně významným byl do roku 1924 i odchod kněží

(přibližně 288)22. Přesto poměrně vysoká čísla nenaplnil počet odpadlých

očekávání radikálních pokrokových liberálních a socialistických směrů.

Katolická církev si i nadále udržela pozici nejsilnější konfese, když se k ní

v roce 1921 hlásilo 76,2% obyvatelstva Československa23.

19Hišem, C.: Církev v novovzniknutej Československej republice. In: Zubko, P. a

kol.: Církev v české a slovenské historii. Olomouc 2004, s. 14-15.20

I přes poměrně liknavý postoj Vatikánu došlo do roku 1920 k vyjmenování třech nových slovenských biskupů: Karola Kmeťka pro Nitru, Mariána Blaha pro Banskou Bystrici a Jána Vojetaššáka pro Spiš. Podobně i v českých zemích prorakousky smýšlející duchovní nahradili na arcibiskupském stolci v Praze František Kordáč a v Olomouci Antonín Cyril Stojan.21

Trapl, M.: Politický katolicismus..., c.d., s . 65.22

Z těchto kněží bylo 218 z českých diecézí a to převážně z pražské a královéhradecké, a 65 z moravských. Oproti tomu na celém Slovensku vystoupilo pak jen 5 kněží. Tamtéž.23

Halas, X., F.: Neklidné vztahy … c.d., s. 51. Halas se odvolává na data z prvního dílu Masarykova slovníku naučného z roku 1925. Pro upřesnění v roce 1930 bylo toto číslo ještě o něco nižší 73,5%. Srovnej Trapl, M.: Hnutí „Pryč od Říma“ („Los von Rom“)…, c.d., s. 28.

Výrazně méně byly poválečnou „protináboženskou“ vlnou zasaženy

ostatní nekatolické církve, které se také částečně zapojily do boje proti

katolicismu v duchu národním a reformačním. Jejich pozice se však brzy

koncentrovala na národní problematiku a hesla, a v církevních otázkách

začaly zastávat obecně smířlivější tón vůči římsko-katolické církvi a

katolickým stranám. Část slovenských evangelíků dokonce v Národních

novinách ústy A. Mihala, varovala před lpěním na zásadách vyjadřovaných

pod heslem „Pryč od Říma“ a reprezentovaných též volnomyšlenkářstvím

a husitizmem24.

3.1 Krize uvnitř katolické církve a církev Československá

Postavení katolicismu v Československu, ale i obecně v poválečné

Evropě, neprospělo ani napětí a krize uvnitř církve samotné. Ozývaly se

hlasy po reformě a modernizaci, představované zejména reformním

hnutím samotných katolických duchovních. Mezi základní požadavky této

reformy patřilo v první řadě rozšíření církevní samosprávy a její laicizace,

dále pak liberalizace patronátního práva při obsazování far a biskupských

míst, liturgie v národních jazycích, zdobrovolnění celibátu a podobně.

Toto hnutí se ukázalo být velice silné obzvláště v Českých zemích.

Významnou roli v českém prostředí sehrála pražská Jednota

katolického duchovenstva. V této organizaci, která velice brzo přejala

myšlenky předválečné Katolické moderny, byl stále více patrný pro

reformní trend, jenž vyvrcholil konceptem dokumentu, který shrnul

základní požadavky reformistů a měl být předložen papeži25. Organizace

se postavila na odpor rozhodnutí Apoštolského stolce, který reformu

zásadně odmítl. Po nástupu nového pražského arcibiskupa dr. Františka

Kordáče 26. října 1919 dochází k přitvrzení postupu vůči reformistům, jež

vrcholí rozpuštěním odbojné pražské Jednoty duchovenstva. Ta se na

24Mihal, A.: Pro velkou linii nábožensko-církevní politiky. Našinec, č. 126, 4. června

1921.25

Výše uvedených obecných požadavků reformního hnutí chtěli čeští proreformní duchovní navíc i zřízení českého patriarchátu a též kladly důraz na požadavek zdobrovolnění celibátu a zavedení národní řeči do liturgie. I přes částečné porozumění v otázce národní liturgické řeči zůstal papež Benedikt XV. v ostatních věcech neústupný a tak se deputace reformních kněží pod vedením dr. Aloise Kolíska vrátila zpět s nepořízenou. Trapl, M.: Hnutí „Pryč od Říma“ („Los von Rom“) … c.d., s. 27.

svém valném shromáždění odmítá podřídit arcibiskupskému rozhodnutí a

většina kněží, kteří podporovali petici, se rozhodla rozejít s katolickou

církví. V následujících dnech se většina nespokojených kněží pod vedením

plzeňského faráře dr. K. Fárského a kroměřížského M. Pavlíka rozhodla

pro založení nové nezávislé Církve československé (ČSC), která byla

založena dne 8. ledna 192026. Tímto termínem také začala ona druhá vlna

vystupování z římsko-katolické církve.

Nová církev již po několika měsících své existence začala pociťovat

určitou vnitřní nestabilitu v důsledku vzniku dvou křídel – konzervativního

a progresivního. Zpočátku získala převahu konzervativní složka, jež

upřednostňovala národní požadavky před moderností a velice brzy se

přiklonila na stranu kultu pravoslavné církve. Její hlavní představitel J.

Pavlík přijal jako Gorazd biskupské svěcení od srbského patriarchy.

Posledním „úspěchem“ tohoto směru uvnitř nové české církve se stalo

uznání CČS ze strany světové ortodoxie jako autokefální, tedy na

nezávislé na jiné pravoslavné církvi. Velice brzo se však ukázalo, že tento

směr bude pouhou minoritou27. V roce 1922 se nová církev definitivně

rozštěpila28 a vůdcem se stal dr. Fárský. Tato změna se pro pozice

katolické církve stala mnohem nebezpečnější, protože majoritní liberální

křídlo této církve si kladlo za cíl stát se církví státní, vedenou v

„národním“ duchu a opírající se o tradice české minulosti – především o

reformační hnutí Českých bratří a též o husitskou tradici. Tyto záměry

naznačuje již sám pojem „československá“ v jejím názvu a později přidaný

přivětek „husitská“29. Morální oporu a legitimitu měl hnutí dodat odkaz na

26Jako státem uznaná je ČSC považována vydáním zákona č. 542/ 1920 sb. O uznání

církve československé.27

Počet věřících pravoslavné církve v Čechách se pohyboval vždy v řádech několika desítek tisíc. O něco významnějšího postavení se pravoslavné církvi dostalo na východním Slovensku, kde existovalo několik pravoslavných obcí a především na Podkarpatské Rusi.28

Schizma v Československé církvi. Našinec, č. 38, 13. února 1922. Vzhledem na rozpory z církve vystoupila část upřednostňující pravoslavný ritus pod vedením Pavlika-Gorazda.29

Název Husitská přijala tato církev až v roce 1950, přesto ale v jejím programu měly husitské myšlenky, především odpor k Římu a důraz na národní element, velký vliv již od počátku.

postavu samotného prezidenta a na realizaci církevního programu dle

zásad Masarykovy filozofie českých dějin30.

Samotný vznik nové konkurenční církve byl zpočátku spíše

podceňován31. Přesto se postupem času a především s otázkou snahy

členů Československé církve získat část katolických kostelů, popřípadě

práva alespoň jejich společného užívání pro bohoslužby, došlo k poměrně

razantnímu odporu římskokatolické církve a jejich věřících. Vznikly tzv.

„boje o kostely“32, které v některých regionech dorostly závažných, až

násilných rozměrů33. Podle zjištění Zemské politické správy v Praze z roku

1927 příslušníci Církve československé zabrali nebo si vynutili, popřípadě

se dohodli na propůjčení přibližně 158 objektů. Spor vrcholil přibližně v

průběhu let 1921/192234 a uklidnit se ho podařilo z velké části, až na

přelomu let 1922/1923 za patronace státu. Římskokatolická církev si

uhájila svůj legální nárok na vlastnictví těchto sporných budov a dosáhla

postupného navrácení všech zabraných kostelů a staveb. Československá

církev byla nucena se uchýlit k výstavbě vlastních svatostánků, přičemž

část nákladů hradil stát formou státních subvencí35.

Tato krize uvnitř české společnosti se jistým způsobem promítala i na

Slovensku. I zde vznikl orgán podobný katolické Jednotě pod názvem

„Kňazská rada“. Na rozdíl od situace v Českých zemích jejím hlavním

úkolem a cílem nebyl rozkol, ale spíše obrana slovenských zájmů

30Halas, X., F.: Neklidné vztahy…, c.d., s. 45-46.

31A to i na Slovensku, kde zprvu došlo k pasivnímu přijetí církevního rozkolu v

Čechách s odůvodněním, že se vše napraví v blížících se volbách. Církevní rozkol v Čechách. Slovenské ľudové noviny, č. 3, 16. ledna 1920. I Národnie noviny informovaly o nové církvi čistě neutrálně. Katolické reformné duchovenstvo odtrhlo sa od rímskokatolíckej církvi. Narodnie noviny, č. 7, 11. ledna 1920.32

Více o tomto fenoménu lze nalézt v práci Marek, P.: K problematice tzv. Boje o kostely na počátku první Československé republiky. In: AUPO sborník prací historických. Olomouc 2008, s. 59-74. Odpor se netýkal jen kostelů. V důsledku nedostatku míst pro konání svých bohoslužeb se představitelé Československé církve snažili prozatímně pronajmout si místa ve školách. To však okamžitě vyvolalo vlnu odporu ze strany katolíků. Boj o školní místnosti. Našinec, č. 53, 3. března 1922. 33

Jedním z příkladu násilností, které se skončili smrtí, může být případ sporu o kostel v Dubicku, kde při obecném násilí ze strany části členstva ČSC byla zabita starší žena, zřejmě hozeným kamenem. Bitva o kostel v Dubicku. Našinec, č. 107, 10. května 1921.34

Československá církev ohlašuje nový útok na katolické kostely. Našinec, č. 294, 21. prosince 1921. 35

Marek, P.: K problematice tzv. Boje o kostely…, c.d., s. 68.

katolické církve - dosáhnout vyjmenování nových slovenských biskupů,

upravení hranic církevních provincí, požadavku církevní autonomie,

získání vlastní slovenské teologické fakulty a v neposlední řadě i

zachování církevního školství. Dá se říct, že na Slovensku mělo reformní

hnutí spojené s Československou církví jen minimální vliv.36 „Kňazská

rada“ se dokonce dne 22. ledna 1920 postavila na stranu odpůrců, když v

Žilině protestovala proti užití výrazu československá v názvu nové církve

s odůvodněním, že se jedná čistě o české protikatolické hnutí, s kterým

nemají a nechtějí mít Slováci nic společného.37

3.2 Církev a legislativní otázka

Nebyla to jen vnitřní krize katolické církve, co ovlivňovalo

společenskou situaci v republice. Také celkové klima ve společnosti, která

toužila po co nejrychlejším vypořádání některých církevních otázek, vedlo

k nátlaku na zástupce v parlamentu a ve vládě. Pod tímto tlakem „lidu“ a

jeho rozpoložením se již velmi brzo po vytvoření československé republiky

začaly projednávat témata, jež souvisela s oslabením vlivu katolické

církve.

Již na první schůzi Národního shromáždění v listopadu 1918 se objevil

návrh na reformu manželského práva. Jeho základem bylo uzákonění

povinného občanského sňatku, zrušení náboženských překážek a

rozlučitelnost manželství. Proti takovéto formulaci se však postavili nejen

církevní činitelé, ale především poslanci lidové strany a slovenského

klubu. Vzhledem na citelný odpor byl návrh vzat zpět a výrazně

přepracován a obměněn. Občanský sňatek byl prohlášen fakultativním,

vedení matrik zůstalo nadále rozdělené mezi civilní úřady a fary. Tyto

ústupky byly schváleny i přes odpor zejména socialistických poslanců v

duchu udržení národní jednoty ve vládě. Ústupkem katolické strany bylo

36Většina věřících této církve na Slovensku se setkávala především ze zde

exponovaných Čechů. V případě reformního hnutí je ale nutné podotknout, že i ve slovenské katolické církvi existovaly osoby jako například Ferdiš Juriga, které s českým hnutím alespoň zpočátku sympatizovaly. Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 75-77.37

Slovenské katolické kňažstvo. SLN, č. 5, 30. ledna 1920.

uznání obecné rozlučitelnosti i katolického manželství výměnou za

znemožnění povinného civilního sňatku38.

K velice ostrým rozepřím docházelo také v otázce osvobození škol od

církve a o uvolnění náboženské výchovy39. V období let 1918-1920 se

hlavním představitelem liberální „pokrokářské obrody“ školy v očích

katolických občanů stalo ministerstvo školství pod vedením sociálního

demokrata G. Habrmana40. Kromě výnosu o dobrovolnosti účasti na

náboženských úkonech vyvolal velký odpor výnos z 30. května 1919 „o

výzdobě školních budov odznaky konfesijními“41. Podobně ostrou debatu

rozpoutal i nález školského výboru o zavedení Občanské výchovy. V této

otáce čeští a slovenští katoličtí poslanci jednotně kritizovali odsun

náboženské výchovy na podružnou úroveň a především dehonestaci

náboženství, které zpráva přirovnávala k pouhé mytologii42. Tento i další

výnosy vzedmuly celou vlnu sporů ohledně praxe náboženských úkonů či

odstraňování křížů a dalších náboženských symbolů ze škol. Toto

oprošťování školy ze staletého sepětí s církví samozřejmě vyvolalo masový

odpor v celé katolické společnosti a to jak v Českých zemích, tak na

Slovensku. Pro většinu katolíků se mělo stát a stalo společným mottem

heslo: „Za svobodnou katolickou školu“43. Konala se řada protestních

shromáždění a podpisových akcí proti tzv. Habrmanovým zákonům. Z

poltických stran se proti těmto pokusům ministerstva školství postavila

Lidová strana a ve Slovenském klubu hlavně zástupci Slovenské ľudové

38Na Slovensku do této doby stále platilo Uherské právo, které bylo v mnoha

ohledech občanského a rodinného práva liberálnější oproti právu Rakouskému. Například dovolovalo rozvod i rozluku všem občanům a civilní sňatek byl povinný (obligatorní). Výsledkem projednávání tohoto „rozlukového“ zákona v Národním shromáždění byl tedy fakt, že na Slovensku byl původně povinný civilní sňatek zrušen, což potěšilo převážně představitele Slovenské ľudové strany a jejich přívržence.39

Nutno poznamenat, že obecně otázky spojené se školstvím a učiteli byly vysoce citlivým tématem po celé sledované obdob. Jako příklady je možné uvést zestátnění katolických gymnázií na Slovensku, používání protikatolických učebnic, zabírání některých církevních budov státem atd.40

Odpor proti ministerstvu osvěty. Našinec, č. 183, 11. srpna 1919.41

Hlavní myšlenkou tohoto výnosu bylo, že je jen na uvážení správců škol (ředitelů) a učitelů rozhodnout s přihlédnutím na místní poměry o užití konfesních symbolů a odznaků pro výzdobu místností. 42

Národní shromáždění. Našinec, č. 161, 17. července 1919.43

Za svobodnou křesťanskou školu. Našinec, č. 42, 22. února 1920.

strany v čele s A. Hlinkou44. I když se nepodařilo dosáhnout zrušením

těchto výnosů, podařilo se alespoň odložit chystaný podobně laděný

školský zákon na pozdější dobu.

Tento zákon, který též bývá nazývaný Malým školským zákonem, měl

být, jak píše ve svém slavném díle F. Peroutka, pokusem tehdejší koalice o

vyřešení velké části otázek, jež dosud zatěžovaly spolupráci mezi stranou

katolickou a ostatními stranami45. Proto se projevila snaha ho koncipovat

pokud možno co nejméně konfrontačně. Kompromisní znění této normy

tak může sloužit jako důkaz, že popřevratová vlna antikatolického

radikalismu směřující k rozluce státu a církve v roce 1922 již pomalu

doznívala. Současně se tímto zákonem může poukázat na sílu tehdejší

koalice podvedením tzv. Pětky tlumit svá radikální křídla a pevné

zakotvení českých katolíků vedených Lidovou stranou ve vládě

Československé republiky.

Ve svém důsledku byl zákon spíše jen skromnou normou. Upravoval

počet žáků ve třídách, zavedl koedukaci či právo ministerstva školství

vyhlásit výuku českého jazyka jako povinného na každé škole46.

Nejočekávanějším bodem tohoto zákona však byla úprava vyučování

náboženství na školách. Na nátlak Lidové strany zákon stanovil, že

církevní učitelé budou i nadále vyučovat náboženství ve školách a jejich

postavení bude totožné jako postavení všech státních učitelů, tedy

především tj, budou placeni státem jako státní zaměstnanci. Což samo

osobě bylo zcela v opozici proti zásadám odluky. Pokrokovým směrům v

koalici se na druhé straně podařilo prosadit, že zákon nepřikazoval

rodičům posílat děti do náboženství, pokud tomu sami nechtějí. Povinným

předmětem pro všechny děti se stala občanská výchova, která opět hlavně

díky odporu katolíků pozbyla valnou část ze své pokrokové hodnoty,

především v otázkách občanské morálky. Po vyhlášení zákona se nejvíce

44Negativně se o školské otázce a „Habramanových“ výnosech, také vyjádřili

účastníci církevního katechického kursu na Velehradě konaného koncem července. Na Slovensku bylo toto nařízení podle jejich zkušenosti zcela ignorováno. Školská otázka. Našinec, č. 175, 2. srpna 1919.45

Peroutka, F.: Budování státu …, c.d., s. 1614.46

Malý školský zákon. Našinec, č. 76, 2. dubna 1922. Zákon měl 4 hlavní body – omezení maximálního počtu žáků ve třídě na 65, úpravu výuky náboženství, koedukaci spojenou s uzákoněním rovnosti mužských a ženských pedagogů a uzákonění osmileté povinné docházky.

proti jeho znění ozývala část učitelstva, která jej vcelku oprávněně

považovala za hrozbu pro pokračování přechodu na moderní „pokrokové“

školství.

Mezi již méně problematická, ale stále výbušné náboženská témata, lze

zařadit jednání o zákonem povolení pohřbu žehem, nebo tzv.

interkonfesijní zákon umožňující použití konfesijních hřbitovů jinověrci či

otázka reformy státních svátků. Spornou prohrou náboženského tábora se

stalo přijetí tzv. Kazatelnicového zákona, který zakazoval kněžím při

kázání či jiných náboženských úkonech politicky agitovat a zasahovat do

volebních bojů.

Další oblastí, jež se zásadně dotkla především katolické církve, byla

otázka jejího majetku, a to zejména jejího pozemkového vlastnictví. Jeho

udržení či neudržení se stalo součástí širších jednání o tzv. pozemkové

reformě. Ta přinesla největší problémy oběma československým lidovým

stranám, protože představovala zcela schizofrenní úkol. Na jedné straně

zde byla nutné hájit zájmy katolické církve (zabránit provedení reformy

na církevních velkostatcích), současně museli představitelé těchto stran

respektovat, že ne nevýznamnou částí jejich voličstva je vesnické a

rolnické obyvatelstvo, které si žádalo půdy.

Katolickým stranám se v otázce církevní půdy podařilo zamezit

parcelace a rozdání větší části církevních pozemků, neuspěly však v

otázce zajištění půdy pro své rolnické voličstvo. Bylo to dáno zejména tím,

že hlavním orgánem, jenž měl na starosti přidělování půdy byl Státní

pozemkový úřad, jenž však byl zcela pod kontrolou agrární strany, která

tak měla nejlepší přístup k přidělované půdě47 a tuto skutečnost také

náležitě využívala ve svůj prospěch na úkor svých poltických rivalů.

Ve důsledku toho na celé reformě nejvíce tratil drobný rolník, jenž i

vzhledem k hospodářské krizi a poklesu cen zemědělských výrobků nebyl

schopný splácet svoje závazky vzniklé se ziskem půdy. Tuto

nespokojenost, která se ve velkém projevila u slovenských rolníků využila

hlavně Slovenská ľudová strana ke kritice pozemkové reformy, především

47Politika přidělování půdy za první republiky je ukázkou poměrně nešťastného

řešení, kdy celý proces sklouzl do nedemokratického politikaření a korupčnických afér. Přičemž na výsledku tratilo především drobné rolnictvo. Více viz Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 89-93.

v tom směru, že ta neslouží slovenskému rolníku, ale jen spekulantům a

českým kolonistům. Toto její tvrzení, že reforma nedala půdu

slovenskému rolníku se, jak dokazuje ve své knize J. Rychlík, nezakládá

zcela na pravdě, neboť velká většina drobných rolníku, kteří získali půdu

na Slovensku, byla Slováky48 Také tzv. česká kolonizace, která byla

skutečně prováděna, byla jen součástí československé kolonizace v

oblastech s většinou maďarského obyvatelstva na jižním Slovensku.

3.3 Otázka odluky církve od státu

V prvních letech nového státu musela být v neposlední řadě vyřešena

otázka zákonného vymezení vztahu církve a státu, jež se ukázala být

stěžejním bodem celého protikatolického hnutí. V případě důsledné

rozluky by se totiž postavení církve dostalo na úroveň spolků, což v

podstatě znamenalo právo státu libovolně zasahovat do jejich kulturních a

kultovních otázek. Znamenalo by to možnost úplné a totální laicizace

společnosti představované například povinným civilním sňatkem, státní

matrikou a civilními hřbitovy. Mezi další zcela nepřijatelné body pro

katolickou církev patřila otázka důsledné laicizace školství a zrušení

podpory konfesním školám a náboženskému školství jako celku. V případě

důsledné rozluky by se zcela narušilo poměrně rovnocenné postavení

státu a církve, stát by mohl bez problémů uplatnit zákony omezující

církevní majetek a skončila by podpora tzv. kongruových příplatků49 kléru

ze státní pokladny.

