Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta

Katedra pedagogické a školní psychologie

Problematika určování zájmen

Příhodová Andrea

psychologie – speciální pedagogika 3. ročník, 2005/2006

1

OBSAH

1. ÚVOD 2

2. TEORETICKÁ ČÁST – ZÁJMENA 2

2.1 Slovo, slovní druh 2

2.2 Zájmena, jejich druhy a určování zájmen 3

2.3 Z historie zájmen 3

2.3.1 Deklinace zájmenná 3

2.3.1.1 Zájmena bezrodá 4

2.3.1.2 Zájmena rodová 6

3. HISTORIE VÝZKUMU 11

3.1 Určování zájmen 7. i 9. třídou 12

3.1.1 Výsledky 12

3.1.2 Žebříček nejobtížnějších zájmen – 7.třída 13

3.2 Určování zájmen žáky z 9. ročníků 13

3.2.1 Žebříček nejobtížnějších zájmen – 9. třída 15

3.3 Kdy zájmena svádí k záměně za jiný slovní druh? 17

3.4 Srovnání výsledků obou tříd 19

4. ZÁVĚREČNÁ DISKUSE 20

5. ZÁVĚR 21

6. LITERATURA 22

2

1. ÚVOD

Pro práci na klinický seminář jsem si zvolila opět téma zájmen, v předchozí práci jsem

se spolu se zájmeny zabývala i číslovkami. Nyní bude práce jen o zájmenech, o problematice

jejich určování, problémům, které mají děti se zájmeny, jejich teorií a zařazením.

V této práci mě zajímají děti na druhém stupni ZŠ, budu se věnovat problémům, které

děti mají s určováním zájmen a důvody, které k těmto problémům vedou. Problematika

zájmen je školní látka, která je systematicky ve škole vyučována během celého druhého

stupně, znalosti dětí se vyvíjejí a mění.

2. TEORETICKÁ ČÁST – ZÁJMENA

V této části práce, jak už název napovídá, se budu nejprve věnovat teorii slovních

druhů, zejména zájmen, jejich funkcí, druhů, vývoje, ohýbaní apod.

2.1 Slovo, slovní druh

Užívání slovních druhů při komunikaci je velmi důležité. Měli bychom znát, kdy

přesně zvolit dané slovo v dané větě. Různými slovními druhy připodobňujeme běžné životní

situace, obohacujeme náš slovní projev, nemluvíme neustále stejnými slovy. Čeština je velice

bohatý jazyk, proto je nutné jej znát dokonale a správně ho především používat.

Slovem jako takovým a jeho významem se člověk zabýval již v dávné minulosti. Už

v pravěku mělo pro lidi slovo téměř magický význam, zabývali se úvahami o souvislosti

myšlení a jazyka, takové úvahy existují již od času sofistů. Zabývali se tím, jak slovo

ovlivňuje naši mysl, naše poznání a naopak. Vidíme tedy, že slovo zajímalo lidstvo již od

pradávna.

Slovo tedy bývá považováno za základní jednotku lexikální roviny. Zdálo by se, že

slovo je lehce vymezitelné, v jazykovědě však nebyla vytvořena uspokojivá definice. Příčinou

je velká formální, významová, ale i funkční různorodost slov. Proto je charakteristiky slova

třeba chápat jako výběrové a platné jen relativně. Např.slovo jako formálně významová

jednota – má stránku formální a významovou, nelze je od sebe oddělit, slovo jako fonetická a

fonologická utvářenost – pro slovo je v češtině charakteristický hlavní přízvuk na první

slabice…(SOCHROVÁ 1996).

Ve stručnosti lze tedy slovo definovat jako „ustálenou jednotku jazyka, která je

tvořena řadou fonémů ve větě přemístitelnou a nese lexikální anebo gramatický význam.“

( KOLEKTIV AUTORŮ 1995, str.67 ).

3

Tradičně se rozlišuje deset slovních druhů – substantiva (podstatná jména), adjektiva

( přídavná jména ), pronomina (zájmena), numeralia (číslovky), verba (slovesa),adverbia

(příslovce), prepozice (předložky), konjunkce (spojky), interjekce (citoslovce),partikule

(částice). Z hlediska morfologické formy dělíme slovní druhy na ohebné a neohebné, ohebné

dále na skloňované a časované ( slovesa ) (SOCHROVÁ 1996).

Ale vraťme se k zájmenům, tedy k specifickým slovním druhům. Zájmena zaujímají

specifické postavení v rámci dichotomie autosémantika (významově samostatná slova) –

synsémantika ( slova významově závislá ). Zájmena mají kromě základních dvou zájmenných

typů sklonění ( ten a náš ) i sklonění adjektivní (můj, který, čí…) a sklonění nepravidelné

(já,ty,on…,my,vy,oni…) (ERTL 1928).

Zájmena mohou ve výpovědích nahrazovat autosémantika, svými vlastnostmi se od

nich ale liší. Úkolem zájmen totiž není věci pojmenovávat, ale hlavně zastupovat, ukazovat

a odkazovat (SOCHROVÁ 1996).

2.2 Zájmena, jejich druhy a určování zájmen

Zájmena jsou slova, která zastupují jména podstatná nebo přídavná. Neznamenají

určitou vlastnost ani osobu, jejich význam se mění podle toho, kdo mluví a nebo podle

spojitosti, to může znamenat kohokoli, s kým mluvíme, její může být číkoli: matčin, sestřin

atd., podle toho, o kom právě byla řeč.

Podle zvláštních významů se dělí zájmena na několik skupin, jsou to:

a) Zájmena osobní (pronomen personale) – já, ty, on (-a, -o), my, vy, oni (-y, -a),

zájmena já (my) označují osobu mluvící (první), ty (vy) osobu oslovenou (druhou), on (oni)

věc nebo osobu jinou (třetí). K osobním zájmenům se počítá i zvratné se.

b) Zájmeno přivlastňovací (pronomen possessivum) – můj, tvůj, náš, váš, její, svůj, čí,

zájmeny můj a náš se přivlastňuje osobě první (mně, nám), zájmeny tvůj a váš osobě druhé

(tobě a vám), zájmenem její osobě třetí ženské v čísle jednotném (jí), zájmenem svůj (zvratně

přivlastňovacím) se přivlastňuje podmětu v kterékoliv osobě, zájmenem čí se tážeme na

vlastníka.

c) Zájmeno ukazovací ( pronomen demonstrativum) – ten, tento, onen, týž, (tentýž),

z toho je zájmeno ten prostě ukazovací, zájmeno tento ukazuje na předmět přítomný a bližší

(který je zde), zájmeno onen na vzdálenější (který je tam, onde), zájmenem týž, tentýž se

vyjadřuje shoda, totožnost.