Postoj katolické církve k odluce byl logicky zásadně odmítavý, protože

dle svého učení má církev a stát kooperovat, i přes odlišné prostředky a

sporné otázky. Přesto lze tvrdit, že církev určité formy odluky tolerovala

do té míry, dokud výrazně nezasahovaly do církevních dogmat,

nenarušovaly církevní hierarchii, biskupskou moc a církevní správu

majetku. Na přijatelnost odluky v jednotlivých zemích měl svou roli i

Vatikán. Ten po první světové válce zastával k otázce odluky státu a církve

smířlivější stanovisko než například českoslovenští katolíci. Jediným jeho

48Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 92-93.

49Kongrua je příjem duchovních poskytovaný státem. V Československé republice

byla tato záležitost vypořádána přijetím tzv. Kongruového zákona v roce 1926.

požadavkem bylo, aby případná odluka probíhala dle umírněnějšího

brazilského a ne francouzského vzoru.

Oproti Vatikánu, který si nebyl zcela přesně vědom rozsahu a stavu

skutečné situace v ČSR a považoval tak umírněnou formu rozluky za

menší zlo, pro samotnou církev a katolické strany v ČSR se odluka jevila

jako katastrofa. Obávaly se především toho, že matrikové údaje o počtu

věřících již neodpovídaly skutečnému stavu, navíc bylo jisté, že odluka by

jen podpořila snahy některých kruhů pokračovat a prohloubit „kulturní“

boj. Velké obavy byly spojené také s hospodářskými a ekonomickými

dopady odluky. Přesto v katolické společnosti existovalo porozumění v

otázce, že vzájemné vztahy státu a církve je nutno upravit. V tomto

smyslu lze chápat i účast katolických politiků v Poradním sboru na řešení

církevně-politických záležitostí při ministerstvu školství a národní osvěty50.

Obratná politika katolických sil v Národním shromáždění, přílišná

radikalita návrhů na jedné a rozpory mezi přívrženci odluky na druhé

straně, nakonec vedly k tomu, že jednání o legislativě, která měla odluku

uzákonit, uvízla na mrtvém bodě a vzájemný vztah byl do budoucna řešen

jen jednotlivými dílčími zákony. Významnou roli při projednávání tohoto

zákona měla i situace na Slovensku, kde se vůči ní zvedl velký odpor a

mnozí Slováci, kteří s rozlukou souhlasili, sami volali po jejím odložení na

příhodnější dobu51. I mezi poslanci Slovenského klubu došlo k dohodě

mezi katolíky a evangelíky o razantním jednomyslném vystoupení proti

odluce. Podle F. Peroutky ohled na situaci na Slovensku tak „funguje jako

konzervativní brzda na rozjetém voze vývoje.“52

O odsunutí řešení odluky na neurčito se v podstatě rozhodlo při

diskuzích a následném přijetí nové československé ústavy v únoru roku

1920. V návrhu ústavy podle návrhu sociálnědemokratických stran obyla

pasáž o odluce státu od církve v paragrafu 121 formulována takto: „Mezi

státem a církvemi budiž zaveden stav odluky“. Vzhledem na bouřlivou

50Tento výbor byl ustanoven v roce 1919 po nástupu Tusarovy vlády a zasedali v

něm mimo jiné jak zásadní stoupenci odluky jako dr. T. Bartošek a prof. Krejčí, tak zástupci katolických stran dr. Nosek a prof. dr. J. Hejčl. Trapl, M.: Politický katolicismus a československá strana lidová…, c.d., s . 72.51

Řeč dr. Markoviče v poslanecké sněmovně. Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 93952

Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 940.

diskuzi ohledně tohoto paragrafu došlo nakonec k jeho pozměnění a

přeformulaci v tomto znění: „Svoboda svědomí jest zaručena.“53 Tedy z

ústavy tím tak jakákoli zmínka o odluce vypadla.

Přesto i nadále pokračovala diskuze a byly i nadále předkládány

nejrůznější návrhy ohledně vypořádání státu s církvemi, i když nulovým

výsledkem. Přesto otázka odluky či vyúčtování s Římem měla i nadále

určitou popularitu, jak dokazují volební programy většiny poltických stran

ještě v roce 1925.54 Prakticky se však ukázala být prázdným pojmem,

neboť po opadnutí nejradikálnějších nálad kolem roku 1920 nebyla ani na

jedné straně požadovaná vůle odluku uskutečnit.

4. Slovenská otázkaPod tímto pojmem si můžeme představit soubor problematických témat

a neuralgických bodů týkajících se nejen vlastního hledání postavení a

role Slovenska v rámci nového státu, ale především zásadních otázek, jež

se hluboce dotýkaly samotného vnímání vzájemných vztahů mezi Čechy a

Slováky v společné republice, potažmo na samotném Slovensku, kde bylo

toto střetávání nejintenzivnější. Tyto citlivé body lze nalézt ve všech

významnějších oblastech slovenského života a společnosti. Kromě již výše

částečně zmíněné církevně-náboženské problematiky jsou to pak otázky

administrativně-personální, jazyková, školská a v neposlední řadě je nutné

zmínit i otázku slovenského autonomismu. I přes určité výraznější body, je

důležité připomenout, že se jedná o velice komplexní problematiku, ve

které se jednotlivé sporné oblasti nejen, že stýkají ale mnohdy i

překrývají.

4.1 Nábožensko-církevní problém

V určité části slovenské společnosti se během několika let po vzniku

společného státu začala prosazovat myšlenka, že Slovensko je ohroženo

českým volnomyšlenkářstvím, respektive bezvěrectvím. Zde je nutno

podotknout, že příčiny tohoto stavu lze hledat již v odlišném historickém

53Halas, F. X.: Fenomén Vatikán…, c.d., s. 536

54Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 946.

vývoji náboženské situace v Českých zemích a na Slovensku. Na

Slovensku v období před válkou bylo společenské prostředí daleko

konzervativnejší a bylo mnohem méně prodchnuté reformními ideami.

Náboženskou situaci na Slovensku před válkou vcelku vystihují slova

Setona-Watsona, že „čo sa týče náboženských myšlienok a ideí,

Slovensko, možno povedať, bolo stojacou vodou“55.

Tyto „stojaté vody“ proměnil v revoluční vření až rok 1918. Významným

momentem se stal příchod prvních Čechů na Slovensko, kteří si mnohdy i

nevědomky sebou přinášeli zkušenosti probíhajícího ostrého sporu mezi

zastánci a odpůrci klerikalismu v Čechách. Ztotožňovali rakouskou moc s

mocí Říma, a po pádu první si přáli i konec té druhé. Z velké části byli

také jen minimálně znalí místních poměrů a často se domnívali, že se

jejich pohledy na svět a náboženské otázky setkají s automatickým

pochopením stejně jako doma. Neuvědomovali si, že vstupují do prostředí

s vysokou religiozitou, které bylo mnohem konzervativnější než to v

českých zemích.

Mnohým z nich navíc přišlo Slovensko jako „zaostalé“ a ve své

„pokrokové“ horlivosti se pokoušeli co nedůsledněji šířit myšlenku

protiklerikalismu. Tím se často ve své snaze o „zkulturnění“ v mnoha

případech i neúmyslně velice negativně dotýkli náboženských citů

místního katolického a evangelického obyvatelstva. Situace došla, až tak

daleko, že každá stržena socha světce, každý ze zdi sundaný či poražený

kříž, každý čin, který se vzdáleně negativně dotýkal náboženských věcí,

byl považován i díky velice „všímavému“ katolickému slovenskému tisku,

za útok na samotnou podstatu slovenského člověka, což vyvolávalo někdy,

až fanatický odpor k čemukoli českému56. Na druhé straně i na české

straně existovalo mnoho lidí, kteří si byli složitostí náboženské otázky na

Slovensku poměrně dobře vědomi a na ní upozorňovali. Mezi takové

například patřil český poslanec a člen slovenského klubu R. Pilát, který v

debatě v Národním shromáždění řekl:

55Seton-Watsn, R. W.: Nové Slovensko..., c.d., s. 37.

56Sokoli zneuctili kříž. Slovák, č. 32, 26. února 1920.; Suďte, Ludia Boží! Slovák, č.

69, 13. dubna 1920.; Žalostný ďeň Sedmibolestnej panny Marie v Rajčanoch v okolí Velkotopolčanskom. Slovák, č. 70, 14. dubna 1920.

„Jakkoli tvoříme Češi a Slováci jeden národ, přece lišíme se navzájem

svým cítěním a nazíráním. Po této stránce byli Slováci námi zklamáni. Jest

pravdou, že přišli na Slovensko čeští idealisté, ale naproti tomu přišlo tam

mnoho lidí, kteří buď z nerozumu, anebo přímo ze zlomyslnosti šířili

cynismus, prospěchářství i korupci a surově dotýkali se nejchoulostivější

otázky – náboženského citu.“57

Nutno podotknout, že na Slovensku existoval ještě další dlouhodobý

konfesní spor - mezi slovenskými katolíky a evangelíky. Proto když se

administrativně a vzdělanostně dobře vybavení evangelíci chopili

příležitosti a po převratu se jim podařilo téměř dokonale vyřadit katolické

reprezentanty z významnějších veřejných funkcí na Slovensku, ti se pak

cítili dotčeni. Navíc ještě hůře snášeli určité favorizování slovenských

evangelíků ze strany Čechů, kteří je považovali za více národně a

demokraticky spolehlivé58. Ze strany katolíků tak vznikl jakýsi pocit křivdy,

když vrcholné úřady ovládli aktivní čechoslovakisté, kteří byli ve většině

evangelického vyznání nebo nekatolíky. Vznikal dojem, který byl slovy

vyjádřen tak, že vlády na Slovensku „se zmocnilo několik lutherských

rodin z Turčanského sv. Martina, které se povýšily na jediné

vlastenecké.“59

Faktem zůstává, že mezi veřejnými slovenskými činiteli v ČSR byli asi

dvě třetiny evangelíků. Nepříznivý poměr pro katolíky lze dobře

vysledovat i v zastoupení Slováků v Revolučním národním shromáždění,

kde ze 40 slovenských zástupců bylo jen 10 katolíků60. V počátečních

letech dokonce bylo možné sledovat, že nejvýznamnější spory na

Slovensku probíhaly především mezi Slováky samotnými, kdy na jedné

57Řeč poslance R. Piláta. Narodnie noviny, č. 18, 24. ledna 1920. Celou řeč lze také

nalézt na stránkách poslanecké sněmovny ČR. Online text (http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/101schu z/s101012.htm ).58

Ti jim byli oproti katolíkům i kulturně mnohem bližší vzhledem na jejich často lepší vzdělanostní úroveň a menší problémy s jazykem. Velká část evangelíků-Slováků měla k českému jazyku blízko, s ohledem na starou češtinu, která byla používána jako bohoslužebný jazyk. Navíc velký význam nesl fakt, že evangelíci na Slovensku poměrně rychle přejali čechoslovakistickou ideu a mnohem lépe se zapojili do poltické reality nového státu.59

Persekuce katolického tisku na Slovensku. Našinec, č. 182, 10. srpna 1919.60

Klimek, A.: Velké dějiny zemí koruny české. Díl 13. Paseka, Praha - Litomyšl 2000, s. 74. Po určitých protestech bylo svoleno rozšířit Slovenský klub na 54 poslanců, přičemž většina nových poslanců byla katolíky.

straně stály katolické kruhy vedené Slovenskou ľudovou stranou a na

straně druhé minstr Šrobár a slovenští socialisté a agrárnici.

Právě odpor proti Šrobárovi a jeho okolí byl nejvíce patrný. Velice často

se objevoval v katolickém tisku. Například ľudovecký Slovák se v té době

vyjadřuje takto:

„Sme za autonómiu, ale v Bratislave radšej by sme videli samých,

poctivých, křesťansky zmýšlajúcich Čechov a Moravanov, na miesto

terajších všemohúcich, samospasiteľných vladárov.“61

Podobně shrnuje nálady části slovenského obyvatelstva ke Šrobárovy

na svých stránkách i Našinec, který píše:

„Diktátorství Šrobárova mají Slováci už aj po krk. Nesvobodu pod jeho

pěstí a stranickost jeho nesou tíže než za Maďarů, poněvadž rány od

vlastního vždycky více bolí.“62

Navíc sám Šrobár, jenž viděl v SĽS velké nebezpečí, si pozici

neulehčoval. Jím vedené ministerstvo praktikovalo poměrně

nekompromisní politiku vůči této straně. Ve velkém měřítku byl

cenzurován ľuďácký tisk, zastavováno vydávání Slovenských ľudových

novin a Slováka, konečně docházelo i k internaci některých významných

členů SĽS jak ukázal nejznámnější případ Tománkův63. Nelze se proto ani

divit, že SĽS generalizovala a přeháněla, když srovnávala Šrobárovu

diktaturu s dobou slovenského útlaku za Karola Tisza.

Dalo by se říct, že Šrobár a jeho ministerstvo se stali pro slovenské

katolíky vedené SĽS a nejen jimi, určitým negativním symbolem všeho

špatného na poválečné situaci Slovenska. Navíc existence určitého

přezírání většinových katolíků jen umocňovalo jejich neztotožnění se s

bratislavským ministerstvem jako jejich zástupci a velice tak ulehčilo

cestu Hlinkovi a jeho staronové Slovenské ľudové straně, která se stala

jakýmsi pomyslným zastáncem všech nespokojených.

I přesto, že mezi slovenskými katolíky a evangelíky panovala zřejmá

nevraživost, stále byly obě tyto strany schopné spolupráce v případě

61Všetkým Slovákom dobrej vole. Slovák, č. 4, 10. ledna 1920.

62Slovensko za vlády Šrobárovy. Našinec, č. 188, 19. srpna 1919.

63Tománek, F.: Hrůzovláda Šrobárova. Našinec, č. 199, 31. srpna 1919.

reakce na „kulturní boj“ proti náboženským snahám, za jejichž zdroj byli

považováni „pokrokoví“ Češi v Praze.

4.2 Jazyk, administrativa a personální problematika

4.2.1 Slovenština, čeština nebo českoslovenština?

Církevní problematika bohužel nebyla jedinou, která zatěžovala

každodenní chod Československé republiky. Již od prvních měsíců od

jejího vzniku se opakovaně politizovala také jazyková otázka. Velice brzy

se u odpůrců tehdejšího zřízení rozšířila myšlenka, že Československo

neuznává slovenštinu za úřední jazyk a zavádí místo ní na Slovensku

češtinu. Toto pomýlené tvrzení vzešlo z faktu, že velká část českých

úředníků, učitelů a vojáků, zcela pochopitelně vzhledem na vzájemnou

blízkost obou jazyků, běžně používala na Slovensku češtinu64. Z této

skutečnosti, že se Češi na Slovensku ani nesnaží používat slovenštinu,

udělala Slovenská ľudová strana brzy politický problém. SĽS a po ní i pro

autonomisticky založené kruhy Slovenské národné strany, se začaly

odvolávat na Pittsburskou dohodu65 a její paragraf o tom, že slovenština

bude úředním jazykem správy a soudnictví. Jejich interpretace se brzy

dostala do pozice, že slovenština má být výhradním úředním jazykem na

Slovensku a tudíž každý úředník má povinnost se ji naučit. Požadavek byl

později zformulován do jednoduchého obecného hesla „Na Slovensku po

slovensky“.

Tento problém měl být vyřešen novou ústavou. Při jednáních o nové

ústavě se slovenští poslanci všech směrů snažili prosadit, aby v ústavě

bylo výslovně řečeno, že český a slovenský jazyk jsou úředními jazykem

ČSR na místo ústavním výborem prosazovanému jazyku

československého. I přesto, že žádný ze slovenských návrhů neprošel,

ústava schválena 29. února 1920 nekladla používání slovenštiny jako

64I většinová interpretace tehdy platného zákona č. 64/1918 sb., která zaváděla na

Slovensku slovenštinu jako úřední jazyk namísto maďarštiny, byla taková, že vedle slovenštiny je možné používat i češtinu.65

Smluvní bod zní: „Slovenčina bude úradným jazykom v škole, v úrade a vo verejnom životě vôbec.“ Viz Galandauer, J.: Vznik Československé republiky 1918 – programy, projekty, předpoklady. Nakladatelství Svoboda, Praha 1988, s. 299.

úředního jazyka žádné překážky. Společně s ústavou byly schváleny i další

zákony, mimo jiné i jazykový zákon, který ve svém čtvrtém paragrafu říká:

„Užívajíce jazyka státního, oficiálního, úřady v onom území republiky,

jež před 28. říjnem 1918 náleželo království a zemím na říšské radě

zastoupený, nebo ku království pruskému, úřadují zpravidla po česku, na

Slovensku zpravidla po slovensku. Slovenské úřední vyřízení k podání

českému, nebo úřední vyřízení české k podání slovenskému pokládá se za

vyřízení, jež se stalo v jazyku podání.“66

Přesto, že se tím to oba jazyky staly dle zákona rovnocennými,

vzbuzovala praxe pocity určité nerovnováhy. Například už jen fakt, že díky

poměrně velkému počtu českých úředníků na Slovensku oproti malému

počtu slovenských úředníků v Českých zemích, bylo samozřejmě české

úřadování na Slovensku mnohem běžnější než slovenské v Čechách.

Určitá nerovnováha se též projevovala i v dalších oblastech jako byly

československé státní dráhy, vojsko a četnictvo67. Na druhé straně je

potřeba přiznat, že i přes ojedinělé projevy lpění na českém jazyce68 se

především ve školství a v administrativě mnoho českých úředníků a

učitelů slovensky naučilo. Nejvíce patrné to bylo právě ve školství, kde

mnohdy docházelo až ke slovakizování mnoha českých učitelů. Pro

názornost na slovenských středních školách podle Setona-Watsona ve

školním roce 1922/1923 působilo 781 profesorů, z toho bylo 177 Slováků,

356 Čechů, 139 Maďarů, 53 Němců a 3 Rusínů. Z těch 640 ovládalo

slovenštinu dokonale, 82 nedokonale a 59 ji neumělo vůbec. Všichni čeští

profesoři náleželi do prvních dvou skupin69. Tento trend slovakizace části

66Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 81-82.

67V slovenském ľuďackém tisku se objevují zprávy slovenských vojáků

československé armády, kteří většinou poukazují na to, že slovenština a její užívání v armádě je problémem. Slováci jsou nabádáni, aby se naučili česky. Navíc je patrný nedostatek důstojníků Slováku, což se následně projevuje i v otázce toho, že „niet počut slovenského rozkazu“. Dopisy vojákov. Slovák, č. 148, 20. června 1920. Zajímavý příspěvek o Slovácích v armádě ČSR viz Čaplovič, M.: Československá armáda a Slovensko v rokoch 1918-1939. In.:Zemko, M. - Bystrický, V.(eds.): Slovensko v Československu (1918-1939). Vydavatelství Slovenskej akadémie vied, Bratislava 2004, s. 241-292.68

Zde je třeba zmínit velkou část českého profesorského sboru na Komenského univerzitě v Bratislavě, jež přednášela, často demonstrativně pouze v českém jazyce.69

Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko…, c.d., s. 63.

českých příchozích na Slovensku je však na počátku dvacátých let teprve

na začátku.

4.2.2 Personální otázka aneb Slovensko Slovákům

Kritika vládní politiky zaměstnanosti na Slovensku po roce 1918 a

obecně tvrzení o nedostatečném zastoupení Slováků ve státních službách

první republiky patří mezi již klasické body protivládní kritiky, především

ľudové strany. Valná většina badatelů se shoduje na tom, že situace na

Slovensku po převratu byla z hlediska akutního nedostatku spolehlivého

slovenského personálu kritická. Proto hned za jednotkami

československého vojska, a často i přímo s nimi, přicházelo z Čech

četnictvo a další státní zaměstnanci, jejichž úkolem mělo být zpočátku

zajištění alespoň základních potřeb nutných pro fungování státní správy

na Slovensku. Měli nahradit výpadek způsobený rozpadem maďarského

státního aparátu a nedostatečné schopnosti slovenské společnosti

zvládnout přechod od správy uherské k československé. V. Šrobár

popisuje tento žalostný stav slovy:

„Na Slovensku v dobe prevratu nemali sme spoľahlivými ľudmi

obsadený žiaden úrad, žiaden súd, žiadnu železničnú stanicu. Všade,

takmer bez jednej výnimky, sedeli Maďari alebo od nich horší maďaróni.“70

O stavu personálního obsazení státní správy na Slovensku si můžeme

udělat představu z těchto několika čísel. Zatímco ve finanční správě

působilo v roce 1917 kolem 158 koncepčních úředníků, v roce 1919 jich

však bylo jen 78, z toho 49 převzatých z bývalé uherské správy a 29

exponovaných, tedy Čechů. Stejný stav existoval i na berních úřadech, ty

převzaly 94 osob, z toho bylo z českých zemí 66. Do plného stavu však

chybělo doplnit ještě 90 neobsazených míst. Podobná situace byla i v

ostatních oblastech, například v rezortu spravedlnosti nastal akutní

nedostatek soudců a státních zástupců z důvodů neznalosti slovenského

jazyka, kdy z celkového počtu 563 soudců bylo jen 50 schopno úřadovat

ve slovenském jazyce. Problémy se také projevily i u českých soudců

přemísťovaných na Slovensko v důsledku střetu s právní zásadou

70Šrobár, V.: Osvobozené Slovensko, sv. I., Praha 1928, s. 332.