4

d) Zájmeno tázací (pronomen interrogativum) – kdo, co, který (ký), jaký, čí, zájmenem

kdo se tážeme na osobu, zájmenem co na věc, zájmenem který na určitější označení nebo

pojmenování předmětu, zájmenem jaký na jeho vlastnost.

e) Zájmeno vztažné (pronomen relativum) - kdo, co, který(ž), jaký(ž), čí, jenž, an(-a, -o),

úkolem vztažných zájmen je připojovat věty vztažné k příslušným větám řídícím, zvl. Ke

jménům v nich uvedeným, zájmeno vztažné a k němu příslušné zájmeno ukazovací jsou

zájmena souvztažná (korelativní), např. ten – kdo, ten – který.

f) Zájmeno neurčité (pronomen indefinitum) – tato zájmena zastupují jména předmětů

nebo vlastností, jejichž jména neznáme anebo které určitě pojmenovati nemíníme, zájmena

neurčitá jsou buď zájmena tázací, posunutá dovnitř věty, např. ví-li kdo, máš-li co, anebo

zájmena zvláštní jako kdokoli, kterýkoli, kdosi, někdo, nějaký, nikdo, nic, leckdo, leckterý

(GEBAUER 1960).

2.3 Z historie zájmen

2.3.1 Deklinace zájmenná

V indoevropských jazycích mají zájmena zvláštní flexi, která se liší od deklinace

substantiv ve většině pádů. Ale ani deklinace zájmen není jednotná. Rozlišují se dvě základní

skupiny, jejichž tvary se téměř ve všech pádech liší. Do jedné skupiny se řadí zájmena

bezrodá a do druhé zájmena rodová (LAMPRECHT, ŠLOSAR 1977).

2.3.1.1 Zájmena bezrodá

Jedná se o starší vrstvu zájmen. Jejich pádové přípony nemají ve flexi ostatních

slovních druhů obdoby. Jejich deklinace se vyznačuje tím, že některé pády vznikají nejen

připojováním různých přípon, ale i obměnou slovních základů. Všechny tyto rysy společně

s nedostatkem vyjádření gramatického rodu ukazují na velkou starobylost těchto deklinací.

K bezrodým zájmenům patřila v pračeštině zájmena osobní – jáz, ty, my, vy, vě, va a

zájmeno reflexivní.

Pračeské sklonění

1. jáz ty

2. mne tebe

3. mně, mi tobě, ti

5

4. ma (stč. mě) ta (stč. tě)

6. o mně o tobě

7. mnú tobú

1. my vy

2. nás vás

3. nám vám

4. ny vy

6. o nás o vás

7. námi vámi

1. vě, va va (vy)

2. najú vajů

3. náma váma

4. na (ny) va (vy)

6. najú vajú

7. náma váma

1. –

2. sebe

3. sobě, si

4. sa (stč. sě)

6. o sobě

7. sobú

Vývoj v historické době

Vedle zájmena jáz se od nejstarší historické doby vyskytuje i tvar já. Původnější jáz se

objevuje ještě do konce 14. století.

Akuzativ ma, ta, sa se normálně hláskově vyvíjel – mě, tě, sě. Vedle těchto tvarů se brzy

objevily genitivy – akuzativy mne, tebe, sebe. Nato pak pronikají původní tvary akuzativní

(mě, tě, sě) do genitivu.

Vedle instrumentálu tobú, sobú se od 14. století objevují tvary s analogickým kmenem

tebú, sebú, od 15. století již plně převládají.

6

V akuzativu zájmen my a vy se vedle původních tvarů ny, vy objevuje genitiv-akuzativ

nás, vás a to už v nejstarší době. V 16. století tyto nepůvodní tvary vítězí.

Pro starou dobu také není přímo doložen kratší tvar dativu reflexivního zájmena si

(LAMPRECHT, ŠLOSAR 1986).

2.3.1.2 Zájmena rodová

Rodová zájmena mají také specifickou deklinaci, nejsou zde ale zvláštnosti obvyklé u

bezrodých zájmen. Starší vrstva rozlišuje dva rod – osobní a věcný (např. kto – čso), u většiny

zájmen rozlišujeme však už tři rody – mužský, ženský, střední.

Pračeské sklonění

1. kto čso

2. kogo čso, čego

3. komu čemu

4. kogo -č, čso

6. o kom o čem

7. kým čím

V nominativu je místo kto v nové češtine kdo, tato podoba vznikla analogií podle

tázacích příslovcí kde, kdy. Instrumentál singuláru je nepůvodní, očekávaný tvar by byl ciem.

Tento nepohodlný tvar s konsonantickou alternací byl nahrazen instrumentálem adjektivního

zájmena ký.

Tyto tvary existují s příslušnými hláskovými změnami dodnes ve spisovném jazyce,

v nářečích na území Čech a západní Moravy a e středním úseku nářečí východomoravských.

V moravských nářečích jinak pod vlivem jiných zájmenných deklinací pronikly tvary keho,

kemu, o kem, s kým (kém), ve slezských nářečích splývá lokál vždy s instrumentálem ( o kym,

čim, s kym, čim).

V nominativu a akuzativu je původnější tvar č. Zachoval se dodnes v novočeském

akuzativu proč, nač. Jinak byla původní podoba vytlačena tvarem čso, což je archaický

genitiv, který kvůli své tvarové výlučnosti byl chápán jako tvar neutrální, v genitivu byl

nahrazen novotvarem čego. Splynutím obou sykavek vzniklo z čso dnešní co, tato podoba

převažuje od 15. století.

Novočeské nic vzniklo z původního ni-čso, které se změnilo v ničse a to nám dalo

dnešní podobu (LAMPRECHT, ŠLOSAR 1977).

7

Zájmeno t(en), ta, to

Pračeské sklonění

mask. neutrum fem. mask. neutrum fem.

Sg. 1. t(en) to ta pl. ti ta ty

2. togo togo té těch

3. tomu tomu tej těm

4. –t, ten to tu ty ta ty

6. o tom o tom o tej o těch

7. tiem tiem tú těmi

du. 1., 4., 5. ta tě tě

2., 6. tú

3., 7. těma

Původní nominativ singuláru mužského rodu byl t. Jednohláskový tvar nevyhovoval,

protože u slov, která se skloňují je nutné odlišit základ slova a deklinační příponu. Proto byl

tento tvar zesilován na ten.

Při skloňování ženského rodu došlo během historické doby k vyrovnání tvaru genitivu,

dativu a lokálu sg. Ve spisovném jazyce převládl původní tvar genitivní (bez té, k té, o té),

v některých nářečích naopak tvar dativu lokálu (moravské nářečí – bez tej, k tej, o tej). Tato

redukce tvarů je možná proto, že ukazovací zájmeno se blíží syntakticky blíží adjektivu.

Téměř vždy vystupuje ve spojení s podstatným jménem. Koncovky ukazovacích zájmen

vlastně jen naznačují gramatickou shodu, jinou funkci nemají.

Stejně se skloňovala zájmena on, ona, ono (ve významu ukazovacího zájmena, dnešní

onen). Ukazovací zájmeno ono je od původu citoslovce upozorňovací (ve staré češtině se jím

překládá latinské ecce). Zájmenné pojetí proniklo až sekundárně, k základnímu tvaru se

následně vytvořilo i maskulinum a femininum, do té doby se chápal jako neutrum.

Podle této deklinace se skloňují také číslovky jeden, dva, oba a někdy zájmeno

sám,sama, samo. Také se podle toho skloňuje plurál zájmena vši, všě (LAMPRECHT,

ŠLOSAR 1977).

8

Zájmeno j, ja, je

Mask. neutrum fem. mask. neutrum fem

Sg.1. j(en) je ja (stč. jě) pl. Ji ja (stč. jě) jě

2. jego jego jie jich

3. jemu jemu jí jim

4. j, jej je ju jě

6. o něm o něm o ní o nich

7. jím jím jú jimi

du. Mask. neutrum fem.

1., 4. ja (stč. jě) ji ji

2., 6. jú

3., 7. jima

Toto zájmeno bylo původně zájmenem ukazovacím. Až na konci praslovanštiny začalo

zastávat funkci zájmena 3. osoby, které mezi původními osobními zájmeny scházelo. Se

sufixem –ž se potom stalo zájmenem vztažným.

Protože původní nominativy zájmena osobního (j, ja, je…) nebyly tolik vyhovující,

začalo jejich funkci plnit jiné ukazovací zájmeno: on, ona, ono.

V nominativu singuláru maskulina se v historické době obvykle vyskytuje zesílený tvar

jen(ž), v akuzativu jej. V genitivu a dativu se naopak vyskytují i oslabené tvary: genitivní jho

– ho, dativní jmu – mu.

Během historické doby se pozoruje silný vliv deklinace složené,zejména v plurálu.

Projevil se ve zdloužení některých koncovek: gen. jích, dat. jím, lok. o ních, instr. jími.

Takové tvary se vyskytovaly především v 16. stol., v nové češtině nejsou součástí spisovné

normy.

Stejnou deklinaci měla zájmena náš, náša, náše, váš, váša, váše, dále také singulár

zájmena veš,vša, vše a archaické zájmeno sen. Od původu sem patří také deklinace

posesívnívh zájmen mój, tvój, svój a číslovek dvój, trój (LAMPRECHT, ŠLOSAR 1986).

Zájmeno náš, náša, náše

Tato zájmena se skloňují přesně podle zájmen j, ja, je. Novočeský stav pokračuje po

tvarech staročeských, rozdílná je jen kvantita nominativních a některých akuzativních tvarů,

9

v pračeštině byl nominativ sg. m. náš, f. náša, n. náše, ak. sg. m. náš, nom. pl. m. náši, nom.

ak. pl. f. nášě, n. náša ( - nášě). Jedná se o pozůstatek z doby, kdy dvouslabičné tvary měly

kvantitu, tříslabičné byly krátké. Do nové češtiny se délka udržela jen v nom. sg. mask. náš.

V historické době se často vyskytují i tvary analogické podle deklinace složené, hlavně

v pl. gen. naších, dat. naším. Takové nepůvodní tvary nalézáme místy i v dnešních tradičních

nářečích, našého, našiho, naších…

Zájmeno váš se skloňuje stejně.

Zájmeno veš, vša, vše

Toto zájmeno má ve staré češtině singulárové tvary úplně shodné s naším typem.

V historické době se ale nominativní a akuzativní tvary rozšiřují o sufixy – chen, - kerý, - cek

apod. Tyto sufixy přejímaly pádové koncovky zájmena ten nebo koncovky adjektivní, např.

nominativ f. všěcka, akuzativ všucku (všicku) apod. Proto zaniká deklinace vlastního zájmena

a to zůstává většinou v ustrnulém tvaru, novočeské tvary jsou všechen, všechna, všechno…,

podobně veškerý, veškerá, veškeré… V mluveném slově postoupil tento vývoj ještě dál, ve

středočeských dialektech se objevují i plurálové tvary s příponou: gen. Fšechňech, dat.

fšechňem, lok. fšechňema. V českomoravských dialektech a východněji se při deklinaci

připojují obvykle adjektivní přípony k základu fšeck- : fšeckího (fšeckiho, fšeckého…).

Zájmeno s(en) má už v nejstarší době archaickou povahu, ukazovalo na blízký

předmět stejně jako zájmeno t(en), ale v konkurenci s ním neobstálo. Dochované tvary svědčí

o tom, že se skloňovalo stejně jako zájmeno j(en).