„nepřesaditelnosti“ soudců, což komplikovalo jejich již tak složité zdejší

působení. Problematickým se ukázal i nutný překlad velké většiny dosud

platných maďarských zákonu do slovenštiny, což následně vedlo k

odčerpávání již tak omezených sil v rezortu. Zcela nedostačující byl i

počet justičních úředníků, kdy příchozí z českých zemí „stačili“ pokrýt jen

jednu třetinu potřebných míst71.

Ještě na konci roku 1919 se běžně stávalo, že se část Slováků, kteří byli

schopni zastávat pozice a úřady, obávala tyto pozice přijmout s důvodem

na možný návrat Maďarů a předrevolučních poměrů. Navíc pozice ve

státní správě byla alespoň v počátcích málo zajímavá a podprůměrně

placená. K malému počtu Slováků nepřispíval ani poměrně přísný důraz

na „politickou a národní“ způsobilost a tedy i přísné prověřování72.

V prvních měsících a letech po převratu byla potřeba české pomoci

uznávána všemi Slováky bez rozdílu politického přesvědčení či konfese. O

potřebě českých státních zaměstnanců na Slovensku se v této době bez

rozdílu hlásil například jak katolík a ľuďák F. Juriga tak sociální demokrat

I. Markovič73. Avšak přibližně od druhé poloviny roku 1919 je možné

pozorovat určité negativní vnímání obecně špatné situace na Slovensku.

Trefně popsanou právě I. Markovičem v dopise E. Benešovi ze srpna

1919:

„Pomery u nás… vôbec i na Slovensku zvlášte nie sú veselé. Na

Slovensku je národ rozeštvaný klerikálmi, Maďármi, židmi, ale i chovaním

sa niektorých exponovaných českých úradnikov a vojakov… Pomery sú

rozhodne horšie, ako boli po prevrate… Previesť československů jednotu v

praxi je o mnoho ťažšie, ako sme predpokladali.“74

71Dvořák, P.: Vznik Československa a veřejná správa na Slovensku. Bakalářská

diplomová práce – Masarykova Univerzita, Brno 2007, s. 27-28. Srovnej též Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století..., c.d., s. 85.72

Při získávání práce ve státní službě na Slovensku byl brán mnohem větší důraz na politickou a kriminální bezúhonnost. K životopisu uchazeče muselo být připojeno i prohlášení o zachovalosti, tedy o morální a etické bezúhonnosti. U Slováků a bývalých uherských státních zaměstnanců se ještě přihlíželo i k míře loyality k bývalému režimu. Dvořák, P.: Vznik Československa…, c.d., s. 29.

73Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 783.

74 Klimek, A.: Velké dějiny zemí koruny české. Díl 13. Paseka, Praha - Litomyšl

2000, s. 79.

Na druhé straně narůstala neochota přijímat české úředníky a státní

zaměstnance mezi širšími slovenskými vrstvami. Ukazovalo se stále

jasněji, že zhoršující se existenční situace obyčejných Slováků povede i k

jejich radikálnějším reakcím na zabírání míst příchozími Čechy. Projevil se

tu i efekt tzv. „tichého Slováka“ či říjnového Slováka. Šlo o Slováky, kteří

si začali svoji slovenskost uvědomovat pozvolna, až v době po převratu a

když se po určité době rozhodli žádat o místo, které by jim ještě

přednedávnem jistě připadlo, zjistily, že na tomto místě již funguje někdo

jiný a ještě většinou Čech. Navíc jako křivdu nesli i to, když místo získal

Čech, kterého chování za minulého režimu nebylo z českého národního

pohledu o nic lepší a v podstatě srovnatelné s pomaďarčenými Slováky.

Navíc, každý jednotlivý případ morálního, odborného či úřednického

pochybení těchto novočechů, byl s velkým rozhořčením uváděn v

opozičním tisku jako „typický“ příklad státní české nespravedlivé

personální politiky75.

Podobně i v otázce kompetentnosti se začal postupně snižovat význam

kvalifikace, která bezpochyby byla většinou z větší části na straně Čechů.

Začal se také postupně vytvářet mýtus „přirozeného nadání“ Slováků,

který by zapříčinil dlouholeté studium a přípravu zbytečným. Dokonce

byla mnohdy zpochybňována samotná nutnost jakékoli kvalifikace76.

Navíc byla napadána i samotná „kvalita“ nově příchozích sil, a to

dokonce i ze strany ministra Šrobára: „Je pravda, že v poslední době ani

další úředníci, kteří sem přicházejí z Čech, jsou méně cenní a dopouští se

zde různých přestupků.“ Šrobár varuje před, tím že si někteří Češi pletou

Slovensko s okupačním územím, kde mohou jen kořistit77. Na druhé

straně i ľudovecký tisk, který se moc nebránil poukázat na chyby Čechů,

ještě v roce 1920 nechtěl vyhnat Čechy, pokud teda splní určité kvality:

75Z Nitranského pašaliku. Slovák, č. 14, 5. února 1920. Čeští pokrokový učitelia.

Slovák, č. 137, 7. července 1920.76

Peroutka, F.: Budování státu..., c.d., s. 784.77

Šrobár, V.: Situace na Slovensku. Našinec, č. 179, 7. srpna 1919. I přes určitou sebereflexi a kritiku vládní politiky na Slovensku Šrobár nadále brání činnost Čechů na Slovensku a nabádá k opatrnosti při generalizaci jednotlivých případů.

„Keď aj budeme mať dosť súcích ľudí na Slovensku, predsa statočných,

poctivých a poriadnych bratrov Čechov nebudeme chcieť vyhnat.“78

Problematické bylo i zvýhodňování velké části českých státních

zaměstnanců platově ve formě „slovenských“ diet79, které dostávali jako

příplatek k standardnímu dennímu platu a drahotním přídavkům. Vznikal

tak nepřirozený umělý stav, který u mnoha slovenských zaměstnanců

vyvolával dojem, že čeští úředníci jsou lidé privilegovaní. K zmírnění

odporu nepřispěla ani celková hospodářská situace na Slovensku a

především zdejší drahota, nedostatek volných bytů a poměrně rozšířený

černý trh. Samotné vyplácení diet a příspěvků však nebylo jednotné a

lišilo se nejen mezi jednotlivými rezorty, ale také dle úrovně státní správy.

Odpor se začal projevovat rostoucím počtem a intenzitou protestů

„poškozených“ zaměstnanců80.

Záležitost byla často interpelována v parlamentu, projednávána vládou

i prezidentem. Velkým zastáncem definitivního vyřešení situace bylo

především ministerstvo financí, které nelibě neslo velkou finanční zátěž a

tlačilo tak na ostatní rezorty na definitivní ustanovení míst a jejich

systematizaci. V celku se však nikdy nepovedlo vytvořit ucelenou

koncepci sladění personální a platební politiky na Slovensku a v Českých

zemích. Navíc se personální otázka na Slovensku stala velice brzo součást

soupeřením mezi centralisty a autonomisty, kdy vcelku rozumně většina

Slováků ve shodě napříč politickým a s konfesním spektrem podporovala

v té či oné formě rozšíření pravomocí Ministerstva pro správu Slovenska

78Hor sa k činu! Slovenské ľudové noviny, č. 10, 5. března 1920.

79Tyto příplatky k platu měly určitým způsobem vynahradit českým zaměstnancům

ztrátu „požitků“ z Českých zemí. K příkladu Češi mnohdy museli pracovat v zcela rozdílném prostředí než v českých zemích. Museli se vyrovnat s horším sociálním a kulturním zázemím než existovalo v českých zemích. V některých oblastech, především na jižním a východním Slovensku, museli čelit nepřátelskému promaďarskému prostředí. Spolu s odloučením od rodiny a tvrdším sociálním podmínkám to u nich vyvolávalo různá traumata, která přerůstala až v neochotu působit na Slovensku. Mnohdy také docházelo k diskriminaci dotyčných osob v jejich pracovním postupu či při konkurzech v českých zemích. Dvořák, P.: Vznik Československa..., c.d., s. 30.

80Často formou protestních not nebo skrze tisk, který platové problematice věnoval

poměrně dost místa. Vládě Česko-slovenské republiky! Národnie noviny, č. 55, 7. března 1920.

právě v této oblasti, teda jak v otázce vytváření a obsazování míst, tak i

jejich finančního krytí81.

Časem tak rostl odpor a kritika k praxi centrálních úřadů. Z jedné

strany získávali tito odpůrci podporu od odmítnutých uchazečů a lidí,

kteří byli propuštění ze státní služby pro svoji nevyhovující „politickou“

kvalifikaci a z druhé pak působil strach z nezaměstnanosti, a to především

u nově se profilující mladé inteligence, která již neznala vlastní zkušenosti

z doby před rokem 1918. Tím, že docházelo k definitivnímu ustanovení

mnoha Čechů během 20. let na svých místech a při tom nových míst

nebylo, vznikal tak dojem, že „Česi berú Slovákom chlieb“.

Částečně to odráželo i situaci, kdy české politické strany a různé

zájmové skupiny se snažily zajistit pro své stoupence místa ve státní

správě na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Praxe první republiky, kdy

existoval jistý nárok některých politických stran na specifická

ministerstva, a následně i na určitá pracovní místa vedla k rostoucímu

antagonismu mezi těmi, kteří jsou a těmi, kteří nejsou ve určité straně. To

se také velice brzo promítlo do celkového sporu o pracovní místa na

Slovensku.

Dalším faktorem, jenž zasáhl tuto problematiku, byl návrat

československých legionářů do republiky a jejich požadavek na zajištění

pracovních míst, která byla často právě na Slovensku. Získávali však jen

minimum úřednických pozic vzhledem na svou malou kvalifikaci, a tak

většina byla k neprospěchu věci umísťována na místa s nižší kvalifikací,

což se samozřejmě opět nelíbilo Slovákům. Navíc samotní legionáři byli

poměrně vybíraví, pokud jde o druh a umístnění jimi požadované práce.

Jednatel Slovenské legionářské kanceláře v Bratislavě Gregor-Tajovský si

stěžuje v Našinci na netečnost především slovenských legionářů takto:

81Boj o pravomoci MPS se však postupně přikláněl na stranu úřadů v Praze, které

během několika let převzaly většinu pravomocí MPS a denunciovaly tak jeho referáty na úroveň pouhých expozitur jednotlivých ministerstev. Seton-Watson, R.W.: … c.d., s. 27-30. Srovnej Peroutka, F.: ... c.d., s. 791-793. Personální problematika také vykazovala vysoký mocenský potenciál v politických bojích první republiky. Srovnej Krajčovičová, N.: Začleňovanie Slovenska do Československej republiky (1918-1920). In: Zemko, M.-Bystrický, V.(eds.): Slovensko v Československu (1918-1938). Slovenská akademia vied, Bratislava 2004, s. 75-76.

„Slovák legionár sa nehlási. On chce krompáč, keď ho nedostáva, závidí a

nadáva.“82

Ukazuje zároveň i na to, že největší poptávka byla po místech ve

finanční správě a četnictvu, po případě i postech ve státní správě. V tomto

článku se také ukazuje, že i přes protesty ohledně nezaměstnanosti

legionářů práce existovala, například jako licencované hospodářské

živnosti, vedení biografů či práce pro nemocniční pokladny, ale nebyl o ni

velký zájem a samotní legionáři ji nechtějí dělat.

Obecně tbyl rend dosazování Čechů i na ta méně kvalifikovaná místa

velice zle vnímán slovenskou veřejností. Nejvíce viditelné bylo toto

„protěžovaní“ především při obsazování nekvalifikovaných pracovních

míst, jako byli vrátní, školníci apod.

K situaci se vyjádřil ve 30. letech i R.W. Seton-Watson přibližně ve

smyslu, že sice není možné „vydupat ze země (Slovenska) kvalifikované

síly jako jsou soudci, univerzitní profesoři a vyšší úředníci, do doby než

vyroste nová generace a tedy, že prozatím není možné se obejít bez

Čechů. To ale neplatí v případě méně kvalifikovaných míst, jakým byli

nižší železniční úředníci a zaměstnanci či vrátní.“83

Podobně i ze zpráv županů vyplynul nedostatek vyšších úředníků. Na

jedné straně byla dosavadní práce většiny českých úředníků dle těchto

zpráv hodnocena pochvalně. Na druhou stranu si župané stěžovali na

nevhodné přidělování nižších úředníků a pomocných sil ze strany

ministerstva, i když tvrdili, že jsou schopni pokrýt tato místa z místních

zdrojů. Pokud jde o místní samosprávu tj. župní úřady objevovaly se také

stížnosti na nepoměr postavení a výhod mezi župními úředníky a úředníky

centrálních úřadů. V některých případech šlo o tak závažnou věc jakým je

samotný statut „státního zaměstnance“ a z něho plynoucích výhod.84

82O legionářích. Našinec, č.143, 25. června 1922.

83Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 86. Seton-Watson kritizoval tu

praxi již dříve, především na železnicích a poštách, kde existovala velká masa schopného i poměrně loyálního slovenského obyvatelstva, přesto na volná místa byly i nadále upřednostňováni čeští žadatelé. Srovnej Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko..., c.d., s. 20.

84 Dvořák, P.:Vznik Československa a veřejná zpráva na Slovensku (1918-1920)...,

c.d., s. 30-31.

Přes výše uvedená fakta nelze říci, že by na Slovensku měli Češi v

pracovních otázkách převahu. Nejprve je nutné podotknout, že samo

určení zda je na místě Čech nebo Slovák je alespoň pro dvacátá léta

poněkud ošidné vzhledem na to, že ve většině statistik byly obě

národnosti schované pod pojmem „Čechoslovák“. Jistý obecný obraz lze

sestavit zpětně, až z údajů z let třicátých. Podíváme-li se například na

poměry ve státní správě, kde lze tvrdit, že se český vliv projevoval

nejsilněji, byla situace podle Rychlíka v roce 1930 takto: ve státní poště

bylo zaměstnáno 10 995 Slováků a 4164 Čechů, u drah přes 78 tisíc

Slováků a 14 097 Čechů, v soudnictví a státní správě přibližně 26 tisíc

Slováků a 23 tisíc Čechů, ve školství a výchově 15 840 Slováků a jen 4030

Čechů a jediným případem, kde Češi s 8194 osobami převažovali nad

2034 Slováky bylo vojsko85. I když s poněkud odlišnými čísly, ale

podobným výsledkem pro rok 1934 přichází i historik Lipták86. Podle

oficiálních statistik z roku 1935 bylo na Slovensku v roce 1921

napočítaných 71 733 Čechů, z toho bylo 18 364 vojáků. Z 53 369 Čechů

civilů se nejvíce hlásilo k veřejné službě a svobodným povoláním (15 568

osob), k průmyslu a živnostem (14 478 osob) a k dopravě (11 651 osob).

Při sčítáních v roce 1930 bylo již Čechů 120 926, z toho 20 652 vojáků. Ve

veřejných službách pracovalo na 50 111 Čechů, ale také 168 833

Slováků. Navíc významné procento nově příslích Čechů tvořili rodinní

příslušníci, jejichž počet vzrostl oproti roku 1921 o 32 838.87 Tyto čísla

ukazují, že po minimálně celá dvacátá léta tvořili Češi alespoň početně

menšinu. Zajímavým faktem, že po celou dobu první republiky bylo jen

minimum Slováků zaměstnaných v centrálních úřadech v Českých zemích.

Podle Rychlíka a dalších by mohly být hlavní důvody v tom, že Slováci

jednak nejevili velký zájem o práci v Českých zemích, jednak jim

slovenské úřady částečně bránili v odchodu do Prahy nebo dokonce i v

nátlaku SĽS, která považovala umísťování Slováků mimo Slovensko jako

jeden ze způsobů „odnárodňování“ Slováků.

85Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století..., c.d., s. 87.

86Lipták, Ľ.: Slovensko v 20. storoči. Kalligram, Bratislava 2000, s. 133.

87Boháč, A.: Češi na Slovensku. In: Statistický obzor, roč. 16, 1935, s. 183-190.

4.3 Škola a vzdělávací problematika

Při zkoumání slovensko-českých vztahů a jejich široké problematiky

vyvstává na předních místech otázka slovenské školy, neboť s ní byla v

minulosti velice často spojována samotná budoucnost a existence

Slovenského národa, což zvyšovalo citlivost Slováků v této problematice.

Z tohoto důvodu je také možné pochopit, proč se tak často problematika

(slovenského) školství stávala citlivým tématem nejen na politické půdě

první republiky. Je všeobecně uznávaným faktem, že znovuvybudování

slovenské školství po roce 1918, patří mezi těch několik skutečných

výsledků vzájemné spolupráce Čechů a Slováků. Přesto stejně jako v

předchozích případech střetávání Čechů a Slováků ve společném státě, i

zde se vyskytly jednotlivé případy, které více škodily, než pomáhaly a to z

obou stran. Problematické střetávání představitelů obou národů v této

školské oblasti opět zajímavě popisuje Seton-Watson:

„Všeobecne je známo, že jednotlivci neraz mnoho škodili svojími

namyslenými a mentorskými sposobmi a – čo je eště horšie – i tým, že

nemali smyslu uctiť si náboženské city svojich susedov; ale toto nemôže

vyvážiť oddanosť a sebeobetavosť veľkej väčšiny českých profesorov a

učiteľov, ktorí venovali svoje služby slovenským bratom v najväčšej kríze a

veľmi často sa im dostalo od nich sprostých nádaviek a číročistej

nevďačnosti.“88

Pokud bychom chtěli zkoumat situaci slovenského školství v

Československé republice, je nutné se nejprve krátce seznámit s jeho

situací v období před válkou za maďarské vlády. Že situace nebyla dobrá,

dokazují především samotné oficiální uherské statistiky z roku 1910, kdy

na Slovensku bylo 3862 škol ľudových, a z nich jen 429 bylo slovenských89.

Ostatní nižší školy byly čistě maďarské, popřípadě malá část z nich i

německá. Vysoké či střední školy Slováci neměli žádné. Rychlost jakou se

ztrácela slovenská škola v Uhrách lze vyčíst i z údajů z doby těsně před

převratem, kdy například z 3641 ľudových škol, bylo čistě slovenských již

88Seton-Watson, R.W.:Nové Slovensko... c.d., s. 53.

89Tamtéž, s. 54-55. Zajímavým faktem, který ukazuje na význam náboženství při

udržení slovenského národního povědomí, je i to, že všechny zbylé ľudové školy, které si zachovávaly slovenský ráz, byly, až na 25 škol obecných, udržované církvemi v poměru 253 katolických a 151 evangelických.

jen 140 a maďarsko-slovenských 18690. Je také nutné si připomenout i ten

fakt, že již od roku 1871 na Slovensku neexistovaly, až na některé církevní

výjimky, čistě slovenské střední školy a celý tehdejší systém měl za

Rakouska-Uherska jediný úkol, tj. pomaďarštění co nejširších vrstev

obyvatelstva. Podobně kritický byl i počet profesorů a učitelů, který se

sami považovali za Slováky, kdy v období těsně před válkou bylo v celém

Uhersku z uvědomělých Slováků jen 404 jako učitelů ľudových škol, 3 pro

vyšší národní a měšťanské školy a na středních školách se jich našlo jen

přibližně 2391. Jak se ukazuje, postupující maďarizace slovenského života v

období těsně před válkou zcela úspěšně likvidovala zbývající vrstvy

slovenské inteligence, což bylo nejvíce patrné právě ve školství.

4.3.1 Slovenský zázrak

Když při oslavách desátého výročí Československé republiky její

prezident T. G. Masaryk bilancoval poslední roky, neopomenul

připomenout jako jeden z největších úspěchů tehdejší situaci ve školství.

Zde Masaryk myslel především úspěšné tzv. „uškolení Slovenska“92. V

tomto procesu šlo v podstatě o přebudování celého systému národního

školství, jehož vrcholem se mělo stát i založení vysokého učení, tedy

vybudovat dobře fungující univerzitu na Slovensku. V době těsně po

vzniku republiky panoval velký nedostatek místních sil, především z toho

důvodu, že byl problém získat dostatek lidí schopných vyučovat ve

slovenštině, která se stala v novém státě jazykem státním, oficiálním93.

Ukázalo se, že zjevný nedostatek sil lze nejrychleji nahradit pomocí z

Českých zemí. Absenci slovenských pedagogů řešila vláda a ministerstvo

pro správu Slovenska tím, že jen v letech 1918-1922 vyslala na Slovensko

z českých zemí přibližně 1500 učitelů obecných škol a 500 profesorů na

gymnázia a odborné střední školy. Díky této pomoci bylo možné zajistit

nepřetržitou výuku na slovenských školách a to především těch středních.

Už v dubnu 1919 byla plně obnovena na nových základech síť obecných

90Mlynárik, J.: Česká inteligencia na Slovensku 1918-1938. Kolín n. R. 1987, s. 87.

91Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko..., c.d., s. 56-57. Srovnej též Mlynárik, J.:

Česká inteligencia na Slovensku 1918-1938... c.d., s. 87.92

Mlynárik, J.: Pražané na Slovensku ve 20. století. Danubius, Praha 2000, s. 15.93

Mlynárik, J.: Česká inteligencia na Slovensku 1918-1938..., c.d., s. 84-85.

škol a docházelo postupně také k revitalizaci středních škol. V roce 1921

bylo na Slovensku 3421 ľudových a měšťanských škol, z toho 2393 z nich

bylo čistě slovenských94. O rok později bylo na Slovensku již 3696

ľudových škol, 110 škol měšťanských, 16 učitelských ústavů, které v

tomto roce měly kolem 1757 žáků (z nichž více jak 1300 bylo Slováků).

Středních škol všech druhů bylo na Slovensku 42 středních škol, z nichž

35 bylo čistě slovenských95.