K zájmennému deklinačnímu typu náležela od původu také posesívní zájmena mój,

tvój, svój. U tohoto typu se však stažení uplatnilo v plné míře. Vznikly tak tvary odchylné od

původní deklinace.

mask. neutrum fem. mask. neutrum fem.

sg. 1. mój mé má pl. moji má mé

2. mégo mé mých

3. mému mej mým

4. mój mé mú/moju mé má mé

6. o mém o mej mých

7. mým mú mými

10

mask. neutrum fem.

du. 1., 4., 5. má moji moji

2., 6. mú

3., 7. mýma

Všechny uvedené tvary ale nevznikly stažením. Silně zde působily deklinace složené,

na druhé straně i složená deklinace přejala některé tvary od sklonění zájmena mój. Je to asi

následek minulého mísení obou deklinací, bylo to možné z toho důvodu, že obě koncovky si

byly podobné a i významově si oba slovní druhy byly blízké.

Vedle tvarů uvedených v paradigmatu přežívaly i některé původní, nestažené, hlavně

nom. sg. f. moja a n. moje. Během historické doby pronikly ještě novotvary další (nom. ak. pl.

f. moje) a v 17. století se objevil novotvar mí v nom. pl. maskulina.

Nářeční tvary instr. sg. m. a n. mojím (mojim) a plurálové tvary typu mojích, mojím….,

které se vyskytují na vých. Moravě a ve slezské oblasti, mohou představovat zbytek

původních nestažených forem (LAMPRECHT, ŠLOSAR 1977).

Část práce, která je věnována historii zájmen, je zde proto, že některá zájmena mají

nezvyklé tvary a jejich skloňování je tak pro žáky problematické. Proto jsem se snažila ukázat

cestu, kterou zájmena prošla, jejich pračeské skloňování nám ukazuje, jak se zájmena a právě

skloňování vyvíjelo. Nakonec mají tedy zájmena někdy nezvyklé tvary, které mohou žákům

činit obtíže při jejich určování.

11

3. HISTORIE VÝZKUMU

Než přistoupím k vlastnímu průzkumu určování zájmen, nastíním zde postup výuky

problematiky zájmen, co by z tohoto tématu v jaké třídě měli žáci umět, kdy se poprvé

setkávají se slovními druhy apod.

Vůbec poprvé se s určováním slovních druhů setkávají žáci ve třetí třídě, jedná se o

seznámení se všemi názvy slovních druhů a bližší poznání podstatných jmen – jejich

skloňování.

Ve čtvrté třídě se určování všech slovních druhů opakuje a znovu skloňují podstatná

jména. V páté třídě se již žáci blíže seznamují i se zájmeny, s jejich druhy a určováním

zájmen dle druhů, nejvíce se klade důraz na zájmena osobní. Děti se většinou naučí, co to jsou

zájmena, vysvětleno je to tak, že jde o nahrazení podstatných jmen a přídavných jmen.

V šesté třídě se prohlubují znalosti tématu zájmen, opakují určování osobních zájmen

a učí se skloňování zájmen ukazovacích a přivlastňovacích. Žáci se, podle mých zkušeností,

mají za úkol většinou naučit tabulku s druhy zájmen a příklady ke každému druhu. Jelikož se

to učí nazpaměť, je jasné, že bez pravidelného procvičování méně známé tvary zájmen

zapomenou.

V sedmé třídě se žáci dostanou u zájmen i ke tvarům jenž, jež a ostatní již probranou

látku, která se týká zájmen, opakují. V sedmé třídě by tedy žáci měli umět určovat druhy

zájmen a nezaměňovat jejich tvary.

V deváté třídě by měli mít žáci cele zvládnutou problematiku určování zájmen,

rozlišení jejich druhů a jejich skloňování. Žák deváté třídy by měl umět používat správně

tvary zájmen, a to včetně pravopisu. (Autorský kolektiv, Vzdělávací program, 1998)

Pro svou práci jsem si vybrala základní školu, kde jsem dříve pracovala. Škola se

nachází na malém městě ve Středočeském kraji. Jedná se školu rodinného tipu, od každého

ročníku je zde jen jedna třída.

Výzkum proběhl ve dvou postupných ročnících, nejprve v sedmé a poté v deváté třídě

formou testu.

Zkoumaná 7. třída čítá 28 žáků, v době mého výzkumu bylo dětem 12 a 13 let. Ve třídě

se nachází jeden žák – dyslektik a jeden žák s velmi špatným prospěchem ( na vysvědčení

mívá dostatečné ), v době průzkumu bylo ve třídě 24 žáků.

Později jsem ten samý test na zájmena zadala ve třídě deváté. Test vyplňovalo 25 žáků,

z toho jeden byl také dyslektik a jeden žák prospívá s velmi špatným prospěchem.

12

3.1 Určování zájmen 7. i 9. třídou

Děti měly za úkol v doplňovacím cvičení (viz níže) určení slovních druhů. U každého

slova byl prostor pro napsání číslice, která danému slovnímu druhu náleží.

Já jsem se u cvičení zaměřovala pouze na zájmena, jak děti určily jiné slovní druhy, mě

nezajímalo. Žáci nemuseli určovat druh zájmena.

Doplňovací cvičení obsahovalo jedenáct vět, z toho 20 slov bylo zájmenem. Celkem měly děti

určit 20 zájmen – zvratná zájmena se často opakovala. Je potřeba také říci, že děti netušily, že

já budu hodnotit jen určování jednoho slovního druhu, a to zájmena.

Doplňovací cvičení

Kukačka … klade … svá … vejce … do … několika … cizích … hnízd… .

Žádný … z … nich … to …nebyl …,nepřiznal … se … nikdo ... .

Při … pátku … se … mnoho … lidí … těší … na … víkend … .

Vážíme … si … ho … ,ale … někdo … jiný … jej … třeba …neocení … .

Měl … z … toho … dvojnásobnou … radost… .

Na … přehlídce … se … ukázal … sám … ,bylo … to … jeho … páté … vystoupení... .

Všechen … humor … ho … přešel… .

Málo … z … nás … vstává … rádo... .

Vyzkoušel … už … čtvery … boty... .

Obě … chyby … si … několik … dětí … už … opravilo… . Nikdo … tam … nepřišel… .