Během první poloviny dvacátých let se situace vyvinula tak, že čeští

učitelé na ľudových školách a nižších stupních byli postupně z velké části

nahrazování pedagogy slovenskými. Dělo se to, především díky tomu, že

byla tato místa mnohem více přijatelná pro většinou méně kvalifikované

slovenské učitele, kteří ještě neměli dostatek času na vytvoření

dostatečných kádrů i pro vyšší stupně školství. Proto je v tomto období

stále patrná disproporcionalita ve prospěch českých učitelů na vyšších

stupních, jako jsou školy měšťanské, odborné a gymnaziální96. Ukazuje se

také, že po celá dvacátá léta bylo problematické získat dostatek

kvalifikovaných středoškolských pedagogů, naproti tomu u ľudových škol

bylo v tomto období již možné získat z místních zdrojů dostatek školských

pracovníků.

Kromě základního a středního školství byl odraz působení českých sil

nejpatrnějším na vysokých školách. Zde díky tvrdé práci a agitaci,

především profesorů Karlovy univerzity J. Vlčka a K., došlo k přijetí

zákonu č. 375/1919 o založení československé univerzity J. A.

Komenského v Bratislavě. Začalo zde působit několik desítek českých

profesorů, kteří měli velký podíl na tom, že se během období první

republiky podařilo vychovat celou novou slovenskou generaci profesorů a

učitelů škol, lékařů, soudců a právníků97.

94Školy na Slovensku. Čechoslovák, ročník I., č. 5-6, 1921.

95Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko... c,d,, s. 56.

96Podle tehdejších údajů ve školním roce 1922/1923 bylo z 830 míst na měšťankách

503 Čechů a 198 Slováků. Ještě výraznější převahu mají čeští učitelé ve sborech středních škol, kde jich z 781 bylo 356 a Slováků „pouhých“ 177 osob. Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko..., c.d., s.61.97

Podrobnější výpis těch nejvýznamnějších profesorů a jejich nemalé výsledky na Komenského univerzitě lze podrobněji nalézt v díle Mlynárik, J.: Česká inetliegncia na Slovensku 1918-1938..., c.d., s.-25-29.

Také bylo potřeba zcela od nuly vybudovat základní zázemí, především

nedostatek školních pomůcek, knih a slovenských učebnic. V případě

slovenských učebnic a knih byl jejich nedostatek často vytýkán

slovenskými ľuďáky a to i v parlamentu98. Hlavním faktorem, který

zapříčinil nedostatek učebnic, byla ta skutečnost, že bylo jen velice málo

osob schopných a ochotných se psaní a redigování slovenských učebnic

věnovat99. Dále bylo nutné postupně přetransformovat poněkud

zkostnatělé návyky a standardy slovenského „uherského“ školství.

Příkladem změn může být například rozvoj odborného školství a nové

organizace tělovýchovy. Podobně i zavedení poměrně moderního trendu

koedukace – tedy společné výuky chlapců a dívek. V obecnější rovině by

sem patřil trend prosazování a rozšiřování chápání emancipace žen. Nové

bylo i české chápání volného času a zábavy, především divadla, sborů,

kapel a v neposlední řadě i loutkového divadla 100.

Velká většina těchto novot se jen velice těžce prosazovala u spíše

konzervativní slovenské společnosti. Výrazný faktorem, který býval dost

často ze strany některých českých pokorokově či sociálnědemokraticky

orientovaných pedagogů a úředníků podceňován, byla ta skutečnost, že

víc jak 80% obyvatelstva vyznávala římsko-katolické náboženství. Někteří

konzervativněji smýšlející Slováci se jen těžko mohli smířit s tím, že čeští

učitelé vyučují Darwinovu teorii, která byla někde až vulgárně

zjednodušena v interpretaci, že člověk pochází z opice, a tedy i že Slovák

pochází z opice. Byla to právě SĽS, která mnohokrát stála proti vyučování

základních výdobytků a poznatků přírodních věd. Podobné nepochopení,

nedorozumění a nespravedlivé obviňování vyvolávalo i učení o Mistru

Janu Husovi, který byl pro mnohé Slováky jen kacířem a husitizmus jen

98Naše interpelacie na sneme. Slovenské ľudové noviny, č. 26, 25. června

1920.99

Národní noviny, které se v několika článcích této problematice věnovaly, uveřejnili jen čtyř jména hlavních editorů, kteří měli na starost vydávání učebnic: Pražák, Menšík, Vavroušek a Klíma. No přeci jen byl patrný vzestup vydaných učebnic z 24 v roce 1919 na 52 plánovaných do tisku v roce 1920. O slovenských knihách. Narodnie noviny, č. 5, 9. ledna 1920 a také Slovenské učebnice pro slovenské školy. Narodnie N, č. 39, 19. února 1920.100

Národnie noviny byly z celkového výběru jediné, které v nějaké míře reflektovaly fenomén loutkového divadla jako pedagogického výchovného prostředku. V článku bylo snažení českého ředitele Kovandy ve Zvolenu hodnoceno velice kladně. Lútkové divadlo na Slovensku. Narodnie noviny, č. 45, 26. února 1920.

neznabožským učením. Hlinka sám si často stěžoval na skutečnost, že

„žiactvo sa otravuje, darwinizmus, husitizmus sa verejne vyučujú.“101

Ani poměry samotných českých učitelů nebyly ideální. Za prvé je nutné

přiznat, že nelze situaci moc generalizovat, neboť se lišila jak v závislosti

od místa školy, jejího druhu tak i oblasti, ve které učitel působil. Obecně

se dá tvrdit, že učitel (Čech i Slovák) na Slovensku v první polovině

dvacátých let byl oproti situaci v Českých zemích, více pracovně vytížen,

měl mnohem více pracovních úvazků, vzhledem k jejich malému počtu,

musel vyvíjet širší kulturní činnost, organizovat různé vzdělávací a

kulturní akce atd.102

Podobně ani po materiální stránce nebyla situace ideální. Na Slovensku

byl velký nedostatek bytů, nehledě na to, že ty často nesplňovaly ani

základní požadavky moderního bydlení (více místností, samostatné

hygienické zařízení, vodovodní řád v bytě apod.). Problematické bylo i

finanční zajištění, neboť učitelské platy byly nízké a často velice

diferencované v závislosti na tom, kde a na jaké škole daný učitel či

profesor učil. K uklidnění platové otázky nepřispěly stejně jako u

ostatních státních zaměstnanců na Slovensku známé „slovenské diety“, v

tomto případě příplatky k platu pro české pedagogy. Přesto v některých

případech postupovali slovenští a čeští pedagogové ve shodě při

prosazování společných požadavků na zlepšení situace ve školství103.

I přes nesporné úspěchy se tak již v prvních letech společné republiky

začínají ozývat i nespokojené hlasy. Již v podstatě od druhé poloviny roku

1919 začíná být tehdejší školská politika V. Šrobára a Prahy kritizována, a

to hlavně ze strany Hlinkou vedené SĽS. V této době není z jejich strany

školská otázka ještě spojována s „čechizací“, tedy personální

problematikou, ale spíše jako součást širšího obranného postoje proti

antiklerikální vlně, která právě v tomto období vrcholila. V tomto případě

101Kramer, J.: Slovenské autonomistické hnutie..., c.d., s. 209.

102Nosková, H.: Působení českých středoškolských profesorů a učitelů v

meziválečném období ve vybraných oblastech severozápadního Slovenska. In: Český lid, roč. 76, 2/1989, s. 102.103

Rezolucia – učitelská jednota Myjavského okresu. Narodnie noviny, č. 66, 21. března 1920.

zastoupené otázkou náboženství ve školách104. Po jejím postupném

odeznívání během let 1920-1921 se stále častěji objevovaly jednak

narážky na obecnou špatnou finanční situaci učitelstva, no už se

poukazovalo i na rozdíl mezd mezi českými a slovenskými pedagogy. No

časem se začala být problematika českého učitelstva na Slovensku

zneužívána především luďáckými kruhy jako jeden z důkazů „počešťování“

Slovenska a zabírání míst Slovákům. Zde je nutné připomenout pozici

slovenských učitelů, kteří působili na školách již za Uherska a byli tzv.

pomaďarštění. Otázka maďarónství se silně projevila právě v oblasti

školství, a mnohé nepřekvapuje, že to byla právě SĽS, která zcela

zaslepeně a bez ohledu na skutečná fakta často hájila postavení

maďarónských učitelů ve slovenském školství105. Za propouštění

maďarónských úředníků a učitelů ľuďáci obviňovali Prahu, ústřední vládu

a Čechy obecně. Přitom již od začátku v této politice odmaďarštění

Slovenska měla hlavní slovo Šrobárova vláda.

Kritika však nezněla jen ze strany ľuďáků, ale i samotní učitelé si byly

vědomi toho, že situace ve slovenském školství není ideální ani na straně

pedagogů. Učitelům samotným je vytýkán až přehnaný byrokratismus,

nedostatek disciplíny atd.106

5. Politická situace na Slovensku a slovenský autonomismus

Pokud si chceme přiblížit problematické body vzájemného žití Čechů a

Slováků v prvních letech společné republiky, je nutné se zmínit kromě již

výše představených otázek i o problematice autonomismu. Jeho počátky je

možné na Slovensku nalézt již v prvních letech společného státu a jak se

ukázal v dalším vývoji, autonomistické hnutí spíše posilovalo, než

zeslabovalo svůj vliv.

104Na nepříliš ohleduplné protikatolické chování některých profesorů a učitelů na

Slovensku a vliv tohoto chování na vzájemné vztahy upozorňovali v této době nejen samotní Slováci (obou hlavních konfesí), ale také čeští katolíci. Tak Slováky nezískáme. Našinec, č. 177, 5. srpna 1919.105

Slovák, roč. 3, č. 24, 16. února 1921.106

Bartoň, A.: O školních poměrech na Slovensku. Našinec, č. 209, 18. září 1921.?

V historickém povědomí československých dějin bývá pojem

autonomismu a jeho počátku na Slovensku dáván do přímé souvislosti s

náboženskou problematikou. Zdůrazňována je role A. Hlinky a jeho strany,

kteří v něm viděli možnost jak změnit pro ně neuspokojivé rozdělení moci

v novém státě a zajistit si tak mocenské postavení. Je také možné

připustit, že myšlenku na autonomii posilovaly slovenské obavy ohledně

ubývajícího vlivu církve, neboť představovala zcela logickou obranu proti

případným proti církevním zákonům schváleným shromážděním v Praze.

Oproti tomu je ale možné se dnes přiklonit k tomu, že slovenský

autonomismus vycházel z mnohem hlubších pohnutek, že jeho základ

spočíval v celkové filozofická koncepci nového státu, která nebyla ani

zdaleka taková, aby se s ní mohli ztotožnit i majoritní slovenské katolické

kruhy107. Ukazovalo se, že autonomistické myšlenky a pohnutky pramenily

již z podstaty z toho, že část slovenské společnosti, a to především té

katolické, vnímala svoji identitu odlišně od společnosti české.

Proto je možné hvořit o tom, že autonomismus vycházel z vlastních

vnitřních slovenských zdrojů, za které lze považovat pokračující národní

emancipaci, neuspokojené ambice katolického kléru a rozčarování

širokých vrstev z reality života ve společné republice. Svůj duležitý

význam mělo i neustálé zasahovaní a zneužívání slovenského

autonomismu jako polskou tak hlavně maďarskou politikou, jejímž cílem

bylo rozbítí nebo alespoň oslabení Československé republiky za účelem

podpory svých územních požadavků.

5.1 Počátky autonomismu na Slovensku

Jak již bylo řečeno, slovenský autonomismus se uchytil zejména mezi

slovenskými katolíky. Velice patrným se stával v rétorice Hlinkovy strany,

která si brzy zajistila pozici hlavního mluvčího slovenských katolíků. První

zmínky o autonomii se dají vysledovat již v roce 1919, v souvislosti s

cestou A. Hlinky do Paříže, kde se konala mezinárodní konference.

Vyvolalo to senzaci a vzrušení, které potvridlo fakt, že v některých

107Máme zde na mysli zejména často akcentované odkazy na „odčinění Bíle hory“,

„třísetleté poroby“ či oslavy doby Husitské apod., nebyly pro mnoho Slováků ničím víc než jen prázdnými pojmy. Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 98-99.

vrstvách slovenské veřejnosti existuje opozice proti novému režimu, a

která navíc byla odhodlána přednést své žaloby na mezinárodním fóru.

Zde je nutno připomenout roli F. Jehličky, blízkého spolupracovníka A.

Hlinky, který koncipoval tzv. francouzské memorandum pro mírovou

konferenci, ve kterém se odvolával na Pittsburskou smlouvu z 30. Května

1918, ale také oskazoval na mnohé „nepravosti“ jež páchají Češi na

Slovensku108. Celá akce se však skončila nezdarem, když představitelé

mírové konference dali od A. Hlinky a jeho druhů ruce pryč. Ve stejné

době se od Hlinky a Jehličky odvrací i Slovenský poslanecký klub, který je

zbavuje poslaneckých mandátů. Celý klub, včetně části ľudoveckých

poslanců (Juriga, Kmeťko) se také zcela distancuje od Hlinkových projevů

v Paříži a snižuje jejich hodnotu jako osobního soukromého prohlášení. Po

návratu byl A. Hlinka zatčen a uvězněn. F. Jehlička se do republiky

nevrátil, ale zcela se přiklonil na stranu maďarsko-polské iridenty, jejímž

agentem se posléze i stal.

V důsledku tohoto vývoje se SĽS a její příznivci snažili ještě více

vyvolávat dojem umírněnosti v otázce autonomie, kterou přestaly

razantněji prosazovat s vědomím, že ještě nenastala ta pravá chvíle109, a

spíše si nárokují možnost s tímto institutem nakládat v budoucnosti. Na

začátku roku 1920 zorganizovala SĽS deputaci k vládě za propuštění A.

Hlinky. Ministerský předseda Tusár odmítl tlak na vměšování se vlády do

případu, ve kterém má hlavní slovo soud. Osobně považoval Hlinkovo

chování přinejmenším za nešťastné. Poukázal také, na to, jak negativně je

v zahraničí vnímána politika SĽS a její spory se Šrobárem a jeho

ministerstvem110. Opět se i zde ukazuje, že SĽS svým způsobem nechávala

otázku autonomie stranou, jak ukazuje část z memoranda, ve kterém

říkají:

108Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 292-300.

109Například na Sjezdu československého duchovenstva strany lidové v červenci

roku 1919 za přítomnosti členů SĽS jeden z referentů formuloval požadavky SĽS takto: ochrana a svoboda náboženství a náboženského života, nerušení náboženské výuky na školách, protest proti rušení soukromých náboženských škol, odsouzení příliš volné „manželské odluky“, odsouzení ničení náboženských památek atd. O autonomii se nemluvilo. Sjezd československého duchovenstva. Našinec, č. 150, 3. července 1919.110

Interpelace I. Hrušku a společníkov o osvedceniach vlády před deputaciou slovenské ľudové strany. Narodnie noviny., č. 16, 22. ledna 1920.

„Nežiadame autonómiu túto hneď, bo sme si vedomí administrativnych

ťažkostí, ale žiadame jej zabezpečenie pre blízku budúcnosť.“111

Autonomismus nemá v této době nějaké masové zázemí. Velká část

populace je koncentrovaná spíše na vypořádávání se s následky maďarské

okupace, navíc stále ještě panují poměrně silné revoluční trendy a

podpora socialistických myšlenek, jak ukazuje obrovská podpora

sociálních demokratů. Autonomii, i když proti ní v zásadě nic neměli, v

této době nepodporovaly ani další slovenské strany národniarů a

agrárníků, kteří se obávali toho, že autonomie ve stavu v jakém se

nachází Slovensko by mohla vést k odtržení od českých zemí a k znovu

připojení k Maďarsku112. Podobně i Šrobár a jím vedené ministerstvo jen

velice pozvolna připouští, že něco jako slovenský autonomismus existuje,

a že se nejedná jen o maďarskou propagandu113.

Zajímavým faktem také je, že největším podporovatelem slovenského

autonomismu, i když umírněného, se v té době stala Československá

strana lidová, která především z konfesních důvodů často podporovala

slovenské katolíky. Zastávala se jich v revolučním Národním shromáždění

i mimo něj. Například v červenci 1919 poslanec ČSL Valoušek bránil

právo Slováků na autonomii slovy:

„Totéž si přejí i Slováci a právem. Ano! Slováci právem žádají, aby také

měli autonomii. (Odpor na straně slovenských poslanců). Vy nejste ale

Slovensko! Až zvolí slovenský lid své zástupce sám, přesvědčíte se, že si

přeje autonomii.“114

Podobně se ČSL postavila za propuštění Slováků internovaných v

Terezíně115 či při volební debatě byla proti vyloučení území Slovenska pro

termín plánovaných jarních voleb do nového parlamentu v roce 1920116,

čímž podpořila stanovisko poslanců SĽS. Nutno podotknou, že v případě

podpory ČSL požadavkům slovenské autonomie se jednalo v duchu

111Slováci v Prahe za Andreja Hlinku. Slovenské ľudové noviny, č. 3, 16. ledna 1920.

112Lipták, Ľ.: Slovensko ve 20. storočí..., c.d., s. 127-141.

113Šrobár, V.: Situace na Slovensku. Našinec, č. 179, 7. srpna 1919.

114Řeč poslance Valouška (ČSL). Našinec, č. 151, 4. července 1919.

115Propuštění Terezínských internovaných. Našinec, č. 159, 15. července 1919.

116Volební řád. Našinec, č. 171, 29. července 1919.

rozšířené samosprávy podobné té, jaké se těšila Morava v českých

zemích.

Na začátku roku 1920 tak samotná SĽS uznává, že Slovensko není ještě

na autonomii připravené a tak zastává, zcela v souladu s ostatními

poslanci slovenského poslaneckého klubu, pozici pouhé administrativní

samosprávy pro Slovensko, konkrétně tedy zachování župního zřízení a

vytvoření župního svazu. V boji o podstatu administrativního uspořádání v

republice se také slovenští ľudový poslanci stavěly na podporu ČSL a

jejích snah o zachování moravské autonomie. Ľudovci přirovnávali tento

postoj ČSL k zachování moravské autonomie svému zápasu o samosprávu

Slovenska117.

Otázka slovenské autonomie se nedostala do popředí ani při jednáních

o nové ústavě. A to jak ze strany SĽS, která sice podala ústy svých

poslanců formální osvědčení, že přijímá centralistickou ústavu s ohledem

na zájmy společného státu, ale že se i přesto nevzdává prasazování

autonomie v budoucnu. Podobně i ostatní proudy slovenské politiky

zastoupené v parlamentě, buď pokládaly autonomii za otázku vzdálené

budoucnosti, nebo ji zavrhovaly úplně.

Také u velké části slovenské veřejnosti stála otázka autonomie v roce

1920 na okraji zájmu. Mnohem důležitější byly materiální požadavky jako

zestátňování, socialismus nebo přerozdělení půdy. Jasně se to ukázalo na

výsledku prvních voleb do poslanecké sněmovny Národního shromáždění,

které se konaly 18. dubna 1920118. Půdu slibovala především Národní

republikánská rolnická strana, která se spojila se SNS a vystupovala u

voleb jako Národní a rolnická strana.V jejím případě, ale mnoho

negativního vyvolávala politika Šrobárova a úřadů, které počínaly si velice

represivně. Antišrobárovských nálad před volbami si všiml i olomoucký

Našinec, která napsal: „Šrobárské násilí odnese ovšem republika, která si

zřizuje ze Slovenska svoje Irsko.“119

117Boj o samosprávu. Slovenské ľudové noviny, č. 3, 16. ledna 1920.

118Společně byly vyhlášeny i volby do Senátu, které se však uskutečnily o týden

později 25. dubna.119

Maďarské volby na Slovensku!! Našinec, č. 76, 6. dubna 1920. Předvolebnímu boji se věnovaly i Narodnie noviny, které sesoustředily na „národní bezchybnost“ jednotlivých kandidátů na poslanecká místa. Před volbamy v Československej republike. Narodnie noviny, č. 82, 13. dubna 1920.

Socializaci měla jako hlavní bod svého programu Československá

sociální demokracie (ČSSD). SĽS, šla do voleb pod společnou kandidátkou

s Šrámkovými lidovci a tak dokonce nabádala slovenské vojáky, aby v

Čechách volili ČSL, neboť, „tiež hájí práva kresťanských Slovákov a bude

mať kandidátov v každom českom a moravskom okrese.“120

Uzavřela také dohodou s maďarskými křesťanskými socialisty a jako

své hlavní heslo si vetkla obranu katolické víry. Otázka autonomie zůstala

v pozadí. I tak ľudovci počítali s jasným vítězstvím, když spolehali na to,

že díky všeobecnému volebnímu právu, budou mít v převážně katolickém

Slovensku převahu, konkrétní výsledky však prokázaly tehdejší

socialistické nálady slovenské veřejnosti. Volby vyhrála ČSSD s 510 341 z

celkového počtu 1 341 191 hlasů a 23 mandáty, Ľudovci se museli spokojit

s „pouhými“ 235 389 hlasy a 12 mandáty, přičemž její hlavní protivník

Národní a rolnická strana dosáhl jen o něco málo horších výsledků.

5.2 Po prvních demokratických volbách

V historické literatuře se můžeme o výsledku ľudovců často dočíst jako

o vysoké prohře. Samotní ľudovci si to alespoň soudě podle tisku

nepřipouštěli. Na jedné straně poukazovali na společný úspěch strany

ľudové (spojení ČSL a SĽS), která získala dohromady 33 poslanců a 18

senátorů, a v součtu se tak staly druhou nejsilnější stranou121 za sociálními

demokraty. Přesto hned obratem neváhali napadat regulérnost voleb s

tím, že na Slovensku nešlo o vyjádření vůle Slováků, když zde bylo několik

desítek tisíc českých úředníků a vojáků122. Ve své politice se SĽS po

volbách soustředí spíše na vnitroslovenské záležitosti jako byl Hlinkův

návrat či tradiční škorpení se zastánci národní a rolnické strany. V tomto

čase se v katolickém tisku na Slovensku hovořilo i o Češích vcelku kladně,

alespoň o těch, kteří byli katolíky123. Opět se ukazovalo, že existovalo

kladné pouto mezi slovenskými a českými katolíky. Tradičně se největších

120Vojáci pozor! Slovenské ľudové noviny, č. 10, 5. března 1920.

121Poslanci ľudovej strany do poslanecké snemovne. Slovák, č. 86, 4. května 1920.

122Výsledky volieb na Slovensku. Slovenské ľudové noviny, č. 17, 23. dubna 1920

123 Ľuďákom, ľuďačkám na Morave, Sliezsku a v Čechách. Slovák, č. 96, 13. května

1920.

kladů dostalo Moravanům, kdy dokonce deník Slovák v jednom ze svých

čísel použil vzor ČSL a moravských katolických organizací ve společnosti

a jejich práci s mládeží jako cíle, kterého by mělo být dosaženo i na

Slovensku124.

Na druhé straně bylo patrné, že v této době spíše než konfesní hledisko

na Slovensku vládně faktor sociální. Obrovské vítězství Sociální

demokracie, která získala přibližně víc, jak 46% všech odevzdaných hlasů

na Slovensku ukazuje oblibu sociálních a materiálních témat, které

„táhla“ více než ta ostatní125.

Zajímavým způsobem byla slovenskými katolíky vnímána volba

prezidenta republiky na konci května roku 1920. Ta probíhala podle

Slováka velice úředně a chladně. Neopakovalo se nadšené zvolení

Masarykovo z let revolučních. Ze 421 přítomných poslanců a senátorů

potřeboval úspěšný kandidát získat přes 247 hlasů (3/5). Masaryk byl

nakonec zvolen 287 hlasy a to především díky podpoře lidových poslanců,

což slovenský Slovák neopomněl ve svém článku připomenout126. Navíc

slovenští ľuďáci nezapomněli na sebe přilákat pozornost tím, když při hold

Masarykova znovuzvolení ho uctili jen „tichou“ oslavou, ale i

proklamatorním upravením části textu národní hymny, kdy po časti Nad

tatrou se blýská, recitovali „Nech žije pittsburgská zmluva, Slováci

ožijú.“127

Hned na počátku zahájení fungování nově zvoleného parlamentu přišla

skupina poslanců sociální demokracie v čele Bartoškem s radikálním

návrhem na rozluku církve a státu. To samozřejmě vyvolalo okamžitou

reakci na straně katolických stran, které začali ihned mobilizovat svůj

tisk. Například Slovák v několika svých červnových číslech přinesl řadu

článků, které popisují a polemizují s tímto sociálnědemokratickým

124Orlov, I. G.: Starajte sa o Mládež. Slovák, č. 100, 21. května 1920.

125Kto vyhrál? Slovák, č. 88, 6. května 1920.

126K volbe prezidenta Masaryka. Slovák, č. 107, 30. května 1920.

127Tamtéž.

návrhem128. Radikalita návrhu zákona vyvolala opět celkem jednotnou

odezvu od všech náboženských směrů v republice129.

Rostoucí agitace ľudové strany vyvolávaly stále větší napětí na jejich

shromážděních a mnohé z nich skončily i násilím. Pro SĽS bylo typické, že

jejich shromáždění často vyvolávaly odpor u té části veřejnosti, která s

SĽS nesympatizovala. Ve městech a větších populačních centrech, kde

bylo silné dělnické hnutí, docházelo často k narušování veřejných schůzí

ľuďáků ze strany dělníků a sympatizantů levice. Výsledkem bylo

přinejmenším rozpuštění schůze, někdy jako v případě Námestovské

tragedie i k úmrtí osob130. Na tomto shromáždění ľudovej strany v

Námestove 10. října 1920 došlo v souvislosti s konfliktem mezi ľuďáckými

účastníky a přítomnými vojáky k přestřelce při které byli zabiti dva lidé.

Samotnou událost, která byla zapříčiněna napadením vojáků, kteří byli

mimo službu, rozvášněným davem, se okamžitě pokusila využít SĽS pro

své politické záměry. Rozpoutala štvavou kampaň proti Československé

armádě a Čechům obecně. Výkonný výbor strany vydal prohlášení, ve

kterém žádal v podstatě založení osobitého slovenského vojska, opět se

dožadoval autonomie a samosprávy Slovenska. Ľuďácký tisk přirovnával

Námestovo k událostem v Černové tak, že „ako Černová stvorila

republiku, Námestovo musí stvoriť autonómiu.“131

Situace se ale postupně uklidňovala a snižovala se i výbojnost SĽS a to

do takové míry, že v listopadu došlo k vytvoření Politického výboru

slovenských stran v Praze, jehož členy byly zástupci soc. demokracie,

slovenských agrárníků a ľudové strany. Na své první, ale zároveń i

poslední schůzi se nepodařilo dohodnout na jednotném postupu

slovenských stran. Hlavním důvodem byli ľudovci a jejich odmítnutí vzdát

se zahraniční podpory při prosazování autonomie.

128Rozluka štátu od církve. Slovák, č. 110 a 114-121 , 3.-17. červen 1920. Zákon o

rozluke církvy a štátu. Národnie noviny, č. 160,163,170,182 a 188., červenec-srpen 1920.129

Návrh odsoudila i evangelická církev na Slovensku. O rozluke církvy a štátu. Narodnie noviny, č. 165, 24. července 1920.130

Náměstovu předcházely i další krvavé události v Trenčíně, Prusko a Šašíně. Kramer, J.: Autonomistické hnutí …, c.d., s. 138.131

Druhá Černová. Slovák, č. 220, 13. řijna 1920. Srovnej O krvipreliatí v Námestove. Narodnie noviny, č. 237, 17. řijna 1920.

5.3 Cesta SĽS k rozkolu s ČSL a návrhy autonomie Slovenska

Vedle sociálního nepokoje a rostoucí iridenty se v druhé polovině roku

1920 stává problémem i samotná SĽS. Již víme, že opakovaně napadala

podobu voleb a také nátlak ze strany Šrobárových úřadů. I v otázce

autonomie a poměru k Čechům byl patrný nový radikálnější přístup. Podle

Peroutky po volbách začala SĽS věřit, že radikalismem může na sebe

strhnout vedení na Slovensku. Navíc zlomením hrozby, kterou

představoval komunizmus pro většinu stran, vedlo k opětovnému

rozostření vzájemných sporů mezi československými politickými

stranami132.

Ukázkou nového agresivnějšího chování SĽS může být již obsah řeči F.

Jurigy v poslanecké sněmovně, kde sice znovu za svoji stranu uznal

československou ústavu, ale také prohlásil, že stojí na stanoviskách

Pittsburské dohody a jejího naplnění postupnou úpravou zákonů.

Požadoval ustanovení slovenštiny jako úředního jazyka na Slovensku,

zkoušek pro české úředníky, zlepšení podmínek slovenských učitelů atd. V

řeči se objevila i otázka autonomie. Svoje požadavky Juriga podtrhoval

těmito slovy: „Ako sme bránili Slovensko proti pomaďarčeniu, tak ho

buďeme brániť i proti češteniu.“133 Jurigova řeč vyvolala rozporuplné

reakce, hlavně od slovenských poslanců, kteří zcela právem napadali

Jurigu a sním i SĽS, že nemá právo mluvit za celé Slovensko, když jeho

strana nezastupuje většinu Slovenska134. Mezi hlavní témata ľudovců se v

této době dostávají kromě stále patrného odporu vůči rozlukovým a proti

katolickým náladám, i otázka „personální“. Tedy nejen zaměstnávání

českých úředníků a učitelů, ale také otázka slovenských diet a rozdílů v

platech. Zajímavé jen, že i mnozí neľuďácky naladění Slováci v tomto bodě

souhlasili se SĽS a přičítali úřednické otázce, že je hlavní překážkou

132Kramer, J.: Slovenské autonomistické hnutie..., c.d., s 148.

133Výtah z řeči Jurigovej. Slovák, č. 121, 17. června 1920.

134Připomínání faktu, že SĽS nezastupuje všechny Slováky, dokonce ne ani jejich

jednu čtvrtinu, bylo častým argumentem jejich oponentů i později. Srovnej Deklarácia troch slovenských politických stran proti autonomii Slovenska. Narodnie noviny, č. 278, 7. prosince 1920.

klidné spolupráce135. Rostoucí podezření vůči SĽS zesilovala i její

blahovůle s jako se SĽS stavěla k přijímání maďarónských i maďarských

vlivů136.

O maďarónské živly se začala SĽS zajímat, neboť si uvědomovala

jejich hodnotu pro politický boj na Slovensku. Byly to právě novoslováci,

nebo také jinak „říjnový Slováci“, kteří postupně začali objevovat svoje

slovenské předky a slovenský jazyk. Tyto vrstvy, jak již bylo naznačeno

výše, byly postihnuty novým režimem a v SĽS viděly zcela přirozenou

ochránkyni svých zájmů. Na druhé straně, ale shovívavost představitelů

SĽS končila u maďarských biskupů a pomaďarčené církevní správy

katolické církve na Slovensku a neváhali požadovat jejich co nejrychlejší

odstranění vládou137.

Prohlášení SĽS, že je ochotná při prosazování autonomie využít

zahraniční podporu, akcentovala především maďarskou pomoc, což

vyvolalo otázky především u slovenských poslanců a senátorů ostatních

stran138. Tajuplnost této poltiky SĽS je patrná i v tisku. Který ještě na jaře

1921 píše: „Hlinkovci nejsou ochotní se spojit s Maďary ani s Němci v

otázce autonomie Slovenska.“ V rekaci na odmítnutí pokusu o spojení

německých a maďarských křesťanských sociálních demokratu s A.

Hlinkou a SĽS139.

Ukazuje se, tak že SĽS hrála od poloviny roku 1920 dvojí hru: na jedné

straně neopomněla přitvrzovat svoje autonomistické požadavky, na straně

druhé se nevyhýbala pokusům vládních stran získat si SĽS pro účast ve

vládní koalici.

135Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 1137.

136Nutno podotknout, že SĽS nelze chápat jako čistě jednolité těleso. Právě otázka

vztahu k Maďarónům a Maďarům vyvolávala často vnitřní rozpory, kdy část ľuďovců stála razantně proti politice spolupráce a přijímání těchto lidí.137

Odpor vůči promaďarským tendencím části kléru byl společný i evangelickým Slovákům, kteří například protestovali i ve spolupráci s Čechy proti rozhodnutím evangelických Konventů, které někdy stále pokračovaly v praxi úřadovat v úředních věcech maďarsky. V starých šlépějích. Narodnie noviny, č. 45, 26. února 1920.138

V prosinci 1920 se konala v Bratislavě společná porada slovenských poslanců a senátorů, na které se Hodža ohradil vůči SĽS straně a nabádal ji, aby se zřekla teto své „zahraniční“ politiky. Juriga odpověděl v tom smyslu, že se politika SĽS nezmění a že SĽS uvítá jakoukoli zahraniční pomoc pro svoji věc. Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 1138.139

Pokus o spojení německých a maďarských křesťanských socialistů se SĽS. Čechoslovák, roč. I., č. 1-2, 1921.

I na počátku dalšího roku pokračovala SĽS v nastoupeném trendu

stupňování autonomistických požadavků. Určité krátkodobé uklidnění a

sjednocení většiny československé politiky přinesl pokus Karla I.

Habsburského na přelomu března a dubna 1921 získat zpět maďarský

trůn. Při této příležitosti Hlinka prohlásil v jednom ze svých projevů, že v

případě války bude SĽS stát jednoznačně a neochvějně za

československou vládou.

Po odeznění nebezpečí války se ľudovci plně zapojili do příprav návrhů

autonomie Slovenska. V létě roku 1921 se v tisku objevily tři návrhy

zákona o autonomii, které nezávisle na sobě vypracovali F. Juriga, Ľ.

Lebay a V.Tuka140. Všichni vycházeli z filozofického východiska, že

slovenský národ má nárok sám vykonávat státní moc na území, které

obývá. Návrhy počítaly se zvláštním zákonodárným a výkonným orgánem

pro Slovensko. Lišily se zejména v míře kompetencí ponechaných

společným česko-slovenským ústředním orgánům, ale také v technickém

provedení výkonu společných funkcí.

Návrh F. Jurigy byl nejméně precizní a ve své podstatě představoval

návrh konfederace. Druhý návrh Lebayuv byl v porovnání s Jurigovým

návrhem umírněnější a také po formální stránce propracovanější.

Poslední návrh V. Tuky byl ze všech nejradikálnější a formálně

nejdokonalejší. Během léta se ještě mohli ľuďáci očekávat ve svých

pokusech o dosáhnutí autonomie i na ČSL, která stále byla ochotná

podporovat umírněné slovenské požadavky141, ale při rostoucí agresivitě

SĽS se na to nedalo spoléhat.

Jak již bylo naznačeno i přes autonomistický směr byla u vládní koalice

snaha získat si SĽS na svoji stranu s slibem jejího zapojení do vládní

koalice. Ještě v létě 1921 se výbor SĽS vyjádřil v Trenčíně v tom smyslu,

že je ochotný uvažovat o vstupu do koalice a být nápomocný

konsolidování státních poměrů, pokud dostane viditelné záruky pro

splnění některých svých požadavků. Kromě autonomie byla otevřena i

otázka slovenského katolického školství. Výrazně konfesní nádech pak

nesl spor o katolická gymnázia na Slovensku. A byl to právě ten spor, 140

Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 104-105.141

Jako byla obrana autonomie a samosprávy v míře umírněné, moravské. O zemskou autonomii. Našinec, č. 148, 1. července 1921

který si SĽS vzala za svůj ve snaze získat politické body a zajistit si pozice

pro podání návrhu zákona o autonomii.

V případě slovenských středních škol byla situace před převratem

taková, že katolická církev spravovala dvacet jedna středních škol a

evangelická šest. Po převratu Československý stát převzal do své správy

všechny katolické střední školy, ale evangelíkům ponechal některá

jejich142. SĽS upozorňovala na tento nepoměr a žádala nápravu v tom, že

se má stát chovat ke všem církvím stejně. Buď převzít všechny školy, nebo

vrátit část škol katolíkům.

Situace středních škol spravovaných církví byla však ještě složitější.

Nerovnost byla výsledkem toho, že po převratu odešla nebo byla odvolána

většina maďarských biskupů, kteří měli spravovat Slovensko. Zcela

logicky stát nehodlal nechat školy pod kontrolou nižšího kléru, kterému

příliš nedůvěřovala vzhledem na jeho promaďarské cítění. Toto uznávala i

SĽS, a proto s otázkou slovenských gymnázií přišla až v době, kdy byli na

biskupské stolce dosazeni vlastenecky nezávadní biskupové a školy by tak

byly pod tou správnou „národní“ kontrolou.

Dokonce samotní biskupové – Kmeťko a Vojtaššák – byli první kdo s

vyjednáváním začal. Jejich požadavkem bylo navrácení alespoň tří

gymnázií v Nitře, Ružomberku a Bánské Bystrici. Ministerstvo školství

pod vedením ministra Šusty započalo se sondáží možnosti budoucího

zřízení těchto tří škol. Při jednáních došlo k dohodě, v tom smyslu, že se

bude postupovat podle dříve platného uherského zákona z roku 1883,

kterým byla původní gymnázia zřízena. Jako problematický se ukázal bod,

že stát v případě neschopnosti zřizovatele (tedy katolické církve) zaplatit

více jak polovinu nákladů, má právo převzít daný ústav do státní moci.

Obě strany s podmínkami souhlasily a došlo k dohodě, že budou obnovena

tři katolická gymnázia.

Samotné podmínky financování a otázky spojené s chodem školy měly

pak být sepsány ve smlouvě, o které se mělo začít jednat v listopadu roku

1921. V té době, ale došlo k změně na postu ministra, kde Švehlu

142V době jednání o katolická gymnázia vláda projednávala i zestátnění

evangelických škol, vzhledem k tomu, že evangelické církve nebyly schopné tyto školy náležitě financovat.

vystřídal dr. Šrobár. Při jednání o smlouvě došlo k dohodě osmnáctého

téhož měsíce, kromě jediného bodu – formy subvence. Problém spočíval v

tom, že církev by platila jen minimální subvence ze svých zdrojů, takže by

se nesplnila podmínka dle paragrafu onoho uherského zákona143. Odpor

ministerstva školství se více opíral především o nedodržení formálních

náležitostí žádosti, než o samotný fakt vzniku katolických gymnázií.144 I

přes návrh dále jednat, se Hlinka a jeho vyjednavači rozhodli nejednat

dále a jako reakci odmítli se svými poslanci 26. listopadu hlasovat o

státním rozpočtu, což následně vedlo k secesi ľudoveckých poslanců od

lidovců. Zajímavé je, že rozkol byl pro veřejnost poměrně překvapením.

Například lidovecký tisk ještě 26. listopadu, tedy těsně před tím, než

ľuďáci oznámili svůj odchod, psal o tom, že rozkol mezi SĽS a ČSL

nehrozí145.

Zdálo se, že se jedná jen o momentální rozmar ľudovců, který nebude

mít dlouhého trvání146. Naopak uvnitř ČSL bylo poukazováno slovy

Šrámka, že:

„Slováci...nedovedli se dosud přizpůsobiti plodné práci, kterou lidová

strana v parlamentu koná...jejich odchod z jednotného lidového klubu je

vyvrcholením vleklé krize, která klub velmi zatěžovala a byla mu začasto

překážkou v práci parlamentní.“147

Odchod ľudoveckých poslanců se zajímavě projevil i na Slovensku.

Liberální tisk ho oslavoval, ale katolický tisk se dlouho situaci nevěnoval a

mlčel. Radikálního odsouzení se dostalo ľuďákům ze strany vlastní

143Shrnutí celé problematiky lze nalézt v řeči senátora dr. Jana Herbena na půdě

Senátu ze dne 16. prosince 1921. Online text( http://fenrir.psp.cz/cgi-bin/ascii/eknih/1920ns/se/stenprot/082schuz/

s082013.htm ).144

Především SĽS jako neformální představitel žadatelů nedokázala dodat ministerstvu školství jak plán financování těchto škol tak ani jména kandidátů na pozice vyučujících. Což byly jedny z podmínek , na kterých se slovenská strana dohodla s minulou vládou. Ministr Šrobár o katolických gymnáziích slovenských. Našinec, č. 290, 17. prosince 1921.145

Našinec, č. 270, 26. listopadu 1921.146

Samostatnost klubu slovenských ľudovců. Našinec, č. 272, 29. listopadu 1921.

147Ministr Šrámek a odluka slovenských poslanců. Našinec, č. 273, 30. listopadu

1921.

katolické mládeže148. Strana SĽS vydala svoje prohlášení a hájila se

těmito slovy:

„Vlastním účelem secese je účinnější hájení požadavků slovenského

lidu ... Proto také v otázkách všeobecných, zejména povahy kulturní a

sociální lidovci i nadále jsou za jedno s českými bratry.“ 149

Nakonec se k odchodu svých poslanců deník Slovák vyjádřil v tom

smyslu, že odchodem si SĽS ztížila svoji pozici. Také odsoudil některá

prohlášení Šrámka a lidoveckého tisku, kteří kritizovali A. Hlinku. V

reakci na článek Slováka odpovídá Našinec v tomto duchu:

„My sice považujeme secesi slovenských ľudových poslanců za velkou

chybu ... My jsme přesvědčeni, že secese ľudových poslanců je pouze

dočasná a že společná věc katolická nás opět svede do jednoho tábora.“150

5.4 Návrh zákona o autonomii a cesta k volbám v roce 1925

V novém roce pokračovali poslanci SĽS v přípravách na předložení

svého návrhu na autonomii. Byli si vědomi, že jejich síly v poslanecké

sněmovně jsou malé a proto hledali podporu, v první řadě se pokoušeli

přesvědčit své slovenské kolegy z ostatních parlamentních stran151.

Nakonec se jim v lednu 1922 podařilo, i za podpory několika německých

poslanců, získat dostatek hlasů na zákonné podání návrhu ve sněmovně. Z

tří možností, které představili minulý rok byl vybrán návrh Labayův152, z

důvodu toho, že Jurigův byl po formální stránce neohrabaný a

problematický a Tukův byl zase i na tehdejší poměry SĽS moc radikální.

Navíc samotná postava Tuky mohla, vzhledem k jeho poměru k

maďarónství a podezření na spolupráci s Maďary153, vyvolat dojem u

148Ministr Šrámek a odluka slovenských poslanců. Našinec, č. 273, 30. listopadu

1921.

149Deklarace ľudovců. Našinec, č. 280, 7. prosince 1921.

150Slovák píše. Našinec, č. 287, 14. prosince 1921.

151Ľuďaci jednají s ostatními stranami o autonomii. Našinec, č. 24, 27. ledna 1922.

152Slovenska. Našinec, č. 27, 2. února 1922.

153Již ve své době panovaly dohady o tom, že je Tuka možným maďarským agentem.

Srovnej Peroutka, F.: Budování státu…, c.d., s. 1572-1573 nebo také Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko…, c.d., s. 46-47. Oprávněnost těchto předpokladů se potvrdila v 50.

slovenských centralistů a české strany, že se Tukovi jedná jen zejména o

připojení Slovenska zpět k Maďarsku.