Před rozdáním cvičení, bylo dětem vysvětleno, že se jedná o cvičení, které bude

předmětem jakéhosi zkoumání, ale nebylo jim řečeno, že to není na známku. Jelikož paní

učitelka si tak sama ověřila, jak jde dětem určování slovních druhů. Cvičení obsahovalo

doplnění i jiných slovních druhů, nejen zájmen, protože to by měli žáci velmi ulehčené. Do

vyhodnocení se samozřejmě započítaly pouze správné či špatné odpovědi zájmen. Odpovědi

na jiné slovní druhy jsem nehodnotila a ani k nim nijak nepřihlížela.

Tečky za slovy určovaly místo, kam mají žáci doplnit číslo daného slovního druhu. V

zadání cvičení nebyl žádný problém, děti jej pochopily bez obtíží.

3.1.1 Výsledky

Všechna cvičení jsem vyhodnotila a vytvořila jsem žebříček nejobtížnějších zájmen

zvlášť pro třídu sedmou i devátou.

13

Zamyslela jsem se také nad tím, která zájmena dělají žákům největší problémy, proč si

ten daný slovní druh zamění za jiný, v kolika případech se takové chyby vyskytly.

Cvičení vyplnilo v prvním případě 24 žáků, v druhém žáků 25.

3.1.2 Žebříček nejobtížnějších zájmen – 7.třída

1) VŠECHEN – neurčité zájmeno, zájmeno totalizující kvantum, míru.

Správně určili pouze dva žáci z celkového počtu 24 žáků. Jedná se o zájmeno neurčité, ještě

k tomu vyjadřující určité kvantum, proto to děti svádí k tomu, aby dané zájmeno zaměnily za

číslovku, jak se stávalo ve většině případů.

Za číslovku zájmeno všechen zaměnilo 14 žáků, za podstatné jméno 1 žák a za

příslovce 2 žáci. U záměny za číslovku se dají logické pochody těchto žáků celkem pochopit,

ale u záměny za podstatné jméno či příslovce si troufám říci, že se jednalo o pouhé tipy, kdy

děti absolutně netušily o jaký slovní druh by se mohlo jednat.

2) ŽÁDNÝ - záporné zájmeno, zájmeno totalizující kvantum, míru.

Správně určili pouze čtyři žáci z celkového počtu 24 žáků. Jedná se o stejný případ jako u

zájmena všechen. Jde o zájmeno, které vyjadřuje v podstatě záporný počet, jde o vyjádření

nikoho, proto si myslím, že se jednalo o stejné myšlenkové pochody jako výše. Ale zde

zájmeno žádný tvarem připomíná i přídavné jméno podle vzoru mladý. Děti proto

automaticky zaměňovaly toto zájmeno za číslovku nebo za přídavné jméno.

Za přídavné jméno zájmeno žádný zaměnilo 10 žáků a za číslovku 6 žáků. U tří žáků se

zájmeno žádný stalo příslovcem a u jednoho opět podstatné jméno. Tato záměna se zdá však

celkem logická, jelikož víme, že zájmeno je slovní druh zástupný, tedy zastupuje podstatné

jméno apod.

= obě zájmena současně neměl správně ani jeden žák

3) SI – zvratné zájmeno, osobní

Toto zájmeno správně určilo 8 žáků z celkového počtu 24 žáků.

Děti zájmeno si nejčastěji zaměňovali za spojku či předložku, je to dáno možná tím, že

tyto slovní druhy bývají většinou jednoslabičné, stejně jako je toto zvratné zájmeno.

4) SE – zvratné zájmeno, osobní

14

Správně toto zájmeno určilo 10 dětí z celkového počtu 24.

I zájmeno se nejčastěji žáci zaměňovali za spojky či předložky, zde je to dáno asi také

podobnou délkou těchto slovních druhů, někdy také za sloveso, zde by to vysvětlovalo to, že

zájmeno se bývá často součástí slovesa, přísudku.

5) SVÁ - zájmeno přivlastňovací

Správně určilo 14 dětí z celkového počtu 24. V tomto případě si děti dané zájmeno

pletly s přídavným jménem ve třech případech, ve dvou za předložku a jeden žák jej zaměnil

za příslovce. U záměny za přídavné jméno by se dalo předpokládat, že daným žákům slovo

svým tvarem připomínalo právě přídavné jméno, u předložky a u příslovce se jednalo znovu o

tipy, i přestože zájmeno svá je ohebný slovní druh a příslovce spolu s předložkou je neohebný

slovní druh.

6) NIKDO - zájmeno záporné, zájmeno totalizující kvantum, míru.

Správně určilo 16 dětí z celkového počtu 24 žáků. I zde se vyskytly záměny za

číslovku. Jedná se o stejný případ jako u zájmena žádný a všechen, jde o zájmeno, které

určitým způsobem vyjadřuje nějaký počet, respektive určuje nepřítomnost osoby, nikoho.

Proto se o záměnu za číslovku jednalo ve čtyřech případech. Zajímavé je, že opět ve čtyřech

případech si děti zaměnily zájmeno nikdo za podstatné jméno. Pravděpodobně šlo o myšlenku

osoby, mohly si říci, a podstatné jméno tak odůvodnit, TEN nikdo, tudíž si na tu „nijakou“

osobu ukázaly.

Vždy dva žáci určili zájmeno nikdo jako přídavné jméno nebo jako příslovce a

v jednom případě dokonce za sloveso.

7) TO , JEJ , TOHO , SÁM - zájmena

Správně určilo 17 dětí z 24 žáků. U těchto zájmen nedocházelo k záměně za jiný

slovní druh, který by nad ostatními převažoval. Žáci si zaměňovali tato zájmena za slovní

druhy – podstatné jméno, přídavné jméno, číslovka, příslovce, předložka, spojka, sloveso a u

zájmena jej dokonce v jednom případě za citoslovce.Dotyčný žák si pravděpodobně představil

„jej“ v p řípadě, kdy se vyskytuje např. v takovéto větě: Jej, co to je? Ovšem ve větě, kde bylo

užito toto zájmeno, tento případ ani trochu nepřipomínalo.

8) NÁS – zájmeno osobní

Určilo správně 18 dětí z celkového počtu 24 žáků.

15

S tímto zájmenem mělo problém pouze šest žáků, z toho tři zaměnili zájmeno nás za

předložku, v jednom případě za přídavné jméno a zbylí žáci jej raději vůbec neurčili. Zde si

netroufám říci, co vedlo k těmto záměnám. Podle zkušenosti s dětmi, si ale myslím, že

jakmile dítě neví, o jaký slovní druh jde, něco prostě napíše a uvidí, jak to dopadne.

9) NICH , HO , NĚKDO , JEHO , NIKDO - zájmeno

Správně určilo 19 dětí z celkového počtu 24 žáků. Tato zájmena byla určena téměř

správně.Nevyskytovala se ani zde nějaká převaha jiného slovního druhu, žáci je zaměňovali

za různé jiné slovní druhy jako jsou – podstatné jméno, přídavné jméno, sloveso, příslovce,

předložka a spojka.

3.2 Určování zájmen žáky z 9. ročníků

Opět jsem třídě zadala cvičení, které již předtím vyplnili žáci ze 7. třídy. Jednalo se o shodné

zadání, které je již výše. V tomto cvičení již neměli žáci doplňovat slovní druh u všech

zvratných zájmen, prostor pro vyplnění byl jen pro zvratné zájmeno se ve druhé větě a pro

zvratné zájmeno si ve větě poslední.

Žáci opět nevěděli, že test je pro mě důležitý jen z hlediska zájmen, měli za úkol určit

všechny slovní druhy, kde byl prostor pro vyplnění.

Po vyhodnocení testů jsem vypracovala opět žebříček nejobtížnějších zájmen.

3.2.1 Žebříček nejobtížnějších zájmen – 9. třída

1. SE – zvratné zájmeno osobní

Toto zájmeno správně určil 1 žák z celkového počtu 25 žáků. Ve většině případech

zájmeno se určovali žáci jako sloveso, ve 3 případech jako předložku, 1 žák jako podstatné

jméno a jeden žák určil se jako spojku, 3 žáci neurčili toto slovo vůbec.

K záměně zájmena se za sloveso, jak se stávalo většinou, došlo zřejmě proto, že si žáci

spojili se se slovesem, ke kterému zvratné zájmeno patří (např. věta – Nepřiznal se nikdo.)

Neuvědomili si, že slovo se se určuje samostatně. K záměně svádí i to, že ve větném rozboru

jsou žáci zvyklí se určovat spolu se slovesem jako přísudek.

2. VŠECHEN - neurčité zájmeno, určující kvantum, míru

Toto zájmeno správně určilo 6 žáků z celkového počtu 25 žáků. Ve většině případů

určovali žáci zájmeno všechen jako číslovku, nebo jej neurčili vůbec.

16

Jde o stejný případ jako v sedmé třídě. I zde si žáci toto slovo spojili s počtem,

zájmeno, které určuje kvantum, k tomu děti svádí, takže si ani neuvědomí, že by se mohlo

jednat o jiný slovní druh.

3. ŽÁDNÝ - záporné zájmeno, zájmeno totalizující kvantum, míru

Toto zájmeno správně určilo 11 žáků z 25-i žáků. Nejčastěji zájmeno žádný zaměnili

za přídavné jméno nebo číslovku, po jednom případě i za předložku či podstatné jméno,

v podstatě se jedná o stejný případ jako u předchozí 7. třídy. Jelikož se jedná o záporné

zájmeno, které vyjadřuje kvantum, žáci jej považovali za záporný počet, vyjádření nikoho,

proto jej nejčastěji určovali jako číslovku. V případě přídavného jména lze usuzovat za

záměnu z důvodu podobnosti se vzorem tvrdého přídavného jména – mladý. Určení jako

podstatné jméno lze trochu také pochopit, žák si představil slovo žádný jako osobu, která není

přítomna. Záměna za předložku byla spíše tipem, zde žák neměl ponětí, o jaký slovní druh se

jedná, tak napsat to, co ho asi v danou chvíli napadlo.

4. TOHO – ukazovací zájmeno

Správně toto zájmeno určilo 12 žáků z celkem 25-i žáků. Zde se nevyskytoval žádný

převažující slovní druh, za který by toto zájmeno žáci zaměnili. Zájmeno toho bylo určováno

jako příslovce, předložka, částice, ale i jako podstatné jméno. I zde se jednalo pravděpodobně

o náhodné tipy.

5. SI – zvratné osobní zájmeno

V tomto případě bylo správné určení ve 13-i případech z celkového počtu 25. Pokud

toto zájmeno ostatní žáci vůbec určili, pak nejčastěji jako předložku nebo podstatné jméno. Je

to zajímavé, jelikož i zde bych čekala nejčastější záměnu za sloveso, ze stejného důvodu jako

u zájmena se, i zájmeno si je spojováno se slovesem a je určováno jako součást přísudku

spolu se slovesem. Proto si nedovedu vysvětli tyto záměny, snad jen to, že děti mají předložky

spojené většinou s krátkými slovy, ale spíše se jednalo opět o tip.

6. JEJ – osobní zájmeno

Toto zájmeno bylo správně určeno v 15-i případech z 25-i žáků. Nebyl zde slovní

druh, který by v záměně převažoval. Žáci jej zaměňovali za příslovce, předložku i spojku.

Opět zde k záměně za předložku či spojku svádí jen délka slov, kdy tímto slovním druhem

bývají nejčastěji krátká slova.

17

7. SÁM, TO, NIKDO – zájmena (osobní, ukazovací, záporné - totalizující kvantum, míru,)

Tato zájmena byla shodně správně určena v 16-i případech z 25-i žáků. Zde se jedná o

zájmeno nikdo ve větě „Nepřiznal se nikdo“. Slovo sám bylo určováno i jako podstatné jméno

nebo sloveso, slovo nikdo jako podstatné jméno či číslovka. Nikdo určuje záporný počet,

s počtem souvisí, proto ta záměna za číslovky, co se týká záměny za podstatné jméno, nikdo

může žákům připomínat osobu, nikoho, proto to určení za podstatné jméno. U zájmena sám se

stejně může vysvětlit záměna za podstatné jméno, kdy si žák mohl říci, že se jedná o osobu

mužského rodu, která je sama, odtud určení, záměnu za sloveso v tomto případě nedovedu

vysvětlit.