Není ani potřeba dodávat, že všechny slovenské návrhy na autonomii

byly pro českou stranu nepřijatelné a to i s přihlédnutím k jisté

nefunkčnosti v návrzích představovaného konfederačního principu. Mezi

hlavní důvody, pro které bylo pro českou stranu nemožné přijmout, lze

zařadit skutečnost, že uznáním autonomie a práva na sebeurčení

slovenského národa by vznikl precedent, na jehož základě by se

podobných autonomních práv mohly začít dožadovat i ostatní národy a

národnostní skupiny ČSR, tedy hlavně Němci.

Dále pak je patrné i to, že ľudákům jde hlavně o Slovensko, ale nikoli

Československo . Podle J. Rychlíka se u ľuďaků opakovaně ukazuje, že

nemají zájem o Československo jako celek, nemají pro něj jakoukoli

koncepci. Ve zkratce by se dalo říct, že podle SĽS bude Slovensko v ČSR

jen do té doby, pokud to bude pro něj výhodné. A v neposlední řadě

všechny tři návrhy opomíjely tu skutečnost, že bez ohledu na vůli

silnějšího partnera (Čechů) si partner slabší v té či oné míře osoboval pro

společné věci právo veta a faktickypředstavoval diktát slabšího vůči

silnějšímu. Ľuďáci si zřejmě neuvědomovali, že takové Československo

ztrácí pro Čechy význam154.

SĽS si vypsané župní volby dne 30. září 1923 vybrala jako test svoji

politiky a v jejím rámci používaných radikálních metod155 ještě před

vlastními parlamentními volbami v roce 1925. A to možná právě proto, že

zřízení žup na Slovensku se ukázalo být spíše nedokonalým pokusem jak

zřídit na Slovensku alespoň něco ze slibované samosprávy. Zákon č.

126/1920 sb. Sice zřizoval župy, ale už nedošlo k zřízení celoslovenského

letech, kdy o této činnosti Tukově našel doklady v maďarských archivech Juraj Kramer. Viz. Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 106.154

Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 107.155

Jednou z novinek byl pokus o založení polovojenské ľuďácké organizace Rodobrany, jejímž oficiálním úkolem měla být ochrana a asistence státním orgánům při udržování pokojného průběhu ľuďáckých shromáždění. V praxi mělo jít o bezpečnostní složku strany. Hlavním organizátorem byl Tuka a k založení došlo již koncem ledna 1920. Samotná organizace a její fungování bylo již od začátku zahaleno tajemstvím, přesto bylo stále patrnější, že jejím úkolem nemusí být jen ochrana shromáždění strany. Podivností si byly vědomi i státní orgány, které v srpnu 1923 Rodobraně zastavily činnost. Kramer, J.: Slovenské autonomistické hnutie..., c.d., s. 312-318.

župního svazu. Vláda se rozhodla i nadále podržet si vliv tím, že naplno

využila zákonnou možnost dosazovat jednu třetinu členů župních

zastupitelstev jmenováním a ne volbou. Problém také bylo, že jejich

pravomoci byly ještě menší než za Uherska. Navíc v roce 1922 byl přijato

vládní nařízení, které rušilo služňovské okresy a nahrazovalo je okresními

úřady, což vyvolalo jen další vlnu byrokratizace státní správy.

Do volebního boje se SĽS pustila ve velkém stylu, kdy některá

prohlášení SĽS upoutala i zahraniční pozorovatele156. Součástí přípravy se

staly i kroky určené mezinárodní veřejnosti, které měli ukazovat na

špatné postavení Slováků. Volby a jejich výsledek překvapil mnohé: SĽS v

nich získala přibližně 400 tisíc hlasů, zatímco výherce voleb v roce 1920

ČSSD získala pouhých 67 tisíc hlasů a KSČ 173 tisíc hlasů157. Ukázala se

zcela nová taktika, kterou SĽS začala posléze velice úspěšně používat.

Jednalo se o využívání katolické církve, přesněji využití souhlasných nálad

části katolického kléru proti socialisticky a komunisticky laděným

katolíkům. Tento trend vyvrcholil koncem roku 26. listopadu 1924 tzv.

pastýřským listem slovenských biskupů. V tomto listu se ostře postavili

proti socialismu a komunismu, a nabádali či přímo zakazovali katolíkům

účastnit se protikřesťanských – socialistických a komunistických –

spolcích pod pohrůžkou církevních trestů.

Toto prohlášení slovenských biskupů vyvolalo poměrně silný odpor

socialistický stran, hnutí Volné myšlenky, Československé obce

legionářské, Československé církve a dalších organizací158. Společně

požádovaly na vládě, aby pastýřský list odsoudila, biskupy potrestala,

neboť prý tímto svým prohlášením porušují ústavu a platné zákony a

zajistila provedení odluky církve od státu. Navíc sociální demokraté

využili této příležitost k nátlaku na koalici a vyloučení lidové strany.

156Nejvíce pobouření mezi zastánci československé jednoty vyvolalo nejspíše tzv.

Žilinské memorandum z 3. srpna 1922, které výkonný výbor SĽS předložil jako ukázku útisku Slováků Čechy. Seton-Watson, R.W.: Nové Slovensko…, c.d., s. 47-49. Anglický text memoranda - Rychlík J. - Marzik T.D. - Bielik M.: R. W. Seton - Watson a jeho vztah k Čechům a Slovákům. Dokumenty 1906-1951, Praha - Martin 1995, s. 319-332.157

Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století…, c.d., s. 109. Podobná čísla uvádí i tisk – SĽS 399 686, Agr.níci 288 861, KSČ 171 655, ČSSD 73 299 a Národ. Socialisté 36 643. Srovnej Výsledky voleb na Slovensku. Našinec, č. 229, 5. října 1923.158

Spojenými silami. Našinec, č. 34. 30. ledna 1925.

Samotná ČSL se snahám bránila tím, že o tomto listu nic nevěděla a

navíc se domnívá, že list není porušením ústavy a platných zákonů.

Podporu slovenským biskupům vyslovil také česky patriarchát159.

Nakonec se za lidovce postavili i agrárníci a národní demokraté a odmítli

nátlak J. Stříbrného, který požadoval odchod ČSL z koalice160. Vláda

samotná nakonec uznala, že list neporušuje zákony republiky, ale také

upozornila, že ve věcech občanských platí jediná autorita, kterou je stát a

autorita jeho zákonů161.

Jediným výsledkem, který vyvolal pastýřský list, bylo opětovné

probuzení vlny protináboženské smýšlení. Určitým jeho výsledkem byl

kromě návrhů několika radikálů, kteří opětovně nadhazovali téma odluky,

jen ten, že se podařilo v zákoně normě uzavřít jeden z posledních

problematických bodů právě těchto proticírkevních nálad. Dne 21. března

1925 byl přijat zákon o nedělích, o svátcích a památných dnech, ve

kterém byly uznány hlavní katolické svátky jako svátky státní. Novinkou

bylo přijetí dnů 5. července (sv. Cyril a Metoděj), 6. července (výročí

upálení Mistra Jana Husa), 28. září (sv. Václav), 1. květen a 28. říjen (Den

založení Československého státu). Jak se ukázalo o několik měsíců později

svátek upálení Mistra Jana Husa, neztratil ani tímto přijetím nic na své

kontroverznosti, kterou si nesl již od počátku vzniku samostatného státu.

Těsně před zahájením předvolební kampaně pro podzimní volby došlo k

dalšímu sporu mezi katolíky a státem, který vyvolaly oslavy 510. výročí

upálení Mistra Jana Husa. Již od počátku republiky byl problematickým

faktem Husových oslav, že většina z nich dostávala pokrokový a

protikatolický ráz. Navíc v tomto případě nejen, že se jednalo o kulaté

symbolické výročí, ale bylo do předu oznámeno, že tyto oslavy budou

motivovány státně a národně. Nejvýrazněji se proti takovému to pojímání

oslav ohradil Vatikán na čele s nunciem Marmaggim, který po té co zjistil,

159Prohlášení českého episkopátu. Našinec, č. 12, 16. ledna 1925.

160Ke krizi koalice. Našinec, č. 50. 3. března 1925.

161Odpověď vlády. Našinec, č. 54, 7. března 1925.

že se oslav účastní i přední představitelé státu v čele s prezidentem a

premiérem, demonstrativně opustil Prahu a posléze i republiku162.

To samozřejmě opětovně vyvolalo podobné nálady jako na počátku

roku. Mnohé pokrokově smýšlející organizace organizovaly schůze a

demonstrace, na kterých požadovaly ukončení vztahů s Vatikánem a

uskutečnění rozluky. Koalice se opětovně dostala pod tlak, přesto se brzy

prosadilo směřování ke kompromisnímu diplomatickému řešení. Tuto

pozici zastával i Šrámek a jeho strana, která se rozhodla setrvat v koalici

a podpořit vládu. Poslanecký klub ČSL se vyjádřil, ve smyslu že lituje

odjezdu nunciova a označil spor jako čistě diplomatický problém, který by

měl být řešen umírněně a smírem163.

Postoj lidovců zcela kontrastoval s vystupováním SĽS a německých

křesťanských socialistů, kteří byli z důvodu Husových oslav v ostré

opozici vůči vládě. Samotná SĽS se k odjezdu Marmaggiho vyjádřila na

schůzi výboru strany 23. července164 v tom smyslu, že slovenský katolický

lid je velice rozhořčen průběhem oslav a bezvýhradně stojí na straně

Vatikánu. Poukazovali na slabost vlády a na její odpovědnost v případě

vyhrocení celé události. Tyto vyjádření SĽS jsou poněkud nadsazené,

vzhledem k tomu, že na Slovensku byl v době aféry poměrně klid, zcela

nesrovnatelný například s děním v Praze165. Opatrně se k případu

vyjadřuje i Slovenská národní strana, které se postavila proti štvanicím

proti Římu a Vatikánu166.

Před parlamentními volbami v roce 1925 se ukázalo, do jaké míry se

vyvinul vzájemný poměr dvou katolických stran – české ČSL a slovenské

SĽS. Jejich pozice ve srovnání se situací na počátku dvacátých let již byly

162Apoštolský nuncius msgr. Marmagi opustil naši republiku. Našinec, č. 150, 7.

července 1925.

163Kluby lidoveckých poslanců a senátorů o odjezdu Nunciově. Našinec, č. 154, 11.

července 1925.

164Ľudová strana o vládním prohlášení a odjezdu nuncia Marmaggiho. Našinec, č.

167 24. července 1925.

165Odezva odjezdu nunciova na Slovensku. Našinec, č. 170, 27. července 1925.

Pasivita převážné většiny Slovenských obyvatel v případě Marmaggiho aféry může být dalším příkladem zeslabovámí vlivu konfesních otázek a problému ve společnosti.

166Slovenští protestanté a konflikt s Vatikánem. Našinec, č. 165, 22. července 1925.

zcela protichůdné. Dokonce je možné tvrdit, že vstupem lidovců na

Slovensko v tomto roce se jejich vzájemný vztah dal popsat již jako silně

konkurenční. Samotné prohlášení ČSL o tom, že uvažuje nad vstupem na

Slovensko, vyvolalo, i přes sebevědomé postoje, určitý neklid uvnitř SĽS,

Projevilo se to ve zvýšeném akcentu na národní kartu a odklonem od

konfesního hlediska167.

Nervozitu uvnitř HSĽS a určité rozpory s její politikou lze pozorovat

také na tom, že se zvyšuje kritika Hlinky a částečně i SĽS u části

katolických Slováku168. Z důvodu odlišení od ČSL dochází v říjnu ke

změně názvu strany na Hlinkovu Slovenskou ľudovou stranu (HSĽS) a

hlavními body volebního programu jsou sebeurčovací právo slovenského

národa, slovenská autonomie a slovenská vláda169. Naopak lidovci jdou na

Slovensko s cílem posílit československou jednotu, chápanou jako

politický národ Čechů a Slováků. I když je jasné, že hlavním protivníkem

bude HSĽS, lidovci často odkazují, že na Slovensko nepřišli bojovat proti

ľuďákům, ale „na požádání svých přívrženců na Slovensku“170.

V samotných volbách se již ukázalo, že slovenská veřejnost chápe

autonomii jako jedno z možných řešení všech problému na Slovensku. Ve

volbách, které se konaly 15. listopadu 1925, získala Hlinkova strana již

489 111 hlasů a stala se tak na Slovensku nejsilnější stranou s 23 poslanci

a 12 senátory. Naopak lidovci, kteří jinak slavili úspěchy v Čechách a na

Moravě a Slezsku, na Slovensku pohořeli se ziskem pouhých 18 173

hlasů171. Jako celek zaznamenaly katolické strany v celém Československu

obrovský úspěch, když získaly až jednu čtvrtinu všech hlasů. To ukazuje

na to, že v roce 1925 se již stabilizovala pozice politického katolicizmu a

uzavřelo se období radikálních proticírkevních nálad.

167Bratislavská korespondence. Našinec, č. 213, 20. září 1925.

168Ľuďáci – lidovci. Našinec, č. 217, 25. září 1925.

169Bratislavská korespondence. Našinec, č. 238, 21. října 1925.

170O kandidatůrách lidové strany na Slovensku. Našinec, č. 238, 21. řijna 1925.

171Svoji prohru na Slovensku přčítali i do jsté míry „teroru“ ľuďáků. Vítěztví lidové

strany. Našinec, č. 261, 16. listopadu 1925.

Na Slovensku, kde se mnohem více projevovala špatná hospodářská

situace, byl patrný odklon od konfesních otázek k tématům národním a

materiálním. Ukázalo se také, že československá jednota zde byla v krizi,

neboť až 70% všech hlasů ve volbách dostaly strany, které v nějaké míře

podporovaly autonomii nebo staly proti vládě172.

5.5 Ostatní politické strany, Slovensko a otázka autonomie.

I přes počáteční klid po volbách v roce 1920 se velice brzy věci pohnuly

k horšímu. Sociální demokracie, která získala ve volbách obrovskou

důvěru, pomalu zjišťovala, že situace v zemi je velice složitá. Na

Slovensku došlo k změně na postu Ministra s plnou mocí pro správu

Slovenska, kdy Šrobára s velkými očekáváními nahradil sociální demokrat

dr. Dérer. Ten nejprve zrušil vojenskou diktaturu a uvolnil poměry na

Slovensku. Velice brzy byl, ale přinucen část represivních opatření na

některých místech Slovenska obnovit. Důvodem byl nejen vzestup

činnosti maďarské agitace173, ale především z hospodářské situace stále

rostoucí neklid a revoluční nálady mezi dělnictvem. Navíc se velice brzo

začalo uvnitř strany důrazně ozývat levicové křídlo, které nakonec

odštěpením dovedlo sociální demokracii ještě do konce roku 1920 ke

krizi. Levicová část sociální demokracie si založila v roce 1921 svoji

vlastní komunistickou stranu, která zastupovala jak České země, tak

Slovensko (KSČ).

Podobnou pozici československé jednoty zastával i hlavní konkurent

ľuďáků agrární strana. Jak již bylo řečeno, došlo koncem června 1922 k

splynutí slovenských a českých agrárníků v jednotnou Republikánskou

stranu zemědělského a malorolnického lidu. Mezi významné slovenské

osobnosti, které se pojí s činností agrární strany na Slovensku, patří

především M. Hodža, ale také další předpřevratoví slovenští politici jako

172Po volbách na Slovensku. Našinec, č. 264, 20. listopadu 1925.

173Problematickým se stal především příchod levicových radikálů z Maďarska, kde v

té době vládní režim tvrdě postupoval proti levici (bílý teror). Tyto lide hledali v ČSR azyl, no mnozí však brzy začali agitovat pro komunismus na Slovensku. Dérer proto ze své moci zasáhl a nechal část nejaktivnějších vyhostit, což vyvolalo odpor části sociálních demokratů. Jinak například SĽS skrze ČSL stranu byla pro rázné potírání této maďarské agitace. Klub poslancou čes. strany ľudovej. Slovák, č. 157, 30. června 1920.

byl V. Šrobár, P. Blaho či A. Štefek. Agrární strana stála již od počátku

vzniku republiky na pozici československé národní jednoty, přesto lze

pozorovat, určité pragmatické a pružné reagování na slovenskou realitu.

V státoprávní oblasti akceptovala správní autonomii, která se měla

uskutečnit posílením pravomoci župních a okresních výborů a na zemské

úrovni vytvořením zemského župního svazu. Slovenští agrárníci také

podporovali rozšíření pravomocí Minstra pro správu Slovenska.

Po volbách se situace zkomplikovala i uvnitř slovenské národní a

rolnické strany. Zde se totiž poslanci agrární strany pokoušeli prosadili

hned po volbách utvoření společného poslaneckého klubu s českou

stranou agrární z důvodu zajištění možnosti aktivního a pozitivního

působení na dění ve státě174. To vyvolalo kladný ohlas na straně českých

agrárníků vedených Švehlou, ale v samotné straně to vyvolalo krizi.

Ozvalo se totiž konzervativní křídlo narodniarské vedené dr. Ivankou,

které kritizovalo to, že o sloučení poslaneckých klubů se nehlasovalo ve

výkonném výboru strany a navíc tímto rozhodnutím by se nedodržela

smluvená nezávislost vůči českým stranám.

Základem sporu bylo vlastní směřování strany, ve smyslu - na jedné

straně zachovat všenárodnost a koncentrovanost na Slovensko, nebo na

straně druhé postupným splýváním s agrárníky přijmout čistou

stavovskost. Spory uvnitř strany se dostaly, až tak daleko, že bývalý

členové slovenské národní strany (SNS) svolali poradu do svého

Turčanského sv. Martina, kde hrozili obnovením své strany. Nakonec

došlo ke kompromisu a bylo potvrzeno nezávislé postavení národní a

rolnické strany, přesto daný rozkol byl latentně stále přítomen a rozpory

přetrvávali dál.

Během druhé poloviny roku 1920 byla stále patrnější nespokojenost

bývalých národniarů. V Národních novinách, jež byly stále jakým si

neformálním tiskovým orgánem SNS, se v odporu k agrární politice

Hodžova křídla naopak objevovaly články hlásající odklon od české

politiky stavovského stranictví a volaly po slovenské jednotě v jedné

slovenské straně. Šlo v podstatě o pokusy o návrat k předválečné jednotě

174 O včerajšom usnesení pánov poslancov slovenskej národnej a ronickej strany.

Narodnie noviny, č. 102, 7. května 1920.

Slováků, evangelíků i katolíků v jedné Slovenské národní straně175.

Samotný rozpor v národní a rolnické straně v následujících letech

nakonec vedl k odchodu konzervativní Martinské části a opětovného

založení Slovenské národní strany v březnu 1921. M. Hodžou vedená

národní a rolnická strana sama nakonec v roce 1922 splynula s českou

stranou agrární. Obnovená SNS pod vedením Emila Stodoly nastoupila

pozvolný autonomistický kurz. To však opět vyvolalo tlaky uvnitř strany,

kde se kolem dr. Ivanky utvořilo centralistické křídlo, které autonomii

odmítalo. Úplné prosazení autonomistického směru nastalo až ve spojení

s působením evangelického kněze a básníka Martina Rázuse od roku

1923. SNS v tomto období navázala částečnou spolupráci se SĽS, kde se

opět ukázalo, že v případě společných zájmů, zde především u otázek

posouzení kvalifikace českých úředníků, ustanovení školské rady a změn v

župním zákoně, šli vzájemné konfesní spory stranou. Přesto, že i SNS byla

pro autonomii, nehodlala ji podporovat v té podobě, ve které by získala

moc katolická SĽS. Evangelíci v SNS se totiž domnívali, že by jim tak

hrozila určitá majorizace katolickou většinou, což zatím v

centralizovaném Československu nehrozilo. Navíc samotná SNS stále

zůstávala malou stranou, protože většina evangelíků volila spíše

československé strany, především agrárníky. K zlepšení a prohloubení

vzájemných vztahů s ľudovci došlo, až na počátku třicátých let.

6. Spolky, kluby a organizaceVýznamnou roli při šíření vzájemné sounáležitosti Čechů a Slováků

sehrály různé spolky, kluby a organizace. Samotný spolkový život tak

typický pro první republiku měl hlavní centra hlavně v Českých zemích,

kde docházelo k jeho rozvoji již za Vídeňské vlády. I na Slovensku

existoval určitý spolkový život, i když vzhledem k okolnostem uherské

nadvlády nedosáhl nikdy takového množství a rozmanitosti.

175Bazovský, L.: Národná jednota. Narodnie noviny, č. 220, 13. října 1920.

6.1 Sokol a Orel

Přední místo v občanském životě po říjnu 1918 zaujalo hnutí

tělocvičných spolků jako byl Sokol, Orel či Dělnické tělocvičné jednoty176,

které ve svých řadách měly desítky a stovky tisíc členů. I přesto, že

všechny se prezentovaly na základní myšlence československé jednoty a

nezávislosti, brzy došlo k jejich diferenciaci177. Dělnické tělocvičné jednoty

zastávaly univerzální sounáležitost všeho dělnictva a v myšlenkách bylo

prodchnuto socialismem. Sokol a Orel, se začaly profilovat na jiné

podstatě a to dle podpory či odporu ke katolické církvi a zejména Římu. A

právě tyto dva spolky sehrály svou významnou roli na Slovensku svým

konfesním záběrem.

Jako první začala pronikat na tehdy obsazované Slovensko sokolská

myšlenka. Členové Sokola byli mezi těmi, kteří v roce 1918 a na počátku

1919 „osvobozovali“ Slovensko. V tomto období byli mnohdy euforicky

vítáni, a to i katolickým obyvatelstvem. To spolu s ostatním obyvatelstvem

projevovalo obrovské nadšení, které se často transformovalo do zakládání

Sokolských jednot a vstupování do nich. Již brzy se i přes proklamovanou

nestrannost a tolerantnost vůči jednotlivcovu vyznání ukazuje, že soužití

Slováka-katolíka s praxí v Sokolské organizaci bude těžké ba až obtížné.