8. NÁS, JEHO, HO, SVÁ - zájmena

Tato zájmena správně určilo 17 žáků z celkového počtu 25 žáků.

Nevyskytovaly se zde slovní druhy, které by převažovaly v záměně. Našly se zde –

podstatné jméno, přídavné jméno, příslovce i předložka. Jednalo se spíše o tipy, nějakou

logickou souvislost jsem nenašla.

9. NICH, NIKDO – zájmena (zájmeno osobní, zájmeno záporné, totalizující kvantum, míru)

Tato zájmena byla správně určena v 19-i případech z 25-i žáků. Zde bylo zájmeno

nikdo ve větě „Nikdo tam nepřišel.“ I zde vyjadřuje osobu, nikoho, jako v případě zájmena

nikdo v předchozí větě ve cvičení, ale zde určování proběhlo většinou správně oproti

minulému případu. Nevyskytoval se zde žádný zaměněný slovní druh v převaze. Žáci tyto

zájmena zaměnili za podstatné jméno, přídavné jméno, předložku a dokonce v jednom

případě i za citoslovce.

10. NĚKDO – neurčité zájmeno

Zájmeno správně určilo 20 žáků z 25-i žáků. Tři žáci určili toto zájmeno jako číslovku,

jeden žák jako podstatné jméno a jeden jako spojku.Podle mého názoru lze vysvětlit záměnu

za podstatné jméno, kde slovo někdo může připomínat neurčitou osobu, proto vede myšlenka

k podstatnému jménu.

3.3 Kdy zájmena svádí k záměně za jiný slovní druh?

18

Zamyslíme-li se nad důvodem, který děti svádí k záměně zájmen za jiný slovní druh,

dojdeme k závěru, že se jedná o čtyři hlavní důvody, proč tomu tak je.

1) Zástupnost za jména

Děti si zájmena pletou s podstatnými jmény, jelikož zájmena jsou slovním druhem,

který nepojmenovává, ale zastupuje jiný slovní druh, př. On – nějaká osoba apod. Proto lze

tyto záměny zcela pochopit a označit je za logické. Dalo by se říci, že žák přemýšlí obecně

nad tím, co to zájmeno je. Řekne si, že zájmeno je spjato s podstatným jménem a najednou si

není jist. Proto tak může také docházet k těmto chybám.

2) Záměna tvaru zájmena za přídavné jméno

Dále se vyskytlo spoustu případů záměn za přídavná jména, zde děti zmátla podoba

těchto slov, mnohdy si jsou svým tvarem zájmena i číslovky podobné s přídavným jménem,

př. zájmeno svá svým tvarem připomíná přídavné jméno dle vzoru mladý, mladý je tvrdý vzor

přídavných jmen, proto je mohla tato podobnost tvaru slov zmást.

3) Tipování

Dalším důvodem, proč docházelo k záměnám, bylo obyčejné tipování, než aby žák

měl prázdné políčko, raději tam něco napsal, aniž by aspoň trochu tušil, o jaký slovní druh se

jedná.

4) Neurčitost

Dalším důvodem záměny zájmen za jiný slovní druh je v případě, když se jedná o

slovní druh neurčitého typu. Děti to svádí k většímu přemýšlení, ale většinou špatnému,

hledají v tom větší vědu, než to je. Neurčitost si neumí představit, je to pro ně něco

abstraktního.

Co to je neurčitost a negace u zájmen? Jak se tvoří?

Neurčitost se vyjadřuje prefixem ( předponou ) ně- : někdo, něco, některý, nějaký,

něčí a postfixem –si : kdosi, cosi, kterýsi, čísi.“Funkce prefixu ně- a postfixu –si nejsou

synonymní : postfix implikuje jistou míru determinace: někdo „zcela neurčený člověk“ (

někdo to rád ho.rké ) / kdosi „neurčený člověk patřící do jisté skupiny lidí“ ( např.těch, které

jsme viděli:kdosi tam vykřikl ).Neurčitost s odstínem různosti se vyjadřuje prefixem leda-

19

( lec- ) : ledakdo, ledaco …( leckdo ).Fakultativně se k derivaci prefixem lec- může družit

postfix –s, nejběžnější u zájmena leccos, možný i u leckdos.

Hovorově se neurčitost vyjadřuje také prefixy kdoví-, bůhví-, čertví-, např.kdovíkdo,

bůhvíco, čertvíjaký…“ ( Kol. autorů, Příruční mluvnice češtiny, 1995, str.216 )

Negace zájmen neboli vznik záporných zájmen se děje připojením prefixu ni-: nikdo,

nijaký, ničí. Záporný protějšek zájmena co má podobu nic.

5) Hledání logiky k odpovědi

Posledním důvodem záměn slovních druhů je veliká snaha žáků promyslet odpověď.

Hledají ve všem logickou zákonitost, snaží se pořádně popřemýšlet nad daným slovem a

vytvořit si asociace mezi daným slovem a slovními druhy. Mnohdy takové myšlenkové

pochody, snahy o hledání logiky končí právě špatným určením slovního druhu.

3.4 Srovnání výsledků obou tříd

Do následující tabulky jsem zachytila jednotlivá pořadí správného určení zájmen u

obou tříd. Je zde pořadí zájmen, u 7. i 9. třídy je napsáno zájmeno, které odpovídá danému

pořadí a navíc připsán počet žáků, kteří zájmeno určili správně.

Pořadí je vypsáno, stejně jako u předchozích žebříčků, dle určování žáků od

nejobtížněji určovaných zájmen po ty lehce určitelné.

Tabulka ukazuje, že na prvních třech místech jsou u obou tříd dvě stejná zájmena (

všechen, žádný) a vždy zájmeno zvratné ( v případě 7. třídy je to si a u 9. třídy se). Z jakých

důvodů jsou zrovna tato zájmena nejobtížnější pro správné určení, bylo vysvětleno již výše

v žebříčcích obtížnosti ( zájmena určující určité kvantum, proto je žáci velmi často zaměňují

za číslovku, či podobnost slova žádný se vzorem přídavného jména – tvrdý, z toho důvodu

záměna za příd. jméno). Proto mě tato tři místa nepřekvapila.