Už před válkou sokolská myšlenka zastávala nepřátelské pozice vůči

katolické církvi a Vatikánu, které považovala za jediný z hlavních

překážek národní nezávislosti a obrody národa v duchu tradic Husových a

Masarykových. V době 28. října bylo možné „slyšet“ část Sokolů

odkazovat na katolickou církev jako druhého nepřítele vedle Habsburků:

„Habsburk zmizel – zbývá ještě druhý nepřítel“178. Pro upřesnění Sokol

nebyl proti katolickému náboženství jako takovému, brojil především proti

církvi a klerikalismu, což se ale často v důsledku vedlo ke generalizaci a

splývání katolicismu právě s klerikalismem179. 176

Na Slovensku vystupovaly jako Robotnické tělovýchovné jednoty (RTJ).177

A sporům, kdy Sokol a Orel stály proti sobě a oba pak proti DTJ. Vzájemné spory v části veřejnosti vyvolávaly nepochopení, vzhledem k tomu, že všechny tři spolky měly v podstatě stejný cíl – posilovat československou republiku. Sokol, Orol, a RTJ. Narodnie noviny, č. 268, 25. listopadu 1920.178

Dnes je vlit jed do církve boží. Sokol a Orel. Nový lid, Brno 1922, s. 1.179

Katolicismus je chápán jako společenství křesťanů a jejich církví, které uznívají primát římského biskupa. Klerikalismus je možné chápat jako politický směr, jehož hlavním cílem je reprezentovat církevní názory a jejich prosazení ve státní politice.

Stejně nedobrý vliv měl i důraz na laizaci každodenního života

symbolizována zejména oproštěním školství od vlivu církevního. Podobně

neblahé následky měla i idolizace Mistra J. Husa a jeho kultu, který byl

zde chápan nejen jako národní symbol, ale také byl vyzdvihován jeho

postoj proti katolické církvi, vedla k zhoršování vztahů mezi Sokolstvem a

katolíky (nejen na Slovensku).

Po prvních měsících společného státu původní nadšení opadalo, a

většinový katolický Slovák se začal proti Sokolům stavět negativně.

Sokolské jednoty na Slovensku nadále fungovaly především díky podpoře

zde exponovaných Čechů – úředníků, učitelů, vojáků a dalších. Například

na sjezdu sokolských žup 21. března 1920 se potvrzuje, že základy

slovenského Sokola stojí pevně, ale „bratia Slováci na mnohých miestach

ochabli v práci a vačšina práce je na Čechoch.“180 I později se slovenský

Sokol potýká s vnitřními problémy. Vrcholní činovíci si stěžují na

nedostatečnou úroveň vzdělání, malé počty aktivních sokolských

činovníků, štvavou politiku a přetěžování vnitroorganizační agendou.

Problémy s počtem členů ukazují i statistiky, kdy v roce 1921 měl

slovenský Sokol necelých 17 tisíc dospělých členů181.

Naopak svým důrazem na katolické hodnoty a obranu církve udělali

velice dobrý dojem na katolické Slováky zástupci Orla182. Katoličtí Slováci

začali být poněkud rozčarováni chováním některých přišlých Čechů, kteří

se sebou přinesli zcela nové myšlenky jako odpor k církvi a Římu a

obecně náboženským tradicím. Čeští a moravští členové Orla tak často

museli svým způsobem napravovat obraz některých Slováků o svých

„bratřích“ jak dokazují tato slova Františka Trčky:

Klerikalismus byl navíc v období první republiky chápán jako pejorativní označení.180

Podobně je možné vyčíst i určité rozhořečení nad pasivitou části členstva, pro které se stalo vstoupení do Sokola jen jakým si módním činnem. Zápisnica. Slovenský Sokol, č. 5, 1. května 1920.181

Statistika je převzatá z schůze sokolských žup slovenských, která však neuvádí počet činné mládeže a ani národnostní složení. Zapisnica. Slovenský Sokol, č. 11-12, 1. prosince 1921. Pro srovnání v roce 1933 měl orelský protivník na Slovensku přibližně stejný počet aktivních členů a to 17180 osob (cca 14% z celkového počtu členů Čsl. Orla). Československý Orol – program, dějiny, štatistika. Československý Orel v Brně, Brno 1933, s. 39-40 (diagram).182

Přední místo v šíření Orla na Slovensko zaujímají moravští Orlové, kteří težili nejen ze stejného náboženského smýšlení, ale především z uzemní blízkosti a určité bližší pochopení pro myšlení Slovenských katolíků.

„Naši Orli budou muset ukázati, že tentýž jest uctíván i v českém

národě. Budou muset ukázati a dokázati, že něco jiného je Lid a něco

jiného je nevěřící inteligence u všech národů, nejenom u nás.“183

Velice brzy tak začínají vznikat první Orelské jednoty na Slovensku184.

Toto hnutí, i přes rostoucí protičeské nálady u části slovenské veřejnosti,

vždy manifestovalo československou vzájemnost a jednotu. Podporovalo

již tak hojné cesty na svatá místa jako byly Velehrad či sv. Hostýn, které

byly symbolem jednoty katolíků obou národů185.

Vzhledem na své protichůdné postoje se nelze divit, že vzájemné vztahy

mezi organizací Sokolskou a Orelskou byly po většinou nepřátelské186.

Kromě, řekněme ideologických neshod, mnoho zla vzniklo z toho, že Sokol

byl vnímán jako hlavní „celonárodní“ československá organizace

manifestující hlavní zásady státu. Byla díky tomu i všemožným způsobem

zvýhodňována a propagována státní mocí. Například při přípravách

orelského sjezdu v Žilině si organizátoři stěžují, že „podpory od vlády jako

měli Sokoli není“187, nebo také dokonce docházelo k určitému nátlaku na

jedince, aby vstoupili nebo zůstali v Sokole188. Na druhé straně i Sokol čelil

na některých místech nátlaku a narušování svých cvičení ze strany Orla189.

Významným faktorem, který ovlivňoval vzájemné vztahy, bylo i to, že

Orel se vyznačoval poměrně silným spojením s politickým katolicismem.

Na Slovensku to byl zejména vliv Hlinkovi SĽS, ale částečně se tu skrze

intenzivní vztahy s moravskými Orly projevoval i vliv Šrámkovy ČSL.

Členové Orla se jednak účastnili schůzí Hlinkovi strany, ale i opačně

183Trčka, F.: Poslání Orla na Slovensku. Našinec, č. 152, 5. července 1919.

184První dvě orelské jednoty na Slovensku vznikly v Novém městě nad Váhom a

Malackách již na počátku roku 1919. Z orelského ruchu. Našinec, č. 154, 9. července 1919. Srovnej Československý Orol – program, dějiny a štatistika. Československý Orel v Brně, Brno 1933, s. 23-24.185

Dokazuje to jednak masová účast Čechů i Slováků, ale také přítomnost významných osobností obou katolickýh táborů. Národní pouť cyrilometodějská na Velehrad. Našinec, č. 150, 3. července 1919.186

Zářnou vyjimkou je možné nazvat spolupráci Orlů a Sokolů v dobách ohrožení státu a československé jednoty ku příkladu za maďarského bolševického vpádu, či při koordinaci odporu proti pokusu o komunistický převrat v zime 1920.187

Orelský sjezd do Žiliny. Našinec, č. 194, 3. září 1921.188

Bouřlivá schůze Orla československého v Trenčíně. Našinec, č. 184, 12. srpna 1919.189

Sokolský prehled. Narodnie noviny, č. 174, 4.srpna 1920.

přední představitelé obou katolických stran se často účastnili Orelských

slavností. Poměrně agresivní politický boj na Slovensku se vzhledem k

blízkému vztahu s SĽS často přenesl i na Orla, který musel čelit kromě

narušování svých cvičení a slavností190, také například zastrašování a

persekuci svých členů. Přesto, že v průběhu let sílil vliv SĽS na

slovenského Orla, a je možné sledovat i zde nárůst obliby

autonomistických myšlenek, slovenský Orel nikdy fakticky ve sledovaném

období nevystoupil proti své mateřské organizaci v Brně a po celé období

první republiky zůstal součástí jednotného ústředí Československého

Orla.

I přes své rozpory a mnohé problémy obě dvě tyto organizace

zanechaly na Slovensku významný otisk, díky své rozsáhlé činnosti, která

se nekoncentrovala jen na tělovýchově, i v organizační, kulturní a

vzdělávací rovině.

6.2 Katolické a evangelické studentstvo

Vedle společenských spolků a tělovýchovných organizací je nutné

zmínit i roli mládežnických klubů, a to především těch studentských.

Jejich tradice také spadá ještě do období před převratem, ale i po něm

roste aktivita těch spolků.

Slovenské studentstvo již od vzniku republiky počalo se velice silně

angažovat na situaci v republice a brzy se připojilo k již existujícím

studentským spolkům českým. I slovenské studentstvo začalo se brzy

koncentrovat dle svého vyznání a politické orientace. Utvořili se dvě

hlavní organizace: Svaz slovenského studentstva (SSS) a Ustředí

katolického studentstva Slovenska. Přibližně do konce roku 1919

vystupovalo slovenské studenstvo ještě jednotně. Hlavním cílem bylo

zlepšení stavu slovenského školství191. Z rozsahu jejich aktivit vystupuje

výrazněji především jejich snaha o rozvoj slovenského vysokého školství,

190 Socialisty a vojáky rozbita schůze Orla v Žilině. Našinec, č. 191, 22. srpna 1919.

191Základní body a cíle Svazu slovenské studenstva byly formulovány na jeho prvním

valném shromáždení 12-15. února 1922. Oblasti zájmu byly středoškolská sekce, vysokoškolská sekce, sociální otázka studentstva, tělovýchova a studentský tisk. Sjazd slovenského študenstva v Bratislave. Mladé Slovensko, roč. 4, č. 4-5, březen-duben 1922.

tím že byly mezi nejaktivnějšími zastánci vybudování dalších vysokých

škol – či už technické v Košicích nebo lesnické v Banské bystrici192.

Radikálněji se však již od poloviny roku 1918 začínají ozávat katoličtí studenti pod

vedením Karola Sidora. Ti požadují poměrně zásadní požadavky, jako bylo

zakročení proti příchodu lidí „neznabožských“ na Slovensko, slovenskou

autonomii a zachování katolických škol na Slovensku193.

Slovenští katoličtí studenti si zakládají v roce 1919 pod vedením Sidora

Ustředí katolického studentstva Slovenska jako důsledek rostoucích

rozporu se Svazem slovenského studenstva, který se vyznačoval spíše

umírněnějšími požadavky. Jedním z důvodu odchodu katolických studentů

byl i jejich důraz na to, že ve Svazu slovenského studentstva neměli

takovou moc prosazovat svoje požadavky proti evangelické většině.

Hlavním orgánem katolického studentstva se stává časopis Vatra194, který

se pod Sidrovým vlivem začíná přibližovat luďáckým pozicím. I přes

vyhraněné, až autonomistické názory katoličtí studenti často spolupracují

se svými českými katolickými protějšky. Zvláště patrné je to v období na

přelomu let 1919 a 1920 a to hlavně z důvodu proticírkevních nálad a

vzestupu tzv. pokrokového hnutí. I přes společné cíle, ale Ústředí

katolického studenstva slovenského v roce 1920 ostře odmítlo snahy

českého katolického studenstva si jej organizačně podřídit a nadále

fungovalo zcela nezávisle195. Na české straně je dokonce patrné jisté

uznání „bojovnosti“ slovenského katolického studenta jak naznačuje

například Našinec:

192Ze slovenského spolku Kriváň v Brně. Narodnie noviny, č. 29, 7. února 1920.;

Slovenskej verejnosti – Žiadame vysokú technickú školu. Narodnie noviny, č. 255, 10. listopadu 1920.193

Sidor, K.: Požadavky katolického studenstva slovenského. Našinec, č. 167, 19. července 1919.194

Vatra byla původně zamýšlena jako nekofesní a nepolitický časopis veškerého slovenského studenstva, no pod vlivem Sidora a Borina se profiluje konzervativně a katolicky. Šrobár, Vlado: Poznámky k článku K. Sidora. Mladé Slovensko, roč. 4, č.2, prosinec 1921.195

S pomocí Sidorovou bylo v roce 1924 Ustředí katolického studentstva slovenského uznané jako jako samostatná jednotka i mezinárodním studenstským katolickým hnutím. Mondok, F.: Sidorov politický program. In: Paučo, J.:Karol Sidor – politik, novinár,spisovateĺ..., c.d., s. 59.

„Tu bychom se měli učiti od našich bratří Slováků. Tam nesmí ani

profesor urážeti jejich cit, slováčtí studenti se vzeprou a nedají se

urážet.“196

Vzájemná blízkost je podporována také tím, že vzhledem na nedostatek

vysokých škol na Slovensku jsou slovenští studenti nuceni studovat v

Čechách a na Moravě. Slovenští katolíci se zde většinou stávali členy již

zavedených katolických spolků197, jako byl například brněnský Moravan či

Pražská liga akademická a to i přes politický tlak na tvorbu vlastních

slovenských katolických spolků198. Oproti katolickým akademikům

slovenští evangelíci byly pokud se týká spolkového života mnohem

nezávislejší, neboť již před převratem existovaly slovenské akademické

spolky jako Kriváň v Brně a Detvan v Praze.

196Studentské kapitoly. Našinec, č. 172, 30. července 1919.

197Katolickým študentom. Slovák, č. 5, 13. ledna 1920.

198Poslanie slovenského študenstva. Slovák, č. 162, 5. srpna 1920.

7. ZávěrPočátek dvacátých let byl svým způsobem velice významný pro rozvoj

vzájemného chápání Čechů a Slováků. V tomto období začaly nabývat

výraznějších rysů některé problematické oblasti vzájemného soužití.

Ukázalo se, že jen proklamovaná blízkost obou národů nestačí pro hladké

fungování společného státu. Mnohým začalo být jasné, že rozdílná úroveň

obou nově spojených zemí, ale i odlišnost v kultuře a tradicích bude

obtížné překonat.

Přibližně první dva roky (1918-1920) byly podle autora ve znamení

normalizace a překonávání následků války a rozpadu Rakouska-Uherska.

Významným je rok 1920 a to z mnoha důvodů. Na celostátní úrovni byl

završen základní legislativní vývoj a přijata konečná ústavní smlouva a

došlo k prvním demokratickým všeobecným volbám. I v náboženské

otázce došlo k mnoha zásadním událostem, především došlo k

postupnému „ochladnutí“ revolučních protináboženských, a nebojím se

říct i proti katolických nálad. V tomto roce došlo také k rozkolu v české

římsko-katolické církvi, což vyústilo ve vytvoření nové nezávislé

Československé církve. Vedle náboženské otázky je nutné zmínit

socialistický kvas spojený především s dělnickým hnutím, jež právě v

první polovině dvacátých let měl též svůj vrchol.

V jednom tehdejším deníku se o komplexnosti a změnách v nové době

vyjadřují v tomto smyslu: „Dnes celý svět evropský je zaplaven vlnou

sociální. Vře a syčí to na všech stranách. I pod českou klenbou je dusno …

mizí vzájemná důvěra, ztrácí se smysl pro právo a spravedlnost … násilí

protikulturní a protináboženské triumfuje a to co bylo dříve občanskou

ctností a povinností, to dnes stává se příčinou výsměchu, rozpoutávají se

vášně a nízké pudy, otřesů a zmatků plno na všech stranách. Svědomí,

české svědomí mizí.“199

V případě samotného Slovenska byla situace poněkud odlišná.

Normalizace chodu této části republiky se vzhledem na vnitřní a vnější

faktory zadrhávala a vznikaly třecí plochy. Vpád maďarských vojsk v létě

1919 jen prohloubil již tak špatnou hospodářskou, ale i sociální situaci

199Farský, J.S.: Orel a přítomnost. Našinec, č. 152, 5. července 1919.

Slováků. Obecně lze říct, že Slovensko se jako celek vyrovnávalo s novým

řádem mnohem obtížněji než České země. Tlaky nové okolní skutečnosti,

pokud si dovolíme lehce zjednodušovat, nutily každého Slováka si vybrat:

„buď se přiklonit na ideu československé vzájemnosti a jednoty, či

slovenské autonomie nebo socialistického ráje.“

Jedním z hlavních cílů práce bylo zkoumat konfesní otázku vzájemného

vztahu Čechů a Slováků v tomto období. Ukázalo se, že konfesní blízkost

měla alespoň na počátku svoji úlohu. Po celé období první republiky byl

patrný vnitroslovenský rozkol mezi katolíky a evangelíky. Tato

diferenciace se promítala i do mocenského a politického boje, ale také do

vtahu k Čechům. Na jedné straně tu byl oboustranný odpor k radikálnímu

českému „pokrokářství“, laicizaci školy a oslabování moci církví. Je

možné tvrdit, že i zde kladlo větší odpor konzervativní katolické křídlo, jež

se koncentrovalo pod Hlinkovou Slovenskou ľudovou stranou, než

evanagelická strana.

Samotný pohled na Čechy byl alespoň zpočátku povahy ambivalentní,

neboť oceňovali jejich zásluhy při vzniku společného státu, který

nediskutovatelně zachránil slovenský národ od úplné asimilace Maďary,

ale také pomoc, kterou čeští exponovaní úředníci a učitelé přes všechny

přehmaty vykonaly pro Slovensko. Také však nedokázali pochopit jisté

přezírání Čechů ke katolickým Slovákům, především jejich nedůvěru vůči

katolíkům, které považovali za nespolehlivé z důvodu maďarónství.

Nepřekvapí pak fakt, že z obou hlavních konfesí slovenští katolíci vnímali

konfesní rozdíly mezi na Slovensko přicházející Čechy mnohem více než

evangelíci. Na jedné straně zde byly Češi „pokrokáři“, kteří představovali

to vše co je špatné, na druhé straně byly velice kladně vnímáni Češi

katolíci, a z těch ještě především ti pocházející z Moravy200.

U Slováků evangelíků je možné nalézt mnohem větší pochopení pro

Čechy a české myšleni, jak se ukazuje na mnohem rychlejším a

úspěšnějším přizpůsobení se novým skutečnostem. Nutno přiznat, že v

200Vzájemná blízkost Moravy a Slovenska byla uznávána napříč všemi konfesemi na

Slovensku, přesto mezi katolíky byla mnohem více akcentována. Zajímavé je i pronikání vzájemné moravsko-slovenské blízkosti do umění, kde lze zmínit tvorbu malířského sdružení Koliba. Otvorenie II. umeleckej výstavy moravských umělcov. Narodnie noviny, č. 75, 3. dubna 1920.

jejich prospěch hrálo i určité bližší souznění s českým prostředím ještě z

dob starého mocnářství.

Brzy však z velké části ztratil tento „konfesní“ rozměr na významu,

neboť se spíše začaly projevovat důsledky špatné hospodářské a sociální

situace na Slovensku, takže rostoucí odpor k exponovaným Čechům zde

ztrácí svůj rozměr ideologicko-náboženský a hlavní příčinou velké části

rozporu a nedorozumění se stávala otázka hmotného zabezpečení, tedy

otázka personální a zaměstnanecká jak dokazuje tento citát: „Jisto, že

příchodem Čechů na Slovensko Slováci národně netušeně získali – avšak muže-li se kde divit,

že dnes na český vliv žárlí, vidouce úřady zaplavené Čechy.“201

Ukazuje se, že štvaní některých živlů na Slovensku202, vedlo k

vyhrocování napětí. Jak dokazují mnohé zprávy, rostla v některých

oblastech Slovenska nervozita českého obyvatelstva z protičeských nálad

části slovenského obyvatelstva. Výmluvným příkladem těchto pocitů

českých zaměstnanců na Slovensku může být list psaný Josefem Hoblem,

zaměstnancem poštovního úřadu roku 1921 v Banské Bystrici: „Že však

exponovaní v tom moři nelásky, které je obklopuje, musí ne pro sebe, ale

pro záchranu Slovenska vést i boj existenční, jest smutnou otázkou doby.

Jaká bude budoucnost exponovaného personálu, půjde-li vyšší politika

dosavadním směrem.“203

Na druhé straně, ale nutno přiznat, že ani čeští občané na Slovensku se

nechovali vždy tak, aby nevyvolávali odpor Slováků.

Závěrem této práce je tedy relativně opatrné konstatování, že

problematika vztahů mezi Čechy a Slováky zůstává komplexním souborem

mnoha faktorů. V minulosti docházelo často k zjednodušování a

generalizaci, a to ať už z české či slovenské strany. Skutečnost byla však

mnohem komplikovanější. Konfesní hledisko hrálo ve vztahu obou skupin

svou roli, v jistých obdobích a u jistých skupin obyvatel i zcela zásadní.

Přesto zůstávala náboženská příslušnost jen jedním z mnoha faktorů,

který však měl, v komplikovaném vztahu Čechů a Slováků ve společném

státě, své místo.

201Klášterský, A.: Apoštol Slovenska. Našinec, č. 234, 13. řijna 1921.

202Vedle SĽS se k protičeské agitaci přičiňovali i ty části slovenské společnosti, které

měli velice úzké vazby na maďarskou, či polskou iredentu.203

Kramer, J.: Slovenské autonomistické hnutie..., c.d., s. 217.

8. Použité prameny a literatura

8.1 Literatura

Boháč, A.: Češi na Slovensku. In: Statistický obzor, roč. 16, 1935, s.

183-190.

Čaplovič, M.: Československá armáda a Slovensko v rokoch 1918-

1939. In.: Zemko, M. - Bystrický, V.(eds.): Slovensko v Československu

(1918-1939). Vydavatelství Slovenskej akadémie vied, Bratislava 2004,

s. 241-292.

Černý, B. a kol.: Církve v našich dějinách. Orbis, Praha 1960.

Československý Orel – program, dějiny a statistika. Československý

Orel v Brně, Brno 1933.

Čulen, K.: Češi a Slováci v štátných službách ČSR. Bratislava 1944.

Dubovický, I.: K problematice výzkumu českého etnika na východním

Slovensku. In: Český lid, roč. 76, 4/1989, s. 204-209.

Dvořák, P.: Vznik Československa a veřejná zpráva na Slovensku

(1918-1920). Bakalářská diplomová práce – Masarykova Univerzita,

Brno 2007.

Fiala, P. - Foral, J. - Konečný, K. - Marek, P. - Pehr, M. - Trapl, M.: Český

politický katolicismus 1848-2005. Centrum pro studium demokracie a

kultury, Brno 2008.

Galandauer, J.: Vznik československé republiky 1918 – programy,

projekty, předpoklady. Nakaldatelství Svoboda, Praha 1988

Halamová, M.(ed.): Češi na Slovensku. Slovenské národní muzeum,

Martin 2000.

Halas, X., F.: Neklidné vztahy. Trinitas, Svitavy 1998.

Halas, X., F.: Fenomén Vatikán. Centrum pro studium demokracie a

kultury, Brno 2004.

Hleba, E. a kol.: Česko-slovenské vzťahy v rokoch 1918-1938.

Univerzita P. J. Šafaříka v Košiciach, Košice 1991.

Holeček, J.: Prvé tříletí československé republiky. Praha 1922.

Hýbl, F.(ed.): Československé vztahy v oblasti školství. Muzeum

Komenského v Přerově, Přerov 1994.

Kipsová, M. a kol.: Bibliografia slovenských a inorečových novín a

časopisov z rokov 1919-1938. Matice Slovenská, Martin 1968.

Klimek, A.: Velké dějiny zemí koruny české. Díl 13. Paseka, Praha -

Litomyšl 2000.

Krajčovičová, N.: Českí zamestnanci v štátných službách na Slovensku

v prvých rokoch po vzniku Českolsovenska. In: Valenta, J.-Voráček, E.-

Harna, J.: Československo 1918-1938 – osudy demokracie ve střední

Evropě. Historický ústav Akademie věd ČR, Praha 1999, s. 179-183.

Kramerm J.: Slovenské autonomistické hnutie v rokoch 1918-1929.

Nakladalství Slovenské akademie věd. Bratislava 1962.

Kružíková, J.: Mezi „pryč od Říma“ a „modem vivendi“ - z osudů katolické církve v

Československu za první republiky. In: Lidé města, roč.7, 3/2005, s. 84-92.

Kubíček, J. A kol.: Noviny České republiky 1919-1945 – II. část. Sdružení knihoven ČR,

Brno 2004

Kučerová, S. a kol.: Idea Československa a Střední Evropa. Doplněk,

Brno 1994.

Kučerová, S. a kol.: Českoslovenství - součást evropanství. Konvoj,

Brno 1996.

Lipták, Ľ.: Slovensko v 20. storočí. Kalligram, III.vydání, Bratislava

2000.

Marek, P.: K problematice tzv. boje o kostely na počatku prvni

Československe republik. In: AUPO sborník prací historických.

Univerzita Palackého v Olomouci, roč. 34, Olomouc 2008, s. 59-74.

Online text

(http://www.upol.cz/fileadmin/use r_upload/Veda/AUPO/

AUPO_Historica_34_Sbornik_ praci_historickych_XXII.pdf ).

Měchýř, J.: Slovensko v Československu - slovensko-české vztahy 1918-

1991. Práce, Praha 1991.

Melanová, M.(ed.): Česko-slovenské vztahy – Slovensko-české vztahy.

Technická univerzita v Liberci, Liberec 1998.

Mlynárik, J.: Česká inteligencia na Slovensku 1918-1938. Kolín n. R.

1987.

Mlynárik, J.: Pražané Slovensku – Pražané na Slovensku v 20. století..

Danubius, Praha 2001.

Neumann, A.: Katolictví a naše národní Osvobození. Biskupské

knihtiskárny v Hradci Králové, Hradec Králové 1922.

Nosková, H.: Působení českých středoskolských profesorů a učitelů v

meziválečném období ve vybraných oblastech severozápadního

Slovenska. In: Český lid, roč. 76, 2/1989, s. 101-107.

Paučo, J.: Karol Sidor - politik, novinár, spisovateľ. Filip A. Hrobák,

Middletown/Pennsylvania 1962.

Peroutka, F.: Budování státu II.-IV. Lidové noviny, Praha 1991.

Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století: česko-slovenské vztahy 1914-

1945. Academic Electronic Press, Bratislava 1997.

Rychlík J. - Marzik T.D. - Bielik M.: R. W. Seton - Watson a jeho vztah k

Čechům a Slovákům. Dokumenty 1906-1951, Praha - Martin 1995.

Rychlík, J.: České, Slovenské a Československé dějiny-vztahy a

souvislosti. In: Valenta, J.-Voráček, E.-Harna, J.: Československo 1918-

1938 – osudy demokracie ve střední Evropě. Historický ústav Akademie

věd ČR, Praha 1999, s. 163-169.

Sidor, K.: Slovenská politika na podě pražského snemu (1918 – 1938).

I. a II. zvazok. Bratislava 1943.

Seton-Watson, R.,W.: Nové Slovensko. Fr. Borový, Praha 1924.

Sokol a Orel. Nový lid, Brno 1922.

Šrobár, V.: Osvobozené Slovensko - paměti z rokov 1918-1920. I.

Svazek, Praha 1928.

Tkadlečková-Vantuchová, J.: Živena - spolok slovenských žien. Epocha,

Bratislava 1969.

Trapl, M.: Politický katolicismus a československá strana lidová v

Československu v letech 1918-1938. Univerzita Palackého v Olomouci,

Státní vědecké nakaldatelství, Praha 1990.

Trapl, M.: Začlenění řimsko-katolické církve do české společnosti po

roce 1918. In: Valenta, J.-Voráček, E.-Harna, J.: Československo 1918-

1938 – osudy demokracie ve střední Evropě. Historický ústav Akademie

věd ČR, Praha 1999, s. 141-147.

Valenta, J. - Voráček, E. - Harna, J.: Československo 1918-1938 – osudy

demokracie ve střední Evropě. Historický ústav Akademie věd ČR,

Praha 1999.

Vodička, S.-Honec, V.: Sborník vojenské akademie v Brně – Češi a

Slováci ve střední Evropě ve 20. století. Brno 1993.

Zemko, M. - Bystrický, V.(eds.): Slovensko v Československu (1918-

1939). Vydavatelství Slovenskej akadémie vied, Bratislava 2004.

Zubko, P. a kol.: Církev v české a slovenské historii. Společnost pro

dialog církve a státu, Olomouc 2004. Online text (http://www.cirkev-

stat.org/images/cirkev-v-ce ske-slovenske-historii.p df ).

8.2 Internetové zdroje

Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna –

( http://www.psp.cz/eknih/)

Všechny použité online zdroje byly přístupné k 11. srpnu 2009.

8.3 Prameny

8.3.1 Soupis použitých dobových periodik

Čechoslovák 1921, 1922

Narodnie noviny 1920

Slovenské ľudové noviny 1920

Slovenský denník 1919

Slovák 1920, 1921

Našinec 1919, 1920-1923, 1925

Mladé Slovensko 1920-1925

Slovenský Sokol 1920-1921

8.3.2 Soupis článků

Ako zblížiť Sokolov, Orlov a Těl. Jednoty? Našinec, č. 234, 13. řijna

1921.

Appelujeme a prosíme..., Narodnie noviny, č. 193, 29. srpna 1920.

Apoštolský nuncius msgr. Marmagi opustil naši republiku. Našinec, č.

150, 7. července 1925.

Bartoň, A.: O školních poměrech na Slovensku. Našinec, č. 209, 18.

září 1921.

Bitva o kostel v Dubicku. Našinec, č. 107, 10. května 1921.

Boj o samosprávu. Slovenské ľudové noviny, č. 3, 16. ledna 1920.

Boj o školní místnosti. Našinec, č. 53, 3. března 1922.

Bouřlivá schůze Orla československého v Trenčíně. Našinec, č. 184,

12. srpna 1919.

Bratislavská korespondence. Našinec, č. 238, 21. října 1925.

Bratislavská korespondence. Našinec, č. 213, 20. září 1925.

Církevní rozkol v Čechách. Slovenské ľudové noviny, č. 3, 16. ledna

1920.

Co bude s katolickými svátky. Našinec, č. 282, 11. prosinece 1921.

Češi nám berú vieru. Narodnie noviny, č. 135, 18. června 1920.

Československá církev ohlašuje nový útok na katolické kostely.

Našinec, č. 294, 21. prosince 1921.

Čeští pokrokový učitelia. Slovák, č. 137, 7. července 1920.

Čo dovolí a čo nedovolí. Slovenské ľudové noviny, č. 16, 16. dubna

1920.

Deklarace ľudovců. Našinec, č. 280, 7. prosince 1921.

Delegátky Živeny v Brně. Narodnie noviny, č. 102, 7. května 1920.

Dojem secese ľudových poslanců na Slovensku. Našinec, č. 274, 1.

prosinece 1921.

Dopis Hodžov americkým slovákom. Narodnie noviny, č. 39, 19. únor

1920.

Dopis Masarykův slovenským biskupům. Čechoslovák, č. 1-2, 1921, s.

16-17.

Dopisy vojákov. Slovák, č. 148, 20. června 1920.

Dozvuky ku slavnostiam Velehradským a mistra Jana Husa. Slovenské

ľudové noviny, č. 29, 16. července 1920.

Dr. Kramář v Matine. Narodnie noviny, č. 76, 4. dubna 1920.

Druhá Černová. Slovák, č. 220, 13. řijna 1920.

Farský, J. S.: Orel a přítomnost. Našinec, č. 152, 5. července 1919.

Hor sa k činu! Slovenské ľudové noviny, č. 10, 5. března 1920.

Interpelace I. Hrušku a společníkov o osvedčeniach vlády před

deputaciou slovenské ľudové strany. Narodnie noviny, č. 16, 22. ledna

1920.

Jak Lutherská Šrobárova klika vyžírá republiku. Našinec, č. 184, 12.

srpna 1919.

Katolické reformné duchovenstvo odtrhlo sa od rimsk-katolickej

církvi. Narodnie noviny, č. 7, 11. ledna 1920.

Ke krizi koalice. Našinec, č. 50. 3. března 1925.

Klášterský, A.: Apoštol Slovenska. Našinec, č. 234, 13. řijna 1921.

Klub poslancou čes. strany ľudovej. Slovák, č. 157, 30. června 1920.

Kluby lidoveckých poslanců a senátorů o odjezdu Nunciově. Našinec,

č. 154, 11. července 1925.

Krvepreliatie v Námestove. Narodnie noviny, č. 232, 12. října 1920.

K volbe prezidenta Masaryka. Slovák, č. 107, 30. května 1920.

Lidoví legionáři a odjezd Marmaggiho. Našinec, č. 161, 17. července

1920.

Lidovým novinám. Narodnie noviny, č. 187, 19. srpna 1920.

Ľuďaci jednají s ostatnimi stranami o autonomii. Našinec, č. 24, 27.

ledna 1922.

Ľuďáci – lidovci. Našinec, č. 217, 25. září 1925.

Ľuďákom, ľuďačkám na Morave, Sliezsku a v Čechách. Slovák, č. 96,

13. května 1920.

Ľudová strana o vládním prohlášení a odjezdu nuncia Marmaggiho.

Našinec, č. 167 24. července 1925.

Lútkové divadlo na Slovensku. Narodnie noviny, č. 45, 26. února

1920.

Maďarské volby na Slovensku!! Našinec, č. 76, 6. dubna 1920.

Malý školský zákon. Našinec, č.76, 2. dubna 1922.

Mihal, A.: Pro velkou linii nábožensko-církevní politiky. Našinec, č.

126, 4. června 1921.

Ministr Šrámek a odluka slovenských poslanců. Našinec, č. 273, 30.

listopadu 1921.

Ministr Šrobár o katolických gymnáziích slovenských. Našinec, č.

290, 17. prosince 1921.

Národní noviny, roč. 51, č. 79, 9. dubna 1920.

Národní pouť cyrilometodějská na Velehrad. Našinec, č. 150, 3.

července 1919.

Národní shromáždění. Našinec, č. 161, 17. července 1919.

Naše interpelacie na sneme. Slovenské ľudové noviny, č. 26, 25.

června 1920.

Naše kandidatury na Slovensku. Našinec, č. 247, 1. listopadu 1925.

Našinec, č. 270, 26. listopadu 1921.

Návrh Ľudovců na autonomii Slovenska. Našinec, č. 27, 2. února

1922.

Neštvite ľud. Narodnie noviny, č. 201, 4. září 1920.

O Budoucnosti katolického studentské organizace na Slovensku.

Našinec, č. 176, 3. srpna 1919.

Odezva odjezdu nunciova na Slovensku. Našinec, č. 170, 27. července

1925.

Odpor proti ministerstvu osvěty. Našinec, č. 183, 11. srpna 1919.

Odpoveď Narodnim novinam. Slovák, č.3, 7. ledna 1920.

Odpověď vlády. Našinec, č. 54, 7. března 1925.

O kandidatůrách lidové strany na Slovensku. Našinec, č. 238, 21. řijna

1925.

O krvipreliatí v Námestove. Narodnie noviny, č. 237, 17. řijna 1920.

O legionářích. Našinec, č.143, 25. června 1922.

Orelský sjezd do Žiliny. Našinec, č. 194, 3. září 1921.

Orlov, I. G.: Starajte sa o Mládež. Slovák, č. 100, 21. května 1920.

O rozluke církvy a štátu. Narodnie noviny, č. 165, 24. července 1920.

O slovenských knihách. Narodnie noviny, č.5, 9. ledna 1920.

Oslavy Husove na Slovensku. Narodnie noviny, č. 152, 9. července

1920.

O stržení sochy Nejsvatější trojce ve Slaném. Hrozný zločin.

Slovenské ľudové noviny, č. 29, 16. července 1920.

Osvědčenie. Narodnie noviny, č. 43, 23. února 1920.

Otvorenie II. umeleckej výstavy moravských umelcov. Narodnie noviny,

č. 75, 3. dubna 1920.

O včerajšom usnesení pánov poslancov slovenskej národnej a ronickej

strany. Narodnie noviny, č. 102, 7. května 1920.

O zemskou autonomii – Našinec, č. 148, 1. července 1921.

Politický projev poslanec dr. Hrubana v Kroměříži. Našinec, č. 56, 9.

března 1922.

Persekuce katolického tisku na Slovensku. Našinec, č. 182, 10. srpna

1919.

Pokus o spojení německých a maďarských křesťanských socialistů se

SĽS. Čechoslovák, roč. I., č. 1-2, 1921, s. 17.

Poslanci ľudovej strany do poslanecké snemovne. Slovák, č. 86, 4.

května 1920.

Poslaniec dr. Markovič o uradnickych veciach na Slovensku.

Čechoslovak, č. 1-2, 1922.

Poslanie slovenského študenstva. Slovák, č. 162, 5. srpna 1920.

Po volbách na Slovensku. Našinec, č. 264, 20. listopadu 1925.

Před volbamy v Československej republike. Narodnie noviny, č. 82,

13. dubna 1920.

Prohlášení českého episkopátu. Našinec, č. 12, 16. ledna 1925.

Propuštění Terezínských internovaných. Našinec, č. 159, 15. července

1919.

Radšej dvadsať židov jako jednoho evanjelíka. Narodnie noviny, č. 16,

22. ledna 1920.

Řeč A. Hlinku povedaná dňa 10. novembra v parlamente pražskom.

Slovenské ľudové noviny, č. 46, 19. listopadu 1920.

Řeč poslance R. Piláta. Narodnie noviny, č. 18, 24. ledna 1920.

Řeč poslance Valouška (ČSL). Našinec, č. 151, 4. července 1919.

Samostatnost klubu slovenských ľudovců. Našinec, č. 272, 29.

listopadu 1921.

Sidor, K.: Požadavky katolického studenstva slovenského. Našinec, č.

167, 19. července 1919.

Sjazd důverníkov slovenskej narodnej a rolnickej strany v turč. sv.

Martinského volebného kraja. Narodnie noviny, č. 31, 10. února 1920.

Sjezd československého duchovenstva. Našinec, č. 150, 3. července

1919.

Sjezd katolického studenstva v Ružemberku 3. srpna. Našinec, č. 176,

5. srpna 1919.

Sjazd slovenského študenstva v Bratislave. Mladé Slovensko, roč. 4, č.

4-5, březen-duben 1922.

Slovanstvo a kristus. Narodnie noviny, č. 229, 8. října 1920.

Škultéty, J.: Jaroslav Vlček a slovenské školy. Narodnie noviny, č. 19,

25. ledna 1920.

Slováci v Prahe za Andreja Hlinku. Slovenské ľudové noviny, č. 3, 16.

ledna 1920.

Slovák, roč. 3, č. 24, 16. února 1921.

Slovák píše. Našinec, č. 287, 14. prosince 1921.

Slovenská mladež na Velehrade a sv. Hostyne. Slovenské ľudové

noviny, č. 41, 15. října 1920.

Slovensko v českých zábavno-poučných časopisoch. Narodnie noviny,

č. 45, 26. února 1920.

Slovensko za vlády Šrobárovy. Našinec, č. 188, 19. srpna 1919.

Slovenské ľudové noviny, roč. 11, č. 6, 7. února 1920.

Slovenský denník, roč. 2, č. 201, 16. září 1919.

Slovenské katolické kňažstvo. SLN, č. 5, 30. ledna 1920.

Slovenské učebnice pro slovenské školy. Narodnie noviny, č. 39, 19.

února 1920.

Slovenští protestanté a konflikt s Vatikánem. Našinec, č. 165

Socialisty a vojáky rozbita schůze Orla v Žilině. Našinec, č. 191, 22.

srpna 1919.

Sokol, Orol, a RTJ. Narodnie noviny, č. 268, 25. listopadu 1920.

Sokolský prehled. Narodnie noviny, č. 174, 4.srpna 1920.

Sokoli zneuctili kříž. Slovák, č. 32, 26. února 1920.

Spojenými silami. Našinec, č. 34. 30. ledna 1925.

Studentské kapitoly. Našinec, č. 172, 30. července 1919.

Suďte, Ludia Boží! Slovák, č. 69, 13. dubna 1920.

Sv. Ján z Nepomuku. Slovák, č. 104, 27. května 1920.

Školská otázka. Našinec, č. 175, 2. srpna 1919.

Školy na Slovensku. Čechoslovák, roč. I., č. 5-6, 1921.

Šrobár, V.: O cestách pana prezidenta. Čechoslovák, č. 3-4, 1921, s.

50-51.

Šrobár, V.: Situace na Slovensku. Našinec, č. 179, 7. srpna 1919.

Šrobár, Vlado: Poznámky k článku K. Sidora. Mladé Slovensko, roč. 4,

č.2, prosinec 1921.

Tak Slováky nezískáme. Našinec, č. 177, 5. srpna 1919.

Titulní strna – nadpis. Slovenské ľudové noviny, č. 6, 7. února 1920.

Tománek, F.: Hrůzovláda Šrobárova. č. 199, 31. srpna 1919.

Trčka, F.: Poslání Orla na Slovensku. Našinec, č. 152, 5. července

1919.

Tyranismus čili bašovanie v okrese Holičskom. Slovenské ľudové

noviny, č. 21, 21. května 1920.

Úprimné slovo. Narodnie noviny, č. 68, 24. března 1920.

Už je to k nevdrženiu. Slovenské ľudové noviny, č. 49, 10. prosinece

1920.

V starých šlépějích. Narodnie noviny, č. 45, 26. února 1920.

Velehradské Slavnsoti 1921. Našinec, č. 152, 7. července 1921.

Věstníku sokolskému k povšimnutí. Našinec, č. 167, 19. července

1919.

Vítěztví lidové strany. Našinec, č. 261, 16. listopadu 1925.

Vládě Česko-slovenské republiky! Národnie noviny, č. 55, 7. března

1920.

Vojáci pozor! Slovenské ľudové noviny, č. 10, 5. března 1920.

Volební řád. Našinec, č. 171, 29. července 1919.

Všetkým Slovákom dobrej vole. Slovák, č. 4, 10. ledna 1920.

Vyblknul plameň! SLN, č. 28, 9. července 1920.

Výsledky volieb na Slovensku. Slovenské ľudové noviny, č. 17, 23.

dubna 1920.

Výsledky voleb na Slovensku. Našinec, č. 229, 5. října 1923.

Výtah z řeči Jurigovej. Slovák, č. 121, 17. června 1920.

Založení Studentského scoiálního sdružení. Našinec, č. 148, 1.

července 1919.

Za svobodnou křesťanskou školu. Našinec, č. 42, 22. února 1920.

Zápisnica. Slovenský Sokol, č. 5, 1. května 1920.

Zapisnica. Slovenský Sokol, č. 11-12, 1. prosince 1921.

Ze slovenského spolku Kriváň v Brně. Narodnie noviny, č. 29, 7. února

1920.

Ze Slovenska. Našinec, č. 154, 9. července 1919.

Z levickej preparandie. Narodnie noviny, č. 18, 24. ledna 1920.

Z Nitranského pašaliku. Slovák, č. 14, 5. února 1920.

Z orelského ruchu. Našinec, č. 154, 9. července 1919.

Z potulek po Slovensku. Našinec, č. 114, 20. května 1921.

Žalostný ďen Sedmibolestnej panny Marie v Rajčanoch v okolí

Velkotopolčanskom. Slovák, č. 70, 14. dubna 1920.