Nejmarkantnější rozdíl je asi u zvratného zájmena se, které je u 7. třídy na 4. místě

obtížnosti, ale u třídy deváté na místě prvním. U těchto žáků se tedy ukázalo jako

nejobtížnější, správně jej určil jen jeden žák oproti deseti žákům z třídy sedmé. Vysvětlení

může být snad takové, že žáci v sedmé třídě mají výčet zájmen ještě více v paměti, zájmena

jsou pravidelně ve výuce procvičována, jsou doplňovány další poznatky ohledně jednotlivých

druhů zájmen. V 9. třídě je tato látka považována již za zvládnutou a žáci se více věnují jiným

oblastem českého jazyka. Možná jsou výsledky dané také tím, že tento test byl v 9. třídě

20

zadáván v květnu, kdy již žáci měli za sebou přijímací zkoušky na SŠ a nepřikládali tomu

tedy nějaký zvláštní význam.

U ostatních zájmen nebyl výrazný rozdíl v umístění, většina zájmen se pohybovala na

stejném pořadí, nebo mezi nimi nebyl nijak výrazný rozdíl.

Pořadí

zájmen

7. třída

(počet správně určených)

9. třída

(počet správně určených)

1. Všechen (2) Se (1)

2. Žádný (4) Všechen (6)

3. Si (8) Žádný (11)

4. Se (10) Toho (12)

5. Svá (14) Si (13)

6. Nikdo (16) Jej (15)

7. To, jej, toho, sám (17) To, sám, nikdo (16)

8. Nás (18 Nás, jeho, ho, svá (17)

9. Nich, ho, někdo, jeho, nikdo (19) Nich, nikdo (19)

10. Někdo (20)

4. ZÁVĚREČNÁ DISKUSE

Doplňovacím cvičením jsem tedy získala takovéhle výsledky určování slovních druhů.

Zaměřila jsem se pouze na zájmena. Tento slovní druh se dětem velice často plete, jelikož jim

připadají určitá slova velice podobná s jinými slovními druhy. Nepletou se jim pouze zájmena

s číslovkami, ale i zájmena s přídavnými jmény, příslovci atd.

Podle žebříčků nejobtížnějších zájmen jsem zjistila, že v obou třídách se pro správné

určení slovního druhu zájmeno ukázala zájmena – všechen a žádný. Proč se tato zájmena

nejvíce pletou bylo vysvětleno výše.

Výsledky obou ročníků se nijak výrazně nelišily, nejobtížnější zájmena se ukázala

stejná pro obě třídy. Je to i proto, že obě třídy základy této problematiky vesměs ovládají, ale

tím, že ji považují za automatickou, dělají chyby u zájmen, které se mohou bez opakování

plést. Stejně tak je tomu v deváté třídě, zde si však myslím, že žáci v tuto dobu připravující se

intenzivně na přijímací zkoušky, by měli mít látku zájmen perfektně zvládnutou. Kdo se

nepřipravuje, dávno zapomněl jejich určování, pamatuje si základní osobní zájmena, ale ty

ostatní už jsou méně jisté.

21

V některých případech se lze zamyslet a vysvětlit, proč se dané slovo určitého

slovního druhu dítěti plete a jak nad tím přemýšlí. Proto jsem sepsala důvody pro záměnu

zájmena za jiný slovní druh. U určitých slov se ale nedalo absolutně zjistit, jak žák přemýšlel,

ve spoustě případů spíše usuzuji na pouhé tipy. Dítě vůbec netušilo, o jaký slovní druh by se

mohlo jednat, tak si pouze tiplo, aby tam mělo alespoň něco napsané, co kdyby se strefilo? To

známe určitě každý ze své vlastní zkušenosti ve školních lavicích.

Za věcné důvody pro chybné určení lze považovat záměny za přídavná jména,

číslovky a podstatná jména. U těchto slovních druhů lze chybu snad i pochopit. Některá

zájmena mají totiž tvar podobný přídavným jménům, zejména ta, která se dají skloňovat podle

tvrdého přídavného jména, dle vzoru mladý. Záměna za číslovky je většinou u zájmen, která

vyjadřují nějaké kvantum ( nikdo, žádný, někdo…) a u podstatných jmen jde o to, že zájmena

jsou slovním druhem zastupujícím právě podstatná jména, proto je pro děti snadné tuto

záměnu provést.

Někdy se dá správné určení logicky odvodit,ve spoustě případů je však nutné znát

výčet zájmen i nazpaměť.

Nezjistila jsem žádný rozdíl při určování zájmen mezi pohlavími. Chlapci i děvčata

měli chyby srovnatelné. Nikdo nevybočoval z průměru.

5. ZÁVĚR

Ve své práci jsem se snažila nastínit, jak vypadá určování zájmen u žáků v sedmé a

deváté třídě. Jaké jim to činí problémy a proč.

Tento výzkumný projekt byl pro mě velikou zkušeností. Byla to jedna z mých prvních

přímých zkušeností, bylo zajímavé téma zpracovat a přenést jej na papír do ucelené podoby.

Zjistila jsem trochu, jak taková psychologická metodologie vypadá v praxi, jak ji využít pro

vlastní výzkum a rozšíření poznání.

22

6. LITERATURA

� Autorský kolektiv, Vzdělávací program, Základní škola, včetně úprav a doplňků,

Fortuna, 1998, ISBN 80-7168-595-X

� Ertl, V., Gebauerova krátká mluvnice česká pro nižší třídy středních škol, Náklad

Československé grafické unie, Praha, 1928

� Gebauer, J., Historická mluvnice jazyka českého, díl III. Tvarosloví, Nakl.

Českloslovenské akademie věd, Praha, 1960

� Kolektiv autorů Ústavu českého jazyka Fil.fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Příruční mluvnice češtiny: nakl.Lidové noviny, 1995, ISBN 80 – 7106 – 134 – 4

� Lamprecht, A., Šlosar, D., Bauer, Historická mluvnice češtiny, SPN, Praha, 1986

� Lamprecht, A., Šlosar, D., Bauer, J., Historický vývoj češtiny, SPN Praha, 1977

� Sochrová.M.: Český jazyk v kostce: nakl.FRAGMENT, 1996, ISBN 80 – 7200 – 041

– 1